1
Babička poznala Veterána na podzim roku 1950. Přijela z Cagliari poprvé na kontinent. Brzy měla oslavit čtyřicáté narozeniny, bezdětná, protože kvůli svým ledvinovým kamenům, mali de is perdas, pokaždé potratila během prvních měsíců. A tak ji v jejím volném svrchníku a vysokých šněrovacích botách a s kufrem, se kterým manžel utekl z města do vesnice, vyslali do lázní, aby se léčila.
7
2
Vdávala se pozdě, v červnu 1943, po tom, co Američani bombardovali Cagliari, a v té době mít na krku třicítku a ještě nemít manžela znamenalo být už tak trochu stará panna. Ne že by byla ošklivá nebo že by měla nouzi o nápadníky, právě naopak. Jenže ctitelé pokaždé začali zničehonic prodlužovat intervaly svých návštěv a pak už se neukázali vůbec; a vždycky se to stalo ještě předtím, než oficiálně požádali mého pradědečka o její ruku. Vážená slečno, příčiny vyšší moci mi brání jak tuto, tak i příští středu Vás navštívit, fai visita a fustetti, což by mi bylo tím největším potěšením, žel bohu to však není možné. A tak je babička čekala třetí středu, jenže pokaždé přišla jen nějaká pipiedda, holčina, a přinesla dopis s dalším odkladem, a pak už nic. Můj pradědeček a její sestry ji měli rádi i takovou, trochu starou pannu, ale moje prababička, ta ne, ta se k ní vždycky chovala, jako kdyby to nebyla krev její krve, a říkala, že ona ví proč. Každou neděli, když dívky chodily na mši nebo korzovat po hlavní ulici ruku v ruce se svými mládenci, si babička stáhla vlasy – husté a černé ještě v době, když jsem byla malá a ona už stará, takže co teprve tehdy – 8
do drdolu a vydala se do kostela zeptat se Boha proč?, proč je tak nespravedlivý a odpírá jí poznání lásky, což je ta nejkrásnější věc na světě, to jediné, kvůli čemu stojí za to vést takový život, kdy vstáváte ve čtyři ráno, abyste obstarali domácnost, a pak jdete na pole a pak do školy k nudnému vyšívání a pak pro pitnou vodu ke kašně se džbánem na hlavě a pak jste každý desátý den vzhůru celou noc a pečete chleba a pak nanosíte vodu ze studně a pak musíte jít nakrmit slepice. Takže pokud jí Bůh nechce umožnit, aby poznala lásku, ať ji zabije, je jedno jak. Kněz jí při zpovědi říkal, že takové myšlenky jsou přetěžký hřích a že na světě je přece tolik jiných věcí, jenže mojí babičce byly jiné věci ukradené. Jednou na ni moje prababička čekala na dvoře, v ruce měla zironii čili býkovec a začala ji s ním řezat, až měla babička šrámy i na hlavě a dostala vysokou horečku. Z řečí, co kolovaly po vesnici, se prababička dozvěděla, že nápadníci berou do zaječích, protože jim babička píše milostné básně plné vášně, ve kterých jsou dokonce narážky na nemravnosti, a že tak nekazí pověst jenom sobě, ale i celé rodině. A tak ji dál mlátila, mlátila ji a ječela, že je to holka zatracená: „Dimonia! Dimonia!“ a proklínala den, kdy babičku poslali do první obecné a ona se tam naučila psát.
9
3
V květnu 1943 se ve vesnici objevil můj dědeček, kterému tehdy bylo už přes čtyřicet a byl úředníkem v solivaru v Cagliari. Měl krásný byt v domě ve via Giuseppe Manno, hned vedle kostela svatého Jiří a svaté Kateřiny, byt s výhledem přes střechy přístavních budov až na moře. Z jejich domu a z kostela a ze spousty dalších věcí nezůstalo po bombardování z třináctého května nic než díra s hromadou sutin. Toho váženého pána, kterého nepovolali do války, protože už měl svůj věk, čerstvého vdovce, co utekl z města jen s vypůjčeným kufrem a pár věcmi vytaženými z trosek, se ujala babiččina rodina. Přišel a stravu i nocleh měl grátis. Ještě než začal červenec, požádal o babiččinu ruku a s babičkou se oženil. Během toho měsíce před svatbou babička plakala skoro každý den. Padala před pradědečkem na kolena a prosila ho, ať řekne ne, ať si vymyslí, že už je zasnoubená a ženicha má ve válce. Jinak, jestli už ji doma opravdu nechtějí, je svolná se vším, půjde do Cagliari, bude si hledat práci. „Dyť z Cagliari jezděj sem k nám, dceruško, filla mia, a ty bys tam chtěla jet! Ve městě už vůbec nic nezůstalo.“ „Je šílená, màcca esti,“ křičela moje prababička, „dočista šílená, macca schetta! Chce jet do města a dělat tam 10
poběhlici, poněvadž nic jinýho ani dělat nemůže, nic totiž nesvede jaksepatří, straší jí ve věži, už odmalička!“ Bylo by tak snadné vymyslet si snoubence na frontě: Alpy, Libye, Albánie, Egejské moře, nebo sloužícího na lodi Italského královského námořnictva. Bylo by to tak snadné, ale můj pradědeček s prababičkou o tom nechtěli ani slyšet. A tak mu to řekla sama, že ho nemiluje a že mu nikdy nebude moct být opravdovou ženou. Dědeček jí odpověděl, ať si kvůli tomu nedělá starosti. On ji taky nemiluje. Tedy za předpokladu, že oba dva věděli, o čem mluví. Pokud jde o to, být mu opravdovou ženou, tomu rozuměl moc dobře. Bude dál chodit do veřejného domu v přístavní čtvrti, tak jak je zvyklý od doby, když byl ještě kluk, a nikdy nechytil žádnou nemoc. Ale až do roku 1945 se do Cagliari nevrátili. A tak mí prarodiče spali jako bratr a sestra v pokoji pro hosty: vysoká železná postel vykládaná perletí, jeden a půl lůžka, obraz madony s Jezulátkem, hodiny pod skleněným zvonem, mycí stolek s umývadlem a džbánem, zrcadlo s malovaným kvítkem a porcelánový nočník pod postelí. Tyhle věci si pak babička odvezla, když se prodal dům na venkově, do via Giuseppe Manno, chtěla mít úplně stejnou ložnici jako ve svém prvním roce manželství. Jenže v domě na venkově šel do ložnic vzduch a světlo jenom z lolly,* zatímco tady ve via * Lolla (sardsky) – veranda s arkádami. Typický prvek venkovských stavení v oblasti Campidanské planiny, táhla se v přízemí podél obytných částí domu kolem celého dvora. (Pozn. překl.)
11
Manno je světlo z jihu a od moře, které vás prudce zaplavuje až do soumraku a všechno se v něm leskne. A já jsem tuhle místnost odjakživa milovala a jako malou mě do ní babička pouštěla, jen když jsem byla hodná, a nikdy ne víckrát než jednou denně. Během toho prvního roku svého manželství dostala babička malárii. Horečka se šplhala až k jednačtyřicítce a o babičku pečoval dědeček, vysedával u ní dlouhé hodiny a dával pozor, aby se obklad na čele neohřál, a babička měla čelo tak rozpálené, že bylo třeba obklad namáčet v ledové vodě, a on chodil tam a zpátky a skřípání rumpálu se ozývalo dnem i nocí. Jednoho z těch dní, osmého září, mu přiběhli říct, co slyšeli v rádiu, Itálie požádala o příměří a je po válce. Jenže podle dědečka válka neskončila ani omylem a všichni si mohli leda tak přát, aby velící generál Basso nechal Němce odejít ze Sardinie bez zbytečného hrdinství. Basso musel mít na věc úplně stejný názor jako dědeček, protože třicet tisíc mužů z Panzerdivision generála Lungerhausena odjelo v klidu a nikoho nezabili, a on byl kvůli tomu zatčen a souzen, ale Sardové se přitom zachránili. Ne jako na kontinentě. A dědeček i generál měli pravdu, protože pak stačilo poslouchat Londýn, kde se několikrát zmínili, že Badoglio protestuje, protože jsou pobíjeni vojáci a důstojníci, kteří na italské frontě padli do německého zajetí. Když se babička uzdravila, řekli jí, že nebýt jejího muže, zchvátila by 12
ji horečka a že bylo vyhlášeno příměří a vyměnili se spojenci, a ona, se zlomyslností, kterou si do smrti neodpustila, jen pokrčila rameny, jako by říkala: „Co je mi po tom.“ Na vysoké posteli se babička v noci choulila do klubíčka co možná nejdál od dědečka, takže často spadla na zem, a když za měsíčných nocí pronikalo dřevěnými žaluziemi ve dveřích vedoucích na lollu světlo a ozařovalo záda jejího manžela, skoro se ho bála, toho neznámého cizince, o němž nevěděla, jestli je krásný, nebo ne, stejně se na něj nedívala a on se nedíval na ni. Když dědeček tvrdě spal, vyčurala se do nočníku, co byl pod postelí, jinak stačil jeho sebenepatrnější pohyb, a už popadla pléd, vyšla z pokoje a za jakéhokoli počasí se vydala přes dvůr na záchod vedle studny. Ostatně ani dědeček se nikdy nepokusil se k ní přiblížit a taky ležel tak namáčknutý k opačné pelesti, že jak byl zavalitý, spadl několikrát na zem a oba byli věčně samá modřina. Když byli sami, čili v ložnici a jenom tam, nikdy spolu nemluvili. Babička se před spaním modlila, dědeček ne, protože byl ateista a komunista. A pak jeden z nich řekl: „Dobře se vyspěte,“ a ten druhý: „Vy se taky dobře vyspěte.“ Ráno moje prababička chtěla, aby dcera uvařila svému manželovi kávu. Kávu, co se pila tenkrát, z cizrny a ječmene, které se pražily v krbu pomocí speciálního zařízení a pak se mlely. „Odneste kafe svýmu manželovi,“ a tak babička šla s fialovým hrnečkem samé zlace13
ní na skleněném podnosu s květinovým vzorem, položila mu ho k nohám postele a hned utekla, jako kdyby postavila misku před vzteklého psa, a ani tohle si neodpustila až do konce svého života. Dědeček pomáhal s prací na polích a vedl si dobře, i když byl z města a předtím trávil čas studiem a prací v kanceláři. Pracoval i za svou manželku, která trpěla stále častějšími ledvinovými kolikami, a jemu připadalo strašné, že žena musí tak tvrdě dřít na poli nebo se vracet od kašny se džbánem plným vody na hlavě, ale tohle z respektu vůči rodině, která mu nabídla pohostinství, říkal jen tak obecně, jako že má na mysli celou sardskou společnost ve vnitrozemí, protože Cagliari bylo jiné, lidé se tam neuráželi kvůli každé maličkosti a nehledali ve všem bez milosti jen to špatné. Možná že mořský vzduch je činil svobodnějšími, alespoň v určitých ohledech, ne však pokud jde o politiku, protože Cagliarijci jsou měšťáci a nikdy se jim nechtělo za něco bojovat. Jinak, s výjimkou babičky, která na svět kašlala, poslouchali Londýn. Na jaře roku 1944 se dozvěděli, že v severní Itálii je šest milionů stávkujících, že v Římě bylo zabito dvaatřicet Němců a jako odvetné opatření bylo zatčeno a zastřeleno tři sta dvacet Italů, že osmá armáda je připravená na další ofenzívu a že šestého června se v brzkých ranních hodinách Spojenci vylodili v Normandii. 14
