Bakalářská práce. Sakrální objekty v krajině. Šárka Beránková MZKÚ

Bakalářská práce Sakrální objekty v krajině Šárka Beránková MZKÚ

1

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma sakrální objekty v krajině vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém soupisu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Zahradnické fakulty Mendelovy univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům. 2

Poděkování Tímto bych chtěla poděkovat vedoucímu mé práce Ing.Hodonickému za cenné připomínky. Ing. Flekalové též za vyjádření připomínek. Zaměstnancům městského úřadu Úštěk za ochotu. Zaměstnancům knihoven, za pomoc a v neposlední řadě rodině a přátelům bez jejichž podpory by se práce nezdařila. 3

,,Hrob Kristův si mezi zbožnými místy udržuje jistým způsobem místo nejposvátnější, a nevím, kde je možno zakusit větší zbožnost, na místě, kde Pán spočinul, když zemřel, nebo tam, kde působil, když byl živ, a co více nutí k pietě, vzpomínka na smrt nebo na život...“ sv. Bernard, kázání rytířům templu

4

Obsah Obsah ....................................................................................................................... 5 Úvod ........................................................................................................................ 8 Cíl práce .................................................................................................................. 9 1

KAPITOLA I. VÝCHODISKA – LITERÁRNÍ REŠERŽE ........................ 10 1.1 TEORIE A VÝVOJ POUTNÍCH MÍST .................................................. 10 1.1.1

Vývoj poutních mist v České republice............................................. 13

1.1.2

Smysl poutních mist v baroku ........................................................... 14

1.1.3

Historie kaple Božího hrobu v Jeruzalémě ........................................ 16

1.1.4

Architektura kaple Božího hrobu v Čehcách a na Moravě................ 18

1.1.5

Kalvárie - Golgota ............................................................................. 19

1.1.6

Křížová cesta ..................................................................................... 20

1.2 VÝVOJ NÁBOŽENSTVÍ V ČESKÝCH ZEMÍCH A SEVERNÍCH ČECHÁCH.................................................................................................................. 21 1.2.1

Náboženství ranného středověku ....................................................... 21

1.2.2

Náboženství vrcholného a pozdního středověku ............................... 24

1.2.3

Ranný novověk .................................................................................. 25

1.2.4

Náboženství vrcholného novověku ................................................... 27

1.2.5

Náboženství moderních dějin ............................................................ 29

1.2.6

Evangelický úštěk .............................................................................. 34

1.3 ŘÁD TOVARYŠSTVA JEŽÍŠOVA ........................................................ 34 1.3.1

Jezuitská residence v Liběšicích ........................................................ 35

1.4 OCTAVIANO BROGGIO ....................................................................... 37 1.5 PROMĚNY KRAJINY VE VZTAHU S ČLOVĚKEM........................... 39 2

MATERIÁLY A METODY......................................................................... 41 2.1 METODIKA ............................................................................................. 41 2.1.1

Vymezení území ................................................................................ 41

5

2.1.2

Přípravné práce .................................................................................. 41

2.1.3

Terenní průzkum. .............................................................................. 42

2.1.4

Analýzy a vyhodnocení ..................................................................... 42

2.2 VYMEZENÍ ÚZEMÍ ................................................................................ 43 2.3 PRIMÁRNÍ KRAJINNÁ STRUKTURA ................................................. 44 2.3.1

Klimatické poměry ............................................................................ 44

2.3.2

Geomorfologie terénu ........................................................................ 45

2.3.3

Geologické poměry ........................................................................... 46

2.3.4

Pedologické poměry .......................................................................... 48

2.3.5

Hydrologické poměry ........................................................................ 48

2.3.6

Biogeografický region ....................................................................... 48

2.3.7

Fytogeografické člěnění .................................................................... 48

2.3.8

Chráněná krajinná oblast ................................................................... 49

2.4 SEKUNDÁRNÍ KRAJINNÁ STRUKTURA .......................................... 49 2.4.1

Historický vývoj města Úštěk ........................................................... 49

2.4.2

Pamětihodnosti města Úštěk.............................................................. 51

2.4.3

Areál Mimoň ..................................................................................... 56

2.4.4

Náboženské oslavy v Mimoni ........................................................... 60

2.4.5

Vztah člověka k barokní krajině ........................................................ 61

2.5 TERCIÁLNÍ KRAJINNÁ STRUKTURA ............................................... 63 2.5.1 3

Interpretace krajinné struktury .......................................................... 64

VLASTNÍ VÝSLEDKY A ANALÝZY ...................................................... 65 3.1 SAKRÁLNÍ OBJEKTY A JEJICH VAZBA NA AREÁL KALVÁRIE . 65 3.1.1

Areál Kalvárie ................................................................................... 65

3.1.2

Kříž .................................................................................................... 67

3.1.3

Kaplička na kopci .............................................................................. 68

3.1.4

Křížek před obcí Zimoř ..................................................................... 68 6

3.1.5

Kříž z Úštěka ..................................................................................... 68

3.1.6

Kaplička ve skále ............................................................................... 69

3.1.7

Kostelík Nejsvětější Trojice .............................................................. 69

3.1.8

Úštěcký kostel sv. Petra a Pavla ....................................................... 69

3.1.9

Děkanská budova města Úštěk .......................................................... 70

3.2 VÝSLEDKY MAPOVÝCH PODKLADŮ .............................................. 71 3.2.1

Historický a současný stav hodnocené krajiny .................................. 71

3.2.2

Vizuální vazby na modelovém území ............................................... 76

3.2.3

Percepční charakteristiky území ........................................................ 76

3.2.4

Problémy x pozitiva x negativa x území ........................................... 78

3.2.5

Landuse.............................................................................................. 80

4

Diskuze ......................................................................................................... 81

5

Závěr ............................................................................................................. 82

6

Kapitola Souhr .............................................................................................. 83

7

Abstract......................................................................................................... 84

8

Seznam použité literatury a pramenů ........................................................... 85

9

Seznam příloh .......................................... Chyba! Záložka není definována.

7

Úvod Krajina, baroko, význam duchovních poutí… Všechny tyto a spousta dalších otázek se linou jako tenká čára myšlenkami při pohledu na strukturovanou krajinu baroka. Na krajinu vytvořenou přírodou a člověkem. Dvěma mocnými vlivy, které se shodují a sjednocují nebo jsou protichůdné a i přesto vytváří hodnoty. Krajina nám dala podtext, hrubou stavbu, náčrt a povzbudila myšlenku. Díla přetváření, tvoření nebo jen doplňující, ty všechny vycházely z původní inspirace okolím s přidáním složky domova, duchovenstva, zbožnosti a vytvořily stopy v krajině. Člověk sám pak hledá oné spojitosti a interpretuje si je dle vlastních přidaných složek a pocitů. Pomoci nám mohou jak značně velké stavby tak zastavení mnohem drobnější, které jako ukazatelé v krajině správně směřují náš zrak a vnímání na to podstatné. Všechny byly navrženy, tak aby interpretovaly to nejlepší a nejzajímavější, co může člověka oslnit nebo mu dát jiný úhel pohledu. Vždyť myšlenka malosti a zanedbatelnosti člověka oproti Bohu tu byla při každé „jeho“ stavbě. Oslnit, překvapit, vzbudit pokoru! To byl hlavní účel a smysl staveb. Donutit člověka v jeho nadutosti, přemoudřelosti, k pokleku, k pokoře, k prosbě… myšlenka abychom se v dobách nacionalistických vrátili k původnímu duchovnímu odkazu Evropy, se i dnes ukazuje jako nadčasová. Pomalu se vracíme ke svým kořenům a začínáme sčítat jizvy, které jsme v krajině bezohledně nechali v dobách, kdy jsme se snažili okolí ignorovat. Kdy podstatná nebyla duchovní stránka místa, ale hlavně jeho praktičnost. A i v tomto nás příroda předběhla a vzala si zpět, co jsme po krátkém využití zanechali jako bezúčelné. I u staveb sakrálních tomu nebylo jinak. Hlavním předmětem práce je Areál Kalvárie, který se nachází východně od města Úštěk v okresu Litoměřice. Objekt je situovaný na kopci, poblíž vesnice Ostré, v místě kde se střetává CHKO České středohoří a CHKO Kokořínsko. Barokní areál z let 1703- 1707 se řadí k návrhům litoměřického architekta Octaviána Broggia (dohledanými písemnými prameny nebylo autorství potvrzeno). Areál je tvořen výklenkovými kapličkami křížové cesty lemující směr od vesničky Ostré, dále pak spodní terasou nazvanou Olivetská hora se souborem soch a hlavním schodištěm se dvěma podestami a zbylou sochařskou výzdobou. Hlavním objektem je

8

však trojice kaplí umístěná na vrcholu, která je tvořena dvěma zrcadlovými kaplemi (Nalezení sv. Kříže a Povýšení sv. kříže), mezi nimiž se nachází objekt Božího Hrobu. Vzhledem ke svému kulturně-krajinnému a umělecko-architektonickému i historickému významu byl areál prohlášen za nemovitou kulturní památku pod označením Areál Kalvárie.

Cíl práce Cílem práce je objasnit fenomén Božího Hrobu se silným odkazem k poutnictví v Areálu Kalvárie u obce Ostré. Jeho zařazení do architektonicky–urbanistického významu v krajině, barokní souvislosti a souvislosti s jinými objekty. Broggiův odkaz v Litoměřickém kraji a jeho tvorba ovlivňující období baroka spolu s řádem jezuitů. Poutnictví a pobožná úcta vyjadřující se v kraji pomocí sakrálních objektů. Struktura krajiny ovlivněná barokem a přírodními vlivy.

9

1

KAPITOLA I. VÝCHODISKA – LITERÁRNÍ REŠERŽE 1.1

TEORIE A VÝVOJ POUTNÍCH MÍST

Uctívání svatých je jedním z charakteristických rysů katolické církve a poutě jsou prastarým zvykem. Církev je konala a doporučovala už od dob křesťanského starověku. Izraelita po dovršení svého 12. roku byl povinen 3x ročně putovat do Jeruzalémského chrámu. Z Písma svatého víme, že Ježíš také zachovával tento předpis zákona. Věřící od pradávna toužili pokleknout na místech posvěcených přítomností božského Spasitele a putovali tam již za dob kdy, církev byla pronásledována. Velký rozmach poutí nastal, když byla církvi dána svoboda 313 Konstantinem, a kdy jeho matka – Svatá Helena sama navštívila a později ozdobila místa Kristova narození a utrpení překrásnými chrámy, postavenými na její příkaz. Nejstarší popis jeruzalémské pouti máme od poutníka z „Bordeuax“ z roku 334 n.l.. Další popis zachycuje Silvia Pelegrina ve 4.století. Že ani naši předkové nezůstávali pozadu za ostatními národy, svědčí olomoucký biskup Jindřich Zdík, který se vypravil v roce 1123 a 1138 do Říma a do Svaté země. [1] Větší rozmach poutních míst však zaznamenáváme až od 2. století po smrti Krista a jsou to místa spojena právě s jeho životem a smrtí. Později začínají vznikat i poutní místa spojená s Pannou Marii (mariánskou úctou) a ty nakonec převládají. Rozšířený se také stal kult svatých, který dal později, podnět také k vytvoření poutních míst, přičemž má každá země „svého svatého“, jehož počet poutních míst převažuje. Jednotlivé stavy pak mají své oblíbené světce, přičemž někteří světci jsou mezinárodní, jak již zmíněná Panna Marie. Některá poutní místa nepřesáhla místní význam, jiná se stala slavná 10

(zvláště ta kde se odehrál nějaký zázrak či zjevení) a poutníci sem přichází z celého světa (Compostela, Loreta, Řím,…). Oblíbená mariánská poutní místa jsou snad reflexí prvního Kristova zázraku, kdy proměnil Galilejskou vodu ve víno, právě na přímluvu Panny Marie. Přímluva Panny Marie se ukázala celou svou mocí a tím se k ní brzy obracejí věřící se svými prosbami v pevné důvěře ve vyslyšení. Nejdříve putují k poutním místům jen jednotlivci, brzy se však organizují celá procesí. Jsou pořádána většinou ke dni svátku poutního místa nebo na výročí zázraku či zjevení na daném místě. Na ochranu poutních míst a poutníků vznikají hospitály (noclehárny) a řády, které je ochraňují. [2] Do roku 700 ukládala církev těžké pokání. Potom se pokání zčásti proměňovalo v pouť do Jeruzaléma, Říma nebo Compostely. Když na rok 1300 vypsal papež Bonifác VIII. Poprvé jubilejní odpustky, nastalo skutečné „stěhování národů“ do Říma. Naší předkové putovali pro odpustky již ve 14. Století i do Cách. Že takové poutě nebyly vzácností, svědčí i okolnost, že císař Karel IV. Založil v cášském dómu oltář ke cti sv. Václava a v něm fundaci pro českého kněze, který by zpovídal poutníky z Čech. Když Karel IV. V roce 1350 vymohl pro svátek „svátostí“ od Apoštolského stolce plnomocné odpustky, stala se Praha světovým poutním místem. Po třicetileté válce se stal proslulým po celé Evropě poutní chrám Panny Marie Vítězné v Praze (soška milostného pražského Jezulátka). Putovávalo se i k hrobům jiných světců: už před křížovými výpravami (první výprava r.1096) do ,,Mekky západu,, - ke hrobu sv. Jakuba Většího do španělské Santiago de Compostely, do jižní Francie do Saint- Baume u Marseille, kde Máří Magdaléna měla prožít 33let kajícného života. Zásadním ve vývoji víry a poutí byl Tridenstký koncil, který vyvolal obrodné hnutí, jež určilo směr a duchovní rozměr katolické církve a společnosti na další dvě staletí. Protestantismus se začal rozmáhat a jeho základním kamenem se stávají nejnápadnější prvky katolické věrouky jako je učení o odpustcích, očistci, svátost oltářní zpověďi, mariánská úcty, uctívání obrazů a relikvií světců a poutě k nim. Tudíž se i poutě k uctívanému kultovnímu objektu staly znakem konfesijní odlišnosti. Poutě ustály útoky protestantismu, přesto od středověku výrazně změnily svůj charakter: pouť – individuální čin se proměňuje v kolektivní událost utužující komunitu věřících, je očištěna od profánních prvků, je zaměřena výhradně na liturgický akt a individuální 11

pobožnost. Pevnou součástí poutě se stává procesí. Veškerá činnost během poutě je předem určena a organizována. Toto úsilí je podporováno množstvím nově vydávaných procesních a modlitebních knížek, letáků s modlitbami a písněmi, tištěných obrázků a jiných tiskovin, které jasně určují objekt a způsob uctívání. Současně jsou zakládána náboženská bratrstva, která vedle pěstování zbožnosti pomáhají při organizaci poutí. [10]

12

1.1.1 Vývoj poutních mist v České republice V Čechách je situace odlišná od zbytku Evropy, a tak se myšlenky Tridentina mohou více uplatnit až po porážce stavů na Bílé Hoře. Po definitivním vítězství katolíků, potvrzené vestfálským mírem i praktickým opanováním se mohla naplno rozšířit rekatolizace. Porážka protestantismu byla připisována pomoci Matky Boží, takže není divu, že mariánský kult se stal vůdčí myšlenkou katolické reformace. Součástí rekatolizačního úsilí se tak stává vedle oživování starších i zakládání nových převážně mariánských poutních míst. Rekatolizace probíhala za pomoci státu na našem území tak úspěšně, že již koncem 17. století lze hovořit o katolických Čechách. Vládnoucí Habsburkové však mají zájem na obrácení nejen vlastních obyvatel, ale i na obrácení náhledu ostatních katolických zemí na země české. Rozšiřuje se tak jistá „propagační akce“ jejíž cílem je změnit tradiční asociaci Čechy - kacířství – obrazoborectví - Jan Hus - Jan Žižka a pod. Nejúčinnějším nástrojem se stala literatura a navštívení mariánských míst. Čeští poutníci pravidelně navštěvují Maria Zell ve Štýrsku, Loreto v Itálii, Wartu v Kladsku, naopak ze zahraničí nejvíce navštěvují Svatou Horu u Příbrami. Úspěšným vyvrcholením všech těchto snah je kanonizace svatého Jana Nepomuckého. V této době se již o Čechách díky praktikování mariánského kultu a množství menších či větších mariánských poutních míst dávno hovoří jako o Mariánské zemi, ačkoli oficiálně Panna Maria nebyla patronkou Čech. Úspěch této propagandy lze dokumentovat i v Mariánském atlasu, kde se v roce 1657 setkáváme pouze se dvěma zástupci v českých zemích, ale ve vydání z roku 1672 jich je již 26! [10] V roce 1680 zasáhla habsburské země morová rána, která se šířila z Balkánu. Oběti v Čechách a na Moravě dosáhly desetitisíců. Po této události se stavěly především morové sloupy, které měly upomínat na ono nešťastné období. Místem k zamyšlení nad zkázou a utrpení člověka se stalo mnoho míst, mezi něž patří také vrh u obce Ostrá. [4] Vrcholem poutních míst českých zemí a zvláště litoměřické diecéze je 17. – 18. století kdy jich vznikla většina (65%) a měly i největší návštěvnost. Zlomem bylo vydání císařského dekretu 27.7.1775, který zakazoval všechna procesí, při nichž museli poutníci přenocovat mimo svůj dům. Dále dvorský dekret ze 7.10.1782 nařizující konání jen nejjednodušších procesí, a vše dokončilo dvorské nařízení z 21.3. 1784, které zakazovalo všechna procesí a poutě. Tento zákaz znamená často u malých

13

poutních míst zlom v jejich návštěvnosti. I když byly poutě roku 1796 opět povoleny, nenabyly již nikdy takového významu. Bylo to dáno hlavně změněnými ekonomickými, společenskými a kulturními podmínkami. V 19. století začíná opět rozmach a návštěvnost stoupá. Ve druhé polovině 20. století však opět zájem klesá, i přesto zůstávají poutě a poutní místa stále důležitým činitelem v církevním životě. [2] Čechy mají dnes přes 200 poutních mariánských míst a Morava na 100. Aby pouť uspokojovala nejen duševně, ale i hojnou milostí, je třeba mít na mysli důstojnost tohoto druhu bohopocty. Pro poutníka by měla být samozřejmostí dobrá příprava a přijetí svátostí. 1.1.2 Smysl poutních mist v baroku Poutní místa a poutě měly a mají význam nejen pro upevnění křesťanské víry, ale měly svůj vliv i na poli profánním. Šířily znalosti jiných krajů, míst i zemí, podvědomí o jejich zvycích a životě, sloužily k šíření estetického cítění a obchodu, kdy se z některých cest k poutním místům staly též stezky obchodní. [2] V 16. – 17. století vzniklo v Evropě 4x více poutních míst než kdykoli před tím či potom. Ráz poutních míst určovalo zasvěcení. Byly zasvěceny Panně Marii buď všeobecně nebo některé z jejích (převážně) radostných životních událostí. V Čechách na Moravě a ve Slezsku vzniklo v tomto období více jak 40 velkých poutních míst. Vyrostly ze skromných počátku místní lidové úcty, jež se soustřeďovala kolem kapličky či obrazu, za podpory církve a vrchnosti. Barokních poutních míst bylo poskrovnu, ale i ty se proslavily a dostaly do podvědomí lidí. Téměř povinností každého řádu bylo mít v blízkosti nějaké poutní místo, které dodávalo do klášterů duchovní život a zajišťovalo ho i hmotně. Nejoblíbenější pak byla poutní místa, která vyrostla v okouzlující přírodní scenérii, pro kterou měla barokní duše slabost a porozumění. Barokní poutě nabyly obrovských rozměrů. Nesčetná procesí přicházela od jara do podzimu, zblízka i zdáli na oblíbená mariánská zastavení. Poutní nadšení dostupovala vrcholu při korunovacích milostných soch nebo mariánských

obrazů,

k nimž docházelo dle italského vzoru i v Čechách. Pomyslíme-li na špatné cesty a nedostatečné dopravní prostředky, pochopíme nadšení a obětavost barokních poutníků, kteří si kromě duchovní posily, hojně příjmaných svátostí a poslechu božího slova, domů odnášeli i obrázky s vyobrazením Krista, Panny Marie či svatých. Tyto obrázky pak lid vkládal do nábožných knížek, lepil do almar či vkládal do hrobů. Jezuité a jejich 14

odchovanci, dali barokním poutím pevný řád a naplnili je myšlenkou svého zakladatele. Putovalo se přesně dle návodu Duchovních cvičení sv. Ignáce nebo podle Poutních knížek k Panně Marii. Tyto knížky vydávají svědectví, že se v písních a modlitbách postupně probíraly pomíjejícnost světa, smrt, soud, peklo nebe, očistec, vzbuzovala se lítost, konalo se pokání, někdy i veřejným bičováním a celý den poutníka byl rozdělen na různé úkony pobožnostmi duše i těla. Barokní poutě se stávaly jakýmisi excerciciemi pro lid, což dávalo podnět pro tvorbu nových písní. Odůvodněně lze tvrdit, že české baroko má nádech radostnosti, svědčí o tom nejen množství mariánských poutních míst, ale i velikost poutí na mariánské svátky. Například svátek Navštívení Panny Marie je českého gotického původu a je oblíben i v baroku. Totéž platí i pro jiné liturgicky slavené svátky ze života Panny Marie, především narození a nanebevzetí, jež svým radostným obsahem přitahovaly největší zástupy věřícího lidu. Mariánská úcta byla hlavním utvářecím prvkem české lidové barokní duše. Tato úcta pak byla rozšířena na celé příbuzenstvo Kristovo. Zmínku si zasluhuje i loretánský barok. Který vznikl k úctě domku Panny Marie, který byl přenesen z Nazaretu do italské Lorety.

Toto Loreto bylo již roku 1315

poutním místem, kde se uctívala dřevěná soška Panny Marie s Ježíšem v náručí. U všech větších kostelů tedy začaly vznikat loretánské kaple, k nimž se pak putovalo stejně jako k hlavnímu městu. Českým přínosem do obecného zjevu barokních kultů, bychom mohli nazvat velmi rozvinulo úctu k Pražskému Jezulátku, které se rozšířilo po celé Evropě a střední a jižní Americe a zcela zastínilo kul Dítěte Ježíše. S kultem Jezulátka souvisí i obliba jesliček, která se od nás rozšířila i do ostatních zemí. Jejími pěstiteli byli jezuité a kapucíni, kteří jej používali jako misijní prostředek. Poutě měly i svou lidskou stránku. Vrchnost například poutě podporovala, protože měla větší zisk z prodeje vrchnostenského piva a vína. Naproti tomu se starali o udržování sakrálních staveb. Pro lid byly poutě vítanou sociální úlevou, kdy poznali nová místa a lidi a povzbuzení k horlivosti odpočinkem. Když se pak zdálo že nebezpečí ze světského zneužití, je příliš velké, nařídil olomoucký biskup Karel II. , venkovským děkanům omezit poutě které jsou delší jak jednodenní vyjma několika vyjímek. Zrušil také poutě, které se svolávaly pro vrchnost a ne z nábožných důvodů,

15

neboť zde také byla domněnka, že tím duchovní kryjí vlastní pohodlnost s přípravou bohoslužeb a kázání. [5] 1.1.3 Historie kaple Božího hrobu v Jeruzalémě Nejstarší zmínky a události spojené se skalním hrobem Kristovým mají pevnou oporou v Novém Zákoně, kde se uvádí přesný popis Kristova úmrtí a následného uložení do hrobu. Největší důraz se však klade na zázrak z mrtvých vstání a události s ním spojené. Další informace o Božím hrobu se však dovídáme z jiných archiválii, které nám oznamují, že byl Kristův hrob situovaný za městskými hradbami a posléze splynul s hranicemi města Jeruzaléma. V době, kdy město ovládali Římané, zde bylo založeno rumiště. Ve čtvrtém století při své cestě do Jeruzaléma nalezla sv. Helena na místě Golgoty oltář zasvěcený Venuši. Ten nechala strhnout a území kolem vyčistit. Při těchto ,,archeologických“ pracech měla nalézt vedle kříže i Kristův hrob. Syn Heleny císař Konstantin zde založil pětilodní baziliku s atriem, kterým se vstupovalo do kruhového závěru vystavěného kolem Kristova hrobu. Samotná skála s hrobem byla obestavěna kruhovou edikulou se sloupky ústící do otevřené předsíně. [6] V této podobě se i přes vypálení chrámu Annastasis Peršany v roce 614, dobytí Jeruzaléma Araby v roce 638, ničivým zemětřesením na počátku 9. století a dalším nájezdem v 9. století dochovala až do roku 1009, kdy Egyptský kalif al-Hakim bi-Amr Allah nařídil správci města Ramly Yarukovi srovnat se zemí chrám Zmrtvýchvstání včetně kaple Božího hrobu. Svatyni se podařilo zcela rozbít, a to doslova, zachována jsou svědectví o tesání hrobové skály železnými kladivy apod.[7] Již tři roky po zboření chrámu a kaple se přistoupilo k jejich obnově. Snad již kolem roku 1027 kaple znovu stála a chrám byl postupně rekonstruován až do poloviny následujícího století. Na místě Kristova hrobu vyrostla samostatná zděná architektura, která již nesplývala se skalním výběžkem. Byzantští stavitelé téměř dodrželi původní půdorys, když kapli, resp. hrobovou komoru vystavěli na půdorysu dvanáctiúhelníku, jehož tři strany byly začleněny do předsíně s třemi vstupy - jedním v hlavní ose z průčelí a dvěma po stranách. Kapli obíhala slepá arkáda se segmentovými oblouky o osmi sloupcích a na plochou střechu nasedala baldachýnová edikula. Doposud převládal názor, že křižáci, kteří v roce 1199 dobyli Jeruzalém, nalezli kapli Božího hrobu zbořenou a výše uvedený tvar ji vtiskli právě oni. Martin Biddle, na základě kritického hodnocení dobových i pozdějších svědectví, se nedomnívá, že v té době architekti 16

razantním způsobem do stavby vůbec zasahovali, kromě osazení kupole postříbřenou sochou Krista. Na konci 12. století bylo uzavřeno mezi Richardem I. králem Anglie a Saladinem, který v roce 1187 dobyl Jeruzalém, příměří, jež opravňovalo poutníky svobodně cestovat k Božímu hrobu. Správu nad kaplí ovšem držel stále Saladin. V roce 1244 dobyla město chorezemská vojska.[8] Jeruzalém vyplenila a poškozena zůstala také kaple. Od počátku 14. století nad ní přebral správu žebravý řád františkánů. Kaple byla udržována v ne příliš dobrém stavu až do poloviny šestnáctého století. O tom, jak stavba vypadala v této době, si můžeme udělat představu na základě dochovaných svědectví i českých cestovatelů. V roce 1555 přistoupil Bonifác z Dubrovníka, toho času kustod františkánské provincie v Jeruzalémě, za podpory papeže Julia III. k rozsáhlé přestavbě. Finančními prostředky přispěl také císař. Pomoc Karla V. organizoval jeho vyslanec v Benátkách Francisco Varga. K celkové rekonstrukci byl z velké části použit materiál z původní stavby. Úpravy se projevily v půdorysu, který se z téměř kruhového tvaru díky plně začleněné předsíni přeměnil na podkovu. Do kaple se vstupovalo již jen jedním vchodem v hlavní ose. Presbytář kaple zvýrazňovala slepá arkáda lomených oblouků a v tomto gotickém duchu byla postavena i nová baldachýnová edikula oproti předchozí vyšší a výtvarně výraznější. Obnoveny byly také protažené sokly – lavice strážců hrobu v průčelí. K západní straně byla opět přisazena kaple, o které františkán Elzear Horn napsal: ,, Křesťané za papeže Pia V. vedli válku proti Turkům a díky pomoci požehnaného Pána zvítězili u Lepanta, kde Turkové ztratili 30000 mužů, všichni menší bratři žijící v Jeruzalémě, Betlémě a Ain-Karemu byly odvedeni do Damašku, a uvrženi do věžení na téměř třiroky. Nicméně Koptové se chytili příležitosti protože zde vlastně nebyl nikdo, kdo by mohl významněji zasáhnout proti, a postavili tuto chýši naHrobě...“ [9] Ve skutečnosti je západní přístavba zaznamenaná již před rokem 1555, a to i v popisech českých poutníků do sv. Země, kteří tak referují o kapli rozdělené na tři části. Poprvé je koptská svatyně zmíněna již v roce 1102-1103 a pravidelně se objevuje na v Evropě dostatečně známých rytinách včetně Reuwichovi z roku 1483. Podoba, kterou stavbě vtisknul Bonifác ze Zadaru, se stala hlavním předobrazem pro kaple Božího hrobu stavěné v Čechách a na Moravě v době baroka. V roce 1808 postihl chrám Božího hrobu ničivý požár, během něhož se na kapli zřítila část kupole. Kaple musela

17

být postavena od základu znovu. Její forma sice držela ustálený charakter známý od poloviny 11. století, ale od výtvarného pojetí Bonifáce z Zadaru se zcela odvrátila. 1.1.4 Architektura kaple Božího hrobu v Čehcách a na Moravě Na rozdíl od sousedních zemí se architektonický typ jeruzalémské stavby v Čechách a na Moravě objevuje až v době třicetileté války - ve třicátých, resp. čtyřicátých letech 17. století. První pokusy o zprostředkování podoby kaple Božího hrobu jsou známy pouze v písemné podobě výše zmíněných cestopisů. Jejich autoři s větší či menším úspěchem dokázali barvitě vylíčit Kristův hrob. Popudem k jejich popisům nebyly snahy o přenesení architektury zpět z důvodu její výstavby v co nejpřesnější podobě, ale spíše dlouhá tradice takto pojímaných cestopisů. Obsah těchto tisků většinou se navracející do dávné historie, souvisel spíše s dobovou reflexí a hodnocením odeznívajícího středověku. Právě z cestopisné literatury se dají zřetelně vyčíst touhy po objevech a komplexnějším poznání vzdálených míst známého světa. S rozvojem vědních disciplín se v 16. století buduje i silná tradice historiografie. Ne náhodou v jejích počátcích stál Bohuslav Hasištejnský, který podnikl cestu do Palestiny v letech 1491 - 1492 a patrně tak inspiroval k putování i svého bratra Jana. Jak se přesvědčíme v jednotlivých heslech, stáli za pokládáním základních kamenů kaplí Božího hrobu vždy vysoce a všestraně vzdělané osobnosti vycházející z ideí humanismu. To ovšem platí pro architektonický historismus obecně, tedy i pro kaple loretánské, jejichž kult se u nás šíří od osmdesátých let 16. století Kryštofem ml. z Lobkovic a plně se jako stavební typ prosazuje ve dvacátých letech století následujícího. Kaple Božího hrobu se začíná prosazovat téměř současně. Jeden z prvních náznaků této architetury v Čechách nalezneme již na konci 16. století. Ve formě typickém polygonálně uzavřeném presbytáři kaple Božího hrobu zesíleném sloupovím slepé arkády, byla zhotovena křtitelnice pro kostel sv. Gotharda v Brozanech nedaleko kláštera premonstrátek v Doksanech [1]. Nechal ji po svém návratu z poutě do Svaté země zhotovit Jiří Brozanský z Vřesovic (zemřel 1573) v upomínku na putování do Svaté země. Dochovaná křtitelnice svým tvarem jasně se hlásící ke tvaru jeruzalémské svatyně, je uvntiř dutá a segmentovým portálkem lze nahlédnout dovnitř. Po levé straně je přidaná i tumba, do které bylo Kristovo tělo položeno. Takto aplikovaný tvar křtitelnice je značně neobvyklý, ale v obecné rovině ikonografie kaple Božího hrobu nebude jistě ojedinělý.

18

1.1.5 Kalvárie - Golgota Název kalvárie, latinsky Calvaria, hebrejsky Golgota, představuje podle evangelii místo popravčí výšiny u Jeruzaléma, kde ukřižovali Ježíše Nazaterského. Původně se nacházelo vně Jeruzaléma, ale jeho přesná poloha je tradována od starověku. Původní označení: Calvariae Locus v latině, Κρανιου Τοπος v řečtině a Gûlgaltâ v aramejštině všechny tyto překlady znamenají místo lebky, kopec obsahující lebky nebo geografický útvar připomínající lebku. Podle některých křesťanských a židovských tradic je to místo, kde je pochována lebka Adama - prvního člověka. Podle některých přenesených významů, to ovšem může znamenat utrpení, ukřižování, atd. [50] Na kalvárii samozřejmě najdeme i odkaz v Bibli ve všech čtyřech evangeliích. Evangelium dle Matouše: „ Když přišli na místo zvané Golgota, to znamená 'Lebka', …“, evangelium dle Marka: „A přivedli ho na místo zvané Golgota, což v překladu znamená 'Lebka'.“, evangelium dle Lukáše: „Když přišli na místo, které se nazývá Lebka, …“, evangelium dle Jana: „Nesl svůj kříž a vyšel z města na místo zvané Lebka, hebrejsky Golgota.“ Římský císař Constantinus I. nechal v letech 326 až 335 postavit kostel Svatého hrobu jako místo Ježíšova hrobu poblíž Golgoty. Podle křesťanské legendy byly hrob Ježíše a pravý kříž objeveny v roce 325 sv. Helenou (matka Constantina). V roce 333 napsal poutník z Bordeaux: „Po levé ruce je malý kopec Golgota, kde byl ukřižován náš Pán“. Bazilika Svatého hrobu je nyní uvnitř Starého Města v Jeruzalémě. Profesor Sir Henry Chadwick řekl: "Hadriánovi stavitelé přeplánovali Staré Město přenesením kopce Golgoty do nové městské hradby. Na tomto místě, které již uctívali křesťané, postavil pak Hadrián svatyni Afrodíté". V bazilice se nachází 7 m dlouhý, 3 m široký a 4,80 m vysoký kus skály, o kterém se věří, že je posledním pozůstatkem Golgoty. Během restaurátorských prací a výkopů uvnitř baziliky Svatého hrobu v letech 19731978 bylo zjištěno, že Golgota byla původně místem, kde se těžil bílý „Melekský vápenec“. Pozorování potvrdilo, že při pohledu z města tento kopec mohl vypadat jako lebka. V roce 1986 byl nalezen kruh o průměru 11,50 cm, vytesaný v kameni, který mohl držet dřevěný kmen 2,5 m vysoký. Bazilika je považována mnoha historiky za Ježíšův hrob a malá skála uvnitř kostela představuje polohu Golgoty. [51]

19

1.1.6 Křížová cesta Křížová cesta je výtvarně zpracovaný popis událostí (obvykle ve formě čtrnácti zastavení) podle starokřesťanské tradice spojených s cestou Ježíše Krista od soudního stolce Pilátova až na jeruzalemské popraviště – horu Kalvárii. Křížová cesta v přírodě bývá zbudována jako řada kaplí nebo božích muk a vede často do kopce. V nejvyšším bodě je umístěn kříž jako 12. zastavení a zbývající dvě zastavení jsou poblíž. Křížová cesta v kostele je nejčastěji ve formě obrazů nebo basreliéfů. Ve farních kostelech Římskokatolické církve je křížová cesta předepsána liturgickou normou. Pobožnost křížové cesty vykonávají římskokatoličtí křesťané nejčastěji v postní době a na Velký pátek. Procházejí se jednotlivá zastavení za modlitby, meditace a zpěvu. Křížová cesta je spojena s plnomocnými odpustky. Kromě obvyklých podmínek (zpověď, sv. přijímání a modlitba na úmysl svatého otce) je nutné, aby byla meditace vykonána na křížové cestě v architektonickém smyslu (což je čtrnáct křížů, doprovázených obrazy jednotlivých zastavení), modlící se musí přecházet od jednoho zastavení k druhému. Forma modlitby není předepsána, pro získání odpustků postačuje jakékoli zbožné rozjímání o umučení a smrti Páně, není ani nutné, aby byla jednotlivá zastavení rozjímána zvlášť. Ve východních katolických církvích, kde tato modlitba není zvykem, mohou patriarchové určit pro získání téhož odpustku jiné modlitby vztahující se k umučení Páně. [1]

Někdy je Křížová cesta rozšířena na začátku o zastavení

Poslední večeře nebo v závěru o zastavení Vzkříšení. K vykonávání křížové cesty jsou předurčené texty, dle kterých se věřící modlí. Neexistuje však jediný text, ale hned několik předloh. Například: Biblická; Biblická křížová cesta; Matoušova Biblická křížová cesta; synoptická; Dvouřádková křížová cesta; Ježíši, milosrdenství!; atd. [52]

20

Seznam čtrnácti zastavení popisuje tyto pašijové události: 1. zastavení - Pán Ježíš odsouzen k smrti 2. zastavení - Pán Ježíš přijímá kříž 3. zastavení - Pán Ježíš padá pod křížem poprvé* 4. zastavení - Pán Ježíš potkává svou Matku* 5. zastavení - Šimon Kyrenský pomáhá Pánu Ježíši nést kříž 6. zastavení - Veronika podává Pánu Ježíši roušku* 7. zastavení - Pán Ježíš padá pod křížem podruhé* 8. zastavení - Pán Ježíš napomíná plačící ženy 9. zastavení - Pán Ježíš padá pod křížem potřetí* 10. zastavení - Pán Ježíš zbaven roucha 11. zastavení - Pán Ježíš přibit na kříž 12. zastavení - Pán Ježíš umírá na kříži 13. zastavení - Tělo Pána Ježíše sňato z kříže 14. zastavení - Tělo Pána Ježíše uloženo do hrobu Pět témat zastavení (označených hvězdičkou) nemají oporu v bibli. Proto bylo papežem Janem Pavlem II. v roce 1991 zavedeno nových 14 zastavení, kde těchto pět bylo nahrazeno novými podle evangelií. [53]

1.2

VÝVOJ

NÁBOŽENSTVÍ

V ČESKÝCH

ZEMÍCH

A

SEVERNÍCH ČECHÁCH 1.2.1 Náboženství ranného středověku Počátky křesťanství v severních Čechách se datují v pozdější době než na Velké Moravě. Dle pramenů se dá usuzovat, že prvotním setkáním našinců s římskokatolickou církví, bylo už koncem 8. století díky bavorským kněžím, více se však rozvinulo ve století devátém. Zlomový okamžik nastal ve chvíli kdy kníže Rastislav v rámci upevnění Velkomoravské říše a požadavku aby i prostí lidé rozuměli bohoslužbě, požádal byzantského císaře Michala o pomoc a následně k nám byl vyslán Cyril a Metoděj. Roku 863 je datován příchod této svaté dvojce a následně se vytvořilo i staroslovanské písmo - hlaholice, do které se přeložila Bible a ve které se sloužily se mše. Přijatí kněží se zúčastňovali christianizace po způsobu byzantském. 21

Avšak i Francká říše s německými kněžími a latinou pronikala na Moravu, kde postupně získala převahu a stala se dominantní. ,,Proto za panovníka Svatopluka (9.stol.), kterému patřily i Čechy, byl jako církevní jazyk zaveden latinský. V uvedené době také vliv germánského a latinského práva v Čechách ovlivňoval církevněprávní vývoj, kdy vysoce postavení duchovní pomáhali ve vedení státu v nejrůznějších funkcích.” V severozápadních Čechách se křesťanství výrazněji projevilo až díky Přemyslovcům, kterým se podařilo přemoci kmen Lučanů (sousedil s Litoměřicemi) a následně zde prosadit křesťanství. Důležitý byl ovšem kníže Bořivoj (9.stol.), který zakládal první kostely (Levý Hradec, kostel sv. Klimenta) a přivedl s sebou staroslověnské misionáře, v čele s knězem Kaichem. Manželkou Bořivoje byla kněžna Ludmila, která se též velmi zapojovala do šíření křesťanství a později tím ovlivnila i politiku státu. Po smrti Metoděje, byli jeho žáci z Moravy vyhnání a Velkomoravská říše zanikla. Paradoxně to Čechám ovšem prospělo, Metodějovi učenci totiž odešli z Velké Moravy do Bulharska a českých zemí, kde začali působit. ,,Tito staroslověnští kněží a blízkost Moravy zajistili, že cyrilometodějská tradice (staroslověnská liturgie) byla dále upevňována. Nový kníže Spytihněv rozhodl odtrhnout přemyslovské české kraje od Moravy. I za těchto okolností se staroslověnská bohoslužba v Čechách dále udržela, Její představitelé začali psát první staroslověnské legendy (o sv. Václavu, život sv. Ludmily,…). Vztahy česko – německé se vyvíjely a obnova křesťanství byla česká nebo staroslověnská. [2] [10] [54] Po celé 10. století používaly formy liturgie latinu a staroslověnštinu i vztahy mezi různými národnostmi katolických duchovních byly dobré. Velkou měrou tomu přispěl fakt, že v roce 973 vzniklo v Praze biskupství, to mělo velký význam na vzdělanost a nezávislost českých zemí. Jako první duchovní byl zvolen Dětmar, druhým pražským biskupem se stal roku 982 Vojtěch (zemřel mučednickou smrtí v Prusku). Kníže Spytihněv napravil některé předsutky otce a vrátil se k římské církevní poslušnosti. Na jeho památku byl v Budči postaven kostel sv. Petra. [2]

22

V jedenáctém století nastal jeden z největších rozmachů církve a zakládání kapitul a biskupství bylo klíčové. Jedny z prvních kolegiálních kapitul vznikaly od poloviny 11. stol a právě mezi nejstarší patří kapituly Mělnická a Litoměřická. ,,Dějiny litoměřické kolegiální kapituly sv.Štěpána začínají zakládací listinou z r.1057 kde se uvádí osidlování (zemědělské) regionu, založení kapituly a tím pronikání křesťanství do severozápadních Čech. Zajímavým poznatkem je i fakt, že na Litoměřicku platil zákon Břetislava II. (11.stol), který zakazoval pověry, zvyky a obyčeje.” [2] Důležitým faktorem pronikaní křesťanství do severních Čech, byla bezpochyby řeka Labe, která tvořila jakousi kolonizační páteř. S ní se pojilo i zakladatelské úsilí řeholních řádů, které v té době byly základem civilizační kultury českého a později německého prostoru. Nejvíce byly v Čechách a na Moravě zastoupeni benediktýni (1100) a ani zde netvořili vyjímku. Na sklonku století sem přichází řád cisterciáku, kteří zde vytvářejí síť klášterů. ,,Dále se sem dostalo ještě osázení premonstrátek (1144) a johanité (1186). Teprve ve 13.století se stává území předmětem zájmu ostatních řeholních řádů. Pronikají sem ženské řády: na křižovatce Božího hrobu, magdalenitky a klarisky. Z mužských řádů jsou to minorité, dominikáni, němečtí rytíři a křížovníci s červenou hvězdou.,, [10] Vedle zakládání kapitul a biskupství měli na severu Čech řeholní řády asi největší podíl na rozvoji křesťanství. Bezpochyby jeden z největších má řád cisterciátů. ,,V době jeho příchodu byl region severozápadních Čech, pohraniční oblastí českého království dosud málo osídlenou s

rozsáhlými lesy v horských a podhorských oblastech.

Cisterciáti jako nový reformní církevní řád k nám přišli především k prohloubení duchovního života obyvatel. Současně však působili mocně na povznesení kultury a hospodářství. Během doby převzali duchovní správu nad řadou okolních farností v rámci svého panství a podpořili duchovní růst obyvatel. ,,Patřili k významným duchovním proudům středověké církve a zakotvili v severních Čechách dvěma kláštery s podobným vývojem. ,,Klášter Hradiště nad Jizerou (Mladá Boleslav) – rod Markvarticů, a klášter Osek – rod Hrabišiců (oba vznik ve 12. Století). Hradišťské panství se svými více než 100 lokalitami patřilo k nejrozsáhlejším cisterciátským doménám u nás.,, Oba kláštery se však díky svému vlastnictví šlechty, nikdy nestaly nejpřednější, ačkoli byly důležité a bohaté. [10]

23

Neméně důležité pro duchovní rozvoj regionu se stala obec Mariánské Radčice, kde je velmi stará tradice mariánského poutního místa, spojeného s oseckým klášterem už od roku 1280. ,,Mariánské Radčice byli útočištěm lidu zvláště v bouřlivých dobách, jako byli husitské války nebo doba reformace, ale i pro lidi nemocné a v nouzi, kterým se zde dostalo úlevy a vyslyšení modliteb. Místní lidé a blízké okolí v době reformace odolali tlaku a mluvilo se o nich jako o ,,mariánských sedlácích”. Vrcholné období prožívalo poutní místo v době baroka, kdy byl kostel a celý areál přestavěn a kdy ročně množství poutníků přesahovalo 50000 (1716). Bohužel však s nástupem totality, byly poutě přerušeny a vrátilo se k nim až v roce 1994 díky oseckému opatovi. Dodnes se konají poutě jednou měsíčně.” [10] Od 8.- 11. století také docházelo ke stavbě takzvaných vlastnických kostelů, které vycházely z germánského práva s nímž bylo církevní kanonické právo v rozporu. Podstatou bylo, že vlastník kostela byl zároveň majitel pozemku a měl tedy právo rozhodovat o podstatných věcech a chodu kostela. [2] 1.2.2 Náboženství vrcholného a pozdního středověku Počátkem 12. Století se začala zvyšovat úroveň celé církve a kléru. Obyčejní lidé přestali vnímat církev a křesťanství jako věc panskou a začali se více řídit desaterem. Běžně už se nechávali v kostelech pokřtít nebo oddat. Ve 13. Století došlo k ujasňování pravomocí a pozic mezi panovníkem (Přemysl Otakar I.) a církví (biskup Ondřej). Jedním z hlavních problémů byly desátky a daně, ze kterých církev měla pouze ¼, zbytek připadal vlastníkovi. Po několika jednáních došla církev s panovníkem ke kompromisu a díky tomu se stala samostatnější a mohla se více rozvíjet v oblasti kulturní, sociální a vzdělávací. Velkou změnou pak bylo ve 14. století připadnutí většiny vlastnických kostelů do moci církevní. Hlavním zdrojem příjmů biskupa a kapituly se stal pozemkový majetek. To napomohlo dalšímu duchovnímu rozvoji a školství (triviální, quadrilium). Naopak proti tomu začaly vznikat takzvané žebravé řády, které žili pouze z darů (magdalenitky, minorité,…). Začínalo se dařit prosazovat celibát (který nařídil již roku 1139 papež Inocenc II.) a vzrůstala zbožnost lidu. Začaly se konat poutě, hody, procesí, svátky. Farní kostely byly jak místem Božím, tak místem kde se lidé setkávali a řešili i věci světské. Církev byla symbolem univerzální křesťanské kultury. Za vlády Karla IV. došlo k dovršení církevní organizace a z pražského biskupství se stalo arcibiskupství v čele 24

s Arnoštem z Pardubic. Uprostřed rozkvětu církve se však začaly vyskytovat první neshody a kritika, která vyvrcholila v 15. století snahou o církevní reformu ze strany některých kněžích. Jedním z nejvíce kritizovaných věcí bylo vyhlášení odpustků. Do čela se v této době dostal Jan Hus, který byl posléze vyloučen z katolické církve a 6.7.1415 upálen. Tento akt ještě více pobouřil obyvatelstvo, které s metodami církve, též nesouhlasilo, došlo k radikalizaci stoupenců Husova učení a rozpoutaly se husitské války. Toto období bylo pro církev a české země, období temné. Radikálové vyplenily kostely, kláštery, zničili spoustu hodnotných děl a památek. K vyřešení došlo až roku 1436 kdy mezi bazilejským koncilem a zástupci husitských Čech došlo k jednání a vytvoření Basilejské kompaktáty. Církev byla rozdělena na Katolíky a Utrakvisty a české země nazvány “Království dvojího lidu”. Vše mělo ještě dohru v česko – uherských válkách, kdy po jejich skončení (1476) konečně došlo ke stabilizaci poměrů a církev se pomalu začala zase rozvíjet. [55] 1.2.3 Ranný novověk Počátkem 16. Století k nám začalo proudit z německa luteránství. Uchytilo se právě u utrakvistů a Jednoty bratrské, kde se později někteří věřící začali vyčleňovat a tvořit nové sekty. Samotné luteránství se uplatňovalo zejména v českém pohraničí i všude tam, kde byla převaha německého obyvatelstva. [56] V severozápadních Čechách lze “příchod” tohoto nového směru připsat dvěma významným saským rodinám: Salhausenům 1515 a Bunaům 1526. Tyto rody ovlivnily svým vyznáním především oblast sociální, kulturní a náboženskou. ,,Luterská konfese se velmi projevila v tvorbě sochařské, kterýmiž vybavovali oba rody své kostely. Šlo o díla z předních saských škol - panenské, míšenské a freiberské s ukázkou severského manýrismu a renesance.,, O síle víry působící saské šlechty v 16. – 17.století v severozápadních čechách vypovídá i nápis v Krásném Březně: SOLI DEO GLORIA – Samotnému Bohu sláva! [10] Nebylo to však jediné odlišné vyznání v severních Čechách. Neopomenutelné je i vyznání pravoslavné ve století 16. ,,A to ruské provenience, kdy polští držitelé hradu města Roudnice nad Labem byli pravoslavní, a tak sebou měli s největší pravděpodobností pravoslavné kněze. V Litoměřicích se zase zastavil pravoslavný car Boris Goudonov, po cestě po Labi zpět do Rus a u Labe se sloužila pravoslavná mše.

25

Ačkoli v této době byla hlásána náboženská svoboda, platila pouze pro šlechtu, která jako vlastník panství mohla rozhodovat jací kněží zde budou hlásat víru a vše se řídilo podle všeobecně uznávané doktríny: Koho vláda, toho náboženství! I tahle svoboda však měla brzy skončit. Církvi se rozmach jiných směrů zdál příliš pobuřující a pro katolickou víru nestabilní, proto roku 1545 svolal papež Pavel III. Tridentský koncil, který řešil otázku protestantství a katolické reformace. ,,Základním kamenem protestantismu se poté stávají nejnápadnější prvky katolické věrouky jako je učení o odpustcích, očistci, svátost oltářní zpověď, mariánská úcta, uctívání obrazů a relikvii světců a pouť k nim.” [10] V českých zemích je však situace trochu odlišná a tak se výsledky koncilu mohou uplatnit až po bitvě na Bílé hoře a potvrzení definitivní vítězství katolíků Vestfálským mírem. V tomtéž století za vlády Ferdinanda I. Habsburského přišli do českých zemí roku 1556 Jezuité, kteří se snažili nejen o nápravu a sjednocení církve, ale i o obnovu vzdělání, což se projevilo v první fázi zlepšením úrovně Karlovy univerzity a výstavbou Klementina. Následně v roce 1561 byl opět obsazen arcibiskupský post v Praze, který byl téměř 150 let bez arcibiskupa. Později Albrecht z Valdštejna, chtěl pozvednout úroveň severních Čech a ve své provincii velkovévodství frýdlantském zřídit správní aparát. Jako město se mu zalíbila Česká Lípa, kde vybudoval klášter a školu. „Z generací tam vystudovaných vznikaly hlavně osobnosti duchovní (jezuita Christoph Fischer), kteří se velkou měrou později podíleli na utváření litoměřického biskupství jako duchovního centra severních Čech.“ [10] Toto období se zdálo být vyrovnané, avšak české stavy a šlechta opakovaně tlačili na panovníky (MaxmiliánII., Rudolf II.) k změně dokumentů, které by vyhovovaly jejich náboženským požadavkům. Ačkoli se panovníci snažili vyhovět, situace se v českých zemích zhoršovala a spolu se sporem, kdy si evangeličtí němečtí občané postavili v Broumově a Hrobech dva protestantské kostely, na statcích broumovského opata a pražského arcibiskupa, situace vygradovala k dalším nepokojům, které vedly ke Stavovskému povstáním proti Ferdinandu II. Katolická církev přešla do ofenzívy proti rozšiřujícímu protestantismu což mělo za následek Třicetiletou válku s bitvou na Bílé hoře.

26

Ihned po bitvě na Bílé hoře (listopad 1620), zrušil Ferdinand II. Štýrský platnost Majestátu a začal s rekatolizací. První protireformační dekrety směřovaly proti duchovenstvu a někteří kněží byli nuceni naši zemi opustit. Všichni obyvatelé, včetně šlechty museli vyznávat katolickou víru. Vydávaly se patenty, které nekatolíkům značně znepříjemňovaly život. Do zahraničí začalo emigrovat stále více německy mluvících obyvatel z pohraničí. ,,V průběhu 18.stol většinou v souvislosti se zakládáním manufaktur sem přicházeli z ciziny odborníci - nekatolíci, jimž se mlčky povolovalo praktikovat jiné vyznání (Vilím).” Postupně se však katolická víra v našich zemích stala dominantní. Roku 1664 vznikla diecéze královéhradecká a roku 1655 pak diecéze litoměřická, která měla za úkol rekatolizovat severní Čechy, kde byla spousta kolonistů saského původu, kteří vyznávali protestantské nebo luteránské víru. ,,Stinnou stránkou tohoto období se staly čarodějnické procesy, které si v českých zemích vyžádaly během 17.století kolem 100 obětí. Na straně druhé postupně docházelo k rozvoji náboženství, sociální oblasti, kultury a s přibývajícím počtem českých kněží i k postupnému zvyšování vzdělanosti.,, [10] [57] 1.2.4 Náboženství vrcholného novověku Tento trend rozvoje pokračoval i v 18.století, kdy se s velkou oblibou šířil a prohluboval náboženský život. Úcta ke svatým, mariánský kult a poutě, které byly okázalým projevem českého kulturního života. Velký vliv na kulturu člověka mělo baroko a vše, co tento umělecko-kulturní směr přinášel. Za vlády Marie Terezie (1717 – 1780) si stát stále držel protireformační charakter a zásahy, které se v církvi děly si vyžádaly název ,,josefinismus,,. Největší reforma byla ve školství, kdy ke každé faře vznikla triviální škola. Gymnázia a vysoké škole pak byly v rukou jezuitů, jejich vliv však slábl a vše vyvrcholilo v roce 1773 zrušením tohoto řádu a nastolením němčiny ve školách. Největší změnu však v 18.století znamenal Toleranční patent (13.10.1781) Josefa II., který dovolil působení i augsburského vyznání (luterské víry) a církve reformované (helvetské, kalvinistické). Oba evangelické směry měly ve Vídni společnou správu a v každé zemi svého superintendanta. I tak nebyly zcela rovnoprávné katolické víře (chyběla škola, jinak vedené matriky). Zrovnoprávněny byly až téměř o sto let později Františkem Josefem (8.4.1861), Protestantským patentem. Opak tohoto vstřícného kroku, bylo Josefem II. rozhodnutí o zrušení klášterů (29.11. 1781), které se nezabývaly výukou, vědou nebo péči o

27

nemocné. Tímto se z nich staly kasárny, továrny či nemocnice a zničila se spousta uměleckých a literárních památek. [10] V rámci politiky "josefinismu" došlo v 2. polovině 18.století také k reorganizaci církevní správy. Olomoucké biskupství se přeměnilo na arcibiskupství a v jižní části se oddělila brněnská diecéze. Z pražského arcibiskupství pak byla oddělena diecéze českobudějovická. V této době zase začaly vznikat nové farnosti a kostely. Tento reformační krok měl vést k větší propojenosti církve a státku, kdy se z kněžích stali „státní úředníci“ s povinností vyhlášek, matrik, apod., zároveň se zrušily desátky a faráři byli placeni státem. Dalším negativním krokem bylo zrušení betlémů, mariánských pobožností a pro český lid, tak důležitých poutí. V druhé polovině 18.století však začal proces obrozenectví, kdy především kněží na něm měli velký podíl. Především ti, kteří vyučovali na venkovských školách česky, půjčovali česky psanou literaturu, sami v češtině psali prózy a básně, zakládali pěvecké a divadelní sbory a starali se o pronikání českého jazyka a kultury mezi obecný lid. „Počátkem 19.století po ukončení

napoleonských

válek

začalo

v

církvi

v

habsburské

monarchii

zmírňování "josefinismu". Byly odvolány některé zákazy a přikázání, byla opět povolena činnost jezuitů.“ V následujících letech měla na církev největší vliv revoluce. Církev se především snažila celkově zrušit změny „josefinismu“ a vymanit se z nadvlády státu. Částečně se jim to podařilo 18. srpna roku 1855,

kdy vídeňský

arcibiskup podepsal návrh který upravoval vztahy mezi apoštolskou stolicí a habsburskou monarchií. [10] „Jeho nejdůležitějším výsledkem bylo, že církev byla propuštěna z"rakouské státní služby" a stala se opět součástí světové církve.“ Přesto však stát měl právo se vměšovat do církevních záležitostí a disponovat s jejím jměním, což trvalo až do roku 1918. Dalším velkým krokem bylo převádění některých církevních povinností na stát. Nejvýznamnějším se stalo roku 1868 přeložení školství, kdy církev ztratila téměř všechny školy. Postupem času se ale začala církev soustředit na dělníky a pracující lid, který v této době narůstal. Apelovala i na podnikatele a podařilo se jí prosadit i některé výhody, jako například: nedělní klid, zákaz dětské práce, zákaz práce žen a mladistvých v noci. V tomto období byla i přiznivá doba na nové náboženské proudy. Většina z nich se však ukázala jako bezvýznamná. [58] 28

Značný vliv v severních Čechách zanechalo pouze hnutí Volné myšlenky, které sem proudilo z Anglie, přes Francii a Německo. (Vlastní zakladatelé jsou filozofové John Toland, Anthony Collins, Matthews Tindal. Všichni napsali publikace kde tvrdí, že jediným základem vší jistoty je rozum, tedy protiklad zjevení, zárodek pozdějšího zpochybnění víry.) „K šíření evangelického náboženství a Volné myšlenky velmi pomohla výstavba železnice Praha – Drážďany. Kdy díky ní přišli do severních Čech, zvláště pak Podmokel, kde byla Volná myšlenka nejrozšířenější s největší základnou věřících, evangeličtí drážní i celní úředníci evangelického vyznání. Díky nim se zde pak postavila evangelická škola i modlitebna. V období 1900 – 1910 stoupl počet přívrženců této myšlenky v severních Čechách na 5000 obyvatel. Jejich největší koncentrovanost byla v podhůří Jizerských hor, v mostecké pánvi a v nejsevernějším povodí Labe.“ Počet přívrženců pomalu rostl, bohužel však s příchodem komunismu a jeho ateismu se Volná myšlenka téměř vytratila. V dnešní době není v České republice příliš aktivní a její role je mizivá. [10] 1.2.5 Náboženství moderních dějin Počátek 20.století znamenal pro katolickou církev v severních Čechách úbytek věřících, kteří se hlásili k víře evangelické. Což se projevilo ve výstavbě nových secesních kostelů: Hrob, Duchcov, Trnovany. A v roce 1913 dokonce výstavbou evangelické školy. Toto období bylo pro evangelickou církev velice příznivé, horší časy nastaly v období 1.Světové války, kdy kvůli úbytku obyvatelstva přiměřeně klesal i úbytek věřících. [10] S nově vzniklou republikou nebyla přízeň obyvatelstva k náboženství také zrovna nakloněna. Obyvatelstvo poznamenané válkou se bouřilo jakémukoli s pojení s Rakouskem či Římem. Protesty vyvrcholili zničením mariánského sloupu na staroměstském náměstí (3.11.1918) a útěkem pražského arcibiskupa Pavla Huyna do Vatikánu. Faktické vedení církve převzala Jednota katolického duchovenstva, která se později ještě rozštěpila na Církev československou. Proticírkevní politiku podporoval i prezident T.G. Masaryk a vše vyvrcholilo odchodem papežského nuncia z Prahy. Plné odloučení od církve se však díky silně katolickému Slovensku nepodařilo. Vztahy s církví se podařilo urovnat až v roce 1927, kdy byla podepsána dohoda mezi státem a církví tvz. "modus vivendi" , která zaručovala církvi stejná práva jako před rokem 1918,

29

ale menší závislost na státu. Následující rok byly obnoveny vztahy s Vatikánem a církev se začala znovu více angažovat ve společenském životě. „V tomto období se dle sčítání hlasů 80% obyvatel přihlásilo ke katolické církvi, 7% k evangelíkům, 5% k církvi československé, 5% bylo bez vyznání, 3% byli Židé a menší náboženské společnosti.“ Pozitivní vliv měla církev hlavně v období Protektorátu Čech a Moravy (1939), kdy se povzbuzovalo národní cítění konáním poutí na významná poutní místa. Což spoustu kněží stálo život a spoustu kostelů přišlo o zvony, které padly na válečné potřeby. Naproti tomu církev evangelická spolu se svými představiteli, se hrdě hlásila k Německu a Rakousku, kde byla silnější. „Avšak i tak byla v roce 1939 pozastavena činnost všech spolků, tedy i evangelické, a to spolu s válkou a nacistickými poměry víře ani církvi neprospělo.“ V období války stála církev na okraji zájmu nacistické správy i lidu, které se zajímali o aktuální dění. Ke konci války se však nacistická správa obrací k věřícímu, sudetoněmeckému obyvatelstvu a apeluje na jejich vlastenectví. [10] Na konci války vznikají různá protifašistická hnutí a partyzánské skupiny, které rabují a „odplácejí“ se německému obyvatelstvu. Tento fakt má velice negativní dopad na církev a hlavně na víru jako takovou. Němečtí obyvatelé musejí z pohraničí odejít a někteří pod nátlakem okolí prchají v takzvaném „divokém odsunu“ ještě dříve ( cisterciáčtí řeholníci oseckého kláštera byli jedni z prvních, později Osek připadl salesiánům). Odchod většiny obyvatel z pohraničí má na náboženský život velký dopad. Převážné množství světského duchovenstva i řeholních společenství tvořili Němci. Ty teď musí nahradit čeští duchovní, kterých je bohužel poskrovnu a množství klášterů, kostelů a jiných sakrálních staveb nemohou naplnit ani splnit veškeré své duchovní povinnosti vůči lidu. „Například na klášter v Mariánských Radčicích. Byl kladen velký tlak od místních funkcionářů, kteří chtěli jeho majetek znárodnit. Znárodnění však z důvodu německého vlastnictví bylo sporné, jelikož majetek patřil církvi, což je společnost nadnárodní. Přesto však následovala, řada jednání, než k vyvlastnění kláštera došlo a než byly budovy kláštera s nejnutnějším příslušenstvím v roce 1947 předány do správy kongregace salesiánů a na zbytek uvalena národní správa, z důvodu malého počtu cisterciátů.„ Neodešli však jen řeholníci a řeholnice, většina duchovních německé národnosti se musela odsunout. Od roku 1946 však neměli tak tvrdé podmínky. Němečtí kněží si mohli do odsunu vzít místo 50kg i více než 100kg zavazadel, pokud to byly věci nutné

30

k výkonu jejich povolání (roucha, oděv, prádlo, náčiní, breviáře) a to za podmínky, že tyto věci spadají do jejich osobního majetku a nejsou z drahých kovů. Po jistý čas byly tolerovány i německé řeholní sestry, které zůstávaly v nemocnicích a odcházely až když jejich místo bylo nahrazeno českými ošetřovatelkami. Ve výjimečných případech z technických či personálních důvodů, zůstávaly řeholní sestry déle (Chomutov). Sestry které nemohly nebo nechtěly opustit svůj úřad byly postupně nahrazovány českými a slovenskými sestrami a řeholnicemi z jiných řádů a tamní sestry byly přiděleny na práci pro kláštery, školy, mandlovny a veřejně prospěšné úřady. [10] V tomto období byly opuštěné a vykořeněné severní Čechy vhodným místem pro usazení různých řádů a různých vyznání. Před odsunem němců totiž byla nejdominantnější církev římskokatolická, která však ustoupila úměrně s odsunutým obyvatelstvem. Větší příslušnost například zaznamenává víra pravoslavná a to hlavně díky vracejícím se Volyňským Čechům do své původní vlasti. V době mezi rokem 1947 – 1950 se v pohraničí založila první pravoslavná obec a formovala se pravoslavná církevní správa. (Dokonce dal litoměřický biskup Trochta pravoslavným do užívání broggiův kostel sv. Václava). Druhou vlnou pak byl další návrat Volyňských Čechů v 90.letech, to víru významně oživilo. V některých oblastech (Roudnicko,…) však těchto obyvatel bylo pomálu a pravoslavná církev se neobjevila nebo „vymřela“. [10] Změna obyvatel v severních Čechách ovlivnila i rozšíření církve Bratrské (protestantská evangelická), která ačkoli vznikla ve 2.polovině 19.století, neměla dříve zájem oslovovat německé obyvatelstvo. Jednota českobratrská

Avšak již koncem r. 1945 měla tehdejší

pravidelné pobožnosti nejméně na deseti místech této oblasti:

Ústí nad Labem, Liberec, Teplice, Žatec,… První samostatné sbory vznikly v r. 1946 v Ústí nad Labem a Liberci. Po pádu komunismu jich vzniklo dalších 7 jako samostatné modlitební objekty. Dodnes se se svými 1100 věřícími podílí na náboženském životě severních Čech. [10] „K dramatickým změnám dochází až po roce 1948 v důsledku pronásledování církví, řeholí, zákazu pastorační činnosti a státního, hlavně však stranického dohledu.“ V této době nejvíce ztrácí své členy církev římskokatolická ve středních a severních 31

Čechách. Severní Čechy se soustředěným průmyslem byly tehdy více nakloněny ateismu než jejich jižní část., která zůstávala religiózní. Do této doby se komunistická strana snažila, aby církevní život vyhlížel normálně a aby tak získali podporu nejen u věřících laiků, ale i u části kněžstva. Veřejné oslavy církevních svátků ještě probíhaly i v r. 1949 a 1950 kdy už se začalo s internačními tábory pro duchovní a plánovala se Katolická akce. 14.11.1949 byl pak odhlasován nový zákon o tom, že stát přebírá věcný i osobní majetek církve. Proticírkevních akcí přibývalo a jejich realizace se projevovala například jmenováním důvěrníků, kteří měli navštěvovat bohoslužby a informovat státní a stranické orgány o účasti věřících, o obsahu kázání apod. Činnost duchovních, kazatelů a katechů byla sledována a hodnocena, záporně ti, kteří se kromě bohoslužeb a prací s veřejností věnovali mládeží, a kladně ti, kteří veřejně projevovali souhlas s lidově demokratickým režimem a socialistickým budováním a odtrhávali se postupně od svých biskupů. [10] Současně se od roku 1949 začala připravovat tzv. Katolická akce, prorežimní organizace věřících laiků, souhlasící s novými poměry a těmi kněžími, kteří byli připraveni odmítnout poslušnost svým ordinářům a papeži a pokusit se spojit církev se socialistickým státem. Zpočátku neměla tato akce velký úspěch. Stát se tedy pokoušel kněží „kupovat“. Vše se mělo odehrát naprosto důvěrně a veřejnost měla být postavena před hotovou věc. Celá věc byla řízena Akčními výbory Národní fronty. V následujících letech se Katolická akce stala nástrojem boje proti církvi, papeži, hierarchii a věrným kněžím. Zběhlí kněží byli podrobování vzdělávacímu kurzu, kde vedle pedagogických a teologických znalostí dostávali i znalosti z oblasti politické. Stát totiž potřeboval aby i věrné věřící obyvatelstvo bylo v kostelích přesvědčováno o pravdách státu a aby i tam probíhalo oficiální předčítání z Katolických novin a Věstníku. Tím vším mohl stát předstírat svobodu vyznání a zároveň dostat věřící a církev pod svou moc. K tomu byla státem vyžadována podpora biskupů. „Stát se podílel i na celostátních katolických akcích, kde pak navenek působil jako podpora církve a na stranu druhou se pak labilnější laici a kněží odtahovali od hierarchie, papeže a tím i do víry.“ Dalším omezením církve byla změna v novele zákona, která převedla matriční činnost na Národní výbory a povinnost sňatků, kdy oddávající byl státní úředník. Církevní sňatek se stal obligatorním a mohl následovat až po státním. Byly zakázány velké poutě, nesměla se konat veřejná církevní shromáždění, komunistický útlak

32

zasahoval prakticky do všech záležitostí života církve. Duchovní a věřící lidé jsou pronásledováni nebo alespoň „obtěžováni“ a diskriminováni. Toto všechno mělo velký vliv na počet lidí, kteří vystupovali z církve, a který neutěšeně rostl. (V době kolem roku 1980 bylo vyznání římskokatolické v severních Čechách pouze menšinové, zato na jihu Čech převládalo.) „V následujících letech se už v tiskovinách o náboženském a církevním životě setkáváme zřídka. A oficiálně byla náboženská otázka v pohraničí vyřešena.“ [10] I nadále je však ateizace podporována levicovými stranami, zvláště pak stranou Komunistickou. „Nicméně poznání absence základních lidských práv ve vědeckém světovém názoru, způsobí postupnou renesanci křesťanských hodnot v myšlení lidí. Dokladem toho jsou masové poutě, stoupající iniciativa duchovních hodnot, 600000 signatářů církevní petice z konce 80.let. atd. Pod tlakem režimu ubývá formálních členů církve, ale doba již směřovala k větší intenzitě náboženského života a to i u mladé generace. V té době začíná být kvantita nahrazována kvalitou.“ Od 80.let se pak církev reprezentována kardinálem Františkem Tomáškem dostává do přímého střetu s komunistickou vládou. (V roce 1985 se koná mohutná pouť na Velehrad na oslavu sv. Metoděje). V následujících letech se zapojuje i veřejnost, která svými podpisy na petici dává jasný souhlas k podpoře kardinála Tomáška a požadavku k obnovení demokratických a náboženských svobod. Zanedlouho se odehraje Sametová revoluce a po ní již následuje návrat ke svobodnému náboženskému životu. Církev se odloučí od státu a dojde k určité úpravě církevních struktur. Dojede k zániku některých konferencí a vzniku nových diecézí. Postupně také dochází k obnově řádů a řeholních kongregací, církevních nemocnic, škol, apod. Zejména však v ateistických severozápadních Čechách jde tento proces pomalý a je jen částečně úspěšný. Po prvotním nadšení, kdy církev byla vnímána jako symbol odporu proti komunistickému režimu, dochází postupně ve společnosti k „vystřízlivění“ a spíše k odklonu věřících. Nyní máme dle posledního sčítání lidu (2011) nejméně věřících za celou dobu existence našeho státu. K víře se hlásí cca. 1 milion obyvatel, což je daleko méně než za dob první republiky či období komunismu. Zvláště pak v severních Čechách, kde jsou celé generace doprovázeny pocitem vykořenění. Noví obyvatelé zde našli obživu, ale ne svůj domov. Domovem je pro ně stálé území, které museli opustit a 33

odkud do pohraničí přišli. A s pocitem ze ztráty domova zde vzniká i nezájem o život náboženský, kdy proces znovuobjevení a návratu je procesem pro celé další generace. [10] [11] [12] [13] [14] [15] [16] [17] [18] 1.2.6 Evangelický úštěk Úštěcko bylo v minulosti více evangelické než katolické. Původní kostel sv. Michala na náměstí a hřbitov kolem kostela byl evangelický. Výnos Ferdinanda II. z roku 1627 přinutil část úštěckých evangelíků k emigraci ze země. Po vyhlášení tolerančního patentu v roce 1781 se k evangelickému vyznání hlásilo minimum obyvatelstva. Pouze v obci Habřina byla většina evangelíků, kteří zde zakoupili pozemky, postavili kostel, školu, hospodářské budovy a založili evangelický hřbitov. Dle dochovaných zpráv habřinská evangelická farnost měla působnost až k severní hranici státu. Po roce 1945, kdy většina německých obyvatel evangelického vyznání byla vystěhována do Německa, nastal i konec této farnosti. Postupně došlo na likvidaci části hospodářských budov, byl zrušen hřbitov a z dominanty obce, evangelického kostela, který byl převeden do majetku města Úštěk, je dnes ruina. Přestože evangelická církev nemá o kostel zájem, Ministerstvo kultúry, na žádost vedení města Úštěku, zapsalo kostel do seznamu kulturních památek a je naděje, že i tento kostelík bude zachráněn od úplné zkázy. [59]

1.3

ŘÁD TOVARYŠSTVA JEŽÍŠOVA

Řeholní jméno tento řád nemá zavedeno. Jako oděv mají černý talár s cingulem (od 16.století nezměněno). Řeholní znak je černé slunce, které má vevnitř písmena IHS. Kde nad prostředním písmenem je kříž a pod ním tři hřeby. [2] Jeho členové jsou známi jako Jezuité a je to čistě mužský řád, bez paralelní ženské větve. Založen byl 16.století jako řád řeholních kleriků, v Paříži 15.8.1534 Ignácem z Loyoly. [60]

Obr. 1 Jezuitský znak (www.jesuit.cz)

34

1.3.1 Jezuitská residence v Liběšicích Existovala od roku 1623 až do roku 1773, kdy byla zrušena v důsledku zrušení jezuitského řádu. 1.3.1.1 Historie Velké panství Liběšice – Úštěk na Úštěcku, rozdělené na dvě části, bylo po Bílé hoře zkonfiskováno. Díl patřící Mikuláši z Geršdorfu získal Jan z Merode a díl Jiřího Sezimy z Ústí byl dán jezuitské koleji sv. Klimenta v Praze (1623). Pražští jezuité měli být odškodněni původně panstvím mělnickým. Mělník podrželi jezuité do doby, než mohl liběšicko-úštěcké panství převzít. Bylo to značně rozsáhlé a bohaté panství. Roku 1628 nabídl Jan z Merode svůj díl císaři jako základ pro zřízení jezuitské koleje v Litoměřicích a roku 1630 byl tento díl nově založené litoměřické jezuitské rezidenci předán, ale byl až do roku 1641 spravován společně s větším dílem pražských jezuitů. Roku 1675 prodala litoměřická rezidence tento díl jezuitům z Klementina, a tím bylo panství opět spojeno. Po získání prvního dílu panství žili jezuité v úštěckém zámku, ale po ukončení třicetileté války přenesli své sídlo do Liběšic na tamní zámek. Když roku 1622 přijel do Liběšic poprvé rektor koleje sv. Klimenta, vyhnal z tamního farního kostela luteránského predikanta a musel sloužit mši svatou v zámecké kapli. Z Úštěku přešli jezuité do Liběšic v letech 1651-1656. 1.3.1.2 Starý zámek Ve starém renesančním zámku přeměněném na rezidenci, žilo trvale nejméně 910 členů řádu v čele se superiorem. Byl mezi nimi i lékař a bibliotékář. V létě sem často jezdívali jezuité z Prahy. Když vypukly epidemické nemoci, například mor, nebo hrozila válka, stěhovali se do Liběšic i profesoři a studenti filozofické fakulty v Praze (jako například roku 1680), a dokonce zde byly konány i závěrečné slavnostní zkoušky. V roce 1679 byl v Liběšicích Bohuslav Balbín, který popsal působivě výhled na zdejší kraj z vrcholku nedalekého Sedla, odkud pozoroval večerní zář svatojánských ohňů. Jezuitské panství se rozrostlo roku 1675 koupí druhého dílu panství Úštěk a roku 1680 koupí Horních Chobolic. V druhé polovině 17.století tvořilo panství Liběšice komplex, sahající od severních svahů Českého středohoří až po Labe u Roudnice. Vedle pěstování obilí a chmele nabylo značného významu i zdejší koželužství. Kůže odkud se vyvážely až do jižní Ameriky na tamní jezuitské stanice v Paraguayi. 35

Mezi význačnými správci liběšické rezidence nalézáme superiora Kryštofa Fischera (1611-1680), který na základě zkušeností ze zdejšího hospodaření napsal vynikající knihu „De oeconomia suburbana,“ která byla několikrát vydána a přeložena i do češtiny a němčiny. Věnoval v ní i značnou pozornost pěstování chmele, který se od jeho doby těšil velké pozornosti. Fischer byl ve své době vynikajícím ekonomem, který zvelebil liběšické panství tak, že se stal brzy vrchním inspektorem všech jezuitských statků v Čechách. Starý liběšický zámek se stal roku 1680 svědkem velkého povstání nevolníků. Do jeho čela se postavil vrbický rychtář Mikuláš Slabý-Fryč. Ten zorganizoval v březnu poddané, měl i styk se vzbouřenými nevolníky na sousedních panstvích a patřil mezi nejvýznamnější vůdčí postavy tohoto velkého povstání vůbec. Jezuité uprchli před šířícím se povstáním z Liběšic do Litoměřic, a z Prahy přijel uklidňovat nespokojené poddané Kryštof Fischer. I když nedošlo na Liběšicku k otevřenému boji, byly tresty, které vynesla zvláštní komise na jištěrpském zámku, velmi kruté. Jeden měšťan z Úštěku a dva nevolníci byli popraveni a mnoho dalších bylo odsouzeno k nuceným pracím. 1.3.1.3 Nový zámek Stará, v jádru ještě renesanční a jen barokně upravená liběšická rezidence již nestačila svou velikostí i stavem novým potřebám. Proto bylo rozhodnuto postavit v Liběšicích novou budovu, vyhovující všem tehdejším potřebám řádu i reprezentaci. Počítalo se i nadále s tím, že Liběšice budou sloužit jako letní a rekreační sídlo celé provincii. Projekt vypracoval vynikající architekt Kilián Ignác Dientzenhofer (16901752). V umělecko-historické literatuře se uvádí, že stavba vznikla v letech 1738-1752. Z dokladů však je patrné, že již v roce 1738 byla novostavba tak daleko, že v ní mohlo bydlet čtrnáct jezuitů. V listopadu 1751 bylo dokončeno zastřešení věže, čímž skončily i stavební práce. Až do roku 1754 pak pokračovaly úpravy vnitřku – kamenické, štukatérské a sklenářské práce. Nová rezidence je velká pozdně barokní stavba o čtyřech jedno a dvoupatrových křídlech kolem uzavřeného dvora. Ve středu přízemního nižšího jižního křídla je brána s hranolovou věží. Na průčelích jsou mělké rizality a vysoké pilastry, u oken vyznačeny klenáky. Mansardová střecha byla pokryta cihlovými taškami, zatímco jižní křídlo s

36

věží mělo šindelovou střechu. Hlavní brána i západní vchod byly ozdobeny bohatě tepanými ukázkami uměleckého kovářství. (Obr.2) V přilehlé zahradě byl postaven velký skleník, kde se pěstovaly pomerančovníky, citroníky a jiné exotické rostliny. V zámku byl reprezentační velký sál, v němž byla i malá obrazová galerie. Byla zde i větší knihovna a významná lékárna. Pro správu panství i pro hosty sloužil ještě přechodně do roku 1746 Starý zámek. Dekret o zrušení jezuitského řádu došel na litoměřickou biskupskou konzistoř 20.října 1773. Dne 25.listopadu 1773 přijela do Liběšic komise, jejímiž členy byli kanovník Vojtěch Schwab z Litoměřic, krajský hejtman litoměřický Wolfgang von Schönau a sekretář konzistoře K. Hartmann. Sekretář pak přečetl zrušovací dekret. Všech patnáct kněží a osm laických bratří v čele s posledním superiorem K. Pieschingerem muselo rezidenci opustit. I v Liběšicích byl bohužel rozchvácen zdejší majetek, mezi nímž byla především neobyčejně cenná knihovna, v níž byla i celá řada starých rukopisů zabavených mezi nekatolíky. Rezidence i celé panství připadlo náboženskému a studijnímu fondu. Tím končí stopadesátileté dějiny této zajímavé a významné jezuitské rezidence. [2]

1.4 Narodil

OCTAVIANO BROGGIO se

2.1.1670

v Čížkovicích,

poté

studoval

měšťanskou

školu

v Litoměřicích a následně byl jako učeň v otcově dílně. Tovaryšem byl v letech 16871699, na povinném vandru byl v letech 1689-92. Dle jeho pozdější tvorby se lze domnívat, že navštívil Prahu, Vídeň a s největší pravděpodobností i Itálii. Zemřel ve své dílně v úctihodných 72 letech v r. 1742. Po něm převzal práci další z rodu, a to syn Antonio. Broggiova tvorba je možná rozčlenit do 3-4 etap kde hranicemi jsou důležité poznatky a impulsy zvenčí. První hypotetickou částí je období, kdy se Broggio vrátil z tovaryšské cesty 1692 až k přelomu století, kdy mu otec předával živnost. V této době využíval poznatky z cest a je to patrné na italsky orientovaných kostelech v Doksanech, Mirošovicích a Čížkovicích. Toto období pokračuje stavbou v Bohosudově a končí trinitářským kostelem v Praze. V této době také Broggio vychází a inspiruje se stavbami od G.B. Matheye a P.I. Bayera. Další velmi zásadovou stavbou byl Hildebranthův kostel v Jablonném. Tento objekt vnímal Broggio jako zásadní a architektonicky velice

37

zajímavý, přesto z něj převzal věci jen vnějškově a zásadními principy se nezabýval. Toto tvůrcovo období se tedy vnímá spíše jako tradiční a konzervativní. Velký přelom nastává po příchodu do Prahy a práci na Trinitářském kostele Nejsvětější Trojice. Ve městě kde se stavěly objekty v duchu dynamického baroka ho oslovilo a nadchlo. S těmito novými impulsy se snažil vyrovnat jak na kostele trinitářů, tak vnesl myšlenku i do oseckého konvektního kostela. Jeho dalším velmi podstatným objektem byla výstavba kostela sv. Mikuláše v Litoměřicích. Dokázal zde spojit jak dynamičnost, tak klasický přístup. Racionálně stavěné dílo, které směrem ke středu graduje s dynamickým portykem a detaily. Progresivní dílo s tradičními detaily. V tomto stylu Broggio dále setrval a obohacoval ho. V této době pracoval hlavně s nově nabytými poznatky a vytvořil si hrubé předlohy staveb a detailů, které poté skládal do nových a nových originálních variací. (Vysočanský kostel). Tímto stylem došel až do pozdního baroka, které se odklání od hmot a plastických výrazů ve stavbách. Dává se přednost tenčím pilastrům a v interiérech prostorem před hmotou, světelné kontrasty jsou zjemňovány, průčelí ztrácejí na dramatičnosti a mění se v drobné vlnky.

Broggio navrhuje klidněji a

vyváženěji. Tuto pozdější tvorbu můžeme srovnávat s F.I. Preéyem, který je spíše už rokokovým architektem a přesahuje tím Broggiovy hranice přijatelnosti. Broggio byl výrazný stavitel baroka, a to nejen pro severní Čechy, ale i pro zbytek země. Jeho vliv neustával ani po jeho smrti. I když zemřel pořád se podle jeho zanechaných plánů stavělo a realizovalo. Nejvíce asi P.P.Columbani, P.A. Versa a Jakub Schwarz. A i jejich další samostatná tvorba byla natolik podobná Broggiově, že se mu tyto stavby dlouho přisuzovaly. Tito stavitelé těžce hledali svůj vlastní styl a dokázali se od mistra odlišovat pouze v detailech, jejich závislost je až překvapující. Avšak jejich zásluhou se Broggiův styl přenesl až do 60.let 18.stol. a díky Schwarzovi bydlišti v Ústí nad Labem se rozšířil i na Benešovsko a Děčínsko. Za opravdově konečnou fázi Broggiova působení lze považovat přenesení některých prvků (podezdívky srubů s portály, brány) do lidové architektury 1.poloviny 19.stol., kde už konečně doznívá. [3]

38

1.5

PROMĚNY KRAJINY VE VZTAHU S ČLOVĚKEM

Krajina – ať venkovská či městská – je vždy součástí lidského domova. Sama etymologie slova naznačuje, že krajina je krajem, a tedy odkazuje k nějakému středu. Právě takový souvztah středu a kraje je bytostnou osnovou dynamické struktury lidského domova. Souzní totiž s výstavbou obrazu, kterým se nám otevírá a podává svět lidského života. Z jakéhokoli místa, ve kterém se nacházíme, se terén, na kterém stojíme, rozprostírá do dálav. Jeho sledovatelný okraj (horizont) vymezuje kraj, ve kterém jsme a rozhlížíme se. Domov ovšem není jakýmkoli místem, ale pro každého z nás místem preferovaným. Zde nalézáme jistotu odpočinutí, bezpečí a společenství s bližními. [10] Počátky strukturované krajiny jsou staré pomalu jako lidstvo samo. Nejvíce však začíná být krajina strukturovaná lidmi od neolitu, kdy krajinu sídelních oblastí tvoří listnatý les s mozaikou ploch v různých věkových stádiích, s nepravidelnými ploškami polí a lad zaoblených tvarů. Nejsušší a zároveň nejteplejší oblasti mají v době příchodu prvních rolníků ještě lesostepní ráz, daný střídáním listnatých hájů s otevřenými plochami, což velmi usnadňuje obdělávání půdy. Nelesní část krajiny v počátečních fázích vypadá jako něco mezi pasekou, spáleništěm, stepí, úhorem, loukou a pastvinou, místy jako mozaika toho všeho, místy jako vše zároveň. Nástup vrcholného středověku znamenal zásadní a prudkou změnou krajiny – odlesnění a celkovou změnu rázu krajiny, vznik intenzivně využívané, silně mozaikovité pastevně polní krajiny parkového rázu. Zatímco společnost se vyvíjela pozvolně, vývoj krajiny zaznamenal náhlý zlom, což nemění ani skutečnost, že probíhal v různých částech Čech a Moravy v různou dobu. V celých dějinách umění a architektury můžeme sledovat nejrůznější varianty rozvrhování krajiny na souřadnicích rozpjatých mezi střed a dálavu i zemi a nebe. Byl to především gotický středověk, který v našem prostředí mimořádně silně akcentoval vertikální směřování krajiny. Na něj pak navázalo baroko, které obě dimenze formování krajiny uvádělo do silně dynamických vztahů a podoby krajů ladilo do často překvapivě dramatických poloh. Dřívější činnost člověka navazovala na předchozí vývoj, vytvářela souvislou tradici krajiny, od průmyslové revoluce měnily zásahy člověka ráz krajiny zásadně a zcela popíraly nebo překrývaly předchozí práci člověka. Prostřednictvím industrializace tak společnost začala vytvářet souvislý zcela přeměněný prostor, který vytlačoval 39

dosavadní přírodě blízkou krajinu. Výstavba v krajině byla stále méně závislá na přírodních podmínkách a stále více se řídila vlastními pravidly. Kouřící komíny se staly symbolem doby a byly dlouho vnímány v krajině pozitivně, nevyjímaje krajinu městskou. Symbolem pokroku v krajině byla železnice. [10] [19]

Princip diktatury založený na centrálním plánování a na likvidaci jakékoliv samostatnosti měl na naši krajinu během druhé poloviny 20.století značný vliv. Krajina se stala všech a nikoho, vydána napospas nařízením, úkolům a plánům. Zpochybnění soukromého vlastnictví půdy vyloučilo osobní zodpovědnost za její stav a podobu. Zásahy do krajiny se až na některé výjimky vyznačovaly neadekvátním měřítkem, nevytvářely jeden celek s pevným stylem tak jako v minulosti. Pozemkovými úpravami byly vytvořeny nejen snadněji obhospodařovatelné lány dlouhé i několik kilometrů, avšak zároveň monotónní, nedostupná, málo členitá krajina typická monokulturami a nedostatkem stabilních ekosystémů. Rozhodování státního aparátu na jedné straně mělo za následek devastaci kulturních a přírodních hodnot, na straně druhé vznik desítek chráněných krajinných oblastí a památkových rezervací. [19]

“To pouze my na západě jsme oddělili „historii“ od „přírody“, v našem pojetí příroda „funguje“ nezávisle na činnosti lidí. Pro biblické Židy je historie a příroda jedno: hřích společenství se odráží i na přírodě, podobně jako požehnání. Dnes jakoby se tato myšlenka propojení duše člověka a duše krajiny nějakým zvláštním a naprosto přirozeným způsobem potvrzovala.” [61]

40

2 MATERIÁLY A METODY 2.1

METODIKA

2.1.1 Vymezení území Nejprve je potřeba definovat zkoumané území a stanovit cíle. Po tomto základním kroku, je možné vymezit konkrétní hranice a objekty, kterými je třeba se zabývat. Vzhledem k rozsáhlosti území, rozkládajícím se na třech katastrálních celcích, byla po terénním průzkumu a pečlivém zvážení vymezena plocha, která je ohraničena katastrální hranicí nebo přírodní hranicí v krajině. Toto jest plocha sloužící k většině analýz a průzkumu vztahů v rozloze cca. 5km2. Avšak ke zjištění všech podstatných vazeb je třeba pracovat i s rozlohou, která zaujímá nedaleké Liběšice a kopec Sedlo. Proto je využito i map s měřítkem 1:50 000. 2.1.2 Přípravné práce V rámci příprav na terénní šetření je třeba zajistit vhodnou literaturu a s územím a problematikou práce se lépe seznámit. Je třeba sehnat jak materiály týkající se současné situace, tak materiály archivní. Primární informace, týkající se práce, jsou především literárního charakteru a lze je získat jak v oblastních, tak národní knihovně. V dalším postupu je dobré kontaktovat město či obec, kam území spadá a požádat je o informace případně kontakty na osoby, které by o daných objektech mohly vědět více. Tímto způsobem mi byly předány dostupné informace nacházející se v městské knihovně a následně aktuální materiály z renovace Kalvárie od stavební firmy, která ji provádí. Použitelné informace jsem dostala i od místního pamětníka a v neposlední řadě mi byly velkým přínosem kroniky Úštěka nacházející se v archivu litoměřické diecéze. Důležité jsou i mapové podklady získáné od Českého zeměměřického ústavu katastrálního, v rámci bezplatného poskytování dat na diplomové práce studentům. Je třeba vybrat podklady se kterými je nadále snadné pracovat a je z nich možné vyčíst podstatné informace. Objednány tedy jsou: Císařské otisky stabilního katastru Čech, ortofoto ČR, archivní ortofoto černobílé, ZM 10 – barevná, ZM 50 – barevná, ZABAGED® – polohopis. V práci mi též pomohly i mapové podklady získané na geoportálu Cenia či Mapy.cz

41

2.1.3

Terenní průzkum. Terénní průzkum na lokalitě probíhal od jara 2011 do jara 2013. V rámci práce

bylo zjišťování aktuálního stavu a následné porovnávání se stavem historickým. Podstatný nebyl pouze sám objekt, ale hlavně prostor, který ho obklopuje. Bylo tedy důležité území detailně probádat a poté zjištěné skutečnosti porovnat se stavem minulým. Klíčové je také prvotní seznámení s celým ohraničeným územím, zjištění krajinné struktury a po předběžném průzkumu se více zaměřit na rozčlenění území do logických ploch landuse, dle metodiky získané v předmětu zakládání zeleně. Dále byly v krajině prováděny analýzy vizuálních a kompozičních vztahů, dle metodiky a materiálů získaných v předmětu Nauka o krajině. Předmětem zjišťování byly krajinné dominanty, vizuální vazby, percepční charakteristiky, problémová místa či objekty narušující krajinný ráz. K mé práci též patřilo hledání sakrálních objektů, jak velkých, tak obzvláště drobných a srovnávání jejich stavu a vazeb na okolní objekty či krajinu. Veškerý průzkum byl průběžně zdokumentován zrcadlovým fotoaparátem značky Canon. 2.1.4 Analýzy a vyhodnocení Bakalářská práce byla sepsána v programu Microsoft Word 2003. Mapové podklady byly v převážné většině zpracovány v programu ESRI ArcGIS 10, ke zbytku práce byl využit Photoshop 10. Na základě literárních podkladů, map a terénního šetření, byla nakonec vyhodnocena potřebná data a informace, která následovně byla roztříděna a zapsána do mapových podkladů, dle jejich významu a charakteru. Vznikly nám tedy mapy, které jsou schopné interpretovat problémy a pozitiva území, vztahy mezi objekty a krajinou nebo nám ukázat charakteristické členění území. Informace z literárních zdrojů byly vytříbeny a ty které se týkaly tématu či problematiky práce poté zpracovány do textu. Z fotodokumentace byly vybrány fotky, které jsou schopné nám podložit některé informace či nějakým jiným způsobem přispívají k ucelenému pohledu na bakalářskou práci. Veškeré informace byly zpracovány subjektivně s přispěním objektivních komentářů vedoucího práce Ing. Hodonického a Ing. Flekalové.

42

2.2

VYMEZENÍ ÚZEMÍ

Modelový objekt Ostré se nachází u města Úštěk, který se rozkládá uprostřed krajiny severních Čech mezi Litoměřicemi (okresní město) a Českou Lípou. Úštěk leží zhruba 70 km severozápadně od Prahy. V dosahu jsou i významná města: Ústí nad Labem (krajské město), Děčín, Česká Lípa, Litoměřice, Roudnice nad Labem a Mělník. Dostupnost je velmi dobrá po místních komunikacích či rychlostních silnicích v okolí.

Obr. 2 Polohopisná mapa Úštetska (www.mapy.cz)

Výměra území je cca. 500ha a je formovaná kopcovitou krajinou s četnými lesy, s nejvyšším kopcem 398 m.n.m. , a Kalvárii poblíž vesničky Ostré. Dále je území propojené vodní sítí, jenž nejvýznamnější jsou potoky Lužický, Loubní, Úštěcký a Obrtka. Část plochy též nepochybně ovlivňuje rybník Chmelař (67 ha), který se nachází na severo-západní straně modelového objektu a je nejnižším bodem plochy (228 m.n. m.). Modelová plocha je ohraničena jak hranicemi kulturními, tak hranicemi přirodními. Na severu je území ohraničeno rychlostní silnicí mezi Úštěkem a Českou lípou, dale hranice vede přes pole, sítí cest až k jižní části území, jenž je ohraničena Hrádeckým potokem a katastrálními hranicemi. Ta dále plynně navazuje na rozhraní mezi lesy a poli, které též tvoří hranice a to západní a pokračuje až k městu Úštěk. Tam ohraničení lemuje konec města a dostává se k rybníku Chmelař, který lemuje, od toho se pak sítí cest vrací zpátky k rychlostní silnici. [59]

43

2.3

PRIMÁRNÍ KRAJINNÁ STRUKTURA

2.3.1 Klimatické poměry Dle Quitta spadá oblast z klimatologického hlediska do dvou základních klimatických oblastí, kterými jsou teplá oblast rajon T2, která zasahuje zejména do jižního okraje území, a mírně teplá oblast rajon MT 11, MT 10 a MT 9 ve střední části území. Nejvyšší části území pak spadají do mírně teplé oblasti rajonu MT 7 (Quitt, 1971). Průměrná roční teplota se tak pohybuje mezi 7 – 7,5°C v jádrové části území a 8,5°C v okrajových jižních, jihovýchodních a západních částech území. Díky členitému reliéfu celé oblasti můžeme zaznamenat klimatickou inverzi na dnech kaňonů. Skalní hrany a výraznější vrcholy jsou suché a vystaveny proudění vzduchu. Větry vanou nejčastěji severozápadně, jihovýchodně a nejméně jihozápadně. Ovšem nejčastěji převládá bezvětří (30%). Klimatická charakteristika teplé oblasti Počet letních dní Počet dní s prům.teplotou 10°C a více

50 - 60 16 0 - 170

Počet dní s mrazem

10 0 - 110

Počet ledových dní

30 - 40

Průměrná lednová teplota Průměrná červencová teplota Průměrná dubnová teplota Průměrná říjnová teplota Prům.počet dní se srážkami 1 mm a více

T2

-2 - -3 18 - 19 89 79 90 - 100

44

Suma období

srážek

ve

vegetačním

Suma srážek v zimním období Počet dní se sněhovou pokrývkou Počet zatažených dní Počet jasných dní

35 0 - 400 20 0 - 300 40 - 50 12 0 - 140 40 - 50

[62] 2.3.2 Geomorfologie terénu 2.3.2.1 Úštěcká pahorkatina Úštěcká pahorkatina typická svými široce rozevřenými údolími je poměrně chudá na větší lesy a z větší části byla zemědělsky využívána. Oblast je součástí členité, málo zalesněné pahorkatiny při úpatí Českého středohoří s venkovským charakterem osídlení se značným podílem orné půdy, ale i ploch dříve využívaných k pastvě dobytka nebo jako ovocné sady či vinice. Krajina je kopcovitá, málo lesnatá. Reliéf má charakter mírně ukloněných svahů.

Oblast je charakteristická sedimentární členitou stupňovinou a strukturně denudační plošinou a široce rozevřenými „neckovitými“ údolími (často s nesouměrným příčným profilem) stromovité vodní sítě povodí Obrtky, Úštěckého a Lučního potoka. Mírně ukloněný povrch místy s proluviálními sedimenty při úpatí Českého středohoří přehlubuje strukturně tektonická Úštěcká kotlina. Na JZ okrsku vystupují výrazné neovulkanické suky. Nevyšším vrcholem je Hořidlo (371 m.n.m), dále pak Kupa (352 m.), Skalky (333 m.), Budina (319 m.), Holý vrch (302 m.)a Křemín (244m.).Na řadě vrcholů nebo vyvýšených místech se nacházejí zbytky zaniklých hradů. [20]

45

Geomorfologické členění dle DEMEK (1985) [21] : - systém: Hercynský - subsystém: Hercynské pohoří - provincii: Česká vysočina - soustava: Česká tabule - podsestava: Severočeská tabule - celek: Ralská hornatina - podcelek: Dokeská pahorkatina - okrskem: Úštěcká pahorkatina

2.3.3 Geologické poměry Oblast regionu patří k české křídové pánvi a je budována převážně druhohorními mořskými usazeninami. Tvoří je vyzdvižená staroprvohorní kra složená z chloritických fylitů, křemenného keratofyru a zelených břidlic. Třetihorní vyvřeliny se vyskytují jako žilná tělesa nebo jako výplně sopouchů pronikající často křídovými sedimenty. Tvoří je převážně čedičové a znělcové horniny. Ze staršího období čtrtohor se uplatňují především pokryvy a návěje spraší a sprašových hlín ve výběžku. Mladočtvrtohorní náplavy zaujímají jen malé plochy při stálých vodních tocích ( Labe, Jizera ). [63]

Obr. 3 Geologická mapa (Český geologický ústav)

46

Přímo řešený prostor Areál Kalvárie má zajímavé geologické složení, ze kterého jsou postaveny nejen terasovité zdi, ale je tímto materiálem řešen i pomník v centru obce. Dle dohledaných materiálů se může jednat o tzv. železivce, tvořící útvary zvané kamenné (železné) růže, trubice, svislé výplně puklin nebo vodorovné desky. Místy tvoří takto zpevněné pískovce skalní suky nebo hřebeny samostatně čnící nad okolní terén. [62]

Obr. 4 Železivec

47

2.3.4 Pedologické poměry V širší zájmové oblasti vztažené na bioregion Uštěcké pahorkatiny převažují typické až hnědé pararendziny na vápnitých svahovinách, slínech a opukách, na ostrovech spraší jsou vyvinuty typické černozemě. Ve východní části převažují hnědozemě na spraších. Na vápnitých pískovcích v severní a východní části jsou ostrůvkovitě vyvinuty luvizemě arenické, na mělčích zvětralinách pak arenické kambizemě. V nivách se vykytují převážně vápnité fluvizemě. [20] 2.3.5 Hydrologické poměry Území náleží do třech hlavních (Labe, Jizera, Ploučnice) a šesti dílčích povodí (Pšovka, Liběchovka, Obrtka, Strenický potok, Košátecký potok a Úštěcký potok). Všechny vody, vyskytující se na Litoměřicku, se vlévají do řeky Labe. Až po průchod Českým středohořím protéká tato největší česká řeka převážně rovinou a jakékoliv vzdutí hladiny hrozí vylitím z břehů. Tím dochází k pravidelným záplavám okolní krajiny. Úštěcký potok přitéká do Labe z pravé strany, jeho dolní tok je na mapách často označován jako Okenský potok - má poměrně velké povodí s mnoha drobnými přítoky. V Úštěku se ještě nachází významná vodní plocha rybník Chmelař, který je i hojně rekreačně využíván. Blízko centra města se pak nachází středověký rybník Barvíř. [59] [64] 2.3.6 Biogeografický region Území spadá do biogeografické provincie listnatých lesů. A dále do biogeografické podprovincie Hercynská a boigegrafický region Úštěcký. Převažuje zde 2.bukodubový vegetační stupeň, na prudších a severních svazích pak 3.bukodubový stupeň. Potenciální vegetaci tvoří bukové a borové doubravy teplejších a mírně teplých oblastí. Uzemí bioregionu bylo hustě osídleno již v neolitu. Od tohoto období počíná dosti souvislé odlesnění většiny ploch. Intenzivní zemědělství je doloženo už v době kolem přelomu letopočtu, později nastává ústup, který byl zastaven až v 8.století Slovany. V území dnes převažuje bezlesí nad lesy. Převažují agrikultury, méně je zastoupena travinná náhradní vegetace (ta zejména na prudších svazích). [20] 2.3.7 Fytogeografické člěnění Dle fytogeografického členění leží bioregion v českém termofytiku, v okresu Lounsko – labské středohoří a ve fytogeografickém okresu 4c Úštěcká kotlina. [65]

48

2.3.8 Chráněná krajinná oblast Uzemí se nachází na hornatém reliéfu, které je velmi specifické. Z vystupujících kopců Českého středohoří tu krajina plynule přechází do kokořínských lesů. V údolí, které tyto dvě dominanty odděluje se nachází rybník Chmelař a Úštěcký potok. Krajina se tu pozvolna láme a mění svá specifika od lesů přes louky a rybníky. Hraniční území je rozpoznatelné i dle hornin ze které se oblast skládá a dochází k přechodům čediče, ze kterého je kopec Ostré , až k výskytům pískovce, ze kterého je tu většina lidových staveb. Mísí se zde i květena, jež tu vzhledem k vhodnému mikroklimatu, má ojedinělé prostředí. Bohužel fakt, že se zvolená lokalita nachází na zlomu mezi CHKO Kokořínsko a CHKO České středohoří je důvodem proč nespadá pod ochranu ani jedné z nich. Nejbližším chráněným celkem je tedy České středohoří, kam připadá i kopec Sedlo, jež je v práci zmiňován. Ochranná oblast se rozprostírá od silnice první třídy, která vede přes Úštěk směrem na Českou Lípu, k severozápadu republiky, kde se nachází většina území z CHKO České Středohoří. Největší část zabírá velkoplošně chráněné území, kam dle map patří i rybník Chmelař a část Liběšic. Evropsky významná oblast a maloplošně chráněné území je však stahováno pouze na kopec Sedlo. Hranice maloplošně chráněného území (Sedlo) Hranice velkoplošně chráněného území

Obr. 5 Chráněná území

2.4

SEKUNDÁRNÍ KRAJINNÁ STRUKTURA

2.4.1 Historický vývoj města Úštěk Archeologické nálezy dokazují, že ostroh byl osídlen již v 10. - 13.století. Vedly tudy staré obchodní cesty z Litoměřic do Lužice. Významnějšího postavení Úštěk získal až ve století čtrnáctém. V této době páni z Michalovic začali ves Úštěk přetvářet v město a současně mu dali městská práva. Kdy přesně byl Úštěk prohlášen městem není doloženo. V dokumentech se uvádí, že Úštěk získal statut města v roce 1361.

49

Roku 1387 zastavili pro dluhy Michalovci Úštěk pánům Berkům z Dubé, kteří pokračovali v budování města a jeho opevňování. Koncem 14.století, byl v jižní části středu ostrohu stavěn a Berky z Dubé dokončen hrad, jehož torzo se doposud nachází v prostoru Panského dvora za budovou radnice. Páni z Dubé vlastnili Úštěk až do roku 1426,

kdy jej

prodali

husitskému

hejtmanu

Václavu

Cardovi

z

Petrovic.

Po dobytí a zpustošení Úštěka vojskem Zikmunda z Vartenberka si uvědomil vojenský význam Úštěka a po svém propuštění ze zajetí, pokračoval v intenzivním opevňování města. Výstavbou městských hradeb byl hrad dodatečně vložen do města. V té době se jednalo o způsob neobvyklý a u českých hradů zcela mimořádný. Carda nejenže Úštěk opevnil, ale poskytl mu další privilegia tím, že zbavil měšťany roboty a přiznal městu právo mílové. V roce 1475 získali sňatkem úštěcké panství Sezimové z Ústí. Sezimové již v tak intenzivním opevňování města nepokračovali. Město mělo pivovar, tři rybníky a včetně předměstí zde bylo 179 domů, ve kterých žilo více jak tisíc obyvatel. Svou velikostí bylo tehdy srovnatelné s nedalekým Mělníkem či Ústím n.L. Úštěcké panství bylo Sezimům zkonfiskováno v roce 1622. Část získali pražští jezuité, část získal plukovník Jan hrabě Merode. Ten však svůj podíl v roce 1630 prodal litoměřickým jezuitům. V roce 1675 získala pražská jezuitská kolej celé úštěcké panství pod svůj vliv. Jezuitští představitelé sídlili na úštěckém hradu, který upravili pro svou potřebu. V polovině 17.století se přestěhovali do nového sídla v nedalekých Liběšicích, odkud řídili chod panství. Úštěcký městský hrad ztratil svůj význam a sloužil zřejmě jako administrativní budova. Jezuité zrušili hřbitov na náměstí kolem kostelíku sv. Michala. V roce 1722 zde nechali postavit novou faru. Pozadu nezůstávalo ani zemědělství. Zejména pěstování kvalitního chmele se významnou měrou podílelo na rychlém rozvoji města. Jezuité vládli nad Úštěkem až do roku 1773, kdy byl jejich řád papežem Klimentem XIV. zrušen a majetek zkonfiskoval stát. Správou majetku byl pověřen Náboženský fond a od roku 1776 spravovali úštěcké panství úředníci Královského studijního fondu. Na provoz získaného majetku však neměli pověření správci, v důsledku omezení robotních povinností, dostatek levných pracovních sil. Získaný jezuitský majetek byl proto postupně rozprodáván a na pozemcích vrchnostenských dvorů vznikaly nové osady. V roce 1838 odkoupil liběšické panství a tedy i Úštěk do svého vlastnictví kníže Ferdinand z Lobkovic, vévoda Roudnický. Úštěk byl až do ukončení druhé světové 50

války osídlen převážně německým obyvatelstvem. Většina Čechů se před zahájením války vystěhovala do vnitrozemí. Od června 1945 byl na základě mezinárodních úmluv zahájen odsun německých rodin do Německa. Do Úštěku a okolí se z různých krajů ČSR naopak přistěhovaly české a slovenské rodiny, později i Volynští Češi. Koncem padesátých let se s Úštěkem se začalo počítat jako s rekreační oblastí pro severočeskou hnědouhelnou pánev. Byla zahájena výstavba rybníka Chmelař. Poslední reforma územního uspořádání zařadila Úštěk do Úštěckého kraje pod pověřené město třetího stupně Litoměřice. Úštěk dnes plní funkci pověřeného města druhého stupně pro obce Úštěk, Liběšice, Chotiněves, Horní Řepčice, Lovečkovice, Levín a jejich místní části. Jedná se tedy o spádovou oblast zhruba pro pět tisíc obyvatel. 2.4.2 Pamětihodnosti města Úštěk 2.4.2.1 Areál Kalvárie

Areál Kalvárie na kopci u obce Ostré je zřejmě dílem významného barokního litoměřického architekta Octaviána Broggia, což již samo o sobě by památce přidávalo na významu. Vzhledem k době výstavby, rok 1707, by se jednalo o dílo náležející k Broggiově ranému tvůrčímu období. Autorství se však na základě dostupných

Obr. 6 Areál Kalvárie Ostré

51

historických pramenů nepodařilo určit. Nevylučuje je přesto ani současný znalec Broggiovy tvorby ing. Petr Macek. Samostatnou otázkou je doba vzniku křížové cesty. První zastavení se od ostatních kapliček odlišuje jak svými rozměry, tak architektonickým ztvárněním. Tato kaplička je nepochybně barokního původu (svým řešením odpovídá 18.století). U ostatních kaplí je datace nejistá, domníváme se však, že tyto pocházejí až z období 1. poloviny 19.století a měly by tak být klasicistní. Písemné prameny bohužel ke křížové cestě také žádné poznatky nepřinesly. Od roku 1752 do roku 1767 setrvával na Ostrém poustevník, terciář františkánského řádu. Vzhledem k faktu, že nemáme doklady o původním funkčním určení suterénních prostor vyhloubených v horní terase, můžeme se domnívat, že jedna z nich mohla v uvedeném období sloužit jakožto poustevnická cela (poustevna). Kopec s kaplemi a přináležejícími objekty je výraznou dominantou širšího okolí a neoddělitelně se spolupodílí na vzhledu kulturní krajiny regionu, do níž byl umně urbanisticky vetknut. Areál Kalvárie vytváří jednotný výtvarný a architektonickourbanistický velmi působivý celek. Na své emotivní působivosti neztratil ani vzhledem k absenci dlouhodobé údržby. Byť na druhou stranu je třeba říci, že areálu se v poslední době dostává opět zasloužené péče (byly vymýceny náletové dřeviny, které bránily pohledu na objekty areálu), a mimo to se stává místem konání řady kulturních akcí. Areál kaplí na horní terase a hlavní schodiště vytváří jednoznačně kompoziční osu vážící se k blízkému městu Úštěk. Tato vazba je velmi logická, uvědomíme-li si, že Úštěk náležel k panství Tovaryšstva Ježíšova čili jezuitů, kteří sídlili v nedalekých Liběšicích a na jejichž dominiu byl areál vystavěn. Je velmi pravděpodobné, že jezuité celou výstavbu iniciovali. Doloženým zakladatelem kaplí je hejtman liběšického panství Václav Růžička, svůj zbožný záměr však s představiteli tovaryšstva bezpochyby konzultoval. Jednotlivé objekty areálu tvoří jednotný harmonický a promyšlený celek. Areál zplna didakticky přiblížil věřícím poslední chvíle Ježíše Krista, a to počínaje obvyklými výjevy v 15 výklenkových kapličkách Křížové cesty, přes výjevy zpodobněnými pískovcovými skulpturami (kupř. motiv Krista na Olivetské hoře – počátek pašijového cyklu – v místě spodní terasy), monumentální schodiště pak gradovalo na horní terase motivem Kalvárie (krucifix stojící na terase a pravděpodobně po stranách schodiště postavy Panny Marie a Jana Evangelisty) a imitací Svatého hrobu. Spodní terasa se skupinou Olivetské hory se oproti zbývající části odklání z osy směřující na nedaleké město Úštěk 52

a naopak se obrací severozápadně k výrazné krajinné dominantě kopci Sedlo. Nelze říci, že by tomu tak bylo kvůli nepříznivé terénní konfiguraci, či terénním překážkám, s čímž by si stavitel jistě v daném prostoru hravě poradil. Vyvstává tak logicky otázka, proč tomu tak je. Odpověď snad lze nalézt v díle jezuity Bohuslava Balbína Rozmanitosti z historie Království českého (v latinském originále Miscellanea historica regni Bohemiae), a to i přesto, že tento zemřel již roku 1688, tj. před výstavbou areálu poutních kaplí na Ostrém. Balbín zde popisuje příhodu z návštěvy Sedla, kam vystoupal s několika druhy (jistě myšleno dalšími jezuity z nedalekých Liběšic, kde pobýval) na den sv. Jana Křtitele, aby odtud mohli pozorovat ohně, které se v tento den zapalovaly po celých Čechách. Otázkou, resp. tématem bližšího historického bádání zůstává, zda se mohlo jednat o tradici liběšických jezuitů, kteří by tak mohli mít na lokalitu kopce bližší (specifickou) vazbu. V Balbínových Rozmanitostech se pak dále můžeme dočíst i o tom, že z kopce Sedla vyvěrá „pramen neobyčejně blahodárný“. Rovněž tímto mohl být kopec pro liběšické jezuity zajímavým. Vyloučit nelze zcela ani prozaičtější důvod, kterým je pouhá orientace na výrazný krajinný prvek, který se navíc nachází v blízkosti tehdejšího sídla jezuitů, tj. Liběšic. Zdůrazňuji, že i tak se v této otázce pohybujeme v pouhé rovině hypotéz. Osterská kaple Božího hrobu je kupř. řešením vstupního průčelí podobná Božímu hrobu v Mimoni (okr. Česká Lípa; doba výstavby 1665- 68). PhDr. Pavel Vlček uvádí, že mimoňská kaple by měla být dílem Giulia Broggia103, tedy otce Octaviána Broggia. Tato podobnost by tak mohla být jednou z indicií podporujících teorii autorství osterské Kalvárie pro Octaviána Broggia, který musel být obeznámen s prací svého otce. [23] [68] 2.4.2.2

Židovský hřbitov

Nejstarší náhrobky zde byly datovány již roku 1570. Úštěcký židovský hřbitov představuje ojedinělou židovskou památku vypovídající o historii místní židovské obce. Nachází se asi 500m jihozápadně od obce na úpatí kopce mezi Úštěkem a obcí Lhota. Zprvu hřbitov sloužil jen úštěckým Židům, avšak od r. 1667 došlo k rozšíření hřbitova a začali zde být pohřbíváni i Židé z okolních obcí. Po zániku úštěcké židovské obce za 2. sv. války byl hřbitov hrubě poničen a do r. 2001 zůstal jeho stav žalostný. Tehdy se jej ujala pražská židovská obec a zahájila jeho pomalou obnovu. Od r. 2004 se o hřbitov

53

stará Sdružení pro Úštěckou synagogu a hřbitov. Objekt nyní obsahuje 211 náhrobků. (Obr.9.) 2.4.2.3 Židovská synagoga Židovská synagoga je vystavěna na západní straně Úštěka, konkrétně ji naleznete v Podskalské ulicie. Nenachází se v přímé linii domů, ale je posunuta až za ní. Z druhé strany je prudký svah na kterém se nachází zahrada a pozemek končí přirozenou hranicí potoka. Unikátní věžovitá stavba byla jádrem staré židovské čtvrti. Do původního stavu byla uvedena židovská škola a byt kantora v suterénu. Po náročných opravách započatých ve druhé polovině 90.let slouží ke kulturním účelům. Objekt nyní spravuje pražská židovská obec a je hojně navštěvován turisty, zvláště pak Židy. (Obr.10.) 2.4.2.4 Pikartská věž Věž je situována na jižní straně města. Celkově je od náměstí oddělena hradem, kulturním zařízením, farou a městským úřadem.

Pokud tedy stojíte na náměstí,

nemůžete ji zahlédnout. Z řešeného objektu kalvárie, pak ale tvoří výraznou pohledovou dominantu, která dodává městu historický vzhled. Věž je postavena z pískovcových kvádrů, zdi jsou téměř dva metry silné, má 4 podlaží, přičemž poslední je o něco nižší než ostatní, protože věž roku 1859 vyhořela a už nebyla obnovena v původní výši. Jedná se o nejsilnější a nejmohutnější věž městského opevnění. Byla postavena roku 1428 za husitského hejtmana Václava Cardy z Petrovic (odtud název Pikartská, tak byli husité hanlivě označováni svými odpůrci). Sloužila k zesílení obranyschopnosti úštěckého hradu. Později až do roku 1947 byla věž využívána pro obytné účely. V současné době věž slouží jako galerie, a muzeum čertů. (Obr.11) 2.4.2.5 Hrad Budova hradu se nachází na jižní straně města. Stejně jako Pikartská věž má před sebou radnici, faru a kulturní dům. Z pohledu kalvárie netvoří takový významný pohledový prvek jako věž, ale pokud víte kde budovu „hledat“, je možné ji zahlédnout. Jádro zachovalých budov hradu vzniklo v poslední třetině 14.století. Jde hlavně o budovu paláce, která má ve své dolní části velmi silné zdivo. Zcela netradičně byl hrad 54

zbudován již ve vzniklém městě. Z tohoto pohledu jde o opravdový unikát. V období gotiky byl palác různě opravován a dostavován. V první části 16.století byl palác doplněn velkým sálem v druhém patře. Ve sklepech paláce jsou velké prostory vytesané přímo do pískovcové skály. K severozápadnímu cípu je nezvykle připojena věžovitá budova barokního rázu, která šikmými okny prozrazuje svůj původní účel jako schodiště. V roce 1779 byl hrad prodán právovárečnému měšťanstvu a byl užíván jako sladovna. Stavební úpravy z tohoto období porušily původní stavbu hradu (přistaven komín, zrušeno schodiště, změny klenby). Po roce 1945 hrad chátrá a vinou necitlivých stavebních zásahů je narušena jeho statika. Teprve po roce 2000 byly sehnány peníze z fondů a zajištěna statika. Nyní slouží pro kulturní účely. (Obr.12.) 2.4.2.6 Kudlichův pomník – Mírové náměstí Památník se nachází na východní straně náměstí, přímo za kostelem sv Petra a Pavla. Je obklopen vzrostlými stromy lip, takže je pohledově trochu zahalen. Památník vznikl na vyjádření úcty úštěckých občanů, panovníku Josefu II. Úštěčtí občané si velmi vážili reforem a když tudy v říjnu 1780 panovník projížděl na Terezín, rozhodlo se jako vnější záminkou upomenout na místa císařem navštívená a na náměstí za kostelem mu postavit pomník. O sto let později, tedy 9.10.1881 odhalují měšťané na náměstí litinový pomník, který se podařilo odlít díky příspěvkům města a sdružených obcí. Na pozadí panovníkovi figury skvěl nápis Hotel Herrenhaus (Panský dům). Po pádu monarchie se však habsburské dědictví ,,nenosilo,, a tak bylo na nátlak státních úřadů nutné pomník odstranit. Na zbylý podstavec poté agrárníci umístili pluh. Šlo o smluvený symbol úcty k německému rakouskému poslanci Říšského sněmu Hansu Kudlichovi (1823-1917), který na zasedaní sněmu v Kroměříži v r. 1848 navrhl zrušení poddanství. Kudlichovských pomníků bylo na českomoravském příhraničí kolem 180. Dodnes jich zbylo velmi málo. V Úštěku však i po roce 1945 bylo uznáno, že pluh je znak obecně zemědělský, tudíž politicky nezávadný a mohl tam tedy zůstat až do dnešní doby. [4] (Obr. 13.) 2.4.2.7 Helfenburk Počátky hradu jsou skromnější.Sahají před rok 1375,kdy prodal Helfenburk, jinak zvaný Hrádek, Hanuš z Helfenburku pražskému arcibiskupství. Prodat hrad však neznamenalo prodat pouze stavbu samu ale i lesy, pole, vesnice a města hradem spravovaná. A tak arcibiskup Jan Očko z Vlašimi 13. března 1375 obohatil majetek 55

nejvyšší české církevní instituce o další půdu a lidi. Toto prosté,nejspíše dřevěné sídlo koupilo pražské arcibiskupství spolu s ostatním příslušenstvím. Budování dalšího opevnění však připadlo až nástupci Jana Očka z Vlašimi, Janu z Jenštejna. Po smrti Jana z Jenštejna v Římě roku 1400 připadl hrad opět k arcibiskupskému majetku a těsně před vypuknutím husitské revoluce se stal hrad přechodně pokladnicí relikvií, knih, liturgického nádobí i jiných cenností pražského svatovítského chrámu. A pak v roce 1426, přivítal hrad naposledy nejvyššího českého církevního představitele - arcibiskupa Konráda z Vechty. Později hrade koupil Jan Sezima z Ústí. Sezimové však hrad již k obývání neužívali.Když jej na počátku třicetileté války, 18. listopadu 1620, vypálilo vojsko maršála Buquoye, byl to první krok k jeho zkáze., byl zastaven Janu Smiřickému. Jan Smiřický vlastnil Helfenburk do roku 1453, kdy byl odsouzen a popraven za údajnou zradu státních zájmů. Později se dostal do královského držení a byl i v roce 1475 prodán pánu z Illburka Neustálé přesuny majetku uvnitř rodu přivedly nakonec roku 1591 Helfenburk Joachymu Malcanovi na Milíči a Pencelíně. Ten zboží rozprodal na zaplacení dluhů. Jako takový jej získali jezuité, kteří však za centrum svého majetku měli Liběšice a hrad upadl v zapomnění. (Obr.14.) 2.4.3

Areál Mimoň

Obr. 7 Areál Mimoň

56

2.4.3.1 Boží hrob Jednou z nejvýznamnějších památek Mimoně je bezpochyby Boží hrob v Lužické ulici. Od počátku jeho výstavby se sem scházeli davy poutníků a tento sakrální objekt dal městu jiný ráz i jiný nádech. Pomohl mu v rozvoji a v těžkých obdobích válek byl přínosem nejen ekonomickým, ale hlavně dodával naději a víru, což pomáhalo mnohému obyvatelstvu.

(Info internet, podle zápisu mimoňského historika Josefa

Tilleho z jeho Kroniky města Mimoně, vydané roku 1905). [66]

Obr. 8 Boží hrob Mimoň

Za jeho výstavbu město vděčí Janu Putzovi z Adlersthurnu, císařskému radovi dvorní komory s erbovním nadáním a rytířským stavem rodu. Jeho postavení u císařského dvora se po 30. válce upevnilo a on byl ještě vlivnější a bohatší. Rozhodl se své peníze někam investovat a koupil v roce 1651 zkrachovalé panství Stráž pod Ralskem, kam Mimoň patřila. Přijel se na své panství podívat a zalíbila se mu zdejší kopcovitá krajina s loukami, lesy a rybníky, a tak se rozhodl si zde vybudovat své letní sídlo. Začal zámek opravovat, rozšiřovat. Nejdříve se zde s rodinou usídlili na léto a 57

později zde bydleli natrvalo. Doba Jana Putze byla pro Mimoň požehnáním, protože v době kdy celá Evropa byla rozvrácená 30.letou válkou a všude byla krize, tak paradoxně v Mimoni byla doba rozvoje, díky bohatému majiteli. Kromě přestavby zámku se věnoval Jan Putz i rozvoji města a dal vydláždit hlavní silnici, náměstí, postavit špitál, zvětšit kostel. Po té co se zde trvale usadil, rozhodl se zde zrealizovat i výstavbu Božího hrobu. Roku 1625 se rozhodl, že vykoná pouť do Svaté země. Cestovat tam v té době nebylo jednoduché. Po souši to nebylo možné, protože se v oblasti balkánského poloostrova rozkládala osmanská říše, což bylo pro křesťany území nebezpečné a prakticky neprůchodné. Jan Putz

působil ve Vídni jako administrátor veškerých

solných dolů císařského dvora. Díky tomu byl tedy velmi vlivný a majetný člověk a mohla si dovolit dlouhou a nákladnou cestu do Jeruzaléma po moři. Cestoval tam pěšky přes Alpy až do Říma a dotud lodí po moři do Izraele. Tam navštívil všechna místa, která byla spojena s narozením, životem, s učením i utrpením a smrtí Ježíše Krista. Velice na něj zapůsobila, především pak Boží hrob v Jeruzalémě. Při modlitbách ho napadla myšlenka, že by mohl ve své vlasti postavit kopii božího hrobu, která by mu připomínala jeho zbožnou pouť a zároveň by mohla sloužit chudým katolíkům jako ukázka Jeruzalémského originálu. Vše si zdokumentoval a vydal se stejnou cestou přes moře a Alpy zpět do Vídně. Když už byl téměř u cíle a sestupoval z Alp všiml si, že si špatně zakreslil kámen ve vchodu Božího hrobu a nezměřil rozměry vchodu. Rozhodl se tedy vydat zpět a vše si znova přeměřit a dokreslit. Cestu vykonal, ale na druhé zpáteční cestě v Římě těžce onemocněl malárií a musel se léčit v tamním klášterním špitále téměř ¾ roku. Když bylo nejhůř, modlil se k Bohu, aby se mohl živ a zdráv vrátit do vlasti a postavit mu kopii Božího hrobu. Ačkoli se vrátil zdráv, tak ke stavbě nedošlo, protože zde právě probíhala 30. letá válka. Teprve když v roce 1648 válka skončila vítězstvím katolické strany a byl uzavřen Vestfálský mír, tak se Jan Putz rozhodl začít se stavbou Božího hrobu. Práci zadal litoměřickému architektu s italským původem Gulianu Broggiovi. Společně vybrali místo stavby ,, Na pískách,,, které vzniklo díky naplaveninám z řek Ploučnice a Panenským potokem. Jedná se o strategické místo ze severu kryté návrším Hrnčířskému vrchu a z jihu pěkně otevřené a osluněné. Místo je na vyvýšeném místě, takže ani největší povodně nedosáhly dál než ke vstupním vratům. Areál je navíc blízko k městu a dřívějších husitských dobách zde stával dřevěný kostelík sv. Kříže. Ačkoli bylo místo připraveno a vysvěceno, ke stavbě opět nedošlo. Jan Putz těžce onemocněl a v obavách, 58

že se výstavby Božího hrobu nedožije, rozhodl se sepsat závěť, kde ustanovil, že Boží hrob za něj postaví jeho synové. V případě nevykonání tohoto rozhodnutí by přišli o svůj dědický podíl a propadl by Jezuitské koleji v Úštěku. Jan Putz opravdu nakonec zemřel a stavba přešla na jeho syny, hlavně na nejstaršího Jana Františka Edmunda. I ten ovšem musel 5 let čekat do roku 1665, protože nejmladší dědic nebyl ještě plnoletý. Se stavbou se tedy začalo 1665 a skončilo 1667 kdy byla slavnostně vysvěcen mimoňským páterem. Vzhledem ke strategické poloze Mimoně, přes kterou v té době vedla solní stezka ze solné komory v Rakousku až k Baltickému moři k přístavu Szczecin, se brzy roznesla zpráva o kopii Božího hrobu. Stavba tedy brzy plnila svůj účel a byla hojně navštěvována věřícími, kteří si nemohli nákladnou cestu do Jeruzaléma dovolit. I pro město Mimoň byla tato duchovní stavba přínosem, především turistickým. Pro zvýšení duchovního významu se také začala tradovat pověst, že na místo před stavbou Božího hrobu, Jan Putz rozhodil hrst hlíny dovezenou z Jeruzaléma od Božího hrobu. Po této pověsti se okolo Božího hrobu založil hřbitov s velmi drahými hrobovými místy, což regulovalo časté požadavky spousty lidí, chtějící spočinout ve stejné svaté zemi jako Kristus. Proto zde byli pochováni majetní a významní lidé. Hrobky zde stály kolem zdí a byly ohraničeny metr vysokým umělecky kovářsky zpracovaným plotem. Areál se rozvíjel dotvářel až do druhé světové války kdy se musel, dle říšského nařízení uzavřít. Pod druhé světové válce se obyvatelstvo snažilo přinést areálu opět takový věhlas jako kdysi, ale vše bylo zmařeno rokem 1950, kdy byla fara přepadena a vyrabována. Areál se musel opět uzavřít a začal pomalu chátrat. Vzhledem k tomu, že se jedná o otevřený areál, tak zde začaly sochy a dřevěné části trouchnivět. Zachovali se pouze obrazy Křížové cesty, protože byly uchovány na faře. Začátek 60.let byla uspořádána celookresní brigáda příslušníků sboru veřejné bezpečnosti z okresu Česká Lípa a ta během několika nedělí barbarsky zlikvidovala zbytky areálu. Hrobky byly rozbity a plůtky odvezeny do šrotu, vše pak bylo ponecháno volnému působení času. Teprve až v roce 1990 začal místní farář pan Horniak, řešit neutěšenou situaci areálu. Povedlo se mu sehnat peníze od památkářů, úřadu, církve, lidí a velká částka také dorazila od sudetských němců žijících kdysi v Mimoni. Spolu s dobrovolníky (velkou část tvořili Bratislavští studenti), zde v letech 1990- 1992 opravili a vyčistili tuto památku. Následně bylo možné 28.9.1992 kapli nechat

59

slavnostně vysvětit litoměřickým biskupem D. Kouklem a nyní opět slouží k bohoslužbám a turistům. [67] (Obr.15) 2.4.3.2 Sochy u vchodu Z každé strany brány se nachází socha, jedna je originál, druhá je kopie. Tyto sochy jsou na rozdíl od většiny církevních soch, které znázorňují svaté, podobizny Nikodéma (kopie) a má v ruce dozu s vonnými mastmi. Druhá socha je Josef z Arimatie a drží v ruce plátno na zabalení Ježíše Krista. [67] (Obr.16.) 2.4.4 Náboženské oslavy v Mimoni 2.4.4.1 Pašíjové hry V období Velikonoc se zde začaly dělat různé scénické obrazy. Boží hrob byl zakryt lešením s umělou kašírovanou skálou na Zelený čtvrtek potom osázen rostlinami, připomínající exotické rostlinstvo. K tomu umístili vyřezané sochy Krista s 12 apoštoly od místního řezbáře Suskeho. (Anton Suske tvořil v letech 1790 až 1810 jako významný sochař, autor Krista a jeho strážců v kapli Božího hrobu, v roce 1807 postavil hlavní oltář pro farní kostel v Rývařovicích). Scéna měla znázorňovat Ježíšovo modlení v Getsemanské zahradě na Zelený čtvrtek a apoštolové kolem spí. Na Velký pátek se sundaly rostliny a nainstalovaly se kříže a sochy Panny Marie, Máří Magdaleny a apoštola Jana. Na den vzkříšení se odstranily kříže a udělal se vchod do skály se sochou Ježíše. Později se sochy (Ježíše a dvou římských zbrojnošů) přeměnili na mechanické, které se s úderem 18hodiny rozhýbali a Ježíš Kristus vyšel z hrobu s požehnáním. Kvůli této události se sem sjíždělo mnoho poutníků, ale málokdo se vešel na malé nádvoří. Když Kristus symbolicky vstal z mrtvých, tak se odtud vydalo procesí do farního kostela na bohoslužbu. Později neživé sochy nahradili živí herci a začali se zde konat Pašijové hry. Tyto slavnosti přinesli Mimoni věhlas a zvýšený turistický ruch spojený s penězi. Pašíjové hry se zde hráli až do druhé světové války (vyjma období cholery, moru, války,…), poté byly říšskými úřady zakázány. Po válce byly obnoveny a přeloženy do českého jazyka, hrály se v roce 1947 a 1949. V roce 1950 přišel zákaz konat tuto událost a fara byla přepadena

a vyrabována oddílem státní bezpečnosti. Všechny

rekvizity včetně textů a not byly odvezeny a nikdy se již nenalezli. Farář byl obviněn ze

60

šíření náboženského tmářství a odsouzen na 15 let z toho si 11odseděl. Areál byl uzavřen a začal chátrat. 2.4.4.2 Poutní cesta Mimoní Vedle obvyklých

navštívení sakrálních památek, se pořádaly v Mimoni,

několikrát do roka, poutní cesty s procesím. Tyto slavnosti byly velmi oblíbené a scházelo se na nic až několik desítek věřících. Tradice trvala velmi dlouho, ovšem v období druhé světové války a komunismu se, jako všude jinde stala zakázanou. Věřící si tedy musely počkat až do 90. Let kdy byla tradice obnovena. Bohužel se zatím nedočkala dřívějšího věhlasu a dle počtu praktikujících věřících v této oblasti, se ani v dohledné době nečeká zlepšení situace. Poutní cesta Mimoní si vždy zakládala na protikladnosti a vzájemné spojitosti představ, smrti a vzkříšení. Proto cesta začíná a končí právě u Božího Hrobu. Dále míří k symbolům mariánské úcty, vyjadřujícím tradiční lásku lidu. Kolem galerie soch světců a následně kráčí poutník k chrámu zasvěcenému apoštolským knížatům sv. Petru a sv. Pavlovi. Po symbolickém zastavení u Getsemantské zahrady pokračuje přes Kalvárii zpět k Božímu hrobu jako místu Vzkříšení. Okruh v délce cca 2 km ukáže putujícímu bohatost a krásu místní barokní architektury a snad ho i přiměje na jednotlivých zastávkách ke krátkému duchovnímu rozjímání. 2.4.5

Vztah člověka k barokní krajině Barokní krajina je jednou z nejvíce kulturních krajin ve vývoji lidstva.

Představuje skutečné zázemí. Nikoliv přechodné, dočasně vytvořené útočiště, ale intenzivněji a trvaleji obhospodařované místo, se kterým se člověk plně identifikuje, kterému rozumí a které chápe jako nedílnou součást svého života.Na myšlenkové, duchovní úrovni se tak děje zasazením místa do celkových představ o uspořádání světa, jako jsou mytologie, náboženství či historie, na jejichž podkladě získává určité jméno, které dostatečným způsobem vypovídá o jeho vlastnostech, kvalitě, paměti. [22] Barokní krajina se v Čechách formovala mezi 1. čtvrtinou 17. a koncem 18 století. Barokní sloh komponoval celou krajinu, pro vyjádření principu jednoty spirituální a hmotné skutečnosti využíval zejména osové souměrnosti jako nejvyššího vyjádření řádu daného od Boha. Pracuje s protiklady: člověk – příroda, tvůrce – materiál, řád – chaos. Spontánní složka krajiny proto musela být pod trvalou kontrolou, připouští přírodu pouze upravenou. Barokní krajinu lze s barokní architekturou v krajině dokonce

61

ztotožnit. V minulosti vzniklé typy uspořádání krajiny se dále vyvíjely a dosáhly vyzrálých forem, jejich základní vlastnosti jsou často dochovány dodnes. Rozptýlená zeleň byla v polní krajině sporadická, často byla účelově vysazována pro získání rychlého dřeva. Neexistenci keřového patra ve volné krajině byl důsledkem pastvy velký počtu koz chovaných chudou částí populace, jež v tomto období sílila. Staré solitérní stromy byly spíše vzácností a byly většinou obestřeny nějakou pověstí nebo událostí. Větší zastoupení stromů bylo typické zejména pro svahové louky, kde působily i jako větrolamy. Nejpestřejší částí krajiny pak byly pastviny, které obsadily stanoviště nevýhodná pro jiné způsoby hospodaření. Pastviny měly (díky zastoupení solitérních dřevin) měřítko i uspořádání parkových úprav.

Hledání dialogu s Bohem se vedle společných shromaždišť přenášely do krajiny rovněž formou drobné sakrální architektury: křížů, Božích muk, kapliček, soch svatých, svatých obrázků. Součástí komunikace s Bohem byla i poutní místa, která vyrůstala v blízkosti řady měst a stala se dominantami krajiny (jednalo se zejména o kostely ve spojení s alejemi a doplněny jinými sakrálními stavbami).

Významným krajinným prvkem barokní krajiny byly aleje. Jedno i víceřadé aleje zprvu křižovaly v geometricky přesném uspořádání okolí šlechtických sídel, v mozaice vymezených jednoúčelově využívaných ploch barokní krajiny vytvářely linie a rozhraní těchto ploch, pohledově uzavíraly cesty před okolní krajinou, zvýrazňovaly je tak, že byly viditelné z velké vzdálenosti, avšak zároveň umožňovaly pohled do krajiny. Významným prvkem v krajině jsou také rybníky, zejména v krajině jižních Čech. Jejich význam i počet však postupně upadá. Od 2. poloviny 18 století začalo také docházet k převratnému zásahu do skladby lesů, nejprve byla zaváděna borovice, později smrk v nesmíšených porostech s následnou holosečí. [19] Baroko tedy svým nebývalým bohatstvím a rozmanitostí jednotlivých stavebních počinů – od umisťování soch, vztyčování sloupů přes zakládání kaplí, kostelů čí klášterů po budování vrchnostenských velkostatků a rozsáhlých zámeckých areálů – si během krátkého období zcela podmanilo její gotické rozvržení a podřídilo ho svým vlastním představám, svému vlastnímu poselství. Ovládlo většinu významotvorných uzlů a v místech, která svá centra postrádala, je znovuobjevilo či samo vytvořilo. Pojalo 62

krajinu jako souvislou síť významů, která vždy odkazovala k vyššímu, všeobecnému jednotícímu řádu. [22]

2.5 TERCIÁLNÍ KRAJINNÁ STRUKTURA Náboženský nádech krajiny Konfrontace různých střetů krajinných, kulturních či náboženských je v této oblasti jasně patrná. Jaká si rozpolcenost a neúplnost krajiny, která hledá svou vlastní identitu se podepisuje i na celkovém rázu lidí i krajinné struktury. Sakrální památky jsou touto skutečností zasaženy. Jejich rozmístění je však dáno především historickou složkou, kdy nejvíce těchto objektů je postaveno u cest, na křižovatkách či na okraji lesů a polí. Nejvíce se však zaměřuji na stavby doprovázející poutní cestu k Areálu kalvárie. Těchto křížků a kapliček se však v dnešní době nachází poskrovnu, ačkoli přežily staletí, tak poslední desetiletí vlády komunismu a jeho politiky, průmyslového využití krajiny, jim padly za oběť. Tím přišlo obyvatelstvo i budoucí generace o celou souvislost křížové cesty a jeho smyslu, které dnes musí pracně hledat. Zbytky staveb totiž působí náhle nelogicky a vyskytují se jako zjevení uprostřed jasně rozparcelizované krajiny. Dříve daná linie a osa vedoucí k cíly, je nečekaně přerušena. Dle drobného průzkumu mínění lidí, zde většina ani netuší, proč vlastně kapličky u cesty jsou a kam vedly. Kdysi zbožné obyvatelstvo, které stavělo s úmyslem a pokorou tyto památníky historie, se dnes ani s pokorou nedokáže k těmto stavbám chovat. Někteří je berou jako podklad ke svým vlastním projevům a mají tendence se na ně vyjadřovat, většina tyto stavby ignoruje či se jich trochu obává, jelikož nechápou význam a najdou se i tací, kteří nepochopili, že sakrální objekty vždy sloužily všem, a tak pokud není jasný vlastník, berou části památek k vlastnímu obohacení. Naštěstí však tento kraj není úplně ztracen a najdou se zde i lidé zbožní či aspoň se smyslem k uchování kulturních památek a patřičně se o ně starají. Díky nim snad zůstane aspoň zbytek náboženského pokladu uchován a krajina stále obohacena.

63

2.5.1 Interpretace krajinné struktury 2.5.1.1 Poklad na Hrádku “Mladý Pondělíček, sedlák v Ostrém u Úštěka měl "modré pondělí" od té doby,costarý otec jeho zemřel. O pohřbu již to začalo. Muzikanti dovedli hosty i "truchlícího" syna do hospody a od těch dob přes den spal a v noci hýřil. Ale i ta nejhlubší studnice má dno;neuplynuly ani dva roky,kdy otce do země uložili a synu nezbylo nic,než to,co na těle měl. Co teď? Do poctivé práce se mu nechtělo. I vzpomněl si,že mlynář na Horním mlýně,který tak mnohou noc s ním prohýřil,napověděl,že až bude zle,poví mu,jak lehce k penězům přijíti. Od vrat statku,který propil,rovnou zamířil ke mlýnu. Naděje jej nezklamala. "Přišel´s příteli v pravou chvíli," řekl mlynář. Půjdeme spolu v noci na Hrádek; máš-li dost odvahy; ale bojíš-li se,může tě to stát život," ještě varoval.Sedlák nedal a šli. Tma byla, že ji nožem krájet mohl. Mlynář znal cestu dobře a sedlák šel za ním. Když přišli na křižovatku pod hradem, zastavili se. Mlynář křísl jednou, dvakrát, třikrát, zapálil jakýsi knot a udělal právě uprostřed křižovatky dva kruhy; do jednoho vstoupil sám, do druhého pobídl sedláka a řekl : "Brzy to začne; z kruhu nevystupuj a až já půjdu, jdi za mnou." Knot dohořel a tma oba zase zalila. Najednou udeřil vítr, začalo se blýskati, hřmělo, hrom bil a lilo se jako z konve. Za hodnou chvíli vykročil mlynář na cestu vzhůru k hradu sedlák v patách za ním. Jako by se celé peklo probudilo: plamenné jazyky vyšlehovaly po obou stranách , rohaté černé postavy a obludy všelijaké přeskakovaly cestu. Konečně byli v rozvalinách Hrádku a rovnou sestupovali do sklepení. Tam byla hromada zlatých peněz, kterou hlídal velký černý havran. Mlynář si havrana nevšíml, vyndal z pod kazajky pytel, naplnil jej, sedlák vzal jej na záda a zase touž cestou se vraceli. Černé moci ještě více řádily; nekonečná zdála se Pondělíčkovi cesta. Byli zase na křižovatce a stanuli v kruzích i s pokladem. Pojednou bylo ticho. Šťastně se dostali domů. Pondělíček byl zase bohat, vykoupil statek a u koláře objednal nový vůz a dal naň závdavek. Pak začal starý život; v noci v hospodě a ve dne v posteli. Brzo byl zase na holičkách. Když přišel ke koláři pro objednaný vůz, dal mu tento kozlík; závdavek na víc nestačil a sedlák již ani vindry neměl. Není tomu tak tuze dávno, co v Ostrém kozlík jako památku na sedlákahýřila ukazovali.” [59]

64

3 VLASTNÍ VÝSLEDKY A ANALÝZY 3.1 SAKRÁLNÍ OBJEKTY A JEJICH VAZBA NA AREÁL KALVÁRIE 3.1.1

Areál Kalvárie Areál je situován na vrcholu příkrého kopce. Dle dochovaných materiálů byl

dlouhou dobu tento vrch lysý jen s nízkou vegetací. Příčiny lze hledat v přírodních poměrech, kdy vrch jasně převyšuje své okolí a tím je jeho vegetační pokryv často vystavován povětrnostním vlivům, ani příkrost svahu na kterém docházelo k sesuvům, rostlinám příliš nenahrávala. Zvláštností je i podloží, které je jistě vulkanického původu a s největší pravděpodobností se jedná o železivce, tedy určitý geologický prvek vzniklý z čediče. Dle nedalekého příkladu čedičové hory Říp, který byl též staletí holý, můžeme usuzovat na stejné příčiny.

Později byl kopec rozparcelizován na pravidelnější celky a jednotlivé části předělené obyvatelům obce Ostré. Ti se rozhodli nehostinný vrch využít jako sady. Vytvořili tedy terasy, které jako vrstevnice horizontálně obepínají kopec. Zpevnění teras je tvořeno převážně z materiálu nacházejícího se na vrchu (čedič) nebo v blízkém okolí (pískovec). V dnešní době je možné část teras pouze vytušit, naštěstí však většina se 65

zachovala a díky pročištění kopce od náletu je jasně patrná. Dodnes drží stabilitu a díky nim bylo možné na svazích vysázet ovocné stromy. Bohužel do nedávné doby nebyl o tuto památku zájem a terasy spíše posloužily náletovým dřevinám (Populus tremula, Robinia pseudoacacia,…). V dnešní době je již kopec z převážné většiny těchto náletů zbaven, avšak zhruba na polovině se ještě nachází. Otázkou je zda i tento nálet odstranit či ho pro stabilitu vrchu zachovat. Dřeviny se nachází ve větším množství pouze na východní straně a brání tak pohledu z téhle světové strany. Nicméně z této strany je vrch obklopen kopci s bujnou lesní vegetací, a tak stejně není patrný. Za pozitivní potom považuji udržení dřevin, které se v malé míře na kopci nacházeli, (zbytky ovocných stromů a starého dubu na východní straně, zjevného na fotografiich), naopak za neuvážený krok považuji vysázení jednoho druhu Asculus Hippocastanum na jižní straně, který může v pozdějších dobách narušovat statiku objektu a bránit ve výhledu na Kalvárii z obce. Za nerozumné také shledávám umístění dvou „zvířecích hrobečků“ v blízkosti objektu. Nachází se sice ve svahu pod širokým kmenem dubu, ale i přesto k nim vede cesta, která zcela nerespektuje terasovité členění, které tímto devastuje. Další důvod je zcela estetický a duchovní, kdy tento krok shledávám jako neuctihodný k takovéto sakrální památce, která byla vystavěna jako symbol pokory a naši předci, sem chodili v procesí zahloubaní do vlastní duše a tento prvek jejich počin zčásti sráží. Je ovšem obtížné takovýmto projevům lidské lásky ke zvířatům zamezit, pokud se tento čin nezačne pokutovat. V nižších partiích svahu je pak patrná snaha o udržení dávné tradice sadů, kdy se jeden (převážně složený z Prunus domesticus) ze severní strany nachází. Dále je pozitivním faktem udržení travinného společenstva v podobě luk, která jsou spásána koňmi, a téměř uzavírají kruh kolem spodní části kopce. Na většině kopce se však vyskytují lesní společenstva

listnatého typu a to z velké části dubu, které jsou

přerušovány vysázenými pásy smrků. Hospodářské využití kopce není z historického hlediska zcela správný, ale sakrální památku tím nijak neznevažuje ani nebrání ve vizuálním kontaktu s okolím. Jako poslední poznatek chci uvést výskyt opracovaných pískovcových kamenů v přímém okolí areálu. Na první pohled sem zcela zapadají, již jsou porostlé mechem a lišejníky. Pečlivý pozorovatel si však může všimnout, že kameny mají pravidelné tvary a u některých je zcela jasné, že pochází z objektu Kalvárie. Tito němí svědci historie

66

však místu nijak neškodí, spíše naopak dodávají místu patřičný Genius loci a náhled na realitu nechvalně proslulé doby komunismu a ničení sakrálních staveb. Kalvárie 1703?-1707 Stavebník: Václav František Růžička- úštěcký hejtman, liběšičtí jezuité s bývalým rektorem pražské koleje sv. Klimenta Ferdinanda Waldhausera. Béžně uváděné datum zahájení stavby je 1703, to však zpochybňuje Jarschl, který udává rok 1707, kdy F.W. položil základní kámen. Luksch a další uvadějí na oltářích bočních kaplí obrazy J.G. Heintsche. Na vrchol kopce vede komunikace se zastaveními Křížové cesty. Ve svahu je terasa se skupinou Olivetské hory, naproti němu se nachází přímé schodiště se dvěma mezipodestami na terasu na vrcholku. Zde je ve středu kaple Božího hrobu, doplněná dvěma symetrickými kaplemi Nanebevzetí a Povýšení sv. Kříže. Ty jsou řešené na obdélném půdorysu s emporami, klenuté valeně s výsečemi. Dispozice vychází jednoznačně z areálu v Mimoni (S. Bossi). Typ stavby odpovídá spíše rané tvorbě Broggia a to r. 1707. Pozoruhodné je urbanistické začlenění do krajiny s vazbou na město Úštěk. (Broggio) 3.1.2

Kříž Na zbytku bývalé městské městské brány se nachází výklenek, s bílou podmalbou

a dřevěným křížem na kterém je ukřižován Ježíš Kristus. Místo je situováno na západní straně nedalekého náměstí, cestou k synagoze. Kříž není žádným velkým řezbářským počinem přesto je však stále zachovalý a lidé se k němu rádi vracejí a zanechávají namístě drobné upomínky své „návštěvy“, jako květiny či věnečky zavěšující na kříž. Domnívám se, že kříž byl součástí dlouhé křížové cesty z Liběšic, jako jedno z jeho zastavení. Nachází se totiž v přímé linii této cesty, která dříve městem vedla a je velmi nepravděpodobné, že by v městské části byla přerušena (nenacházela se zde žádná zastavení) a pokračovala dále za městem. Předpoklad je, že takovýchto zastavení se ve městě nacházelo více. Bohužel k mé domněnce jsem nenašla žádné podklady, které by toto tvrzení potvrdili ani další „městská“ zastavení, která by to podložila.

67

3.1.3

Kaplička na kopci Kaplička se nachází asi 5 km za Úštěkem na levé straně cestou do Liběšic. Je to

zrekonstruovaná barokní stavba klasického sloupového typu. Nyní bez jakéhokli výjevu ve výklenku. Lze předpokládat, že původně se zde nacházel svatý obrázek či kříž. Z dochovaných mapových záznamů je zcela jasné, že kaplička byla součástí křížové cesty z Liběšic. Nyní je sice zrekonstruována, ale její blízkost u hlavní silnice 1. Třídy, jí moc neprospívá. Bohužel lokalizace takovýchto objektů blízko cest, je v dnešní době spíše k neprospěchu památek. 3.1.4

Křížek před obcí Zimoř Křížek je postaven těsně před obcí Zimoř, nedaleko Úštěka, na pravé straně,

směrem na Liběšice. Stavba má sloupovitou podestu na níž se nachází železný kříž s vyobrazením Ježíše Krista. Bohužel není o tuto památku příliš pečováno, proto vypadá zchátrale. Podesta má oprýskanou omítku a kříž s Ježíšem je nenatřen, takže vykazuje známky zrezivění. Ačkoli se tato památka nachází pár metrů od silnice,tak je to naštěstí dostatečná vzdálenost aby nebyla jejím působením příliš ovlivňována. 3.1.5

Kříž z Úštěka Kříž na okrajové části Úštěka je situován v příkrém svahu pod zahradou

tamnějšího domu.

V nynější době ne spíše „utiskován“ okolím. Z pravé strany se

nachází silnice druhé třídy směrem k obci Úštěk, ze druhé starny svah, který je však zpevněný pískovcovými kvádry. Křížek má opět sloupovitou podestu, nyní však daleko vyšší a strukturovanější. Nachází se v ní malý výklenek na umisťování svíce či drobných upomínek zastavení u této stavby. Na podestě se nachází železný kříž s Ježíšem. Tento křížek je též trochu zanedbaný, a tak nepůsobí příliž velkolepě. Bílá omítka na podestě je oprýskaná a železný kříž začíná rezivět. Nutno však podtknout, že od před chozího je na něm Kristus pozlacen a tudíž více vyniká. Kříž je zcela jistě součástí zastavení, směrem k Areálu Kalvárie na Ostré. Ačkoli jsem tuto informaci nenašla v žádných dokumentech, byla mi osobně dosvědčena pamětníkem, který se těchto poutí zmatňoval jako malý ministrant. Dnes je však tato památka snadno k přehlédnutí.

68

3.1.6

Kaplička ve skále Tato kaplička je umístěna na pravé straně směrem z Úštěka na Ostrou. Nachází se

asi 1 kilometr od města a je to místo druhého zastavení. Velmi netradiční je její vytesání do skály. Nicméně v tomto skalnatém území, kde obzvláště cestu na Ostré lemují skaliska, je to přístup velmi efektivní. Kaplička je drobná, asi dva metry vysoká a nikterak nevyčnívá do silnice. Má též bílou omítku, která je oprýskaná a výklenek, kde se nachází obrázek Panny Marie. V něm často zanechávají náhodní „poutníci“ upomínku své návštěvy v podobě květiny či svíce. Kaplička je vyzdobena barokními prvky a byla součástí druhého zastavení procesí, které směřovalo na Kalvárii Ostré. 3.1.7

Kostelík Nejsvětější Trojice Kostelík se nachází na východní straně města v ulici Hřbitovní. Je situován při

cestě od náměstí směrem k obci Ostré, před prvním křížkem, kolem kterého procesí procházelo. Je velice možné, že menší procesí, které nevycházely z Liběšic, ale z Úštěka, vycházeli právě z tohoto kostela. Tento kostelík totiž existoval již v předbělohorské době jako katolický, v době protestantské převahy ve městě. Dnešní stavba je barokní až na západní vchod s lomeným obloukem. Kolem kostelíka se rozprostíral hřbitov, v sousedství byla předměstská osada. Dnes slouží k pietním účelům. 3.1.8

Úštěcký kostel sv. Petra a Pavla Byl vybudován na místě staršího kostela sv. Petra a Pavla a ještě dříve zde stával

dřevěný kostel sv. Michala, dosvědčeného již roku 1363. V původním kostele apoštolů se sloužily bohoslužby husitské a to od roku 1420 až 1570. Poté bohoslužby evangelické a teprve po bitvě na Bílé Hoře jezuité uvedli do kostela katolického kněze. Významným artefaktem kostela byl již v té době pozlacený kalich (1576) a oltářní obraz (P. Marie v rozhovoru se sv. Petrem a Pavlem, olej na plátně), který byl na zakázku namalován Karlem Škrétou (1656). V roce 1764 začali jezuité s výstavbou nového kostela ve slohu pozdního baroka. Jde o jednolodní stavbu vnějškově členěnou pilastry. Nízká věž vystupuje ze západní čelní strany jako střední rizalit. Na římse západního průčelí jsou po obou stranách věže umístěny sochy sv. Petra a Pavla z doby kolem roku 1770. V kostele je malovaná oltářní architektura. Práce jezuitských architektů Adama Lauterera a Josefa Kramolina. Proti kazatelně je oltář Kristova života s obrazem narození Krista, dále jsou tu oltáře sv. 69

Anny, sv. Josefa., sv. Jana Nepomuckého a sv. Rodiny (obrazy byly údajně získány ze zrušeného kostela sv. Mikuláše v Praze na Starém městě). Cenná je i křtitelnice rokokového typu, barokní zpovědnice a 4 sochy andělů (dřevořezby), které mohou pocházet ze školy Matyáše Brauna v Praze. Všech osm soch na pilířích kostela a jezdecká socha sv. Václava a Jiřího – drakobijce, jsou dílem úštěckého řezbáře Jiřího Vančury. Je také autorem kazatelny. Kostelní zvon měl původně s český nápis, bohužel však pukl a následující nápis již byl v latině. V první světové válce byl však rozbit a rozlit na dělostřelecké zbraně Rakouska - Uherska. Vysvěcení nového kostela proběhlo již v roce 1769, zcela dokončen byla však až 1772. Architekt i stavitel bohužel nejsou známi, lze se však domnívat, že Broggiovský styl jim nebyl cizí a snažili se z něj vycházet. 1952- Děkanský úštěcký kostel stojí na stavební parcele č. kat. 1, úštěcká fara stojí na stavební parcele č. 26, na pozemkové parcele č. kat. 369/2. Vlastník budov je katolická církev vlastníkem věžních hodin je město Úštěk, které je také spravuje. V kostele: Vančurovy sochy, Kramolínova perspektiva, za války poškozena oknanásledně zasklena p. Košťálem žlutými skly- zmizely postavy světců. 3.1.9

Děkanská budova města Úštěk Budova děkanství je orientována směrem na náměstí, tedy vchodem k severu. Při

příjezdu na náměstí z východu je patrná až pár metrů před kostelem, z druhé strany je vidět o něco dříve. Stavba je předsunuta, před ostatními domy a zčásti stojí na bývalém hřbitově. Ten musel ustoupit i kvůli průjezdní cestě, která je před farou vybudována. (papíry) Děkanství zde bylo postaveno roku 1772 ( latinský nadpis nad vchodem) a je nejspíše architektonickým počinem následovníků Octaviana Broggia. Barokní stavba nese jeho rukopis v podobě prvního poschodí, které je vyšší než přízemí a malými plochami nad okny. Celkově má stavba ze předu třináct oken, kdy je sedm oken v pravidelném rozestupu směrem na náměstí v prvním patře a v přízemí je opatřena jen šesti menšími okny. Dveře jsou obdelníkového tvaru s barokními prvky kolem rámu. Nynější barevnou podobu fara získala v roce 1977, odkdy se červenobílá kombinace zachovávána.

70

V dnešní době faru získalo do svého úžívání město Úštěk, kde v prvním patře má své prostory divadelní soubor PIK – ART a ve spodní části bude mí své zázemí průvodcovská služba města. [69] Ačkoli je stavba ze stejné architektonické dílny jako řešená kalvárie, tak se mi bohužel nepodařilo najít jejich vizuální vztah. Fara je sice předsunutá, ale bohužel i tak brání ve výhledu řada domů. Z kalvárie je sice patrná střecha fary, ale nedomnívám se, že by tato skutečnost byla budována nějak účelně. Budova fary je navíc postavena o několik desítek let později a její záměr byl čistě účelový, než že by jakýmkoli způsobem souvisela s kalvárii.

3.2 3.2.1

VÝSLEDKY MAPOVÝCH PODKLADŮ Historický a současný stav hodnocené krajiny

Na záznamu z prvního vojenského mapování je zřetelné, že velkou část území zaujímají lesy. Hrad Helfemburk a vesnice Lhota jsou jimi zcela obklopeny a s městem Úštěk úzce sousedí. Řešený vrch s objektem Kalvárie je též téměř zalesněn. Další 71

vesnice jako Ostré či Horní Chobolice mají kolem sebe více lesního porostu než sídelní zeleně. Celkový rozsah sídelní zeleně není až tak rozsáhlý, vyjma Liběšického panství. Zastavěné území se nachází pouze v rozsahu obcí. Síť cest a vodních toků je klikatá a nepravidelná. Vodních ploch se nenachází mnoho a všechny jsou v zastavěném území obcí. Již v tomhle mapování jsou zaznamenány důležité sakrální objekty kostelů, Kalvárie a Jezuitské panství. Zcela jasně, zde také nacházíme spoustu drobných sakrálních staveb jako kapliček a křížů, nejčastěji podél cest. Nejvýrazněji zde pak vyniká relativně pravidelné rozestavění kapliček směrem na Úštěk, je jasné že se jedná o sakrální objekty doprovázející poutní cestu směrem ke Kalvárii.

Ve druhém vojenském mapování se nám rozloha lesů snížila. V blízkosti hradu Helfembukr a vesnice Lhota se již nachází obhospodařované území polí či luk. Cestní 72

síť je stále znázorněna v podobném stavu. Vodní toky jsou zde již mírně upraveny. Největší změnou je však výstavba rybníku Chmelař, zbytek vodních ploch se nachází ve stejném rozestavění jako na prvním mapování. Úpravu zaznamenaly i plochy sídelní zeleně, kdy se v některých případech zmenšily (Svobodná ves), jinde se naopak rozrostly (Liběšice). Stejnou proměnou prošly i plochy sídel. Výskyt drobných sakrálních objektů se míně pozměnil, nicméně nijak zásadně. Důležité sakrální objekty kostelů, far a Kalvárie zůstaly totožné s prvním mapováním.

73

Třetí vojenské mapování se od druhého liší v pouze v několika ohledech. Zůstává trend rozšiřování obhospodařované půdy a úbytku lesního společenstva. Zároveň s tím se rozšiřují plochy sídel i okolní zeleně. Největší změny zde vytvořila železnice. Díky ní se částečně upravily vodní toky, některé dokonce vymizely. Cestní síť byla taktéž výrazně upravena. Některé cesty přestaly býti důležité a zmizely, jiné byly přeťaty železnicí a též zanikly. Naopak drobné sakrální objekty zaznamenaly rozvoj a příbytek. 74

Nynější rozložení ploch se od historických dosti liší. Zůstává nám sice poměrně stejná plocha lesa, ale v nemalé míře se zde objevují geometricky rozčleněné plochy obhospodařované půdy, které zasahují i do lesního společenství. Plocha sídel se v některých případe velmi rozrostla, bohužel však vesnice Zelená nám úplně zmizela, objevují se i samostatně stojící objekty. Vodní plochy nám byly též zredukovány, zůstaly pouze ty velmi výrazné. Vodní toky jsou v podobném rozložení, cestní síť se mírně upravila. Dominantní sakrální objekty přetrvaly. Počet drobných sakrálních staveb byl však podstatně snížen a vymizela jasná linie poutní cesty směrem ke Kalvári.

75

3.2.2 Vizuální vazby na modelovém území Vizuální vazby řešeného území jsou ohraničené kopcovitou krajinou CHKO České středohoří a CHKO Kokořínsko. Důležitou roli zde hraje i kopcovitý terén Úštěcké pahorkatiny. Převážně lesnaté území oblasti zabraňuje vizuálnímu kontaktu s Areálem Kalvárie. Z jihu a východu, kde se nachází oblast CHKO Kokořínsko a úštěcká pahorkatina, tak nelze Kalvárii spatřit vůbec. Z velké části je to dáno i tím, že z těchto stran se na vrcholu stále nachází zápoj náletových dřevin, které objekt zcela zakrývají. Jediná pohledová výseč se nachází na straně jiho – východní, která se od obce Ostré mírně zvedá a před sebou rozprostírá pouze obhospodařované pole, které ve výhledu nebrání. Jiná situace je na straně západní a severní, zde sice lemují krajinu vrcholy Českého středohoří, ale jsou natolik vzdálené, že vizuální vazby tímto směrem vůbec nenarušují. Před Areálem Kalvárie se tedy v těchto světových stranách rozprostírá široká oblast zahrnující město Úštěk a obec Zimoř, úrodná pole a pohled končí hradbou Českého středohoří s vrcholem Dubí (NPP) a dominantnějším Sedlem (NPR). Právě tento vrch se dle studií považuje za podstatný co se týče pohledové vazby Areál – Jezuité. Vzhledem k tomu že jezuitská rezidence sídlila v Libešicích, které ovšem přes mírné vlnění krajiny nejsou vidět, předpokládá se, že vazbu si nechali navrhnout právě na kopec Sedlo. Zdůvodňovalo by to mírné natočení spodní terasy Areálu kalvárie tímto směrem, která se nenachází v přímce Boží Hrob – střed schodiště. Pohledová

vazba

Úštěk

–

Kalvárie

je

blíže

popsána

v percepčních

charakteristikách, která svým menším mapovým podkladem lépe znázorňuje jejich vztahy. 3.2.3 Percepční charakteristiky území Ve vymezeném území jsem se snažila vymezit podstatné prvky a body, které mají vazbu na Areál kalvárie či na sebe navzájem, dodávají krajině její ráz a vévodí pohledovému horizontu. Prvky jsem rozdělila do několika kategorii (vstupní brány, významné krajinné dominanty, významné krajinné dominanty horizontální, krajinné dominanty vertikální, panoramatické cesty, pohledové horizonty) a k některým přiřadila přívlastky typu: negativní, pozitivní, neutrálnost či rozporuplnost. 3.2.3.1 Vstupní brány do území Vstupní brána do území je místo na silnici či cestě, ze kterého je daný objekt, (při vstupu do vymezeného území), viděn nejdříve. Vstupních bran jsem na území 76

zaznamenala celkem pět. Nejbližší se nachází nedaleko obce Ostré na silnici druhé třídy č.260 směrem na Tuhaň, v místech kde nebrání ve výhledu lesní společenství. Další se nachází pod vrcholem v obci Svobodná ves, na cestě mezi domy. Další tři jsou kolem města. Jedno z nich je na silnici druhé třídy, která vede na Starý Týn a směřuje k městu ze severu. Zbylé dvě jsou na silnici první třídy vedoucí z Litoměřic na Českou Lípu, kdy se nachází před a za městem v místech kde výhledu již nebrání panorama města. 3.2.3.2 Panoramatické cesty Prvek který nám ukazuje odkud až kam je objekt patrný, též se vyznačuje na cestách. Takovéto úseky mám zaznamenány tři. Dva z nich jsou na stejných silnicích jako vstupní brány. Nejbližší je opět na silnici směrem k Tuhani a objekt je tu patrný od lesního společenství až ke vsi Ostré. Druhá panoramatická cesta vede na silnici první třídy směrem na Českou Lípu a objekt je možné sledovat od Města Úštěk až k železničnímu přejezdu (který už ale není v mapě zaznamenán), proto jeho hranice končí s vyznačeným územím. Třetí se nám překvapivě vyskytuje na silnici vedoucí od Úštěka k obci Ostré, v drobné zatáčce kde silnici neobklopuje lesní společenství ale louka, která nám dává nečekaný pohled na zajímavou dominantu. 3.2.3.3 Krajinné dominanty Jsou prvky, které jsou z místa výhledu jasně zřetelné a ovlivňují (pozitivně či negativně) vnímání panoramat. V mapě je také šipkami vyznačeno, zdali je dominanta patrná pouze z

Kalvárie či je vizuální spojitost i z dominant ke Kalvárii.

Těchto prvků se v mapování nachází několik, rozdělila jsem je dle metodiky z předmětu Nauka o krajině (horizontální x vertikální) či mého subjektivního pocitu (negativní x pozitivní x neutrální). Ty, které jsou rozlehlejší nebo mezi okolními prvky jasně dominují jsem pak označila za významné. Horizontální krajinná dominanta - Horizontální prvek zastupuje pouze rybník Chmelař, přesto se však domnívám, že vzhledem ke své rozlehlosti zasluhuje vlastní kategorii. Při pohledu do krajiny výhledu jasně vévodí. Významné vertikální krajinné dominanty – Vertikálních krajinných dominant se zde nachází více. Za primární považuji budovy města a to konkrétně budovu školy, která svou bílou fasádou vyčnívá nad zbytkem zástavby. Přiřadila jsem jí rozporuplný význam, protože ač „svítí“ do dáli, svou architekturou mne nijak nepobuřovala a nepůsobila na mne negativním dojmem. Další prvky jsou též v městské zástavbě a je 77

jím kostel sv. Petra a Pavla a Pikartská věž. Obě budovy se díky své historické architektuře a netypickými střechami, značně odlišují od okolních domů a tím poutají pozornost. Dle mého názoru bylo přímo účelem, aby budova kostela vizuální osou souvisela s Kalvárií Ostré. Obě památky jsou postavené ve stejném století a původcem obou staveb byli Liběšičtí Jezuité, kteří území vlastnili a snažili se zde o katolickou reformaci značně evangelického území. Bylo tedy nutné jasně vyzdvihnout katolickou víru, která tímto počinem důležitých staveb, dostala jasnou nadvládu nad svým okolím. Již zmíněná vizuální osa je patrná z východní (zadní) strany kostela, průhledem nad hlavní ulicí vedoucí na náměstí. Za podstatný také považuji rozlehlý areál bývalého JZD Ostré, vystavěný na jižním pohledu z Kalvárie. Bohužel však na své okolí působí spíše negativně. Poslední významné prvky jsou chmelnice v okolních polních monokulturách. Nad rozlehlým rovinatým terénem, svými sloupovími vyčnívá. Považuji tuto dominantu za neutrální, jelikož svým maloplošným výskytem a geometrickou přesností působí ve svém okolí značně rozpačitě. Nicméně pro oblast úštěcka je tato plodina typická a podtrhuje krajinný ráz. Smutným faktem zůstává, že se zde tento prvek stává vzácným. Krajinné dominaty - Do této kategorie jsem zařadila prvky v krajině jasně patrné, ale ne příliš vyčnívající. Spadají sem pouze budovy a zástavba. Za negativní považuji průmyslovou zónu za městem a neupravený pracovní prostor vedle chmelnice v obci Svobodná ves. K neutrálním jsme pak zařadila lidové stavby v obci Ostré, Úštěku a Svobodné vsi. Pozitivní prvky jsem zde neshledala žádné. 3.2.4 Problémy x pozitiva x negativa x území 3.2.4.1 Problémové mapa Mapování se vztahovalo na zjišťování pozitivních, negativních prvků v krajině a jejich dopad na okolí. Objevené objekty byly následně dle svého charakteru rozděleny do následujících skupin: negativa x pozitiva přírodní a negativa x pozitiva kulturní. 3.2.4.2 Přírodní hodnoty pozitivní Jako významný pozitivní přínos považuji fakt, že část mapovaného území (rybník Chmelař), spadá do chráněného území pod položku velkoplošně chráněná území. Dalším pozitivním prvkem v území je středověký rybník Barvíř v městské části. Jeho

78

charakter se za staletí příliš nezměnil a stále svým působením má pozitivní dopad na okolí (okolní zástavba lidového charakteru, zeleň s lipovou alejí). 3.2.4.3 Přírodní hodnoty negativní V této kategorii bych chtěla vyzdvihnout hlavně celorepublikový problém rozlehlých lánů polí. Pozůstatek komunistického režimu je i zde stále patrný a nejeví se v blízké době jako řešitelný. Na tomto území se nachází takovéto plochy hned tři, v okolí obce Lhota, u obce Ostré a za městem Úštěk. Rozsáhlé monokultury jsou mnohem méně stabilní a přírodě blízké než předchozí rozdělení do menších celků s přírodními hranicemi. Dalším problémem je černá skládka vedle rybníku Chmelař. Není moc velká, přesto však snižuje celkový dojem z jinak pěkného prostředí. 3.2.4.4 Kulturní hodnoty pozitivní Celá tato skupina by se v podstatě dala shrnout pod jedinou položku městské památkové rezervace. Přesto zde vyzdvihnu i konkrétní stavby a památky, které město Úštěk dělají unikátním. Většina památek je pak rozepsána v samostatné kapitole, proto je zde z budu pouze zmiňovat.

Přímo v městské památkové rezervaci můžeme

naleznout ojedinělé stavby takzvaných Ptačích domů. Jde o stavby nacházející se na skalnatém podkladu, ke kterému jsou „přilepené“ a navozují, tak dojem ptačích hnízd. K dalším zvláštnostem patří štítové domy, dávají svým vzezřením představu o tom, jak vypadala městská zástavba v 16. století. Za zmínku stojí i bývalý jezuitský dvůr, který dnes slouží jako hotel, avšak majitelé jej citlivě opravili a tak i dnes má svou historickou hodnotu. Vedle těchto význačných staveb se ve městě nachází ještě Hrad, Pikartská věž, synagoga, kostel Nejsvětější Trojce, Kudlichův pomník, a budova děkanství. Všechny tyto zbylé pamětihodnosti, jsou uvedeny v samostatných kapitolách. Za nezbytné potom považuji uvést i hrad Helfenburk, židovský hřbitov a Areál kalvárie Ostré, která je hlavním předmětem mé práce. Tyto položky jsou pak dále rozepsány v samostatných kapitolách. 3.2.4.5 Kulturní hodnoty negativní Tato kategorie zahrnuje kulturní prvky, které se v krajině či zástavbě jeví spíše negativně a jejich působení snižuje pozitivní dojem. Nejvýraznější vliv mají průmyslové zóny a zástavby. V mapovaném území se nachází dvě z toho jedna je přiřazena jako negativní pohledová dominanta v percepčních charakteristikách. Tyto prvky mají na své okolí jak znečišťující dopad, 79

tak i esteticky působí zcela nevhodně. Za negativní také považuji areál bývalého JZD, který svým zchátralým vzezřením narušuje své okolí. Totéž platí pro některé domy v obci Ostré (zvláště pak větší statky) a vybrané kapličky (konkrétně popsané v jiné kapitole). Naopak svou nevhodnou architekturou (přespříliš moderní) nezapadá do celkového krajinného rázu ani rodinný domek v obci Svobodná ves. Tento dům stojí osamoceně a tím ještě více upozorňuje na svou odlišnost. Blízko kalvárie Ostré se nachází nevhodné prvky jako jsou stožáry elektrického vedení, jenž narušují pohledový horizont a elektrické ohradníky (bílé pásky) pro koně na okolních loukách. Více by vyhovovaly ohradníky dřevěné. Za nutné považuji zmínit i blízkost silnice první třídy směrem na Českou Lípu, která je velmi frekventovaná a své okolí ruší nejen svým hlukem, ale zcela jistě i znečištěním. 3.2.5

Landuse Dominantní složkou krajiny jsou zde lesní společenstva listnatého typu,

převážně bukového charakteru. Rozprostírají se zhruba na polovině řešeného území a tvoří vizuální hradbu směrem na jih a jihozápad území. Na většině území to je ekologicky stabilní prvek, zvláště pak na příkrých stráních a svazích. V některých částech jsou však vysázeny monokultury jehličnanů a to z velké části smrků. Velkým prostorovým prvkem jsou též lány polí, dnes již nečleněných na menší uzemní celky s remízky, ale díky komunismu vytváří homogenické plochy oddělené liniemi cest, popřípadě zástavbou. Výraznou část vybraného území ovlivňují vodní plochy, z nichž nejvíce rybník Chmelař, který tvoří 67 ha z řešeného území. Tyto výrazné celky jsou doplněny zástavbou, která je zastoupena městem Úštěk a vesničkou Ostré. K tomuto kulturnímu prvku je možné ještě přiřadit chatovou a rekreační oblast. Socio – kulturní složku doplňuje průmyslová část. Přírodní charakter krajiny

podtrhávají stepní

společenstva, střádajíc se s nezapojenou zelení. Menší plochy reliéfu dotváří geometricky členěné chmelnice a sady. Typickými liniovými prvky jsou pak zastoupeny

vodní toky, které se

v některých místech kříží s proplétajícími se cestami. Linie cest či toků jsou v některých případech spojené s liniemi stromořadí. Za zmínku stojí i krátký úsek železniční trati.

80

4

Diskuze Památky, která předchozí doba odepsala jako nepotřebné, ba v některých

případech v krajině překážející následné kolektivizaci, si je příroda, jako „matka“ bez výčitek vzala zpět. Máme však právo je znovu vyrvat a přivlastnit si je? Tvrdit, že navracíme místu duši a smysl? Památky zanedbané působí jako vše co se ponechá času a osudu… Někdy vzbuzují lítost a zklamání ze svého zuboženého stavu. Existují však místa, kterým to na géniu loci jen přidalo… Místa kde vstoupíte a oněmíte úžasem. Myšlenka ani tužby či prosby se z místa neztratily, změnil se jen vzhled. Jak zchátralá stařenka, která ani v nejvyšším věku nepřišla o své kouzlo, moudro, duši, pouze tělo nějak zestárlo. A i lidé, kteří nedokážou vidět pod povrch věcí a vnímat je jinak než vizuálně, stejně marně se mohou jevit některé z rekonstrukcí. Převratná snaha „dávat věci do pořádku“ svědčí leccos o naší společnosti. Co tím chceme dát najevo? Není tvrzení, že chceme místu navrátit jeho minulý smysl, jen přetvářka schovávající se za veřejný výkřik k nesouhlasu s minulým režimem, nesouhlas se vším co není na pohled hned přitažlivé, nesouhlas s nedokonalostí… a vůbec se vším co je pro dnešní dobu typické? Je vůbec možné, aby lidé s dnešním smýšlením mohli do staveb vetknout stejný odkaz jako mistrové před stovkami let, kdy způsob jejich života byl odlišný? A můžou dnešní poutníci pochopit onen prastarý odkaz? Bible je pořád stejná, ale smýšlení lidí se posunulo. Někde byla víra násilně vykořeněna, někde po velkých zvratech a nepřízních osudu vyčpěla. Je tedy možné lásku k sakrálním stavbám zase „násilně“ navracet? Opravdu bude sakrální stavba vnímána stejně jako v dobách předchozích, a opravdu tohle chceme? Nebo bereme opravy duchovních míst jako určitou satisfakci předkům?

81

5

Závěr V předešlých kapitolách jsem vystihla jak vizuální spojitosti Areálu Kalvárie,

tak spojitosti mezi objekty samotnými a okolní krajinou. Našla další návaznosti, které se v rozpolcené krajině již ztrácejí. Jednotlivé stavby, tak dávno přestaly plnit svůj účel a kdysi úrodný kraj, ze kterého pocházeli jak mistři architekti, tak zbožní lidé litoměřické diecéze, dnes po těchto stránkách chřadne a upadá. Snahy o obnovu se objevují, ale jsou velmi slabé a ojedinělé. Památky zobrazující úctu se stávají pouze turistickým cílem a kdysi poutnictvím naplněný kraj, dnes nechává své stezky zarůst bujnou vegetací. Broggiovy odkazy jsou zde stále jasně viditelné, avšak již se nenesou s takovou pompézností jako v době barokní. Několik jeho architektonických počinů dnes zůstává bez povšimnutí a dá se pouze spekulovat zda místní, převážně nábožensky nesmýšlející obyvatelstvo, najde pro ně uplatnění. Stejně tak řád jezuitů, který zde silně ovlivňoval výstavbu sakrálních památek a tím udával krajinný ráz, je zde téměř zapomenut. Absurdnost situace, kdy toto území bylo jednou z jejich hlavních rezidencí, a kde byla jejich hlavním úkolem rekatolizace, je v dnešních ateistických severních Čechách až překvapující. Bohužel i komponovanou kraje se ztratila v nenávratnu, těžko očekávat, že se dnes někdo odhodlá k tak velkolepým stavebním počinům a rozhodne se změnit výraz kraje. Krajinářské počiny se zde omezily pouze na návrhy zahradní, nejvíce však městské, kdy se mění pouze malé prostory, které na sebe nenavazují. Lidé se uzamkly do sebe a snahy našich předků, věci a objekty kolem sebe propojovat se vytratily spolu s objekty. Možná je tato situace dána současným trendem rozřazování a rozparcelizování krajiny do různých celků, kdy se ochuzujeme o možnost vnímat krajinu jako komplexní oblast bez hranic. Tento fakt ještě umocňujeme vlastními tendencemi oddělit si svůj soukromý prostor jen a pouze pro sebe. V tomto pohledu pak ovšem nezbývá místo pro věci povznesené.

82

6

Kapitola Souhr Obsah práce, Sakrální objekty v krajině, shrnuje informace o sakrálních

památkách Úštěcka. Jejich vazbu na okolní krajinné struktury a vzájemné spojitosti. Duchovní pohnutky vzniku a uplatnění památek spolu s komponovanou krajinnou baroka. Zabývá se otázkou náboženství v tomto kraji s přímým dopadem na řešené objekty. Dále rozebírá vlastní historický vývoj oblasti s jeho postupnými proměnami. Řeší přírodní poměry modelového území a jejich vliv na krajinný ráz. Informace pocházející z neúplných a roztříštěných zdrojů, jsou následně sjednoceny a podloženy mapovými podklady, kde se daná problematika názorně zobrazuje a rozebírá. Podstatné poznatky jsou doloženy fotodokumentací či archivními pohlednicemi, konkrétní řešené situace jsou pak vykresleny v grafických přílohách. Práce je uzavřena diskusí a následným vyhodnocení výsledků. Celková formulace práce slouží hlavně k položení základů k dalšímu bádání a detailnějšímu studiu dané problematiky.

Klíčová slova barokní krajina, poutní místa, procesí, Areál Kalvárie Ostré, sakrální památky Úštěcka

83

7

Abstract Content of this thesis, Sacral objects in landscape, is summarizing information

about sacral landmarks in Úštěcký region. Their linkage to the local landscape structures and their connections with one another. Spiritual motive of creation and application of the landmarks together with composed baroque landscape. It deals with religion in this region and its impact on chosen objects. Furthermore it analyse the historical development of the area with their consecutive changes. It solves the natural relation of a model area and their effect on landscape shape. The information is gathered from uncomplete sources are put together and grounded with maps, where the problem is shown and described. The important notes are grounded with fotodocumentation and archive postcards. The concrete solutions are depict in grafic attachments. The thesis is closed with discussion and interpretation of the results. The thesis is laying the basis for further research and detail study of the topic.

Key words baroque landscape, place of pilgrimage, procession, Areal Kalvárie Ostré, sacral landmarks of Úštěcký region

84

8

Seznam použité literatury a pramenů [1] KOUTECKÁ, Helena, ed. Stručný místopis mariánské úcty v Čechách a na Moravě. 2., rozš. a přeprac. vyd. Praha: Portál, 2005. 140 s. ISBN 80-7367-0577. [2] MACEK, Jaroslav. 950 let litoměřické kapituly. V Kostelním Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007. 319 s. ISBN 978-80-7195-121-6. [3] BROGGIO, Oktavián et al. Oktavián Broggio 1670-1742. Litoměřice: Galerie výtvarného umění, [1992]. 185 s., [8] s. obr. příl.ISBN 80-85090-12-0. [4] SMEJKAL, Ladislav. Máchův kraj - Českolipsko. 1. vyd. Praha: Regia, 2008. 190 s. Tajemné stezky. ISBN 978-80-86367-65-1. [5] LÁMAL, Bohumil. Příručka českých církevních dějin. V. Vyd. 1. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2008. 414 s.ISBN 978-80-7266-301-9. [6] BIDDLE, Martin. The Tomb of Christ. Gloucestershire [England]: Sutton, 1999, xii, 172 p. ISBN 07-509-1926-4. [7] JANTAČ, Petr. Hledání Evropy: kapitoly z politických dějin evropské civilizace. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2011. xx, 439 s. Populárně odborné příručky. ISBN 978-80-7400-372-1. [8] HROCHOVÁ, Věra a HROCH, Miroslav. Křižáci ve Svaté zemi. 2., upr. vyd. Praha: Mladá fronta, 1996. 289 s., [32] s. il. (některé barev.). Kolumbus; sv. 134. ISBN 80-204-0621-2. [9] ICHNOGRAPHIAE MONUMENTORUM TERRAE SANCTAE (1724-1744) / Elzear Horn — Jerusalem : Franciscan Printing Press, 2004 — 271 p.; ill. [10]

KAVAN, Richard, ed. a KOCOUREK, Ludomír, ed. Náboženské dějiny

severních Čech: sborník příspěvků z mezinárodní konference v Ústí n. L. ve dnech 9.-11. září 1997. Ústí nad Labem: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, Pedagogická fakulta, 1999. 129 s.ISBN 80-7044-219-0. [11]

LOUTHAN, Howard. Obracení Čech na víru, aneb, Rekatolizace po

dobrém a po zlém. Vyd. 1. V Praze: Rybka, 2011. 382 s.ISBN 978-80-8706707-9. [12]

KADLEC, Jaroslav. Přehled českých církevních dějin. [Sv.] 1. + 2.

Praha: Zvon, 1991. 332 s. ISBN 80-7113-004-4.

85

[13]

KADLEC, Jaroslav. Dějiny katolické církve. Vyd. 3., přeprac. Olomouc:

Univerzita Palackého v Olomouci, 1993. 3 sv. (209, 301 s., s. 302-499). ISBN 80-7067-285-4. [14]

FRANZEN, August, KYRALOVÁ, Marie a SMÉKAL, Bedřich. Malé

církevní dějiny. 1. vyd. [v nakl. Zvon]. Praha: Zvon, 1992. 333 s.ISBN 80-7113008-7. [15]

BENEŠ, Zdeněk. Dějiny středověku a prvního století raného novověku.

5. vyd. Praha: SPL-Práce ve spolupráci s nakl. Albra, 2001. 174 s. Učebnice pro střední školy. ISBN 80-86490-17-3. [16]

HROCH, Miroslav, ed. a kol. Encyklopedie dějin novověku 1492-1815. 1.

vyd. Praha: Libri, 2005. 415 s. ISBN 80-7277-246-5. [17]

BAUER, Jan. Husitské války - podvržená legenda. Vyd. 1. Praha: Otakar

II, 2000. 139 s. Mýty a realita. ISBN 80-86355-52-7. [18]

BUCHVALDEK, Miroslav et al. Československé dějiny v datech. 2. vyd.

Praha: Svoboda, 1987. 714 s., [31] s. map. [19]

CULEK, Martin a kol. Biogeografické členění České republiky. I. díl.

Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2005. 589 s.ISBN 80-86064-813. [20]

CULEK, Martin a kol. Biogeografické členění České republiky. II. díl.

Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2005. 589 s.ISBN 80-86064-824. [21]

DEMEK, Jaromír. Obecná geomorfologie: určeno pro posl. fak.

přírodověd. a pedagog. [Díl] 4. 1. vyd. Praha: SPN, 1985. 141 s. [22]

HÁJEK, Pavel. Česká krajina a baroko: urbanismus českého baroka na

příkladu města Jičína a jeho okolí. Vyd. 1. Praha: Malá Skála, 2003.66 s.ISBN 80-902777-6-4. [23]

BALBÍN, Bohuslav a BUSINSKÁ, Helena, ed. Krásy a bohatství české

země: Výbor z díla Rozmanitosti z historie Království českého. 1. vyd. Praha: Panorama, 1986. 351 s. Naše vlast. Internetové zdroje: http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/kalvarie http://cs.wikipedia.org/wiki/Bazilika_Svat%C3%A9ho_hrobu 86

http://www.pastorace.cz/Tematicke-texty/Ruzne-krizove-cesty.html http://cs.wikipedia.org/wiki/K%C5%99%C3%AD%C5%BEov%C3%A1_cesta http://cs.wikipedia.org/wiki/Obyvatelstvo_%C4%8Ceska#N.C3.A1bo.C5.BEensk .C3.A9_slo.C5.BEen.C3.AD http://cs.wikipedia.org/wiki/Pinsk#Obdob.C3.AD_vrcholn.C3.A9ho_st.C5.99edo v.C4.9Bku_.2812..E2.80.9315._stolet.C3.AD.29 http://cs.wikipedia.org/wiki/Ran%C3%BD_novov%C4%9Bk http://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_na_B%C3%ADl%C3%A9_ho%C5%99e

87