BARVY. Jiří Kroupa. PDF vytvořeno zkušební verzí pdffactory

BARVY FAKULTY

Jiří Kroupa PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz

2

PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz

BARVY FAKULTY

Jiří Kroupa

3


Věnováno generaci, která byla zničena Právnickou fakultou UK, i když unikla jejím nástrahám

4


OBSAH Předmluva

str. 6

Barvy fakulty

str. 9

Barvy fakulty II. – Fakulta studentů

str. 21

Barvy fakulty III. – Finská spojka aneb profesor Pelltönä znovu zasahuje

str. 44

5


Vážení čtenáři, kniha, kterou držíte v ruce, je souborem tří povídek, které vznikly v rozmezí let 1999 až 2003. V podstatě se jedná o tři části jediného příběhu, které na sebe navazují a jsou vzájemně propojeny spíše více než méně. První z nich, která nesla prostě jen jméno „Barvy fakulty“, jsem napsal koncem roku 1999. Schylovalo se tehdy k mým druhým státnicím na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a tak jsem potřeboval nějak ventilovat nervové vypětí i určité rozčarování z nešvarů, se kterými jsem se na PFUK setkal za tři a půl roku studia. Času nebylo mnoho a psát se dalo vlastně jen ve vzácných volných chvilkách, kdy se zrovna člověk nemusel nic učit. Tyto okolnosti se na výsledku samozřejmě podepsaly: povídka byla relativně krátká, postavy nijak plastické, děj zkratkovitý… Přesto zaznamenala mezi mými kolegy úspěch, který ovšem zůstal na relativně dost dlouhou dobu bez následků. Původně jsem samozřejmě nepočítal s tím, že bych se k tématu ještě někdy vracel. Konec konců, byla to jen taková kratochvilná záležitost, navíc z pohledu samotného příběhu nebylo další pokračování vůbec nutné. Jenže čas od času se mě některý z kamarádů zeptal, jestli někdy napíšu druhý díl. Odpovídal jsem neutrálním „možná“, protože práce ve škole – v rozporu s optimistickými prognózami – spíše přibývalo a navíc se blížila doba absolutoria. Na straně druhé ale přibýval také inspirující materiál a postupně jsem začal mít dojem, že stvořit pokračování by nemusel být zase až takový problém. Nakonec jsem se k němu dostal až poté, co jsem školu úspěšně dokončil a nastoupil do zaměstnání. Na podzim 2002 tak spatřily světlo světa Barvy fakulty II., nesoucí podtitul Fakulta studentů. No a když už jsem se pustil do druhého dílu, řekl jsem si, že se sluší a patří napsat také díl třetí a celý příběh v něm definitivně uzavřít. Krom toho jsem se rozhodl druhý a třetí díl dějově podstatně více propojit, a to do té míry, že druhý díl má v podstatě otevřený konec, přímo si vyžadující třetí pokračování. Svezl jsem se tak na moderním trendu, který se ovšem uplatňuje především v kinematografii - viz Pán prstenů, Star Wars, Matrix... Navzdory odvěké „kletbě druhého dílu“ byly Barvy fakulty II. přijaty pozitivně a vznik třetí části se tak stal definitivní nutností. A protože každé z pokračování bylo delší něž předchozí, text nabobtnal do té míry, že už bylo možné uvažovat o souborném vydání všech tří dílů. Stalo se tak v knize, kterou máte před sebou, přičemž závěrečná povídka „Barvy fakulty III. - Finská spojka aneb Profesor Pelltönä znovu zasahuje“ je zde publikována vůbec poprvé. Nyní bych ještě učinil několik poznámek, které by snad měli čtenáři vzít v úvahu předtím, než začnou číst. Předně bych zmínil případné logické či faktografické nedostatky v ději. Snažil jsem se je sice odstranit, ale nejspíš se to nepovedlo úplně všude a příběh tedy zdaleka nemusí být pravděpodobný. Jenomže připomínám, že to má být něco mezi humorem, satirou, fraškou a jinými nezávaznými žánry, jejichž jména neznám a jejichž prvky tam cítím spíše instinktivně. Takže prosím, aby to bylo bráno s nadsázkou. Vím, že jsem mohl psát více realisticky, ale to by v tom pak zase nebyl ten satirický osten a už vůbec by to nebyla taková sranda (tedy pokud to sranda vůbec je...). Setkal jsem se i s otázkou, jak dalece je celý příběh inspirován skutečností. Odpověď vyplývá již z předchozího: myslím, že by se to mohlo stát (nebo se již stalo), ale v podstatně mírnější a nezáživnější formě, bez těch nejrůznějších akčních peripetií a dramatických zvratů. No a co se týče postav... Ke každé povídce byla od začátku připojena obligátní hláška o tom, že postavy jsou zcela smyšlené. Ta se ovšem většinou používá i tam, kde vlastně nemá co dělat a tak jsem ji ponechal i v

6


tomto souborném vydání. Je samozřejmě jasné, že postavy zdaleka smyšlené nejsou. Na straně jedné jsem si skutečně nejrůznější povahové vlastnosti, průpovídky, názory a vůbec osobní zvláštnosti vypůjčil od lidí, které znám a kteří na PFUK působili či působí. Na straně druhé jsem se ale snažil tyto „stavební kameny“ co možná nejdůkladněji promíchat, aby nikdo nemohl ukázat na některou z postav a říci : „To jsem já!“ Není tedy problém, aby konkrétní lidé objevili v postavách „své“ vlastnosti a okolnosti, ale doufám, že každou z nich objeví někde jinde. Opravdu jsem nechtěl nikoho ze svých přátel znázornit, tím méně parodovat, ale mým cílem bylo se jen a jen inspirovat. Takže co se týče obsahu, rád bych poprosil čtenáře, aby byli tolerantní, nenechali se otrávit případnými rozpory, ale naopak se v mezích možností dobře bavili. Na závěr bych ještě uvedl, že Barvy fakulty I. a II. byly původně zveřejněny anonymně. Stalo se tak ze dvou důvodů. Předně sám název byl odvozen od amerického románu Primary colours (Barvy primárek, česky vyšlo pod názvem Barvy moci), který v té době vzbudil v USA značný humbuk svým popisem bezskrupulózního demokratického kandidáta na prezidenta, který se nápadně podobal Billu Clintonovi. A protože Barvy moci byly anonymní, musely takové být i Barvy fakulty. Druhý důvod si pak každý domyslí. Přeci jenom jsem tehdy ještě na fakultě studoval, že… Dnes už je situace poněkud odlišná. Absolutorium mám úspěšně za sebou a po nějakých Barvách moci už ani pes neštěkne. Důvod pro utajování tedy mizí. První dvě povídky jsou ponechány ve stejné podobě, v jaké byly již dříve zveřejněny. Novinkou jsou pouze ilustrace, které pro toto vydání vyhotovil Michal Krejčík, jemuž tímto děkuji.

V Praze dne 19. září 2003

Jiří Kroupa

7


8


Tento příběh se odehrává v imaginární Praze v roce 2017, mimo prostor a čas. Veškeré osoby jsou smyšlené, jakákoliv podobnost popsaných postav s žijícími nebo zemřelými osobami je čistě náhodná.

Barvy fakulty Univerzitní thriller Prolog - Noc Noční vlak opouštějící Prahu bylo v potemnělém lese vidět už z dálky. Kužel světla vycházející z lokomotivy osvětloval koleje před sebou a jeho záblesky netečně přeskakovaly hustá křoví podél trati. Vlak zarachotil na výhybce a světelný paprsek se nezastavil ani na starém dřevěném vagónu, stojícím na zarostlé vedlejší koleji. Ve chvíli kdy poslední vůz zmizel za zatáčkou, vynořila se ze ztichlého loubí stromů temná postava. Přehnaně dlouhými kroky, které prozrazovaly člověka zvyklého jít přímo za vytyčeným cílem, vstoupila do kolejiště. Vzápětí se osoba ocitla před odstaveným vagónem. Spěšně se rozhlédla na obě strany a mrštně se vyšvihla po stupátku do pootevřených dveří, do kterých se opřela loktem. Dveře zanaříkaly do nočního ticha a v zápětí postava zmizela uvnitř vozu. Neznámý se prosmýkl chodbičkou za dveřmi, přičemž se v jeho ruce objevila kapesní svítilna. V záři jejího světla vstoupil dále do vozu. Vnitřek po mnoho let odstaveného vagónu postrádal jakékoliv zbytky původního interiéru. Uprostřed stál dřevěný stolek a dvě lavice, zjevně zachovalejší než všechno okolo. Okna vozu, respektive vytlučené rámy zakrývaly pruhy špinavé tmavé látky. Ve světle svítilny bylo kromě těchto věcí možno spatřit šest postav sedících na lavicích okolo stolu. Všichni na sobě měli tmavé kabáty a obličeje zakryté maskami z lyžařských čepic s prostřiženými otvory pro oči a ústa. Příchozí si stočil kužel světla na obličej a přítomní spatřili stejnou masku, jaká skrývala i jejich tváře. „Rozsviť”, promluvil mužský hlas směrem k postavě sedící na kraji pravé lavice. Oslovený vytáhl z pod stolu petrolejovou lampu a zápalkami, vytaženými z kapsy, ji zapálil. Prakticky zároveň zhasla svítilna příchozího a ten se postavil do čela stolu. Neposadil se a ani toho nebylo třeba. Jeho držení těla naznačovalo, že je zvyklý jednat vestoje. Zároveň tak bylo jasné, že je nepopiratelným vůdcem skupiny. „Výborně. Jsou tu všichni. Vítám vás“, začal a položil na stůl před sebe zavřené desky. Potom dále pokračoval: „Dnes probereme poslední detaily naší akce. Tak předně - hodina H udeří pozítří, 29. září v deset hodin dopoledne. Od nynějška se k sobě nebudeme za žádnou cenu hlásit, tak jak bylo dohodnuto. Každý teď dostane soupis jednotlivých úkonů a přesnou dobu jejich vykonání. Naučte se to zpaměti a papír potom spalte. Pak jsou tu jednotlivé vývěsky, které každý z vás použije. Pamatujte si, že ze všeho nejvíce záleží na přesném načasování.” Mluvčí nato otevřel desky před sebou, vyňal z nich svazek papírů a před každého z přítomných položil stejnou hromádku. Na dvě pak přidal ještě malý klíček. „To je univerzální klíč od prosklených vitrín, pro ty, kterých se to týká. Podařilo se ho získat...řekněme...se značnými obtížemi. Bude možná největším trumfem”, vysvětlil. „Nuže, má někdo nějakou nesrovnalost?” Z levé lavice se ozval měkký ženský hlas: „Je to opravdu jediné možné řešení?”

9


„Jediné,” odpověděl vůdce skupiny, „už jsme to prodebatovali - co nejde reformovat, musí se smést. Navíc systém nezničíme my, ale zničí se sám, my mu to jenom umožníme.” Z druhého rohu stolu se ozval mužský hlas: „A musíme to opravdu udělat my? Proč ne někdo jiný?” „A kdo jiný?” kontroval vedoucí, „čekali jsme na to dva roky, od chvíle, kdy jsme pochopili slabost celého systému. Teď už jsme za vodou, nemáme co ztratit. Ti za námi ještě něco ztratit mohou. My ne. Proto to musíme udělat. Ještě nějaký dotaz?” Nikdo neodpověděl. „Takže mnoho štěstí”, řekl pevně a pokynul směrem k pravé lavici. První sedící zhasil lampu. Uvnitř vagónu i v širokém okolí se rozhostila neproniknutelná tma. Den V pondělí 29. září si to student pražské právnické fakulty Baltazar hasil Pařížskou ulicí směrem ke své škole. Měl poměrně dobrou náladu, pokud je možné o něčem takovém hovořit v den, kdy začíná nový semestr. Takřka tři měsíce prázdnin vykonaly své. Hrůzyplné sny, plné kanibalských zkoušejících grilujících studenty na dřevěném uhlí, se Baltazarovi naštěstí přestaly zdát asi měsíc po poslední letní zkoušce. Pouze tik v levém oku se mu zatím nepodařilo zcela odstranit, ale to přijde. Nyní chvátal do školy, jsa vybaven sadou asi deseti formulářů, žádostí a potvrzení, které bylo tradičně třeba vyplnit se začátkem roku. „Čau Baltazare!”, ozvalo se za ním. Ohlédl se a spatřil svého kolegu z ročníku Roberta, který byl už na střední škole znám hlavně pod amerikanizovaným jménem „Bob”. „Nazdar, nazdar”, zareagoval, „koukám, že taky s kupou lejster na studijní, co?” „Samozřejmě, vždyť víš, že je na téhle škole obtížnější se na zkoušku zapsat než ji udělat”, odtušil Bob. „Jo a taky mám silnější brejle”, pochlubil se s nejnovějším výdobytkem. Vzápětí se oba ocitli uvnitř školy. Budova pražské právnické fakulty měla uvnitř mohutnou halu, osazenstvem zvanou „bazén”, kterou obtáčely po obou stranách chodby v přízemí a ve třech patrech. Oba přátelé zamířili do pravého přízemí, kde se nacházelo studijní oddělení. Již při vstupu do budovy si Baltazar povšiml značného množství studentů, kteří se v hloučcích i zástupech valili chodbami. „Ach jo, prváci”, pomyslel si, „bude to trvat tak čtrnáct dnů, než většině z nich dojde, že tu stejně není nic povinné. Pravidelně jich bude do školy docházet maximálně čtvrtina.” Baltazar vycházel z vlastní zkušenosti, ale přesto se mu zdál ruch školních chodeb poněkud větší než obvykle první den semestru. Zdálky ovšem spatřili frontu čekající před příslušnými dveřmi, která čítala asi dvacet studentů, vesměs známých firem z ročníku. Nevěnoval pozornost přívalu šťavnatých kleteb, které se linuly z davu na adresu studijního oddělení a zahleděl se na vývěsku na dveřích. Stálo tam: Studijní referentka pí. Matoušková je na dovolené. Nikdo jiný není kompetentní vyřizovat jakoukoliv agendu. Potvrzení se potvrzují od 13. 10., žádosti je možno odevzdat v podatelně.

10


„A kruci”, ulevil si Baltazar. Bob se rozčiloval neméně: „No a to si představujou jak? To mám bejt dva tejdny bez tramvajenky?” Jakási dívka z fronty jim informovaným tónem sdělovala: „Matoušková údajně zamkla sadu razítek do stolu a nikdo nemá klíč.” „To budou asi ty levnější zájezdy na Mallorku mimo sezónu”, přidal se další stojící. V davu to pobaveně zašumělo, zatímco Bob s Baltazarem ve své změti papírů vylovili dvě žádosti a vyrazili k podatelně. Baltazar měl přibližnou představu, kde se místnost nachází, i když tam v životě nebyl. Někde v přízemí nalevo. Obrázek, který se tam naskytl jejich očím byl až příliš podobný tomu, který už viděli. Když se jim podařilo prodrat se sroceným davem, spatřili dva papíry na dveřích. První byl malý útržek psaný ručně a obsahoval obvyklé sdělení o tom, že obyvatel kanceláře přijde hned. Druhý byl ovšem tištěný a o něco obsažnější: Zjistíte-li, že je podatelna uzavřena oznamte to na studijním oddělení. Děkujeme. Zjistíte-li, že je uzavřeno také studijní oddělení, oznamte to tajemníkovi fakulty. Děkujeme. (studijní oddělení nebo tajemník fakulty opatří podatelnu nápisem “Podatelna uzavřena”) Baltazar se prodral z hloučku ven a v první chvíli se snažil zvládnout zběsilé cukání levého oka. Když se mu to jakž takž povedlo, začal přemýšlet nad situací. Jakýsi neinformovaný kolega prohlásil, že je třeba informovat studijní a odkvačel. Informovaný Bob navrhl vydat se za tajemníkem a srocený kolektiv ho poté jednomyslně pověřil tímto úkolem. Bob tedy vyrazil k postrannímu schodišti následován Baltazarem a ještě dalším studentem z ročníku, o němž oba věděli jen tolik, že se jmenuje Veselý. Tajemník fakulty, ing. Barták, byl mysteriózní entitou. Spousta různých zaměstnanců fakulty se na něj odvolávala, ale Baltazar neznal nikoho, kdo ho reálně spatřil. Vyskytly se sice názory, že tajemník vůbec neexistuje a kancelář s jeho jménem je ve skutečnosti zazděna, ale Baltazar tomu moc nevěřil. Nicméně si nedělal iluze, že jejich mise bude úspěšná. Všichni tři vyjeli paternosterem do prvního patra a zamířili k sekretariátu fakulty, který sídlil na druhé straně podlaží. Nebylo to ovšem až tak snadné, neboť chodba byla hustě obsazena několika hlučícími skupinami studentů. Očividně šlo o konflikt dvou skupin o seminární místnost 110. Baltazar nejdřív nechápal, v čem je problém. V jejich ročníku by při takových nesrovnalostech většina lidí prostě šla na pivo. Pak si opět připomněl, že jde o prváky a jejich studijní morálku, zatím nepodlomenou prožitými semestry na právech. Svaly v jeho tváři se opět zběsile rozkmitaly a pocítil, že ho začíná bolet hlava. Zatímco se tlačil za Bobem skrz dav, zařval jakýsi mohutný student, o hlavu větší než ostatní: „My tu máme seminář s teorie práva, v rozvrhu je to jasně napsaný.” „Houby”, suše mu oponoval solidní tlouštík, „na místnosti 302 je cedule, že se výuka římského práva přesouvá sem.” Po těch slovech na sebe začaly obě frakce zuřivě pokřikovat. Část se chtěla nahrnout dovnitř, ti, kteří tam už byli se zase chtěli dostat na chodbu. ¨

11


Ze ztichlého loubí stromů se vynořila temná postava…

12


„Zapomněl jsem klobouk” zavolal čahoun, který právě pronikl ven a začal se opět tlačit dovnitř. Další dva vycházející vzal pro jistotu s sebou. „Změnili rozvrh, ve vitríně na studijním se píše, že teď má být přednáška ve 300”, dožadovala se pozornosti drobná černovláska. Než stačil dav zareagovat, vynořila se z něj ruka, přilepila na dveře učebny papír a zmizela tak rychle, jak se objevila. Na papíru stálo: Výuka římského práva se přesouvá do učebny 034. Výuka teorie práva se přesouvá do přízemí, druhé dveře vlevo. Z davu se ozvalo pochvalné mručení. Pak ale někdo poznamenal, že už je po desáté a že to asi nestihnou. Toto sdělení mělo na dav elektrizující účinek. Baltazar se právě protlačil celou skupinou, když se po výkřiku „Tak teda fofrem” dalo celé srocení do pohybu. Instinkty vypěstované dlouhým pobytem v univerzitní subkultuře zapracovaly okamžitě. Baltazar se rychle vmáčkl do výklenku pro odpadkový koš a zahlédl Boba, jak učinil totéž o pět metrů dál. Ne tak kolega Veselý. Snad nepochytil dostatečně zákony umělomramorové džungle, snad absentoval na přednášce o psychologii davu. Každopádně se pokusil valící se proud usměrnit a zvolal: „Neblbněte, lidi, vždyť to není povinný!” K dalšímu slovu ho již dav nepustil. Pohltil ho a jako lidská řeka se valil po hlavním schodišti. Když zmizel, vylezli oba přátelé ze svých úkrytů. Baltazar ze sebe setřepal dávku pomerančových slupek, které někdo z davu metnul směrem do koše na kterém seděl. Bob si jenom zafilozofoval na adresu zmizelého studenta Veselého: „Jo, jo. Dav je jediný opravdu nezvládnutelný živel.” Poté opět zamířili ke svému původnímu cíli. Na sekretariátě fakulty vládl již asi půl hodiny zmatek nad zmatek. Pětice sekretářek přijímala jednu studentskou deputaci za druhou, ba co více, v kanceláři se již začali objevovat i rozčilení pedagogové. Na sekretariátě se totiž spojovaly nejrůznější proudy stížností, s nimiž si nevěděly rady ani katedry, ani studijní oddělení. Nejprve se zdálo, že hlavním problémem je umístění v učebnách. Postupně se však začaly objevovat pochybnosti o konání kurzů samých. Okolo desáté hodiny pak rozvrh zcela zkolaboval. Řada přítomných profesorů, kteří považovali chyby v rozvrhu za osobní urážku, se hlasitě přela před i uvnitř kanceláře. Jakýsi student přinesl zprávu, že definitivně vypadla počítačová síť. Telefony drnčely jeden za druhým, někdo z davu křičel, že vykradli kabinet doktora Burdy a ukrajinský gastarbeiter, skládající normálně zásoby uhlí na dvoře, se domáhal výplaty za poslední tři měsíce. Student afročech přešel v rozčilení do své mateřštiny a zahrnul celé osazenstvo snůškou subsaharských urážek (soudě podle výrazu obličeje). Dva studentští členové Akademického senátu slibovali salvu interpelací a rozdávali ostatním svůj volební program. Panika dostoupila vrcholu, když se v davu objevila kuchařka a oznamovala pád sítě stravovacího počítače a zejména rozhodnutí vedení menzy nevydávat obědy, a to ani pro zaměstnance. Vedoucí sekretářka již neváhala ani vteřinu a pevným hlasem vydala pokyn: „Zavolejte děkana, ať svolá krizový štáb.” Problémy na škole vyvrcholily před místností 100. Konflikt dvou studentských táborů zde byl umocněn množstvím, protože se jednalo o největší posluchárnu 13


školy. Také dnes se zde měly konat dvě přednášky, bohužel ve stejnou dobu. Někteří studenti prohlašovali, že mají rozvrh přímo ze studijního oddělení. Mávali na podporu svých nároků dokonce tištěnými rozvrhy a zaštiťovali se tak autoritou uvedené instituce. Jiní měli opačné rozvrhy opsané z prosklených vitrín téhož studijního oddělení a dovolávali se proto stejného zdroje. Nespokojenost masy brzy dosáhla podobné úrovně, jako když na křižníku Potěmkin dostali námořníci maso rozhýbané červy. Nebylo možno zjistit, kde v početném shromáždění vypukl první fyzický konflikt. Samotné organizační nejasnosti by jistě nikomu nestály za rvačku a jednalo se tedy o důvody prozaičtější. V nervózním davu stačí do někoho vrazit, někdo upustí aktovku a jiný mu ji rozšlápne, někdo si špatně vyloží něčí výrok. Snad se začala prát skupinka nevychovanců, snad někdo uprostřed davu začal křičet „Pozor, kapsář.” Bitka všech proti všem je pak otázkou minut, v případě právnické fakulty to byla otázka vteřin. Nesporný je pouze fakt, že nejprve to napravo zažbluňkalo, nalevo ruplo, ve výtahu puklo a teprve potom se objevil otevřený boj. Prostory okolo posluchárny 100 pochopitelně vzbouřencům nestačili a začali se rozlévat do šířky. Prvnímu náporu podlehl stařičký paternoster, uchovávaný na fakultě jako relikt ze dvacátého století. Rozvášněný dav nejprve experimentálně ověřil, že do jedné kabinky se při troše dobré vůle vejde až devět osob a poté tímto takřka pětinásobným přetížením způsobil výpadek zařízení. Výstražná siréna výtahu, po poslední válce namontována z německé Stuky, vytvořila alespoň poutavou kulisu bouřlivým událostem. Dav byl tedy nucen využít schodiště. Naštěstí v drtivé většině zamířil dolů, zaplavil tedy pouze přízemí a vyšší patra zůstala ušetřena. Zápolení drobných bojůvek studentů, které přece jen pronikly výše, záhy odumřelo. Poté, co Baltazar s Bobem vyrazili směrem k sekretariátu, zjistili, že protivenstvím ještě nemá být konec. Dav, který právě odtekl, zápolil pouze o místnost 110. Obdobná situace se opakovala před dveřmi s číslem 114. Jen složení lidského shluku bylo jiné. Jednu z frakcí totiž tvořili pouze vysoký světlovlasý muž v dlouhém vlajícím plášti a za jeho zády vykukující jediný student. Oba ovšem okupovali dveře a snažili se oponovat celému davu studentů v čele s docentkou Jandovou, jenž se vehementně domáhal vstupu. Baltazara celý obraz poněkud pobavil. Světlovlasý muž nebyl totiž nikdo jiný než Urho Pelltönä, hostující profesor finského bytového práva. Ten byl mezi studenty populární postavou, neboť komunikoval pouze finsky. Univerzita v Helsinkách původně vyslala odborníka vládnoucího angličtinou. Když se ovšem zjistilo, že jediným přihlášeným studentem je syn zaměstnance finské ambasády Oiva Pyötsië, rozhodlo se v Helsinkách, že se nebude plýtvat pracovníky znalých cizích jazyků. Místo proto obsadil profesor Pelltönä. Fakulta záhy pochopila neperspektivnost takového pedagoga, nicméně ho nemohla poslat zpět. Nikdo z přítomných totiž neuměl finskému kolegovi v jeho mateřštině vysvětlit, že musí sám podat výpověď ze zdravotních důvodů. Záhy však komusi došlo, že fakulta díky profesorovi mimoděk splňuje 237. směrnici EU o působení zahraničních pedagogů. Pelltönä se tak stal součástí inventáře. Finský profesor si nebral servítky: Kansainvälisen ammatillise liikkeen ystävyyden ja taisteluyhtenäisyyden lujittamisen puolesta!”, vykřikoval a jeho jediný student mu solidárně přizvukoval: „Eläkööm Vappu, komaailman työtätekevien juhlapäivä!” Zástup prváků byl těmito ostrými slovy poněkud zaražen, zatímco nešťastná docentka Jandová jen upírala oči v sloup. Baltazar nemohl odolat, aby nezasáhl. 14


Neměl sice zbla tušení, o čem to ctihodný profesor mluví, ale před týdnem viděl v televizi jakýsi finský film a pochytil v něm zrovna klíčové slovíčko. „Suljettu!”, pravil neohroženě a ocitoval tak tabulku, která se ve filmu několikrát objevila na dveřích obchodů. Předpokládal, že to bude „zavřeno”, mohlo to ovšem také znamenat „šel jsem na poštu”, eventuelně „sobí řízky budou odpoledne”. Profesor však kupodivu pochopil a vyrazil chvatně kamsi po schodech nahoru. Než však stačil Baltazar přijmout ovace, objevila se na dveřích cedule. Pověsil ji tam jakýsi vousatý student, který právě přišel a ihned se opět vzdaloval. Na vývěsce stálo: Výuka semináře z předmětu “Ústavní systémy” (doc. Jandová), se přemisťuje takto: studenti A-K místnost 301, studenti L-Z místnost 148. Děkuji, tajemník fakulty. Docentka Jandová vytřeštila oči na pokyn a potichu mumlaje vyrazila směrem k sekretariátu své katedry. Naproti tomu studenti se disciplinovaně rozdělili do dvou proudů a vyrazili svými směry. Baltazar jim už nevěnoval pozornost. Zaujala ho totiž skutečnost, že před místností 110, odkud před chvílí zmizel valící se dav, se opět vytvořila masivní skrumáž. Z dálky pak bylo slyšet, že běží opět o identický spor dvou skupin studentů o učebnu. Zjevně se však jednalo o jiné skupiny, než poprvé. „Tak už pojď”, domáhal se Bob a Baltazar ho zamyšleně následoval. Zasedací místnost krizového štábu se nacházela hluboko pod sklepem fakulty. Dokončena byla teprve před dvěma měsíci adaptací starého protiatomového krytu z roku 1952. Bezpečnostní opatření byla neobyčejně důmyslná. Místnost byla dostupná pouze turbovýtahem z pracovny děkana a každý příchozí musel podstoupit elektronickou kontrolu otisků prstů a sítnicového vzorce. Krizový štáb fakulty se sešel vůbec poprvé v její historii. V souladu s tím nikdo přesně neovládal procedurální pravidla jednání. Jako první dorazil sám děkan Málek, následován vzápětí profesorem Brázdou a doktorem Sýkorou. Jako poslední dorazila docentka Jandová, aby oznámila, že pátý člen kolegia, docent Kostka, zmizel někde v celoškolním chaosu a je tudíž nezvěstný. Děkan Málek tedy zahájil jednání bez něj. Než se však stačil rozhovořit, podal mu Sýkora zalepenou obálku. „Dostal jsem to těsně před tím, než mě zavolali. Je to adresováno Krizovému štábu PFUK”, vysvětloval. „Moment”, skočila mu do řeči Jandová, „jak mohl někdo vědět, že se štáb sejde?!” „Ledaže to poslal ten, co to všechno rozpoutal”, dedukoval Brázda. V nastalém tichu převzal děkan obálku a nervózními prsty ji otevřel. Pohlédl na rozložený dopis. „Poslalo to OOP”, začal. „Safra, Arafat se namích”, zbledl Brázda. „Tedy Organizace osvobození právníků”, pokračoval Málek. Dopis dále zněl: Nemohouce již dále sledovat hypertrofii nešvarů na PFUK a pamětlivi blaha veškerého studentstva, rozhodli jsme se my, OOP, konečně zasáhnout. Ve chvíli, kdy otevíráte tento dopis, znáte již výsledek našeho díla. Nemáme žádné

15


Nebylo možno zjistit, kde v početném shromáždění vypukl první fyzický konflikt…

16


požadavky, pouze jsme cítili morální povinnost zatřást stromem, aby z něj spadlo něco shnilého ovoce. P.S. Nepátrejte po nás, nespadáme již pod vaši jurisdikci. „To je terorismus”, zvolal Brázda. „Spiknutí”, bědoval Sýkora. „Co tomu řeknou noviny?”, hořekoval děkan. „Mělo by se poskytnout jasné prohlášení”, navrhovala pragmaticky Jandová. „Správně, teroristům se neustupuje!”, přizvukoval Brázda. Děkan se krátce zamyslel a pak rozhodl: „Dobře tedy, vydáme ostré komuniké. Výuka nebude přerušena.” Jenže ve chvíli, kdy sáhl po telefonu zhaslo v místnosti světlo. Pak někdo škrtl zapalovačem. Děkan zvedl sluchátko a konstatoval že je telefon hluchý. Sýkora rychle přistoupil k výtahu a zmáčkl tlačítko. Nic. Zasedací místnost byla zcela bez proudu a tedy odříznuta od světa. Baltazar s Bobem konečně dorazili před sekretariát. Situace se zde po svolání krizového štábu poněkud uklidnila. Oba kolegové se dověděli, že podle oficiálních informací by mělo studijní oddělení i podatelna pracovat, nicméně skutečný stav věcí nikdo neznal. Sekretářky se tvářili, jako že jsou pány situace, ale Baltazarovi se zdálo, že klid nemůže trvat věčně. A taky ne. Právě když s Bobem v závěsu vycouval z kanceláře, dorazily sem zprávy o živelné bitce o posluchárnu 100. Chodba se bleskově zaplnila vyděšenými běženci, kterým se podařilo vyklouznout z bezhlavého davu. Někteří hlasitě bědovali nad svou oškubanou vizáží. Dva studenti čtvrtého ročníku, náhodné oběti okolností, pak vedli učenou disputaci na téma „odpovědnost fakulty za škodu na vnesených věcech.” Jedna z kancelářských pracovnic se pokusila vytočit číslo krizového štábu, ale telefon byl naprosto hluchý. „Spojení je přerušeno”, zahořekovala a vzápětí se marně snažila vymyslet způsob, jak po tomto neuváženém výkřiku zakrýt neblahý fakt naprosté odříznutosti vedení školy od světa. Zatímco mezi přítomnými se opět začala šířit panika, vyrostl odkudsi ze země profesor Pelltönä. Poté, co na své katedře nepochodil, vyrazil přímo k tajemníkovi. Samozřejmě nebyl informován o pravé podstatě této postavy a tak, když se s výkřikem: “Hyvää huomenta!” vrhl k jeho dveřím, objevila se za nimi jen neomítnutá cihlová stěna. V davu to zašumělo zájmem a na okamžik každý zpytoval svědomí, zda zkazky o zazděné kanceláři nepodcenil. Baltazar si jen pískl a navyklým pohybem sáhl do kapsy pro svoji tubu sedativ. Ke své velké nelibosti ji nalezl prázdnou, poslední spotřeboval v létě a nepředpokládal, že je bude potřebovat již první den. Bob okomentoval cihlovou stěnu pouze větou „Nejen v Rusku je všechno možný” a podal Baltazarovi svoji čerstvě doplněnou tubu prášků. Baltazar mu poděkoval, rozkousal jednu tabletku a na sucho ji spolkl. Při tom si povšiml vousatého studenta, jak uklízí do své aktovky šroubovák a štípačky. Zmatek ve škole pokračoval. Dvě studentské frakce dohadující se před chvílí o místnost 110 a odeslané cedulkou do místnosti 034 a do přízemí, druhá místnost vlevo, se opět sešly. Místnost 034 byla totiž v přízemí, druhé dveře vlevo. Ani studenti z místnosti 114 nebyli příliš úspěšní. Místnost 148, kam je rovněž poslala vývěska, byla obsazena doktorem Žďárským. A to zjevně po právu, neboť se jednalo o jeho kabinet. Na dotaz studentů, jestli neví, kde se jejich výuka koná, 17


odpověděl zmatený pedagog větou “Snad ve 148”, což situaci na jasnosti nepřidalo. Většina studentů proto udělala jedinou možnou věc. Sedli si na chodbu a čekali, jak se věci vyvinou. Baltazar a Bob zamířili zpět k podatelně, ale pohled na vousáče s kleštěmi nedal Baltazarovi spát. „Hele Bobe, viděl si toho maníka s kleštěma, už tady dneska někde byl, ne?” zeptal se. „Jo viděl, ale nic mi ten obličej neřek”, dostalo se mu odpovědi. Když prošli kolem místnosti 114, vzpomněl si. „Už vím, vyvěšoval sem tuhle ceduli”, konstatoval. A potom pochopil: „Počkej, vždyť někdo přerušil proud...” Bob ho rychle doplnil: „...a a měl kleště a věšel falešnou vývěsku. Je v tom namočenej.” Jako na povel se oba obrátili a rozběhli se zpět k sekretariátu. Vmísili se do davu, ale zprvu vousáče neviděli. Byli už hluboko uvnitř skrumáže, když si ho Bob všiml. Neznámý se právě vymotával z davu a blížil se k jeho okraji. Oba přátelé k němu rychle zamířili. Pošlapali sice řadu cizích nohou, ale zastihli svůj cíl ještě na kraji davu. Bob jej chytil za rameno se slovy „Na okamžik, kolego”. Tehdy udělal vousáč první chybu, protože se jen krátce ohlédl a dal se na útěk. Baltazar i Bob se na něj vrhli, ale on se náhle otočil a nečekaně udeřil Boba pěstí do hlavy. Ten upadl, ale Baltazar už byl na místě a popadl neznámého za kabát. Vousáč ovšem rychle zareagoval a obratně z kabátu vyklouzl. Vytrhl se tak Baltazarovi a začal prchat s výkřikem: „Mě nedostanete.” A to byla jeho druhá chyba. Zpoza blízkého sloupu se totiž vynořil profesor Pelltönä. Za svůj pobyt v Čechách už pochopil, že Finové se zde prakticky nevyskytují a předpokládal tudíž, že každé pronesené finské slovo patří jemu. Neznámý vousatý student, prchající před dalšími dvěma neznámými, navíc v jeho přítomnosti použil jednu z nejvulgárnějších finských nadávek: „Nödostänöte!” Finský profesor zareagoval s přesností švýcarských hodinek a probíhajícímu vousáčovi bleskurychle nastavil nohu. Ten přes ni přeletěl a jeho dopadení bylo pak již dílem okamžiku. Krátce na to byl zajatec Baltazarem a Bobem, za asistence nadšeně povykujícího profesora Pelltönä, eskortován na sekretariát. Ve 15. 45 vydal krizový štáb následující komuniké: Dne 29. září 2017 se skupina nezodpovědných dobrodruhů a teroristů pokusila destabilizovat výuku Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Přestože došlo k řadě incidentů a chod školy byl velmi ztížen, rozhodl se krizový štáb neustoupit nátlaku a pokračovat podle oficiálního rozvrhu. Díky obětavé práci všech pracovníků školy a zejména studentů Baltazara ... a Roberta ... byl jeden ze záškodníků dopaden a na základě jeho výpovědi byli ostatní identifikováni jako čerství absolventi fakulty. V čele bandy stál bývalý pomocný vědecký pracovník z katedry právní taktiky. Budou proti nim podniknuty všechny relevantní kroky. Dále budou realizovány nezbytné reformy školního aparátu, aby se v budoucnu zabránilo opakování podobných událostí. Opakujeme ještě jednou díky výše jmenovaným studentům za to, že tak výrazně přispěli k záchraně zavedeného řádu této fakulty. Bob a Baltazar stáli před kanceláří, když byla zpráva vyvěšena a bylo jim to celkem jedno. Baltazar měl jistý pocit uspokojení, neboť nikdy neměl rád jakýkoliv zmatek, ale velké nadšení to opravdu nebylo. Potom oba zamířili definitivně směrem 18


od kanceláře a Bob jen poznamenal: „Jdeme domů, na studijním už stejně zavřeli. Sejdeme se zejtra.” Epilog - Druhý den V úterý 30. září si to student pražské právnické fakulty Baltazar hasil Pařížskou ulicí směrem ke své škole. Měl poměrně dobrou náladu, pokud je možné o něčem takovém hovořit v druhý den nového semestru. Pod paží držel složku s tiskopisy, které potřeboval potvrdit a proto zamířil hned na studijní. Před dveřmi kanceláře narazil na studijní referentku, která právě připevňovala na dveře vývěsku. Stálo na ní: Studijní referentka pí. Matoušková je na dovolené. Nikdo jiný není kompetentní vyřizovat jakoukoliv agendu. Potvrzení se potvrzují od 13. 10., žádosti je možno odevzdat v podatelně. Baltazarovi se začínala točit hlava. Referentka si ho všimla a jako čerstvému hrdinovi školy mu přátelsky a trochu omluvně řekla: „Tahle informace byla včera jediná správná, kolegyně ji omylem sundala s falešnými.” A spiklenecky dodala: „Kolegyně Matoušková zamkla sadu razítek ve stole, jistě chápete. Ale mohu vám dát alespoň formuláře.” „Ne, děkuji, už je mám”, odmítl Baltazar. Referentka se usmála ještě spiklenečtěji. „Po té včerejší nešťastné události byly zahájeny na škole rozsáhlé reformy. Už dnes ráno jsme dostali zbrusu novou optimalizovanou sadu formulářů”, vysvětlovala a hned mu jeden podala. Baltazar jako v mrákotách přehlédl papír s řadou kolonek Povolil - Schválil Prověřil - Umožnil - Nezakázal a poté upustil list na zem. Cítil jak se hlasy okolo ozývají jakoby z velké dálky a jeho zrak pomalu obestírala milosrdná mlha. Musel se soustředit, aby neupadl. V mysli mu stále, jako nekonečná filmová smyčka, běžel text včerejšího komuniké: „...že tak výrazně přispěli k záchraně zavedeného řádu této fakulty.” Jako mávnutím kouzelného proutku se v jeho zesláblém mozku objevila nesmírná šíře jeho odpovědnosti. Na čele mu vystoupil pot a v hrůze se chytil za hlavu, jenž ho nesnesitelně bolela. Skoro jen po paměti klopýtal chodbou, když mu náhle svitla spásná myšlenka. Ne, s tímhle si nemůže poradit sám. Dovlekl se k telefonnímu automatu, vložil kartu a zpaměti vytočil číslo svého psychiatra. Usmíval se při tom. MUDr. Valášek ho dá zase dohromady. Domluvil si sezení na čtvrtou hodinu odpolední.

THE END

19


20


Tento příběh se odehrává v imaginární Praze v roce 2018, mimo prostor a čas. Veškeré osoby jsou smyšlené, jakákoliv podobnost popsaných postav s žijícími nebo zemřelými osobami je čistě náhodná.

Barvy fakulty II. - Fakulta studentů Prolog Právnická fakulta prožívala svůj pád. Byl to pád hluboký, protože začínal ve výšinách staleté slávy a té nejlepší pověsti. Byl to pád dlouhý, protože probíhal s tempem řeky, která jen velmi zvolna vybrušuje své koryto. A byl to pád neodvratný, protože si jej nikdo neuvědomoval. Většina obyvatel fakulty necítila, že jejich alma mater představuje stroj ženoucí se k propasti, na jehož pádu nezmění nic to, že propast je dosud daleko za obzorem. Viděli, že dnešek je stejný jako včerejšek a proto věřili, že stejný bude i zítřek. Jen pro několik málo jasnozřivých představovala minulost více než „včera”. Tušili, že věci jsou jiné dnes, než byly předevčírem a že pozítří a popozítří budou ještě mnohem odlišnější. Ale i těchto pár jedinců nedovedlo věci pojmenovat, protože spíše než o poznání skutečnosti šlo o jakýsi vnitřní strach, jako když zvířata vycítí blížící se zemětřesení. Soukolí fakulty skřípalo už léta. Byrokracie, korupce a ostentativní nereformovatelnost systému nahlodávaly loajalitu studentstva a dokonce i řady pedagogů. Teprve v říjnu 2017 se skupinka čerstvých absolventů rozhodla k razantnímu kroku. Cíleným využitím poplašných informací, falešných oficiálních dokumentů a záměrným vyvoláním rozporů a paniky, jakož i odpojením fakulty od elektrické sítě, se pokusili podkopat základy establishmentu. Doufali, že jediný nápor informačního zmatku v první den nového školního roku obnaží prohnilá místa a utopí starý řád v chaosu. Zapomněli však na odvěké pravidlo, že sebehorší vladař je lepší než sebekratší bezvládí. Drtivá většina obyvatel fakulty se s tímto pokusem neidentifikovala a zejména zásluhou dvou studentů 4. ročníku a profesora finského bytového práva Urho Pelltönä byl pořádek obnoven. Avšak i toto poslední varování před blížící se pohromou zůstalo bez odezvy. Vedení fakulty podlehlo klamné iluzi, podle níž problémy vyřeší důkladné a osvícené regulování všeho a všech. Záplava nových předpisů, pravidel, oběžníků, formulářů, konceptů a programů (někdy i akčních) neměla konce. Zejména pak byrokratický aparát, rozrůstající se podle historického principu „nový problém vyřeší nová komise”, zaváděl fakultu stále hlouběji do ponurých blat nefunkčnosti, aniž si kdokoliv uvědomil, že zemi pod nohama pomalu střídá bezedný močál. Druhou osudnou chybou bylo připuštění totálního úpadku účasti studentů na správě školy. Vedení fakulty se opřelo o zcela zdiskreditovanou kliku školních politiků, kteří zasedali v akademickém senátu již léta a pozbyli u běžných studentů jakýkoliv kredit. Pokusili se jej znovu nabýt nerealistickými sliby a zaplavením školy agresivní kampaní. Dosáhli však jen toho, že averzi k nim začali cítit i ti, kterým byli dosud lhostejní. Zneužívání funkčních požitků pak dokončilo dílo jejich morální zkázy. Obyvatelé fakulty se již léta nebezpečně dělili na „ty nahoře” a „ty dole”. Mlčící většina se uzavřela do sebe. Část studentů se začala obracet ke kariérismu a osobnímu úspěchu za každou cenu. Tito lidé začali zkoušky skládat podvodem nebo pomluvami kolegů a jejich největším snem bylo proniknout do kterékoliv z funkcí a požívat jejích výhod. Další zase podlehli rezignaci a proplouvali studiem bez valného

21


zájmu o cokoliv. A ona malá skupinka, která nejasně tušila probíhající pád fakulty, se zaměřila na jediné. Pokud možno co nejrychleji absolvovat studium a opustit fakultu ještě před blížící se katastrofou, jako se opouští potápějící se loď, které již není pomoci. V říjnu 2018 dosáhl marasmus vrcholu. Studenti kradmo sledovali studenty, pedagogové pedagogy a obě skupiny se sledovaly navzájem. Většina sice propadla letargii, zároveň však byla někde uvnitř připravena zuřivě se vrhnout jakýmkoliv směrem, dostane-li správný impuls. Moc ležela na ulici. Stačilo jen po ní sáhnout. 6. října 2018 Profesor Jedlička urputně hřímal na celou posluchárnu. Student Baltazar se naproti tomu urputně nudil. Výběrový předmět ”Perspektivy možného vstupu ČR do EU po dvacetičtyřech letech existence asociační dohody” si zvolil jen a jen proto, že se přednášelo pouze každý druhý týden. Baltazar patřil k těm, které do studia hnala vnitřní touha utéct z fakulty co nejrychleji. Když přednášející začal své litanie, byl Baltazar překvapen a možná i upoután skutečností, že z tak fádního tématu lze vytěžit tak plamenný projev. Když však po chvíli zjistil, že Jedlička pouze s patetičností shakespearovského herce opakuje předmluvu z útlé učebnice, ztratil rychle zájem a nad to nepocítil ani záchvěv nutkání činit si poznámky. Když ho zanedlouho přestalo uspokojovat i vybarvování čtverečků v sešitě, začal vážně uvažovat o opuštění místnosti. Plán však nestačil zrealizovat, neboť na druhé straně posluchárny se otevřely dveře a dovnitř přikrčeně vklouzl jeho kolega Robert, řečený Bob. Usadil se na nejbližší místo, ve snaze uniknout bdělému oku Jedličkovu, který byl proslulý až středověkými metodami při zkoušení rušitelů svého výkladu. Baltazar s Bobem byli oni dva studenti, kteří před rokem pomohli obnovit pořádek na škole. Bob si spolužáka evidentně nevšiml. Navíc i on záhy pochopil pravou podstatu výkladu, ale potřeboval se před odchodem trochu vydýchat a tak si rozevřel noviny. Baltazar utrhl kus pijáku a načmáral na něj krátký vzkaz. Na složený dopis potom podrobně rozkreslil trasu, kterou musí urazit a přesnou polohu adresáta. Nevzrušeně poté sledoval putování dopisu posluchárnou až do okamžiku, než mu došlo, že dopis se poněkud odchyluje ze směru. Vrchol pak představoval student Mládek, který do nákresu drahnou dobu zíral, aby jej nakonec poslal na zcela opačnou stranu. Baltazarovo znechucení nad mdlým intelektem jeho spolužáků však vzápětí vystřídala panika, neboť si povšiml, že není jediným, kdo dráhu dopisu sleduje. I profesor Jedlička polevil poněkud v ohnivé rétorice, aby mohl věnovat pozornost pohybu vzkazu. Možnost, že si papírek nějaký chytrák vyloží jako dotaz na přednášejícího a doručí ho až na jeho kecpult, nemohl Baltazar zcela vyloučit. Zase jednou zapomněl na staré školní pravidlo: ”Nikdy přednášku nekritizuj písemně.”... Dopis však přece jen nalezl několik duchaplných jedinců a dvěma osmičkami a řadou oblouků dorazil až na místo určení. Bob jen pokýval hlavou a vyrazil z posluchárny, Baltazar si ještě otřel orosené čelo a následoval ho dveřmi na opačné straně. „To jsi měl vidět”, začal Baltazar, když se sešli na chodbě, „ten blb Mládek to poslal úplně nazpátek.”

22


„Já to viděl, to přehlídnout nešlo”, přerušil ho Bob, „a viděl to i Jedlička”, dodal. „Naštěstí si snad nevšiml odkud a kam to šlo, díval jsem se na něj”, zakončil Baltazar. Debata se vzápětí stočila k obvyklým tématům - nudné přednášce, diplomové práci a historkám z prázdnin. Občas došlo i na školní poměry. „Člověče, slyšel jsem, že se chystaj volby do senátu, děkan je prej vyhlásí předčasně”, obrátil téma Bob. „Dost brzo, ne? Vždyť byly v dubnu ... taky předčasně.” „No, prosadil to Pěnkava, že prý by se měl senát pročistit,” vysvětloval Bob. Docent Pěnkava byl na fakultě široko daleko nejoblíbenější pedagog. Proslul jako v podstatě jediný důsledný zastánce reforem, i když jeho aktivity většinou narážely na laxnost zbytku osazenstva fakulty. Pokud se připočetl jeho talent na věcné a občas humorné přednášky - což už byla vyložená rarita - , těšil se u studentů i jisté míře loajality, pokud se na fakultě dalo o něčem takovém vůbec hovořit. „To zní zajímavě”, prohodil Baltazar, „ale stejně je to na houby. Zase tam budou ti stejní” A otráveně mávl rukou. „Máš recht, nejspíš se zase zvolej sami”, doplnil Bob v narážce na poslední volby, které vlivem totálního nezájmu široké veřejnosti pokračovaly až do posledního možného kola, ve kterém už na účasti nezáleželo... „Nejlepší do senátu by stejně byl Pelltönä”, ušklíbl se Baltazar. Bob se usmál, ale neřekl už nic a rozhovor se opět stočil jiným směrem. 1. Mezihra Volby v říjnu 2018 nikoho nezajímaly. Alespoň zpočátku. Okoukané tváře obskurních školních politiků zdobily chodby a nerealistická hesla zněla z nejrůznějších stran. Ale kupodivu ne úplně ze všech. Čtrnáct dnů před volbami se na fakultě usadil nový studentský spolek a hned si postavil vlastní kandidátku. Organizace jménem ”SIMBA” se ustavila jako jakási pobočka jakési nadnárodní studentské organizace - snad evropské či celosvětové, nikdo to přesně nevěděl - a kupodivu upoutala pozornost letargického studentstva. Do jejího čela se postavili dva studenti - Jan Lesík a Ivo Bůček. Samo o sobě to bylo dosti zvláštní, protože mezi školními funkcionáři odjakživa panovala nesnesitelná řevnivost. Jinak se ovšem oba dosti lišili. Lesík byl rétor, který byl nadán přirozeným talentem upoutat posluchače nenuceným projevem a logickými vývody. Bůček byl naproti tomu spíše málomluvný. Většinou dlouho poslouchal, co řekli druzí a pak pronesl prostou myšlenku, která svojí úderností vyvážila řečnický talent ostatních. Nové neotřelé tváře a neobyčejně umírněný a realistický program, jakož i slib peněžních prostředků ze zahraničí způsobily, že část voličstva se k Simbě přiklonila. Snad chtěli škodolibě potrestat tradiční kandidáty, snad viděli v novém spolku novou šanci. Volby proto nečekaně nejen, že dosáhly potřebné účasti již v prvním kole, ale znamenaly také drtivé vítězství nové formace, která obsadila všech deset studentských křesel. První týden po volbě se nedělo nic. Druhý týden oznámil starý děkan Málek svou rezignaci vzhledem k vysokému věku a oznámil volbu svého nástupce. Třetí týden ve škole explodovala bomba - studentští zástupci oznámili kandidaturu svého vlastního člověka do nejvyšší funkce.

23


Celá tato prekérní situace, do níž se vedení školy dostalo, měla své kořeny již ve 20. století. Tehdy se totiž vlivem legislativní nepřesnosti naskytla možnost kandidatury na děkana nejen pedagogům, ale i studentům. V roce 1999 toho jakýsi student využil a způsobil na škole menší skandál. Od kandidatury nicméně ustoupil ještě před hlasováním, takže všechno proběhlo ve vyjetých kolejích. Zmíněnou legislativní chybu nechtěli profesoři odstranit hned, zdálo se jim to poněkud nevhodné. Navíc počet studentů a pedagogů byl stále 10:11 při nutnosti děkana zvolit nadpoloviční většinou všech členů. Problém tedy vlastně nevznikl (skandálnost studentovy kandidatury spočívala ani ne tak v reálném nebezpečí jeho zvolení, jako spíše v dotčené ješitnosti profesorstva). Případný další studentský uchazeč by tedy stejně neměl naději. V roce 2004 se rozhodlo, že se změna provede až s plánovanou rozsáhlejší novelizací školního statutu. Z té však později sešlo a v důsledku počínajícího rozkladu fakulty se na nutnou úpravu pozapomnělo. S výměnou studentské základny školy téměř vymizelo i povědomí o celé aféře jako takové - velmi silný úpadek veřejné paměti byl jedním z nových nešvarů fakulty. Činovníci Simby však zapátrali v minulosti a dovedli skulin dostatečně využít. Vedení fakulty nemělo jinou možnost, než se s kandidaturou druhého studenta v historii školy smířit. Utěšovali se však tím, že deset hlasů ještě děkana nedělá. Za studentského zástupce v boji o nejvyšší funkci byl vybrán poněkud překvapivě Ivo Bůček. Prozrazovalo to, že jeho pozice uvnitř Simby bude možná silnější než se zdálo. Nic to ovšem nezměnilo na tom, že nejvíc vidět a slyšet bylo stále hlavně Lesíka. Jeho zásluhou se o volbu začala nebývale zajímat široká fakultní veřejnost. Program Simby ovšem rychle překročil meze původní umírněnosti a stále více se hovořilo o zásadních reformách na škole. Lesíkova rétorika začala být také podstatně útočnější směrem k vedení školy a tradičním studentským politikům. Navíc některé sliby, které Lesík občas vypouštěl v návalu řečnického nadšení, začínaly zavánět nereálností. Myšlenka na studentského děkana však části lidí imponovala natolik, že se kolem Simby během několika dnů vytvořil silný okruh stoupenců. Jiní se však vyjadřovali v tom smyslu, že studentský děkan fakultu definitivně zesměšní a podporovali spíše docenta Pěnkavu, který také kandidoval a změny nabízel rovněž. Právě ve vztahu k Pěnkavovi se studentská obec rozdělila, protože Lesík několikrát označil oblíbeného docenta za nastrčenou figurku, která má jen rozdrolil jednotu studentstva. Volba děkana měla proběhnout 12. listopadu 2018. Až do tohoto dne byla debata považována za víceméně teoretickou, protože devět hlasů Bůčka do funkce prostě vynést nemohlo. Přesto však atmosféra zhoustla a ve vzduchu byl nejasně cítit přicházející zlom... 12. listopadu 2018 Baltazar unaveně dosedl na židli, opřel se o zábradlí před sebou a podíval se dolů z balkónu, na který s Bobem právě dorazili. Prodrat se davem bylo vcelku obtížné, ale měli štěstí. Jejich dobrý známý, student Barvíř, toho času přední sympatizant Simby, jim zajistil dvě místa. Jinak prakticky nebylo možno na volbu děkana proniknout. Pro mimořádný zájem se dokonce přistoupilo k rozdávání vstupenek, přičemž dobrá polovina se mimo Simbu vůbec nedostala a ta druhá se rozplynula v okruhu nečlenských sympatizantů. Bob dlouho sledoval hemžení v sále pod sebou a nakonec je nevzrušeně okomentoval: „Stejně nevim, proč je kolem toho takovej humbuk. Zvolit ho přece nemůžou, tak co?”.

24


„Jo, ale sranda to bejt může”, oponoval Baltazar, „chci vidět jak se na něj budou profesoři tvářit. A třeba to někdo z nich nestihne...” „Nenech se mýlit, ti budou účastni jako jeden muž.” Do rozhovoru jim vpadl kolega Barvíř, který právě doběhl a posadil se vedle nich: „Lidi, koluje tu zpráva, že se podařilo sehnat dva hlasy profesorů. Ivo má prej jasnou šanci.” „Kecáš, takovejch zvěstí už bylo. Chtěl bych vidět kantora, kterej vlastní partu hodí přes palubu”, odmítal ho Bob. Další rozhovor byl přerušen začátkem zasedání. Zatímco dole probíhaly obvyklé ceremonie a projevy kandidátů - kromě Bůčka a Pěnkavy kandidovalo ještě rekordních 23 uchazečů - , naklonil se Baltazar k Bobovi: „Člověče, ať to počítám jak chci, jeden kantor chybí...no jistě, Jedlička tam není.” „Takže to bude deset ku deseti, co? Ani nevim, jak se to pak řeší. Asi novou volbou”, rozumoval Bob. „Ale jestli fakt získali jednoho kantora, tak to má Bůček v suchu”, začal opatrně Baltazar. Poprvé řekl něco takového se slyšitelnou obavou v hlase. Nikdy o tom vlastně nemluvili, ale Simba je nijak zvlášť nenadchla. Odjakživa fandili spíše docentu Pěnkavovi, Bůčka znali jen od vidění a Lesík jim byl dosti protivný. Baltazar si o něm myslel, že je to v podstatě stejná potvora jako staří studentští funkcionáři, pouze s tím rozdílem, že se mu zatím nepodařilo urvat nějakou funkci. Dost se proto divil, že se o post děkana neuchází právě on. Dole mezitím vykrystalizovala celkem jednoznačná dvojice hlavních soupeřů, a sice duo Bůček - Pěnkava. Většina profesorských kandidátů nakonec odstoupila v Pěnkavův prospěch a zbývající čtyři byli na škole zcela neoblíbeni - i mezi pedagogy - a neměli žádnou šanci. Hlasování mělo probíhat podle jmen, což bylo pro obecenstvo samozřejmě zajímavější. „Hele, už budou hlasovat”, upozorňoval Bob svého kolegu, který cosi řešil s Barvířem. Vzrušení v sále dostoupilo vrcholu. Baltazar s Bobem se předklonili, aby viděli přes zábradlí, protože část hlasujících seděla přímo pod nimi. Jako první hlasovali studentští zástupci, pochopitelně všichni pro Bůčka. Poté přišla řada na pedagogy, jeden za druhým povstávali a hlasovali: profesor Brázda pro docenta Pěnkavu, docentka Jandová pro docenta Pěnkavu, docent Blažek pro studenta Bůčka... Sál ztuhl. Starý profesor Hora, který byl na řadě, nebyl schopen slova. Docentka Jandová zbledla. Odstupující děkan Málek si začal otírat čelo kapesníkem. Pěnkava nechápavě zíral na Blažka. Ten se jen zcela neutrálně usmíval... Až drahnou chvíli po pedagozích si uvědomili, o co jde i studenti v publiku. Sál vybuchl v ohlušující řev. Shromáždění přívrženci Simby se již nezajímali o další hlasování. Také většina lidí okolo Baltazara povstala a začala hlučet. Bob jenom fascinovaně hleděl dolů a Barvíř nadšeně bubnoval do zábradlí. V chodbách školy se zpráva rozšířila velmi rychle. Vzhledem k tomu, že se zde srotilo značné množství studentů, kteří nepronikli dovnitř, ozýval se za chvíli řev po celé budově. Několik židlí a nástěnek bylo povaleno, ale jinak se převzetí moci studentstvem obešlo bez konfliktů. Před poněkud utišený sál mezitím předstoupil nový děkan. Ivo Bůček se s dlouhým projevem příliš nenamáhal a pouze několika slovy poděkoval svým přívržencům. Poté předal slovo Lesíkovi, aby předložil obecenstvu zrevidovaný program, v němž se obracel hlavně na studenty:

25


Baltazar s Bobem s hrůzou zjistili, že jsou jediní, kdo netleskají…

26


„Dnešní den musí být počátkem hlubokých změn, které naše fakulta již léta potřebovala. Až doposud žili studenti v hlubokém omylu. Již od prvních dní na této fakultě jim byl do hlav vtloukán jediný oficiální pohled na uspořádání věcí. Co si až doposud každý z vás myslel? Domnívali jste si, že odvěký řád této staroslavné školy vám nařizuje se učit, chodit na přednášky, skládat zkoušky a poslouchat profesory. Pedagogové pak měli přednášet, vědecky pracovat a zkoušet. Ano, tak tomu bylo vždy. Student zůstával studentem a profesor profesorem. Ale ptám se každého z vás: necítíte někde uvnitř v sobě dojem, že je na tom něco nepatřičného? Samozřejmě, studenti se musí učit, jinak by ani nebyli studenty a profesoři musí vyučovat. Ale je však nutné, aby měli profesoři jako skupina výsadní postavení? Co jim dává morální právo na ovládání této fakulty? Na ovládání životů nás, studentů? Kolikrát jsme již viděli své ubohé kolegy, kteří se po vysilující přípravě dovlekli ke zkoušce, aby od ní byli vyhození jen pro neznalost drobných formalit? A viděli jsme podvodníky, lajdáky - ano, tyto intelektuální šmelináře -, kteří úplatkem skládali zkoušky. A kolik z nás strávilo mládí ve frontách na studijním oddělení a na katedrách? Možná si teď řeknete, že je nesmyslné snažit se toto zřízení změnit. Ale právě to se vám snažili vsugerovat. Profesoři odjakživa vysvětlovali své postavení svojí letitou zkušeností v kontrastu s naší nezralostí. Ale představuje skutečně zralého člověka ten, kdo chodí na přednášky s půlhodinovým zpožděním a nechává čekat celou posluchárnu? Je zralý ten, kdo se při přednášení omezuje na monotónní čtení vlastních skript? Je zralý ten, kdo vydává učebnice u drahých nakladatelů, chtěje bezostyšně vydělat na studentské povinné literatuře? A nakonec, je zralý ten, kdo zapomněl na vlastní studentská léta a zneužívá svých znalostí k týrání studentů při zkouškách? Ne! A to ne jednou, ale tisíckrát ”Ne!” Pokud jste dosud slýchali o historickém opodstatnění současného stavu, říkám vám: Ano, historie kráčí stále vpřed. Dnes nadchází zlomový okamžik, v němž dějinný vývoj vyrve otěže fakulty z rukou kliky privilegovaných a předá je těm, kteří si je zaslouží mnohem více - už pro dlouhé roky utrpení, které museli prožít. Ano, předá je studentům.” Bob se naklonil k Baltazarovi a usykl: „To je dobrý. Hlavně že on sám je čistá studánka. Pokud vím, tak minimálně měsíc před druhejma státnicema pucoval kliky kde se dalo.” Mezitím se Lesík obrátil k řadě sedících pedagogů: „Vy všichni si uvědomte jednu věc. Vaše panství v té podobě, jakou znáte, skončilo. Po desetiletí jste si u nás otevírali učet, dluh, jehož výše právě překročila svou mez. Nyní přišel čas platit. Přicházíme si pro první splátku. Dlouho nám trvalo, než jsme to pochopili, ale dnes ten den nadešel: vašemu nepřirozenému postavení musí být učiněn konec. Možná si teď říkáte, že toto vypadá jako studentská revoluce. A já říkám, že se mýlíte. Toto nevypadá jako revoluce - toto je revoluce. Samozřejmě vás, pedagogy, dále potřebujeme. Nebudeme jako vy a nezaměříme se pouze na otočení našich rolí. Ale vaše postavení se změní. Budete stát na úrovni studentů a budete nám rovni. Pokud toto uspořádání přijmete, máte možnost podílet se na budování této fakulty a někteří mohou zastávat i odpovědné funkce. Pokud to však nepřijmete, je to vaše smůla.” Potom opět hovořil k celému kolegiu a s postupujícím řečnickým transem se Lesíkova tvář rozpálila nadšením a další slova již doslova řval, doprovázeje je zuřivou gestikulací: „To ovšem platí pro všechny. I mezi studenty jsou tací, kteří se ztotožňovali s utlačovatelskými metodami starého systému. Ten však dnešním dnem skončil a s ním skončili i jeho exponenti. Do čela fakulty se dnes staví hlavně studenti univerzitní třída, která je historicky, morálně i logicky nejzpůsobilejší k řízení školy. 27


Konečně nastolíme skutečnou samosprávu, v níž bude vládnou většina a ne utlačující menšina, zneužívající své postavení. Připravme proto ty nejrozsáhlejší změny, jaké naše alma mater zažila a nebojme se je provést. Přeji proto naší fakultě hodně štěstí, neboť od tohoto okamžiku je to fakulta nová a právě teď je již o něco lepší a ještě lepší bude - a až dosáhne dokonalosti bude to opravdová Fakulta studentů!” Sál na okamžik ztichl. Ale vzápětí se roztleskal. A byl to potlesk tak bouřlivý, že jej fakulta dosud nezažila. Tleskali všichni, i když většina profesorů jen pro formu. Studenti začali vstávat a freneticky křičet. Baltazar s Bobem se udiveně dívali kolem sebe. Nejenže nechápali fanatismus některých kolegů, ale také s hrůzou zjistili, že jsou jediní, kdo netleskají. Vlastně ještě někdo netleskal. Na protějším balkóně seděl světlovlasý muž a poděšeně i užasle hleděl na všechny strany. Hostující profesor finského bytového práva Urho Pelltönä jako obvykle vůbec nevěděl, o čem se mluví. 2. Mezihra Volba děkana změnila fakultu ze dne na den. Stará letargie rychle zmizela a ve škole se děly věci dosud nevídané. Pokud někdo z Lesíkova projevu usoudil, že živel studentský zcela ovládne všechny funkce, mýlil se. Nový děkan Bůček zařídil, aby se jeho zástupcem stal docent Blažek, což si ovšem někteří vysvětlovali jako odměnu za hlasování. Většina však došla k názoru, že Blažek realisticky pochopil situaci a upřímně podporuje všechny změny. A že těch změn bylo... Nové vedení školy se nejprve zaměřilo na reformu zkoušek. Ne, že by je zrušilo, ale namísto jednoho pedagoga nyní každou zkoušku prováděla komise složená z pedagoga jako předsedy a dvou studentů, přičemž jeden z nich musel být z posledního ročníku a jeden členem SIMBY. Toto uspořádání vzbudilo značný optimismus mezi studenty, protože členům SIMBY se všeobecně důvěřovalo. Sami o sobě rádi mluvili jako o ”motoru” či ”předvoji” revoluce. SIMBA navíc přijala celou řadu nových členů, nicméně nemohla vyhovět všem zájemcům, protože přihlášky do ní doslova pršely. Ovšem nasazení členů tohoto spolku bylo obdivuhodné. Zatímco Bůček se zavíral na děkanátu a nechtěl být rušen, protože se věnoval závažné agendě celé fakulty, neúnavný Lesík se co by ohnivý bolid pohyboval školou a řešil operativně dílčí problémy. To byla, mimochodem, další velká změna na fakultě. SIMBA založila speciální komisariát, k němuž si mohli jít stěžovat všichni studenti, kteří utrpěli nějaké příkoří. Hned v prvních dnech existence tohoto orgánu se před jeho kanceláří začaly tvořit dlouhé fronty. Stížnosti směřovaly zejména proti činnosti studijního oddělení, což byla vždy nejvíce nenáviděná instituce. Referentky ovšem záhy pochopily, že v novém režimu si už nemohou dělat, co chtějí a tak stížností brzy ubylo. Rovněž systém studia doznal značných změn. U zkoušky teď měl každý student neomezený počet termínů a mohl také studovat neomezený počet let propadnout či být vyhozen se tedy stalo prakticky nemožným. Toto pokrokové řešení se sice nelíbilo profesorům a dokonce i někteří ze studentů mluvili o nepraktičnosti takového systému, ale na bouřlivém zasedání senátu všem Lesík vysvětlil, „že je přece zájmem školy studenty něco naučit a ne je vyhodit”. Zejména u nižších ročníků přineslo toto opatření další vlnu popularity novému vedení. Jinou novinkou

28


bylo zrušení možnosti vyhodit ze školy studenta pro kázeňské prohřešky, neboť se jednalo o „zločinný nástroj zvůle, zneužívaný starými mocipány proti studentstvu”. Zároveň s tím vším rostla také uvědomělost studentstva - příslušný propagační komisariát byl založen prakticky ihned po volbě děkana. Rovněž začalo vycházet velké množství různých tiskovin, které se vesměs zaměřovaly na tepání starých struktur a odhalování některých přetrvávajících nešvarů, přičemž oblíbeným nástrojem byly karikatury a poměrně nevybíravé vtipy. A nakonec - byla zrušena zaměstnanecká mensa, protože ”její existence odporoval nově zaváděnému duchu rovnosti”. Právnická fakulta studentů zkrátka začala žít zcela novým životem. Většina jejích obyvatel byla přesvědčena, že je nečeká nic než zářivá budoucnost, což nakonec potvrzovaly i mimořádně dobré výsledky u zkoušek na konci zimního semestru. Možná, že ještě spousta věcí nefungovala, ale studenti již zvedli hlavu byli konečně svobodní a byli si rovni s profesory. To přece nikde jinde neměli! 17. února 2019 Baltazar vzhlédl od knihy a pokynul přicházejícímu Bobovi, který se posadil do vedlejšího křesla. „Člověče, řeknu ti, že se to vůbec nedá číst”, prohlásil na adresu ústavního práva, jehož učebnici o tloušťce lidské paže a váze kovadliny právě studoval. „To mi povídej”, ušklíbl se Bob a vytáhl z batohu identický fascikl. Oba se neviděli asi čtrnáct dní, protože jejich závěrečné státnice se kvapem blížily, a to rychlostí, která ani dost málo neodpovídala rychlosti nabývání vědomostí z masy předepsané literatury. „Hele, možná kdybychom trochu počkali, třeba se časem množství látky omezí. Netvrď mi, že se při tom současným systému udrží nějaká úroveň. No, pokud tu ovšem někdy byla…”, rozumoval nahlas Bob. „Na to bych nespoléhal. Čím dřív odsud vypadneme, tím líp.” Od jisté doby mluvili o urychleném opuštění školy zcela otevřeně. „Jo, taky jsem slyšel, že prý se nám tu rozmáhá donašečství. Víš, takové to, že ten a ten řekl to a to proti tomu a tomu,” změnil téma hovoru Bob. „To budou kecy. Tady by to podle mě nemělo moc šanci. Znám spoustu lidí, kteří ti nahlas řeknou, že třeba Bůček nebo docent Blažek jsou idioti. A i kdyby to někdo donesl, tak co s tím můžou dělat?”, oponoval Baltazar. „A taky jsem slyšel”, nedal se odbít jeho kolega, ”že prý ty práskače má na starosti přímo sám Lesík a že je to dost organizovaný, jako že se určuje na koho se maj zaměřit a tak. To už mi přijde trochu zvláštní, ne?” „Zvláštní by to bylo, kdyby to byla pravda. A odkud to vlastně máš?” „Od jednoho maníka z druhýho ročníku. Jeho brácha byl můj spolužák na gymplu, takže ho znám. Je dost spolehlivej” „Tak se příležitostně zeptáme Barvíře, z toho by se dalo něco vydolovat.” Kolega Barvíř, který byl v té době již řádným členem SIMBY, působil přímo na jejím sekretariátu a leccos o jejím chodu věděl. Od svých soukmenovců se ovšem odlišoval tím, že řadu informací vzniklých v simbácké kuchyni nepovažoval za nutné tutlat před okolím. SIMBA vůbec nerada cokoliv o svém vnitřním chodu zveřejňovala a zpočátku kolem toho bylo dost zlé krve. Ale potom, co pod tlakem veřejného mínění uspořádala ve svých prostorách den otevřených dveří a názorně předvedla jak se v její kanceláři usilovně a poctivě pracuje pro blaho fakulty, přestal tento problém většinu školní veřejnosti interesovat. Nikomu při tom jaksi nedošlo, že informací ze SIMBY je stejně málo, jako před tím. To se ovšem netýkalo Baltazara 29


s Bobem, kteří díky Barvířovi měli před ostatními vždycky informační náskok. Poslední dobou se však usilovně připravovali na státnice a na školní dění neměli prakticky vůbec čas. „Hlavně nám to ale může být jedno, ne? Už to máme za pár, tak co!”, shodil Baltazar problém pod stůl a další debata se věnovala výhradně učebnici ústavního práva a sestávala většinou z nezaznamenatelných invektiv na adresu autorů zmíněného spisu. 3. Mezihra Jaro 2019 dostalo na Právnické fakultě zvláštní příchuť. Příchuť konfliktu. A hlavně příchuť pochybností. Všechno začalo na březnovém zasedání akademického senátu, které bylo ještě mnohem bouřlivější, než to, na němž se studenti chopili moci nad školou. Už před vlastní schůzí se objevily řeči o problémech, které nad fakultou vyvstávaly jako další a další Damoklovy meče. Nejpalčivější byl problém finanční – vnější svět se totiž ke studentské fakultě stavěl krajně negativně, a to včetně Ministerstva školství, rektorátu univerzity a zejména pak sponzorů. Od státu začala škola dostávat pouze nezbytné zákonné minimum, zatímco veškeré fakultativní granty rázem skončily. Prestižní právnické firmy, které druhdy poskytovaly štědré subvence, se vyděsily novými pořádky a rozpočet školy se takřka ze dne na den ocitl na suchu. Ohnivý rétor Lesík neopomněl podrobit tyto praktiky vnějších živlů zdrcující kritice. Obzvláště mu pak ležely v žaludku konkurenční právnické fakulty, které se z vývoje v Praze nepokrytě radovaly, neboť pražské granty nyní putovaly k nim. Navíc ostentativně zaměstnaly několik pedagogických exulantů z Prahy, kteří – podle Lesíka – představovali ”malou skupinku ztroskotanců a zaprodanců, kujících zlovolné pikle proti pokrokovému zřízení na pražské fakultě, a to zejména štvavou propagandou”. Simba na tyto aktivity reagovala vysíláním agitátorů na ostatní právnické fakulty a vysoké školy vůbec, kteří zakládali mezi studenty revoluční buňky. Dlužno podotknout, že zcela marginálního významu, ovšem odčerpávající značné prostředky z rozpočtu spolku a potažmo fakulty, protože tyto dva pojmy začínaly velice rychle splývat. Další potíž představoval úpadek služeb na škole. Pole vyklidil jak knihkupec, tak provozovatel bufetu a rovněž rektorát univerzity ukončil provoz menzy. Odchody zaměstnanců byla poznamenána činnost studijního oddělení a knihovny, osazenstvo počítačové pracovny dezertovalo do jednoho. SIMBA se sice snažila zajistit tyto služby vlastními silami, ale opět se objevil finanční problém a zejména pak neodbornost zúčastněných. Když se kupříkladu pokusili studenti sami vést menzu, dopadl první kulinářský pokus zcela otřesně. Jeden ze strávníků rýpl do předloženého jídla prstem a v narážce na jeden z klasických filmů utrousil „To je nějaká čalamáda nebo co?”, za což si vysloužil salvu smíchu a nevraživý pohled Lesíkův. V nočních hodinách byl poté poblíž svého bydliště přepaden neznámými útočníky a surově zbit. Hromotluky nedokázal identifikovat a ani souvislost s čalamádou nebyla prokázána. Značnou potíž představovala i šuškanda týkající se údajného shromažďování osobních údajů o studentech a zejména pak organizovaného donašečství. Část studentů totiž byla přesvědčena, že něco takového mezi slušné lidi nepatří. Propadlištěm na peníze se záhy staly rovněž návštěvy delegací z jiných vysokých škol. Ačkoliv se mimo fakultu její revoluční myšlenky totálně neujaly, přece jen se našlo pár dosti hlasitě se projevujících jednotlivců, kteří se studentským 30


převratem sympatizovali a okázale mu dávali najevo svojí podporu. Pro takové osoby fakulta pořádala speciální exkurze, mající za účel důkladně je seznámit se všemi vymoženostmi na škole. Tyto akce, jejichž propagandistický záměr byl až příliš zjevný, byly pochopitelně velmi nákladné, neboť zejména pohoštění se zvrhlo ve vyslovené hody lukulské. Někteří členové osazenstva fakulty se na tyto snahy dívali s notným pohrdáním, zvláště od chvíle, kdy kdosi vynesl, že za dveřmi SIMBY se o návštěvnících hovoří jako o „užitečných idiotech“. Část lidu studentského toto označení ostatně používala již dříve (ovšem bez slova „užitečný“). Konec těmto exkurzím učinila až návštěva delegace z nedaleké Filosofické fakulty. Jejím členem byl mimo jiné schopný studen jménem Ondřej Žid, který sice s právníky sympatizoval, ale na rozdíl od dalších návštěvníků si zachoval příslušnou míru zdravého rozumu. Při prohlídce se proto nenápadně oddělil od oficiální trasy a bez dozoru prošmějdil celou fakultu (a zejména vyzpovídal řadu jejích obyvatel). Doma pak sepsal a v univerzitním tisku publikoval obsáhlý článek „Návrat z PFUK“, v němž nejen, že odvolal svoji podporu studentské fakultě, ale navíc se podrobně rozepsal o poměrech na ní vládnoucích. Článek rozlítil zejména Lesíka, který obratem vyhotovil elaborát pojmenovaný trefně „Anti–Žid“, který byl poté fakultou usilovně šířen. Ačkoliv v něm patřičně ideologicky rozhořčený autor důkladně nasadil Židovi psí hlavu, morální a propagační dopad svěžího dílka byl značně oslaben skutečností, že Lesík musel příslušným státním orgánům dosti zdlouhavě objasňovat, že vůbec není antisemita. Pokud se ovšem někdo domníval, že SIMBA nabídne na schůzi nějaké řešení, byl trpce zklamán. Poté co Lesík vcelku pravdivě shrnul problémy fakulty – řekl ale v podstatě jen to, co se již všeobecně vědělo – začal posluchačům obšírně vysvětlovat příčiny těchto jevů. Či spíše řečeno začal popisovat jejich údajné původce. Kromě obvyklých litanií o mnohaletém úpadku školy, který není možné tak rychle zvrátit, doplnil ještě takřka tradiční výpad na adresu všech odpovědných osob a institucí za hranicemi fakulty. Ani to však ještě nebyl konec, protože ve svém řečnickém rauši postupoval stále dál a začal se postupně zabývat i původci problémů z řad osazenstva fakulty. Ne že by snad problém viděl v činnosti SIMBY samé, právě naopak. Zdrojem problémů podle něj byl málo razantní postup nového vedení proti přežitků starého řádu. Jeho projev se za chvíli začal hemžit výrazy jako „zostřování boje” a podobně. Coby škůdci fakulty tak začali před posluchači defilovat nejen původní pedagogové, kteří přežili nástup SIMBY, ale také mnozí studenti, kteří „zaujali negativní postoj k novému zřízení” a také ti, kteří „si myslí, že svojí neangažovaností nikomu neškodí”. Někteří posluchači se rozpačitě rozhlíželi po okolí, protože málokomu bylo jasné, na koho Lesík míří jmenovitě. I na nejagilnějším stoupenci nových pořádků, docentu Blažkovi, bylo vidět, že tápe. Aby od sebe odvrátil pozornost, začal freneticky tleskat. Vzápětí se k němu přidalo několik dalších, kteří bystře vycítili, že na prahu jsou nové změny a že by se jim mohli postavit do čela. Za chvíli celý sál bouřlivě aplaudoval, aniž většina přítomných vlastně věděla čemu. Lesík poté s planoucím zrakem přistoupil k prvnímu praktickému kroku: jmenovitě obvinil ze zlořádů docenta Pěnkavu, který mu už dlouho pil krev, neboť představoval nejsilněji znějící kritický hlas na škole. Nejprve předložil senátu ke hlasování novelu školního statutu, jejímž obsahem byla možnost sesazení člena senátu senátem samým a možnost nové volby na jeho místo. Důvod pak zněl dosti obecně, něco v tom smyslu jako soustavné rozvracení fakultního zřízení a paktování se s vnějšími rozvraceči školy. Poté, co Lesík návrh přednesl, byl tento rychle schválen a i Pěnkavovo vyloučení bylo dílem okamžiku. Oblíbený docent se jen pohrdavě uchechtl, utrousil cosi o „spiknutí neschopných” a odešel ze školy věnovat 31


se výnosnější a klidnější advokacii. Novela statutu, záhy zlidovělá pod názvem Lex Pěnkava, poté dopadla i na všechny ostatní pedagogické členy senátu s výjimkou simbáckých exponentů Blažka a Jedličky. Jejich místa briskně obsadily loajální osoby. Stále rozjařenější Lesík poté přečetl seznam pedagogů, kteří projevili „totální neloajalitu k novému vedení a svým postojem se sami odhalili jako nejhorší oportunisté a revanšisté“. Podivnou shodou náhod se na seznamu objevilo těch několik málo uznávaných odborníků a poctivých pedagogů, zatímco po množství nenáviděných jmen z předpřevratových dob nebylo ani vidu ani slechu… Nakonec Lesík ještě informoval přítomné o oficiální přeměně Komisariátu pro stížnosti na Komisariát vnitřní bezpečnosti (KVB), jehož vznik si vynutil neustálý tlak zpátečnických sil. Pro silnou vytíženost tohoto orgánu v boji o vnitřní bezpečnost fakulty byla nadále zrušena možnost podávání stížností k němu. A pak už jen obligátní potlesk vytvořil kulisu pro závěrečné ujištění, že na fakultě již nadále všechno půjde lépe a radostněji. 11. května 2019 Baltazar se vypotácel ze dveří a ztěžka se zhroutil do křesla na chodbě. Roztřesenými prsty se pokoušel povolit si kravatu, ale podařilo se mu to až po chvíli nemotorného hledání pod krkem. Druhou rukou se snažil otřít si kapky potu, které mu pod límcem stékaly za košili. Několik lidí na chodbě se po něm ohlédlo a Baltazarovi blesklo hlavou, že jeho rozpoložení musí být navenek jasně patrné. Jenže nic mu v té chvíli nebylo lhostejnější, neboť jej zatím ještě nikdy nevyhodili ze čtyřech zkoušek najednou. Ze vzdálenějších dveří na chodbě vyšla další postava v tmavém obleku. Baltazar viděl Boba tak trochu v mlze, ale hned poznal z výrazu tváře, že nedopadl o nic lépe než on. Rozdíl byl jen v tom, že v blížícím se obličeji spíše než svůj vlastní šok spatřil vztek a zlobu někoho, kdo byl zahnán do kouta a momentálně neví jak ven. Jeho kamarád nemohl chvíli popadnout dech a jen rozčileně sípal, když usedl vedle Baltazara. Překvapivě dlouho nikdo z nich nepromluvil. Oba si právě prožili nejhorší chvíli svého studia a snažili se srovnat v hlavě všechny podrobnosti. Nakonec, když už se oba vyrovnali s prvotním šokem, ticho prolomil Baltazar. „Nebyla to náhoda, viď?“, řekl kysele. „To se ví, že ne! Ze čtyřech zkoušek naráz! Netvrdím, že jsem to kdovíjak uměl, ale minimálně ve dvou případech jsem zrovna tyhle otázky bezpečně znal. Zopakoval jsem všechno, co se o tom píše v knize. A voni mě pak klidně vyrazej.“ „Já tam měl Jedličku a na ten jeho škleb nezapomenu. Rovnou mi tím řekl, že se můžu snažit jako idiot a stejně mi to nedá. I kdybych znal všechny předpisy zpaměti.“ „Jo, ti parchanti si ani nedali tu práci dát mi nějakou úplně nemožnou otázku. Prostě mě nechali vykecat a pak mě vylili.“, dodával nepřítomně Bob. „Ale sakra proč, vždyť já na ně úplně kašlu, tak proč mě nenechaj projít a vypadnout odsud?“, zanaříkal Baltazar.

32


S postupujícím řečnickým transem se Lesíkova tvář rozpálila nadšením a další slova již doslova řval…

33


„Vím já?! Ale náhoda to rozhodně nebyla!“, zopakoval Bob poněkud hysterickým hlasem… 23. května 2019 V následujících dnech se nicméně vzájemně přesvědčili, že to náhoda byla. Nové liberální studijní předpisy, zavedené hned po převratu, jim umožňovaly jít na další státnice prakticky za dva měsíce, tedy koncem června. Oba podvědomě pochopili, že chtějí-li se začít znovu učit a vůbec pokračovat dál, nemůžou setrvat s představou, že perspektiva neexistuje. Přesto spolu od svého neúspěchu u závěrečných státnic konzultovali kde co a neustále se ujišťovali o tom, že šanci skutečně mají. Neboť přese všechno jim v nitru neodbytně hlodal červ pochybností. Když Baltazar zvedal telefon, automaticky proto předpokládal, že na druhém konci drátu bude jeho spolužák. Ve sluchátku se skutečně ozval Bobův hlas, překvapivě však nechtěl předestřít nový právní problém, jakých při bližším ohledání každé stránky z učebnice vznikalo asi 105. „Ahoj Baltazare! Na fakultě se něco děje, prej chtějí vyloučit samotnýho Lesíka!“ „Cože?“ Baltazar zprvu nechápal, o co jde. „Jak vyloučit? Kdo?“ „Člověče fakt, Lesíka! A teď se podrž, kdo ho chce vyloučit. Bůček!“ Baltazar si do telefonu pochybovačně odfrkl. „Zbláznil ses? Tomu bych nevěřil ani kdyby to přines Barvíř napsáno na papíru ze SIMBY. Pěkná blbost!“ „Ale ne, počkej. Vážně to mám od Barvíře a fakt mi ukazoval takovej papír! Ale zamysli se. Proč myslíš, že už Lesík nešéfuje KVB, he? To byl pěkný začátek“, nedal se Bob. Baltazar musel připustit, že tento poslední argument má určitou váhu. Asi před měsícem skutečně oznámil Bůček odvolání Lesíka z postu vedoucího KVB. Ne, že by to způsobilo vyslovený rozruch, ale řadu lidí to poněkud udivilo. Lesíkovo místo zaujal mladý agilní student z prvního ročníku Hermenegild Cepín. Na škole byl díky svému bizarnímu jménu dosti proslulý a řadu zkoušek v prvním semestru udělal také pomocí toho, že úspěšně budil lítost. Záhy se však ukázalo, že je mimořádně horlivým stoupencem nových pořádků na škole. Zlí jazykové ovšem tvrdili, že ani ne tak nových pořádků, jako výlučně samotného Ivo Bůčka. Nicméně od chvíle jeho povýšení už jméno Hermenigild Cepín nepřipadalo nikomu vtipné. „Ale počkej, i kdyby, tak jak by ho chtěl vyloučit, když se tenhle postup přece s velkou slávou zrušil?“. Baltazar se zaradoval, že se mu daří držet si pozici zdravého skeptika. Bob však na to jen radostně prohlásil: „To máš pravdu, ale je tady možnost. Barvíř mi to vysvětlil, já bych na to zapomněl. Přece se vylučování nezrušilo úplně. Nechal se tam ten článek o kriminálnících, ne?“ Baltazara začala věc konečně zajímat. „To máš pravdu, jasně, pokud tě zavřou, můžeš být vyloučen. Jo a taky se tam přidal ten článek o možnosti vyloučení těch, kdo by na škole propagovali potlačování práv a svobod. Ale to snad bylo namířený na nějaký skinheady nebo co. Fakulta tím jen chtěla získat body u Ministerstvem školství. A vůbec, nic z toho na Lesíka nenapasuješ, i kdyby ses stavěl na hlavu. Je to sice idiot jakých je na světě málo, ale fašoun to přece jen není“, opět pochyboval Baltazar. „A to je ten největší gól!“, triumfoval Bob. „Víš co mu chtějí přišít? Toho jeho Anti–Žida!“

34


„Neblbni, to se přece týkalo něčeho jinýho. Byl kvůli tomu i v Bartolomějský a tam ho shledali v pořádku.“ „To je jedno, na to každej kašle. Když je tak blbej a nazval to takhle, není ani problém ho v tom teď vyválet. Už jenom proto, že se ho nikdo nezastane a každej mu to bude přát. Včetně mě.“ „Máš recht“, přitakal vesele Baltazar. „O jednoho šmejda míň, ale Bůček by mohl jít hned za ním“. „To teda jo. Hele, zejtra to proberem osobně. Měj se“ 24. května 2019 Na jednání akademického senátu ve věci Lesík byla hlava na hlavě. Přišli totiž i ti, kterým jinak byl vývoj na škole zcela ukradený. Příležitost popást se na cizím neštěstí využívali svorně stoupenci SIMBY, jejich odpůrci i mlčící většina. A kdo zrovna nepřišel ze škodolibosti, dostavil se puzen zvědavostí, neboť takový spektákl již dlouho nedávali. Obžalobu vedl pochopitelně sám Bůček, který se překvapivě rozpovídal a mluvil dokonce půl hodiny, což byl na něj zcela mimořádný výkon. Posluchači se dozvěděli, že právním důvodem pro celé jednání je skutečně Lesíkův proslulý AntiŽid, nicméně bylo jasné, že jde o základ ryze formální. Bůček totiž obecenstvu vysvětlil, že publikací onoho spisu chtěl Lesík ve skutečnosti poškodit svoji alma mater. A ba co více. Mnozí byli šokováni, když se dozvěděli, že se jednalo o součást dlouhodobé snahy Lesíkovy rozvrátit současný systém na fakultě a plně restaurovat staré pořádky. Podle Bůčka byl právě proto jeho „hanopis“ tak nebezpečný. Obvinění proti dotyčnému narostla záhy do obludných rozměrů. Nejenže měl soustavně sabotovat vnitřní chod školy, ale dokonce také přímo organizoval útoky z vnějšku. Jeho zlořády dokonce zahrnovaly i donášení rektorovi univerzity a úředníkům Ministerstva školství, kteří, jak známo, přáli studentské fakultě jen to nejhorší. „To jsou hovadiny, co?“, naklonil se Baltazar k Bobovi. „No jo, chlapci se trochu poškorpili s dělá se z toho věda. Teď nás místo dvou bude buzerovat jenom jeden. To je ten pokrok“, šeptal Bob. Do hovoru se vložil i kolega Barvíř, který jako obvykle seděl s nimi: „Ale pánové, Vám to fakt nevadí? Vždyť takhle zlikvidujou všechno čeho se dosáhlo. Volové jedni!“ „A proč by to mělo vadit? Podle mě se už tady dávno ničeho nedosahuje. A když se dva blbci perou, slušný člověk se může smát, ne?“, popichoval Bob. Barvíř jen mávl rukou, jako že s nimi není rozumná řeč a opět začali sledovat co se děje. Bůček mezitím finišoval svůj nezvykle patetický projev: „Členové senátu, ve jménu našeho studentstva, proti jehož svobodě a štěstí tento zločinec povstal, ve jménu lidských práv, proti nimž se hanebně spikl, žádám pro obviněného trest vyloučení. Nechť vaše rozhodnutí dopadne jako železná pěst bez nejmenšího slitování. Nechť je ohněm, který do kořene vypálí tuto hanebnou hlízu zrady. Nechť je zvonem volajícím po celé naší krásné škole k novým vítězstvím na pochodu k slunci opravdové Fakulty studentů.“ „Jako by to napsal Lesík sám“, prohodil škodolibě Baltazar. „A hlavně je pěkné to, že se spikl sám se sebou, že jo“, přizvukoval Bob. V sále snad nikdo nepochyboval, jak celá věc skončí. Navzdory Lesíkově zuřivé obhajobě, která byla pro krátkost času přerušena po deseti minutách, bylo

35


jeho vyloučení briskně realizováno. Bůčkovi pochopové jej poté rovnou z jednání vyvedli a vyhodili jej hlavními dveřmi z budovy. Poté, co Lesík „opustil“ fakultu, stal se zapřísáhlým odpůrcem Bůčkovým. Potuloval se několik měsíců po ostatních právnických vysokých školách, ale nikde se mu nepodařilo zakotvit. Snad se tamní odpovědní pracovníci báli proslulého agitátora, snad skutečně neměl kvality odborné, jak mu bylo vytýkáno. Když se tedy v Čechách neuplatnil, odjel na stáž za moře a to kupodivu až do exotického Mexika. Z tamní univerzity v Mexico City vytrvale pokračoval v boji proti Bůčkovi pomocí internetu a elektronické pošty. S touto činností přestal až ve chvíli, kdy za ním Bůček vyslal agenta KVB, aby mu důrazně domluvil (což bylo veřejným tajemstvím). Lesík si již poté všechny další útoky rozmyslel. Po fakultě se šeptalo, že tuto důležitou akci provedl dokonce samotný Cepín. 4. Mezihra Lesíkovo vyhnání bylo bez nadsázky možné označit za totální přelom ve vývoji na fakultě. Po odchodu rtuťovitého ideologa už nikdo studenty o ničem nepřesvědčoval, za to se od nich mnohem více vyžadovalo důsledné plnění povinností. Záhy se ukázalo, že Bůček, který začal být neoficiálně titulován „První Student“ a „První Pedagog“, drží otěže školy pevně v rukou. Z poněkud živelně organizovaného revolučního kvasu, který hýřil novými nápady a inovacemi, se postupně stal dobře fungující aparát, který nic nového nepřinášel. K této transmutaci stačil pouhý měsíc… Bůčka většinou nebylo nikde vidět, jeho pokyny schvaloval akademický senát bez velkých diskusí a jednomyslně. Záhy se z těchto dříve hojně navštěvovaných jednání stala ryzí formalita. Popřevratové vymoženosti sice zůstaly zachovány, avšak jejich reálná hodnota začala být iluzorní. Staré nešvary se vyrojily rychlostí blesku. Pracovnice studijního oddělení se předháněly v projevech loajality novému vedení, zároveň však rychle nastolily starý přezíravý a arogantní vztah ke studentstvu. Informace o zneužívání fondů školy Bůčkem a jeho věrnými nohsledy se již staly takovým standardem, že nikoho nevzrušovaly. Pedagogický sbor byl definitivně přečištěn. Učitelé, kteří neprojevili absolutní věrnost novému režimu byli buď vyhnáni nebo trpěni v nedůstojných pozicích. Nesnášenlivost nového vedení a jeho touhu po regulaci všeho a všech nejlépe dokázalo odstranění zcela neškodného nicméně rovněž zcela neovladatelného finského profesora Urho Pelltönä. Vzhledem k tomu, že jeho úplné vypovězení nebylo z řady administrativních i mezinárodních důvodů možné, byl nebohý seveřan proti své vůli poslán na dlouhodobé studijní volno. Profesor tuto změnu velmi těžce nesl a všemožně se jí bránil, avšak nakonec byl přece jen přinucen k návratu domů. Administrativně byl ovšem stále pracovníkem Univerzity Karlovy a nemohl se tedy vrátit na svoji rodnou univerzitu v Helsinkách. Podle posledních neoficiálních zpráv žil ve svém starém venkovském domku asi 200 kilometrů na sever od finské metropole a užíral se vzpomínkami na staré dobré časy v srdci Evropy (na což měl dost času, neboť plat mu z Prahy chodil i nadále). Navíc prý v Praze odvykl severskému střídání dne a noci a tyto změny v něm vyvolávaly hluboké deprese. Každopádně byl tímto surovým způsobem odsouzen k zapomnění. Nikdo na škole už také nepochyboval o zlovolné roli KVB. Pod vedením Hermenegilda Cepína se z bývalého výdobytku revoluce stal zlý stín celé fakluty. Donášení a špiclování, které se dříve popíralo a tutlalo, se po Lesíkově pádu ze dne na den rozjelo na plné obrátky. Cepína se obyvatelé školy začínali bát více, než 36


samotného Bůčka. Když se jeho šlachovitá, vyhublá postava, stále si měřící okolí přísným a pichlavým pohledem svých neproniknutelných očí, objevila na chodbách, hovory umlkaly a hloučky se nenápadně rozcházely. Ne že by mohli být případní reptalové ze školy přímo vyhozeni, to koneckonců předpisy nedovolovaly a tak snadnou práci jako s Lesíkem by s nikým dalším asi vedení školy nemělo. Ale každý tušil, že dostat se konfliktu může přinejmenším člověku ztrpčit život. Navíc, po revolučních zmatcích spoustě lidí utužený režim vyhovoval. A těch pár oponentů, kteří se nebáli veřejně mluvit a kritizovat, počalo opět velmi toužit po urychleném absolutoriu... 29. června 2019 Situace byla absurdní. Když na ni Baltazar pomyslel, nemohl ji prostě nazvat jinak. Když je před dvěma dny opět vyhodili ze všech čtyřech státnic, bylo to něco tak bizarního, že v první chvíli se téměř rozesmál. Prostě pocítil nezvladatelnou touhu říci zkušební komisi něco neuvěřitelně drzého a ironického, něco jako onen zločinec, kterého kdysi v Americe odsoudili k 80 letům vězení a on se soudce s úsměvem zeptal, proč už mu nedali rovných 100. To, že komisi své opovržení do tváře nevmetl, zapříčinil Bob. Jeho kamarád po vyhlášení výsledků jen zasípal, zakoulel očima a začal si prohlížet členy komise s výrazem teroristy, dumajícího nad tím, kterého z rukojmích popraví jako prvního. Baltazar jej tedy rychle popadl za rameno a vyvedl z místnosti dříve, než se pokusí všechny členy komise najednou insultovat. Teď oba postávali před děkanátem spolu s asi pěti dalšími studenty. Předpokládali, že i oni dostali stejnou obsílku. Baltazar znal jenom dva z nich a to ještě dost zběžně. Minimálně jeden byl znám jako zavilý kritik SIMBY. Nechali je čekat asi dvacet minut a poté byli uvedeni k samotnému Bůčkovi. Děkan seděl za stolem, na jejich pozdrav odpověděl ledabyle a tvářil se jako že pracuje. Pozornost jim začal věnovat až po několika minutách, takže měli čas prohlédnout si zcela nevkusně zařízenou kancelář. Obzvlášť odpudivě působil obraz Bůčka, namalovaného v podobě římského imperátora v tóze a s vavřínovým věncem, jakož i skupinová fotografie ze zakládající schůze SIMBY, na které byl v první řadě ostentativně a neuměle vyškrabán Lesík. „Tak!“, pravil náhle Bůček. „Co s vámi drazí kolegové?“ Po dramatické pauze pokračoval: „Známky jste nemívali špatné, ale poslední dobou se vám moc nedaří, že? Mysleli jste si patrně, že už máte titul v kapse. No, přiznejme si to, neučili jste se, chlapci.“ Baltazar pocítil, jak ho Bůčkův pseudootcovský přístup silně popuzuje, zatímco Bob při slovech „neučili jste se“ obrátil oči v sloup a drahnou dobu se díval do stropu. Leč Bůček pokračoval: „Za starého režimu by vám už zbýval poslední termín. Ani nevíte jaké máte štěstí, že se vás ujala právě Fakulta studentů, kde můžete zkoušky opakovat neomezeně. Ale vy zase musíte pochopit, že ten titul nemůžeme dát zadarmo. Prostě se příště lépe naučte“, domlouval jim. Baltazar zuřivě přemýšlel, co z celé záležitosti vzejde. Kde, sakra, může být ten háček? „Doufám, že při dalších termínech budete mít více štěstí. Ale hlavní důvod, proč jsem si vás zavolal je, že jsem si uvědomil, že potřebujete pomoc. Vlastními silami státnice nejspíš neuděláte. Proto připravila fakulta pro zaostávající studenty jako jste vy speciální pomocný program. Proběhne na odloučeném pracovišti a 37


účast je pro vás povinná. Od prvního října se to bude konat v našem vzdělávacím středisku v lokalitě Mariánská v Krušných horách, tedy na zdravém vzduchu.“ Baltazarovi neuniklo, že s posledními slovy Bůčkovi zacukaly svaly ve tváři, jakoby přemáhal smích. „A co když tam nepojedeme? Vyloučit nás přece nemůžete“, nadhodil jeden ze studentů. „Ano, to je pravda. Ale taky vás nemusíme připustit ke zkoušce. Klidně zůstaňte v Praze, ale bez toho kurzu školu nedoděláte. Nicméně, u nás se přeci nevyhazuje.“ Poslední slova řekl jasně ironickým tónem. „Možná ale, že vaše studijní neúspěchy souvisí s vaším negativním poměrem k současnému zřízení na této fakultě“, pokračoval děkan, „Víte, když někdo vůbec nemá jasno ve společenské situaci, jak může potom mít jasno v právu, že? Ale kdyby jste učinili pokrok na tomto poli, jistě by to bylo zárukou pokroku na poli studijním…“ „O co přesně jde?,“ zeptal se kdosi z přítomných. „No, řekněme, že by stačilo na další veřejné schůzi akademického senátu promluvit o změně vašich postojů a podobně...“, zauvažoval Bůček. „To jako máme provést sebekritiku?“, ušklíbl se Bob. „Říkejte tomu jak chcete. Ale jen v tom případě lze uvažovat o odložení vaší účasti na kurzu.“ „Moment“, řekl Baltazar, „chápu to správně tak, že buď si nasypeme popel na hlavu nebo odjedem někam do Horní Dolní a tam se budeme připravovat na zkoušky?“ „Které ale vůbec nemusíte udělat. Pak by ovšem bylo nutné váš pobyt prodloužit. A připomínám, že každý může pochopitelně sám školu opustit“, lstivě pokračoval Bůček. „Jo a možná by jste měli vědět, že existuje taková nepsaná dohoda mezi mnou a děkany ostatních právnických fakult v tom smyslu, že žádné studenty od nás na dostudování nepřijmou. Che, che a víte co jsem těm blbečkům za to slíbil? Že k nim přestaneme posílat ty agitátory. Stejně už jsme na ně neměli prachy, tak co.“ V očích se mu při tom zle zablesklo. „Takže ještě jednou,“ navázal Baltazar. „Buď sebekritika, nebo v podstatě napořád uvízneme v tom školícím centru, chápu to správně, že jo?“ „Zcela!“, řekl Bůček a složil mu posměšnou poklonu. „Ale myslím, že ti skutečně nejslabší studenti po nějaké době odejdou sami. Kdo by také chtěl celé týdny trávit někde u Jáchymova.“ „Ty grázle“, ucedil Bob a naklonil se k Bůčkovi, „proč nás nevyrazíš rovnou?!“ Bůček nasadil nevinný výraz: „Něco takového by přeci bylo v rozporu s teorií i praxí Fakulty studentů, ne?“ Baltazar zasáhl rezignovaně do debaty: „A jak ten kurs probíhá?“ „Jednoduše. Budete v Mariánské od pondělí do pátku, na víkend můžete jet do Prahy. Porušení tohoto režimu má za následek nepřipuštění ke zkoušce. Pochopitelně platí takové ty výjimky jako v zákoníku práce a podobně, ale to není podstatné. Přes týden se budete učit, budou vás mít na starosti někteří pedagogové, kteří se rovněž potřebují více zaangažovat v novém systému školy a kteří dosud plně nepochopili všechny změny.“ Bůček se pak odmlčel a vítězoslavně si je měřil. „Tak snad abychom šli“, řekl jeden z přítomných trpce. Všem teprve postupně docházelo, jakou past na ně Bůček připravil.

38


Po zmrzlé ledové pláni fičel vítr a jeho poryvy vydávaly nervy drásající zvuky…

39


„Náklady platí fakulta, nemusíte mít strach“, utrousil děkan za nimi, jako by chtěl ukázat, že když jde o likvidaci protivníků, na penězích fakulty mu nezáleží. Těsně před tím než odcházející zavřeli dveře se už neovládl a hurónsky se rozesmál. 5. Mezihra Podzim byl toho roku mimořádně studený a v horách už první říjnový týden udeřily mrazy. Když autobus s účastníky pomocného studia na odloučeném pracovišti dorazil do osady Mariánská u Jáchymova, objevil se dokonce první sníh. Ve vzduchu poletovaly ledové vločky a dosedaly na tváře studentů, snažících se rychle zachumlat do nepříliš teplých kabátů. Nízké dřevěné baráky osady působily podivně nevýrazným a tísnivým dojmem, který doplňovaly nevzhledné haldy a holé svahy bez stromů za nimi. Po zmrzlé ledové pláni na druhé straně fičel vítr a jeho poryvy vydávaly nervy drásající zvuky. Baltazara napadlo, že Edgar Allan Poe by je nejspíš nazval „skřeky zatracenců“… Ubytování v jednom z podlouhlých baráků bylo dost špatné na to, aby člověku otrávilo život, ale málo špatné na to, aby si člověk mohl jít hodnověrně stěžovat. Čtyřlůžkový pokoj měli Bob s Baltazarem pro sebe, protože tolik jich tam zase nebylo. Práce bylo kupodivu málo, což jenom všechny účastníky utvrdilo v přesvědčení, že se jedná o zhnusovací fázi, která má zlomit jejich odpor a přimět je buď k odchodu ze školy nebo k podstoupení sebekritiky. Z osmnácti účastníků přistoupilo na druhou z možností sedm. A to hned ve druhém týdnu stráveném v Krušných horách. Zbytek se poflakoval po budově a okolí a záhy přestal přemýšlet jak z celé situace ven. Bylo totiž jasné, že cesta ven neexistuje. Se sebekritikou se pořád ještě neuměli smířit, ale zároveň bylo jasné, že začít studovat jinde, od začátku, už prakticky nikdo z nich není schopen. A tak jen čekali, aniž byli schopni říci na co vlastně. Tři týdny po prvním příjezdu Boba s Baltazarem dorazila další várka „zaostávajících“ studentů. Jako první vystoupil z autobusu Barvíř, kterému spočetli jeho volání po větší otevřenosti SIMBY, pochybnosti o vině Lesíkově i kontakty s Bobem a Baltazarem. Dalším ze studentů byl pomvěd, který si v kanceláři k práci pouštěl půlstoletí starou desku Karla Kryla a zrovna když děkan Bůček vstoupil, ozývalo se z reproduktoru Veličenstvo kat, což si „První student“ a „První pedagog“ špatně vyložil. Ale našel se tu i ubožák z prvního ročníku, který se prý na soukromém večírku mezi nejlepšími přáteli posmíval jménu Hermenegild Cepín. Další jeho kolega z ročníku zase položil bezelstný dotaz, jestli k výše uvedeným Bůčkovým titulům patří také „První údržbář“. Pokud šlo o Barvíře, k velkému překvapení svých starých kamarádů se neobyčejně změnil. Ve tváři se mu usídlil smutný výraz, propadal dlouhým záchvatům melancholie a veškeré životní nadšení z něj vyprchalo. Často mluvil o tom, že na začátku šlo přece všechno dobře a že i on to přece dobře myslel. Baltazar s Bobem díky tomu pochopili, že ho rozežírá pocit deziluze a pronásledují výčitky svědomí. Tak to šlo celé dva měsíce, dokud nenadešel 1. prosinec, kdy se ve společenské místnosti měly konat jejich závěrečné státnice.

40


1. prosince 2019 Že nikdo z přítomných u státnic neuspěje, v podstatě každý z účastníků věděl. Že to ale bude taková fraška, to odhadl jen málokdo. Zkušební komise byla reprezentativní - samotný děkan Bůček, jeho pravá ruka Cepín a nenáviděný (a čerstvě povýšený) profesor Blažek. Všichni studenti byli shromážděni ve společenské místnosti, komise jim potom hromadně přečetla otázky ze všech předmětů najednou a vzápětí konstatovala, že nikdo z nich se opět nic nenaučil a že další pobyt v pomocném kurzu je nezbytný. Patrně z čiré skromnosti nikdo z nich nepočkal na projevy vděčnosti těch, kterým pokrokové předpisy fakulty umožnily dále studovat, i když opět neuspěli u zkoušek. Studenti zaraženě mlčeli a tak jediným proneseným komentářem z jejich řad byla Bobova sarkastická poznámka: „Vidíte volové, já jsem vám říkal, že si ty saka nemusíte kartáčovat.“ On sám v předtuše věcí příštích dorazil v riflích a ve svém oblíbením svetru… Zkušební komise se poté odebrala do jídelny, kde byl připraven malý raut, neboť při náročném zkušebním dni jim pochopitelně vyhládlo. Jídla a pití byl dostatek a zejména hořkosladké bylinné likéry fernetového typy tekly proudem. Hlouček studentů zůstal venku. Po jednom se přišourali k oknům jídelny a nenápadně nahlíželi na hodokvas uvnitř. „Určitě to vykážou jako služební cestu, že jo. A pak ještě dostanou proplacený diety“, hudroval jeden ze studentů. „Psst, tiše. Támhle je otevřený okno. Jdem tam,“ upozornil další. Skupinka se rychle přesunula a překvapeně zjistila, že hned u okna, zády k nim, sedí Bůček a profesor Blažek. Oba pokuřovali doutníky značky Churchill a měli evidentně upito. Blažek zrovna svému nadřízenému lichotil. „Musím uznat pane děkane, že zkouškové období zvládáte skvěle. Lepšího zástupce studentstva jsme si snad nemohli přát!“ „Ale jděte pane profesore,“ kontroval s falešnou skromností v hlase Bůček, „bez těch pár uvědomělých kantorů jako jste vy bychom tak úspěšní nebyli. Komu čest, tomu čest.“ Blažek po těch slovech znatelně povyrostl. „Pane děkane, víte, spousta těch škarohlídů mezi učiteli tvrdila, že chcete celou fakultu rozbít. Já jsem však okamžitě poznal, že se nic nezmění, jen co vezmete řízení pevně do rukou“. „Ale to mi křivdíte pane profesore“, řekl jakoby uraženě, přesto však rozverně Bůček. „Jaképak stejné. Za starého režimu jste byli na tu studentskou pakáž tuze mírní. Mládí potřebuje řemen“, dodal, jako kdyby on sám již dávno žádný mladík nebyl. „Když to vidíte takhle, skládám vám vrcholnou poklonu, pane děkane. Vidím, že jsme ze stejného těsta. A představte si, že ten bláznivý dědek, víte, váš předchůdce Málek, si dodnes myslí, že jste revolucionář!“, rozjařeně dodal Blažek. Poté se oba zuřivě rozřehtali na celé kolo. Zbytek hodovníků sice nevěděl o čem hovořili, ale pro jistotu se rozřehtal také. Studenti za oknem se naopak nesmáli vůbec. Všichni se odvrátili, ale nikdo ze sebe nedokázal vypravit ani slova. Zraky byly sklopeny a bezbřehá tíseň dopadla na každého z nešťastníků. Teprve nyní pochopili, že jsou definitivně ztraceni a že všechno byl od počátku je podvod a klam. Zoufalství ve tvářích bylo přímo hmatatelné. Barvíř se dokonce začal slabě třást a v očích se mu zaleskly slzy. Do ticha náhle promluvil smutný a unavený hlas. Všichni vzhlédli. 41


Byl to hlas Baltazarův, který pomalu odříkával slova zlověstného citátu. „A pohlíželi z prasete na člověka a z člověka na prase a opět z prasat na člověka. Ale nebylo už možné rozlišit, která tvář patří člověku a která praseti.“ Potom se Baltazar otočil a s rukama v kapsách zvolna odcházel.

THE END

42


43


Tento příběh se odehrává v imaginární Evropě v roce 2020, mimo prostor a čas. Veškeré osoby jsou smyšlené, jakákoliv podobnost popsaných postav s žijícími nebo zemřelými osobami je čistě náhodná.

Barvy fakulty III. Finská spojka aneb Profesor Pelltönä znovu zasahuje Osada Mariánská, Krušné hory, 10. června 2020, 2.00 Té noci nemohl Baltazar usnout. Vytrvale se převaloval na posteli, až nakonec pokusů navodit spánek definitivně zanechal. Drahnou chvíli se jen díval do stropu a snažil se neslyšet spokojené oddychování svých dvou spolubydlících. V takových okamžicích noční samoty na něj mimořádně těžce doléhaly problémy otravující jeho život. Stačilo už jenom to, že jej musel trávit v téhle díře jménem Mariánská. Za dva měsíce to už bude rok… Ze vcelku úspěšného a bezkonfliktního studenta pátého ročníku pražské právnické fakulty postupně transmutoval, či lépe řečeno byl úřední cestou transmutován, v „odpudivě nevzdělavatelné individuum s mimořádně asociálními postoji, parazitující na fakultě již šestým rokem.“ Alespoň takhle to stálo v posudku na jeho osobu, uloženém v příslušném spise. Venku byla krásná červnová noc a Baltazarovi probíhaly hlavou vzpomínky na minulost. Když tehdy před lety udělal přijímací zkoušky na práva, prožíval niternou euforii. V duchu se ironicky usmál, když si vybavil obdivné pohledy spolužáků ze střední školy i pochvalné poznámky příbuzných, známých a sousedů. Dodnes by mu nikdo z nich nevěřil, že to nebylo zdaleka takové terno. Ještě první rok to docela šlo, ale pak se objevily ty nervové problémy. Nespavost, tik v oku a podobně. Znal i pár lidí, kteří občas slyšely hlasy… Krom toho začal fakultě postupně vidět pod kůži. Následná ztráta iluzí byla ale jen poměrně málo významným problémem. Horší bylo poznání strašlivé rigidity systému, ve kterém se mísila smrtelná prohnilost, bohorovná nezměnitelnost a děsivá nahodilost a nepředvídatelnost. Mnoho studentů se jen obtížně smiřovalo s vědomím, že úspěch studia záleží v prvé řadě na obtížně vysledovatelné směsici skrytých zájmů, spojenectví a nepřátelství různých obyvatel fakulty. Na množství více či méně tajných informací a podivných nepsaných a neuchopitelných zvyklostí a tradic. A nebo jenom na obyčejné náhodě… Tedy na věcech, které prostý jedinec nemůže ovlivnit. Již samotné přežití nutilo člověka intrikovat tam, kde by jinak v životě neintrikoval, a vyžadovalo neustálou obezřetnost. Ta pak musela každého alespoň ohnout, když už ne zcela zlomit. Baltazar se překulil na druhý bok a podíval se na sousední palandu, kde odfukoval jeho nerozlučný kamarád Robert, řečený Bob, a pokračoval ve svých úvahách Skutečné problémy ale začaly až na začátku čtvrtém ročníku. Baltazar si to pamatoval, jako by to bylo včera. Vybavoval si ten neuvěřitelný první den nového školního roku, ve kterém utržil zdánlivě věčný a nezničitelný systém fakulty strašlivou ránu, ze které se již nikdy nevzpamatoval. Šílenému pokusu hrstky radikálů o všeobecný rozvrat zabránili tehdy právě Bob s Baltazarem. Po celé ty tři roky, které od té chvíle uplynuly, prakticky nenadešel den, kdy si na to Baltazar 44


nevzpomněl. Mnohokrát přemílal v hlavě svoji odpovědnost a správnost svého jednání, až nakonec došel k přesvědčení, že neměl jinou možnost, než té destruktivní akci zabránit. Bez ohledu na to, jak moc mu byla záchrana sytému z duše protivná. Chaos, který by následoval, by ale napáchal škody ještě větší. I když… Někde venku zamňoukala kočka a vytrhla Baltazara z úvah o minulosti. Opět přerotoval na druhý bok a znovu se pokusil usnout. Vzpomínky však byly stále stejně neodbytné. „Z fakultou už to pak šlo od desíti k pěti, to viděl každý“, řekl si v duchu. „Že jsme to taky nestihli dodělat, ještě před revolucí. Sakra práce.“ Pořád se ještě dokázal rozčílit, když se v duchu přenesl k dalším událostem. V hlavě mu spořádaně vyvstávaly další a další okamžiky: volba nového děkana, kterým se stal poprvé v historii student jménem Ivo Bůček a hlavně následný projev Bůčkovy pravé ruky Lesíka, který znamenal konec zavedeného řádu fakulty, neboť na něm byla vyhlášena studentská revoluce Baltazar se ušklíbl do tmy. Už tehdy vytušili, že reformy organizované Bůčkem, Lesíkem a jejich spolkem SIMBA, jsou přinejmenším pochybné. Že se všechno ale nakonec zvrhne v totální diktaturu úzké skupinky kariéristů, která svojí obludností mnohonásobně předčí starý režim, to je tedy vskutku nenapadlo. Události pak nabíraly čím dál větší tempo a Baltazar s Bobem už byli v podstatě jen jejich nezúčastněnými diváky. Tedy do chvíle, než začali být novým vládcům školy podezřelí… V té době už dávno školu opustilo to málo schopných pedagogů, kteří se už nemohli dívat na vládu lůzy, ve kterou se studentský režim tak rychle změnil, ani již nemohli vystát kolaborantství řady svých kolegů, kteří ve snaze zachovat si své požitky neváhali dodávat diktatuře SIMBY zdání legitimity. Školu navíc opustila i řada studentů, pokud ji nestihli dokončit ještě před tím, než SIMBA definitivně upevnila svoji moc. Bob s Baltazarem takové štěstí neměli… Nikdy se nedozvěděli, který ze spolužáků referoval na příslušných místech o jejich odmítavém vztahu k novým poměrům. A dost možná, že to ani nebyl někdo koho znali, protože nejdůležitější potlačovací orgán SIMBY, obávaný Komisariát vnitřní bezpečnosti neboli KVB, měl oči a uši všude… Oba stačili ještě zažít vnitřní souboj v rámci SIMBY mezi jejími vůdci Bůčkem a Lesíkem, který skončil vyhnáním druhého z nich z fakulty a definitivní přeměnou školy v monolitickou samovládu jediného muže. Ale potom již likvidace jakýmkoliv způsobem vyčnívajících lidí postoupila do vrcholné fáze. Během jednoho dvou měsíců se podařilo KVB pod vedením nového šéfa Hermenegilda Cepína zcela z fakulty eliminovat nesouhlasící jedince. Protože bylo z propagačních důvodů nemožné je přímo vyloučit, byli pomocí zmanipulovaných zkoušek prohlášeni za „zaostávající studenty“ a „v zájmu zlepšení jejich studia“ byli nuceni povinně pobývat ve vzdělávacím zařízení Mariánská u Jáchymova… Samozřejmě se jednalo o kamufláž, jejímž jediným cílem bylo přinutit vzpurné jednotlivce k dobrovolnému odchodu ze školy nebo k provedení sebekritiky. Pro toho, kdo nechtěl přistoupit ani na jednu z těchto možností, znamenalo vzdělávací zařízení důmyslnou past, ve které bylo možné uvíznout teoreticky navěky. V té chvíli se Baltazarovy vzpomínky v toku času protnuly s realitou a „včera“ se proměnilo v „dnes“. Jediný mrak na obloze odkryl nádherný bílý měsíc a jeho svit přelétl přes dlouhé baráky v Mariánské a zazářil Baltazarovi přímo do obličeje. Ani pak však nebylo Baltazarovi dopřáno usnout. Sice se odpoutal od minulosti, avšak současnost nebyla o nic méně deprimující. Spíš naopak. 45


Pokud Baltazar věděl, odpor vůči režimu na fakultě rozhodně nezanikl, spíše zesílil. KVB sice měl zprvu za to, že hned na začátku všechny odpůrce odstranil, to se však týkalo hlavně starých kritiků SIMBY, o kterých se vědělo ještě z dob, kdy se kritizovat mohlo, a vůbec osob, které byly něčím výrazné. Ihned po rozsáhlém zásahu proti těmto jedincům se však začalo vytvářet hnutí podzemní, které se postupně učilo, jak se v ilegalitě pohybovat. Přirozeně se to neobešlo bez chyb a obětí, zejména z počátku, kdy se ještě leckdo domníval, že lze se SIMBOU bojovat na jejím vlastním hřišti, tj. v mezích platného statutu školy. Nakonec se odboj ustálil a začal vyčkávat na svoji příležitost. Ta se však zřejmě neměla hned tak naskytnout, navíc mělo podzemní hnutí dost starostí samo se sebou, neboť bylo poměrně hojně prolezlé udavači. O tom, co se na fakultě děje, měli v Mariánské pořád velmi dobré informace. Jejich zdrojem byl už asi půl roku jistý Mirek Potůček, Bobův spolužák ze střední školy, který navzdory svému inženýrskému titulu skončil na právnické fakultě v roli knihovníka a vůbec pomocné technické síly. Neboť byl civilkář… Mirek Potůček představoval postavu s mimořádnými možnostmi. Režimem na škole hluboce pohrdal už jenom proto, že byl přesně informován o skutečné povaze vzdělávacího střediska v Krušných horách. Krom toho se odbojovou činností vysloveně bavil. Za nevýraznou a bezúhonnou tváří loajálního zaměstnance se díky tomu skrýval patrně nejnebezpečnější protivník SIMBY, kterého fakulta ve svých zdech ukrývala. Skutečnost, že poměry na škole se jej dotýkaly vlastně jenom zprostředkovaně a hlavně dočasně, mu umožňovala hodnotit situaci bez emocí a dávala mu klid a trpělivost, které ostatní odpůrci režimu žalostně postrádali. Hlavně však díky svému postavení byl automaticky mimo jakékoliv podezření z podvratné činnosti, protože na první pohled bylo jasné, že by mu nestála za to. Sám Bůček si jeho práci pochvaloval a protože měl permanentní nedostatek schopných lidí, držel by si tam Potůčka nejraději napořád. Jiný přístup měl naopak Cepín – ne, že by civilkáře z čehokoliv přímo podezíral, ale tato postava mu vadila už jenom proto, že jeho KVB vůči ní jaksi neměl ty správné páky. Prostě se vymykala obvyklým stereotypům a nebyla tak snadno ovladatelná jako všichni ostatní. Avšak vzhledem k tomu, že zatím Potůček nezavdal žádnou příčinu ke stížnostem, Cepín se s jeho existencí smířil, zvláště s ohledem na její dočasnost. Další Potůčkovou devizou bylo jeho technické založení, které mu v prostředí humanitních vzdělanců propůjčovalo přímo nadpřirozenou moc. Z titulu svých povinností navíc často brousil po chodbách školy a běžně se dostával i do kanceláří vedení SIMBY. Jeho rukama prošla řada velmi zajímavých dokumentů, o vyslechnutých rozhovorech ani nemluvě. V suterénu mu byl vyčleněn zvláštní kamrlík, kde si tajně umístil tiskárnu s kopírkou, takže jeho cesty s dokumenty byly prostě jen o něco delší. Vrcholným kouskem pak byla instalace odposlechu přímo v kanceláři samotného Bůčka, když už ho přestalo bavit shromažďovat informace po všech čertech. Po asi třech měsících se na ucho sice přišlo, avšak vzhledem k přístupnosti budovy fakulty komukoliv zvenčí nemohli k Potůčkovi dojít ani vylučovací metodou. Potůčkův úspěch byl ovšem podmíněn jeho specifickými metodami práce. V prvé řadě zásadně nespolupracoval se školním odbojem a své informace nikomu neposkytoval. Správně usoudil, že jestli si totožnost většiny odbojových předáků dokázal zjistit on sám, může totéž udělat i KVB. Zároveň však nevynechal jedinou příležitost někde „nasypat písek do koleček“. Většinou sabotoval různá technická zařízení, a to s mimořádnou dovedností. Odpovědnost za občasné výpadky proudu či za podezřele častý výskyt virů v počítačové síti pak byla většinou připsána odboji, který by takové věci rád dělal, kdyby to uměl. 46


Jedinou výjimku v poskytování informací dělal Potůček v případě Boba. Jako dlouholetému kamarádovi mu nejen důvěřoval, ale zároveň se s ním radil o některých svých krocích. Seznámil se rovněž s Baltazarem a také s posledním ze společníků, Davidem Barvířem. Každý víkend se v Praze scházeli a on jim sděloval nejnovější taje Právnické fakulty. Baltazar zauvažoval jestli se nemá jít něčeho napít. Spánek byl zhruba stejně daleko jako na začátku a převalování se v posteli ho již začínalo nudit. Nuda. To bylo snad slovo nejlépe vystihující atmosféru v Mariánské. Vzhledem k ryze účelovému zřízení tohoto podniku zde vlastně nikdo po nikom nic nechtěl. Práce bylo stále méně a tak osazenstvo trávilo většinu času v neplodných debatách. Horší bylo, že ve zdánlivém klidu a nicnedělání odměřovaly tikající hodiny další a další ubíhající čas. A ten se jim začal zvolna nachylovat. Baltazar se zachmuřil, když si uvědomil, že v pátek zase pojede domů. Rodičům sice nemusel nic vysvětlovat, ale přesto se už nějakou dobu necítil před nimi dobře. Z toho prostého důvodu, že vlastně žil stále na jejich účet, a to navzdory tomu, že pobyt Mariánské hradila škola. Jeho otec pracoval seč mohl, zatímco on se nuceně povaloval v téhle díře. Matka zase vypadala při každé další návštěvě o něco hůře než před tím. Nápor na nervy se někde projevit musel. Nikdo Baltazarovi nic nevyčítal, avšak stačilo, že si všechno vyčítal sám. Zatím si to ještě nepřiznal, ale tušil, že pokud se celá věc nevyřeší během pár měsíců, bude to muset zabalit. Už se začal zvolna smiřovat s tím, že vysokou školu nedodělá… Další vyhnanci v Mariánské na tom zřejmě byli podobně. Bob o tom moc nemluvil, spíš se jen mračil na celý svět. A David Barvíř, bývalý člen SIMBY, který do ní kdysi vstoupil z idealismu a věřil, že buduje „lepší“ fakultu, byl navíc ještě pronásledován výčitkami svědomí. Přestože se po celou dobu choval slušně a nešvary v SIMBĚ odsuzoval a přestože se stal jednou z prvních obětí čistek ve vládnoucím spolku, stále v něm hlodala odpovědnost za všechen současný marasmus. Navenek se u něj střídala období nervozity, někdy až hysterie, s obdobími dosti nechutného cynismu. Ostatní obyvatelé vzdělávacího střediska byli poměrně různorodí. Podle toho, za co se sem dostali. Bylo zde pár zarytých odbojářů, kteří se halasně projevovali při každé příležitosti, neuvědomujíce si, že to k ničemu nevede. Většinou se snažili zachránit svoji situaci psaním dopisů na různé instituce tuzemské i zahraniční, avšak ani Ministerstvo školství, ani cizí univerzity, ani média už studentská fakulta nezajímala… Další vyhnanci zase propadali pasivitě a jen obcházeli po táboře, občas přisedli k nějakému hloučku a bez velkého zájmu poslouchali. Po chvíli se zvedli a šli o dům dál. Nejvíce zdeptaný a zlomený byl z nich jistý Divíšek a Baltazarovi vždy běhal mráz po zádech z představy, že by jednou měl být jako on. Mezi čerstvými přírůstky mezi vyhnanci ovšem byla jedna osoba, která zajímala Baltazara více než všechny ostatní dohromady. Začátkem dubna se v Mariánské objevila drobná hnědovláska jménem Monika Mrázková, která přestoupila z olomoucké fakulty, kam se jí nechtělo dojíždět. Samozřejmě slyšela hrůzostrašné zvěsti o poměrech v Praze, avšak usoudila, že na školu se nadávalo vždycky a nadávat se bude i v budoucnu. Dojíždění měla navíc opravdu dost. Vyznačovala se nejen pohledným zjevem, ale zejména také upřímností a smyslem pro humor. S takovýmito vlastnostmi ovšem musela zákonitě narazit a do Mariánské odputovala i na místní poměry nezvykle rychle. A protože se na situaci dívala realisticky, přirozeně si nejvíce rozuměla právě s Baltazarem, Bobem a Barvířem. Pokud šlo o

47


prvního z nich, jeho vztah k Monice se poměrně rychle stával „více než přátelským…“ Po chvíli Baltazarovi došlo, že skutečným důvodem jeho nespavosti je jakási zcela konkrétní myšlenka, která mu vytrvale hlodala v hlavě. Neměla přesné obrysy, ale byla tam. Zvláštní pocit, jen velmi obtížně definovatelný, možná vzpomínka na nějaký detail, který se během uplynulého dne vynořil a nepovšimnut zase zmizel. Tedy nepovšimnut prvním pohledem, ale někde uvnitř dosud neprobádaných hlubin lidské mysli pečlivě uložený a neodbytně se domáhající pozornosti. Z dlouhé noční chvíle začal Baltazar probírat včerejší události. Ale ať se snažil sebevíc, jediným trochu zajímavým bodem bylo vyhlášení nových voleb děkana, které jim bylo ráno sděleno velitelem tábora. Nebylo to zase nic až tak neobvyklého – za ten poslední rok se volilo již potřetí. Bůček měl pro tuto jistě nestandardní praxi své „dobré“ důvody. Jeho hypertrofovanému egu lahodila občasná slavnostní inaugurace, jež byla povinná pro celé osazenstvo školy a která předčila přeci jen méně okázalý hold členů SIMBY, přijímaný jednou týdně. Rychle se opakující volby měly samozřejmě i další výhody. Dalo se jejich předem jasnými výsledky dobře argumentovat proti vnější kritice fakulty (kvůli tomu už také nebyl děkan volen senátem, ale přímo celou akademickou obcí) a zejména se s jejich pomocí snadno odhalovali případní odpůrci režimu. Bůček totiž vymyslel velice důmyslný systém: v zásadě mohl kandidovat kdokoliv, zároveň však školní statut vždycky obsahoval jakousi dodatečnou podmínku, zpravidla znějící velmi rozumně a osvíceně, která ovšem fakticky znemožnila kandidovat komukoliv jinému než členu SIMBY, tedy potažmo pouze Bůčkovi. Na straně druhé ovšem taková podmínka byla dosti zakuklená, takže ji málokdo pochopil. Když se pak případní opozičníci pokusili o kandidaturu, byli nejen potupně odmítnuti, ale zejména se na ně ihned zaměřil KVB. K tomu ostatně stačilo již pouhé vyzvednutí formuláře přihlášky… Když tuto sadistickou metodu Bůček uplatnil poprvé, slavil KVB doslova žně. Celá řada oponentů režimu, kteří ve skrytu přežili prvotní čistku, vystoupila z ilegality a chtěla kandidovat. Sami tak odkryli svoji totožnost a stačilo pouhých čtrnáct dnů na praktické vymýcení utajené opozice. Pravda, přestože se podzemní hnutí šířilo rychle znovu a spousta jeho členů se už napálit nedala, vždycky se pár naivů při dalších volbách našlo. Tentokrát si Bůček vymyslel dokonce mimořádně „korektní“ podmínku kandidatury: dotyčný musel mít za sebou minimálně dvacet let praxe v některé z členských zemích Evropské unie, ledaže by mu stávající děkan uznal praxi kratší. Sám Bůček praxi sice neměl, ale občas do zemí EU vyjížděl na služební cesty. Podal si tedy žádost sám k sobě a z pozice děkana si uznal tuto „praxi“ za dostačující. Dokonce se na zasedání akademického senátu pochlubil oběma příslušnými listinami, jimiž dokázal, že formalitám bylo učiněno zadost. Kromě něj ovšem pochopitelně neměl šanci nikdo jiný, protože další takový člověk na fakultě prostě nebyl. Baltazar stále nemohl přijít na to, co ho znepokojuje. Volba děkana přece tak zajímavá nebyla… Obyvatelé Mariánské jí věnovali pozornost ještě menší než malou. Po projevu táborového velitele utrousili jen pár sarkastických poznámek a znechuceně se rozešli. Bob si navíc v první řadě po celou dobu ostentativně čistil nehty na rukou… „Člověk s dvaceti lety praxe v EU… pche… Takovej by zase ani neuměl česky“, pomyslel si Baltazar a ušklíbl se. „Že jim tahle primitivní finta vůbec prošla. Další důkaz, že už na poměry u nás každej kašle.“ 48


Již poněkolikáté se překulil na druhý bok. A pak mu to došlo. „Neuměl by česky…“ Baltazar se v posteli posadil a vytřeštěně zíral do tmy. „A co kdyby uměl finsky!“ Jeho tvář se samovolně roztáhla do širokého úsměvu a rty neslyšně pronesly dvě slova. „Profesor Pelltönä!“ Vzápětí vyskočil z postele a došel k Bobově posteli. Chytil spícího za rameno a zacloumal s ním. „Mám to, mám to!“, promluvil nahlas, „už vím, jak se odtud dostat!“ Bob se zavrtěl, ale nereagoval. „Sakra, vstávej. Mám to, slyšíš!“, zavolal silněji. Bob otevřel oči a z polospánku se nechápavě zeptal: „Co blbneš, vždyť jsou tři ráno. Co že máš?“ „Můžem odtud vypadnout, už vím jak. Na to jsme čekali celej rok. Nechápeš?“¨ „Rozhodně ne!“, utrousil nevrle Bob a vyměnil si otrávený pohled k Barvířem, který se už také probudil. „Hele, podívej, máme kandidáta na děkana, kterej to tady z fleku zruší, je to jasný?“, začal Baltazar. „Z řad Simby?“, zeptal se pohrdavě Bob. „Houby! Co takhle člověk s dvacetiletou praxí v EU?“, pokračoval nadšeně Baltazar. „Kterej je zároveň člen naší akademický obce? Blbost.“ „Jestli ti to uniklo, tak Finsko patří do EU už dobrejch pětadvacet let…“ Na slovo „Finsko“ dal Baltazar patřičný důraz. „Co to blábolíš, jaký Finsko?“, zeptal se nechápavě Bob, ale prakticky ve stejnou chvíli se mu oči rozšířily vzrušením. Baltazar to postřehl a vítězoslavně se zazubil. „Pelltönä!“, zařval Bob, „no jasně, my jsme ale sklerotici, že nám to nedoklaplo!“ „Tiše!“, zašeptal Baltazar, neboť si uvědomil, že to nemusí každý vědět. „Paráda,“ řekl uznale Barvíř a poklepal Baltazarovi na rameno „Bůček už je dneska tak neomylnej, že tohle mu vůbec nedošlo.“ Radost však trvala jen krátce, protože Bobovi se zachmuřilo čelo. „Jo, ale má to háček. Když pominem to, že nevíme, kde přesně profesor žije, a že uzávěrka přihlášek je ani ne za týden, pořád tu je ten starý problém. Nikdo z nás přece stále neumí finsky!“ Baltazar na okamžik zaváhal. Radost nad objevem skuliny v Bůčkových sítích mu zabránila si tuto neblahou skutečnost uvědomit. „No…, to se snad nějak vyřeší, já teď nevím, ale snad někoho seženem.“ „Obávám se, že sotva. A i kdyby, kdo myslíš, že s tebou pojede shánět toho potrhlýho profesora někam za polární kruh?“ Baltazar pokrčil rameny: „Hele, teď to nevyřešíme, třeba nás ráno něco napadne, já teď fakt nevím.“ Všichni se zase uložili do postelí. Ani jeden z nich však už nedokázal usnout při vzpomínce na profesora finského bytového práva, který hovořil pouze svojí mateřštinou a kterého pro neovladatelnost vyhnala SIMBA zpátky do jeho domoviny. Profesora, který byl formálně ještě pořád pracovníkem fakulty…

49


Osada Mariánská, Krušné hory, 10. června 2020, 11.40 Druhý den všichni tři pocítili, že se s nimi odehrála zásadní změna. Jejich pesimismus byl narušena světýlkem naděje, které prořízlo černočernou tmu v jejich vyhlídkách. Byla to naděje slabá, nepatrná a hrozící každou chvíli zhasnout jako malý ohníček ve vánici. Přesto se na ni upnuli jako na naději poslední. Celé dopoledne chodili a přemílali všechny možné i nemožné způsoby, jak sehnat vhodného finsky hovořícího jedince, až nakonec bez jakéhokoliv výsledku a v dosti temné náladě postávali na verandě před jejich barákem. „Tak co kluci, copak to celej den řešíte?“, ozval se za nimi přátelský hlas. Jejich horlivá spiklenecká debata neunikla pozornosti všímavé Moniky. „Ále, vůbec nic…“, odpověděl nejapně Bob, zatímco Baltazar by ze svých ryze soukromých důvodů byl ochoten spolužačku zasvětit. „Slyšela jsem něco o finštině“, nadhodila s úsměvem. Ale Bob byl nekompromisní, neboť se mu konspirace zrovna začala líbit a pocítil potřebu začít všechno utajovat. Nezvykle příkře ji odbyl doporučením, ať neposlouchá cizí hovory, a zatvářil se děsně naštvaně. Monika se přesto nedala: „Na co potřebujete mluvit finsky?“ Bob zvedl oči v sloup a s výrazem člověka, který jen s námahou snáší vytrvalé obtěžování, pravil: „Tak dobře. Umíš finsky? Neumíš. Takže uděláš nejlíp, když se nebudeš do ničeho míchat.“ Potom se otočil, aby dal tímto ostentativním způsobem najevo, že pro něj rozhovor skončil. Baltazar jen omluvně pokrčil rameny a z loajality ke kamarádovi se otočil také, i když se mu tento přístup ke komunikaci s Monikou ani trochu nezamlouval. „A kdo říká, že neumím finsky?“, ozval se za nimi stejně vyrovnaný, ale teď už i mírně pobavený hlas. Všichni tři studenti se na místě otočili. „Ty že umíš finsky?!“, vystřelil Bob, nemohouce ovládnout svůj zájem. „Jasně“, odvětila blahosklonně Monika, „táta dělal tři roky kulturního atašé v Helsinkách a já tam kdysi chodila do školy. Takže se obstojně domluvím.“ Poslední slova už trojice kamarádů nevnímala. Všichni se na sebe radostně podívali. „A máme to doma“, poznamenal Bob. Osada Mariánská, Krušné hory, 10. června 2020, 14.25 V průběhu odpoledne pak ve čtyřech pilovali plán celého komplotu. Nejprve si rozdělili úlohy, které každý z nich sehraje v celé věci. Podle Bobova návrhu měl Baltazar doprovodit Moniku do Finska, kde měli vyhledat profesora Pelltönäho, přesvědčit ho o návratu do Prahy a přimět ke kandidatuře. Bob s Barvířem budou celou záležitost jistit v Praze. Baltazar byl představou společné cesty s Monikou více než potěšen a přemýšlel, jestli mu Bob svým návrhem schválně nahrál, nebo to byla jen náhoda.

50


Po chvíli Baltazarovi došlo, že skutečným důvodem jeho nespavosti je jakási myšlenka, která mu vytrvale hlodala v hlavě…

51


Zásadním problémem ale byl čas, protože sehnat profesora do uzávěrky nemuselo být vůbec snadné. „Takže, dneska máme čtvrtek, přihlášku je třeba podat nejpozději v pondělí ve 12.00“, vypočítával Bob. „Když vyrazíte už zítra, mělo by se to stihnout“, řekl směrem k Baltazarovi a Monice. „Nezapomeňte ale, že přihláška se stejně musí podat až na poslední chvíli, aby nestačili nějak změnit pravidla. Taky by se to mělo pěkně roztroubit po fakultě, aby o tom každej věděl. Kdo ví, co si zase Bůček vymyslí“, upozorňoval Barvíř. „Jakmile přihlášku podáme, tak už nám bude čas hrát do ruky“, poznamenal Bob. „Ještě, že se Bůček nechce zdržovat s nějakými lhůtami, když maj celý volby bejt jenom formalita. Takže se bude volit hned po uzávěrce přihlášek. Lepší už to být nemohlo. Čím míň času na případnou reakci dostanou, tím líp.“ „Tak se dostáváme k dalšímu problému“, pravil Baltazar, „a tím je přihláška. Nemůžeme si ji vyzvednout bez toho, že bychom na sebe upozornili.“ „Tady nám pomůže Mirek Potůček, pro něj by neměl být takový problém jednu přihlášku šlohnout. V nejhorším by snad byl schopen i vyrobit kopii, ale to fakt jenom kdyby to nešlo jinak. Nerad bych, aby to kikslo na formalitách“, odpověděl Bob. „Stejně to ale nebude snadný – pokud vím, tak má přihlášky v kanclu přímo Cepín“, nadhodil Barvíř „Tohle je Mirkovi jedno, beztak má od všech důležitějších místností vlastní kopie klíčů“, řekl Baltazar. „Navíc ho budeme potřebovat ještě v další věci“, zdůraznil Bob, „momentálně totiž nevíme, kde přesně Pelltönä ve Finsku žije. Jestli si dobře vzpomínám, byla kolem toho spousta různých fám, že prý skutečně odjel někam do tundry a tak. Jediná hodnověrná informace bude asi přímo v jeho spise.“ „Fajn, tohle musíte vyřešit ty a David“, máchnul rukou Baltazar směrem k nim, „pak nám tu adresu nějak zavoláte, jinak by se to nedalo stihnout.“ „A mimochodem, jste si jistý, že zejtra do Helsinek něco letí?“, vrátil Barvíř debatu zase na začátek. „Jestli se nepletu, tak lítá do Helsinek každý odpoledne Finnair“, přidala se s praktickou informací Monika, „úplně levný to ale nebude…“. „Jestli mi to zajistí absolutórium, rád pustím chlup“, utrousil ironicky Barvíř. „Zejtra tu naštěstí není táborovej velitel, takže přesnou hodinu našeho odjezdu nikdo nebude kontrolovat. Zdejchnem se už dopoledne, abychom to stihli,“ doplnil Baltazar. „Po večeři se vydám na zdravotní procházku a zavolám Potůčka. Ten nám všechno zjistí přesně a hlavně koupí letenky“, shrnul Bob a začal se zvedat s přesvědčením, že místní nevábná strava mu bude dnes mimořádně chutnat. Osada Mariánská, Krušné hory, 10. června 2020, 22.15 Pozdě večer seděli Bob, Baltazar a Barvíř ve svém pokoji. Chvíli ještě řešili praktické detaily, ale brzy přešli na veselejší notu. Ani jeden z nich totiž nedokázal ukrotit svoji výbornou náladu, kterou podpořily ještě dvě láhve vína, uspořené pro slavnostní příležitosti. Dnešní den byl první slavnostní příležitostí, na kterou v Mariánské narazili. „Stejně je to ale paráda, že jsem se zmohli na takovouhle akci“, bavil se výborně Baltazar. „Ještě bychom si měli domluvit šifry, hesla a podobně. Možná, že

52


Mirek bude mít i takovej ten foťák, co se dá zamaskovat jako knoflík na kabátě. Když jsem teď ten mezinárodní agent…“, dodal omluvně. „A takhle ampuli s jedem bys nechtěl? Víš, že Potůček je všeuměl!“, řehtal se poněkud slaboduše Bob, který upil přeci jen o trochu více. „Spíš by potřeboval Walter PPK. Kdoví, jestli nemá KVB v Helsinkách rezidenturu…“, přidal se Barvíř. „Hele, a co když budeš muset hrát v kasinu, co? Vždyť ani nemáš smoking!“, pokračoval Bob. „Jen se neboj. Spíš se starej o to, jak se vloupeš k Cepínovi. Aspoň se při tom naučíš kasařskýmu řemeslu“, kontroval Baltazar. „Takže když se to podělá, jako jedinej z nás se potom uživíš, že jo!“, rýpl do Boba Barvíř. „Hlavně abys tu svoji „Finskou spojku“ dovopravdy našel“, durdil se Bob. „Finská spojka, jó? To se mi líbí. Jen tak dál!“, rozesmál se Baltazar, „Jenom u Finské spojky by se to zastavit nemělo!“ „Taky, že se nezastaví“, navazoval Bob, „na takovýhle spiknutí potřebujeme pořádnou mezinárodní síť.“ „No právě. To Finsko je jenom začátek. Finskou spojku potřebujeme, abychom získali další kontakty“, pokračoval ve fabulaci Baltazar. „Pak přijde na řadu rovnou Londýn a Berlín.“ „Londýn bych vynechal. Tam se to hemží tajnýma agentama víc než v Istanbulu za války“, poznamenal Bob důležitě a poprvé v životě pocítil touhu zapálit si doutník. „Má pravdu! S dalším kontaktem by ses měl sejít třeba v Oxfordu. Tam jako student nejseš tolik nápadnej“, rozumoval s úsměvem od ucha až k uchu Barvíř, snažíce se zároveň zadusit neodbytné škytání z přemíry alkoholu. „A vůbec, co takhle kontakty na Jižní Ameriku? Tam už by si se SIMBOU poradili. A ta města zní tak exoticky. Buenos Aires, Bogotá…“, zasnil se Bob. „Podle mě to bude největší spiknutí od 11. září…“, dodal rozšafně Baltazar. „Už tady chybí jenom bomba v pomeranči!“, dusil se smíchem Barvíř. Vtom si Baltazar všiml, že Bob se naopak smíchem nedusí vůbec. Tvář jeho spolužáka bleskově zvážněla a Baltazar by přísahal, že Bob v tom okamžiku náhle vystřízlivěl. Jeho zrak se upíral k zavřeným dveřím. Rychle pokynul rukou a sám povstal. Podlaha pod jeho kroky silně zapraskala. Dvěma skoky byl Bob u dveří a prudce je otevřel. Nikdo za nimi nestál. Bob nervózně vyšel na chodbu, rozhlédl se po ní a nakoukl na schody do přízemí, které byly za rohem. Nikoho však neobjevil. „Co blbneš“, otázal se ho vzápětí Barvíř, který se vyhrnul za ním. „Asi už mi hrabe, ale přísahal bych, že jsem tady někoho slyšel“, řekl jakoby pro sebe Bob. „Taky jsme nemuseli tak ječet.“ Baltazar si prohlížel klíčovou dírku. Byla průhledná a bylo jí možné přehlédnout většinu místnosti. Na vnitřní straně neměla záklopku, zatímco, zvenku byla záklopka stažená dolů. „Jestli tu někdo byl, mohl pohodlně vidět a slyšet všechno vevnitř“. „Asi se mi to zdálo. Dneska toho na nervy bylo nějak moc. Je to všechno blbost“, řekl potichu Bob. „Hlavně byla pěkná blbost chlastat zrovna dneska…“, uzavřel Barvíř.

53


Praha, Právnická fakulta UK, 11. června 2020, 12.35 Ten zvuk byl sotva slyšitelný, ale přesto zahrál na Bobovy napjaté nervy jako hbité prsty zkušeného harfeníka. Ze všech možných zvuků to v této chvíli žádný nemohl dokázat lépe než zaharašení klíče v zámku. Vše se zatím vyvíjelo výborně. Spolu s Potůčkem se bez problémů dostali do Cepínovy kanceláře hned poté, co její odpudivý majitel odešel domů. V tašce už Bob měl přihlášku pro kandidáty na děkana a Pelltönäho spis. Tyhle zvláštní případy si Cepín archivoval přímo u sebe. Před týdnem ale pověřil Potůčka, aby je přestěhoval mezi ostatní. Ten zatím odstěhoval jenom část, protože tak rychle jeho kopírka zase nepracovala. Věděl však přesně, kde profesorův spis najde. Bob pak pro jistotu popadl celý šanon P a navíc ještě další dva. Teď se však se srdcem sevřeným strachem otočil a rozhlédl po místnosti. „Skříň! Rychle!“, šeptl směrem k Potůčkovi. Bleskově udělali tři kroky a otevřeli skříň. Naštěstí obsahovala jen šatstvo a ne stohy papíru. Potůček se vmáčkl dovnitř a Bob ho rychle následoval. Jeho společník slabě sykl, jak mu ve tmě šlápl na nohu. Bob hmátl po dvířkách a přivřel je přesně ve chvíli, kdy se dveře do místnosti otevřely dokořán. Pak zaslechli tlumené kroky na koberci. Byly zcela nepravidelné, musely tedy vejít nejméně dvě osoby. „To sis nemohl vzpomenout dřív? Už jsem chtěl skoro vypadnout!“, promluvil nevrlý hlas. Bob v něm okamžitě poznal nenáviděný hlas Cepínův. „Ale šéfe, tohle je fakt strašně důležitý. Do zejtřka by to rozhodně nepočkalo. Až vám to povím…“, ozval se druhý z příchozích. Bob cítil, že mu na čele vyskočily kapičky potu. Uprostřed neproniknutelné tmy ve skříni měl dojem, že se na něj hroutí celý vesmír. Protože ten hlas také okamžitě poznal. Byl to Divíšek. Jeden z nich. Oběť stejné zvůle jako oni. Ale také zrádce. Udavač. Konfident. Čím si jej koupili? Snad slibem záchrany z vyhnanství? A byl vůbec taky oběť nebo od začátku jenom nastrčená figurka? Všechny tyhle myšlenky prolétly Bobovi hlavou. Také mu došlo, že vzápětí uslyší něco, co zcela zmaří jejich plány a co je definitivně zničí. Teď už bylo jasné, koho slyšel předešlého večera za dveřmi jejich pokoje. „Tak už nezdržuj a vyklop to“, vyštěkl netrpělivě Cepín. „No, slyšel jsem v Mariánský zajímavý věci. Připravuje se totiž rozsáhlé spiknutí proti SIMBĚ!“, řekl Divíšek s hrdostí v hlase. „Ano?“, zeptal se Cepín s nedůvěrou, „a to jako jaké? Snad ne od těch nýmandů, co si je držíme tam v Krušných horách? Ti se zmůžou tak na ubohý psaníčka na Ministerstvo školství. Jestli nemáš nic lepšího…“ „Ne, počkejte, tohle je fakt něco novýho. Tak předně. Jedou v tom ti dva maníci, co před lety zmařili tu anarchistickou revoluci a taky váš bývalý člen Barvíř. A ti se od začátku ještě o nic nepokusili. Žádné stížnosti, petice, udání nebo tak něco. Vždycky dávali najevo, že takové pokusy jsou totálně na nic. Ale teď mají úplně novej plán. Vy je tak dobře neznáte, ale tohle je fakt divný. A hlavně Barvíř, toho když přivezli, tak vypadal, že se každou chvíli voběsí, ale teď ze dne na den je plnej optimismu a člověk by ho skoro nepoznal. Hlavně ale celá ta věc nějak souvisí s novou volbou děkana a …“ „Počkej, počkej“, zarazil ho Cepín, „jak souvisí? Chtějí prosadit vlastního kandidáta vedle Bůčka?“ V jeho hlase stále prosvítala nedůvěra, ale zároveň bylo

54


slyšet zavrzání křesla, do kterého se Cepín posadil, neboť jej věc začala zajímat a smířil se s delším rozhovorem. Bob ve skříni zaťal zuby a cítil jak se mu svaly v obličeji stahují v bolestné křeči člověka, který očekává poslední ránu z milosti. „To já přesně nevím, rozhodně jsem ale přímo o kandidátovi nic neslyšel. Taky by to nešlo, nikdo kromě pana Bůčka stejně kritéria nesplňuje. Ale nějak to souvisí, víte možná chtějí narušit průběh volby nebo tak. Já fakt nevím. Ale určitě je to důležitý, když kvůli tomu letí do Finska.“ „Do Finska?“, zeptal se pobaveně šéf KVB, „ty jsi snad pil, nebo co! Začni pěkně od začátku nebo toho blábolení nech!“ „Tak jo, šéfe. Vyslechl jsem jejich rozhovor. Chystají něco, co má zničit SIMBU, vrátit fakultu do starejch kolejí a všechny v Mariánské zase pustit do Prahy. Jenomže jsem neslyšel všechno, určitě se o tom domluvili už předtím a když jsem je slyšel, tak už jenom řešili detaily. Součástí toho plánu je, že dva z nich, ten Baltazar a ňáká Monika Mrázková odletí do Finska. Mají se tam s někým sejít.“ „Teď mě napadá… Finsko… tam je přece ten potrhlej finskej profesor, co jsme ho tak elegantně vykopli někam do laponský tundry. Počkej… no jasně… ten přece splňuje to pravidlo o kandidátech s praxí v cizině! Sakra práce, určitě ho chtěj sehnat! Já jsem Bůčkovi říkal, že to je blbost, ale von né, že musíme bejt proevropští. Hergot himl!“ Bob ve skříni měl pocit, že se dusí. Divíšek však kupodivu oponoval: „Ne, ne, ne šéfe! O toho Fina určitě nejde. Určitě teda o něm nemluvili. Podle nich se mají někde ve finským vnitrozemí sejít s někým, komu říkají „Finská spojka“, a ten jim pak obstará kontakty na další lidi. Říkali něco vo Jižní Americe, padlo tam Buenos Aires a Bogotá a pak to má taky nějakej vztah k Anglii a k Německu. Podle mě se přes tu Finskou spojku daj do holportu se zahraničníma studentskejma organizacema. Zaznělo tam i něco o nějaké schůzce v Oxfordu. Budou asi chtít vyslat pozorovatele na tu volbu nebo ji vůbec nějak narušit. Myslej si, že se za hranicema přesně neví, jak to tady funguje a že by cizina mohla nasadit různý páky…“ Bob ještě nikdy nezažil takové přívaly protichůdných pocitů. Před pár vteřinami se zdálo, že je vše ztraceno, když byl Cepín na správné stopě. Teď ke svému překvapení a zcela nepřiměřené veselosti seznal, že Divíšek vyslechl nejen jejich vážný rozhovor o spiknutí, ale i následné špásování, kdy přirovnávali svoji akci k činnosti světových tajných služeb. A že se mu obě věci dokonale pletou… Mezitím nastala odmlka po kterou Cepín zřejmě přemýšlel. „Máš asi pravdu“, řekl nakonec, „o profesora opravdu nepůjde. Pokud vím, tak je úplně izolovanej a nestýká se ani s lidma z tamní univerzity. K mezinárodním kontaktům je jim totálně naprd. Jestli je pravda, co říkáš, tak je to skutečně asi něco většího, nějaká diskreditace fakulty před celým světem. Pche, jako by jim to mohlo nějak pomoct…“, odfrkl si pohrdlivě Cepín. „Ale stejně se na spis toho Fina podívám.“ Znovu zavrzalo křeslo a ozvaly se kroky, jak Cepín vstal a přešel k policím na druhé straně. „A hele“, řekl za chvíli vzrušeně, „celý šanon P chybí! To je pěkně podezřelý. Odstěhovaný jsou zatím jenom A až H!“ „Ale ne, koukněte“, pravil Divíšek, „je v tom zmatek, chybí taky S a U“. Bob ve skříni velebil šťastné vnuknutí, které ho přimělo sebrat ještě další dva šanony. A taky velebil Divíškovu ambicióznost, díky které se neustále držel teorie velkolepého mezinárodního spiknutí.

55


„A jo. Skutečně totální bordel. Má to na starosti ten civilkář Potůček, musím mu pěkně zvednout mandle. Nevim, proč to stěhuje na přeskáčku. Zajdu si pro to dolů.“ Ale Divíšek opět oponoval: „Teď na to není čas, šéfe, to jsem vám ještě neřekl, ale ti dva letí do Helsinek už dneska. Za dvě hodiny.“ „Cože?! Ty seš ale idiot, Divíšku! Teď už je to možná všechno v hajzlu!“, zařval Cepín a pak chvilku oddychoval a rychle uvažoval co dál. „Tak jo, ještě to můžem stihnout“, řekl jakoby pro sebe, „na toho Pelltönäho kašlu, v tom spise stejně, pokud vím, nic nebylo. Leda tak, kde teď bydlí, ale když vo něj nejde, tak se tím nebudu zdržovat. Letenky se dají koupit ještě chvíli před odletem, když jsou to takový ty na neobsazený místa. Snad tam ještě nějaké bude. Nic si sebou neberu, mám mezinárodní kreditku od fakulty. Který že to je přesně let?“ „Ve 14.30 s Finnairem“, řekl zmateně Divíšek, „ale šéfe, vy nebudete informovat děkana? A proč tam jedete sám?“ Opět na chvíli zavládlo ticho. Pak Cepín promluvil zvláštně změněným hlasem. „Podívej, to co ti teď řeknu, musí zůstat jenom mezi náma, jasný? Jestli to někde vykecáš, tak si mě nežádej. Za normálních okolností bych ti to neřekl ani omylem, ale teď mě tlačí čas a potřebuju tvou pomoc. Jestli budeš mlčet a dělat, co se ti nařídí, tak si můžeš bejt jistej, že rozhodně nebudeš škodnej a že na tom těžce vyděláš. Jasný?“ Nebylo nic slyšet, ale Divíšek zřejmě přikývl, neboť Cepín pokračoval: „V SIMBĚ už dlouho roste nespokojenost s Bůčkem. Nemysli si, že snad by někdo chtěl něco měnit na škole samé, to ne. Ale řada lidí má už plný zuby toho, jak Bůček buzeruje samotnou SIMBU. Nikdo z nich nesvrhával starej režim jenom proto, aby se teď třásli, že je Bůček vyrazí jako kdysi Lesíka. Každej chce teď užívat funkcí a klidu, zatímco s Bůčkem nikdo neví dne ani hodiny. Existujou i hlasy, který navrhujou takovej malej palácovej převrat…“ „Vy ho chcete svrhnout?!“, zeptal se Divíšek s hlasem naplněným hrůzou z té svatokrádežné myšlenky. „Možná jo, možná ne. To se ještě uvidí. Ale tahle věc s tím Finskem nám může dobře posloužit. Když necháme tohle spiknutí přiměřeně rozbujet, může to dát Bůčkovi pěknou lekci a my ho potom zvládnem. Takže já teď hezky odjedu do Finska a zjistím, o co jde. A hlavně jak dalece to můžem nechat běžet, než se nám to vymkne z rukou. Děkan se nesmí dovědět vůbec nic. Ty mi teď hezky pomůžeš a jak jsem řekl, škodnej nebudeš.“ „Jasně, šéfe“, řekl Divíšek a nejspíš byl sám překvapen, jak se rozhodl rychle. Konec konců sloužil vždycky hlavně Cepínovi. Přesto se ale zeptal: „Ale já jsem měl vždycky za to, že stojíte pevně za Bůčkem…“ Cepín se ďábelsky uchechtl: „Abys mohl nepřítele bodnout do zad, musíš se za něj nejdřív postavit. Nevím, kterej klasik tohle řekl, ale podle mě je to více než výstižné.“ „To jistě, šéfe, to jste řekl moc hezky!“, pravil Divíšek hlasem plným obdivu. Praha, Právnická fakulta UK, 11. června 2020, 13.10 Dobrých deset minut poté, co se v místnosti rozhostilo ticho, vylezli oba spiklenci ze skříně. První zděšení už odeznělo a Bob se snažil uspořádat v hlavě příval informací, které tak neuvěřitelně šťastnou náhodou vyslechl. Ale to už opatrně vyšli na chodbu a ztratili se po schodech směrem k Potůčkovu kamrlíku.

56


Tam si oba nejdřív nalili panáka ferneta na uklidnění a pak začali řešit vzniklou situaci. Bob vytáhl z kapsy mobil a zavolal Baltazara. „Nazdar, tady Bob. Máme pěknej průser, Cepín jede na letiště, budete mít společnost.“ „Jak?…Proč?“, ozval se nechápavý hlas na druhém konci spojení, „Protože máme v Mariánské práskače, proto. Je to Divíšek.“ „A kruci! Takže to můžem zabalit!“ „Nepodléhej panice! Dost se to zkomplikovalo, ale ztracený to není“, uklidňoval Bob a rychle vylíčil průběh vloupání do Cepínovy kanceláře. „Uf, větší štěstí jste snad nemohli mít. Byl to asi dobrej pocit, slyšet je mluvit o profesorovi, co?“, řekl nakonec Baltazar. „To mi povídej! Hlavně je ale úžasná klika, že ten parchant Divíšek neslyšel všechno a že slyšel i leccos navíc, takže v tom má totální bordel. Kdybychom nevedli ty kecy o Finský spojce, tak se teď můžem jít klouzat.“ „Takže Cepín určitě neví, kde Pelltönä bydlí? Když mu teda ve Finsku zmizíme, nemůže se nic dovědět?“, zeptal se Baltazar. „Podle mě ne, na profesora se úplně vykašlal. Divíšek mu naštěstí dokonale vsugeroval, že půjde o super mega giga mezinárodní komplot. Náš konfident asi čeká větší odměnu. I tak nás ale zachránily ty rozmíšky uvnitř SIMBY. To mi pěkně spadla čelist, když jsem to slyšel. Cepín nejspíš pomýšlí na děkanský místo po Bůčkovi, to bude beztak jeho hlavní motivace. Nám to ale může jen prospět, když se budou rvát mezi sebou. Jen chutě k dílu…“ „No jo, ale když ho budem mít za zadkem, chci vidět, jak Cepínovi zdrhnem. Nemůžu ho přece utopit někde v jezeře.“ „Musíš něco vymyslet, já ti v tomhle nepomůžu. My s Barvířem a Mirkem dohlídnem na Divíška, aby snad něco neproved. A možná si s ním trochu pohovoříme…“ Poslední slova řekl zlověstně pomstychtivým tónem, zatímco Potůček si promnul s praskotem klouby na rukách. „No to mám tedy radost. Hlavně nemáme čas, potřebujem z Helsinek vyrazit na sever už zejtra. Nejlíp se ho zbavit už na letišti“, řekl stísněně Baltazar a pak ironicky dodal: „Můžem třeba tvrdit, že je to terorista.“ Bob se na chvilku zarazil a pak rychle a poněkud tišeji vyhrkl: „No počkej, to vůbec není blbej nápad. Samozřejmě ho nemůžeš udat ty, ale můžu ho udat já. Prostě ve vhodnou chvíli cinknu na aerolinky, že v letadle je únosce a dám jim popis Cepína. Tam ty hovory snad neodposlouchávaj. A i kdyby, pořád mám slušnou šanci z budky zmizet. Řeknu třeba, že jsem mu pomáhal, ale hnulo se ve mně svědomí, nebo tak něco…“ „Šílíš!“, vykřikl Baltazar, „tohle je na kriminál, ty blbče!“ „Já vím, ale já už prostě dál nemůžu. Mysli si o tom co chceš, ale já to udělám. Po tobě nic nechci, bude to stejně na mě. Takže to risknu. Zavolám tak dvacet minut před vaším přistáním. To už budete nad Baltem a budete to mít blíž do Finska než zpátky. Než se ten šmejd domluví s finskejma policajtama, vy už budete v trapu.“ „Dělej si co chceš, ale tohle je magořina. Kašli na to, my to tady nějak vyřídíme. Za tohle to nestojí“, snažil se kamaráda od nápadu odvrátit Baltazar. „Ale stojí, už kvůli našim. Máma kvůli tomu mýmu „studiu“ už bere prášky a táta mě přece nemůže živit věčně. Prostě teď a nebo nikdy. Chápeš?“ Chápal to. Sám měl doma stejný problém. Přesto se nevzdal: „Hele, já ti rozumím a je to tvoje věc. Říkám ti ale, že to tady zvládnem. Prosím tě, fakt to nedělej.“ „Sorry, ale musím. Není jistý, že si poradíte. Takže jenom seď a dívej se.“ 57


Pak ještě Bob nadiktoval adresu profesora Pelltönä a rychle telefon vypnul, aby jej snad Baltazar ještě přece jen nepřesvědčil. Let FIN 039 Praha - Helsinki, 11. června 2020, 14.20 Do poslední chvíle před startem Baltazar doufal, že letadlo bude plné, anebo to Cepín nestihne. Ale pár volných míst se v kabině ještě našlo. Šlachovitá postava s pichlavým pohledem se ve dveřích objevila těsně před startem. Baltazar seděl v krajním sedadle a jedno z volných míst bylo právě v řadě před ním šikmo přes uličku. Náhoda tomu chtěla, že Cepínovi přiřknuli právě to. „Podívej, už je tady“, prohodil k Monice, „a bude sedět hned před náma. To je teda bezva, koukat se na toho šmejda celou cestu.“ Monika vyprskla smíchy, když ho spatřila. „Nápadnějc už se snad oblíct nemohl, co? V koženým kabátě a klobouku vypadá jak od gestapa.“ „To víš, asi má pocit, že takhle se oblíkaj tajní agenti. Nejspíš to viděl ve filmu.“ Cepín se usadil v prázdném křesle a přitom po nich hodil vítězoslavným pohledem. „Vidíš ho? Určitě si myslí, kdovíjak jsme překvapený. Přitom to pěkně voře, my jsme ho správně neměli vůbec zaregistrovat“, rozumoval Baltazar. „Asi je rád, že vůbec sehnal letenku“, odpověděla Monika, „a to ještě na poslední chvíli letí levnějc než my.“ Baltazar nicméně cítil, jak se ho zmocňuje nervozita. Bobův plán s anonymním telefonátem mu připadal nesnesitelně riskantní a tak poposedával v křesle a neuroticky proplétal prsty na rukách. Monika byla o něco klidnější, ale i na ní bylo poznat, že jí situace vůbec nesedí. Začali se tedy rozhlížet po ostatních cestujících. Přes uličku vedle Baltazara podřimoval jakýsi Polák jen o málo starší než on. Podle hromotluckého vzezření jej Baltazar otipoval na těžkou váhu. U okýnka vedle Cepína naopak seděla německy hovořící stařena, která ihned upoutala Baltazarovu pozornost. V životě neviděl tak sešlou osobu, neboť v širokých kaňonech jejích vrásek se téměř ztrácely nos, oči a ústa. Rovněž oblečení bylo možné označit za mimořádně staromódní. Z toho všeho a ještě z aristokraticky nafoukaného výrazu ve tváři ji Baltazar otipoval na zchudlou německou hraběnku, věkově tak na sto třicet. „Koukni na tu babku vedle Cepína“, upozornil spolužačku, „ta se určitě jako malá batolila pod stolem, když Bismarck zakládal Německo.“ Monika se usmála: „Jo, přes stovku jí bude určitě. Jenom jí chybí nějaký nóbl palácový pejsek, ale toho má asi v podpalubí. Buď bude pěkně švorc, anebo škudlil, když neletí první třídou.“ Mezitím nastal čas odletu a další rozmluvu přerušil hlas z ampliónu, vítající cestující na palubě. O patnáct minut později se už bílomodrý Boeing 787 společnosti Finnair nesoucí jméno „Sisu“ vznesl z ranveje ruzyňského letiště a hnán silou svých proudových motorů zamířil k severu. Let FIN 039 Praha - Helsinki, 11. června 2020, 15.25 Jak se dalo očekávat, let zprvu probíhal klidně. Když se ale blížila hodina jejich přistání, Baltazar cítil stále větší a větší knedlík v krku. „Už jsme nad Baltem, třeba si to Bob rozmyslel,“ pomyslel si a živil stále ještě svoji naději. 58


V té chvíli se vedle něj objevila letuška. Tázavě k ní vzhlédl a i když netušil, co po něm bude chtít, podvědomě věděl, že se to bude týkat Cepína. Letuška jej anglicky požádala, jestli by ji mohl následovat do pilotní kabiny. Vzápětí se s toutéž prosbou obrátila na vedle sedícího Poláka. Baltazar odevzdaně vstal a zachytil povzbudivý pohled Moniky i naprostý nezájem Cepína, který se cpal palubním menu jako zjednaný. Polák také evidentně nevěděl o co jde, a tak oba zamířili za letuškou směrem k přídi letounu. Zavedli je do pilotní kabiny, kde se k nim obrátil druhý pilot letadla, aby jim s vážnou tváří oznámil, že se na palubě nachází šílenec, který chce zřejmě letadlo unést. Zatímco Polákovi přeběhl po tváři patřičný závan zděšení, Baltazara nechalo sdělení relativně chladným. Strach sice měl pořádný, ale ten plynul hlavně z čekání, kdy už to na ně konečně praskne. V tom okamžiku v něm ale vzklíčila neblahá předtucha. Proč si posádka zavolala právě Poláka s Baltazarem? Protože oba sedí hned vedle Cepína… „Dostali jsme zprávu z Prahy. Údajný komplic toho únosce nevydržel s nervama a zavolal na aerolinie, samozřejmě anonymně. Ten šílenec se prý jmenuje Her .. Hermene…gild, Hermenegild Cepin“, slabikoval pilot. „Podle seznamu pasažérů nastoupil v Praze na poslední chvíli a má prý na sobě kožený kabát a klobouk…“ „Sedí právě před vámi, takový ten hubený. V tom výstředním kabátu vypadal skutečně podezřele. Hned jsem si ho všimla,“ pronesla letuška. „Jde o to, že ho musíme zneškodnit“, přešel pilot k věci, „z pilotní kabiny můžu odejít jen já, takže potřebuji vaši pomoc. Nesmí si ničeho všimnout, takže to musí být někdo na sousedních křeslech. Kromě vás dvou okolo něj sedí jen samé ženy…“ „Rádi vám pomůžeme“, řekl Polák a promnul si svoje mohutné tlapy. Baltazar také přikývl na souhlas, protože neviděl v podstatě jinou možnost. Navíc se nebylo čeho bát, Cepín byl váhy muší a hlavně, ve skutečnosti pochopitelně žádný terorista nebyl. V duchu si Baltazar vzpomněl na Boba a vyspílal mu těmi nejhoršími jmény, protože teď musel hru dohrát do konce, ať chtěl nebo ne. „OK“, řekl pilot, „vrátíte se teď na svoje sedadla a asi tak za dvě tři minuty vyjdu z kabiny. Když budu na úrovni sedadla před ním, zvednu takhle ruku a to bude znamení. Pak ho vy“, ukázal na Poláka, „popadnete zezadu za krk. Já mu chytím ruce a vy nám ho pomůžete svázat“, ukázal pro změnu na Baltazara. „Máme tady tenhle dlouhý kabel, ten bude stačit.“ „A taky bychom mu měli dát roubík, hned na začátku. Kdyby křičel, mohl by zvyšovat paniku mezi cestujícími,“ chladnokrevně navrhl Baltazar. „Výborně, na to bych zapomněl. Znamenitý nápad,“ ocenil jeho improvizaci pilot. Baltazar pocítil krátký závan uspokojení ze své lstivosti, neboť pochopitelně neměl zájem, aby Cepín začal vykřikovat, že se znají. Pak pilot podal oběma ruku a vyprovodil je tak profesionálním a povzbudivým úsměvem, že Baltazar měl pocit, že snad už má nejméně deset explozí vlastního letadla za sebou. „Hádej, kdo bude zneškodňovat našeho teroristu?“, zeptal se pobaveně Moniky, když dosedl na svoje místo. „Snad ne ty?“, pochopila jeho otázku a navzdory vážnosti situace jen špatně přemáhala smích. „Náhoda je blbec, ale to přece víš ne?“

59


„Slawisches Ksindel!“, zaječela babice ještě vztekleji…

60


„Tak mě napadá, že má chlapec štěstí, že letíme s Finnairem. Kdyby do Helsinek lítal třeba El Al, tak už má kulku v hlavě. Rád bych věděl, jestli tohle bral Bob v úvahu…“ Vtom se u vchodu do kabiny objevil druhý pilot a rozdávaje úsměvy na všechny strany zvolna zamířil k nim. Baltazar nasucho polkl a poposedl směrem do uličky. Pak na sebe koukli s polským vazounem a pokývali hlavami, jako že jsou připraveni. Pilot byl už jen asi dva metry před nimi. Teď zvedl ruku. Polák se vztyčil jako Golem a s neúprosnou jistotou hmátl na sedadlo před sebe. Tácek s jídlem spadl Cepínovi na podlahu, jeho ruce vylétly vzhůru a ozvalo se slabé zachroptění. Vzápětí ho Polák strhl ze sedadla na zem, pilot mu už v tu chvíli ležel na nohách. To už se do rvačky zapojil i Baltazar. Cepín cosi nesouvisle mumlal, nechápaje vůbec, co se s ním děje. Proto se také prakticky nebránil. Když spatřil Baltazara, začal křičet, co to dělá a že tohle nejde. Z rozčilení ovšem česky, takže mu naštěstí nikdo nerozuměl. Pamětliv Baltazarova nápadu, strčil mu pilot vzápětí do úst roubík a definitivně jej umlčel. O pár vteřin později už ležel všemocný šéf KVB svázaný na podlaze jako pytel brambor. Vzápětí začali vláčet Cepína směrem k pilotní kabině. Letuška s líbezným úsměvem vysvětlila cestujícím, že posádka je pánem situace a že nikomu žádné nebezpečí nehrozí. Většina přítomných si oddechla, že byl únos překažen dříve než začal a nikdo tak vlastně neshledal důvod k propadnutí panice. Vtom se však ze svého místa vztyčila stařičká hraběnka, spravedlivě rozhořčená skutečností, že musela celou cestu sedět vedle únosce. „Teroristisches Ksindel!“, zavřískala a počala Cepína tlouct deštníkem. Další cestující se k babě přidali a začali na spoutaného plít a vůbec mu rozhořčeně spílat, a to vesměs finsky, německy a anglicky. A tehdy dostal Baltazar velmi nešťastný nápad. Coby silně amatérský francouzštinář pocítil touhu zapojit se do spílání tímto dosud nezastoupeným světovým jazykem. Byl ovšem vybaven pouze jedinou nadávkou, znějící „Nom d´un chien!“, doslova tedy „Jméno psa!“, významově něco jako „Zatraceně!“ či „Proklatě!“. Navíc šlo o nadávku zřejmě mimořádně krotkou a nevinnou, protože jinak by ji nemohl pochytit přímo z učebnice francouzštiny. Nicméně Baltazarovi se odjakživa líbila natolik, že vždy cítil až obsedantní touhu uplatnit ji v praxi. „Nom d´un chien!“, zadeklamoval nahlas a vzápětí pochopil, že šlápl vedle. Vrásčitá stařena se otočila a zaskřehotala: „Franzose?! Lothringen! Französisches Ksindel!“ A začala tlouct deštníkem pro změnu Baltazara. Uhýbaje před zákeřnou zbraní vsadil Baltazar instinktivně na pravdomluvnost. „Je ne suis pas français! Je suis tchéque!“ „Ajajaj, to jsi neměl…“, sykla Monika, která rychleji vytušila, jakého bude stařena zrna. „Oh! Böhmen! Sudeten! Slawisches Ksindel!“, zaječela babice ještě vztekleji a oči ji na okamžik dokonce vystoupily z vrásčitých hlubin obličeje. Rány deštníkem ještě zesílily. Poslední větou ovšem udělala chybu pro změnu hraběnka. Obrovitému Polákovi chyběla Baltazarova distingovanost a bez špetky úcty ke stáří temně zavrčel: „Slawisches Ksindel?! Slawisches Ksindel?!“ Vzápětí popadl vztekající se babici, vmáčkl ji do křesla a připoutal ji pásem, který obratně propojil zcela mimo hraběnčin dosah s pásem sousedního křesla, které zůstalo po odejitém Cepínovi.

61


„Jeszcze Polska nie zginęła…“, utrousil k Baltazarovi a znovu se spokojeně uvelebil ne svém místě. Hraběnka ještě chvíli cosi skuhrala, ale pak jí zapadl jazyk a chvíli byl klid. Nakonec to jedné z letušek nedalo a pokusila se jí vzkřísit. To se jí sice povedlo, ale vzápětí inkasovala opět ránu deštníkem, což byla evidentně spolu se slovem „Ksindel“ nejběžnější forma hraběnčiny konverzace. Letuška nasadila profesionální úsměv, narovnala si tmavomodrou lodičku a odkráčela. Nutno říci, že poněkud otřesená ve svých pečovatelských reflexech. Znavený Baltazar mezitím seděl zhroucen v křesle a třel si natlučenou hlavu. „Ale boj s terorismem jsem zvládl slušně, ne? Teď ještě vypilovat komunikaci s fašistoidními stařenkami…“, pokusil se zhodnotit akci. Monika vylovila z příruční tašky placatku ferneta. Napadlo ji, že se může na severu hodit, nečekala ale, že tak brzo. Strojeně důstojným hlasem se ho zeptala, jestli mu nevadí, že to není vodka Smirnoff s ledem. Baltazar uznale pokýval hlavou. „Protřepat, nemíchat…“, poznamenal rezignovaně. Když tak učinil, vyprázdnil do sebe asi třetinu placatky… Helsinky, hotel Hilton, 11. června 2020, 19.55 Hermenegild Cepín metodicky přecházel po pokoji sem a tam. Severské slunce pokrývalo střechy finské metropole zlatavými odlesky a obávaný šéf KVB musel co chvíli mhouřit oči před nepříjemným světlem pronikajícím do místnosti pokaždé, když ve své pravidelné chůzi míjel jedno ze dvou velkých oken. Ačkoliv to nebylo z rytmické chůze na první pohled patrné, Hermenegild Cepín byl rozčilen na nejvyšší možnou míru. Společnost Finnair mu jako odškodnění za příkoří, kterého se mu na palubě letu z Prahy dostalo, poskytla několikadenní pobyt zdarma v jednom z nejlepších apartmá helsinského hotelu Hilton, takže kreditní kartu právnické fakulty mohl využít na mnohem příjemnější požitky. Prvotřídní šampaňské Dom Perignon se ostatně již chladilo a objednaná luxusní „společnice“ již byla na cestě. Přesto však náladu Cepínovu nebylo možné kategorizovat jinak něž pod psa. Neboť hlavní cíl jeho cesty na sever se nezadržitelně ztrácel v nenávratnu. Na policii ho drželi pouhé dvě hodin, neboť se jim podařilo překvapivě rychle sehnat tlumočníka a všechno prošetřit. Než se ale celá ta nešťastná epizoda s jeho údajným plánem na únos letadla vysvětlila, byli ti dva již samozřejmě v trapu. Navíc se dozvěděl, že společnost chtěla ocenit chrabrost obou Cepínových přemožitelů, avšak tuto poctu přijal jen polský vazoun. Baltazar se údajně vyjádřil v tom smyslu, že přijeli do Finska na důležité obchodní jednání a z obavy před konkurencí nestojí o žádnou publicitu. Ať už Cepínův bystrý mozek analyzoval situaci jak chtěl důkladně, stále nenacházel způsob, jak znovu přijít oběma spiklencům na stopu. Podle jejich finančních možností se s největší pravděpodobností ubytovali v některém z levných hostelů pro studenty, ale jak si ověřil, byla těchto zařízení ve finské metropoli celá řada a na předměstích ještě daleko víc. Do zítřka by nestihl prověřit všechny ani omylem. Pak si vzpomněl na toho finského profesora, jehož adresu již v Praze nestačil dohledat. Co když přece jenom jedou za ním? Vytáhl mobil a zavolal svému osvědčenému konfidentovi Divíškovi, avšak ani tento zdroj mu mnoho nového nepřinesl. Dokonce prý vyslechl další rozhovor těch nýmandů z Mariánské, který 62


jednoznačně potvrdil, že o profesora nejde. Ke zlepšení Cepínovy nálady tedy opět nedošlo. A to navíc ještě nevěděl, že po celou dobu telefonického rozhovoru s ním balancoval Divíšek na špičkách, pohybujíce se právě na hranici mezi mírným nedostatkem vzduchu a dušením. V této jistě nepohodlné pozici ho držely pádné ruce Boba a Barvíře, zajišťující, že svému chlebodárci odříká ty „správné“ informace. Cepín byl tedy nucen pokračovat v úvahách. Že by hlídkoval na nádraží? No, to by sice možná šlo, nakonec ale ti dva nemusí odjet přímo z hlavního nádraží, ale z některé z předměstských stanic. Takže zase nic, najednou to všechno neuhlídá... Znovu se vydal napříč pokojem až spočinul pohledem na několika anglickojazyčných časopisech, které ležely na stole. Vzal je do rukou a zběžně proběhl tituly. Newsweek, Financial Times, National Geographic... Vespod ležel jakýsi bulvární plátek. Cepín přehlédl barevné obrázky celebrit na obálce a tiskoviny otráveně hodil zpátky. Vtom se zarazil. Energicky popadl bulvární noviny a znovu se podíval na obálku. Byl tam obličej, který znal. V pravém dolním rohu se s arogantním výrazem mračila na svět jeho sousedka z letadla z Prahy. Když si na ni vzpomněl, ještě pořád ho mrazilo v zádech. U člověka, který představoval zlý stín pražské právnické fakulty, to byl jev více než výjimečný. Nyní se na noviny konečně podíval podrobněji. Byl to jakýsi finský plátek tištěný anglicky, dokonce aktuální vydání z dnešního večera, které muselo dorazit prakticky zároveň s Cepínem. Rychle nalistoval příslušnou stránku. Článek byl nadepsán „Hraběnka Maria Theresia zur Lippe und Wiesenfeld opět urážela jiné národnosti“ a týkal se odpoledního incidentu v letadle. Zatímco vlastnímu údajnému únosu věnoval článek sotva pár řádků, velmi obšírně pitval následný výstup mezi hraběnkou a Baltazarem. Z textu vyplývalo, že stařena je po celé Evropě známa svými xenofobními postoji, které jí vynesly už několik žalob. Pro nadměrné stáří však byla vždycky osvobozena a všichni si už na její výstupy zvykli. Vtom se Cepínova tvář projasnila do něčeho, co by při troše fantazie bylo možné označit za úsměv. Článek totiž končil následující větou: „Podle zjištění našeho listu se napadená dvojice českých obchodníků ubytovala v hostelu poblíže stanice metra Ruoholahti.“ Tvrzení o „obchodnících ubytovaných v hostelu“ jistě svědčilo o nízké intelektuální úrovni autora článku. Tuto skutečnost ale ponechal Cepín bez povšimnutí. Chvatně porovnal svůj seznam helsinských hostelů s mapou města, načež se vítězoslavně ušklíbl. V bezprostředním okolí zmíněné stanice byl pouze jeden jediný podnik toho druhu. Pak si uvědomil, že nebýt té ultrakonzervativní šlechtičny v letadle, nikdy by už spiklence nenašel. Boule od deštníku jej najednou bolely méně a pocítil v sobě i cosi jako úctu k šedinám. Navíc jej napadlo, že by si za jiných okolností s hraběnkou možná i rozuměli… Z dalších úvah ho vytrhlo zaklepání na dveře. Nejprve sebou trhl, ale pak mu došlo, že konečně dorazila objednaná call girl a vydal se otevřít. Bude sice muset hodně brzo vstávat, ale na druhou stranu zase na chvíli zapomene na pracovní úkoly… Měl pocit, že už teď zaslechl dráždivé zašustění luxusních šatů.

63


Rychlík Helsinki – Rovaniemi, 12. června 2020, 14.25 „Netvrdím, že to není zajímavá země, ale žít bych tu nemoh. Z těch rovin bych se asi zbláznil“, poznamenal Baltazar. „Zvykl by sis. Žít se dá v podstatě všude. Já tu strávila tři roky a taky jsem si zvykla“, odpověděla na to Monika. Baltazar pokrčil rameny jako, že je to možné. Oba stáli v chodbičce rychlíku Helsinky – Rovaniemi a dívali se na jednotvárnou finskou krajinu. „Alespoň že tu mají ta jezera, jinak by to byla úplně jednolitá placka“, nedal si pokoj. Mezitím vytáhl z batohu láhev a napil se. Přitom vzhlédl do chodbičky a nevzrušeně přešel řadu lidí v ní stojících. A potom strnul. Jeden z obličejů znal. Asi polovinu vagónu od nich stála hubená postava v koženém kabátu. Pronikavost očí ukrytých ve šlachovité tváři ucítil Baltazar až do morku kostí. Potom se jeho pohled střetl s Cepínovým. Nemohl si pomoct, ale v očích mu prokmitl stín strachu. Nenáviděný šéf KVB to postřehl a povolil koutky do svého pověstného sadistického úšklebku, který se skutečným úsměvem neměl vůbec nic společného. Baltazar se však rychle vzpamatoval. „Je mi líto, že ti kazím náladu, ale ten prevít už je tady zas“, naklonil se k Monice. Poděšeně se ohlédla. „No…ale … teď nemůžem nic dělat. Už mu nemáme jak zmizet. Takhle se všechno dozví.“ Baltazar se kousal do rtu. Dělal to vždycky když usilovně přemýšlel. Na jednou pocítil mírné škubnutí, jak vlak znatelně zpomalil. Tázavě pohlédl na Moniku. Ta jen pokrčila rameny: „Máme zastavovat až za dvacet minut. Tady se stát nemá.“ Pak oba vyhlédli z okna. Záhy byl důvod pomalé jízdy jasný. Na trati se pracovalo, zřejmě se prováděla údržba za chodu. Kolem byla rozestavěna řada stavebních strojů a mezi nimi se povalovaly hromady materiálu. V té chvíli Baltazarovi vzklíčil v hlavě nápad. Vlak se krokem sunul táhlou zatáčkou, která končila na mostě přes řeku. Asi 100 metrů před nimi a těsně před mostem ležel na jejich straně trati písek na stavbu. Hromady písku. „Mám to“, řekl chvatně, „podívej támhle. Vidíš ten písek? Můžeme tam vyskočit.“ Monika sebou znatelně cukla. „To jako myslíš vážně?“ „Samozřejmě. Podívej, je to jemnej písek, žádný kameny a vlak jede jak s hnojem. Netvrdím, že je to úplně košer, ale žádný velký riziko to taky není. Za mostem už se nepracuje, vlak tam zase nabere rychlost. Než se Cepín vzpamatuje, bude už někde za obzorem. Taky si bude myslet, že jsme prostě skočili proto, že jsme zpanikařili, když jsme ho viděli. Vůbec mu nedojde, že jsme stejně chtěli brzo vystoupit. Monika zbledla a neřekla nic. „Jinak se ho nezbavíme. Nazvěme to třeba krajní nouze“ doplnil ještě Baltazar. „Tak se rozhodni, ale prosím tě rychle!“ Vlak urazil polovinu vzdálenosti k hromadám písku. Monika jen sotva znatelně kývla. „Fajn“, řekl Baltazar lakonicky. Pak udělali pár kroků ke dveřím na konci chodbičky. „Ještě, že tu jezděj tyhle ruský vagóny, co nemaj dveře na elektriku. Jinak by to nešlo,“ poznamenal jakoby pro sebe.

64


Dveře se zprvu jen pootevřely. Musel do nich pořádně kopnout, aby vznikl potřebný otvor. Pár cestujících v chodbičce po nich udiveně vzhlédlo. „Nemůžem skočit najednou, takže půjdu první“, prohodil k Monice. „Neboj, to se zvládne. Dopadnem jako do peřin“, řekl a lehce se dotkl její ruky. Koutkem oka spatřil Cepína, který právě pochopil, co se chystají udělat a rozběhl se chodbičkou k nim. Cestou bezohledně odstrkával lidi stojící mu v cestě. Pak se Baltazar otočil, odrazil se a skočil. Hned potom mu došlo, že rychlost vlaku odhadl špatně, protože nebyla tak malá, jak se mu zdálo. Navíc nikdy příliš neholdoval sportu a skokům všeho druhu teprve ne. Jinak by totiž nemohl přistát v písku tváří naplocho. Naopak v měkkosti přistávací plochy se nezmýlil vůbec. Jemný písek utlumil jeho pád a nepřivodil mu výraznější zranění, kromě drobných oděrek v obličeji. Než se stačil vyhrabat a rozkoukat se, dopadla na něj sprška písku způsobená přistáním jeho spolužačky. Později Baltazara trochu zlobila skutečnost, že její přistání bylo o poznání elegantnější než jeho… „V pořádku?“, zavolal na ni a hrabal se písečným mořem k ní. Mezitím se ve dveřích vlaku objevil Cepín. Než však stačil zareagovat vyvstala mezi vlakem a oběma uprchlíky mohutná ocelová konstrukce mostu. Vlak opustil úsek stavebních prací a hned za mostem zvýšil na svojí pravidelnou rychlost. Za pár vteřin už zmizel v dálce na druhé břehu. „To víš, že jsem v pořádku, jenom nevím, co chápeš pod výrazem „jet jako s hnojem“. Já vždycky měla za to, že to znamená „pomalu““, rozčilovala se Monika a uštědřila Baltazarovi přátelský pohlavek. „Au“, konstatoval její spolužák. „Ale úspěch to byl, to musíš přece uznat. Navíc ti nic nehrozilo, přeci bych neriskoval život jediného člověka, který v mém okolí mluví tou místní hatmatilkou, ne?“, přidal s úsměvem. Oba se rozesmáli a vůbec jim nevadilo, že na celé události vlastně nic k smíchu není a že se k nim navíc blíží několik hartusících dělníků. „Ale teď zrovna umíme jenom česky, jasný?“, řekl Baltazar, když je uviděl. „Jasně. Ty mi ale řekni, jak si to představuješ dál. Taxíky tady asi nejezdí.“ „V klidu. Tady má každej drvoštěp soukromý letadlo, ne?“ Vesnice Koskenkylä, oblast Tampere, 12. června 2020, 16.40 Předstírání prostomyslnosti a jazykové nevzdělanosti se tváří v tvář tlupě dělníků ukázalo jako velmi účinný postup. Zejména Baltazarovi, který nerozuměl zbla, nečinilo problém tvářit se do jejich rozhorlených obličejů jako naprostý blbeček. Monika jejich spílaní většinou rozuměla a tudíž to měla o poznání těžší. Dělníci však záhy pochopili marnost svého počínání a vyhnali je ze stavby rychlým krokem. „Měli nás za ruský gastarbajtry“, stěžovala si nakvašeně Monika. „Ale prošlo nám to“, kontroval Baltazar, který se hleděl okamžitě zbavit své přihlouplé masky, aby si snad před spolužačkou nepohoršil. Vydali se po lesní cestě směrem od trati. Původně měli vystupovat v městečku Lempäälä, odkud zamýšleli pokračovat místním autobusem do vesnice Koskenkylä, kde měl podle informací ze spisu profesor Pelltönä pobývat. Bylo jasné, že uprostřed lesů žádný autobus nechytí, a tak se utěšovali alespoň tím, že z vlaku vyskočili ve správném směru, neboť k cíli jejich cesty byli vzdušnou čarou blíže, než kdyby vystoupili spořádaně na nádraží. Asi po hodině cesty jehličnatým lesem, protkaným několika jezírky a vypadajícím dosti liduprázdně, dorazili k asfaltové silnici, která zřejmě vedla do 65


Koskenkylä. Vykročili tedy příslušným směrem, doufaje, že se jim cestou podaří něco stopnout, i když hustota provozu tomu rozhodně nenasvědčovala. Přesto se na ně pro jednou usmálo štěstí a po další hodině jim zastavilo celkově druhé auto, které tudy projelo. Sympatický vousatý seveřan je naložil do svého oprýskaného džípu a ochotně je vysadil přímo uprostřed Koskenkylä, a to na adrese, kterou hledali. K jejich velkému překvapení se zde však nenacházel žádný obytný dům, ale místní poštovní kancelář. Když vousáč viděl jejich zmatené pohledy, přeptal se, koho že to vlastně hledají. Nad odpovědí nemohl zakrýt svůj údiv, vzápětí je však poučil, že Pelltönä je v okolí dobře znám, ale že ve skutečnosti bydlí v lesní chatě asi dva kilometry za vesnicí. Na uvedenou adresu si chodí jenom vyzvedávat poštu. Podivně se při tom ošíval a nakonec neodolal a zeptal se, co od Pelltönäho vlastně chtějí. Monika rovněž neodolala a barvitě mu vylíčila, že se profesor zanedlouho stane vysoce postaveným univerzitním hodnostářem a vůbec. Finskému domorodci spadla čelist a sotva jim ukázal správný směr, vyrazil neprodleně oběhnout všechny významné občany vesnice a za tepla jim sdělit, že onen vysmívaný lesní poustevník je ve skutečnosti univerzitní profesor a že do budoucna by mohl znamenat pro zájmy obce značný prospěch. Baltazara s Monikou zatím čekalo ještě skoro hodinové plahočení po mizerné bahnité lesní pěšině, než se konečně ocitli u cíle. Před nimi se na mýtině tyčila přízemní dřevěnka, kdysi možná malebného vzhledu. Dnes však již na první pohled prozrazovala, že její majitel se pouští do oprav právě jen tehdy, když už mu něco padá na hlavu a právě jen do té míry, aby mu to nějaký čas na hlavu nepadalo. Přilehlé roští se již rozlézalo až k zastřešené verandě a maličká kůlna v sousedství měla probořenou střechu, neboť ji majitel zjevně nepoužíval. Na buchání na dveře poměrně dlouho nikdo neodpovídal. Pak se zevnitř chajdy ozval šramot a dveře se opatrně otevřely. Ve vzniklé mezeře se objevila podivná zarostlá tvář, změřila si je nevrlým pohledem a zřejmě je shledala neškodnými, protože vzápětí se dveře otevřely o něco více a neznámý vyšel na verandu. Oba studenti byli vzhledem obyvatele chaty více než zaskočeni. Věk podivné osoby se nedal přesně určit, neboť její tvář byla vcelku spolehlivě ukryta mezi rozčepýřenými neupravenými vlasy a dlouhým nepěstěným vousem. Při pohledu na záplatované kalhoty a na podivný hábit, ve kterém byla osoba zabalena, Baltazara napadlo, že kdyby existovala nějaká exaktně stanovitelná stupnice ošuntělosti, tato figura by nepochybně zaujímala jednu z nejvyšších možných příček. Oblečení pak bylo věrným odrazem tváře dotyčného, který se na svět díval chvíli nevrlýma, chvíli nepřítomnýma očima, vpadlýma hluboko do předčasně zestárlého obličeje. Návštěvníkům ze všeho nejdříve přišlo, že je to nějaký vágus, který se do profesorovy chaty vloupal, ale vzápětí tuto myšlenku zavrhli, protože vágus by asi těžko přišel otevřít. Obyvatel chaty se mezitím nahrbil a nepříjemně huhňavým hlasem se jich na cosi zeptal. Zároveň jej však odpověď evidentně příliš nezajímala, neboť se začal sunout zase dovnitř. Baltazar šťouchl do Moniky a ta ze sebe konečně vypravila finský pozdrav s dotazem, jestli tady bydlí profesor Pelltönä. Neznámý se ve svém ústupu zarazil a zase vyšel ven, zřejmě zaujatý vzneseným dotazem. Nyní si příchozí prohlédl pečlivěji a obzvláště dlouze se zadíval na Baltazara. Potom udělal zase krok zpět a cosi zamumlal. „Co říkal?“, ptal se dychtivě Baltazar. Odpovědi se mu nedostalo hned, protože Monika nějak podivně váhala. „Tak co?“, zeptal se netrpělivě znovu. „Říká… říká, že on je Pelltönä.“ 66


Baltazar si nemohl pomoct. Ústa se mu samovolně otevřela, oči vytřeštily a čelo zachmuřilo. Tohle že je Pelltönä? Profesor, který ještě před dvěma lety vířil po pražské fakultě a dělal zmatky, kdekoliv se ve svém dlouhém vlajícím plášti objevil? Populární maskot všech studentů práv, který dával vždy u zkoušek za jedna, protože zkoušeným nerozuměl a v pochybnostech tedy rozhodoval v jejich prospěch? Opravdu mohl za tu krátkou dobu takhle zpustnout? Skutečnost, že evidentně mohl, šokovala Baltazara do té míry, že najednou nevěděl, co říkat. Naštěstí se to po něm vzhledem k jazykové nevybavenosti ani nechtělo. Obratem v duchu připsal veškerou odpovědnost za profesorův pád SIMBĚ, ale na nic víc se nezmohl. „Nějak to s ním dořeš, nemusíš mi to překládat. Alespoň to bude rychlejší“, prohodil. Monika po něm vyčítavě loupla očima, ale neříkala nic. Profesora nikdy dříve neviděla a jeho vzhled na ni tudíž tak moc nezapůsobil. Zdálo se, že Peltönä Baltazara poznal, protože jeho zamračený výraz se nepatrně projasnil. Pokynul jim rukou a oni vstoupili do chaty. Uvnitř bylo podivné přítmí, které se ale konec konců hodilo ke vzhledu osoby zde bydlící. Hned při prvním pohledu udeřil do očí všeobjímající nepořádek. Na kamnech se válely neumyté hrnce, protože profesor zjevně myl jenom to, co právě potřeboval. Spousta harampádí se povalovala na podlaze, zatímco psací stůl pokrývaly hromady popsaných papírů a zaprášených knih. Uprostřed bylo jen nepatrné volné místo, aby se tam vůbec dalo psát. Množství pavučin v koutech pak již nebylo nijak překvapivým. „Mitä tämä maksaa?“, zeptala se opatrně Monika. „Etsin yösijaa…“, zabručel na to profesor. „Uloskäytävä salittu misää“, pokračovala Monika v konverzaci. Profesor si povzdychl: „Täällä en tiedä olen.“ Monika chápavě přikývla a zeptala se: „Maaliskuu hänellä on kolme kuusi Prag seitsemän?“ „Kahdeksan puoli kaksikertaa järjestö“, rozhodil profesor nešťastně rukama a pokračoval: „hinnanalennus taso työväenluokka, maailman SIMBA lomakoti työ!“ Posupně si odfrkl a ještě dodal: „Silmälasit asunto väri sokeri…“ Baltazar sice vůbec nevěděl, která bije, ale přesto profesora pozorně sledoval. Z tónu jeho řeči bylo sice jasně patrné, že v tuto chvíli ještě s předloženým návrhem nesouhlasí (tedy pokud se zatím nebavili jenom o počasí), ale zároveň bylo vidět, že zmínka o možném návratu do Prahy u něj nastartovala pozoruhodnou proměnu. Baltazarovi se zdálo, že Peltönäho oči začínají mírně vystupovat z šedivé temnoty obličeje, že leckterá vráska už není vidět tam, kde před chvílí byla naprosto zřetelná a že se shrbená záda pozvolna narovnávají… „Paljon menestystä työllenne uutena vuotena,“ navázala Monika a pustila se do vysvětlování, „tykki teatteri en pitkä kirje sikari ei talo. Odottaa musta te punainen, sukla päivä on tarjoilija upseeri, pää kaunis tunti en leipä käydä hanhi paistettu he mennä.“ „Kahvi elokuvat syödä“, připustil profesor neochotně, ale vzápětí s poťouchlým výrazem utrousil: „Konjakki he jalkapallo roka kevät.“

67


„Maaliskuu hänellä on kolme kuusi Prag seitsemän?“, začala Monika svoji argumentaci…

68


Ale Monika se nedala a začala vypočítávat na prstech: „Moottoripyörä puolisukat jalkasotamides… Aamu pyyheliina työtä en naistenkengät… Haarukka keltainen vihreäa, eläin te sämpylä…“ Na to jen profesor krčil rameny, ale vzápětí se pokusil alespoň některé Moničiny závěry vyvrátit: „Matkalippu syödä ravintolavaunu. Te piletti potkupallo en lusikka maito, yö veitsi pestä…“ „Raitiotie, ottaa kiinni pyydystää!“, dostalo se mu odpovědi. V tomto duchu se rozhovor táhl ještě dalších dvacet minut. Nakonec profesor vytasil poslední argument: „Vapaaehtoinen työprikaati talouspula, ovi he naudanliha!“ Tím ale pouze Monice nahrál na závěrečný smeč: „Lentokentää kangas iltapäivä! Ymmärtää en sähkösanoma?!“ Potom se už Pelltönä jenom na oko zamračil a po krátké pauze rezignovaně máchl rukama a přikývl. Pod vousy se při tom viditelně usmíval a v očích mu zaplály nadšené ohníčky. Potom na chvíli zavládlo ticho. „Nevím, o čem jste se bavili, ale bude mi bohatě stačit, když mi jenom sdělíš výsledek“, prohodil unaveně Baltazar. Monika se nejdřív zatvářila trochu zklamaně, ale pak se přece jen potutelně usmála: „Domluvili jsme se. Pojede s námi a bude kandidovat.“ A pak dodala: „Podle všeho o návratu do Prahy celou tu dobu snil…“ „Perfektní! Teď už ho jenom budeme muset trochu zcivilizovat.“ „Oletteko ymmärtänyt antakaa!“, pravil profesor s hrdostí v hlase. „Chlubí se, že může vyrazit třeba zítra ráno,“ přetlumočila Monika. „To je dobře“, řekl neutrálně Baltazar. „Oikealla teillä antakaa?“, zeptal se profesor. „Chce vědět, kdy tedy vyrazíme.“ „Řekni mu, že zítra ráno“, usmál se Baltazar šibalsky. Vesnice Koskenkylä, oblast Tampere, 12. června 2020, 21.15 Když se v okolí rozhostil večerní klid, usadili se na verandě před chatou. Profesor byl uvnitř plně zaujat balením skromného zavazadla a zastřihováním neskromného plnovousu, zatímco oba studenti museli chtě nechtě začít řešit nový problém, který jim přidělával starosti - jak se jim Cepín zase dostal na stopu a co z toho vyplývalo pro další postup. „Podle mě to musela být více méně náhoda. Nevím, jak by zjistil, kam přesně jedeme. Jediné místo, kde je Pelltönäho bydliště uvedeno, je jeho spis v Praze a ten sebrali Bob s Potůčkem. Navíc kdyby to vyčetl tam, tak by zároveň musel být přesvědčenej, že se jedná právě o profesora. A to by se zase na naše sledování vykašlal“, rozkládal jakoby pro sebe Baltazar. „No jo, to je sice fakt, ale nějak na nás přijít musel. Navíc samotná cílová stanice naší cesty by mu ještě pořád nestačila.“, doplňovala Monika, „nezapomeň, že jsme jeli po hlavní trati, kde denně projíždí fůra vlaků. Aby trefil ten správnej, ve kterým jsme jeli, tak musel vědět naprosto přesně, kdy pojedeme a taky z kterýho nádraží.“ „Jenomže právě tuhle informaci neměl absolutně nikdo kromě nás“, oponoval Baltazar, „takže v tom bude něco jiného. Jak už jsem řekl - náhoda. Cepín musel šmírovat na nádraží a čekat u každýho vlaku. Prakticky by to neměl být zase až takový problém.“

69


„Ty mě neposloucháš. Podle mě by to s tím nádražím zdaleka neměl jistý. Mohli jsme taky nastoupit někde na předměstí.“ „To sice mohli, ale podívej se na to přes pravděpodobnost. Že pojedem z hlavního nádraží je naprosto nejpřirozenější, už jenom proto, že na předměstí nestojej zdaleka všechny vlaky. Konec konců jsme z centra skutečně jeli, ne?“ Monice se to však pořád nezdálo: „Možná máš pravdu, ale na Cepína mi to připadá trochu moc nahodilá akce, víš, on přece pracuje děsně promyšleně a nezdá se mi, že by až tak moc spoléhal na pouhou pravděpodobnost. Řekla bych, že to měl vymyšlený líp.“ „Pak už zbývá jenom jediná možnost. Musel se domáknout kde bydlíme a sledovat nás odtamtud. Ale to opět neměl jak zjistit. Z letiště nás sledovat nemohl, protože když jsme odjížděli, tak byl ještě prokazatelně v lochu. A my jsme adresu toho hostelu nikomu neřekli“, zdůrazňoval Baltazar. „Já vím, ale stejně mi to moc nesedí. Možná, že jsem příliš vystrašená, ale co když skutečně ví, kde v Helsinkách bydlíme? Nezapomeň, že tam máme všechny věci a hlavně že jsme tam schovali letenky.“ „No, takže se tam musíme každopádně vrátit“, poznamenal rozmrzele Baltazar ve vzpomínce na letenky ukryté za skříní. Schovali je tam, protože tušili nepříjemnosti a nechtěli je nosit u sebe, aby nepodlehly zkáze. Epizoda s výskokem z vlaku správnost tohoto postupu sice potvrdila, ale teď už se tak prozíravým nejevil. Monika rychle pokračovala: „Počítejme s tím, že si prostě nemůžeme dovolit, aby nás Cepín u hostelu čekal a my mu přivezli profesora jako na talíři. Moc ráda bych věřila tvojí teorii, ale musíme se připravit na nejhorší.“ „Takže co navrhuješ?“, zeptal se Baltazar rozpačitě, neboť najednou mu došly nápady. „Jedna možnost by tu byla. Rozdělíme se a do hostelu se vrátím sama. Jestli tam Cepín někde bude, tak se na mě přilepí, protože bude předpokládat, že se někde setkám s vámi. Já ho místo toho odlákám někam na druhý konec města a vy si zatím vyzvednete svoje letenky, aniž vás Cepín odhalí.“ „Jasně, ale má to jeden háček. Stejně se nakonec musíme sejít, takže Cepín na profesora přijde jenom o něco později.“ „Možná se mi ho podaří setřást“, řekla vyrovnaně Monika, „a když ne, tak prostě odletíte beze mě. Já tady ještě do pondělka vydržím a pak si přes kreditku koupím novou letenku. Sice se to trochu prodraží, ale myslím, že teď už to nemůžeme vzdát.“ Baltazar o nápadu chvíli přemýšlel. „Tak dobře“, řekl zvolna, „ale s jedinou drobnou změnou. Do hostelu se vrátím já, zatímco s profesorem odletíš ty.“ Monika se potěšeně usmála: „Je to sice od tebe velice galantní, ale zapomínáš, že se v Helsinkách vyznám přece jenom o něco lépe než ty.“ Tomuto argumentu mohl Baltazar oponovat jen stěží. S největším sebezapřením nakonec svolil, ale neopomněl zdůraznit, že pravděpodobnost, že na jejich nový plán skutečně dojde, je velice malá. „Já vím“, usmála se Monika povzbudivě, „ale štěstí přeje připraveným.“ Helsinki, 13. června 2020, 13.45 Ihned, jakmile Monika vstoupila do pokoje, pochopila, že se stala chyba. Místnost sice nebyla vysloveně rozházená, ale z řady drobností okamžitě poznala, že zde někdo byl. Byla si jistá, že některé věci rozhodně nedávala tam, kde je teď našla. Přesto bylo jasné, že nešlo o zloděje, neboť na první pohled nic nechybělo. Monika sáhla za skříň a vyndala odtamtud zpáteční letenky. Ten, kdo se 70


do pokoje vloupal, na ně naštěstí nepřišel. A bylo nad slunce jasnější, kdo to byl, když to nebyli zloději… Monika vytáhla mobil a zavolala Baltazarovi. „Je to jasné, byl tady Cepín. Když nás ztratil, zřejmě okamžitě odjel zpátky do Helsinek. Musel si spočítat, že se do hostelu vrátíme.“ „Myslíš, že teď čeká někde venku?“ Monika popošla k oknu a s telefonem u ucha vyhlédla na protější ulici. Byla tam řada kaváren a dvě nebo tři bistra. Ideální místo pro dlouhodobé sledování hostelu. „Na to dám krk. Momentálně ho sice nikde nevidím, ale stoprocentně tam někde je.“ „Co teda budeš dělat?“. „To, co jsme se dohodli. Rozdělíme se. Nechám tady profesorovu a tvoji letenku a odlákám Cepína pryč odtud. Vy zatím poletíte do Prahy.“ „Dobře. Dej si ale bacha. Ten parchant je všeho schopnej.“ „Neboj. V Helsinkách se přece vyznám. Vy se přesuňte do toho parku za jižním nábřežím, jak jsem ti ráno ukazovala na mapě. Odlákám ho někam daleko a pak mu zmizím. “ „Jenom aby. Pokud se neohlásíš tak do půl šestý, musíme odletět bez tebe.“ Poslední slova říkal Baltazar s jen obtížně skrývaným smutkem v hlase. Cepín se objevil prakticky okamžitě, jakmile Monika opustila hostel. Jeho kožený kabát a klobouk byl na ulici vskutku nepřehlédnutelný, což ale nakonec jenom uvítala, protože měla alespoň od začátku jasno. Poklidným krokem zamířila ke stanici metra Ruoholahti, přičemž ji občasné pohledy do výloh obchodů ujišťovaly, že Cepín se spolehlivě drží v závěsu za ní a že okolí hostelu ho definitivně přestalo zajímat. Stanice Ruoholahti byla konečná a vlak metra odtud směřoval přímo k hlavnímu nádraží. Stačilo jen pár minut jízdy a pouhé dvě stanice a Monika se opět ocitla na povrchu před rozlehlou nádražní budovou s vysokou věží s hodinami. Nezamířila ovšem dovnitř, jak by se patrně mohl Cepín domnívat, ale naopak vyrazila směrem k autobusovému nádraží na třídě maršála Mannerheima. Po této hlavní tepně Helsinek zamířila svižným krokem severním směrem. Množství aut a hluk jí však nepřipadaly přitažlivé a tak se hned naproti modernistické budovy finského parlamentu vydala směrem do rozlehlého městského parku. Nedělní odpoledne tu trávila spousta lidí, kteří holdovali nejrůznějším sportům, nebo jen tak posedávali na lavičkách s novinami či klábosili s ostatními. Postupně došla kolem bizarního koncertního sálu Finlandia Hall až k jezeru Töölonlahti, na jehož hladině mírný vítr vytvářel drobné vlny, omývající pečlivě udržovaný travnatý břeh. Malebné prostředí dalo Monice na okamžik zapomenout na chmurné důvody, které ji tentokrát přivedly do důvěrně známých míst. Stačil ale jediný pohled přes rameno, aby ji nápadná Cepínova figura opět vrátila do reality. A zatímco se obloukem okolo městského divadla a botanické zahrady vracela zpět do centra Helsinek, přemýšlela, jestli už je Cepínovi délka jejich cesty podezřelá a jestli se náhodou už nedovtípil, že ho záměrně odvádí co nejdál od hostelu. Nakonec si řekla, že už to Cepínovi nejspíš došlo, ale stejně mu nezbývá nic jiného, než se jí držet až do konce. Za těchto úvah se po chvíli ocitla před mohutnou helsinskou katedrálou, na jejíž velkých zelených kupolích, prozrazující ruské kulturní vlivy, se třpytilo slunce. Po širokém schodišti před katedrálou se propletla davy fotografujících Japonců a pohledem na hodinky zjistila, že čas už nepříjemně pokročil. Pokud by chtěla ještě

71


odletět s ostatními, musela by se už Cepína pomalu zbavit. Ten se jí ale zatím držel jako klíště. Pohled na přístav výletních lodí jí vnuknul spásný nápad. Odtud přece vyjíždějí kyvadlové spoje k pevnosti Suomenlinna, oblíbenému cíli turistů na nedalekém ostrůvku v přístavním zálivu! A jestli to funguje stejně jako před lety, tak podobný spoj jezdí i na druhý konec přístavu. No jistě! Nastoupí na poslední chvíli a Cepínovi ujede. Od pevnosti pak odpluje druhou linkou, čímž se svému pronásledovateli definitivně vypaří. Časově to právě tak akorát pohodlně stihne. Uspokojení nad vychytralým plánem bylo tak velké, že se Monika musela usmát od ucha až k uchu... Helsinki, 13. června 2020, 16.50 Bylo něco málo před pátou, když se telefon v Baltazarově kapse rozkmital. „Setřásla jsem ho“, sdělila mu radostně Monika. „Můžeme se zase sejít.“ „Výborně“, prohodil Baltazar, kterému se znatelně ulevilo. „Opravdu tam nikde není?“ „Fakt ne, za poslední hodinu jsem ho nezahlídla.“ „Dobře. Ani nevíš, jak rád tě slyším. My jsme v tom parku, jak jsme se dohodli.“ „Budu tam tak za deset minut.“ Po chvíli se Monika skutečně objevila. Už zdálky bylo poznat, že je pěkně uchozená, jak ve snaze uniknout Cepínovi obešla polovinu města. Zároveň se však usmívala, viditelně hrdá na svůj úspěch. Baltazar se spokojeně díval, jak se k nim blíží. Jeho pohled přitom sklouzl směrem za ní, ke vstupu do parčíku. Stála tam hubená postava ve vlněném svetru. Baltazar ji přešel pohledem a vrátil se k ní až ve chvíli, kdy vykročila směrem k nim. Ale vždyť to je… Baltazar propadal panice. Přes veškeré jejich úsilí a promyšlené plány byl Cepín opět zde. Z parčíku nebylo úniku, vchod byl pouze jediný. Na druhé straně sice nábřeží ještě kousek pokračovalo, ale stejně bylo zakončeno dlouhým plotem, za kterým už začínal obchodní přístav a nákladiště kontejnerů. Utíkat nemělo cenu. Šéf KVB okamžitě Baltazara s profesorem zmerčil a přímo hořel zvědavostí, protože si byl jistý, že má onu tajemnou Finskou spojku definitivně před sebou. Zjevně totiž Pelltönäho na tu dálku nepoznal, zvláště když jej v plnovousu nikdy neviděl. V té chvíli Monika postřehla vyděšený výraz na Baltazarově tváři a pohled upíraný kamsi dozadu. Bleskově se otočila. Při spatření Cepína se jí téměř podlomila kolena a tvář jí smrtelně zbledla. Zkazila to! Přivedla Cepína přímo k profesorovi. Člověk, který v Helsinkách nikdy nebyl, ji dokázal obelstít a její neschopnost teď zmařila celý plán. Nápad s výletem k přístavní pevnosti totiž ve skutečnosti nebyl zdaleka tak dobrý, jak se mohlo na první pohled zdát. Cepín sice skutečně nestihl odjezd lodi a Monika mu tedy dočasně zmizela, ale hned na to pochopil, že lodní linka míří na ostrov, ze kterého se bude muset sledovaná studentka zase nějak vrátit. Nejdřív si myslel, že prostě jenom bude hlídat vracející se lodě, ale pak zapracovala jeho vrozená intrikánská povaha. Proč by jezdila na ostrov, když si přece mohla spočítat, že se musí zase vrátit tam, kde ji on, Cepín, bude zcela jistě očekávat? Pak by to přece byla úplně zbytečná akce... Takže v tom musí být něco jiného... Z ostrova určitě vede ještě další linka! Potvrdit si tuto hypotézu na vývěsní tabuli lodní 72


společnosti už byla jen záležitost okamžiku. A protože městská doprava je přirozeně rychlejší než lodní, čekal nenáviděný šéf KVB svoji oběť na druhém konci Helsinek, přesný jako hodinky. Byl to sice možná risk, ale vyplatil se. Zvláště když se cestou s těžkým srdcem vzdal svého kabátu a klobouku, takže si ho optimismem ukolébaná Monika vůbec nevšimla. A postřehla ho teprve teď, když už ho přivedla ke kýženému cíli… Avšak navzdory deprimujícím pocitům a myšlenkám dokázala rychle zauvažovat, jestli neexistuje nějaké východisko. Pořád by ještě mohli utéct… Ale kudy? No jasně, tady z parku se přece dá dostat do přístavu… Monika rychle přiskočila k Baltazarovi. „Dělejte, ještě mu můžem zmizet. Vím kudy.“ Baltazar na nic nečekal, postrčil profesora a vyrazili za Monikou. Na nějaké vysvětlování nebyl čas. Všichni tři se rozběhli po nábřeží. Cepín to postřehl a vyrazil za nimi, i tak ale měli poměrně slušný náskok. „Tady je to slepý, Moniko“, hulákal Baltazar v běhu, „už jsem se tam byl podívat.“ „Vzadu by měl být utrženej kus plotu… Dá se tam prolízt do přístavu… Naše ambasáda je pár ulic odtud… Tam to vědělo každý dítě…,“ odpovídala úsečně Monika. Konečně doběhli na konec parku. Jeden díl plotu byl skutečně o něco nižší – chyběla nejsvrchnější příčka. Baltazar pomohl přes plot nejprve profesorovi, na kterém bylo poznat, že ho ilegální činnost začíná vysloveně bavit. Alespoň tedy všechno komentoval radostnými finskými výkřiky, které Monika nestačila překládat. Byl to opět ten starý Pelltönä, pevně přesvědčený, že zlaté pražské časy jsou opět zde. Cepín doběhl právě v ten moment, kdy ještě mohl vidět, jak všichni tři mizí přes plot. Na druhé straně se ocitli v rozsáhlém prostoru, kde byly uskladněny stovky nejrůznějších kontejnerů, vyrovnané chvílemi v úhledných řadách, chvílemi v nepravidelných shlucích. Monika jim pokynula doprava a oni vyrazili nejbližší uličkou. Utíkali poměrně dlouho, pak zahnuli doleva. „Musíme kličkovat, v tomhle labyrintu se mu snad ztratíme“, vyslovil naději Baltazar. A skutečně to vypadalo, že měl pravdu. Když měli za sebou asi desetiminutový pohyb v nekonečné změti kontejnerů, dostali se do blízkosti vlastního nábřeží, u kterého kotvilo několik lodí, čekajících na nakládku. „Počkáme tady někde zašitý, jestli se Cepín neukáže. Pak to vezmem vchodem do přístavu na druhé straně“, navrhla Monika. „Dobře, počkáme tak deset minut“, řekl Baltazar a všichni se vmáčkli do temnějšího kouta mezi hromadami kontejnerů. Po chvíli to Monice nedalo: „Hele, já si fakt myslela, že sem ho setřásla,“ řekla opatrně omluvným tónem, „kroužila jsme po městě pěkně dlouho. Nikde nebyl, opravdu.“ „Nech to plavat“, řekl vyrovnaně Baltazar, „já to zase zvoral s tou hraběnkou v letadle.“ V té chvíli by rád věřil, že podobně velkomyslnou odpověď by použil, i kdyby chybu udělal někdo jiný, něž právě Monika. „Ale mě to stejně strašně mrzí. Asi jsem si neměla tolik foukat…“, nedala se přesvědčit.

73


„Musíš si uvědomit, že Cepín není jen tak nějaký obyčejný práskač. I když ho nesnášíme sebevíc, musí se mu nechat, že po stránce profesionální dovede být i docela formát. Když se předváděl v tom letadle, zdálo se nám, že je to pěkný neschopa, ale buď jsme se šeredně spletli nebo se za tu krátkou chvíli obdivuhodně vypracoval. My jsme naproti tomu jenom amatéři…“ A pak ještě s úsměvem dodal: „Až budem dělat převrat příště, bude to už o hodně lepší… Monika se zatvářila o něco klidněji. „Hmm… Tak snad abychom pomalu šli, ne?“ Baltazar vyrazil první. Zvolna se plížili podél stěn z kontejnerů a stačili ještě několikrát zahnout, než zákon schválnosti zapracoval s železnou neodvratitelností v jejich neprospěch. Za dalším rohem Baltazar zíral takřka přímo do tváře Hermenegilda Cepína. Oba se sice patřičně vyděsili, ale přesto zareagovali bleskově. Cepín vyrazil k nim, zatímco Baltazar se otočil, šlápl přitom Monice na nohu a varovně zařval. Profesor Pelltönä, který šel poslední a jehož Cepín stále ještě neviděl, pochopil o co jde i bez finštiny a vyrazil během zpátky. Dvojice studentů ho rychle následovala. Tentokrát byl ovšem Cepín podstatně blíže. Baltazar zauvažoval, jestli se s ním nemá začít prát a nechat profesora a Moniku utéct a rozhodl se, že tak učiní. Avšak poněkud zmateně prchající Pelltönä mu zkřížil plány, protože dvakrát prudce zabočil, jako králík zakličkoval kolem kontejneru a s neomylnou precizností se vřítil přímo do slepé uličky. Monika už zatáčku nevybrala a pokračovala dál. Baltazar pochopil, že právě nastal definitivní konec. Přesto mu cosi v jeho nitru bránilo profesora v této chvíli opustit a vrhl se do pasti za ním. Cepín jim nedal ani sebemenší šanci utěšovat se onou zprofanovanou větou o naději umírající poslední. Neboť vzápětí stanul proti nim tváří v tvář. „Tak jsme se konečně sešli, že“, ucedil jedovatě. Jeho sebevědomí bylo v této chvíli husté tak, že by se dalo krájet. Baltazarovi připadal jako zločinec z béčkových akčních filmů, chystající se právně zničit svět. Faktem ale bylo, že Cepín skutečně vyhrál. „Tahle hra mohla být z počátku docela zajímavá“, připustil Cepín, „a musím říct, že jsem zprvu ani nevěřil tomu, že nějaké spiknutí existuje. Ale věřte - od chvíle, co jste na mě poštvali policajty a označili mě za únosce, jsem se nějak bavit přestal.“ „Nikoho jsme nepoštvali“, zalhal preventivně Baltazar, neboť se mu zdálo, že v takové situaci se to sluší a patří. „No, vy jistě ne“, ušklíbl se blahosklonně Cepín, „ale některý z vašich kumpánů v Praze. Však já už si ho zjistím. Podstatné je, že už teď vím, kdo je ta Fin… Ale počkat… Tohohle já znám… Pelltönä!!“, vykřikl náhle Cepín, kterému konečně došlo, že celý komplot je mnohem provinciálnějšího charakteru, než se domníval. Baltazar už na to neříkal vůbec nic, protože nebylo co. „Ten vůl Divíšek!“, zařval vztekle Cepín, bezděčně prozrazujíc svého informátora. „Ten ambiciózní debil! Já se tady ženu přes půl Evropy, abych jenom vodhalil to, co jsem moh vyčíst ze spisu!“ Baltazar se nesmál, i když Cepínovo rozčarování by ho jinak pobavilo. „Takže šlo fakt o profesora“, řekl si Cepín jakoby pro sebe, když se trochu uklidnil. „No dobrá, stejně je to vaše takzvané spiknutí od začátku směšné. Teď už si

74


Na profesorovi bylo poznat, že ho ilegální činnost začíná vysloveně bavit…

75


dělejte, co chcete. Ale věřte, že současné podmínky kandidatury na děkana se zítřejšího večera nedožijou…“, řekl s úšklebkem. Baltazar opět nic neříkal. Neboť si všiml pohybu nad Cepínovou hlavou. Přímo za ním totiž stál další kontejner. A na něm několik velikých pytlů s umělými hnojivy, srovnaných na výšku do řady a opřených o další řadu kontejnerů. A na těch pytlích stála Monika. Pod několika tahy kapesního nože právě povolil jistící pás a neslyšně se svezl k zemi. Pak se Monika opřela vší silou do prvního pytle. Cepín zaslechl šramot a vzhlédl. Právě včas, aby si stačil ještě uvědomit, že na něj něco padá. Potom již pozbyl vědomí. „Tak co s ním teď uděláme?“, vyslovil Baltazar otázku, která byla více než nasnadě. „Jinak akce to byla parádní...“, prohodil uznale k Monice. „No jo, teď už to bude zase na tobě, v tom ti moc neporadím“, dostalo se mu odpovědi. Baltazar se na okamžik zamyslel. „Hele, co kdybychom ho šoupli do některýho kontejneru? Bude mu ještě chvíli trvat než se probere. Kontejner zavřeme, takže sám se ven nedostane. Bude sice bouchat a křičet, ale pokud by někdo stál dál než dva tři metry, tak ho stejně neuslyší. Předpokládám, že na tenhle konec skladiště dávaj ty zásilky, který se budou nakládat až později, takže máme slušnou šanci, že sem nikdo hned tak nepřijde. Na druhou stranu zase porušíme plombu, takže Cepína objevěj tak jako tak před odesláním kontejneru. Samozřejmě mu taky sebereme peníze, kreditku, mobil a hlavně doklady včetně letenky. Nejspíš ho budou mít za zloděje a on se s nima nebude moct domluvit. Pak to ještě bude hezky dlouho trvat, než se dostane k telefonu a ještě dýl, než sežene nový doklady. Teoreticky by ho sice mohli najít rychle, ale mnohem pravděpodobnější je pravý opak, a to nám musí momentálně stačit. Potřebujeme jenom čtyřiadvacet hodin. Snad budeme mít štěstí...“ Monika přikývla, chápaje, že sama asi nic lepšího nevymyslí. Pak už postupovali velice rychle. Baltazar Cepína důkladně prošacoval a kromě všech zmíněných věcí mu sebral ještě hodinky a boty. Pak ho společně s profesorem nasoukali do prvního příhodného kontejneru, který mezitím Monika otevřela. Zabouchli dvířka a smotali drátky plomby tak, aby její porušení nebylo vidět už z dálky. Balík Cepínových věcí spolehlivě zmizel v kalných přístavních vodách Baltského moře a potom už chvatně zamířili k východu z přístavu, protože čas mezitím pokročil a bylo třeba vyrazit na letiště. Nikdo z nich už neviděl, jak asi půl hodiny po jejich odchodu dorazili na místo přístavní dělníci hledající ztracenou zásilku, která měla být naložena už před dvěma hodinami. Neviděli, jak byl kontejner s Cepínem naložen na vysokozdvižný vozík, jak ho rychle odvezli směrem k přístavní hrázi a jak nikdo z dělníků ve spěchu pořádně nezkontroloval neporušenost plomby. Neviděli, jak kontejner o chvíli později zvedlo mohutné rameno jeřábu a složilo jej na palubu nedaleko kotvící nákladní lodi. A konečně neviděli ani to, jak se na lodní zádi třepotala trojbarevná vlajka Ruské federace a pod ní bylo možné přečíst omšelý nápis: Alexander A. Sibirjakov Murmansk

76


Praha, Právnická fakulta UK, 15. června 2020, 10.00 Toho horkého letního dne byla obloha nad Prahou jako vymetená. Pouze jediný mrak hyzdil jinak bezchybné panoráma hlavního města. Z Právnické fakultu stoupal dým. Už od nejčasnějšího rána vycházely z nádvoří mohutné budovy provazce kouře, líně se převalovaly a ovíjely kolem jejích vysokých a chladných boků. Nahoře je pak uchvátil mírný větřík od Vltavy a pomalu je hnal směrem na Malou stranu a na Hradčany. Dým byl černý, hustý a zlověstný, jaký dokážou vyslat k obloze jen zapálené ropné vrty nebo haldy úředních dokumentů pálených po převratu. K všeobecnému překvapení se SIMBA vzdala takřka bez boje. Jako příslovečný kolos na hliněných nohách se její režim, chycený do své vlastní pasti, ze dne na den poroučel k zemi. Pelltönäho vítězství ve volbách bylo drtivé. V řadách SIMBY v prvním momentě nikdo nevěděl, co s tím. A čas rychle běžel. Na chodbách školy postávali studenti a čekali, jak se věci vyvinou. Nervozita se dala přímo nahmatat a ve všech tvářích bylo cítit nevyřčenou obavu, zda SIMBA tváří v tvář všeobecnému odporu vyklidí pole, a nebo se pokusí řešit situaci nějakou novou formou represí. V aparátu SIMBY ale v té době vládl zmatek. Bůček se zamkl v kanceláři a nervově se zhroutil, neschopen unést porážku ve volbách. Bezvládně seděl ve svém křesle, pohled mu těkal po jakýchsi neznámých prostorách, které nikdo z ostatních nebyl schopen spatřit, z úst mu odkapávala pěna a z hrdla se ozývalo nesrozumitelné mumlání. Obávaný Hermenegild Cepín, který snad jako jediný by dokázal aparát ukočírovat, nebyl z neznámých důvodů k nalezení. Ještě chvilku se funkcionáři hádali, ještě chvilku padaly nerealistické nápady na potlačení opozice, ale pak se začali členové vedení jeden po druhém vytrácet. V té chvíli snad ještě mohli ráznými opatřeními režim zachránit, ale oportunistické povahy se začaly až příliš zabývat úvahami o tom, co nastane po pádu SIMBY. Zdaleka ne předem jasný výsledek mocenského střetnutí se v myslích jedinců, kteří svoji loajalitu k SIMBĚ odvozovali jen a pouze od toho, že byla právě u moci, změnil v přesvědčení o její nevyhnutelné porážce. Nebyl to ani jejich rozum, ani jejich svědomí, nýbrž živočišný strach, který jim neúprosně našeptával, že již dovršili míru své špatnosti a že někde na chodbách školy jistě čeká zástup rozlícených mstitelů. Jako by už v duchu viděli ty zlostí zkřivené tváře. Tohohle několikrát vyhodili od státnic než „dostal rozum“… Tomuhle vyštvali ze školy kamaráda a možná i příbuzného… Tohohle vydírali agenti KVB… Tohohle smrtelně ponížili, když musel provést veřejnou sebekritiku… Tamtoho… S každou další myšlenkou jejich panika rostla. Neboť podle sebe soudili své přemožitele a s jistotou dopadených a usvědčených viníků byli přesvědčeni, že jak oni dříve činili ostatním, bude teď učiněno jim. Do značné míry iracionálně se tedy vládnoucí klika otrlých, nabubřelých, ale ve své podstatě neschopných a hloupých zbabělců bezhlavě vrhla do záchrany svých vlastních kůží. Osud SIMBY a její vlády nad školou byl najednou tím nejméně důležitým faktorem. Včera podporoval režim každý. Dnes už nikdo.

77


Na druhou stranu ovšem exponenti SIMBY při svém úprku postupovali s obdivuhodnou precizností a nasazením, které při správě fakulty nikdy neprojevili. Vedení školy se sešlo už jenom jednou – v suterénní místnosti, kde několik spolehlivých profesorských kolaborantů, kteří ještě nestačili utéct, sehrálo frašku v podobě závěrečných státnic. Diplomy byly bleskově natištěny a připraveny předem. V přestrojení sem dovedli i samotného Bůčka, jehož nervový stav už byl natolik vážný, že jen stěží vnímal, o co se jedná. Ihned po ceremonii ho postraním vchodem vyvedli z budovy, aby se do ní už nikdy nevrátil. Jediný pilíř hroutícího se režimu, která si zachoval ještě jakési zbytky organizace, byl přirozeně KVB. Jeho dva tři hlavní představitelé sice také „absolvovali“ a omezili se jen na balení svých kanceláří, ale ostatní agenti pochopili, že se již před příchodem nových vládců nespasí. Vrhli se tedy na mohutný archiv KVB a ve snaze zachránit co se dá, vyhazovali svazky na nádvoří, kde už čekaly připravené kanystry nafty. Jediné škrtnutí zápalky pak stvořilo obrovskou hořící hranici, v níž se kroutily a škvířily stránky plné zrady, lží, pomluv, korupce, útlaku a nenávisti. Agenti přecházeli okolo ohně a v horkém červnovém počasí jim obličeje zčervenaly, na šatech ulpíval poletující popel a po tvářích jim stékaly kapičky potu. Záhy pochopili, že ani náhodou nespálí všechny spisy a začali si tedy vybírat jen ty nejchoulostivější. Po škole se mezitím rozkřiklo, že se Bůček zhroutil a že SIMBA vyklízí školu. Všeobecná úleva a možná poněkud přehnaný optimismus způsobily, že jen málokdo věnoval pozornost aktivitám jednotlivých exponentů zkrachovalého režimu. Strach z agentů KVB byl navíc ještě příliš silný. Pouze několik odvážných v čele s knihovníkem Potůčkem se vetřelo k likvidaci archivu a protože sami agenti vítali každou pomocnou ruku, byli rychle zapojeni do vynášení spisů. Nepozorovaně je přitom přemisťovali do jiného skladiště a zachránili tak před zničením množství důkazního materiálu. V pozdějších hodinách, když už agenti odešli, vytahovali dlouhými háky z plamenů méně poškozené spisy. Avšak mnoho konfidentů KVB, kteří pracovali inkognito a o jejichž osud se bývalí chlebodárci pochopitelně nezajímali, prožívalo v té době strašlivá psychická muka. Na rozdíl od všeobecně známých kmenových agentů se nemohli do pálení archivu zapojit, aby se neprozradili, a tak jen nervózně trnuli, zda měli to štěstí a jejich spis byl mezi těmi, které podlehly zkáze. S výjimkou nejvyššího vedení nedostal žádný z přisluhovačů režimu šanci na bleskové „absolutorium“ a tak spousta z nich ve strachu před pomstou vítězů raději rovnou ze školy utekla, chovajíce naději, že se jim podaří dostudovat jinde. Ve večerních hodinách už bylo jasné, že vláda SIMBY skončila. Na chodbách se válely papíry, kanceláře byly vystěhované, v leckterých chyběl i nábytek. Hranice na nádvoří už jenom doutnala. Monotónní vrzání rozbitých oken v průvanu pak přehlušila jenom jediná rána. To se samovolně přibouchly dveře od vyprázdněného školního sejfu. Převrat se zdařil, fakulta byla připravena pro nové vládce… Praha, Právnická fakulta UK, 21. září 2020, 14.10 Baltazar se vypotácel ze dveří a ztěžka dosedl na křeslo na chodbě. Otřel si kapesníkem orosené čelo a s úsměvem od ucha k uchu pohlédl na Moniku, která seděla vedle něj. O pár vteřin později vyšel ze dveří na druhém konci chodby Bob a zjevně radostným krokem pádil přímo k nim. Nemuseli nic říkat, aby bylo každému jasné, že tentokrát státnice udělali. 78


„Před chvílí tady byl David“, prohodila Monika, „taky má všechno. Takže už jste všichni za vodou, pánové...“ „Jo a chtěl by s vámi mluvit profesor Pelltönä,“ dodala v zápětí, tentokrát už z pozice novopečené šéfky děkanova sekretariátu. „Asi se chce rozloučit...“ Všichni se beze slova zvedli. Baltazar si vzápětí uvědomil, že je to poprvé, co po zkoušce nikdo z nich nemluvil. Normálně na sebe v záchvatu slovního průjmu honem honem vysypali své známky, otázky i všechny perné chvilky, které při zkoušení zažili. Ale dnes už na tom nějak nezáleželo. Daleko důležitější bylo vědomí, že už to bylo naposled, že teprve v tomto okamžiku definitivně stvrdili své vítězství. Kupodivu se tak ani nedostavila obvyklá pozkoušková prázdnota. O kus dál se k nim ještě beze slova připojil očividně vysmátý Barvíř. Potom společně kráčeli po chodbách školy, které toho tolik pamatovaly a nikdo z kolemjdoucích si jich nevšímal. Svojí úlohou při pádu SIMBY se neměli proč chlubit a nikdo jiný o ní stejně nevěděl. Profesor Pelltönä je srdečně uvítal, blahopřál jim k absolutoriu a popřál hodně štěstí do budoucna. Ještě jednou jim děkoval za to, co pro něj i pro fakultu udělali, načež mu rádi slíbili, že se občas ukážou, a zdvořile odmítli jeho nabídku další akademické dráhy. Oceňovali jeho zájem a ochotu, ale snad až někdy v budoucnu. Až přestanou ty těžké sny a samovolnou duševní filtrací zůstanou ze vzpomínek jen ty dobré. Nakonec Monika přetlumočila jeho závěrečná slova: „Profesor se vám ještě musí s něčím pochlubit. Říká, že už má dost toho, že mu prakticky nikdo nerozumí. Takže se rozhodl na stará kolena začít učit cizí jazyky. Rád by vám předvedl, co se zatím naučil.“ „No to je vynikající“, pochválil ho obratem Bob, „bez jazyků to už asi fakt nejde, když je teď děkanem. Samozřejmě mu přejeme hodně úspěchů.“ Pelltönä pochopil Bobovu odpověď i bez překladu a spustil: „Kizsákmányolás éljen a tártos béke, munkanélküliség dolgozóg nemzetközi. Erösödjenek a baráti kötelékek és a harcos egység a szakszervezeti mozgalomban!“ Všichni na něj vytřeštěně zírali. První se vzpamatovala Monika, rychle se ho na něco zeptala a vzápětí poskytla ostatním vysvětlení, nemohouce při tom zakrýt své pobavení. „Víte, profesor říká, že se nemůže hned pouštět do složitých světových jazyků. Takže žádná angličtina nebo francouzština. Myslí si, že je nanejvýš logické, aby začal nějakým příbuzným jazykem a tak už má za sebou několik lekcí maďarštiny...“ Baltazar se v ten moment začal dívat jinam a snažil se usilovně vybavit nějaký morbidní obrázek z večerních zpráv, aby se nerozřehtal na celé kolo. Barvíř úspěšně předstíral záchvat kašle a situaci zachraňoval pouze Bob, který se s podivnou grimasou obrátil na Moniku s tím, „ať mu řekne, že je to super a že mu strašně fandíme“. Profesor měl radost ze svého úspěchu a vyprovodil je až na chodbu. Teprve když zavřel dveře, mohli se všichni naplno rozchechtat. „A já jsem se nejdřív lekl, že už to nebude ten starej Pelltönä!“, shrnul pocity všech Barvíř, zakuckávaje se už nyní doopravdy. Potom společně vyrazili po schodech dolů a smích postupně musel ustoupit před dalším přívalem slavnostních pocitů, který je při tom zaplavil. „Takže to máme za sebou. Jsme z toho venku“, prohodil pateticky Barvíř. „Nechce se tomu ani věřit, ale - vyšlo nám to!“ dodal Baltazar.

79


„Ne tak úplně“, řekla s nádechem smutku v hlase Monika, „Bůček nám zdrhnul a ti nejhorší zmetci taky. Škola je vybydlená a co se týče kolaborantských učitelů - ty musel Pelltönä nechat na pokoji, jinak by mu ze života udělali peklo.“ „Jo, jo - takhle to chodí za každý revoluce. Některý lidi v tom prostě uměj chodit“, utrousil Bob. „Včera mi povídal Mirek Potůček, že příští týden šoupne na internet seznamy spolupracovníků KVB. Prý se budem divit, kdo všechno donášel...“, sděloval Baltazar. „Ty největší parchanti stejně stačili svoje spisy spálit. No ale i tak - alespoň něco...“, poznamenal Bob. Po chvilce si ještě vzpomněl Barvíř: „A mimochodem, já zase slyšel, že přinejmenším jednomu konfidentovi pár dnů po převratu někdo rozbil hubu. A hádejte kterýmu?“ „Když se ptáš takhle... že by Divíškovi?“, otázal se Bob. Barvíř přikývl: „Tipoval bych to na kluky z Mariánský. Vyděsilo ho to natolik, že sám ze školy odešel. A to jeho donášení... Proč to vlastně dělal, to už se nejspíš nedozvíme“, dodal filosoficky. V tom se Monika plácla do čela: „Vidíte, úplně bych na to zapomněla. Víte, co dneska ráno podepisoval Pelltönä? Jedno vyškrtnutí ze studia pro nezvěstnost...“ „Cepín! Chceš říct, že v tom kontejneru umřel hlady?!“, vykřikl s nádechem obav v hlase Baltazar. „To asi zrovna ne. Prošla jsem si na webu finský noviny a o nálezu chlapa v kontejneru se nikde nepsalo. A že by to tam určitě bylo, když jsou tam i jiný podobný kraviny. Spíš bych řekla, že ho asi stačili naložit na loď ještě než se probral. S tím jsme nějak nepočítali. Může teď být prakticky kdekoliv.“ „No jo, asi mu to bude domů trvat o něco déle. Navíc bych řekl, že je možná už zpátky, jenom se radši neukazuje. Když takovýho Divíška zmlátili, nechtěl bych ani vidět co by udělali s ním...“, rozumoval Baltazar. Za těchto úvah se nakonec ocitli před hlavním vchodem fakulty. Pozdní září jim předvedlo jeden z pěkných dnů a příjemné počasí jen umocnilo radost z úspěchu. „Tak co, půjdem to někam zapít?“, zeptal se dychtivě Barvíř. Baltazar v tu chvíli pocítil určité zklamání, protože ve skrytu duše doufal, že by mohl odpoledne strávit s Monikou a konečně ji někam pozvat. Neubránil se a hodil po Barvířovi mírně rozladěný pohled. Na rozdíl od něj ho zachytil Bob a rozhodl se kamarádovi ještě naposledy nahrát. „Dneska se mi to nehodí. Navrhuju sejít se až v pátek“, pravil důrazně. „Krom toho“, otočil se na Barvíře, „ty jsi přece říkal, že potřebuješ dovést babičce výslužku z chalupy, ne? Takže ahoj...“, zahlaholil s přehnanou srdečností a strkal nechápajícího Barvíře dolů po schodech na chodník. Monice nad tím ostentativním pokusem slabě zacukaly koutky, a když s Baltazarem osaměli, sama navrhla, aby si šli někam sednout. Ušli sotva pár kroků, když Baltazar sebral veškerou dostupnou odvahu a sáhl po její ruce. Byl skálopevně přesvědčen, že Monika ucukne. Neucukla.

80


81


Nápravné zařízení Ministerstva vnitra Ruské federace, Vorkuta, severní Rusko, 4. října 2020, 10.05 Ivan Vasiljevič Chlobystov byl postavy menší ale podsadité a bylo na něm vidět, že umí vzít práci pořádně do rukou. Své úkoly plnil vždy s upřímným nasazením a precizností a byl hrdý na to, že pokračuje v duchu nejlepší rodinné tradice státních zaměstnanců. I jeho otec a dědeček byli vynikající pracovníci, kteří měli ty nejlepší posudky od nadřízených a dosahovali těch nejvyšších pracovních výkonů. Chlobystov pracoval jako dozorce ve věznici ve Vorkutě. Provozovalo ji Ministerstvo vnitra. Když zde pracoval jeho otec, provozovala věznici KGB. Když zde pracoval jeho dědeček, provozovala věznici NKVD. Vždycky, když jednou za čas přepadla Chlobystova rozjímavá nálada, přemýšlel o tom, kdo bude věznici provozovat, až zde bude pracovat jeho syn a vnuk. Chlobystov kromě jiného uměl číst a psát. To mu mezi ostatními dozorci propůjčilo pověst intelektuála. Této své schopnosti využíval pouze pro služební účely, protože jinak by mu to mohlo vysloužit pověst intelektuála západního typu. A to nevedlo nikdy k ničemu dobrému. Chlobystov si až příliš dobře uvědomoval, že už není nejmladší. Dlouhé noční obchůzky podél ostnatých drátů ho již unavovaly a zdálo se mu, že při jednotvárné službě u světlometů na strážních věžích trochu více profukuje. Nedávno složil prchajícího vězně až třetí salvou a jeho precizní povahu taková nekvalitní práce velmi tížila. Proto byl rád, že mu vždy na dva dni v týdnu přidělili správu vězeňské pošty. Vůbec nevadilo, že nikomu jinému ji přidělit nemohli, protože nikdo jiný z řadových dozorců číst a psát neuměl. Chlobystov byl také mužem systému a pořádku. Občas ho napadlo, jestli je vůbec Rus, ale té myšlenky se většinou lekl. Každopádně však pracoval s vězeňskou poštou způsobem mimořádně sofistikovaným a metodickým. Dopisy vybrané od vězňů důkladně přečetl a poté je roztřídil do tří připravených krabic. V první z nich byly dopisy, které si život v táboře více či méně pochvalovaly. Ve druhé byly dopisy neutrální, které se spíše zaměřovaly na rodinné prostředí vězňů, či vůbec na otázky, které s pobytem v nápravném zařízení nijak nesouvisely. A konečně do třetí házel dopisy, které si na poměry v táboře stěžovaly nebo v nich pisatel nějakým způsobem napadal spravedlivost svého odsouzení. Chlobystov byl hrdý na to, že má na straně jedné pověst lidumila, na straně druhé člověka pevných a spravedlivých zásad. V duchu těchto vlastností také s dopisy nakládal. První krabici rovnou přesypával do poštovního vaku připraveného k odeslání. Dopisy z druhé krabice vzal, obešel s nimi jejich pisatele a laskavě jim vysvětlil, že se sice v dopise mohou ptát na zdraví svých dětí, ale že by neměli v prvé řadě zapomenout upozornit své příbuzné, že jim se v nápravném zařízení daří opravdu dobře. Většina vězňů se pak zpravidla sama nabídla, že dopis přepracuje, ostatní tak učinili po výslovné výzvě. Odpoledne pak Chlobystov opravené dopisy ještě jednou přečetl, nasypal je tentokrát už do první krabice a poté do poštovního vaku. Největší potíže měl ovšem s krabicí číslo tři. I tady sice některé autory dopisů přesvědčil, aby svoji korespondenci přepracovali na standard první krabice. Ne vždy se mu to ale podařilo. Chlobystov byl vždy přesvědčen, že problémy se mají řešit po dobrém. Na druhou stranu si ale říkal, že každý musí uznat, že trpělivost má své meze. I když mu to bylo proti mysli, nemohl jednat jinak. Když někdo nechce svoji rodinu ujistit, že se mu dobře daří, a naopak ji stále trápí stížnostmi a prosbami o pomoc, musí se s tím něco dělat. 82


Chlobystov litoval, že okolnosti mu neposkytují jinou možnost, než takového vězně zavřít do korekce. Navíc musel potom napodobit jeho styl a napsat dopis za něj. Jediným štěstím bylo, že drtivá většina vězňů tento systém pochopila a dříve či později akceptovala, takže zase až tak moc práce neměl. Chlobystov se toho dne probral hromadou dopisů až na konec a když bral do ruky poslední obálku, radostně konstatoval, že v krabici číslo tři se zatím žádná zásilka neobjevila. S nadějí se tedy začetl do posledního dopisu a spokojeně se při tom usmíval. Když dočetl, neusmíval se vůbec. Pisatel v dopise žalostně lkal nad svým osudem, vysvětloval, že byl odsouzen neprávem za špionáž a za ilegální překročení ruské hranice a domáhal se všemožné pomoci. Tak depresivní dopis ještě Chlobystov nečetl. Když potom zjistil, že adresátem je jakési velvyslanectví, změnil se jeho údiv v pobouření. Jak si vůbec může nějaký odsouzený lump dovolit obtěžovat svými psaními vážený diplomatický sbor v dalekém hlavním městě, který má na starosti daleko důležitější věci?!! A kdo to tedy vůbec napsal? Tipoval by toho vězně, kterého přivezli včera… Chlobystov otočil obálku a se zachmuřeným čelem zíral na jméno autora dopisu. Ani s největším úsilím ho nedokázal přeslabikovat. „H… Her.. Herm… Ce… Cep…“ Nakonec to musel vzdát. Pohár jeho trpělivosti byl tím ovšem dovršen. Vztekle odhodil obálku, popadl ze skoby karabáč a klíče od korekce a ráznými kroky vyrazil. Cestou si usmyslel, že ještě než zavře toho drzého vězně do díry, musí se mu důkladně vysmát kvůli tomu jeho pitomému jménu.

THE END

83


Ó Jiří Kroupa BARVY FAKULTY V roce 2003 vydal FOTART, jako svoji 2. publikaci. Ilustroval: Ó Michal Krejčík Všechna práva vyhrazena. Tato piblykace neprožla redakchní a yazykovou ůprávou.

84


BARVY. Jiří Kroupa. PDF vytvořeno zkušební verzí pdffactory

Recommend Documents