BARIÉRY MEZI NÁMI OČIMA CIZINCŮ

Vladimíra Soudková Tomáš Soudek

BARIÉRY MEZI NÁMI OČIMA CIZINCŮ

Obsah Úvod.......................................................................................................................4 Rozhovory .............................................................................................................6 Studentka, Bělorusko............................................................................................6 Finanční ředitel, Bangladéš ................................................................................15 Studentka, Izrael .................................................................................................23 Dělník, Ukrajina ................................................................................................ 29 Lektorka, poradkyně, Slovensko ....................................................................... 34 Student, Srí Lanka.............................................................................................. 40 Studentka, Rusko, Čečensko ..............................................................................47 Bankovní manažer, Rakousko........................................................................... 54 Asistentka, Turkmenistán ..................................................................................59 Finanční analytik, Turecko ................................................................................67 Doslov ..................................................................................................................71 Poděkování ..........................................................................................................73 Zdroje informací o problematice integrace cizinců v České republice ............74 Příloha: Jak využít knihu při výuce a výchově? .................................................76

Vydal: European Training and Consulting Místo a rok vydání: Praha, 2008 Vytiskla tiskárna: B Print s. r. o. Vydání první. Copyright: © Vladimíra a Tomáš Soudkovi, 2008 Illustration: © Kateřina Soudková, 2008 3

Žijí tu s námi. Pocházejí z nejrůznějších států světa, jsou rozdílných národností, mají odlišnou barvu pleti… Cizinci. Kolik jich mezi námi žije? Jak se jim tu s námi žije? Jak vidí nás, Čechy, Moravany, Slezany? Jací jsme v jejich očích? Tato knížka nenabízí vysoce odbornou studii o počtech a postavení cizinců, uprchlíků, azylantů a legálních či nelegálních imigrantů. Nabízí velmi upřímné a autentické výpovědi těch, kteří si vybrali Českou republiku jako svůj domov. Někdy jen dočasný, někdy trvalý. Zpověď lidí nejrůznějšího věku, nejrozličnějších profesí a především z nejrozdílnějších koutů světa nás snad přiměje k zamyšlení nad tím, že zde nežijeme sami, že tu žijí s námi lidé, pocházející leckdy z velmi odlišných kulturních prostředí, kteří se snaží vytvořit si tady svůj vlastní domov. Pomáháme jim, nebo jim spíš klademe překážky a možná i nechtě jim házíme klacky pod nohy a stavíme mezi nimi a námi leckdy nesmyslné bariéry? Podle údajů Českého statistického úřadu v roce 2007 žilo v Česku 321 500 cizinců, tj. osob, které nemají české občanství. Díky vstupu do EU a našemu ekonomickému růstu patříme dnes ke státům, které se staly pro cizince jedním ze žádaných míst pro život. José Manuel Barroso, předseda Evropské komise, v červnu 2008 řekl: „Imigrace je pro EU příležitost a výzva – pokud je vhodně řízena, znamená obohacení pro naše společnosti a hospodářství…. Přistěhovalci jsou přínosem pro hospodářskou výkonnost Evropy. Tento potenciál však bude možné využít pouze, když se podaří integrace migrantů a když budou uznány obavy lidí ohledně nedovoleného přistěhovalectví.“ Možná vás odpovědi na následujících stránkách přimějí zamyslet se nad problematikou zapojení cizinců do naší společnosti. Možná se rozhlédnete kolem sebe a uvědomíte si, že přímo ve vašem bezprostředním okolí studuje, žije a pracuje hned několik cizinců. Možná se zeptáte sami sebe: „Co o nich vlastně vím?“ A pokud se někdo z vás na základě téhle knížky rozhodne lépe poznat a pochopit člověka – cizince, který vedle něj žije, tak tato publikace splnila své poslání. Abychom se navzájem dokázali chápat, musíme se nejdříve poznat, porozumět si, snažit se pochopit problémy toho druhého. Kniha byla zpracována v rámci „Koncepce informování o evropských záležitostech v ČR“. Je určena mladým lidem, studentům i jejich pedagogům. Cílem publikace je na jedné straně pomoci pedagogům při probírání průřezového tématu Multikulturní výchova. Na straně druhé vzbudit zájem u studentů o problematiku sociokulturních rozdílů, naučit je respektovat skutečnost, že každý člověk pochází 4

z nějakého etnika, a ztotožňovat se s názorem, že všechny etnické skupiny jsou rovnocenné, že všichni lidé mají právo žít společně a spolupracovat a současně si uvědomit i svou vlastní kulturní identitu. Zdůraznit vnímaní multikulturality jako prostředku vzájemného obohacování různých etnik, a ne jako bariéry jejich vzájemného soužití. Autoři knihy, PaedDr. Vladimíra Soudková a Ing. Tomáš Soudek, MBA, se věnují problematice spojené s Evropskou unií již od roku 1997. Jsou školiteli a současně autory řady studijní materiálů. Rovněž jsou tvůrci projektu „Modelové hodiny o EU předmaturitního humanitního bloku pro gymnázia“. Jeho součástí jsou podrobná skripta pro učitele, prezentace, komentář ke každému snímku, metodická karta. (Projekt najdete na http://www.euroskop.cz/641/730/clanek/vysledne-projektygrantoveho-rizeni-2006---eu-do-skol/). Knížka navazuje na uvedený projekt a současně odráží hlavní motto předsednictví ČR v Radě EU v roce 2009 „Evropa bez bariér“. Svým dílem se snaží přispět k odstranění bariér mezi lidmi, k sociální, rasové, národnostní integraci a k odstraňování diskriminace, xenofobie a rasismu v naší společnosti. Integrace, o níž se snaží všichni oslovení z této knihy, je proces dvoustranný, který vyžaduje přizpůsobování ze strany cizinců na straně jedné a vytváření podmínek pro zapojení cizinců v přijímající společnosti na straně druhé. Jedná se o dlouhodobý proces, během něhož se cizinci musí naučit orientovat v nové jim neznámé společnosti, zajistit si ekonomickou soběstačnost, naučit se český jazyk a zvládnout vztahy s majoritní společností. Na této dlouhé cestě před nimi leží mnoho překážek v podobě bariér náboženských i kulturních, v podobě našich zažitých stereotypů, nedůvěry a leckdy i strachu z neznámého a nepoznaného. Záleží na nás všech, dokážeme-li tyto překážky společnými silami odstranit. Budeme-li schopni poznat lépe ty, kteří si naši zemi vybrali jako svůj nový domov, naučíme-li se chápat jejich problémy a pomoci jim s jejich řešením, bude se lépe žít oběma stranám.

Poznámka autorů: Rozhovory s cizinci jsou ponechány v původní podobě tak, aby byla zachována co možná největší autenticita jejich zpovědi. Neopravovali jsme proto prohřešky proti spisovnému jazyku. Jen ve dvou případech – rakouského bankéře a tureckého finančníka – jsou rozhovory ve spisovné češtině, neboť byly vedeny v angličtině a jedná se tedy o náš překlad. 5

Studentka, Bělorusko Kolik Vám je let a co děláte? 25 let. Jsem studentka. Kromě toho pracuju na poloviční úvazek asi rok v pojišťovnictví.

Jak dlouho v ČR žijete? Žiju tady 5 let. Čtyři roky v Praze a jeden rok jsem žila v Poděbradech. Tam jsem se zúčastnila jazykových kurzů češtiny v rámci takové mezinárodní podpory Čechů vůči Bělorusům, vůči naší politické situaci. Tam jsem se naučila česky.

Jak jste do ČR přišla? Já jsem původem ze severu Běloruska, z malinkého městečka, 10 000 obyvatel. A pak jsem se přestěhovala do Minsku, protože jsem tam začala studium a pak jsem toho všeho nechala a odjela jsem do Čech. Jsem tady jako stipendistka. Je to taková zvláštní podpora. Česká vláda mi platí stipendium na škole. A bylo to takový náhodný a ten příjezd byl strašně náhlý. Prostě jsem se zúčastnila toho programu, který proběhl na český ambasádě v Bělorusku. Nějak jsem vyhrála to stipendium a najednou jsem musela sbírat spoustu dokladů, překládat to, všechno to vyřizovat a pak jsem už najednou byla v Poděbradech. A už nebyla cesta zpátky… nebo já jsem si od začátku myslela, že se vrátím, ale teď vůbec nechci.

Jak jste se dozvěděla, že na české ambasádě nějaký takový program existuje? Je to takový zvláštní, spíš přes známý. Abych se mohla zúčastnit toho programu, musela jsem dostat referenční dopis buď od nějakýho politickýho opozičního aktivisty, nebo od nějakého člověka, který se zastává práv lidí. No, bylo to spíš přes známé.

Takže jste přišla sama a vaše rodina zůstala v Bělorusku? Rodinu mám doma, sestry mám v Rusku. Jsme rozházení po různých městech. Jedna sestra je v Moskvě, jedna v Petrohradě a rodiče v Bělorusku.

Jaké byly důvody Vašeho odchodu z Vaší země? Studium.

6

Ještě k tomu důvodu, proč jste šla studovat sem, myslíte, že tady jsou lepší školy..? Hlavní důvod byl ten, že jsem nesouhlasila a ani teď nesouhlasím s vládou. V podstatě to byla pro mě celoživotní šance. Nevím, jestli jste byli v Bělorusku, ale je to strašný i teď. Je to horší a horší. Nemůžeš nic. Přijedeš domu a zjistíš nějaký nový pravidla, který jsou občas úplně dementní, občas hloupý, občas směšný. Třeba jedno z takových hloupých pravidel: jednou jsem přijela domů a říkám: „Mami, proč všichni chodí s ňákýma takovýma blýskajícíma páskama, odrazkama, na taškách, na rukách? Co to jako je?“ „No jó, to je nový nařízení.“ A já říkám: „A co jako?“ „No to jsou flikry.“ To tak musí nosit všichni po osmé hodině, a opravdu všichni, ne jako jen ti, co jdou po silnici, ale fakt všichni i ve městech. A když to nenosí a zastaví ho policajt, tak dostane pokutu. Jo, Bělorusko je zvnějšku moc hezký a čistý. Města tam jsou strašně hezký, ale je to, nevím jestli znáte pojem „potěmkinovská vesnice“. Například v tom městečku, kde jsem se narodila, se budou teď slavit dožínky. A teď jsem přijela a byla jsem z toho úplně vedle. Celá Olša je rozkopaná, prostě fakt celá. A do těch dožínek to nestihnou opravit. Takže oni fasády obarvili hezkou barvou no a ty budovy nemají třeba střechy. Ale to nevadí, hlavně, že fasáda je hezká! A za týden se to všechno sloupne, protože to je udělané jako zaputné (pozn. popletené), no a takhle to u nás funguje. Ale to je nejmenší. Třeba v běloruských vysokých školách je takové nařízení, „raspredělenije“ se mu říká. A to znamená, že když vystudujete zadarmo a zaplatí to za vás stát, tak musíte odjet pracovat na určitou dobu, na 5 let nebo na 4 roky, do nějaký vesnice, kterou vám určí. Skupiny jsou na školách smíšený, v jedný skupině může být půlka lidí, která platí za studium, a druhá půlka jsou lidi, kteří studují zadarmo a platí za ně stát. Takže já bych v té anglistice a amerikanistice mohla jet klidně do nějaké vesnice učit děti v kolchozu. No, a to bych fakt nechtěla! Nemám na to asi nadání. Takže to byl taky jeden z důvodů.

Uměla jste česky, když jste přijela do Poděbrad? Neuměla jsem ani slovo česky. Ten rok mi v češtině pomohl strašně moc. Kdybych neměla to studium češtiny, tak to nevím, co bych dělala. Když jsem přijela do Prahy, tak jsem byla stejně úplně mimo. To byly samý „hadry“, „prachy“… A já jsem si říkala: „Ježíšmarjá, co to je? Já tomu vůbec nerozumím!“ Já jsem uměla říct tak „dobrý den“, a to bylo všechno. Ale postupně se to podařilo. A mám asi i jazykový talent.

7

Tak to určitě! Studujete rusistiku a amerikanistiku a mluvíte perfektně česky! Ale češtinu jsem ve škole taky potřebovala. Bývají takoví profesoři, nestalo se to mně, ale stávalo se to spolužákům, taky cizincům, že profesor řekl: „Tohle musíte napsat česky, tuhle práci. Nepřijmeme ji v žádném jiném jazyce!“ A taky na mou adresu šlo pár takových poznámek, jako například: „Co děláte vůbec na jazykovém oboru, když neumíte česky?“ Já jsem říkala, jeden obor je rusistika, druhý anglistika a amerikanistika, to vůbec nemusím umět česky! Ale v podstatě jo, musím.

A jak mluvíte doma v Bělorusku? No, doma mluvím bohužel… No takhle: já mluvím doma rusky. Rodiče mluví tzv. trachjankou, což je taková zvláštní směska ruštiny a běloruštiny a ňákýho takovýho vesničanskýho jazyku, která je strašně ošklivá. Ale bohužel takhle to v Bělorusku chodí. A bělorusky se mluví strašně málo, bohužel, fakt málo. Ruština se od běloruštiny hodně liší. Asi jako čeština od polštiny. Rus Bělorusovi nerozumí vůbec. Bělorus Rusovi rozumí, protože umíme rusky. Já třeba znám smíšený pár, Běloruska a Rus. Jsou spolu pět let, ale on stejně pořád nerozumí bělorusky.

Když jste přišla sem, tak jste asi díky tomu programu a stipendiu neměla nějaké problémy se sháněním ubytování. První rok jsme žili na koleji, takže to nebyl vůbec žádný problém. V podstatě půlka lidí, kteří byli bohatší, tak se přestěhovali do podnájmu. Já jsem ale celý první rok byla na koleji. A tady taky. Když jsem přijela do Prahy, hned jsem dostala kolej. A pak mě to přestalo bavit, tak jsem se přestěhovala do podnájmu a teď mám pokoj. Takže problémy jsem neměla žádný.

Jaký pocit a zkušenosti máte z jednání s českými úřady? Špatný. Většinou špatný, ale myslím si, že to takhle chodí vždycky a všude, nejenom v Čechách.Teď jsem třeba potřebovala udělat trestní rejstřík na vízum. Slyšela jsem o checkpointech. Tak přijdu na checkpoint na poštu. Vystála jsem frontu, povídám: „Dobrý den“ a hned jsem tam položila pas, aby paní viděla, že jsem cizinka. Ona ta pani to asi dělat nechtěla, tak měla takovej kyselej ksicht a povídala, že to bude trvat. Já na to, že počkám. A po deseti minutách mi řekla: „A vy jste přece cizinka!“ Já říkám: „No jasně, ten pas tady leží.“ A ona: „Pro cizince to neděláme. Máte rodný číslo?“ „Ano, mám.“ „No, tak to stejně neděláme!“ Pak jsem na cizinecké zjistila, že to dělají. No, tohle je taková neochota nebo nezájem to dělat. A samozřejmě cizinecká policie. O tom jste už asi hodně slyšeli… To je fakt nepříjemný. A byla bych ráda, kdyby to udělali nějak zvlášť pro studenty a vědecký pracovníky a zvlášť pro dělníky. Protože vystát tu frontu…! Za prvé já jsem se bála 8

ve tři ráno někam jít po žižkovských ulicích, to není moc příjemný. Za druhé je tam zima. Za třetí v šest ráno, když jsem tam přišla za policajtem a řekla jsem mu, že chci na záchod, tak mi na to řekl: „No. To musíte ale počkat, až otevřeme!“ A když tam lidi stojí přes noc, tak co? No ale pak zase lidi na tom úřadě… Musím říct, že ta paní byla strašně příjemná. Říkala: „To mě strašně těší, že umíte aspoň česky. Já tu musím vyřizovat ty Číňany, kteří vůbec neuměj. Já jsem ráda, že se s vámi můžu domluvit.“ Ale ta fronta je strašná! Teď mě to děsí, protože tam potřebuju jít zase. Tak to odkládám až do nekonečna. Tohleto je opravdu nepříjemný. V podstatě je to jediný velký úřad, ta cizinecká policie, se kterým jsem musela jednat. Jinak je to asi v pořádku. Bývají špatný lidi všude.

My jsme mluvili s jedním člověkem, že tu frontu řeší tak, že si za padesát korun kupuje od lidí v té frontě před cizineckou policií pořadí. No, to jste s ním mluvila asi hodně dávno, nebo má dobré kamarády, když mu to tak prodají. Já jsem to taky chtěla nějak zkusit, abych tam nemusela v noci stát. Dostala jsem číslo od známého na nějakou paní. Té jsem zavolala, ona měla strašně příjemný hlas a povídá: „No, to my vám všechno vyřídíme. Za dva tisíce!“ Tolik přece nemám! A teď to nějak zrušili. Přijeli tam vloni prý ráno v šest policajti a sebrali asi třicet lidí, co to tam nějak prodávali, a teď to tam zpřísnili. A to je dobrý. Nemám nic proti Číňanům, ale když tam v té frontě stojí čtyři lidi, přijdou ještě dva, nenápadně tam postávají, pak si stoupnou do té fronty, tak už je odtamtud nevyženete. A to je nepříjemný.

Vy jste tady tedy na pas a musíte si obnovovat vízum? Bohužel ano. Ale už radši požádám o trvalý pobyt. Je potřeba tu být pět let. Já to teď ještě nemůžu udělat, protože studium se počítá jako půlka, takže ještě tu musím být dva a půl roku, než mohu požádat. Nebo si vyřídit pracovní vízum, to jde taky. A to v budoucnu určitě plánuju.

Jsou nějaké problémy ze strany běloruských úřadů s tím, že tady jste vlastně na protivládní stipendium? To jsem měla takový neštěstí, že po prvním roce, po těch Poděbradech, mi první den v Praze ukradli kabelku s pasem. No, z toho jsem byla úplně hotová, protože jsem samozřejmě vůbec nevěděla, co s tím mám dělat. A tak jsem jela hned na naši ambasádu, na běloruskou. A ten pán zjistil, že jsem protivládní stipendistka. A tam samozřejmě sedí lidi provládní. A ten pán povídá: „No, co potřebujete?“ Já říkám: „No, nějaký doklad.“ A on: „A jakej?“ A já se ptám: „Jak to mám vědět, když jsem ztratila pas? Ten neztrácím každý den.“ „Víte co, tak přijďte za dvě hodiny.“ Jezdila 9

jsem tam tři dny! Nakonec jsem dostala nějaký papír, za který jsem zaplatila peníze, a ani jsem nedostala účtenku. Dobrý bylo, že jsem zašla na cizineckou policii v Nymburce. Tam mi řekli: „Vás by s tím nikam nepustili, vždyť tam potřebujete mít vízum, ne!“ Ale to mi nikdo neřekl. Takže strašný! A vystavování nového dokladu v Bělorusku, to bylo taky takový. Děsný! Já jsem musela jet do Běloruska, protože tady je asi jediná ambasáda, kde vám nový pas neudělají. To musíte zpátky do Běloruska. Tam to trvalo…..dokonce vyřídit takovou maličkost, jako je trestní rejstřík!! Já jsem potřebovala, aby to tam vyřídili rodiče. Ale na úřadě jim řekli, že to musím podepsat. A maminka povídala, že jsou přece moje rodiče a že jsem je poprosila, aby to vyřídili. Ale ne, to museli chodit několik dnů a prosit a prosit… Stejné to bylo i s tím pasem. To bylo strašně běhání a strašně moc vyřizování, ale nakonec se to podařilo. Musela jsem se dokonce zpozdit i do školy, protože to strašně trvalo s tím úřadem, než si všechno ověřili, jestli jsem v pořádku, jestli nejsem nějaký zloděj.

Zlepšila se pro vás nějak situace, když jsme vstoupili do Schengenu? Dost. Ano, samozřejmě. První cesta do Německa, to pro mě bylo něco…! Já jsem pořád koukala na cedule AUSFAHRT (pozn. německy „výjezd“) a myslela jsem, že to je nějaký velký město, do kterého musíme vyjet. Vůbec… podívat se na ten život, podívat se do Francie… to bylo nádherný! Když to vízum vyřídím, můžu jezdit po celým schengenským prostoru! Takže určitě ano!

Co pro Vás bylo největší překážkou, když jste sem přijela? Co bylo největším problémem po příchodu do ČR? Asi…než jsem si zvykla, tak přístup ke kamarádství. Jazyk a přes ten jazyk je i to kamarádství. Podle mě asi první půl rok v Praze byl pro mě nejtěžší. Já jsem se roztrhla s těma kamarádama, co jsme byli v Poděbradech, studovali jsme jiné obory a moc jsme se nepotkávali. A já jsem se ocitla v takovým vakuu a pro mě je to strašně těžký. Já jsem ukecaná jako nevím co! To trvalo hodně dlouho, takový půl rok určitě. Pak už jsme začali chodit do hospody a už se to zlepšilo. Takže nejhorší bylo asi to sociální vakuum prvního půl roku. To byl asi největší problém. Škola, to ne, to bylo v pořádku. Bydlení, to taky ne, s tím nebyl problém. Finance, tak to taky ne. Jak mám to stipendium, tak jsem se nikdy neocitla v nějaký nouzový situaci.

ale ano. A to nevím, jestli je to tím, že jsem cizinka, nebo je to tím, že jsou ty lidi naštvaný. Ale jsou tam lidi různý. Potkala jsem i strašně hodnou pani. A na druhou stranu třeba na kolejích seděla taková, že když jsem jí něco řekla česky, tak ona na to: „Cožééé?“ Nevím, jestli to dělala i Čechům, nebo jen vůči nám, cizincům. Ale jinak s otevřenýma případama rasismu jsem se nikdy nesetkala.

Není třeba diskriminace, že vás hodí do jednoho pytle s Rusy, které tady lidi občas moc rádi nemají? V podstatě ani ne. Když někomu řeknu, že jsem Běloruska, tak to, aspoň moji kamarádi, vědí, odkud jsem. A já, když mluvím, tak vždycky říkám „ty Rusáci“, protože je nemusím. Když jedu k sestře na návštěvu, ona bydlí v Moskvě, tak já nesnáším to město a v podstatě i ty lidi.

Máte pocit, že jsou Češi, byť Slované jako vy, nějak výrazně kulturně odlišní? Ano. Asi v tom přístupu ke kamarádství. Protože u nás jsme takový víc spojený, možná víc závislý… Když někde sedíme s nějakou kamarádkou, myslím doma u nás, tak ona se musí postarat o mě, jestli jsem třeba opilá, jestli a jak se dostanu domů… Načež tady to bylo pro mě na začátku divné, protože lidi, i mládež, jsou tady takoví víc samostatní. Jste jako kamarádi, ale v podstatě jste každý zvlášť. A není to takový objímání a líbání, a teď si dáme panáka a budeme kamarádi do konce života. Je to takový trošku asi chladnější. Ale už jsem si na to zvykla a dokonce mi to vyhovuje. Protože mě to obtěžuje, taková ta až moc velká spřízněnost. A ještě možná pohostinnost. Když přijedete do Běloruska, tak i kdyby tam nic neměli, tak to by se zlomil stůl z toho jídla a ze všeho, co vám nabídnou. A já si pamatuju, že kdysi hodně dávno, asi v tom prvním roku v Poděbradech, jsem jako překladatelka byla s nějakým párem z Norska, který přijel do těch Poděbrad. A v nějaké vesničce u Nymburka žil nějaký loutkář, se kterým oni chtěli udělat interview. A to byl takový starší děda. My jsme tam přijeli. Ta žena byla těhotná. Tak jsme přišli, sedli jsme si u stolku a děda přinesl láhev slivovice a nic. Já na to tak koukala… nevím, čím to bylo, ale mně to bylo fakt divný. Když se u nás přinese láhev vodky, tak se k ní přinese určitě hodně jídla, nebo aspoň nějaký jídlo! Ale ten pán přinesl láhev a nabídl té těhotné ženě. Ta to samozřejmě odmítla. Tak tohle mi přišlo taky trošku divný. Ale už jsem si i na to taky zvykla.

Setkala jste se s projevy rasismu nebo diskriminace? Stačí otevřít noviny a podívat se na inzeráty na podnájem, kde je napsáno „cizinci a pejsky ne“. To se mi strašně líbí jako hláška, ale ne vůči mně. Když mě takhle vidíte na ulici, tak nejsem moc odlišitelná od Češky. A když ani nemám moc přízvuk, tak to pro mě nikdy problém nebyl. Na těch úřadech 10

Myslíte si, že třeba rodinné vazby jsou tu jiné, že u vás je třeba ta vazba v rodině užší? Myslím si, že i rodiny jsou trochu jiný. Třeba finanční vztahy v rodině. Mám české kamarádky a je pro mě naprosto nesrozumitelný, jak si mohou u maminky 11

nebo sestry půjčit peníze. U nás je od nich prostě dostanou. Když mi naši něco dávají, tak mi to dávají, ne proto, že musí, ale protože je to tak, protože jsem jejich dcera. Nevím, jestli je to špatný nebo dobrý. Možná to je poněkud špatný, protože u nás rodiče v mnoha rodinách celý život pracují na ty děti. A i ve stáří pracují jen na ty děti. A děti se pak moc nesnaží. Tady se mladí od nějakých patnácti let snaží vydělat si nějakou korunu.

Kdo nebo co Vám nejvíce pomohlo při příchodu do Čech? Nóóó, tak to asi taková moje komunikativnost. A kdo? Asi moji kamarádi z těch Poděbrad, to určitě… v tom prvním roku to rozhodně ano. A i profesoři na fakultě byli docela příjemní, když jsem se jich na něco ptala, tak mi vždycky odpověděli… Jen si nejsou schopni zapamatovat moje jméno. Protože ono to je bělorusky Katjarina a když je to přepsaný do latinky, tak je to takový divný slovo. A tak profesor říká „Ká…Ká…, tak slečno…“ a řekne raději mé příjmení. Ale jinak si nemohu vzpomenout na nějakého určitýho člověka, který by mi nějak výrazně pomohl.

Vy studujete s Čechy a pracujete taky společně s Čechy? Máte s nimi ať už při studiu nebo v práci nějaké problémy nebo nějaké negativní zkušenosti, nebo s nimi vycházíte dobře? Naprosto v pořádku. Nikdy jsem neměla nějakou opravdu hodně špatnou zkušenost se spolužáky nebo s lidmi z práce. V podstatě je to příjemná spolupráce i se spolužáky i s kolegy v práci. Nikdy jsem nenarazila na žádný problém.

Máte mimo vaši studijní skupinu a mimo pracoviště nějaké české přátele? No, většina přátel je opravdu ze školy. Ale taky se setkávám s takovou menší běloruskou diasporou. A tady jde zrovna můj českej kamarád: „Čau!“

Jací jsou podle vašeho názoru Češi? No, já rozděluju Čechy na takový stoprocentní Čechy a takový trošku západní Čechy. Mám stoprocentního Čecha spolubydlícího a ten je hrozný. To je člověk, který si stěžuje na všechno. Že všude kolem jsou kapitalisti, kteří jenom hrabou peníze a on je takovej chudinka. Že je chudej a nechce krást a taky v podstatě nechce ani moc pracovat. On je medik a říká, že u nich na fakultě je paní, která vyřizuje papíry a má třicet tisíc. A on je student, který s prominutím utírá někde zadky, aby si vydělal nějakou korunu, ale dostává jen sedm tisíc. Tak mu říkám, že ona má vzdělání přece! On „no jóóó, no jóóó“ a jde si dát šestnáct piv a krabičku cigaret a pak skuhrá, že je mu špatně. No a to je pro mě typický Čech. A to vážně nesnáším. 12

A snažím se s takovýma lidma nesetkávat.

Rozumíme tomu dobře, že jsou to lidi, kteří si věčně stěžují, dělají problémy tam, kde nejsou… Přesně tak. Prostě nezažili horší situace. Nepamatují ten komunismus tady, nebo nežili v tu dobu, nebo byli moc malý děti… protože tady je přece spousta možností!! Hlavně se musíš sám snažit. Když se snažíš, tak dosáhneš, čeho chceš – jestli chceš. A když sedíš na zadku a jenom si stěžuješ, tak se nic nestane. Ale říkám, ti moji kamarádi jsou jiní – oni jsou buď cizinci, nebo studují nějaký jazykový obory, který se týkají něčeho cizího. A nejsou to takoví ti Češi, kteří jsou uzavření v tom svém prostoru českým. Většinou jsou to lidi takoví kosmopolitní. A můj přítel je napůl Čech a napůl Němec.

Takže vy vidíte nějaké dělítko mezi těmi Čechy, kteří žijí jen tady v té české kotlině, a mezi těmi, kteří mají trochu větší rozhled? Mají i rozdílné chování? Ano, mají rozdílné chování. Mají i rozdílné oblékání, mají rozdílné naprosto všechno. Ti druzí jsou lidi s evropským nadhledem, načež tihle, já nevím, buďto jsou to děti komunismu, nebo dokonce ani nevím, jak ty lidi označit… Ale oni se přesně vyznačují – bříško, hospoda, vepřový koleno, nebo něco v tomto duchu. A pořád žbrblaj…

Vadí vám na Češích ještě něco jiného? Asi v podstatě ani ne. Jako národ se mi docela líbí. Kromě toho co jsem už řekla o tom stěžování. Jinak ne.

Považujete Čechy za spolehlivé? To nemůžu říct o národě. To můžu říct o jednotlivcích. Většinou ano. Dokonce bych řekla, že většina mých kamarádů Čechů je strašně vstřícná a co se týče spolehlivosti, to je spíš o lidech než o národu.

Co se Vám nejvíc na Češích líbí, co Vás zaujalo? Asi takovej možná uvolněnější vztah k životu. Možná tím, že to je jiný stát… Možná, že já jsem zatížená víc takovýma psychologickýma problémama, což je myslím příznačné pro ty východní lidi. A dokonce i ty praktický problémy řeší poněkud lépe Češi. Třeba, když si chci koupit letenku, tak pořád přemítám, že to je pro mě moc peněz a budu to dlouho řešit, ale Češi to vyřeší daleko rychleji. A takový to normální povídání v hospodě u piva. To je takový příznačný český. Ale říkám 13

– zas rozděluju to pivo na bříško a vepřový koleno a normální posezení u piva. Na to už jsem strašně zvyklá a chybělo by mi to. To je taky takový charakteristický rys, který se mi líbí.

Finanční ředitel, Bangladéš Věk: 42

Překvapilo vás něco na Češích, o čem jste nevěděla, než jste sem přijela? Ani ne. Nemůžu si vzpomenout na nic takovýho.

Jak dlouho žijete v České republice? 22 let.

Jsou pro vás už dnes Češi předvídatelní, když jste je už trochu poznala? Už dokážete odhadnout, co od koho čekat? Ano, ano, jo, jo. Ale trvalo to. Teď už byste mě možná neodlišili od Češky, kdybyste mě potkali na chodníku. U nás je zvyk, myslím Rusy a Bělorusy, ukazovat svou finanční úroveň vnějškem, na zevnějšku. Ale Češi to takhle nedávají najevo. No a taky u nás se nosí podpatky a krátké sukně. První rok, asi tak půl rok, jsem chodila do školy na takových vysokých podpatcích a v krátkých sukních. A všimla jsem si, že po mně spolužáci tak divně koukají…. No a pak mi došlo, že ostatní jsou obuti do nějakých pohodlných chodivých bot, kalhot… A tak jsem začala taky chodit oblečená tak pohodlně a bylo to dobré.

Co Vám u nás nejvíc chutná a co vůbec ne? Pivo… no, ono to není jídlo, ale to mi tady opravdu chutná. A česnečka. Dřív jsem nejedla maso, takže ta česká kuchyně byla dost hrozná, samé vepřové, knedlíky… Knedlíky nemusím dodnes. Vařím si sama, do restaurací nechodím. Nevařím přímo žádnou kuchyni. A co se týče běloruské kuchyně… Tam se jedí samé brambory. Typické běloruské jídlo je bramborák. I když si ho přivlastňují v různých zemích. Máma třeba řekne: „Co si uděláme k obědu?… Co třeba brambory…“

Co byste u nás nejraději změnila? Dvě věci: za prvé cizineckou policii. To by se mělo vyřešit. Asi by se mělo udělat víc míst, kde ty záležitosti cizinců budou řešit, aby tam nemuseli lidi stát ty příšerné fronty. A možná to zjednodušit pro studenty a vědecké, vysokoškolské pracovníky. A za druhé: abych se mohla účastnit programu Erasmus, případně ostatních evropských programů. Takhle mi řeknou: „Jo, jistě, můžeš jet, ale musíš si to zaplatit.“ Ale na to nemám. A moc ráda bych chtěla jít na nějaký čas studovat do Anglie.

Vy jste přišel do České republiky na studia? Ano.

A jak jste přišel na to, že chcete studovat právě v České republice? V tehdejší době byly ve východním bloku v rámci spolupráce se třetími zeměmi výměny studentů, mezivládní program tzv. „exchange programme“. Takže já jsem po maturitě požádal, že chci jít studovat do ciziny. Podlé mých výsledků mi řekli, že na západ nemám šanci, možná se ale dostanu do východní Evropy. Ale i tam že jsou určitá kritéria, která je potřeba splnit. Když je splním, že mi dají vědět. Podal jsem tedy všechny potřebné dokumenty, zkoušky jsem složil a na základě mých výsledků mi řekli, že můžu buď do východního Německa, nebo do Československa. Tak jsem řekl: „Dobrý, tak já jedu do Československa.“ A proč? Protože tu žil můj strýc v rámci diplomatické činnosti. Tu zemi znal a já z jeho vyprávění jsem taky dost věděl, takže to bylo pro mě snazší rozhodování a právě to mi pomohlo se rychle rozhodnout právě pro Československo.

Kde jste byl po příchodu do Čech? Já jsem bydlel rok v Teplicích, bylo to přesně deset měsíců, byly to dva semestry. A po závěrečné zkoušce z češtiny jsem dělal přijímačky na ČVUT a přijali mě na elektrotechnickou fakultu. A po škole jsem studoval ještě na Vysoké škole ekonomické. Protože ekonomika byla mým koníčkem. Ještě než jsem přijel, tak jsem doma jeden rok studoval cost management accounting, protože mě zajímalo, kolik stojí výrobky a takovéhle věci. Ale protože rodiče chtěli, abych byl inženýrem, tak mě poslali, ať študuju něco technického rázu. Ale mně pořád v podvědomí zůstávalo, že nejbližší je mi ekonomika. A i když jsem měl možnost pokračovat, tak jsem se na elektrotechniku nevrátil.

Takže žádné problémy s vyřizováním pobytu jste asi neměl, protože to bylo zařízené v rámci té výměny? Ano. 14

15

A práci jste tu potom našel bez problémů? Během působení ve škole jsem se oženil. Manželka pochází odsud, ona je Češka. Po škole jsme jeli do Bangladéše. Ona vystudovala chemii a našla tam uplatnění. Pak tu měli po nějakém čase její příbuzní nějaké problémy, takže z toho důvodu jsme si řekli, že nejlepší je být u nich blízko, u té rodiny. Tak jsme se vrátili. Já jsem měl možnost dělat i v Anglii v rámci mého profesionálního učení v Asociaci cost accounting. Tam jsem složil zkoušku a dostal jsem možnost tam i pracovat. Byli jsme v Británii asi tři měsíce, ale viděli jsme, že je to daleko, tak jsme se vrátili. Sehnat tady práci bylo velmi těžké. Bylo to po revoluci a nikdo nevěděl, co a jak s ním bude. Zaměstnavatelé sami nevěděli, jestli budou pokračovat s podnikáním, nebo budou dělat něco jiného. Každý podnikatel do roka dvakrát změnil podnikání. Takže nastal trošku problém. Pak jsem dostal nabídku učit v Praze 6 na základní škole matiku a angličtinu. A potom na obchodní akademii učit management. Pak jsem dostal možnost pracovat v americkém výrobním závodě, který přijel investovat do Čech z Clevelandu. Vyráběl v oblasti automobilového průmyslu, např. bezpečnostní pásy. Potřebovali člověka, který by rozuměl jejich poměrům v účetnictví a snažil by se je tady zavést. Takže mě nejdříve vybrali jako účetního a do šesti měsíců mi dali ohromný záběr. Měl jsem na starosti celý controlling. Pak mě školili, všechno možný. Tak jsem se postupně zapracoval. Nikdy jsem neměl pocit, že mě využívají, nebo zneužívají. Myslím si, že když člověk začíná, ať je to Čech nebo cizinec, musí si opravdu uvědomit, že je začátečník, že se musí učit situace vyhodnotit, udělat si nějaký závěr, který bude prospěšný nejen pro mě, ale na druhé straně i pro zaměstnavatele. Když to neudělá, tak ho vyhodí. A pak se stává, že má cizinec pocit, že je diskriminovaný. Ale není to tak. Já jsem tady potkal několik cizinců, kteří měli doktorandské diplomy. A jejich očekávání bylo, že když mají ukončené doktorandské studium, tak musí dostat hned místo na nějaké vyšší úrovni. Ale já jsem jim říkal, jestli si dovedou sami představit všechny činnosti, o kterých budou rozhodovat. To se ve škole nenaučí, to musí vyjít z jejich zkušenosti, z praxe. Až na základě té praxe dají dohromady znalosti a zkušenosti. Jinak to nejde. To je jen prázdné slovo, že mám diplom, a proto musím dostat takové místo. To není pravda. Takže se urazili a odjeli a říkali, že jim nechci pomoct. Takové případy taky znám.

Jaké pocity máte z jednání s českými úřady? Já neříkám, jestli člověk – úředník je špatný. Já si myslím, že jsou jen málo informovaní, že je tam malá informovanost. Mohu uvést jeden příklad. Třeba když si chci nechat ověřit nějaký svůj doklad, nějaký můj certifikát… Nechával jsem si ověřit, legalizovat certifikát na Ministerstvu zahraničních věcí. Byl to třístránkový dokument. Říkám jim, že stačí dát razítko na poslední stránku, protože je to sešité. Nemusí být na každé stránce. To jsem tam říkal. Paní se trošku urazila, co jí tam 16

učím, že to není pravda, že takový je pokyn. Tak jsem jí řekl, ať zavolá vedoucího, že se ho zeptám. protože každé razítko stojí 600 korun! Takže tři stránky – osmnáct set!! Vedoucí přišel a já mu říkám: „Pane vedoucí, ten doklad má tři papíry a je to sešitý. Stačí Vám jedno razítko, nebo musíte dát razítko na každou stránku?“ A vedoucí povídá: „Já nevím!“ Takže se pak někde ptali a dozvěděli se, že stačí jedno. Takže existuje předpis, ale jeho naplnění, uplatňování není dotaženo až do činnosti daného člověka, konkrétního úředníka. A tímhle způsobem nastává pak s úřady velký problém. A toto se stává. Ale myslím, že se to trošku zlepšuje, ale není to ještě úplně dobré. On ten úředník nemá dost informací. A když má udělat něco, co jen trošku vybočuje z jeho každodenní praxe, zkušenosti, co je mimořádné, nebo jen trošku jiné, tak neví, co má dělat. Má něco nalajnovaný, a když je to jiný, tak neví, co dělat, jak reagovat.

Co bylo největším problémem po příchodu do České republiky? S čím jste měl největší problém? Když jsem dostal vízum, to bylo v osmdesátém šestém, bylo mi tehdy na československém velvyslanectví v Dháce řečeno, že 25 % lidí v Československu mluví anglicky. Já jsem jim věřil, takže jsem se ani nevyptával svého strýce, který tu nějaký čas pracoval, jestli to tak opravdu je. Tak jsem přijel – a nemluvili. Když jsem přijel, dostal jsem ubytování na koleji a dali mi nějaké peníze. Byl to nějaký studentský příspěvek. Byla zrovna neděle a menza nefungovala. Řekli mi – byla tam totiž nějaká služba, protože přijeli tehdy lidi z celého světa, tak ta služba měla za úkol je přivítat – že je naproti nějaká hospoda a tam mám jít na jídlo. Ale už na letišti jsem viděl, že nikdo nereaguje, když na ně mluvím anglicky, tak jsem začal znakovat. Ale nějak jsme si s číšníkem nerozuměli a on mně přinesl najednou tři jídla. Já povídal, že tolik nepotřebuju, že jsem jeden člověk. Ten člověk nerozuměl, ale byl ochotný. Takže neinformovanost připravila takové umělé překážky. Kdybych to věděl, přijel bych jinak psychicky připravený. Ode mne to bylo pak jiný, protože jsem zvolil takový přístup, trošku legrační. Začal jsem znakovat a snažil jsem se tak vyjadřovat. Někdy se ostatní, kteří se mnou byli, naštvali a odešli. Tak to byly problémy. To byla velká překážka, že společnost ještě nebyla připravena na cizince.

Setkal jste se s nějakými projevy rasismu nebo diskriminace? Já tomu říkám společenské odchylky. Stala se mi nepříjemnost, když jsem čekal ve stanici metra v devadesátém třetím, kdy tady sílila vlna skinheadů a takových hnutí, ale jinak ve škole nebo v zaměstnání takové případy nebyly. Ale to, co jsem zažil například na Slovensku, to je opravdu otřes. Tam jsem se jedné paní 17

na zastávce, mohlo jí být tak padesát, česky zeptal, jestli pojede tenhleten autobus. Tam nebyly žádné cedule, takže já nevěděl, jestli to tam pojede. A ona, místo aby mi odpověděla, na mě plivla a odešla. S takovými věcmi jsem se tady v Čechách nesetkal. Ale přesto skini tady na mě začali trošku slovně útočit, ale já jsem je zval k sobě, mluvil jsem s nimi a oni neměli odpověď na to, proč to dělají. Třeba mladý kluk, tak třináctiletý… Ptal jsem se ho: „Víš, odkud pocházejí skini, z jakého důvodu vznikla taková skupina lidí? Neznáš! Tak já ti to povím.“ Takhle jsem s nimi mluvil. A kluk nakonec odešel kamarádsky. Ale přesto jsem potkal jednoho v metru, který byl nalitý a vytáhl na mě nůž. Křičel na mě: „Ty černá svině jedna, co tady děláš, zabiju tě! Okrádáš moji zemi a co tu vůbec děláš…!“ Ale takové lidi znám. To jsou lidi, které neuznává ani tato společnost. A mají komplex. A chtějí se zviditelnit a nějakým způsobem prosazovat. A proto, když takové lidi vidím, tak se jim vyhýbám.

Jak se můžete vyhnout někomu s nožem? On byl nalitý. Já jsem viděl, jak po tom noži sahá, tak jsem kopnul a on spadnul. A on pak nemohl vstát. Tak jsem mu řekl: „Sedni si, odpočiň si a já jedu.“ A nikdy víc se mi nic takového nestalo.

Je tady nějaká kulturní odlišnost, kterou spatřujete jako nepříjemnost nebo bariéru? Já si uvědomuji, že každý jsme jiný. A tak já jsem se musel naučil adaptovat v těch věcech, které potřebuji k životu. Proto pro mě ty odlišnosti nejsou překvapením. Ale řada cizinců to tak nedělá. Je tam určitý rozdíl, co se týče třeba toho, když se řekne tady „ne“. Vy řeknete „ne“, ale nezdůrazníte to a ten cizinec to cítí tak, že jste mu to „ne“ vlastně neřekli. A pak vznikají nedorozumění. Zažil jsem to několikrát. Když se třeba dohadovali kamarádi o nějakém přátelském setkání mezi studenty, bylo řečeno z nějakého organizačního důvodu nějaké opatření a ten cizinec to nepochopil. Čech řekl „ne“, ale cizinec to nepochopil a myslel si, že kdyby se zeptal někdo jiný, bylo by to jinak, že to je diskriminace. A to je, myslím si, právě ten kulturní rozdíl. Umět říct a umět neříct, to opravdu vychází od člověka, jakým postojem žije, i podle toho, kde žije. A proto říkám, že tyhle kulturní rozdíly jsou a budou. A jedinou cestou je snažit se hledat nějakou společnou řeč.

Kdo Vám nejvíce pomohl, nebo co Vám nejvíce pomohlo, když jste sem přišel? Jestli byla nějaká výrazná osobnost, která Vám pomohla se začlenit? Mně nejvíc pomohli moje rodiče, protože mě odmalička vychovávali v tom, že svět je globální village, jediná velká vesnice. A najdeme tam různý kultury, různý 18

lidi, různý věci, ale vždy je potřeba chovat se podle toho, kde právě jsem, přizpůsobit se. A já jsem byl vždycky iniciátorem, nečekal jsem od toho druhého, že on se mně musí přizpůsobit, ale snažil jsem se já, abych se přizpůsobil. A jsem to já, kdo se musí přizpůsobit a potom mě určitě někdo pochopí, určitě mi může pomoct, určitě se mnou může strávit nějaký čas, určitě s ním mohu mluvit o svých pocitech, zážitcích. Když já nebudu ochoten se sám přizpůsobit, když se opravdu nepřizpůsobím, tak těžko dostanu to, po čem toužím a co potřebuji – přátele, pochopení, vztahy. A myslím si, že právě tímto způsobem jsem se dostal do společnosti. Dokážu tu žít, dokonce se rozčilovat i nadávat, ale vždy znám míru.

Jaký dopad na Vás mělo začlenění České republiky do EU a do Schengenského systému? Určitě výhody jsou. Když jsem potřeboval někam jet, všude jsem potřeboval vízum, teď nepotřebuji. To je jedna věc. Ale přesto při jakékoli kontrole, protože mám pas země třetího světa, koukají, vyptávají se na důvody, proč tam jedu. Ale já tyhle věci beru jako normální, nepovažuji je za překážku. Nedělá mi to problém.

Ale po vstupu do EU a do Schengenu se Vám určitě zjednodušil pohyb po Evropě. Ano, určitě. Je to velká výhoda. Je to dobrá věc. Svět by měl být, jak říká můj tatínek, globální vesnice. Protože je šest, sedm miliard lidí a jedna strana má dostatek a druhá nemá. Kdyby byly hranice více otevřené, mohly by si obě strany navzájem více pomoci. V dnešní době ta pomoc, která tam do třetího světa jde, se dostane jen k určité partě lidí, ale ostatním nikdo nepomůže. Například vám řeknu jednu takovou maličkost. Stalo se to minulý rok. Koncem září byl v Bangladéši nějaký cyklón. Jižní část pobřeží Bangladéše v Bengálském zálivu byla úplně zničena. Vítr tam foukal rychlostí 250 až 280 kilometrů za hodinu a trval jeden a půl dne a všechno zničil. Cyklóny jsou tam často. A co udělali lidi? Každý druhý člověk tam vzal, co měl, a šel ostatním pomoc. Ostatní země řekly, že pomohou. Bylo to tehdy 138 států, které se hlásily, že pomohou, ať už hmotně, či jakkoli jinak. Všechno je sepsané v oficiální dohodě. A teď uplynul rok a když koukáte na statistiky, tak tam vidíte, že skutečně pomohlo je 32 států. Proč je to tak? Protože je tam určitá hranice i určité formality. A není to bráno jako globální problém, ale jako problém Bangladéše, jako lokální problém a ne problém všech. Proto říkám, čím menší budou bariéry, tím lépe se bude žít. A ty hranice jsou dnes hlavně kvůli obchodu. Když bude všechno otevřený, tak zmizí ten začarovaný kruh, že chudý je pořád chudý a pořád i chudý bude. A tahle myšlenka není ani socialismus, ani kapitalismus, ale je to střední cesta – chovat se jako homo sapiens, humánním způsobem.

19

Máte nějaké problémy při spolupráci s Čechy ve vaší práci?

Můžete charakterizovat Čechy jako národ? Dá se to vůbec?

Já si myslím, že žádné zásadní problémy nejsou. Já musím všechno lidem nejdřív vysvětlit. Ale já mám trochu problém s jazykem, s přesným vyjadřováním, což je pro mě handicap. Nebo se to může týkat třeba nějaké koncepce, kterou já myslím jinak a někdo jiný zase jinak. Takže já musím dát ostatním lidem prostor na to, aby se vyjádřili. Když to neudělám, tak nastává problém. To už jsem zažil a od té doby jsem se poučil. Raději musím otevřeně vše říct, vysvětlit: „Toto je zásadní, na to jsou předpisy, a toto je moje vize. Co vy na to říkáte?“ A pak spolu najdeme řešení. Potom už problém není. V Čechách dělám účetnické činnosti a v každém podniku, ve kterém jsem byl, jsem se snažil vytvořit podmínky podle jeho potřeb. Než jsem přišel do současné firmy, ve které pracuji, tak tam panovala obava, že tam přijdu a zničím tu strukturu, kterou tam léta měli. Že tam budu cpát ten svůj automobilový průmysl, ze kterého jsem přišel. Já jsem jim řekl jako první slova: „Přišel jsem s váma spolupracovat a pracovat. Budeme muset být k sobě upřímní.“ To pro ně byl šok. To nečekali. Každého jsem se osobně vyptával, jak to vidí. Nikoho jsem nevyhazoval, s každým jsem se dal do řeči. Uvolnili se. A v dnešní době holky z finančního oddělení a účetní říkají, že sice přišly o pana Nováka, po kterém jsem nastoupil, ale druhého pana Nováka dostaly. Pan Novák byl velmi dobrý člověk, byl pro ně oporou. A holky jsou v pohodě. Já se musím snažit, já musím s nimi spolupracovat. Ať jsem nadřízený nebo podřízený, musím si tohle stanovit a dodržovat to. Tak se dá problémům vyhnout.

Ano. Lidé jsou tady velmi upřímní. Z toho důvodu, že ten jejich život, životní styl je jednobarevný. Ať jsou chudí, ať jsou bohatí, ať jsou střední…jeden druhému se podobají. Většina je tak spokojená. V dnešní době se to ale kazí, protože někteří chtějí dostávat rychleji a více. Myslím, že sem přišly některé špatné věci ze západu. A zřetelné je to hlavně mezi mladými lidmi. Takže to není národní rys. Národní rys je ta jemná stránka, ta upřímnost. Ta je tady. Jste mnohem upřímnější, než kterékoli jiné evropské národy. Takhle to já vidím. Proto taky tady žiju. Já jsem měl i jiné možnosti, ale zůstal jsem tady. Země česká a celá společnost je méně konzervativnější, než na západě. Na západě jsou víc krutější. Tam s vámi budou jednat jako s rovnými jen do určité hranice, ale pak nepovolej dál. Třeba já vám řeknu v Londýně hlavně – Pákistánci jsou velmi agresivní, dostali se velmi rychle do určité vysoké úrovně společnosti, ale mezi Pákistánci a Angličany je vždycky konflikt. Když se Pákistánci dostanou na pozice určité úrovně, tak je tam snaha ze strany Britů je potlačit, aby se nedostali dál. A důvodem je soutěživost. A ta opravdu je markantní. Ale na druhou stranu u těch nižších profesí není žádný problém. I v Německu je to jiné. Lidi hodně říkají, že Němci jsou suchý, chladní atd. Ale když je tam cizinec opravdu schopný, tak dostává místa bez problémů na rozdíl od Anglie. A tady v Čechách, protože německá země je blízko, je to podobné jako v Německu. Takže tady není takový problém jako v Británii. Já znám nejenom studenty, kteří tady studovali, ale i normální experty, kteří sem přišli, a i když neuměli jazyk a dodnes ho nezvládají, dokážou pracovat na vysoké úrovni, udělat svou práci na vysoké úrovni, a zaměstnavatelé si jich váží. Tak si myslím, že to chce jen čas. A když se budeme snažit zaměřit i výchovu třeba ve škole na tuhle problematiku, tak se to časem zlepší. I cizinci si musí uvědomit, že místní lidé mají své požadavky, stejně jako si místní musí uvědomit, že i ti cizinci mají své potřeby a požadavky.

A máte nějaké přátele i mimo práci mezi Čechy? Abnormálně. Řídím kriketový klub, jsem zapojený do charitativních činností, komunikuji a setkávám se s přáteli ze školy. Já nikdy nejsem sám. To člověk potřebuje. Vždyť já jsem tu sedm a půl tisíce kilometrů daleko od domova. A když budu pořád jen tvrdit, že tam mám přátele, ale ty tady nejsou, budu sám. Když chci přátele, tak je tady musím najít. Když jsem tam na dovolené, tak jsem mezi přáteli tam. Když jsem tady, mám přátele tady.

Je tady velká bangladéšská komunita? Já ani nevím. Když jsem já dokončil školu, tak jich tu bylo kolem třiceti, ale většinou už odešli. Pak tady ale jsou obchodníci, podniky jako třeba restaurace, textilní prodejny… Ale já je neznám, a to z různých důvodů. Jednak na ně nemám čas. A jednak nesouhlasím s jejich postojem. Nechápou, že oni musí udělat ten první krok, a ne jen čekat na pomoc. Oni si tu pomoc dokonce vynucují za každou cenu. Ale to už je vydírání. Nicméně, když opravdu potřebují pomoc, tak když mohu, pomohu. Ale nemám čas na to někam chodit, vyhledávat je… 20

Co Vám na Češích vadí? Vadí mi, a je to záležitost hlavně mladých lidí, že nedokážou snést kritiku, konkrétní názor. Když jim něco řeknete, konkrétní věc, konkrétní názor, tak to nedokážou snést, přijmout. A budou svůj názor prosazovat jen kvůli paličatosti a s vámi už dál nebudou komunikovat. Ti věkově starší jsou ale opravdu upřímní lidé. To klobouk dolů. Raději by vše rozdali, jen aby pomohli člověku. A to jsou lidi, většina, kteří už mají trochu toho života za sebou. Ti mladí jsou trošku příliš krutí v dnešní době, protože hledají jinou cestu, jak vyřešit svůj cíl. A to mi vadí, že to není místní rys. To se sem dostalo zvenčí. Já jsem tu zažil, když jsem sem přišel v devatenácti, velmi upřímné studenty, mladé lidi. Ale to už teď není.

21

Nemáte strach, že vaše dcera bude taky taková pod vlivem ostatních studentů, se kterými chodí do školy? Mám a právě proto spolu hodně komunikujeme. Dnešní doba je strašně uspěchaná a spousta mladých rodičů buď neumí ty zásady slušnosti a ohleduplnosti prosazovat, nebo jsou rozhádaní, nebo jednoduše si na děti nenajdou čas. Někde jsem četl, že mladí rodiče měsíčně nepromluví se svými dětmi ani půl hodiny. Nenajdou za celý měsíc ani půl hodiny času, aby si popovídali s vlastními dětmi! Co potom od takového člověka můžete očekávat? Spousta lidí považuje komunikaci s dětmi za staromódní a jejich vlastní zábava je pro ně přednější. Je to tím velkým tlakem v dnešní době, že ta komunikace vůbec v rodině není. Třeba se koukněte na severní části Švédska, které jsou chudší. Tam to funguje. Tam jsou velké rodiny, které žijí pohromadě. Děti po škole ještě žijí s rodiči. A je jim tam veselo.

Setkala se někdy vaše dcera s projevem diskriminace? Řešili jste někdy takový problém? Ano. Děti jsou kruté. Tak jsem jí říkal: „Tak toho spolužáka nebo spolužačku zavolej a pojedeme někam, popovídáme si.“ Tak jsme je pozvali k nám. A oni byli nadšení a pak zase chtěli k nám přijet. Dětem se prostě musí ty rozdíly vysvětlit.

Měl jste problémy s nějakou českou stravou, když jste přijel? Jo. To jsem měl hned, když mi dali šest knedlíků. Takže jsem to nemohl sníst a říkal jsem, že tolik opravdu nemůžu. A dodnes knedlíků tolik nesním. Bramborové, to jo, ty mám rád, ale houskové ne.

Co Vám tady nejvíc chutná? Kaše. Bramborová kaše s něčím, to je jedno, ale bramborová kaše.

Co byste tady u nás změnil, kdybyste mohl? Já mám v povaze trošku učitelský chování, protože rodiče a další příbuzní jsou učitelé, tak kdybych měl možnost, tak bych těm mladým umožnil, ať poznají život za hranicemi. Aby se, když cestují, nedívali jen na přírodu, ale dali do toho víc: aby šli a poznali, jak lidé v cizině žijí, jak se chovají, a až podle toho je hodnotili. Pak pro ně nebude domov jen země česká, ale bude pro ně domov celá zeměkoule. Bude jako jedna vlast, kde může kdekoli žít. To bych jim opravdu přál a kdybych tu možnost měl, tak bych tohle propagoval.

Studentka, Izrael Věk: 26

Ty jsi z Izraele? Jsem z Izraele, narodila jsem se v Tel Avivu.

A tví rodiče se v Izraeli už narodili? Jo, rodiče se v Izraeli už narodili, dědečkové ale přišli z Ruska a z Německa, babičky z Litavska a z Bulharska.

Jak dlouho v ČR žiješ? 5 let.

Jak jsi do ČR přišla? Do Čech jsem se dostala náhodou. Doma jsem dělala divadlo a tady jsem znala nějaké lidi z DAMU. Chtěla jsem tady studovat a pokračovat dál. Přišla jsem sem a nějak jsem tu zůstala. Tři roky jsem tady pracovala a teď tu studuju.

Doma jsi tedy dostudovala střední školu a sem jsi přišla studovat vysokou? No, no…

A nemusela jsi předtím jít doma ještě na vojnu? No oficiálně jo. Ale já jsem šla k psychiatrovi a dostala jsem nějaký papíry na hlavu…

Jaké byly důvody tvého odchodu z tvojí země? To bylo spousta věcí. Hlavní byl, že jsem tam nechtěla zůstat, protože mi tam nebylo dobře. Dál z hlediska kultury, je tam méně možností – málo galerií, málo výstav, celá scéna je tam malinkatá. Taky tam není dobrá škola. Chtěla jsem hlavně do Evropy. A o České republice jsem už nějaké věci znala, hlavně z české kultury.

Uměla jsi česky? Nejdříve jsem pracovala v americký hospodě a tam jsem česky vůbec nemluvila. Potom jsem začala češtinu studovat, nějaký dva měsíce jsem chodila na kurz. Potom jsem začala chodit s jedním kamarádem, který vůbec nemluvil anglicky.

22

23

Takže jsem se naučila. Na některých kurzech se nenaučíš nic. Ty cizinci, který znám já, se vůbec nesžijou s českým prostředím, protože vůbec nepoužívají český jazyk. Když se máš totiž naučit tu gramatiku, tak to je hrozný. Já jsem spíš poslouchala českou televizi, mluvila s lidma…

Jak jsi sháněla pracovní uplatnění a ubytování? Teď už mám německý pas, tak už je to všechno v klidu. Když jsem přišla, tak jsem měla jen ten izraelský. Pracovala jsem v americký hospodě a tam jsme byli všichni cizinci. Já jsem tam pracovala tři roky, možná i víc, a za tu dobu tam přišel dvakrát někdo něco kontrolovat. Ale nebyl to nijak stresující zážitek. Jenom jsme seděli u stolu… neměla jsem pocit, že by nás chtěli chytat nebo tak něco. Pak jsem dělala takový ty procházky po židovských památkách, průvodkyni. A v tý době jsem už dostala ten německý pas. Oni jsou asi Němci takový provinilý za válku, tak oni mi vydali pas úplně bez problémů. Musela jsem prokázat, že můj dědeček je Němec a že jeho rodina, že žila v Německu, a hned mi ho dali.

Na jaké komplikace jsi narážela? Trvalo mi nějaký čas, než jsem si začala uvědomovat, že nějaký věci, který lidi dělají, nemusí znamenat stejný věci, který lidi dělají u nás. Spousta takových českých zvyků mi přišla spíš takových, co dělal můj dědeček, ale ne co dělají mladí lidé u nás. Jinak žádné komplikace nemám. S tím německým pasem můžu dělat, co chci.

Jaký pocit a zkušenosti máš z jednání s českými úřady? Jo, zkušenosti mám, když mi ukradli ty dva pasy. Tak jsem musela jít na tu policii. To je hrozný místo. Tam jsem chodila týden jenom kvůli tomu, aby mi dali nějaký papír. Já jsem ten papír potřebovala, jako že mi ty pasy ukradli, abych si mohla požádat na velvyslanectví o nový. Oni furt řešili, že jsem přišla s tím německým pasem, takže jako Izraelka tady vlastně nejsem. A pak jsem si to nakonec vystála a oni řekli, že našli ten pas, takže mi ho dali, že ho našel policajt. A teďka, když jsem jela do Izraele, tak mi vzali ten pas na letišti kvůli tomu, že ten pas je ukradený. Tak mě hned sebrali.

Máš i německé občanství? Jestli mám jenom německý pas nebo i německé občanství? Ani nevím. Mně je to absolutně fuk. Já jsem tu dobu žila bez toho pasu a neměla jsem taky žádný problémy. I když povolení k pobytu bych asi měla mít. Když mi vzali ten pas, tak na mě byli dost naštvaný, že tyhle věci nemám. Ale já jsem to nikdy neřešila.

24

Co pro tebe bylo největší překážkou, největším problémem po příchodu do ČR? Počasí, jídlo a komunikace s lidmi. Byla mi tu zima. Bydlela jsem v nějakým domě, kde moc netopili, a v zimě to nebylo nic moc. Taky nejím maso. A to je tady docela problém. Věci, který tu jsou, nechutnají, jak mají. Já vím, jak má chutnat zelenina. Je to hrozný. A to já ještě vůbec nedodržuju žádný zásady košer. Taky jsem byla nemocná dva roky zpátky. Neměla jsem žádné zdravotní pojištění. Teď mám půl roku takovou nějakou pojistku, která mi ale pomůže jen v extrémních situacích, třeba když se mnou spadne letadlo nebo tak něco. Tak jsem byla hodně nemocná, potřebovala jsem do nemocnice. Byla jsem tam s přítelem a oba jsme byli takoví bezmocní, že jsme ani nevěděli, co se se mnou děje. A oni mi dali nějaký špatný prášky. To bylo z toho důvodu, že ten lékař byl hodný, ale nemohl mě nechat v tý nemocnici, i když to se asi mělo stát. Pak jsem měla hrozně moc zdravotních problémů. Jela jsem do Izraele, do nemocnice, a tam to hrozně kritizovali, co mně dal za prášky, a že vůbec nebyly přiměřený na mou váhu. Já jsem kvůli těm práškům moc nemohla chodit. Ale já jsem nevěděla, že to je těma práškama, myslela jsem, že to je kvůli tý nemoci. My jsme neměli moc peněz a ty jsme vyčerpali za dva týdny, co jsem byla v Čechách v nemocnici. A pak vlastně z toho důvodu to tak dopadlo.

Setkala ses s projevy rasismu nebo diskriminace? Ani moc ne. Snad jednou. Možná, že mě vyhodili z bytu, kvůli tomu. Já jsem se tam přistěhovala na rychlo, byla jsem tam se spolubydlící a majitelka byla těžká katolička. Měla v tom bytě všude samý svatý obrázky. No a ta mi řekla, že má problém s tím, že jsem se tam přistěhovala a že jsem z Izraele. Možná, že to bylo jenom tím, že jsem byla cizinka. Ta majitelka byla docela stará, možná, že nevěděla o tom nic, o Izraeli a tak… Takže nakonec nevím, jestli to bylo kvůli tomu, že nejsem křesťanka, nebo že jsem cizinka. Jinak ne. Snad občas takový narážky, který mě štvou. Třeba jsme dělali takový cvičení k filmu, každý měl představovat někoho od filmu. A spolužák povídá, že tam hlavně musí být židovský producent. Takový věci se stávají dost často. Hlavní věcí pro Izraelce, kteří žijí mimo, je to, že lidi nerozlišují mezi Izraelkou a židovkou. Že nechápou izraelskou identitu. V Izraeli je dost boj mezi věřícími a nevěřícími a stát to nemá rozdělený mezi náboženstvím a ostatním, třeba ekonomikou. Tak mě třeba vadí taková ta zkratka, že jsem židovka. Kamarád třeba řekne – to je moje židovská kamarádka. Já se cítím jako Izraelka. A ta židovka, to je takový… mám asociace k tomu nacismu, válce. Začala jsem řešit svojí identitu. Co vlastně jsem a takový věci… Tady se mi líbí, že se náboženství neřeší. To je fakt dobrý.

25

Nemáš tu problémy třeba s nějakými Araby? Narazila jsem na Araba v tý škole, co jsem se učila češtinu. Tam byl jeden student z Libanonu. Docela jsme se skamarádili, on si neuvědomil, že mnoho slov v hebrejštině totiž vychází z arabštiny. A my jsme se skamarádili tak, že učitelka nějakou větu řekla česky a my jsme se začali oba smát, protože to mělo v našich jazycích nějaký legrační význam. On byl takový typ člověka, se kterým bych se asi jinak nekamarádila. Ale jinak tam byly samý takový bohatý holky. Jejich chlapi tady byli pracovně a ony jinak neměly co dělat. Tak do tý školy chodily třeba rok, ale neuměly si česky ani objednat kafe. Já, když ta škola skončila, tak jsem už mluvila česky. Ten Arab věděl, že jsem Izraelka. Ptal se učitelky něco během přednášky a já jsem mu řekla: „Proč se na to vůbec ptáš, vždyť už jsme to řešili.“ A on začal řvát, že žádná žena mu nebude říkat, co má dělat, takový jako macho. To nebylo vůbec kvůli tomu, že jsem z Izraele, ale že jsem ženská. Já jsem z toho nebyla ani moc překvapená, to je i u nás. Ty věřící lidi u nás to vidí dost podobně jako Arabové. Ale byly tam nějaký holky z Rakouska, ty to nějak hodně vzalo, ty za mnou potom chodily během přestávky, a ptaly se, jestli jsem OK. A pak přišel on, že mi musí něco říct. Tak jsem myslela, že se chce třeba omluvit, nebo tak, ale on mi řek, že to myslel vážně.

Spatřuješ nějakou kulturní odlišnost jako nepříjemnost nebo překážku? Teďko už jsem v pohodě. Teď už mám pocit, že tomu rozumím. Trvá mi ale hrozně moc času, když s někým jsem, rozeznat, jaká část jeho identity je opravdu jeho identita a jaká část je jenom to, že je Čech. Lidi tady jsou třeba vesměs zdvořilí. Ze začátku jsem tedy měla pocit, že tady každý člověk, kterého vidím, je milý a jak to tak jenom může být? Potom pochopíš, že to souvisí s kulturou. Teďka mám pocit, že už to vidím jasněji. Předtím to bylo tak, že jsem třeba začala mít nějaký vztah s nějakými lidmi a pak jsem zjistila, že je to úplně jiný, než jsem si myslela. Moje intuice, která fungovala docela dobře v Izraeli, tady najednou přestala fungovat. Tak jsem nevěděla, jak to tady mám vůbec interpretovat. Hlavní problém s komunikací je v tom, že lidé v Izraeli jsou hodně otevření a tady nejsou někdy moc upřímní. Já jsem tady třeba kamarádila s takovou skupinkou, dělali jsme spolu divadlo. Byli to studenti a byli na mne hrozně hodní. A já jsem z toho měla velmi dobrý pocit, že jsme kamarádi a že to je skvělý, že je mám. A oni postupně jako kdyby se mnou nechtěli být v kontaktu. Já jsem to vůbec nechápala, nevěděla jsem, proč se mnou přestávají chtít být. Ten vztah se rozpadl a do dneska jsem nepochopila proč. Snad mi jeden řekl, že jsem jako nepoděkovala dost, a možná, že tam byl někdo, kdo mne miloval a já jsem to nepochopila… Nevím. Jestli mě někdo měl rád nebo ne, tak to mi trvalo hrozně dlouho, než jsem na to přišla. Lidi tady jinak vyjadřujou svý pocity. Já jsem často cítila jiný věci, než to 26

ve skutečnosti bylo.

Kdo ti nejvíc pomohl při příchodu do Čech? No vlastně všichni lidi kolem.

Přináší ti členství ČR v EU a v Schengenu problémy nebo ulehčení? No, já mám ten německý pas, tak to je úplně dobrý. Žiju tady úplně v pohodě. Mám ještě jeden rok na škole, no a potom uvidím, kde budu žít dál. Jedině, kde bych nemohla žít, je v Německu. To asi dělá ten jazyk. Prostě to tam nemám ráda. Kvůli válce. Protože mi to dali úplně jako do mozku od školky a nemůžu to z toho mozku dostat. Začínají nám to hrozně brzo opakovat a ta němčina mi připomíná válku.

Pracuješ společně s Čechy? No nejdřív jsem pracovala jenom s cizinci a mluvila anglicky. To i když jsem dělala tu průvodkyni po židovských památkách. Teď v tý škole jsou skoro samí Češi.

Máš problémy při spolupráci s Čechy? Ani ne.

Stýkáš se mimopracovně s nějakými Čechy? Jo. Izraelců je tady totiž dohromady asi šest. Já s nima nejsem moc v kontaktu. I kdybychom spolu bydleli v Izraeli, tak bych s nima nebyla. Tak aspoň čtu hebrejsky furt, jsem v kontaktu v těch věcech, které se mi líbí. Ale když přijedu domu, mám problémy v hebrejštině rozumět tomu slangu, kterým dnes u nás mladí lidé mezi sebou mluví.

Našla sis mezi Čechy přátele? Když jsem přišla, tak jsem se kamarádila s Američanama. Měla jsem pocit, že jsou podobní lidem v Izraeli. Ale pak jsem zjistila, že oni vlastně nejsou ani tak podobní, jak jsem dřív myslela. No, a teď nemám mezi kamarády cizince ani jednoho a kamarádím se vlastně jenom s Čechy.

Jací jsou podle tvého názoru Češi? Máte tu větší pohodu.

Co ti nejvíc na Češích vadí? No, když jsem třeba někde bydlela, tak mě hrozně řešili sousedi. Třeba jsem si šla 27

do potravin koupit jablko. A pak ta moje majitelka mi řekla, že mne lidi viděli, jak jdu do potravin. A takový věci. Na druhou stranu v Izraeli si lidi daleko víc pomáhají navzájem. Třeba jeden člověk na ulici v Praze mě chtěl nevím co, asi okrást nebo co. Stáli jsme u potravin, před výlohou, a tam mě ti lidi všichni znali, dyk jsem tam chodila každodenně, ale nic neudělali, nepomohli. A to bylo hodně stresující. Nebo jsem třeba viděla, jak někdo někoho bil, třeba v metru, a ten člověk vypadal moc špatně, ale nikdo se do toho nemíchal. Třeba já jsem tu bydlela v jednom bytě a přišel nějaký člověk, že prý kvůli plynu, no ale bylo deset večer. Tak jsem ho nepustila a on začal děsně křičet a byl sprostej, jako že jsem kurva a tak… A kolem bydlely rodiny s dětmi, tak mi bylo jasný, že někdo musel být doma, tak že to lidi slyšeli, ale nikdo nevyšel a nepomohl. Tak máš tady ten pocit, že i kdybych se zabila na Náměstí Republiky, tak by si toho nikdo nevšímal. V Izraeli by se mi ani nepovedlo brečet na ulici bez toho, aby se mě nějaký pán nezačal ptát, co se mi stalo.

Dělník, Ukrajina

Co se ti nejvíc na Češích líbí, co tě zaujalo?

Moje máma se tady vdala. Já jsem zůstal ve Lvově. Jezdil jsem do Ruska do práce. No a v devadesátém sedmém jsem si koupil lístek, přijel jsem do Brna. Ptal jsem se na Křižanov, tam byla taková babka, ta mi ukázala, našel jsem barák, zazvonil jsem a otevřela mi máma. Na cizinecké policii potřebovali jen nějaké údaje, žádné problémy nebyly. Tenkrát to bylo jednodušší.

Já se třeba pohybuju s těma lidma, který dělají to umění. Tam je to všecko otevřený a je to v pohodě.

Co ti u nás nejvíc chutná a co vůbec ne? No ta zelenina je děsná…

Co bys u nás nejraději změnila? Ten nezájem. Asi to souvisí s českou historií. Že lidi mají ten pocit, že musí hrozně moc věcí před druhejma schovat.

Věk: 37

Čím jste byl doma? Vyučený jsem muzikant. Hraju na piáno, na kytaru, zpívám.. Jsem ze Lvova. Půlka mojí rodiny byla polská. Babička byla Polka.

Jak dlouho v ČR žijete? Přijel jsem v roce 1997 a manželka tu je 3 roky. Manželka teď jezdí domu, protože tam máme malé děcko. Já už mám trvalý pobyt, ale manželka ještě ne.

Jak jste do ČR přišel?

Uměl jste česky? Vůbec ne. Jenom rusky a ukrajinsky.

Jak jste sháněl pracovní uplatnění a ubytování? Nejdřív jsem pracoval v Brně, to nebylo nic moc. Potom jsem byl v Hradci Králové, to už jsem si vydělával víc. Potom v Praze. Jel jsem na dovolenou na Ukrajinu a našel jsem si tam ženu. Řekl jsem jí, ať jede se mnou, že zkusíme žít spolu. Jenom tak, bez svatby. Přijela za mnou do Prahy, půl roku tady byla, pak jí skončilo vízum. Potom jsme vyřídili pracovní povolení, aby měla všechno legálně. Teď už tu je tři roky a dělá se mnou. Ještě nemá trvalý pobyt, to mám jenom já. Teď se nám narodil kluk. Ten ale žije s babičkou ve Lvově. Až vyřídíme papíry, tak přijede za námi. Pořád mu volám, ale je to nepříjemné, že tu není.

A jak jste sháněl bydlení? Máme pronajatý byt, ale platíme za něj dost, 12 000 měsíčně. Nějaký paní, na ruku, ona z toho neplatí nic. Já jsem udělal blbost, nesepsal jsem s ní žádnou smlouvu. Platím jí na 2 měsíce dopředu. A teď jeden kamarád má volný byt po tchýni a že by nás nechal bydlet, říká dvojku dáš mně a budeš platit náklady na byt. Tak to je moc dobrý, sepsal jsem s ním smlouvu a zaplatil jsem mu hned, jinak si najde 28

29

někoho jinýho. Jenže teďka ta ženská mi nechce vrátit peníze, takže platím byty dva a musím tam ještě dožít ty dva měsíce. S ubytováním je fakt problém. Když sem lidi přijedou na práci, tak si třeba pronajímají jen jednu místnost. A platí za to hrozný peníze. Takže nejhorší je asi to ubytování.

Na jaké další komplikace jste narážel? Musíme platit zdravotní pojištění dopředu na dva roky. Takže když děcko přijede, také za něj musím zaplatit zdravotní pojištění na dva roky dopředu. Když tu neděláte na černo, musíte mít zaplacené zdravotní pojištění dopředu. Na stavbě třeba pracují na černo a nemají zaplacené pojištění. Když se něco stane, je malér. Nemají na zaplacení, k tomu nabíhá penále… Pracovní povolení a pobyt je bez problému. Pravda, na cizineckým jsou fronty pořád. Teď tam příjdete, tam jsou Ukrajinci, Rusáci, ale i Mongoli, Tataři. Ale já čekám tak 30 minut. Tam přijdete a tam už jsou jiní Ukrajinci, a ti vám za pajcku prodaji lístek s pořadím. To tak funguje. S policií vůbec tady problémy nejsou. Jenom pas se chtějí podívat, že tam je pracovní vízum od kolika do kolika. A já když mám trvalý pobyt, já už mám i rodný číslo, je to bez problémů. Oni mají takovou malou mašinku, oni si to do ní tuk, tuk, tuk napíšou a během pěti minut vědí. Manželka trvalý pobyt nemá, to tu musíte pět let být a po pěti letech dostanete razítko. I občanství můžu dostat. Tady není problém. Problém je na Ukrajině. Na Ukrajině já už dva roky sbírám papíry na občanství. Tam musíte pořád platit. Já musím mít potvrzení od mámy, od táty, od bráchy, od sousedů od toho a od támhletoho, od dvaceti lidí, že souhlasí, že vás pustí, že jim nic nedlužíte. Počítejte, dobře, máma, táta, ségra to je v pohodě. Ale přijdu za sousedem, že potřebuji tohle, aby to napsal a on si řekne o peníze. Tak jsme se pohádali, to máš takový lidi. No dobře to dopadlo, stejně jsem mu nakonec zaplatil. Tam musíš hodně platit. To je takový sport. To je hrůza. Máma si papíry vyřizovala 7 let. A furt cpala, každýmu, každýmu. A oni to vědí, že to potřebuješ, oni prostě berou a berou peníze…

Jaký pocit a zkušenosti máte z jednání s českými úřady? Dobrý, velmi dobrý. Prostě přijdu a všechno mi udělají. Já na úřadech nemám vůbec žádné problémy. Přijdu, řeknu tak a tak, tohleto, tohleto potřebuju a třeba za hodinu, za dvě to udělají. Doma to dělají měsíc, dva.

Co pro Vás bylo největší překážkou, největším problémem po příchodu do ČR? Nic. Já prostě každý měsíc dostanu výplatu, manželka dostane výplatu, zaplatíš byt. Všechny peníze si dáváme na účet, aby mohlo přijet děcko. Je to v pohodě.

30

Setkal jste se s projevy rasismu nebo diskriminace? Koncem 90. let to bylo jinačí. Hodně moc Ukrajinců sem jezdilo, v hospodě se ožrali, …. naši lidi takoví jsou. Rozmlátí tam nějaké stoly, rozmlátí všecko kolem. Taky jeden případ takový byl, nějaký Rusák ožratý v restaurácii policajta zabil. A lidi to všechno vidí a varuje je to. No a v 99. roku jsem přišel a normálně do hospody mě nepustili. Neuměl jsem dobře česky, 70 % hospod mě nepustilo. Teď už ne… Teď vůbec všechno je lepší. Dívejte se: dříve, když jsem jel přes Florenc, tak peníze jsem vozil v ponožkách. Mafiáni tam čekali a obírali lidi. Ukrajinská a ruská mafie, když viděli Ukrajince, tak ho obrali. Teď už to nejni. Jo, vybírají peníze dál, ale od podnikatelů, Ukrajinců, těch, co mají lidi a zaměstnávají. Ale od takovýho obyčejnýho člověka nikdo nevybírá.

Spatřujete nějakou kulturní odlišnost jako nepříjemnost nebo překážku? Naši lidi jsou prostě třeba z toho Zakarpatí. On celý život nevidí nic než ty hory. A pak mu udělají pracovní vízum, zahraniční pasport, přijede do Čech. Já jednoho chlapa znám, on přijel a od tramvaje utíkal. V životě neviděl tramvaj. On zná jenom hory, kopce, láme tam sosny, láme tam duby, občas se ožere… A pak se všichni diví, že se tady neumí chovat. No jasně, že se neumí chovat. On zná ovce, krávu nějakou a hotovo. No, ale je dobrý, že tam nic člověk nepotřebuje k životu. Jenom hory a přírodu. Jinak kulturní odlišnosti… Je to stejný. Trochu máme posunutý svátky, jináč všechno stejný. Snad, že tady je střed. U nás jsou lidé chudí a bohatí. U nás neexistuje střed. Tady se lidi mají líp.

Kdo nebo co Vám nejvíce pomohlo při příchodu do Čech? Hodně lidí pomáhalo. No, já tady měl mámu. Ale hlavně manžel mámy pomáhal. Všechno vyřizoval on. Napsal mě do baráku. Zařídil pobyt.

Přináší Vám členství ČR v EU a připojení k Schengenu problémy nebo ulehčení? Ulehčení, teď můžu, kam chci. Třeba do Francie se podívat. Protože když mám to razítko v pasu, tak můžu. Hlavně ne pracovat, ale podívat se můžu, kam chci. Takže cestovat lze bez problému. Manželka může taky. Člověk pozná svět. Byl jsem se podívat ve Francii. Nikdy jsem předtím nebyl v Rakousku. Tak jsem vzal auto, my máme auto, a jsme tam za chvíli. Když jsme přijeli domu a ukázali jim fotky, tak lidi prostě čuměli. U nás se tak do roku 2000 nikdo nedostal nikam ven. A když, moc peněz to stálo. Lidi, když chtěli do Ameriky, tak všechno prodávali, auta, baráky a platili a platili. 31

Pracujete společně s Čechy? Pracuju v české firmě. Jasně že jo.

Máte problémy při spolupráci s Čechy? V práci problémy s lidmi vůbec nejsou. Ne, nejsou. S člověkem se domluvíš každopádně. S každým. To musí být nějaký blb. Jako všude na světě. Ale s normálním člověkem se domluvíš s každým.

Našel jste mezi Čechy přátele? Přátele mám Ukrajince, Čechy… oboje. Hlavně v práci. Hodně šéf mi pomohl. On hodně udělal. Dva nebo tři roky ho znám. S tím třeba kamarádím. To je takovej pohodovej chlap. S ním každý vychází.

Jací jsou podle vašeho názoru Češi? Přátelský. Moji kamarádi z Ukrajiny volají, jen když něco potřebují. Jinak není čas, není čas. Když něco potřebuje, tak čas je… Tady ne. Jste hodně takovej družnej národ. A Čech je dobrý k lidem. Pomůže ti. Vysvětlí ti to všechno, ukáže ti, jak máš dělat práci. Vysvětlí ti, třikrát, čtyřikrát. U nás ukáže a hned se rozčiluje. Tady ne. A tady co řekne, to udělá. Stoprocentně. Jsou spolehlivější. U nás ti řekne tak, tak, ale neudělá. Nebo půlka z toho chybí.

přijde takovej moment, kdy mám chuť, ale pořádnou vodku neseženu. Já jedu do ruského obchodu, zaplatim třeba 400, 500 za flašku. Prostě si dám. Všechno tady je. Pelmeně dělá manželka, já s tím problémy nemám. Jídlo je dobré. V práci zaplatím za jídlo 20 Kč. Sice se horšej, porce jsou menší, ale pořád to je 20 Kč. Zbytek doplatí firma.

Co je u Vás v jídle odlišné? U nás doma nejsou knedlíky. Brambory, rýže, špagety, ale ne knedlíky. Taky tady přijdeš do restaurace a najíš se. Já přijedu domu, třeba teď na tom Krymu jsem byl, tam je draho. Dám si kotletku, oni ti přinesou takovej nějakej malej karbanátek, brambory, salát, 300 nebo 400 hřiven.

Co byste u nás nejraději změnil? Nevím. No možná tu politiku…. Ale jinak všechno tu je. Třeba Škodovka. To je dobré auto, já mám Seata, ale to není ono. To chce pořádnej vůz, koupím si Škodovku.

Co Vám nejvíc na Češích vadí? Závist. Jinak všecko v pořádku. Ale závist… Jsou lidi, kteří se pořád dívají, kdo co má… A když má někdo víc, potom se na toho člověka jináč dívají. A to je špatně. Mně to je jedno, kdo co má…

Co se Vám nejvíc na Češích líbí, co Vás zaujalo? Všechno. Zaprvé, když jsem přijel sem, z Ukrajiny, ta čistota… Nebo u nás v městě něco rozkopou. Před rokem, dvěma. A furt to tam je. Tady něco rozkopou a za měsíc přijedeš a všechno udělané. To přijedeš do Kyjeva, hlavního města Ukrajiny, v metru schody polámané, zábradlí oloupané… Kolik je tam památek, také je tam staré město, ale zanedbané… A u nás nejde vyjít s penězma. Pořád jen čekáš na výplatu. Všechno zdražilo. To je hrůza. Výplata 2000 hřiven. No, zkuste žít z 2000 hřiven. Nebo i z míň.

Co Vám u nás nejvíc chutná a co vůbec ne? Já tu všechno seženu. Co nejni normálně, seženu v ruských a ukrajinských obchodech. Je to sice třikrát dražší, ale je to. Já třeba nechlastám skoro nikdy. Ale 32

33

Lektorka, poradkyně, Slovensko Věk. 35

Jak dlouho v ČR žiješ a jak ses do Čech dostala? Moje babička byla z Moravy, mě odjakživa Čechy táhly. V 17 jsem byla poprvé v Čechách no a po škole jsem tady poznala kluka, tak jsem šla za hlasem svého srdce. Studovala jsem v Košicích, ale v průběhu vejšky jsem pracovala v ISECu, což je mezinárodní organizace pro studenty ekonomie, a dělala jsem tři roky pro Čechy i pro Slovensko v národním výboru, to bylo v letech 1992 až 1994. Pracovala jsem s ISECama po celém Československu, a tím pádem jsem znala hodně lidí. V Pardubicích vznikal local committee (pozn. místní výbor) a já jsem jim šla po škole pomoct na dva týdny dát věci do pořádku. Tam jsem potkala Edu. Pak jsem šla na praxi do Anglie a mezitím jsem začala s Edou komunikovat. No a začátkem roku 1995 jsme se domluvili a já jsem přišla za ním. Domluvila jsem se s jedním východoslovenským podnikatelem, že budu pracovat pro něj. Založili jsme firmu v Pardubicích a on mně pomohl finančně překlenout ten první rok. Jenže jeho podnikatelský záměr byl totální nesmysl, takže během půlroku bylo zřejmé, že to nemůže nějakým rozumným způsobem fungovat. Pak jsem začala dělat na škole a šlo to tím směrem, co dělám dnes, vzdělávání, poradenství. V Čechách jsem tedy už 13 let.

Uměla jsi česky? Česky jsem neuměla.

Jak jsi sháněla pracovní uplatnění a ubytování? Jaké jsi s tím měla problémy? Slováci měli zvláštní režim, takže to nebylo nijakým způsobem složité. Akorát už tehdá jsem se musela na cizinecké policii přihlásit. Já jsem tu měla přechodný pobyt. Musela jsem přinést potvrzení zaměstnavatele, potvrzení o ubytování a cizinecká mi dala vždy povolení na rok. To se dávalo automaticky, pokud jsi přišel, že máš zaměstnání a že máš ubytování. Ale nezkoumalo se to úplně tak, jak u těch ostatních cizinců. Problémy jsem s tím nikdy neměla, jen to bylo náročný na čas. Než to člověk všechno pěšky oběhal, v tý době jsem neměla auto. V Praze mám už dva roky byt. Asi bych se měla přehlásit, trvalé bydliště mám stále ještě v Pardubicích. Jenže když si představím tu frontu na cizinecký policii… Já musím jít trvalý pobyt přehlásit na cizineckou…

34

Jaký pocit a zkušenosti máš z jednání s českými úřady? Velice pozitivní. Protože u nás v Košicích jsou alespoň podle mojí zkušenosti takoví odměření. „No čo chcete…, tak dobre…, tak čo…“ Hotovo. A tady se projeví taková česká ukecanost: „A dobrý den, a toto, a jak se máte…“ a popovídali jsme si, já jsem si postěžovala nebo naopak jsem říkala, jak je tady hezky, ony mi řekly, jak se mají ony. Takže jsem byla velice, velice mile překvapená na těch úřadech. Slováci, to je úplně jiný přístup. Jsou strašně důležití…., otrávení a důležití. Naštěstí se slovenskými úřady žádné vyřizování nemám. Měla bych mít, ale nemám. Já bych vlastně měla jít vrátit slovenskou občanku, ale ještě jsem ji nevrátila. Protože když dostaneš trvalý pobyt tady, tak máš vrátit občanku. Tady ti místo ní dají povolení k pobytu. To je něco jako občanka, je to takový fialový. A to je průkaz povolení k pobytu buďto na trvalý, nebo přechodný. No a plus pas. To jsou vlastně mý dva doklady. Když jedu autem, tak mám řidičák a ten fialový. Tady všude s tím fialovým. Akorát nevím, jak by to fungovalo přes hranice. Takže tam beru pas s sebou, protože tam si myslím, že by to nemuselo fungovat.

Co pro tebe bylo největší překážkou, největším problémem po příchodu do ČR? Nic.

Setkala ses s projevy rasismu nebo diskriminace? Jediné, což mě teda hodně mrzelo, je, že jsem vycházela z toho, že jsme jako společný stát, že, zejména těm starším lidem, je jedno, jestli mluvím česky nebo slovensky. A když jsem začala v roce 1996 učit na dopravce v Pardubicích, tak už tam začali mít kecy, profáci staří, že bych měla začít mluvit česky. Přitom to byla dopravka, která se přestěhovala do Pardubic ze Žiliny. Já říkám: „A proč, dyk tady ti studenti všichni slovensky rozumí? Všechno je v pořádku.“ „No ale už jste v Čechách.“ „No a vy jste na Slovensku taky mluvili slovensky, když jste tam učili?“ „No to ne, ale to byla federace, to bylo o něčem jiným.“ Ne že by mi to pořád otrepávali o hlavu, ale jednou za čas si takhle píchli. No a pak jsem se s tím setkala, když jsem přednášela úředníkům. Tam byla zpětná vazba, vyplňovala se hodnocení kurzů, a těm úředníkům to očividně vadilo. A to nebyli žádní úředníci dvacetiletí. Tam bych to pochopila. To byli padesátiletí křeni, kteří říkali, jestli nemáme dost českých lektorů, že nám tady musí přednášet Slovenka. Tak to přiznám, to mě hodně naštvalo. Ale zpětně když to beru, tak to možná bylo pochopitelné. Jenže tenkrát to bylo moc krátko ještě po tom rozdělení, to bylo jen 5 let po rozdělení. To ti lidé přeci nemohli slovensky zapomenout. Česky jsem začala mluvit až později. Nejdřív jsem furt tvrdošíjně mluvila slovensky, protože jsem byla naštvaná. Kdyby mi to někdo vyčetl, jako třeba: „My 35

vám nerozumíme“, tak neřeknu půl slova. Ale ne. To bylo: „Jste v Čechách, tak máte mluvit česky.“ To je argument jak blázen. To s logikou nemá nic společnýho. Jazyk je přeci pouze dorozumívací prostředek, takže když mi lidi rozumí, tak kde je problém… Ne, to nefungovalo. Jednoho dne přišel šéf a říká: „Chtěl jsem vás poprosit, jestli byste skutečně mohla začít mluvit česky, protože se do mě obuli, jestli tady není dost Čechů, kteří by mohli dělat vaší práci.“ Že prý musím být pořád něco extra. Takže je to podle něho zbytečný problém. Ale on mi to vysvětlil logicky. A protože jsem měla toho člověka ráda, tak jsem řekla, že to zkusím. A tím dnem jsem začala mluvit česky. Ono to ale nebylo tak jednoduché. Ony ty jazyky jsou si tak strašně podobné, že se to hrozně plete. No dneska už to tak nějak jde. Ale samozřejmě je to stále slyšet s tím přízvukem.

Spatřuješ nějakou kulturní odlišnost jako nepříjemnost nebo překážku? Já už jsem tady dlouho, takže dneska už to nejni až takový. Ale fakt je, že když jsem sem přišla, dodnes to chvilkami tak cítím, že my Slováci, obzvlášť tam z toho východu, jsme mnohem přímočařejší. A neustále bychom chtěli nějakou akci: „Už nekecajte a pote už niečo urobiť.“ Sice to nemáme ještě rozmyslené, ale to nejni podstatné, hlavně „už pote niečo robiť“. Pustíme se do toho, nevíme ještě do čeho, ale víme, že se chceme do něčeho pustit. To je jedna věc a druhá věc je, že z domova jsem přišla s tím, že co na srdci, to na jazyku. A to jsem zjistila, že je tady dost problém. Protože mnoho lidí na to není zvyklých. Tady se nemluví tak přímo. Lidé jsou mnohem víc diplomatičtí. Já jsem měla strašné problémy zjistit, co si o mně lidi skutečně myslí. Protože se tváří tak příjemně, mile, diplomaticky, ale potom se to dozvíš oklikou. Na Slovensku, když k někomu přijdeš a jseš mu nesympatický, tak to okamžitě vidíš na tom jeho ksichtě. Hned vidíš, jestli tě mají rádi nebo nemají, jestli tě vidí rádi nebo nevidí. A jestli nevidí, tak tě prostě pošlou do kelu a dál se s tebou nebavěj. A nebo je ta komunikace velice odměřená. Ale tady ne. Tady se lidi snaží být milí, je to takové civilizovanější. Je to hodně tady v těch Čechách. Na Moravě ani ne. Tam už je to spíš do toho Slovenska. To byl pro mě dost velký problém, než jsem pochopila a dodnes to někdy nevím, jak to vlastně ti lidi myslí. Prostě ti Češi jsou pro mě mnohem méně čitelní než Slováci. Vždycky si to uvědomím, když přijdu do Košic, tam je to hned jiný. To je můj věčný problém, že nikdy nevím, na čem jsem. A to má stejný pocit hodně Slováků. Taková permanentní nejistota.

fakt pomoct. Takže mi vybavili ubytování na koleji, jako že jsem jejich lektorka, kterou oni tady mají, i když všichni věděli, jak to je. Na kolejích jsem bydlela skoro ¾ roku, mezi studentkami. Já jsem byla čerstvě po škole, tak mi to nevadilo. Oni mně pomohli i s úřadama a se vším. To bylo hrozně fajn. Já jsem jim zase pomáhala s tím ISECem, takže to bylo takové vzájemné.

Pomohl ti někdo, kdo neměl pomoc imigrantům přímo v popisu práce? No to byli ti studenti.

Přináší ti členství ČR v EU a v Schengenu problémy nebo ulehčení? Rozhodně ulehčení. Díky Pánubohu, že už na Slovensko zase nejsou ty hranice. Je to daleko příjemnější. A taky se zjednodušily ty procedury. Protože já dodnes musím být stále někde evidovaná, ale takhle se na to teď vůbec nekouká. Člověk je členem EU a basta fidli. Takže je to velice příjemné.

Pracuješ společně s Čechy? Pracuju ve firmě, kde je to československé. To mi úžasně vyhovuje a tady si připadám nejlíp. Tady je mnohem víc Slováků, mám možnost komunikovat se Slováky i jezdím na Slovensko, dělám se Slovenskem. Je to takový federativní podnik a to se mi hrozně líbí. To je to, co mne drží. I šéf je Slovák, a tím je ta komunikace s ním pro mne relativně jednoduchá. Protože i když on je svůj, je známý svým perlivým jazykem a nepříliš daleko chodí pro výrazy, hlavně když je naštvaný, tak mně to vůbec nevadí, protože na tom východě se tak mluví běžně. Neberu to osobně. Kdybych vyrůstala v Čechách jako správná diplomatická dáma, tak by mi vypadly oči z důlků.

Máš problémy při spolupráci s Čechy? Nemám. Já s nimi pořád pracuji. Je to kolem samej Čech.

Stýkáš se mimopracovně s nějakými Čechy? Samozřejmě. U koní jsou samí Češi.

Našla sis mezi Čechy přátele? Samozřejmě.

Kdo nebo co ti nejvíce pomohlo při příchodu do Čech? No, mně nejvíc pomohlo, že jsem sem šla za klukem. A ti studenti tam kolem. Oni mně fakt strašně pomohli. Oni ti studenti mě vzali mezi sebe. Protože jak já jsem tam byla pomáhat tomu místnímu výboru, oni mě měli rádi a snažili se mně 36

Jací jsou podle tvého názoru Češi? Diplomatičtější, nejsou až tak přímí. Ale ono zas pro některé věci je to i lepší. A přijde mi, že jsou mnohem víc splachovací než Slováci. Když se podíváš na to, co 37

se děje, hlavně v politice, no to by Slováci vyvolali druhé národní povstání. Potom co tady předváděj politici. Nevím. Možná to má něco společnýho s tou diplomacií. Jako kdyby cílem té diplomacie byl větší oportunismus. Že se snaží být diplomatičtí, aby pro sebe dostali to nejlepší. A někdy lidi kašlou na nějaké své zásady. Důležitý je mít se co nejlíp.

Co bys u nás nejraději změnila? Politiku. Nějaký normální lidi, kdyby tam přišli. Jinak nic. Jsem tady dobrovolně. Naštěstí jsme si dost podobný.

Co ti nejvíc na Češích vadí? U těch Slováků mám pocit, že když to jde přes nějaké jejich zásady, tak oni to radši neudělaj. A naopak zase, když se s tebou domluví, že takto to platí, tak i když je to pro ně už nevýhodný, tak stejně to spíš udělají, než ti Češi. Pro mě jsou Slováci spolehlivější. Samozřejmě ne všichni, tohle se asi nedá generalizovat. Ale ta majorita v tom chování je pro mne čitelnější, je spolehlivější. Takže lépe se mi někdy dělá se Slováky. Je to úžasně vidět, když se celý podnik sejde, Češi i Slováci, je to hrozně vidět. Já jsem si říkala jednoho času, jestli to není jenom můj pocit, ale není. Přesně vidíš, že Slováci daleko pro slovo nejdou, ale když to tak řeknou, tak to tak myslej. Ti Češi koukaj, kde jak co okoulet, jak na ty Slováky natáhnout práci a připsat si výsledky. Je to takový trošínku jiný. Ale každý má to svoje. Slováci častokrát zase moc nepřemejšlej.

Co se ti nejvíc na Češích líbí, co tě zaujalo? Zase právě ta diplomacie. Když se to umí dobře, tak to obdivuju. Protože touto naší přímočarostí si často děláš zbytečný problémy. Protože jsme hned se vším hotový. A přeci jenom, ten život není jen černobílý. A tak to se snažím tady učit.

Co ti u nás nejvíc chutná a co vůbec ne? Chutná mi zmrzlina od McDonalda a italská kuchyně. Ne vážně, chybí mi tu šalát z tresky. To když naši přijedou, tak mi vozej šalát z tresky. To, co se tady dělá, tak to není ono. Na tom jsem vyrůstala. Brynza je tu dobrá… Babička dělala knedlíky, co se tady dělají, protože babička byla z Moravy. Takže my jsme měli od malinka vlastně takovou pomíchanou kuchyni. My jsme neměli čistě slovenskou. Ale co mám docela ráda a tady to moc není, tak to je maďarská kuchyně. Segedíny, perkelty, leča, langoše… Máma, když mi chtěla udělat radost, tak mi udělala lečo. Košice jsou historicky spíš maďarské. Tam se mluvilo hlavně maďarsky. To bylo padesátitisícové město, které se rozrostlo až s východoslovenskými železárnami. A chybí mi zmrzlina, v Košicích je fakt fantastická zmrzlina. A na Vánoce se u vás nedělá kapustnica, zelňačka, tu si musím udělat já. Co se tady taky nedělá, jsou bobálky. To je takové sladké, tím jsme se vždycky strašně přejedli. Takové něco jako halušky, ale z kynutého těsta, s mákem a s cukrem. Něco jako škubánky. To je dané asi historicky, protože ten východ byl chudý, tak tam maso vždycky nebylo. 38

39

Student, Srí Lanka

vzpomínky, nemám jedinou špatnou vzpomínku. Nějaká drobnost by tam možná byla, ale žádnou výrazně špatnou nemám. V zásadě k nám Němci byli úžasný.

Kolik ti je let? Je mi 28.

A v Čechách jsi nastoupil rovnou do české školy?

A co děláš?

Jo. My jsme přijeli nějak koncem léta 1990 a já jsem šel do školy v Brně. Myslím, že do třetí třídy… nebo tak nějak.

Studuju kameru a teď dodělávám informační management na VŠE. Píšu diplomku a píšu jí už strašně dlouho.

Měl jsi nějaké problémy se zařazením do kolektivu?

Jak dlouho jsi v Čechách? Od roku 1990. Já jsem se narodil na Srí Lance. Tam jsem žil s rodičema 9 let. Pak jsme se přestěhovali na rok do Německa. Já jsem si původně myslel, že to bude jenom přechodně na tři měsíce, že se pak vrátíme. Ale situace to nedovolila. Takže jsme tam tak zůstali, vlastně ne zůstali, ale zjistili jsme, že se nemůžeme vrátit. Mezitím byla na Srí Lance revoluce. My jsme odjeli kvůli takový marxisticko-teroristický skupině, která tam začala fungovat a začala s povstáními v 70. letech. Oni se pak strašně zradikalizovali a v roce 1983 snad byl první nepokoj. To se ještě nějak zvládlo. Pak v roce 1987 byl druhej takovej incident s nima, to jsem byl s mámou v Československu, asi na dva měsíce, takže to jsem nezažil. A pak v roce 1989 se to sepsulo natolik, že v Colombu nefungovaly vůbec nemocnice, nefungoval přístav, fungovalo jen rádio a televize. Táta, protože byl ve vedení televize, dostával od nich výhružné dopisy, že je vlastizrádce a tak. Vyvrcholilo to tím, že máma dostala telefon od jednoho z těch šílenců, že nám dávají 48 hodin na to, abychom se klidili ze země. Takže jsme se asi tak, tuším, tři měsíce schovávali po známých, po hotelech, každé tři dny jsme měnili bydliště. Táta přesto chodil do práce, tajně, jednou v 8 ráno, podruhé v 10, potřetí v 9, jednou zadním vchodem, podruhé předním. A ta doba byla tak šílená, že zprávy hlásili vojáci a ne všichni mají samozřejmě moderovací schopnosti. A nakonec se potom báli i oni. Země byla naprosto v rozkladu. No a my jsme v tom roce 1989 odjeli do Německa. Mysleli jsme, že tak na nějaký tři měsíce. Pak se ukázalo, že to není na vrácení, tak jsme tam zůstali dýl. Žádali jsme o azyl, ale mezi tím se to změnilo i tady, byla revoluce. Takže, protože máma je z Prahy a táta tady studoval taky, tak jsme si řekli, že půjdeme sem a skončili jsme tady.

Uměl jsi česky? Jo, jo, my jsme doma vždycky mluvili česky. Rodiče mezi sebou taky mluvili česky.

Nebyl pro tebe spíš šok ten rozdíl mezi Srí Lankou a Německem?

To ne, výraznější problémy tam nebyly. V Brně je trošku ta romská otázka, že jo, takže trošku nějaký narážky tam byly na mou adresu, ale to se nějak zvládlo. S češtinou neřekl bych, že tam byly větší problémy, akorát člověk se samozřejmě musel doučit ty slova, který neznal, jako třeba pampeliška, borovice atd.

Jak jsi sháněl pracovní uplatnění? Já jsem na volný noze, že jo. Takže asi jako všichni na volný noze. Občas jsou tučný měsíce, občas jsou hubený měsíce.

A s ubytováním byl nějaký problém? S tím nebyl žádný problém.

Měl jsi ty nějaký problém se získáním občanství? Ne, vůbec. Já jsem měl občanství vyřízené už asi ve svých sedmi letech. Protože mám českou matku, tak s tím nebyl žádný problém. Ale táta ho sháněl docela špatně, protože na to je nějaká normální čekací lhůta asi pět let. Navíc byl nežádoucí bývalým českým režimem, protože dělal nějaké demonstrace v šedesátém osmém, byl na černé listině, takže byl trošku problém ho sem dostat po té revoluci. Když jsme sem přijeli, tak měl jen zelenou knížku a trvalý pobyt. Pak mu ale udělili nějakou výjimku, protože jednak byl tady ženatej a za druhý tady studoval, tak to dostal rychleji. Ale musel se vzdát srílanského občanství. Takže je kuriózní, že já s mámou pořád srílanský občanství máme a táta, který je jediný rodilý Srílančan, ho nemá. Tedy jestli mně už nepropadlo.

Byl jsi od té doby na Srí Lance? Jo, jo, asi třikrát.

Je to tam teď už lepší? Rozhodně.

Ani ne, protože Němci na nás byli strašně milí. Já mám na Německo hrozně dobrý 40

41

Jezdil jsi tam s českým pasem?

Kdo nebo co ti nejvíce pomohlo při příchodu do Čech?

Jo, s českým pasem. Je to kupodivu jednodušší. Dívají se na mě ale divně. Viděj to jméno, pak vidí ten český pas, pak fotku, tak se trochu diví…

Kamarádi. Mám nejlepšího kamaráda – Čech jak poleno – kterej třeba nesl mnohem hůř, když se do mě někdo navážel. Já jsem nad tím třeba mávnul rukou, ale kamarád, ten to neskousl. Jednou, to už jsem v Čechách byl delší dobu, mi kamarádi řekli: „Hele, Vidu, my už tě vůbec nevnímáme jako cizince, nám už to vůbec nepřijde.“ Tak to mě potěšilo, nepřikládám tomu sice žádnou váhu, ale potěší to.

Neměl jsi problémy s tím se tam vracet? Ne, ne. Situace se tam už uklidnila. Ti šílenci už jsou v parlamentu a tím se uklidnili, ale mám o nich pořád stejný mínění… teď jsou aspoň pod kontrolou, což je fajn.

Pomohl ti někdo, kdo neměl pomoc imigrantům přímo v popisu práce? Jaký pocit a zkušenosti máš z jednání s českými úřady? Moc zkušeností s nimi nemám, já jsem byl ještě moc mladej, když se vyjednávalo to občanství. Kromě toho ale s úřady nijak špatný zkušenosti nemám, spíš jen takové běžné nepříjemnosti.

Ne…, tohle je otázka, na kterou nevím co říct. Ale možná je to i tím, že mluvím česky, tak mě lidi třeba ani nevnímaj jako cizince.

Přináší ti členství ČR v EU a v Schengenu problémy nebo ulehčení? Takové ty běžné výhody jo, ale, že bych se cítil nějak líp, tak to ne.

Co pro tebe bylo největší překážkou, největším problémem po příchodu do ČR? V podstatě jsem žádnou překážku nepocítil.

Pracuješ společně s Čechy? Ano.

Setkal jsi se s projevy rasismu nebo diskriminace?

Máš problémy při spolupráci s Čechy?

Ano i ne, něco bylo v Brně, kde je ožehavější ta romská otázka. Občas nějaké ty narážky byly, ale to se tak nějak zvládlo, jinak se s tím v běžným životě moc nesetkávám. Jedinej takovej výraznější okamžik byl, když jsem měl tři roky českou přítelkyni. Její matka, myslím, byla natvrdo rasistka, a ta to nerozdýchala, i když je vzdělanej člověk, je internistka… A nerozdýchal to ani její druhej manžel, kterej byl teda ještě mnohem horší. Ani on, ani ona mě nikdy neviděli a odmítali se se mnou i setkat. Jinak třeba na ulici s nějakýma projevama rasismu jsem se naštěstí zatím nesetkal. Jo, nějakej skin se na mě občas blbě podívá, ale nic závažného. Je teda fakt, že se tomu vyhýbám.

Já to nerozlišuju, s kým pracuju, jestli s Čechy, nebo s cizinci. Jde o to, jestli si s tím člověkem rozumím nebo ne. Pak je jedno, jestli je to Čech, Němec, Ital. Na fakultě máme taky pár cizinců, ale tam se to prostě neřeší.

Spatřuješ nějakou kulturní odlišnost jako nepříjemnost nebo překážku? Ne, nic takovýho. I když s touhle otázkou hodně souvisí, co je pro mě doma – já totiž moc nerozlišuji, jestli je pro mě doma v Čechách, nebo na Srí Lance. Pro mě je doma tam, kde mám přátele, kde mám rodinu a je mi úplně fuk, jestli by to bylo třeba na Marsu… Já nemám pocit, že bych byl někde zakořeněný. Já mám doma tam i tady, protože na Srí Lance mám pořád ještě zbytek rodiny, kromě nás ze Srí Lanky totiž nikdo jinej z rodiny neodjel, a samozřejmě známý.

42

Stýkáš se mimopracovně s nějakými Čechy? Ano, skoro jenom s Čechy. V Čechách je tak asi pět Srílančanů, co já vím. Víme o sobě, ale rozhodně se s nima nijak programově nestýkám.

Netlačí třeba táta na to, abys udržoval srílanské kořeny? Ne, vůbec ne. Myslím, že to mám nějak v sobě, že mě nikdo nemusí tlačit.

Našel jsi mezi Čechy přátele? Ano.

Jací jsou podle tvého názoru Češi? Já tohle zobecňování nemám právě moc rád… Asi nejmarkantnější věc, je to maličkost, ale každý si jí všimne, že se Češi málo usmívaj. U nás v obchodě přijdeš a prodavačka nebo prodavač se na tebe usměje. Tady je úsměv opravdu vzácnost. Je to strašně cítit, hlavně když se vrátím ze Srí Lanky, protože tady se na mě nikdo 43

neusmívá. Je to maličkost, ale ono to dělá strašně moc. Potěší to, ale musí to být samozřejmě upřímné. Ale jinak, já vždycky zjišťuju, že když se pokouším nějakou skupinu lidí definovat, tak se mi to nedaří. Protože se pohybuji v nějaké komunitě, ať už je to FAMU, nebo nějaká jiná, nebo kolektiv přátel, se kterými momentálně pracuju nebo něco jiného, a každý ten kolektiv se od sebe něčím liší. Takže dát nálepku, jací jsou Češi, opravdu nejde. Nemůžu říct: „Ježíš, to je blbec, ten Maďar, nebo ten Čech“, ale: „To je blbec, ten Pepa.“ Ale přesto, třeba ještě než jsem nastoupil na FAMU, tak jsem měl pocit, že Češi jsou nespolehliví. Ale tohle FAMU úplně vymazalo, tam je to úplně jinačí. Nestalo se mi, že bych se s někým na FAMU na něčem domluvil a on to nedodržel. Připadá mi, že ta běžná česká populace s tím třeba trošku problém má, ale zase, možná jsou to jen konkrétní špatné zkušenosti, nezobecňoval bych to. Přemýšlím, co dál. Možná trochu i lehkovážnost v některých věcech… že Češi mají možná trochu problém s autoritou. Všechno je legrace, všechno je sranda… taková ta švejkovina. Což je na jednu stranu strašně příjemný, když si národ dokáže třeba i v tom nejhorším čase ze všeho střílet, ale někdy to štve. Když mně něco připadá jako vážná věc, a ostatní si z toho dělají legraci, tak to dokáže nakrknout.

i když rozhodně nevypadá jako sinhálka.

Co ti nejvíc na Češích vadí, kromě toho, že se málo usmívají?

Postrádáš tady něco ze srílanské kuchyně?

To mi nevadí, to mě spíš mrzí. Je to škoda pro ně. Mě spíš dokážou vytočit lidi jako jednotlivci, než lidi jako skupina. Teďka se ta moje práce točí hodně kolem natáčení, a na to si stěžuje víc kolegů a to i Češi, na takovou českou tradici platit pozdě. Je to trochu takový národní sport. Ale je to spíš perlička. To mi říkal nedávno jeden kolega, se kterým jsem pracoval: „Hele to je hrozně nedůstojný. Ty vystavíš fakturu, děláš, přijdeš tam včas, pracuješ a oni ti nejsou schopní včas zaplatit a přitom ti hrozej všema možnýma paragrafama, vším možným, když nebudeš chodit včas… a pak aby sami včas zaplatili.“ To je fakt problém.

Jo, ale to jsou spíš takové specialitky, na který se těším, když tam jedu. Tam se jich přejím a pak mi to na ty dva roky třeba zase stačí. To jsou spíš nějaký sladkosti nebo něco takovýho. Dřív mi chyběly třeba speciální banány na vaření, nebo mně třeba chybělo kari kešu… Když jsem si na to vzpomněl, dal bych si to, ale teda že bych po tom nějak furt toužil, to ne. Hlavně jsem se naučil vařit srílanský jídlo sám. Ale sobě si vařím strašně málo. To spíš pozvu kamarády a uvařím jim…

Uvažuješ, že by ses někdy vrátil na Srí Lanku?

Setkal ses někdy s tím, že ti někdo vyčítal, že máš jiný přístup k práci?

Rozhodně se nechci vracet. Možná, až mi bude sedmdesát, tak možná jo,… ale to je legrace. Ne, ne, neuvažuju.

Co ti u nás nejvíc chutná a co vůbec ne? Jo, tak u mě je to poměrně jednoduchý, protože já jsem vegetarián… A to mě ještě napadá, že když to srovnám, tak že jsou Češi strašně vybíraví, co se týče jídla. „Tady v tý restauraci nevařej dobře!“ „Tohle je hnusný!“, „Tohle se nedá jíst!“ To mě tedy zaráží u mých kamarádek, že si strašně stěžujou na jídlo. Buďto musím být úplně tupej a nepoznám hnusný jídlo, anebo spíš je mi to v zásadě jedno. Není mi to úplně jedno samozřejmě, preferuju bezmasý jídla, protože jsem vegetarián, ale jestli je bramborová polívka uvařená tak nebo onak… Když to není extrémně přesolený, tak to rád sním.

Chutná ti u nás něco speciálního? Jo, bramboráky.

Doma vaříte podle české kuchyně nebo podle srílanské? Obojí.

Ne.

Co se ti nejvíc na Češích líbí, co tě zaujalo?

Představuješ si, že bys zůstal v Čechách, nebo uvažuješ třeba o tom, že by ses vrátil do Německa nebo jel někam jinam?

No, je to možná jen takovej pocit… ale mám pocit, že když někdo mluví česky, tak i když nevypadá jako Čech, tak ho Češi berou za svýho. Možná to tak není nebo je to jen slabší odvar toho, co jsem teďka řekl, ale zkrátka mám pocit, že když někoho na ulici oslovím a umím česky, že se ke mně chová trošku jinak, než kdybych neuměl. Ale možná to není jen v Čechách, ale platí to obecně, protože máma mluví sinhálsky a tak u nás okamžitě taky změknou, když promluví, a berou ji za svou,

Do Německa rozhodně ne, protože tam nemám vůbec žádný svoje kořeny, přátele. Většina přátel je tady, rodina je tady. Ale nebráním se samozřejmě tomu někam pracovně vyjet, ale potřebuju ten pevnej základ. A ten mám momentálně tady v Čechách. Potřebuju nějaký hnízdo, kam se budu vracet. Nejsem ten typ, který potřebuje být každý tři měsíce někde jinde. Pracovně klidně vycestuju. Ale rozhodně nemám pocit, že jsou Čechy pro mě malý. Když to přijde, tak to přijde,

44

45

třeba časem malý budou…

Studentka, Rusko, Čečensko

Co bys u nás nejraději změnil?

Věk, povolání doma a v ČR

Nic. Já nemůžu měnit lidi, to nejde. Snad jen kdyby se víc usmívali.

Je mi 22, jsem právě na brigádě. Studuji na ekonomce, bakalářské studium, business administration. Je to v angličtině.

Jak dlouho tady žijete? Jak jste do ČR přišla a jaké byly důvody Vašeho odchodu z Vaší země? Do Čech jsme přijeli v zimě, v prosinci 1999, letadlem Dubaj – Praha. Úplně nejdřív jsme bydleli v Čečensku, v Grozném. Já pořádně ani nevím, jak ta válka v Čečně začala. Mně bylo sedm let, když jsme z Čečny odešli. Já si akorát pamatuju, že jsme se museli organizovaně sebrat a z Čečenska se odstěhovat. Já si hlavně pamatuju ten spěch. To bylo v pět hodin ráno nebo možná ve čtyři, kdy jsme odcházeli z bytu. Přestěhovali jsme se do jiného města, do Nalčiku. To je město v Kabardsko-Balkarské republice na Kavkaze. Z Ruska jsme pak odjeli až v roce 1999. Sebrali jsme své věci a letěli jsme k tetě do Dubaje. To bylo v září a už bylo jasné, že se to začne hodně zhoršovat. My jsme měli štěstí. Chytli jsme poslední letadlo. Tam jsme bydleli tři měsíce a tam se také rozhodlo, že pojedeme do České republiky, protože vláda emirátů nám tam nepovolila zůstat.

Proč jste si vybrali právě Čechy? Já nevím, ale myslím si, že to bylo proto, že tu nebyl vízový problém. Vlastně to byla naše poslední šance.

Uměla jste česky? Ne. Doma jsem mluvili ingušsky a ve škole jsme se učili rusky. A já se ještě učila v Dubaji anglicky. My jsme sem přiletěli a tady jsme neznali vůbec nic. A jazyk se nám zdál strašně odlišný a těžký. Přijeli jsme do Brna. A je pochopitelný, že my jsem nevěděli, co máme dělat. Pamatuju si, že když jsme přijeli, byla strašná zima. Šli jsme do trafiky a v ruštině se ptali, jak se dostaneme do centra. Ale nikdo nám nějak nemohl pomoc. Říkali nám: „Půjdete rovně a na náměstí Svobody.“ Tak jsem zavolali známejm, měli jsme nějaké číslo, a oni nám rusky vysvětlili, co máme přesně dělat.

Z Dubaje jste tedy přiletěli do Prahy, odtud jste jeli do Brna a pak jste požádali o azyl? My, když jsme přijeli do Brna, tak jsme požádali o azyl. Bylo to dobré, protože na nás byli policajti strašně příjemní. Snažili se nám rychle pomoct. Koupili nám kafe, řekli hned: „Sedněte si…“ 46

47

Ale přesto to bylo strašné. Bylo to totiž strašné tím, že v tom táboře byl ten strach, co bude dál. My jsme byli v záchytném táboře Vyšné Lhoty. Tam jsme byli 40 dnů. A pak jsme jeli do uprchlického tábora (pozn. dnes azylové středisko) do Zastávky u Brna.

se snažíte se to naučit, abyste porozuměla lidem kolem, snažíte se mluvit. Snažíte se pochopit nápisy na ulici. Myslím si, že když Čech přijede do Ruska, tak se taky bude snažit naučit ruštinu a za dva roky bude mluvit rusky.

A teď pracujete nebo studujete? A to už šlo bez problémů? No, to šlo spíš s problémama. My jsme dřív bydleli v Čečensku, všichni v Grozném. Když jsme přijeli sem, tak jsme nevěděli, co nás čeká. My jsme totiž nejdřív ani nevěděli, jestli nám tady rozuměli, že jsme přijeli pro azyl. Aby si nemysleli, že se nám třeba jenom ztratily pasy nebo tak něco… Řekli nám o táboře. Ptali jsme se: „A bude to jako hotel? Nebo jak to bude vypadat?“ Uklidňovali nás, že to je jako azylové zařízení, že tam jsou lidi, kteří přišli po válce… A pak jsme se dozvěděli, že tam budou i čečenské rodiny. Já jsem ale ingušské národnosti, nejsem čečenské národnosti. My jsme byli jako dřív Československo. Slováci a Češi si rozumí. A stejně tak Inguši a Čečenci. Ale něco máme taky odlišný. Máma pak ve Vyšných Lhotách potkala lidi, se kterými třeba kdysi studovala. A byli to i Čečenci i Inguši. A byli tam muži, ženy i malé děti. Pak jsme dostali azyl a odstěhovali jsme se do Prahy. Tam je víc příležitostí.

A v Praze jste šla do školy? Jo. Já jsem byla dobrá studentka. Měla jsem vždycky jedničky ze všech předmětů, z matiky… A byla jsem strašně naštvaná, když mi dal někdo špatnou známku. A ve škole říkali: „Ona neumí skoro česky, ale má jedničky!“ Já jsem se to vždycky naučila ze sešitu. Ale ty děti, které třeba neměly a nezažily žádné problémy, tak se tolik neučily. Já jsem věděla, že musím dostat dobrou známku, tak jsem studovala… Já jsem šla nejdřív na základku. Pak jsem se dostala na střední hotelovou školu v Praze, kterou jsem studovala 4 roky. A protože jsem nevěděla, jaký je rozdíl mezi gymnáziem a střední školou, tak jsem si vybrala střední. Ale možná jsem měla jít na gymnázium. Já jsem nevěděla, mně nikdo neporadil. Samozřejmě jsem měla nějaký ten přehled. Ale bylo to pro mě něco úplně jiného, protože v Rusku takový systém není. Dokončila jsem tu střední, ale bylo to hodně těžký. Já jsem spoustu věcí nevěděla, nechápala… Třeba literatura nebo čeština, to bylo pro mě strašně těžké. Učit se třeba, kdy přišel Cyril a Metoděj do Čech…

A jak jste se tedy naučila česky? Chodila jste na nějaké kurzy, nebo rovnou ve škole? Nechodila, vůbec. No, v uprchlickým táboře byly nějaké kurzy pro děti. Ale jinak jsem se naučila ve škole a taky, když se nacházíte v nějaké zemi, kde nerozumíte, tak 48

Teď jsem byla na brigádě v Call centru. Teď, v danou chvíli, mám prázdniny. Beru si volno. V práci to bylo taky zajímavý. Oni nevěděli, co je to azyl. Ptali se mě: „Odkud jste, slečno?“ A já jím říkala: „Já jsem z Čečenska.“ „Aha, takže nemáte trvalý pobyt.“ A já říkám: „Mám trvalý pobyt. Mám azyl.“ „Ale to není trvalý pobyt!“ …

A chcete tu časem požádat o české občanství? Já nevím. Já o tom moc nevím, jestli už můžu požádat o občanství. Nevím, jaké papíry na to potřebuji. Jestli třeba potvrzení o studiu nebo co. Ale asi by to bylo pro mě hodně dobrý. Ale my jsme dostali ten azyl v roce 2003. Já jsem slyšela, že můžu dostat občanství až po devíti letech.

Rodiče tady pracují? Já jsem tady jen s maminkou a dvěmi sestrami. Moje rodiče jsou rozvedený. Tatínek zůstal v Čečensku, když začala válka. On nechtěl odejít. On pořád věřil tomu, že válka nezačne. Člověk prostě nevěří, že je něco takového možné. Chodíte normálně do práce každý den a zdá se vám hrozně blbý, když někdo říká, že začne válka. Nevěříte tomu, že přijdou nějaký vojáci a začnou vám dávat bomby na školy a dětský domovy a kam ještě všude. On jako muž, možná že žena to bere trošku jinak, si myslel, že válka nemůže v žádném případě začít. Že Čečensko je republika a není možné, že tam vtrhnou Rusové. A navíc otec tam žil dlouho. Já jen sedm let. A jemu je padesát… On raději zůstal se svými sestrami a žije tam, v Čečensku. My jsme ale odjeli, přestěhovali jsme se, takže jsme měli štěstí.

Měla jste problém se sháněním práce? Vy jste naznačovala, že jste měla problémy s doklady, že na ně divně koukají. Už ne. Už na ně nikdo divně nekouká. Já mám takový průkaz (a ukazuje ohmataný doklad připomínající český cestovní pas). A mám taky přidělený rodný číslo.

A na tento doklad můžete jezdit i do zahraničí? Ne, tohle je jen průkaz. Třeba když jdu na poštu něco vyzvednout, nebo když mě chytne revizor. Ale jezdím na cestovní pas, travel document, který mám podle konvence 1951. Byla jsem v Holandsku a v Paříži. 49

A to nebyl problém? Byl. Musela jsem mít vízum. Ale to bylo ještě před Schengenem. A od té doby jsem byla jen jednou v Holandsku. A to už jsem prostě jela. Takže vstup do Schengenu mi každopádně pomohl. No dřív, i když jsem měla papíry v pořádku, stejně na ně koukali 3 hodiny. To mě kontrolovali hodně důkladně. Seděla jsem v autobuse a přišli ke mně Němci a: „Promiňte slečno, ale chtěli bychom si s vámi promluvit.“ Chtěli vědět kam jedu, proč tam jedu a tak… Ale byli na mne příjemný. Asi jsem se jim líbila…

Jak jste sháněla práci? Já jsem šla do školy, na základku.

Na jaké komplikace jste přitom narážela? No, bylo to dost těžký. Když vám je čtrnáct, to je takový věk, kdy už si každý vybírá, co chce dělat a má hodně zájmů. A já jsem měla jenom úkol, že se musím přizpůsobit, integrovat se do českého prostředí, naučit se česky. To bylo, jako kdybych měla robotu. Ale musíš to udělat. Když se nenaučíš česky, tak tady nemůžeš pořádně žít. To je logický. Když se češtinu nenaučíš, nepřizpůsobíš se, tak co tady můžeš dělat? A zpátky do Čečenska se vrátit nemůžu.

Jaký pocit a zkušenosti máte z jednání s českými úřady? Teď jsem zrovna byla na úřadě. Na cizinecký policii. Mám dobrý zkušenosti. Mě celkem berou všude dobře. Někdy se stane, že mi ale dost dobře jazykově nerozumí. To potom musím někoho požádat o pomoc, někoho, kdo mluví dobře česky, třeba kamarádku. Někdy se mi totiž stane, že něčemu nerozumím. Třeba po mně chtěli „zápočťák“. Jenže to jsem nevěděla, co to je. Možná, kdybych v rodině mluvila česky, tak by to bylo lepší. Ale to já nemám, protože s maminkou mluvím rusky. A myslím, že to je špatné pro nás obě, jak pro mámu, tak pro mě. Protože i ona by mluvila líp česky. Radši bych mluvila jenom česky. Záleží také hodně na tom, jak dlouho tady jste. Znám jednu holku, která přijela před 10 lety, a ta na to tady kouká taky jinak, než já. A diví se mně, že se chovám jinak, než třeba ona nebo ostatní. Jestli tady bydlíte 5 let nebo 7, to je velký rozdíl. Pořád se to vyvíjí. Taky mně tu už ukradli doklady. Zapomněla jsem tašku v kavárně. Můj přítel se hned pro tu tašku vrátil, ale už tam nebyla… Tu tašku vzali nějaký dva Arabové, co tam seděli vedle nás. Měla jsem tam nejen doklady, ale i klíče od baráku a od bytu a dokonce adresu baráku. Taky jsem nejdřív nevěděla, že to byli ti Arabové, já nejdřív myslela, že to byl ten číšník. Tak jsem přišla za šéfem a říkám: „Tady máte asi kamery, ne?“ A on říká: „No tak půjdem se podívat na ty kamery.“ Nejdřív dvě 50

hodiny tam nikdo nebyl, pak tam sedím já, vedle mě sedí ti Arabové, koukají na mě, pak tam nechám tašku a odejdu. No a to bylo vidět, jak tam sedí, začnou se smát, berou tu tašku a odcházejí. Musela jsem vyměnit zámek na bytě. A po roce mi volá policie: „Slečno, vy jste prodala mobil?“ To byl ten mobil, co mi ukradli s tou taškou a oni ho našli v zastavárně na náměstí Republiky. Doklady mi dali nový. Nebyl s tím žádný problém. Ale musím být hodně opatrná na svý věci.

Co pro Vás bylo největší překážkou, největším problémem po příchodu do ČR? Jazyk. Určitě jazyk. Přišla jsem do školy a zeptala se: „Do you speak English?“ Paní učitelka se na mne podívala a řekla: „Ne, jen česky, já neumím anglicky“. Ale jinak mi pomáhali. To byl hrozně dobrý přístup. I pan ředitel. Já jsem se jim líbila. Já jsem byla asi nejoblíbenější studentka. Moc ráda jsem chodila do školy. Když jsem tam přišla, tak jsem plynně mluvila anglicky. Z angličtiny jsem pak vždycky měla jedničky. To jsem se naučila v Dubaji, když jsme se tam odstěhovali, tak pod tím tlakem jsem se naučila. Chodily jsme na kurzy angličtiny. Máma nás zapsala na kurzy angličtiny, tenisu… Všeho, co dřív táta nechtěl, abychom se sestrami dělaly. On nám třeba nedovoloval ani na kole jezdit. Že se to pro holku nehodí, aby jezdila na kole. A když se pak sestra odstěhovala do Holandska, tam všichni jezdí na kole. Tak jezdila, i když byla těhotná. On se táta snažil nás vychovávat podle svého. Nám se to moc nelíbilo. My jsme byly tři sestry. A táta má ještě 11 svých sester. Je právník a je hodně seriózní. Pracoval v Grozném a vydělal docela dost. Ale pak začala válka. A to nikoho nezajímá, jaké máte povolání, když jedna národnost zabíjí druhou národnost.

Setkala jste se s projevy rasismu nebo diskriminace? V životě ne. Ani jednou. Ale doma jo. Tam třeba když Čečenci přijdou do hlavního města, do Moskvy, tak se k nim nechovají dobře.

Spatřujete nějakou kulturní odlišnost jako nepříjemnost nebo překážku? Hodně věcí. Je tu takový evropský styl života. A to je odlišný. U nás doma to není tak otevřený. Třeba holky tam tak nekouří. Tady je to zase hodně namáhavý, hlavně psychicky. Je to tu určitě víc uspěchaný. Moje kamarádka, Češka, přijela z Kuvajtu, kde mluvila jenom anglicky, protože chodila na britskou školu. Přistěhovala se do Čech a musela se dostat na gymnázium. A měla problém s češtinou, protože se učila dva roky jenom v angličtině. Takže měla takový velký stres před přijímacíma zkouškama, tak mně jí bylo líto, protože takový nervy patnáctiletý dítě přeci nemůže mít. 51

Taky vztahy mezi lidmi, třeba mezi muži a ženami mi přišly hodně odlišný od mojí kultury. Třeba i tím, jak se baví lidi ve třídě. I tím přístupem. Tady se žena může prosadit. Může si udělat životní prostor, třeba kariéru.

Kdo nebo co Vám nejvíce pomohlo při příchodu do Čech? Pomohly mi organizace na pomoc uprchlíkům. A ve škole také učitelé. Protože vždycky brali ohled, že jsem odjinud. Občas to pro mě byl stres být zkoušená v češtině, před učiteli a spolužáky… Ale oni na to brali ohled, že to je pro mne těžký.

Pracujete společně s Čechy? Ano, chodím do české školy.

zůstat v Čechách. Proč si kupovaly za tři a půl tisíce zájezd? A proč jely 14 hodin v autobuse? Mně se to tam líbilo. A možná taky vztahy ve třídě. Když chcete třeba vyfotit, tak říkám: „Nevyfotíš mě, Péťo?“ „No to teda nevyfotim, já potřebuju vyfotit tady labutě.“ Taková ta nepřátelská atmosféra ve třídě, ta je tady v Čechách. Hádaj se mezi sebou strašně. Hádaj se třeba kvůli oblečení. Takový povrchní konflikty. Ale možná, že to je všude, nejen tady.

Co se Vám nejvíc na Češích líbí, co Vás zaujalo? Češi jsou i ochotní,… docela. Když něco potřebuju, tak pomůžou. Nesetkala jsem se s nikým, kdo se vůbec nechce bavit, když se zeptám nebo potřebuju nějakou pomoc.

Máte problémy při spolupráci s Čechy?

Co Vám u nás nejvíc chutná a co vůbec ne?

No, měla jsem třeba s přítelem hádku a bylo to proto, že jsme si nerozuměli. Problém je asi v jazyku. Já něco říkám a on myslí něco úplně jiného. Je to myslím i tím, že jsem vyrostla jinde, že jsem jiného typu. A s mojí maminkou si on třeba nerozumí vůbec. Ona snad ani nepochopila, že je to můj přítel. To je občas na prášky. Někdy mám pocit, že jsem úplně v jiným životě, než on. Moje kamarádka je z Moskvy, má českého kluka a je z toho šílená. Oni mezi sebou mluví česky, ale potom, když jsem s ní promluvila rusky, tak jsem zjistila, že každý z nich myslí něco docela jiného.

Tady mi nic nechutná. Já jsem byla zvyklá na kavkazský jídlo. Mám ráda naší kuchyni. Třeba čaplíky, to jsou takový placky s tvarohem, potom pelmeně, vareniky, to jsou jako pelmeně s višní. Svíčková je výborná. Jediné české jídlo, co mám ráda. Vepřové bych vůbec nejedla. Ani jsem nikdy v životě nechodila do školní jídelny. Přišla jsem domů a máma mi něco dala. Nebo jsem si sama uvařila. Asi jsem byla docela samostatný dítě.

Našla jste mezi Čechy přátele? Mám tu hodně kamarádek, dobrou kamarádku, třeba Veroniku. Ale mám třeba i kamarádku Julii, ta je z Ukrajiny, ale když jsme spolu, tak se bavíme česky. Většinu kamarádek mám z Česka.

Co byste u nás nejraději změnila? No, tu kuchyni. Já bych dávala víc zeleniny, ovoce do všeho. Taky bych změnila školu. Aby se lidi tak nestresovali ve škole. A chtěla bych se podívat zpátky. Strašně se mi stýská. Jenom vidět tu ulici v Nalčiku. Je to tam hrozně hezký, Elbrus, hory… Jenže teď bych se asi do Ruska neměla vrátit. Když bych dostala český občanství a pas, tak by to asi šlo. Ale musela bych dostat vízum do Ruska.

Jací jsou podle vašeho názoru Češi? Češi jsou více tolerantní. A nejsou agresivní.

Co Vám nejvíc na Češích vadí? Když jsou líní. Ty co se nesnaží, ty já nechápu. Třeba když jsme byli v Paříži a šli jsme k Lucemburský zahradě, tak některý holky říkaly: „Ježíšimarjá, do Lucemburský zahrady já nejdu, já zahradu mám doma.“ A já říkám: „Ale vždyť tady jseš v Paříži?! Já tam jdu“. A ony: „No tak si tam běž.“ Tak jsem tam šla s Martinou, ta řekla: „Tak já s tebou jdu.“ No, a ostatní holky zapadly k McDonaldu, a to je pro ně celá Paříž. Ony říkají: „Do Lucemburský zahrady já nejdu. Do Louvru v žádném případě taky nejdu, 10 euro, to jim nedám“. Tak v tý Francii mě to překvapilo. Ty holky by měly 52

53

Bankovní manažer, Rakousko

hladce. Nastoupil jsem do práce a současně jsem si vyřizoval povolení.

Věk:

Pomohl Vám s tím zaměstnavatel?

33

Jak dlouho v ČR žijete? 4 roky.

Jak jste do ČR přišel? Po studiích ekonomie ve Vídni jsem 4 roky působil v Centrální bance v Rakousku, potom přišla nabídka místa v ČR. Přijal jsem ji a už zde 4 roky pracuji. Teď ještě dálkově studuji práva v Rakousku.

Jaké byly důvody Vašeho odchodu z Vaší země? Hlavní motivací byly peníze, když jste mladý, je to důležité. Potom snad vyšší manažerská pozice a kariérní postup. Znám mnoho lidí z Německa i z jiných zemí, kteří zde pracují, a vím, že i pro ně jsou hlavní motivací peníze.

Uměl jste česky? Ne, ani teď moc neumím.

Jak jste sháněl pracovní uplatnění a ubytování? Sehnat pracovní uplatnění bylo snadné, nabídka přišla od banky v Rakousku. I získat ubytování bylo velmi jednoduché, podíval jsem se na internet, vybral jsem si nějaké agentury, domluvil jsem si s nimi prohlídku a pak jsem si vybral byt.

Na jaké komplikace jste přitom narážel? S bytem žádné komplikace nebyly, se zaměstnáním také ne. Velké, opravdu velké komplikace byly s rodným číslem. Potřeboval jsem ho kvůli sociálnímu pojištění a také proto, abych v budoucnosti mohl dostal penzi. Ne, že by to bylo nějak moc práce, ale jeho přidělení trvalo 7 měsíců. V Rakousku žádné rodné číslo nemáme. Máme číslo pojistky, to je něco podobného, ale to dostanete až v době, když začnete pracovat. Musel jsem jít na cizineckou policii, oni si potom nějak vyžádali to číslo na ministerstvu sociálních věcí, pak na ministerstvu spravedlnosti, bylo to komplikované, protože jsem cizinec. Přišel jsem sem ještě před vstupem ČR do EU, přesto nebyl žádný problém sehnat pracovní povolení a povolení k pobytu. Bylo to už těsně před vstupem, proces rozšiřování byl vlastně dokončen. Trvalo ale několik měsíců dostat průkaz. Vše ale bylo v souladu s nařízeními EU, nikdo nekladl zbytečné otázky, šlo to vlastně 54

Měl by mi s tím asi pomoci zaměstnavatel, ale nakonec jsem si to vyřídil sám. Najal jsem si agenturu, která udělala většinu práce. Řekli mi: „Potřebujeme kopii toho a toho“, dali mi papíry k podpisu a bylo to. Ještě jsem si vyměnil řidičák za český. Zase jsem jen předložil svůj rakouský, požádal o český.

A vy nemůžete používat řidičák rakouský? No, to můžu, ale takhle si ušetřím hloupé otázky od českých policistů.

Jaký pocit a zkušenosti máte z jednání s českými úřady? Je to velmi podobné jako v Rakousku, možná o něco pomalejší. Když třeba jdete na finanční úřad, nejsou ani moc přátelští, ani moc ochotní, ale nakonec dostanete, co potřebujete. Je to v zásadě stejné.

Co pro Vás bylo největší překážkou, největším problémem po příchodu do ČR? Co bylo opravdu zajímavé, byl problém s bytem. To nebyl problém s úřady, to byla normální firma. Trvalo 6 měsíců, než jsem dostal klíče od bytu. Byt byl hotový, já jsem ho chtěl koupit, oni ho chtěli prodat a přesto to trvalo tak dlouho. Všechno bylo pořád strašně komplikované. Měl jsem právníka, napůl Čecha, napůl Němce, čeština nebyla problém, i on říkal, že nic podobného neviděl.

Setkal jste se s projevy rasismu nebo diskriminace? Jo, když jsem dostal rodné číslo, musel jsem jít na cizineckou policii. Tam byla spousta lidí, kteří čekali ve frontě a kteří nevypadali jako já, byli to Vietnamci, Srbové, Ukrajinci. Ptal jsem se policistů, jestli mám stát tu frontu, a oni mě odvedli jinam, kde jsem nečekal. Tak to možná byla diskriminace naruby. Jinak jako Rakušan nemám žádný problém. Snad mě napadá jen jedna věc. Netýká se to mě osobně, ale když vidím přístup k Romům v Čechách, v Rakousku je to zcela jiné. Tam jsou součástí společnosti, tady mi přijdou zcela mimo společnost. Mají nižší vzdělání, žádné peníze, většina nepracuje. Vidím, jak se na ně Češi dívají, jak s nimi zacházejí…

Spatřujete nějakou kulturní odlišnost jako nepříjemnost nebo překážku? V podstatě máme společnou historii, i když to je už téměř 100 let od rozdělení. 55

Je to hodně podobné. Přijde mi, že tu je víc byrokracie, že vše je víc regulované, než u nás. Jako by komunismus byrokracii ještě zdokonalil. Jako by vzal habsburský byrokratický systém a dovedl ho do dokonalosti. Velký rozdíl je ale v postavení náboženství v Čechách a v Rakousku. Přijde mi, že v Čechách není Bůh. Rakušané jsou rozhodně více věřící. Tady Velikonoce a Vánoce znamenají jen, že je volno a nemusí se do práce, ale lidé moc nevědí, co za tím je a duchovně to pro lidi není důležité.

Kdo nebo co Vám nejvíce pomohlo při příchodu do Čech? Nenapadá mne…

Pomohl Vám někdo, kdo neměl pomoc imigrantům přímo v popisu práce? Ne …

Našel jste mezi Čechy přátele? Ani ne. Mám tu skupinu známých Němců, Rakušanů a pak mezinárodní skupinu, většinou Američanů. Takže většinou se stýkám s cizinci. I když někteří už tady žijí třeba 15 let. V Praze je asi víc Němců než Rakušanů… Pro ně je blíž Brno a jiné části, co sousedí s Rakouskem. S Němci jsem si bližší než s Čechy. Je to samozřejmě otázka jazyka a jsme také Germáni. Němci jsou ale přímější, než my. Záleží také na tom, odkud Němci jsou. Například když je Němec z Bavorska, je s ním legrace, máme stejný humor, dobře si rozumíme. Bavoráci jsou také katolíci, takže máme stejný přístup. Protestanti jsou takoví chladnější.

Jací jsou podle vašeho názoru Češi? Češi jsou přátelští… tedy ne v práci, ale mimo práci, v soukromí jsou velmi otevření. Mají určitě radši svoji soukromou část života, než tu pracovní.

Přináší Vám členství ČR v EU a Schengenu problémy nebo ulehčení?

Co Vám nejvíc na Češích vadí?

EU mi to udělala skutečně jednoduché. A Schengen je taky fajn. I když ani předtím jsem necítil žádné omezení. Snad jednou jsem musel na hranicích čekat asi dvacet minut. Ale problém to nebyl.

Pracujete společně s Čechy?

Češi neumí řídit auta. Je to pro mě neuvěřitelné. Najezdím toho hodně, takže mám dost zkušeností. Češi řídí svoji starou škodovku čtyřicítkou v levém pruhu na dálnici. Když vidí 10 kilomerů před sebou náklaďák, hned se hrnou do levého pruhu, přitom se nepodívají za sebe. Nikdo v Rakousku nejezdí tak, jak se jezdí tady. No a řidiči nákladních aut, to je kapitola sama pro sebe.

Jsem jediný Rakušan tady v bance, vlastně i jediný cizinec, když nepočítám Slováky, kteří tak úplně cizinci nejsou.

Myslíte, že jezdí agresivně? Není to agresivita, ale prostě hloupost.

Máte problémy při spolupráci s Čechy? Jazykové problémy žádné nemám. Většina kolegů mluví německy, ti co nemluví německy, mluví anglicky. Když ani to nefunguje, tak se pokusím o češtinu a vždy se domluvíme. Problém je, když Češi pracují od 9 do 5, ani o minutu dříve, ani o minutu déle. Když něco nemají v popisu práce, tak to neudělají. Nejsou dostatečně flexibilní v myšlení, ani v jednání a nejsou orientovaní na dosažení výsledků. Cílem není dosáhnout pracovní výsledek, ale jak přežít, jak vydělat hodně peněz, jak dostat co nejvíc a přitom se moc nenadřít. To je sice podobné všude ve světě, všude se lidé snaží si vydělat a nic přitom nedělat, ale někdy prostě musíte něco udělat.

Stýkáte se mimopracovně s nějakými Čechy? Mám kolegy z banky, kteří jsou kamarády, ale opravdové české přátele mimo práci asi nemám. Narazí to na moji slabou češtinu.

56

Co se Vám nejvíc na Češích líbí, co Vás zaujalo? Pivo, to je skvělé. To děláte nejlepší.

Co Vám u nás nejvíc chutná a co vůbec ne? V 19. století, mám takový dojem, žilo ve Vídni víc Čechů než Rakušanů. Bylo tam také spousta kuchařů z Čech a Moravy. Česká kuchyně je stejná jako rakouská. Máme i knedlíky i zelí, všechno je podobné. Snad až na nějaké malé, lokální odlišnosti. Jenom v Čechách neumíte udělat pořádný vídeňský řízek. Nevím proč, máte stejné maso, snad je to tím obalem… Vše ostatní je stejné. My máme párky, vy máte párky… Víno je ovšem děsné. A Češi jsou na něj hrdí… Fakt mi nechutná, ježí se mi z něj chlupy na ruce. Kolega je velký nadšenec do českého vína, takže vždycky vedeme těžké pře.

57

Co je na Češích divné? Víno a řízení aut. Nic jiného, jinak je všechno normální.

Co byste u nás chtěl nejraději změnit? Omezit byrokracii a vést lidi k dosažení výsledků. Taky bych možná zavřel Temelín a neinstaloval bych tu americký radar. Jo, a udělal bych lepší silnice. Jsou příšerné. Dokonce i v Praze. Bože, to dláždění… to je mor na auta, i když je to někdy hezké na pohled.

Asistentka, Turkmenistán Věk 23

Jak dlouho jste v České republice? Jedenáct let.

Jak jste se do ČR dostala? Předpokládám, že ve vašem věku nejspíš s rodiči? Přišla jsem před 11 lety s maminkou, 2 sestrami a tatínkem, který je spisovatel a který nesměl v Turkmenistánu vydávat. On tatínek je spisovatel a politický uprchlík. Původně pracoval doma v rádiu. My jsme sem přijeli jako celá rodina s tím, že počkáme a uvidíme. A jak jsme čekali a čekali, tak se režim v Turkmenistánu ještě pokazil. A otec byl už i předtím trochu stíhán. Zakázali jeho knížky, prostě normální totalitní režim. A když jsme byli tady, tak se ten režim ještě víc zhoršil, nějaké známé pozatýkali a my jsme se tam už nemohli vrátit. Tak když nám vypršel pas, tak jsme zažádali o azyl.

Když jste sem přijeli, tak jste asi česky neuměla. Ne, to ne. Mluvím turkmensky doma s rodiči, takže s tím mám větší problémy než s ruštinou.

Rodiče Vás tady dali hned do školy? Jak jste to zvládala, když jste neuměla česky? No, já jsem to měla těžší, protože jsem vlastně šla do americký školy. Protože zaměstnavatel tatínka platil školné, takže jsem šla na americký gympl tady v Praze. Ale anglicky jsem taky neuměla, jenom rusky a turkmensky. Až ve škole jsem se naučila anglicky. A česky jsem se naučila tak nějak z televize a z brigád. Teďka mám větší problém na vejšce, protože ta moje čeština fakt není moc spisovná.

Co studujete? Anglistiku a rusistiku.

To je těžký, ale krásný obor. To je hlavně krásný tím, že tam nemusím psát česky.

58

59

Vnímala jste jako středoškolák nějaké komplikace? Když jste přišli, tak tady tatínek, jak jste říkala, místo měl, ale měli rodiče nějaké problémy po příchodu do ČR třeba s úřady? Práci jsme měli zajištěnou, s tím problém nebyl. A úřady? Cizinecká, to bylo strašný, ale hodně nám pomáhalo rádio. U nás ten příběh je na rozdíl od ostatních, co jsem slyšela, takovej idylickej, jestli to tak můžu říct. Ale tak samozřejmě s úřady jsme měli problémy, na cizinecký policii… Já jsem třeba měla strašný problémy, když jsem si, vlastně teďka před třema lety, žádala o občanství. Šla jsem na matriku. Tam paní po mně chtěla můj pas. Já jí říkám: „Pani, já pas nemám, já jsem azylant, ten pas nám odebrali. Jakmile vám dají uprchlický statut, tak vám ten pas odeberou.“ No a ona myslela cestovní doklad. Tak mi vytkla, že lžu. Pak po mně chtěla nějaký šílený papíry a když jsem jí říkala, že tohle to já jako student nepotřebuju, tak mě ještě seřvala, že nespolupracuju. Takže já jsem se pak celá klepala. Nakonec mě ještě vyzkoušela z češtiny, jestli umím doopravdy mluvit česky. No bylo to strašně nepříjemný, strašně. Já jsem z toho byla docela špatná. Po tom, co už se tu člověk zabydlí…

To chápu, vždyť jste tu už žila osm let… No, a mluvím česky plynule a potom takový zacházení… No já nevím, ale mně přijde, že když člověk studuje na docela dobrý škole, pracuje, nevypadá jako vagabund, už tady je nějakou dobu, pak žádá o občanství… Tak to přece není rozhodnutí té paní. Ona musí jen ty papíry někam dát, vzít a někam je předat. Tedy nechci být hnusná, ale tyhle ty lidi jsou prostě …!! No, dělají ze sebe strašně důležitý.

Není to třeba jejich neznalostí? Nebo je ten člověk nepříjemný od přírody, nebo protože je úředník a snaží se jen být důležitý? Já nevím. Záleží na tom, jaký je to úřad. Tady ta paní na matrice mi přišla výjimečná. Ta mi přišla, že vyloženě nesnášela cizince. A tohle se stává… a jestli mám být protivná, tak já bych řekla, že na cizineckou a podobné úřady dávají tyhle lidi, aby vyzkoušeli, jestli ti cizinci tady fakt chtějí být. Oni řeknou: „Ne“. Cizinec přijde a oni znovu „Ne“. Pak ho zase seřvou a když timhletím vším projde, tak vidíte, že tady ten člověk opravdu chce být, protože vydrží ty české úřady. Ale záleží samozřejmě i na lidech. Ale cizinecká policie, to je, myslím, snad na celou další knížku…

Setkala jste se při tom vyřizování nebo vůbec v životě s nějakými projevy rasismu nebo diskriminace? No, moc ne. Snad jediné: Když někam volám, není problém, protože mluvím 60

plynule a dobře česky. Ale stává se mi, že pak někam přijdu, reakce je: „Ale vy nejste Češka!“ Ale jinak mám hodně pozitivní zkušenosti. Jednou nebo dvakrát na mě verbálně zaútočil nějakej skinhead, ale toho já nepočítám za českou společnost.

Jak řešíte takovou situaci? Prcháte v tu chvíli, nebo s ním jen nekomunikujete? Ne, já nic neříkám. Nereaguju. Mně se to stalo jednou v autobuse. A bylo to hodně nepříjemný. Hajloval na mě skinhead a bylo to fakt nepříjemný. Já jsem nic neříkala, protože tomu člověku se to stejně nedá vysvětlit a nechtěla jsem ho provokovat. Z druhý strany mi bylo líto, že nikdo jiný v tom autobuse, a bylo tam hodně lidí, nikdo jiný se mě nezastal. Na druhou stranu vím, že v Praze se stane, že někdo někoho uhodí a že celá tramvaj se na to kouká. Jednomu kamarádovi se stalo, že ho napadli v tramvaji a nikdo nic.

Čechovi? Jo, on je Pražák, takže to určitě nebylo diskriminační.

Kdo Vám nejvíc pomohl, Vám osobně, po příchodu do ČR? Nebo co Vám nejvíce pomohlo? Asi moje rodina. Největší problém pro mě byl, že jsem byla v pubertě, že jsem z toho šílela, že jsem chodila na americkou školu uprostřed Česka. To pak byl asi největší problém s konzervativními rodiči, takový ten kulturní problém. Ale ze začátku mi nejvíc pomáhala rodina, protože my jsme drželi pohromadě. Věděli jsme, že jakmile odjedeme ze svýho domova, tak to bude problém, i kdyby to bylo všechno sebevíc úžasný. Takže hlavně rodina, kde jsme se prostě snažili vše nějak vyřešit a překonat. Já si myslím, že se hádáme, ale myslím si, že držíme víc pohromadě. Tak u nás je to normální. Tady mi přijde, že právě ta rodina je taková… je důležitá, ale zároveň se nemusí dodržovat nějaký přísný pravidla. U nás je to takový, že i když někoho nesnášíš, tak mu pomoct musíš. Mezi mnou a sestrami je třeba velký věkový rozdíl, ale stejně se scházíme, chodíme na pivko a máme takový kamarádský vztah. Což myslím, že tady to moc mezi lidmi není. Sourozenci se často odstěhují a pak už ten vztah není takový.

Změnilo se pro Vás něco, když jsme vstoupili do Schengenu? Ani ne, protože já jsem měla už český občanství. Ale vím, že pro kamarádku to byla velká věc, protože ona je cizinka a má studentský vízum. Takže pro ní to bylo velký haló. První věc, co udělala, byla, že jela do Francie a do Německa a byla z toho úplně nadšená, protože nejvíc na západě do té doby byla v Česku, že jo. Ale 61

já to poznala taky. Vyřizování víza je strašná záležitost. Já musím říct, že když jsem předtím jela do Španělska, kam jsem jela za kamarádkou, tak po mně chtěli pozvánku, potvrzenou od její maminky, že kdyby něco, tak se o mě postarají, pak tady spoustu výpisů z banky… Když to chce člověk absolvovat každé léto, tak je to, no, strašný, nepříjemný…

nerozumět slovensky.

Jací jsou Češi podle Vás? Můžete srovnávat. Studovala jste na americké škole, pracujete s Čechy i s cizinci. Jací jsou Češi?

No, no, no. Nás je strašně málo, my jsme malý oddělení. A tak moji kolegové se nechtějí ani podívat na mapu, kde to vlastně je.

No, já bych řekla, že jsou takoví uzavření, ale pohodáři, že jsou takoví flegmatičtí. Já mám pocit, že se tady vůbec nic neřeší. Mám hodně známých, kteří mají šílené ambice, ale lidi mého věku, kteří jsou Češi, nic takového neřeší. Oni si našetří peníze, aby jeli tam a tam a dál už jejich plány nevedou. A přijde mi, že celej národ je takovej pohodovej, ale zároveň uzavřenej. Mně se to ale líbí mnohem víc, než takový to americký nebo i ruský „otevřeme si srdce, jsme všichni bratři“. Na začátku to bylo těžký, ale mně se to líbí, já si nechci otevírat srdce každému, nechci se s každým kamarádit a mně se líbí, že tady člověk může bejt uzavřenej a vlastně jakej chce. Já jsem byla teď ve Francii a fakt tam mám pocit, že tam je více takových skupin, třeba je skupina intelektuálů, skupina mladých komunistů, skupina já nevím hipíků a tak. A tady je to takový, každej je ňákej a je to prostě úplně jedno… že se to řeší mnohem míň… třeba oblečení, názory na politiku vůbec. Francouzi jediný, co dělaj, řešej politiku. A tady se dohadujou jedině, když jsou volby, kdo volil koho, a tím to končí.

Stýkáte se mimo práci s Čechy? Máte tady nějaké kamarády?

Je něco, co Vám na Češích vadí – kromě úředníků?

Mám. Mám několik kamarádů z Česka. Jediný problém je v tom, že na škole studuju jazykový obory, tak většina ze spolužáků je tak trošku mezinárodní. Ale stýkám se samozřejmě s lidmi ze školy. Ale musím říct, že je to tak půl na půl. Já mám půlku českých a půlku z jiných zemí. Je to hlavně proto, že my, cizinci, si víc rozumíme v tý škole. Já mám hodně známých ze Slovenska, strašně moc. Protože Slováci, i když jsou tady strašně blízcí s Čechama, stejně mají pocit, že jsou tady cizinci, že jsou prostě outsideři. Takže to nás od začátku spojovalo a od prváku mám hodně slovenských kamarádů.

Já nevím, přemýšlím, asi ani ne. Mně přijde občas divný, že se s někým bavím, a když už si myslím, že se kamarádíme, nebo že se známe, tak ten člověk pak jakoby ochladne. Já jsem zvyklá u nás, jako ze Sovětského svazu, že když se s někým bavím a mám se s ním dobře, tak je tam nějaký určitý vztah nebo nějaká vazba a snažím se to pak udržovat. Ale Češi jsou takoví… Oni s tebou klidně můžou kamarádit půl roku a pak se na tebe vykašlat a ani nenapíšou a nepůjčí třeba poznámky… A to mi přijde občas takový divný. A ještě… ale mně to nevadí vyloženě. Mně přijde, že Češi nejsou moc schopní vnímat odlišné věci. Mám pocit, že když občas víc řvu, na něco reaguju silněji, tak se na mě divně koukaj. A já se snažím vysvětlit, že prostě taková jsem. Já přece taky nepomlouvám nikoho, když třeba nemá vůbec žádnou reakci. Nebo všechny, koho znám, který jsou moji známí, kamarádi, na mě reagujou dobře a vždycky reagovali dobře, ale třeba nechápou, jak můžu mít tolik známých z ciziny. Oni tomu nerozumí a přijde jim to divný. A řeknou mi to. A já jim nemůžu vysvětlit, že na tom není nic divného, když já jsem cizinka, že se bavím s cizincem a ten zná další cizince, takže já se budu samozřejmě bavit s anglicky mluvícíma lidma. Na tom přece není nic divnýho.

S Čechy studujete. Pracujete s nimi i v zaměstnání? Jo. Organizace mého zaměstnavatele je mezinárodní, ale já pracuji v českém oddělení jako český pracovník.

A máte s nimi nějaké problémy? S kolegy ne. S kolegy žádné nemám. Jenom jedna taková věc, co mě štve, že si dodneška některý kolegové nepamatujou, odkud jsem. Nebo vědí, že je to nějaký „…stán“, že je někde v Asii, ale který je to z těch „…stánů“, to už jako nevědí…

I Češi?

Už i Slováci získali tenhle pocit? My jsme s nimi vyrůstali ve společném státě a s tímhle jste mě dost překvapila. My jsme se o tom zrovna včera bavily se sestrou. Ona s tím nesouhlasí. Ale je pravda, že já ty své názory zakládám na docela úzký vrstvě, řekněme možná tý inteligentnější… Nebo, řekněme, že je to taková elita. Jsou to lidi, kteří sem přijeli, udělali náročné zkoušky, dostali se na Univerzitu Karlovu, která je hodně složitá škola. Je to výběr, je to určitá část společnosti, která je možná zvyklá si stěžovat. Nevím, ale tyhlety lidi mají fakt pocit, že jsou tady cizinci, že Češi je neberou… Třeba je to i tím, že lidi mé generace – Češi, nerozuměj slovensky. Já Slovákům rozumím od začátku, protože se s nimi hodně bavím. Nechápu, jak Češi můžou 62

63

Cítíte třeba nějaký rozdíl v kulturních odlišnostech, např. ve vztahu s lidmi, s Čechy? Že vy pocházíte z jiného kulturního prostředí a tohle je taky jiné prostředí? Nebo jste se s ním tady už sžila natolik, že Vám to ani nepřijde? Tak nějak jsem se s ním tady už sžila. Ale já mám jediný, co asi vnímám jinak, a to je kamarádství. Já mám velkou kamarádku Bělorusku a my si spolu hodně rozumíme. A právě máme občas problém se společnýma známýma, kterým třeba napíšeme nebo zavoláme, a oni na to nereagujou. To mi přijde právě takový divný. Nebo mám kamarádku Číňanku, která je z Francie. Tam si zase rozumíme v jiné věci. Když přijde návštěva, tak já vždycky postavím na čaj, vyndám všechno, co je v ledničce, předložím to tomu člověku a povídám si s ním. Když přijde třeba návštěva za tatínkem, tak jim všechno snesu a povídám si s nimi, jsem s nimi, než táta přijde. Tak tohle tady není. Tady v Evropě jsou lidi schopni nechat návštěvu stát u dveří, ať si tam počkají. To mně přijde hodně divný, protože u nás hosti jsou opravdu hosti. A taky takový to, když jsou lidi starší, tak já před nimi mám strašný respekt. A nerozumím, jak některý moji vrstevníci si můžou dovolit být hubatý třeba na rodiče kamarádů. Já když vidím rodiče kamarádů, tak se ze všech sil snažím ze sebe udělat hodnou, poslušnou… Je to trošku divadlo, asi jo, ale je to takové divadlo: já jsem mladší, on je starší.

Úcta ke stáří… Jo, jo, to je přesné. Na to si snad nikdy nezvyknu. Fakt si myslím, že jsem dost drzá, ale ke starším mám velkou úctu. No, myslím, že nám maminka dovolila hodně, ale za tohle bychom doma dostaly…

A co Vám u vás nejvíc nechutná a co třeba vůbec ne? Úplně nejvíc mi tu chutná husa s bramborovými knedlíky a zelím. Jsem tím přímo posedlá a samozřejmě k tomu ještě pivo. Zbožňuji český pivo, nic jinýho nepiju, ani koktejl, ani víno mi moc nechutná. Minulý školní rok jsem byla v Anglii a z toho, co tam neměli, mi nejvíc chyběl obyčejný chleba. Když jsem se vracela, mně se skoro zdálo o bochníku šumavy s klobásou a hořčicí. Ale to je spíš tím, že tam neměli normální uzeniny ani hořčici. Co ještě? Já jsem velký jedlík, tak toho bude asi hodně. Zbožňuji řízek. Český bramborový salát mi moc nechutná, mám radši ten ruskej, olivje. Kapr o Vánocích mi taky moc nechutná, ale to je asi proto, ze nejím moc ryby. A taky mne nebaví vytahovat z nich kosti. Vepřo, knedlo, zelo mi nechutná, protože mi přijde, že občas to vepřový je strašně tučný a na to nejsem zvyklá. No, vůbec nejsem zvyklá jíst vepřový, jelikož pocházím z muslimské země. Z polívek mi nejvíc chutná cibulačka, i když asi není úplně česká. Ze sladkýho 64

mi nejvíc chutná větrník, ale to je proto, ze je to hodně sladký a těžký. Saláty mi tady moc nechutnají. V Turkmenistánu je hodně slunce, takže ovoce a zelenina jsou neuvěřitelně sladký a dužnatý. A tady mi to přijde takový suchý, ale brambory a jahody máte mnohem lepší než u nás. Obecně české jídlo mám moc ráda, ale jako každému člověku mi asi nejvíc chutnají jídla od maminky a ty jsou úplně jiný. U nás je nejzákladnější součástí jídla maso a těsto. Manty – mleté maso v těstíčku a vařený na páře. Pelmeni – mleté maso v těstu a vařený ve vodě. Hlavně jehněčí, hodně, hodně masa a ze zeleniny nejvíc rajčata, lilky a tak. Moje nejoblíbenější turkmenský jídlo (a taky nejrozšířenější středoasijský jídlo) je plov. Něco jako paella, nebo pilaf, rizoto. Prostě rýže s masem. Ta rýže se vaří přes to maso, musí být všechno správně načasovaný a odměřený a tak. Je to výborný a všichni moji známí milujou plov od mojí maminky. Ale když není od ní, tak klidně i ode mne. Jinak to taky mícháme s ruskou kuchyní – boršč, golubcy, suba, a tak. Já osobně neumím připravit ani bramboráčky, ale dělám čas od času třeba boršč.

Co byste změnila na Čechách, kdybyste to mohla změnit? Já nevím, já jsem spíše kritická ke svý zemi. Protože to vidím s odstupem, vidím to z dálky. Já vidím milion věcí, které bych změnila na Turkménech. Tady asi nic… Asi možná jenom přístup… Jo, cha, já vím! Přístup! Přístup k zákazníkům. Přijdu do obchodu a teďka ta paní mi odpoví a je nepříjemná. Vezmu si taxíka, taxikář je nepříjemnej. Tohle mi vadí. Nebo servírky. Vy za to dostáváte zaplaceno, je to vaše práce, ještě dostáváte dýška, já dýško stejně dám, protože vím, že člověk tady neutratí v restauraci skoro nic. Lidi tady nemaj ten přístup. To je přece obchod, to je business, já se teďka budu usmívat, já budu příjemná, protože já za to dostávám peníze. To bych změnila hodně, protože mě to tak štve, když někam přijdu třeba v obchodě nebo s cestovkou a mám to zaplacený a ten člověk je na mě protivnej. Já mám chuť mu říct: „Tak víte co, já si to jdu zařídit jinam.“ Já, když jsem pracovala v McDonalds ve svých patnácti, tak já jsem byla vždycky na kase, protože jako jediná jsem se vždycky přiblble usmívala. To je u McDonalda to nejdůležitější, to je ten americký přístup – usmívejte se vždycky a říkejte tohle a tohle. A já jsem to brala tak, že tady stojím, chodí tady cizinci. A nezáleží na tom, jestli se budu nebo nebudu usmívat, dýška tam stejně nedostanu, ale je to moje práce. A na kase je to nejpříjemnější, protože v kuchyni nebo uklízet záchody, to je nejstrašnější. Každý, kdo byl v mekáči, tak ví, co to je. Tak se budu usmívat, proč ne. A tohle nikdo jinej nedělal…tak nevím… A ještě byli sprostý na ty cizince a říkali, že jsou blbí a tak. Ale bez nich by neměli práci. Pamatuju si, jak jsem se tam poprvé rozbrečela, protože tam byli nějaký Arabi a někdo jim ukrad tašku. Tak jsem jim anglicky vysvětlovala, kde je policie a tak dále a přišel manažer a říkal: „Co tady děláš?“ A já mu říkám, že v restauraci stejně nikdo není, tak jim tady pomáhám. Ukradli jim přeci v naší restauraci tašku. „Když jsou blbí, když si to tu nechaj! Honem pracovat!“, křičel. Já 65

říkám:“ Tam nikdo není na té kase.“ A on: „To není vaše záležitost.“ A tak seřval mě a pak seřval ty turisty. Nevím, mám pocit, že to je závist, normální závist, že někdo má peníze… Ale oni mají ty peníze právě proto, že se usmívají a pracujou víc. Víte, co já fakt „zbožňuju“ – pět hodin, všechno se zavře a je jedno jestli mám nebo nemám udělanou práci, ale je pět hodin a jde se domů.

Finanční analytik, Turecko Věk, povolání doma a v ČR. 35 let. Pracuji tu pro velkou americkou společnost ve finančním oddělení.

Jak dlouho v ČR žijete? Ještě něco byste změnila? Nevím, no. To je snad asi všechno. Já nejsem kritická. Jenom ten přístup k cizincům. My jsme se o tom nedávno bavili, že Česko není zrovna politicky korektní stát. Že já furt slyším, že někdo říká: „To je ale mongoloid!“ A já se podívám a řeknu: „Ale já jsem mongoloid!“ A kamarád říká: „Ale prosím tě, já to takhle nemyslím přece, já to nemyslím jako rasu, já jsem myslel mongoloid jako debil.“ „No promiň, to je jako kdyby nějakýmu bezdomovci říkal: To je ale Čech“ Anebo říká, že oni, cikáni, chtějí, aby se jim říkalo Romové. Tak proč jim nedat možnost, abychom jim říkali Romové? A proč nadávat tolik na Němce, na Francouze. A Angličani jsou takoví a všichni jsou tó… Tak se zavřete na svoje chalupy a nikam nevylejzejte.

Už pět let. Přišel jsem v září 2003.

Jak jste do ČR přišel? Moje žena je Češka. Potkali jsme se v Británii a rozhodli jsme se přestěhovat do Čech. Vzali jsme se tady v Čechách. Takže to bylo vlastně jednoduché.

Vy jste předtím bydlel ve Velké Británii? Ano, tři roky. Tam jsem se dostal z Turecka. Ale ještě předtím jsem žil asi 8 měsíců v Německu.

Narodil jste se v Turecku? Ano, v Turecku, v Edirne. To je město na hranicích s Řeckem.

Jaké byly důvody Vašeho odchodu z Vaší země? Hlavní důvod pro příchod do Čech bylo manželství.

Umíte česky? Nic moc. Ale přečtu si noviny a rozumím. Gramatika je těžká a při mluvení jsem dost nejistý. Mluvím trochu se ženou, také jsem byl na nějakých kurzech. Začal jsem se tu docela intenzívně učit, ale pak jsme se zase na chvíli přestěhovali do Turecka, a tím přerušením jsem z toho nějak vypadl. Ve firmě češtinu nepotřebuji, mluví se tam anglicky.

Je to pro vás velký problém, že moc neumíte česky? V mém prostředí vůbec ne. Kdybych žil mimo Prahu, byl by to asi velký problém, ale takhle ne.

Jak jste sháněl pracovní uplatnění a ubytování? Nejdřív jsem nemohl najít vhodné zaměstnání tady v Čechách. Jeli jsme do Turecka a tam jsem začal pracovat pro velkou nadnárodní firmu. Po čtyřech měsících jsem dostal místo v rámci této nadnárodní firmy v Čechách. Tak jsem přišel sem. Proto jsme předtím s manželkou žili asi 4 nebo 5 měsíců v Turecku. Měl 66

67

jsem dost radost, že jsem sehnal to místo.

Na jaké komplikace jste přitom narážel? Něco jde dost pomalu. Ale je to spíš moje chyba, protože neumím dobře česky. Někdy si s sebou musím vzít někoho, kdo by překládal, a tím se to protahuje. Tak teď už mám trvalý pobyt a je to fajn.

Máte nějaké problémy při jednání s českými úřady? Absolutně ne. Problémy nemám. Musel jsem se zaregistrovat na cizinecké policii, dostal jsem trvalý pobyt… Vlastně po svatbě to trochu tvrdý bylo, když úřady zjišťovaly, jestli to manželství je podvod, nebo ne. Po tři měsíce jsme byli „testovaní“. Ale je to asi pochopitelné. Česko je země, kam se lidé snaží přistěhovat. Nakonec to bylo všechno v pořádku, protože jsem neměl co skrývat, všechno bylo legální…

kamaráda na nějaké oslavě, spřátelil jsem se a užil si legraci se všemi lidmi u něj během několika hodin. Nemyslím, že by to tady bylo možné. Tady to trvá určitě déle. Jo, a česká kuchyně byla jednou z největších překážek. Doteď bojuji se zvykáním si na českou kuchyni. U nás jíme víc ryb, zeleniny… Naše kuchyně je dost pestrá, tady mi to připadá jednotvárné. Byl to jeden z největších problémů, když jsem sem přišel. Tady si dám akorát tak pizzu.

Tak máte radši italskou kuchyni? No, naše kuchyně je daleko podobnější řecké nebo libanonské.

Kdo Vám nejvíc pomohl při příchodu do Čech? Moje žena.

Přináší Vám členství ČR v EU a v Schengenu problémy nebo ulehčení? To znamená, že se k vám úředníci chodili ptát na vaše manželství a opravdovost vašeho vztahu?

Ulehčení. Můžu jezdit bez víza, kam chci. Je to o dost lepší.

Ano. Chodili se ptát, jestli jsme skutečně svoji nebo ne, jestli na svatbě byli moji rodiče, co máme společného, jestli máme prstýnky a tak…

Pracujete společně s Čechy?

Co pro Vás bylo největší překážkou, největším problémem po příchodu do ČR?

Máte problémy při spolupráci s Čechy?

Odlišná kultura. Lidé jsou tu víc zdrženliví k nově příchozím… Už jsem si na to zvykl a teď snad rozumím Čechům lépe. Když jsem přišel, čekal jsem ale něco jiného. To byl můj omyl. Čekal jsem, že se lidé budou chovat jako v Turecku, ale oni se tak nechovají…

Setkal jste se s projevy rasismu nebo diskriminace? Češi nejsou rasisté. Nemají nic proti zemím, odkud jste přišel. V Británii to bylo horší.

Nenarazil jste vůbec na žádný projev rasismu? Ne, vůbec ne. Možná, že jsem měl jenom štěstí…

Spatřujete nějakou kulturní odlišnost jako nepříjemnost nebo překážku? V Turecku jsou lidé velmi otevření, navážete důvěrný vztah velice rychle. Tady jsou lidé daleko odměřenější. Například teď jsem byl v Turecku. Byl jsem u jednoho 68

Jsme mnohonárodní firma. S Čechy a s cizinci pracuji tak půl na půl.

Ne. U nás má každý tak trochu nadnárodní původ. Češi jsou dříči, mluví několika cizími jazyky. Mluví anglicky o dost lépe než ostatní cizinci. Nemám vůbec žádné problémy ani v komunikaci, ani jinak.

Stýkáte se mimopracovně s nějakými Čechy? Samozřejmě, mám českou manželku. A ta tu má spoustu kamarádů, už od základní školy. A má s nimi velmi blízký vztah. Takže ti patří i do mého okruhu českých známých. Potom sportovní klub. To je asi nejlepší cesta, jak se seznámit s místními lidmi. Chodím tu do klubu juda. Mám tam s nimi velmi dobrý vztah. Je tu ale i turecká komunita. Většinou mají také české ženy. Jsme přátelé a čas od času se potkáváme. Když jsou národní nebo náboženské svátky, tak se setkáváme.

Jací jsou podle vašeho názoru Češi? Jsou velmi technicky založení. Možná chladnější. Vytvořit vztah trvá určitě déle, než dejme tomu ve Středomoří. Musíte si tady najít cestu k tomu druhému.

69

Co Vám nejvíc na Češích vadí a co se Vám naopak na Češích líbí? Nemám moc rád zobecňování lidí… Potkal jsem se tu vždy jen s dobrými lidmi. Protože mám ženu Češku, tak pro mne bylo snadné se začlenit mezi místní lidi. Nikdo se ke mně nechová jako k cizinci nebo jako kdybych přišel z měsíce nebo já nevím co…

Co Vám u nás nejvíc chutná a co vůbec ne? Vaše kuchyně je můj největší problém. Nejím vepřové maso. A možná 60 % vaší kuchyně je založené na vepřovém. A to já nemůžu jíst. Dokonce i když si objednáte kuře, jsou v něm kusy vepřového, třeba špek nebo slanina, které schovají dovnitř. Takže na vás čekají nepříjemná překvapení.

Co byste u nás nejraději změnil? Já nevím… Věci tu fungují, mám pocit, že lépe než v okolních zemích. Veřejná doprava, velmi dobrý vzdělávací systém, města se rozvíjejí… Možná je to prostředím, ve kterém tady žiji, ale přijde mi to tu fajn.

Co si myslíte o členství Turecka v EU? Myslím, že to není dobrý nápad. Není to výhodné ani pro vás, ani pro nás. Odlišnosti jsou přeci jenom dost výrazné. Turecko je velká země a má hodně zdrojů. Věřím, že se dokážeme rozvinout i bez Evropské unie. Tak si myslím, že to nepomůže žádné straně. Je to asi spíš politické rozhodnutí.

Doslov Je mnoho kategorií, do kterých bychom mohli cizince žijící na našem území rozdělit: podle zemí, ze kterých k nám přišli, podle zaměstnání, podle pohlaví, věku, podle účelu pobytu. Někdo k nám přijde pracovat, protože ho vyšle firma, někdo utíká před válkou ve své zemi, někdo si chce vydělat více peněz, aby se třeba časem mohl vrátit domů a postavit si dům. Jedno mají všichni společné – nemají to tu jednoduché. Ocitli se v zemi, jejíž jazyk převážně neznají, v prostředí, ve kterém se dobře neorientují. Musí akceptovat zákony, které neznají. Měli by dodržovat i řadu nepsaných pravidel, zvyklostí, kulturních specifik… Musí jednat nejen s lidmi kolem sebe, ve škole, v práci, na ulici, v obchodě…, ale musí chtě nechtě jednat i s mnoha českými úřady, úřednicemi, úředníky, jsou mnohdy odkázáni na pomoc ostatních a je to pro ně obtížné. Je mnoho úředníků, kteří cizincům ochotně pomohou. Jsou ale i takoví, kteří jim svou neznalostí, neochotou a neschopností komunikovat v jakémkoli cizím jazyce připraví opravdu hořké chvilky. Existují u nás však instituce a organizace, které mají přímo v náplni práce pomoc uprchlíkům, azylantům a dalším cizincům, žijícím na našem území. Jedná se nejen o státní instituce, ale především o nevládní neziskové organizace, které odvádějí obrovský kus práce a přispívají tak k začlenění cizinců do naší společnosti. Pomáhají jim v mnoha oblastech: se sociálním a právním poradenstvím, připravují vzdělávací a jazykové kurzy, podporují komunitní aktivity. Neocenitelnou pomoc jim poskytují při jednání s našimi úřady. Z výpovědí cizinců vyplývá, že jednání s cizineckou policií i s úředníky na nejrůznějších úřadech je mnohdy opravdu tvrdým oříškem a leckdy i velmi nepříjemným zážitkem. Ke vzájemnému soužití a pochopení můžeme ale přispět my všichni. Jak náročné je orientovat se ve velmi odlišném a neznámém prostředí si lehko ověříte sami na sobě při jakékoliv cestě trochu dále za české hranice. Uvidíte, jak je milé, když vám někdo nezištně pomůže, a jak cenná může být i drobná pomoc. Jistěže nedokážeme cizinci – spolužákovi, spolupracovníkovi či novému sousedovi – vysvětlit, co všechno musí udělat aby získal české občanství, kde všude se musí registrovat, na jaké sociální dávky má nebo nemá nárok. Ale můžeme mu pomoci zorientovat se ve škole, na pracovišti či v okolí jeho bydliště. Můžeme mu poradit s věcmi, které jsou pro nás samozřejmostí, nad kterými ani nepřemýšlíme, ale pro něho mohou znamenat problém: kde si nejlépe nakoupí, kde je nejbližší dobrý lékař či zubař, kde je místní úřad a jak se k němu dostane, jaké autobusy, vlaky, tramvaje jezdí mezi jeho bydlištěm a školou či pracovištěm, kde si může půjčit třeba knížky, kde najde veřejný přístup k internetu, kde a jak najde informace, které hledá a které potřebuje. Můžeme se pokusit vžít se do jeho nesnadné situace a lépe ho pochopit.

70

71

Odměnou za naši snahu a pomoc bude možná hlubší poznání zajímavých lidí a jejich životních zkušeností a názorů, které se mohou od naší dosavadní zkušenosti výrazně lišit a které nás samotné mohou velmi obohatit.

Poděkování

Pomůžeme tím odstranit mnohé okem neviditelné, ale leckdy jen s velkými obtížemi překonatelné bariéry, které mezi lidi staví rozdílný původ, zkušenosti, výchova, kultura, náboženství…

Úřadu vlády, že umožnil svým grantem vznik této publikace; všem cizincům, kteří poskytli rozhovor a otevřeně se podělili o své zkušenosti; sociální pracovnici Poradny pro integraci Ivě Chvojkové za odborný pohled na danou problematiku; PhDr. Lucii Loskotové z Úřadu vlády za výbornou spolupráci; Centru pro integraci cizinců, o.s. a ředitelce Poradny pro integraci Petře Kratoškové i sociálním pracovníkům těchto organizací za to, že nám pomohli oslovit cizince, žijící v ČR a Honzovi a Jirkovi Hejnovým za to, že nám velmi ochotně zprostředkovali kontakty na cizince, žijící v ČR.

72

Autoři děkují:

73

Zdroje informací o problematice integrace cizinců v České republice Zákon o azylu č. 325/1999 Sb. a jeho novela provedená zákonem č. 165/2006 Sb. Ministerstvo vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky: http://www.mvcr.cz/o-nas-azyl-a-migrace.aspx Ministerstvo vnitra – Rady a služby pro cizince: http://www.mvcr.cz/docDetail. aspx?docid=21019344&docType=ART&chnum=7 Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie MV ČR: http://www.policie.cz/sluzba-cizinecke-policie.aspx http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/ rs_atlantic/policie/prezidium/cizina/prezentace/48965.html Ministerstvo práce a sociálních věcí: http://www.mpsv.cz Ministerstvo práce a sociálních věcí, stránky MPSV o integraci cizinců http://www. cizinci.cz/clanek.php?lg=1&id=95 Správa služeb zaměstnanosti Úřady práce v ČR Rada vlády pro národnostní menšiny: http://www.vlada.cz/cs/rvk/rnm/default2.html Správa uprchlických zařízení MV: http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/ministerstvo/suz. html Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR): http://www.unhcr.cz Asociace uprchlíků v ČR (AU ČR): http://www.domavcr.cz/ Poradna pro integraci (PPI) http://www.p-p-i.cz Člověk v tísni: www.clovekvtisni.cz Evropská kontaktní skupina: http://www.ekscr.cz Sdružení Česká katolická charita: www.charita.cz Multikulturní centrum: http://www.migraceonline.cz Arcidiecézní charita Praha: http://www.charita-adopce.cz/index.php Berkat a KC InBáze: http://www.berkat.cz/sekce.php?id=1 Centrum pro integraci cizinců (CIC): http://www.cicpraha.org Centrum pro otázky migrace (COM): http://www.migrace.com META o. s. – Sdružení pro příležitosti mladých migrantů: http://www.meta-os.cz/pic Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU Praha): http://www.opu.cz Poradna pro občanství, občanská a lidská práva (PPO): http://www.poradna-prava.cz Poradna pro uprchlíky (PPU): http://www.uprchlici.cz Diecézní charita České Budějovice: http://www.charitacb.cz Diecézní charita Brno: http://dchbrno.caritas.cz Sdružení občanů zabývajících se emigranty (SOZE): http://www.soze.cz Poradna pro dlouhodobě legálně usazené cizince v České Lípě: http://www.fchcl.cz Poradna pro migranty a uprchlíky Ostrava: http://www.charitasvalexandra.cz 74

Most pro lidská práva: http://www.mostlp.org Občanské sdružení STUDNICE: http://www.studnice-os.cz O.s. východních Slovanů OBERIG: http://www.oberig.cz Komunitní multikulturní centrum PPI v Ústí nad Labem: http://www. multikulturnicentrum.cz Občanská poradna Jihlava: http://www.obcanskaporadna.cz Občanská poradna Třebíč: http://www.optrebic.ic.cz ARGO, Společnost dobré vůle, Zlín: http://argozlin.blog.cz Evr. komise proti rasismu a intoleranci (ECRI): http://www.coe.int/t/E/human_rights/ ecri Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) Praha: www.iom.cz

75

Příloha

Rámcový vzdělávací program pro gymnázia (RVP G)

Jak využít knihu při výuce a výchově? Na základě nového školského zákona se multikulturní výchova od školního roku 2007/2008 stává průřezovým vzdělávacím tématem, které prochází napříč více předměty vyučovanými na základních a středních školách. Termín „multikulturní výchova“ označuje koncept vzdělávání pro život v mnohokulturní společnosti. Podstatou této metody vzdělávání je naučit se zacházet s odlišnostmi. Vychází z předpokladu, že v dnešním světě je setkávání lidí z různých kulturních prostředí běžné. Cílem multikulturní výchovy je naučit žáky se s tímto faktem vypořádat. Zásadní význam má zejména pro mladé lidi, kteří se připravují pro život v prostředí, v němž se setkávají a budou se ve stále větší míře setkávat s příslušníky jiných národností, etnik, ras, náboženství, s lidmi jiného životního stylu a jiných uznávaných hodnot. Jejím úkolem je především rozvíjet porozumění žáků sobě samým a hodnotám své kultury, podpořit jejich integraci v širším multikulturním prostředí při zachování vlastní kulturní identity. Aby byla multikulturní výchova úspěšná a efektivní, musí prolínat celým výchovným a vzdělávacím prostředím školy, týkat se také mezilidských vztahů ve škole, mezi učiteli a žáky, mezi žáky navzájem, mezi učiteli a rodinou.

Průřezové téma: Multikulturní výchova Tematické okruhy průřezového tématu: Základní problémy sociokulturních rozdílů Psychosociální aspekty interkulturality Vztah k multilingvní situaci a ke spolupráci mezi lidmi z různého kulturního prostředí Kompetence: Přispívá k osvojení sociálních a personálních kompetencí podle RVP G: - Žák přispívá k vytváření a udržování hodnotných mezilidských vztahů založených na vzájemné úctě, toleranci a empatii. Přispívá k osvojení občanských kompetencí podle RVP G: - Žák respektuje různorodost hodnot, názorů, postojů a schopností ostatních lidí. - Žák rozšiřuje své poznání a chápání kulturních a duchovních hodnot, spoluvytváří je a chrání. Podrobný popis přínosu průřezového tématu k rozvoji osobnosti žáka v oblasti postojů a hodnot a v oblasti vědomostí, dovedností a schopností je uveden v kapitole 6.3. Multikulturní výchova v Rámcovém vzdělávacím programu pro gymnázia.

76

77

Náměty k zamyšlení:

Využití v předmětech:

Jaké představy mám o imigrantech, žadatelích o azyl, uprchlících? Jak reaguji na osoby, jejichž myšlení, cítění a jednání vychází z odlišné kultury, než je má vlastní? Jak ovlivňují předsudky a stereotypy styk příslušníků majority s cizinci a příslušníky minority? Z čeho vzniká strach z cizinců? Jak mohu změnit své monokulturní představy o lidech na představy multikulturní? Jak je možné změnit a zlepšit porozumění mezi lidmi různého kulturního původu, náboženství, světového názoru apod.? Čeho se vyvarovat, abych neuváděl do rozpaků nebo neurážel lidi z odlišného sociolkulturního prostředí (např. muslimy)? Jakou mám představu o tom, jak nás, Čechy, vidí sami cizinci? Shoduje se naše představa s jejich zkušeností?

Český jazyk a literatura Občanský a společenskovědní základ Základy společenských věd Výuka cizích jazyků + Debata, Model OSN Geografie, zeměpis Dějepis Semináře (např. Dějiny kultury, Moderní dějiny, Psychologie, aj.)

Jaká je v současné době situace, pokud jde o imigraci do ČR ve srovnání s jinými zeměmi v Evropě? Jak je otázka imigrace řešena v EU (se zaměřením na aktuální situaci)? Jaké konkrétní dopady přineslo začlenění ČR do schengenského prostoru pro cizince žijící na našem území? Které historické, sociální, ekonomické příčiny způsobují imigraci? Jaké jsou modely soužití různých sociokulturních skupin, co je podstata multikulturalismu? Které příčiny způsobují etnickou, náboženskou a jinou nesnášenlivost jako možný zdroj mezinárodního napětí a jak jí předcházet? Jaké postoje a jednání provázejí xenofobii, rasismus, intoleranci a extremismus? Jaké jsou postoje a jednání občanů České republiky a Evropanů ve vztahu k imigraci jako jevu současnosti, k imigrantům a k imigrační politice státu (Evropské unie)? Jakými prostředky mohu rozvíjet své jazykové znalosti pro kontakt a spolupráci s příslušníky jiných etnik v ČR a v Evropě? Jak v jazyce poznám rasistické a diskriminující výrazy a jak se jich mám vyvarovat? Jak mluvit o jiných lidech, kteří se odlišují rasovou či etnickou příslušností, náboženstvím, odlišnou sexuální orientací apod., aniž by se znevažovala jejich rovnoprávnost? Na které instituce a organizace (v ČR, v Evropě) se mohu obrátit se žádostí o pomoc při řešení problémů multikulturního charakteru? 78

Navržené metody využití publikace: Diskuse o problematice na základě referátů Diskuse u prezentace PowerPoint o cizincích v ČR Projektová skupinová práce Vytvoření divadelního představení s touto tématikou Modelové problémové situace při výuce jazyka Diskuse s pozvanými cizinci Návštěva zástupce NNO, zabývající se touto problematikou Získání vlastního interview od cizince Návštěvy azylového střediska Multikulturní akce pořádaná školou Multikulturní kontakt Jednou z nejdůležitějších metod je mezikulturní kontakt, zejména reflektovaná sociální zkušenost žáka. Dochází k setkání jednotlivců z různých kulturních prostředí, kteří k sobě mohou mít zpočátku nejrůznější rozporuplné pocity. Mohou být na sebe zvědaví, mohou se zpočátku odmítat, nemusí si rozumět. V rámci multikulturní výchovy by se o sobě měli něco dozvědět, učit se spolu komunikovat. Ať již žáci mají multikulturní zkušenosti nebo dosud nemají, mohou na základě uvedených rozhovorů v této knize posoudit životní situace těch, kteří poskytli rozhovory, a mohou se zamýšlet nad těmi vlastními. Vyústěním snahy o pochopení multikulturality by pak měla být osobní setkání žáků s příslušníky národnostních minorit, žijících v České republice.

79

80