BETLÉM Antické dějiny V antických dějinách se Betlém nachází na klínové destičce nalezené v Egyptě a náležející do archívu faraóna Achenatona: mluví se tu o městě Bit Lahmu, na území Jeruzaléma. Je velmi pravděpodobné, že původní název města pochází z výrazu Lahmo, jména chaldejského božstva přírody a plodnosti. Přidržíme-li se této hypotézy, potom by se název Beit el-Laham mohl překládat jako „Dům Lahami“, což je možné zvláště vzhledem ke zvláštní charakteristice této velmi úrodné země, bohaté na vodu. Navíc ve Starém zákoně se město označuje jménem Beth Lechem, „Dům Chleba“, a také Efrata, jméno pocházející od kmene, který na tomto území žil, což doslovně znamená „Plodonosná“. Rovněž moderní názvy odkazují na ideu místa plodnosti a hojnosti. V arabštině Beit Lahm znamená „Dům masa“ vzhledem k velkému množství stád ovcí a koz, jejichž chov patří k nejvýznamnější činnosti území. Zatímco v hebrejštině Beit-Lehem znamená „dům chleba“, motiv, který přivádí k obrazu Ježíše jako chleba, který sestoupil z nebe. Ve Starém zákoně se Betlém připomíná jako hlavní město a sídlo kmene krále Davida, který se zde usadil od roku 1200 před Kristem.
Jméno Betlém se vyskytuje celkem 44 krát a nese název jako „Judský Betlém“ podle kmene, jemuž patřil, aby se tak odlišil od stejnojmenného kraje, patřícímu kmeni Zabulon v Galileji. Poprvé se název Betlém vyskytuje v Bibli v souvislosti s Ráchel, manželkou patriarchy Jakuba, která v blízkosti města zemřela právě když porodila Benjamina, „syna stáří“. Byla pohřbena u cesty, která vede z Jeruzaléma do Betléma (Gen 35,19). Do těchto biblických pamětí spadají staletí válek a dělení území, spjatých s těmito událostmi. Dále vzpomeňme dějiny Elimelecha a jeho manželky Noemi, kteří poté, co pobývali v moabské zemi se vrátili do Betléma se snachou Rút. Tato pak se provdala za Boaze a z jejich pokolení se narodil Jesse, otec krále Davida. Jednou z událostí, která Betlém proslavila je právě skutečnost, že se tu narodil David, že tady byl na příkaz Boží pomazán prorokem Samuelem za krále nad Izraelem namísto Saula (1Sam 16,1-14). David, nejmladší z bratří, byl vybrán na základě Hospodinova označení. Jeho nadšení a velká odvaha způsobily, že se záhy stal hlavní postavou království, až se nakonec stal židovským králem. Z toho důvodu se Betlém nazývá rovněž „město Davidovo“. Jeho pravá velikost však spočívá v tom, že je městem, v němž se narodil Ježíš, Mesiáš a Syn Boží. Prorok Micheáš to předpověděl slovy: „A ty, Betléme efratský, vůbec nejsi nejmenší mezi judskými předními městy, protože z tebe vyjde vládce, který bude panovat mému izraelskému lidu; jeho původ je od pradávna, od věčnosti“ (5,1). Mesiáš se podle proroka Micheáše, má nejen v Betlémě narodit, ale bude i potomkem Davidovým podle těla. Tedy právě v okolí Betléma vzešla idyla moabské Rút s Boazem (Rút 2,8-22). Z jejich manželství se narodil Obéd, otec Isai (Jesseho), který byl otcem Davida, k jehož rodu patřil Josef, manžel Marie a adoptivní otec Ježíšův. V roce 586 vojska chaldejského krále Nabuchodnozora, poté co obsadili Judsko, odvedli židovský národ do Babylóna, kde ži padesát let ve vyhnanství. Po skončení tohoto období, perský král Kýros II. dovolil Židům, aby se vrátili do své vlasti a od té doby byl znovu osídlen i Betlém. Palestina se stala územím dobyvačných snah, kdy byla podrobena sérii následných okupací: država Alexandra Velikého v roce 333 před 2
Kristem, poté podřízena vládě Prolemajů v letech 301-198 před Kristem, následně pak vládě antiochijských Seleukidů. V letech 167 a 164 před Kristem, po pronásledování Židů a vypuknutí protisyrského povstání za Makabejských, začala vládnout dynastie Hasmoneovců, která ovládala všechna území, včetně Betléma, po dobu asi třiceti let, až do příchodu římských vojsk (foto na předchozí straně: pečeť Betléma).
Římské období Území Palestiny, definitivně dobytá Pompejem v roce 63 před Kristem, se znovu vracejí pod římskou nadvládu v době událostí života Ježíše Krista. Všechna území pod nadvládou Římanů byla rozdělena do různých tetrarchií. Mezi nimi, město Betlém, spadalo pod vládu krále Heroda I. Velikého, který kolem roku 30 nechal vybudovat v blízkosti města opevněný palác, zvaný Herodion. Událost Ježíšova narození poznamenává právě tuto dobu. V roce 6 před Kristem, po sesazení etnarchy Archelaa, bylo Judsko připojeno do císařské provincie Sýrie a spravováno prokurátory, kteří sídlili v Cézareji Přímořské. Víra v naplnění proroctví o narození Davidova potomka v Betlémě byla pevně zakořeněna v židovské tradici doby Ježíšovy. Když se totiž Herodes ptal velekněží na místo narození Mesiáše, bez váhání odpovídají: „V Betlémě, v Judsku, neboť tak je psáno u proroka“ (Mt 2,5). Jak Matouš tak Lukáš zpravují o tom, že se Ježíš „narodil v Betlémě, v Judsku, za času krále Heroda“ (Mt 2,1), totiž „v městě Davidově, které se jmenuje Betlém“ (Lk 2,4). Lukáš dále říká, že Josef, z rodu Davidova, se vydal na cestu z Nazareta do Betléma spolu s Marii, sobě zasnoubenou ženou, která byla v požehnaném stavu, z důvodu římského sčítání, které zavazovalo každého Žida, aby se dal zapsat na místě, odkud pocházel. Matoušovo vyprávění jako by naopak chtělo vzbudit dojem, že Maria a Josef sídlili v Betlémě odjakživa a jen následně se přestěhovali do Nazareta. 3
V Betlémě se odehrávají i další epizody z Ježíšova narození. Lukáš popisuje příchod pastýřů (Lk 2,8-20); zatímco Matouš připojuje vyprávění o příchodu Mágů od východu a jejich cestu do Betléma (Mt 2,1-12), dále pak povraždění betlémských neviňátek a útěk Svaté Rodiny do Egypta (2,13-23). Betlém byl naštěstí uchráněn Titova tažení proti Židům, kteří se bouřili proti římské vládě, vzpourám, které vedly ke zničení Jeruzaléma v roce 70 po Kristu. Město se stalo záhy pro první křesťany místem kultu, kde požívala úcty jeskyně, v níž se narodil Mesiáš. Po první vzpouře proti Římu, která byla krvavě potlačena, vzrůstala napětí, která neustále sílila až propukla v druhou Židovskou válku, potlačenou za vlády císaře Hadriána. Tento pak rozhodl, že nechá v Betlémě postavit nad jeskyní Narození pohanský chrám boha Adonise; místo úcty prvních křesťanů bylo srovnáno se zemí spolu se všemi znaky úcty, jak k tomu došlo už předtím nad Svatým hrobem v Jeruzalémě. Jeskyně si musela uchovat původní přírodní ráz, jak ve svých svědectvích popisuje svatý Jeroným. Památka přesného místa Ježíšova narození však zůstala povždy živá, jak nám ve svých spisech dokládá Origenes. Z důvodu velkého útlaku, mnoho křesťanů městečko opustilo a ponechalo je v rukou pohanů, kteří pokračovali ve své modloslužbě.
Datum Ježíšova narození Historikové i badatelé dnes už všeobecně zastávají názor, že rok Ježíšova narození nebyl vypočítán správně. Mluví se o chybě mnicha Dionýsia Malého, jemuž se v V.-VI. století dostalo z Říma pověření, aby pokračoval ve vypracování chronologické tabule pro výpočet data velikonoc, připravovanou v době biskupa Cyrila. Jako východisko si mnich vzal datum Ježíšova vtělení. Dionýsiova chyba spočívá v tom, že mnich vypočítal Ježíšovo narození po Herodově smrti, tedy 4 nebo 6 let po datu, kdy k ní skutečně došlo, což by odpovídalo roku 748 od založení Říma. Ovšem Josef Flavius dokládá, že Herodes I. Veliký zemřel po 37 letech svého panování. 4
Jestliže tedy usedl na trůn v roce 40 před Kristem, rok jeho smrti by odpovídal roku 4 před Kristem. To potvrzuje i další astronomická událost, kterou kronikář před smrtí monarchy zaznamenal, totiž zatmění měsíce, k němuž melo dojít mezi 11.-12. dubnem roku 4 před Kristem. Proto pokud datum Herodovy smrti odpovídá roku 4 před Kristem, nemohl se Ježíš narodit později než v tomto roce. Naopak pokud jde o měsíc a den narození, mnoho aspektů vede k jejich věrohodnosti. Analýza vychází ze dvou pramenů: Lukášova evangelia a solárního kalendáře objeveného v Qumránu. Lukáš říká, že anděl Gabriel oznámil Zachariášovi, že Alžběta počně syna, když „byla na řadě jeho třída a on vykonával před Bohem kněžskou službu“ (Lk 1,8). Tak bylo možné napočítat 24 tříd, do nichž byly rozděleny kněžské rodiny a dojít k oktávě Abiášovy třídy, do níž patřil kněz Zachariáš. Svou službu v chrámě tedy konal 8.-14. dne třetího měsíce a 24.-30. dne osmého měsíce. Toto poslední datum odpovídá konci září, devět měsíců před 24. červnem, tedy dnem Narození Jana Křtitele. Potom také zvěstování Panně Marii „v šestém měsíci“ (Lk 1,28) od Alžbětina početí, odpovídá 25. březnu. V důsledku toho lze považovat za historické i datum Ježíšova narození, tedy 25. prosince. Přesto všechno je obecným míněním, že Církev stanovila datum slavnosti Ježíšova narození v souvislosti s pohanskou oslavou Dies natalis solis invicti (zrození nepřemožitelného slunce). Tato připadala na 21. prosinec, den zimního slunovratu. Souběh obou slavností vedl k nahrazení pohanské modloslužby a k rychlému rozšíření křesťanského kultu. Ale je rovněž zřejmé, že natolik ústřední svátek křesťanství nemohl být ustanoven pouze z důvodů synkretizmu, ale musel vyrůstat z pevných historických základů. Je také pravda, že přechod od pohanských oslav ke křesťanskému slavení byl velmi snadný, protože biblická tradice mluví o Mesiáši jako o slunci a světle: „navštíví nás slunce vycházející z výsosti“ (Lk 1,78).
Římsko-byzantské období Po Konstantinově ediktu roku 313 po Kristu byla vyhlášena svoboda kultu a pro všechna posvátná místa začalo období znovuzrození. Koncilem v Niceji a díky silné vůli královny Heleny, se po odpovídajících vykopávkách začalo s budováním baziliky Narození, která znovu navrátila důstojnost místu narození Mesiáše. Stavba byla dokončena v roce 333 po Kristu, jak uvádí anonymní poutník z Bordeaux: Itinerarium a Burdigala Jerusalem usque et ab Heraclea per Aulonam et per urbem Romam Mediolanum usque, obvykle známé jako Itinerarium Burdigalense či Itinerarium Hierosolymitanus, je považováno za jedno z nejstarších vyprávění o křesťanských poutích. Bylo sepsáno v letech 5
333-334 nejmenovaným poutníkem z někdejšího Burdigala, dnešního Bordeaux do Jeruzaléma. Vypráví o pouti a jejich etapách. O pouti do starobylé baziliky zbudované císařem Konstantinem uvádí: „Pro ty, kdo se ubírají z Jeruzaléma do Betléma, na čtvrté míli napravo u cesty je hrobka, do níž byla pohřbena Ráchel, manželka Jakubova. Odtud dvě míle nalevo leží Betlém. Na místě, kde se narodil Pán Ježíš Kristus stojí bazilika zbudovaná na příkaz Konstantinův.“ Betlém se od té chvíle hned stal významným náboženských centrem. Příchodem sv. Jeronýma v roce 384 se jeskyně Narození staly místem nové mnišské zkušenosti. Jeroným se narodil kolem roku 347 ve Stridonu v křesťanské rodině, od níž obdržel důkladnou výchovu. Byl poslán na studia do Říma. V mládí cítil přitažlivost světského života (srov. Ep. 22,7), ale převážila v něm touha a zájem o křesťanské náboženství. Kolem roku 366 přijal křest a vydal se cestou asketického života, odebral se do Akvileje, kde se začlenil do skupiny horlivých křesťanů, které sám definoval jako „chór blažených“ (Chron. ad ann. 374), který byl shromážděn kolem biskupa Valeriána. Potom odjel na Východ a žil jako poustevník v poušti, na jih od města Aleppa (srov. Ep. 14,10) a věnoval se důkladnému studiu. Zdokonalil svou znalost řečtiny, začal studovat hebrejštinu (srov. Ep. 125,12), přepisoval patristické kodexy a spisy (srov. Ep. 5,2). Meditace, samota a kontakt se Slovem Božím daly uzrát jeho křesťanské vnímavosti. Palčivěji pociťoval tíži mladických prohřešků (srov. Ep. 22,7) a živě vnímal kontrast mezi pohanskou mentalitou a křesťanským životem. Kontrast, který proslul v dramatické a působivé „vizi“, o níž nám zanechal zprávu. Zdálo se mu v ní, že je bičován před Boží tváří, protože je „ciceronián a nikoli křesťan“ (srov. Ep. 22,30). Roku 382 se odebral do Říma. Tady jej papež Damas, který znal jeho pověst askety a jeho odbornou kompetenci, přijal za sekretáře a rádce; povzbudil ho k tomu, aby se z kulturních a pastoračních důvodů pustil do nového latinského překladu biblických textů. Některé osoby z kruhů římské aristokracie, zejména šlechtičny Pavla, Marcela, Asella, Lea a další, které toužily vydat se cestou křesťanské dokonalosti a prohloubit vlastní poznání Slova Božího, zvolily si jej jako duchovního vůdce a učitele metodického přístupu k posvátným textům. Tyto urozené ženy se rovněž naučily řecky a hebrejsky. Po smrti papeže Damase roku 385 Jeroným opustil Řím a vydal se nejprve na pouť do Svaté země, mlčenlivé svědkyně pozemského života Kristova, potom do Egypta, vyvolené země mnoha mnichů (srov. Contra Rufinum 3,22; Ep. 108,6-14). Roku 386 doputoval do Betléma, kde byly velkodušným přispěním vznešené vdovy Pavly vybudovány mužský a ženský klášter a „se vzpomínkou na Marii a Josefa, kteří neměli kde složit hlavu“ (Ep. 108,14), tam byl vybudován také hospic pro poutníky, přicházející do Svaté země. V Betlémě zůstal až do své smrti a pokračoval v intenzivní činnosti: komentoval Slovo Boží, 6
hájil víru, rázně oponoval různým herezím, vybízel mnichy k dokonalosti, vyučoval mladé studenty klasické i křesťanské kultuře a pastoračně se věnoval poutníkům, kteří navštěvovali Svatou zemi. Skonal ve své cele, nedaleko jeskyně Narození 30. září 419/420. Literární formace a rozsáhlá erudice umožnily Jeronýmovi přistoupit k revizi a překladu mnoha biblických textů. Odvedl tak cennou práci pro latinskou Církev a západní kulturu. Na základě originálních textů v řečtině a hebrejštině a díky konfrontaci s předcházejícími verzemi uskutečnil revizi čtyř Evangelií v latinském jazyce, potom Žaltáře a velké části Starého zákona. S přihlédnutím k hebrejskému originálu a řečtině Septuaginty, klasickému řeckému znění Starého zákona, sahajícímu do předkřesťanské doby, i k předcházejícím latinským verzím mohl Jeroným spolu s dalšími spolupracovníky nabídnout překlad lepší, kterým je tzv. „Vulgáta“ čili „oficiální“ text latinské Církve, který byl za takový uznán Tridentským koncilem a který i po nedávné revizi zůstal „oficiálním“ textem latinské Církve. Je zajímavé poukázat na kritéria, kterých se tento velký biblista přidržoval ve svém překladatelském díle. Sám je zmiňuje, když tvrdí, že zachovává dokonce i pořadí slov Písma Svatého, protože v něm „je i pořadí slov tajemstvím“ (Ep. 57,5), tzn. zjevením. Kromě toho klade důraz na nezbytnost sahat po originálních textech: „Kdykoli vyvstane nějaká diskuse mezi latiníky o Novém zákoně kvůli odlišným verzím rukopisů saháme po originále, tzn. po řeckém textu, v němž byla Nová Smlouva sepsána. Stejně tak ve Starém zákoně, jsou-li rozdíly mezi řeckými a latinskými texty, odvoláváme se na originální, hebrejský text. Tak lze všechno, co vychází z pramene, opět nalézat v potocích“ (Ep. 106,2). Jeroným také mnohé biblické texty komentoval. Podle něho mají komentáře nabízet různá mínění, „takže obezřetný čtenář po té, co si přečte různá vysvětlení a seznámí se s mnoha míněními, mezi nimiž volí, může usoudit, které je nejpřijatelnější a jako znalý penězoměnec odmítnout falešnou minci“ (Contra Rufinum 1,16). Energicky a s vervou vyvracel heretiky, kteří odmítali tradici a víru Církve. Ukázal také důležitost a hodnotu křesťanské literatury, která se tehdy stávala opravdovou kulturou, jež snesla srovnání s kulturou klasickou. Učinil tak ve svém spise De viris illustribus, díle, v němž Jeroným představuje životopisy více než stovky křesťanských autorů. Napsal také životopisy mnichů, kterými kromě duchovních profilů také ilustroval mnišský ideál a mimoto také přeložil různá díla řeckých autorů. A nakonec ve své hodnotné Korespondenci, mistrovském díle latinské literatury, vystupuje Jeroným jako vzdělanec, asketa a průvodce duší. Příznačná pro jeho spiritualitu je úvaha nad jeslemi Jeskyně Narození, které – aby se místu dostalo náležité důstojnosti – byly už v té době nahrazeny stříbrnými. „Ach, kdybych mohl vidět tu stáj, ve které se narodil Pán! My křesťané jsme mu teď z úcty ten zablácený chlév vzali a raději jsme jej položili do jeslí ze stříbra. Pro mě byly ale mnohem cennější ty, které jsme odstranili. Stříbro a zlato patří pohanskému světu. Křesťanské víře přísluší hliněný žlab. Ten, kdo se v něm narodil, zlatem a stříbrem pohrdá. Nesouhlasím s těmi, kdo chtěli Pána takhle poctít (ani s těmi, co nechali pro chrám udělat zlaté nádoby). Žasnu však nad tím, že Pán, přestože je stvořitel světa, rodí se nikoliv uprostřed zlata a stříbra, nýbrž v blátě“. V roce 420, po smrti sv. Jeronýma už mnišský život v Betlémě nepokračoval. Město Betlém bylo navíc obsazeno Samaritány z Nablusu, kteří po vzpourách proti byzantskému císaři v letech 521-528, vyplenili chrámy i kláštery a tvrdě napadli křesťany (529). 7
Po pleněních, která způsobila zničení baziliky Narození, císař Justinián na žádost sv. Sáby obnovil svatyni a znovu zbudoval město, které bylo skoro v troskách. Při této příležitosti byla vytvořena mozaika na velkém tympanonu, ozdobeném vyobrazením Mágů v perských stejnokrojích, ikonografií, často se vyskytující právě po Konstantinově míru, jako symbol Kristova království. Tato jedinečná scéna východního nádechu se ukázala být velmi užitečnou, když za Cosroa II. byla v roce 614 bazilika uchráněna plenění právě díky této mozaice, která perským vojskům nahnala strach. Palestinská území pak vymanil z perského držení císař Heraklion v roce 629.
Arabsko-muslimské období Okupací kalifem Omarem v roce 638 byl také Betlém podroben této nové vládě. Atmosféra tolerance a soužití mezi muslimy a křesťany byla zaručena symbolickým gestem kalifa, který po dobytí města vstoupil do baziliky, aby se tu pomodlil před jižní absidou. Od té chvíle se bazilika stala místem modlitby nejenom pro křesťany, ale i pro muslimy. Tolerance mezi dvěma náboženstvími se zpočátku zachovávala, ale následnictvím různých kalifátů se situace křesťanů v Betlémě značně zhoršovala. A to až do pronásledování kalifem el Hakimem v roce 1009, který nařídil zbořit svatyně ve Svaté zemi, přičemž svatyně Narození v Betlémě se zázračně uchovala. Došlo k tomu proto, že svatyně byla významná i pro islámské náboženství, nejen jako místo narození Ježíše, který je pro muslimy prorok Issa, ale také proto, že v bazilice se nacházela malá mešita.
Křižácké období Křižáckými taženími za osvobozením svatých míst křesťanů začíná nová epocha dějin Svaté země. Kvůli těžkým podmínkám, v jakých žili křesťané na betlémském území, požádali o pomoc Godefroa de Bouillon, dlícího v Emauzích. Příchod křižáků vyostřil vztahy mezi muslimy a křesťany, kteří doufali, že rytíři město osvobodí. Tancrediho rytířská setnina dobyla město, které pak požívalo zlatou éru, během níž se zintenzívnily vztahy s Evropou díky obchodu a poutím. Křižáci také dali nový výraz městu, když zbudovali klášter pro augustiniánské kanovníky, kde se dnes nachází františkánský konvent, kteří byli pověřeni liturgickou službou v bazilice a péčí o poutníky, zatímco východním obřadům byla dána možnost slavit vlastní liturgii. 8
Na Štědrý den, 24. prosince 1100 byl Baudouin de Boulogne korunován jako první jeruzalémský král, a město bylo od té doby přímo podléhalo jeruzalémském patriarchátu, stalo se biskupským sídlem a centrem diecéze. V letech 1165-1169 se přičiněním biskupa Rudolfa výrazně pokročilo s restaurováním baziliky za ekonomického přispění křižáckého krále Almaricha I. a cařihradského císaře Emanuela Porfyrogenita Kommena, jak dosvědčuje poutník Focas. Tato spolupráce byla jasným znamením jednoty církcí Východu a Západu. Po porážce křižáků u galilejského Hattinu, kterou utrpěli od Saladina, Salah al-Din ibn Ayyuba, následovala nová okupace Betléma. Latinská komunita sídlící ve městě opustila Betlém a vrátila se tam až v roce 1192, kdy muslimové souhlasili, aby latinští věřící obnovili bohoslužbu pod podmínkou placení vysokých poplatků. Po dvou příměřích – první uzavřel císař Fridrich II. s egyptským sultánem, druhé pak navarrský král se sultánem damašským – přešel Betlém znovu pod latinské království Jeruzaléma v letech 1229-1244. Království vydrželo něco přes deset let, protože v roce 1244 znovu destabilizovala palestinská území invaze Karisminů. Pověst Betléma, stejně jako i ostatních svatých míst, vzrostla i díky cestě Františka z Assisi, který se spolu s dalšími dvanácti bratry odebral v letech 1219-1220 na východ. Mělo se za to, že František se skutečně odebral do Betléma, neboť tradice připomíná, že se světec dotkl betlémských jeslí, ale nemáme žádný historický pramen, který by to potvrzoval. Je však jisté, že poté, co se spolu s křižáky vylodil v přístavu Acri, zamířil do Egypta na dvůr sultána Malek al-Kamila, který uchvácen jeho osobností, mu potvrdil glejt na cestu do Palestiny. Někteří z jeho druhů, kteří přišli do Palestiny už předtím, zde setrvali v oné zemi ve službě církvi.
Období Mameluků V roce 1263 došlo k obsazení Jeruzaléma egyptskými Mameluky, při němž sultán Baybars vyhnal křesťany z Betléma a rozbořil hradby města. V této době mohli poutníci do města pouze po zaplacení poplatků. Následně, po pádu Acri v roce 1291 a zánikem latinského jeruzalémského království, zůstala Palestina pod nadvládou Mameluků až po dobytí otomanskou říší.
Františkáni v Betlémě Menší bratři kteří přišli do Svaté země na počátku XIII. století, se usadili definitivně v Betlémě v roce 1347. Žili v konventu augustiniánů, které mamelukové vyhnali, jako dokládá Fra Niccoló da Poggibonsi, který právě v tomto roce dospěl do Svaté země. Sultán věnoval bratřím provazu (pod tímto názvem jsou uváděni ve starobylých kronikách a dokumentech) do vlastnictví baziliku a Jeskyni Narození. Ostatní křesťanské rity pak 9
dostaly svolení slavit vlastní liturgii. Od té doby jsou františkáni řeholními zástupci latinského obřadu v Betlémě stejně jako i na dalších svatých místech. V roce 1479 se začalo s obnovou střechy baziliky díky činorodosti kvardiána Giovanni Tomacelliho. Dřevo věnoval Filip Dobrý Bourbonský a benátskými loďmi se dopravovalo z Evropy, zatímco olovo daroval anglický král Eduard IV, jak dokládá fra Francesco Suriano.
Turecké období V roce 1517 byla Palestina připojena k Turecké říši a sultán Selim I. zbořil zbytek hradeb Betléma. Město tak začalo postupně chátra a utiskovaní a pronásledovaní křesťané zemi opouštěli. Vlastnická a liturgická práva na baziliku byla rozdělena mezi františkány a ortodoxní, kvůli neustálým střetům vyprovokovaným vládou Vznešené brány, která podporovalo jednou to, podruhé ono vyznání a udělovala různá privilegia. V roce 1690 se františkánům podařilo získat zpět svá práva, ovšem v roce 1757 došlo k nové a definitivní změně vlastnictví. V letech 1831-1841 egyptský místokrál Muhammed Ali a syn Ibrahim Paša nakrátko osvobodilo Palestinu z tureckého područí. Při té příležitosti získali křesťané zpět právo na město Betlém a po létech područí a pronásledování, vyhnali muslimy a zničili jejich čtvrt v roce 1834. Od té doby zůstává většina obyvatel města křesťanská. Jednou z nejpamátnějších událostí, která charakterizuje období rozprav mezi různými vyznáními, je odstranění hvězdy, kterou latinští umístili na přesné místo Ježíšova narození. Toho činu se dopustili ortodoxní Řekové 12 října 1847 a vyvolalo to ostré spory mezi oběma vyznáními. Z důvodů těchto třenic vydala turecká vláda v roce 1852 přípis, který potvrdil stávající vlastnická práva 10
v křesťanských svatyních (Status quo), aby tak po staletích nepokojů byl nastolen mír. Vznešená Brána, jak výraz vděčnosti evropským zemím za jejich přispění k vítězství v Krimské válce proti Rusku, udělila latinským větší svobodu. V této době se začaly v Palestině usazovat mnohé řeholní kongregace, které se staraly o školy, nemocnice a hospice. Příliv ze Západu zanechal na městě viditelnou stopu, patrnou dodnes. V roce 1859 získali františkáni "Siyar al-Ghanam", Pole pastýřů, kde následující archeologické vykopávky potvrdily zbytky staveb z byzantského období. Po porážce Otomanské říše v I. světové válce v roce 1922, byla Palestina podřízena na základě mezinárodních dohod protektorátu Velké Británie.
Status quo Betléma Od XVI. století začaly první diskuze o vlastnickém právu na baziliku mezi františkány a řeckými-ortodoxními. Tuto situaci nestability je třeba také připsat korupci otomanské Vznešené Brány, která zaručovala jednou práva těm, podruhé oněm, podle toho, které národy ji podporovaly. Diskuze začaly, když v roce 1634 Murat IV. prohlásil, že Svaté místa patřila Řekům, poté co prozkoumal Omarův přípis z roku 636, který se následně ukázal jako falešný. Proto se museli františkáni obrátit na evropské instituce, které přinutily Murata IV. vydat nový dekret v roce 1636, který obvinil Řeky, že si vynutili povolení. Následujícího roku však poslední dekret odvolal a udělil práva na baziliku Řekům. Až po mohutných protestech byla v roce 1690 bazilika navrácena františkánům, kteří na místo Ježíšova narození položili stříbrnou hvězdu s nápisem „Hic de Virgine Maria Iesus Christus natus est" (Tady se z Panny Marie narodil Ježíš Kristus). Příměří (1757) uvnitř svatyně bylo přerušeno okupací Betléma a vypuzením františkánů asi tisícovkou místních ortodoxních křesťanů. Tak zmizela i hvězda, kterou františkáni na místo Ježíšova narození položili, protože potvrzovala jejich práva. Hvězda byla následně vrácena na původní místo po Krimské válce, když byla Vznešená Brána vítězi přinucena vrátit hvězdu „latinským“, jako jedno z poválečných ujednání. 11
Z důvodu přetrvávajících nepokojů, byla nejprve otomanskou říší a pak následujícími vládami ustanovena policejní stráž, která sídlí u vchodu do baziliky. V důsledku nutnosti zastavit nekončící spory františkánů s řeckými-ortodoxními, vydala otomanská vláda v roce 1852 dekret, který provizorně určil vlastnický vztah ke svatyním (Svatý hrob, Mariin hrob, bazilika Narození. Přípis stanovil „status quo“ na svatých místech, tedy že každá komunita má momentálně právo na svatyně a části svatyní, kterou jsou v jejím držení ve chvíli vydání dekretu. Od nynějška zůstává vše, jak je a žádná nová nařízení už nebudou v této záležitosti vydávána. Klíče od brány mají všechny tři komunity, ale oficiální otvírání brány přísluší ortodoxním Řekům. Pokud jde o Jeskyni Narození, tato je ve společném vlastnictví františkánů a ortodoxních Řeků, přičemž ostatní komunity mají právo užívání. Latinští tu mohou denně slavit eucharistii pouze u oltáře Mágů, umístěného na straně jeskyně a mohou okuřovat kadidlem oltář a jeskyni Narození. Františkánům patří soukromý vchod z konventu do jeskyně, který lze používat při každodenním procesí. BAZILIKA JEŽÍŠOVA NAROZENÍ Vydáme-li se za Hvězdou - jak to učinili Mágové od Východu a po nich poutníci k svatému místu Ježíšova narození, už z dáli, dřív než přijdeme na náměstí stávající baziliky, vyvstává kouzlo místa, jež po staletí přitahuje milióny poutníků z celého světa, kteří se mu přišli poklonit. Jen co vstoupíme na náměstí otevře se před námi pohled na svatyni Narození. Není snadné pochopit na první pohled architektonickou strukturu komplexu baziliky, který během staletí prošel mnoha proměnami. Stavba pochází ze VI. století a je dílem architektů byzantského císaře Justiniána, který chtěl obnovit baziliku ze IV. století, zničenou po vzpouře Samaritánů, jak v roce 876 dokládá alexandrijský patriarcha Eutachios. Průčelí baziliky, spadající do doby císaře Justiniána, prošlo mnoha rekonstrukcemi. Podíváme-li se pozorně, zjistíme, že tu kdysi byli tři brány, dnes už zazděné. Jak muselo být 12
majestátné a imponující byzantské průčelí se třemi vstupy do každé z lodí.
Malý vstup je výsledkem postupných redukcí „Kdo chce dnes vstoupit do chrámu Ježíšova Narození v Betlémě, zjistí, že portál, který byl kdysi vysoký pět a půl metru a vcházeli jím dovnitř císařové a kalifové, byl z velké části zazděn. Zůstal pouze nízký vchod, jehož výška je metr a půl. Pravděpodobně to mělo za cíl, chránit lépe kostel před eventuálními útoky, ale především zabránit tomu, aby se do kostela vjíždělo na koni. Kdo chce vstoupit na místo Ježíšova narození, musí se sklonit. Mám za to, že se v tom ukazuje hlubší pravda, kterou se chceme nechat zasáhnout v této svaté noci. Chceme-li nalézt Boha, který se ukázal jako dítě, pak musíme sestoupit z koně našeho „osvíceného“ rozumu. Musíme odložit naše falešné jistoty, naši intelektuální pýchu, která nám brání vnímat blízkost Boha. Musíme následovat vnitřní cestu svatého Františka, cestu té nejzažší, vnější i vnitřní jednoduchosti, která umožňuje srdci vidět. Musíme se sklonit, jít duchovně takříkajíc pěšky, abychom mohli vstoupit skrze portál víry a setkat se s Bohem, který je jiný než naše předsudky a naše mínění“ (Benedikt XVI. o slavnosti Narození Páně, 2011).
Interiér baziliky si uchoval všechny architektonické prvky ze VI. století. Když byzantský císař uviděl projekt, záměry architekta neschválil, ale obvinil ho z plýtvání penězi a nechal ho sťat. I přes císařovu nespokojenost se stavba ukázala být velmi stabilní, když vydržela až dodnes. 13
Dlažba z doby Konstantinovy byla zcela překryta precizně propracovanými mozaikami, jak potvrdily vykopávky anglické vlády v roce 1932. Jedná se o mimořádně precizní práci. Počítalo se s 200 mozaikovými kamínky na 10cm2 , přičemž běžná hustota kamínků je kolem 100 na 10cm2. Zvlášť je třeba upozornit na mozaiku, která se uchovává v levé části presbytáře, kde po zvednutí dřevěného příklopu lze číst monogram ΙΧΘΥΣ z řeckého „ryba“ ("Ιησοῦς Χριστός Θεoῦ Υιός Σωτήρ“), Ježíš Kristus, Syn Boží, Spasitel. Je to jediný jistý symbol křesťanství na tomto místě. Podobně používaly akronymu v klasické době, kdy se akronym dával na římské patricijské domy spolu s bystami majitelů. Proto panovala hypotéza, že symbol označoval starobylý vstup do posvátné zóny a do „Ježíšova domu“. Kolonáda, která dnes končí z absidální zóně, měla pokračovat a tvořit okruh kolem jeskyně Narození. Tento druh architektonického členění se používal na různých svatých místech, zvláště pro martyria, protože podle tradice poutník obcházeje opakovaně kolem místa, mohl získat milosti. Sloupy a hlavice z betlémského červeného kamene, jsou originální a pocházejí z byzantské doby. Vysoké stěny hlavní lodi představují velmi cennou mozaikovou dekoraci datovanou do XII. století, která je dílem orientálních mistrů. Mozaiky jsou rozděleny do tří souborů a znázorňují odspodu: Ježíšův rodokmen, místní synody a koncily a konečně nahoře andělské procesí. Jedno svědectví z IX. století říká, že už předtím tu byly mozaiky z byzantské doby. Mezi nimi se obzvlášť připomíná mozaika Mágů, která zdobila portál. Mimořádný je příběh perských vojáků, kteří obléhali město v roce 614, kteří ustrašeni po spatření mozaiky, byli odrazeni od plenění města, takže to zůstalo nedotčené. 14
Nástěnné mozaiky Nejpřesnější a přímý popis výzdoby pochází od otce Quaresmi, jenž v Elucidatio Terrae Sanctae (1626) dopodrobna popsal především všechny nástěnné mozaiky. V první rovině jsou vyobrazeni svatý Josef a Kristovi předkové podle evangelia svatého Matouše, jejichž popis je latinsky. Symetricky, - podle Quaresmiho svědectví – na levé straně měl být vyobrazen rodokmen podle Lukášova evangelia. Ve druhé rovině, oddělené pruhy akantových listů, je znázorněno sedm ekumenických koncilů (Nicea -325, Cařihrad – 381, Efes – 431, Chalcedon – 451, II. Cařihrad – 553, II. Cařihrad – 680, II. Nicea – 787), čtyři provinční koncily (Ancira – 314, Antiochie – 272, Sardy – 347, Gargres – IV. stol.) a dva místní synody (Laodicea – IV. stol., Kartágo – 254). Každý koncil je zobrazen svatyní a kartuší na níž je vyloženo rozhodnutí přijaté na koncilu či synodu. V nejvyšší rovině nacházíme vyobrazení procesí andělů s ženskými tvářemi a v bělostném rouchu, směřujícího k jeskyni Narození. U nohou jednoho z těchto andělů byl objeven podpis jednoho z mozaikářů „Basil“, zřejmě syrského původu. V křížové klenbě lze dnes prohlížet výjevy z kanonických evangelií: Tomášova nevěřícnost, která se zdá nejlépe uchovanou, Nanebevstoupení a Proměnění na severní straně; Ježíšův vjezd do Jeruzaléma na jižní straně. V klenbě hlavní absidy měla být podle Quaresmi vyobrazena postava Panny Marie s Dítětem a v oblouku absidy Zvěstování Panně Marii, mezi proroky Abrahámem a Davidem. Na stěnách pod nimi se odvíjejí scémy z mariina života, převzaté z apokryfů. Nad vstupním portálem byl vyobrazen Strom jesse s Ježíšem a proroky. Mozaika je nyní pokryta bílou omítkou. Poutník Focas v roce 1168 říká, že viděl v chrámu obraz svého byzantského císaře, Konstantina Porfyrogenita: to dokládá, že i po schizmatu v roce 1154, kdy bazilika byla pod kontrolou křižáků, existovaly úzké vztahy mezi Církvemi Východu a Západu. Nápis v hlavní absidě, uvádí spolu jména Emanuela Comnena a Manricha z Jeruzaléma, proto mozaiky musely být vytvořeny už před rokem 1169, během posledních desetiletí přítomnosti křižáků v Palestině, která skončila v roce 1187. Zadavateli jsou jak křižácký král Jeruzaléma, tak byzantský císař, příklad spolupráce, která je v dějinách prakticky jedinečná a podtrhuje důležitost jakou v té době měla svatyně. Bazilika Narození tak dodnes představuje ekumenickou „tvář“ každému, kdo přestupuje její práh. 15
Kolonáda hlavní lodi
Dekorace sloupů, která zůstala bez povšimnutí až do roku 1891, kdy se jejich studiem zabýval otec GermerDurant, představuje jeden z nejzajímavějších prvků dekorace interiéru. Je obtížné poznat kontinuitu ikonografického záměru. Každý ze světců na sloupech hlavní lodi a první řadě sloupů na jižní straně, má své jméno napsáno nahoře na kartuši anebo je drží v ruce. Význam těchto obrazů popisuje poutník Arculf, který dokládá zvyk slavit mše svaté u těchto sloupů v den památky světce. Pro věřící té doby pak sloupy s vyobrazením světců byly metaforickou připomínkou přítomnosti těchto jednotlivých světců na tomto místě.
Dnes, stejně jako tehdy, panuje široké vědomí, že světci jsou těmi, kdo podpírají tíhu Církve: obrazy světců na sloupech předávají mocně a prostě toto vědomí všem věřícím, kteří baziliku navštěvují. Mohli bychom říci, že tyto malebné „fresky“ s votivním úmyslem – neboť je velmi pravděpodobné, že sloužily jako doklad o završené pouti. Nadto zadavatelům bylo jasné, že fresky přispějí ke zkrášlení chrámu. 16
Presbytář Řecký ikonostáz v presbytáři sahá do roku 1764.
Podzemní jeskyně Poblíž Jeskyně Narození se nachází mnoho dalších. Tato oblast, určená už ve starověku za místo pohřbívání, si toto určení zachovala i v té době. Nejrozsáhlejší jeskyní je ta, která nese název Sv. Josefa, a je rozdělena na dvě části a je spojena s františkánským klášterem. Z této jeskyně je možné vstoupit do Svaté jeskyně díky soukromému průchodu latinských, který se používá při každodenním procesí k Místu Narození. Otočíme-li se zády k oltáři sv. Josefa, máme po pravé straně dvě malé jeskyně, z nichž ta druhá je zasvěcena svatým neviňátkům. Sestoupíme-li po schodech napravo od ikonostázu staneme v Jeskyni Narození
Jeskyně Narození Origenes Adamancius se narodil v egyptské Alexandrii v roce 185, byl teolog, spisovatel a katecheta prvních tří staletí. Jeho rodina dozajista řecká, mu dovolila vzdělávat se v alexandrijské katechetické škole. Na pozvání arabského panovníka, ve dvacátých letech III. století, který toužil po setkání s ním, navštívil také Palestinu, kde byl rovněž kazatelem. V této době mohl vydat svědectví o tradici kultu na svatých místech, zvláště pak v jeskyni Narození.
Jisté místo Ježíšova narození „Jestliže kdo požaduje nové argumenty, aby se přesvědčil, že Ježíš se narodil v Betlémě podle proroctví Micheášova a podle dějin sepsaných Ježíšovými apoštoly v evangeliích, ať se zamyslí, jak v souladu s evangelijním vyprávěním o narození, se představuje Betlémská jeskyně, kde se narodil, a v jeskyni, jesle, kam byl položen. A toto všechno je známé na oněch místech i těm, kdo jsou víře vzdáleni: že v této jeskyni spatřil světlo světa ten, kterého křesťané uctívají a jemuž se klanějí“ (Proti Celsovi 1,51). 17
Přírodní stěny jeskyně, vyzdobené za Konstantina, byly v byzantské době pokryty mramorem. Když byl za byzantské éry vytvořen tento prostor na památku přesného místa Ježíšova narození, začala úcta k oltáři Narození. Dnešní struktura je už zcela přebudována ve srovnání s tou, kterou popsal poutník Focas a opat Daniel ve XII. století. Nad oltář ční dva sloupy z červeného kamene a nápis „GLORIA IN EXCELSIS DEO ET IN TERRA PAX HOMINIBUS“ a nad oltářem jsou vyobrazení Panny Marie a Děťátka zavinutého do plének, výjev omývání a příchod pastýřů. Pod oltářem se nachází hvězda s latinským nápisem: „HIC DE VIRGINE MARIA IESUS CHRISTUS NATUS EST“, v upomínku přesného místa Narození. Napravo oltáře je místo, kde Maria uložila Ježíše do žlabu, zvaného „jesle“. Naproti jeslí je maličký oltář zasvěcený Mágům, kde lase slaví mše svaté v latinském obřadu. Jesle nejsou původní, nýbrž jsou výsledkem zásahů neustálého působení času a procházení poutníků. Po požáru v roce 1869 byly stěny jeskyně pokryty azbestem, aby se předešlo požárům. Daroval jej francouzský prezident, maršál Mac Mahon v roce 1874. Dole jsou ještě vidět původní mramory z křižáckých dob, zatímco nahoře jsou už malby na dřevě. Napravo od oltáře Narození je „studna zvaná Mágů“, která ve starověku přitahovala velkou pozornost poutníků. Traduje se, že v nádržce se zrcadlilo světlo hvězdy, která ukázala Mágům přesné místo narození Mesiáše. Jak dokládají mnozí svědkové, světlo hvězdy zůstalo vtisknuté 18
do studny: „... a na severní straně jeskyně je bezedná studna, a ve vodě té studny je vidět hvězdu, která byla průvodkyní Mágů“ (mnich Epifanius, XI. století po Kristu). Mezi nejzajímavější cestopisy a poutní zápisy pozdního středověku, patří Itinerarium Sancti Wilibaldi, sepsané v letech 723-726 po Kristu saským Wilibaldem z Eichstättu, které podává zajímavá svědectví o svatých místech. Diktovaný text, zapsaný mniškou z Heidenheimu, představuje jeden z hlavních pramenů, popisujících Betlém, stav Svaté jeskyně i oltáře, které v ní byly. O studnici Mágů se tu píše: „Odtud se Wilibald ubíral do Betléma, kde vůl a osel poznali svého Pána. Přišel tedy k oné studnici, o níž už předtím slyšel od mnohých s úžasem vyprávět; na hladině vody spatřil výjev hvězdy, která se posouvala od jednoho kraje k druhému; objevila se více pro narozeného Pána (než pro Mágy), které vyvedla z Betléma třináctý den po Pánovu narození“ (kap. 12). Pak se Wilibald odebral na místo, kde se anděl zjevil pastýřům a řekl jim: „Zvěstuji vám velikou radost ...“ A odtud šel do Betléma, kde se narodil Pán, vzdáleného sedm mil od Jeruzaléma. Ve starověku bylo ono místo, kde se Kristus narodil, podzemní jeskyní, dnes je čtyřhrannou místností vytesanou ve skále a kol dokola byla zemina odkopána a vyvezena ven. A nad ní je dnes postaven kostel. Nad tímto místem, kde se narodil náš Pán stojí nyní oltář; a byl postaven ještě jeden, menší oltář; proto když poutníci chtějí slavit mši svatou v jeskyni, vezmou ten maličký oltář, postaví ho dovnitř po dobu slavení mše a pak jej vynesou zpět ven. Tento kostel, stojící nad místem, kde se narodil Pán, je proslulou stavbou zbudovanou ve tvaru kříže (kap. 22).
Jeskyně svatého Josefa Postupujeme-li po trase každodenního procesí a vyjdeme z jeskyně Narození podzemní chodbou zbudovanou františkány, aby se tak dosáhlo přímého průchodu ke svatému místu, přijdeme do jeskyně svatého Josefa. Jen co vyjdeme z chodby máme napravo oltář sv. Josefa. Čelně jsou uchovány základy Konstantinovy zdi a předkonstantinovský oblouk, dokazující, že už mezi II. a III. 19
stoletím se místo používalo jako pohřebiště „ad sanctos“ – bylo totiž všeobecným zvykem pohřbívat mrtvé v blízkosti svatých míst, a to i na západě, například v Římě.
Jeskyně Neviňátek Pokračujeme-li dál od jeskyně svatého Josefa, otevírá se před námi napravo jeskyně Neviňátek, kde jsou patrné tři obloukovité výklenky pod nimiž bylo dva až pět hrobečků. Tady se připomíná památka povraždění betlémských neviňátek, které vyprovokoval král Herodes krátce po Ježíšově narození. V prvních staletích se památka Neviňátek připomínala v blízké jeskyni, která byla zřejmě hromadným hrobem, protože se tu našlo mnoho kostí zesnulých.
Jeskyně sv. Jeronýma V průchozí jeskyni mezi jeskyní sv. Josefa a sv. Jeronýma, nacházíme dva oltáře: jeden je
zasvěcen svaté Pavle a Eustochii, matce a dceři, které Jeronýma následovaly, druhý pak sv. Jeronýmu a Eusebiovi, teologům a Otcům Církve.
MENŠÍ SVATYNĚ POLE PASTÝŘŮ Na východ od Betléma, asi dva kkilometry od obydleného centra, leží osada Beit Sahur, domov „hlídek“, těch kteří bdí, a tady nacházíme Pole pastýřů. Svatyně je dosažitelná i pěšky cestou od Mléčné jeskyně. Už za časů sv. Heleny zde stál kostelík zasvěcený andělům, kteří zvěstovali pastýřům narození Spasitele. Až v minulém století tu byla zbudována fara 20
a škola s nadějí, že místo bude mít i svůj kostel. Bohoslužby, které se nejprve konaly v jeskyni zvané „Mihwara“, pak probíhaly v provizorních prostorách farní budovy. Konečně v roce 1950 byl slavnostně posvěcen kostel, který vidíme dnes, je dílem architekta Antonia Barluzziho a je zasvěcen Panně Marii Fatimské a sv. Terezii z Lisieux. Na jeho stavbě se nemalým přispěním podíleli i místní obyvatelé, dědici velkorysosti významné postavy knihy Rút – Boaze. Zvláštní pozornost zasluhuje hlavní oltář, skutečný skvost palestinského sochařského umění, který i přes své rozměry, se spíše než jako kamenné sochařské dílo jeví jako miniatura ze slonoviny. Mezi oltářním obrazem a stupněm, se nachází 15 výjevů – od Zvěstování Panně Marii až po návrat Svaté Rodiny z Egypta. Beit Sahur leží na území tzv. „Boazových polí“; na jednom z nich dleli pastýři o slavné noci Narození. „Anděl jim řekl: Nebojte se! Hle, zvěstuji vám velikou radost, radost pro všechen lid. Dnes se vám v městě Davidově narodil Spasitel, to je Kristus Pán“ (Lk 2,10-11). Přestože slova evangelia neumožňují určit přesně místo andělského zjevení, starobylá tradice ukazuje na lokalitu Siyar el-Ghanam, Pole pastýřů, nedaleko od Beit Sahur. Vykopávky provedené P. Virgiliem Corbou, ofm, v letech 1951-52, zkoumaly hlouběji ruiny než výzkumy předcházející (C. Guarmani, 1859) a stanovily jejich přesné datování. Stopy po životě v těchto jeskyních sahají do Herodových a římských dob, což dokazuje osídlení místa v době Ježíšova narození v Betlémě. Badatel měl v ruce dostatek důkazů, aby mohl mluvit o malé rolnické komunitě. Navíc v Siyar elGhanam existují zříceniny strážní věže, které jsou dnes součástí františkánského hospicu. Po smrti Ráchel, Jakub „táhl dál a postavil svůj stan opodál Migdal-Ederu (Gen 35,21), opodál „věže stád“. Targumín lokalizují tuto věž na východ od Betléma a říkají, že na tomto místě má být ohlášen Mesiáš. Stejné území označuje i tradice talmudická. Po narození Spasitele pak křesťanská tradice tuto lokalizaci přijala a zachovala. Svatý Jeroným vidí věž „asi tisíc kroků (římských) od Betléma“, a dodává, že tam 21
andělé oznámili pastýřům narození Vykupitele. Velmi významné vysvětlení zemědělské usedlosti a strážní věže podává řecký originál Lukášova evangelia. Podle uznávaných odborníků (mezi nimi M. J. Lagrange), výraz, který Lukáš používá neznamená, že pastýři „trávili noc pod širým nebem“, nýbrž že „přebývali na
polích“. Stávající svatyně byla vybudována v letech 1953-54 podle projektu architekta Antonia Barluzziho. K položení základního kamene stejně jako ke slavnostnímu posvěcení místa došlo o slavnosti Narození Páně. Svatyně stojí na skále, která vévodí ruinám. Představuje tábor pastýřů ve tvaru stanu.
MLÉČNÁ JESKYNĚ Z východní strany návrší, na němž se vypíná bazilika Narození, se nachází Mléčná jeskyně, zvaná arabsky "Magharet Sitti Mariam", jeskyně Panny Marie. Místo je dosažiztelné po cestě, která z Betlémského náměstí vede podél jižního boku baziliky (Tarik Magharet el Halib, ulice Mléčné jeskyně). Podle legendy ze VI. století se na toto místo uchýlila Panna Maria během Herodova vraždění betlémských neviňátek. Tato legenda brzy vymizela a byla nahrazena jinou. Svatý Josef, poté co mu anděl ve snu oznámil hrozbu, která doléhala na Dítě a nutnost útěku do Egypta, se hned pustil do příprav na cestu a pobízel i Pannu Marii, která právě kojila. Několik kapek při tom spěchu upadlo na zem a červená skála se proměnila v bílou. V roce 2007 bylo dokončeno restaurování jeskyně byly vyčištěny její stěny, takže se zaskvěly v původním světle. Nový kostel zbudovaný nad starobylou jeskyní je dílem architektů Luigiho Leoniho a Chiary Rovati, přičemž práce byly provedeny díky přispění slovenských a italských věřících. 22
Vedle Mléčené jeskyně stojí klášter sestrám Neustálé adorace Nějsvětější svátosti. Vnitřní koridor spojuje jeskyně s kaplí Nejsvětější svátosti a s horním kostelem: Eucharistická adorace je celodenní, takže všichni poutníci tu mohou setrvat v tiché modlitbě. Už od VI. století byly v Evropě i na Východě známy relikvie pocházející z této jeskyně: nejstarší známé exempláře jsou dva: jeden dostal Karel Veliký po roce 800 a dnes se nachází v jednom kostele v Piccardii. Biskup Ascetinus přinesl tyto relikvie do tábora Baudouina III. během obléhání Askalonu v roce 1123. Jeskyně se stala léčebným místem, zvláště pro matky, které neměly mléko. První, kdo toto obecné přesvědčení zaznamenal byla Perdica z Efesu (1250): od té doby se relikvie šířily s neuvěřitelnou rychlostí. Postupným donášením skály, ztratila jeskyně svůj původní vzhled. Podle několika velmi starobylých svědectví, první z nich sahá do VI. století, víme s jistotou, že tato jeskyně byl místem úcty už před příchodem křižáků (Daniel, r. 1106). Po křížových výpravách tu jedna řeholní komunita zavedla zvláštní mariánský kult až do let 1349-1353, kdy muslimové těžce poničili klášter i kostel. Františkáni pak znovu vrátili lesk svatyni i místu kultu s ní spojenému. Jejich záměr zbudovat nad jeskyní kostel, konvent a zvonici se zvony a hřbitov, jak vyplývá z buly Inter Cunctos papeže Řehoře XI., zaslané z Avignonu 25. listopadu 1375, zůstal po dlouhou dobu nerealizovaný. Až v roce 1494 mohlo dojít k restaurování a obnově oltáře. V XVI. století se při zemětřesení zhroutily i hlavní zdi staveb, které ještě byly v dobrém stavu, a jeskyně zůstala takřka pohřbena v sutinách. Nepřátelství ortodoxních Řeků a neuvěřitelná otomanská byrokracie, která nechtěla uznat dokumenty schvalující práva latinských, protože byly „příliš staré“, bránili všem iniciativám: až v roce 1871 mohli menší bratři zbudovat hospic a oratoř, které dne s vidíme. Svatyně požívá stále velké úcty a lidové přesvědčení nikdy nepohaslo: dodnes, po 16 staletích, domorodé ženy, jak křesťanské tak muslimské, tu prosí Pannu Marii, aby měly dostatek mléka pro své novorozené děti. 23
DŮM SVATÉHO JOSEFA Pokračujeme-li po stejné cestě – po jejichž stranách se nacházejí různé křesťanské moderní náhrobky, patřící různým obřadům – narazíme zakrátko vpravo na kapli: je to „Josefův dům“. Po Narození Dítěte se Svatá Rodina zdržela nějaký čas v Betlémě, kde byl také Ježíš osmého dne obřezán. Po završení období stanoveného Mojžíšovým zákonem, se Maria a Josef odebrali do Jeruzaléma, aby tam vykonali obřady očišťování (Lk 2,22). Také Mágové nalezli Ježíše v domě (Mt 2,11). To, že Svatá Rodina žila po Ježíšově narození v Betlémě je skutečností, kterou dokládají evangelia; je pravděpodobné, že v této oblasti našla přístřeší. Přestěhování z jeskyně do domu není v rozporu: sv. Josef pocházel z Betléma a mohl zde mít příbuzné a přátele, kteří poté, co se dověděli o jeho chudobě, prokázali svou laskavost a pomohli mu. Už ve středověku byla snaha lokalizovat v Betlémě zvláštní památku sv. Josefovi. Bádání probíhalo vždy ve východní oblasti, mezi Mléčnou jeskyní a polem Pastýřů, zřejmě vzhledem k pradávné tradici. K lokalizaci došlo až v polovině XIV. století na základě svědectví dvou florentských poutníků Giorgia Gucciho a Lionarda Frescobaldiho. Od této doby se místo nezměnilo. Moderní kaple (1890) spočívá nejen na skále, ale i na zdivu předchozích staveb, připomínaných mnoha poutníky.
DAVIDOVA NÁDRŽ Vyjdeme-li z Betléma, uvidíme přes syrským katolickým kostelem tři velké dosud používané cisterny, vytesané ve skále: jsou to Davidovy nádrže, arabsky Biar Daud. Bible o nich vypráví v 2Sam 23,15-17: „Tu David vyslovil své přání a řekl: «Kdo mi dát napít vody z betlémské studny, která je u brány?» Tři bohatýři vtrhli do pelištejského tábora, načerpali vodu z betlémské studny, která je u brány a přinesli ji Davidovi. On však nechtěl pít, nýbrž vykonal jí úlitbu Hospodinu. Řekl: «Hospodine, nechť jsem dalek, abych udělal něco takového. Což to není krev mužů, kteří šli s nasazením života?» Proto se jí nechtěl napít. To vykonali ti tři bohatýři.“. Kromě nádrží se tu nacházejí i zbytky kostela a podzemního pohřebiště. Z kostela se objevila v roce 1895 část mozaikové dlažby, na níž byl nápis s 19. a 20. veršem 117 žalmu: „Otevřte mi brány spravedlnosti, chci jimi vstoupit, abych vzdal díky Hospodinu. Toto je Hospodinova brána, jí procházejí 24
spravedliví“. Mozaika je nyní skrytá pod obdělávanou půdou a jakékoli bádání je nemožné. Ve chvíli objevu panovalo přesvědčení, že byl nalezen Davidovo mauzoleum, jehož stopy mizí v VI. století. Protože neexistují archeologické důkazy, má se za to, že Davidův hrob by se měl naopak nacházet na Hoře Sion. HORTUS CONCLUSUS Kousek jižně od Betléma leží osada Arta (nebo Urtas), jedna z nejznámějších v celém Zajordání. Název Artas pochází od „hortus“, latinsky zahrada, protože se má za to, že právě toto bylo území proslulé „hortus conclusus“, erotické písně Šalomounovy či Písně písní: „Uzavřenou zahradou jsi ty, sestro má, manželko, uzavřenou zahradou, zapečetěnou fontánou. Tvá pole jsou rájem potěšení.“ Díky blízkosti Jeruzaléma a jeho scenérii a historickému významu byl Artas vyhledávanou letní metou Evropanů v průběhu 19. století. Byli to právě oni, kdo znovu zavedli v tomto údolí zahradnictví. V roce 1894 tu italský řeholní řád Sester Panny Marie ze zahrady zbudoval klášter „Hortus Conclusus“. RÁCHELIN HROB Qubbet Rahil, Ráchelin hrob se nachází hned severně od rozcestí k Hebronu. „Ráchel umřela a byla pohřbena u cesty do Efraty, což je Betlém. Jakob nad jejím hrobem postavil pamětní sloup, a to je památník Ráchelina hrobu až dodnes“ (Gen 35,19-20). První svědectví mluví o pomníku tvořeném prostou pyramidou, připomínající nefeš židovských hrobů. Později bylo připojeno dvanáct kamenů (1165) na památku dvanácti Jakubových synů; některé kroniky však mluví pouze o jedenácti kamenech: schází poslední novorozeného Benjamina. Za byzantské doby, a pravděpodobně i potom, byl Ráchelin hrob proměněn na místo křesťanského kultu, jak je zřejmé z jeruzalémského lekcionáře V.-VIII. století, který tu uvádí dvě oficiální liturgické památky během roku (20. února a 18. července). Přestože židé, křesťané i muslimové zde uctívají památku Ráchel, panuje kolem věrohodnosti místa mnoho pochybností. Dnes se Ráchelin hrob nachází v blízkosti rozdělovací zdi izraelských a palestinských území. „Když jsem přicházel z rovin aramejských, zemřela mi před očima Ráchel; bylo to v kananejské zemi na cestě nedaleko Efraty a pochoval jsem ji tam u cesty do Efraty, to je Betléma“ (Gen 48,7). 25
