OBSAH: * úvaha * ohlasy XV. semináře ELŠ * informace * příběh * knihovnička * různé rady * poezie * schůzka ODV _______________________________________________________________________________________________________________________________
Bůh je láska
1. J 4,16
Ačkoliv zakladatel skautského hnutí založil skautské hnutí na samozřejmém vědomí o Bohu, v našem českém skautingu se o Bohu mluví s ostychem anebo raději vůbec ne. Duchovní podstatu skautingu všelijak zamlčujeme, obcházíme, ba mnohdy ignorujeme. Přesto ve skautském slibu máme odkaz na nejvyšší Pravdu a Lásku: “Slibuji na svou čest, jak dovedu nejlépe: - sloužit nejvyšší Pravdě a Lásce věrně v každé době. Věřící v tomto odkazu vnímají Boha, ostatní snad jen to, co je převyšuje. Každý si ovšem toto převyšování vykládá po svém. Ve stanovách také hovoříme o třech základních principech, povinnostech, kde jako prvý je: 1. povinnost k Bohu, chápaná jako povinnost hledat v životě vyšší hodnoty než materiální; Vraťme se nyní, sestry a bratři, k vybranému textu: Bůh je láska. Trošku nám to připomíná skautský zákon: Skaut je … A tam v deseti bodech je vyjmenováváno, jaký že tedy je. Skautský zákon nám jistě připomíná i Desatero přikázání. Zatímco však v Desateru jsou dvě desky, dvě části, kde prvá se týká našeho vztahu k Bohu (3) a druhá k bližním (7), ve skautském zákoně se mluví pouze o vztahu k bližním, k ostatním lidem (i když je možno jim rozumět i pod úhlem pohledu všech tří základních principů). Tak tedy – přídavné jméno za „skaut je“ nám přidává, doplňuje, upřesňuje vlastnosti skauta. Naproti tomu výrok Bůh je láska - nepopisuje vlastnost, ale přímo existenci Boží. Podstatné jméno za „Bůh je“ určuje přímo podstatu, základ, existenci. Bůh je láska: to je nejen vztah Boha k nám, ale i vystižení Jeho bytí, Jeho vlastní podstaty. To je ta vertikála, která protíná naši horizontálu vztahů, kterou máme vyjádřenu i ve skautském zákoně. V průsečíku těchto rovin se nalézá Ježíš Kristus. To by ovšem byl námět na jiné téma. Snad nejlépe chápeme význam toho prostředního slova, slovesa je. Na prvý pohled je to konstatování existence, skutečnosti, které můžeme doložit a dokládat svými smysly (zrak, sluch, hmat, čich, chuť) a tedy i rozumem. Jsou ovšem pojmy, které smysly nikdy nemůžeme dokázat (přátelství, odvaha, krása, pravda a mnoho dalších). Tyto pojmy nalézáme i u již zmiňovaného skautského zákona, i u našeho textu. Ale podstatou každého tohoto stavu je fakt bytí – je. V naší horizontální rovině vztahů ovšem naše chápání dovoluje, abychom rozumem i citem tyto vztahy vnímali. Naproti tomu skutečnost vertikální roviny je nad naše chápání. Můžeme se pouze „berličkami“ pokusit vyjádřit samu podstatu tohoto vztahu. Nejtěžší ovšem – a zcela nemožné – je pochopení Boha a jeho existence. Sám o sobě říká: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš míti jiného boha mimo mne. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, Bůh tvůj, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mne nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mne milují a má přikázání zachovávají. Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval. Ex (II M) 20,2-7 A na jiném místě: Jsem, který jsem. Ex (II M) 3,14 V Písmu je mnoho pokusů o vyjádření toho, jaký Bůh je. Bůh je ovšem skutečnost našimi smysly nepostižitelná. Jako Stvořitel je Pánem nad svým stvořením. Jemu podléhá čas i všechny přírodní
1
zákony. On zná veškeré naše myšlení. Není divu, vzbuzuje-li v nás bázeň a třesení. Biblický Bůh je chápán jako jediná, nevystižitelná, nadsvětná, svrchovaná bytost, Spasitel, Pán a Dárce všeho dobrého, nepochopitelná a tedy nepředstavitelná a nezobrazitelná. My však jako jeho stvoření nechápeme Jeho činy a rozhodnutí. Stvořil nás k obrazu svému. Ale my jsme daleci toho, abychom tento svůj úděl plnili. Vzpíráme se, nedbáme jeho volání a vedení, chceme kráčet životem sami. Říkáme: Není Boha! A myslíme to mnohdy velice vážně. Vystačíme si sami. Ano do zoufalství a beznaděje, do netečnosti a lhostejnosti, do bezradnosti a nicoty. Ani všechny poklady světa nás nezbaví naší křečovité aktivity, která má přehlušit samotu a prázdnotu. Ačkoliv se snažíme vymanit z Božího vedení, Bůh nás přesto nenechává sobě samým. Promlouvá k nám v hlasu našeho svědomí, posílá nám posly, kteří slovem, činem i pouhou účastí nás pomáhají vrátit do života. Nalézáme pomoc i ve Slovu, které nám zanechal v Bibli. V neposlední řadě nás posiluje i tvorbou společenství. Vždy ovšem hovoříme o tajemství Božího úradku, záměru s námi. Svobodu svého konání si vysvětlujeme tak, že chceme vlastnit moc, peníze, slávu. Ale stvoření k Božímu obrazu neznamená mít, ale být. Je to obraz Božích vztahů, vztahů, které z nás mají udělat Člověka s velkým Č. A ještě více: Jako Kristovi bratři Boha máme i za Otce. A ačkoliv je i v současnosti suverénní Pán a Vládce, přesto je bytostí dokonale bezbrannou, jedná tak, jak jednal Kristus, a působí tak, jak působil Kristus. Bůh se ničím neurazí a všechno snese, i ukřižování; má však lidi nad pomyšlení rád a pomáhá způsobem bezbranného člověka: Poučuje, vede, chválí, dává příklady, napomíná, varuje. Ačkoliv Bůh je mocen všeho, neboť jeho Slovo je současně Činem, činí vše ve jménu lásky ke svému stvoření. Svrchovanost Boží se projevuje právě v jeho lásce k nám. To je to poslední slovo našeho textu. Apoštol Pavel sám říká: Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne. 1 Kor 13, 4-8 a dále máme jako obdobu skautských 3. principů „dvojpřikázání lásky“ ve SZ: Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. Gn (V. M) 6,5 … budeš milovat svého bližního jako sebe samého Lv (III. M) 19,18b Obdobně v NZ Ježíš hovoří o „prvním a druhém“ přikázání: …miluj Hospodina, Boha svého ze všeho svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly! Druhé je toto: Miluj svého bližního jako sám sebe! Mk 12,29-31 Jaký je to rozdíl v porovnání s našimi láskami, které jdou od zamilovanosti a milování přes sex až po majetnický otrocký vztah, plný strachu, nenávisti a násilí, nebo lhostejnosti a nezájmu! Jen člověk plný lásky může žít plnohodnotný a zdravý život. Jen láska nás dokáže přenést přes mnohé překážky a obtíže, na které ve svém životě narazíme. Jen láska je ten pravý hnací motor skutečného života, jen v lásce je naděje nejen pro náš život, ale pro život všeho stvoření na této planetě. Jen pravá láska dovede stát pevně na zemi, realisticky vidět i všechna naše provinění a slabosti, jen láska dovede litovat i hledat odpuštění. Pamatujme ovšem na to, že v posledku bude měřena a hodnocena naše neláska. Obstojíme a necháme se přemoci tou bezbrannou Boží láskou? To, že Boží vertikální rovina má jinakostní, kvalitativnější dimenzi, než ta naše horizontální, jistě souvisí i s našimi nedokonalými vztahy, plnými protikladů. Boží vztah k nám je jednoznačné Ano, dané tím, že Bůh je láska sama. Abychom i my dovedli ve svém životě vyznávat Ano, musíme se nechat vtáhnout do Božích záměrů, musíme se nechat uchvátit tou láskou, která mění náš život na radostný, pravdivý a svobodný (osvobozený i od naší sebestřednosti a nelásky). Otevři svoje uši a naslouchej a slyš! Otevři svoje oči a rozhlížej se a hleď! Otvírej svoje ústa a mluv správně! Otvírej svoje srdce a dávej se všanc! To je ten správný životní styl, styl lásky. Umět se dívat kolem sebe, vnímat, rozumět a podle toho jednat. Umět poslouchat i tiché nesmělé hlasy, vnímat je, rozumět jim a pomáhat. Umět říci v pravou chvíli pravé slovo, učinit v pravý čas pravý (tedy dobrý) čin, umět v pravou dobu projevit svoji láskyplnou pomoc, ale také v pravý čas umět i účastně mlčet. Vědomí, že Bůh je láska, a tato láska je směřována na mne, na tebe, na nás všechny – mne naplňuje radostí. Ta Boží láska, která nás převyšuje, nám dává šanci, abychom ji předávali dál. Je to dar, s kterým se podělujme - na potkání! Jen to je šance, jak se já sám i všichni ostatní stanou – jak je Boží úradek, záměr – být k obrazu Božímu. Jaký je tedy náš úkol pro jednadvacáté století? Svojí láskou, která je zastřešována a obnovována tou Boží láskou – totiž Bohem samým – bojovat proti násilí v rodině, šikaně ve školkách, školách,
2
pracovištích, proti nebezpečí drog i nevázaných vztahů, proti rasové i jiné nesnášenlivosti – v lásce přijímat právě jinakost každého člověka jako dar. Respektovat a vážit si svobody druhých jako základu i pro naši svobodu lásky. Vychovávat děti ne k využití volného času za každou cenu a jakkoliv, ale k životu, naplněnému láskou, kterou jsme sami převzali a jim předali. Učit je, že v radostném společenství milujících a milovaných jsou ty největší zážitky našeho života. Jedině tak nebudou poničené zastávky veřejné dopravy, rozhazované odpadkové koše, pomalované zdi sprejery, poničené lavičky i zařízení dětských hřišť, černé skládky, znečištěné ulice, ale i znečištěná lidská srdce, plná schválností, hrubosti, zloby a nenávisti. A v posledku i krádeže, podvody, vraždy, terorismus. Devastace stvořeného je zhoubou sebe sama a odmítání lásky Stvořitele. Jakou mám já, ty, sestro a bratře, my všichni, na tom vinu? Nevybíráme si, komu věnujeme svoji péči a lásku? Jak se necháváme uchopit Boží láskou a být Kristovi následníci? Učme si vážit života, který nám byl darován. V láskyplném pohlazení nehledejme hned sexuální deviaci, ale braňme se proti maření lidských životů již v samotném počátku i konci našeho života, abychom nebyli souzeni za nelásku, kterou tím projevujeme. A děti, které vychováváme (alespoň to všude proklamujeme), čekají na každý projev zájmu, osobního vztahu, dobrého slova, povzbuzení, pohlazení i důvěry. Nenechme je hladovět po lásce. V předsněmovní diskusi jsou řečena mnohá slova, dobrá i nedobrá. To, co však považuji za podstatné, je to, že si zaměňujeme skauting jako hnutí s organizací. Zatímco organizace je plna zákonů, předpisů, směrnic, formulářů a strohého „má dáti“ – „dal“, hnutí má za cíl výchovu dětí a mládeže těmi zkušenějšími a vyzrálejšími – tedy pokornými a ochotnými k odpovědnosti služby lásky. Zde se neměří „něco za něco“, ale jak dovedeme otevřít dlaň pro druhého. Nemyslet především na sebe, ale na toho, který je vedle mne a který stále hledá nablízku nabízenou dlaň. Nechme působit Boží lásku, nechme se Boží láskou prostupovat a uchvátit, abychom mohli tuto lásku s radostným úsměvem předávat dál. Být k obrazu Božímu, být člověkem vždy připraveným ke službě lásky. Buďme tím světýlkem, které jsme nedávno rozdávali z Betléma a které nám připomíná, že Bůh je láska. Ursus 15.1.2005 Duchovní slovo, XV. Skautský seminář
===Píseň, kterou zpívalo shromáždění na závěr sobotní duchovní chvíle, vedené br. Ursusem.===
3
XV. Skautský seminář, který se konal v Salesiánském divadle v Praze – Kobylisích ve dnech 14.-16. ledna 2005, měl tradičně vysokou úroveň. Škoda, že tomu neodpovídala jen průměrná účast, která zdaleka nedosáhla dřívějších počtů 200 a více účastníků. Přednášející podali úctyhodný výkon ve svém oboru a posluchači si odnesli mnoho užitečných podnětů. Zajímavý byl také „rétorický“ profil přednášejících, kteří hovořili živě, vtipně a udrželi si pozornost po celou dobu svého vystoupení. Rovněž diskuse, na které bylo dost času, byly konkrétní a věcné. Jednou z přednášek na semináři byla také historie
Islámu - uvádíme k tomuto tématu obecně známá fakta: V předislámské době byli obyvatelé Arábie většinou kočovníci, kteří se z bezpečnostních důvodů organizovali v kmeny. Hlavou kmene byl sajjid který byl volen na základě svých vojenských a politických schopností, ale i své štědrosti a pohostinnosti. Později se část beduínů usazovala a zejména na místech se sousedními mocnostmi Byzancí a Persií, vznikaly nárazníkové státy. Ty ovšem časem zase zanikaly a někteří z usedlíků opět začali kočovat. Život byl volný, každý si dělal, co chtěl. Byly tu však nepsané zákony, které byly v drsných přírodních i společenských podmínkách nezbytné. Především to byla soudržnost rodů a kmenů a ochrana všech jejich členů. Pokrevní příbuzenství bylo svázáno se zákonem krevní msty (zmírněním byla možnost zaplatit za vinu velbloudy, ale ta se mnoho nevyužívala). Přestože Arabové byly roztříštěni na několik desítek kmenů, často vzájemně nepřátelských, existovalo mezi nimi vědomí sounáležitosti a navenek rozlišovali Araby a cizince. Spojovacím znakem byla arabština, která přes několik dialektů byla všem srozumitelná. V době každoroční pouti na Arafát v Mekce a s ní spojené trhy v Ukázu nesmělo docházet k přepadům ani bojům po dobu čtyř měsíců, které byly pokládány za posvátné. Mekka ležela sice v neúrodném údolí, ale byly tam bohaté studně, které z ní udělaly důležitou zastávku na prastaré obchodní cestě. Odtud byly každoročně vysílány do Sýrie dvě velké karavany a město, které ovládal kmen Kurajšovců, bohatlo. K jeho významu přispělo i to, že byla kultovním centrem celé západní Arábie. Stálo tu staré božiště Ka´ba, což je dodnes krychlová budova vystavěná nad černým kamenem, zřejmě meteorického původu, který je v ní zazděn. V době Muhammadově tam byly umístěny sochy pohanských božstev. Mekka se stala největším obchodním střediskem v Arábii a samozřejmě nezůstala bez vlivů jiných náboženství - křesťanského, židovského a jiných, které sem přicházeli s cizími obchodníky. Přes to, že skoro každý kmen měl vlastní božstvo, vyskytovalo se tu i ponětí o jednom nejvyšším božstvu. Iláh bez členu znamenalo božstvo vůbec, výraz al-Láh znamenal jediný bůh. Představa o něm byla však nejasná a často byl ztotožňován s božstvy jiného jména (např. s bohem Ka´by, Hubalem). Arabové respektovali svá náboženství spíš ze zvyku a ústy k tradicím. V praxi hrála větší úlohu víra v džiny a démony. Muhammad se narodil r. 570 v Mekce. Jeho otec byl obchodníkem a zemřel před Muhammadovým narozením. Ve čtyřech letech zemřela jeho matka Amina a výchovy se ujal jeho dědeček, později jeho strýc Abú Tálib. O jeho dětství mnoho nevíme. V 25 letech se stal obchodním agentem zámožné vdovy Chadídži se kterou se zakrátko oženil. Měl dva syny, kteří však zemřeli v raném věku a čtyři dcery. Jenom nejmladší z nich Fátima je muslimy ctěna. První zjevení se Muhammadovi dostalo v roce 610, kdy mu bylo 40 roků. Zpočátku měl strach, že se zbláznil a myslel i na sebevraždu. V těchto chvílích mu byla silnou oporou jeho manželka Chadídža, která za pomoci svého bratrance, který se již dříve seznámil s křesťanstvím, v něm upevnila víru, že je skutečně poslem božím.
4
Zpočátku hlásal své zjevení jen v úzkém kruhu své rodiny a přátel. Obec věřících, kterých byla asi jen dvacet se zpočátku scházela tajně, aby vyslechla zjevení, která se postupně Muhammadovi dostávala. Tehdy Muhammad zavedl pravidelnou modlitbu a ustanovil určité kultovní pohyby a výroky. Teprve až za 2 - 3 roky se odhodlal vystoupit na veřejnost. Tehdy poslední soud a posmrtný život moc nezdůrazňoval. Teprve až když narazil na odpor svých soukmenovců rozpracoval detaily a varuje před tresty pekelnými a věřícím slibuje rajskou odměnu. Část lidí se mu vysmívala, bylo však i dost těch, kteří se o nové náboženství začali vážněji zajímat a žádali podrobnější informace. Mekkánská vrchnost se na Muhammeda dívala zpočátku lhostejně, nanejvýš s úsměškem. Jakmile se však začaly uplatňovat některé politické důsledky z Muhammadova nároku, že je poslem Božím, její postoj se změnil. Muhammad byl veřejně urážen a napadán, že je blázen, věštec, básník, podvodník. Největší hrozba byla, že uznání prorokem znamenalo přiznat, že Muhammad je nejschopnějším a nejmoudřejším mužem, povolaným k řízení mekkánských záležitostí. Proto ho chtěli zničit. Tváří v tvář opozici prokázal Muhammad vytrvalost a zásadovost, která se stala příkladem jeho druhům i pozdějším generacím muslimů. Kurajšovci požádali Muhammada, aby přestal útočit na pohanská božstva a přijal je jako součást náboženství. Zpočátku Muhammad nespatřoval rozpor mezi vírou v jediného Boha a dalších nadpřirozených bytostí, protože i křesťané věřili v anděly a démony, aniž je stavěli na roveň Bohu, ale pak si uvědomil důsledky takového kompromisu a odvolal své verše, které umožňovaly obracet se k pohanským božstvům jako přímluvcům u Boha a v Koránu jsou na jejich místě slova, která kult pohanských božstev rozhodně odsuzují. Pozdější muslimští komentátoři nazvali původní znění “satanskými verši”, protože je prý Muhammadovi našeptal sám satan. Důsledkem Muhammadova odmítnutí bylo, že hlavy rodů začaly vykonávat nátlak na věřící členy rodin, aby se Muhammada zřekli. Ten byl bezmocný, protože moc uznané hlavy rodu byla neomezená a nikdo zvnějšku se nemohl vměšovat do vnitřních záležitostí. Muhammad proto v r. 615 vyslal několik desítek rodin do Etiopie, aby tam v křesťanském prostředí přečkaly nejhorší pronásledování. Mekkánští předáci žádali i Abú Táliba, aby Muhammada přestal podporovat, ale ten to odmítl jako nevhodné zasahování do záležitostí vlastního rodu. Následoval bojkot celé rodiny, ostatní s nimi přestali obchodovat a uzavírat sňatky. Muslimů nebylo víc než 80 i s těmi kdo odešli do Etiopie a žádní se již nepřidávali. Ke všemu v r. 619 zemřel hlavní Muhammadův ochránce Abú Tálib a potom i Muhammadova věrná opora, manželka Chadídža. Nástupce Abú Táliba Abú Lahab se k Muhammadovi stavěl nepřátelsky a Muhammad tak ztratil oporu i svého rodu (Muhammad za to v Koránu svého strýce Abú Lahaba /súra 111/ proklel). Když věc islámu dostoupila nejnižšího bodu, objevila se naděje. V r.620 vešel Muhammad ve styk s několika předáky oázy Jathrib, kteří doufali, že v něm naleznou vhodnou osobu uspořádat u nich poměry. Dva arabské kmeny tu žily v nepřátelství, stále hojněji docházelo k půtkám a bojům, zákon krevní msty zde dosáhl svého negativního vrcholu, protože na omezeném prostoru oázy docházelo tak často ke střetům a výkonu msty, že život jednotlivce byl neustále ohrožen. Napjatá situace byla ještě komplikována přítomností několika židovských kmenů, které byly stejně nejednotné. Muhammad se s nimi rok nato 5
sešel znovu a uzavřel s nimi úmluvu, že ho přijmou jako proroka, budou ho poslouchat a bránit proti nepřátelům. Muhammad pak vyslal do Jathribu své přívržence, aby tam hlásali základy nové víry. Postupně jich tam vyslal asi 70. To jsou tzv. muhádžirové, kteří se za své zásluhy stali jakousi islámskou šlechtou. Mekkánská opozice začala tušit oč se jedná a chtěla Muhammada odstranit. Pokusila se ho zabít v jeho domě, ale prorok byl včas varován a uchýlil se jinam. Nebezpečí však stále hrozilo a když byla již většina stoupenců v Jathribu, rozhodl se Muhammad k přesídlení. R. 622 odešel tajně z Mekky. Mekkánci je pronásledovali, Muhammad se musel se svými průvodci skrývat několik dní v jeskyni a 24. září 622 dorazil se svými dvěma průvodci k jathribské oáze. To byla tzv. hidžra, což není útěk, ale znamená opustit a přerušit kmenové a rodové svazky. Byl to zásadní přelom, který je počátkem muslimského letopočtu. Jathrib se na počest Muhammeda nazval Město Prorokovo - Madínat an-Nabí, zkráceně Madína či Medína. Muhammad se tu stává i politikem, zákonodárcem, soudcem, vojevůdcem i zakladatelem nové společenské organizace, která se neopírala o soudržnost kmenovou, ale ideovou, vyrůstající z islámu. Před hidžrou se obracel se svým poselstvím jenom ke Kurajšovcům, teď se jeho výzva stává obecnou. Islám se má stát náboženstvím všech Arabů. Deset let medínského působení (622-632) položilo základy k politicko-sociálnímu uspořádání muslimské obce, byly vypracovány hlavní zásady kultu, rodinných a společenských vztahů, práva i různých příkazů a omezení. Muhammad považoval své učení od samého začátku shodné s tím, které hlásali izraelští proroci, případně Ježíš. Očekával, že ho židovská obec v Jathribu přijme jako jednoho ze svých a uzná jej jako proroka a pokračovatele mojžíšovské tradice. Židé však poukazovali na rozpory mezi Koránem a SZ a vyvodili z toho, že Muhammad žádným prorokem není a Korán také není žádným božím zjevením. Muhammad byl hořce zklamán. Muslimové zpočátku dodržovali židovské svátky a půst a modlili se směrem k Jeruzalému, ale když se rozpory stávaly zřetelné, začal Muhammad rozvíjet vlastní koncepci Abrahámova náboženství. Abrahám byl představitelem základního a dokonalého monoteistického učení tzv. hanífem. Další proroci byli sesíláni, aby toto náboženství utvrzovali, ale přes jejich úsilí židé, a později i křesťané, se od něho odchýlili a udělali v Písmu svatém změny. Nyní se brání pravdě, kterou přinesl Muhammad, aby obnovil původní čistotu Abrahámovy víry. R. 624 zavedl Muhammad půst v měsíci ramadanu, místo soboty se svátečním dnem stal pátek, kdy se kázalo a v poledne společně modlilo a směr modlitby byl otočen místo Jeruzaléma ke Ka´bě, kterou spojil s působením Abrahámovým. Cílem Muhammadovy politiky bylo podrobení Mekky a získání Kurajšovců pro nové náboženství. Medína pro to měla ideální polohu, protože ležela při karavanní cestě z Mekky do Sýrie. Muhammad proto začal systematicky vysílat menší oddíly, aby napadaly mekkánské karavany a zasazovaly Kurajšovcům na nejcitlivějším místě, totiž v obchodě. V březnu 624 došlo k první velké bitvě u Badru. Muhammad se chystal přepadnout velkou karavanu ze Sýrie, ale její vůdce Abú Sufján se o tom dozvěděl, podal zprávu do Mekky a karavanu vedl jinou cestou. Muhammad s 324 muži čekal na karavanu u Badru, ale místo ní se přiblížilo mekkánské vojsko v počtu asi 850 mužů. Bitva netrvala dlouho, ale měla světodějný význam. Kdyby byli muslimové poraženi, islám by asi zmizel ze světa beze stopy. Muhammad však přes početní slabost zvítězil a zajistil tak svému náboženství trvalé místo ve světových dějinách. Na vítězství muslimů se podílela jejich víra ve svatou věc islámu a také víra, že ti, kdo padnou, přijdou rovnou do ráje. Také věkový průměr muslimů byl mnohem nižší než u mekkánců, kteří když viděli, že karavana je v bezpečí, nebojovali již tak horlivě. Korán připisuje toto vítězství přímo 6
Bohu a Jeho pomoc muslimům je srovnávána s pomocí, kterou poskytl Mojžíšovi proti faraónovi. Muhammadovi toto vítězství umožnilo vypořádat se s Židy, na které si před tím netroufal. Židé museli Arábii opustit, jejich majetek propadl muslimům, někteří byli dokonce popraveni a jejich ženy a děti prodány do otroctví. Mekka se však s porážkou nechtěla smířit a bitvy s Medínou pokračovaly i v dalších letech. V bitvě u Uhudu byl Muhammad zraněn a dokonce se rozkřiklo, že padl. Mekkánci prchající muslimy pronásledovali, ale pak v domnění, že je porážka muslimů úplná, vrátili se domů. Muslimská obec však nebyla zničena. V roce 627 proto Kurjašovci postavili s pomocí beduinských kmenů armádu o 10 000 mužích, což na arabské poměry bylo nevídané, a táhli proti Medíně. Muslimové nemohli proti nim postavit víc než tři tisíce bojovníků a tak Muhammad na radu otroka Salmána nechal na obranu Medíny vykopat příkop. Několik dní ho muslimové i sám Muhammad kopali a když se nepřátelská vojska přiblížila, zastavila se před ním a nevěděla, co podniknout. Při každém pokusu hluboký příkop překonat byli bojovníci zasypáni deštěm šípů a zahnáni na útěk. Obléhání také nemělo smysl, protože medínská oáza byla soběstačná, naopak hlad a žízeň se začaly projevovat u obléhatelů, kteří na to nebyli připraveni. Vznikly neshody, beduínské kmeny odtáhly a Kurajšovcům nezbylo než se vrátit domů s nepořízenou. To znamenalo ztrátu prestiže, Mekka byla odsouzena k hospodářskému úpadku, protože nemohla vysílat už karavany do Sýrie, se kterou začala obchodovat Medína. Muhamad viděl, že čas hraje pro něho, a spoléhal na své vlastní diplomatické schopnosti. Žádné ofenzivní akce proti Mekce nevedl, aby neproléval krev vlastních soukmenovců. R. 628 uzavřel Muhammad s Kurajšovci smlouvu o tom, že příštího roku mohou muslimové vykonat pouť do Ka´aby a mekkánci že na tu dobu opustí město a že se obě strany vzdají na 10 let nepřátelství. Následujícího roku přišlo do Mekky 2000 muslimů a mekkánci z okolních výšin viděli poprvé muezina, který se střechy Ka´by svolával k modlitbě. Většina Mekkánců si uvědomila marnost boje proti Muhammadovi a hodně z nich přistoupilo k islámu. Mekkánský politický systém byl v rozkladu. K rozhodnutí došlo v lednu r.630, když část Kurajšovců porušila příměří a Muhammad přitáhl s 10 000 muslimy k Mekce. Vrchní představitel města Abú Sufján s několika předáky se vydal do muslimského tábora, přijal islám a uzavřel s Muhammadem mír. Muhammad slíbil milost všem, kdo se uchýlí pod ochranu Abú Sufjána, nebo zůstane doma. Když pak vtáhlo muslimské vojsko do Mekky, narazilo jen na slabý odpor. Muhammad dal zničit všechny modly v Ka´bě, vyžádal si klíč od svatyně a vstoupil do ní, aby se zde pomodlil. Potom vrátil klíče jejich dědičným strážcům a potvrdil je v úřadu. Ka´ba se svým posvátným územím se stala skutečným střediskem islámu. Muhammad odpustil všem svým úhlavním nepřátelům i těm kdo proti němu bojovali do poslední chvíle. Jen čtyři Mekkánci byli popraveni a to za úkladné vraždy, kterých se dříve dopustili na muslimech. Jeho velkomyslnost se vyplatila. Mekka jej uznala jako proroka božího a za několik týdnů se již jeho někdejší nepřátelé bili proti posledním zbytkům protimuslimského odporu v bitvě u Hunajnu. Do Medíny se začaly hrnout delegace ze všech končin Arábie aby vzdaly hold Prorokovi, složily přísahu věrnosti a poslušnosti a podřídily se centrální vládě v Medíně. Začala se rýsovat faktická jednota Arábie a vznikala velká “umma”- společenství všech kmenů, které přijaly islám. Kmeny, které se již před tím hlásily ke křesťanství, nebyly k islámu nuceny, ale musely se zavázat ke spojenectví. Koncem roku 630 podnikl Muhammad svou poslední a největší výpravu. 30 tisíc muslimů si podrobilo oázu Tabúk i mnohé ze severních kmenů, které byly závislé na byzantské říši. Bylo to první tažení, které směřovalo mimo území Arabského poloostrova a které dalo směr dalším výbojům po Prorokově smrti. Poslední léta svého života strávil Muhammad v Medíně, kde se věnoval organizaci nového státu, který nabyl obrovských rozměrů a připravoval další výpravy. V březnu r.632 řídil osobně pouť do Mekky a stanovil její přesný rituál a obřady. Byla to tzv. “pouť na rozloučenou”, protože krátce po návratu do Medíny onemocněl. 6. června 632 zemřel v domku své nejmilejší ženy A´iši, kde byl také pohřben. Později byl na tom místě zbudován velký náhrobek, který tvoří součást Prorokovy mešity v Medíně a je druhým nejnavštěvovanějším místem islámu. _______________________________________________________________________________________________________________________________
7
Žebrákův příběh Před mnoha lety, panoval v Indii bohatý a dobrý král. V jeho království žil také žebrák. Byl to žebrák, jako já, který příběh vypravuji… Jednou král řekl, že vystrojí hostinu, které se bude moci zúčastnit každý z jeho poddaných. Kolem cest dal vyvěsit oznámení "královská hostina, všichni jsou vítáni“. Žebrák to uviděl a byl nadšen. když však přišel blíž, četl drobnou poznámku - společenský oblek nutný. "Jak může žebrák jako já přijít oblečen na královskou hostinu?" pomyslel si žebrák a byl zklamán. Ale byl to žebrák jako já. šel tedy do králova paláce a řekl strážným, že chce navštívit krále. Vysvětlil, že král si protiřečí, nemluví pravdu a ukázal na oznámení. Strážný řekl, aby počkal, vešel do paláce a po dvaceti minutách se vrátil. "Máš štěstí, král tě přijme". Vzali ho dovnitř. Dveře za dveřmi se před ním otevíraly, až za posledními dveřmi ze santalového dřeva seděl král. Žebrák padl na zem, poklonil se králi a král se zeptal: "Co chceš?" "Milosti", řekl žebrák, "chci přijít na hostinu." "To můžeš, každý je vítán". "Jenže na oznámení je poznámka, že je společenský oblek nutný a já mám jenom tyto hadry. Jak tedy mohu přijít?" Král řekl: "To spravíme. zavolejte mého syna!" Potom přišel princ. Když vešel, jako by jaro vešlo do místnosti. Uklonil se před králem: "Co si přeješ, otče?" "Synu, zde jeden z mých poddaných chce přijít na hostinu, ale nemá pěkný oblek. Pomoz mu!" "Jistě otče", řekl princ a vzal žebráka za ruku. Byl to žebrák jako já. nevěděl, co má dělat. Ještě nikdo s ním takto nezacházel. Princ vedl žebráka do svých komnat, kde jednu celou stěnu tvořila ohromná skříň. Princ ji otevřel a skříň byla plná princových obleků. "Vezmi si, který chceš" vyzval princ žebráka. Ale ten žebrák byl žebrákem jako jsem já a jeho ruce se třásly. Neměl odvahu si něco vzít. Tak princ sám sáhl do skříně a vybral mu šat. Byl to královský purpur. "Oblékni si to" řekl princ. Žebrák byl žebrákem jako já, neuměl to. Princ mu tedy pomohl. Svlékl jeho hadry a oblékl ho do královského purpuru. "Vypadáš krásně", řekl žebrákovi. Žebrák se sehnul a začal si pečlivě balit své hadry. Princ mu řekl: "Ty hadry nebudeš už potřebovat, máš přece můj oblek - královský purpur." Žebrák odvětil: "Pane, výsosti. Mnoho lidí mi už dalo oblek, ale vždycky se obnosil. Po jednom, po dvou letech bylo po něm. Potřebuji něco v záloze, až se mi tvoje šaty roztrhají. Nech mi, prosím, mé hadry." "Ale ty tvoje šaty byly vyrobeny zázračně. Nikdy se neobnosí." Avšak žebrák byl žebrák jako já a nemohl tomu uvěřit. Svoje hadry si vzal s sebou. Byl oblečen do královského purpuru, v překrásném šatu a pod paží si držel své smradlavé hadry. Když vešel do ulic, lidé se mu smáli. "Má, blázen, na sobě královský šat a drží smradlavé šaty." 8
Žebrák však byl zvyklý tak žít. Byl v něm rozpor. Byl oblečen do princova obleku, ale stále závisel na svých starých hadrech. Potom nastal den hostiny. Žebrák šel do paláce, kde ho nikdo nezastavil - měl na sobě královský oblek. Usedl ke stolu a na klíně si přidržoval ranec hadrů, aby mu nespadl. Předložili mu jídlo, ale on měl k jídlu pouze jednu ruku volnou a potřeboval obě. Druhou si přidržoval svůj raneček a nevěděl, jak si má pomoci. měl jídlo na dosah, cítil, jak voní, lidé po obou stranách jídlo chválili a zvali ho, aby si vzal, ale on nemohl, když nechtěl pustit raneček svých hadrů. Tak seděl u králova stolu hladový. Každý jedl a žebrák s ranečkem hadrů si nevzal ani sousto. Po hostině všichni vstali a odcházeli. Ale tento žebrák, který byl žebrákem jako já, odcházel ještě hladovější, než když na tu hostinu šel. Proč? Stále se držel svých starých cárů. Žebrák odešel. Byl jako královský syn, ale stále si myslel, že je žebrákem. Jednou se král dozvěděl, že žebrák umírá. "Je jedním z mých", řekl si, "navštívím ho". Vyšel z paláce do malé chýše, kde žebrák žil. Byla tam tma. Když si královy oči na tmu zvykly, uviděl tam postavu, která ještě dýchala a byla oblečena do nádherného královského purpuru, který byl tak nový, jako když si ho žebrák poprvé oblékl. Vedle ležel uzlíček hadrů. Král zaplakal - nad tím co mohlo být a nikdy nebylo. …mohlo se stát i jinde…
K N I H OV N I Č K A
Jedním z „pokladů“, které uchovávám ve své knihovně, je i malá knížka „Leonardo da Vinci – Nápady“. Mistr Leonardo – jak snah každému napoví již první pohled na jeho obrazy - byl mnohostranným renesančním člověkem. Narodil se jako nemanželský syn notáře z města Vinci v roce 1452 a prožil svůj pohnutý život až do roku 1519, a to z velké části v italské Florencii, i když nakonec zemřel ve Francii. Podle jeho kreseb víme, že byl především neúnavným zkoumatelem přírody a také experimentátorem i výborným spisovatelem a řečníkem. Kdyby to nebylo tak dávno, co žil, také bychom ho mohli možná řadit k „předchůdcům skautingu“. Jako pozorovatel i kritik lidské společnosti často sahal k příměrům z přírody - vybraný symbolický příběh patří bezpochyby k tomuto druhu. Mistr po celý život toužil po dokonalosti, ale ve skutečnosti nebyl bohužel schopen trvale spolupracovat s jinými umělci a téměř žádné trvalé dílo nevytvořil. Přesto poskytuje mnohým inspiraci až dodnes. SNÍH Hrstka sněhu se zachytila na samém vrcholku vysoké hory, začala přemýšlet a uvažovat a takto k sobě hovořila: "Není to ode mne hrdopyšnost, že jsem se položila tak vysoko neohlížejíc se na spousty sněhu, které leží pode mnou? Má nepatrnost si zajisté nezaslouží tyto výšiny, vždyť dobře vím, že
9
slunce včera zahřálo mé družky tak, že za několik málo hodin docela roztály. To proto, že ležely výše, než se slušelo. Já před hněvem slunce raději prchnu, sesunu se dolů a najdu si místo vhodné pro mou maličkost". A vrhla se dolů, při sestupu se kutálela z vysokých plání po jiném sněhu, a čím nižší místo hledala, tím více se rozrůstala, takže na konci cesty nebyla téměř o nic menší než kopec, který ji nesl. A byl to poslední sníh, který slunce toho roku rozpustilo. (Příběh) platí pro ty, kteří se poníží a jsou povýšeni.
_____________________________________________________________________________________
Sbírka Nadace CIVILIA v dubnu v Praze média, všeobecně pak na zvyšující se procentuální podíl kriminálních činů, kterých se dopustili mla diství.
Obracíme se na Vaši instituci s žádostí o podporu našeho letošního projektu "Více domů na půli cesty", který je dalším pokračováním našich investic do těchto zařízení v roce 2005. Domy na půli cesty jsou šancí pro mladé lidi, kteří opustili státní ústavy, nemají kam jít ani kam se vrátit. S čím Vás chceme oslovit Obracíme se na Vás s žádostí o pomoc při pouliční sbírce. V řadách Vašich skautů hledáme dobrovolníky, kteří by se stali prodejci našeho srdcového klíče. Hledáme dobrovol níky, kteří by pomohli svým vrstev níkům. Pouliční sbírka Ve dnech 6. a 7. dubna se v Praze uskuteční další kolo pouliční sbírky Nadace Civilia, která byla magistrátem registrována pod č.j. MHMP/33620/2004. Prodejním předmě tem sbírky bude opět plastový klíč, tentokráte v zbrusu nové podobě. Jeho cena zůstává na symbolických 30 Kč. Klíč s ouškem ve tvaru srdce má symbolizovat, že cestu k druhým lidem je třeba otevírat srdcem. Se znam v loňském roce podpořených domů na půli cesty naleznete na na šich stránkách www.civilia.cz.
Smysl naší práce V České republice je v současné době asi 10 tisíc dětí, které jsou nuceny žít v dětských domovech a dalších ústavech, což je nejvíc v celé Evropě. Brzy jim bude osmnáct a budou muset odejít. Záchranou pro tyto lidi mohou být domy na půli cesty. Usilujeme o to, aby v ČR vzniklo co nejvíce domů na půli cesty, které jim pomáhají se začle ňováním do společnosti. Usilujeme o to, aby se o významu těchto zaří zení dozvěděla česká veřejnost, aby se o nich dozvěděli ti, kterým není lhostejný osud handicapovaných mla dých lidí. K povědomí o existenci
Naše téma je aktuální Děti z ústavů dnes začínají být pro společnost konečně předmětem diskuse. Stalo se tak až ve chvíli, kdy se pro ni v důsledku elementár ního nedostatku sebeúcty a neschop nosti navozovat a udržovat citové vazby, staly přítěží a otevřenou hrozbou. Tímto chci upozornit na zločiny spáchané dětmi z ústavů, které v poslední době prezentovala
10
domů na půli cesty přispívají i po uliční sbírky. S jakýmikoli dotazy kontaktujte, prosíme, Petra Soukupa, managera marketingu a PR, na emailové adrese
[email protected] nebo na telefon ním čísle 777 600 920 či přímo Na daci Civilia, Kaprova 13, 11000
Praha 1,233354709, www.civilia.cz .
777900620,
Patronem Nadace Civilia se v roce 2005 stává Miloš Forman, jeden z nejlepších filmových tvůrců novo dobé historie.
S L O V N Í Č E K V rámci vůdcovských kursů i lesních škol čas od času – zvláště při předmětu „Mluvený projev“ (réto rika) – někdy hovoříme o diplomacii nebo diplomatické řeči, diplomatickém jednání. Odkud se však tato slov vzala? Zdrojem celé této skupiny pojmů je slovo DIPLOM, které pochází z řečtiny. V římské době ozna čovalo listinu, kterou senát pověřoval své zástupce z hranicemi. DIPLOMAT se původně mínil člověk, který vždy a za všech okolností dovede obstát v obtížné situaci. DIPLOMACIE dosud označuje obratnost v rozhovoru či jednání, kdy se zamýšlených cílů dosahuje pokojnou cestou. Doufejme, že delegáti pro jednání XI. Valného sněmu Junáka budou podle svého pověření (diplo mu) jednat diplomaticky a zamýšlených cílů dosáhnou pokojnou cestou.
Charta českého skautingu na počátku 21. století Je český skauting starý nebo mladý? Když je člověku dvacet, rozepíná křídla své budoucnosti a cítí, co vše ještě může a chce dokázat. Má málo zkušeností ale hodně sil a hlavně touhu letět dál a výš. Když je člověku devadesát, jeho dílo je téměř hotové a stává se odkazem příštím generacím. Českému skautingu již devadesát bylo. Je tedy starý nebo mladý? Záleží na nás. Můžeme si vybrat jen minulost a být jen staří nebo jen budoucnost a být jen mladí. Ale máme i jedinečnou možnost přijmout obojí a být staří svou zkušeností a oprávněnou hrdostí na to, co už jsme dokázali, a mladí rozepjatými křídly a touhou letět dál a výš. Naše zkušenost je v mnoha ohledech jedinečná. Český skauting je vyvzdorovaný a vykoupený. Odvaha, úsilí i důvtip, s jakým čeští skauti přetrvali léta krajní nepřízně, vytrvali ve skautské službě a vždy znovu obnovili své hnutí a vytvořily pevný základ, o který se dnes můžeme opírat při překonávání překážek. A chceme-li zůstat této minulosti věrni, musíme rozepnout křídla a letět. Skauting je myšlenkou, živoucí a burcující. Nenechává lidi tam, kde jsou, ale vede je dál a výš, protože je promyšleným systémem výchovy a sebevýchovy. Díky němu vyrůstají z dětí lidé, kteří se stávají pilíři občanské společnosti, jsou ochotní a schopní utvářet svět kolem sebe k lepšímu. • Lidé charakterní a zodpovědní, kteří věří, že život je příležitost ke službě. • Lidé otevření budoucnosti a schopní na sobě stále pracovat. • Lidé činorodí a rozhodní, nenechávají se vláčet okolnostmi, ale aktivně utvářející svůj život. • Lidé praktičtí a tvořiví, kteří umějí najít řešení a dotáhnout ho do konce. • Lidé samostatní, schopní postarat se o své potřeby, a zároveň otevření spolupráci s druhými. 11
• Lidé plně zapojení do života v různých společenstvích, snažící se o dlouhodobé rozvíjení vztahů, vytváření pevných vazeb a sítí vzájemné podpory. • Lidé, kterým nechybí sebedůvěra a radost. K výchově takových lidí musí směřovat naše výchovné prostředky. Právě takoví lidé jsou nadějí celého lidského společenství bez ohledu na hranice států a rozdíly kultur. Jejich činnost ve prospěch okolního světa je tím, co dává myšlence skautingu smysl – ať už na prahu dospělosti ze skautské organizace odejdou nebo ne. Junák je organizací, která dává skautskému hnutí řád i prostor pro co nejlepší využití společných sil. Junák proto musí být: • Pevně zakotven v poslání, principech a metodě, které za bezmála jedno století osvědčily svoje kvality a jsou vyjádřeny jak v ústavách světového skautského hnutí, tak ve Stanovách Junáka. • Otevřený všemu, co dobře slouží k naplnění poslání a je v souladu s principy a metodou skautingu. • Současný, posuzující výchovné prostředky nikoliv podle toho, jak sloužily včera, ale jak slouží dnes a jak budou sloužit zítra. • Pestrý a rozmanitý, musí respektovat různost cest vedoucích ke společnému cíli a v jinakosti nevidět nebezpečí, ale obohacení. • Přitažlivý pro mladé lidi a uznávající, že skauting patří především jim, má naplňovat jejich potřeby a touhy. • Uznávaný společností pro své kvality a výsledky výchovné práce, které dokáže sdělovat srozumitelným a přesvědčivým způsobem; • Silný svými možnostmi i rostoucím počtem členů, který je odrazem dlouhodobé kvality programu, nikoliv laciné nabídky; Patnáct let po své obnově je Junák – svaz skautů a skautek ČR silnou organizací, ale přesto čelíme několika výrazným problémům. Ještě šest let zbývá do chvíle, kdy se začne počítat druhé století našeho trvání. Chceme, aby Junák byl organizací s pevnými hodnotovými základy na straně jedné, a s moderními, přitažlivými formami na straně druhé. Chceme, aby rodiče vnímali Junáka jako kompetentní organizaci s jasným výchovným posláním, která jim nabízí pomoc při výchově jejich dětí a zábavným způsobem připravuje mladé lidi na smysluplné prosazení ve společnosti. Chceme, aby děti viděly skauting jako místo, kde budou přijaty skupinou svých vrstevníků, kde najdou opravdové kamarády, a skauting se pro ně stal přitažlivým dobrodružstvím se špetkou tajemství a výlučnosti, do něhož se budou chtít zapojit i ho samy aktivně utvářet. Pokud nám skutečně jde o skauting pro dnešní svět, je třeba: 1) Prohlásit za ukončené období obnovy Junáka po létech nesvobody a začít se podstatně více zajímat o problémy společnosti, v níž žijeme, i světa kolem nás a méně o své problémy vnitřní, mnohdy malicherné. 2) S důvěrou se opřít o to, co máme společné: poslání, principy a metod skautingu. 3) Podporovat kvalitní oddíly a střediska s kvalitním programem a aktivní komunikací s veřejností. 4) Přijmout skutečnost, že skauting není jedinou z dobrých cest výchovy, a zároveň se smířit s tím, že se pohybujeme v prostředí, v němž musíme být schopni konkurence ve všem, kde je to třeba. 5) Sdílet radost z dobře vykonané práce, ze společenství, z přátelství, z naplňování myšlenky, která za to stojí. 12
Konkrétně to znamená: 6) Inovovat skautský výchovný program (stezka, odborky, výchovné projekty) a hledat prostředky a postupy, které osloví dnešní děti a mládež. Předávané znalosti a dovednosti posuzovat podle jejich užitečnosti v jednadvacátém století; odlišit pevné základy od zastaralých prostředků. 7) Přizpůsobit skautské vzdělávání obnovenému skautskému programu. 8) Cíleně oslovovat ty mladé lidi, které zatím ke škodě své i jejich oslovit neumíme. Snažit se skauting nabídnout všem, pro které může být zajímavý. Těchto osm bodů je východiskem pro činnost Junáka ve zbývajících šesti let prvního století českého skautingu, chceme-li naplnit naše moto „...skauting pro život.“ Náčelnictvo Junáka předkládá „Chartu českého skautingu n počátku 21. století“ jako výchozí text pro jednání XI. Valného sněmu Junáka. V Praze 15. ledna 2005 _____________________________________________________________________________________
Nůžky Velká růže barvy úsvitu s načechranými plátky kolem svého zlatého oka nám ve dne v noci nakukuje do okna. Pozoruje nás, jak snídáme, jak rozsvěcíme lampy, čteme, pozoruje děti při hraní i psy, jak leží u ohně. Nic nechápajíc, soustředěně pozoruje nás, kdo sami nechápajíce nahlížíme do světa stromů a růží. Veliká propast zeje mezi námi. Ale zatím co hledím na růži a ona na mne, jde po zahradě s nůžkami má malá květy milující snacha s plavými vlasy a domácká, a náhle se růže, odstřižena nůžkami, ocitá uvnitř domu. A už je částí života, který až dosud pozorovala. - Tak také my: smrt přichází a vyrve nás a my se stanem částí živé země, a větru a vod, které jsme milovali. Staneme se jimi. Robinson JEFFERS (1887-1962, žil v USA) ze sbírky „Maják v bouři” přebásnil Kamil Bednář
Tato báseň ke mně promluvila s velkou silou poté, co jsem – po kolikáté již – zapisoval do sezna mu odběratelů „Na dobré stopě“ další úmrtí. Taková „práce“ mi povětšinou připadá smutná, protože až na výjimky se do redakce vrátí pouze obálka s některým číslem a lakonická poznámka: adresát zemřel. Způsob, kterým vystihuje autor otázky života a smrti mohou být dobrým slovem nad ukončeným skautským životem, když nikdo z živých nevzpomene… ______________________________________________________________________ 13
Dům Vrším kosti staré matky země, abych nám vystavěl úkryt proti moci vzduchu; žula - kdysi horká krev mládí země, dosud tekutá v horké tmě blízko jádra, ztuhla a odolává dusotu kavalérie oceánu, uhánějící se svou sněžnou hřívou z nejodlehlejšího západu. Toto je prapůvodní skála, zde ve vlhkém lomu pod stínem vln polykajících svými jícny úsvit; malý dome, jehož každý kámen byl křtěn v propastné křtitelnici, oceán a tajemná země z hloubi základů tě upevnily! Robinson JEFFERS v téže sbírce Maják v bouři (přebásnil rovněž Kamil Bednář )
_____________________________________________________________________________________
OMLUVA Prosíme čtenáře, aby omluvili, že se nedopatřením u článku na str. 14 lednového čísla „Na dobré stopě“ ocitl malý obrázek loga Evropských konferencí, který patřil správně dolů na předchozí stranu. _____________________________________________________________________________________ 14
Různé rady z pokladů našich knihoven
V době předválečné existoval spolek „Dobré srdce“ pro ochranu nezaměstnané inteligence s vysokoškolským středoškolským vzděláním. Ten vydával různé příručky, mezi nimi také „200 praktických rad pokynů pro každého - DOMÁCÍ PŘÍRUČKA“. Z jejich výtěžku zřejmě pomáhal oněm nezaměstnaným. Lze v ní nalézt například: Studené nohy v zimě zakrátko nás budou hřát jako v peřinách, zabalíme-li si je do novinového papíru, a tak na ně obujeme ponožky. Motouzy a režné niti stanou se pevnými téměř k nepřetrhnutí, ponoříme-li je na půl hodiny do roztoku kamence ve vodě, načež je řádně vysušíme. Svíčky nekapou, byly-li před zapálením ponořeny na 1 hodinu do solného roztoku, načež byly osušeny. _____________________________________________________________________________________ 15
_____________________________________________________________________________________ V únoru projednal odbor duchovní výchovy následující témata: - zhodnocení semináře ELŠ - program sobotní ekumenické po božnosti při XI. Valném sněmu Junáka - Chartu českého skautingu - financování Stezky písmáků 2005 - stav předplatitelů měsíčníku „Na dobré stopě“ - výhled účasti členů ODV na lesních školách, kursech a dalším vzdělávání
v rámci Junáka __________________________ Poznámka: Konkrétní úkoly odboru duchovní výchovy budou upřesněny podle výsledku voleb na XI. Valném sněmu Junáka.
NA DOBRÉ STOPĚ – duchovní rádce skautských oddílů * Vydává: Odbor duchovní výchovy Junáka v počtu 200 výtisků. * * Redakce: Vladislav Jech (
[email protected]), Zelenečská 34, 198 00 Praha 9, tel. 281 865 223, Jiří Zajíc (
[email protected]) a Petr Krampl (
[email protected]). * * Technické zázemí: Zuzana Vankeová, Adéla Čapková a David Čančík. * * Předplatné pro rok 2005 zasílejte redakci podle těchto pravidel: pro dodání poštou 110,- Kč, příspěvek čtenářů webových stránek 50,- Kč; sponzorské předplatné je neomezeno. * * Prosíme o přesné údaje pro rozesílání poštou. * Bez jazykové korekce. * 16
