Bezpečnostní výzvy na prahu nové dekády

Bezpečnostní výzvy na prahu nové dekády

doc. Mgr. Oldřich Bureš, M.A., Ph.D. (ed.)

Sborník vybraných příspěvků ze studentské konference pořádané Centrem bezpečnostních studií Metropolitní univerzity Praha ve spolupráci s Centrem pro bezpečnostní a strategická studia, Oddělením pro Bezpečnostní a strategická studia Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně dne 8. dubna 2011

Recenzoval: PhDr. Tomáš Šmíd, Ph.D.

Praha 2011


-2-

Obsah

Předmluva .................................................................................................................................. 3

Daša Adašková Šírenie zbraní hromadného ničenia za účelom terorizmu....................................................... 5

Petr Binhack Bezpečnost námořní přepravy v Adenském zálivu a energetická bezpečnost Evropské unie ...........................................................................................................................22

Kamila Čermáková Kyberterorismus: Další možnost?............................................................................................38

Ondřej Filipec Analýza hrozby terorismu provedeného zbraněmi hromadného ničení a limity interpretace .................................................................................................................52

Libor Fůs Perspektivy rusko-čínského sbližování a ruský Dálný východ jako jeho možná překážka .......................................................................................................66

Ján Kapusňak Islamské charity a podpora terorizmu: Prípad IHH Humanitarian Relief Foundation.........83

Vendula Nedvědická Kontrola a monitoring soukromých vojenských společností: Spojené státy americké 2001–2011......................................................................................101

Raimonda Nováčková Definiční ukotvení a analýza konceptu protiteroristické politiky........................................123

Zinaida Shevchuk Důsledky rusko-gruzínského ozbrojeného konfliktu pro jeho aktéry.................................142

Vendula Vespalcová Cesta ke společné protiraketové obraně NATO ....................................................................155 O autorech ..............................................................................................................................171


-3-

Předmluva Tento soubor statí obsahuje písemnou podobu deseti vybraných příspěvků, které byly ústně předneseny na třetí výroční studentské konferenci s názvem Bezpečnostní výzvy na prahu nové

dekády, kterou v Brně 8. dubna 2011 společně uspořádalo Centrum pro bezpečnostní a strategická studia, Oddělení pro Bezpečnostní a strategická studia Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně a Centrum bezpečnostních studií Metropolitní univerzity Praha. Hlavním cílem konference bylo dát studentům českých vysokých škol příležitost pro prezentaci jejich výzkumu na aktuální bezpečnostní témata. Velmi nás proto coby organizátory potěšilo, že o konferenci opět projevil zájem vysoký počet studentů z celé České republiky – celkem bylo ústně předneseno 16 příspěvků ve čtyřech panelech. Kompletní program celé konference je archivován na stránkách obou organizátorů konference http://www.c4ss.cz a http://www.cbss.cz.

Pracovní či studijní povinnosti nedovolily všem prezentujícím převést jejich ústní příspěvek do písemné formy a několik dalších příspěvků také následně neprošlo recenzním řízením. Přesto však příspěvky obsažené v tomto sborníku představují reprezentativní vzorek různých „studentských“ pohledů a názorů na aktuální bezpečnostní témata. První příspěvek Daši Adaškové a čtvrtý příspěvek Ondřeje Filipce se zabývají problematikou šíření hrozby terorismu s použitím zbraní hromadného ničení. Druhý příspěvek od Petra Binhacka nabízí pohled na problematiku pirátství, a to zejména v oblasti Adenského zálivu. Kamila Čermáková ve třetím příspěvku představuje v současné době jednu z nejdebatovanějších bezpečnostních hrozeb – kyberterorismus. Současné rusko-čínské vztahy a jejich budoucí perspektivy rozebírá v pátém příspěvku Libor Fůs. Šestý příspěvek od Jána Kapusňaka se zabývá problematikou islámských charit a jejich napojení na financování terorismu. Stále aktuálnější problematiku soukromých vojenských společností a možnosti jejich kontroly představuje v sedmém příspěvku Vendula Nedvědická. Pohled na neméně aktuální problematiku boje proti terorismu nabízí osmý příspěvek Raimondy Nováčkové. V devátém příspěvku Zinaida Shevchuk zkoumá dopady ruskogruzínského ozbrojeného konfliktu v létě roku 2008. Poslední desátý příspěvek od Venduly Vespalcové pak mapuje poměrně klikatou cestu ke společné protiraketové obraně NATO.

Vzhledem k tomu, že v České republice doposud studenti neměli, a bohužel i nadále nemají, mnoho příležitostí pro prezentaci výsledků svého výzkumu v bezpečnostní problematice, představuje tato publikace ojedinělý vhled do myšlenek, názorů a formujících se postojů nastupující generace české bezpečnostní komunity. Některé příspěvky sice zatím nedosahují kvalit vědeckých statí publikovaných v odborných časopisech, nicméně každý vědec někde začínal a začátky jsou vždy nelehké. S mnohými z názorů prezentovaných v následujících příspěvcích lze proto polemizovat, což je však opět důležitým cílem našich výročních studentských konferencí. Doufám proto, že si tento sborník


-4-

nejen získá čtenáře z řad odborné a širší veřejnosti, ale že bude i inspirací pro další mladé badatele bezpečnostní problematiky.

v Praze, 31. května 2011

Oldřich Bureš


-5-

Šírenie zbraní hromadného ničenia za účelom terorizmu Daša Adašková Abstrakt: Šírenie zbraní hromadného ničenia (ZHN) v súčasnosti predstavuje jednu z najzávažnejších bezpečnostných hrozieb. Záujem o získanie ZHN nemajú len štáty, ale aj neštátni aktéri, z ktorých najnebezpečnejšími sú teroristické skupiny. Ich snahy získať a použiť vysoko deštrukčné zbrane na dosiahnutie svojich cieľov právom vzbudzuje pozornosť medzinárodného spoločenstva. Primárnym cieľom príspevku je analyzovať stupeň závažnosti jednej z najvýznamnejších bezpečnostných hrozieb súčasnosti - proliferácie ZHN za účelom terorizmu. Na dosiahnutie tohto cieľa je v príspevku prezentovaná komplexná analýza motivácií, cieľov a operačných schopností teroristických skupín schopných a ochotných získať a použiť ZHN na dosiahnutie svojich cieľov s prioritným zámerom identifikovať najrizikovejšie kategórie konkrétnych teroristických skupín v súčasnosti. V závere sa príspevok zaoberá analýzou potenciálnych foriem nukleárneho, chemického a biologického terorizmu. Abstract: The proliferation of weapons of mass destruction is being qualified as one of the current most compelling security threats. Serious challenge for the global security is the horizontal proliferation as the amount of actors capable to acquire and use weapons of mass destruction is rising. However, besides states there are also non-state actors, especially terrorist groups, who aim at acquiring non-conventional weapons. The most pressing demand is to stop the weapons of mass destruction proliferation and potential use by terrorist groups. The main aim of the article is to analyse and assess the relevance of actual security threat – the proliferation of weapons of mass destruction for the purpose of terrorism. To achieve this aim it is inevitable to identify the most dangerous categories of terrorist groups according to their motivations, objectives and capabilities to acquire and use non-conventional weapons to achieve their goals. The last part of the article deals with the potential forms of nuclear, chemical and biological terrorism.

Úvod Zbrane hromadného ničenia (ZHN) patria v súčasnosti k najničivejším nástrojom v rukách človeka. Sú navrhnuté tak, aby boli schopné usmrtiť veľké množstvo ľudí a spôsobiť obrovské materiálne škody. Za ZHN s týmito kvalitatívnymi vlastnosťami sa vo všeobecnosti považujú nukleárne, biologické a chemické zbrane. Ich šírenie patrí k najvýznamnejším hrozbám v súčasnosti1, keďže ich prípadné použitie by malo závažný a ďalekosiahly dopad na globálnu bezpečnosť. Existencia ZHN v období studenej vojny po celé desaťročia ovplyvňovala medzinárodný vývoj. Za najväčšiu bezpečnostnú hrozbu bolo považované vypuknutie nukleárnej vojny. Súperenie medzi dvoma

antagonistickými

blokmi

viedlo

k vytvoreniu

a nahromadeniu

obrovských

arzenálov

nukleárnych, chemických a biologických zbraní, ktoré v súčasnosti právom priťahujú pozornosť širokej svetovej verejnosti. Pád bipolarity nepriniesol očakávanú zmenu v oblasti medzinárodnej bezpečnosti, ale naopak viedol k objaveniu sa nových bezpečnostných hrozieb. S pádom relatívne stabilného systému mocenskej rivality medzi superveľmocami sa objavili početní regionálni štátni a neštátni aktéri, ktorí 1

Mnohé štáty sveta práve túto hrobu zaradili medzi najvýznamnejšie vo svojich bezpečnostných stratégiách. Príkladom sú Národné bezpečnostné stratégie USA z roku 2002 a 2006, Európska bezpečnostná stratégia z roku 2003, ako aj SR z roku 2005 a pod.


-6-

nahradili koncept ideologického nepriateľstva. Táto skutočnosť mala za následok transformáciu povahy bezpečnostných hrozieb a objavenie sa nových v súvislosti s proliferáciou ZHN. Trendom sa stalo zvyšovanie počtu štátov schopných vyvinúť a použiť ZHN2. Jednou z príčin toho vývoja sú nedostatočné kontrolné mechanizmy a nedisciplinovanosť niektorých hlavných aktérov. Na druhej strane rýchly vedecko-technický rozvoj môže perspektívne viesť k vývoju nových, ešte ničivejších prostriedkov hromadného ničenia. Najväčším nebezpečenstvom v tejto oblasti je horizontálne šírenie ZHN. Nahromadenie veľkého množstva zbraní vedie k nebezpečenstvu ich použitia. Je zrejmé, že akékoľvek ich použitie či už v dôsledku nehody, alebo zámeru bude mať značné dôsledky pre ľudstvo ako také. Záujem o získanie ZHN v súčasnosti nemajú len štáty, ale aj neštátni aktéri, spomedzi ktorých sú obzvlášť nebezpečné snahy teroristických skupín. Ich základným prvoradým cieľom sa stal vysoký počet obetí, ktorý svojimi psychologickými dopadmi presahuje hranice jedného štátu a vytvára globálnu atmosféru strachu, ktorá ovplyvňuje verejnú mienku na celom svete. Práve tieto kvalitatívne znaky súčasných teroristických skupín vedú k oprávneným obavám z potenciálnych snáh o získanie a použitie ZHN za účelom terorizmu. Transformáciu konvenčného terorizmu na nekonvenčný dokazujú konkrétne historické udalosti. Najvýznamnejší historický medzník predstavuje rok 1995, kedy japonská sekta Óm Šinrikjó uskutočnila sarínový útok v tokijskom metre3. Počas útoku prišlo o život dvanásť ľudí a viac ako päťtisíc bolo zranených (Kort 2010) Išlo o prvý úspešný útok zo strany neštátnych aktérov s použitím ZHN s masovými následkami. Jeho význam spočíva najmä v tom, že de facto demonštroval schopnosť neštátnych aktérov získať a použiť vysoko sofistikované technológie na dosiahnutie svojich cieľov.4 Útok bol zatiaľ jediným príkladom použitia ZHN, konkrétne chemických zbraní, neštátnymi aktérmi v histórii ľudstva. Primárnym cieľom príspevku je analyzovať stupeň závažnosti bezpečnostnej hrozby použitia ZHN za účelom terorizmu na báze analýzy potenciálnych najrizikovejších kategórií teroristických skupín a konkrétnych potenciálnych foriem nukleárneho, chemického a biologického terorizmu. Motivácie teroristických skupín získať a použiť ZHN Motivácie teroristických skupín získať a použiť ZHN môžu byť rôzne. V zásade sa odborníci zhodujú na tom, že budú závisieť od aktuálneho operačného cieľa a od ideologických a psychologických faktorov konkrétnej teroristickej skupiny. (Maurer 2009)

2

Po páde bipolarity pribudli do „klubu nukleárnych mocností“ India, Pakistan a KĽDR. S veľkou pravdepodobnosťou doň patrí aj Izrael, hoci jeho najvyšší predstavitelia túto skutočnosť zatiaľ oficiálne nepotvrdili ani nevyvrátili. 3 Sekta uskutočnila prvý útok s použitím chemickej zbrane sarín už v roku 1994 v japonskom meste Macumota. Je cieľom boli traja sudcovia, ktorí rozhodovali o majetkovom spore. Pri útoku zahynulo 7 osôb a 114 ich bolo zranených. (Kort 2010) 4 Ďalšími príkladmi vystupňovania obáv z nekonvenčného terorizmu sú udalosti z roku 2001. Najskôr niekoľkonásobný sofistikovaný útok proti viacerým terčom v USA zo strany teroristickej organizácie Al-Káida z 11. septembra 2001 a následné incidenty ohrozovania amerických kongresmanov prostredníctvom antraxových zásielok demonštrovali trend stupňovania násilia, ochotu usmrtiť tisíce ľudí a spôsobiť miliardové škody prostredníctvom nekonvenčnej formy terorizmu.


-7-

Potenciálnym primárnym operačným cieľom pri nekonvenčnom type terorizmu je spôsobiť nepriateľovi masový počet obetí a vážne materiálne škody. Z tohto dôvodu je pravdepodobné, že sa teroristické skupiny budú v budúcnosti usilovať o získanie ZHN. S objavením sa tzv. nového typu teroristov, ktorých primárnym cieľom je masový počet obetí a škôd ako aj fakt, že relevantné informácie na získanie a výrobu ZHN sú v súčasnosti voľne prístupné, sa mnohí analytici zhodujú na tom, že uskutočnenie nekonvenčného teroristického útoku je veľmi pravdepodobné. (Katona 2006) Závažnou otázkou však je, či teroristi usilujúci sa o vysoký počet obetí naozaj potrebujú ZHN na dosiahnutie tohto operačného cieľa. Ak teroristi sledujú len tento operačný cieľ, je pravdepodobné, že sa aj naďalej budú pri svojich útokoch spoliehať na sofistikované konvenčné zbrane, čo v konečnom dôsledku pre nich predstavuje menšie riziko súvisiace s prípadným neodborným zaobchádzaním so ZHN. Na druhej strane, ak operačným cieľom teroristov je svojím útokom spôsobiť stovky tisíc obetí a obrovské škody, celkom pravdepodobne sa uchýlia práve k nekonvenčným zbraniam, a to konkrétne k zbraniam s vysokou ničivou silou. Ďalším veľmi významným potenciálnym operačným cieľom teroristických skupín je snaha vyvolať neúmernú psychickú traumu s cieľom prilákať celosvetovú pozornosť prostredníctvom eskalácie konvenčného násilia na nekonvenčné. Tento cieľ sa javí ako dosiahnuteľný len pri použití ZHN. Podľa analytikov, takýto typ útoku by pravdepodobne na jednej strane vyvolal globálnu hrôzu a paniku, no na strane druhej by potenciálne mohol viesť k inšpirácii a podpore teroristickej skupiny zo strany sympatizantov. (Ferguson et al. 2004) Pokiaľ je prioritným cieľom teroristických skupín vyvolať globálny psychologický dopad na širokú verejnosť, môžu sa potenciálne uchýliť k použitiu buď chemických, alebo biologických zbraní, čím

sa

vyhnú prípadným

technologickým, technickým

a odborným

prekážkam

v súvislosti

s nukleárnymi zbraňami. Hoci tieto typy ZHN patria k zbraniam s nižšou ničivou silou, ich psychologický dopad je porovnateľný s útokom s nukleárnymi zbraňami a zároveň niekoľkonásobne vyšší ako pri útoku s konvenčnými zbraňami. Táto skutočnosť vyplýva predovšetkým z obrovského strachu verejnosti z potenciálnej kontaminácie alebo rozšírenia nákazy. (Schneider et al. 2006) Ďalším významným potenciálnym operačným cieľom teroristických skupín môže byť zničenie alebo kontaminácia národnej kritickej infraštruktúry štátu. V tomto prípade pripadajú do úvahy prioritne chemické a biologické zbrane, ktoré majú schopnosť kontaminovať strategické sféry národného hospodárstva alebo vyvolať masovú nákazu obyvateľstva prostredníctvom vírusov. Uchýlenie sa k určitému typu násilia zo strany teroristickej skupiny na dosiahnutie určitého operačného cieľa je podľa odborníkov podmienené racionálnymi motiváciami. Z tohto hľadiska záujem teroristických skupín o získanie a použitie ZHN bude závisieť od toho, či operačné výhody pri ich použití budú prevyšovať operačné nevýhody. Z tohto dôvodu rozhodnutie teroristov o výbere prostriedkov k dosiahnutiu cieľa bude pravdepodobne založené na racionálnej stratégii výberu. (Maurer 2009)


-8-

Motivácie teroristických skupín k uskutočneniu nekonvenčného útoku závisia do veľkej miery aj od ideologických a psychologických faktorov, ktoré pôsobia ako iracionálne faktory pri rozhodovaní skupiny. Do tejto skupiny motivácií patria napríklad posadnutosť ideológiou skupiny, patológia skupiny a kolektívne emocionálne impulzy. (Maurer 2009) Ideológia teroristickej skupiny hrá v zásade významnú úlohu v procese výberu cieľov, metód a zbraní. Pri výbere cieľov sa skupiny spravidla riadia postupným zužovaním možností, čo znamená, že ideológia prioritne rozhoduje a vyčleňuje skupinu potenciálnych humánnych a nehumánnych cieľov. (Hoffman 2006) Táto škála potenciálnych cieľov je ďalej zužovaná a limitovaná špecifickými operačnými cieľmi skupiny a jej operačnými schopnosťami, výberom najzraniteľnejších cieľov, povahou skupiny a jej vnútornou dynamikou, charakteristikou vodcov a ich metódou rozhodovania a v neposlednej rade externými faktormi ako zmena bezpečnostného prostredia alebo kontakty skupiny s inými štátnymi alebo neštátnymi aktérmi. (Maurer 2009) Podľa

mnohých

analytikov,

pri

tradičných

nacionalisticko-separatistických,

ľavicovo

a pravicovo orientovaných teroristických skupinách aktívnych primárne v 60. až 80. rokoch 20. storočia, je riziko použitia ZHN na dosiahnutie svojich cieľov minimálne. Tieto skupiny totiž väčšinou usilujú o širokú medzinárodnú podporu pre svoj cieľ a skutočnosť použitia ZHN by mala za následok straty akejkoľvek podpory. Na druhej strane, tieto skupiny okupujú väčšinou relatívne zraniteľné teritórium, takže v prípade útoku by museli počítať s rapídnou a zdrvujúcou odvetou. (Ferguson et al. 2004) Od 80. rokov 20. storočia nastáva významná zmena v charaktere teroristických skupín. Objavuje sa tzv. nový typ teroristov, ktorý sa vyznačuje bezprecedentnými útokmi s vysokou intenzitou násilia čo sa týka rozsahu, výberu cieľov a počtu obetí. Ide o nábožensky a ideologicky motivované teroristické skupiny, ktoré v súčasnosti predstavujú najväčšie bezpečnostné riziko. V zásade nábožensky motivované teroristické skupiny sa považujú za náchylnejšie na úsilie získať a použiť ZHN ako sekulárne skupiny. Motiváciu získať vysoko deštrukčné ZHN by pravdepodobne mali skupiny hľadajúce maximálnu deštrukciu pri vyvolaní maximálneho psychologického efektu, zmenu súčasného svetového poriadku a pod. Podľa analytikov sú tieto skupiny obzvlášť nebezpečné, keďže v zásade nie sú ovplyvňované žiadnymi externými faktormi. (Hoffman 2006) Z tohto dôvodu sa zhodujú na tom, že práve tieto skupiny budú motivované k získaniu a k použitiu vysoko deštrukčných ZHN na dosiahnutie svojich cieľov v mene vyššej moci. (Ferguson et al. 2004) Na druhej strane, nie všetky násilné náboženské teroristické skupiny majú rovnakú motiváciu získať a použiť ZHN na dosiahnutie masového násilia. V tomto prípade veľký význam zohrávajú práve teologické, historické a kultúrne rozdiely teroristických skupín. Podľa odborníkov, najväčšie nebezpečenstvo vzbudzujú skupiny motivované apokalyptickými doktrínami, keďže na základe nich skupiny požadujú bezprostredné zničenie existujúceho svetového poriadku a vytvorenie nového,


-9-

desivý osud pre nemorálnu neveriacu väčšinu a naopak kľúčovú úlohu pre vybranú skupinu prívržencov kultu. (Hoffman 2006) Náboženské skupiny však nie sú jedinými extrémistickými skupinami, ktoré by mohli mať potenciálne ambície získať a použiť ZHN na dosiahnutie svojich cieľov. Ďalšie riziko v tejto oblasti predstavujú pravicovo, ako aj ľavicovo orientované extrémistické skupiny usilujúce sa o rozsiahlu pomstu, ad hoc vytvorené skupiny rovnako zmýšľajúcich alebo osamelí jednotlivci. (Maurer 2009) Podľa analytikov to budú predovšetkým skupiny, na ktoré neplatí základná funkcia ZHN – odstrašenie. Schopnosť teroristických skupín získať a použiť ZHN Schopnosť získať a použiť ZHN zo strany teroristickej skupiny závisí od kvality mnohých faktorov akými sú napríklad organizácia skupiny, zabezpečenie logistiky, finančné zázemie skupiny, vývojový a výskumný program, inovatívne kapacity a pod. (Maurer 2009) V zásade platí, že organizácia a zloženie skupiny je silným faktorom ovplyvňujúcim schopnosť skupiny

uchýliť

sa

k nekonvenčnému

terorizmu,

ktorý

si

vyžaduje

manipuláciu

s vysoko

sofistikovanými ZHN. Podľa analytikov, efektívna teroristická skupina s ambíciami získať a použiť ZHN musí spĺňať nasledujúce kvalitatívne kritériá: pevné členstvo, centrálny vodca schopný efektívne riadiť a koordinovať celý proces vývoja a výroby ZHN alebo ich prípadné získanie a vysoký stupeň disciplíny vo vnútri skupiny na udržanie programu na vývoj a použitie ZHN v tajnosti. (Allison 2004) Keďže vývoj a výroba ZHN je zložitý a dlhodobý proces trvajúci niekoľko mesiacov až rokov, u teroristických skupín orientovaných na nepretržité uskutočňovanie útokov existuje menší predpoklad, že budú schopné získať a použiť ZHN. Naopak, teroristické skupiny s vysokým stupňom disciplíny, majú veľké predpoklady k získaniu a použitiu ZHN na dosiahnutie svojich cieľov. Ďalším významným faktorom schopným ovplyvniť schopnosť teroristických skupín získať a použiť ZHN je zabezpečenie logistiky. Logistika sa v zásade týka schopnosti získať potrebné suroviny a zariadenia na výrobu ZHN až po prepravu zbraní k potenciálnemu cieľu, vrátane zabezpečenia účinnej komunikácie v rámci celého procesu. Výzvu pre teroristické skupiny môže potenciálne predstavovať schopnosť udržať v tajnosti celý vývojový a výrobný proces s minimálnou potenciálnou možnosťou odhalenia zo strany tajných služieb. V tejto súvislosti sa ukazujú chemické a biologické zbrane ako najúčinnejšie, keďže ich produkcia v menšom množstve si nevyžaduje rozsiahle priestorové kapacity. V zásade platí, že akékoľvek aktivity v oblasti vývoja a použitia ZHN sa stávajú náročnejšími na utajenie, čím ide o vyššiu kvantitatívnu a kvalitatívnu úroveň ZHN. (Maurer 2009) Túto skutočnosť potvrdzujú aj informácie o chemických a biologických programoch niekoľkých súčasných moderných teroristických skupín. Príkladom je teroristická organizácia Al-Káida, ktorá úspešne udržiavala v utajení program na vývoj a výrobu nukleárnych, biologických a chemických zbraní v Afganistane. Táto skutočnosť bola dokázaná na základe vyšetrovania po útoku z 11. septembra 2001 a následnom americkom vpáde do Afganistanu. (Allison 2004) Ďalším príkladom je sekta Óm Šinrikjó, ktorá udržiavala v tajnosti program


- 10 -

na vývoj chemických a biologických zbraní v blízkosti posvätnej hory Fuji. (Ferguson et al. 2004) Podobne sa podarilo úspešne utajovať medzinárodné siete zamerané na získanie a cezhraničný transport materiálov na výrobu ZHN. Ide o prípad siete A. K. Chána a sietí na pašovanie nelegálneho nukleárneho materiálu z Ruska a pod. (Allison 2004) Ďalším významným faktorom ovplyvňujúcim schopnosť teroristických skupín získať a použiť ZHN sú finančné zdroje, ktoré primárne slúžia na nákup materiálov, zariadení, objektov a na výcvik personálu. Odhaduje sa, že na vývoj a použitie chemických a biologických zbraní je potrebných stovky tisíc amerických dolárov, pričom na vývoj nukleárnych zbraní sú potrebné milióny dolárov. (Ferguson et al. 2004) Teroristické skupiny však môžu materiál a zariadenia na vývoj a výrobu ZHN cieľa získať aj iným spôsobom napríklad prostredníctvom krádeže materiálov a potrebných zariadení alebo prostredníctvom sponzorov. Tieto alternatívy však zvyšujú možnosť odhalenia. V súčasnosti sa predpokladá, že potrebným rozpočtom okrem Al-Káidy disponujú aj organizácia Tamilskí tigri, Hizbaláh alebo Revolučné ozbrojené sily Kolumbie. (Kort 2010) V neposlednej rade, schopnosť teroristov získať a použiť ZHN závisí od ľudského kapitálu v podobe špecifických odborných znalostí a vedomostí, ktorými disponujú buď samotní vzdelaní členovia teroristickej skupiny alebo najímaní vzdelaní špecialisti. Vedomosti na vývoj a výrobu ZHN musia byť nadobudnuté prostredníctvom špeciálneho odborného vzdelania, ako aj prostredníctvom skúsenosti. V súčasnosti vedomosti potrebné na výrobu jednoduchých ZHN, predovšetkým chemických a biologických zbraní, sú voľne dostupné na internete. Táto skutočnosť významne zvyšuje riziko teroristického útoku s použitím ZHN. Faktom však zostáva, že pre výrobu a manipulovanie so ZHN s vysokou ničivou silou je nielen odborné vzdelanie, ale aj odborná prax nevyhnutnými. Tie môžu členovia teroristických skupín získať legálnym spôsobom prostredníctvom vzdelávacích programov na univerzitách alebo ilegálnym spôsobom prostredníctvom najímania si bývalých štátnych zamestnancov zainteresovaných na programoch na vývoj a výrobu ZHN. (Maurer 2009) Napriek týmto všeobecným požiadavkám, ktoré musí teroristická organizácia splniť, existujú aj špecifické technické výzvy, ktorým musí čeliť pri rôznych druhoch ZHN.

Kategórie teroristických skupín schopných získať a použiť ZHN V súčasnosti nie všetky typy teroristických skupín sú schopné a ochotné získať a použiť ZHN na dosiahnutie svojich cieľov. Avšak údaje získané spravodajskými službami ako aj údaje Centra štúdií pre nešírenie ZHN potvrdzujú rastúci záujem neštátnych aktérov o nekonvenčné zbrane, hoci riziko ich použitia zostáva stále na nízkej úrovni. Dôkazom sú teroristické organizácie v Európe, južnej a juhovýchodnej Ázii odhalené pri pokusoch o získanie látok na výrobu ZHN. (Ferguson et al. 2004) Táto skutočnosť by sa nemala podceňovať, keďže kombinácia záujmov získať ZHN s ambíciou teroristov spôsobiť masové straty na životoch a škody, v kombinácii s tendenciou teroristických skupín k vyššiemu stupňu nepriateľstva a militantnosti zvyšuje pravdepodobnosť katastrofického útoku zo


- 11 -

strany teroristických skupín s použitím ZHN. Takýto scenár by mal nepochybne obrovský dopad na všetky sféry spoločnosti v globálnom meradle. Vzhľadom k tomu, že z histórie je známy len jeden teroristický útok s použitím ZHN, v súčasnosti môžeme len odhadnúť kategórie potenciálnych teroristických skupín, ktoré sú ochotné a schopné použiť ZHN na dosiahnutie svojich cieľov. Podľa analytikov Fergusona a Pottera z Centra štúdií pre nešírenie ZHN možno teroristické skupiny schopné uchýliť sa k nekonvenčnému terorizmu rozdeliť do štyroch kategórií: apokalyptické skupiny, politicko-náboženské skupiny, nacionalistickoseparatistické skupiny a skupiny s jedným cieľom. (Ferguson et al. 2004)

Apokalyptické skupiny Teroristi patriaci do kategórie apokalyptických skupín sa vyznačujú silnou vierou v blízky koniec svetového poriadku. Veria, že práve ich násilná činnosť a aktivity majú tento koniec urýchliť. Z histórie je známych niekoľko typov apokalyptických kultov v podobe frakcií židovských, islamských alebo kresťanských hnutí, ktoré sa vyznačovali silnou vierou v potrebu očistiť svet od neveriacich prostredníctvom použitia násilných prostriedkov. V súčasnosti sa predpokladá, že len malá časť apokalyptických skupín je schopná získať a použiť ZHN na dosiahnutie svojich cieľov. (Schneider et al. 2006) K ich charakteristickým znakom patria charizmatickí vodcovia, striktná izolácia od okolitého sveta, pocit paranoje a presvedčenie o nadradenosti a veľkoleposti učenia. Na základe týchto vlastností sa práve apokalyptické skupiny radia k vysoko nebezpečným, ktoré sú potenciálne ochotné uchýliť sa k nekonvenčnému terorizmu. (Ferguson et al. 2004) U týchto skupín sa práve vďaka ich cieľu zničiť svet predpokladá, že ich ambíciou by mohlo byť uskutočnenie rozsiahleho útoku s použitím ZHN s vysokou intenzitou a obrovskými následkami. K najvýznamnejším predstaviteľom kategórie apokalyptických teroristických skupín patrila japonská sekta Óm Šinrikjó5. Primárnym cieľom skupiny bolo zvrhnúť japonskú vládu. Na dosiahnutie tohto cieľa si kult najímal vedcov z oblasti fyziky, chémie a biológie na vývoj a výrobu arzenálov ZHN6. V minulosti skupina uskutočnila neúspešné pokusy o biologický terorizmu s použitím antraxu a botulínotoxínu proti 9 cieľom. Konkrétne útoky však zlyhali v dôsledku nedostatočných odborných vedomostí a znalostí buď vo fáze samotnej výroby, alebo vo fáze použitia biologických zbraní. (Schneider et al. 2006) Najväčší úspech dosiahla Óm Šinrikjó v oblasti chemického terorizmu. Skupina je zodpovedná za doposiaľ jediný teroristický útok s použitím nekonvenčných zbraní v tokijskom metre v roku 1995. Útok mal za následok 12 obetí a viac ako päť tisíc zranených. (Ferguson et al. 2006) Z hľadiska

5

Óm Šinrikjó v preklade znamená „najvyššia pravda“. Podľa údajov od spravodajských služieb, skupina experimentovala s chemickými bojovými látkami sarín, fosgén a kyanid sodný a biologickými látkami antrax, botulotoxín, Q-horúčka a vírusom ebola. Navyše skupina získala komponenty na výrobu nukleárnych zbraní na ruskom čiernom trhu. (Schneider et al. 2006)

6


- 12 -

dosiahnutia masového počtu obetí možno útok charakterizovať ako neúspešný, avšak z hľadiska vyvolania globálneho psychologického efektu ho možno považovať za úspešný. Pri vyšetrovaní útoku v tokijskom metre vyšlo najavo, že skupina vlastnila rozsiahlu továreň na výrobu chemických zbraní v Tokiu, disponovala viac ako jednou miliardou amerických dolárov na svojich bankových účtoch a vlastnila farmu v Austrálii, kde jej členovia testovali chemické zbrane na ovciach. Podľa záznamov spravodajských služieb skupina mala viac ako šesťdesiat tisíc prívržencov po celom svete a ambície na výrobu vlastnej nukleárnej zbrane s cieľom rozpútať nukleárnu vojnu medzi USA a Japonskom, ktorá by urýchlila apokalypsu. Alarmujúcim v celom prípade je fakt, že kult počas piatich rokov rozvíjania svojich aktivít zostal bez povšimnutia zahraničných spravodajských služieb. (Allison 2004)

Politicko-náboženské skupiny Ďalšou obávanou kategóriu teroristických skupín sú tzv. „noví teroristi“, ktorí sa do povedomia dostali po 11. septembri 2001. Ide o hybridný typ teroristických skupín, keďže ich členovia majú náboženské aj politické motivácie a ciele, ktoré určujú a ovplyvňujú ich rétoriku, ideológiu a aktivity. Všeobecne je veľmi obtiažne jednať s touto kategóriou teroristických skupín, keďže ich pravý politický cieľ býva často ukrytý za náboženskou rétorikou. (Hoffman 2006) Do tejto kategórie patria skupiny so širokou transnacionálnou základňou a pôsobením ako napríklad Al-Káida, ako aj skupiny viac geograficky koncentrované ako Hizbaláh alebo extrémistické fundamentalistické hinduistické skupiny. Práve táto kategória teroristických skupín má potenciálny prístup k materiálom na výrobu nekonvenčných zbraní a k vysoko ceneným cieľom. Odhaduje sa preto, že riziko nukleárneho, chemického alebo biologického terorizmu z ich strany je veľmi vysoké. Potenciálny útok by pravdepodobne mal obrovské dôsledky čo sa týka intenzity a rozsahu. Al-Káida dnes predstavuje najobávanejšieho nepriateľa pre krajiny Západu spomedzi neštátnych aktérov. Odhaduje sa, že v 90. rokoch disponovala rozpočtom 2 miliardy amerických dolárov a mala viac ako šesťdesiat tisíc členov, ktorí boli trénovaní na teroristický útok priamo v Afganistane. Pre štruktúru organizácie sú charakteristické bunky, ktoré operujú približne v šesťdesiatich krajinách sveta. (Allison 2004) Transnacionálny charakter skupiny spočíva aj v tom, že jej bunky nadviazali partnerstvá s viacerými významnými teroristickými skupinami po celom svete. Je známe, že v minulosti Al-Káida experimentovala s chemickými bojovými látkami konkrétne s nervovými plynmi, s biologickými zbraňami konkrétne s antraxom a dokonca s tzv. špinavou bombou, čo de facto dokazuje, že organizácia disponuje organizačnými kapacitami a má motivácie k získaniu a použitiu ZHN na dosiahnutie svojich cieľov. (Ferguson et al. 2006) Organizácia je zodpovedná za rozsiahly teroristický útok z 11. septembra 2001, ktorého deštrukčná schopnosť a globálny psychologický dopad boli jedinečné. Následné vyšetrovanie po útoku a americkom vpáde do Afganistanu prinieslo informácie získané z plánov, dokumentov, videí


- 13 -

a počítačových súborov, ktoré jasne dokazovali, že Al-Káida vyvíjala dlhodobé snahy získať nukleárne zbrane. (Allison 2004) Na druhej strane však informácie odhalili nedostatočné technologické a odborné znalosti a zázemie pre vývoj a výrobu zbraní, čo signalizuje skutočnosť, že v krátkodobom horizonte je hrozba použitia nukleárnych zbraní zo strany Al-Káidy minimálna. (Katona et al. 2006) Navyše mnohí analytici sa zhodujú v pochybnostiach o tom, že skupina vlastní alebo vyrobila nukleárnu zbraň. (Allison 2004) Z krátkodobého hľadiska je preto hrozba nukleárneho terorizmu zo strany Al-Káidy minimálna, avšak v budúcnosti rozhodne nie je vylúčená. Al-Káida však nukleárne ambície s cieľom spôsobiť obrovské masové škody a straty na životoch krajinám Západu zrejme má, čo v konečnom dôsledku potvrdili aj opakované výroky jej vodcu, Usámu bin Ládina, ktorý vyhlásil, že „skupina považuje získanie nukleárnej zbrane a jej použitie proti USA za svoju náboženskú povinnosť“. (Allison 2004) Nukleárne ambície Al-Káidy pramenia predovšetkým z dvoch primárnych dôvodov. Po prvé, už len informácie o vlastníctve nukleárnej zbrane zo strany Al-Káidy by mali obrovský globálny psychologický dopad, predovšetkým na štáty Západu. Jej samotné použitie by znamenalo katastrofálnu deštrukciu s masovými obeťami, narušenie ekonomiky a chodu celej západnej spoločnosti. Po druhé, v konečnom dôsledku by to znamenalo posilnenie vyjednávacej pozície skupiny a dosiahnutie jej primárneho cieľa.

Nacionalisticko-separatistické skupiny Do kategórie nacionalisticko-separatistických teroristických skupín patria organizácie, ktoré sa usilujú dosiahnuť určitý politický cieľ pre vybranú etnickú alebo kmeňovú skupinu. (Ferguson et al. 2006) Tradičnými príkladmi teroristických organizácií tejto kategórie sú európske teroristické organizácie IRA a ETA, Tamilskí tigri alebo tureckí Kurdi. Ich ciele spravidla siahajú od snahy získať politickú nezávislosť až po pomstu. (Kazanský 2007) Táto kategória teroristických skupín je z hľadiska uskutočnenia rozsiahleho nekonvenčného útoku, ktorý by mal za následok masové straty na životoch a obrovské škody, najmenej nebezpečná. (Allison 2004) Tento predpoklad pramení z nasledujúcich dôvodov. Po prvé, nacionalistickoseparatistické skupiny sú vždy späté s nejakým relatívne zraniteľným územím, etnikom a pod. V prípade uskutočnenia útoku s použitím ZHN by riskovali masívnu odvetu. Po druhé, pri uskutočnení nekonvenčného útoku by pravdepodobne stratili nielen medzinárodnú podporu pre svoje ciele, ale aj podporu svojich členov, ktorých záujmy sa snažia presadiť. Príkladom sú brutálne krvavé útoky zo strany Írskej republikánskej armády alebo Organizácie za oslobodenie Palestíny, ktoré sa v konečnom dôsledku ukázali ako vysoko kontraproduktívne a mali za následok stratu potenciálnej medzinárodnej podpory, ako aj stratu podpory sympatizantov. Z týchto primárnych dôvodov je rozsiahly teroristický útok s použitím nukleárnych zbraní pre túto kategóriu skupín nepravdepodobný. Na druhej strane, ako účinný nástroj na dosiahnutie


- 14 -

politických cieľov sa javí deklarácia hrozby uskutočnenia nekonvenčného útoku, ktorá by mohla mať za následok zlepšenie vyjednávacej pozície, ako aj posilnenie medzinárodného postavenia organizácie. Z histórie je doposiaľ známy pokus o jadrový terorizmus zo strany čečenských separatistov z roku 1995 v Rusku, kedy teroristi umiestnili tzv. špinavú bombu7 v moskovskom parku. Celá akcia mala slúžiť ako demonštrácia nukleárnych ambícií a schopností čečenských separatistov uchýliť sa k bezohľadnému teroru. (Allison 2004) Práve čečenskí separatisti sa javia ako najnebezpečnejší z tejto kategórie teroristických skupín a práve u nich analytici predpokladajú potenciálny útok s použitím ZHN. Opierajú sa pritom o dlhotrvajúce nukleárne ambície teroristov namierené proti Rusku, ako aj o informácie a údaje získané v minulosti, a to konkrétne o krádeži štiepneho materiálu alebo pokus o únos ruskej nukleárnej ponorky. (Allison 2004)

Teroristické skupiny s jedným cieľom Primárnym jasne definovaným politickým alebo spoločenským cieľom teroristických skupín patriacich do tejto kategórie je prostredníctvom útoku donútiť k zmene správania vládu alebo súkromnú spoločnosť. Do tejto kategórie patria rôzni aktivisti bojujúci napríklad za zlepšenie a ochranu životného prostredia, proti potratom, testovaniu výrobkov na zvieratách a pod. Riziko snahy získať a použiť ZHN na dosiahnutie určitého cieľa je u tejto kategórie teroristických skupín veľmi nízke. (Ferguson et al. 2004) Z histórie nie je známy žiaden útok s použitím ZHN zo strany tejto kategórie teroristických skupín, čo pravdepodobne súvisí s faktom, že v prípade uchýlenia sa k nekonvenčnému terorizmu by mohli aktivisti stratiť akúkoľvek podporu verejnosti pre svoj konkrétny cieľ. Potenciálny nukleárny terorizmus pripadá do úvahy od aktivistov bojujúcich za zrušenie nukleárnych elektrární, pričom konkrétny nukleárny terorizmus z ich strany by mal pravdepodobne za cieľ vyvolať odpor zo strany širokej verejnosti voči nukleárnej energii. Ďalším variantom potenciálneho nekonvenčného terorizmu zo strany tejto kategórie teroristických skupín by mohla byť hrozba použitia ZHN ako forma vydierania vlády alebo spoločnosti s cieľom dosiahnuť zmenu ich správania. (Ferguson et al. 2004) Takýto scenár je však v súčasnosti veľmi málo pravdepodobný, keďže sa nepredpokladá, že by niektorá teroristická skupina z tejto kategórie bola schopná získať a použiť ZHN na dosiahnutie svojich cieľov. Typy potenciálneho nukleárneho, chemického a biologického terorizmu Nukleárny terorizmus Nukleárne zbrane disponujú na rozdiel od chemických a biologických zbraní neporovnateľne väčším deštrukčným potenciálom schopným zasiahnuť všetky sféry spoločenského života, preto ich získanie a

použitie

teroristickou

organizáciou

predstavuje

vážne

nebezpečenstvo

pre

medzinárodné

spoločenstvo. Na druhej strane, nukleárny terorizmus vyvoláva neporovnateľne vyšší psychologický 7

Bomba obsahovala 70 libier zmesi Cs-137 a dynamitu. (Allison 2004)


- 15 -

dopad na spoločnosť, čo primárne pramení zo všeobecných obáv z potenciálnej dlhodobej rádioaktívnej kontaminácie. Doposiaľ je z histórie známy len jediný prípad použitia nukleárnych zbraní, a to konkrétne počas druhej svetovej vojny proti Japonsku. O nukleárnom terorizme možno v súčasnosti hovoriť len v teoretickej rovine8. Potenciálny nukleárny terorizmus môže mať niekoľko podôb. Za jednu z jeho foriem je považované použitie tzv. špinavej bomby9. V podstate ide o použitie konvenčnej výbušniny na rozšírenie a kontamináciu prostredia rádioaktívnym materiálom10, ktorý je pre teroristov dostupnejší ako štiepny materiál. Nejedná sa o tradičnú ZHN, keďže pri jej použití nedochádza k jadrovému výbuchu, ale k rozšíreniu a rozptýleniu rádioaktívneho materiálu. Podľa analytikov, k takémuto druhu nukleárneho terorizmu sa potenciálne môžu uchýliť všetky kategórie teroristických skupín. Predovšetkým však pôjde o teroristov s nedostatočnými finančnými a technologickými prostriedkami na útok prostredníctvom nukleárnej zbrane, ako aj tých, ktorých cieľom bude psychologický dopad na verejnosť. (Ferguson et al. 2004) Následky teroristického útoku s použitím špinavej bomby by pravdepodobne nedosahovali takú mieru intenzity ako potenciálny útok s použitím nukleárnej zbrane. Pri detonácii špinavej bomby by došlo k rozšíreniu rádioaktívneho materiálu, ktorý by pravdepodobne viedol k usmrteniu malého počtu ľudí v krátkom časovom horizonte. Z dlhodobého hľadiska by mal útok za následok usmrtenie stoviek ľudí na následky ožiarenia. (Ferguson et al. 2006) Jeho celospoločenský dopad by bol nepochybne významný. Ďalšou formou nukleárneho terorizmu môže potenciálne byť získanie nukleárnej zbrane prostredníctvom jej výroby zo strany teroristov. V tomto prípade pôjde pravdepodobne o výrobu primitívnej nukleárnej zbrane11. Najväčšiu prekážku pri tomto druhu terorizmu predstavuje samotná výroba nukleárnej zbrane, keďže na jej výrobu je nevyhnutný dostatok štiepneho materiálu, a to konkrétne buď vysoko obohateného uránu (HEU) alebo plutónia12. V súčasnosti sa predpokladá, že žiadna teroristická organizácia nie je schopná vyvinúť vysoko obohatené plutónium alebo urán na výrobu nukleárnych zbraní. (Maurer 2009) V tomto prípade preto do úvahy pripadá krádež13 alebo poskytnutie štiepneho materiálu zo strany tzv. darebáckych štátov, alebo jednotlivca14. 8

Jeho potenciálne objavenie sa je spájané s odkazom studenej vojny a s jadrovým potenciálom bývalého Sovietskeho zväzu, keďže nemožno predpokladať presné množstvo vyprodukovaného nukleárneho materiálu v dôsledku nedostatočného zabezpečenia jadrových zariadení. (Ferguson et al. 2006) 9 Špinavá bomba býva označovaná ako Radiological Dispersion Device (RDD). 10 Zdrojom rádiologického materiálu sa pre špinavú bombu môže potenciálne stať vyhorené jadrové palivo z reaktorov jadrových elektrární, rádiologické zdroje alebo rádioaktívny materiál používaný vo výskumných zariadeniach, nemocniciach či priemyselnej výrobe, ktoré sú relatívne nedostatočne zabezpečené. (Ferguson et al. 2006) 11 Primitívna nukleárna zbraň býva označovaná ako Improvised Nuclear Device (IND). 12 Podľa údajov IAEA stačí len 25 kg HEU či 8 kg plutónia na vytvorenie primitívnej nukleárnej zbrane. 13 Odhaduje sa, že globálne zásoby plutónia a uránu predstavujú asi štyritisíc ton, ktoré môžu potenciálne slúžiť na výrobu asi dvestotisíc nukleárnych bômb. Podľa relevantných údajov je po celom svete rozmiestnených približne päťdesiat nedostatočne zabezpečených zariadení so štiepnym materiálom, ktoré predstavujú vojenské i civilné nukleárne zariadenia. Najväčšie obavy pritom vzbudzujú zásoby štiepneho materiálu umiestnené v Rusku a v nestabilnom Pakistane, ako aj výskumné reaktory používajúce HEU ako palivo, ktoré sa dnes vyskytujú v takmer dvadsiatich štátoch sveta. (The Weapons of Mass Destruction Commission 2006) 14 V období od roku 1989-2003 poskytol pakistanský nukleárny vedec Abdul Kádir Chán v minulosti pôsobiaci ako vedúca postava pakistanského nukleárneho programu citlivé informácie Iránu, Líbyi a Severnej Kórey. Chán síce priamo neposkytol HEU, ale kritické materiály a komponenty pre výstavbu nukleárnej továrne, urán v plynnej forme, designy zbraní a pod. Hoci


- 16 -

Po získaní štiepneho materiálu zo strany teroristickej skupiny prichádza na rad produkcia nukleárnej nálože. Keďže táto fáza je veľmi náročná na finančné a technologické zdroje, odhaduje sa, že len málo teroristických skupín by sa pravdepodobne odhodlalo k výrobe vlastnej nukleárnej zbrane. Túto možnosť však stále nemožno do budúcna vylúčiť, keďže napríklad Al-Káida sa netají svojimi ambíciami vyrobiť vlastnú nukleárnu zbraň. (Allison 2004) Ďalšiu potenciálnu formu nukleárneho terorizmu predstavuje získanie a následné použitie existujúcej nukleárnej zbrane. V prípade teroristov preto prichádza do úvahy jej získanie zo strany sympatizujúceho nukleárneho štátu alebo krádežou z arzenálov nukleárnych mocností15. Pokiaľ ide o získanie nukleárnej zbrane prostredníctvom sympatizujúcej krajiny, ktorá by tým chcela dosiahnuť určité ciele prostredníctvom teroristov, tento predpoklad sa javí ako málo pravdepodobný. Táto skutočnosť pramení predovšetkým z toho, že pravdepodobnosť odhalenia činu a vinníka by bola veľmi vysoká. Navyše krajina by následne čelila masívnej odvete a morálnemu odsúdeniu zo strany medzinárodného spoločenstva. V prípade krádeže by sa teroristi pravdepodobne snažili získať taktické nukleárne zbrane, ktoré sú vďaka svojej relatívne nižšej hmotnosti prenosnejšie. Strategické nukleárne zbrane sa vyznačujú svojou pomerne vysokou hmotnosťou a objemom. Navyše bývajú skladované mimo svojich nosičov. Na druhej strane v prospech taktických nukleárnych zbraní hovorí aj fakt, že v súčasnosti nepodliehajú medzinárodnej kontrole, a preto nie je známy ich presný počet v arzenáloch nukleárnych mocností. (Allison 2004) Najväčšie obavy z potenciálnej snahy získať nukleárne zbrane zo strany teroristov vzbudzujú arzenály Ruska, ktoré sa vyznačujú nedostatočnými bezpečnostnými opatreniami vzhľadom na rozsah arzenálu. Ďalšou rizikovou nukleárnou mocnosťou je Pakistan, mnoho

vysoko

postavených

pakistanských úradníkov a predovšetkým náboženských predstaviteľov sympatizuje s islamskými fundamentalistami a talibanským režimom. Ďalšie obavy vzbudzuje Irán a jeho nukleárne technológie, ktoré sa môžu v prípade nedostatočnej kontroly použiť na výrobu jadrových zbraní. Znepokojujúci je aj fakt, že Irán sa netají svojou podporou medzinárodného terorizmu. Poslednú formu nukleárneho terorizmu predstavuje útok na jadrové zariadenia s následným vyvolaním havarijných udalostí. Teroristi v tomto prípade nemusia mať záujem resp. schopnosť zostrojiť jadrovú bombu. Prostredníctvom ich vlastných zdrojov a technických znalostí môžu uskutočniť útoky na jadrové ciele. (Ferguson et al. 2006)

neexistujú informácie o tom, že Chán spolupracoval s niektorou teroristickou skupinou, iní pakistanskí vedci údajne spolupracovali s Al-Káidou pred vojnou v Afganistane. (Allison 2004) 14 V súčasnosti sa odhaduje, že nukleárne mocnosti majú vo svojich národných arzenáloch uložených okolo tridsaťtisíc strategických a taktických nukleárnych zbraní, z toho asi deväťdesiat percent z nich sa nachádza v USA a Rusku. (The Weapons of Mass Destruction Commission 2006) 15 V súčasnosti sa odhaduje, že nukleárne mocnosti majú vo svojich národných arzenáloch uložených okolo tridsaťtisíc strategických a taktických nukleárnych zbraní, z toho asi deväťdesiat percent z nich sa nachádza v USA a Rusku. (The Weapons of Mass Destruction Commission 2006)


- 17 -

V tomto prípade nukleárneho terorizmu potenciálne terče predstavujú jadrové elektrárne, sklady vyhoreného paliva, nemocnice, výskumné ústavy a pod. Hoci sú tieto objekty pod prísnou kontrolou a možnosť prieniku do nich je minimálna, nie je vylúčená.

Chemický terorizmus Napriek celosvetovému úsiliu o zákaz chemických zbraní, chemické látky predstavujú účinný nástroj terorizmu pre dosiahnutie jeho cieľov. Mnohí odborníci sa zhodujú na tom, že výrobný proces chemickej zbrane si vyžaduje relatívne nízku úroveň vedomostí a skúseností. Z tohto dôvodu sa chemické zbrane javia ako jedny z najdostupnejších spomedzi ZHN pre neštátnych aktérov. Túto skutočnosť potvrdzuje aj tokijský sarínový útok z roku 1995. Chemický terorizmus môže mať podobu priameho použitia bojových toxických chemických látok prostredníctvom priamej výroby zo strany teroristov, krádeže chemických zbraní z existujúcich národných arzenálov16 alebo podobu útoku na objekty a zariadenia skladujúce alebo vyrábajúce chemické látky. Samotná výroba chemických zbraní závisí od druhu a množstva chemickej látky. Pri výrobe chemických zbraní sa vo všeobecnosti vyžaduje chemická zlúčenina (prekurzor) a výrobné zariadenie, pričom platí, čím jednoduchšia zlúčenina, tým jednoduchší výrobný proces. Pre väčšinu chemických látok sa vyžaduje štandardné výrobné zariadenie. Niektoré látky napríklad kyanovodík, majú menšiu náročnosť na výrobu ako napríklad niektoré nervovoparalytické alebo pľuzgierotvorné látky. Tieto látky si vyžadujú nielen špecializované výrobné zariadenie, ale aj odborníka, od ktorého závisí miera efektivity samotného útoku. Nervovoparalytické chemické látky sa môžu zdať ako relatívne jednoduché na výrobu, pričom návody sú spravidla prístupné na verejných miestach. Výnimku predstavujú napríklad sarín, ktorý je pomerne jednoduchý z hľadiska syntézy v porovnaní s ostanými látkami, avšak v samotnej fáze produkcie je náročný z hľadiska špeciálnych zručností, tréningu a špeciálneho zariadenia na jeho výrobu schopného odolať korózii, vysokému tlaku a teplotám. (Kendall et al. 2008) Takmer každý terorista, ktorý disponuje potrebnými znalosťami v oblasti chémie môže získať chemické zlúčeniny a výrobné zariadenie potrebné pre výrobu jednoduchých chemických látok na voľnom trhu17. Chemické látky na výrobu sofistikovanejších chemických zbraní sú regulované Zmluvou o zákaze chemických zbraní, ktorá však nezakazuje obchodovanie s chemickými látkami o hmotnosti menej ako jedna tona. Toto množstvo postačuje na výrobu chemických zbraní. (Katona et al. 2006) Najväčšiu prekážku pre teroristov môže potenciálne predstavovať fáza efektívneho šírenia chemickej zbrane, ktorá je de facto komplexnejšia ako samotná výroba. Samotné chemické látky

16

Výzvu v tejto oblasti predstavujú primárne existujúce zásoby chemických zbraní bývalého Sovietskeho zväzu v Rusku, ktoré je popri USA ich najväčším vlastníkom. Povinnosť zlikvidovať chemické zbrane Rusku ako signatárovi vyplýva zo Zmluvy o zákaze chemických zbraní, podpísaním ktorej sa zaviazalo zničiť chemické arzenály do roku 2012. Doteraz však zlikvidovalo len približne 80% chemických zbraní. (Maurer 2009) 17 Teroristická organizácia Óm Šinrikjó získala zložky na výrobu nervovoparalytických látok, a to celkovo 50 ton chloridu fosforitého a 10 ton fluoridu sodného na voľnom trhu. (Maurer 2009)


- 18 -

môžu byť teroristami použité ako zbrane vo forme aerosólových sprejov, výbušnín alebo prostredníctvom vyparovania pri izbovej teplote. Teroristi, ktorých cieľom je spôsobiť masové obete, budú potrebovať vysoko sofistikované zariadenie na šírenie v dostatočne veľkom množstve na cieľovú oblasť. (Shea et al. 2004) Relevantné faktory, ktoré sú potenciálne schopné ovplyvniť dopad útoku, sú meteorologické podmienky ako teplota ovzdušia, rýchlosť vetra, inverzia a pod. Práve otázka výroby a rozšírenia chemických látok s cieľom dosiahnuť masové straty na životoch môže predstavovať závažné výzvy pre teroristov. Ako riešenie môže potenciálne predstavovať možnosť uskutočniť útok v uzavretom priestore ako budova, systém metra, štadión a pod. (Maurer 2009) Ďalšiu možnosť realizácie chemického terorizmu predstavujú útoky s použitím konvenčných zbraní na civilné objekty a zariadenia, v ktorých sa chemické látky vyrábajú, spracúvajú a uskladňujú alebo útoky na prepravované nebezpečné toxické chemické látky. Ich účinok spočíva v kontaminácii ovzdušia a prostredia v dôsledku chemickej havárie s následným masovým počtom obetí. Špecifický prípad chemického terorizmu predstavuje zakladanie požiarov, pri ktorých sa vytvárajú toxické vedľajšie produkty s cieľom závažne ovplyvniť zdravie obyvateľstva. (Durdiak et al. 2005)

Biologický terorizmus V prípade vyhodnotenia závažnosti biologického terorizmu ako bezpečnostnej hrozby vystupujú svetoví experti nejednotne. Jedna skupina sa prikláňa k tvrdeniu, že hrozba biologického terorizmu v súčasnosti je alebo v blízkej budúcnosti bude rovnako závažná ako hrozba nukleárneho terorizmu, pričom sa odvolávajú na fakt, že niektoré patogény sú ľahko získateľné vzhľadom na ich nenáročnú výrobu. Druhá skupina analytikov je voči závažnosti bezpečnostnej hrozby biologického terorizmu značne skeptická, keďže vylučujú možnosť uskutočnenia rozsiahleho útoku biologickými zbraňami v súvislosti s ich obtiažnou manipuláciou a použitím. (The Weapons of Mass Destruction Commission 2006) Podstatou biologických zbraní je rozptýlenie obrovského množstva infekčných patogénnych organizmov alebo toxínov s cieľom spôsobiť ochorenie širokej populácie. Jeho dôsledkom je masívne a paralelné prepuknutie ochorenia po inkubačnej dobe spravidla zopár dní. Odhaduje sa, že niekoľko kilogramov efektívne rozšírených patogénov alebo toxínov môže viesť k usmrteniu až stotisíc ľudí. (Shea 2004) Z histórie sú známe pokusy o získanie a použitie biologických zbraní teroristickými skupinami, avšak len v lokálnych konfliktoch. Žiaden z nich nemal za následok masový počet obetí. Obzvlášť aktívnou v tejto oblasti bola teroristická organizácia Óm Šinrikjó. Jej členovia vyrábali a pokúsili sa použiť bojové biologické látky antrax, botulotoxín, vírus Eboly a pod. Žiaden ich pokus nebol úspešný. (Durdiak et al. 2005) V súčasnosti neexistujú žiadne relevantné dôkazy o získaní prípadne vývoji biologických zbraní teroristickou organizáciou. Táto hrozba však nie je vylúčená v budúcnosti. Rozsiahly teroristický útok s použitím biologických zbraní sa potenciálne môže uskutočniť prostredníctvom výroby a následného


použitia

biologických

zbraní

z výskumných laboratórií

teroristickou

- 19 -

organizáciou,

prostredníctvom

alebo nemocníc a ich následného

krádeže

patogénov

použitia, alebo prostredníctvom

kontaminácie zásob vody alebo potravy. Technologická náročnosť výroby biologických zbraní závisí od druhu a množstva organizmov. Vo všeobecnosti platí, že štandardné laboratórne vybavenie postačuje na výrobu menšieho množstva patogénov a toxínov, zatiaľ čo na výrobu rapídne sa množiacich vysoko smrtiacich exotických mikroorganizmov je potrebné špeciálne laboratórne zariadenie. Mnohé druhy rastových médií potrebných na výrobu patogénov sú voľne dostupné na svetových trhoch a vo voľnej prírode. Ďalšiu možnosť získania médií zo strany teroristických organizácií potenciálne predstavuje ich krádež z nemocníc a výskumných laboratórií. (Maurer 2009) Výrobné postupy pre jednoduché patogény sú dnes voľne prístupné na internete. Pre výrobu účinných zbraní sú však potrebné znalosti v oblasti mikrobiológie a know-how pre ich uskladňovanie a použitie. V zásade však náročnosť výrobných podmienok závisí od druhu a množstva patogénu. Vírusy sú napríklad vo všeobecnosti náročnejšie na výrobu ako baktérie alebo toxíny. Niektorí odborníci sa dokonca domnievajú, že na výrobu biologickej zbrane je potrebný jeden mikrobiológ, ktorý vyrobí patogén a jeden experimentálny fyzik alebo inžinier na skonštruovanie aerosólového nosiča (Maurer 2009). Výrobný proces predstavuje potenciálne najväčšiu prekážku pre teroristické skupiny, keďže víry a toxíny si vyžadujú odborné biotechnologické znalosti pri produkcii a uskladnení. Najefektívnejší spôsob použitia biologických zbraní je vo forme aerosólu alebo tekutiny. Oba spôsoby sú však náročné na ochranu mikroorganizmov pred slnečným žiarením, oxidáciou, vlhkosťou a ďalšími podmienkami. Záver Bezpečnostnú hrozbu proliferácie ZHN zo strany teroristických skupín možno v krátkodobej perspektíve hodnotiť ako málo pravdepodobnú. Tento fakt súvisí predovšetkým so schopnosťou získať a použiť nekonvenčné zbrane, keďže v súčasnosti nie všetky kategórie teroristických skupín sú toho schopné. Najrizikovejšou kategóriou teroristických skupín z hľadiska cieľov a schopností sú tzv. noví teroristi, ktorí majú náboženské aj politické motivácie a ciele, ktoré podmieňujú rétoriku, ideológiu a aktivity skupiny. Práve táto kategória teroristických skupín má potenciálny prístup k materiálom na výrobu nekonvenčných zbraní a k vysoko ceneným cieľom. Odhaduje sa preto, že riziko nukleárneho, chemického alebo biologického terorizmu z ich strany je veľmi vysoké. V rámci kategórie rizikovú skupinu predstavuje najmä organizácia Al-Káida, ktorá sa netají svojimi ambíciami získať a použiť ZHN na dosiahnutie svojich cieľov. Ďalšou rizikovou kategóriou teroristických skupín sú apokalyptické skupiny vyznačujúce sa silnou vierou v blízky koniec svetového poriadku. Veria, že práve ich násilná činnosť a aktivity majú tento koniec urýchliť. Na základe týchto vlastností sa práve apokalyptické skupiny radia k vysoko nebezpečným, ktoré sú potenciálne ochotné uchýliť sa k nekonvenčnému typu terorizmu s použitím


- 20 -

ZHN s vysokou intenzitou a obrovskými následkami. Predpokladá sa však, že žiadna zo súčasných apokalyptických skupín nie je schopná získať a použiť ZHN na dosiahnutie svojich cieľov. Z dlhodobej perspektívy bezpečnostná hrozba proliferácie ZHN za účelom terorizmu vylúčená nie je, a preto by bolo chybou podceniť snahy teroristických skupín o získanie a použitie ZHN. Túto skutočnosť potvrdzujú aj údaje získané spravodajskými službami, ktoré vykazujú rastúci záujem neštátnych aktérov o nekonvenčné zbrane na základe dôkazov o pokusoch o získanie látok na výrobu ZHN. Táto skutočnosť by sa nemala podceňovať, keďže kombinácia záujmov získať ZHN s ambíciou teroristov spôsobiť masové straty na životoch a škody, v kombinácii s tendenciou teroristických skupín k vyššiemu stupňu nepriateľstva a militantnosti zvyšuje pravdepodobnosť katastrofického útoku zo strany teroristických skupín s použitím ZHN. Takýto scenár by mal nepochybne obrovský dopad na všetky sféry spoločnosti v globálnom meradle. Závažnosť hrozby potvrdzuje aj fakt, že v odborných kruhoch sa už nediskutuje o tom či budú ZHN použité neštátnymi aktérmi, ale kedy budú použité.

Bibliografia: Ackerman, Gary a Tamsett, John. 2009. Jihadists and Weapons of Mass Destruction. New York: CRC Press. Ackerman, Gary. 2004. WMD Terrorism Research: Whereto from Here? Monterey: Center for Nonprolifertion Studies http://www.cidcm.umd.edu/carnegie/papers/ackerman.pdf Allison, Graham. 2004. Nuclear Terrorism. New York: Henry Holt and Company. Bellany, Ian. 2007. Terrorism and Weapons of Mass Destruction: Responding to the Challenge. New York: Routledge. Durdiak, Jaroslav a Gáfrik, Andrej a Puliš, Pavel a Suško, Miroslav. 2005. Zbrane hromadného ničenia Aktuálna bezpečnostná hrozba. Bratislava: MO SR. Falkenrath, Robert. A. a Newman, Randy. D. THAYER, B. A. 1998. Americas Achilles Heel: Nuclear, Biological and Chemical Terrorism and Covert Attack. Cambridge: MIT Press. Ferguson, Charles. D a Potter, William. C. 2006. Improvised Nuclear Devices and Nuclear Terrorism. Stockholm: Weapons of Mass Destruction Commission http://www.wmdcommission.org/ Ferguson, Charles. D a Potter, William C. 2004. The Four Faces of Nuclear Terrorism. Monterey: Center for Nonproliferation Studies. Hoffman, Bruce. 2006. Inside Terrorism. New York: Columbia University Press. Katona, Peter a Intriligator a Michael D. a Sullivan, John P. 2006. Countering Terrorism and WMD. New York: Routledge. Kazanský, Rastislav. 2007. „Európa a islamský terorizmus.“ In Týždeň vedy. Ed. Michal Dobrík, Dagmar Hoscheková, Rastislav Kazanský, Peter Mičko. Banská Bystrica: Ústav vedy a výskumu Univerzity Mateja Bela v Banskej Bystrici, 49-55. Kendall, Ronald. J. a Presley, Steven. M. a Austin, Galen. P. a Smith, Philip. N. 2008. Advances in Biological and Chemical Terrorism Countermeasures. New York: CRC Press.


- 21 -

Kort, Michael. 2010. Global Issues: Weapons of Mass Destruction. New York: Maple Press. Levi, Michael. A. 2007. On Nuclear Terrorism. Cmbridge: Harvard University Press. Maurer, Stephen. M., ed. 2009. WMD Terrorism: Science and Policy Choices. Cambridge: MIT Press. Shea, Dana A. a Gottron, Frank. 2004. Small-Scale Terrorist Attacks Using Chemical and Biological Agents: An Assessment Framework and Preliminary Comparisons. Washington DC: Library of Congress http://www.fas.org/irp/crs/RL32391.pdf. Schneider, Barry R., Davis, Jim A., ed. 2006. Avoiding the Abyss: Progress, Shortfalls and the Way Ahead in Combating the WMD Threat. Westport: Praeger Security International. Spiers, Edvard. M. 2000. Weapons of Mass Destruction: Prospects for Proliferation. Londýn: MacMillan Press LTD. Terem, Peter. 2008. Jadrové zbrane – ich význam a vplyv na svetovú politiku. Banská Bystrica: UMB. The Office of the Coordinator for Counterterrorism. 2008. The Global Challenge of WMD Terrorism. Washington: US Department of State http://www.state.gov/s/ct/rls/crt/2007/103712.htm. The Weapons of Mass Destruction Commission. 2006. Weapons of Terror: Freeing the World of Nuclear, Biological and Chemical Weapons. Stockholm: Weapons of Mass Destruction Commission.


- 22 -

Bezpečnost námořní přepravy v Adenském zálivu a energetická bezpečnost Evropské unie Petr Binhack Abstrakt: Tento článek shrnuje bezpečnost námořní přepravy blízkovýchodní ropy Adenským zálivem a analyzuje rizika spojená s rostoucími pirátskými a teroristickými aktivitami v této oblasti. Evropská unie v současné době importuje přibližně 80 procent své spotřeby ropy a do roku 2030 se předpokládá nárůst importu až do výše 95 procent. Historický význam importů ropy z Blízkého východu se od konce 70. let snižuje. V současné době dosahuje podíl Blízkého východu na importu ropy necelých 20 procent. Přesto zůstává Blízký východ důležitým importérem. Přeprava ropy z Perského zálivu do Evropské unie vede z 90 procent námořní cestou, kdy na své trase musí překonat některá kritická místa: Hormuzský průliv, úžina Bab el-Mandeb a Suezský průplav. Především úžina Bab el-Mandeb a do ní ústící Adenský záliv se v posledním desetiletí stal z důvodu pirátství rizikovou námořní trasou s negativním dopadem na přepravu ropy. Adenským zálivem proudí většina dodávek ropy z Blízkého východu do Evropy, stejně jako dalšího zboží z Asie a jejich přerušení může znamenat nutnost zvýšení dovozu z jiných zemí. Námořní přeprava po trase Hormuzský průliv-Adenský záliv-Suezský kanál je primární trasou pro dopravu ropy z Perského zálivu na evropský trh. Rizikovost přepravy se promítá do globálních cen ropy a následně má také vliv na hospodářskou výkonnost evropských ekonomik. Abstract: This paper examines threats to maritime supply chain for oil transports from Persian gulf to European Union with special regard to the Gulf of Aden and current piracy and maritime terrorism issue. The European Union currently imports about 80 percent of its oil consumption and by 2030 it is expected to increase imports to 95 percent. The historical importance of oil imports from the Middle East to Europe reduce continuously since the late 70´s. Currently, the share of Middle East oil imports is about 20 percent of all imports. Yet the Middle East remains an important supply. Transportation of oil from the Persian Gulf to the European Union is from 90 percent dependent of the sea lines, where its route must overcome some critical points of sea transport: the Strait of Hormuz, the Strait of Bab el-Mandeb and the Suez Canal, so called choke points. In particular, the Strait of Bab el-Mandeb emerged in the last decade as an area of a high risk of piracy. Gulf of Aden plagued with maritime piracy has a negative impact on the transport of oil. Disruption of maritime transport in Gulf of Aden, route for most oil supplies flowing from the Middle East to Europe, as well as for other goods from Asia and their disruption can entail an increase imports from other regions of the world. Higher security risks for transportation are reflected in global oil prices and consequently have a negative impact on the economic performance of the European economies.

Úvod Schopnost bezpečné přepravy energetických surovin od zdroje ke spotřebiteli je základním předpokladem pro vytvoření trhu s energiemi. Od okamžiku, kdy se národní státy musely přestat spoléhat na energetickou soběstačnost, je bezpečná přeprava energií, dnes především ropy a zemního plynu, považována za úhelný kámen energetické bezpečnosti. Tento text se věnuje otázce energetické bezpečnosti z pohledu bezpečnosti a ohrožení přepravy ropy z Perského zálivu přes Adenský záliv do zemí Evropské unie. Tato problematika je zkoumána ve vztahu k analýze významu Perského zálivu jako zdrojové oblasti pro Evropskou unii. Tento cíl nás staví před nutnost vymezit nejen pojem


- 23 -

energetická bezpečnost a určení role, jakou v ní hraje Perský záliv, ale také před posouzení významu námořní přepravy ropy a rizikům, jakým v oblasti Adenského zálivu musí čelit.

Teoretický základ: Energetická bezpečnost a pirátství Pojem energetická bezpečnost je velice prosté označení velice komplexního tématu. Definici pojmu „energetická bezpečnost“ provázejí problémy, což můžeme považovat za důsledek medializace a nadužívání pojmu. Definic existuje nadbytek, což vede k vyprázdnění, rozvláčnosti a nekoherentnímu přístupu k tématu. Benjamin Sovacool shromáždil 45 různých definic energetické bezpečnosti. (Sovacool, 2010: 3–6) Z pohledu vztahu energetické bezpečnosti a bezpečnosti námořní dopravy, což je i téma tohoto příspěvku, se jako vhodná jeví například definice udávaná Evropskou komisi. Energetická bezpečnost podle komise znamená: „Nepřerušené, fyzicky dostupné energetické zdroje za přijatelnou cenu pro všechny spotřebitele“. (Sovacool dle Olz, 2010: 4) Tato definice nám umožňuje „rozebrat“ problematiku energetické bezpečnosti na kritéria dosažitelnosti, spolehlivosti a dostupnosti. Jinak by bylo možno definici rozdělit také na její „tvrdou“ a „měkkou“ složku. Nacházíme tedy odkaz na vojenskou bezpečnost, ve smyslu ochrany dostupnosti zdrojů před vojenským útokem nebo jiným fyzickým narušením dodávek, kam bychom mohli zařadit i pirátství a terorismus. Druhý odkaz skrývající se v definici je mnohem komplexnější a šíře vymezený a mohli bychom jej označit za ekonomický či tržní aspekt, tedy zajištění fungování trhu. Ochrana námořních tras jako jednoho z předpokladů energetické bezpečnosti není vymezena pouze ve vztahu k vojenským útokům ze strany státních subjektů. Ve stále větší míře jsou v celé problematice zastoupeni nestátní aktéři. Pokud pomineme fyzicko-geografické předpoklady námořní přepravy a rezultující riziko ekologické havárie, jedná se v posledním desetiletí ve stále větší míře především o bezpečnostní hrozbu pirátských útoků, případně námořního terorismu. Definice pirátství je zásadním předpokladem zkoumání jeho dopadu na námořní dopravu, avšak otázka definice je složitější, než se zdá. Pirátství zůstává i přes pozornost, která mu byla věnována v posledních letech, pouze vágním pojmem bez ucelené a jednotné definice, na které by panovala shoda na úrovni mezinárodních institucí, národních států nebo akademické obce. (Liss, 2011: 114) V období od roku 2000 do roku 2006 bylo zaznamenáno 2463 útoků či pokusů o útok, které byly označeny jako pirátství. To představuje roční průměr 352 případů v daném období, zatímco za období 1994–1999 byl roční průměr pouze 209 případů. (Chalk, 2008: xi) Tyto útoky se vedle materiálních škod neobešly ani bez obětí mezi posádkami. V roce 2006 bylo během pirátských útoků zabito 15 členů posádek, 188 bylo drženo jako rukojmí a 77 bylo uneseno pro výkupné. Za období 1995–2006 se počet obětí na životech mezi posádkami lodí udává číslem 350. Ekonomické škody jsou odhadovány na 13 až 16 miliard USD ročně. (Nincic, 2009: 37)


- 24 -

Dvěma zásadními otázkami možné všeobecně přijatelné definice je motivace pirátských útoků a místa útoků. Zatímco otázka motivace se věnuje rozlišení pirátství a terorismu, druhá otázka je z hlediska bezpečnosti přepravy ropy do Evropské unie mnohem významnější, protože řeší otázku rozdílů mezi napadením lodí nacházejících se v přístavech, případně ve výlučných ekonomických zónách, a pirátských akcí uskutečněných v mezinárodních vodách. V současné době jsou nejrozšířenější dvě definice pirátství. První je vymezena v článku 101 konvence OSN o mořském právu z roku 1982, tzv. UNCLOS (UN Convention on the Law of the Sea). Za pirátství je považován jakýkoliv z následujících činů: a. jakýkoli protiprávní čin násilí nebo zadržení anebo jakýkoli loupežný čin spáchaný k soukromým účelům posádkou nebo cestujícími soukromé lodi nebo soukromého letadla namířené: i.

na volném moři proti jiné lodi nebo letadlu anebo proti osobám nebo majetku na jejich palubě;

ii.

proti lodi, letadlu, osobám nebo majetku v místě, které nepodléhá jurisdikci žádného státu;

b. jakýkoli čin dobrovolné účasti při použití lodi nebo letadla, jestliže ten, kdo se jich dopouští, ví o skutečnostech, které vtiskují této lodi nebo tomuto letadlu charakter pirátské lodi nebo letadla; c.

jakýkoli čin, který má za účel podněcovat nebo úmyslně usnadňovat čin uvedený v pododstavci (a) nebo (b). Definice Spojených národů je problematická především z hlediska svého úzkého vymezení,

kdy redukuje akty pirátství pouze na incidenty odehrávající se na volném moři, tedy mimo jurisdikci pobřežních států. Většina útoků se však odehrává ve výlučných ekonomických zónách (EEZ)18. Druhou obecně užívanou definicí je definice používaná PRC19 spadající pod Mezinárodní námořní úřad IMB (International Maritime Bureau). Tato definice je mnohem inklusivnější a tedy prakticky vhodnější pro identifikaci současného dění nejen v Adenském zálivu. Za pirátství je považován „akt nalodění na jakoukoliv loď za účelem spáchání krádeže nebo jakýmkoliv jiný trestný čin s úmyslem či schopností užití násilí k vykonání tohoto aktu“. (Chalk, 2008: 3) Problémem této definice je právě její šíře, která umožňuje zahrnout nejen útoky a pokusy o útok v pobřežních vodách či na kotvišti, kde se často jedná pouze o drobné krádeže vybavení, ale také akty námořního

18

Výhradní hospodářská zóna (Exclusive Economic Zone) – zasahuje do vzdálenosti 200 námořních mil od základní pobřežní čáry a musí být přilehlá k pobřežnímu moři. Pobřežní stát zde vykonává svrchovaná práva za účelem průzkumu a těžby přírodních zdrojů (na mořském dně, pod ním, ve vodě, na hladině, ve vzduchu), právo vědeckého výzkumu a právo organizace ochrany přírodního prostředí. Cizí státy mají právo na volnou plavbu lodí, na pokládání podmořských kabelů a potrubí. Pobřežní stát musí však zaručit optimální využívání přírodních zdrojů ve své výhradní hospodářské zóně. Institut EEZ do Úmluvy prosadily rozvojové země. Zavedením EEZ se na 37 procent plochy Světového oceánu dostalo pod jurisdikci a do výhradního práva využívání pobřežních států. 19 Piracy Reporting Center je 24hodinová služba, která slouží jako první kontaktní místo pro námořníky, kteří se setkali s hrozbou pirátského útoku, pokusem či se stali přímo jeho oběťmi.


- 25 -

terorismu. Problémem metodiky shromažďování dat IMB je podhodnocování údajů, protože jsou zahrnuty pouze hlášené případy. Obecně se předpokládá, že celkový počet pirátských útoků převyšuje čísla udávaná ve statistikách IMB. (Liss, 2011: 115) Pro účely tohoto textu je však využita právě metodika IMB, protože definice lépe odpovídá zkoumané problematice Adenského zálivu. Role Blízkého východu v zajišťování ropných importů do EU V průběhu 80. a 90. let 20. století ztrácelo téma energetické bezpečnosti na významu s tím, jak klesaly ceny ropy a zásoby se držely na vysoké úrovni. Situace se dramaticky změnila v první dekádě nového tisíciletí, kdy se energetická bezpečnost stala jedním ze zásadních témat ve většině ropu dovážejících států. Vysoké ceny ropy, hrozba teroristických útoků, politická nestabilita v exportujících státech a v neposlední řadě bezpečnostní otázky přepravy ropy společně s dlouhodobým růstem globální spotřeby jsou příčinou rostoucího významu agendy energetické bezpečnosti. Vzhledem ke skutečnosti, že Blízký východ je regionem s největšími zásobami ropy a v současnosti produkuje zhruba 30 procent světové spotřeby (BP Statistical Review of World Energy 2010: 8), nepřekvapí, že bezpečnost dodávek z tohoto regionu stojí ve středu debaty o bezpečnosti dodávek ropy. Region má za sebou dlouhou historii výpadků dodávek z důvodů mezinárodních ozbrojených konfliktů, občanských válek, revolucí a teroristických akcí. Otázka bezpečnostních rizik spojených s dovozní závislostí na regionu je tedy na místě. Pozice Blízkého východu jako importéra ropy do Evropy se v průběhu posledních 60 let dramaticky změnila. První dramatická změna se odehrála v prvním desetiletí po skončení druhé světové války a v návaznosti na rychlý hospodářský růst v 50. letech. Zatímco v roce 1946 pocházelo 80 procent dovozu ropy ze západní hemisféry, v první polovině 50. let získala prakticky stejný podíl na dovozu ropa z Blízkého východu. V roce 1955 tvořily tankery 2/3 veškeré dopravy v Suezském průplavu. (Kandiyoti, 2008: 61) Avšak již rok 1956 a přímé vojenské ohrožení Suezského průplavu, související s 2. arabsko-izraelskou válkou, znamenalo výstrahu vysoké závislosti na této přepravní trase. Role Blízkého východu jako importéra ropy do Evropy začala kontinuálně klesat v návaznosti na ropné krize a vojenské konflikty v této oblasti. První ropná krize spojená s výpadkem dodávek do Evropy z arabských států OPEC (Organization of Petroleum Exporting Countries) a následné prudké zvýšení cen dramaticky zasáhlo evropské ekonomiky. Obavy Evropy z výpadků dodávek pramení ze dvou skutečností. První skutečností jsou právě zkušenosti spojené s první ropnou krizí a rokem 1973, kdy ropa byla použita jako nástroj zahraniční politiky, což je s trochou nadsázky interpretováno jako tzv. „ropná zbraň“. Prevencí proti opakování této situace je udržování „dobrých vztahů“ s producentskými zeměmi, kdy jiná témata než energetická jsou považována za sekundární a senzitivní témata jsou ze strany importéra opomíjena. Druhým zdrojem obav pro bezpečnost dovozu do Evropy je vnitropolitická nestabilita států v regionu. V tomto případě byla klíčovou událostí islámská revoluce v Íránu v roce 1979 a následující druhý ropný šok. Bezpečnost dodávek nebyla ohrožena zahraniční politikou producentského státu, ale


- 26 -

v důsledku vnitropolitické nestability bez ohledu na to, zda je její původ na národní či regionální úrovni. Obavy pramenící v Evropě z turbulentních 70. let se projevily v několika ohledech. Členské státy Evropské unie se soustředily na rozvoj domácí produkce ropy a zemního plynu, zaměřily se na efektivnější využití energií a snaží se o vytvoření mechanismů reakce na výpadky v dodávkách. V neposlední řadě z těchto zkušeností pramení snaha Evropské unie o diverzifikaci dodávek, a to ve dvou směrech. Na jedné straně je diverzifikace energetického mixu, který se v EU projevil příklonem k jaderné energetice, a na straně druhé je diverzifikace importu energií. Stále více dovozů směřuje do EU nejen z Norska, SSSR a později Ruské federace, ale i z jiných nečlenských států OPEC. (Willenborg et al., 2004: 8–10) Důsledky pro vývoj importu ropy z Perského zálivu do Evropské unie jsou zachyceny v tabulkách 1 a 2, kde je srovnání nejvýznamnějších importérů ropy v roce 1978 a v roce 2004. Tabulky dokumentují pokles relevance Blízkého východu z hlediska dovozů ropy do Evropské unie a vzestup jiných producentů.

Tab. 1 Deset největších importérů ropy do EU-19 v roce 1978 Státy Saudská Arábie Írán Irák Nespecifikovaní dodavatelé20 Velká Británie Libye Kuvajt Nigérie SAE21 Sovětský svaz Dovozy z Top 10 Dovozy celkem

Dovoz (mil. barelů/den) 3,05 1,70 1,39 1,21 1,07 0,84 0,78 0,76 0,75 0,63 12,18 13,83

Podíl v % 22,1 12,3 10,1 8,7 7,7 6,1 5,6 5,5 5,4 4,6 88,1 100

Zdroj: (Hoogeveen a Perlot, 2007)

Tab. 2 Deset největších importérů ropy do EU-19 v roce 2004 Státy Státy bývalého Sovětského svazu Norsko Saudská Arábie Velká Británie Libye Írán Alžírsko Dánsko 20 21

Dovoz (mil. barelů/den) 3,88 2,09 1,33 1,28 1,00 0,72 0,38 0,37

Podíl v %

Většinou státy východního bloku, pro které nejsou data z roku 1978 dostupná. Spojené Arabské Emiráty.

30,0 16,2 10,3 9,9 7,7 5,6 2,9 2,9


Nigérie Irák Dovozy z Top 10 Dovozy celkem

- 27 -

0,30 0,25 11,59 12,94

2,3 1,9 89,6 100

Zdroj: (Hoogeveen a Perlot, 2007)

V druhé polovině minulého desetiletí došlo k dalšímu úpadku dovozu ropy z Blízkého východu do Evropské unie především v souvislosti s růstem cen ropy po roce 2003 a také s bezpečnostní situací v regionu. Trend klesající závislosti na ropě z Blízkého východu bude však již v současnosti relativizován očekávaným růstem dodávek zemního plynu z regionu, především ve formě LNG (Liquefied natural gas – zkapalněný zemní plyn). Vývoj podílu Blízkého východu na dovozech ropy do Evropské unie v letech 2006–2010 je zachycen v tabulce 3. Pokles v tomto období můžeme přičíst rovněž růstu dovozů z Blízkého východu především do Asie a obecně poklesu poptávky v letech 2009 a 2010.

Tab. 3

Podíl na celkovém dovozu do Evropské unie (%) 2006

2007

2008

2009

201022

SAE

0,28

0,28

0,13

0,05

0,04

Írán

5,99

5,84

4,92

4,10

5,97

Irák

2,83

3,50

3,52

3,61

3,16

Kuvajt

1,23

1,13

1,04

0,78

0,72

Omán

0,03

0,02

0,04

------

------

Saudská Arábie

8,93

7,10

6,78

5,44

5,55

Sýrie

1,48

1,32

1,22

1,27

1,55

Jiné státy BV

0,02

0,15

0,17

------

------

Objem (mil. barelů/rok)

863,3

788,3

743,9

564,6

408,8

Blízký východ

20,79

19,31

17,83

15,26

17,00

Afrika

18,97

19,80

23,23

22,27

20,90

Asie

0,21

0,44

0,07

0,03

------

Bývalý SSSR

39,25

41,03

38,41

41,50

42,55

Evropa

16,7

15,82

16,99

17,81

16,09

Ameriky

3,87

3,60

3,48

3,13

3,46

Celkem

100

100

100

100

100

Region

Státy Blízkého východu

Zdroj: Data Evropská komise 2006-2010. Tabulka autor.

Z uvedených údajů vyplývá, že významná role Blízkého východu jako klíčového dovozce ropy do Evropské unie ze 70. let minulého století je nenávratně pryč, a to nejen vlivem změněné

22

Období leden až srpen 2010.


- 28 -

geopolitické a hospodářské situace v Euroasii, ale také politické nestability a bezpečnostní situace v regionu Perského zálivu. Otázkou zůstává, zdali je tato situace konečná a Blízký východ bude dále marginalizován, či zda Evropská unie svoji politiku přehodnotí a rozhodne se stávající pozice na trhu v regionu udržet. Vzhledem ke geopolitice ropných zdrojů nemůže být vyklizení pozic na blízkovýchodním trhu s ropou dlouhodobě udržitelné. O tento trh se hlásí noví zájemci, kteří již dnes odebírají většinu exportu směřujícího z Perského zálivu, především velké asijské ekonomiky: Čína, Indie, Japonsko, Jižní Korea. Ze současného pohledu není pravděpodobné, že by do budoucna byli ochotni omezit své zájmy v regionu ve prospěch Evropské unie. Přes pokles významu Blízkého východu jako importéra ropy do Evropské unie zaujímá tento region důležitou pozici v energetické bezpečnosti Evropské unie. Bezpečnostní rizika spojená s tímto zdrojem se týkají především otázek dostupnosti, dosažitelnosti a spolehlivosti ve vztahu k transportu do Evropy. Zranitelnost zásobování ropou z Perského zálivu úzce souvisí s formou dodávek a fyzickou geografií využívaných přepravních tras. Skutečnost, že zhruba 90 procent dodávek ropy směřujících z tohoto regionu na evropský trh je realizováno námořní cestou, představuje riziko spojené s prakticky 100procentním výpadkem zásobování v případě přerušení trasy. Významu námořní přepravy obecně, ale i bezpečnosti přepravy ropy z Perského zálivu do Evropské unie konkrétně, jsou věnovány následující řádky.

Bezpečnost námořní dopravy Pokud hovoříme o ropě, je na místě hovořit o námořní dopravě. Přibližně 60 procent veškeré přepravy ropy je realizováno námořními cestami a toto je i případ přepravy ropy z Perského zálivu na trhy v Evropské unii. Námořní přeprava je jedním z nejvíce internacionalizovaných odvětví moderní ekonomiky a námořní obchod je v jistém smyslu možno považovat za vrchol pomyslné pyramidy globální ekonomické aktivity. Dnes námořní obchod představuje zhruba 90 procent světového obchodu, který zajišťuje přibližně 50 000 obchodních plavidel brázdících oceány. Rozvoj námořního obchodu, který nastal s průmyslovou revolucí a rozšířením nejprve parního stroje a později spalovacího motoru, stál podle mnohých u zrodu globálního ekonomického systému. Námořní přeprava, neznající omezení dané plachetnicím, pronikla do všech světových moří, zkrátila dobu přepravy a snížila její cenu. Levná námořní doprava otevřela prostor novým ekonomikám k zapojení do mezinárodního obchodu a umožnila vstup nových produktů na trh a v jistém smyslu tak stála u vzniku globálního ekonomického systému. (Stopford, 2003: 3) Technologické inovace v námořní přepravě zavedené především ve druhé polovině 20. století vedly k dalšímu zvyšování konkurenceschopnosti námořní dopravy. Kontejnerová přeprava nejenže zefektivnila skladování a zrychlila přepravu díky kratší době na překládku, ale také omezila ztráty spojené do té doby s přepravou na velké vzdálenosti. Ve stejném období jsme svědky růstu velikosti nákladních lodí. Mezi lety 1945 a 1995 se kapacita ropných tankerů zvýšila dvacetkrát. Námořní doprava se stala natolik spolehlivou, levnou a rychlou, že je mnohdy výhodnější dovoz primárních


- 29 -

surovin ze vzdálenosti tisíců kilometrů námořní cestou, než ze vzdálenosti stovek kilometrů pozemní přepravou. (Sovacool, 2010: 114) S ekonomickým rozvojem, který nastal v Evropě a Severní Americe po druhé světové válce, v Asii pak přibližně s koncem studené války, se zvyšovala globální poptávka po energiích, jejichž podíl na objemu námořního obchodu zažil dramatický růst. Dnes tvoří energetické suroviny zhruba 45 procent světové námořní přepravy. (Stopford, 2003: 11) Významným podílem energetických surovin na celkové přepravě lze dokumentovat rostoucí význam námořní přepravy a bezpečnosti námořních tras, který je přímo úměrný růstu významu otázek energetické bezpečnosti nejen v bezpečnostní agendě národních států, ale také ve vztahu ke stabilitě globální ekonomiky. K námořní přepravě ropy jsou používány cisternové lodě, respektive tankery, které je však třeba definovat. Tankery jsou lodě schopné přepravovat velké množství surové ropy či ropných a chemických produktů. (Cole, 2008: 76) Tankery řadíme do šesti tříd podle tonáže, která je udávána v DWT (Deadweight tonus), což je nosnost lodi vyjádřená v tunách. Jednotlivé kategorie jsou dle kritéria DWT vidět v tabulce 4.

Tab. 4 Klasifikace tankerů dle DWT

Zdroj: (Vlček, 2010: 30)

Mnoho vztahů v současném mezinárodním systému se zdá být definováno obchodními vztahy a možností přístupu k nerostným surovinám. Tento přístup ostatně není nový. Úzký vztah mezi obchodem/ekonomikou a bezpečností je dlouhodobě přítomen v mezinárodním systému, avšak v současné době nabývá toto téma na intenzitě. Pro ekonomiky vysoce závislé na dovozu surovin a zboží, jako jsou Spojené státy americké, Čína, Japonsko a Evropská unie, se bezpečnost námořní přepravy a především kontrola námořních tras, tzv. SLOC (Sea Lines of Communication), stává stále důležitější agendou. Důvodem rostoucí pozornosti a senzitivity k otázkám námořní bezpečnosti je


- 30 -

rozšiřující se spektrum možných hrozeb, které mohou ohrozit bezpečnost námořní přepravy a následně také bezpečnost energetických dodávek a tím energetickou bezpečnost.

Riziková místa námořní přepravy: uzlové body a jejich specifika Bezpečnostní rizika spojená s mořeplavbou jsou historicky spojena především s nepříznivými meteorologickými podmínkami, nedokonalou konstrukcí a navigačními technikami. I dnes tyto hrozby vyvolávají obavy, avšak moderní navigace, regulace námořní přepravy, konstrukční inovace a moderní technologie do velké míry omezily jejich význam, i když i dnes se s námořními haváriemi potýkáme, byť v omezené míře. K místům se zvýšeným rizikem havárie patří především tvz. škrtící či uzlové body (choke points). Jedná se o místa, která je možno považovat za kritické body bezpečnosti globální námořní přepravy a tím i energetické bezpečnosti. Uzlové body jsou z hlediska námořní dopravy nejvytíženější místa, kde se v úžinách sbíhá více SLOC, pro které dané místo představuje nejrychlejší či jedinou možnou trasu. Společnou charakteristikou uzlových bodů je omezený prostor pro proplutí, zpravidla vysoké nároky na přesnou navigaci a vysoká hustota dopravy. Všechny tyto skutečnosti dělají z uzlových bodů, kritických míst přepravy, rizikové oblasti i z dalších důvodů. Lodě musí v těchto místech často snížit svoji rychlost, což zvyšuje jejich zranitelnost z hlediska přepadení. Nepočetná posádka a blízkost k pevnině tuto zranitelnost dále zvyšuje. Hustota dopravy v uzlových bodech poskytuje také dostatek potenciálních cílů. Toto jsou faktory, které v posledních letech vedly k posunu v otázkách zajištění bezpečnosti námořní přepravy od témat technických a technologických nedostatků přepravy k externím hrozbám. Definujeme šest pro námořní dopravu klíčových uzlových bodů: Hormuzský průliv, Malacký průliv, Bab el-Mandeb, Suezský průplav, Bosporský průliv a Panamský průplav. Vztah bezpečnosti přepravy uzlovými body a energetické bezpečnosti je podpořen faktem, že prakticky veškerá námořní přeprava ropy a LNG prochází alespoň jedním ze tří nejvýznamnějších uzlových bodů. Hormuzskou úžinou, Malackým průlivem a úžinou Bab el-Mandeb (Adenským zálivem). Z hlediska objemu námořní přepravy je nejvýznamnější Malacký průliv, kterým každoročně propluje 60 000 lodí a čtvrtina globálního obchodu. V tomto objemu je zahrnuta i nezanedbatelná část přepravy energetických surovin; polovina čínské ropné spotřeby a 2/3 globální přepravy LNG. (Nincic, 2009: 35) Pro přepravu ropy z Perského zálivu do Evropské unie má však podstatně větší význam Hormuzský průliv mezi Íránem a Ománem, který je vstupním místem do Perského zálivu a spojuje ho s Ománským zálivem a Arabským mořem. Přeprava 150 kilometrů dlouhým a v nejužším místě pouze 54 kilometrů širokým průlivem představovala v roce 2009 33 procent světové námořní přepravy ropy, tedy zhruba 15,5 milionů barelů ropy. Tento objem představuje 90 procent vývozu ropy ze zemí Perského zálivu a je realizován právě námořní cestou skrze Hormuzský průliv. Šířka průlivu se může zdát dostatečná, avšak pro potřeby současné námořní přepravy lze využít pouze dva úzké námořní koridory. Touto námořní cestou je přepravováno 17 procent celosvětové denní spotřeby (EIA, 2011: 1). Každý den propluje průlivem v západo-východním směru 13 tankerů přepravujících ropu na


- 31 -

světové trhy, z nichž ¾ míří na asijské trhy. Námořní alternativa k Hormuzskému průlivu neexistuje. (Kandiyoti, 2008: 73–74) Bezpečnostní rizika Hormuzského průlivu jsou především spojena s hustotou dopravy a potenciální environmentální katastrofou, případně s konfliktem na Blízkém východě, který by následně vedl k omezení exportu ropy, jako hlavního zdroje příjmů zemí v regionu.

Adenský záliv a hrozby bezpečnosti námořní přepravy Adenským zálivem každoročně propluje 20 000 obchodních lodí a denně je zde přepraveno 3,3 milionů barelů ropy. Ve srovnání s rokem 2007, kdy bylo přepraveno 4 miliony barelů ropy denně, se tedy jedná o pokles, který můžeme přičíst globální redukci poptávky po roce 2008. Celou oblastí od Adenského zálivu po Suezský průplav je přepravováno celých 11 procent globální námořní přepravy ropy. Otázky bezpečnosti přepravy jsou spojeny zejména s politickou nestabilitou Somálska a s riziky vyplývajícími z plavby průlivem Bab el-Mandeb do Rudého moře. Bal el-Mandeb je v nejužším místě pouze 30 kilometrů široký. Průliv je rozdělen ostrovem Perim, přičemž širší část průlivu – Dact-el-Mayun má šířku 25 kilometrů. Při jižním ústí do průlivu z Adenského zálivu se nalézá souostroví Sawabi skládající se ze sedmi ostrůvků. Námořní doprava je vedena dvěma oddělenými, protisměrnými koridory, což do velké míry omezuje rychlost provozu. Hlavním rizikem námořní přepravy Adenským zálivem je pirátství jako neklamný doklad skutečnosti, že fenomén organizovaného zločinu se přesouvá i na moře. (Vrey, 2010: 122) Z hlediska možnosti pirátského útoku se Adenský záliv a průliv Bab el-Mandeb v posledních letech staly nejrizikovější oblastí světových moří. Stále aktuálnější je také možnost propojení pirátství jako kriminálního činu za cílem obohacení se a námořního terorismu, jako aktem politického boje. Nepřímé ohrožení bezpečnosti přepravy ropy v Adenském zálivu představují také aktivity organizovaného zločinu spojené s obchodem s lidmi, únosy osob pro výkupné (jedná se především o lodě osobní přepravy), nelegálním rybolovem v somálské výlučné ekonomické zóně, ale také s nelegálním ukládáním toxického odpadu na mořském dně. Všechny tyto aktivity můžeme označit za důsledek slabé centrální moci státu, která není schopna plné jurisdikce ve svých teritoriálních vodách. Mezi další rizika bezpečnosti plavby patří především hustota dopravy, která ztěžuje navigaci, ale i fyziko-geografický charakter zálivu, který se díky členitému pobřeží a ostrovům v průlivu Bab el-Mandeb může stát místem námořní havárie s výhledem nejen na ekologickou havárii v případě úniku ropy. Případná havárie by mohla vést až k dočasnému uzavření průlivu. Podobně jako Hormuzská úžina nemá ani trasa Adenský záliv – Bab el-Mandeb – Suezský průplav srovnatelnou námořní alternativu. Jedinou možností je námořní trasa kolem Mysu Dobré naděje a faktické obeplutí celého afrického kontinentu, což představuje při cestě do Evropy prodloužení trasy o 11 000 kilometrů, z časového hlediska o 12 až 20 dnů a samozřejmě navýšení nákladů na přepravu. V případě cesty z Perského zálivu se cena přepravy navyšuje až o 40 procent. (Liss, 2010: 123)


- 32 -

Vliv pirátských a teroristických aktivit v Adenském zálivu na přepravu ropy a ener-getickou bezpečnost EU V současné době je riziko pirátského útoku nejvyšší právě v oblasti Adenského zálivu. Tento fakt dokládá především rostoucí počet útoků, ale také rozšiřování tohoto fenoménu do mezinárodních vod Arabského moře a Indického oceánu, jak je patrné z mapy 1.

Mapa 1. Bodové vyznačení pirátských útoků

Na základě údajů získaných metodikou IMB byla sestavena tabulka 5 zachycující vývoj počtu útoků v Adenském zálivu a při východním pobřeží Somálska. Z údajů je patrné, že počet útoků, které jsou v oblasti dlouhodobým fenoménem, zaznamenal dramatický růst až s rokem 2008.

Tab. 5 Vývoj celkového počtu úspěšných útoků (1997-2009)

Adenský záliv

97´

98´

99´

00´

01´

02´

03´

04´

05´

06´

07´

08´

09´

0

0

0

13

11

11

18

8

10

10

13

92

111

0

0

0

0

1

1

3

2

0

0

1

34

20

4

9

11

9

8

6

3

2

35

10

31

19

80

2

6

5

2

3

4

3

1

16

5

11

10

27

a Rudé m. (celkem) Adenský záliv a Rudé m. Somálské vody (celkem) Somálské vody Zdroj: (Liss, 2010:116)


- 33 -

Místa útoků popisovaná v tabulce 1 jsou vyznačena na mapě 2 v rámci nejvíce rizikových oblastí, a to i s vyznačeným místem úspěšného útoku na tanker třídy VLCC Sirius Star, který se odehrál v listopadu 2008. Je zřejmé, že pirátské aktivity se rozšiřují z oblastí uvnitř EEZ do mezinárodních vod, a to jak směrem na východ, tak na jih.

Mapa 2. Epicentra pirátských aktivit v Adenském zálivu a u východního pobřeží Somálska

Zatímco s pirátskými útoky jsou rozsáhlé zkušenosti, námořní terorismus podobného rozsahu zatím nedosáhl. Námořní terorismus je jedním z hlavních témat budoucí bezpečnosti námořní přepravy. Výrazně vyšší je ve srovnání s jinými regiony riziko námořního terorismu v Adenském zálivu. Zatímco možnost úspěšného teroristického útoku v případě Malacké úžiny či Hormuzského průlivu je velice nízká, v případě Adenského zálivu je situace odlišná. Odborníci se shodují, že vzhledem k rostoucím pirátským aktivitám v oblasti a neexistenci životaschopné politické entity na území Somálska jsou zde příhodné podmínky pro teroristické skupiny a uskutečnění jejich cílů. (Chalk, 2010: 94) Vzhledem k významu, jaký má námořní přeprava pro fungování globální ekonomiky, se jedná o velice lákavou příležitost k útoku na cílové státy. Přestože dosud se akce námořního terorismu soustředily především na vojenské cíle, do budoucna lze očekávat růst počtu pokusů o zásahy proti civilním plavidlům. Z tohoto pohledu se jeví jako pravděpodobnější únos cestovních plavidel s množstvím civilních cestujících, což je z hlediska efektu takového činu výhodnější než únos obchodní


- 34 -

lodě s malou posádkou. Útok na významné komerční trasy a především přepravu energií však skýtá také velice lákavou příležitost pro teroristické akce. Využití tankerů jako plovoucích bomb způsobujících škody na přístavních zařízeních, ekonomické a ekologické škody je činí podle mínění mnoha analytiků možným příštím cílem teroristických skupin, především Al-Káidy. Dosud jediný úspěšný teroristický útok podobného charakteru se v Adenském zálivu odehrál 6. října 2002 na VLCC Limburg plující pod francouzskou vlajkou. Přestože původně byla exploze vedoucí k úniku 90 000 barelů ropy označena za nehodu, následné vyšetřování odhalilo stopy TNT a části malého plavidla, které poukazují na využití sebevražedného atentátníka. Přestože se Al-Káida k útoku nepřihlásila, je považována za organizátora celé akce. (Nincic, 2009: 38–40) Přestože incident Limburg způsobil pouze tři úmrtí23, vedl ke krátkodobému kolapsu mezinárodní námořní dopravy v Adenském zálivu a poklesu vytíženosti jemenských přístavů o 93 procent. (Chalk, 2008: 24) Vzhledem k růstu námořní přepravy v regionu a růstu počtu pirátských útoků je na místě otázka provázanosti teroristických a pirátských aktivit, které by mohly v budoucnu narušit bezpečnost námořní přepravy v Adenském zálivu. Přesto, že toto téma je často diskutováno, přesvědčivé důkazy o provázanosti těchto dvou aktivit nejsou přesvědčivé. Obě aktivity se liší svými cíly. Zatímco pirátství je orientováno na ekonomický zisk, terorismus je motivován politickými cíly. Zatímco v prvním případě není cílem způsobit trvalé škody na námořní přepravě, teroristické útoky jsou orientovány na způsobení maximálních škod. Přes odlišnost zájmů nelze možnou vzájemnou provázanost těchto aktivit zcela vyloučit, především s ohledem na budoucí vývoj. V současné době se nedaří trend nárůstu a rozšiřování pirátských aktivit zvrátit, a to ani přes protipirátské mise v regionu, na kterých se podílejí mimo jiné i Čína, Rusko a Evropská unie. Svá válečná plavidla má v oblasti i Írán, jehož ropný export směřuje na světové trhy také touto oblastí. Pirátství jako hrozba bezpečnosti námořní přepravy je závažným tématem, avšak často je velice zjednodušováno a nadhodnocováno nejen z hlediska přímých důsledků na koncového spotřebitele energií, ale také z pohledu nutných opatření. Problém „pirátství“ často slouží zájmům států participujících na protipirátských operacích ve smyslu ospravedlnění vysokých výdajů na námořnictvo, ale také jako důvod pro vojenskou přítomnost ve strategicky významných oblastech z hlediska námořní přepravy. Potenciálně mohou proti-pirátské operace vést k destabilizaci některých regionů. V současnosti je toto spíše otázka Malackého průlivu a Jihočínského moře. Avšak internacionalizace oblasti od Adenského zálivu po Suezský průplav může v budoucnu vést k ohrožení bezpečnosti a především stability v celém regionu. (Bateman, 2010: 22) Dle Batemana dochází v případě často k přehnané medializaci útoků a zveličování nejen pirátských aktivit, ale také důsledků, jaké mohou mít na obchod s ropou či na mezinárodní obchod obecně. Pokud ponecháme stranou cestovní a rybářské lodě, tak počet unesených obchodních lodí za rok 2009 dává číslo 30. Z tohoto počtu bylo celkem 8 tankerů převážejících ropu, přičemž se většinou 23

Jeden člen francouzsko-bulharské posádky tankeru a dva sebevražední atentátníci.


- 35 -

jednalo o lodě kategorie Product Tanker, tzn. do 60 000 DWT. Přestože, podle Batemana to není pravidlem, tak velká obchodní loď plující standardní rychlostí a řídící se bezpečnostními pravidly by neměla být cílem úspěšného pirátského útoku, proto je prvním cílem pirátu použití zbraní ke zpomalení či úplnému zastavení lodi. (ibid: 29) Dosud byly provedeny pouze tři úspěšné útoky na tankery třídy VLCC: Sirius Star v roce 2008,

Maran Centaurus v roce 2009 a Samho Dream v dubnu 2010. Oba útoky uspěly za nestandardních podmínek, kdy Sirius Star v době útoku stál či plul velice pomalu, zatímco Maran Centaurus byl napaden daleko od využívaných námořních koridorů. Všechny tři unesené tankery třídy VLCC byly po vyplacení výkupného v řádu milionů USD propuštěny. Přesto, že se jednalo o tzv. supertankery, jejich zadržení nemělo faktický dopad na bezpečnost dodávek ropy. Můžeme tedy konstatovat, že přes rostoucí počet pirátských útoků v Adenském zálivu během uplynulých 3 let nedosáhla tato hrozba faktického omezení přepravy ropy ani ropných produktů. Přestože existují případy úspěšných pirátských akcí proti ropným tankerům, na zajišťování importu ropy či přímo na energetickou bezpečnost Evropské unie z hlediska zásobování mají tyto události dosud marginální vliv. Přesto by hrozba pirátství či námořního terorismu měla být brána vážně, a to z důvodu vlivu na cenu ropy. Případná ropná havárie v prostoru Adenského zálivu, ke které by mohlo dojít v důsledku pirátského či teroristického útoku, by mohla vést k dočasnému uzavření této trasy. Výpadek importu ropy do Evropské unie by bylo možné do určité míry nahradit prostřednictvím ropovodu Petroline s kapacitou 5 milionů barelů ropy denně, vedoucí z pobřeží Perského zálivu do ropného terminálu v saudském přístavu Yanbu al Bahr na pobřeží Rudého moře. Avšak dlouhodobé důsledky pro námořní dopravu obecně, pokud by došlo k uzavření i pro ostatní námořní dopravu, by měly významný vliv na globální ekonomiku a mezinárodní obchod především v podobě vyšších nákladů na přepravu a samozřejmě růstu cen produktů i primárních surovin, tedy i ropy. Evropská unie je v současné době více náchylná k výkyvům cen ropy, než k nedostatku alternativních zdrojových oblastí. Uzavřením námořních tras v Adenském zálivu by tedy mohla být energetická bezpečnost Evropské unie ohrožena nepřímo přes dopady na globální trh s ropou a na ekonomiku, nikoli však ve smyslu fyzického nedostatku ropy. Trh s ropou je do velké míry liberalizován a Evropská unie je výpadek necelých 20 procent svých dovozů z Perského zálivu schopná nahradit z jiných zdrojů, případně po určitou dobu (každý členský stát by měl mít rezervu ropy odpovídající 90 dnům spotřeby) omezit objem dovozů. Vzhledem k rostoucímu počtu útoků a významu přepravní trasy je nutno Adenský záliv považovat za nejohroženější námořní trasu na světě, a to i přesto, že útoky dosud nedosáhly omezení přepravy, a je zde tak stále prostor pro zvážení současné situace a přijetí protiopatření nutných k posílení bezpečnosti této námořní trasy. Cílem tohoto textu bylo nejenom poukázat na nadhodnocování vlivu pirátství a námořního terorismu na energetickou bezpečnost, ale ve vztahu k Evropské unii také analyzovat míru dovozní závislosti na zemích Perského zálivu. Relevance Blízkého východu jako dodavatele ropy do Evropské


- 36 -

unie v současné době kolísá na hranici 20 procent a je možno říci, že v krátko- až střednědobém horizontu zásadním způsobem neporoste. Pokud tuto skutečnost dáme do vztahu s přepravní trasou přes Adenský záliv a jejími bezpečnostními riziky, je zřejmé, že se jedná o líbivý mediální obraz hrozící katastrofy nedostatku ropy, ale faktem zůstává, že bezpečnostní riziko pro energetickou bezpečnost Evropské unie je v současné době velice nízké.

Literatura: Bateman, Sam. 2010. „Sea Piracy: Some Inconvenient Truth.” UNIDIR – United Nations Institute for Disarmament Research, Disarmament Forum, 2010, 2, 13-24. British Petrol. 2010. BP Statistical Review of World Energy 2010. (http://www.bp.com) Cole, Bernard D. 2008. Sea Lines and Pipelines. London: Praeger Security International. EIA. 2011. World oil Transit Chokepoints. (http://www.eia.doe.gov) Evropská komise. 2006. Registration of Crude Oil imports and Deliveries in the European Union (EU25). (http://ec.europa.eu/energy/observatory/oil/import_export_en.htm) Evropská komise. 2007. Registration of Crude Oil imports and Deliveries in the European Union (EU27). (http://ec.europa.eu/energy/observatory/oil/import_export_en.htm) Evropská komise. 2008. Registration of Crude Oil imports and Deliveries in the European Union (EU27). (http://ec.europa.eu/energy/observatory/oil/import_export_en.htm) Evropská komise. 2009. Registration of Crude Oil imports and Deliveries in the European Union (EU27). (http://ec.europa.eu/energy/observatory/oil/import_export_en.htm) Evropská komise. 2010. Registration of Crude Oil imports and Deliveries in the European Union (EU27). (http://ec.europa.eu/energy/observatory/oil/import_export_en.htm) Fattouh, Bassam. 2007. How Secure Are middle East oil Supplies. Oxford Institute for Energy Studies. Hoogeveen, Femke a Perlot, Wilbur. 2007. „The EU´s Policies of Security of Energy Supply towards the Middle East and Caspian Region: Major Power politics?“ In: The Greater Middle East in Global Politics. Ed. M. Parvizi Pamineh. Brill, 473–495. Chalk, Peter. 2010. „Piracy of the Horn of Africa: Scope, Dimensions, Causes and Responses.” Brown Journal of World Affairs 14, 2, 89–108. Chalk, Peter. 2008. The maritime Dimension of international Security: Terrorism, Piracy, and Challenges for the United States. Santa Monica: RAND Corporation. Kandiyoti, Rafael. 2008. Pipelines: Flowing Oil and Crude Politics. London: I. B. Tauris. Lai, Hongyi, ed. 2009. Asian Energy Security: The Maritime Dimension. Palgrave New York: Macmillan. Liss, Carolin. 2010. „The Maritime Dimension of Energy Security”. In: The Routledge Handbook of Energy Security. Ed. Benjamin K. Sovacool. New York: Routlege, 113–128. Mair, Stefan, Ed. 2011. Piracy and Maritime Security: Regional Characteristics and political, Legal and Economic Implications. SWP Research Paper.


- 37 -

Nies, Susanne. 2008. Oil and Gas Delivery to Europe. Paříž: IFRI. Nincic, Doona. 2009. „Troubled Waters: Energy Security as Maritime Security.“ In: Energy Security Challenger for 21st Century. Eds. Gal Luft a Anne Korin. Oxford: Praeger Security International, 31–43. Pandya, Amit A. et al. 2011. Maritime Commerce and Security: The India Ocean. Washington D.C.: Stimson Center. Pascual, Carlos a Elkind, Jonathan, eds. 2010. Energy Security: Economics, Politics, Strategies and Implications. Washington D.C.: Brookings Institution Press. Sakhluha, Vijay. „Security Threats and Challenges to Maritime Supply Chains.” UNIDIR – United Nations Institute for Disarmament Research, Disarmament Forum, 2010, 2, 3–12. Sovacool, Benjamin K. 2010. „Introduction: Defining, measuring, and exploiting energy security.” In: The Routledge Handbook of Energy Security. Ed. Benjamin K. Sovacool. New York: Routlege, 1–42. Stopford. Martin. 2003. Maritime Economics. New York: Routledge. Vrey, Francois. 2010. „African maritime Security: a tome for a good order at sea.” Australian Journal of maritime and Ocean Affairs 2010, č. 2, 121–132. Van der Linde, Coby et al. 2004. Study on Energy Supply and Geopolitics. Hag: Clingendael Institute. Vlček, Tomáš. 2010. Bezpečnost námořního zásobování ropou v mezinárodním prostředí. Magisterská práce, MU FSS Brno (Nepublikováno). Willenborg, Robbert et al. 2004. Europe´s Oil Defences: An Analysis of Europe´s Oil Vulnerability and its Emergency Oil Stockholding Systems. Hag: Clingendael Institute.


- 38 -

Kyberterorismus: Další možnost? Kamila Čermáková Abstrakt: Článek shrnuje základní problematiku týkající se kyberterorismu. Vzhledem ke zpřísněným bezpečnostním opatřením je pro teroristy stále těžší úspěšně provést teroristický útok, což vyvolává otázku, zda teroristé nehledají další možnost. V článku jsou představeny základní definice pojmů týkajících se problematiky kyberprostoru, samostatná kapitola je věnována definici kyberterorismu. V další kapitole následuje analýza výhod a nevýhod spojených s kybernetickými útoky zaměřená především na ty, které mají největší dopad na cíle a záměry teroristů. Stěžejní částí článku je shrnutí tří základních argumentů těch, kteří kyberterorismus považují za nepříliš pravděpodobnou hrozbu, a protiargumenty zastánců kyberterorismu. V závěru jsou shrnuty tři možné role kyberterorismu v dalších letech, z nichž jako nejpravděpodobnější je vyhodnocen scénář, kdy dojde k současnému spáchání teroristického útoku, jehož účinky budou umocněny kybernetickým útokem. Abstract: The article summarizes basic topics concerning the cyberterrorism issue. Because of the strict security measures which were taken after 9/11 it has become increasingly harder to carry out a successful terrorist attack. This evokes a question, whether the terrorists do not seek for another option. The article introduces essential definitions concerning the topic and a separate chapter is devoted to the definition of cyberterrorism. An analysis of advantages and disadvantages of exploiting cyber attacks follows in the next chapter. The key part of the article is the summary of three basic arguments of those who do not consider cyberterrorism to be particularly dangerous as well as counterarguments of proponents of cyberterrorism. Three possible future roles of cyberterrorism are evaluated in the conclusion, out of which the role of cyberterrorism as a chaos multiplier was determined to be the most possible scenario of future years.

Úvod Kybernetická

válka

patří

v dnešní

době

k často

skloňovaným

pojmům

v nově

vznikajících

bezpečnostních strategiích. Přitom s ní nemáme mnoho zkušeností. Ačkoliv se kybernetické útoky na střední nebo nízké úrovni objevují každý den, (O’Hara 2004: 18) o kybernetické válce se mluvilo pouze ve spojitosti s útokem na Estonsko v roce 2007. A ani v tomto případě není zcela jasná shoda, jestli se skutečně o tento typ války jednalo. Tento článek se zabývá specifickým typem kybernetických útoků – kyberterorismem, přičemž panuje obecný konsensus v tom, že takový útok dosud zaznamenán nebyl. Proč je kyberterorismus i přesto v dnešní době diskutovaným tématem? Někteří experti varují, že současná bezpečnostní opatření teroristům stále ztěžují provádění teroristických útoků, je proto možné, že uvažují o dalším a bezpečnějším prostředí pro svou činnost. Kybernetický prostor by mohla být další možnost. Skýtá příležitosti jak napáchat škody s nízkými prostředky a s malou mírou rizika, na druhou stranu vyžaduje jen technickou vybavenost a kvalifikované členy. Naštěstí pro nás, vyspělý, na technologiích zcela závislý západní svět, jsou velké pochybnosti o tom, lze-li v kyberprostoru napáchat ty škody, o které teroristé stojí. Naneštěstí pro nás není jisté, jsme-li na takový útok, pokud by skutečně nastal, připraveni. Nicméně mým cílem není zhodnocení připravenosti západních zemí nebo jejich strategií pro oblast kyberprostoru. V tomto příspěvku nejprve definuji kyberterorismus a zhodnocuji argumenty, které podporují možnost katastrofických scénářů v případě kyberteroristického útoku, i ty argumenty,


- 39 -

jež této možnosti nevěří a strategii nepovažují za příliš lákavou pro teroristy. Nejdříve představím teorii terorismu, definici kyberterorismu jako jeden z možných případů terorismu, dále pak výhody a nevýhody kybernetických útoků a v poslední části článku zhodnocuji argumenty odpůrců i zastánců kybernetického útoku. Otázka, kterou si v dalším textu kladu, je, jaká bude příští role kyberterorismu v teroristických strategiích. Mohl by kyberterorismus být skutečně další možnost? Závěrem konstatuji, že největší shody bylo docíleno nad teorií, že kyberterorismus bude pro teroristy nejlákavější při současném provedení teroristického útoku24 a kybernetického útoku k umocnění následků. I já se přikláním k tomu, že prozatím je možné očekávat kyberteroristické útoky pouze jako multiplikátor teroristických útoků. Masivní kyberteroristický útok je podle mého názoru otázkou nastávající dekády, nebo nastávajících dekád. Na druhou stranu ale považuji za velmi nebezpečné odsoudit samostatné kyberteroristické útoky jako nepravděpodobné a dále se jimi nezabývat.

Definice souvisejících pojmů Na začátku bych ráda představila definice několika pojmů souvisejících s kyberterorismem. Ministerstvo obrany USA definuje kybernetický prostor jako „globální sféru informačního prostředí, která se skládá z propojené sítě informačně-technologické infrastruktury, zahrnuje především internet, telekomunikační sítě, počítačové systémy nebo jiné připojené procesory či ovladače“. (US Department of Defense 2010: 118) Tento výčet složek informačně-technologické infrastruktury je pro další úvahy důležitý, protože tyto složky jsou i potenciální cíle kyberteroristického útoku. Kybernetickou bezpečnost lze negativně popsat jako neexistenci „zranitelných míst a slabin v navržení, upotřebení a operacích systému… a nepřátel, kteří mají motivaci a schopnost těchto slabin využít“. (National Research Council 2002: 6) Kybernetický útok je taková operace, při které dochází k „použití kybernetických kapacit, kdy hlavním účelem je docílit vojenských cílů nebo následků v nebo prostřednictvím kyberprostoru“. (Schaap 2009: 126) Je třeba si uvědomit, že definice výše uvedených pojmů se mohou různit.

Teorie terorismu Terorismus se jako nová forma války definuje už od 70. let 20. století, nicméně z dále uvedených definicí je zřejmé, že ani co se jeho týče, neexistuje obecně akceptovaná definice. Ministerstvo obrany USA definuje terorismus jako „úmyslné a nezákonné použití násilí nebo hrozby násilí za účelem vytvoření atmosféry strachu, jejímž cílem je donutit nebo zastrašit vlády nebo společnosti a dosáhnout tak cílů, které jsou především politické, náboženské nebo ideologické“. (US Department of Defense 2010: 468) Definice FBI je o něco vyhraněnější, definuje terorismus jako „nezákonné použití síly

24

teroristickým útokem je pro účely tohoto článku myšlen útok provedený kinetickými zbraněmi pro snadnější odlišení obou pojmů


- 40 -

skupinou dvou nebo více jedinců proti osobám nebo majetku za účelem zastrašení nebo donucení vlády, civilního obyvatelstva nebo nějaké části výše uvedených subjektů, k dosažení politických cílů“. (Jahangiri 2009: 2) Pro účely tohoto článku budu považovat za směrodatnou definici ministerstva obrany USA, která zdůrazňuje atmosféru strachu jako důležitý prvek teroristické strategie. Účelem terorismu je primárně zastrašení představitelů států a především společnosti, která poté vyvíjí tlak na vlády, aby odstoupily od politik, proti nimž teroristé vystupují, a snížily tak riziko dalších teroristických útoků. Teroristé používají takové prostředky útoků, které co nejlépe vyvolají paniku mezi obyvatelstvem nepřátelské země. Tyto prostředky by měly být šokující, brutální a především smrtelné pro co nejvíce lidí, aby splnily svůj účel. Používání internetu teroristy je fakt a i jejich nutnost. (Cornish 2009: 12) Teroristické skupiny využívají internetu pro několik účelů. Jsou jimi psychologické působení na společnost, propaganda, získávání lidských a finančních zdrojů nebo informací a spolupráce s ostatními teroristickými skupinami. (Wilson 2008: 44) V těchto směrech je zřejmé, že používání internetu má pro teroristy velké uplatnění a podle některých může být i větší hrozbou než samotný kyberterorismus. (Weimann 2008: 46) Internet slouží k publikování propagandistických článků, k šíření ideologie, ukazování videí z bojišť, zveřejňování ‚jak na to‘ manuálů. (Institute for Security Technology Studies 2004) Internet je významným médiem při vyhledávání dárců nebo jiném získávání financí, např. bylo odhaleno už několik tisíc krádeží kreditních karet teroristy, včetně krádeží osobních údajů z karet. (Wilson 2008: 16) Posledním, dosud nezmíněným využitím internetu teroristy je zaměřování cílů. Kyberprostor obsahuje detailní informace o potenciálních cílech teroristických útoků nebo možnost simulovat pilotování letadla. (Institute for Security Technology Studies 2004) Neocenitelným zdrojem informací může být například služba maps.google a jiné volně dostupné zdroje. Podle Donalda Rumsfelda je možné získat pomocí volně dostupných zdrojů až 80 % informací o nepříteli. (Weimann 2008: 45) Ačkoliv výše naznačené aktivity naznačují, že kybernetický prostor dává teroristům značné možnosti, nelze je v žádném případě považovat za příklady kyberterorismu. Následující kapitola představuje kyberterorismus jako další možný typ teroristických útoků.

Definice pojmu kyberterorismus Na začátku kapitoly je třeba zmínit, že stejně jako u předchozích pojmů zatím neexistuje žádná všeobecně akceptovaná definice kyberterorismu a mnohé definice se poměrně různí i v tom, na jaké aspekty útoku se zaměřují. Některé definice budou nyní představeny. Národní centrum na ochranu infrastruktury (NIPC) USA definuje kyberterorismus jako „kriminální čin spáchaný prostřednictvím počítače, který má za následek násilí, smrt či zničení, vyvolávající strach, za účelem donutit vládu jistého státu ke změně své politiky“. (Clay 2003: 4) Výše zmiňovaná definice se soustřeďuje především na důsledky a účel útoku. Další možná formulace zase


- 41 -

poměrně jasně definuje, kdo by měl být původcem útoku a proti jakým zařízením by měl být útok veden: „Kybernetický terorismus je promyšlený, politicky motivovaný útok substátních skupin, tajných agentů nebo jednotlivců proti informačním a počítačovým systémům, počítačovým programům a datům, jehož výsledkem je násilí proti civilním osobám.“ (Janczewski a Colarik 2005: 43)

Jiná definice podrobněji definuje, jakým způsobem může být akt kyberterorismu proveden: „Nezákonné zničení, narušení či dezinformace digitálního majetku k zastrašení nebo donucení vlády nebo společnosti za účelem cílů, které jsou politické, náboženské nebo ideologické.“ (O’Hara 2004: 13)

Tato formulace také poměrně jasně vymezuje cíle teroristického útoku.

Nejvíce obsažná je definice profesorky Dorothy Denningové: „Kyberterorismus v sobě zahrnuje jak kyberprostor, tak terorismus. Týká se nezákonných útoků a hrozeb útoků proti počítačům, sítím a informacím v nich uložených, pokud jsou tyto hrozby vedeny za účelem zastrašit nebo donutit vládu či lid za účelem prosazení politických nebo společenských cílů. Dále, aby bylo možné vyhodnotit útok jako akt kyberterorismu, měl by mít za následek násilí proti osobám nebo majetku, nebo přinejmenším způsobit dostatek škod k vyvolání paniky. Útoky vedoucí ke smrti, tělesnému zranění, výbuchům nebo vážným ekonomickým ztrátám jsou příklady. Závažné útoky proti kritické infrastruktuře mohou být akty kyberterorismu, v závislosti na jejich dopadech. Útoky, které narušují služby, jež nejsou nezbytné nebo jež jsou pouze nákladnými nepříjemnostmi, za akty kyberterorismu považovat nelze.“ (Weimann 2004: 4 a Clay 2003: 4 a Gordon et al. 2003: 4)

Tato definice v sobě zahrnuje poměrně přesné vymezení cílů útoku, který lze považovat za kyberteroristický, na druhou stranu neurčuje, kdo by za takovým útokem měl stát. Dorothy Denningová se spolu s některými dalšími experty shoduje na tom, že počítačový útok může být definován jako kyberterorismus, pokud jsou jeho následky dostatečně zničující nebo narušující, aby vyvolaly strach srovnatelný s teroristickým útokem. (Clay 2003: 4) Z výše uvedených definic je jasné, že o konsensu u definice kyberterorismu v současnosti nelze hovořit. Některé definice mluví o tom, že teroristé mají za cíl zničit nebo dezinformovat. Nicméně, toto nemusí být nutně pravda, kyberteroristický útok může mít i za cíl umocnit a posílit jinou fyzickou hrozby nebo teroristický útok. (O’Hara 2004: 14) Vzhledem k různorodosti definicí zaměřujících se na různé aspekty útoku se pokusím formulovat vlastní definici pro účely tohoto článku. Kyberterorismus definuji jako: „…nelegální aktivitu spáchanou na civilních osobách nebo jejich majetku, kdy dochází k útoku proti počítačům, sítím a informacím v nich uložených ve snaze o zastrašování nebo donucení vlády či vyvolání paniky ve společnosti. Tato aktivita je často motivovaná snahou o dosažení politických, společenských, náboženských či ideologických cílů.“


- 42 -

Záměrně se vyhýbám zahrnutí výčtu možných cílů kyberteroristického útoku. Vzhledem k tomu, že dosud nebyl potvrzen výskyt kyberteroristického útoku, je složité určit, jakým způsobem je možné, aby teroristé za využití informačních technologií dosáhli svých cílů. Podle mého názoru je pro označení útoku jako kyberteroristického důležitý především účel, kvůli kterému byl vykonán, a způsob jeho provedení, který by měl přímo zahrnovat informační technologie. Po srovnání definic terorismu a kyberterorismu, které jsem určila pro potřeby tohoto článku, vyplývá, že obě strategie se shodují v cílech i důrazu na vytváření paniky a nejistoty prostřednictvím násilí na civilních osobách. Liší se v tom, že kyberterorismus zahrnuje informační technologie jako poměrně jasně definovaný prostředek útoku. Závěrem kapitoly je na místě konstatovat, že kyberterorismus je podkategorií terorismu omezenou pouze použitými prostředky pro vykonání útoku a měly by pro něj z pohledu útočníků platit podobné cíle a zásady jako pro útok teroristický. Kyberterorismus by se mohl stát plnohodnotnou teroristickou strategií, pokud by se prokázalo, že dokáže naplnit základní cíl teroristů, vyvolání strachu a paniky. Dále je zajímavé srovnat si definici kyberterorismu a definici kybernetického útoku. Srovnání ukazuje, že kyberteroristický útok nemusí být nutně i kybernetickým útokem. Možnosti kyberteroristických útoků jsou popsány v další kapitole.

Typy kyberteroristického útoku Útočníci mohou využít kyberprostor za dvěma účely. Prvním je útok proti datům, kdy se útočník snaží získat nějaký typ dat. Druhá možnost je útok proti službám, kdy útočník zapříčiní, že uživatelé takových služeb nemůžou využívat. (Jahangiri 2009: 3) Uvádí se, že existují tři možnosti, jak provést kyberteroristický útok, narušit operace počítače nebo uchovávaná data či změnit způsob ověřování. Jsou jimi fyzický útok, elektronický útok a útok po síti. (Rodriguez 2006: 8) Fyzický útok se provádí buď přímou manipulací se zařízením, nejčastěji po získání neautorizovaného přístupu nebo s použitím konvenčních kinetických zbraní, je namířen proti samotnému zařízení nebo vedení. Cílem je zasažení přístroje a jeho vyřazení z provozu. (Wilson 2008: 3) Další možností, jak narušit spolehlivost přístroje a data, je elektronický útok. Provede se vysláním elektromagnetického impulsu, který vygeneruje tak vysokou energie, že zahltí elektroniku přístroje. (Rodriguez 2006: 9) Síťový útok se většinou provádí za použití škodlivého kódu (malicious code), který využije slabého místa v softwaru přístroje, konfiguraci nebo v bezpečnostní struktuře organizace. (Wilson 2008: 3) Pokud se útočníkům podaří narušit systém, jsou schopni kontrolovat počítač přes internet, získat informace o jeho datech nebo mohou prostřednictvím tohoto počítače zaútočit na další zařízení v systému. (Rodriguez 2006: 10)

Přednosti a nevýhody kybernetických útoků Již jen z povahy věci je jasné, že vykonání kybernetického útoku teroristy některým z výše zmíněných způsobů by se svými vlastnostmi odlišovalo od běžného teroristického útoku, jak ho známe dnes. Každý typ útoku může být díky svým výhodám a nevýhodám vhodný pro jiný účel a v této kapitole


- 43 -

bych ráda představila vlastnosti kybernetických útoků. K jejich základním přednostem patří efektivita, nízké náklady, široký úhel dopadu, složitá identifikace útočníka, absence konsensuálního vymezení problematiky, rychlost vývoje a nedostatek strategické inteligence. Vzhledem ke značné závislosti především vyspělých zemí na informačních technologiích, dává kyberprostor poměrně dobré možnosti slabším aktérům či zemím, které by nebyly schopny porazit vojensky silnější státy konvenčně. (Cornish et al. 2010: vii) Je to efektivita kybernetických útoků, kterou by aktéři jako teroristé mohli ocenit, především proto, že dokáže ohrozit řadu cílů, jejichž vyřazení z provozu by ochromilo celou zemi a zasáhlo tak velké množství populace. Mezi takovéto cíle patří dopravní systém, telekomunikace, jaderné elektrárny, dodávky vody nebo počítačová síť. (Georgia Tech Information Security Center 2008: 4) Podle odhadu ekonomů „by zastavení dodávek elektřiny v zemi po více než 10 dnů vyřadilo z provozu 70 % veškeré ekonomické aktivity“. (Bruno 2008) V roce 2007 počítačový virus ,ILOVEYOU‘ pocházející z Filipín napáchal škody podle nejnižších odhadů za 3 mld. dolarů. Oproti tomu nejničivější katastrofa v dějinách USA, hurikán Andrew, napáchal škody za 25 mld. dolarů. I když 3 mld. dolarů je výrazně menší suma, je třeba si uvědomit, že za vytvořením viru ,ILOVEYOU‘ stál jediný student, který dokázal pomocí svého počítače napáchat škodu rovnající se 1/8 škod nejničivější katastrofy v dějinách USA. (Lewis 2002: 9) Výše uvedenými hodnotami jsem chtěla ukázat, že je to efektivní způsob, jak způsobit značné škody či veřejný zmatek. Stačilo by odstavit dodávky elektřiny na dva týdny a většina ekonomické aktivity v regionu by se zastavila. Kybernetické prostředí skýtá finančně i materiálně nenákladné možnosti ‚nekrvavého‘ útoku s nízkým rizikem bez nutnosti udržovat stálou armádu. (Clarke 2009) Podle bezpečnostního experta Charlieho Millera „by trvalo dva roky a stálo méně než 50 mil. dolarů připravit kyberútok, který by paralyzoval USA“. (Cornish et al. 2010: 28) Vzhledem k otevřenosti kyberprostoru je proto teoreticky možné, aby jakákoliv skupina s dostatečnými lidskými, materiálními i finančními zdroji v řádu několika desítek miliard dolarů vykonala velmi efektivní útok. Kromě otevřenosti všem

skupinám aktérů je kybernetický prostor výjimečný svou

neohraničenou povahou a možností volného pohybu všech subjektů, které pro vykonání útoku může od daného objektu útoku dělit libovolná vzdálenost. (Wilson 2009: 13) V kybernetickém prostoru nezávisí možnost útočníků proniknout k objektu nacházejícím se na cizím území na vůli orgánů daného území, ale pouze na schopnostech útočníků. Z pohledu teroristů je to možnost vyhnout se kontrolám cizinecké policie, což snižuje riziko chycení a zamezení útoku. Díky své otevřenosti a dostupnosti umožňuje kyberprostor zasáhnout velké množství cílů nebo ovlivnit velké množství diváků. (Weimann 2004: 6) Internetové technologie se rapidně vyvíjejí. Bohužel pro vyspělé země se ofenzivní možnosti na internetu rozvíjejí rychleji a dynamičtěji než defenzivní. (Defense Science Board 2008: 47) Mnohé softwary jsou programovány nedbale a obsahují systémové chyby, které mohou fungovat jako pozvánka pro útočníky. Dalším problémem pro vyspělé země, který nahrává nejen teroristům, je


- 44 -

nedostatek strategické inteligence, zabývající se kyberútoky, a nepřipravenost zemí na možnost kybernetické války. (O’Hara 2004: 4) Tento stav vybízí k pokusům o útok. Dalšími výhodami, které přináší operace v kyberprostoru, jsou složitá identifikace útočníka a absence konsensuálního vymezení problematiky. Co se samotného kyberterorismu týče, nejsou to vlastnosti příliš zajímavé, nicméně hodí se je zmínit. Útočníci v kyberprostoru operují pod falešnými IP adresami, útočí z více počítačů najednou, které můžou být situovány i ve více zemích. Tyto taktiky jim umožňují zakrýt stopy a zůstat v anonymitě. (Cornish et al. 2010: 13) Nicméně někteří odborníci tvrdí, že tento faktor je přeceněný. Neexistuje totiž příliš mnoho skupin, které by byly schopny provést masivnější kybernetický útok.25 (Knake 2010: 14) K nejvýznamnějším nevýhodám kyberútoků se řadí nejistota ohledně finálního výsledku a nutnost přístupu k nejnovějším technologiím. Vzhledem k tomu, že kybernetické útoky jsou poměrně novou taktikou, neexistuje příliš mnoho praktických zkušeností „z bojiště“, ani výzkumů. Žádná strategie nenabízí jisté výsledky, ale útoky v kyberprostoru se vyznačují značnou nejistotou, bude-li mít zadaná operace skutečně požadovaný výsledek. (Schaap 2009: 135–137) Lokální technické podmínky a nastavení se mohou lišit a ovlivnit průběh operace neočekávaným směrem. Operace se nakonec nemusí podařit. (O’Hara 2004: 7) Další související komplikací je i nemožnost škodlivý software řádně otestovat. Útočník by buď riskoval odhalení, nebo by do takového testu musel vynaložit velké materiální i finanční prostředky. (Schaap 2009: 135–137) Ačkoliv rychlost a dynamika vývoje ofenzivních možností útoku v kyberprostoru byly zařazeny k výhodám takového způsobu útoku, souvisí s nimi i další nevýhoda – nutnost přístupu k nejnovějším technologiím. I když některé typy útoků mohou být provedeny pouze s pomocí klasického PC, k naprogramování zákeřnějšího softwaru už nestačí. Dále, až do objevu viru Stuxnet v roce 2010, se považovalo za téměř nemožné vyvinout software, který by bylo možné přesně zaměřit dle potřeb útočníků. (Cornish et al. 2010: viii) Nicméně v případě Stuxnetu se podařilo naprogramovat vysoce cílený virus, který zasahoval pouze určité typy centrifug, což bylo před útokem na íránský jaderný reaktor považováno za extrémně náročný úkol. Tento problém klade překážky potenciálním útočníkům a zvyšuje náročnost především na lidský kapitál. I přesto, že jsem kybernetické útoky popsala jako velmi efektivní, z pohledu kyberteroristů tomu tak nutně být nemusí. Pokud za jejich hlavní cíl považujeme vyvolání paniky, je zřejmé, že takového cíle se dosáhne nejefektivněji útokem s vysokými ztrátami na majetku či na životech. Nicméně „ještě nebylo dokázáno, že kyberterorismus může vést ke zničení hmotného majetku lidí“. (O’Hara 2004: 17) Rovněž někteří autoři pochybují, je-li možné docílit prostřednictvím kyberútoku ztrát na životech. (Lewis 2010: 3; Jahangiri 2009: 2) Většina citlivých systémů, jejichž napadení by způsobilo větší počet obětí (např. systémy, na které jsou napojeny jaderné zbraně), je izolována od

25

Odhaduje se, že existuje maximálně 20 skupin, jak státem sponzorovaných, tak nestátních, s kapacitami vést operaci dosahující úrovně války (Knake 2010: 14).


- 45 -

internetu a nelze se do ní zvenčí dostat. (Weimann 2004: 9) Tento argument bude podrobněji rozveden v další kapitole.

Role kyberterorismu v teroristických útocích nadcházejících let Ačkoliv se o tomto tématu začalo mluvit už v 90. letech 20. stol. a ke kybernetickým útokům na nižší úrovni dochází každý den, zatím nebyl zaznamenán žádný případ kyberteroristického útoku. (Weimann 2008: 42) Tento fakt může nahrávat jak odpůrcům, kteří tvrdí, že hrozba reálná není, tak příznivcům, kteří varují před katastrofickými scénáři útoků kyberteroristů. Odpůrci tvrdí, že takový útok by neměl dostatečně ničivé účinky, aby byl pro teroristy lákavou možností, navíc stále nedisponují dostatečnými schopnostmi, což by potvrzovala skutečnost, že doposud takový útok proveden nebyl. Optimisté se, na druhou stranu, mohou zaobírat představami o katastrofických následcích kyberterorismu, neboť neznámá hrozba je vnímána vážněji než hrozba známá. Jedním z nejsilnějších argumentů odpůrců je, že ničivé účinky kyberteroristického útoku se nemohou srovnávat s účinky klasických útoků za pomoci např. výbušnin. „Útoky nemusí splnit strategické cíle útočníků. To je obzvláště pravdivé v případě teroristických skupin, které chtějí způsobit smrt a ničení.“ (O’Hara 2004: 17) Mnoho expertů se shoduje na tom, že v případě kyberteroristického útoku by nebylo možno vyvolat dostatečnou paniku. Zatímco exploze jsou dramatické a zasahují společnost uvnitř, kybernetické útoky postrádají psychologický faktor, což vede k oslabení dopadů útoku na celou společnost. (Lewis 2002: 8 a Cornish et al. 2010: 11) Navíc, někteří počítačoví autoři tvrdí, že pomocí počítače není možné docílit většího počtu mrtvých. (Weimann 2004: 9) Právě tento psychologický faktor je přitom pro teroristy klíčový. Představuje těžiště jejich strategie. Vyvoláním strachu a pocitu ohrožení ve společnosti vyvíjejí teroristé nepřímo nátlak na vlády ke změně jejich politiky. Je proto zřejmé, že kdyby kyberterorismus tento psychologický faktor postrádal, teroristé by přišli o hlavní prostředek své strategie a kyberterorismus by pro ně byl bezvýznamný. Na druhou stranu, ačkoliv zastánci katastrofických scénářů uznávají, že výbuchy a únosy letadel se zdají být větší hrozbou než kyberterorismus, upozorňují na to, že teroristické útoky 11. 9. 2001 nás také zastihly nepřipravené a šokovaly nás. (Weimann 2008: 43) I když by další smrtelný útok za pomoci uneseného letadla byl hrozný a nepochybně by vyvolal paniku, pravděpodobně by nebylo docíleno podobného šoku jako při útocích z 11. září. Tvrdím, že není dobré podceňovat možnosti kyberútoku, právě proto, že neexistují výzkumy, které by jednoznačně vyvrátily možnost způsobit smrt mnoha lidí za pomocí kybernetického útoku, nebo precedenty, jež by bylo možné zkoumat. Tento argument podporuje i případ viru Stuxnet, který zasáhl íránskou jadernou elektrárnu. Až do té doby se považovalo za velmi problematické a bezprecedentní naprogramovat tak cílený virus, nicméně Stuxnet napadal pouze přístroje s velmi specifickou konfigurací. Proto považuji za lehkomyslné odmítat hrozbu kyberterorismu s tím, že nemůže ohrozit větší počet lidí na životech. Síla hrozeb v kyberprostoru by mohla tkvět také nejistotě, kterou vyvolávají v současné době, ta stupňuje pocit ohrožení, zpomaluje rozhodovací procesy a zvyšuje šanci, že politici udělají chybu.


- 46 -

(Lewis 2009: 5) Někteří experti věří, že kyberterorismus má potenciál vyvolat strach a paniku. „Strach, který by způsobila hrozba vyřazení z provozu velké části elektrické sítě, by velmi pravděpodobně byl srovnatelný se strachem, který by vyvolala hrozba havárií letadla.“ (Stohl 2007: 234) Jako nejcitlivější a nejpravděpodobnější terč případného kyberteroristického útoku se uvádí kritická infrastruktura. (SANS Institute 2001: 3) Odpůrci katastrofických scénářů ale tvrdí, že kritická infrastruktura je dobře zabezpečená a provést úspěšný kyberteroristický útok by bylo poměrně složité. James Lewis nabízí podrobnou analýzu jednotlivých složek kritické infrastruktury v USA a ukazuje, že není příliš náchylná ke kyberteroristickým útokům. „Pokud je naším cílem zabránit tomu, aby nás kyberteroristické útoky stály jediný den elektrické energie, pak jsme si stanovili velmi vysoké cíle.“ (Lewis 2002: 3) Lewis dále vysvětluje, že výpadky elektřiny, vody nebo narušení leteckého provozu se objevují každý den, ale nejsou ze strategického hlediska významné a neohrožují národní bezpečnost. Významného ohrožení by bylo možné dosáhnout pouze několikanásobným útokem na více oddělených systémů. Lewis také odmítá katastrofický scénář zahrnující kyberneticky unešené letadlo či kybernetické vyřazení systému řízení letového provozu. Namítá, že piloti jsou trénováni, aby letadla řídili sami. Navíc Americká letecká agentura používá více typů komunikačních sítí a starší software, který je složité hackovat. Podobné je to i s nouzovými linkami, které používají více lokálních systémů, vyřadit je z provozu by bylo možné snad jen zahlcením linek. Lewis dodává, že většina zemí dnes pro telekomunikační služby využívá několik různých systémů, které znemožňují dramatický teroristický útok. (Lewis 2002: 6) V tomto ohledu se zdá, že kybernetické útoky na kritickou infrastrukturu bez současného fyzického útoku by sice způsobily nepříjemnosti, ale nikoliv ohrožení národní bezpečnosti. Experti mezi odpůrci se shodují na tom, že by kyberteroristé museli útočit na více cílů najednou po delší dobu, aby postupně stupňovali strach a docílili aspoň vnímatelných dopadů na národní bezpečnost. (Wilson 2008: 22) Během simulace spuštěné Americkou námořní akademií se zjistilo, že nejzranitelnější složkou v systému kritické infrastruktury je ve skutečnosti internet sám. (Wilson 2008: 20) Nicméně, někteří zastánci katastrofických scénářů mají odlišný pohled. „Obavy způsobují systémy metra, plynové potrubí a ropovody, elektrická síť, komunikační systémy, vodní přehrady a veřejné služby, které mohou být napadeny. Většina těchto složek je řízena a kontrolována počítačovými systémy a nachází se v privátním sektoru – jsou mnohem zranitelnější než vojenské nebo vládní systémy.“ (Weimann 2004: 9)

Názor Weimanna, který tvrdí, že v systému kritické infrastruktury se nachází slabosti, které mohou být zneužity teroristy, se tedy poměrně liší od Lewise. Podle zprávy FBI byla nalezena vážná chyba v protokolu telekomunikačních zařízení, která by útočníkům umožnila napadnout routery a ochromit tak daná zařízení nebo výměnu informací mezi letovými středisky a posádkou letadel. (Wilson 2008: 21) Právě tato nejistota by se mohla stát silnou zbraní. I když už byla chyba nejspíše odstraněna, není jisté, nenachází-li se tam další. Například virus Stuxnet zaútočil pomocí 4 ‚zero-days‘


- 47 -

chyb.26 Tvrdí se, že zabezpečenost systému je jen tak dobrá, jako jeho nejslabší článek. (National Research Council 2002: 7) Je nezbytné konstatovat, že ani v případě kritické infrastruktury nepanuje shoda. Přitom právě její zabezpečenost by mohla být v celé debatě zásadní a staví nás před klíčovou otázku: „Ptáme se, může-li kybernetické narušení leteckých kontrolních systémů (zaměřené na civilní letectví) být provedeno s nižším úsilím, stejnými šancemi na vysledování, mít stejný výsledek a větší šanci na úspěch než útok na stejné cíle konvenčními prostředky (ozbrojený útok, bomby)?“ (Stohl 2007: 233)

Pokud je odpověď ano, není důvod si myslet, že by pro teroristy kybernetické útoky lákavé nebyly. Dalším silným argumentem odpůrců katastrofických scénářů jsou omezené zdroje teroristů. Provedení teroristického útoku vyžaduje nejen materiální zdroje a přístup k nejnovějším technologiím, ale také experty k provedení útoku. Teroristé, kteří operují v např. peruánských džunglích, budou z hlediska používání kybernetických útoků nepochybně neškodní. (O’Hara 2004: 17) Někteří teroristé by mohli zvažovat použití kybernetiky k útoku, ale nemají potřebné zdroje, což by mohla být dobrá zpráva pro Západní svět, máme náskok a čas se na případný kyberterorismus připravit. Na druhou stranu, ale i ve vyspělých zemích žijí teroristé s dobrou dostupností na internet a k jiným

technologiím.

Někteří

pozorovatelé

uvádějí,

že

nejpravděpodobnějšími

původci

kyberteroristických útoků jsou právě občané západních zemí. (Wilson 2008: 19) Přesto některé zprávy naznačují, že i al-Kajda stále více používá internet a její aktivity by v budoucnu mohly přerůst k vývoji kyberteroristických kapacit. Někteří spolupracovníci Usámy bin Ládina již vyslali do světa zprávu, že alKajda o takové kapacity usiluje. (Weimann 2004: 11) Potvrdili, že moderní teroristé usilují o zařazení kyberteroristických zbraní mezi svůj arzenál. Jeden často citovaný výrok říká: „Zatímco bin Ládin má svůj prst na spoušti, jeho vnuci mohou mít svůj prst na tlačítku myši.“ (Weimann 2008: 43) Ve skutečnosti by nemělo být příliš těžké stát se kyberteroristou, minimálně pro lidi žijící ve vyspělých zemích. Nepochybně je potřeba mít k tomu dostatečný intelekt a pak už je třeba si jen zapsat správné hodiny na univerzitě nebo se přihlásit do správných kurzů. (SANS Institute 2001: 4) Padají i otázky, mají-li teroristé vůbec zájem měnit staré, osvědčené taktiky za něco nového, co nemusí nutně přinést zaručené výsledky, zvláště pokud jsou k tomu vyžadovány nové technologie a metody. (Stohl 2007: 233) Ale někteří experti poukazují na to, že přísnější kontroly a bezpečnostní opatření povzbuzují teroristy k využití kyberútoku díky jejich nižšímu riziku a možnosti vystopovat operace před jejich zahájením. (Wilson 2008: 19) Také kybernetické útoky mohou být lákavé díky pozornosti, která jim je v současné době věnována. (Stohl 2007: 235) Největší shoda panuje ale v tom, že kyberteroristický útok může být nejatraktivnější a zároveň mít i největší efekt, pokud bude použit jako umocňovatel teroristického útoku, případně i útoku zahrnujícího jaderné, biologické a chemické zbraně. (Wilson 2008: 21) Může dojít například

26

Jedná se o takové chyby, které do té doby nebyly odhaleny.


k součinnosti kybernetického útoku na systém řízení letového provozu

- 48 -

a k únosu letadla, což by

pravděpodobně vedlo ke katastrofickým následkům. (National Research Council 2002: 6) Dalším příkladem současně provedeného kybernetického a fyzického útoku je možnost výbuchu na rušném místě, jako je nádraží nebo náměstí v centru města spolu s kybernetickým útokem na komunikační infrastrukturu, který by zabránil poskytnutí rychlé pomoci, umocnil následky výbuchu a způsobil všeobecnou paniku nebo narušení dodávek vody, které by pak znemožnily hasičům uhasit požár. (Lewis 2002: 4)

Závěr Přísná bezpečnostní opatření zavedená po útocích z 11. září 2001 snižují úspěšnost teroristických útoků. Je logické, že by teroristé začali hledat nové možnosti, které by jim zajistily větší úspěšnost a menší riziko odhalení. Zůstává otázka, může-li právě kyberterorismus částečně, nebo úplně nahradit teroristické útoky. Mohou teroristé považovat kybernetický prostor za další možnost? Ze srovnání definice terorismu a kyberterorismu vyplývá, že kyberterorismus je součást terorismu, jde vlastně jen o úžeji vymezený terorismus tím, že musí být vykonán útokem nebo prostřednictvím informačních technologií. Zásadní otázkou, na kterou je třeba si odpovědět, je, zda je možné vyvolat strach a paniku ve společnosti prostřednictvím kybernetického útoku. Bohužel, na tuto otázku nelze dát jednoznačnou odpověď. Ti, kteří věří, že odpověď je negativní, tvrdí, že nejpravděpodobnější možný cíl kyberteroristického útoku, kritická infrastruktura, je dobře zabezpečena a útok, který by mohl ohrozit společnost, by byl velmi složitý na provedení, útočníci by se museli zaměřit na více cílů najednou po delší dobu, což by zvyšovalo riziko jejich odhalení. Na opačném konci této debaty se ale nacházejí ti, kteří v dobrou zabezpečenost kritické infrastruktury nevěří. Jejich argumentem je to, že většina systémů řídících kritickou infrastrukturu jsou v rukách soukromých společností a vyznačují se mnohem menší bezpečností než vládní systémy. Problematickým faktorem, při odhadování zabezpečení kritické infrastruktury je nejistota. V případě útoku na íránský jaderný reaktor bylo využito 4 zero-day chyb, navíc se tento útok vyznačoval vlastnostmi, které do té doby nebyly u žádného jiného útoku pozorovány. V tomto případě existuje teoretická pravděpodobnost, že i přes zdánlivou nemožnost dojde k vážnému kyberteroristickému útoku na kritickou infrastrukturu, který bude mít dostatečnou sílu k vyvolání všeobecného strachu a paniky. Dokud nebude možné tento scénář do velké míry vyvrátit, je lepší ho mít na paměti. Bez pochybností se nelze ani spolehnout na tvrzení, že teroristé nedisponují dostatečnými kapacitami pro vykonání tak rozsáhlého kybernetického útoku nebo, že by o takovou možnost neměli zájem. Jsme svědky nebývalého rozvoje, technologie se dostávají do stále více domácností a je potvrzen rostoucí zájem teroristů o internet. Bude-li chtít útoky provést terorista žijící v západních zemích, nebude pro něj příliš obtížné si technologie a dostatečnou kvalifikaci pořídit. Můžeme rozlišit tři možné budoucí role kyberterorismu v rámci teroristických praktik. Tou první je ta, že kyberterorismus bude mít v budoucnu na svědomí mnoho ničivých útoků. Na této verzi se ale


- 49 -

experti neshodují, a i když ji považuji za možnou, neexistuje pro ni dostatek důkazů ani žádný precedent. Jsou to především spekulace, ale nelze zcela popřít, že by tato možnost mohla být pro teroristy lákavá. Ve druhém scénáři figuruje kyberterorismus jako multiplikátor jiného teroristického útoku. Je nutné podotknout, že taková situace je považována za nejpravděpodobnější většinou expertů. Tento scénář předpokládá provedení teroristického útoku, jehož účinky by byly umocněny kybernetickým vyřazením jistých služeb z provozu, následným vyvoláním chaosu a ztížením záchranných prací. Poslední možnou variantou je ta, že kyberterorismus nebude vyhodnocen jako atraktivní strategie a zůstane jen na okraji teroristických praktik. Nicméně technologie pronikají do různých aspektů života společnosti, může být jen otázkou času, kdy proniknou i k teroristickým útokům. Tento scénář je možné zcela zamítnout, pouze v případě, dostaneme-li na otázku, zda „je možné vykonat v kyberprostoru vykonat teroristický útok se stejnými účinky?“ jednoznačně negativní odpověď. Do té doby by bylo velmi neopatrné nechat názory radikálních odpůrců zcela převládnout. Kybernetický prostor je zcela nová a dosud nedefinovaná oblast mezinárodních vztahů. Je s ním spojeno mnoho pochybností, nejistoty i domněnek. Ale jistá věc je, že v budoucnu bude hrát stále větší roli a bude častěji dějištěm nových událostí. Není důvod si myslet, že teroristé by neměli zájem se nového vývoje zúčastnit. Dokud nebude potvrzeno, že je možné provést kyberteroristický útok se stejně drtivým dopadem na společnost teroristy zvoleného státu, najdou se ti, co pochybují. Jsem přesvědčena, že je třeba věnovat pozornost obranným mechanismům v kyberprostoru. Rozsáhlý kyberteroristický útok, pokud k němu dojde, je nejspíše otázkou ne nejbližších let, ale nejbližších dekád.

Literatura: Bruno, Greg. 2008. The Evolution of Cyber Warfare. Council on Foreign Relations: Washington, D.C. (http://www.cfr.org/publication/15577/evolution_of_cyber_warfare.html). Clarke, Richard. 2009. War From Cyberspace. The National Interest: Maple Shade (http://nationalinterest.org/article/war-from-cyberspace-3278). Cornish, Paul. 2009. Cyber Security and Politically, Socially and Religiously Motivated Cyber Attacks. Brussels: European Parliament (http://www.europarl.europa.eu/activities/committees/studies.do?language=EN). Cornish, Paul a Livingstone, David a Clemente, Dave a Yorke, Claire. 2010. On Cyber Warfare: A Chatham House Report. London: The Royal Institute of International Affairs (http://www.chathamhouse.org.uk/files/17817_r1110_cyberwarfare.pdf). Defense Science Board. 2008. Challenges to Military Operations in Support of U.S. Interests. Washinghton, D. C.: Defense Science Board (http://www.fas.org/irp/agency/dod/dsb/challenges2.pdf). Georgia Tech Information Security Center. 2008. Emerging Cyber Threats Report 2009. Atlanta: Georgia Tech Information Security Center (www.gtisc.gatech.edu/pdf/CyberThreatsReport2009.pdf).


- 50 -

Gordon, Sarah a Ford, Richard. 2003. Cyberterrorism?. Cupertino: Symantec Research Centre (http://www.symantec.com/avcenter/reference/cyberterrorism.pdf). Institute for Security Technology Studies. 2004. Examining the Cyber Capabilities of Islamic Terrorist Groups. Hanover: Darmouth College (http://www.ists.dartmouth.edu/library/164.pdf). Jahangiri, Ali. 2009. Cyberspace, Cyberterrorism and Information Warfare: A Perfect Recipe for Confusion. Brussels: 6th Worldwide Security Conference, Brussels (http://www.alijahangiri.org/publication/Cyberspace-Cyberterrorism-and-InformationWarfare-A-Perfect-Recipe-for-Confusion.htm). Janczewski, Lech a Colarik, Andrew. 2007. Cyber Warfare and Cyber Terrorism. London: IGI Global. Knake, Robert K. 2010. Internet Governance in an Age of Cyber Insecurity: Council Special Report No. 56. Washington, D. C.: Council on Foreign Relations (http://www.cfr.org/content/publications/attachments/Cybersecurity_CSR56.pdf). Lewis, James A. 2002. Assessing the Risks of Cyber Terrorism, Cyber War and Other Cyber Threats. Washington: Centre for Strategic & International Studies (http://csis.org/files/media/csis/pubs/021101_risks_of_cyberterror.pdf). Lewis, James A. 2010. Thresholds for Cyberwar. Washington: Center for Strategic and International Studies (http://csis.org/files/publication/101001_ieee_insert.pdf). National Research Council. 2002. Cybersecurity Today and Tomorrow: Pay Now or Pay Later. Washington D.C.: National Academy Press (http://www.nap.edu/catalog/10274.html). O’Hara, Timothy F. 2004. Cyber Warfare/Cyber Terrorism. Carlisle: U.S. Army War College (http://www.dtic.mil/cgi-bin/GetTRDoc?Location=U2&doc=GetTRDoc.pdf&AD=ADA424310). Rodriguez, Carlos A. 2006. Cyberterrorism – A Rising Threat in the Western Hemisphere. Washington D. C.: United States Army National Guard. SANS Institute. 2001. Fighting Cyber Terrorism – Where Do I Sign Up?. Bethdesa: Information Security Reading Room (http://www.sans.org/reading_room/whitepapers/firewalls/fightingcyber-terrorism-sign-up_804). Schaap, Arie J. 2009. „Cyber warfare operations: development and use under international law.“ Air Force Law Review Vol. 64, s. 135-137. Stohl, Michael. 2006. „Cyber terrorism: a clear and present danger, the sum of all fears, breaking point or patriot games?“ Crime Law Soc Change Volume 46, s. 223–238. US Joint Staff. 2010. Joint Publication 1-02: Department of Defense Dictionary of Military and Associated Terms. Washington: Department of Defense (http://www.dtic.mil/doctrine/new_pubs/jp1_02.pdf). Weimann, Gabriel. 2004. Cyberterrorism: How real is the threat?. Washington: Unites States Institute for Peace (http://www.usip.org/files/resources/sr119.pdf). Weimann, Gabriel. 2008. „Cyber-terrorism: Are we barking at a wrong tree?“ Harvard Asia Pacific Review Volume 9, Number 2, s. 41-46. Wilson, Clay. 2003. Computer Attack and Cyber Terrorism: Vulnerabilities and Policy Issues for Congress. Washington: Congressional Research Service (http://www.fas.org/irp/crs/RL32114.pdf).


- 51 -

Wilson, Clay. 2008. Botnets, Cybercrime, and Cyberterrorism: Vulnerabilities and Policy Issues for Congress. Washington: Congressional Service Research (http://www.fas.org/sgp/crs/terror/RL32114.pdf). Wilson, David. 2009. „A Global Problem: Cyberspace Threats Demand an International Approach.” ISSA Journal Volume 7, Issue 8, s. 12-17.


- 52 -

Analýza hrozby terorismu provedeného zbraněmi hromadného ničení a limity interpretace Ondřej Filipec Abstrakt: Příspěvek je zaměřen na stručnou analýzu terorismu provedeného zbraněmi hromadného ničení (ZHN), přičemž jsou zkoumány zejména kapacity teroristů opatřit si ZHN, kdy byla diskutována možnost jejich krádeže z arzenálu některého ze státu a možnosti jejich výroby teroristy. V případě jaderných zbraní je část příspěvku zaměřena na dostupnost štěpných materiálů, autor se rovněž zmiňuje o radiologickém terorismu. V oblasti chemického terorismu jsou diskutovány zejména možnosti výroby chemických zbraní z komerčně dostupných látek (oxid osmičelý) nebo jejich případné odcizení z Libyjského arzenálu. V rámci problematiky biologických zbraní byly částečně rozebrány možnosti, které přináší rozvoj vědy a technologie na tomto poli. Autor vidí riziko zejména v relativně dostupném toxinu ricin. Na základě stručné analýzy autor dospěl k několika závěrům, týkajícím se schopnosti teroristů zbraně si opatřit nebo jejich případného použití. V poslední části příspěvku autor poukazuje na „slepou uličku interpretace“ hrozeb terorismu představenou Garym Ackermanem v publikaci Magnuse Ranstropa a Magnuse Normarka – Nekonvenční zbraně a mezinárodní terorismus: výzvy a nové přístupy (2009). Abstract: This contribution is focusing on brief analysis of terrorist threat with the use of the weapons of mass destruction (WMD). The main focus is dedicated to capacity of terrorists to acquire WMD. In all categories of WMD, two main ways of acquisition are discussed: a theft of ready weapons from state arsenals and manufacturing of weapons by terrorists itself. In the field of nuclear weapons, main discussion is focusing on uneasy acquisition of fissile materials. Radiological terrorism is discussed as well. In the area of chemical weapons is author paying attention to possibility of WMD production from commercial product, including osmium tetroxide. Another discussed way of possible acquisition is the theft from Libyan arsenal. In the case of biological weapons is the main focus dedicated to development of science and technology and its consequences on terrorists. However, the main threat is seen in the use of Ricin toxin. In the last part of contribution an „interpretation impasse” is discussed, based on Gary Ackerman publication in the book of Ganus Ranstrop and Magnus Normark – Unconventional weapons and international terrorism: Challenges and new approaches (2009).

Úvod Státy světa a jejich vlády budou muset i v nové dekádě čelit hrozbám mezinárodní bezpečnosti. Většina z nich existovala již v minulých letech a desetiletích: terorismus, proliferace zbraní hromadného ničení, nestátní aktéři, „darebácké státy“, energetická a potravinová bezpečnost a mnoho dalších. Ačkoliv jsme v minulém desetiletí nebyli svědky rozsáhlého teroristického útoku provedeného zbraněmi hromadného ničení (dále jen ZHN), neznamená to, že tato hrozba neexistuje. Právě naopak. Teroristická síť Al-Kaidá mnohokrát demonstrovala, že je ochotná zabíjet v masovém měřítku a použít pro tento způsob zabíjení velice zákeřných metod. Podle mnoha expertů není otázkou, jestli teroristé použijí ZHN, ale spíše kdy je použijí a jakým způsobem. Terorismus provedený ZHN není novým fenoménem, jak se může na první pohled zdát. Např. chemické zbraně již byly použity v dubnu 1946 při úspěšném pokusu teroristické skupiny DIN (Dahm


- 53 -

Y'Israel Nokeam; Pomsta izraelské krve) otrávit vězeňský tábor poblíž Norimberku. (Sprinzak, Zertal 2001: 17) Během druhé poloviny dvacátého století došlo k celé řadě teroristických útoků za použití biologických a chemických zbraní, ovšem s poměrně omezeným účinkem bez větších ztrát na životech. Jistým předělem jsou sarinové útoky v Tokijském metru v roce 1995, při kterých zahynulo sedm lidí a na pět tisíc jich bylo zraněno (Okumura et al. 1998: 613–24). Tento příspěvek se zaměřuje na stručnou analýzu hrozby terorismu provedeného ZHN, přičemž se týká všech kategorií ZHN – jaderných a radiologických zbraní, tak i zbraní chemických a biologických. Vzhledem k omezenému prostoru je příspěvek zaměřen především na aktuální problémy a v žádném případě si neklade za cíl detailní analýzu dané problematiky. I z tohoto důvodu jsou některé části zjednodušeny. V analýze budou zkoumány možnosti teroristů opatřit si zbraň příslušné kategorie a možné způsoby jejich dopravy (užití) na určité cíle. Poslední část textu se částečně věnuje interpretaci těchto hrozeb a jejich limitů. Tato část je pojímána jako určitá úvaha nad limity interpretace hrozeb, které představil pod názvem „slepá ulička interpretace“ Gary Ackerman, ředitel Centra pro studium terorismu a tajných služeb (CETIS), v publikaci Magnuse Ranstropa a Magnuse Normarka: Unconventional Weapons and International

Terrorism: Challenges and new approaches (Nekonvenční zbraně a mezinárodní terorismus: výzvy a nové přístupy). Tato slepá ulička interpretace, tvořená několika nedostatky výzkumu, představuje závažné riziko při analýze budoucích hrozeb. Špatná metodologie, recyklace informací, interpretace minulosti,

odhadování

nejhoršího

možného

scénáře

(Worst

Case

Scenario),

nedostatek

interdisciplinárního přístupu. To vše jsou nedostatky současné literatury zabývající se terorismem. Hrozí tedy Světu něco jako „efekt černé labutě“ (Black Swan Effect)? Jak by takovýto teroristický útok mohl vypadat? Odpověď na tyto otázky může nalézt právě analýza provedená v první části v konfrontaci s mezerami souvisejícími s teoretickými přístupy k výzkumu terorismu.

Jaderné zbraně Bruce Hoffman ve své publikaci Inside Terrorism shrnul účel případného teroristického útoku: „Teroristé plánují své operace za účelem šokovat, zapůsobit a zastrašit. Chtějí zajistit, že jejich činy jsou dostatečně odvážné a násilné pro přilákání nejen pozornosti médií, ale i veřejnosti a vlády.“ (Hofmann 1999: 183)

Pokud by se teroristům povedlo získat a použít jadernou zbraň, výše zmíněný účel by se podařilo naplnit v nejvyšší možné míře. Je ale vůbec reálné, aby teroristé získali jadernou zbraň? Je několik hypotetických možností, jak by si teroristé mohli jaderné zbraně opatřit. Nabízí se varianta odcizení funkční zbraně z arzenálů některých ze států disponujících jadernými zbraněmi, nebo vlastní výroba. Zde je nutno podotknout, že obě varianty mají celou řadu úskalí. V prvním případě nahrává teroristům fakt, že je stále dostatek míst, kde si jaderné zbraně opatřit. V dubnu 2010 došlo v Praze k podpisu smlouvy mezi USA a Ruskou federací, omezující počet strategických útočných zbraní. Oba státy, které vlastní cca 90 procent světového arzenálu jaderných zbraní, se zavázaly do sedmi let snížit svůj jaderný arzenál na 1550 hlavic, přičemž by obě země


- 54 -

neměly mít rozmístěno více jak 700 nosičů jaderných zbraní, včetně jaderných bombardérů nebo mezikontinentálních raket. (US Departnemt of State 2010: 1–15) Stránky Bílého domu uvádějí, že se jedná o 74% snížení stavu jaderného arzenálu oproti smlouvě START z roku 1991 a 30% snížení rozmístěných strategických jaderných hlavic na základě Moskevské smlouvy z roku 2002. (Phillips 2010) Přestože „pražská smlouva“, často označována jako nový START, byla označována za velký milník ve vztazích mezi USA a Ruskou Federací, je otázkou, do jaké míry skutečně eliminuje riziko nezáměrného použití jaderných zbraní. Jednoduše nemůžeme tvrdit, že snížení počtu míst, kde jsou tyto zbraně rozmístěné, o 30 % znamená 30% snížení rizika odcizení jaderné zbraně teroristy. I nadále tedy platí, že první varianta zcela závisí na možnostech jednotlivých států ochránit si svůj arzenál. Zatímco na jedné straně vidíme náznak dobré vůle upravit velikost jaderných arzenálů směrem dolů, snahy některých států často vedou opačným směrem. Americké tajné služby odhadují, že Pákistán má dnes k dispozici cca 100 jaderných hlavic, což je zhruba čtyřikrát více než před čtyřmi léty. (The Guardian 2011) Právě pákistánské jaderné zbraně budí největší obavy týkající se jejich fyzického zabezpečení, které je často dáváno do souvislosti se současným konfliktem v Afghánistánu a neschopností pákistánské vlády kontrolovat některé oblasti. Fyzická ochrana jaderných zbraní se tedy jeví jako rozhodující determinantou pro zabránění jejich odcizení a zneužití. V případě snahy o vlastní výrobu jaderné zbraně jsou potenciální teroristé nuceni vyřešit celou řadu nelehkých problémů, z nichž ty technické představují největší překážku. První z překážek technického charakteru je obstarání patřičného množství radioaktivního materiálu pro jadernou zbraň. Jednou z možností (stejně jako u funkční jaderné zbraně) je krádež vhodného materiálu z některého z jaderných zařízení. Na světě je v současné době (březen 2010) v provozu celkem 437 jaderných reaktorů ve 30 zemích [Mezinárodní agentura pro atomovou energii (IAEA) 2010a] a dalších 674 výzkumných jaderných reaktorů v 69 zemích světa (IAEA 2010b). Mimo to nalezneme přes sto hlavních zařízení na obohacování uranu a dalších operací souvisejících s palivovým cyklem, a dalších cca 1000 „jiných lokalit“ zahrnujících například sklady vyhořelého paliva nebo laboratoře pro využití jaderných materiálů pro mírové účely. (Francis 2007: 203) Stejně jako u funkčních jaderných zbraní můžeme předpokládat, že i zde je rozhodující determinantou fyzické zabezpečení těchto lokalit. I přesto, že by se podařilo teroristům získat jaderný materiál, je otázka, zda by ho měli dostatečné množství pro konstrukci funkční jaderné zbraně. Je tedy otázkou, kolik materiálu teroristé potřebují? Stephen Francis poukazuje na to, že Mezinárodní agentura pro atomovou energii stanovila pojem „Významného množství“ (Significant Quantity). Významné množství určuje minimální množství štěpného materiálu, který může být přímo bez chemické separace nebo procesu obohacování použit k výrobě jaderného výbušného zařízení. (Cochran 1995: 1) Hodnota významného množství je odlišná od hodnoty kritického množství potřebného pro získání udržitelné štěpné reakce. (IAEA 1983: 26) Hodnota významného množství byla stanovena pro plutonium na osm kilogramů a pro obohacený uran U235 zbraňové kvality na 25 kilogramů. V praxi tak může jít o několik tun uranové rudy nebo několik set kilogramů uranu s nízkým stupněm obohacení. (tamtéž) V případě teroristů významné


- 55 -

množství může být o mnoho vyšší z důvodu nezkušenosti manipulace s materiálem a jeho neefektivním využitím. Jinou možností, jak si opatřit radioaktivní materiál, je černý trh. Mezi lety 1993–2009 bylo zaznamenáno 15 potvrzených incidentů, které zahrnovaly nedovolené držení vysoce obohaceného uranu nebo plutonia. Některé z těchto incidentů zahrnovaly snahy propašovat materiál přes mezinárodní hranice (IAEA 2010c). Co se týče posledního vývoje, tendence je mírně sestupná, avšak i v posledních letech jsou pozorovány nové případy. Část z nich je amatérsky provedená, na druhou stranu je velké množství těch, které vykazují velice pokročilé metody organizace. (tamtéž) Zatímco počet incidentů pašování radioaktivních materiálů vykazuje pokles, v případě incidentů souvisejících s nedovoleným držením nebo transportem můžeme mluvit o opaku. Tato skutečnost je zapříčiněna zvyšujícím se počtem instalovaných detekčních zařízení v okolí hlavních přístavů a překladišť. (tamtéž) Je nutno podotknout, že se jedná pouze o objevené případy ve 111 zemích participujících na Databázi ilegálního pašeráctví (ITD) IAEA a že ve skutečnosti tedy může být celkový počet případů daleko vyšší. Aktivita v oblasti nelegálního obchodu s jaderným materiálem je tradičně doménou Asie, kde jaderný materiál je pašován z Ruska nebo zemí bývalého Sovětského svazu, přičemž v 80 % případů se nepodaří nalézt konečného příjemce, z velké části proto, že jednoduše neexistuje. (Zaitseva 2008: 112) Lyudmila Zaitseva, jedna z předních světových odbornic na problematiku nelegálního obchodu s jaderným materiálem, poukazuje na to, že zvýšená pozornost by se měla věnovat především těžbě uranu v afrických zemích, kde fyzická ochrana těchto zařízení je často zanedbávaná. Statistiky s rostoucím počtem pašeráků jaderného materiálu z těchto zemí může nasvědčovat vzniku nového černého trhu s jaderným materiálem. Podle Zaitsevy však neexistují přesvědčivé důkazy o spojení ilegálního obchodu s jaderným materiálem s organizovaným zločinem a teroristickými skupinami. (tamtéž: 119). Je však otázkou, zda na základě relativně malého počtu pozorovaných případů lze dojít k závěru, že obchod s jaderným materiálem je vzácný fenomén, nebo zda se jedná o tak organizačně pokročilou oblast, že je těžké odhalit její aktéry a v síti bezpečnostních složek a úřadů uvíznou jen amatéři a „malé ryby“. Pokud se podíváme na případy, při kterých došlo k pašování radioaktivního materiálu, tak zjistíme, že v případě uranu se jednalo většinou o hmotnosti v řádu miligramů nebo gramů, velmi zřídka se objevily případy, kdy se celkové množství pohybovalo v rámci kilogramů. (Zaitseva 2004: 6) Pouze zlomek tohoto množství obsahoval obohacený uran zbraňové kvality (Nuclear Threat Initiative). Jiná z možností je výroba vlastního materiálu samotnými teroristy. Experti se v této oblasti shodují. Žádná z teroristických skupin nemá kapacity a schopnosti na to vyrobit štěpný materiál, ať již jde o obohacený uran zbraňové kvality nebo plutonium. (Wagner 2006: 121) Kromě toho je zapotřebí získat celou řadu jiných materiálů, které jsou pro výrobu jaderné bomby nepostradatelné a jsou velice špatně dostupné, navíc konstrukce jaderných reaktorů a zařízení pro obohacování uranu stojí nemalé finanční prostředky. (Ferguson 2009: 124)


- 56 -

Další ze zásadních překážek technického charakteru je sestrojení samotné bomby, které vyžaduje velké množství zkušeného personálu. Často se v této souvislosti mluví o tom, že složitost a komplexnost těchto zbraní z nich činí zbraně „sebe ochraňující“ (self protecting). (Intriligator, Toukan 2006: 75) Z tohoto důvodu jsou pouze státy schopny vyrobit funkční jaderné zbraně a jejich výroba teroristy je přinejmenším v tomto desetiletí nepravděpodobná. Tento trend může v budoucnu značně ovlivnit proliferace jaderných technologií. S rozšiřující se industrializací, možností sdílení informací a technologií nebo rozvojem mezinárodního výzkumu se rozšiřuje potenciální trh pro obchod s jadernými technologiemi a materiály. Odkrytí proliferační sítě Abdula Kadira Chána, který dlouhá léta šířil komponenty a technologie potřebné pro jaderný program mezi mnoha státy, poukazuje na to, že role jednotlivce v rámci proliferace může mít nezměrné následky pro mezinárodní bezpečnost. Úsilí mezinárodní komunity by se tedy mělo soustředit tímto směrem.

Radiologický terorismus Jinou možností je výroba „špinavé bomby“ za použití některého z radioaktivních materiálů. Špinavá bomba se skládá ze dvou hlavních částí: výbušniny a radioaktivního materiálu, který je při explozi rozptýlen. S obstaráním výbušniny většina teroristických organizací nemá problém. Ten nastává až při obstarávání vhodného radioaktivního materiálu. Pokud necháme stranou fyzické zajištění objektů a inspekce, tak zásadní překážkou může být skutečnost, že ne všechny materiály, které se používají v palivovém cyklu, jsou přímo vhodné pro účely špinavé bomby a mají dostatečně vysoký stupeň radioaktivity. (Stephen 2007: 222) Jako velice nebezpečné se v této souvislosti jeví sklady radioaktivního odpadu, kdy radioaktivní odpad většinou má vhodné parametry pro účel špinavé bomby a někdy bývá dokonce skladován ve formě prášku, což by usnadnilo disperzi. (tamtéž) Oproti dvou výše zmíněným případům, jako je odcizení funkční jaderné bomby nebo výroby vlastní jaderné zbraně teroristy, se výroba špinavé bomby jeví jako nejsnadnější, což připouští i některé tajné služby. (The Guardian 2003) V této souvislosti je nutno podotknout, že útok špinavou bombou je často nafukován co do rozsahu ztrát na životech a možných obav z radioaktivního záření. Emmanuel Egger a Kurt Münger ze Spiez Laboratory (The Swiss NBC Defence Establishment) poukazují na to, že následky výbuchu budou zhruba stejné jako u výbuchu normální bomby, ale riziko kritického ozáření je nízké:27 „Osoba by musela strávit sto hodin v centru oblasti výbuchu, aby vznikla pětiprocentní pravděpodobnost výskytu akutního radiačního syndromu. Je tedy prakticky nemožné pro zasažené obyvatele nebo pasažéry akumulovat dostatečně vysokou dávku záření, aby utrpěli nemoc z ozáření nebo smrt.“ (Egger, Münge 2005)

Tyto závěry jsou podpořeny i jinými studiemi avšak účinky se mohou lišit, jelikož záleží na povaze, druhu a množství použitého radioaktivního materiálu, prostoru, ve kterém došlo k explozi, povětrnostním podmínkám nebo množství použité trhaviny. (Medalia 2004: 3) Pomineme-li

27

Autoři použili k výpočtu matematický model předpokládající expozici 10 mSv/h.


- 57 -

psychologický dopad skutečnosti, že teroristé byli schopni získat radioaktivní materiál a provést úspěšný teroristický útok, jsou to zejména ekonomické náklady související s dekontaminací, které by tvrdě zasáhly dané město.

Chemické zbraně Pokud hovoříme o chemické zbrani, je nutné tento pojem definovat. Podle článku II Úmluvy o zákazu chemických zbraní je chemická zbraň definována jako za: „a) toxické chemické látky a jejich prekurzory s výjimkou těch, které jsou určeny pro účely nezakázané

Úmluvou, pokud druhy a množství odpovídají těmto účelům; b) munice a prostředky zvláště navržené k usmrcení nebo způsobení jiné újmy na zdraví toxickým působením toxických chemických látek uvedených v písmenu a), které by se uvolnily v důsledku použití této munice a prostředků; c) libovolné vybavení zvláště navržené k použití v přímé souvislosti s použitím munice a prostředků uvedených v písmenu b)“ [Úmluva o zákazu vývoje, výroby, hromadění zásob a použití chemických zbraní a jejich zničení (CWC), článek 2, odst. 1]

Toxickou chemickou látkou se pak rozumí: „...jakákoli chemická látka, která může svým chemickým působením na životní procesy zapříčinit smrt,

dočasné ochromení nebo trvalou újmu na zdraví lidem nebo zvířatům. Toto zahrnuje veškeré chemické látky nezávisle na jejich původu či metodě výroby a nezávisle na tom, zda vznikají v objektech, v munici či jinde.“ (CWC, článek 2, odst. 2)

Je známou skutečností, že za posledních sto let došlo na bojištích k použití cca 70 různých typů bojových chemických látek. Dnes se mohou chemické zbraně zdát v důsledku vývoje ochranných pomůcek z vojenského hlediska obsoletní (Littlewood 2004: 34), avšak jejich případné použití proti nepřipravenému obyvatelstvu představuje bezpečnostní hrozbu. Zásadní otázka zní, jakým způsobem si je teroristé mohou opatřit? V zásadě se nabízejí dvě hypotetické možnosti: první možností je ukrást již funkční chemickou zbraň z arzenálů některých států, které jimi disponují; druhou možností k obstarání chemické zbraně je její výroba. Podobně u jaderných zbraní posouzení možnosti ukrást funkční chemickou zbraň závisí na možnostech disponujících států ochránit si fyzicky svůj arzenál. K říjnu 2010 bylo zničeno bezmála 62 % chemických zbraní deklarovaných státy v rámci Úmluvy o zákazu chemických zbraní z celkového objemu přes 71 tisíc tun (Organizace pro zákaz chemických zbraní; dále jen OPCW). V početním vyjádření se jedná o téměř čtyři miliony kusů chemické munice, z celkového počtu osmi a půl milionu kusů. (tamtéž) Přestože největší držitelé těchto deklarovaných zbraní vyvíjejí vysoké úsilí směřující k jejich likvidaci pod supervizí OPCW, v rámci bojů v Libyi, které v době psaní tohoto příspěvku stále nejsou ukončeny, se stále hovoří o možném použití a zabezpečení chemických zbraní ze strany Kadáfího jednotek. V roce 2004 Libye deklarovala OPCW držení 23 tun yperitu vyrobených v továrně u města Rabta a skladovaných ve dvou zařízeních a cca 1000 tun chemikálií zařazených v kategorii II Úmluvy, které mohou být snadno přeměněny na chemickou zbraň. (Squassoni, Feickert: 2004)


- 58 -

Přestože značné množství z deklarovaných látek bylo zničeno, ze zprávy Ruské tajné služby (SVR) vyplývá, že Libye v minulosti produkovala i fosgen a experimentovala s nervovými plyny jako sarin a soman. (Hart, Kile 2005: 643) Celkový chemický arzenál tedy může být daleko větší, obsahující daleko nebezpečnější zbraně než yperit. Zdá se, že veškeré informace o libyjském chemickém programu vycházejí právě z deklarace OPCW, kterou Libye sama předložila. Tato skutečnost spolu se současnou vysoce nestabilní situací v Libyi vytváří velice nepříznivé prostředí pro možné odcizení těchto zbraní. Právě proto se před schválením Rezoluce RB OSN 1973 hojně v médiích diskutovalo o zapojení britských speciálních jednotek SAS, které by vyzvedly cca 10 tun chemických zbraní ze tří lokalit, převážně z obavy možného zneužití těchto zbraní ze strany Kadáfího jednotek. (Telegraph 2011) Nabízí se rovněž diskutovat o zabezpečení chemických zbraní v dalších zemích, ve kterých probíhají nepokoje a které vlastní rozsáhlý chemický arzenál. Zejména je to Sýrie a Egypt. Zabezpečení těchto zbraní je tedy jednou z bezpečnostních priorit. Mimo krádeže chemických zbraní ze státních arzenálů je zde i jiná možnost. Případný útok přímo na zařízení likvidující chemické zbraně nebo továrny pracující s velkým množstvím toxických látek. Studie americké armády odhadovala, že v USA existuje nejméně 123 továren, které se mohou stát primárním cílem teroristů, přičemž při útoku na jednu z nich by mohlo zemřít přes milion lidí. (Schmid 2002: 421) Tato možnost také záleží zcela na fyzické ochraně daných objektů, vyžadující určité znalosti průmyslové chemie ze strany teroristů. Kromě toho existují spíše okrajové a technicky velice špatně proveditelné možnosti, jako využít potopené chemické zbraně nebo vyzvednout opuštěné chemické zbraně ve vysokém stupni koroze. Tyto operace by byly velice nebezpečné pro teroristy samotné, proto jsou téměř nerelevantní. Daleko relevantnějším způsobem může být výroba chemických zbraní teroristy. Nové technologie, rozvoj mezinárodního obchodu s chemickými látkami a výzkum nových chemických látek obecně vytvářejí teroristům příhodné podmínky. Například profesor Jiří Matoušek poukazuje na to, že mnoho továren používá programy, při kterých může být výsledný produkt snadno změněn. Riziko je dále posíleno tím, že jsou snadno dostupné mikroreaktory, které umožňují vyrobit v malých zařízeních velké množství chemických látek. (Matoušek 2004: 4) Na druhou stranu, kvantita může být limitujícím faktorem. Existuje velký rozdíl mezi teoretickou možností a provedením v praxi: „Teoreticky kávová lžička sarinu může zabít pět tisíc lidí. V praxi by ale byla zapotřebí tuna sarinu k zabití pěti tisíc lidí v otevřeném prostředí. Přestože je Botulotoxin deset tisíckrát smrtelnější než sarin, v praxi při venkovním rozptylu rychle degraduje a není tedy nebezpečnější než sarin.“ (Epstein citován in Schmid 2002: 414)

Stejně jako u špinavé bomby i zde musíme oddělit teoretické možnosti od praktických. Na tento problém často narážejí i teroristé. V roce 2004 došlo v Londýně k preventivnímu opatření proti skupině lidí podezřelých z terorismu. Brzy vyšetřování ukázalo, že skupina zvažovala odpálení chemické bomby obsahující oxid osmičelý. (Baker, Kosal 2004) Oxid osmičelý (OsO4) je komerčně dostupná látka používaná v elektronové mikroskopii během procedury nazývané fixace, kde


- 59 -

umožňuje zvýraznit strukturu buněk. (tamtéž) Přestože se jedná o vysoce toxickou látku, je zde několik limitujících faktorů, které znesnadňují její použití. Je to především vysoká cena komerčních produktů (v přepočtu 118 dolarů za 1 gram látky), vysoká pravděpodobnost shoření látky při detonaci bomby nebo její schopnost napadnout kritické fyziologické funkce, jak je tomu například u nervových plynů. (Kosal 2008, 71) Přesto, pokud by se teroristům podařilo získat dostatečné množství látky a zajistit její efektivní způsob rozptylu ve špatně větraných a frekventovaných prostorách, jednalo by se o velice efektivní chemickou zbraň. Tento ilustrativní případ dokazuje to, že pozornost bezpečnostních složek by se neměla zaměřovat pouze na stopování teroristických záměrů použít některý z cca 70 bojových plynů, ale zaměřit se i na možné zneužití některé z méně toxických látek (popřípadě jejich kombinací). Otevírá se tak nová výzva sledovat stovky až tisíce potenciálních nebezpečných látek. K březnu 2009 Evropská agentura pro chemické látky (ECHA) zveřejnila seznam 143 tisíc chemických látek používaných na území EU (ECHA 2010a). Je nutno podotknout, že u většiny z nich nejsou známy potřebné informace týkající se bezpečnosti těchto látek, jejich účinky na životní prostředí a organismy. Už v roce 2001 Evropská komise vydala Bílou knihu týkající se Strategie pro budoucí chemickou politiku (chemicals policy), ve které zmínila odhad 1400 chemických látek, jejichž nebezpečné chemické vlastnosti jsou předmětem velkých obav. (Commission of The European Communities 2001) Přestože EU spustila iniciativu Registrace, evaluace a administrace chemických látek (REACH), bude trvat nejméně do roku 2018, než dojde k zaevidování všech uživatelů chemických látek. (ECHA 2010b) I tato opatření však v praxi nezabrání možnosti teroristů ukrást chemické látky pro výrobu chemických zbraní. Toto riziko bude ovšem ztíženo skutečností, že nebezpečné látky budou nahrazeny látkami bezpečnějšími a celý systém registrace umožní dříve odhalit systematické zneužívání těchto látek pro nelegální účely. (tamtéž) Takto by bylo například daleko dříve upozorněno na podezřelé aktivity podobné sekty, jako je Aum Shinrikyo. Její členové založili dvě společnosti (Bell Epoch a Hasegawa Chemicals), které nakoupily cca 200 různých chemikálií v celkovém objemu několika set tun, avšak po mnoho let žádná z těchto společností nevytvořila jediný produkt. (Smithson 2009: 72; Kaplan 2001: 215) Možnost vlastní výroby chemických zbraní teroristy je tedy relevantní hrozbou, zejména pak v mimoevropském prostředí, kde dochází k malé nebo téměř žádné kontrole zařízení pracujících s chemickými látkami.

Biologické zbraně I v případě biologických zbraní se jako u předchozích kategorií nabízí dvě možnosti: jejich krádež z arzenálů některých ze států disponujících biologickými zbraněmi, jejichž počet se od přijetí Úmluvy o zákazu biologických zbraní v roce 1972 radikálně snížil, nebo jejich vlastní výroba teroristy. Druhý případ se jeví jako daleko jednodušší a pravděpodobnější, jelikož biologické zbraně, ať již se jedná o toxiny nebo viry, nalezneme běžně kolem sebe. Z důvodu výskytů patogenů v běžném prostředí je tato agenda poměrně problematická. Lidstvo bylo sužováno od nepaměti různými epidemiemi, při kterých umíraly mnohdy miliony lidí. V posledních několika desetiletích se zásluhou vědců podařilo


- 60 -

téměř vymýtit některé choroby. Přesto se mohou v odlehlých koutech světa tyto nemoci vyskytovat. Biologické zbraně ale mohou být nebezpečné i v civilizované části světa. Ve středoevropském kontextu je například často poukazováno na možné využití v přírodě rostoucího skočce obecného (Ricinus communis) pro extrakci ricinu.

Ricin je zařazen jako chemická látka v rámci Úmluvy o zákazu

chemických zbraní v příloze I, tedy jako bojová látka s žádným nebo velice omezeným komerčním využitím. Přestože nejsou známy o jejím biologickém využití proti populaci, v historii bylo zaznamenáno několik útoků na konkrétní osobnosti. (Barceloux 2008: 718) Podle zdrojů z Druhé světové války je ricin 7–40krát toxičtější než fosgen a poválečné výzkumy ukázaly, že je co do srovnání stejně toxický jako nervové plyny. (Augerson 2000: 59) Jeho extrakce je poměrně snadná a zdroj snadno dostupný. Ročně se zpracovává cca milion tun ricinových fazolí za účelem produkce ricinového oleje, přičemž odpadní hmota obsahuje cca pět procent ricinu (World Health Organization). Vzhledem k dostupnosti ricinu v přírodě je jeho případný zisk velice snadný. Jeho vysoká toxicita v případě orálního podání může vyvolat tragické následky, pokud dojde k jeho použití při kontaminaci zdrojů potravin nebo pitné vody. Jiným, více teoretickým nebezpečím, je pokrok vědy a možností biogenetiky. Rozvoj biotechnologie, genetiky a genomiky, který otvírá nové dveře případným teroristům s vyšší úrovní vzdělání, kteří si mohou existující viry upravit prakticky podle svých potřeb a zlepšit některé jejich vlastnosti (Aken, Hammond 2003: 57–60). To může mít zcela devastující následky, pokud by se podařilo modifikovat některé zákeřné epidemické choroby. Jestliže uvážíme tuto variantu, tak případná vysoká nakažlivost v kombinaci s neexistencí vakcíny by mělo zcela fatální následky. Je tedy otázkou, do jaké míry rozvoj biotechnologie a příbuzných věd otevírá víko pomyslné Pandořiny skříňky. Poslední vývoj a přesun problematiky pod oblast genetického inženýrství, nanotechnologií a biogenetiky vyžadující často specifické vzdělání v přírodních vědách činí tuto oblast méně přehlednou pro případné bezpečnostní analýzy.

Limity interpretace a možná řešení Výše zmíněná stručná analýza dochází k několika závěrům: Zaprvé, s rostoucí kapacitou masového zabíjení ZHN rostou technické požadavky na provedení teroristického útoku. Zatímco opatřit si funkční jadernou zbraň, která je schopná zabít relativně největší počet lidí, je velice složité, tak opatření si chemické nebo biologické zbraně se může jevit o poznání snadnější, avšak důsledky takovéhoto použití by nebyly tak rozsáhlé, pokud by nedošlo například k modifikaci biologických zbraní. Za druhé, technologický rozvoj v mnoha oblastech vědy alespoň teoreticky otevírá teroristům nové možnosti a zvyšuje spektrum možností opatřit si ZHN. Biologické zbraně spolu se zbraněmi chemickými představují v nejbližším desetiletí nejvýraznější riziko, jelikož vykazují velký potenciál pro případný rozvoj jejich vlastností a možnosti výroby.


- 61 -

Za třetí, jsou dvě cesty, jak si ZHN opatřit: získat již hotovou zbraň z arzenálu některého z disponujících států, kdy tato možnost zcela závisí na fyzické ochraně objektu, ve kterém se zbraně nacházejí, nebo si danou zbraň vyrobit. V případě biologických a chemických zbraní se to jeví jako snadnější řešení. V případě modifikace biologických zbraní a nalezení způsobu jejich snadné výroby by pak za určitých okolností mohlo světu hrozit něco, čemu se říká „efekt černé labutě“ nebo „divoká karta“ (Black swan efect nebo wild card). Tedy scénář, kdy teroristé do rukou snadno získají zbraň, proti které jsou dosavadní způsoby ochrany téměř nepoužitelné a teoreticky najdou skulinku v dosavadním systému ochrany. Terorismus je velice dynamický fenomén, který je nutno sledovat. O problematice terorismu a ZHN bylo napsáno mnoho publikací. Přestože se zdá, že odborné literatury na toto téma je dostatek, opak může být pravdou. Gary Akerman ve své analýze dosavadní literatury dospěl k závěru, že na tomto poli dochází k něčemu, co nazývá „slepá ulička interpretace“. Na základě detailní analýzy literatury posledních několika let Ackerman nalezl několik bodů, na kterých se všichni autoři shodují (a ke kterým částečně také došla tato analýza). Chybou však je, že tradiční formy výzkumu jen vzácně poskytují

nová

data. Podle

Ackermana

je

tedy nutné vytvořit

nové,

nefrekventované

a

nedeterministické metody analýzy. (Ackerman 2009: 16) Jinak řečeno: analýzy, které vznikly v západním kulturním prostředí (western based) se týkají pořád těch samých témat a docházejí k určité recyklaci informací, přičemž je vyzkoumáno málo nových poznatků. Bezpečnostně kulturní kontext pak přináší další limit, jelikož teroristé při přípravě svých akcí operují v jiném kontextu. To může nahrávat do karet právě teroristům. Zatímco existuje mnoho případových studií zabývajících se předešlými teroristickými útoky nebo předvídáním nejhoršího možného scénáře, existuje celá řada oblastí, které nejsou prozkoumány a kde je nutno využít multi-disciplinárního přístupu. Literatura posledních pěti let nenalezla příliš odpovědí na „staré otázky“. Například jako jedna z chyb se jeví důraz při výzkumu na kapacity nestátních aktérů místo důrazu na jejich motivace, a pokud už takové analýzy existují, často vycházejí z politických věd, nikoliv z oblasti věd behaviorálních. Jakým způsobem tyto motivace ovlivňují státy? Jaký je vztah mezi metodami detergence a motivacemi? (Hayden 2009: 182) Důsledná analýza historických dat pak může poodhalit, kteří aktéři mají největší zájem použít ZHN. Z teoretického hlediska by měl hlavní důraz být položen na samou podstatu výzkumu na úrovni meta-analýzy, která by se měla zaměřit na oblasti, které jsou nepřístupné pro prediktivní analýzu a které jsou málo přístupné i v rámci deterministicko-analytických metodologií. V rámci těchto nepřístupných oblastí by měla být nalezena alternativní kritéria, na základě kterých by došlo k přetvoření prostředí hrozeb terorismu a stanovení nových indikátorů pro jeho fungování. (Ackerman 2009: 22) Jak již z povahy problematiky samotné vyplývá, interdisciplinární přístup v této oblasti je nezbytný. Snad nejznámější citaci v této souvislosti pronesl G. W. Bush při své dnes již legendární řeči na West Pointu: „Nejvážnější nebezpečí pro náš národ leží na křižovatce radikalismu a technologie…“


- 62 -

(Bush 2002) Je tedy nutné se zaměřit jak na výzkum motivace, tak kapacit teroristů nejlépe v interdisciplinárním kontextu za využití nových metod.

Závěr Příspěvek se zabýval stručnou analýzou hrozby terorismu provedeného různými kategoriemi ZHN. Autor se zaměřil především na aktuální otázky možnosti teroristů opatřit si ZHN. Míra rizika zneužití jaderné zbraně v této dekádě není o moc vyšší, než v dekádě minulé. Toto však nelze říci o zbraních biologických nebo chemických.

Technologický rozvoj v mnoha oblastech vědy alespoň teoreticky

otevírá teroristům nové možnosti a zvyšuje tak jejich kapacitu opatřit si ZHN. V části věnované jaderným zbraním se autor zaměřil na kapacitu teroristů opatřit si jaderné zbraně, přičemž byla diskutována možnost jejich krádeže z arzenálu některého ze států a možnosti jejich výroby, kde byl hlavní důraz zaměřen na technologickou stránku věci. Autor se zmiňuje i o radiologickém terorismu. V případě chemických zbraní příspěvek pojednával zejména o možnostech výroby těchto zbraní z komerčně dostupných chemických látek. V případě odcizení chemických zbraní se jeví jako riziková ochrana Libyjského chemického arzenálu. Biologické zbraně pak představují největší potenciální riziko s ohledem na rostoucí možnosti vědy a pokroku biotechnologie. V poslední části příspěvku byly zmíněny limity interpretace a nastíněno jejich možné řešení. Tzv. slepá ulička interpretace představuje zásadní problém vypracovávání soudobých analýz, přičemž ani tato analýza není výjimkou.

Literatura: Ackerman, Gary. 2009. „Defining knowledge gaps within CBRN terrorism research.“ In: Unconventional Weapons and International Terrorism: Challenges and new approaches. Eds. Magnus, Ranstrop, Magnus a Magnus Normark. London: Routledge. Aken, van Jan a Hammond, Edward. 2003. Genetic engineering and biological weapons: New technologies, desires and threats from biological research. EMBO Reports 4, 2003. Archiv autora. Arabic News. 2002. Bush's new national security strategy: U.S. will act preemptively and alone. Arabic News, 21. 9. 2002. (http://www.arabicnews.com/ansub/Daily/Day/020921/2002092126.html) Augerson, Williams S. 2000. A Review of the Scientific Literature As It Pertains to Gulf War Illnesses: Chemical and Biological Warfare Agents. National Defense Research Institute. Archiv Autora. Baker, Michelle a Kosal, Margaret Kosal E. 2004. „Osmium Tetroxide – a New Chemical Terrorism Weapon?“ CNS Research Story. James Martin Center for Nonproliferation Studies ( http://cns.miis.edu/stories/040413.htm). Bardeloux, Donald G. 2008. Medical Toxicology of Natural Substances: Foods, Fungi, Medicinal Herbs, Plants, and Venomous Animals. Philadelphia: John Wiley and Sons, Inc.


- 63 -

Cochran, Thomas B. a Paine, Christopher E. 1995. The Amount of Plutonium and Highly-Enriched Uranium Needed for Pure Fission Nuclear Weapons. Natural Resources Defense Council (http://www.nrdc.org/nuclear/fissionw/fissionweapons.pdf). Commission of The European Communities. 2001. White Paper: Strategy for a future Chemicals Policy. Brussels, 27. 2. 2001 COM(2001) 88 final. Bruxelles: EC (http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=COM:2001:0088:FIN:en:PDF) Community emergency response, part 2: Hospital response.“ Academic Emergency Medicine, 5, č. 6. Egger, Emanuel a Münge, Kurt. 2005. The Dirty bomb: how serious a threat? Possible repercussions of a radiological terrorist attack. Spiez: Spiez Laboratory (http://www.laborspiez.ch/en/dok/hi/pdf/dirty_bomb_E_def.pdf). European Chemicals Agency. 2010a. General Report of The European Chemicals Agency for the year 2009. Helsinki: ECHA (http://echa.europa.eu/doc/about/organisation/mb/mb_12_2010_general_report_2009_final _en.pdf) European Chemicals Agency. 2010b. REACH: The new EU chemicals legislation. Helsinki: ECHA (http://echa.europa.eu/doc/timeline_en.pdf) Ferguson, Charles D. 2009. „Influence diagram analysis of nuclear and radiological terrorism.“ In: Unconventional Weapons and International Terrorism: Challenges and new approache. Eds. Magnus, Ranstrop, Magnus a Magnus Normark. London: Routledge. Francis, Stephen M. 2007. „The diversion of nuclear materials for terrorist use.“ In: Terrorism and Weapons of Mass Destruction: Responding to the challenge. Ed. Bellany Ian. London: Routledge. Hart, John a Kile N. Shannon. 2005. „Libya's renunciation of nuclear, biological and chemical weapons and ballistic missiles.“ Armaments, Disarmament and International Security. In: SIPRI Yearbook 2005. Hayden, Nancy K. 2009. „Terrifying landscapes: Understanding motivations of non-state actors to acquire and/or use weapons of mass destruction.“ In: Unconventional Weapons and International Terrorism: Challenges and new approaches. Eds. Magnus, Ranstrop, Magnus a Magnus Normark. London: Routledge. Hoffman, Bruce. 1999. Inside Terrorism. London: Indigo. International Atomic Energy Agency. 1983. IAEA Safeguards: Aims, Limitations, Achievements. Vienna: IAEA. International Atomic Energy Agency. 2010a. Nuclear Power Reactors in the World. Reference Data Series 2, 2010 Edition. Vienna: IAEA (www.iaea.org/worldatom/rrdb/). International Atomic Energy Agency. 2010b. IAEA: Research Reactors Database – RRDB. Vienna: IAEA (http://www.iaea.org/worldatom/rrdb/) International Atomic Energy Agency. 2010c. The IAEA Illicit Trafficking Database. Vienna: IAEA (http://www-ns.iaea.org/downloads/security/itdb-fact-sheet.pdf). Intriligator, Michael D. a Toukan, Abdullah. 2006. „Terrorism and Weapons of Mass Destruction.“ In: Countering Terrorism and WMD: Creating a global counter-terrorism network. Eds. Peter Katona et al. London: Routledge.


- 64 -

Kaplan, David E. 2001. „Aum Shinrikyo (1995).” In: Toxic Terror: Assessing Terrorist Use of Chemical and Biological Weapons. Ed. Jonathan B. Tucker. Harvard University 2000. Kosal, Margaret E. 2008. „Near-term threats of chemical weapons terrorism.“ In: Globalization and WMD Proliferation: Terrorism, transnational networks, and international security. Eds. James A. Russell and James J. Wirtz. London: Routledge. Littlewood, Jez. 2004. „Strenghtening the role of the VTWC and CWC.” In: Building a Weapons of Mass Destruction Free Zone in the Middle East: Global Non-proliferation Regimes and Regional Experiences. Geneva: United Nations Institute for Disarmament Research 2004. Macon, Phillips. 2010. „The New START Treaty and Protocol“ The White House Blog. (http://www.whitehouse.gov/blog/2010/04/08/new-start-treaty-and-protocol). Matoušek, Jiří. 2004. The Chemical Weapons Convention and the Role of Engineers and Scientists. International Network of Engineers and Scientists against Proliferation. Inesap Briefing Papeer, issue No. 12, November 2004. Archiv autora. Medali, Jonathan. 2004. Terrorist „Dirty Bombs”: A Brief Primer. CRS Report for Congress, April 1, 2004. Washington D. C.: Congress Research Service http://www.fas.org/spp/starwars/crs/RS21528.pdf Nucler Threat Initiative. Norwegian project secretariat: HEU as weapons material – a technological background. NTI (http://www.nti.org/e_research/official_docs/norway/HEU_as_Weapons_Material.pdf). Okumura, Tetsu et al. 1998. „The Tokyo subway sarin attack: disaster management, part 1: Organization for the Prohibition of Chemical Weapons. Chemical Weapons Destruction Under Way. Den Haag: OPCW (http://www.opcw.org/news-publications/publications/facts-and-figures/) Schmid, Alex P. 2002. „Chemical Terrorism: Precedents and Prospects.” In: Treaty Enforcement and International Cooperation in Criminal Matters: With special reference to the Chemical Weapons Convention. Eds. Dordio Yepes-Enríquez a Lisa Tabassi. T.M.C. Asser Press 2002. Smithson, Amy B. 2009. „Indicators of chemical terrorism“. In: Unconventional Weapons and International Terrorism: Challenges and new approaches. Eds. Magnus, Ranstrop, Magnus a Magnus Normark. London: Routledge. Sprinzak, Ehud a Zertal, Idith. 2001. „Avenging Israle's Blood (1946).“ In: Toxic Terror: Assessing Terrorist Use of Chemical and Biological Weapons. Ed. Jonathan B. Tucker. Harvard University 2001. Squassoni A. Sharon a Feickert, Andrew. 2004. Disarming Libya: Weapons of Mass Destruction. CRS Report for Congress, April 22, 2004. Washington D. C.: Congress Research Service (http://fpc.state.gov/documents/organization/32007.pdf) Telegraph. 2011. „Libya: SAS ready to seize Col Gaddafi's stores of mustard gas“, 2. March, 2011. (http://www.telegraph.co.uk/news/worldnews/africaandindianocean/libya/8355955/LibyaSAS-ready-to-seize-Col-Gaddafis-stores-of-mustard-gas.html) The Guardian. 2003. „MI5 says dirty bomb attack is inevitable“, 18 June 2003. (http://www.guardian.co.uk/uk/2003/jun/18/terrorism.immigrationpolicy). The Guardian. 2011. „Storing up trouble: Pakistan's nuclear bombs“ 3 February 2011. (http://www.guardian.co.uk/commentisfree/2011/feb/03/pakistan-nuclear-bombs-editorial)


- 65 -

U. S. Department of State. 2010. Treaty between The United States o America and the Russian Federation on Measures for The Further Reduction and Limitation of Strategic Offensive Arms. Washington D. C.: U. S. Department of State (http://www.state.gov/documents/organization/140035.pdf). Úmluva o zákazu vývoje, výroby, hromadění zásob a použití chemických zbraní a jejich zničení, článek 2, odst. 1. Den Haag: OPCW (http://www.sujb.cz/docs/Umluva_CW.pdf) Wagner, Abraham R. 2006. „Terrorist Use of New Technologies.“ In: Countering Terrorism and WMD: Creating a global counter-terrorism network. Ed. Petr Katona et al. London: Routledge. World Health Organization. WHO guidance: Public health response to biological and chemical weapons. (http://www.who.int/csr/delibepidemics/annex2.pdf). Zaitseva, Lyudmila a Steinhausler, Friedrich. 2004. „Illicit Trafficking of Weapons -Usable Nuclear Material“ Physics and society 33, č. 1. Zaitseva, Lyudmila. 2008. „Organizded crime, terrorism and nuclear trafficking.“ In: Globalization and WMD Proliferation: Terrorism, transnational networks, and international security. Eds. James A. Russell and James J. Wirtz. London: Routledge.


- 66 -

Perspektivy rusko-čínského sbližování a ruský Dálný východ jako jeho možná překážka Libor Fůs Abstrakt: Článek se zabývá rusko-čínskými vztahy v první dekádě 21. století a perspektivě ruskočínského sbližování v příštích letech. V první části identifikuje hlavní problémy, které musely Rusko a Čína řešit a jak se k těmto problémům postavily. Dále se zabývá pokusy institucionalizovat vzájemnou spolupráci obou zemí a tím, jak tyto kroky pokračují. Autor argumentuje, že přes strategické postavení obou zemí se jim nepodařilo navázat užší spolupráci na pravidelné bázi a dokládá toto tvrzení na několika příkladech z nedávné minulosti. V další části se článek soustředí na prozatím nejdiskutovanější aspekt rusko- čínských vztahů, kterým jsou důsledky čínské migrace do oblasti ruského Dálného východu. V této části je kladen důraz na akutnost současné situace a prozatím bezvýchodné pokusy o její řešení. Autor v závěru dokládá, až na několik málo výjimek, nefunkčnost rusko-čínského partnerství a upozorňuje na nutnost řešení stávajících problémů a navázání stabilní spolupráce. Abstract: The article covers the topic of Sino-Russian relations in the first decade of the 21st century and the perspective of Sino-Russian convergence in the nearest future. In the first part, the article identifies the main problems that had to be solved by Russia and China and explains how these countries covered them. Further, it shows the attempts to institutionalize mutual cooperation and explains how those continue. Author argues that despite strategic position of both countries, they couldn’t establish closer cooperation on regular basis and supports it with evidence from the past. In the next part, the article concentrates on now most discussed aspect of Sino-Russian relations, which is the Chinese migration to the Russian Far East. In this part the author stresses the acuteness of the current situation and until now inconclusive attempts of the federal government to solve it. In the end, the author documents that the Sino-Russian partnership is not working and points out the necessity of early solution of current problems with cooperation.

Úvod Ruská federace je trvale středem zájmu bezpečnostních i jiných analýz nejen v České republice, ale v celém transatlantickém prostoru. Stejně tak je tomu v případě Čínské lidové republiky, byť tato zatím ovlivňuje Evropu spíše ekonomicky než z hlediska bezpečnosti. Fakt, že je zájem upřen na Rusko, vyplývá pochopitelně z jeho pozice dodavatele strategických surovin a jeho vlivu, někde bývalého, na státy střední a východní Evropy a Balkánu. V případě Číny je to pak její nepopíratelná ekonomická síla, umocněná poklesem ekonomik většiny ostatních vyspělých států během poslední finanční krize. Pokud bychom stručně shrnuli hlavní oblasti zájmu, je to právě nerostné bohatství Ruska a jeho využívání ke zvyšování vlivu v regionu, čínská měnová politika a celková ekonomická situace, problémy obou zemí s různými etniky na jejich území a v neposlední řadě ozbrojené síly obou zemí. Je potřeba ale dodat, že většinou jsou záležitosti Ruska a Číny ze strany tzv. Západu oddělovány. To je dáno jednak snahou zejména Severoatlantické aliance s Ruskem nějakým způsobem spolupracovat a zajistit jeho smíření se s rozšiřováním aliance, a za druhé geografickou vzdáleností Číny. Zejména


- 67 -

v českém prostředí pak dochází prakticky k absenci kritického zhodnocení rusko-čínských vztahů a jejich vlivu na globální bezpečnost. Cílem tohoto příspěvku je proto analyzovat rusko-čínské vztahy v poslední dekádě, a to hlavně s důrazem na cíle, které obě země deklarovaly, a odhalit tak základní premisy jejich vztahu do budoucna. K analýze si autor stanovil následující výzkumné otázky: 1) Podařilo se Ruské federaci a Čínské lidové republice ustanovit plnohodnotné bilaterální partnerství založené na trvalé vzájemné spolupráci a snaze řešit pomocí ustáleného mechanismu nastalé problémy? Přistupují obě země ke spolupráci stejně? 2) Existují překážky v rozvíjejícím se partnerství Ruska a Číny? Může být jednou z nich situace na ruském Dálném východu?

Zmiňovaný nižší zájem o problematiku rusko-čínských vztahů se také odráží ve spektru zdrojů, ze kterých lze informace o bilaterálních vztazích obou zemí čerpat. V tomto ohledu jasně dominují anglicky psané zdroje evropské a americké provenience. Za tyto lze jmenovat například publikaci z roku 2010, kterou editoval James Bellacqua, The Future of China-Russia Relations. Dostatek materiálů je i ze strany ruských autorů, jejichž texty lze v drtivě většině kromě ruštiny sehnat i v anglickém překladu. Zájemcům vybaveným znalostí ruského jazyka lze doporučit publikaci Ilji Drokanova a Alexandera Bezzubceva-Kondakova Надо ли России бояться Китая? (Má se Rusko bát Číny?), která dobře ilustruje ruské obavy ze svého jihovýchodního souseda. Samostatnou kapitolou jsou pak informace z čínské strany. V tomto ohledu je práce zejména u začínajících výzkumníků limitována jednak dosažitelností zdrojů, ale také zjevnou jazykovou bariérou. Útěchou budiž, že většina předních čínských autorů zabývajících se vztahem jejich země k Rusku nabízí svoje texty v zahraničních časopisech a periodikách. Příspěvek se nejprve zaměří na postavení Ruska a Číny na počátku 21. století a bude analyzovat, jak vývoj v obou zemích determinoval jejich jednání v bilaterálním styku i v mezinárodních vztazích. Dále se bude zabývat jednotlivými aspekty rusko-čínských vztahů, zejména společným působením v Šanghajské organizaci spolupráce, ale i vzájemným obchodem v různých oblastech (armádní technika, energetika). Výstupem této část příspěvku by měl být ucelený obraz o fungování rusko-čínské spolupráce. Druhá část se bude věnovat konkrétní problematice spolupráce v rámci SCO a analýze ruského Dálného východu a jeho identifikaci jako potenciálního ohniska budoucího konfliktu mezi oběma státy.

Rusko a Čína od počátku 21. století Historie rusko-čínských vztahů je velmi různorodá. Od 17. století a prvních mezistátních interakcí, přes sbližování komunistických režimů v obou zemích, až k čínsko-sovětskému rozkolu na přelomu padesátých a šedesátých let. Přes různé postoje ostatních zemí k oběma asijským mocnostem v průběhu 20. století nakonec Rusko a Čína našly svoje pozice na mezinárodním poli. Rusko se stalo


- 68 -

hlavním dodavatelem strategických surovin ropy a zemního plynu, a to zejména do východní a střední Evropy a navíc několikrát od nástupu Vladimira Putina k moci prokázalo odhodlání vrátit svůj vliv do tzv. blízkého příhraničí (near abroad, v tomto kontextu zejména středoasijské republiky a Kavkaz). Čína se díky svému trhu a ohromným možnostem v oblasti pracovní síly stala ekonomickou velmocí a mimo jiné i největším věřitelem vlády Spojených států. (Best 2008) Rozdíly mezi vnitropolitickou situací v Rusku a v Číně pochopitelně existují. Především již samotná obměna vládnoucích elit je v Číně mnohem stabilnější než v Rusku. Zatímco první zvolení Vladimira Putina do funkce prezidenta Ruské federace bylo opravdovou volbou s reálnými protikandidáty, v Číně je situace konsolidovanější, a to jak ve státě, tak ve vládnoucí Komunistické straně Číny. (Zheng 1994) Žádné překvapení tak systém neohrozilo. Rozdílný byl ovšem postup nově příchozích představitelů. Čínští komunisté pouze navázali na politiku odcházejícího Ťiang Ce-mina a až do nepokojů v provincii Sin-ťiang v roce 200828 (Berger 2009) museli řešit pouze problém s hnutím Falun Gong. (Lin 2003) Počátek vlády Vladimira Putina byl ve znamení druhé čečenské války, obnovení centralizace a následně pokusů navrátit Rusku mocenské postavení, které ztratilo s rozpadem Sovětského svazu. (Gutfeld 2008) Mocenské praktiky uplatňované Putinem během jeho prezidentského mandátu se Rusku několikrát vymstily. Tlak na ostatní státy pomocí manipulace s dodávkami surovin žádný velký efekt nepřinesl, ale přinutil Evropskou unii, aby začala přehodnocovat svoji energetickou strategii. Stejně tak postup na Kavkaze nevedl k uklidnění situace, ale naopak k eskalaci násilí, ať už se jednalo o teroristické útoky přímo v kavkazských republikách, nebo jinde v Rusku.29 Od nástupu Putina na post prezidenta k 31. srpnu 2007 bylo v oblasti Kavkazu zaznamenáno více jak 14 tisíc případů násilností (O’Loughlin 2007) a nepokoje přetrvávají dodnes. Za éry působení Vladimira Putina tak došlo z politického hlediska hlavně ke „zjednodušení“ stranického systému. Z více jak deseti politických stran jich ve Státní dumě Ruské federace

zůstaly

pouze

čtyři,

kromě

dominantního

pro-prezidentského

Jednotného

Ruska

a Komunistické strany Ruské federace ještě Liberálně-demokratická strana Ruska a Spravedlivé Rusko. (Parties and Elections 2011) Zcela odlišně vypadají i ekonomiky obou zemí. Opět se projevila krátkozrakost některých Putinových kroků, neboť přílišné navázání ekonomiky země na obchod s ropou a zemním plynem ji nechalo na pospas výkyvům na trzích s těmito komoditami. Navíc vzhledem k tomu, že největší podíl HDP Ruska pochází z jeho evropské části, navázané na evropské a zahraniční trhy, bylo Rusko také zasaženo finanční krizí. Podle údajů z Mezinárodního měnového fondu rostlo HDP Ruska kontinuálně až do roku 2008, načež následně došlo k propadu o necelých 8 % na 1,2 trilionu amerických dolarů. 28

Není bez zajímavosti připomenout na tomto místě jednu nyní již sdílenou historickou zkušenost. V období před druhou světovou válkou Sovětský svaz několikrát intervenoval na území současné Čínské lidové republiky. Jedna z intervencí proběhla roku 1937 právě v provincii Xinjiang, kde proběhlo povstání Ujgurů a Tunganů. Tyto dvě muslimské menšiny, tehdy bojující po boku s čínskou národní revoluční gardou, byly potlačeny aliancí Bíle a Rudé armády. Jsou to tedy ty samé menšiny na tom samém území, které vyvolaly protesty v roce 2008. (Berger 2009) 29 Mezi nejhorší útoky patřily zejména v roce 2002 obsazení divadla Dubrovka v Moskvě, v roce 2004 obsazení školy v severoosetském Beslanu a dva útoky na letadla s cestujícími, která letěla z letiště Domodědovo, v roce 2009 potom bombový útok na Něvský expres v Novgorodské oblasti a poslední útok proběhl v lednu 2011, kdy sebevražedný atentátník zabil 36 lidí na letišti Domodědovo (утро 2011)


- 69 -

(World Bank 2011a) Čína naproti tomu ekonomickou krizi přestála bez propadu HDP, přesně jak mnozí analytici předvídali. Růst ekonomiky se sice v letech 2008 a 2009 zpomalil, ale HDP i přesto vzrostlo o 9,1 % a dosáhlo téměř pěti trilionů amerických dolarů. (World Bank 2011b) Zahraniční politiky Ruska a Číny jsou samostatnou kapitolou jejich vztahu. Nejenže do značné míry ovlivňují jejich postoj k sobě navzájem, ale utvářející se strategické partnerství ovlivňuje i ostatní státy. A to jak globální aktéry, tak jejich sousedy. Jednání států v 21. století determinuje mezinárodní prostředí, jehož největším problémem byl a stále je mezinárodní a vnitrostátní terorismus. S ním se musí, jak bylo zmíněno, potýkat hlavně Rusko. Kavkaz není jen jedním z center terorismu v Rusku, ale byl také místem jediné zahraniční intervence Ruska od počátku 21. století. Válka v Gruzii nepoznamenala pouze obraz Ruska na mezinárodní scéně, ale poškodila také rusko-čínské vztahy hned ve dvou rovinách. Předně, ruské síly vstoupily do Gruzie přesně v den zahajovacího ceremoniálu letních olympijských her v Pekingu. To odpoutalo pozornost od největší mezinárodní akce, jakou kdy Čína pořádala, a která měla být důkazem příslušnosti Číny k vyspělým státům a měla dát zapomenout na negativa, se kterými byla Čína spojována – zejména porušování lidských práv a podpora severokorejského režimu. Za druhé, Rusku se nepodařilo přesvědčit své partnery s Čínou v čele, aby uznaly separatistické regiony Jižní Osetii a Abcházii. Ze zmíněných skutečností lze vyvodit obecný závěr, že stabilnější situace v posledním desetiletí byla spíše v Číně. Rusko mělo problémy ekonomické i zahraničně-politické. Kromě války v Gruzii muselo investovat svůj politický, ale často i finanční kapitál v dalších situacích. V roce 2004 proběhla na Ukrajině tzv. oranžová revoluce, kdy Rusko podporovalo Viktora Janukovyče, proruského kandidáta, který nakonec po opakování prezidentských voleb tyto prohrál a k moci se dostal prozápadně orientovaný Viktor Juščenko. Dva roky nato se rozvinula v Evropě debata o rozmístění prvků americké protiraketové obrany v České republice a v Polsku. I zde Rusové intervenovali a lze považovat za jejich úspěch, že k vytvoření dvou amerických základen prozatím nedošlo. Poslední významnější událostí s ruskou přítomností byl kybernetický útok na Estonsko, který zasáhl nejen soukromé sítě, ale i státní správu a bankovní sféru. V tomto přpadě nebyl podíl vlády na útoku prokázán, nicméně ten byl celý veden z území Ruské federace. (BBC 2007) Čína musela v daném období řešit hlavně problém severokorejského jaderného programu, jehož dva provedené testy vzbudily velkou pozornost na mezinárodní scéně. Vrcholem čínského snažení byly zajisté olympijské hry, byť období před nimi bylo poznamenáno protesty v Tibetu a samotný průběh pak válkou v Gruzii.

Politická spolupráce v rámci „strategického partnerství“ Od roku 1996 mají rusko-čínské vztahy na základě mezinárodní smlouvy, kterou podepsali tehdejší prezidenti Boris Jelcin a Ťiang Ce-min, titul strategického partnerství. (Portjakov 2010) Co si pod pojmem strategické partnerství jednotlivé země představují, není ve skutečnosti jisté a nikde to není popsáno. Ruské dokumenty o fungování strategického partnerství nehovoří, zástupci vlády


- 70 -

a ministerstva zahraničních věcí používají spíše termín „asijský vektor“ zahraniční politiky. (Lukin 2009) Ani na čínské straně neexistuje oficiální dokument, který by představoval základní rámec takové spolupráce. V roce 1996 tak nevyšší představitelé pojmenovali něco, co v tehdejší době rozhodně neexistovalo a existenci čehož dnes můžeme dále diskutovat. Co je nezpochybnitelné, je větší intenzita vztahů v posledních deseti letech, minimálně snaha o jejich navázání. S tím souvisí i zvýšený zájem o druhou zemi ze strany analytiků a výzkumníků. Jeden z výzkumů proběhl v roce 2008 na Institutu mezinárodních vztahů Pekingské univerzity. V rámci něj byly hodnoceny vzájemné vztahy Číny a důležitých zemí světa. Na stupnici od -9 do +9 byly čínsko-ruské vztahy ohodnoceny +8 a dopadly tak nejlépe ze všech. Čínsko-indické získaly pouze +5,4 a čínsko-americké dokonce jenom +1,1.30 (Portjakov 2010) Rusko-čínské partnerství, ať už se projevovalo jakkoliv, bylo stvrzeno v roce 2001 podepsáním stěžejní bilaterální smlouvy „o dobrém sousedství a přátelské spolupráci“. Tato smlouva o 25 článcích má mimo symbolický charakter i několik zásadních sdělení. Předně se v ní obě strany zavazují podporovat územní integritu toho druhého, což je zásadní faktor jak pro Ruskou federaci kvůli separatistickým regionům na Kavkaze, tak pro Čínu z hlediska případné nezávislosti některých provincií (Sin-ťiang, Tibet) nebo Tchaj-wanu. Ta je navíc zmíněna ve smlouvě v samostatném článku, kde se Rusko zavazuje oponovat jakoukoliv formu nezávislosti Tachaj-wanu. Smlouva také definitivně ukončila hraniční spory mezi Ruskem a Čínou, které byly v minulosti příčnou lokálních ozbrojených střetnutí. (Ministy of Foreign Affairs of PRC 2010) Územní integrita je v národním zájmu každého státu, Rusko a Čína ovšem měly a mají problémy s jejím udržením. Z tohoto pohledu se jedná o velmi důležitá ujednání. Na druhou stranu, smlouva kromě několika utvrzení se ve vzájemné podpoře nevedla k navázání hlubší spolupráce. Oponenti mohou tvrdit, a tento názor bude jistě také správný, že tento dokument to ani neměl za cíl. To ale pouze potvrzuje neschopnost se dlouhodobé spolupráci dohodnout. Na politické úrovni tak existuje mezera, kterou se nedaří Rusku a Číně zaplnit. Pokusem o vytvoření společné mezinárodní organizace je Šanghajská organizace spolupráce (SCO), jejíž fungování je ale sporné. Rusko i Čína jsou z obou stran obklopeny relativně fungujícími mezinárodními organizacemi – Evropskou unií, Severoatlantickou aliancí a sdružením ASEAN. Přesto jejich vlastní iniciativy zatím nenaplňují svůj potenciál, ať už se jedná o zmiňovanou SCO, nebo ruskou Organizaci smlouvy o kolektivní bezpečnosti. V oblasti vzájemné podpory docházelo a dochází ke sporadickému vyjádření soudržnosti, nicméně pouze v některých otázkách. Důvody, proč si v posledních letech Rusko a Čína stále více rozumí, můžeme zřejmě hledat ve dvou premisách. Zaprvé, Rusko a Čína vůči sobě nemají zásadní výhrady. Západní svět na obě země pohlíží jako na autoritativní státy potlačující lidská práva, včetně práv etnických menšin. V případě těchto dvou zemí nehrozí, že by se vzájemně obviňovaly z nenaplňování západních demokratických hodnot, jako by tomu mohlo být v případě užšího partnerství např. s Japonskem nebo Indií jako dalšími důležitými asijskými státy. Druhým důvodem je 30

Hodnocením +8 spadají podle čínských analytiků čínsko-ruské a čínsko-indické vztahy do kategorie „přátelských“, naopak čínsko-americké jsou již v pásmu „ne nepřátelských“ (v originále not hostile).


- 71 -

samotný název tohoto spojení, tedy strategické partnerství. Gilbert Rozman to vyjádřil tak, že zájmy Ruska a Číny se často překrývají, ale nejdou identické, což zabraňuje vytvoření stabilního a předvídatelného svazku. (Bellacqua 2010: 4) Strategické partnerství pak vyjadřuje stav, kdy jsou obě země schopny dohody pouze na tématech, kde panuje jasná shoda a ostatními se prostě nezabývají.

Obchod a ekonomická spolupráce – nenaplněný potenciál? Pokud hovoříme o vzájemném obchodu obou zemí, pro objektivní zhodnocení bychom měli oddělit jeho dvě části. Zvláštní kapitolou je totiž energetická spolupráce, resp. obchod s nerostnými surovinami. Zbytek tvoří klasická obchodní výměna, na níž se významně podílí zejména příhraniční obchod na východě Ruska. I v případě ekonomických ukazatelů ale můžeme hovořit o nižších číslech, než jakých by obě země objektivně mohly dosahovat vzhledem k velikosti svých trhů. Na téma energetické bezpečnosti, na rozdíl od samotných rusko-čínských vztahů, lze najít několik prací a analýz. Důvodem tohoto zájmu je zejména fakt, že samotné nákupy nerostných surovin z Ruska a zemí střední Asie Čínou znamenají snížení vlivu Evropy a zejména Evropské unie jako obchodního partnera Ruské federace. Zajištění dodávek ropy a zemního plynu z Ruska do střední a východní Evropy je hlavní součástí spolupráce EU s Ruskem a v rámci této spolupráce probíhá plánování či realizace dvou plynovodů (Southstream, Nordstream). Čína ale kromě zdrojů ve střední Asii a v Íránu hledá další státy, ve kterých by se mohla dostat k těžbě nerostných surovin. V poslední době se Čína orientuje hlavně na Afriku, kde se formou půjček a investic vládám a do infrastruktury pokouší získat práva k těžbě nerostného bohatství. Mezi lety 2000 a 2006 vzrostl vzájemný obchod mezi africkými státy a Čínou pětinásobně, přičemž hlavními sektory byly průmyslové výrobky právě spolu s těžařskými produkty. (Alden 2007: 18) Rusko v Africe investovalo za éry Sovětského svazu, po konci studené války ale jeho zájem o tento kontinent upadl. Čína tak de facto pouze vyplňuje mezeru na trhu, jejími největšími partnery jsou Angola, Nigérie, Súdán, Egypt, Kongo nebo Jihoafrická republika. (Alden 2007: 20) Ruské firmy nyní také začínají v Africe investovat, nicméně zatím za Čínou zaostávají. Tyto investice podle analýzy Deutsche Bank směřují opět hlavně do těžby (Deutsche Bank 2008: 5), ať už nerostných surovin, nebo diamantů.31 Přesto ale není žádný africký stát na seznamu deseti největších destinací přímých ruských zahraničních investic. Postup Ruska a Číny v oblasti energetiky a investic v Africe, které s hledáním nových zdrojů souvisejí, nelze označit za spolupráci. Naopak, obě země prakticky soutěží o větší vliv jak ve střední Asii, tak v Africe, z čehož zejména státy na africkém kontinentu těží. Energetika je jedním ze sektorů strategického partnerství, kde obě země nemohou najít společný cíl. Nicméně pro Rusko bude do budoucna výhodné dodávat ropu a zemní plyn Číně, neboť tato země je mnohem blíže některým ruským nalezištím, než evropští importéři a doprava produktů je tak výrazně levnější. Základem tohoto obchodu musí být ale nově vybudované produktovody. To samé platí pro naleziště na Blízkém východě nebo ve zmiňované Africe. V roce 2006 byla podepsána smlouva o spolupráci v oblasti nerostného 31

Rusko investuje do těžby nerostných surovin v Jihoafrické republice, Gabonu, Nigérii nebo Guinei. Vlastní také licence na těžbu diamantů v Angole.


- 72 -

bohatství, elektrické a jaderné energie a v roce 2009 se obě země dohodly na prodeji ropy Číně za 25 miliard amerických dolarů. Díky novým plynovodům bude v příštím desetiletí Rusko schopno dodávat Číně až 68 kubických metrů zemního plynu ročně. (Huasheng 2010: 6) Reálná energetická spolupráce ale stále neexistuje a chybí její perspektiva. Celkový vzájemný obchod rostl v prvním desetiletí 21. století exponenciálně. Z 8 miliard amerických dolarů v roce 2000 až na necelých 57 miliard v roce 2008. (Portjakov 2010: 3) Po roce 2008 a pod vlivem ekonomické krize ovšem dochází k úbytku vzájemného obchodu. Obě země si jako cíl stanovily hladinu 60 miliard amerických dolarů pro rok 2010, čehož se ale z pochopitelných důvodů nepodařilo dosáhnout. Rusko-čínský obchod se propadl o více jak 30 % k necelým 40 miliardám dolarů a ještě hůře se vyvíjí vývoz čínského zboží a výrobků do Ruska, kde byl zaznamenán propad téměř o polovinu. Ke konci desetiletí bylo Rusko pro Čínu osmým největším obchodním partnerem, nyní ho ale předběhla Indie i Brazílie a Rusko kleslo na jedenáctou pozici. (Portjakov 2010: 3) Pokud by se měla situace vyvíjet do budoucna příznivěji, muselo by z ruské strany dojít k větší diverzifikaci produktů dodávaných do Číny. Většina obchodních výměn mimo strategické suroviny a zbraně se odehrává na území ruského Dálného východu a souvisí s problémy tamního regionu, které budou dále v příspěvku rozebrány. Ani Číně se nemusí vyhnout ekonomické problémy, které by ohrozily vzájemnou spolupráci. Je všeobecně známo, že Čína disponuje velkými zásobami lidské pracovní síly, čehož využívá i právě za hranicemi v Rusku. Kvůli politice jednoho dítěte ale dochází k nadměrnému stárnutí populace, což povede k zatěžování pracujících v produktivním věku. Z těchto skutečností mohou v příštím desetiletí plynout další ekonomické potíže, se kterými by se Čína musela vyrovnávat. V ekonomické oblasti tak před oběma státy leží mnoho úkolů, které na čínské straně ovšem bude řešit již nové vedení.

Vojenská spolupráce Vojenská spolupráce je velmi zajímavou kapitolou rusko-čínských vztahů. Funguje na několika úrovních, ať už se jedná o armádní zakázky nebo společná cvičení, vedená nejprve samostatně a nyní pod hlavičkou SCO. Přesto se jedná o země, jejichž historie spolupráce je kratší než ta vzájemných sporů. Navíc, jak píší ve své knize Ilja Drokanov a Alexander Bezzubcev-Kondakov, Čína je v Rusku považována za největší hrozbu národní bezpečnosti a teritoriální integrity. (Drokanov 2011: 5–7) Přesunutí vojenské spolupráce pod Šanghajskou organizaci vtáhlo do hry i středoasijské republiky, nicméně paradox tohoto vztahu zůstává stále stejný – Rusko spolupracuje a dodává zbraně do země, kterou považuje za svou bezpečnostní hrozbu. Srovnáním armádních výdajů obou zemí se dostaneme pravděpodobně k jádru popsaného problému. Čínská čísla jsou tradičně špatně odhadnutelná, neboť Peking neposkytuje relevantní údaje tak jako jiné vlády. Čínská vláda sice oznámila v březnu loňského roku nárůst výdajů na 78,6 miliard dolarů, ale SIPRI odhaduje výdaje už za rok 2009 na 100 miliard (SIPRI 2009), ve zprávě pro Kongres Spojených států se hovoří dokonce o 150 miliardách (Department of Defense 2010), což je


- 73 -

dvojnásobek oficiálního údaje. Naproti tomu Ruská federace utratila 53,5 miliardy dolarů v roce 2009, tedy nepoměrně nižší částku, která sice v přepočtu na HDP vychází lépe než v Číně32, ovšem v konečné fázi jde hlavně o nominální částku, a tedy to, kolik si toho daná země může dovolit. Rusko za Čínou v tomto ohledu významně zaostává. I to, tedy nedostatek financí, může být jedním z důvodů, proč Rusko reaguje na čínské armádní zakázky. Prezident Medveděv sice přislíbil pokračovat v reformě ruských ozbrojených sil, tato iniciativa ale prakticky uvízla na mrtvém bodě a projevuje se pouze sporadickými výstupy, jako například nedávné představení stíhacího letounu páté generace. (RIA Novosti 2011) Rusko nedodává pouze Číně, na seznamu importérů jsou i Alžírsko, Kypr, Venezuela a v neposlední řadě i Indie. Z hlediska bezpečnosti by jistě Rusko rádo omezilo podíl Číny, nicméně v danou chvíli nemá dostatečně velký substitut, který by ji nahradil. Venezuela má o ruský zbrojní průmysl zájem, ale současně musí udržovat svůj štědrý sociální stát. V příštím desetiletí tak nejspíše zůstane u ruských dodávek do Číny, ale pro Rusko bude vhodné sledovat poptávku ze strany Indie. Ta hodlá jen do roku 2012 navýšit rozpočet o 12 % (Behera 2011), právě kvůli rostoucím výdajům na zbrojení v Číně. V minulém desetiletí překvapily obě země také prvním společným vojenským cvičením. Naposledy spolu obě země cvičily v roce 1958, tedy ještě před vrcholem tzv. čínsko-sovětského rozkolu. Kromě Sovětského svazu a Číny se tehdy cvičení zúčastnila ještě Severní Korea. (Bin 2004) V roce 2005 se cvičení konalo na poloostrově Šan-tung, nedaleko Korejského poloostrova a hranic se Severní Koreou. (Sudlianková 2005) Cvičení, které vzbudilo negativní reakce zejména na Tchaj-wanu a ve Spojených státech33, se poté opakovalo pod názvem Mírová mise v roce 2007, 2009 i 2010, již pod patronací Šanghajské organizace spolupráce. (RIA Novosti 2010a) Alexander Golts k těmto manévrům poznamenal, že obě země si mohly sice vyzkoušet svoji novou i starou techniku, nicméně výsledným efektem byl důkaz, že armáda sama o sobě je špatným nástrojem pro boj s terorismem34, a Rusku a Číně tak nejde o udržení stability ve středoasijském regionu, ale spíše o udržení současných režimů u moci. (Golts 2007) Z bezpečnostního hlediska je rusko-čínské sbližování těžko uchopitelné. Z ruského pohledu se může jevit jako dvojsečné. Na jednu stranu by Rusko rádo omezilo vliv Číny zejména ve střední Asii a jistě by raději spolupracovalo více s Indií než s tímto jihovýchodním sousedem, na stranu druhou v mnoha ohledech vychází Číně vstříc a snaží se o navázání spolupráce, organizuje vojenská cvičení na svém území. V kontextu evropského smýšlení bychom mohli říci, že snaha sblížit země, které mezi sebou cítí vzájemné ohrožení zájmů, není špatným úmyslem. Ovšem v asijském kontextu dochází ke zcela jiným výstupům, které opět můžeme zasadit do rámce tzv. strategického partnerství. Obě země

32

Armádní výdaje v poměru k HDP – Rusko 3,5 %, Čína 2 %. Vztah Číny a Taiwanu je z dlouhodobého hlediska napjatý, a to zejména kvůli de facto existující nezávislosti, která nebyla nikdy vyhlášena. Čína deklarovala, že na Taiwan zaútočí pouze v případě vyhlášen nezávislosti a otázku Taiwanu považuje za „vnitřní záležitost státu“ nikoliv za mezinárodní problém. Odtud také prohlášení, že případný čínský vojenský zásah nebude namířen proti cizí zemi – Taiwan ale není za cizí zemi považován. Spojené státy jsou spojencem Taiwanu a garantem jeho bezpečnosti. 34 Všechna společná cvičení mají jako scénář nějakou formu terorismu, ať již napadení země nebo převrat apod. 33


- 74 -

spolu budou spolupracovat tak dlouho, dokud tato spolupráce bude bezproblémová. I v této oblasti chybí jakýkoli mechanismus řešení případných konfliktů a problémů.

SCO jako pokus o vznik asijského mezinárodního kooperačního tělesa V předchozí části byly zmíněny i některé znaky, které mají obě země stejné. Jedním z nich je i opomíjení obou asijských států ze strany mezinárodních organizací.35 Zejména nekonzistentní jednání Ruské federace v posledních dvaceti, ale především posledních deseti letech neumožnilo těsnější spolupráci s žádnou významnější organizací. Obě země spolupracují s hlavními mezinárodními aktéry, jakými jsou Evropská unie a Severoatlantická aliance36, nedaří se jim ale vstoupit do lokálních uskupení nebo nějaké fungující vytvořit. Rusko je členem dvou prakticky nefungujících uskupení, a to Sdružení nezávislých států a Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti. O vstupu Ruska do NATO se několikrát v minulosti jednalo, naposledy tuto možnost dementoval velvyslanec Ruské federace při NATO Dmitrij Rogozin v roce 2009. Jeho výrok jasně vyjadřuje, jakým směrem se Rusko chce ubírat: „Mocnosti nevstupují do koalic, ale utvářejí je. A Rusko se považuje za mocnost.“ (Pop 2009) Z uvedených skutečností tedy vyplývá, že utvoření organizace, které by nejen byly obě země členy, ale zároveň by v ní měly vedoucí pozici, je vcelku logické. Počátky SCO najdeme ve druhé polovině devadesátých let 20. století, kdy se utvořila tzv. Šanghajská pětka, pojmenovaná podle místa prvního summitu Ruska, Číny, Kazachstánu, Kyrgyzstánu a Tádžikistánu. Tyto země se zde shodly na společném postupu při řešení tří největších problémů regionu – terorismu, extremismu a separatismu, které byly vzájemně propojeny. (Kyriakakis 2008: 3) V roce 2001 se pak tyto země, ještě společně s Uzbekistánem, dohodly na vytvoření institucionální struktury této spolupráce, čímž vznikla Šanghajská organizace spolupráce. Z hlediska demografie a geografie se rozhodně nejedná o bezvýznamného aktéra mezinárodních vztahů. Členské státy SCO mají čtvrtinu světové populace a členské státy mají rozlohu tří pětin Eurasie. Navíc jde o země s rostoucími ekonomikami, bohaté na nerostné suroviny. (Gorst 2007) Tabulkové předpoklady ovšem nevypovídají nic o reálných výsledcích dané mezinárodní organizace a její efektivitě. Struktura organizace nijak nevybočuje ze zvyklostí u obdobných projektů jinde ve světě. V chartě SCO si zakládající státy vytyčily základní cíle, které víceméně pokrývají zmíněná tři úskalí regionu, tedy terorismus, extrémismus a separatismus, k tomu ale přidaly navíc např. zajištění vyrovnaného ekonomického růstu, posílení obchodní a kulturní spolupráce nebo zajištění mírového řešení sporů. V neposlední řadě nechybí ani, v případě všech zúčastěných paradoxní, zmínka o prosazování lidských práv a základních svobod dle mezinárodních závazků. Již z krátkého výčtu cílů vyplývajících z prvního článku charty SCO lze pozorovat, že organizace vlastně nemá jasný rámec. Samy členské státy, resp. jejich reprezentanti nejsou sto jednoznačně vyjádřit, čím 35

Čína ani Rusko nejsou, kromě OSN, organizací systému OSN a jiných méně významných organizací, členy žádné důležité mezinárodní či regionální organizace. Čína není členem nejvýznamnějšího asijského uskupení ASEAN (má zde pouze status partnera), Rusko kromě „svých“ organizací není členem žádné jiné a spolupráce s evropskými je pouze na politické úrovni. Na rozdíl od Číny není Rusko stále členem ani WTO, ale rádo by vstoupilo ke konci roku 2011 (RIA Novosti 2011). 36 Fungování NATO-Russia Council bylo přerušeno kvůli válce v Gruzii v srpnu 2008, v současnosti Rusko a aliancí opět jedná.


- 75 -

SCO je nebo čím by měla být. Dle daných bodů by se teoreticky mělo jednat o klasickou komplexní organizaci, pokrývající spolupráci na všech úrovních od politické, přes ekonomickou po bezpečnostní. Členské státy ale rozhodně odmítají, že by SCO měla být jakoukoliv formou obranné organizace podobná NATO. (Kyriakakis 2008: 10) Ekonomická spolupráce ale také nefunguje, zónu volného obchodu plánují pouze země sdružené ve Společenství nezávislých států. (RIA Novosti 2010b) Do jaké míry lze považovat SCO za schopnou stát se centrem spolupráce Ruska, Číny a středoasijských republik, bylo možné pozorovat v minulém desetiletí na několika případech. Předně, zvýšená aktivita celé organizace souvisí hlavně s přítomností Spojených států a Severoatlantické aliance na území Afghánistánu, který se nachází v daném regionu a na vývoji v této zemi mají zájem nejen západní spojenci, ale i sousední země. Spojené státy disponují dvěma vojenskými základnami na území členských států SCO, v Uzbekistánu a v Kyrgyzstánu. Ty mají s USA standardní vztahy, nicméně členství v SCO ukazuje tomuto partnerovi, že tyto státy mají i jiné možnosti. SCO, resp. Rusko a Čína jejím prostřednictvím, požadovala po uzbecké vládě vypovězení smlouvy s USA několikrát, když k tomu ale v roce 2005 skutečně došlo, postoj organizace měl na finální rozhodnutí uzbecké vlády minimální vliv. (Kyriakakis 2008: 14) V květnu 2009 byly jednotky USA do země znovu přijaty. Kyrgyzskou základnu USA nikdy neopustily, ale její budoucnost bude otázkou dalšího vyjednávání, neboť počátkem roku 2011 kyrgyzská vláda oznámila, že chystá používání základny ještě více zpoplatnit, s čímž Spojené státy nesouhlasí. (Saralayeva 2011) Důležité ovšem je, že ani jeden z členských států SCO nebere v potaz stanovisko ostatních členských zemí. Další zkouškou prošla organizace v létě 2008, kdy ruská vojska vstoupila do Gruzie. Ostatní členské státy sice deklarací z Dušanbe vyslovily potěšení nad ukončením bojů a podpořily „aktivní roli Ruska při řešení konfliktu“ (SCO Presidency 2008), tím ale veškerá spolupráce a podpora skončily. Dva dny před summitem SCO Rusko uznalo oba separatistické regiony, Abcházii a Jižní Osetii, a zřejmě očekávalo, že na summitu se k němu přidají i zbývající členské státy. K tomu ale nedošlo a k Rusku se během dalších dvou let přidaly pouze tři státy – Venezuela, Nikaragua a Nauru. (Dunay 2010: 4) Rusko očekávalo podporu od partnerů, kteří ale v některých případech sami mají problémy s teritoriální integritou, nebo, jako Čína, na její dodržování extrémně dbají. Zřejmě nejjasnějším důkazem nefunkčnosti SCO a špatné perspektivy této organizace do budoucna byly události v Kyrgyzstánu v první polovině roku 2010. Kdy jindy měla zafungovat vzájemná pomoc a spolupráce, než ve chvíli etnického konfliktu, který navíc následoval po změně vlády. Členské státy SCO ale označily problémy na jihu země, kvůli kterým muselo emigrovat přes 100 tisíc Uzbeků do Uzbekistánu a dalších asi 300 tisíc bylo vysídleno ze svých domovů, za interní záležitost Kyrgyzstánu a odmítly se do situace jakkoliv vměšovat. Řešení situace bylo plně ponecháno na kyrgyzské a uzbecké vládě. Potvrzení nové kyrgyzské vlády pak přišlo pouze ze sekretariátu SCO, nikoliv od členských států. (Dunay 2010: 3–4) Do budoucna je tedy potřeba zodpovědět otázku, zdali má Šanghajská organizace spolupráce reálnou možnost ustanovit stabilní systém vyjednávání, řešení sporů a spolupráce. Alexander Lukin


- 76 -

upozorňuje, že se stále jedná o jediné místo, kde mohou Rusko a Čína projednávat svoje politiky, vztahy, a ve které nejsou ovlivňovány západními státy. (Lukin 2009) Prostor pro takové jednání je rozhodně potřeba, sporné ovšem je, jestli je kvůli tomu nutné vytvářet a udržovat organizaci, které prakticky v každém ohledu za posledních deset let selhala a kromě několika vojenských cvičení nemá jediný reálný výstup. Navíc i v případě hlavních aktérů Ruska a Číny existuje rozpor ve vnímání celé organizace. Rusové se domnívají, že vytvořili organizaci států, které sdílejí jejich pohled na globální vývoj (Lukin 2007), Číňané na druhou stranu spíše SCO vidí jako nástroj k rozšíření čínské sféry vlivu do střední Asie i dále, bez vyvolání jakéhokoliv znepokojení. (Antoněnko 2007) Fakt, že dvě hlavní země ani nesledují stejný globální cíl, se musí nutně projevit ve fungování celé organizace. Rusko si ale ani na chvíli nechce připustit, že by souboj o vliv v Asii s Čínou prohrávalo. Vzhledem k tomu, že největší problémy s dohodou panují v politicko-bezpečnostních otázkách, navrhují analytici spíše zaměření se na ekonomickou spolupráci, ze které by benefitovaly všechny státy.

Ohnisko konfliktu – ruský Dálný východ Spory o vedení hranic, které se projevily i během čínsko-sovětského rozkolu, byly urovnány podpisy bilaterálních smluv v letech 1991 a 2001. Rusko-čínská hranice je vzhledem k velikosti obou zemí poměrně krátká, kromě necelých padesáti kilometrů v oblasti čtyřmezí s Mongolskem a Kazachstánem měří zhruba 3600 km. Problémy spojené s interakcí ruských a čínských občanů tím ale neskončily. Problémy, které se na Dálném východě vyskytují, přidělávají starosti nejen místnímu obyvatelstvu, ale také ruské federální vládě. Pokud bychom tak měli jmenovat jednu oblast, která může být do budoucna zdrojem konfliktu37 mezi Ruskem a Čínou, s vysokou pravděpodobností to bude čínský migrace na ruský Dálný východ a s tím související ztráta kontroly centrální vlády nad touto částí federace. Jaká je skutečná demografická situace Dálného východu, není stále jasné. Rusko, stejně jako většina zemí, organizovalo v roce 2011, resp. 2010 sčítání lidu. Vzhledem k rozdílům mezi sčítáním v Rusku a evropských zemích, a to kvůli rozloze, počtu obyvatel i jejich rozmístění, to ruské trvalo a trvá mnohem déle. Začalo již v září 201038 právě na Dálném východě, konkrétně na Kamčatce a Čukotce. Sčítání skončilo již loni, nicméně první výsledky z Dálného východu i z celého Ruska začal Ruský statistický úřad (Rosstat) uvolňovat až koncem března 2011. Konkrétní data a grafy bude Rosstat zveřejňovat až do roku 2013, již první čísla ale potvrdila to, čeho se zejména centrální vláda obávala. Největší úbytek obyvatelstva byl zaznamenán právě na Dálném východě, a to o 6 %. (Rosstat 2011a) Ten souvisí se špatnou ekonomickou situací regionu, která neumožňuje přirozený rozvoj oblasti a lidé, tedy ruští občané, se stěhují do vyspělejších a bohatších částí zejména evropského Ruska. Nevyhnutelnost reforem si uvědomuje i současný prezident Dmitrij Medveděv. Již v roce 2008 prohlásil, že „pokud vláda nepodnikne okamžité kroky, Moskva může ztratit Dálný 37

Termínem konflikt v tomto kontextu má autor na mysli jak pomyslnou diplomaticko-politickou roztržku, přerušení vztahů, tak i případnou ozbrojenou akci, byť tato se nyní nemusí jevit a nejeví jako pravděpodobná. 38 Oficiálně se sčítání lidu konalo od 14. do 25. října 2010.


- 77 -

východ.“ (Goble 2008) Když pak statistici po posledním censu odhadli růst počtu imigrantů v Rusku na 200 tisíc ročně, vyzval na konci března 2011 i premiér Vladimir Putin k posílení úsilí v oblasti populační politiky. (Rosstat 2011b) K důležitosti, jakou přikládá ruská vláda oblasti Dálného východu, jsou v kontradikci zejména její kroky v oblasti ekonomiky. Po rozpadu Sovětského svazu se Dálný východ, podobně jako jiné oblasti SSSR, musel potýkat s rozpadem tradičních obchodních vztahů. (Smith 2003: 3) Těžká ekonomická situace se začala zlepšovat až s rozvíjejícím se obchodem s ojetými japonskými automobily, který pomohl regionu v nejtěžší ekonomické situaci. Ještě v roce 2008 byl každý třetí zaměstnaný v Primorském kraji nějakým způsobem zapojen do obchodu s automobily, počet dovezených kusů odpovídal zhruba celoroční výrobě největší ruské automobilky VAZ. (Kalačinskij 2010: 2–9) Reakcí na příchod ekonomické krize ze strany centrální vlády bylo ale uvalení vysokých cel na dovoz, což mělo vést k podpoře domácího průmyslu. Tato strategie byla pro Dálný východ naprosto nepromyšlená, neboť většina výrobků a služeb, které byly na Dálném východě k dostání, byla levnějších z Číny nebo Japonska, nikoliv ze západnějších oblastí federace. Jinak poměrně stabilní pozice Vladimira Putina tak byla v tomto roce konfrontována s velkými protesty39 ve městech na Dálném východě. Nedůvěra v lokální policejní sbory měla za následek, že ve Vladivostoku musely být nasazeny zvláštní jednotky OMON.40 (Kucera 2010) Náhradou za ztráty po těchto opatřeních měly být finanční prostředky zaslané do regionu v rámci dotačního programu Ekonomický a sociální rozvoj Dálného východu pro léta 2005-2010. Většina peněz ale skončila na privátních účtech. (Kalačinskij 2010: 3) Oproti tomu Číňané investují na Dálném východě dlouhodobě, mimo jiné do restaurací, hotelů a realit všeobecně. Na druhé straně hranice žije přes 100 milionů čínských obyvatel a někteří z nich jsou nezaměstnaní nebo hledají půdu pro obživu. Spolupráci s nimi jim ale centrální vláda znesnadňuje. Ekonomicky je to pro danou oblast ale jediná možnost, neboť zbytek Ruska není dostatečným obchodním substitutem. Vzniká tak tenze mezi všemi zúčastněnými stranami. Ruská vláda tlačí na místní úřady, aby s Číňany příliš nespolupracovaly. Ty ale nemají příliš na výběr a příchozí čínští občané zase nejsou vítání zejména ruskými nacionalisty, kteří zkreslují jejich počet směrem nahoru, aby tak získali opodstatnění pro odpor vůči nim. (Menon 2001: 201) Číňanů je podle nejvíce odhadů na Dálném východě asi 100 tisíc legálně, stejný počet jich je tam nelegálně. (East Asia Intel 2009) Přesto, že se jedná o poměrně nízké číslo, pokud bude nárůst pokračovat a region budou dále opouštět původní ruští občané, můžou se Číňané podle ruského federálního úřadu pro migraci stát dominantním etnikem na Dálném východě již ve 21. století. (Ključkin 2007) Michail Šankovskij z vladivostocké univerzity k tomu v roce 2007 poznamenal, že prostředí pro demografickou-politickou revoluci zde existuje, neboť již nyní je Čína hlavním zdrojem

39 40

Protesty směřovaly proti centrální vládě, ale mezi požadavky bylo i odstoupení Vladimira Putina (Kalačinskij, s. 3). Jedná se o speciální útvar ruské policie (Отряд милиции особого назначения, Policejní jednotka pro zvláštní účely).


- 78 -

jídla, oblečení, bot, ovoce, zeleniny, ale hlavně pracovní síly.41 (Gatehouse 2007) Čína podporuje společnou regulaci obchodu a migrace, protože se zde mimo jiné rozvíjí organizovaný zločin, z ruské strany je ale obviňována, že podporuje nelegální migraci. Jsou to ale ruské úřady, které za úplatky prakticky kdykoliv prodlouží platnost víza, a ruská data tak vykazují, že 99 % čínských občanů opouští Rusko po uplynutí doby povoleného pobytu. (Verba 2001) Rusko a Čína se na Dálném východě nesbližují, spíše naopak. Již i někteří ruští politici, včetně např. Jevgenije Primakova, varovali před špatným řešením dálnovýchodní situace. (Goble 2004) Spolu s Viktorem Išajevem, bývalým gubernátorem Chabarkovského kraje a nyní zmocněncem prezidenta federace pro Dálnovýchodní federální okruh, se shodnou, že „asijská politika“, jak ji nazývá zejména ministerstvo zahraničních věcí, by měla mít hlavně za cíl ekonomicky pozvednout východní regiony Ruska a zajistit tak jejich setrvání v rámci federace. Išajev k tomu poznamenal: „Dálný východ a Bajkal jsou strategickým předmostím Ruska, zajišťujícím jeho vojensko-politický a ekonomický vliv v asijsko-pacifickém regionu. Federální vláda a regiony Ruské federace by se měly společně velmi snažit dát tomuto regionu dynamiku, která by mu umožnila plně a efektivně reprezentovat Rusko a realizovat jeho ekonomické a politické zájmy v tomto složitém a nejdynamičtějším regionu světa.“ (Smith 2003)

Pro Rusy je možnost ztráty jakéhokoliv území těžko představitelná, přestože již jednou v minulosti podobně vzdálený a ekonomicky neudržitelný region jiné zemi postoupili, dokonce za finanční částku. Hovoříme pochopitelně o případu Aljašky z konce 19. století. Jakkoliv se může tento historický precedens zdát neúměrným, problém Aljašky vykazoval téměř stejné atributy jako Dálný východ.42 Je tedy otázkou, zdali může být s Dálným východem naloženo podobně. Předně se vůbec nemusí jednat o celý federální okruh, ale pouze jeho části přímo sousedící s Čínskou lidovou republikou. Případný prodej tohoto území by byl tak zřejmě jen vyvrcholením jednání ruské vlády v daném regionu, u jehož obyvatel převládá názor, že se s nimi zachází jako s kolonií. Prozatím se ale ruská vláda snaží region udržet, strach z Číny zde ale samozřejmě existuje. Tisk zveřejnil informace, že v dané oblasti již existují vesnice osídlené jenom Číňany a o čínských vojenských mapách, kde jsou částí regionu zakresleny již v rámci čínských hranic. S největší pravděpodobností se tyto informace ale nezakládají na pravdě. (Kucera 2010: 1–3) V rámci návrhů, jak s neutěšenou situací naložit, se objevil i plán na přesun hlavního města z Moskvy do Vladivostoku. (Drokanov 2011: 223–227) Žádný z plánů na obnovu regionu zatím ale neuspěl, a stále tak hrozí, že dojde k postupnému přechodu pod čínskou sféru vlivu. (Menon 2001: 173–222) Jak napsala novinářka Julia Latynina pro The Moscow Times: „Ruská zahraniční politika je velmi jednoduchá. Moskva se nezabývá problémy, které skutečně existují. (…) Nebude jednat o tom, co se děje na Kavkaze, ale je více než ochotna chránit zájmy 30 tisíc ruských občanů v Jižní Osetii. V pořádku. Ale co budeme dělat, až se čínská vláda rozhodne, že chce chránit

41

To je důsledkem toho, že čínští dělníci odvádí práci, kterou Rusové již nejsou ochotni dělat, resp. ne za danou mzdu. Plat čínského dělníka na Dálném východě je poloviční (East Asia Intel 2007). Mezi ně patří vzdálenost od centra, nenávaznost na tradiční obchodní směry, neúčinnost státních pobídek a stále větší přítomnost jiných imigrantů.

42


- 79 -

zájmy několika milionů čínských občanů žijících na řídce osídleném ruském Dálném východě?“ (Latynina 2008)

Nejhorší scénáře předvídají první konflikty již v roce 2012 po výměně elit v Číně a dominanci čínské populace na rok 2020. (Iskyan 2003) Ruská vláda by tak měla přijít s perspektivou pro Dálný východ co nejdříve.

Závěr – Evaluace a perspektiva Z prezentovaných faktů lze vyvodit několik závěrů a odpovědět tak na otázky položené v úvodu práce. Ruská federace a Čínská lidová republika nazývají svůj svazek strategickým partnerstvím. Pod tímto pojmem si lze představit de facto nucenou spolupráci obou zemí, které si sice uvědomují svoje regionální i globální postavení a výhody vzájemné kooperace, ale nejsou ji schopny institucionalizovat, dát ji řád a učinit ji všeobecnou. První desetiletí 21. století vystavilo Rusko i Čínu několika problémům a konfliktům, které často vybízely ke společnému postupu nebo konzultacím. Ve většině případů nedošlo ani k úvahám o společném řešení. Důvodem je jednak stále trvající pocit existence lepší vlastní cesty, a také absence základního mechanismu vzájemné spolupráce. Jedním z problémů je také celkový přístup ke spolupráci ze strany obou zemí. Rusko i Čína považují mnoho společných oblastí za svoji sféru zájmu, ať už se jedná o střední Asii, energetickou bezpečnost nebo nová naleziště a investice v Africe. Zatímco Rusko se spíše snaží o příklon k partnerovi, se kterým ho spojuje ústrk ze strany mezinárodního společenství v mnoha ohledech, zejména kvůli problematice lidských práv, Číně jde hlavně o rozšíření svého vlivu směrem na západ. Obě země budou dále deklarovat ochotu a nevyhnutelnost spolupráce, nicméně se nadále budou snažit řešit maximum problémů vlastní cestou. Pokusem o institucionalizaci rusko-čínské spolupráce je Šanghajská organizace spolupráce. Na několika příkladech bylo ukázáno selhání této organizace, do které vložily politický kapitál nejen Rusko a Čína, ale i středoasijské republiky. Za největší pochybení můžeme považovat stagnaci při řešení nepokojů v Kyrgyzstánu v polovině roku 2010. Ani ve chvíli humanitární a etnické krize v jednom ze členských států nebyla organizace schopna dohodnout se na společném postupu, řešení celé situace bylo ponecháno plně na kyrgyzské a uzbecké vládě. Z analytických článků vyplývá, že většina forem spolupráce v rámci SCO existuje pouze na papíře a reálně se jedná pouze o schůzky představitelů jednotlivých zemí. Pozitivně tak lze hodnotit pouze uzavření problému s vymezením hranic mezi Ruskem a Čínou a jako fungující vojenskou kooperaci na úrovni zbrojních zakázek a společných cvičení. Rusko a Čína si uvědomují svoje postavení, jehož důležitost vyplývá z jejich geografické polohy, ekonomické i demografické situace. Je logické, že takto situované země, navíc prakticky v jednom regionu, se spolu budou snažit spolupracovat. Rusko-čínské sbližování ale vázne na absenci identifikace společných cílů a jejich naplňování. Obě země by se totiž musely rozhodnout opustit snahu o dominanci v dané lokalitě a začít budovat skutečné plnohodnotné partnerství založené na kompromisech. Zatím se ovšem obě snaží rozšířit svůj vliv, často na úkor druhého. Největším


- 80 -

problémem v následujících letech může být nejspíše situace na ruském Dálném východě, která se blíží demografické revoluci. Počet ruských občanů v této oblasti od rozpadu Sovětského svazu permanentně klesá, což dokázalo i poslední sčítání lidu. Chybějící lidské zdroje jsou nahrazovány imigranty z Číny, kteří vyplňují vakuum v oblasti zemědělství, průmyslu i služeb. Ruská vláda by byla ráda, aby se ruský Dálný východ obešel bez nich, ekonomická situace to ale neumožňuje. Současný trend je tak výhodný pro téměř všechny zúčastněné – Čínu, čínské obyvatele i zbývající obyvatele Dálnovýchodního federálního okruhu – kromě ruské centrální vlády, která v něm vidí ohrožení ruských geopolitických zájmů. Prozatím žádná ruská strategie na oživení tohoto regionu nefungovala, zejména kvůli přítomnosti korupce. Pokud by se Rusku a Číně podařilo najít mechanismus jak dojít k řešení situace na Dálném východě, mohlo by se jednat o základ skutečné budoucí spolupráce.

Literatura: Alden, Chris. 2007. China in Africa. Claremont: New Africa Books. Antoněnko, Oksana. 2007. The EU should not ignore the SCO. Londýn: Centre for European Reform. BBC. 2007. Estonia hit by „Moscow cyber war.“ (http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/6665145.stm) Behera, Laxman. 2011. Indian Defence Expenditure: In search of growth and efficiency. Opinion Asia. (http://opinionasia.com/node/874) Bellacqua, James, ed. 2010. The Future of China-Russia Relations. Lexington: University Press of Kentucky. Berger, Bernt. 2009. The Xinjiang Blame Game. Zürich: ISN Security Watch. (http://www.isn.ethz.ch/isn/Current-Affairs/Security-Watch) Best, Erik. 2008. Čína má nyní USA v hrsti. Kvůli Nixonovi. Praha: Lidové noviny. Bin, Yu. 2004. „China-Russia Relations: Lubricate the Partnership, but with What?“ CSIS Report 5, č. 3. Department of Defense. 2010. Military and Security Developments Involving the PRC 2010. Washington DC: Department of Defense. Deutsche Bank. 2008. Russia’s outward investment. Frankfurt am Main: Deutsche Bank. Drokanov, Ilja a Bezzubcev-Kondakov, Alexander. 2011. Надо ли России бояться Китая? Moskva: Piter. Dunay, Pál. 2010. „Not Beyond Limits – The Prospects of the SCO.“ CSP Policy Paper č. 5. Iskyan, Kim. 2003. Selling Off Siberia – Why China should purchase the Russian Far East. Washington: Slate Magazine. (http://www.slate.com/id/2086157/) East Asia Intel. 2009. Tensions with China in Russia’s Far East fueled by demographics, quest for resources. Gatehouse, Gabriel. 2007. Russia’s Far East looks to China. Londýn: BBC. (http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/6713509.stm)


- 81 -

Goble, Paul. 2004. „Primakov warns of troubles ahead for Russia.“ RFE/RL NEWSLINE 10, č. 73, část č. 46. Goble, Paul. 2008. Will Russia Lose Its Far East? New York: The New York Times. (http://topics.blogs.nytimes.com/2008/09/30/will-russia-lose-its-far-east/) Golts, Alexander. 2007. Playing the cold war card. Moskva: The Moscow Times. (http://www.themoscowtimes.com/opinion/article/playing-the-cold-war-card/194886.html) Gorst, Isabel a McGregor, Richard. 2007. Russia aids muscle to central Asian summit. Londýn: The Financial Times. Gutfeld, Arnon. 2008. „The Return of Russia under Putin.“ Strategic Assessment 10, č. 4. Huasheng, Zhao. 2010. „Sino-Russian Relations 2009 to 2010 – A Perspective from China“. Russian Analytical Digest 5, č. 76, s. 5-8. Kalačinskij, Andrej. 2010. „Putin Is Turning Vladivostok into Russia’s Pacific Capital.“ Russian Analytical Digest 5, č. 82, s. 2-9. Ključkin, Anton. 2007. Великая гастарбайтерская стена. Moskva: Kommersant, (http://lenta.ru/articles/2007/06/05/migrant/) Kucera, Joshua: China’s Russian Invasion. Tokio: The Diplomat. (http://thediplomat.com/2010/02/19/china%E2%80%99s-russian-invasion/) Kyriakakis, Alexandros a Chatzimichailidou, Catherine. 2008. China and Russia – The Shanghai Cooperation Organization. Atény: Centre of Russian and Eurasian Studies. Lin, Zhiqiu a Keith, Ronald. 2003. „The Falun Gong Problem – Politics and the Struggle for the Rule of Law in China.“ The China Quarterly 43, č. 175, s. 623-642. Latynina, Julia. 2008. The Problem – China and Caucasus. Moskva: The Moscow Times. (http://www.ocnus.net/artman2/publish/Dysfunctions_2/The_Problem_China_and_Caucasus_ printer.shtml) Lukin, Alexander. 2007. The Shanghai Cooperation Organization: What Next? Moskva: Russia in Global Affairs. (http://eng.globalaffairs.ru/number/n_9132) Lukin, Alexander. 2009. Russia to Reinforce the Asian Vector. Moskva: Russia in Global Affairs. (http://eng.globalaffairs.ru/number/n_13030) Menon, Rajan. 2001. „Russia.“ In: Strategic Asia 2001–02: Power and Purpose. Ed. Ellings, Richard J. a Friedberg, Aaron L. Seattle: The National Bureau of Asian Research. Ministry of Foreign Affairs of the People’s Republic of China. 2010. Treaty of Good-Neighborliness and Friendly Cooperation Between the People's Republic of China and the Russian Federation. Peking. (http://www.fmprc.gov.cn/eng/wjdt/2649/t15771.htm) O’Loughlin, John. 2007. The Geography of Violence in the North Caucasus, 1999-2007. Boulder: University of Colorado. Parties and Elections in Europe. 2011. Russia. (http://www.parties-and-elections.de/russia.html)


- 82 -

Pop, Valentina. 2009. Russia does not rule out future NATO membership. Euobserver. (http://euobserver.com/9/27890) Portjakov, Vladimir. 2010. „Russian-Chinese Relations – Current Trends and Future Prospects.“ Russian Analytical Digest 5, č. 73, s. 2–4. Presidency of the SCO. 2008. Dushanbe Declaration of Heads of SCO Member States. Moskva: Russian Presidency of the SCO. (http://en.sco2009.ru/docs/documents/dus_declaration.html) RIA Novosti. 2010a. SCO set to tackle Central Asian Problems. (http://en.rian.ru/analysis/20100916/160613658.html) RIA Novosti. 2010b. Russia expexts CIS countries to create free trade zone by yearend. (http://en.rian.ru/exsoviet/20100617/159463469.html) RIA Novosti. 2011. Russia tests 2nd prototype of 5th generation fighter. (http://en.rian.ru/mlitary_news/20110303/162844406.html) Rosstat. 2011a. Максимальная убыль населения РФ зафиксирована на Дальнем Востоке. Moskva: Rosstat. (http://www.perepis-2010.ru/news/detail.php?ID=6317) Rosstat. 2011b. Путин призвал активизировать работу в сфере демографической политики. Moskva: Rosstat. (http://www.perepis-2010.ru/news/detail.php?ID=6330) Zheng, Yongiang. 1994. „Development and Democracy – Are They Comaptible in China?“ Political Science Quarterly 109, č. 2, 235–259. Saralayeva Leila a Leonard, Peter. 2011. Kyrgyzstan may slap new tax on U.S. base. Springfield: AirForce Times. (http://www.airforcetimes.com/news/2011/03/ap-kyrgyzstan-may-slap-newtax-on-us-base-030211) SIPRI. 2009. SIPRI Yearbook 2009. Solna: SIPRI. Smith, Mark A. 2003. The Russian Far East – Drift From The Centre? Surrey: Conflict Studies Research Centre. Sudlianková, Natalia. 2005. Hrátky s peklem. Praha: Týden. утро. 2011. Теракт в „Домодедово“: хроника. http://www.utro.ru/articles/2011/01/24/951156.shtml) Verba, Igor. 2001. Ползучая экспансия великого соседа. Moskva: Независимая газета. World Bank. 2011a. Russian Federation. (http://data.worldbank.org/country/russian-federation) World Bank. 2011b. China. (http://data.worldbank.org/country/china)


- 83 -

Islamské charity a podpora terorizmu: Prípad IHH Humanitarian Relief Foundation Ján Kapusňak Abstrakt: Príspevok sa zaoberá fenoménom spolupráce medzi teroristickými hnutiami respektíve sieťami a islamskými charitatívnymi organizáciami. Za príklad týchto väzieb bola zvolená turecká nezisková humanitárna organizácia IHH Humanitarian Relief Foundation. Pre širokú verejnosť sa stála známou ako hlavný organizátor humanitárnej(?) flotily do pásma Gazy v máji 2010. Mnohí experti tvrdia, že turecká IHH mala a má väzby na medzinárodný islamský terorizmus a jeho financovanie, že finančne a logisticky podporuje radikálne palestínske hnutie Hamas a že je napojená na Al-Káidu a globálny džihádizmus. Abstract: The paper deals with the phenomenon of cooperation between terrorist movements respectively networks and Islamic charities. For an example of these ties was selected the Turkish non-profit humanitarian organization IHH Humanitarian Relief Foundation. For the general public has become known as the main organizer of the humanitarian (?) flotilla into the Gaza Strip in May 2010. Many experts argue that IHH has and had ties to the international islamic terrorism and its financing, the financial and logistical support to the radical Palestinian movement Hamas, and that is linked to Al-Qaeda and the global jihadism. Úvod Počas posledných troch desaťročí vznikali mnohé mimovládne islamské charitatívne a humanitárne organizácie, z ktorých niektoré toto svoje poslanie spĺňali možno len vo svojich stanovách, teda ak vôbec nejaké mali a svoju činnosť smerovali na podporu radikálnych a militantných islamistických hnutí a sietí. Ich podpora mohla a môže nadobúdať rozličné podoby, od priameho financovania činnosti teroristickej organizácie cez zabezpečovanie zbraní, cestovných dokumentov a úkrytu až po samotnú priamu účasť na príprave a vykonaní teroristického útoku. Pre Západ boli tieto organizácie relatívne dlhú dobu veľkou neznámou (v určitých ohľadoch je tak tomu dodnes). Napriek tomu, že boli spomínané vo vyšetrovacích spisoch ako po útoku na WTC v New Yorku v roku 1993 tak aj po atentátoch na americké veľvyslanectvá v Tanzánii a Keni v roku 1998, zvýšený záujem spravodajských služieb a médií o islamské charity bol zaznamenaný až po útokoch z 11. septembra 2001 v New Yorku a Washingtone. (Beránek a Ťupek 2008: 81) Predkladaný príspevok sa zaoberá fenoménom spolupráce islamských charitatívnych a humanitárnych organizácií s teroristickými hnutiami. Zo zreteľom na rozsah príspevku bola ako príklad zvolená jedna turecká charitatívna mimovládna organizácia- The Foundation for Human Rights and Freedoms and Humanitarian Relief, respektíve IHH Humanitarian Relief Foundation (ďalej len IHH), ktorá sa pre širokú verejnosť stála známou ako hlavný organizátor humanitárnej(?) flotily do pásma Gazy v máji 2010. Flotila do cieľa nedorazila, nakoľko došlo k násilnému incidentu medzi posádkou jednej z lodí (Mavi Marmara) a izraelskými ozbrojenými silami. Zásah si vyžiadal deväť obetí (zomrelo 8 Turkov a jeden Američan tureckého pôvodu). Izraelské úrady sa bránili, že išlo sebaobranu. Cieľom


- 84 -

príspevku však nie je hodnotiť či bola reakcia izraelskej strany oprávnená a primeraná, ale detailnejší pohľad na tureckú charitatívnu organizáciu IHH. Niektorí akademickí experti na terorizmus (napr. Evan Kohlmann, analytik dánskeho think tanku Danish Institute for International Studies), sudcovia (napr. Jean-Louis Bruguiere43) či politici (napr. súčasný izraelský premiér Benjamin Netanjahu) alebo novinári (napr. František Šebej) tvrdia, že turecká IHH mala a má väzby na medzinárodný islamský terorizmus a jeho financovanie, že finančne a logisticky podporuje radikálne palestínske hnutie Hamas a že je napojená na Al-Káidu a globálny džihádizmus. (Goodenough 2010, ITIC 2010a, ITIC 2010b, Kohlmann 2006, Montesquiou 2010, Schanzer 2010, Šebej 2010) V niektorých krajinách existujú snahy a iniciatívy zakázať, prípadne dostať IHH do zoznamu teroristických hnutí44 (Nemecko, Taliansko, USA, EÚ). Cieľom príspevku je teda predstavenie a analytické popísanie argumentov a tvrdení (či už zdokumentovaných alebo údajných), ktoré majú dokazovať vyššie uvedené tvrdenia o IHH a jej vzťahu k terorizmu. Identifikácia a odhalenie takýchto činností je dôležitá najmä v boji proti nezákonnému financovaniu teroristických aktivít. So zreteľom na stanovené ciele bude príspevok členený na štyri časti. Prvá časť sa bude zaoberať všeobecne fenoménom islamskej charity a podpory terorizmu. V druhej časti budú uvedené základné informácie o IHH. Konkrétne budú predstavené jej ciele, ktoré uvádza vo svojich stanovách, humanitárne aktivity a oblasti, ktorými sa zaoberá a podobne. V tretej časti budú spomenuté informácie, ktoré by mali dokazovať, že turecká humanitárna NGO IHH má väzby na teroristické a džihadistické hnutia, ktoré okrem iného finančne alebo logisticky podporuje prípadne podporovala. Posledná časť sa bude venovať vzťahu medzi IHH a palestínskym hnutím Hamas. Islam, charita a terorizmus45 Výzvy ku charite predstavujú neodmysliteľnú súčasť Koránu a podľa šaríje platí pre každého dospelého moslima povinnosť odvádzať almužnu tzv. zakát, ktorá je tak jedným z piatich pilierov islamu. Charitatívny obsah sa však približne dve storočia po vzniku islamu vytratil, pretože sa začal zneužívať na politické ciele a almužna sa stala formou daňových odvodov čo ospravedlňovali najmä sunnitskí duchovní. Okrem toho existuje aj dobrovoľné poskytovanie almužien tzv. sadaqa, ktorú niektoré konzervatívne režimy prípadne niektorí fundamentalistickí ideológovia považujú za plnohodnotný ekvivalent sociálnej politiky. (Burr a Collins 2006: 26-29, Mendel 2008:162-163) Týmto spôsobom získavajú mnohé islamské charitatívne organizácie každoročne značné finančné prostriedky, ktoré sú následné využívané na pomoc pre oblasti postihnuté prírodnou či humanitárnou katastrofou 43

Francúzsky sudca je známy tým, že vystopoval teroristu Carlosa alias Šakala. Štát Izrael organizáciu IHH zakázal v júli 2008. (ITIC 2008, Schanzer 2010) 45 Pre potreby tohto príspevku budeme chápať terorizmus, tak ako ho zadefinoval M. Strmiska: „Politický terorizmus predstavuje politicky motivovanú a zdôvodnenú metódu (spôsob, stratégiu) viac-menej systematického používania násilia (najčastejšie ozbrojeného násilia, zámerne nerešpektujúceho vojnové konvencie), ktorej hlavným cieľom je dosiahnutie určitého psychického efektu svojim dosahom zvyčajne prekračujúceho okruh obetí či svedkov útoku, efektu, vzhľadom k jeho predpokladanému politickému významu je bezprostredný fyzický účinok násilnej akcie druhoradý. Organickou súčasťou tohto efektu je moment zastrašovania, terorizovania cieľového publika alebo aspoň určitého sektoru cieľového publika, čo však neznamená, že sa jedná o súčasť jedinú a nevyhnutne dominantnú“. (Strmiska 2001: 14) 44


- 85 -

alebo vojnovým konfliktom. Prípadne môžu byť financie použité na misijnú činnosť, rozvojové projekty či výstavbu a fungovanie mešít, škôl, nemocníc a podobne. Niektoré organizácie svojou aktivitou suplujú v mnohých oblastiach neprítomný štát, ktorý sa o dané problémy buď nezaujíma alebo nemá dostatočné prostriedky. Ich pomoc je veľmi efektívna a pre niektorých ľudí je to jediný prostriedok ako dostať zdravotnú starostlivosť či vzdelanie. Medzi poskytovateľmi a príjemcami vzniká vzájomný pozitívny vzťah, čo charitatívnym organizáciám vytvára priestor pre šírenie a propagáciu svojich myšlienok a nábor nových členov. (Beránek a Ťupek 2008: 8) Okrem toho tieto organizácie disponujú silným mobilizačným apelom, sú hybnou silnou pre naplnenie určitých politických či ekonomických cieľov a v konečnom dôsledku sú aj organizačnými zdrojmi pre radikálne fundamentalistické skupiny. Najznámejšie sú prípady palestínskeho Hamasu, egyptského Moslimského bratstva a libanonského Hizballáhu. Avšak nie všetky organizácie sa venujú výhradne altruistickej charitatívnej činnosti. V posledných desaťročiach sa začali objavovať nebezpečné a nelegálne praktiky v súvislosti s islamskými charitami. Napríklad rôzne saudské charitatívne organizácie sponzorovali rôzne teroristické organizácie práve prostredníctvom výberu náboženských daní (zakát) pred aj po 11. septembri 2001. (Beránek 2007: 124) Medzi takéto praktiky môžeme zaradiť napríklad priame poskytovanie financií radikálnym islamistom či organizáciám alebo môže dôjsť ku zneužitiu charitatívnych finančných prostriedkov na teroristické účely, čomu ale väčšina charitatívnych organizácii nedokáže respektíve nechce zabrániť. (Beránek a Ťupek 2008: 9, Burr a Collins 2006: 24) Niektoré z týchto organizácii by sa dali len ťažko označiť za charitatívne a ich skutočná identita a poslanie sú reálne diametrálne odlišné. Za charitu a vznešené ideály skrývajú tieto organizácie svoju militantnú činnosť. (Kohlmann 2006: 1) V posledných rokoch vyšlo najavo, že niektoré islamské vzdelávacie centra financované z charitatívnych prostriedkov slúžili na nábor členov do radikálnych teroristických skupín. Navyše niektoré z týchto organizácií sa priamo podieľali na príprave alebo vykonaní teroristických útokov. Napríklad významnú časť finančných zdrojov teroristickej siete Al-Káida tvorili práve príspevky od rôznych humanitárnych a charitatívnych organizácii. (Beránek a Ťupek 2008: 11, 112; Burr a Collins 2006: 78, Kohlmann 2006: 1-3) Na druhú stranu treba uviesť že väčšinou ide o mierumilovné organizácie, ktorý skutočným poslaním je pomáhať ľuďom a nie ich zabíjať. (Burr a Collins 2006: 19) Moderné korene fenoménu masívnej podpory terorizmu islamskými charitami siahajú od sovietskej invázie do Afganistanu v decembri 1979, kedy mnohí moslimskí bojovníci mudžahedíni viedli počas celých osemdesiatych rokov svätú vojnu (džihád) proti Sovietom. Rôzne islamské charitatívne organizácie pod maskou pomoci afganským a pakistanským utečencom pomáhali džihádistickým skupinám napríklad s regrutovaním dobrovoľníkov v týchto utečeneckých táboroch. Pomáhali ale aj s pašovaním zbraní či zabezpečovaním cestovných dokumentov, nakoľko do Afganistanu cez Pakistan prichádzali tisíce zapálených náboženských fundamentalistov, aby mohli participovať v boji.


- 86 -

Džihádistov okrem charitatívnych organizácii46 významne podporovali aj mnohé islamské či arabské štáty (najmä krajiny z oblasti Perzského zálivu) na čele so Saudskou Arábiou47. (Beránek a Ťupek 2008: 109-110, Brachman 2009: 3, Burr a Collins 2006: 38) Opomenúť však nemožno fakt, že ku štedrým finančným a materiálovým donorom mudžahedínov patrila aj vláda Spojených štátov amerických, ktorá sa vtedy cez studenovojnovú optiku riadila heslom, že „nepriateľ nášho nepriateľa je náš priateľ“. Po odchode Sovietov z Afganistanu sa mudžahedíni s bohatými bojovými skúsenosťami z vojny rozpŕchli do mnohých oblastí islamského sveta, kde práve prebiehali násilné ozbrojené konflikty. Prostredníctvom charitatívnych organizácii, z ktorých niektoré mali akreditáciu pri OSN(!) (čo im umožňovalo udeľovať rôznym islamistom cestovné víza), mohli džihádisti bezproblémovo cestovať po takmer celom svete, a tak sa opäť zapojiť do bojov buď v juhovýchodnej Ázii (Filipíny) a východnej Afrike (Somálsko) alebo na Balkáne (Bosna). (Burr a Collins 2006: 79) Týmto charitám sa relatívne dlhú dobu darilo ukrývať pred spravodajskými službami svoje pravé ciele. Americká CIA a spravodajské služby iných krajín síce evidovali podporu radikálnych islamistických hnutí charitatívnymi organizáciami (takmer tretina z 50 medzinárodne pôsobiacich organizácii a väčšina pochádzala zo Saudskej Arábie), avšak zdĺhavé vyšetrovania boli často marené politickými záujmami na Blízkom východe. (Beránek a Ťupek 2008: 11, 92) Ale po udalostiach z 11. septembra 2001 začali západné spravodajské služby a iné vládne orgány venovať zvýšenú pozornosť islamským charitatívnym organizáciám, pretože pôvodne inde cielená humanitárna a charitatívna finančná pomoc skončila na účtoch teroristov alebo slúžila napríklad na nákup oceľových ložísk, ktoré boli používané ako prísada do výbušnín samovražedných útočníkov. Finančné pohyby a ich objem je však veľmi ťažko zachytiteľný problém, nakoľko len máloktoré z charít si vedú transparentné účtovníctvo a iba málokedy zverejňujú presný popis finančných programov. (Brisard 2002: 28, Burr a Collins 2006) V súčasnosti sa stáva, že už len samotný akt darovania peňazí islamskej charite býva považovaný za akt terorizmu. Dochádza tak ku nebezpečnému stieraniu hraníc medzi zámerom a následkom. Ignoruje sa tak fakt, že niektorá charita môže byť transparentná. (Beránek a Ťupek 2008: 84) Navyše islamské charity pôsobia v krajinách, kde často neexistuje právo a poriadok a militanti splývajú s civilným obyvateľstvom, a tak môžu byť pôvodne na dobročinné účely vybrané peniaze zneužité na nezákonné akty. Často sa tak deje bez vedomia darcov. Okrem toho v týchto oblastiach nemajú legitímne charity mnohokrát na výber a musia s radikálnymi militantnými hnutiami určitým spôsobom spolupracovať. (Beránek a Ťupek 2008: 85)

46

Charitatívne rysy v tomto období vykazovala aj samotná Al-Káida, ktorá poskytovala pomoc a verejno-prospešné služby mudžahedínom najmä z arabských krajín. (Beránek a Ťupek 2008: 108) 47 Saudská Arábia vďaka svojmu ropnému bohatstvu financuje a sponzoruje islamské záležitosti (výstavba mešít) po celom svete už od 60. rokov. Monarchia si týmto spôsobom zvyšuje svoju prestíž medzi islamskými krajinami a prostredníctvom reislamizácie a islamizácie (salafíjska interpretácia islamu) bojuje proti rôznym sekulárnym ideológiám a financuje boj proti Štátu Izrael. (Kepel 1996: 28-29, Kropáček 1996: 155-156, Brisard 2002: 26-28, Beránek 2007:124, Beránek a Ťupek 2008: 11, 81, 92-107) Veľmi zaujímavý je fakt, že podľa niektorých expertov sa Saudskej Arábii vymkli spod kontroly mešity a rôzne islamské centrá a v konečnom dôsledku sa začínajú niektorí salafisti obracať proti nej. (Beránek a Ťupek 2008: 93)


- 87 -

IHH Humanitarian Relief Foundation The Foundation for Human Rights and Freedoms and Humanitarian Relief (turecky Đnsan Hak ve Hürriyetleri Đnsani Yardım Vakfi) je turecká a islamská mimovládna organizácia, ktorá bola založená v roku 1992, ale oficiálne bola registrovaná až v roku 1995 v Istanbule. Je afiliovaná k Únii dobra (Union of Good), saudskoarabskej organizácii, o ktorej bude viac informácii podaných nižšie. IHH vznikla s oficiálne deklarovaným cieľom pomôcť bosnianskym moslimom (Bosniakom) v občianskej vojne medzi Srbmi, Chorvátmi a Bosniakmi v bývalej Juhoslávií. Do Bosny prišlo bojovať niekoľko stoviek dobrovoľníkov respektíve profesionálnych mudžahedínov, z arabských krajín alebo Iránu, vrátane veteránov z vojny v Afganistane. (Kropáček 1996: 232) Občianska vojna zúrila medzi rokmi 1992 až 1995 a vyžiadala si viac ako 100 000 obetí. (Hecimovic 2010) V tom období pomáhala IHH aj moslimom v Čečensku, ktoré viedlo vojnu s Ruskom. (IHH 2010b) V súčasnosti organizácia uvádza, že má štyri hlavné a pomerne široké poslania. Prvým je prostredníctvom humanitárnej pomoci pomôcť všetkým biednym a ukrivdeným ľudom s cieľom rozšíriť spravodlivosť a dobro a bojovať proti zlu na zemi. Druhým je boj za kohokoľvek základné slobody a ľudské práva a proti akýkoľvek činom spôsobujúcim, že sú ľudia odkázaní na napríklad zahraničnú pomoc. V ďalšom bode IHH tvrdí, že si želá presadzovať nemenné hodnoty v meniacom sa svete. Posledným poslaním je zabezpečiť perpetuáciu dobra kedykoľvek a kdekoľvek. (IHH 2010e) Od založenia organizácie stojí na jej čele generálny riaditeľ Fehmi Bülent Yıldırım. Jeho zástupcom je Hüseyin Oruç a spolu so zakladajúcim členom Mahmutom Savaşom a ďalšími 16 členmi (napr. Osman Atalay) tvoria správnu radu IHH, ktorá rozhoduje a riadi celú organizáciu. (IHH 2010g) Na svojej webovej stránke vedenej v šiestich jazykoch uvádza, že pôsobí v Turecku, na Strednom východe, v Európe, na Balkáne, v Afrike, v Strednej a Južnej Amerike, v strednej a južnej Ázii a na Kaukaze. Celkovo tak svoju činnosť vykonáva vo viac ako 120 krajinách. Ročný rozpočet je približne 100 miliónov USD a asi polovica je tvorená v „naturáliách“. (IHH 2010f, ITIC 2010c, Tusiray a Werz 2010) IHH poskytuje svoju pomoc v špecifických oblastiach, ktoré sú postihnuté vojnami, konfliktami a prírodnými katastrofami (zemetrasenie, tsunami). Ďalšou oblasťou sú chudobné a zlyhávajúce štáty a regióny. Okrem toho pôsobí na „okupovaných územiach“ (v Afganistane, Iraku a na Palestínskych teritóriách- najmä v pásme Gaza). (IHH 2009: 5) Pomoc poskytuje v šiestich základných kategóriách: krízová pomoc, vzdelávanie, kultúra, zdravotná pomoc, dobrovoľníctvo a stretnutie sa s odborníkmi. (IHH 2010c) Napriek tomu, že je to islamská organizácia, tak pomáha aj nemoslimskému obyvateľstvu. Charitatívne a humanitárne tendencie dokladá rozsiahly zoznam medzinárodných operácií a akcií, na ktorých organizácia priamo a oficiálne participovala. Podieľala sa napríklad na hĺbení studní v sudánskej provincii Darfúr, pomáhala ľudom postihnutých povodňami v Albánsku, poslala niekoľko ton humanitárnej pomoci na zemetrasením zničené Haiti (IHH 2010a, IHH 2010d) a podobne sa zachovala po tsunami, ktorá postihla indonézsku provinciu Aceh v roku 2004. Paradoxne, keď Turecko v roku


- 88 -

1999 postihlo ničivé zemetrasenie, tak medzi oficiálnymi úradmi a IHH vznikol konflikt, ktorý nakoniec vyústil v zákaz účasti IHH na pomoci po zemetrasení, napriek tomu, že v niektorých oblastiach bola IHH skôr ako turecké úrady. Dôvodom bolo, že IHH vtedajšia vláda považovala za „fundamentalistickú organizáciu“, ktorá prevádzkuje „tajné bankové účty“ a odmieta zverejniť zdroje svojej humanitárnej pomoci. Okrem toho sa vláda obávala vplyvu, ktorý mohla IHH týmto spôsobom získať. (Kohlmann 2006: 14) IHH získala za svoju charitatívnu a humanitárnu pomoc aj niekoľko ocenení, napríklad od súčasnej tureckej vlády dostala v roku 2007 Parliamentary Award of Honor. (IHH 2010h) Okrem toho je organizácia členom niekoľkých medzinárodných organizácii a inštitúcií. Napríklad má členstvo v Únii mimovládnych organizácii islamského sveta (UNIW), v Rade medzinárodnej pomoci pre Irak a v Humanitárnom fóre. IHH je afiliovaná aj ku Organizácii islamskej konferencie (OIC) a má konzultatívne členstvo v Ekonomickej a sociálnej rade OSN (ECOSOC)!, ktoré získala v roku 2004. (IHH 2010i)

IHH a jej väzby na globálny terorizmus a džihádistické siete Ako bolo vyššie spomenuté,

prvým pôsobiskom IHH bola Bosna a Hercegovina, kde v tej dobe

prebiehala občianska vojna. A práve z tejto oblasti pochádzajú prvé zdokumentované dôkazy, ktoré potvrdzujú, že IHH nie je len humanitárnou organizáciou. Bosnianska Štátna bezpečnostná služba (SDB) vo svojej správe z roku 1995 uviedla podrobné informácie o činnosti mimovládnych organizácii a ich spolupráci s brigádami mudžahedínov (tzv. „Afgáncov”). V tomto období bol riaditeľom IHH v Sarajeve Hakan Celik, ktorý tam prišiel zo Zenice v roku 1994. Mesto Zenica bolo sídlom a baštou mudžahedínov v Bosne. V správe sa ďalej píše, že iní poprední členovia IHH ako Hakan Bogoclu a Osman Atalay boli mudžahedínmi. (Hecimovic 2010, Brisard 2010) V súčasnosti je rovnaký Osman Atalay členom predstavenstva IHH (viď vyššie) a mesiac pred plavbou flotily do pásma Gazy sa spolu s manželkou súčasného tureckého premiéra Erdogana zúčastnil slávnostného otvorenia Istanbulského centra pre kultúru a vzdelanie v Sarajeve. (IHH 2010j) Veľmi zaujímavé je, že Atalay bol aj na jednej z flotilových lodí smerujúcej do pásma Gazy a pre turecké média povedal, ignorujúc svoju minulosť mudžahedína v občianskej vojne v Bosne, že „všetci na lodiach boli mieroví aktivisti, dokonca aj posádka”. (JTW 2010) Hakan Bogoclu v súčasnosti žije v Bosne, kde je vplyvnou náboženskou postavou. Bogoclu odmieta akúkoľvek komunikáciu s novinármi (nemal záujem ani o rozhovor na diaľku) a poprel akékoľvek väzby na terorizmus a dodal, že bol len aktivistom IHH a nie ich zamestnancom. (Hecimovic 2010) IHH je v Bosne dodnes stále aktívna a podľa článku uverejnenom v srbskom denníka Banja Luka Glas Srpske sú finančné prostriedky vyzbierané v bosnianskych mešitách posielané palestínskemu Hamasu. (ITIC 2010d: 2, 15) Angažovanosť zamestnancov IHH v moslimských jednotkách bojujúcich popri bosnianskej armáde je zaznamená aj v oficiálnych vojenských záznamoch. Napríklad v jednom osvedčení potvrdil veliteľ 4. moslimskej oslobodeneckej jednotky Nezim Halilovic Muderis, že člen IHH Engin Huseyin je


- 89 -

súčasťou jeho jednotky od júla 1995. (Brisard 2010) V čase vojny v Bosne spadala IHH pod kontrolu Severoatlantickej aliancie (NATO). Správa Spojeneckej kontrarozviednej jednotky NATO z roku 1996 uvádza, že teroristické organizácie využívajú mimovládne organizácie na podporu svojej činnosti a operatívne plánovanie. Medzi vymenovanými podozrivými charitatívnymi organizáciami bola aj turecká IHH. (Brisard 2010) V roku 1996 CIA vo svojej správe o islamských charitách na Balkáne tvrdila, že IHH má napojenie na Irán a extrémistické alžírske skupiny. Okrem toho bola kancelária riaditeľa (Osman Atalay) v Sarajeve napojená na iránskych agentov a operatívcov. (CIA 1996) IHH sa neskôr objavila v rôznych výročných správach zaoberajúcich sa terorizmom, najmä za poskytovanie úkrytu, falošných dokladov, zbraní a peňazí teroristom, ktorí cestovali do bojových zón v Afganistane, Bosne, Čečensku alebo Iraku. Bahukutumbi Raman, indický expert na juhoázijský terorizmus hovorí, že z Bosny boli posielaní moslimskí muži do tréningových táborov teroristickej organizácie Laškar-e-Tajjába (LeT)48 a IHH im zabezpečovala falošné cestovné doklady. (Goodenough 2010) Podľa správy francúzskej spravodajskej služby sa teroristi infiltrovali na najvyššie pozície v IHH, a teda nešlo len o jej radových členov, nad ktorými by nemalo vedie organizácie kontrolu. Samotné vedie bolo napojené na rôzne teroristické organizácie či siete v inkriminovaných krajinách. (Kohlmann 2006, ITIC 2010b) Ďalšie napojenie IHH na terorizmus dokladá report izraelskej mimovládnej organizácie ITIC (The Intelligence and Terrorism Information Center), podľa ktorého bol na palube lodi Mavi Marmara ďalší aktivista IHH, Erdinç Tekir (patril medzi tých zranených). Tekir sa v roku 1996 aktívne zúčastnil na teroristickom útoku na ruský trajekt Avrasya v Čiernom mori. Za útokom vtedy stáli ozbrojené skupiny abcházsko-kaukazských radikálnych islamistov. Ich motívom bolo, aby ruské úrady prepustili väznených Čečencov a „aby bol hlas Čečenska vypočutý pred celým svetom”, čo priznal aj sám Tekir v nedávnom interview. Za tento útok bol Tekir tureckými súdmi poslaný na deväť rokov do väzenia. (ITIC 2010e) Turecké úrady začali vlastné vyšetrovanie IHH už na začiatku decembra roku 1997 a odhalili, že poprední členovia IHH nakupovali automatické zbrane od rôznych regionálnych islamistických militantných skupín. Krátko nato urobili vyšetrovacie jednotky raziu49 v hlavnej kancelárii v Istanbule a boli nájdené zbrane, výbušniny, inštrukcie a návody na výrobu nástražných výbušných zariadení (IED) a vlajka s džihádistickým nápisom. Okrem toho zatkli aj niekoľko členov tejto organizácie, vrátane B. Yildirima. (Kohlmann 2006: 10–11) Po analýze nájdených dokumentov vyšlo najavo, že sa niektorí zo zatknutých členov chystali aktívne zapojiť prípadne už bojovali v konfliktoch v Bosne, Afganistane a Čečensku. V súčasnosti IHH na margo tejto udalosti tvrdí, že skupina sa zabezpečovala kvôli politickej situácii v tom čase a že nasledujúce súdne vyšetrovanie nič nedokázalo. Prezident organizácie Yildirim

48

LeT je významná pakistanská radikálna islamistická organizácia, ktorá vznikla v roku 1990. Jej cieľom je nezávislosť Kašmíru a nastolenie islamskej vlády v Indii. Skupina je napríklad zodpovedná za teroristické útoky v indickom Bombaji v roku 2006. (Čejka 2007: 111) 49 Razie sa osobne zúčastnil aj francúzsky sudca Jean-Louis Bruguiere (Montesquiou 2010).


- 90 -

bol nakoniec po troch mesiacoch zbavený viny a prepustený na slobodu. (JTW 2010) Avšak podľa francúzskeho protiteroristického sudcu Jean-Louis Bruguiereho záznamy telefonátov z kancelárie IHH v Istanbule ukázali, že odtiaľ boli v roku 1995 vykonané telefónne rozhovory s radikálnym imámom milánskej mešity (Islamský kultúrny inštitút) Egypťanom Anwarom Šabanom, ktorý mal vybudované pevné vzťahy s Al-Káidou. (Kohlmann 2006: 11) Šaban bol podľa talianskej spravodajskej služby v pravidelnom kontakte najmä s Ajmánom al-Zawáhirim50. (Schindler 2007: 164) Šaban zriadil asi 15 km od Milána výcvikový tábor, kde sa bojovníci smerujúci najmä na Balkán učili správne používať zbrane a výbušniny. Milánska mešita bola dlhú dobu hlavnou stanicou Al-Káidy (ale aj pre Gamú Al-Islamíjju, radikálnu egyptskú militantnú skupinu) v Európe a dôležitým centrom, z ktorého bolo riadené nelegálne dopravovanie mudžahedínov, zbraní a peňazí do Bosny. (Schindler 2007: 163–164) Okrem iného bola aj hlavnou logistickou základňou pre skupinu, ktorá stála za teroristickým útokom na WTC v New Yorku v roku 1993, prípade v nej regrutovali mužov na rôzne teroristické akcie. (CIA 1996: 7, Hundley 2001) Ďalej bolo z kancelárie IHH v Istanbule vedených niekoľko telefónnych hovorov s alžírskymi radikálnymi islamistami aktívnymi po celej Európe. Odhalené boli aj dva telefónne hovory do komunikačného centra v bosnianskej Zenici, konkrétne Alžírčanovi Abú El Ma´alimu, známemu tiež aj ako Abdul Kadir Mukhtari51. Mukhtari sa stal po smrti Anwara Šabana veliteľom mudžahedínov v Bosne. Svoje bojové schopnosti získal ako popredný člen alžírskej Ozbrojenej islamskej skupiny (GIA). (Kohlmann 2006: 11, Hecimovic 2010) V roku 1993 založil islamistickú militantnú organizáciu Harakat ul-Ansar, ktorú tvorilo približne 200 Britov pakistanského pôvodu. Ešte predtým ako sa zapojila do „svätej vojny” v Bosne, boli jej členovia trénovaní v Kašmíre. (ACK 2005, Čejka 2007: 72) Mukhtari bol spojený s mnohými spiacimi teroristickými bunkami (montrealskou bunkou Al-Káidy), vrátane tej ktorá plánovala bombové útoky na parížske metro v roku 1996. (Kohlmann 2005) V roku 1998 bol francúzskou vládou obvinený z pašovania výbušnín pre egyptskú teroristickú organizáciu, ktorá chcela útočiť na americké vojenské objekty v Nemecku. (AINA 2005) Iné napojenia IHH na globálne džihádistické hnutia pôsobiace v Bosne prípadne v Afganistane boli odhalené počas francúzskeho vyšetrovania „Roubaixského gangu” medzi rokmi 1999–2001. Gang tvorili militantní moslimovia (väčšinou išlo o Francúzov ktorí konvertovali na islam), ktorí sa zapojili do konfliktu v Bosne. (Rebours 2001) Vtedajší sudca Bruguiere počas pojednávaní zistil, že pre IHH pracovali niektorí členovia montrealskej medzinárodnej teroristickej bunky, známej tiež ako sieť Fateha Kamela. Touto cestou kryli svoje skutočné aktivity vrátane samotného Alžírčana a vodcu bunky Fateha Kemala, ktorý spolupracoval s Roubaixským gangom. (Barsky 2010, Brisard 2010, Montesquiou 2010, NEFA 2001) Správa Kanadskej bezpečnostnej spravodajskej služby (CSIS) uvádza, že aj Kamel bojoval ako mudžahedín proti Sovietom v Afganistane a v občianskej vojne v Bosne. V roku 1993 získal kanadské občianstvo a patril k hlavným predstaviteľom montrealskej islamistickej bunky Al-Káidy. (MacLeon 50 51

Zawáhirí je vodcom Egyptského islamského džihádu ale najmä „druhý muž“ a ideológ Al-Káidy. Amerického úrady ho označovali ako junior Usáma bin Ládin.


- 91 -

2008) Podľa francúzskej spravodajskej služby Kamel práve v Montreale ukradol rôzne identifikačné dokumenty a peniaze, aby pomohol sfalšovať pravú identitu a uľahčil tak cezhraničný pohyb členov Roubaixského gangu, ktorí plánovali teroristický útok na stanice parížskeho metra. (MacLeon 2008, Rebours 2001) Okrem toho sa spolupodieľal na sérii útokov v meste Roubaix. V roku 1999 bol zatknutý v Jordánsku a vo Francúzsku bol odsúdený na osem rokov do väzenia. (Kohlmann 2005) Avšak Kamel bol za dobré správanie v januári 2005 prepustený na slobodu a vrátil do kanadského Montrealu, kde žije dodnes. (MacLeon 2008) Ďalšie dôkazy, ktoré potvrdzujú väzby medzi IHH a Al-Káidou, boli zaznamenané na súdnom pojednávaní v americkom Seattli (súd s Ahmedom Ressamom52, členom kanadsko-montrealskej bunky Al-Káidy, ktorá na 31. decembra 1999 plánovala miléniový teroristický útok na letisko v Los Angeles) v roku 2001, na ktoré bol prizvaný už spomínaný francúzsky protiteroristický sudca Jean-Louis Bruguiere ako expertný znalec. Ten potvrdil, že Ahmed Ressam počas súdneho pojednávania priznal, že IHH hrala dôležitú logistickú úlohu pri organizovaní celej operácie (zabezpečenie falošných pasov, identifikačný dokladov a peňazí). Okrem toho dodal, že IHH je síce humanitárnou organizáciou, ale takisto bola aj akýmsi typom úkrytu pre mudžahedínov, ktorých nielen verbovala ale aj posielala do rôznych vojnových oblastí. (Montesquiou 2010, NEFA 2001) Takisto aj parížsky súd vo svojom rozsudku zdôraznil, že IHH bola veľmi známa pre jej podporu islamistickým extrémistom v Turecku, Bosne, Kašmíre, Afganistane a Čečensku a bola kontaktným bodom pre obchodovanie s falošnými identifikačnými dokumentmi. (Kohlmann 2005, Kohlmann 2006: 11–12, Brisard 2010, ITIC 2010f) IHH dôrazne odmieta väzby na tieto radikálne skupiny respektíve bunky. V reakcii na Bruguiereove slová jej členovia, že nemá nič do činenia s nijakou ilegálnou teroristickou organizáciou a nepoznajú Ressama ani Kamela. (Montesquiou 2010) Bruguiere však dodal, že krytie teroristov ako zamestnancov IHH bolo až príliš systematické a rozsiahle nato, aby o tom mimovládna organizácia nevedela. (ITIC 2010a, Montesquiou 2010) Počas súdu v USA s Abdulrahlmanom Muhammadom Alamoudimim53 v roku 2004, sa ukázalo, že IHH získala finančné prostriedky od Nadácie úspechu (Succes Foundation- SF). Táto nadácia je odnožou Medzinárodnej islamskej organizácie pomoci (International Islamic Relief Organization IIRO), v Saudskej Arábii založenej charite, ktoré poskytuje finančné prostriedky pre Al-Káidu a teroristické aktivity Hamasu. V máji 2000 dostala IHH 90 000 USD na charitatívne účely a v januári 2001 70 000 USD na pomoc čečenským utečencom v Gruzínsku a Azerbajdžane. Peňažnú sumu vo výške 35 000 USD IHH získala aj od severoamerickej vetvy IIRO, ktorá je známa najmä poskytovaním podpory medzinárodným bojovníkom (mudžahedínom) v Bosne a financovaním výcvikových táborov v Afganistane. (Brisard 2002: 27, IP 2004) Do januára 2001 získala IHH dohromady od SF a IIRO 200 000 USD. Filipínske a indonézske vetvy IIRO sú od roku 2006 americkým Ministerstvom financií

52

Ahmed Ressam sa stal po zatknutí Fateha Kamela vodcom teroristickej bunky. V súčasnosti si odpykáva 22ročné väzenie za teroristické sprisahanie na losangelské letisko. Zakladateľ Americkej moslimskej rady (American Muslim Council- AMC) a tajomník Nadácie úspechu (Success FoundationSF).

53


- 92 -

považované za teroristické organizácie, pretože majú napojenie na Al-Káidu. (ADL 2010, IP 2004: 16– 17) IHH a najmä jej vodca B. Yildirim hrali medzi rokmi 2002 a 2004 kľúčovú úlohu v podnecovaní antiamerikanizmu medzi tureckými moslimami v otázke možného konfliktu v Iraku, prípadne už samotnej invázie. Neskoršom období Yildirim označil americkú vojenskú operáciu v meste Fallúdža za útok na Istanbul alebo Ankaru. Organizácia bola otvorene aktívna aj v poskytovaní „charitatívnej“ pomoci povstalcom, najmä v sunnitmi ovládanom strednom Iraku. Práve do Fallúdže smerovali v roku 2005 ďalšie kamióny „humanitárnej” pomoci, avšak príjemcov už IHH neuviedla. (Kohlmann 2006: 12– 13) Svojou činnosťou IHH vyplnila prázdne miesto po ďalšej charitatívnej organizácii (Benevolence International Foundation- BIF), ktorú americká vláda v roku 2001 označila za teroristickú entitu. Popredný člen BIF Halil Demir však v tom istom roku založil ďalšiu charitatívnu neziskovú organizáciuZakat Foundation of America (ZFA), ktorá má sídlo v americkom Chicagu. Spolu so IHH financovala (120 000 USD) niekoľko kamiónových konvojov do rôznych miest v Iraku. (Kohlmann 2006: 13) Zaujímavú správu týkajúcu sa IHH zverejnila tiež Taifatul Mansura (TM), skupina tureckých džihádistov aktívnych na afgánsko-pakistanských hraniciach a bojujúca s pakistanským Talibanom vo Waziristane. Podľa nej sa IHH sama propaguje ako organizácia, ktorá ponúka poskytovanie finančnej podpory a regrutovanie mudžahedínov do vojnových oblastí Afganistanu a Čečenska. Avšak TM organizáciu IHH obvinila, že v skutočnosti zdroje zneužíva a jej členovia slúžia ako nástroj pre Tureckú národnú spravodajskú službu (MIT). Taifatul Mansura tiež dodala, že spočiatku bola IHH úprimná a prostriedky, ktoré vyzbierala pre mudžahedínov im aj odovzdala, ale neskôr začala byť používaná MIT s cieľom zabrániť vzniku hnutia mudžahedínov, ktorí by mohli ohroziť tureckú vládu. (FP 2010, Kohlmann 2010b) V septembri 2010 bol publikovaný rozhovor s Yazdanom Karimim, iránskym odborníkom na Palestínu. Karimi po svojej návšteve Turecka a stretnutí s členmi IHH tvrdil, že charita bola založená ako džihadistická islamistická organizácia, ktorá posielala mudžahedínov do Bosny a pomáhala miestnym moslimom v boji proti Srbom. Okrem toho dodal, že IHH funguje rovnakým spôsobom ako palestínsky Hamas alebo libanonský Hizballáh, indoktrináciou islamistickej ideológie. (ITIC 2010d)

IHH a Islamské hnutie odporu - Hamas Palestínske hnutie Hamas54 je Izraelom, USA, Kanadou a EÚ považované za teroristickú organizáciu. Austrália a Veľká Británia za teroristické považujú len militantné krídlo Hamasu- Brigády mučeníka Izz

54

Hnutie Hamas (Harakat al-Mukawáma al-Islamíja- Islamské hnutie odporu) vzniklo ako odnož Moslimského bratstva v Palestíne (najmä v pásme Gaza), deň po vypuknutí prvej intifády v decembri 1987. Jeho zárodky však existoval už desaťročia predtým, keď aktívne fungovalo ako hnutie náboženskej obrody, ktoré chcelo tento cieľ dosiahnuť, nie ozbrojeným bojom, ale prostredníctvom zakladania islamských inštitúcii kultúrneho, vzdelávacieho a ekonomického typu. V tom období budovalo v pásme Gaza mešity a univerzity a vôbec sa nesústredilo na ozbrojený boj proti Izraelu. Ten dokonca aktivity Hamasu krátkozrako financoval, pretože v ňom videl významnú alternatívu voči Arafatovi. Izrael sa mylne domnieval, že hnutie nepredstavuje nebezpečenstvo. Avšak hnutie sa podľa stratégie zakladateľa Moslimského bratstva Hasana al-Bannú (1906-


- 93 -

ad-Dína al-Kassáma55 (Brigády Kassám). Terorizmus používa s cieľom znížiť morálku Izraelčanov, či už prostredníctvom

samovražedných

útokov

na

nekombatantov

alebo

raketovým

ostreľovaním

izraelských miest z pásma Gazy. Analytik Henri Barkei z think tanku Carnegie Endowment tvrdí, že IHH je islamistická organizácia, ktorá dlhodobo udržiava vzťahy s Hamasom. (Spencer 2010) IHH pomáha predovšetkým financovať teroristickú činnosť Hamasu. Okrem toho ako sama tvrdí, od roku 2005 financovala humanitárne projekty v pásme Gaza za 25 miliónov USD. (IHH 2010k) IHH väčšinu týchto finančných operácii s Hamasom vykonáva prostredníctvom vyššie spomínanej organizácie The Union of Good (UG). Táto organizácia bola v roku 2002 v Izraeli (spolu so svojimi 36 filiálkami) a v roku 2008 v USA postavená mimo zákon, pretože zastrešuje islamské charity, ktoré financujú Hamas a egyptské Moslimské bratstvo. (Beránek a Ťupek 2008: 152, Burr a Collins 2006: 208–209, ITIC 2008, ITIC 2010b) Samotná UG poníma viac ako 50 islamských charitatívnych organizácii (jednou z nich je práve IHH). Podľa izraelskej spravodajskej služby Shabak je to veľmi dobre organizovaná a koordinovaná globálna sieť, ktorá zbiera financie na teroristické účely. (ITIC 2008) UG, ktorá s Hamasom spolupracuje už od prvej intifády, je jeho hlavným finančným zdrojom. Predsedom UG je mediálne známy šejch Júsuf al-Karadáwi, ktorý je známy svojimi fatwami schvaľujúcimi samovražedné útoky. (Burr a Collins 2006: 209, Kropáček 2002:107) UG posielala peniaze aj palestínskej nadácii Al-Tadhamun Society založenej Moslimským bratstvom, ktorá podporovala rodiny „mučedníkov”. (Beránek a Ťupek 2008: 152) Okrem pásma Gazy sa IHH snažila preniknúť aj na Západný breh Jordánu (Judea

a

Samária) už v roku 2002. Finančné prostriedky odosielala, v Izraeli zakázaným charitatívnym organizáciám, Islamskej charitatívnej spoločnosti pôsobiacej v Hebrone a spoločnosti Al-Tadhamun sídliacej v Nábuluse. Ale vojenskou operáciou izraelskej armády (IDF) pomenovanou ako „Ochranný štít” boli tieto aktivity zmarené a zastavené. Izraelská armáda následne našla v kancelárii AlTadhamun dokumenty, ktoré dokazujú, že spoločnosť vyplácala peniaze rodinám samovražedných útočníkov odpálených v Izraeli. (ITIC 2008) V novembri 2009 bol na Západnom brehu zatknutý aktivista IHH Izzat Šanin, ktorý sa tam snažil založiť pobočku IHH. (ITIC 2010b) Odvtedy ďalší pokus zaznamenaný nebol, ale v budúcnosti ho nemožno vylúčiť. Ale pásmo Gaza Izrael nemá pod kontrolou, a aj preto vyvíja IHH svoje aktivity práve tam. Teda aj okrem toho, že má ideologicky bližšie k islamistickému Hamasu ako ku nacionalistickému Fatahu. V Gaze má IHH dokonca vlastnú pobočku, na čele ktorej stojí Mohammed Kaya, ktorý niekoľko dní pred spomínanou plavbou flotily oznámil, že IHH plánuje posielať humanitárnu(?) pomoc do Gazy každý mesiac. (ITIC 2010b) Za pozornosť ďalej stojí aj fakt, že vodcovia a poprední členovia Hamasu a IHH udržujú medzi sebou významné politické vzťahy a pravidelne sa stretávajú. Počas posledných troch rokov sa 1949) po islamizácii spoločnosti navrátilo k ozbrojenému boju. (Introvigne 2003: 28-32) Rovnako však pokračuje v budovaní sociálnych a charitatívnych sietí (dawah, zakat). 55 Pomenované podľa šejcha Izz al-Dín al-Kassám (1882-1935), ktorého hnutie považuje za svojho predchodcu. Jeho snahou bolo oslobodiť Palestínu od cudzieho vplyvu a kde by mohla žiť spoločnosť podľa princípov Koránu. Kriticky sa staval proti akejkoľvek forme obsadzovania územia Židmi, proti ktorým by mal viesť celý islamský svet ozbrojený konflikt.


- 94 -

stretávali najmä v Turecku, Sýrii (napr. s exilovým vodcom Hamasu Chálidom Mišalom) a v Gaze (najmä s politickým vodcom Hamasu a súčasným premiérom56 Ismaelom Haníjom). (Montesquiou 2010)

Svoj vzťah vôbec neskrývajú, práve naopak využívajú ho na mediálnu propagandu. (ITIC

2010b) Napríklad IHH sponzorovala oslavu martýrstva jedného z popredných členov Hamasu Mohammeda Sajíma Sejama. (Kohlmann 2010a, NEFA 2010) V máji 2010 bola najväčšou a dlho pripravovanou kampaňou IHH flotila lodí, známa tiež ako Peace Gaza Flotila. Flotilu tvorilo niekoľko lodí, ktoré sa pokúšali prelomiť izraelskú námornú blokádu pásma Gazy57. Avšak flotila odmietla rešpektovať výzvy izraelskej armády na zastavenie a dopravenie humanitárnej(?) pomoci cez izraelský prístav v Aškode. Následne došlo k násilnému incidentu medzi aktivistami a izraelskými vojakmi. Podľa tureckého žurnalistu Şefika Dinça, prítomného na palube lodi Mavi Marmara, vyprovokovali násilný incident práve aktivisti, nakoľko začali ohrozovať životy izraelských vojakov. (ITIC 2010g) Podľa Izraelských ozbrojených síl bolo identifikovaných okolo 50 pasažierov, ktorí mohli mať napojenia na globálne džihadistické a teroristické skupiny. (Katz 2010) Toto však nebolo po prvýkrát, čo sa IHH spolu s inými organizáciami (napr. Free Gaza Movement, Viva Palestina) pokúsila prelomiť blokádu Gazy. V decembri 2009 a januári 2010 bol totiž po súši vypravený medzinárodný konvoj Lifeline 3. Pomoc bola riadená a koordinovaná organizáciou Viva Palestina, ktorá je vedená bývalým členom dolnej komory britského parlamentu Georgeom Gallowayom. Na konvoji participovalo 150 Turkov, a teda polovica z celkového počtu účastníkov, a medzi nimi boli aj poprední aktivisti z IHH vrátane B. Yildirima. Avšak ani tento konvoj do cieľa nedorazil, nakoľko aktivisti nerešpektovali rozhodnutia egyptských úradov a došlo k násilnej konfrontácii medzi nimi a egyptskými bezpečnostnými silami. (ITIC 2010a) Najmä kvôli vyššie spomínaným spojeniam IHH s Hamasom a UG sa niektoré štáty snažili postaviť IHH mimo zákon. V Izraeli sa tak stalo v roku 2008. Nemecko tiež zakázalo IHH, kvôli transferu 8,3 milióna USD pre Hamas. (Barrow 2010) Podobnú snahu vyvíjajú aj niektorí talianski poslanci žiadajúci, aby sa IHH dostala na zoznam teroristických organizácii podľa EÚ. (Weinthal 2010) V USA podpísalo 87 senátorov výzvu, aby za začalo vyšetrovanie IHH, a aby sa figurovala na ich zozname teroristických hnutí.(ADL 2010)

Záver Príspevok sa zaoberal fenoménom spolupráce či napojenia islamských charitatívnych a humanitárnych organizácií na terorizmus. Za konkrétny prípad tohto javu bola zvolená turecká mimovládna islamská charitatívna organizácia The Foundation for Human Rights and Freedoms and Humanitarian Relief (IHH). Z vyššie uvedených zdokumentovaných faktov vyplýva, že IHH je

56 V súčasnosti má Palestínska samospráva dvoch premiérov, okrem Ismaela Haniju je ním Salám Fajjád (predseda politickej strany Tretia cesta), ktorý svoj úrad vykonáva na Západnom brehu. Je to dôsledok sporov vo vnútri Palestínskej samosprávy, ktorá je v súčasnosti rozdelená na dva znepriatelené celky. Západný breh, ktorý ovláda hnutie Fatah na čele s palestínskym prezidentom M. Abbásom a pásmo Gaza, ktoré po násilnom konflikte s Fatahom v júni 2007, spravuje radikálne hnutie Hamas. 57 Egypt spolu s Izraelom začali blokovať pásmo Gazy v reakcii na prevzatie moci na tomto území Hamasom v júni 2007. Navyše Izrael tak reagoval na neprestávajúce raketové ostreľovanie svojho územia z pásma Gazy.


- 95 -

dvojznačnou organizáciou, ktorá sa na jednej pozitívnej strane aktívne venuje humanitárnej činnosti na zlepšenie situácie spoločnosti, ale na druhej negatívnej strane sa spolupodieľa na zavrhnutia hodnej činnosti, akou je napríklad terorizmus. IHH pravdepodobne nikdy nevykonala samostatne teroristický útok, ale je určite morálne vinnou za logistickú a finančnú podporu teroristických organizácii. Turecká organizácia IHH v súčasnosti pravdepodobne nemá také aktívne a rozsiahle väzby na globálne džihádistické hnutia ako tomu bolo v poslednom desaťročí dvadsiateho storočia. V podobnom duchu sa vyjadril aj francúzsky sudca Jean-Louis Bruguiere a hovorca amerického ministerstva zahraničných vecí. (Montesquiou 2010) Ale na druhú stranu treba uviesť, že pre spravodajské služby nie je jednoduché vystopovať jednotlivé personálne napojenia a finančné toky medzi charitami a teroristickými sieťami, nakoľko majú pre obe záležitosti vyvinutý sofistikovaný a premyslený systém. Či už ide o prevod peňazí systémom hawala (ÚZSI 2005) alebo nové organizačné formy terorizmu (decentralizované sieťové štruktúry na báze rozptýlených takmer autonómnych buniek). (Ibáňez 2009: 228–238, Rebours 2001) Prípadne sa hovorí o tzv. virtuálnom džihádizme, kedy možno napríklad AlKáidu považovať za ideológiu, ktorá je schopná získať obrovskú virtuálnu komunitu sympatizantov. V podstate ide o jednotlivcov, ktorí sa identifikujú s vecou džihádu a neodmietajú spoluprácu na logistických úlohách a na financovaní, prípadne konajú nezávisle. (Ibáňez 2009: 238–239) Príkladom môžu byť štyria mŕtvi tureckí džihádisti z lode Mavi Marmara, ktorí deklarovali, že chcú zomrieť ako martýri. (Sherwood 2010) Podpora terorizmu je však explicitná pri logistickej a finančnej pomoci palestínskemu hnutiu Hamas. IHH má s Hamasom veľmi dobré vzťahy, čo bolo napokon uvedené aj vyššie. Napríklad 14.– 15. februára 2009 sa v tureckom Istanbule konala konferencia, na ktorej sa zišlo viac ako 200 klerikov a duchovných z celého arabského sveta (okrem iného aj z Dánska a Veľkej Británie) a rôzne mimovládne organizácie (nechýbala ani IHH), aby vyjadrili pomoc Hamasu a jeden rečník za druhým volali po džiháde proti Štát Izrael. Hamasu okrem finančnej pomoci účastníci prisľúbili zbrane a zahraničných bojovníkov. (Law 2009) Najmä z vyššie uvedených argumentov a dôkazov je tiež (ne)prekvapujúci postoj Turecka, ako člena NATO, k tejto mimovládnej organizácii. Think tank Intelligence and Terrorism Information Center (ITIC) vo svojej správe uvádza, že IHH je tureckými politickými elitami (vládnuca Strana spravodlivosti a rozvoja- AKP) a najmä premiérom Erdoganom sponzorovaná a chránená. Napríklad niektorí príslušníci IHH sú členmi parlamentu za AKP (Zeyid Aslan), prípadne len členmi strany AKP. (ITIC 2011) IHH okrem toho dostala od premiéra Erdogana politický a morálny súhlas pre plavbu flotily, ktorá smerovala do pásma Gazy. Loď Mavi Marmara, na ktorej sa odohral vyššie spomínaný násilný incident, predala IHH práve turecká vláda na 800 000 USD. (Schleifer 2010) Postoj súčasnej tureckej vlády tak do určitej miery podlamuje boj proti nezákonnému financovaniu teroristických aktivít a oslabuje medzinárodné spoločenstvo v odhodlaní potrestať tých, ktorí manipulujú s


- 96 -

humanitárnou pomocou. Napokon dôkazy, že IHH napríklad pomáhala s pašovaním zbraní a bojovníkov do vojnových oblastí našla práve turecká polícia. Stieranie

hraníc

medzi

humanitárnou

či

charitatívnou

organizáciou

a

organizáciou

podporujúcou terorizmus predstavuje v súčasnosti a pravdepodobne aj v budúcnosti vážnu bezpečnostnú hrozbu. Dá sa predpokladať, že túto situáciu budú zneužívať aj ďalší aktéri, ktorí sa síce budú „plaviť“ pod vlajkou humanistických a humanitárnych cieľov, avšak ich motívy také nebudú ani zďaleka, prípadne sa budú prelínať. IHH túto situáciu celkom výstižne demonštruje.

Bibliografia: American Council for Kosovo. 2005. Jihadist Terrorist Leader Returns to the Balkans as Actions Intensify to Promote Kosovo Independence (http://www.savekosovo.org/default.asp?p=4&leader=0&sp=41). Anti-Defamation League. 2010. Insani Yardim Vakfi (IHH) (http://www.adl.org/main_Terrorism/IHH_Profile.htm). Assyrian International News Agency. 2005. Jihadists Find Convenient Base in Bosnia (http://www.aina.org/news/20050817121245.htm). Barrow, Tzippe. 2010. „Germany Bans Pro-Hamas Aid Organization.“ CBNNEWS, July 15 (http://www.cbn.com/cbnnews/insideisrael/2010/July/Germany-Bans-IHH-Aid-Group/). Barsky, Yehudit. 2010. IHH- A Terrorist Support Nexus (http://www.ajc.org/atf/cf/%7B42D75369D582-4380-8395-D25925B85EAF%7D/Yehudit-Barsky-IHH-Briefing-060610.pdf) Beránek, Ondřej a Ťupek, Pavel. 2008. Dvojí tvář islámske charity. Brno: CDK. Beránek, Ondřej. 2007. Saúdská Arábie. Mezi tradicemi a moderností. Praha: Volvox Globator Brachman, Jannet. 2009. Global Jihadism. Theory and Practice. New York: Routledge. Brisard, Jean-Charles. 2002. Terrorism Financing. Roots and trends of Saudi terrorism financing. New York: Report prepared for the President of the Security Council United Nations (http://www.investigativeproject.org/documents/testimony/22.pdf). Brisard, Jean-Charles. 2010. IHH: From the war in Bosnia to the Gaza Flotilla (http://jcb.blogs.com/). Burr, Millard a Collins, Robert. 2006. Alms for Jihad. New York: Cambridge University Press. Central Intelligence Agency. 1996. International Islamic NGOs and Links to Terrorism. (http://intelfiles.egoplex.com/cia-ngos-1996.pdf). Čejka, Marek. 2007. Encyklopedie blízkovýchodního terorismu. Brno: Barrister & Principal. Flashpoint Partners. 2010. „Taifatul Mansura” Foreign Fighter Contingent Issues Message on IHH (http://www.flashpoint-intel.com/images/documents/pdf/0610/flashpoint_ taifatulihh.pdf). Goodenough, Patrick. „Turkish Group Behind Gaza Flotilla Has Suspect Links.“ CNSNEWS, June 4 (http://www.cnsnews.com/node/67090). Hecimovic, Esad. 2010. „ Gaza Flotilla Official Was Foreign Fighter in Bosnia War.“ INTELWIRE, June 13 (http://news.intelwire.com/2010/06/gaza-flotilla-official-was-foreign.html).


- 97 -

Hundley, Tom. 2001. „Mosque denies link as terror incubator.“ Chicago Tribune, October 22 (http://www.chicagotribune.com/news/nationworld/chi-0110220252oct22,0,5241643.story). Ibáňez, Luis de la Corte. 2009. Logika terorismu. Praha: Academia. ĐHH Đnsani Yardım Vakfı. 2009. Orphan 2008-2009 Annual Report. (cit. 2010-11-20). (http://www.ihh.org.tr/uploads/2009/faaliyetraporu/yetim-faaliyet-raporu_en.pdf). ĐHH Đnsani Yardım Vakfı. 2010a. 2 Aid Planes To Be Sent To Haiti (http://www.ihh.org.tr/12883/en/). ĐHH Đnsani Yardım Vakfı. 2010b. About Us (http://www.ihh.org.tr/hakkimizda/en). ĐHH Đnsani Yardım Vakfı. 2010c. Deed of Foundation (http://www.ihh.org.tr/vakif-kurulus-senedi/en/). ĐHH Đnsani Yardım Vakfı. 2010d. IHH Completes Qurban Campains (http://www.ihh.org.tr/7452/en/). ĐHH Đnsani Yardım Vakfı. 2010e. Mission (http://www.ihh.org.tr/misyonumuz/en/). ĐHH Đnsani Yardım Vakfı. 2010f. Regions (http://www.ihh.org.tr/112/en). ĐHH Đnsani Yardım Vakfı. 2010g. Trustees (http://www.ihh.org.tr/mutevelli-heyeti/en/). ĐHH Đnsani Yardım Vakfı. 2010h. Awards (http://www.ihh.org.tr/oduller/en/). ĐHH Đnsani Yardım Vakfı. 2010i. Memberships (http://www.ihh.org.tr/uyelikler/en/). ĐHH Đnsani Yardım Vakfı. 2010j. Istanbul Center for Culture and Education (http://www.ihh.org.tr/bosna-hersek-te-istanbul-kultur-ve-egitim-merkezi/en/). ĐHH Đnsani Yardım Vakfı. 2010k. What Has IHH Been Doing For Gaza (http://www.ihh.org.tr/gazzeicin-neler-yapiyoruz/en/). Intelligence and Terrorism Information Center. 2008. The War on Financing Terrorism (http://www.terrorism-info.org.il/malam_multimedia/English/eng_n/html/financing _0708e.htm). Intelligence and Terrorism Information Center. 2010a. A comparison of the IHH violence directed against the IDF during the Mavi Marmara flotilla (June 2010) and the violence employed by the Lifeline 3 activists against the Egyptian security forces (January 2010) shows many similarities, especially the central role of Turkey and the violent behavior of IHH (http://www.terrorism-info.org.il/malam_multimedia/English/eng_n/html/ipc_e108.htm). Intelligence and Terrorism Information Center. 2010b. Background on the IHH Organization (http://www.terrorism-info.org.il/malam_multimedia/English/eng_n/html/hamas_e105.htm). Intelligence and Terrorism Information Center. 2010c. IHH leader Bulent Yildirim gave an interview focusing on the U.S. intention to designate the IHH as a terrorist organization and on the Mavi Marmara incident. (http://www.terrorisminfo.org.il/malam_multimedia/English/eng_n/html/ipc_e147.htm). Intelligence and Terrorism Information Center. 2010d. Interview with an Iranian expert on Palestine Yazdan Karimi (http://www.terrorisminfo.org.il/malam_multimedia/English/eng_n/pdf/hamas_e130.pdf).


- 98 -

Intelligence and Terrorism Information Center. 2010e. Erdinç Tekir, IHH operative wounded aboard the Mavi Marmara, participated in the 1996 terrorist attack on the Russian ferry Avrasya to bargain for the release Chechens from Russian prisons. Information indicates a past connection between IHH, and global jihad and Islamist terrorist networks, including Chechen Islamist separatists (http://www.terrorism-info.org.il/malam_multimedia /English/eng_n/html/ipc_e119.htm). Intelligence and Terrorism Information Center. 2010f. Past Involvement of IHH in Supporting the Global Jihad and Radical Islam - Additional Information (http://www.terrorisminfo.org.il/malam_multimedia/English/eng_n/html/gj_e007.htm). Intelligence and Terrorism Information Center. 2010g. In a TV interview, Turkish journalist Şefik Dinç, who was on the Mavi Marmara and wrote a book about it, said that no shots were fired from the Israeli helicopters and that IDF soldiers did not open fire until their lives were in danger. The interview clearly contradicts the IHH narrative (http://www.terrorisminfo.org.il/malam_multimedia/English/eng_n/html/ipc_e130.htm). Intelligence and Terrorism Information Center. 2011. The Turkish IHH, which has a record of supporting terrorist groups, has close relations with Turkey's AKP government. The Turkish regime gave it governmental support, including logistic and political propaganda assistance for the Mavi Marmara flotilla (http://www.terrorism-info.org.il/malam_multimedia/English /eng_n/html/ipc_e161.htm). Introvigne, Massimo. 2003. Hamás. Islamský terorizmus ve Svaté zemi. Praha: Vyšehrad. Investigative Project. 2004. United States of America vs. Abdurahman Muhammad Alamoudi (http://www.investigativeproject.org/documents/case_docs/312.pdf). Katz, Yaakov. 2010. „IDF: Global Jihad links on flotilla.“ The Jurusalem Post, June 1 (http://www.jpost.com/Israel/Article.aspx?id=177169). Kane, Alex. 2010. „Ties Turkish Group to 'Terrorism' by Mixing It Up With a Different Group.“ Fairness & Accuracy In Reporting, July 16 (http://www.fair.org/blog/2010/07/16/ nyt-ties-turkishgroup-to-%E2%80%98terrorism%E2%80%99-by-mixing-it-up-with-a-different-group/). Kepel, Gilles. 1996. Boží pomsta. Kěsťané, židé a muslimové znovu dobývají svět. Brno: Atlantis. Kohlmann, Evan. 2005. „Globalterroralert“. Flashpoint-intel, August 29 (http://www.flashpointintel.com/images/documents/pdf/0805/abuelmaali0805.pdf) Kohlmann, Evan. 2006. The Role of Islamic Charities in International Terrorist Recruitment and Financing. Copenhagen: Danish Institute for International Studies (http://www.diis.dk/graphics/Publications/WP2006/DIIS%20WP%202006-7.web.pdf). Kohlmann, Evan. 2010a. „More Documentation on Gaza Flotilla Charity IHH.“ Counterterrorism Blog, June 7 (http://counterterrorismblog.org/2010/06/more_documentation _on_gaza_flo.php). Kohlmann, Evan. 2010b. „Turkish Jihadists in Waziristan Respond to Charges Against Gaza Flotilla Charity IHH.“ Counterterrorism Blog, June 12 (http://counterterrorismblog.org/ 2010/06/turkish_jihadists_in_wazirista.php). Kropáček, Luboš. 1996. Islámský fundamentalizmus. Praha: Vyšehrad. Kropáček, Luboš. 2002. Islám a Západ. Praha: Vyšehrad.


- 99 -

Law, Bill. 2009. „Clerics urge new jihad over Gaza.“ BBC, February 17 (http://news.bbc.co.uk/2/hi/7895485.stm) MacLeon, Ian. 2008. „The warning lights are all blinking red.“ Canada.com, February 28 (http://www.canada.com/ottawacitizen/news/observer/story.html?id=bb0b1a96-a65b-43738e85-dce93f4fbc2d&p=5) Mendel, Miloš. 2008. S puškou a Koránem. Praha: Akademie věd ČR. Montesquiou, de Alfred. 2010. AP INTERVIEW: „Turkish aid group had terror ties.“ The Boston Globe, June 2 (http://www.boston.com/news/world/europe/articles/2010/06/02/ap_ interview_turkish _aid_group_had_terror_ties/). The NEFA Foundation. 2001.United States of America vs. Ahmed Ressam, Aka Benni Norris. Trial Transcript: Testimony of French counterterrorism magistrate Jean-Louis Bruguiere (http://nefafoundation.org/file/US_v_Ressam_IHHTestimony.pdf) The NEFA Foundation. 2010. Images of IHH Representatives Celebrating „Martyrdom” of Sr. Hamas Leader (http://nefafoundation.org//file/ihhhamas.pdf). Rabasa, Angel et al. 2006. Beyond al-Qaeda: The Global Jihadist Movement. The RAND Corporation (http://www.terrorisminfo.org.il/malam_multimedia/English/eng_n/html/financing_0708e.htm). Rebours, Laurent. 2001. „Fighting Terrorism: Lessons from France.“ TIME, September 24 (http://www.time.com/time/nation/article/0,8599,176139,00.html). Seper, Jerry. 2004. U.S. Muslim admits guilt in plot; Conspired to kill Saudi prince (http://www.highbeam.com/doc/1G1-120016155.html). Schanzer, Jonathan. 2010. „Will the Turkish Flotilla Group Be Named as Terrorists?„ Foreign Policy, August 19 (http://www.foreignpolicy.com/articles/2010/08/19/will_the_turkish_ flotilla_group_be_named_as_terrorists) Sherwood, Harriet. 2010. „Flotilla raid: Turkish jihadist bent on violence attacked troops, Israel claims.“ Guardian, June 2 (http://www.guardian.co.uk/world/2010/jun/02/flotilla-raid-turkishjihadis-troops-israel-claims) Schleifer, Yigal. 2010. „Turkey-Israel crisis: Why the formerly obscure IHH is playing a key role.“ The Christian Science Monitor, June 4 (http://www.csmonitor.com/World/MiddleEast/2010/0604/Turkey-Israel-crisis-Why-the-formerly-obscure-IHH-is-playing-a-key-role). Spencer, Richard. 2010. „Gaza flotilla: the Free Gaza Movement and the IHH.“ The Telegraph, May 31 (http://www.telegraph.co.uk/news/worldnews/middleeast/israel/7790 919/Gazaflotilla-the-Free-Gaza-Movement-and-the-IHH.html). Schindler, John. 2007. Unholy Terror: Bosnia, Al-Qaida, and the Rise of Globel Jihad. St. Paul: Zenith Press. Strmiska, Maximilián. 2001. Terorismus a demokracie. Pojetí a typologie subverzívního teroristického násilí v soudobých demokraciích. Brno: Masarykova univerzita v Brně. Šebej, František. 2010. „Turecká humanitárna avantúra.“.týždeň, č. 24 (http://www.tyzden.sk/casopis/2010/24/turecka-humanitarna-avantura.html).


- 100 -

Tusiray, Melis a Werz, Michael. 2010. What is the IHH? Center for American Progress (http://www.americanprogress.org/issues/2010/07/ihh_brief.html). Úřad pro zahraniční styky a informace. 2005. Podezřelé převody peněz systémem hawala (http://www.uzsi.cz/cz/podezrele-prevody-penez-systemem-hawala.html). Weinthal, Benjamin. 2010. „Italian Lawmakers: Put IHH on EU terrorist list.“ The Jerusalem Post, July 28 (http://www.jpost.com/International/Article.aspx?id=182846).


- 101 -

Kontrola a monitoring soukromých vojenských společností: Spojené státy americké 2001–2011 Vendula Nedvědická

Abstrakt: Tento příspěvek se zabývá fenoménem moderních soukromých vojenských společností (SVS) ve vztahu ke Spojeným státům americkým (USA). Zaměřuje se na časové období 2001–2011, kdy došlo vzhledem k vojenským operacím v Iráku a Afghánistánu k enormnímu nárůstu využívání těchto společností USA. Článek analyzuje nedostatky kontroly a monitoringu SVS ze strany USA – zkoumá různé situace, způsoby, témata a nedostatky spojené s kontrolou a monitoringem SVS. Jedná se například o oblasti kontroly počtu zaměstnanců SVS, subdodavatelství, veřejné zakázky, nedostatky na straně kontrolních úřadů, neuspokojivou situaci v Afghánistánu, nedostatečnou politickou vůli SVS kontrolovat. Hlavní hypotézou článku je, že kontrola SVS je pro USA v období 2001–2011 klíčovou oblastí k úspěšnému využívání SVS. Jako nejčastější příklady nedostatečné kontroly a monitoringu ve vztahu k SVS článek používá nejčastěji situace související s vojenskými operacemi v Iráku a Afghánistánu.

Abstract: The paper deals with the phenomenon of the contemporary private military companies (PMC) in the U.S. context. It covers the period from 2001 to 2011 when the use of these companies by the U.S. government has dramatically increased due to the military operations in Iraq and Afghanistan. The paper analyses the shortcomings in monitoring of PMCs by the U.S. government and discuses various events, methods and issues related to the lack of monitoring. These include for example insufficient monitoring of number of employees of PMCs, outsourcing, public procurement and tendering, failing inspection bodies, difficulties in Afghanistan and lack of political will to monitor PMCs. The main premise is that the monitoring of PMCs by the U.S. government is the key for their successful deployment. The most common examples of insufficient monitoring and control of PMCs are the events related to military operations in Iraq and Afghanistan. Úvod Soukromé vojenské společnosti (SVS) jsou v současné době nezanedbatelným aktérem na poli mezinárodní bezpečnosti. V tomto článku popíši jejich působení zejména ve vztahu ke Spojeným státům americkým (USA). Tuto zemi jsem si vybrala záměrně z toho důvodu, že je jedním z největších uživatelů SVS. Zároveň zde má největší počet SVS své sídlo (Kinsey 2006: 5–6). Hojné využívání SVS pramení již z bezpečnostní strategie samotných USA, která je založena na technologickém pokroku, zbrojení a bohatství, a klade důraz na rychlé války, v nichž USA vítězí. (Eichler 2009: 86–87) USA představují světovou špičku ve vojenském průmyslu a technologickém pokroku. USA jsou také první na světě v objemu výdajů na ozbrojenou sílu. (SIPRI 2010: 203) V rámci bezpečnostní strategie tak USA mají dostatečný prostor pro využívání SVS. USA mají s využíváním tohoto typu společností a jejich různých forem bohaté zkušenosti. Všechny velké ozbrojené výpravy USA byly vždy běžně doprovázeny soukromými dodavateli. Moderní


- 102 -

vojenské společnosti, tak jak je známe dnes, USA nasadily například do války v Perském zálivu (1990– 1991) (Brinkerhoff 1997); v občanské válce v Somálsku (1992) (Cahlink 2002: 3); na Balkán (1995) (Schwartz 2009: 2) a do války v Kosovu (1998–1999) (Lilly 2000: 57). Už v roce 1992 USA spouští naplno logistický program Logistics Civil Augmentation Program (LOGCAP), který je zaměřený výhradně na poskytování logistických služeb v ozbrojených konfliktech soukromými dodavateli. (Grasso 2010: 2) Od počátku 90. let 20 století tak přichází „boom“ ve využívání SVS. Za další takovou vlnu vzrůstu poptávky po službách těchto společností v případě USA lze označit právě období od roku 2001 až do současnosti, kdy válka v Iráku a Afghánistánu v důsledku nedostatku vojenských kapacit vytvořila velkou poptávku po službách vojenské a bezpečnostní povahy. (Schwartz 2010)58 Největším přijímatelem služeb, spojených se SVS v Iráku a Afghánistánu je Ministerstvo obrany (Department of Defense, DOD), Agentura pro mezinárodní rozvoj Spojených států amerických (United States Agency for International Development, USAID) a Ministerstvo zahraničí (Department of State, DOS). (Congressional Budget Office 2008: 2) Je důležité si na úvod vymezit, co vůbec SVS jsou. Ačkoliv neexistují žádné definice SVS, které by byly odbornou veřejností přijaté za platné, stejně jako přesné právně ukotvené definice SVS; různí autoři se tyto společnosti pokouší definovat na základě jejich charakteristiky. Kromě toho, že jsou tyto společnosti cizí konfliktu, účastní se bojů a zároveň skrze svou účast usilují o vlastní obohacení (Newell 2006: 71), mají ještě další specifickou charakteristiku, která je činí odlišnou od armády. Uvádím zde zdařilou definici od Stephena Braytona, který tvrdí, že SVS mají tyto rysy: „1. mají korporátní image; 2. otevřeně obhajují a propagují svou prospěšnost a profesionalitu; 3. při plnění obchodních smluv používají mezinárodně uznávané právní a finanční nástroje; 4. podporují pouze uznané vlády a vyhýbají se režimům, jež jsou pro mezinárodní společenství nepřijatelné.“59 (Brayton 2002: 306)

SVS Spojeným státům americkým poskytují opravdu širokou škálu služeb. Nemusí se vždy jednat o služby čistě vojenské povahy, ale můžou to být i různé podpůrné činnosti. Jedná se například o tyto typy služeb: logistika (dodávky pro ozbrojené síly v operačních podmínkách), výcvik (simulace, obsluha zbraňových systémů), zpravodajství (shromažďování informací, výslechy, boj proti terorismu), zneškodňování zbraní (odminování, likvidace nevybuchlé munice), systémová podpora (provoz a údržba vojenského zařízení) a ozbrojená ostraha (ochrana diplomatů, konvojů, budov a pozemků ve válečných oblastech). (Perlo-Freeman 2008: 6, Kidwell 2010: 29, Singer 2004, Stranger 2009) Kromě toho, že USA využívají americké SVS, obracejí se i na zahraniční SVS (například britské SVS jako ArmorGroup International, vlastněnou nyní korporací G4S) (O'Keefe 2009), ale i některé lokální SVS působící v místech konfliktu (například afghánské SVS jako Watan Risk Management). (Partlow 2010)

58

Zde je již nasazené takové množství zaměstnanců SVS najatých USA, že v některých momentech v období 2001-2011 dokonce převyšují počty nasazených vojáků armády USA (Glanz 2009) 59 Vlastní překlad: „1. they present a distinctly corporate image; 2. they openly defend and advertise their usefulness and professionalism; 3. they use internationally accepted legal and financial instruments to secure their commercial arrangements; 4. they support only recognised governments, avoiding regimes unpalatable to the international community.”


- 103 -

Systém kontroly a monitoringu Kontrolu a monitoring SVS považuji v případě USA za naprosto klíčovou oblast pro úspěšné využívání jejich služeb – tedy ve smyslu toho, jak se vyvarovat různým podvodům, korupci, nepřístupnému jednání a dalším negativním jevům. Na jedné straně by měl stát přesně vymezený právní rámec pro působení a najímání SVS, na druhé straně by měl nějaký orgán (orgány) dohlížet na to, jak jsou tato pravidla skutečně dodržována; a v případě jejich porušování vyvodit patřičné důsledky. (Stranger 2009, Dickinson 2011, Kinsey 2006) Pro celý proces využívání SVS – tedy od jejich 1. založení (ustanovení společnosti), 2. působení (obchodování, nabízení služeb), 3. výběr SVS pro úkoly (výběrové řízení na dodavatele vládním aparátem USA), 4. vyslání SVS do operace, 5. působení SVS v místě operace, 6. ukončení mise SVS v místě operace, 7. nápravná opatření (v případě porušování zákonů ve všech fázích procesu) – je hlavní nadstavbou to, zda USA na SVS dohlížejí, kdo na ně dohlíží, zda jsou zjišťovány odchylky od platných norem a jakým způsobem. V rámci teorie jsou tak pro správný proces využívání SVS nutné následující kroky:

Tabulka 1: Teoretický model pro systém pro fungování soukromých vojenských společností Předmět podnikání (aktivity SVS) ↓

Definice SVS na základě jejich aktivit (či specifikace zakázky/smlouvy) ↓

Právní rámec (státní a mezinárodní regulace) ↕

Přísnější kontrola a monitoring SVS

V případě SVS je tak důležité nejprve si na základě aktivit SVS stanovit jejich definici, aby mohly být právně uchopitelné a následně dohlížet, jak je toto právo v praxi dodržované, případně trestat ty SVS a jejich zaměstnance, které nedodržují právní předpisy. Kontrola a monitoring by tak měly jako jeden z nejdůležitějších prvků oblasti soukromé bezpečnosti zastřešovat celou oblast působení SVS. Je potřeba, aby v USA fungoval nějaký orgán/orgány, které by dohlížely jak na SVS, ale také na vládu USA a její úřady, které SVS využívají – kontrola by měla být obousměrná. Orgán by měl také provádět běžný monitoring – to znamená, monitorovat na pravidelné bázi využívané SVS, jejich počty, jejich činnost, zajišťovat reporting a další statistické přehledy, a tyto následně analyzovat. K tomu je naprosto nutné, aby všechny dotčené orgány fungovaly v součinnosti, informace si předávaly a měly možnost tato data sbírat a analyzovat. Důležité to je i z toho důvodu, že USA na základě podložených dat mohou upravovat pravidla a zákony postihující působení SVS a zároveň jsou v této situaci schopny činit efektivní rozhodnutí. Kontrola a monitoring se tak doplňuje s tvorbou


- 104 -

právního rámce, kdy by zákony měly odrážet zkušenosti se SVS získané praxí a zjištěné při kontrolách SVS (Dickinson 2011) – v ideálním případě by tak kontrola měla vést k vylepšování právního rámce. Zároveň není možné stanovit legislativu pro oblast SVS, aniž by existovala data, na jejichž základě budou právní úpravy přijímány a podloženy faktickým fungováním SVS. Kontrola SVS také zajišťuje to, že jsou následně schválené a platné zákony těmito společnostmi dodržovány. Jak již vyplývá z předchozí tabulky a z popisu mechanismu kontroly a monitoringu SVS; kontrola/monitoring SVS a právní rámec/regulace by měly fungovat obousměrně a vzájemně se ovlivňovat a doplňovat. Důležité je zmínit, že v případě USA je regulace SVS, tedy tvorba právního rámce – a to obzvláště v posledních letech – nejpropracovanější v porovnání s jinými státy. (Kinsey 2006, Dickinson 2011) Mým poznatkem, ke kterému jsem studiem vybraného tématu dospěla, je, že hlavním problémem v případě současných USA vzhledem k využívání SVS není nedostatečná regulace těchto společností, ale právě jejich kontrola a monitoring (stejné stanovisko zaujímá například i Laura Dicikinson, Dickinson 2011: 13). Tvrzení je částečně v rozporu s některým dalšími autory, kteří tvrdí, že nedostatečný/neexistující právní rámec/regulace je právě příčinou toho, proč jsou se SVS často spojeny negativní jevy. (Ortiz 2004, Holmqvist 2005, Leander 2007 – většinou se jedná o starší články a situace se tak v posledních letech skutečně mění)60 Podle mého názoru je tomu konkrétně v případě USA jinak a ty tak v současné době tvoří jedinou výjimku, kde je nejdůležitějším bodem vzhledem k využívání SVS právě kontrola a monitoring. Nedostatečná kontrola a monitoring jsou u USA příčinou toho, že využívání SVS není efektivní a je doprovázeno řadou negativních jevů, kterým by bylo v mnohých případech při správném fungování kontroly možné předejít – například předražování, korupci, zatajování informací, manipulacím, incidentům a mnohým dalším. (Renou 2005, Pavka 2000, Singer 2004b, Singer 2003, Lilly 2000, Avant 2007) USA mají díky bohatým zkušenostem se SVS přijatou řadu právních ošetření (která se podle aktuálního dění vylepšují, a to platí zejména pro období 2001-2011, kdy došlo k prohlubování regulatorních opatření)61 a s existujícím právním rámcem je možné SVS postihnout – ještě v době zahájení operací v Iráku a Afghánistánu však toto zcela neplatilo; právní oblast se v průběhu operací vyvíjela a dnes je alespoň v základech schopná v USA na SVS cílit. Netvrdím, že právní rámec je v případě USA v současné podobě zcela dostačující. Zákony a regulace musí reagovat na aktuální dění a musí být stále vylepšovány. Kontrola/monitoring a regulace jsou tak propojenými oblastmi, které by měly fungovat společně a vzájemně se doplňovat. Problémem USA, jak vysvětlím v dalších odstavcích, tedy není nedostatek nástrojů k regulaci působení SVS, ale právě prosazování, uplatňování a dodržování těchto legislativních nástrojů v praxi.

60 Oproti tomu se někteří autoři domnívají, že trh se SVS je schopen se regulovat sám o sobě skrze konkurenční prostředí nikoliv nutně skrze státní zásahy. Aby se společnosti nevyřadily z trhu svým nekalým chováním, musí sami do svého podnikání zařazovat „etiku“ (business ethics) a respektovat existující mezinárodní úmluvy. Pokud je poruší, hrozí jim, že se na ně kvůli špatné pověsti v budoucnu neobrátí klienti, nevykáží žádný zisk a zaniknou (Jennings 2006, Rosemann 2008). 61 Takovými zákony upravujícími působení SVS, které byly přijaty/revidovány v letech 2001-2011 jsou například: Zákon o reformě nákupu služeb (Service Acquisition Reform Act, SARA, přijatý v roce 2003), Jednotný vojenský zákoník (Uniform Code of Military Justice, UCMJ, v roce 2007 rozšířený na zaměstnance SVS), nebo Military Extraterritorial Jurisdiction Act (MEJA, v roce 2007 rozšířený i na zahraniční dodavatele a na zaměstnance SVS najaté všemi vládními úřady).


- 105 -

Hlavní problémy a nedostatky kontroly a monitoringu Problémů a nedostatků ve vztahu ke kontrole/monitoringu SVS je celá řada. Pokud bychom měli vyjmenovat hlavní oblasti, kde se problémy s kontrolou SVS v období 2001–2011 objevují, pak jsou to následující: 1) informační systémy a databáze o nasazených SVS; 2) veřejné zakázky, jejich přidělování SVS, uzavírání smluv a kontrola jejich průběhu; 3) fungování kontrolních úřadů/vlády zodpovídajících za kontrolu a užívání SVS. Pro správnou kontrolu je potřeba, aby USA řádně působily ve všech zmiňovaných oblastech a předešly všem nekalým a problematickým praktikám/situacím. Hlavními příčinami, proč kontrola a monitoring SVS v případě USA nefungují správně – ačkoliv je pro to vytvořen fungující právní rámec – jsou následující: 1) nedostatečný sběr dat o SVS; 2) podvody a procedurální chyby při zadávání veřejných zakázek SVS; 3) nedostatečné sledování plnění již přidělených zakázek; 4) dělení odpovědnosti za SVS mezi více úřadů; 5) nedostatečná komunikace mezi úřady pracujícími se SVS a/nebo armádou využívající SVS; 6) najímání subdodavatelů hlavními dodavateli, kterým byla zakázka udělena; 7) velká geografická vzdálenost operací prováděných SVS; 8) kontrola dodavatelů jinými dodavateli; 9) nedostatečný přehled o jednotlivých SVS a jejich zaměstnancích; 10) nefunkční kontrolní orgány; 11) nedostatečná politická vůle prosazovat a zlepšovat kontrolu SVS. (Dickinson 2011, Stranger 2009, Avant 2005, Kidwell 2010, Carafano 2008, Singer 2004b, United States Government Accountability Office 2009 a 2010) Všechny zmiňované příčiny se prolínají napříč různými oblastmi, v kterých se vyskytují problémy s využíváním SVS. Vinou nedostatečné kontroly SVS obecně, stejně jako kontroly dodržování zákonů ze strany SVS, se objevují různé negativní případy nasazení SVS, kterým není možné předcházet či je dostatečně potírat.

Sběr a archivace dat a údajů Vzhledem k velkému množství SVS, které USA ve vojenských operacích v Iráku a Afghánistánu v období 2001–2011 nasadily, nejsou od začátku schopny o nich sbírat potřebné údaje – především, kolik SVS a jejich zaměstnanců přesně využívají, jaké činnosti v operaci vykonávají a jaká jsou konkrétní specifika přidělených zakázek. Dlouhou dobu neexistovaly vůbec žádné pravidelně aktualizované systémy pro sběr dat o SVS. (Walker 2006) To je také příčinou, proč se některé zakázky překrývají a dvě či více SVS pracují na stejných úkolech, ačkoliv by na ně zcela postačil jeden dodavatel. (Hutton 2009) Náklady na SVS se pak zbytečně prodražují. Není zřejmé, kolik SVS by bylo vhodné na jednotlivé úkoly ve skutečnosti využít, a zda USA vůbec využívá potřebný počet SVS; zda jich není příliš, a tím pádem je zbytečně přeplácí – či naopak jich je příliš málo, a tím pádem nejsou schopny dostatečně plnit zadané úkoly. (Walker 2006) Zároveň nedostatek přesných informacío finančních údajích vynaložených na SVS znemožňuje vytvořit přesný rozpočet výdajů a jeho kontrolu. To vše přispívá k špatnému plánování, nenaplňování potřeb jednotlivých programů a plýtvání. (United States House of Representatives, Committee on Government Reform 2006) Například v roce 2006 nemělo Ministerstvo obrany jasno v tom, na co mají kontraktoři v Iráku z titulu vládní pomoci nárok –


- 106 -

to ministerstvo stálo o 43 milionů USD více, protože zaměstnanci soukromých společností dostávali zdarma stravu a příspěvek na jídlo, ačkoliv dle uzavřené smlouvy na to neměli nárok. Teprve v roce 2007, tedy až po velmi dlouhé době od zahájení operací v Iráku a Afghánistánu, byl vytvořen systém zaměřený specificky na získávání informací o SVS a jejich zaměstnancích v terénu – Synchronizované operativní sledování před nasazením (Synchronized Predeployment and Operational Tracker, SPOT). Účelem systému je mimo jiné „zlepšit znalosti bojových velitelů o povaze, rozsahu, schopnostech a riziku u smluvně zajištěné podpory poskytované kontraktory při nepředvídaných, mírových a humanitárních operacích“62. (Business Transformation Agency

2010: 1) Tento systém byl vytvořen právě na základě velké kritiky Bushova úřadu o

neschopnosti vést souhrnné databáze využívaných SVS. Systém sbírá data o dodavatelích, uzavřených smlouvách, přidělených zakázkách, nákladech na dodavatele, počtu zaměstnanců dodavatelů v jednotlivých operacích, o jejich zraněních a úmrtích. Legislativa povinně ukládá sběr a evidenci dat ministerstvem obrany, ministerstvem zahraničí a USAID. (Ivanovich 2008) Už od začátku fungování SPOT ale není spolehlivým zdrojem informací. V roce 2008 obsahoval pouze necelou polovinu počtu všech SVS zaměstnanců, kteří byli ve skutečnosti nasazeni pro operaci v Iráku. (Congressional Budget Office 2008: 8) V roce 2009 bylo zjištěno, že úřady USA používají rozdílná kritéria, na základě nichž do systému vkládají údaje o dodavatelích a jejich zaměstnancích. Nejčastější způsob, kdy jsou data do systému skutečně vložena, je tehdy, když je vydán autorizační dopis (Letter of Authorization, LOA), který slouží jako digitální souhlas pro nasazení SVS. Agentury jím žádají příslušné úředníky, kteří mají v pravomoci zakázky, o schválení nasazení SVS. (Business Transformation Agency 2010: 1) LOA je důležitý také vzhledem k tomu, že na základě něj příslušník SVS obdrží armádní identifikační kartu, povolení k přepravě vojenským letounem USA, nebo povolení k držení zbraně. (United States Government Accountability Office 2009: 6–7) V případě zahraničních uzaměstnanců však tyto dopisy nejsou často vůbec vydávány a tyto osoby se pak do systému SPOT nedostanou. Úřady se odkazují, že je velmi těžké sbírat informace o lokálních pracovnících (Iráčanech, Afgháncích), kvůli neustálým změnám v počtech podle sezóny a fáze projektů, nebo informace pro zahrnutí osoby do systému vůbec nemají k dispozici; či mají omezený přístup k internetu v Iráku a Afghánistánu. V dubnu 2010 bylo ze systému vyloučeno 56 000 osob, které zde stále figurovaly jako nasazené, přesto už dávno nepůsobily v místech operace. (United States Government Accountability Office 2010: 11) V systému také panují závažné nedostatky v tom, jaké informace a jak do něj dostat. (United States Government Accountability Office 2010: 15) Například velmi důležité informace o tom, kteří zaměstnanci SVS mají povolení k držení a užití zbraně, nejsou v systému často vůbec zaneseny. Je to z toho důvodu, že například pro Irák povolení vydává irácká vláda, nikoliv americké Ministerstvo obrany, a proto tyto osoby nejsou často systémem v důsledku špatné komunikace mezi úřady identifikovány jako ozbrojené. Data o jednotlivých zaměstnancích SVS byla v systému často duplicitní, takže po revizi systému a správném zadání dat v roce 2009 se ukázalo, že někde došlo k poklesu 62

Vlastní překlad: „enhance Combatant Commander’s awareness of the nature, extent, capabilities and risks associated with contracted support of contractor personel in contingency, peacekeeping and humanitarian operations.“


- 107 -

počtu osob dodavatelů nasazených v operaci, ačkoliv v praxi jich méně nasazeno nebylo. (United States Government Accountability Office 2009: 6)

Tabulka 2: Počet osob Ministerstva obrany USA, Ministerstva zahraničí USA a USAID vložených v systému SPOT v porovnání s počty hlášenými přímo úřady, 31. března 2009.

Ministerstvo obrany Ministerstvo zahraničí* USAID** Celkem

SPOT

Průzkumy

117 301 7 022 445* 124 768

200 807 8 971** 16 697 226 475

Rozdíl mezi SPOT a průzkumy 83 506 1 949 16 252 101 707

* Počty ze státního šetření odrážejí počty pracovníků kontraktorů ve SPOT a pracovníky stanovené podle šetření byra i fyzické osoby pracující na základě individuálních smluv o poskytování služeb. ** Data USAID vložená v SPOT systému reflektují pouze Irák, protože agentura nevyužívala systém i pro Afghánistán, zatímco čísla z průzkumu odrážejí pracovníky v obou zemích, včetně těch, kteří pracují na základě individuálních smluv o poskytování služeb. Zdroj: United States Government Accountability Office 2009: 15. Nedostatečná kontrola se vlivem špatného sběru dat o SVS odehrávala také v oblasti úmrtí a zranění zaměstnanců SVS. Některé statistiky se na SVS vůbec nevztahovaly. Například do konce roku 2008 bylo v Iráku zabito kolem 1 000 zaměstnanců SVS, ale tato data nejsou v zásadních dokumentech uvedena, na rozdíl od úmrtí armádních vojáků, kterých do roku 2008 bylo zabito 3 550. (Krishan 2008) Ačkoliv SPOT má za úkol sbírat i data o úmrtí a zranění zaměstnanců SVS, kontrolní úřad (Government Accountability Office, GAO) jej přesto označil za nedostatečný zdroj důležitých informací. V jeho rámci se Ministerstvo zahraničí a USAID sice data o úmrtí a zranění snaží vkládat, Ministerstvo obrany má v tomto směru i dnes značné rezervy. (United States Government Accountability Office 2010: 14) Data o úmrtí a zranění dodavatelů získaná od odboru Ministerstva práce jsou mnohem přesnější. Tento úřad zaznamenává údaje o úmrtí a zranění zaměstnanců dodavatelů na základě pojistných událostí předkládaných v rámci Defense Base Act (DBA).63 Na druhé straně zaznamenává úmrtí dodavatele pouze v případě, že rodina či zaměstnavatel žádají pojistné plnění, což není podmínkou. Až donedávna byly informace o pojistných událostech od Ministerstva práce USA přístupné pouze na základě Zákona o svobodě informací (Freedom of Information Act, FOIA, 2007), tedy pouze na vyžádání s odkazem na tento zákon (Schooner 2010). Dnes je Ministerstvo práce již samo pravidelně uveřejňuje na svých webových stránkách.64 Při porovnání údajů od Ministerstva práce se systémem SPOT v roce 2010 vyšlo najevo, že podle Ministerstvo práce bylo v Iráku a Afghánistánu zabito 213 dodavatelů; ve SPOT jich za sledované období bylo uvedeno pouhých 78 – a to ve smyslu, že se na operacích vůbec podíleli – pouhých 9 osob bylo ve SPOT uvedeno jako zabitých v rámci operace. (United States Government Accountability Office 2010: 13)

63

Tento zákon pochází z roku 1941 a uplatňoval se už za 2. světové války. Zákon umožňuje zahrnovat do pojištění také zaměstnance SVS pracující v rizikových oblastech. 64 United States Department of Labor. http://www.dol.gov/.


- 108 -

Ministerstvo práce navíc nevede evidence zranění a úmrtí podle agentur; zda zaměstnanec dle smlouvy přísluší pod Ministerstvo obrany, Ministerstvo zahraničí či USAID. Ministerstvo práce také nevede údaje o zakázkách.

Subdodavatelé a kontrola dodavatelů jinými dodavateli USA si velmi často najímají soukromé dodavatele, kteří zajišťují zboží a služby od dalších soukromých dodavatelů – subdodavatelů. (United States House of Representatives, Committee on Government Reform 2006) Subdodavatel je zbytečným článkem, který vždy způsobuje navýšení výdajů a snižuje možnost kontroly. Protože neexistovala a stále neexistuje žádná databáze, která by sledovala subdodavatele (SPOT subdodavatelské vztahy neobsahuje), není možné detekovat jejich růst a působení. Například společnost Blackwater v Iráku poskytovala bezpečnostní služby jako druhý subdodavatel (subdodavatel až na druhé úrovni) společnosti Halliburton v rámci programu LOGCAP. Prvním subdodavatelelem pro Halliburton byly společnosti ESS a Regency Hotel, které zprostředkovaly jako třetího subdodavatele společnost Blackwater. (United States House of Representatives, Committee on Government Reform 2006) Úředník, kontrolující zakázky, dohlíží pouze na hlavního dodavatele, dle podmínek uzavřené smlouvy. (Tierney 2010) Úředníci říkají, že se zástupcem primárního dodavatele běžně komunikují, ale často ho nemohou pravidelně kontrolovat v místě operace. Úředníci tak musejí plně spoléhat na informace poskytnuté zástupcem dodavatele a často si je nemohou v praxi ověřit. Nemají žádné informace o subdodavatelích, protože s nimi ani nejsou v přímém kontaktu a nekontrolují je v místě operace. Často si také i subdodavatel najme dalšího subdodavatele, aniž by o tom primárního dodavatele, který má s USA uzavřenou smlouvu, vůbec informoval. V roce 2008 kvůli špatné kontrole SVS v Afghánistánu bylo zřízeno Ředitelství dohledu nad ozbrojenými dodavateli (Armed Contractor Oversight Directorate, ACOD), zodpovědné za regulaci a dohled nad dodavateli, včetně všech subdodavatelů. Bývalý ředitel ACOD po odchodu z Afghánistánu v prosinci 2009 řekl, že úřad není vůbec schopný dohlížet na všechny dodavatele a subdodavatele – potvrdil, že dokonce i subdodavatelé si najímají další subdodavatele a vzniká tím nerozluštitelná spleť dodavatelů.65 V rámci kontroly SVS si USA najímají dodavatele dokonce i na to, aby tito kontrolovali jiné dodavatele místo vládních úředníků. (Dickinson 2011) To je vzhledem ke správné kontrole absurdní situace, protože přenesení zodpovědnosti kontroly SVS na jinou SVS problémy nevyřeší. Úřady musí stále dohlížet i na dodavatele, kteří mají kontrolovat SVS, a tím pádem se pouze odpovědnost přesunuje, ale množství odvedené práce musí být stále stejné. Například v roce 2004 Bushův úřad pověřil společnost Aegis Corporation tím, aby dohlížela a vedla evidenci incidentů (typu 65

Jako ilustrace toho, jak málo generální dodavatelé vědí o tom, co sami dělají, může sloužit odpověď jedné takové společnosti na otázku zadavatele (USA), kdo zajišťuje ochranu konvojů v Afghánistánu (Tierney 2010: 53-54). Generální dodavatel poslal dva e-maily s různými informacemi. V prvním z 2. prosince 2009 příslušný projektový manažer uvedl jako subdodavatele pro zajištění bezpečnosti konvojů tyto firmy: „Rohulla Escort,” „Afghanistan Naveen,” „Rahim Escort,” a „Commander Mansoor Escort.” V jiném e-mailu z 23. prosince 2009 od jiného projektového manažera stálo, že bezpečnost zajišťují tyto firmy „Com Malik,” „Rohullah,” „Habibullah,” „Naween Security Company,” a „Zadran Security Company.” Každý manažer tak zpět reportoval zcela jiné společnosti.


- 109 -

neopodstatněného střílení zaměstnanců Blackwater na irácké civilisty)66. Cílem bylo snížit konflikty a zjednodušit koordinaci vojenských jednotek a SVS. Nakonec se však tento systém zcela minul účinkem a monitoring incidentů nebyl vůbec veden řádně. (Dickinson 2011) Nejhorší možnou situací tak je, že kontrola SVS nebude nakonec vedena vůbec.

Veřejné zakázky Prostor pro vznik nejrůznějších podvodů a nedostatek kontroly se odehrává již od počátku procesu najímání SVS – tedy u přidělování veřejných zakázek. Kontrakty se SVS uzavírá několik agentur najednou, což dále nahrává špatné kontrole. (Warner a Hunter 2006: 21–22) Výbor pro vládní reformu v roce 2006 ve své zprávě uvádí, že: „Špatné hospodaření je u zakázek rozšířené. Růst počtu federálních zakázek doprovázelo všudypřítomné špatné hospodaření. Prakticky v každé fázi smluvního procesu došlo k chybám: od přípravy smluv, přes zadávání zakázek, až po kontrolu, zda dodavatel vrátil nesprávně vyúčtované částky.“67 (United States House of Representatives, Committee on Government Reform 2006: 4)

Jedním z hlavních problémů z hlediska uzavírání smluv a přidělování zakázek je jejich přidělení bez vypsání veřejné zakázky v rámci rovné hospodářské soutěže.

(Dickinson 2011, Grasso 2007)

Úplná a otevřená soutěž znamená: „všem odpovědným subjektům je dovoleno předložit nabídky v zalepené obálce nebo učinit konkurenční návrhy“.68 (Competition in Contracting Act 1984) Otevřená a plná soutěž se fakt uplatňuje u méně než poloviny zakázek.

Graf 1: Zakázky Ministerstva obrany v roce 2005 Plná a otevřená soutěž

Jiné než plná a otevřená soutěž

Nehlášeno

9%

41%

50%

Zdroj: Walker 2006. 66

Jedná se o ostře sledovaný a často zmiňovaný příklad negativní zkušenosti s chováním SVS, která měla jak politickou dohru, tak vliv na vývoj regulace SVS v USA. Ostraha společnosti Blackwater v roce 2007 v Bagdádu postřílela 17 iráckých civilistů, včetně dětí. Blackwater tvrdil, že konvoj byl přepaden povstalci. Iráčtí svědci nicméně popsali incident jako nevyprovokovaný útok, kdy členové ostrahy bez rozmyslu stříleli do motoristů a osob přítomných na náměstí. Příslušníci ostrahy jsou za svůj čin stíháni. (Reuters 2008) 67 Vlastní překlad: „Contract Mismanagement Is Widespread. The growth in federál contracts has been accompanied by pervasive mismanagement. Mistakes have been made in virtually every step of the contracting process: from precontract planning through contract award and oversight to recovery of contract overcharges.“ 68 Vlastní překlad: „all responsible sources are permitted to submit sealed bids or competitive proposals.”


- 110 -

Veřejná soutěž má přitom vytvořit korektní podnikatelské prostředí a pomoci zefektivnit nákup služeb, popřípadě zabránit korupci. Pokud by probíhaly správně všechny veřejné soutěže a byly otevřené všem nabízejícím bez rozdílu, pak lze předpokládat, že jedním z přínosů by pro USA byla možnost, jak získat toho nejlevnějšího, nejspolehlivějšího, nejzkušenějšího a zároveň nejvhodnějšího dodavatele dle vypsaných základních požadavků. (Schinasi 2007) Nehledě na to, že nevypsání veřejné soutěže na velké zakázky, či vypsání zakázek s omezením a protěžování vybraných dodavatelů deformuje trh s bezpečnostními a vojenskými službami a zároveň nabízí prostor ke korupci. Další navazující nedostatek z hlediska úplných a otevřených soutěží představuje problém vytváření monopolů – to se hojně objevovalo v době Bushova úřadu především v Iráku. Smlouvy byly například přidělovány stejným firmám, na které měl Bush osobní vazby69 – jako je společnost Halliburton – a ty postupně dominovaly celému trhu. (United States House of Representatives, Committee on Government Reform 2006) Zástupce generálního ředitele americké Sněmovny reprezentantů komentoval problémy se zakázkami slovy: „Katastrofa v podobě monopolního systému, tedy nedostatečné hospodářské soutěže, nejen že vyhnala zisky a ceny nahoru, ale také zpomalila tempo potřebného zaměstnávání Iráčanů a poskytování služeb, jež Iráčané tak zoufale potřebovali.“70 (United States House of Representatives, Committee on Government Reform 2006: 14)

Zakázky se také záměrně vypisují na částky nižší, než 50 milionů USD, aby nemusely projít schválením Kongresem; jsou tak málo viditelné, není možné je podrobně studovat a upozorňovat na ně. (Avant 2005: 151–154)71 Kongres také není dostatečně informovaný o akcích ministerstev, a nemůže je tudíž ovlivňovat. Pokud pak se zakázkou nastane nějaký problém, málokdy je řešena. Těžko kontrolovatelné je přidělování meziagenturních zakázek. Tento typ zakázek od roku 2000 průběžně narůstal. O těchto zakázkách není dostatek dat, výběrové procesy na dodavatele často nebývají spravedlivé, a především nejsou přesně vymezené pravomoci mezi jednotlivými agenturami, které zakázky zastřešují. Není jasné, kdo má vydávat jaké pokyny dodavatelům. (Walker 2006: 16) Jinými případy jsou situace, kdy dokumentace k některým zakázkám nebylo vůbec možné nalézt.72 Problémem také je, že u některých zakázek po jejich přidělení a specifikaci již nikoho nezajímá, jak jsou dále naplňovány a neprovádí se jejich kontrola. Tak například v rámci Regulace mezinárodního obchodu se zbraněmi (International Traffic in Arms Regulation, ITAR, 1976)73 jakmile je jednou 69 Halliburton byl jedním z největších přispěvovatelů na Bushovu politickou kampaň před prezidentskou volbou. Bývalý viceprezident USA v době Bushova úřadu, Dick Cheney, byl bývalým generálním ředitelem společnosti Halliburton (Rosemann 2005, Halliburton Watch 2004). 70 Vlastní překlad: „The catastrophe of a monopoly system, of the lack of competition, was not only that it drove profits and prices up, it drove down the pace of employing Iraqis usefully and providing services desperately needed by Iraqis.“ 71 K této praxi se přistoupilo po zakázce Vinellu v Saúdské Arábii, která překračovala 50 milionů USD. Vzbudila velkou kontroverzi, a proto se dnes systém raději dopředu obchází. 72 Audit společnosti KPMG v roce 2004 upozornil, že ve 37 případech na Ministerstvu obrany nelze dohledat dokumentaci ke smlouvám s dodavateli v hodnotě 185 milionů USD. Ve 111 případech nešlo nalézt dokumentaci k prováděným službám vůbec. Mít základní data jako podklad k vedení operací je naprostá nutnost pro strategické a manažerské rozhodování. Přitom právě vojenská oblast si nutně ze své povahy vyžaduje správné plánování a rozmístění zdrojů (Gordon 2007). 73 Ministerstvo zahraničí zodpovídá za kontrolu implementace ITAR skrze Úřad pro kontrolu obchodu se zbraněmi (Directorate of Defence Trade Controls, DDTC). DDTC pracuje jako předlicenční kontrola. Může zamítnout, pozastavit, nebo schválit udělení


- 111 -

vydána licence povolující užití zbraní, nikdo již její udělení dále při provádění operace nepřezkoumává. Ačkoliv je tak prvotní proces v rámci žádosti o udělení licence velmi složitý, při jejím udělení si už v podstatě SVS může dělat téměř, co chce. (Avant 2005) Vzhledem k tomu, že bylo od začátku jasné, že USA nezvládají kontrolu SVS, chtěl Obama zprůhlednit spolupráci s těmito společnostmi. Bushovy úřady obvykle nestály o zveřejňování údajů o zakázkách se SVS a snažily se některé nepříjemné kauzy tzv. „zamést pod koberec“. Prezident Obama (v té době ještě senátor) proto navrhl Federální zákon o finanční odpovědnosti a transparentnosti (Federal Funding Accountability and Transparency Act, FFATA, 2006). Platnost zákona vedla ke vzniku webových stránek USAspending.gov spuštěných v roce 2007.74 Webové stránky dokážou uspokojit odpovědi na otázky: kam plynou vládní prostředky, kolik jich bylo, jaká společnost je získala a na jaký úkol byla využita. Ovšem nedokážou zodpovědět základní – a v podstatě s ohledem na transparentnost a kontrolu – klíčové otázky typu: proč se vládní agentury rozhodly vybrat takové dodavatele, jaké vybraly; jestli odvedená práce byla adekvátní; proč někteří dodavatelé opakovaně získávali velké zakázky; proč byly některé služby a zboží tak drahé; proč některé agentury musí „outsoursovat“ takové množství služeb; zda skutečně dodavatelé splnili úkoly, za které jim bylo zaplaceno a zda je splnily včas. (OMB Watch 2010) Je zřejmé, že tato fakta by měla být smyslem transparentnosti a zákon tak v podstatě není v praxi „dotažený“. To, že se povedlo zákon prosadit je určitý pokrok, vzhledem k situaci, jaká dlouhou dobu ve využívání SVS panovala. Pouhé umístění některých dokumentů na webové stránky však v praxi nemůže vést k transparentnosti procesů najímání a využívání SVS.

Kontrolní a auditní úřady USA nejsou schopné na SVS účinně dohlížet jednoduše i kvůli tomu, protože mají procesní problémy s kontrolními a uditními úřady, zodpovědnými za SVS. Už v roce 2001 GAO vyjádřil obavy, že úřady nemají dostatek kapacit, na kontrolu jednotlivých zakázek, a to z důvodu snižování počtu zaměstnanců na jednotlivých úřadech. (Warner a Hunter 2006: 8) Ačkoliv od roku 2000 do 2005 vzrostl počet zakázek Ministerstva obrany o 88 %, počet zaměstnanců dohlížejících na jejich plnění zůstal víceméně stejný. Navíc někteří zaměstnanci odcházeli do důchodu a tím pádem odnášeli cenné zkušenosti. Stejně tak GAO zpochybňoval, že zaměstnanci mají dostatečné zkušenosti a schopnosti na vedení kontrol zakázek. (United States Government Accountability Office 2004: 45) Například vojenským velitelům zodpovídajících za SVS bylo vytýkáno, že v rámci programu LOGCAP nerozumějí úloze společnosti Halliburton v Iráku. Nerozuměli jak přiděleným úkolům, tak využívání dodavatelů na válečném poli. Logistické jednotky prošly pouze 2týdenním školením o úkolech dodavatelů a organizaci

licence a může iniciovat trestní stíhání. Sankce za porušení ITAR mohou být různé: od finanční pokuty do 1 milionu USD do 10 let odnětí svobody pro jednotlivce (Caparini 2007: 60). 74 USAspending: http://www.usaspending.gov/. Zajímavostí je, že některé neziskové organizace ještě před spuštěním vládního systému samy podobné stránky provozovaly, jako například: OMB Watch. http://www.fedspending.org/.


- 112 -

práce, těsně před tím, než byly vyslány do Iráku. (United States House of Representatives, Committee on Government Reform 2006: 33) Přestože počet zakázek v době Bushova úřadu rapidně narůstal, počet dohlížejících úředníků se nezvyšoval. V letech 2003 a 2004 na operaci v Iráku dohlíželo na zakázky Ministerstva obrany pouhých 110 až 120 zaměstnanců. (United States House of Representatives, Committee on Government Reform 2006: 31–32)

Graf 2: Vývoj počtu zaměstnanců v Agentuře pro řízení zakázek v resortu obrany, 1990–2008

Zdroj: Commission on Army Acquisition and Program Management in Ecpeditionary Operations 2007: 51

Výstupem

auditového

procesu

na

Ministerstvu

obrany

by

mělo

být

Doporučení

(Recommendation), jímž by se mělo ministerstvo následně řídit a napravit případné nedostatky. Ministerstvo obrany tvrdí, že například v letech 2007, 2008 a 2009 implementovalo nápravná opatření v 97–98 % případech. Ovšem hloubková analýza Doporučení a nápravných opatření ukázala, že opatření jsou v průměru zavedena u 80 % Doporučení, přičemž je tendence počtu úspěšného uzavření případů spíše klesající (Grassley 2010: 40). Tabulka 3: Stav plnění Doporučení Ministerstva obrany, 2003–2008 Rok

Doporučení

Uzavřeno

107 225 33 184 272 152 973

102 221 29 148 201 99 800

2003 2004 2005 2006 2007 2008 Celkem Zdroj: Grassley 2010: 40

Procent uzavřeno 95,3 87,4 87,9 80,4 73,9 65,1 82,2

Nedořešeno 5 4 4 36 71 53 173

Procent nedořešeno 4,7 1,8 12,1 19,6 26,1 34,9 17,8


- 113 -

To, že ze strany úředníku nefunguje správně kontrola SVS, nahrává různému podvodnému jednání – a to nejenom na straně samotných SVS, ale i u zaměstnanců amerických úřadů. Auditoři, kteří v roce 2007 shlédli zakázky v hodnotě 57 miliard USD, konstatovali, že američtí úředníci dovolovali SVS opakovat pracovní dny, převyšovat ceny a započítávat si služby, které nikdy nebyly dodány. Jeden USD ze 6 USD účtovaných na vrub americké vlády byl vždy rozporuplný. Největší podíl na předražování zakázek měla společnost Halliburton.75 Takovýchto případů podvodného chování SVS je opravdu mnoho76 – spousta z nich je odhalena až následným auditem. Vzhledem k nedostatečnému počtu úředníků kontrolujících SVS, bylo rozhodnuto, že jejich počet bude navýšen. (Inspector General. Department of Defense 2008: 10) Ovšem mírný nárůst zaměstnanců v auditu problémy s dohlížením z hlediska kapacit na Ministerstvu obrany zdaleka nevyřešil. Ukázalo se, že za problémy s nedostatečnou kontrolou nemusí nutně stát nedostatečný počet zaměstnanců, ale spíše špatné řízení a nedostatečná efektivita práce. Naskýtá se zde otázka: „Kdo bude kontrolovat kontrolory?“ – obzvlášť v případě, kdy oni sami se dopouštějí závažných chyb. Ačkoliv v auditním oddělení narostl počet zaměstnanců zhruba o 100, snížila se produktivita jejich práce. Pouhých 100 zpráv bylo vydáno 650 auditory – to znamená, 6 auditorů pracovalo na jedné zprávě jeden rok. V prvním čtvrtletí roku 2009 dokonce nebyla vydána žádná zpráva. Zprávy následně „leží“ na stole řídících pracovníků několik týdnů, či dokonce několik měsíců, než je s nimi naloženo (Grassley 2010: 12–15).

Graf 3: Vývoj počtu vydaných zpráv oddělením auditu Ministerstva obrany, 2000–2009

Zdroj: Grassley 2010: 13

75

Také KBR, dceřiná společnost Halliburtonu, vědomě porušovala americké předpisy na výběrová řízení dodavatelů. Uváděla nepravdivé údaje o cenách poskytnutých služeb a materiálu. Přesto byly společnosti KBR několikrát obnoveny a prodlouženy smlouvy a přiděleny nové zakázky. 76 Velké množství jich je uvedeno například v Stranger 2009 a Dickinson 2011.


- 114 -

Graf 4: Průměrný počet vypracovaných zpráv auditorem Ministerstva obrany, 2000–2009

Zdroj: Grassley 2010: 14

Auditní zprávy trvá zpracovat od 18 až do 38 měsíců (rok 2009). Některé zprávy dokonce nejsou zpracovány ani po 4 letech od jejich zadání v roce 2006 (rok 2009). Další auditní zprávy trvalo zpracovat dokonce tak dlouho, že byly nakonec raději zrušeny z důvodu velkých finančních nákladů. Sami vedoucí pracovníci oddělení přiznávají, že liknavost práce je největším nedostatkem. (Grassley 2010) Pokud trvá tak dlouho zprávy připravit (1–3 roky) je zřejmé, že už v době vydání nejsou relevantní a nemají pro kontrolu SVS žádnou hodnotu.

Porušování zákonů a politická vůle řešit prohřešky Pokud dochází k nějakému porušování zákonů a nedostatečně probíhá kontrola SVS, pak se od toho vlády často distancují, protože nechtějí být s pachatelem spojovány. Stejně tak jsou málokdy SVS a jejich zaměstnanci za své činy skutečně stíháni. (Lenardt 2007: 140–141) Když například v roce 2001 sestřelila společnost Aviation Development Corp. pracující pro CIA nad Jižní Amerikou letoun s misionářem a jeho sedmiměsíční dcerou – v domnění, že se jedná o pašeráky kokainu – CIA a Ministerstvo zahraničí odmítlo k případu poskytnout jakékoliv informace, čímž znemožnilo vyšetřování případu Kongresem. (Yeoman 2003) Podobně nebylo snadné stíhat ani osoby ze společnostní CACI International a Titan Incorporated, které se podíleli na týrání vězňů ve věznici Abu Ghraib. USA nemohly dlouho dohledat dokumentace zakázek společností a tím pádem zjistit podmínky poskytovaných služeb. (Holmqvist 2005: 38) Obdobné je i působení Blackwateru v Iráku. Přestože společnosti nebyla prodloužena licence, Blackwater stále pracoval jako osobní ostraha diplomatů USA v Iráku, další zaměstnanci prováděli pozemní operace a část pilotovala helikoptéry. Blackwater systém obešel pouze tím, že se přejmenoval na Xe, ale jinak společnost jako taková zůstala ve všem naprosto totožná. (Lee a Baker 2009) Blackwateru v době, kdy bylo jasné, že nebude dále licencovaný, USA


- 115 -

obnovily smlouvu. Tím také podrývaly autoritu Iráku a čerstvě nabitou suverenitu státu, když i přes jeho odpor nechali v zemi působit tuto společnost. Paradoxně, přestože USA stále naléhaly na irácké úřady, aby převzaly do svých rukou odpovědnost za budoucnost země. Přestože některé společnosti stojí za velkými prohřešky, úřady je nedostatečně trestají. Zarážející jsou některá „trestající“ opatření za porušení amerických zákonů. Tak se například společnost Xe domluvila s vládou USA, že zaplatí pokutu ve výši 42 milionů USD a její problémy z minulosti budou zažehnány. (Novinky 2010c) Nejen, že je pokuta vzhledem k velikosti společnosti a příjmech ze zakázek velmi malá, ale na druhé straně nemá žádný efekt. Společnost se může dále ucházet o zakázky, ačkoliv je veřejně známé, že ji doprovází řada skandálů. Ve vztahu ke kontrole financí stál Obama v roce 2008 za návrhem Zákona o posílení

průhlednosti a zodpovědnosti ve vládních výdajích (Strengthening Transparency and Accountbility in Federal Spending Act 2008), který navazuje na FFATA. Tento návrh by vyžadoval, aby vláda poskytovala více informací, než je určeno zákonem FFATA a zveřejňovala je také prostřednictvím

USAspending.gov: žádost o předložení návrhu, oznámení o zadání zakázky, aktuální smlouvy, zdokumentovaný rozsah práce, data udělení zakázek, všechny úřady, které měly co dočinění se zakázkou, nejnižší a nejvyšší nabídnuté ceny, a další. Tento návrh také prohlubuje zákon Military

Extraterritorial Jurisdiction Act (MEJA 2000)77 a měl by zaručit, že se MEJA bude vztahovat na všechny armádní dodavatele zapojené do naléhavých operací. Zdůrazňuje potřebu vytvořit v rámci Federálního úřadu pro vyšetřování (Federal Bureau for Investigation, FBI) nějaký odbor, který by se zabýval vyšetřováním kauz přímo na místě, kde jsou SVS nasazeny. (Ortiz 2010: 144) Návrh zákona také požadoval, aby federální agentury podávaly Kongresu zprávy o počtech najatých vojenských kontraktorů, jejich úmrtích, zraněních a disciplinárních řízeních vedených proti nim. Zákon v Kongresu doposud neprošel (The Library of Congress 2008) a může sloužit jako příklad nedostatku politické vůle projednávat tento typ zákonů a zlepšovat prostředí kontroly SVS. Zajímavé je, že MEJA v praxi nikdy nebyl aplikován až do roku 2007, přestože zákon pochází již z roku 2010. Málokdo byl na jeho základě stíhán. Do roku 2008 bylo zahájeno pouhých 50 stíhání. (Ortiz 2010: 144) Prvním sledovaným případem, byl soud s pěti zaměstnanci Blackwateru, kteří střelbou zabili 17 civilistů na iráckém náměstí. (Daily Mail 2010) Pro získávání některých informací o zakázkách pod kontrolou státu od státních úřadů veřejnost, žurnalisté a výzkumná centra využívají zákon o přístupu k informacím FOIA. Zákon však zároveň stanoví přesně 9 výjimek, kdy různé údaje s ohledem na jejich citlivost a osobní práva jednotlivců není možné poskytovat. Při vyžádání detailů například o údajích z USAspending.gov na základě FOIA je zbytek informací uznán jako utajený a není možné jej získat. (OMB Watch 2010) Přitom Obama úřadům nařídil, aby se méně odvolávaly na výjimky o poskytování údajů na základě FOIA a požadované informace tázajícím sdělily. Neexistuje tedy vůle situaci zlepšovat a prostředí využívání SVS více zprůhlednit. 77

MEJA je specielně vytvořený na postihy zaměstnanců SVS. Vyjmenovává přečiny spáchané v zahraničí, za které je možné stíhat zaměstnance SVS (jakožto fyzické osoby).


- 116 -

Závěr Zahájení vojenských operací v Iráku a Afghánistánu přineslo řadu nových poznatků o využívání a působení SVS. S novou situací se USA stále nepovedlo vypořádat. Nejenže jsou tyto společnosti schopné přinést ve vojenských operacích některé výhody (například v podobě navýšení pracovních kapacit, ulehčení práce armády), ale bohužel také řadu nevýhod. Jedním z nich je to, že je potřeba tyto společnosti mnohem více kontrolovat, na což USA od roku 2001 výrazně narážejí. Vzhledem k současnému ohromnému využívání SVS na tuto situaci nebyly připraveny. To je ovšem neomlouvá, když ani po 10 letech nejsou schopny zajistit zlepšení kontroly, nebo alespoň systém adekvátně modifikovat. Kontrola a monitoring SVS je v případě USA zcela nejproblematičtější oblastí vzhledem k využívání těchto společností. Podle mého názoru stojí za největší částí negativních jevů, které se v souvislosti s využíváním SVS (výhradně u USA) vyskytují – předražování, korupce, podvody, neschopnost plánovat, trestat prohřešky atd. Ačkoliv USA mají dostatek právních nástrojů k tomu, jak problémy nedostatečné kontroly a monitoringu SVS řešit/zmírňovat (i ve srovnání s jinými státy), v praxi se jim to nedaří. Domnívám se, že pokud by kontrola a monitoring SVS probíhaly řádně – nebo alespoň výrazně lépe, než je tomu dnes – pak by bylo možné prohřešky SVS lépe trestat; a především jim ve velké řadě případů zcela předejít, či alespoň jejich počet omezit. Nedostatky v systému vznikají jak na straně SVS, tak i na straně úřadů USA. Nedostatky se objevují v celém procesu využívání SVS, ve všech možných oblastech. Zdaleka jsem v článku neuvedla všechny případy – protože je jich v praxi opravdu hodně – ale pokusila jsem se udělat alespoň přehled těch základních a zásadních, které je nutné aktuálně začít odstraňovat. V následujícím období by se proto USA měly zaměřit především na to, jak kontrolu vylepšovat a to v těchto oblastech: vylepšování databází s informacemi o SVS, zlepšování systému zadávání veřejných zakázek, tvorba mechanizmů pro pravidelnou kontrolu probíhajících zakázek, zlepšení komunikace napříč všemi dotčenými úřady (armádou), zlepšení fungování kontrolních/auditních úřadů a v neposlední řadě usilovat o důsledné trestání přestupků podle platných zákonů. Situaci na poli kontroly a monitoringu SVS nejlépe vystihuje následující citát: „Organizace, které mají na starosti dohlížet na smlouvy, nenesou žádnou odpovědnost. Dodavatelé nenesou žádnou odpovědnost. Pověřené osoby nenesou žádnou odpovědnost…. Nikdo za nic nenese odpovědnost… Lidé by měli být odměňováni za dobře vykonanou práci. Ale když něco nejde tak, jak by mělo, je třeba z toho vyvodit důsledky.“78 (Hope 2007)

Zatím se žádné vládě USA situaci nezdařilo výrazně vylepšit a vyřešit. Je zřejmé, že USA na poli kontroly a monitoringu SVS – potažmo celkového využívání těchto společností – budou muset ještě překonat dlouhou cestu ke zlepšení.

78 Vlastní překlad: „Organizations charged with overseeing contracts are not held accountable. Contractors are not held accountable. The individuals responsible are not held accountable…. There is no accountability… People should be revarded hen they do a good job. But when things don't go right, there have to be consequences“.


- 117 -

Literatura: Avant, Deborah D. 2005. The Market for Force: The Consequences of Privatizing Security. Cambridge: Cambridge University Press. Avant, Deborah D. 2007. „Contracting for Services in U.S. Military Operations“. Political Science & Politics, Volume 40, Issue 3, str. 457–461. Brayton, Steven. „Outsourcing War: Mercenaries and the Privatization of Peacekeeping“, Journal of International Studies, vol. 55, No. 2, Spring 2002, str. 303–329. Brinkerhoff, John R. November 1997. „External Support for the Army in the Persian Gulf War”. Institute for Defense Analyses. IDA Document D-2019. Alexandria US.

Business Transformation Agency. February 2010. „DBSAE – Synchronized Pre-Deployment and Operational Tracker“. (http://www.bta.mil/products/DBSAE_Portfolio/onepage/SPOT.pdf) Cahlink, George. February 1 2002. „Army of Contractors”. Government Executive Magazine (http://www.govexec.com/features/0202/0202s5.htm) Caparini, Marina. 2007. „Domestic Regulation: Licencing Regimes for the Export of Military Goods and Services”. In: From Mercenaries to Market: The Rose and Regulation of Private Military Companies. Chesterman, Simon; Lehnardt, Chia: New York US: Oxford University Press, str. 158– 151. Carafano, James Jay. 2008. Private Sector, Public Wars: Contractors in Combat – Afghnistan, Iraq, and Future Conflicts. Westport US: Praeger Security International

Commission on Army Acquisition and Program Management in Ecpeditionary Operations. October 31, 2007. „Urgent Reform Required: Army Expeditionary Contracting.“ (http://www.army.mil/docs/Gansler_Commission_Report_Final_071031.pdf. Navštíveno 20.1.2011)

Competition in Contracting Act. 1984. S. 2701, Public Law 98–369. Congressional Budget Office. August 2008. „Contractors’ Support of U.S. Operations in Iraq”. Pub. No. 3053. Congressional Budget Office (http://www.cbo.gov/ftpdocs/96xx/doc9688/08-12IraqContractors.pdf)

Daily Mail. 1th January 2010. „Blacklash fars as U.S. judge throws out case against Blackwater guards charged with killing 17 Iraqis“. (http://www.dailymail.co.uk/news/worldnews/article1239809/Judge-tosses-case-Blackwater-guards-charged-killing-17-Iraqis-technicality.html)

Defense Base Act. Public No. 208-77th Congress Passed August 16, 1941, as Amended, S. 1642. Department of Defense. September 2009. „Aquisition Strategy for Defense Base Act Insurance.” Report to Congress. Department of Defense. Office Deputy Under Secretary of Defense. (http://s3.amazonaws.com/propublica/assets/contractors/dod_dba_insurance_strategy_sept2009. pdf. Navštíveno 14.12.2010) Dickinson, Laura A. 2011. Outsourcing War & Peace: Preserving Public Values in a World of Privatized Foreign Affairs. New Haven and London: Yale University Press. Eichler, Jan. 2009. Mezinárodní bezpečnost v době globalizace. Praha: Portál


- 118 -

Federal Funding Accountability and Transparency Act, September 26, 2006. S. 2590, Public Law 109– 282.

Freedom of Information Act. July 4, 1966. S. 383. Public Law 89-554, 80; Znění pozdějších přepisů 1996, 2002, 2007.

Freedom of Information Act. July 4, 1966. S. 383. Public Law 89-554, 80; Znění pozdějších přepisů 1996, 2002, 2007. Glanz, James. September 1, 2009. „Contractors Outnumber U.S. Troops in Afghanistan“. New York Times. (http://www.nytimes.com/2009/09/02/world/asia/02contractors.html) Gordon, Joy. April 2007. „Iraq: Follow the Money”. Global Policy Forum. (http://www.globalpolicy.org/component/content/article/168/37265.html) Grassley, Charles E. – připraveno zaměstnanci senátora. September 7, 2010. „Oversight Review of Audit Reporting by the Department of Defense – Office of Inspector General”. (http://grassley.senate.gov/about/upload/Defense-09-15-10-Oversight-Review-of-OIG-Audit.pdf) Grasso, Valerie Bailey. September 2010. „Defense Logistical Support Contracts in Iraq and Afghanistan: Issues for Congress”. CRS Report for Congress. RL33834. Congressional Research Service. (http://www.fas.org/sgp/crs/natsec/RL33834.pdf) Grasso, Valerie Baily. Noember 15, 2007. „Defense Contracting in Iraq: Issues and Options for Congress.” CRS Report for Congress. RL33834. (https://acc.dau.mil/adl/enUS/189288/file/32501/CRS%20Report%20for%20Congress.pdf) Grasso, Valerie Baily. Webel, Baird. Szymendra, Scott. April 9, 2010. „The Defense Base Act (DBA): The Federally Mandated Workers’ Compensation System for Overseas Government Contractors”. Congressional Research Service. RL34670. (http://www.fas.org/sgp/crs/natsec/RL34670.pdf)

Halliburton Watch. 3. August 2004. „Payback: 99 percent of political donations from Halliburton’s board of directors go to Republicans”. (http://www.halliburtonwatch.org/news/board_political_donations.html) Holmqvist, Caroline. January 2005. „Private Security Companies, The Case for Regulation“. SIPRI Policy Paper No. 9. Stockholm: SIPRI (http://books.sipri.org/files/PP/SIPRIPP09.pdf) Hope, Yen. 15 February 2007. “Auditors: Billions Squandered in Iraq”. The Associated Press (http://www.truth-out.org/article/auditors-billions-squandered-iraq) Hutton, John P. 14.12.2009. „Contingency Contracting DOD, State, and USAID Are Taking Actions to Track Contracts and Contractor Personnel in Iraq and Afghanistan. Washington“ GAO Report 09538T. United States Government Accountability Office. (http://www.gao.gov/new.items/d09538t.pdf)

Inspector General United States Department of Defense. May 4, 2009. „Health Care Proided by Military Treatment Facilities to Contractors in Southwest Asia”. Report No. D-2009-078. Inspector General United States Department of Defense. (http://www.dodig.mil/audit/reports/fy09/09078.pdf)

Inspector General. Department of Defense. March 31, 2008. „Department of Defense Inspector General Growth Plan for Increasing Audit and Investigative Capabilities, Fiscal Years 2008-2015.” Inspector General. Department of Defense (http://www.fas.org/irp/agency/dod/ig-growth.pdf)

International Traffic in Arms Regulation. 1976. S. 744. Public Law 90-629


- 119 -

Isenberg, David. 2008. Shadow Force: Private Security Contractors in Iraq. US> Praeger. Ivanovich, David. February 9, 2008. „Contractor deaths up 17 percent across Iraq in 2007“. Chron World. (http://www.chron.com/disp/story.mpl/front/5528613.html) Jennings, M. Kathleen. 2006. „Armed Services: Regulating the Private Military Industry”. FATO. FATO report 532. Oslo: FATO. (http://www.fafo.no/pub/rapp/532/532.pdf) Kidwell, Deborh C. 2010. Public War, Private Fight? The United States and Private Military Companies. US Forth Leavenworth: Combat Studies Institute Press. Kinsey, Christopher. 2006. Corporate Soldiers and International Security: The Rise of Private Military Companies. London: Routledge. Krishan, Armin. 2008. War as business: technological change and military service contracting, Ashgate: Adelshort. Leander, Anna. 2007. :Regulating the Role of Private Military in Shaping Securitz and Politics:. In: From Mercenaries to Markets: The Rise and Regulation of Private Military Companies. Chesterman, Simon; Lehnardt, Chia: New York US: Oxford University Press, str. 49-67. Lee, Matthew a Baker, Mike. April 20, 2009. „Blackwater Continues Iraq Operations Without Licence“. The Huffington Post. (http://www.huffingtonpost.com/2009/04/20/blackwater-continuesiraq_n_189116.html) Lilly, Damian. 2000. „The Privatization of Peacekeeping: Prospects and Realities“. Disarmment forum: Peacekeeping: evolution or extintion? (http://www.ppl.nl/ebooks/files/UNIDIR_pdf-art135.pdf)

Military Extraterritorial Jurisdiction Act. 2000. S. 2488 Public Law 106–523 Miller, Christian T. 26. February 2010. „The Other Victims of Battlefield Stress; Defense Contractors’ Mental Health Neglected“. ProRepublica. (http://www.propublica.org/article/injured-contractorsthe-other-victims-of-battlefield-stress-224) Newell, Virginia; Sheehy, Benedict. Winter 2006. „Corporate Militaries and States: Actors, Interactions, and Reactions”. Texas International Law Journal, Volume 41, Issue 1, str. 68–101.

Novinky. 25. srpna 2010c. „Ochranka Blackwater ohrožovala bezpečnost USA, má to spravit pokuta“. Novinky. (http://www.novinky.cz/zahranicni/amerika/209581-ochranka-blackwater-ohrozovalabezpecnost-usa-ma-to-spravit-pokuta.html) O'Keefe, Ed. June 10, 2009. „Senators Press State Dept. on Embassy Security“. The Washington Post. (http://voices.washingtonpost.com/federaleye/2009/06/senators_press_state_dept_on_e.html?hpid=news-col-blog)

OMB Watch. 14 September 2010. „Posting Federal Contracts Online: The Next Step in Contracting Transparency?“ (http://www.ombwatch.org/node/11271) Ortiz, Carlos. 2004 „Regulating Private Military Companies: States and the Expanding Business of Commercial Security Provision“. In: Global Regulation. Managing Crises After the Imperial Turn. Ed. Pilj, Kees van der; Assassi, Libby; Wigan, Duncan. Houndmills / New York: Palgrave Macmillan, str. 205–219. Ortiz, Carlos. Private armed forces and global security: a guide to the issues. US: Praeger.


- 120 -

Partlow, Joshua. August 17, 2010. „Karazi wnats provate security firms out of Afghanistan“. The Washington Post. (http://www.washingtonpost.com/wpdyn/content/article/2010/08/16/AR2010081602041.html) Pavka, Marek. 2000. „Soukromé vojenské společnosti zabývající se vojenskou činností“. Centrum strategických studií. Brno: Centrum strategických studií. (http://www.barrister.cz/strat/bulletin/page.php?id=9). Perlo-Freeman, Sam a Sköns, Elizbeth. 2008. „The Private Military Services Industry“. SIPRI Insights on Peace and Security. Number 1, Stockholm: SIPRI. Renou, Xavier. March 2005. „Private Military Companies Against Development“, Oxford Development Studies, volume 33, Issue 1, str. 107–115. Rosemann, Nils. 2005. „The Privatization of Human Rights Violations – Business’ Impunity or Corporate Responsibility?, The Case of Human Rights Abuses and Torture in Iraq”, Non-State Actors and International Law, Issue 5, str. 77–100. (http://sobek.colorado.edu/~lewiso/Private%20Corporations%20and%20Human%20Rights.pdf )

Rosemann, Nils. 2008. „Code of Conduct: Tool for Self-regulation for Private Military and Security Companies“. Geneva Centre for the Democratic Control of Armed Forces. Occassional Paper No. 15. Geneva: Geneva Centre for the Democratic Control of Armed Forces. (se2.dcaf.ch/serviceengine/Files/DCAF/94661/.../OP15_Rosemann.pdf) Schooner, Steven L. a Swan, Collin D. September 2010. „Contractors and the Ultimate Sacriface“. Service Contractor. Professional Services Council. (http://www.pscouncil.org/Content/NavigationMenu/Publications/ServiceContractorMagazine/SC_S EPT2010_Web.pdf#page=16) Schwartz, Moshe. 14.12.2009. „Department of Defense Contractors in Iraq and Afghanistan: Background and Analysis” CRS Report for Congress. R40764. Washington US: Congressional Research Service (http://www.fas.org/sgp/crs/natsec/R40764.pdf) Schwartz, Moshe. 2.7.2010. „Department of Defense Contractors in Iraq and Afghanistan: Background and Analysis” CRS Report for Congress. R40764 – revidovaná a aktualizovaná verze. Washington US: Congressional Research Service. (http://www.fas.org/sgp/crs/natsec/R40764.pdf)

Service Acquisition Reform Act. 1996. S. 1412. P.L. 108–136. Service Acquisition Reform Act. 1996. S. 1412. Public Law 108–136. Singer, Peter W. 2004. : Corporate Warriors: The Rise of the Privatised Military Industry. US: Cornell University Press. Singer, Peter W. January 4 2007. „The Law Catches Up to Private Militaries, Embeds.“ Brookings Institution. (http://www.brookings.edu/articles/2007/0104defenseindustry_singer.aspx) Singer, Peter W. November 2004b. „The Private Military Industry and Iraq: What Have We Learn and Where to Next?”, Policy paper, Centre for the Democratic Control of armed forces. Geneva: Geneva Centre for the Democratic Control of armed forces. (http://wiki.victorybriefs.com/downloads/session-ii-week-1-articles/2004_Singer-Overview.pdf) SIPRI. 2010. SIPRI Yearbook 2010. Stockholm: SIPRI (http://www.sipri.org/yearbook/2010/files/SIPRIYB201005-AB.pdf)


- 121 -

Stranger, Allison. 2009. One Nation Under Contract: The Outsourcing of American Power and the Future of Foreign Policy. New Heaven, London: Yale University Press

Strengthening Transparency and Accountability in Federal Spending Act of 2008 (S. 3077). The National Association of State Auditors. (http://www.nasact.org/washington/downloads/announcements/06_08_summary_S3077.pdf)

Synchronized Predeployement and Operational Tracker (SPOT). September 22, 2009. (http://www.tam.usace.army.mil/Documents/IndustryDayDocs/SPOT.pdf)

The Library of Congress. S.3077, Strengthening Transparency and Accountability in Federal Spending Act of 2008. (http://thomas.loc.gov/cgi-bin/bdquery/z?d110:s.03077) The Uniform Code of Military Justice. 1951. S. 109. Public Law 81–506. Tierney, John F. and staff. June 2010. „Warlords Inc.: Exortion and Corruption Along the U.S. Supply Chain in Afghanistan.“ U.S. House of representative. (http://www.cbsnews.com/htdocs/pdf/HNT_Report.pdf)

Uniform Code of Military Justice. 1951. S. 109. Public Law 81–506. United States Department of Labor. http://www.dol.gov/. United States Government Accountability Office 2004. „Military Operations: DOD’s Extensive Use of Logistics Support Contracts Requires Streghtened Oversight”. GAO-04-854. (http://www.gao.gov/new.items/d04854.pdf)

United States Government Accountability Office. „Iraq and Afghanistan: DOD, State, and USAID Face Continued Challenges in Tracking Contracts, Assistance Instruments, and Associated Personnel.”. GAO-11-1. (http://pdf.usaid.gov/pdf_docs/PCAAC147.pdf)

United States Government Accountability Office. April 29, 2005. „Defense Base Act Insurance: Review Needed of Cost and Implementation Issues”. GAO-05-280R. (http://www.gao.gov/new.items/d05280r.pdf)

United States Government Accountability Office. July 2004. „Military Operations: DOD’s Extensive Use of Logistics Support Contracts Requires Strenghtened Oversight”. GAO-04-854. (http://www.gao.gov/new.items/d04854.pdf)

United States Government Accountability Office. October 2009. „Contingency Contracting: DOD, State, and USAID Continue to Face Challenges in Tracking Contractor Personnel and Contracts in Iraq and Afghanistan“. (http://www.gao.gov/new.items/d101.pdf)

United States Governmental Office „Contract Management: DOD Vulnerabilities to Contracting Fraud, Waste, and Abuse“. GAO Report 06838. United States Governmental Office. (http://management.energy.gov/documents/GAO-06838r.pdf)

United States House of Representatives, Committee on Government Reform – Minority Staff. June 2006. „Dollars, Not Sense: Governing Contracting Under the Bush Administration“. Připraveno pro senátora Henry A. Waxmana. (http://www.halliburtonwatch.org/reports/waxman0606.pdf) USAspending: (http://www.usaspending.gov/) Walker, David M. September 7, 2006. „DOD Acquisitions: Contracting for Better Outcomes”. United States Government Accountability Office. (http://www.gao.gov/new.items/d06800t.pdf)


Warner, John a Hunter, Duncan. July 7, 2006. „Contract Management: DOD Vulnerabilities to Contracting Fraud, Waste, and Abuse“. United States Governmental Office. (http://management.energy.gov/documents/GAO-06838r.pdf) Yeoman, Barry. May/June 2003. „Soldiers of Good Fortune“. Mother Jones. (http://motherjones.com/politics/2003/05/soldiers-good-fortune)

- 122 -


- 123 -

Definiční ukotvení a analýza konceptu protiteroristické politiky Raimonda Nováčková Abstrakt: Předkládaný příspěvek rozebírá koncept protiteroristické politiky. První část se zabývá samotným definičním vymezením a souvisejícími problémy s ukotvením. Ve druhé části jsou pak představeny jednotlivé modely protiteroristické politiky, jako například model politický, válečný, evropský či model trestního soudnictví a tajných služeb. Následující část se poté věnuje výchozím předpokladům a kritériím efektivity v rámci protiteroristické politiky. Posléze je nabídnut i detailnější rozbor nejrůznějších nástrojů a technik, od legislativně-justičních až po ty operativní. Samotný závěr pak nabízí shrnutí a možné výzvy do budoucna. Abstract: This article discusses the concept of the counter-terrorism policy. The first part deals with the definitions and related issues and problems. The second part presents the various models of counter-terrorism policies, such as a political, military, the European model or criminal justice and intelligence gathering model. The following section then deals with the basic assumptions and criteria of effectiveness of the counter-terrorism policy. Then the text offers a detailed analysis of the various tools and techniques, from the legislative and justice one to the operative ones. The conclusion then provides a summary and possible future challenges. Koncept protiteroristické politiky a související problematika definiční ukotvení Koncept protiteroristické politiky úzce souvisí s chápáním pojmu terorismu jako takového. Vzhledem ke skutečnosti, že dosud neexistuje univerzální definice tohoto termínu, je zřejmé, že ani v rámci protiteroristické politiky není možné počítat s jednotným a přesným vymezením. V tomto případě lze tedy hovořit o určité logické provázanosti, z níž vyplývá, že pokud se změní samotná definice terorismu, změní se i způsob reakce na tuto hrozbu. (Crenshaw 2001: 451) Avšak zatímco na samotnou definici terorismu je nahlíženo z poměrně široké perspektivy, protiteroristická politika je v mnoha případech formulována z velice úzkého úhlu pohledu. (Pillar 2001: 24) Jak lze tedy protiteroristickou politiku definovat? Z výše uvedeného vyplývá, že samotné stanovení definice protiteroristické politiky představuje nelehký úkol. Přesto existuje hned několik vymezení, o něž je možno se v rámci této problematiky opírat. Definice protiteroristické politiky představuje především souhrn nejrůznějších opatření, postupů, akcí, technik a nástrojů, prováděných ze strany vládních, justičních, vojenských, policejních či zpravodajských institucí. (Řiháčková 2006) Jiné ohraničení protiteroristické politiky hovoří o dvojím náhledu. A sice z perspektivy jednání států vůči pachatelům teroristických činů či teroristických organizací jako takových a z hlediska akcí, majících za cíl snižování potenciálu těchto uskupení pro nabírání svých budoucích členů. V tomto případě je protiteroristickou politiku možno pojímat jako akci ze strany státu, určenou na zneškodnění nebo zranění teroristů, poškození jejich infrastruktury a v neposlední řadě i za úsilí v podobě refinancování socioekonomicky postižených regionů či vzdělávání tamních komunit k hodnotám


- 124 -

demokracie. (Guiora 2008: 26) Další autor zase upozorňuje na skutečnost, že protiteroristická politika není pouze válkou či bojem proti jakémusi zvláštnímu nepříteli, ale představuje úspěšný pokus o zcivilizování způsobů chování v rámci kteréhokoliv politického střetnutí. (Pillar 2001: 28) Podobné uchopení zastává i Crenshaw, jež protiteroristickou politiku považuje za nikoliv pouhou odpověď na hrozbu terorismu, ale za reflexi domácího politického procesu, zahrnující i politickou debatu mezi všemi významnými institucemi od těch vládních, přes média, elitní a zájmové skupiny, až po samotnou veřejnost. (Crenshaw 2001: 450) Specifický náhled na protiteroristickou politiku poskytuje Zulaika, jenž nehovoří přímo o politice, nýbrž o protiteroristickém systému, který zahrnuje opatření a spolupráci zpravodajských služeb, policejních orgánů a vládních institucí. (Zulaika 2009: 24)

Modely protiteroristické politiky Z praktického hlediska je terorismus považován za neustále se měnící fenomén (Hoffman 1998: 13; Wardlaw 1982: 25–26), proti němuž není právě z tohoto důvodu jednoduché bojovat, popřípadě nalézt jednotnou a efektivní strategii. Zásadním milníkem v celé historii boje proti této hrozbě se staly útoky na Spojené státy americké (dále jen USA) z 11.září 2001. Tento den změnil globální pohled na terorismus a jeho vnímání. (Schmid 2005: 223; Griset and Mahan 2003: 277) Tyto útoky a následující agrese na další dvě evropské metropole79 ukázaly, že vyspělé západní demokracie čelí novým nevyzpytatelným agresorům, jež uvrhly svět do atmosféry plné strachu, kde nyní panují obavy a nejistoty, provázené možnostmi nových útoků, starostmi o reakce ekonomik a především pak o to, jaké následky budou mít odpovědi napadených států či jejich spojenců, tedy jaké důsledky způsobí provádění konkrétních protiteroristických politik. (Carrillo-Salcedo 2009: 10) Vzhledem ke skutečnosti, že se percepce terorismu v jednotlivých státech liší, a to na základě rozlišných zkušeností, ať už s domácím nebo mezinárodním druhem terorismu, jeho odlišného pojetí či interpretace (blíže viz Guiora 2008: 9–11), lze rozlišit hned několik modelů či typů protiteroristické politiky. Bhoumik například přichází se třemi legitimními paradigmaty, jež tuto politiku mohou formovat. Jedná se o model trestního soudnictví, model zpravodajských služeb a tzv. válečný model. Wilkinson posléze přidává i model politický. V neposlední řadě je zmíněn i model EU. Model trestního soudnictví a tajných zpravodajských služeb Terorismus, zejména pak na evropském kontinentu, představuje v první řadě trestný čin. Z tohoto vyplývá i logické zapojení příslušných soudních institucí, jež v tomto ohledu přebírají primární zodpovědnost, s čímž souvisí i vzrůstající množství protiteroristické legislativy, kterou je potřeba náležitě zohledňovat. Takovéto instituce pak zajišťují především vyváženost mezi protiteroristickou politikou a dodržováním základních lidských práv a svobod, ke kterým neodmyslitelně patří právo na spravedlivý proces a další. Důležitost relevantních justičních orgánů spočívá i v celkovém vnímání

79

Madrid (březen 2004); Londýn (červenec 2005)


- 125 -

samotné protiteroristické politiky, a to jak mezi širokou veřejností, tak i mezi příznivci terorismu. Zatímco občané daného státu mohou posoudit roli a funkčnost státních autorit v rámci boje proti terorismu, stoupence tohoto fenoménu to může v některých případech i odstrašit. (Wilkinson 2008: 85–86) Navzdory uvedeným výhodám však tento model trpí i určitými limity. Zaprvé se jedná o samotný proces dopadnutí a identifikace řadových teroristů či jejich vůdců, jež jsou na takováto rizika většinou řádně vycvičeni. Informace, vedoucí k takovýmto osobám jsou ve velké míře v rukách tajných služeb, navíc v režimu utajení. Samotné získání stěžejních výpovědí od případných svědků je též velice složitou záležitostí, jelikož tu existuje hrozba zastrašování ze stran teroristických organizací. Navíc, pokud tento model aplikujeme i na terorismus mezinárodního charakteru, je více než pravděpodobné, že se setkáme s negativními či spíše zdrženlivými reakcemi jiných států, a to z důvodu citlivého charakteru této oblasti. V tomto smyslu je tedy model trestního soudnictví a tajných zpravodajských služeb poněkud těžkopádný s velmi nejistými výsledky, spíše reaktivní, nežli preventivní, s mnohými procedurálními omezeními a možným rizikem ohrožení občanských práv jednotlivce, zejména pokud jde o činnost tajných zpravodajských služeb. (Clutterbuck 2004: 140–161, Guiora 2008: 27–28; Kushner 2003: 100, Pillar 2004: 115–139, Wilkinson 2008: 86–87) Model válečný Druhý z modelů prezentuje více pro-aktivní jednání daného státu, jež je ve většině případech zacílené proti státu jinému. Aplikace tohoto modelu v praxi s sebou však přináší určitá rizika. Tento model může kupříkladu přispívat k nežádoucím škodám, nejen materiální povahy, ale může vést i k destabilizaci vlád států, proti němuž je použit. Mnohdy zasahuje do lidských práv a spíše než by teroristickým útokům zabraňoval, vytváří podhoubí pro jejich další konání (Bhoumik in Guiora 2008: 27–28, Sederberg 1995: 300–301). V návaznosti na obecnou charakteristiku tohoto modelu představuje Wilkinson jeho konkrétnější verzi v podobě tzv. The „War on Terror“ model, a to v souvislosti s jeho přímým užitím ze strany USA. Na základě tohoto modelu byly v zemi zřízeny válečné soudy či tribunály, speciálně určené pro teroristy, a to i přesto, že stávající federální soudy byly s to se s takovýmito případy vypořádat i v souladu se všemi právními normami. Problémem ale je, že tyto nově vzniklé instituce mají odlišné vnímání takovýchto osob, což v konečném důsledku mění i jejich dosavadní práva. Zadržené osoby nemají například právo na vlastního právního zástupce a pravidla pro zajišťování relevantních důkazních materiálů jsou více než zavádějící. Tento model dle autora obchází, ne-li dokonce porušuje, samotný justiční systém. A nejen, že je v rozporu se základními hodnotami a principy demokracie, jež by měly být chráněny, ale stejně jako upozorňuje i Bhoumik, poskytuje teroristům neskutečně mocnou zbraň pro jejich budoucí akce. Částečné řešení Wilkinson nalézá v přístupu uplatňovaném ze strany členských států EU. A sice řádný soudní proces se současným zachováváním základních lidských práv a svobod, což posléze vede nejen k zachovávání solidarity, ale především umožňuje státům získat


- 126 -

významný nástroj v boji proti samotnému terorismu (Clarke 2008: 214–215, Hoyt 2004: 162–185, Kushner 2003: 100–101, Wilkinson 2008: 87–89). Model politický Wilkinson k výše uvedeným přidává ještě model politický, v jehož rámci zdůrazňuje především úsilí o mírový proces či pokojné řešení terorismu, a to především prostřednictvím diplomatických nástrojů. Užitím takovýchto postupů lze přispět k prevenci i k ukončení probíhajících teroristických aktivit. Důležitou součástí ale stále zůstává ochrana samotné demokracie a zachování legitimity v rukou jednotlivých států. Hlavními aktéry se v tomto směru stávají vlády a nejsilnější politické strany, jež mají možnosti i samotné zdroje k boji proti takovýmto aktům. Úspěšný politický/mírový proces či poklidné řešení terorismu s sebou přináší určité základní předpoklady. K těmto se řadí zejména dostatečná politická vůle na obou stranách, klíčová role jednotlivých národních hráčů, důležitost vnějších aktérů (např. regionálních organizací), ochota ke kompromisu a v neposlední řadě i schopnost konsensu mezi nejdůležitějšími politickými stranami, především pokud jde o prosazování příslušné legislativy. K příznivému výsledku přispívají i adekvátní bezpečnostní zabezpečení, monitoring a implementace potřebných dokumentů či podpora ze strany veřejnosti. V této souvislosti nesmí chybět ani určitý stupeň odzbrojení a demobilizace příslušných ozbrojených sil, jež pro efektivní zajištění mírového procesu představují zcela nezbytně důležité podmínky. (Clarke 2008: 196–198, Kushner 2003: 99, Sheehan 2004: 97–114, Wilkinson 2006: 49–50; Wilkinson 2008: 80–82) Model EU V souvislosti s Evropskou unií (dále jen EU) se setkáváme s problémem, týkající se výběru příslušného vzoru protiteroristické politiky (Schmid and Crelinsten 1993: 3) s ohledem na skutečnost, že oblast boje proti terorismu i nadále zůstává v mezích mezivládní spolupráce. V minulosti se dokonce vedly debaty o tom, zdali má na úrovni, tehdy ještě Evropského společenství (dále jen ES), vlastně nějaká společná protiteroristická politika vzniknout, či zdali je ES vůbec schopno koordinovanou politiku v této sféře vytvořit (Wilkinson 1992: 169). Od počátku 90. let minulého století sice bylo učiněno několik významných kroků ke společné protiteroristické politice (Schengenský systém, Evropský zatýkací rozkaz apod.), nicméně tato oblast i nadále pro jednotlivé členské státy zůstává natolik citlivou a především pak vnitrostátní záležitostí, že prozatím nelze hovořit o vysoce koordinovaném postupu. Bývalý protiteroristický koordinátor EU, Gijs de Vries, zmiňuje, že ačkoliv terorismus pro státy na evropském kontinentu z historického hlediska nepředstavuje nic nového, útoky na USA a posléze i na členy EU poukázaly na nepřipravenost a zdůraznily tak větší potřebu koordinované činnosti, nejen v rámci jednotlivých členských států, ale i v mezinárodním měřítku. Na úrovni členů EU se jedná zejména o spolupráci jednotlivých institucí, především pak těch, zajišťující výměnu informací, vymáhání práva a prevenci. Státy mezi sebou by pak měly vytvářet protiteroristické aliance a poskytovat si vzájemnou podporu, zejména co se týče politické a technické pomoci. Vries též podotknul, že EU lze považovat za úspěšný model kooperace a integrace mezi svrchovanými státy,


- 127 -

z něhož vyplývá hlavně společný právní rámec, legislativní adaptace a implementace, jež jsou důležitými faktory, zvyšující celkovou úspěšnost evropské protiteroristické politiky. Hlavní výzvou pro všechny členy EU je neustálé vyhodnocování a zlepšování protiteroristických strategií, s čímž souvisí i změny v národních strukturách a legislativních úpravách. To vše při současném zachovávání základních hodnot a principů, na nichž je EU založena, stejně tak jako dodržování základních lidských práv a svobod. V neposlední řadě Vries zdůrazňuje nezbytnost řešení samotných kořenů terorismu, jako je chudoba, špatné vládnutí či nedostatečné vzdělání. (Gijs de Vries 2006: 353–358). Wilkinson však upozorňuje na skutečnost chybných předpokladů v mezích samotných příčin terorismu, kdy za ty základní jsou považovány zvláště socio-ekonomické podmínky a argumentuje výzkumy, poukazující na to, že k největším spouštěcím faktorům teroristického jednání patří v první řadě nedostatek politických a občanských práv. (Clutterbuck 2004: 153–156, Wilkinson 2006: 50)

Kritéria efektivní a akceptovatelné protiteroristické politiky Problematika institucionálního zařazení a výchozí předpoklady efektivity Stanovení rysů úspěšné protiteroristické politiky, díky nimž by mohla býti považována za dostatečně efektivní a vyhovující, nelze pokládat za jednoduchý úkol. K zásadním problémům, na které je možno při formování atributů efektivní protiteroristické politiky narazit, patří rozlišení mezi tím, zdali účinné řešení tohoto problému spadá pod gesci vojenských či policejních orgánů. (White 2002: 268) V případě terorismu ale nelze nalézt jednoznačné řešení a většina států se proto přiklání ke kombinaci užití obou variant. Přesto však Roberts poukazuje na skutečnost, že téměř 95 % veškeré činnosti spojené s terorismem, připadá na vyšetřování ze strany zpravodajských služeb a policejních institucí. (Roberts 2008: 19) Kupperman na druhou stranu přichází s tím, že by k hrozbě terorismu mělo býti přistupováno buď jako k vojenské hrozbě, nebo k justičnímu problému a dle tohoto rozlišení posléze vybírat potenciální nástroje boje. (Kupperman in White 2002: 269) Podobný názor zastává i další autor, upozorňující na důležitost posouzení typu a samotné povahy terorismu, jež by měly býti určujícími faktory budoucí relevantní odpovědi. (Wardlaw in White 2002: 270) V roce 1996 se ve francouzském městě Lyonu konal mezinárodní summit, z něhož vzešlo na 25 opatření, týkajících se zajištění národní bezpečnosti. Některá z těchto výsledných ustanovení mohou posloužit i jako určitá počáteční vodítka pro efektivní protiteroristickou politiku. V první řadě se jedná o přijetí vnitřních nařízení, sloužících především k prevenci terorismu, jako například zlepšování protiteroristické spolupráce či zvyšování kvality příslušných kapacit. V případě, že si daný stát obdobnou

strategii

osvojí,

následná

aktivita

by

se

měla

zaměřovat

zejména

na

výcvik

protiteroristického personálu, zahrnující akce na předcházení teroristických útoků, včetně těch s užitím chemických a biologických zbraní. Dále by mělo následovat urychlení výzkumu a vývoje metod na odhalování výbušnin a jiných životu nebezpečných látek, stejně tak jako rozvoj mechanismů na identifikaci jejich původu. Rovněž by měla být přijata příslušná legislativa, sloužící například ke


- 128 -

kontrole exportu zbraní či jiných trhavin. K neméně důležitým činnostem patří i vyšetřování podezřelých organizací, většinou charitativního původu, jež v mnoha případech mohou teroristům sloužit jakožto zdroj financování pro jejich budoucí operace. Hlavní náplň činností vládních činitelů by měla v tomto ohledu též obsahovat pravidelný přezkum a novelizaci soudobých protiteroristických zákonů a jiné související legislativy. Stát by měl také zajistit, aby případní teroristé nezneužívali mezery v azylových, imigračních a dalších příbuzných normách dané země. V neposlední řadě k nezbytným aktivitám náleží usnadnění a urychlení kvalitní výměny informací mezi stěžejními národními institucemi. Takováto výměna by zcela jistě měla obsahovat informace typu: pohyb podezřelých osob nebo skupin, s vážným podezřením na možné vazby či napojení na teroristické sítě, kontrola cestovních dokladů a jejich falzifikátorů, pašování zbraní, výbušnin a jiných citlivých materiálů, dále pak užívání moderních komunikačních technologií ze strany teroristů a konečně informace, vztahující se k hrozbě užití nových taktik a metod teroristy, včetně těch používající chemické, biologické či jaderné látky. (Simonsen and Spindlove 2004: 385–386) Základní kritéria účinné protiteroristické politiky Souhrn výše uvedených předpokladů zcela jistě nenabízí vyčerpávající přehled toho, co lze považovat za maximum k vytvoření kvalitní protiteroristické politiky. V této oblasti existuje mnoho vedlejších faktorů, jež výslednou podobu protiteroristické činnosti tvarují. Těmi základními jsou zejména odlišný přístup

jednotlivých států k hrozbě

terorismu, rozdílné

zkušenosti, různé

nastavení

priorit

v bezpečnostní politice a další. Základním stavebním kamenem účinné protiteroristické politiky je především její ukotvení do rámce propojení národní legislativy, mezinárodního práva, spolupráce soudních a policejních orgánů, výkonu zpravodajských služeb a rovnováha těchto činností s dodržováním základních lidských práv a svobod, zákonů či etiky. Kvalita a úspěch jednotlivých protiteroristických opatření se primárně posuzuje dle efektivity příslušných protiteroristických aktivit. Efektivita ale není vždy zaručena. Určování

úspěšnosti

konkrétních

protiteroristických

opatření

je

relativním

a

též

jedním 80

z nejobtížnějších aspektů protiteroristické politiky. Nejen, že vyžaduje náhled z obou perspektiv , tedy jak států, tak i teroristů, jejichž posuzování efektivity se výrazně liší, ale i rozbor strategických a taktických cílů, prostředků a především pak realistických očekávání. K vytvoření úspěšné protiteroristické strategie je zapotřebí provádění dostatečně zvážených politických kroků, mající reálný a zejména zákonný podklad. V této souvislosti by však nemělo chybět ani střízlivé zhodnocení potenciálních hrozeb, stejně tak jako eventuálních rizik, jež mohou býti následkem plánované protiteroristické akce daného státu. Efektivní protiteroristická politika tedy musí zasáhnout ta 80 Při stanovování míry úspěšnosti protiteroristické politiky je velice důležité určení kritérií, na jejichž základě bude daná efektivita měřena. Státy mohou efektivitu svých protiteroristických opatření posuzovat například dle odpovědi či reakce na daný teroristický útok. V takovém případě je ale možné říci, že v této souvislosti jsou efektivní všechny akce ze strany státu, jelikož každý nějakým způsobem zareaguje. Například válka v Afghánistánu může býti považována za úspěšnou do té míry, že částečně zredukovala terorismus na afghánském území, ale je neúspěšná v tom ohledu, že její průběh trvá několik let a stále je třeba vyřešit mnoho problémů, z ní vyplývajících. Další možností je měřit efektivitu podle předem stanovených cílů a jejich případného naplnění. Teroristé na druhou stranu zvažují spíše dlouhodobý dopad svých kroků, respektive naplnění záměrů, k nimž byl daný útok určen. (Guiora 2007: 14, 149)


- 129 -

nejcitlivější místa pachatelů teroristických činů, jako je infrastruktura, financování, zdroje či samotné členy a spolupracovníky. Takovéto postupy mohou v konečném důsledku oddálit či zabránit samotnému uskutečnění teroristického činu, za současného minimalizování vedlejších nežádoucích účinků, navyšování fiskálních požadavků a zachovávání lidských svobod. (Achour 2009: 15; Guiora 2007: 1–2,15; Guiora 2008: 26–27, 152) Při formování úspěšné protiteroristické politiky je potřeba začít od hloubkového rozboru terorismu. K efektivnímu boji je nutné zanalyzovat jeho kořeny, principy, vnitřní logiku a motivy, jež teroristy posléze vedou k vykonání teroristického aktu. Ve většině případů platí, že teroristé jsou vždy o krok napřed než ti, proti nimž bojují. Tento předpoklad by zcela jistě měl být další neméně důležitou výzvou pro vytvoření kvalitní protiteroristické politiky. Státní aktéři by v tomto smyslu měli býti stejně důmyslní, vytrvalí a dynamičtí jako jejich protivníci. (Hoffman 2002: 313–314) Obdobný názor zastává i další autor, jenž hovoří o několika důležitých elementech účinné protiteroristické politiky, jež vyžadují stejnou míru pozornosti. V první řadě, podobně jako Hoffman, zdůrazňuje boj proti samotným kořenům terorismu a upozorňuje na skutečnost, že terorismus a teroristé se neobjevují náhodně bez předchozích příčin. Za esenciální důvody, vedoucí k terorismu považuje zejména politickou represi, nedostatek práva na sebeurčení či chatrný mravní základ státních představitelů. Další skupina, zahrnující především nevyhovující socioekonomické a životní podmínky, se ve větší míře shoduje s Schmidem (viz níže) a obsahuje nezaměstnanost, chudobu či slabé sociální a rodinné zázemí. V tomto ohledu je ale potřeba si uvědomit, že předkládané aspekty nemohou být považovány za komplexní a konečné, a ne vždy a ve všech případech bývají těmi stěžejními faktory samotného teroristického aktu. V neposlední řadě k nezbytným prvkům kvalitní a především účinné protiteroristické politiky, na nichž se shoduje většina autorů (viz níže), řadí právní a obranné nástroje či činnost zpravodajských služeb. (Pillar 2001: 34–43) Účinná protiteroristická politika, popř. účinné zajištění vnitřní bezpečnosti státu, tedy vyžaduje splnění několika základních faktorů. K těmto náleží zejména důkladná analýza hrozeb, minimalizování případných vedlejších škod, dodržování základních lidských práv a svobod, spolehlivá činnost zpravodajských a tajných služeb, pravidelné podávání zpráv, fiskální odpovědnost, zohlednění geopolitických záležitostí a v neposlední řadě i právní rámec konkrétních operací. (Guiora 2008: 152– 156) Efektivní protiteroristická politika by v neposlední řadě měla být nahlížena i optikou těch, jichž se v každodenním životě dotýká, tedy široké veřejnosti. Z tohoto důvodu je velice důležité, aby veškerá činnost protiteroristického charakteru byla prováděna s plnou podporou ze strany obyvatel daného státu. V tomto ohledu je tedy důvěra občanů v konkrétní opatření či rozhodnutí a jeho dostatečné odůvodnění naprosto stěžejním atributem. (Roberts 2008: 40)

Kategorizace nástrojů a technik protiteroristické politiky Z výše uvedeného je zřejmé, že doposud neexistuje univerzální pravidlo k vytvoření jednotné a efektivní protiteroristické politiky, a tudíž v rámci výkonnosti protiteroristické činnosti lze hovořit o


- 130 -

několika kategoriích či technikách, jež mohou alespoň přispět ke zlepšení takto zaměřených aktivit či případné prevenci. Tato situace reflektuje zejména současné uspořádání, v němž jednotlivé členské státy většinou pracují s odlišnými definicemi terorismu, což v konečném důsledku předurčuje i užití rozdílných

nástrojů

boje.

V samotné

realizaci

příslušných

protiteroristických

opatření

nelze

jednoznačně určit, který z přístupů je vyhovující a který nikoliv. V praxi je proto potřeba tyto skutečnosti hodnotit případ od případu. I když v rámci protiteroristické politiky nelze hovořit o jednotném pojetí či jisté univerzalitě, přesto ve větší míře mezi autory panuje shoda co do nástrojů a technik této politiky (viz níže). Schmid kupříkladu přichází s přehlednou kategorizací 8 základních oblastí a jejich možných prostředků boje proti terorismu. (Schmid 2005: 225–238) Tabulka 1: Schmidova kategorizace prostředků proti terorismu

Prostředky Kategorie Politika81

Dobré vládnutí

Demokracie

Právní řád

Sociální spravedlnost

Ekonomicko-

Zmrazení

Odstranění příčin

sociální oblast

finančních

sociální

prostředků

nespokojenosti (chudoba, sociální vyloučení, nezaměstnanost)

Psychologicko82- Společný

Svoboda

komunikačně-

hodnotový

vyjádření

vzdělávací

základ

Média

kampaně pro širokou

oblast Vojenská oblast

Soudnicko-

veřejnost Operační

Nabírání, trénink Ochrana obětí

postupy a

a podpora

potenciálního

procedury

vojenského

teroristického

personálu

útoku

Rozšiřování

Zefektivnění

právního rámce

implementačního asistence při

společné

procesu

budování

mezinárodní

mezinárodní

kontroly

spolupráce

hranic

Analýza

právnická oblast účinnosti

protiteroristické boje proti legislativy

81

Protiteroristické

terorismu

Technická

Zvyšování

Prostředky, jež jsou určeny především pro boj proti domácímu terorismu. Psychologické prostředky, související s bojem proti nabírání nových členů do teroristických uskupení, jsou dle Schmidta těmi nejvíce podceňovanými v rámci sestavování jednotlivých protiteroristických strategií.

82


Policie

Zvyšování

Zvyšování

mezinárodní

kompetencí

policejní

policejních

spolupráce

orgánů

Zpravodajské a

Institut

Infiltrace

tajné

informátorů

- 131 -

Systém včasného

bezpečnostní

varování

služby Ostatní

Imigrační

Vládní strategie

opatření

Vytvořit protiteroristickou politiku, jež bude ve všech svých bodech pozitivní, není v současném stavu reálné. Vždy se najde oblast, v níž bude přínosná a oblast, v níž může způsobit přesný opak toho, k čemuž byla zformována. Způsob boje proti terorismu, zvolený konkrétní vládou daného státu ovlivňuje mnohé, od odštěpeneckých organizací, až po společnost jako takovou. A zatímco některé z technik protiteroristické politiky mohou teroristickou skupinu přemoci, jiné mohou její činnost na druhou stranu výrazně posílit. Koneckonců i krátkodobý úspěch protiteroristických aktivit může míti za následky budoucí problémy. Jediná jistota, jež se v této souvislosti vyskytuje je výše zmíněná neexistence univerzálního řešení pro vypořádání se s tímto dnes již celosvětovým fenoménem, a to co funguje v jedné zemi automaticky neindikuje stejnou úspěšnost v zemi jiné. Terorismus s sebou přináší nespočetné množství nejrůznějších hrozeb a rizik, pro něž jednoduše není možné nalézt jednotné řešení. James M. Lutz a Brenda J. Lutz přichází s několika možnými technikami, s jejichž pomocí je možné na terorismus nalézt relevantní odpověď. Ke zjevně nepochybným a prozatím nejúčinnějším metodám boje proti terorismu náleží vyšší a intenzivnější zajištění bezpečnosti, důkladnější prevence, oslabování teroristických sítí prostřednictvím znemožnění jejich financování, represe či tresty pro ty, jež je všelijakými způsoby podporují, dále pak preemptivní/preventivní akce, utváření zvláštních specializovaných protiteroristických jednotek, zavádění reforem, diplomatický přístup a v neposlední řadě i mezinárodní spolupráce. Každé z těchto opatření obnáší určitá pozitiva, na druhé straně se však nelze vyhnout případným rizikům. (Lutz and Lutz 2008: 261–277) V následující části budou detailněji představeny a rozebrány stěžejní oblasti, společně se svými základními nástroji a technikami, nejčastěji používanými v rámci boje proti terorismu. Mezi ty nejdůležitější

patří

zejména

legislativně-politická

činnost,

dále

pak

soudně-právní

aktivita

a v neposlední řadě i operativní zajištění bezpečnosti, kam se řadí především fungování zpravodajských, policejních a vojenských orgánů či institucí. V každé oblasti jsou vyzdvihovány především její klady, ale i možné limity, jež v konečném důsledku mohou v mnoha případech ovlivnit závěrečný výsledek konkrétní protiteroristické operace.


- 132 -

Legislativní a politická aktivita Z praktického hlediska je zřejmé, že terorismus může v mnoha ohledech ovlivnit politiku (Schmid 2005: 226) či politické a legislativní jednání dané země, jež na takovouto hrozbu musí náležitě reagovat. Hlavním aktérem, nesoucím odpovědnost v rámci boje proti terorismu je tedy vláda příslušného státu, jejíž role je v tomto ohledu zcela nezpochybnitelná. Důvodem je nejen skutečnost, že terorismus může ohrozit či přímo narušit legitimní fungování státu jako takového, ale i chod vlády, jakožto nezbytného hráče v této oblasti. (Harmon 2008: 128) Primárním cílem vlády je ochrana občanů před případným teroristickým útokem a jeho možnými následky. (Collins 2006: 223) Úkolem všech kompetentních institucí by mělo býti generování odpovídající protiteroristické legislativy (Wardlaw 1982: 67), jež nebude pouze strohou reakcí na samotný terorismus, ale relevantní odpovědí i na další potenciální hrozby či rizika s ním spojená. Průvodním jevem každé zákonodárné iniciativy, týkající se teroristické činnosti, mohou rovněž být i nejrůznější sociální důsledky, související například se vzrůstajícími pravomocemi státní moci, omezování dopravy či určitý stupeň kontroly veřejných médií. (Donohue 2002: 314–315) Veškerá aktivita v rámci politického procesu je též doprovázena vyšším počtem zúčastněných státních orgánů a značným nárůstem jurisdikce, jež by dle všeho měla zahrnovat nově vzniklá témata. (Crenshaw 2001: 451) Činnost orgánů státní moci ve smyslu formování a přijímání patřičné legislativní úpravy může míti několik záměrů. Některé právní akty jsou jednoznačně zaměřeny na prevenci proti případným teroristickým útokům. Jiné jsou zase vytvářeny za účelem zastrašení potenciálních agresorů. Další slouží pouze k ujištění široké veřejnosti, že daná vláda se aktivně snaží o boj proti takovýmto hrozbám, a z tohoto důvodu produkuje potřebné zákony. V této souvislosti je však potřeba mít na paměti i případné limity legislativního procesu. K významným omezením patří kupříkladu nedostatek politické vůle na straně zákonodárné moci, nekompetentnost soudních institucí či nedbalost a v některých případech i korupce policie a jiných orgánů činných v trestním řízení. (Wilkinson 2006: 79–81) Nezbytným krokem k úspěšnému provádění náležitých legislativních opatření je především zamezení a odstranění výše uvedených limitů. Justiční oblast Za jeden ze základních pilířů protiteroristické politiky je považována soudní moc a následné vymáhání práva (White 2006: 279), za jejíž hlavní funkci je pokládáno udržování rovnováhy mezi zajištěním národní bezpečnosti a základními právy a svobodami jednotlivců (Guiora 2007: 73), ať už na straně vykonavatelů teroristických aktů či obyčejných občanů konkrétní země. V současné době jsou to národní státy a národní právo, jež představují základní hráče v boji proti terorismu. Každá země tedy nese primární zodpovědnost za soulad nově přijatých norem se stávajícím systémem trestního soudnictví. (Wilkinson 2006: 85) Vzhledem k tomu, že terorismus je, nejen z hlediska mezinárodního práva, stále vnímán jakožto kriminální, ničím neospravedlnitelný čin (Bermejo-García 2009: 177; Gutiérrez-Espada 2009: 75; Schmid 2005: 226; 231) a jeho aktéři jsou i nadále považováni za


- 133 -

zločince, je zřejmé, že tato oblast představuje velice důležitou a nejvíce užívanou součást protiteroristických aktivit většiny zemí. I tento okruh činností však trpí určitými nedostatky, zejména v podobě nutnosti rychlých právních změn, jež každý stát není s to provést (Harmon 2008: 131) či v současnosti stále více zmiňovaného hybridního rámce národní bezpečnosti a trestního soudnictví, vedoucí k určitým tenzím a rozporům, především co do právní odpovědi v rámci teroristické hrozby. (McCulloch and Pickering 2010: 13) Samotná existence adekvátního právního rámce nestačí, celý systém musí být řádně a kvalitně propracován, aby mohl dle všech stávajících pravidel a norem relevantně a především rychle odpovědět na všechna možná rizika. V praxi mnoha států, jež se v minulosti potýkaly či stále potýkají s nebezpečím terorismu, bývá častým krokem zavádění zvláštních protiteroristických opatření, která pouze rozšiřují stávající právní řád a související předpisy. (Harmon 2008: 132; Wilkinson 2006: 81) Tento postup však může v konečném důsledku znamenat určitá rizika pro demokratický systém jako takový, a proto je na místě důsledná definice všech takovýchto narychlo přijatých ustanovení. V této souvislosti je potřeba prokázat, že protiteroristická nařízení jsou určena k potrestání pachatelů teroristických aktů a jejich spolupracovníků a slouží jako ochrana společnosti proti

teroristickým

útokům.

Základním

předpokladem

je

tedy

kontrola

veškerých

aspektů

protiteroristické politiky a právní odpovědnost relevantních státních institucí. A v neposlední řadě pak i nutnost provádění veškerých protiteroristických akcí v rámci zákonných norem a především pak s podporou občanů. (Wilkinson 1977: 124–127; Wardlaw 1982: 69–70; Wilkinson 2006: 82; Roberts 2008: 40) I přesto je však vnitrostátní charakter protiteroristické politiky považován za její největší limit a vyvstává zde potřeba multilaterální protiteroristické strategie, jež bude plně v souladu se zákonnými normami. (Wilkinson 2008: 90–91) I mezinárodní právní spolupráce v boji proti terorismu však dosahuje určitých hranic. Největším omezením stále zůstává výhradní právo jednotlivých států na vnitřní právní svrchovanost či právní tradice, což v konečném výsledku blokuje hlubší koordinaci. (Wilkinson 2006: 85–86)

Operativní zajištění bezpečnosti Pravděpodobně nejdůležitější a zároveň i stěžejní součástí celé problematiky boje proti terorismu tvoří operativní zajištění bezpečnosti státu proti případným útokům ze strany činitelů teroristické agrese. Zásadní roli v této oblasti hrají především zpravodajské či bezpečnostní služby, policejní složky a armáda. Tyto svým významem nepostradatelné instituce tvoří jeden ze základních pilířů protiteroristické politiky. Veškerá operativní opatření v první řadě vyžadují akceschopnou zpravodajskou službu, stejně tak jako operační schopnosti vojenských kapacit. Rozhodnutí, prováděná v rámci takovýchto aktivit, v konečném důsledku určují jakým způsobem, v jakém okamžiku nebo proti komu bude tato činnost směřována. K základní náplni operativních strategií tak v rámci boje proti terorismu patří zejména orientace na samotné pachatele teroristických činů a systém jejich základen. Při vyvíjení operativní činnosti je potřeba náležitě zohledňovat rovnováhu mezi legalitou a výkonností daných opatření.


- 134 -

V tomto ohledu je tedy primárním a nezbytným krokem dodržování právních norem a především pak mravních zásad, a to zvláště v případech ozbrojených akcí v souvislosti s potíráním teroristického jednání. Protiteroristická strategie, jež má míti reálný podklad, by měla býti pečlivě promyšlená, a to obzvláště ze strany těch, kteří ji vytvářejí. (Guiora 2007: 139–140) Je zcela zřejmé, že nelze hovořit o bezchybné operativní protiteroristické politice. Největší limit, jímž tato oblast trpí, představují vedlejší škody, projevující se většinou v podobě ztrát na straně nevinných civilistů. Tento limit je způsoben především tím, že stát, na rozdíl od samotných teroristů, musí brát v úvahu rámec mezinárodního či národního práva, popřípadě možné negativní důsledky svého jednání při uskutečňování daných protiteroristických akcí, čímž je jeho aktivita značně omezena. (Guiora 2008: 65–66)

Zpravodajské služby Za základ operativního zajištění protiteroristické politiky bývá v první řadě považována zpravodajská činnost, vyznačující se velice vysokou kvalitou provedení (Walker 2009: 149; Wilkinson 1977: 134; Wilkinson 2006: 73). Činnost zpravodajských služeb, resp. sběr a rozbor relevantních informací, ve své podstatě ovlivňuje formování a následnou implementaci legislativy v rámci vládní protiteroristické politiky (Guiora 2007: 217; Johnson 2010: 5; Jackson 2010: 454). Získávání, shromažďování, kategorizace a následná analýza, spolu s důkladným vyhodnocováním a dalším zpracováváním stěžejních informací, týkajících se teroristické činnosti, je samotnou podstatou většiny strategií v rámci boje proti terorismu. Takovéto informace posléze slouží jako vodící instrukce pro instituce, konající v tomto ohledu svou funkci (White 2006: 280). Orgány, zabývající se touto bezpečnostní sférou, posuzují zejména informace, týkající se jednotlivců či skupin, mající v úmyslu dosáhnout svých cílů pomocí užití terorismu, dále pak povahu těchto cílů a plánů, politickou motivaci participujících osob, strukturu uspořádání daného uskupení, logistické a finanční zdroje a v neposlední řadě i případné spojení s jinými teroristickými formacemi. Komplexnost a preciznost dat, s nimiž příslušné služby pracují, by měly patřit k základním klasifikačním kritériím. Prvotním cílem všech operativních protiteroristických opatření je samotné předcházení a prevence potenciálních teroristických útoků, kdy přístup k citlivým informacím a speciálně kvalifikovaní analytici, tvoří stěžejní součást předcházející přípravy. (Caspersen 2006: 362; Duecy 2006: 398; Wilkinson 1977: 134, 135; Wilkinson 2006: 73) Zpravodajská aktivita by se měla opírat zejména o následující předpoklady, a sice spolehlivost, jež v mnoha případech souvisí především se samotným informačním zdrojem83, aktuálnost, platnost a dostatečně průkazné podložení předkládaných údajů.

(Kauppi 2006: 417; Guiora 2008: 80; 168)

V souvislosti s tajnými zpravodajskými a bezpečnostními službami rozlišujeme, dle pole působnosti, dva základní typy těchto institucí, a to s vnitřním a vnějším charakterem. V rámci protiteroristické 83

Guiora sestavil několik základních bodů, které je potřeba zohledňovat při práci s informačními zdroji. V první řadě je nutná identifikace daného informátora a zjištění, jaké informace má přesně k dispozici. Dále je například zapotřebí stanovit, zdali zdroj odpovídá kritériím zpravodajské služby, a má-li předchozí kontakt s teroristickými skupinami či jejich spolupracovníky a příznivci, apod. (Guiora 2008: 172)


- 135 -

politiky je zřejmé, že vzájemná spolupráce obou je zcela nevyhnutelná, stejně tak jako kooperace národních služeb s těmi zahraničními. Klíčovou podmínkou pro efektivní činnost začleněných úřadů je kontrola ze strany státní moci a dodržování kontextu právně odpovědného jednání. (Wardlaw 1982: 136) Správná činnost rovněž vyžaduje vyvarování se duplikací příslušných orgánů a překrývání přidělených pravomocí, což v konečném důsledku může vést k neúspěšným operacím. K úspěšné realizaci všech potřebných protiopatření rovněž přispívá i přístup k nejmodernějším komunikačním technologiím či centralizované počítačové systémy, umožňující okamžitý přístup všem oprávněným bezpečnostním složkám. (Wilkinson 1977: 135, 138; Wilkinson 2006: 73) V této oblasti ale existují i určité nedostatky, jež mohou negativně ovlivnit efektivitu potenciálních protiteroristických opatření. K jednomu ze zásadních problémů patří kupříkladu politizace zpravodajské činnosti, což je limit, jímž trpí i následující ze základních struktur protiteroristické politiky. (Jackson 2010: 458)

Policejní složky Další neméně důležitou součást v rámci boje proti terorismu představují policejní složky. Policie v tomto ohledu představuje nejvhodnější operativní instituci pro udržování vnitřního pořádku a zákonného jednání v dané zemi. (Wardlaw 1982: 92) Vzhledem k jejich každodenní činnosti, tedy potírání zločinu, lze hovořit o hodnotném informačním podkladu, jenž je možno v rámci protiteroristické politiky dále rozvíjet. A co víc, policejní protiopatření, užívaná v boji proti terorismu, je možné analogicky přirovnat k protiopatřením, aplikovaným na boj s ostatními vážnými činy kriminálního charakteru. Nicméně, pokud hovoříme o protiteroristické politice ve vztahu s policií, jakožto jednoho z důležitých komponentů v boji proti terorismu, je možno pozorovat i záporné dopady, jež z tohoto spojení vyvěrají, kupříkladu neustále rostoucí pravomoci policejních orgánů, politizace policejní kontroly či stírání rozdílů84 mezi policií, jež měla tradičně na starosti obstarávání potřebných důkazních materiálů a zpravodajskou činností, jež vždy připadala na tajné bezpečnostní a zpravodajské služby. (McCulloch and Pickering 2010: 20) Za stěžejní předpoklad pro efektivní fungování policejních složek v oblasti terorismu, je považováno zejména neustálé vzdělávání příslušných pracovníků, zaměřené na konkrétní a velice specifické znalosti, kupříkladu v oblasti výbušnin, apod. Tato činnost v mnoha případech vyžaduje založení speciálních protiteroristických útvarů, a to přímo v rámci samotných policejních složek. V této souvislosti je rovněž nutné zdůraznit i potřebu vysokých standardů ve vyšetřovacích postupech či spolupráce s ostatními institucemi. Mnohdy zásadní překážkou v rámci kooperace policejních složek bývá jejich národní charakter či neochota sdílet citlivé informace jak v samotném rámci policejních orgánů, tak i mimo něj (White 2002: 279), což posléze může negativně ovlivnit i průběh některých protiteroristických operací. (Wilkinson 1977: 136; Wilkinson 2006: 77) 84 Roach například hovoří o tzv. ideálním typu zpravodajské a policejní činnosti, jenž má kořeny ve Studené válce. Cílem získávání citlivých informací ze strany tajných zpravodajských a bezpečnostních služeb bylo v první řadě informovat vládní činitele o potenciálních bezpečnostních rizicích, s tím, že k takovýmto informacím se dostanou pouze vybrané osoby, nikoliv pak široká veřejnost. Oproti tomu, sběr důkazních materiálů, spadající především pod kompetence policejních sborů, byl prováděn až po uskutečnění konkrétního kriminálního činu. (Roach 2010: 48) viz příloha (tabulka – intelligence and evidence ideal type, Roach, s. 52)


- 136 -

Armáda Armádu lze v rámci protiteroristické politiky považovat za další ze základních elementů, a též za jednoho z významných hráčů v boji proti terorismu. Zapojování tohoto aktéra do nejrůznějších protiopatření probíhalo postupně, a to na základě měnící se povahy jednotlivých případů či transformace samotného vojska. Armáda bývá nejčastěji vnímána jakožto prostředek, jenž prodlužuje moc policejních sil, slouží jako nástroj k boji v zahraničí, mnohdy v těžko dostupných terénech, a potýká se s nelehkými úkoly, například v podobě výcviku proti útoku zbraněmi hromadného ničení. Uvnitř vojenských sil je rovněž možno pozorovat vzrůstající počet speciálních protiteroristických jednotek, což potvrzuje narůstající tendence tohoto fenoménu a nutnost rychlé a účinné odpovědi. (White 2002: 277) Je tedy zcela zřejmé, že vzestup terorismu ovlivnil v tomto směru i roli armády, o čemž svědčí kupříkladu

rozšíření počtu a typů misí, nebo skutečnost, že státy v současnosti čelí

novému způsobu války (White 2006: 275). A zatímco klasické války měly tradičně konvenční charakter, nový typ válek se liší právě svou nekonvenčností. (de Wijk 2001: 482) V této souvislosti lze hovořit o určitých limitech či kontroverzích, jež téma začlenění vojenských sil do boje proti terorismu neustále provázejí. Výchozí problém souvisí s odlišnou percepcí terorismu, jež může být na jedné straně považován za kriminální čin, a na straně druhé za akt samotné války. (Norwitz, 2002: 471) Z toho posléze vyplývá i rozdílné pojetí samotné protiteroristické strategie a pravidel vedení boje. Pokud daný stát chápe terorismus v mezích kriminálního skutku, je použití armádní síly v tomto smyslu naprosto nevhodné. (Wardlaw 1982: 92) Avšak v případě, že je terorismus považován za válečný počin a do boje s ním se zapojí armádní sbory, klasický právní systém a jeho metody řešení jsou nahrazeny právem válečným, čímž se naprosto změní charakter střetnutí a jeho případných následků, minimálně co do omezení základních lidských svobod. (Wilkinson 2000: 103; Wilkinson 2008: 83) S tímto tedy souvisí i další důležitá otázka, a sice, zdali by měla armáda nějakou roli v tomto ohledu míti, a pokud ano, jaká by měla být. (Wilkinson 2006: 89) Vzhledem ke zničujícím výsledkům války, jež se ve většině případech nevyhnou vysoké úmrtnosti, zejména pak na straně nevinných civilistů, je na zodpovědnosti každého státu, aby své jednání předem pečlivě zvážil. Občas je totiž hrozba terorismu ze stran států přeceňována a nasazení armádních sil tedy není považováno za adekvátní reakci, a to především tehdy, pokud je zřejmé, že policejní a jiné relevantní instituce jsou s to se s takovýmto problémem vypořádat. Závěrem Koncept či definice protiteroristické politiky se odvíjí od samotného vymezení terorismu. Pokud je přesně stanovena definice toho, proti čemu daný stát bojuje, není následně těžké určit i vhodné prostředky, jež k tomuto budou následně použity. Protiteroristickou politiku je tím nejobecnějším způsobem možno charakterizovat jakožto soubor celé řady nástrojů, technik a opatření směřujících proti terorismu.


- 137 -

Vzhledem k odlišnému vnímání terorismu lze hovořit i o rozdílných modelech této politiky, a sice modelu politickém, válečném, evropském (EU) či soudně-operativním. Každý z těchto typů má svůj význam a všechny hrají v protiteroristické politice svou nezanedbatelnou roli. K základní náplni politického modelu, jehož hlavním aktérem je vláda, patří v rámci boje proti terorismu především užívání vyjednávacích prostředků. Model válečný, jenž se naopak uchyluje k aplikování vojenských nástrojů, v mnoha případech vyvolává nežádoucí účinky a vytváří tak předpoklady pro další teroristické útoky. Evropský model je spojován především s EU, v níž sice neexistuje jednotná protiteroristická politika, nicméně státy se v tomto směru snaží spolupracovat a společně schvalovat související legislativu, jež jim v tomto ohledu má koordinaci usnadnit. Poslední z modelů, tedy soudně-operativní, má na starosti zejména udržování rovnováhy mezi protiteroristickou politikou a základními lidskými právy a nakonec i její samotné praktické vykonávání. Stanovení

kritérií

efektivní

protiteroristické

politiky

nepředstavuje

jednoduchý

úkol.

Z praktického hlediska totiž existuje celá řada předpokladů, z nichž je možno vycházet, jako například kladení důrazu na preventivní řešení, formování, implementace a novelizace příslušné legislativy, kvalitní výměna informací či vzájemná spolupráce a koordinovaný postup. Avšak vzhledem k neexistenci univerzality a k celkově citlivému charakteru této oblasti se státy ve velké míře řídí svými vlastními pravidly, a to na základě vlastního uvážení, popřípadě dle zhodnocení typu potenciální hrozby. Určit rozsah efektivity konkrétních protiteroristických opatření je mnohdy velice obtížné a ne vždy jednoznačné. V praxi většinou platí, že úspěšnost dané protiteroristické politiky je hodnocena především na základě účinnosti uskutečněné protiteroristické akce, což bývá velice relativní a mnohdy záleží na úhlu pohledu. K nezbytným kritériím, jež by měla efektivní protiteroristická politika splňovat tedy patří zejména hloubková analýza příčin vedoucích k terorismu, dodržování zákonného rámce, součinnost příslušných orgánů, jak na národní, tak i mezinárodní úrovni, podpora ze strany veřejnosti a v neposlední řadě dodržování základních lidských práv a svobod. I přesto, že napříč jednotlivými státy existují rozdílné formy protiteroristických politik, lze pozorovat užívání primárně shodných nástrojů a technik. Rozdíly jsou pak zřejmé především, pokud jde o míru jejich zapojení. V procesu formování národní protiteroristické politiky se ke stěžejním prostředkům či způsobům jejího provedení řadí především ty s legislativně-politickým, justičním či operativním charakterem, jenž se v praxi jeví jako ty nejúčinnější. V politické oblasti hraje stěžejní úlohu zákonodárná moc daného státu, jejímž hlavním úkolem v boji proti terorismu je v první řadě produkování související legislativy, jež mimo jiné představuje i základní legislativní rámec ochrany obyvatel. Takováto činnost ale může mít za následek i negativní důsledky v podobě zvyšování pravomocí konkrétních institucí či omezování běžného života občanů. Tato oblast může trpět i určitými limity, jako například neschopností příslušných orgánů na politické shodě či korupcí. K dalším základním nástrojům protiteroristické politiky patří soudně-právní systém, zajišťující zejména dodržování souladu nově přijatých norem s těmi stávajícími a rovnováhu mezi těmito pravidly


- 138 -

a základními lidskými právy. Vzhledem k přetrvávajícímu vnímání terorismu, jakožto kriminálního činu je zřejmé, že tato oblast představuje jeden ze základních pilířů protiteroristických strategií. K největším omezením se však i nadále řadí vnitrostátní charakter právních tradic jednotlivých států, trvající na zachovávání své právní svrchovanosti, což v tomto ohledu brání hlubší spolupráci. Nejdůležitější součástí protiteroristické politiky je ale její praktické vykonávání. Z tohoto důvodu je za stěžejní prostředek považováno samotné operativní zabezpečení. K základním vykonavatelům se pak řadí zpravodajské služby, policejní složky a v neposlední řadě i armáda. Operativní činnost ve své podstatě předurčuje budoucí charakter dané protiteroristické strategie a odvíjí se od ní i související politické rozhodování. Jádro této oblasti tvoří činnost zpravodajských služeb, jejichž náplň práce v podobě sběru a vyhodnocování informací náleží k výchozím předpokladům následného boje proti terorismu. K základním kritériím patří v první řadě komplexita a přesnost dat, dále pak jejich spolehlivost, aktuálnost či dostatečné podložení. V souvislosti s tímto jednáním je potřeba dodržovat zákonný rámec a vyvarovat se porušování lidských práv a svobod. Spolupráce s ostatními kompetentními institucemi doma i v zahraničí je samozřejmostí. K největším limitům pak patří hlavně ztráta důvěryhodnosti těchto služeb, a to například z důvodu možné politizace. Další důležitý prostředek v rámci protiteroristické politiky představují policejní složky, jejichž činnost a mnohá opatření lze aplikovat i na samotný boj proti terorismu. Policie je rovněž nejvíce kompetentním orgánem pro udržování vnitřního pořádku dané země. K zásadním překážkám patří zejména kritika neustále rostoucích pravomocí či neochota sdílet určité informace citlivého charakteru. Posledním instrumentem protiteroristických strategií je armáda, jež bývá v boji proti terorismu nasazována především do zahraničí. Největším problémem, jenž se v souvislosti s armádou řeší, je zdali by armáda v tomto ohledu měla býti používána či nikoliv. Pokud je totiž terorismus vnímán jako kriminální čin, je její užití naprosto nevhodné, a je-li považován za akt války, od základu se mění charakter celého boje. Jak vyplývá z výše uvedeného, nelze z mnoha důvodů hovořit o univerzálním pojetí konceptu protiteroristické politiky, a stejně tak ani není možné užívat pouze jeden druh nástrojů či technik. Důležité je zaměřit se proto na kombinaci široké škály přístupů, s jejichž pomocí lze dospět alespoň k určité míře efektivity. Protiteroristická politika nemůže dosáhnout ideální podoby, a tak je především zapotřebí nutná reflexe a adaptace na neustále nové výzvy, hrozby a rizika, jež probíhají v rámci globálního prostředí.


- 139 -

Literatura: Achour, Rafaâ, Ben. 2009. „On the Need to Respect Democratic Principles to Combat Terrorism“. In: International Legal Dimension of Terrorism. Ed. Fernández-Sánchez, Pablo, Antonio. The Netherlands: Martinus Nijhoff Publishers, 15–25. Bermejo-García, Romualdo. 2009. „Preventive Self-Defence against International Terrorism“. In: International Legal Dimension of Terrorism. Ed. Fernández-Sánchez, Pablo, Antonio. The Netherlands: Martinus Nijhoff Publishers, 177–200 Carrillo-Salcedo, Juan, Antonio. 2009. „Terrorism and General Principles of International Law“. In: International Legal Dimension of Terrorism. Ed. Fernández-Sánchez, Pablo, Antonio. The Netherlands: Martinus Nijhoff Publishers, 9–13. Caspersen, Sidney, J. 2006. „Counterterrorism Intelligence and Analysis: Introduction to Section 4“. In: The McGraw-Hill Homeland Security Handbook. Ed. Kamien, David, G. USA: McGraw-Hill Companies, Inc., 361–363. Clarke, Ben. 2008. „Effective Counter-Terrorism: Sound Foreign Policy, Intelligence Gathering, Policing, Social Engineering and Necessary Use of Force“. In: Responding to Terrorism: Political, Philosophical and Legal Perspectives. Eds. Imre, Robert, Mooney, Brian, T. and Clarke, Benjamin. USA: Ashgate Publishing Company. Clutterbuck, Lindsay. 2004. „Law Enforcement.“ In: Attacking Terrorism: Elements of a Grand Strategy. Eds. Cronin, Audrey, Kurth and Ludes, James, M. Washington: Georgetown University Press, 140–161. Collins, Susan, M. 2006. „The Role of Government: Introduction to Section 3“. In: The McGraw-Hill Homeland Security Handbook. Ed. Kamien, David, G. USA: McGraw-Hill Companies, Inc., 223–224. Crenshaw, Martha. 2001. „Counterterrorism Policy and the Political Process“. In: Terrorism and Counterterrorism: Understanding the New Security Environment. Readings&Interpretations. Eds. Howard, Russel, D. and Sawyer, Reid, L. 2002. USA: McGraw-Hill/Dushkin, 450–458. de Vries, Gijs. 2006. „International Cooperation in Counterterrorism“. In: The McGraw-Hill Homeland Security Handbook. Ed. Kamien, David, G. USA: McGraw-Hill Companies, Inc., 353–358. de Wijk, Rob. 2001. „The Limits of Military Power“. In: Terrorism and Counterterrorism: Understanding the New Security Environment. Readings&Interpretations. Eds. Howard, Russel, D. and Sawyer, Reid, L. 2002. USA: McGraw-Hill/Dushkin, 482–494. Donohue, Laura, K. 2002. „Fear Itself: Counterterrorism, Individual Rights, and U.S. Foreign Relations Post 9-11“. In: Terrorism and Counterterrorism: Understanding the New Security Environment. Readings&Interpretations. Eds. Howard, Russel, D. and Sawyer, Reid, L. 2002. USA: McGraw-Hill/Dushkin, 313–338. Duecy, Patrick, C. 2006. „Intelligence and Information Sharing in Counterterrorism“. In: The McGrawHill Homeland Security Handbook. Ed. Kamien, David, G. USA: McGraw-Hill Companies, Inc., 391–412. Griset, Pamala, L., Mahan, Sue. 2003. Terrorism in Perspective. USA: Sage Publications. Guiora, Amos, N. 2007. Global Perspectives on Counterterrorism. New York: Aspen Publishers. Guiora, Amos, N. 2008. Fundamentals of Counterterrorism. New York: Aspen Publishers.


- 140 -

Gutiérrez-Espada, Cesaéro. 2009. „Politico-Legal Reflections on International Terrorism and Preclusions from Wrongfulness“. In: International Legal Dimension of Terrorism. Ed. Fernández-Sánchez, Pablo, Antonio. The Netherlands: Martinus Nijhoff Publishers, 75-89. Harmon, Christopher, C. 2008. Terrorism Today. London: Routledge. 2nd edition Hoffman, Bruce. 1998. „Defining Terrorism“. In: Terrorism and Counterterrorism: Understanding the New Security Environment. Readings&Interpretations. Eds. Howard, Russel, D. and Sawyer, Reid, L. 2002. USA: McGraw-Hill/Dushkin, 3–23. Hoffman, Bruce. 2002. „Rethinking Terrorism and Counterterrorism Since 9/11“. Studies in Conflict&Terrorism 25: 303–316, dostupné na: http://jeffreyfields.net/pols/Rethinking%20terrorism.pdf, 29. 11. 2010 Hoyt, Timothy, D. 2004. „Military Force.“ In: Attacking Terrorism: Elements of a Grand Strategy. Eds. Cronin, Audrey, Kurth and Ludes, James, M. Washington: Georgetown University Press, 162– 185. Jackson, Peter. 2010. „On Uncertainty and the Limits of Intelligence“. In: The Oxford Handbook of National Security Intelligence. Ed. Johnson, Loch, K. Oxford: Oxford University Press. 452– 471. Johnson, Loch, K. 2010. „National Security Intelligence“. In: The Oxford Handbook of National Security Intelligence. Ed. Johnson, Loch, K. Oxford: Oxford University Press. 3-32. Kauppi, Mark, V. 2006: „Counterterrorism Analysis and Homeland Security“. In: The McGraw-Hill Homeland Security Handbook. Ed. Kamien, David, G. USA: McGraw-Hill Companies, Inc., 413– 426. Kushner, Harwey, W. 2003. Encyclopedia of Terrorism. USA: Sage Publications, Inc. Lutz, James, M., Lutz, Brenda, J. 2008. Global Terrorism. London: Routledge. 2nd edition McCulloch, Jude, Pickering, Sharon. 2010. „Counter-terrorism: The Law and Policing of pre-emption“. In: Counter-Terrorism and Beyond: The Culture of Law and Justice after 9/11. Eds. McGarrity, Nicola, Lynch, Andrew and Williams, George. London: Routledge. 13–26. Norwitz, Jeffrey, H. 2002. „Combating Terrorism: With a Helmet or a Badge?“ In: Terrorism and Counterterrorism: Understanding the New Security Environment. Readings&Interpretations. Eds. Howard, Russel, D. and Sawyer, Reid, L. 2002. USA: McGraw-Hill/Dushkin, 470–481. Pillar, Paul, R. 2001. „The Dimensions of Terrorism and Counterterrorism“. In: Terrorism and Counterterrorism: Understanding the New Security Environment. Readings&Interpretations. Eds. Howard, Russel, D. and Sawyer, Reid, L. 2002. USA: McGraw-Hill/Dushkin, 24–45. Pillar, Paul, R. 2004. „Intelligence.“ In: Attacking Terrorism: Elements of a Grand Strategy. Eds. Cronin, Audrey, Kurth and Ludes, James, M. Washington: Georgetown University Press, 115–139. Rihackova, Vera. 2006. Counterterrorism policies in Central Europe. Europeum Institute for Europen Policy Paper, 1–59.; dostupné na: http://www.europeum.org/doc/pdf/854.pdf, 1. 12. 2010. Roach, Kent. 2010. „The eroding distinction between intelligence and evidence in terrorism investigations“. In: Counter-Terrorism and Beyond: The Culture of Law and Justice after 9/11. Eds. McGarrity, Nicola, Lynch, Andrew and Williams, George. London: Routledge. 48–66.


- 141 -

Roberts, Adam. 2008. „Countering Terrorism: A Historical Perspective“. In: Counterterrorism: Democracy’s Challenge. Eds. Bianchi, Andrea and Keller, Alexis. USA: Hart Publishing, 3–41. Sederberg, Peter, C. 1995. „Conciliation as Counter-Terrorist Strategy.“ Journal of Peace Research, Vol. 32, no. 3, 295–312. Sheehan, Michael, A. 2004. „Diplomacy.“ In: Attacking Terrorism: Elements of a Grand Strategy. Eds. Cronin, Audrey, Kurth and Ludes, James, M. Washington: Georgetown University Press, 97– 114. Schmid, Alex, P., Crelinsten, Ronald, D. 1993. „The Response Problem as a Definition Problem“. In: Western Responses to Terrorism. Eds. Schmidt, Alex, P. and Crelinsten, Ronald, D. Great Britain: Frank Cass and Company, Ltd., 7–13. Schmid, Alex, P. 2005. „Prevention of Terrorism: Towards a multi-pronged approach“. In: Root Causes of Terrorism: Myths, Reality and Ways Forward. Ed. Bjǿrgo, Tore. London: Routledge, 223–240. Simonsen, Clifford, E., Spindlove, Jeremy, R. 2004. Terrorism Today: The Past, The Players, and The Future. New Yersey: Prentice Hall. 2nd edition Walker, Clive. 2009. „Legal Aspects of Counter-Terrorism & Intelligence in the Prevention of Terrorism“. In: International Legal Dimension of Terrorism. Ed. Fernández-Sánchez, Pablo, Antonio. The Netherlands: Martinus Nijhoff Publishers, 149–172. Wardlaw, Grant. 1982. Political Terrorism: Theory, tactics and counter-measures. Cambridge: Cambridge University Press. White, Jonathan, R. 2002. Terrorism: an introduction. USA: Wadsworth. 4th edition White, Jonathan, R. 2006. Terrorism and Homeland Security. USA: Wadsworth. 5th edition Wilkinson, Paul. 1977. Terrorism and the Liberal State. London: The Macmillan Press, Ltd. Wilkinson, Paul. 1992. „Can the European Community Develop a Concerted Policy on Terrorism?“ In: Terrorism: Roots, Impact, Responses. Ed. Howard, Lawrence. USA: Praeger Publishers, 168– 171. Wilkinson, P. 2000. Terrorism Versus Democracy: The Liberal State Response. London: Frank Cass. Wilkinson, Paul. 2006. Terrorism versus Democracy: The Liberal State Response. New York: Routledge. 2nd edition Wilkinson, Paul. 2008. „Liberal State Responses to Terrorism and Their Limits“. In: Counterterrorism: Democracy’s Challenge. Eds. Bianchi, Andrea and Keller, Alexis. USA: Hart Publishing, 71–91. Zulaika, Joseba. 2009. Terrorism: The Self-fulfilling Prophecy. USA: The University of Chicago Press.


- 142 -

Důsledky rusko-gruzínského ozbrojeného konfliktu pro jeho aktéry Zinaida Shevchuk Abstrakt: Rusko-gruzínský ozbrojený konflikt v létě roku 2008 vypukl v době zahájení olympijských her v Pekingu a vyvolal v mezinárodním prostředí znepokojení. Gruzie měla za cíl nastolení územní celistvosti země a reintegraci Jižní Osetie do gruzínského státu. Vývoj vyústil podle Západu v nepřiměřenou vojenskou kampaň Ruska vůči Gruzii. Rusko tímto ukázalo světu, že tato oblast patří do ruské sféry vlivu, cílem intervence bylo omezit západní vliv a zajistit, že se Gruzie nestane příkladem pro další země v regionu. V důsledku rusko-gruzínského ozbrojeného konfliktu z Jižní Osetie uprchlo více než 30 000 lidí. Cílem práce je shrnout dopady tohoto ozbrojeného konfliktu na zaangažované aktéry a jeho důsledky pro mezinárodní politiku. Článek nejprve velmi stručně nastíní historii konfliktu, následně budou analyzovány jeho důsledky a dopady na klíčové aktéry, a to na úrovni analytických rovin: mezinárodního systému, jednotek a subjednotek. Závěr práce shrnuje dopady a důsledky konfliktu podle výše zmíněných analytických rovin. Abstract: The Russian-Georgian armed conflict in summer 2008 broke-out during the Olympics Games in Beijing. The aim of Georgia was to reintegrate South Ossetia and to restore territorial integrity of the state. From the western point of view the development escalated into the disproportional armed conflict between Russia and Georgia. The Russian reason to intervene in the conflict was to demonstrate to the western powers, that the region belongs to the Russian sphere of influence, and to suppress the western influence in Georgia. Due to the conflict, more than 30,000 people fled from South Ossetia. The aim of the article is to summarize the consequences of the armed conflict according to the different levels of analysis: international system, unit and subunit. Tento text byl zpracován v rámci řešení projektu GA ČR Ozbrojené konflikty v mezinárodních vztazích po skončení studené války č. 407/09/0153. Úvod Ozbrojený konflikt v malém kavkazském státu, který nastal v srpnu 2008, připoutal pozornost celého světa. Symptomy zhoršování situace byly patrné již několik měsíců před vypuknutím konfliktu a někteří experti upozorňovali na vysokou pravděpodobnost takového vývoje. (Areshidze 2010) Cílem tohoto článku je analyzovat dopady srpnového ozbrojeného konfliktu podle různých analytických rovin. Dle vymezení Kennetha W. Waltze lze války studovat na třech analytických rovinách: na rovině individua, státu a mezinárodního systému. Podle Waltze lze příčiny vypuknutí válek hledat v povaze lidská přirozenosti, charakteru vnitrostátních institucí a v anarchické povaze mezinárodního systému a s tím souvisejícími klasickými koncepty, jako je například bezpečnostní dilema nebo rovnováha sil. (Waltz 2001) Při výzkumu konfliktu takové rozdělení umožňuje studium různých aspektů, které mohou mít velký vliv na vytvoření konfliktního prostředí. V tomto článku bude analýza dopadů rusko-gruzínského ozbrojeného konfliktu rozdělená na analytické roviny, a to rovinu systémovou a rovinu subsystému neboli národních států. Systémová rovina analýzy se soustředí na takové důležité aspekty, jako je povaha mezinárodního systému, počet hlavních mocností, distribuce moci, úroveň technologie, stabilita a doba trvání určitých mocenských konfigurací. (Singer 1961: 80) Druhá rovina analýzy, na úrovni subsystému, posune analýzu od


- 143 -

celkového obrazu mezinárodních vztahů na úroveň národních států. Analýza na subsystémové rovině umožňuje směřovat analýzu do větší hloubky a poskytuje prostor pro studium struktury a charakteru politického systému, politického rozhodovacího procesu, cílů, motivací vnitrostátní politiky, etnického složení, politické kultury, ideologie a veřejného mínění. Dalším důležitým aspektem je dopad vnějších vlivů na národní a zahraničněpolitické chování státu. (Singer 1961: 83–87) V rámci první analytické roviny bude cílem analýzy zjistit, zda rusko-gruzínský ozbrojený konflikt měl nějaký dopad na mezinárodní systém a výrazným způsobem proměnil vztahy mezi významnými aktéry mezinárodních vztahů. V rámci druhé analytické roviny bude věnována pozornost dopadům tohoto konfliktu na úrovni subsystému neboli národních států. Cílem analýzy bude zjistit, jestli v důsledku srpnového ozbrojeného konfliktu došlo ke změně postavení Ruska ve světě, jaký byl vývoj na vnitropolitické scéně Gruzie a jestli došlo k posunům v percepci tohoto konfliktu. Z teoretického hlediska existuje mnoho definic válek a různých typů ozbrojených konfliktů, které zdůrazňuji různé aspekty, o kterých by se dalo diskutovat. Tato studie se bude držet užívání termínu ozbrojený konflikt, přestože obecně se velmi často v této souvislosti používá označení válka. Pokud ale vezmeme v úvahu přístup Singra a Smalla, který za válku považuje takový ozbrojený konflikt, v němž přišlo o život tisíc a více lidí, není možné termín válka pro námi zkoumaný případ použít. (Vasquez 1993: 27) Historie konfliktu Napětí mezi Gruzií a Jižní Osetií lze datovat již od dvacátých let minulého století. Už v této době se pokoušela tato oblast o vyhlášení nezávislosti, ale po obsazení Gruzie Rudou armádou v roce 1921 se stala autonomním regionem v rámci sovětské Gruzie. Rozpad SSSR vyvolal řadu secesionistických konfliktů, které po počáteční fázi násilí skončily politicky ve slepé uličce. Nově vzniklý gruzínský stát čelil obtížím těžkého transformačního procesu vytváření samostatného politického a ekonomického systému, který by nebyl vázán na Ruskou federaci, jak tomu bylo během sovětské doby, jež v regionu Jižního Kavkazu trvala až sedmdesát let. Tento proces byl doprovázen složitým vývojem. Počátek získání gruzínské samostatnosti byl charakterizován neustálým bojem o moc mezi bývalými členy nomenklaturní elity, z nichž se část inspirovala idejemi nacionalismu. To posilovalo separatistická hnutí. Vývoj vyústil ve dva doposud nevyřešené konflikty uvnitř Gruzie se secesionistickými regiony Abcházií (1992–1993) a Jižní Osetií (1989–1992). Každý z těchto konfliktů má svou vlastní unikátní kombinaci historických křivd, etnických napětí a sociálních bolestí. (Zürcher 2005: 112–113) Dynamika gruzínsko-osetinského konfliktu byla ovlivněna množstvím faktorů, mezi něž patří extrémní pozice gruzínských nacionalistů v roce 1989, šovinismus Zviada Gamsachurdii85 a velká důvěra jihoosetinských vůdců v podporu ze strany severní Osetie a Ruské federace. (Fond „Okrytoje obshestvo – Gruzia 2005: 7–21) V letech 1992–2003 byla uspořádána různá zasedání, podepsány

85

Zviad Gamsachurdia byl prvním prezidentem Gruzie po znovuzískání její samostatnosti v roce 1991, ve své funkci působil do

roku 1992.


- 144 -

dohody86 a memoranda, jejichž cílem byla stabilizace konfliktu, obnova a posílení ekonomických, kulturních a vědecko-technických vztahů. Nebylo však ničeho dosaženo. Situace byla napjatá, povinnosti jednotlivých stran konfliktu nebyly realizovány. V pohraničních oblastech docházelo k ozbrojeným střetnutím, což prohlubovalo bezpečnostní obavy obyvatel. (Parliament of Georgia 2006: 2) Navzdory úsilí o řešení ze strany Gruzie nebyl konflikt vyřešen, ale zakonzervován a stal se z něj „zamrzlý konflikt“ na šestnáct let. Po příchodu Micheila Saakashviliho zdůrazňovala Gruzie touhu po mírovém řešení konfliktu jak s Jižní Osetií, tak s Abcházií. Hlavní prioritou gruzínské administrativy bylo nastolení územní celistvosti státu mírovou cestou (The Permanent Mission of Georgia to the Organisation for Security and Cooperation in Europe 2005). V rozporu s touto rétorikou, první krok k dosažení tohoto cíle, reintegrace autonomní oblasti Adžarie do Gruzie v roce 2004, byl učiněn pomocí ozbrojené moci. (Civil Georgia 2004) Po připojení Adžarie ke Gruzii bez větších komplikaci a vypuknutí násilí se gruzínská vláda začala zabývat otázkou Jižní Osetie. V roce 2004 Gruzie zahájila kampaň proti pašování zboží v Jižní Osetii. V Rusku byl tento krok vnímán jako snaha Gruzie získat zpět celou jihoosetinskou oblast pod svoji kontrolu. To vyústilo v krizi, která dosáhla vrcholu v srpnu 2004, když došlo k ozbrojeným střetům mezi gruzínskými a osetinskými vojáky a ostřelování města Cchinvali. (Caucasus Analytical Digest 2009: 3) Tato situace však nevyústila v otevřený ozbrojený konflikt, ale přispěla k vypracování mírových návrhů ze strany Gruzie, které hledaly cestu k vyřešení jihoosetinského konfliktu. V červenci 2005 gruzínský prezident předložil mírový plán pro Jižní Osetii, který nabízel autonomii a třístupňové řešení skládající se z demilitarizace, hospodářské rehabilitace a politického řešení. Plán byl ze strany Jižní Osetie odmítnut.

V březnu 2007 prezident Saakašvili navrhl další

mírový plán, který zahrnoval vytvoření „přechodných“ správních obvodů v oblasti Jižní Osetie. Ale ani tento plán nevytvořil podmínky, které by vedly k řešení konfliktu. (Nichol 2009: 3–4) Všechny mírové iniciativy měly jeden nedostatek. Místo toho, aby byly učiněny kroky pro vybudování vzájemné důvěry ze strany gruzínské administrativy, docházelo k velkému časovému nátlaku, který měl vést k urychlení celého procesu. O tom svědčí rétorika gruzínské vlády. Ještě v prosinci 2005 tehdejší ministr obrany Gruzie Irakli Okruašvili prohlásil, že již 1. ledna 2007 Gruzie obnoví svoji kontrolu nad Jižní Osetii. (Civil Georgia 2006) Vývoj vyústil v to, že žádný z mírových plánu nebyl uskutečněn a ani nepřispěl k výraznému zlepšení vzájemných vztahů a situaci v regionu.

86

Mezi kroky, které byly uskutečněny pro vyřešení konfliktu mezi Gruzií a Jižní Osetií, patří podpis smlouvy mezi prezidenty

Ševardnadzem a Jelcinem o zásadách řešení tohoto konfliktu 24. června 1992. Na základě této dohody byly vytvořeny smíšené síly pro ustanovení míru a udržování veřejného pořádku. Tyto jednotky měly zhruba 1 100 vojáků – 530 Rusů, 300 členů Severoosetinské brigády (patřili k nim Jihoosetinci, v čele však stáli příslušníci Severní Osetie) a přibližně 300 Gruzínců. Tato společná kontrolní komise (Joint Control Commission – JCC), složená z ruských, gruzínských a severo- a jihoosetinských představitelů zdánlivě podporovala urovnání konfliktu (Nichol 2009: 2).


- 145 -

Další významný vývoj nastal krátce před samotnou eskalací ozbrojeného konfliktu 8. srpna 2008. Je pozoruhodné, že od jara roku 2008 se dají vysledovat určité signály vojenské aktivity ze strany Ruska. V dubnu 2008 ruské letouny MiG–29 sestřelily gruzínský bezpilotní průzkumní prostředek nad územím Abcházie a v následujících měsících docházelo k narušování

gruzínského

vzdušného prostoru ruskými letadly. V květnu ruské ozbrojené síly posílily své mírové mise na území Abcházie o 400 vojáků.

Mise oficiálně spočívala v opravě abcházských železnic. Tento krok byl

gruzínskou vládou kritizován jako pokus ruské strany zlepšit svoji infrastrukturu v Abcházii a připravit se na vojenskou intervenci. Jednou z nejdůležitějších událostí, která nesmí zůstat bez pozornosti, bylo ruské vojenské cvičení „Kavkaz – 2008“, kterého se zúčastnilo 8 000 vojáků a jež mělo za cíl připravit ruské ozbrojené síly na případnou intervenci a nácvik poskytnutí pomoci ruským mírovým jednotkám v Jižní Osetii. (Cornell et al. 2008: 9–11, Popjanevski 2009: 148) Oficiálním účelem tohoto cvičení byla příprava vojáků na protiteroristické operace, konkrétně detekce, izolace a zničení teroristických uskupení. (Blandy 2009: 5) Ve čtvrtek 7. srpna 2008 v 23:35 hodin gruzínské ozbrojené síly vstoupily do separatistického regionu Jižní Osetie pro „obnovení ústavního pořádku“. (Bardakci 2010: 217) Ruská reakce byla velmi rychlá. Dalšího dne se ruské ozbrojené jednotky přes Roki tunel dostaly na území Jižní Osetie. Během 10. a 11. srpna Rusko otevřelo druhou frontu na území Abcházie. Postup ruských ozbrojených sil překročil hranice separatistických území a vstoupil do gruzínského vnitrozemí. Ruské ozbrojené síly se zastavily u města Mtskheta jen 20 km od hlavního města Tbilisi. Klíčovým mediátorem v tomto konfliktu byla Evropská unie, která odsoudila Rusko za použití nepřiměřené vojenské síly vůči Gruzii a za uznání nezávislosti separatistických regionů Abcházie a Jižní Osetie. (Caucasus analytical digest 2009: 7) Dopad konfliktu na systémové rovině Dopady rusko-gruzínského ozbrojeného konfliktu byly na systémové úrovni minimální. V důsledku tohoto konfliktu se neproměnila povaha mezinárodního systému. Konflikt neměl žádný dopad na distribuci moci a v rámci mezinárodního systému se nezměnil ani počet hlavních mocností. Srpnové události na Kavkazu nijak nezměnily ani zvyky při tvorbě vojenských aliancí. Někteří badatelé tento konflikt interpretují jako první ozbrojené střetnutí mezi Západem a Východem po skončení studené války. (Asmus 2010: 236) Konflikt poukázal na platnost konceptu sfér vlivu, kdy jedna mocnost je ochotna použít jakékoli prostředky pro zajištění své kontroly a omezení pronikání vlivu jiných mocností do regionu.

Dopady na subsystémy Rusko Obecně je možné konstatovat, že vojenská kampaň proti Gruzii a jednostranné uznání nezávislosti Abcházie a Jižní Osetie poškodilo ruskou „image“ spolehlivého a mírumilovného člena mezinárodního


- 146 -

společenství. Podle Ghii Nodiy v důsledku rusko-gruzínského ozbrojeného konfliktu Rusko vyhrálo vojensky, ale prohrálo politicky; Gruzie, která vojensky prohrála, neprohrála politicky. (Nodia 2009) S touto tezí však nelze souhlasit. I když můžeme připustit výše zmíněné tvrzení o tom, že Rusko svými kroky ohrozilo svůj image ve světě, musíme však zdůraznit skutečnost, že šlo o ohrožení spíše krátkodobé. V současnosti je zejména v USA, Francii a SRN Rusko opět vnímáno jako důležitý a spolehlivý partner, se kterým je jednáno s úctou a vážností. Pokud tedy ruské politické elity kalkulovaly s tím, že válka dlouhodobě neohrozí jeho prestiž ve světě, tento kalkul jim prozatím vychází. Pouze středoevropské a baltské země zastávají odlišný postoj, což ale paradoxně problematizuje a oslabuje jejich pozici uvnitř západních institucí. To může být hodnoceno jako ve prospěch ruských dlouhodobých zájmů. Rusku se sice nepodařilo Západu vnutit vlastní interpretaci událostí, tedy že reagovalo na napadení svých občanů, a Západ považuje ruský zásah za okupační. Proto obě dvě „nezávislé“ republiky uznala kromě Ruska už jen Venezuela, Nikaragua a Nauru. (Kavkazskii uzel 2010) Představitelé USA, SRN i Francie odsoudili ruské uznání nezávislosti těchto dvou republik. Na straně druhé Západ není ochoten se v této záležitosti nijak angažovat a dává přednost rozvoji ekonomických vztahů s Ruskem. Tento postoj se ostatně Rusku perfektně hodí, protože vzhledem ke struktuře

své

ekonomiky,

potřebě

zahraničních

investic

a

koneckonců

i

katastrofálnímu

demografickému vývoji si novou vlnu studené války se Západem nemůže dovolit. O to více je ale ve středoevropských zemích vnímáno s nepochopením, proč je Západ vůči Rusku v této otázce takto smířlivý. Slova americké ministryně zahraničí Hillary Clintonové, kterými při své návštěvě Gruzie odmítla budování jakýchkoli zón zvláštních zájmů (Weir 2010), je možné brát pouze jako folklór pro gruzínskou veřejnost, protože realita americké zahraniční politiky je zřejmá. Prioritu mají vztahy s Moskvou a malé státy na Kavkaze jsou pro současnou americkou politiku nezajímavé. Napjaté vztahy mezi Ruskem a USA, charakteristické pro část Bushovu éru, byly po nástupu Baracka Obamy nahrazeny snahou o sblížení. Obamův nový přístup, multilateralismus, vedl k uvolnění napětí, které narostlo v rusko-amerických vztazích v průběhu srpnového ozbrojeného konfliktu. Jednání mezi USA a Ruskem ohledně jaderných záležitostí vyústilo v podepsání nové dohody 8. dubna 2010, která nahradila smlouvu START z roku 1991 a určila další omezení strategických jaderných hlavic. Gruzie nemá pro Obamovu administrativu prioritní význam a je upozaděna důležitějšími úvahami o Afghánistánu nebo íránském jaderném programu. (Rayfield 2009) Ve svém prohlášení v Kongresu 10. května prezident Obama upřesnil, že kvůli lepším vztahům s Ruskem se vymezuje vůči Gruzii. Jednalo se o podporu podpisu jaderné dohody s Ruskem, když Obama prohlásil, že situace v Gruzii by neměla být považována pro tuto smlouvu za překážku. (Shuster 2010) V zájmu Ruské federace je zařazení Gruzie mezi satelitní státy. Nejenže Rusko nebylo argumentačně úspěšné u Západu, Rusku se o své verzi událostí nepodařilo přesvědčit ani země, které by rádo považovalo za spojence. Doposud se mu nepodařilo získat podporu ani SNS, ani Šanghajské organizace pro spolupráci. Přestože Rusko má na státy SNS velký vliv, žádný stát z tohoto seskupení


- 147 -

neuznává samostatnost Abcházie a Jižní Osetie87 a Čína zablokovala jakoukoli iniciativu na podporu separatistických hnutí. Po rusko-gruzínské válce státy SNS projevuji více opatrnosti ve vztazích k Rusku, zejména ty, které samy čelí separatistickému nebezpečí. Na straně druhé, i když členské státy SNS neuznávají nezávislost gruzínské Abcházie a Jižní Osetie, podporují vlastní ruskou vojenskou kampaň proti Gruzii. Na zasedání SNS 5. září 2008 v Moskvě ruskou kampaň vůči Gruzii podpořil Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán, Uzbekistán, Bělorusko a Arménie. (Mshvidobis, demokratiis da ganvitarebis kavkasiuri instituti 2008: 14) Reálpolitika Ruska je založena na strategických výpočtech a „zero-sum“ vizi. Hlavním cílem ruského reálpolitického myšlení je vytvoření sféry zájmu a vlivu a existence satelitních anebo podřízených států za jeho hranicemi. (Rondeli 2009) To potrhuje „umělost“ hranic v post-sovětském prostoru, s tím důsledkem, že svrchovanost a územní celistvost nástupnických států je spornou záležitostí a není v souladu se zájmy Ruské federace. Rusko je revizionistickou mocností, která se snaží přeměnit regionální strategickou konstelaci ve prospěch svých zájmů. Hlubší výzkum tohoto konfliktu vede k závěru, že ruská akce byla pečlivě naplánována, cílena a omezena na přesně dané strategické cíle, které byly stanoveny Moskvou. V důsledku srpnového ozbrojeného konfliktu Rusko dosáhlo prakticky všeho, co bylo v jeho zájmech: disponovat strategickými place d'armes uprostřed Jižního Kavkazu; vzbudit pocit strachu mezi sousedy Ruska; odstranit gruzínské enklávy v Jižní Osetii, které představovaly hlavní překážku ruské anexe této oblasti, a zajistit si významnou vojenskou přítomnost. Cílem Ruska bylo a nadále zůstává potlačit západní vliv a zajistit, že se Gruzie nestane příkladem pro další země v regionu. Gruzie Dopad konfliktu na postavení Gruzie ve světě byl celkově značný. Pro Gruzii je pravděpodobně nejzávažnějším důsledkem narušení její teritoriální integrity, protože Rusko uznalo nezávislost Abcházie i Jižní Osetie a ústy svého ministra zahraničí Lavrova deklarovalo, že Gruzie může na svoji územní celistvost zapomenout. (Kommersant-Online 2008)

V případě Gruzie a Jižní Osetie byly

důsledkem stovky vojenských a civilních obětí a velké škody na infrastruktuře, což mělo jednoznačně negativní vliv na ekonomický vývoj země. Ze zprávy Světové banky vyplývá, že konflikt měl negativní vliv na stabilní vývoj v Gruzii a snížil předpokládaný ekonomický růst pro rok 2008 z 9 % na 3,5 % s tím, že zmenšená míra hospodářského růstu v Gruzii může trvat několik let. Podle některých expertů gruzínská vláda odhaduje válečné škody na 1 mil. USD. Toto číslo zahrnuje škody na civilní infrastruktuře a náklady vzniklé v souvislosti s vnitřně vysídlenými osobami (přibližně 30 tisíc). Jinak řečeno, toto číslo nezahrnuje škody na územích, kam gruzínská vláda nemá přístup, a škody na vojenské výzbroji. (The Centre for European Policy Studies 2008) Ruská vojenská intervence v Gruzii se nepochybně krátkodobě podepsala na gruzínském ekonomickém vývoji, ale nelze jednoznačně

87

Na zasedání 5. září v Moskvě ruskou kampaň vůči Gruzii podpořily Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán, Uzbekistán, Bělorusko a Arménie, ale žádný z těchto států neuznal suverenitu gruzínských separatistických oblastí.


- 148 -

určit, jaká míra oslabení byla zapříčiněna skutečně válkou, a co šlo naopak na vrub nastupující ekonomické krize. Kromě toho, že v důsledku ozbrojeného konfliktu byla poškozena gruzínská ekonomika a infrastruktura, ruské síly zničily podstatnou část vojenského vybavení Gruzie. Schopnost gruzínské armády úspěšně bránit teritorium země byla konfliktem nepochybně oslabena. Podle zprávy ministerstva obrany Gruzie během rusko-gruzínské války zemřelo 160 a ztratilo se 10 vojáků. (Georgia Ministry of Defence 2008) Podle zprávy gruzínské vlády bylo v důsledku konfliktu zaregistrováno 326 mrtvých občanů Gruzie, z toho 155 tvoří civilní obyvatelstvo. (Civil Georgia 2008a) Nicméně mnohem důležitější je, že se zhoršila gruzínská strategická situace rozmístěním poměrně silných ruských kontingentů na gruzínském teritoriu (Abcházie a Jižní Osetie). Rusko na tomto gruzínském území, na kterém secesionisté vyhlásili nezávislé státy, udržuje 7 600 vojáků. (Mikhelidze 2009: 6, Nichol 2011: 13)

Tyto síly mají nejen odstrašující efekt k budoucím snahám Gruzie použít vůči secesionistům

vojenskou sílu, nýbrž vytváří Tbilisi permanentní hrozbu, protože zkracují dobu výstrahy pro gruzínskou armádu v případě ruského útoku proti této zemi. Vojenští experti se pokoušejí o vyhodnocení účelu ruských vojenských základen v Gudauti a Ochamchire (v Abcházii) a Džavě (Jižní Osetii). Gudauti by mohlo být použito pro útočné jednotky, letectvo či protivzdušnou obranu, zatímco Ochamchire pro námořní základnu, což by umožnilo přesun ruské černomořské flotily ze Sevastopolu. Co se týče Džavy, toto město by mohlo být využito pro dislokaci motorizované pěchotní brigády. (GlobalSecurity.org 2009) Nejzávažnějším vojenským důsledkem je ale nepochybně zkrácení času potřebného k přímému ohrožení gruzínské metropole Tbilisi vojsky dislokovanými v Jižní Osetii, která se nachází na jižní straně hřebenu Jižního Kavkazu, a je proto ideálním nástupištěm pro případné vojenské obsazení Gruzie. Konflikt měl i dopad na percepci Gruzie jako tranzitní země pro energetické dodávky do Evropské unie. Pokud by skutečně byla přes teritorium tohoto státu vybudována infrastruktura, která by umožnila transport energetických surovin z kaspického regionu na evropský trh, geopolitická důležitost země pro Evropskou unii by zcela nepochybně vzrostla. Ozbrojený konflikt ale zvýšil rizikovost Gruzie pro Evropskou unii jako transportního koridoru pro energetické suroviny z regionu Kaspického moře. Gruzie se v důsledku války stala zemí, která nemá fakticky vyjasněné hranice vlastního teritoria, a tudíž neplní jeden z klíčových požadavků na nové členy NATO, které jsou deklarovány ve studii NATO o rozšíření. Odpůrci gruzínského členství v NATO tohoto nezpochybnitelného faktu v posledních letech intenzivně využívají. Jde ale pouze o zástupný argument. Hlavní problém spočívá v tom, že Západ není ochoten poskytnout Gruzii jakékoli závazky, protože ji není ochoten bránit. Spojené státy americké, a Obamova administrativa zvláště, potřebují gruzínské vojáky v Iráku nebo Afghánistánu, a nikoli americké vojáky na Kavkaze. Jinými slovy, Gruzie není pro Západ strategicky důležitá, přestože mnozí v Gruzii si myslí opak.


- 149 -

Kromě zahraničněpolitických důsledků měl konflikt nemalý dopad i na domácí politickou scénu. Po počátečním období stmelení celé společnosti kolem prezidenta Saakašviliho začala v Gruzii celospolečenská diskuse o okolnostech vypuknutí ozbrojeného konfliktu. Poté, co Tagliavinská zpráva ustanovila, že rusko-gruzínský ozbrojený konflikt byl zahájen Gruzií, gruzínské opoziční strany posílily kritiku vůči prezidentu Saakašvilim. Podle Nino Burjanadze byly v důsledku nezodpovědného rozhodnutí Saakašviliho porušeny životně důležité zájmy Gruzie: v důsledku ozbrojeného konfliktu je řešení zamrzlých konfliktů mírovou cestou odloženo na neurčitou dobu, stejně jako možnost vstoupit do NATO a EU. Podle dalšího opozičního představitele Irakli Alasanii rozhodnutí Saakašviliho o zahájení války ohrozilo samostatnost Gruzie a vytvořilo podmínky pro invazi Ruska na gruzínském území. Prezident Saakašvili byl ostře kritizován pro své rozhodnutí o zahájení vojenských operací v Jižní Osetii ze strany Šalvy Natelašviliho, který je v čele gruzínské dělnické strany. (Civil Georgia 2009) Nino Burjanadze otevřela otázku nevyhnutelnosti celého ozbrojeného konfliktu a požadovala důsledné vyšetření. Saakašvili inicioval vznik parlamentní vyšetřovací komise k této události, která koncem roku 2008 zveřejnila výsledky svého vyšetřování. (Mikhelidze 2009: 3–6) Komise dospěla k názoru, že za celou krizi je výlučně zodpovědné Rusko. (Civil Georgia 2008b) Zkoumat, zda je tomu skutečně tak, není cílem této studie. Důležité je, že rusko-gruzínský ozbrojený konflikt nevedl, alespoň prozatím, k výraznému oslabení Saakashvilliho vnitropolitické pozice a dalšímu štěpení gruzínské společnosti na bázi rusko-gruzínské války se podařilo zabránit. Saakašvilimu se spíše podařilo zmobilizovat velkou část společnosti na pozadí odporu vůči Rusku a jeho zjevné snahy dosáhnout výměny vládní garnitury v Gruzii. Tím, že Rusko neomezilo svoji invazi pouze na Jižní Osetii, a tím, že podporovalo určité politiky, kteří by mohli Saakšviliho nahradit, vytvořilo podmínky, které umožnily gruzínskému prezidentovi politicky přežít. (Areshidze 2010) Z hlediska politického přežití Saakašviliho nemusí být pro něj dosavadní situace nevýhodná, protože může zcela legitimně odkazovat na vnější nebezpečí a stmelovat proti němu pod svým praporem gruzínskou společnost. Proto také nijak neoslabil svoji rétoriku vůči Moskvě. Kritikům Saakašviliho nicméně nahrává fakt, že se mu nepodařilo dosáhnout mnohokrát deklarovaného cíle, totiž obnovit suverenitu gruzínských politických autorit na celém území státu a vybudovat silné a akceschopné bezpečnostní složky.

(Cornell and Nilsson 2009: 254–257)

Z dlouhodobého hlediska se jedná o neúspěch, který by mohli jeho odpůrci využít v politickém boji. Tento vývoj je možný, zejména pokud zohledníme fakt, že v době bojů nevystupovali aktivně proti Saakašvilimu. Rusko-gruzínský ozbrojený konflikt mimo jiné posílil protigruzínské postoje jak v Jižní Osetii, tak v Abcházii, což přes optimistická prohlášení prezidenta Saakašviliho ještě více vzdaluje možnost reintegrace těchto oblastí do Gruzie v blízké budoucnosti. Jak ukazují jednání v Ženevě, postoj všech stran konfliktu nenabízí příliš prostoru pro kompromisní řešení. Velkou roli v této souvislosti hraje to, že Rusko žádá, aby se s Abcházií a Jižní Osetií jednalo jako se suverénními státy. Ruská federace vyzývá Gruzii k podpisu smlouvy o nepoužití vojenské síly v Abcházii a Jižní Osetii. Gruzínská pozice


- 150 -

v této souvislosti spočívá v připravenosti podepsání takové smlouvy s Ruskem, protože neuznává separatistické regiony za subjekty mezinárodního práva. (Radio Free Europe 2009) Patnácté kolo jednání, které se konalo 4. března, nevedlo k dosažení nějakého výsledku. Základní body problému a pozice jednotlivých stran konfliktu zůstávají neměnné. Další kolo ženevského jednání je naplánováno na 7. června 2011. (Civil Georgia 2011) Abcházská separatistická vláda usiluje o vytvoření vlastní vojenské doktríny. Je pozoruhodné, že se o tom začalo diskutovat poté, co se představitelé ministerstva obrany Abcházie postavili proti možnému zrušení tohoto orgánu. Kromě toho nesmí zůstat bez povšimnutí ani fakt, že z ministerstva obrany Abcházie jsou propouštěny všechny osoby s vojenskou zkušeností. To může znamenat, že Rusko na území Abcházie nepotřebuje mít silnou armádu s vojenskou zkušeností, a také poukazovat na to, že samostatná abchazská armáda nebude existovat. Podle vojenských expertů je snahou Ruska vytvořit systém, který formálně zachová samostatnou státní strukturu Abcházie, ale ve skutečnosti bude celkově podřízen ministerstvu obrany Ruska. (Goderdzishvili 2010) Strany konfliktu ztratily vzájemnou důvěru a vyhlídky na integraci Abcházie a Jižní Osetie jsou menší než před vypuknutím konfliktu.

Rusko ukázalo, že je v postsovětském prostoru a v oblastí

blízkého zahraničí ochotno chránit své „privilegované“ zájmy jakýmikoliv prostředky. Dá se říci, že Rusko má skeptický postoj vůči mezinárodním zárukám a smlouvám, což posiluje jeho přesvědčení o nutnosti unilaterálních kroků v jeho okolí. Silná vojenská přítomnost znamená pro Rusko prostředek, jak zaručit bezpečnost v celém v regionu Jižního Kavkazu. Skutečnost, že Rusko se definuje jako „kin state“88 a přiděluje občanství obyvatelům gruzínských separatistických oblastí, může vést k dalšímu napětí uvnitř země. Gruzie nejenže ztratila kontrolu nad svým územím, ale v důsledku konfliktu z Jižní Osetie uprchlo více než 30 000 lidí. Jak v Abcházii, tak v Jižní Osetii bydlí etnická uskupení, která nechtějí být součástí Gruzie, a spojenectví s Ruskem je vnímáno jako bezpečnostní záruka. Posílené protigruzínské postoje v důsledku této války spolu s etnickou čistkou Gruzínců z těchto oblastí a s tím, že tyto konflikty přetrvávají skoro dvě desetiletí, jsou důležitými faktory, které ovlivňují možnost reintegrace těchto oblastí jako součástí Gruzie. Dá se říci, že rusko-gruzínský ozbrojený konflikt a uznání separatistických regionů Abcházie a Jižní Osetie za samostatné státy ze strany Ruska institucionalizoval staré dělicí linie v regionu Jižního Kavkazu a uznání existenci těchto linii by mohl vytvořit prostor pro uvolňování napětí. Takový vývoj z krátkodobého hlediska je velmi nepravděpodobný. Gruzie neuzná nezavilost ani Abcházie a ani Jižní Osetie. (Sachelmcipo ministris aparati reintegraciis sakitchebshi 2008) Pro Gruzii byl srpnový ozbrojený konflikt hořkou lekcí reálpolitiky, připomenutím základního principu mezinárodní politiky – největší hrozba pro jakýkoli malý stát pochází ze strany sousední velmoci, zejména když tato velmoc nerespektuje mezinárodní normy a zásady. Podle některých

88

Rusko se definuje jako „kin state“ nejen pro etnické ruské obyvatelstvo žijící v jiných suverénních zemích, ale také pro ty, kdo umí mluvit rusky a identifikuji se s Ruskem a ruskou (někdy i sovětskou) kulturou.


- 151 -

expertů srpnové události poukázaly nejen na to, že reálpolitické uvažování je silnější než kdy předtím, ale že se ani nikdy neupustilo od zájmu o postsovětský prostor. (Rondeli 2009) Závěr Analýza na systémové rovině vede k závěru, že rusko-gruzínský ozbrojený konflikt v roce 2008 neměl žádné výrazné dopady na fungování mezinárodního systému. V důsledku tohoto konfliktu se nezměnila distribuce moci, pravidla fungování systému a ani způsob utváření vojenských alianci. I přes počáteční ochlazení rusko-amerických vztahů je Rusko vnímáno jako důležitý partner jak Spojených států, tak i Evropské unie. Dalo by se říci, že dopad srpnových událostí byl na mezinárodní úrovni minimální. A ukázalo se, že Spojené státy a Evropská unie nebudou výrazně zasahovat proti významnému hráči ve světové politice, jakým je Rusko, přestože mnozí v Gruzii mysleli opak. Fakt, že Rusko je jadernou mocností a disponuje právem veta v Radě bezpečnosti OSN, nechává Washingtonu a Bruselu jen malý prostor, jak výrazněji ovlivnit ruskou politiku. Z tohoto důvodu Ruská federace zůstává rozhodující regionální mocností v oblasti Jižního Kavkazu. Z analýzy na úrovni subsystému lze vyvodit, že Rusko považuje region Jižního Kavkazu za oblast svých životních strategických zájmů, a proto se dlouhodobě pokouší zamezit průniku jakékoli další mocnosti do oblasti. Jedná se o tradiční a dlouhodobou politiku Ruska vůči jihokavkazskému regionu. Pro Gruzii konflikt s Ruskem znamená boj za národní suverenitu, nezávislost a územní celistvost. Moskvě jde především o zachování tradičních sfér vlivu v sousedním geopolitickém prostoru, tzn. v blízkém zahraničí. Pro USA a Evropu je to boj o šíření demokratických hodnot, jakož i udržování energetického a bezpečnostního koridoru v oblasti Kaspického moře. Podíváme-li se na současnou situaci po rusko-gruzínském konfliktu, tedy téměř po třech letech, ruské ozbrojené síly stále udržují svoji přítomnost – nejsilnější za posledních dvacet let – v gruzínských separatistických oblastech Abcházii a Jižní Osetii. To znamená, že tato skutečnost může odradit gruzínskou stranu od úsilí o návrat svých území za použití síly. Někteří pozorovatelé mohou dospět k názoru, že situace v regionu je tím pádem stabilizována a dosáhla určité míry rovnováhy. Podle mého názoru ale tento status quo v regionu Jižního Kavkazu není trvale udržitelný, protože není v souladu se zájmy zúčastněných stran konfliktu, s výjimkou Ruska, která prosazuje politiku „rozděluj a panuj“ a podporuje napětí podél etnických linií. Musí být zdůrazněno, že v důsledku rusko-gruzínského ozbrojeného konfliktu došlo ke změně percepce vnitrogruzínských konfliktů jak ze strany gruzínských politických elit, tak i obyvatelstva. Gruzínsko-abcházský a gruzínsko-osetinský konflikt jsou vnímány jako součást rusko-gruzínského konfliktu. Jinými slovy, otázka územní celistvosti Gruzie se stala otázkou suverenity země – gruzínská vláda kontroluje menší část území než před eskalací konfliktu. Po rusko-gruzínském ozbrojeném konfliktu se zmenšila možnost přímého dialogu mezi konfliktními stranami (Gruzie, Abcházie, Jižní Osetie), jelikož separatistické vlády jednají s Ruskem. V této souvislosti je nutné upozornit na paradoxní situaci, že Rusko uznává existenci Jižní Osetie jako samostatného státu, přičemž Severní


- 152 -

Osetie je vnímána jako součást Ruska. To svědčí o tom, že Rusko chápe suverenitu Jižní Osetie instrumentálně a používá ji jako nástroj nátlaku na Gruzii a mezinárodní společenství. Ruská vojenská akce v Gruzii poukazuje na nebezpečná nová rizika pro tento prostor a evropskou bezpečnost. Rusko jedná v zájmu obrany svých „kin - state“. Rusko využívá právo etnických skupin na sebeurčení. Jako jeden ze svých zahraničněpolitických cílů deklarovalo ochranu „příbuzenských“ menšin. Tento koncept byl úspěšně vyzkoušen v průběhu rusko-gruzínského ozbrojeného konfliktu, čímž Rusko poslalo jasný signál ostatním sousedům, kteří by jej měli vnímat jako poučení a hlavní výsledek srpnového ozbrojeného konfliktu.

Literatura: Areshidze, Mamuka. 2010. Rozhovor s expertem o kavkazské záležitosti. Gruzie: Tbilisi. Asmus, Ronald. D. 2010. Mcire omi romelmac msoplio shedzra. Tbilisi: Ilia State University Press. Bardakci, Mehmet. 2010. „EU Engagement in Conflict Resolution in Georgia: Towards a More Proactive Role.“ Caucasian Review of International Affairs 4, č. 3, 214–236. Civil Georgia. 2004. „Acharis krizisi – movlenata qronologia.“ Civil.ge 5. 5. 2004 (http://www.civil.ge/geo/article.php?id=6700). Civil Georgia. 2006. „Tavdacvis ministri samchret osetis dabrunebaze saubrobs“. Civil.ge 2. 5. 2006 (http://www.civil.ge/geo/article.php?id=12474). Civil Georgia. 2008a. „Opicialuri monacemebit, komliktis shedegad 326 adamiani daigupa“. Civil.ge 12. 9. 2008 (http://www.civil.ge/geo/article.php?id=19495). Civil Georgia. 2008b. „War Commission Releases Report.“ Civil.ge 18. 12. 2008 (http://www.civil.ge/eng/article.php?id=20158). Civil Georgia. 2009. „Opozicia saakashvilis kritikas adzlierebs „taliavinis daskvnis“ shemdeg.“ Civil.ge 1. 10. 2009 (http://www.civil.ge/geo/article.php?id=21832). Civil Georgia. 2011. „Zhenevis molaparakebebis me-15 raundi dasrulda.“ Civil.ge 5. 3. 2011.(http://www.civil.ge/geo/article.php?id=23736&search=). Cornell, Svante E. a Nilsson, Niklas. 2009. „Georgian Politics since the August 2008 War“. Demokratizatsiya 17, č. 3, 251–268. Cornell, Svante E. a Popjanevski, Johanna a Nilsson, Niklas. 2008. Russia's war in Georgia : causes and implications for Georgia and the Word. Stockholm-Nacka: Silk Road Studies Program. Fond „Otkrytoe obshestvo – Gruzia“. 2005. O poiske pricin, putei uregulirovania i vozmoznych napravleniax razvitia gruzino-osetinskogo konflikta. Tbilisi (http://uasdan.com/engine/download.php?id=4). Georgia Ministry of Defence. 2008. List of Casualties among the Georgian Military Servicemen. Tbilisi (http://www.mod.gov.ge/2008/list/sia-E.html). GlobalSecurity.org. 2009. „Georgia 2008 Path to War.“ Global Security 5.7.2009 (http://www.globalsecurity.org/military/world/war/georgia-2008-1.htm).


- 153 -

Goderdzishvili, Ana. 2010. „Tavdacvis gegma tu rusuli samxedro gegmis nacili?“ Presa.ge 31. 10. 2010 (http://www.presa.ge/new/?m=military&AID=1648). Halbach, Uwe. 2009. „The Langer „Countdown to War:“ Growing Confrontation between Georgia and Russia 2004-2008.“ Caucasus Analytical Digest 2, č. 10, 2–4. Kakabadze, Davit a Asatiani, Salome. 2009. „Agvistodan agvistomde ruset-saqartvelos omis mizezebi da shedegebi.“ Radiotavisupleba 15. 8. 2009 (http://www.radiotavisupleba.ge/content/article/1800146.html). Kavkazskii uzel. 2010. „Abchazija i Juznaja Osetija otmechaut godovshinu priznanija nezavisimosti“. 26. 8. 2010 (http://www.kavkaz-uzel.ru/articles/173396/). Kommersant-Online. 2008. „Germania otstaivaet celistvost Gruzii.“ Kommersant.ru 15. 8. 2008 (http://kommersant.ru/Doc/1012261). Kreml. 2008a. Ukaz Prezidenta RF ot 26.08.2008 N1260 „O Priznanii Pespubliki Abchazija“. Moskva (http://graph.document.kremlin.ru/page.aspx?1;973231). Kreml. 2008a. Ukaz Prezidenta RF ot 26.08.2008 N1260 „O Priznanii Pespubliki Abchazija“. Moskva (http://graph.document.kremlin.ru/page.aspx?1;973231). Kreml. 2008b. Ukaz Prezidenta RF ot 26.08.2008 N1261 „O Priznanii Pespubliki Juznaja Osetija“. Moskva (http://graph.document.kremlin.ru/page.aspx?1;973234). Mikhelidze, Nona. 2009. „After the 2008 Russia-Georgian War: Implications for the Wider Caucasus and Prospects for Western Involvement in Conflict Resolution.“ Conference paper on „The Caucasus and Black Sea region: European Neighbourhood Policy (ENP) and betone.“ 6/7. 2. 2009 (http://www.iai.it/pdf/DocIAI/iai0901.pdf). Mshvidobis, demokratiis da ganvitarebis kavkasiuri instituti. 2008. 2008 clis agvistos movlenebis shedegebi, ruset-saqartvelos omis shemdeg. Tbilisi (http://cipdd.org/files/35_318_748517_AfterAugust2008-geo%5B1%5D.pdf). Nichol, Jim. 2009. Russia-Georgia Conflict in August 2008: Context and Implications for U.S. Interests, Washington D.C.: Congressional Research Service (http://www.fas.org/sgp/crs/row/RL34618.pdf). Nodia, Ghia. 2009. „The Russia-Georgia war: mission unaccomplished“ openDemocracy, 17. 8. 2009 (http://www.opendemocracy.net/article/the-russia-georgia-war-mission-unaccomplished). Open Society Georgia Foundation. 2009. „Agvistos nangrevebshi“. Tbilisi (http://www.osgf.ge/files/publications/2010/Etnikuri_cmenda_Georgian_WEB_version.pdf). Parliament of Georgia. 2006. Kopili samkhret osetis avtonomiur olqshi konpliktis mokle istoria. Tbilisi (http://www.parliament.ge/files/617_8236_358700_samxret_oseti.pdf). Radio Free Europe. 2009. „Georgia Spells Out Conditions For Signing Agreement On Non-Use Of Force.“ 2. 7. 2009 (http://www.rferl.org/content/Georgia_Spells_Out_Conditions_For_Signing_Agreement_On_N onUse_Of_Force/1767937.html). Rayfield, Donald. 2009. „The Georgia-Russia war, a year on.“ openDemocracy 14. 8. 2009 (http://www.opendemocracy.net/article/the-georgia-russia-war-a-year-on). Rondeli, Alexander. 2009. „The return of realpolitik: a view from Georgia.“ openDemocracy, 18. 2. 2010 (http://www.opendemocracy.net/print/50360).


- 154 -

Sachelmcipo ministris aparati reintegraciis sakitchebshi. 2008. Reintegraciis sakitchebshi saqartvelos sachelmcipo ministris gancchadeba. Tbilisi (http://www.smr.gov.ge/ge/tskhinvali_region?paging=4). Saqartveloshi momchdar konpliktan dakavshirebuli paktebis damdgeni damoukidebeli saertashoriso misia. 2009. Angarishi. Heinrich Böll Stiftung (http://georgien.boellnet.de/downloads/IIFFMCG_report_volume1_Ge.pdf). Shuster, Simon. 2010. „Obama's Betrayal of Georgia Kind of Make Sense.“ The Huffington Post 18. 5. 2010 (http://www.huffingtonpost.com/simon-shuster/obamas-betrayal-ofgeorgi_b_579908.html). Singer, David, J. 1961. „The Level-of –Analysis Problem in International Relations“. World Politics Vol. 14, č. 1. 77–92. The Centre for European Policy Studies. 2008. „The August war in Georgia: Views from Tbilisi and Europe.“ 8. 9. 2008 (http://www.ceps.eu/content/august-war-georgia-views-tbilisi-andeurope). The Permanent Mission of Georgia to the Organisation for Security and Cooperation in Europe. 2005. „H.E. President Mikheil Saakashvili To The Parliamentary Assembly Of The Council Of Europe“. Vinna, 26. ledna 2005 (http://www.diaspora.gov.ge/files/faili/GoG_WarRep_Ch4/GoG_WarRep_Ch4.Att36.pdf). Vasquez, John. A. 1993. The War Puzzle. Cambridge: Cambridge University Press. Waltz, Kenneth, Neal. 2001. Man, the State, and War, a theoretical analysis. New York: Columbia University Press. Weir, Fred. 2010. Hillary Clinton slams Russia over Georgia: Why Russia shrugs.“ The Christian Science Monitor. 6. 7. 2010 (http://www.csmonitor.com/World/Europe/2010/0706/HillaryClinton-slams-Russia-over-Georgia-Why-Russia-shrugs). Zürcher, Christoper. 2007. The post-soviet wars: rebellion, ethnic conflict, and nationhood in the Caucasus, Verlag: New York University Press.


- 155 -

Cesta ke společné protiraketové obraně NATO Vendula Vespalcová Abstrakt: Myšlenka na vznik projektu teritoriální protiraketové obrany NATO se objevila na počátku nového tisíciletí. Naopak kořeny obranného systému USA sahají o několik desetiletí dál. USA jsou nejsilnějším členem Aliance, proto není překvapivé, že vývoj americké protiraketové obrany rezonoval i na půdě Aliance, a to do té míry, že oba systémy by se v následujících letech měly propojit. Na vybudování společné protiraketové obrany, jejíž součástí bude evropská část amerického obranného systému, se členské státy shodly v listopadu 2010 na summitu v Lisabonu. Text se vydává po stopách historie americké a alianční protiraketové obrany a sleduje, kdy a jakým způsobem se tyto linie začaly prolínat. Věnuje se také vlivu vyjednávání USA s Českou republikou a Polskem o protiraketové obraně v letech 2007–2008 na rychlost vývoje otázky společné protiraketové obrany uvnitř Aliance. Závěrem text nastiňuje některé možné problémy, které můžeme v souvislosti s budováním společné protiraketové obrany NATO v blízké budoucnosti očekávat. Abstract: The idea of building a missile defense system to protect NATO’s territory and populations has appeared in the beginning of new century. On the contrary, in the USA such an idea has been present since the Cold War era. As the USA is the most powerful of NATO member states, its missile defense considerations have set the agenda in NATO, too. Moreover, based on the decision of 2010 summit in Lisbon the Alliance is going to build a common territorial missile defense system incorporating the European part of American missile shield. The article follows the history of both American and Alliance’s missile defense and traces when and how both the projects have become interwoven. Also the impact of U.S.-Czech and U.S.-Polish missile defense negotiations (2007–2008) on NATO missile defense debate is assessed. Finally, possible difficulties the Alliance may face with building the defense system are briefly outlined. Úvod Severoatlantická aliance je největší vojenskou multilaterální organizací a jejím cílem je kolektivní obrana. Aliance se musí vypořádávat s mnoha druhy hrozeb, mezi něž patří i šíření balistických raketových technologií. K ochraně nejen svých vojenských jednotek, ale také území a populace proti této hrozbě se NATO rozhodlo vybudovat společný systém protiraketové obrany. Stejný cíl, tedy ochránit své obyvatelstvo před útokem balistickou raketou, si však mnohem dříve, již za dob studené války, stanovil (a postupně ho naplňuje) také nejsilnější ze členů Aliance – Spojené státy americké. Na základě rozhodnutí NATO z listopadu 2010 by se oba projekty – americký a alianční – měly v průběhu příštích přibližně deseti let propojit. Následující text se pokusí přiblížit, jakým způsobem se budování amerického obranného systému promítalo do vývoje otázky protiraketové obrany na úrovni Aliance. Zvláštní pozornost bude věnována vyjednávání o evropské části amerického obranného systému a vlivu tohoto procesu na urychlení přijetí konceptu společné protiraketové obrany uvnitř NATO. Závěrem se text pokusí předvídat některé z problémů, které můžeme očekávat při naplňování aliančního plánu na vybudování teritoriální protiraketové obrany.

Historie americké protiraketové obrany Snaha o vybudování systému, který by chránil před jadernými zbraněmi, existovala ve Spojených státech již v době, kdy hlavními nosiči těchto zbraní byly strategické bombardéry. Administrativa


- 156 -

prezidenta Dwighta D. Eisenhowera plánovala vybudovat systém kontinentální protiletecké obrany (CAD), který měl být rozmístěn na přelomu 50. a 60. let. 20. st. Rychlý vývoj raketových technologií však převedl pozornost od protiletecké obrany na vývoj obranných prvků právě proti balistickým raketám. (Vilímek 2004: 12–14) V roce 1958 tedy vznikl program Nike-Zeus, později nahrazený programem Nike-X, jehož cílem byl vývoj exoatmosférického interceptoru s jadernou hlavicí. (Khol, Šulc 2004: 13) Šedesátá léta byla v USA ve znamení ostrých diskusí o potřebnosti systému protiraketové obrany, a to kvůli k vysokým nákladům na jeho vybudování či možnosti vyvolání závodů ve zbrojení. Dalším argumentem pro nepotřebnost protiraketového systému bylo akceptování konceptu vzájemného zaručeného zničení (MAD)89 oběma supervelmocemi. (Vilímek 2004: 17; Khol, Šulc 2004: 13) V reakci na budování sovětského protiraketového systému okolo Moskvy nicméně v roce 1967 administrativa prezidenta Lyndona B. Johnsona rozhodla o vybudování obranného systému nazvaného Sentinel. (Khol, Šulc 2004: 13; Vilímek 2004: 19) O dva roky později, po nástupu Richarda M. Nixona, byl projekt revidován a přejmenován na Safeguard. (Khol, Šulc 2004: 14–15) Ani tento plán se však nedočkal své realizace. Kongres omezil financování projektu Safeguard, takže místo plánovaných dvanácti protiraketových základen byly budovány jen dvě. Aktivována byla nakonec pouze jedna základna, Grand Forks v Severní Dakotě. Fungovala však pouze asi čtyři měsíce, protože Kongres několik dní po zahájení provozu základny odhlasoval její deaktivaci. (Federation of American Scientists 1998) Od roku 1972 byla podoba americké a také sovětské protiraketové obrany upravena Smlouvou o omezení antibalistických systémů (tzv. smlouva ABM). Tato dohoda uzavřená mezi USA a SSSR v rámci jednání SALT I90 zakazovala rozmístění tzv. národní protiraketové obrany (NMD) – systému, který by chránil celé území státu. Smlouva povolovala pouze dva dílčí obranné štíty chránící hlavní město a balistické rakety s mezikontinentálním doletem (ICBMs).91 Smlouva platila pro obě signatářské strany až do roku 2002. Spojené státy totiž dne 13. 12. 2001 oznámily úmysl od smlouvy ABM odstoupit a po uplynutí šestiměsíční výpovědní lhůty, tedy od 13. 6. 2002, už nejsou touto smlouvou vázány. Přímého předchůdce dnešního amerického systému protiraketové obrany můžeme hledat ve Strategické obranné iniciativě (SDI) oznámené prezidentem Ronaldem Reaganem v roce 1983. Tento především výzkumný program, známý též pod označením „Hvězdné války“, se zaměřoval na čtyři technologické oblasti: prostředky pro vyhledávání a sledování nepřátelských raket, destruktivní

89 Koncept MAD předpokládá, že i v případě uskutečnění překvapivého jaderného útoku si napadený zachová takové prostředky, jimiž bude schopen útočníkovi v odvetném úderu způsobit neakceptovatelné ztráty. Samotný tento fakt měl být pro případného agresora dostatečně odstrašujícím. (Freedman in Vilímek 2004: 17–18) 90 Jednání SALT I (Strategic Arms Limitation Talks) probíhala od roku 1969. Jejich výstupem byl podpis Smlouvy o omezení antibalistických systémů (ABM) a Dočasné dohody o omezení strategických útočných zbraní dne 26.5.1972 v Moskvě prezidentem USA Richardem Nixonem a generálním tajemníkem ÚV KSSS Leonidem Brežněvem. Vyčerpávající pojednání o průběhu a výsledcích vyjednávání také v rámci SALT II podává Vilímek 2005: 17–47. 91 V protokolu ke smlouvě z roku 1974 byl počet obranných systémů snížen na jeden. Podrobněji k obsahu smlouvy a vývoji postojů supervelmocí k ní viz Vilímek 2005: 40–45.


- 157 -

prostředky, nástroje velení a kontroly systému a opatření vedoucí k zajištění vysoké životaschopnosti a odolnosti celého systému. (Suchý 2004: 94–101) Reaganova vize SDI sice nikdy nebyla uvedena v život, následující administrativy však na tento plán navazovaly a upravovaly ho. Administrativa George Bushe st. v rámci svého projektu nazvaného GPALS hodlala vybudovat protiraketovou obranu bojiště (TMD) chránící před střelami krátkého doletu, omezený systém národní protiraketové obrany a také tzv. „zázračné oblázky“ (Brilliant Pebbles) – střely umístěné ve vesmíru. (Khol, Šulc 2004: 19–20) Následující demokratická administrativa Billa Clintona na otázku protiraketové obrany nekladla tak velký důraz jako předchozí dvě administrativy republikánské. Nadále zůstávala aktuální protiraketová obrana bojiště, ale bylo upuštěno od „zázračných oblázků“ a i rozpočet na NMD byl snížen. (Khol, Šulc 2004: 23–24) Pod tlakem republikánské většiny v Kongresu byl pak v roce 1996 přijat tzv. plán 3+3 pro rozmístění systému NMD. Tento plán počítal se třemi roky výzkumu, vývoje a testování jednotlivých obranných prvků, které by v případě potřeby bylo možné během dalších 3 let rozmístit. Pokud by bylo shledáno, že v blízké budoucnosti nehrozí jaderné nebezpečí, rozmisťování by bylo ještě o tři roky pozdrženo ve prospěch dalšího výzkumu. (Khol, Šulc 2004: 24) Tlak na brzké vybudování obranného systému však dále stoupal současně s vnímáním rostoucí hrozby ze strany „rogue states“92. Významným impulsem v tomto směru byla zpráva tzv. Rumsfeldovy komise, která v roce 1998 konstatovala, že existují země, které nově disponují balistickými střelami a jsou schopné „dosáhnout prostředků, s nimiž mohou zaútočit na Spojené státy, do pěti let od rozhodnutí takové prostředky získat (deset let v případě Iráku)“. (The Commission to Assess the Ballistic Missile Threat to the United States 1998) V roce 1999 pak byl v USA přijat Zákon o Národní protiraketové obraně, který představuje klíčový bod v dalším vývoji systému americké protiraketové obrany USA, když stanovuje: „Je politikou USA rozmístit, jakmile to bude technologicky možné, efektivní systém národní protiraketové obrany schopný ochrany území USA proti omezenému útoku balistickými raketami (ať už náhodnému, neoprávněnému či úmyslnému).“ (106th Congress 1999)

Nový impuls protiraketové obraně pak přinesl nástup prezidenta G. W. Bushe do úřadu v roce 2001. Bushova koncepce obranného projektu již nerozlišovala NMD a TMD, ale počítala s vytvořením mnohovrstevného systému, jehož jednotlivé části jsou rozlišovány podle fází letu balistické rakety. Systém měl tedy zahrnovat prostředky schopné zlikvidovat nepřátelskou balistickou střelu ve startovací, střední i konečné fázi jejího letu. Vybudování takového systému bylo cílem nově zřízené Agentury pro protiraketovou obranu (MDA) v lednu 2002, která nahradila dosavadní Organizaci pro protiraketovou obranu (BMDO93).

92

Pojem „rogue states“, překládaný do češtiny jako darebné státy, označuje země, které jsou považovány za hrozbu světovému míru mj. tím, že se snaží získat zbraně hromadného ničení a jejich nosiče. 93 BMDO byla agenturou Ministerstva obrany USA zřízenou v roce 1984 prezidentem Ronaldem Reaganem pod názvem Organizace pro strategickou obrannou iniciativu (SDIO – Strategic Defense Initiative Organization). Na BMDO byla přejmenována v roce 1993 za administrativy prezidenta Clintona. Podrobněji Suchý 2004: 97.


- 158 -

Obranný projekt Bushovy administrativy počítal i s evropskou částí, nazývanou též jako „third site“,

94

kterou měly tvořit tři prvky: • protiraketová základna s deseti dvoustupňovými interceptory v Polsku (plánované rozmístění v letech 2011–2013) • radar pro sledování nepřátelských raket během střední fáze letu umístěný v České republice • mobilní předsunutý radar zaměřený na hrozby z Íránu, měl napomáhat detekci a sledování raket Výstavba základen v Polsku a ČR byla plánována na rok 2009; radar měl být funkční od roku

2011, interceptory v Polsku pak v rozmezí let 2011–2013. (MDA 2008a; MDA 2008b: 3) Bushova administrativa dojednala s ČR i Polskem smlouvy o umístění obranných prvků na územích těchto států v létě 2008 (8. 7. 2008 byla podepsána hlavní smlouva s ČR, 20. 8. 2008 smlouva s Polskem). Ratifikace dokumentů a realizace samotného projektu však již Bushovo funkční období přesáhla a bylo otázkou, jak s danou záležitostí naloží jeho nástupce. Nový americký prezident, demokrat Barack Obama, oznámil úmysl revidovat celý plán obranného protiraketového systému, a také tak učinil. 17. 9. 2009 oznámil představitelům ČR a Polska, že v rámci této revize se ruší výstavba radaru v ČR a základny interceptorů v Polsku. Nový přístup administrativy k projektu protiraketové obrany jako celku byl shrnut v dokumentu Ballistic

Missile Defense Review vydaném v únoru 2010. Změna ve struktuře evropské části protiraketové obrany spočívá v aplikaci tzv. fázovaného adaptivního přístupu (PAA) k protiraketové obraně. PAA znamená vypracování plánu „na míru danému regionu a v něm panujícím podmínkám a hrozbám“ (DoD 2010: vi). Evropský PAA reflektuje posun v technologiích interceptorů a senzorů a také zohledňuje aktuálnost hrozeb. Za největší hrozbu pro americké spojence považuje střely krátkého a středního doletu. (DoD 2010: 29) V praxi to tedy znamená zrušení výstavby základny s deseti pozemními interceptory typu GBI v Polsku a radaru kmitočtového pásma X (X-band radar) v České republice. Nová podoba evropské části štítu počítá s využitím zpočátku mobilních a později i dvou pozemních základen interceptorů typu SM-3. (MDA 2010, DoD 2010: 29–30) Základny by měly být umístěny v Rumunsku (od r. 2015) a Polsku (od r. 2018). (MDA 2011) Na základě rozhodnutí ministrů zahraničí zemí NATO z prosince 2009, kteří přivítali evropský projekt PAA (North Atlantic Council 2009a), jsou USA odhodlány realizovat tento nový evropský plán v rámci NATO. Chápou jej jako vyjádření své oddanosti Článku 5 Severoatlantické smlouvy (NATO 1949) a jako národní příspěvek do budoucí architektury protiraketové obrany NATO. (DoD 2010: 31– 32) Toto americké odhodlání bylo oficiálně potvrzeno na summitu NATO v Lisabonu v listopadu 2010. Evropský PAA byl v závěrečné deklaraci oficiálně přijat jako americký příspěvek do budoucího

94

Evropská část protiraketové obrany měla být „třetí lokalitou“, kde budou umístěny prvky amerického obranného systému. „První“ a „druhou“ lokalitou jsou základny Vandenberg v Kalifornii a Fort Greely na Aljašce.


- 159 -

protiraketového štítu chránícího celé území evropských členů NATO, na jehož vybudování se v Lisabonu členské země dohodly. (North Atlantic Council 2010)

Historie protiraketové obrany NATO Otázka protiraketové obrany byla za studené války diskutována také v rámci NATO, většinou však pouze na úrovni reakce evropských členů Aliance na americké debaty o protiraketovém štítu. O tom, že by Aliance samostatně jako instituce vyvíjela nějaké snahy v oblasti protiraketové obrany, můžeme hovořit až v souvislosti s rozpadem bipolárního uspořádání světa. Změna bezpečnostního prostředí po konci studené války s sebou přinesla nové hrozby, mezi nimi i zvýšené riziko šíření zbraní hromadného ničení a jejich nosičů. Tuto skutečnost reflektoval i alianční dokument The Alliances New Strategic Concept schválený v listopadu 1991. Článek 49 tohoto dokumentu nabádá ke zvýšené pozornosti věnované problému proliferace ZHN, jehož řešení „bude vyžadovat vzájemně se doplňující opatření včetně například kontrol vývozů a protiraketové obrany“. (North Atlantic Council 1991) Existenci jaderných mocností, které nejsou členy NATO a možné nebezpečí vycházející z proliferace ZHN Aliance zmiňuje také ve Strategické koncepci z roku 1999. (North Atlantic Council 1999) Podle ní Aliance musí být schopna „adekvátně reagovat na nebezpečí spojená s proliferací ZHN a jejich nosičů“, což vyžaduje vlastnit „vyváženou kombinaci útočných sil, odvetných prostředků a posílené obrany“. (ibid.) Nejexplicitněji o protiraketové obraně hovoří článek 56, který uvádí: „Alianční obranný postoj vůči rizikům a potenciálním hrozbám proliferace jaderných, biologických a chemických zbraní a jejich nosičů je nutno dále zlepšovat, také prostřednictvím práce na protiraketové obraně.“ (ibid.)

V současné době NATO pracuje na protiraketové obraně ve třech oblastech: • protiraketová obrana bojiště (TMD) zaměřená na ochranu rozmístěných jednotek proti střelám krátkého a středního doletu – systém ALTBMD • protiraketové obrana území NATO • spolupráce s Ruskem na protiraketové obraně bojiště probíhající pod záštitou Rady NATO – Rusko s cílem je vytvořit podmínky pro společné vedení operací TMD (NATO 2011) První krok k vytvoření systému teritoriální protiraketové obrany byl učiněn v listopadu 2002 na summitu NATO v Praze. Bylo iniciováno „vytvoření nové studie proveditelnosti protiraketové obrany NATO, která prozkoumá možnosti ochrany aliančního území, sil a populačních center proti všem formám raketového ohrožení“. (North Atlantic Council 2002) Dokument nese název NATO Missile

Defence Feasibility Study. Tato studie o rozsahu asi 10 000 stran (NATO 2006) konstatovala, že vybudování protiraketové obrany Aliance je v zásadě proveditelné. (NATO 2011) Výsledek Feasibility

Study byl schválen na aliančním summitu v Rize v listopadu 2006 a bylo rozhodnuto o pokračování práce na analýze politických a vojenských důsledků protiraketové obrany. (North Atlantic Council 2006)


- 160 -

Další krok ve vztahu k budované protiraketové obraně byl učiněn na mimořádném setkání zástupců v sídle NATO v Bruselu 19. 4. 2007. Byla zde vyslovena vize o vzájemném doplnění se již vznikajícího amerického a budoucího aliančního obranného systému. Americký systém by se tedy nestal součástí systému NATO, ale systém NATO by doplňoval ty oblasti, s jejichž obranou americký systém nepočítá. (NATO 2007b; Právo 2007; Hospodářské noviny 2007) Závěrečná deklarace aliančního summitu, který se uskutečnil v dubnu následujícího roku v Bukurešti, již uznala „významné přispění plánovaných prvků americké protiraketové obrany rozmístěných v Evropě k ochraně spojenců před střelami dlouhého doletu.“ Deklarace dále prohlašuje, že zkoumá způsoby, jak propojit tyto prvky s obrannými plány NATO tak, aby v souladu s principem nedělitelnosti spojenecké bezpečnosti, se tyto prvky v budoucnu staly integrální součástí protiraketové obrany pokrývající celé území NATO. (North Atlantic Council 2008) Bukurešťská deklarace je tak prvním oficiálním dokumentem naznačujícím propojení amerického a aliančního obranného štítu. Další alianční summit v dubnu 2009 ve Štrasburku/Kehlu potvrdil závěry z Bukurešti týkající se společné protiraketové obrany. Bylo zhodnoceno několik možností technického řešení budoucího systému a vyjádřena nutnost na této otázce dále pracovat. Při hledání vhodné podoby obranného systému měly být zhodnocena naléhavost hrozeb a akceptovatelná míra rizika. (North Atlantic Council 2009b) Definitivní rozhodnutí o vybudování společného systému protiraketové obrany, který by měl chránit celé území NATO, přišlo na lisabonském summitu v listopadu 2010. Nový protiraketový deštník má propojit úsilí vynaložené samotnou Aliancí v otázce protiraketové obrany s prvky amerického projektu. Páteří systému bude struktura velení, kontroly a komunikace systému ALTBMD, která se rozšíří na celé území evropských členů NATO. Do něj budou integrovány jednotlivé národní kapacity, jimiž se členské státy rozhodnou do systému přispět. Evropská část amerického protiraketového projektu, tedy tzv. evropský fázovaný adaptivní přístup (PAA), bude národním příspěvkem USA do tohoto celoaliančního štítu. (North Atlantic Council 2010)

Sbližování amerického a aliančního projektu Jak již bylo řečeno výše, otázka protiraketové obrany má v USA tradici již od dob studené války. Naopak NATO oficiálně zahájilo úvahy o teritoriálním obranném systému až v roce 2002. Protože USA, které jsou s obranným projektem v porovnání s Aliancí „napřed“, jsou zároveň nejsilnějším členem NATO, můžeme očekávat, že debaty o protiraketové obraně v USA měly určitý vliv na aktuálnost této otázky právě v Alianci. Podívejme se tedy nyní, kdy a jakým způsobem se začaly plány amerického projektu (národní) protiraketové obrany a alianční úvahy o vybudování obdobného teritoriálního štítu prolínat. Spojené státy seznámily zástupce členských zemí NATO se svým plánem protiraketové obrany dne 12. 4. 1999, tedy tři měsíce po přijetí Zákona o protiraketové obraně. Na schůzi Severoatlantické rady v Bruselu pozval náměstek tehdejší americké ministryně zahraničí Strobe Talbott dva zástupce


- 161 -

každého členského státu na oběd, během kterého jim představil plán protiraketové obrany proti hrozbám balistických raket z Íránu a Severní Koreje. (Pick 2010) Přelom tisíciletí se tedy v euroamerických vztazích nesl ve znamení diskusí o vzniku (tehdy ještě národní) protiraketové obrany USA a jejích možných dopadech na Evropu. V rámci neformálních debat mezi spojenci se také objevila myšlenka, že vznik dvou prostorů s různými úrovněmi zabezpečení – tedy USA pod protiraketovým štítem a vedle toho zcela nechráněné Evropy – by nebyl žádoucí. (Vondra 2010) V tomto období tedy můžeme hledat původ myšlenky na vybudování části amerického obranného štítu i nad Evropou. V průběhu roku 2002 se debaty na téma protiraketové obrany dostávaly i do úrovně mezivládní komunikace (ibid.) a na podzim téhož roku se protiraketová obrana objevila také v oficiální agendě NATO. Na listopadovém summitu v Praze Aliance zadala vypracování studie proveditelnosti společného obranného štítu (NATO Missile Defence Feasibility Study). Od roku 2003 se protiraketová obrana dostala v USA i v NATO na několik let poněkud do pozadí. V NATO sice probíhalo vypracovávání studie proveditelnosti, transatlantické vztahy však byly zaplněny jiným tématem – válkou v Iráku a s ní souvisejícím zhoršením vztahů mezi Evropou a USA. Rozdělení Evropy v názoru na vojenskou intervenci v Iráku se promítalo i do míry podpory evropských členů Aliance pro systém protiraketové obrany. Byla tím podkopána ochota a tedy i schopnost NATO zaujmout k této otázce jednotný postoj. (ibid.) Oživení tématu protiraketové obrany přišlo až v roce 2006. V květnu byly zveřejněny výsledky alianční studie proveditelnosti, které pak byly oficiálně přijaty a schváleny na listopadovém summitu v Rize. Aliance zde formálně potvrdila úmysl věnovat se dále studiu politických a vojenských důsledků systému protiraketové obrany. O vazbě budoucího obranného systému NATO na souběžně vznikající americký štít se však v závěrečné deklaraci nehovořilo. (North Atlantic Council 2006) Také americký plán protiraketové obrany se v roce 2006 posunul dopředu, zejména co se týče jeho evropské části. Již od počátku roku probíhaly předběžné technické konzultace týkající se možné výstavby částí amerického protiraketového štítu ve střední Evropě. V létě 2006 pak američtí experti navštívili možné lokality pro umístění radaru a základny interceptorů v ČR a Polsku. Přibližně půl roku po návštěvách expertních týmů, konkrétně 19. 1. 2007, zahájily Spojené státy s ČR a Polskem oficiální vyjednávání o umístění prvků evropské části svého protiraketového systému na jejich územích. Tato jednání probíhala na bilaterálním základě, smlouvy tedy měly být uzavřeny zvlášť mezi ČR a USA a mezi Polskem a USA. Reakce NATO na česko- a polsko-americká vyjednávání byla pozitivní. Jak uvedl tehdejší český velvyslanec při NATO Štefan Füle, snaha obou zemí o zapojení do obranného systému byla zcela v souladu s aliančními plány vybudování protiraketové obrany. (Roškot 2007) Také prohlásil, že „nelze pochybovat o budoucím propojení amerického systému s aliančním projektem“. (Grohová 2007) Slova Štefana Füleho potvrdilo mimořádné setkání zástupců NATO v sídle Aliance v Bruselu 19. 4. 2007 – přesně tři měsíce po zahájení oficiálních česko- a polsko-amerických vyjednávání. Na aliančním setkání byla vyslovena vize o vzájemném doplnění se vznikajícího amerického a do budoucna plánovaného aliančního systému. Americký systém by se nestal součástí


- 162 -

systému NATO, ale systém NATO by doplňoval ty oblasti, s jejichž obranou americký systém nepočítá. (NATO 2007b; Právo 2007; Hospodářské noviny 2007) V jakém časovém horizontu by se však tato vize měla stát skutečností řečeno nebylo. Ačkoli tedy v tuto chvíli již byl patrný záměr NATO v budoucnu zajistit svému obyvatelstvu ochranu před

raketovým

útokem

a

nějakým

způsobem

k tomu

využít

prvků amerického

protiraketového systému, časový horizont, v jakém k tomuto mělo dojít, byl neurčitě vzdálený. Faktorem, který napomohl tento horizont o něco přiblížit, byla Česká republika, resp. její snaha o „multilateralizaci“ evropské části amerického štítu. Oficiální odpověď ČR na americkou žádost o zahájení vyjednávacího procesu totiž podle slov tehdejšího premiéra Mirka Topolánka hovořila

mj. o tom, že ČR „uznává potřebu vývoje

protiraketového systému NATO a informuje americkou stranu, že bude usilovat [...] o začlenění radarové stanice do budoucí architektury protiraketové obrany NATO“. (Vláda ČR 2007) Včlenění tohoto „multilateralizačního“ úmyslu do oficiální odpovědní nóty bylo výsledkem tlaku vládní Strany zelených. Ta na zasedání své Republikové rady 12. 8. 2006 přijala usnesení, že radar podpoří pouze v tom případě, bude-li začleněn do struktur NATO. (Strana zelených 2006) Jestliže si tedy vláda ČR chtěla zajistit průchodnost smlouvy o radaru při ratifikaci v českém parlamentu, musela vyhovět požadavku koaliční SZ a o přijetí radaru pod křídla NATO se zasadit. O tom, že radar pod křídly NATO je vlastně dobrý nápad, ale musela přesvědčit nejprve samotné USA, bez jejichž podpory by bylo nemožné následně potvrdit toto odhodlání na úrovni celého NATO, a také Polsko. Polsko se o multilateralizaci projektu evropské protiraketové obrany aktivně nezasazovalo, a to z několika důvodů. Především v Polsku existoval mnohem silnější důraz na exkluzivitu polskoamerického vztahu, který by se uzavřením bilaterální smlouvy o protiraketové základně vytvořil. „Zvláštní vztah“95 Polska s USA s sebou totiž mohl přinést i další výhody v podobě dodatečných bezpečnostních záruk, o které Poláci usilovali. (Waszczykowski 2010) Pokud by však byl projekt protiraketové obrany multilateralizován, stal by se jen jedním z mnoha dalších projektů pod hlavičkou NATO a polsko-americký vztah by pozbyl puncu výjimečnosti. (Kulesa 2010) Dalším důvodem, proč multilaterální charakter protiraketové obrany nebyl pro Polsko přitažlivý, byl nejednotný postoj Aliance k této otázce. Protože hledání shody nutné pro akceptaci obranného štítu uvnitř celého NATO by bylo příliš zdlouhavé, chtěly USA nejprve uzavřít smlouvy s ČR a Polskem na bilaterální bázi a pak své kapacity vybudované na základě těchto smluv nabídnout i pro alianční využití. S tímto postupem se ztotožňovalo i Polsko. (Kulesa 2010) Polská vláda v žádném případě nechtěla čekat na výsledek zdlouhavého procesu vzniku aliančního plánu na základě Feasibility

Study, chtěla získat na své území „něco hmatatelného“ co nejdříve. (Kobieracki 2010) Skutečnost, že iniciativa usilující o okamžité zastřešení radaru a základny interceptorů Severoatlantickou aliancí či například Evropskou unií nepřicházela ze strany USA, byla (narozdíl od české strany) vnímána jako překážka dokonce i těmi polskými představiteli, kteří by bývali 95

V originále „special relationship with USA“. (Waszczykowski 2010)


- 163 -

multilateralizaci projektu přivítali. Nedomnívali se totiž, že by Polsko mohlo americký nezájem o brzké přijetí projektu pod křídla NATO jakkoli změnit. (Ananicz 2010) České snaze o multilateralizaci ale Poláci žádné překážky nekladli. Úsilí ČR v tomto směru chápali polští vyjednavači jako nutný ústupek vnitropolitickým tlakům a jako nezbytné vyhovění přání domácí veřejnosti a části politiků. Na summitu NATO v Bukurešti v dubnu 2008 tedy českou multilateralizační iniciativu plně podporovali. (Waszczykowski 2010) ČR nakonec dosáhla svého multilateralizačního cíle, když v závěrečné deklaraci bukurešťského summitu všechny členské státy Aliance uznaly „významné přispění plánovaných prvků americké protiraketové obrany rozmístěných v Evropě k ochraně spojenců před střelami dlouhého doletu“. Aliance se také zavázala zkoumat způsoby, jak propojit tyto prvky s obrannými plány NATO tak, aby se v budoucnu staly integrální součástí protiraketové obrany chránící celé území NATO. (North Atlantic Council 2008) Otázkou však zůstává, do jaké míry byla formulace v bukurešťské deklaraci týkající se protiraketové obrany vyjádřením skutečného názoru všech členských zemí NATO a do jaké míry pouze jakousi diplomatickou úlitbou třem jejím členům v zájmu zachování dobrých vztahů s USA. (Kuźniar 2010) Na summitu v Bukurešti totiž většina členů Aliance nebyla myšlenkou protiraketové obrany příliš nadšena a formulace v závěrečné deklaraci byla prosazena až po společné silné diplomatické ofenzívě ČR, Polska a USA. (Hamáček 2010) I přes možná diskutabilní sílu bukurešťského vyjádření o protiraketové obraně bylo dosažení multilateralizace projektu považováno v ČR za největší úspěch vyjednávacího procesu. (Kramer 2008; Ministerstvo obrany ČR 2010) Nicméně jak poukázal analytik Łukasz Kulesa, formulace v závěrečném dokumentu summitu je pouze deklarativním tvrzením, které o skutečné budoucnosti protiraketové obrany v rámci NATO říká pramálo a neznamená, že se protiraketové obrana automaticky stává důležitou otázkou pro celou Alianci. (Kulesa 2010) Kulesův předpoklad však dva a půl roku po Bukurešti vyvrátil Lisabonský summit NATO v listopadu 2010. Aliance se v portugalském hlavním městě dohodla na vybudování společného systému protiraketové obrany, který by měl chránit celé území NATO. Úsilí ČR o přijetí plánované evropské části protiraketové obrany pod NATO během vyjednávání v letech 2007–2008 aktualizovalo diskusi o protiraketové obraně uvnitř Aliance. Pozitivní vliv českoamerických jednání přiznal v březnu 2007 i tehdejší generální tajemník NATO Jaap de Hoop Scheffer: „Myslím, že je zcela jasné, že současný bilaterální vztah mezi Spojenými státy a našimi polskými a českými přáteli ovlivní, a určitě již ovlivnil, rychlost této debaty. To je zcela jasné.“ (NATO 2007a) Přesto tvrdit, že aktivita ČR byla klíčovým faktorem, který podnítil lisabonské rozhodnutí v listopadu 2010, by bylo nanejvýš nesprávné. Jistě mnohem důležitějším faktorem v rozhodnutí Aliance vybudovat společnou protiraketovou obranu byla změna na postu amerického prezidenta, ke které došlo v lednu 2009. Nová administrativa Baracka Obamy přehodnotila dosavadní plán amerického protiraketového štítu vypracovaný předchozími administrativami G. Bushe ml. a výstavbu radaru v ČR


- 164 -

a základny interceptorů GBI v Polsku zrušila. Obě středoevropské země nepřivítaly toto rozhodnutí právě s nadšením, avšak na rychlost vývoje otázky obranného štítu chránícího celou Alianci mělo toto rozhodnutí dopad spíše pozitivní. Obamova administrativa totiž od začátku zcela jasně deklarovala, že evropskou část štítu hodlá vybudovat v rámci NATO a chápe ji jako americký příspěvek do budoucího obranného systému celé Aliance. (DoD 2010: 31–32) Způsob, jakým vyjednávání o středoevropské protiraketové obraně ovlivnilo přijetí myšlenky vzniku takového obranného systému v rámci NATO v celé Evropě shrnul nynější místopředseda Zahraničního výboru PS PČR Jan Hamáček: „První informace říkaly, že Spojené státy budují systém, který má sloužit primárně k ochraně kontinentálních USA. Zdůvodněním, proč je nutné rozšířit systém i do ČR a do Polska, byla potřeba ochránit radary, které mají USA rozmístěny v Grónskua ve Spojeném království. To byla první komunikační linka. Druhá komunikační linka, která přišla, řekla: ‚Bylo by lepší mít protiraketovou obranu v rámci Aliance.‘ To chtěla Strana zelených. Vyvinula se tedy obrovská diplomatická ofenzíva, aby Aliance ten systém nějakým způsobem přijala za svůj. To se podařilo v Bukurešti. A třetí ofenzíva přišla ve chvíli, kdy nastupoval do úřadu Barack Obama. Missile Defense Caucus96 začal na Obamu tlačit, že Spojené státy nemohou od stavby systému upustit, protože celá Aliance se v Bukurešti shodla, že takový systém chce. USA přece své spojence nemohou opustit a nechat je nechráněné. Bylo to chytře vymyšlené – takto se udělal krásný kruh, který odůvodňuje potřebu existence evropského protiraketového systému.“ (Hamáček 2010)

Možné problémy při realizaci společné protiraketové obrany NATO Po několika desetiletích spíše skeptického přístupu Evropanů k protiraketové obraně znamená lisabonské rozhodnutí krok zcela novým směrem. V dosavadní historii protiraketové obrany totiž evropští členové NATO zpravidla americké plány na vytvoření teritoriální či národní protiraketové obrany silně kritizovali, a to z několika důvodů. Když Spojené státy v roce 1967 oznámily úmysl vybudovat obranný systém Sentinel, vyvolaly tím mezi evropskými spojenci obavy, že takový systém, velmi nákladný a nedostatečně spolehlivý, by mohl narušit strategickou stabilitu a snahy o kontrolu zbrojení. (Young 1970: 149, cit. dle Yost 1982: 144) Spojenci se dokonce obávali, že výstavba Sentinelu by mohla vyvolat nové závody ve zbrojení. Nejčastějším argumentem proti obrannému štítu však byla obava z nárůstu izolacionistických tendencí v americké politice a ze vzniku „pevnosti Amerika“. Pocit neohroženosti USA, vyvolaný existencí obranného systému, by mohl dle názoru evropských zemí oslabit spolehlivost americké rozšířené deterrence a nechat tak Evropu „napospas“ Sovětskému svazu. Znamenalo by to vyšší riziko vypuknutí jaderné války právě na úkor Evropy. Zvláště Velké Británii a Francii také byla trnem v oku vidina faktické eliminace významu jejich nezávislých center jaderné moci, ke které by existencí americké protiraketové obrany zákonitě došlo. V Evropě by se tak ještě posílil již existující pocit politickovojenské podřazenosti. (Martin 1969, cit. dle Yost 1982: 144–145; Rafferty 2004: 181) 96

Výbor amerického Kongresu podporující vznik systému protiraketové obrany. Jeho členy jsou republikánští i demokratičtí kongresmani.


- 165 -

V roce 1969 však reakce Evropy na revidovaný obranný systém nesoucí název Sentinel již tak bouřlivá nebyla. Důvodem byla mimo jiné i skutečnost, že v té době začínala jednání SALT I, v jejichž rámci se očekávala i restrikční opatření týkající se protiraketové obrany. K nim také nakonec skutečně došlo a v roce 1972 byla podepsána smlouva ABM omezující počet obranných protiraketových systémů na dva a později na jeden. Smlouva ABM pak byla evropskými spojenci vnímána základní stavební kámen détente. (Yost 1982: 146) Obdobné námitky vůči protiraketové obraně jako na konci 60. let se na straně evropských členů NATO objevovaly i na přelomu tisíciletí v souvislosti s plánem Clintonovy administrativy na vybudování systému NMD. (Wilkening 2000: 17; Lennon 2002: 102–107) Za evropským postojem vůči NMD stálo podle Bowena (2001) pět hlavních faktorů: 1. rozdílné vnímání hrozeb 2. obava z dopadu ruského nesouhlasu s NMD na kontrolu zbrojení 3. dopad protiraketové na deterrenci a bezpečnost NATO 4. skepse ohledně technologické proveditelnosti NMD 5. náklady ušlé příležitosti97 Gray (2002) vysvětlil odlišný pohled USA a Evropy na otázku protiraketové obrany rozdílnou politickou a strategickou kulturou na obou stranách Atlantiku. O to paradoxněji pak vyznívá společné rozhodnutí zemí Aliance vybudovat systém teritoriální protiraketové obrany. Znamená toto rozhodnutí změnu v jejich strategické kultuře, anebo jde o rozhodnutí, které je s ní v souladu? Byli jsme v minulých letech svědky posunu ve strategickém smýšlení evropských států a pokud ano, co ho způsobilo? Anebo máme spíše očekávat, že i přes „společné“ rozhodnutí NATO se budou opakovat alespoň některé z dřívějších námitek proti obrannému štítu? Otázek a možných problémových oblastí souvisejících se společnou protiraketovou obranou je mnoho. Kromě těch, které se mohou opakovat z minulosti, je třeba také brát v úvahu, že v posledních dvou dekádách se Aliance rozrostla, a tím se také zvětšilo spektrum možných názorových rozdílů a ztížilo se dosažení konsenzu. Shoda bude potřebná především ohledně vnímání hrozeb, tedy na tom, kdo je nepřítelem, v jakém časovém horizontu nebezpečí hrozí, a tedy jak rychle je třeba obranný systém zrealizovat. Dalším problémem, kterému mohou členové Aliance čelit, je nedostatek financí. Společnou práci na systému také mohou komplikovat odlišné nebo i protichůdné zájmy jednotlivých zemí, ať už se budou týkat použitých technologií či jakéhokoli jiného aspektu budování systému. V neposlední

řadě

je

třeba

počítat

i

s komplikacemi,

které

mohou

s předpokládanou další spoluprací NATO s Ruskem v oblasti protiraketové obrany.

97

V originále „opportunity costs“.

nastat

v souvislosti


- 166 -

Závěr Projekt protiraketové obrany má v USA, narozdíl od NATO, tradici již od dob studené války. Po jejím konci se protiraketové obraně začalo věnovat i NATO a od roku 2002 se zabývá i plánem teritoriálního obranného štítu. Srovnáme-li časové linky vývoje otázky postudenoválečné teritoriální protiraketové obrany v USA a na půdě NATO, zjistíme, že vývoj v Alianci je oproti vývoji amerického projektu o několik málo let opožděn. Jestliže USA jsou nejsilnějším členem Aliance, není překvapivé, že americká aktivita v oblasti protiraketové obrany se na půdu NATO promítala. V tomto kontextu je také pochopitelné, že americký záměr vybudovat i evropskou část obranného systému podnítil v NATO myšlenku ochránit také území svých členů, jejichž většinu tvoří právě evropské státy, proti útokům balistickými raketami. Od prvotního zrodu myšlenky k její konečné realizaci však vede dlouhá cesta, zvlášť v multilaterální organizaci. Přičteme-li americké Clintonově a následujícím dvěma Bushovým administrativám vnuknutí myšlenky na společnou protiraketovou obranu Alianci, pak můžeme české Topolánkově a americké Obamově administrativě přičíst body za přispění k učinění rychlých kroků na této cestě. Snaha ČR o přijetí tehdy ještě amerického radaru a základny interceptorů, které měly stát v ČR a Polsku, pod křídla NATO, oživila a snad i urychlila proces vzniku plánu společné alianční protiraketové obrany. Česká snaha byla jedním z faktorů, který přispěl k tomu, že rozhodnutí o společném obranném štítu padlo již v roce 2010. Za mnohem pádnější a působivější pohnutku k tomuto rozhodnutí však můžeme považovat záměr administrativy Baracka Obamy vybudovat revidovanou podobu evropské části protiraketové obrany v rámci NATO a jako příspěvek do společného aliančního systému. Nejtěžší část na cestě ke společnému obrannému štítu však Alianci teprve čeká. Vznik plánu může být obtížný, avšak jeho uvedení v život – to je zcela jiný příběh, jehož diváky se staneme v nejbližších letech. Literatura: 106th Congress. 1999. National Missile Defense Act of 1999. Washington: Library of Congress (http://thomas.loc.gov/cgi-bin/query/z?c106:S.269:), ověřeno k 7. 4. 2011. Ananicz, Andrzej. 2010. Rozhovor s Andrzejem Ananiczem, místopředsedou vyjednávacího týmu pro vstup Polska do EU (1998–2001) a ředitelem Diplomatické akademie PISM (od 2008). 5. 5. 2010, Varšava. Becker, Miriam D. 1994. „Strategic Culture and Ballistic Missile Defense: Russia and the United States.“ Airpower Journal 8, zvláštní vydání, (http://www.airpower.maxwell.af.mil/airchronicles/apj/apj94/spe94/becker.html ), ověřeno k 7. 4. 2011. Bowen, Wyn Q. 2001. „Missile Defence and the Transatlantic Security Relationship“. International Affairs 77, č. 3, 485 –507.


- 167 -

DoD. 2010. Ballistic Missile Defense Review Report. Washington: Department od Defense (http://www.defense.gov/bmdr/docs/BMDR%20as%20of%2026JAN10%200630_for%20web. pdf), ověřeno k 7. 4. 2011. Federation of American Scientists. 1998. Safeguard. Washington (http://www.fas.org/spp/starwars/program/safeguard.htm), ověřeno k 7. 4. 2011. Gray, Colin S. 2002. „European Perspectives on U.S. Ballistic Missile Defense.“ Comparative Strategy 21, č. 4, 279–310. Grohová, Johanna. 2007. Dohoda s NATO může trvat velmi dlouho. Praha: Mladá fronta DNES, MAFRA, a. s., 22. 2. 2007. Hamáček, Jan. 2010. Rozhovor s Janem Hamáčkem, předsedou (2006–2010) a nyní místopředsedou Zahraničního výboru PS PČR, členem ČSSD. 18. 2. 2010, Praha. Hospodářské noviny. 2007. NATO kývlo na radar, Rusové se mírní. Praha: Hospodářské noviny, Economia, a. s., 20. 4. 2007. Khol, Radek a Šulc, František, eds. 2004. Protiraketová obrana: americký projekt a jeho mezinárodní souvislosti. Praha: Ústav mezinárodních vztahů. Kobieracki, Adam. 2010. Rozhovor s Adamem Kobierackým, náměstkem generálního tajemníka NATO pro operace (2003–2007) a ředitelem Odboru bezpečnostní politiky polského Ministerstva zahraničních věcí (od 2008). 10. 5. 2010, Varšava. Kramer, Alexandr. 2008. Karel Schwarzenberg: My, diplomati, si stejně jako lehké děvy partnery nevybíráme. Praha: Právo, Borgis, a.s., 19. 4. 2008. Kulesa, Łukasz. 2010. Rozhovor s Łukaszem Kulesou, analytikem a zástupcem vedoucího výzkumné kanceláře PISM. 11. 5. 2010, Varšava. Kuźniar, Roman. 2010. Rozhovor s Romanem Kuźniarem, profesorem strategických studií na Varšavské univerzitě a ředitelem PISM (2005–2007). 6. 5. 2010, Varšava. Lennon, Alexander T. J., ed. 2002. Contemporary Nuclear Debates: Missile Defense, Arms Control, and Arms Races in the Twenty-First Century. Cambridge, Massachussets: MIT Press. MDA. 2008a. European Capability Initiative. Washington: MDA (http://www.mda.mil/mdaLink/pdf/esi.pdf), ověřeno k 5. 5. 2008. MDA. 2008b. Návrh Spojených států amerických na rozmístění prvků systému protraketové obrany v Evropě. Washington: MDA (http://www.mda.mil/mdalink/pdf/euroassetscz.pdf), ověřeno k 5. 5. 2008. MDA. 2010. The Phased Adaptive Approach for Missile Defense in Europe. Washington: MDA (http://www.mda.mil/global/documents/pdf/paa.pdf), ověřeno k 7. 4. 2011. MDA. 2011. Aegis Ashore. Washington: MDA (http://www.mda.mil/global/documents/pdf/aegis_ashore.pdf), ověřeno k 7. 4. 2011. Ministerstvo obrany ČR. 2010. Rozhovor s vysokým úředníkem Ministerstva obrany ČR. 27. 1. 2010, Praha. NATO. 1949. The North Atlantic Treaty. Washington: NATO (http://www.nato.int/cps/en/natolive/official_texts_17120.htm), ověřeno k 7. 4. 2011.


- 168 -

NATO. 2006. NATO Missile Defence Feasibility study results delivered. Brusel: NATO (http://www.nato.int/cps/en/SID-05F3C965E4204897/natolive/news_22311.htm?selectedLocale=en), ověřeno k 7. 4. 2011. NATO. 2007a. Joint press point with NATO Secretary General, Mr. Jaap de Hoop Scheffer and the Czech Republic, Mr. Mirek Topolánek. Brusel: NATO (http://www.nato.int/docu/speech/2007/s070305a.html), ověřeno k 7. 4. 2011. NATO. 2007b. Press conference by NATO Secretary General, Jaap de Hoop Scheffer after reinforced meetings of the North Atlantic Council and the NATO-Russia Council discussing missile defence. Brusel: NATO (http://www.nato.int/docu/speech/2007/s070419a.html), ověřeno k 7. 4. 2011. NATO. 2011. Missile Defence. Brusel: NATO (http://www.nato.int/cps/en/natolive/topics_49635.htm), ověřeno k 7. 4. 2011. North Atlantic Council. 1991. The Alliance's New Strategic Concept. Brusel: NATO (http://www.nato.int/cps/en/natolive/official_texts_23847.htm), ověřeno k 7. 4. 2011. North Atlantic Council. 1999. The Alliance's Strategic Concept. Washington: NATO (http://www.nato.int/cps/en/natolive/official_texts_27433.htm?selectedLocale=en), ověřeno k 7. 4. 2011. North Atlantic Council. 2002. Prague Summit Declaration. Praha: NATO (http://www.nato.int/cps/en/natolive/official_texts_19552.htm), ověřeno k 7. 4. 2011. North Atlantic Council. 2006. Riga Summit Declaration. Riga: NATO (http://www.nato.int/cps/en/natolive/official_texts_37920.htm), ověřeno k 7. 4. 2011. North Atlantic Council. 2008. Bucharest Summit Declaration. Bukurešť: NATO (http://www.nato.int/cps/en/natolive/official_texts_8443.htm?selectedLocale=en), ověřeno k 7. 4. 2011. North Atlantic Council. 2009a. Final Statement: Meeting of the North Atlantic Council at the level of Foreign Ministers held at NATO Headquarters, Brussels. Brusel: NATO (http://www.nato.int/cps/en/natolive/news_59699.htm?mode=pressrelease), ověřeno k 7. 4. 2011. North Atlantic Council. 2009b. Strasbourg/Kehl Summit Declaration. Štrasburk/Kehl: NATO (http://www.nato.int/cps/en/natolive/news_52837.htm), ověřeno k 7. 4. 2011. North Atlantic Council. 2010. Lisbon Summit Declaration. Lisabon: NATO (http://www.nato.int/cps/en/natolive/official_texts_68828.htm?selectedLocale=en), ověřeno k 7. 4. 2011. Pick, Otto. 2010. Rozhovor s Otto Pickem, 1. náměstkem ministra zahraničních věcí se zaměřením na integraci do NATO (1998–2000) a předsedou Akademické rady Diplomatické akademie MZV ČR (od 2010). 16. 2. 2010, Praha. Právo. 2007. NATO nemá námitky proti základně v Česku. Praha: Právo, Borgis, a. s., 20. 4. 2007 Rafferty, Kirsten L. 2004. „From Missile Defense to Preemption: Can (or Should) NATO’s Strategic Debates be Managed?“ Comparative Strategy 23, č. 2, 173–195.


- 169 -

Roškot, Jiří. 2007. Füle: Aliance nemá s americkým deštníkem problém. Praha: Právo, Borgis, a. s., 25. 1. 2007. Strana zelených. 2006. Zápis z jednání RR SZ dne 12. 8. 2006 v Praze. Praha: Strana zelených (http://www.zeleni.cz/1935/clanek/zapis-z-jednani-rr-sz-dne-12-8-2006-v-praze/), ověřeno k 5. 5. 2008. Suchý, Petr. 2004. Reagan a říše zla: vývoj americké zahraniční politiky a vztahů mezi supervelmocemi v letech 1981–1989. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK). The Commission to Assess the Ballistic Missile Threat to the United States. 1998. Executive Summary of the Report of the Commission to Assess the Ballistic Missile Threat to the United States. Washington: Federation of American Scientists (http://www.fas.org/irp/threat/bm-threat.htm), ověřeno k 7. 4. 2011. Vilímek, Petr. 2004. Americké systémy protiraketové obrany v 90. letech 20. století a na přelomu tisíciletí. Magisterská diplomová práce. Brno: FSS MU. Vilímek, Petr. 2005. „Smlouvy o omezení strategických jaderných zbraní (SALT I, SALT II).“ In: Vývoj a výsledky procesů kontroly zbrojení a odzbrojování: marnost nad marnost? Eds. Petra Kuchyňková a Petr Suchý. Brno: Mezinárodní politologický ústav, 17–47. Vláda ČR. 2007. Tisková konference předsedy vlády ČR Mirka Topolánka po zasedání vlády ČR ve středu 28. 3. 2007. Praha: Úřad vlády České republiky (http://www.vlada.cz/scripts/detail.php?id=21953), ověřeno k 7. 4. 2011. Vondra, Alexandr. 2010. Rozhovor s Alexandrem Vondrou, velvyslancem v USA (1997–2001), ministrem zahraničních věcí (2006–2007), ministrem obrany a místopředsedou ODS (od 2010). 27. 1. 2010, Praha. Waszczykowski, Witold. 2010. Rozhovor s Witoldem Waszczykowským, hlavním polským vyjednavačem o protiraketové obraně (2007–2008) a náměstkem ministra zahraničních věcí (2005–2008). 10. 5. 2010, Varšava. Wilkening, Dean A. 2000. Ballistic-Missile Defence and Strategic Stability. Oxford: Oxford University Press. Yost, David. 1982. „Ballistic Missile Defense and the Atlantic Alliance.“ International Security 7, č. 2, 143–174.

Seznam zkratek: ABM

Anti-Ballistic Missile / Smlouva o omezení antibalistických systémů

ALTBMD

Active Layered Theatre Ballistic Missile Defence / aktivní vrstvená protiraketová obrana bojiště

BMDO

Ballistic Missile Defense Organization / Organizace pro protiraketovou obranu

CAD

Continental Air Defense / kontinentální protiletecká obrana

ČR

Česká republika

ČSSD

Česká strana sociálně demokratická

DoD

Department of Defense / Ministerstvo obrany USA

EU

Evropská unie


- 170 -

FSS MU

Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity

GBI

Ground Based Interceptor / interceptor umístěný v pozemním silu

GPALS

Global Protection Against Limited Strike / globální ochrana proti omezenému útoku

ICBMs

Intercontinental Ballistic Missiles / mezikontinentální balistické rakety

MAD

Mutual Assured Destruction / vzájemně zaručené zničení

MDA

Missile Defense Agency / Agentura pro protiraketovou obranu

MZV

Ministerstvo zahraničních věcí

NATO

North Atlantic Treaty Organization / Severoatlantická aliance

NMD

National Missile Defense / národní protiraketové obrana

ODS

Občanská demokratická strana

PAA

Phased Adaptive Approach / fázovaný adaptivní přístup

PISM

Polski Instytut Spraw Międzynarodowych / Polský institut mezinárodních věcí

PS PČR

Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky

RR

Republiková rada

SALT

Strategic Arms Limitation Talks / jednání o omezení strategických jaderných zbraní

SDI

Strategic Defense Initiative / Strategická obranná iniciativa

SDIO

Strategic Defense Initiative Organisation / Organizace Strategické obranné iniciativy

SM-3

Standard Missile 3 / standardní třístupňový interceptor

SSSR

Svaz sovětských socialistických republik

SZ

Strana zelených

TMD

Theater Missile Defense / protiraketové obrana bojiště

USA

United States of America / Spojené státy americké

ÚV KSSS

Ústřední výbor Komunistické strany Sovětského svazu

ZHN

zbraně hromadného ničení


- 171 -

O autorech Daša Adašková je internou doktorandkou v odbore medzinárodné vzťahy na Katedre bezpečnostných štúdií Fakulty politických vied a medzinárodných vzťahov Univerzity Mateja Bela v Banskej Bystrici. V rámci vedeckého výskumu sa primárne venuje problematike proliferácie zbraní hromadného ničenia. E-mail: [email protected]

Petr Binhack je interním doktorandem Katedry mezinárodních vztahů Univerzity Karlovy v Praze. Primárním předmětem jeho odborného zaměření je energetická bezpečnost, konkrétně geopolitika zdrojů a přepravních tras a energetická bezpečnost v Kaspickém a Černomořském regionu. E-mail: [email protected]

Kamila Čermáková studuje v současné době magisterský obor Bezpečnostní studia na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Zajímá se o problematiku kybernetické bezpečnosti, protiraketovou obranu a odstrašování a region Blízkého východu. E-mail: [email protected]

Ondřej Filipec je studentem postgraduálního studia na Katedře politologie a evropských studií Univerzity Palackého v Olomouci a magisterským studentem Právnické fakulty UP. Zaměřuje se na problematiku zbraní hromadného ničení, v současné době píše disertační práci o REACH. V letech 2009 a 2010 absolvoval stáž v Organizaci pro zákaz chemických zbraní. E-mail: [email protected]

Libor Fůs je interním doktorandem na Katedře politologie a evropských studií Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Dlouhodobě se zajímá o politickou situaci v Rusku a ruskou zahraniční politiku, které se věnoval i během pobytu na Katholieke Universiteit Leuven v Belgii. V současnosti se soustředí na zkoumání situace na ruském Dálném východě. E-mail: [email protected]

Ján Kapusňak študuje v druhom ročníku magisterského programu obory politológia a bezpečnostné a strategické štúdia na Fakultě sociálnich studií Masarykovy univerzity v Brne. Odborne sa špecializuje na bezpečnostnú, politickú a náboženskú problematiku oblasti Blízkeho východu, predovšetkým Štátu Izrael. V súčasnosti je stážistom pri predsedovi Zahraničného výboru NR SR. E-mail: [email protected] Vendula Nedvědická vystudovala magisterský program International Relations and European Studies na Metropolitní univerzitě Praha. V současné době studuje Ph.D. program na Metropolitní univerzitě Praha a Ústavu mezinárodních vztahů. Předmětem její disertační práce jsou soukromé vojenské společnosti. E-mail: [email protected]


- 172 -

Raimonda Nováčková je externí doktorandkou na Metropolitní univerzitě Praha a Ústavu mezinárodních vztahů. Od konce roku 2009 též zastává pozici výzkumného asistenta v rámci Centra bezpečnostních studií na Metropolitní univerzitě Praha. E-mail: [email protected] Zinaida Shevchuk je studentkou doktorského oboru Mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Zabývá se problematikou bezpečnosti v regionu Jižního Kavkazu a mezinárodními bezpečnostními organizacemi. E-mail: [email protected] Vendula Vespalcová vystudovala obor Mezinárodní vztahy na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií FSS MU v Brně, kde v současné době působí jako interní doktorandka. Absolvovala roční studijní pobyt v Norsku na Universitetet i Bergen. Odborně se zaměřuje na protiraketovou obranu a transatlantické vztahy. E-mail: [email protected]

Vydal Název Sestavil Grafická úprava Recenze

Metropolitní univerzita Praha, o.p.s. Bezpečnostní výzvy na prahu nové dekády doc. Mgr. Oldřich Bureš, M.A., Ph.D. Mgr. Stanislava Putíková PhDr. Tomáš Šmíd, Ph.D.

První vydání, povoleno rektorátem školy, náklad 40 ks, stran 172. MUP, Praha, červen 2011 ISBN 978-80-86855-70-7

Bezpečnostní výzvy na prahu nové dekády

Recommend Documents