BARVA V PROSTORU, PROSTOR V BARVĚ Bakalářská práce – textová část
MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA katedra výtvarné výchovy
autor práce: Jiří Kaman vedoucí práce: Mgr. Petr Kamenický
Děkanův Dvůr, 2010
Anotace: Tento text není mapou přímé výtvarné cesty z bodu A do bodu B. Zastavil jsem se, tápu a nevím, kudy kam; uzavírám se do stereotypu izolovaných pokusů/omylů. Třeba se mi tím však dostává příležitosti rozhlížet se a lépe poznávat možnosti a směry, kterými se mohu vydat, až budu na nějakou cestu doopravdy připravený. Tomu snad odpovídá i podoba mých myšlenek - tam někde uvnitř jsou spojené, směřují však k různým cílům. Ty trpělivé na mě počkají. Chci věřit, že to tak skutečně je.
Annotation: This text is not a plan of an artistic journey from the point A to the point B. I’ve turned off myself, I just fumble and don’t know where to go; I’ve arrested myself into a stereotype of separated trials and errors. Maybe this way I’m getting an occasion to look around and learn better the possibilities and directions, from which I can choose for my further way. Once I’ll be really prepared. My thoughts look alike – they are connected somewhere inside, but they’re directing to various places. Those patient thoughts will wait for me. I want believe, that this is truth.
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a použil jen prameny, uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům. Ve Lhotkách, 20. 4. 2010 Jiří Kaman
BARVA V PROSTORU, PROSTOR V BARVĚ Chci tvořit bez plánu. Bez cíle, to je můj cíl. Improvizovat. Vychutnávat okamžik zrodu nového čehosi a být s tím, až to bude zanikat. Poznávat to, možná analyzovat. Radovat se z tvorby, rozčilovat se, plakat. Zajímá mě prostor. Ve formě vrstev obrazu, plastik či objektů, prostor za ledničkou, za zrcadlem, prostor mezi myšlenkami. Prostor ve své podstatě, nepodstatě, věčnosti a pomíjivosti? Prostor v neděli, v úterý a o Vánocích. Plný prostor, prázdný prostor. Pivo, víno, kořalka. Zajímá mě barva. Barva v tomto prostoru, její převleky a proměny, lži, pravdy i nesmyslné tlachání. Viskozita, kryvost, duše. Náhoda. Osud. Jakou roli budu hrát já? Co zjistím a kdy na to zapomenu? Co nezjistím a kdy si na to vzpomenu? Zajímá mě vliv času, materiálu, nálady, intelektu, lenosti. Zajímá mě, co mi ještě projde a na co už doplatím. Co se stane, když? Co se nestane, když? Stihnu zítra autobus? Je Bůh?
říjen 2009
„Pravda tvého cíle spočívá v cestě k Lenosti“ (Kazimir Malevič)1) Když jsem si tato nebezpečná slova zapisoval, netušil jsem, jak úzce budou souviset s mojí nadcházející tvorbou. Klid, čas a nečinnost. Tichá a klidná řeka, která musí neodvratně dosáhnout vodopádu aktivity a tísně. Spousta důležitého nemá čas začít žít. Vlastně si nevzpomínám, že by to někdy bylo jinak. Vždy ale doufám, že teď to jinak bude, že se umoudřím a polepším. „Nechci obrazy, chci jenom poznávat věci“ (Piet Mondrian)2) Celé úskalí bakalářské práce spočívá v jejím zřejmém směřování. To mi bylo jasné od začátku, přesto jsem toužil tvořit bez plánu, bezcílně a spontánně se potloukat prostorem a jen tak mimochodem, dejte mi prosím diplom. Barva v prostoru, prostor v barvě, to je přeci velice svobodné zadání a já si jím jistě chtěl vytvořit alibi pro volné ruce a uvažování. Veškerá známá barva se nachází v prostoru. Každý prostor je zasažen barvou. Dál mohu dělat cokoli - vždy splním zadání. Víc se tím nehodlám zabývat. Dokud jsem se držel štětce, nenacházel jsem v tomto svém plánu žádné mezery. Veškeré pokusy o svobodnou analýzu mého počínání však selhaly. Kdykoliv jsem se ocitl na křižovatce a začal tušit nové cesty, objevil se přede mnou semafor, diktující vlastní barvy. Nedovedl jsem se odpoutat od reality a neustále jsem opakoval: „Barva v prostoru, prostor v barvě, o čem to má být?“
„Rothko ve čtyřicátých letech zajímavě psal o postupech nového umění, i když je příznačné, že poté, co dospěl k veskrze emotivnímu výtvarnému jazyku, přestal se vyjadřovat psaným slovem a litoval, že tak někdy učinil“ (John Golding)3) Přemýšlet o tom, co dělám, bylo o to těžší, že jsem se nutil formulovat svoje myšlenky jasně a konkrétně, aby byly pochopitelné i druhým, cizím, vetřelcům, kteří se chystají hodnotit správnost mého uvažování. Tím se však odhalovaly slabiny těchto myšlenek. Bořily se a já zjišťoval, že na nich nemohu stavět. To je důležité a užitečné, přesto velice nepříjemné. Často prožívám pocity, které nedokážu definovat. Někdy si dokonce nejsem jistý, jestli je skutečně cítím. Přesto bych o nich zde měl psát. Nebudu. Bojím se, že by se rozpadly, jako ty myšlenky. „Nechci obrazy, chci jenom poznávat věci,“2) šeptalo mé nitro, ale nikdo neslyšel. „Dostaň barvu do prostoru, dej prostor barvě!“ křičel jsem.
„Právě v kmenovém umění přírodních národů, ale i v umění lidovém nebo dětském, nikdy nebyl předepsaný materiál. Ukázalo se, že ne materiál sám o sobě, ale především schopnost vnímat a prožívat jej plnými smysly tvoří základ uměleckého účinku.“ (Igor Zhoř)4) Zajímám se o strukturu a charakter podkladu. Objevil jsem lesklé a hladké plastové desky dveřních výplní, z jejichž nitra vystupuje porézní polyuretanová pěna. Průhledný polykarbonát! Profily plastových oken! To vše mohu natřít. Pokusit se chápat. Barva se zde chová úplně jinak. Sochařské práci s prostorem jsem se věnoval již v minulosti. Ještě před tím, než mě hlouběji oslovily barvy. Potom jsem ale začal malovat. Ne víc, než bylo nezbytně nutné, ale dost na to, abych pochopil, že nezbytně nutné znamená stále. Po nějaké době se objevily tendence nenahlížet na obraz jako na dvojrozměrnou plochu. Projevovalo se to natíráním hran a boků podkladu. Vyhledal jsem pomoc a začal směřovat do prostoru. Chtěl jsem směřovat do prostoru. Vrátit se k objektu, ale odjinud, z druhé strany. Pojedu do Ameriky ze západu a třeba ve svých třiadvaceti objevím z paluby výletní lodi s pravidelnou trasou nový kontinent!
Jako bych se pokoušel spojit vodu a olej. Nedokážu se odlepit, slézt ze zdi. Vytvářím reliéfy, nemohu svoji práci obcházet a zkoumat ze všech stran, jak jsem byl zvyklý v minulosti. Nabízí se instalace na skleněnou stěnu. Ne nutně přístupnou z „druhé strany“. Možná by stačilo tímto způsobem upozornit na skutečnost, že obrazy existují i zezadu. Kdybych obraz pověsil na zeď obráceně, malbou ke zdi, potlačil bych jeho líc, byť by byl v tom okamžiku patrnější, než běžný rub. Vracím se ke skleněné stěně; pověsit obraz lícem ke sklu? Ne. Volné zavěšení do prostoru? Tohle už jsem kdysi cítil. Velice nerad, vracím se ve vzpomínkách k maturitní práci. Chtěl jsem tehdy na základě kreseb vytvořit reliéf Noemovy archy. Plochá plastika trčela nakonec z podstavce do prostoru. Aby se dala obcházet. Nechci bloudit v kruhu. Sestavuji z fragmentů mrtvých maleb nové celky. Přikládám je k sobě a na sebe, vytvářím stavebnici k přemýšlení. Vlastně nic mimořádného. To všechno se děje, když obrazy odkládám v koutě. Jen si toho právě teď všímám. Poslouchat. Doplňuji monochromy kontrastními okraji, stále však pouze natírám boky obrazů. Chci se tomu bránit, abych se posunul jinam, takže raději nedělám nic a schovávám se za Malevičovy pozitivní výroky o lenosti. Hraji si. Věším do prostoru lahvičky s tuší a stavím objekty z akvarelových barev. Ztrácím čas s plastelínou. Mám tak alespoň pocit, že se věnuji tématu.
Začal jsem z desek sestavovat úhly a rohy, barevné hrany směřují do prostoru. Mohu je nazývat sochami, ale víc toho zatím neumí. Natírám své okolí. Hledám hodnotu barvy. Co je ještě barva a co už je špína? Neperu štětce. Narážím na nedostatek kázně, nedokážu zastavit sám sebe, tvořím tak dlouho, dokud nezačnu ničit a pak už je pozdě. Nestíhám nic dokumentovat. Zraňuji svoji práci nepřesností a záchvaty spontánního. Nestačí mi monochromy, cokoli jiného se však zdá být zbytečně komplikované a nesrozumitelné.
Při vyklízení prostoru, který se měl stát mým ateliérem, jsem našel několik matrací. Táhly mě k sobě jako magnet, potřeboval jsem je natřít, abych si uvědomil, že mě zajímá jejich nitro. Duše. Svlékl jsem je z gumotextilního obalu. Plochu molitanu narušují řady kulatých otvorů, sloužících snad k odlehčení, snad ke zvýšení komfortu ležících. Děravé matrace do sebe vtahovaly všechen okolní prostor. Rozložil jsem je po podlaze. Bylo to v době, kdy se jaderným fyzikům v CERNU podařilo srážkou elementárních částic simulovat velký třesk. Spekulovalo se o možném vzniku černých děr, které pohltí celou galaxii. Natíral jsem matrace šepsem a přemýšlel, jestli už to nezačalo. Každá další vrstva barvy byla zatím pouze snahou dosáhnout původní síly nenatřených matrací. Zima a vlhko v místnosti prodlužovaly dobu schnutí molitanu, věnoval jsem se tedy jinému a obden se pokoušel matrace uchopit. Ten povrch je nový. Hledám možnosti kontrastu s hladkými deskami, které čekaly v koutě. Mohu z matrací postavit kvádr. Obložit jimi roh. Jednu napouštím barvou a používám jako tiskovou matrici. Matrice z matrace.
Přestože mi evidentně pomáhají, využívám konzultací velmi vzácně. Jsem vděčný za ty chvíle. Poslechl jsem a napnul na rámy podceňované obaly molitanů. Dlouho jsem uvažoval o formátu, ale nedokázal jsem porušit mateřské proporce, které na malby při vzniku působily, takže zůstal nezměněn. Chce to prý nějaké drobné zásahy. Volám o pomoc novým monochromem. Lesk a mat? Budu tedy hledat. Když nevím, kudy kam, přemaluji nějaký monochrom, jak z toho začít těžit?
Začal jsem omotávat předměty kolem sebe potravinářskou fólií. Zjednodušovat a stylizovat jejich tvar, vyrovnávat valéry, definovat prostor, který potřebují pro svou existenci. Barva v prostoru, prostor v barvě. Musím tedy fólii natřít a zahalit onen prostor barvou. Nic. Teprve při strhávání igelitu, narušování, či spíše osvobozování prostoru, jsem něco cítil. Zmuchlal jsem fólii, coby prázdnou definici prostoru a umístil ji do středu výrazného rámu ze sololitu, který jsem vytvořil, jako odpověď zmiňovaným dveřním výplním. Připravil jsem si větší, dvoumetrovou verzi pro zopakování stejného postupu. Čekám.
Sololit mě začal zajímat - relativně známý, přesto zdaleka ne vyčerpaný povrch za příznivou cenu. (Dochází mi prostředky a materiál, recykluji a dál mezi sebou špiním zbylé barvy. Barvím špíny.) Stále jsem se nedokázal osvobodit od představy, že barva znamená barevnou plochu. Tu mohu dělit, měnit její proporce, kombinovat vzájemné působení. Pod vlivem publikace Stanislava Kolíbala přemýšlím o geometrii. Rýsuji do sololitu nožem. Vyrývám čtvercovou síť, do které by mohla být polapena nějaká barva. Udělal jsem několik čar a rozřízl si palec. Zřejmý signál k ukončení činnosti. Ze sítě jsou tak čáry i na všech ostatních sololitech. Pokouším se rozčlenit barevnou plochu rezavými dráty a konstrukcemi. Chtěl jsem být jemný, volil jsem tedy ukázněně tónovanou plochu. Jeden pastelový odstín plus to, co se chytí do sítě. Nelze být jemný při lovu sítěmi.
„Na hrubých prknech, podepřených nějakými bednami, stály objekty z několika drátů – jako by je nakreslil Joan Miró. A pod stropem několik portrétů rovněž z drátů, jako by je někdo nakreslil jedním tahem. Jak to, že socha nemusí mít hmotu? A nemusí být těžká, nemusí být z kamene či dřeva? Jak to, že několik drátěných čar může ovládat prostor?“ (Stanislav Kolíbal)5) Kolíbal mě tímto odkazuje na Caldera. Koketuji tedy s dráty a pletivem. Kreslím v prostoru. Cítím se však nedospěle, jsem neohrabaný a opouštím ty nezralé pokusy o vážnou tvář. Snad za čas. Příliš mnoho hloupostí a omylů ještě čeká na mé vykonání.
Když jsme večer líčili stěny ateliéru, obkreslila Pája na vymalovanou zeď židli - stála v rohu místnosti a na každou stěnu vrhala stín. Ty dva stíny dnes přesně definují místo, kde se židle tenkrát nacházela. Dala by se podle nich narýsovat do vzduchu. Roh ohýbá prostor. Vracím se k úhlům z desek. Napínám malé plátno přímo na zeď přes roh okenní špalety. Část je v závětří a část v průvanu pootevřeného okna. Lakýrnicky natírám. Chci, aby za mě maloval průvan. Nanáším vrstvy bez ohledu na stupeň vysušení podkladu, výjimečně nepoužívám rozprašovač. Vzpomínám si na Krajinu v okně, vystříkal jsem tehdy mezi zatažené žaluzie demontovaného okna tři tuby těsnící polyuretanové pěny. Nevěděl jsem, kam by se tak drahý a komplikovaný odpad měl vyhodit, proto jsem ho uschoval. Přenáším Krajinu do ateliéru a barvím její povrch na červeno. Hloupé a laciné červeno. Byl jsem líný setřít prach. Posledními zbytky barev, které jsem měl k dispozici, jsem Krajinu zničil. Den končí.
Slíbil jsem kdysi, že vytvořím tři velká plátna do mateřské školy, jejíž interiér jsem v létě pomáhal oživovat. Proč jsem to udělal? Rozptyluje mě to. Netroufám si předhodit dětským duším některý ze svých fleků. Už to mělo být. Kapituluji a vytvářím opět monochromy (ne příliš vydařené). Podmalbu kterou hodlám doplnit „vhodným motivem do dětského prostředí.“ Nemohu a nechci soustřeďovat úsilí tímto směrem. Ne teď. Odnáší to Pája, maluje místo mě, přestože sama také potřebuje něco úplně jiného. Napínám látku na desku stolu. Tato varianta se netváří jako úplně obyčejná horizontální poloha. Tisknu na ni matracemi, vzniká další monochrom. Zavrhuji dvoumetrovou variantu sololitového rámu. Vracím se k dveřním výplním, natírám malé desky a řadím je jako knihy v knihovně; nechávám mezi nimi rozestupy. Přemisťuji je a věnuji pozornost sčítání barevných odrazů. Při této instalaci je třeba upravit některé odstíny hran a okrajů. Nejsem-li s to vytvářet existence schopné sochy, musím se více zaměřit na podmínky instalace maleb. Jedině tak si mohu prostor udržet. Používám zrcadlo, dlouho mě to však nebaví.
Následující den přichází světlo na desky od východu. Odrazy barev jsou změněné. Beru znovu zrcadlo. Přikládám je kolmo ke kraji obrazu. Vnímám odraženou realitu jako skutečný prostor. Instaluji obraz do rohu, zrcadlo k němu. Potřebuji do prostoru za zrcadlem dostat pouze obraz. Ne sebe, ne část místnosti. Chci upravit zrcadlo tak, aby doléhalo přesně na hrany plátna a nikde nepřesahovalo. Nic neuvidím, ale mohu si myslet, že prostor za ním je kompletně vyplněn obrazem. Přikládám těsně k sobě dvě stejná zrcátka. Líc na líc. Vzájemným odrazem v nich vzniká nekonečno. Mám v kapse prázdný prostor, který se rychlostí světla rozpíná do velikosti vesmíru. Právě teď. Nebo mám alespoň věrný a kompletní obraz takového prostoru. To se mi líbí. Když zrcátka zvenku natřu, natřu celý vesmír. Pak už snad budu spokojený.
„Barvení strojů a střech je zvláštním pomazáním těla proti působení jiných ničivých prvků, podobně jako kněz maže člověka olejem, „pokojem“, který jej má ochránit před zlem a zkázou.“ (Kazimir Malevič)6) Vytrhl jsem tuto myšlenku z kontextu, aby nabyla významu, který mi lépe vyhovuje a který mohu více potřebovat. Chci se trochu osvobodit od okovů toho hloupého tématu o barevném prostoru. Těšit se na to, až si zase někde něco svobodně provedu. A třeba i na okamžik, vydržím-li to, poodstoupím od toho velikého duchovního světa abstraktce. Alespoň jednou nohou; opřít se o malou konkrétní berličku. Jak rád bych si teď namaloval, „Co jsem dělal o prázdninách.“ Poprvé v životě.
Josef Čapek: ilustrace z knihy Povídáví o pejskovi a kočičce 7) Kolorováno mojí maminkou, asi 1966
„„To nic není,“ řekl pejsek, „to je lehké, to já vím, jak se takový pravý dort dělá! To se do takového dortu dá všecko, co je k jídlu nejlepší, všecko, co nejraději jíš, a pak je ten dort nejlepší. Když tam dáš takových nejlepších jídel pět, tak je pětkrát dobrý, když jich tam dáš deset, tak je potom desetkrát dobrý“ (Josef Čapek)7) Vysvětlím potřebu citovat dětskou literaturu. Než však tak učiním, dovolím si ještě jeden opis: „Není umění bez fascinace. Není tvorby bez zážitku. Neučíme vytvářet díla. Zprostředkujeme umění“ (Igor Zhoř)8) Jsem rád, že mi katedra výtvarné výchovy dala možnost se s touto myšlenkou ztotožnit. Vařím tedy dorty. Tak jako pejsek a kočička, snažím se do své práce dostávat samé dobré věci, jen to, co mi doopravdy chutná. A tak jako pejska a kočičku, nesmírně mě to baví. Mám z toho radost, jsem fascinován, prožívám i výsledek. Občas si zapamatuji nějaký recept, nebo jeho část. Někdy jsem schopen se opakovat (někdy jsem neschopen se neopakovat). Myslím, že některé dorty moc pěkně voní. Dávám je před dveře, aby vychladly.
1)Malevič
, Kazimir Severinovič . Suprematické zrcadlo:texty k bezpředmětnosti, s.52
2)Mondrian
, Piet . L‘ atelier de Mondrian . Staatsgalerie Stuttgart : 1980 .
In . Golding , John . Cesty k abstraktnímu umění , s . 40 4)Zhoř
, Igor ; Horáček , Radek ; Havlík , Vladimír . Akční tvorba . s. 43
3)Golding 5)Kolíbal
, stanislav . Stanislav Kolíbal , s. 49
6)Malevič 7)Čapek
, John . Cesty k abstraktnímu umění , s .141
, Kazimir Severinovič. Suprematické zrcadlo:texty k bezpředmětnosti, s.115
, Josef . Povídání o pejskovi a kočičce : Jak spolu hospodařili
a ještě o všelijakých jiných věcech , s. 80 8)Zhoř
, Igor ; Horáček , Radek ; Havlík , Vladimír . Akční tvorba .
Literatura: Kolíbal , Stanislav . Stanislav Kolíbal . Vyd . 1 . Český Krumlov :
Egon Schiele Art Centrum , 2003 . 267 s . ISBN 80-86300-33-1 .
Malevič , Kazimir Severinovič . Suprematické zrcadlo : texty k
bezpředmětnosti . Vyd . 1 . Praha : Brody , 1997 . 201 s .
ISBN 80-86112-04-7 .
Golding , John. Cesty k abstraktnímu umění : Mondrian,
Malevič,Kandinskij, Pollock, Newman, Rothko a Still. Vyd. 1. Brno:
Barrister & Principal, 2003. 223 s. ISBN 80-86598-48-9.
Zhoř, Igor; Horáček, Radek; Havlík, Vladimír. Akční tvorba. Vyd 1.
Olomouc: Rektorát Univerzity Palackého v Olomouci, 1991. 96 s.
ISBN80-7067-074-6
Čapek, Josef . Povídání o pejskovi a kočičce : Jak spolu hospodařili
a ještě o všelijakých jiných věcech . Vyd. 2. Praha:
SNDK, 1965. 114 s.
„Děkuji, že jsi mě donutil nemalovat hasiče.“
