První kapitola
P
řesně si vybavuji, kdy se pro mě čas rozběhl pozpátku. Ten okamžik mám stále v živé paměti. Ne snad, že by se předtím nedělo vůbec nic zvláštního, ale vedla jsem vcelku normální život. Vzpomínám si, že mi dva dny teklo z nosu a že jsem nemohla udělat ani krok bez kapesníku. Tou dobou bylo v kanceláři nachlazených hodně lidí. Hlavu jsem měla jako střep, nemohla jsem pracovat. Nechala jsem se uznat. Ležela jsem doma s vysokou horečkou. Oknem jsem viděla kousek modrého podzimního nebe, do něhož trčely špičky dvou jedlí. Foukal silný fén, špičky se ohýbaly. Je překvapivé, napadlo mě, jak je dřevo živých stromů pružné. Civěla jsem do prázdna, nic jiného jsem dělat nemohla, dokonce i číst mě unavovalo. Naštěstí byla sobota. V úterý měl mít můj tým poradu. Nový projekt, na kterém jsme pracovali, nám nedopřál oddech. Osm měsíců jsem byla zaměstnaná jako kreslička v „Ateliéru 5“, jedné z nejvýznamnějších architektonických kanceláří v Curychu. Těžká, ale nádherná práce. Stávalo se, že jsem se dvanáct hodin nezvedla od stolu. Byla jsem nová, nejmladší a ostatní mě využívali, ale byla jsem hrdá, že mezi ně patřím. Pokoušela jsem se vyprázdnit si hlavu. Je to vůbec možné? Mně se to každopádně nedařilo, nebo jenom velice špatně. Horečka neustále srážela moje myšlenky k sobě a zase je rozháněla. Silný vítr lomcující okenními tabulemi vyvolával v mé paměti, co mi nedávno povídala matka. Hovořila o větru v Ti
betu, o onom bílém ohromujícím vichru, jenž se valí přes hory a přináší ledové bouře. Takové bouře dokáží rozervat strom na cucky nebo proměnit člověka v ledovou kru. Z oblohy prý padají kusy ledu velké jako cihly. Stává se, že člověk ztuhne tam, kde leží nebo stojí. Potáhne se ledovou kůží a zmrzne. Zůstává při vědomí, ale nikdy déle než čtyřicet vteřin. Tolik času je zapotřebí, aby ustala činnost mozku. „Viděla jsem to,“ vyprávěla matka. „Nemyslím, že by přitom cítil bolest. Bolest cítíš, dokud je krev teplá. Co si o tom myslíš ty, Kalzangu?“ zeptala se svého bratra. Začala o tom mluvit, když byl u ní na návštěvě, což se nestávalo často. Upřeně na něho hleděla, zatímco on uhýbal očima, jako by se na její slova připravoval a předem se jich bál. Měla jsem dojem, že v jeho tváři čtu bezmoc, zármutek a prosbu. Nic neřekl, pouze si pomalu přehodil mnišský hábit přes hubená ramena. Najednou mě napadlo, že až zemře, bude jeho obličej vypadat stejně. Ano, stejný výraz. Matka nic víc nedodala a začali jsme se bavit o něčem jiném. Chovali se jeden k druhému velmi ohleduplně a přátelsky, žádné slovo nezaznělo hlasitěji než ostatní, ale byla mezi nimi jakási tvrdost, něco jako zášť. Všimla jsem si toho už mnohokrát. Pocházelo to z minulosti. Strýc Kalzang byl novic, když utíkal do Indie. Než začátkem devadesátých let přišel do Švýcarska, byl v klášteře Džonang na severu Indie vychováván podle buddhistické nauky. Nyní žil v klášterním institutu v Rikonu pohroužený do mnoholeté meditace. Vídaly jsme ho zřídka. Od matky v podstatě nebylo pěkné, že ho takovým způsobem provokuje. Jenže matka nebyla vždycky milá, přestože se uměla smát, hodně, hlasitě a nevázaně jako mladičká dívka. Měla zvláštní drsný humor, z něhož každý poznal, že je třeba mít se před ní na pozoru. Její sebevědomí ve mně budilo respekt. Ale dokázala být i hrubá a tnout slovem jako pařátem.
O Kalzangovi kdysi prohlásila: „Ten nestojí za to, aby se člověk kvůli němu trápil.“ Neuměla jsem si vysvětlit, proč to řekla, ale znělo to hrozně. Občas mě napadlo, že sem vůbec nepatří. Její osobnost byla jakoby nevhodná, podivná. Patřila do jiného světa. Žena, která se jmenovala Sönam a která byla mou matkou, mě dokázala vždy znovu a znovu vyvést z konceptu. Přes svou aroganci, na kterou si nikdy nezvyknu, měla hodné přátel. Zůstali jí věrní dlouhá léta, všichni milovali její činorodost, bystrost, inteligenci, výřečnost a moudrost. Vychovávala mě starostlivě, řekla mi všechno, co jsem potřebovala vědět, a umožnila mi všechno, co jí finanční situace dovolovala. Žádné výstřední hadříky podle poslední módy, ale kvalitní oblečení z výprodeje. Prázdniny, které nestály moc peněz: lyžařské výcviky, ubytovny, školní výlety do Paříže nebo Barcelony. Moc by si přála, abych jezdila na koni. Jako malá měla ve Lhase vlastního, její rodiče byli velmi bohatí. Výcvik mi však zaplatit nemohla, místo toho mi na každé léto koupila permanentku do bazénu. Takže žádný luxus. Zato vysoká škola, studium architektury. Vedly jsme spolu jenom málo závažných rozhovorů, ale probudila ve mně sebevědomí, fantazii a zdravý rozum. Cchering, můj otec, do mé výchovy téměř nezasahoval, pouze trval na tom, abych byla dochvilná. V tomto směru byl přísnější než ona, protože si o mě hned dělal starosti. Byl to tichý muž, který se dlouhou dobu necítil dobře, protože si z Indie přivezl zhoubný nádor. Nepovažoval za nutné jít k lékaři a výsledkem bylo, že se jeho stav stále zhoršoval a rakovina se rozšířila do celého těla. Nechal se vyšetřit, až když trpěl nesnesitelnými bolestmi, a to už bylo pozdě. Jak stárnul, kladl nemoci stále menší odpor. Zapaloval si jednu cigaretu za druhou. Nedokázal se škodlivého zlozvyku zbavit a kouřil až do úplného konce. Jsem zkrátka takový, říkával, nezměním se – a proč taky? Srdce mu dotlouklo, právě když jsem
dokončila školu. Každý z nás tří byl jiný, ale všichni jsme se měli rádi. Byla jsem jeho smrtí zdrcená, i když mě nezastihla nepřipravenou. Matka a já jsme se dávno smířily s tím, že s námi otec jednoho dne nebude. Matka měla těžký porod. Něco v jejím těle nebylo v pořádku. Lékařka se včas rozhodla pro císařský řez, jinak bych asi přišla na svět postižená. Protože bylo rodičce přes čtyřicet let, rozhodla se doktorka přerušit vejcovody, a tak se stalo, že jsem jedináček. V tibetských rodinách je to nezvyklé. Když jsem přemýšlela o svém životě, což jsem dělávala zřídka, došla jsem pokaždé k závěru, že je spořádaný. Všechno směřovalo k pořádku a řádu. Odmalička se mi líbilo, když byly předměty vzorně srovnané. Dokázala jsem se pro to nadchnout stejně jako pro logiku čísel. Hrála jsem si s nimi ping pong a tvořila z nich řady, plochy a geometrická tělesa. Za to, že jsem vychodila gymnázium a univerzitu, vděčím matce. Byla pokladní v supermarketu a pracovala přes čas, jenom abych mohla studovat. Já jsem zase měla pevnou vůli a svého cíle bych se vzdávala nerada. Zavolala mi, jestli něco nepotřebuju, a navečer se zastavila. Dřímala jsem. Když dvakrát zazvonila, odhrnula jsem si rozcuchané vlasy z čela, spustila nohy na tibetský koberec s krásným modrým vzorem a vstala. Musela jsem se opřít o noční stolek. Dopotácela jsem se ke dveřím a uvolnila zástrčku. Matka vešla, rychle, nehlučně, cílevědomě. „Dítě, jak to vypadáš? Tebe to ale sebralo!“ Nakoupila mi a oznámila, že uvaří. Chtěla jsem jí vzít tašky, ale odstrčila mě. „Zmiz! Lehni si. Udělám to sama.“ Slyšela jsem ji šramotit v kuchyni. Měla dobré srdce a vždy byla připravená pomáhat. Delší dobu jsem ji neviděla a ten večer jsem si náhle všimla, že je stále velmi hezká. Uvědomila jsem si to, když mi přinesla horký čaj a nohou šlápla na vypínač
stojací lampy. Světlo dopadlo na tmavý ovál její tváře, klenuté čelo, tvrdošíjnou bradu. Vysoké lícní kosti zvedaly vnější koutky zlatohnědých mandlových očí. Pouze tmavé kruhy pod nimi prozrazovaly podzim života. Držela se přehnaně zpříma. Vždycky, i když seděla. Byla silná, ale vyhýbala se některým pohybům, které jí působily bolest. Revma, vysvětlovala. Trpěla jím od puberty. Následek podvýživy. V Tibetu prožila zlé časy. Časy, o nichž mluvila jen zřídka. V hrubých obrysech jsem její příběh znala, ráda bych věděla víc, ale jakmile jsem se zeptala, obehnala se hradbou mlčení. „Proč se k tomu stále vracet?“ „Mluvíš o těch věcech tak málo. Je to pro tebe těžké?“ „Je to dávno. Hodně jsem zapomněla.“ Zapomněla? Tomu jsem nevěřila. Přesnější výraz byl potlačila, ale nechtěla jsem na ni naléhat. Měla tvrdou hlavu. Hovořívala o těžkých časech, o hrozivých zážitcích z dětství. Uvědomila jsem si, že vždy vyprávěla jenom o holých událostech, skutečnostech a všeobecných nebezpečích kdesi, v jiném věku a pod jiným nebem. Bylo jí jedenáct, když ji odvlekli vojáci. Dopodrobna mi všechno vylíčila. Opravdu všechno? Podstatné možná bylo, že se k tomu nikdy nevrátila. Horečka způsobila, že jsem určité výjevy svých představ viděla rozplizle a vzápětí nepřirozeně ostře. Výjevy vystupující z mlhy se mi vůbec nelíbily. Nestála jsem o stíny, které se přede mnou vynořovaly, stíny zhmotnělé horečkou. Posadila jsem se. „Jak to děláš, že pořád tak dobře vypadáš?“ zamumlala jsem. Položila tác na noční stolek a krátce se zasmála. Její smích zněl zastřeně, mladě, jako by byla plachá a snažila se cosi skrýt. „Co moje vrásky?“ „Žádné nevidím.“ „Protože jsi krátkozraká. Já je vidím.“ Podala mi hrnek. Lokla jsem si horkého silného nápoje. „Děláš moc dobrý čaj.“
„Dala jsem do něho hodně medu. A citronu. Pomáhají při horečce.“ Přiložila jsem si teplý hrnek ke tváři a hleděla na matku. Nebylo jí to příjemné a uhnula pohledem. Uvědomila jsem si, že už je to čtrnáct let, co otec zemřel. „Proč ses vlastně nevdala podruhé?“ Zarazila se a potom zkřivila rty. „Hloupá otázka. Jak tě vůbec napadla?“ „Mohlo se to přece stát.“ „Nemohlo a přestaň s tím!“ odbyla mě rázně. Od otcovy smrti neměla žádnou známost. Připadalo mi to zvláštní, ale zřejmě jí taková věrnost byla vlastní. Náhle jsem se zastyděla, že jsem se zeptala. „Promiň.“ Přikývla. „Vypij čaj, než vystydne.“ Spěchala, měla schůzi ženského spolku, ale zdržela se tak dlouho, aby mi navařila na dva dny: polévku, masové kuličky a brambory. Než odešla, strčila do pračky špinavé prádlo a nabádala mě, abych je nezapomněla dát do sušičky. Oblékla si plášť a kolem ramen si ovinula hnědou pašmínovou šálu. Většinou nosila tibetský kroj, který jí velmi slušel. „Zítra ti zavolám. Zůstaň v posteli a sněz hrozny. Dodají ti vitaminy.“ Otevřela jsem oči a uviděla ovoce, které mi nachystala na stolek. Už je umyla. „Ano, amalo, maminko. Děkuju za všechno.“ „Není zač,“ odpověděla stroze. Cítila jsem se unavená, nevýslovně unavená. Ani jsem neslyšela, jak se obouvá, bere si tašky s nákupem a tiše za sebou zavírá dveře. Znovu jsem usnula. Když jsem se pozdě večer probudila, bylo mi mizerně. Horečka mi ještě stoupla.
Druhá kapitola
R
áno mi nebylo o moc líp. Dovlekla jsem se do koupelny, malomyslně se podívala do zrcadla a vzala si čisté pyžamo. Dala jsem prádlo do sušičky, vypila trochu čaje, snědla pár kuliček vína. Jídlo jsem uložila do ledničky a znovu si zalezla do postele. V polospánku jsem uslyšela mobil a zašátrala po něm. „Ano?“ „Ahoj. Felix. Sasha mi řekl, že jsi nemocná. Doufám, že to není nic vážného.“ Sasha byl kolega z kanceláře, v té době jsme oba dřeli na stejném projektu. S Felixem chodil do školy, jejich rodiče byli sousedé. Byla náhoda, že se potkali, a měla jsem radost, že mi zavolal. „Je to jenom chřipka.“ „Tvůj hlas nezní nejlíp,“ namítl. „Máš horečku?“ „Právě jsem se měřila. Skoro devětatřicet.“ „Teď ráno? To se mi nelíbí.“ „Zůstanu v posteli.“ „Uděláš dobře. Za půl hodiny jsem u tebe. Pojedu tramvají.“ Několik měsíců jsme spolu žili, dokonce mluvili o svatbě, ale nakonec z ní nic nebylo. Zjistili jsme, že se k sobě nehodíme. Felix byl laskavý, možná trochu plachý. Milovala jsem ho z celého srdce, ale věděla jsem, že k němu necítím totéž co on ke mně. A moje nechuť spát s ním byla silnější než výčitky svědomí.
Když zazvonil, přehodila jsem přes sebe župan a došourala se ke dveřím. Se svým milým úsměvem mi podával sáček sušeného ananasu, mého nejoblíbenějšího ovoce. „Žádná čokoláda,“ prohlásil. „Při horečce raději ne.“ Dívala jsem se na něho: husté světlehnědé vlasy, sytě modré oči, upřímný úzký obličej, kolem úst dvě rýhy. Dřív pracoval v nemocnici, teď měl vlastní praxi. Vydělával víc peněz, ale dřel až do vyčerpání. Svlékl si bundu a šel za mnou do ložnice. Ukázala jsem mu teploměr. Mlaskl a posadil se ke mně na kraj postele. Změřil mi pulz, prohmatal uzliny na krku, přikázal mi vypláznout jazyk a říct „á“! Nakonec pokýval hlavou. „Akutní, ale nic dramatického. Ležet v teple je nejlepší terapie. A hodně pít.“ Přinesl mi z kuchyně sklenici s vodou a dal mi prášek proti horečce. „Třikrát denně, spolknout vcelku. Tady máš celé balení.“ Trochu nuceně jsem se na něho usmála. „Mít rodinného lékaře je k nezaplacení.“ „Obvykle si návštěvy u pacientů účtuju. Musíš hodně jíst. Hubnout nemáš z čeho.“ „Byla tady amala a navařila mi na dva dny.“ Přikývl. „Výborně.“ Po krátké pauze se zeptal: „Jak se má?“ „Dobře.“ Další mlčení. Pak vstal, strčil ruce do kapes a přešel k oknu. Náš románek se odehrával v jiném, větším bytě ve starém domě v curyšské čtvrti Stadelhofen. Teď jsem žila úplně sama ve dvoupokojovém. Hleděla jsem na Felixova záda, která jsem tak důvěrně znala. Byl pořád stejně přitažlivý jako dřív. Proč jsem po něm náhle přestala toužit? Prostě se to stalo. Patřilo to k věcem, které
jsem nikdy zcela nepochopila. Žili jsme spolu, ale možná jsme si pro společný život byli málo podobní. Udělala jsem, co jsem považovala za nutné, a rozešla se s ním slušně. Neměl důvod být uražený. Dlouho byl pohroužený do svých myšlenek, pak sebou trhl, rozhodil ruce a přerušil mlčení. „Tvoje matka mě nikdy neuznávala.“ „To je k smíchu.“ Otočil se ke mně. Lehce přivřel oči. Ten výraz jsem znala. Střídavě uhýbal pohledem a zase si mě pronikavě měřil. „Přemýšlel jsem o tom,“ začal. „Ty žiješ v symbióze se svou rodinou. Máte myšlení uzavřeného klanu. Tak je to. Sama sis toho nejspíš nevšimla.“ „Žiju přece sama!“ namítla jsem. „Jistě. Ale rodina je pořád s tebou. V podvědomí.“ Co to mělo znamenat? Že jsem neschopná se osamostatnit? To byla hloupost. Znamenalo by to, že nemyslím, nebo spíš myslím tak, že to vyjde nastejno, jako kdybych nemyslela. „Jak jsi na to vůbec přišel?“ vyjela jsem na něho. „Vyrůstala jsem bez sourozenců a otec je mrtvý. Matčin bratr žije jako mnich v Rikonu. Mají ještě starší sestru, ale nejsou s ní vůbec v kontaktu. Je tu taky pár vzdálených příbuzných, s nimiž se vidíme nanejvýš dvakrát do roka. Kdyby ses mě zeptal, jak se jmenují, musela bych přemýšlet.“ Trval na svém. „O klanovém myšlení jsem mluvil v duchovním smyslu. Možná to nechápeš, ale je to v tobě a souvisí to s tvým tibetským původem.“ Náhle se mi vybavilo něco, co jsem potlačovala, co se ukrývalo hluboko v nitru, v temnotě, na dně mé paměti. Nyní se to prodralo na denní světlo. Musela jsem si to prohlédnout pod lupou. Ten zážitek mě provázel pořád. Nedal se vymazat ani zkrášlit a souvisel s matkou. Byla to jenom jedna krátká
věta, kterou řekla o Felixovi, ale obličej měla podivně ztuhlý a mně se nikdy úplně nepodařilo nemyslet na to. „Je milý, ale nebudu za tebou moc často chodit, když je tam teď on. Vadí mi jeho tělesný pach.“ Při zpětném pohledu se mi zdálo, že jsem její poznámku téměř nezaznamenala, ale zřejmě na mě ta slova musela zapůsobit. Měla jsem na Felixe vztek, protože měl možná pravdu. Tibeťané, kteří se jako já narodili v exilu, nejsou vnitřně rozpolcení a ani rozkolísaní jako mnozí z těch, kteří přišli o své kořeny. Oni kolem sebe vidí svět falešných, bezcenných hodnot, my žijeme ve světě, do něhož patříme, jemuž rozumíme bez nátlaku a falešné romantiky. Přesto jsme věřící buddhisté, každé ráno naléváme čerstvou vodu do sedmi malých misek na domácím oltáři, rozsvěcujeme sedm světel před Buddhovou sochou. Že jsou to elektrické žárovky, je zcela vedlejší. Sepneme ruce, odříkáme krátkou modlitbu, kterou začíná každý den. A to je vše. Žijeme tady a teď, bez náboženské neurózy. Felixovo tvrzení mě šokovalo. Klanové myšlení. Co to vůbec je? S rodinou mě spojovaly tóny a teplo dětství, nepopsatelně smyslové vzpomínky. A to další? Matka byla vždy nedílnou součástí mého života. Obětovala jsem jí snad svou samostatnost? Součinnost spontánnosti a rozumu, která byla vždy mojí pýchou a silou, se otřásla. Naježila jsem se, zlostně a provinile. „Nevěřím ti!“ vybuchla jsem. Felix to vzal lhostejně. „Měla bys.“ Byla za tím tedy matka. Obvykle toho moc nenamluvila. Žila mlčky a já si její mlčenlivosti užila bohatě. Těmi několika slovy mě od Felixe odtrhla. Po nich jsem už neměla chuť s ním spát. Protože jsem věřila víc Sönam než své lásce. „Do háje,“ ulevila jsem si. Povzdychl si.
