Beáta Matyá‰ová
O MATKÁCH
a dcerách
O MATKÁCH
a dcerách
Beáta Matyá‰ová
© Beáta Matyášová, 2016 © Miloš Palatka, 2016 © ProfiSales s.r.o., 2016 ISBN 978-80-87494-22-6
Pro Jitku
Stačilo se připojit a psal se příběh nás všech. Když jsi na rodičovský dovolený, nezaměstnaná nebo se právě rozvádíš, můžeš se cítit osaměle. Tu díru v čase snadno zaplníš, když začneš psát. Číst. Komentovat a sdílet. To především. Pak se odpojíš. Na jak dlouho?
Deset kamarádek
Verona
Verona, 28 let, vdaná, dcera Rozárka (1 rok) Jmenuji se Verona a je mi osmadvacet. Měřím sto šedesát, ráno vážím padesát (večer o dvě víc), mám úplně krátký blond vlasy a modrý oči. Nad obočím mám jizvu (jako dítě jsem narazila o roh konferenčního stolku) a na tvářích pihy. Ráda se směju a nerada vařím. Miluju čokoládovou zmrzlinu a vůni vanilky. Taky sluníčko a moře. A špatně snáším zimu. Všude. Mám roční holčičku a jsem vdaná. Druhé dítě plánujeme, ale zatímco já bych chtěla ještě počkat, manžel by do toho šel okamžitě. S tím mě celkem vytáčí, podle mě si ani neumí představit, jaký je to kolem dítěte fičák. Naše Rózina toho moc nenaspí a když nespí ona, nespím ani já, to dá rozum. Abych o něj nepřišla (ten rozum myslím), našla jsem si virtuální kamarádky. Uznávám, že lepší by to bylo na živo, a pokud možno venku, na čerstvém vzduchu a usměvavá dítka v kočárku, realita je ovšem jinde. Róza zatím nechodí, ale v kočárku se nudí – když vidí, že se s někým dám do řeči, hned začne ječet. Vrazím jí do ruky křupku a chvilku to jde, ale na pořádný pokec to není. To net je jiná! Klávesnice snese hodně a holky taky. Jasně, musím se krotit, přece jenom nevím, kdo všechno to čte, ale i tak je dobrý nechat si poradit (náušnice, noční buzení, cucání palce nebo příkrmy), postěžovat si (na tchýni, manžela, prodavačku nebo sousedy), pochlubit se (první hovínko, druhý zoubek, pátý slovo, sex na kuchyňský lince) a nebo jen tak klevetit. Je to žrout času, to asi ano, na druhou stranu, je to i relax. Sdílím s holkama radosti i strasti života matky a zjišťuju, že v tom nejsem sama. /5/
Že nejsem na světě jediná nevyspalá a permanentně unavená, že nejsem jediná, která se bojí do toho znovu vlítnout a že rozhodně nejsem sama, kterou vytáčí i úplný hlouposti. Společně se nad tím můžeme zasmát a taky že se smějeme (ty smajlíky, to je bomba, to zase šetří čas ☺) a můžeme si i poplakat. Můžeme si poslat tisíce srdíček a pozvat jedna ke druhé na návštěvu a taky můžeme demonstrovat, když nás něco parádně vytočí – emotikony v podobě lebky nebo boxera, ty nemají chybu a nikoho nenechají na pochybách, jak to zrovna máme. Rozhodla jsem se s vámi podělit. Tohle moje vyprávění by vám mělo představit mých devět kamarádek z chatu. Nevím, jestli je to náhoda (těžko, víme přece, jak to s náhodami bývá), ale všechny si neseme tak zajímavý příběh, že by byla škoda trochu se nad každým nezamyslet. Myslím, že pro nás ženy jsou na světě nejdůležitější vztahy. S těmi všechno roste a taky padá, ať se jedná o mateřské pouto a mateřskou lásku, milostné vztahy nebo sebelásku. Prostě to bude povídání o životě. O tom, jak je krásný a taky o tom, jak někdy bolí.
Adina
Adina, 40 let, rozvedená, syn Dominik a dcera Alexandra (18 a 16 let)
Adina je z nás deseti nejstarší, ale to neřešíme. Když to v diskuzi někdo nadhodí, hned ho sjedeme, Adina je totiž super. V životě to neměla lehký, nerozuměla si s matkou, proto z domova utekla hned, jak oslavila osmnáctý narozeniny. Z jižních Čech se přestěhovala do Prahy a rychle se vdala. Chtěla dítě, ale nemohla otěhotnět. Manžel se s ní po třech letech rozvedl a Adina zůstala sama. Zavalila se prací (zdravotní sestřička v nemocnici) a kontakty s rodiči skoro přerušila. Rozčilovala ji máma, která se jí vysmívala, že stejně brzy přitáhne zpátky a mrzelo ji, že ani tehdy se jí táta nezastal. Adina se cítila opuštěná, ale pořád věřila, že bude líp. Pak se zamilovala podruhý. Jmenoval se Dalibor a nosil ji na rukou. Chtěl s ní dítě a skutečně – chodili spolu necelý půlrok a Adina byla v tom. Vdala se podruhý a za dalších šest měsíců porodila chlapečka. Měl Daliborovy oči a jak rostl, v tátovi se jenom viděl. Mezitím se jim narodila i dcera. Adina vychovávala dvě /6/
děti s malým věkovým rozdílem a péče o ně ji vyčerpávala. Přesto byla šťastná. Iluze funkční rodiny bohužel netrvala dlouho. Když byly holčičce tři měsíce, zjistila, že Dalibor po nocích nemaká, jak se jí snažil namluvit, ale hraje na automatech. Přišla mu na dluhy a taky na milenku. „Sbal se a vypadni.“ Pronesla tiše a uvnitř se klepala strachy. „Není to, jak myslíš!“ „A jak to je?“ „Karolína je kámoška.“ „Nelži mi do očí, ty hajzle.“ Uhodil ji a skutečně odešel. Adina přišla o mlíko. Nelitovala se. Žila pro svoje děti a budovala si s nimi pouto, které sama jako dítě nezažila. Za půl roku se manžel vrátil. S kyticí a prosíkem. Pohublý a zdrcený. Co měla dělat? Ptal se po dětech a kluk mu visel kolem krku. Adina neměla to srdce, aby ho znovu vyhnala. Nakonec Dalibora pustila domů. Děti byly nadšený a ona? Vlastně ho pořád milovala. Přesto mu nevěřila. Nechala ho spát v obýváku na gauči a trvalo dva roky, než mu dovolila vybalit kufr. Celou dobu zůstal v předsíni tak, jak ho Dalibor toho deštivýho odpoledne přinesl. Měl mu být výstrahou. Adina ho uklízela z dohledu jenom při návštěvě tchýně. Nedokázala se jí svěřit, co je její miláček zač. Dneska vlastně neví, proč jí to nenaservírovala, mohla ale tušit, co všechno jeho matka bude tutlat před ní? Za dva roky se s ním zase vyspala. Dcerka zrovna začala chodit do školky a Adina nastoupila do práce. Často se smála a nic jí nechybělo. Ke štěstí jí stačilo, že děti jsou spokojený a že je táta má rád. Když uvěřila, že má rád i ji, zase to podělal. Jenže to jenom tušila. Nechtěla to vědět. Zavírala oči a věřila, že maká v hospodě, že je to dřina a že se vrací utahanej z náročný šichty. Že si občas dá pivo s kamarádama a že už by jí ani dětem neublížil. Po pěti letech, klukovi bylo zrovna deset, se na oslavu dostavila Karolína. Ta samá jako tenkrát. Řekla Adině, že Dalibor patří k ní. Že s ním má tříletýho syna. Ukázala fotku. Daliborek mladší jako by tomu staršímu ze zadku vypadl. Silný geny. Velký sousto. Adina sokyni vyprovodila ke dveřím. Svýmu chlapečkovi popřála hezký narozeniny, zapálila svíčky na dortu a šeptala si s ním jeho velký přání: „Aby byl táta doma.“ /7/
Jenže táta se už neukázal. Adina se rozvedla podruhý a zařekla se, že už si žádnýho chlapa nepustí přes práh. Když se navíc dozvěděla, že tchýně svoje třetí vnouče zná od jeho příchodu na svět, nenáviděla ji. Nesnesla žádnou vzpomínku na společný kafe a tlachání v kuchyni. Vymazala si ji z mobilu, aby na ni neřvala za to, jak strašně ji podvedla. Mezitím se Karolíně narodil druhý syn, Dalibor se ale nezměnil. Znovu chodil pít a taky hrát. Nadělal neskutečný dluhy a stala se z něj totální troska. Karolína ho tak dlouho uháněla, až ho sama nemohla vystát. Hádali se a rozešli ve zlým. Dalibor se nastěhoval k matce, která nevěděla, co si počít. Stýskalo se jí po vnoučatech a bála se, že o ně přijde. Adina ale není zlá. Babky se jí zželelo. Občas ji pozve na kafe, na koláč, na narozeninovou oslavu. Nezakazuje jí vídat se s dětmi. Jenom si nepřeje, aby někdy mluvila o tý druhý. To byla rána, která se jenom tak nezacelí. Adina si dala deset let. Než budou děti dospělý. Pak se uvidí. Adina o sobû Ani ve snu by mě nenapadlo, že si Verona všechny informace, který jsem tu a tam v diskuzích vypustila, dokáže takhle bravurně poskládat. No, chápete to? Fakt mazec. Jsem si jistá, že je přebornicí v puzzle a vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby doma měla místo opravdickejch obrazů nalepený sluneční pláže a velehory slepený z tisíců miniaturních částeček. Nebo má v ložnici ohromnou nástěnku, na kterou si lepí tu jeden detail, tu další postřeh a nakonec je představa tak konkrétní, že si s ní dokonce povídá před spaním? Ať je to jak chce, kousek ke kousku a hle, máme tu profil podezřelé. To jako mě! No, chápete to? Jenom se nesmějte, určitě ještě uvidíte, co vytáhne na vás ostatní ☺. To, co napsala, jsem si četla několikrát a šokovalo mě, jak to všechno sedí. Skutečně jsem v osmnácti vypadla z domu jak namydlenej blesk, s mámou byl vztah opravdu celkem o ničem, a pak ti moji manželé. Jeden bačkora a maminčin mazánek, druhej světák ze Světákova. Prvnímu táhlo na čtyřicet a pořád jako by mu v porodnici nepřestříhli pupeční šňůru. Než jsme se vzali, spal s máti v jedný ložnici a denně od ní dostával kapesný a teplou večeři. Byla jsem blbá, a protože byl dobrák, rychle jsem se vdala. Babka chtěla vnoučata, nejlíp hned a skoro nám u toho svítila. To se /8/
pak neni co divit, že to nešlo. Kdykoliv k nám vrthla na návštěvu, přepočítala mi na záchodě vložky a pak byla nakrklá, že zase ňáký chyběj. Chybu hledala samo u mě a tak dlouho do synáčka ryla, až nás rozeštvala. No, chápete to? S Daliborem to byla ale jiná jízda. Od začátku pan Někdo. Sebejistej bonvián, samá drahá restaurace, kino, divadlo, dokonce opera. Musim se fakt chechtat, když si uvědomim, jakej je ve skutečnosti kavárenskej povaleč a kdyby jenom kavárenskej! Ale zpátky do luxusu – drahá dovolená v Thajsku, já prvně v životě u moře a okamžitě dítě na cestě. To byl fofr, co? Narodil se nám syn a Dalibor se mohl pominout. Nikdy v životě jsem nebyla tak šťastná! Zdálo se mi, že svět se točí jenom kvůli nám čtyřem – už při Dominikových prvních narozeninách jsem pod srdcem pyšně nosila vysněnou dceru. Než se to zvrtlo. A to jako dost. Všechno víte už od Verony, takže žádný detaily, stejně neni o co stát. Moc jsem nelitovala. Od života jsem chtěla hlavně a možná jenom děti a ty mám! Jsou vážně skvělý a i když někdy na ránu, to víte, puberta s nima cloumá, miluju je nade všechno na světě. Místo dalšího tatíka jsem jim pořídila pejska. Praktická věc. Nedělá dluhy a netahá se s kdejakou fenou. Nepotřebuje moc žrádla (miniverze) a zabírá minimum místa – na gauči, v posteli, v autě. Nepřepíná televizi a neptá se, kde má čistý fusekle. Nechodí do hospody (bez nás ☺) a především nemá žádný další příbuzný. Prostě ideál, chápete? Dominikovi bude brzo osmnáct a Alexandře je dneska šestnáct. Zrovna jsem jí uplácala dort (nevim, jestli Hello Kitty ještě dostatečně ocení) a budeme slavit. Pozvala jsem i Daliborovu mámu (vlastně ji mám celkem ráda, už jenom za to, že byla při rozvodu na mojí straně). Přijde s nadšením. Stejně jako přikvačila před měsícem na moji čtyřicítku (fakt už tolik, brr). Věřili byste, že mi už táhne na pade? Přitom taková laňka domácí (já). No nic. Jak jsem řekla, s babi už zase vycházim dobře. Vzala jsem ji na milost, když jsem si úplně uvědomila, že s Daliborem to neměla a nemá lehký. Kde se stala chyba, to fakt nechám koňovi, každopádně mi je jí líto. Jak se k ní nastěhoval, tak se zase odstěhoval, našel si další ženskou a možná si udělal další dítě. To už nevíme. Co se týče Karolíny, to bylo psycho – až takový, že s ní tchýně skoro vyrazila dveře. Jsem litovala, že jsem to neviděla přímo, vyprávěla si o tom /9/
půlka Dejvic. Furt se s ní hádala, nadávala na povedenýho synáčka a chtěla prachy. Tak to babka rozsekla a má svatej klid. Dalibor se objevuje sporadicky. Většinou se vykoupe, nají, vyspí a pak zmizí. Naposled s bábiným DVD. Takže my jsme teď prakticky její jediná rodina a vlastně nám to klape. Už klepe, si na oslavu pospíšila, ale povím vám v rychlosti ještě něco, co Verona zatím netuší – už dva měsíce mám chlapa! Žádnýho hodinovýho manžela, toho mi půjčuje kámoška sousedka (snad vás nenapadlo, že do postele!), ale vopravdickýho, hodnýho a plešatýho. Jmenuje se Vladimír a seznámili jsme se při venčení v parku (já vim, nic co by vás omráčilo, ale hlavní je, že je). Sice jsem si řekla deset let a je to teprv osm, ale celkem mám strach, jestli už tam dole nemám pavučiny. Takže spolu venčíme a povídáme si a on by rád na kafe a já váhám. Jenom jako. Protože v duchu si opakuju mantru „Vladimírku, najdi dírku“, ale to veřejně snad ani napsat nemůžu. Chápete, ne? Verona: Tak to vidíte, typická Adina. Na prvním místě jsou děti a pak až někde daleko ona sama. Občas se večer posadí do křesla, nalije si sklenici červenýho a přemýšlí. Jestli se vždycky rozhodla správně. Jestli je dětem dobrým příkladem. Jestli jsou šťastné. Pochybuje o sobě, přesto věří, že vždycky jednala jak nejlépe dovedla a že tohle se počítá.
Rebeka
Rebeka, 33 let, vdaná, dcery – Ester, Sára, Mária (12, 3 a 1 rok) Rebeku mám ráda hlavně pro její nadhled a schopnost na všem vidět to lepší. Beka vypadá jako holčička, nosí dlouhý hnědý vlasy a na všech fotkách se směje. Má tři dcery, tu první vychovávala několik roků sama. O soukromí se moc nesvěřuje (aspoň v debatách), ale i tak mi svůj příběh poslala mailem. Četla jsem ho několikrát za sebou a pak se dlouho mazlila s Rózou. Znovu jsem si uvědomila, jak nosný je vztah mezi mámou a dcerou a jak hluboce nás formuje. Rebeka se narodila jako druhý ze tří dětí, jediná holčička. Maminka ji od narození zbožňovala, Beka byla nádherný mimino, později spokojený, / 10 /
usměvavý a ctižádostivý dítě. Všechno se jí dařilo a její máma měla vždycky pocit, že se o ni nemusí bát, že Rebeka se o sebe dokáže postarat. Naučila ji všechno kolem domácnosti a zahrady, Beka mámu milovala a ve všem se ji snažila napodobit. Jediné, co holčičce scházelo, bylo mazlení. Dotyky a objetí se v rodině nenosily. Těžko říct, jestli to vůbec její matka znala ze svého dětství a proč to pro ni bylo tak těžký. Beka dospívala, když přišel onen den, kdy máma rodinu opustila. Dál už nemohla vystát tátovo pití a taky jejich věčný hádky. Vzala s sebou pouze nejmladší z dětí, Rebeka zůstala se staršim bratrem a otcem. Starala se o ně, to jí problém nedělalo, mnohem horší to bylo s pocitem osamění. Maminka jí scházela, ale nedokázala to přiznat. Máma se sice všemožně snažila najít si k ní cestu, ale v Bece se něco zlomilo. Dlouho ji vinila z rozpadu rodiny, uzavřela se do sebe a všechno si v sobě řešila sama. Až dospěla. Poprvé se vdala ve dvaceti a brzy porodila první dítě. Z holčičky měla radost a od samého počátku se snažila být jí hodně nablízku. Objímala ji a pusinkovala, zbožňovala její vůni a nedokázala si představit, že by tomu někdy bylo jinak. Když byl Ester rok, otěhotněla Rebeka podruhý. Na miminko se těšila, o to větší šok nastal ve dvacátém prvním týdnu, kdy jí doktor suše oznámil, že dítě má srdeční vadu neslučitelnou se životem a ona musí miminko předčasně porodit. Bece se zhroutil svět. Její manželství tak velkou ztrátu neuneslo a rychle ztroskotalo. Rebeka se obviňovala a trpěla. Strašně ji to bolelo, ale ani tehdy se nedokázala svěřit mámě a zavolat si ji na pomoc. Její máma na to možná čekala, ale Rebeka byla už dlouho zvyklá postarat se o sebe sama. I když se hodně trápila, věděla, že se nesmí vzdát. Měla malou Ester a kvůli ní musela žít dál. Zkusila to s humorem. Láskou. A nadějí. Ester je mámě hodně podobná a ty dvě jsou na sebe hodně napojené. Rebeka do své prvorozené dcery vkládá velké naděje, snaží se ji chválit a taky ji občas kritizuje. Musí si připomínat, že Ester si svoji cestu životem dokáže vyšlapat sama a i když si ještě každý večer dávají pusu před spaním, ví, že Ester už není malá. Je jí dvanáct a je přibližně ve věku, kdy Beka zůstala v životě neukotvená. Rebeka o tom často přemýšlí. Mámě dávno odpustila (přece jenom dospělým pohledem vnímá události před / 11 /
dvaceti lety jinak). Dneska mají lepší vztah než kdy dřív a obě si toho nesmírně váží. K Ester mezitím přibyla dnes už čtyřletá Sára a roční Mária. Rebeka se podruhé vdala, má úplnou rodinu a je na ni neskutečně pyšná. Tím, že mi poslala svůj příběh viděný nejen jejíma očima, ale taky očima její mámy a nejstarší dcery, se v životě opět posunula dál. Obdivuju její odvahu, jak se k tomu dokázala postavit, já bych tohle asi neustála. Se svojí mámou jsme dlouho tak otevřeně nemluvily a možná i proto mě Bekyna upřímnost tak dostala. Úmyslně jsem vám neprozradila všechno, zbytek nechám na ní. P.S. Četly jste Robinsonku? Tenhle příběh mi ji strašně připomíná. Rebeka o sobû Asi takhle – Verona toho o mně moc nevěděla, protože si své soukromí dokážu ohlídat. Možná je to tím, že to samé vyžaduji i od Ester. Nemám potřebu dělit se s kýmkoliv o to, jaké ráda nosím spodní prádlo, jak často se s manželem milujeme nebo kdy a kam odjíždíme na dovolenou. Pokud si chci někoho pozvat na návštěvu, tak dávám přednost klasice (spekulace, v čem ještě, nechte laskavě být ☺) – hezky na gauči v obýváku, u kávy a domácího perníku, povídání z očí do očí, společný smích a emoce v každém koutě. Bohužel, čím víc dětí s kamarádkami máme, tím méně času na podobná posezení zbývá. Na chat jsem se zaregistrovala při své druhé mateřské. Upoutávku na stránky jsem viděla v Sama doma. Sáře byl asi rok a já se cítila právě trochu sama. Ester už chodila do školy a já se ve chvilkách, kdy batole spalo, potřebovala trochu odreagovat. Nejdřív jsem hodně četla, příspěvky různě starých holek v různých životních situacích mě přinutily zamýšlet se nad životy jiných a pomohly mi zapomenout na to, že svoje kamarádky vídám poslední roky tak málo. Když jsem se odhodlala reagovat, snažila jsem se všechno brát s nadhledem a humorem, protože přesně to mi pokaždé v mých problémech pomohlo. A že to občas byly pořádné průšvihy! Na den, kdy Veronu napadlo psát o matkách a dcerách, si dobře vzpomínám. Okamžitě ve mně probudila něco, co ještě nebylo uzavřené. Bolelo to (celkem) a rozhodla jsem se, že je na čase se s minulostí vypořádat. Říkala jsem si, že Verona trefila přesně okamžik, kdy jsem se cítila / 12 /
dostatečně silná, abych oslovila svoji maminku s nápadem navzájem se svěřit s tím, jak si ten náš vztah vlastně v sobě neseme. Obě jsme dcery i matky zároveň. Máma se stará o moji babičku a vím, že to vůbec nemá lehké. Zároveň se jí moc stýská po svých vnučkách, které nevídá tak často, jak by si přála. Péče o babi je vyčerpávající, navíc nás dělí velká vzdálenost, která byla nezbytná k tomu, abych mámu začala ve svém životě postrádat. Ale k věci – ten dopis měl být především o nás dvou. Ona psala o tom, jak se cítí ve své roli dcery a jak ve své roli matky. A já to samé. Nakonec se k nám přidala i Ester, a tak se s vámi můžu podělit o pohled tří generací najednou. Věřte, že být dcerou a mámou je krásné. Že je důležité si oba vztahy hýčkat a předávat jedna druhé lásku a porozumění, dokud to ještě jde. Jsem hrozně ráda, že jsme se s mámou jedna druhé otevřely. Byla k tomu potřeba notná dávka odvahy, ale vyplatilo se to. Znovu jsem si uvědomila, jaké mám v životě štěstí. Rozhodnutí na závěr – až budou moje tři holčičky dospělé, podstoupím s nimi podobnou zkušenost znovu. Nebo to aspoň zkusím. Třeba jenom proto, abychom si napsaly, jak moc se máme rády. A možná, že tam toho bude víc. Who knows ☺. Maminka a babiãka Greta: Je mi přes šedesát a už mám jistý nadhled nad tím, co se mi v životě povedlo a co jsem třeba zpackala. Jedním z krásných okamžiků bylo narození mé dcery, mého štěstí a pýchy, vybavuji si ty nejkrásnější pocity. Beka byla nádherné, voňavé miminko. Měla černé vlásky, velké tmavé oči a dlouhé černé řasy! Jední slovem – kouzelná. Když pak rostla, byla mezi dětmi vždycky jednička. Chytrá, ctižádostivá, všechno jí šlo – škola, hudba, manuální práce a mně připadalo tak nějak samozřejmé, že ani nepotřebovala s něčím pomoct, poradit, svěřit se. Mezitím vyrostla, vystudovala, osamostatnila se a také se mi dost odcizila. Už to není moje malá holčička, je daleko a má svou rodinu. Vidíme se jednou za čas. Dávno nemá potřebu se mi svěřovat, něco rozebírat, cítím mezi námi určitou bariéru. Trochu to chápu, ale je mi smutno, že spolu více nekomunikujeme. Když je člověk v denním kolotoči kolem práce, domácnosti a podobně, nevnímá to tak naléhavě, ale v mo/ 13 /
mentě, kdy se život důchodem zklidní, má více času přemýšlet o věcech, hodnotit a dávat si vinu za to, co mohlo být možná jinak. Momentálně se snažím věci napravovat. Moc mi to nejde, tak o všem aspoň přemýšlím. Byla bych ráda, kdyby byla Rebeka v životě spokojená a šťastná. Je to obyčejné přání obyčejné mámy. Dcera a maminka Rebeka: Mámu mám velmi ráda, náš vztah se po různých životních zkouškách začíná prohlubovat a zlepšovat. Z dětství si vzpomínám, jak mě učila vařit, starat se o zahradu, nutila mě uklízet a žehlit. Neměla ráda psy, přesto nám s bráchou dovolila nechat si každé štěňátko, které jsme přinesli domů a potom, jak už to tak bývá, se o něj sama ochotně starala. Co mi vždycky chybělo, byly doteky a obejmutí – tehdy se spíše hrálo na samostatnost, na city nebyl čas. To se pak projevilo i v mém dospívání a vztahu k ostatním lidem, protože mi trvalo dlouho, než jsem se naučila někoho pustit do své blízkosti, obejmout kamarádku, dát druhému pusu. Přesto si z dětství na jedno velké obejmutí vzpomínám – kopl mě dost silně proud z probíjející lampy, byla jsem v šoku, běžela za mámou a padla jí do náruče. Ona mě dlouho objímala a plakala se mnou. To byl silný zážitek. V pubertě, po rozvodu rodičů, náš vztah ochladl. Máma se fakt snažila, starala se, nabízela mi pomoc, ale já chtěla být za každou cenu nezávislá. Všechno jsem musela dělat po svém a nejlépe jinak než ona. Vdala jsem se, porodila první dcerku a pořád si jela ve svých kolejích. Chtěla jsem být lepší, dokonalejší máma, nechtěla jsem zklamat. Pak ale přišel potrat. Byla jsem totálně na dně a měla pocit, že jsem jako žena selhala. Bohužel ani v tuhle těžkou chvíli jsem nedokázala příjmout máminu podporu. Zdálo se mi, že mě nemůže pochopit a měla jsem na ni hroznou zlost. Následoval rozvod a těžké období hledání sama sebe. Po něm přišlo smíření. Teprve, když jsem si našla druhého muže a odstěhovala se s ním do dalekých hor, opustila kamarádky z dětství a skvělou práci, přišla jsem na to, že svoji mámu potřebuju. Od té doby si voláme, navštěvujeme se a jedna o druhou si děláme starost. Když přijede, objímáme se. Ještě to není úplně dokonalé, často si lezeme na nervy, ale lepší se to. / 14 /
Po mnoha letech jsme tak konečně našly tu tenoučkou hranici, na které spolu můžeme s láskou a bez výhrad existovat. Mým největším štěstím a smyslem života jsou moje tři dcerky. Všechny byly chtěné, očekávané a vytoužené. Vůbec si nedovedu představit, že bych je neměla. Hrozně moc je miluji a často uvažuji, jaký budou mít život. S manželem chceme být stále jeho součástí, přejeme si, abychom holky nikdy neztratili z očí. Ze svého vztahu s mámou jsem si vzala ponaučení. Učím holky projevovat lásku a jsem jim nablízku pokaždé, když to potřebují. Dcera Ester: Moje maminka je moc hodná a často mi pomáhá s úkoly do školy. Hlídá Sárinku i Márinku, abych si mohla udělat svoje věci. Když má čas, tak si čte a já někdy taky. Večer hlídám sestřičky, aby maminka mohla nachystat večeři. Když zlobím, tak mi dá maminka trest, ale jinak je moc prima. Nikdy bych nechtěla mít jinou maminku, protože je nejlepší na světě. Jestli budu mít holčičku, až budu velká, chci aby byla stejná jako moje maminka!!! Verona: Psaly o sobě, ale nepsaly sobě. Chtěly si dát vědět, že se mají rády, ale přímo jakoby to nešlo. Proč je to někdy tak těžké? Proč i já mám často pocit, že máma se cítí trapně, kdykoliv do telefonu zašeptám, že mi chybí? Proč je mi potom stydno a příště raději mlčím? Proč se tohle neodehrává z očí do očí? Proč to není tak snadné a přirozené jako s Rozárkou? Nevím.
Carla
Carla, 34 let, vdaná, syn a dcera (6 a 4 roky) Carla je tryskomyš. Zvládá nemožný a kdybych byla slabší povaha, normálně bych z ní měla mindráky. Mám ji ráda pro její přehled a taky potřebu všem pomáhat a radit. Carla je z nás asi nejúspěšnější, co se kariéry týče, přesto z ní mám často pocit, že se hodně trápí. Myslím, že už od dětství. Narodila se v Pardubicích. Její rodiče se brzy rozvedli a ona vyrůstala jako jedináček. Asi do šesti let byla s maminkou sama, potom si máma / 15 /
našla přítele a žili ve třech. Maminka bohužel už další dítě nechtěla a Carlu to mrzelo. Dlouho záviděla svým kamarádkám sourozence a často se doma cítila osamělá. Chtěla si na návštěvy zvát spolužačky, ale to nemohla. Chtěla přespávat u holek ze sídliště, ale ani to máma nedovolila. Matka na ni byla přísná a chtěla, aby Carla v životě uspěla líp, než se to podařilo jí samotné. Carla nosila samý jedničky a snažila se mámě ve všem zavděčit. Většinou s ní nebyly žádné problémy, i tak měla neustále pocit, že matku zklamala. Často jí dávala za vzor ostatní holky a přesně tohle Carlu strašně vytáčelo. Nepomohlo ani okousat si nehty do krve. Když jí bylo dvanáct, přišla máma s tím, že jí chce něco říct. Carla se na ni dívala a netušila, že tímhle se její život radikálně změní. Maminka jí sdělila, že je vážně nemocná a že chce, aby se Carla připravila na to, že brzy zemře. Carla byla v šoku. Matka jí oznámila, že je HIV pozitivní a Carla se vyděsila. Nechápala, kde na to máma přišla a od té chvíle byla nucena se s tím denně konfrontovat. Styděla se komukoliv svěřit a trvalo hrozně dlouho, než pochopila, že je to jinak. Že máma nemocná není. Aspoň ne tak, jak tvrdí. Že ve skutečnosti potřebuje hlavně psychiatra. Carla na sobě nikdy nedala nic znát. Navenek byla pořád veselou a společenskou holkou, která měla mraky přátel a kolem které se neustále točila spousta kluků. Nikdo by nevěřil, že její matka chodí doma s rouškou přes obličej, v navlečených rukavicích a bojí se sebemenší nákazy. Carla prožívala nejtěžší období svého života a nedokázala o tom s nikým mluvit. Bála se, že by to nikdo nepochopil a dost možná, že by se od ní každý odvrátil. V osmnácti se z domova odstěhovala. S mámou byla stále často v kontaktu, přece jenom měly především jedna druhou, ale začala se víc osamostatňovat. Hodně cestovala a u toho studovala. Naučila se výborně anglicky a vlastně na co kdy sáhla, v tom byla skvělá. Užívala si svobodného života a víkendům doma se snažila vyhýbat. Nechtěla prožívat psycho, které ji trápilo už víc jak deset let, kdy se ze všech sil snažila s mámou domluvit, kdy jí předávala kontakty na doktory v Praze a kdy ji prosila, aby konečně uvěřila, že je v pořádku a neumírá. Matka si pořád vedla svou a Carla se z Pardubic rozhodla odstěhovat nadobro. Našla si práci na Ministerstvu zahraničních věcí, pořídila si hypotéku a splácela malou garsonku. Máma jí hodně pomáhala finančně, ale to bylo málo. Carla postrádala zázemí. Teplou náruč a pocit bezpečí a tohle už / 16 /
od mámy bohužel dlouho nemohla čekat. V sedmadvaceti se vdala. Možná trochu ukvapeně, ale na tom už asi nesejde. Za rok se jí narodil chlapeček a za další dva holčička. S mužem si koupili dům, který splácí. Mají spoustu přátel a jejich děti si kamarády často zvou domů. Carla se jim snaží dát všechno, o co sama jako malá přicházela, přesto občas pochybuje, jestli to dělá dobře. Máma se jí pořád do všeho míchá a manžel s ní mluví na půl pusy. Momentálně je Carle třiatřicet a je vyhublá na kost. Její muž vážně onemocněl a Carla se zase bojí o někoho, koho miluje. Až moc jí ty okamžiky připomínají dobu před dvaceti lety a stejně jako tehdy si připadá hrozně sama – příliš bezmocná, uvíznutá v pasti a netušící, jak z toho všeho marastu ven. Jako by byla pod vodou a bála se, že za pár vteřin se už nebude moct nadechnout. Že hladina se uzavře a ona pod ní zůstane. Carla o sobû Ahoj holky, co mě ještě neznáte. Verona je ještě větší citlivka než já a vidí to moc tragicky. Holt každá jsme si něčím prošla a něčím si ještě projdeme, to je normálka. Mám to nastavený tak, že všechno má nějakej smysl a není potřeba se v tom moc pitvat. Jasně, i já mám slabý chvilky (celkem eufemismus), ale tím vás zatěžovat nechci. Když potřebuju, svěřím se holkám na netu, ony mě utěší a jedeme dál. Momentálně mám za sebou celkem jedlou krizi, kdy obě děti měly neštovice, samo, že ne najednou, ale pěkně po sobě, abych v práci chyběla co nejdýl, a když už jsem myslela, že padnu, přijela na návštěvu máma. Chtěla mi pomoct, ale mezi náma, bylo to peklo. Tisíckrát jsem jí řekla, ať nádobí nemyje, ale hází do myčky! Co myslíte, že udělala? Vytáhla si SVOJE gumový rukavice, který si přivezla z Pardubic vlakem a myla a myla a myla. Šílela jsem z toho. Myčka prázdná, odkapávač žádnej, v kuchyni povodeň a ona pořád myla a dávala to všude kolem dřezu, strašně mi tím pila krev. Když měla všechno nádobí vycíděný, sundala ty žlutý gumáky a vrhla se na žehlení. Nechtěla jsem, prosila jsem ji, ať si pohraje s dětma, ale to ne. Chvíli jsme se praly o žehlicí prkno a když vyhrála, začala napařovat. Bohužel včetně všech mých krajkových kalhotek. „Děláš mi to od puberty, laskavě s tím přestaň!“ Jakoby ohluchla. / 17 /
„Mami! Zase mě to bude škrábat,“ dodala jsem úplně zbytečně ještě o oktávu výš. Nic, usmívala se a tavila všechny gumičky mýho luxusního spodního prádla. Vyžehlila i ponožky. Absolutně všechno až na dno koše a naskládala mi to do skříní. Možná si řeknete, že to myslela dobře a že byste za pomoc byly vděčný, ale tady jde o princip. Nikdy mě neposlechne, VĚČNĚ musí bejt všechno podle ní. A to mě žere ze všeho úplně nejvíc. Když jsem se uklidnila a říkala si, že už zejtra odjede, začaly se děti příšerně drbat. Jak jste možná vytušily, máma je strašně úzkostlivá, co se hygieny týče, a skutečnost, že jsem dětem v hlavách objevila vši, ji vyděsila k smrti. Začala hysterčit a já taky. Manžel odjel okamžitě do lékárny (když se dlouho nevracel, obávala jsem se, že zmizel navždy) a pustili jsme se do deratizace. Jasně, že to nezabralo, kluka jsem nakonec vyholila a holku trpělivě vyčesávala. Dva dny. Máma u nás zůstala a celou dobu byla hrůzou bez sebe, až jsem chvílema nevěděla, jestli se tomu začít smát nebo nad sebou zaplakat. Když v neděli konečně odfrčela domů, byla jsem vyčerpanější, než dokud nás poctila svou návštěvou. Vlezla jsem si pod stůl, zacpala si uši a představovala si, že jsem sama s batůžkem v Nepálu, mám se dobře, nikdo po mně nic nechce, nikdo na mě nemluví a nikomu nemusím odpovídat. Zabralo to, za dvě hodiny jsem vylezla. Snažila jsem se usmívat, ale jak samy dobře víte, když se něco daří, tak hezky všechno dohromady a další jedlá zpráva na sebe skutečně nenechala čekat – manželovi se nemoc zhoršila. Byla to podpásovka, máma ještě nemohla bejt z nádraží ve svym bytě a já už se zase dusila. Popadala jsem dech a šlo to ztuha, ale nakonec jsem se rozhodla nevzdat. Petrovi (můj muž) jsem dala pusu a zamávala mu ve dveřích. Vybrala jsem z účtu všechny společný úspory, zavolala do nemocnice, a když mě ubezpečili, že dovolená manželovi neublíží, začala jsem jednat. Prolistovala jsem katalog plnej obrázků spokojenejch a nadšenejch rodin, poslepu zapíchla palec a vysolila prachy. Odlítáme za dva měsíce a mám takovej pocit, že se opiju už v letadle. Horší už to bejt nemůže, takže je na čase začít si užívat. P.S. Když mám nervy, tak nežeru, letošní plavková sezóna bude zcela jistě na mojí straně ☺. / 18 /
Verona: Carla je zvyklá mít všechno pod kontrolou. Směle zvládá práci z domova, dvě divoké děti i domácnost, ale jakmile se na scéně objeví její matka, stává se z ní uzlíček nervů. Jednou se v diskuzi ptala, jak dlouho si nechá líbit, že s ní máma pořád jedná jak s malým děckem. Mám pocit, že přesně tak dlouho, dokud to ona dovolí. Ovšem z vlastní zkušenosti dobře vím, že nastavit hranice vlastním rodičům je mnohem těžší než všem ostatním.
Edita
Edita, 39 let, vdaná, dcera Daniela a syn Maxim (15 a 5 let) Edita pochází z Ukrajiny. Má krásný, dlouhý, černý vlasy a zajímavý pohled. Na všech fotkách ve své fotogalerce vypadá zamyšleně. Je na našem chatu jediná cizinka, přispívá jenom občas, ale pokaždý trefně a věcně. S češtinou nemá žádný problém, přece jenom tu žije už skoro patnáct let. Do Čech se přestěhovala krátce po tom, co ovdověla. Za sebou měla hezký dětství, ze kterého si nejvíc vzpomíná na několik let, kdy vyrůstala jako jedináček a měla maminku jenom pro sebe, a pak na starost a péči o mladšího bráchu, který ve čtyřech letech onemocněl dětskou obrnou a zůstal invalidní. A nakonec taky na zkušenost, o kterou nikdo nestojí. Vdávala se jako osmnáctiletá, vzala si kluka ze stejné vesnice, moc ho milovala. Chtěli děti, ale nedařilo se. Během prvního roku jejich manželství Edita třikrát potratila a aby té smůly nebylo málo, na jeho konci, krátce před Vánoci, měl její muž v práci úraz a na místě zemřel. Editě bylo devatenáct a nevěděla, co si počít. Rozhodla se utéct. Z místa, kde vyrůstala a ke kterému ji svazovaly vzpomínky na to krásný a pak taky na to tragický. Takhle se ocitla v Praze. Pracovala jako servírka a netrvalo dlouho, vdávala se znovu. Tentokrát za Čecha, rytíře na bílém koni, který ji chtěl zachránit, dostat pryč z laciného podnájmu a smutku, co v ní po opuštění domova zůstal. Chvíli jim to klapalo. Edita byla pečlivá, starala se o muže i o domácnost, do roka porodila krásnou dceru. Její srdce se naplnilo radostí a novou dimenzí lásky. Žila hlavně pro Danielu a myslela si, že její štěstí je nekonečné. Jenomže to se spletla. / 19 /
Nejdřív ji uhodil občas. Pak pokaždý, když se v noci vrátil domů opilej. Pak si s sebou začal tahat jiný ženský. Nutil ji zavírat oči i uši a nakonec byla špína, která neměla na nic nejmenší právo. Manžel ji i dceru zamykal v jednom pokoji, zatímco v tom vedlejším se válel s milenkou. Edita byla vyhublá na kost a vystrašená k smrti. Jednoho dne, kdy už jí, potom, co ji o všechno obral, zbyla jen dvouletá Daniela a její postýlka (Edita musela spát na zemi), sebrala poslední kousky odvahy, popadla dítě a utekla. Půl roku bydlely, kde se dalo. Edita si přísahala, že Daniela nesmí poznat, že je všechno špatně, a tak zatnula zuby a dřela. Známých měla málo, ale stačilo to k tomu, aby někdo občas malou pohlídal a Edita mohla na noční do práce. Vrátila se do baru a jela prakticky non stop. V noci práce, ve dne péče o dcerku a šití na zakázku. Uměla to od maminky. Její modely se líbily a peníze se hodily. Takhle přežily jeden rok. Těsně předtím, než Danielka nastoupila do školky, si Edita našla práci v krámku s galanterií a taky skromnou garsonku na Žižkově. Sociální zařízení společné na celou pavlač a sousedi občas hlučný, ale konečně se usadily. Edita věřila, že to zlé si už vybraly a zase se začala usmívat. Po třech letech života ve dvou potkala Alexe. Žádný krasavec, ale hodný člověk. Uháněl ji dlouho, Edita po všech těch zklamáních nechtěla o žádném vztahu ani slyšet, ovšem to se jednoho odpoledne mělo změnit. Přišel za ní do práce s kytkou, klekl si a chtěl si ji okamžitě vzít. Edita se nahlas smála a ten večer se prvně políbili. Uvědomila si, jak je fajn, když se o ni i Dádu někdo zajímá a když ten někdo mluví její mateřštinou. S Alexem se cítila dobře, ale byla opatrná. Vzali se za další čtyři roky. Až když si byla úplně jistá, že on je tím, s kým chce druhé dítě. Půl roku po svatbě se narodil Maxim. Momentálně je Edita doma a stará se o dvě děti a svého třetího muže. Pořád ještě šije. Daniela je úžasná patnáctiletá holka, Maxovi bude za pár měsíců pět. Edita čím dál častěji přemýšlí, že se, až děti dospějou, vrátí domů. Stýská se jí po mamince a po kamarádkách z dětství. Chybí jí spřízněná duše, cítí se hodně sama. Kromě virtuálních kamarádek nemá žádnou jinou. Takovou, se kterou by si dala kafe a probrala všední starosti. Už se tolikrát spálila, že vlastně ani nehledá. Přemýšlí o kořenech a o tom, že Čechy jednou opustí. Vracet se bude jenom na návštěvu za svými dětmi. A za třiceti roky mládí. / 20 /
Edita o sobû Verona je fajn a já jí svůj příběh svěřila prostřednictvím mailu. Jednoho večera jsem si sedla k počítači a měla potřebu jí napsat. Připadá mi jako milá holka, která je sice ještě hodně mladá a celkem ztřeštěná, ale tak nějak úsměvně. Skoro jí to závidím. Já v osmadvaceti měla úplně jiné starosti a ty bych nepřála nikomu. Dneska se mi žije dobře. Alex má svoje mouchy, ale proti Pavlovi (mému druhému muži) je to super partie. Pořád se stará, abych se měla fajn, dokonce mě nenechá ani jít do práce. Jsem jeho květinka skleníková. Chce, abych byla v klidu doma a šila si pro zábavu. Ví, že ráda oblékám nejen děti, ale taky sebe. Vydělává tak akorát a cítí se jako hlava rodiny. Neberu mu to, dobře vím, koho jsem si vzala. Přece jenom napotřetí už člověk musí vědět, do čeho jde. Tajně ale pročítám inzeráty, protože si myslím, že by mi prospělo ráno z domova odejít a vracet se až s dětmi. Nemám to srdce si Alexovi stěžovat, ale chybí mi kontakt s lidmi. Vždycky jsem byla zvyklá se o sebe postarat, proto mi nestačí odvést Maxe do školky a odpoledne si pro něho dojít. Chci dělat něco jiného, než jenom vařit a denně utírat prach. Vůbec si nedokážu představit, že by to takhle mělo zůstat nadobro. S ostatními matkami se pozdravíme v šatně, málokdy prohodíme něco víc. Je to škoda, ale vnucovat se nechci. Přece jen cítím, že na mě koukají s nedůvěrou, jsem pro ně ta „Rusanda“ a to hovoří za vše. Přitom jak ráda bych se občas přidala k hloučkům, které se před mateřinkou tvoří. Vyslechla bych si drby odjinud a přispěla se svou troškou do mlýna. Nezávazně, ale přátelsky. Schází mi pocit sdílení s někým skutečným. Chybí mi úsměv, podání ruky, letmý dotyk. To ve virtuálním světě nepotkáte. Na chat jsem se prvně přihlásila hned, jak se Max narodil. S ním jsem celý ten zázrak zrození prožívala úplně jinak než s Danielou. Byli jsme úplná rodina a já se chtěla o svoje štěstí s někým podělit. Někdy jsem od holek potřebovala nějakou radu, ale to bylo spíš jen tak na oko, abych se jim víc přiblížila. Stejně si pokaždé udělám všechno po svém. Někdy mě udivuje, co všechno holky řeší. Jejich „problémy“ mi často přijdou děsně nicotné. Zlobí se na manžela, že nepřebalí dítě, mají vztek na babičku, že kupuje hračky na tržnici, sáhodlouze řeší, jestli mrkvičku strouhat nebo mixovat. Možná by to chtělo větší nadhled a taky pokoru. / 21 /
Netvrdím, že kdo si neprojde peklem, tak si ničeho neváží, ale věřte mi, že pak vám ke spokojenosti stačí málo. Pamatuji si ale, jak Verona psala do diskuze příspěvek o tom, že nemá nikoho, kdo by jí došel do lékárny, když je Róza nemocná. Kamarádky v práci, babičky daleko, manžel se vrací pozdě večer. Holky se okamžitě nabízely, že skočí nejen pro léky, ale i na nákup. Bylo to od nich moc hezké a dojalo mě to. Já bych všem chtěla něco ušít. Abych měla záminku pozvat je k sobě na zkoušení. Myslím, že na chatu jsme dobrá parta, ráda bych se s ostatními seznámila, ale mám taky strach. Bojím se odmítnutí a toho, že nenaplním jejich představy. Zdaleka už nejsem tak otevřená jako jsem bývala a k tělu si nepustím nikoho. To už by muselo být. Trápí mě to, samozřejmě, přece jen v Čechách chci ještě nějakých patnáct let zůstat, ale povede se mi najít si skutečnou kamarádku? Už tomu moc nevěřím. Můj velký sen je šít na zakázku. Chtěla bych si otevřít vlastní salon. Poslouchala bych vyprávění zákaznic a špendlila na ně drahé látky. Usmívala bych se a vydělala si nějaké peníze navíc. Tuším, že se něco bude muset změnit, doma už mě to vůbec nebaví. Musím si promluvit s Alexem. Dřív, než bude pozdě a já budu litovat, že jsem to aspoň nezkusila. Držte mi, prosím, pěsti. Verona: Je mi líto, jak rychle někdy dokážeme někomu přidělit nálepku jenom na základě toho, odkud pochází. Každá odlišnost jakoby byla podezřelá. Že má někdo už třetího muže? Divné. Že má někdo už páté dítě? Nezodpovědné. Že je někdo vegetarián? Trapné. Ani já nejsem výjimkou, ale snažím se rychlým soudům vyhýbat. Byla by přece škoda nepoznat někoho blíž jenom proto, že je jiný než my.
Sandra
Sandra, 37 let, vdaná, dcery – Sabina a Karin (6 a 3 roky) Někdy si můžete na návštěvě všimnout fotky ledabyle zastrčené za sklem starého sekretáře. Podobně to má doma Sandra. Ta fotka je hezká. Zachycuje čtyři generace žen. Jaké tajemství se skrývá za úsměvem každé / 22 /
z nich? To je vždycky to první, co mě napadne. Jsem si naprosto jistá, že každá žena má svůj tajný pokoj, který otevírá jen velmi zřídka. Jinak tomu není ani v rodině Sandry. Když se narodila, její rodiče ještě nebyli plnoletí. Maminka si musela dodělat školu, proto Sandru často hlídala babi a prababi. Sandra se u nich měla báječně, přitom hodně brzy poznala, že pouto mezi její matkou a babičkou je zvláštně křehké. Našlapovaly vedle sebe opatrně a dávaly si pozor, aby nebylo řečeno nic, co by tu druhou ranilo nebo přivedlo do rozpaků. Nic, co by připomnělo cokoliv, na co se snažily už dlouho zapomenout. Až o mnoho let později se Sandra snažila zjistit, co se kdysi stalo. Proč se babička s dědou rozvedli a proč její maminka s mladším bratrem vyrůstali u otce. Proč je vztah dvou jí nejbližších žen podobný křišťálu. Hledala odpovědi na vlastní otázky a nacházela je pouze neurčitě. O něčem se zkrátka nemluví. Nebo jenom hodně těžce. Přesto občas z babičky něco vypadlo. Sandra se sama sebe ptala, proč matka opustí své děti. Jak se s tím vyrovná? A jak se s tím mohou vyrovnat ony. Vrátila se o čtyřicet let zpátky a sledovala osud mladé ženy, která možná od života čekala víc. Která chtěla zažít znovu motýly v břiše a chvění se před každou další schůzkou. Zakázanou. Když se to provalilo, manžel jí sbalil kufry a vyhnal ji pryč. Tehdy jí došlo, s jakým ohněm si hrála, ale už bylo pozdě. Její muž byl paličák a cesta zpátky uzavřená. Za svou nerozvážnost tvrdě zaplatila a nikdy si to neodpustila. Od té doby spolu babička s dědou nikdy nepromluvili. Mamince Sandry bylo tenkrát necelých třináct a to mámu potřebujete. Naučila se poradit si sama. Brzy se zamilovala a když jí bylo sedmnáct zjistila, že čeká dítě. A tehdy se opět našly. Její cesta vedla intuitivně k ženě, která dala život jí. Potřebovala obejmout a podržet. Slyšet, že zvládne být matkou a všechno tohle se jí dostalo. Babička svou dceru i vnučku přijala s otevřenou náručí. O malou holčičku se starala s laskavostí a doufala, že péčí o vnučku splatí dceři svůj velký dluh. Sandra dospívala a dlouho se hledala. Vlastně si připadala jiná. Nebavilo ji nic z toho, co holky jejího věku – nezajímala se o módu, o kluky ani o líčení. Chtěla poznat svět, proto brzy po škole začala cestovat a žít samostatně – daleko od domova a daleko od všeho, co ji svazovalo. Ne/ 23 /
chtěla jít ve šlépějích své rodiny, brzy se vdát a mít děti, nejdřív se chtěla poznat. Co nejvíc se o sobě dozvědět. Na cestách k tomu měla prostoru víc než dost. Když se po letech vrátila domů, přijala pozvání na jeden večírek. Nechtělo se jí tam, ale nakonec šla. Srkala svůj první a poslední koktejl, když k ní přistoupil on. Od prvního momentu tušila, že bude otcem jejích dětí a nemýlila se. V jednatřiceti porodila první dceru, za tři roky druhou. Někdy v té době vznikla fotka v sekretáři. Je na ní Sandra, její holčičky, její maminka a babička. Čtyři generace žen, které se mají rády. Co na tom, že každá je trochu jiná? Podstatné je, že se dokáží každou neděli sejít na oběd, popovídat si, vypít sklenku vína, pohrát si s dětmi. Spojuje je pouto rodiny a hodně společných chvil. Často se usmívají a nikdo by nepoznal, že i ony si to svoje štěstí musely vybojovat. Toulavé boty Sandra ještě nezula. Cestování jí chybí, ale dobře ví, že bez holek by nikam neodjela. Vůbec si neumí představit, čím si musela její máma projít a je vděčná, že sama tuhle zkušenost nemá. Momentálně žije zářijovým nástupem starší Sabinky do školy, mladší Karinky do školky a svým do práce. Aby byla cestám po světě co nejblíž, našla si místo v cestovce. Po prázdninách tak všem třem začne úplně nová etapa života. Každá se na nové prostředí připravuje po svém. Sabinka se nemůže dočkat, Karin se bojí a Sandra to má jako na houpačce. Na jednu stranu se těší mezi lidi, ale na druhou se obává, jak všechny změny poznamenají chod rodiny. Už teď ale ví, že o pomoc požádá svou mámu i svou babičku. Určitě jí v tom nenechají. Sandra o sobû Mám pocit, že můj příběh je vlastně takový nejvšednější. Asi si říkáte, že tahle holka měla v životě štěstí a je na tom kus pravdy. I když začátky byly asi krušný. Máma otěhotněla v sedmnácti, tátovi bylo ještě o rok míň. Určitě to pro ně byl šok, stejně tak jako pro budoucí prarodiče. Obdivuju mámu, že si mě nechala, i když věděla, že to pro ni nebude lehký. Od narození mě milovala a myslím, že i táta. Za další dva roky se vzali, a pak se narodil ještě brácha. / 24 /
