Barbora Bálková Rozbor série autorských fotografií
Denní a noční přízraky
„V symbolickém jazyce funguje vnější svět v zastoupení světa vnitřního, lidské psychiky. Pomocí symbolického jazyka je člověk s to vyjádřit jakýkoli vnitřní prožitek tak, jako kdyby šlo o smyslový zážitek. Symbolický jazyk je prostředkem přeměny psychických obsahů (myšlenek i citů) na smyslově vnímatelné obrazy. A to je společné snům, mýtům i umění.“ Jiří Kulka, Psychologie umění
Jelikož nepracuji terapeuticky s žádnými klienty, nemám tedy potřebné zkušenosti ani jiný materiál ke zpracování, rozhodla jsem se pojmout tento text jako jistou formu introspekce, v níž se pokusím analyzovat, respektive přiblížit část své umělecké práce. Nevím, do jaké míry se mi podaří pojmout rozbor vlastní tvorby z hledisek arteterapie, spíše se pokusím zpětně povšimnout jednotlivých prvků, které by stály za to interpretovat. Jako modelový soubor mi poslouží série mých posledních fotografií nazvaných Přízraky. Soubor Denní a noční přízraky je imaginativní fotografickou sondou inspirovanou mými ranými dětskými vzpomínkami z dob, kdy jsem věřila, že slunce je zvířetem, houba masem, že ve tmě se pohybují divné bytosti a že jsem schopna létat, nebo vysedět z kamene trpaslíka. Někteří psychologové toto období popisují jako období dětského magického myšlení. U malých dětí se často objevuje bájné líčení neskutečných příhod. Je to způsobeno tím, že dětem kolem čtyř let často splývá skutečnost s fantazií, která je v tomto věku velmi živá. Dítě tedy smíchá své představy s realitou a je pak skálopevně přesvědčeno o pravdivosti svého sdělení. Pokud si vymýšlí, je to většinou důsledek přebujelé fantazie. Ta se uplatňuje také tehdy, když dítě některé jevy nebo situace vyskytující se v jeho okolí nedokáže pochopit. Naše mysl má přirozenou tendenci k doplnění celku a pokud není myšlení dostatečně vyzrálé nebo nám chybí znalosti a 1
informace vedoucí k zaplnění prázdného místa, mysl onu pomyslnou díru kreativně zalepí. Dětské myšlení má navíc tu schopnost, že dovoluje měnit skutečnost podle momentálního přání dětí. Říká se tomu magické myšlení, díky němuž ožívají nehybné předměty a v dětském světě se zabydlují pohádkové bytosti a zvířata. V prvních letech života jsme všichni obdařeni tímto druhem myšlení. Věříme, že naše myšlenky se mohou stát skutečnými. Podobným způsobem pozměňujeme dokonce i vzpomínky. Dítě si tedy přizpůsobuje realitu vlastním potřebám, což má veliký význam pro jeho duševní vývoj. Kořeny primárního inspiračního zdroje popisovaných fotografií sahají tedy do mého dětství. Tento inspirační zdroj by ale samozřejmě nebyl úplný, kdybych ze nezmínila o pozdější četbě mytických příběhů, hororových pohádek, snech a snad i teoretické letmé znalosti halucinačních stavů spojených s různými psychopatologiemi. Fotografie Nočních přízraků znázorňují situace a činnosti, které nejsou běžné v zachycené noční hodině, ani neodpovídají fyzickému stáří jejich protagonistů. Jsou jakoby zmrazené v čase, v momentu překvapení, podobně jako když reflektory auta osvítí přes vozovku přebíhající zvěř a po oboustranném překvapení zůstane jen vzpomínka - vjem, jehož skutečnost se dá zpochybnit a nahradit možnou iluzorností mikrospánku, či považovat za výplod fantazie. V denních přízracích otázku po reálnosti daného výjevu navíc rozostřuje fakt, že se vše neodehrává jaksi „přímo“, ale na ploše dopravních pouličních zrcadel, které sice skutečné jsou a měly by skutečnost tudíž odrážet, ale zrcadlící se události poukazují spíše na realitu snu, bludu, či dětské imaginace. Zneklidňující je snad i jakási existenciální osamělost „přízračných jedinců“. Ti se své podivné činnosti věnují příliš samozřejmě. Jsou plně zaujati sami sebou ve své simultánní realitě, dokud si do ní ovšem nezasvítíme šajnící baterkou a jako divák vyplašené přízraky na okamžik neprolneme s realitou naší. V popisu prvního nočního přízraku již konkrétně poukáži na své představy právě z období dětského magického myšlení. V raném věku mne lákala neprobádanost večerní zahrady, kdy jsem se postupně odvažovala jít dál do tmy třeba s kusem záclony a spojit svoji hru s představou, že jsem víla tančící na palouku. S přibývajícími metry ve mně rostl zároveň strach a zároveň pocit narůstající síly z možné víry, že jsem vybavena podobně jako pohádkové postavy nadpřirozenými schopnostmi. Tato na první pohled bezvýznamná vzpomínka z předškolního věku 2
pro mne znamenala setkání se s potenciálem vlastních vnitřních sil, či uvědomění si přítomnosti nějakého velkého neobjeveného zdroje uvnitř sebe samé, který mohl být jen výplodem mé fantazie posílené pýchou z překonání překážky ve smyslu zdolání strachu ze tmy umocněné euforií z dětské hry. Každopádně i později mne fascinovaly procházky noční přírodou, které v mé mysli vytvářely projekční plátno pro existenci různých bytostí žijících v prostředí, které normálně znám, ale za noci může být jiné, protože je neprozkoumané a tudíž třeba skrývá nevídané věci... Dětské představy mi uvízly v paměti a já jsem se rozhodla zachytit je na fotkách, ještě je rozšířit o další a rozvinout jejich obsah. Motiv Houpačky jako první odstartoval sérií nočních situací, je zde také nejpatrnější odkaz na zmíněné zážitky z dětství. Je na něm zachycena polonahá žena na dětské houpačce. Postava lavíruje na hranici nevinné dětskosti a dospělé erotičnosti. V podstatě i všechny další figury v souboru se pohybují na platformě dětských her a zároveň jsou pro tyto situace již „přerostlé“. Naopak dětské postavy jsou zachyceny spíše tak, aby v jejich postojích byl patrný rys budoucí dospělosti (např. v souvislosti s koňem jako symbolem plodné sexuality.) Tenhle fakt zřejmě koresponduje s mým inspiračním zdrojem, kterým jsou právě dětské vzpomínky ale transformované zkušeností dospělé ženy. Touhu vizualizovat tyto ranné zážitky bych možná viděla jako částečný regresní únik do bezpečného světa, i když světa plného tajemství a zároveň jako vstupenku do krajin neomezené inspirace, které nabízí zkoumání znovu oživené dětské představivosti, která u kreativního tvůrce může být obohacující. Řada umělců v moderní historii inklinovala ve své tvorbě k rozmanitosti dětské imaginace a k nápodobě právě dětského projevu, za všechny mohu zmínit např. Pabla Picassa, Paula Klee či Joana Miro.
Houpačka Ženu na houpačce jsem ztvárnila já. Přopomíná onu vílu, s níž jsem se jako holčička ztotožnila. Je zachycena v těsném okamžiku, kdy si povšimla, že je spatřena. Fakt, že je vyrušena by měl být pro obě strany, jak pro ni, tak pro samotného pozorovatele něčím naprosto nesamozřejmým, co se vlastně nelze ani nemá stát. Žena je v pozitivním slova smyslu osamělým a plachým stvořením a ten stav jí vyhovuje a užívá si jej do té doby, než je osvětlena baterkou náhodného chodce. Stejně tak jsem si kdysi introvertně užívala radost z noční hry. Situaci jsem považovala za velmi 3
intimní a skoro posvátnou, nechtěla jsem být sledována ani rušena jen jaksi soukromě prožít svoji fantazii a tím se o sobě něco více dozvědět. Místo, kam je v nočních záběrech ostře zacíleno kuželem světla, se stává ústředním motivem obrazu. Noc zde můžeme chápat jako podobenství pro široké pole nevědomí a to co je nám aspoň trochu pochopitelné, to osvětlené, je již to vědomé. V noci se jeví vše vážnější, nebezpečnější, beznadějnější. Naše strachy nabývají na moci podpořené fantazií, jež pracuje na vyšší obrátky. Půlnoc se ještě v nedávných dobách pokládala za mimořádně magickou dobu, v níž, jak lidé věřili, se objevují duchové a jiné zjevy, které mizí až s kohoutím zakokrháním. Ve dne se za speciální magický čas považovalo kromě soumraku poledne. Paralelou nočních přízraků jsou denní přízraky, kde je již to vědomé více zřejmé, ale zároveň to zůstává v pevných hranicích, zde tedy konkrétně v uzavřené ploše dopravních zrcadel. Navazuji na zažitou myšlenku z fantaskních upířích příběhů, v nichž se traduje, že upíři nejsou viditelní v zrcadle. Mé přízraky naopak jsou za dne vidět jenom v nich. Opět je to symbolické vyjádření myšlenky, že mohou existovat věci, které nejsou uchopitelné smysly, které lze jen tušit, případně letmo spatřit. Často jsou moji hrdinové ve společnosti zvířat, konkrétně kočky, kozla, koně, žáby apod. Od pravěku se znázorňovala zvířata buď samostatně či ve spojení s člověkem. Původ tohoto zobrazování je samozřejmě odlišný a závisí na účelu, k němuž byly kresby pořizovány (magické, náboženské, liturgické, k účelu zdobení apod.) a hlavně na historickém období jejich vzniku. Nicméně, jak se vyvíjela evropská kultura zvířecí symbolika se víceméně ustálila a stala se obecně srozumitelnou a čitelnou. Ve svém fotografickém souboru z této symboliky částečně vycházím. Zvíře se zde stává jediným přijatelným společníkem mých přízračných postav, má k nim blíže, než kterýkoli další člověk eventuálně přítomný v obraze. Tím jsem chtěla zvýraznit neuchopitelnost mých hrdinů a jakési odcizení od nás jako pozorovatelů. Přítomnost jiných živých organismů na fotografiích funguje také z formálního hlediska. Centrum pozornosti se díky nim kompozičně roztříští na více objektů. Panák Žena ve zralých letech hraje dětskou hru na skákání panáka. V poklidu setmělé vesnické ulice je překvapena náhodným kolemjdoucím. Kdyby se tato scéna skutečně stala, zřejmě by si dotyčný myslel, že se mu to snad jen zdá a nebo, že je zde buď on, nebo hravá dáma zralý pro blázinec. Je na místě říci, že jako modely 4
používám členy své rodiny. V Panákovi na poskytnutou hru přistoupila moje matka. Vše se odehrálo na scéně chodníku před naším domem. Focení se stalo vzájemnou spoluprací, prazvláštní hrou, kterou bychom si za jiných okolností nedovolily. Tím, že jsem do svých nápadů vtáhla své blízké, jsem nám umožnila chvilkový návrat do specifické sounáležitosti a intimity dětské hry, což vnímám jako velmi osvěžující a obohacující. Mé modely se ztotožnily s rolí ve „hře“, přičemž jako autor jsem se jim snažila jejich „roli“ ušít na míru. Nedá se tedy říci, že by mé postavy byly pouhými figuranty, kteří by zvtvárnili mou vizi. Částečně jsem tak vytvořila stylizované portréty svých blízkých. Maminku zde vidím jako věčné děvčátko, které disponuje v podobné míře infantilností i silou dospělé velmi soběstačné ženy. Koťátko u jejích nohou to právě zmíněné ještě umocňuje. Je to nedospělá kočka, v níž je již tušen potenciál silného zvířete. Ve zvířecí symbolice kočka reprezentuje ženskost, sexualitu, magickou sílu, tajemství, nezávislost, takže ji vnímám jako vhodný zvířecí atribut právě pro svou matku, i když v té ještě málo vyvinuté formě. Bazén V tomto obraze figuruje moje starší sestra, které jsem připsala nadpřirozenou moc vznášení se na tříštící se vlně. Krotí vodní masu, tak jak by si přála ovládat situace ve svém životě, situace, které se nedají uchopit pevně do rukou stejně jako se nedá uchopit voda. Moje sestra je zde podobně jako ve skutečnosti hravá a éterická, silná i křehká. V obraze se zrcadlem létá, možná i pluje ve vzduchu podobně jako se sama popsala ve své autobiograficky laděné knize. Bubliny, které tvoří jakousi její aureolu mohou symbolizovat iluze, očekávání, sny, ale zároveň v tom kladném slova smyslu kreativní myšlenky. Králíček Moji kamarádku Pavlu ne jen já vnímám jako krásnou ženu nabitou erotikou a jakousi nedostižnou chiméru s výraznými prvky zemitého ženství. Pavla je pro mne svobodná divoženka, která umí chytit kořist, stáhnout ji z kůže a za syrova spolykat. Je v ní rozporuplná touha být vzornou ženou, která podstoupí církevní svatbu v kostele a zároveň je ochotna nechat se pomyslně upálit na hranici pro své volnomyšlenkářské názory. To je důvod proč jsem ji znázornila jako divokou ženu jakoby se jemně rozkošnicky třoucí o boží muka v poli. V zrcadle se plazí samozřejmě ve své nahotě po kočičím způsobu vylidněnou vesnickou ulicí. Je asi
5
zbytečné dodávat, že se jedná o jihomoravskou Nivnici, rodiště J. A. Komenského, kde je velmi početná silně věřící katolická obec... V posledních popsaných dvojicích fotografií jsem pracovala se svými neteřemi, které jsou obě v předškolním období. Mladší je tři a třičtvrtě roku a starší bude za měsíc šest let. Věkově tedy spadají do doby, o níž píšu. Když jsem jim ukazovala hotové snímky, starší holčičce se fotky líbily, mladší ze záběru s koněm v místnosti byla trochu na rozpacích. Kůň Má mladší neteř Beata je nezkrotná jako divoký kůň. Pro mně je její svět záhadný, dokáže dlouho ležet na zádech, zdánlivě něco pozorovat a rozvážně přemýšlet, vzápjetí přeleze plot k sousedům, kde mají velikého rotweilera, který budí všeobecný respekt. Odamlička je fyzicky zdatná. V obraze s koněm jakobych nejvíce pocitově vystihla to, co pro mne znamená magické myšlení. Vystihla jsem zároveň prostřednictvím výtvarné symboliky povahu mé neteře, její hloubku a nebojácnost a nic na tom nemění to, že je zachycena s překvapením ve tváři. Na obraze v zrcadle je vystižena v pro ni
charakteristické nespoutané nezbednosti. Svoboda, krása,
rychlost, sexuální čilost, plodnost - to jsou vlastnosti nejčastěji připisované koni. Všeobecně je to symbol spoutání divoké přírody s člověkem. Rybník Na nočním záběru je má starší neteř Julie, umí chodit po vodě. Jde tiše a obezřetně, jakoby hodnotila situaci. To je ta její plachá tvář citlivého introvertního dítěte, jakmile si však situaci osahá, stane se z ní rozjívená skoro až drzá princeznička. Zvířecí společnost jí dělá žába. Ta je nositelkou dlouhého života, vzkříšení, moudrosti i duchovní síly, ale také je symbolem očarování v černé magii a považována za nečistou. Raději bych ale vycházela spíše z pohádkového výkladu o dvojí podobě prince/princezny zakleté do žáby s korunkou. Tak mi někdy Julie připadá, umí rychle měnit podoby. Vesměs společným rysem všech popsaných přízraků je nějaká nadpřirozená schopnost, kterou skuteční aktéři nedisponují a na obrazech je vlastně takovou mou dofantazírovanou dětskou představou. Mým odkrytým přáním, abychom já sama i moji blízcí na symbolické rovině byli „mocnější“ a snad i lehce hravější než doopravdy jsme. 6
Na závěr musím podotknout, že všechny fotografie vznikly před tím, než jsem se je rozhodla rozebrat, neměly tedy sloužit k žádné modelové interpretaci. Soubor fotografií je jedním z široké řady mých volně vzniklých uměleckých sérií, v nichž většinou výtvarně zpracovávám to, co mi momentálně přijde inspirující, podstatné a snad mi také slouží k pochopení a zpracování konkrétní životní etapy. V tomto rozboru jsem si nakonec povšimla i jiných věcí, než kdybych skončila pouze u intuitivně vzniklého díla, či předem vědomého záměru, proč konkrétní dílo vziká.
Celý soubor ještě není dokončen, je k vidění na: www.barborabalkova.cz/prizraky.html
Použitá literatura: Psychologie umění, Jiří Kulka, Grada Publishing, Praha, 2008 Magické roky, Selma H. Fraibergová, Triton, Praha 2002 Hrajeme si s básničkou, Zuzana Pospíšilová, Grada, Praha 2007 Fantastické a magické z hlediska psychiatrie, Vladimír Vondráček, František Holub, Columbus, Praha 2003 Cesta životem, Pavel Říčan, Panorama, Praha 1990 Dětství a společnost, Erik H. Erikson, Argo, Praha, 2002
7
