B E L M O N T E duše Portugalska

Kabinet ibero-amerických studií * Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *

B E L M O N T E – duše Portugalska Jan Klíma

Jsou v Portugalsku turistické cíle, které právem lákají a které kdekdo zná. Městečko Belmonte s nějakými 4000 obyvateli ležící za východním úpatím pohoří Estrela k nim rozhodně nepatří. A přece vypovídá o své zemi víc než renomovaná střediska cizineckého ruchu. Belmonte nabízí poznání duše Portugalska, vnoření do neurychlovaného toku času, v němž město i země rostly, překonávaly války, hlad a úpadek, aby nakonec rozkvetly k potěše svých obyvatel i návštěvníků. Belmonte, to je historie spojená zejména s rodinou Cabralů, je to také přítomnost Portugalska na počátku třetího tisíciletí. Belmonte je zkrátka věrným odrazem země, která sice leží na konci Evropy, ale uprostřed světa.

V zakletí historie Kraj kolem pohoří Estrela dýchá dějinami. Nějakých 40 kilometrů severovýchodně od horského masivu v údolí řeky Côa leží galerie paleolitických skalních maleb, ojedinělá svým situováním na otevřeném prostoru. Ve zdejších horách i v blízké pahorkatině odolával pastýř a vojevůdce Viriatus, hrdinný vůdce Lusitánů, po celá desetiletí římským legiím. Také sem, do nepříliš vlídného kraje, vnikli Římané, po nich ovládli zemi Svébové a Vizigóti, jež vystřídali muslimští vládcové El Andalusu. Právě za krvavé reconquisty přišel čas, aby vzestupující křesťané budovali opevnění jak proti „Maurům“, tak proti Kastilcům, kteří byli jedinými křesťanskými konkurenty Portugalska vzniklého roku 1140 odtržením od Kastilie. První portugalský král Afonso Henriques se zmocnil území, které během předchozích let mnohokrát přecházelo z muslimských do křesťanských rukou. Jeho syn Sancho I. pochopil strategický význam kraje na východ od hor a kromě jiných kopců opevnil také vyvýšeninu umožňující přehled o dění mezi horami a nepříliš vzdálenou kastilskou hranicí. Roku 1199 vydal Sancho pro „Krásnou Horu“ výsadní listinu městských práv (foral), která předpokládala, že sídlo chráněné hradem bude střediskem správního obvodu (concelho). Hrad se začal stavět roku 1266 v období neutuchajících válek, které spíš odrazovaly stálé obyvatele, než aby je do kamenitého kraje lákaly. Z těch časů pochází pověst, kterou dobře znají nejen Belmonťané:

http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php


Dávno, pradávno obléhali nepřátelé hrad v Belmonte. Nebezpečí trvalo tak dlouho, že si na ně lidé zvykli. Dcerka velitele neuposlechla varování rodičů a vyšla si hrát na místo, kde ji nepřátelé zajali. Použili dívenku k vydírání obránců. Ale velitel nevěřil tomu, že by obléhatelé ublížili malému dítěti. Nevydal hrad, vydržel obléhání. Zaplatil však strašnou daň. Jeho holčičku rozzuření nepřátelé umučili tím nejbarbarštějším způsobem – rozdrtili ji v lisu na víno. Tak prý vznikl první městský znak – lis na víno. Jeho výtvarnou zkratku vidím na všech starých stavbách i na novějších městských dokumentech, třebaže se na nich Vila de Belmonte pyšní už polepšeným znakem s dvoupatrovou hradní věží. Lis symbolizující těžké počátky nezbytně zdobí jinak nepříliš dekorativní pranýř (pelourinho) ztělesňující městská práva uprostřed temného náměstí, jež bylo kdysi středem křesťanské obce. Lis dostal i svou moderní sochařskou podobu: na plácku pod kostelem svatého Jakuba stojí mohutný, kamenný, světlý a optimistický, jako by chtěl spojit reminiscence kruté minulosti se současnou vinařskou pohodou. Právě zemědělská práce dodávala městečku sílu k životu. Ve 13.století se už Belmonte ve stínu právě dokončovaného hradu úspěšně vřadilo do dlouhého řetězce podobných pevnostních osad rozložených podél východní hranice Portugalska. Vyrostly tu dva kostelíky a pro čilé komunity muslimů a židů oddělené čtvrti (mouraria a judiaria), z nichž židovské ghetto zaujalo úctyhodný prostor ozdobený velkou synagogou. Belmonte pak rozpačitě přežívalo jako obec pastýřů, zemědělců a drobných obchodníků. Roku 1510 dostalo nový foral od krále Manuela, zanedlouho se pokusili povznést kraj bratři Třetího řádu svatého Františka, ale léta úspěchů střídaly dekády nehybnosti. Dějiny se přesunuly k pobřeží Atlantiku. Malé městečko pod horami se až roku 1898 definitivně dožilo svého povýšení na sídlo okresu. To už bylo obestřeno fluidem slávy, kterou si vysloužilo ve velké době zámořských objevů.

Pocta Pedru Álvaresu Cabralovi Bůhví, kde se brala ve vnitrozemcích odvaha vyplout na nekonečný oceán a prozkoumávat ty nejvzdálenější země. Právě z kraje pod pohořím Estrela, odkud není vidět ani cípek vzdáleného a obávaného Atlantiku, pocházeli pionýři křesťanské conquisty. Jeden z nich, Petr z nedalekého města Covilhã (Pêro da Covilhã) pronikl jako první Evropan do Arábie a východní Afriky, aby tam připravoval historickou cestu Vaska da Gamy. Z kopcovitého nitra Iberského poloostrova vzešel i jeho druh na epochální pěší cestě Afonso http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php


de Paiva. Narodili se tu další známí objevitelé, dobyvatelé a renesanční odborníci spojení s mořeplavbami: kosmograf krále Jana II. zvaný Mistr José Vizinho, organizátor vědeckých výzkumů a připravovatel Magalhãesova obeplutí zeměkoule Rui Faleiro, největší odborník na zjišťování zeměpisné šířky na mořích Francisco Faleiro. Jim všem nezabránil čistě vnitrozemský původ postavit se do popředí námořních výbojů, ti všichni se sice v rodných kopčinách nenaučili plavat, zato však nahradili staletý strach z mořských nestvůr racionálním poznáním a odvážným činem. Alfons V. – týž panovník, s nímž v Portugalsku jednali čeští poslové Jiřího z Poděbrad – svěřil roku 1466 starostenství Belmonte Fernãu Cabralovi. Rod se pyšnil hrdinstvím předků ve vítězné bitvě u Aljubarroty, která roku 1385 zajistila Portugalsku nezávislost na Kastilii pod nastupující dynastií Avis, i bojem proti „Maurům“ při dobývání Ceuty roku 1415, kdy začala portugalská světová expanze. Byl to ovšem rod rytířů z Nemanic, jak o tom dosud svědčí rodový erb dobře viditelný na jedné z hradních zdí: dvě kozičky (cabra = koza) dokazují spíše pastýřskou než bojovou minulost Cabralů. Pedro Álvares Cabral, syn Fernãa Cabrala a Isabely de Gouveia, se narodil v Belmonte asi roku 1467. Za jakési služby, které prokázal králi Janovi II. (1481-1495), byl odměněn a nabyl na vážnosti. Zůstává ale záhadou, proč právě drobnému šlechtici z Belmonte svěřil „šťastný“ král Manuel (1495-1521) počátkem roku 1500 velení velevýznamné a nákladně vystrojené flotily sestávající z deseti „lodí“ (naus) a tří karavel. Okamžitě po návratu Vaska da Gamy z Indie dostal právě Pedro Álvares Cabral velitelství této armady a s ním úkol zastrašit zamorima v indickém Kalikatu a zahájit systematický obchod s Orientem. Svůj úkol v Orientě splnil, ale proslavil ho především „vedlejší“ produkt této výpravy. V prvních měsících plavby Atlantickým oceánem zamířila flotila k západu a 25. dubna 1500 zakotvila v „Bezpečném přístavu“ (Porto Seguro) u břehů Nového světa patřícího podle Tordesillaské smlouvy z roku 1494 Portugalsku. Dne 1. května 1500 uspořádal Cabral na pevnině ceremonii záboru „Ostrova Pravého kříže“, pozdější Brazílie, pro svého krále. Pedro Álvares, nezapomenutelný objevitel Brazílie pro Evropu, pak splnil i hlavní úlohu: doplul do Indie, založil tam portugalskou faktorii a tím první trvalou evropskou obchodní osadu v Asii. Když se z historické cesty vrátil domů, zřejmě už nikdy na moře nevyjel. Z belmontského hradu posílal stížnosti a žádosti dvoru, ale jeho pozice ve sporech rodů a rytířských řádů poklesla k bezvýznamnosti. Někdy kolem roku 1520, kdy už Brazílie i několik indických faktorií tvořily pevné součásti rodícího se portugalského zámořského impéria, Cabral zemřel. V té době se hrad v Belmonte proměnil v opevněné panské sídlo



venkovského rodu, který už nikdy nezazářil tak jako jeho jediný příslušník v jediném historickém okamžiku.

Po cabralovských stopách Procházka po Belmonte začíná vždycky na hradě. Upřímně řečeno, stavba není ničím výjimečná, snad jen kombinací hlavní věže (torre de menagem) s obytným traktem připomínajícím jakýsi zámek. Už po vstupu do hlavní brány je zřetelné, že pouze současnost umožnila hradu povstat z trosek. Od 17.století totiž hrad upadal a jeho části zachránilo jen využívání stojících budov pro skladování zemědělských plodin v 18.století. Pak ztratila chátrající stavba jakýkoli smysl. Celé části nádvoří povstaly z trosek díky dalekosáhlým rekonstrukčním pracím, manuelské okno ale stále zeje z prázdné zdi, jež kdysi rámovala nějakou místnost, do vnějšího prázdna. Cimbuří však poskytuje pěkný výhled do kraje uzavřeného hřebeny pohoří Estrela. Atraktivní zbytečnost dnes dostala významnou roli: hrad ze všeho nejvíc přitahuje objektivy turistů. Mezi nepočetnými návštěvníky převažují Portugalci a Brazilci, na cimbuří ostatně vlaje vedle portugalské také brazilská vlajka. A hrad díky turistice znovu žije – hostí informační středisko, stal se přirozeným centrem nových služeb, které mohou město probudit ze spánku, případně mohou nahradit končící textilní průmysl. Na malé prostoře pod hradem se tísní hned čtyři další církevní památky. Kaple svatého Antonína a kaple Kalvárie stojí pod hradní branou nedaleko sebe jako dvě odhozené krabice. Snad jen první z nich má nějakou historickou hodnotu, nese také erby významných belmontských rodů – Queirozů, Gouveiů a samozřejmě Cabralů. Druhá kaple tu v jaksi nelogické směrové orientaci vyplnila malé návrší až v 19. století a svým tvarem navazujícím na sousední kapli připomněla skromné možnosti tehdejšího upadajícího Portugalska. Další dvojice šedohnědých církevních staveb je o něco níž pod hradem nalepena těsně na sobě. Kostel svatého Jakuba přitahuje pozornost svou starobylou románskou dispozicí a těžkopádným půvabem. Do neveliké stavby z 13. století, kdy se Belmonte teprve rodilo, vložila Maria Gil Cabralová na žádost svého otce Gila Cabrala, biskupa z nedaleké Guardy, malou kapličku Panny Marie Bolestné. Její nepatrný, nahoře neuzavřený prostor vyplňuje gotická Pieta, pod níž spočívá donátorčina kamenná hrobka. Kostelík je ve své temné malosti úžasně bohatý. Vzácné fresky na hlavním oltáři adorují Pannu Marii, svatého Jakuba a svatého Petra. Gotický oblouk v mudéjarském stylu kdysi rámoval sošku Panny Marie Nadějné. Nenápadná renesanční kazatelna, kde se nevýrazně zdobený kamenný baldachýnem http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php


těžkopádně vznáší nad uzoučkou nikou, je důkazem nenaplněných snah umělecky zmodernizovat dům Páně, který byl pro celou obec hlavním chrámem (Igreja Matriz) až do roku 1940. V tmavém výklenku se krčí křtitelnice z hrubého kamene, jejíž vodou prý byl pokřtěn objevitel Brazílie. Fernão Cabral dal v 15.století přistavět těsně ke kostelní zdi dvojče s ustupujícím průčelím jako rodinnou hrobku. Dnes se tu nachází „Panteon Cabralů“, posvátné místo pro všechny Brazilce, většinu Portugalců a pro nadšené příznivce „světa, který vytvořili Portugalci“. Až po chvíli, kdy sem pronikne trochu světla, rozeznávám v malé prostoře dokonce pět umělecky různě pojatých náhrobků. Ostatky rodičů Pedra Álvarese a jejich nejbližších příbuzných spočinuly v reprezentativních tumbách rámovaných buď jakýmsi renesančním oknem, nebo náznakem manuelských dekorativních oblouků. V nejméně umělecké rakvi tu leží také sám velký descobridor. Teprve 14.března 1961 naplnili jeho krajané svou letitou touhu mít slavného předka mezi sebou – ostatky Pedra Álvarese Cabrala byly přeneseny z kostela v Santarému do rodných míst. Není vidět dvojitou rakev ze dřeva a olova, jen těžká, nezdobná kamenná truhla uzavírá svůj historický obsah. V 18.století přistavěli Belmonťané k dvojici budov zvonici. Je to podivná, nevysoká kampanila s vnějším schodištěm; stojí několik metrů dál, osaměle a rozpačitě, od kostelíka svatého Jakuba a cabralovského panteonu. Zašlá a nepotřebná zvonice vypadá, že se buď nakloní a upadne, nebo že se brzy rozpadne. Znovu ale evokuje ony nejprostší podmínky a chudý život, v němž se vyvíjela země otevírající tak jako Pedro Álvares poklady světa Evropě. Není toho už mnoho, co lze v Belmonte vidět – a většina těch zajímavostí je zase spojena s Cabraly. Na hlavní ulici Pedra Álvarese Cabrala najdete v květinové výzdobě malého parčíku důstojnou sochu objevitele, jehož postavu v životní velikosti převyšuje kříž. Je to připomínka oné epizody z 1.května 1500, během níž otec Henrique de Coimbra sloužil před udivenými indiány první mši na brazilské půdě a kdy tak největší latinskoamerická země poznala křesťanské poselství evropské civilizace. Hned vedle sochy připomíná citát ze zprávy Pêra Vaze de Caminhy králi Manuelovi vepsaný na kamennou stélu Cabralovo historické prvenství. Malý kus dál vévodí křivolaké ulici cabralovský panský dům, dnes nevyužitá a chátrající historická budova. Zato sýpka a skladiště majetku Cabralovy rodiny, mohutný kamenný dům bez oken, se po renovaci změnila v působivé malé muzeum a další informační středisko. Poslední připomínku příběhu objevitele Brazílie jsem našel v jinak nezajímavém kostele Svaté Rodiny na konci tiché „ulice 25.dubna“ uprostřed starého města. Kostel roku http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php


1940 převzal roli hlavního belmontského chrámu. Uvnitř spočívá na trojstupňovém podstavci soška Panny Marie Nadějné držící v náručí Ježíška. Tuto skulpturu si prý Pedro Álvares vzal s sebou jako duchovní oporu na svou jedinou, ale zato nezapomenutelnou velkou cestu.

Z města na venkov Podlouhlá dispozice městečka vybízí k procházkám dvěma třemi hlavními ulicemi a především sítí spojujících příčných uliček. Hned pod hradem se na nejsvažitější části terénu zachovaly rozlehlé pozůstatky židovské čtvrti. Je to dodnes málo estetická změť nepatrných domečků opírajících se často o skálu či balvan. Tam nejníž, kde kdysi stávalo poněkud skryté středisko náboženského kultu vyvoleného národa, se dnes jako pěst na oko vypíná veliká, moderní obnovená synagoga. Její současná podoba absolutně neladí s nejbližším okolím, páru izraelských turistů to ovšem nejen nevadí, spíše jim bílý obr dokazuje úplnou náboženskou toleranci, k níž se katolické Portugalsko po staletích inkvizičního pronásledování nekatolíků dnes hlásí. Uprostřed starého města jsem potkal většinou jen staré lidi. Babičky tu chodí celé v černém. Jedna z nich mne málem polila – kohopak by napadlo, že špinavá voda vylévaná z umyvadla může trefit cizince potloukajícího se zapadlou ulicí. Jiná stařenka vycházela z jediné místnosti tak nepatrného domku, že jsem si živě vybavil středověk bez elektřiny, bez vody a bez naděje. Dědové tu posedávají na židlích přede dveřmi a vzpomínají. Do úzkých uliček se nevejde mnoho automobilů, ticho tu naruší jen nějaký ten zemní stroj potřebný pro opravy věčně se rozpadající dlažby. Bez varování a přechodu začíná za starým městem nové Belmonte. Stavbu pěkných rodinných domků, které se táhnou stále dál od centra, povzbudily pobídky vlád socialistů, jejichž úspěch je patrný v celém Portugalsku. Za hranicemi tušené památkové rezervace nacházím také hotel Belsol, penzion Altitude, automobilový ruch, mladé lidi. Jiný svět tu potvrzují jiné oděvy i jiná dynamika života. Belmonte víc než jiné místo v Portugalsku poskytne příklad, jak tísnivá byla zahleděnost do historie, v níž Portugalsko bídně přežívalo až do revoluce 25.dubna 1974, a naopak jak úspěšná je modernizace země, která od svého vstupu do EHS, dnešní Evropské unie, 1.1.1986 dohonila své západoevropské kolegy. V Belmonte obě doby dodnes těsně a názorně sousedí. Na okrajích města už pohledy lákají do malebné podhorské krajiny. Jednou z jejích záhadných historických ozdob jsou zříceniny římské obce Centum Cellas. Pouhých pět kilometrů za Belmonte uzavírá oplocení nepříliš rozlehlý archeologický areál. Mnoho zbytků http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php


základů a zdí domů zde potvrzuje existenci antické osady, kterou chtěli biskupové z Coimbry pět let před udělením foralu Belmonte probudit k životu. Nepodařilo se jim to. Jako tajenka pro archeology, historiky umění a nadšené amatéry se nad archeologickou lokalitou vypíná členitá, jaksi děravá, prazvláštní kamenná třípatrová stavba zvaná Torre de Colmeal. Je to věž, chrám, pevnost, palác, kultovní středisko, pozorovatelna? Nikdo dosud tu otázku nezodpověděl, zato dech dávné římské minulosti probouzí vědomí více než dvoutisícileté civilizační kontinuity, která je pro celý Iberský poloostrov tak typická a v kultuře, jazyce a umění stále živá. Odjíždím k horám. Ani poslední vesnička tu není nezajímavá. V malém Valhelhas uchvátí nejen nepravidelné náměstíčko s pranýřem a frekventovanou veřejnou kašnou poblíž starobylého kostelíka, ale především půvabná, stranou ležící románská kaplička s otevřenou sloupovitou předsíní. Ze všech stran tu do očí dotírají kopce, úrodná pole a vinice s nalitými modrými hrozny. Ze všech stran kraluje vzdálenému obzoru hrad v Belmonte – a z hloubi mého vědomí se naléhavě vynořuje ten majestátní hrdinský epos o Lusovcích, portugalských objevitelích nejvzdálenějších částí glóbu, kteří z nejtísnivějších poměrů své země vypluli za velkým snem, a tak dosáhli slávy a světovosti. Upravený článek byl zveřejněn v časopise Lidé a země, ročník 52, č.2, Praha 2003.


B E L M O N T E duše Portugalska

Recommend Documents