Beznadeˇjný prˇípad? Corban Addison Zahrada_pisek_cz.indd :39

Beznadeˇjný prˇípad?

Zahrada_pisek_cz.indd 1

05.08.13 10:39


05.08.13 10:39

Beznadeˇjný ˇ prípad? Corban Addison


05.08.13 10:39

Original title: Corban Addison: THE GARDEN OF BURNING SAND Copyright © 2013 by Regulus Books, LLC Sunset photo © ISIFA/Gettyimages Creative RF Czech edition © Fortuna Libri, Praha 2013 Translation © Irena Palová, 2013 Vydalo nakladatelství Fortuna Libri v edici Fortuna Litera www.fortunalibri.cz Odpovědný redaktor Ivo Železný První vydání Všechna práva vyhrazena Žádná část této publikace nesmí být reprodukována, ukládána do informačních systémů nebo rozšiřována jakýmkoli způsobem, ať už elektronicky, mechanicky, fotografickou cestou nebo jinými prostředky bez souhlasu majitele práv. ISBN 978-80-7321-729-7


05.08.13 10:39

Pro africké děti, které trpí s písní na rtech. w A pro všechny lidi dobré vůle v kterékoli zemi, kteří na ně nezapomínají.


05.08.13 10:39


05.08.13 10:39


Člověk je člověkem díky jiným lidem.

Desmond Tutu

Ze sálající stepi se stane jezero.

Izajáš, prorok

05.08.13 10:39


05.08.13 10:39

Prolog


Jsem konec tunelu, ztracený ve svém začátku.

Dambudzo Marechera

05.08.13 10:39


05.08.13 10:39

Africká noc

Lusaka, Zambie srpen 2011 Dívenka šla sama temnou ulicí. Kolem ní prokmitávala světla projíždějících aut, ozařovala prašnou silnici, ale holčičky si buď nikdo nevšiml, nebo bylo všem jedno, že je tu sama. Udržovala pravidelné tempo chůze, ale dopadala na jednu nohu, protože ji měla kratší. Byla oblečená do tenkých šatů, jež ji příliš nechránily před chladem končící zimy. Celá se chvěla, ale víc než na chlad myslela na ten zoufale prázdný byt, z něhož právě odešla. Ohlédla se na dům, kde bydlela. Okna svítila do tmy. I přes hluk dopravy bylo slyšet televizi. Dívenka chytila panenku za ruku a přes silná skla brýlí hleděla k tetinu bytu. Nechápala, kam Bright a Giftie v tuhle nezvyklou dobu odešly a proč ji doma nechaly samotnou. Nechápala, proč nezavřely dveře. Otočila se a šla dál. Panenka se jí kývala v ruce jako metronom. Najednou z dálky zazněla hudba a na chvíli dívku zaujala. Na druhé straně silnice stálo několik mladých lidí. Pokuřovali a hlasitě mluvili. Dívenka si vzpomněla na Bright a Giftii a vstoupila do vozovky. Chtěla se mladých zeptat, jestli nevědí, kam šly Bright s Giftií. Naštěstí ji zastavilo zatroubení projíždějícího auta. Holčička si přitiskla panenku k hrudi a znovu se rozhlédla. Mírně se


05.08.13 10:39

12

Corban Addison

zakymácela. Ve tmě je všechno tak divné. Jednou ji Giftie vzala do vedlejšího domu, aby si tam pohrála, ale nemohla si vzpomenout, kudy se tam dostaly. Tato ulice se jí nezdála známá. Rozplakala se. Chtěla, aby vyšlo slunce a podivnosti kolem ní zmizely. Noci se bála. Jakmile padne tma, lidé ztrácejí laskavost. A pak uviděla chlapce, hrál si v uličce s míčem. Zamířila k němu. Bright s Giftií mají hodně přátel, možná k nim chlapec patří. Kráčela podél zdi, nad níž se táhl ostnatý drát a pod nohama se jí vířil prach. Blížila se k uličce a pojednou uslyšela praskání, jako by se na pánvi smažily brambůrky. Ohlédla se přes rameno a uviděla za sebou auto. Jeho kola drtila štěrk. Vůz se zastavil u zdi a jeho světla ji oslnila. Dívka se otočila a očima hledala chlapce s míčem. Ten však už byl pryč. Holčička vešla do uličky a uslyšela chlapcův hlas někde za zdí. K jeho hlasu se přidal další – ženský –, silnější a přísný. Pak koutkem oka zahlédla běžícího chlapce. V příští vteřině zmizel a ženský hlas utichl. Malá vešla hlouběji do stínu uličky. Stále držela panenku a zkoumala zeď, aby našla mezírku, odkud chlapec vyběhl. Zakopla o hromádku kamení a z očí jí vyhrkly slzy. V noci je nepřátelská i zem. Dívala se na domy za zdí. Byly vysoké stejně jako jejich dům, ale byly divné. Najednou ji popadl strach. Rozhodla se, že půjde domů. Tetička se jistě brzy vrátí a Bright a Giftie by měly také přijít co nevidět. Sotva se otočila, znovu zaslechla ten zvuk. Uličku zalilo světlo a pak se v ní zase rozhostila tma. Dívenka se podívala směrem k hlavní ulici a uviděla auto, které předtím zastavilo u zdi. Pomalu se blížilo uličkou a světla mělo vypnutá. Vystoupil z něho muž a díval se na ni. Pohled na jeho tvář ji uklidňoval a zároveň v ní budil tíseň. Muž si klekl a natáhl ruku. Na dlani měl bonbon. Matka jí dávala bonbony, když ji prosila, aby mohla spát v ložnici. Váhavě bonbon vzala a vložila si ho do úst. Pak se na muže usmála a řekla si, že je to asi přítel. Co se stalo potom, vůbec nechápala. Netušila, proč má najednou slabé nohy a proč neudrží panenku. Proč se noční svět kolem ní zatočil a proč ji najednou rozbolela hlava? Víčka jí spadla a pak se opět zvedla. Místo muže viděla jen stín tyčící se nad ní. Stín se sklonil a zvedl ji. Ztratila brýle, ale jeho tvář byla blízko, když ji nesl a ona viděla jeho oči. Byly


05.08.13 10:39

b e z n a d ˇe j n y´ p rˇ´i pa d ?

13

velké a kulaté, jako oči kočky. Matka jí vyprávěla příběhy o kočkách, které žijí v africké divočině. Uslyšela cvaknutí, jako když se zajistí závora na dveřích, a cítila, že ji mužovy ruce strčily do malého prostoru černějšího než noční obloha. Poslední, na co si pamatovala, bylo vrčení pod podlahou. Bylo stále hlasitější, a pak svět zmizel a samotná noc zanikla v temnotě.


05.08.13 10:39


05.08.13 10:39

Slysˇ ení v senátu

Washington, D. C. květen 2012 Reflektory zářící nad pódiem Zoe oslepovaly. Řetěz miniaturních sluníček na ni zaměřených vystavoval na odiv veškeré nedokonalosti její tváře – mírně odstáté uši, bradavičku nad levým obočím, pihy rozeseté na nose. A světýlka jako by dosvítila až na dno její duše a zveřejňovala její myšlenky. Zoe sledovala otcovu kampaň před dvanácti lety, kdy se ucházel o křeslo senátora, a teď i jeho tažení na Bílý dům, a věděla, že politika je divadlo, a že na jevišti není místo pro soukromí. Zavřela oči a vybavila si matčinu tvář – viděla, jak se jí při úsměvu tvořily dolíčky ve tvářích a veselé vějířky kolem očí, vybavila si její moudrý pohled a vnitřní radost, jež působily kladně na skeptiky po celém světě a měnily je v její přívržence. Catherine Sorenson-Flemingová bývala neodolatelná a s neúnavným optimismem bojovala za svět, v němž chudí nebudou opomíjeni. K Africe zahořela velkou láskou a předala ji Zoe. Mohla být zmíněna v její závěti jako součást dědictví. Jak bys zvládla tohle, mami? pomyslela si Zoe, která stále ještě zápasila se svým dilematem. Vzpomněla si, co máma často říkávala: „Mluv pravdu, ať jsou následky jakékoli.“ To však její problém nevyřeší. Pravda je jen část toho všeho.


05.08.13 10:39

16

Corban Addison

Zoe otevřela oči a pozorovala senátora Paula Hartmana, předsedu Výboru pro mezinárodní vztahy, jenž trůnil uprostřed stupínku pod velkým znakem Spojených států. Kolem něho, v enklávě obložené dřevem, seděli jeho poradci a probírali se svými papíry. Hartman před sebou rozevřel kroužkový pořadač a rozhlédl se po jednací síni. Pak upřel zrak na Zoe. Mírně se usmál, jako by si vzpomněl na nějaký vtípek, kterému se spolu zasmáli, a Zoe cítila, jak se v ní hnuly ledy. Hartmanova laskavost její dilema ještě prohloubila. Hartman netušil, jaké v sobě Zoe skrývá tajemství a jak velký vztek je provází. Sedí tady díky senátoru Hartmanovi. Přečetl si její článek v New Yorkeru a osobně ji pozval. Byla zvědavá a skeptická současně. „Ví o tom můj otec?“ zeptala se ho, když spolu mluvili poprvé. „Neřekl jsem mu o tom,“ odpověděl Hartman. „Jaká je naděje, že se slyšení zúčastní?“ „Jsou-li volby tak blízko, nevím. Ale vaše účast by mohla změnit preference.“ „Jinými slovy – slyšení je divadýlko,“ řekla, testujíc jeho motivy. „Politické divadýlko pro podporu prezidenta dva měsíce před otevřením volebních místností.“ Hartman zaváhal. „A váš článek byl taky pouhé divadýlko?“ Otázka ji zaskočila. „Napsala jsem ho proto, že jsem musela.“ „Mnozí si myslí, že jsem staromódní,“ řekl Hartman, „ale já to cítím stejně. Jak jste řekla, sama šlechetnost kráčí k šibenici.“ „A vy si myslíte, že jedno slyšení senátu to změní?“ „Veřejnost miluje polemiky. Ať jste to chtěla, nebo ne, k jedné jste položila základ. Jestli ji využijeme, lidé se mohou něco dozvědět.“ Je to hra, pomyslela si Zoe, ale mohla by mít smysl – pro něho a pro mě. „Mluvil jsem s Friedou Carawayovou,“ pokračoval Hartman. „Máte ji na seznamu?“ zeptala se Zoe. Carawayová byla populární hollywoodská herečka a legenda v humanitárních kruzích. Angažovala se v boji proti AIDS, obchodování s lidmi, řešila konfliktní zdroje, rvala se za svobodný Tibet – Friediny aktivity na tomto poli si v četnosti nezadaly s jejími filmy a po jejích úmyslech pátrali jen největší cynikové. Prarodiče jí zabili v Osvětimi. „Ještě ne,“ odpověděl Hartman, „ale pracuji na tom.“


05.08.13 10:39


17

Senátorova slova Zoe nabudila a vyděsila zároveň. Příležitost jí připadala příliš vábivá, než aby ji odmítla. „Přiveďte Friedu a dvojici expertů v oblasti rozvoje, a přijdu.“ Hartman se uchechtl a rozloučil se. Za týden jí zavolal dobrou zprávu a sdělil datum slyšení. Také jí předal e-mailovou adresu Friedy Carawayové. „Četla váš článek,“ vysvětlil. „A nemůže se dočkat setkání s vámi.“ „Těší se na právničku z neziskovky, která pracuje v Zambii, nebo na dceru Jacka Fleminga?“ Hartman se rozesmál. „Máte ostrý jazyk jako vaše matka. Frieda se chce setkat se Zoe Flemingovou, která se snaží zlepšit kvalitu afrického právního systému a která změnila život dívky s Downovým syndromem.“ Uplynulo pět týdnů a Zoe nastoupila do letadla směřujícího z jihoafrického Johannesburgu do Washingtonu, D. C. Bylo to po třech letech poprvé, co se vracela do Spojených států. w Před jednací síní se ozvalo hlasité pokřikování a Zoe otočila hlavu. Přítomní zvědavě natahovali krky a kamery se natočily ke vchodu. Vzápětí vešla Frieda Carawayová obklopená členy ochranky. Stejně jako Zoe byla oblečená do konzervativního kalhotového kostýmu doplněného blůzkou s kulatým výstřihem. Ale její diamanty připomínaly lesk Hollywoodu – náušnice a náhrdelník měly hodnotu nejméně deseti karátů. Zoe vstala a došla k lavici svědků. Friediny mandlové hnědé oči se rozzářily. „Drahá Zoe, jsem tak šťastná, že se s vámi konečně setkávám.“ Ačkoli si vyměnily pár e-mailů a hovořily spolu prostřednictvím skypu, Zoe nebyla připravena na objetí, které následovalo po Friediných srdečných slovech. „Zdá se, že žraloci už se zhoufovali,“ zašeptala herečka. „Jste na ně připravena?“ Zoe sledovala kameramany, kteří zaujímali nejvýhodnější pozice v prostoru mezi stupínkem a svědeckou lavicí. Senátoři důležitě šustili


05.08.13 10:39

18

Corban Addison

lejstry, ale jejich oči zraky mířily k herečce a odhalovaly jejich skutečný zájem. Jen jediné místo zelo prázdnotou – křeslo Zoina otce. „Je to trochu cirkus,“ odpověděla Zoe a snažila se předstírat blahosklonnost, kterou necítila. „Nevšímejte si jich,“ řekla Frieda. „Jediné, na čem záleží, je, o čem tu budeme mluvit.“ Zoe si sedla a Frieda si potřásla rukou s několika dalšími svědky: s Bobem Tillerem, počítačovým magnátem, filantropem a hlavou největšího charitativního fondu na světě, a se Susan Moorovou, předsedkyní Organizace pro mezinárodní rozvoj, globální nevládní neziskové organizace. Bylo to hvězdné obsazení. V roce prezidentských voleb se Hartmanovi zadařilo. Zoe se podívala do poznámek a pak vrhla pohled k otcově prázdné židli. Pohlédla na hodinky. Dvě nula čtyři: je čas zahájit slyšení. Jestli se otec neukáže, dilema se vyřeší samo a pravda, která určovala její život od sedmnácti, se dostane na povrch. Pocítila úlevu. Přesvědčovala se, že pravda musí vyjít najevo, přestože ji představa, že ji bude muset odhalit, tísnila. Stočila oči k bratrovi Trevorovi, jenž seděl na vyhrazeném místě. Pokývl na ni a věnoval jí rozpolcený pohled. Obrátila zraky ke stupínku a zavalila ji tíha viny. Trevor byl jeden z jejích nejoblíbenějších lidí a donedávna jediný muž, jehož motivům absolutně věřila. Byla jen o rok mladší, rozuměla si s ním jako s nikým. V dobách, kdy je vychovávaly chůvy – Jack dobýval Wall Street a Catherine se potulovala po světě –, býval Trevor jejím ochráncem. Nevěděl však o duchu, který žil na Vineyardu. Odešel na Harvard a ona se mu nikdy nesvěřila. Zoe se zaměřila na senátora Hartmana, jenž zaťukáním kladívkem zahájil slyšení. Náhle se otevřely dveře v dřevěném obložení za ním a objevil se v nich Jack Fleming v doprovodu poradců seniorů. Zoe se prudce nadechla. Neuvědomovala si náhlý šum v obecenstvu ani náhlé otočení kamer na prezidentského kandidáta, jenž se právě vrátil z volební kampaně v Ohiu. Zoe otce neviděla osm měsíců. Vypadal starší, vlasy měl prošedivělejší a tvář masitější. Značkový oblek s tenkým proužkem mu byl příliš těsný. Táta se vždycky pyšnil dobrou kondicí, ale nekonečná kampaň ho zřejmě unavuje.


05.08.13 10:39


19

Sklonil se a zašeptal Hartmanovi něco do ucha – asi omluvu, řekla si Zoe – a vybral si místo na levé straně stupínku. Před sebou měl jen papírový blok. Zoe se navzdory všemu téměř usmála. Když byli s Trevorem malí, otec jim někdy dovoloval navštěvovat schůze představenstva firmy Fleming Randall, investiční společnosti, z níž vytvořil wallstreetského giganta. Ačkoli z tajných porad byli vyloučeni, viděla Zoe dost aby pochopila důvody otcova úspěchu. Kromě dynamické osobnosti a neotřesitelné sebedůvěry byl obdařen fotografickou pamětí. „Děkuji za účast senátoru Flemingovi,“ promluvil Hartman, když se přítomní utišili. „Vím, že jeho časový rozvrh je náročný. Máme zde významné hosty, jež vyslechneme, ale než jim předám slovo, rád bych se zmínil o tom, co nás sem přivedlo.“ Podíval se na Zoe, pak na Friedu a začal: „V období velké krize představil Franklin Delano Roosevelt svou vizi americké společnosti, jež nás po generace formovala. ,Úspěchem našeho vývoje není, když přispějeme k ještě větší k hojnosti těm, kteří mají dost, ale poskytneme-li dost těm, kteří mají příliš málo.‘ A to teď, v období nazývaném velká recese, právě hrozí.“ Zoe poslouchala slova, která dobře znala. Stále k němu byla přikovaná zrakem, protože si nepřála setkat se s očima svého otce. Slyšela Trevorův hlas z dnešního rána: „Má tě moc rád, Zoe. Opravdu mu chceš ublížit?“ Na tuto otázku odpověď neznala. Jejich odcizení představovalo velmi zašmodrchaný uzel, protože mu nikdy neodpustila, jak se zachoval. Ale on ji o to nikdy nepožádal. V určité chvíli zvedla oči ke znaku nad Hartmanovou hlavou, vyrytému do světlého leštěného dřeva. „E Pluribus Unum,“ říkávala ráda její matka, „motto pro celý svět, nejen pro jeden národ.“ Pomyslela na Kujeju, plačící na lůžku v zambijské nemocnici, a na zachmuřenou tvář doktora Čulu, jenž ji ošetřoval. Ve stínu mnohem většího zla se Zoino trápení náhle zdálo nicotné. Řekla si, že Jack Fleming si zaslouží porážku. Ne proto, že ji zradil, nebo že by nebyl vhodným prezidentem – v mnoha směrech byl pro Oválnou pracovnu přímo zrozen. Měl by být poražen proto, že ve jménu finančního odříkání opustil děti, jako byla Kujeja. Z toho důvodu chtěl mít senátor Hartman otce v tomto křesle, proto ji povo-


05.08.13 10:39

20

Corban Addison

lal z Afriky, aby zde vypověděla svůj příběh. Slyšení se nekonalo kvůli politice v roce voleb. Konalo se kvůli svědomí. Konečně se na otce podívala. Dotkla se prstýnku, který stále zdobil její prst. Zlatý kroužek zachránili Somálci z trosek letadla, v němž seděla její matka. Ty víš, na co myslím, že? 19. 8. 2000. Vím, že si to pamatuješ. Otec naklonil hlavu na stranu a Zoe měla dojem, že v jeho očích zahlédla stín strachu. V té chvíli udělala něco, co by nikdy nečekala. Usmála se. Achillovo pravidlo, tati. Tak jsi mě to učil. Nikdo není neporazitelný.


05.08.13 10:39

Cˇást první Nastupuje noc se svým dechem smrti.

Anonym


05.08.13 10:39


05.08.13 10:39

Kapitola 1

Lusaka, Zambie srpen 2011 Hudba silně duněla, což je v afrických klubech obvyklé. Bušení bubnů – prazáklad domorodých písní – nahradilo naléhavé pulzování elektronických basů, natolik umocněné hlasitostí, že rytmus přejímalo všechno kolem včetně lidí, pivních lahví a dokonce i stěn. Když byla Zoe na tomto kontinentu poprvé – v šestnácti podnikla krátkou cestu do Nairobi – řekla jí matka, že Afrika je sídlem lidského pulzu. Je to pravda, uvědomovala si Zoe, kdykoli vstoupila do zambijského baru. Tento se honosil názvem Hot Tropic a byl to denní klub ve městě, jež žilo nikdy nekončícím nočním životem. V jeho nablýskaném interiéru vládla neonová světla, jež vrhala na stěny červenou záři. Na stropě se otáčely velké třpytivé diskokoule. V klubu bylo narváno, většinou se zde zmítali v divém rytmu Američané kolem dvacítky. Zoe seděla u stolku v rohu baru, kde zněla hudba o něco tlumeněji. Měla na sobě džínsy a tričko s nápisem Hard Rock London, vlnité vlasy si vzadu sepnula sponou. U stolku s ní seděli tři afričtí kolegové z práce – dva muži a jedna žena. V sobotu Zoe většinou zvala hosty k sobě na barbecue nebo braai. Ti, kteří ještě neměli dost piva a povídání, chodili po večeři do klubu. Dnes byly předmětem hovoru záři-


05.08.13 10:39

24

Corban Addison

jové volby a litování zambijského prezidenta Rupiaha Bandy, který se měl utkat se starým kozákem Michaelem Satou a energickým Hakaindem Hichilemou, přezdívaným H. H. „Banda skončil,“ řekla Niza Modžová a její temné oči zářily nadšením. „Stejně tak jeho strana. Řídili zemi dvacet let, a co nám dali? Mobilní nemocnice, které odvádějí doktory z kamenných nemocnic, policejní důstojníky, kteří nemají ani auta, aby mohli provádět řádná vyšetřování zločinů, cesty, po nichž jezdí jen bohatí a korupci na všech vládních úrovních. To je ostuda.“ Stejně jako Zoe byla i Niza mladá právnička, členka londýnské neziskové společnosti Mezinárodní koalice advokátů neboli CILA, která bojuje za lidská práva všude na světě. Byla odvážnější a přímočařejší než většina zambijských žen, ale pocházela z kmene Šona ze Zimbabwe a její otec byl diplomat v exilu známý svým odporem vůči zdejším autoritám. „Sympatizuji s tebou,“ vložil se do hovoru Josef Kabuta, zambijský policejní důstojník z Útvaru pro ochranu obětí. Atletickou postavou, krátce střiženými vlasy a bystrýma očima připomínal Zoe mladého Nelsona Mandelu. „Ale Banda je stále ještě populární v zemědělských oblastech, což se o Michaelu Satovi říct nedá. Zambijci nechtějí, aby v úřadu zemřel další prezident.“ „Tiskové zprávy o Satově zdraví jsou přehnané,“ namítla Niza. „Nechápu,“ rozhorlila se Zoe, „proč se nevykašlete na člověka, který je jednou nohou v hrobě, a nevolíte lepšího kandidáta. Všichni milují H. H. Je to rozumný vůdce a nemá žádnou politickou zátěž. Ale všichni tvrdí, že vyhrát nemůže. Kde je logika?“ „Takhle lidé myslí,“ řekl seržant Zulu, jemuž všichni říkali Sarge. Byl to brilantně uvažující a velmi přívětivý člověk, přední pracovník CILA a hlavní aktér kampaně na ochranu dětí před sexuálním zneužíváním. „S prezidenty v Africe je to jako s vesnickými vůdci. Lidé je volí kvůli šedivým vlasům.“ „Takže říkáš, že reformátoři nevyužijí šance zvolit někoho mladšího, dokud nevymře stará garda?“ zeptala se Zoe. „Není divu, že je tu stejně mizivý pokrok jako v trhání zubů.“ Sarge se smutně usmál. „Každá generace musí počkat, až na ni dojde řada.“ Zvedl prázdnou láhev od ležáku Castle. „Dá si ještě někdo pivo, nebo piju sám?“


05.08.13 10:39


25

„Já si dám, Mosi,“ odpověděl Josef, dopil svou láhev a posunul ji do středu stolu. Náhle se zamračil a vsunul ruku do kapsy džínsů. Vytáhl mobil a podíval se na displej. „To je Mariam,“ řekl a tázavě pohlédl na Sargeho. Zoe ožila. Mariam Čangalová byla šéfka polní kanceláře CILA a matka šesti dětí. Jestliže volá Josefovi uprostřed noci, musí jít o něco závažného. Zoe pozorovala Josefovu tvář. Teď nakrčil široké obočí. „Volala jsi doktorovi Čulu? Chci, aby byl u toho. Jsem deset minut od nemocnice.“ Položil telefon a rozhlédl se. „V Kanyjamě znásilnili dívku. Teď ji převážejí do nemocnice.“ „Kolik je jí?“ zeptala se Niza. Josef pokrčil rameny. „Mariam říkala, že je hodně mladá.“ „Má rodinu?“ zeptal se Sarge. „To se neví. Našli ji na ulici.“ Zoe promluvila: „A kdo ji veze?“ „Někdo z SCA.“ „Je postižená?“ zeptala se Zoe. SCA je nezisková organizace Advokáti postižených dětí, jež pomáhá duševně hendikepovaným dětem. „Pravděpodobně,“ odpověděl Josef a oblékl si bundu. „Omlouvám se, že kazím večírek.“ Mávl na kolegy a zamířil ke dveřím. Zoe vyskočila a vyrazila za ním. Na stole se jí často objevovaly staré policejní spisy znásilněných dětí. Ještě nikdy se jí nestalo, že by se dozvěděla o podobném zločinu, sotva k němu došlo. Zamumlala rychlou omluvu k Sargemu a Nize a klestila si cestu davem, aby dostihla Josefa. „Nebude ti vadit, když se k tobě přidám?“ zeptala se. „Ještě nikdy jsem nebyla u příjmu znásilněné.“ Vypadal rozčileně. „Dobře, ale budeš se držet v pozadí.“ w Zoe vyšla za Josefem do chladné srpnové noci. Zabořila ruce hluboko do kapes bundy a podívala se k jihu. Nízko nad horizontem spatřila Canopus. Nejjasnější hvězdy souhvězdí Lodního kýlu zářily nad světlým pásem světel města. Josef kráčel k rezavému pick-upu, který se kr-


05.08.13 10:39

26

Corban Addison

čil mezi ostatními auty v rohu parkoviště. Nastoupit se dalo jen dvířky u řidiče. Zoe musela přelézt přes řadicí páku, aby se mohla usadit na sedadle vedle řidiče. Josef nastartoval a vůz se s řevem rozjel k silnici. Protože Hot Tropic se nacházel na hranici mezi Kalingalingou, jednou z nejchudších čtvrtí Lusaky, a Kabulongou, čtvrtí obývanou nejbohatšími, byl provoz sobotní noci jako kaleidoskopický obraz, tvořený barevnou směsicí chodců, automobilů a modrých taxíků převážejících noční hýřily. „A jak lidé ze SCA tu dívku našli?“ zeptala se Zoe, když nechali klub za sebou. Josef mlčky hleděl na cestu a Zoe se v duchu ptala, jestli ji vůbec slyšel. Chvíli ho pozorovala ze stínu svého místa. Nevěděla o něm téměř nic – až na to, že je už deset let policejním důstojníkem, nenávidí korupci a nedávno dokončil studium práv na zambijské univerzitě. Aby probudila jeho zájem, oslovila ho jménem: „Josefe.“ Trhl sebou a nadechl se. „Našel ji jeden jejich dobrovolník,“ odpověděl. „Našla ji dobrovolnice jménem Abigail. Všimla si, že dívka má na nohou krev, a zavolala Joy Heraldové.“ Joy byla ředitelka SCA. „Joy zatelefonovala Mariam.“ „Stalo se to v Kanyjamě?“ Josef přikývl. „Východně od Los Angeles Road, nedaleko Čibolye.“ Zoe pokrčila rameny. Kanyjama leží jihozápadně od Cairo Road – městského centra. Je jako různobarevná sešívaná deka vytvořená z domků ze škvárobetonových tvárnic, většinou bez záchodů a tekoucí vody. Rejdiště bídy, alkoholismu, zlodějen a cholery. V roce voleb byla také přetopeným kotlem politického vření. Ale je tu aspoň policejní stanice. Čibolya je dokonalá žumpa bezpráví, jíž se vyhýbá i policie. Vyjeli z dobře osvětlené Kabulongy a po široké dvouproudové dálnici Los Angeles Boulevard zamířili k západu. Minuli greeny Lusackého golfového klubu a pod větvemi vzrostlých žakarand, mezi nimiž prokmitával měsíční svit, projeli k Nyerere Road. „Jsou nějací svědkové?“ zeptala se. Josef vzdychl a zavrtěl se. „Nevím. To se vždycky tolik vyptáváš?“


05.08.13 10:39


27

Zoe se naježila a pomyslela si: Kdybych byla muž, taky by ses mě na to zeptal? Zvažovala několik uštěpačných odpovědí, ale nakonec neřekla nic. CILA potřebuje, aby budovala mosty mezi organizací a policií, a ne aby je bořila. w O pět minut později projeli zrezivělou branou a zaparkovali před dětským oddělením Fakultní nemocnice, největšího zdravotnického zařízení v Zambii. Zoe vystoupila a následovala Josefa do vestibulu, v němž byl cítit štiplavý zápach dezinfekce. Na lavičce seděla Joy Heraldová, Britka s postavou matrony, a vedle ní starší zambijská žena a asi desetiletá dívenka, jež měla pleť mulatky. Zoe se sevřelo srdce. Nevinné oči dítěte, s typickou kožní řasou ve vnitřním koutku oka, rozpláclý nos a malé uši odhalovaly přítomnost jednoho nadbytečného chromozomu. Dítě mělo Downův syndrom. Josef se zeptal: „Kde je doktor Čulu?“ „Na cestě,“ odpověděla Joy. „Prohlédl dítě už někdo?“ Joy zavrtěla hlavou. „Asistentka lékaře pracuje s dokumentací.“ Zanedlouho vešel do vestibulu rychlým krokem doktor Emmanuel Čulu. Bílý lékařský plášť za ním divoce vlál. Obrovitý muž se soví tváří a hlubokým barytonem byl šéfem pediatrického oddělení nemocnice a zakladatelem Kliniky pro dětské oběti znásilnění, jež je zambijským žargonem nazýváno „poskvrnění“. Doktor Čulu promluvil ke starší ženě směsicí angličtiny a jazyku kmene ňandža, jenž je nejpoužívanějším domorodým jazykem v Lusace. „Dobrý, matko, muli bwange?“ Žena se na něj podívala, ale neusmála se. „Ndili bwino.“ „Je z vaší rodiny?“ zeptal se lékař. Žena zavrtěla hlavou. „Jsem Abigail. To já jsem ji našla.“ Doktor poklekl před dívku a zahleděl se jí do očí. Z jeho velké postavy vyzařoval klid. Dítě se pohupovalo zepředu dozadu a něco si tiše mumlalo. „Jsem Manny,“ řekl a pátral ve tváři dívky po známce pochopení. „Jak se jmenuješ?“


05.08.13 10:39

28

Corban Addison

Mumlání se změnilo v úpění. Oči dívenky se rozostřily a pohupování nabylo na intenzitě. Doktor k ní promluvil několika jazyky, pokoušel se o kontakt, ale marně. „Hm,“ broukl, zjevně vyvedený z míry. Zoe otáčela matčiným prstenem a snažila se vžít do dívenčiných pocitů. Nedokázala si představit fyzickou bolest, kterou malá prožila, ale chápala její zděšení. Pojednou naříkavé zvuky zeslábly a oči dítěte se zaměřily na Zoinu ruku. Zoe chvíli trvalo, než si uvědomila, že dívka hledí na diamant na Catherinině prstenu. Stáhla si ho z prstu a poklekla před ní. „Patřil mé mámě,“ řekla. „Chtěla by sis ho prohlédnout?“ Zdálo se, že dívka přemýšlí. Pak natáhla ruku, uchopila prsten a přitiskla si ho k hrudi. Její naříkání ustalo a houpání už nebylo tak razantní. Doktor Čulu se podíval na Joy a pak na Zoe. „Vy jste slečna Flemingová, že?“ Zoe přikývla. „Ano.“ „Z CILA nám sem ještě nikdy neposlali právníka. Máme štěstí, že jste přišla.“ Rozhlédl se. „Neviděli jste moji asistentku? Bez vyplněných formulářů nemohu provést vyšetření.“ V té chvíli se otevřely dveře s nápisem „Kancelář“ a objevila se v nich mladá Zambijanka. V rukou držela desky s klipsem a několik papírů. „Sestro Mbelo, právě včas,“ kývl na ni doktor a převzal si desky. Pohlédl na Abigail. „Matko, důstojník Kabuta vám položí několik otázek, ale nejdřív se musíš jako svědkyně zúčastnit prohlídky dítěte. Máš čas?“ Abigail přikývla. „Slečno Heraldová,“ obrátil se k Joy, „předpokládám, že společně se slečnou Flemingovou se o dítě dokážete postarat.“ w Přijímací vyšetřovna byla malá místnost se špatným větráním. Fluorescenční světlo, vydávané dvěma bílými žárovkami, tvořilo mlhu na okrajích Zoiných kontaktních čoček. Dívenka se posadila na úzký


05.08.13 10:39


29

stůl a doktor Čulu zahájil prohlídku. Jeho doteky byly jemné, choval se k dívce jako otec k dceři. Zoe se opřela o stěnu a pozorovala doktorovu tvář. Sterilita přijímací místnosti byla uklidňující, jako by lékařské vyšetření vedené s naprostou vědeckou systematičností mohlo zbavit násilný čin oplzlosti. Sledovala doktorovy oči a v nich stín, nějaký mráček v jeho profesionálním klidu, a když stiskl čelist, vcítila se do něho. Vložil tampon do sterilního pouzdra a to uzavřel do plastikového sáčku. Tampón byl nasáklý krví. Odebírání vzorků trvalo třicet minut. Poté sestra Mbelo dotlačila k posteli jakýsi roboticky vyhlížející přístroj, který nazvala koloskopem, a doktor Čulu použil jeho minikameru ke zdokumentování dívčiných zranění. Dívka vydržela koloskopii stěží minutu, pak se schoulila a začala vydávat hlasité vibrující zvuky, něco mezi pláčem a mručením. Doktor Čulu se podíval na sestru. „Kolik máme snímků?“ zeptal se netrpělivě. „Pět,“ odpověděla sestra. „A všechny zevní.“ Doktor se radil s Josefem. „Myslíte, že to bude soudu stačit?“ „Podepíšu zprávu,“ odpověděl tiše Josef. „Smírčí soudce si nás však vyslechne.“ Doktor Čulu přikývl a promluvil k Joy. „Musím si ji tady nechat přes noc na sledování. Ale nemohu ji přemístit na oddělení dřív, než se seznámím s výsledky testů na HIV. Potřebuji, aby při provádění testu zachovala klid.“ „Máte tady nějakou hudbu?“ zeptala se Joy. „Ta by ji mohla uklidnit.“ Doktor se na ni tázavě zahleděl. „V kanceláři mám CD přehrávač.“ „Já mám iPhone,“ řekla Zoe a vytáhla přístroj z kapsy. „Co třeba Thomas Mapfumo?“ zkusila slavného zimbabwského zpěváka. „Ten by se jí mohl líbit.“ „Můžeme to zkusit,“ přikývla Joy. „Váš prsten fungoval jako kouzlo.“ Zoe vybrala píseň z alba Rise Up a obrátila přístroj reproduktorem k dívce. Při zvucích tradičního subsaharského lamelofonu mbira, jenž vyluzoval zvuky prostřednictvím kovových kláves připevně-


05.08.13 10:39

30

Corban Addison

ných na dřevěnou desku, se dívka uklidnila a začala pokyvovat hlavou v rytmu písně. Joy pohlédla na doktora Čulu. „Dělejte, co musíte.“ Doktor sevřel dívčinu ruku, gázovým čtverečkem nasáklým dezinfekcí jí otřel prostředníček, stiskl jeho polštářek a malým skalpelem prořízl kůži. Dívka sebou trhla, ale doktor držel ruku pevně. Pár kapek krve odebral do malé ampulky a tu podal asistence, která krev aplikovala na sklíčko testovacího aparátu. „Nereaguje,“ hlásila sestra. „Aspoň jedna dobrá zpráva,“ zabručel doktor Čulu. „Dejte mi desetimiligramové ampule zidovudinu, lamivudinu a lopinavir v suspenzi a dětský tylenol.“ Sestra Mbelo se za minutu vrátila s léky proti bolesti a s něčím, co podle Zoe mohly být antiretroviry – ARV –, určené k prevenci přenosu HIV. Doktor Čulu se podíval na Joy. „Dokážete jí podat ten lék?“ Joy přikývla a pomohla dívce do sedu. Přitom jí tiše zašeptala do ucha: „Mám tu dobrou šťávičku, kterou ti dám. Musíš otevřít pusu. Vím, že to umíš.“ Když jí doktor podal první kapátko, Joy je dívce ukázala, pak jí je něžně vsunula mezi rty a jediným stiskem jí vyprázdnila jeho obsah do úst. Dívka tekutinu hned polkla. Joy postup zopakovala s dalšími třemi kapátky a dívka se podvolila bez protestů. Chápe význam léků, pomyslela si Zoe a pocítila k dívce příval lásky. Doktor Čulu odvedl Josefa stranou a Zoe se k nim připojila. „Ráno zavolám na odbor sociální péče,“ řekl. „Potřebuji, abyste našel její rodinu.“ Josef přikývl. „Zítra pojedu do Kanyjamy. Někdo ji tam znát musí.“ Zoe se zhluboka nadechla. „Kdyby to nevadilo,“ vyhrkla, „ráda bych u ní zůstala přes noc.“ Doktor se na ni překvapeně podíval. „To není nutné. Pokud bude třeba, podáme jí sedativa.“ „Jistě,“ řekla Zoe. Vlastně pochybovala o tom, že dokáže strávit noc v příjmové vyšetřovně, kde je vzduch prosycen podivným pachem


05.08.13 10:39


31

nutícím člověka zvracet. Nedokázala si však představit, že by dívku po traumatu znásilnění nechala samotnou. Doktor Čulu se unaveně usmál. „Jestli se chcete vzdát spánku, nebudu vám bránit.“ Zoe se na něj usmála


05.08.13 10:39


05.08.13 10:39

Kapitola 2

Noční hodiny na příjmovém oddělení připadaly Zoe dlouhé jako dny. Vůbec nemohla usnout. Seděla na kovové židli vedle dívčiny železné postele, hlavu opírala o zeď a snažila se nevnímat nasládlý odér. Dívka spala trhaně, mučena nočními můrami, které si Zoe ani nedovedla představit. Občas se zde zastavila noční sestra – Zambijka středních let – a přinesla Zoe sklenici vody. Zoe pila po malých váhavých doušcích a doufala, že voda je převařená nebo načerpaná ze studny. Přestože žila v Lusace už rok, její žaludek stále bojoval se směsicí bakterií a parazitů, jimž se dařilo v městském vodovodním systému. V sedm ráno se objevil doktor Čulu s plyšovou opičkou. Jeho těžké kroky probraly Zoe z dřímoty. „Koupil jsem ji dceři,“ uvedl na vysvětlenou. „Není to nic moc, ale možná se jí zalíbí. Myslím, že byste ráda získala zpět prsten.“ „Už ho mám,“ ukázala Zoe a se zívnutím stočila pohled k dítěti. Holčička ležela na boku, oči měla zavřené a kolena skrčená pod bradou. „V noci dlouho naříkala. Teprve před hodinou tvrdě usnula.“ Doktor Čulu přikročil k posteli a sáhl dívce na krkavici. „Pulz má nitkovitý, ovšem ne tak slabý, aby jí hrozilo nebezpečí. Nějakou dobu jí moc dobře nebude, ale uzdraví se. Patří k těm šťastnějším.“ Zoe se na něho tázavě podívala a doktor jí odpověděl na nevyslovenou otázku.


05.08.13 10:39

34

Corban Addison

„Minulý měsíc jsem tu měl jiné znásilněné dítě,“ řekl. „Byla to osmiletá mentálně retardovaná holčička. Trpěla podvýživou, rodiče jí ani nedali najíst. S tím se setkávám pořád. Osmdesát procent postižených dětí umírá před dosažením pátého roku života.“ Ukázal na dívku. „O tu se aspoň starají. A teď má vás.“ Zoe přikývla a pocítila s dívkou sounáležitost, kterou si nedokázala vysvětlit. „A co test na HIV?“ Doktor pokrčil rameny. „Je možné, že ji pachatel nakazil, byl-li pozitivní. Ale pravděpodobnost infekce je nízká. Budeme jí podávat ARV a za šest týdnů znovu provedeme test.“ Doktor vrhl na Zoe soucitný pohled. „Vsadím se, že byste se ráda vyspala. Proč nejdete domů?“ Zoe si propnula paže. Z nevyspání ji bolel každičký sval. Přesto váhala. „Přinesl jsem CD přehrávač,“ řekl doktor, který chápal její starost. „Hudba ji uklidní.“ „Dobře,“ přikývla Zoe. „Dám vám číslo mobilu pro případ, že by se cokoli stalo.“ Nadiktovala doktorovi číslo, naposledy se zadívala na dívenku a odešla. Venku se nadechla suchého zambijského vzduchu a usmála se na vycházející slunce. I po mnoha pobytech na afrických náhorních plošinách stále považovala zdejší skoro dokonalé podnebí za dar. Vytáhla telefon a zavolala Maurici Isaacovi, řidiči CILA, který bydlel nedaleko. Řekl jí, ať se neomlouvá a slíbil, že ji vyzvedne za deset minut. Pak zavolala Josefovi. Ozval se po druhém zazvonění. „Vyspala ses?“ zeptal se unaveně. „Ani minutu. Jaký je plán na dnešek?“ Zaváhal. „Plán?“ „Myslím tvoji cestu do Kanyjamy. Chtěla bych se zúčastnit pátrání.“ Rozhostilo se ticho a Zoe se rozhodla přitlačit. „Podívej, nejsem Joy Heraldová, ale na té malé mi záleží. Můžu zavolat Mariam, jestli chceš.“ „To není nutné,“ odpověděl. „Jen se bojím o tvoji bezpečnost. V té čtvrti to kvůli blížícím se volbám doslova vře.“ Josef se nadechl a prudce vydechl. „Dobře. Vyzvednu tě přesně ve dvě.“


05.08.13 10:39


35

w Zoe si zatáhla žaluzie a podařilo se jí usnout. Spala do dvanácti, kdy ji probudila melodie U2 „I Still Haven’t Found“ linoucí se z iPhonu. Zavrtěla hlavou, zamrkala, ale viděla jen rozmazanou moskytiéru. Prokleté geny rodu Flemingových – podědila otcovu krátkozrakost. Bez korekčních čoček by byla téměř slepá. Odhodila síť a natáhla ruku k nočnímu stolku, na němž ležely čočky. Jakmile prohlédla, podívala se na telefon. Domnívala se, že jí volá doktor Čulu, ale na displeji uviděla jméno Mariam. Nechala jí vzkaz v hlasové schránce. „Dobrý den, Zoe,“ uslyšela její hlas. „Josef mi řekl, že s ním chceš jet do Kanyjamy. Prosím tě, buď opatrná. Ráno budeme mít schůzku operačního týmu.“ Zoe odtáhla závěsy a se zalíbením se zadívala na červené listy poinsettie, která jí rostla pod oknem. Poinsetie byla matčina oblíbená africká rostlina, symbol exotiky a plodnosti černého kontinentu. Zoe se rychle osprchovala – v kotli nikdy nebylo dost teplé vody – a oblékla si džínsy a košili levandulové barvy. Šla do kuchyně, usmažila si vajíčka a s toustem a papájou se usadila na verandě s výhledem do zahrady, v níž si často znovu pročítala Proustův Svět Swannových. Kniha o pouti byla vedle víry tím nejbližším, co jí zbylo po letech ve Stanfordu. Stejně jako Proustův vypravěč viděla minulost všude, kam se podívala, jako by byla vrstva její reality ležela přímo pod přítomností. V tom se také potatila. S krátkozrakostí podědila po otci i mimořádnou paměť. Zpráva od Josefa přišla ve tři čtvrtě na dvě. Zoe si vzala ruksak a šla zahradou k bráně. Hlídač – byl přijat nedávno a jeho jméno ještě neznala – s ní vyšel na ulici. Za volantem pick-upu seděl Josef, na očích měl letecké brýle a oblečený byl do džínsové bundy. Jakmile nastoupila, Josef se odlepil od chodníku, zrychlil a vjel na tříproudovou silnici. Obloha byla bez mráčku. „Jaké bylo dopoledne?“ zeptala se Zoe. „Fajn,“ odpověděl Josef. „Dělal jsi něco zábavného?“ Josef zvedl obočí. „Proč mi pořád kladeš tolik otázek?“


05.08.13 10:39

36

Corban Addison

Zoe potlačila zlost. „Říkala jsem si, že jestli máme společně pracovat, měli bychom se spřátelit. Včera večer v baru ti nedělalo problémy mluvit se mnou.“ Josef si odkašlal. „Když to chceš vědět, celé dopoledne jsem se hrabal v tomhle autě. Je to – jak to říkáte…? Žrout peněz. Koupil jsem ho od bratrance, automechanika. Prodal mi ho za dobrou cenu, protože věděl, že pro něho bude stálým zdrojem příjmu.“ Zasmála se. „Jsem ráda, že máš smysl pro humor.“ Podíval se na ni úkosem. „Mám pět sourozenců. To se člověk humoru naučí.“ Hvízdla. „Tvoje matka musí být svatá. A co dělá tvůj otec?“ „Má textilní společnost.“ Zoe se zamračila. A ty musíš brát posledních deset let almužnu od státu? „Proč jsi policistou?“ Zazněla záhadná odpověď. „Člověk musí někde začít.“ Zoe vycítila pod její mlhavostí hlubší smysl, ale rozhodla se, že si s ní nebude lámat hlavu. „Kam jedeme?“ „Promluvíme si s Abigail. Představí nám své sousedy.“ w Vyhoupli se na Cathedral Hill a po Independence Avenue dojeli ke Cairo Road. Tady provoz prořídl, ale podél cesty, pod žakarandami, se pohybovaly spousty chodců. Zoe se pohodlně opřela a obdivovala Lusaku. V koloniální éře ji vystavěly jako město zahrad. Její bulváry lemované stromovím, edvardiánská architektura a nenápadné bungalovy v následujících desetiletích nezávislosti mnoho utrpěly a teď představovaly ukázku městského rozkladu. Z vesnic přišli chudí a bohatí zareagovali tím, že svá obydlí zabarikádovali. Obehnali je zdmi s trčícími skleněnými úlomky a lemovanými žiletkovým drátem. Přejeli Cairo Road a pokračovali dál podél kypící městské tržnice a konečně je přivítala polorozpadlá Kanyjama. Po obou stranách prašné hlavní třídy stáli prodejci a vnucovali chodcům staré pneumatiky, celtovinu a kredity do mobilních telefonů. Lépe zavedení obchodníci měli pronajaté stánky kousek od silnice. Zoe viděla všude kolem známky prezidentských voleb: praporky, vlajky, trička, plakáty. Větši-


05.08.13 10:39


37

na byla zelených, protože zelená byla barva Vlastenecké fronty. Vládla zde atmosféra volebního napětí. V uličkách halasily skupiny mladých lidí, kteří prostřednictvím provizorních megafonů ostře napadali prezidenta Bandu a vládnoucí Hnutí za pluralitní demokracii. Jeden z mladých aktivistů se na Zoe zlobně podíval a pak na ni křikl něco v ňandžštině. „Co říkal?“ zeptala se Zoe Josefa. Pocítila nervozitu. „Zavři okénko,“ poradil jí Josef, který pomalu projížděl davem. Rychle ho poslechla. „Mluvil o mně?“ Josef přikývl. „Nemá rád cizince.“ Konečně zahnuli do postranní uličky s ubohými napodobeninami domků. Rzí prožrané střechy z vlnitého plechu svědčily o tom, že prožily mnohá období dešťů. Kolem pobíhaly děti různého věku, ukazovaly na pick-up a prohlížely si Zoe. Na židličkách před domky posedávali staříci a hlídali děti. Nikde však nebylo vidět rodiče drobotiny. Někteří nepochybně pracovali, ale Zoe věděla, že jejich nepřítomnost svědčí o temnější pravdě: mnozí z nich jsou mrtví. Projeli zatáčkou a Josef dupl na brzdy. Jen tak tak se vyhnul čelnímu nárazu s pick-upem plným mladých Zambijců v zelených tričkách. Řidič – mladý muž v zelené bandaně – hlasitě zatroubil a jeho kamarádi tloukli do kapoty vozu jako do bubnu. Zoe zachytila nenávistný pohled šlachovitého mladíka, který stál na korbě. „Muzungu! Muzungu!“ vykřikl. Zoe přepadl strach. „Co budeš dělat?“ Josef uhnul ke kraji cesty. „Kdybych byl sám, asi bych jim uštědřil lekci. Ale nejsem.“ Když se vozy míjely, mladí chuligáni jim zabušili na střechu. Čas jako by se zastavil a Zoe slyšela jen rány a výkřiky. Pocítila nutkání křiknout na ně, odkázat je do příslušných mezí, ale věděla, že by tím situaci jen vyhrotila. Druhé auto konečně zrychlilo, projelo uličkou a nechalo za sebou oblak prachu. „Hajzlové!“ ulevila si Zoe. „Co si o sobě myslí?“ Josef se na ni podíval, ale neodpověděl. Znovu zabočil a zajížděl hlouběji do labyrintu neznačených uliček. Většina domů, které míjeli, neměla dveře ani okna a mnohé obklopovaly hromady hořících odpadků. Po několika minutách ztratila Zoe orientaci. Vníma-


05.08.13 10:39

38

Corban Addison

la jen neurčitou masu slumů. Zdálo se však, že Josef přesně ví, kam jede. Po chvíli zastavil v uličce nedaleko polozbořeného domu, před nímž rostl africký tulipánovitý strom. Zoe si vzala ruksak, vystoupila z vozu a najednou ji obklopily zvědavé děti. Tahaly ji za košili, žebraly o drobné kwachy a žádaly, aby se s nimi vyfotila. Pár jich pohladila po hlavě a pozdravila je v ňandžštině. „Muli bwange? Muli bwange?“ Zanedlouho na nepříjemné setkání s divokými voliči zapomněla. Následovala Josefa po cestičce lemované květináči ke dveřím domu. Abigail je čekala za krajkovou záclonou. Pozvala je dovnitř a ukázala na pohovku pokrytou plachtou. Posadila se proti nim na otlučené sklápěcí křeslo. Promluvila váhavě anglicky, pečlivě vyslovila každé slovo. „Jak je jí?“ „Uzdravuje se,“ řekla Zoe prostě. „Musíme najít její rodinu.“ Josef vytáhl z kapsy digitální fotoaparát a ukázal jí displej. „Mám její fotografii. Možná by pomohlo, kdybychom ji ukázali sousedům.“ Abigail vstala a přitáhla si k tělu šál. „Pojďte,“ vyzvala je. Vedla je ven ze dveří ulicí ke zchátralé ruině, jež ani nepřipomínala lidské obydlí. „Agnes!“ zavolala. Záhy se objevila stařena. Kůži měla seschlou a vrásčitou a většina zubů jí chyběla. Vyměnila si s Abigail několik slov v ňandžštině a Josef jí ukázal fotografii dívky. Agnes zavrtěla hlavou. Podívala se na Zoe a otázala se na „muzungu“ – cizinku. Josef se zasmál. „Říká, že máš vlasy jako ze zlata. Chce vědět, jestli jsou skutečné.“ Zoe se usmála. V zemi, kde mnohé ženy nosí paruky a nechávají si prodlužovat vlasy, slyšela tuto otázku nesčetněkrát. „Řekni jí, že jsem se s nimi narodila,“ odpověděla a naklonila se tak, aby se stařena mohla vlasů dotknout. „Ví něco?“ Josef zavrtěl hlavou. „Nikdy tu malou neviděla.“ Abigail se s Agnes rozloučila a vedla je k dalšímu příbytku. Před ním věšela prádlo žena rotundovité postavy. Usmála se na Abigail, ale Zoe si změřila podezřívavě. Rozhovor mezi oběma ženami proběhl velmi rychle. „Rodina šla spát o půlnoci,“ přeložil Zoe Josef jeho výsledek.


05.08.13 10:39


39

Zoe si vrazila ruce do kapes a rozhlížela se. Snažila se představit si ulici tak, jak ji viděla holčička. Vsadím se, že byla skoro opuštěná, pomyslela si. V takovýchto čtvrtích je noc jako stvořená pro násilí. Moudří lidé zůstávají doma. Během další půlhodiny si promluvili se dvěma vdovami, s mladou matkou, která kojila nemluvně, a s několika dospívajícími hochy poflakujícími se ve stínu stromů. Všichni popřeli, že by dívenku viděli, a dva kluci si zavtipkovali na účet jejího vzhledu. Zoe, rozzlobená jejich cynismem, se od nich odvrátila. „Pojďme odsud,“ procedila skrze zuby. Náhle promluvil jeden z hochů: „Hej, muzungu, proč se staráš o to, co se děje v Kanyjamě?“ Zadívala se na něho. „Kde jsi byl včera o půlnoci?“ Pokrčil rameny. „Díval jsem se na televizi.“ „Takže jsi byl vzhůru?“ Hoch dloubl loktem do kamaráda. „Dívají se snad muzungové na televizi, když spí?“ Vtip vzbudil sborový řehot. Zoe ho ignorovala. „Nevšiml sis něčeho neobvyklého? Neviděl jsi člověka nebo auto, které neznáš?“ Chlapec se podíval na konec ulice a překřížil si paže na prsou. „Viděl jsem auto.“ Zoe zadržela dech. „Jakou mělo barvu?“ „Stříbrnou. Jako tohle.“ Sáhl do kapsy a vytáhl minci, kterou nepochybně dostal od turisty nebo pracovníka ze sociální péče. „Bylo zaparkované, nebo tudy projíždělo?“ Chlapec vyhodil minci do vzduchu a chytil ji. „Jelo.“ Zoe si vyměnila pohled s Josefem. „Můžeš nám ukázat, kde jsi je viděl?“ Chlapec se zamyslel. „Jak moc je to pro vás důležité?“ Zoe ani nemrkla. V Africe mělo všechno svou cenu. „Dostaneš padesát pinů. Ovšem jen v případě, že mi povíš všechno, co víš.“ Chlapci se rozzářily oči. Padesát pinů, čili padesát tisíc kwach se rovnalo deseti dolarům. Vstal a jeho přátelé se k němu připojili. Žerty šly stranou. „Bwera,“ řekl. „Tudy.“ Kráčel před nimi uličkou k domu s oprýskanými zdmi. Na zápraží seděla vychrtlá žena v pro-


05.08.13 10:39

40

Corban Addison

pocené košili a sukni z kitenge a v ruce držela karton s levným pivem Lusaka. Chlapec odsunul závěs a posadil se na poničenou pohovku trůnící v nuzném obývacím pokoji, z níž vyhnal polonahé dítě. „To auto jelo kolem,“ řekl mladík. „Seděl jsem tady. Viděl jsem jeho světla.“ „A jaké to bylo auto?“ zeptal se Josef. „Myslím, že lexus. Jel tam.“ „Bylo to SUV?“ zeptala se Zoe a uvědomila si, že vůz asi mířil k Abigailinu domu. Chlapec přikývl. „Kterým směrem šla ta dívka včera v noci?“ zeptala se Zoe Abigail. Stará žena ukázala stejným směrem. Zoe se znovu otočila k chlapci. „Říkal jsi, že jsi viděl jeho světla. Byla to brzdová světla?“ Zavrtěl hlavou. „A co řidič? Zahlédl jsi ho?“ Podíval se na ni prázdným pohledem. „Jinak jsem neviděl nic.“ Zoe chvíli pozorovala jeho tvář a pak se rozhodla, že mu uvěří. Rozepjala zip ruksaku a vytáhla peníze, které mu slíbila. „Jak se jmenuješ?“ zeptala se. „Wisdom,“ odpověděl hoch. „To znamená moudrý.“ „Moudrost je největší ozdobou člověka. To je přísloví. Platí jak pro ženy muzungu a malé holky se směšnými obličeji, tak i pro zambijské muže. Přemýšlej o tom.“ Podala chlapci kwachy. „Musíme najít někoho z Abigailina sousedství, kdo viděl to auto,“ řekl Josef. Zoe přikývla. „Taky mě to napadlo.“ w Vraceli se stejnou cestou a vyptávali se lidí, které potkávali, a několika dalších, kteří se objevili na ulici. Nikdo však stříbrné SUV neviděl. Zoe se podívala na hodinky. Bylo skoro pět. Abigail byla stále unavenější. Zoe chtěla právě navrhnout, že ji odvezou domů, když je Josef přivedl k Agnesině chatrči a zaťukal na dveře. Stařena otevřela a Josef


05.08.13 10:39


41

k ní promluvil v ňandžštině. Agnes se poškrábala na hlavě, několikrát zamrkala a pak odpověděla stejným jazykem. „Co říkala?“ zeptala se Zoe. Josef neodpověděl a položil Agnes další otázku. Stařena přikývla, zašla za roh svého domku a ukázala do uličky plné kamení a odpadků. Mávla rukou k silnici a znovu promluvila v ňandžštině. „Slyšela přijet auto,“ řekl Josef. „Zastavilo asi na minutu na dvě a pak odjelo. Až dosud o tom nepřemýšlela.“ Zoe pocítila závan chladu. „Slyšela nějaké hlasy?“ položila otázku Agnes. „Hlasy neslyšela,“ přeložil Josef, „ale zaslechla něco, co znělo jako dunění bubnu.“ Žena promluvila znovu a Josef vysvětlil: „Jako dva údery do bubnu. Možná to bylo zabouchnutí dveří.“ Zoe vyšla ze zadní uličky na ulici a ze vzdálenosti desíti metrů hleděla na Abigailin domek. Představila si Kanyjamu uprostřed noci, s jejími úzkými uličkami spoře osvětlenými žárovkami z verand a svitem měsíce. Ve tmě se objevila přední světla a za nimi se ze tmy vynořilo luxusní SUV. Motor tiše předl. Řidič zastavil v uličce za Agnesiným domem a vystrčil z auta dívku. Tím se vysvětluje, proč ji předtím nikdo neviděl. Není odtud. Očima přejížděla okolí a zaměřila se na skupinu dětí, které si hrály v prachu cesty. Byly to děti, jež ji zahrnuly zájmem, sotva vystoupila z Josefova auta. Něco ji napadlo. Požádala Josefa o fotoaparát a vydala se s ním ke skupince. Děti si přestaly hrát a vzhlédly. Bylo jich pět a seděly kolem kruhu nakresleného v prachu. Uprostřed kruhu se tyčila hromádka kamení. „Co hrajete?“ zeptala se Zoe nejstaršího chlapce a Josef její dotaz přeložil. Místo odpovědi jí hoch hru ukázal. Vyhodil míč do vzduchu, hbitými prsty sebral ze středu kruhu dva kameny a stejnou rukou chytil míč. Opět vyhodil míč do vzduchu, jeden kámen položil zpět do kruhu a druhý umístil na hromádku, kterou měl vedle sebe. „Čijanto,“ řekl Josef. „Taky jsem to jako dítě hrál.“ Zoe zvedla fotoaparát a ukázala ho dětem. „Mohu si vás vyfotit? Ráda bych vás ukázala svým přátelům doma.“


05.08.13 10:39

42

Corban Addison

Děti začaly rozčileně hovořit. „Fotka,“ řekl nejstarší. „Muzungu nás vyfotí.“ Děti se objaly kolem ramen, usmívaly se a čekaly blesk. Zoe se zasmála. „Už to znají.“ Zachytila okamžik na digitální obrázek a ukázala dětem displej. Nejstarší chlapec ji požádal, aby ho vyfotografovala samotného, což udělala. Pak vzala fotoaparát, sklonila se k nejmladšímu a ukázala mu obrázek dívky. Děti se shlukly kolem a mlčky hleděly na displej. „Viděly jste ji někdy?“ zeptala se Zoe. „Včera v noci byla ve vaší ulici.“ Nejstarší hoch naklonil hlavu a pokrčil rameny. Rozhlédl se a hledal potvrzení. Všechny děti zavrtěly hlavou kromě jednoho chlapce. Nebylo mu víc než sedm a měl příliš velké oči na svou malou hlavu. Plaše se na Zoe usmál. Vůdce party ho postrčil dopředu a řekl něco v ňandžštině, ale hoch se stále díval na Zoe. „Holka,“ řekl po chvilce a přikývl. Zoe se prudce nadechla. „Můžeš to přeložit?“ zeptala se Josefa. „Promluvím si s ním,“ odpověděl. Posadil se vedle chlapce a tiše mu něco řekl. Když chlapec odpověděl, Josef sklonil hlavu a usmál se. Josefův přístup měl očekávaný úspěch. Hoch promluvil bez zábran a ke zdůraznění svých slov použil ruce. Josef se otočil k Zoe. „Jmenuje se Dominik. Bydlí tady,“ ukázal na zeleně omítnutý dům. „Včera večer už byl v posteli, ale musel jít na záchod. Uviděl auto, právě když zastavilo. Spatřil i muže s holčičkou. Muž nastoupil do dodávky a odjel. Dívenka šla směrem k Abigailinu domu. Zdálo se mu, že pláče. „Viděl obličej toho muže?“ zeptala se Zoe nedočkavě. Josef zavrtěl hlavou. „Byla tma. Ale prý byl vysoký – vyšší než jeho otec.“ „A co to auto? Viděl značku?“ Josef přeložil otázku do ňandžštiny. Dominikovy oči se rozšířily a pak začal kreslit do prachu. Zoe ho pozorovala, dokud dílo nedokončil. Vytvořil jakýsi pokřivený čtyřúhelník, který měl uprostřed X. „Co je to?“ zeptala se ho Zoe. „Nevím,“ odpověděl Josef. Dál rozmlouval s chlapcem a Dominik


05.08.13 10:39


43

nakreslil další čtyřúhelník napravo od X. „Něco takového viděl vedle značky. Značku samotnou si nepamatuje.“ Zoe posmutněla. Dominik byl mimořádný objev, ale jeho svědectví z ulice jim není k ničemu. Musel by podstoupit křížový výslech. Josef vytáhl z kapsy džínsů pero a notýsek. Zapsal si do něj pár poznámek a překreslil Dominikův výtvor. Potom doprovodili chlapce domů a Josef chvíli hovořil s jeho otcem – statným mužem s prošedivělými vlasy. Pak Josef vyťukal do mužova mobilu své telefonní číslo a pohladil Dominika po hlavě. „Zikomo,“ řekl. „Udělal jsi dobrou věc.“ Chlapec se usmál a odpelášil zpět za dětmi. w Když slunce zmizelo za horizontem z vlnitých plechů střech, vrátili se do uličky, kde Josef zaparkoval. Zoe na něho pohlédla a v jeho očích spatřila zklamání. Bylo zřejmé, že čekal, že se v Kanyjamě dozvědí víc. „Tohle je zvláštní případ,“ poznamenala Zoe. „Každý případ je jiný,“ broukl Josef. „Jistě, ale mnohé mají stejný vzorec. Pachatelem je soused nebo rodinný přítel. Zločin se stane poblíž domu oběti. Podezřelý se snaží zakrýt svůj čin hrozbami a podplácením. Tohle znásilnění se liší ve všech ohledech.“ „Je odlišné v některých ohledech,“ opravil ji. „Oběť mohla pachatele znát.“ „Jistě. Ale proč by si vše komplikoval půlnoční jízdou do Kanyjamy? Jako by chtěl, aby zmizela.“ Josef přikývl. „Nebo aby byla znásilněna podruhé. Dokonalé krytí znásilnění je další znásilnění.“ „Můj bože,“ vydechla Zoe a musela si přiznat, že myšlenka je to trefná. „Něco mi ale vrtá hlavou,“ pokračoval Josef. „Jak ji mohl unést tak pozdě v noci?“ „Musíme najít její rodinu.“ „Ano. Až její členové nám doplní chybějící informace.“


05.08.13 10:39

44

Corban Addison

Zoe se chtěla Josefa na něco zeptat, když tu za nimi zaskřípěly brzdy. Ohlédla se a uviděla pick-up, blokující výjezd z uličky. Seděli v něm mladí muži v zelených tričkách. Řidič vystoupil z kabiny a Zoe se sevřelo srdce hrůzou. Byl to mladík v zelené bandaně. Ostatní členové gangu seskákali z vozu a utvořili kolem nich kruh. Josef udělal krok ke svému autu, ale svalnatý hoch mu zastoupil cestu. Zoe pohlédla na druhý konec uličky a viděla, že jsou v ní uvězněni. Zdi byly příliš vysoké a obyvatelé jim nepomohou. Nikdy by nepřišli na pomoc cizinci. Proč to dělají? pomyslela si. Co chtějí? Náhle jí to došlo. Chtějí mě. „Nechej mě jednat,“ sykl Josef a postavil se mezi Zoe a vůdce v šátku. Pronesl pár rychlých rozezlených slov v ňandžštině, ale mladík se jen samolibě ušklíbl a zadíval se na Zoe. „Jak se jmenuješ, muzungu?“ zeptal se angličtinou s přízvukem. „Nemluv s ním!“ nařídil Josef a změřil si mladíka pronikavým pohledem. „Jsem policejní důstojník. Dotkneš se nás, a skončíš ve vězení.“ Vůdce gangu se zasmál, jako by ho Josef pobavil povedeným žertem. „Policie v Kanyjamě spí. Ty si to rozdáváš s muzungu, poldo?“ Zoe uslyšela pochechtávání a rozhlédla se. Členové gangu se k nim pomalu blížili. Zoe zalila hrůza a zároveň vlna slepého vzteku. Byla si jistá, že Josef není ozbrojený, zambijští policisté dostávali střelné zbraně jen zřídkakdy. Podívala se na zem, jestli na ní neleží něco, co by mohla použít jako zbraň, ale o tři metry dál se válelo jen pár zbytků cihel. „Ustup,“ houkl Josef temně. „Nechtěj po mně, abych se stal tvým nepřítelem.“ Vůdce gangu se zatvářil rozzlobeně. „Co to děláš, policajte? Zastáváš se muzungu? Rupiah Banda za ně taky bojuje.“ Rozhlédl se po svých kumpánech. „Policajti jsou přátelé Hnutí za pluralitní demokracii.“ Nepodložené obvinění mělo očekávaný efekt: členové gangu začali reptat a nadávat. Jejich vůdce podlehl přívalu odvahy a pokusil se Josefa odstrčit, ale ten ho uhodil do tváře. Vůdce gangu vykřikl a rozehnal se paží, ale Josef se ráně hbitě vyhnul. Odpověděl rychlým a tvr-


05.08.13 10:39


45

dým úderem do mladíkova žaludku. Útočník se zlomil v pase, Josef se bryskně otočil kolem své osy a vrhl se na nový cíl. Podařilo se mu uštědřit další dva údery dvěma protivníkům, ale pak ho jiní tři shodili na zem. Zoe vykřikla, protože ji popadly silné paže. Instinktivně se pustila do boje. Kroutila se, aby se vymanila z pevného sevření rukou, a zuřivě kopala nohama. Jednoho z násilníků kopla podpatkem do čelisti. Kluk hubený jako rákos se okamžitě poroučel na zem. Vzápětí kopla Zoe do břicha svalnatého chlapce a ještě ho uhodila ruksakem. Třetí mladík ji stiskl v medvědím objetí, ale Zoe mu drtila kolenem rozkrok a zároveň mu stlačovala nos dlaní. Společnému útoku se však ubránit nemohla. Dva útočníci se přiblížili zezadu. Popadli ji a zvedli. Zoe kolem sebe divoce kopala a křičela z plných plic, ale za chvíli skončila v prachu. Hrubé ruce ji tiskly k zemi a jiné z ní strhávaly košili a džínsy. Čas se rozsypal jako rozbité sklo. Ne! Prosím, bože, to ne! V prachu před ní jako by tančili duchové. Jeden z hochů se jí posadil na nohy a druhý obkročmo na záda. Zoe ztrácela kontakt s realitou. Tohle se nemůže stát! Podruhé už ne! Náhle uslyšela nad vším tím zmatkem hlas. „Padejte od ní!“ vykřikl Josef. „Ustupte, jinak budu střílet!“ Váha na stehnech najednou povolila, na zádech také. Zoe zamrkala a snažila se prohlédnout clonu prachu, jenž jí zastřel kontaktní čočky. Josef stál nad zkoprnělými mladíky a v ruce držel pušku AK47. Při pohledu na namířenou zbraň začali členové gangu, kteří byli na nohou, ustupovat a jeden z nich pustil Zoin ruksak. Josef namířil zbraň na vůdce. „Říkal jsem ti, ať si ze mě neuděláš nepřítele,“ sykl. V jediném okamžiku vystřídal bojovnost strach a vůdce gangu se dal na ústup k pick-upu. Pohmoždění kumpáni ho následovali. Vůdce nastartoval, šlápl na plyn a rozjel se uličkou tak rychle, že dva mladíci málem vypadli z korby na zem. Když zmizeli z dohledu, Zoe pomalu vstala. Chvěla se od hlavy k patě. Opřela se o Josefovo auto a cítila, jak ji zalévá vlna silného ulehčení. Podívala se na Josefa, který těžce oddechoval. Šaty měl zválené od prachu a na krku dlouhý šrám. Konečně mohla promluvit.


05.08.13 10:39

46

Corban Addison

„Nevěděla jsem, že máš pušku.“ „Vozím ji v autě,“ řekl. „Můj bratr byl v armádě.“ Zoe potřásla hlavou a snažila se nemyslet na to, jak blízko znásilnění byla. Pak ji to napadlo: Dívka, která je teď v nemocnici, kráčela touto uličkou před méně než čtyřiadvaceti hodinami. Muž, který řídil stříbrné SUV, ji unesl, znásilnil a opustil uprostřed noci. Jí nikdo nepřišel na pomoc. Zoe si vybavila dívenku, spící na nemocničním lůžku s opičkou od doktora Čulu a v hlavě jí zazněla doktorova slova: „Teď má vás.“ Josef zvedl Zoin ruksak a očistil ho od prachu. „Kde ses naučila takhle prát?“ zeptal se a podal jí ho. Zoe se mírně usmála a pocítila, jak se její svaly zbavují napětí. „Na vysoké jsem absolvovala kurz sebeobrany – v taekwondu jsem získala hnědý pásek.“ Josef zvedl obočí a pousmál se. Zoe otevřela dveře auta na straně spolujezdce a pomalu nastoupila dovnitř. „Mohli bychom se cestou zastavit v nemocnici?“ zeptala se, když Josef usedl za volant. Vrhl na ni zmatený pohled. „Proč?“ „Ráda bych viděla tu holčičku.“


05.08.13 10:39

Kapitola 3

V pondělí dopoledne se pět členů operačního týmu CILA – Zoe, Josef, Mariam, Sarge a Niza – sesedlo v jednací místnosti vedle ředitelky Oddělení nápravy života Mwily. Bylo pět minut po deváté a právě skončila schůze všech členů CILA. Žaluzie v místnosti byly zatažené, ale sluneční světlo sem pronikalo mezerami mezi jednotlivými listy a zahřívalo dřevěný stůl, u něhož seděli. „Než začneme probírat náš případ,“ začala Mariam a podívala se na Zoe, „chci říct, že jsem ráda – my všichni jsme rádi –, že se ti včera nestalo nic horšího.“ „Za to musím poděkovat Josefovi,“ řekla Zoe a podívala se na kolegu. Hrůzu z incidentu ještě zcela nepřekonala, ale byla pevně rozhodnuta, že se jí nesmí nechat ovlivnit. Mariam přikývla. „Zmíním se o tom před zástupcem komisaře.“ „Byl bych raději, kdybyste počkali, až ty klacky dostanu,“ ozval se Josef. „Ty po nich půjdeš?“ zeptala se překvapeně Zoe. „Až nastane správný čas.“ Mariam se usmála. „A teď k případu. Je toho hodně, co o té dívence nevíme, ale shrnu, co víme. V sobotu před půlnocí ji znásilnil neznámý pachatel. Kolem půlnoci ji odvezl do opuštěné uličky v Kanyjamě a nechal ji tam. Dítě má Downův syndrom a od incidentu nemluví. S odbornou pomocí nám snad bude schopno něco říct, ale zatím to


05.08.13 10:39

48

Corban Addison

možné není. Máme očitého svědka, jenž viděl, jak muž od dívky odchází. O pachateli máme jedinou informaci – je vysoký a přijel ve stříbrném SUV. Vedle poznávací značky vozu bylo něco takového.“ Mariam zvedla kousek papíru a ukázala repliku Dominikovy kresby. „Připomíná mi to značku křižovatky v USA,“ řekla Niza. „Možná je to nálepka politické strany,“ prohodil Sarge. Slovo si vzal Josef: „Volal jsem na ústředí, ale zatím nedostali žádné hlášení, že někdo postrádá dítě, na něž se hodí popis té malé. A i kdyby někdo hlášení podal, může trvat celé dny, než se dostane do centrálního systému.“ „Než najdeme její rodinu,“ řekla Mariam, „musíme jí zajistit péči.“ Mwila přikývla. „Jednala jsem s pracovníky sociálního odboru o tom, že bychom ji poslali ke sv. Františce. Nevěřím, že by se jinde postarali o dítě, které potřebuje speciální péči. Taky jsem kontaktovala doktorku Mbao ze zambijské univerzity. Ještě jsem s ní nespolupracovala, ale Joy Heraldová ji velice doporučuje. S doporučením doktora Čulu může odletět do San Franciska.“ „Z legálního hlediska,“ vložil se do věci Sarge, „nemáme případ, pokud nemáme podezřelého a nějaký dosvědčující důkaz. Navíc je zde otázka dívčina věku. Zdá se, že jí ještě nebylo šestnáct, ale to úřadům nestačí.“ „Rodina nám poví, kdy se narodila,“ namítla Zoe. „Skutečným problémem je usvědčující důkaz. I kdybychom podezřelého měli, potřebujeme něco, co ho spojuje se samotným znásilněním, nejen s dívkou. Potřebujeme očitého svědka. Nebo DNA.“ „Jako vždy – hezká myšlenka,“ ušklíbla se Niza. „Ale tohle je Zambie. Není tady ani laboratoř, ani peníze na ni. To tvrdí ministr spravedlnosti.“ Zoe stiskla zuby. Niza je prvotřídní právnička, ale také prvotřídní cynik. „V Johannesburgu je laboratoř,“ ozvala se Zoe. „A peníze jsou, třebaže vláda tvrdí opak. Pokud vypátráme podezřelého, budeme potřebovat jen příkaz smírčího soudce k odebrání vzorku krve a zjištění jeho profilu. Tohle se běžně dělá při dokazování otcovství.“ Mariam Zoe podpořila. „To je pravda. Máme důkaz z nemocnice. Jím bychom mohli zdůvodnit, proč požadujeme test DNA.“


05.08.13 10:39


49

„Ujdeme ještě dlouhou cestu, než budeme moct takhle postupovat,“ odtušil Sarge. „Potřebujeme najít její rodinu, potřebujeme chytit podezřelého a potřebujeme podporu hlavního prokurátora. V uvedeném pořadí.“ Mariam přikývla. „Takže se sejdeme zase ve středu. To bude Josef možná vědět víc.“ w Zoe vyšla z jednací místnosti a vydala se bludištěm chodeb na své pracoviště. CILA sídlila v bungalovu z koloniální éry, jenž byl přeměněn v kancelářskou budovu. Vyznačoval se rozsáhlým půdorysem. V přední části byla recepce a kanceláře nápravného oddělení, představitelé výkonné moci a právníci sídlili vzadu. Zoin stůl stál v rohu prosluněné místnosti zaplněné šanony, tlustými svazky obsahujícími výklad zambijského a britského práva a stohy lejster s poznámkami k případům – to bylo právní oddělení. Zoe si sedla za stůl a podívala se do notebooku. Musela zabít ještě patnáct minut, než pojede s Mwilou do nemocnice. Pomyslela na to, že by mohla vypilovat písemnou rešerši pro Sargeho, ale místo toho se podívala na e-mail. První zpráva byla od bratra Trevora. Přišla v 8.02 – ve dvě hodiny a dvě minuty washingtonského času. Trevor pracoval jako advokát v právnické firmě K Street, která zastupovala soukromý politický fond A Brighter Tomorrow a organizaci Super PAC, jež podporovala kampaň Jacka Fleminga. Zdálo se, že Trevor nikdy nespí. Ahoj, ségro, chybíš mi. Pro případ, že jsi to nezachytila na internetu, táta se za několik dní chystá tvým směrem. Nepředpokládám, že tě to nějak zvlášť zaujme, ale říkám si, že bys to měla vědět. Teď se jdu vyspat – aspoň pár hodin. Čau! Pod zprávu Trevor zkopíroval webový odkaz na článek z Washington Postu. Vypadal spíš jako tiskové prohlášení: Současný favorit prezidentského zápolení, senátor Jack Fleming, vycestuje ve středu, po ukončení kampaně v Severní Ka-


05.08.13 10:39

50

Corban Addison

rolině a Virginii, se senátorem Lindseyem O’Toolem do Afriky, aby přezkoumal americké programy zahraniční pomoci v Demokratické republice Kongo, Zambii a Etiopii. Senátoři se také setkají s diplomaty a zástupci vlád a projednají s nimi otázky válek a terorismu. Mluvčí pana Fleminga zopakoval, že senátor neochvějně zastává stanovisko finanční zodpovědnosti. Podrobný itinerář cesty nemůže být zveřejněn kvůli bezpečnosti. Zoe se snažila pravidelně dýchat. Cestu do Konga a Etiopie chápala. Ale do Zambie? Musí sem jet kvůli ní. Zkontrolovala si ostatní e-maily. Samozřejmě, zprávu od otce našla. Rozhlédla se po kanceláři, protože se obávala, aby někdo její tajemství neobjevil. Kromě Mariam a několika vedoucích pracovníků CILA v Londýně nikdo nevěděl, že je dcerou Jacka Fleminga. Po chvíli si uvědomila, jak absurdně se chová. Nikdo z přítomných jí nevěnoval pozornost. Uklidnila se a otevřela e-mail. Moje drahá Zoe, doufám, že ti e-mail dojde včas. Na poslední chvíli jsem si naplánoval cestu do Afriky a v pátek budu v Lusace. Nešla bys na večeři? Nedávno jsem přemýšlel o tom, jak dlouho jsme už nebyli spolu – jen my dva. Co tomu říkáš? Zoe si přečetla zprávu dvakrát a pak e-mail zavřela. Popadla ruksak a chvátala k nejbližšímu východu, protože zoufale potřebovala na vzduch. Našla si prosluněné místo a postavila se pod štětkovec se zářivými rudými květy. Zavřela oči. Naposledy byla s otcem sama po promoci na právech yaleské univerzity. Setkání neproběhlo dobře. Po večeři v Union League Café šli procházkou přes New Haven Green a Trevor s otcovou druhou ženou Sylvií se táhli za nimi a diskutovali o úloze médií v politické kampani. Zoe se snažila chovat k otci rezervovaně, ale půda jejich vztahu byla poseta nášlapnými minami a on na jednu z nich stoupl. „Přispíváš do Yale Law Journalu,“ řekl. „Studium jsi zakončila jako nejlepší posluchačka ročníku. Jsem na tebe hrdý, Zoe.“


05.08.13 10:39


51

Zoe si stáhla svetr z ramenou, podívala se ve svitu lampy na otce a zadoufala, že jeho chvála je upřímná. Brzy pocítila zklamání. „Poslyš, mluvil jsem se soudcem Andersem,“ pokračoval. „Jeden z jeho právníků odchází a Anders hledá novou sílu. S potěšením by tě přijal.“ Ctihodný Jeremiáš Anders byl hlavou odvolacího soudu a patřil k nejrespektovanějším právníkům ve Spojených státech. Mnozí věřili, že se brzy stane předsedou Nejvyššího soudu. Zoe se však už rozhodla. Její srdce patřilo v Africe. „Odlétám do Johannesburgu,“ řekla. „Slíbila jsem to soudci van der Merwemu.“ „Už za rok bys mohla pracovat u Nejvyššího soudu,“ pokračoval otec, jako by ji neslyšel. „Potom by sis mohla vybrat jakékoli právnické místo na světě.“ „Tuhle čest přenechám někomu jinému. Soudce van der Merwe je mezinárodní expert v oblasti lidských práv. Nikdy předtím nepřijal amerického právníka.“ Senátor si zoufale vzdychl. „Máš dveře doširoka otevřené, a vybereš si ústavní soud v Jižní Africe. Naše země pro tebe nebyla nikdy dost velká.“ „Miluji Ameriku,“ vyhrkla Zoe nesouhlasně a zastavila se před Center Church, jehož vysoká věž se vypínala k noční obloze. „Jen bych se v ní nechtěla nechat uzavřít.“ w Zoe otevřela oči a uviděla, že před ní stojí Mwila. Její tmavá tvář byla poznamenána obavou. „Jsi v pořádku?“ zeptala se. „Stojíš tu tak tiše.“ Zoe zamrkala. Připadala si jako v pasti. Pak se nadechla. „Jsi připravená?“ Mwila mávla k toyotě prado, která stála na příjezdové cestě. „Maurice čeká.“ Ženy nasedly do SUV a strážný otevřel železnou bránu. Maurice vyjel na silnici a hned zrychlil, aby stihl zelenou na křižovatce ulic Church a Independence. Cesta k dětskému oddělení nemocnice byla


05.08.13 10:39

52

Corban Addison

krátká. Když se Zoe s Mwilou přiblížily ke dveřím vestibulu, spatřila Zoe vedle dvou Afričanek s notebooky Joy Heraldovou. Delegace z odboru sociální péče. „Postarali jsme se o formality,“ řekla Joy, když se pozdravila se Zoe a Mwilou. „Ale holčičku dnes čeká těžký den. Chtěla jsem přinést svůj iPhone, jenže jedno z mých dětí mi ho asi vytáhlo z kabelky. Doufám, že ty ho máš.“ „Dnes ráno jsem jí pořídila mix pěkných melodií,“ usmála se Zoe a následovala Joy do ambulantního křídla dětského oddělení. Dívenku uslyšela dřív, než ji spatřila. K uším jí dolehlo pištivé kvílení – něco mezi cvrlikáním a kňouráním. Když vešla do příjmové místnosti, uviděla dívenku divoce se zmítající v posteli. Tři sestry se ji snažily uklidnit. „Kde je doktor Čulu?“ zeptal se. „Slíbil, že se tohle nestane.“ „Dnes ráno nemá službu,“ odpověděla Joy a zamířila k sestrám. „Dejte nám trochu prostoru, prosím,“ požádala je. Jakmile sestry ustoupily od postele, vzala Zoe iPhone a nasadila dívce na uši sluchátka. Vybrala novou píseň a ustoupila. Sledovala, jak hudba téměř okamžitě zapůsobila. Cituplné tóny písně Johna Denvera „Leaving on a Jet Plane“ zahnaly dívčin nepokoj jako světlo lampy zahání tmu. Holčička si dlaněmi přitiskla sluchátka k uším, jako by si přála, aby píseň nikdy neskončila. Joy jí odkryla nohy a šetrně je přehoupla přes pelest lůžka. „Pomoz mi ji zvednout,“ obrátila se k Zoe. Bezvládné nespolupracující tělo bylo těžké, ale Joy a Zoe se nakonec podařilo dívku zvednout. Postavily ji na zem. Když se dívenka ocitla na svých, rozhlédla se a zamrkala. Vypadala dezorientovaně. Joy si před ni klekla a krátce nadzvedla sluchátka. „Musíš jít s námi,“ promluvila k ní tichým hlasem. „Potřebuji, abys šla s námi.“ Joy vstala, vzala dívku za ruku a vykročila ke dveřím. Dívka ještě chvíli váhala, ale pak Joy následovala. Opičku doktora Čulu svírala v ruce. Šla pomalu a mírně kulhala, protože odlehčovala pravou nohu. Zoe kráčela vedle ní, držela iPhone a dbala na to, aby se šňůry nezamotaly. Konečně vyšly ven. Toyota na ně čekala u chodníku. Maurice otevřel zadní dveře a Joy se Zoe usadily dívku na vinylovou lavici.


05.08.13 10:39


53

„Pojedu s tebou,“ řekla Joy a sedla si vedle dívky. Zoe nastoupila za ní. Jakmile se auto rozjelo, dívenka se vyděsila. Rozhlédla se a vydala hluboké zakňučení. Joy uchopila její ruku a stiskla ji. „Vsadím se, že tohle všechno je pro ni neznámé,“ řekla. „Rodina ji asi nebrala často ven.“ Když se Zoe zamračila, Joy jí podala vysvětlení. „Tahle nemoc je stigma. V Zambii si lidé myslí, že děti s duševním postižením jsou prokleté, takže rodiče je zamykají doma, aby je lidé neodsuzovali. Sousedé někdy ani netuší, že vedle nich žije takové dítě.“ w Domov svaté Františky pro děti se rozkládal na prašném pahorku na předměstí Lusaky poblíž mezinárodního letiště. Kdykoli ho Zoe navštívila, byla překvapena kontrastem mezi suchopárnou plání obklopující areál Domova a svěží zelení uvnitř. Cestu lemovala bugenvilea a uprostřed pozemku rostla ta největší poinsettie, jakou kdy Zoe viděla. Maurice zaparkoval toyotu před vchodem do domu a pracovnice ze sociálního odboru zastavily za ním. Před nevysokou budovou stála šedovlasá sestra v zelenobílém oděvu. Sotva uviděla Zoe, usmála se. „Sestro Anico,“ zvolala Zoe a podala jí ruku. „Jsem šťastná, že vás zase vidím,“ pronesla sestra anglicky s mírným slovanským přízvukem. Obě se otočily k toyotě a pozorovaly, jak Joy pomáhá dívce vystoupit. Zoe slyšela tichou melodii písně „Fields of Gold“, která zněla ve sluchátkách. Joy si klekla před dívku, sňala jí sluchátka a vložila jí iPhone i se sluchátky do kapsy. „Jsme na místě,“ oznámila jí. „Bude se ti tu líbit.“ Vzala dívku za ruku, vstala a pozdravila se se sestrou Anicou. „Ještě nepromluvila, ale hodně se jí líbí hudba.“ Sestra se na dívku usmála a pokývla na sociální pracovnice. „Pojďte za mnou,“ ukázala na dvoukřídlé dveře z růžového dřeva. Byly otevřené dokořán, aby jimi mohl proudit čerstvý vzduch. Skupinka následovala sestru Anicu chodbou vyzdobenou kresbami dětí na dvůr, kde se nad prolézačkami tyčila majestátní aká-


05.08.13 10:39

54

Corban Addison

cie. Zde sestra Anica představila Zoe mladší sestřičce se sytě modrýma očima. „Předám vás sestře Irině,“ pokynula jim. „My musíme vyřídit administrativní záležitosti.“ Když se sestra Anica s Joy a sociálními pracovnicemi vzdálily, klekla si sestra Irina před dívku. „Jsem Irina,“ představila se. „Budeme kamarádky?“ Dívka plaše svěsila hlavu a Irina se usmála. „Dobře. Promluvíme si o tom později.“ Odvedla Zoe s dívenkou další chodbou do barevně vymalované místnosti, kde byly regály s hračkami. Podél stěn seděly děti s Downovým syndromem a hrály si s panenkami. Starší dítě po mozkové obrně sedělo ve speciálním křesílku u okna a poslouchalo pohádku, kterou mu četla starší řádová sestra. Zoe uviděla na zemi vedle plyšového medvídka elektrické pianko. Stiskla spínač a ťukla na jednu klávesu. Piano spustilo melodii „Pro Elišku“. Na dívčině obličeji vykvetl šťastný úsměv a pak vydala zvuk připomínající pískání proudu vzduchu unikajícího z nafukovacího balónku. Dívenka se začala dotýkat kláves. Zatímco si hrála, sestra Irina odvedla Zoe stranou. „To je pro nás velmi neobvyklá situace,“ vysvětlovala. „Všechny naše děti jsou sirotci. Jestli má rodinu, nechceme, aby si tady příliš zvykla.“ „Děláme, co můžeme, abychom její rodinu našli,“ ujistila ji Zoe. Sestra pohlédla k akácii, mezi jejímiž větvemi probleskovala kobaltová obloha. „Ty ohavnosti, co jsou muži schopni dělat dětem! Písmo nás nabádá, abychom byli milosrdní. Jenže tohle… Špatně se mi to říká, ale cítím hněv. Musíte najít muže, který to udělal, a vsadit ho do vězení.“ Zoe se setkala s jejíma očima. „Dostaneme ho,“ slíbila. w Když se Zoe vrátila do kanceláře CILA, strávila odpoledne předstíráním, že hledá část britského důkazního práva, na jehož základech ještě stavěly zambijské soudy. Ve skutečnosti však dumala o otcově e-mailu. Byla v pasti a věděla to. Odpovědi se vyhnout nemohla a odmítnout jeho pozvání také ne. Kdyby to udělala, zničila by smír, který


05.08.13 10:39


55

s otcem a Sylvií nastolili při večeři v Jižní Africe po skončení její absolventské praxe. Seděla u okna, zvažovala pro a proti jejich vztahu. Před jedenácti lety ji zradil a ona od něho utekla a neuvědomila si, že je drak na šňůrce, kterou otec pevně svírá. Charitativní nadace, kterou vytvořila matka, nebyla ještě její a muž, jenž ji spravoval, byl otcovou loutkou. Atticus Spelling, mrzutý osmdesátník z New Yorku, už roky vetoval mnohé z jejích dárcovských návrhů. Odvolával se přitom na obavy o fiskální disciplínu charitativních organizací, které zvolila. Kdyby nebylo otcových přímluv, vyňal by Spelling z nadace nejméně šest malých neziskovek, jež zachraňovaly životy v Jižní Africe, včetně Special Child Advocates a Domova svaté Františky. Zoe nenáviděla jeho úskoky, ale musela je vydržet do svých třicátých narozenin. Kolem páté konečně poslala otci e-mail, v němž přijala jeho pozvání. Pak se sbalila, vyšla z kanceláře a venku nasedla do svého land roveru. Chvíli seděla bez hnutí a dívala se, jak levandulově zbarvené květy žakarand tančí ve větru. Snažila se nemyslet na páteční večer. Po chvíli nastartovala a vyjela do rušných ulic. Po Independence Avenue mířila ke Kabulonze. Když dojela k bytovému komplexu, pozdravila se s vrátným u brány a zaparkovala vedle živého plotu, který byl rájem pro ptáky. Vešla do bytu, ruksak hodila na pohovku a šla do koupelny. Tam se převlékla do plavek. Vzduch byl v pozdním odpoledni chladnější a voda v bazénu bude studená, ale jí to nevadilo. Vyrostla přece na severním pobřeží Atlantiku. Zahrada byla opuštěná. Voda v bazénu měla smaragdový nádech a její hladina byla posetá žakarandovými květy, které sem přinesl vítr. Zoe položila iPhone na křesílko a stáhla si tričko a šortky. Nasadila si plavecké brýle a po hlavě skočila do vody. Obestřel ji chlad, bušil do nervů, až musela zadržet dech, ale vzápětí vtělila nepohodlí do rychlosti. Rozrážela vodu silou, jež ji kvalifikovala na plavecký šampionát NCAA ve Stanfordu. Přeplavala bazén asi dvacetkrát, vylezla ven a posadila se na kraj. Vystavila se posledním zlatým paprskům. Náhle se jí v hlavě vynořila vzpomínka na něco, co se stalo, když jí bylo čtrnáct: Matka stojí na pláži u domu na Vineyardu, modrobílý šátek jí vlaje ve větru. Z jihu


05.08.13 10:39

56

Corban Addison

se blíží bouřkové mraky, hladina Eel Pondu se barví do břidlicově šedé. Zoe leze z vody a rychle se balí do teplého ručníku. Běží k domu a z nebe padají velké dešťové kapky. Pak oblohu prořízne blesk a vzápětí se rozburácí hrom. A matčin smích krásně podbarvuje zvuky přírody. Byl to Catherinin poslední den strávený na Vineyardu před odletem do Somálska. Jakmile bazén zahalil stín, Zoe se osušila a vracela se do bytu s myšlenkou na večeři. Než došla k předním dveřím, zazvonil iPhone. Byl to Josef. „Mariam říkala, ať ti zavolám,“ začal. „Nějaká žena v Kabwatě ohlásila, že zmizela dívka s mentálním postižením. Představila se jako přítelkyně dívčiny matky.“ Zoe okamžitě zapomněla na hlad. „Jedeš ji vyslechnout?“ „Jsem pět minut od tvého bytu.“ „Setkáme se u brány.“ w Adresa, kterou Josefovi dali policisté z Kabwaty, byla na Chilimbullu Road, nedaleko East Pointu. Moderní diskotéka East Point byla známá tím, že se v ní hrály skladby slibných zambijských hudebních skupin. Josef zastavil před vysokým domem a zavedl Zoe k bytu v přízemí. Pootevřenými dveřmi bylo vidět do obýváku. Na pohovce ležel muž asi Zoina věku a díval se na televizi. Dvě dívky – jedna dospívající a jedna mladší – a žena v šatech z kitenge se motaly kolem sporáku v kuchyni. Vzduch byl prosycen vůní vařené zeleniny a nšima – zambijské kukuřičné kaše. Když Josef zaklepal, muž přišel ke dveřím a otevřel je. Podíval se na Josefa a pak na Zoe. Ta si vrazila palce do kapes džínsů a mlčky na něho hleděla. „Jsem policista Kabuta,“ představil se Josef anglicky. „Hledám Priscillu Kuwemovou.“ „Co chcete?“ zeptal se muž se silným bembským přízvukem. „Musím s ní mluvit,“ odpověděl Josef. „A muzungu?“ „Doprovází mne.“


05.08.13 10:39


57

Muž pokrčil rameny, zavolal na ženu a vrátil se na pohovku. Žena se zamračila a houkla něco na dívky. Pak došla ke dveřím. Její tvář byla nehybná jako maska. „Jste Priscilla Kuwemová?“ zeptal se Josef. Pomalu přikývla. „Nahlásila jste na kabwatské policejní stanici pohřešovanou osobu?“ „Ano.“ Josef vytáhl fotoaparát a ukázal jí snímek dívky. Žena na snímek chvíli zírala a pak se zadívala na zem. „Kde je?“ zeptala se a vypadalo to, jako by se styděla. „Na bezpečném místě.“ „Co se jí stalo?“ „Předevčírem ji našli nějací lidé v Kanyjamě.“ Žena pohlédla na muže rozvaleného na pohovce. „To je váš manžel?“ zeptal se Josef. „Ne, ne,“ odpověděla tázaná a znervózněla. „Můj manžel je v Kitwe. Pracuje v dole.“ Josef zvedl obočí. „Musím vám položit pár otázek. Můžeme se u vás posadit?“ Žena zaváhala a pak přikývla. Vyměnila si pár slov s mužem, její tón byl omluvný. Muž reagoval hněvivě, asi ji ostře napadl. Žena svěsila hlavu a její odpověď připadala Zoe jako omluva. Muž se na ni zahleděl a vyšel z bytu, přičemž vrazil Zoe do ramene. „Promiňte.“ Žena vypadala vyděšeně. „Je to můj… bratranec. Myslí si, že tady bydlí.“ Zhluboka se nadechla a ukázala na pohovku. Nabídla jim vodu nebo pivo. „Dal bych si Mosi,“ řekl Josef. „Pokusím se to vyřešit rychle.“ „Vodu, prosím,“ požádala Zoe, když na ní žena utkvěla pohledem. O minutu později se vrátila s pivem a sklenkou vody, obojí bylo studené. Posadila se na pohovku, složila ruce do klína a spustila. „Šla jsem s… bratrancem na trh. Starší dcera Bright má přítele, který bydlí v našem domě. Byl tu s ní. Gift, moje mladší, byla taky doma. Kujeja – tak se ta holčička jmenuje – byla v zadním pokoji. Bright říká, že s přítelem odešli jen na minutu. Nevím, jestli jí mám věřit. Někdy takhle zmizí. Gift mi řekla, že si šla hrát na ulici. Nevím,


05.08.13 10:39

58

Corban Addison

proč nevzala Kujeju s sebou. Většinou ji bere.“ Pokrčila rameny. „Když jsme se vrátili domů, byly dveře otevřené. Kujeja musela odejít sama.“ „Kolik bylo hodin?“ zeptal se Josef. „Asi sedm. Stalo se to po večeři.“ „A po setmění,“ vyjasnila Zoe a prohlížela si byt. Za obývacím pokojem s kuchyní uviděla chodbu, v níž byly troje zavřené dveře. Žena přikývla. „Nikdo ze sousedů ji neviděl.“ „Proč žije Kujeja s vámi?“ zeptala se Zoe. Žena se podívala stranou. „Její matka před dvěma lety zemřela. Nikoho jiného nemá.“ Zoe se nešťastně podívala na Josefa. „Kde je její otec?“ Žena pokrčila rameny. „Nevím.“ „Kujeja má světlou pleť.“ „To měla i Bella – Kujejina matka.“ „Jak Bella zemřela?“ zeptala se Zoe. Žena si nervózně pohrávala s prsty. „Va banthu. Přišla nemoc a Bella se už nevyléčila. Nevím.“ Pohlédla ke kuchyni. „Omluvte mě,“ řekla a běžela zamíchat nšimu. „Ví něco, co nechce říct,“ zašeptala Zoe Josefovi. „Asi toho bude hodně,“ odpověděl jí, „ale trochu jsme se odchýlili od tématu. Nejsme tu proto, abychom hovořili o dívčině matce.“ Počkal, dokud si žena zase nesedla, a pokračoval v rozhovoru. „Co jste dělala, když jste zjistila, že Kujeja odešla?“ Žena zamrkala. „Promluvila jsem si s dcerami. Mluvila jsem i s lidmi z domu.“ „Hledala jste ji na ulici?“ Přikývla. „Samozřejmě.“ „A kam mohla jít?“ Žena zavrtěla hlavou. „Kujeja není jako normální děti. Já jí nerozumím.“ „Má v ulici kamarády?“ „Ne. Většinou pobývá v zadním pokoji.“ „A váš bratranec,“ řekla Zoe, „ten má přátele poblíž?“ Žena přivřela oči. „Ten neví nic.“ Na mysli máš pravý opak. „A čím se živí?“ „Lepší otázka je,“ vstoupil do hovoru Josef, „jaké má auto.“


05.08.13 10:39


59

„Džíp,“ odpověděla žena. „Červenou toyotu.“ „Znáte někoho, kdo má stříbrné SUV?“ Žena se zamyslela. „Asi ne.“ V této chvíli přišel Josef s nepříjemnou zprávou: „Kujeja byla znásilněna. Máte ponětí, kdo to mohl udělat?“ Žena byla upřímně zděšená. Začala koktat. „Ne, já…, ona… nikdy… Jak je jí?“ „Uzdravuje se.“ Z kuchyně stydlivě vykoukla starší z ženiných dcer – Bright – a promluvila na matku v ňandžštině. Loupla očima po Josefovi a Zoe a zase zmizela. „Chtěli byste s námi povečeřet?“ zeptala se žena. „Ne,“ odpověděl Josef. „Budete doma zítra odpoledne?“ Žena přikývla. „Přijdu.“ w „O tom bratranci lže,“ vyhrkla Zoe, když nasedli do Josefova auta. Dívala se ve tmě na jeho tvář a uvažovala, jestli jí dá nahlédnout do svých myšlenek. „Lže o bratranci,“ souhlasil, nastartoval a vyjel na Chilimbulu Road. „Ale ne proto, že by měl něco společného se znásilněním. Asi je to její přítel, který s nimi žije. Taky si myslím, že lhala o svém manželovi. Pochybuji, že nějakého má. Nemá snubní prsten ani vystavenou fotografii muže.“ „A jak víš, že bratranec v tom nejede?“ „O znásilnění jsem ji informoval až na závěr našeho rozhovoru. Neměla důvod lhát, když řekla, že ji doprovázel na trh. A taky neměla důvod lhát o jeho autě. Co se toho týče, zahlédl jsem červený džíp na parkovišti, když jsme přijeli. Je mnohem pravděpodobnější, že ta dívka – Kujeja – chodila sama po ulicích, jak ta žena uvedla.“ Zoe našpulila rty. „Takže nejsme o nic blíž k podezřelému než předtím.“ Josef se na ni podíval. „Víc zjistíme zítra.“ „Můžu jít s tebou?“ zeptala se nedočkavě.


05.08.13 10:39

60

Corban Addison

Chvíli s odpovědí otálel, ale nakonec řekl: „Máš dobré instinkty. A já si potřebuji promluvit se sousedy. Možná by ses mohla paní Kuwemové zeptat na dívčinu matku.“ „Myslela jsem, že pro tebe není důležitá,“ ušklíbla se Zoe. Pokrčil rameny. „Aspoň budeš mít co dělat.“ „A nebudu tě otravovat?“ „Přesně tak.“


05.08.13 10:39

Kapitola 4

V úterý odešla Zoe z práce o hodinu dřív a udělala si objížďku přes Libalu a Kabwatu, protože následovala svoji předtuchu. V noci spala špatně, pronásledovaly ji zlé sny – napůl vzpomínky a napůl představy: mladý muž v bandaně a jeho kumpáni z gangu, Priscilla Kuwemová a dívka, která nemá rodinu. Když se probudila, vyhnala incident z Kanyjamy z hlavy a přemýšlela o ženě a dítěti. Něco v Priscillině chování, když mluvila o bratranci, a zadní pokoj, kde přebývala Kujeja, naznačovalo skrytá tajemství. Jela pomalu po Chilimbulu Road a pak zajela k chodníku. V půl osmé ráno se ulice hemžila lidmi. Muži postávali u automatů na cigarety a nápoje, dospívající hoši tahali vozíky přeplněné bednami, děti ve školních uniformách mířily do škol, matky v šatech z kitenge někam spěchaly s dětmi na zádech. Zoe oslovilo pár pouličních prodejců, ale ona je ignorovala. Zaměřila se na dům, kde bydlela Priscilla Kuwemová. Nevěděla, co tu hledá, ale měla pocit, že ráno by mohla slyšet jiný příběh než večer. Červený džíp stál na kraji parkoviště a byl prázdný. Zoe si uložila do iPhonu číslo jeho značky a začala fotit. Čtyřpatrová budova ze železobetonu měla nekryté schodiště. Na maličkých balkonech se dalo pověsit jen pár kousků prádla. Zamřížovaná okna byla opatřená žaluziemi, ale Zoe za mnoha z nich zaznamenala pohyb. Pod schody stála skupina pokuřujících mužů.


05.08.13 10:39

62

Corban Addison

Asi za minutu se k jejich hloučku přiblížila mladá žena s košíkem na tyči přes rameno. Jeden z mužů jí dal peníze a dívka mu z košíku podala olejem nasáklý pytlík. Fritas, napadlo Zoe. Dívka zaťukala na dveře Priscilly Kuwemové. Zoe přepnula funkci fotoaparátu na video a stiskla maximální přiblížení. Doufala, že ve dveřích se objeví bratranec. Místo něho otevřel jiný muž v pokrčených kalhotách a v nátělníku. Zamračil se a pak se poškrábal ve vousech. O chvíli později se objevila Priscilla Kuwemová oblečená do minisukně a přiléhavého trička. Dala dívce ruličku bankovek, vzala si šest sáčků a zavřela. Zoe si přehrála, co natočila. To, jak byl muž oblečen, předznamenávalo, že strávil celou noc v bytě. Spal s Priscillou? Jestli ano, kdo je tedy bratranec? A proč muž nezaplatil fritas? O patnáct minut později vyšel muž z bytu a už vypadal reprezentativněji. Nasedl do dodávky a odjel. Zanedlouho se dveře znovu otevřely a Zoe spatřila bratrance a hezkou dívku. On byl oblečený do růžové oxfordské košile a džínsů a výrazně nalíčená dívka měla blůzu s velkým výstřihem a lodičky s vysokými podpatky. Před červeným džípem se dvojice políbila. Muž odjel a dívka flirtovala s kuřáky a vyměňovala úsměvy za fritas. Když z bytu vyšel třetí muž – starší než ostatní – v doprovodu další spoře oděné ženy, Zoe věděla, že záhada Priscilly Kuwemové má jen dvě vysvětlení: buď žije s přítelkyněmi, které pravidelně navštěvují milenci, nebo je mahule – prostitutka. Zoe se podívala na hodinky. Bylo po osmé. Ještě pět minut a bude muset odjet do práce. Rozhlédla se ulicí a uviděla prodavačku fritas, jak nabízí zboží muži na motorce. Zamkla land rover a vmísila se do řeky chodců. Sotva motocyklista odjel, přistoupila k dívce s penězi v ruce. „Muli bwange,“ řekla. Dívka se usmála očima. „Ndili blino. Kaya inu?“ „Ndili bwino,“ odpověděla Zoe. „Mluvíš anglicky?“ „Trochu.“ „Koupím si fritas za padesát pinů a ráda bych ti položila pár otázek.“ „Dobře,“ souhlasila dívka. „Znáš Priscillu Kuwemovou?“


05.08.13 10:39


63

Když se dívka zatvářila zmateně, Zoe ukázala na dveře jejího bytu. Dívce přeběhl přes obličej stín. Rozhlédla se. „Neužívá tohle jméno.“ Zoe byla netrpělivá. „A jaké jméno užívá?“ „Doris.“ „Proč neužívá své skutečné jméno?“ Dívka se zhluboka nadechla. „Já nevím.“ Zoe vložila peníze do kapsy. „Jestli máme udělat obchod, potřebuji pravdu.“ Dívka zaváhala. „Muži,“ špitla. „Ti jí říkají Doris.“ „Kde je její manžel?“ „Nemá manžela.“ „Kdo jsou ti muži?“ Dívka vypadala vyděšeně. Podala Zoe sáček s fritas. „Přicházejí z baru.“ „Je Doris mahule?“ Dívka přikývla. „Už musím jít. Prosím.“ Zoe dívce zaplatila a vrátila se k land roveru. V mysli se jí rojily možnosti. Byla Kujejina matka také prostitutka? Žila v bytě s Priscillou Kuwemovou alias Doris? Kolik Dorisiných zákazníků Kujeja viděla? Mohl být některý z nich pedofil? Na druhé straně, jestli je Doris mahule, proč tak rychle ohlásila na policii Kujejino zmizení? Josef měl pravdu a zároveň se mýlil. Doris o znásilnění nevěděla, ale Kujejina matka zřejmě nebude při vyšetřování nedůležitá. Zoe dojela do kanceláře CILA několik minut před začátkem schůze všech zaměstnanců. Hledala očima Josefa, ale ten tady nebyl. Její myšlenky se chaoticky upínaly k tématu schůze a k rannímu pátrání. Zoe si byla vědoma, že se jí na stole hromadí práce, ale stále se v duchu zabývala záhadou Kujejina případu. V poledne ji Sarge požádal o výsledek jejího zkoumání v zadané oblasti britského práva. Rychle zaimprovizovala, ale ani její dokonalá paměť, díky níž si vybavila základní informace, nedokázala zakrýt nedostatečné zpracování úkolu. Sarge zvedl obočí. „Na konci směny chci mít aspoň něco.“ „Ve čtyři to budeš mít,“ slíbila mu.


05.08.13 10:39

64

Corban Addison

Sedla si k notebooku a zapnula svůj právnický mozek. Zprávu vytiskla pět minut před čtvrtou, položila ji Sargemu na stůl a ukázala na hodinky. Sarge s telefonem na uchu kývl. Zoe si v kuchyňce natočila do sklenice vodu, vrátila se ke svému stolu a pozorovala Sargeho, jak pročítá jednu stránku za druhou. Najednou ucítila, že jí v kapse vibruje iPhone. „To je Josef,“ řekla. „Už půjdu.“ „Jasně,“ ozval se roztržitě Sarge. „To je dobré…“ Zoe se zastavila u ozdobné mříže obrostlé s popínavými rostlinami a přijala hovor. „Jsem před CILA,“ řekl Josef. „Máš už volno?“ „Dokonalé načasování,“ odpověděla a rychle zamířila k bráně. Přešla přes cestu a nasedla k Josefovi do auta. „Mám pro tebe překvapení.“ Podíval se na ni přes rámeček slunečních brýlí. „Co to může být?“ „Krátké video, které jsem pořídila dnes ráno cestou do práce.“ Vytáhla iPhone a přehrála mu video. „Ta žena vystupuje pod pracovním jménem Doris. Chodí k ní muži z baru. Mluvila jsem s pouliční prodavačkou hranolků. Doris je její nejlepší zákaznice.“ „Tím se všechno mění,“ pokýval hlavou Josef. „Pachatelem může být Dorisin klient.“ Zoe přikývla. „Doris bude mít co vysvětlovat.“ Josef šlápl na plyn a vjel do proudu vozidel na Church Road. „Ukázalo se, že jsi užitečná. Dobrá práce.“ „Ještě jedna věc,“ využila Zoe své výhody. „Ráda bych s ní mluvila o samotě.“ Josef vjel na kruhový objezd, minul budovu zambijského Nejvyššího soudu a pokračoval dál na východ k Nationalist Road. Zoe mlčela, aby mu umožnila dojít k vlastnímu rozhodnutí. „Myslím, že pro ni bude možná snadnější hovořit se ženou,“ řekl po chvilce. Pak ukázal na její telefon. „Můžeš ten rozhovor nahrát?“ „S jejím vědomím, nebo bez?“ Zasmál se. „Nechci z tebe dělat svědka. Chci jen slyšet, co říká.“ w


05.08.13 10:39


65

O deset minut později zaťukal Josef na Dorisiny dveře. Když nikdo neotvíral, zaklepal znovu – tentokrát neodbytněji. Z balkonu na třetím patře se vyklonila starší žena, ale zmizela, sotva si jí Zoe všimla. Josef nervózně podupával nohou a byl viditelně netrpělivý. V tom okamžiku došly ke schodům dvě děti školního věku – chlapec s děvčetem. „Promiňte,“ oslovila je Zoe, „nevíte, jestli je Doris doma?“ Chlapec se zahihňal. Otočil se ke kamarádce a vychrlil pár rychlých slov v ňandžštině. „Co říká?“ zeptala se Zoe Josefa. „Mluví o zvířeti, my mu říkáme genet – nevím, jak je nazýváte vy. V noci loví a ve dne spí.“ Josef poklepal chlapci na temeno. „Zikomo,“ řekl a děti vyběhly po schodech nahoru. Znovu zaťukali na Dorisiny dveře. Po chvíli uslyšeli šoupavé kroky, vzápětí se dveře mírně pootevřely a objevila se v nich tvář Bright. Dívka měla na sobě pyžamové kalhoty a tričko. Dívala se na ně se strachem. Josef si s ní vyměnil pár slov v ňandžštině. „Matka se prý koupe,“ řekl Zoe. „Co kdybys na ni počkala? Já se projdu po domě a zjistím si pár věcí.“ „Muli bwange?“ zeptala se Zoe, když Bright otevřela dokořán. „V pořádku,“ odpověděla dívka a ukázala na pohovku. „Počkejte tady.“ Jakmile odešla, Zoe se posadila a prohlížela si pokoj. Nábytek byl jednoduchý a udržovaný. K pohovce patřilo křeslo se stejným potahem. Podlahu zdobily ručně tkané koberečky a na oknech visely záclony. Hned u dveří trůnila knihovna, zkrášlená napůl vysvícenými svíčkami a dřevořezbami s motivy lesní zvěře. Stěny však byly holé, jen nade dveřmi visela slavnostní maska z ebenového dřeva. Konečně vstoupila Doris. Pozdravila Zoe a nasadila umělý úsměv. Měla na sobě konzervativní oblečení z kitenge a vůbec nepřipomínala svůdnici, která si dnes ráno kupovala šest pytlíků hranolků. „Kde je policista?“ zeptala se. „Hovoří se sousedy. Já jsem s vámi chtěla mluvit sama.“ Doris naklonila hlavu. „Dáte si čaj?“ „Ráda,“ odpověděla Zoe. Doris odešla ke sporáku a napustila vodu do konvice. „Jste Američanka?“ zeptala se.


05.08.13 10:39

66

Corban Addison

„Pocházím z New Yorku,“ odpověděla Zoe. „Aha.“ Dorisin hlas zněl téměř tesklivě. „Lusaka je pro vás malá?“ Zoe pokrčila rameny. „V noci vidíte hvězdy.“ Pokračovaly v nezávazném rozhovoru, dokud se čaj nevyluhoval. Doris podala Zoe šálek a posadila se do křesla. Zoe sáhla do kapsy saka kostýmku a nahmatala iPhon. Tlačítkem spustila nahrávání. „Paní Kuwemová,“ začala, „chci, abyste věděla, že jsem vás nepřišla vyslýchat. Jsem tu kvůli tomu, co se stalo Kujeji. K tomu, abych našla muže, který ji znásilnil, potřebuji vaši pomoc.“ Doris přikývla, ale tvářila se nervózně. „Vím, jak si vyděláváte na živobytí,“ začala tiše, aby zmírnila dopad svých slov. „Vím, že na ulici používáte jméno Doris. A vím, že muž, který tu byl včera večer, není váš bratranec. Viděla jsem muže, kteří u vás byli dnes ráno, a také ženy.“ Doris na ni němě zírala. „Nechci vám dělat problémy,“ pokračovala Zoe, „ale potřebuji, abyste odpověděla na mé otázky přesně a nic nezatajovala. Uděláte to kvůli Kujeji?“ Ticho mezi nimi se prodlužovalo, až bylo téměř trapné. Zoe už chtěla svoji žádost zopakovat, když Doris konečně promluvila. Její hlas zněl ponuře a vyrovnaně. „Povím vám, co vím.“ Zoe vydechla zadržovaný dech. „Dobře. Kolik je Kujeji let?“ Doris pokrčila rameny. „Myslím, že třináct nebo čtrnáct. Ale jistě to nevím.“ „Kdy jste potkala Bellu?“ Doris se zadívala na strop. „Bylo to v zimě toho roku, kdy uvěznili Chilubu.“ Zoe počítala. Frederick Chiluba, první zambijský prezident v období mnoha stran, byl svým následovníkem Levym Mwanawaou obviněn z korupce a veřejně souzen, což otřáslo zambijským patronátním systémem v základech. Zoe pátrala v paměti. „Byl to rok 2004?“ „Ano.“ „Kde jste ji potkala?“ Doris si složila ruce do klína. „Na Addis Abeba Driver u hotelu Pamodzi.“ „Vy jste šlapala chodník?“


05.08.13 10:39


67

Doris přikývla. „Ona byla nová. Ostatní holky na ni nebyly hodné, protože byla hezká, a nechtěly kvůli ní přijít o kšefty. Mně jí bylo líto. Připomínala mi moji sestru.“ „A kde tehdy bydlela?“ „Já nevím. Myslím, že v nějakém bytě v Northmeadu.“ Zoe se napila čaje. „Přestěhovala se k vám?“ „Ano. Brzy poté, co jsme se potkaly. Pomáhala mi platit nájem.“ „A bylo jméno Bella také jen pro ulici?“ Doris znovu přikývla. „Její skutečné jméno bylo Charity Mizingová.“ „Nikdy se nezmínila o Kujejině věku?“ Doris zapřemýšlela. „Myslím, že Kujeja se narodila v lednu. Ale nevím, v kterém roce.“ „Odkud Bella pocházela?“ „Přišla sem z jižní provincie, z tongské rodiny. Její matka byla Tonga.“ Zoe pocítila záchvěv naděje. „Její rodiče ještě žijí?“ Doris zavrtěla hlavou. „Myslím, že už zemřeli.“ „A širší rodina?“ „Nevím. Nikdy o ní nemluvila.“ Zoe posunula rozhovor jiným směrem. „Když tu měla Bella muže, co dělala s Kujejou?“ Doris vstala. „Ukážu vám to.“ Zoe ji následovala chodbou ke dveřím napravo. Pokoj za nimi byl skoro prázdný, byla tam jen matrace a prádelník. „Tohle byl její pokoj,“ řekla Doris. „Teď ho pronajímám jiným holkám. Když Bella pracovala, zavírala Kujeju do koupelny. Když šla ven, nechávala Kujeju v pokoji.“ Na protější stěně uviděla Zoe v omítce dva škrábance a vedle nich tři. Klekla si u zdi a pečlivě si škrábance prohlížela. Tušila, že byly vytvořeny nehty. Představila si dívku, která škrábe zeď, a vzpomněla si na vysvětlení Joy Heraldové o stigmatu postižených dětí. Cítila pobouření a zároveň lítost. „Bella byla u mužů oblíbená,“ pokračovala Doris, když se vrátily do obývacího pokoje. „Ale nikdy neměla dost peněz. Utrácela je za ngangy a Kujejiny léky.“


05.08.13 10:39

68

Corban Addison

Zoe se zamračila. Nganga je tradiční léčitel. „A proč nešla raději na kliniku?“ „Věřila ngangům. Pomohli nám vyléčit pohlavní choroby.“ „A ti muži, kteří sem za Bellou chodili…, dotkl se některý z nich Kujeji?“ Doris se zatvářila zděšeně. „Ne, dítě nikdo nezneužíval.“ Zoe zadržela dech. „Myslíme si, že pachatel mohl být vaším nebo Belliným klientem. Vzpomenete si na nějakého muže, který by se o ni zajímal?“ Doris zavrtěla hlavou. „Kujeja je jako stín. Duch. Když ji Bella strčila do koupelny, dala jí medicínu, aby spala. Muži ji nechali na pokoji.“ Zoe se opřela o opěradlo pohovky. Dorisin životní styl a Bellin příběh byly zajímavé, ale bez spojení s podezřelým irelevantní. Pak ji něco napadlo. Bylo to bizarní a naděje byla mizivá. Ale nic jiného neměla. „Sepisovala jste si někdy seznam klientů? Nedělala to Bella?“ Doris přivřela oči a zmizela v chodbě. O chvíli později se vrátila s kroužkovým blokem. „Bella ráda psala,“ poznamenala a podala blok Zoe. „Já moc číst neumím, ale nechala jsem si ho. Kromě Kujeji byl ten sešit jediné, co měla.“ Zoe si blok prohlížela. Jeho desky byly ohmatané, stránky měly oslí uši. Na vnitřních deskách stálo anglicky: „TŘETÍ DÍL: DUBEN 2004.“ „Kdy Bella zemřela?“ zeptala se Zoe tiše. „V zimě 2009. Myslím, že v červenci.“ Zoe ukázala na nápis. „Tady stojí ,Třetí díl‘. Máte další zápisníky?“ „To je jediný, který jsem viděla.“ „Zikomo,“ řekla Zoe. „Je mi líto, že vám musím pokládat tak těžké otázky.“ „Život je těžký,“ odpověděla Doris. „Má se Kujeja dobře?“ „Je v dobrých rukou.“ Doris vděčně přikývla. „Jsem Bellinou dlužnicí a dluh jí nikdy nemohu splatit.“ „Co tím myslíte?“ „Zeptejte se jí,“ odpověděla Doris a ukázala na notes. „Myslím, že vám to prozradí.“


05.08.13 10:39


69

w Když Zoe vyšla z bytu, vypadalo slunce jako by se tavilo nad horizontem. Provoz na Chilimbulu Road skoro ustal. Zoe pohlédla na hodinky a pak začala na přeplněné ulici pátrat zrakem po Josefovi. Bylo skoro půl šesté, ale Josef nikde. Opřela se o nárazník jeho auta a čekala. Vedle hrála kopanou skupina chlapců. Jeden z nich kopl do míče příliš prudce a míč se zakutálel až k Zoe. Zvedla ho a zamířila k hochům. Měla v úmyslu zeptat se na Josefa, když vtom ho uviděla. Šel k ní a v ruce držel vycpanou panenku ušitou z látky a brýle s drátěnou obroučkou. „Kde jsi to našel?“ zeptala se Zoe a hodila míč chlapcům. „To bych se tě mohl zeptat taky,“ řekl a ukázal na notes, který držela v ruce. „Já jsem se ptala první.“ Usmál se. „Ukážu ti to.“ Šla za ním podél silnice. Doprava opět trochu ožila a Zoe spatřila koutkem oka pick-up se skupinou mladých zambijských hochů v zelených tričkách. Chytila Josefa za paži a očima hledala vůdce gangu v bandaně. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že vozidlo je jiné – jiná barva, jiný model, jiný řidič i hoši na korbě. Její strach rychle přerostl ve zlobu. Vzpamatuj se! Ti jsou neškodní. „Jsi v pořádku?“ Josef se na ni soustředěně zadíval. Přikývla a pokračovala v cestě. „Budu šťastná, až bude po volbách.“ Josef ji dovedl k ústí uličky s vysokými stěnami, která vedla mezi dvěma bloky domů. Byly na ní stopy po pneumatikách, hromady smetí a zvířecí trus. „Panenku jsem našel tady,“ ukázal na hromadu škvárobetonových tvárnic, vysokou asi po kolena. „Brýle ležely vedle ní.“ „Mohou patřit komukoli,“ namítla Zoe. „To je možné, ale našel jsem dívku jménem Given, která tu v sobotu v devět večer viděla stříbrné SUV. Říkala, že stálo právě tady. Vyptával jsem se sousedů, abych měl jistotu, a nikdo z nich brýle nepostrádá. Mohly by tam ležet dlouho a nikdo by si jich nevšiml.“ Zoe se na něho pozorně zadívala. „Viděla Given řidiče?“


05.08.13 10:39

70

Corban Addison

„Jen jeho záda. Potvrdila, že byl vysoký. Ukázal jsem jí symbol, který Dominik nakreslil do prachu. Poznala ho, ale nevěděla, co to je.“ „A viděla Kujeju?“ „Ne. Muž nastupoval do auta. Dívka už musela být uvnitř.“ Zoe si vzdychla. „Další svědek, který je k ničemu.“ Vrátili se k autu a Josef podal Zoe panenku a brýle. „Doufám, že nespěcháš domů,“ řekl a ukázal na provoz na silnici. Zavrtěla hlavou. „Nečeká mě nic než plavecký bazén a tenhle notes.“ Zabloudil očima k tlustému kroužkovému bloku v jejích rukou. Usmála se. „Povím ti o něm cestou.“ w O pětačtyřicet minut později seděla Zoe na křesílku u bazénu a celé tělo jí trnulo po divokém plavání ve studené vodě. Slunce už zašlo a zahrada tonula ve stínu, ale oblohu ještě barvila doruda záře, která připomínala žhnoucí uhlíky skomírajícího ohně. Zoe se dlouze nadechla a pustila si hluboko do plic provoněný vzduch. Nad hlavou ve větvích žakarandy jí zazpíval drozd. Zoe otevřela Bellin notes a začetla se do první strany. Byl to dopis psaný anglicky. Drahý Jane, včera jsem se zase pohádala s děvčaty. Říkaly, že bych měla platit vyšší nájem. Neposlouchají mě, když jim říkám, že nemám peníze. Kujeja měla horečku a nganga si vzal sto pinů za lék. Minulý týden jsem mu zaplatila dvě stě pinů. Pliskýře byly zase hrozné a nemohla jsem pracovat. Holky mi ukradly deník a hodily ho do záchodu. Teď je zničený. Je to už druhý deník, o který jsem přišla. Asi bych měla přestat psát. Ale kromě Kujeji je to jediné, co mám. Potřebuji víc peněz. Bary jsou přeplněné. Muži platí méně než dřív. Holky na Addis Abeba vydělají víc. Ale některé taky zemřou. Jedna dívka mi vyprávěla o Johannesburgu. Natočila video a vydělala si dva miliony kwach. Jenže já už nejsem tak


05.08.13 10:39


71

hezká jako dřív. Jsem starší a nemocná. Někdy se mi zdá, že umírám. Ale jestli zemřu, co se stane s Kujejou? Musím si najít jiné bydlení. Zoe otočila stránku a našla další dopis: Drahý Jane, včera jsem šla na ulici Addis Abeba. Muži se zastavovali a mluvili se mnou. Jeden byl bílý. Mluvil jako Brit. Udělali jsme obchod v autě. Byl drsný, ale dal mi sto pinů. Později se jeden barevný zeptal, jestli bych s ním šla do Intercontinentalu, dal vrátnému peníze a zatáhl mě dozadu. V pokoji byl další barevný chlap. Ublížili mi a jenom jeden z nich zaplatil. Nenávidím ulici. Ale Kujeja potřebuje operaci. Má špatné oči. Šla jsem do Pamodzi, abych si našla dalšího zákazníka. Některé dívky tam byly taky. Křičely na mě, ať jdu pryč. Jedna z nich mě bouchla kabelkou. Šla jsem do hotelu Ndeke a tam si mě koupil nějaký dědek. Řekl mi, že je z Kinshasy. Byl špinavý, ale aspoň hodný. Na následující stránce našla Zoe třetí dopis adresovaný Janovi. Obsahoval v podstatě totéž, co první dva – nářky na bídu, nemoci a násilí –, ale Bella žila u Doris. Kujeja byla znovu nemocná a tentokrát měla na obličeji vyrážku. Jeden klient žádal nechráněný sex a Bella souhlasila, ale zaplatil jí jako za sex s kondomem, a když protestovala, udeřil ji. Další muž – jeden ze stálých zákazníků – u ní zůstal přes noc a probudil ji strašným křikem. Uviděl Kujeju s vyrážkou a Belle vynadal. Dítě vyděsil k smrti. Zoe četla, dokud viděla na písmena. Každá stránka obsahovala nedatovaný dopis a všechny byly adresovány Janovi. Každé psaní mělo stejně věcný tón, byly v něm samé depresivní zprávy. Bella nepoužívala jména klientů, ale popisné přezdívky. Byl mezi nimi „řidič náklaďáku z Nairobi“, „muž v obleku, vypadající jako tučňák“, „kluk z Air Telu“, „muž, který platil dvojnásob“, a „ministr, který si myslí, že bude prezidentem“. Jan zůstával tajemný. Jediná poznámka, jež by mohla být vodítkem k němu v jednom z prv-


05.08.13 10:39

72

Corban Addison

ních deseti dopisů, byla zmínka o Mosi-oa-Tunuya – Viktoriiných vodopádech. Zoe zašla do bytu a ohřála si zbytky shima a ndiwo, což byl pokrm z arašídů, fazolí a zelených fazolek. Poté si postavila talíř na stůl, otevřela si láhev jihoafrického pinotage a zapálila svíčku. Pak si pustila písničku Johnnyho Cashe a vedle talíře položila Bellin deník. Byla si jistá, že klíč k vyřešení případu je někde v jejích smutných vzpomínkách. Bude číst, dokud ho nenajde.


05.08.13 10:39

Kapitola 5

Ve středu ráno vyrazila Zoe do kanceláře plná energie. Četba Bellina deníku neodhalila o totožnosti podezřelého nic, ale dopisy jí poskytly vzrušující nahlédnutí do Belliny minulosti. Čím déle četla, tím víc nabývala jistoty, že chybějící části ženina příběhu by mohly vrhnout na vyšetřování světlo. V devět hodin se členové operačního týmu shromáždili v zasedací místnosti. Josef položil na stůl panenku a brýle a Zoe deník. „Zdá se, že jsme postoupili kupředu,“ poznamenala Mariam. „Prosím, informujte nás.“ Zoe pohlédla na Josefa a překvapilo ji, že pokývl, jako by ji pobízel: Do toho! Pověděla tedy kolegům o schůzkách s Doris, o objevu panenky a brýlí a nalezení druhého svědka – Given. Josef dodal několik detailů, jinak nechal přednesení zprávy na ní. Na konci zprávy zvedla Zoe deník. „V posledních pěti letech svého života napsala Bella sto osmdesát devět dopisů osobě jménem Jan. V nich popisuje chátrání svého zdraví, zoufalé pokusy zajistit Kujeju a práci prostitutky. S Josefem jsme se shodli, že Kujejino znásilnění bylo možná naplánováno. Jestli je to pravda, podezřelými jsou zákazníci. Bohužel Bella nikdy nezmiňovala jejich jména. Své klienty nazývala popisnými přezdívkami. A navíc se nikdy nezmínila, že by nějaký klient měl zájem o její dceru.“


05.08.13 10:39

74

Corban Addison

Zoe ukázala všem přítomným první stranu deníku. „Tady je napsáno, že jde o třetí díl, první díl se zřejmě ztratil a druhý byl zničen. Nevíme, co Bella dělala před dubnem 2004. Protože nám tyto informace chybí, navrhuji, abychom se pokusili mezery vyplnit. Mám tušení, že Bella nás dovede k muži, který znásilnil její dceru.“ Po pauze promluvila nejdřív Niza: „Připouštím, že jsem dopisy nečetla, ale pátrat v Bellině minulosti mi připadá při hledání podezřelého podivné.“ „Chápu,“ přikývla Zoe, „ale i kdybych se mýlila, navrhuji aspoň zjistit, jak je Kujeja stará.“ Sarge se až dosud mlčky opíral o opěradlo židle. Při zmínce o věku ožil. Ve srovnání se znásilněním dospělého je znásilnění dítěte mnohem těžším zločinem, a jestli bude žalující strana schopna stanovit, že oběti bylo méně než šestnáct, nebude možná dohoda. „Prosím, vysvětli to,“ požádal Zoe. Zoe přikývla. „Bella se překvapivě málo zmiňuje o svém dětství, ale je jasné, že vyrostla někde u Livingstonu. Zmiňuje se o Viktoriiných vodopádech a vesnici své babičky. Také naznačila, že studovala střední zdravotnickou školu. Při Livingstonské všeobecné nemocnici zdravotnická škola je. Podle Doris jsou Bellini rodiče asi mrtví, ale vsadím se, že bychom dokázali najít někoho ze vzdálenější rodiny, kdo datum Kujejina narození zná.“ Niza zavrtěla hlavou. „Bez zadrženého podezřelého je důkaz o věku k ničemu. Můžeš strávit týdny pátráním po její rodině, a stejně nás to nikam nedovede.“ Zoe se zablýsklo v očích. „Jestli budeme sedět za stolem, tak se také nikam nedostaneme.“ Mariam se zatvářila pochybovačně. Obrátila se k Josefovi. „Jak se na to díváš ty?“ „Je to velice zajímavá teorie,“ odpověděl Josef. „Já však navrhuji, abychom s výletem do Livingstonu počkali.“ Zoe se zamračila. „Máš lepší nápad?“ „Ne lepší, ale naléhavější.“ Zalovil v kapse a vytáhl digitální fotoaparát. „Tohle jsem vyfotil cestou sem,“ řekl a podal jí ho. Zoe se podívala na obrázek v rámečku. Vedle plotu stál černý se-


05.08.13 10:39


75

dan BMV, vyfocený zezadu. Zoe viděla mírně rozmazaný symbol British High Commission. „Podívej se nad nárazník,“ vyzval ji Josef. Zoe se málem zastavilo srdce. Vedle značky byl světlemodrý znak, který měl uprostřed X. Ale nešlo o písmeno X – byly to překřížené golfové hole, na nichž se skvěla písmena: LGC. „Lusacký golfový klub,“ zašeptala Zoe. „Ukaž mi to,“ Niza jí vzala fotoaparát. Dívala se na displej a Sarge a Mariam se k ní nahnuli, aby se také podívali. „Jak si můžeš být jistý, že je to ono?“ „Potvrdí mi to svědci,“ odpověděl Josef. „Budeš pátrat v golfovém klubu?“ zeptala se Zoe. Josef přikývl. „Můžu jít s tebou?“ Usmál se. „Jsi čím dál šťastnější.“ Zasmála se. „Chceš říct veselejší.“ Josef převrátil oči v sloup. „Jak chceš.“ w Zoe cítila pokušení doprovázet Josefa do Kanyjamy, kde se chtěl vyptat Dominika na nálepku na nárazníku, ale vzpomínka na vůdce gangu v bandaně ji zastavila. Do voleb se tam raději neukáže. Domluvili se, že se setkají v poledne. Nasedla tedy do land roveru a panenku a brýle položila vedle sebe. Jestli opravdu patří Kujeji, musí jí je vrátit. Cesta do dětského domova jí trvala půl hodiny. Zastavila v šarlatovém stínu poinsettie a vyhledala sestru Anicu, která se procházela na cestičce vedoucí do zahrady. „Postoupili jsme,“ ohlásila vesele a pak sestře povyprávěla o svých objevech. „Jmenuje se Kujeja.“ „Tak to vyslovujete vy,“ usmála se sestra. „Sestra Irina jí říká Kuvija.“ Zoe se překvapeně zeptala. „Začala mluvit?“ „Trochu. Pojďte, jsou v zahradě.“ Zoe následovala sestru podél ozdobných mříží obrostlých bugenviliemi k upraveným záhonům, z nichž vykukovaly první výhonky


05.08.13 10:39

76

Corban Addison

bylinek. Dívenka se mlčky kývala na lavičce. Vedle ní seděla sestra Irina. „Tráví tu hodiny,“ řekla sestra Anica. „Je to její oblíbené místo.“ Zoe si vzpomněla na její vyryté nehty v Dorisině pokoji. Učíš se vidět slunce, pomyslela si. „Jak snáší bolesti?“ „Bere tylenol,“ odpověděla sestra, „ale myslím, že nějakou dobu nebude běhat.“ Pozdravily se se sestrou Irinou a Zoe si sedla vedle Kujeji. „Nazdar,“ pozdravila dívenku. Byla zvědavá, jestli rozumí anglicky. „Pamatuješ si na mě?“ Kujeja stiskla rty a vydala zvuk, jako když uniká vzduch z balonku. „Tohle dělá, když je šťastná,“ vysvětlila sestra Irina. „Ahoj, Zoe,“ vyhrkla Kujeja spontánně. Její tón byl monotónní a výslovnost trochu nepřesná. „Naučila jsem ji vaše jméno,“ vysvětlila sestra Irina. „Ráda je vyslovuje.“ Zoe se zasmála. „Kujejo, mám pro tebe dárek. Vsadím se, že ráda dostáváš dárky.“ Dívka přikývla a pousmála se. Zoe vytáhla brýle a nasadila jí je. Padly jí dokonale. Dívka se zadívala k mříži s bugenviliemi. Po chvíli opět vydala stejný zvuk. Tentokrát obsahoval i mírný nádech smíchu. Je krátkozraká, pomyslela si Zoe. „Mám pro tebe ještě něco.“ Podala jí panenku. Při pohledu na hračku se Kujeja úplně změnila. Chňapla po ní a začala se silně kývat zepředu dozadu a tiše mručela. Vtom promluvila. „Dítě je zraněné. Dítě není zlé. Dítě je zraněné.“ Zoe to otřáslo. „Kdo je dítě?“ zeptala se, ale zdálo se, že Kujeja ji neslyší. Zoe pohlédla na sestru Irinu. „Mluvila předtím o dítěti?“ Mladá sestřička zavrtěla hlavou. „Může to být projekce. Neumí mluvit o sobě.“ Zoe se otočila ke Kujeji. „Kdo zranil dítě?“ zeptala se pomalu. Místo odpovědi se dívka začala pohybovat rychleji. Zoe to zkusila znovu: „Jak je dítě zraněno?“ Kujeja zašilhala a zase zaostřila. Nakonec odpověděla: „Muž zranil dítě. Muž je špatný. Dítě není špatné.“


05.08.13 10:39

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

Beznadeˇjný prˇípad? Corban Addison Zahrada_pisek_cz.indd :39

Recommend Documents