1
Bůh – vzor skutečného otcovství Otče, tys poslal na svět svého jednorozeného Syna, aby nás vysvobodil z otroctví hříchu. Ukaž svou otcovskou lásku také nám všem, kdo toužebně očekáváme tvou pomoc, a doveď nás k plné účasti na svobodě dětí Božích. Skrze Krista, našeho Pána. Amen. Včera jsme se zamýšleli nad osobou Boha Otce, který nás stvořil a poslal svého Syna aby nás spasil, protoţe nás miluje jako své děti. „Můj Bože a Otče, nekonečná lásko a nekonečné milosrdenství mé duše“. Tak se modlil často sv. Vincenc Pallotti. To je projev lásky, vztah dítěte k svému milovanému Otci. Chtějme se i my takto často během dne obracet k Bohu. Jaký se ale toto Boţí otcovství projevuje a projevovalo? Dalo by se dlouze opisovat děje Izraele – vyvoleného národa, který se při nevěrnostech oddaloval od Boha a ten jej s láskou čekal a přijímal nazpět. Chtějme ale v kontextu Boţího otcovství chvíli rozjímat část 15 kapitoly Evangelia sv. Lukáše, která představuje podobenství o milosrdném otci (o marnotratném synu). Jeţíš zde dojemným způsobem vypráví o svém Otci. My smíme nazývat Boha otcem, protoţe Jeţíš nás povolal do jeho blízkosti a učinil z nás Boţí děti. Ve společenství s tím, který „spočívá v náručí Otcově“ (J 1, 18), smíme volat „Abba Otče“. Nasloucháme-li evangelijnímu textu, mělo by se nám rozbušit srdce. Jeţíš odkrývá největší tajemství svého vztahu k Otci. Člověk – kaţdý člověk – je marnotratný syn, zachvácený pokušením odejít od Otce, aby mohl ţít podle své vlastní vůle; podléhající pokušení, zklamaný nicotnostmi, kterými se dal jako falešným znamením zlákat; opuštěný, zneuctěný, vyuţívaný, kdyţ si chce zařídit svůj vlastní soukromý ţivot; trápený i tehdy, kdyţ je v největší bídě, touhou po návratu ke společenství s otcem. Bůh jako ten otec v podobenství vyhlíţí synův návrat, navracejícího se objímá, na počest tohoto nového sejití chystá stůl k hostině. V podobenství vyniká nejvíce slavnostní způsob plný lásky, kterým otec přijímá vracejícího syna, je znamením milosrdenství Boha nakloněného vţdycky odpustit. Podobenství o marnotratném synovi je především nevypověditelným příběhem o nesmírné lásce otce – to jest Boha –, který synovi, jenţ se k němu navrátil, dává dar
2
úplného smíření. Tím však, ţe v podobě staršího bratra připomíná toto podobenství slepou lásku k vlastní osobě, která bratry rozděluje, se stává téţ příběhem lidské rodiny: Charakterizuje situaci, v níţ jsme, a ukazuje cestu, kterou se máme dát (JPII, Reconciliatio et penitentia). Boţí nepřítel ví lépe neţ my, jak je pro nás vztah s Otcem důleţitý a snaţí se, aby byl tento vztah od samého počátku našeho ţivota systematicky narušován. Ví lépe neţ my, ţe teprve díky našemu vztahu k otci jsme schopni zdravě proţívat téţ všechny ostatní vztahy v našem ţivotě, nejen v náboţenské rovině - náš vztah k Jeţíši Kristu, k Duchu svatému, k Panně Marii, ke svatým, k andělům - ale ţe jedině díky němu jsme schopni ţít i všechny pozemské vztahy a konečně vztah k sobě samým. Proto je tento vztah tolik namáhaný a stresovaný. Nám lidem zvyklým různě se spolčovat se zlem, ţít v kompromisu, zpochybňovat pravdy Boţího slova, lidem velice citlivým a zranitelným právě kvůli zkušenosti nedostatku lásky ze strany nejbliţších nepřipadá narušenost ve vztahu synovství vůči Bohu tak podstatná. Můţeme však zodpovědně prohlásit, ţe dokud si tuto skutečnost neuvědomíme jako naše největší pokušení, neznáme Otce ani sebe. Naším největším hříchem je pýcha, v níţ Otce nepotřebujeme a nemilujeme, nedotazujeme se denně na jeho vůli, nepřijímáme v ţivotě všechno - tedy nejen to dobré - jako jeho nezaslouţený dar. Ţivotní postoj, v němţ dokonce Otci vyčítáme a obviňujeme ho z mnoha ţivotních nezdarů a skutečností, které nedokáţeme strávit a přijmout, nás zpětně usvědčuje z toho, ţe stále ještě hledáme sami sebe a Boha potřebujeme jen jako doplněk svého „náboţenského“ ţivota. Jsme zde proto, abychom se pod Jeţíšovým vedením, v jeho následování a v moci Ducha znovu otevřeli nové a nezaslouţené zkušenosti s jeho Otcem, který chce být a také zvláštním způsobem je osobním Otcem kaţdému z nás - nejen jakoby, nejen duchovně, nejen v přeneseném smyslu, ale podstatně a úplně. Naše synovství je jedinou zdravou identitou nás lidí, pokud máme obstát v ţivotě na tomto světě. Být synem Otce znamená zříci se představy, ţe člověk můţe definovat sám sebe, ţe má klíč k pochopení tajemství své identity a ţe nepotřebuje ţádné zprostředkování. Být synem znamená naučit se modlit, vzývat Boha s vědomím, ţe „kaţdé povolání se rodí ze vzývání“. Být synem znamená neustále se vracet k Otci
3
nejen proto, aby člověk našel sebe sama, ale aby opět navázal ţivý vztah, v němţ lidská bytost poznává svou důstojnost, protoţe co je otcovo, je i jeho. Šťastný je člověk, který při svém návratu k Otci cítí, ţe se vrací domů a ţe opět nachází své kořeny (A. Cencini – marnotratný Otec). Zápas o Boţí otcovství v našem ţivotě a o naše synovství ve vztahu k Otci není vůbec snadný. Jeţíš při něm prošel smrtí. Jeho největším pokušením bylo zpochybnění Otcovy věrnosti v Getsemane a na kříţi - v těţkých ţivotních okamţicích, kdy byl sváděn, aby vzal svůj ţivot a záchranu světa do vlastních rukou. Je-li tento zápas náročný, počítejme s tím, ţe náročný bude i ţivot duchovního dětství. Ducha dětství nelze dosáhnout vlastními silami, tím méně nějakou regresí k infantilitě, v níţ bychom jaksi najednou „objevili tatínka“. Ţivot duchovního dětství je vysokou školou křesťanské spirituality. Duch dětství je totiţ darem Jeţíše Krista, je duší jeho ţivota. Jiným slovem je to Duch svatý. Jeţíšova cesta však není pohodlná ani laciná. Můţe ji nastoupit pouze ten, kdo je malý, kdo pozná, ţe sám ze sebe jí není schopen a přijme ji jako milost. Boţí Syn, který přišel, abychom měli ţivot a měli jej v hojnosti, nás volá k ţivotu ve jménu Otce. Otec je ten, kdo nám dal ţivot a trpí, jestliţe neţijeme naplno to, k čemu jsme povoláni. Všichni potřebujeme autentickou zkušenost s nebeským Otcem. Také učedníci stále hledali problémy a "špekulovali", jak chápat všechno to nové a krásné, co Jeţíš přinášel. Ale Pán mluvil stále o jediném - o Otci. Dokud se člověk skutečně zcela neobrátí k Otci, neví, kým je a jak má ţít, chybí mu zdroj ţivota. Na kaţdém kroku dnes vidíme, ţe lidem chybí otec - ten přirozený stejně jako Bůh. Celý svět i celá církev trpí symptomy nedostatku otcovství. Všem nám chybí táta, nejen ten lidský. Chybí nám Otec Jeţíše Krista. Náš Otec chce z nás být šťastný, přeje si, abychom na něho vyzrávali a stále více mu dávali najevo, ţe touţíme po jeho pozornosti, chceme, aby se podíval na to, co děláme, aby vnímal, jak nám to myslí (nebo nemyslí), aby viděl kaţdý náš „rozbitý hrnek“, protoţe On jediný si s tím ví rady. Velkým vítězstvím Nepřítele, který nás vede k ukrývání se před Bohem, je to, ţe nás hříchem na hony a léta odlákal z Otcovy náruče. Jeţíš nás však učí znovu a znovu do ní utíkat zpátky. Není jiné cesty, neţ volat Abba, Otče . V jakékoli ţivotní
4
situaci není jiné moţnosti, jak vyzrát nad zlem, které je chytřejší neţ my, a jak zvítězit nad hříchem, který se nás nechce jen tak pustit. Jak přemoci slabost, s níţ musíme celá léta ţít. Je nesmírně těţké to pochopit, proto potřebujeme obrácení mysli. Je těţké tak ţít, proto potřebujeme obrácení vůle. Je těţké tomu uvěřit a zakusit to, proto potřebujeme obrácení srdce. Vracíme se tedy znovu k tomu, čím jsme začali. Prosme Otce, aby denně obracel náš pohled na ţivot, nás samé, na něho a na církev. Prosme ho, aby obracel naše nitro, aby nám dal stálou odvahu k pravdě o nás, která bývá velmi bolestná. Máme-li však Otce, nemusíme se tohoto pohledu bát. Všichni jsme na tom víceméně stejně. To, co nám dává hodnotu, je právě vědomí, ţe máme Otce. Záleţí na nás, jestli se jeho poznávání stane naší kaţdodenní zkušeností, úsilím a hledáním. Bývá na nás v církvi občas trapný pohled, kdyţ ústy vyznáváme, ale v srdci nevěříme a naše slova prozrazují sobecké zahledění na vlastní díla, aniţ se staráme o Boţí království. Ţe nemáme na mysli jako Jeţíš jediné - Otcovu slávu. Ač jsme takoví, přesto máme Otce. Jeţíš nám k němu otevřel cestu, kterou místo nás nemůţe jít nikdo jiný. Kaţdý jdeme tu svou. Můţeme si navzájem pomáhat, můţeme dosvědčovat své zkušenosti a navzájem se povzbuzovat. My, starší muţi, otcové duchovní i tělesní, můţeme dětem, mládeţi i vrstevníkům pomáhat, aby jejich zkušenost s lidským otcovstvím nebyla zbytečně bolavá a dramatická. Můţeme se za sebe navzájem modlit. Avšak nejdůleţitější je učit se v kaţdé ţivotní situaci modlit se s Jeţíšem k Otci. Tady najdeme řešení všech našich problémů. Ty nespočívají v úspěchu či neúspěchu, v odlišných představách, ale ve skutečnosti, ţe sami nejsme tím, čím máme být. Nebude snadné vytrvat. Jeţíš prošel očistným ohněm zápasu na poušti, ţivotními zkouškami aţ po tu v Getsemane a na Golgotě. Pro kaţdého má Bůh připravené zkoušky jako nutnou součást cesty do jeho náruče. Nelze neţ jimi projít. Je zbytečné se litovat nebo strašit, je třeba jít - s voláním Abba, Otče na rtech. Jedině tento vztah nám můţe dát jistotu, ţe nezabloudíme. Vaţme si kaţdého slova, které Jeţíš o Otci vyslovil, vaţme si všeho, co ţivotem dosvědčil. Čtěme evangelium mezi řádky, pouhá slova nestačí. Za kaţdým Jeţíšovým výrokem o Otci je osobní zkušenost toho, který od Otce vyšel a k němu se vrací. Za
5
kaţdou větou se skrývá plnost jeho nasazení, jeho lidství. Pro Jeţíšovy současníky muselo být nesmírně úţasné, kdyţ hovořil o Otci. Mluvíme-li o milované osobě, mluvíme jinak neţ o člověku, na němţ nám nezáleţí. Hovoříme-li o někom, kdo hýbe našim srdcem a na kom nám nesmírně záleţí, je to jiné, neţ kdyţ klábosíme o politické situaci. Apoštolové pro nás zaznamenali slova. Abychom jim dobře rozuměli, je třeba, aby se v nás při jejich četbě Duch modlil: Abba, Otče . Pak v nás budou vyvolávat stále více vnitřního napětí a touhy mít Otce skutečně denně po své pravici, před svou tváří, za svými zády - slovy apoštola Pavla - v něm se pohybovat, v něm se hýbat, v něm být , k němu volat, v něm nacházet svou jistotu, abychom naše dnešní nadšené Abba, Otče dokázali jednou ţít i v hodině své smrti.
Laskavý Otče, nejspíš neumíme žít tak, jak bychom měli. Pouze tušíme, že se nás do morku kosti týká to, co nám přinesl Ježíš, a přitom nás to přesahuje. Jeho životní zkušenost nás provokuje a vtahuje. Toužíme tě znát, toužíme tě milovat, toužíme tě poslouchat. Jakoby však na dně našeho srdce stále ležel strach, že je všechno ještě nějak jinak a že to nezvládneme. Prosíme tě, nauč nás žít synovství tvého Syna. Nauč nás žít s Tebou tak, jak s Tebou žil Ježíš. Nauč nás modlit se k tobě a milovat tě. Prosím, Otče, uzdravuj v nás skrze Ducha svatého všechnu bolest a zmatek, který do našeho života vnesli druzí lidé, životní události nebo náš hřích, abychom se stále více podobali tvému Synu a naše tvář zářila při pohledu na tebe, při myšlence na tebe, při slově o tobě. Drahý Otče, svět tě nepoznal, ale Ježíš nám dal tebe poznat. Dej, abychom zůstali věrni tvé věrnosti, abychom se naučili žít pod tvým láskyplným pohledem a na rtech měli denně zpěv našeho srdce - Abba, Otče.
