Bankovní institut vysoká škola Praha. zahraniční vysoká škola Banská Bystrica. Katedra ekonomie a financí. Osvojení. The Adoption

Bankovní institut vysoká škola Praha zahraniční vysoká škola Banská Bystrica

Katedra ekonomie a financí

Osvojení The Adoption Bakalářská práce

Autor:

Petra Vašinová Bankovnictví, Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

JUDr. Zlatica Tureková

............................................

Banská Bystrica

Duben, 2009

Prohlášení:

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a s použitím uvedené literatury.

V Banské Bystrici dne 3.4. 2009

Petra Vašinová

Poděkování:

Mé upřímné poděkování patří JUDr. Turekové, mé vedoucí bakalářské práce, především za její cenné rady a připomínky, a za trpělivost při konzultacích problémových okruhů.

Anotace Osvojení je jednou z forem náhradní rodinné péče a je významným rozhodnutím o osobním stavu dítěte, a proto pro něj musí být splněny všechny zákonné podmínky. Účelem osvojení je vytvoření příznivého rodinného prostředí dětem, jimž se nedostává řádné výchovy ze strany rodičů. Osvojením je možné nejvěrněji napodobit poměr rodičů a dětí a vytvořit ve prospěch osvojeného dítěte rodinné výchovné prostředí. Zaujímá důležité místo a má podstatný význam v systému rodinného práva.

The Annotation

The adoption is one of the forms of the complemental family care. It’s the important resolution about the personal status of the child and the due course of law must be executed there. The purpose of the adoption is the formation of the lucky family atmosphere for children, which have not a regular background from their parents. Thanks to the adoption we can copy the relationship of the parents and children and make the familiar and educational neighbourhood in aid of the adoptive child. It has the responsible position and substantial meaning in the system of the family law.

Obsah Anotace Obsah Úvod ...................................................................................................................................... 7 1

Formy náhradní péče ..................................................................................................... 9 1.1

Osvojení ............................................................................................................... 10

1.2

Pěstounská péče ................................................................................................... 10

1.3

Náhradní osobní péče .......................................................................................... 11

1.4

Ústavní péče ........................................................................................................ 12

2

Pojem a podstata osvojení ........................................................................................... 13

3

Účel osvojení ............................................................................................................... 15

4

Předpoklady a podmínky osvojení .............................................................................. 16

5

6

7

4.1

Podmínky na straně osvojitele ............................................................................. 16

4.2

Podmínky na straně osvojence ............................................................................ 18

4.3

Souhlas k osvojení ............................................................................................... 19

4.4

Předosvojitelská péče .......................................................................................... 25

Druhy a způsoby osvojení ........................................................................................... 28 5.1

Zrušitelné a nezrušitelné osvojení ....................................................................... 28

5.2

Společné a individuální osvojení ......................................................................... 30

Průběh konání o osvojení ............................................................................................ 32 6.1

Účastníci konání .................................................................................................. 33

6.2

Konání o osvojení ................................................................................................ 33

6.3

Konání o osvojitelnosti ........................................................................................ 34

6.4

Volba práva ......................................................................................................... 35

6.5

Příslušnost soudu ................................................................................................. 36

Právní následky osvojení ............................................................................................. 37 7.1

Vztahy před a po osvojení ................................................................................... 37

7.2

Práva a povinnosti vyplývající z osvojení ........................................................... 38

7.3

Dědění.................................................................................................................. 38

7.4

Nabytí a ztráta státního občanství........................................................................ 39

7.5

Další následky osvojení ....................................................................................... 39

8

Mezistátní osvojení ...................................................................................................... 40 8.1

Základní pojmy v mezistátním osvojení.............................................................. 40

8.2

Vnitrostátní normy ............................................................................................... 41

8.3

Normy mezinárodního původu ............................................................................ 43

8.4

Podmínky mezistátních osvojení ......................................................................... 45

8.5

Proces zprostředkování mezistátního osvojení .................................................... 46

8.6

Centrum pro mezinárodně – právní ochranu dětí a mládeže ............................... 47

Závěr .................................................................................................................................... 50 Seznam použité literatury Přílohy

Úvod Otázky související s osvojením dětí zajímají dnes nejen odborníky, kteří je řeší, ale i mnohé občany, kteří se rozhodli osvojením zabezpečit nezletilému dítěti výchovu ve své rodině. Moderní pedagogika a psychologie jednoznačně zdůrazňují přednosti výchovy dětí v rodinném prostředí. Rodinu pokládají za významnou společenskou instituci, která je v procesu výchovy dětí funkčně nezastupitelná. V souladu s těmito poznatky společenských věd i slovenský Zákon o rodině č. 36/2005 Z. z. svěřil rozhodující úlohu ve výchově dětí rodičům. Pro případy, kdy dítě z jakýchkoliv důvodů nemůžou vychovávat vlastní rodiče, bylo přijatých v rámci slovenského rodinného práva několik forem náhradní rodinné výchovy. Za nejdokonalejší z nich pokládáme osvojení, protože osvojené dítě zcela vstupuje do rodiny osvojitele a nabývá v ní postavení vlastního dítěte.

Hlavním cílem této práce je rozpracování institutu osvojení, kdy mezi osvojitelem a osvojencem vzniká stejný vztah, jaký je mezi rodiči a dětmi. Neméně důležitým záměrem je také vysvětlení, že osvojením jako rodinně – právním institutem se mění osobní stav osvojovaného dítěte, přičemž rodičovská zodpovědnost, jako i vzájemná práva a povinnosti mezi ním a jeho původní, respektive biologickou rodinou zanikají. Tato práce sleduje také objasnění problematiky osvojení s důrazem na její právní rozměr z hlediska současné legislativy, a to zkoumáním všeobecných podmínek a předpokladů, jejichž naplnění vyžaduje zákon pro vyslovení osvojení, a také přiblížit a podrobně vysvětlit konání na soudě týkající se osvojení. Touto prací přiblížíme též rodinně – právní vztahy, přičemž za základní rodinně – právní

vztah

je

třeba

pokládat

vztah

mezi

přirozenými

rodiči

a dětmi, který bezprostředně odráží materiální biologický svazek vznikající mezi rodiči a dětmi v důsledku zplození a narození dítěte. Při zpracovávání této bakalářské práce je kladen důraz také na náhradní rodičovský a příbuzenský vztah, který tu vzniká bez materiálního vztahu pokrevního příbuzenstva na základě právní skutečnosti osvojení.

7

Jednotlivými cíli bakalářské práce je vysvětlit především účel, pojem a podstatu, předpoklady a podmínky, druhy a právní následky osvojení, a také průběh konání o osvojení a o osvojitelnosti. V samostatné kapitole se věnujeme všem existujícím formám náhradní péče, abychom dokázali, že osvojení je z hlediska právního postavení dítěte nejvýhodnějším typem náhradní rodinné péče. Poslední kapitola je věnována mezistátnímu osvojení, které má v době současné intenzivní globalizace neopomenutelný význam v oblasti náhradní rodinné péče s důrazem na mezinárodní úmluvy, kterými je Slovenská republika vázaná. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že hlavním cílem této práce je poskytnout ucelenou analýzu úpravy institutu osvojení ve slovenském právním pořádku s poukazem na neopomenutelný význam mezistátního osvojení.

8

1 Formy náhradní péče Náhradní péče je výraz, který je úzce spjatý s problematikou dětí, které nemůžou vyrůstat ve vlastní rodině a s vlastními rodiči, a to z jakýchkoliv důvodů. Podle Zákona o rodině č. 36/2005 Z. z. ve znění pozdějších předpisů je náhradní péče vícero osobitně uspořádaných, na sebe navazujících a vzájemně se podmiňujících dočasných opatření, která nahrazují osobní péči rodičů o nezletilé dítě v případech, pokud ji rodiče nezabezpečují anebo nemůžou zabezpečit. Formy náhradní péče na Slovensku můžeme rozdělit na ústavní nebo institucionální a rodinné. Mezi rodinné formy náhradní péče patří svěření nezletilého dítěte do osobní péče jiné fyzické osoby než rodiče, tj. náhradní osobní péče a také pěstounská péče. Zákon o rodině č. 36/2005 Z. z. přesně vymezuje obsah jednotlivých forem, kde na první místo dává náhradní osobní péči, poté pěstounskou péči a nakonec ústavní péči. O umístění dítěte do všech forem náhradní péče rozhoduje soud, s výjimkou umístění dítěte do profesionální náhradní rodiny, která je v kompetenci subjektů ústavní péče. Mezi formy náhradní péče, které se maximálně přibližují náhradní rodinné péči, patří i péče v profesionální rodině, kterou může zřídit subjekt na vykonávání ústavní péče nařízené soudem. Přesný obsah této formy ústavní péče vymezuje Zákon č. 305/2005 Z. z. o sociálně – právní ochraně dětí a o sociální kuratele a o změně a doplnění některých zákonů. Slovenská republika je v rámci Evropské unie z 27 členských států na 8. místě s nejvyšším počtem dětí umístěných v ústavech dětských domovů. Na posledních místech jsou krajiny Velká Británie, Norsko, Island a Slovinsko s rozvinutým sociálním systémem, které nemají téměř ani jedno dítě do tří let umístěné v ústavní péči. Ke zlepšení této situace může na Slovensku významně přispět i zřizování profesionálních rodin. 1 Odebrání dítěte z rodiny je radikálním zásahem do rodičovských práv, a proto zákon podrobně upravuje podmínky jednotlivých forem náhradní péče. Osobitné místo mezi nimi z důvodu nejdokonalejšího nahrazení biologické rodiny patří osvojení. Rozdíly oproti jiným formám náhradní péče spočívají především v jeho časové neomezenosti, nezachovává se rodičovský vztah a práva a povinnosti z něho plynoucí ani v minimálním rozsahu, vzniká příbuzenský vztah s příbuznými osvojitele.

1

Matějček Zdeněk, Náhradní rodinná péče - průvodce pro odborníky, osvojitele a pěstouny, 1999

9

„Adopce je forma náhradního rodičovství, která se nejvíce přibližuje biologickému vztahu mezi rodiči a dětmi.“ 2

1.1 Osvojení Osvojení je jednou z forem náhradní rodinné péče. Jde o rodinně - právní vztah, který vzniká mezi osvojitelem (žadatelem) a osvojencem (dítětem) rozhodnutím soudu. „Zatímco přirozený rodičovský právní vztah má svůj základ v biologickém svazku rodiče a dítěte, při osvojení vzniká vztah rodiče a dítěte uměle na základě soudního rozhodnutí.“ 3 Holub vysvětluje, že „osvojení je institut, který má v největší možné míře vytvořit vztahy, jaké jsou mezi rodiči a jejich dětmi tam, kde se přirozené podmínky pro rodičovský vztah nemohou v plné míře uplatnit“. 4 Smyslem osvojení je především vytvoření vhodného prostředí (chybějícího nebo nefunkčního) pro příznivý vývoj dítěte, neboť rodinné prostředí se z tohoto hlediska považuje za nejideálnější prostředek. Účel osvojení se sleduje nejen na straně osvojence, ale také na straně osvojitelů, kterým tento institut umožní uspokojení potřeby realizace rodičovského instinktu. Zpravidla jde o manžele (stejně však i osamělé osoby), kteří z různých příčin nemůžou mít vlastní děti a pociťují potřebu této realizace, chtějí dítěti poskytnout náklonnost, ve výchově a v péči o dítě hledají naplnění osobního života a dosáhnutí osobního štěstí. Osvojení může současně vést ke stabilizaci vzájemných manželských vztahů a k naplnění smyslu jejich společného manželského života. 5

1.2 Pěstounská péče Ne všechny případy vytvoření náhradní rodiny pro dítě se dají řešit osvojením. V případech, kdy dítě vychovávají jeho rodiče, ale z různých příčin, kvůli kterým se nemůžou o dítě delší dobu starat, byl vytvořen institut náhradní rodiny, tj. pěstounské rodiny, kdy se o dítě stará pěstoun.

2

Schooler Jayne E., Adopcia – vzťah založený na sľube, 1993, str. 257

3

Kubíčková Gabriela, Náhradná rodinná výchova detí, Bratislava 1990, str. 11

4

Holub Milan, Zákon o rodině a předpisy souvisící, 1977, str. 146

5

Horváth Edmund, Varga Erik, Komentár k zákonu o rodine Z. č. 36/2005, 2005

10

Podle Matějčka je pěstounská péče „zvláštní formou státem řízené a kontrolované náhradní rodinné výchovy, která zajišťuje dostatečné hmotné zabezpečení dítěte i přiměřenou odměnu těm, kteří se ho ujali“. 6 Pěstounům náleží právo rozhodovat o běžných věcech nezletilého dítěte, k výkonu mimořádných záležitostí žádají souhlas rodičů, popřípadě za ně rozhodnutí vydává soud. O svěření dítěte do pěstounské péče rozhoduje soud. Pěstounská péče může být také zrušena a to v době jejího trvání také rozhodnutím soudu. Důležité je vzpomenout, že po svěření dítěte do této péče není styk původních rodičů s dítětem zásadně vyloučen. Rozhodování o nejdůležitějších otázkách týkajících se například cestování dítěte do zahraničí nebo o volbě povolání, zůstává vyhrazeno pokrevním rodičům, pokud nejsou rodičovských práv zbaveni. Z uvedeného vyplývá, že pěstoun není zákonným zástupcem dítěte. Pěstounskou

péči

jako

jednu

z forem

náhradní

péče

upravuje

Zákon

č. 265/1998 Z. z. o pěstounské péči a o příspěvcích pěstounské péči ve znění pozdějších předpisů, přičemž § 2 - § 10 byly Zákonem o rodině č. 36/2005 Z. z. zrušené.

1.3 Náhradní osobní péče Svěření dítěte do osobní péče jiné fyzické osoby než rodiče upravuje § 45 až § 47 platného Zákona o rodině. Zákon umožňuje, aby bylo dítě svěřeno jinému občanovi než rodiči, který zabezpečí jeho řádnou výchovu, přičemž tento občan nemá nárok na odměnu za činnosti souvisící s výchovou svěřeného dítěte. O svěření dítěte do náhradní osobní péče rozhoduje soud. Jelikož jde o závažné rozhodnutí, je nezbytné, aby osoba, které má být dítě svěřeno, splňovala předpoklady zabezpečující řádnou výchovu dítěte v jeho nejlepším zájmu. Dítě je možné svěřit do náhradní osobní péče jen osobě s trvalým pobytem na území Slovenské republiky, musí mít způsobilost na právní úkony v plném rozsahu a také splňovat osobní předpoklady a to především zdravotní, osobnostní a morální. Je nutné podotknout, že svěřením nezletilého dítěte do náhradní osobní péče není dotknuta vyživovací povinnost rodiče vůči dítěti.

6

Matějček Zdeněk, Náhradní rodinná péče - průvodce pro odborníky, osvojitele a pěstouny, 1999, str. 34

11

Tato možnost náhradní péče se využívá nejčastěji v případě svěření dítěte do péče prarodičů nebo blízkých členů rodiny. 7

1.4 Ústavní péče Profesionální rodina není formou náhradní rodinné péče, ale formou ústavní péče. Profesionální náhradní rodič poskytuje péči dětem s nařízenou ústavní výchovou ve svém vlastním rodinném prostředí a to dvacet čtyři hodin denně. V tomto je výkon profesionálního rodičovství svou formou podobný náhradní rodinné péči. Profesionální náhradní rodina je však organizační součástí dětského domova. Profesionální náhradní rodičovství není rodinně – právním, ale pracovně – právním vztahem. Profesionální rodič podepíše pracovní smlouvu s dětským domovem a stává se jeho zaměstnancem, přičemž jeho pracovní náplní je výchova dítěte. Jeden profesionální rodič může mít v osobní péči maximálně tři děti. Do profesionální náhradní rodiny je vhodné svěřit i starší dítě, či dítě s různými výchovnými problémy nebo dítě tělesně či duševně postižené. 8 Je nutné si uvědomit, že náhradní osobní péče i pěstounská péče mají přednost před ústavní péčí.

7

http://www.usmev.sk

8

http://www.usmev.sk

12

2 Pojem a podstata osvojení Podle Plankové je osvojení „právním prostředkem na založení umělého rodičovského vztahu, v důsledku kterého dítě nabývá vůči osvojiteli takové právní postavení, jako kdyby bylo jeho vlastním dítětem“. 9 Vodák vnímá osvojení jako „právní jednání, kterým někdo přijímá za vlastní osobu od něho nepocházející a poskytuje jí práva pokrevního potomka“. 10 Osvojení je akt, kterým si osvojitel osvojuje cizí dítě, a kterým se dítě dostává do rodinně - právního vztahu s osvojitelem a s jeho příbuznými. Je to také poměr mezi osvojencem a osvojitelem a příbuznými osvojitele, který vzniká v důsledku osvojení. Zákonná úprava osvojení zahrnuje samotný akt osvojení, jako i jeho právní následky, tj. vznik nových rodinně - právních poměrů založených osvojením, respektive zánik rodinně - právních poměrů osvojence k jeho původní rodině. „Je ale nutné podotknout, že mezi oběmi těmito skutečnostmi je rozdíl a to takový, jaký je mezi příčinou a následkem. Je potřebné přesně rozlišovat mezi právní skutečností, kterou se osvojení dítěte uskutečňuje, a mezi právními následky, které způsobuje skutečnost zakládající osvojení dítěte.“ 11 Pokud vycházíme z těchto úvah, je možné za osvojení dítěte považovat pouze akt, kterým osvojitel přijímá cizí dítě za svoje, a kterým vytváří pro osvojené dítě nové rodinné a výchovné prostředí. Právní vztahy, které v důsledku osvojení vznikají mezi osvojencem a osvojitelem a jeho příbuznými, respektive které mezi osvojencem a jeho původní rodinou zanikají, nemůžeme ztotožňovat s osvojením, jelikož jsou již jeho právními následky. Zákon klade důraz při právním postavení osvojence na náhradní rodičovský a příbuzenský vztah, který vzniká bez materiálního vztahu pokrevního příbuzenstva na základě právní skutečnosti osvojení. Ve slovenském právním pořádku se právní postavení dítěte narozeného mimo manželství neodlišuje od postavení dítěte narozeného v manželství, takže dítě osvojením nabývá postavení dítěte narozeného v manželství.

9

Planková Oľga, Osvojenie dieťaťa, 1979, str. 21

10

Vodák Pavel a kol., Problémy osvojení dětí, Státní zdravotnické nakladatelství, 1967, str. 28

11

Planková Oľga, Osvojenie dieťaťa, 1979, str. 133

13

V komentáři Pavelkové, Kubíčkové a Čečotové k § 97 odstavce 1 Zákona o rodině č. 36/2005 Z.z. je vícekrát vzpomenuto, že „osvojení jako rodinně - právní institut spočívá v tom, že se jím mění osobní stav osvojovaného nezletilého dítěte“. 12 Rodičovská zodpovědnost, jako i vzájemná práva a povinnosti mezi dítětem a jeho původní (biologickou) rodinou zanikají, osvojenec vstupuje do rodiny osvojitele, nabývá právní postavení jeho dítěte. Mezi osvojencem a příbuznými osvojitele vzniká příbuzenský poměr ve stejném poměru, jako když jde o vlastní osvojitelovo dítě. Horváth a Varga se zmiňují o tom, že institut osvojení byl známý už v římském právu. V historickém vývinu se měnily jen jeho podmínky a účel. Jde o právní konstrukci (znění "stejný vztah, jaký je mezi rodiči a dětmi", vyjadřuje, že pokrevní základ rodičovství není možné ani normativně nahradit) zasahující do osobního stavu, která uměle nahrazuje závažný společenský vztah a jeho biologický základ. Rodičovství tu vzniká na základě právní skutečnosti, kterou je rozhodnutí soudu, a ne zplozením dítěte.13

12

Pavelková Bronislava, Kubíčková Gabriela, Čečotová Vlasta, Zákon o rodine – Komentár s judikatúrou,

2005 13

Horváth Edmund, Varga Erik, Komentár k zákonu o rodine Z. č. 36/2005, 2005

14

3 Účel osvojení Osvojení je velmi starý institut, kterého obsah se v průběhu dějin měnil podle toho, jakému účelu mělo osvojení v dané společnosti sloužit. „Hlavním společenským účelem osvojení je zabezpečit osvojenci rodinné prostředí a rodinnou výchovu v rodině osvojitele.“ 14 Především tento společenský účel musí sledovat státní orgán, který rozhoduje o osvojení. Soud může o osvojení rozhodnout jedině tehdy, když je ku prospěchu dítěte i společnosti, tj. tehdy, kdy jsou splněny všechny předpoklady potřebné na vytvoření vhodného výchovného a rodinného prostředí u budoucího osvojitele, a když je v zájmu dítěte i společnosti nezbytné zabezpečit mu náhradní rodinné prostředí. K osvojení dítěte dochází zpravidla tehdy, když dítě nemá rodiče, anebo když se o něj jeho rodiče nechtějí anebo nemůžou starat. Předpokladem osvojení je však současně i to, že se najde vhodná osoba, která je ochotná dítě osvojit, vytvořit mu vhodné rodinné prostředí, vykonávat vůči němu rodičovská práva a plnit rodičovské povinnosti. O osvojení dítěte se nejčastěji uchází osoby (manželé), kteří z nejrůznějších příčin nemůžou mít vlastní dítě, a které v osvojení cizího dítěte vidí možnost naplnění svého osobního života novými úlohami a cíli.. Mnozí bezdětní manželé těžko snáší bezdětnost svého manželství a v úloze výchovy dítěte vidí další obohacení svého společného života, které přispívá k samotného rozvoji osobnosti manželů jako rodičů i ke stabilitě jejich vzájemných vztahů. Na základě toho můžeme konstatovat, že dalším důležitým společenským účelem osvojení je poskytnout možnost vychovávat dítě i těm osobám, které nemůžou mít vlastní dítě, přestože po něm touží, a které jsou ochotné svou lásku a náklonnost věnovat osvojenému dítěti. Tím, že se osvojitel chce věnovat osvojenému dítěti jako vlastnímu dítěti, se kterým je svázán biologickým svazkem, vytváří se současně i podmínky pro vhodné rodinné a výchovné prostředí. Další neméně důležitý společenský účel osvojení je tedy nahradit osvojenci chybějící, anebo nevhodné, respektive nedostatečné rodinné prostředí novým výchovným a rodinným prostředím. Společnost všestranně podporuje rodiče při řádném výkonu jejich práv a povinností, ale také prostřednictvím svých orgánů zasahuje do vztahu mezi rodiči a dětmi.

14

Planková Oľga, Osvojenie dieťaťa, 1979, str. 27

15

4 Předpoklady a podmínky osvojení Osvojením dítěte vznikají důležité rodinně – právní poměry s dlouhodobými a rozsáhlými právními účinky. Dítě se dostává do nového rodinného prostředí osvojitele, čímž vznikají nové rodinně – právní vztahy a zanikají rodinně – právní vztahy osvojence k původní rodině. Osvojení je vždy citelným zásahem do právního postavení osvojence, do postavení rodiny osvojitele a také do postavení rodičů, proto musí být vázáno na určité zákonné předpoklady, za kterých přichází do úvahy. Při osvojení jde tedy o „rozsáhlou změnu stavu osvojovaného dítěte, a proto zákon ustanovuje nejen celou řadu podmínek, které se musí splnit, aby mohlo k osvojení dojít, ale také způsob vzniku osvojení“. 15 Základními předpoklady osvojení jsou nedostatečné nebo chybějící rodinné prostředí, zájem dítěte a společnosti na vytvoření nového rodinného prostředí a také vůle budoucího osvojitele osvojit dítě. Tyto předpoklady nepřímo vyplývají ze Zákona o rodině č. 36/2005 Z. z.

4.1 Podmínky na straně osvojitele Dle § 98 Zákona o rodině se osvojitelem může stát jen fyzická osoba, která má způsobilost na právní úkony v plném rozsahu, osobní předpoklady, především zdravotní, osobnostní a morální, je zapsána do seznamu žadatelů o osvojení podle osobitného předpisu a způsobem svého života a života osob, které s ní žijí v domácnosti, zaručuje, že osvojení bude v zájmu nezletilého dítěte. Osvojením vzniká mezi osvojitelem a osvojencem takový poměr, jak je mezi rodiči a dětmi, a proto osvojitel vykonává všechna práva a povinnosti rodičů. Společnost má zájem, aby osvojitel vykonával tato práva a povinnosti v souladu s požadavky, které klade zákon na výkon rodičovských práv. Aby osvojitel mohl zodpovědně plnit všechny úlohy, které se od osoby nahrazující přirozeného rodiče očekává, musí splňovat určité zákonem ustanovené subjektivní podmínky, bez kterých nemůže dítě osvojit.

15

Češka Zdeněk a kol., Československé rodinné právo, 1986, str. 166

16

Jak jsme již uvedli, osvojitelem nemůže být ten, kdo nemá způsobilost na právní úkony, protože podle § 28 odstavce 3 platného Zákona o rodině rodičovská práva a povinnosti nemůže vykonávat rodič, který nemá způsobilost na právní úkony v plném rozsahu. Jelikož osvojitel vykonává rodičovská práva a povinnosti, může se stát osvojitelem jen tehdy, má – li způsobilost na právní úkony v plném rozsahu. Podmínkou způsobilosti na osvojení je plnoletost osvojitele a to bez rozdílu, či ji nabyl dovršením osmnáctého roku věku nebo uzavřením manželství. Základní podmínkou každého osvojení je odůvodněný předpoklad, že se jím dosáhne zabezpečení správného vývoje osvojovaného dítěte. Proto zákonodárce klade na osvojitele určité osobní předpoklady, ze kterých uvádí především zdravotní, osobnostní a morální. Osvojitelem může být tedy jen ten, kdo má dobrý zdravotní stav, který mu umožňuje převzít funkci rodiče se všemi důsledky. Osvojením přebírá osvojitel rodičovská práva a povinnosti vůči dítěti, především dlouhodobou osobní a hmotnou péči zpravidla do věku, kdy bude schopné živit se samostatně. Proto osvojitelův zdravotní stav musí aspoň pravděpodobně zaručovat zabezpečení této dlouhodobé péče. Proti účelu osvojení by bylo například to, že by byl osvojitel nevyléčitelně nemocný a vzhledem na to není pravděpodobné, že se dožije delšího věku, nebo pokud osvojitel trpí nakažlivou chorobou, v důsledku které by mohl nákazou ohrozit i osvojence. V rámci zjišťování této podmínky je potřebné vzít do úvahy i choroby tělesného charakteru. Velmi důležité je zkoumat psychický stav osvojitele, protože duševní choroby přímo ovlivňují právní způsobilost stát se osvojitelem. Zájem na řádné výchově dítěte vedl zákonodárce k tomu, že explicitně mezi předpoklady, které musí osvojitel splňovat, uvádí i osobnostní a morální předpoklady, čímž sleduje zabezpečení všestranné výchovy osvojence v novém prostředí z rozumové i mravní stránky. Je proto důležité, aby se soud zabýval také charakterovými a morálními vlastnostmi osvojitele. Podmínkou je také, že fyzická osoba, která chce osvojit dítě, musí být zapsána do seznamu žadatelů o osvojení. Osvojitel a osoby, které s ním žijí ve společné domácnosti, mají být způsobem života osvojenci vzorem, a proto může být osvojitelem jen ten, kdo po mravní stránce zaručuje úspěch osvojení a poskytuje dostatečnou záruku řádné výchovy dítěte. Pokud osvojitel žije nebo žil v manželství, mělo by se zjišťovat, v jakém rodinném prostředí žije,

17

především jak se stará o děti, jak je vychovává a jestli nezanedbává povinnosti vůči své rodině. Také je potřebné prozkoumat, jaké osoby žijí s osvojitelem ve společné domácnosti. Tato podmínka se nevztahuje na případ, pokud osvojitel je manželem rodiče nezletilého dítěte. 16 Tradiční podmínka přiměřeného věkového rozdílu je zakotvena v § 99 platného Zákona o rodině v odstavci 1. V praxi soudy považují za přiměřený věkový rozdíl takový, jaký je běžný mezi rodiči a dětmi. Požadavek má směřovat spíše na případy, kdy by věkový rozdíl mezi osvojencem a osvojitelem byl příliš malý. Jelikož specifickým znakem rodinně – právních vztahů je emocionální, respektive osobní prvek a v případě osvojení se emocionální spojení mezi subjekty tohoto vztahu vytváří až v průběhu existence tohoto vztahu (9-měsíční předosvojitelská péče), nejeví se jako vhodné zakotvit kogentně určité maximální věkové hranice pro osvojitele. 17 „Požadavek zákona, aby byl mezi osvojitelem a osvojencem přiměřený věkový rozdíl, plyne z toho, že osvojenecký poměr má nastoupit místo přirozeného poměru mezi rodiči a dítětem.“ 18

4.2 Podmínky na straně osvojence V platném Zákonu o rodině v ustanovení § 99 Zákona o rodině v odstavci 2 je zakotvena podmínka, že osvojit si je možné pouze nezletilé dítě, pokud je osvojení v jeho zájmu.19 Pokud jde o věk dítěte, tak už z účelu osvojení vyplývá, že osvojit lze pouze nezletilé dítě, protože pouze u nezletilého dítěte se může naplnit zákonem předpokládaný účel osvojení, tj. vytvořit dítěti, které nemá vhodné rodinné a výchovné prostředí, náhradní rodinné a výchovné prostředí v rodině osvojitele. Tato potřeba už u plnoleté osoby nepřichází v úvahu. Z toho vyplývá, že osvojit si je možné dítě od jeho narození až do dovršení osmnácti let věku. 16

Illášová Milada, Zákon o rodine s dôvodovou správou, komentárom a judikatúrou, Vzory právnych podaní

podľa Zákona o rodine, 2005 17

Pavelková Bronislava, Kubíčková Gabriela, Čečotová Vlasta, Zákon o rodine – Komentár s judikatúrou,

2005 18

Holub Milan, Zákon o rodině a předpisy souvisící, 1977, str. 150

19

Automatizovaný systém právních informací, Zákon o rodine č. 36/2005 Z. z.

18

Nesmíme též zapomenout, že ve slovenském právním pořádku dítě dovrší plnoletosti také uzavřením manželství v šestnácti letech věku se souhlasem soudu, kdy ale nepřichází v úvahu osvojení takového dítěte, které manželství uzavřelo před dosáhnutím osmnácti let věku. Také nepřichází v úvahu osvojení tzv. nascitura, tj. ještě nenarozeného, ale již počatého dítěte, jelikož dítě před narozením ještě nemá právní subjektivitu a právním subjektem se stává až po narození. Překážkou osvojení není, pokud už má nezletilý osvojenec sám dítě, které se narodilo mimo manželství. Tím, že se nezletilé osobě narodilo dítě, nestává se plnoletou, a podle § 28 odstavce 3 platného Zákona o rodině nenabude ani rodičovská práva ke svému dítěti, protože nemá způsobilost na právní úkony v plném rozsahu. Porovnáme – li Zákon o rodině č. 94/1963 Zb., který je dodnes platný na území České republiky, zjistíme z § 75, že osvojit si lze jen nezletilé dítě starší jednoho roku, což na území Slovenska již neplatí. Když zákonodárce uvádí, že osvojit je možné pouze nezletilé dítě, pokud je osvojení v jeho zájmu, myslí tím, že zájem nezletilého si nezbytně vyžaduje, aby mezi osvojencem a osvojitelem byl citový vztah, popřípade aby se zavčasu vytvářely podmínky na to, aby se citový vztah, jaký je obvyklý mezi rodiči a dětmi mohl vytvořit. Právě proto je potřebné zkoumat, jestli osvojení bude v zájmu nezletilého dítěte. Především je potřebné zkoumat, jestli rodinné prostředí, do kterého se má dítě osvojením dostat, bude pro něj příznivé nejen z hlediska hmotného zabezpečení, ale také z výchovného hlediska. Základní podmínkou osvojení je prospěch nezletilého a společnosti. Tato podmínka osvojení nesmí být nikdy opomenuta a musíme ji chápat tak, že konání a rozhodnutí soudu sleduje ten cíl, aby nezletilému dítěti bylo zajištěno chybějící rodinné a výchovné prostředí, které by zaručovalo jeho řádnou výchovu, která je v souladu s výchovnými cíli společnosti. 20

4.3 Souhlas k osvojení Zákonodárce v Zákoně o rodině č. 36/2005 Z. z. v § 100 uvádí, že pokud je osvojitel manželem rodiče nezletilého dítěte, může osvojit nezletilé dítě jen se souhlasem druhého manžela; souhlas není potřebný, pokud druhý manžel ztratil způsobilost na právní

20

Pavelková Bronislava, Kubíčková Gabriela, Čečotová Vlasta, Zákon o rodine – Komentár s judikatúrou,

2005

19

úkony nebo pokud je obstarání souhlasu spojené s těžko překonatelnou překážkou. Co je v daném případě těžko překonatelnou překážkou, záleží na posouzení okolností konkrétního případu. Taková situace může nastat v případě, pokud je rodič dítěte nezvěstný, když se zdržuje v zahraničí a místo jeho pobytu není známo. Skutečnost, že manželé nežijí spolu nebo přerušili manželské soužití, sama o sobě nestačí na to, aby manžel rodiče nezletilého dítěte mohl osvojit dítě bez souhlasu druhého manžela, ale musí být splněna podmínka, že obstarání toho souhlasu je spojeno s výše uvedenou těžko překonatelnou překážkou. V § 101 platného Zákona o rodině je uvedena další hmotně – právní podmínka a tou je souhlas zákonného zástupce osvojovaného dítěte a při splnění zákonných podmínek i souhlas dítěte. Narozdíl od § 29 odstavce 1 není určena věková hranice. V právní teorii i aplikační praxi byly v tomto směru pochybnosti, jestli je nutné žádat souhlas k osvojení rodiče, který je v době rozhodování o osvojení sám nezletilý. K nejednoznačnému výkladu přispívala také původní právní úprava § 34 odstavce 2, kdy soudní praxe vycházela z toho, že nezletilý rodič nemá v tomto případě rodičovská práva, a tedy ani právo zákonného zastoupení svého dítěte. Tento závěr byl zmírněn výkladem § 181 odstavcem 2 Občanského soudního pořádku, který mluví jen o způsobilosti na právní úkony, takže v porovnání s původním § 34 odstavcem 2 platného Zákona o rodině se nezmiňuje o způsobilosti na právní úkony v plném rozsahu. Z čehož vyplývá, že také nezletilý rodič je soudní praxí považován za účastníka konání o osvojení. Soud ho tedy vyslechne a při celkovém posouzení věci musí na jeho názor přihlížet. 21 Souhlas rodičů s osvojením je projevem výkonu rodičovských práv, a proto mají oba rodiče stejné právo vyjádřit se, ať už kladně nebo záporně k osvojení svého dítěte. Pokud jeden z rodičů odmítne souhlas, soud nemůže rozhodnout o osvojení. Z osobní povahy rodičovských práv a povinností vyplývá, že rodič musí osobně projevit svůj souhlas, nesmí se přitom dát zastoupit. Není přípustné ani vzájemné zastupování rodičů, ani pokud jsou manželi. Souhlas rodičů s osvojením dítěte nebo jeho odmítnutí se nemusí odůvodnit, a proto soud rozhodující o osvojení nehodnotí správnost postoje zákonného zástupce. Odmítnutí souhlasu rodiče soud nemůže nahradit svým rozhodnutím ani pokud by zjistil, že je bezdůvodné, a že je v rozporu se zájmem nezletilého dítěte.

21

Pavelková Bronislava, Kubíčková Gabriela, Čečotová Vlasta, Zákon o rodine – Komentár s judikatúrou,

2005

20

Souhlas rodiče s osvojením je právním úkonem, kterého platnost je vázána na určité náležitosti. Souhlas obou rodičů se vyžaduje bez ohledu na to, jestli rodiče žijí spolu nebo ne, respektive bez ohledu na to, či dítě vychovávají společně nebo jen jeden z nich. Souhlas obou rodičů je potřebný i tehdy, když dítě bylo po rozvodu manželství rodičů svěřeno do osobní péče jen jednomu z nich, a to dokonce i tehdy, když soud některému rodiči zakázal styk s dítětem. Dále je potřebný i tehdy, když rodiče nežijí spolu, ale nejsou rozvedeni a soud svěřil dítě do osobní péče jednoho z nich podle § 36 odstavce 1 platného Zákona o rodině. Pokud bylo dítě svěřeno do náhradní osobní péče podle § 45 nebo § 46 platného Zákona o rodině, je také potřebný souhlas obou rodičů. Souhlas se vyžaduje i tehdy, pokud bylo dítě svěřeno do pěstounské péče jiné fyzické osoby. Souhlas obou rodičů je potřebný i v tom případě, kdy soud nařídil ústavní péči dítěti podle § 54 odstavce 2 platného Zákona o rodině. Souhlas obou rodičů je potřebný i tehdy, pokud soud v trestním konání uložil mladistvému ochrannou výchovu podle § 84 až § 86 Trestního zákona. Výjimečně dává souhlas na osvojení pouze jeden z rodičů a to tehdy, pokud druhý rodič zemřel, není známý (to může být například proto, že se jeho rodičovství nezjistilo), byl zbaven způsobilosti na právní úkony v plném rozsahu anebo byl zbaven výkonu rodičovských práv a povinností podle § 38 odstavce 4 platného Zákona o rodině. Můžou také nastat případy, o kterých se zmiňuje § 101 konkrétně odstavec 3 platného Zákona o rodině, kdy ani jeden z rodičů nedává souhlas s osvojením dítěte a to v případech, že oba rodiče nezletilého dítěte zemřeli, pokud rodiče nejsou známi, byli zbaveni výkonu rodičovských práv a povinností, byli zbaveni způsobilosti na právní úkony v plném rozsahu nebo pokud nejsou schopni posoudit důsledky osvojení. Ve všech těchto případech je potřebné ustanovit dítěti poručníka podle § 56 odstavce 1 platného Zákona o rodině, který dává souhlas s osvojením dítěte. Jelikož se osvojení vždy dotkne právního postavení osvojovaného dítěte, je přirozené, že zákon musí brát v úvahu i stanovisko dítěte k osvojení dle § 101 odstavce 4 platného Zákona o rodině. Dítě ale musí být s ohledem na svůj věk, tělesnou i duševní vyspělost schopno posoudit dosah osvojení, především skutečnost, k jakým změnám v jeho životě dojde vstupem do nového rodinného prostředí. Jelikož slovenský právní pořádek připouští jen osvojení nezletilého dítěte, podmínka souhlasu dítěte s osvojením nemůže být v zákoně stanovena absolutně, bez přihlédnutí na schopnost a způsobilost dítěte zodpovědně se 21

vyjádřit k osvojení a jeho prospěšnosti. Přestože zákon zásadně trvá na souhlasu nezletilého dítěte s osvojením, jeho souhlas váže na podmínku, že dokáže posoudit dosah osvojení, což znamená určitý stupeň rozumové a též mravní vyspělosti, který nezletilému dovoluje zaujmout stanovisko k této vážné životní otázce, jakou je změna rodinného prostředí a rodinně – právních vztahů. Je velmi náročné zjistit, jestli je dítě schopno posoudit dosah osvojení. Vyžaduje to, aby soud konající ve věci osvojení důkladně prozkoumal a zvážil všechny okolnosti, které nasvědčují tomu, že dítě je schopno se k této vážné věci zodpovědně vyjádřit. Soud, který rozhoduje o osvojení dítěte má vždy možnost se o schopnosti dítěte zaujmout k osvojení stanovisko, přesvědčit, jelikož osvojované dítě je vždy účastníkem konání o osvojení dle § 181 odstavce 1 Občanského soudního pořádku a mělo by být tedy vyslechnuto. Podle § 182 odstavce 1 Občanského soudního pořádku osvojované dítě soud vyslechne jen tehdy, pokud je toto dítě schopno pochopit význam osvojení a výslech není v rozporu s jeho zájmem. Přestože podmínky vyslechnutí nezletilého osvojence podle § 182 odstavce 1 platného Občanského soudního pořádku jsou podobné podmínkám vyžádání si souhlasu nezletilého podle § 101 odstavce 4 platného Zákona o rodině, tak nejsou zcela stejné. Nahlédneme – li do platného Zákona o rodině, tak v § 101 odstavec 4 se zákonodárce zmiňuje o schopnosti dítěte posoudit dosah osvojení, ale § 182 odstavec 1 Občanského soudního pořádku mluví o schopnosti dítěte pochopit význam osvojení. Můžeme se domnívat, že zákonodárce se pro toto rozlišení rozhodl záměrně a při chápání dosahu osvojení zřejmě předpokládal vyšší stupeň rozumové a mravní vyspělosti jako při chápání významu osvojení. Proto můžeme dojít k závěru, že i když dítě není schopno posoudit dosah osvojení včetně všech důsledků, přesto může chápat význam osvojení. Právě proto by se mělo dle § 182 odstavce 1 platného Občanského soudního pořádku vyslechnout také nezletilé dítě, jehož souhlas s osvojením dle § 101 odstavce 4 platného Zákona o rodině není potřebný. V soudní praxi bývá často názor, že dítě by se mělo vyslechnout už když dosáhlo školního věku. Pokud by soud po výslechu dítěte dospěl k závěru, že dítě chápe také dosah osvojení se všemi jeho důsledky, měl by respektovat názor dítěte na osvojení v plném rozsahu a tedy o osvojení nerozhodnout, pokud s tím dítě nesouhlasí. Nesmíme ale zapomenout, že toto je možné pouze za předpokladu, že už samotný výslech není v rozporu se zájmem nezletilého. 22

22

Kubíčková Gabriela, Náhradná rodinná výchova detí, Bratislava 1990

22

Platný Zákon o rodině nemá osobitná ustanovení o formě, jakou musí nezletilé dítě vyjádřit souhlas s osvojením. Jelikož osvojenec je účastníkem konání o osvojení, ve kterém má být vyslechnuto, per analogiam i souhlas nezletilého s osvojením musí být projeven ústně před soudem, který ve věci osvojení koná. Platný Zákon o rodině v ustanovení § 101 odstavce 5 se zmiňuje o možnosti osvojení nezletilého dítěte, které má slovenské občanství, do ciziny a to na základě Úmluvy o ochraně dětí a o spolupráci při mezistátních osvojeních, respektive Zákona č. 380/2001 Z. z., kdy v tomto případě je potřebný i souhlas Ministerstva práce, sociálních věcí a rodiny Slovenské republiky nebo orgánu státní správy určeného Ministerstvem práce, sociálních věcí a rodiny Slovenské republiky. 23 Mezinárodnímu osvojení se budeme blíže věnovat v osmé kapitole této práce. V § 102 platného Zákona o rodině zákonodárce upravuje případy, kdy na osvojení není potřebný souhlas rodičů osvojovaného dítěte, kteří sice jsou zákonnými zástupci dítěte, ale platný Zákon o rodině přesto jejich souhlas nevyžaduje. Souhlas rodičů není potřebný pokud, rodiče nejméně šest měsíců neprojevovali o nezletilé dítě skutečný zájem. Podíváme – li se do minulosti, tak v praxi bylo často těžké blíže vymezit zákonem určené kvalifikační znaky nezájmu o dítě, který by jako rodiče projevit měli. Právě z tohoto důvodu zákonodárce demonstrativně uvádí, ve kterých případech rodiče neprojevují o nezletilé dítě skutečný zájem. Rodiče neprojevovali o nezletilé dítě skutečný zájem především tím, že ho nenavštěvovali, neplnili si pravidelně a dobrovolně vyživovací povinnost k nezletilému dítěti a nevynaložili úsilí upravit si své rodinné a sociální poměry tak, aby mohli osobně vykonávat péči o nezletilé dítě, pokud jim nějaká závažná překážka v projevení zájmu o nezletilé dítě nebránila. Pohlédneme – li na dostatečnost, respektive nedostatečnost opravdového a skutečného zájmu rodičů o dítě, musí jít o takový projev zájmu, ze kterého můžeme přesvědčivě vyvodit, že rodiče se chtějí a můžou o dítě starat, a to z hlediska celkového vývoje dítěte a také v budoucnosti, a že tedy jejich zájem je skutečný a ne pouze předstíraný a formální, případně motivovaný jinými důvody, které nejsou slučitelné s řádným rodičovstvím, a jde tedy o zájem, který je podložen skutečně kladným a citovým vztahem, vůlí a snahou projevovat se vůči nezletilému dítěti jako rodiče.

23

Pavelková Bronislava, Kubíčková Gabriela, Čečotová Vlasta, Zákon o rodine – Komentár s judikatúrou,

2005

23

Nezájem rodičů o jejich děti někdy dosahuje skutečně značný stupeň, takže z jejich konání je zřejmé, že u nich pocit zodpovědnosti za osudy jejich dětí zanikl, a že se tedy nechtějí o své děti starat. Jedním z příkladů je také případ, kdy ve věci sp. zn.: Nc 303/84 Okresního soudu v Komárně bylo dítě od narození v kojeneckém ústavu z toho důvodu, že jeho matka nebyla ochotná si ho vzít a oba rodiče po dobu téměř dvou let o něj neprojevili zájem, přestože jim v tom žádná závažná okolnost nebránila. Také například ve věci sp. zn. 8 Nc 56/83 Okresního soudu v Trnavě se ženě, která v té době nebyla vdaná, narodil syn, jehož otce matka dítěte neoznačila a nedlouho po porodu toto nezletilé dítě ponechala v péči porodnice a dál se o něj nezajímala. V tomto případě platný Zákon o rodině umožňuje osvojení dítěte i bez souhlasu jeho rodičů. Dále souhlas rodičů není potřebný, pokud během nejméně dvou měsíců po narození svého dítěte o něj neprojevili žádný zájem, pokud jim v projevení zájmu nebránila závažná překážka. Třetím důvodem, kdy není potřebný souhlas rodičů osvojovaného dítěte je, pokud dají souhlas k osvojení dopředu a to bez vztahu k určitým osvojitelům, jde o tzv. všeobecný, respektive blanketový souhlas. Blanketový souhlas je upravený v § 102 odstavci 2 platného Zákona o rodině. Aby byl souhlas na osvojení bez vztahu k určitým osvojitelům platný, je potřebné, aby jej rodič projevil osobně, musí mít písemnou formu a musí být uskutečněný před soudem nebo před orgánem sociálně – právní ochrany, popřípade před pověřeným zaměstnancem orgánu sociálně – právní ochrany ve zdravotnickém zařízení, kde se nezletilé dítě narodilo. Odvolání blanketového souhlasu zákon též připouští, ale jen do té doby, dokud nezletilé dítě není umístěno na základě rozhodnutí soudu do péče budoucích osvojitelů, tj. předosvojitelské péče. V platné úpravě je to tedy tak, že v případě, že rodiče nezletilého dítěte dali souhlas na osvojení dopředu bez vztahu ke konkrétním osvojitelům, v zákonu se upravuje možnost odvolat souhlas jen do doby, než bude dítě umístěno do předosvojitelské péče do právoplatného rozhodnutí soudu o svěření dítěte do předosvojitelské péče. V praxi totiž docházelo k tomu že poté, co bylo dítě umístěno do předosvojitelské péče, zvyklo si na budoucí osvojitele, navázalo citové vazby, ale rodiče v průběhu konání o osvojení svůj souhlas odvolali. Když už se tímto tzv. blanketovým souhlasem zabýváme, je nutné zmínit také situace, které Zákon o rodině neřeší, ale můžou se jednotlivých případů osvojení týkat. Podíváme – li se do Zákona č. 576/2004 Z. z. o zdravotní péči, službách souvisících s poskytováním zdravotní péče a o změně a doplnění některých zákonů, tak zjistíme, že 24

podle § 11 odstavce 10 žena, která písemně požádala o utajení osobních údajů v souvislosti s porodem, má právo na osobitnou ochranu svých osobních údajů, v tomto případě použijeme výraz tzv. utajené porody. V návaznosti na tuto úpravu se nebude na osvojení vyžadovat souhlas matky, která porodila dítě a zanechala ho ve zdravotnickém zařízení, tzv. hnízdech záchrany. Hlavním záměrem této úpravy je v zájmu právní jistoty nezletilého dítěte ohledně jeho osobního stavu předejít pochybnostem a možným komplikacím, pokud by se mělo pátrat po matce, jejíž údaje nebudou v rodném listu dítěte uvedeny. 24 Přejdeme – li k § 102 odstavci 3 platného Zákona o rodině, zjistíme, že v případech, ve kterých na osvojení není potřeba souhlasu rodičů nezletilého dítěte, se vyžaduje souhlas opatrovníka, který je nezletilému dítěti v konání o osvojení ustanoven. Tento souhlas patří mezi hmotně – právní podmínky osvojení, přičemž dítě si bez něj není možné osvojit. Můžeme říct, že v takových případech souhlas opatrovníka nahrazuje souhlas rodiče jakožto zákonného zástupce nezletilého dítěte. Během konání o osvojení je nezletilému dítěti ustanoven opatrovník, kterému soud vymezí rozsah jeho práv a povinností tak, aby tento opatrovník nezletilé dítě v konání o osvojení zastupoval a byl tedy i oprávněn dát souhlas k osvojení nezletilého dítěte. V této souvislosti je potřebné zmínit, že opatrovník ustanovený podle § 102 odstavce 3 Zákona o rodině není kolizním opatrovníkem ve smyslu § 31 Zákona o rodině, ale je nezbytné ho osobitně ustanovit jen pro konání o osvojení. Po vykonání právního úkonu, na jehož účely byl opatrovník ustanoven, jeho funkce automaticky zaniká.

4.4 Předosvojitelská péče Jednou z podmínek, které Zákon o rodině č. 36/2005 Z. z. vyžaduje pro osvojení, je předosvojitelská péče, která ja nazývána též předadopční péče. Znamená to, že před rozhodnutím soudu o osvojení musí být dítě nejméně po dobu devíti měsíců v péči budoucího osvojitele, tuto podmínku k osvojení nezletilého dítěte řeší § 103 platného Zákona o rodině. Náklady, které jsou spojeny s předosvojitelskou péčí uhradí budoucí osvojitel. Toto svěření dítěte do dočasné péče musí nezbytně konání o osvojení předcházet a je tedy

24

Pavelková Bronislava, Kubíčková Gabriela, Čečotová Vlasta, Zákon o rodine – Komentár s judikatúrou,

2005

25

nezbytnou hmotně – právní podmínkou osvojení a bez jejího uskutečnění k osvojení nemůže dojít, je tedy obligatorní. Zákonodárce určuje předosvojitelskou péči v délce minimálně devíti měsíců, přičemž maximální hranici jejího trvání nevymezuje. Nejdéle však trvá do právoplatného rozhodnutí soudu o osvojení. Hlavní funkcí předosvojitelské péče je příprava osvojení dítěte. Účelem tedy je, aby budoucí osvojitel měl dítě u sebe, žil s ním a poznal jeho povahu dřív, než soud o osvojení rozhodne. Během této péče je také možné ověřit, jestli je osvojitel schopen plnit vůči dítěti potřebné rodičovské povinnosti. Nejdůležitějším cílem je získat poznatky o tom, jestli spolužití osvojitele s osvojencem v tomto zkušebním období dává předpoklady, že budoucí osvojení splní svůj účel, především jestli bude v zájmu nezletilého dítěte. Povinnost hradit náklady spojené s výchovou a výživou nezletilého dítěte po dobu, během které bude toto dítě v osvojitelově dočasné péči, má osvojitel. Na náhradu těchto nákladů nemají osvojitelé nárok a to ani tehdy, pokud k osvojení z jakýchkoliv důvodů nedojde. Svěření nezletilého dítěte do předosvojitelské péče budoucího osvojitele nevyžaduje, aby předtím byl rodič dítěte zbaven, popřípadě omezen ve výkonu rodičovských práv a tímto opatřením nezanikají ani práva a povinnosti rodičů. Přesto jsou rodiče nezletilého dítěte nepřímo omezeni ve svých právech a povinnostech a jsou tedy povinni snášet, že budoucí osvojitel má dítě u sebe, a že se tedy skutečně stará o jeho výživu a výchovu. Jak jsme již zmínili, předosvojitelská péče je vykonávána na náklady budoucího osvojitele, který se stará o jeho výživu a výchovu, z čehož vyplývá že biologičtí rodiče nejsou povinni během této péče zabezpečovat výživu dítěte. Pokud bylo nezletilé dítě před rozhodnutím o předosvojitelské péči umístěno v ústavní výchově, tak se tato výchova neruší a pokud tedy nedojde k osvojení dítěte, tak se dítě vrací do ústavu nazpět. Osvojení nezletilého dítěte pěstounem řeší § 103 odstavec 3 platného Zákona o rodině, který nám říká, že pokud se osvojit nezletilé dítě rozhodne pěstoun, respektive poručník, který se o nezletilé dítě osobně stará, popřípadě osoba, které bylo nezletilé dítě svěřeno do náhradní osobní péče, tak se v těchto případech nevyžaduje, aby před rozhodnutím soudu o osvojení bylo nezletilé dítě v předosvojitelské péči, pokud tedy náhradní péče trvala nejméně devět měsíců. Soud v rozhodnutí, kterým svěřuje nezletilé dítě do péče budoucích osvojitelů, určí rozsah práv a povinností budoucích osvojitelů k nezletilému dítěti. Zákonodárce v § 103 odstavec 5 platného Zákona o rodině uvádí, že budoucí osvojitel má stejná práva a

26

povinnosti jako osoba, které bylo nezletilé dítě svěřeno do náhradní osobní péče nebo do pěstounské péče. Je nutné, aby předosvojitelská péče bezprostředně předcházela samotnému osvojení nezletilého dítěte, přičemž k jejímu zániku dojde právoplatným rozhodnutím soudu o osvojení dítěte. Předosvojitelská péče se též může skončit rozhodnutím soudu o zrušení rozhodnutí, kterým se zřídila, ale také smrtí dítěte nebo budoucího osvojitele, popřípadě smrtí obou z nich. Konání o předosvojitelské péči se začíná na návrh budoucího osvojitele a místně příslušným soudem je soud podle § 88 odstavce 1 písmena c) Občanského soudního pořádku. Souhlasem zákonných zástupců dítěte s předosvojitelskou péčí se zabývá § 101 a § 102 platného Zákona o rodině. V následujících tabulkách můžeme vidět vývoj počtu dětí, které byly umístěny v posledních letech do předosvojitelské péče a také počet dětí, které byly právoplatným rozhodnutím soudu osvojeny nejen na území Slovenské republiky, ale i do zahraničí.

Tabulka 1 Počet dětí umístěných do předosvojitelské péče 2004

2005

2006

2007

2008

V rámci SR

312

271

336

312

283

Do zahraničí

30

-

-

53

50

Spolu

342

271

336

365

333

Zdroj: Statistický výkaz Ústředí práce, sociálních věcí a rodiny k 31.12. 2008

Tabulka 2 Počet dětí osvojených právoplatným rozhodnutím soudu 2004

2005

2006

2007

2008

V rámci SR

420

331

354

414

354

Do zahraničí

30

35

30

24

25

Spolu

450

366

384

438

379

Zdroj: Statistický výkaz Ústředí práce, sociálních věcí a rodiny k 31.12. 2008

27

5 Druhy a způsoby osvojení Do nynějška se vyvinuly různé druhy osvojení a to v závislosti od způsobu začlenění se do nové rodiny a míry, do jaké zůstává zachován původní vztah. Rozlišujeme teda osvojení úplné a neúplné (například nemusí vznikat příbuzenské vztahy k širší rodině). Slovenská právní úprava poznala jen úplné osvojení, a to ve dvou formách: zrušitelné (jednoduché, prosté, I. typu) a nezrušitelné (II.typu). Z hlediska osoby osvojitele poznáme osvojení individuální a společné (manželi). 25 Nahlédneme – li trošku do minulosti, tak Zákonem č. 15/1958 Zb. o změně předpisů o osvojení bylo zavedeno nezrušitelné osvojení a osvojitelé byli zapsáni do matriky namísto rodičů a Zákon o rodině č. 94/1963 Zb. na tuto diferenciaci navázal. Platný Zákon o rodině č. 36/2005 Z. z. zrušil diferenciaci osvojení, kdy rozlišoval mezi osvojením a zrušitelným osvojením. Platný Zákon o rodině pozná jen osvojení, respektive osvojení nezrušitelné.

5.1 Zrušitelné a nezrušitelné osvojení Osvojení mohlo být zrušeno ve dvou případech. V prvním případě to bylo na návrh nezletilého osvojence nebo na návrh osvojitele. Osvojení se zrušilo soudním rozhodnutím za předpokladu, že žadatel uvedl závažné důvody na zrušení osvojení. Ve druhém případě se osvojení zrušilo dohodou mezi osvojencem a osvojitelem, ale to jen v případě, že osvojenec byl už plnoletý. Při zrušení osvojení bylo důležité to, jestli osvojení ještě plní, respektive neplní svou funkci a jaký je citový vztah mezi osvojitelem a osvojencem. Důvodem na zrušení osvojení byl například vznik trvalé duševní choroby, zneužívání práv osvojitele nebo nezájem o výchovu z jeho strany. Mohlo to být ale také špatné chování osvojence, ať už k osvojiteli nebo k jeho rodině. Zrušitelné osvojení platilo ve slovenském právním pořádku až do 1. dubna 2005. Nesmíme opomenout § 107 platného Zákona o rodině, kdy soud může osvojení zrušit z vážných důvodů, které jsou v zájmu nezletilého dítěte, do šesti měsíců ode dne

25

Horváth Edmund, Varga Erik, Komentár k zákonu o rodine, 2005

28

právoplatnosti rozhodnutí o osvojení a to na návrh osvojence nebo osvojitele nebo i bez návrhu, přičemž zrušením osvojení znovu vznikají vzájemné vztahy mezi osvojencem a původní rodinou a osvojenec bude mít opět své předešlé příjmení. Platný Zákon o rodině konkrétně § 109 nám dodává, že po uplynutí lhůty na zrušení osvojení podle § 107 odstavce 1 osvojení nebrání, aby osvojenec mohl být znovu osvojen. Nahlédneme - li do Zákona o rodině č. 94/1963 Zb., který je dodnes platný v České republice, zjistíme z tohoto zákona a konkrétně z § 73, že osvojení, vyjma osvojení nezrušitelného, může soud zrušit jen z důležitých důvodů na návrh osvojence nebo osvojitele.26 Ustanovení § 73 Zákona o rodině č. 94/1963 Zb. upravovalo institut zrušitelného osvojení jako jednoho ze dvou druhů osvojení. Nový Zákon o rodině č. 36/2005 Z. z. však právní úpravu osvojení sjednotil a ponechal osvojení nezrušitelné, které v plné míře plní úlohu, kterou mu právní pořádek ukládá. Touto úlohou je vytvořit nezletilému dítěti náhradní rodinu se všemi právními následky biologické rodiny. Nesmíme nevzpomenout § 119 platného Zákona o rodině, který je přechodným ustanovením, který řeší otázky souvisící s existencí zrušitelného osvojení po 1. dubnu 2005, a ze kterého vyplývá, že pokud bylo nezletilé dítě osvojeno podle § 73 Zákona o rodině č. 94/1963 Zb., může osvojenec nebo osvojitel podat návrh na zrušení osvojení ve lhůtě šesti měsíců od účinnosti tohoto zákona. Pokud nebude návrh podaný, osvojení se bude považovat za nezrušitelné. Jelikož nový Zákon o rodině už zrušitelné osvojení nepozná, není zájmem společnosti poskytovat mu ochranu i podle nové právní úpravy. Právě proto je v tomto ustanovení dáno na výběr osvojiteli i osvojenci, jestli využijí zákonem ustanovenou šestiměsíční lhůtu do 1. října 2005 na podání návrhu na zrušení osvojení podle § 185 Občanského soudního pořádku anebo tuto šestiměsíční lhůtu nevyužijí, takže se osvojení po uplynutí této doby bude považovat ze zákona za nezrušitelné. Tento návrh může podat buď osvojitel, který si osvojil sám nezletilé dítě nebo jeden z osvojitelů, kteří si nezletilé dítě osvojili společně. I osvojenec může tento návrh podat, ale musí být zastoupen opatrovníkem, pokud je nezletilý. Účastníky konání o zrušení osvojení jsou i rodiče osvojence, pokud byli účastníky také v konání o osvojení. Pokud však podá návrh na zrušení osvojení jen jeden ze společných osvojitelů, zruší soud 26

Automatizovaný systém právních informací, Zákon o rodině č. 94/1963 Zb.

29

osvojení jen v části, která se týká vztahu osvojence k tomuto osvojiteli a ve zbývající části zůstává osvojení zachované. V takovém případě rodiče osvojence účastníky konání nejsou. Hmotně – právní podmínka zrušení osvojení, která je dána ustanovením § 73 odstavec 1 Zákona o rodině č. 94/1963 týkající se existence důležitých důvodů, zůstává zachována také v tomto případě. Pro zrušení osvojení nestačí, že zákon umožňuje v § 119 podat v šestiměsíční lhůtě návrh na zrušení osvojení. Jako doposud je možné na návrh některého z účastníků právního vztahu zrušit osvojení jen z důležitých důvodů, které se hodnotí z hlediska zájmů osvojence a také z hlediska zájmů společnosti. Podíváme – li se do praxe, tak soudní praxe za tyto důvody považuje především vážné a trvalé narušení citového vztahu mezi osvojitelem a osvojencem, zneužívání postavení osvojitele nebo tak například změny duševního stavu a podobné skutečnosti, které nastaly až po osvojení. Kromě zrušení osvojení v soudním konání podle předcházejícího Zákona o rodině č. 94/1963 Zb. umožňoval i zrušení zrušitelného osvojení dohodou účastníků právního vztahu, tedy osvojence a osvojitele a to za podmínky, že osvojenec byl plnoletý. S touto možností nový Zákon o rodině už ale nepočítá, proto stejně jako umožňuje podat návrh na zrušení osvojení podle § 119 odstavce 1 platného Zákona o rodině jen ve lhůtě šesti měsíců od účinnosti zákona, váže i uzavření dohody na zrušení osvojení na stejnou lhůtu. Ve smyslu původního znění § 73 odstavce 2 Zákona o rodině č. 94/1963 Zb. musela být tato dohoda sepsána na soudě ve formě zápisnice. Ale splnění podmínky existence důležitých důvodů se nevyžadovalo, stačilo, aby se účastníci dohodli na zrušení osvojení.

5.2 Společné a individuální osvojení Slovenské právo připouští osvojení individuálním způsobem, ale také manželi jako společnými osvojiteli. Pokud vycházíme z § 100 Zákona o rodině č. 36/2005 Z. z., tak osvojit nezletilé dítě můžou manželé nebo jeden z manželů, který žije s některým z rodičů dítěte v manželství, nebo pozůstalý manžel po rodiči nebo osvojiteli nezletilého dítěte. Nezletilé dítě může výjimečně osvojit i osamělá osoba, pokud jsou splněny předpoklady, že osvojení bude v zájmu dítěte. Návrh na osvojení nezletilého dítěte manželem rodiče, jako i návrh na osvojení dítěte osamělou osobou se nachází v příloze č. 2 a v příloze č. 3. Jako společné dítě můžou nezletilého osvojit jen manželé. 27 27

Automatizovaný systém právních informací, Zákon o rodině č. 36/2005 Z. z.

30

Nejvhodnější rodinné prostředí pro osvojence se vytváří většinou tam, kde se dostává do kompletní rodiny, přesto platný Zákon o rodině pozná i individuální osvojení jednou osaměle žijící osobou, pokud jsou u ní splněny předpoklady, že osvojení bude v zájmu dítěte. Proto návrh na osvojení není možné zamítnout pouze z toho důvodu, že jej podává osvojitel jako osaměle žijící osoba. Přestože se v tomto případě nedostane dítě do kompletního rodinného prostředí, protože tam bude chybět druhý rodič, není důvod, aby se tyto případy osvojení zamezovaly, hlavně když se zjistí, že osvojitel je schopen vytvořit osvojenému dítěti vhodné rodinné prostředí a poskytuje záruky pro jeho další tělesný a duševní vývoj. 28 Při (nezrušitelném) osvojení navrhovaná úprava před účinností nového Zákona o rodině č. 36/2005 Z. z. omezovala možnosti osvojení dítěte osamělou osobou jen na pozůstalého manžela rodiče nebo osvojitele dítěte. Měly se tím odstranit dosavadní problémy, které jsou datovány od účinnosti Zákona č. 132/1982 Zb., a které vznikají při zápisu „osamělého“ osvojitele namísto (obou) rodičů do matriky, kdy soud musel rozhodovat o vypuštění zápisu z matriky o druhém rodiči dítěte. Nový Zákon o rodině č. 36/2005 Z. z. však předcházející úpravu umožňující výjimečně osvojit nezletilé dítě i osamělou osobou převzal. 29

28

Pavelková B., Kubíčková G., Čečotová V., Zákon o rodine – Komentár s judikatúrou, 2005

29

Ficová Svetlana, Svoboda Jaromír, Justičná revue, 57, 2005, č. 6 – 7

31

6 Průběh konání o osvojení Právní úpravu konání upravuje Občanský soudní pořádek č. 99/1963 Zb., kde se konání začíná vždy na návrh, jehož vzor se nachází v příloze č. 1, a který bude zpravidla následovat po uplynutí potřebné lhůty předosvojitelské péče, respektive obdobně v případech podle § 103 odstavce 3 platného Zákona o rodině a při osvojení manželem rodiče. Rozhodující je, aby potřebná lhůta uplynula v čase rozhodování soudu o osvojení. Koncepce návrhového konání vyjadřuje požadavek, že u osvojitele musí být dána vůle osvojit dítě, navenek projevená návrhem. Začínat konání ex offo by bylo z tohoto hlediska nevhodné. O návrhu na začátek konání o osvojení nám říká § 80 a) platného Občanského soudního pořádku. Konání není možné skončit soudním smírem, rozsudkem pro zmeškání nebo rozsudkem na základě uznání. Zatímco při začatí konání platí dispoziční zásada, v dalším průběhu konání se uplatní zásada oficiality, to znamená, že soud je povinný vykonat i důkazy, které účastníci nenavrhli. Rozhoduje samosoudce rozsudkem (výrok musí obsahovat všechny údaje potřebné pro zápis do matriky) a stejnopis písemného vyhotovení soud odešle do 10 dní ode dne jeho vyhlášení. Konání je podle § 4 odstavce 1 a) Zákona o soudních poplatcích č. 71/1992 Z. z. věcně osvobozené od placení soudního poplatku. Odvolání je potřebné podat do 15 dní ode dne doručení rozsudku. V tomto případě neplatí ustanovení, podle kterého v odvolání není možné uplatnit skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně. Mimořádné opravné prostředky jsou přípustné. Neboť jde o statutní rozhodnutí, je závazné pro každého. Má zásadní význam pro právní statut dotknutých osob, zapisuje se do příslušné knihy matrik. Soudy jsou povinné zasílat příslušnému matričnímu úřadu oznámení o rozhodnutích, které mají vliv na osobní stav a jsou podkladem pro zápis do matriky. 30

30

Horváth Edmund, Varga Erik, Komentár k zákonu o rodine Z. č. 36/2005, 2005

32

6.1 Účastníci konání Účastníky konání o osvojení jsou osvojované dítě, jeho rodiče, případně poručník, osvojitel a jeho manžel. Rodiče osvojovaného dítěte nejsou účastníky konání o osvojení, pokud jsou zbaveni rodičovských práv a povinností nebo pokud jsou zbaveni způsobilosti na právní úkony v plném rozsahu. V těchto případech je účastníkem konání poručník. Rodiče osvojovaného dítěte nejsou účastníky konání ani v případě, pokud na osvojení není potřebný jejich souhlas. Platí to i v případě, kdy soud rozhodl, že dítě je osvojitelné. Manžel osvojitele není účastníkem konání, pokud na osvojení není potřebný jeho souhlas. Účastníky soud poučí o významu osvojení z hlediska zájmu společnosti i z hlediska zájmu osvojovaného dítěte, jako i o tom, jaké povinnosti má osvojitel. 31

6.2 Konání o osvojení Konání o osvojení upravuje Občanský soudní pořádek č. 99/1963 Zb. v § 181 až § 185. O osvojení rozhodne soud bez zbytečného odkladu, nejpozději do jednoho roku od podání návrhu na osvojení. Zákonodárce též uvádí, že konání je možné prodloužit, ale pouze tehdy, pokud z objektivních příčin není možné vykonat důkazy. Dle § 182 platného Občanského soudního pořádku osvojované dítě soud vyslechne jen tehdy, když toto dítě je schopno pochopit význam osvojení a výslech není v rozporu s jeho zájmem. Pokud se nemá osvojované dítě vyslechnout, nepředvolává se na pojednávání. Ostatní účastníky musí soud vyslechnout vždy, podle možnosti osobně. Nelze opomenout § 183 Občanského soudního pořádku, který se zmiňuje o významu lékařského vyšetření nezletilého dítěte jako osvojence, ale také osvojitele. Na základě lékařského vyšetření tedy soud zjistí, jestli se zdravotní stav osvojovaného dítěte a osvojitele nepříčí účelu osvojení. Soud musí účastníky obeznámit s výsledky vyšetření. V rozsudku, kterým se osvojení vyslovuje, soud uvede příjmení, které bude osvojenec mít. Konání o zrušení osvojení může soud začít na návrh osvojence nebo osvojitele nebo i bez návrhu.

31

Horváth Edmund, Varga Erik, Komentár k zákonu o rodine Z. č. 36/2005, 2005

33

6.3 Konání o osvojitelnosti Kdo rozhoduje o podmínkách osvojitelnosti, nám upravuje § 102 odstavec 4 platného Zákona o rodině. Vyplývá z něj, že o tom, jestli jsou splněny podmínky osvojitelnosti nezletilého dítěte rozhoduje soud buď bez návrhu anebo na návrh orgánu sociálně – právní ochrany. Cílem tohoto konání je zefektivnit proces osvojení a zjištění právní volnosti dítěte. Jde o nesporové konání upravené v § 180a platného Občanského soudního pořádku. Z § 180a platného Občanského soudního pořádku konkrétně z odstavce 1 vyplývá, že pokud soud zjistí, že jsou splněny předpoklady na osvojení podle osobitného předpisu, může konání o osvojitelnosti začít i bez návrhu. Účastníky konání jsou dítě a jeho rodiče. Nezletilý rodič dítěte, který dosáhl šestnácti let věku, je účastníkem konání, i když není zákonným zástupcem dítěte. V tomto konání má procesní způsobilost. Nezletilý rodič, který nedosáhl věku šestnácti let, musí být v konání o osvojitelnosti zastoupen svým zákonným zástupcem. Rodiče dítěte nejsou účastníky konání, pokud jsou zbaveni rodičovských práv a povinností, pokud byli zbaveni způsobilosti na právní úkony v plném rozsahu nebo pokud nejsou schopni posoudit důsledky osvojení. V takových případech je účastníkem konání o osvojitelnosti opatrovník. Rodiče dítěte nejsou účastníky konání o osvojitelnosti ani tehdy, pokud dali souhlas na osvojení dítěte dopředu bez vztahu k určitým osvojitelům. Koho soud v konání o osvojitelnosti vyslechne, nám uvádí § 180a odstavec 5 platného Občanského soudního pořádku, kdy soud vyslechne vždy toho, v čí péči se dítě nachází nebo statutární orgán zařízení sociálních služeb, ve kterém je dítě umístěno. Zákonodárce též uvádí, že ustanovení § 182 odstavce 1 platí obdobně. S tím, že o osvojitelnosti rozhodne soud rozsudkem bez zbytečného odkladu, a to nejpozději do tří měsíců ode dne začatí konání o osvojitelnosti, nás obeznamuje § 180a odstavec 6, přičemž tuto lhůtu lze nejvíc o tři měsíce prodloužit a to tehdy, pokud rozhodnutí soudu brání vážné důvody a objektivní příčiny.

34

6.4 Volba práva Pokud jde o volbu práva, osvojení se spravuje právem státu, příslušníkem kterého je osvojitel. V případě, pokud mají osvojující manželé různou státní příslušnost, zákon vyžaduje, aby byly splněny podmínky právních pořádků obou manželů. Tu může nastat případ, že by bylo potřebné použít právní pořádek, který by osvojení nepovoloval nebo jen za mimořádně složitých okolností. Pro řešení takové situace zákon umožňuje použití slovenského práva, pokud osvojitel anebo aspoň jeden z osvojujících žije ve Slovenské republice delší čas. Osobitně je upravena volba práva pro posouzení, či je potřebný souhlas dítěte nebo jiných osob a orgánů. V tomto případě se postupuje podle právního pořádku státu, kterého příslušníkem je dítě. Uvedená úprava platí za podmínky, že mezinárodní smlouva neustanovuje jinak. Cizí rozhodnutí ve věcech osvojení dítěte je možné uznat jen osobitným výrokem slovenského soudu. Cizí rozhodnutí uznané slovenským soudem má stejné právní účinky jako rozhodnutí slovenského soudu. I bez uznání má cizí rozhodnutí ve věcech osvojení dítěte stejné právní účinky jako rozhodnutí slovenského soudu, pokud účastníci nejsou občané Slovenské republiky a pokud se to nepříčí slovenskému právnímu pořádku. V této souvislosti je potřebné vzpomenout Úmluvu o právech dítěte, který dítěti dočasně nebo trvale zbavenému svého rodinného prostředí nebo dítěti, které ve vlastním zájmu nemůže být ponecháno v tomto prostředí, přiznává právo na osobitnou ochranu a pomoc poskytovanou státem. Smluvní státy Úmluvy o právech dítěte se zavázaly zabezpečit tomuto dítěti v souladu se svým vnitrostátním zákonodárstvím náhradní péči, která může kromě jiného zahrnovat i osvojení. Cílem Úmluvy o ochraně dětí a o spolupráci při mezistátních osvojeních je zase vytvoření záruk, aby se mezistátní osvojení uskutečňovala pouze v nejlepším zájmu dítěte a při respektování jeho základních práv přiznaných mezinárodním právem, zavedení systému spolupráce mezi smluvními státy, který zabezpečí, že tyto záruky se budou dodržovat, a tím zabránit únosům, prodeji nebo obchodování s dětmi, a zabezpečení uznání osvojení ve smluvních státech, která se uskutečnila na základě Úmluvy o ochraně dětí a o spolupráci při mezistátním osvojení.

35

6.5 Příslušnost soudu Konání se uskutečňuje na tom soudě, který je věcně a místně příslušný. Příslušnost se určuje podle okolností, které tu jsou v čase začatí konání, a trvá až do jeho skončení. Příslušnost soudu ve věci konání o osvojení a konání o osvojitelnosti upravuje § 88 odstavce 1 písmena c) platného Občanského soudního pořádku, ze kterého vyplývá, že věcně příslušným je okresní soud a místně příslušným je soud, v obvodě kterého má nezletilý na základě dohody rodičů nebo rozhodnutí soudu, případně jiných rozhodujících skutečností své bydliště (bydliště nezletilého dítěte nemůže založit jeho změnu odůvodnit opatření dočasného charakteru, jakým je například odevzdání dítěte do péče budoucích osvojitelů nebo jeho umístění v zařízení kolektivní péče, pokud není spojeno s jasně projeveným úmyslem rodičů neplnit si rodičovské povinnosti).

36

7 Právní následky osvojení Osvojení plně napodobuje rodičovský vztah, dítě se úplně začleňuje do nové rodiny, kde se přirozeným způsobem zabezpečuje každodenní péče, dítě získává praktické návyky používané

v rámci

rodinného kolektivu, působením rodičů, případně

sourozeneckých vztahů nachází v rodině prvky potřebné pro svůj vývin, oporu, jistotu. Z tohoto hlediska jde o nejvýhodnější formu náhradní rodinné péče, kdy se všechny rodinně – právní vazby k původní rodině přetrhají.

7.1 Vztahy před a po osvojení Biologický základ rodičovství právní konstrukce nemůže odstranit, zůstává zachován a překážka příbuzenského vztahu pro uzavření manželství platí nejen v osvojitelské rodině, ale zůstává zachována i v biologické rodině. V případě zrušení osvojení z povahy této právní konstrukce vyplývá, že překážka ve vztahu mezi osvojencem a bývalým osvojitelem a jeho příbuznými neexistuje. Stejným vztahem, jaký je mezi rodiči a dětmi, rozumíme z hlediska právního pořádku především to, že na jejich vzájemný vztah se bude vztahovat komplex právních předpisů upravujících vztahy mezi biologickými rodiči a dětmi. Pro osvojitele to znamená především povinnost všestranné péče o výchovu (odevzdávání zkušeností, ovlivňování charakteru, osvojitel jako rodič má být pro dítě příkladem v různých životních situacích a vést ho k získání potřebného vzdělání, zodpovědného vztahu k práci, k osvojení si morálních hodnot), zdraví, výživu, všestranný vývoj dítěte, zastupování dítěte, správu jeho majetku, právo styku s ním, právo mít dítě u sebe, určovat místo jeho pobytu, právo vést konání dítěte a usměrňovat ho, vykonávání podstatných rozhodnutí týkajících se dítěte, určování způsobu přípravy na budoucí povolání, spravování záležitostí dítěte, zodpovědnost vůči společnosti za jeho všestranný vývoj, právo použít vhodné a přiměřené výchovné prostředky na zabezpečení výchovy. Vzniklá rodičovská práva můžou být za splnění zákonných podmínek, stejně jako u biologických rodičů, pozastavené, omezené, odňaté, může být využita některá z forem náhradní péče. Narozdíl od biologických rodičů, k jejich ztrátě může dojít i na základě zrušení osvojení. Rozvod manželství osvojitelů má stejný následek z hlediska rozhodování soudu, jako je to u biologických rodičů.

37

„Osvojení nezaniká ani dospělostí, ani smrtí některého ze subjektů, a to vzhledem k právním následkům – osvojením vzniká vztah jako mezi rodiči a dětmi.“ 32

7.2 Práva a povinnosti vyplývající z osvojení Osvojenec má vůči osvojitelům stejná práva a povinnosti jako v biologické rodině, převládat však budou práva, a to právo na výživu, osobní a všestrannou péči, zastupování a správu majetku. Ale bude mít též určité povinnosti, například projevovat rodičům přiměřenou úctu, respektovat je, podílet se osobní pomocí na společných potřebách rodiny, přispívat na úhradu potřeb rodiny podle svých možností a majetkových poměrů, spolupracovat s rodiči v zájmu péče o něho a jeho výchovu, plnit si vzdělávací povinnosti přiměřeně svým schopnostem, vyvarovat se způsobu života, který by mohl být pro něj ohrožující, hlavně užívání látek, které poškozují jeho tělesné a duševní zdraví. Když se podíváme do platného Zákona o rodině, tak třetí věta § 97 odstavec 1 ustanovuje, že osvojitelé mají v oblasti výchovy stejnou zodpovědnost a stejná práva a povinnosti jako rodiče, což nepochybně vyplývá z všeobecného ustanovení první věty tohoto paragrafu.

7.3 Dědění Dále musíme brát v úvahu také zákonné dědění, kdy osvojenec dědí po osvojiteli ze zákona v první skupině zákonných dědiců spolu s dalšími dětmi osvojitele a jeho pozůstalým manželem a dědí stejným dílem. Potomci osvojence dědí po osvojiteli jen tehdy, pokud nedědí osvojenec. Osvojenec dědí i po dětech osvojitele v rámci třetí skupiny. Osvojenec má ve vztahu k osvojiteli postavení neopomenutelného dědice, přičemž osvojitel dědí po osvojenci ve druhé zákonné skupině.

32

Hrušáková Milana a kol., Rodinné právo, Brno 1993, str. 116 - 117

38

7.4 Nabytí a ztráta státního občanství Pokud jde o nabývání a ztrátu státního občanství, platí, že pokud bylo dítě, které není státním občanem Slovenské republiky, osvojeno osvojitelem nebo osvojiteli, ze kterých alespoň jeden je státním občanem Slovenské republiky, osvojením nabývá státní občanství Slovenské republiky. Oproti tomu osvojením dítěte, které má státní občanství Slovenské republiky, osobami s jiným státním občanstvím bez dalšího nedochází ke ztrátě tohoto státního občanství, neboť státní občanství Slovenské republiky je možné ztratit jen propuštěním ze státního svazku na vlastní žádost. Ze státního svazku je možné propustit osobu, která prokáže, že má státní občanství jiného státu, nebo příslib jeho udělení v případě propuštění ze státního svazku, nebo pokud je možné důvodně předpokládat jeho nabytí v případě jejího propuštění ze státního svazku. Osvojení však může dopomoci ke změně státního občanství, a to v důsledku skutečnosti, že při rozhodovaní o žádosti o propuštění ze státního svazku Slovenské republiky se na prospěch žadatele považuje kromě jiného okolnost, že je osvojencem a jeho osvojitelem je cizí státní občan a osvojenec je, nebo bude vychovávaný v cizině.

7.5 Další následky osvojení Pro jeden z následků osvojení, a to změnu příjmení, procesní předpis vyžaduje samostatný výrok. Na rodičovský vztah založený osvojením se vztahuje ústavní princip ochrany rodičovství a rodiny. Rozhodnutí je konstitutivní, nemá zpětné účinky, právní úkony vykonané biologickými rodiči (například volba vzdělání) zůstávají v platnosti (plnění přijaté v rámci dědictví by osvojenec nebyl povinen vrátit). Biologičtí rodiče nemůžou žádat plnění, které na dítě vynaložili do právoplatného osvojení. Osvojenému dítěti příslušná matrika přidělí nové rodné číslo a vystaví nový rodný list. Zákon výslovně pamatoval na vznik příbuzenských vztahů (osvojenec získává prarodiče, sourozence, tety i strýce do všech existujících stupňů, a to nezávisle od vůle kterékoliv strany). Všechny uvedené vztahy, které u osvojitelů vznikají, biologickým rodičům a příbuzným dítěte zanikají, pokud nimi v čase rozhodování soudu disponovali. 33

33

Horváth Edmund, Varga Erik, Komentár k zákonu o rodine Z. č. 36/2005, 2005

39

8 Mezistátní osvojení V současnosti se velmi diskutuje o mezistátním osvojení, přesto by měl každý stát prostřednictvím systému vnitrostátních opatření zabezpečit, aby dítě mohlo zůstat v opatrovnictví jeho původní rodiny, což zdůrazňuje ve své preambuli také Úmluva o osvojení. Dítě by mělo vyrůstat ve svém domovském státě, v prostředí jemu známém a v takové formě náhradní péče, která nemá negativní vliv na budoucí rozvoj jeho osobnosti. Mezistátní osvojení poskytuje možnost najít vhodné náhradní rodinné prostředí v jiném státě pro děti, o které se jejich biologičtí rodiče z různých důvodů nechtějí nebo nemůžou starat a není možné pro ně najít vhodné náhradní rodinné prostředí v jejich domovském státě, respektive ve státě jeho původu. Podle Schoolerové jde u mezistátního osvojení o situaci, kdy „dítě z prostředí jisté kultury je adoptováno rodinou z prostředí jiné kultury“. 34

8.1 Základní pojmy v mezistátním osvojení Ve smyslu Úmluvy o právech dítěte z 20. listopadu 1989 se dítětem rozumí „každá lidská bytost mladší osmnácti let, pokud podle právního pořádku, který se na dítě vztahuje, není plnoletost dosáhnuta dříve“. 35

Pojem obvyklý pobyt, tzv. habitual residence není v mezinárodních dokumentech vymezený. Úmluva o ochraně dětí a o spolupráci při mezistátním osvojení stanovuje, že osvojované dítě a budoucí osvojitel, respektive osvojující manželé, musí mít v okamžiku podání žádosti o adopci obvyklý pobyt ve smluvních státech, to znamená ve státě původu a v přijímajícím státě. Za obvyklý pobyt se považuje místo, kde se osoba skutečně zdržuje.

Stát původu neboli state of origin je ten stát, ve kterém má osvojované dítě obvyklý pobyt v čase podání návrhu na osvojení, a ve kterém žilo do okamžiku přemístění do jiného smluvního státu po jeho osvojení.

34

Schooler J.E., Adopcia – vzťah založený na sľube, Bratislava 1999, str. 219

35

Úmluva o právech dítěte, 1989

40

Přijímajícím státem (receiving state) se rozumí stát, do kterého má být nezletilé dítě přemístěno po osvojení. Zpravidla jde o stát, kterého státními příslušníky jsou osvojitelé nebo aspoň jeden z nich, popřípadě stát, na území kterého mají obvyklý pobyt.

Podíváme – li se na pojem nejlepší zájem dítěte, který jsme v této práci již několikrát vzpomenuli, tak Úmluva o právech dítěte zakotvuje povinnosti smluvních států řídit se při jakékoliv činnosti, která se týká dítěte jeho zájmem. Za dominantní ustanovení můžeme z tohoto hlediska brát článek 3 Úmluvy o právech dítěte, který konstatuje, že „zájem dítěte musí být prvořadým hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí, ať už je uskutečňována veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány“.

Pojem mezistátní osvojení bývá v praxi často zaměňovaný s pojmem osvojení s cizím – mezinárodním prvkem. Zjednodušeně můžeme říct, že o mezistátní osvojení jde tehdy, pokud je osvojované dítě, které má obvyklý pobyt v jednom smluvním státu, za účelem osvojení přemístěno do jiného smluvního státu, zatímco v případě osvojení s mezinárodním prvkem je rozhodující odlišná státní příslušnost osvojovaného dítěte a osvojitele. Rozlišování je nezbytné především z hlediska aplikovatelných právních předpisů. Osvojení s mezinárodním prvkem můžeme vymezit jako soukromě – právní institut, který zakládá mezi osvojitelem a osvojencem stejný vztah, jaký je mezi rodiči a dětmi se všemi právy a povinnostmi, který v některém svém prvku má vztah k zahraničí a svým významem přesahuje území jednoho státu.

8.2 Vnitrostátní normy K pramenům právní úpravy mezistátního osvojení vnitrostátního původu řadíme především Zákon č. 97/1963 Zb. o mezinárodním právu soukromém a procesním ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon obsahuje kolizní normy, které určují právní pořádek kterého státu, bude rozhodným právem pro osvojení, určuje také procesní normy upravující pravomoc slovenských soudů ve věcech osvojení a uznávání a výkon cizích rozhodnutí o osvojení.

41

Zprostředkování mezistátních osvojení a náhradní rodinné péče jen velmi rámcově upravoval Zákon č. 195/1998 Z.z. o sociální pomoci ve znění pozdějších předpisů.

Až přijetím Zákona č. 305/2005 Z.z. o sociálně - právní ochraně dětí a sociální kuratele a o změně a doplnění některých zákonů jako komplexní právní normy pro oblast sociálně - právní ochrany dětí, byla vymezena také působnost a úlohy orgánů sociálně právní ochrany a sociální kurately, dětských domovů, akreditovaných subjektů a dalších orgánů státní správy v oblasti náhradní rodinné péče a také v procesu zprostředkování mezistátních osvojení. Absenci komplexnější právní úpravy v této oblasti řešilo Ministerstvo práce, sociálních věcí a rodiny Slovenské republiky vydáním Doporučeného postupu pro krajské úřady, okresní úřady a dětské domovy při zprostředkování mezistátních osvojení, který pravidelně aktualizovalo, a vycházelo při tom také z podnětů Centra pro mezinárodně – právní ochranu dětí a mládeže získaných z uplatňování Úmluvy o osvojení. V roce 2004 převzalo tuto působnost Ústředí práce, sociálních věcí a rodiny a formou vydávání interních norem byl organizován jednotný postup úřadů práce, sociálních věcí a rodiny a dětských domovů při zabezpečení náhradního rodinného prostředí dětem při mezistátním osvojení. Jak jsme již zmiňovali, tak až přijetím Zákona č. 305/2005 Z. z. o sociálně - právní ochraně dětí a sociální kuratele byly jednotně upraveny postupy pro zabezpečení náhradního rodinného prostředí dětem a vymezena působnost příslušných orgánů. Základní hmotně - právní normou lex generalis ve vztahu k Zákonu o sociálně – právní ochraně dětí a sociální kuratele je platný Zákon o rodině č. 36/2005 Z. z. a o změně a doplnění některých zákonů. Při přípravě návrhu Zákona o rodině bylo potřebné reflektovat i na Úmluvu o osvojení a implementovat do zákona některá její ustanovení. Spolu se Zákonem o rodině byl novelizován také Občanský soudní pořádek č. 99/1963 Zb. ve znění pozdějších předpisů, ve kterém je zaveden nový typ konání – konání o osvojitelnosti dítěte. Nutnost zavedení tohoto typu konání vznikla z toho, že Slovenská republika nemohla splnit jednu ze základních podmínek uvedenou v ustanovení článku 4 písmena a) Úmluvy o osvojení, podle kterého se mezistátní osvojení může uskutečnit, jen pokud příslušné orgány státu původu určily, že dítě je osvojitelné. Jelikož rozhodnutí o tom, jestli je dítě osvojitelné, tedy v konečném důsledku, jestli jsou splněny podmínky na konání o osvojení dítěte, je tak vážným zásahem do rodičovských práv a povinností, toto rozhodnutí může vydat jen příslušný soud Slovenské republiky. 42

Zákon č. 97/1963 Zb. o mezinárodním právu soukromém a procesním ve znění pozdějších předpisů byl několikrát novelizován, a to také na základě podnětů z Centra pro mezinárodně – právní ochranu dětí a mládeže získaných z aplikační praxe.

Také Ústava Slovenské republiky má nezpochybnitelný význam jako vnitrostátní pramen (ústavní zákon č. 460/1992 Zb.), která v článku 7 zakotvuje přednost právně závazných aktů Evropských společenství a Evropské unie (odstavec 2) a také určitých druhů mezinárodních smluv (odstavec 5) před zákony Slovenské republiky a vymezuje základní zásady společenského a státního zřízení a právního pořádku, na kterých je potřebné bezvýhradně trvat.

8.3 Normy mezinárodního původu Úmluva o právech dítěte (Convention on the Rights of the Child) je mezinárodní konvence stanovující občanská, politická, ekonomická, sociální a kulturní práva dětí. Dodržování Úmluvy o právech dítěte kontroluje Výbor pro práva dítěte OSN (Committee on the Rights of the Child). Byla přijata Valným shromážděním OSN 20. listopadu 1989. Ratifikovalo ji 193 států, tj. téměř všechny státy světa (kromě USA a Somálska). Jménem České a Slovenské Federativní Republiky byla Úmluva o právech dítěte podepsána v New Yorku dne 30. září 1990 a uveřejněna ve Sbírce zákonů pod č. 104/1991 Zb. „Státy, které jsou smluvní stranou Úmluvy o právech dítěte, a které uznávají a (nebo) povolují systém osvojení, zabezpečí, aby se v první řadě bral do úvahy nejlepší zájem dítěte.“ 36

Úmluva o ochraně dětí a o spolupráci při mezistátním osvojení. S účinností od 1. 10. 2001 se Slovenská republika stala smluvním státem této Úmluvy, která je uveřejněna ve Sbírce zákonů pod č. 380/2001 Z. z. Jejím cílem je vytvořit záruku toho, aby se mezinárodní osvojení uskutečňovala v nejlepším zájmu dítěte a respektovala jeho základní práva uznávaná mezinárodním právem, dále vytvořit systém spolupráce mezi smluvními státy zajišťující, aby byly tyto záruky respektovány, a tak se předcházelo únosům, prodeji a obchodování s dětmi, a také

36

Úmluva o právech dítěte, článek 21; New York, OSN 1989

43

zabezpečit ve smluvních státech uznávání osvojení uskutečněných v souladu s Úmluvou o ochraně dětí a o spolupráci při mezistátním osvojení.

Haagská úmluva o pravomoci, rozhodném právu, uznávání a výkonu a spolupráci v oblasti rodičovských práv a povinností a opatření na ochranu dítěte určuje stát, jehož orgány mají pravomoc přijímat opatření na ochranu osoby nebo majetku dítěte, určit právo, které mají tyto orgány při výkonu své pravomoci používat, určit právo použitelné na rodičovskou zodpovědnost, zajistit uznávání a výkon těchto opatření na ochranu dětí ve všech smluvních státech a zajistit mezi orgány smluvních států spolupráci nezbytnou k dosažení cílů této úmluvy. 37

Evropská úmluva o výkonu práv dětí (European convention on the exercise of children´s rights) je další důležitou normou, která se využívá při mezistátních osvojeních, která byla vyhlášena 25. 1. 1996 Radou Evropy ve Štrasburku .

Evropská úmluva o osvojení dětí (European Convention on the adoption of children) byla přijata 29. května 1993 v Haagu a v souladu s jeho závěrečnými ustanoveními nabyla platnost 1. května 1995. V současnosti má tato úmluva 74 smluvních stran, které můžou plnit funkci jen přijímajícího státu nebo jen státu původu nebo plní obě funkce. Úmluva o osvojení byla za Slovenskou republiku podepsána dne 1. června 1999. Usnesením č. 914 ze dne 8. listopadu 2000 vláda Slovenské republiky souhlasila s ratifikací Úmluvy o osvojení a zároveň určila Centrum pro mezinárodně - právní ochranu dětí a mládeže jako ústřední orgán podle článku 6 Úmluvy o osvojení a jako orgán příslušný pro vydávání osvědčení podle článku 23 Úmluvy o osvojení. Národní rada Slovenské republiky vyslovila souhlas s ratifikací Úmluvy o osvojení dne 21. března 2001, který je publikován jako Oznámení Ministerstva zahraničních věcí Slovenské republiky č. 380/2001 Z. z. ve Sbírce zákonů. V posledních letech je velmi pozitivním signálem skutečnost, že k Úmluvě o osvojení přistupuje, respektive ho ratifikuje stále více států původu. Takto se do popředí dostává ochrana dítěte při mezistátních osvojeních jako jeden ze základních cílů této Úmluvy a ne samotné osvojení, jako tomu bylo v minulosti. Slovenská republika z pohledu článku 2 odstavce 1 Úmluvy o osvojení plní obě funkce. Z toho nám vyplývá, že plní funkci státu původu, kdy si zahraniční žadatel může 37

http://eur-lex.europa.eu

44

osvojit dítě s obvyklým pobytem na území Slovenské republiky a funkci přijímajícího státu, kdy si slovenský žadatel může osvojit dítě s obvyklým pobytem v zahraničí.

8.4 Podmínky mezistátních osvojení Podmínkám mezistátních osvojení je věnována II. kapitola Úmluvy o ochraně dětí a o spolupráci při mezistátním osvojení, přičemž článek 4 ustanovuje povinnosti státu původu. Jeho příslušné orgány jsou povinné před realizací osvojení určit, že je dítě osvojitelné, respektovat subsidiaritu mezistátního osvojení s ohledem na nejlepší zájem dítěte, zajistit informovanost všech dotknutých osob, institucí a orgánů, a také zajistit souhlas s osvojením všech dotknutých osob, institucí a orgánů.

Povinnosti přijímajícího státu obsahuje článek 5, kdy jeho příslušné orgány ověřují především, jestli jsou perspektivní osvojitelé způsobilí a vhodní na osvojení nezletilého dítěte, tzv. eligible and suited to adopt a dále se musí přesvědčit, či se perspektivním osvojitelům poskytlo potřebné poradenství a dospět k závěru, že se dítěti povolil nebo se povolí vstup do tohoto státu a umožní se mu trvale zdržovat na jeho území.

Ještě blíže vysvětlíme zásadu subsidiarity mezistátního osvojení, když se podíváme na článek 4 písmena b) Úmluvy o právech dítěte, který ustanovuje, že „osvojení podle Úmluvy se uskuteční pouze tehdy, pokud příslušné orgány státu původu dospěly po důkladném zvážení možnosti umístění dítěte ve státu původu k závěru, že mezistátní osvojení je v nejlepším zájmu dítěte“. 38

Co se týká souhlasu s osvojením, tak z článku 4 písmena c) Úmluvy o ochraně dětí a o spolupráci při mezistátním osvojení vyplývá, že příslušné orgány státu původu se musí přesvědčit o tom, že osoby, instituce a úřady, kterých souhlas se na osvojení vyžaduje, daly svůj souhlas dobrovolně a v zákonem požadované formě, a že byl vyhotoven písemně a byly řádně informovány o důsledcích svého souhlasu. A také že se souhlas nezískal za platbu nebo protihodnotu jiného druhu a nebyl odvolán a souhlas matky, pokud se vyžaduje, se udělil až po narození dítěte.

38

Úmluva o právech dítěte, článek 4 písmena b)

45

8.5 Proces zprostředkování mezistátního osvojení Nahlédneme – li do IV. kapitoly Úmluvy o ochraně dětí a o spolupráci při mezistátním osvojení, tak zjistíme, že zakotvuje procesní požadavky při mezistátním osvojení. Cílem ustanovení článků 14 až 22 je navrhnout postup, který bude chránit zájmy všech zainteresovaných stran, především však nejlepší zájem dítěte. Pokud se podíváme do slovenského právního pořádku, tak určený úřad práce, sociálních věcí a rodiny vyhotoví dokumentaci dítěte na účely zprostředkování mezistátního osvojení a předloží ji Centru pro mezinárodně – právní ochranu dětí a mládeže a to tehdy, kdy není možné zprostředkovat osvojení v rámci Slovenské republiky nejpozději do 6 měsíců od zápisu do přehledu dětí, kterým je potřebné zprostředkovat náhradní rodinnou péči. Jakmile se příslušný orgán státu původu přesvědčí, že jsou získány potřebné souhlasy, může rozhodnout o umístění dítěte do konkrétní rodiny, a je povinen řádně zvážit dosavadní výchovu dítěte a jeho etnické, kulturní a náboženské zázemí. Rozhodnutí o umístění dítěte zahrnuje výběr potenciálních osvojitelů ze seznamu žadatelů, kteří jsou, především na základě porovnání zprávy o budoucích osvojitelích a zprávy o dítěti, nejvhodnější pro splnění potřeb dítěte. Tento proces pojmenovává komentář Úmluvy o osvojení termínem „matching“ (párování). Tento výraz se ale do samotného textu Úmluvy o osvojení nedostal, a to pro absenci francouzského ekvivalentu. Příslušný orgán musí při rozhodování dospět k závěru, že umístění dítěte do péče budoucích osvojitelů je v jeho nejlepším zájmu. Samotným vydáním soudního rozhodnutí o svěření dítěte do předosvojitelské péče budoucích osvojitelů nebo soudního rozhodnutí o osvojení dítěte do ciziny nekončí povinnosti příslušných orgánů státu původu a přijímajícího státu. Ve schváleném postupu je upraven systém sledování dětí svěřených do předosvojitelské péče budoucích osvojitelů do ciziny nebo osvojených do ciziny v souladu se slovenským vnitrostátním právem. Po

vycestování

dítěte

do

přijímajícího

státu

budoucích

osvojitelů,

Centrum

pro mezinárodně - právní ochranu dětí a mládeže ve spolupráci s příslušným orgánem tohoto státu, sleduje jeho začleňování do nového rodinného prostředí formou sociálních zpráv. 39

39

Metodika mezistátních osvojení, Centrum pro mezinárodně – právní ochranu dětí a mládeže, on-line text

(http://www.cipc.sk)

46

8.6 Centrum pro mezinárodně – právní ochranu dětí a mládeže V souladu s článkem 6 konkrétně s odstavcem 1 Úmluvy o osvojení plní funkci ústředního orgánu za Slovenskou republiku Centrum pro mezinárodně - právní ochranu dětí a mládeže. Podle ustanovení § 74 Zákona o sociálně – právní ochraně dětí v oblasti mezistátních osvojení Centrum pro mezinárodně – právní ochranu dětí a mládeže plní převážně úlohy ústředního orgánu státu původu, především spolupracuje se zahraničními ústředními orgány a dojednává administrativní postupy pro uskutečnění mezistátních osvojení podle Úmluvy o osvojení formou protokolu o spolupráci při mezistátních osvojeních, dále monitoruje a porovnává aktuální právní úpravu v jednotlivých spolupracujících státech s ohledem na právní pořádek Slovenské republiky. Také sleduje dodržování uzavřených protokolů o spolupráci při mezistátních osvojeních a přijímá vhodná opatření na odstranění jejich nedostatků. Přijímá a posuzuje žádosti zahraničních žadatelů o mezistátní osvojení podle Úmluvy o osvojení a podle dohodnutých postupů. Vede evidenci žádostí a seznam zahraničních žadatelů o mezistátní osvojení. Vede přehled dětí, kterým je možné zprostředkovat

mezistátní osvojení, posuzuje a zabezpečuje

kompletnost dokumentace těchto dětí. Za účelem zprostředkování navázání osobního vztahu mezi dítětem a zahraničním žadatelem vybírá nejvhodnějšího zahraničního žadatele o osvojení a na tento účel zřizuje poradní orgány. Centrum pro mezinárodně - právní ochranu dětí a mládeže také organizuje ve spolupráci s úřady práce, sociálních věcí a rodiny, dětskými domovy a dalšími zúčastněnými subjekty navázání osobního vztahu mezi dítětem a zahraničním žadatelem, dále koordinuje a dohlíží na celý průběh mezistátních osvojení, přijímá opatření na získání povolení za účelem vycestování dítěte ze Slovenské republiky do přijímajícího státu v cizině, sleduje vývin dítěte svěřeného do předosvojitelské péče nebo osvojeného do ciziny podle Úmluvy o osvojení prostřednictvím

partnerských

ústředních

orgánů

nebo

akreditovaných

institucí

přijímajících států, přijímá, posuzuje a vyhodnocuje sociální zprávy o začleňování dítěte svěřeného nebo osvojeného do ciziny podle Úmluvy o osvojení, uděluje souhlas na osvojení dítěte podle Úmluvy o osvojení a podle Zákona o rodině, informuje osvojitele o majetkových poměrech dítěte po doručení právoplatného a vykonatelného rozhodnutí soudu o osvojení dítěte. Právě ústřední orgány spolupracujících smluvních států Úmluvy o osvojení jsou primárně zodpovědné za vytvoření vnitrostátních podmínek pro uplatňování Úmluvy

47

o osvojení ve svých domovských státech a upozorňování na nedostatky, které vyplývají z aplikační praxe. Ministerstvo

zahraničních

věcí

Slovenské

republiky

na

žádost

Centra

pro mezinárodně – právní ochranu dětí a mládeže povolilo spolupráci při získání a shromáždění informací ze států původu vyspecifikovaných ve formuláři a to prostřednictvím slovenských zastupitelských úřadů a generálních konzulátů. Kromě těchto všeobecných informací o státu původu, bude v budoucnosti potřebné definovat postupnost jednotlivých kroků pro vytvoření funkčního systému včetně vymezení působnosti a vzájemných vazeb subjektů zodpovědných za plnění úloh přijímajícího státu, a také opatření na realizaci mezistátního osvojení

dítěte ze státu

původu podle Úmluvy o osvojení, včetně jeho bezproblémového začlenění do nového prostředí v Slovenské republice. Ústřední orgán přijímajícího státu v procesu mezistátního osvojení plní kromě jiných úloh také všeobecné úlohy, které jsou zaměřeny především na poskytování informací o právním pořádku přijímajícího státu partnerským ústředním orgánům ve státech původu, případně jiným přijímajícím státům, zasílání statistických údajů a standardních formulářů vztahujících se k mezistátním osvojením. Ústřední orgány přijímajícího státu a státu původu velmi úzce spolupracují při dosáhnutí cílů Úmluvy o osvojení týkajících se uskutečnění mezistátního osvojení při dodržení ochrany práv dítěte. Centrum pro mezinárodně - právní ochranu dětí a mládeže začalo přijímat dokumentace žadatelů o osvojení dítěte v roce 2002 a v roce 2003 byly první děti umístěny v předosvojitelské péči v zahraničí. 40

Pro lepší pochopení postupu při mezistátním osvojení uvádíme na následující straně schéma procesu zprostředkování mezistátního osvojení podle Úmluvy o ochraně dětí a spolupráci při mezistátních osvojeních.

40

http://www.cipc.sk, stav k 30.3.2009

48

Ústřední orgán přijímajícího státu

Ústřední orgán státu původu

Žádost o osvojení

Osvojitelné dítě

Zpráva o budoucích osvojitelích

Zpráva o dítěti

Souhlas osvojitelů s konkrétním dítětem

„Matching“

Souhlas ústředního orgánu přijímajícího státu

Souhlas ústředního orgánu státu původu

Povolení ke vstupu a trvalému pobytu dítěte v přijímajícím státě

Svěření dítěte do péče osvojitelů

Přemístění dítěte do přijímajícího státu

Výměna zpráv o průběhu osvojení

49

Závěr Poměrně ambiciózním cílem, který jsme si jako hlavní cíl stanovili v úvodu této práce, bylo poskytnout ucelenou analýzu úpravy institutu osvojení ve slovenském právním pořádku. Na základě poznatků, kterými jsme se v této práci zabývali a co možná nejhlouběji je rozebrali, můžeme zkonstatovat, že současná právní úprava osvojení tak, jako je obsažena v Zákonu o rodině č. 36/2005 Z. z. při důsledné, účinné a zodpovědné aplikaci soudními orgány, v úzké součinnosti s orgány místní státní správy a dalšími subjekty zainteresovanými na procesu osvojení, je způsobilá plně zabezpečit ochranu dítěte a jeho práv. Také jsme došli k závěru, že právní úprava institutu osvojení je kompatibilní i s mezinárodními dokumenty, ke kterým Slovenská republika přistoupila a ratifikovala je. Novely zákonů, které s osvojením souvisí, pružně reagují na potřeby aplikace v praxi, jelikož mnohé z navrhovaných změn si vyžádala právě praxe, a to například nedostatečná minimální doba trvání předosvojitelské péče a legislativně neupravená problematika utajených porodů. Přestože v České republice došlo k již několika novelám Zákona č. 94/1963 Zb. o rodině, tak tamní případy z praxe stále dokazují, že tento zákon, který v České republice neustále platí, je příliš strohým a nedostatečným k tomu, aby v plné míře splňoval základní předpoklady osvojení, kterými jsou nejlepší zájem dítěte a s ním související projev vůle a vyjádření jeho názoru, respektive souhlasu k osvojení. Soudní praxe významnou mírou přispěla ke sladění požadavků praxe s již výše vzpomenutým zněním Zákona č. 94/1963 Zb. o rodině, který do roku 2005 platil také na území Slovenské republiky. Tím dodala právní úpravě flexibilitu. Legislativním záměrem Zákona o rodině č. 36/2005 Z. z. bylo sladit znění zákona s judikovanou praxí, v tomto případě máme na mysli vyřešení spornosti otázky souhlasu nezletilého rodiče s osvojením, respektive přihlédnutí k jeho názoru a respektování jeho vůle. Osvojení se svou širokou interdisciplinární podstatou zasahuje také do oblasti jiných vědních oborů, jako jsou například sociologie, sociální pediatrie a psychologie, a svými následky prolíná i různá právní odvětví, například právo rodinné, občanské, dědické, právo sociálního zabezpečení a sociálního pojištění, a také mezinárodní právo.

50

Co se týká problematiky mezistátního osvojení, tak v prvé řadě bylo nutné přesně vymezit pojem mezistátní osvojení, jelikož jeho definici neobsahuje žádný mezinárodně – právní dokument, ani vnitrostátní předpis. Obsah tohoto pojmu bylo možné vyvodit z formulace ustanovení vícero mezinárodních smluv, především Úmluvy o právech dítěte a Úmluvy o ochraně dětí a o spolupráci při mezistátních osvojeních. Důležité bylo také vymezit rozdíl mezi institutem mezistátního osvojení a osvojením s mezinárodním prvkem, které jsou v teorii a praxi poměrně často zaměňovány. V práci jsme dospěli též k tomu, že nejvýznamnější z vícero vnitrostátních právních předpisů týkajících se mezistátních osvojení je Zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním, který obsahuje kolizní normy, které určují právní pořádek kterého státu bude rozhodujícím právem pro osvojení, a také procesní normy, upravující pravomoc slovenských soudů ve věcech osvojení. Zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním se též věnuje problematice uznávání a výkonu cizích rozhodnutí o osvojení, přičemž přednost má úprava, která je zakotvena v Úmluvě o právech dětí a o spolupráci při mezistátních osvojeních. Za nejvýznamnější mezinárodní dokument v oblasti mezinárodních osvojení můžeme považovat Haagskou úmluvu o ochraně dětí a o spolupráci při mezistátních osvojeních, která rozvíjí a doplňuje zásady, které jsou obsaženy v Úmluvě o právech dítěte. V Haagské úmluvě o ochraně dětí a o spolupráci při mezistátních osvojeních jsou základní zásady, kterými jsou princip nejlepšího zájmu dítěte a princip subsidiarity mezistátního osvojení. Domníváme se, že z hlediska ochrany práv dětí je zakotvení institutu mezistátního osvojení ve slovenském právním pořádku velkým posunem dopředu. Proto dává naději na dětství ve stabilní a úplné rodině, v atmosféře štěstí, porozumění a lásky i těm dětem, pro které nebylo možné zprostředkovat náhradní rodinnou péči v rámci státu a na druhé straně umožňuje obyvatelům Slovenska podat pomocnou ruku dětem z jiných krajin, kterým se též nedostalo řádné výchovy ze strany biologických rodičů, a kterým nebylo umožněno stát se osvojenci v krajině svého původu. Institut osvojení

bezesporu patří k mimořádně zajímavým a diskutovaným

tématům mezi odbornou i laickou veřejností.

Tuto práci si dovolím zakončit citátem Elberta Hubbarda: „Udržíme si jen tu lásku, kterou rozdáme.“

51

Seznam použité literatury Knižní publikace Monografie 1. Češka, Z. a kol., Československé rodinné právo: Bratislava, Obzor, 1986, 328 stran, ISBN 65 – 022 – 86 2. Holub, M., Zákon o rodině a předpisy souvisící: Praha, Orbis, 1977, 461 stran, ISBN 11 – 108 – 77 3. Hrušáková, M. a kol., Rodinné právo: Brno, Doplněk, 1993, ISBN 1081 – 018 – 1993 4. Illášová, M., Zákon o rodine s dôvodovou správou, komentárom a judikatúrou, Vzory právnych podaní podľa Zákona o rodine, Bratislava, Nová práca, s. r. o., 2005, 526 stran, ISBN 80 – 88929 – 70 - 9 5. Kubíčková G., Náhradná rodinná výchova detí: Bratislava, 1990, 45 stran, ISBN 80 – 7094 – 201 – 0 6. Matějček, Z. a kol., Náhradní rodinná péče – průvodce pro odborníky, osvojitele a pěstouny: Praha, Portál, 1999, 184 stran, ISBN 80 – 7178 – 304 – 8 7. Pavelková, B., Kubíčková, G., Čečotová, V., Zákon o rodine – Komentár s judikatúrou: Šamorín, Heuréka, 2005, 369 stran, ISBN 80 – 89122 – 24 – 8 8. Planková, O., Osvojenie dieťaťa: Obzor, 1979, 272 stran, ISBN 65 – 022 - 79, 02 / 24 9. Schooler, J.E., Adopcia – vzťah založený na sľube: Bratislava, NavPress, 1993, slovenský překlad – Návrat domov, 263 stran, ISBN 80 – 967954 – 2 – 2 10. Vodák, P. a kol., Problémy osvojení dětí: Praha, Státní zdravotnické nakladatelství, 244 stran, 1967, ISBN 08 – 019 - 67 11. Zákon o rodine s dôvodovou správou – Úplné znenie zákona s účinnosťou od 11. februára 2005, Šamorín, Heuréka 2005, 98 stran, ISBN 80 – 89122 - 20 – 5

Odborné články 1. Ficová, S., Svoboda, J.: Komentár k zákonu o rodine: Justičná revue, č. 57, 2005, č. 6-7, str. 807-824

52

Elektronické zdroje

1. http://www.epi.sk 2. http://www.justice-gov.sk 3. http://www.zbierka.sk 4. http://www.cassovia.sk 5. http://www.cipc.sk 6. http://www.employment.gov.sk/mpsvrsr 7. http://www.usmev.sk 8. http://www.adopce.com 9. http://eur-lex.europa.eu

Elektronická sbírka zákonů 1. Automatizovaný systém právních informací ASPI, Iura Edition spol.s.r.o., stav k 03.03.2009 2. Horváth, E, Varga, E., Komentár k zákonu o rodině Z.č.36/2005, rok 2005, Identifikační číslo (ASPI ID): LIT34219SK

Použité právní předpisy

1. Ústava Slovenské republiky, ústavní zákon č. 460/1992 Zb. ve znění pozdějších předpisů 2. Zákon o rodině č. 94/1963 Zb. ve znění pozdějších předpisů 3. Zákon o rodině č. 36/2005 Z. z. ve znění pozdějších předpisů 4. Občanský soudní pořádek č. 99/1963 Z. z. ve znění pozdějších předpisů 5. Úmluva č. 104/1991 Zb. o právech dítěte 6. Úmluva č. 380/2001 Z.z. o ochraně dětí a o spolupráci při mezistátních osvojeních 7. Zákon č. 97/1963 Zb. o mezinárodním právu soukromém a procesním ve znění pozdějších předpisů 8. Zákon č. 40/1964 Zb. Občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů 9. Zákon č. 40/1993 Z.z. o státním občanství SR ve znění pozdějších předpisů 10. Zákon č. 305/2005 Z. z. o sociálně – právní ochraně dětí a o sociální kuratele a o změně a doplnění některých zákonů

53

11. Zákon č. 265/1998 Z. z. o pěstounské péči a o příspěvcích pěstounské péči ve znění pozdějších předpisů 12. Zákon č. 576/2004 Z. z. o zdravotní péči, službách souvisících s poskytováním zdravotní péče ve znění pozdějších předpisů 13. Zákon č. 15/1958 Zb. o změně předpisů o osvojení 14. Zákon č. 71/1992 Z. z. o soudních poplatcích ve znění pozdějších předpisů 15. Zákon č. 195/1998 Z.z. o sociální pomoci ve znění pozdějších předpisů

54

Přílohy Příloha č. 1 Návrh na osvojení nezletilého dítěte Příloha č. 2 Návrh na osvojení nezletilého dítěte manželem rodiče Příloha č. 3 Návrh na osvojení dítěte osamělou osobou Příloha č. 4 Agenda mezistátních osvojení

55