Beletristická tvorba Josefa Merhauta

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav české literatury a knihovnictví

Český jazyk a literatura Bc. Magdaléna Pečtová

Beletristická tvorba Josefa Merhauta Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: doc. PhDr. Jiří Kudrnáč, CSc.

2011

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

…………………………………

Na tomto místě bych chtěla poděkovat doc. PhDr. Jiřímu Kudrnáčovi, CSc., za vstřícnou pomoc, ochotu a cenné rady při psaní této diplomové práce.

Obsah Úvod ..................................................................................................................................... 6 Josef Merhaut........................................................................................................................ 7 Povídky............................................................................................................................... 10 Vrah? Brněnský román............................................................................................... 13 Ostatní povídky .......................................................................................................... 20 Intimní povídky.......................................................................................................... 30 Had a jiné povídky .............................................................................................................. 34 Televizní inscenace Karolina aneb Příběh za starých časů .......................................... 54 Černá pole. Brněnské obrazy............................................................................................... 55 Černá pole. Výbor z próz .................................................................................................... 74 Andělská sonáta .................................................................................................................. 77 Vranov................................................................................................................................ 89 Básně Josefa Merhauta...................................................................................................... 102 Výbor feuilletonů .............................................................................................................. 111 Závěr ................................................................................................................................ 120 Použitá literatura ............................................................................................................... 126

Bylo mi zrovna dvacet let. Otvíraly se široce brány do života – co bych se bál moravské země? Tam na tu jarní ještě půdu, která nám v Čechách zdála se z daleké dálky (neboť z Čech vždycky bylo na Moravu dále než do Čech z Moravy) tak idylicky slunná, sladká a zasněná. K tomu do Brna, jehož sociální bouře lákaly mladé převratné sny.

Josef Merhaut

Úvod Spisovatel Josef Merhaut, jehož tvorbou se v této diplomové práci budeme zabývat, patří dnes k téměř zapomenutým autorům. Na přelomu 19. a 20. století se však řadil k předním představitelům moravské literatury, ačkoli nepocházel z Moravy. Josef Merhaut bývá označován jako autor naturalisticky laděných realistických próz z brněnského prostředí a žurnalista. Luboš Merhaut uvádí v Lexikonu české literatury, že Josef Merhaut patří dokonce k „vůdčím osobnostem moravské literatury konce 19. století.“1 Jako spisovatel se prosadil v 90. letech 19. století nejprve povídkovými soubory Povídky, Had a jiné povídky a Černá pole. V prvním desetiletí 20. století vznikla tvorba románová. Dva romány Andělská sonáta a Vranov tvoří poslední prozaická díla, která vyšla před Merhautovou smrtí. Posmrtně byl vydán výbor povídek z 90. let s názvem Černá pole. Výbor z próz. Celý profesní život se Josef Merhaut věnoval novinářské činnosti. Menší pozornost si zasloužily básně, jež tvořil v průběhu života. Spolu s dalšími badateli je považujeme za doplněk Merhautovy beletristické tvorby. Ve své době zasáhl spisovatel nejen do literární činnosti, avšak aktivně podporoval umělecký život v Brně, jež se stalo až do jeho smrti domovem. Na Merhautovo dílo bude nahlíženo komplexně, tudíž se budeme v práci věnovat celé autorově tvorbě, jež zahrnuje povídky, romány, básně a fejetony. Na jednotlivých dílech můžeme vysledovat kontinuitu celé literární tvorby. Menší pozornost bude věnována fejetonům a básním, které po jeho smrti vydal Miloslav Hýsek pod názvy Básně a Výbor feuilletonů Josefa Merhauta. Jednotlivé prózy a tvorba fejetonistická a básnická budou řazeny chronologicky. Z tohoto časového pořadí tak vyplynou změny autorovy poetiky. Pouze posmrtně vydaný výbor z próz Černá pole, který obsahuje vybrané povídky ze tří povídkových souborů, uvádíme následovně za kapitolami věnovanými povídkám. Ačkoli výbor z próz vyšel až roku 1967, je vhodnější nahlížet na povídkovou tvorbu jako na celek. Cílem této práce je zhodnotit autorův přínos v českém literárním kontextu, dále shrnout a zhodnotit dostupnou dobovou recepci. Tato práce si také klade za cíl blíže informovat o charakteristických rysech Merhautova díla. Cílem diplomové práce je také posoudit vývoj Merhautovy poetiky a vysledovat jednotlivé podněty, které ho v žánrově 1

MERHAUT, Luboš in OPELÍK, Jiří a kol. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce 3, M-Ř. Sv. I, M-O. Praha: Academia, 2000, s. 235.

6

rozmanitých dílech ovlivnily. Hlavní pozornost bude věnována rovněž otázce, zda je jeho próza spojena pouze s naturalistickou metodou nebo zda objevíme i další umělecké metody. Zvláštní pozornost zaslouží město Brno, s nímž je spjatá téměř celá Merhautova spisovatelská dráha.2

Josef Merhaut Josef Merhaut se narodil 13. 10. 1863 ve Zbirohu. Jeho matka zemřela brzy po porodu, a otec, pivovarský sládek, se rozhodl, že syn bude vyrůstat u strýce ve Zdicích. Chudé poměry, které provázely jeho výchovu, se také promítly do jeho tvorby. Později začal studovat v Praze na malostranském gymnáziu, které však nedokončil. Putování s kočovnou divadelní společností nemělo dlouhého trvání, takže se Merhautovy cesty opět ubraly studijním směrem, neboť začal studovat právnickou fakultu v Praze. Ani toto studium však nedokončil a začal se věnovat žurnalistické práci. Od roku 1884 vypomáhal v redakci Pokroku. Roku 1885 navázal na novinářskou činnost v Brně, kde nastoupil jako redaktor konzervativního deníku, staročeské Moravské orlice, v níž působil až do své smrti. Působil zde nejdříve jako divadelní referent zaměřující se zejména na rozvoj Národního divadla v Brně, později jako vedoucí kulturní rubriky a fejetonu a nakonec od roku 1891 i jako šéfredaktor. Společně s Františkem Roháčkem se podílel na založení časopisu Niva a spolu s Františkem Marešem na Klubu přátel umění. Roku 1905 se také stal prvním předsedou jeho literárního odboru.3 Od počátku 80. let publikoval v časopisech básně a drobné prózy, později jako prozaik přešel k románům. Ve svých dílech se soustředil především na národnostní, sociální, kulturní a mravní rozpory a kontrasty brněnského života a jeho celkovou atmosféru na sklonku 19. století. Jeho tvorba byla silně ovlivněna naturalismem, soustředil se na marný boj rozumu s vášní, touhy s pocity stísněnosti, vůle k činu s neschopností jeho realizace. Své práce uveřejňoval od roku 1880 také v Poslu ze Sušice, Nivě, Vesně, Lumíru aj. Josef Merhaut přišel do Brna s touhou prorazit nejen jako spisovatel, ale pozvednout také Národní divadlo v Brně na lepší úroveň. Brzy poznal obraz města Brna a jeho života v 80. letech, a tím i jeho problémy. Mladého žurnalistu zaskočila 2

Necháváme citace v původním pravopise; původní pravopis zachováváme v bibliografických údajích a seznamu literatury. 3 Při Klubu přátel umění byl v Brně zřízen samostatný spolek s názvem Moravské kolo spisovatelů.

7

realita mnohem střízlivější, tvrdší a bolestnější, než jaké se zdály jeho sny o Brně. Brno bylo sice městem země z velké části české, ale jeho představitelé se bránili vzrůstu českého živlu. S obyvateli smýšlejícími ryze česky a zastávajícími myšlenku češství se setkáváme v nižších, společensky slabších třídách. Patří sem lidé jako drobní živnostníci, úředníci, dělníci i služky. Tato vrstva se potýkala s řadou problémů mimo jiné ve školách, kde se mluvilo zejména německy. Jako posila redakce měl možnost nahlédnout pod povrch brněnské scenérie, a tak poznal problémy a utrpění jejích obyvatel. Tyto poznatky týkající se životních tragédií využil ve svém prozaickém díle. Vojtěch Martínek shrnuje započatou spisovatelskou dráhu takto: „Tak se stává Josef Merhaut povídkářem českého Brna.“4 Kromě divadelního života tak přitahovaly mladého žurnalistu také sociální problémy moravského města. Význam města stoupal od konce 18. století, kdy se v Brně konaly velké trhy. Také se začal rozvíjet průmysl a vznikají továrny na sukno. Brno se stalo rozsáhlým a významným městem, které bylo nazýváno dokonce „rakouským Manchestrem“. S továrnami narůstal i počet dělníků a s ním i dělnické hnutí. V moravské metropoli vládly složité nejen hospodářské, ale i národnostní poměry, které se výrazně promítaly do politického života. Byl zaveden dualismus a roku 1867 byla vydána Prosincová ústava. Celkový ráz veřejného a politického dění ve městě určuje německá liberální buržoazie. Ta ovládala správu města a měla v něm vedoucí politické postavení. Pokud se do služeb města dostal člověk českého původu, vyžadovala se nejen znalost německého jazyka, ale také německé vystupování. Jaroslav Dřímal a Václav Peša uvádějí, jaké postavení mělo tehdy české obyvatelstvo oproti německému. „Bylo a je zajisté nejen právem, ale i povinností každého národa dbát o své zájmy a zajištění všestranného vývoje. V tomto případě však šlo o to, že německý ráz města mohl být uchován a vedoucí postavení německého měšťanského stavu udrženo jen na úkor sociálně a hospodářsky slabších vrstev obyvatelstva bez rozdílu národnosti a za cenu znásilnění českého obyvatelstva, jehož počet se stále zvyšoval přílivem pracovních sil z venkova. A proto se podobné úsilí muselo křížit se zájmy většiny obyvatel i samého vývoje města.“5 Morava se promítla do Merhautových povídkových souborů i do románů. Jeho tvorba těží právě z detailního pozorování brněnského života. Merhaut podává

4

MARTÍNEK, Vojtěch. Předmluva. In MERHAUT, Josef. Vrah? Brněnský román. Brno: Družstvo Moravského kola spisovatelů, 1929, s. 7. 5 DŘÍMAL, Jaroslav – PEŠA, Václav a kol. Dějiny města Brna 2. Brno: Blok, 1973, s. 37.

8

naturalistický obraz města spolu s jeho obyvateli, jež líčí jako oběti nasáklé důsledným determinismem. Jeho naturalistické povídky zobrazují prostředí brněnské periférie s jejími třídními a národnostními rozpory, prostředí sociálních a národnostních konfliktů. V románech se již pokusil překonat naturalismus ideově i umělecky. Umělecky se také přiklonil k Vilému Mrštíkovi. Merhautův osobní život poznamenaly různé tragédie. Rána osudu ho potkala v podobě smrti jeho dvou synů. On sám zemřel na následky cukrovky po neúspěšném léčení v Karlových Varech a Luhačovicích. Josef Merhaut je pochován na Ústředním hřbitově v Brně. Po smrti vydal Miloslav Hýsek z jeho pozůstalosti Básně (1908) a Výbor feuilletonů Josefa Merhauta (1908), které byly napsány od roku 1885 pro Moravskou orlici. Do povědomí se zapsal nejen jako žurnalista, básník a prozaik, ale také jako přední organizátor českého kulturního a uměleckého života v Brně. O tomto zájmu svědčí i to, že se zasloužil o rozvoj Národního divadla v Brně, čímž si získal nebývalé zásluhy. Právě on rozpoznal velké umění Hany Kubešové, později Kvapilové, a Eduarda Vojana.Velký význam měl Merhaut v brněnském kulturním životě jako kritik, který přes dvacet let sledoval Národního divadla v Brně. Všestranně ovlivňoval brněnský kulturní život i jako průkopník ruského realistického dramatu, propagátor výtvarného umění i organizátor. Patří však především k zakladatelům brněnské povídky. Větší umělecký význam než jeho romány mají právě první povídkové knihy obsahující naturalistické prózy, které podávají pronikavý pohled do brněnské společnosti a zaměřují se na sociální kořeny národnostního boje. Zemřel 5. 9. 1907 v Brně.

9

Povídky Dílo Povídky obsahuje kromě nejdelší povídky Vrah? s podtitulem Brněnský román dalších šestnáct povídek. Tyto prozaické příběhy se nejen svým názvem, ale také svojí žánrovou charakteristikou řadí k definici povídky. Prozaické dílo Vrah? v této práci budeme tedy nazývat povídkou, ačkoli nese podtitul brněnský román, neboť vycházíme především z definic Jiřiny Táborské, dále z Františka Všetičky a Martina Pilaře. Jiřina Táborská je toho názoru, že povídka přestavuje „žánrově velmi široké označení pro kratší prozaické útvary s jednoduchou fabulí; ve svých krajnostech, tj. jednak tendencí k syžetové a kompoziční uvolněnosti a uplatněním prvků popisných se stýká s črtou, novelou […]“6 Oproti povídce román znázorňuje „velký prozaický epický žánr, vyznačující se volnou a elastickou strukturou; zachycuje rozsáhlou oblast jevů, událostí, společenských vztahů a psychologických situací, připouští různorodost obsahovou, látkovou a motivickou mnohotvárnost kompoziční výstavby a uměleckých prostředků.“7 Toto prozaické dílo se spíše přibližuje podle Jiřiny Táborské k definici povídky nežli románu. František Všetička charakterizuje povídku jako „krátký žánr prozaické epiky. Povídka se zaměřuje pouze na jednu událost a na jednu zápletku, o předcházejících událostech se čtenář dozvídá pouze zkratkovitě. Děj povídky je přímočarý, jednoduchý, bez vedlejších epizod. Vystupuje v ní omezený počet postav.“8 Tato definice také odpovídá charakteristice díla Vrah?. Neshoduje se s ním ovšem s jedním tvrzením: „Do děje vstupují postavy už zformované, během děje se výrazněji nemění.“9 Jak si ukážeme v analýze díla Vrah?, některé postavy procházejí určitým vývojem, který ovšem souvisí s naturalistickou metodou, jež je v díle použita. Podle literárního výzkumu Martina Pilaře se ovšem povídka může prolínat s více žánry. „Přikloníme se spíše k názoru, že ona ,hotovost, dotvořenost a vyhraněnost‘ se týká spíše jednoduchých epických žánrů, které jsou v podstatě zaniklými středověkými úkonovými žánry, jež se původně používaly v určitých specifických komunikačních situacích a jejichž invariantní vlastnosti jsou proto tak pevně ustáleny, že tyto žánry zřejmě již nebudou procházet dalším zásadním vývojem. 6

TÁBORSKÁ, Jiřina in VLAŠÍN, Štěpán a kol. Slovník literární teorie. Praha: Československý spisovatel, 1984, s. 288. 7 Tamtéž, s. 317 – 318. 8 PAVERA, Libor – VŠETIČKA, František. Lexikon literárních pojmů. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, s. 288. 9 Tamtéž, s. 288.

10

Oproti tomu integrální epické žánry – zvláště povídka, novela, román (tedy s výjimkou eposu) – se dosud vyvíjejí, a proto i jejich teoretické postižení je otevřeným systémem a těžko v něm lze dospět k jednoznačným, obecně platným závěrům.“10 Na toto dílo bude v této práci nahlíženo jako na povídku, která vykazuje určité rysy románu. Zbývající povídky bychom mohli rozdělit do dvou skupin, jelikož autor začlenil do povídkového souboru kromě povídky Vrah? a jedenácti povídek také pět příběhů s názvem Intimní povídky. I zde by se na první pohled mohlo zdát, že se povídky od ostatních odlišují a jsou vloženy dodatečně. V kapitole o Intimních povídkách poukážeme na odlišnosti, ale také i na některé podobnosti, jež se vyskytují napříč celým dílem. První vydání Povídek vyšlo v roce 1890 v Třebíči. První diskuze o naturalismu a realismu se objevily již v letech 1880–1881 v časopisech Osvěta a Světozor. K jejich vzniku dal podnět francouzský spisovatel Émile Zola, jehož díla se začala představovat české veřejnosti právě kolem roku 1880. Do onoho roku se pojmu realismus užívalo bez mimořádného zdůraznění či znepokojení. Jak uvádí Hana Hrzalová: „Označovala se jím nejčastěji ona díla – v poezii o próze – , která se inspirovala českou skutečností, vypovídala o ní věrně a s porozuměním, která jak zdůrazňovala kritika, slučovala v sobě ,ideál i pravdu‘ Alespoň v tomto smyslu padlo slůvko realismus v diskuzích mezi lumírovci a Osvětou.“11 Po roce 1880, kdy dochází k seznámení české veřejnosti se Zolou, nastává problém při vymezení pojmu realismu. Realismus se najednou stává nejednoznačným a problematickým pojmem. Hlavní problém spočívá v přesném stanovení obsahu a ve snaze o jeho zkonkrétnění. V 90. letech se začaly šířit Zolovy překlady, jehož můžeme také považovat za zakladatele nové metody zvané naturalismus. Zola také tento směr programově vytyčil a své pojetí naturalismu teoreticky formuloval v řadě statí. Především díky Vilému Mrštíkovi se dostává Zola a jeho názory do povědomí české veřejnosti. První zmínky o Zolovi se začaly šířit v souvislosti s jeho díly Nana a Zabiják. Tato díla si získala již během několika týdnů velkou popularitu a ihned se začalo uvažovat o jejich překladu do češtiny. Hana Hrzalová nahlíží na naturalismus jako na další vývojový stupeň realismu. „Už jen z těchto prvních, většinou jen drobných článečků je zřejmé, koho v Zolovi část české publicistiky vidí – přijímá jeho dílo 10

PILAŘ, Martin. Pokus o žánrové vymezení povídky. Ostrava: Sfinga, 1994, s. 15. HRZALOVÁ, Hana. Z historie sporů o naturalismus a realismus. Osmdesátá a devadesátá léta. In FORST, Vladimír. Realismus a modernost : proměny v české próze 19. století : sborník statí. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1965, s. 85.

11

11

jako nový, vyšší stupeň ve vývoji realismu; naturalismus je pro ni metodou překonávající metodu realistickou, především pokud jde o intenzitu kontaktu a o míru respektování skutečnosti.“12 Merhautovo první prozaické dílo je touto „novou metodou“ silně poznamenáno. Vlivem užití naturalistických prvků v povídkové tvorbě se stává z Josefa Merhauta spisovatel, jenž je označován jako tvůrce naturalistických próz. V této práci si ukážeme, jak silně naturalistická metoda Merhauta ovlivnila a zdali se jí věnoval po celý literární život. Přes všechny výhrady vůči novému směru jsou kritiky Merhautovy prvotiny kladné. Aktuální recenze v Literárních listech z roku 1890 vyzdvihuje opravdové pojímání života. Hubert Gordon Schauer oceňuje i autorův styl: „[…] tak kniha propracovaná, co se techniky týče, a o tak individuální vloze umělecké svědčící, jako přítomné Povídky.“13 Na povídky reagoval také František Vladimír Vykoukal, který hodnotí přínos autora zejména v tom, že umí pozorovat život tak, jak je, a oceňuje na Merhautovi jeho samostatný názor na život a svět. F. V. Vykoukal v něm spatřuje nadaného realistu, ačkoli se svým dílem, zejména povídkovou tvorbou, kategorizuje do role naturalistického spisovatele. Leander Čech si všímá i lyrického nádechu, jímž jsou povídky prostoupeny. Poukázáno je zde však i na problém proplétání se živlu českého a německého ve velkém rozměru. Kritik tím má na mysli zvláště sociální vztahy mezi nižší brněnskou vrstvou a německými měšťáky. Tento problém patří mezi stěžejní témata Merhautovy tvorby. Ačkoli kritik tvrdí, že se autor ocitl nejednou na samém okraji sentimentálnosti a povídky zůstávají celkem na povrchu líčící duševní život málo složitý, spatřuje v Merhautovi nadějného spisovatele. Na sentimentální prvky poukážeme v Intimních povídkách. S druhým prozaickým dílem se však vytrácí, což poukazuje na autorův umělecký vývoj.

12

HRZALOVÁ, Hana. Z historie sporů o naturalismus a realismus. Osmdesátá a devadesátá léta. In FORST, Vladimír. Realismus a modernost : proměny v české próze 19. století : sborník statí. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1965, s. 85. 13 SCHAUER, Hubert Gordon. Povídky. Literární listy, 1891, roč. 12, č. 9, s. 159.

12

Vrah? Brněnský román Pokud jsme přiřadili dílo Vrah? k žánru povídky, musíme se zamyslet nad tím, z jakého důvodu nese podtitul román. Můžeme se domnívat, že Merhaut měl k podtitulu jakýsi důvod. Povídka Vrah? vyniká z autorovy prozaické prvotiny zejména svým rozsahem. Jak již bylo řečeno v úvodu, postavy v povídce Vrah? navíc procházejí určitým vývojem oproti jiným povídkám z tohoto souboru. Autor tak první povídku nejspíše chtěl odlišit od ostatních povídek souboru, stejně jako když oddělil soubor povídek s milostnou tematikou a zařadil je do jedné skupiny s názvem Intimní povídky. Obdobně jednal také Josef Karel Šlejhar ve svém díle Kuře melancholik, který nazval prózu dětský románek. Tato rozsáhlá povídka vyšla rovněž v 90. letech a je ovlivněna naturalistickou metodou stejně jako Merhautova povídková tvorba. Martin Pilař nahlíží na Šlejharovu prózu takto: „Próza významného českého naturalisty je poměrně rozsáhlá (70 stran malého formátu), přesto však bývá nejčastěji označována jako povídka (ačkoliv ji sám autor v textu nazývá ‚dětským románkem‘ […] Autor dal v textu najevo, že tuto prózu středního rozsahu považuje za ‚románek‘ (rozuměj ‚malý román‘). Jde tedy o prózu s rysy žánrové hybridnosti.“14 Tato charakteristika odpovídá rovněž Merhautově titulní povídce. Povídka Vrah? se také dočkala samostatného vydání v roce 1929. I díky této skutečnosti ji budeme analyzovat zvlášť. Fabule první povídky není nijak komplikovaná. Autor zde vykreslil příběh zasazený do nitra města Brna. Před námi se tak vynořují pošmurné obrazy brněnských uliček a v nich hlavní hrdina Karel Pavlát. Pavlát pracuje jako zapisovatel u soudu, kam za ním přichází Jan Balvár, nevlastní otec zmizelé dívky. Když přijde Balvár nahlásit zmizení nevlastní dcery, v Pavlátových očích se stává v daný okamžik vrahem. Pavlát má z Balvára nepříjemný pocit od chvíle, kdy ho pozná, a usoudí, že tento člověk provedl něco špatného. Tato myšlenka má již v úvodu zaujmout čtenáře a přivést je tak na otázky: Proč by sám vrah šel nahlásit zmizení své dcery? Díky Pavlátovým pochybnostem se čtenář vydává na cestu za poznáním, jestli se zde opravdu setkáváme s vrahem, či nikoli. Pavlát se kvůli tomuto setkání nastěhuje i do Balvárova domu jako podnájemník, kde potkává zbytek rodiny, jeho manželku a druhou nevlastní dceru Riči. Do této dívky se bezmezně zamiluje a zdá se být dívkou naprosto uchvácen

14

PILAŘ, Martin. Pokus o žánrové vymezení povídky. Ostrava: Sfinga, 1994, s. 69.

13

až do té doby, než poznává její pravou povahu. S její zmizelou sestrou Pavlou se čtenář setkává ve chvíli, kdy se vrací domů po několikadenním útěku. Pavla se celou dobu skrývala u své tety, a když se konečně odhodlala vrátit se domů, narazí na nevlastního otce posilněného silnou dávkou alkoholu. Balvára se zmocní vztek, když dívku spatří, a pronásleduje ji až k řece. Nevlastní otec shodí dívku do vody, kde končí i její mladý život. „Voda byla milosrdná a pohltila rychle svou oběť.“15 V této povídce je pozoruhodná hrdinova předtucha, kdy v člověku pozná vraha ještě předtím, než se vrahem doopravdy stane. Příběh by v tomto okamžiku mohl dojít k závěru. Autor zde však rozehrává hru mezi vrahem a svědkem nešťastné události, a tím dostává příběh nejen nádech povídky s detektivními, ale také i psychologickými rysy. Pavlát se zaváže slibem mlčenlivosti a nikomu nic nevyzradí. Tyto postavy se tak dostávají do konfliktu, kdy nemohou být společně samy, zmítány pravdou, a u obou jedinců začíná docházet ke zvláštnímu chování. Pavlát se ze své horečky uzdraví, Balvár ovšem končí život sebevraždou. I přes smrt dvou postav povídky nalezneme v závěru optimističtější vyznění. Alespoň jeden jedinec se vymaní z tragického osudu a zdá se být vyléčen. Tímto faktem se také povídka odlišuje od většiny ostatních povídek, které končí nešťastně. Co se týče psychologické stránky povídky, můžeme zde sledovat, jak zločin zapůsobí na jednotlivé postavy. Nejlépe je tento vliv hrůzného činu popsán u dvou zúčastněných osob vraždy, Balvára a Pavláta, ale psychologické rysy nalezneme i u postavy Riči. Hubert Gordon Schauer dokonce hodnotí poměr mezi Karlem Pavlátem

a

Riči

Balvárovou

jako

skutečný

objev

psychologický.

„Máme

ve svém písemnictví něco podobného jen v Hermannově ‚Snědeném krámě‘. Toto vylíčení poměru mezi egoisticko-romantickou dívkou a neobratným ve věcech lásky mladíkem, který ji opravdu miluje, dodává povídce té ceny trvalé.“16 Na tuto podobnost také poukazuje F. V. Vykoukal ve Světozoru. I když se nejedná o psychologickou povídku, autor se k ní však bezmála v několika pasážích přibližuje. Líčení pocitů postav se však objevuje pouze u Pavlátovy osobnosti či v ojedinělých případech u Balvára. Z ostatních jedinců vyčteme náladu a pocity z jejich chování a prožívání jednotlivých situací. Charakter Riči vyplývá z jejího chování vůči oběma ctitelům, Pavlátovi a panu Kalbáčkovi. Ričino chování působí pouze jako přetvářka a již v této povídce se setkáváme s motivem dvojí tváře. „Čekal po tom, co bylo mezi nimi, s jistotou nějaké 15 16

MERHAUT, Josef. Vrah? Brněnský román. Brno: Družstvo Moravského kola spisovatelů, 1929, s. 61. SCHAUER, Hubert Gordon. Povídky. Literární listy, 1891, roč. 12, č. 9, s. 160.

14

teplejší slovo z těch úst, která před chvílí mu oplácela s takovou srdečností jeho polibky. Nemohl najít pochopení pro to, že děvče z osamělé aleje, upravivši si na krku pomačkanou stužku, mohlo se tak ve chvíli změnit, zchladnout odcizit se jeho cítění. A přicházel k vědomí, že je něco v povaze té dívky, co má dvojí tvář, co dovede měnit cit, co hraje jinými barvami na slunci a jinými v šeru.“17 Slečna Riči je prototypem dívky, která jedná přesně tak, aby se měla co nejlépe. Citů ze strany Pavláta si váží pouze do chvíle, než se objeví perspektivnější partie v podobě pana Kalbáčka, „velkoměstského šviháka prvního řádu“18. Motiv dvojí tváře nalezneme také u Balvárovy ženy. Matka i dcera v sobě zpočátku ukrývají jemnocit a milé chování, vzápětí však poznáváme jejich pravou povahu. Riči je zde vykreslena jako předobraz měšťanské dívky, ačkoli z měšťanské rodiny nepochází. Autor přenesl do postavy Riči a též její matky podobu měšťáckého člověka, kterým Merhaut tolik opovrhoval. Merhaut jako přesvědčený vlastenec přijímal jen obtížně myšlenky sbratření českých a německých

proletářů,

jak

uvádí

Jindřich

Uher.

Do Merhautovy

tvorby

se jeho protiměšťácké myšlení promítlo ve značné míře. Pavlát procitne z poblouznění k Riči až ve chvíli, kdy dívka společně s matkou opovrhují slovanstvím. Ženy dávají najevo, že ony nejsou ty pravé Češky a že jimi ani nikdy nebyly. Odhození trikolóry na zem zde symbolizuje opovržení nad češstvím. Tímto gestem slečny Riči se však Pavlát vzpamatovává a nalézá cestu zpět. Tento motiv ztraceného a znovunalezeného češství je nejmarkantnější z celého díla Povídky právě v povídce Vrah?. Autor byl zastánce vlasteneckých idejí a bojoval za ně celý svůj život. Příčili se mu lidé, kteří ač byli Češi, vzdávali se své národnosti ve prospěch germanizační tendence stát se „lepším“ člověkem. Takový typ právě věrohodně znázornil v této povídce. Riči a její matka dokonce zažívají jakýsi pocit hanby při setkání s panem Kalbáčkem, jenž se dokonce stydí za své slovanské jméno. Myšlenka vlastenectví provází pak většinu Merhautovy prózy. Autor se staví na stranu českého, respektive moravského utlačovaného lidu v Brně, čímž poodhaluje společný rys mezi ním a hlavním hrdinou, a tím je vlastenectví. Již v prvních okamžicích si můžeme povšimnout faktu, že než poznáme postavy povídky, autor nás zavede do ulic Brna. Merhaut se již ve své první povídkové knize jeví jako výborný pozorovatel města Brna. Popis místa má dokonale zmapovaný, neboť těží z prostředí, které je mu dosti známé. Vyobrazení míst však nenarušuje děj 17 18

MERHAUT, Josef. Vrah? Brněnský román. Brno: Družstvo Moravského kola spisovatelů, 1929, s. 80. Tamtéž, s. 78.

15

příběhu, dává nám pouze možnost prozkoumat je zcela důkladně. Autor pomocí popisu okolí zavádí čtenáře do ponurého města, které se neobejde bez vražd, únosu či zmizení. Merhaut stejně jako hlavní hrdina blíže poznal prostředí soudu, když psal fejetony do novin. U soudů poznal různé tragédie odehrávající se na městských perifériích. Zkušenosti z oblasti soudu mu vhodně posloužily i k napsání celé povídky, neboť právě zde nasbíral podklady pro svoji první rozsáhlejší prozaickou črtu, kde použil i rysy detektivního románu. Jiřina Táborská charakterizuje detektivní literaturu takto: „Detektivní literatura je jedna z nejrozšířenějších oblastí zábavné literatury, zahrnující ‚policejní‘ romány, povídky a novely, zvané souhrnně též detektivky; jejich jádro tvoří historie pátrání po neznámém pachateli zločinu; fabule rozvíjející v nejrůznějších obměnách motiv záhady a jejího řešení je konstruována podle schématu boje dobra se zlem.“19 Povídka Vrah? tedy přímo nezapadá do kategorie detektivní literatury. Můžeme však říci, že se jedná o povídku s rysy psychologickými a detektivními. „Jednotlivé dílo může mít podíl i na znacích několika druhů/žánrů. […] Tento model pracuje s druhy/žánry nikoli jako s předem určenými entitami, nýbrž jako s otevřenými systémy, které se zčásti podobají koulím, jež se vzájemně dotýkají, překrývají nebo dokonce shodují. Mezi takto definovanými druhy/žánry neexistují pevně stanovené hranice.“20 Také Karel Matěj Čapek-Chod nejspíše čerpal inspiraci pro román Kašpar Lén mstitel z žurnalistické praxe. Pro oba autory bylo důležité prostředí, kde se příběh odehrává. Jak uvádí Martin Tomášek: „Volbou prostředí román nepochybně naplňuje jeden ze znaků naturalismu. Pro Čapka však nebylo podstatné vytvoření sociálního dokumentu. [...] Šlo mu spíše o zachycení města jako živého, prudce se vyvíjejícího organismu, v němž jsou lidé stálými svědky mizení jeho dosavadní podoby a zrodu podoby nové, neznámé a cizí.”21 U Merhauta je temné město s ponurými ulicemi doprovázeno také odpovídajícím popisem nevlídného počasí, které umocňuje pochmurnou atmosféru města: „Pavlát šel Jesuitskou ulicí a potom ke Kolišti ke třídě Františka Josefa. Cesty v parku byly mokré. Únorový vítr klátil černými větvemi stromů v prostřední aleji, která neosvětlena zdála se Pavlátovi nekonečně dlouhou.“22 Pojmenování míst má v této povídce zvláštní význam, 19

TÁBORSKÁ, Jiřina in VLAŠÍN, Štěpán. Slovník literární teorie. Praha: Československý spisovatel, 1984, s. 71. 20 WENZEL, Peter in NÜNNING, Ansgar – TRÁVNÍČEK, Jiří – HOLÝ, Jiří (ed.). Lexikon teorie literatury a kultury, Brno: Host, 2006, s. 773. 21 TOMÁŠEK, Martin. Labyrintem díla K. M. Čapka-Choda. Ostrava: Ostravská univerzita, Filozofická fakulta, 2006, s. 47. 22 MERHAUT, Josef. Vrah? Brněnský román. Brno: Družstvo Moravského kola spisovatelů, 1929, s. 42.

16

jelikož popisem brněnského okolí navozuje autor pocit autentičnosti, který je v tomto případě velmi věrohodný. Hlavní hrdina si dává například oběd pokaždé v hospodě „U Korbele“ nebo se rád prochází po Lužánkách. František Vykoukal nahlíží na Merhautovy postavy jako na figurky: „Jako tyto figurky jsou líčeny sice stručně, ale přece věrně a plasticky, tak líčí autor také dějiště s potěšitelnou pevností a správností; scény, jaké nám kreslí z Brna, nedají se přenésti na jinou půdu – a v tom právě vězí veliká jejich přednost.“23 Vnější popis převažuje v díle nad vnitřním, přesto je povídka Vrah? jedním z Merhautových děl, kdy autor prokazuje cit i pro psychologické vykreslení postav. Merhaut se jeví, co se týče líčení postav, jako výborný detailista. Autorův cit pro detail uvádíme na příkladu, kdy Pavlát poprvé vidí Balvára: „Viděl Balvárův dlouhý ošumělý plášť se šosy, z nichž jeden byl natržen, a s velkou vypuklinou vpředu na prsou, kde bylo znát, že Balvár má pod ním kabát ještě jeden. Viděl jeho vysoké boty s popraskanými, nemaštěnými holeněmi a modravý šál, který měl kolem krku otočený. Viděl jeho vysoké čelo, které se lesklo, jeho široký, poněkud rozpláclý nos, tlusté rty a silný, dlouhý, rezavý vous, který pod bradou měl velký záhyb.“24 Již v autorově prvotině je využito naturalistické metody, která provází i další Merhautovu tvorbu. Naturalistická metoda je jedním z hlavních znaků autorovy tvorby povídkové. V povídce Vrah? převažuje naturalistické líčení u postav Pavláta a Balvára. Pavláta přepadají záchvaty jakési horečky a tyto stavy se stupňují. Výjevy záchvatů jsou umocněny pomocí popisů, z nichž převažuje slovo chorobný jako střed všeho zlého. Pavláta ovládají lidské pudy a chorobné stavy, jimž nemůže zabránit. Hrdina se tak zpodobňuje s Balvárem, jehož stavy jsou však vyvolány především alkoholem. Zde můžeme najít jistou podobu s hrdiny Emila Zoly z románu Zabiják či s hrdiny Karla Matěje Čapka-Choda v díle Kašpar Lén mstitel, kde alkohol slouží jako cesta z vymanění se z chorobných pout. Tato cesta však hrdiny nevyléčí a zůstávají ztraceni. Alkohol se stává naopak jejich smrtí. Dokonce i postavy Balvára a Pavláta odkrývají dvě tváře. Jana Balvára, topiče z továrny, alkohol mění v chorobné zvíře a nakonec i ve vraha. Když si však Balvár uvědomí, jaký čin spáchal, je si vědom svého nepatřičného chování a kaje se. Líčení vraždy Pavly patří v celém povídkovém souboru mezi nejvýraznější naturalistické pasáže.

23 24

VYKOUKAL, František Vladimír. Povídky. Světozor, 1891, roč. 25, č. 36, s. 444. MERHAUT, Josef. Vrah? Brněnský román. Brno: Družstvo Moravského kola spisovatelů, 1929, s. 25.

17

„Grázlice!“ sípěl Balvár. „Teď mi už neutečeš! Kde jsi byla?“ A svíral dívku ve svém objetí. Pavla ani nemukala. Jen z hrdla se jí dralo těžké hekání, jak zatínala zuby a chtěla se z obětí otčímova vyprostiti. A najednou vybavila nějak jednu ruku a uhodila jí vší silou Balvárovi do tváře. Balvár se potácel po svahu a divoce zaklel. Krev vstoupila mu do hlavy, vztek jím zalomcoval. […] A Pavlát stal se svědkem strašlivého divadla. Balvár se vztyčil, vyzdvihl děvče vší silou do výšky a mrštil s ním do vody. Pavla chtěla vykřiknout. Padla tváří do vody a silný její proud zalil jí na rtech ten výkřik.25 V povídce

Vrah?

stejně

jako

v dalších

povídkách

se

setkáváme

s naturalistickými tendencemi, kdy nezáleží pouze na boji, který svádí jedinec s osudem, ale i s vnějšími příčinami. Prolíná se zde dědičnost a prostředí, dva naturalistické prvky ze tří podle teorie Hippolyta Taina. Pokud vycházíme z filozofie tohoto francouzského filozofa, estetika a literárního vědce, je umělecká tvorba determinována třemi faktory: rasou (tj. biologickým, dědičným elementem), prostředím a dobou. U Pavláta nejsou jeho stavy vyvolány alkoholem, jak je tomu u Balvára. Pavlát je však ovlivněn prostředím a svými pudy. Hrdinové jsou tak těsně spjati s prostředím, jež je neustále ovlivňuje. Martin Tomášek je toho názoru, že „Spjatost prostředí s protagonistou příběhu umožňuje jeho permanentní nepřímou charakteristiku, zatímco popis ostatních postav může být redukován na několik rysů vypovídajících o stavu či povaze jejich nositele. Je zřejmé, že takové pojetí koresponduje s Čapkovou snahou hledat zdroj konfliktů v lidech samých, v jejich psychofyzické podstatě.“26 V povídce Vrah? použil autor metodu er-formy, která v celém díle Povídky převažuje. Merhaut prokázal již v prvním prozaickém díle vypravěčský talent, ačkoli často odvádí čtenáře od hlavní vypravěčské linie vnějšími popisy prostředí a postav, což mu bylo mnohokrát vyčítáno. Jeho styl však souvisí s naturalistickými tendencemi a u většiny naturalistů tento způsob převažuje. Obdobně jako v dalších povídkách autor hojně využívá rozvíjených adjektiv. Vrstvení adjektiv je zdá se na první pohled použito v této povídce za účelem zpomalení děje. V tomto případě má ovšem sloužit ke zvýšení napínavosti. Adjektiva jsou nejčastěji spjata s negativním popisem postav nebo prostředím. Vyskytují se však i ve spojení s počasím jako doplňkem pochmurné atmosféry: „Byl to den škaredý, zachmuřený, sychravý

25

MERHAUT, Josef. Vrah? Brněnský román. Brno: Družstvo Moravského kola spisovatelů, 1929, s 60. TOMÁŠEK, Martin. Labyrintem díla K. M. Čapka-Choda. Ostrava: Ostravská univerzita, Filozofická fakulta, 2006, s. 48. 26

18

a rozblácený.“27 Z dalších rozborů si ukážeme, že Merhaut používal hromadění adjektiv i v dalších dílech. V povídce také můžeme objevit různá poetická přirovnání jako: „A aby mu řinuly z velkých očí, jak chrpa modrých“28 či básnické personifikace: „kotouče prachu, který se tetelil a svítil v pruhu sluneční záře.“29 Cit pro poetická vyobrazení využil později také pro svoji básnickou tvorbu. Jeho stavba věty tak často působí poeticky, i když vedle staví básnické obrazy a na druhé straně podtrhuje temnou atmosféru negativy: „a jak se díval do dálky na liduprázdné chodníky, po nichž jen chvílemi se kmitly opožděné párky milujících, jak obrátil oči k černému nebi, kde nebylo hvězdy, a poslouchal odkudsi z postranní uličky drnkání starého piana, dupání a výskot rozjařené společnosti, cítil, že mu slzy vstoupily do očí.“30 Vojtěch Martínek se také zaměřuje na autorův styl: „Ačkoli Merhaut je od počátku dobrý stylista, jenž má pochopení pro nosnost slova a jeho účinnost, dalším vývojem nabývá odstíněného, pádného výrazu, jenž zní těžce, náladově. Je to věru na podiv, že žurnalista, zaměstnaný únavnou novinářskou prací, stravující své síly v úkolech nejednou duchamorných, neztratil nikdy smyslu pro malířské hodnoty slova. Arci jeho barvy jsou v těch pracích přečasto těžké, zakalené, široce nanášené, ale nikdy jeho slovesné umění nešlo vyšlapanými cestami pohodlného, všedního jazyka.“31 S dalšími díly přibývají tyto malířské hodnoty slova, ale již v prvotině Vrah? autor dokázal použít slova ke správnému vystihnutí nálady. Pro Josefa Merhauta je i v dalších dílech příznačný popis, jenž má přednost před dějovostí. Jeho cit pro popis postav i prostředí zajišťuje však dílům, že příběhy neztrácí na síle vyprávění.

27

MERHAUT, Josef. Vrah? Brněnský román. Brno: Družstvo Moravského kola spisovatelů, 1929, s. 102. 28 Tamtéž, s. 22. 29 Tamtéž, s. 27. 30 Tamtéž, s. 97. 31 MARTÍNEK, Vojtěch. Předmluva. In MERHAUT, Josef. Vrah? Brněnský román. Brno: Družstvo Moravského kola spisovatelů, 1929, s. 10.

19

Ostatní povídky Příběhy Povídek jsou zasazeny do prostředí městského i venkovského. Autor vykresluje dvojí prostředí velice přesvědčivě. Při studiu svého okolí nás průvodce zavádí do nejrůznějších koutů: od brněnských ulic k městské periferii až po malebné vesnice. V jeho prvním díle můžeme ještě navíc najít inspiraci i z pražského prostředí, které se již v dalších dílech neobjevuje v takové míře. V Merhautových povídkách z 90. let se promítá zvláště město Brno. Toto město však není zachyceno v jeho radostnějších odstínech. Poznáváme zde Brno dusné, temné a zbavené všech příkras. Josef Merhaut nepocházel z Brna, nebyl ani Moravan, přesto ho Brno a okolí velmi ovlivnily v jeho tvorbě. Před příchodem do moravské metropole znal moravské prostředí pouze z vyprávění. V

období,

kdy

v literatuře

vítězí

realismus,

spisovatelé

pokládají

za svou povinnost vykreslit svět takový, jaký skutečně je, a zároveň bojují proti všemu, co brání pokroku. Zvláštní pozornost je věnována otázce, jak působí blízkost velkého města a jeho způsobu života na dosud prostý, nezkažený život venkova. Vladimír Kovařík poukazuje na rozdíl v zobrazení města a venkova: „V dílech moravských autorů je tím městem téměř vždy Brno. Ve většině případů však jde spíše o představu města než o jeho skutečnou existenci, městský život je jen zřídka popisován a město samo málokdy dějištěm. Stačí často konstatovat, že z města přichází na venkov všechno špatné, že ve městě si lidé vydělají peníze, ale dovedou je také utratit, propít, prohrát v kartách, vydat za parádu […] Nakoupit drahé zbytečnosti, aby se mohli blýsknout na vesnici. Město láká a zláká, a když vydá svou oběť, vrací se do rodné dědiny člověk zkažený, zlomený, a často přichází už jen dokonat doma svůj zmařený život. Takové je město Erbenovo, Aloise Mrštíka, Viktora Kamila Jeřábka i jiných autorů této doby. Ale skutečné Brno se objevilo jako zcela osobité a zvláštní prostředí až v povídkách a románech Josefa Merhauta.“32 Dvě z Merhautových povídek

nesou také místo, kde se odehrávají,

ve svém názvu. Jedná se o povídky Mladé město a Novinky z města. Vesnice zůstává jinak v příbězích zachycena jako prostředí, jež není blíže specifikováno názvem. Pouze v povídce Mladé město se dozvídáme přímo konkrétní místo Krablice. Přestože autor názvy vesnických prostředí neuvádí, dokázal z nich vytvořit místa zdánlivě realistická, 32

KOVÁŘÍK, Vladimír. Literární toulky Moravou. Praha: Albatros, 1978, s. 63 – 64.

20

čehož docílil věrohodným popisem. Zobrazení prostředí se stává důležitým prvkem Merhautovy poetiky, jelikož je vedle postav nedílnou součástí prozaických obrazů. Leander Čech si všímá prostředí, ve kterém se povídky odehrávají: „Neposkytl však jedině život tohoto pracujícího lidu motivy k dvanácti povídkám Merhautovým; i různé třídy většího města, a sice Brna, třídy dělnické, posluhovačské, úřednické, továrnické a jiné zachyceny jsou kusem života neúprosného v těchto kresbách, v nichž neschází ani rolnický život malého a mladého města.“33 Zejména v povídce Mladé město se tyto dva rozdílné světy, město a venkov, dostávají často do střetu. V Merhautových prózách je na město nahlíženo jako na místo dělníků v městských perifériích či jako místo, kde se rodí měšťáčtí šviháci a slečinky v nejnovějších róbách. Ti vystupují v kontrastu s venkovským lidem jako lidé majetní, pyšní a bez pochopení pro vesničany. Lidé z vesnic však paradoxně hoří touhou se alespoň městu nějakým způsobem přiblížit. Město přes všechny své nedostatky představuje naplnění snů o štěstí většiny obyvatel. Praha se stává v očích vesničanů úžasným místem, kde každého čeká to nejlepší, přestože si je každý vědom nezbytné nutnosti majetku, jak o tom svědčí povídka Mladé město. „V té Praze mají přece jen jinší život!“ dodal Jirák. „Jo, jo, v Praze je blaze, kdo má peníze,“ zakončil Markot starým vtipem.“34 Obyvatelé povídky Mladé město jsou pyšní na to, že jejich vesnice byla prohlášena za městečko, i když jen úředně za městys. S mladou generací pocit oproštění od vesnice roste, na druhou stranu padají za oběť staré tradice. Dychtivost a přání, aby se vesnice stala městem, tak přináší i neblahé důsledky. „Městský mrav toho vyžadoval. Jemu padají za oběť staré tradice. Cit a bezprostřednost ustupuje módě a dobrému tónu, který se stal v naší osadě nutným s titulem městyse. Ještě neustoupily docela, jsou teprve na ústupu, je to jakási neurčitost rázu, který se mění, ohlazuje hrany, přizpůsobuje se velkému světu – a přestává být rázem.“35 Nacházíme zde tedy další typ. Kromě města a vesnice jakýsi třetí „přechodný stav“- městys. Ten tvoří dle autora jakési neurčité, polozdravé a polochorobné ovzduší. Městys, přechod mezi vesnicí a městem, obyvatelům nepřináší žádné uspokojení. Tuto problematiku a jistý paradox můžeme najít například i v povídce Novinky z města. Postava mladého umírajícího Rudolfa Vajnara, poměrně vzdělaného sedláka, potřebuje pro své vyléčení město. Hrdina je přitahován městem stejně silně jako Pavlát hoří touhou po Riči. Oba hrdinové jsou sužováni stavy bezmoci. Město se stává paradoxně

33

ČECH, Leander. České písemnictví – Výpravná prosa. Osvěta, 1892, roč. 22, č. 2, s. 665. MERHAUT, Josef. Mladé město. In Povídky. Třebíč: J. F. Kuběš, 1890, s. 172. 35 Tamtéž, s. 163.

34

21

i Vajnarovým jedem, neboť onemocněl jakousi prsní chorobou právě ve městě. Obdobně vesnice hrdinu ubíjí i léčí zároveň v povídce Mladé město. Jiráka z Mladého města přepadají záchvaty. Zprvu se může zdát, že důležitou roli hraje pudová přitažlivost k dívkám, ale hrdinu táhne svůdná propast velkoměstského života. Je to tedy město, kdo vede hrdinu do propasti. Žádost něčeho tajemného ho spoutává a vyvolává v něm nutkání něčeho zakázaného. Vesnice se stává v závěru lékem a hrdinovou spásou, neboť si uvědomí hodnoty domova. Vesnice je zajisté i podle autora místem, které svým přírodním bohatstvím připomíná „království“, jelikož Merhaut rád cestoval na venkov. Úryvek z Novinek z města je jedním z mnoha, jenž dosvědčí okouzlení vypravěče, a v tomto případě se můžeme domnívat i samotného autora, z venkovského prostředí. „Do vsi, za jejímiž humny velké pruhy černé prsti na polích rovných a kyprých přátelsky mu kynuly jako budoucí jeho království.“36 Podle ročního období se mění také nálady Merhautových postav. Počasí tak hraje také vedle prostředí důležitou roli. V díle jsou příběhy líčeny především v jarním či v zimním období. Tento kontrast se dotýká nejvíce povídky Novinky z města, kde se objevuje okamžik s vyhlídkou na lepší zítřek v podobě jarního dne a „teplého úsměvu slunce“37, avšak přichází pouze hořké zklamání, kdy místo lepších okamžiků, hrdinu čeká pouze „prosinec s vyhlídkou na sníh, mráz, a konec všeho.“38 Jaro v povídkách symbolizuje naději, příslib něčeho nového, vysvobození, zatímco zima znamená již jen konec a tím i smrt. Jaro je důležitým prvkem v celém díle Povídky, jelikož přináší změnu, něco dobrého. V Malovaném vajíčku postava Trillicha objeví na Velikonoce malované vajíčko od své ženy a jeho život dostává nový směr: „jako by tam jedna dávno umrtvená céva byla opět naběhla zdravou krví.“39 Jarní příroda je doplněna v této povídce o sváteční náladu, doprovázenou navíc slavností Vzkříšení ve vojenském kostele. Jaro tak symbolizuje nejen vzkříšení v náboženském slova smyslu, ale dává také venkovským duším šanci na nový život. František Vykoukal si tak všímá

světlých

okamžiků,

jež

prostupují

chudé

poměry

v

povídkách:

„Ale i z té chmurné nálady proráží u Merhauta místy světlý paprsek, jako například v Bedře, zejména však v Mladém městě, kterážto črta nad to vyniká též pěknou pointou

36

MERHAUT, Josef. Novinky z města. In Povídky. Třebíč: J. F. Kuběš, 1890, s. 269. Tamtéž, s. 269. 38 Tamtéž, s. 269. 39 MERHAUT, Josef. Malované vajíčko. In Povídky. Třebíč: J. F. Kuběš , 1890, s. 238. 37

22

a dobrou povahokresbou.“40 Hrdiny povídek však často jarní spása nezastihne. Nikdy se skutečného jara nedočkají, jelikož skončí většinou tragicky a umírají. Stejně jako Merhaut autenticky líčí městské či venkovské prostředí, tak podává věrohodně obraz jejich obyvatel. Merhautovi se podařilo vyobrazit člověka v jeho prostředí a zachytit jeho duševní stav. Již ve Vrahovi autor prokázal, že umí detailněji vykreslit městské typy. Merhaut ovšem dokázal, že je nadán i citem pro popis chudého rolníka a umí si vyhrát s rozdíly mezi chudými a bohatými. V jednotlivých příbězích tak dokáže vystihnout pomocí vnějšího popisu i charaktery venkovských lidí, což oceňuje i František Vykoukal. „Autor umí pozorovati život tak, jak jest a pozoruje jej i líčí způsobem zcela svým; má dobrý smysl pro podrobnosti, které velmi dobře charakterizují jednající osoby, jejichž plastika tím nabývá jemnosti a věrnosti, a postřehuje také význačné detaily v líčení a popisu.“41 V popisu osob zdá se být Merhaut velmi pečlivým pozorovatelem. Síla jeho povídek je založena právě na popisu, čehož jsou nám dokladem i ukázky z povídky Novinky z města: „Byla snědá černovláska, statná, asi osmadvacetiletá, a bílé letní šaty ještě zvyšovaly kypící její sílu. Bílý klobouk měla hluboko do očí spuštěný, a ty oči, černé a jiskrné, zářily a házely jiskry.“42 Nebo z Písně o zlé ženě: „Měl mladý, oholený, široký obličej tvrdý, zastřihnutý knír, malou bradu a krátké, štětinaté vlasy. Na jeho jasných, modrých očích byl patrný účinek dlouhého pití. U krku měl uvázanou vybledlou a pruhovanou kravatu, která se s neškrobeného límečku barevné košile svezla až na holý krk, kde otáčela se na všechny strany.“43 Postavení

obyvatel

s sebou

zároveň

přináší

řadu

podnětů.

Jedním

z nejdůležitějších motivů Merhautovy tvorby je kresba sociálních problémů. Merhauta lákaly zejména sociální problémy Brna a jeho venkovského okolí. Jeho cílem bylo vylíčit skutečný život jak na venkově, tak ve městě a odhalit příčiny lidské bídy. Merhaut ve svých povídkách odhaluje rozpory mezi chudým lidem a buržoazií. Továrnická buržoazie ovládala všechny pozice ve městě a vtiskovala mu německý ráz. Textilní továrny patřily totiž většinou Němcům.

Vladimír

Kovařík

nahlíží

na problematiku dělnických vrstev v Brně: „Boj proti kapitálu byl dlouho spojován s bojem proti německým továrníkům. Přílivem českých dělníků z venkova vzniká český proletariát a český živel postupně převládá. Teprve později, koncem století, se začíná 40

VYKOUKAL, František Vladimír. Povídky. Světozor, 1891, roč. 25, č. 36, s. 444. Tamtéž, s. 444. 42 MERHAUT, Josef. Novinky z města. In Povídky. Třebíč: J. F. Kuběš , 1890, s. 274. 43 MERHAUT, Josef. Píseň o zlé ženě. In Povídky. Třebíč: J. F. Kuběš , 1890, s. 244. 41

23

projevovat solidarita dělnické třídy bez ohledu na národnost. To všechno Merhaut viděl a intenzivně prožíval.“44 Motiv chudoby a bohatství tak patří mezi nejzákladnější motivy celé

Merhautovy

tvorby.

Již

ve

Vrahovi

se

díky

vykreslení

lidí

dle společenského postavení dozvídáme o jejich pravé povaze. Propast mezi bohatými a chudými je zdá se nejmarkantněji popsána v povídce Štěstí, kde se hrdina opíjí a nadává, proč se nenarodil jako pán. Vozka si stěžuje na nespravedlnost postavení chudých, kdy on, chudý vozka, pracuje a sotva se nají a uživí svou početnou rodinu. Když poddaný nalezne svého pána mrtvého s jeho novým frakem zalitým krví, zjistí, že štěstí bohatých je pouze relativní věc. Téměř všechny povídky jsou založeny na soucitném pozorování lidské bídy, jež se objevuje v nesčetných podobách a jež nemá konce. Do této skupiny můžeme zařadit povídky Novinky z města, Bedra, Krvavý chléb, Malované vajíčko, Kůň nebo Štěstí. Sociálním problémům je věnována i povídka Krvavý chléb. Ve špinavé strojírně dělník Buchal klade každé ráno na okno chléb, symbol práce. S tímto symbolem se pak především shledáváme v Merhautově dalším prozaickém

díle Černá

pole.

Sociální

problémy

jsou

neodmyslitelně

spjaty

se špinavým prostředím dělníků, kde se vyskytuje horko a zápach. Scéna, kdy hrdina v opojení jde pro chléb a zachytí se o rozjetý stroj, je vylíčena velice plasticky: „Byly to kapky krve, které vystříkly až sem z raněné pravice jejího muže, když zachytil ji a vztekle drtil nelítostný stroj.“45 Zakrvácený chléb zde symbolizuje navíc i bídu spojenou s těžkou prací. „Nebylo to poprvé, co děti chudých lidí jedly chléb, na němž lpěla krev jejich otce…“46 Téma bídy provází Merhautovo dílo Povídky paradoxně stejně jako motiv štěstí. Štěstí nese jedna povídka i v názvu. Jeden z mnoha kontrastů v Povídkách zde představuje spojení smrti a štěstí, které nalezneme i v jedné prozaické črtě z Intimních povídek. Například v povídce Novinky z města štěstí symbolizuje světlé okamžiky v životě hlavního hrdiny, kdy se jedná o vysvobození z nemoci. Štěstí se vyskytuje v povídkách v mnoha obměnách, přesto hrdinům povětšinou uniká a zůstává nedosažitelným snem. Každý hrdina je nemocen určitým způsobem nebo je sžírán jistou myšlenkou. Postavy trápí sebe i okolí a nenalézají klid. Naturalistické rysy spatřujeme téměř ve všech povídkách. Vojtěch Martínek si také všímá občasného autorova subjektivního zabarvení v povídkách. „Ale Merhaut

44

KOVÁŘÍK, Vladimír. Literární toulky Moravou. Praha: Albatros, 1978, s. 64. MERHAUT, Josef. Krvavý chléb. In Povídky. Třebíč: J. F. Kuběš, 1890, s. 217. 46 Tamtéž, s. 217. 45

24

věděl dobře, že člověk nezápasí jenom s vnějším nepřítelem, sociálními podmínkami, s hmotnou přesilou, ale že jest lidský osud vytvářen i svárem vnitřních protivných sil, prudkým útokem spodních proudů, jež vytrysknou z hlubin. Merhaut znal tyto útoky lačných pudů a vzpěněné krve, znal, jak zápasí rozum s kalnou tělesnou vášní a nejednou se zdá, že se to básník sám zpovídá ze svých zápasů a zmatků.“47 V duchu naturalismu, kdy je determinace člověka dána původem, dědičností, pudovým založením, vytváří Merhaut sociální dokument prózou. Merhauta přitahují osudy poznamenané fatalitou. Jak již bylo v úvodu zmíněno, povídky jsou jak nestejné délky, tak i kvality a jejich různorodost spočívá i v použití naturalistických prvků. Popis chorobných záchvatů je nejvěrněji vylíčen v povídce Mladé město: „Půda tvrdých polí mu hořela pod nohama, nebe na něho padalo, všechno: dvůr statku, zahrada, luka i lesy mu bylo těsné, úzké, sevřené i dusné. Krev mu stoupala ke hlavě, bylo to, jak by mu chtěla žíly spřetrhat a zalít ho svojí přebytečnou vřelostí.“ 48 Opět zcela výrazně naturalistické prvky prostupují povídkou Kůň. Zvířata zde oproti jiným bytostem mají větší hodnotu a podle jejich chování poznáme pravý charakter okolních lidí. Nemusí zde být využita ani personifikace, autorovi stačilo popsat věrohodně zvířecí instinkty. Kůň Alfréd patřící pánovi Hugo Straschwitzovi ztělesňuje vyšší kastovní postavení. Popis koně a kolemjdoucího dělníka z Hugovy továrny naznačuje paralelu mezi životem šťastných a nešťastných lidí. Tento šťastný, měšťanský život však Merhaut odsuzuje, jelikož pán si váží svého zvířete více než svých podřízených. Autor se tak staví na stranu utlačovaných. Nejvěrnější popis života chudých a bohatých je tedy zachycen skrze život lidí a zvířat. Je to popis umírajícího koně, kterého potkává pán na cestě a na kterého byl jeho vozka velice zlý a surový. Umírající kůň vzbudí svým zvířecím chováním více porozumění u pánova koně nežli u pána smrt ženy jeho podřízeného. „Přivíral oči a těžce oddychoval. Bylo vidět všechna jeho žebra, pod nimiž vnitřnosti při prudkém oddychování se zrovna házely. Najednou kůň nadzvedl hlavu a zacukal nohama. Pak ještě kolikrát uhodil tlamou do rozblácené půdy, křečovitě zahekal a slabě zakýval zadním kopytem. Bylo po něm. […] Alfréd, (panský kůň) shýbl svoji krásnou vyčesanou hlavu až k mrše nebohého kamaráda z kasty chudých. Rozevřel chřípí a očuchával silně jeho hlavu, krk i plece. Cítil smrt. Jeho oči při tom byly nevýslovně smutné. Potom natáhl zase krk

47

MARTÍNEK, Vojtěch. Předmluva. In MERHAUT, Josef. Vrah? Brněnský román. Brno: Družstvo Moravského kola spisovatelů, 1929, s. 9. 48 MERHAUT, Josef. Mladé město. In Povídky. Třebíč: J. F. Kuběš , 1890, s. 178.

25

do výšky a stoje pokojně schlípený, jako by se chvěl nějakým očekáváním ran z bičíku svého pána, silně, táhle a truchlivě zaržál.“49 Mezi zvířaty tak nacházíme menší propast nežli u lidských jedinců. Kůň bohatého pána cítí solidaritu s ubitým koněm chudého, ale dělníkovo neštěstí neprobudí v bohatém pánovi ani záblesk lidského soucitu. Malba scenerií a výjevů (z ulic, hospody, chudého příbytku, dílny) staví na vnějškové stránce reality, pominut však není ani citový život postav a jejich bolest a zoufalství. Merhautovým naturalistickým prototypem se stává takzvaný „ztracený člověk“. Merhautův ztracený člověk pochází z okraje společnosti a připojuje se k dlouhé řadě hrdinů, které nečeká dobrý osud. Ztraceným člověkem, jak ho sám autor v Povídkách nazývá, autor vymezuje typ, který je v jeho tvorbě hodně rozšířený. Takovým příkladem může být také postava Karla Trillicha z povídky Malované vajíčko, bývalého finančního úředníka, který byl propuštěn z práce kvůli svému nezdárnému životu. Merhaut ho nazývá ztraceným člověkem kvůli jeho vztahu k alkoholu, ženám a marnivému

životu

vůbec.

„Trillich

pil,

hýřil

s děvčaty,

utrácel.“50

Přestože se setkáváme u hrdinů s občasnou snahou vyrovnat se se svým osudem a změnit se, většinou nenachází konečné odhodlání. Postava Vajnara, hrdiny Novinek z Města, splňuje všechny předpoklady Tainovy determinace a je také ovlivněna třemi faktory: biologickým, prostředím, neboť je to místo, co ho ubíjí, a sociálním zapříčiněním bídy venkova. Rudolf Vajnar je také popisován jako člověk vzteklý a zlý, díky čemuž se povídka opět prolíná s povídkou Vrah?. Můžeme si všimnout, že slovo chorobný bylo již zdůrazněno v povídce Vrah?. Pomocí adjektiv chorobný a zlý poznáváme v povídkách bytosti stejné povahy a osudu. Pro hrdinu se stávají lidé kolem něho tím, co ho ovlivňuje a kdo může za jeho nešťastný osud. Ztracený člověk nicméně nemá nic společného s pojmenováním „zbytečný člověk“. Veronika Kovaříková uvádí, že „‚Zbytečným člověkem‘ se v ruské literatuře 19. století nazývají postavy nadaných, osobně čestných a přitažlivých lidí většinou šlechtického původu, kteří v neplodném prostředí přes nejlepší úmysly nedokáží své ušlechtilé myšlenky a touhy uskutečnit, neboť se vyžívají v planém snění a schází jim vůle k činu.“51 Alkohol je neodmyslitelným doplňkem těchto bytostí a zároveň cesta kamsi, odkud není úniku. Autor líčí bytosti, jež se staly opilci právě kvůli tomuto mocnému 49

MERHAUT, Josef. Kůň. In Povídky. Třebíč: J. F. Kuběš, 1890, s. 257 – 258. MERHAUT, Josef. Malované vajíčko. In Povídky. Třebíč: J. F. Kuběš, 1890, s. 236. 51 KOVAŘÍKOVÁ, Veronika. Zbytečný člověk v ruské literatuře 19. století. Brno, 2009, s. 54. Diplomová práce na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity na katedře ruského jazyka a literatury. Vedoucí diplomové práce Danuše Kšicová.

50

26

démonu. V příbězích však u těchto jedinců nenalezneme žádné zázraky. Merhaut podává obrazy opilců realisticky a díky jeho talentu věrohodného popisu máme před sebou podobizny ztroskotanců, u nichž není cesty zpět. Jejich marná snaha změnit se a nalézt způsob jak uniknout, však nenachází vyslyšení. Postava pantatíčka z Mladého města zobrazuje „ochlastu, který se opíjel kořalkou.“52 Pantatíček a jeho dcera ztělesňují dva rozdílné světy, které se ale vzájemně prolínají. Márinčin otec „byl člověk nemocný šílenstvím opilců“53, a představuje tak dokonale typ ztraceného člověka. Márinka, která odešla do Prahy sloužit a přijela již jako dáma, se sice vymanila z rodového neštěstí a z vlivu svého otce, stala se z ní však pouhá figurka městské slečny. Dva světy, svět bohatých a chudých, jsou všudypřítomné. Paralela těchto dvou světů je popsána i v povídce Jitro a je vylíčena pomocí metafory. „V tom okamžiku se jí zdálo, že mezi ní (představitelkou chudých služebných) a ostatním světem stojí taková ohromná, šedivá, vysoká zeď, jako je ta protější, a že je zapuzena od celého světa.“54 Obě slečny spojuje pohled na mladého řezníka, jehož sužuje těžká práce a bída. Svět chudých bude ovšem stále v Povídkách převažovat svou tíhou nad problémy bohatých. V povídkách

Jitro,

Kůň

a

Krvavý

chléb

objevíme

dvojí

kontrast,

díky čemuž se dostaly povídky dohromady i do výboru z próz nazvaného stejně jako Merhautovo třetí prozaické dílo Černá pole. Také Dušan Jeřábek sleduje společné rysy uvedených povídek. „Všechny tři vzpomenuté prózy jsou v podstatě jen žánrové obrázky všedního brněnského dne; ale postavy a scény, které v nich Merhaut zachycuje, jsou už charakteristické pro jeho bystré nazírání a hodnocení skutečnosti. Citové rozjitření nad bídou brněnského dělníka nebo služky je základním tvůrčím impulsem těchto prací. Aby dosáhl co nejúčinnějšího vyznění svých příběhů lidského utrpení a ponížení, užívá Merhaut s oblibou metody kontrastu.“55 Povídka Krvavý chléb je založena na prolínání tragické reality a hrdinových snů o vytouženém lepším životě bez bídy. V Jitru se dostáváme mezi paralelní světy dvou mladých žen, oddělených společenskými podmínkami. Dušan Jeřábek poukazuje v této povídce také na styl, jakým jsou tyto světy charakterizovány: „při čemž zaslouží pozornosti autorův jemně satirický, přitom až nerudovsky ostrý pohled do nitra měšťácké společnosti.“56 V povídce Kůň využívá Merhaut dokonce dvojího kontrastu, a to pomocí lidských 52

MERHAUT, Josef. Mladé město. In Povídky. Třebíč: J. F. Kuběš, 1890, s. 171. Tamtéž, s. 171. 54 MERHAUT, Josef. Jitro. In Povídky. Třebíč: J. F. Kuběš , 1890, s. 229. 55 JEŘÁBEK, Dušan. Doslov. In MERHAUT, Josef. Černá pole. Výbor z próz. Brno: Krajské nakladatelství v Brně, 1964, s. 306. 56 Tamtéž, s. 306. 53

27

bytostí a zvířat. Kontrasty a paradoxy nalezneme v Merhautově prvotině ve značné míře. V povídce Bolest paní Plenknerové se kontrast týká štěstí chudých manželů s dětmi oproti životu podváděné ženy s penězi, ale bez dětí. Kromě tématu bídy a utrpení se v povídkách mimo jiné vyskytuje také téma lásky, která je zde představována v mnoha variantách. Láska mezi mužem a ženou připomíná stejně jako v povídce Vrah? spíše touhu a žádost nežli čistou lásku, také jako například v povídce Novinky z města. V Malovaném vajíčku zase autor staví vedle sebe dva protiklady. Mladá, krásná a energická manželka pociťuje spíše lítost nad svým manželem nežli lásku. V díle Mladé město je také vyobrazena láska otcovská. Láska mezi otcem a synem připomíná těžkou cestu sblížení dvou generací, přesto mezi dvěma generacemi zůstává propast a nepochopení. Merhaut líčí v těchto povídkách lásku bez sentimentu, značně oproštěn od emocí. Láska ustupuje spíše pocitům zmaru a ztrátě iluzí. Výjimku však tvoří povídky Bedra a Mladé město. Láska mezi otcem a dcerou zůstává v povídce Bedra skryta před okolím. Otec mladé, avšak ošklivé, okolím opovrhované dívky nese stejně jako ona těžký životní úděl, neboť se jí všichni ve městě posmívají. Její otec se k ní chová před ostatními nehezky, aby tajil svoji otcovskou lásku před okolím. Motiv zakázané a utajované lásky je tak v této povídce v dvojí podobě, neboť i dcera tají svého milence. Jeho chorobná myšlenka zabít dceru, jež je do příběhu vložena jako naturalistická vsuvka, zůstává potlačena a otec cítí štěstí ve chvíli, kdy Bedra porodí zdravé dítě. Toto sentimentální zakončení sice sbližuje povídku s Intimními povídkami, působí také oproti ostatním povídkám uměle a velice pateticky. V Mladém městě obdobně jako v povídce Bedra působí konec přeslazeně, sentimentálně jako konce Intimních povídek. Zajímavý motiv takzvané obrácené rodiny, kdy žena ztělesňuje živitelku rodiny, představuje Rozvod manželů Brdlíkových. Naopak povídka Bolest paní Plenknerové líčí klasický motiv nevěry. Hrdinka se nemůže zbavit pocitu, že ji manžel podvádí. Svým napětím, kdy se žena rozhodne přesvědčit se o manželově nevěře, se podobá povídce Vrah?. Díky pocitům, kdy žena pozoruje jistou dámu, která je jí nevěrná s jejím mužem, se přibližuje tato drobná črta také psychologické próze, chybí jí však detailnější prokreslení hlavní postavy. Merhaut dokáže popsat bolest ženy bez dětí a hanbu bez plytkého sentimentu na rozdíl od Intimních povídek, čímž se dostáváme k faktu, že povídky nejsou rovnocenné. Většina povídek je psána er-formou, výjimku tvoří Píseň o zlé ženě a Vajíčko. V Intimních povídkách jsou ich-formou napsány téměř všechny povídky. Vypravěč 28

v ich-formě vstupuje do děje málokdy („naše obec, naše vesnice, my vesničtí kluci aj.“). Přesto Leander Čech poukazuje na to, že nejen v Intimních povídkách, ale i v dalších povídkách nalezneme subjektivní cítění, a to těmto pracím dodává lyrického nádechu. Dialogy se objevují v povídkách zřídka a nedosahují dostatečné hodnoty, neboť jsou začleněny nahodile a někdy působí navíc až vykonstruovaně. Z dialogů se většinou dozvídáme pointu celého příběhu, která je čtenáři podána nevěrohodným způsobem a čtenář je poté ochuzen o požitek z překvapivého závěru. V hojné míře jsou opět používána adjektiva a díky tomuto užívání narůstá pocit ještě větší opisnosti a detailnosti. Často je jich užito při popisu osob. Vnější popis osob je díky adjektivům velmi detailní: „ale vypadal starším se svým dlouhým, tvrdým a rozcuchaným vousem, který mu v nemoci nestříhán narostl, se vpadlýma očima a hlubokými rýhami táhnoucími se od nosu ke koutkům úst.“57 Leander Čech vidí v Merhautově detailnosti podstatu spisovatelova úspěchu. „Jinak jest Merhaut bystrým pozorovatelem podrobností, a vedle této schopnosti pozorovací nadán jest i obrazností, v níž citový živel převládá. Proto jeho povídky baví a rozechvívají. “58

57 58

MERHAUT, Josef. Novinky z města. In Povídky. Třebíč: J. F. Kuběš , 1890, s. 269. ČECH, Leander. České písemnictví – Výpravná prosa. Osvěta, 1892, roč. 22, č. 2, s. 665.

29

Intimní povídky Intimní povídky zahrnují pět kratších próz, které jsou zařazeny na konci povídkového souboru. Intimní povídky se odlišují od ostatních především milostnou tematikou, avšak jsou silně prodchnuty sentimentalitou. Pokud je rozdělíme kromě samostatné povídky Vrah? do dvou skupin, zjistíme, že nedosahují stejné kvality. Stejné hledisko zastává i F. V. Vykoukal. Ten vyzdvihuje ve své kritice význam první povídky Vrah? a zároveň reaguje na nestejnorodost povídek: „Řada ostatních prací, jež jsou v knize obsaženy, jest ceny nestejné… Drobotiny, jež jsou položeny pod názvem Intimních povídek, mají tu význam podřízený, o starém thematu lásky nepovídají téměř ničeho nového.“59 Merhaut se v Intimních povídkách zaměřil především na téma lásky, kterým zakončuje svůj první povídkový soubor, a opouští v těchto drobných prózách sociální problematiku. Co spojuje všechny povídky, je protipól města a vesnice. Lokalizace je zde stejně jako u ostatních předešlých povídek obecnějšího rázu, jelikož autor blíže nespecifikuje vesnické prostředí, kde se děj odehrává. Merhaut ovšem na druhé straně nepotřebuje pojmenovat městské ulice či vesnice, aby dosáhl věrohodného popisu. Autor tak v povídce Jahody seznamuje čtenáře s výletníky z města: „z velkého města, kteří asi tak dvakrát do roka odváží se z tmavých zdí do silné vůně kvetoucích polí, do luk a do zelených lesův.“60 Příběhy jsou zasazeny stejně jako povídky předešlé do zimního nebo jarního období. Zde není zima spojena s významem konce ani smrti, nýbrž je zima zobrazována ve svých nejkrásnějších podobách. Sníh a mráz přinášejí poetické vyobrazení: „s krásnými večery, v nichž se střídala mlha se svitem modrého měsíce a naše polibky s bitím čtvrtí na věžích blízkých kostelů.“61 Popisy osob opět vyzdvihují rozdíly mezi městským a venkovským člověkem. Měšťácký typ šviháckého podnájemníka Kocábka se objevuje v povídce Jahody. „Zdálo se mi, že ten floutek svým cynickým úsměvem, duchaprázdnými vtipy a fádní svou fysiognomií kazil tu vzduch a zanášel sem, do prosté a divoké přírody, kus velkoměstské nudy.“62 Opět se zde setkáváme s opovržením nad měšťáky. V téže povídce nalezneme i nejvěrnější psychologickou kresbu postav Intimních povídek, a to 59

VYKOUKAL, František Vladimír. Povídky. Světozor, 1891, roč. 25, č. 36, s. 444. MERHAUT, Josef. Jahody. In Povídky. Třebíč: J. F. Kuběš , 1890, s. 293. 61 MERHAUT, Josef. Hněvá se…Z denníku zamilovaného člověka. In Povídky. Třebíč: J. F. Kuběš , 1890, s. 301. 62 MERHAUT, Josef. Jahody. In Povídky. Třebíč: J. F. Kuběš , 1890, s. 294. 60

30

slečny Fanynky, již zmiňovaného šviháka Kocábka a Kokeše, Fanynčina nápadníka. „Nechali jsme ho jít, ale kdo z nás měl srdce, cítil tenkrát, jak hluboká je asi bolest tam toho zamilovaného člověka malé postavy s neforemnou hlavou a velkýma, dobrýma, nevýslovně smutnýma očima.“63 Psychologické vykreslení postavy z Povídek s vánočním koncem nese jiné zabarvení. Mladá vdaná paní, která si s oblibou prohlíží přihrádku svého prádelníčku, kde má výbavu pro dítě, zoufale touží po potomkovi. Její přání je vyslyšeno a vytoužené dítě zde představuje symbol Ježíška. Oproti tématu neštěstí a chorobné touze po něčem se autor přiklání k tématům štěstí a rozkoše. Tematika povídek se dotýká lásky zejména v mileneckých podobách. V těchto pěti prózách nalezneme motivy tajné či zakázané lásky. Motiv nechtěné svatby se vyskytuje v mnoha jiných románech té doby. Bohatý ženich, kterého chudé dívce vybrali rodiče, se zdá být pouhým klišé. Merhaut však překvapí v povídce Dostaveníčko v zimě pointou, kdy dívka přijímá tuto volbu zdánlivě nešťastná, v závěru je to ale její tajný milenec, kdo přichází o iluze. Setkáváme se zde také s motivem dvojí tváře jako v povídce Vrah?. Podobné rysy s ostatními povídkami jsou nicméně patrné. Vedle postav milenců se objevuje postava žebráka, ze kterého páchne kořalka, nebo se v povídkách objevuje postava umírající na souchotiny. Merhautův cit pro vykreslení postav či prostředí není natolik patrný při popisu lásky. V povídce Hněvá se… Z denníku zamilovaného člověka nepřináší autor kromě líčení vypravěče o jeho lásce, jejich polibcích a schůzkách nic nového, navíc příběhu škodí plytké zdrobněliny. Autor se odpoutává od naturalistických obrazů, čímž si však značně škodí, jelikož tyto výjevy jsou mu v Povídkách nejbližší a umělecky nejhodnotnější. Výjevy bídných poměrů tak působí daleko přirozeněji než milostné popisy lásky. Zajímavý je ovšem fakt, že se láska objevuje v Intimních povídkách i ve spojení se smrtí. V příbězích převažuje ich-forma, ale vypravěč zůstává spíše stranou a do děje nikterak nezasahuje kromě povídky Duše sálu: „Nemohu za to, že nejsem romantikem. Musím vám vyzradit [...]“64 V Dostaveníčku v zimě dokonce autor překvapivě nepojmenoval své postavy a vtiskl jim pouze označení ona a on, čímž se povídka vymyká a nabírá na osobitosti. Merhaut dokáže stejně jako u popisu prostředí vystihnout i u osob beze jmen charakteristické vnější rysy. Na druhou stranu se v Intimních povídkách dopouští značné sentimentality hojným využitím deminutiv, 63 64

MERHAUT, Josef. Jahody. In Povídky. Třebíč: J. F. Kuběš, 1890, s. 299. MERHAUT, Josef. Duše sálu. In Povídky. Třebíč: J. F. Kuběš, 1890, s. 292.

31

což je nejvíce znát v povídce Duše sálu. Zdrobněliny jako ručka, sestřenička, holčička, šatečky, punčošky, šatečky atd. narušují strukturu drobné črty, jelikož jejich výskyt je velmi početný. V Duši sálu však nacházíme i některá zdařilá poetická místa. Spojení měsíčního svitu a plesu navozuje romantickou atmosféru pro vylíčení vypravěčovy lásky k jeho sestřenici. Zdůrazněním zlaté barvy se vymyká od obvykle užívaných šedých odstínů velkoměsta. Autor zůstává svému stylu věrný při opětovném hromadění adjektiv, avšak spojení typu „holubičku, prostou a drahou, sladkou a cukrující ohnivou píseň lásky“65 v Intimních povídkách umocňují spíše sentimentální dojem z povídek.

Dílo Povídky jsme rozdělili do tří skupin. Povídka Vrah? s podtitulem Brněnský román se zdá být z celého souboru nejzdařilejší. V této povídce je navíc uplatněn i psychologický aspekt, přestože povídky nespadají do kategorie psychologických próz. Autor tak prokázal i cit pro psychologickou kresbu postav, i přestože je stále věrný vnějšímu popisu osob. Povídka obsahuje také detektivní prvky, čímž se od většiny povídek odlišuje. Některé příběhy jsou sice obohaceny o detektivní rysy, nejvýrazněji jsou ovšem zastoupeny právě v povídce Vrah? Brněnský román, která převyšuje svoji uměleckou kvalitou většinu povídek. Merhaut zde využil své znalosti z oblasti soudu, kam jako novinář občas zavítal. Dalších jedenáct povídek souboru zahrnuje různorodé příběhy, které zejména spojuje téma sociálních problémů a naturalistické rysy. Sociální problematika hraje v Povídkách důležitou roli a je dále rozvíjena i v dalších dílech. Autor zde prokazuje talent pro popis osob stejně jako pro prostředí. Příběhy zasazené do městské nebo venkovské krajiny v sobě nesou i problémy s tím spjaté. V poslední části povídkového souboru s názvem Intimní povídky nacházíme téma lásky. Líčením milostných příběhů však stojí za příběhy věnovanými chudobě a bídě obyvatel na hranici sentimentality a mají tu význam podřízený, shodujeme se tedy s tvrzením F. V. Vykoukala. Jeden aspekt však spojuje všechny povídky, a tím je vykreslení prostředí, zejména města Brna. Merhaut se projevil jako výborný pozorovatel, čímž dostávají povídky autentické podoby. Podle Leandra Čecha je Merhautova prvotina hodna velkého významu. Kritik v něm spatřuje spisovatele moravské literatury, jež by mohla díky němu být v budoucnu nadále rozvíjena. „Učiniv Brno jevištěm svých povídek, 65

MERHAUT, Josef. Hněvá se…Z denníku zamilovaného člověka. In Povídky. Třebíč: J. F. Kuběš, 1890, s. 307.

32

Merhaut

mohl

by

dáti

podnět

ke

skutečnému

románu

Brněnskému,

v němž by svéráznost české literatury motivy dosud tak málo zastoupenými mohla se objeviti: styk, boj, křížení a proplétání se živlu českého a německého ve velkém rozměru. Udeření na tuto stranu ve Vrahu a sem tam i v jiných povídkách může tuším pokládáno býti za šťastné, slibné a plodné.“66 Také další díla dokazují, že Josef Merhaut patří

neodmyslitelně

k výrazným

tvůrcům

moravské

literatury

na

přelomu

19. a 20. století. Tvrzení Leandra Čecha o skutečném brněnském románu se bohužel nevyplnilo, avšak Merhauta můžeme považovat za tvůrce svérázných moravských povídek.

66

ČECH, Leander. České písemnictví – Výpravná prosa. Osvěta, 1892, roč. 22, č. 2, s. 665.

33

Had a jiné povídky Druhá Merhautova povídková kniha byla vydána roku 1892. Obsahuje pět povídek: Had, Není nic, Útěk z robotárny, Předseda Kuratoria a Druhá žena. Obdobně jako v předešlé knize vyniká první povídka Had mezi ostatními svým rozsahem. Zde tvoří titulní povídka dokonce více než třetinu prozaického díla Had a jiné povídky. I z tohoto důvodu nese titul název povídky v díle obsažené, čímž na ni klade autor důraz od samého počátku. Také reference se dotýkají především této povídky a v analýze na ni bude brán větší zřetel podobně jako u povídky Vrah? z první prozaické knihy Povídky. Ohlasy kritiky na druhé prozaické dílo byly povětšinou pozitivního rázu. Rovněž kritika zaměřila svoji pozornost zejména na první povídku Had. Podle Leandra Čecha je povídka nejen nejdelší, ale z celého díla také nejrázovitější. Čech poukazuje na tematiku společenského zla, jež prostupuje první povídku: „Merhaut nerozpřádá tedy velikého a širokého obrazu, který by vyznačenými rysy před oči postavil celost a úplnost váhy tohoto společenského zla. Jen v pozadí cítíme jeho tíhu; z tohoto pozadí pak vystupují osudy jediného děvčete, román67 v pozadí a zabarvení svém sociologický stává se rozborně psychologickým.“68 Přestože je v recenzích věnována podstatnější část povídce Had, tento fakt neznamená, že je hodnocena i nejlépe. F. V. Vykoukal, jenž vyzdvihoval povídku Vrah? mezi ostatními prózami z Povídek, označil za nejzdařilejší povídku Útěk z robotárny: „Tuto črtu bychom ochotně vyhlásili za nejlepší část knihy.“69 F. V. Vykoukal hodnotí lépe zvláště druhou část knihy. Otázkou zůstává, zda tím myslí právě povídky následující za povídkou Had. I přes jisté výhrady k této povídce oceňuje význam Merhautova druhého díla: „[…] učiniv pokus o českou povídku brněnskou. A pokus jeho bylo lze pokládati za zdařilý […] Autor prokázal pozoruhodnou samostatnost a osobitost, jakož i nemalou sílu a vyvinutou schopnost tvůrčí.“70 Autorovi však vyčítá nejasnou psychologickou kresbu postav. Nalezneme tedy dva různé názory na využití psychologických rysů v povídce Had. Arnošt Procházka si všímá detailů, kterými autor dociluje plný dojem z celkového díla. Nejlépe jsou tyto detaily podle Procházky vystiženy ve spojitosti se špínou

67

Setkáváme se zde se stejným problémem jako u povídky Vrah?, co se týče definice tohoto prozaického útvaru. Také zde vycházíme z předpokladu, že se jedná o povídku, ačkoli se v některých recenzích objevuje označení román. 68 ČECH, Leander. Výpravná prosa. Osvěta, 1894, roč. 24, č. 1, s. 82. 69 VYKOUKAL, František Vladimír. Had a jiné povídky. Světozor, 1893, roč. 27, č. 32, s. 384. 70 Tamtéž, s. 384.

34

a hanebností, kterým je vystavena postava Karoliny z povídky Had. Naopak nejslabším článkem celého díla je podle něj fakt, že „Merhaut píše do šířky, rozsáhle a volně, ale neprohlubuje.“71 Přesto spatřuje v díle Had a jiné povídky originální pojetí sociálních problémů, které ho „vymyká od obvyklých a prázdných sladce-banálních historií lásky cudné a krotké literatury.“72 Recenze se rozcházejí v názorech, zda je dílo prostoupeno více sociálním nábojem nebo psychologickým. V analýze se budeme zabývat oběma aspekty. Negativní vyznění díla Had a jiné povídky přináší posudek F. X. Šaldy. Šalda ve své drtivé kritice odsuzuje předešlé kritiky, zejména odkazuje na recenzi v Nivě s tím, že recenzenti nepochopili podstatu díla. On sám považuje dílo za málo propracované, navíc ochuzené o podrobnou psychologickou analýzu zvláště u hlavní hrdinky. Pokud jsme u předešlého díla zvažovali, zda se jedná o román či povídku, v prozaickém díle Had se shodujeme s tvrzením Šaldovým: „Had není slovem román, útvar umění sociálního, ‚studie mravů‘, ‚práce fysiky společenské‘… nýbrž starý aestheticky vymezený a pravověrný genre povídkový.“73 Ačkoli Šalda vidí v Merhautových povídkách „poloskizzy“, kde nalezneme mdlá a hluchá místa, přesto tento uznávaný kritik nevylučuje, že napovídají o možnosti autorova uměleckého rozvoje. Rozsáhlá povídka Had pojednává o mladé vesnické dívce jménem Karolina. Hlavní hrdinka příběhu přichází do Brna, pro ni zcela neznámého prostředí, do služby. Pravým důvodem jejího odchodu z rodné vesnice je ovšem touha po změně a její utopistické sny o velkém městě. Doma na vesnici se odlišovala od ostatních dívek a působila velmi povýšeným dojmem. Ve městě bydlí u panímámy Majznerové, rodačky z jejich vesnice. Tato vdova si najala byt v Brně, kde si bere pod svá ochranná křídla kromě dívky jménem Poldy i studenty, kteří se u ní stravují. Karoliny se také ihned po příjezdu ujímá lokaj Král z rodiny, kde má sloužit. I přestože Král pracuje „pouze“ jako lokaj, působí na první pohled jako pozoruhodný šarmantní pán. Karolinu velmi upoutá svým vzhledem i chováním. Později, kdy je již pozdě, však poznává jeho pravou povahu „hada“. Svedená a zneuctěná Karolina prohlédne Královy úmysly, jež vedou po penězích. Dozvídá se také o tom, že je ženatý a má kromě dvou malých dětí také jedno nemanželské s Poldou. Nešťastná dívka nachází útěchu pouze u studenta Rádla bydlícího u Majznerové. Tento hoch vidí naivně v Karolině dívku svých snů

71

PROCHÁZKA, Arnošt. Had a jiné povídky. Niva, 1893, roč. 3, č. 11, s. 175. Tamtéž, s. 175. 73 ŠALDA, František Xaver. Had a jiné povídky. Literární listy, 1894, roč. 15, č. 10, s. 169. 72

35

a netuší, jakou s ním Karolina hraje hru. Dívka vidí v Rádlovi vysvobození z bezvýchodné situace a přilne k němu s touhou po změně v lepšího člověka. K Rádlovi cítí dívka spíše bratrskou náklonnost než lásku. Karolina ovšem stále nenachází klid a ukončí svůj mladý život sebevraždou. Lokalizace všech povídek je v tomto souboru konkrétního rázu. Děj Hada se odehrává v Brně, kam přijíždí mladá Karolina Kopřivová s iluzemi o městě, kde se naplní všechna její přání. Příjezd do velkoměsta je provázen strachem z něčeho nového. Tento instinkt provází hlavní hrdinku obdobně jako hrdinu povídky Vrah?. Dívka jako by dopředu tušila, že vysněné místo přinese jen bolest. „Ucítila tam takovou tíž, strach před něčím neznámým, hrůzu před událostmi nového života, na jehož prach právě vstupovala. Tam kynulo to cizí město, do něhož jela po prvé ve svém životě a sama, tam kynulo tak cize, nejasně, zastřeno večerním šerem a podzimními mlhami, neznámé, veliké a nevlídné, hrozíc z daleka výstražnou záplavou, jako by tam někde hořely celé řady domův.“74 Metafora výstražné záplavy připomíná Pavlátův nepříjemný prvotní pocit z Balvára. Brno v očích dívky dostává reálnou podobu společně se svými obyvateli. Iluze o městě, kde se dívka dobře vdá, se paradoxně obrátí v deziluzi z cizího temného města plného neupřímných lidí. Najednou je to vesnice, ke které vzhlíží dívka jako ke zdravému prostředí. Na tento zvrat, kdy hrdina procitne z iluzí o městě a přilne k vesnici, jsme již poukázali v povídce Mladé město. Ačkoli děj povídky se odehrává ve městě, vesnické prostředí je zde stále přítomné, ač třeba jenom ve vzpomínkách dívky. „Jak podivné to byly ženy, jak cize, neupřímně a studeně se dívaly. Karolina obrátila oči ke stropu a pak jimi silně zamrkala. Kde se octla, můj Bože, kde se poděla z tiché, zdravé a veselé vesnice.“75 Na vesnici je zde pohlíženo jako na idylické prostředí, s čímž se shledáváme u Merhauta v mnoha povídkách. V devadesátých letech, kdy vrcholí vesnický realismus, se setkáváme i s obrazem vesnice jako střetem sociálních a náboženských konfliktů. Merhaut ve svých dílech vesnické prostředí idylizuje, čímž se dostávají tyto dvě entity, město a vesnice, do protikladu. Vesnice má v tomto spojení podřízené místo, neboť je často na městě závislá. Lidé z vesnic jezdí do města za prací a setkávají se s problémy velkoměsta. Vesnické dívky, k jakým patřila Karolina, podléhají pak velice snadno neodolatelným vlivům městských pánů. Karolina proto viděla v Královi dokonalého měšťáka, jehož úslužnost, obratnost a veselá mysl se jí zalíbily. Patřila k vesnickým děvčatům, která se na vsi necítí dobře, chovají se jako 74 75

MERHAUT, Josef. Had a jiné povídky. Telč: E. Šolc, 1892, s. 9. Tamtéž, s. 26.

36

městské slečny, rády se strojí a touží po městských radostech. Navíc opovrhují chlapci z vedlejších vesnic, a kdykoli se objeví ve vesnici muž s městským chováním, začínají koketovat. Jejich nevroucnější touhou je právě takovéto dobrodružství. Autor pojmenovává tuto městskou nemoc venkovských dívek moderní nakaženinou. Nervózní dámy moderního venkova, jak je autor nazývá, se cítí doma nespokojeny. Přestože často nemusí odejít do služby, jelikož mají slušené věno, doma je všechno zlobí a mučí. Slečny začínají trpět záchvaty nevrlosti, jež musí snášet celé okolí. Merhaut touto motivací, týkající se odjezdu za lepším životem, propojil dva světy. Nejen kvůli chorobné snaze vyrovnat se městským slečnám však již Karolina na vesnici ztratila polovinu svého půvabu a nakonec i život. Velký podíl na jejím nešťastném osudu má zvláště město. V ústřední povídce Had byl dán vykreslení okolí největší prostor z celého souboru. Brno a jeho kouzlo bylo nastíněno již v prvním titulu Povídky, zejména pak v centrální povídce celého souboru Vrah?. Co se týče povídky Had, Merhaut dokumentární záznam města ještě více rozvíjí. Konkrétní názvy ulic, budov či náměstí vzbuzují v čtenářích pocit autentičnosti. Autor je využívá jako nenásilné vsuvky do děje. Ačkoli by se mohlo zdát, že narušují spád celého díla a slouží jako mimovolný bod celého příběhu, pojí povídku Had v celistvé dílo a dodávají jí svými brněnskými obrazy věrnost. „Karolina postávala tu chvíli obracejíc se dolů i nahoru ulicí nad Ponávkou. Napravo viděla výběžek továrny s dřevěným vikýřem do ulice a potom už jen dlouhé, tmavě rudé zdi kolem továrních domů. Nalevo, kde vybíhala ulice do třídy Františka Josefa, bělal se sníh vysoko, daleko a široko. Zcela nahoře rozbíhala se šerá běl do široké plochy Hutterova náměstí. Tam někde, nad stromy v Lužánkách, šeré nebe bylo jako roztrženo, a bělavý, lesklý kus ranní oblohy svítil odtamtud do daleka, do temna kolem. Šla dále dolů Josefovem.“76 Navíc se v těchto pasážích objevuje často poetická kresba umocňující impresionistický dojem. Merhaut si dokáže hrát s barvami, což svědčí o jeho citu k malířskému umění. Pozornost je věnována především tmavým odstínům, které zde kontrastují s bílou krajinou pokrytou sněhem. Obdobně jako v prvním díle, vyjímaje Intimní povídky, je zimní prostředí spjaté s potemnělou atmosférou.

V povídce

Had

se

setkáváme

také

s dělnickým

prostředím

(například dělníci z Kuhnovy továrny) nepřímo. Tovární prostředí zde vystupuje pouze jako komplement městského prostředí. Karolina se s dělníky střetává a v tu chvíli si uvědomí rozdíly venkovského a městského ovzduší. Náhlý záchvěv po domově

76

MERHAUT, Josef. Had a jiné povídky. Telč: E. Šolc, 1892, s. 148.

37

a touha po vesnickém vzduchu, kde může dýchat, jsou jedním z častých paradoxů v povídkách. Hrdinové v úvodu viní vesnici za jejich problémy, v závěru však prahnou po venkovském prostředí. Autor v povídce Had sleduje zejména mravní a společenské nebezpečí hrozící ve velkých městech služebným. Setkáváme se zde opět s bídným prostředím, které je jedním z příčin dívčina mravního úpadku. Druhý prvek následné degradace spočívá v dívce samotné. Morální pád hrdinky se neobejde bez autorovy psychologické analýzy. V recenzích je zřejmý fakt, že kritici se rozcházeli v názorech, zda bylo v díle dostatečně využito psychologického rozboru, či nikoli. Arnošt Procházka se věnuje pohnutkám dívčina jednání. „Dívka z venkova, přišla do velkého města, upadá a hyne mravně. Řadou příčin. První je, zpravidla v ní samotné – neurčitá, rozplynulá, neuvědomělá náklonnost vlastní povahy k odchylkám a sejití z rovné, široké, klidné cesty obyčejného, průměrného slušného života. Druhá, hlavní a rozhodující, v okolí, prostředí: společnost, do které se dostane, neblahé vlivy, zhoubné popudy a nárazy na její vůli, sílu, odpor.“77 Hrdinka prochází vývojem a mnohdy náhlými změnami v chování. Její činy jsou doprovázeny rozporuplnými citovými stavy, kdy se z ní v jedné chvíli stává zamilovaná bytost a záhy bytost popírající své city. Karolinina oddanost Královi se podobá chorobné, hluboké, až hysterické oddanosti srdce skutečně omámeného. Problém Karolininy povahy však může pramenit i z rodinné situace. Dozvídáme se, že od čtyř let byla vychována nevlastní matkou, k níž neměla hluboký, citový vztah. Scéna, kdy macecha přijede navštívit dceru, která po ní vyžaduje peníze, je provázena náhlým projevem mateřské lásky, avšak k prolomení překážek vzájemného vztahu mezi matkou a dcerou nedochází. Zdrobněliny, jež při tomto výjevu autor využívá, nepůsobí ovšem nijak sentimentálně jako v Intimních povídkách. Deminutiva vyvolávají v popisu zlomu v chování u obou žen intimnější dojem. Když však nevlastní matka prohlédne faleš Karolininých slov, vrátí se matčina stará nedůvěra. Stále opakování slov o hanbě navrátí dřívější chlad. „A jako by bylo zapadlo někam pod podlahu to milé teplo, které hřálo a sbližovalo při prvním setkání jejich srdce, vymizelo, ztratilo se, vychladlo.“78 Iterace je využito v celé povídce a týká se zejména chorobných stavů Karoliny, přesto kvůli nim povaha dívky zůstává často zastřena. Výhrady vůči nedostatečně detailnímu prokreslení povídky Had má i Arnošt Procházka:

77 78

PROCHÁZKA, Arnošt. Had a jiné povídky. Niva, 1893, roč. 3, č. 11, s. 174. MERHAUT, Josef. Had a jiné povídky. Telč: E. Šolc, 1892, s. 125.

38

„Merhaut píše do šířky, rozsáhle a volně, ale neprohlubuje.“79 Nejpatrněji vyniká tato zběžnost a chvat právě při vykreslení psychologických partií. „Celý Had jako by byl prostě načrtán, rozlehlý základ k velikému útvaru. Prvních asi sto stran vleče se nepoměrně proti ostatku, sráznému a náhlému.“80 Rytmus vyprávění však plyne ze stále narůstajícího nebezpečí a Karolininy obavy před opovržením okolí. V povídce Vrah? psychologická stránka neměla přednostní váhu, jelikož nešlo primárně o novelistickou psychologickou prózu, přesto psychologické prvky byly zdařile propojeny s rysy detektivního příběhu. Zde autor podává Karolininu duši, její stavy, vzněty, radosti, boje a agonie často jen v nejpovšednějších přehledech. Na druhé straně její chování a pocity však mnohdy nejsou nahodilé a mají své odůvodnění, čehož si je vědom čtenář díky autorovým retrospektivním vsuvkám. Karolina je na počátku příběhu zprvu popsána jako dívka plachá, bojácná a velmi stydlivá, avšak za tímto studem se skrývá něco mnohem hlubšího. „Byl to takový falešný, bláhový a nezdravý stud dívky, která šla do služby.“81 Ačkoli na ní „všechno bylo takové svěží, čisté, odpočinuté a mladé“82, již před příjezdem do Brna se u dívky objevují různé záchvaty. Na tyto záchvaty je poukázáno, když se dozvídáme pravý důvod odjezdu Karoliny. Oproti ostatním povídkám knihy, kde je redukován počet vystupujících postav, je dán v povídce Had prostor více postavám. Johan Král představuje prototyp záporné postavy, jež vstupuje do děje se záměrem škodit. Na jeho povahu je nahlíženo zamilovanýma očima Karoliny v kontrastu s vypravěčovým objektivním popisem. Co se týče postavy Johana Krále a paní Majznerové, setkáváme se také zde s motivem dvojí tváře. Povaha Krále vystoupí na povrch daleko dříve než povaha Majznerové: „Byl to člověk beze vší inteligence, sprostý svým chováním, minulostí i životem. Ale měl záviděníhodný bystrozrak chytrých lidí.“83 Nejvíce je tento motiv dvojí tváře patrný právě na postavě Krále, jenž svléká kůži = chování podle potřeby. Jeho pravá povaha je vylíčena nejzřetelněji pomocí metafory. „Ten člověk dovedl jako had kůži si svléknout, na slunci se vyhřívat, lísat se i syčet a uštknout, jak to chvíle vyžadovala.“84 Tento člověk dokázal oklamat lidi kolem sebe, svést dámy vyššího postavení a stát se více než lokajem, ale také hospodářem, správcem a sekretářem u majetných lidí. To vše dovedl využít ve svůj prospěch. Zde můžeme najít jakousi paralelu mezi dílem 79

PROCHÁZKA, Arnošt. Had a jiné povídky. Niva, 1893, roč. 3, č. 11, s. 174. Tamtéž, s. 174. 81 MERHAUT, Josef. Had a jiné povídky. Telč: E. Šolc, 1892, s. 13. 82 Tamtéž, s. 92. 83 Tamtéž, s. 79 – 80. 84 Tamtéž, s. 85. 80

39

Merhautovým a dílem Viléma Mrštíka. Merhaut Mrštíka velmi obdivoval, což se promítlo i do autorových děl, z Merhautovy tvorby je tak patrný Mrštíkův vliv. Přátelství Merhauta a Mrštíka bylo vzájemné a pojilo je i pouto k moravské krajině, ačkoli Mrštík na rozdíl od Merhauta patřil k moravským rodákům. K průkopníkům přerodů naturalistických názorů v české literatuře patřil zejména Vilém Mrštík, který také přeložil některé Zolovy články. Mrštík měl dar mistrně zachytit ve svých dílech náladu. Také u Zoly můžeme naleznout kromě pasáží naturalistických také impresionistické pasáže, což může svědčit o tom, že se nechal Mrštík Zolou inspirovat. Tyto inspirativní dojmy ze zahraniční i z domácí literatury poukazují na ovlivnění Merhautových povídek oběma nadanými spisovateli. Bedřich Václavek tento vliv však nepovažoval za příliš šťastný: „V šlépějích Mrštíkových šel brněnský Josef Merhaut, u něhož se slovní materialismus a obrazná metoda Mrštíkova často zvrhuje v manýru.“85 Román Viléma Mrštíka Santa Lucia podává obraz tragického osudu sociálně slabého jedince, který podobně jako řada Merhautových hrdinů marně usiluje o vydobytí svého místa a práva na život v prostředí velkoměstské společnosti. Merhaut také zaměřuje svoji pozornost jako Mrštík na přírodní scenérie. S tímto příznakem se setkáváme i v jeho románech a později v básních. Další podobný znak kromě impresionistických a naturalistických rysů můžeme postřehnout ve využití stejného motivu. Drama Maryša bratří Mrštíkových bylo vydáno roku 1894, to znamená dva roky po titulu Had a jiné povídky. Mohlo by se zdát, že drama Maryša a Merhautův druhý povídkový soubor jsou díla zcela odlišného charakteru. V obou pracích shledáváme ovšem podobné znaky. Johan Král se podobá Lízalovi či Vávrovi, oběma jde pouze o majetek a peníze. Tyto hodnoty jsou Lízalovi vším, nerozhoduje, zda se za ně platí bolestí nebo zmarněným životem. Majetnický postoj ho sbližuje jak s Královým jednáním, tak s Vávrovým, jenž si Maryšu vzal pro peníze. V tomto bodě nám povídka Had asociuje realistické drama. Václav Königsmark uvádí, že „Motiv majetku, peněz, lásky a sňatku jako výhodné koupě a prodeje určuje celé dramatické dění.“86 Impresionistické obrazy u Merhauta ovšem mnohdy zahalují dějovou linii a dílo ztrácí na svižném vypravěčském tempu, čímž se s žánrem dramatu rozcházejí. I přestože není motiv majetku a peněz u Merhauta stěžejní, představujeme spojitost s díly literatury konce 19. století. Společným motivem v dramatech pozdních 85

VÁCLAVEK, Bedřich. Česká literatura XX. století. Praha: Československý spisovatel, 1974, s. 41. KÖNIGSMARK, Václav. Alois a Vilém Mrštíkové. MARYŠA. In ZEMAN, Milan a kol. Rozumět literatuře. Interpretace základních děl české literatury. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1986, s. 157. 86

40

romantiků i realistických prozaiků zůstává také pojetí hrdinky jako oběti, i přestože tento motiv získával časem novou významovou podobu, jelikož reflektoval obraz společnosti, která konflikt zrodila. Tento motiv najdeme i v Gazdině robě od Gabriely Preissové, kde hlavní hrdinka spáchá sebevraždu stejně jako Karolina Kopřivová. Na smrti Karoliny mají podíl dva činitelé. Jedním je společnost, jíž vévodí „had“ se lstivým úmyslem, na druhé straně biologický faktor. Zde vidíme sepětí mezi naturalismem

a

realismem,

z něhož

se

naturalismus

postupně

vyvinul

a diferencoval. Oproti Maryše však Merhautův Had zaostává ve sféře psychologického propracování jednotlivých postav. Paní Majznerová představuje velmi rozporuplnou postavu. Tato žena dvou tváří odkrývá svoji povahu jen v určitých momentech. Autor si v některých pasážích dokonce protiřečí o povaze Majznerové. Vdova vystupuje často intrikánsky, aniž by bylo odůvodněno její chování. Její dvojsmyslné narážky a vtipy o mužích jsou živelné a stávají se celou radostí života Majznerové. Vedle studentů se cítila mladší, dělalo jí radost je škádlit. V jejím obličeji „tkvěl takový vyzývavý, nestydatý, sprosťácký úsměv staré záletnice. [...] Bylo v něm něco urážlivého a nízkého.“87 Na druhé straně nalezneme odkaz na dobrosrdečnost v její povaze: „Její srdce bylo dobré. Palčivost její krve, živená po všechen život silným požitkem vína, teď uhasínala vyšlehujíc posledními plameny v nezdravých záchvatech nepřirozených citů k těmto ztraceným existencím, které neměly pro ni nic, jenom problematický půvab svého sešlého mužství. […] ošklivost v její povaze […]“88 Majznerová tak představuje velmi zvláštní figurku ženy, jež na jednu stranu pomáhá, a na druhé škodí. Její přátelství s Králem však nemá prokreslenější motivaci. Čtenář se nedozví, z jakých důvodů pomáhá Královi, může se pouze domnívat, zda tato žena činí některé skutky z prospěchářství či pro potěchu. Přikloníme se spíše ke druhé možnosti, pokud vycházíme z předešlých ukázek. Stará vdova snažící se ukojit svůj chtíč alespoň ubytovala ve svém domě samé mladé studenty, zahrnovala je péčí a společností ve snaze být jim nablízku. Díky následující ukázce se proto přikláníme k této hypotéze. A potom neohlížejíc se pranic na Karolinu přistoupila k Rádlíčkovi, po tváři ho pohladila a sahala po jeho ruce. „Ukázal, kde to má…“ řekla skoro šeptajíc, tónem mazlivým a zálibným. Zvedla mu zkrvácenou ruku, podívala se na ni a potom ji silně přitiskla na svá prsa. Nic nemluvila, a jen z hrdla skrze zuby dralo se jí takové lísavé, 87 88

MERHAUT, Josef. Had a jiné povídky. Telč: E. Šolc, 1892, s. 48 – 49. Tamtéž, s. 70 – 71.

41

mlsné, škádlivé mručení. „Kotě!“ dodala potom ještě a štípla ho do brady a třásla mu ji, oči široce rozevírajíc a ústa špulíc. […] „Styďte se! Myslíte, že jsem člověk světa zběhlý… Já vám řádně platím, nechci od vás nic zadarmo - co tedy chcete.“ Rádlíček už nemohl dechu popadat.89 Král a Majznerová představují ztělesnění špatných praktik městské společnosti. Obě postavy představují figurky, jež umí vždy těžit z každé situace a proplétají se společností mrštně jako hadi. Tato metafora je těsně spjata s motivem dvojí tváře provázejícím celou Merhautovu povídkovou tvorbu. Majznerová srdečně nabízí pomocnou ruku mladým dívkám, které jdou do služby, aby je pak předhodila úlisnému Královi. Neváhá obětovat i svou nevlastní dceru Poldu, která s Králem počne dítě. Jakmile Král dívku svede, nechává ji stejně jako ostatní dívčí duše osamělou a bez pomoci. Tragičnost nevyvěrá z popisů drsných syrových scén, ale spočívá v degradaci lidského jedince jednajícího za účelem zisku. Zvláštním případem je postava Poldy. O této dívce se dozvídáme z nahodilých situací, kdy se Karolina vyskytuje u Majznerové. Ta se o Poldu sice stará jako o nevlastní dceru, obě ženy ovšem nepojí žádné příbuzenské pouto. Polda slouží jako předobraz osudu Karoliny. Varovné znamení, jak dívka může skončit, přichází pozdě. Poldino zahořklé srdce ji nepřiměje, aby její nástupkyně neměla stejný osud. Královo dítě přiznává až v okamžiku, kdy Karolina již zakusila Královu svůdcovskou povahu a podlehla. I v tomto případě nalezneme podobný motiv jako v povídce Vrah?. Jan Pavlát při setkání s Balvárem vidí v jeho očích vraha, ačkoli se vrahem stane až následovně řadou okolností. Pavlátova intuice tak dochází k naplnění. Nevyřčený, avšak podobný osud Karoliny a Poldy se před čtenáři poodkrývá postupně. Kompozice obou povídek je z hlediska časového chronologická, avšak vypravěč využívá i retrospektivní vsuvky. Balvárův osud je založen na dramatické bázi, která má zvýšit napínavost pro čtenáře stejně jako osud Karoliny. Předobraz osudu Karoliny v postavě Poldy má vzbudit u čtenářů domněnky, zda skončí tyto dívky stejně, či nikoli. Ačkoli Karolina se rozhodne pro jiné řešené svého problému a její život končí sebevraždou, i zde spatříme jisté společné znaky s postavou Balvára. Přestože Karolina nespáchala závažný čin jako Balvár, oba hrdinové jsou sužováni mukami a nenalézají jiné východisko než ve smrti. Pokud hledáme společné atributy díla, tento znak objevíme i u společného konce. Zakončení Merhautových povídek jsou si velmi

89

MERHAUT, Josef. Had a jiné povídky. Telč: E. Šolc, 1892, s. 165 – 167.

42

podobná. Tato analogie odráží autorův cit pro spojení obrazných poetických výjevů s naturalistickými scénami. Jako příklad nám poslouží srovnání závěru povídky Vrah?: „Tam třpytil se mírnou září v jarním slunci zlatý nymbus na soše světice nad portálem zábrdovického kostela. Tam, jak vlak se kolébal, modrala se hladina mlčenlivé řeky, tam se otvírala země k novému životu, tam voněly čerstvě rozorané hroudy a pukající křoviska. Tam po škaredé zimě byl všude mír, klid a tichá vůně jako v jeho duši. Tam někde, na dně řeky, hnila také mrtvola utopené Balvárovy Pavly.“90 A povídky Had: „Noc byla tichá. Nebe se jasnilo, hvězdy vyskakovaly, a na východě bylo to jasno pořád bledší a znatelnější. Za šerého jitra před krásným, slunečným zimním dnem nalezli uzenářovi tovaryši, když šli s lucernou do sklepní dílny, na dvoře ve zkrváceném sněhu mrtvolu mladé dívky.“91 Naturalistické popisy se objevují v ústřední povídce v hojném počtu. Kromě popisů spjatých s hlavní hrdinkou se vyskytují také u popisu někoho neznámého, většinou u postav umírajících na souchotiny, nemoc chudých, provázející také celou Merhautovu povídkovou tvorbu. „Nemocná měla zrak bolestí vytřeštěný, obličej zelený, a její zlomená, v prkénkách svázaná ruka byla strašlivě oteklá, smrtelně bílá a vyčuhovala z obvazků jako mrtvý úd, který k ostatnímu živému tělu ani nenáleží.“92 Opět se zde také vyskytují lidé spojeni s démonem alkoholu. Tento motiv se naplno projevil již v povídce Vrah?, kdy Balvár požil velké množství alkoholu a značně rozrušen kořalkou spáchal trestný čin. V povídce Had se setkáváme s alkoholem v hospodském prostředí, kde se na první pohled slušní a vážení pánové hovořící německy mění v škodolibé bytosti. Po hostincích se Král spolčuje s podobnými typy, aby uzavřeli obchod, z něhož má každý vytěžit peníze či něco ve svůj prospěch. I alkohol a hostince mají podíl na Králově osudu. Z šarmantního lokaje a hospodáře u majetných lidí se stává zchátralec. Jeho žena se stará o hokynářství, zatímco „Král se celé dni a noci toulá po hospodách a kavárnách, kozačí, obstarává zástavy, dohazuje, všecko dohazuje: hospody, krámy, služebné i milenky. Má styky s polosvětem i jiných měst. Je tlustý, opuchlý, jako vodou nalitý.“93 Z Krále se stává ztracený člověk. Hospoda slouží u Merhauta jako další typ prostředí, které je nezávislé na městě či vesnici; je to další svět zaujímající podstatnou roli, pokud jde o popis lidí 90

MERHAUT, Josef. Vrah? Brněnský román. Brno: Družstvo Moravského kola spisovatelů, 1929, s. 109. 91 MERHAUT, Josef. Had a jiné povídky. Telč: E. Šolc, 1892, s. 249. 92 Tamtéž, s. 10. 93 Tamtéž, s. 249.

43

neupřímných (povídka Bedra) či o popis nekalých dohod zákeřných lidí. Autor zde podtrhuje deformaci dosud nezkaženého charakteru v konfrontaci s okolím, s honbou za ziskem a s tělesnou vášní. Nestálost Karolininy povahy je také zapříčiněna naturalistickými podněty. Již u psychologické analýzy Karoliny jsme se zmínili o její nepokojné duši. Stejně jako u Pavláta se v ní probouzejí tělesné pudy. Podobný naturalistický odkaz se tak opět dotýká dvou dimenzí: determinace prostředím a lidskými pudy. Tento chtíč však nevyvěrá z touhy po mileneckém kontaktu, ale je snahou o očistu duše. „Ta choutka zrodila se ze zoufalství a chorobné rozdrážděnosti potupené ženy – ta choutka byla zoufalá a chorobná – šílená jako zoufalství samo […] cítíla, že chodí v bahně.“94 Karolina ještě má touhu po očistě, ačkoli ji přepadají myšlenky na smrt. Motiv smrti je v povídce významný. Smrt slouží jako představa usmíření, pokoj v duši, únik před pocitem hanby a ponížení. V díle Had nalezneme různý naturalismus. První typ provázející popis stavů Karoliny

bychom

či psychoanalytického

mohli

zařadit

naturalismu:

k následující

„Vedle

proudu

definici naturalismu

psychologického sociologického

pojímajícího člověka jako více méně pasivní objekt mnohostranného sociálního tlaku sílil v 90. letech proud naturalismu psychologického a psychoanalytického. I v něm se sice uplatňoval zřetel k společenským silám, které formují a deformují člověka; ale hlavní pozornost byla soustředěna na vnitřní život a problematiku člověka, jehož duševní vývoj a vnější jednání bylo primárně určováno ne už mechanismem společenského vývoje, ale především individuálními mezilidskými vztahy.“95 S dalším typem jsme se setkali již v prvním prozaickém díle. Tento typ odpovídá definici naturalistické metody, jak ji známe i z děl ostatních naturalistů hlásících se k odkazu Émila Zoly. Naturalistické výjevy zobrazující syrové výjevy se objevují v díle Had ve spojení náhodných lidí či u popisů surové potyčky. „V tomto celém výjevu bylo něco zvířecího. Karolina vzpomněla si potom ještě často, že ani nejdivočejší rvačky při vesnických muzikách nepůsobily na ni dojmem tak příšerným, děsným, odporným a skličujícím. Bylo v tom něco neskonale špatnějšího a zavilejšího, co křičelo z tohoto výjevu. […] Byl napolo omdlelý a v obličeji všecek zkrvácen. Krev prýštila mu z rány

94

MERHAUT, Josef. Had a jiné povídky. Telč: E. Šolc, 1892, s. 173. JEŘÁBEK, Dušan. Problémy naturalismu v díle Josefa Merhauta. In Literárněvědné studie. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1972, s. 132. 95

44

na čele, stékala mu do vlasův i do tváře a zbarvila i jeho límec.“96 Aleš Haman nazývá toto patologické pojímání člověka v tvorbě Josefa Karla Šlejhara pojmem „pesimistický naturalismus“97, o němž hovoří například ve spojitosti s jeho dílem Kuře melancholik: „Naturalistická je i autorova záliba v patologických obrazech životní krutosti a surové bezohlednosti i bezmocného utrpení panujících ve vztazích mezi lidmi navzájem i k přírodě. Sám však odmítal, aby byl řazen k jakémukoli směru.“98 Výjevy utrpení a bolesti sžírající člověka však nejsou cizí ani Merhautovi, proto bychom kromě psychologického naturalismu měli zařadit také tento typ. V podstatě jde však o jednu naturalistickou

metodu

v různých

proměnách.

Šlejhar

v roce

1894

napsal

v časopise Čas: „Nemám přehledu o moderních proudech literárních, o spory uměleckých teorií se nestarám. Naturalism, symbolism, psychism jsou mi prázdná slova.“99 Stejně tak Josef Merhaut se veřejně nehlásil k žádnému literárnímu proudu, ačkoli víme, že Vilém Mrštík mu byl velkým vzorem. Ale byli to právě Mrštík, Šlejhar, Čapek-Chod a další nevyjímaje Merhauta, kdo vytvořili naturalistická díla v české literatuře. Od prvního povídkového souboru se druhá kniha liší četností dialogů, kterým je dán v díle Had a jiné povídky větší prostor. Nárůst dialogů svědčí také o autorově vypravěčském posunu. Dialogy se odehrávají především mezi hlavní postavou a Králem či Rádlíčkem. U každé postavy se projevuje také mluva spjatá s prostředím, s nímž jsou hrdinové provázáni pevným poutem. Karolina, venkovská dívka, neovládá němčinu, což jí Král vyčítá. Merhaut se také snaží popsat tuto dívku z vesnice pomocí vnitřních monologů Karoliny a ukázat její naivní smýšlení. Její myšlenky však působí nesourodým dojmem. Karolina rozporuplně reaguje na Královo špatné chování, když ho v jedné chvíli omlouvá a zároveň zatracuje. Vnitřní monolog tak nepůsobí moc celistvě. I Rádl v sobě nezapře studenta, u něhož se objevují filozofické úvahy. Nejvíce je diametrálnost projevu pojata u Johana Krále. Král nemění pouze své chování v přítomnosti vyšších vrstev, ale přizpůsobuje tomu i jazyk. Pokud hovoří s Majznerovou či Karolinou, používá moravského dialektu, z něhož přechází v domě svých pánů na plynulou němčinu. Merhaut označuje obecně v knize občas pány jako šviháky. Postava šviháka se v díle vyskytuje zejména v německé společnosti továrnických účetních, židovských právních praktikantů a advokátních koncipientů. 96

MERHAUT, Josef. Had a jiné povídky. Telč: E. Šolc, 1892, s. 51 – 52. HAMAN, Aleš. Trvání v proměně: česká literatura devatenáctého století. Praha: ARSCI, 2007, s. 156. 98 Tamtéž, s. 156. 99 Tamtéž, s. 156. 97

45

Ačkoli Krále jeho pánové zaměstnávají jako lokaje, jeho opovržení nad mluvou prostých lidí je zřejmé. „Prosím ji! Tady se nesmí mluvit moravsky! A voják teprv ne!“ „Proč pak?“ „No, tady je nóbl restaurace. To ona nerozumí. Sem chodí jen oficíři a páni od úřadu.“100 Král kromě němčiny v okruhu studentů chce dát na odiv znalosti cizích jazyků jako doklad jeho inteligence. Například použil slova soaré, čímž si chtěl zakládat na exotickém slově. Student, „strážce správné mluvy“101, se ohrazuje nad Královým projevem. „Zábava se říká, pane Král.“ […] „No tak zábava – já se v tý vaší moravštině tak nevyznám. Tu člověk mluví doma se služebnýma – s pánama, to se ví, jen německy.“102 I pánové v domě Karolinu zlobí moravštinou, jako kdyby byla podřadnější než němčina. Z povídky ovšem můžeme vyčíst, na jakou stranu se vypravěč přiklání. Jeho soucit s utlačovaným dělnictvem mnohdy překročí hranici objektivního popisu.

Kromě povídky Had obsahuje dílo další čtyři prozaické črty. Tyto povídky nevelkého rozsahu oproti povídkám Vrah? a Had navazují na Merhautovy předešlé povídky z díla Povídky. Často se tak setkáme se stejnými motivy, které jsou vzhledem k Povídkám rozvedeny a působí daleko vyzráleji. Je to dáno také tím, že Merhaut sestavil obsáhlejší dílo, ačkoli titulní povídka Had je stěžejní. F. X. Šalda rovněž hodnotí Povídky jako dílo obsahující jednotlivé individuální práce. Co se týče uměleckého vývoje, zastává nicméně jiný názor. Podle Šaldy si získaly větší sympatie jeho první práce: „[…] první jeho práce měly svěžejší, čistší, novější náběhy umělecké, jednotlivé vznícenější partie, mladší a rozsvícenější jednotlivé strany než druhý jeho svazek.“103 Lokalizace povídek v druhém povídkovém souboru se téměř výhradně omezuje na městské prostředí. Všechny povídky se odehrávají v Brně až na povídku Útěk z robotárny, kde se objevuje i venkovské okolí. Pokud budeme také vycházet z analýzy titulní povídky Had, hospodské prostředí zaujímá mezi těmito dvěma světy své místo. Právě v něm se odehrává povídka Není nic!. Malá brněnská hospoda na Cejlu představuje jiné místo než v povídce Had, kde se musí hovořit německy. Hovorový 100

MERHAUT, Josef. Had a jiné povídky. Telč: E. Šolc, 1892, s. 186. Tamtéž, s. 48. 102 Tamtéž, s. 48. 103 ŠALDA, František Xaver. Had a jiné povídky. Literární listy, 1894, roč. 15, č. 10, s. 167. 101

46

jazyk je přizpůsoben postavení mužů, zákazníci se zde baví moravským dialektem. V povídkách je opět dokumentárně líčeno okolí moravské metropole. Tato dokumentárnost spočívá v konkrétních názvech ulic, významných budov a jiných lokalit. Hlavní postava povídky Vrána bydlí na třídě Františka Josefa, vzadu, v její divoké části. Lojzka z povídky Útěk z robotárny pracuje v Brně u stavby velikého činžáku na Hutterském náměstí. Město symbolizuje práci a obživu stejně jako symbol chleba. Popisy Brna v druhém díle dostávají přednostní charakter a z Brna se tím stává středobod celého díla. Okolí líčí Merhaut velice poeticky, čímž dostává popis Brna nový odstín: „Pohled ulicí vzhůru, ke Kolišti, byl v té chvíli nekonečně poutavý. Zcela určitě rýsovaly se v dálce na obzoru, na modrošedém nebi, temné obrysy vížky na vrcholku kasáren špilberských, štíhlý prst svatojakubské věže, směs domů níže a vrcholky domů v popředí. Tam, kde vrcholek Špilberku splýval s obzorem, bylo nebe nadechnuto růžovou záplavou, lehounkou, jako vzedmutou, která se nedrala drze do očí, nekřičela hlubokými barvami… ale jen tichounko rozpínala svoje křídla po samém krajíčku oblohy, tak průhledná, že základní, teď již jasnošedý tón nebes zřetelně pronikal jejím červenavým závojem.“104 Či: „Ke Křenové uprostřed ranních par na modrošedém nebi viselo červené slunce, tkvělo tam jako veliká, rudá koule a vylézalo zvolna nad stromy.“105 Tyto poetické výjevy dosvědčují Merhautův zájem o malířské umění. Jeho kresba potemnělých zákoutí dokazuje, že nemusí působit pesimisticky. Obraz májové vůně teplé a černé noci je toho důkazem. Jeho impresionistická malba však upřednostňuje jiné barvy než malíři tohoto uměleckého směru. Merhaut se v povídkách přednostně zaměřuje na šedé a černé odstíny, které kontrastují se zelenou barvou. Ta se vyskytuje ve spojitosti jara jako symbol života. Porovnejme tyto dvě ukázky: „Holá pole na celé ploše od Šimlovy hospody k Lužánkám a Královu Poli zela šedivě, opuštěně.“106 V kontrastu s pasáží: „A jak se obrátila k Lužánkám, nyní si všimla po prvé, že stromy se tam už zelenají, že je odtamtud slyšet zpěv ptáků, a že na římse sousedního domu dělají si hnízda vlaštovky… Bylo jaro, jaro […]“107 Stejně jako v předešlých povídkách jaro má symbolizovat změnu v něco dobrého. Povídky Není nic! a Předseda Kuratoria se odehrávají v zimním období, naopak povídka Útěk z robotárny v jarním a povídka Druhá žena v letním. Autor také klade důraz na protiklad bílé a černé barvy. Zakotvení v různém časovém období má 104

MERHAUT, Josef. Není nic! In Had a jiné povídky. Telč: E. Šolc, 1892, s. 257. MERHAUT, Josef. Předseda kuratoria. In Had a jiné povídky. Telč: E. Šolc, 1892, s. 283. 106 Tamtéž, s. 294. 107 MERHAUT, Josef. Útěk z robotárny. In Had a jiné povídky. Telč: E. Šolc, 1892, s. 286. 105

47

své opodstatnění. Autor nás městem Brnem provází po celý rok a ukazuje proměnu města v různých etapách s citem pro jeho barevnost. Přestože tyto povídky představují drobné prozaické črty oproti povídce Had, autor i zde klade důraz na psychologickou stránku hlavních hrdinů. V postavě Vrány z povídky Není nic! vymezuje autor typ zlomeného člověka. Tento typ je charakterově blízký typu ztraceného člověka, který jsme popsali v předešlé analýze Povídek, přesto je u obou typů mírná diferenciace. Trillich z Povídek léčí svůj žal alkoholem, vede nezdárný život. Tito hrdinové směřují svůj život do propasti, odkud není již návratu. Zlomený člověk v sobě cítí bolest a smutek. Vrána, smýšlením socialista, na nic nevěří a všemu se posmívá. Za tímto výsměchem se skrývá duše nešťastného člověka. Za jeho zlostí

vůči

vlastní

ženě

můžeme

hledat

podobný

skrytý

smutek

jako v povídkách Malované vajíčko, Píseň o zlé ženě či Bedra. Jejich pocitům lásky a štěstí brání chudoba a pocit zmaru. Těmto dojmům neštěstí jsou vystaveni hrdinové všech pěti povídek. Bolest je však znázorňována v různém světle a autor vymezuje různé typy životních ran. Pavel Škába, student průmyslové školy, je v povídce Předseda kuratoria oklamán a trpí z lásky, vdova Lojzka Klapačová je podvedena a okradena domnělým přítelem. Rudolf Kaška z črty Druhá žena zažívá sice také zármutek z lásky, avšak jiné povahy. Právě poslední povídka Druhá žena působí po psychologické stránce nejvěrněji. Příběh muže, jenž se právě oženil a procitl z domnění, že jeho nová žena přijme vroucně i jeho potomka, v sobě poodhaluje čirou bolest zklamaného muže. Vzpomínky na mrtvou ženu podtrhují intimní charakter této pozoruhodné postavy. Pokud se vrátíme k postavě Vrány, jeho charakter staví autor na kontrastu. Vrána se nechová jako dobrý otec, oproti své ženě nedodržuje křesťanské zásady. Díky jeho prudké povaze říká v nevhodný čas hrozné věci. Velice se rouhá, všecko snižuje, vším pohrdá, vše vyvrací a prohlašuje ustavičně svoje: „Není nic, všecko je veda!“ Vypravěč však mimo jiné líčí i jeho druhou tvář. „Nebyl špatný člověk. O rodinu se staral, svoji povinnost vykonával, srdce měl dobré… ale jeho myšlenky byly otráveny. Dospěl tam, kam se řítí celé tisíce nešťastných jeho soudruhů pod dojmem surového, překotně vtloukaného a špatně pochopeného učení.“108 Vrána nedovedl najít útěchy jinde než v těchto myšlenkách, v nichž vše proklínal a zatracoval. Neměl žádnou radost ze své rodiny, protože viděl u svých dětí kletbu vyděděných. Jeho srdce a city k ostatním byly zahaleny temnou rouškou, na které mělo podíl okolí i jeho socialistická

108

MERHAUT, Josef. Není nic! In Had a jiné povídky. Telč: E. Šolc, 1892, s. 267.

48

ideologie. Psychologický rozbor autor využil i v postavě Vránovy manželky. Postava jeho ženy je propracována s psychologickou nuancí. Utrpení ženy Merhaut líčí s velikou citlivostí postav psychologických próz. Žena se obětuje kvůli lásce k dětem a z čistého milosrdenství je schopná i lhaní. Paradoxy se vyskytují v podobě dvou zlomených duší, z nichž jen jedna nalézá sílu kvůli svým dětem. Merhaut se ve svých dílech zaměřuje na pocity mužů i žen. Z mužského pohledu jde především o milostnou touhu nebo zklamání. Ženy jsou většinou dvojího druhu. K prvnímu řadíme ženy hrající s muži hru (Vrah?, Novinky z města, Jahody, Předseda kuratoria, Druhá žena). Ženy pouze hrdiny svádí, flirtují s nimi, nakonec si vyhledají pro své hrátky někoho jiného. Druhý model se vyznačuje smutnými ženami připravenými o své štěstí smrtí lásky či skutky svého okolí (Bedra, Bolest paní Plenknerové, Není nic!). Právě proto je hrdinka titulní povídky Karolina výjimečná, jelikož si za své trápení může z podstatné části sama. Ovlivnění okolím však má na dívčině neštěstí také nemalý podíl. Stejně tak neobvyklou postavu tvoří Rudolf Kaška. Tento model zapadá spíše do intimnější typologie ženských postav než mužských. Téma lásky je spojeno s motivem smrti, jelikož hrdinové milují z čisté lásky pouze domnělou iluzi nějaké bytosti (Král, slečna Fany z Předsedy kuratoria) nebo své milované mrtvé (Lojzčin manžel či Kaškova manželka). Václav Navrátil se věnuje diametrálnosti lásky a smrti. „Jak v rovině obecného chápání lásky, tak i při jejím ztvárnění v literatuře jsme svědky toho, že láska si v sobě nese smrt obsaženu. Jeden z ohlasů na lásku reflektuje její dialektičnost. Milované věci umírají. Láska je tušením věčnosti a přitom nenávratně pomíjí. Zde se ukrývá další paradox. V lásce existuje smrt i věčnost. To způsobuje tragický charakter každé lásky. Láska je ze své podstaty nešťastná a dialektická.“109 Pokud srovnáme v povídkách, zda převažuje téma lásky či smrti, zjistíme, že tyto dva elementy mají stejnou hodnotu. Motiv smrti nalezneme v povídkách Had, Útěk z robotárny a Druhá žena. Toto početné zastoupení daného prvku se projevuje více ve druhém povídkovém svazku. Obdobně je tomu i u motivu víry. V povídce Není nic! vystupuje jako protiklad Vránovy nevěřící osobnosti jeho křesťansky založená manželka. Hospodou se na Štědrý den nese hříšná vůně masa, ačkoli hostinský drží půst. Víra v boha se promítá také v povídce Druhá žena i s láskou mezi mužem a ženou. Jejich láska je tak zpečetěna před bohem v kostele a přetrvává nadále i po smrti ženy v Kaškově srdci. V díle se prolínají motivy smrti, 109

NAVRÁTIL, Václav. O smutku, lásce a jiných věcech. Praha: Torst, 2003, s. 283.

49

lásky, víry společně s paradoxy. Merhaut tak přenesl téma lásky mezi milenci i do psychologické a náboženské sféry. Opakující se motiv dvojí tváře nalezneme v povídce Předseda kuratoria. Tato povídka připomíná jakýsi výsek z povídky Vrah?. Šťastný hoch Škába, jehož vypravěč tak sám nazývá, je „štíhlý hoch červených tváří, načechraných černých vlasů, černých očí, s hedvábným knírkem nad zdravými, malými rty.“110 Společně s Pavlátem sdílí opojení nad slečnou, u které bydlí. V obou rodinách si svých hostů zprvu váží, jelikož mají nakročeno k slušnému a hlavně výdělečnému zaměstnání. V popisu dívčiných očí vytušíme opět cosi tajemného. Stejně jako Pavlát je Škába dívkou pohlcen. V očích této 16leté dívky spatřuje hoch něco hříšně mlsného. Čtenář si může domyslet, že dívka nemá již čistou duši dítěte a hraje se Škábou pouhou hru jako dívka z povídky Vrah?. To hříšné opojení zmizí vzápětí, kdy je dívka přistižena s předsedou kuratoria, šlechticem Winterfeldem, urozeným mužem z německé bavlněné šlechty brněnské. Tento německý šlechtic stejně jako pán z povídky Kůň si neváží svých podřízených. Winterfeld využívá svého výsadního postavení za účelem manipulace. V povídce tak opět nalezneme opovržení nad měšťáky. Ti jsou zde zobrazováni ve dvojí podobě. První typ je líčen s ironickým podtextem dokonalého šviháka. Druhý jako představitel ošidných bohatých pánů těžících ze svého postavení. „Věřila, bláhové dítě, všem pochlebujícím a ohnivým slovům městských hostí neprohlédajíc, že se za růžovými závoji těch krásných řečí, poklon a oslav tají u všech škaredá obluda měšťácké vášně, číhající na neposkvrněné, vábné a pikantní panenství šestnáctileté vesničanky.“111 Předseda kuratoria a ostatní Merhautovi šviháci přiživují svou pýchu okouzlením prostých slečen. Jejich flirty bývají podřízeny pouze tělesným pudům či prosté zábavě. Setkáváme se tak s triem postav: nešťastně zamilovaný chlapec, dívka hrající lásku na obě strany a vysoce postavený muž. Přestože Pavlát i Škába či Rádl mají zajištěnou budoucnost, v boji o dívku vyhrávají měšťáci. 112 Sociální téma nalezneme v povídkách Není nic! a Útěk z robotárny, kde se objevují postavy dělníků. Vrána pracuje jako tkadlec v továrně. Tkalcovský průmysl byl v Brně obživou pro mnoho lidí, mnoho z nich však skončí svůj život na „dravou,

nenasytnou

a

neodbytnou

nemoc“113,

souchotiny.

Bída

dělníků

z továrnického prostředí kontrastuje s životem a blahobytem bohatých měšťanů. 110

MERHAUT, Josef. Předseda kuratoria. In Had a jiné povídky. Telč: E. Šolc, 1892, s. 279. MERHAUT, Josef. Had a jiné povídky. Telč: E. Šolc, 1892, s. 32. 112 Ačkoli Král není vyloženě postava měšťáka, snaží se tak svým jednáním působit. 113 MERHAUT, Josef. Předseda kuratoria. In Had a jiné povídky. Telč: E. Šolc, 1892, s. 275. 111

50

Poměry na Moravě v 80. a 90. letech byly z hlediska sociálního a národního daleko palčivější než v Čechách. Silně rozvinutý průmysl – především textilní – byl v německo-židovských rukou. Zejména dělník v Brně byl hmotně zcela závislý na svém zaměstnavateli. I šlechtic Winterfeld je popsán jako člověk vděčící za svoje erby pokladnám naplněným z výdělků z vojenských dodávek a z mozolů souchotinářských tkalců. Autor dokonce využívá mravní myšlenky v závěru za účelem uvědomění si podstatného problému těžké práce dělníka: „Byly to slzy, jakých tekou u nás celé potoky. Slzy otroka, který poprvé v životě chápal, jak těžké okovy celým generacím nevinných lidí věší na nohy onen dav velkopanských Winterfeldů, kteří berou jejich práci, jejich myšlenky, jejich zdraví i jejich ženy, a v odměnu za to nechají v otráveném vzduchu umírat – souchotinami.“114 Kontrast života chudých a bohatých je zachycen v povídce Útěk z robotárny, kde je dokumentárně líčen život chudých a bohatých jakoby oddělený branou stavby velikého činžáku na Hutterském náměstí, kde Lojzka pracuje. V kontrastu stojí park Lužánky jako idylické místo pro vyšší vrstvy. Procházky v Lužánkách se týkaly zejména dětí s chůvami a matkami, vojáků s chůvami, milých slečinek s paraplíčky a naparáděnými kloboučky nebo mladých pánů. „Tak tu bylo veselo a pěkně. Život a láska, jaro a mládí, radost a volnost smály se tu na lidi, zapřažené otrocky do těžké práce u červených cihel, dusivého vápna a odporného stavebního prachu, který padal do očí, do vlasů, do tváří, na šaty i na plíce.“115 Radost ze života je zde v protikladu s namáhavou prací dělníků. Kontrast nižší sociální vrstvy a buržoazní společnosti má za následek i depresivní Vránovy stavy. Pouhá myšlenka na Kavkovu přádelnu, kde pracuje, v něm vyvolává chorobné stavy. „A v ten pohled mu padla také budova, ohromná, začernalá budova Kavkovy přádelny napravo. Pod šedivým nebem, ve vlhkém vzduchu nemrazivého večera, rýsoval se tento kolos příšerněji než protější trestnice. […] A vztek, veliký a lítostivý vztek ho zabodal u srdce. Do těchto zdí chodí otročit, na tyto zdi je přikován se svojí bídou, se svojí dědičnou, zatracenou bídou. Zde ho vysávají, zde tyjí z jeho krve, zde se na ně dře, aby mohli hodovat, světa užívat, peníze vyhazovat. […] Ach byl nešťasten... a oni, tam ti, jsou vinni jeho neštěstím.“116 Merhaut se zaměřuje na sociální podmínky města Brna nejen svou aktivní účastí v reálném životě, ale v povídkách nalezneme i subjektivní pohled autora na tento problém. V dílech vytvářel ponuré obrazy sociální, morální i národní

114

MERHAUT, Josef. Předseda kuratoria. In Had a jiné povídky. Telč: E. Šolc, 1892, s. 295. MERHAUT, Josef. Útěk robotárny. In Had a jiné povídky. Telč: E. Šolc, 1892, s. 281. 116 MERHAUT, Josef. Není nic!. In Had a jiné povídky. Telč: E. Šolc, 1892, s. 271. 115

51

bídy. Dušan Jeřábek ve stati o naturalismu navíc dodává, že: „V řadě typicky naturalistických prací nabýval sociální a národní akcent přímo protestního smyslu. Český naturalismus tak nejednou překročil teoretickou zásadu autorovy objektivistické nezúčastněnosti na osudech zobrazovaných hrdinů.“117

Kontrasty se netýkají pouze majetkových rozdílů brněnských obyvatel, ale také naturalistických popisů provázaných s obraznými pasážemi, které mnohdy hraničily v prvním povídkovém souboru až se sentimentálností. Pro Merhauta jsou typické konce mající zalíbení v protikladech. Autor spojuje zdánlivě nespojitelné. Mrtvola psa a májové slunce, které červeně září na bílou zeď hřbitova, nezmírňují hořký konec, ba naopak umocňují pocit tragičnosti. V povídce Není nic! nalezneme věrohodnou pasáž odpovídající dokonale naturalistické definici pudů. Otec ke svým dětem cítí pouhý pud společný pro všechny bytosti i zvířata obecně. Kromě symbolu alkoholu jako zkázy se navíc setkáváme v druhém svazku s duchařskými prvky. Detektivní pasáže z povídky Vrah? vystřídaly scény mysteriózní uplatněné v povídkách Není nic! a Druhá žena. Ačkoli je naše pozornost věnována především společným znakům všech povídek, docházíme k názoru, že povídky nabízí více originality, než by se na první pohled mohlo zdát. Nesdílíme tak Šaldův názor na to, že povídky nepřináší s druhým titulem nic nového. Povídky ustalují svoji formu a směřují k zakončení v podobě třetí povídkové knihy Černá pole. Výjimkou z Merhautových typických dlouhých popisů je povídka Předseda Kuratoria, kdy hrdinovo pátrání graduje, aniž by se vyskytovaly dlouhé popisy, a tato povídka tak může asociovat povídku Vrah?. Zbývající čtyři povídky díla Had a jiné povídky jsou vyprávěny v er-formě. Oproti první knize je dán větší prostor dialogičnosti. V důsledku rozvinutí slovních projevů postav je pozornost orientovaná k mluvě.

Král

mluví

s Karolinou

nebo

podřízenými

moravským

dialektem,

zatímco s bohatými pány využívá němčinu. V tomto střídání můžeme vypozorovat, jak fungovala v Brně jazyková rozdílnost němčiny a moravského dialektu na základě nižší a vyšší sociální vrstvy. Druhé prozaické dílo Had a jiné povídky potvrdilo, že literatura na Moravě na konci 19. století má v Merhautovi svého čelného představitele. Autor dokumentárně zachycující

městské

prostředí

společně

117

s jeho

obyvatelstvem

ukázal

Brno

JEŘÁBEK, Dušan. Problémy naturalismu v díle Josefa Merhauta. In Literárněvědné studie. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1972, s. 130.

52

v jeho realistické podobě. Merhaut vykreslil dobu tvrdého nástupu buržoazie a jeho dopad na prosté lidi ve zvlášť vyhrocených brněnských podmínkách. V jeho díle nalezneme ovšem i jiná témata jako například lásku v mnoha variantách. Nejedná se zde už o lásku sentimentální, jako tomu bylo v předešlém díle Povídky (Intimní povídky), ale Merhaut dokázal, že mu kromě rozsáhlejších próz (Vrah?, Had) nejsou cizí ani uzavřenější intimní příběhy.

53

Televizní inscenace Karolina aneb Příběh za starých časů V roce 1979 byla natočena podle Merhautovy knižní předlohy povídky Had televizní inscenace pod názvem Karolina. Televizní film Karolina s podtitulem Příběh za starých časů se zasloužil překvapivě o větší pozornost kritiky než jeho původní zpracování. Dostalo se mu relativně značné kritické pozornosti tisku. Autor scénáře a zároveň

režisér

Vojtěch

Štursa

obsadil

do Merhautova

příběhu

herce

z jihomoravských divadel. Snaha přenést do díla moravského ducha však byl potlačen negativními ohlasy a mnohdy i zdrcující kritikou. Nepříznivý dojem z celého díla měla například dnes velmi uznávaná filmová kritička Mirka Spáčilová, která upozornila na tenkou hranici dělící film od sladkobolných příběhů: „Nechybělo mnoho, aby brněnskou inscenaci považovali diváci za ochotnickou parodii na sentimentální příběhy ‚červené‘ knihovny.“118 Umírněnější názor podával posudek Františka Schildbergra, jenž dílo označil jako solidní průměr: „neboť dramatizace si evidentně dala vnutit v lecčems epický rytmus Merhautovy prozaické předlohy a zcela určitě by dílu prospěla větší koncentrace na prohloubení vnitřních, psychologických motivací jednajících

protagonistů.“119

Zdeněk

Roubíček

zastává

podobný

názor

jako Schildberger. Podle Roubíčka si dramatizace vzala z příběhu zejména milostnou linii mezi Karolinou a Johanem Králem. Roubíček odkázal na její umělecky vyzrálejší a hlubší zpracování Merhautovo. Na druhé straně k nejpřijatelnějším hodnotám podle něj patří výkony obou představitelů Sylvie Nitrové (Karolina) a Ladislava Lakomého (Král), v čemž se neshoduje se Spáčilovou, podle níž herci doplnili patetický text dramatickými gesty, která komorní atmosféře příběhu neprospěla. Vojtěch Štursa vytvořil jiné zakončení příběhu, než má povídka Had, kde hrdinka spáchá sebevraždu. Autor dramatizace zvolil méně drastický konec, kdy dochází k pouhým naznačeným úvahám o sebevraždě. I přes nepříznivé ohlasy filmové adaptace odkazují recenzenti k Merhautovi a k přínosu jeho práce.

118 119

SPÁČILOVÁ, Mirka. Dva výlety do historie. Svobodné slovo, 1980, roč. 36, č. 189, s. 5. SCHILDBERGER, František. Poznámky ke Karolíně. Brněnský večerník, 1980, roč. 11, č. 162, s. 2.

54

Černá pole. Brněnské obrazy Třetí povídkový svazek s názvem Černá pole s podtitulem Brněnské obrazy vyšel v roce 1896. Dílo Černá pole završuje Merhautův povídkový triptych čtyřmi povídkami: Bahnitá luka, Otrávená krev, Tragédie malého člověka a Píseň práce. Merhaut zakončil svá povídková díla s tematikou hořkosti a tíhy, jež provázely hrdiny celé tři soubory. Tímto dílem také završuje svoji pesimistickou pouť naturalistického povídkáře. Z analýzy nám vyplyne, že tuto cestu opouští již v této knize. Tři ze čtyř povídek totiž obsahují i příslib naděje v lepší budoucnost postav. Recenze předchozího díla se rozcházely v jeho hodnocení, avšak připomeňme si, že převládaly kladné ohlasy; třetí Merhautův svazek byl přijat kritikou daleko příznivěji než knihy Povídky a Had a jiné povídky. Dokonce i F. X. Šalda, čelný kritik Merhautových dřívějších próz, nalézá pro tyto prózy sympatie. V Šaldových dřívějších recenzích byla nedůvěra v Merhautův umělecký talent. V díle Černá pole je pro něj stále Merhaut člověk zemitý, člověk naturálný, člověk zapuštěný do kořenů pudů a podvědomé kalné myslivosti jako v předešlých prózách, avšak až ve třetím díle Merhaut zúročil podle Šaldy svoje umění naplno: „Ale nikde nedovedl posud notu tu vyzpívat tak plně, tak hrdelně, tak rozlitě, jako v tomto svazku. Všecky práce jsou tu podloženy hromadnou vrstvou, těžkou vrstvou elementárnosti rodové, dědičné, lidové, hromadné.“120 Šalda se zaměřuje na jeho dvě povídky Bahnitá luka a Píseň práce. Je s podivem, že řada recenzí se zabývala pouze nejrozsáhlejšími povídkami Merhautových knih a vynechala při svém posudku autorovy drobnější prozaické črty, jež jsou pro něho charakteristické. Jistý posun v Merhautově literárním vývoji spatřuje v díle Černá pole i anonymní kritik v recenzi Rozhledů. Nutno ovšem dodat, že kritik se seznámil do té doby pouze s povídkou Had, ve které podle něho byla demonstrována sociální patologie objektivní technikou. V díle Had se podle něj autor projevil jako plnokrevný naturalista. „Všecka síla autorova vyčerpávala se tam na předvedení tohoto procesu po jeho věcné, hybné, dramatické stránce. Kreslil ne z nitra, ale zvenčí, odtud i dikce jeho byla, jak se říká, hladká a plynná, tj. rychle hnaná, čítající jen kontury děje a profily postav. Ale bylo něco svalnatého, krevnatého, prudkého v celé té práci, něco, co ukazovalo na energický, útočný talent. Tomuto rysu energie u p. Merhauta přičítám zásluhu 120

ŠALDA, František Xaver. Černá pole. Brněnské obrazy. Literární listy, 1898, roč. 19, č. 2, s. 30.

55

o umělecký pokrok, jejž nejnovější kniha jeho jeví.“121 Až v této knize spatřuje Merhauta jako autora schopného psychologického a náladového prokreslení. Můžeme se pouze domnívat, zda by měl stejný názor po přečtení všech tří povídkových souborů. Z předešlých analýz jsme zjistili, že Merhautovi nebyla nikdy cizí psychologická charakteristika jeho postav. Zde se ovšem setkáváme s problémem, že pokud vychází recenzent pouze z povídky Had, nestojí jeho teorie o uměleckém pokroku na pevném základě. Ztotožňujeme se s názory A. Procházky, F. X. Šaldy, že psychologická analýza postav z povídky Had je často zastřena. Na druhé straně nemůžeme vyloučit fakt, že nalezneme povídky po psychologické stránce propracovanější (Vrah? Krvavý chléb, Kůň, Druhá žena aj). Kritik v recenzi Rozhledů tvrdí, že jsou upřednostněny stavy spíše fyzické než duševní. Právě tento nedostatek tkví podle něho v povídce Otrávená krev. Nelze se tedy ztotožnit i s tímto dalším názorem. Psychický rozklad člověka byl popsán v mnoha povídkách, v třetím díle je destruktivním hrdinou Fikar z povídky Tragédie malého člověka. Bořivoj Prusík se v úvodu své recenze v Lumíru doznává, že nemá ponětí o literárních počinech Josefa Merhauta, ani o autorovi samém. Prusíkova recenze tak není ovlivněna úsudkem o předešlé autorově tvorbě. V díle Černá pole oceňuje tematiku „české věci“ v Brně. Poměry v Brně jsou vylíčeny skrze jejich obyvatele a ani vůči těmto postavám nešetří kritik chválou. „Je to jedna z těch dobrých knih, které na životě jednotlivých drobných lidí odhalí vám šeré poměry celku.“122 Právě tíživá situace sužující moravskou metropoli je v tomto titulu stěžejním tématem. Prusík tak nevyčítá Merhautovi tematiku knihy, ale v její opravdovosti a vážnosti spatřuje spíše překážku, která by mohla nastat v prodeji knihy. Obavy se týkají zejména možné nudnosti, již by kniha mohla vzbudit u čtenářů a mohla by je tak odradit. „To zmítání se těl a duší, ty boje za myšlenku, to lapání se stébla jsou věci až příliš nudné pro čtoucí inteligenci. Z brněnských poměrů dalo by se napsat něco o hodně lepšího: nějaký pikantní román z bohatších tříd továrnických, dala by se na to obálka s pikantním obrázkem a mohla by se tisknout hned třeba čtyři vydání najednou…“123 Je pozoruhodné, že to, co oceňoval Arnošt Procházka, Prusík přehodnocuje. Zatímco Procházka spatřoval v Merhautově látce originální pojetí sociálních problémů, jež odlišuje autora od jiných spisovatelů sladko-banálních příběhů pokleslé literatury,

121

D. Josef Merhaut: Černá pole. Brněnské obrazy. Rozhledy, 1897, roč. 6, č. 22, s. 1042. PRUSÍK, Bořivoj. Josef Merhaut, Černá Pole. Brněnské obrazy. Lumír, 1897, roč. 26, č. 1, s. 83. 123 Tamtéž, s. 83.

122

56

Prusík Merhautovo pojetí považuje za možný příznak autorovy stagnace. Můžeme si zde položit otázku, koho myslí tou čtoucí inteligencí? Pokud má na mysli sortu čtenářů, kteří by si vybrali spíše pikantní román odpovídající Procházkově teorii, pak tyto čtenáře vyloučíme z četby všech Merhautových povídkových svazků. Další anonymní recenzent se ve Zlaté Praze přiklání ke stejnému názoru: „Jedno je smutné: že kniha nebude se mnoho číst. Je příliš vážná, a té pikantnosti, která se o překot dnes hledá, a ku které by snad právě poměry brněnské poskytovaly látky, té v knize Merhautově není…“124 Z recenze cítíme lítost nad možným čtenářským propadem. „Pravdivá a proto smutná kniha o zbahnilé duši, o těžké, černé krvi jedinců a pak o zbahnilé duši té masy, která dohromady dělá Brno. Je to smutná kniha poměrů brněnských, je to kniha o dvojím boji našich lidí: o boji s roztaženým a nadutým němectvem, a o boji se zaslepenou internacionálou. To jsou zadní dekorace knihy; mezi nimi a rampou vystupují osoby čtyř povídek. Jedna za druhou před vámi prodírá se těžkými procesy duševními, zoufale se rvouc se surovými poměry, do kterých tam na brněnské půdě byla hozena.“125 Jako by téměř všichni recenzenti s lítostí předpověděli nevelkou čtenářskou životnost děl. V dnešní době patří Josef Merhaut k téměř

zapomenutým autorům.

Děje se tak

v neprospěch

mnoha čtenářů,

kteří se zajímají o společenskou situaci v Brně na konci 90. let 19. století. Merhautovy povídky neodpovídají historické próze, avšak podávají dobové svědectví skrze hrdiny žijících v česko-německém prostředí.

V první povídce nazvané Bahnitá luka hlavní hrdina přijíždí za prací z Prahy do Brna naplněn ideály o lepší budoucnosti. Vydává se na nejistou cestu za chlebem jako Karolina z povídky Had. Jejich shodné naděje a sny o lepší budoucnosti se střetávají s daleko střízlivější realitou, než jakou čekali. Filous je hnán do Brna kromě práce také představou o naplnění vlasteneckých ideálů, s jakými hodlá v tomto poněmčeném městě bojovat. S nejlepšími úmysly přijíždí Filous, budoucí bankovní úředník, pracovat národně a sociálně. Tento idealistický plán lze také považovat za jakousi mravní očistu, jelikož se dozvídáme, že hoch v Praze vedl zhýralý život. První den ovšem potkává děvče Žany a jeho původní plány jsou změněny tělesnou vášní. Filous pomalu zapomíná na svoji snahu vlastenecky se angažovat.

124 125

Anonym. Josef Merhaut: ČERNÁ POLE. Zlatá Praha, 1898, roč. 15, č. 1, s. 43. Tamtéž, s. 43.

57

Ačkoli si s dívkou zařídí společné bydlení a nic by nebránilo jejich lásce, Filous je stále nespokojen a nezažívá pocit štěstí. Rozsáhlým líčením života a celého města se stává nejen tato povídka, ale celá autorova povídková tvorba kronikou brněnského života devadesátých let. Již v souboru Had a jiné povídky zaměřil Merhaut svoji pozornost primárně na město Brno a v díle Černá pole v této tendenci pokračuje. Brněnské prostředí je vedle postav nedílnou součástí Merhautovy povídkové tvorby. Právě díky popisu moravské metropole si vysloužil Merhaut označení „moravský povídkář“. V Brně vládly v druhé polovině 19. století složité nejen hospodářské, ale i národnostní poměry, které se výrazně promítaly do politického života. Brno také poznamenalo zavedení dualismu. Celkový ráz veřejného a politického dění ve městě určuje německá liberální buržoazie. Ta ovládala správu města a měla v něm vedoucí politické postavení. Pokud se do služeb města dostal člověk českého původu, vyžadovala se nejen znalost německého jazyka, ale také německé vystupování. S touto skutečností se setkáváme i v Merhautových povídkách. V díle Černá pole boj češtiny s němčinou provází zejména povídky Bahnitá luka a zvláště drobnou prozaickou črtu s názvem Otrávená krev. Autorův barvitý popis prostředí

v povídce

Bahnitá

luka

spoluvytváří

uměleckou

hodnotu

díla,

přičemž vyvracíme tvrzení Huga Sáňky, jenž tvrdí: „Román má však porušenou stavbu, poněvadž podrobné líčení Brna za prvních dnů Filousova pobytu se rozrostlo na polovici díla.“126 Sáňka si ovšem tímto tvrzením protiřečí, jelikož na druhé straně vyzdvihuje povídku Had, kde při líčení prvních dní Karolinina příjezdu bylo též zdůrazněno líčení Brna. Sáňka kritizuje v povídce Bahnitá luka to, co vyzdvihuje u povídky jiné. „Kromě tří menších próz vyniká především Had, který je vlastně již svým rozsahem román. […] Román je naturalistický obraz brněnských poměrů, plný dialektických a drsných slov i německých výrazů. Přesto však dovedl Merhaut nakreslit skvělé náladové obrazy města.“127 Kromě povídky Vrah? a Had i povídky Bahnitá luka a Píseň práce vynikají svým rozsahem. Dovolíme si proto nesouhlasit s tvrzením Sáňkovým, jelikož podtitul díla Brněnské obrazy je dobře odůvodněný. V povídce se setkáváme s popisem šedého průmyslového města, kde obraz Brna působí temným dojmem: „Potom už vylezl na Špilberk […] a maje jej konečně pod sebou rozestřený celý, hltal očima i celou duší všecky jeho barvy, křivky, podivnosti, stíny i světla.

126

SÁŇKA, Hugo. Josef Merhaut. Ke 100. výročí narození. Adamov u Brna: Adamovské strojírny n. p., 1963, s. 9. 127 Tamtéž, s. 9.

58

Neznaje ničeho z těch podrobností na obraze Brna, očima přelétl daleké i blízké věže i střechy, prorvy ulic i strakaté skvrny předměstí mezi poli a zahradami − a utkvěl konečně dlouhým pohledem k východu. Proti rozehřátému slunci, tvrdě vypjaty, pněly tam komíny brněnských továren, menší a větší, v chumáči i rozstříknuté, všecky černé a mrzuté. Černé chumáče prvního dýmu vylézaly z nich a těžce se slévaly, převalujíce se přes okraje špinavých jícnů, slepené v jednu hmotu, která padala a obracela se dolů, ale potom zvednuta a roztržena proudem vzduchu vzepjala se a plula v černých mračnech vzdorně proti slunci.“128 Merhaut se nesoustředil pouze na pohledné lokality v Brně či na významné památky města. Jeho přínos týkající se brněnského popisu spočívá v realistickém zobrazení všedního života včetně ponurých výjevů továren. Nárůst průmyslové výroby přitáhl v druhé polovině 19. století do města i větší počet zaměstnanců. „Politický a stavební rozvoj města Brna byl umožněn a zároveň provázen mohutným vzestupem průmyslové výroby, zvláště vlnařského průmyslu. […] Především tomuto odvětví textilního průmyslu děkovalo město za to, že se v druhé polovině 19. století stalo průmyslovým centrem první velikosti nejen v českých zemích, ale v celém Rakousku a jemu také vděčilo za přiléhavé epiteton užívané až do první světové války, ‚moravský či rakouský Manchester‘ […] Nutným důsledkem všech těchto skutečností a charakteristickým rysem brněnské vlnařské výroby byl urychlený přechod k továrnímu průmyslu, který byl provázen jak postupným zánikem maloživnostenské řemeslné výroby, tak i růstem počtu námezdního dělnictva průmyslového proletariátu.“129 Na tovární prostředí pohlíží autor jako na místo těžké práce, díky níž si němečtí vlastníci žijí nad poměry. Brněnské obrazy nejsou monotónní a nevýrazné, právě naopak. Potemnělé město vnímáme skrze jeho tmavé barevné odstíny. Pro Merhauta byla barevnost důležitým prvkem pro zachycení nálady města. Tato malířská tendence byla zdůrazněna i v předchozím svazku Had a jiné povídky, v díle

Černá

pole

se

impresionistické

cítění

projevuje

s větší

intenzitou.

Například je zde více rozvíjen kontrast bílé a černé barvy. Bílá barva byla v díle Had a jiné povídky spojena například se sněhem či se svatbou, černá symbolizovala temnotu, prach a špínu města. V díle Černá pole autor zvýraznil skrytý význam těchto barev známý již ze středověku. Bílá barva podtrhuje nevinnost a čistotu postav, zatímco černá je spjatá se zánikem a smrtí nebo s něčím neblahým. Autor se však zaměřil i na spojení černé a červené barvy. Téměř všechny povídky se odehrávají v letních měsících. 128 129

MERHAUT, Josef. Bahnitá luka. In Černá pole : brněnské obrazy. Praha: J. Otto, 1896, s. 38. DŘÍMAL, Jaroslav – PEŠA, Václav a kol. Dějiny města Brna II. Brno: Blok, 1973, s. 18.

59

Červená barva se objevuje ve spojení s obrazy zapadajícího slunce zvláště v popisu okolí Černých polí. Tato barva představuje zároveň v díle touhu a vášeň spojenou často se symbolem krve. Bílá, černá a červená se prolínají v celé povídce. Bílá a černá barva vystihují zároveň charakteristiku některých postav, Merhaut tak barvy využívá například ve spojení „černý pán“. „Máří Majdaléna! Byla v černých šatech, celá černá, jenom na svém černém krajkovém kloboučku měla ty prokleté vlčí máky, které tolikrát a tolikrát už proplétaly se v černých jeho snech. A na rtech zase červená, na lícních kostech zardělá, celá jaksi hrála tou těžkou a vyzývavou harmonií černé barvy s rudou, která se Filousovi vždycky tolik líbila. […] Něco hříšného a tělesného, pouze tělesného, neprodchlého duší, dýchalo z barev jejího těla i šatů, křičelo z celého jejího zjevu. […] Jaká byla svůdná ve své hříšnosti, jak bouřila se v něm krev při tomto pohledu.“130 Barvy tak nabývají v díle Černá pole čím dál většího významu. Pokud jsme spatřovali podobnost mezi postavou Karoliny z povídky Had a Filousem z povídky Bahnitá luka v jejich idealistických snech o moravském městě, nalezneme jistou paralelu i v jejich osobnosti. Ačkoli Karolina je hnána do města z jiných popudů nežli Filous, oba protagonisté patří k bytostem toužícím po štěstí, kterým ale brání v cestě jejich nevyrovnané emoce. Ve výkladu postavy Karoliny se shodujeme s názorem kritiky, že psychologická analýza není mnohdy propracovaná. Důvody náhlých změn v jejím chování jsou často zastřeny a působí iracionálně. Karolina si totiž neustále protiřečí o Králově povaze stejně jako Filous o povaze Žany. V tomto bodě můžeme zpozorovat druhý společný znak. Avšak Filousovo chování má oproti Karolině jistou motivaci. Jeho charakter odpovídá popisu ztraceného člověka: „Neradostné, tmavé to bývaly dni. Prachem a špínou po takových nocích svrbívalo ho tělo a prach i špína slévaly se v jeho duši v bláto ošklivosti… ošklivosti samého před sebou.“131 Z charakteristiky ztraceného člověka pramení také nešťastná povaha jedinců. V jeho osobnosti nalezneme ovšem snahu změnit nepříznivý stav k lepšímu. Filous stejně jako další hrdinové Černých polí se snaží se svým nešťastným osudem něco udělat. Kromě povídky Tragédie malého člověka jejich úsilí není marné, což svědčí o výrazné změně oproti souborům Povídky a Had a jiné povídky. Pesimistické zakončení dřívějších povídek se mění s třetím svazkem v optimističtější vyznění.

130 131

MERHAUT, Josef. Bahnitá luka. In Černá pole : brněnské obrazy. Praha: J. Otto, 1896, s. 140 – 141. Tamtéž, s. 18 – 19.

60

Vyvracíme zde ovšem další tezi Huga Sáňky, jenž připodobňuje Filouse k Merhautovi. „Ve Filousovi líčil Merhaut vlastně sebe. Filous není již jen bytost smyslová, nýbrž rozumová, která uvažuje a na níž útočí dojmy čichové, zvukové i zrakové.“132 Autobiografické prvky jsme nalezli již v první povídce Vrah? u postavy Pavláta. Ovšem Pavlát či Filous mají zřejmě společné s autorem pouze to, že je spojuje touha odjet do Brna a pracovat tam. Společné znaky lze ovšem hledat u Merhautových postav. Tyto dvě postavy, Pavlát a Filous, společně s postavou Škáby z povídky Předseda kuratoria vykazují jisté známky podobnosti. Společný rys těchto hochů spočívá v pudové oblasti. Jejich chtíč brání racionálnímu myšlení a jednání. Vlivem her mladých dívek chlapci ztrácí logický úsudek. Tato hra nedopadne dobře ani v případě Filouse. Ačkoli dosáhl svého cíle, zdá se být stále nešťastným. V jeho osobnosti stále totiž koluje krev nespokojeného člověka, jehož jsme nazvali ztraceným. Z Filouse se nestává ztracený člověk postupně, tyto zárodky nezdravého života jsou popsány již před jeho příjezdem do Brna. Jeho snaha po očistě se stále prolíná s hýřivým životem v hospodském prostředí a odkládáním vlastenecké práce. Jako by se jeho osobnost neustále rozmýšlela, jakou cestou se vydá. Mladý člověk s vizí národní a společenské práce je chycen do fatalistické sítě. Filousova osobnost svádí zápas mezi rozumem a vášní. Psychologický rozbor hrdinova boje líčí autor v povídce Bahnitá luka s intenzivními dojmy. F. X. Šalda oceňuje na Merhautově povídce, jak obratně si autor poradil s vylíčením přerodu duševních procesů. „A autor mistrně vystihuje všechny ty nitě, to předivo hmotných dojmů, smyslového dráždění, sensitivní pasivity, které se mu zadrhuje stále více kolem hrdla, které přes něho přerůstá, obroste a svine ho celého. Merhaut je hlavně v Bahnitých lukách básníkem smyslových dojmů, elementárních pocitů, dusných atmosfér a těžkého, kalného útoku ústředí vůbec, jakých málo.“133 Filousova postupná ztráta iluzí souvisí s povahou „nezdravého“ člověka sužovaného chorobnými myšlenkami, které pociťuje většina Merhautových hrdinů. Tyto myšlenky jsou spojovány s naturalistickými vlivy působícími na postavy: „Zděděná, vilně těžká, černá krev pobouřeného mláděte vztekala se v jeho žilách.“134 Filouse ovládá pudová přitažlivost stejně jako ostatní hrdiny. Hrdina je sužován horečnatými stavy vášně: muka, nepokoje, touha, chorobně utkvělá v rozdrážděném mozku, žárlivost. V důsledku tlaku rodových dispozic a svého okolí jsou jedinci 132

SÁŇKA, Hugo. Josef Merhaut. Ke 100. výročí narození. Adamov u Brna: Adamovské strojírny n. p., 1963, s. 9. 133 ŠALDA, František Xaver. Černá pole. Brněnské obrazy. Literární listy, 1898, roč. 19, č. 2. s. 31. 134 MERHAUT, Josef. Bahnitá luka. In Černá pole : brněnské obrazy. Praha: J. Otto, 1896, s. 220.

61

vystavěni škodlivým myšlenkám, jež mají neblahý důsledek na jejich chování. Filous zde zažívá mnohdy zklamání, aniž by mělo patřičné logické odůvodnění: „Všecko mu dýchalo zkaženou, zakyslou vůní, i jeho myšlenky se mu protivily, i celý jeho život a Brno se mu nejvíc protivilo! […] nečistá byla ta jeho zlost.“135 I přestože má zásluhu na očistě jiného člověka, on sám nepovažuje svůj čin za nic jiného než za oběť. „Jako odsouzený do žaláře, jako hříšník, který se štítí… a přece tuto cestu nastupoval dobrovolně, hnán na ni umíněným chtěním, které už nebylo ani láska, ani vášeň, ale chorobné motání mladého, horečně rozpáleného mozku…“136 Merhautovi hrdinové tak nezažívají nikdy pocit dokonalého štěstí, jako by byli předem odsouzeni k nešťastnému životu. Tato predestinace je narušena pouze u mála jedinců. Václav Dresler nahlíží na těžký boj jedince s jeho okolím a touhu po očistě takto: „Vytýkalo se Merhautovi, že jeho knihy nejsou zábavné, že v nich není gracie ani humoru a že působí dojmem metodické úsilnosti. Že jeho pitvající rozlišnost přeceňuje v lidské bytosti její pudovost, kterou se marně pokouší přemáhat moralistickým a vlasteneckým pathosem. Zapomínalo se však hledat při tomto zdánlivě pravdivém konstatování jak příčiny, tak následky, které chtěl Merhaut svým dílem vyvolat. Merhautovi hrdinové o očistě horují, touží po vzestupu mravním a společenském, probíjejí se však vždy skoro jen o malý krůček.“137 Překážkou v cestě hrdinů za štěstím je podle něj okolí: „Prostředí, v němž žijí, je drží pevnými pouty, ale přece jen jejich vůle stačí o maličko zvednout a udržet vztahy, které jsou tisknuty nazpět. Tlak, který je ze všech Merhautových prací cítit, bývá pokládán za fatální bezútěšnost, není ji však, protože narůstá ne z malomyslnosti a ze zastírání problémů, nýbrž právě naopak z jejich uvědomění a z vůle a víry, že mají a mohou být překonány.“138 Postava Žany tvoří zvláštní případ mezi ženskými hrdinkami Merhautových povídek. V předešlém díle Had a jiné povídky jsme si rozdělili Merhautovu typologii žen na dva typy. Do jednoho patří ženy koketující pro zábavu, do druhé ženy zlomené osudem. Na první pohled by se mohlo zdát, že Žany je pouze další figurkou první kategorie, tedy dívkou flirtující pro zábavu. Z předešlých povídek by vyplýval jakýsi podobný závěr, jenž by měl čekat mužské protagonisty. Dostáváme se zde opět do trojúhelníku; mladý hoch sužovaný touhou po neznámé dívce – bohatý německý pán 135

MERHAUT, Josef. Bahnitá luka. In Černá pole : brněnské obrazy. Praha: J. Otto, 1896, s. 109 – 110. Tamtéž, s. 223. 137 DRESLER, Václav. J. Merhaut. Moravskoslezská revue, 1908, roč. 4, č. 1, s. 2. 138 Tamtéž, s. 2. 136

62

– dívka koketující s oběma muži. Toto schéma Merhaut v posledním cyklu povídek obměňuje, proto se závěr povídky Bahnitá luka může zdát poněkud překvapivý. Může se zdát poněkud zvláštní, že v recenzích je dán prostor úvahám pouze o postavě Filouse a postavy typu Žany či Fany (povídka Vrah?, povídka Předseda kuratoria) jsou kromě Karoliny z povídky Had opomíjeny. Vzhledem ke skutečnosti, že vytváří důležité propojení celého příběhu, se právě v našich analýzách zaměřujeme i na ženské postavy. Žany představuje dívku vysvobozenou z bídných podmínek. Hrdinka patří k postavám toužícím po vysvobození a očistě. Změnu v hrdinčině chování autor zdůraznil pomocí barevných proměn. Z černě oděné dívky se stává dívka bělostně čistá, očištěná od všech hříchů. Tuto očistu může čtenář paradoxně čekat spíše u jejího milence nežli u dívky patřící na první pohled do skupiny koketujících žen. Vztah Žany a Filouse se stává pro dívku vysvobozením a pro Filouse cestou do „bahnitých luk“. Autor dokázal mistrně zachytit citové hnutí obou postav. Přikláníme se k názoru F. X. Šaldy, že se v povídce nejedná o čistou lásku, nýbrž stav vášně: „Láska není tu uměle hlazený proces psychologických opatrností, subtilních meditací, nýbrž bolavý, bolestivý, nemocný stav záchvěvů a záchvatů, útoku krve a nervů, těla a duše napjaté a vydrážděné jako most pod pochodem tisíce lidí a vozů.“139 Měšťácké prostředí je zde spojeno s postavou pana Eignera. Nóbl pán, jenž má hodně peněz a má rád děvčata, patří k dalším městským švihákům Merhautovy tvorby. Stejně jako ostatním figurkám měšťácké společnosti mu není věnována ani v tomto příběhu větší pozornost. Přesto jeho role není bezvýznamná. Měšťácké prostředí stojí v Merhautových povídkách vždy v kontrastu s dělnickým prostředím. Důkazem může být tato ukázka: „To byli čeští lidé, které tady v Brně blízko sebe viděl trpět, to byli čeští dělníci, chudáci jeho rodu – a v těch, co stáli u plného žlabu nad nimi, nacházel nejen sociální, ale i krevní jejich protivníky.“140 Život měšťáků je popsán i viděn očima Filouse jako povrchní prostředí. Filous je nazývá sportsmany a parádníky z jeho kancelářského sousedství. Ozvláštňujícím prostředkem v popisu německých pánů z vyšší společnosti je v povídkách ironie. Ve významové rovině v ní spatřujeme pohrdání nad městskými šviháky. V povídce Bahnitá luka je však na prostředí měšťáků nahlíženo s větší vážností. „V celé mělkosti a nabuřené nezdravotě zjevilo se mu před očima neslané, nízké, vyparáděné živoření těchto šviháků. Kolo, cigareta, klep, zmrzlina, módní žurnál, nové kravaty, prázdné dobrodružství se ženami, 139 140

ŠALDA, František Xaver. Černá pole. Brněnské obrazy. Literární listy, 1898, roč. 19, č. 2, s. 31. MERHAUT, Josef. Píseň práce. In Černá pole : brněnské obrazy. Praha: J. Otto, 1896, s. 305.

63

dobrodružství víc slovy než skutky – to byl celý svět těchto vymydlených a vyčesaných hlav. Jak jednotvárně, limonádově sladko, odporně měkko a hladko šlape se to asi v takovém světě.“141 Merhaut poukazuje na zkažené jednání měšťáků. Tyto figurky jsou popsány jako lidé s neomezenou mocí, jež si potrpí na zábavu. Panem Eignerem uzavírá Merhaut povídkovou etapu měšťáků majících převahu nad sociálně slabší vrstvou obyvatel. Povídka Bahnitá luka se vymyká od předchozích příběhů morálním závěrem, přičemž Merhaut obměňuje typický milostný trojúhelník. V prohře pana Eignera můžeme spatřit přechod od autorovy typické milostné linie k vlasteneckému apelu sílícímu ve třetím svazku od povídky k povídce. Motiv vlastenectví je naplno rozvinut až v povídce Píseň práce, přesto hrdina Bahnitých luk je zastánce vlastenecké myšlenky. Jeho vášeň je však daleko mocnější než vlastenecký cit. Kvůli touze je schopen zachránit dívku ze špatného prostředí, jeho snaha pomoci chudým lidem se přitom vytrácí. Můžeme si tedy položit otázku, zdali je Filous opravdový vlastenec. Jeho iluze o angažovanosti v české otázce se ztrácejí a vylézají napovrch v příležitostných snech. Filous nemá tolik odvahy jako hrdina z povídky Píseň práce, aby se dovedl vzepřít a bojovat za utlačovaný lid. V povídce Bahnitá luka nalezneme řadu ustálených motivů známých z předešlých povídek. Motiv dvojí tváře u slečny Žany na první pohled není natolik patrný jako v případě postav Majznerové a Krále z povídky Had. Postava Žany se totiž vymyká Merhautovým ženským hrdinkám, jak již bylo řečeno. Z koketující dívky podobné mnoha typům povrchních slečen z Merhautových povídek se stává pracující žena schopná odpoutat se od předchozího nečistého života. Motiv lásky a vášně nebyl nikdy u Merhauta totožný. V povídce Bahnitá luka se v postavě Žany prolínají oba tyto motivy. Jako by se z „černé“, tajemné dívky stala „bílá“, očištěná od všech hříchů. Z flirtující dívky se stává dívka zamilovaná, čímž přechází z jedné kategorie Merhautových hrdinek do druhé. V této hrdince nalezneme také již známý motiv tajemství v podobě černých očí. Popis očí byl ve spojitosti s dívkami pro Merhauta velmi důležitý, jelikož prozrazoval nějakou záhadu, tajemství spojené s něčím nečistým, a to lží, zradou nebo pastí: „Z očí té vysoké to prudce šlehalo, tlumený plamen se v nich třás’, celá hrdá a ctižádostivá duše, poddajná v jednom ohni silné vášně, přístupná jenom v důvěrném tichu samoty, z nich volala.”142 Z analýzy postav vyplývá, 141 142

MERHAUT, Josef. Bahnitá luka. In Černá pole : brněnské obrazy. Praha: J. Otto, 1896, s. 46. MERHAUT, Josef. Píseň práce. In Černá pole : brněnské obrazy. Praha: J. Otto, 1896, s. 53.

64

že ženské hrdinky zastávají v Merhautově tvorbě důležitou roli, ačkoli jim kritici nevěnují přílišnou pozornost. Nový symbol provázející celé dílo Černá pole nese povídka ve svém titulu. Symbol bahna představuje v povídkách metaforu nečistého prostředí, zvláště ve spojitosti s brněnskými sociálními poměry. Přestože autor upozorňuje na tuto nepříjemnou situaci pomocí metafor, čtenář vytuší čím dál naléhavější vlastenecký apel.

V povídce s názvem Píseň práce ztvárnil autor příběh mladého Jaroslava Folprechta, hocha plného ideálů. Syn tkalcovského dělníka z brněnské fabriky a student učitelského ústavu má svůj život předem naplánovaný. Po skončení studií se chystá žít na klidném venkově a vykonávat uznávané učitelské povolání. Náhodou se však stane účastníkem dělnického protestního shromáždění a srazí se s policistou. Za tento incident je zatčen a čtrnáct dní vězněn. Přestupek proti policii má však hlubší důsledek a pro Folprechta znamená nejen konec studií, ale i hanbu okolí. Z budoucího váženého pana učitele se stává provinilec s životním znamením hříchu. Všichni o něm mluví opovržlivě jako o socialistovi, ačkoli Folprecht s rozhořčením odmítá myšlenku socialismu jako něčeho, co poškozuje národní jednotu. Vyhozen ze školy vydává se na pouť za strýcem do vesnice u Hostýna. Před příbuznými se však stydí za svůj čin a skrývá před nimi své tajemství. Lépe se sblíží pouze se svým bratrancem, krejčím, jenž se vyučil ve Vídni, kde se blíže seznámil s myšlenkou socialismu a stal se jejím stoupencem. Folprecht se vrací do Brna, kde právě probíhá stávka dělníků z textilní továrny. Nedostudovaný učitel dochází k poznání, že nebude již nečinně přihlížet a že je nutno jít proti proudu. Milovník vlasti se ironicky stává kreslířem socialistického listu. Závěrečná povídka této sbírky se odehrává ve dvojím prostředí. V žádné povídce zatím nebylo popsáno Brno jako hrdinovo milované rodné město. Ve Folprechtových očích se stává Brno jeho domovem. Autor tímto záměrem obrátil typický model města a vesnice ve svých povídkách. Hrdina odjíždí z města na vesnici s touhou poznat krásu venkova, zatímco v dřívějších prózách bylo cílem město. Útěk z města na vesnici či naopak má vždy nějaké hlubší opodstatnění. Práce je pouze sekundárním motivem. Jedinci jsou do jiného prostředí hnáni kvůli vnitřním pohnutkám. Cizí okolí pro hrdiny znamenalo vysvobození, únik. V povídce Bahnitá luka není ani na jedno prostředí pohlíženo s opovržením. Vesnickému prostředí ponechal autor jeho idyličnost, Brnu vtiskl zase jeho milejší tvář, aniž by se dostal na hranici sentimentality. Jako propojení 65

těchto dvou světů využil autor okolí Černých polí, jež použil i do názvu své knihy. Brněnská část Černá pole stála na pomezí města a vesnice, čímž autor propojuje tyto dva světy. Z popisů Brna je čím dál tím více cítit láska k tomuto městu. Merhaut ve třetím souboru poodhaluje jeho přívětivější tvář, přičemž neopomíjí popis průmyslového centra města. „Srostl se svými Černými poli, miloval se s nimi a mazlil, od jara do podzimu je navštěvoval. […] Miloval jejich ticho, a na celý svůj mladý život uzavřen do zapadlého městského bytu, byl nadšen rozhledem, který tu měl. Dole pod ním bylo město, továrny čadily, kostely vystrkovaly staré své věže – ale dál přes to všecko, dál někam za obzor dýmem zavřený a v mlhách rozplizlý ulétal jeho duch. Tam někam daleko, kde vzduch je čistý, kde lesy voní a obloha je modrá – tam letěla mysl jeho za svým ideálem.“143 Jako by z povídky bylo tušit, že se Brno stalo součástí Merhautova života. Autor je popisuje opět s dokumentárností vlastní i ostatním povídkám, kde nechybí ani malebné popisy, avšak přibývá pasáží procítěných láskou k tomuto moravskému městu. Zde nalézáme pronikavou vůni domova, o jaké píše Jindřich Uher či Alois Mrštík: „Jsou to vpravdě ojedinělé povídky, protože do té doby nebylo autora, který by tak důsledně zužitkoval v beletrii prostředí proletářského Brna. A nejen to. Josef Merhaut je také autorem okřídleného výroku o ‚vůni Moravy‘, oné vůni, která trvala v blízkosti poživačného Brna a lehkomyslné Vídně a v sousedství jejich maloměstských kopií, jak píše Alois Mrštík.“144 Hrdina Písně práce Folprecht, narozený a vyrostlý v Brně, znal přírodu polí, lesů a luk skoro jen z těch cípů „království“ Černých polí. V jeho srdci se začíná probouzet dědičná touha po venkově, ačkoli Brno miluje. Hrdinu sužuje stejná touha jako Vajnara z povídky Novinky z města: „Horečka venkova lomcovala jím, horečka nemocné krve, vyvolaná bolestným zánětem celé jeho bytosti. Rozpálený, horoucí, ze sna probuzený vyhozen byl do chladu života – a chorobný zápal z náhlého toho přechodu z tepla do mrazu zle rozlezl se po jeho nitru.“145 Stejně jako Vajnar ani Folprecht nenalézá své štěstí tam, kam ho přichází hledat. Folprecht nezapadá do modelu klasických Merhautových hrdinů. Mladí chlapci mají v povídkách většinou slabost pro dívky a jsou jimi okouzleni mocnou silou, jež přebije jejich povinnosti. Tuto podobnost nalezneme v povídkách Vrah?, Novinky z města, Předseda kuratoria, Bahnitá luka. Spíše než láska podobá se jejich cit prudké vášni

143

MERHAUT, Josef. Píseň práce. In Černá pole : brněnské obrazy. Praha: J. Otto, 1896, s. 290 – 291. UHER, Jindřich. Argonauti z Moravy. Praha: Československý spisovatel, 1987, s. 162. 145 MERHAUT, Josef. Píseň práce. In Černá pole : brněnské obrazy. Praha: J. Otto, 1896, s. 309. 144

66

ovládající jejich rozum a logické uvažování. V každé povídce tohoto souboru však nalezneme

čistou

lásku,

s níž

jsme

se

dosud

s takovou

mírou

nesetkali

kromě sentimentálních Intimních povídek. V první povídce Bahnitá luka jde o nevinnou lásku malého děvčete k Filousovi, v povídkách Otrávená krev, Tragédie malého člověka a Píseň práce se láska promítá v rodičovské podobě. Mateřská láska v povídce Píseň práce je obdobná jako otcovská v povídce Otrávená krev. Láska je vyobrazena v mnoha podobách, v žádné povídce ovšem nebyla vyzdvihnuta láska k domovu s takovou horlivostí jako v povídce Píseň práce. Pokud jsme zdůrazňovali, jakou roli hrají paradoxy v předchozích povídkách, v povídce Píseň práce objevíme jejich hojné zastoupení oproti jiným povídkám. Protiklady jako milované rodné město místo vesnice, láska k vlasti místo vášně k dívce, hořký závěr povídky s ironickým podtextem místo typicky pesimistického, to jsou hlavní paradoxy této povídky. Podnět k napsání této povídky daly podle Huga Sáňky dělnické bouře roku 1894, ale také autorovo mínění o socialismu a sympatie s proletariátem. Filousovo myšlení prochází vývojem. Ačkoli pochází z chudé rodiny, smýšlením nebyl socialista: „Socialistou být a vzdát se vlasti, tak vroucně milované, – to mu připadalo nemožné… a hrozné.“146 Touha stát se učitelem zdá se mu příhodná pro lepší živobytí stejně jako společenská hodnost. Socialistické cítění je u něj potlačeno až do chvíle, kdy se v něm probudí rodové proletářství, jež má v krvi. Přeměna se tak dokoná, když slyší Píseň práce. Za tímto obratem můžeme hledat dědičné rysy a společenské prostředí. I zde se tak projevuje determinace člověka prostředím a dědičností. Také v postavě Filouse nacházíme společné psychologické rysy s postavami z ostatních povídek. Autor vykresluje cestu mladého vlastence v socialistického vzbouřence, jež nepřichází bezprostředně, ale hrdina je na své pouti vystaven stavům beznaděje a rozporuplným pocitům typických pro Merhautovu kategorii zlomeného či ztraceného člověka. Dušan Jeřábek vidí za touto volbou spíše cítění s dělnickým lidem: „Merhautův hrdina ovšem chápe a přijímá socialismus v podobě, která je do jisté míry příznačná pro Merhauta i pro značnou část naší mladé inteligence 90. let: totiž víru v mystickou moc dělného kolektivu. Přesto však závěrečný akord povídky vyznívá typicky naturalistickým a fatalistickým pesimismem.“147 Jeřábek se ve své studii zabývá i společensko-historickou situací v Brně, kde vládly v 90. letech neutěšené vztahy.

146

MERHAUT, Josef. Bahnitá luka. In Černá pole : brněnské obrazy. Praha: J. Otto, 1896, s. 23. JEŘÁBEK, Dušan. Problémy naturalismu v díle Josefa Merhauta. In Literárněvědné studie. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1972, s. 132. 147

67

Český proletariát se v Brně nesmiřoval s danými poměry. Ve městě tak docházelo k různým organizovaným i neorganizovaným demonstracím proletariátu, jenž byl odhodlán bojovat proti nesnesitelným životním podmínkám. Dušan Jeřábek nahlíží na situaci takto: „Nejkrutější zásahy a perzekuce z policejní strany byly odpovědí na tyto akce, a české lidové vrstvy byly znovu násilím vtlačovány do úlohy pasivního objektu společenského dění. Převaha německé kapitálové moci byla taková, že zápas českých lidových vrstev za národní i sociální práva se zdál na Moravě a zvláště v Brně ještě v 90. letech takřka beznadějný. […] Proto také právě v životě brněnské společnosti bylo možno najít ještě vyhraněnější než v Čechách potvrzení některých základních bodů skeptického naturalistického názoru na úlohu subjektu v sociální struktuře pozdně buržoazní éry, na schopnosti lidské vůle odolávat tlaku objektivních okolností a na funkci i možnosti literatury v dané situaci.“148 V Merhautových povídkách se již dříve promítla beznadějná situace brněnského dělnictva. Poměry proletariátu byly nejčastěji konfrontovány s blahobytem měšťáků v podobě šviháků oblečených podle nejnovější módy. Ačkoli stál Merhaut vůči životnímu stylu měšťáctva v opozici, nebyl socialista. Sice byl zaměstnancem konzervativního listu, neztotožnil se však nikdy s měšťáckým stanoviskem, nýbrž stál naopak vůči němu v opozici. Porovnáním tlaku skutečnosti a jejích rozporů dospěl k názoru, že existenční zápas českého Brna nelze redukovat pouze na otázku jazykovou a národně kulturní, ale snažit se vnímat rozpory v souvislostech širší sociální problematiky. Tato tendence vyplývala z jeho životní zkušenosti i díky jeho charakteru, pro nějž byla příznačná svrchovaná citlivost vůči společenské nerovnosti a křivdě. Jeho líčení soudobé reality se neobešlo ani bez pesimistického pohledu. Opomíjena nebyla ani ironie prostupující popisy měšťáků. Ironický ráz těchto figurek však nezlehčuje vážnost celého díla. Mnohokrát bylo Merhautovi vyčítáno, že jeho knihy jsou smutné. Prusík stejně jako anonymní kritik ve Zlaté Praze s lítostí předpovídají nemnoho čtenářů z důvodu výběru tematiky tíživých poměrů V Brně. Přitom podle Prusíka si zasluhuje dílo Černá pole a s ním problém neutěšenosti české věci v Brně více pozornosti: „Málo bude těch, kdo vycítí celou tu bahnitost dnešních poměrů, těch poměrů, z kterých vytrhuje Filous šičku Žany, z morální smrti a vede ji k práci, zahazuje pro ni všecky naděje, s kterými do Brna přijel, a v kterých Folprecht, mladý kandidát učitelství, dav se strhnouti při pouliční výtržnosti, vyloučen z ústavu a s nezaslouženou pečetí 148

JEŘÁBEK, Dušan. Problémy naturalismu v díle Josefa Merhauta. In Literárněvědné studie. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1972, s. 131.

68

socialisty, on – který tak lpí na národnosti a tak nenávidí beznárodnost – potácí se bez naděje z kanceláře do kanceláře v honbě za existencí, až všude surově odstrčen padá do náruče internacionály… stává se kresličem pobuřujících obrazů pro zaslepené masy… Může být trpčí ironie osudu?“149 Tvůrčí Filousova činnost nastává ovšem také pod tlakem nouze. Symbol chleba jako práce byl zastoupen v předchozích dílech nejmarkantněji v drobných prozaických črtách. V prvním svazku Povídky se jednalo o povídku Krvavý chléb, v druhém prozaickém díle o povídku Není nic!. V poslední povídkové sbírce dostává sociální téma primární místo a Merhaut jím završuje jednu etapu své tvorby. Merhautova pronikavá studie společenských brněnských poměrů zůstává cenným dílem brněnské literatury devadesátých let 19. století. Celá sbírka je provázena sociální tematikou, jež je zastoupena nejvýrazněji v posledním povídkovém díle. S nárůstem pozornosti této problematice ustupují v díle Černá pole naturalistické tendence. Tento odklon od naturalismu byl dovršen později v Merhautových románech. Můžeme se domnívat, že změna Merhautovy poetiky nebyla nahodilá. V předchozích dvou dílech Povídky a Had a jiné povídky byl kladen důraz na naturalistické prvky. Naturalistická teze o podřízenosti člověka vnějším tlakům nacházela reálný podklad v národním i společenském životě. Merhautovi naturalistické rysy sloužily k zachycení bídných podmínek prostředí či bezútěšnosti lidského života. V posledním povídkovém díle sloužily již jen jako doplněk vážné problematiky. Merhaut inklinoval k typu prózy sociální i psychologické. Stále více se v dílech soustředil na sledování vnitřního vývoje jednotlivých postav a na problematiku mezilidských vztahů. V románech se již pokusil překonat naturalismus ideově i umělecky a zaměřil svoji pozornost na jiná témata. Arne Novák si vysvětluje tento přechod takto: „U Josefa Merhauta pod naturalistou husté krve a těžké smyslnosti se skrýval romantický mystik, vzývající posléze duši rasy, země a zděděné víry jako osvobozujícího božstva. [...] Tomuto pokolení českých naturalistů nebylo přáno plně se rozvíti. Většina jeho členů, J. K. Šlejhar, V. Mrštík, Jos. Merhaut, V. Hladík, odešla předčasně od díla nedovršeného.“150 Povídky Otrávená krev a Tragédie malého člověka doplňují soubor rozsáhlejších povídek Bahnitá luka a Píseň práce. Drobné prozaické črty mají se zbývajícími dvěma povídkami ovšem společné téma. Hrdinové všech povídek svádí boj s nelítostnou

149

PRUSÍK, Bořivoj. Josef Merhaut, Černá Pole. Brněnské obrazy. Lumír, 1897, roč. 26, č. 1, s. 83. NOVÁK, Jan Václav – NOVÁK, Arne. Přehledné dějiny literatury české: od nejstarších dob až po naše dny. Olomouc: nákladem R. Prombergra, 1936, s. 1005. 150

69

brněnskou situací v zápase o chléb, tedy práci. Hrdina povídky Otrávená krev Klíč stojí v protikladu k postavě Methoda Fikara. Jan Klíč, majitel domu a zámečnického závodu, se účastní schůzí v Německém domě. Merhaut ho přirovnává k divákovi v komedii. Klíč ovšem působí spíše jako loutka, za jejíž nitky tahá jeho žena. Hrdina pasivně přijímá svůj úděl, ačkoli společnost, které vděčí za svůj blahobyt a majetek, je mu cizí. Klíč nicméně podléhá celým způsobem života vlivu společnosti. Fikar stojí na druhé straně této společenské barikády, jelikož je obrán o svůj majetek židem a musí se vydat zápasit o práci do velkého města. Merhaut sleduje protiklad města a venkova i v povídce Tragédie malého člověka. Jak již bylo poukázáno, autor sleduje v některých povídkách tragický osud lidí přestěhovaných z venkovského prostředí do městského. Jeho hrdinové jsou pak konfrontováni s pocitem, že touhu po venkově mají stále zakořeněnou v duši. Domova se zřekli z vlastní nerozvážnosti nebo chtějí uniknout městským rozporům, jež pocítili s příchodem do města. Blahoslav Dokoupil uvádí ve své stati tři charakteristické povídky dokládající tuto tezi: povídky Had, Tragédie malého člověka a Píseň práce. V povídce Tragédie malého člověka je rodina vehnána ze zdravého prostředí do „černého a sypkého mraveniště života.“151 Také Fikarova poslední myšlenka před smrtí patří milované vesnici, kde ho žid obral o vše a zpečetil tak jeho osud. Dokoupil poukazuje na to, že idyličnost venkovského prostředí přetrvávala v literatuře dlouho. „Je však příznačné, jak bylo např. ztvárnění života na vesnici modifikováno vlivem idealizující a idylizující koncepce venkova, která v naší literatuře houževnatě přežívala i přes snahy kritických realistů (a dokonce jejich předchůdců) o její popření […] pak u naturalistů jako by znovu ožívala romantická představa venkova, která mu dává podobu idylického protějšku moderního, nervózního, sociálními i mravními konflikty zmítaného městského života, oázy klidu, zdraví a spokojenosti.“152 Naturalistické prvky jsou v obou povídkách propojeny se symbolem krve a bahna. Krev stejně jako bahno symbolizují něco nezdravého: „Jeho dítě otrávené zkaženou krví městského pokolení.“153 Většinou se opět jedná o prostředí jako v povídce Bahnitá luka. „Zkažené“ město kontrastuje v povídce Tragédie malého člověka s jeho rodnou vesnicí. Protiklad je umocněn zejména pomocí barevné symboliky. 151

MERHAUT, Josef. Tragédie malého člověka. In Černá pole : brněnské obrazy. Praha: J. Otto, 1896, s. 254. 152 DOKOUPIL Blahoslav. Básník bídy, hořkosti a vzdoru. Dvě srovnávací kapitolky ke 100. výročí narození Josefa Uhra. Česká literatura, 1979, roč. 27, č. 6, s. 514. 153 MERHAUT, Josef. Otrávená krev. In Černá pole : brněnské obrazy. Praha: J. Otto, 1896, s. 237.

70

V retrospektivních vzpomínkách na domov hrají důležitou roli milé světlé barvy, na rozdíl od města vykresleného v šedých odstínech. Krev se objevuje i ve spojitosti s rodovou anamnézou: „A ten zanesl do zdravého pokolení on… to hnijící maso je z jeho krve, z jeho hříšné, zkažené krve… z těchto otevřených ran jeho zmrzačelého dítěte teče hnis jeho hříchů…“154 Bahno symbolizuje špínu hrdinovy duše: „Celý jako zabahněný, bahno cítě ve svém žaludku, v mozku i krvi, a celý jako umačkaný jeho smrdutou tíhou.“155 Autor obohatil těmito dvěma symboly poetiku své povídkové tvorby. V dřívějších povídkách převažovala totiž slova jako chorobný či zlý, pokud se jednalo o naturalistické výjevy. Merhaut vždy přikládal důležitý význam hromadění slov, při níž využíval synonymie či iterace. Tíha povídky Tragédie malého člověka je umocněna daleko více opakováním tísnivých slov než drsný popis Fikara oběšeného na klice. Jeho zaměření na drsná slovní spojení ovšem prolínalo celou jeho povídkovou tvorbu v souladu s obraznými pasážemi. Právě v této harmonii spočívá Merhautův literární význam. Merhaut byl schopen sladit tyto dvě nesourodé složky, aniž by sklouznul k plytkému patosu. Jeho povídky jsou navíc obohaceny o zajímavé náměty detektivní literatury. Nejvíce se tomuto žánru přiblížil v povídce Vrah?. Duchařské prvky se objevují i v povídce Není nic! a v povídce Tragédie malého člověka. Tajemno je doprovázeno spirituálním vyzněním díla: „Zahnízděna v jeho prázdných a vlhkých zdech, ve kterých strašidelně se rozléhaly umrlčí její tlapy, kletba nikoho nechtěla míti spolubydlitelem a vyháněla každého, kdo ji vyrušoval číhající ve tmavých koutech stěn.“156 Kompozice poslední povídkové sbírky zdá se být pečlivě promyšlena. Jednotlivé prózy v díle Černá pole jsou sice samostatnými příběhy, v jejich řazení můžeme ve většině případů nalézt určité významové rezonance. Tento rys můžeme najít již v Povídkách, kde stojí ústřední povídka Vrah? v čele díla. Prostřední část je věnována sice rozmanitým povídkám, avšak v závěru jsou zařazeny Intimní povídky tvořící jakoby samostatnou část povídkového cyklu. Kolektivním rysem všech povídek je místo, kde se odehrávají. Povídkou Bahnitá luka vypravěč vstupuje na půdu sociální, kde zůstává až do čtvrté povídky, v níž je tato tematika nejvíce rozvíjena. Řada vyprávění v er-formě je narušena pouze v úvodu povídky Tragédie malého člověka, 154

MERHAUT, Josef. Otrávená krev. In Černá pole : brněnské obrazy. Praha: J. Otto, 1896, s. 271. Tamtéž, s. 271. 156 MERHAUT, Josef. Tragédie malého člověka. In Černá pole : brněnské obrazy. Praha: J. Otto, 1896, s. 253. 155

71

kdy je použita ich-forma. Za tímto činem, kdy vypravěč vstupuje do děje, spatřujeme účel navození autentičnosti z popisu prostředí i lidí žijících na brněnském předměstí, ale také umělecké ozvláštnění. Můžeme se pouze domnívat, zdali se nejedná rovněž o variaci povídky Jana Nerudy z Povídek malostranských. Určitou podobnost s povídkou Tragédie malého člověka nalezneme v povídce Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku. Fikar i pan Vorel jsou oběti svého okolí. Ani Jan Neruda nedocílil tragičnosti povídky pomocí dramatických pasáží. Síla povídek Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku a Tragédie malého člověka spočívají v niterném pohledu na společenské vztahy. V povídce U tří lilií nalezneme podobné rysy s některými Merhautovými povídkami, například povídkou Vrah?. Popisné pasáže v této povídce nezpomalují epický tok děje, avšak

napomáhají

gradaci

povídky.

Na

další

z rysů,

autentičnost,

nahlíží

Jaroslava Janáčková u Jana Nerudy takto: „Autentičnost, prožitost či dokumentárnost v Povídkách malostranských je možná víc dílem autorova umění a zvolené (i postupně rozvíjené) metody než Nerudových zážitků.“157 Obdobně to můžeme vnímat i u Josefa Merhauta. V jeho díle spatřujeme také tyto tři prvky jako významné faktory díla. Stejně jako Jan Neruda, tak i Merhaut se zaměřil v povídkách na městské prostředí, jemuž vtiskl osobitost a kouzlo, přestože se zaměřil i na ponuřejší obraz města Brna. Síla objektivní skutečnosti byla důležitá pro oba autory. Právě v ní můžeme najít Merhautovu inspiraci Nerudovým dílem. Vliv Jaroslava Vrchlického se promítá později v Merhautově básnické tvorbě. V poměrně krátké době (1890, 1892, 1896) vydal Josef Merhaut tři povídkové knihy. Zachytil v nich zdařile atmosféru brněnského předměstí se vším, co bylo charakteristické pro velkoměstskou periferii, od prostředí továrního až po nuzná dělnická obydlí. Příběhy většinou neveselé, leckdy chmurné, jsou silně poznamenané naturalistickou vírou, že lidský život je předurčen množstvím motivů na vůli člověka nezávislých. V naturalistických teoriích hrála kategorie prostředí významnou roli. Spolu s dalším faktorem, a to dědičností, přírodní i společenské prostředí determinuje lidské jednání a charakter. Teze o určující povaze prostředí se v nemalé míře odrazila v dílech Josefa Merhauta. Všechny čtyři povídky navazují na přecházející dvě povídková díla a Merhaut jimi dovršuje jednu prozaickou etapu. Další literární počiny se sice také týkají prozaické tvorby, ale Merhaut opustil pole povídkové tvorby a zaměřil se na romány. Význam díla 157

JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Stoletou alejí. O české próze minulého věku. Praha: Československý spisovatel, 1985, s. 56.

72

Černá pole docenil i Zdeněk Pešat v Dějinách české literatury: „Zvláště soubor Černá pole, příběhy dobou zaskočených a tísněných jedinců, ač poznamenán melancholickým subjektivismem, dostává se hluboko k sociálním problémům městského života. Avšak podobně jako Šlejhar, i Merhaut se záhy odvrací od svého empirického sociálního vidění k náboženskému idealismu.“158 Odklon od sociální tematiky se nezdál být pro autora příliš šťastný. Shodujeme se s názorem Dušana Jeřábka, že Merhautova povídková díla patří k vrcholu autorovy tvorby. „Nejvyzrálejší plody přineslo toto Merhautovo úsilí v letech devadesátých; poslední jeho knihy, romány Andělská sonáta (1900) a Vranov (1906) – v nichž proniká snaha o nový, psychoanalytický pohled

na

člověka

–

nesou

naopak

už

známky

uměleckého

ústupu.“159

Ať v jeho rozsáhlejších povídkách nebo v drobných prozaických črtách se jeví Merhaut jako výborný pozorovatel brněnského života. Zůstává proto Merhautovou zásluhou, že se jako beletrista první pokusil konkretizovat sociální podstatu národního zápasu českého Brna. Nesmíme opominout také význam jeho psychologické kresby hrdinů. V následujících dílech lze objevit odklon od těchto dvou základních prvků Merhautova díla. Ačkoli moravské prostředí zůstává stále v popředí knih, v románech je sociální problematika na ústupu a psychologická analýza postav zaostává za povídkovým triptychem.

158

PĚŠAT, Zdeněk in POHORSKÝ, Miloš a kol. Dějiny české literatury. III, Literatura druhé poloviny devatenáctého století. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1961, s. 422. 159 JEŘÁBEK, Dušan. Doslov. In MERHAUT, Josef. Černá pole. Výbor z próz. Brno: Krajské nakladatelství, 1964, s. 310.

73

Černá pole. Výbor z próz V roce 1964, tedy 57 let po Merhautově smrti, byl vydán výbor z próz pod názvem Černá pole. Doslovu se zhostil Dušan Jeřábek, který texty výboru vybral a uspořádal. Kniha je věnována autorově povídkové tvorbě z let devadesátých. Do výboru byly zařazeny povídky Krvavý chléb, Jitro a Kůň z díla Povídky, z druhého cyklu byly použity povídky Had a Předseda kuratoria a z posledního povídkového souboru Černá pole povídky Tragédie malého člověka a Píseň práce. Kompozice výboru próz není nijak náhodná. Výběr povídek se dotýká zvláště sociální problematiky města Brna. Prózy z prvního cyklu Krvavý chléb, Jitro a Kůň přináší první náznaky sporu mezi brněnským proletariátem a buržoazií. Jeřábek tvrdí, že jde o „v podstatě jen žánrové obrázky všedního brněnského dne; ale postavy a scény, které v nich Merhaut zachycuje, jsou už charakteristické pro jeho bystré nazírání a hodnocení skutečnosti.“160 Tyto drobné prózy však ukazují kromě sledování dvou společenských vrstev i niterné líčení duševního života hlavních hrdinů, zvláště v případě povídek Krvavý chléb a Kůň. Jak jsme již ukázali v kapitole Povídky, tři povídky pojí autorova oblíbená metoda kontrastu. Připomeňme si, že zde Merhaut vhodně využil kontrast při popisu chudých a bohatých lidí. Z druhé knihy Had a jiné povídky byla vybrána ústřední povídka Had doplněná o krátkou črtu Předseda kuratoria. Povídce Had byla věnována největší kritická pozornost ze všech sedmi povídek. Tento zájem lze vysvětlit jako zdokumentování uměleckého vyzrání nadaného spisovatele. Druhá sbírka rozpracovává brněnskou tematiku na značně prohloubeném základu Merhautových zkušeností získaných vnímavým studiem brněnského života. Pokud bychom měli zařadit do výboru novátorský počin, jednalo by se o povídku Není nic! s duchařskými prvky. Pokud bychom se zaměřili na intimnější prózy Merhautovy tvorby, zvolili bychom do výběru povídky Útěk z robotárny nebo Druhá žena. Domníváme se, že zařazení povídky Předseda kuratoria vyplývá z Jeřábkova důrazu na tematiku společenských vztahů. Druhá sbírka poukazuje na společenskou moc ať už německých bohatých pánů (švihák aneb Předseda kuratoria), či na „hada“, jenž se umí prodírat měšťanským světem bez jakýchkoliv problémů. Podle Jeřábka představuje druhá sbírka vyzrálé

160

JEŘÁBEK, Dušan. Doslov. In MERHAUT, Josef. Černá pole. Výbor z próz. Brno: Krajské nakladatelství v Brně, 1964, s. 306.

74

umělecké dílo, o jehož kvalitě vydává svědectví zvláště povídka Had: „Na rozdíl od první sbírky je tato kniha už plodem vyzrálého tvůrčího stadia autorova. O tom svědčí především titulní povídka Had, v níž si Merhaut vytyčil zachytit v širokém záběru podobu současné městské společnosti brněnské, ukázat a analyzovat její rozpory a choroby, odhalit příčiny demoralizace měšťáckého světa.“161 Povídkami Had a Předseda kuratoria se snažil autor ukázat rozpory panující ve společnosti. Druhá kniha nepřináší hrdinům žádné rozhřešení. Nadto se k pocitům marnosti přidává strach (Není nic!) a bolest z oklamání (všechny povídky). Dvě povídky z díla Had představují pouhou část hořké skutečnosti, kterou Merhaut prezentuje, avšak odpovídají Merhautově základní myšlence, a to ukázat ničivé působení společnosti stojící na nelidských základech. Z poslední povídkové knihy Jeřábek zvolil povídky Tragédie malého člověka a Píseň práce. Povídky Tragédie malého člověka obdobně jako Předseda kuratoria vykládají osudy drobných lidí drcených mravně, citově nebo existenčně dobovou sociální mašinérií. V povídce Tragédie malého člověka vrcholí autorova skepse, s níž pohlíží na soudobou situaci a na možnost zlomu společenského stavu. Jeřábek spatřuje ve studentovi Škábovi a sedlákovi Fikarovi bezmocné oběti systému. Ožebračený Fikar představuje dokonalý prototyp bezmocného hrdiny, jenž nemůže ovlivnit hořký osud, přestože se o to usilovně snaží. Boj proti drsné realitě je bojem předem prohraným. Tento zlomený člověk uzavírá etapu Merhautových bezmocných figurek vláčených dobovou společností. Pocit marnosti ovládá Merhautovy hrdiny od prvního životního úderu a předem jim bere síly a naděje na úspěch. Pád lidských snah, tužeb a nadějí bývá nejčastějším Merhautovým tématem; chabost, omezenost sil a vůle pak charakterizuje největší část Merhautových postav, proto Jeřábek vhodně zařadil do výběru takové povídky jako Krvavý chléb, Kůň či právě črtu Tragédie malého člověka. Povídka Píseň práce uzavírající knihu Černá pole a rovněž i výbor stejnojmenného názvu vypovídá o nové cestě autora. Nové stanovisko spočívá v hledání východiska ze sociální beznaděje a v jejím nalezení spatřujeme již autorův pozitivnější postoj k zobrazované realitě. Folprecht dává svému životu nový směr připojením se k proletářskému proudu. Završením výboru povídkou Píseň práce dociluje Jeřábek obraz konečného vývoje autorovy umělecké tvorby v 90. letech. Výbor představuje trnitou cestu hrdinů v dobách zápasu českého Brna proti jazykovému útlaku. Tento boj 161

JEŘÁBEK, Dušan. Doslov. In MERHAUT, Josef. Černá pole. Výbor z próz. Brno: Krajské nakladatelství v Brně, 1964, s. 307.

75

nejen Merhautových postav, ale i autora samotného svědčí o intenzivní snaze o ocenění moravského prostředí i prostých lidí v něm. Oceňujeme stejně jako Jeřábek především Merhautův podíl na rozvoji moravské prózy na přelomu 19. a 20. století. Z tohoto důvodu pokládáme Merhautovy povídky za jeho vrcholnou uměleckou etapu.

76

Andělská sonáta Na přelomu století roku 1900 vydal Merhaut svůj první román pod názvem Andělská sonata. 162 Dílo věnoval Jaroslavu Vrchlickému, což dokazuje autorův obdiv k tomuto přednímu českému umělci. Jak jsme již poukázali v analýzách povídek, autor obdivoval kromě Vrchlického i své další vrstevníky jako Viléma Mrštíka či Jana Nerudu. Neruda ho ovlivnil nepochybně zvláště v tvorbě povídkové a fejetonistické. K Mrštíkovi měl Merhaut blízko jako přítel a rovněž v něm viděl i svůj literární vzor. Jejich prózy jsou si velmi blízké, ať se zaměříme na naturalistické či impresionistické prvky. Vliv jmenovaných autorů poznamenal nicméně celou tvůrčí dráhu Josefa Merhauta. Ačkoli se román Andělská sonáta ve své době nevyrovnal impresionistickým dílům Viléma Mrštíka Santa Lucia a Pohádka máje a ačkoli později vydané Merhautovy básně nedosahují zdaleka umělecké kvality Jaroslava Vrchlického, přesto autor dokázal zaujmout značnou část literárních kritiků. Pokud jsme vyzdvihovali přínos autorovy povídkové tvorby, nelze opominout ani jeho snahu o novátorské počiny v románové tvorbě. V románu Andělská sonáta totiž zaznamenáváme jakýsi pokus o básně v próze, typ poezie zasahující i prozaické žánry. Báseň v próze je obvykle považována za typ poezie, který se z hlediska zvukového a grafického jeví jako próza, tj. je psána jako próza bez veršového členění a nevyužívá obvyklých zvukových znaků poezie (například rým, avšak nepostrádá zvukomalebnost řeči). Je ale psána básnickým způsobem,

neobvyklým,

metaforickým

a

symbolickým

jazykem.

Ladislava

Lederbuchová je toho názoru, že „[…] kompoziční postupy lyriky často vedou i při výstavbě textu prozaického ke zvláštnímu uspořádání textu po zvukové stránce – objevuje se zde hlásková instrumentace, opakovací figury a rytmizace věty mnohem častěji než v próze epické, také se častěji vyskytují tropy podporující subjektivnost, expresívnost a originalitu jazyka textu. Autor tedy záměrně využívá hudebnosti a obraznosti jazyka, aniž člení text do veršů.“163 Báseň v próze vznikla v 19. století ve Francii, v české literatuře se texty rozvíjí v daném žánru především v 90. letech 19. století, v době, kdy začíná spisovatelská dráha Josefa Merhauta. Za předchůdce pokusů o básně v próze lze ovšem považovat již Karla Hynka Máchu. Nelze s jistotou 162

Druhé vydání vychází roku 1923 pod názvem Andělská sonáta. Změny se dotýkají pouze kvantity v názvu knihy. V této práci se přikláníme k této jazykové variantě, ačkoli citace pocházejí z prvního vydání. 163 LEDERBUCHOVÁ, Ladislava. Průvodce literárním dílem: výkladový slovník základních pojmů literární teorie. Praha: Nakladatelství H & H, 2002, s. 45.

77

konstatovat, že Merhaut se snažil právě o tento žánr, pouze se přikláníme k názoru, že byl ovlivněn básnickou tvorbou nejen Jaroslava Vrchlického, jenž připravil uměleckou půdu pro symbolismus, ale také různými vlivy v poezii. Smysl pro poetičnost v Andělské sonátě se jeví jako základ k jeho básnické tvorbě. V románu odhalíme za romanopiscem i duši básníka. František Václav Krejčí dokonce přirovnává dílo Andělská sonáta k hudbě, kde lyrická nota zní naplno: „[…] celé partie slouží autorovi ne za námět, ale až příliš zjevně za pouhou záminku k rozhlaholení varhan jeho nepopiratelně skvělé, všechny stupnice a odstíny ovládající prózy. Přirovnání s hudbou se mi tu stále vtírají; řekl bych, že celá kniha je jakýmsi pokusem o ‚absolutní literaturu‘ analogicky k tomu, čemu říkáme ‚absolutní hudba‘. Ba nejen to, celé dílo zdá se mi být v posledních svých kořenech myšleno hudebně, sonaticky – to jest architektonický sklad a dynamický rozvoj na několika tématech hluboce rozvlněnou lyriku a dramatiku čiré duševnosti. Pravá sonáta nejen svým titulem, ale i svou vnitřní kompozicí.“164 Krejčí spatřuje v závěrečném vyvrcholení slavné finále, jehož bolestný základní motiv stoupá vždy v nových figuracích až do závratných, éterických výšin. Z tohoto názoru lze dospět k závěru, že Merhautovi nebylo cizí nejen malířské, ale také hudební umění promítající se do jeho tvorby. Tento zájem plynul z jeho okouzlení pro umění téměř všeho druhu: literatura, divadlo, malířství, hudba. Vedle mnoha divadelních publicistických článků se také jeden fejeton z Výboru fejetonů věnuje brněnské opeře. Také v básnické sbírce nalezneme proslov K cyklu Smetanovu. V románu Andělská sonáta se záliba v umění projevuje naplno, neboť je ovlivněn impresionismem. Impresionistická metoda zasáhla mnoho uměleckých oblastí, stejně jako ovlivnila Josefa Merhauta. Spisovatel vnáší do díla více malířské barevnosti a hudebnosti. Tyto podněty tedy vedly u Merhauta k přerodu naturalistické poetiky v impresionistickou, ačkoli zárodky impresionismu jsme již shledali v předchozích dílech. Literární impresionismus se projevoval především zdůrazněním lyričnosti a hudebnosti verše. Přestože se objevoval zejména v básních, výskyt děl ovlivněných impresionismem se dotýká i prózy a dramatu. Důraz je kladen zvláště na nálady a pocity hrdinů. Vyjadřování emocí se často neobešlo bez náznaků, přičemž dochází k jistému sblížení se symbolismem. V románu Andělská sonáta přibývá metafor společně s alegorií a dílo nabývá rovněž symbolického podtextu. Právě v přiblížení symbolismu nalezneme jistou podobu s literární tvorbou Vrchlického. Podle Ludmily Lederbuchové

164

KREJČÍ, František Václav. Josef Merhaut: Andělská sonata. Rozhledy, 1900, roč. 9, č. 16, s. 677.

78

„rozvíjí se přírodní lyrika a líčení přírodních i městských exteriérových scenérií ve vyprávěcích žánrech. Impresionisté zobrazovali přírodu v její barevnosti, zvucích, hmatových a čichových kvalitách.“165 Merhaut se ve svých dílech věnoval lidské duši stejně jako městskému či venkovskému okolí. V jeho prvním románu ovšem krajina dostává ryze impresionistický nádech. Merhautův první román zaznamenal u literární kritiky mnohem větší ohlas než jeho předchozí povídkové knihy. Pozornost věnovaná románu ovšem vyvolala větší zájem i o povídkový triptych a jeho dosavadní tvorba se tak neobešla bez komparace. Aktuální recenze z roku 1900 na dílo Andělská sonáta vyšly v mnoha časopisech a autorův první romanopisecký počin zaznamenal především kladné ohlasy. Věrný posuzovatel Merhautových děl František Sekanina sledující jeho tvorbu od počátku si je vědom společně s dalšími recenzenty faktu, že kniha Andělská sonáta může být rozličně přijímána a komentována, a proto

bude buď velebena, nebo

zavrhována.

Přesto se překvapivě kritikové přiklání k první variantě a knihu vychvalují. Sekanina spatřuje

stále

v Merhautovi

spisovatele,

který

umělecky

neklame.

Přerod

od povídkových děl k románu vnímá jako přechod naturalismu k „poezii“ pozitivního rázu: „Merhautův román je knihou slunné poesie přírody i duší, knihou čistého náboženského vznětu, místy upomínající na silné erupce prvotních křesťanů. Je knihou básníka, jenž nicméně umí reálně pohlížeti na dramatickou podstatu života, jenž má radostný záchvěv pro všecko krásné, pocit lásky pro všecko dobré a přirozené, ale i tvrdý šleh odporu pro vše nízké, banální a fangličkářské. […] Je to posléze kniha plná vůně a vnitřního ruchu, jaké jsme zvyklí říkati ‚literární událost‘ a která každému poskytne něčeho slunně krásného a výživného.“166 Z naturalisty mapujícího sociální brněnské poměry se podle kritiky stává básník tělem a duší. Merhaut dokázal vystihnout brněnské okolí s dokumentární pečlivostí a dát nahlédnout poměrům v něm. Zároveň však v sobě odhalil básníka, jenž malířskou paletou barvitě zpodobňuje přírodní scenérie. Arne Novák vidí za dílem Andělská sonáta jeho tvůrce: umělce a básníka. Podle něj dokáže Merhaut vystihnout paralelismus duše a přírody a ukázat vzájemnou reciprocitu všeho. Tuto schopnost považuje Arne Novák za podivuhodné mistrovství: „Andělskou sonátou, jež bude jmenována jistě mezi nejlepšími knihami prózy konce let devadesátých, vypjal se tam, 165

LEDERBUCHOVÁ, Ladislava. Průvodce literárním dílem: výkladový slovník základních pojmů literární teorie. Praha: Nakladatelství H & H, 2002, s. 122. 166 SEKANINA, František. Josef Merhaut, Andělská sonata. Obzor literární a umělecký, 1900, roč. 2, č. 7, s. 122.

79

kde přestává spisovatel a začíná umělec. Vývoj arciť ještě není dokončen a zpečetěn i zbývá nalézti konečný poměr mezi malířskými a deskriptivními partiemi na jedné a psychologickými pasážemi na druhé straně, zbývá ještě nahraditi chvílemi příliš hlučnou rhetoriku výmluvnější a významnější prostotou řeči a výrazu; tolik však jest jisto, že Andělská sonáta zůstane silným rozpětím tvůrčí síly básnické a dokumentem, kam nese se proud moderní české prózy, slovem krásným činem literárním.“167 Další z oslavných recenzí napsal František Bílý. Oproti jiným kritikám se více zabývá úlohou ženské postavy v románu. Jak již bylo řečeno v kapitolách věnujícím se povídkám, posudky se většinou vyhýbaly ženským hrdinkám až na postavu Karoliny z povídky Had. Lze proto považovat za velmi prospěšné, jak sledoval kritik autorovu analýzu paní Hřivnové. Bílý si všímá, jak se její duše vyrovnává s utrpením, které ji postihlo. Společně s psychologickou stránkou se ujal i hodnocení popisu moravského prostředí. Zdůraznění síly moravského kraje ovšem není u Merhauta nová záležitost, podle Bílého však Merhaut svoji znalost moravské půdy a moravské duše prohlubuje: „ – to vše je vypravováno a vypsáno s takovou věrností psychologickou tak barvitě a svěže, s takovou vůní přirozenosti, že čtenář zapomíná knihy, stává se poutníkem, sám unesen jest slunným jasem Hostýna, že jej tu ovívá duch minulosti a sílí naděje v budoucnost, že splývá s důvěřivým lidem a sám věří, kterak modlitba tady z duše vytrysklá nemůže býti oslyšána, musí míti čin, že je blíže k nebesům.“168 Naše tvrzení se přiklání k první variantě, tedy dokonalého zmapování moravského prostředí, avšak co

se týče psychologické analýzy, autor dle našeho

mínění zaostává

za předešlými díly. S tvrzením Františka Bílého o psychologické vybroušenosti se proto

neztotožňujeme. V analýze románu zjistíme, že psychologické líčení

je zahaleno vrstvou náboženských a

symbolických motivů. Z tohoto důvodu

upozorňujeme na sestupnou tendenci týkající se psychologického vykreslení hrdinů všech próz. Recenze spisovatele a kněze Sigismunda Boušky dokonce vyvolala polemiku s S. K. Neumannem. Bouškova stať, v níž velebí Merhautovo dílo jako knihu vysokého umění obestřenou mnohými superlativy, se u S. K. Neumanna nesetkala s pochopením. Bouška Merhauta velebí jako umělce, který převyšuje Émila Zolu: „Jak neskonale je tu větším než ten neupřímný, falešný lžiumělec a velkořemeslník naturalismu Zola! Jak zrovna stydno jen vzpomenouti, neřkuli srovnávati jeho Plodnost s tou čistou 167 168

NOVÁK, Arne. Josef Merhaut: Andělská sonata. Lumír, 1900, roč. 28, č. 25, s. 300. BÍLÝ, František. Moravská orlice. 13. května 1900, roč. 38, č. 110.

80

a mužně cudnou knihou Merhautovou…!“169 Je pozoruhodné, že Bouška spatřuje v autorovi Zolův protipól, ačkoli Merhautova povídková tvorba je velmi blízká Zolově poetice. S. K. Neumann reaguje na Bouškovu kritiku v Obrázkové revue takto: „Andělská sonáta, toť román reakcionářského žurnalismu oblečený do módního stylu křečkovitého, zmateného, naplácaného, unavujícího, nudného. Pot neklidu vstane vám na čele po několika stránkách. Dusné barvy a ohlušující tóny rozdrtí vaše nervy, jste zeslabeni, zbiti a – účel byl dosažen. Otrava může pomalu, vstupovati do ochablé vaší duše. […] Oh pátere Sigismunde Bouško, v jaký mohutný, velikolepý, grandiózní pomník vyrůstá před námi dílo Emila Zoly, přečteme-li tu ubohou Andělskou sonátu […] Mám jednu radu pro všechny, kdož sáhli nebo sáhnou k Andělské sonátě a budou jí zhnuseni a poníženi ve vědomí svého člověčenství tak jako já. Vezměte Zolu, přátelé!“170 Drtivý posudek S. K. Neumanna nezpůsobil obrat v hodnocení Merhautova románového díla. Změna názorů přišla daleko později. Ve výboru z próz Černá pole se již objevuje Jeřábkovo ocenění Merhautových povídek, jenž jejich uměleckou kvalitu vyzdvihl nad romány. Neumannova kritika v sobě nese příliš mnoho rozhorlení na to, abychom se s ní ztotožnili. Nepřikláníme se ani k Sigismundu Bouškovi, který vyzdvihuje román Andělská sonáta nad romány Émila Zoly. Na této polemice si můžeme ovšem ukázat různorodost názorů kritiků jedné doby. V 60. letech, kdy vychází výbor z próz Černá pole, dochází také k přehodnocení Merhautových povídek a románů. Dušan Jeřábek, jak již bylo uvedeno v kapitole Černá pole. Brněnské obrazy, hodnotí romány jako známky uměleckého ústupu. Přestože rovněž považujeme povídky za vrchol autorovy tvorby, oceňujeme v prvním románu zvláště přínos impresionistické poetiky, jež se v románu Andělská sonáta promítla. Úvod knihy doplněný o dva citáty z Písně písní a Knihy Moudrostí jako by předznamenal novou tvůrčí cestu, po níž se autor vydává vstříc náboženským ideálům. Zpětně si čtenář uvědomuje význam těchto dvou citací sloužících jako znamení nadcházející tematiky románu.

169

NEUMANN, Stanislav Kostka. Andělská sonáta. In Stati a projevy 1. 1893-1903. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1964, s. 241. 170 Tamtéž, s. 241.

81

Nebo silné jako smrt jest milování a tvrdá jako peklo žárlivost. Lampy její jsou jak ohně a plameny, jež v srdci roznítil sám Jehova. Píseň písní, kap. VIII. Ó jak krásné jest čisté plození s jasností: nesmrtelná jest zajisté památka jeho: neboť i u Boha známé jest i u lidí… Kniha Moudrosti, kap. IV.

Merhaut vstupuje svým prvním románem do literatury s příběhem nevěrného muže, jenž touží po očistě a navrácení důvěry své manželky. Karel Hřivna má doma mladou, milující ženu, s níž řadu let čeká zatím marně na vytouženého potomka. Ačkoli i svoji manželku stále miluje, podléhá svodům vášnivé Němky. Tento poměr netrvá však dlouho. Hřivnu dráždí občasné narážky ze strany milenky, která si ho dobírá kvůli jeho silnému vlasteneckému cítění. Stále více a více zažívá pocity viny. Myšlenky, že zradil manželku, ho doženou k zásadnímu rozhodnutí žít poctivým životem. Navíc jeho manželka nalézá milostné dopisy, jež jsou důkazem jeho nevěry. Oba manžele čeká cesta smíření v podobě pouti na posvátný Hostýn, kde každý hledá své rozhřešení. Cesta ke znovunalezení lásky je dlouhá, ale oba si přejí vyřešit složitou rodinnou situaci. Hřivna je odhodlán kát se za své činy a ubránit manželský svazek stejně jako jeho manželka. Jejich láska je znovu vzkříšená a štěstí jim přinese dlouho očekávaný potomek i Hřivnova nalezená víra v Boha. Klidný manželský život je ovšem narušen nemocí matky i dítěte. Na náhlou smrt dítěte však Hřivna pohlíží jako na dílo boží a přijímá ji s pokorou věřícího člověka. Zároveň sílí jeho náboženské vyznání, víra v posmrtný život i přesvědčení o nadpozemských silách. Příběh končí smířlivým pocitem Hřivny věřícího ve vyšší moc. V románě je náboženský aspekt vyzdvižený. Obrodný proces se děje v nitru obou románových postav. Sekanina nahlíží na pouto mezi postavami a posvátným prostředím takto: „Autor vnitřní dynamikou slova i nálady hrdiny své přizpůsobuje jich zbožnému prostředí hostýnskému, formuje jejich duše a prosycuje ovzduším

82

blízkého Božství.“171 Téma lásky, zrození, smrti a žárlivosti odkazuje také na předešlá prozaická díla. Náboženské motivy se sice také objevují v povídkách, ale jejich výskyt není nijak častý. V prozaické črtě Povídka s vánočním koncem Intimních povídek se nejvíce projevil náboženský prvek v podobě silně věřící matky toužící po dítěti. I tento motiv spojuje oba příběhy, v Andělské sonátě je stejně jako ve jmenované povídce dítě zobrazeno jako boží dar. V románě již postřehneme zřetelný zárodek široké a významné náboženské ideje, jež má zachytit klesající duši lidových mas. Autor zde již nebere svým hrdinům naději. Hrdinové románu se neoddávají pesimismu ani skleslosti z neúspěchu jako v dosavadních povídkách. Merhaut se rozhodl poukázat na krásy světa všude tam, kde cítí dobrodiní jejího poslání a kde předvídá zázraky její síly. Nejvíce se tento cit projevuje v malbě hostýnských pasáží. Jan Neruda, jehož považoval Merhaut za veliký vzor, se ve svých Písních kosmických snaží vcítit do kosmu, zatímco Merhaut usiluje o splynutí s nadzemskou silou. Boha a příslušné elementy označuje autor velkými písmeny, aby jim dodal důležitého významu. „Přenášeli Nejsvětější… A všecko, co chápat bylo možno smysly, všecko viděné i slyšené, příroda i její tvorstvo, nebesa i země, všecky zvuky i barvy Hřivnovi zpívat se zdály v symfonii velebné: Svatý, svatý! Podíval se nahoru. Obloha tak čerstvě modrá, jak jenom ukazují ji hory, zeleň byla tak svátečně měkká, tak sladce roztoužená, a silný byl vzduch, jako by v svatou tu chvíli dýchaly do něho ke chvále nebes všecky kořeny země. […] Modrá oblaka kadidla táhla za průvodem: opíjela zástupy, které na kolenách skloněny k zemi bály se k Němu oči pozvednout, a zlomeny celým tělem v prach, bily se v prsa pokorně. Hřivna chápal: šel Bůh zástupů. Šel blízký ve svém bílém symbolu, v paprscích zlatých Neviditelný se chvěl […] Bůh Metodějův i Husův, Pán pánů i otroků, Král králů, jenž Syna poslav na svět matkou chudobnou, ke trůnu svému malé a vyděděné vznes’- A šel soudce spravedlivý, šel mezi svým lidem - - “172 V této ukázce můžeme také najít vliv Jaroslava Vrchlického. Jako příklad uvádíme úryvek z Vrchlického básně Šibeňák. Merhautovi stejně jako Vrchlickému173 bylo blízké téma krajiny a domova. Vliv symbolismu je patrný u obou básníků.

171

SEKANINA, František. Josef Merhaut, Andělská sonata. Obzor literární a umělecký, 1900, roč. 2, č. 7, s. 121. 172 MERHAUT, Josef. Andělská sonata. Brno: A. Píša, 1900, s. 164 – 165. 173 VRCHLICKÝ, Jaroslav. Korálové ostrovy. Praha: Melantrich, 1951, s. 72 – 73.

83

I vzhlížím k Spasiteli, jenž oddaně a tich se dívá k městu dolů a v dálku po polích.

I Vrchlický zde pohlíží na Boha jako zachránce, rovněž ho zdůrazňuje v básni velkým písmenem, aby vynikla jeho důležitost. Na tomto čtyřverší je také patrný vztah mezi vyšší mocí a rodnou zemí. Stejně jako Neruda či Vrchlický také i Merhaut symbolicky slučuje dva prvky ve vzájemnou syntézu. V románu Andělská sonáta dochází tedy i k prolínání impresionismu a symbolismu. Vrchlický stejně jako Merhaut byl vlastenec. Vlastenecké myšlenky se projevují i v jejich díle. Oba dva se věnují vesnickému i městskému prostředí. V románu Andělská sonáta však na dění na zemi nahlíží někdo shora, spasitel, stejně jako ve verších Vrchlického. Tvorbu Jaroslava Vrchlického nelze shrnout do jedné básně, natož čtyřverší. Tato ukázka má demonstrovat jisté společné rysy v dílech obou autorů. Další podobnosti jsou shrnuty v pojednání o básnické tvorbě Josefa Merhauta. Sekanina náboženský moment knihy považuje za kritický bod „neboť hlavně nad ním svítiti budou zkřížené polemické čepele: jedněm postačí Hřivnova zpověď, na Hostýně, aby, nehledíce dále na nic, Andělskou sonátu pasovali na dílo prvního řádu, jiným zase právě tato zpověď bude neodstranitelnou překážkou uměleckého poslání knihy.“174 Právě náboženský aspekt knihy potlačuje psychologickou analýzu postav. Řada náboženských výjevů v díle zpomaluje děj a také zeslabuje věrohodné prokreslení hlavních hrdinů. Líčení náboženských symbolů je zde na úkor líčení psychologického. Merhautovy romány popisují sice brněnské prostředí, avšak znamenají odklon od sociální problematiky továrního města. Prostředí v románu ovšem nemá takovou úlohu jako v autorových povídkách. Dokumentární líčení okolí se mění v románu v impresionistický popis přírody, jenž dostává mnohdy nadpozemský význam. Co zůstává společné povídkám i románům, je idyličnost vesnice. Hostýn, kam přijíždí oba manželé zachránit své manželství, se stává pro oba jakýmsi posvátným místem nejen z důvodu své ikoničnosti svatého místa.175 Příběh se však odehrává především v oblasti střední Moravy,

pokračuje zde tedy popis

174

moravského

prostředí,

SEKANINA, František. Josef Merhaut, Andělská sonata. Obzor literární a umělecký, 1900, roč. 2, č. 7, s. 120. 175 Hostýn neboli též Svatý Hostýn má dodnes význam význačného mariánského poutního místa. Hostýn byl kdysi zřejmě místem pohanských slavností a církev na tyto staré tradice navázala.

84

kterému se věnuje Merhaut v celé tvorbě. Posvátné místo se objevilo již v předchozím díle v povídce Píseň práce stejně jako reálná postava malíře Hanuše Schwaigra.176 Folprechtova touha odjet na Hostýn ovšem zůstala pouhým snem, zatímco Hřivna svůj zájem uskutečnil. Za záměrem odjet na posvátné místo lze shledat zájem hrdinů o rozhřešení, touhu po očistě. Autor kromě okolí zobrazuje věrné modlící se lidi směřující ke svatému cíli. Hostýnských motivů využil autor především jako příležitosti k výborným poetickým deskripcím. Odpoutává se zde tak od vnějšího popisu postav, jemuž se věnoval v dosavadních dílech, a primárně se jeho pozornost soustřeďuje na okolí, jemuž dodává impresionistický nádech. „Utíkaly stíny… a víc a víc do plného světla vyhrnoval všecky své podrobnosti kraj. Zčernaly ještě záhadněji kříže, rozpjaté proti rozžhaveným obzorům na vzdálených návrších. Hlasněji zakřikly bílé domky rozházených vsí. Zeleněji rozdýchal se v dálce zatoužený les. Neforemná jakási kostelní věž, do vrcholku až zděná, otřískaná deštěm i věkem, teskně se vyvalila vpravo nad křivku hor a hned zase nemotorně couvala a padala v propast, hanbíc se na pronikavém světle za cikánský svůj háv. Hned po ní jiná, štíhlá a mladě vypjatá vyletěla přes čáru vrchu, jako vystřelený šíp, panensky svižně nesla se dál, v ruce vytyčené pevně, vyznavačsky hrdě k nebesům vznášejíc svůj nově zlacený kříž. Pláň šířila se vždy víc. Stále více usekávala s návrší, nížily se a v dálku zapadaly hory: kraj protahoval se v zelenou, vrbovitou rovinu Hané.“177 Líčení okolí se neobejde bez malebné dekorace barev, v nichž už není dominantní kontrast bílé, černé a červené. Barvy jako by splynuly v harmonickou paletu přírodních krás. Pokud se v popisu osob vyskytuje vnější líčení, Merhaut se již nezaměřuje na jednotlivce, ale na průvody lidí. Přechod od individua k zástupu jedinců má za následek ztrátu detailnosti, v níž Merhaut vynikal. V románu se spíše zaměřuje na atmosféru, jakou lidé svoji vírou vyvolávají. František Václav Krejčí si byl vědom odklonu od propracované psychologické analýzy postav a autorova důrazu na přírodní scenérie: „Panu Merhautovi nelze upřít, že s celou opravdovostí a ohnivou svou vervou hleděl zdůraznit etickou závažnost tohoto námětu a zformulovat jej v psychologický problém, schopný zaujatého a obšírného uměleckého řešení. Ale nad těmito snahami a vůbec nade vším vítězí tu přece na konec jen úsilí stylové. Všecko je tu jen tématem k bravurním partiím slovné malby a hudby, k širokým pasážím deskriptivním

176

Hanuš Schwaiger na Hostýně čerpal inspiraci a tvořil. Na svahu Hostýna stojí takzvaná Schwaigrovka, kdysi hájovna, kde Schwaiger maloval a pobýval. 177 MERHAUT, Josef. Andělská sonata. Brno: A. Píša, 1900, s. 120 – 121.

85

a impresionistním. Celá kniha není vlastně nic jiného než jediný proud svítících barev a intensivních tónů, než nekonečné hromadění počitků a nálad, rozkládaných v pyšné paví ohony brilantních pasáží. – Živel ryze novelistický pod tím vším úplně mizí a kresba a životnost osob tím velice trpí. Ale trpí tím i psychologický a etický živel knihy.“178 I ve sblížení manželů lze objevit podlehnutí přírodním dojmům a sonátě vyslechnuté v koncertě. Román Andělská sonáta zachycuje pod vlivem impresionismu barvy a tóny přírodních scenérií, avšak ztrácí se tím důraz na vnitřní pocity postav. Psychologická kresba Hřivnovy postavy také trpí neustálými autorovými odkazy k vyšší moci. Hřivnovy pocity jsou zastřeny náboženskými odkazy a hrdinovi tak chybí detailnější umělecké propracování. Z psychologických prvků v dřívějších povídkách zůstává v románě jakási naznačená cesta o mravní nápravu. Přestože jsme ocenili psychologické prvky spíše v Merhautových drobnějších prozaických črtách, ani v díle Vrah?, Had nebo Píseň práce nechybí niterný pohled do duše člověka. Ačkoli se snaží autor v románu o hlubší psychoanalytickou sondu, vyznívá to v jeho neprospěch. Na druhé straně jakkoli se autorova pozornost věnovaná Hřivnovi míjí s účinkem přesvědčivé psychologické analýzy, prokreslení ženské hrdinky v tomto románě vyznívá v jeho prospěch. Nelze tedy v této knize postrádat Merhautův talent týkající se popisu duševních stavů jedinců. Ztotožňujeme se s tvrzením Františka Bílého, že v příběhu „Před zraky čtenářovými vynořuje se postava hrdinky žalu, trpící světice, jejíž imponující zbraní jest bolest, opovržení, mlčení. Tu Merhaut trefně vystihl moravskou povahu dívčí, měkkou, v osud svůj křesťansky odevzdanou, až příliš pasivní, ale i v slzách hrdou a sličnou.“179 Autor vyniká zejména v popisu osob soužených osudem, k nimž se ženská hrdinka Andělské sonáty řadí. Hřivnová působí stejně bezbranně jako postava Vajnarovy ženy z povídky Nic! nebo hrdinky z povídky Bolest paní Plenknerové. Ženy nesoucí svůj úděl s těžkostí, avšak i hrdostí, jež jim zůstala, patří k nejvíce psychologicky propracovaným Merhautovým postavám, ačkoli by se toto tvrzení na první pohled mohlo zdát zvláštní. Pravda je, že Merhaut vyniká líčením bolesti ne s pomocí surových scén, ale pohledem na utrpění jako na soubor drobných nepatrných duševních nuancí. Arne Novák zaujímá k postavě paní Hřivnové tento názor: „V paní Hřivnové obé jest sladěno a vyrovnáno: vědomí ženy – vědomí křesťanky, zákon srdce – zákon evangelia, a proto snad spíše máte

178 179

KREJČÍ, František Václav. Josef Merhaut: Andělská sonata. Rozhledy, 1900, roč. 9, č. 16, s. 677. BÍLÝ, František. Moravská orlice. 13. května 1900, roč. 38, č. 110.

86

pro ni soucit a obdiv.“180 Ačkoli Hřivnova žena se potýká s utrpením ne jako „aktivní hrdina“, ale přijímá svůj život napovrch odevzdaně, Merhaut nám odhaluje za touto tváří záchvěvy žárlivosti a zloby. S mužskými hrdiny jsou často spojeny různé symboly. Symbol krve odkazuje k jeho poslední knize Černá pole. Aluze na dílo Černá pole nesouvisí pouze se symbolem krve, ale také se symbolem bahna obsaženým zvláště v povídkách Bahnitá luka a Píseň práce. Symboly krve a bahna reflektují v románu Hřivnovu povahu. Hřivna působí zpočátku dojmem typické Merhautovy figurky ztraceného člověka. Jeho život mu připadá prázdný a pustý, v životě nenachází žádnou radost. Až nevěra ho probudí z šedi dennodenního utrpení. Hrdina zprvu odpovídá patologickým chováním prototypu předchozích postav typu Vajnar, Filous aj. Hřivnova neutěšená nestálá krev nachází vyslyšení ve víře. Jeho touha po očistě a úniku z „bahna“ se podobá Filousově snažení. Krev tedy symbolizuje povahu jedinců a bahno prostředí, odkud hrdinové hledají únik. Společným znakem románu a povídek je také motiv dvojí tváře. V kontrastu k povídkám si je románový hrdina vědom svého dvojího života: „Chtěl, musil se vrátit: té nejistoty, toho ponižování sebe sama, toho lhaní a té dvojí své tváře, z nichž jednu nosil do své domácnosti a druhou k záletům – toho všeho už byl syt; hnusem přetvářky naplněn a unaven, déle už té škrabošky nemohl nést.“181 Nejen kvůli symboličnosti má román nejblíže k poslednímu dílu Černá pole. František Sekanina si všímá právě podobností Černých polí a Andělské sonáty, přičemž překvapivě hodnotí jako umělecky vyváženější Merhautův román. „ – vždy to byl naturalismus srdce, jenž čelil velkému kapitálu a cítil s masou utlačovaných. Ten živel plnou silou vytryskl ještě v povídce Píseň práce ve sbírce Černá pole. Ale tam již je posvěcen poesií luk a požehnáním lánů, poesií slunka a jeho vznešeného dobrodiní, jehož zázraky stejně naplňují srdce boháčů jako srdce chudiny. A mohutným rozmachem oplodnil se tento základní Merhautův motiv v přítomné ‚Andělské sonátě‘.“182 Naturalistické prvky ovšem z díla postupně mizí. Merhaut uskutečnil snahu překonat pesimismus a naturalistický směr opustit. Jeho úsilí, jakkoli umělecky nepříliš přesvědčivé, se zaměřilo na jiná témata jako například duchovní očistu a citové hledání. Okrajově však autor naturalistických prvků využívá. Naturalistická metoda je zde oživena v pouhém zlomku románu v pasážích věnovaných zejména Hřivnovým 180

NOVÁK, Arne. Josef Merhaut: Andělská sonata. Lumír, 1900, roč. 28, č. 25, s. 300. MERHAUT, Josef. Andělská sonata. Brno: A. Píša, 1900, s. 10 – 11. 182 SEKANINA, František. Josef Merhaut, Andělská sonata. Obzor literární a umělecký, 1900, roč. 2, č. 7, s. 122. 181

87

duševním stavům. Toho přepadají občasné stavy zoufalství známé z předchozích povídek jako stavy chorobných záchvatů: „Něco se vylilo v něm. Prudká ošklivost tohoto kroku náhle zahořkla mu v duši. Tak bez touhy, bez hledání, bez porozumění a bez duše zase jako tenkrát! Tak prostě a nízce, tak surově a zvířecky a surově!“183 Naturalistické prvky v románu postupně doznívají v okrajové složky díla, jež mají ovšem za následek narušení celkové kompozice díla. Pokud autor využil drsných popisů v souladu s popisy náboženskými, dosahuje pouze narušení kontinuity děje. V románu nemá totiž toto propojení takový účinek jako prolínání výjevů naturalistických s impresionistickými, kde autor dovedl v povídkách střídavě používat oba prvky v naprosté harmonii. V Andělské sonátě působí nepočetné drsné scény nesourodým dojmem. Pestrá rozmanitost přírody, hostýnského kraje a lidu patří k zásadní podstatě a síle románu. Děj vnější je oproti těmto lyrickým pasážím upozaděn. Vývoj a průběh vášní se odehrává bez dramatických výstupů. Pokud bychom od příběhu, kde nechybí téma lásky, nevěry a žárlivosti, očekávali prudké výbuchy, rozchod a zápletky, nedočkáme se jich. Ke katarzi dochází pouze během velkých poutnických slavností na Hostýně, kde se Hřivna smíří s Bohem a se svou ženou. V románu ovšem nechybí bohatá stafáž dekorací a oceňujeme zvláště hojné a skvostné přírodní popisy. To vše ovšem zdá se být pouhou částí dřívější Merhautovy vypravěčské vytříbenosti. Odklon od sociální problematiky, dále zaměření se výhradně na impresionistickou metodu a postupné přilnutí k poezii částečně způsobilo ochuzení Merhautovy umělecké originality. Jeho snaha přiblížit se velikým básníkům a prozaikům jako například Jaroslavu Vrchlickému nebo Vilému Mrštíkovi nedopadla i přes pochvalné kritiky v Merhautův prospěch. Autor totiž v románě odvrátil pozornost od problematiky jemu tolik blízké, a to brněnských poměrů na konci století, aby podal svědectví o vykoupení a očištění člověka. V románě však již v sobě povídkář a romanopisec objevil senzitivního tvůrce, z něhož se stal i básník.

183

MERHAUT, Josef. Andělská sonata. Brno: A. Píša, 1900, s. 288.

88

Vranov Merhautovo poslední prozaické dílo vyšlo roku 1906, rok před autorovou smrtí. Jeho fyzické i tvůrčí síly mu již neumožnily román dokončit. Jak autor sám upozorňuje, chybí mu poslední část, ale i v tomto provedení dílo působí celistvým dojmem a může být jako celek posuzováno. Vranov, druhý romanopisecký počin, se tak stává epilogem Merhautovy tvorby. Původně zamýšlel napsat několikadílný román, v němž by rozebral problémy kulturního života na Moravě. Synova nemoc a také redakční práce mu dovolily dokončit pouze první část, kterou vydal pod názvem Vranov podle výletního a poutního místa na Moravě. Autor však pracoval na románě Vranov v době, kdy také on sám byl nemocný. Navíc ho zasáhly v osobním životě nešťastné události. Jediný syn mu umíral a zemřel v době, kdy knihu dokončoval. Krutá rána v podobě smrti jeho syna Bohumila se výrazně podílela na proměně životního náhledu na svět. Merhaut se tak snažil vyrovnat se s tragickou ztrátou syna psaním. Jak píše Karel Elgart Sokol, Merhaut „ztichnul a zklidněl, zvážněl.“184 Román věnoval tak Merhaut Bohumilově památce. V té době se stále více vzdaloval zájmům o každodenní události a zamýšlel se nad zásadními otázkami existence člověka ve společnosti. Od ostatní tvorby se tedy Vranov liší i celkovým tónem. Primární pudovost jeho dřívějších postav mizí. Východiskem ovšem zůstává stále moravská půda. Druhý román nazval autor podle místa, kde se děj z velké části odehrává. Dle předchozích zkušeností s autorovou poetikou si dokážeme předem domyslet, že těžiště románu nespočívá v příběhu takovém jako v prostředí, jež na sebe bere hlavní roli. V povídkách byl kladen důraz zvláště na město Brno. Vesnice sloužila autorovi jako doplnění o kontrast vycházejícího z brněnského a venkovského prostředí. V posledním románu je Brno upozaděno a jeho okolí se dostává do popředí vyprávění. Knižních ilustrací se ujal Alois Kalvoda. Jeho dekorativní krajinné pasáže doplňují malebně román o věrohodné obrazy míst, o kterých Merhaut píše. Do výčtu kreseb se kromě Vranova hodí mimo jiné také starší kresby Brna a Černých polí. Kresby byly původně zamýšleny pro vydání díla Černá pole. Jak vyplyne z následující analýzy díla, nejen obrázky se odlišují svým vyzněním, ale také knihy jsou jiného stylu. Druhé vydání však vyšlo roku 1921 bez Kalvodových ilustrací.

184

SOKOL, Karel Elgart. Merhautův Vranov. Revue moravsko-slezská, 1906, roč. 2, č. 7, s. 227.

89

Druhý román zaznamenal u kritiky rozporuplné ohlasy. Dobová kritika se postavila na rozdíl od Andělské sonáty k románu Vranov převážně negativně, přestože se snažila vidět v díle i jeho kladné rysy. Řada kritiků ovšem na druhé straně spatřovala v díle umělecké pokračování Andělské sonáty. V recenzích byla věnována pozornost nejen tématu a postavám, ale i poslání knihy. K. E. Sokol si rovněž všímá propojení mezi romány Andělská sonáta a Vranov. Díla jsou podle něj těsně spjata. Podobnost spatřuje v symbolech útěku a návratu, avšak upozorňuje, že oba symboly jsou v dílech jinak motivovány. Podle Sokola nemá útěk ve Vranově žádného vnějšího motivu, je osudovou nutností všech básníkových lidí a je povýšen z pouhého následku na článek života, který je neopominutelný a těžký. V tom vidí umělecký vývoj Vranova oproti Andělské sonátě. Vranov, tichou dědinu chudých a malou kolonii bohatých s poutnickým kostelem na rozhraní, podle kritika autor učinil „symbolem útěku z života, symbolem životní krásy, k níž prchají všichni jeho lidé, symbolem krásy, jež je vzkypěním a opojením mladé krve, tichým svátkem starých duší. A tak učinil jej i základem románu, jímž je dychtivý útěk k rozkoši, poznání, jak je jen ostrovem v moři těžké práce a povinností, a pak teskně mužný návrat dolů, k životu.“185 Paradoxně se autor přiklání svým románem k životu navzdory tomu, že ho v této době zasáhla smrt syna i přítelkyně Hany Kvapilové. Můžeme se ovšem domnívat, že nadcházející konec spisovatel cítil, jelikož ho sužovaly zdravotní potíže, a o to více se snažil ukázat ve svém díle krásy života. Jako by tušil, že je to naposledy, kdy vstupuje na literární scénu. Je to jistý paradox i z jiného důvodu. Pokud vezmeme v potaz autorovu předešlou tvorbu, nelze nežli konstatovat, že z naturalisty těžké krve se stal básník života. Ano básník, neboť již v Andělské sonátě se přimkl svým dílem k poetické rovině. Ve Vranově se ztratila ona lyrická nota, kterou jsme v některých pasážích přirovnávali k básním v próze, avšak zůstala v něm poetičnost krajinné malby. František Vladimír Vykoukal se stal věrným kritikem Merhautových děl a ani v posledním jeho prozaickém počinu nevidí nijak rozsáhlé trhliny, jež by měly autorovi uškodit. „Román Merhautův zasluhuje uznání pro zajímavost zvolené látky i pro způsob, kterým látka ta je zpracována, pro zevrubnou a věcnou charakteristiku hlavních osob a náležité vystižení svérázu krajinného.“186 Nový Merhautův román se podle Vykoukala neřadí do kategorie děl určených pouze pro pobavení, snaží se také zároveň řešit nějaký problém. Vranov se neopírá tedy jen o fantazii, nýbrž zapojuje také 185 186

SOKOL, Karel Elgart. Merhautův Vranov. Revue moravsko-slezská, 1906, roč. 2, č. 7, s. 223. VYKOUKAL, František Vladimír. Vranov. Osvěta, 1906, roč. 36, č. 2, s. 1048.

90

rozum čtenáře. Ačkoli Vykoukal ocenil význam charakteristik osob, přesto nepopírá, že v románu vyčnívá zejména dvojice postav Evžena a Růženy na úkor ostatních postav díla. Této nerovnováhy si všímá více recenzentů a my se k nim také přikláníme. Postavy v knize nejsou zcela vyvážené. Josef D. Konrád označil Vranov dokonce za vážnou knihu, která se řadí k nejlepším výtvorům českého pera za poslední roky. „Vranov jest silný jak uměleckým zpracováním, tak i svou látkou, výlučně naší, českou, moravskou. Tyto oba pojmy slučují se v knize Merhautově v jeden. V ní jasným, spravedlivým a smírně mohutným světlem ozařuje se nám duše moravského člověka.“187 Ačkoli se Merhaut vrátil k problematice české otázky, staví se k ní poněkud z jiného úhlu než například v Černých polích. Nelze ovšem přejít tvrzení J. D. Konráda o splývání české a moravské látky bez vědomí určité nadsázky. Merhaut v románu rozlišuje pojmy české a moravské, ačkoli patřil k Čechům žijících na Moravě. Duše moravského člověka v té době přece smýšlí trochu jinak nežli duše ryze českého. Tento rozdíl je patrný v postavách paní Srbové nebo starého pána Křikavy, přestože nemají v románu velký prostor. V kritikách však nezůstává opominuta ani moravská krajina. Jejím popisem se spisovatel dříve zapříčinil o pasování do role moravského autora a také jeho poslední dílo se hlásí k moravské půdě. Souhlasíme tedy s tvrzením, že líčení moravského hlavního města a zvláště jeho okolí patří k přednostem knihy. Věcně

kritický

postoj

vůči

Merhautovi

jako

romanopisci

zaujímal

S. K. Neumann. Na rozdíl od zmíněných oslavných recenzí totiž dílo nevelebí, ale ostře je soudí. Stejně jako u Andělské sonáty se ujal úlohy nemilosrdného kritika. Autorovi vyčítá opět styl, látku i to, jak se zhostil vykreslení svých postav. „Pan Merhaut má však pro všecko týž malý a netvůrčí zorný úhel: dobrotu vlastního srdce, měkkou a pasivní laskavost starého pána, který teskní a odpouští. Tato dobrota polévá celou knihu matným leskem; je neplodná, zároveň však jediným půvabem románu. Nevyčítám p. Merhautovi jeho příslušnost ku včerejší kultuře; jen ji konstatuji. Pan Merhaut patří prostě celou svou duševní strukturou ke spisovatelské generaci, která měla pramalé porozumění pro vývoj idejí, která nedovedla dále jít cestou naznačenou nejlepším jeho předchůdcem, Nerudou, a stavěla se k modernímu rodícímu se světu jednou lhostejně, podruhé skepticky, ba i nepřátelsky. Vzpomeňme jen, jak byl touto generací přijat Machar, jak dlouho to trvalo, než byl přijat na milost. Pan Merhaut má ostatně

187

KONRÁD, D. Josef. Máj. 12. října 1907, roč. 5, č. 4, s. 36.

91

v této generaci tu zásluhu, že moderní svět přijal někdy aspoň jeho dekoraci.“188 Nad touto kritikou bychom se měli alespoň pozastavit. Je pravda, že ačkoli patřil Neruda k Merhautovým spisovatelským vzorům a Merhaut z něj čerpal inspiraci, Merhaut nedosáhl takové slávy a docenění, naopak téměř upadl v zapomnění. Je nutné ovšem připomenout, že jeho snaha zprostředkovat lidem látku českomoravskou nezapadla ve své době do „včerejší kultury“. Merhaut v posledním románu opět dokázal, že nacionální otázka v rámci poněmčeného Brna je důležitá. Obdobně to vnímá i Václav Dresler: „Spisovatel rázu Merhautova svou každou beletristickou knihou říká něco společensky, problémově cenného, dotýká se řady námětů, jež mají zájem nás všech a jež přispívají k řešení časových témat všenárodních i všelidských, jež pomáhají tvořit, rozšiřovat, popřípadě vyjasňovat všeobecnou situaci dnešku. A tyto idey, myšlenky i názory mají cenu nejen pro referenta, ale pro celou společnost autora obklopující, mají hodnotu i dosah ne jen románové beletrie, ale společensko-kulturní studie a tento prvek v každém moderním románě třeba si plně uvědomit v souvislosti.“189 Tento fakt neplatí pouze o románech, ale také o povídkách. Liší se ovšem způsob, jakým autor problémy konstituoval. Povídky reflektují vztahy mužů a žen, sociální problematiku a další témata většinou jednotlivě, a tak každé téma dostává dostatečný prostor, naopak v románech se autor pokusil pospojovat různé problémy dohromady. S. K. Neumann vytkl v posudku nedostatek porozumění pro vývoj idejí moderního světa, stereotypní charakteristiku postav a myšlenkovou chabost díla. Merhaut se však ještě jednou a naposledy pokusil o to, aby se románovou formou vyrovnal

s

problémy,

které

jej tížily

zejména

v posledních

letech

života

a o jejichž řešení usiloval jako publicista. Ve Vranovu hledá odpovědi na nejzávažnější otázky národně společenského i osobního života. Bohužel vždy jedna myšlenka je zdůrazněna na úkor druhé. V tomto případě trpí obraz lidských vztahů. S. K. Neumann dále hodnotí autorovy deskriptivní pasáže jako části románu, jež podle něho nejsou předností knihy. V jeho tehdejší publicistice ovšem nalezneme připomínku k jiné recenzi, v níž se kritika autorových popisů nejeví tak ostře a vyhraněně: „Deskriptivní partie z Vranova p. Merhautova jsou proti knize p. Sokolově vtělenou jemností, procítěním, vkusem.“190 Shodneme se s S. K. Neumannem v jednom jeho tvrzení, a to že dobrota sálající z celé knihy dodává jí nános občasné

188

NEUMANN, Stanislav Kostka. Stati a projevy 2. 1904-1907. Praha: Odeon, 1966, s. 338. DRESLER, Václav. Merhautův Vranov. Moravská orlice, 9. června 1906, roč. 14, č. 130. 190 NEUMANN, Stanislav Kostka. Stati a projevy 2. 1904-1907. Praha: Odeon, 1966, s. 356 – 357. 189

92

sentimentality. K umělecky vyzrálejším dílům proto stále řadíme jeho povídky, v nichž Merhaut jako spisovatel vynikal. Například Václav Dresler ovšem spatřuje v díle Vranov vrchol Merhautovy tvorby. V tomto bodě se s Dreslerem názorově rozcházíme, jelikož romány považujeme za jinou cestu autorova vývoje, bohužel ne však umělecky vytříbenější.

V románu Vranov se autor zaměřil na dva stěžejní problémy: českou inteligenci v Brně a jeho okolí a vztah muže a ženy. Děj není nijak složitý, ačkoli je román rozsáhlý na rozdíl od předešlé tvorby. Je to z důvodu nadbytku epizod, úvah a líčení. Ústřední dvojici příběhu tvoří Evžen a Růžena, kteří jsou hlavními nositeli děje. Evžen se do Růženy bezhlavě zamiluje a je vtáhnut do vášnivého vztahu prožitého zejména na Vranově, kde se musí dělit o svoji milenku se starším, leč bohatším amantem. Ten dopřává Růženě luxusní zázemí, zahrnuje ji blahobytem a dívka je velmi pohodlná na to, aby se zřekla kvůli Evženovi života v přepychu. Jejich vztah ukončuje Evžen, který cítí náhlou povinnost zachránit rodinu před bídou. Poctivě se začne připravovat na učitelské zkoušky a objevuje v sobě opět chuť a sílu do života. Milostná linie je doplněna o vztah Evženovy sestry. Julinka se také musí vzpamatovat z první nešťastné lásky s úředníkem Smotalem, aby dosáhla štěstí s Evženovým přítelem, profesorem

Svobodou.

Nakonec

také

dívka

zakusí

učitelského

povolání,

jelikož absolvuje český ústav učitelek. Přestože v závěru románu se dočkáme smrti jedné z vedlejších postav, starého pana Křikavy, příběh končí velmi idylicky. Touha po štěstí je naplněna. Svoboda se zasnoubí s Julinkou, Evžen dosáhne místa českého učitele a jejich matka se odstěhuje na klidný venkov na Vranov. Druhou myšlenku, a to poměr inteligenta k národu, se mu podařilo vyjádřit daleko lépe, avšak tato látka je mnohdy zastíněna milostnými výjevy. Možnost české inteligence v Brně řešit národní otázky se týkala zejména mladé generace, která měla potenciál bojovat s germanizací. Dušan Jeřábek si právě na tento problém pokládá otázku: „Je v silách nové, mladé generace národního vzdělanstva oživit duch české Moravy, přemoci nápor germanizace i sílu tradičních předsudků, které oddělovaly v myšlení prostých lidí Moravu a Moravany od Čech? Merhaut, aniž to snad zamýšlel, položil ve Vranovu v podstatě podobné skeptické otázky, jaké o dvě desetiletí dříve

93

vyslovil Hubert Gordon Schauer.191 Tyto otázky vyplynuly – u Merhauta stejně jako u Schauera – z úzkostné obavy, zdali národní organismus, dlouho vyčerpávaný úsilím o zachování vlastní existence, má v sobě ještě dost životních sil, zda není už definitivně ochablý a neschopný odolávat novým tlakům.“192 Nová, mladší generace je znázorněna v postavách Svobody, Evžena a Smotala. Každý z těchto tří hochů zaujímá k národní otázce jiné stanovisko, ačkoli se zpravidla při svých debatách názorově shodují. Přemýšlivý Svoboda se k českomoravské problematice staví nezúčastněně, chybí u něj větší zájem o angažovanost. Jediný zájem jeví o milostné dobrodružství s Julinkou, národní úsilí zůstává v pozadí. Pasivní přístup zaujímá i Smotal z prospěchářského důvodu. Jako finančně zabezpečený úředník se stará pouze o blahobyt a milostné avantýry. Jeho zájem o peníze se projeví ve chvíli, kdy je jeho milostný objev zbaven majetku a nemá již, co by nabídl. Jediný Evžen překoná strach a pocit bezmoci, že národní boj s germanizací je prohraný. Přestože je odhodlaný pracovat také jako německý učitel, myšlenka přicházející v podobě snu o profesi českého učitele ho posílí a Evžen si jde za svým cílem. Mladý učitel tak představuje typ moderního českého, popřípadě moravského člověka, jenž vyjadřuje duševní náladu tehdejšího národa. Trio mužských filosofů tvoří Svoboda, Evžen a pan Křikava, kteří řeší národní otázky pouhým debatováním a uvažováním. Toto teoretizování se zřídka promění v praktické využití. Zdá se, že pouze Evžen docílí svého záměru být národu prospěšný, když konečně uspěje a dostane místo českého učitele. Všichni sice cítí tíhu kapitalismu, ale ve skutečnosti patří svým chováním k pohodlným měšťákům. S dělnictvem sympatizují, ale mají od něho odstup. Přesto je zobrazen kromě Evžena také v Křikavovi přerod moravského zněmčení v původní českost. Český učitel Svoboda i starý pán patří přesto k typům zřetelně pozitivním. Také Svoboda si přeje pracovat k národnímu uvědomění moravské mládeže. Křikava nachází své vlastenectví ke sklonku života. Celý svůj život strávil mimo vlast a až ke stáří se vrací k rodné půdě jako k symbolu národní jistoty. Svoboda i Křikava jsou v trojici filozofů pouhé vedlejší postavy. Jejím středem je skutečný hrdina románu Evžen, v němž se soustřeďuje nejvlastnější myšlenková problematika celého díla. Evženova snaha neodpovídá skepticismu, ale čistému zájmu o zlepšení národních podmínek v poněmčeném Brně. Hrdina vyměnil lásku k ženě za povinnost ke své zemi. Rozhodl

191

Naše dvě otázky. JEŘÁBEK, Dušan. Problémy naturalismu v díle Josefa Merhauta. In Literárněvědné studie. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1972, s. 137.

192

94

se, že se jeho budoucnost bude týkat národní společnosti a moravského češství. Touto problematikou se zabýval Merhaut se značným zápalem a jako jeden z mála spisovatelů své generace otevřel oči i lidem z Čech, kteří o situaci v Brně nebyli natolik informovaní. Podle Jeřábka román vyznívá pozitivní ideou společenské aktivity a každodenní nutnosti, třeba neviditelné snahy ve prospěch lidí trpících. Problém celkového

podání

vlastenecké

problematiky

nespatřuje

Jeřábek

v upozadění

oproti milostným zápletkám, „ale tato idea, kterou se Merhaut snažil vyjádřit a obhájit svým románem, tato teze o nutném vzepětí osobní energie ve prospěch národního celku má namnoze ráz jen deklarativní a nevyplývá zcela organicky z myšlenkové struktury díla. Pointa románu sice naznačuje myšlenkový záměr autorův, ale k jeho dokonalému naplnění nedošlo. Neboť v Merhautovi samém nebylo v té době dostatek vnitřní síly k tomu, aby svým dílem dokázal vpravdě oponovat soudobému stavu a poměrům v národní společnosti nebo aspoň zřetelně odkrýt její základní choroby.“193 Nenaplnění základní myšlenky nedokázal pokus o vykreslení jednotlivce ve vztahu ke společnosti, tedy vyplývá jeho problém z hlubší analýzy. Merhautovi byly bližší uzavřenější kratší prózy, kde zásadní idea zůstává nezastřena vedlejšími úvahami a zápletkami. Otakar Theer hledá rovněž příčinu Merhautova selhání: „Neboť chtěl-li se kdy pokusiti o román ideologický, učinil tak ve Vranově. Jeho povaha seriosní, neschopná smavé gracie hnala jej v tenata tohoto pokušení. A výsledkem je roztříštěnost. Neboť Merhaut byl a je výhradně malířem života citového. Usiloval jít nad to; ale síla vypověděla mu službu.“194 To, co bylo dříve jeho velkou uměleckou předností, a to výrazná kresba postav, je nyní v románu obětováno malířské barevnosti a vášnivosti. Zcela romanticky se autor zhostil krajiny, zejména zobrazení životodárné síly venkova. I motiv rodné země se váže na téma nacionalismu. V románu Vranov jsou tak nacionální motiv a krajina spjaty, jak dokládá tato ukázka: „Všecko bylo mu teď doma drahé a krásné, Morava celá byla mu rájem z pohádky. Teprve na sklonku svého života nalezl radost z její síly a jejího rozvoje – a mít sílu mužství, teď by se za ni byl bil!“195 Přestože se mění Merhautova poetika, idyličnost venkova zůstává. Někteří čeští naturalisté utíkali k idyle venkova jako k prosté antitezi města. V této diametrálnosti spatřovali východisko, které je

mělo

ochránit

před

skepsí

a

193

rezignací

z vlivu

městského

života.

JEŘÁBEK, Dušan. Problémy naturalismu v díle Josefa Merhauta. In Literárněvědné studie. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1972, s. 138. 194 THEER, Otakar. Josef Merhaut. Lumír, 1906, roč. 34, č. 1, s. 496. 195 MERHAUT, Josef. Vranov. Brno: A. Píša, 1906, s. 56.

95

Přestože Merhaut podobně jako Mrštík prožili část života na vesnici, jejich pohled na ni vychází ne z její analýzy či poznání, ale spíše z okouzlení dočasného návštěvníka, které připomíná okouzlení postav z Vranova. V posledním románu se nejnápadněji projevuje spisovatelův důvěrný vztah k přírodě, zejména pak k brněnskému okolí. Na spisovatelův vývoj nahlíží Vojtěch Martínek: „[...] snad by bylo nejlépe vystihnout umělecký vývoj Merhautův touto formulkou: nejdříve ho přitahoval jednotlivý člověk a jeho historie, pak chtěl zachytiti hromadné prostředí, celé město a jeho rozkladný vliv na člověka a nakonec ho uchvátila příroda, krajina, do níž byl zasazen člověk jako výplň, ani už ne naprosto nutná (nejvíce to vidět ve Vranovu). Čili malířsky: nejdříve genre, pak široké hromadné scény se silnou výrazností, pohybem a barevným půvabem a nakonec náladové krajinářství. Ale jak i v tom krajinářství vyšlehují palčivé podzemní plameny, jak se dohadujeme, s kolika démony v duši to spisovatel zápasil!“196 Umělecký převrat v básníka souvisí nejspíše se změnami v osobním životě. Nejen smrt syna pro něj znamenala ránu v jeho životě. Merhaut se již nějaký čas před svou smrtí cítil nervově oslaben. Náhle básník nechtěl podat obraz jen jednoho ročního období, ale téměř celého roku, v němž vyniknou proměny přírodních barev. Jako by se snažil obsáhnout více postav i popisů krajiny najednou, než mu síly vypovědí službu. Román Vranov již svým názvem napovídá, že Vranov má své výstavní postavení a titul odpovídá jedné z dominant příběhu. „Lesem nahoru putovali na Vranov. Bylo vlhko po dešti, jenž po poledni se snes’. Místa lesní cesty, od slunce odlehlá, zakrytá hustými střechami stromů, dusila vlhčinou sklepů. Jak stoupali výš, cesta se otvírala do slunce, sluncem pozdravoval je celý kraj. Na dně údolí, hluboko dole, sevřen prvními lesnatými stěnami Krasu, zpíval si Adamov bílý a červený veselou píseň páry, či stromů na větru, či hučícího jezu a valících se vod. Nebylo jasno, co to jest, ale bylo to tak veselé. […] Slunce po jeho odchodu rozžhavilo se nádhernou silou uvolnění. Lesy, tráva, vody, motýli, ptáci i hmyz zpívali v něm opojnou hymnu svobody. Ku podivu, všecky tři chodce v této cestě do výše Vranova jalo kouzlo jediné radosti: rozkoše odpoutání od denního plahočení dole, dosti ze stoupání ke slunným výškám jiného života.“197 Krásy Moravy doplňují také popisy Brna. Přestože by čtenáři mohlo zevšednět líčení brněnských míst, jelikož se s nimi setkáváme v každé Merhautově knize, Brno neztrácí ani v románech své kouzlo. Jako bychom se znovu

196

MARTÍNEK, Vojtěch. Předmluva. In MERHAUT, Josef. Vrah? Brněnský román. Brno: Družstvo Moravského kola spisovatelů, 1929, s. 12. 197 MERHAUT, Josef. Vranov. Brno: A. Píša, 1906, s. 251 – 252.

96

stali návštěvníky moravské metropole stejně jako Evženovi hosté a objevovali její kouzlo. Dokumentární líčení je zachováno stejně jako poetické výjevy. Brno ovšem zůstává v pozadí, neboť je primárně popisováno jeho okolí a zejména pak Vranov. Jak praví Otakar Theer, příroda zde má výsadní postavení: „Nikde doposud nepodařilo se Merhautovi vystihnouti hněv zakaleného nebe a úsměv slunné oblohy tak, jako v tomto díle. Jsme zde u umění, které je v nesmírně úzkém styku s volnou přírodou, jež, kreslíc člověka, uvádí jej s ní v nepřetržitý vztah. Naše prósa přizpůsobuje se čím dál víc velkému městu. Zde však opět jednou cítíte skutečnou vůni polí a lesů.“198 Kus moravské půdy je v románu spjatý také s kresbou vrstvy jejích obyvatel. Ačkoli se však snažil autor zobrazit životné představitele jejího lidu, charakteristika postav je nevyvážená. Autor si záměrně vybral za čelní představitele svého románu vyšší brněnskou vrstvu, jelikož Vranov byl letním sídlem měšťáků z Brna. V povídkových dílech vystupovali měšťáci jako prototypy šviháků oblečených podle nejnovější módy a v kontrastu s lidmi nižšího sociálního postavení působili jako figurky z jiného světa. V románu Vranov překvapivě měšťáci nenáležejí k takzvané „smetánce“, neboli vyšší společnosti. Postavy románu nejsou požitkáři až na výjimku, kterou tvoří Růžena. Jejich cesta na Vranov nepramení z módy či dlouhé chvíle zbohatlých lidí, avšak z nezbytné potřeby. Nezbytnost odjezdu a touhy po změně evokuje pocity hrdinů Andělské sonáty. Každý si najde důvod, za čím jedou hledat své štěstí do půvabného zákoutí s poutním chrámem, ať už je to milostné dobrodružství, zdraví či klid. Jedno je však společné všem postavám, ve vesnickém prostředí všichni ožívají a procitají také jejich sny a touhy. Paní Srbová i pan Křikava zatouží vyměnit městské prostředí za venkov a zůstat zde. Jejich rozštěpenost ovšem nespočívá pouze ve

vybírání mezi městem a vesnicí. Rodina vdovy Srbové zažívá rozkol

mezi německou a českou výchovou. Evžen je německým učitelem a jeho sestra absolvuje český učitelský ústav. F. V. Vykoukal hodnotí postavy jako podrobené své době: „Jsou příslušníky vrstev, které ne nepřípadně označujeme názvem drobný, malý člověk. Zároveň pak jsou představiteli české společnosti Brněnské, v níž posud na jednotlivcích vězí dost rmutu z minulých dob, kdy z národní neuvědomělosti krylo se přirozené češství nepřirozeným nátěrem německým.“199 Tento „nátěr“ překonává

198 199

THEER, Otakar. Josef Merhaut. Lumír, 1906, roč. 34, č. 1, s. 496. VYKOUKAL, František Vladimír. Vranov. Osvěta, 1906, roč. 36., č. 2, s. 1046.

97

Evžen, když se snaží o práci českého učitele. Překonává německý tlak, aby došel vnitřního přerodu. Další postavy románu představují podnájemníci paní Srbové. Merhaut poprvé ve svém díle pracuje s více románovými postavami. Do románu Vranov začlenil sedm postav, z nichž největší pozornost je věnována milostné dvojici Evžen – Růžena. Mladý profesor Svoboda, bankovní úředník Smotal, Julinka, její matka a pan Křikava jsou jakýmsi doplňkem ve škále hlavních postav. Dvojice Julinka a Smotal, jehož vystřídá v milostném dobývání Svoboda, tvoří paralelu s hlavní dvojicí. Na jejich poměru ovšem nestojí nikterak vypravěčská hlavní váha. Svobodovi, Smotalovi i Julince totiž chybí detailnější analýza. Evženovi autor věnoval nejvíce pozornosti z důvodu klíčové vlastenecké problematiky, ale také milostné. Jeho poměr k Růženě představuje téměř dvě třetiny románu a tvoří tak hlavní látku románu. Autor si vybral typologii odlišných mužů, aby reflektoval psychologickou diferenciaci tří mladých mužů. Smotal zastupuje typ svůdníka, který ženu svádí pouze pro chvilkovou rozkoš. Ačkoli jsme se u Merhauta setkali již s podobnými druhy mužů, bohatých pánů lačnících po dalších penězích, přesto zpočátku Smotal vyznívá jako kladný hrdina, jenž doplňuje učitelskou dvojici v podání Evžena a Svobody. Bohužel autor z příběhu postavu Smotala odsunul do pozadí. Smotal by si zasloužil větší pozornost, neboť se podobá svou živočišnou povahou právě Evženovi. Smotal tvoří v románu pouhou episodu, jíž nebylo dopřáno, aby se rozvinula. Autor se nejspíše snažil o katarzi, aby využil napětí mezi milostným trojúhelníkem Smotal – Julinka – Svoboda, kdy jednoho soka odstraní. Vztah Julinky se Smotalem či Svobodou ovšem neodpovídá ani zdaleka vášnivému poměru mezi Evženem a Růženou, ani námluvám slečny Olgy. V tomto případě nemá Julinka a její partneři propracovanou analýzu, tudíž postavy ztrácí na věrohodnosti a popis jejich milostných peripetií tím velmi trpí. Napjatá a vášnivá jsou jenom milostná dueta Růženy a Evžena od jejich setkání v Luhačovicích až po schůzky na Vranově. Svoboda je v úvodu vykreslen jako typ mladého inteligenta tehdejší doby. Kromě příprav ke zkouškám se snaží pracovat také na teoretické stati o nezávislé ženě. Tato teorie o samostatné ženě ovšem také jako by vyprchala z románu, když se Svoboda pod vlivem zásnub vzdává svých původních plánů. Můžeme si položit otázku, proč autor tak zajímavou myšlenku více nerozvinul. Navíc z ní udělal v díle pouhou vsuvku o ženské svrchovanosti, již lze z románu vypustit. Kdyby ovšem dostala tato stať v knize větší prostor, dílo by bylo obohaceno o zajímavé téma ženské 98

emancipace. Jako by začal Merhaut rozvíjet poutavou situaci a nedokončil ji. V románu se s tímto jevem bohužel setkáme častokrát. Zůstal, dá se říct, na půl cesty. Svoboda svůj problém vyřeší tím, že se zasnoubí. Nahrává tím tvrzení paní Srbové, že nejvlastnější povolání ženy je žena-matka. Tímto faktem se však vzdaluje původní myšlence a téma emancipace žen zůstává v pozadí. Evženovi věnoval autor největší péči. Evžen Srb přebírá po Svobodovi milostné poslání. Merhaut vnesl do postavy Evžena rysy, které původně nejspíše zamýšlel zobrazit u Svobody. Touto dvojakostí trpí celý charakter knihy. Co se týče dualismu, Evžen zažívá také rozpor mezi povinností a láskou. Tento boj s rozumem autor podává stejně tak zaníceně jako v povídkách, kdy člověk sváděl rovněž zápas o svoji duši. Evžen stojí před otázkou, zda pracovat pro sebe i rodinu, nebo užívat si. Podobnost s povídkami ovšem není nijak náhodná. Ačkoli se autor odklonil od naturalistické metody, stále se v díle objevují jakési její dozvuky. Mladý muž plný ideálů je sužován vědomím, že je synem alkoholika. „Je tedy podoben svému otci. Ježíši Kriste, zachraň ho! Je nemocný vášní jako on! Je vzpurný a divoký. Nebyl takový nikdy. To teď přišla s věkem na něho jeho doba, provalila se v něm otcova krev.“200 Motiv alkoholu provázel celou povídkovou tvorbu jako démon, pomocí něhož se stávali lidé zlými tvory. Se stálou úzkostí pozoruje na sobě Evžen domnělé projevy zděděných otcových povahových rysů. Toto neustálé vědomí dospěje až k nervovému vyčerpání, z něhož se Evžen oproti povídkovým postavám nicméně vyléčí. Alkohol a rodová zkažená krev představují dva elementy, jež se pojí s minulou poetikou Merhautovy tvorby. Na druhé straně nejsou naturalistické motivy tak dominantní v porovnání s emocionálními popisy. Jádro románu zůstává tedy stejně jako Andělská sonáta spíše v impresionistické rovině, od symbolismu se v druhém románu autor naopak odpoutává. Jediná Růžena vyčnívá ze všech postav románu. S. K. Neumann v ní však nevidí životný typ. „Jediná Růžena roste s dějem. Ale oč je podána umělečtěji, o to je kolísavější. Zdá se, jako by autor měl před sebou živý model a nevěděl si s ní rady. Jednou vidí v něm metresu, podruhé trpící ženu.“201 I tento fakt by se dal přičíst nejasné dvojakosti, avšak Růžena je popsána jako žena vrtkavá. Ačkoli si libuje v blahobytu, objevují se u ní občasné stavy touhy po vysvobození a očistě. Její temperament z ní tvoří jednu z nejzajímavějších Merhautových postav. „Teď poznával pravou její podobu! Teď teprve ji viděl, když před ním netajila se víc. Jaké měla rozmary! 200 201

MERHAUT, Josef. Vranov. Brno: A. Píša, 1906, s. 345. NEUMANN, Stanislav Kostka. Stati a projevy 2. 1904-1907. Praha: Odeon, 1966, s. 339.

99

Jak zdánlivé záchvaty dobra a lítosti hned zatlačovány byly v ní novými přívaly nepotlačených žádostí! Jarní povětří to stále honilo se v ní. Slunce a mrak, vítr a klid, světlo a tma. I oči její hrály všemi barvami pravdy a lži. Modré byly a zdávaly se, zvláště za večerního světla, velmi tmavými. Něžně dovedly jako pomněnky kvést a zelené byly náhle, se zornicemi pro tmu rozšířenými, jež stahovaly se hned jako kulatá světla kočky v záři dne.“202 Rozkolísanost, kterou vyčítá S. K. Neumann Růženě, spíše dle našeho mínění náleží ženské hrdince Žany z povídky Bahnitá luka, jíž se Růžena podobá. Žany patří ovšem primárně k Merhautovým postavám toužícím po vysvobození a očistě, u Růženy se projevují tyto pocity nahodile a není schopna vzdát se luxusu a života v pohodlí. Ačkoli se v románu objevují čtyři ženské postavy: Srbová, Julinka, Růžena a Olga, žádná z nich nedokáže příběh tak oživit jako Růžena. Z charakteristiky Julinky se pouze dozvídáme o jejím naivním pohledu na svět, o jejím vnitřním životě mnoho nevíme. Zvláštní figurkou je penzista Křikava, který je opakem dynamických povah Evžena a Smotala. Spíše se podobá rozvážnému Svobodovi. Skrze starého pána totiž autor šíří svoje myšlenky. Pan Křikava je hlasatelem autorových úvah. Často se v textu objevují v podobě autorských otázek. Ty se objevily i v předchozím románě, avšak byly zcela jiného rázu. V Andělské sonátě otázky byly namířeny na náboženskou a mystickou sféru. Ve Vranově se pozdržují v obecné rovině a mnohdy nemají hlubší význam. Merhaut zvláště v druhém románu nápadně vyzdvihuje jádro myšlenky. Podtrhuje věty, na něž klade důraz a upozorňuje tak čtenáře na to, čeho si má všimnout. Toto násilné vnucování ochuzuje čtenáře o přemýšlení nad správností autorova výkladu. Jeho úvahy se týkají i kontrastu města a venkova. Na sklonku života se přiklání k přírodním krásám a k životnímu optimismu. Křikavova pokojná smrt působí natolik smírným dojmem, že se nechce věřit, že za dřívějšími povídkami s naturalistickým podkladem stojí stejný autor. Oproti Andělské sonátě také přibývá ve Vranovu více dialogů, což plyne z většího počtu postav. Kompozice románu působí celkově nepromyšleným dojmem. V posledním románu jako by spisovatel ztrácel směr cesty, po níž se chtěl vydat. Nemůžeme ovšem tvrdit jako Otakar Theer, že veškeré Merhautovo nazírání i styl jsou vzdáleny přesného myšlení, avšak dílu chybí sevřenější a ucelenější uspořádání. Celek tak dělá dojem nejednotnosti. Začátek Vranova je věnován Janu Svobodovi, vzápětí tento hrdina

202

MERHAUT, Josef. Vranov. Brno: A. Píša, 1906, s. 304.

100

přenechává místo Evženovi a z románu se vytrácí. Jakmile ovšem z vyprávění zmizí i dva nejživější elementy, Evžen a Růžena, román staví pouze na přírodních popisech. Románoví hrdinové se totiž jen oddávají náladově svému okolí bez jakýchkoliv činů, jež by zintenzivněly děj. Stejný pocit má z románu i Čeňek Slepánek: „Tyto kontemplativní povahy mužů i žen vysvětlují tu náladovost, nereliéfnost knihy. Prožíváte tu poetických pohledů: západy slunce, procházky lesem, město i venkov, tiché interiéry a průvody demonstrujících se střídají, neustále a všecko to prociťujete v míru tichého

zákoutí,

kdežto

hybné,

dějové,

dramatické

výstupy

jsou

autoru

nesympatické.“203 Poznali jsme již v minulém románě, že děj není u Merhauta rozhodující ani nejdůležitější. Hlavní dějová linie je velmi úzká, je ovšem doplněna o řadu vedlejších motivů. Ty neslouží jako dějová dekorace knihy, nýbrž jako pozadí pro řešení otázek společenských, politických a zvláště v románu Vranov pak otázek národních. Síla Merhautovy románové tvorby a její hodnota tedy nespočívá v jednoduchém ději, nýbrž v jeho uměleckém pojetí a zpracování. Merhauta nezajímá v románové tvorbě bohatost příběhových akcí, ale snaží se hledat smysl života. Autor se tak věnuje i duševnímu a citovému vývoji. Jeho přínos spatřujeme v charakteristice Evžena a Růženy. Primární místo pak zaujímá krajina, v románech totiž zvláště vynikají nádherné přírodní popisy. Líčení hlavního města Moravy a jeho okolí, zejména Vranova, náleží svoji krajinomalbou k přednostem Merhautova románového díla. V románech se Merhaut snažil o etickou a psychologickou analýzu, detailnější prokreslení postav. Tato touha ovšem zůstává pouhým snažením. Sonda do nitra lidských duší je oproti povídkám příliš zahalena emocionálním nábojem náboženských prvků, jež škodí větší psychologické důvěryhodnosti. Merhautovi ovšem nelze upřít výborné impresionistické vnímání skutečnosti a vyzdvihnutí hodnot křesťanství, vztah k přírodě nebo k čistému citu. Merhaut posílil v románech smyslové vnímání skutečnosti, což můžeme považovat za umělecký přínos.

203

SLEPÁNEK, Čeněk. Josef Merhaut: Vranov. Lidové noviny, 8. 6. 1906.

101

Básně Roku 1908, necelý rok po Merhautově smrti, vyšly autorovy celoživotní práce básnické a novinářské, které vybral a uspořádal jeho přítel Miloslav Hýsek. Jako první byla vydána básnická tvorba s názvem Básně. Jak poukazuje mnoho kritiků, Merhautbásník zůstal širší veřejností méně známý než jako prozaik a novinář. Veliký podíl na tom mají zvláště autorovy pseudonymy, za nimiž rozeznal známého prozaika jen málokdo. Básně uveřejněné zejména v Moravské orlici vyšly pod pseudonymy Jan Malota, Jan nebo též Karel Plíhal nebo Ludmila Sázavská. Nejčastěji ovšem používal Merhaut jako krycí jméno Jaroslav Maruška. Pod tímto jménem se chystal vydat již jako student také sbírku veršů, které ovšem nepřipustil na knihkupecký trh. Později se toto jméno vyskytlo ve spojitosti s básněmi v některých pražských a venkovských listech. Verše se objevily také v časopisech a publikacích málo dostupných jako například ročenka Chudým dětem. Výbor

obsahuje

poměrně

různorodou

básnickou

tvorbu

zachycenou

v jejím vývoji. Pořadatel rozdělil verše do čtyř základních tematických okruhů: Z prvních básní, Básně od let devadesátých, Z písní o lásce a Proslovy. Výbor tak mapuje básně autorova mládí až do počátku 20. století. Šíře básnické tvorby přináší i jistá úskalí, neboť výbor je nejednotný a mezi jednotlivými oddíly, dokonce i jednotlivými básněmi, je velká časová distance. Miloslav Hýsek si ovšem cení autora také jako začínajícího básníka a zařazení těchto básní do výboru zdůvodňuje takto: „A přece jeho básně z této doby jsou plny životní síly a vroucího citu, který jim dodává vzácné ceny i dnes. Formálně se učil od Vrchlického, jehož nepřestal býti do smrti oddaným ctitelem, ale to, co povídá ve svých básních, nese už na sobě známky příštích jeho prací, pro něž ho vysoko klade moderní naše literatura.“204 Již první básně jsou podle Hýska ovlivněné poetikou Jaroslava Vrchlického. Inspiračních zdrojů ovšem bylo více. Brněnské prostředí ho formovalo po všech stránkách. Podobně jako v próze se věnoval také v básních národní, sociální a milostné tematice, a to v lyrických básních či ve veršovaných projevech, tehdy velmi oblíbených. Rovněž v básních nalezneme různé umělecké vlivy. Básnická tvorba zachycuje například přerod od realistických prvků

přes

symbolistní

zpět

k

realistickým,

což dokazuje

úzkou

spojitost

s jeho prozaickým dílem. Sice se svým posledním románem nenavrátil do doby prvních 204

HÝSEK, Miloslav. Předmluva. In MERHAUT, Josef. Básně. Praha: J. Otto, 1908, s. 1.

102

naturalistických próz, avšak upustil od symbolistických prvků užitých v románu Andělská sonáta. Jean Rowalski ovšem v básních spatřuje i provázanost s Merhautovou novinářskou činností. „Verše Merhautovy mají silný vztah k životu, nesou i stopy jeho žurnalistického povolání: tak jeho nadšení, jímž provází touhu po činnosti, tón patriotismu, jakým volá po vnitřní zdatnosti a poctivosti, po vzrůstu slovanského živlu atd. Konečně dokumentují tento rys jeho veršů i proslovy, jež Merhaut při různých příležitostech napsal.“205 Spojitost můžeme najít například v národní otázce. Některé básně jsou velmi vlastenecké. Společným rysem veršů a fejetonů je také láska. Milostný cit

k dívce

provázený

verši

se

dá

připodobnit

k lásce,

s jakou

nahlíží

ve svých fejetonech na divadlo a na svoje blízké. Jak jsme poukázali v analýzách prozaických děl, povídkové knihy i romány zaznamenávají jistý přechod v autorově poetice. V dílech ovšem nacházíme i jisté stejné znaky jako s posledními posmrtně vydanými básněmi a fejetony. Merhaut žil a tvořil většinu života v moravském prostředí, srostl s ním a z pouta mezi nimi vyrůstala jeho literární činnost. Analýza posmrtně vydaných děl má sloužit k tomu, abychom získali ucelený obraz o Josefu Merhautovi, prozaikovi, novináři a básníkovi. Stejně jako kritikové se shodujeme v názoru, že spisovatele si ceníme zvláště pro jeho prozaickou a novinářskou činnost. Sám autor pokládal nejspíše svoji básnickou činnost za podřízenou a věnoval jí méně pozornosti. Můžeme se tak domnívat z důvodu, že neusiloval o vydání básnické sbírky, ačkoli za život napsal řadu básní. V prvních básních lze ještě najít stopy nevyzrálého poety. Počáteční vlivy působící na spisovatele shrnuje Jan Thon: „Vedle konvenčních a nevýrazných prvotin, jež se po formální stránce zřejmě hlásí ke škole Vrchlického, zatímco její myšlenková a citová náplň jest čerpána z vlastenecky sentimentálního a eroticky rozměklého ovzduší Sv. Čecha ( k nim pojí se i pathetické Proslovy), vystřídají se v číslech, shrnutých do oddílu ‚Básně od let devadesátých‘, nezastřené vlivy literárních anti i passatů, jež svého času prolétly naším písemnictvím.“206 V počátcích spisovatelovy básnické tvorby lze spatřit sentimentální prvky. Neshodujeme se však s Thonovým tvrzením, že bychom je nalezli v oddílu Proslovy. Obdobně nahlíží na Merhautovy počátky také František Sekanina: „Ideově celkem nejslabší je cyklus prvních básní, jimiž se lyra básníkova dle všeho počala nejistě ozývati. Vane z nich lehký opar sentimentality, mnohde jim i náladu kazí nepřirozený kompromis podložený formě 205 206

ROWALSKI, Jean (=Alexandr Bačkovský). Nové knihy básnické. Lumír, 1908, roč. 36, č. 11, s. 345. THON, Jan. Posthuma Jos. Merhauta. Přehled. 1910, roč. 8, č. 16, s. 289.

103

na úkor myšlenky. I z nich (viz např. úvodní Popěvek zpívaný ‚všem, kdož mají o mne strach‘)

však

vane

pevný

a

mužně

uvědomělý

duch

člověka,

který za svými ideály kráčí s rozhodnou neochvějností.“207 Zároveň tak dodává, že Merhaut byl člověk, který si jde za svým cílem. Dovedl procítěně psát o niterných pocitech

vycházejících

ze

svého

života

jako

například

básně

Matce,

které jsem nepoznal; Otci. Dále také podává naturalistický obraz lidí na pokraji života či bídy například v básních Na oči souchotináře a Mladé hříšnici. V obou básních nalezneme společné znaky s autorovou prozaickou tvorbou. Jako důkaz uvedeme ukázku z básně Na oči souchotináře.208

TVÝCH očí chorobných, těch velkých černých očí Tvých zraků ledových, těch mrtvých, hrozných zraků

Naturalistická metoda tak zasáhla i autorovu básnickou tvorbu. Typickým znakem pro toto období bylo pro autora slovo chorobný, jehož použil zvláště v prvním povídkovém souboru Povídky. S motivem černých očí jsme se poprvé rovněž setkali v povídkách. Černé oči symbolizují většinou tajemnou duši člověka, nejčastěji dívky. Druhá báseň Mladé hříšnici poodhaluje podobný typ dívky, s níž jsme se také již shledali například v povídce Vrah?, Předseda Kuratoria nebo Bahnitá luka. Mladá hříšná dívka zde nevystupuje jako oběť svého okolí, ale svádějící lstivá žena, což je společné prózám i básni. V básni se však skrývá více subjektivity než v prózách. Mnoho subjektivního cítění je v Merhautových verších. Na hříšnou dívku básník nahlíží jako na nebohé dítě, kterému by nejraději pomohl, což dokazují poslední verše básně. 209

Mé oči vlhnou. Já bych plakal nad smíchem tím, jímž lákáš v sítě. A byl bych rád, svou písní chudou kdybych jen jednu slzu vlákal ti do očí, než svádět budou…

207

SEKANINA, František. Básně Josefa Merhauta. Zvon, 1908, roč. 8, č. 1, s. 557. MERHAUT, Josef. Básně. Praha: J. Otto, 1908, s. 12. 209 Tamtéž, s. 13. 208

104

Mé oči vlhnou, já bych plakal – ubohé dítě!

V druhé skupině jsou zařazeny básně let devadesátých. V této době počíná také Merhautova povídková tvorba. V těchto básních spatřujeme největší přínos autorovy poezie. Obdobně to vnímá i František Sekanina, podle kterého patří oddíl Básně od let devadesátých k tomu nejlepšímu z celé knihy: „kde nalezneme několik opravdových podivuhodných kousků zralého umění slovesného.“210 Do druhého okruhu se řadí básně různého charakteru. Jsou to jednak básně intimní, jednak básně náladové, reflexivně popisné a symbolické. Jako příklad básní intimních uvádíme básně In Memoriam a Jarní. Básník se zde zpovídá z životních útrap. V básních In Memoriam a Jarní odhalujeme příběh otce, kterému smrt vzala jedinou naději v životě. Melancholie se střídá se sílou, jež přemůže snášet všechny bolesti a utrpení, proto tedy básně nevyznívají sentimentálně. Ba naopak je v nich obsažena citlivost muže raněného osudem. Vroucí city pro lidské srdce a také krajinu jsou vyjádřeny v básních náladových a reflexivně popisných jako například Nocturno, Ranní hvězdy a jiné. Výjimečné jsou básně Z veršů o lilijích, které tvoří diptych. První z básní Píseň asketů se na první pohled podobá básním s naturalistickými prvky z první skupiny. Zároveň ovšem básník překonává naturalistickou syrovost a verše v sobě ukrývají různé symboly. Merhaut dovedl stejně tak v druhé básni Adolescens Moritur propojit tyto dva umělecké směry, naturalismus a symbolismus, aniž by básně působily chaoticky. Tyto dvě básně se zcela vymykají básníkově poetice, stejně jako román Andělská sonáta působí osaměle mezi prozaickými díly. Právě při srovnání s Andělskou sonátou spatřujeme jisté společné znaky obou básní. V románu jsme došli k závěru, že v díle přibývá různých metafor a alegorie, čímž nabývá dílo symbolického charakteru. Tyto rysy vedly k domněnce, že se literární dílo podobá tvorbě Jaroslava Vrchlického. Rovněž v básnické tvorbě Merhauta ovlivnila poetika Vrchlického a netýká se to jen těchto dvou básní. V obou se vyskytuje lilie jako symbol čistoty a nevinny: „jen ona bílá je květina.“211 Uvedeme si první a poslední čtyřverší básně Píseň asketů:212

210

SEKANINA, František. Básně Josefa Merhauta. Zvon, 1908, roč. 8, č. 1, s. 557. MERHAUT, Josef. Básně. Praha: J. Otto, 1908, s. 36. 212 Tamtéž, s. 35. 211

105

JSOU chvíle:po lidském mase v nás zakřičí černá bestie, chce rouhat se čisté kráse a lámati bílé lilije.

V básni nalezneme dvojí kontrast. Jednak je to souboj dobra a zla, který je navíc umocněn protikladem bílé a černé barvy. Kdo se ale skrývá za tajemnou bestií lačnící po lidském mase? Koho má básník na mysli exklamací „ať bestie v skrýše zalezou!“213 Kontrast dobra a zla zde pouze zpřesňuje symbol lilie jako dobra. Jako by básník odhalil pouhou polovinu a zůstává poté na čtenáři, co si představí pod druhou symbolickou entitou. Můžeme se také ovšem domnívat, že mezi básněmi o liliích existuje nějaká spojitost. V básni Adolescent moritur se v kontrastu se slovy květina; nevinná; fialky; dítě čisté; lilie; bílé, jež symbolizují opět neposkvrněnost, objevují slova jako rakev; bahno; v hospod zapuchlý dým; bída života; hrůza; strach a děs; zápach pudru, vína a hřích; prach a špína. Negativní výrazy tak převažují nad pozitivními výrazy. Pokud je mezi oběma básněmi nějaké pouto, pak by mohla „bestie“ symbolizovat cosi zrůdného v člověku, co nazýváme pojmy hrůza, strach a děs. Jelikož je ve většině básní primární ženská hrdinka, domníváme se, že v liliích básník spatřuje nevinnou dívku v bídném prostředí, podobně jako se jeví Karolina v povídce Had. Také v kontrastech, jež se v básních vyskytují, spatřujeme společný znak Merhautovy a Vrchlického tvorby. Jak uvádí Jiří Brabec: „u Vrchlického nalézáme obrazy protikladného pojetí světa, odlišných pocitů často ve stejné sbírce, a tam, kde sbírka má více méně podobný ráz, představuje jiná sbírka, vzniklá ve stejné době, jakýsi pendant, a za třetí, i v jednotlivých žánrových oblastech jsou kladeny vedle sebe obrazy různě interpretované skutečnosti.“214 Vztah Vrchlického k realitě stojí podle Jiřího Brabce na optimismu a zároveň i na pesimismu. Optimistické vyznění můžeme najít v materialistickém senzualismu, harmonii přírodní i sociální. Na druhé straně lze u Vrchlického najít básně prodchnuté skepsí a pesimistickým pojetím vývoje lidstva, nedůvěrou v lidské štěstí, poznáním krize společnosti atd. Obě stránky však tvoří dokonalou symbiózu. V Merhautových dílech bylo již poukázáno na různé kontrasty a paradoxy, jmenujme například motiv lásky a smrti, barevný symbol černé 213

MERHAUT, Josef. Básně. Praha: J. Otto, 1908, s. 35. BRABEC, Jiří. Poezie na předělu doby. Vývojové tendence české poezie koncem let osmdesátých a na počátku let devadesátých XIX. století. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1964, s. 168.

214

106

a bílé nebo prolínání naturalistických prvků s impresionistickými. V básních se objevuje harmonie přírody i lásky stejně jako básně pesimistické (ovlivněné naturalismem), v nichž nechybí skeptický pohled na člověka a společnost. Jiří Brabec konstatuje, že právě symbióza protikladných prvků, pozitivních a negativních, je pro Vrchlického typickým znakem tvorby. „Jaký je poměr těchto dvou stránek Vrchlického díla? Nejprve je třeba konstatovat, že provázejí celé dílo, dále že nikdy nevystupují, ač zřejmě nesmiřitelně protikladné, jako stránky se vylučující, naopak jejich paralelnost a vzájemná neutralita je typickým znakem. Aniž jedna stránka z Vrchlického díla definitivně mizí nebo je negována druhou, přece jen se přeskupují a vytvářejí nejrůznější podoby této symbiózy, a právě toto přeskupování je nejvýraznějším znakem vývoje Vrchlického poezie.“215 V Merhautově básnickém díle ovšem nemá tato dualita natolik silný účinek jako v prózách. Můžeme se domnívat, že například v protikladných prvcích čerpal inspiraci z Jaroslava Vrchlického, jehož byl velikým obdivovatelem. K básním od let devadesátých jsou zároveň připojeny i verše příležitostné jako například báseň U popele Hany Kvapilové. Kvapilová představuje dalšího umělce vedle Vrchlického, kteří mu byli blízcí, jak dokazuje verš „to’s tedy Ty, nejlíbeznější žena, jaká kdy v české zemi rozkvetla?“216 Podle Václava Červinky báseň „je beze sporu z nejkrásnějších a jistě nejbolestněji a nejvíc umělecky cítěná ze všech, co jich po smrti nezapomenutelné umělkyně bylo napsáno.“217 Básník vzpomíná na její slavné role, což vyčteme z exklamací Nóro! Elido! Markétko! či Anežko Champrosé! Kvapilová pro něj stále znamená neuvadající bílou květinu. Z prozaické tvorby i zmiňovaných symbolistních básní víme, jakou důležitou roli měly pro autora barvy. Oproti barvám následujícího cyklu básní milostných zde opět převažuje kontrast bílé a temné barvy. V básni se vyskytuje metafora, kdy květina symbolizuje ženu. Květiny v básních mají také důležitý význam podobně jako barvy. Kvapilová je zobrazena jako bílá květina, čistá duše, která v básníkově srdci přetrvává i po její smrti. Uvádíme poslední verše básně, jež patří mezi nejdojemnější z celého básnického výboru.218

215

BRABEC, Jiří. Poezie na předělu doby. Vývojové tendence české poezie koncem let osmdesátých a na počátku let devadesátých XIX. století. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1964, s. 169. 216 MERHAUT, Josef. Básně. Praha: J. Otto, 1908, s. 42. 217 ČERVINKA, Václav. Josef Merhaut: Básně. Zlatá Praha, 1908, roč. 25, č. 40, s. 447. 218 MERHAUT, Josef. Básně. Praha: J. Otto, 1908, s. 42.

107

Hrst prachu, která z květiny tu zbyla, když uvadlou ji větry rozdrtí … Haničko, květino, ve váze bílá, ve váze voníš ještě po smrti.

Třetí skupina básní je nazvána Z písní o lásce. Básně nejsou datovány, ale jistě pocházejí z Merhautových posledních let. Láska představuje jeden ze dvou nejzákladnějších prvků, které se v Merhautových básních vyskytují a prolínají. Verše o lásce tvoří jakýsi básníkův deník, v němž se skrývá erotika autorových pozdních let. Z tohoto důvodu je v nich výrazně zastoupena teskná melancholie. Forma těchto básní je prostá, zbavená verbální přítěže. Básníkův deníkový erotismus označil Jean Rowalski za upřímnou zpověď duše. Podle něj je erotismus čistý, apostrofický a je v něm více touhy než aktivity. Je to tedy spíše sen nežli skutečnost. Z této skupiny si zaslouží pozornost více básní, jmenujme například básně Večerní nálada, Nocturno, Verše podzimní, Co psal jsem Vám -. Za těmito verši se skrývá básník, který se nesoustředí na temnou stránku života, bídu a utrpení jako v naturalistických básních, ale na prostou krásu lásky. Stejně jako později Jaroslav Seifert dává sbohem jaru, jež má symbolizovat nejplodnější část života, aby se smířil s přicházejícím stárnutím v podobě podzimu v básni Verše podzimní.219

A jak jste zmizela, já cítil zas hrýzt tu touhu v sobě: Vás zadržet a do cesty hodit v ty růže a v listí Vám touhy své pozdní pozdní květ – Lyrický hrdina básně je v básni součástí více časových plánů: „vím jen, má duše plá novými jary…“220 na rozdíl od evokované postavy ženy. Ta vystupuje jako jakýsi sen zrozený z básníkovy touhy. Hrdina tedy není ani tolik básníkem-milencem jako básníkem

přemýšlivým.

A

stejně

jako

Seifert

v básni

Jaro,

sbohem

je podle Vladimíra Macury221 svědkem nenavratitelných proměn a osobních ztrát 219

MERHAUT, Josef. Básně. Praha: J. Otto, 1908, s. 79. Tamtéž, s. 79. 221 MACURA, Vladimír. Jaroslav Seifert. JARO, SBOHEM. In ZEMAN, Milan a kol. Rozumět literatuře. Interpretace základních děl české literatury. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1986, s. 312. 220

108

způsobených časem. Zdánlivě pouhá milostná scéna podle něj tak v sobě skrývá hlubší lidské drama a jeho nositelem je postava básníka, svědka času. Z tohoto důvodu se domníváme stejně jako pořadatel, že Merhaut tvořil tyto básně v posledních letech života. Vedle básní z devadesátých let se řadí mezi významnější básně výboru. Podle Jana Thona dokonce milostné verše patří k tomu nejlepšímu z výboru: „Rozhodně nejzajímavějším a nejucelenějším, třeba že melodie příliš monotónní, jest cyklus písní milostných (z pozůstalosti), který vznikl jako lidské privatissimum, jako nejintimnější konfese, úzkostlivě tajená před veřejností, a jíž fakt brzkého básníkova skonu dodává tím hlubší melancholie. Pozdní a nesmělý erotism, hořce se odrážející od denního shonu a neklidu poety-žurnalisty, a nejisté se potácení mezi vzpomínkou a marnou touhou jsou jeho inspirací.“222 Thonovo tvrzení, že v básních vystupuje rezignovaný iluzionista bez vášně a odboje, však není dle našeho mínění přesné. Iluze jsou ve verších patrné, avšak básník ještě nerezignoval soudě například dle veršů „házím Vám květ svůj… V slunce? Či v mráz? – Vím jen: má duše plá novými jary… Cítíte květy? Hledají Vás!“223 Je pravda, že v básních ovšem převažují prchavé vzpomínky a sny tom, co nikdy nezažil. Je to jakýsi přelud posledního milostného opojení na sklonku života. Básně ovlivněné naturalismem, symbolismem a impresionismem ustupují zde básni ryze osobního ladění a jsou tak ukázkou intimního projevu Merhautovy spisovatelské dráhy. Poslední oddíl s názvem Proslovy doplňuje výbor kreslící portrét Merhauta jako básníka. Jedná se spíše o nejužší výběr proslovů, básně příležitostné a různé proslovy divadelní a slavnostní. Jak uvádí Miloslav Hýsek, Merhaut proslovů napsal tolik, že by vyplnily celou knihu, všechny ovšem nebyly Hýskovi přístupny. Deset proslovů má sloužit jako ukázka, že nejsou umělecky bez ceny a mají význam pro vývoj českého živlu v Brně. Autor v nich stejně jako v prózách a fejetonech sleduje politický ( Poslání do Čech) i kulturní boj národa (Proslov k představení ve prospěch Spolku českých žurnalistů; Josef Kajetán Tyl; Jaroslavu Vrchlickému; Svatopluku Čechovi; K cyklu Smetanovu aj.). Pořadatel zařadil do výboru spíše proslovy, které se vztahují ke kulturnímu životu, zvláště literárnímu. V díle nechybí verše věnované Vrchlickému, jehož tvorbě a vlasteneckému citu vzdává hold a nazývá ho mistrem: „český obzor

222 223

THON, Jan. Posthuma Jos. Merhauta. Přehled, 1910, roč. 8, č. 16, s. 289. MERHAUT, Josef. Básně Josefa Merhauta. Praha: J. Otto, 1908. s. 78.

109

rozšiřoval, mistře, plamenný tvůj duch.“224 Merhaut si cenil na Vrchlickém, s jakým zápalem psal pro svoji vlast, a nikdy si ho jako spisovatele nepřestal vážit.225 Neb ten proud byl požehnaný, z české duše tvojí trysk’ – třeba proplul cizí kraje, vlasti své jen nesl zisk, pro ni proudit neustával široce a ze všech sil, na jejím se slunci hřával, a jí dával, jen jí dával, co z hlubin svých vyslovil

Výbor Básně má hodně společného s Merhautovou prozaickou tvorbou a rovněž dokládá organizační a národně výchovný smysl příležitostné poezie jako jeho publicistické práce. V básních je poznat vlastenecké zaujetí a dle Františka Sekaniny i vrozený demokratický cit. Další ze společných rysů je výborná vizuálnost. Tu dokládá cit pro barvité výjevy. Verše hrají různými barvami, důraz je tak kladen na variace barev.

Zálibu

v barevných

tónech

ukázaly

nejvíce

Merhautovy

romány,

avšak i v povídkách mají barvy důležitý význam. Opět se zde v některých básních prolíná deskriptivní naturalismus s impresionistickým podáním. V básních ovšem spatřujeme také něco nového, co nám odhaluje další vrstvu autorovy poetiky. Merhautabásníka si ceníme především v básních ryze intimních, které odhalují vroucí lyrický cit, aniž by jeho verše byly obestřeny sentimentalitou.

224 225

MERHAUT, Josef. Básně. Praha: J. Otto, 1908, s. 94. Tamtéž, s. 94.

110

Výbor feuilletonů Josefa Merhauta Poslední Merhautovo vydané dílo vyšlo posmrtně roku 1908. Stejně jako sbírku básní, tak i spisovatelovy fejetony uspořádal Miloslav Hýsek, který k nim napsal i předmluvu. Miloslav Hýsek také věnoval užší pozornost autorovým zájmům v rozsáhlé studii nazvané Merhautovy divadelní kritiky. Kromě posmrtného vydání a Miloslava Hýska mají tato dvě díla ještě jedno společné, a to jednoduchý a výstižný název. Stejně jako sbírku básní s názvem Básně vystihuje titul Výbor feuilletonů Josefa Merhauta, o jaký žánr se jedná v poslední knize spojené se jménem „moravského“ spisovatele. Merhaut si však nikdy nepotrpěl na složité tituly svých děl. První povídkovou knihu nazval stručně Povídky, další dvě pojmenoval podle titulní povídky (Had a jiné povídky) či důležitého místa spojeného s příběhy (povídková kniha Černá pole, román Vranov). Román Andělská sonáta jako by vybočoval z této řady přiléhavých názvů, dá se říci dokonce konzervativních. Za tímto odchýlením se můžeme domnívat, že stojí snaha o jakousi symbolickou hodnotu. Dokazovalo by to také autorův příklon k symbolismu, jehož prvky jsme v díle zaznamenali. Tento úvod nemá za následek tvrzení, že Merhautovi nezáleželo na titulech jeho děl, ale má sloužit jako poslední výpověď o autorovi, za jehož jednoduchými názvy děl spatříme hluboké myšlenky. V poslední knize tak dostáváme ucelený obraz o jeho myšlenkách, názorech, vlivech i o samotné autorově duši. Výbor dokumentuje spisovatelovu kulturněosvětovou

a

redaktorskou

činnost

uplatňující

se

nejen

ve

fejetonech,

ale pokud se podíváme z hlubšího pohledu na jeho práce, také v kritikách, cestopisných črtách aj. V nich vyjadřoval své názory filozofické, národní i sociální. Z tohoto důvodu je jeho publicistická práce velmi hodnotná a přínosná, neboť v nich objevíme mnohé o literárních vlivech, jež ho ovlivnily, o osobních zájmech či o prostředí, které ho formovalo, a s nímž se sžil. V umělecké činnosti Josefa Merhauta zaujímá publicistická činnost velmi důležité místo. Nejdříve vstoupil jako výpomocný redaktor do staročeského Pokroku, kde mu nabídl redaktor Turnovský místo redaktora v Moravské orlici. Jednadvacetiletý básník, začínající beletrista povídkář a také nadšený ctitel divadel odešel do Brna za prací novináře a spisovatele, aby zde již zůstal a s Moravou srostl. Na počátku roku 1875 odjel z Prahy do Brna, kde působil za novinářským stolem deníku Moravské orlice až do své smrti roku 1907. V Moravské orlici také tiskl velikou část svých prací

111

až po dílo Černá pole stejně jako také řada jeho literárních vzorů, jakými byli Alois Mrštík, Otakar Březina a další. Výbor feuilletonů je tak těsně spjatý s Merhautovou prozaickou tvorbou. Můžeme být vděčni Miloslavu Hýskovi, že výbor uspořádal, neboť mnohé literární i neliterární aspekty dostávají ve spojení s fejetony nový význam. Podle Hýska jsou jeho fejetony umělecky zajímavé: „Merhaut zde často příležitostně něco vyslovil, co ho potom hluboce zaujalo. U něho nelze odděliti spisovatele, žurnalistu a člověka od sebe. A tak literární historik najde nejednou v jeho knihách místa, jež zná z jeho feuilletonů. […] Najdeme k nim v Merhautových článcích v novinách zajímavé paralely. Není to na újmu umělecké ceny jeho prací, jež jsou věrným obrazem českého života na Moravě v posledních letech, takže k nim musí sáhnouti i kulturní historik: nepsal je novinář, nýbrž ony věty, tužby a protesty v novinách psal umělec…“226 Zvláště romány jsou více než jiná díla spojena s autorovou činností fejetonistickou. Také ve výboru fejetonů převažuje značná část prací napsaná po roce 1900, kdy se autor věnoval románové tvorbě. V době, kdy pracoval na románu Vranov, tvořil velké množství fejetonů. Líčení Brna, ale také Adamova, Luhačovic a zvláště Vranova se tak promítlo jak v jeho novinářské práci, tak prozaické. Ve fejetonech líčení moravského prostředí nemá primární roli, přesto doplňuje vyprávění nějaké události o zajímavou kresbu míst. Merhautův zájem se ovšem netýkal pouze přírodních krás. Z tohoto důvodu jeho fejetony řadíme do více okruhů. Do první skupiny náleží jeho práce divadelní a jinak umělecky orientované, do druhé fejetony věnované místům městským i venkovským. Poslední skupina zahrnuje autorovy vlastenecké názory, osobní vzpomínky či příspěvky věnované blízkým osobám. Zároveň však upozorňujeme, že toto naše rozdělení není konečné, jelikož Merhaut orientoval svoji pozornost na více oblastí. Tento výbor třiceti osmi fejetonů dokazuje, že Merhauta zajímaly otázky nejen národní, ale také například kulturní. Nejen námi vybrané fejetony v této diplomové práci tedy dokreslují Merhautovu lidskou i literární osobnost. Do první skupiny řadíme vybrané fejetony, jež byly dle našeho mínění autorovi nejbližší. Jak Merhaut sám napsal, bylo to hlavně brněnské divadlo, které vzbudilo zájem a touhu odjet do Brna. Roku 1875 přinesla Moravská orlice jeho první divadelní referát a pravidelně se to opakovalo až do roku 1905. Podle Miloslava Hýska české divadlo v Brně až do Merhautova příchodu mělo na zřeteli jediný úkol, a to být 226

HÝSEK, Miloslav. Předmluva. In MERHAUT, Josef. Výbor feuilletonů Josefa Merhauta. Praha: J. Otto, 1908. s. 4.

112

ústavem, jenž zachraňuje svému národu střední i nižší brněnské vrstvy. Divadlo se snažilo přilákat obecenstvo módními divadelními kusy oblíbenými ve Vídni. Z českých se předváděly zejména hry obsahující množství vlasteneckých tirád bez ohledu na jejich uměleckou hodnotu. Nejvýrazněji Merhautovi také vadil nadbytek německých her na české divadelní půdě. Stejně jako ve svých knihách, tak se i v kritikách postavil proti germanizační rozpínavosti. Záchranou pak byla představení ochotnická, pokud neobsahovala mnohdy patetickou mluvu a odměřená gesta. Takzvaná lidová představení měla pro vývoj brněnského divadla důležitý význam. K nedělním lidovým představením doporučoval Merhaut, aby se hrálo drama Josefa Kajetána Tyla, Václava Klimenta Klicpery, Františka Věnceslava Jeřábka či Františka Adolfa Šuberta namísto německých frašek a francouzské operety. Pro lid žádal „repertoár ušlechtilý, umělecký, jasný, slunečný do ponurých dnů pracujícího lidu.“227 Merhaut měl před sebou jasný cíl, chtěl učinit z brněnského divadla umělecký ústav, jenž by byl zároveň i pokrokový. O to také usiloval i ve svých kritikách. Miloslav Hýsek je dokonce názoru, že před Merhautem v brněnské divadelní kritice ještě nikdo nepronikl k nitru uměleckého díla nebo hercova výkonu tak jako Josef Merhaut. „Až nyní Merhaut zač a psáti svoje kritiky, jazykově svěží, básnicky čisté, se slovy přiléhavě volenými a obrazy novými, jež nebyly pouhým navazováním na poslední hru, nýbrž se odvažovaly odtrhnout od brněnského jeviště a přinášeti zprávy o cizině, o nových uměleckých snahách a proudech a vnikati do nitra a svědomí autora, herců i obecenstva. Jeho kritiky byly duchaplné essaye, bystré analysy, ne náladové, okamžikové, jednostranné.“228 Hýsek navíc vyzdvihuje nejen Merhautovy profesní, ale také osobní přednosti. Jakkoli již v mladém věku působil jako silná individualita, dovedl být přístupný jiným lidem, národům, a být otevřený jejich myšlenkám. Neznamenalo to ovšem, že by se neuměl postavit za svůj názor. Stavěl se například s ironií a trpkostí proti operetě. Hýsek také komentuje nesouhlas s různými věcmi, s kterými spisovatel nebyl spokojen. „Protestoval nejen proti brněnským poměrům, nýbrž i proti jiným: proti Kühnelovým překladům, jež nazývá klackovitými, proti zastaralým překladům moderních prací, […] proti českému lokalizování cizích kusů, proti neuměleckému českému libretu (při Čertu a Káči) aj.“229 Byl přísným

227

HÝSEK, Miloslav. Merhautovy divadelní kritiky. Moravsko-slezská revue, 1900, roč. 5, č. 1, s. 141. Tamtéž, s. 137 – 138. 229 Tamtéž, s. 143. 228

113

kritikem nejen her, ale také herců, režie i divadelních režisérů. Spisovatel nepodlehl nikomu, přičemž si zachoval svoji osobitost. Tento jeho um můžeme spatřit v názorovém rozkolu s Jaroslavem Vrchlickým. Ačkoli si Vrchlického velmi vážil a dokonce román Andělská sonáta obsahuje věnování tomuto přednímu českému básníkovi, Merhaut s ním nesouhlasil, pokud jde o realismus. Vrchlický totiž patřil k jeho čelním odpůrcům a stavěl se proti nim ze stanoviska absolutní poezie. Merhaut přesto ruský realismus vyzdvihoval. O tomto literárním směru prohlašoval, že „je uměleckou předností ruských dramatiků, že hledí jeviště přizpůsobiti životu a ne naopak.“230 Ruská dramata byla autorovi velmi blízká a jejich vliv se promítl také do jeho počáteční, tedy povídkové tvorby. Podle něj patří nejen na divadelní scénu takový život, jaký ve skutečnosti je, a s ním i lidé se všemi radostmi, ale také bolestmi. Naturalistická metoda byla jakýmsi východiskem právě z realismu, proto ovlivnila řadu naturalisticky píšících spisovatelů. Také on sám si přál, aby jeho postavy byly náležitě vykresleny a realisticky podány. O realismu se Merhaut také vyjádřil, že realismus tvoří směr „onen zlatý a nejlidštější, který dnes ve všech oborech umění… hlásí se ke svému právu a razí si cestu k veliké budoucnosti.“231 Na jeho boj za realismus na jevišti se můžeme dívat jako na snahu o pokrok. Jeho požadavek byl takový, aby dílo bylo umělecké a aby vycházelo z autorova nitra. Patrný byl také sklon k romantismu, v Tylovi viděl dokonalého tvůrce českého ovzduší a postav. Do jeho zorného úhlu divadelního kritika patřilo mnoho českých autorů. S uznáním referoval o hrách Aloise Jiráska, Jana Ladeckého, Karla Vávry, Bohuslava Štěchovského. Uznával Gabrielu Preissovou, Jaroslava Kvapila, Františka Xavera Svobodu, Růženu Svobodovou. Zvláště pak hájil drama Maryša bratří Mrštíků. Z cizích dramatiků si váží moderního německého dramatu Gerharta Hauptmanna či Hermanna Sudermanna. Jeho srdci byli blízcí ruští dramatikové, zvláště pak Maxim Gorkij a Anton Pavlovič Čechov. Nejen ruské drama, ale také severské ho zasáhlo mocnou silou. Například Henrik Johan Ibsen pro něj znamenal velikého umělce. Merhaut byl tak opravdu otevřený mnoha uměleckým směrům i na divadelních prknech. Moderní nazírání na divadelní drama spojoval i s jeho provedením. Největší jeho zásluhou bylo objevení hereckého talentu Hany Kvapilové, v té době ještě Kubešové, a Eduarda Vojana. Merhaut si všiml na půdě brněnského divadla jejich talentu a začal o něm zpravovat i širší veřejnost. O Vojanovi píše jako o umělci 230 231

HÝSEK, Miloslav. Merhautovy divadelní kritiky. Moravsko-slezská revue, 1900, roč. 5, č. 1, s. 138. Tamtéž, s. 138.

114

prvního řádu, plném výrazné originality a tvůrčí síly, který nekopíruje nikoho, ani sám sebe. O slečně Kubešové se v 80. letech tehdy vyjádřil s nadšením a uznáním. „Naše divadlo a naše obecenstvo může býti předem hrdo, že mu byla dána hned na samém počátku nedlouhé herecké činnosti slečniny příležitost, aby mohlo ocenit, odměnit a povzbudit tak svěží, opravdový a posvěcený talent umělecký.“232 Když z Brna tato nadějná herečka odešla, vzpomínal na ni ve svých kritikách Merhaut ještě řadu let. Dokonce lze tvrdit, že oběma hercům probojoval cestu do Národního divadla v Praze, jelikož díky jeho divadelním recenzím si herců všimla i širší veřejnost. Postavil se za ně také proti pražské kritice, neboť si jich velmi vážil. Hanu Kvapilovou potkal nakonec stejný osud jako Josefa Merhauta. Onemocněla cukrovkou a stejně jako spisovatel sama této nemoci podlehla. Merhautovy divadelně kritické práce zasluhovaly v uměleckém světě zajisté pozornost stejně jako jeho práce prozaické. Ačkoli on sám nevytvořil žádnou hru pro jeviště, přínos brněnskému divadlu byl nepopiratelný. Lze tvrdit, že Merhautovy divadelní fejetony mají z jeho kritické činnosti patrně největší význam. Hugo Sáňka se vyjadřuje k jeho divadelním referátům, že se jedná o statě ve své době velmi populární: „Jeho divadelní referáty jsou nedoceněné ukázky české kritiky z konce XIX. a ze začátku XX. století. Jeho květnatý sloh budil zájem o divadlo, jeho články o divadle byly netrpělivě očekávány a horlivě čteny, jak žádné jiné v dějinách brněnského divadelnictví.“233 Umělecký vzestup brněnského divadla a svoji lásku k němu shrnul Merhaut roku 1899 ve stati Charakter brněnského divadla. Další pojednání nazvané Dvacet let brněnského divadla sleduje jeho vývoj. Merhaut tento vztah dokumentuje i s trochou nostalgie: „A dnes po dvaceti letech posud z tohoto místa věrně sleduji vývoj a rozvoj divadla, jež se mi stalo drahým, protože jsem s ním srostl nejdražšími sny své mladosti a protože prožil jsem s ním jako novinář všecky bolesti i radosti rostoucího kulturního českého života v Brně.“234 Jak sám přiznává, zaujímá po dlouhé době již k divadlu trochu sentimentální a lyricky založené stanovisko. Za těch dvacet let se však vytvořilo silné pouto, jež přetrvalo ještě další roky strávené v Brně. Další články věnované divadlu, například Pražská činohra v Brně, Brněnská opera v Prešpurku, se zaměřují i na další divadelní soubory a jejich představení mimo domovskou scénu. 232

HÝSEK, Miloslav. Merhautovy divadelní kritiky. Moravsko-slezská revue, 1900, roč. 5, č. 1, s. 142. SÁŇKA, Hugo. Josef Merhaut. Ke 100. výročí narození. Adamov u Brna: Historicko-vlastivědný kroužek ZK ROH Adamovské strojírny, 1963, s. 13. 234 MERHAUT, Josef. Výbor feuilletonů Josefa Merhauta. Praha: J. Otto, 1908. s. 23.

233

115

Kromě divadelního života se zajímal také o malířské umění. Důvěrný mu byl například vztah s Hanušem Schwaigrem, jehož reálná osobnost se promítla do románových děl i do povídky Píseň práce. Se stejnou horlivostí, s jakou se věnoval jevištním inscenacím, se vžíval do výtvarného brněnského života. Merhaut se snažil obohatit český veřejný život. Z fejetonů věnovaným především malířským dílům jmenujeme fejeton Výstava obrazů ve Vesně sledující vedle zavedených umělců také nové malířské tvůrce. Podle Františka Sekaniny, jenž jeho díla jako kritik sledoval od samého počátku, „měl dále živý umělecký cit a vroucí nadšení pro krásu, která prosycuje život činíc jej velkým a plným.“235 Můžeme se domnívat, že zájem o svět umění plynul nejspíše z autorovy touhy po prolnutí lidových vrstev krásou a uměním. Umění také můžeme najít v líčení krajiny, kdy dovedl mistrně využít právě malířských poznatků. Přírodní motivy tak zaujímají v autorově tvorbě význačné postavení. Merhaut měl cit, jak jsme již poukázali v analýzách děl, pro líčení poetických přírodních výjevů. Cit pro kresbu prostředí využil již při líčení města Brna. V románech je tato schopnost přenesena zejména na vesnické prostředí. Líčení je navíc umocněno impresionistickými obrazy. Tuto schopnost využil i ve fejetonech. Uvádíme zde ukázku z pojednání Slováckem. „Dojmy jediného zablýsknutí odnesli si všichni účastníci Rodinova dne. Žádný klid podrobného pozorování, zahloubení a upětí v předmět jediný. Mnohost dojmů, pestrotvárnost pohledů v kraj i lid, opojení všech smyslů, úpal slunečný i barevný, všecko náhlé, prudce zvířené, vášnivě zmatené! A přece výslednice, jež vlní se měkkou linií krásna, požitků nádherných, tím něčím, co je divoce spanilé jako umělecký hod.“236 Nejen jméno Rodina nám poodhalí spojitost s impresionismem, ale Merhaut zvláště vynikal využitím pestré palety barev při líčení přírodních krás. Dále se obdivoval například adamovským lesům, které tolik rád navštěvoval. Stejně tak dějiště jeho posledního románu Vranov zaujímá důležité místo ve stati Vranovská pouť. Míst, která autora zaujala, je mnoho. Samozřejmě píše také o Brně, jež se mu stalo domovem. Kromě fejetonů z lázeňského prostředí se vyjímají jeho reportáže o cestě do Itálie: Noc na moři, Smutné pobřeží, Zpívající Itálie a V benátském divadle. Uvádíme zde ukázku z fejetonu Smutné pobřeží svědčícího o tom, že Merhaut dokázal líčit poeticky krásy domova stejně jako ciziny. „Po levé straně je chorvatské pobřeží. Vysoké, načervenalé vrchy, rostoucí za sebou a ztrácející se v sebe jako nové 235 236

SEKANINA, František. Výbor feuilletonů Josefa Merhauta. Zvon, 1909, roč. 9, č. 1, s. 317. MERHAUT, Josef. Výbor feuilletonů Josefa Merhauta. Praha: J. Otto, 1908. s. 192.

116

pokračování moře, zkamenělého v nejvyšším vypětí rozbouřených vln. […] Pohádková města se vynořují z mlh, a prapory tam vlají, šátky mávají, ústa hlesnou, - - a jedeme dále a město sní dál. Z daleka si uvědomujeme: kostelíky tam mají staré a podivné, vysoké hřbitovy ve stínu cypřiší na skalách, bílé křížové cesty z mramoru od mořského břehu nahoru ve třinácti zastaveních světlých kaplí. Růžové cesty ztrácejí se od domů daleko někam do úbočí skal.“237 Další skupinou jsou fejetony věnované národní otázce, osobním vztahům a vzpomínkám. Vzpomínky Josefa Merhauta sahají ve fejetonech až do jeho mládí. S láskou vzpomíná na studentské divadlo nebo prvního učitele. Tyto články neobsahují sentimentální zabarvení, k čemuž by mohlo spisovatele dávné vzpomínání svádět. Památka na školní léta souvisí opět úzce s tematikou, jež mu byla vlastní celý život: divadlo, jazyk a krajina. Merhautův nový život započatý v Brně souvisel s bojem o zlepšení sociálních podmínek. Své názory vyjadřuje rovněž prostřednictvím fejetonů. Také z beletristické prózy se daly vyčíst leckteré jeho postoje týkající se české otázky v Brně. Merhaut se celý život stavěl na stranu utlačovaných. Uvádíme zde dva úryvky vztahující se k národním podmínkám, takových však nalezneme ve fejetonech více. „Neboť duši utlačovaného malého člověka v Brně bude moci osvětlit jednou jen básník jeho plemene a jeho citu: bez ohledu a s celou prudkou krevnatostí zápasu proti porobě hmotné i duševní. […] – Co pane – tam to že jsou národ a vlast? Nepřátelé to jsou, zločinci, odrodilci, cizáci, Němci – vlastenci a poctivci jsme my! […] – Já jsem Čech! Co do jedince, který nedovede se vžít v celý krásný etický význam tohoto svého zvolání? Který nepocítil sladké zamilovanosti rodové, jež dovede na pravém místě bouřit, ale ve svých projevech temperována je citem kulturního šlechtice?“238 Svůj boj vedl i za český jazyk, neboť byl v Brně v područí němčiny. Láska k českému jazyku je zvláště vyjádřena ve stati Český pravopis zabývající se rovněž pravopisnou reformou. Jak jsme poukázali, Merhaut miloval divadlo a celý kulturní život spjatý s uměním, miloval jazyk a literaturu a také lidi, kteří se s tímto světem pojili. Jeden fejeton je věnovaný Jaroslavu Vrchlickému, jehož si velmi vážil. Ve výboru fejetonů ovšem nalezneme řadu dalších literátů, herců, malířů a jiných umělců, kteří znamenali pro autora mnoho. Všechny Merhautovy fejetony působí mnohdy tak, že není nijak poznat, že se jedná o novinářskou činnost. Fejetony nejsou nijak zvláště stylizovány 237 238

MERHAUT, Josef. Výbor feuilletonů Josefa Merhauta. Praha: J. Otto, 1908, s. 286 – 287. Tamtéž, s. 48 – 49.

117

ani komponovány. Tento fakt z nich ovšem nečiní problém. Jsou psány tak, jak právě vyvstaly z autorova nitra. Zároveň však nepostrádají serióznost novinářské profese. Dotýkají se celé řady námětů a toto široké spektrum z nich činí zejména svědectví o tehdejším kulturním brněnském životě a o krásných krajinách moravských. Nechybí v nich ani metafory a autorské otázky vlastní také prozaickým dílům. Můžeme si položit na závěr rovněž otázku. Čím byl Merhaut prozaik, ale také jako novinář natolik výjimečný? Jako odpověď vybíráme tvrzení Vincence Červinky, který jako by nám mluvil z duše: „Už pro tu lásku Merhautovu, s jakou visel na kulturním životě české Moravy, k níž patřil nikoli sice rodem, ale vší svojí prací, vší inteligencí a celým srdcem svým, pro jeho oddanost zájmům literárním, pro serióznost, s jakou chápal povolání novináře-feuilletonisty, a pro vlastní svoji literární cenu.“239 Merhaut dokázal přenést tuto lásku v povídky, romány, básně či fejetony. Novinářská práce ho živila, byla však i jeho radostí, neboť ve fejetonech psal o tématech či lidech jemu blízkých. Přestože jsme poznamenali, že jeho fejetony nepřipomínají publicistické práce, nikdy nesklouznou na hranici sentimentality. Navíc dokazují veliký zájem ať už o národní či kulturní otázky. Na Nerudův vliv jsme poukázali již v souvislosti s povídkami. Za fejetony Jana Nerudy vidíme rovněž básníka a povídkáře. Jaroslava Janáčková komentuje tuto spojitost: „Pak se – také právem – připisuje fejetonu funkce průpravy pro básníka a povídkáře: že si Jan Neruda v roli zpravodaje a komentátora objevoval a volným vypravováním ohledával území, jež potom básník a povídkář v něm dokázal uchopit z vyššího nadhledu.“240 Za fejetony Josefa Merhauta také spatřujeme prozaickou průpravu a naopak. Z tohoto důvodu byl také nejčastěji označován jako prozaik a novinář. Když se přestěhoval Merhaut v 80. letech do moravského hlavního města, Brno nemělo tehdy své stálé divadlo, českých knih tu vycházelo nemnoho a celý kulturní život českých lidí zcela neodpovídal geopolitickému významu hlavního města země. Jak podotýká Jaroslav Nečas, „A v této atmosféře, kde se v letech osmdesátých a devadesátých bojovalo o každou českou duši, kde bylo tolik třeba národních vychovatelů a umělců, kteří by vylíčili a zaznamenali sociální a mravní charakter tohoto města a barvu této země, začal Merhaut tvořit své literární dílo, věnované Brnu a Moravě. To je dobré připomínat, stejně jako je užitečné vědět, že Merhautův příklad

239

ČERVINKA, Vincenc. Výbor feuilletonů. Zlatá Praha, 1909, roč. 26, č. 18, s. 215. JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Stoletou alejí. O české próze minulého věku. Praha: Československý spisovatel, 1985, s. 89. 240

118

bojovníka za lepší kulturní budoucnost Brna zůstane na věky zapsán jako jeden z prvních a nejvzácnějších, v důstojné a čestné řadě, v níž dále potkáváme Rudolfa Těsnohlídka, Jiřího Mahena, Arna Nováka a mnoho jiných, kteří přišli z Čech a jimž se Morava a Brno staly definitivním domovem.“241 Merhautovo organizační úsilí o lepší úroveň českého divadla a s tím související boj o Národní divadlo v Brně měly zajisté svůj význam, k němuž také přispěly jeho podnětné články a kritiky. Josef Merhaut všestranně podporoval český, respektive moravský, kulturní život a obohatil jej v tehdejší poněmčené brněnské atmosféře nejen svým prozaickým dílem.

241

NEČAS, Jaroslav. Odkaz věčně živý. Kolo, 1946-1947, roč. 11, č. 11, s. 161.

119

Závěr Josef Merhaut bezesporu patří mezi nejzajímavější „moravské“ autory přelomu 19. a 20. století. Ačkoli je znám především jako spisovatel naturalistických próz, nalezli jsme v jeho tvorbě prolínání naturalistické metody s dalšími uměleckými proudy jako symbolismus a zvláště impresionismus. Z celé tvorby si ceníme nejvíce tří povídkových knih, kde projevil umělecký cit pro sociální problémy města, aniž by se dopustil patosu či sentimentality. Jak uvádí Jaroslav Nečas: „Josef Merhaut se stává naturalistickým kronikářem Brna, spisovatelem širokého společenského rozhledu a jeho duch je tím vnímavější a jeho pero tím šťastnější, čím složitější se jeví sociální, národnostní i kulturní problematika prostředí.“242 Tři povídkové soubory vyšly v devadesátých letech 19. století: Povídky, Had a jiné povídky a Černá pole. Většina povídek reaguje na téma české otázky v Brně. Josef Merhaut patřil k zastáncům české myšlenky a celý život bojoval za vlastenecké ideály. Brno, kde se setkal s českým dělnictvem utlačovaným německými kapitalisty, se stalo inspirací jeho próz. Sociální tematika, ač zásadní, byla jedna z mnoha, kterou se Merhaut v dílech zabýval. Cílem diplomové práce bylo podat ucelený pohled na Merhautovu tvorbu a s ní související podněty, jež spisovatele ovlivnily. První povídková kniha s názvem Povídky obsahuje prózy různého zaměření. Povídka Vrah?, která se dočkala i samostatného vydání, zahrnuje rovněž rysy detektivní prózy. Soubor Intimních povídek se věnuje tematice milostné. První dílo je tedy velmi rozmanité, což s sebou nese i jistá úskalí. Merhaut v Povídkách zatím ještě hledá cestu, po které se jako spisovatel vydá v dalších dílech. Intimní povídky jsou silně poznamenány sentimentalitou. Právě ta jako by je podřizovala povídkám ostatním, jež je překonávají uměleckou kvalitou. K umělecky propracovanějším prózám řadíme povídky se sociální tematikou a titulní povídku Vrah?. Zvláště povídka Vrah? vyniká mezi ostatními zdařilou psychologickou kresbou postav. Již v autorově prvotině je znát výrazný vztah jak k městskému, tak k přírodnímu prostředí. Merhaut vynikal výbornými popisy prostředí, ačkoli byl kritiky mnohdy za svoji detailnost kritizován. V Povídkách učinil z Brna stěžejní bod svých děl. Druhá povídková kniha Had a jiné povídky rozvíjí náměty předchozí knihy. Často se setkáme se stejnými motivy, které jsou však oproti Povídkám více rozvedeny, 242

NEČAS, Jaroslav. Odkaz věčně živý. Kolo, 1946-1947, roč. 11, č. 11, s. 161.

120

a tak působí daleko vyzráleji. Autor dokumentárně zachycuje brněnské prostředí společně s jeho obyvatelstvem. Brno je zde ukázáno v realistické podobě. Zvláště v titulní povídce Had poodhaluje Merhaut společenské rozpory mezi nižší a vyšší vrstvou. Ukazuje sílu mocné buržoazie a její vliv na dělnický lid. Povídka Had zaujala také dobovou kritiku a díky zvýšenému zájmu vznikla na motivy povídky televizní inscenace Karolina aneb Příběh za starých časů. S druhou knihou se Merhaut odpoutává od nejednotnosti spočívající v celkovém vyznění povídkového souboru. Dílo Had a jiné povídky působí oproti první povídkové knize sevřeněji, což je dáno také tím, že obsahuje daleko menší počet povídek. V díle zůstává zachyceno brněnské prostředí a přibývá důraz na moravský dialekt, který rozděluje dva společenské světy. Dílo Černá pole s podtitulem Brněnské obrazy uzavírá Merhautovu povídkovou tvorbu. V třetí knize autor pomalu opouští naturalistickou metodu. Ladění povídek je obdobné jako v předešlé knize. Tematicky se zaměřují především na sociální problémy města Brna. Další náměty čerpá autor také ze vztahu mezi mužem a ženou. Líčení milostných vztahů se u autora vyvíjí. Přestože kritici věnovali hlavní pozornost povídkám, jako jsou povídky Vrah?, Had či Bahnitá luka, oceňujeme důkladnou psychologickou analýzu postav v drobných črtách nevelkého rozsahu. Tyto črty intimního rázu jsou plny emotivního citu. Je s podivem, že jim v recenzích nebyl dán větší prostor, neboť právě ony povídky zůstávají hlavní předností autorovy umělecké tvorby. Merhaut se zde projevil jako výborný pozorovatel manželského či mileneckého vztahu, jenž zpravidla zakouší různé problémy. V povídkách je přitom zachován detailní vnější popis postav i prostředí. Výbor povídek uspořádaný Miloslavem Hýskem s názvem Černá pole. Výbor z próz jsme se rozhodli zařadit za analýzy povídek. Z každého povídkového souboru vybral Hýsek dvě až tři povídky. Pouto mezi prózami tvoří společné téma, a to zvláště sociální. Výbor obsahuje vedle rozsáhlejších próz Had a Píseň práce rovněž drobnější prozaické práce. Ty vynikly především ve výboru, jelikož u kritické veřejnosti jim nebyla dříve věnována dostatečná pozornost. Reference se tak zaměřily v povídkovém triptychu nejvíce na obsáhlejší prózy. Josef Merhaut ovšem vyniká drobnokresbou, kde zúročí svůj talent psychologické analýzy postav, což dokazují například povídky Kůň či Tragédie malého člověka. Vedle sociálního aspektu tedy můžeme najít

také aspekt

psychologický,

v němž spatřujeme hlavní rozdíl

mezi Merhautovou tvorbou povídkovou a románovou. Ačkoli se autor v románech pokusil o hlubší psychoanalytickou sondu do nitra člověka, neuspěl natolik 121

jako ve svých dřívějších prózách. Je to dáno značnou nepropracovaností postav, které působí místy nevěrohodně. Na počátku 20. století vychází autorův první román Andělská sonáta. Tímto románem dochází nejen k odklonu od naturalistické metody, ale mění se celá Merhautova poetika. Sociální téma ustupuje tématu mravní očisty jedince. Východisko spatřuje Merhaut coby vypravěč ve víře v Boha. Celý román tak představuje naplnění víry v trnité cestě nevěrného muže. Psychologie postav ovšem poklesává za předchozími povídkami. Naturalistická metoda přechází v metodu impresionistickou a symbolistní. Velká pozornost je věnována především náboženským symbolům, jež však mnohdy zahalují děj a narušují kontinuitu celého díla. Právě v četnosti náboženských symbolů spatřujeme stěžejní problém románu Andělská sonáta. Další narušení prozaického vývoje spočívá v nedostatečné psychologické analýze postav. Merhaut nedokázal přenést do románu intimnější rysy svých předchozích povídek. Přestože v celém románu dominují pouze dvě postavy, chybí jim citlivé vykreslení manželského problému, které jsme mohli najít například v povídce Druhá žena. Naopak

co

se

týče

uměleckých

hodnot

románu,

je

patrné

prohloubení

impresionistického přírodního popisu. Impresionistické prvky se již objevily v povídkách. V románě však nabývají přednostního charakteru oproti naturalistickým prvkům ustupujícím v románu Andělská sonáta do pozadí. Prostředí Hostýna má v díle větší prostor než město Brno. V líčení hostýnského kraje spatřujeme spisovatele, který měl veliký cit pro malířské umění. Ačkoli je na Josefa Merhauta nahlíženo primárně jako na naturalistického spisovatele, dokázali jsme, že impresionistické prvky u něj hrály nepochybně důležitou roli. Druhý a zároveň poslední román Vranov završuje Merhautovu beletristickou tvorbu. Od ostatních knih s výjimkou povídky Had se odlišuje četností postav. V románu vystupují bezmála čtyři mužské a dvě ženské postavy, s čímž jsme se dosud v autorově tvorbě nesetkali. I v tomto bodě můžeme najít problémy s dílem spjaté, jelikož postavy jsou v nepoměru daném psychologickou analýzou. Ze všech postav nejvíce vyniká ženská hrdinka Růžena. V její postavě se podařilo autorovi vykreslit prototyp temperamentní ženy. Ženské hrdinky byly v Merhautově tvorbě dvojího typu. Do první skupiny patřily ženy ovládající muže. Merhaut v povídkách rozehrává hru flirtující dívky využívající muže za účelem zábavy. Tyto dívky převažují nad druhou skupinou, kde se setkáme s hrdinkami, tzv. zlomenými ženami. Hrdinky druhé skupiny se podřizují nešťastnému osudu bez aktivního boje. Přestože si přejí osvobození 122

a můžeme u nich najít občasnou touhu po očistě, většinou odevzdaně a nečinně nahlíží na své problémy. Přestože se kritická veřejnost zaměřila obzvláště na postavu Karoliny z povídky

Had,

zasluhují

si

rovněž

pozornost

upozaděné

ženské

hrdinky,

jelikož zpravidla hlavní postavou Merhautových próz bývá muž. V první skupině se autor zaměřil na ženy malicherné, které rozdělují svou pozornost většinou mezi chlapce s čistým úmyslem a bohaté pány. V druhé skupině vylíčil mistrně bolest a odevzdanost žen ztrhaných osudem. V románu Vranov představuje Růžena, ač na první pohled dívka „první skupiny“, nový typ, jednu z nejzajímavějších hrdinek Merhautovy tvorby. Avšak ani postava Růženy nezachrání román před dojmem z nepromyšlené kompozice. Povídková tvorba z let devadesátých tak ční nad tvorbou románovou ať už z důvodu kompozičních či psychologických nesrovnalostí. Básně a Výbor feuilletonů Josefa Merhauta, jejichž posmrtného vydání se zhostil Miloslav Hýsek, doplňují pohled na celistvou tvorbu Josefa Merhauta. V diplomové práci jim

nebyla

věnována taková pozornost

jako

povídkovým souborům,

avšak především fejetony a s nimi spjatá Merhautova novinářská činnost hrají ve spisovatelově životě důležitou roli. Právě práce žurnalisty ho přivedla do Brna, kde vytvořil svá díla. Oba výbory zahrnují rozmanité ukázky básní a fejetonů, jež se dotýkají tematiky národní či milostné. Nechybí v nich vzpomínky na mládí, ani na blízké přátele. V básních i fejetonech také nalezneme určité společné znaky s prozaickými díly, například výbornou vizuálnost. Podobně jako u románů ovšem šíře básnického výboru s sebou nese i nejednotnost. Básně si nejsou umělecky rovny. Přestože si ceníme Merhauta více jako prozaika a novináře, oceňujeme lyrický cit zprostředkovaný intimními básněmi. Ve fejetonech pozitivně hodnotíme, s jakou oddanou láskou se Merhaut věnoval Národnímu divadlu v Brně. Jeho divadelně kritické práce si jistě zaslouží pozornost stejně jako práce prozaické. V dílech jsme objevili různé významné motivy a symboly. Výrazně zastoupený motiv dvojí tváře se promítl napříč celým dílem. Dvojí tvář značila rozdvojenou povahu jedince. Zpravidla byla tato „dvojakost“ motivována vnějším chováním. U dívek se jednalo o flirtování s muži. V tomto případě dívky hrály hru a využívaly svádění jako prostředek manipulace. S dvojí tváří se často pojil také motiv tajemných očí. Pro Merhauta byl vnější popis velmi důležitý. Černé oči dívek, vyskytující se v řadě próz, značí významnost zrakového elementu, neboť pro autora hrála vizuálnost důležitou roli. V černých očích se skrývá tajemství dívek. Motiv dvojí tváře je také přítomen v souvislosti s muži, kdy dvojí tvář je motivována například alkoholem 123

(Balvár z povídky Vrah? z Povídek) či nevěrou (Hřivna z románu Andělská sonáta). V dalších případech se jednalo spíše o determinaci způsobenou prostředím a vnějšími vlivy, tedy naturalistickými faktory, stejně jako následující dva symboly. Symbol bahna a krve je zastoupen především v třetím povídkovém svazku Černá pole. Krev obdobně jako bahno symbolizují něco nezdravého jako škodlivé prostředí či chorobnou rodinnou anamnézu. Na různých symbolech si tak můžeme reflektovat, jak se originálním způsobem může do díla promítnout naturalistická metoda. Další symbol souvisí se sociální problematikou. Chléb jako symbol práce byl nejvýrazněji zastoupen v povídkách, což souvisí s rozdílnou tematikou povídkových a románových děl. V povídkách hrdinové většinou jezdí za chlebem, tedy prací do města, kde jsou konfrontováni s bídnými podmínkami dělnického života. Chléb pro ně znamená nejen obživu, ale také naději na lepší život. Povídka Krvavý chléb z Povídek je toho důkazem. Sociální téma souvisí také v knihách s kontrasty. V autorově prvotině Povídky jsme zdůraznili dvojí kontrast v drobných črtách Jitro, Kůň a Krvavý chléb. Propast mezi chudými a bohatými se nicméně týká celé povídkové tvorby Josefa Merhauta. Svět bohatých a chudých tvoří nejvýraznější protiklad stejně jako protiklad města a vesnice. Vždy je upřednostněn jeden element před druhým. V prvním případě se jedná o chudý proletariát, s nímž Merhaut sympatizuje. Tato nižší společenská vrstva je zobrazena jako

utlačovaný

lid

v područí

mocných

měšťáků.

Měšťáci

jsou

většinou

charakterizováni buď jako šviháci, kteří se oblékají podle nejnovější módy, nebo jako necitelní majitelé uplatňující svou moc na nevinných lidech. V obou případech se jedná většinou o německou vrstvu měšťáckých pánů. Líčení šviháků je navíc doplněno o ironický podtext, s jakým vypravěč nahlíží do vyšší společnosti. Protiklad města a vesnice vyplývá z pohledu na vesnici jako idylické prostředí v kontrastu s městem jako původcem všeho zlého. Tato diametrálnost se však postupně proměňuje. Ačkoli idyličnost vesnice zůstává, s povídkovým souborem Černá pole je na město pohlíženo již daleko smířlivěji. S romány je kladen větší důraz na přírodní krásy Hostýna a Vranova. Ve fejetonech Merhaut projevil také cit pro popis cizích krajin, například Itálie. Brno je téměř vždy líčeno jako průmyslové město. Dokumentárnost líčení moravské metropole patří mezi hlavní umělecké kvality Merhautovy tvorby. Brno se pojilo také s tematikou vlastenectví. Brno bylo sice městem země z velké části české, ale jeho představitelé se bránili vzrůstu českého živlu. V dílech se setkáváme v nižších, společensky slabších třídách s obyvateli smýšlejícími ryze česky a zastávajícími 124

myšlenku češství. Na problematiku české otázky v Brně je nahlíženo jako na důležitou reflexi situace brněnských poměrů 90. let 19. století. Merhaut měl jako novinář možnost nahlédnout pod povrch brněnské scenérie, a tak poznal problémy a utrpení jejích obyvatel, které se promítly i do jeho tvorby. Přestože jsme zmínili, že se nejedná o historickou prózu, Merhaut zachytil Brno 90. let a přelomu století a s ním i sociální poměry města. Ve vykreslení prostředí se projevil jako výborný pozorovatel, čímž dostávají povídky autentické podoby. Brno a okolí můžeme označit jako středobod Merhautova díla, neboť je důležitým těžištěm povídek, jež jsme označili za vrchol Merhautovy tvorby. Z tohoto důvodu si ho také dovolujeme označit za zakladatele originálních brněnských povídek. Povídkovou tvorbu vyzdvihujeme nad tvorbou básnickou a románovou také z dalšího důvodu, a tím je psychologická kresba postav. Merhaut se projevil při popisu postav jako výborný detailista v postižení vnějších rysů, ale také jako pozorovatel lidských

duší.

V povídkových

souborech

jsou

zobrazeni

především

lidé,

kteří jsou někým či něčím sužováni. Jejich utrpení zaznamenal Merhaut jak se strohostí, tak s citlivostí. Důkazem nám můžou být postavy, které jsme zařadili do typologie pod pojmem ztracený a zlomený člověk. Ztracený člověk je nejčastěji typ hrdiny, který vede hříšný život a nemá již sílu změnit se. Tito hrdinové směřují svůj život do propasti, odkud není již návratu, ale za své trápení si mohou zpravidla sami. Zlomený člověk představuje typ nešťastného člověka, jenž cítí bolest a smutek především ze ztráty svého bližního nebo ideálů. Zaměření na drsná slovní spojení se prolíná celou povídkovou tvorbu v souladu s obraznými pasážemi. Josef Merhaut využil v díle prolínání naturalistických a impresionistických prvků vytvářejících symbiózu. Právě v této harmonii spočívá rovněž Merhautův literární význam, jelikož je autor schopen sladit tyto dvě nesourodé složky, aniž by sklouznul k plytkému patosu. Josefu Merhautovi byl často vyčítán dlouhý popis a absence hlubší psychologické analýzy. Je to však popis města Brna a okolí, co ho činí moravským povídkářem. Co se týče psychologických prvků, odkazujeme zvláště k psychologicky propracovaným prozaickým črtám, jež bývají často upozaděny za ústředními povídkami souborů a romány. Josef Merhaut však patří nejen svými povídkami, ale také romány, fejetony a básněmi neodmyslitelně k výrazným tvůrcům moravské literatury přelomu 19. a 20. století a k organizátorům uměleckého života v Brně.

125

Použitá literatura Primární literatura: MERHAUT, Josef. Andělská sonata. Brno: A. Píša, 1900, s. 324. MERHAUT, Josef. Básně. Praha: J. Otto, 1908, s. 105. MERHAUT, Josef. Černá pole : brněnské obrazy. Praha: J. Otto, 1896, s. 375. MERHAUT, Josef. Černá pole. Výbor z próz. Brno: Krajské nakladatelství v Brně, 1964, s. 313 MERHAUT, Josef. Had a jiné povídky. Telč: E. Šolc, 1892, s. 345. MERHAUT, Josef. Povídky. Třebíč: J. F. Kuběš, 1890, s. 231.243 MERHAUT, Josef. Vrah? Brněnský román. Brno: Družstvo Moravského kola spisovatelů, 1929, s. 109. MERHAUT, Josef. Vranov. Brno: A. Píša, 1906, s. 579. MERHAUT, Josef. Výbor feuilletonů Josefa Merhauta. Praha: J. Otto, 1908. s. 312.

243

Materiál k Povídkám Josefa Merhauta z roku 1890 byl využit pomocí programu Kramerius Národní knihovny ČR na stránkách:

126

Sekundární literatura: ČAPEK-CHOD, Karel Matěj. Kašpar Lén mstitel. Praha: Československý spisovatel, 1954, s. 181. BERNŠTĚJN, Inna Abramovna. Český román 20. století a cesty realismu v evropských literaturách. Praha: Lidové nakladatelství, 1985, s. 317. BRABEC, Jiří. Poezie na předělu doby. Vývojové tendence české poezie koncem let osmdesátých a na počátku let devadesátých XIX. století. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1964, s. 213. DŘÍMAL, Jaroslav – PEŠA, Václav a kol. Dějiny města Brna 2. Brno: Blok, 1973, s. 378. FISCHER, Jan Otokar. Dějiny francouzské literatury 19. a 20. stol. 2, 1870-1930. Praha: Academia, 1976, s. 769. FORST, Vladimír. Realismus a modernost : proměny v české próze 19. století : sborník statí. Osmdesátá a devadesátá léta. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1965, s. 163. HAMAN, Aleš. Trvání v proměně: česká literatura devatenáctého století. Praha: ARSCI, 2007, s. 307. HRABÁK, Josef – JEŘÁBEK, Dušan – TICHÁ, Zdeňka. Průvodce po dějinách české literatury. Praha: Panorama, 1984, s. 521. JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Stoletou alejí. O české próze minulého věku. Praha: Československý spisovatel, 1985, s. 292. JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Český román sklonku 19. století. Praha: Academia, 1967, s. 206. JEŘÁBEK, Dušan. Česká literatura od konce národního obrození do roku 1918. Brno: Masarykova univerzita, 1999, s. 118. KOVÁŘÍK, Vladimír. Literární toulky Moravou. Praha: Albatros, 1978, s. 267. KOVAŘÍKOVÁ, Veronika. Zbytečný člověk v ruské literatuře 19. století. Brno, 2009, s. 54. Diplomová práce na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity na katedře ruského jazyka a literatury. Vedoucí diplomové práce Danuše Kšicová. LEDERBUCHOVÁ, Ladislava. Průvodce literárním dílem: výkladový slovník základních pojmů literární teorie. Praha: Nakladatelství H & H, 2002, s. 355. MENCLOVÁ, Věra a kol. Slovník českých spisovatelů. Praha: Libri, 2000, s. 743. MRŠTÍK, Alois. Maryša. Praha: Orbis, 1959, s. 87.

127

MRŠTÍK, Vilém. Santa Lucia. Praha: Vyšehrad, 1970, s. 263. NAVRÁTIL, Václav. O smutku, lásce a jiných věcech. Praha: Torst, 2003, s. 633. NERUDA, Jan. Povídky malostranské. Praha: Odeon, 1975, s. 212. NEUMANN, Stanislav Kostka. Stati a projevy 1. 1893-1903. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1964, s. 715. NEUMANN, Stanislav Kostka. Stati a projevy 2. 1904-1907. Praha: Odeon, 1966, s. 765. NOVÁK, Jan Václav – NOVÁK, Arne. Přehledné dějiny literatury české: od nejstarších dob až po naše dny. Olomouc: nákladem R. Prombergra, 1936, s. 1804. NÜNNING, Ansgar – TRÁVNÍČEK, Jiří – HOLÝ, Jiří (ed.). Lexikon teorie literatury a kultury, Brno: Host, 2006, s. 912. OPELÍK, Jiří a kol. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 3, M-Ř. Sv. I, M-O. Praha: Academia, 2000, s. 728. OPELÍK, Jiří a kol. Jak číst poezii. Praha: Československý spisovatel, 1963, s. 255. PAVERA, Libor – VŠETIČKA, František. Lexikon literárních pojmů. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, s. 422. PILAŘ, Martin. Pokus o žánrové vymezení povídky. Ostrava: Sfinga, 1994, s. 116. POHORSKÝ, Miloš a kol. Dějiny české literatury. III, Literatura druhé poloviny devatenáctého století. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1961, s. 631. SÁŇKA, Hugo. Josef Merhaut. Ke 100. výročí narození. Adamov u Brna: Adamovské strojírny n. p., 1963, s. 14. SEIFERT, Jaroslav. Jaro, sbohem. Praha: Československý spisovatel, 1980, s. 185. SLAVÍK, Ivan. Zpívající labutě. Praha: Odeon, 1971, s. 162. SVOZIL, Bohumil. Česká literatura ve zkratce 3, Období od 90. let 19. století po polovinu 40. let 20. století. Praha: Brána, 2000, s. 174. TOMÁŠEK, Martin. Labyrintem díla K. M. Čapka-Choda. Ostrava: Ostravská univerzita, Filozofická fakulta, 2006, s. 140. UHER, Jindřich. Argonauti z Moravy. Praha: Československý spisovatel, 1987, s. 263. VÁCLAVEK, Bedřich. Česká literatura XX. století. Praha: Československý spisovatel, 1974, s. 150.

128

VLAŠÍN, Štěpán a kol. Slovník literární teorie. Praha: Československý spisovatel, 1984, s. 465. VRCHLICKÝ, Jaroslav. Korálové ostrovy. Praha: Melantrich, 1951, s. 409. ZEMAN, Milan a kol. Rozumět literatuře. Interpretace základních děl české literatury. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1986, s. 393. ZOLA, Émile. O románu: essaye literárně kritické. Praha: Nakladatelství Aloise Hynka, 1911, s. 109.

129

Periodika: Anonym. Josef Merhaut: ČERNÁ POLE. Zlatá Praha, 1898, roč. 15, č. 1, s. 43. BARTŮŠKOVÁ, Sylva. Z brněnských análů: Josef Merhaut. Svobodné slovo. (Brno) 13. října 1993. BÍLÝ, František. Moravská orlice. 13. května 1900, roč. 38, č. 110. ČECH, Leander. České písemnictví – Výpravná prosa. Osvěta. 1892, roč. 22, č. 2, s. 665. ČECH, Leander. Výpravná prosa. Osvěta, 1894, roč. 24, č. 1, s. 81 – 84. ČERVINKA, Václav. Josef Merhaut: Básně. Zlatá Praha, 1908, roč. 25, č. 40, s. 447. ČERVINKA, Vincenc. Výbor feuilletonů. Zlatá Praha, 1909, roč. 26, č. 18, s. 215. DOKOUPIL Blahoslav. Básník bídy, hořkosti a vzdoru. Dvě srovnávací kapitolky ke 100. výročí narození Josefa Uhra. Česká literatura, 1979, roč. 27, č. 6, s. 514 – 521. D. Josef Merhaut: Černá pole. Brněnské obrazy. Rozhledy, 1897, roč. 6. č. 22, s. 1042 – 1044. DRESLER, Václav. J. Merhaut. Moravskoslezská revue, 1908, roč. 4, č. 1, s. 2. DRESLER, Václav. Merhautův Vranov. Moravská orlice, 9. června 1906, roč. 14, č. 130. HEYDUK, Josef. Moravský povídkář. Lidová demokracie. 12. října 1972, s. 5. HÝSEK, Miloslav. Merhautovy divadelní kritiky. Moravsko-slezská revue, 1900, roč. 5, č. 1, s. 137 – 143. HÜBNER, Václav. Josef Merhaut. Hrst vzpomínek. Zvon, 1908, roč. 8, s. 118 – 120, 133 – 135. JEŘÁBEK, Dušan. Problémy naturalismu v díle Josefa Merhauta. In Literárněvědné studie. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1972, s. 132. KONRÁD, D. Josef. Máj. 12. října 1907, roč. 5, č. 4, s. 36 – 37. KREJČÍ, František Václav. Josef Merhaut: Andělská sonata. Rozhledy, 1900, roč. 9, č. 16, s. 677. MP. Na slovíčko s Josefem Merhautem v Lužánkách. Brněnský večerník. 18. listopadu 1983, s. 5. MACHOŇ, Jan. Zapomenutý Josef Merhaut. Svobodné noviny, 5. 9. 1947.

130

NEČAS, Jaroslav. Odkaz věčně živý. Kolo, 1946-1947, roč. 11, č. 11, s. 161. NOVÁK, Arne. Josef Merhaut: Andělská sonata. Lumír, 1900, roč. 28, č. 25, s. 299 – 300. NOVÁK, Arne. Josef Merhaut: Vranov. Přehled, 1905, roč. 4, č. 1, s. 806 – 807. PROCHÁZKA, Arnošt. Had a jiné povídky. Niva, 1893, roč. 3, č. 11, s. 174 – 175. PRUSÍK, Bořivoj. Josef Merhaut, Černá Pole. Brněnské obrazy. Lumír, 1897, roč. 26, č. 1, s. 83. ROWALSKI, Jean (=Alexandr Bačkovský). Nové knihy básnické. Lumír, 1908, roč. 36, č. 11, s. 344 – 345. ŘEHOŘ, F. S. Letošní literární sklizeň (Merhaut, Uher). Pokroková revue, říjen 1906 – září 1907, roč. 3, č. 1, s. 42 – 45. SEKANINA, František. Josef Merhaut, Andělská sonata. Obzor literární a umělecký, 1900, roč. 2, č. 7, s. 120 – 122. SEKANINA, František. Básně Josefa Merhauta. Zvon, 1908, roč. 8, č. 35, s. 557. SEKANINA, František. Výbor feuilletonů Josefa Merhauta. Zvon, 1909, roč. 9, č. 1, s. 316 – 317. SLEPÁNEK, Čeněk. Josef Merhaut: Vranov. Lidové noviny, 8. 6. 1906. SOKOL, Karel Elgart. Merhautův Vranov. Revue moravsko-slezská, 1906, roč. 2, č. 7, s. 223 – 227. SPÁČILOVÁ, Mirka. Dva výlety do historie. Svobodné slovo, 1980, roč. 36, č. 189, s. 5. SUS, Oleg. Výbor z próz moravského spisovatele Josefa Merhaut. Černá pole. Kulturní tvorba, 27. 8. 1964, s. 13. SCHAUER, Hubert Gordon. Povídky. Literární listy, 1891, roč. 12, č. 9, s. 159. SCHILDBERGER, František. Poznámky ke Karolíně. Brněnský večerník, 1980, roč. 11, č. 162, s. 2. ŠALDA, František Xaver. Had a jiné povídky. Literární listy, 1894, roč. 15, č. 10, s. 169. ŠALDA, František Xaver. Černá pole. Brněnské obrazy. Literární listy, 1898, roč. 19, č. 2, s. 30 – 31. ŠALDA, František Xaver. Básně Josefa Merhauta. Novina. 1908, roč. 1, č. 11, s. 345 – 347.

131

THEER, Otakar. Josef Merhaut. Lumír, 1906, roč. 34, č. 1, s. 496. THEER, Otakar. Josef Merhaut. Lumír, 1908, roč. 36, č. 1, s. 44. THON, Jan. Posthuma Jos. Merhauta. Přehled, 1910, roč. 8, č. 16, s. 289 – 290. VYKOUKAL, František Vladimír. Povídky. Světozor, 1891, roč. 25, č. 36, s. 444. VYKOUKAL, František Vladimír. Had a jiné povídky. Světozor, 1893, roč. 27, č. 32, s. 384. VYKOUKAL, František Vladimír. Vranov. Osvěta, 1906, roč. 36, č. 2, s. 1046 – 1048.

132