Barbora Šlapetová Lukáš Rittstein

PAPUA_ZLOM_B.QXD_Sestava 1 2/17/15 10:25 AM Stránka 1


Barbora Šlapetová Lukáš Rittstein


jak se dotknout nebe

KNIŽNÍ KLUB


© 2015 Barbora Šlapetová, Lukáš Rittstein Illustrations, photography, text © 2015 by Barbora Šlapetová ISBN 978-80-242-4854-7


Pro Annu Elektru, Sofii Umu a Leu Rachel a pro děti kmene Yali Mek a Korowai Batu

Předmluva

5


6


V devadesátých letech minulého století žili ještě v džungli vnitrozemí Západní Papuy kmeny posledních přírodních lidí, kteří byli minimálně zasaženi civilizací. Živili se lovem a sběrem a primitivním zemědělstvím, praktikovali tradiční rituály. Jejich myšlení a životní styl byl zcela nezměněný po tisíce let. Stejně jako jejich předkové cestovali dýmem do vrchního patra světa, znali chuť lidského masa a potkávali se s duchy všech tvarů, typů a velikostí. Jejich počet byl neustále redukován strastiplnostmi úrovně života doby kamenné. Poprvé jsme přistáli ve vnitrozemí Západní Papuy v roce 1997. Bylo nám 23 let. Na vojenské letiště spojené s misijním, přistávala nákladní letadla naplněná matériemi civilizace z jedné strany a ze strany druhé se k trhu u letiště z daleké krajiny blížili nazí domorodci okukovat tuto „bránu civilizace“. Okamžitě jsme uviděli (i díky hladu po poznání a cestování co nejdál v čase i prostoru, což nám komunistický režim v našem dospívání zakázal), že je to poslední místo na planetě Zemi, kde ještě v džungli skutečně existuje posledních pár stovek lidí doby kamenné, pravěkých náčelníků, žijících a myslících jako na počátku věků. Začínal zde nevyhnutelný kontakt – setkání kultur přes obrovský skok v čase – začátek konce první epochy lidstva. Obchod – tedy věci a víra – jsou to, do čeho okolní kmeny okamžitě vstupují. Vzdálené kmeny si záhy k okolním kmenům, potažmo misionářům a obchodníkům dojdou sami. Jdou si vzájemně naproti. Bylo jasné, že poslední přírodní lidé vystoupí z temna doby kamenné, protože budou chtít žít déle a moderněji. Uvědomili jsme si, že máme poslední možnost nechat původní pravěké lidi promluvit předtím, než tato první kultura lidstva definitivně zmizí.

7


1 Kirik: Kámen – nyní už s novým křesťanským jménem Barnabas 2 Quaneng: Sladká brambora – dosud nepřejmenován 3 Henk: Slunce – nyní už s novým křesťanským jménem Mathias 4 Janlivan: Nepřistupuj blíž – dosud nepřejmenován 5 Cham: Zabít – dosud nepřejmenován 6 Mania: Chci odplatu, ale neudělám ji – dosud nepřejmenován 7 Maling: Špatný – nyní už s novým křesťanským jménem Bereminas 8 Maneng: Tráva, kterou žerou prasata – nyní už s novým křesťanským jménem Simon 9 Komné: Červený pandán – nyní už s novým křesťanským jménem Johannes

1

2

3

4


5

6

7

8

9

9


10


Následovaly expedice do stejné oblasti Západní Papuy (1998, 1999, 2001, 2002, 2006, 2008, 2011, 2012, 2013), abychom sbírali příběhy a vyprávění v této knize, které ovlivnily naše umění. Všechny texty jsou tzv. true stories, čili přirozené se neodděluje od nadpřirozeného, všechno je reálné a tudíž pravdivé. Tak vznikl materiál obrazu duše posledních přírodních lidí. Během patnácti let se Papuáncům dostali do rukou mobilní telefony (i když v krajině není signál), naučili se číst a vstoupili do světa peněz. Dnes se v mužském domě u ohně mluví o tom, jak se dostat na misijní letiště a malým letadlem na trh a do nemocnice. Už se neřeší, co komu provedl špatný duch a jak si ho udobřit. Nově přicházející matérie zcela ničí sny. Tradiční oděvy (koteky nebo lístečky či oříšky na penisu a travní sukénky žen) téměř zmizely. Náčelníci komunikují s lokální Papuánskou vládou o lékařské a finanční pomoci. Nová generace Papuánců navštěvuje misijní školy, někteří z nich pak založí gangy. Staré tradiční příběhy, předávány pouze verbálně, jsou téměř zapomenuty.


Proto nás mladí Papuánci požádali, abychom jim jejich vlastní příběhy přivezli zpět, protože mnoho z nich už umí číst (Indonésky). Tím jsme navázali na naši tzv. Linii splněných přání – což je několik událostí v čase (v průběhu patnácti let), kdy jsme posledním přírodním lidem kmene Yali Mek (vždy v pravou chvíli, vzhledem k jejich postupující informovanosti) vyplnili jejich přání. Největší jejich touha byla poznat naše velké náčelníky. Zprostředkovali jsme výměnu otázek a odpovědí velkých náčelníků – Janlivana Luku (Nepřistupuj blíž) s naším prezidentem Václavem Havlem. Následovalo osobní setkání vybrané kmenové elity na Papuy s astronautem Leroyem Chiao, který má zkušenosti s lety do Nebe stejně jako jejich tradiční kouzelníci. Astronaut Koichi Wakata posledním náčelníkům planety Země na jejich přání i z Nebe (z mezinárodní vesmírné stanice ISS na satelitní telefon) zavolal. V okamžiku kosmického telefonátu jsme knížky spirituálních příběhů navrátili zpět do rukou vypravěčů a jejich potomků na Papuy. Zároveň se příběhy vznášely kolem Koichiho na ISS a tím se staly součástí této historické události setkání kultur. Barbora Šlapetová a Lukáš Rittstein

12




Tři patra světa a cestování dýmem My: Co je pod zemí? Maneng: Dole pod zemí je veliký, obrovský, placatý kámen. Pod tím kamenem jsou jiní lidé, a když se tihle lidé někdy dívají nahoru, tak vidí naši zemi, která zespodu vypadá jako nebe. 15


16


Jako když my se díváme nahoru do nebe, kde je třetí patro. V něm taky bydlí lidské bytosti. Jsou tam řeky, takže když jsou potopy velkých řek nahoře v nebi, tady prší. Jsou tři patra lidí, tři díly Země. My: Jsou nějaké rozdíly mezi lidmi z prvního, druhého a třetího patra? Maneng: Všechna patra jsou stejná. My: Můžou se lidé z různých pater někdy potkat? Maneng: Jenom pár lidí dovede letět nahoru navštívit tam ty lidi. Můj děda letěl nahoru do vrchního patra kouřem. Přinesl odtamtud banány a zeleninu. Letěl prostě dýmem nahoru do horního světa, povídal si s lidmi a rozuměli si. Měli kuřata, prasata a zvířata jako tady. Jenom málo lidí umí létat kouřem nahoru do nebe nebo dolů pod zem. A tihle lidé můžou nahoru vzít i svého syna, ale jenom malého chlapce. Když je větší, tak už je moc těžký. Musí to být tak do jednoho roku života. My: Je to záležitost jenom mužů? Maneng: Ano, jenom muži mohou létat. Můj otec to uměl. Byl to můj děda Warome, kdo vzal mého otce nahoru do nebe. Děda vzal tátu. Letěli dýmem a vznesli se kouřem nahoru. My: Umí to někdo další? Saulus: Ano. Yusak. To je můj otec. Cestuje nahoru a dolů, nosí banány. Když k němu takhle přijdeme, možná bude vyprávět o svých zážitcích až do rána. Yusak má druhou ženu, musí na ni myslet, kdyby se mu něco stalo. Nemůže proto letět dýmem před lidskýma očima. Ale když si hraje, může dělat kouzla. Jenže to nejsou kouzla, je to opravdové. Třeba v noci dá do síťové tašky své ženy sekyrku. Jeho žena tu síť potom ráno nese a najednou, z ničeho nic, je ta síťovka hodně těžká. A víte co? On sám je uvnitř té sítě. Jen tak tam spí, ale pro jeho ženu je těžké ho nést. Blízko domova jeho žena pořád ještě nese síťovku a najednou cítí, že je lehčí, je v ní už jenom sekyrka. Muž ze sítě zmizel, šel domů. Takhle si hraje!... a můj strýc v Tible to umí a dělá, tak až přijedete příště, ukáže vám to. My: Jaký to má důvod? Přátelství nebo banány? Saulus: Bylo to ze zvědavosti. Otec slyšel, že jsou tři světy. Chtěl vědět, jestli je to pravda, že nahoře žijí stejní lidé jako my a stejné lidské bytosti že žijí i dole pod naší zemí. Můj otec tam byl a řekl mi: „Je to pravda.“ Janlivan: Řeknu vám příběh o válce mezi vesnicemi Meine a Nipsan. Na začátku příběhu o téhle válce jsou dva lidé z Nipsanu, kteří uměli cestovat dýmem. Létali kouřem do mraků. Letěli z Nipsanu mlhou do mraků a přistáli nahoře nad naší vesnicí. Na konci Meine. Zabili 17



tam jednoho muže odtud a vzali si ho s sebou. Letěli s jeho tělem zpět do Nipsanu. Moji lidé věděli, že to udělali tihle dva a tak čtyři muži odtud odešli dolů do vesnice Nipsan. Uviděli tam muže obdělávat políčko a tak ho okamžitě zastřelili šípy. Odnesli ho sem do Meine a snědli ho. My: Byl to jeden z těch, co uměl cestovat dýmem? Maling: Ne. Nevíme už jeho jméno. Už jsme zabili mnoho lidí… My: Jak zabili ti dva z Nipsanu muže z Meine? Ze vzduchu? Když letěli? Janlivan: Ne. Napřed přistáli a potom stříleli šípy. Maling: Byli jsme čtyři z Meine, kdo šli dolů do Nipsanu a zabili jsme tam toho muže. Trvalo celé dva dny s tělem dojít zpět sem. V noci cestou v lese jsme snědli vnitřek jeho těla. První samozřejmě srdce. Lidé odtud nás ráno uviděli nést kusy těla dole u řeky, na konci vesnice, a tam se i udělala slavnost. Dojedl se celý. Byl jsem jeden z těch čtyř. Po tomhle už válka nepokračovala. Nipsan je dost daleko a stav byl vyrovnán. Oni si vzali jednoho od nás a my jednoho od nich.

Svět duchů My: A svět duchů je všude kolem, nebo to jsou jenom určitá místa? Saulus: Jsou všude kolem, ale nevidíme je. My: A je to stejné i v ostatních patrech, nahoře v nebi i dole pod zemí? Saulus: Ano. My: Vypadají duchové mrtvých stejně jako osoby v okamžiku smrti? Saulus: Duchové po smrti budou všichni sedmnáctiletí. Všichni jsou mladí. Můžeš potkat svého otce, matku i předky, všechny ve stejném věku! Všichni mladí!

19


Barbora Šlapetová Lukáš Rittstein

Recommend Documents