Bakalářská práce Veřejný ochránce práv

Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně

Katedra správní vědy, správního práva a finančního práva

Bakalářská práce Veřejný ochránce práv

Lumír Zajíček 238330

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Veřejný ochránce práv zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny.

Lumír Zajíček

OBSAH 1. Úvod….…………………………………………………………..……………………str. 4 - 5

2. Historie, vývoj……………………………………………………………….…………….str.5 2.1 Historie veřejného ochránce práv……………………………………………...……..str.6 - 7 2.2 Vznik a vývoj veřejného ochránce u nás…………………………………….……….str.8 - 9

3. Charakteristika instituce ombudsmana……………………………………………….….str.10 3.1 Definice instituce ombudsmana…………………………………………...…………....str.11 3.2 Klasifikace instituce……………………………………………………..…………str.12 - 13 3.3 Postavení ombudsmana z pohledu dělby moci……………………………...……..str.13 - 15

4.Veřejný ochránce práv v ČR…….………………………………………….……….str.15 - 16 4.1 Působení ombudsmana………………………………………………………………….str.16 4.2 Ustanovování do funkce………………………………………………………….……..str.17 4.3 Právní úprava………………………………………………………………...………….str.17 4.4 K funkci zástupce ochránce práv…………………….…………………………………str.18 4.5 Slib………………………..…………………………………………………..………..str. 19 4.6 Neslučitelnost funkce………………………………………………………...…….str.19 - 20 4.7 Nezávislost………………………………………………………...……………………str.21 4.8 Šetření prováděna ochráncem……………………………………………..……….str.21 - 23 4.9 Zánik funkce…………………………………………………………….…………str.23 - 25 4.10 Trestní imunita, mlčenlivost……………………………………………..………….str. - 25

5. Některé případy řešené ombudsmanem………………………………………………….str.26 5.1 Ombudsman k případu R 52 Pohořelice……………………………………...……str.26 - 27 5.2 Ombudsman o kuřimském případu…………………………………………..…….str.27 - 29 5.3 Případ vystěhování romských rodin ve Vsetíně……………………………………str.29 - 30

2

6. Evropský ombudsman…………………………………………………………..…..str.30 - 31 6.1 Jak si stěžovat……………………………………………………………...………str.32 - 33 6.2 Možnosti postupu veřejného ochránce práv při řešení stížností…………………….….str.33 6.3 Co je nesprávný úřední postup………………………………………………...…..str.33 - 34 6.4 Co je orgánem nebo institucí EU……………………………………………………….str.34 6.5 Jak kontaktovat Evropského veřejného ochránce práv…………………………………str.35

7. Komparace s vybranými zahraničními právními úpravami…………………………..…str. 35 7.1 Slovenský ombudsman....………………………………………………………….str.35 – 39 7.2 Polský ombudsman……………………………………………………………………..str.39 7.3 Dánský ombudsman……………………………………………………………...……..str.40

8. Závěr………………………………………………………..……………………….str.41 – 42

9.Sumary…...……………………………………………………………………………….str.43

10. Seznam použité literatury...……………………………………………………...……...str.44

3

1.Úvod1 Téma své bakalářské práce, která by měla být dovršením tříletého úsilí spojeného se studiem na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, jsem zaměřil na problematiku instituce tzv. ombudsmana, v našich podmínkách vystupujícího pod označením „veřejný ochránce práv“. Veřejný ochránce práv je jednou ze záruk zákonnosti ve veřejné správě. V České republice byla tato instituce zřízena zákonem č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv ze dne 8.12.1999. Uvedený zákon nabyl účinnosti dnem 28.2.20001 a do součastné doby byl již několikrát novelizován.

Velmi důležitá je samotná osoba ombudsmana, není totiž lehké najít člověka, kterému bude veřejnost důvěřovat a u správních institucí bude mít přirozenou autoritu. Dovolím si říci, že v tomto směru nemám proti současnému veřejnému ochránci práv v ČR žádné výtky.

Moje přesvědčení o potřebnosti této instituce v ČR bylo i důvodem proč jsem si za téma bakalářské práce vybral právě „ombudsmana“. Ve své práci se budu věnovat historii, vzniku a vývoji veřejného ochránce práv u nás, jeho postavení a to i z pohledu teorie dělby moci. Dále se pokusím shrnout důvody, které vedly ke zřízení tohoto institutu v ČR. Důkladně se zaměřím na charakteristiku ochránce, podmínky jeho ustanovení do funkce a na relevantní volební proces. Uvedu zde také některé případy řešené ombudsmanem. Také se budu zaobírat funkcí Evropského ombudsmana. Dále provedu i stručnou komparaci s vybranými zahraničními právními úpravami tohoto institutu.

V demokratických společnostech se systém záruk zákonnosti skládá z několika specifických složek mezi nimiž má své nezanedbatelné místo i veřejný ochránce práv. Veřejný ochránce práv je česká podoba ve světě hojně zastoupené instituce tzv. ombudsmana. Z pohledu současných poznatků jej lze obecně charakterizovat jako nezávislou a nestrannou osobu volenou parlamentem za účelem šetření nezákonnosti nebo jiných pochybení ( nespravedlnost, nesprávnost, nepřiměřenost apod. ) v jednání nebo naopak nečinnosti veřejné správy. Veřejný ochránce se v dané věci začne angažovat tehdy, kdy už není k dispozici jiný účinný právní prostředek a svými doporučeními iniciuje nápravu.2 1 2

Zákon č.349/1999 Sb. O Veřejném ochránci práv ve znění pozdějších předpisů, Sládeček, V.Zákon o veřejném ochránci práv, Komentář, Praha, C.H.Beck, 2000, str.V ,

4

V našich podmínkách se jedná o relativně mladou instituci, přesto si myslím, že si již své místo mezi institucemi našeho státu vybudovala, především pro svou užitečnost. Také je zajímavé, jak veřejného ochránce práv přijali, Ti pro něž je především určen a to od úplného odmítnutí a zavržení snad pro nadbytečnost a zbytečné plýtvání penězi nás všech až po uspokojení a naději, že jim bude veřejným ochráncem práva pomoženo ve všech jejich problémech.

Závěrem práce se snažím o zhodnocení významu veřejného ochránce práv na základě poznatků z jeho působení v praxi a o nastínění připravovaných změn zákona o veřejném ochránci práv, jež mají vést k rozšíření působnosti ochránce a tím i ke zkvalitnění jeho činnosti.

Teoretické informace čerpá tato práce z odborných právnických publikací, právních předpisů a časopiseckých článků, především tuzemských. Velmi důležitým pramenem poznatků z činnosti veřejného ochránce práv jsou hlavně pravidelně publikované zprávy o jeho činnosti a další informace z internetových zdrojů ochránce.

2.Historie a vývoj Svůj prapůvod měl ombudsman (jako řada ostatních právních institucí) již ve starověké minulosti – římský tribun lidu, nebo také kontrolní orgány působící ve starověké Číně a dokonce i panovníci některých států, kteří už v 7.století plnili částečně funkce ombudsmana. „Ombudsmanská“ funkce panovníků přetrvala v určité podobě (stížnost na vrchnost) i ve středověku a v moderní modifikaci existuje dodnes. 3

3

Sládeček, V.Zákon o Veřejném ochránci práv. Komentář. 1.vydání. Praha C:H:Beck, 2000, In.sborník příspěvků přednesených na mezinárodní vědecké konferenci „Postavení a role ombudsmana v demokratické společnosti“, dne 14.května 2002,

5

2.1. Historie veřejného ochránce práv Stejně jako lze u řady jiných právních institucí nalézt ve starověké minulosti jisté, byť nezřídka jen vzdáleně podobné předchůdce, rovněž u instituce ombudsmana se jako historická paralela někdy uvádí římský tribun lidu, kontrolní orgány působící ve Starověké Číně (Yuan), a také se konstatuje, že sami někteří panovníci plnili již v dávné minulosti (7.stol.) v zásadě taktéž funkce ombudsmana. „Ombudsmanská“ funkce panovníků není ostatně nijak překvapující, v určité době („stížnosti na vrchnost“) přetrvala i ve starověku. Ovšem v moderní modifikaci existuje i nadále. Prezident (hlava státu) resp.jeho kancelář se zabývá i stížnostmi občanů, které se týkají veřejné správy (např.v USA nebo u nás).

První „skutečný“ ombudsman se patrně objevil až na začátku 18.století ve Švédsku. Švédský král Karel XII.zřídil v r.1713 úřad Královského Nejvyššího Ombudsmana. Sám výraz „ombudsman“ je sice původu švédského, jeho zárodek lze ale vysledovat ve středověkém slově „umbud“ (moc, autorita ), prapůvodem patrně pocházejícího z islandštiny. Jako „ombud“, resp.“ombudsman“ byla označována osoba, jež vystupovala jako zástupce, zmocněnec či mluvčí dalších osob.

Vůbec první ústavní úprava, kterou obsahuje švédská konstituce z r. 1809 výslovně stanoví, že úkolem ombudsmana jako orgánu parlamentu je dohlížet na to, jak soudci, vládní i ostatní úředníci zachovávají zákony a jiné právní předpisy.

V podstatě lze říci, že vládní ombudsman, stejně jako zvláštní ombudsman podřízený moci výkonné, má charakter ombudsmana nepravého, neboť jim chybí nezbytný znak, který lze u dané instituce považovat za profilující – a sice nezávislost. Pro svou podřízenost vládě má tato forma ombudsmana charakter interní, vlastní kontroly veřejné správy, jakéhosi atypického druhu služebního dozoru. Pochopitelně se takový mechanismus, byť je dán relativní autonomií, zpravidla nejeví dostatečně efektivním dozorem nad veřejnou správou. Je sice pravdou, že i ombudsman legislativy je parlamentu v různé míře odpovědný a vůči němu zavázaný plnit určité povinnosti. Nikdy se však nejedná o přímou podřízenost, nelze hovořit o jakési pouhé výkonné složce parlamentu. A není tedy patrně ani přesné hovořit o orgánu parlamentu, i když na druhé straně je nepochybné, že z pohledu dělby státní moci, ombudsman tvoří součást moci zákonodárné. Ombudsman má tedy charakter státního orgánu , který je zejména i na orgánech

6

výkonné moci nezávislý a odpovídá za svou činnost výlučně jen zákonodárnému sboru, kterému však ani jemu není podřízen.

V počátcích existence instituce ombudsmana plnění úkolů vyplývajících z funkce zastal jeden člověk s relativně nepočetným odborným aparátem. Kvantitativní nárůst veřejné správy vedoucí k vytvoření komplikovanějšího, méně průhledného systému, především svou diferenciací agendy a odbornou různorodostí správních činností vyvolal potřebu jisté dělby kompetencí ombudsmana. Dochází k ustanovování jednoho či více zástupců všeobecného ombudsmana. Velice dobře to můžeme pozorovat právě na příkladu Švédska, kolébky instituce, kde se postupně rozrostla na čtyři ombudsmany, kteří však nepůsobí jako orgán kolegiální, ale každý z nich má přesně vymezenou oblast, kde samostatně vykonává svou činnost.Většinou je zástupce ombudsmana ustanovován stejným způsobem jako ombudsman a pro jeho postavení i činnost platí obdobně stejná úprava jako pro ombudsmana. Někdy si ovšem svého zástupce vybírá sám ombudsman, bez jakékoliv zasahování parlamentu. Pravidlem pak bývá, že ombudsman může na svého nebo své zástupce delegovat výkon části kompetence.

Pokud se zde pokusíme shrnout a doplnit výše uvedené informace, můžeme veřejného ochránce práv definovat jakožto nezávislý orgán, jehož existence je většinou zmíněna v ústavě, vymezení jeho pravomocí a postavení upravuje speciální zákon. Ombudsman sám o sobě nedisponuje mocenskou pravomocí a není součástí dělby státní moci. Většinou je odvozen od parlamentu.

Pod vlivem švédského vzoru vznikaly obdobné instituce i v dalších zemích – ve Finsku (1919), Dánsku (1953), Norsku (1962), Islandu (1987), Novém Zélandu (1962), Velké Británii (1967), Francii (1973) a Guayaně (1966). Nověji pak v Maďarsku (1989 resp. 1993), Švýcarsku (1992), Slovinsku (1993), Rusku (1994) a Gruzii (1996). V současné době působí po celém světě více než sto institucí typu ombudsmana.

7

2.2Vznik a vývoj veřejného ochránce práv v ČR Zřízení nezávislého orgánu, jehož hlavním cílem by bylo zajištění ochrany práv občanů v oblastech, kde se dostávali do styku s veřejnou správou, se zdálo být po několika letech od „převratu“ nevyhnutelné. Důvěra tehdejšího obyvatelstva k rozhodnutím a jednání orgánů veřejné správy nebyla zrovna největší. Začíná se tedy uvažovat o možných formách zlepšení „důvěry“ mezi obyvatelstvem a veřejnou správou. Zřízení orgánu tohoto typu umožňuje občanům možnost dovolání nápravy v případě nesprávného postupu veřejné správy, což by ve svém důsledku mělo zvýšit důvěryhodnost veřejné správy v očích občanů. Každý úředník i úřad si totiž musí uvědomovat, že se může stát terčem kontroly svých úředních postupů, jež bude muset zdůvodnit a obhájit. 4

V roce 1990 federální zákon č. 540/1990 Sb. o Generálním inspektorovi ozbrojených sil zřídil instituci, která vykazovala určité znaky ombudsmana. Tento zákon však postihoval jen určitou vymezenou oblast a přirovnal bych ho k speciálnímu ombudsmanovi pro oblast vojenství. Měl umožňovat příslušníkům ozbrojených sil obracet se mimo služební postup na inspektora ve věcech respektování lidské důstojnosti a občanských práv. Jeho využití se očekávalo především vojáky základní služby ve věcech tzv. „šikany“. Inspektor však nebyl tehdejším Federálním shromážděním nikdy zvolen. K ochraně subjektivních práv bylo znovu vytvořeno správní soudnictví. Bylo opět zavedeno dovolání jako opravný prostředek v občanském soudním řízení a vytvořen Ústavní soud, kde si občan může podat ústavní stížnost.

Od roku 1992 byla problematice ombudsmana věnována pozornost i v Českém parlamentu. Prvním a zároveň posledním československým pokusem o zřízení této funkce byl návrh zásad ústavního zákona o ochránci lidských a občanských práv České a Slovenské Federativní republiky, který byl vypracován na základě Federativního shromáždění č. 272 ze dne 30. ledna 1992 expertní komisí. Tímto usnesením pak byla vláda ČSFR požádána o předložení návrhu zákona o zřízení úřadu ochránce pro lidská práva. Přijetí ústavního zákona mělo přispět ke zvyšování demokratické právní kultury v činnosti a rozhodování všech státních orgánů a mělo tak vytvořit jakési předpoklady plného začlenění země do společenství 4

Renata Kalenská, LEXikon Otakara Motejla, Nakladatelství Lidové noviny.5 Renata Kalenská, LEXikon Otakara Motejla, Nakladatelství Lidové noviny

8

demokratických států světa. Zpracování návrhu bylo poznamenáno přípravou voleb a blížícím se koncem legislativního období, což si vyžádalo řadu kompromisů. Tolik tedy společná československá historie.

Prakticky od vzniku samostatného státu probíhaly v České republice četné odborné semináře a akce, na kterých se živě diskutovala problematika ombudsmana. Diskutovanými otázkami bylo jeho zřízení, způsob právního zakotvení, model instituce a mnohé další. Jmenovat můžeme například seminář „Ombudsman v České republice“, který se konal 24. a 25. června 1993 v Praze a seminář, uspořádaný na půdě Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, s názvem „O úloze ombudsmana v evropských zemích“ z 10. 6. 1994. 5

Návrh zásad zákona o Veřejném ochránci práv byl zpracován na Právnické fakultě UK v Praze. Tato předloha pak posloužila jako výchozí materiál pro vypracování návrhu zásad zákona o veřejném ochránci práv, který byl předložen v květnu 1995 skupinou poslanců. Nebyl však projednán z důvodu změny jednacího řádu poslanecké sněmovny. V prosinci 1995 byl podán návrh obdobný, ten však byl projednán pouze v prvním čtení. Třetí návrh tohoto zákona byl podán v srpnu 1996, absolvoval již řádný legislativní proces, ve třetím čtení však poměrně těsnou většinou neprošel. Teprve návrh zákona z dubna 1999 Poslanecká sněmovna schválila a v nezměněném znění ji přijal i Senát. Jeho podpora však nebyla jednoznačná. S jeho přijetím nesouhlasila ODS a US. Pro úpravu tohoto zákona byly použity právní úpravy Velké Británie, Francie, Německa, Portugalska, Dánska, Nizozemí a Polska.

. 5 Renata Kalenská, LEXikon Otakara Motejla, Nakladatelství Lidové noviny. Tento seminář se konal pod záštitou Výboru petičního, pro lidská práva a národnosti Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Konal se opět za hojné účasti nejen tuzemských, ale i zahraničních hostů - např. prezidenta Institutu Evropského ombudsmana Viktora Pickla a mnohých dalších.

9

3. Charakteristika instituce ombudsmana6 Charakteristika Instituce původně především sledovala dodržování zákonů a jiných právních předpisů a řádné plnění povinností úředníky, resp.veřejnou správou. V některých pozdějších modifikacích, i když jde o menšinový výskyt, byla její činnost specifikována jako přešetřování stížností proti nespravedlnostem, které jsou důsledkem špatné správy, což je někdy chápáno jako jisté zúžení kompetence.

Ombudsman (nebo instituce ombudsmanského typu) by měl působit jako vnější, nezávislý, bezplatný, relativně operativní a co nejméně formální institut, jehož hlavní funkcí je zajištění ochrany práv a oprávněných zájmů v oblastech, kde se občan či jiný subjekt střetává s úřady státní správy. Ombudsman by měl do značné míry kompenzovat nerovné postavení subjektu oproti úřadu státní správy. Bývá charakterizován jako orgán nezávislý na moci výkonné, který se ze své činnosti odpovídá zákonodárnému sboru, kterému však není podřízen. Na základě stížností a podnětů občanů, které je povinen přijímat, provádí vlastní šetření. Šetření však může provádět i z vlastní iniciativy. Zjistí-li, že práva občanů byla porušena, doporučuje správním orgánům provedení nápravy, nemá tedy šanci v daném problému rozhodnutí správního orgánu sám pravomocně změnit nebo rozhodnout jinak = nemá právní prostředky, jimiž by do výkonu správy mohl přímo zasahovat. Existuje však jistá „neformální autorita“ ombudsmana, která značně ovlivňuje správní orgány v tom smyslu, že stanoviska ombudsmana jsou veřejnou správou respektována. To ovšem záleží i na činnosti daného ombudsmanského institutu a také na osobních kvalitách daného ombudsmana.

Pokud jde o terminologii, pak název veřejný ochránce práv byl zvolen na základě inspirace označeními vyskytujícími se v nemalém počtu zemí, kde nebyl použit název původní. Uvedený víceslovný název na původní význam slova ombudsman určitým způsobem navazuje či jinak postihuje obsah předmětné instituce. Termín ombudsman nebyl do našeho právního řádu zřejmě akceptován, jak již bylo výše v této práci uvedeno, především pro svou cizorodost a exotičnost, přestože uvedený pojem vzhledem ke značné publicitě u nás zdomácněl.

6

In Sborník příspěvků přednesených na mezinárodní vědecké konferenci „Postavení a role ombudsmana v demokratické společnosti“, dne 14. května 2002. Dostupný z: www.ochrance.cz

10

3.1 Definice instituce ombudsmana7 Veřejného ochránce práv lze považovat za českou podobu ve světě značně rozšířené instituce tzv. ombudsmana. Lze ombudsmana charakterizovat jako orgán (většinou jednu osobu), který je zejména i na orgánech výkonné moci nezávislý a odpovídá za svou činnost výlučně jen zákonodárnému sboru ( ani jemu však není podřízen ). Na základě stížností a podnětů občanů, které je povinen přijímat (a to i způsobem, třeba telefonicky), provádí vlastní šetření (někdy tak může učinit i z jiného podnětu nebo z vlastní iniciativy) a zjistí-li, že práva občanů byla porušena, doporučuje správním orgánům provedení nápravy. Ombudsman se věcí začne zabývat zpravidla tehdy, když není k dispozici jiný účinný právní prostředek, a svými přímo nevynutitelnými doporučeními iniciuje nápravu.

Z českých autorů se o obecnou definici instituce pokusil např. V. Mikule, dle kterého lze celkově ombudsmana charakterizovat jako orgán (většinou jednu osobu), který je zejména i na orgánech výkonné moci nezávislý a odpovídá za svou činnost výlučně jen zákonodárnému sboru (ani jemu není podřízen). Na základě stížností a podnětů občanů, které je povinen přijímat (a to i neformálním způsobem, třeba telefonicky), provádí vlastní šetření (někdy tak může učinit i z jiného podnětu nebo z vlastní iniciativy) a zjistí-li, že práva občanů 8

byla porušena, doporučuje správním orgánům provedení nápravy. Hlavní obsah práce spočívá

v prošetřování stížností jednotlivců na postup, rozhodování nebo nečinnosti orgánů veřejné správy.

Od počátku je tato instituce chápána jako ústavní orgán provádějící ústavní kontrolu nad činností exekutivy, jakož i dalších orgánů, zároveň ovšem i jako orgán působící k zlepšení ochrany občanů před správními orgány. Základní myšlenka, na níž je vybudována koncepce ombudsmana je vcelku jednoduchá. Nejčastěji se ve světě používá definice vytvořená Mezinárodní asociací právníků. Jde o „Úřad (instituci) zřízený ústavou, legislativním aktem nebo parlamentem, v jehož čele stojí nezávislý, vysoce postavený veřejný činitel, odpovědný zákonodárnému sboru nebo parlamentu, který přijímá stížnosti občanů na vládní úředníky a zaměstnance, nebo který jedná ze své vlastní iniciativy, a který má pravomoc vyšetřovat, doporučovat nápravná opatření a vydávat zprávy.“

7

Sládeček, V. Zákon o veřejném ochránci práv. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2000, s. XXII.

11

3.2 Klasifikace instituce 8 Ombudsman bývá často různě klasifikován, eventuálně přiřazován k určitému tzv.modelu. Tak se např.rozlišují typy ombudsmanů: ombudsman moci zákonodárné (parlamentní či legislativní ombudsman), ombudsman moci výkonné a zvláštní ombudsman. Nejrozšířenější skupinou zřejmě tvoří „klasický“, historický starší ombudsman moci zákonodárné, jehož existence je odvozena od nejvyššího zastupitelského sboru, jenž ho zpravidla volí a ke kterému má také určité, zákonem regulované vztahy. Pouze tento typ byl také v podstatě předmětem výše uvedených definic.

Ombudsman moci zákonodárné je nejrozšířenějším typem, historicky nejstarší. Volí jej parlament (nejvyšší zákonodárný sbor) na stanovené funkční období, má k němu zákonem stanovené povinnosti. Za realizaci své činnosti odpovídá jen parlamentu. Podporuje, doplňuje a rozšiřuje tradiční kontrolní funkci parlamentu vůči ostatním státním orgánům, zejména vůči exekutivě. Není ale orgánem parlamentu. Ombudsman moci výkonné, mladší varianta ombudsmana, je jmenován představitelem výkonné moci – hlavou státu, vládou nebo jejím předsedou. Jeho vazba na parlament je buď žádná nebo velmi slabá. Vládní ombudsman nebývá zpravidla považován za dosti účinnou formu dozoru nad veřejnou správou, protože je vlastně sám její součástí. Ombudsman zvláštní (speciální) může mít povahu součásti moci výkonné nebo orgánu ustanoveného legislativou, zřizujícímu orgánu je odpovědný a přímo podřízen.9

Poslední dva typy se řadí mezi ombudsmany nepravé, jelikož jim chybí nezbytný znak ombudsmana – nezávislost a naopak se vyznačují podřízeností výkonné moci, čímž se řadí mezí prostředky interní, vlastní kontroly veřejné správy.

Jiná důležitá klasifikace, týkající se vlastně jen ombudsmana legislativního ( parlamentního ), v zásadě vychází z rozdílu v možnostech přístupu k ombudsmanovi; jako podpůrná diferenciační hlediska lze patrně ještě uvést možnosti jednání ombudsmana z vlastní iniciativy, eventuálně i šíře přezkumných oprávnění, příp.i způsob ustanovení do funkce a

8

Sládeček V. Zákon o Veřejném ochránci práv. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2000,

12

délku funkčního období. Rozlišuje se pak tzv.skandinávský model, kdy je občan oprávněn se na instituci obracet přímo, a britský model, pro nějž je charakteristický tzv.poslanecký filtr, tzn.že jednání ombudsmana se lze dovolávat nepřímo, prostřednictvím podání k poslanci. A ten zpravidla, byť většinou (ryze ) formálně, musí vyslovit se šetřením ombudsmana souhlas.

Někdy lze z literatury vyvozovat i možnost existence specifického, afrického modelu ombudsmana. Vesměs se nicméně jedná o ombudsmany moci výkonné, charakterizované zvláště kolektivním složením instituce. V této souvislosti se zdá vhodné objasnit používání termínu „ombudsmanské instituce“, resp.“instituce ombudsmanského typu“. Jde o určité zastřešení skutečnosti, že ombudsman, byť se tak vesměs oficiálně neoznačuje, nepůsobí vždy pouze jako jednotlivec, vedoucí instituce, s eventuálně zástupci či „pobočníky“ vybavenými samostatnou pravomocí a působností, ale také jako vícečlenný, kolegiální orgán. Takový jev není typický, jak by se zdálo, jen pro Afriku, ale kolektivní ombudsman působí např.v sousedním Rakousku.

3.3 Postavení ombudsmana z pohledu dělby moci 9 Je odvozen od parlamentu, tedy moci zákonodárné, který jako jediný může sankcionovat a mocensky uplatnit svou pravomoc vůči moci výkonné. Dává se do souvislosti s nedostatky mezi jednotlivými složkami systému dělby moci, zejména pak mocí výkonnou a mocí zákonodárnou. Působí zde jako určitý zprostředkovatel, který poukazuje na určité chyby systému moci výkonné, na které je zcela nezávislý. Moc výkonná je zpravidla obecně žádána o součinnost a pomoc ombudsmanovi.

Pomineme-li ombudsmana moci výkonné, který je její součástí, můžeme říci, že ombudsman je nezávislý orgán, který je zpravidla zmíněn v ústavě a podrobně upraven běžným zákonem. Nedisponuje samostatnou mocenskou pravomocí a není tak součástí existující dělby moci ve státě.

10

9

Sládeček, V. Zákon o Veřejném ochránci práv. Komentář 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2000, dostupný z : http://ustavni.juristic.cz/63136/clanek

13

Obvykle ho volí parlament, tedy moc zákonodárná, jemuž však není výslovně podřízený a odpovědný. Také jeho odvolání se děje zpravidla na základě komplikované procedury, respektive ze zákonem stanovených důvodů. Jeho styk se zákonodárným sborem se uskutečňuje formou pravidelně předkládaných výročních zpráv.

Co se týče vztahu k ostatním orgánům státu, je zpravidla obecně žádána součinnost a pomoc ombudsmanovi. Na moci výkonné je ombudsman zcela nezávislý, naopak správní úřady mají a nezřídka i samotná vláda, stanoveny širší povinnosti, ke kterým patří předkládat příslušné materiály, vyjadřovat se k věci, umožňovat vstup do svých objektů, atd. Dále je ombudsman oprávněn žádat podklady a součinnost, nemůže však vydávat příkazy či dokonce jako „vyšší“ instance meritorně rozhodovat nebo jinak ovlivňovat, respektive zasahovat do činnosti úřadů spadajících do jeho přezkumné pravomoci. Ombudsman není ve vztahu k úředníkům nadřízený, který dává pokyny podřízeným, ani nezávislým zvláštním státním orgánem samostatně rozhodujícím s externími účinky. Jeho oprávnění mají iniciační, limitovanou povahu, projevující se ve formě návrhů, doporučení, názorů, atd. Hypotetickou a nepřímou vynutitelnost jeho doporučení lze ovšem vysledovat v jeho vazbách na parlament, kdy prostřednictvím výroční, bilanční zprávy či individuálních podnětů může ombudsman iniciovat odvetná opatření členů zákonodárného sboru, respektive jeho orgánů vůči členům vlády, ministrům jako vrcholovým vedoucím správních úřadů, kteří nejednají v souladu s jeho doporučeními. Jistou výjimkou se jeví možnost, aby ombudsman inicioval či výjimečně i nařídil zahájení disciplinárního řízení s úředníkem, který se významněji provinil. Zcela vzácné jsou případy, kdy ombudsman může ukládat pokuty za nedostatečnou součinnost.

Povinnosti správních úřadů poskytnout Veřejnému ochránci práv součinnost v rámci jím prováděného šetření jsou zakotveny v § 15 ZoVOP a obecně v povinnosti poskytnout Veřejnému ochránci práv pomoc v § 16 ZoVOP; nesplní-li správní úřad povinnost sdělit Veřejnému ochránci práv jaká opatření k nápravě provedl, nebo nejsou-li provedená opatření podle jeho názoru dostatečná, vyrozumí dle § 20 odst. 2 písm. a) ZoVOP Veřejný ochránce práv nadřízený úřad, a není-li takového úřadu, vládu.

Vztahy k moci soudní jsou pak v Zákoně výslovně vyjádřeny v § 12 odst. 2 písm. d), podle kterého může Veřejný ochránce práv odložit věc, které se podnět týká, je-li projednávána nebo již byla rozhodnuta soudem a dle § 13 ZoVOP je Veřejný ochránce práv povinen

14

stěžovatele neprodleně vyrozumět, je-li podnět podle svého obsahu opravným prostředkem podle předpisů o řízení ve věcech správních nebo soudních, žalobou nebo opravným prostředkem ve správním soudnictví, anebo ústavní stížností.

4.Veřejný ochránce práv v ČR Zřízení nezávislého orgánu, jehož hlavním cílem by bylo zajištění ochrany práv občanů v oblastech, kde se dostávali do styku s veřejnou správou, se zdálo být po několika letech od „převratu“ nevyhnutelné. Důvěra tehdejšího obyvatelstva k rozhodnutím a jednání orgánů veřejné správy nebyla zrovna největší. Začíná se tedy uvažovat o možných formách zlepšení „důvěry“ mezi obyvatelstvem a veřejnou správou. Zřízení orgánu tohoto typu umožňuje občanům možnost dovolání nápravy v případě nesprávného postupu veřejné správy, což by ve svém důsledku mělo zvýšit důvěryhodnost veřejné správy v očích občanů. Každý úředník i úřad si totiž musí uvědomovat, že se může stát terčem kontroly svých úředních postupů, jež bude muset zdůvodnit a obhájit. Snahy o zřízení Veřejného ochránce práv můžeme vysledovat již několik roků před konečným uzákoněním této instituce v roce 1999.1011

Za první iniciativu v tomto směru můžeme považovat seminář „Ombudsman v České republice“, jenž byl zorganizován na požádání Českého helsinského výboru a Československé nadace Charty 77 spolu s Komisí pro lidská práva Poslanecké sněmovny. Tato akce se konala ve dnech 24. a 25 června 1993. V květnu roku 1995 spatřuje světlo světa první návrh zásad zákona o veřejném ochránci práv, předložený skupinou poslanců. Předložen byl v prosinci téhož roku, kdy úspěšně prošel v prvním čtení (v únoru 1996). Vzhledem k tehdejší politické situaci, zvláště pak blížícímu se konci volebního období, však již z „taktických důvodů“ tehdejších zákonodárců nedošlo k prosazení.

V roce 1998, kdy po výměně vlády tehdejší ČSSD vyjadřuje ve svém vládním programovém prohlášení úmysl předložit „návrh na doplnění ústavy o institut veřejného ochránce práv“. Tehdejší místopředseda vlády Pavel Rychetský na podzim r. 1998 iniciuje návrh zákona o veřejném ochránci práv. Ten také posléze úspěšně prochází legislativním procesem, a to dne 4.11.1999, kdy byl schválen Poslaneckou sněmovnou a 8.11.1999 zřízení této instituce posvětil také Senát. Prezident republiky zákon podepsal dne 22.12.1999. Zákon 10

Renata Kalenská, LEXikon Otakara Motejla, Nakladatelství Lidové noviny

15

byl posléze vyhlášen 31.12.1999, účinnosti pak nabyl dne 28.2.1999. Do českého právního řádu je tak zaveden zcela nový pojem veřejného ochránce práv, jehož kompetence a postavení mnohdy nebyly pochopeny a dochází tak ke zkreslování postavení a působnosti ombudsmana. I dnes tak dochází k nepochopení tohoto orgánu a čas od času se k nesouhlasu s existencí tohoto úřadu.

4.1 Působení ombudsmana Veřejný ochránce práv působí k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí uvedených v tomto zákoně, pokud je v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, jakož i před jejich nečinností a tím přispívá k ochraně základních práv a svobod.11

12

Působnost ochránce podle odstavce 1 se vztahuje na ministerstva a jiné správní úřady s působností pro celé území státu, správní úřady jim podléhající, Českou národní banku, pokud působí jako správní úřad, Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, okresní úřady a města při výkonu působnosti okresního úřadu, obce při výkonu státu státní správy, dále na Policii České republiky, Hradní stráž, Armádu České republiky, Vězeňskou službu České republiky, zařízení, v nichž se vykonává vazba, trest odnětí svobody, ochrannou nebo ústavní výchovu, ochranné léčení, jakož i na veřejné zdravotní pojišťovny.

Působnost ochránce se nevztahuje na Parlament, prezidenta republiky a vládu, na Nejvyšší kontrolní úřad, na zpravodajské služby České republiky, na vyšetřovatele Policie České republiky, státní zastupitelství a na soudy, s výjimkou orgánů státní správy soudů.

Ochránce není oprávněn zasahovat do činnosti a rozhodování úřadů jinak, než jak stanoví zákon č.349/1999 Sb.zákon o Veřejném ochránci práv.

11

- Sládeček, V. Zákon o Veřejném ochránci práv. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2000, Domnívám se, že funkce ochránce je třeba vzhledem ke špatně fungujícímu státnímu aparátu a možná chybně postavených zákonů. Je to jen "lepení nějaké díry záplatou", ale neřeší to primární problém, na jehož základě byla tato funkce vytvořena. Nejde o to zabývat se jen důsledky, ale hlavně řešit příčiny. Kdyby všechno fungovalo přesně tak jak má, možná by funkce ombudsmana nebyla ani potřebná, nebo tolik vytížená.

16

4.2 Ustanovování do funkce Ochránce je volen Poslaneckou sněmovnou na funkční období šesti let z kandidátů, z nichž po dvou navrhuje prezident republiky a Senát; shodné návrhy jsou přípustné. Ochránce může být zvolen pouze na dvě bezprostředně po sobě jdoucí funkční období.

Ochráncem může být zvolen každý, kdo je volitelný do Senátu. Sídlem ochránce je Brno. Zástupce ochránce zastupuje ochránce v plném rozsahu v době jeho nepřítomnosti. Ochránce ho může pověřit výkonem části své působnosti. Pro volbu, pozbytí funkce, odvolání z funkce a právní postavení zástupce ochránce platí ustanovení tohoto zákona o ochránci obdobně, pokud tento zákon nestanoví jinak.1213

4.3Právní úprava Zákon č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 18/2000 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o Veřejném ochránci práv1314 Nařízení vlády č. 165/2000 Sb., o některých opatřeních k provedení zákona č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv Usnesení vlády České republiky č. 37/2000 (UV), o některých organizačních opatřeních souvisejících s přijetím zákona o Veřejném ochránci práv

12

Sládeček, V. Zákon o Veřejném ochránci práv. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2000 Sládeček, V. Teoretické problémy působnosti ombudsmana, jeho působení ve vztahu k jiným orgánům a institucím. In Sborník z mezinárodní vědecké konference „Působení ombudsmana v demokratické společnosti“, konané dne 5. června 2003, Dostupný z: www.ochrance.cz13 Mají stejnou imunitu, vyšetřovací oprávnění, adekvátní plat apod. 13

17

4.4 K funkci zástupce ochránce Postavení tzv. zástupce veřejného ochránce zákonodárce upravil též v § 2, konkrétně v jeho odstavci čtvrtém. Jeho právní zakotvení reaguje na ověřenou praxi zahraničních právních úprav institucí ombudsmanského typu. Koexistence veřejného ochránce práv s jeho zástupcem umožňuje větší míru specializace a dělby práce a přispívá k efektivitě fungování úřadu. Zástupce je oprávněn zastupovat ochránce v době jeho nepřítomnosti, a to v plném rozsahu. Ochránce může svého zástupce též pověřit výkonem části své působnosti. Ochránce je tedy oprávněn na svého zástupce trvale delegovat svou působnost a pravomoc. Konkrétním projevem tedy může být např. dlouhodobá specializace zástupce na určité otázky. Co se volby, odvolání, pozbytí funkce a právního postavení zástupce týče, platí ustanovení zákona 349/1999 Sb. o veřejném ochránci obdobně i pro zástupce, není-li zákonem stanoveno jinak.

Ač je zástupce ochránce zajisté smysluplná funkce, nese s sebou potenciální problémy. Ty se projevily naplno v průběhu neúspěšného pokusu o ustanovení ochránce a jeho zástupce v roce 2000 . Ochránce i jeho zástupce jsou totiž nominováni i voleni odděleně, aniž by zde existovala vzájemná provázanost, tudíž ochránce nemá možnost žádným způsobem ovlivnit, kdo se stane jeho nejbližším spolupracovníkem. Volba ochránce a zástupce je však tímto způsobem vědomě zákonodárcem koncipována. Záměrem bylo, aby zástupce zastával v zásadě stejně silné postavení jako ochránce, což by u řadového zaměstnance úřadu, kterého by si ochránce na post zástupce sám vybíral, nebylo dost dobře představitelné.1415

14

Nařízení vlády č. 165/2000 Sb., o některých opatřeních k provedení zákona č. 349/1999 Sb, Zákon č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů, Zákon č. 18/2000 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o Veřejném ochránci práv

18

4.5 Slib15 16 Ochránce se ujímá výkonu funkce složením slibu do rukou předsedy Poslanecké sněmovny. Složení slibu právě do rukou předsedy poslanecké sněmovny vyplývá z faktu, že je sněmovnou volen a svým způsobem se jedná o součást moci zákonodárné. Zákonodárce věnoval pozornost též okolnostem, kdy v úřadu střídá nově zvolený ochránce svého dosavadního předchůdce. Slib tedy nově zvolený ochránce skládá, jak výše uvedeno, do rukou předsedy poslanecké sněmovny, ne však dříve než dnem, jenž následuje po dni, kdy uplynulo funkční období dosavadního ochránce. Do doby, kdy nově zvolený ochránce složí slib, vykonává jeho působnost ochránce, jehož funkční období skončilo.

Podoba slibu ochránce je inspirována slibem soudců Ústavního soudu, z něhož se při formulaci slibu ochránce vycházelo.

Složení slibu je dále zákonem konkretizováno – rozšířeno o časový prvek tak, že v případě, kdy ochránce nesloží slib do 10 dnů ode dne svého zvolení, hledí se na něj, jako by nebyl zvolen. Tytéž následky má složení jeho slibu s výhradou. V současné době, kdy v České republice stále pociťujeme určitý deficit politické kultury, se nabízí otázka, co by se stalo v případě, že by nově zvolenému ochránci bylo obstrukcemi ze strany předsedy poslanecké sněmovny bráněno ve složení slibu. Podle znění zákona by se po uplynutí této lhůty presumovalo, že ochránce nebyl zvolen, tudíž by se muselo přikročit k volbě nové. Jde sice o situaci krajně nepravděpodobnou, nicméně v teoretické rovině možnou.

4.6 Neslučitelnost funkce 16 Funkce ochránce je neslučitelná s funkcí prezidenta republiky, poslance, senátora a soudce, jakož i s jakoukoliv činností ve veřejné správě. Výkon funkce ochránce je neslučitelný s jinou výdělečnou činností, s výjimkou správy vlastního majetku a činnosti vědecké, pedagogické, publicistické, literární nebo umělecké, není-li taková činnost na újmu výkonu 15

Sládeček, V. Zákon o Veřejném ochránci práv. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2000, čl. 85 odst. 2 ústav. zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky – „Slibuji na svou čest a svědomí, že budu chránit neporušitelnost přirozených práv člověka a práv občana, řídit se ústavními zákony a rozhodovat podle svého nejlepšího přesvědčení nezávisle a nestranně“.7V16 § 5 odst. 1, 2 cit. Zákona 349/1999 Sb., ust. § 11 zákona č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů

19

funkce a její důstojnosti a neohrožuje-li důvěru v nezávislost a nestrannost výkonu funkce. Ochránce nesmí být členem politické strany nebo politického hnutí.

Po dobu výkonu funkce se ochránce, pokud podléhá branné povinnosti, nepovolává k vojenské činné službě nebo se mu vojenská činnost přeruší; vojenské cvičení takto zameškané se promíjí.

Co se týče k požadavku nezávislosti, jde především o to, aby ochránce skutečně jednal v souladu se svým slibem i se samotným zákonem, který se snaží stranické vlivy na jeho jednání eliminovat.17Nicméně lze konstatovat, že zabránit osobnímu politickému přesvědčení, eventuálně nějakým formám aktivní podpory některé politické straně či politického hnutí právními prostředky stejně nelze.

Ujmutí se výkonu některé funkce, vykonávání i nevýdělečné činnosti ve veřejné správě nebo členství v politické straně či hnutí, má za následek pozbytí funkce, které vysloví předseda Poslanecké sněmovny.17

Dočasné zproštění ochránce branné povinnosti má za účel oprostit ochránce od rušivých zásahů do kontinuity práce a v určitém smyslu potvrdit jeho nezávislost. V tomto případě lze pomýšlet na možnosti zneužití existence branné povinnosti, např. opakovaným povoláváním na vojenské cvičení ochráncem sledovaným subjektem, tj. ministerstvem obrany.

18

117

Viz. ust. § 11 zákona č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů.“

20

4.7 Nezávislost18 Ochránce vykonává svou funkci nezávisle a nestranně a za výkon funkce ochránce odpovídá Poslanecké sněmovně.

Navzdory svým nutným vazbám na moc zákonodárnou, tj. Poslaneckou sněmovnu, s níž je spojen samotnou svou existencí, jak ustanovením do funkce, tak i předchozím přijetím příslušného zákona, je ochránce profilován jako relativně nezávislá instituce. To proto, že i na moci výkonné je ochránce zcela nezávislý, naopak správní orgány mají a ojediněle i samotná vláda, zpravidla stanoveny vůči němu povinnosti. I ve vztahu k moci soudní vykazuje ochránce značnou nezávislost, ať již jde o imunitu nebo o možnost šetřit věci, které rozhodl či projednává soud..

Jistou garancí nezávislosti ochránce by měl být i zákonný nárok na vydání diplomatického pasu, jak je to v České republice obvyklé u ústavních činitelů a jejich manželů a zástupci ochránce by příslušel pas služební.

Nestrannost znamená nenadržování jedné z dotčených stran, tzn. stěžovateli či správnímu orgánu, ale objektivní přešetření a posouzení věci. Jde vlastně o zákaz určité formy podjatosti19

4.8 ŠETŘENÍ PROVÁDĚNÁ OCHRÁNCEM Na základě podnětu ochránce provádí vlastní šetření. Nejprve však provede předběžnou analýzu věci podle § 12 a § 13. Posuzuje zda jde o problém spadající do jeho působnosti a zda se týká osoby, která jej podala. Pokud do jeho působnosti nespadá, nebo se netýká osoby, která ho podala podnět odloží a dál se jím nezabývá. 20

18

Sládeček, V. Zákon o Veřejném ochránci práv. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2000 str. 37 – 39

21

Podle § 13 zákona disponuje ochránce diskrečním oprávněním, tj. možností zvážit, zda zahájí šetření, přestože jinak existují důvody, které zpravidla šetření stěžují. Tyto důvody jsou: - nesplnění zákonných podmínek co má podnět obsahovat1921 - neopodstatněnost návrhu - uplynutí dnem doručení podnětu jednoho roku od právní moci rozhodnutí nebo od opatření či události projednávání věci soudem, nebo již soudem rozhodnuté - věc již byla ochráncem přešetřena a opakovaný podnět nepřináší nové skutečnosti

Pokud ochránce zjistí při předběžné analýze, že je podnět podle svého obsahu opravným prostředkem podle předpisů o řízení ve věcech správních nebo soudních, žalobou nebo opravným prostředkem ve správním soudnictví, nebo ústavní stížností, vyrozumí stěžovatele a poučí jej o správném postupu. Provádí tak tedy určitou informační činnost. Stěžovatele ochránce vyrozumí vždy, ať již činnost ve věci zahájí, nebo ji odloží.

Úřady mají povinnost poskytovat ochránci informace a vysvětlení, předkládat mu spisy a jiné písemnosti, o které je požádá. Písemně sdělují stanoviska ke skutkovým a právním otázkám. Na návrh ochránce provádí důkazy a úkony dozoru( v mezích zákona). Uplatňuje se tak zásada součinnosti, kterou je správní úřad povinen poskytovat ochránci.

Aby mohl ochránce zahájit šetření musí disponovat vůči úřadům, na jejichž činnost dozírá, určitými zákonnými oprávněními. Je to především právo vstupovat na úřady. Vstupovat zde může i bez předchozího upozornění, ale s vědomím vedoucího úřadu. Ten mu musí umožnit pohybovat se ve všech jeho prostorách. Ochránce zde pak provádí vlastní šetření, které spočívá v nahlížení do spisů a kladení otázek jednotlivým zaměstnancům úřadu. S osobami umístěnými v zařízeních, v nichž se vykonává vazba, trest odnětí svobody, ochranná nebo ústavní výchova a nebo ochranné léčení může ochránce mluvit bez přítomnosti jiných osob. Novela zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv ve znění zákona č. 381/2005 Sb. účinná od 1.1.2006 dokonce ukládá povinnost ochránci systematicky provádět návštěvy takových míst.

Výsledek šetření může být negativní, tj. ochránce šetřením nezjistí porušení právních předpisů ani jiná pochybení. V tom případě uvědomí o výsledku stěžovatele i úřad. Při pozitivním výsledku, tj. zjistí-li určité porušení právních předpisů či jiná pochybení, vyzve 19

zákon č. 349/1999 Sb,

22

úřad, aby se k jeho zjištěním ve lhůtě 30 dnů vyjádřil. Pokud úřad na výzvu odpoví, že provedl ( provádí) opatření k nápravě a ochránce tato opatření shledá dostatečnými, vyrozumí o tom stěžovatele i úřad. Jinak ochránce po obdržení vyjádření nebo marném vyjádření lhůty sdělí písemně své stanovisko úřadu a stěžovateli. Součástí tohoto stanoviska je návrh opatření k nápravě.

4.9 Zánik funkce20 22 Veřejný ochránce práv pozbývá funkci dnem následujícím po dni, kdy uplynulo jeho funkční období, nabyl právní moci rozsudek soudu, kterým byl ochránce odsouzen pro trestný čin, přestal být volitelným do Senátu, ujal se výkonu funkce ústavního činitele nebo vykonává činnost ve veřejné správě, anebo předsedovi Poslanecké sněmovny bylo doručeno písemné prohlášení ochránce, že se vzdává výkonu své funkce.

Pozbytí funkce vysloví předseda Poslanecké sněmovny a uvědomí o tom písemně osobu, která funkci ochránce pozbyla. Vykonává-li ochránce činnost, která je neslučitelná s výkonem jeho funkce, nebo je-li členem politické strany nebo politického hnutí, Poslanecká sněmovna ho z funkce ochránce odvolá a písemně ho o tom vyrozumí; účinky odvolání nastávají dnem doručení písemného vyrozumění.21

O odvolání z funkce uvědomí předseda Poslanecké sněmovny Senát, prezidenta republiky, jakož i veřejnost; o pozbytí funkce uvědomí též Poslaneckou sněmovnu. Volba ochránce se koná ve lhůtě počínající šedesátým dnem před uplynutím funkčního období ochránce a končící dnem jeho uplynutí. Uvolní-li se funkce ochránce před skončením jeho funkčního období, koná se volba ochránce do 60 dnů a nebyl-li ochránce ve lhůtě uvedené zvolen, koná se nová volba ve lhůtě 60 dnů.

Toto ustanovení podává ostrý, taxativní výčet důvodů pro zánik funkce ochránce, který má zabezpečit, aby nedocházelo k ohrožování jeho nezávislosti a nemohlo eventuálně dojít 20 21

Viz. ust. § 11 zákona č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů Sládeček, V. Zákon o Veřejném ochránci práv. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2000 str. 37 – 40

23

k politickému zneužití institutu odvolání z funkce. Tento výběr konkrétních důvodů byl sice inspirován zahraničními úpravami, avšak přizpůsoben naší legislativní a ústavní praxi. Český zákon se naštěstí vyhnul v zahraničí ne zcela vzácně se vyskytujícím úpravám, kdy se důvodem odvolání může stát „ztráta důvěry“ nebo „špatné chování“, nemluvě ani o těch, které umožňují odvolání z funkce jednoduše kdykoliv na návrh parlamentu, tedy na základě jeho kvalifikovaně vyjádřené často i politicky motivovaného souhlasu.

Úprava rozeznává dvě formy zániku funkce ochránce, a to pozbytí funkce a odvolání z funkce. V obou postupech při zjištění jednoho z rozhodných, zákonem daných důvodů, dojde k zániku funkce. i

K pozbytí funkce dochází v podstatě automaticky, pokud je konkrétní důvod naplněn. Funkci ochránce dotčená osoba pozbývá dnem následujícím po dni, kdy nastala příslušná právní skutečnost, tedy ex lege. Naplnění jednotlivého důvodu předseda Poslanecké sněmovny, a to na základě hodnověrných podkladů, např. pravomocný rozsudek, jmenovací dekret, osvědčení o zvolení, toliko konstatuje a písemně o tom vyrozumí osobu, která do naplnění tohoto důvodu funkci ochránce vykonávala. Vzhledem k tomu, že se jedná o automatický zánik funkce ochránce ze zákona, Poslanecká sněmovna je o něm pouze vyrozuměna a věc dále neprojednává.

Co se týče odsouzení pro trestný čin, nutně mu musí předcházet souhlas Poslanecké sněmovny s trestním stíháním. Při návrhu zákona se uvažovalo o odvolání z funkce pouze z důvodu spáchání úmyslného trestného činu, eventuálně jen v případech, kdy byl ochránce odsouzen k trestu odnětí svobody, byť i podmíněně. Nakonec byl zvolen přístup přísnější, kdy důvodem pozbytí funkce je pravomocné odsouzení pro spáchání každého jakéhokoliv trestného činu bez ohledu na to, zda byl spáchán úmyslně nebo z nedbalosti a na druh či výši trestu. Například u soudců Ústavního soudu je jedním z důvodů zániku funkce spáchání úmyslného trestného činu.

Odvolání z funkce nenastává automaticky, musí předcházet kvalifikované posouzení vzniku neslučitelnosti s výkonem funkce nebo vzniku členství v politické straně nebo politickém hnutí. Naplnění důvodu zkoumá Poslanecká sněmovna a o odvolání rozhodne

24

běžným usnesením, tedy bez potřeby kvalifikované většiny. V těchto případech funkce ochránce zaniká až doručením písemného vyrozumění o odvolání ochránci.

Ztráta volitelnosti do Senátu v sobě zahrnuje i zbavení, respektive omezení způsobilosti k právním úkonům. Spíše hypotetická možnost pozbytí občanství jako důvodu zániku funkce je také obsažena ve ztrátě volitelnosti. Důvodem zániku funkce je i úmrtí ochránce. Pokud je funkce ochránce uvolněna, je třeba obdobně jako u jiných veřejných ústavních činitelů, např. prezident republiky, soudce Ústavního soudu, ji co nejdříve obsadit.

V případě seznámení ústavních orgánů i veřejnosti se zánikem funkce ochránce, ať již jde o pozbytí funkce či odvolání z funkce, bude veřejnost o této skutečnosti zřejmě uvědoměna prostřednictvím médií a Poslanecká sněmovna se o odvolání ochránce z funkce nezpravuje, neboť se na něm sama usnáší. Pro prezidenta republiky a Senát tato zpráva znamená i signál k přípravě návrhů kandidátů.

4.10 Trestní imunita mlčenlivosti22 2324 Ochránce nelze trestně stíhat bez souhlasu Poslanecké sněmovny. Odepře-li Poslanecká sněmovna souhlas, je trestní stíhání do skončení funkčního období ochránce vyloučeno.

Ochránce je povinen zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o kterých se dozvěděl při výkonu funkce, a to i po ukončení výkonu funkce, pokud zákonem nestanoví jinak; stejnou povinnost mají i zaměstnanci jeho kanceláře.

Povinnosti mlčenlivosti podle odstavce 2 může ochránce nebo zaměstnance jeho kanceláře z vážných důvodů zprostit předseda Poslanecké sněmovny. Státní orgány, včetně orgánů činných v trestním řízení, jsou oprávněny nahlížet do spisů ochránce nebo mu tyto spisy odejmout jen na základě zákona a se souhlasem ochránce, a odepře-li ochránce souhlas, se souhlasem předsedy Poslanecké sněmovny.

22

Sládeček, V. Zákon o Veřejném ochránci práv. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2000 str. 40 – 43, čl. 27 odst. 4 ústav. zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky – poslance ani senátora nelze trestně stíhat bez souhlasu komory, jejímž je členem. Odepře-li komora souhlas, je trestní stíhání navždy vyloučeno.

25

5. Některé případy řešené ombudsmanem 5.1 Ombudsman k případu R52 Pohořelice – Mikulov 2325: Veřejný ochránce práv uzavřel své šetření ve věci R52. Ve svém závěrečném stanovisku opětovně kritizoval postup odpovědných úřadů v procesu přípravy této dálnice, která má být součástí dálničního spojení Brna s Vídní. Jak proces pořizování územního plánu, tak procedura hodnocení vlivů na životní prostředí byly podle něj sporné a zmatečné. Především v nich nedošlo k posouzení všech reálně v úvahu připadajících variant (zejména s využitím stávající dálnice D2 a obchvatu Břeclavi).

Podle ombudsmana správní úřady měly hledat možnosti, jak varianty transparentně posoudit. Místo toho však hledaly výmluvy, jak se posouzení obou tras vyhnout, například odkazem na rakouský zákon, který ale není součástí právního řádu České republiky a jehož právní závaznost se vztahuje pouze na rakouské území. „Je povinností Ministerstva dopravy ve spolupráci s Ministerstvem životního prostředí řádně a pro veřejnost transparentním způsobem porovnat dopravní, ekonomické a ekologické parametry variant kapacitního spojení Brno – Vídeň, tak jak to vyplývá i z požadavků prezentovaných Evropskou komisí,“ konstatoval ve svém závěrečném stanovisku.

Prověřit variantní řešení silničního spojení Brna s Vídní Ministru dopravy uložilo i usnesení vlády o Harmonogramu výstavby dopravní infrastruktury z loňského září. Nejenom, že příslušné úřady (Krajský úřad Jihomoravského kraje, Ministerstvo dopravy, Ředitelství silnic a dálnic, Ministerstvo pro místní rozvoj a Ministerstvo životního prostředí) dosud nepodnikly patřičné kroky k tomu, aby varianty byly rovnocenně posouzeny, ale naopak uskutečňují kroky znevýhodňující posouzení těchto variant, když pro dálnici v trase na Mikulov již jsou vedena správní řízení směřující k povolení stavby a vydávána příslušná povolení. „Krajský úřad Jihomoravského kraje vydává pro jednotlivé úseky R52 výjimky ze zákona na ochranu přírody a krajiny téměř jako na běžícím pásu, přestože mají být posouzeny varianty a přestože Ministerstvo životního prostředí již jednu takovou výjimku v odvolacím řízení zrušilo,“ uvedla Barbara Homolová, právnička Ekologického právního servisu (EPS), 23

/www.eps.cz/cz-pr/pripady/

26

který se případem dlouhodobě zabývá.

Podle ombudsmana vhodnou příležitostí k posouzení variant jsou v současnosti pořizované Zásady územního rozvoje Jihomoravského kraje, které mají být závazným územním plánem pro celý Jihomoravský kraj. Kraj však toto porovnání přes četné připomínky dotčených obcí v zadání Zásad územního rozvoje provést odmítl.

Ombudsman dále vyjádřil ostrou kritiku Ředitelství silnic a dálnic za to, že jako investor stavby R52 v současnosti činí nezvratné kroky směřující k realizaci stavby pouze přes Mikulov a na přípravu stavby a výkupy pozemků již nyní vynakládá značné prostředky. „Ředitelství silnic a dálnic na projektovou přípravu a výkupy pozemků vydává miliony korun. To je za daného stavu nepřijatelný postup – právě takovými předčasnými a netransparentními procesy dochází k neúměrnému a neopodstatněnému prodražování stavby dálnic,“ uvádí Barbara Homolová. K těmto závěrům ve svých kontrolních zprávách došel i Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ).

5.2 Ombudsman o kuřimském případu Ombudsmanovo stanovisko datované 30. srpna 2007, které bylo médiím nejméně od minulého týdne k dispozici, je vedle alibistického odkladného verdiktu brněnského soudu nejdůležitější zprávou v případu. Zpráva, které se s výjimkou deníku Aktuálně. cz nikdo nevěnoval, dává Radku Coufalovi ve všem podstatném za pravdu. A co tedy ombudsman ve svém nálezu říká? Již v úvodu hodnocení postupu odboru sociální péče a ochrany dítěte ombudsman s lítostí konstatuje, že v něm shledal pochybení: „Nejzávažnější zásahy do těchto vztahů, kterým bezpochyby zákaz styku otce s dětmi je, náleží výlučně do pravomocí soudu. O zákazu styku rozhoduje soud rozsudkem.“ Až do rozsudku soudu tedy OSPOD (Odbor sociálně-právní ochrany dítěte) i Klokánek svým počínáním porušoval platné zákony. Pokud jde o zákaz styků s dalšími rodinnými příslušníky, ombudsman jej ve své zprávě jasně odmítá: „Nepochybně je totiž v zájmu dítěte, aby byly udržovány jeho vztahy s širší rodinou.“

27

Podle ombudsmana: „OSPOD se dopustil závažného překročení svých pravomocí, když opakovaně vydával rozhodnutí o zákazu styku dětí s otcem i dalšími členy rodin. K analogickému překročení pravomocí došlo i na straně zařízení FOD vydáním prozatímního rozhodnutí o zákazu styku (ze dne 18. 5. 2007), neboť takové rozhodnutí není ani v jeho kompetenci. Výše zmíněné překročení pravomocí OSPOD i FOD (který ač je subjektem soukromoprávním, byl státem delegován k výkonu sociálně-právní ochrany dětí), tedy nelze ospravedlnit ani tím, že tak učinili na základě doporučení orgánů činných v trestním řízení, když k takovému rozhodnutí nemají zákonné zmocnění. Navíc mám značné pochybnosti, zda zájem orgánů činných v trestním řízení koresponduje se zájmy dětí. Neboť je-li vyslýchána osoba mladší 15 let o okolnostech, jejichž oživování v paměti by mohlo nepříznivě ovlivnit duševní a mravní vývoj takové osoby, zásadně by měla být vyslýchána jen jednou a zvlášť šetrně.“

Ombudsman konečně napadá i samo umístění dětí do Klokánku: „Dále mám pochybnosti i o postupu OSPOD co do podání návrhu na svěření dětí do péče zařízení FOD, když zde byl otec, který je chtěl převzít do své péče. OSPOD se však touto otázkou relevantně nezabýval a neprošetřil možnost svěření dětí do péče otce. Zcela automaticky místo toho podal návrh na svěření dětí do péče Klokánku. Nebyly přitom vzneseny pochybnosti o výchovné způsobilosti otce ani proti němu nebylo vzneseno podezření v dané trestní kauze. Otec má přitom právo na styk s dětmi ze zákona bez jakýchkoli podmínek, dokud se neprokáže, že existují závažné důvody, které by tomu bránily.

Podle silného právního názoru se tedy děti Radka Coufala pravděpodobně neměly v Klokánku vůbec nikdy ocitnout. Jednání OSPOD i Klokánku navíc sleduje spíše zájmy policie než zájmy dětí. Na toto zjištění by mělo ministerstvo práce a sociálních věcí reagovat. Neboť právě díky jeho pověření je možné děti do Klokánků vůbec umisťovat. Nález ombudsmana ostatně odpovídá názorům dětských psychologů, které jsme v Literárních novinách citovali již dříve (LtN č. 26/2007), podle nichž je dlouhodobý pobyt dětí v Klokánku v izolaci od rodiny dalším traumatem, které nepříznivě ovlivňuje jejich stav i vývoj.

Je ostudou českého státu, že jejich de facto vazební pobyt zde nebyl schopen dosud ukončit. A je také ostudou českého mediálního provozu, že toto hrubé porušování lidských práv jak obou chlapců, tak jejich otce i blízkých příbuzných přehlíží a namísto toho znovu a

28

znovu více méně nechutně spekuluje o okolnostech celé kauzy způsobem, který nic neřeší a jen vychází vstříc nízkým davovým pudům.24 26

5.3. Případ vystěhování romských rodin ve Vsetíně25 2725 „Kam s nimi“ - Případ vystěhování romských rodin ve Vsetíně (spis. zn. VOP 339/2007). Z domu na ul. Smetanova ve Vsetíně byly vystěhovány sociálně slabé romské rodiny – část do lokality Poschla ve Vsetíně, ale některé rodiny do obcí na Jesenicko, Prostějovsko a Uherskohradišťsko do domů, které předtím fyzicky neviděly a které si měli koupit. Ochránce zahájil šetření z vlastní iniciativy a jednoznačně odmítl skutečnost, že Vsetín řešil svůj problém na úkor jiných obcí. Navíc tím rodinám zrušil veškeré sociální zázemí. Malé obce, kam rodiny vystěhoval, nemohou rodinám nabídnout pomoc ani práci a nemají k dispozici ani terénní pracovníky, projekty Úřadu práce pro nezaměstnané nebo dotace Úřadu vlády na integraci romské komunity, které má Vsetín. Ne všechny vystěhované rodiny byly neplatiči, jak se Vsetín hájil. Typickým případem je rodina Tulejových, vystěhovaná do obce Čechy pod Kosířem. Tulejovi nebyli neplatiči a neměli dluhy. Pouze tak byli mediálně i díky úředníkům označkováni, takže úřady mohou každý svůj vstřícný krok označovat jako „mimořádnou pomoc“, „nadstandardní pomoc“, „dobrou vůli“ a naopak rodině je vyčítán nevděk za snahu Vsetína, který to s nimi „myslí dobře“. Tulejovi byli vystěhováni do domu, který předtím fyzicky neviděli, prodávajícímu – panu Budinskému - zaplatili a půjčku na dům řádně splácí. K převodu vlastnického práva k domu 24

http://literarky.cz/index.php?p=clanek&id=4247, http://www.ochrance.cz/cinnost/index.php?year=2007, V pátek 4.7. v17:40 hod.vysílala ČT1 další díl cyklu Případ pro ombudsmana. Díl nazvaný Kam s nimi je o postupu vsetínských úředníků při vystěhovávání romských rodin. Polemický přístup úředníků k citlivé a složité problematice vyvolal nejen pozornost médií, ale také veřejného ochránce práv, který v této věci zahájil šetření z vlastní iniciativy. 25

29

však nedošlo, protože dům je v havarijním stavu, za což vždy odpovídá vlastník. Stav domu je natolik kritický, že stavební úřad v Kostelci na Hané vede dokonce řízení o jeho odstranění. Vzhledem k tomu, že Tulejovi se za této situace odmítli stát vlastníky domu, kterému hrozí odstranění, a naopak pan Budinský trval na převodu vlastnictví, na přelomu roku 2007/2008 platovou situaci vyřešilo město Vsetín (Vsetínská příspěvková a investiční), tím, že dům od pana Budinského koupilo. Ihned poté odpojili Tulejovým elektřinu, přestože za ni rodina platila. . Starosta obce Čechy pod Kosířem se rodině od začátku snažil pomoci, ale možnosti malé obce jsou značně omezené. Tulejovi mají navíc stále trvalý pobyt ve Vsetíně a je tedy povinností Vsetína zajistit rodině náhradní bydlení. Po mnoha jednáních mezi městem Vsetín, obcí Čechy pod Kosířem, veřejným ochráncem práv a zástupci Tulejových město Vsetín přislíbilo, že obnoví dodávky elektřiny a jako vlastník provede nezbytné rekonstrukční práce, aby dům nemusel být zbourán. Podmínkou je, že vlastnická práva budou převedena na rodinu Tulejových. Případ rodiny Tulejových ukazuje na absolutní absenci koncepce řešení situace sociálně vyloučených občanů. Ukazuje také selhání úředníků, kteří by měli v rámci svých funkcí a projektů (např. projektu Úřadu vlády) usilovat o integritu romské komunity.

6.Evropský veřejný ochránce práv Instituce Evropského ombudsmana byla zřízena na základě Maastrichtské smlouvy. Pravidla pro výkon jeho funkce přijal evropský parlament 9. března 1994 a jsou připojena v příloze k Jednacímu řádu Evropského parlamentu. Evropský ombudsman sídlí ve Štrasburku, je jmenován Evropským parlamentem na funkční období 5 let s možností opakovaného jmenování. Prvním Evropským ombudsmanem byl 12. července roku 1995 zvolen Jacob Söderman Finsko.26 28

Nový evropský ombudsman Nikiforos Diamandouros (62) byl v úterý v Evropském parlamentu zvolen hlasy 564 poslanců z 643. Diamandouros vykonával úřad evropského

26

www.euroskop.cz

30

ochránce práv již od roku 2003. Protože se řádné pětileté funkční období evropského ombudsmana shoduje s funkčním obdobím Evropského parlamentu, musela proběhnout opětovná volba již po necelých dvou letech. Nyní může Diamandouros vykonávat svůj úřad až do roku 2010. Diamandouros má s úřadem ombudsmana dlouholeté zkušenosti, protože před svým působením ve funkci evropského ombudsmana vykonával tuto funkci mezi lety 1998 a 2003 v Řecku.

Současný Evropský ombudsman P. Nikiforos Diamandouros se narodil se 25. června 1942 v Aténách v Řecku. Studoval na Indiana University a na Columbia University v USA. Je vystudovaným politologem. Vyučoval na Státní newyorské univerzitě a na Columbia University. V letech 1980 - 1983 byl programovým ředitelem Rady pro výzkum ve společenských vědách v New Yorku a pro Západní Evropu a Blízký a Střední východ. Od roku 1988 vyučoval na Aténské univerzitě a v rozmezí let 1988 - 1991 byl předsedou Řeckého institutu pro mezinárodní a strategický výzkum v Aténách. V letech 1992 - 1998 byl prezidentem řecké Asociace politických věd. Od roku 1993 byl také profesorem komparativní politologie na Fakultě politických věd a veřejné správy Univerzity v Aténách. V letech 1998 2003 byl prvním národním ombudsmanem v Řecku. Od dubna 2003 působil jako Evropský ombudsman a v této funkci byl znovu potvrzen 11. ledna 2005 Evropským parlamentem. Je ženatý a má dvě děti. Mezi jeho koníčky patří historie, literatura, psaní, vážná hudba a film.27 29

Občané členských států Evropské unie se mohou obracet se svými stížnostmi k evropskému ochránci lidských práv, pokud mají podezření, že některý z evropských úřadů vůči nim ve svém rozhodnutí pochybil. Pokud dojde ombudsman k přesvědčení, že je podezření oprávněné, požádá dotyčný úřad, aby se do tří měsíců písemně vyjádřil. Až teprve poté rozhodne o zahájení vyšetřování. Pokud se nepodaří ombudsmanovi zprostředkovat řešení mezi úřadem a stěžovatelem, může případ dojít až k Evropskému soudnímu dvoru v Lucemburku.

Počet přijímaných stížností každoročně strmě stoupá. Za celý rok jich evropský ombudsman vyřídí několik tisíc. Stížnost je nutno podat před uplynutím dvou let ode dne, kdy jste zjistili skutečnosti, na které si stěžujete. Před podáním stížnosti přímo k ombudsmanovi se musíte nejprve obrátit na dotčenou instituci sami, většinou ve formou dopisu.

27

www.evropskyombudsman.eu

31

6.1 Jak si stěžovat2830 Napište veřejnému ochránci práv v jakémkoli z jazyků Smlouvy ,jasně uveďte, kdo jste, na který orgán nebo instituci EU si stěžujete a jaké jsou důvody Vaší stížnosti. Stížnost musí být podána před uplynutím dvou let ode dne, kdy jste se dozvěděli o skutečnostech, na nichž je stížnost založena.

Nesprávným úředním postupem nemusíte být postižen osobně. Na dotčený orgán nebo instituci jste se již v dané záležitosti obrátil, např. formou dopisu. Veřejný ochránce práv se nezabývá věcmi, které jsou projednávány soudem nebo které již byly soudem rozhodnuty.

Veřejný ochránce práv Vaši stížnost přezkoumá a o výsledcích jeho šetření budete informován.

Stížnost evropskému veřejnému ochránci práv může být podána písemně dopisem nebo pomocí přiloženého formuláře. Elektronická podoba tohoto formuláře stížnosti je k dispozici na webových stránkách veřejného ochránce práv: http://www.ombudsman.europa.eu

Kontaktovat ombudsmana můžete v jakémkoliv z oficiálních jazyků Evropské unie. Pro stížnost lze využít, vedle vlastního dopisu, i formuláře, jež se nachází na stránkách ombudsmana (jeho využití je doporučeno). Formulář obsahuje 9 otázek, které se musí správně vyplnit, jinak budete vyzváni k odstranění nedostatků.

Veřejný ochránce práv může informovat dotčený orgán o podané žádosti s tím, aby problém vyřešil. Pokud není možné případ uspokojivě vyřešit v průběhu šetření, snaží se veřejný ochránce práv, je-li to možné, najít smírné řešení, které odstraní pochybení a uspokojí stěžovatele. Pokud pokus o smírné řešení selže, může veřejný ochránce práv navrhnout opatření k nápravě. Pokud orgán navrhovaná opatření nepřijme, může podat zvláštní zprávu Evropskému parlamentu.

28

http://www.ombudsman.europa.eu

32

Nejdůležitějším úkolem Evropského ombudsmana je zabývat se stížností týkající se neplnění úkolů ze strany orgánů a institucí Společenství s výjimkou Evropského soudního dvora a Soudní první instance. Každý občan Evropské unie nebo i ten, kdo není jejím občanem, ale žije na území některého z členských státu, může vnést stížnost k ombudsmanovi, stejně jako kterýkoliv podnik, asociace či jiná organizace se sídlem EU. Evropský ombudsman může zahájit šetření i z vlastní iniciativy.

6.2 Možnosti postupu veřejného ochránce práv při řešení stížnosti2931 Ombudsman přezkoumá stížnost a o výsledku stěžovatele informuje. Může nejprve informovat dotčenou instituci o podané stížnosti za účelem jejího vyřešení. Jestliže se nedospěje k uspokojivému vyřešení, snaží se poté o smírné řešení, jenž odstraní pochybení. Pokud i tento pokus selže, smí navrhnout opatření k nápravě nebo podat zvláštní zprávu Evropskému parlamentu.

Nespadá-li do jeho kompetence se stížností zabývat, doporučí, kam se obrátit (většinou se jedná o národního ombudsmana nebo petiční výbor). Ke každé stížností, jíž se zabývá, vydá své rozhodnutí (decision). Rozhodnutí zveřejňuje ve výroční zprávě ombudsmana a na svých webových stránkách.

6.3 Co je nesprávný úřední postup3032 Nesprávným úředním postupem je špatná nebo nedostatečná správa. Dochází k ní, pokud určitý orgán nejedná v souladu s právem, nerespektuje zásady dobré správy nebo porušuje lidská práva. Některé příklady: 29

http://www.euro-ombudsman.eu.int/media/cs/default.htm http://www.euro-ombudsman.eu,

30

33

administrativní nesrovnalosti nepoctivost diskriminace zneužití pravomoci nezodpovězení podání odmítnutí poskytnout informace zbytečné průtahy

6.4 Co je orgánem nebo institucí EU3133 Mezi orgány a instituce EU patří: Evropský parlament Rada Evropské unie Evropská komise Soudní dvůr Evropských společenství (s výjimkou jeho soudních pravomocí) Evropský účetní dvůr Evropský hospodářský a sociální výbor Výbor regionů Evropské unie Evropská investiční banka Evropská centrální banka Evropský úřad pro výběr pracovníků (EPSO) Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) Evropský policejní úřad ( Europol) Decentralizované agentury (jako Evropské středisko pro rozvoj odborného vzdělávání, Evropská agentura pro životní prostředí, Úřad pro harmonizaci ve vnitřním trhu, atd.) Uvedený výčet není vyčerpávající. Přehled orgánů a dalších institucí EU je k dispozici na webové stránce Europa: http://www.europa.eu/

31

http://www.euro-ombudsman.eu

34

6.5 Jak kontaktovat evropského veřejného ochránce práv 3234 Poštou Evropský veřejný ochránce práv 1 Avenue du Président Robert Schuman CS 30403 FR-67001 Strasbourg Cedex Francie35Telefonicky

+33 (0) 3 88 17 23 13, Faxem

+33 (0) 3 88 17 90 62

Na webových stránkách http://www.ombudsman.europa.eu Od 1. ledna 2007 existuje 23 jazyků Smlouvy: anglický, bulharský, český, dánský, estonský, finský, francouzský, holandský, irský, italský, litevský, lotyšský, maďarský, maltský, německý, polský, portugalský, řecký, rumunský, slovenský, slovinský, španělský a švédský.

7. Komparace s vybranými zahraničními právními úpravami 33 7.1. Slovenský ombudsman Veřejný ochránce práv je nezávislý orgán Slovenské republiky, který v rozsahu a způsobem ustanoveným zákonem chrání základní práva a svobody fyzických osob a právnických osob v konání před orgány veřejné správy a dalšími orgány veřejné moci, tak jejich konání, rozhodování nebo nečinnost v rozporu s právním pořádkem. V zákonech ustanovených případech se veřejný ochránce práv může podílet na uplatnění zodpovědnosti osob působících v orgánech veřejné moci, kdy tyto osoby porušili základní právo nebo svobodu fyzických osob a právnických osob. Všechny orgány veřejné moci poskytnou veřejnému ochránci práv potřebnou součinnost. 3436

Vytvoření institutu veřejného ochránce práv bylo jednou z podmínek, které Slovenská republika potřebovala splnit pro svůj vstup do Evropské unie. Institut veřejného ochránce práv a budování jeho úřadu bylo pro Slovenskou republiku výzvou hlavně z důvodu jeho významu 32

/www.ombudsman.europa.eu/shortcuts/contacts.faces /www.vop.gov.sk/verejny-ochranca-prav

33, 34

35

v kontextu nové Evropy, kde je ochrana základních práv a svobod považovaná za jednu z nejdůležitějších priorit.

Takto se Slovenská republika v roku 2001 přiřadila k téměř 70 státům světa, ve kterých je zřízený úřad ombudsmana. Se zemí Vyšehradské čtyřky byla Slovenská republika posledním státem, který přistoupil ke zřízení takového orgánu. Polsko zřídilo úřad ombudsmana v roce 1987, Maďarsko v roce 1993 a Česká republika v roce 1999.

Právním předpokladem vzniku nového ústavního orgánu veřejného ochránce práv bylo přijaté ústavního zákona č. 90/2001 Z. z. z 23. února 2001, kterým se měnila a doplnila Ústava Slovenské republiky č. 460/1992 Zb. ve znění dřívějších předpisů. Do osmé hlavy Ústavy Slovenské republiky byl zařazený druhý oddíl s názvem „VEŘEJNÝ OCHRÁNCE PRÁV“ s čl. 151a.

Na základě toho Národní rada Slovenské republiky přijala zákon č. 564/2001 Z. z. o veřejném ochránci práv (dále jen zákon o veřejném ochránci práv), který ustanovil podrobnosti o volbě a odvolávaní veřejného ochránce práv, o jeho působnosti, o podmínkách výkonu jeho funkce, o způsobu právní ochrany a o uplatňovaní práv fyzických osob a právnických osob.

Dne 19. března 2002 v tajném hlasovaní zákonodárního sboru byl zvolený první veřejný ochránce práv. Podle zákona o veřejném ochránci práv, veřejný ochránce práv složil slib do rukou předsedy národní rady dne 27. března 2002. Současně měl jako veřejný ochránce práv zvolený poprvé po nabytí účinnosti tohoto zákona začít vykonávat svou působnost nejdřív do šesti měsíců ode dne složení slibu.

Zákonem o veřejném ochránci práv byla současně zřízena Kancelář veřejného ochránce práv se sídlem v Bratislavě, kde úlohou je plnit úkoly spojené s odborným, organizačním a technickým zabezpečením činnosti veřejného ochránce práv. Tato začala svou činnost v květnu 2002. První odborní zaměstnanci právních odborů mohli nastoupit až po novele zákona o státní službě v srpnu 2002. V uvedeném čase bylo už veřejnému ochránci práv doručených přibližně 1000 podnětů fyzických a právnických osob.

36

V následujících pěti letech bylo přijatých šest novel zákona o veřejném ochránci práv. První dvě novely, zákon č. 411/2002 Z. z. a zákon č. 551/2003 Z. z. se týkaly úpravy podrobnější právní úpravy personálního zabezpečení Kanceláře veřejného ochránce práv a postavení státních zaměstnanců a zaměstnanců kanceláře. V roce 2004 byli přijaté tři novelizace. První se týkala zrušení zákonného oprávnění veřejného ochránce práv seznamovat se s obsahem utajovaných skutečností (č. 215/2004 Z. z.), druhé dvě ovlivnily samostatné hospodaření Kanceláře veřejného ochránce práv s prostředky ze státního rozpočtu, načež se zrušila samostatná kapitola kanceláře a tato byla později zapojená na státní rozpočet prostřednictvím kapitoly státního rozpočtu Kanceláře prezidenta Slovenské republiky (č. 523/2004 Z. z.), s odstupem jednoho měsíce byla uvedená skutečnost předmětem další právní úpravy (zákon č. 618/2004 Z. z.), v důsledku které Kancelář veřejného ochránce práv s účinností od 1. ledna 2005 zabezpečuje svoje náklady přes kapitolu všeobecná pokladní správa a jejím správcem je ministr financí Slovenské republiky.

Z hlediska samotného výkonu funkce veřejného ochránce práv byla nejdůležitější změnou novelizace z roku 2006, která změnila i ústavní úpravu postavení veřejného ochránce práv (ústavný zákon č. 92/2006 Z. z.) a následně i zákon o veřejném ochránci práv (zákon č. 122/2006 Z. z.). Doporučení vypracovat návrh novelizace právního postavení veřejného ochránce práv byl součástí půlroční zprávy, kterou z vlastní iniciativy předložil veřejný ochrance práv Výboru Národní rady Slovenské republiky pro lidské práva, národnosti a postavení žen ještě v roce 2004. Výbor pro lidské práva, národnosti a postavení žen se stal předkladatelem návrhu novely Ústavy Slovenské republiky a zákona o veřejném ochránci práv. Uvedenou iniciativu výboru je možné jednoznačně považovat za vyvrcholení velmi dobré spolupráce výboru a veřejného ochránce práv při ochraně práv a svobod fyzických osob a právnických osob ve Slovenské republice.

Při vypracovaní návrhu novely Ústavy Slovenské republiky a zákona o veřejném ochránci práv se postupovalo s osobitou odbornou starostlivostí s hlavním cílem zabezpečit účinnější a efektivnější ochranu práv a svobod fyzických osob a právnických osob. Pokladem byla hlavně praktická aplikace právní úpravy, přezkoumávání podnětů fyzických a právnických osob, konání z vlastní iniciativy a v neposlední řadě poznatky a závěry setkání ombudsmanů, osobitně ombudsmanů zemíV4, Mezinárodní charta efektivnosti ombudsmanů, Ústava Evropské unie, mezinárodní smlouvy a dohovory upravující ochranu lidských práv a základních svobod, které byly podrobené analýze se současným respektováním zachování

37

filozofie platné právní úpravy.

Mezi změny schválené Národní radou Slovenské republiky patřila zejména doplnění veřejného ochránce mezi osoby oprávněné předložit ústavnímu soudu návrh na početí konání v případě zjištění skutečností nasvědčující tomu, že uplatnění právních předpisů může ohrozit lidská práva a základní svobody, možnost veřejného ochránce práv podílet se na uplatnění zodpovědnosti osob působících v orgánech veřejné moci. Pokud tyto osoby porušily základní právo anebo svobodu fyzických osob a právnických osob, povinnost všech orgánů veřejné moci poskytnout veřejnému ochránci práv potřebnou součinnost, lhůta 20 dní na plnění povinnosti orgánů veřejné správy poskytovat veřejnému ochránci práv informace vysvětlení a stanoviska ke skutkovým a právním otázkám a plnit si další zákonné povinnosti, nakolik právě od rychlosti poskytnutí potřebných podkladů závisí jeden z prioritních cílů, a to služba pro občana bez zbytečných průtahů, povinnost orgánů veřejné správy poskytovat potřebné spisy a doklady, jako i vysvětlení k věci i v případě, když osobitní předpis omezuje právo nahlížet do spisů jen pro vymezený okruh subjektů, oznamování svého stanoviska v případě, že opatření přijaté ve věci nadřízeným orgánům anebo vládou Slovenské republiky považuje za nedostatečné přímo národní radě anebo jí pověřenému orgánu. Mezi náležitosti podnětu se doplnilo určení orgánu veřejné správy, proti kterému podnět směřuje a v případě, když se netýká osoby, která ho podala nevyhnutelnost předložit písemný souhlas dotknuté osoby nebo písemné zplnomocnění ve věci z důvodu ochrany a zpracování osobních údajů. Další změny se týkají zejména procesní činností.

Mezi původní navrhované změny, které si Národní rada Slovenské republiky neosvojila patří rozšíření působnosti veřejného ochránce práv na všechna práva a svobody fyzických a právnických osob, a tím přiblížení se k ochraně před celou „maladministrací“ /špatnou zprávou/ obdobně jako v jiných zemích Evropské unie, právnické vzdělání jako podmínku zvolení veřejného ochránce práv a vrácení samostatné kapitoly ve státním rozpočtu, které by bylo možné považovat za potvrzení ústavou dané nezávislosti veřejného ochránce práv. Přijaté změny nabyly účinnost dne 1. dubna 2006.

I s pohledem na přijaté změny je možné institut veřejného ochránce práv v právním pořádku Slovenské republiky charakterizovat jako kontrolní orgán sui generis ve vztahu k orgánům veřejné správy, který svoje povinnosti realizuje v souladu nejen s právním pořádkem Slovenské republiky, ale i v souladu se zásadami morálky a etiky. Působnost

38

veřejného ochránce práv je konstituovaná na ochranu subjektivních práv – základních práv a svobod a na ochranu zákonnosti jako takové..

Úřad veřejného ochránce práv doplnil už existující systém orgánů ochrany práva. Funkce veřejného ochránce práv jako zprostředkovatele mezi občanem a státem má kontrolní činností upevňovat ústavnost a legalitu konání a rozhodování orgánu institucí veřejné správy ve vztahu k fyzickým osobám a právnickým osobám. Veřejný ochránce práv neodvozuje svou autoritu od státní moci, ale od přirozeného spojenectví s parlamentem a s veřejností, s občany, kteří jsou autentickým zdrojem moci ve společnosti. Proto veřejný ochránce práv nepřikazuje, nemůže rušit a odvolávat rozhodnutí, ale může doporučit opatření pro dobro a prospěch občana.3537

7.2 Polský ombudsman3638 Zde se instituce ombudsmanského typu objevila už v období socialismu, a to v roce 1987, kdy došlo k přijetí zákona o „mluvčím“,obhájci občanských práv. Polská varianta ombudsmana vychází typově ze severských ombudsmanů. Polská pravomoc v zasahování do činnosti orgánů má opět jen iniciační charakter. Mluvčí je volen na dobu pěti let, je oprávněn jmenovat své územní zmocněnce. Mluvčí zahajuje činnost na základě podání podnětu fyzickými osobami, z podnětu místních orgánů a z vlastní iniciativy. Hlavní úkol mluvčího spočívá podle zákona v ochraně práv a svobod občanů, které jsou zakotveny v ústavě a jiných právních předpisech. Při šetření má zkoumat, zda organizace či instituce odpovědná za dodržování a naplňování konkrétních práv a svobod svým jednáním nebo naopak nečinností neporušila zákony, zásady společenského soužití nebo sociální spravedlnosti. Mluvčí disponuje zvláštními pravomocemi, například může požádat o zahájení občanskoprávního soudního řízení, napadnout správní rozhodnutí u správního soudu, předkládat příslušným orgánům podměty k vyvinutí zákonodárné iniciativy. Prapůvodní švédskou koncepci dohlíží na dodržování zákonů a ostatních právních předpisů a plnění povinností státními úředníky i zaměření na problémy „špatné správy“ neboli maladministration nahrazuje hledisko ochrany lidských práv a svobod včetně některých dalších oprávnění mluvčího. Každoročně předkládá zprávu o své činnosti. Počet podaných stížností je ve srovnání s jinými státy neuvěřitelný: 35 200 v roce 1992, 40 000 v roce 1995.

35 36

www.vop.gov.sk/vznik-a-vyvoj-v-slovenskej-republike /www.rpo.gov.pl/

39

7.3 Dánský ombudsman37 39 Tato instituce zde byla zřízena už v 50. letech 20. století. Konkrétně byla § 55 Ústavy Dánského království z 5. 6. 1953 zavedena instituce ombudsmana. Parlament může zvolit 1 až 2 osoby dohlížející na civilní i vojenskou státní správu. Oficiální název úřadu je Ombudsman Lidové sněmovny. První prováděcí zákon o ombudsmanovi byl přijat v r. 1954 a k 1. 4. 1955 začal působit první ombudsman. Současný zákon o ombudsmanovi je zákon č. 473 z 12. 6. 1996 a je zde rozšířena působnost i na samosprávné korporace a jiné subjekty vykonávající veřejnou správu. Jeho působnost se nevztahuje na rozhodovací činnost soudů a soukromoprávní rozhodnutí v osobních sporech. I když je možnost zvolení až 2 ombudsmanů, zákon počítá s jedním. Funkční období ochránce odpovídá funkčnímu období parlamentu (Lidové sněmovny) – je tedy čtyřleté. V Dánsku je ale tendence častých předčasných voleb. Každý parlament si tedy po zvolení dosadí nového ombudsmana, pokud se dosavadní ochránce uchází o znovuzvolení, většinou je znovu zvolen. Je zde neomezené znovuzvolení. Ochránce je parlamentem kdykoliv odvolatelný. V případě náhlého uvolnění funkce vykonává jeho post až do zvolení nového ochránce osoba zvolená Právním výborem Lidové sněmovny. Sídlo ochránce je v Kodani. Dělí se do čtyř kanceláří a jednoho oddělení. Příjímání a propouštění zaměstnanců spadá přímo pod pravomoc ombudsmana. Výlohy ombudsmana jsou hrazeny z rozpočtu parlamentu. Ombudsman musí mít právnické vzdělání a jeho funkce se neslučuje s funkcí poslance a člena místní rady. Plat stanoví parlament. Dále má právo na odchodné a důchod. I zde předkládá ochránce parlamentu každoročně zprávu o své činnosti. Každá osoba má právo podat bezplatně stížnost k ochránci. Úřady při prošetřování stížností musí být ombudsmanovi nápomocny. Ombudsman i jeho zaměstnanci mají povinnost zachovávat mlčenlivost.

37

Koudelka, Z. Dánský ombudsman (CPVP. 2001, 2). ASPI: 20244 (lit.)

40

8.Závěr V mé bakalářské práci jsem se snažil vytvořit přehled obecných informací a základních faktů o vzniku a činnosti ombudsmanských institucí u nás i v některých jiných státech, jejich postupný vývoj, právní úpravu, postavení v právním systému i úpravu některých jiných států. Zaměřil jsem se na vymezení postavení veřejného ochránce práv, a to i z pohledu teorie dělby moci. Pokusil jsem se shrnout důvody, které vedly ke zřízení tohoto institutu v České republice. Důkladně jsem se zaměřil na charakteristiku ochránce, podmínky jeho ustanovení do funkce a na relevantní volební proces. Provedl jsem i stručnou komparaci s vybranými zahraničními právními úpravami tohoto institutu a dále jsem se zabýval se zřízením a činnosti Evropského veřejného ochránce práv. Úkolem ombudsmana v nejobecnější rovině je odstraňovat či zmírňovat nespokojenost občanů se stavem správy věcí veřejných, zkvalitňovat práci úředníků tím, že upozorňuje na chyby a nesrovnalosti, jimž se dopouští někdy při výkonu veřejné správy a zároveň napomáhá chránit práva osob, které přicházejí s těmito orgány do styku. Občan totiž zpravidla citlivě vnímá situace, v nichž se, ať oprávněně nebo domněle cítí opomíjen, přehlížen či ponížen, neboť často neví, kde a jakým způsobem se domáhat uspokojení svých práv či zájmů. A právě ombudsman je tou institucí, která na rozdíl od opravných institucí soudního typu působících k nápravě pouze v případech, kdy je zjištěn nesoulad s právními předpisy, může zjednat nápravu i tehdy, kdy jednání úřadu je po právu, ale je jinak nesprávné, nepřiměřené či nespravedlivé nebo je příslušný správní orgán nečinný. Vzhledem k rozšíření této instituce i do ostatních zemí, kdy se postupně za posledních několik desetiletí dostává ombudsman ze Skandinávie do právních úprav i mnoha dalších států, se dá předpokládat další rozmach této instituce. Ostatně dobrým příkladem nám může být zřízení ombudsmana v rámci Evropské unie. Lze konstatovat, že institut Veřejného ochránce práv má jako záruka zákonnosti moderního právního státu v České republice nepochybně svoji platnost. Je jistě pozitivní, že zde takový úřad existuje. Skutečnost, že jeho pomoc vyhledává poměrně značné množství lidí, svědčí o důvěře ze strany občanů. Závěrem bych chtěl zdůraznit především svůj názor o možném vývoji institutu ochránce, který se ztotožňuje s odborným názorem, že by mělo dojít k ústavnímu zakotvení Veřejného ochránce práv v České republice. Avšak nedokáži si ani představit, že by mohlo dojít ke zrušení této instituce. Věřím, že v součastné době je právní úprava veřejného ochránce práv, až

41

na některé nedostatky či skutečnosti naznačené výše, je na velmi dobré úrovni a dává takové prostředky, které by jí měly pomoci splnit účel, pro který byl tento institut zřízen. Bude však především záležet na schopnostech a kvalitách jednotlivých ombudsmanů a všech těch, kteří mu budou nápomoci při plnění jeho úkolů. Současný ombudsman pan. JUDr. Otakar Motejl splňuje pro tuto funkci všechny předpoklady, má velkou důvěru občanů a po skončení druhého volebního období se bude velice obtížně hledat jeho nástupce. Jsem přesvědčen , že v dnešní společnosti je tato instituce typu veřejného ochránce práv nezbytností a přínosem pro náš moderní právní a demokraticky se rozvíjející stát.

42

9. Summary In my bachelor thesis I tried to summarize the basic facts and general information about the emergence and activities of the ombudsman institutions, their gradual evolution and their legal status in both our country and some other countries. I focused on the ombudsman´s position in the view of division of powers. I gave some reasons, which lead to the establishment of this institution in the Czech Republic. I thoroughly focused on the ombudsman´s characteristic and the electoral process. I compared these features with other countries and next I was analyzing the system and activities of the EU-ombudsman. The basic task for ombudsman is to remove or reduce the citizens´ dissatisfaction with the conditions of public administration, when the clerk negatively exercises the state power. As the citizen usually perceives sensitively the situations, in which he feels neglected or even humiliated because he often doesn´t know how to demand his rights or interests. In this case, ombudsman is the right institution to obtain redress, even if the authorities´ act is legal, but inaccurate in other ways, unfair or if the responsible authority is inactive. Because of the spreading of this institution to other countries, where in the past few decades the ombudsman institution gets from Scandinavia to other countries, we can hypothesize further rapid development of this institution. Actually the establishment of the EU-ombudsman sets a good example. It is possible to claim, that the ombudsman institution has its importance and validity as the guarantee of legality of the modern state in the Czech Republic. It is sure positive, that such institution exists here- the fact, that many people seek help there, testifies about the citizens´ trust. In conclusion I would like to add my own opinion about possible development of the ombudsman institution, where I would identify with the expert opinion, that the ombudsman institution should be included in the Czech constitution. On the other hand I do not think the institution could be possibly abolished in the future. At present the legal form of the ombudsman institution is, except for a few deficiencies, at a very good level and it gives the ombudsman such means, which should help him to fulfill the purpose of this institution. However it will depend on the abilities and qualities of individual ombudsman and on those people who will help him to fulfill the tasks. I think that nowadays the ombudsman institution is absolutely essential and is a contribution to our modern, legally consistent and democratic state.

43

10.Seznam použité literatury
In.sborník příspěvků přednesených na mezinárodní vědecké konferenci „Postavení a role ombudsmana v demokratické společnosti“, dne 14.května 2002,


Renata Kalenská, LEXikon Otakara Motejla, Nakladatelství Lidové noviny.5


V. Sládeček, Zákon o veřejném ochránci práv. Komentář. Praha : C.H. Beck, 2000.
Průcha, P. Správní právo, obecná část. Brno: Masarykova univerzita, 2003
Filip, J., Svatoň, J., Zimek, J. Základy státovědy. 2. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2001
Kolektiv autorů, Postavení a role ombudsmana v demokratické společnosti: Sborník příspěvků přednesených na mezinárodní vědecké konferenci dne 14. května 2002, 1.vydání, Masarykova univerzita v Brně pro Kancelář veřejného ochránce práv, 2002, ISBN 80-210-2944-7
Kolektiv autorů, Působení ombudsmana v demokratické společnosti: Sborník příspěvků přednesených na mezinárodní vědecké konferenci dne 5. června 2003, 1. vydání, Masarykova univerzita v Brně pro Kancelář veřejného ochránce práv, 2003, ISBN 80210-3202-2


Internetové zdroje http://www.ochrance.cz http://www.vop.gov.sk http://www.psp.cz http://www.euro-ombudsman.eu.int http://www.eps.cz http://literarky.cz http://ochrance.cz


Právní předpisy: Ústavní zákon č.1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění. Ústavní zákon č. 460/1992 Zb., Ústava Slovenskej republiky, v platném znění. Zákon č.349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, v platném znění. Zákon č.564/2001 Z.z., o verejnom ochrancovi práv, v platném znění. Zákon č.412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, v platném znění.

44

45