BEZ OBŘADU autorská úprava textu Pouic-Pouic

BEZ OBŘADU autorská úprava textu Pouic-Pouic

Jan Drbohlav

Osoby: Patricia Simon Leonard Antoine Xanthia Charles Paul Lulu

- 25 let, příjemná a milá dívka, studentka - 33 let, příjemný a milý pojišťovací agent - 52 let, burzovní makléř, Patriciin otec - 35 let, poněkud jednodušší boháč od narození - 48 let, éterická bytost, Leonardova manželka - 40 let, majordomus vybraného chování i vzhledu - 29 let, mírně popletený cestovatel, bratr Patricie - 34 let, lehce omšelá kráska z Venezuely omezeného rozhledu

Prostředí: Patriciin pokoj - pokoj, který obsahuje všechny ženské elementy, které existují Leonardova pracovna - místnost, na jejímž vzhledu je jasně patrné, že ji obývá rázný muž Hala - prostor v domě, v jehož zařízení se tříští mužská i ženská ruka

1

1. DĚJSTVÍ

2

OBRAZ 1 Patriciin pokoj

Pokoj Patricie. Hezky, po žensku zařízen, s jednoduchými poličkami, komodami, psacím stolem… vše je uklizeno a veškerá výzdoba nese znaky pečlivé ženské ruky. Nalevo i napravo jsou uprostřed stěn dveře do dalších pokojů vily. Na psacím stole stojí velký květinový koš. Do dveří vpravo vstoupí Patricie. Dojde ke květinovému koši a s jistým podezřením vytáhne obálku s vizitkou, která byla zastrčena mezi květy. Obálku otevře, vytáhne vizitku a přeletí ji očima. Povzdychne si. Patricie:

Jsou chvíle, kdy si myslím, že se mi všechno jenom zdá. Například teď. Nebo kdykoliv jindy. To snad není pravda!

Patricie zastrčí vizitku zpět do obálky, obálku zpět mezi květy a květinový koš odloží na zem. Ze zásuvky psacího stolu vytáhne dopisní papír a tužku. Začíná koncipovat dopis. Patricie:

Vážený a milý pane Antoine… No to je nesmysl… Jak si můžu vážit člověka, jako je on? Milý pane Antoine… No tak to už vůbec ne. Není milý. Je protivný. Hloupý. A nechápavý. Ano, nechápavý, to hlavně. Pane Antoine… To, že je pán přece ví. A jestli ne, tak je to trouba. Antoine… To je ono… Antoine! Poté, co jsem vám v rychlém sledu vrátila všechny vaše dárky…, počínaje diamantovou broží ve tvaru srdce a konče oslíkem slyšícím na jméno Matyáš…, domnívala jsem se, že pochopíte. Leč, nestalo se tak, a mně nezbývá, než přesně formulovanými slovy konstatovat, že o vaše dárky nestojím… A nejen o vaše dárky, ale nestojím ani o vás. Na vdávání jsem ještě příliš mladá a i kdybych nebyla, zvolila bych si pro cestu životem muže poněkud méně… Ne, jinak… zvolila bych si pro cestu životem muže poněkud více… Ještě jinak… zvolila bych si pro cestu životem muže úplně jiného, než jste vy. Pochopte to konečně… A prosím vás, opravdu vás prosím, už žádné další dárky!

Ozve se zaklepání a vstoupí majordomus Charles ve slušivé livreji. V ruce drží malou krabičku, úhledně zabalenou, převázanou růžovou mašlí. Charles:

Dárek od pana Antoinea.

Patricie:

Prosím?!?

Charles:

Dárek od pana Antoinea.

Patricie:

Ven!

Charles:

Jak račte.

Charles položí krabičku na stůl a zmizí. Patricie se vrátí k dopisu. Patricie:

Vaše Patricie… Jo, to tak… jenom PATRICIE. P.S. Už mi nepište… Ani netelefonujte.

Další zaklepání a vstoupí Antoine.

3

Antoine:

Drahá Patricie! Říkal jsem si, že už vám nebudu ani psát, ani telefonovat… a že se zastavím osobně!

Patricie:

Vážený a milý pane Antoine… Milý pane Antoine… pane Antoine… Antoine! Jak je to dlouho, co jste se do našeho sousedství přistěhoval?

Antoine:

Jestli se nepletu, tak… eh… šest měsíců.

Patricie:

Správně. A po celých těch šest měsíců, šest DLOUHÝCH měsíců, mě zahrnujete dary, telefonickými vzkazy a dopisy psanými na růžovém papíře.

Antoine:

Ano. Trpělivost růže přináší.

Patricie:

Aha. No, tak v tomhle případě je to jaksi naopak. Růže přinášíte vy a trpělivá jsem já. Ovšem moje trpělivost má taky svoje meze.

Antoine:

Ano. Už brzy podlehnete, cítím to.

Patricie se odvrátí a pravděpodobně počítá do deseti, případně vykonává jinou činnost, která jí umožní v dalším rozhovoru nezvyšovat hlas. Patricie:

Antoine…

Antoine:

Jak krásně vyslovujete moje jméno… S jakou něhou… s jakou lehkostí… Antoine…

Patricie:

Antoine! Ne, ne, ne, ne a ne!

Antoine:

I to „ne“ říkáte tak citlivě… Je v tom určitý příslib věcí budoucích…

Patricie:

Poslouchejte mě, prosím. Aspoň chvilku… Jen nezbytně dlouhou dobu, slibuji.

Antoine:

Jsem jedno velké ucho.

Patricie:

Ano, to souhlasí.

Antoine:

To na ženách obdivuji. Jejich vtip.

Patricie:

Soustřeďte se. Vaše dary vám vracím nerozbalené, dopisy nepřečtené, na telefonické vzkazy neodpovídám. To přece musí něco naznačovat.

Antoine:

Ale jistě. Určitou nesmělost, snad danou vám do vínku přísnou výchovou, pravděpodobně… Ale vy to překonáte, uvidíte.

Patricie:

Ne. To naznačuje zcela jasně že si nepřeju, abyste jakýmkoliv dalším způsobem dával najevo jakékoliv city, které vůči mně snad chováte. Říkám to dostatečně srozumitelně?

Antoine:

Samozřejmě. Ovšem nejde o to, co říkáte, ale co si ve skutečnosti myslíte.

Patricie:

Chcete to písemně?

Antoine:

Rád.

Patricie:

Aspoň ušetřím za poštovné.

Patricie podá Antoineovi dopis, který mu psala. Antoine aniž by se na něj podíval, jej vloží do náprsní kapsy. Antoine:

První dopis od vás… Budu ho nosit na srdci a za mnoho a mnoho let z něj budeme citovat našim vnoučatům.

4

Patricie:

Citujte z něj komu chcete, ale teď zmizte a už se nevracejte. Jak vás vůbec napadlo, přijít až sem?

Antoine:

Když nemůže hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře, znáte to.

Patricie:

Jistě, znám. Ovšem v tomhle případě Mohamed ne, že nemůže, ale nechce!

Vejde Charles. Charles:

Promiňte. Pán zůstane na oběd?

Antoine:

Ano.

Patricie:

Ne. Pán právě odchází.

Charles:

Jak račte.

Charles odejde. Antoine:

Nemohu odejít, dokud neřeknu, proč jsem přišel.

Patricie:

Tak to vysypte a vypadněte.

Antoine:

Drahá Patricie… tohle jsem si cvičil před zrcadlem… Drahá Patricie!

Antoine před Patricii poklekne na jedno koleno. Antoine:

Drahá Patricie. Vezměte si mě za muže a já budu až do smrti vaším nejvěrnějším služebníkem. Budu vás nosit na rukou a líbat zemi, na kterou vstoupíte.

Patricie:

Výborně. Jestli je to všechno, můžete odejít.

Antoine:

Jak by se vám líbilo modré z nebe?

Patricie:

Nelíbilo. Nemám ráda modrou barvu, je příliš chladná.

Antoine:

Přinesu vám ho. Vezměte si mě za muže a nebudete litovat. Budete se mít jako v ráji, mám spoustu peněz.

Patricie:

Chcete si mě vzít, nebo koupit?

Antoine:

Vzít.

Patricie:

Říkám ne.

Antoine:

Ale no tak… Milá Patricie. Nemůžete říkat pořád „ne“. Nesluší vám to.

Patricie:

A komu to vadí?

Antoine:

Vezměte si mě a pojedeme na svatební cestu kolem světa. Jen vy a já. Budeme uléhat za ranního kuropění a probouzet se, když se slunce bude pomalu klonit k západu. Obsluhovat nás budou domorodé služebné a na ostrově Bali zastřelíme tygra.

Patricie:

Ježíšikriste, mlčte.

Antoine:

A až se vrátíme, uvedu vás do svého domu, co svou paní… A pak někdy ráno, za svítání… Moje krásná, sladká paní… K vašim nohám klesnu… A ani nehlesnu… Dobré, ne?

Patricie:

Ne.

Antoine:

Tomu žádná neodolá.

Patricie:

Já ano. Já si vás nemohu vzít. 5

Antoine:

Proč ne?

Patricie:

Z mnoha důvodů. Nemiluju vás.

Antoine:

To se podá. Zvyknete si.

Patricie:

Nebudu si zvykat. Nemám ve zvyku, zvykat si.

Antoine:

Krásná slovní hříčka. Bravo.

Patricie:

To jsem ráda, že se vám líbí. Chcete slyšet ještě jednu?

Antoine:

Ale jistě. Rád.

Patricie:

Seberte se a vypadněte! Teď hned!

Antoine:

To nebyla žádná slovní hříčka.

Patricie:

Ale byla. To byla slovní hříčka, která poměrně přesně vyjádřila to, co si přeju ze všeho nejvíc.

Antoine:

Vaše přání je mi rozkazem.

Patricie:

A už se nevracejte!

Antoine přejde ke dveřím. Otočí se k Patricii a krátce jí zámává. Antoine:

Zavolám vám, drahá. Nebo napíšu.

Patricie:

Ven!

Antoine:

Pa pa…

Antoine odejde. Patricie přejde ke stolu a všimne si krabičky převázané růžovou mašlí. Vezme ji, přejde ke dveřím, otevře je a vyhodí krabičku ven. Práskne dveřmi. Charles (m.o.):

Au!

Ozve se zaklepání a vejde Charles. Jednou rukou si zamačkává bouli na čele, ve druhé drží inkriminovanou krabičku s mašlí. Charles:

Slečno…

Patricie:

Promiňte.

Charles:

To nic. V hale na vás čeká nějaký pán.

Patricie:

Jestli je to Antoine, řekněte mu, že jsem narychlo odcestovala do Austrálie.

Charles:

Není to pan Antoine, slečno. Přeje si mluvit s majitelem domu a protože pán s madam jsou pryč, myslel jsem si, že byste s ním chtěla promluvit vy.

Patricie:

Řekněte mu, že přijdu hned.

Charles:

Prosím.

Charles odejde. Patricie se chvíli vydýchává a sbírá ztracenou rovnováhu. Potom vyjde dveřmi do haly. Proměna.

6

OBRAZ 2 Hala

Hala velkého venkovského domu je zařízena tak luxusně, jak je v daných podmínkách možné. Nalevo i napravo jsou dveře do dalších pokojů v domě. Uprostřed haly stojí stůl s telefonem, vedle něj je velká pohodlná pohovka, na které se rozvaluje Simon. V pozadí je domácí bar, na kterém stojí velké rádio, vedle baru visí velké zrcadlo. Vejde Patricie. Simon rychle z pohovky vyskočí. Patricie:

Dobrý den.

Simon:

Dobrý den.

Chvíle ticha. Patricie a Simon se vzájemně měří pohledy. Je zřejmé, že na první pohled si nejsou nesympatičtí. Simon se dokonce trochu usměje. Patricie:

Chtěl jste mluvit s majitelem domu?

Simon:

Ano. To bych rád.

Patricie:

Tak to máte smůlu, rodiče jsou v Paříži.

Simon:

Kdy se vrátí?

Patricie:

Možná za hodinu, možná za týden. To nikdo neví. Mají Paříž rádi, některé roky tam tráví celé léto.

Simon:

Nevadí, můžu si promluvit aspoň s vámi.

Patricie:

O co jde?

Simon:

Krásný dům. Nádherný. Radost pohledět. Opravdu, vidí se málo takových domů, ze kterých dýchá historie a přitom jsou tak moderně zařízeny, jako by…

Patricie:

K věci.

Simon:

Jistě. Hned. Budu stručný. Už jak jsem přicházel, říkal jsem si: „Tohle je dům, kde bydlí docela určitě velmi bohatí lidé. Lidé, kteří jsou obdařeni nejen bohatstvím materiálním, ale také bohatstvím ducha“. Opravdu jsem si to řekl. Ten vkus, ta citlivá ruka, která…

Patricie:

Zkraťte to.

Simon:

Vstoupil jsem dovnitř a chvíli čekal.

Pauza. Chvíle ticha je delší a delší. Simon:

Nikdo nepřicházel. Dovolil jsem se posadit tady na pohovku…

Simon se posadí, aby předvedl, jak seděl, ale hned zase vyskočí. Simon:

Trvalo to dobře pět minut. A já si říkal: „Tak nádherný, přepychově zařízený dům…“

Patricie:

A dál?

7

Simon:

A tu mi napadlo… Nikde nikdo… Co kdyby vás vykradli?

Patricie:

Nemohlo by to být horší, než kdybych si vzala Antoinea.

Simon:

Co prosím?

Patricie:

Toho si nevšímejte. Tak co vlastně chcete?

Simon:

Vždyť už jsem to řekl… Tedy… SKORO řekl… Představte si, kdyby vás vykradli. Zatímco dům spí, po schodišti se pomalu krade zloděj se škraboškou na očích. Našlapuje tiše… snad jen jeden schod hlasitě zavrzne – ale vy spíte. Zloděj si neomylně si vyhlédne nejcennější kousky. Šperky, zlato, peníze… Všechno pryč.

Patricie:

Nemohou nás vykrást. Máme nejmodernější bezpečnostní zařízení napojené přímo na policejní stanicí.

Simon:

Tak dobře, představte si něco jiného. Katastrofa, živelná pohroma, zemětřesení o síle osmi stupňů Richterovy stupnice. Dům se otřásá, nejprve slabě, pak ovšem silněji. Skleničky drnčí, lustr se houpe. Tak tak stačíte vyběhnout na zahradu a to už se hroutí stěny. Šperky, zlato, peníze… Všechno pryč.

Patricie:

Nemůže přijít zemětřesení, dům je postaven v tektonicky neaktivní oblasti.

Simon:

Škoda. Totiž, chtěl jsem říct… to je dobře. Ale nevadí. Požár. Jen si to představte. Neopatrně odhozená zápalka do koše s papíry. Koš vzplane, oheň přeskočí na záclony. Plamínky tančí ohnivé tango. Za okamžik je dům v jednom plameni. Šperky, zlato, peníze… Všechno pryč.

Patricie:

Co chcete, člověče?

Simon:

Pomoct vám, když vás čeká tak obrovská tragédie. Pojistit vás.

Patricie:

Ne, díky. Dům je po všech stránkách zabezpečen.

Simon:

I garáž?

Patricie:

I garáž.

Simon:

Takže máte vůz?

Patricie:

Ano.

Simon:

No vidíte. Představte si, že se vracíte z báječného večírku. Přátelé vás pozvali na oslavu výročí. Řídíte jistě, ale je už noc. Do cesty vám vběhne srnka… ještě malá… je to vlastně koloušek. Strhnete volant, brzdy skřípou. V cestě vám stojí strom. Škoda za půl třetího tisíce franků jenom za materiál a to nepočítám práci automechanika. Budete mi žehnat.

Patricie:

To je dneska den!

Simon:

Jak, prosím?

Patricie:

To nic.

Simon:

Takže?

Patricie:

Takže nic. Dům je pojištěn proti všem myslitelným pohromám. Automobil také.

Simon:

A co vy?

Patricie:

Mám se dobře, děkuji za optání.

8

Simon:

Myslel jsem… Jste pojištěná?

Patricie:

Ano. Proti všemu… tedy… skoro, proti všemu.

Simon:

Tak vidíte. Naše pojišťovna – zde je prosím moje vizitka – nabízí zcela komplexní pojištění osob, a to důchodové, životní, úrazové, úrazové s připojištěním, pojištění odpovědnosti, pojištění…

Patricie:

Pojistka proti tomu, co hrozí mě, neexistuje.

Simon:

To bych se na to podíval.

Patricie:

Potřebovala bych pojistit před jedním neuvěřitelně dotěrným chlapem, který si nechce nechat vysvětlit co a jak.

Simon:

Taková pojistka neexistuje.

Patricie:

Já jsem vám to říkala. Co byste řekl člověku, který vám pošle živého osla?

Simon:

Vzkázal bych mu, aby neposílal bratra, ale přišel vyřídit věc osobně.

Patricie se na Simona poprvé usměje. Patricie:

To by bohužel nepochopil.

Simon:

Nejlepší pojistka je svatba. Jak se vdáte, už na vás nemůže.

Patricie:

Hm. Tak vám pěkně děkuju. Sbohem.

Simon:

Sbohem.

Simon se otočí ke dveřím. Než vyjde, Patricie ho přivolá zpět. Patricie:

Okamžik?

Simon:

Ano?

Simon vytáhne složku papírů a připraví si plnící pero. Simon:

Tak co to bude? Úrazové? Nebo snad dokonce životní? Při vší úctě, to bych si dovolil doporučit, protože…

Patricie:

Počkejte! Co jste to říkal, než jste odcházel?

Simon se zamyslí. Simon:

To jsem říkal´sbohem´.

Patricie:

Ne. Předtím, co jste řekl.

Simon:

Že naše pojišťovna nabízí zcela komplexí pojištění osob i věcí a…

Patricie:

Ne, mezitím, co jste řekl…

Simon:

Já už nevím, já toho napovídám… Jo, že nejlepší pojistka proti dotěrnýmu chlapovi je svatba.

Patricie:

Výborně. Nedáte si skleničku?

Simon:

Rád.

Patricie otevře bar a nalije Simonovi skleničku. Simon:

Díky. 9

Patricie:

Takže vy jste pojišťovací agent.

Simon:

No… dá se to tak říct. Obchodní cestující s vaší bezpečností, říkám já. Ono se řekne pojišťovací agent… To zní tak trochu jako by se řeklo kat… nebo ras… ale víte… být pojišťovacím agentem – to je víc než obyčejné povolání, to je poslání!

Patricie:

A práce vás baví, co?

Simon:

Tak baví… Víte, já chtěl být vždycky hercem… ale dotáhnul jsem to nejvýš na nápovědu v městském divadle v Toulouse. Člověk je v budce a napovídá a napovídá… Mně to nedalo a občas jsem si něco přidal – tu a tam slovíčko… Víte já mám rád, když se lidi baví… a ten Hamlet mně přišel takovej ponurej…

Patricie:

Takže vás vyhodili.

Simon:

No… na každej pád mám teď tvůrčí svobodu, jestli mi rozumíte. Svobodu projevu…

Patricie:

Všimla jsem si. Poslyšte…

Pauza. Patricie rozmýšlí, jak nejlépe formulovat svoje myšlenky. Simon:

Ano?

Patricie:

Měla bych pro vás práci. Nabídla bych vám, dejme tomu váš půlroční plat, k tomu byt a stravu.

Teď se zase zamyslí Simon. Usměje se. Simon:

S dobrým advokátem to vyjde na dvacet let. Koho mám odstranit?

Patricie:

Antoinea.

Simon:

To je…

Patricie:

Ano, to je ten pán.

Simon:

Aha. A jak bych to měl provést? Lukem? Kuší? Střelnou zbraní?

Patricie:

Já nežertuju. Nechcete si mě vzít?

Simon:

Vás? Ihned.

Simon využije příležitosti a Patricii obejme. Ta ho od sebe odstrčí, i když možná méně razantně, než by se očekávalo. Patricie:

Ale no tak… Víte jak to myslím. Jenom… jaksi… na oko. Pro Antoinea budeme manželé. Jakmile ho to přejde, vrátím vám svobodu.

Simon se podívá na svoji tvář v zrcadle. Simon:

Vy ho musíte nenávidět.

Patricie:

Nepodceňujte se.

Simon:

Prosím?

Patricie:

Ale nic. Tak… plácneme si?

Vejde Charles. Simon ho zaregistruje jako první, přiskočí k Patricii, obejme ji a líbá ji na ústa. Patricie je na okamžik příliš překvapena, než aby mohla reagovat, ale pak se mu vykroutí. Ještě než stačí promluvit, ozve se Charles. 10

Charles:

Pardon.

Charles rychle zmizí. Patricie:

Ještě jednou tohle uděláte a propustím vás!

Simon:

Myslel jsem to dobře. Rychlá svatba z lásky, tomu předcházejí určité projevy.

Patricie:

Jistě, ale minimum stačí. Charlesi!

Vejde Charles. Charles:

Přejete si?

Simon:

Až budete prostírat k obědu, připravte jedno místo navíc.

Charles:

Pán bude obědvat s námi?

Patricie:

Obědvat, večeřet i snídat. Pán tu zůstane.

Charles:

Výborně. Který pokoj mám připravit?

Patricie:

Můj.

Charles:

Jak si přejete. A kam mám přestěhovat slečnu?

Patricie:

Nikam.

Jediná reakce, kterou si Charles dovolí, je pozdvižení obočí. Patricie:

Představím vás. Majordomus Charles – můj manžel… (k Simonovi) Jak se jmenujete?

Simon:

Simon.

Patricie:

Můj manžel Simon.

Charles nepohne ani brvou. Charles:

Těší mě.

Patricie:

Teď mě omluvte. Půjdu se projít do parku, potřebuju si utřídit myšlenky.

Simon:

Ať se ti dobře třídí, drahá.

Patricie střelí očima po Simonovi a pak odejde. Simon:

Byl to sňatek z lásky, Charlesi.

Charles:

Jistě, pane. Nějaká zavazadla?

Simon:

Nemám… tedy zatím. Pošlou mi je zítra spěšným vlakem z Marseille.

Charles:

V 11:14 nebo v 15:23?

Simon:

Eh… A není to jedno?

Charles:

Jak myslíte.

Charles se chystá odejít. Simon ho na odchodu zastaví. Simon:

Charlesi…

Charles:

Ano, pane?

11

Simon:

Můžete mi říct něco o mém tchánovi a tchýni? Jsou milí, usměvaví, se srdcem na dlani?

Charles:

Vy neznáte pána a madam?

Simon:

Překvapuje vás to?

Charles:

Ani ne. Doba je taková.

Simon:

Správně. Tak co mi o nich můžete říct?

Charles:

Co byste chtěl slyšet?

Simon:

Pravdu.

Charles:

No tak… madam je taková skoro až éterická bytost a pán… jaksi naopak… protiklady se přitahují, znáte to. Počkejte, až je uvidíte.

Simon:

No dobře, dobře. Chápu, jste loajální zaměstnanec. To se dneska vidí málokdy. Tak mi aspoň řekněte, kde je pokoj slečny Patricie.

Charles:

Madam Patricie…

Simon:

Ano, jistě, madam Patricie. Je to nezvyk.

Charles:

Chápu. Tyhle dveře, pane.

Simon:

Děkuji.

Simon odejde do dveří, které mu Charles ukázal. Charles se za Simonem chvíli dívá a pak také odejde. Krátká pauza a na scénu vejde Leonard a Xanthia, oba obtíženi kufry. Xanthia:

Zase doma. Jaká radost.

Leonard:

Jakej smutek. Odjet z Paříže teď, když akcie letí nahoru jako když je vystřelí.

Xanthia:

Ale no tak, Leonarde. Vždyť už ani nevíš, jak vypadá naše dcera.

Leonard:

Zato vím, jak vypadá Dow Jonesův index a to nás živí, miláčku. Nevzpomínáš si?

Xanthia:

Ale jistě. Jak bych mohla zapomenout.

Oba odloží kufry. Leonard přejde k baru a nalije si plnou skleničku. Leonard:

Charlesi… Charlesi…!

Xanthia:

Možná je v parku.

Leonard:

V parku nemá co pohledávat. Má bejt tady, přivítat nás a odnýst nám kufry. Dost na tom, že je táhneme až z nádraží.

Xanthia:

Už si nepamatuješ, cos mu říkal, když jsme odjížděli? Aby se staral o Patricii jako o oko v hlavě. Víš jaký Charles je… Jestli se Patricie prochází v parku, jde tři kroky před ní a odstraňuje jí z cesty kameny, aby o ně nezakopla. Loajálnějšího zaměstnance abys pohledal.

Leonoard:

Ale no jo, pořád… Charlesi!

Stále se nic neděje. Leonard dopije skleničku, chopí se svých kufrů a odejde do dveří naproti dveřím do pokoje Patricie. Xanthia si povzdechne, vezme svůj kufr a odejde. Proměna.

12

OBRAZ 3 Leonardova pracovna

Leonardova pracovna nese výrazné stopy po tom, kdo tuto místnost obývá. Tak jako Patriciin pokoj je zařízen čistě po žensku, zde je vidět, že pokoj obývá muž. Strohému zařízení dominuje velký psací stůl s telefonem a se dvěma křesly po obou stranách. Na zadní stěně je knihovna naplněná ekonomickými věstníky a, jak se dále v ději ukáže, skrývající cosi jako trezor. Napravo i nalevo jsou dveře do dalších částí domu. Vejde Leonard, odloží kufry a zdvihne telefon. Vytočí číslo. Leonard:

Justine? To jsem já… Jak, kdo já… Já Leonard… Ano, dojeli jsme dobře, nemějte starosti. Proto nevolám… Cože…? No jistě, pochopitelně. Jak se chová burza…? Co to znamená, ´způsobně´? Ah…

Leonard si zamne ruce a zatleská. Leonard:

Výborně! Lepší zprávy jste pro mě nemoh´ mít. Zase zavolám… Cože mi přejete? Aha, hezký den. Vám taky.

Leonard odloží sluchátko do vidlice a znovu si zamne ruce. Leonard:

Všechno stoupá, ocel taky. Narodil jsem se na šťastný planetě.

Ozve se decentní zaklepání, ale Leonard si ho nevšimne. Po chvíli je zaklepání o něco hlasitější. Leonard se zarazí, podívá se do knihovny a za křeslo. Velmi hlasité zaklepání ho zastihne v okamžiku, kdy se dívá pod stůl. Otevřou se dveře a vejde Xanthia. Jednu ruku drží za zády a otáčí se tak, aby Leonard neviděl, co v ní drží. Xanthia:

Ťuky ťuky ťuk.

Leonard se rychle napřímí. Leonard:

Á, to jsi byla ty.

Xanthia:

Kdo jiný?

Leonard:

Vzpomněl jsem si, jak se mi tu loni uhnízdil datel. Taky jsem ho nemoh´ najít.

Xanthia:

Už se našel Charles?

Leonard:

Nehledal jsem ho. Co bys ráda?

Xanthia se na chvíli odmlčí a pak se laškovně usměje. Xanthia:

Venku je krásně a rtuť stoupá.

Leonard:

Cože?

Xanthia:

Že rtuť stoupá.

Leonard:

Já to věděl!

Leonard se vrhne po telefonním sluchátku a nervózně vytočí několik čísel. 13

Leonard:

Justine? To jsem já… Jak, kdo já… Já Leonard! Okamžitě nakupte Dupontovy akcie. Rtuť stoupá!

Leonard práskne sluchátkem. Otře si čelo do bílého kapesníčku, který vytáhne z náprsní kapsy. Leonard:

Odkud máš tu informaci?

Xanthia:

Mám oči.

Leonard:

Nerozumím.

Xanthia:

Podívala jsem se na teploměr a viděla jsem, že rtuť v teploměru stoupá.

Leonard:

V teploměru?

Xanthia:

A kde jinde?

Leonard:

Eh…

Opakuje se mezihra s telefonem. Leonard:

Justine? To jsem já… Jak, kdo já… Já Leonard… Už jste koupil tu rtuť? Sakra, tak okamžitě prodat! Jo, říkal jsem, že stoupá a teď říkám prodat… Ne, to není v protikladu, Justine, protože já jsem ten, kdo to všechno platí… To je dobře, že rozumíte.

Sluchátko opět putuje do vidlice telefonu a kapesníček z kapsy na čelo a zpět. Leonard:

Tohle mi už nedělej.

Xanthia:

Ale Leonarde…

Leonard:

Co pro tebe můžu udělat?

Xanthia:

Každý rok, když je léto v rozpuku a rtuť stoupá, přichází jeden význačný den…

Leonard:

Eh…? Jakej?

Xanthia:

Hodně štěstí, zdraví… Hodně štěstí, zdraví… Hodně štěstí, milý Leo, hodně štěstí, zdraví.

Leonard:

Hezké. Kdo má narozeniny?

Xanthia:

Ty.

Leonard:

Aha.

Xanthia:

Všechno nejlepší. Zavři oči.

Leonard uposlechne manželku a oči zavře. Xanthia teprve teď vytáhne ruku zpoza zad. Drží v ní jakýsi podivný kus vydělané kůže, pokrytý neumělými kresbičkami, vzdáleně připomínajícími mapu. Leonard:

Už?

Xanthia:

Už!

Leonard otevře oči. Užasle zírá na kůži. Leonard:

Co to je?

Xanthia:

Koncese. 14

Leonard:

Co to?

Xanthia:

Koncese.

Leonard:

Jaká koncese?

Xanthia:

Koncese na těžbu ropy u pramenů Orinoka… Na území indiánského kmene Divoké kůže.

Leonard:

Hezký. Ten, co ti to dal, si z tebe pěkně vystřelil.

Xanthia:

Mně to nikdo nedal, já to koupila.

Leonard:

Od koho?

Xanthia:

Od takového šarmantního mladíka… Bílý oblek a na hlavě takový ten kovbojský klobouk…

Leonard:

Stetson?

Xanthia:

Ano.

Leonard:

Už vím. Znám toho člověka.

Xanthia:

Vážně?

Leonard:

Vážně. Víš jak mu říkáme?

Xanthia:

Ne.

Leonard:

´Pěťák´.

Xanthia:

Proč ´Pěťák´?

Leonard:

Protože je zrovna tak falešnej. Za kolik jsi tu koncesi koupila?

Xanthia přistoupí k Leonardovi a cosi mu s úsměvem pošeptá do ucha. Leonard:

Nerozuměl jsem.

Xanthia znovu Leonardovi šeptá cifru. Leonard:

Pořád jsem nerozuměl.

Ještě hlasitější šeptání. Leonard:

To snad ne!

Xanthia:

Chtěl víc, ale usmlouvala jsem to.

Leonard:

Kde´s na to vzala?

Xanthia:

Od Justina. Řekla jsem mu, ať prodá ty akcie oceláren.

Leonard:

Ne!

Xanthia:

Ano.

Leonard:

Jak to moh´ udělat bez mýho souhlasu?

Xanthia:

Padělala jsem tvůj podpis. Dalo mi to dost práce, škrábeš jako kočka.

Leonard:

Já tomu pořád tak úplně nerozumím. Ono to na první pohled vypadá tak, jako že jsi prodala akcie oceláren a za stržený peníze koupila tuhle koncesi na těžbu ropy ve Venezuele…

Xanthia:

Ano. Chtěla jsem ti udělat radost.

Leonard:

Eh… 15

Leonard rychle rázuje místností sem a tam, tam a sem. Obrátí se na Xanthii. Leonard:

Jsou tam miliony moskytů, po zemi se válej´ useknutý lidský hlavy a to jsi koupila za moje ocelárny?!?

Xanthia:

Jestli se ti to nelíbí, můžeme tu koncesi prodat.

Leonard:

Komu? Všichni blázni jsou v ústavech!

Xanthia:

To mám za všechno! Jsi hulvát!

Xanthia odejde. Leonard stále pochoduje místností. Leonard:

Ne…! Ne…!! Ne…!!! Pane Bože, slituj se nad svým nehodným sluhou a učiň znamení, abys mu dal najevo, že to není pravda!

Vejde Charles. Charles:

Volal jste mě, pane?

Leonard:

Ano. Chtěl jsem, abyste mi odnesl kufry.

Charles:

Samozřejmě. Kam?

Leonard:

Sem.

Charles:

Vždyť už jsou tady.

Leonard:

No právě.

Charles:

Všechno nejlepší k narozeninám, pane.

Leonard:

To stačí, moje žena už mi přála. Víte co mi koupila?

Charles:

Ne.

Leonard:

Kus pralesa.

Charles:

Kam ho dáte?

Leonard:

Nechte si ty vtipy!

Charles:

Promiňte.

Leonard:

Bože, sešli mi nějakýho troubu, kterýmu to můžu prodat, jinak je se mnou konec!

Zazvoní telefon. Jednou, podruhé… Charles ho zdvihne. Charles:

Prosím…? Okamžik…

Charles rukou zakryje mluvítko. Podává sluchátko Leonardovi. Leonard:

Kdo to je?

Charles:

Pan Antoine.

Leonard:

Kdo?

Charles:

Pan Antoine. Přeje si mluvit s vaší dcerou.

Leonard:

Antoine, Antoine… Antoine!

Charles:

Ano, pane.

Leonard sáhne po sluchátku. Nasadí sametový hlas. 16

Leonard:

Haló, milý Antoine… Krásný den i vám… Ano, před chvílí jsme přijeli… Skvěle, báječně, a jak se máte vy…? Patricie? Moment? (k Charlesovi) Kde je Patricie?

Charles:

Prochází se v parku.

Leonard:

Prochází se v parku, milý Antoine… A kudy chodí, tudy na vás myslí… Pochopitelně, že to myslím vážně… Co že vám vrátila? Nána jedna… Nic, nic… To víte, nesmělost způsobená přísnou výchovou, možná jsme ji drželi trochu zkrátka… ano, ano, samozřejmě. Poslyšte, Antoine, co byste tomu říkal, kdybych vás pozval na pár dní… Jestli tedy nemáte nic jiného v plánu… Výborně. Budu se těšit. Na shledanou.

Leonard položí sluchátko do vidlice. Leonard:

A vem´ si s sebou šekovou knížku.

Charles:

Co prosím?

Leonard:

Ale nic. Jsme zachráněni. Jestli vám můžu radit, nikdy se nežeňte.

Charles:

To se stává i v nejlepších rodinách, pane. A někdy s ohromující rychlostí.

Leonard:

Kde jste říkal, že je Patricie?

Charles:

Madam je v parku.

Leonard:

Proč říkáte Patricii „madam“?

Charles:

Takový je zvyk, pane. Když se slečna vdá, začne se jí říkat madam.

Leonard:

Víte jistě, že nepotřebujete dovolenou?

Charles:

Ne, pane, ale děkuji. Slečna Patricie je vdaná a proto jí říkám madam.

Leonard:

Cože?!?

Charles:

Slečna Patricie je vdaná.

Leonard si musí vydechnout, aby se s Charlesovou informací srovnal. Chvíle ticha. Leonard:

Že má žena mi koupí k narozeninám prales, prosím, ale že se Patricie vdala… na to už je příliš! To je dneska den! Běžte pro slečnu!

Charles:

Myslíte madam?

Leonard:

Běžte pro Patricii.

Charles:

I jejího manžela?

Leonard:

On je tady?

Charles:

V jejím pokoji.

Leonard:

Ten chlap je v jednom pokoji s mojí dcerou?

Charles:

U manželů to není nijak neobvyklé.

Leonard:

Počkejte, nikam nechoďte. Totiž… Běžte kam chcete.

Charles:

Ano pane.

Leonard:

Ne, počkejte. Půjdete se mnou.

Charles:

Prosím.

Leonard nahlas počítá, aby se uklidnil soustředil rozbíhající se myšlenky. 17

Leonard:

Jedna… dva… tři… čtyři… pět… Jedna… dva… tři… čtyři… pět…

Leonard se nadechne a vejde do dveří na opačné straně, než jsou ty, kterými vstoupila Xanthia. Charles ho následuje. Proměna.

18

OBRAZ 4 Patriciin pokoj

V Patriciině pokoji je jenom Simon, který si prohlíží jednotlivé dekorační předměty, kterými je pokoj vyzdoben. Bere je do rukou, otáčí je a zase je vrací na místo. Vejde Leonard s Charlesem, ale Simon si jich nevšimne. Leonard:

(odkašle si)

Simon se rychle otočí. Simon:

Co si přejete?

Leonard:

Dobrý den!

Simon:

Dobrý den.

Pauza. Simon se obrátí na Charlese. Simon:

Kdo je ten pán, Charlesi?

Charles:

Dovolte, abych vás představil… Pan Simon, váš zeť… pan Leonard, váš tchán.

Simon:

Těší mě.

Leonard:

Nechte si ty impertinence.

Trapné ticho. Charles se diskrétně rozloučí. Charles:

Pánové prominou.

Charles odejde. Leonard:

Takže je pravda, že jste se oženil s Patricii?

Simon:

Ano. Bylo to možná trochu narychlo, to připouštím, ale máme se rádi.

Leonard:

Hm. Mám jedinou otázku. Kolik chcete?

Simon:

Za co?

Leonard:

Za rozvod.

Simon:

Ale tatínku…

Leonard:

Neříkejte mi tatínku!

Simon:

Dal byste přednost dědečkovi?

Leonard:

Co?!? To už jste tak daleko?

Simon:

Zatím ne, ale uvažujeme o tom.

Leonard:

No… Teď necháme stranou technický detaily. Rozvedete se, nebo ne?

Simon:

Ne.

19

Leonard:

Chápu. Láska na první pohled a tak dál… Poslouchejte, člověče… Já vám nemůžu vysvětlovat co a jak, ale je to ve vašem vlastním zájmu.

Simon:

Rozvod? Jak to?

Leonard:

Ale no tak rozvod… Možná by stačilo, kdybyste si sbalil svoje věci a na pár dní odsud zmizel. To vám nic neudělá.

Simon:

Mně ne, ale co by si o tom pomyslela Patty?

Leonard:

Kdo?

Simon:

Patty. Patricie. Já jí tak říkám ve chvílích, kdy… kdy jsme si nejbližší, jestli mi rozumíte…

Leonard:

O tom nechci nic vědět.

Simon:

Už mlčím.

Leonard:

Prostě si seberte svý saky paky a ať už jste pryč. Vraťte se za pár dní a pak si můžeme promluvit o ostatním.

Simon:

A co když to neudělám?

Leonard se postaví do boxerského postoje. Leonard:

1968, mistrovství Francie v boxu, semifinalista.

Také Simon zaujme bojové postavení. Simon:

1984, mistrovství Francie v boxu, finalista.

Leonard se uvolní, Simon rovněž. Leonard:

Eh… Co na tom záleží?

Simon:

Máte pravdu.

Leonard:

Řeknu to ještě jednou a naposledy. Jestli vás tu uvidím ještě za pět minut, zpřerážím vám hnáty, kdybych si na to měl někoho zjednat!

Simon mlčí. Leonard:

Buďte rozumnej, člověče. Mně je v podstatě jedno, jestli se Patricie vdala nebo ne, stejně si odjakživa dělá co chce… Ale teď, teď je ve vyšším zájmu, abyste udělal co vám říkám.

Simon:

Ve vyšším zájmu?

Leonard:

Ano. Takže jak jsem řekl. Do pěti minut!

Simon:

Ale za dva za tři dny se vrátím!

Leonard:

Nemusíte, ale jak chcete. Jen už zmizte. A ať vás nikdo nevidí.

Leonard přejde ke dveřím do haly. Simon:

Teď mi napadá… Nechcete se pojistit?

Leonard:

Proč? Nenávidím pojišťovny. Nemám důvěru v jejich akcie, už jsem se mockrát spálil… Taková pojišťovna vám pojistí kdeco a potom taky musí za kdeco platit…

Simon:

No, ono to není tak horký… 20

Leonard:

A nejhorší jsou takový ty votrapové, co vám vlezou až do baráku a jsou schopný, já nevím, třeba si vzít vaši dceru, jen abyste se jim upsal a zaplatil pojistný… Darmožrouti jedni. Nenažraný.

Simon:

Tak nic.

Leonard:

Pět minut!

Leonard odejde. Proměna.

21

OBRAZ 5 Hala

V hale stojí Antoine. Rozhlíží se. Vejde Leonard. Leonard:

No, ten si pospíšil.

Antoine:

Nejdu brzo?

Leonard:

Ale vůbec ne, milý Antoine. Jaká radost!

Antoine:

Potěšení je na mé straně.

Antoine s Leonardem si potřesou rukama. Leonard:

Jaká byla cesta?

Antoine:

Dobrá, děkuji. Kde je Patricie?

Leonard:

V parku, nebo kde… Já nevím, bude tu hned.

Antoine:

Myslíte, že ji mohu políbit?

Leonard:

Určitě. Ta bude mít radost…

Antoine:

Myslíte?

Leonard:

Samozřejmě. Svěřila se mi, že na vás tajně myslí a když usíná, pod polštář si dává vaši fotografii.

Antoine:

Kde jí vzala?

Leonard:

Co?

Antoine:

Tu fotografii.

Leonard:

Nevím. Prostě jí má, to je jedno. Znáte ženský.

Antoine:

Ano. Něžné pohlaví… jakými zákrutami se asi ubírají jejich myšlenky? Je tak těžké žít s nimi… ale ještě těžší je žít bez nich, že?

Leonard:

Jo, to jste řek´ moc hezky. Poslouchejte, to je dobře, že jste tady.

Antoine:

Patricie se na mě těšila…

Leonard:

To taky, ale kromě toho… Mám pro vás nabídku, kterou nemůžete odmítnout.

Antoine:

Jakou nabídku?

Leonard:

Nabídku… Obchodního rázu. Je to něco… něco s velkým ´Ň´.

Antoine:

Aha. Ale já bych radši nejdřív viděl Patricii… Promluvil s ní, zeptal se jí, jak se má… Dokud se tak nestane, nemůžu se soustředit na nic jiného.

Leonard:

Chlape jeden umíněná.

Antoine:

Víte… dnes se mi splní můj sen. Políbím vaši dceru… A to je něco tak úžasného… připadám si jako herec před premiérou.

Leonard:

Dobře, dobře… Já vám ji najdu. Ale pak si musíme promluvit. Patricie…! Patricie…!!! 22

Leonard odejde. Než se stačí Antoine posadit na pohovku, vejde Patricie. Patricie:

Volal´s mě, tati…?

Patricie se zarazí. Patricie:

Co tu chcete?

Antoine:

Váš otec mě pozval.

Patricie:

Děláte si legraci? Proč by vás zval?

Antoine:

Aby vám udělal radost.

Patricie:

No to se mu teda povedlo.

Antoine:

Viďte.

Patricie:

Člověče, vy jste jak plevel. Kam se podívám, tam se objevíte!

Antoine:

Například pod vaším polštářem, vždycky, když jdete spát, co? Vy šibalko!

Patricie:

Nerozumím vám, ale jak vás tak poslouchám, možná bych si měla dávat pod polštář loveckou kulovnici.

Antoine:

Pan Leonard mi řekl všechno.

Patricie:

Co, všechno?

Antoine:

No úplně všechno… Taky mi naznačil, že jste konečně sebrala odvahu, abyste se vyjádřila.

Patricie:

Vyjádřila k čemu?

Antoine:

K našim zásnubám, svatbě a líbánkám, pochopitelně.

Patricie:

Zřejmě jste vážně nemocen, Antoine. Měl byste urychleně vyhledat lékaře a sdělit mu, že vás trápí utkvělé představy. Medicína postupuje rychle dopředu a tohle se dá dneska léčit docela snadno.

Antoine:

Nerozumím vám.

Patricie:

I kdybych si vás snad chtěla vzít…

Antoine:

Už je to tady. Věděl jsem, že každá žena jednou podlehne.

Patricie:

I kdybych si vás snad chtěla vzít – A JÁ NECHCI! – už je pozdě!

Antoine:

Proč by bylo pozdě na naši svatbu?

Patricie:

Protože… protože je tu někdo, kdo tu svatbu znemožňuje.

Do haly vběhne Leonard, který zaslechl poslední Patriciina slova. Leonard:

Ne, ne, ne, ne, ne… Přece nejsem takovej ďábel… (k Patricii) Mlč! S tebou si to vyřídím pozdějc.

Antoine:

Tak vidíte! Váš otec proti svatbě nic nenamítá.

Patricie:

Ale já jsem už…

Leonard:

Mlč, ti povídám!

Patricie:

Tati…

Leonard:

Ticho! (k Antoineovi) Potřebuje čas.Je to pro ní šok.

Patricie:

To tedy je. Ale já… 23

Leonard:

… se z toho šoku za okamžik vzpamatuju a pak na vás, milý Antoine, budu tak milá, jak jen to bude možné. Tohle chtěla moje dcera říct a nic jinýho.

Antoine:

Buď pochválen dnešní den, který mi přináší tolik radosti.

Leonard:

Až na věky. Ale to počká.

Patricie:

Já prostě nemůžu…

Leonard:

… uvěřit svému štěstí a tak dál… Antoine to ví, milá Patricie. Není potřeba rozebírat to tak zeširoka.

Leonard stiskne Patricii paži. Patricie:

Au.

Leonard:

A teď se můžeme věnovat dalším, důležitým jednáním.

Patricie:

Tati…

Antoine:

Myslím, že nám Patricie chce něco říct.

Leonard:

Jo, to já vím. Ale to právě nemůžu připustit, víte?

Antoine:

Třeba mi chce vyznat lásku.

Leonard:

No, to určitě. Pojďte prosím do mé pracovny. Pojďte, pojďte, pojďte…

Leonard manévruje Antoinea ke dveřím do pracovny. Ještě než stiskne kliku, otevřou se dveře pokoje Patricie a do haly vejde Simon. Simon:

Co se tady děje?

Leonard nechá Antoinea Antoinem. Přeběhne halu a nic nechápajícího Simona strčí nazpět do Patriciina pokoje a přibouchne za ním dveře. Postaví se před ně se založenýma rukama, jako osobní strážce. Antoine se otočí. Antoine:

Co to bylo?

Leonard:

Nic. Nevím. Průvan.

Antoine:

Vypadalo to, jako by ten průvan mluvil mužským hlasem.

Leonard:

Ano, byl to zvláštní akustický úkaz. Běžte, hned jsem u vás.

Antoine vejde do Leonardovy pracovny. Leonard se odpoutá ode dveří Patriciina pokoje. Přejde k Patricii. Leonard:

Vím všechno!

Patricie:

No, nevypadalo to.

Leonard:

Jen klid. Pak ti všechno vysvětlím, ale teď musím za Antoinem.

Patricie:

Tak mu vyřiď, že bych si ho nevzala, ani kdyby byl posledním mužským na světě.

Leonard:

Ah… čteš moc knížek. To ani nebude nutný. Hlavně si dej před Antoinem pusu na zámek.

Leonard odejde za Antoinem. Z Patriciina pokoje obezřetně vyhlédne Simon. Když zjistí, že Leonard i Antoine už jsou pryč, vejde do haly.

24

Patricie:

Jako pojistka jste se moc neosvědčil.

Simon:

Omlouvám se.

Patricie:

Máte za co.

Simon:

Je v tom všem trochu zmatek.

Patricie:

Všimla jsem si. Například otec se domnívá, že jste můj manžel.

Simon:

Já vím. Mluvil jsem s ním.

Patricie:

Opravdu? A co říkal?

Simon:

Když to zvážím, myslím, že otec vás miluje. Skoro tak jako já.

Simon Patricii políbí. Patricie se, alespoň zpočátku, nebrání. Patricie:

Abych vám nedala výpověď.

Patricie vykroutí ze Simonova sevření. Proměna.

25

OBRAZ 6 Leonardova pracovna

V Leonardově pracovně sedí v křeslech za stolem dva muži. Na svém místě Leonard a naproti němu Antoine. Leonard se spiklenecky nakloní přes stůl k Antoineovi. Leonard:

Pojďte sem…

Antoine se nakloní. Leonard:

Blíž…

Antoine se nakloní ještě víc. Leonard:

Ještě blíž…

Antoine se přiblíží svoje ucho k Leonardovým rtům. Antoine:

Poslouchám.

Leonard:

To je dobře.

Chvíle ticha. Leonard:

Mám koncesi…

Antoine:

Co to?

Leonard:

Kon-ce-si! Na těžbu ropy u pramenů Orinoka.

Antoine:

Koncesi na těžbu ropy?

Leonard:

Pssst… I uši mají stěny… Stěny mají uši…

Leonard vstane a přejde ke knihovně. Pohlédne na Antoinea. Leonard:

Otočte se.

Antoine se polušně obrátí. Leonard jej po očku stále pozoruje a přitom otevře sejf zabudovaný do knihovny. Ze sejfu vytáhne pomalovanou kůži a sejf opět zavře. Leonard:

Už můžete.

Antoine pohlédne na Leonarda s koncesí v ruce. Leonard:

No? Co tomu říkate?

Antoine:

Hezké… Vypadá to jako Picasso z ranného období.

Leonard:

Ale no tak…

Antoine:

Jak vám můžu být užitečný?

26

Leonard:

Přenechám vám ji. Je to terno. Potřebuji člověka, který se dovede rychle a správně rozhodovat. Stručně a jasně řečeno, potřebuju muže jako jste vy.

Antoine:

Aha.

Leonard:

Nemám dostatek hotovosti… Já investuju do ocelářskýho průmyslu. Tohle jde mimo mě… a nechce se mi to hodit těm vlčákům na burze. Proč bych z nich měl dělat multimilionáře jen tak, pro nic za nic…?

Antoine:

Rozumím.

Leonard:

Zkrátka a dobře jsem si říkal, že bude lepší, když to zůstane v rodině.

Leonard hodí koncesi na stůl před Antoinea. Antoine si koncesi zblízka prohlíží. Antoine:

A je to… jisté?

Leonard:

Co?

Antoine:

Že tam ta nafta je.

Leonard:

No dovolte? Už jste někdy viděl, abych měl špatnej tip? Copak bych si moh´ dovolit všechno tohle, kdybych měl špatnej nos?

Antoine:

Ne, to jistě ne. A vy jste tam byl?

Leonard:

Já ne, ale mám svý informace. Skleničku?

Antoine:

Ne, děkuji.

Chvíle ticha. Antoine:

K čemu ty tajnosti? Že je v tom váš syn?

Leonard:

Můj syn? Proč myslíte?

Antoine:

Prý je už víc než rok na cestách a poslední zprávy posílal z jižní Ameriky. Přiznejte, že jste tam svého syna poslal!

Leonard:

Úžasný, jakej máte postřeh. To by mě nenapadlo.

Antoine na Leonarda překvapeně pohlédne. Leonard:

Chci říct, to by mě nenapadlo, že si to všechno tak dáte dohromady.

Antoine:

Nepodceňujte mě, pane Leonarde. Já si taky umím dát dohromady dvě a dvě.

Leonard:

To já samozřejmě vím… Taky proto vám tu koncesi… a Patricii nabízím.

Antoine:

Děkuji.

Leonard:

Takže si plácneme?

Antoine:

Ale jistě.

Leonard:

Výborně.

Antoine:

Ovšem nejdřív se samozřejmě musím poradit se svými experty.

Leonard:

Proč experty?

Antoine:

To je přece normální postup.

Leonard:

Vy mi nevěříte? Mně, otci Patricie, nevěříte?

Antoine:

O to nejde, ale jedná se přece jenom asi o dost peněz… 27

Leonard:

Ale ne… Je to vlastně maličkost… Prkotina, řeklo by se…

Antoine:

Kolik?

Leonard se nakloní k Antoineovi a pošeptá mu cifru do ucha. Antoine překvapeně zahvízdne a v žertu zahrozí na Leonarda prstem. Antoine:

Jo, to je pěkná maličkost. Mně se to líbí, ale než to vezmu, musím si promluvit s někým, kdo tam byl osobně.

Leonard:

Samozřejmě, já to chápu… Tak mi napadá… znáte vy mého syna?

Antoine:

Ne, neměl jsem tu čest… Přistěhoval jsem se sem, když už byl pryč.

Leonard si zamne ruce. Leonard:

Výborně. Myslel jsem si to. Tak okamžik…

Leonard otevře dveře do haly. Rázně zakývá prstem. Leonard:

Pojďte sem! Eh… Pojď sem!

Vejde Simon. Leonard:

(k Antoineovi) To je můj syn Simon.

Simon:

Co si přejete?

Leonard:

Tak to vidíte. Nejlepší školy jaký jen moh´ mít, pařížský lyceum… a tohle z něj udělali. Vyká svýmu otci. Jako kdybysme žili v minulým století… To je můj SYN Simon.

Leonard stiskne Simonovi rameno v tiché výhružce. Leonard:

A klidně mi tykejte… Totiž tykej. A říkej mi tatínku.

Simon:

Jak chceš, tati.

Antoine si potřese se Simonem rukou. Antoine:

Antoine Lefévbre. Těší mě.

Simon:

Simon…

Leonard:

… Verdaux.

Simon:

Simon Verdaux. Potěšení je na mé straně.

Leonard:

Simone, řekni tady Antoineovi, odkud ses nedávno vrátil.

Simon:

Já?

Leonard:

No? Kde jsi byl? Ve…?

Simon:

Ve?

Leonard:

Ve Ve…

Simon:

Veve?

Leonard:

Ve Ve-ne-zu-e-le!

Simon:

No jistě… Ve Venezuele.

Leonard:

No tak vidíš… popiš Antoineovi Venezuelu. 28

Simon:

Nádherná země… Přírodní ráj. Obrovské stromy, které se tyčí až do nebes, rozeklané štíty hor… vodopády… (k Leonardovi) Jsou tam vodopády?

Leonard:

Co já vím?

Simon:

Vodopády… To si jen těžko dovedete představit… Tisíce tun vody se valí po strmých úbočích. A přitom je to země protikladů. Bohatá města, chudý venkov. Člověk by nevěřil…

Leonard:

Dobrý, dobrý… Stačí. To Antoinea nezajímá. A když jsi byl ve Venezuele, tak jsi tam narazil na…

Simon:

Na?

Leonard:

Na na…

Simon:

Nana?

Leonard:

Na na-ftu! Co je tohle?

Ticho. Leonard:

To je koncese na těžbu nafty ve Venezuele, kterou jsi přivezl.

Simon:

Z Venezuely.

Leonard:

Tak. A tady Antoine by měl zájem, účastnit se malým podílem… Prostě by to chtěl koupit, no!

Leonard do Simona kopne a ten pochopí. Simon:

Aha… Ale to vám řeknu, pane Antoine… To ve skutečnosti nejsou naftová pole…

Leonard:

Co to kecáš?

Simon:

To je zlatý důl! Kam se podíváte, všude nafta. Před vámi – nafta. Za vámi – nafta- Nalevo – nafta. Napravo – nafta. Ale hlavně… pod vámi – nafta!

Leonard:

Jo tak to jo…

Simon:

Tam ze země tečou peníze!

Antoine:

Vážně?

Simon:

Nikdy jsem nemluvil vážněji. A tobě, tati, tobě se divím, že chceš tu koncesi prodat.

Leonard:

Ale no tak… Tady Antoine si bude brát Patricii… Jakmile tu koncesi koupí… Tak to zůstane v rodině, že jo…

Simon:

Jak si může vzít Patricii, když…

Leonard:

… když ještě neměli zásnuby? Jedno po druhém, milý synu, jedno po druhém…

Leonard opět stiskne Simonovi rameno, tentokrát o něco silněji než poprvé. Antoine:

Správně, pane Leonarde. Jedno po druhém. Rád bych se nejdřív ubytoval…

Leonard:

Jak chcete. Charles vám připraví pokoj.

Antoine:

Výborně. Můžu si tu koncesi vzít s sebou? 29

Leonard:

Ó, to ne… To je moc drahá věcička na to, aby se tu jen tak povalovala po domě. Otočte se. (k Simonovi) A vy taky… Ty taky…

Antoine i Simon se otočí. Leonard uloží koncesi zpět do trezoru. Leonard:

Tak. Vy se běžte ubytovat a ty, Simone, ještě chvíli počkej.

Simon:

Jak chceš, tati.

Antoine:

Zatím se poroučím, pane Leonarde… pane Simone…

Antoine odejde. Simon:

Pochopil jsem, že mám novou roli.

Leonard:

Jo. To jste pochopil správně. Jestli se podřeknete, zlomím vám vaz. A teď k věci. Nebudu vám vysvětlovat co a jak, ale potřebuju, aby Antoine, kterej je čirou náhodou zamilovanej do mojí dcery, vaší ženy… koupil tu zatracenou koncesi. Proto se Patricie musí tvářit, jako by byla pořád svobodná a snášet lichotky toho trouby. Je vám to jasné?

Simon:

Naprosto. Ovšem když všechno dobře dopadne, mohl byste na oplátku souhlasit s mým sňatkem s Patricií.

Leonrad:

Trochu pozdě, nezdá se vám?

Simon:

Jo… vlastně ano.

Leonard:

Zůstává poslední otázka. Jak vás mám představit mojí ženě. Zatím bych jí ještě neříkal, že jste se s Patricií vzali… a jako syna bych vás taky nerad představoval. Nemusela by to pochopit. Víte, ona je to taková…

Simon:

Éterická bytost.

Leonard:

No. Jak to víte?

Simon:

Řekl mi to Charles…

Leonard:

Aha. Upřímnost na nepravém místě, nemyslíte? Ale ono je to vlastně jedno. Teď už patříte do rodiny. Ale jak vás představit… Poslouchejte, vadilo by vám moc, kdybych jí řekl, že jste třeba… pojišťovací agent?

Simon:

Proč zrovna pojišťovací agent?

Leonard:

Je to logický. Rozhodl jsem se uzavřít novou pojistku a je jasný, že musíte zůstat pár dní v domě, abyste zjistil všechny potřebný údaje, takže…

Vejde Xanthia. V první chvíli si Simona ani nevšimne. Xanthia:

Ještě se zlobíš?

Leonard:

Ale co… Peníze budou, my nebudeme. Ale počkej chtěl bych ti představit tady pana Simona. Pan Simon je…

Simon:

Obchodní cestující s vaší bezpečností.

Xanthia:

Nerozumím.

Leonard:

Prostě pojišťovací agent. Chci uzavřít novou, lepší pojistku a tady pan Simon u nás bude bydlet,a aby moh´ přichystat všechny podklady, co jsou potřeba.

Xanthia:

Jak si přeješ, Leonarde. (k Simonovi) Charles vám připraví pokoj.

30

Simon:

Děkuji.

Simon odejde. Xanthia:

Opravdu se nezlobíš, Leo?

Leonard:

Opravdu se nezlobím. Kde je Patricie?

Xanthia:

U sebe.

Leonard:

Děkuji, má nejdražší… Nikdy mě nenapadlo, jak může bejt tohle oslovení vhodný. A teď mě, prosím, omluv.

Xanthia Leonarda políbí a odejde za Simonem. Leonard vejde do protějších dveří, které vedou do patriciina pokoje. Proměna.

31

OBRAZ 7 Pokoj Patricie

Patricie ve svém pokoji uraženě trucuje. Vejde Leonard. Leonard:

Tak. Teď ty.

Patricie:

Co já?

Leonard:

Musím si s tebou vážně promluvit. Takže nejdřív: Proč ses vdala za mými zády?

Patricie:

Z lásky.

Leonard:

To nechme stranou. Jak´s to mohla udělat? Nejde o mě, ale o maminku… Víš, jak se těšila a tvoji svatbu… kostel, družičky, tvoje bílý šaty se závojem… no vždyť ji znáš.

Patricie:

My se stejně vzali bez obřadu.

Leonard:

Prosím tebe… bez obřadu můžeš mít pohřeb, ale ne svatbu. Ale to je nakonec jedno, až bude všechno za náma, můžete se vzít ještě jednou.

Patricie:

No to ne…

Leonard:

Ať si maminka užije. Tak… a teď druhá věc, mnohem důležitější než nějaká svatba… Pozval jsem k nám Antoinea.

Patricie:

Všimla jsem si. Nesnášela jsem ho nesnáším ho a nebudu ho snášet!

Leonard:

Já vím, já vím.

Patricie:

Tak proč jsi ho zval?

Leonard:

Protože má spoustu peněz a v každý kapse saka jednu šekovou knížku.

Patricie:

Pořád nerozumím.

Leonard:

Tenhle víkend zůstaneš ještě pro Antoinea dívkou, aby se ti moh´ dvořit.

Patricie:

To jsem si domyslela. Ale proč?

Leonard:

Aby koupil prales, který tvé matce prodal jeden podvodník a ona za něj zaplatila vším, co máme!

Patricie:

Cože?

Leonard:

Jo, chápu, že se to těžko vysvětluje… Já tomu taky v první chvíli nechtěl věřit. Ale, bohužel, je to tak.

Patricie:

No a co?

Leonard:

Můžu se tě na něco zeptat, milá dcero? Líbí se ti tenhle dům?

Patricie:

Hezkej…

Leonard:

A líbí se ti náš park?

Patricie:

No… pěkný…

Leonard:

A co tvůj nábytek? Jsi spokojená se svým nábytkem?

Patricie:

Jsem. 32

Leonard:

Tak si to užij! Protože jestli nebudeš na Antoinea milá, příjdou sem pánové v kravatách s kloboukama na hlavě. Na každej kousek nábytku, se kterým jseš tak spokojená nalepěj´ takovou malou cedulku a na tý cedulce bude napsáno „ZABAVENO“!

Patricie:

Jak to?

Leonard:

Už jsem ti to vysvětloval. Protože tvoje matka, žena v domácnosti a burziánka amatérka, prodala všechny naše akcie oceláren, aby mi k narozeninám koupila padělanou koncesi na těžbu ropy ve Venezuele!

Patricie:

Já jsem úplně zapomněla… Všechno nejlepší.

Leonard:

Eh!

Patricie:

Ale ještě pro tebe nemám dárek.

Leonard:

Milá dcero… Drahá Patricie. Máš pro mě dárek! Máš pro mě ten nejkrásnější dárek jakej může dát dcera otci. Splníš mi přání, jedno jediný pitomý přání! Budeš se k tomu troubovi Antoineovi chovat tak mile, jak to jen bude možný a kdyby tě náhodou požádal o ruku, řekneš ano. Copak chci tak strašně moc?

Patricie:

Ale to přece nejde. Jsem vdaná žena!

Leonard:

Tsss… To přece nevadí… Já neříkám, že si ho musíš hned brát, já jen chci, abys mu to slíbila, když tě o to požádá.

Patricie:

Třeba mě nepožádá.

Leonard:

Samozřejmě, že tě požádá! Ovšem nejdřív ode mě musí koupit tu zatracenou koncesi. A v okamžiku, kdy budu inkasovat šek, ho můžeš poslat třeba ke všem čertům, mně je to jedno.

Patricie:

Mně se to nelíbí.

Leonard:

Mně taky ne, ale co mám dělat? Teď jdu připravit všechno, co je třeba k podpisu. Tak se snaž!

Leonard odejde. Patricie se zamyšleně prochází pokojem. Ozve se zaklepání. Patricie:

Dále!

Vejde Antoine. Patricie:

Bože, to jste vy?

Antoine:

Ano, já, v celé své kráse. Překvapena?

Patricie:

Ani ne.

Antoine:

Zažíváme tak neuvěřitelné životní chvíle, viďte?

Patricie:

To tedy ano.

Antoine:

Nemohu se dočkat, až budu součástí vaší úžasné rodiny…

Patricie:

Hm. To bude prima.

Antoine:

Mimochodem, mluvil jsem s vaším bratrem.

Patricie se překvapeně zarazí. Patricie:

On se vrátil?

Antoine:

Ano. Před chvílí. 33

Patricie:

Kde je? Co říkal?

Antoine:

Popisoval mi krásy jižní Ameriky… Je úžasné, jak je ten člověk výřečný.

Patricie:

Zvláštní. Vždycky býval spíš málomluvný.

Vejde Charles, který v celém domě poklízí. Patricie:

Charlesi! Je tu bratr!

Charles:

Ne… Totiž ano, ale trochu se změnil.

Patricie:

Jak se změnil?

Charles:

Je z něj úplně jiný člověk.

Patricie:

Opravdu? Musím ho vidět.

Charles:

Možná ho ani nepoznáte.

Antoine:

Pojďte, můžeme ho pozdravit spolu.

Všichni odejdou. Proměna.

34

OBRAZ 8 Hala

V hale stojí Leonard se Simonem. O čemsi diskutují, ovšem přeruší je příchod Charlese, Antoinea a Patricie. Leonard:

Patricie! Obejmi bratra!

Simon se s Patricií obejme, více než bratrsky. Patricie:

To už přestává všechno!

Simon:

Nesnáší, když ji někdo líbá.

Antoine:

Vidíte, že jste bratra poznala.

Patricie:

No… ano… Jak bylo v jižní Americe, milý bratříčku?!?

Simon:

Horko, drahá sestřičko. Horko a dusno.

Patricie:

Jako tady.

Antoine:

Ale Patricie… Tady přece není ani zdaleka tak horko a dusno…

Patricie:

Jak komu.

Leonard:

Pojďme si povídat o obchodu, který nás zajímá.

Antoine:

Velmi rád.

Simon:

Dojednal jsem velmi výhodné podmínky kontraktu. Já už jsem prostě takový, mám rád obchody, které jsou jasně a přesně definovány a profitovat z nich mohou všichni. Tak se totiž má dělat obchod, že? Jen takový obchod je dobrý, když jsou všechny strany spokojeny.

Leonard:

No, dobře, dobře… Máte šekovou knížku?

Antoine:

Ale jistě.

Leonard:

Tak sem s ní!

Antoine:

Kolik ropy tam vlastně je?

Leonard:

Milióny… milióny hektolitrů.

Antoine vytáhne šekovou knížku. Antoine:

Váš syn na mě udělal ten nejlepší dojem, pane Leonarde. U něho byla naše ropa v nejlepších rukou.

Leonard:

Výborně! Řekl jste ´naše ropa´.

Antoine:

Ano, řekl. Takže… Kolik jste říkal?

Leonard se nakloní k Antoineovi a cosi mu pošeptá. Antoine:

Bože, to je peněz… Kdybyste to nebyl vy… a kdyby tu nebyla Patricie… Ale co!

35

Antoine se nakloní nad stůl a chystá se vyplnit šek, když se ozve poněkud disharmonický kytarový akord a do haly vtančí Lulu. Lulu:

Buenos dias, amigos!

Krátká taneční kreace v jihoamerickém rytmu, za doprovodu kytary mimo scénu. Všichni zděšeně zírají. Lulu ukončí taneční kreaci poněkud neumělým pukrletem. Leonard:

Co to je?

Ozve se další disharmonický kytarový akord a do haly vběhne Paul v jakémsi pozoruhodném jihoamerickém ponču, s velkým mexickým kloboukem na hlavě a španělkou v ruce. Paul:

Olé!

Leonard:

Proboha! Paul!

Další krátká taneční kreace, tentokrát v páru. Všichni zírají ještě vyděšeněji. Na závěr udeří Paul do strun kytary. Paul:

Dámy a pánové, mám tu čest představit vám krásku z pampy, perlu jižní Ameriky, slečnu Lulu.

Lulu se všem ukloní. Mluví se silným „jihoamerickým“ přízvukem. Lulu:

Jsem tak šťastná, být ve Francii… v rodině mého milovaného…

Leonard:

Co to má znamenat?!?

Paul svého otce obejme. Paul:

Ahoj tati.

Leonard:

Oba synové. Jak milé!

Paul:

Proč mluvíš o dvou synech?

Leonard:

Toho si nevšímej a hlavně mlč, nebo ti jednu vrazím.

Také Lulu obejme Leonarda. Políbí ho. Lulu:

Chci poznat francouzskou kulturu. Francouzi jsou úžasní!

Leonard:

Tak to by snad stačilo, ne?

Simon:

Čeká nás důležitý podpis… Tak pojďme na to… pane Antoine…

Lulu:

Kdopak je ten krasavec?

Leonard:

Simon. Můj prvorozený.

Paul vytřeští oči. Paul:

Cože?

Lulu:

Paul mi tvrdil, že je tady velký šéf, kterého se otec na všechno ptá a nic neudělá bez jeho souhlasu. Nikdy o žádném bratrovi nemluvil.

Antoine:

To je zvláštní.

Leonard:

Ne ne… Simon uspěje ve všem na co sáhne, je to velký obchodník. Paul je pořád ještě dítě. 36

Lulu:

Už rozumím. Takže Simon je tady velký šéf!

Antoine zírá, co se to vlastně děje. Částečně mechanicky a částečně záměrně uloží šekovou knížku zpět do náprsní kapsy. Leonard:

Počkejte, Antoine, neunáhlujte se. Teď už bude klid.

Vejde Xanthia. Xanthia:

Paule! Synáčku!

Leonard:

Bože, ještě tahle do toho…

Paul:

Mami!

Xanthia se s Paulem obejme. Xanthia:

Jak bylo v jižní Americe, synáčku?

Paul:

Horko, mami. Horko a dusno.

Leonard:

No a my můžeme pokračovat, kde jsme přestali, Antoine.

Antoine:

Počkejte ještě chvíli.

Leonard:

Proč? Co nám brání, dokončit ten obchod?

Antoine:

Jak jsem viděl svojí šekovou knížku, uvědomil jsem si, že je to opravdu hodně peněz.

Leonard:

A?

Antoine:

Přece jen bych si měl promluvit se svými experty. Půjdu si zavolat do svého pokoje. Omluvte mě.

Antoine odejde. Leonard:

Charlesi!

Charles:

K službám, pane.

Leonard:

Uvědomuju si, že po vás žádám něco, co se vymyká běžným povinnostem majordoma, ale mohl byste se postarat o pana Antoinea…? A o jeho telefon?

Charles:

Rozumím, pane.

Charles odkudsi vyloví velké nůžky a výhružně jimi zastříhá. Odejde. Xanthia:

Co se to tu děje?

Paul:

Zrovna jsem se chtěl zeptat na totéž.

Leonard:

Existuje jistá pravděpodobnost… Jistá, velice malá pravděpodobnost, milá Xanthie, že Antoine koupí tu zatracenou koncesi. Respektive existovala ještě asi před pěti minutama.

Xanthia:

Aha

Leonard:

Obávám se, že jediné, co nás teď může zachránit, je revolver.

Xanthia:

Oh, zastřelit Antoinea, to nám nepomůže.

Leonard:

Kdybych měl někoho zastřelit, on to nebude.

37

Lulu:

Kde je můj pokoj, Paolo?

Paul:

Já… já nevím…?

Leonard:

Charles vám nějaký pokoj připraví… Totiž on teď… no to je jedno, Xanthie, postarej se o tuhle osobu…

Xanthia:

Ale jistě… Pojďte prosím za mnou.

Lulu:

Děkuji.

Xanthia:

Máte krásné šaty…

Lulu:

Líbí se vám?

Xanthia:

Ano, jsou takové… takové… svobodomyslné…

Lulu:

Mám ještě další takové, ukážu vám je…

Xanthia:

Jsou fascinující.

Xanthia s Lulu odcházejí. Leonard se obrátí k Simonovi s Patricií. Leonard:

Vy dva… běžte do mojí pracovny. Přijdu tam za vámi.

Patricie:

Ale…

Leonard:

Teď hned. Nejdřív si musím promluvit tady s Paulem.

Simon:

Tak pojď, miláčku… Totiž sestřičko…

Patricie s Simonem odejdou. Leonard:

Proč jsi nenapsal, že přijedeš, troubo?

Paul:

Chtěl jsem vás překvapit.

Leonard:

To je ale terno.

Paul:

Myslel jsem, že budete mít radost.

Leonard:

No, to teda máme. Tu opici okamžitě vrátíš do její rezervace!

Paul:

Není to opice. Je to… dcera generála.

Leonard:

Kterou jsi potkal v hospodě.

Paul:

To ne.

Leonard:

A kde?

Ticho. Leonard:

Tak vidíš… Panebože, co mě to potkalo?

Paul:

Co?

Leonard:

Já Antoineovi vykreslil lichotivej portrét svýho syna a přijede tohle! Díkybohu, že mám druhýho. Je jen smutný, že ten, co se nevydařil, je můj vlastní.

Paul:

Co se tady vlastně děje?

Leonard:

Kus už jsi slyšel… Potřebuju, aby Antoine koupil koncesi na těžbu ropy ve Venezuele?

Paul:

Koncesi? Kdes ji vzal?

Leonard:

To ani nechtěj vědět. 38

Paul:

Jak myslíš.

Leonard:

A proto, těžko se to vysvětluje, se Simon tváří jako tvůj starší bratr, můj prvorozený.

Paul:

Co je doopravdy?

Leonard:

Patriciin manžel.

Paul:

Ne! Patricie se vdala?

Leonard:

Už je to tak. S ní si to vyřídím potom.

Paul:

Aha. Co tomu říkala matka?

Leonard:

Ta to ještě neví.

Paul:

Jak to?

Leonard:

No… to se taky těžko vysvětluje. Ta si myslí, že je pojišťovací agent.

Paul:

Nerozumím.

Leonard:

To se nedivím. Budu jí to muset nějak vysvětlit, aby se před Antoinem nepodřekla.

Paul:

To jsem zvědav, jak jí vysvětluješ, že Simon je její zeť. Tomu neuvěří.

Leonard:

Troubo. Samozřejmě jí řeknu, že je tvůj bratr.

Paul:

Tomu uvěří ještě míň.

Leonard:

Ale ne… Řeknu jí, že je to pojišťovací agent, kterej se chvíli bude vydávat za jejího syna.

Paul:

Aha. Už chápu…

Navzdory svému prohlášení je zřejmé, že Paul nechápe, což ani není divu. Leonard:

Tak. Teď pojď se mnou.

Paul:

Ano, tati… nepletu se? Já nejsem ani Patriciin manžel, ani pojišťovák, že ne? Můžu ti říkat ´tati´?

Leonard:

Bohužel.

Leonard vede Paula do své pracovny. Oba odejdou. Proměna.

39

OBRAZ 9 Leonardova pracovna

Uprostřed pracovny stojí Patricie se Simonem v napjaté diskusi. Patricie:

Jestli nejste schopen hrát svou roli, tak vypadněte!

Simon:

Ale drahá, nebuďte tak sobecká… Papá mě potřebuje.

Patricie:

Já taky, ale ne tak, že tam kde jsem nechala manžela, najdu bratra!

Simon:

Já to chápu, ovšem…

Vejde Leonard s Paulem. Leonard:

Copak, copak?

Simon:

Dalo by se to nazvat novomanželskou hádkou.

Patricie:

To určitě.

Leonard:

Ale no tak… Nechte toho a soustřeďte se. Mám plán.

Leonard se usadí do svého křesla, ostatní se rozptýlí po místnosti. Leonard:

Tak… připraveni?

Všichni:

Ano.

Leonard:

Výborně. Poslouchejte.

Leonard vytáhne z kapsy list papíru s poznámkami. Leonard:

Paul…

Paul:

Zde!

Leonard:

… Paul bude dělat, že se Simonem nesouhlasí.

Paul:

Proč?

Leonard:

Protože je to k vzteku, být držen stranou od výjimečného úkolu.

Paul:

Aha.

Leonard:

Simon, jako starší bratr, byl vždycky aktivnější, energičtější… a taky měl vždycky, i v rodině, lepší postavení. Nejdřív nebude souhlasit se Simonem tak… obecně… aby bylo jasný, jaký je jeho postavení… a pak nebude souhlasit s prodejem koncese, bude na mě naléhat, abych si ji nechal.

Paul:

Chápu.

Leonard:

To je s podivem. Simon…

Simon:

Přítomen!

Leonard:

Simon Paula vždycky umlčí, a to velmi energicky.

Simon:

Myslím, že to mi půjde. 40

Leonard:

O tom nepochybuju. Simon je ten, kterej tenhle skvělej obchod připravil a vymyslel, nedá se jen tak pro nic za nic odstrčit.

Simon:

Nedám.

Leonard:

Výborně. Patricie…

Patricie:

Ano, tati?

Leonard:

Patricie je nevinnost sama. Ztělesnění panny Marie. Něžná jako laň…, sladká jako med. Použije všechen svůj šarm.

Patricie:

Nevím, jestli se mi to podaří.

Leonard:

Že ne? Viděla´s Antoinea.

Patricie:

Já to myslela spíš ze své strany…

Leonard:

Ale… Samozřejmě, že se ti to podaří, jestli nechceš svůj příští oběd jíst ve vývařovně pro chudý.

Simon:

Ona to dokáže, to nemám strach.

Leonard:

Já taky ne. Tak… A Patricie musí přesvědčit Antoinea, aby pochopil, že Paul je trouba…

Paul:

No dovol tati…

Leonard:

… že Paul je trouba, povídám, a Simon to s ním myslí dobře.

Patricie:

Pokusím se.

Leonard:

Dobře… Leonard…

Chvíle ticha. Leonard:

Leonard… Jo, to jsem já. Já to budu všechno řídit a ve vhodnou chvíli přistrčím Antoineovi pero k podpisu.

Leonard si zamne ruce. Leonard:

Bude to vlastně jednoduchý. Je vám všechno jasný…?

Všichni přikyvují. Vejde Charles s nůžkami v rukou. Zacvaká jimi. Charles:

Hotovo!

Leonard:

Bravo, Charlesi. Zdvojnásobím vám plat.

Charles:

Děkuji.

Leonard:

Teď už na to totiž zase budu mít, víte?

Charles:

Ano, pane.

Leonard:

Nicméně v mém plánu i nadále zaujímáte klíčovou roli. Zařídíte, aby z rádia hrála tichá hudba, budete servírovat různé nápoje…

Charles:

Jaké?

Leonard:

To je vcelku jedno, hlavně takové, které Antoineovi zlepší náladu, rozumíte?

Charles:

Rozumím.

Leonard:

Výtečně.

Patricie:

Kdo přivede Antoinea? 41

Leonard:

Správná otázka. Ty. A to ti povídám, buď na něj milá.

Patricie:

No jo.

Leonard:

Nějaké další otázky?

Všichni:

Žádné otázky.

Leonard:

Dobře. Seřiďme si čas. Sejdeme se tu všichni jak tady jsme, přesně za dvacet minut. Rozchod!

Všichni odejdou, v pracovně zůstane jenom Leonard. Otevře sejf v knihovně, vytáhne koncesi, složí ji a zastrčí do náprsní kapsy. Leonard:

Tak. Za dvacet minut… budu zase boháčem. To je dneska den.

Tma. Opona.

KONEC 1. DĚJSTVÍ

42

2. DĚJSTVÍ

43

OBRAZ 10 Leonardova pracovna

Leonardova pracovna je prázdná a opuštěná. Oproti původnímu zařízení přibylo více židlí a menší pohovka. Chvíli se nic neděje, pak vejde Leonard, Simon a Paul. Všichni mlčí, postávají nebo přecházejí místností, co chvíli pohlížejí na hodinky. Leonard si přiloží hodinky k uchu, aby se přesvědčil že tikají, když se ozve rázné zaklepání. Leonard se v první chvíli domnívá, že jeho hodinky tikají tak nahlas, teprve pak si uvědomí, že někdo přichází. Leonard:

Dále!

Nejprve se ozve hlasitá facka a pak vejde Antoine s Patricií. Antoine si drží tvář. Patricie:

Všechno má své meze, pane Antoine!

Antoine:

Promiňte, slečno Patricie.

Leonard:

Patricie!!!

Patricie:

Promiň, tati. Ale…

Leonard:

Nechceš mi něco říct?

Antoine:

Neříkejte to otci, Patricie… Už se to nebude opakovat.

Patricie přejde k Leonardovi a cosi mu šeptá. Leonard:

Opravdu?!?

Antoine:

Bylo to z náhlého popudu, ani nevím, proč jsem to udělal, přísahám!

Leonard:

No, je čas na aperitiv.

Antoine:

Myslíte?

Leonard:

Je čas na aperitiv, abysme zapili to, co nám Patricie o vás řekla.

Antoine:

Patricie, já jsem vás prosil…

Leonard:

Je to pravda?

Antoine:

Bohužel ano.

Leonard:

Milý Antoine… Pojďte na mou hruď…

Antoine:

Jak, prosím?

Leonard obejme zmateného Antoinea a poplácá ho po zádech. Leonard:

Tak vy jste požádal Patricii o ruku?

Antoine:

Ne. Totiž ano, už mnohokrát, ale teď…

Patricie:

… teď říkám ANO.

Antoine:

Nemůžu uvěřit svému štěstí.

Simon:

To se nedivím.

Patricie:

Milý Antoine… 44

Patricie Antoinea obejme. Začne hrát tichá a nevtíravá reprodukovaná hudba. Simon:

Tak to by snad stačilo, drahá… drahá sestřičko.

Leonard:

Simone!

Simon:

(odkašle si) Promiň, tati.

Patricie:

Pojďte sem.

Antoine:

Vaše přání je mi rozkazem… to už jsem vám myslím jednou říkal.

Patricie:

Ano. To se nedá zapomenout.

Patricie odvede Antoinea k pohovce a oba se na ni posadí. Vejde Charles, před sebou tlačí barový stolek s řadou lahví a skleničkami. Charles:

Je ta hudba takhle v pořádku, pane?

Leonard:

Ano, jistě. A teď se napijeme. Co vám mohu nabídnout, Antoine?

Antoine:

Promiňte… Co jste říkal?

Leonard:

Ptal jsem se, co vám můžu nabídnout k pití.

Antoine:

Aha… No přiznám se, že teď bych si dal obyčejnou vodu… Je toho na mě trochu moc..

Leonard:

Tak to jsme dva… Přece nebudete v tuhle chvíli pít vodu… To je jako… jako… No, skutečně mě nenapadá nic tak strašnýho…

Antoine:

Dobře, tak skotskou, když jinak nedáte.

Charles:

Prosím, pane.

Charles servíruje Antoineovi skotskou. Všichni se rozptýlí po místnosti a zaujmou bojové postavení. Leonard:

Tak vás vítám do rodiny, Antoine.

Antoine:

Děkuji.

Leonard:

A není to malá rodina, příkladně Patricia má dva bratry, Simona a Paula…

Antoine:

Ano, já vím.

Leonard:

Vím, že to víte, já to jen tak všechno shrnu, abychom si rozuměli…

Antoine:

Prosím.

Leonard:

Oba se teď před nedávnem vrátili z jižní Ameriky. Zatímco Paul odpočíval v…

Leonard se odmlčí. Paul si ticho neuvědomí a otci napoví až po důkladném nakopnutí. Paul:

V Rio de Janeiru…

Leonard:

… v Rio de Janeiru, Simon byl jako vždycky aktivní… Jak víte, připravil geniální obchod monstrózních rozměrů…

Paul:

Ano, to je pravda… Totiž… chtěl jsem říct… Zase mě předběhnul! To jsem měl domlouvat já, ale Simon mě z toho vyšoupnul. Jednal se mnou jako s malomocným!

Antoine:

Vážně? (k Leonardovi) Váš syn říká hrozné věci…! 45

Leonard:

Naopak, říká to výborně!

Antoine:

No nevím…

Paul:

Simon si myslí, že když je starší než já, že mu všechno projde!

Simon:

Tak dost! To by snad stačilo!

Paul:

Ale já chci říct, že…

Simon:

Dost, jsem řekl. Zatímco tys odpočíval v Rio de Janeiru, já jsem pracoval do úmoru, jen abych celý obchod připravil! Pustil jsem se sám do hlubin pralesa…

Antoine:

Úplně sám?

Simon:

S jedním průvodcem, ale ten třetí den zemřel na uštknutí kobrou. Nezbývalo mi, než vzít mačetu a prosekávat se pralesem sám a sám… Nedovedete si to představit, obrovské stromy vyšší než Eiffelova věž a jejich koruny obsypané listím tak mohutné, že jsem někdy nerozeznával den a noc…

Antoine:

To je neuvěřitelné…

Leonard:

Taky se mi zdá. Uber…

Simon:

A po týdnech putování, kdy jsem měl jen misku dešťové vody k pití denně, jsem dorazil k pramenům Orinoka… Tam, kde žije indiánský kmen nazvaný Divoké kůže!

Antoine:

Úžasné…

Paul:

Jen se nezblázněte.

Simon:

Mlč, bratře… Zatímco tys bydlel v hotelu Hilton v Riu, já spal v týpí na lůžku z větví, vystlaném suchou trávou. A tam, u pramenů Orinoka, na území indiánského kmene Divokých kůží, jsem objevil ta obrovská naleziště… Měl jsem tušení a ukázalo se, že správné…

Antoine:

Váš prvorozený je ale silná osobnost!

Leonard:

Ano, rozený šéf. Je po mně. Indiáni mu říkali… eh…

Leonard se obrátí na Paula. Leonard:

Eh…

Paul:

Jak to mám vědět? Já jsem byl v Riu.

Simon:

Indiáni mi říkali „Jamataquietto“.

Antoine:

Co to znamená?

Simon:

Blesk… tedy přeneseně, básnicky… doslova „oheň z nebes“.

Antoine:

Aha…

Leonard:

Tak pokračuj… Tvoje tušení se ukázalo správný a našels tam…

Simon:

Našel jsem tam nerostné bohatství nesmírné ceny… Ropu, nic než ropu…

Patricie:

Slyšíte, milý Antoine?

Antoine:

To se nedá přeslechnout.

46

Simon:

Ti indiáni ani netuší, že mají pod nohama milióny tun nafty, benzínu, prostě všeho, co se z ropy dá dělat. Netuší, že mají pod nohama miliardy franků… A to všechno je tady!

Leonard:

Milióny…! Milióny hektolitrů!

Leonard vytáhne z náprsní kapsy koncesi a položí ji na stůl před Antoinea. Antoine si ji znovu prohlíží. Antoine:

Ale stejně je to zvláštní… Očekával bych spíš klasickou vlastnickou listinu.

Simon:

Rozumím… samá razítka, potvrzení úředníků, kolonky pro podpis… To si myslíte, že jsem tu ropu našel na Champs Elyseés?

Leonard:

Tak co? Plácneme si konečně?

Antoine:

Jo, to jsem vám chtěl říct… Nemůžu se dovolat svým expertům… Nefunguje vám telefon.

Charles:

Já vím, pane. Už jsem si dovolil nahlásit poruchu telekomunikační správě. Bude to spraveno během dvou, tří dnů…

Leonard:

Tak dlouho čekat nemůžeme. Jak se o tom někdo dozví, je s naší… totiž s vaší ropou konec… Objeví se spousta příštipkářů, co si budou chtít namastit kapsu a jakej jste byl?

Antoine:

Já vím, já vím, ale přesto…

Simon vytrhne koncesi Antoineovi z rukou. Simon:

Dejte to sem. Jean Gilbert bude vstřícnější.

Všichni:

Ne, ne, ne…

Simon:

Ale ano. Hned mu jdu zavolat.

Antoine:

Telefon nefunguje.

Simon:

Sakra! To je pravda!

Patricie vytrhne koncesi z rukou Simonovi a vrátí ji Antoineovi. Patricie:

Antoine to jistě koupí.

Antoine:

Ano, jsem v pokušení, to přece víte…

Leonard:

Tak to podepište a žádný s tím štráchy…

Antoine váhavě vytáhne z náprsní kapsy šekovou knížku. Stále ještě není rozhodnut. Antoine:

A jak mě tam ti Indiáni přijmou?

Simon:

Nadšeně. Zachránil jsem náčelníkovi život a on mi za to věnoval právě tuhle koncesi. Kdo se tímhle prokáže, bude pro celý kmen něco jako Bůh.

Antoine:

Tak to je vynikající…

Simon:

Máte štěstí, že vám nabízíme tenhle obchod. Tak ano, nebo ne?

Patricie:

Ano.

Antoine:

Kolik že ta koncese stojí?

47

Leonard se nakloní nad Antoinea a pošeptá mu cifru do ucha. Antoine:

To je peněz…

Patricie:

Antoine… Drahý Antoine… Tak bych se chtěla stát manželkou majitele venezuelských ropných polí…

Antoine:

Tak dobře. Beru to.

Všichni si oddechnou. Leonard rychle odšroubuje plnící pero a přistrčí jej Antoineovi. Ten vyplní šek a rozmáchlým gestem jej podepíše. Předá jej Leonardovi, ten jej protřepe ve vzduchu aby nerozmazal inkoust a pak na šek pohlédne, nejprve normálně a potom proti světlu. Leonard:

Co to je?

Antoine:

Co?

Leonard vztekle podá šek Antoineovi. Antoine šek roztrhá. Antoine:

Došel vám inkoust… To nic, já mám někde vlastní pero… okamžik… Tady. Napíšu to znovu…

Reprodukovaná hudba náhle utichne. Všichni se na sebe překvapeně podívají. Antoine se znovu skloní k šeku, tentokrát s vlastním plnícím perem. V tutéž chvíli se ozve kytarový disharmonický akord a do Leonardovy pracovny vtančí Xanthia, oblečená zřejmě do jedné z Luliných jihoamericky vyhlížejících rób. Xanthia má v ruce rumbakoule. Xanthia:

Olé!

Do pracovny za Xanthií vejde Lulu s kytarou na krku. Krátká taneční kreace v jihoamerickém živelném rytmu na kytarovou hudbu. Xanthia:

Olé! Carramba! Viva la samba!

Leonard:

To není pravda! To nemůže bejt pravda!

Xanthia:

Jak se vám to líbí? Připadám si jako za mlada. Olé!

Leonard:

A jestli okamžitě nezmizíš, budeš taky tak chudá!

Lulu:

Není úžasná? Jak rychle pronikla do tajemství samby!

Leonard:

Ven! Všichni!

Jako první se poslušně zdvihne Antoine. Leonard:

Vy ne, Antoine. Musíte podepsat ten šek.

Antoine:

Já bych si to přece jenom ještě rozmyslel…

Leonard:

Tady si není co rozmejšlet! Sedněte si a pište!

Antoine:

Dejte mi ještě chvíli, milý Leonarde…

Simon:

No tak, Antoine… budoucí švagře… chovejte se jako chlap a podepište to!

Lulu:

Já to věděla! Velký šéf promluvil.

Antoine:

Jistě, samozřejmě… Jen mi dejte čas…

Xanthia:

Antoineovi taky nabízíte pojištění? 48

Antoine:

Jaké pojištění zase?

Leonard:

Moje žena žertuje… Toho si nevšímejte.

Antoine:

Možná proto vám Simon vykal… když mu vyká matka. Je na to zvyklý.

Leonard:

Jo, jo… To bude tím. Tak podepíšete nebo ne?

Antoine:

Čas… potřebuju čas…

Antoine prchne z místnosti. Všichni se po sobě dívají. Leonard:

Zmizte mi všichni z očí!

Xanthia:

Já taky, miláčku?

Leonard:

Ty hlavně!

Xanthia:

Vztekloune jeden. Myslela jsem, že se ti to bude líbit.

Xanthia odhodí rumbakoule a odejde následována ostatními. Jako poslední vycházejí z místnosti Simon a Lulu, která po cestě rumbakoule sebere. Leonard klesne do křesla a skryje hlavu v dlaních. Leonard:

Bože, zač mě trestáš?!?

Proměna.

49

OBRAZ 11 Hala

Na pohovce sedí Patricie a kolem ní se sem a tam prochází viditelně zneklidnělý Paul. Jinak je hala domu zatím prázdná. Paul:

Já už to nevydržím… Já už to nevydržím… Já už to nevydržím… Slyšíš mě?

Patricie:

Jo. Že už to nevydržíš.

Paul:

Prosím tě, já tě nechápu… Simon se někde prochází s Lulu a tobě je to jedno!

Patricie:

Úplně!

Paul:

Vždyť je to tvůj manžel.

Patricie:

Ano.

Paul:

Tak ti to přece nemůže být jedno…

Patricie:

A vidíš – je. Je mi to lhostejné. Lho-stej-né!

Paul:

No tak se hned nerozčiluj.

Patricie:

Já se nerozčiluju. Naopak jsem úplně klidná.

Paul:

Kdy jste se vlastně vzali?

Patricie:

Nedávno.

Paul:

A jaká byla svatba? Kostel, družičky, svatební šaty se závojem?

Patricie:

Ne, brali jsme se bez obřadu.

Paul:

Možná proto se Simon cítí být méně ženatý a více svobodný… A teď se někde prochází s Lulu… a má pocit, že nemá žádné závazky a…

Patricie:

Sakra!

Paul:

Ano, to je přesné.

Patricie:

Třeba jí jenom nabízí pojištění…

Paul:

Nerozumím. On je přece pojišťovák jen jako… pro matku…

Patricie:

Možná máš pravdu. Asi ho miluju.

Paul:

No to předpokládám.Proč by sis ho jinak brala?

Patricie:

Můžu se dát rozvést.

Paul:

A vzít si Antoinea?

Patricie:

Ale co já vím?

Paul:

Mám toho dost. Chci Lulu zpátky! Chci ji tady mít teď hned!

Vejde Lulu se Simonem. Paul:

Lulu! 50

Lulu:

To je dneska den! Dozvěděla jsem se, že Paolo má bratra a ještě ke všemu velkého šéfa!

Simon:

Hm.

Lulu:

To byl vždycky můj sen, sloužit velkému šéfovi!

Simon:

Hm.

Patricie:

Vy už jste zpátky? My jsme mysleli, že táboříte.

Simon:

Jen jsem Lulu učil veslovat.

Paul:

Cože? V těchhle šatech?

Lulu:

Co se ti nelíbí na mých šatech?

Paul:

Kdykoliv se předkloníš, zčervenám. A veslování je na předklánění obzvlášť vhodné.

Simon:

Ale no tak, bratříčku…

Lulu:

Simon je tu velký šéf a já jsem jeho otrokyně.

Paul:

No, to je teda moc pěkný, opravdu.

Lulu:

Nezlob se, Paolo, ale srdci nemůžeš poručit.

Simon:

A tomu vašemu zřejmě už vůbec ne.

Lulu:

(k Patricii) Ó, ten váš bratr…

Lulu Simona obejme a pověsí se mu kolem krku. Líbá ho. Paul jenom zírá. Paul:

No moment…

Lulu:

Myslím, že tvého bratra miluju.

Patricie vstane a odejde. Na rozloučenou za sebou práskne dveřmi. Paul také odchází, ovšem dveřmi na opačné straně pokoje. Simon:

Tak už toho nechte, přece… vy… osobo…

Lulu:

Velký šéf… a jak je při jednání se ženou nesmělý… To se mi taky líbí…

Simon:

Prosím vás, jděte… a pošlete pohlednici matce. Jistě má o vás starost.

Lulu:

Napíšu, že ji líbáte.

Simon:

Jestli je tak temperamentní jako vy, tak se mi to nezdá příliš moudré.

Lulu znovu Simona obejme. Ozve se zaklepání a vejde Charles. Charles:

Ehm… Pardon… Nevěděl jsem…

Charles zase diskrétně couvá ze dveří. Simon:

Počkejte, Charlesi… Neodcházejte.

Charles:

Ano pane? Co pro vás můžu udělat?

Lulu:

Velký šéfe, můj velký šéfe…

Simon:

Nenechávejte mě o samotě.

Charles:

Myslel jsem, že byste si to přál, pane.

Simon:

To bych si přál ze všeho nejmíň. 51

Charles:

Jak račte. Něco k pití?

Simon:

Ano.

Charles:

Co by to mělo být? Víno? Nebo snad něco ostřejšího?

Simon:

Cokoliv. Vlastně počkejte okamžik… Co nejostřejšího tam v tom svém baru máte?

Charles otevře domácí bar a ukazuje viněty. Simon:

Výborně. Tak třeba tohle.

Charles:

Prosím.

Simon:

Dvojitou.

Charles:

Jak je libo.

Charles servíruje skleničku z domácího baru. Simonovi se konečně podaří vykroutit se ze sevření Lulu. Simon:

To není pro mě, Charlesi, Pro dámu.

Lulu:

Děkuji drahý. Jsi tak pozorný. Miluji tě.

Simon:

A co Paul?

Lulu:

Paolo? Eh, Paolo není žádný velký šéf…

Simon:

Říkala jsi Paolo?

Lulu:

Ano, říkala jsem Paolo není šéf.

Simon:

Paolo?

Lulu:

No ano, Paolo.

Simon:

Máš pravdu… Musím být pozorný!

Lulu:

Jak to myslíš?

Simon:

Jak to říkám. Omluvte mě. Charlesi?

Charles:

Ano pane?

Simon:

Kdyby slečna Lulu chtěla jít za mnou, nabídněte jí ještě skleničku.

Charles:

Jak račte.

Lulu:

Děkuji, můj velký šéfe…

Simon:

A kdybyste měl po ruce trochu jedu na krysy, klidně ho do toho pití můžete přimíchat.

Charles:

Rozumím vám, pane, ale obávám se, že substance, kterou jste ráčil jmenovat se v tomhle domě nenachází.

Simon:

Snad je to tak lepší. Aspoň člověk nepodlehne pokušení.

Lulu:

Kam odchází můj velký šéf?

Simon:

Ale…

Lulu:

Vrať se brzo. Nenech čekat svoji otrokyni Lulu.

Simon odejde. Lulu vypije skleničku až do dna.

52

Proměna.

53

OBRAZ 12 Pokoj Patricie

Patricie stojí uprostřed místnosti. Bezmyšlenkovitě bere do rukou jednotlivé předměty a zase je pokládá zpět. Patricie:

Jen silná osobnost dokáže pohlédnout pravdě do očí a já silná jsem. To nejlepší, co se dá v dané situaci udělat, je přiznat si to nejhorší. A to já zvládnu.

Ozve se zaklepání, ale Patricie ho nevnímá. Patricie:

Samozřejmě, tahle drobná avantýrka by se mohla pominout…

Další, naléhavější zaklepání. Patricie:

Jenže jakmile člověk jednou přimhouří oko, ukáže svoji slabost a pak to bude stejné dál a dál.

Vejde Antoine. Patricie si ho v první chvíli nevšimne, zaregistruje ho teprve v okamžiku, kdy Antoine promluví. Patricie:

Proč musí být ti největší rošťáci takoví sympatičtí. Silní, chytří, vtipní, prostě dokonalí…

Antoine:

Nevěděl jsem, že o mě takhle smýšlíte. Já to sám cítím, že jsem, jak jste říkala… silný, chytrý a vtipný… jen jsem netušil, že si to o mně myslíte taky vy. Jen jak jste to řekla, jako by se mi zvětšil objem bicepsu o deset centimetrů.

Patricie:

Neslyšela jsem vás klepat.

Antoine:

Jak to? Vždyť jste říkala ´dál´. Dokonce dvakrát, ´dál a dál´.

Patricie:

Hm. To je pravda.

Antoine:

Milá Patricie… Jak krásný je dnešní den. Také máte pocit, že ve vás všechno zpívá?

Patricie:

Ne, to je rozhlas v hale.

Antoine:

I vy šibalko!

Patricie:

Zajímalo by mě, jestli je možné milovat člověka, který ženu svých snů oslovuje ´šibalko´.

Antoine:

Co prosím?

Patricie:

To nic, to nic…

Antoine:

Mně se zdálo, jako byste něco říkala.

Patricie:

Ani ne. Pořád máte jachtu?

Antoine:

Vaše kabina vás očekává.

Patricie:

Vyplujeme zítra. 54

Antoine:

Skvělé! Skvělé!

Patricie:

Hm.

Antoine:

Tak přece jen poplujeme na Bali a střelíme tygra!

Patricie:

Hm.

Antoine:

A obsluhovat nás budou domorodé služebné.

Patricie:

Hm.

Antoine:

Poslouchejte, Patricie… Opravdu si myslíte, že jsem to… jak jste o mně říkala…

Patricie:

Co?

Antoine:

No to – chytrý vtipný a silný?

Patricie:

Ale třeba jo, mně už je všechno jedno.

Antoine:

Děkuji.

Ozve se zaklepání a vejde Paul. Paul:

Já už toho mám vážně tak akorát… Bůhví kde Lulu a Simon jsou… a hlavně… bůhví, co tam dělají!

Antoine:

Tak už dost, vy usmrkanče!

Paul:

Cože?

Antoine:

Vy babo! Když si neumíte ženské srdce vydobýt, pak nechoďte plakat do sestřiných sukní!

Paul:

No dovolte!

Antoine:

A zrovna nedovolím! Okamžitě přestaňte slečnu Patricii obtěžovat těmi svými plky, nebo s vámi zatočím.

Paul s Patricií jen žasnou. Antoine:

No nekoukejte na mě jako když neumíte do pěti počítat! (sám pro sebe) Ano, svým způsobem jsem skutečně silný, to se musí nechat. (k Paulovi) Když jste takový slaboch, nemůžete se divit, když vám žena dá košem a najde si někoho, o koho se může opřít… Někoho jako jsem já… a nebo – jako je váš bratr Simon!

Patricie:

Ano, Simon. Bože!

Paul:

Ale to se přece nedělá… Jak může Lulu vůbec jen pomyslet na Simona…?

Antoine:

Proč by ne? Simon je svobodný muž a nikdo mu nezabrání, aby si dělal co chce. No nemám pravdu?

Patricie:

Bohužel máte.

Paul:

Tohle já poslouchat nebudu. Jdu za otcem, musí s tím udělat přítrž.

Antoine:

Tihle slaboši…

Paul odejde. Antoine:

Když se nemohou vyplakat u sestry, běží za papínkem. Nemějte mi to za zlé, ale váš bratr se mi hnusí. 55

Patricie:

Mně taky.

Antoine:

To můžu říct, já, zatím s ním nejsem v příbuzenském svazku. Vy byste takhle o Paulovi mluvit neměla…

Patricie:

Já taky nemluvím o Paulovi, ale o Simonovi.

Antoine:

Tomu nerozumím. Simon se mi, na rozdíl od Paula, zdá vzorem všech ctností. I když ho znám jenom den…

Patricie:

Já ho neznám o nic déle.

Antoine:

Nikdy neztrácíte dobrou náladu, že? Koneckonců, to je jeden z důvodů, proč vás tak miluji.

Antoine políbí Patricii na čelo. Antoine:

Tak zítra… Buďte připravena, drahá. Vyplujeme hned ráno.

Antoine odejde. Patricie:

No… život se ubírá pozoruhodnými cestičkami… a kde je psáno, že úzká a křivolaká cesta, která začíná zarostlá plevelem, nemůže končit jako široká a pohodlná silnice, posázená diamanty.

Ozve se zaklepání. Patricie:

Bože ten chlap si nedá pokoj. Dál!

Vejde Simon. Patricie:

Ah, to jste vy?

Simon:

Koho jste čekala?

Patricie:

Vy máte tu odvahu, přijít mi po tom všem na oči?

Simon:

Jen jsem ji učil veslovat.

Patricie:

Každopádně to už není důležité.

Simon:

Proč ne?

Patricie:

Protože to, jak se chováte se zcela zásadní způsobem odlišuje od chování ženatého muže.

Simon:

Vyslechněte mě. Víte, jak je těžké hrát manžela, bratra a pojišťovacího agenta?

Patricie:

Pojišťovacího agenta hrát nemusíte. Tím jste a taky jím zůstanete.

Simon se pokusí Patricii obejmout, ale ta se z jeho náručí okamžitě a velice razantně vykroutí. Poodstoupí, aby Simon nemohl pokus opakovat. Patricie:

Vracím vám svobodu.

Simon:

Znamená to, že jsem propuštěn?

Patricie:

Přesně tak.

Simon:

Proč ten spěch?

Patricie:

Protože zítra odjíždím s Antoinem.

Simon:

Kam? 56

Patricie:

Zítra budete už daleko a co bude se mnou se vás už netýká.

Simon:

Ale no tak… Stále jsme ještě manželé.

Patricie:

Příliš se vžíváte do role. Nikdy jsme nebyli.

Simon:

Pro většinu obyvatel v tomto domě stále ještě jsme.

Patricie:

Pak nechápu, proč se tak usilovně dvoříte té perle Venezuely.

Simon:

No ono je to sice právě naopak, ale jak se na vás dívám, tak vám to asi nevysvětlím.

Patricie:

Neobtěžujte se.

Simon:

Tak mi aspoň řekněte, kam zítra odjíždíte.

Patricie:

Na předsvatební cestu do Bali… Nebo tam někam. Jste spokojen?

Simon:

Ne, jsem zklamán.

Patricie:

Proč? Vám to může být jedno.

Simon:

Protože se vrháte do jeho náruče jen proto, abyste nepadla do mé. Je to o to smutnější, že jsem se do vás právě zamiloval.

Chvíle ticha. Patricie:

Ani nevím, jestli jste vůbec svobodný… Jestli na vás doma nečeká manželka a tři děti.

Simon:

Poznal jsem mnoho žen, ale žádnou jsem si nevzal, protože jsem necítil právo, uvrhnout je do neštěstí.

Na Patriciině tváři se objeví úsměv, ale za okamžik je pryč. Patricie:

Tak vidíte.

Simon udělá krok k Patricii a ta o krok, i když menší, ustoupí. Patricie:

Nechci už na vás myslet. Přeju si, abyste odešel a už se sem nikdy nevracel.

Simon:

Odejdu, ale až mi slíbíte, že neprovedete tu hloupost s Antoinem.

Patricie:

Možná se pletu, ale není to tak trochu moje věc?

Simon:

Víte přece, že mi záleží na tom, abyste byla šťastná.

Patricie:

To je neuvěřitelné! Známe se sotva den, já o vás nevím vůbec nic.

Simon:

Přinejmenším víte že nejsem ani váš manžel, ani bratr. V porovnání s tím, co o mně vědí ostatní, je to docela dost.

Patricie:

To ano, ale…

Simon:

Já vím, nemáte ke mně žádné závazky… snad kromě toho platu, který jste mi slíbila…

Patricie:

Angažovala jsem vás, abyste mě zbavil toho trouby Antoinea a končí to tak, že si ho budu brát. Máte pocit, že byste se ve své funkci nějak výrazně osvědčil?

Simon:

No jestli se na to díváte takhle…

Patricie:

Nemyslete si, že vám za nic nevděčím… Díky vám vím, že sňatek z lásky není pro mě. 57

Simon:

Tak dobře. Odjedu hned.

Patricie:

To zas nemusíte… hned…

Simon:

Proč ne? Vždyť je to jedno.

Patricie:

Teď by to nikdo nepochopil.

Patricie se Simonem k sobě přistoupí. Patricie:

A kromě toho… Nezapomeňte, že otec stále nemá ten šek.

Patricie se Simonem se ještě více přiblíží a zřejmě by se i políbili, kdyby se neotevřely dveře a nevstoupila Lulu. Lulu:

Tady jsi, můj velký šéfe!

Patricie:

Ve Venezuele se neklepe?!?

Lulu:

Promiňte, jen jsem hledala vašeho bratra.

Patricie:

Paul tu není. Šel za otcem.

Lulu:

Já jsem myslela velkého šéfa.

Lulu přistoupí k Simonovi, poněkud nevybíravě Patricii odstrčí, Simona obejme a chce ho políbit. Simon se kroutí jako had. Simon:

Ne… Ne před mojí ženou…

Lulu:

Nerozumím? Patricie je přece vaše sestra.

Simon:

Bohužel, milá Lulu. Patricie je moje žena, kterou miluji a ani v nejmenším nehodlám dopustit něco, co by náš svazek mohlo jakkoliv znehodnotit.

Lulu:

Tvoje žena?

Simon:

Už je to tak.

Lulu:

Tak proč mi všichni říkali, že je to tvoje sestra?

Simon:

Protože si to mysleli.

Lulu:

Jak si to mohl myslet tvůj otec… totiž… Paolův otec?

Simon:

Ten si to samozřejmě nemyslí, ten ví, že jsme s Patricií manželé.

Lulu:

Ale ten taky říkal, že jsi jeho syn. A Paolo… Ten to taky říkal…

Simon:

S tím si nelam hlavu.

Lulu:

Ale proč to? Proč taková šaráda?

Simon:

Potřebujeme, aby Antoine podepsal Leonardovi šek a protože je Antoine zamilován do Patricie, nesmí se dozvědět, že se vdala…

Lulu:

Už chápu! Takže Antoine je ten velký šéf…

Simon:

Ano, ten největší…

Lulu:

Já to věděla! Tonio, Tonio… Můj velký šéfe…

Lulu odběhne. Patricie:

Nevím, jestli to bylo to nejvhodnější, co jste udělal.

58

Simon:

Svůj účel to splnilo. Konečně mě přestala líbat.

Patricie:

Ano, ale jestli to řekne Antoineovi, je se vším konec.

Simon:

Kdo ví… Kdo ví?

59

OBRAZ 13 Leonardova pracovna

V pracovně rozmlouvá Leonard s Xanthií. Výrazně gestikuluje a zřejmě se pokouší vysvětlit nemožné. Leonard:

Prosím tě soustřeď se a poslouchej mě. Ať to nemusím opakovat třikrát za sebou.

Xanthia:

Ano, Leo, poslouchám tě.

Leonard:

Pokusím se vybrat jen ty nejpodstatnější věci. Nebudu tě unavovat detailama, protože mám pocit, že jim místama nerozumím ani já.

Xanthia:

Jak si přeješ.

Leonard:

Takže za prvé… Je ti jasné, že jsme prakticky na mizině?

Xanthia:

Ale Leonarde… Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř.

Leonard:

Tohle přísloví určitě nevymyslel nikdo, kdo přišel o všechny akcie oceláren na vzestupu a místo nich dostal prales!

Xanthia:

Nekřič, já tě slyším.

Leonard:

A dál… Naše jediná šance je prodat koncesi Antoineovi… Ten má tolik peněz, že to ani nepocítí a ještě navíc, díky Bohu, je to trouba, takže se spokojí s pomalovanou kůží.

Xanthia:

Ano, já vím. To už jsi říkal.

Leonard:

Jo… Ale teď to přijde. Soustředíš se?

Xanthia:

Ano.

Leonard:

Tak se soustřeď. Protože Antoine nemůže z Patricie spustit oči, my mu nesmíme říct, že je vdaná.

Xanthia:

Proč bychom mu taky měli lhát, že má Patricie nějakého manžela?

Leonard:

Ah…! Sakra! Já jsem zapomněl, že Simon je pojišťovací agent. Tak jinak. Simon, pojišťovací agent, se bude vydávat za našeho syna!

Xanthia:

Aha… takže Simon se bude vydávat za našeho syna…?

Leonard:

Přesně tak.

Xanthia:

Tomu nerozumím. Proč by to dělal?

Leonard:

Protože jsem mu to řekl. Požádal jsem toho milého mladíka – a pomalu si zvykej na to, že žije s námi – a on souhlasil. Takže… Antoine si teď myslí, že Simon, náš prvorozený syn, se vrátil z Venezuely a osobně ručí za to, že ta koncese je pravá.

Xanthia:

Už chápu…

Leonard:

Výborně.

Xanthia:

Ne, nechápu. Proč to nemohl říct Paul, když se doopravdy z té Venezuely vrátil…?

60

Leonard:

Proč, proč… Vy ženský jste samý proč… Vždyť se na Paula podívej… Copak je to člověk, kterej může z Venezuely přivézt koncesi na těžbu miliónů hektolitrů ropy? Ten je schopnej přivízt si akorát tak Sladkou Mimi, nebo jak si ta slepice říká. Ale Simon, ten je… ten je mnohem…

Xanthia:

Důvěryhodnější?

Leonard:

Tak! Přesně! Výborně, důvěryhodnější. Mám chytrou ženu.

Xanthia:

Takže nemám říkat o Simonovi, že je pojišťovací agent, ale že je můj syn.

Leonard:

To je ono. Toho se drž… A když se všechno podaří, budu mít pro tebe, pokud se Simona týká, další překvapení.

Xanthia:

Dobře, jak chceš. Simon je náš syn. Už můžu jít?

Leonard:

Samozřejmě. Běž a cestou si opakuj „Simon je můj syn, Simon je můj syn“!

Xanthia odejde. Leonard:

Ty ženský maj´ nápady… že by Paul mohl přivézt z Venezuely koncesi… Ta jeho Lulu… Měl bych Paulovi vzkázat, ať mi radši nechodí na oči.

Ozve se zaklepání a vstoupí Paul. Paul:

Můžu s tebou mluvit, tati?

Leonard:

O kom se mluvívá, nedaleko bývá. Tak to vysyp, ale rychle. Když řeknu, že nemám dobrou náladu, je to jen velmi mírný označení stavu, ve kterým se nacházím.

Paul:

Viděl´s, jak se chová Simon k Lulu?

Leonard:

Neviděl a bylo by mi jedno, kdyby spolu třeba tancovali mazurku.

Paul:

To by mi taky nevadilo, ale to, co se děje, je mnohem horší.

Leonard:

Řek´ jsem, ať se tý nány zbavíš. Vždyť se na to podívej, už dvakrát překazila tak důležitej podpis – jednou tím, že vůbec existuje, podruhý, když přesvědčila tvojí matku, že jí není osmačtyřicet, ale osmnáct. Povídám ti, ať už ji tu nevidím!

Paul:

Je to moje snoubenka.

Leonard:

Eh… aspoň používej přesnější výrazy.

Paul:

A co jsem měl říct?

Leonard:

Milenka.

Paul:

Tak daleko jsme ještě nedošli.

Leonard:

Tak to jseš idiot.

Paul:

Jestli to mezi ní a Simonem takhle půjde dál, tak jí řeknu, že Simon je Patriciin manžel.

Leonard:

No to se vopovaž!

Paul:

Proč ne?

Leonard:

Protože ona se podřekne před Antoinem a já tě pak vydědím.

Paul:

Tak jí řeknu, aby si to nechala pro sebe. 61

Leonard:

Ty jsi ještě mladej, viď.

Paul:

Zas tak mladej ne…

Leonard:

Tak bys moh´ vědět, že nejrychlejší cesta, jak dostat informace do světa je předložit je ženskejm a požádat je, aby si je nechaly pro sebe.

Paul:

A co mám teda dělat?

Leonard:

Kdybys byl co k čemu, donutil bys Antoinea, aby ten šek podepsal. Koneckonců, jsi Patriciin bratr.

Paul:

Simon, tvůj prvorozený, taky.

Leonard:

Ha, ha, ha… To je moc vtipný.

Paul:

Ale já vážně nevím, jak jinak to zaonačit, aby si Lulu přestala Simona všímat.

Leonard:

Jakmile Antoine podepíše šek, vykopnu ho odsud a pak můžeš říct Lulu, že Simon je třeba Johanka z Arku. Ale do tý doby drž jazyk za zubama, nebo ti je, jako že jsem tvůj otec, vyrazím.

Paul:

Dobře, budu mlčet, ale zdůrazňuju, že ne o své vůli!

Leonard:

Jdu připravit karetní stolek. Možná se vhodná chvíle k podpisu naskytne při bridži…

Leonard odejde. Paul se chvíli potlouká po otcově pracovně. Paul:

Já že jsem k ničemu… Já!

Vejde Charles, ale Paul si ho v první chvíli nevšimne. Paul:

Tak bych chtěl otci dokázat, že mě podceňuje… a nějak přinutit toho troubu, který měl tu drzost říct mi, že jsem baba, aby to konečně podepsal…

Charles:

Myslel jsem na totéž, pane…

Paul se prudce otočí, teprve teď si všimne, že v pracovně není sám. Charles odkudsi vytáhne mikrofon s dlouhou šňůrou. Paul:

Co to je?

Charles:

Mikrofon pane. Zázrak moderní techniky. Zde mluvíte a na druhém konci drátu jste slyšet.

Paul:

To vidím, ale co s ním?

Charles:

V hale se bude hrát bridž, pane.

Paul:

No a?

Charles:

A v hale je rádio.

Paul:

To vím…

Charles:

Když se zapojí mikrofon do rádia a natáhne se sem… voilá…

Paul:

Možná můžu na první pohled vypadat trochu nechápavě… ale já vám nerozumím.

Charles:

V rádiu se občas čtou zprávy, pane.

Paul:

Nejsem malé dítě… Pořád nevím, co má být! 62

Charles se k Paulovi nakloní a cosi mu šeptá. Paul užasne. Paul:

Aha… To je… To je… To je geniální…

Charles:

Děkuji, pane.

Paul:

Nač zbytečnou skromnost, Charlesi? Být otcem, zdvojnásobím vám plat.

Charles:

Škoda že jím nejste.

Paul:

Ale já ho přesvědčím, uvidíte.

Charles:

Musíme se domluvit s panem Simonem…

Paul:

To tak! Simon teď zřejmě někde líbá Lulu na rty a já se s ním budu domlouvat… Aby zase všechny zásluhy připadly jemu, co?

Charles:

Jak myslíte, pane. Tak aspoň s panem Leonardem…

Paul:

Nic takového… Tohle bude naše akce, Charlesi. Jenom naše! Rozumíte?

Charles:

Ano.

Paul:

Zůstane to jen mezi námi, mezi jedinými dvěma skutečnými muži v tomhle domě. Já dokážu, že jsem schopný přinejmenším stejně jako ten gigolo Simon a pokud se týče vás… no, otec těžko bude moci pominout vaše zásluhy.

Charles:

Nezní to tak špatně, jak jsem si původně myslel.

Paul:

Tak vidíte. Všechno připravte a jakmile rozdají karty, já sem vklouznu a vy to budete jistit na místě činu, abych tak řekl.

Charles:

Dobře, pane. Domluveno.

Paul odejde. Charles začíná natahovat kabel mikrofonu. Proměna.

63

OBRAZ 14 Hala

V hale oproti běžnému zařízení přibyl karetní stolek a čtyři židle. Na scéně jsou Leonard, Simon, a Xanthia a Paul. Karetní stolek je připraven ke hře. Leonard:

Nevíš, kde je Antoine?

Simon:

Nemám zdání. Nemusím se dívat na to, jak se to individuum točí kolem mé ženy.

Paul:

Ono je tu takových víc.

Paul zírá Simonovi do očí. Paul:

Nejmenuju, jen se dívám.

Leonard:

Ale no tak…

Vejde Antoine za ním Lulu a nakonec Patricie. Lulu:

Tonio, Tonio… Můj velký šéfe…

Paul:

Začínám toho mít tak akorát dost…!

Leonard:

Výborně, milý Antoine! Dáte si s námi bridž?

Antoine:

Bridž? Jaký báječný nápad.

Leonard:

Skvěle. Přisedněte, prosím. Kdo bude hrát ještě?

Patricie:

Já ne.

Paul:

Já taky ne.

Xanthia:

Já bych si zahrála.

Leonard:

Ty?

Xanthia:

Proč ne?

Leonard:

Vlastně proč ne… Ono je lepší, mít tě na očích.

Paul odejde do Leonardovy pracovny, odkud vyjde Charles tlačící servírovací stolek. Dveře do Leonardovy pracovny zůstávají otevřené, takže je Paul, který se občas objeví ve dveřích, vidět. Antoine se posadí ke stolku, stejně jako Simon, naproti Antoineovi si sedne Leonard, naproti Simonovi Xanthia. Patricie s Lulu zůstávají v pozadí, každá na jedné straně a popíjejí ze sklenic servírovaných Charlesem. Charles jakoby mimoděk pustí rádio. Ozve se tichá reprodukovaná hudba. Leonard:

Vypněte to, Charlesi. Nemám na hudbu náladu…

Charles:

Odpoledne jste hudbu chtěl…

Leonard:

Jo, odpoledne jsem hudbu chtěl a nefungovalo to. Vypněte to.

Charles:

Za chvíli budou zprávy… a možná to budou velmi zajímavé zprávy.

64

Antoine:

Jak si dovolujete odmlouvat panu Leonardovi, vy lotře v uniformě, který si hraje majordoma!

Všichni se překvapeně podívají na Antoinea, který se již plně vžil do role silného muže. Antoine se natáhne a rádio vypne. Antoine:

A je to. A vy, dobře vám radím, hleďte ať jsou sklenice stále plné!

Charles:

Prosím, pane…

Antoine:

Mám rád bridž… Je to vědecká hra, kdy štěstí nemá šanci…

Simon:

… ale jeden nikdy neví. Rozdávám.

Xanthia:

Kdo si kryje kárové eso, získává hru.

Leonard:

Už ti někdo řekl, že nehrajeme kanastu? Jsi na řadě, miláčku, musíš hlásit.

Xanthia:

Božínku… já nevím… Asi srdce…

Leonard:

Kolik?

Xanthia:

Já nevím. Sedm?

Leonard:

To je snad moc ne…? Ale aspoň to bude jednodušší.

Simon:

Neovlivňujte ji.

Xanthia:

Tak sedm.

Leonard:

Kontra.

Simon:

Troufáte si.

Leonard:

Na tuhle hlášku?

Simon:

Tak já taky kontra.

Antoine:

Pas.

Leonard:

Vynáším.

Všichni až na Xanthii odhodí kartu. Leonard:

Milá Xanthie… Musíš něco odhodit…

Xanthia:

Ale já nevím co.

Leonard:

Když jsem nesl kříže, musíš odhodit kříže.

Xanthia:

Ty nemám.

Leonard:

Tak piky.

Xanthia:

Ty taky nemám.

Leonard:

Chceš říct… že nemáš ani kára?

Xanthia:

Nemám.

Leonard:

Ne! To není možný! Ona má čistej srdcovej list… Kdo rozdával?

Simon:

Já.

Leonard:

Jak´s to udělal?

Simon:

Šťastná náhoda.

Antoine:

Opravdu, neobvyklé… 65

Leonard:

No, to je jedno. Rozdávám…

Leonard se chopí balíčku karet a začne rozdávat. Rozdává pomalu, kartu po kartě, nikam nespěchá. Leonard:

Tak si představte, milý Antoine, že zase zdražili benzín.

Antoine:

O tom jsem neslyšel…

Leonard:

Opravdu.

Charles:

Pánové prominou, ale třeba to bude ve zprávách…

Charles pustí rádio. Začne hrát reprodukovaná hudba. Leonard:

Charlesi! Řek´ jsem „žádný rádio“!

Charles:

Ovšem je možné, že…

Antoine:

Poslouchejte, člověče… na co si to hrajete? Chcete výpověď na hodinu?

Charles:

Pardon.

Charles rádio zase vypne. Antoine:

No proto!

Leonard:

Co jsem to… jo už vím… Představte si, že zase zdražili benzín…

Simon:

I do zapalovačů.

Leonard:

I do zapalovačů. Zřejmě stoupá cena ropy na světovejch trzích.

Simon:

To je pravda.

Leonard:

Kdo má dneska koncesi na těžbu ropy, jako by měl tiskárnu na peníze.

Simon:

Nebo zlatý důl.

Antoine:

Jaká je výtěžnost té lokality?

Simon:

Přesně těžko říct… To víte, litr sem, litr tam…

Leonard:

Milióny… milióny hektolitrů…

Antoine:

Aha.

Leonard:

Víte, na ropě je nejzajímavější to, že ložiska nejsou nevyčerpatelná, rozumíte…?

Simon:

Takže to znamená, že cena bude neustále stoupat a stoupat… Index na burze vyletí až do nebe.

Antoine:

Já do vás vidím, Leonarde… Vy zřejmě máte před sebou velký obchod a urgentně potřebujete hotovost. Je to tak, že?

Ticho. Antoine:

Myslel jsem si to… Já tu koncesi koupím, ale až si promluvím se svými experty. Do té doby musíte počkat.

Leonard:

Ale to už může bejt pozdě!

Antoine:

Lituji, ale je to naprosto nezvratné rozhodnutí. Abych podepsal hned teď mě nepřesvědčí nic.

66

Charles prochází se sklenicemi kolem rádia a jako by náhodou se otře o knoflík. Ozve se hudba. Leonard:

A už toho mám dost! Charlesi!

Paul stojící ve dveřích otcovy pracovny mluví do mikrofonu. Jeho hlas se ozývá z puštěného rádia. Paul:

Nyní si poslechněte zprávy… Ty taky tati.

Leonard:

Ha! Co to bylo?

Paul:

Včera byla ve Venezuele, u pramenů Orinoka nalezena obrovská ložiska nerostného bohatství, zejména pak ropy.

Všichni ztuhnou. Leonard:

Rychle! Dejte to hlasitějc…

Antoine otočí knoflíkem. Paulův hlas je mnohem lépe slyšet. Paul:

Území, na němž žije indiánský kmen zvaný Divoké kůže tak doslova přes noc získalo hodnotu miliardy franků. Proslýchá se, že existuje těžební koncese, která je ve vlastnictví zatím neznámého investora, očekává se však, že se tento muž brzo přihlásí, aby zahájil těžbu.

Leonard:

Slyšeli jste to?

Antoine:

Kupuji! Vy dobře víte, že jsem nikdy nepochyboval!

Antoine rychle vytahuje šekovou knížku. Leonard:

Jo, to by se ti líbilo, viď? Přijít tak snadno k miliónům… Pakuj se odsud, ty žebroto!

Antoine:

Ale Leonarde…

Leonard:

Já ti dám Leonarda! Pro tebe vždycky pan Verdaux! Už se tady roztahuješ dost dlouho, ty Chudáku z Nemanic! Ale já… Já jsem teď miliardář!!!

Antoine:

Můžeme se podělit na půl. Bude třeba rozsáhlých investic, obtížná je doprava…

Leonard:

Jo polovinu?!? Ani čtvrtinu! Ani desetinu! Ani jednu jedinou setinu! Prostě NIC.

Antoine:

Neunáhlujte se, Leonarde… Nakonec, už brzo budu vaším zetěm… Takže to vlastně zůstane v rodině…

Leonard:

Ha, ha, ha! Na to zapomeň! To sis vážně myslel, že bych ti dal svoji dceru za ženu?

Antoine:

No pardon… ale tak se snad zeptáme jí, ne? Ona mě totiž… Ona mě miluje!

Leonard:

Jo, to určitě! Takovýho troubu nenažranýho… Nehledě k tomu, že je vdaná, aha!

Antoine:

Cože?

Xanthia:

Já jsem se taky přeslechla… mně se zdálo, jako bys říkal, že je Patricie vdaná. 67

Leonard:

Taky že je. Tady za Simona.

Antoine:

Přece si nemohla vzít svého bratra. Na to jsou zákony…, pane Verdaux!

Leonard:

Já ti to nebudu vysvětlovat, stačí když víš, že´s přišel s křížkem po tom… Po funuse!

Antoine:

Tak si tu koncesi strčte za klobouk. Nekoupil bych ji, ani kdybyste mě na kolenou prosil!

Antoine vstane a obřadně secvakne paty. Antoine:

Pane Verdaux… slečno… totiž madam Patricie… Poroučím se!

Antoine odejde. Leonard si zamne ruce. Leonard:

Ah… Ropa je naše! Jenom naše!

Vejde Paul. Lulu se mu okamžitě vrhne kolem krku. Lulu:

Paolo, můj drahý Paolo. Věděla jsem to…

Charles:

Počkejte, pane… Omlouvám se, že jsem tak drzý, ale když jste panu Antoineovi tu koncesi slíbil, tak z morálního hlediska…

Leonard:

Mlčet! Obyčejnej sluha mě nebude poučovat vo morálce!

Paul:

Co se tady stalo?

Leonard:

Paule, synáčku… Dobré zprávy… Zvlášť pro tebe… Antoine nás opouští a my, my jsme miliardáři.

Charles zoufale gestikuluje na Paula, Paul nechápavě gestikuluje na Charlese. Koneckonců, v této chvíli asi gestikuluje každý… Jenom Simon si podezřívavě prohlíží rádio a potom se vydá do Charlesovy pracovny. Paul:

Jak to?

Leonard:

Ta koncese! Je pravá! Ve Venezuele, u pramenů Orinoka… to zní krásně, tak jako zvukomalebně… O-ri-no-ko… No prostě na území indiánskýho kmene Divokejch kůží se našla ropa. Teď to říkali v rádiu!

Paul:

Počkej, tati…

Z rádia se ozve Simonův hlas. Simon:

U pramenů Orinoka se v nejlepším případě našla voda… Ale určitě ne nafta.

Leonard:

Ha! Co to bylo?!?

Paul:

Já jsem zřejmě…

Vejde Simon, v ruce drží mikrofon. Mluví stále do něj. Simon:

Ty jsi zřejmě zapomněl vypnout mikrofon.

Leonard:

To jsi byl ty?!?

Ticho. Simon mikrofon odloží. Leonard:

Antoine! Antoine drahý, vraťte se… 68

Xanthia:

Co se to vlastně děje? Teď jsem ztratila přehled.

Leonard:

Co se děje? Můj vlastní syn mi vrazil kudlu do zad!

Xanthia:

Simon nebo Paul?

Leonard:

Eh…

Paul:

Přesvědčilo ho to, nebo ne? Neměl jsi mu tak nadávat.

Lulu:

Ještě sis ze mě dělal legraci, ty idiote.

Lulu běží za Antoniem. Lulu:

Tonio, Tonio…

Simon chytí Lulu za paži. Simon:

Na okamžik, seňorito.

Lulu se zarazí. Simon strčí Lulu do Patriciina pokoje a vejde za ní. Proměna.

69

OBRAZ 15 Pokoj Patricie

Patriciin pokoj je prázdný. Dovnitř vpadnou Simon a Lulu. Lulu:

Au! Co mi chcete?

Simon:

Pojď sem!

Lulu:

Chci vidět Tonia… Tonio, Tonio…

Simon:

Až potom. Posaď se.

Lulu:

Co to děláte?

Simon chvíli mlčí, ovšem tváří se tak přísně, že se Lulu neodváží promluvit. Simon:

Ty jsi z Venezuely?

Lulu:

Ano.

Simon:

Ne třeba z Brazílie…? Nebo z Argentiny…?

Lulu:

Ne.

Simon:

Tak z Venezuely…?

Lulu:

Ano. Z Caracasu.

Simon:

V tom případě mám k tobě jednu otázku. Jakpak to, že říkáš Paulovi ´Paolo´?

Lulu:

Paolo je přece Paul…

Simon:

Ano, jenže portugalsky. A ty jsi z Venezuely. Z Caracasu. Správně bys mu měla říkat ´Pablo´.

Simonova slova vyrazí Lulu dech. Aspoň na okamžik. Lulu:

Co jsi zač? Policajt?

Simon:

Ne, ale viděl jsem spoustu pojišťovacích podvodů a člověk se naučí všímat si maličkostí.

Lulu:

Tak mu říkám Paolo a co má bejt? Líbí se mi to.

Simon:

Jenže když jsem si všiml, že mu říkáš Paolo, ucítil jsem neodolatelnou touhu, podívat se ti do kufru.

Lulu:

To je zlodějna.

Simon:

Ó ne… pouhé bezpečnostní opatření… A koukej, co jsem u tebe v kufru našel…

Simon vytáhne z náprsní kapsy svazek fotografií a strčí je Lulu do ruky. Simon:

Tvoje reklamní fotografie… Geraldina Mercierová, uměleckým jménem Palma Diamantina.

70

Lulu vyskočí. Simon:

Posaď se, jsem řek´.

Lulu si zase sedne. Simon:

Takže ani z Brazílie, ani z Argentiny… ale asi taky ani z Venezuely, co? Já bych řekl, že jsi z Francie. Dost možná, že přímo z Paříže, ne?

Lulu:

Ale moje babička je z Caracasu.

Simon:

S Paulem ses seznámila na Montmartru, co?

Lulu:

No a co? Paul mě miluje.

Simon:

To je jeho věc. Ale ty ses rozhodla, že ho sbalíš a až do konce života si budeš užívat.

Po chvíli ticha Lulu promluví. Poprvé zní slovní spojení „velký šéf“ civilně a vlastně i tak trochu smutně. Lulu:

Jo. Vyprávěl mně, že je doma velkej šéf… A já už taky nejsem nejmladší, jestli sis všimnul. Dvacet let vyhazuju nohy do vzduchu při kankánu v Moulin Rouge. Já se už nechci každýho patnáctýho v měsíci probouzet a nevědět, jestli náhodou domácímu nedošla trpělivost.

Simon:

No, to by se nakonec dalo pochopit… Ale teď…

Lulu:

Co teď?

Simon:

Teď jsi zjistila, že Paul je takový jaký je… A protože je to Antoine, kdo neví co s penězma, rozhodla ses ulovit jeho.

Lulu:

A co má bejt?

Simon:

Nic. Můžeš s ním i odjet.

Lulu se zdvihne. Lulu:

Jako bysme tu už nebyli… Už jsme vlastně pryč.

Simon:

Ještě jsem neskončil. Můžeš s ním odjet… ovšem za předpokladu, že ho přiměješ, aby podepsal ten šek.

Lulu:

A nikomu nic neřekneš?

Simon:

Ne.

Lulu:

Tak dobře.

Lulu dojde ke dveřím. Lulu:

Muchas gracias.

Simon:

Není zač.

Simon se zhluboka nadechne. Vejde Xanthia s koncesí v ruce. Xanthia:

Neruším?

Simon:

Ne, vůbec ne…

Xanthia:

Já jsem jenom chtěla… Víte… Vy a Patricie… Že jste manželé, to je pro mě milé, i když trochu překvapující… 71

Simon:

No, ono to tak vypadá, ale…

Xanthia:

Já jsem tak šťastná… Líbíte se mi.

Simon:

A to vám nevadí… Že jste neviděla kostel… družičky… Patriciiny bílé šaty se závojem?

Xanthia:

Ne. Leonard mi řekl, že jste se vzali bez obřadu.

Simon:

Aha… No tak v tom případě… je snad všechno v pořádku…

Xanthia:

Hlavně když se máte rádi.

Simon:

To se musíte zeptat Patricie.

V rukou Xanthie se objeví koncese. Xanthia:

Takový zmatek tu byl… A za všechno může tahle koncese…

Simon:

Co s ní chcete dělat?

Xanthia:

Nejradši bych ji spálila.

Simon vezme Xanthii koncesi. Simon:

Ne, ne, ne… Já to zařídím.

Xanthia:

Dobře. Já se půjdu podívat za Leonardem

Simon:

Jak mu je?

Xanthia:

Moc dobře asi ne.

Simon:

Tak zatím nashle, mamá…

Xanthia odejde. Simon složí koncesi a strčí si ji do kapsy. Povzdychne si. Proměna.

72

OBRAZ 16 Leonardova pracovna

V křesle za psacím stolem sedí Leonard, hlavu má v dlaních a tiše sténá. Na stole leží přenosný radiopřijímač. Leonard:

(sténá)

Vejde Xanthia. Xanthia:

Bolí tě něco, Leo?

Leonard:

Jo. Bolí mě všechno. Od hlavy až k patě. A nejvíc, nejvíc mě bolí tady, rozumíš?

Leonard si zabuší pěstí na hruď v místech, kde tuší srdce. Leonard:

To jsou trpký konce.

Xanthia:

Ale no tak… To přejde.

Leonard:

Všichni jste se proti mně spikli!

Xanthia:

Jak si tohle můžeš myslet?

Leonard:

To si nemyslím, to vím!

Xanthia:

Leonarde…

Leonard:

Já už je úplně vidím… před sebou v živejch barvách… Všechno nám zabavěj´… úplně všechno!

Leonard rytmicky buší do stolu, jak vypočítává nejrůznější předměty… Leonard:

Židle, skříně, obrazy…

Leonard se v bušení do stolu zarazí a desku psacího stolu místo úderu přejede dlaní, jako by ho hladil. Leonard:

… i tenhle stůl.

Xanthia:

Kdo?

Leonard:

Kdo? Ty pánové, co jsem přijdou, pánové v tmavých oblecích s buřinkama na hlavě.

Xanthia:

Uklidni se, Leonarde. Jsem žádní pánové s buřinkami nepřijdou. Za to ti ručím.

v tmavých oblecích

Ozve se zaklepání a do pracovny vejde Charles, poprvé během celého děje v civilním tmavém obleku s buřinkou. Leonard:

Už je to tady!

Leonard se sesune do křesla.

73

Charles:

Pane… Madam…

Xanthia:

Dobře, že jste tady, Charlesi. Přineste Leonardovi aspirin a sklenici vody. Trochu ho bolí hlava.

Charles:

Madam si zřejmě nevšimla mého oblečení.

Xanthia:

Ale ano, hezký oblek… Jenom tady…

Xanthia odstraní z Charlesova ramene neviditelné smítko. Xanthia:

Tak. Teď je to v pořádku.

Charles:

O to nejde, madam. Dávám výpověď.

Xanthia:

Cože?

Charles:

Výpověď, madam.

Xanthia:

Ale no tak, Charlesi… Neunáhlujte se… Leonard to tak nemyslel… To, jak vám řekl…

Charles:

Já vím, mně taky nevadí, co říkal pan Leonard… Spíš… Tak jaksi obecně… Už mám přece jenom svůj věk a chtěl bych nalézt nějaké místo, kde by ve všem nebyl takový zmatek.

Xanthia:

Žádné rozmary, Charlesi. Jinde by se vám zdál život monotónní.

Charles:

Ale uklidňující.

Xanthia pustí rádio. Xanthia:

Pojďte, pustíme si nějakou tichou hudbu a v klidu si o tom popovídáme, co říkáte?

Charles:

Již jsem rozhodnut, madam.

Hlas:

Poslechněte si zprávy. Včera byla ve Venezuele, u pramenů Orinoka nalezena obrovská ložiska nerostného bohatství, zejména pak ropy…

Leonard vyskočí Leonard:

Už zase? Tak on s tím nedá pokoj? To jsem se musel dožít… Ve vlastním domě.

Hlas:

Území, na němž žije indiánský kmen zvaný Divoké kůže tak, doslova přes noc získalo hodnotu miliardy franků.

Leonard:

Paule! Paule!!!

Vejde Paul. Paul:

Volal jsi mě, tati?

Leonard:

S rádiem je konec!

Paul:

Ale já s rádiem nic nedělám.

Leonard:

Mlč, nebo tě osobně nakopu do zadku!

Hlas:

Proslýchá se, že existuje těžební koncese, která je ve vlastnictví zatím neznámého investora, očekává se však, že se tento muž brzo přihlásí, aby zahájil těžbu.

74

Leonard civí na rádio. Uvědomí si, že je přenosné, zdvihne ho a osahává ho rukama ze všech stran. Leonard:

Jak to děláš?!?

Paul:

Ale já nic nedělám…

Hlas:

Je zřejmé, že z tohoto muž se právě v těchto chvílích stal miliardář. Veřejnost, stejně jako venezuelská vláda již netrpělivě čeká na totožnost neznámého investorského génia, aby mu mohla vyjádřit své blahopřání a nabídnout spolupráci.

Leonard:

To je doopravdy… Slyšeli jste to? To je doopravdy! Jsme miliardáři, jsme miliardáři! Já to vždycky věděl, že jsem ten… Jak to říkali… Investorský génius! Jsme miliardáři…!!!

Hlas:

A nyní další zprávy. V pařížské porodnici se dnes ráno narodila šesterčata…

Leonard chytí Xanthii a v rytmu čtení zpráv s ní tancuje jakousi zběsilou variantu polky. Leonard:

Jsme miliardáři!!!

75

OBRAZ 17 Hala

V hale stojí Patricie a Simon. Mlčky se na sebe dívají. Přiblíží se k sobě a moc nechybí, aby se políbili, když do haly vyjde Antoine doprovázen Lulu. Antoine:

V tomhle domě mě už nikdo nikdy neuvidí! Já, Antoine Lefévbre, nebudu nikomu pro legraci!

Lulu:

Vždyť nikomu pro legraci nejsi, Tonio… Já vím, že ty jsi ten skutečný, opravdový a jediný velký šéf…

Antoine:

Já vím… Já vím… A ty jsi má sladká kráska z pampy, perla jižní Ameriky…

Oba se políbí. Antoine si přísným pohledem změří Simona s Patricii. Antoine:

Sbohem!

Antoine odejde, ale Lulu se zdrží. Dojde k Simonovi, vytáhne ze záňadří složený šek a předá ho Simonovi. Políbí ho na čelo. Lulu:

Hasta la vista, seňor.

Simon:

Vaya con Dios, seňorita.

Lulu odejde. Patricie:

Co to bylo?

Simon:

Překvapení.

Simon strčí šek do kapsy. Přistoupí o krůček blíž k Patricii. Opět jsou od polibku jen krůček, když se rozrazí dveře z Leonardovy pracovny a do haly vtančí Leonard s Xanthií. Za nimi vejdou Paul a Charles. Leonard s Xanthií obtančí několikrát překvapeného Simona s Patricií a pak se konečně zastaví. Leonard:

Jsme miliardáři! Jsme miliardáři!!!

Patricie:

Jak to?

Leonard:

Tak to, milá dcero!!!

Xanthia:

Už je to tak, milá Patricie…

Leonard:

Jsme miliardáři! U pramenů Orinoka se našla ropa… Doopravdická ropa!!! Teď to hlásili v rádiu!!!

Simon:

Vážně?

Leonard:

No jako že se Leonard Verdaux jmenuju… Panečku, že to ale zní! Leonard Verdaux, miliardář…

Patricie:

Tati!

Velké objímání každého s každým, kterého se ovšem neúčastní Simon. 76

Leonard:

Bože, děkuji ti, že jsi vyslyšel mé upřímné prosby! Leonard Verdaux, syn rolníka a venkovské učitelky miliardářem! Kde je má koncese?

Ticho. Leonard:

Kde je má koncese, ptám se! Musím ji okamžitě zamknout do trezoru! Ať se tu neválí jen tak.

Ticho. Leonard:

No tak?

Simon cosi pošeptá Patricii, Patricie cosi pošeptá Paulovi, Paul, cosi pošeptá Xanthii, Xanthia cosi pošeptá Charlesovi. Na šeptajících je vidět náležité zděšení. Leonard:

Kde je má koncese?

Charles si odkašle. Charles:

Je prodaná.

Leonard:

Cože?!?

Ticho. Leonard:

Komu?

Charles:

Panu Antoineovi.

Leonard:

Ne, ne a ne! Vy mi všichni lžete, chcete abych dostal infarkt a ty miliardy vám spadly do klína! Ale to se vám nepodaří. Takovýhle žert se mnou ani nehne!

Leonard omdlí. Všichni k němu přiskočí, poplácávají ho po tvářích a vůbec vykonávají činnost, o které se domnívají, že je to první pomoc. Patricie:

Tati!

Xanthia:

Leonarde!

Paul:

Uvolněte mu košili…

Simon:

S dovolením…

Simon odhrne ostatní a začne cvičit s Leonardovýma rukama. Simon:

To nic nebude…

Paul:

Pusť mě, teď já!

Simon se podívá na Paula a pak mu přepustí své místo. Paul cvičí s Leonardovýma rukama stejně jako předtím Simon a možná i trochu úspěšněji, protože Leonard alespoň promluví. Paul:

To bude dobrý, tati, to bude dobrý…

Leonard:

Vidím hořet benzínovou pumpu.

Xanthia:

Blouzní!

Leonard:

Dejte pryč tu překližku!

77

Paul:

Cože?

Leonard:

Ty hodiny tikaj´ strašně nahlas.

Leonard znovu omdlí. Patricie:

Pojďte, rychle… Odneste ho ke mně…

Všichni Leonarda odnášejí do Patriciina pokoje. V hale zůstane jenom Charles. Stojí na místě a dívá se za ostatními. Proměna.

78

OBRAZ 18 Pokoj Patricie

Do Patriciina pokoje všichni přinášejí bezvládného Leonarda. Pokládají ho na pohovku a pokračují v oživovacích pokusech. Patricie:

No tak, tati… Prober se…

Leonard:

Eh…

Xanthia:

Leonarde… Už je ti líp?

Leonard:

Kde to jsem?

Patricie:

U mě v pokoji, tati.

Leonard:

Ano, Diano, jsi hodná dcera…

Patricie:

Já se jmenuji Patricie, tati.

Leonard:

Já vím, Diano.

Vejde Charles, opět ve své uniformě majordoma. Nese tácek se sklenicí vody a aspirinem. Charles:

Prosím pane.

Leonard:

Děkuji, Jeane. Co to je?

Charles:

Aspirin, pane. Udělá vám dobře.

Leonard polkne prášek a zapije ho. Všichni Leonarda pozorují. Paul:

Už nás poznáváš tati?

Leonard:

Okamžik… Ale jistě… Ty jsi můj syn Eduard… Ne počkej… Nic mi neříkej… Ne Eduard… Albert… Ne… Paul! Ty jsi můj syn Paul…

Xanthia:

Zaplať pánbůh.

Leonard:

Můj syn Paul… Moje dcera Patricie… Její manžel Simon…

Simon:

Já nejsem Patriciin manžel Simon…

Leonard:

Aha… moment… tak Cornelius?

Simon:

Ne…

Leonard:

Aurel…? Hidalgo…? Michel…?

Simon:

Já jsem Simon, ale nejsem manžel vaší dcery.

Leonard:

Ale to je v pořádku, milý Simone… Moje žena už všechno ví…

Simon:

Vaše žena ví, že nejsem pojišťovací agent, ale manžel Patricie.

Leonard:

Přesně tak.

Xanthia:

Ano, to já vím.

Simon:

Jenže já nejsem manžel Patricie. Já jsem pojišťovací agent.

79

Xanthia s Paulem jen překvapeně přihlížejí. Charles zachovává fazónu. Leonard:

Nedělejte si ze mě v týhle těžký chvíli legraci. Právě jsem přišel o miliardy a kdybyste nebyl Patriciin manžel, ale nějakej pitomej pojišťovák, hnal bych vás odsud, že byste se zastavil až v Lyonu!

Simon:

To se dá napravit.

Leonard:

Jak to myslíte?

Simon:

Mohu vás požádat o ruku Patricie, tatínku?

Leonard:

Tak ty si nepřestaneš dělat legraci?

Patricie:

Tati… Simon to myslí vážně…

Leonard:

Vy vážně nejste Patriciin manžel?

Simon:

Bohužel, zatím ne.

Leonard:

A vy jste vážně pojišťovací agent?

Simon:

Bohužel, zatím ano.

Leonard:

Tak…! A to si myslíte, že dám svoji dceru nějakýmu pojišťovákovi?!?

Simon:

Sám jste to slíbil…

Leonard:

Jak to?

Simon:

Že když všechno dobře dopadne… tak budete souhlasit se sňatkem vaší dcery a mojí maličkosti.

Leonard:

Vemte si taky aspirin a uleví se vám… Opravdu to pomáhá. Co to je, ´dobře dopadne´? Myslíte si, že ´přijít o miliardy´ je synonymum k ´dobře dopadnout´?

Simon:

Přál jste si prodat koncesi a ta je prodána.

Leonard:

Ale za jakou cenu, bože… za jakou cenu?!?

Simon:

Za cenu, jakou jste si stanovil.

Leonard:

Ještě buďte drzej…

Patricie:

Tati, ale já si Simona chci vzít a taky si ho vezmu.

Leonard:

Panenko Marie!

Patricie:

Já jsem Patricie, tati…

Leonard:

Sakra, vždyť já vím.

Patricie:

Tati…?

Leonard:

Tak víš co? Vem´ si ho a odvez si ho někam hodně, hodně daleko! Ať ho nevidím!

Patricia:

Tati…

Simon:

Tatínku…

Leonard:

Neříkejte mi ´tatínku´!

Simon:

Dal byste přednost dědečkovi?

Leonard:

Ven!

Paul:

A co já?

Simon s Patricií odejdou. 80

Leonard:

Ty taky zmiz!

Paul:

Já jsem myslel… Simon si vezme Patricii – a co já?

Leonard:

Ty si najdeš nějakou jinou Lulu, to nemám strach…

Paul:

No tati…

Paul odejde. Xanthia:

Jestli tomu správně rozumím, tak ještě nejsou manželé…

Leonard:

Ne, ale nelam si s tím hlavu. Aspoň se dočkáš kostela, družiček, bílejch šatů se závojem…

Xanthia:

Skoro bych dala přednost svatbě bez obřadu. Je to jednodušší, nezdá se ti?

Leonard:

Mně je to fuk. Charlesi, přines mi ještě jeden aspirin a dvě skleničky vody… Totiž obráceně…

Charles:

Jistě, pane.

Xanthia:

Vidím, že už jste zase nastoupil do služby, Charlesi.

Charles:

Můžete zapomenout na moji výpověď, prosím?

Xanthia:

Pochopitelně.

Charles:

Měla jste pravdu, madam. Jinde bych se nudil.

Leonard:

Běžte už!

Charles:

Ano, pane. Jen bych si dovolil podotknout, že venezuelská vláda samozřejmě nikomu neumožní těžbu ropy, ale celé naleziště bude využívat sama.

Leonard:

Jak jste na to přišel?

Charles:

To je jednoduché. Trochu se vyznám v geopolitické situaci… nehledě k tomu, že to hlásili v rádiu, když jsem vám nesl aspirin.

Charles odejde. Xanthia:

Musíme koupit Patricii nějaký hezký svatební dar… Co takhle nějaké akcie?

Leonard:

Ne!!! Už NE!!!

Opona.

KONEC

81