MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ LESNICKÁ A DŘEVAŘSKÁ FAKULTA ÚSTAV OCHRANY LESŮ A MYSLIVOSTI
BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
Fauna střevlíkovitých (Carabidae) v bažantnici Rumunská (LZ Židlochovice)
Brno 2006
Ondřej Vybíral 1
2
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: „Fauna střevlíkovitých (Carabidae) v bažantnici Rumunská (LZ Židlochovice)“, zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny. Souhlasím, aby moje bakalářská práce byla zveřejněna v souladu s § 47b zákona č.111/1998 Sb., o vysokých školách a uložena v knihovně Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně, zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s Vyhláškou rektora MZLU o archivaci elektronické podoby závěrečných prací.
Autor kvalifikační práce se dále zavazuje, že před sepsáním licenční smlouvy o využití autorských práv díla s jinou osobou (subjektem) si vyžádá písemné stanovisko univerzity o tom, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity a zavazuje se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla dle řádné kalkulace.
V Brně, dne:
Ondřej Vybíral
3
Ondřej Vybíral
Fauna střevlíkovitých (Carabidae) v bažantnici Rumunská (LZ Židlochovice).
Abstrakt Cílem práce je monitoring střevlíkovitých (Carabidae), jejich populační dynamika na různých stanovištích, dominance druhů během roku na jednotlivých stanovištích v myslivecky dlouhodobě intenzívně využívané oblasti Rumunská bažantnice. Lokalita se nachází jako ostrůvek lesa uprostřed velmi intenzivně zemědělsky obhospodařované lokality jižní Moravy. Nikdy v minulosti zde nebyl učiněn vědecký monitoring bezobratlých. V roce 1995 zde byla provedena revitalizace mokřadu, čímž se zde rozšířila biotopová pestrost a tím i populace ptáků, savců, plazů, obojživelníků a bezobratlých. Během let 2003 - 2004 byly odebrány vzorky střevlíkovitých z celkem 7 lokalit. Sběry byly prováděny metodou zemních pastí ve 14-denních intervalech. Byl zjištěn výskyt 56 druhů střevlíkovitých. Statistickým vyhodnocením bylo zjištěno, že v Rumunské bažantnici se vyskytují 3 druhy eudominantní (C. ullrichi, A. parallelepipedus a P. rufipes), 1 druh dominantní (C. fuscipes), 3 druhy subdominantní (A. parallelus, P. melanarius a C. coriaceus), 2 druhy recedentní (C. nemoralis, P. macer) a 47 druhů subrecedentních (zbytek druhového spektra). Na 4 nejvýznamnější druhy se důkladněji zaměřil výzkum. Zkoumal se výskyt střevlíkovitých během dvou šetřených sezón, sezónní dynamika všech druhů, sezónní dynamika 4 nejvýznamnějších druhů, dominance během vegetačního období, počet chycených jedinců do pastí na jednotlivých lokalitách, počet vyskytujících se druhů, prostorové rozmístění druhů na lokalitách, faunistická podobnost lokalit a ekvitabilita střevlíkovitých. Dále bylo provedeno šetření potravních nároků bažantí zvěře, které mělo potvrdit nebo vyvrátit tlak na hustotu populací střevlíkovitých ve zkoumaném území.
4
Ondřej Vybíral Carabid beetles (Carabidae) fauna in Rumunská Pheasantry (Židlochovice Forest Enterprise)
Abstract The objective of this thesis is the monitoring of Carabid (Carabidae) beetles, their population dynamics in different sites, species dominance at different sites in the course of a year in Rumunská Pheasantry which is subject to long-term intensive game-keeping management. The site is constituted by an island of forests surrounded by the landscape of South Moravia which is subject to intensive farming. Never before a scientific monitoring of invertebrates was carried out in the area. In 1995 a restoration of wetlands was implemented, which diversified the area’s habitats and consequently enhanced the populations of birds, mammals, reptiles, amphibians and invertebrates. In the course of 2003-2004 samples of Carabid beetles were taken from the total of 7 sites. The sampling implemented the method of ground traps emptied in two-week intervals. 56 species of Carabid beetles were monitored. Through statistic assessment it was determined that Rumunská Pheasantry is home to three eudominant species (C. ullrichi, A. parallelepipedus, P. rufipes), one dominant species (C. fuscipes), three subdominant species (A. parallelus, P. melanarius, C. coriaceus), two recedent species (C. nemoralis, P. macer) and 47 subrecedent species (the remaining part of species spectrum). The research focused on four most significant species in the course of the two monitored seasons. It explored the occurence of Carabid beetles, the seasonal dynamics of the four most significant species, dominance in the course of a vegetation period, the number of specimens trapped in individual sites, the number of occurring species, spatial distribution of species within the sites, faunic similarity of sites, as well as the equitability of the Carabid beetles. A survey of feeding demands of pheasants was carried out simultaneously with the objective to either confirm or refute the pressure exerted on the Carabid populations in the monitored area.
5
Obsah Abstrakt …………………………………………………………………...
4
1.
Úvod ………………………………………………………………………
7
2.
Literární přehled …………………………………………………………..
8
2.1.
Charakteristika střevlíkovitých …………………………………………...
8
2.2.
Dominance a dynamika střevlíkovitých ………………………………….
9
2.3.
Diverzita a ekvitabilita ……………………………………………………
10
2.4.
Charakteristika bažantovitých (Phasianidae) …………………………….
11
Materiál a metodika ………………………………………………………
13
3.1.
Sběr a zpracování dat …………………………………………………….
13
3.2.
Charakteristika výzkumných ploch v Rumunské bažantnici …………….
13
3.3.
Odlov bažantů …………………………………………………………....
15
3.4.
Zpracování žaludků a volat zkoumaných bažantů ……………………….
16
4.
Charakteristika oblasti ……………………………………………………
17
5.
Výsledky …………………………………………………………………
18
3.
5.1.
Charakteristika a přehled zjištěných druhů střevlíkovitých v Rumunské bažantnici ………………………………………………………………....
18
Bližší charakteristika 4 nejdominantnějších druhů v Rumunské bažantnici
28
5.2.1. Rok 2003 ………………………………………………………………….
28
5.2.2. Rok 2004 ………………………………………………………………….
29
5.2.
5.3.
Zhodnocení lokalit ………………………………………………………..
30
5.4.
Zhodnocení potravy bažantů ……………………………………………...
31
5.4.1. Rozbor volete ……………………………………………………………..
31
5.4.2. Rozbor žaludku …………………………………………………………...
31
6.
Diskuze …………………………………………………………………...
32
7.
Závěr ……………………………………………………………………...
36
8.
Anotace …………………………………………………………………...
38
9.
Poděkování ……………………………………………………………….
40
10.
Seznam použité literatury ………………………………………………...
41
6
1. Úvod Výzkumu střevlíkovitých (Carabidae) byla již věnována řada publikací, protože tato čeleď patří k nevýznamnějším modelovým skupinám pro různé vědecké studie a to především ekologické a biocenologické (Šustek, 1983, 1992; Kula, Purchart, 2004). Svými specifickými vlastnostmi jako je citlivost na vlhkost, světlo, teplotu, vazbou na dané biotopy, vzbuzují náležitou pozornost entomologů (Hůrka, Veselý, Farkač, 1996). Střevlíků je možné využít i jako bioindikátorů (Nenadál, 1993, 1998). V Rumunské bažantnici, komplexu 320 ha lesů uprostřed intenzívně zemědělsky užívané krajiny JV od Brna, nebyl dosud proveden podrobnější průzkum bezobratlých. Byl zde uskutečněn monitoring drobných zemních savců (Suchomel, 2004) a dlouhodobě je zde veden záznam pozorování ptáků (Forejtek pers. com.). Cílem bakalářské práce bylo zhodnocení fauny střevlíkovitých v Rumunské bažantnici. Údaje o druhovém a početním zastoupení v různých zkoumaných podmínkách bažantnice (druhové spektrum, porostní podmínky a výskyt bažantů) představují vstupní informaci k vyjádření potencionálního vlivu bažantí zvěře na faunu bezobratlých, protože je známou informací, že hrabaví ptáci mají vliv na snižování bezobratlých (hlavně hmyzu) v polních kulturách. Proto bylo dalším cílem práce zjistit potravní nároky jedinců bažantí zvěře v intenzivně myslivecky obhospodařované bažantnici a jejich možný vliv na populace volně žijících střevlíků, jakožto zástupců zemní fauny. Potencionální vliv pernaté zvěře byl zkoumán rozborem volat a žaludků odlovených jedinců.
7
2. Literární přehled 2.1. Charakteristika střevlíkovitých: Střevlíkovití mají velký význam v suchozemských biocenózách, protože z velké části jsou to predátoři ostatních bezobratlých. Převážná většina imág obývá půdní hrabanku nebo povrch rostlin, pouze část druhů je fytofágních, převážně semenožravých, někteří jsou všežraví. Larvy mnoha druhů jsou také predátoři a živí se mimotělně natrávenou potravou, část druhů je i v larválním stádiu fytofágních nebo všežravých. Rod Calosoma a některé druhy rodu Carabus jsou potravní specialisté zaměření na housenky motýlů. Jiné rody se zase specializují na plže (Carabus, Cychrus, Dicaleus, Licinus, Pamborus, Teffus, Scaphinotus, atd.), nebo obiloviny (Zabrus) (Larochelle, 1990). Střevlíkovití, stejně jako všichni ostatní predátoři, jsou velmi citliví na toxické látky v prostředí, proto je možné pomocí nich sledování např. obsahu těžkých kovů v prostředí. Souhrnně můžeme tedy střevlíkovité zařadit mezi živočichy hrající kladnou roli vůči člověku (Hůrka, 1996). V průběhu roku se mění nejen početnost střevlíkovitých, ale i jejich druhové spektrum na daném stanovišti. Zoogeografické rozšíření druhu je dáno především fylogenetickým stářím druhu a jeho šířením, které je závislé na faktorech morfologických a ekologických. Kromě ekologické přizpůsobivosti a závislost druhu je nutné posuzovat důležitou úlohu kritérií, jako je kvarterní pokryv včetně glaciálních faktorů, kritéria pedologická, orografická, charakteristika biocenóz, rostlinný kryt a v neposlední řadě vliv přímé i nepřímé činnosti člověka na terén (Pulpán, 1968). Carabidae je jedna z druhově nejpočetnějších čeledí brouků na světě (asi 32 000 druhů) a jedna z nejpočetnějších ve fauně České republiky. Z 15 podčeledí uváděných Lawrencem & Newtonem (1995) je jich v České a Slovenské republice zastoupeno 9 s více než 600 druhy. Poslední zpracování čeledi v rámci ČR a SR publikoval Hůrka (1996). Počtem druhů je čtvrtou nejbohatší čeledí, a to po lumkovitých (Ichneumonidae), drabčíkovitých (Staphylinidae) a nosatcovitých (Curculionidae) (Křístek, Urban, 2004; Hůrka, 2005). Velikost středoevropských zástupců se pohybuje v rozmezí 1,6 a 40 mm. Nejčastěji se jedná o štíhlé, dobré běžce, se silnýma, dlouhýma nohama. Někteří pomocí upravených předních nohou hrabou. Část jich ztratila schopnost letu (např. druhy rodu Carabus). U většiny druhů mají samci na předních chodidlech rozšířené články, opatřené na spodní straně
8
přichycovacími brvami. Larvy jsou protáhlé, rovnoběžné, s mohutnými kusadly bez kanálků, předposlední zadečkový článek nese zpravidla pár pevných nebo pohyblivých urogomfů. Kuklí se nejčastěji ve vyhrabané komůrce v půdě (Hůrka, 2005). V České republice (popř. Československu) byla již publikována řada děl, jež se soustředila na střevlíky. Mezi základní a nejrozsáhlejší díla patří především práce autorů Kulta (1947), Pulpána (1968, 1971), Hůrky (1992, 1996).
2.2. Dominance a dynamika střevlíkovitých: Vlastnosti zoocenóz nejsou jen čistě popisné, ale umožňují stanovit vazby a postavení celého společenstva, tj. strukturu a funkci. Dominance u zoocenóz znamená procentuální podíl všech druhových populací na skladbě celého společenstva. Zoocenózy se od sebe liší počtem druhů, které je tvoří. Například zoocenóza tropického deštného lesa je druhově velmi bohatá. Zoocenózy lesa mírného pásma jsou naopak druhově mnohem chudší. Podle počtu druhů rozeznává Tischler (1949) společenstva druhově velmi chudá, chudá, bohatá a velmi bohatá. Vyjádříme-li pak počet druhů zoocenózy na jednotku plochy nebo objemu, dostáváme hustotu druhů. Druhové složení společenstva označujeme jako druhové spektrum. Je to empiricky sestavený soupis všech druhů, který reprodukuje povahu kombinací druhů a pouze naznačuje, zda určitý biotop je druhy slabě nebo hojně osídlen. Dominancí vyjadřujeme procentuální složení zoocenózy, často bez ohledu na velikost zkoumané plochy nebo objemu. Dominance je významným relativním kvantitativním znakem každé zoocenózy. U zoocenóz nevystihuje slovo pokryvnost přesně dominanci. Jde jen o procentuální zastoupení druhových populací na kvantitativní struktuře celého společenstva. Jestliže počet jedinců určitého druhu označíme jako n a celkový počet jedinců zoocenózy jako s, pak dominanci vypočteme z tohoto vztahu a vyjádříme ji v %:
D = (n * 100) / s Hodnota dominance je ovlivněna počtem druhů, které zoocenózu tvoří, a relativně se snižuje s rostoucím počtem druhů v zoocenóze. Proto u společenstev s velkým počtem druhů je dominace nejpočetnějších druhů relativně nižší než v zoocenózách druhově chudých. Dominanci vyjadřujeme ve stupních nebo třídách, které odpovídají určitým procentuálním rozsahům. V současnosti se používá 5 tříd dominance: Eudominantní druh
více než 10%
9
Dominantní druh
5 – 10%
Subdominantní druh 2 – 5% Recedentní druh
1 – 2%
Subrecedentní druh
méně než 1%
Z Eltonovy pyramidy je patrné, že v každé biocenóze jsou drobné druhy zastoupeny podstatně větším počtem jedinců než druhy větší velikosti těla. S přibývající velikostí těla se také snižuje počet jedinců. Biomasa roste s velikostí druhu i přes snížení zastoupení (Losos, 1980). Střevlíkovití jsou dynamickou součástí entomofauny terestrických ekosystémů podléhajících neustálým změnám. Druhové spektrum i abundance střevlíkovitých se na různých místech areálu rozšíření mění v závislosti na ekologických podmínkách prostředí a bionomických vlastnostech jednotlivých druhů. Sezónní dynamika je ovlivněna obdobím rozmnožování a neprobíhá synchronně často ani u příbuzných druhů. Nejenom výskyt ale i vývoj jednotlivých druhů střevlíkovitých je ovlivňován exogenními faktory (např. teplota, vlhkost, atd.). Bionomickými byl zejména v posledních letech prokázán primární vliv změn klimatických faktorů na vývoj jednotlivých druhů střevlíkovitých i na stejných stanovištích (Urban, 1983).
2.3. Diverzita a ekvitabilita: Výsledek evoluce organismů se výrazně projevil v druhové rozmanitosti zoocenóz. Některá společenstva jsou druhově velmi chudá. Druhová rozmanitost neboli diverzita je strukturně kvantitativní vlastnost každého společenstva a znamená poměr počtu druhů k počtu jedinců. Tento poměr se vyjadřuje jako index diverzity (H’). K jeho výpočtu se nejčastěji používají vzorce podle Shannona a Weavera (1963) – v práci byl použit tento vzorec. Čím vyšší je index diverzity, tím větší počet druhů zoocenóza má a tím více je celkový počet jedinců rozložen na více druhů. Když všichni jedinci patří stejnému druhu, dosahuje index diverzity nejnižší hodnoty (0). Naopak když každý jedinec patří jinému druhu, je index diverzity nejvyšší. Druhovou diverzitu charakterizujeme tzv. vyrovnaností neboli rovnoměrností (E ekvitabilita) podle Sheldona (1969). Ekvitabilita umožňuje vyhodnotit míru rovnosti četností druhů, tj. poměrné rozdělení všech jedinců v zoocenóze na přítomné druhy. Malou diverzitu mají společenstva, která žijí v mimořádně extrémních podmínkách (limitující faktory), naopak
10
velkou diverzitou se vyznačují společenstva značně stabilizovaná. Druhově pestrá společenstva méně podléhají změnám vnějších faktorů, mají také větší počet mezidruhových vztahů a delší potravní řetězce. Potravní síť uvnitř takového společenstva je velmi složitá. Naopak společenstva chudá na druhy jsou více vystavena sezónním změnám stanovištních faktorů. Druhová pestrost roste od pólů k rovníku. Podobná závislost se jeví také ve vztahu k nadmořské výšce (ne vždy však platí). Také stáří společenstva má velký význam pro druhovou diverzitu – starší společenstva jsou druhově bohatší než mladší. Změnami se vyznačují nejčastěji celé biocenózy během sukcese. U suchozemských biocenóz většinou narůstá diverzita souhlasně s biomasou v prvních stadiích sukcese, později se dostavuje určitý pokles diverzity, zvláště v období zapojování porostu. V našich lesních porostech stoupá index diverzity do stáří 100 až 160 let. U starších lesů se pak druhová diverzita naopak snižuje. Příčiny poklesu jsou vyvolány vytěsněním méně úspěšných druhů v nepřetržitém boji o prostor a potravu. Kratochvíl a Gaisler (1967) zjistili stoupání indexu diverzity a ekvitability synuzie drobných savců během sukcese lesa asi do stáří 70 let a jejich pokles v následujícím období (Losos, 1980).
2.4. Charakteristika bažantovitých (Phasianidae): Čeleď zahrnuje mnoho druhů různé velikosti. Základními znaky jsou neopeřené stojáky a rohovité výrůstky na prstech. Zástupci v České republice: bažant, koroptev, orebice, křepelka (Hromas, 2000). Bažant obecný (Phasianus colchicus L.) není naší původní zvěří. Pochází z jihozápadního Kavkazu, k nám se dostal již ve středověku z Francie a Německa a to v původní populaci bažant obecný kolchidský (Phasianus colchicus colchicus L.). Bažant obecný se vyznačuje pohlavní dvojtvárností. Kohout má hmotnost 1,1 až 1,8 kg. Jeho základní zbarvení je sytě bronzové, hlavu a krk má tmavomodré, nad světly červené poušky, za hlavou vztyčené růžky. Původní bažant kolchidský měl bílý obojek. Vlivem křížení se dnes setkáváme s bažantími kohouty, kteří většinou mají alespoň částečný nebo úplný obojek, i když u některých jedinců chybí úplně. Slepice má hmotnost 0,8 až 1,2 kg, zbarvena je hnědavě se světlými a tmavými skvrnami. Vhodným prostředím pro bažanta jsou nížiny až pahorkatiny do výše 500 m.n.m. Daří se mu zejména tam, kde se střídají pole, háje, remízy a lučiny s menšími lesíky a tekoucími vodami. Na les je odkázán hřadováním a zimováním. Na některých místech se přizpůsobil životu v polích, hřaduje na zemědělských plodinách (slunečnice, kukuřice). Bažant je zvěří poměrně plachou, s výborným sluchem a zrakem. Přes
11
den vyhledává potravu na zemi, rád se popelí a sluní. Potrava je smíšená a závislá na prostředí, roční době a vyspělosti bažantů. Na podzim a v zimě převládá složka rostlinná (semena plevelných a kulturních rostlin), plody dřevin a keřů, zelené části rostlin, v jarním a letním období a u kuřátek složka živočišná (hmyz, červi, plži, hraboši, menší hadi, ještěrky, i malé žáby apod.). K trávení potřebuje drobné kaménky, které sbírá po cestách. Při hromadných chovech může bažant škodit na zasetém obilí, luštěninách a hlízách brambor bulvách řepy, ve vinicích oklováváním dozrávajících plodů. Tyto škody však vyrovnává a převyšuje hubením nebezpečných škůdců zemědělských plodin. Bažant je naší nejdůležitější pernatou zvěří. Je užitečný pro zemědělství, velkou výhodou je jeho přizpůsobivost zemědělské výrobě (Hromas, 2000).
12
3. Materiál a metodika
3.1. Sběr a zpracování dat: Sběr se prováděl ve 14-denních intervalech v letech 2003, 2004. Během let 2003 až 2005 byl veškerý získaný materiál determinován podle Hůrky (1996). Rody Amara, Anchomenus, Anisodactylus, Anthracus, Calathus, Harpalus, Leistus, Licinus, Microlestes, Nebria, Notiophilus, Ophonus, Panageus, Poecilus, Stomis, Synuchus determinoval L. Purchart, ostatní rody det. O. Vybíral (rev. L. Purchart). Názvosloví podle Hůrky (1996). V šesti porostech a na jedné volné ploše byly umístěny zemní pasti v liniích. Na čtyřech plochách byly založeny linie po pěti zemních pastích (B 5, D 5, AK 5, SD), na třech ostatních plochách 2 linie po pěti zemních pastích (B 10, D 10, VP 10). Pasti byly od sebe vzdáleny 5 metrů. Poloha pastí byla viditelně označena z důvodu intenzivního nárostu buřeně ve vegetační době (převážně Urtica dioica a Galium aparine). Pasti tvořily skleněné zavařovací sklenice OMNIA o objemu 0,75 l. Proti nežádoucímu znečišťování obsahu byly pasti přikryté plechovými stříškami o rozměru 25 x 25 cm s rohovými opěrami. Medium pastí byl 4% formaldehyd. Zemní pasti byly vždy ve 14ti denních intervalech kontrolovány a vybírány. Směsný vzorek tvořil odchyt ze všech pastí dané lokality. Získaný vzorek hmyzu byl uchováván v 75% ethanolu. Třídění se uskutečnilo na úrovni skupin střevlíkovití, ostatní bezobratlí a zbylý organický materiál. Získané údaje byly zpracovány v programu Excel, pro statistická vyhodnocení (shluková analýza, metoda CCA) bylo použito programů Statistica Cz a CANOCO for Windows.
3.2. Charakteristika výzkumných ploch v Rumunské bažantnici: Většina sledovaných ploch se nachází v mladších porostech ve stáří 20–40 let (B 10, D 10, B 5, D 5, AK 5), jedna plocha v porostu 120-ti letém (SD) a jedna na volné ploše (101). Věk porostů byl převzat z Lesní hospodářské knihy (platnost LHP pro LHC Židlochovice 1.1.2000 - 31.12.2009) a byl aktualizován k roku 2006. Plochy byly rovnoměrně rozmístěny na celé ploše bažantnice, tak aby charakterizovaly druhové a věkové spektrum lesních porostů, jejich zapojení. Rozmístění bažantí zvěře po ploše bažantnice bylo bráno jako rovnoměrné.
13
Území není zatíženo imisemi. Hospodaření a porostní skladba jsou přizpůsobeny intenzivnímu chovu bažantí zvěře.
Lokalita D 10 (dvě linie po 5 pastích) -
19-ti letý dubový porost 112A2c.
-
Zakmenění 10.
-
Plocha porostní skupiny je 0,81 ha.
-
Lesní typ 1L4
-
Zastoupení dřevin: DB 65%, JS 20%, BR 10%, TP 5%. Absolutní bonitní stupeň pro dub (Quercus robur) je 28 m.
Lokalita B 10 (dvě linie po 5 pastích) -
19-ti letý borový porost 112A2a.
-
Zakmenění 10.
-
Plocha porostní skupiny 2,45 ha.
-
Lesní typ 1L4.
-
Zastoupení dřevin: BO 70%, JDO 29%, SMP 1%. Absolutní bonitní stupeň pro borovici lesní (Pinus sylvestris) je zde 26 m.
Lokalita VP 10 (dvě linie po 5 pastích) -
Lokalita byla zvolena na volné ploše, aby bylo možné zjistit, jestli se zde vyskytují polní, popřípadě stepní druhy střevlíkovitých.
-
Paseka se v průběhu roku několikrát seče, aby nedocházelo k zarůstaní travinami a také proto, aby se zvýšila úživnost pro zvěř.
-
Stanoviště má charakter vysychavého mokřadu. Uprostřed se nachází menší napajedlo pro zvěř, po obvodu je zarostlé rákosem.
Lokalita B 5 (1 linie 5 pastí) -
29 let starý borový porost 110C3a a 110C3c – zde pouze polovina, na které se nachází borový porost (na druhé části je DB).
-
Zakmenění 10.
-
Plocha porostních skupin je 1,12 ha a 0,56 ha.
-
Lesní typ 1D1. 14
-
Zastoupení dřevin: 110C3a – BO 100%, 110C3c – BO 50%, DB 50%.
Lokalita D 5 (1 linie 5 pastí) -
29 let starý dubový porost 110C3b a 110C3c (zde pouze polovina).
-
Zakmenění 10.
-
Plocha porostních skupin je 0,94 ha a 0,56 ha.
-
Lesní typ 1D1.
-
Zastoupení dřevin: 110C3b – DB 100%, 110C3c – DB 50%, BO 50%.
Lokalita AK 5 (1 linie 5 pastí) -
38 let starý akátový porost 110C4a a 110C4b.
-
Zakmenění 10.
-
Plocha porostních skupin je 2,01 ha a 0,54 ha.
-
Lesní typ 1D1.
-
Zastoupení dřevin: AK 100%.
Lokalita SD (1 linie 5 pastí) -
124 let starý dubový porost 113A12a.
-
Zakmenění 7.
-
Plocha 5,89 ha.
-
Lesní typ 1L4.
-
Zastoupení dřevin DB 88%, DBS 12%.
-
Absolutní bonitní stupeň je pro DB je 24 m, pro DBS 28 m.
-
Dřeviny jsou v genetické klasifikaci C.
3.3. Odlov bažantů: Po dohodě s vedením lesního závodu Židlochovice bylo rozhodnuto, že se budou pro výzkumnou činnost lovit pouze kohouti bažanta obecného, kteří byli starší jak 1 rok. Z důvodu péče o kuřata v období odstřelu byly slepice bažanta obecného hájeny. Lov se prováděl přibližně po dobu jednoho měsíce (16.5.2004 až 20.6.2004). Vždy byli uloveni 2 bažantí kohouti. Z důvodu nízké jarní a letní populace bažantí zvěře starší jak 1 rok, byl odstřel velmi problematický a po 1.7.2004 již nebylo možné zastihnout průběrné kohouty, proto nebyl odlov proveden.
15
3.4. Zpracování žaludků a volat zkoumaných bažantů: Celkem byl proveden rozbor 6 žaludků a volat. Pitva byla provedena za pomocí laboratorních pomůcek (Petriho misky, měkká pinzeta, skalpel, mikroskop, lékárnické váhy s přesností vážení na 0,01 gramu). Cílem bylo analyzovat obsah volat, obou žaludků bažantů a analyzovat složení potravy. Dalším krokem bylo zkoumání, zda se v živočišné složce potravy nevyskytují brouci čeledi Carabidae a pokud ano, tak určit o jaký druh, nebo alespoň rod se jedná. Rozbor byl proveden samostatně pro vole a žaludek. Nejdříve se rozřízlo vole a obsah se pečlivě vysypal na Petriho misku, kde se obsah rozdělil na 3 základní frakce: rostlinnou složku, živočišnou složku a písek. Rostlinná a živočišná složka se dále rozdělila na části, které bylo možné podrobněji určit (kukuřice, pšenice, housenky, brouci, atd.). K podrobnějšímu určení byl využit mikroskop, který posloužil i k determinaci částí nalezených brouků, aby se potvrdil nebo vyvrátil výskyt střevlíkovitých v potravě bažanta. Poté se jednotlivé složky pečlivě zvážily na lékárnických vahách a hodnoty se zapsaly do tabulkového programu MS Excel.
16
4. Charakteristika oblasti Rumunská bažantnice se nachází v přírodní lesní oblasti 35 (Jihomoravské úvaly), na území lesního závodu Židlochovice, polesí Židlochovice. Je vzdálena přibližně 24 km od města Brna, leží mezi obcemi Blučina a Moutnice. Nadmořská výška se pohybuje okolo 200 metrů. Jedná se o samostatnou bažantnici s výraznými prvky dlouholetého mysliveckého hospodaření. Z lovné zvěře se zde kromě bažanta obecného (Phasianus colchicus L.) nachází bažant královský (Syrmaticus reevesii Gray), kachna divoká (Anas platyrhynchos L.), lyska obecná (Fulica atra L.), srnec obecný (Capreolus capreolus L.), prase divoké (Sus scrofa L.), muflon (Ovis musimon Pallas), daněk skvrnitý (Dama dama L.), zajíc polní (Lepus europaeus Pallas), králík divoký (Oryctolagus cuniculus L.), liška obecná (Vulpes vulpes L.), kuna skalní (Martes foina Erxleben), kuna lesní (Martes martes L.), tchoř tmavý (Mustela putorius L.), tchoř světlý (Mustela eversmanni Lesson). Stručná metodika chovu bažantí zvěře na LZ Židlochovice je následující: Chovné hejno je drženo ve voliérách. Poměr pohlaví 1 (kohout) : 10 (slepic). Snůška vajec po předchozím umělém prodlužování dne svítidly začíná počátkem března. Sbíraná vejce jsou odvážena do střediska elektrických umělých líhní, kde se nasazují v týdenních intervalech. Kuřátka se líhnou po cca 25 dnech. Ta se odvezou zpět do bažantnice, kde se zpočátku odchovávají uzavřené v halách, později s možností výběhu po dobu 6 týdnů. Koncem června následuje vyskladnění jednotlivých sérií kuřat do venkovních voliér, kde jsou opět držena 6 týdnů, než jsou schopna bezproblémového letu a mají dostatečnou velikost. Lovecká sezóna začíná 16.10. a končí 31.1. Po lovecké sezóně a po skončení zimy se v bažantnici nachází jen minimální počet bažantů. Slovitelnost se pohybuje mezi 36 – 46%. Zbytek zvěře do celkových cca 95 % uhyne na nemoci, následky zranění, nebo se stanou potravou predátorů. Zbývajících cca 5 % přežívá v bažantnici a v jejím okolí. Počet vypouštěných bažantů se během let 2002 – 2004 mírně lišil. V jednotlivých letech 2002 – 2004 bylo vypuštěno 22.874 ks, 21.572 ks a 22.484 ks. Dílčí množství postupně vypouštěných mladých bažantů jsou následující: 114A1a (4000 ks), 115B2 (4000 ks), 109B3b (3000 ks), 109B2 (3000 ks), 110B3 (3000 ks), 112A2a + 112A2b (3000 ks) a 113C6 (3000 ks). V roce 1995 byla provedena v Rumunské bažantnici revitalizace velkého mokřadu, čímž se obohatila fauna nejen ptáků, ale také savců, plazů, obojživelníků a bezobratlých. I tento fakt vedl k rozhodnutí zmapovat výskyt střevlíkovitých v dané oblasti.
17
5. Výsledky V letech 2003 a 2004 bylo na zkoumaných lokalitách odchyceno celkem 4547 jedinců střevlíkovitých (tab. 1). V tomto období se vyskytly výrazné odchylky v sezónní dynamice. V roce 2003 (2999 ks) bylo uloveno téměř dvakrát tolik kusů než v roce 2004 (1548 ks) (tab. 1). Sezónní dynamika se vyhodnocuje dvěmi kulminacemi, první jaro (5.5. až 20.5.) a letní (3.8. až 30.8.). Zajímavé je, že k vrcholům celkového počtu kusů došlo každý rok v jinou roční dobu. V roce 2003 byl vrchol v jarní kulminaci (5. - 20. 5.2 003) (obr. 2), kdežto v roce 2004 tento vrchol proběhl v letní kulminaci (3. - 30. 8. 2004) (obr. 3). Druhové spektrum střevlíkovitých v Rumunské bažantnici zachycuje tab. 1 (celkový počet chycených druhů je 56). V roce 2003 byl potvrzen výskyt 46 druhů a v roce 2004 43 druhů. K nejvýznamnějším se řadí zástupci s dominancí přesahující 5% (Carabus ullrichi, Abax parallelepipedus, Pseudoophonus rufipes, Calathus fuscipes) (tab. 1). Odchylka v dominanci byla zaznamenána ve sledovaných lokalitách (2003 C. ullrichi - 1183 ks, 39,45%, 2004 A. parallelepipedus - 550 ks, 35,53% (tab. 2)). Mezi nejvýznamnější druhy s dvěmi sezónními vrcholy patří C. ullrichi (obr. 4), A. parallelepipedus (obr. 5) a P. rufipes (obr. 6). Typickým zástupcem pouze s jednou sezónní kulminací byl C. fuscipes (obr. 7).
5.1. Charakteristika a přehled zjištěných druhů střevlíkovitých v Rumunské bažantnici: Abax parallelepipedus (Piller & Mitterpacher, 1783) – 15,8 – 20,8 mm velký druh rodu širokých, černě zbarvených, převážně lesních střevlíkovitých, zastoupených v ČR a SR 5 druhy. Je hojný v lesích všech typů, od nížin do hor. U některých druhů rodu střeží samice snůšku s vajíčky (Hůrka, 2005). Jedná se o masožravý druh. Živí se pavouky, měkkýši, žížalami, slimáky a také rostlinnými tkáněmi (Larochelle, 1990). Bližší charakteristika viz. níže.
Abax parallelus (Duftschmid, 1812) – je řazen mezi středoevropské druhy (Pulpán, 1968), zasahující i do východní Evropy (severní části Balkánu). V ČR a SR hojný od nížin až do hor (Hůrka, 1996). Živí se červy, mouchami, žížalami a pavouky (Larochelle, 1990). Byl chytán pouze na dvou lokalitách (B 10, D 10). V roce 2004 bylo uloveno 83 jedinců a patřil mezi 18
dominantní druhy (5,36%), kdežto v roce 2003 bylo chyceno 75 kusů a řadil se k subdominantním zástupcům (2,5%) (tab. 1-4).
Amara aenea (De Geer, 1774) – palearktický druh dosahující Bajkalu, zavlečený do Severní Ameriky. V ČR a SR obecný. Eurytopní druh otevřených stanovišť (pole, stepi, ruderály nížin až hory) (Hůrka, 1996). Chycena každý rok pouze v jednom exempláři na lokalitě VP 10, jedná se o subrecedentní druh (0,04%) (tab. 1).
Amara aulica (Panzer, 1797) – západopalearktický druh, dosahující po západní Sibiř, zavlečený do Severní Ameriky. V ČR a SR obecný, eurytopní druh nezastíněných stanovišť (pole, louky, ruderály nížin až hory) (Hůrka, 1996). Subrecedentní druh (0,09%) v Rumunské bažantnici, v roce 2003 byly chyceni 3 jedinci, v roce 2004 pouze jeden (tab. 1).
Amara convexior (Stephens, 1828) – palearktický druh rozšířený po střední Asii, V ČR a SR hojný až ojedinělý. Indiferentní k zastínění (louky, křovinaté stráně, světlé lesy od nížin do hor) (Hůrka, 1996). V roce 2003 byla chycena dvě imága, v roce 2004 jeden dospělec, subrecedentní druh (0,07%) (tab. 1).
Amara curta (Dejean, 1828) – západopalearktický druh dosahující na východ k Uralu. V ČR a SR hojný až ojedinělý. Druh sušších i vlhčích nezastíněných stanovišť (lesní světliny, pastviny, louky) nížiny až hory, často v pahorkatinách (Hůrka, 1996). Potvrzen výskyt v roce 2003 (2 ks) na lokalitě B 10 a VP 10, subrecedentní druh (0,04%) (tab. 1).
Amara familiaris (Duftschmid, 1812) – palearktický druh rozšířený po střední Sibiř a severní Mongolsko, zavlečený do Severní Ameriky. V ČR a SR obecný, eurytopní druh (pole, ruderály) nížiny až hory (Hůrka, 1996). V letech 2003 a 2004 chycena pouze jedenkrát, subrecedentní druh (0,04%) (tab. 1).
Amara littorea (C. G. Thomson, 1857) – palearktický druh rozšířený po střední Sibiř a Střední Asii. V Čechách ojedinělý, lokálně hojný. Na Moravě a SR vzácný. Suchá stanoviště bez zastínění (pole, stepi) od nížin po pahorkatiny (Hůrka, 1996). Vyskytla se pouze v roce 2004 na lokalitě VP 10 v jednom kusu, subrecedentní druh (0,02%) (tab. 1).
19
Amara ovata (Fabricius, 1792) – transpalearktický druh rozšířený po Kamčatku. V ČR a SR obecný, indiferentní k zastínění (pole, louky, křoviny) od nížin až do hor, nejčastěji v pahorkatinách (Hůrka, 1996). Chycena v jednom kusu na lokalitě B 10 v roce 2003, subrecedentní druh (0,02%) (tab. 1).
Amara similata (Gyllenhal, 1810) – transpalearktický druh rozšířený po Kamčatku. V ČR a SR obecný na suchých až polovlhkých stanovištích bez zastínění (pole, louky, ruderály) od nížin po hory, nejčastější v pahorkatinách (Hůrka, 1996). Nejběžnější druh rodu Amara. Roku 2004 častější výskyt než v roce 2003, subrecedentní druh (0,35%).
Anchomenus dorsalis (Pontoppidan, 1763) – západopalearktický, euryekní druh, zasahující na východ po Střední Asii. V ČR a SR obecný na nezastíněných, suchých až polovlhkých stanovištích (pole, stepi, pastviny, okraje remízků) od nížin do hor (Hůrka, 1996). Tento druh se v obou letech vyskytoval pouze na jedné lokalitě (D 10) celkem v 17 kusech, subrecedentní druh (0,37%) (tab. 1, tab. 2).
Anisodactylus signatus (Panzer, 1797) – transpalearktický druh zasahující na Sachalin a Jižní Kurily. V ČR a SR hojný až ojedinělý na polosuchých až vlhkých stanovištích bez zastínění, především na písčitohlinitém podkladu (travnaté břehy vod, pískovny, pole, slaniska) od nížin do podhůří (Hůrka, 1996). Chycen pouze v jednom exempláři na lokalitě D 10 v roce 2003, subrecedentní druh (0,02%) (tab. 1).
Anthracus consputus (Duftschmid, 1812) – západopalearktický druh rozšířený po západní Sibiř a západ střední Asie. V ČR a SR hojný až ojedinělý. Na rostlinami (zvláště rákosem) porostlých březích stojatých vod nížin až pahorkatin (Hůrka, 1996). Chycen pouze v jednom exempláři na lokalitě D 5 v roce 2004, subrecedentní druh (0,02%) (tab. 1).
Calathus erratus (S. D. Sahlberg, 1827) – Eurosibiřský druh, v ČR i SR nominotypický poddruh, hojný v suchých, nezastíněných nebo polozastíněných habitatech (pole, lesy vřesoviště), nížiny až pahorkatiny (Hůrka, 1996). V roce 2003 chyceno 1 imágo, v roce 2004 ve 2 exemplářích, subrecedentní druh (0,07%) (tab. 1).
Calathus fuscipes (Goeze, 1777) - západopalearktický druh (Pulpán, 1968). V ČR a SR obecný spíše na suchých stanovištích bez zastínění (louky, pole, meze, stepi) od nížin do hor 20
(Hůrka, 1996). Živí se kuklami (rod Balaninus sp., Phytodecta sp.), měkkýši, občas škodí na zemědělských plodinách (pšenice), dozrávajícím ovoci, semenech smrku a semenáčcích lesních dřevin. Převážně se jedná o masožravý druh (Larochelle, 1990).
Calosoma inquisitor (Linnaeus, 1758) – v ČR a SR v nominotypickém poddruhu v teplých dubových lesích nížin a pahorkatin. Při přemnožení obaleče dubového i velmi hojný. Dobře létá (Hůrka, 1996). Popis platí pro zkoumané území. Chycen pouze jeden kus roku 2003 v porostu SD, subrecedentní druh (0,02%) (tab. 1).
Calosoma sycophanta (Linnaeus, 1758) – v ČR a SR vzácný po celém území od nížin do hor, hojnější jen při přemnožení lesních škůdců (motýlů), zvláště na jihu Moravy a jihu SR (Hůrka, 1996). Jedná se o významného predátora chlupatých housenek (bekyně velkohlavá) a jejich výskyt je převážně vázán na období gradace těchto motýlů. V roce 2003 nebyl chycen ani jeden kus, přestože se zvyšovala populační hustota bekyně velkohlavé v porostu D 5. V roce 2004 zde bylo chyceno 7 kusů imág. Subrecedentní druh (0,15%). Aktivita vrcholila začátkem června, kdy bylo možné pozorovat lezoucí brouky na kmenech stromů (tab. 1-2, tab. 4).
Carabinae - podčeleď zahrnuje nejznámější a u nás největší zástupce čeledi. Charakteristickým znakem je utváření vnitřního okraje předních holení, kde v přední části chybí výřez pro čištění tykadel (Hůrka, 2005).
Carabus coriaceus (Linnaeus, 1758) – evropský druh rozšířený po Pyreneje, střední Itálii, severní Balkán a západní Rusko. V ČR a SR na celém území od lesů pahorkatin po alpínskou zónu hor v nominotypickém poddruhu (Hůrka, 1996). Náš největší střevlík dosahující velikosti 30 – 40 mm. Žije nejčastěji v listnatých nebo smíšených lesích a je noční dravec. Rozmnožuje se na podzim, larva přezimuje spolu s brouky, kteří žijí 2 – 3 roky (Hůrka, 2005). Živí se hlavně neochlupenými housenkami, mravenci, mršinami, žížalami, měkkýši, hlemýždi, slimáky, ovocem (jablka) (Larochelle, 1990). Tento druh se nejčastěji vyskytoval na lokalitě B 5 (v roce 2003 – 2,97%, 2004 – 6,1%). Dominance byla stabilní ve sledovaném období (2003 – 2,10%, 2004 – 2,26%). Subdominantní druh (2,16%) (tab. 1-4).
Carabus granulatus (Linnaeus, 1758) – transpalearktický druh, rozšířený od Pyrenejí a Velké Británie po Sachalin a Japonsko, vytvářející na tomto areálu na 10 poddruhů, zavlečený do 21
Severní Ameriky. V ČR a SR obecný nominotypický poddruh. Vlhkomilný, eurytopní střevlík nezastíněných i zastíněných stanovišť nížin až hor (Hůrka, 1996). Byl chycen pouze v jednom exempláři v roce 2003 na lokalitě SD, subrecedentní druh (0,02%) (tab. 1).
Carabus nemoralis (O. F. Miller, 1764) – druh západní, střední, severní a jižní Evropy, zavlečený do Severní Ameriky, vytvářející několik poddruhů. V ČR a SR nominotypický poddruh, hojný od nížin do hor, spíše na zastíněných stanovištích (háje, lesy, zahrady) (Hůrka, 1996). Potravou mu jsou housenky (bez chlupů), žížaly, měkkýši, hlemýždi (neútočí na živé, ale pouze na uhynulé), ovoce, význačný predátor slimáků (Larochelle, 1990). Celková dominance byla mezi lety 2003 a 2004 velmi podobná, recedentní druh (1,45%) (tab. 1-4).
Carabus ullrichi (Germar, 1824) – široký, zavalitý, zpravidla měděný, 22 – 33 mm velký druh. Výskyt od nížin do podhůří na lučních, polních, keřových i hájových stanovištích, spíše v teplejších polohách (Hůrka, 2005). Živí se žížalami, neurčitelnými housenkami hmyzu, ovocem (Larochelle, 1990).
Carabus violaceus (Linnaeus, 1758) – běžný, 22 – 35 mm velký střevlík žijící jak na otevřených stanovištích luk a polí, tak i v zahradách a lesích. Je to eurosibiřský druh zahrnující na svém rozsáhlém areálu několik poddruhů. Rozmnožuje se ve vrcholném létě a na podzim a spolu s brouky přezimují i larvy (Hůrka, 2005). Živí se hmyzem, pavouky, měkkýši, plži, slimáky, housenkami bez chlupů, ovocem (Larochelle, 1990). V obou letech byl chycen ve 4 kusech, subrecedentní druh (0,18%) (tab. 1).
Cicindela campestris (Linnaeus, 1758) – palearktický druh, v ČR a SR nominotypický poddruh, rozšířený hojně po celém území od nížin do hor, především na otevřených stanovištích (Hůrka, 1996). Uvedená charakteristika platí, protože tento druh byl hojně pozorován a chytán jen na lokalitě VP 10, což je otevřené stanoviště. Do pastí spadl spíše náhodně, protože se jedná o makropterní velmi aktivní druh, subrecedentní druh (0,07%) (tab. 1)
Dolichus halensis (Schaller, 1783) – palearktický druh zasahující až po jižní Kurily, do Japonska a do jižní Číny. Na teritoriu ČR a SR je hojný až ojedinělý na suchých až polosuchých stanovištích bez zastínění (pole), nížiny až pahorkatiny (Hůrka, 1996). Byl 22
chycen pouze v roce 2003 ve 3 exemplářích (2x na lokalitě B 5, 1x na lokalitě VP 10, subrecedentní druh (0,07%) (tab. 1).
Harpalus affinis (Schrank, 1781) – v ČR a SR obecný na suchých až polovlhkých stanovištích bez zastínění (pole, louky, ruderály) od nížin až do hor. Vyskytl se pouze v jednom kuse v roce 2003 na lokalitě D 10, subrecedentní druh (0,02%) (tab. 1).
Harpalus distinguendus (Duftschmid, 1812) – v ČR a SR obecný na suchých až polovlhkých stanovištích bez zastínění (pole, stepi, ruderály)
nížin až pahorkatin (Hůrka, 1996).
Vyskytoval se v dubových porostech D 5 a D 10, v roce 2003 ve 3 kusech, v roce 2004 pouze v jednom, subrecedentní druh (0,09%) (tab. 1).
Harpalus latus (Linnaeus, 1758) – v ČR a SR obecný na polosuchých až vlhkých stanovištích. Je indiferentní k zastínění. Nachází se v lesích, loukách nížin až hor, nejčastěji v podhůří (Hůrka, 1996). Subrecedentní druh v roce 2004 (0,52%) i v roce 2003 (0,23%) (tab. 1, 2).
Harpalus luteicornis (Duftschmid, 1812) – v ČR a SR hojný na polovlhkých až suchých stanovištích bez zastínění až s částečným zastíněním (louky, zvýšené, rostlinami porostlé břehy vod) nížin až podhůří (Hůrka, 1996). Zachycen byl pouze v roce 2004 na lokalitě D 10 ve třech kusech, subrecedentní druh (0,07%) (tab. 1).
Harpalus quadripunctatus (Dejean, 1829) – v ČR a SR hojný až ojedinělý v lesích, na jejich okrajích a světlinách hor až nížin (Hůrka, 1996). Výskyt pouze v roce 2004 na lokalitě B 10, subrecedentní druh (0,02%) (tab. 1).
Harpalus rubripes (Duftschmid, 1812) – v ČR a SR obecný na suchých až indiferentních stanovištích bez zastínění (pole, lomy, cihelny, ruderály) od nížin do hor, nejčastěji v pahorkatinách (Hůrka, 1996). Chytán v obou letech pouze na lokalitě VP 10. V obou letech dosáhla dominance lokality VP 10 cca 1%, subrecedentní druh (0,13%) (tab. 1, 3, 4).
Harpalus rufipalpis (Sturm, 1818) – v ČR a SR hojný na velmi suchých až polosuchých stanovištích bez zastínění (stepi, pastviny, lesní světliny) nížin až hor, nejčastěji pahorkatin
23
(Hůrka, 1996). Uloven pouze v roce 2003 ve 4 exemplářích, subrecedentní druh (0,09%) (tab. 1).
Harpalus serripes (Quensel in Schönherr, 1806) – v ČR a SR nominotypický poddruh, hojný na velmi suchých až polosuchých stanovištích bez zastínění (stepi, pole, lomy) nížin až podhůří (Hůrka, 1996). Zachycen pouze v roce 2003 (1 ex.) na lokalitě AK 5, subrecedentní druh (0,02%) (tab. 1).
Harpalus tardus (Panzer, 1797) – v ČR a SR obecný na velmi suchých stanovištích bez zastínění (stepi, pole, ruderály) od nížin až po hory (Hůrka, 1996). Nepočetný druh (5 kusů) v letech 2003-2004, subrecedentní druh (0,11%) (tab. 1).
Leistus ferrugineus (Linnaeus, 1758) – výskyt v obou letech celkem ve 3 kusech, subrecedentní druh (0,07%) (tab. 1).
Leistus rufomarginatus (Duftschmid, 1812) – v Čechách chybí, na Moravě a SR vzácný až ojedinělý na suchých až polovlhkých stanovištích s úplným až částečným zastíněním (listnaté lesy, strže), nížiny až podhůří (Hůrka, 1996). Jedná se o 10. nejčastěji se vyskytující druh v Rumunské bažantnici. Recedentní druh v roce 2004 (1,55%), v roce 2003 subrecedentní (0,33%) (tab. 1-4).
Licinus depresus (Paykul, 1790) – palearktický druh, v ČR ojedinělý, v SR vzácný na sušších stanovištích bez zastínění (stepi, zvýšené, nezaplavené a sporou vegetací porostlé břehy vod), nížin až podhůří (Hůrka, 1996). Nehojný, pouze v borových porostech v celkovém počtu 3 imág v obou letech, subrecedentní druh (0,07%) (tab. 1).
Microlestes maurus (Sturm, 1827) – v ČR a SR hojný, spíše na suchých stanovištích, indiferentní k zastínění (stepi, pastviny, cihelny), nížiny až hory, častý v pahorkatinách (Hůrka, 1996). Vyskytoval se pouze v roce 2004 ve 2 kusech, subrecedentní druh (0,04%) (tab. 1).
Microlestes minutulus (Goeze, 1777) – v ČR a SR hojný, eurytopní, indiferentní k zastínění (stepi, lesy), nížiny až hory, často v pahorkatinách (Hůrka, 1996). Chycen 1 kus v roce 2004 na lokalitě VP 10, subrecedentní druh (0,02%) (tab. 1). 24
Nebria brevicollis (Fabricius, 1792) – západopalearktický druh v ČR a SR po celém území hojný (lesy, parky, louky), od nížin do hor (Hůrka, 1996). Každý rok chycena v jednom kuse, subrecedentní druh (0,04%) (tab. 1).
Notiophilus biguttatus (Fabricius, 1799) – palearktický, eurytopní druh, v ČR a SR obecný často v lesích od nížin po alpínské pásmo hor (Hůrka, 1996). Druh vyskytující se převážně na lokalitě D 10. V roce 2004 častější výskyt než v roce 2003, subrecedentní druh (0,18%) (tab. 1).
Notiophilus germinyi (Fauvel in Grenier, 1863) - v Čechách ojedinělý, lokálně hojný. Na Moravě a v SR vzácný. Polosuché až vlhké, otevřené i zastíněné biotopy (vřesoviště, lesy, horské pastviny), od nížin do hor (Hůrka, 1996). Pouze 1 kus v roce 2003 na lokalitě B 5, subrecedentní druh (0,02%) (tab. 1).
Notiophilus palustris (Duftschmid, 1812) – v ČR a SR obecný na polosuchých až vlhkých, otevřených až polozastíněných stanovištích (lesy, louky, pole), od nížin do hor (Hůrka, 1996). Uloven ve 4 kusech v roce 2004, subrecedentní druh (0,09%) (tab. 1).
Notiophilus rufipes (Curtis, 1829) – v Čechách vzácný a lokální, na Moravě vzácný, v SR ojedinělý. Spíše na sušších, teplých stanovištích (háje, vinice), nížiny až pahorkatiny (Hůrka, 1996). Chycen v roce 2003 ve 2 kusech na lokalitě D 10, subrecedentní druh (0,04%) (tab. 1).
Ophonus azureus (Fabricius, 1775) – v ČR a SR obecný na suchých stanovištích bez zastínění (pole, stepi, pastviny), nížiny až pahorkatiny (Hůrka, 1996). V roce 2003 byly v pastech nalezeny 2 kusy, v roce 2004 1 kus, subrecedentní druh (0,07%) (tab. 1).
Panageus bipustulatus (Fabricius, 1775) – v ČR a SR ojedinělý až vzácný spíše na sušších stanovištích bez zastínění (stepi, křovinaté stráně, zahrady); nížiny, pahorkatiny až podhůří (Hůrka, 1996). Pouze 1 kus v roce 2003 na lokalitě B 5, subrecedentní druh (0,02%) (tab. 1).
Poecilus cupreus (Linnaeus, 1758) – nejběžnější 9,6 – 14,0 mm velký, barevně variabilní zástupce rodu. Je to eurytopní druh spíše nezastíněných stanovišť stepí, polí, ruderálů, luk i břehů vod, běžný od nížin do hor (Hůrka, 2005). Tento druh byl chytán na všech stanovištích. 25
V roce 2003 v 18 kusech (0,60%), v roce 2004 v 15 kusech (0,97%), subrecedentní druh (0,73%) (tab. 1).
Poecilus versicolor (Sturm, 1824) – v ČR a SR hojný na nezastíněných stanovištích (louky, pastviny, pole, rostlinami porostlé břehy vod, lesní paseky); nížiny až hory, nejčastěji v pahorkatinách (Hůrka, 1996). Chycen 1 ks na lokalitě VP 10 v roce 2004, subrecedentní druh (0,02%) (tab. 1).
Pseudoophonus rufipes (De Geer. 1774) – větší a hojnější ze 2 středoevropských druhů rodu, rozšířeného především ve východní Asii a Severní Americe. Je 10,2 – 16,1 mm velký a patří k nejhojnějším střevlíkům polí, luk, ruderálů a okrajů lesů od nížin do hor (Hůrka, 2005).
Rod Pterostichus (Bonelli, 1810) – druhově velice početný rod (okolo 1 000 druhů), dělený do mnoha podrodů či druhových skupin. Jsou to dravci, převážně s noční aktivitou, žijící spíše na vlhkých stanovištích, od nížin až vysoko do hor. U několika druhů byla zjištěna péče o potomstvo (samice hlídají vaječnou snůšku až do vylíhnutí larev). V ČR a SR bylo zjištěno přes 40 druhů (Hůrka, 2005).
Pterostichus macer (Marsham, 1802) – 10,8 – 15,0 mm velký, plochý druh nezastíněných stanovišť s hnědočervenou spodní stranou těla a červenýma nohama. Vyskytuje se na stepích, polích a lukách nížin a pahorkatin (Hůrka, 2005). V ČR a SR nominotypický poddruh, ojedinělý až hojný na nezastíněných stanovištích (stepi, louky); nížiny až pahorkatiny (Hůrka, 1996). Eurosibiřský druh (Pulpán, 1968). Jedná se o polyfágní druh živící se housenkami, rostlinnými pletivy, kuklami motýlů (Larochelle, 1990). Druh byl převážně chytán na lokalitě VP 10. Celková dominance se v obou letech pohybovala okolo 1%, recedentní druh (1,01%) (tab. 1-4).
Pterostichus melanarius (Lutshink, 1915) – v ČR a SR obecný, velmi eurytopní druh polí, luk, zahrad i lesů; nížiny až hory (Hůrka, 1996). Potrava se skládá z 9/10 ze živočišné složky a 1/10 z rostlinných zbytků. Živí se žížalami, housenkami motýlů, pavouky, mravenci, atd. (Larochelle, 1990). Nejčastější druh z rodu Pterostichus. Převážně se vyskytoval na lokalitách VP 10 a D 10. Celková dominance byla v roce 2003 2,53% a v roce 2004 2%, subdominantní druh (2,35%) (tab. 1-4).
26
Pterostichus niger (Schaller, 1783) - palearktický druh (Pulpán, 1968). V ČR a SR nominotypický poddruh, hojný na vlhkých stanovištích, indiferentní k zastínění (lesy, louky, rostlinami porostlé břehy vod); pahorkatiny, nížiny až hory (Hůrka, 1996). Živí se slimáky, měkkýši, masařkami a dalšími druhy hmyzu (Larochelle, 1990). Nejčastěji se vyskytoval na ploše VP 10. Subdominantní druh v obou letech sledování (2003/0,70%, 2004/0,65%) (tab. 14).
Pterostichus oblongopunctatus (Chaudoir, 1838) – v ČR a SR nominotypický poddruh, obecný v lesích všech typů; nížiny až hory, častý v pahorkatinách (Hůrka, 1996). Subrecedentní druh (0,26%), který se častěji objevoval na lokalitě B 10 (tab. 1).
Pterostichus ovoideus (Sturm, 1824) – v ČR a SR hojný spíše na vlhkých stanovištích, indiferentní k zastínění: louky u vod, rostlinami porostlé břehy vod, lužní lesy, háje; nížiny až hory, často v pahorkatinách (Hůrka, 1996). Uloveno pouze 1 imágo na lokalitě SD v roce 2003, subrecedentní druh (0,02%) (tab. 1).
Stomis pumicatus (Panzer, 1796) – v Čechách a na Moravě hojný (Hůrka, 1996). Chycen pouze 1 kus na lokalitě B 10 v roce 2003, subrecedentní druh (0,02%) (tab. 1).
Synuchus vivalis (Illiger, 1798) – v ČR a SR hojný až ojedinělý na nezastíněných stanovištích: louky, pole; nížiny až hory, nejčastěji v pahorkatinách (Hůrka, 1996). V obou letech se sporadicky vyskytoval pouze na lokalitě D 5. 2 kusy v roce 2003, 3 kusy v roce 2004, subrecedentní druh (0,11%) (tab. 1).
Zabrus tenebrioides (Goeze, 1777) – Eurokavkazský druh, v ČR i SR nominotypický poddruh, lokálně hojný až obecný na obilných polích; nížiny až podhůří (Hůrka, 1996). Kdysi velmi hojný druh kolem polí (škůdce obilí), po aplikacích pesticidů téměř vzácný. V Rumunské bažantnici byl chycen pouze jeden kus na lokalitě VP 10 v roce 2003, subrecedentní druh (0,02%) (tab. 1).
27
5.2. Bližší charakteristika 4 nejdominantnějších druhů v Rumunské bažantnici: 5.2.1. Rok 2003 Tento rok je mnohem rozmanitější než rok následující. Bylo uloveno téměř dvakrát více jedinců brouků (2999 ks/2003, 1548 ks/2004), počet druhů byl vyšší (46 druhů/2003, 42 druhů/2004). Popis nejvýznamnějších druhů: C. ullrichi je druh, jenž má dvě generace s hlavním vrcholem na jaře (30.4.2003–7.6.2003) a následně s výrazně nižší v letní kulminaci (obr. 2, 4). Patrný je také dřívější nástup samců před samicemi a jejich vyšší počet (m – 728 ks, f – 455 ks). Naopak aktivita a ústup samic není tak strmý jako u samců. Tento druh z hlediska dominance patří k nejčastěji se vyskytujícím v období 20.4.2003–15.6.2003. Letní generace již nedosahuje takového zastoupení jako v jarní (obr. 8). Tento druh je nejvíce zastoupen na těchto lokalitách: AK 5 (75,33%), SD (53,74%) a D 5 (43,27%). Na lokalitách B 10 (30,26%), VP 10 (29,57%) a B 5 (27,54%) a D 10 (23,91%) je druhý nejčastější druh (obr. 10). A. parallelepipedus je druh, jež má dvě generace s jarní kulminací (30.4.2003–7.6.2003) s menším poklesem v létě (25.7.2003–12.9.2003). Stejně jako u C. ullrichi byl patrný dřívější nástup samců a s vyšším počtem než samic (m – 427 ks, f – 394 ks). Platí i pravidlo, že pokles samic není tak strmý jako u samců (obr. 2, 5). Tento druh je nejčastěji se vyskytujícím v období od 20.6.2003 do 27.6.2003 a poté od 10.8.2003–1.11.2003 (obr. 8). Byl nejčastěji zastoupeným druhem na lokalitách B 10, D 10 a B 5. Na lokalitách D 5, AK 5 a SD byl rovněž hojně zastoupen. Nižší podíl ve formě výskytu byl zaznamenán na lokalitě VP 10 (čtvrtý nejčastější druh) (obr. 10). P. rufipes má málo početnou jarní kulminaci, kdežto letní gradace je velmi patrná (1.7.200310.9.2003). I u tohoto druhu nastupují dříve samci než samice a dříve zanikají, ale na rozdíl od předcházejících druhů celkový počet samic byl vyšší než samců (m – 155 ks, f – 317 ks) (obr. 6). Nejčastěji se vyskytoval v období 1.7.2003–8.8.2003 (obr. 8). Na lokalitě VP 10 je nejhojněji zastoupeným druhem (obr. 10). Calathus fuscipes nastupuje pouze s jednou kulminací až od 28.7.2003 a vytrvává až do začátku listopadu. Vrchol gradace se pohyboval kolem 23.8.2003 až 14.9.2003. Jak u všech předešlých druhů nastupují i zde samci dříve než samice a končí opět dříve. U tohoto druhu byl několikanásobně vyšší výskyt samic než samců (m – 19 ks, f – 89 ks). Výskytem začíná dominovat až od začátku srpna, kde je čtvrtým, později třetím nejdominantnějším druhem a
28
od konce září je již druhým nejčastěji se vyskytujícím druhem. Ke konci sběru už byl jeden z mála chytaných druhů střevlíků (obr. 7, 8). Dominantním druhem byl pouze na lokalitách B 5 (7,63%) a D 5 (5,77%) (obr. 10).
5.2.2. Rok 2004 Sběry provedené v roce 2004 byly slabší v počtu ulovených kusů i celkovým počtem druhů (viz. výše) . Opět zde dominovaly stejné čtyři nejpočetnější druhy jako v roce 2003. C. ullrichi je druh u něhož můžeme pozorovat dva vrcholy sezónní dynamiky. Ten první je v jarním období (25.4.2004–25.5.2004) a druhý, podstatně menší, v letním období (26.7.2004–7.9.2004). Samčí populace opět nastupuje dříve a je početnější než populace samičí (m – 206 ks, f – 154 ks) (obr. 4). Tento druh je nejčastěji se vyskytujícím na začátku sezóny (25.4.2004–5.6.2004) (obr. 9). Nejhojnější je na lokalitách AK 5 (52,63%) a VP 10 (32,56%). Na lokalitách SD (36,84%) a B 10 (11,88%) druhý, na lokalitě D 10 (10,48%) třetí a na lokalitách B 5 (12,20%) a D 5 (9,01%) čtvrtý nejběžnější druh (obr. 11). A. parallelepipedus na rozdíl od roku 2003 se jarní gradace téměř nevyskytuje, je ve srovnání s rokem předešlým pouze náznakem, zato letní vrchol je výrazný, který začíná 19.7.2004 a končí 10.9.2004. I v roce 2004 převládají samci (m – 309 ks, f – 241 ks) (obr. 3, 5). Dlouhé období v roce je nejhojnějším druhem. Do 1.6.2004 je druhým nejčastějším druhem, ale po prudkém poklesu výskytu C. ullrichi, začíná prudce nastupovat a stává se až do 12.9.2004 nejběžnějším druhem (obr. 9). Co se týče dominance lokality je nejvíce tento druh zastoupen na lokalitách B 10 (52,50%), SD (45,61%), B 5 (41,46%) a D 10 (31,75%). Druhým nejčastějším druhem je na lokalitě AK 5 (42,48%), třetím na D 5 (22,52%) a čtvrtým na VP 10 (4,07%) (obr. 11). P. rufipes u tohoto druhu je vidět rychlejší nástup samců, ale již po krátké době převládají ve vzorcích samice (m – 69 ks, f – 102 ks). Na rozdíl od předchozího roku se zde téměř nevyskytuje jarní vrchol. Letní kulminace vrcholí v období 19.7.2004-13.9.2004 (obr. 6, 9). Druh je nejhojnější na lokalitě D 5 (31,98%). Druhý je na VP 10 (21,51%), třetí na SD B 5 (13,41%), B 10 (7,19%), (2,92%), AK 5 (0,75%) a čtvrtý na lokalitě D 10 (6,98%) (obr. 11). C. fuscipes tak jako předcházející rok se i tento rok vyskytuje pouze letní vrchol výskytu, který začíná nastupovat 25.7.2004 a končí až začátkem listopadu. Ostrý vrchol populace je mezi 26.7.2004-14.9.2004. Nástup samic je ve stejném období jako samců, ale počet samic je mnohem větší než celkový počet samců (m – 40 ks, f – 109 ks). Výskytem začíná být významný až od 25.7.2004, kdy začíná prudce růst populace a už 3.8.2004 je druhým nejpočetnějším druhem za sledovaná období. 7.9.2004 je nejhojnějším druhem a poté až do 29
konce sběrů je druhým nejčastějším druhem (obr. 7, 9). V porostech D 5 (27,48%) a B 5 (17,07%) je druhým nejdominantnějším druhem, v porostu D 10 (13,97%) třetím a v porostu B 10 (6,88%) čtvrtým nejčastějším druhem (obr. 11).
5.3. Zhodnocení lokalit: Celkový počet chycených jedinců střevlíkovitých na lokalitě byl přepočten na jednu past. Tato hodnota ukazuje, na početnost střevlíků na lokalitě (obr. 12). Kromě toho byla, pomocí shlukové analýzy, stanovena faunistická podobnost lokalit (obr. 16, 17) a pomocí RDA analýzy (program Canoco) bylo zjištěno prostorové rozmístění druhů na všech 7 lokalitách (obr. 14, 15). Z této analýzy lokalit podle chytaných druhů lze určit, jaké druhy střevlíků se vyskytují na lokalitách (lesní, polní, stepní, atd.)
Rok 2003 byl mnohem bohatší na počet chycených jedinců. Tento fakt se také promítl do průměrného počtu ulovených kusů v jedné pasti. V tomto roce byl největší počet jedinců uloven na ploše AK 5 (105,4/past). Plocha D 10 měla druhý největší počet kusů na past (68,6), dále pak následovaly plochy D 5 (62,4 ks/past), B 10 (60,8 ks/past), B 5 (47,2 ks/past), SD (42,8 ks/past) a nejmenší podíl zástupců čeledi Carabidae byl na VP 10 (41,6 ks/past).
Rok 2004 nejvíce imág, tak jako v roce 2003, bylo uloveno na lokalitě AK 5 (53,2 ks/past). Zatímco na dalších lokalitách bylo již pořadí rozdílné oproti roku předcházejícímu. Do popředí se oproti minulému roku dostaly stanoviště D 5 (44,4 ks/past), SD (34,2 ks/past) – toto stanoviště bylo v předešlém roce až na 6. místě. Dále následovaly lokality B 10 (32 ks/past), D 10 (31,5 ks/past), VP 10 (17,2 ks/past) a B 5 (16,4 ks/past).
Lokality se od sebe, z hlediska druhového složení, významně odlišují (p<0,001) (obr. 14, 15). Rok 2003 – ze shlukové analýzy bylo zjištěno, že lokalita AK 5 se velmi odlišuje od všech ostatních sledovaných lokalit. Naopak faunisticky nejpodobnější jsou si lokality B 10 a D 10. Lokalitu VP 10 charakterizují převážně druhy: C. campestris, Z. tenebrioides, P. macer, H. rubripes, C. erratus, L. ferrugineus, A. aenea. Lokalita D 10 si je velmi podobná druhovým složením s B 10. Jedná se o druhy C. nemoralis, H. latus, P. oblongopunctatus, A. ovata, S. pumicatus, L. depresus, L. rufomarginatus, A. parallelus, N. brevicollis, N. biguttatus, N. rufipes, A. dorsalis a A. signatus. Taktéž se nepříliš od sebe odlišují lokality SD, D 5 a B 5.
30
Nejvíce se vyskytujících druhů bylo na lokalitě VP 10 (22 druhů) a naopak nejméně na lokalitě SD (10 druhů) (obr. 13). Rok 2004 - již počet všech chycených brouků a druhové spektrum se odlišovalo v obou letech, tak i podobnost lokalit nebyla stejná jako v roce předcházejícím. Opět se velmi vylišuje lokalita AK 5, ale podobnost ostatních lokalit není tak nápadná jak v roce 2003, rozdíly jsou již více patrné mezi lokalitami navzájem. Druhově nespecifičtější jsou lokality VP 10, D 5 a D 10. VP 10 je charakterizovaná druhy P. versicolor, A. littorea, M. minutulus, A. convexior, H. rubripes, A. aenea a C. campestris. D 10 je naopak charakteristická druhy H. luteicornis, A. dorsalis, H. affinis, A. familiaris, A. parallelus. D 5 druhy S. vivalis, O. azureus, H. distinguendus, A. consputus a C. sycophanta. Nejvíce se vyskytujících druhů bylo na lokalitě VP 10 ( 23 druhů) a naopak nejméně na lokalitě AK 5 (8 druhů) (obr. 13).
5.4. Zhodnocení potravy bažantů: 5.4.1. Rozbor volete Určení potravy z volete bylo dáno podmínkou nasyceného odloveného kusu. Největší část potravy byla rostlinného původu (74%; 100%), pouze menší část byla živočišná potrava (0%; 5,36%) a písek (0%; 25,27%) (tab. 6). V rostlinné složce převládalo jadrné krmivo (kukuřice, ječmen, pšenice) a zbytek tvořily semena bylin a stébla trav. Pouze u několika vzorků se vyskytovala potrava živočišného původu. Jednalo se převážně o housenky a brouky čeledi nosatcovití (Curculionidae). Výskyt střevlíků v potravě bažanta ve voleti nebyl potvrzen, což bylo dáno malým souborem zkoumaných jedinců, neboť bylo uloveno pouze 6 kohoutů, z celkových přibližně 22.500 vypuštěných kusů bažantí zvěře.
5.4.2. Rozbor žaludku Složení obsahu žaludků se velmi odlišovalo od obsahu volete. Ve svalnatém žaludku se vyskytoval ve vyšším zastoupení písek (45,11%; 59,00%), který napomáhá trávení potravy (tab. 6). Výskyt živočišné složky byl minimální (0%; 1,50%). Opět zde byl nalezen neurčený druh nosatce a mandelinky (Chrysomelidae), ale žádný střevlík.
31
6. Diskuze Práce přináší reprezentativní přehled druhů z čeledi Carabidae, vyskytujících se v Rumunské bažantnici, zachycených metodou zemních pastí. Použití této metody je vhodné při monitoringu velkých až středně velkých druhů. Malé druhy se v zemních pastech příliš nevyskytovaly a bylo by vhodnější použít jiné metody, jako je například prosev hrabanky, obracení kamenů, dřeva, atd. Toto území je velmi zajímavé, protože se jedná o malé lesnaté území uprostřed intenzivně zemědělsky obhospodařované krajiny, pro něž je typická vysoká diverzita stanovišť. Střídají se zde lesní porosty mladé a staré, listnaté a jehličnaté, louky, pastviny, mokřady. Další zvláštností je, že sledované území je intenzivní bažantnicí již několik století, cca od roku 1700. Bažanti jsou hrabaví ptáci a je proto možné, že při vysokých stavech bažantí zvěře mohou mít vliv na populace střevlíků. Naskytly se velmi zajímavé výsledky z oblasti, která není entomologicky příliš přitažlivá, protože se jedná jen o malý ostrůvek lesní plochy na které se lesnicky hospodaří a k tomu navíc je tato oblast velmi dlouhou dobu intenzívní bažantnicí. Jedním z cílů práce bylo zjistit, zda se od sebe zvolené lokality liší na základě chycených druhů střevlíků. Lze konstatovat, že výzkum rozdílnost lokalit potvrdil. Nejvýrazněji se odlišující lokalita od všech ostatních je AK 5 a to v obou letech výzkumu (obr. 16, 17). Naopak nejbližší, podle výsledků v roce 2003, jsou si lokality SD a D 5, D 10 a B 10 (obr. 16). V roce 2004 si byly nejbližší lokality D 10 a B 5 (obr. 17). Prostorové rozmístění druhů na lokalitách odpovídá charakteristice druhů uváděné v Ilustrovaném klíči (Hůrka, 1996). Lokalita VP 10 má charakter otevřeného stanoviště a také tomu odpovídá druhové spektrum, které se zde nachází. Typickými zástupci otevřených stanovišť jsou: A. aenea, A. aulica, A. convexior, A. littorea, C. erratus, C. campestris, H. rubripes, M. minutulus, P. versicolor, P. macer, P. melanarius, Z. tenebrioides, L. ferrugineus, C. violaceus (Hůrka, 1996). Všechny uvedené druhy charakterizují tuto plochu jako plochu otevřených stanovišť. Tímto zjištěním se potvrdila Hůrkova charakteristika uvedených druhů (Hůrka, 1996). Typickými zástupci lesních ekosystémů, uváděnými v klíči střevlíků (Hůrka, 1996), jsou A. parallelepipedus, N. rufipes, P. ovoideus, P. oblongopunctatus, což souhlasí s převážně chytanými druhy na lesních plochách.
32
Nalezené vzácné druhy (podle Hůrky, 1996): A. littorea, C. sycophanta, N. rufomarginatus, N. germinyi, N. rufipes, P. biguttatus. C. ullrichi bývá autory označován za druh teplejších poloh rovin. Mařan (1963) udává světlé háje a pole teplejších krajin našeho státu. Pecina, Čepická (1979) jej označují za typický druh nížinných luk, který však dosahuje v Krkonoších nadmořské výšky až 900 m. Kliment (1899) jej udává jako hojný druh na Českomoravské vysočině (Nenadál, 1984). V některých chráněných územích jižní Moravy (Nenadál, 1981), dává střevlík C. ullrichi v lesích přednost geobiocenozám vlhkých s hlubokou hlinitou půdou a horní hladinou podzemní vody od 30 – 70 cm ve skupinách přírodních geobiocenoz Fraxini-quarceta-roboris a Ulmi-fraxineta-populi. Početnou populaci střevlíka C. ullrichi rovněž udává z lužního lesa u Břeclavi Obrtel (1971). Na základě zjištěných dílčích výsledků lze předpokládat, že lesní populace střevlíka C. ullrichi preferují lesní geobiocenozy podmáčené ne více jak 30 cm pod povrchem s kombinací lužních a hájových taxonů v živných řadách od 1. do 5. (6.) vegetačního stupně (Nenadál, 1984). Neobyčejně početná populace tohoto druhu v lužním lese Rumunské bažantnice potvrzuje výskyt v lužním lese u Břeclavi (Obrtel, 1971). Skuhravý (1958) označuje P. cupreus za druh střevlíka, který vylézá na jaře z půdy v době jarního intensivního obdělávání půdy. Agrotechnické zásahy zahubí jen určitou nepatrnou část jedinců, což se na celkovém počtu vyskytujících se jedinců neprojeví. Doba kopulace a rozmnožování spadá do května až začátku srpna, tj. je doby, kdy se v polích kromě okopanin agrotechnické zásahy neprovádějí. Vývoj larev a kukel může být ovlivněn až podmítkou. Celkově lze říci, že agrotechnické zásahy, tak jak jsou prováděny na různých polních plodinách, se na výskytu tohoto druhu neprojevují (Skuhravý, 1958). V Rumunské bažantnici se tento druh nejčastěji vyskytoval v období od 12. dubna 10. května a poté jen ojediněle v průběhu srpna až září. C. fuscipes je označován Skuhravým (1958) za druh střevlíka s podzimní aktivitou. Stejně tento druh charakterizuje Traugott (1999), který provedl monitoring střevlíkovitých v západním Rakousku (determinoval dospělce i larvy). Z grafu (obr. 7) je patrné, že i v Rumunské bažantnici dosahuje nejvyšší populační hustoty v období léta a podzimu (obr. 7). Charakteristika druhu C. sycophanta přesně odpovídá situaci, která vznikla v Rumunské bažantnici. V roce 2003 se tento druh vůbec nevyskytoval, ale když došlo k náhlému přemnožení bekyně velkohlavé, již s pouhým ročním odstupem se vyskytl tento druh v poměrně hojném zastoupení. Bylo možné běžně během dne pozorovat jedince volně pobíhat po kmenech dubů. Do pastí bylo chyceno pouze 7 jedinců, ale tento počet je dosti
33
vysoký, protože C. sycophanta není typický zemní druh, ale vyskytuje se spíše na stromech, kde loví housenky motýlů, v našem případě bekyně velkohlavé. A. littorea, N. germinyi, N. rufipes a P. biguttatus byli nalezeni pouze v jednom popř. dvou exemplářích, což nesvědčí o vysoké hustotě výskytu, ale jedná se o ojedinělý nález potvrzující výskyt vzácného druhu. Naopak L. rufomarginatus, který v Čechách chybí a na Moravě je vzácný až ojedinělý, se v RB vyskytoval jako 10. nejčastější druh střevlíka! V RB žije řada vzácných druhů střevlíků, což potvrzuje druhovou pestrost daných biotopů. Teoreticky by se zde vzácné druhy neměly vyskytovat, protože bažantnice byla údajně uměle založena v intenzivně zemědělsky obhospodařované krajině v 17. století, což by mělo mít za následek nižší druhovou diverzitu. Uvažovaná domněnka však nebyla potvrzena, protože zde bylo nalezeno 56 druhů a z tohoto počtu jich je 6 vzácných na území ČR. Lze tedy uvažovat, že na území, kde byla takřka před 300 lety zakládána bažantnice, se mohly nalézat alespoň zbytky původních přírodních, druhově bohatých biotopů, z nichž se pak šířily živočichové na celé postupně zalesněné území. Druhou možností je, že s ohledem na skutečnost, že většinu vzácných druhů tvoří létavé, světlomilné druhy střevlíků, mohly se na zkoumané území dostat doletem nebo přenosem větru z nedalekého kopce Výhonu. Jedná se o stepní lokalitu, relativně dobře zachovalou ve zdejší intenzívně zemědělsky obhospodařované krajině, vzdálenou necelé 2 km. od Rumunské bažantnice. Faktem však zůstává, že RB je významným krajinotvorným prvkem a rezervoárem druhů, které se zde nacházejí i přes intenzivní myslivecké hospodaření, které je však zřejmě vyváženo extenzivním zemědělstvím a lesnictvím. Samostatné vyhodnocení by zasloužila skutečnost, že pro druhovou biodiverzitu je zjevně důležité velké množství ekotonových zón (pole x les, mladý les x starý les, paseka x les, louka x vodní plocha, atd.), které zde byly postupně vytvořeny jako potřeba intenzivního mysliveckého hospodaření. Lze předpokládat, že RB je bohatá nejenom na počet druhů skupiny střevlíkovitých, ale i jiných skupin živočichů. Zajímavým zjištěním bylo, že v roce 2003 se ulovilo téměř 2x více jedinců brouků, než v roce 2004. Tato skutečnost byla způsobena nejspíš rozdílnými klimatickými podmínkami v jednotlivých letech 2002-2004. Rok 2002 byl pravděpodobně příznivější pro vývoj některých druhů než rok 2003. Skuhravý (1958) tento stejný jev zjistil na některých plochách obdělávaných polích st. statku Kyje a Hrdlořezy u Prahy. Došel k závěru, že u střevlíkovitých brouků dochází rovněž ke kolísání v početním stavu během let a že během určitých let se jedinci jednoho druhu vyskytují ve velké míře, kdežto v létech následujících 34
jen méně nebo téměř chybějí. Tedy něco obdobného jako u některých škůdců, u nichž však tyto zjevy pro jejich škodlivost byly zjištěny již daleko dříve.
Potrava bažantů: Nižší zastoupení živočišné složky v objemu přijímané potravy bažantí zvěří v bažantnici, může být způsobeno dostatkem snadněji dostupné potravy (jadrné krmivo, granule, atd.), ale také navyknutím na druh této stravy, protože již od kuřat jsou bažanti krmeni z krmiček. Žádná bažantnice by nedokázala nabídnout dostatek potravy pro tak vysokou koncentraci jedinců na danou plochu. Všechna uvedená fakta vedou k závěru, že bažant není nucen příliš aktivně hledat potravu v bažantnicích, proto se v potravě vyskytuje jen ojediněle živočišná složka. V intenzivních chovech jsou jiné potravní nároky než ve volnosti. Ve volných honitbách jsou bažanti nuceni více aktivně hledat potravu, proto živočišná složka tvoří výrazně větší zastoupení v přijímané potravě (Hromas, 2000).
35
7. Závěr Čeleď Carabidae je velmi důležitou skupinou bioindikátorů používaných pro zjištění stavu konkrétních stanovišť. Doposud však nebylo v Rumunské bažantnici provedeno žádné jiné sledování této čeledi a nebylo proto možné získané výsledky porovnat s obdobnými studiemi. Předkládaná práce je první svého druhu ve sledované oblasti a přináší nové poznatky týkající se fauny střevlíkovitých intenzivně myslivecky využívaných ploch. V Rumunské bažantnici bylo v letech 2003-2004 zjištěno celkem 56 druhů brouků čeledi Carabidae. Bylo zajímavé sledovat populační dynamiku jednotlivých druhů během roku a také počty samic a samců v jednotlivých populacích, protože u většiny druhů se samci začali objevovat dříve, ale poté také začali dříve mizet. Z grafů jsou patrné u nejvýznamnějších druhů generační vrcholy, které znázorňují rychlost i intenzitu nástupu ve sledovaném období. Podle výsledků lze konstatovat, že v Rumunské bažantnici se vyskytují 3 druhy eudominantní (C. ullrichi, A. parallelepipedus a P. rufipes), 1 druh dominantní (C. fuscipes), 3 druhy subdominantní (A. parallelus, P. melanarius a C. coriaceus), 2 druhy recedentní (C. nemoralis, P. macer) a 47 druhů subrecedentních (zbytek druhového spektra). V potravě bažantů převládá rostlinná složka nad živočišnou. Ve zkoumaných volatech byla nejvýznamněji zastoupena rostlinná potrava (74,73%, 100%), písek (0%, 25,27%) a nejméně živočišná (0%, 5,36%). V žaludcích opět převládala rostlinná potrava (40%, 54,89%) nad živočišnou (0%, 1,50%). Nejvýznamnější však zde byl podíl písku (45,11%, 59%). Jiné potravní nároky bažantů v bažantnici jsou dané nutností intenzivního přikrmování, což je režim zcela odlišný než u volně žijících populací. Dá se však předpokládat, že v době nejvyšší koncentrace vypuštěných bažantů, během vegetačního období, se může podíl živočišné složky, a tím i střevlíkovitých, nepatrně zvýšit. Rozhodující však je zjištění, že druhová biodiverzita zůstává vysoká i po mnoha desítkách roků nejintenzivnějšího mysliveckého využívání. Získané výsledky mohou sloužit jako podklad k případným následujícím výzkumům v této oblasti.
36
Resumé The Carabidae family constitutes a highly significant group of bio-indicators used to ascertain the condition of individual habitats. However, to date no monitoring of this family has been carried out in Rumunská Pheasantry and thus it was impossible to compare the acquired data with similar studies. The presented work is first of its kind in the monitored area and it brings new information on Carabid fauna in areas subject to intensive game keeping. It was determined that in the years 2003-2004 Rumunská Pheasantry housed the total of 56 species of the Carabidae family. It was interesting to follow individual species’ population dynamics in the course of the year, as well as to monitor the numbers of females and males in individual populations, since the males of most species appeared earlier but started to disappear earlier as well. Presented graphs show generation peaks of the most significant species which represent the speed and intensity of the occurrence in the monitored period. Data analysis reveals that Rumunská Pheasantry houses 3 eudominant species (C. ullrichi, A. parallelepipedus, P. rufipes), one dominant species (C. fuscipes), 3 subdominant species (A. parallelus, P. melanarius, C. coriaceus), two recedent species (C. nemoralis, P. macer) and 47 subrecedent species (the remaining part of species spectrum). In terms of pheasants’ fodder, plant component prevails over the animal component. The surveyed bird crops comprised mostly of plant fodder (74.73%, 100%), sand (0 %, 25.27%) and the smallest percentage was constituted by animal fodder (0%, 5.36%). The surveyed stomachs also revealed the dominance of plant fodder (40%, 54.89%) over animal fodder (0%, 1.50%). However, sand constituted the most significant part of the content (45.11%, 59%). Different feeding demands of pheasantry birds can be accounted for the necessity of intensive feeding, which results in a pattern radically different from wild populations. However, we can assume that in times of highest concentrations of released pheasants during the vegetation period, the percentage of animal component (including that of Carabid beetles) can slightly increase. Yet, the most important finding is that species diversity remains high even after a number of years of extremely intensive game management in the area. The acquired data can be used as basis for future surveys of the area.
37
8. Anotace Bakalářská práce byla zaměřena na monitoring čeledi střevlíkovitých (Carabidae) v Rumunské bažantnici, pomocí zemních pastí, a možný vliv intenzivního chovu bažantí zvěře na jejich populační hustotu. Potravní nároky bažanta obecného (Phasianus colchicus L.) byly zkoumány z odlovených jedinců rozborem volat a žaludků, který měl potvrdit nebo vyvrátit konzumaci střevlíkovitých. Vliv bažantí zvěře na populace střevlíků nebyl prokázán.
38
Annotation The bachelor work focuses on ground trap monitoring of the Carabid (Carabidae) family in Rumunská Pheasantry and strives to reveal possible impact of intensive pheasant keeping on the beetles’ population density. The feeding demands of ring-necked pheasant (Phasianus colchicus L.) were examined in hunted birds with the help of crop and stomach content analysis, with the objective to confirm or refute the consumption of Carabid beetles. No impact of pheasants on Carabid populations was proved.
39
9. Poděkování Velký můj dík patří především ing. Luboši Purchartovi za pomoc při determinaci materiálu. Děkuji vedoucímu mé bakalářské práce panu prof. ing. Emanovi Kulovi, CSc. za připomínky a všem ostatním, se kterými jsem mohl konzultovat dílčí problémy, především ing. Janovi Vybíralovi, panu Janovi Šmikmátorovi a panu MVDr. Pavlovi Forejtkovi CSc.
40
10. Seznam použité literatury: 1. DENNISON, D.V., HODKINSON, I.D. 1984: Structure of the predatory beetle community in a woodland soil system IV., Pedobiologia 26: 157-170. 2. FREUDE, H., HARDE, K.W., LOHSE, G.A. 1976: Die Käfer Mitteleuropas, Bd. 2, Adephaga 1. Goecke-Evers-Krefeld, 302 pp. 3. HROMAS J. 2000: Myslivost. Matice lesnická spol. s.r.o., Písek, 491 pp. 4. HŮRKA K. 1992: Střevlíkovití - Carabidae I. Academia, Praha, 192 pp. 5. HŮRKA K. 1996a: Carabidae of the Czech and Slovak republic. Kabourek s.r.o., Zlín, 565 pp. 6. HŮRKA K. 2005: Brouci České a Slovenské republiky. Kabourek, Zlín, 390 pp. 7.
IMURA Y. & MIZUSAWA K. 1996: The Carabus of the World. Mushi-Sha, Tokyo, 261 pp.
8. KLIMENT J. 1899: Čeští brouci. (Dílo o broucích Čech, Moravy a Slezska). Německý Brod, 811 pp. 9. KŘÍSTEK J., URBAN J. 2004: Lesnická entomologie. Academia, Praha, 445 pp. 10. KULA E., PURCHART L. 2004: The ground beetles (Coleoptera: Carabidae) of forest altitudial zones of the eastern part of the Krušné hory Mts. Journal of Forest Science, 456463 pp. 11. LAROCHELLE A. 1990: The Food of Carabid Beatles (Coleoptera: Carabidae, Including Cicindelinae). Fabreries, Suplemente 5, 132 pp. 12. LAWRENCE J. F. & NEWTON A. F. 1995: Families and subfamilies of Coleoptera (with selected genera, notes, references, and data on family-group names), 779-1006 pp. Biology, Phylogeny, and Classification of Coleoptera. Papers Celebrating the 80th Birthday of Roy A. Crowson. Muzeum i Instytut Zoologii PAN, Warszawa, 1092 pp. 13. LEPOCHNER M. 1999: Vyhodnocení bioindikačních schopností střevlíkovitých (Coleoptera: Carabidae) na vybraných lokalitách hřebenové části Krušných hor a srovnání s klasickou lesnickou typologií. Diplomová práce, LF ČZU Praha. 70 pp. + 22 příloh. 14. LOSOS B. 1980: Ekologie živočichů. SPN, Praha, 307 pp. 15. MARTIŠ, M. 1980: Střevlíkovití brouci (Coleoptera, Carabidae) jako bioindikátory ekologické rovnováhy krajiny. Autoreferát disert. práce, UK Praha, 1-25. 16. MAŘAN J. 1963: Naši brouci. In NENADÁL S. 1984.
41
17. NENADÁL S. 1981: Vazba střevlíkovitých (Coleoptera,Carabidae) k epigeonu některých skupin přírodních geobiocenoz jižní Moravy. Správa CHKO Pálava, Břeclav, ms. 18. NENADÁL S. 1984: Vazba střevlíkovitých na různé geobiocenozy v Ranském lesním komplexu (Coleoptera-Carabidae). Zprávy Čs. Společnosti entomologické při ČSAV, Praha, 20, 33-45 pp. 19. NENADÁL S. 1993: Využití střevlíkovitých (Coleoptera, Carabidae) k bioindikaci kvality životního prostředí. Přírodovědecký sborník západomoravského muzea v Třebíči, 105-112 pp. 20. NENADÁL S. 1998: Využití indexu komunity střevlíkovitých (Coleoptera, Carabidae) pro posouzení antropogenních vlivů na kvalitu přírodního prostředí. Vlastivědný sborník vysočiny XIII, Jihlava, 293-312 pp. 21. NOVÁK B. 1964: Synekologická studie sezónního výskytu střevlíkovitých na řepných polích Hané (Col. Carabidae). Acta Universitatis Palackianae Olomucensis facultas rerum naturalium 13, 101-251 pp. 22. OBRTEL R. 1968: Carabidae and Staphylinidae occuring on soil durface in lucerne fields (Coleoptera). Acta ent. bohemoslav., 65, 5-20 pp. 23. OBRTEL R. 1971: Soil surface coleoptera in Lowland forest. Acta Sc. Nat. Brno, 5 (7): 1-47. 24. PECINA P., ČEPICKÁ A. 1979: Kapesní atlas chráněných a ohrožených živočichů. SPN Praha. 25. PETRUŠKA F. 1967: Střevlíkovití jako součást entomofauny řepných polí Uničovské roviny. Acta Universitatis Palackianae Olomucensis facultas rerum naturalium, tom. 25, 121-243 pp. 26. PETRUŠKA F. 1971: Vliv pěstované plodiny na vývoj populací polních střevlíkovitých. Acta Universitatis Palackianae Olomucensis facultas rerum naturalium, tom. 34, 151-191 pp. 27. PETRUŠKA F. 1974: K disperzi populací hmyzu na polích Hané. Acta Universitatis Palackianae Olomucensis facultas rerum naturalium, tom. 47, Biologica XV, 215-218 pp. 28. PULPÁN J. 1968: Stanovení areálů a subareálů Československa vzhledem k faunistice brouků čeledi Carabidae (Coleoptera). Acta musei reginaehradecensis, S. A.: Scientiae naturales, IX: 95-146.
42
29. PULPÁN J., REŠKA M. 1971: Vertikální a územní rozšíření brouků čeledi Carabidae (Coleoptera) v Československu. Acta musei reginaehradecensis, S. A.: Scientiae naturales, XII: 85-104. 30. SKUHRAVÝ V. 1958: Vliv obdělávání polí na sezónní výskyt střevlíkovitých. Zoologické listy, Ročník VII, Číslo 4, 325-338 pp. 31. SKUHRAVÝ V. 1959: Potrava polních střevlíkovitých. Časopis Československé společnosti entomologické 56, 1-18 pp. 32. SUCHOMEL J., HEROLDOVÁ M. 2004: Small Terrestrial Mammals in Two Types of Forest Complexes in Intensively Managed Landscape of South Moravia (The Czech Republic). Ekológia (Bratislava), 377-384 pp. 33. ŠUSTEK Z. 1983: Some Methodical Aspects of the Congruence of Carabid Communities with Various Types of Phytocenoses. Verh. SIEEC X. Budapest, 41-44 pp. 34. ŠUSTEK Z. 1992: Changes in the Representation of Carabid Life Forms Along an Urbanisation Gradient. Biológia (Bratislava), 417-430 pp. 35. TRAUGOTT M. 1999: Larval and adult species composition, phenology and life cycles of carabid beetles (Coleoptera, Carabidae) in an organic potato field. Eur. J. Soil Biol., 1998, 34 (4), 189-197 pp. 36. URBAN J. 1983: Střevlíkovití (Carabidae) vrbovny a lužního lesa v Pouzdřanech (Část 1.). Lesnictví, XII: 573-589 pp.
43
