š l á N riáPo stopách československých legií (1. část seriálu) se Takový už je osud našich vojáků. Bojovali v cizích zemích, v cizích armádách, ale vždy proti témuž nepříteli. Grunewald, Zborov, Vouziers, Sokolovo, Tobruk, Dunkerque – všude jsou naše hroby, ale všude znělo jméno Čech a Slovák v plné cti a slávě. Naše jednotky v Rusku od roku 1918 působily jako součást sil Dohody a následné boje proti bolševikům na řece Volze a kolem ní to potvrzovaly. Penza, Syzraň, Pravá Volha, Batraky, Lipjagy, Samara, Buzuluk, to jsou jen některá z míst našeho expedičního putování po dnešním Rusku, na něž jsme koncem loňského léta vyrazili s historikem Vítem Dorinem.
Dobrovolná účast nejen našich zahraničních krajanů v armádách dohodových států byla v podstatě od počátku první světové války nejradikálnějším a nejvýznamnějším projevem československé revoluce. Českoslovenští dobrovolníci ve Francii se vyznamenali v cizinecké legii již 9. května 1915 u Arrasu. Byla to rota Nazdar. Poté se vyznamenali v Srbsku v Dobrudži v roce 1916. Ruský generál Selivačev už v té době znal od bojů na řece Lug výborné Čečkovy rozvědčíky. Ačkoliv náš voják válčil po boku dohodových vojsk a měl za sebou nejednu velkou bitvu na evropském válčišti, bojoval pod jejich prapory. Fenomén československého vojáka Teprve v ofenzivě na ruské jihozápadní frontě se vytvořily tzv. úderné jednotky,
Jakub Kiněra (listopad 1918)
LISTY UNIVERZITY OBRANY které v připravovaných bojích roku 1917 dostaly tzv. hlavní úkol, aby bojovým příkladem strhly k boji i masu ruských armád. Československá brigáda byla mezi prvními útvary, jež se na výzvu vrchního velitele jihozápadní fronty generála Brusilova do těchto bojů přihlásila. Novými dispozicemi byla přidělena ke zborovské frontě, k 49. armádnímu sboru pod vedením generála Selivačeva. Útok Československé brigády byl v rámci 49. armádního sboru zahájen 2. července v 9 hodin ráno 1917. Po šesti hodinách nadšených bojů bylo ruské velení překvapeno hrdinným bojem Čechoslováků. Ačkoliv vítězství u Zborova zůstalo v dějinách ruské fronty jen nepatrnou epizodkou, pro naši budoucnost mělo trvalý historický význam. U Zborova se objevil na jevišti dějin fenomén československého vojáka. Mezitím uplynulo několik let, když počátkem října 1941 zastupující říšského protektora telefonicky nařídil, že hrob Neznámého vojína musí být ihned nenápadně odstraněn. Německý náměstek pražského primátora určil několik Němců i gestapáků, kteří ostatky Neznámého vojína zničili. Neznámý vojín zborovský měl být navždy vyrván z českých hlav, srdcí i historie. Na počátku byla knížka Zborov Jedním dechem jsem přečetl nejen strhující knihu Zborov, která je památníkem této slavné bitvy. Knih na téma Československé legie v Rusku je celá řada a zpočátku byly psány přímými aktéry těchto několikaletých bojů, ale když tito bojovníci s postupujícím časem ukončili své dílo, nastoupila řada nových autorů. Po roce 1990 se zpravidla nejvíce psalo o našich tehdejších velitelích, což jsou nepochybně nosná témata. Četl jsem dále a postupně jsem přišel k závěru, že je snad téma již dostatečně sanováno a že již asi nelze nic nového nad rámec třeba kroniky Za svobodu objevit. Málem jsem památník, jímž nepochybně kniha Zborov je, odložil. Až se mi v zorném poli zjevil můj krajan a rodák z obce, z níž oba pocházíme. Obyčejný, řadový legionář Jakub Kyněra. Nebyl ani velkým velitelem, ani neměl zřejmě podstatný vliv na vítězné boje, ale byl tam! Fotografoval
a zapisoval si poznámky, agitoval. Jeho album dobových fotografií pořízených v bojích na Ukrajině pohltila válečná vřava při boji s bolševiky. Jeho druhou část s více než stovkou fotografií jsem dostal od jeho osmdesátileté dcery… Je tomu již deset let. Po stopách legionáře Jakuba Kyněry V loňském roce, po důkladné studijní přípravě na cestu, jsme ve dvojici hodlali navštívit řadu míst, na nichž bojoval a fotografoval i psal Jakub Kyněra. Jeho, snad mohu říci, deník začíná datem 20. 2. 1918 a končí jeho příjezdem domů. Bojoval v řadách 4. střeleckého pluku Prokopa Velikého. Do myslí se nám vkrádala neodbytná myšlenka. Má cenu vůbec absolvovat tuto obtížnou a dalekou cestu? Můžeme zjistit po tolika letech něco zajímavého? Této nevyřčené otázky jsme se báli. Rozhodnutí padlo. Pokusíme se najít místa, na nichž stál a fotografoval obyčejný legionář Kyněra ze Slovácka na Moravě, pokusíme se najít… Cílem expedice bylo dostat se v našem vědění o legiích za hranice domácích pramenů či sbírek, které jsou soustředěny ve Vojenském historickém ústavu, ve vojenských archivech nebo v soukromých sbírkách. Cesta měla pomoci i ke zmapování pietních míst v duchu litery zákona č. 122/2004 Sb., o válečných hrobech. Jeho předobrazem bylo podepsání dohody prezidenty B. Jelcinem a V. Havlem už v roce 1995. Samotné cestě předcházela fáze důkladných příprav: studium faktografie, příprava map, oprášení ruštiny. Poslední srpnový víkend jsme v Brně nastoupili na vlak do Buzuluku. Celou téměř dvoudenní cestu jsme přemýšleli, zda se nám o československých legionářích padlých na území Ruska podaří objevit něco nového. Pokračování příště Text: Jan Kux Foto: archiv autora
BŘEZEN 2009
Soutěžní křížovka o tričko!
Expozice Univerzity obrany Pavilon G1 a volná plocha Z1
Předváděcí dráha Polygon 2009 Volná plocha Z1
Konference CATE 2009
Paní Miluše: Pane doktore, nepředepisujte mému muži ty brýle! Naše manželství . . .
Vyluštěnou tajenku zašlete do 13. dubna 2009. Písemně na adresu: Univerzita obrany, Redakce Listů UO, Kounicova 65, 612 00 Brno. Rovněž ji můžete zaslat e-mailem na adresu:
[email protected] Dva výherce odměníme věcnou cenou. Výherci z č. 6 jsou Naděžda Kupčíková a Jan Ondřejka.
Šance pro dva čtenáře
LISTY UNIVERZITY OBRANY
Z OBSAHU Společné jednání o profilu absolventa UO
2
Chléb a pečivo předmětem výzkumného záměru 10-11
Zasedání v Bruselu řešilo výměny mladých důstojníků
3
Rozhovor na téma Střípky z mírové mise v Kosovu 14
Vážnost chvíle v Karolinu odlehčil pan prezident 6-7
Obávané výroční přezkoušení 17 z tělocviku je opět tady
Měsíčník Univerzity obrany Ročník 5 / číslo 7 akademický rok 2008/2009 Vydavatel Univerzita obrany Kounicova 65, 612 00 Brno IČ: 60162694 www.unob.cz Redakce Oddělení vnějších vztahů UO Kounicova 65, 612 00 Brno Telefon: 973 443 203 Fax: 973 442 160 E-mail:
[email protected] Vedoucí redaktor Mgr. Zdeňka Dubová
[email protected] Redakční rada předseda pplk. RNDr. Antonín Müller, CSc. místopředseda Dr. Miloš Dyčka, CSc. Grafická úprava a zlom Marek Sobola Vydavatelské oddělení UO Tisková příprava a tisk MO ČR – PIC (Prezentační a informační centrum, Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6) V jednotkách ozbrojených sil rozšiřuje PIC MO a UO Evidenční číslo MK ČR E 15403 Uzávěrka čísla: 13. 3. 2009 Číslo 7 vyšlo: 26. 3. 2009
l EDITORIAL l Páni kluci, sáhněte si do svědomí Můj apel se týká jen pánů kluků – tedy mužské části populace našich studentů. Právě jim byla totiž v půlce ledna adresována výzva zapojit se do dotazníkového průzkumu o výzkumu individuálních mužských vlastností, který pořádala Univerzita Palackého v Olomouci. Ta se na nás obrátila se žádostí o spolupráci a nabídla nám možnost seznámit se s výsledky průzkumu. Souhlasil jsem mimo jiné proto, že se mi zdálo, že výsledky takového průzkumu by mohly být pro nás zajímavé. Souhlasil s tím pak i pan rektor a projevil zájem se s výsledky seznámit. Protože však na rozdíl od jiných vysokých škol naši studenti příliš „služební“ e-maily nečtou (nevím proč, ale rozhodně to tak je), umístil jsem výzvu i dotazník na studijní portál a čekal. Když během tří týdnů přišly tři dotazníky, uvědomil jsem si, že tudy cesta nevede, a požádal jsem o
spolupráci velitele školních praporů. A výsledek? Sešlo se mi celkem 11 vyplněných dotazníků! To při počtu 539 zapsaných studentů-mužů v prezenčním studiu je cca 2 %. Docela slabý výsledek, nezdá se vám? Tak mě napadá, že svým způsobem je to taky výzkum určitých mužských vlastností. Jen jsme zjistili něco, co nás příliš nepotěšilo. Jsou naši studenti opravdu tak apatičtí k dění kolem sebe? Nevím, třeba to byla náhoda. Výsledek mě rozhodně nepotěšil. Určitě nepotěší ani pana rektora, až mu řeknu, jak jsem dopadl. Vlastně ani nemusím, pan rektor náš školní časopis čte. Chtělo by se mi říci, že možná na rozdíl od některých příslušníků UO. Ale to by bylo povídání o něčem jiném. Nebo ne? pplk. RNDr. Antonín Müller, CSc., náčelník studijního oddělení UO
ZPR ÁVY
Společné jednání o profilu absolventa UO
D
Dne 27. února 2009 se v Síni vědecké rady Univerzity obrany uskutečnilo společné jednání vedoucích funkcionářů Sekce rozvoje druhů sil – operační sekce Ministerstva obrany, Velitelství společných sil v Olomouci, Velitelství výcviku – Vojenské akademie ve Vyškově a managementu Univerzity obrany v Brně, jakož i představitelů jednotlivých součástí školy.
Cílem setkání bylo projednání nových požadavků na profil absolventa Univerzity obrany a na optimalizaci systému celkové přípravy studentů v návaznosti na získané zkušenosti z uplatnění absolventů Univerzity obrany u
útvarů Armády České republiky i z hlediska aktuální vojskové praxe. Zástupci všech zúčastněných složek akceptovali současný systém studia na Univerzitě obrany. Připomínky se týkaly spíše efektivity související vojensko-profesionální přípravy studentů, která je nezbytná pro manažerské zvládnutí funkcí u útvarů a základen AČR. Účastníci jednání poukázali i na potřebnost toho, aby studenti Univerzity obrany v rámci svého volného času věnovali pozornost zvyšování vlastní jazykové připravenosti a fyzické kondice. V tomto smyslu by neměli spoléhat pouze na „tvrdé“ hodiny výuky těchto předmětů. Text a foto: Mgr. Zdeňka Dubová
Ze zasedání Vědecké rady Univerzity obrany Dne 25. února letošního roku zahájil předseda Vědecké rady Univerzity obrany prof. Ing. Rudolf Urban, CSc., dr. h. c., její řádné zasedání. Přivítal přítomné členy vědecké rady a konstatoval přítomnost 28 řádných členů, čímž byla VR usnášeníschopná. Dále předal jmenovací dekrety nově jmenovaným členům vědecké rady, kteří nebyli přítomni na předchozím zasedání. Konkrétně prorektorovi pro vnější vztahy UO plukovníku Ing. Jaroslavu Průchovi, řediteli Ústavu strategických a obranných studií plukovníku gšt. Ing. Miloslavu Váchovi, děkanovi Fakulty vojenského zdravotnictví UO plukovníku prof.
MUDr. Romanu Prymulovi, CSc., a zástupci obchodního ředitele pro dovoz firmy Omnipol, a. s., Ing. Ivanu Poledníkovi. Jako stěžejní bod svého programu vědecká rada projednala a schválila na základě tajného hlasování návrh rektorovi-veliteli UO na Cenu rektora za vědeckou práci v roce 2008. Již v prvním kole hlasování se přítomní členové vědecké rady nadpoloviční většinou hlasů přiklonili k návrhu Fakulty vojenského zdravotnictví, která navrhla prof. RNDr. Aleše Macelu, DrSc. (Centrum pokročilých studií FVZ UO), za významné výsledky vědecké práce dosažené v roce 2008 v oblastech vědecké výchovy, publikační činnosti, zpracování nového doktorského studijního programu Infekční biologie a řešení vědeckých úkolů v rámci výzkumných záměrů a projektů obranného
výzkumu. Cena rekotra bude prof. Macelovi předána na červnovém jednání vědecké rady. Vědecká rada rovněž projednala a schválila Výroční zprávu specifického výzkumu na UO v roce 2008. Tento bod nejdříve stručně uvedl prorektor pro vědeckou činnost plk. doc. Ing. Martin Macko, CSc., který rovněž vyhodnotil výsledky vědecko-výzkumné činnosti na Univerzitě obrany v uplynulém roce. Poté v dalším bodě jednání vyhodnotil i plnění Edičního plánu UO v roce 2008. Ještě předtím, než předseda vědecké rady prof. Urban uzavřel řádné zasedání, se přítomní členové zamýšleli nad zvýšením aktraktivnosti všech forem studia pro případné uchazeče v následujícím období. Text: Ing. Milan Hanousek, Ph.D.
Univerzita obrany pomohla připravit kurz V termínu od 9. do 13. února 2009 se ve školicím zařízení Ministerstva obrany v Komorním Hrádku uskutečnil kurz Contracting and Logistics: Pre-Deployment and Deployment Operations. Tento kurz zaměřený na akviziční činnost v zahraničních operacích připravila Fakulta ekonomiky a managementu Univerzity obrany v součinnosti s Kanceláří pro obrannou spolupráci Velvyslanectví USA v Praze a Námořní postgraduální školou, Monterey, USA. Poslední uvedená instituce, jmenovitě International Defense Acquisition Resource Program, pod vedením Dr. Elizabeth Wright byla zároveň odborným garantem obsahové náplně kurzu. Vedle odborníků z Námořní postgraduální školy na kurzu přednášel i ředi-
2
tel úseku nákupů agentury NAMSA. Náklady spojené s realizací této vzdělávací aktivity byly pokryty z programu IMET. Vedle návodů pro uplatnění obecných teoretických přístupů v praxi se kurz zaměřil na vybrané případové studie a rozbor zkušeností získaných z působení sil NATO v zahraničních operacích. Kurzu se mj. zúčastnili pracovníci Sekce vyzbrojování, Sekce ekonomické a Sekce logistiky MO, Velitelství sil podpory, Úřadu finanční správy AČR a Univerzity obrany. Z reakcí účastníků formulovaných při slavnostním ukončení kurzu vyplývá, že se podařilo naplnit účel této aktivity – sdílet mezinárodní zkušenosti a poznatky i zvýšit připravenost personálu bezprostředně nebo zprostředkovaně zapojeného
do akviziční činnosti při vedení vojenských operací mimo území ČR. Text: pplk. Ing. Vladan Holcner, Ph.D. Foto: mjr. Ing. Pavel Foltin, Ph.D.
ZPR ÁVY
Budoucnost vzájemné spolupráce je otevřená
D
Dne 25. února 2009 navštívila Univerzitu obrany delegace ze soukromé Vysoké školy bezpečnostního managementu (VŠBM) v Košicích, jejíž představitelé projevili zájem o navázání užší spolupráce s naší školou.
Jednání se za slovenskou stranu zúčastnili prorektor pro vzdělávání a vnější vztahy prof. Ing. Imrich Dufinec, PhD., ředitel Ústavu ekonomické a environmentální bezpečnosti prof. Ing. Imrich Kiss, CSc., a ředitel Ústavu občanské bezpečnosti JUDr. Stanislav Križovský, PhD. Delegace byla přijata rektorem Univerzity obrany profesorem Ing. Rudolfem Urbanem, CSc., a dalšími zástupci rektorátu a Fakulty ekonomiky a managementu. Na úvod proběhlo celkové představení Vysoké školy bezpečnostního managementu z Košic, ve kterém se přítomní seznámili blíže s historií jejího vzniku, se zaměřením studia, s cílovým profilem absolventa a s celkovou filozofií této školy. Poté se projednávaly možnosti budoucí spolupráce UO Brno a VŠBM Košice, především v oblastech doktorandského vzdělá-
vání (Ph.D.), vědecko-výzkumných projektů základního a institucionálního výzkumu, bilaterálních a multilaterálních projektů, v aplikovaném výzkumu, ve vědecko-technické oblasti se styčným bodem pro oblasti bezpečnosti a bezpečnostního managementu i ve sféře výměny pedagogů a spolupráce v pedagogické oblasti při specializované blokové výuce. Na závěr bylo konstatováno, že budoucnost vzájemné spolupráce je otevřená a že
existují určité oblasti, které mají obě školy společné. Dalším krokem bude vytvoření návrhu textu společné rámcové smlouvy, na jejímž základě se bude odvíjet další rozvoj vzájemných vztahů. Více informací o VŠBM naleznete na www.vsbm.sk Text: plk. Ing. Jaroslav Průcha Foto: Mgr. Zdeňka Dubová
Zasedání v Bruselu řešilo výměny mladých důstojníků Dne 19. února 2009 se v Bruselu uskutečnilo první zasedání Implementation Group pro evropskou iniciativu na výměny mladých důstojníků, inspirované programem Erasmus. Za Českou republiku, která v současnosti předsedá Evropské unii, se jej zúčastnili ředitel odboru vzdělávání Sekce personální MO Ing. Milan Máčel, za Velitelství výcviku a doktrín ve Vyškově Ing. Pavel Zuna a za Univerzitu obrany prorektor pro vnější vztahy plk. Ing. Jaroslav Průcha.
Současný civilní program Erasmus, ve kterém je zapojeno 31 států se svými 3700 vysokými školami, se ukázal jako velmi úspěšný projekt. Ve prvním roce jeho existence 1987/88 vyjelo do partnerských škol 3000 studentů. Ve školním roce 2008/09 toto číslo vzroste na 200 000 studentů a 30 000 učitelů. Obsahem bruselského jednání bylo rozpracování zásad civilního programu Erasmus do podmínek vojenských vysokých škol. Všechny státy EU zúčastněné na tomto shromáždění vyjádřily zájem participovat na obdobné výměně vojenských stu-
dentů a učitelů. Projednávaly se rámcově hlavní realizační problémy výměn studentů (legislativní, finanční, odborně obsahové, jazykové atd.). Rovněž byl zpracován dlouhodobý harmonogram činnosti na období 2009–2010 a byly vydány pokyny k vyplnění dotazníku o charakteru, zaměření a specifikacích zúčastněných vojenských škol, které mají zájem se do spolupráce zapojit. Další jednání Implementation Group se uskuteční v dubnu 2009 a v rámci předsednictví České republiky v Evropské unii proběhne v Brně. Text a foto: plk. Ing. Jaroslav Průcha
3
A KTUA LI T Y
Mezinárodní konference JOINT OPERATION 2030
V
Ve dnech 23. až 25. února 2009 uspořádal Ústav strategických a obranných studií mezinárodní konferenci Joint Operation 2030. Konference byla součástí národního příspěvku pro dlouhodobou vědeckou studii (Long Term Scientific Study) zpracovávanou v rámci NATO RTO – Panel SAS – 066 „Joint Operations 2030“.
Činnost pracovní skupiny v rámci panelu NATO RTO SAS – 066 (NATO Research and Technology Organization SAS-066 (System Analysis and Studies) byla zahájena v roce 2006, kdy bylo schváleno zahájení prací na studii „Joint Operations 2030“ a stanoven předpokládaný termín publikování studie „Joint Operations 2030“ na konec roku 2009. Cílem vědecké studie je v dlouhodobém výhledu (2030) zhodnotit možné směry vývoje budoucího bezpečnostního prostředí, popsat možné scénáře nasazení a identifikovat budoucí schopnosti, které budou třeba pro úspěšné plnění budoucích úkolů. Studie zhodnotí vliv budoucích pokročilých technologií na široké spektrum schopností, které budou vyžadovány pro vedení budoucích společných operací Aliance. V závěru projektu budou vypracována doporučení na řešení nedostatků ve schopnostech, které se v budoucnu mohou objevit při vedení společných operací.
4
Vedoucím státem tohoto projektu je Kanada, konkrétně pracoviště Defence Research & Development Centre MoD a vedoucí týmu Dr. Paul Massel. Českou republiku v projektu od počátku zastupuje pplk. Ing. Ivo Pikner, Ph.D., z Ústavu strategických a obranných studií UO a Ing. Miroslav Švejda, M.A., ze Sekce obranné politiky a strategie Ministerstva obrany. Cílem mezinárodní konference byla vzájemná výměna zkušeností a názorů v oblasti vlivu vybraných schopností ozbrojených sil a možného vývoje bezpečnostního prostředí na budoucí společné operace, pravděpodobné scénáře a použití sil. Byly projednány dosavadní výsledky práce a aktivity jednotlivých členů pracovního týmu JO 2030, představující národní příspěvky dlouhodobé vědecké studie „Joint Operations 2030“. Dále byly prezentovány výsledky národních a mezinárodních seminářů tzv. Solutions Solicitation Session (S3), které jsou zaměřeny na možné přístupy k technologickému řešení vybrané schopnosti v horizontu let 2030. Tyto semináře jsou organizovány v jednotlivých zúčastněných zemích, přičemž v ČR byly naplánovány tři (dvě proběhly v lednu a jedno je plánováno v Praze na květen). Budoucí schopnosti Aliance byly tematicky rozděleny do devatenácti okruhů a byly navrženy základní charakteristiky, definice a prognózy pro období let 2030, jako východiska pro stanovení přebytku nebo schodku ve schopnostech, který je třeba vyrovnat. Konference se zúčastnilo dvanáct mezi-
národních účastníků. Mezi nimi byli zástupci Kanady, Velké Británie, Nizozemska, Belgie, Norska, Německa, Itálie, USA. Dále potom zástupci institucí jako NATO HQ a ACT, Sekce obranné politiky a strategie Ministerstva obrany a pořádajícího Ústavu strategických a obranných studií, kteří zároveň tvořili programový výbor konference v čele s vedoucím Oddělení studií výstavby a rozvoje ozbrojených sil pplk. Ing. Ivo Piknerem, Ph.D. Hlavním přínosem konference byla možnost prezentace výsledků vědecké činnosti pracovníků Ústavu strategických a obranných studií v rámci NATO RTO. Jako přínos konference pro resort obrany lze uvést zejména možnost podílet se na zpracování významného dokumentu dlouhodobé vědecké studie „Joint Operations 2030“ a tím získání nových poznatků v dané oblasti. Součástí konference byla i pracovní návštěva VOP-026 Šternberk, divize VTÚPV Vyškov a také návštěva památníku Mohyla míru. Z mezinárodní konference bude zpracován výstupní materiál – sborník, který bude vydán v měsíci květnu 2009. Text: mjr. Ing. Jan Valouch, Ph.D. Foto: Mgr. Zdeňka Dubová
A KTUA LI T Y
Skončil druhý běh Kurzu palubních střelců Točící se vrtule, zvířený prach, hluk motorů, vyprahlá kamenitá půda ubíhající pod stroji rychle vzad. A u svých kulometů stojí zarostlí muži sledující pozorně každý pohyb v krajině pod sebou. Tak takhle nějak může vypadat akční záběr nového holywoodského trháku. Ale stejně tak může vypadat každodenní rutinní práce palubních střelců. Než však k jejich nasazení dojde, musí být připraveny upravené stroje Mil Mi-171S. A především musí být připraveni oni. Jenže funkce palubních střelců skončila ještě v československém letectvu s ukončením provozu taktického proudového bombardéru IL-28 Beagle a ještě později po zrušení vrtulníku Mil Mi-4 Hound. Nezbylo tedy nic jiného, než v této oblasti vyškolit zcela nové profesionály. I proto během zkouškového období neosiřely laboratoře Katedry letectva zcela. Studenty řádného bakalářského a magisterského studia zde nahradili účastníci druhého běhu Kurzu palubních střelců. Obsah kurzu, schválený Odborem vojenského letectví MO, zahrnuje celé spektrum teoretických znalostí, které má jeho absolventy připravit na nově zavedenou funkci v Armádě České republiky. Koordinaci kurzu zabezpečovala Katedra letectva, ale právě pro jeho obsahovou rozmanitost významně participovaly i katedry letecké a raketové techniky, leteckých elektrotechnických systémů, zbraní a munice, vojenské geografie a meteorologie a také Ústav leteckého zdravotnictví Praha. Druhý běh kurzu proběhl na základě aktuálních požadavků 23. vrtulníkové základny z Přerova, jež do něj vyslala třináct svých příslušníků rekrutujících se především z řad výsadkových specializací. I přes předchozí zkušenosti, včetně těch ze zahraničních misí, byly informace v kurzu povětšinou nové, a tak nezbylo, než pečlivě zasednout do „školních škamen“ a pozorně naslouchat výkladu zkušených pedagogů, kteří upravili obsah podávaných informací takřka „na míru“ právě tomuto kurzu. A protože studenti kurzu projevili svoji profesionalitu i v případě teoretického vzdělání, po nezbytné examinaci nastalo slavnostní ukončení kurzu spojené s předáním osvědčení o absolvování kurzu. Tohoto příjemného úkolu se ujal velitel 23. vrtulníkové základny pplk. gšt. Ing. Jaromír Šebesta za doprovodu vedoucího Katedry letectva plk. gšt. Ing. Miloslava Bauera a jako zástupce certifikační autority příslušník Odboru vojenského letectva MO mjr. Ing. Roman Kvaš. Závěrem popřejme absolventům úspěšné působení na palubě vrtulníku a zkonstatujme, že Univerzita obrany, i přes některá kritická hodnocení z poslední doby, opět ukázala své schopnosti jako ojedinělé pracoviště, které je navíc pružně schopno reagovat na potřeby Armády České republiky přípravou nejen bakalářů a magistrů. Text: mjr. Ing. Petr Woletz, Katedra letectva Foto: Mgr. Zdeňka Dubová
5
ROZHOVOR
Vážnost chvíle odlehčil prezident
Na návrh vědeckých a uměleckých rad vysokých škol jmenoval dne 2. března 2009 ve Velké aule pražského Karolina prezident republiky Václav Klaus šedesát osm nových profesorů vysokých škol. Jedním z nich byl také nynější proděkan pro vědeckou činnost Fakulty vojenských technologií Univerzity obrany doc. RNDr. Jan Kohout, CSc., který byl jmenován profesorem pro obor materiálové vědy a inženýrství.
Jaký to byl pocit stát spolu s ostatním jmenovanými profesory uprostřed Karolina, přijímat jmenovací dekret a potřásat si rukou s prezidentem republiky? Jakkoli jsme ještě těsně před obřadem všichni žertovali, vážnost chvíle si nás nakonec docela podmanila. Čekali jsme, až na nás přijde řada, a po očku jsme sledovali mezi diváky své nejbližší, kteří na náš úspěch doplatili nejvíce – časem věnovaným kariéře místo jim. Vážnost chvíle však odlehčil pan prezident – každý se od něho dočkal při přebírání diplomu krátké glosy, u mě jako posledního si jen posteskl: „Tak z rezortu obrany zas jenom jeden?“ Jako vystudovaný fyzik jste svůj život zasvětil práci pedagoga a vědeckého pracovníka v akademickém prostředí. Byl to vždy váš sen? Sen mít syna učitelem měl můj otec, proto mě ve třetí třídě přihlásil do houslí a odhlásil z náboženství. Zřejmě se zhlédl v řediteli naší sázavské dvojtřídky panu Drdlovi, který i mě výrazně poznamenal: přesvědčil mě o tom, že poznání je dobrodružství, které rozhodně stojí za trochu námahy. Tak, obrazně řečeno, stojí na samém počátku mé cesty do Karolina. Je mi docela líto, že se jí moji rodiče už nedožili. Moje školní zájmy nebyly zpočátku nijak vyhraněné, teprve koncem základní školy mě uchvátila fyzika a to mi vydrželo dodnes. K učitelství mě přivedly až peripetie života. Je příjemné zaobírat se nejen zajímavými problémy, ale také mít možnost trvale se chlubit úspěchy či postěžovat si na nezdary. K tomu slouží ucho zvídavého studenta podstatně lépe než ucho manželky žárlící na vědu jako sokyni, s níž se musí dělit o manželův čas. Navíc kontakt se studenty přináší soustavné podněty ke zlepšování jak výuky, tak i odborné práce. Často i zdánlivě velmi hloupá otázka studenta donutí člověka zamyslet se
6
nad věcí a ptát se: vysvětluji látku dobře, když padla právě tato otázka, neopomněl jsem při řešení problému nějaký podstatný aspekt atd. A to nemluvím o studentech, kteří přímo učitele upozorní na nový poznatek, jiný přístup či jen mají chuť si povídat nad rámec výuky. Pak si teprve člověk plně uvědomí hloubku a pravdivost hesla naší univerzity (Učíce jiné učíme sebe). Když už jsme se dotkli akademického prostředí – ve vašem životě nebyla Univerzita obrany jediným působištěm. Jaké jsou vaše zkušenosti z ostatních, nevojenských vysokých škol? Přes šest let jsem pracoval na tehdejší Strojní fakultě VUT a čtyři roky na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity. Přestože v obou případech jen jako odborný pracovník, užil jsem si výuky víc než leckterý učitel, navíc jsem externě učil na Fakultě
stavební VUT. Mohu tedy porovnávat úroveň studentů a z tohoto srovnání vůbec nevycházejí naši studenti špatně. V průměru jsou plně srovnatelní jak s civilními strojaři, tak i se stavaři. Srovnání s budoucími fyziky, které jsem také učil, je srovnávání nesrovnatelného. Je přece principiální rozdíl, jak student přistupuje k předmětu definujícímu jeho celoživotní povolání, a jak k předmětu, který sice tvoří velmi podstatný, ale přece pouze jeden z mnoha kamínků mozaiky jeho široce pojatého technického vzdělání. Navíc srovnávat lze pouze pomyslný průměr, přitom variabilita je např. u našich studentů velmi široká jak u jednotlivců, tak i mezi obory. Na Univerzitě obrany (předtím VA) jste již čtrnáctým rokem, že ano? Snad se nepletu, když řeknu, že v dubnu zahájím již patnáctý rok svého života v mod-
ROZHOVOR rozeleném prostředí vojenského vysokého školství. Přitom moje cesta sem nebyla vůbec jednoduchá. Absolvování vojenské katedry na fakultě a poté základní vojenské služby v Janovicích nad Úhlavou mě utvrdilo v přesvědčení, že pro vojnu jsem se opravdu nenarodil. Ale člověk skutečně nikdy nemá říkat nikdy. Když zemřel vedoucí katedry na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity a nově příchozí mi neobnovil smlouvu, byla mi vojna dobrá. Nikde jinde jsem slušné místo v krátké době do vypršení smlouvy nesehnal. Za tři měsíce zkušební doby si přece musím něco slušného najít, utěšoval jsem se při podpisu pracovní smlouvy na VA. Brzy se však ukázalo, že hledat není třeba. Z tehdy ještě plukovníka Novotného, jehož tři hvězdičky mi naháněly panickou hrůzu, se vyklubal velice slušný a vstřícný člověk a převzetí vedení katedry profesorem Cvachovcem, které jsem zpočátku sledoval s jistými obavami, znamenalo pro mě další zlepšení podmínek pro to, abych mohl pracovat na sobě. Víte, když cítíte podporu shora a vstřícnost ze strany kolegů, pak to vše jde skoro samo. Je docela škoda, že pro ně všechny už není v Karolinu dost místa. Za svůj podíl na mém úspěchu by si to docela zasloužili. Snad přijmou aspoň moje skromné poděkování touto cestou. Výhodou (ale také předpokladem) akademického prostředí je, že člověk nemá šanci stagnovat, ale neustále musí na sobě a své kariéře pracovat. K tomu jsou ovšem důležité osobní ambice každého jednotlivce, že ano? Samotnému se mi těžko mluví o ambicích, osobně si zrovna moc ambiciózní nepřipadám. Spíše mám pocit, že šťastná souhra okolností (podmínky, možnosti, kolegové, nadřízení) spolu s možností a ochotou zakousnout se do řešení zajímavých problémů přinesla vše ostatní tak trochu jako vedlejší produkt. Podívám-li se však na fakultu jako celek, vidím základ jejího rozvoje ve sladěném uplatňování ambicí jednotlivců. Ambice je však třeba probouzet motivací – a zde se obávám, že podmínky na Univerzitě obrany nejsou v tomto směru zrovna ideální. Na jedné straně je docela terno stát se akademickým pracovníkem Univerzity obrany, protože něco jako základ platu je zde v porovnání s civilními školami výrazně vyšší. Na druhé straně osobní iniciativa na civilní škole může vést k nárůstu konečného příjmu až o stovky procent, u nás jsou to jen desítky procent, a to ještě jen za předpokladu, že vedoucí katedry má dost odvahy zaplatit opravdu dobré pracovníky výrazně lépe než průměrné. Připočtu-li k tomu motivační projekty osobního růstu (habilitace, profesury) financované z Fondu rozvoje vysokých škol, který je pro nás jako státní školu nedostupný, nejsem si jist, zda třeba za deset let budeme mít dostatek akademických pracovníků a zejména v optimální věkové a kvalifikační struktuře nebudeme za veřejnými školami zaostávat. Docela mi zatrne, když velmi schopný profesor naší školy, kterého si opravdu vážím,
jen tak mezi řečí poznamená, že dobrý asistent na VUT bere víc a srovnatelně výkonný profesor je s příjmem aspoň na dvojnásobku. Neuteče nám? Jaké jsou vaše další životní plány? Za svůj hlavní úkol současnosti považuji dobře se zaběhnout a posléze dobře fungovat jako proděkan. Vím, že na to doplatí moje skupina fyziky, která si musí rozdělit většinu mé práce. Cítím zvýšenou podporu a ohledy kolegů a zejména podřízených na děkanátě, aby se můj rozběh povedl. Docela jsem přemýšlel nad nabídkou pana děkana, neboť dobře znám jeho touhu pozvednout fakultu co nejvýše i jeho energii učinit tak co nejdříve. Ale pak jsem si řekl, že běžet v závětří za někým, kdo ví, kam běží, a věnuje tomu veškerou svou energii, stojí za to, dokud bude dech stačit. A až skončí trpělivost pana děkana či jeho volební období, chtěl bych se vrátit na katedru a kromě výuky se pustit do zajímavých problémů hromadících se v po-
myslné krabičce, na jejichž řešení není v současnosti prakticky čas. Čím se baví proděkan jako vy v civilním životě? Stane-li se práce koníčkem (a možná trochu i drogou), ostatní koníčci živoří. Takže něco málo taky neodborného si přečíst, zajít do divadla (budiž chvála FKSP ani ne tak za výrazný finanční příspěvek, jako za výběr představení a dodání vstupenek až do ruky), strávit část léta na chalupě. A občas se zasnít, co budu dělat, až nebude co dělat, dožiju-li se toho ve zdraví. Ptala se: Mgr. Zdeňka Dubová Foto: archiv prof. RNDr. Jan Kohout, CSc., Mgr. Zdeňka Dubová
7
I DET 2009
Univerzita obrany se chystá na IDET
U
Univerzita obrany se již tradičně podílí na přípravě veletrhu obranných a bezpečnostních technologií IDET. Do vínku dostala také přípravu a organizaci doprovodného programu a konference CATE 2009 s podtitulem Společnost – Armáda – Technika – Životní prostředí. Blíže nám k tomu řekl ředitel Vědecko-informačního odboru Univerzity obrany Ing. Milan Hanousek, Ph.D.
Jak konkrétně se naše univerzita podílí na přípravě 10. jubilejního ročníku IDET? Jedná se tradičně o přípravu a realizaci mezinárodních vědecko-odborných konferencí, seminářů a sympozií sdružených pod souhrnným názvem CATE. Jde o zkratku anglických slov Community – Army – Technology – Environment, což v českém překladu znamená Společnost – Armáda – Technika – Životní prostředí. Tyto akce představují základ odborného doprovodného programu Mezinárodního veletrhu obranné a bezpečnostní techniky IDET 2009. Dále Univerzita obrany připravuje svoji vlastní expozici v pavilónu G1 a částečně i na venkovní ploše před pavilónem Z, kde připravuje umělou překážkovou dráhu pro vojenská kolová vozidla nazvanou Polygon 2009. Kromě toho naše vysoká škola zabezpečuje více než 400 ubytovacích míst pro organizátory veletrhu z řad AČR, stará se o parkování vojenských vozidel po skončení veletržních výstavních hodin, zajišťuje ukládání munice a zbraní vystavovatelů AČR v nočních hodinách, stará se o technický dozor vojenské techniky vystavovatelů z AČR a celou řadu dalších drobnějších povinností. Bude se naše letošní účast na IDETu lišit od předcházejících ročníků? To rozhodně. Už z toho důvodu, že jubilejní 10. ročník veletrhu se koná v době našeho rovněž 10. výročí vstupu České republiky do NATO a v průběhu předsednictví naší republiky v Evropské unii. Kromě mnohem širší účasti našich odborníků a vědců na mezinárodních konferencích se Univerzita obrany bude snažit dokázat prostřednictvím vystavovaných exponátů, že její místo v oblasti obranného výzkumu a vývoje je v národním měřítku nezastupitelné.
8
Kolik konferencí je připraveno a jaké by mělo být jejich zaměření? Celkem je připraveno dvanáct konferencí. Z toho jedenáct organizuje Univerzita obrany sama a ve dvou případech ve spolupráci s dalším subjektem zabývajícím se výzkumem a vývojem. Jejich zaměření je různorodé. Převažuje samozřejmě orientace na nejmodernější technologie a techniku, nicméně chystáme i takové, které se zaměřují například na přípravu vojenských profesionálů v obranných a bezpečnostních silách, na otázky bezpečnosti a obrany v evropském kontextu či na vliv technologií na taktiku použití vojsk. Jaký trend můžeme očekávat v oblasti zájmu účastníků ve srovnání s předcházejícími ročníky? To je těžké předem hodnotit. Nicméně lze očekávat, že odbornou, ale i laickou veřejnost bude zajímat, kam naše armáda postoupila za deset let členství našeho státu v Severoatlantické alianci, jak se změnila její výzbroj a organizace, jak se promítly nové zkušenosti z četných misí především do oblasti technické, ale i například do přípravy vojenských profesionálů. I proto se tento jubilejní veletrh řídí mottem „Dokonalé obranné technologie jsou stále nutností“. Čím se bude ještě Univerzita obrany v rámci doprovodného programu na IDETu prezentovat? Jak jsem již uvedl, doprovodný program je tvořen zejména mezinárodními odbornými konferencemi, semináři a sympozii. Letos očekáváme nejvyšší účast v dosavadní historii veletrhu a organizování jeho doprovodného programu. V minulém ročníku veletrhu Univerzita obrany připravila sedm konferencí, pro letošní již jedenáct. Dvanáctou konferenci pořádá Ministerstvo obrany ČR jako uzavřenou pro odborníky na páteřní radary protivzdušné obrany. Osobně se domnívám, že jsme z hlediska organizačního dosáhli stropu nejen našich možností, pokud jde o přípravu a realizaci setkání odborníků na mezinárodní úrovni při příležitosti konání IDETu.
Jak bude vypadat vlastní stánek Univerzity obrany a co vše v něm bude k vidění? Pro expozici Univerzity obrany organizátoři vyčlenili plochu o výměře 90 metrů čtverečních. Kromě toho bude v prostoru Polygonu, který sám o sobě pojme plochu až 9000 m2, vyčleněn prostor pro naši venkovní část expozice. Tu bude tvořit prezentace historie a současnosti ve výrobě pekárenských výrobků v rámci armády, kterou představí veřejnosti mjr. Ing. Tomáš Béza z Katedry logistiky Fakulty ekonomiky a managementu (FEM). Ve vnitřních prostorách bude možné se seznámit např. s prezentací Katedry vojenského managementu a taktiky FEM, která představí průzkumné a zbraňové systémy nové generace, Katedra ochrany obyvatelstva FEM bude vystavovat praktickou ukázku centra krizového managementu, Katedra leteckých elektrotechnických systémů Fakulty vojenských technologií (FVT) mj. představí vývoj palubních leteckých přístrojů na bázi jednočipových mikroprocesorů, bezpilotní průzkumný prostředek RAPTOR V50 či inerciální referenční jednotku, Katedra komunikačních a informačních systémů FVT přijde s unikátní konstrukcí Kochova unipólu – perspektivní anténou pro oblast bezdrátových komunikací. Také Fakulta vojenského zdravotnictví přispěje např. kompletem pro nácvik resuscitace základních životních funkcí, Ústav ochrany proti zbraním hromadného ničení UO představí kromě výsledků řešení svého výzkumného záměru také nové trubičky pro chemický průkazník CHP-05, jako výsledek společného patentu s firmou Oritest, s. r. o., a konečně Centrum jazykové přípravy UO seznámí návštěvníky mimo jiné s videokonferenční technologií ve výuce cizích jazyků či s prezentací interaktivních studijních textů Military English Exercises. Ptala se: Mgr. Zdeňka Dubová Foto: archiv UO
ANGL IČ T I NA PRO L I ST Y U O HOW WELL DO YOU KNOW ENGLISH LITERATURE? CAN YOU GUESS WHICH BOOKS THESE EXTRACTS ARE FROM? 1 Pride and Prejudice – Jane Austin (1775 – 1817) 2 The Old Man and the Sea – Ernest Hemingway (1899 - 1961) 3 A Christmas Carol – Charles Dickens (1812 – 1870) 4 Forrest Gump – Winston Groom (1944 - ) 5 The Great Gatsby – F. Scott Fitzgerald (1896 – 1940) A And indeed the Three Spirits came to visit him. The first one looked like a child and it was the Ghost of Christmas Past. It took him to places of Scrooge’s childhood and reminded him of many episodes from that time. The second spirit was the Ghost of Christmas Present. It took him to the family of his clerk where he could see all the misery and poverty. Then it took him to his nephew’ s house and he realized how happy people could be although they were rather poor. He also could hear how nicely his nephew was speaking about him. The third one was the Ghost of the Future. Scrooge feared this one most of all. He could see his rooms after he had died, passers-by were robbing his property. He could see his own funeral, being totally forgotten by everybody. He could see many other things and he was observing them with horror in his eyes, his hands trembling.
C He wanted to talk about Daisy. She was the first “nice” girl he had ever known. He found her excitingly desirable. He went to her house. It astonished him – he had never been in such a beautiful house before. But he knew that he was in Daisy´s house by accident. She knew nothing about him. He had let her believe that he was fully able to take care of her. He didn´t tell her that he had no comfortable family standing behind him. He might have a splendid future as Jay Gatsby, but at present he was a penniless young man without a past. His soldier´s uniform protected him, but when he lost that, he would be a nobody. So he made the most of his time. He took what he could get – and in the end he took Daisy, one quiet October night. He had intended, probably, to take what he could and go – but now he found that he could not pull himself away from Daisy. He knew that Daisy was extraordinary, but he didn´t realize how extraordinary a “nice” girl could be. She disappeared that night into her rich house, into her rich, full life, leaving Gatsby – nothing.
B Everything about him was old except his eyes and they were the same colour as the sea and they were cheerful and undefeated. In the first forty days a boy had been with him. But after forty days without a fish the boy´s parents had told him that the old man was now definitely unlucky, and the boy had gone at their orders in another boat which caught three good fish the first week. It made the boy sad to see the old man come each day with his skiff empty and he always went down to help him carry either the coiled lines or the gaff and harpoon and the sail that was furled around the mast. The sail was patched with flour sacks and, furled, it looked like the flag of permanent defeat. Santiago thought he had no luck any more. But who knows? Maybe today. Every day is a new day. It is better to be lucky. But I would rather be exact. Then when luck comes you are ready.
D Mr. Bingley was certainly good-looking and very friendly. But his companion, Mr Darcy attracted more attention. He was not only betterlooking, but also (as people said) had 10,000 pounds a year. At first people admired him. But then they noticed he was proud. He danced once with each of Bingley´s sisters, but showed no interest in any other ladies. How different from Mr Bingley who danced every dance and made himself so popular with everybody – and in particular Mrs Bennet. For he danced with her eldest daughter, Jane, not just once, but twice. E I looked round for Bubba, but he wasn´t there. Then I heard that he was out in the rice field, and he was hurt, so I left my gun by the trees and ran back into the field. “Gump! You can´t go out there!” somebody shouted. But I just ran. Halfway out, I saw another man who was hurt. He was holding a hand up to me – so I picked him up and ran back to the trees with him. Then I ran out again and found Bubba. There was blood all over him and he had two bullets in his stomach. He looked up at me, and said, “Forrest, why did this happen?” What could I say? The he said, “Play me a song on the harmonica, will you?” There was still a lot of shooting going on, but I played a song. Then all the colour went out of Bubba´s face and he said something very softly: “Home”. And then he died. And that´s all I´ve got to say about that. Key: 1D, 2B, 3A, 4E, 5C
Připravila skupina AJ, CJP
9
VĚ DA A VÝ ZKUM
Pekařské výrobky předmětem výzkumu Již třetím rokem jsou v rámci výzkumného záměru Fakulty ekonomiky a managementu Univerzity obrany vyvíjeny pekařské směsi pro výrobu několika druhů chleba, běžného, celozrnného a jemného pečiva. Jedná se o ojedinělou moderní technologii, která doposud v patentové literatuře není známa. Účinnost vyvíjených směsí je sledována podle kriterií potravinové bezpečnosti, senzorické a nutriční přijatelnosti výrobků, jednoduchosti výroby a minimalizace nákladů na výrobu chleba a pečiva. O výzkumu i jeho dalších záměrech jsme hovořili s mjr. Ing. Tomášem Bézou, Ph.D., z Katedry logistiky FEM, který se tomuto výzkumu věnuje jako jeho hlavní řešitel. Z čeho vychází vaše studie o nových výrobních, resp. inovovaných pekařských technologiích? Vychází z hypotézy, že zabezpečení našich vojáků pekařskými výrobky v mnohonárodních operacích je na nedostatečné úrovni. To se také několikrát statisticky potvrdilo, když jsme dotazníkovou metodou hodnotili stravování a výživu v misích. Např. v Kosovu svoji nespokojenost s místním chlebem vyjádřilo
až 68 % vojáků. V Afghánistánu není situace o moc příznivější. Proč tomu tak podle vás je? Těch příčin je více, ale v zásadě jde o to, že tradiční pekařské výrobky v Česku se výrazně liší od těch zahraničních. Používáme jiné suroviny, jinou technologii výroby, jiný je i konečný výrobek vytažený z pece. Je pravda, že značná část potravin se v celosvětovém měřítku téměř neliší. Kupříkladu hovězí maso nebo pomeranč budou po celém světě téměř vždy stejné. S takovými komoditami problémy nebývají. S pekařskými výrobky je to ale jiné. Druhým významným aspektem nespokojenosti našich vojáků je skutečnost, že pekařské výrobky tvoří ve spotřebě Čechů velmi významný podíl. Možná nás překvapí statistiky, které uvádí, že celková roční spotřeba pekařských výrobků je až 100 kilogramů na hlavu. Z toho chleba tvoří asi čtyři pětiny. Pro srovnání – brambor průměrně za rok zkonzumujeme asi 80 kilogramů na jednoho občana. Pokud tedy voják v operaci přichází o možnost jíst takové pečivo, na které je zvyklý, mohou u něho při tak významném množství ve stravě nastat problémy. Skutečně? A jaké může mít náš voják problémy z konzumace zahraničního pečiva? Budete se možná divit, ale těch problémů může nastat hned několik. Nejvýznamnějším z pohledu spokojenosti vojáka jsou naprosto rozdílné senzorické a reologické vlastnosti výrobků. To je nejpatrnější u chleba. Chléb je téměř po celém světě vyráběn pouze z pšeničné mouky. Něco jako naše veka nebo toastový chléb. Čili prázdná energie s velmi nízkou biologickou hodnotou, naopak vysokým glykemickým indexem a nevyhovující konzistencí. Naprosto nevhodná strava pro válečníka.
10
Mnohem vhodnější by bylo nahradit tento chléb chlebem s vyšším podílem žitné mouky. Ten je na první pohled tmavý, ale může být také pouze obarvený. Pšenično-žitný či žitnopšeničný chléb, podle poměru mouk, dodává tělu energii postupně, obsahuje více vlákniny, lépe zasytí a déle si uchovává čerstvost. Co se týče rohlíků, jako zástupců běžného pečiva, ty jsou také naší celosvětovou raritou. Ale o ty tu až tak moc nejde. Celozrnné a jemné pečivo považují naši vojáci v mnohonárodních operacích dokonce za chutné. Ale ptala jste se na ty problémy. Velmi zásadní problém může nastat v oblasti potravinové bezpečnosti, a to zejména v operacích, ve kterých nelze chleba a pečivo outsourcovat – čili získávat dodavatelsky. Např. při naší samostatné výstavbě EU Battle Group. Ohniska
VĚ DA A VÝ ZKUM konfliktů se převážně odehrávají v zemích třetího světa, ve kterých je velmi nízká hygienická úroveň, chybějící příslušná legislativa a také nedostatečně rozvinutý průmysl. Těžko v takových případech počítat s dodávkami bezpečných potravin od místních výrobců. O problému, který jsem si nechal záměrně jako poslední, naši velitelé, z pro mě nepochopitelných důvodů, neradi slyší. Nicméně je skutečností, že strava má také velmi významný a často opomíjený psychosociální rozměr. Má dávat pocit pohody, domova, udržovat welfare vojáků na patřičné úrovni. Místo toho jsou ale naši vojáci naopak podrobováni stresu z absence základní potraviny ve stravě. To by nemělo být. Víte, to, že je voják na prvním místě, pochopili např. Francouzi už na začátku 90. let v operaci SFOR. Původně si nechali dodávat pekařské výrobky zahraniční firmou. Kdo ale může dělat bagety lépe než oni? Po této špatné zkušenosti přišli s kontejnerovou pekárnou a pečivo, pokud to jde, si v operacích už zásadně připravují sami. Uvědomme si také dobře, že náš chléb je i významnou součástí české národní identity. Je to symbol jedinečnosti, kterým se lišíme od ostatních národů Evropy, ale i světa. Chlebem a solí vítáme významné hosty. Nebo třeba v modlitbě Otčenáš stojí: „Chléb náš vezdejší dej nám dnes“. To jsou příklady, které tuto skutečnost jen podtrhují. Ať se nám to líbí, nebo ne, aspekt duševna a také duchovna je ve stravě stejně tak důležitý, jako je její biologická nebo energetická hodnota. Můžete nám říci, čím konkrétně se ve vašem projektu zabýváte? Jde nám o to, abychom „vytěžili“ možnosti, které se nabízí v tržní síti a vhodně je zapracovali do armádních podmínek. Mám na mysli soudobé pekařské technologie, které se od dob fungování vojenských pekáren KPN a JANA podstatně změnily. Při pekařské výrobě se dnes v zásadě využívají zlepšující přísady, jakési premixy, které významně zkracují výrobní časy. Nezabýváme se tvorbou nových receptur. Na trhu je totiž spousta firem, které se třeba několik let zabývají jen drobným dolaďováním určité receptury. Živí se tím, bylo by to nošením dříví do lesa. My se v naší vědecké práci zabýváme výzkumem 100% pekařských směsí, jejichž výhoda by spočívala v minimalizaci časových ztrát při přípravě výrobků. Smě-
si by byly připravené, obsluha by jen odměřila správné množství vody. Tuto variantu považujeme v misích za ideální. Uplatnění by ale určitě také našla při krizovém řízení obyvatelstva. Dá se říci, že výzkum těchto směsí je taková malá revanš pekařskému oboru za ty receptury, které jsme si vypůjčili. Doufáme, že se nám podaří tento obor posunout o kousek dál. Máme tomu rozumět tak, že se chystáte své výsledky průmyslově chránit? Ano, to bychom rádi. Před podáním přihlášky vynálezu o tom ale nelze moc dopodrobna mluvit. Pokusy stále probíhají, ale jeden nebo možná i více patentů, popř. užitných vzorů, určitě přihlásíme. Hovoříte o směsích. Má ale armáda ve své výzbroji v současnosti nějaké pekárny? Nebo jak zamýšlíte, že si vojáci v operacích pekařské výrobky budou vyrábět? Ve výzbroji AČR pekárny nejsou a patrně ani nebudou. Jak jsem již naznačil, pekárny, které byly v armádní výzbroji dříve, byly jako zastaralé a nepotřebné již vyřazeny. Jejich kapacita by dnes zbytečně několikanásobně převyšovala potřeby vojsk. No a se změnou zdrojového rámce vývoj a zavedení nové kontejnerové pekárny není také na pořadu dne. My jsme se snažili těmto podmínkám přizpů-
sobit a podařilo se nám vynajít takovou technologii, která by využívala kuchyňská zařízení, která jsou již dnes běžnou součástí stacionárních varen i v misích. Jedná se o výrobu chleba a pečiva v konvektomatech. Do pole pak chystáme ověřit tuto technologii v nové polní kuchyni POKA 4, ve které je také zabudovaný konvektomat. Jen je potřeba vše odzkoušet a následně zpracovat metodiky pro přípravy jednotlivých výrobků. Počítáme s výrobou formových chlebů a jemného pečiva, jako jsou vánočky, muffiny, nebo třeba i s přípravou litého perníku. Na závěr mi dovolte otázku, kdo a kdy se s vámi touto problematikou zabývá? To je trošku problém. Upřímně řečeno, v pracovní době to lze jen stěží. Povinností je mnoho, takže se s doktorandy a studenty, kteří na projektu spolupracují, scházíme zejména po pracovní době. Pokud máte na mysli instituce, tak intenzivně spolupracujeme s dvěma vedoucími firmami v oboru a s Ústavem potravinářského inženýrství na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, kde s námi spolupracují v oblasti mikrobiologie a sledování kvality tuků dvě diplomantky. Ptala se: Mgr. Zdeňka Dubová Foto: Mgr. Zdeňka Dubová
11
KONF E R E NCE
Není návrat jako návrat Profesní kariéra doc. MUDr. Leo Kleina, CSc., by vydala na zvláštní monografii. Bez ohledu na to, zda operoval v nemocničním plášti či působil v uniformě brigádního generála ve strukturách NATO, jeho užší odborný zájem vždy směřoval zejména k plastické a rekonstrukční chirurgii a léčbě popálenin. Své zkušenosti dnes mimo jiné předává studentům na Fakultě vojenského zdravotnictví UO v Hradci Králové.
Řecký filozof Herakleitos řekl, že „nelze dvakrát vstoupit do téže řeky“. Sofistikovaný čtenář jednoho internetového blogu tento významný citát doplnil: „ale možná lze dvakrát vstoupit do téhož rybníka“. Jak je tomu ve vašem případě? Pokud vím, loni jste se opět vrátil na Fakultu vojenského zdravotnictví, kde jste již dříve působil. Ano, pracuji zde opět, ale zmírnil bych slovo „vrátil“, neboť já jsem v širším slova smyslu vlastně nikdy neodešel. Vím, že to může znít podivně, ale ani řeka, ani rybník. Principem mé činnosti ve vojenské medicíně bylo, ať už jsem se nacházel fyzicky kdekoli, že odborná spolupráce s VLA JEP, LF UK i FN v Hradci Králové v mnoha rovinách nepřetržitě pokračovala a táhla se jako červená nit mým celým profesním životem. I z Belgie jsem některé záležitosti konzultoval se svými kolegy právě zde. Slovo kontinuita bych použil jako protiklad k Herakleitově jistě správné myšlence.
12
Když jsem očekával jednou v Hradci Králové na heliportu ministra obrany, moje první slova byla: „Pane ministře, vítám vás v hlavním městě vojenské medicíny naší země.“ On to tehdy vřele přijal a myslím, že mi dobře rozuměl. Po návratu ze zahraniční, po dvouletém působení ve funkci náčelníka Zdravotnické služby AČR a po odchodu z Kliniky popáleninové medicíny 3. LF UK a FNKV Praha, kde jste pracoval až do března minulého roku jako její přednosta, jste se stal vedoucím Katedry válečné chirurgie Fakulty vojenského zdravotnictví na Univerzitě obrany. Co to pro vás znamená? Znamená to jakési „dotažení (završení) kruhu“, neboť mohu působit tam, kde jsem
získával základy svého medicínského a vojenského vzdělání. Jedná se o vojenské akademické prostředí, v němž mohu předávat kolegům a současným studentům své zkušenosti, které vertikálně i horizontálně zasahují celou řadu oblastí vojenské medicíny. Znamená to i práci v prostředí příjemném, mně důvěrné známém, v kolektivu pro věc zapálených lidí. Jakým směrem se ubírá vaše vědecko-výzkumná práce? Vědecko-výzkumná práce je jednou ze stěžejních oblastí činnosti naší katedry. Máme dobře rozpracovaný několikaletý výzkumný záměr orientovaný na klinickou válečnou chirurgii, jehož cílem je zlepšení péče o raněné v polních podmínkách. Jedná se např. o moderní metody stavění krvácení, ošetření zlomenin pohybového aparátu, léčbu traumatického šoku, prevenci infekcí v ráně apod. V experimentální oblasti se
Brigádní generál v záloze doc. MUDr. Leo Klein, CSc.
Od svých školních let měl jasný životní cíl pro své povolání – chtěl se stát vojenským lékařem. Po maturitě na SVVŠ v Prostějově odešel studovat vojenskou lékařskou fakultu (tehdejší VLVDÚ JEP) do Hradce Králové. Od 18 let se tak jeho profesní život spojil s vojenskou medicínou. Po ukončení studia a postgraduálním školení ve VN Olomouc pracoval tři roky jako útvarový lékař v posádce Hranice. V této době složil atestaci z vnitřního lékařství i státní zkoušky z německého jazyka. Měl zájem o chirurgické obory a v roce 1980 nastoupil na místo chirurga nejprve zdravotnického praporu a později chirurgického oddělení VN Olomouc. Po složení atestace z všeobecné chirurgie I. stupně uspěl v roce 1984 v konkurzním řízení na místo asistenta Katedry válečné chirurgie Vojenského lékařského výzkumného a doškolovacího ústavu Jana Evangelisty Purkyně a nastoupil současně na Chirurgickou kliniku FN v Hradci Králové. Vedle léčebně preventivní a klinické činnosti se intenzívně věnoval rovněž pedagogické a vědeckovýzkumné práci. V roce 1989 atestoval z plastické chirurgie, v roce 1994 obhájil kandidátskou dizertační práci a v roce 1998 se habilitoval. Od roku 1995 byl vedoucím lékařem Oddělení plastické chirurgie a léčby popálenin chirurgické kliniky a zástupcem vedoucího Katedry válečné chirurgie VLA JEP. Absolvoval několik zahraničních studijních pobytů v SRN, Belgii, USA, Itálii. V letech 1999–2002, již jako brigádní generál, pracoval jako zdravotnický poradce vrchního velitele vojsk NATO v Evropě (ACE Medical Advisor) a náčelník zdravotnického oddělení SHAPE (Supreme Headquarters Allied Powers Europe) v Belgii. Po návratu do České republiky byl náčelníkem Vojenské zdravotnické služby AČR až do svého odchodu do zálohy v březnu 2004. Následně pracoval jako přednosta Kliniky popáleninové medicíny 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v Praze. V dubnu minulého roku se vrátil na svou Alma mater – na nynější Fakultu vojenského zdravotnictví Univerzity obrany, kde pracuje jako vedoucí Katedry válečné chirurgie.
STU DI UM (Dokončení ze str. 12) výzkum ubírá nejmodernějším současným trendem endoskopického operovaní přes přirozené tělesné otvory (tzv. systém NOTES). Mně osobně se navíc pro letošní rok podařilo získat i přímý grant NATO ke spolupráci se zahraničním partnerem pro oblast řešení situací s hromadným výskytem raněných. V tomto projektu odborně podpoříme vojenské lékaře ze zemí PfP (Partnership for Peace) a Středozemního dialogu. Kdybyste měl pár slovy říct, co vás na vaší práci baví nejvíce, co by to bylo? Medicína je krásná tím, že se zabývá člověkem se vším všudy, tak říkajíc jeho tělem i duší. Vzhledem k tomu, že člověk sám i vše kolem nás se neustále mění a vyvíjí, je na medicíně nejzajímavější její dynamika a rozvoj. Právě každodenní styk s pacienty je asi tím nejzajímavějším momentem vůbec. V práci pedagogické mne nejvíce těší úspěchy našich studentů a mladých kolegů, kteří rozvíjejí úspěšně a s elánem chirurgii i válečnou chirurgii do nových možností. Máte ve své chirurgické praxi nějaký lékařský případ, v němž jste překonal možnosti medicíny? „Hranice“, a v medicíně obzvláště, mohou být velice relativním pojmem. Zkušenosti ukazují, že i u zdánlivě banálních záležitostí může dojít k závažným komplikacím a někdy velmi složitý, takzvaně „ztracený“ případ může na-
konec dopadnout dobře. Proto je třeba ke každému jednotlivému nemocnému přistupovat s maximální soustředěností a zodpovědností. Vzpomínám na jednu pacientku, která se již před mnoha lety pokusila ukončit svůj život sebezapálením. Měla popáleniny na 36 % tělesného povrchu, ale podařilo se ji zachránit. Při odchodu z našeho oddělení mi slíbila, že takovou věc už nikdy neudělá. Mnoho roků jsem od ní na Vánoce dostával pozdrav a novoroční blahopřání. Jste spoluautorem knihy z oboru válečné chirurgie, zabývající se uceleným a nejaktuálnějším pohledem na problematiku zajištění chirurgické péče o raněné a nemocné v polních podmínkách v době ozbrojených konfliktů, humanitárních krizí či v podmínkách živelních katastrof. Povězte nám o ní něco. V knize jsem se snažil shrnout více než dvacetileté vlastní zkušenosti z oboru i soudobé poznatky mých kolegů v situaci. Poslední oborová monografie vyšla u nás před 27 lety. Bezprostřední práce na knize trvala téměř dva roky Nejvíce jsem si cenil mezinárodní spolupráce – přispěli do ní i dva významní vojenští lékaři z Německa a Velké Británie. Práce na knize je mnohdy úmorná, ale když vyjede čerstvý výtisk z tiskárny, je to krásný pocit, kdy si člověk řekne – stálo to za to. Jste také autorem jedné monografie, autorem kapitol v dalších desíti monografiích, autorem a spoluautorem pěti učebních tex-
tů, více než osmdesáti publikací v domácím a zahraničním odborném tisku. Přednesl jste více než dvě stě přednášek doma i v zahraničí, byl jste hlavním řešitelem dvou grantových výzkumných úkolů, jste také autorem nebo spoluautorem pěti obhájených závěrečných výzkumných zpráv. Nevím, zda byl tento výčet kompletní, ale chtěla bych se zeptat, čeho si ve své publikační činnosti považujete nejvíce? Z této oblasti mám mnoho zážitků a vzpomínek, patřily by sem např. vyžádané komentáře v zahraničních časopisech, vyžádané přednášky nebo zajímavé diskuse na odborných fórech při setkáních s legendami světové medicíny, které jsme až do určité doby znali jen z učebnic. Z nedávného období bych třeba mohl zmínit svou dvouletou práci ve vědeckém výboru 35. světového kongresu vojenské medicíny ve Washingtonu. Z osmnácti vybraných členů jsem byl jedním ze dvou Evropanů, přičemž jsem při vlastním kongresu řídil čtyři odborné sekce. Nejen tuto, ale veškerou odbornou činnost, především v mezinárodním prostředí, do níž jsem měl možnost se zapojit, jsem vždy bral jako poctu a reprezentaci české vojenské i civilní medicíny, Armády České republiky a její Vojenské zdravotnické služby, jejíž uniformu jsem po dobu třiačtyřiceti let s hrdostí nosil. Ptala se: Mgr. Zdeňka Dubová Foto: archiv doc. MUDr. Leo Kleina, CSc.
13
ROZHOVOR
Střípky z mise v Kosovu
V minulém čísle Listů Univerzity obrany jsme přinesli rozhovor s kapitánkou MUDr. Michaelou Husárovouz Katedry vojenské hygieny Fakulty vojenského zdravotnictví UO v Hradci Králové, která se koncem ledna vrátila z mírové mise KFOR z Kosova. Spolu s ní tam ve stejné době pobýval i její kolega kapitán Bc. Tomáš Halajčuk z téže katedry.
Hlavním úkolem českých vojáků v této misi je zajistit bezpečné a klidné prostředí pro všechna etnika, bojovat s organizovaným zločinem a monitorovat situaci podél administrativní hranice mezi Kosovem a Srbskem. Víme, že největšími problémy jsou tam špatná sociálně-ekonomická situace a nedostatečné zásobování elektrickou energií a pitnou vodou. Množí se případy krádeží, domácího násilí, distribuce drog, nelegálního držení zbraní a nelegální těžby dřeva. Co z toho jste poznal na vlastní kůži? Moje místo bylo na velitelství Multinational Task Force-Center /MNTF(C)/, a tudíž jsem se do nějaké větší akce nedostal. Na vlastní kůži jsem naštěstí poznal pouze tradiční výpadky elektrického proudu. Účastnil jsem se ale několika jednání mezi elitami lokální zdravotnické služby a vedoucími funkcionáři zdravotnické služby KFOR, kde se diskutovalo o aktuálních problémech místních zdravotníků, pramenících právě ze zmíněné, ne právě optimální situace v zemi. Všechny tyto aspekty života se promítají do špatného zdravotního stavu obyvatelstva, zejména v porovnání se situací v Evropské unii. Je zřejmé, že Kosovo čeká k faktické nezávislosti ještě velmi dlouhá cesta. Byla to vaše první mise, anebo máte již podobné předcházející zkušenosti? Zkušenosti jsem neměl, protože šlo o mou první misi. Jaká byla vaše konkrétní pracovní náplň? Moje práce spočívala v koordinaci všech zdravotnických Rolí 1 v našem úkolovém uskupení /MNTF(C) – Multinational Task Force-Center/, v plánování nácviku zásahů mezinárodních zdravotnických jednotek nebo v zabezpečení mezinárodních operací MNTF(C). (Poznámka autora: Zdravotnické etapy jsou rozděleny do více úrovní a označují se jako Role; číslo vyjadřuje příslušný stupeň. Role 1 odpovídá prapornímu obvazišti.) Dále jsem spolu se svým finským kolegou odpovídal za komunikaci s „náčelníkem“ zdravotnické služby KFOR a se zdravotnickými zařízeními v jiných Mnohonárodních úkolových uskupeních MNTF a za koordinaci společných operací, zpracovával jsem periodická hlášení, která jsem posílal na velitelství KFOR, a v případě reálného zásahu zdravotnických složek jsem byl členem týmu, který koordinoval jejich zásah a současně jsem odpovídal za odsun raněných. Stalo se vám, že jste zažíval „ponorkové“ stavy? Syndromu ponorkové nemoci jsem se před výjezdem do mise, upřímně řečeno, poměrně obával, ale realita byla naštěstí úplně jiná. Skupina lidí, se kterou jsem byl na velitelství, vytvořila hned na začátku výbornou partu, takže pro vznik „ponorky“ nebyl žádný prostor.
Jakou nejcennější zkušenost si z půlročního působení v Kosovu odnášíte? Jsem velmi rád, že jsem mohl pracovat v mezinárodním prostředí a poznat spoustu
14
nových lidí, z nichž se několik stalo i mými přáteli. Práce v kolektivu složeném ze šesti národností, kde potřebujete dosáhnout společného cíle, je velmi zajímavá a v mnohém také poučná, neboť nepoznáváte jen cizí pohled na situaci, ale zároveň se také dozvídáte něco nového o sobě. Pozitivním zjištěním je pro mne i to, že v případě názorové nebo jiné neshody se každý snaží tomu druhému vyjít maximálně vstříc a problém se tak vyřeší podstatně rychleji.
Kdybyste měl říct, co vám půlroční působení v kontingentu přineslo profesně, co by to bylo? Když pominu intenzivní jazykový kurz v podobě každodenní práce v mezinárodním prostředí, pak se jedná jednoznačně o zjištění, jak fungují zdravotnické prvky zahraničních armád v mírové misi. Máte i takové zážitky, na něž byste nejraději zapomněl? Na žádný si nevzpomínám, takže ne. A co nějaké pozitivní a nezapomenutelné dojmy? Jednoznačně pozitivní dojem na mně udělala parta lidí, se kterou jsem měl tu čest pracovat na jednom velitelství. Nezapomenutelné dojmy mám z Kosova jako země, protože tamní styl života je pro nás místy nepochopitelný, a to nejen v negativním smyslu slova. Co například vám přišlo nepochopitelné? Asi nejvíc je pro mě nepochopitelný vztah místních obyvatel k životnímu prostředí. Takhle v mnoha případech nevratně zničenou přírodu jsem dlouho neviděl. Netýká se to pouze toho mála průmyslových podniků, které se na území Kosova nachází, ale jde také o naprostou apatii lidí k okolí lidských příbytků. Po návratu z Balkánu se uzavřela jedna krátká kapitola vaší profesní kariéry. Udělal jste za ní tečku, anebo toužíte po další misi? Jelikož mám z této mise veskrze kladné dojmy a zkušenosti, rád bych ještě nějakou misi v budoucnu absolvoval. Myslím ale, že si teď nějaký ten pátek raději pobudu doma s rodinou. Ptala se: Mgr. Zdeňka Dubová Foto: archiv autora Multinational Task Force-Centre, MNTF(C), nebo také Mnohonárodní úkolové uskupení Střed, je jedním z pěti vojenských celků, které v rámci operace NATO „Joint Enterprise“ v Kosovu působí. V roli vedoucího státu je v současné době Finsko. Velitelem MNTF(C) je brigádní generál Kyösto Halonen. MNTF(C) je jednotka úrovně brigádního úkolového uskupení, která operuje ve střední a severovýchodní části Kosova. Podle rozhodnutí velitele operace však může plnit a plní operační úkoly na celém území Kosova. Mnohonárodní úkolové uskupení Střed je operačně nadřízeno kontingentu AČR v silách KFOR. (Zdroj: www.army.cz.)
NATO
UO si připomněla výročí vstupu do NATO
P
Přesně v den 10. výročí přistoupení České republiky k Severoatlantické smlouvě se 12. března 2009 uskutečnilo slavnostní shromáždění příslušníků Univerzity obrany. Úvodem slavnostního shromáždění převzalo šest příslušníků UO pamětní odznaky NATO 1999-2009. Pamětní odznak NATO, jako ocenění osobního podílu a vynaloženého úsilí při procesu integrace ČR do vojensko-politických struktur NATO, udělila ministryně obrany sedmnácti příslušníkům Univerzity obrany.
V čestném předsednictvu zasedli zástupce rektora a velitele brněnské posádky plk. gšt. Ing. Josef Trojan, prorektor pro vnější vztahy UO plk. Ing. Jaroslav Průcha, prorektor pro vědeckou činnost plk. doc. Ing. Martin Macko, CSc., místopředseda Svazu pomocných technických praporů – vojenské tábory nucených prací JUDr. Bohumír Dufek, děkan FVT plk. prof. Ing. Zdeněk Vintr, CSc., a tajemník FEM pplk. Ing. Jaroslav Holý. Na shromáždění nechyběli ani představitelé ředitelství ústavů, vedení odborů a oddělení rektorátu, členové vědecko-pedagogického sboru a zástupci studentské obce. Poté zástupce rektora plk. gšt. Josef Trojan přednesl úvodní projev, v němž zdůraznil význam začlenění České republiky do Severoatlantické aliance, které bylo významným impulsem pro transformaci české armády a postupnou integraci do aliančních struktur.
„Naše armáda za deset let prošla zásadními přeměnami ve všech oblastech. Byla ukončena vojenská základní služba a armáda se stala plně profesionální, změnila se struktura armády, systém velení a řízení, systém přípravy jednotek, vybavenost zbraněmi, technikou a materiálem,“ podotkl na adresu změn AČR plk. gšt. Trojan. Dále mimo jiné připomněl, že působení české armády v NATO se projevilo i ve výchovně-vzdělávacím procesu na Univerzitě obrany. Do odborné přípravy studentů fakult a posluchačů kariérových kurzů byly implementovány standardy NATO, zařazeny nové informace a zkušenosti ze zahraničních operací. Zkvalitnila se i jazyková příprava. Univerzita obrany se stala také uznávaným leaderem realizace Boloňského procesu v
oblasti vysokoškolské přípravy příslušníků ozbrojených sil v rámci středoevropské iniciativy vojenských škol a univerzit. Důležité kroky podniká Univerzita obrany v rámci přípravy Military Erasmus Evropské unie. Ve dnech 20. až 22. dubna letošního roku bude naše škola například pořádat v Brně mezinárodní seminář k Military Erasmus, který bude jednou z klíčových akcí v rámci českého předsednictví Evropské unie. Major Ing. Miroslav Krčmář z Ústavu strategických a obranných studií UO ve svém referátu připomenul několik momentů z nedávné historie, která předcházela našemu vstupu do Aliance. Dotkl se důležitých milníků na naší cestě do Aliance, jako například programu bilaterální vojenské spolupráce, do kterého byla AČR přizvána. Tímto programem byl americko-český projekt Mil-to-Mil, který byl v AČR zahájen v roce 1993 a v jehož rámci se uskutečnilo mnoho cest a návštěv odborníků AČR u různých složek Armády Spojených států a naopak. Dalším milníkem na naší cestě do NATO, o kterém se zmínil mjr. Krčmář, byl program Partnerství pro mír, jehož hlavním cílem je spolupráce s Aliancí v oblasti společného plánování, výcviku, vojenských cvičení a dalších aktivit, a zejména dlouhodobý rozvoj vojenských sil zúčastněných států tak, aby mohly operovat společně s jednotkami států Aliance. Referát ukončil citátem bývalého politika Miloše Zemana: „Členství ČR v Alianci je nutné, neboť zabrání zahraničním turistům, aby do země přijížděli v tancích, a nikoli v autobusech, vlacích nebo letadlech.“ Vystoupením místopředsedy Svazu pomocných technických praporů – vojenské tábory nucených prací JUDr. Bohumíra Dufka a hymnou NATO bylo slavnostní shromáždění k 10. výročí vstupu ČR do Severoatlantické aliance ukončeno. Text a foto: Mgr. Zdeňka Dubová
15
SPORT
Ohlédnutí za Zimními sportovními hrami Jednou z vrcholných sportovních akcí v resortu Ministerstva obrany byly v letošním roce Zimní sportovní hry. Pořadatelství této akce, která se koná jedenkrát za tři roky, se ujalo velitelství Společných sil v Olomouci. Mistrovství proběhlo od 19. do 23. ledna v Jeseníkách a Prostějově v těchto disciplínách: lední hokej, sjezdové lyžování, běžecké lyžování, snowboarding a závod skialpových hlídek. Soutěží se účastnili vybraní reprezentanti čtyř soutěžních směrů: Společných sil, Sil podpory a výcviku, vojenských škol a Ministerstva obrany a jemu přímo podřízených útvarů. Reprezentační družstvo vojenských škol bylo složeno převážně z příslušníků Univerzity obrany – jak FEM, FVT, tak i FVZ Hradec Králové – a doplněno o příslušníky vojenského oboru Fakulty tělesné výchovy a sportu UK Praha. Turnaj v ledním hokeji Turnaj v ledním hokeji probíhal ve dvou dnech na zimním stadionu v Prostějově za účasti čtyř družstev. Družstvo vojenských škol bylo tvořeno deseti hráči UO a pěti hráči VO FTVS UK. Od počátku bylo zřejmé, že o prvenství svedou souboj družstva vojenských škol a Sil podpory a výcviku. Jejich vzájemný souboj byl na pořadu turnaje již první den, a přestože se příznivěji vyvíjel pro naše družstvo, nakonec skončil remízou 3:3. V dalších
16
utkáních naše družstvo porazilo výběr Ministerstva obrany v poměru 7:0 a výběr Společných sil 6:3. Vzhledem k tomu, že i družstvo Společných sil vyhrálo svá utkání, nakonec rozhodovalo při stejném rozdílu skóre až další pomocné kritérium – vyšší počet vstřelených branek, a tak naše družstvo obsadilo druhé místo. Po „hubených“ letech je to velký úspěch, o který se zasloužili příslušníci UO: por. Bc. Ivo Dumišinec, prap. Ondřej Hrabánek, prap. Martin Jansa, pprap. Jaromír Evan, pprap. Jan Skřejpek, prap. Bc. Petr Humpolíček, pprap. Jan Holeček a rtm. Karel Šmejkal. Běžecké lyžování Závody v běžeckém lyžování probíhaly na tratích v okolí hotelu Kurzovní na Pradědu. Zatímco v mužských kategoriích jsme zaznamenali „pouze“ čtvrté místo pprap. Petra Císaře v běhu klasickou technikou na 15 km v kategorii do 35 let, v ženské části těchto soutěží dominovala pprap. Helena Holečková, která zvítězila s přehledem jak v závodě na 5 km volnou, tak i klasickou technikou. Shodně druhá místa v těchto závodech obsadila kpt. Blanka Jiráňová z našeho družstva. V závodě smíšených štafet obsadila štafeta vojenských škol ve složení pprap. Helena Holečková, prap. Petr Císař a prap. Jan Tancibudek v silné konkurenci druhé místo. Sjezdové lyžování a snowboarding Závody ve sjezdovém lyžování a snowboardingu probíhaly v areálu „Myšák“ Karlov. Zatímco v ženských kategoriích jsme neměli žádné zastoupení, v mužských kategoriích
jsme dosáhli několika výborných umístění. V slalomu mužů kategorie do 35 let obsadil 4. místo pprap. Ondřej Botlík. V obřím slalomu stejné kategorie obsadil bronzovou příčku prap. Jan Tancibudek. V zajímavém a dramatickém skicrossu se až do finále probojoval pprap. Botlík a obsadil konečné čtvrté místo. V závodech ve snowboardingu jsme měli zastoupení v obou věkových kategoriích. V mladší kategorii do 35 let obsadil prap. Vojtěch Kuchyňka z UO shodně druhá místa ve slalomu i obřím slalomu. Ve starší kategorii – nad 35 let – zvítězil jak ve slalomu, tak i obřím slalomu pplk. Stanislav Chvosta. Boardcross V dramatickém boardcrossu, závodu bez věkových kategorií, jsme zaznamenali velký úspěch, když v konkurenci šestnácti dalších závodníků postoupili do čtyřčlenného finále tři naši závodníci a nakonec skončili v pořadí druhý prap. Vojtěch Kuchyňka, třetí pplk. Stanislav Chvosta a čtvrtý prap. Jan Bořil. V závěrečném skialpovém závodě družstev jsme neměli zastoupení, naše hlídky sice byly přihlášené, ale ze zdravotních důvodů se nezúčastnily. Slavnostní vyhlášení výsledků proběhlo ve čtvrtek 22. ledna ve skiareálu Kopřivná za přítomnosti rektora UO brigádního generála prof. Ing. Rudolf Urbana, CSc., dr. h. c., který předával ceny i sportovcům reprezentujícím Univerzitu obrany a vojenské školy. Text a foto: pplk. Mgr. Stanislav Chvosta, CTVS
SPORT
Výroční přezkoušení z tělocviku je opět tady! Pro někoho běžná rutinní záležitost, pro jiného noční můra, která ho pronásleduje s příchodem jara téměř neustále. Řeč je o výročním přezkoušení z tělocviku, které musí absolvovat každý voják z povolání v průběhu kalendářního roku. Protože první termíny přezkoušení z TV jsou plánovány na květen, je stále dost času na zlepšení tělesné kondice a přípravu organismu na požadovanou úroveň. Tento článek by měl pomocí základních informací o sportovním tréninku správně nasměrovat všechny vojáky z povolání, kteří cítí, že jejich tělesná zdatnost v průběhu období od minulého přezkoušení poklesla, avšak mají chuť se zlepšit a samotné přezkoušení nebrat jako „nutné zlo“, ale jako příjemnou záležitost. Na Vědeckém a servisním pracovišti tělesné výchovy a sportu (CASRI) byl vytvořen program, jehož přednost tkví v jeho přístupnosti všem a v jeho jednoduchosti. Tělesné aktivity vojenského profesionála mají svá pravidla, a pokud chceme, aby nám přinášely maximální efekt, dobrou kondici a příjemné prožitky, je potřebné tato pravidla a tyto zásady znát a dodržovat. Tato pravidla představují minimum, které bychom měli realizovat, aby náš trénink měl smysl. Základní pravidlo, které bychom měli minimálně prvních šest týdnů dodržovat, zní: POHODA. Pro většinu z nás není naším cílem překonávání rekordů a usilování o mistrovské medaile. Naším cílem je tělesná aktivita v klidu, bez nepříjemných pocitů a pro radost z pohybu samotného. Ve sportu a v tréninku se nedá nic dohnat během jednoho dne. Na zvýšenou zátěž si tělo musí zvykat. Postavme si odpovídající cíle zaměřené zejména na zvyšování relativní, tj. vlastní výkonnosti. Je důležité dodržovat základní principy sportovního tréninku, jako jsou zejména četnost tréninkových jednotek, doba zatížení v jednom tréninku a intenzita. Nezanedbatelný je samozřejmě spánek, pitný režim, strava, evidence atd.…
rovnoměrně rozložit trénink v týdenním programu. Klasické rozložení je úterý, čtvrtek, sobota.
Doba tréninku – objem
Zaznamenává se v minutách a někdy se o době hovoří také jako o tzv. objemu. Pro náš trénink je ideální doba 30 minut. Kratší doba nezajišťuje zapojení všech energetických zdrojů v těle, a tím i trénink jejich využití. To vychází z energetických pochodů ve svalech. Využívání cukrů jako zdroje energie pracujících svalů začíná v první minutě zatížení a zásoby cukrů vydrží zhruba 2 hodiny, než se vyčerpají. Využívání tuků, pro dodávání energie svalům, nastupuje postupně od prvních minut zatížení. 50 % podílu na energetickém „krytí“ činnosti svalů dosahuje mezi 15–25 minutou a k maximu se přibližuje po 60–90 minutách souvislého zatížení a postupného vyčerpávání zásob cukru.
Pokud budete dodržovat po dobu 6 týdnů tyto zásady, tzn. provozovat tělesnou aktivitu 3x týdně po 30 minutách při intenzitě 130 tepů za minutu, budete cítit, že tělesná aktivita vám přináší příjemný, dobrý pocit, který bude ruku v ruce spojen s lepší tělesnou kondicí. Centrum tělesné výchovy a sportu UO je vybaveno potřebným měřicím zařízením TF (sportestry), jež je možno zapůjčit a vyzkoušet. Zároveň lze na tomto pracovišti případným zájemcům pomoci sestavit individuální tréninkové plány, které budou zohledňovat principy sportovního tréninku a dílčí aspekty samotných zájemců. Text: pplk. PhDr. Jiří Sekanina (CTVS) Foto: Mgr. Zdeňka Dubová
Intenzita (TF)
Je nejčastěji vyjádřená tepovou frekvencí. Obecně se udává, že max. TF je 220 - věk. V rámci našeho tréninku bychom se měli pohybovat na úrovni okolo 130 tepů za min. Práce srdce v tomto režimu je efektivní a srdce dosahuje největšího tepového objemu – tj. vytlačí do krevního oběhu nejvíce krve na jeden srdeční stah. Krevní řečiště je při této frekvenci otevřeno do nejmenších vlásečnic. Je těžké ji přesně dodržet, a proto platí plus mínus 20. Není nutno dosahovat frekvencí vyšších než 150 tepů za minutu, jelikož tato hodnota odpovídá vrcholovému tréninku. Frekvence pod 100 tepů za minutu již není dostatečným podnětem pro adaptační změny.
Pohybová aktivita
Nejvhodnější aktivita je taková, která je nám příjemná a kterou jsme schopni provádět delší dobu. Abychom eliminovali přetrénování, je vhodné aktivity střídat. Nabídka tělesných cvičení a aktivit pro rozvoj vytrvalostikondice je široká, čímž si tréninky můžeme udělat pro sebe příjemné a zábavné. Jen pro nástin uvádíme výčet běžných pohybových aktivit: běh, cyklistika, běh na lyžích, plavání, aerobic, bicyklový ergometr, spinning, běhátko, veslování, stepr atd.
Základní pravidla pro plánování a realizaci týdenního kondičního programu jsou: Frekvence
Minimální počet tréninků v týdnu jsou tři. I při této minimální frekvenci je nutné
17
K U LT U R A
IV. reprezentační ples FEM
V pátek 6. března 2009 uspořádali příslušníci Fakulty ekonomiky a managementu v Klubu UO svůj již IV. reprezentační ples. Pozvání děkana FEM na ples přijali čestní hosté, mezi nimiž nechyběli rektor-velitel prof. Ing. Rudolf Urban, CSc., s chotí, předsedkyně závodního výboru ČMOSA doc. Ing. Šárka Sobotková, CSc., s manželem a generální sponzor – zástupce firmy T-Soft Praha Ing. Michal Vaněček, Ph.D. Kromě zaměstnanců fakulty byli nejpočetnějšími účastníky plesu studenti a studentky FEM. To je také jeden z nejdůležitějších motivů pro pořádání plesu – vytvořit další příležitost pro společenské setkávání učitelů a studentů mimo vlastní pedagogický proces. Jak se podle reakcí účastníků zdá, ples skutečně přispěl k dobré pohodě, umožnil zastavit se v každodenním shonu a nepochybně pomohl k rozvinutí společenského a kulturního života příslušníků fakulty a jejich rodin a přátel.
Dobrou náladu navodilo vystoupení Ondřeje Cempírka z Tropical baru ze Ždáru nad Sázavou. Zvláště jeho Barmanská show a příprava míchaných nápojů a nápojů podávaných v čerstvém ovoci měla značný úspěch mezi přítomnými účastníky plesu a zpestřila programovou nabídku. Jak už to na podobných akcích bývá, i na plese FEM bylo možno poučit se, jak má tanec vypadat, když se toho ujmou profesionálové. V tomto případě byly vzory tanečního páru z TK OREL Telnice hodnými následování. Pak už pokračoval veselý plesový rej za podpory kapel, které to dovedou opravdu roztočit – hudební skupiny PANORAMA z Vyškova pod vedením kapelníka PhDr. Ivo Klenka a cimbálové muziky Vojenského uměleckého souboru ONDRÁŠ pod vedením primáše Josefa Imricha. V druhé části předtančení byly předvedeny ukázky standardních a latinskoamerických tanců v podání tanečního klubu TK AKADEMIK Brno. Půlnoční losování bohaté tomboly bylo úspěšným vyvrcholením fakultního plesu, na kterém se téměř sto sedmdesát lidí výtečně bavilo a 44 šťastných výherců si odneslo i hmatatelnou vzpomínku na ples ve formě výhry v tombole. Ti příslušníci fakulty, kteří od počátku pořádání ples podporovali a zúčastnili se ho, a zejména pak jeho organizátoři věří, že se podařilo rozvinout novou tradici, kterou si v dalších letech nenechá ujít nikdo z celé Univerzity obrany. Na závěr můžeme dodat pouze: Ať žije 5. reprezentační ples FEM, který se uskuteční 19. března 2010! Text: Ing. Vladislav Vincenec Foto: Ing. Vladislav Polednik
18
Kam za kulturou Janáčkovo divadlo reprízuje (8. a 25. 4.) Pucciniho Toscu. Jde o divácky vděčnou inscenaci, uvádějící posluchače do světa italské revoluce začátku 19. století, kde láska je konfrontována se smrtí za revoluční ideály. Hudební událostí je uvedení (1., 5., 7. 4.) opery Julietta Bohuslava Martinů. V jubilejním roce skladatele se dostává na scénu dílo psané v duchu pařížské moderny 20. let 20. století, ozvláštněné poezií. Mahenovo divadlo bude „premiérovat“ (17. 4.) Shakespearova Antonia a Kleopatru. Jde o hru označovanou jako autorovu nejerotičtější, s nejvíce propracovanou hlavní ženskou rolí. Konfrontačním zážitkem na divadelním festivalu Trialog 2009 bude vystoupení (19. 4.) divadla Aréna z Bratislavy s Klimáčkovou hrou Dr. Gustav Husák – vězeň prezidentů, prezident vězňů. Na Slovensku je tento politik hodnocen poněkud odlišně např. kvůli účasti ve Slovenském národním povstání. Městské divadlo reprízuje muzikál Bídníci, uvedený na Hudební scéně (10.–12., 15.–18., 19.– 1. a 24.–26. 4.). Bude vděčným vývozním artiklem na zahraničních zájezdech. Muzikál Evita (1. a 30. 4.), zpopularizovaný stejnojmenným filmem, má zápletku založenou na konfliktu mezi diktátorem Perónem, jeho milovanou Evitou a démonickým Che Guevarou. Inscenace T. Williamse Kočka na rozpálené plechové střeše (4., 5., 10., 14. 4.) na Činoherní scéně je divácký zážitek z nosné předlohy a excelentního výkonu Zdeňka Junáka v jedné z hlavních postav. Divadlo Husa na provázku uvádí pod výmluvným názvem Kabinet Havel: Úsvit v Čechách s Václavem Havlem (17. 4.) besedu na téma Česká krajina. Rusalka bledá bratří Formanů (8., 9., 17. 4.) je inspirována Antonínem Dvořákem a Jaroslavem Kvapilem. V sérii shakespearovských inscenací na sebe upozornila Eva Vrbková v Lady Macbeth (17. a 18. 4.). Divadlo Radost uvádí (19. 3) situační komedii Ořechovského divadla Babička v trenkách (10. 2.). Ořechovští ochotníci mají věhlas naší kvalitní amatérské scény a jsou dlouhodobě vedeni ředitelem Radosti a režisérem inscenace V. Peškou. Se stejně lehkou rukou inscenuje Peška Rychlé šípy (26. 3.). Dr. Vít Pospíšil
Veletržní okénko C o n a bí z í v ý s t av i š t ě v du bnu Speciální ocel i stavebnictví Naše civilizace je produktem průmyslové revoluce. Jejím základním materiálem bylo železo a ocel. Železnice první poloviny 19. století volaly po oceli na koleje. Tehdejší koleje z pudlovaného železa byly dlouhé pouhých 6 metrů a opotřebovaly se za 3 roky. Po oceli volali dělostřelci. Postava srovnatelná s Edisonem – Angličan Bessemer – roku 1854 zkoušel rýhovaný náboj v hladké dělové hlavni. Litinová děla nevydržela. Po 10 letech náročných pokusů vyvinul konvertor a bessemerování umožnilo výrobu oceli ve velkém. Dnes dle přání zákazníka lze vyrobit ocel jakýchkoliv vlastností. Na výstavišti 8. a 9. 4. proběhne Mezinárodní veletrh a kongres korozivzdorných ocelí Stainless 2009. Zastoupeny tam budou i firmy, jež v průmyslové revoluci reprezentovaly technologický pokrok, jako ThyssenKrupp nebo Vítkovické železárny, nynější ArcelorMittal. Na 14. mezinárodním stavebním veletrhu IBF od 21. do 24. 4. budou hlavním tématem nízkoenergetické domy. Jde o součást Evropského akčního plánu energetické účinnosti. Ukládá do roku 2020 snížení celkové spotřeby energie o 20 %, v bytovém sektoru o 27 % a ve veřejných budovách o 30 %. Současné nízkoenergetické domy v ČR spotřebovávají 60 % energie oproti běžné výstavbě, jsou ale dražší. Investice se však dlouhodobě vrátí. K technickému vybavení domů patří např. tepelná čerpadla. Budou je vystavovat firmy Mikita Pavlík-Elektro a Tepelná čerpadla IVT. Master Therm CZ. vystaví malou venkovní skřínku – čerpadlo
BoxAir. Stačí připojit hadice a v létě chladí, v zimě topí do venkovní teploty -20 stupňů. Pak zapíná plynové topení. Účet za plyn je minimální. Větrání s rekuperací je opětné získávání tepla z větraného vzduchu řízené čidly dle mikroklimatu, tj. umístění domu a venkovní i vnitřní teploty. Dále jsou to sluneční panely a další vymoženosti, jako osvětlení na fotobuňku či řízené hlasem. To je také obsahem souběžného 10. mezinárodního veletrhu technických zařízení budov SHK. K vidění budou i koupelny. Zařízením i designem jsou koupelny dnes tím, čím před půl stoletím byly obývací pokoje. Ravac vystaví vanu vytvořenou rakouským automobilovým návrhářem Achimem Torzem, Teiko, Sanitec a Siko předvedou nové materiály a mladý italský designér Antonio Citteria vystaví symetrická i asymetrická umyvadla série Ego Plus. Dr. Vít Pospíšil Lístky na veletrh Studenti, uvedené veletrhy můžete zdarma navštívit; jak? Nejpozději 7 dní před zahájením veletrhu (pozdější objednávky nebudou vyřízeny) si musíte u paní Jarmily Klučkové (Kounicova 65, kancelář 112 ve 3. – rektorském – patře), telefonicky na 442732 anebo e-mailem na adresu
[email protected] – což doporučujeme – objednat jmenovitě potřebný počet vstupenek. Nezapomeňte uvést hodnosti, učební skupinu a kdo si lístky přijde vyzvednout (jeden vyzvedávající maximálně 10 lístků nebo pro jednu učební skupinu).
Docendo discimus - ke Dni učitelů Jestlipak jste si povšimili, že na obálce Listů Univerzity obrany je reprodukce rektorské insignie s nápisem Docendo discimus, česky Tím, že učíme, sami se učíme? Ptám se na to proto, že letošní rok vyhlásila UNESCO jako Evropský rok tvořivosti a inovací. A k tématu tvořivosti lze sáhnout i po třísvazkovém sborníku Jaroslava Maliny a kol. O tvořivosti ve vědě, politice a umění (Brno 1993). Jako čtvrté téma tvořivosti ve III. svazku je téma Výuka z obou stran, čemuž lze rozumět, jak již shora uvedeno, že se učí nejen studenti od učitelů, ale i učitelé od myslivých studentů. Zkušenosti uvádí prof. RNDr. Jan Novotný, CSc., z Přírodovědecké fakulty MU v příspěvku Docendo discimus (s. 144–150): „Jeden student se v hodinách fyziky odhodlal spojit vzorec pro výkon s principem relativity „Mějme systém, který se v dané chvíli pohybuje spolu s autem,“ uvažoval. „Vzhledem k němu je rychlost auta rovna nule. Síla zůstává podle klasické mechaniky stejná a ani podle teorie
relativity nevzroste do nekonečna. Výkon je tedy nulový, pokud se na základě principu relativity držíme známého vzorce. Pro nulový výkon nepotřebujeme žádné palivo. Proč tedy nejezdíme na relativitu místo na benzin?“ „Ve vašem systému ovšem nejedeme, a proto náš vůz vskutku nepodává výkon,“ řekl jsem. „Proč ale potom spalujeme benzin,“ nedal se student. „Kam se jeho energie poděje?“ Tak přiměl student svého učitele, aby se „doučil“ k této studentově otázce… Je to i doklad k dialogicky pojímané, a tedy žádoucně efektivní výuce. I když je sborník patnáct let starý, skýtá stále cenné podněty už v rozpravách I. svazku – Obrazotvornost a fantazie, Analogie a inspirace, Náhoda a připravenost, Intuice a racionalita, Originalita a konvence aj. Proto jej vřele doporučuji všem katedrám Univerzity obrany.
Blahopřání k narozeninám
Nechce se tomu ani věřit, že jeden z předních členů bývalé Katedry filozofie Vojenské akademie Antonína Zápotockého v Brně plukovník v. v. doc. PhDr. Jiří Sedlák, CSc., 16. dubna 2009 oslaví své pětaosmdesáté narozeniny. S jeho články se pravidelně setkáváte také na stránkách Listů Univerzity obrany. Jiří Sedlák se po absolvování Filozofické fakulty v Brně a svém krátkém hostování na středních a vysokých školách v brněnském regionu stal členem vyspělé Katedry filozofie na VAAZ v Brně. Spolu se svými kolegy (Matyska, Goněc, Gardavský) se aktivně podílel na přípravě nových učebních textů. Svými názory přispíval ve výuce ke zlepšení jména Vojenské akademie v akademickém světě. Za to – paradoxně – spolu se svými kolegy musel po roce 1969 odejít nejen z Vojenské akademie, ale i z armády. V roce 1972 si navíc za své postoje odseděl šest měsíců ve vězení na Borech. Až do roku 1986 pak pracoval v brněnské Pedagogické knihovně jako knihovník. Po roce 1990 byl politicky rehabilitován a jako důchodce se aktivně zapojil do veřejného života. Na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity vyučoval etiku a informatiku, psal odborné články a eseje a dosud se aktivně podílí jako funkcionář ve Společnosti Jiřího Mahena. Napsal i několik odborných publikací. Velmi mile překvapil tou poslední z roku 2007 – Humorem k pohodě. Nezapře v ní své osobní zaměření na pohodu. Sám jako bývalý pracovník VAAZ (mj. náčelník klubu VAAZ) si velmi vážím jeho podpory a angažovanosti při znovuzpřístupnění literárního odkazu jeho kolegy, filozofa a spisovatele Vítězslava Gardavského, který předčasně zemřel v roce 1978. Popřejme oslavenci do dalších let zdraví, pohodu a tvůrčí aktivitu. Text: pplk. v. v. PhDr. Vladimír Gardavský Foto: archiv UO
Jiří Sedlák
19
HI STOR I E
O jedné cestě vlakem a konci první československé samostatnosti aneb jak byl „osud Československa předán do vůdcových rukou“
Emil Hácha s Adolfem Hitlerem na Pražském hradě 16. března 1939 Jediným cílem této cesty třetího československého prezidenta je schůzka s německým kancléřem a vůdcem nacionálněsocialistického režimu Adolfem Hitlerem. Situace mezi Československem a Německem byla znovu napjatá, poněkolikáté již během posledního roku. Hácha snad tentokrát cítil, že jde o mnohem více. Půjde ale o více než v Mnichově? Ostatně pro sžíravou nejistotu o záměrech nacistické politiky ve střední Evropě již před několika dny žádal Hitlera o osobní schůzku. Konsensuální osobnosti věří, že osobní kontakt vyjasní sporné otázky nejlépe… Avšak teprve 14. března k poledni Hácha dostal z Berlína kladnou odpověď. Schůzka se ale musela konat ještě téhož dne navečer, protože vše již bylo připravené a spočítané… Hácha věděl, že 13. března 1939 byl u Hitlera luďácký politik Josef Tiso. Tiso byl před několika dny se svou autonomistickou vládou sesazen, autonomie byla na krátko pozastavena a na Slovensku bylo vyhlášeno stanné právo. Separatistické tendence slovenských radikálů nesměly zničit existenci Česko-Slovenska, jak se po Mnichovu druhá československá republika označovala. Těžko říct, kolik Hácha věděl o průběhu Tisovy berlínské schůzky. Avšak způsob, jakým probíhala, by ho pravděpodobně od vlastní návštěvy odstrašil. Tiso slyšel z Hitlerových úst jen jediné: buď se Slováci osamostatní a Slovensko se stane německým spojencem, nebo je Hitler nechá napospas Maďarům, kteří si brousili zuby na připojení bývalých Horních Uher. Tváří v tvář ultimátu Tiso neváhal. Hned po příjezdu z Berlína svolal slovenský sněm. O tom byl Hácha již dobře zpraven, neboť sněm vyhlásil samostatnost Slovenska. Hácha tedy předpokládal, že Hitler povede rozhovor především o postavení Slovenska a o tom, zda a jak budou reagovat stávající československé úřady. O tom všem během dlouhé vlakové cesty Hácha jistě znovu přemítal. Ale mýlil se. Situace byla ještě mnohem napjatější, jak již několik dní věděla francouzská a nakonec také československá zpravodajská služba. Její velení v den Háchovy cesty do Berlína odletělo z Československa. Zprávy o končících přípravách vojenského napadení Československa
20
nacistickým Německem se neutajily. Hitler považoval mnichovskou konferenci za neúspěch, neboť svého cíle, úplného rozbití malého československého státu, se mu dosáhnout nepodařilo, a proto již tři týdny po Mnichovu vydal směrnici, aby byl wehrmacht připraven, až se naskytne vhodná chvíle, okamžitě nasadit rozhodující vojenský úder proti ČSR. Ta chvíle podle Hitlera nastala, když Praha sesadila bratislavskou autonomní vládu. 10. března dostal wehrmacht rozkaz k provedení útoku na ČSR v pětidenním termínu. Věděl o těchto neblahých informacích prezident? Nevíme. Než však jeho cesta do Berlína skončila, začaly u Moravské Ostravy první jednotky wehrmachtu překračovat hranice. Přestože došlo k drobným potyčkám s československým vojskem, zdůvodnění, jež se dostalo po příjezdu do Berlína i Háchovi a potvrzené od československého vyslance z Berlína, československé úřady uklidnilo. Mělo se prý jednat jen o zajištění německých vojsk při cestě proti třetí zemi. Zatímco tak starý zachmuřený muž poněkud překvapeně sledoval srocování německých vojsk na německých nádražích, jimiž jeho vlak do Berlína projížděl, neměl tušení, jakou hru s ním v hlavním městě Velkoněmecké říše budou hrát. Přivítají ho skromně, ale nakonec stále s parádami, obvyklými při příjezdu nejvyšší hlavy cizího státu. Pak bude ale muset potupně několik dalších hodin přes půlnoc čekat v hotelu Adlon. Ve stejnou dobu si bude říšský kancléř krátit promyšleně natahovaný čas filmem Ein hofnungsloser Fall (Beznadějný případ). Až někdy kolem půl druhé ranní Hitler se svou suitou konečně Háchu přijme v obrovské hale své pracovny nového říšského kancléřství. Zatímco československý prezident začne mluvit o tom, co si připravoval během cesty vlakem a během hotelového čekání, že je soudce a jako odborník nikdy nezasahoval do politiky, že prezidentskou funkci přijal hlavně jako občanskou a národní povinnost a že nebylo jiného zbytí, než řešit slovenský problém odvoláním slovenské vlády, Hitler bude mlčky ignorovat otázku slovenského problému a bez okolků prohlásí, že německá vojska překročí 15. března 1939 v šest hodin ráno – tedy asi za čtyři hodiny –
Ve čtyři hodiny odpoledne 14. března 1939 vyrazil vlak z Wilsonova nádraží v Praze se starým a snad trochu politicky naivním mužem, bývalým správním soudcem, a jeho skromným doprovodem směrem na Berlín. Až vlak po dlouhých osmi hodinách dorazí na místo určení, přivítá československého prezidenta Emila Háchu a československého ministra zahraničních věcí Františka Chvalkovského méně významný německý státní ministr v doprovodu československého vyslance v Německu. hranice Československa. Hácha bude takřka na omdlení (později mu Hitlerův osobní lékař raději dá injekci, neboť mezi nacistickými politiky zavládne panika, „co kdyby nám tady náhodou zemřel“) a prohlásí, že nedokáže zabránit krveprolití. Hitler zařídí telefonické spojení s Prahou a Hácha třesoucím se hlasem vydá příkaz, aby se československé jednotky německým armádám nebránily. Pak mu bude předložen k podpisu dokument, v němž se Hitler chytí Háchových diplomatických a obrazných slov z úvodu setkání o tom, jak dobře si je česká strana vědoma, že osud českého národa je položen do rukou říšského kancléře. „Vůdce přijal toto prohlášení a vyjádřil své rozhodnutí, že český národ bere pod ochranu německé říše a že mu zaručí autonomní vývoj jeho národního života, odpovídající jeho povaze,“ bude stát v textu, který se stane legitimizačním dokumentem pro krutou šestiletou okupaci českých zemí. O formě této „ochrany“ nezazní ani zmínka, výnos o zřízení protektorátu vznikne narychlo až na Pražském hradě, kam Hitler nikým neočekáván a neoslavován dorazí téhož dne navečer. Zatímco Hitler po Háchově podpisu vyběhne rozradostněn za dvěma svými sekretářkami, od nichž se nechá políbit na obě tváře jako „Ten, který navrátil Čechy říši“, zhroucený Hácha se bude v následujících hodinách, dnech, měsících a letech utěšovat, že udělal, co bylo v jeho silách. Zůstane naoko nejvyšší hlavou autonomie protektorátu jako (pseudo)státní prezident a marně se bude snažit mírnit nacistickou zvůli. Ale kdo by byl mohl té noci obstát před na půl huby vyřčenou Göringovou poznámkou o tom, jak by byl nerad, kdyby jeho luftwaffe musela srovnat se zemí to krásné město Prahu. Bohužel Hácha se patrně nikdy nedozví, že v zuřící sněhové bouři a prachbídném zimním počasí slavná luftwaffe nemohla tehdy vzlétnout… Když tedy 14. března 1939 ve 21.52 hod. konečně dorazil vlak s československým prezidentem na anhaltské nádraží v Berlíně, byla ta zlovolná noc, v níž byla ukončena první krátká československá samostatnost, teprve na samém začátku. Emila Háchu čekaly nejhorší chvíle jeho života. Text: Jiří Němec
Soutěžní křížovka o tričko!
Expozice Univerzity obrany Pavilon G1 a volná plocha Z1
Předváděcí dráha Polygon 2009 Volná plocha Z1
Konference CATE 2009
Paní Miluše: Pane doktore, nepředepisujte mému muži ty brýle! Naše manželství . . .
Vyluštěnou tajenku zašlete do 13. dubna 2009. Písemně na adresu: Univerzita obrany, Redakce Listů UO, Kounicova 65, 612 00 Brno. Rovněž ji můžete zaslat e-mailem na adresu:
[email protected] Dva výherce odměníme věcnou cenou. Výherci z č. 6 jsou Naděžda Kupčíková a Jan Ondřejka.
Šance pro dva čtenáře
š l á N riáPo stopách československých legií (1. část seriálu) se Takový už je osud našich vojáků. Bojovali v cizích zemích, v cizích armádách, ale vždy proti témuž nepříteli. Grunewald, Zborov, Vouziers, Sokolovo, Tobruk, Dunkerque – všude jsou naše hroby, ale všude znělo jméno Čech a Slovák v plné cti a slávě. Naše jednotky v Rusku od roku 1918 působily jako součást sil Dohody a následné boje proti bolševikům na řece Volze a kolem ní to potvrzovaly. Penza, Syzraň, Pravá Volha, Batraky, Lipjagy, Samara, Buzuluk, to jsou jen některá z míst našeho expedičního putování po dnešním Rusku, na něž jsme koncem loňského léta vyrazili s historikem Vítem Dorinem.
Dobrovolná účast nejen našich zahraničních krajanů v armádách dohodových států byla v podstatě od počátku první světové války nejradikálnějším a nejvýznamnějším projevem československé revoluce. Českoslovenští dobrovolníci ve Francii se vyznamenali v cizinecké legii již 9. května 1915 u Arrasu. Byla to rota Nazdar. Poté se vyznamenali v Srbsku v Dobrudži v roce 1916. Ruský generál Selivačev už v té době znal od bojů na řece Lug výborné Čečkovy rozvědčíky. Ačkoliv náš voják válčil po boku dohodových vojsk a měl za sebou nejednu velkou bitvu na evropském válčišti, bojoval pod jejich prapory. Fenomén československého vojáka Teprve v ofenzivě na ruské jihozápadní frontě se vytvořily tzv. úderné jednotky,
Jakub Kiněra (listopad 1918)
LISTY UNIVERZITY OBRANY které v připravovaných bojích roku 1917 dostaly tzv. hlavní úkol, aby bojovým příkladem strhly k boji i masu ruských armád. Československá brigáda byla mezi prvními útvary, jež se na výzvu vrchního velitele jihozápadní fronty generála Brusilova do těchto bojů přihlásila. Novými dispozicemi byla přidělena ke zborovské frontě, k 49. armádnímu sboru pod vedením generála Selivačeva. Útok Československé brigády byl v rámci 49. armádního sboru zahájen 2. července v 9 hodin ráno 1917. Po šesti hodinách nadšených bojů bylo ruské velení překvapeno hrdinným bojem Čechoslováků. Ačkoliv vítězství u Zborova zůstalo v dějinách ruské fronty jen nepatrnou epizodkou, pro naši budoucnost mělo trvalý historický význam. U Zborova se objevil na jevišti dějin fenomén československého vojáka. Mezitím uplynulo několik let, když počátkem října 1941 zastupující říšského protektora telefonicky nařídil, že hrob Neznámého vojína musí být ihned nenápadně odstraněn. Německý náměstek pražského primátora určil několik Němců i gestapáků, kteří ostatky Neznámého vojína zničili. Neznámý vojín zborovský měl být navždy vyrván z českých hlav, srdcí i historie. Na počátku byla knížka Zborov Jedním dechem jsem přečetl nejen strhující knihu Zborov, která je památníkem této slavné bitvy. Knih na téma Československé legie v Rusku je celá řada a zpočátku byly psány přímými aktéry těchto několikaletých bojů, ale když tito bojovníci s postupujícím časem ukončili své dílo, nastoupila řada nových autorů. Po roce 1990 se zpravidla nejvíce psalo o našich tehdejších velitelích, což jsou nepochybně nosná témata. Četl jsem dále a postupně jsem přišel k závěru, že je snad téma již dostatečně sanováno a že již asi nelze nic nového nad rámec třeba kroniky Za svobodu objevit. Málem jsem památník, jímž nepochybně kniha Zborov je, odložil. Až se mi v zorném poli zjevil můj krajan a rodák z obce, z níž oba pocházíme. Obyčejný, řadový legionář Jakub Kyněra. Nebyl ani velkým velitelem, ani neměl zřejmě podstatný vliv na vítězné boje, ale byl tam! Fotografoval
a zapisoval si poznámky, agitoval. Jeho album dobových fotografií pořízených v bojích na Ukrajině pohltila válečná vřava při boji s bolševiky. Jeho druhou část s více než stovkou fotografií jsem dostal od jeho osmdesátileté dcery… Je tomu již deset let. Po stopách legionáře Jakuba Kyněry V loňském roce, po důkladné studijní přípravě na cestu, jsme ve dvojici hodlali navštívit řadu míst, na nichž bojoval a fotografoval i psal Jakub Kyněra. Jeho, snad mohu říci, deník začíná datem 20. 2. 1918 a končí jeho příjezdem domů. Bojoval v řadách 4. střeleckého pluku Prokopa Velikého. Do myslí se nám vkrádala neodbytná myšlenka. Má cenu vůbec absolvovat tuto obtížnou a dalekou cestu? Můžeme zjistit po tolika letech něco zajímavého? Této nevyřčené otázky jsme se báli. Rozhodnutí padlo. Pokusíme se najít místa, na nichž stál a fotografoval obyčejný legionář Kyněra ze Slovácka na Moravě, pokusíme se najít… Cílem expedice bylo dostat se v našem vědění o legiích za hranice domácích pramenů či sbírek, které jsou soustředěny ve Vojenském historickém ústavu, ve vojenských archivech nebo v soukromých sbírkách. Cesta měla pomoci i ke zmapování pietních míst v duchu litery zákona č. 122/2004 Sb., o válečných hrobech. Jeho předobrazem bylo podepsání dohody prezidenty B. Jelcinem a V. Havlem už v roce 1995. Samotné cestě předcházela fáze důkladných příprav: studium faktografie, příprava map, oprášení ruštiny. Poslední srpnový víkend jsme v Brně nastoupili na vlak do Buzuluku. Celou téměř dvoudenní cestu jsme přemýšleli, zda se nám o československých legionářích padlých na území Ruska podaří objevit něco nového. Pokračování příště Text: Jan Kux Foto: archiv autora
BŘEZEN 2009
