VĚTRÁK LEDEN 2010
OBSAH:
AUTORSKÁ TVORBA KULTURA ROZHOVOR SERIÁL O KAVÁRNÁCH ZÁBAVA REDAKCE: Šéfredaktor: Tomáš Křapáček 3.BG Grafik: Veronika Holcová 3.BG Fejeton: Lucie Špitálská 3.BG Autorská tvorba: Šárka Prágrová 4.AG Kristýna Lovecká 1.BG Anna Dorňáková 4.A Kateřina Hanušová 3.BG
Lucie Kudrnová 1.A Veronika Králová 3.A Alžběta Novotná 2.A Dominika Charvátová 1.BG Kultura: Veronika Holcová 3.BG Eva Záleská 4.AG Tomáš Křapáček 3.BG Poezie: Anna Krahulcová 4.A Rozhovor: Eva Záleská 4.AG Zábava: Anna Smolíková 3.BG Titulní strana: Kristýna Kotalíková 3. AG
Uzávěrka dalšího čísla je 20. března!!
Patronace: prof. Luděk Doležal prof. Iva Pavlišová
-1-
3 8 9 10 11
Sloupek věhlasného Dr. Ibrahima DiDi Dooma -IBM- Booma Ano, čtete správně. Všude po světě opěvovaný a obletovaný Dr. DiDi Doom- Boom kývnul na naši pracovní nabídku. V příštích měsících budete tak mít jedinečnou možnost seznámit se s myšlenkami Dr. DiDi Dooma-Booma v našem pravidelném sloupku. Dr. Ibrahim je nejenom významný filosof a myslitel, nýbrž i fantastický biolog, paleontolog, ekonom, fyzik, politolog, literát a poeta, skvělý hudebník, karbaník a znalec vín i doutníků. Prostě úžasně renesanční člověk, jenž si naštěstí zamiloval ze všech míst právě Prahu. Naše škola mu bude po dohodě pravidelně každý měsíc přispívat na činži v jeho skvostném bytě na Ovocném trhu, který leží hned vedle vyhlášené kubistické kavárny Orient, kde ho můžete ráno potkat při snídani, jak zakusuje svůj oblíbený máslový croissant a zapíjí ho prvotřídní kávou. Dr. Ibrahim procestoval takřka celý svět včetně Jižní Ameriky, Asie a Afriky. Načerpal tam mnoho zkušeností a nasbíral spousty zajímavých zážitků, o kteréžto se s námi bude každé číslo dělit. Dr. Ibrahim DiDi Doom- IBM- Boom je vskutku nejvyhlášenější mozek naší doby, libující si v psaní a sestavování dadaistických básní ( tu, jež ho proslavila coby psavce, najdete v příštím vydánípozn. šéfredaktora). Proslýchá se dokonce, že by mohl být synem jiného génia, Járy Cimrmana. Postavy to neprávem považovanou některými bezvěrci za fiktivní. Ale kdo ví, rodinné příbuzenství či svazek se mezi těmito velikány nepodařilo stoprocentně potvrdit.
Ať je to jakkoliv, Dr. Ibrahim se už na Vás těší. Vy byste měli také…
Kniha tváří
Lucie Špitálská 3.BG
Facebook – nový a ještě lepší způsob komunikace. Domnívala jsem se, že původním záměrem této sociální sítě bylo umožnit komunikaci lidem, kteří jsou od sebe, ať už z jakéhokoliv důvodu, vzdálení. Původně snad… Spolužáci, kteří se ještě před chvílí viděli ve škole, si sdělují nejnovější životní události. S patřičnou fotodokumentací . Nevím, jak jste na tom vy, ale já jsem, přiznám se, tomuto fenoménu částečně propadla. Čas od času, asi tak každý druhý den, mám nezadržitelnou touhu proniknout do nejtemnějších koutů života ostatních. Dozvím se, jaké trápení má ve vztahu má spolužačka ze základní školy, a, pokud správně rozluštím shluk slov bez interpunkce a diakritiky, občas i daný problém pochopím. Nebo si přečtu tučně psaný status pojednávající o tom, jak se člověk, kterého ani pořádně neznám, včera zase parádně ožral. Musím překliknout. Chci vidět nejnovější fotky. Neznám nikoho, koho netěší dívat se na své známé z dvaceti různých úhlů při vytváření nejrůznějších grimas, které po bližším zkoumání nejsou zdaleka tak působivé, jak si modelka nebo model při vzniku tohoto díla představovali. Ano, čtete správně. I MAJITELÉ profilů mají tyto umělecké tendence. Když jsem nedávno znovu vstoupila do této virtuální říše pohádek, první, co mě upoutalo, byl mladý, do pasu svlečený muž, fotící mobilním telefonem svůj odraz v zrcadle. Jestli za ta léta od základní školy utrpěl nějaký vážnější úraz hlavy, jsem z osobních údajů na profilu nevyčetla. Byl to moc milý kluk. Přeji mu brzké uzdravení. Každý z vás má jistě s tímto druhem virtuální zábavy zkušenost. Ale ať už je váš názor jakýkoliv, snad mi dáte za pravdu, že nebýt facebooku, byl by náš život o něco chudší.
-2-
Maturiťák nula nula deset
Šárka Prágrová 4.AG
Uzávěrka se mílovými kroky přiblížila a já neustále dumala nad tím, čím bych mohla přispět. Jelikož jsem v poslední době nenavštívila žádné divadlo nebo kino, výstavu či koncert, rozhodla jsem se pro zlatou střední cestu. Zpětné zamyšlení nad naším i mým maturitním plesem, který s převelikým očekáváním a za doprovodu chaotických příprav a dalších nezbytností proběhl právě minulou středu, 27. ledna. Asi by bylo zbytečné zde uvádět, v kolik hodin jsme se sešli před vchodem do Velkého sálu Lucerny, kdo všechno tam přišel a přesně popisovat každou prkotinu tohoto velkého večera. Jistě je samozřejmé, že každý z řad maturantů, prváků, profesorů a v neposlední řadě milovaných rodičů se na tento večer „velice kultivované zábavy“ nesmírně těšil. Přípravy značné, zařizování hromada a chaosu nemálo. Nakonec v sedm nula nula konečně vypukl ten pestrobarevný a hlučný ohňostroj, který zajisté v každém zanechal nějakou tu jiskřičku na památku. Vše proběhlo podle plánu (alespoň doufám) a bez nějaké té větší úhony. Já osobně z toho mám velice příjemné pocity, ovšem ve srovnání s rokem předešlým nebylo tolik času na tancování a zábavu s přáteli, což mě trochu zamrzelo. …Slavnostní úvod, pár tanečních představení, pět maturitních předtančení a stužkování prváků (tedy pro nás spíše šílená tlačenka v šatně čtyři na čtyři metry, a to pěkně prosím v pětadvaceti lidech, uvedeno na pravou míru-soukání se do večerních rób, chaos, chaos, chaos, šmírující kluci z vedlejší třídy, kde mám boty? apod….). Dále nástup nás, kteří zde letos budeme končit (snad v hojném počtu a zdárně), proslov Báji a Lukáše, naše přeslavné šerpování a tisíce blesků od fotoaparátů, že si člověk chvílemi připadá jako na červeném koberci. A nakonec pár okruhů kolem sálu s plachtami, do nichž jsme se snažili nachytat co nejvíc penízků od našich ctěných rodičů a dalších milých přispívajících. A úplně nakonec náš slavnostní odchod a jako závěr všemu utrpení mazurka s rodiči. Pak už konečně volná zábava, obíhání přátel, rodinných příslušníků a spolužáků, počítání vybraných peněz, kterému jsem se s úspěchem vyhla a člověk se nenaděje a už je skoro půlnoc. Pět hodin uteče jako voda ve Vltavě. Měla jsem sto chutí si tu pásku v magnetofonu přehrát zpět a celé si to sjet znovu. Každopádně s úderem půlnoci se to všechno začíná trousit domů a my se rozutíkáme každý do toho svého klubu a rozjíždíme nanovo, ač jemně zdrchaní z Lucerny, párty ve velikém stylu. V šest hodin ráno, kdy už sluníčko vystrkuje drápky, tramvaje jsou nacpané lidmi jedoucími do práce a do školy (což u mě leckdy při takovýchto „pozdních“ návratech vyvolává trošku schizoidní pocit, poněvadž se na vás, ještě v lehkém opojení alkoholu, každý dívá div ne skrz prsty a vy se jen modlíte, ať už z té změti kymácejících se těl vypadnete na vzduch) a my se s úsměvem (či šklebem?) vracíme po náročném tahu domů, kde na nás čeká vyhřátá postýlka a kafíčko od maminky. Nuže, musím říci, že tento způsob … (dosaďte si, co chcete) zdá se mi poněkud nešťastný. Ale na ples, jakožto maturiťák budu navždy vzpomínat s širokým úsměvem ve tváři…
IMATRIKULAČNÍ PLES Z POHLEDU UČITELE (aneb Jak to vidí student:-))
Kristýna Lovecká 1.BG
Tak a je to tady. Moji prváci mají dnes imatrikulační ples. „Co si asi obleču?“ pomyslela jsem si. ,,Já na takové akce moc nejsem…radši bych byla někde na horách a lyžovala, nemám ráda vysoké podpatky, neumím v nich chodit.“ V duchu jsem se sobě zasmála, protože učím na škole, kde je většina holek, které si neumějí představit život bez botek na jehlách, perfektně nalíčeného obličeje a oblečení jak vystřiženého z módního mola… Otevřela jsem skříň s šaty a vybrala, dle svého mínění, ty nejlepší. Doufám, že u svých žáků projdu. Určitě si mne budou známkovat. Ale asi mám zbytečné starosti, na takovýchto akcích je vše odpuštěno a zapomenuto, jak ze strany učitelů, tak žáků. Když jsem se na sebe koukla do zrcadla, představila jsem si sebe, jak jsem se chystala na svou imatrikulaci. Bylo to jako včera. A takový zvláštní pocit mi přejel celým tělem. Nejdříve jsem uviděla sebe ve svých patnácti a pak postupně všechny své žáky. Představovala jsem si je podle lavic, kde který sedí a jaké šaty by je charakterizovaly, co si na sebe asi každá z mých žákyněk dá. U kluků, moc jich tam nemám, je to jasné, černý oblek, bílá košile a kravata. Ale ty moje holky! Jsem zvědavá, jak se trefím. Letmý pohled
-3-
na hodinky mi říká: „Dost snění, dnes nesmíš přijít pozdě, určitě je to pro ně velice důležité a chci s nimi do maturity vycházet v dobrém.“ Vstupuji do sálu Lucerny. Potkávám samé známé tváře ze školy. Sem tam se mihnou i mé ovečky, ale příliš krátce, abych si je mohla pořádně prohlédnout. Konečně jsem v tom blázinci našla svůj stůl, sedla si a pozorovala ten neorganizovaný a slavnostní ruch kolem sebe. Večer to všem moc slušelo. Skoro bych ty moje ,,rošťáky“ nepoznala. Upravené vlasy, krásný make-up a nádherné šaty. Nějak ty moje holky vypadaly moc dospěle. Kluci, ti mne nezklamali, rozcuchaní v oblecích, košile ledabyle zastrčené v kalhotách, kravaty povolené. No prostě kluci. Ale holky, těm to slušelo. A musím se pochválit, z devadesáti procent jsem se strefila ve svých představách do jejich šatů. Ale účesy, ty mne překvapily. Moc hezké. A najednou to začalo. Předtančení a program maturitních tříd. Letošní maturanti si připravili kouzelné tance. Jsem zvědavá a velice se těším, s čím se představí moje třída a kolik z nich vlastně do čtvrtého ročníku postoupí. Čtyři roky je dlouhá doba. A najednou nastala ta chvíle, kdy jsem měla své třídě odevzdat pamětní list ke slavnostnímu přijetí ke studiu. Všechny první ročníky nastoupily doprostřed parketu a já jsem se na ně nemohla vynadívat. Studenti – prvňáci se postavili do kruhů a my, třídní učitelé, doprostřed. Stála jsem uprostřed nich. Všechny pohledy byly upřeny na mne. Ne, že bych na něco takové nebyla zvyklá, ale zde byla velice slavnostní atmosféra. Přepadly mne mírné rozpaky. „Tak tyhle děti mám na starost čtyři roky. Dostanu je všechny k maturitě? Podle některých vysvědčení..,“ problesklo mi myslí, když mi někdo podal voňavou kytici. Začala jsem chodit v kroužku a každému podala pamětní list. To víte, každého jsem si ještě jednou dokonale prohlédla, hlavně holky a jejich šaty. Moc se mi líbily. Pak následovalo nekonečné focení. Připadala jsem si jak nějaká filmová hvězda, která je na každém kroku sledována několika fotografy. Po fotografování a našem slavnostním odchodu na scénu uvedli letošní maturanty. Maturantky měly ty nejhezčí šaty, jaké jsem kdy viděla. Všichni okolo si šuškali, které se jim nejvíce líbí. Odevzdávání šerp a opět to nekonečné fotografování. Konečně nastaly tance. Tancovalo se nejdříve s profesory, pak následoval tanec s rodiči, a ti měli patřičně pyšný úsměv na tváři. Na taneční parket se nahrnuly davy lidí a ples byl v plném proudu. Lucerna začala být mírně zakouřená. Usoudila jsem, že je nejvyšší čas odejít domů, než načapám nějakého nezletilého s cigaretkou a pivem v ruce. Večer, uléhajíc do postele, znovu jsem si vychutnávala tu krásnou atmosféru plesu. Promítala si každého svého studenta, jak mu podávám ruku a imatrikulační list, jak vypadal, jaké měl šaty, jak se tvářil. Na oči mi postupně usedal spánek a já usínala spokojeně a šťastně. ,,Přeji si, abych je všechny dovedla až k maturitě.“
Příprava na šok z plesu
Anna Dorňáková 4.A
Ples by měl být nezapomenutelným zážitkem pro každého studenta. V mém, a jsem si jista, že nejen v mém, případě tomu tak bylo. Za to lze mimo jiné poděkovat Paláci Lucerna. A protože se dá jen stěží předpokládat, že by se váš maturitní ples konal jinde (varianta pro čtvrťáky, že by se vrátil čas a váš maturitní ples by se konal jinde), rozhodla jsem se vás upozornit na některé drobnosti, které by vás snad mohly během onoho slavnostního večera vyvést z rovnováhy. Hned u vchodu do Lucerny se vám postaví do cesty dvě gorily převlečené za holohlavé muže. Abyste se vyhnuli zraněním, je dobré mít při ruce lístek (sérií chemických pokusů byli tito primáti nejspíš naučeni požírat vstupenky místo banánů). Pro většinu z vás to neznamená žádný problém. Může se však stát, že jste si lístek zapomněli doma. V tom případě volte následující postup: nabídněte gorilám zálohu, která bude vrácena, až vám příbuzenstvo s lepší pamětí lístek přiveze. Během hovoru mluvte velmi srozumitelně a hlavně pomalu, aby nedošlo k nedorozumění. Gorilám se v žádném případě nedívejte do očí, mohlo by je to rozzuřit. Jste v Lucerně. Jdete po schodech a možná čekáte, že najdete šatnu. Před vámi se však rozprostírá jen několik podzemních boxů 4 x 2 metry, jež působí v nejlepším případě jako dávné vězeňské kobky, ve kterých vyhasl nejeden lidský život. Sem složí veškerá svá zavazadla třicet lidí. Při troše štěstí tu zbude kousek místa, abyste se zvládli otočit a vypotácet ven. Právě jsme se přesunuli v čase o dvě hodiny později. Sál je již plný. Babička zběsile fotí každý váš pohyb, spíše z radosti, že se naučila pracovat s fotoaparátem, než že byste ji tolik zajímali. Je sedm hodin. Každou vteřinkou přestane hrát kapela a začne předtančení, myslíte si možná…Naivky!
-4-
Kapela nebude hrát ještě 10 minut ani 30 minut. Bude hrát, dokud někdo nepostřílí orchestr. A to se stane nejdříve za hodinu. Příbuzným tak klidně řekněte, ať přijdou až na osmou. Máte-li v sobě stále ještě skrytou touhu převléknout se do princeznovských šatů (pánové, kteří takovou touhu nemají, prominou) a dlouhé hodiny se zhlížet v zrcadle, máte smůlu. Budete si muset vystačit s temnou chodbou, kde jedinou okrasou jsou trubky od topení. Pokud se vás bude při převlékání neustále držet pocit, že to, co se vám otírá o nohu, může být krysa, buďte klidní. Nikdo z nás tam, navzdory očekávání, žádnou nezahlédl. Asi běhaly příliš rychle. Tento popis akce možná vyzněl poněkud nelichotivě pro Lucernu nebo její zaměstnance. To rozhodně nebyl úmysl. Jako důkaz pracovního nasazení na 105 % bych ráda zmínila uklízecí četu. Pánové v košilích s motýlkem se zpočátku tvářili jako sběrači dopitých skleniček. Poté, co se prohnali kolem stolů, však bylo jasné, že jsou sběrači úplně všeho. Nejsmutnějším důkazem byla růže, kterou jsem obdržela spolu se šerpou. Po náletu uklízecí čety po ní zbyl jen okvětní lístek. Pravda, bylo mi té květiny trochu líto. Ale mohlo být i hůř. Kdyby byl někdo na stůl posadil dítě, úklidová četa by jej nejspíš zlikvidovala také.
Politically correct
Kateřina Hanušová 3.BG
aneb Legrační historka o smutné nevědomosti Chystala jsem se napsat vražedně vtipný, místy lehce satirický článek o své návštěvě Irska a o ostudné urážce mého vlastenectví, kterou mi jistý obyvatel oné země nevědomky uštědřil. Po půl hodině neinspirativního psaní první věty (obvykle ve variacích na Letos jsem navštívila Irsko) jsem se rozhodla ušetřit vás detailů o všudypřítomných ovcích a nekončících dešťových přeháňkách a přejít rovnou k věci. Neodpustím si jen prohlášení, že zemi skřítků a nejlepší živé vody (whisky- pozn. překladatele; nezvykle vnímavého překladatele- pozn. šéfredaktora) si zamiluje každý, kdo ji navštíví, a já nebyla výjimkou. Co ale chci vyprávět, je příběh, který se stal během našeho putování. Jak asi víte, samotný ostrov je rozdělen na dvě ne zrovna vzájemně se milující části: Irskou republiku a Severní Irsko patřící Velké Británii. Právě v Severním Irsku leží město nazvané Londonderry. Takto pojmenováno bylo podle hlavního města Britského impéria jako poděkování za pomoc v nouzi, s čímž se Irové tak nějak odmítli smířit a pro své potřeby ho oficiálně přezdívají pouze Derry. Což jsme my, jakožto ubozí evropští turisté nemohli tušit, a proto jsme městečko i v Irské republice nadále nazývali Londonderry. Problém nastal při rozhovoru s jedním velice milým farmářem, který se nás vyptával na takové ty běžné věci: Jak dlouho tu jsme, co už jsme viděli, jak se nám tu líbí. A můj bratr, snad aby dokázal, že si opravdu zaslouží svůj čerstvě získaný certifikát FCE, vyprávěl o návštěvě přímořského Giant‘s causeway, hory Croagh Patrick a samozřejmě Londonderry. V tu chvíli se velmi milý farmář zamračil a jal se nám vysvětlovat, že abychom byli politically correct, Londonderry po přejezdu hranic přestává existovat, nebo spíše, abych nebyla tak morbidní, stává se jen Derry. Slušně jsme se omluvili, slíbili, že už to nikdy neuděláme, a chtěli pokračovat v načaté v konverzaci. Muž se tedy podle původního vzoru optal, odkud jsme přijeli. Bratr jako správný Pražák ignoroval přítomnost Plzeňáka a pár obyvatel Hradce Králové a okamžitě ohlásil hlavní město. Muž se usmál, přikývl a prohlásil: „No vida, Československo!“ Co dodat? My (a teď už doufám i vy) si již navždy zapamatujeme rozdíl mezi Londonderry a Derry. Narozdíl od obyvatel onoho města, kteří i nadále budou na prázdniny jezdit do Československa, Srbska a Černé Hory nebo Pobřeží slonoviny.
Síla lidskosti Třicet minut, které mi změnily život
Lucie Kudrnová 1.A
Bylo to v osmé třídě ke konci školního roku. Učení moc nebylo, sluníčko hřálo a všichni už jsme přemýšleli o prázdninách. I učitelé byli shovívaví, a tak jsme šli do kina na film. Název filmu Síla lidskosti nás zrovna moc nelákal, ale proč ne, hlavně, že jsme se neučili.
-5-
Film trval dvě hodiny. Byl o člověku, který za druhé světové války zachránil na sedm set dětí před smrtí. Ten muž byl Brit, sir Nicholas Winton. Film byl úžasně zpracovaný. I když historii příliš nefandím, tento příběh mě oslovil. Ke konci už všem vlhly oči a nikdo by nyní neřekl, že to byla nuda. Po zhlédnutí se spolužák zeptal, jestli pan Winton dostal za to, co udělal, Nobelovu cenu. Dozvěděli jsme se, že ne, a toho jsme se jako škola chytli. Začali jsme shánět podpisy po celé republice a ty pak posílali do Bruselu. Hodně jsme o něm povídali a měli různé besedy. A tak, když jsme se doslechli, že sir Winton navštíví Prahu, byli jsme šťastni. Měli jsme hodně iniciativní vedení školy, které napadlo pojmenovat školu podle pana Wintona. Byla by pocta jmenovat se podle něho jako jediní na světě. My, škola z vesnice. Teď se jen čekalo, jak zareaguje Winton. Říkala jsem si, že taková osobnost určitě nebude potřebovat slávu a odmítne. Mýlila jsem se. Byli jsme pozváni na setkání s ním. Když jsem pak viděla toho shrbeného, starého člověka na vlastní oči, nevěřila jsem. Byl milý, ohromně skromný a dojatý z toho, že si na něj někdo vzpomněl. Nemyslela jsem si, že někdo, kdo dokázal takový čin, může být skromný. Žádná celebrita, která čeká ovace a slávu. Pan Winton nám se slzami v očích poděkoval za to, že bude mít školu, která ponese jeho jméno. Když po tomto setkání uplynul rok, přišel do školy dopis. Byl od Wintona a stálo v něm, že už mu je devadesát devět let a ještě neviděl svou školu. Rád by proto přiletěl do Česka, a to přímo k nám do kunžacké školy. To vyvolalo veliký chaos a přípravy. Ještě nikdy jsem neviděla budovu takhle uklizenou. Vybírali se lidé, kteří budou předávat návštěvě dary. „Jsem vybrána!“ radovala jsem se. Měla jsem předat dar přímo panu Wintonovi. V hodině angličtiny jsem si připravila s paní učitelkou text, co budu říkat. Konečně přišel ten den. Nemohla jsem ani dospat. A už je to tady. Vidím z okna školy vrtulník, který přistává na fotbalovém hřišti. Vybíháme před školu a čekáme, kdy konečně přijde. Z kytice růží, kterou držím, mi otékají oči. Teď na to ale nemyslím. V tom ho zahlédnu. Bělovlasý pán vylézá z auta vrávoravým krokem. Nechce pomoct, konstatuje, že ještě není starý. Přicházím k němu, v hlavě ani stopy po textu, který mu mám říct. Předávám mu kytici se slovy: „Good morning sir Nicholas Winton…“ A on mě jednoduše přeruší a odvětí: „Ahoj, neříkej mi sire, jsem Niky.“ Teď mám pocit, že omdlím. A on? On se jen mile usmívá svýma vrásčitýma očima. Ještě mi anglicky poděkuje a odchází do školy. Tenkrát na mě ten stařeček udělal takový dojem, že na to nikdy nezapomenu. A tak těch pár minut ovlivnilo můj život. Ne nějakým zásadním způsobem, ale začala jsem uvažovat jinak. Přemýšlela jsem hodně o tom, jak komu pomoct a nic za to nečekat. Anebo proč ti hodní a poctiví lidé jsou tak málo ceněni? Chtěla bych být jako on…
Presska nikdy nelže
Veronika Králová 3.A
Richard ucítil na zátylku chlad. Otočil se a pohlédl přímo do hlavně pistole. „Vy?“ zeptal se nechápavě, když uviděl jejího držitele, Viktora. Viktor se pobaveně zasmál: „Ano, já. Překvapený?“ Richarda polil studený pot. Tohle se nemělo stát. Všechno začalo před týdnem, když si stevarda Richarda zavolal jeho nadřízený. „Tohle je Viktor Šmik, novinář,“ představil šéf muže, který seděl u něj v kanceláři. „Kontaktoval nás kvůli své kauze. Chce otestovat, jak fungují naše bezpečnostní pravidla. Poletí s vámi v pondělí. Chci, abyste o tom věděl, ale samozřejmě spoléhám na vaši diskrétnost.“ „Můžete se spolehnout,“ přikývl Richard a ještě s údivem ve tváři si prohlížel představovaného. „Zkusíme do letadla propašovat pistoli,“ upřesnil Viktor svůj plán a ukázal Richardovi svou presskartu. „A když se to podaří, poletí s námi až do Anglie.“ Týden uběhl jako voda. Už když se Richard ráno probudil, cítil se pořádně nervózní. Cestou na letiště se nervy ještě znásobily. Ani přesně nevěděl, proč. Nešlo zas o tak zásadní věc. Dodržováním pravidel si byl téměř jistý. Vlastně možná právě proto se bál. Nikdy se podobné akce nezúčastnil a netušil, jak to bude probíhat, až bude pistole objevena. Největší zápřah na nervy ale měl teprve přijít. Usazoval cestující, když se mezi nimi objevil i Viktor.
-6-
Prošel? Jak se to mohlo stát? Takové otázky se mu honily hlavou, ale žádnou z nich nepoložil nahlas. Profesionálně nasměroval novináře k jeho sedadlu a dál se snažil věnovat své práci. Stejně se ale nemohl pořádně soustředit. Ve volných chvílích stále přemýšlel a nevnímal okolí, při nalévání nápojů se mu klepaly ruce a jen zázrakem je nerozlil. Dlouho to nevydržel a rozjel se s vozíkem k Viktorovi. „Mohu vám něco nabídnout?“ zeptal se zdvořile s nadějí, že mu Viktor něco naznačí. „Ne, děkuji,“ odpověděl Viktor s úsměvem, odvrátil se a upřeně hleděl z okénka. Richard se zklamáním poodjel k dalším cestujícím a věděl, že dokud nedorazí do Anglie a nespojí se se šéfem, nic se nedozví a nebude mít klid. Netušil, že už se s ním nikdy neuslyší. „Proč?“ nechápal Richard. „Podařilo se vám sem tu pistoli dostat, měl byste z toho skvělou kauzu… Sice by to pro nás nebylo úplně nejlepší, ale vy byste dosáhl svého. Tak o co vám jde?“ Viktor se nepřestával smát: „Jistě, článek by to byl skvělý, kdybych ho měl komu nabídnout. Před měsícem jsem dostal výpověď. O tomhle plánu už jsme v redakci mluvili dýl, jenže teď to měl dělat někdo jiný místo mě.“ „Tohle by ale přece byla báječná příležitost, jak získat místo zpátky,“ pokusil se ho Richard zlomit. „A i kdyby o ten článek už vaše redakce nestála, jistě by ho vzali jinde.“ Viktor zavrtěl hlavou: „Psal jsem pro ně pětadvacet let. A pak mi najednou řekli, že už mě nepotřebují. Zničehonic.“ „Přece si kvůli jedné práci nezkazíte život,“ nevzdával se Richard naděje, že Viktora přesvědčí. „Horší už to být nemůže. A už mlčte,“ rozeřval se náhle Viktor a jeho křik doprovázel ustrašený jekot cestujících. Viktor náhle zpanikařil a bezmyšlenkovitě vystřelil mezi sedačky. Trefil do ramene přibližně třicetiletou ženu. To způsobilo další salvu křiku. „Zmklnětě!“ zařval na pasažéry a v nastálém tichu zaslechl tlumený šepot z pilotní kabiny. Popadl Richarda pod krkem, pistolí mu mířil na spánek a rychlým krokem procházel do přední části letadla. Nemýlil se. Piloti informovali věž o tom, co se děje na palubě. Jakmile spatřili Viktora, zmlkli. Za několik okamžiků navždy. Když Viktor zasadil oběma mužům smrtelnou ránu, Richard se mu pokusil vzepřít a vyrazit zbraň z ruky. Marně. Odpovědí mu byla rána do hlavy a následné mrákoty. „Teď poletíme volným pádem,“ bylo to poslední, co kdy Richard slyšel.
dovedl mě právě tam, kde jeho schránka leží, kam svítí slunce, i když sněží Tam se svými rodiči odpočívá v klidu… Možná i čekal, až za ním přijdu…
Valentýnská procházka Anna Byl Valentýn, čtrnáctého února, Krahulcová já byla sama, neboť jsem 4.A potvora, tak četla jsem Elegie života a nechápala, proč v osudu je křivota…
Já klekla jak před oltář Před jeho z kamene vytesanou tvář… A byla nešťastna v tu chvíli, že vidím hrob bílý, že po výtečné osobnosti, zbyly na tom místě pouhé kosti…
A jak si na osud vytvořila zlobu, rozhodla se jít k Jakubovu hrobu… Tak došla na konec Smíchova na hřbitov do Arbesova domova…
Jen útěchou mi bylo, že mohu obdivovat jeho navždy žijící dílo.. Života zlomek jsem strávila u jasanu porostlého břečťanem a myšlenkou se dávila, že jednou také nevstanem…
A před mými zraky, objevilo se hrobů mraky.. A který patří tomu slavnému, kdo zavede mě k náhrobku správnému? Snad intuice, snad on sám,
-7-
Rozhovor
Alžběta Novotná 2.A
Satan: Zdravíčko. Bůh: Všiml sis mě... Satan: Každý den se Tě všímám. Bůh: Čím jsem si to zasloužil? Satan: Ničíš mé plány! Bůh: Já je nechávám rozhodovat. Satan: Já je zotročuji. Bůh: Nikdo se nechce stát otrokem. Satan: To víš, mám charisma. Bůh: Škoda, že jsi padl, mohl jsi být také svobodným. Satan: Vyhovuje mi jejich hloupost. Bůh: Nemiluješ je! Satan: Mí lidé milují sami sebe, to jim zcela stačí. Bůh: (PLÁČE) Satan: Uhasíš mi zlo, nebreč! Bůh: Máš spálený křídla... Satan: Snad mi je nechceš ošetřovat. (SMĚJE SE) Bůh: Ano, to přesně chci. Satan: (UCUKNE) Bůh: Máš strach, že tě uzdravím? Satan: Ne, mám strach, že už nebudu mít takovou sílu, jako máš Ty! (ODPLAZÍ SE)
Zita, Zdeněk a zimník
Dominika Charvátová 1.BG
Zita zítra zajde se známou Zdeničkou do zmrzlinárny. Známá má zpoždění. Zita zuří. „Zajdu tedy do zmrzlinárny bez Zdeničky,“ zamumlá si. Zrána tedy zašla do zmrzlinárny na zmrzlinu. Zakoupila u zmrzlináře a zasedla. Zobe zmrzlinu a zírá. Zanedlouho zahlédne zasněžený zelený zetor. Zahledí se. Záhy za ní zavoní zázvorová zmrzlina. Zdar Zito! Zita se zamračí. „Zdar, jsem Zdeněk,“ zvolá zkušeně! Zázvorová zmrzlina pro Zitu zdarma! Zita zrudne. Zdeněk je zrzavý, zanedbalý a zcuchaný. Zuby znázorňují zobák. Zita zavzdechne. Zdeněk zamíří k Zitě a zpříma zasedne. Zašklebí se a zaboří do zázvorové zmrzliny. Zázvorová zmrzlina zachutnala. Zajiskří to. Zita zamyšleně, avšak znechuceně zívne. ZZZ. Zdeněk se zarazí. Zito, zamiloval jsem se! Zajdem zítra znovu na zmrzlinu? Zita zařve. Zvedne se a zapíná zimník. Zdeněk zmrzutěl. Zita zvolala: „Zatraceně! Zip se zasek! Zpropadený zimník!! Zmrznu! Zdeněk zradostněl. Zavezu tě zetorem zpátky a zítra zajdem do zmrzlinárny. Já zakoupím zimník! Zita zrůžověla. „Zdeňku! Zakup zimník značkový!!“ Zdeněk se zašklebí. Zítra Zita zírá zmrzlá na zetory. Zdeněk zase zmizel. Zuří. „Zde!“ Zvolá zanedlouho Zdeněk. „Zdeňku! Zimník?“ Zdeněk zpychne a zazáří. „Zde!“ Zaloví.. Zubí se na Zitu. Zita zírá a zuří! Měl jsi zakoupit zimník značkový! Zdeněk zadrkotá: „Zakoupil jsem zimník zánovní.. ze zastavárny..“ Zita zahřmí! ZPROPADENÝ ZDEŇKU! „ZBAL“ SI SVŮJ ZIMNÍK A ZMIZ!
-8-
Veronika Holcová 3.BG Pohádkový příběh Dvořákovy Rusalky známe všichni. Dcera vodníka se nešťastně zamiluje do prince, který chvíli její lásku opětuje, ale asi po týdnu se bezhlavě vrhá v náruč cizí kněžny, ačkoli pro něj Rusalka obětovala pokojné soužití se sestrami, svůj hlas a za jeho zradu na ni čekal krutý trest. Princ se jako omámen vrací k Rusalce a chce být opět sevřen v jejích bílých pažích. Ovšem v Rusalčiných pažích a polibcích, po kterých princ tak dychtí, čeká jen smrt pro každého, kdo by zatoužil. Tak Rusalka, hnaná vírou, že smrt a krev prince ji vysvobodí, pevně stiskne svou lásku a zahrne jej polibky. Princ pomalu umírá v jejím náručí… Přichází vodník, ta depresivní postava, která celý příběh halí do chmury a temnoty svým naléháním, a sdělí smutné bludičce, že ji už nic nezachrání... Lehce morbidní „pohádka“, jak píší v programu, jež naprosto nemůže být pochopena malými dětmi, kterých bylo v hledišti hojně. Proto ani jejich rodiče si nemohli vychutnat atmosféru bídného života nešťastné víly přeměněné na bludičku. K interpretaci postav nemám co dodat, Rusalka byla opravdu až mdlobně bledá, s velmi dlouhými vlasy a vodník mi svým výrazem naháněl strach, ježibaba měla dlouhý černý kabát a působila dost zdrceně z Rusalčina rozhodnutí. Co se týče pěveckých výkonů nemohu nic vytknout, všichni se svých rolí zhostili perfektně, ale kdybych měla vybrat někoho, kdo mi uvízne na dlouho v paměti, je to určitě Vodník. Scéna byla velmi vkusná, ačkoli pro většinu asi moc moderní. Ano, moderní byla, to je pravda, ale efektní stínohra doprovázená naznačením východu a západu slunce, či vody byla velmi povedená a příjemně doplňovala atmosféru představení.
-9-
Eva Záleská Výstava fotografií Herberta Tobiase 4.AG Od 14.1. pořádá Galerie Rudolfinum, která je od 1.1.2010 součástí Uměleckoprůmyslového muzea, retrospektivní výstavu německého fotografa Herberta Tobiase (1924-1982). Tento u nás téměř neznámý umělec působil kromě Berlína i v Paříži a USA, kde v chudobě umírá na AIDS. Na 150 snímcích rozdělených do 10 tematicky odlišných cyklů se seznamujeme s rozmanitostí jeho tvorby - od válečných fotografií z ruské východní fronty, které pořizoval jako devatenáctiletý voják, přičemž riskoval postih ze strany nacistického režimu, přes módní fotografie pro časopis Vogue, jimiž se proslavil, až po mužské akty původně určené pro gay časopis. V jeho tvorbě najdeme také válkou zničený Berlín (děti hrající si před troskami rozbombardovaného domu), portréty tehdejší bohémy a autoportréty. I přes svou oslnivou kariéru zůstával rebel Tobias vždy nekonformní. Otevřeně prezentoval svou homosexualitu i v době, kdy byla v Německu trestná. Jeho fotografie jsou hluboce emocionální, melancholické, avšak neztrácí na aktuálnosti - u většiny z nich bych nepoznala, že se jedná o 50 let staré snímky, svým nadčasovým stylem i motivy připomínají současnou tvorbu. Výstava končí 28. března. Všem mohu její návštěvu jen doporučit. Snad ve vás zanechá tak silný dojem jako ve mně. ( já bych jen doplnil, že studenti této školy mohou po předložení studentské karty do Galerie Rudolfinum zdarma- pozn. šéfredaktora)
Herbert Tobias - Autoportrét
- 10 -
Jakožto školní časopis vám Větrák přináší možnost blíže se seznámit s některými profesory. Protentokrát s Mgr. Ivanou Štefánkovou, kterou můžete znát z hodin matematiky nebo biologie. Ale na chodbách ji už dlouho potkávat nebudete, protože odchází na mateřskou dovolenou. Paní profesorko, jak jste prožila Vánoce a Silvestr? Na horách. Vyběhla jsem si naposledy na běžky. Kdy odcházíte na mateřskou? Na konci března. Už víte, co se vám narodí? Měla by to být holka, ale není to nikdy jisté ani z ultrazvuku. Pokud se narodí holka, pojmenujeme ji Sofie. Jak dlouho učíte na této škole? Čtvrtým rokem. A jak se vám tady líbí? Líbí, sama jsem na tuto školu chodila. Proto jsem se taky vrátila. Můžete nějak srovnat, jaké to tady bylo dřív? Spíš je zajímavé vidět to taky z druhé strany. Nejenom z pozice žáka. Proč jste se rozhodla pro profesi učitelky? Já jsem říkala už od školky, že budu paní učitelka. Byl to dětský sen. Co vám připadá nejtěžší na profesi učitelky? Jak kdy. Záleží na tom, v jakém rozpoložení se zrovna nachází třída. Asi zaujmout. Učíte matematiku a biologii. Který z těchto předmětů vás baví víc? To se nedá určit, protože každý předmět je jiný. Biologie je pro mě zajímavější, ale zase matika je tak přísně logická, že je to úplně v pohodě. Jak vám šla matematika na škole? Musíte se zeptat paní profesorky Tomáškové. Já myslím, že to šlo. Dala byste jednou své dítě na tuto školu? Záleží na tom, jak bude zaměřené. Jestli přírodovědně, tak asi ne. Studenty by určitě zajímalo, co děláte ve volném čase. Sport a klasický zpěv. Plánujete se po mateřské vrátit zpět do této školy? Určitě ano. Jménem celé třídy 4.AG přeji Vám i Vašemu miminku hodně zdraví a krásné společně prožité chvíle.
- 11 -
Kavárna Slavia
Tomáš Křapáček 3.BG
Majestátně se tyčící Národní divadlo shlíží na menší palác na protější straně ulice. Ten mu to bojácně oplácí. Není lehké ustát zkoumavý pohled takového národního kolosu. Palác Lažanských si však už zvykl. Jakpak by ne, historií kráčely obě tyto budovy společně. Nápad na postavení paláce na samém konci tehdejší Ferdinandovy třídy vzešel z mysli hraběte Leopolda Lažanského. Návrhem pověřil českého architekta Ignáce Vojtěcha Ullmanna a vymohl si povolení vztyčit na břehu Vltavy budovu vskutku representativní- třípatrovou. (bylo zde tehdy zakázáno stavět více než dvě patra). Význam sídla velmi stoupnul, když se na protější parcele počalo rodit Národní divadlo ( 16. května 1868 slavnostně položen základní kámen). Na počátku 80. let se přízemí komplexu ujal známý podnikatel Václav Zoufalý, jenž se z něho rozhodl vybudovat luxusní kavárenské zařízení. Měl v úmyslu vytvořit moderní a přívětivé místo pro setkávání vznešenější klientely. Povolení k úpravám paláce ovšem dostal až dva měsíce po slavnostním otevření ND za zvuku fanfár Smetanovy Libuše.
Stěny nové kavárny byly kryty prolamovanou tapetou, lustry secesně odvozené. Navzdory neoddiskutovatelné příhodnosti místa, Slavia musela o své zákazníky těžce bojovat. Od Řetězového mostu se táhla síť kaváren až k Obecnímu domu. Na přelomu století jí navíc rostla konkurence na Ovocném trhu v podobě nově otevřené kubistické kavárny Orient, v Domě u Černé Matky Boží. Po skončení světové války se Slavia zdála tehdejšímu obyvatelstvu poněkud nepřívětivá, bylo tedy jen logickým vyústěním, že se noví majitelé ( Václav Fišer a Jaroslav Štěrba ) odhodlali k mohutné přestavbě. Na jejím konci vypadala Slavia podobně, jako ji známe dnes- ve stylu art deco, s mohutnými mramorovými a dřevěnými deskami na stěnách a se spoustou zrcadel. Zapomenout se nemohlo ani na klasické kruhové stolky a doplňky ze slonovinové kosti . Ze staré skomírající Slavie vzešel doslova moderní kavárenský zázrak, Pak ale přišla válka. Během okupace bylo Masarykovo nábřeží přejmenováno na Heydrichovo a Slavia na Kaffe Viktoria. Nastalo přetěžké období, zuřící boj příliš nepřeje rušnému kavárenskému životu. Všeobjímající zapšklost vmísila se i do těchto slavných stěn. K lepší náladě stěží mohl přispět komunistický puč. Přesto by se dalo říci, že časy se mírně zlepšily. Život šel dál.
- 12 -
U legendárního stolku českého básníka a výtvarníka Jiřího Koláře začal sedávat jiný velký muž, Václav Havel. Další rekonstrukce v roce 1983 nepřinese Slavii nic dobrého, jen obrovský barový pult, fresky na stěnách a nehostinná osvětlovadla. Po revoluci je znovu uzavřena z důvodů rekonstrukčních, prezident Václav Havel apeluje v Divadle Na zábradlí na její brzké otevření a ( vzpomínaje na svá disidentská léta) nechává publikem kolovat petici, připomínaje, že Slavia je jedno z kulturních center, ,,místo setkávání pražských intelektuálů, studentů a straších lidí.“ A je vyslyšen. Slavnostní otevření připadá na 17. listopadu 1997. Po celé minulé století se v kavárně Slavia scházeli takoví velikáni jako Jaroslav Seifert, Jiří Grossmann, Jan Zrzavý, Jiří Šlitr či malíř Viktor Oliva, autor slavného obrazu Piják absintu. Rozebíraly se zde nejnovější politické události, konverzovalo se, rozmlouvalo. Mladé, emancipované dámy tu pily šálek své oblíbené kávy, muži holdovali blyštivě zelenému absintu. Kavárna zažila pohřební průvod prezidenta T. G. Masaryka a Vítězslava Nezvala nebo počátek Sametové revoluce. Slavia se zkrátka stala jedním z hlavních center pražského myšlenkového a kulturního života, svědkem mnohých zásadních událostí bohatých českých dějin.
Viktor Oliva – Piják absintu
- 13 -
Dovolte, abychom Vás seznámili s tím nejlepším, co vzešlo z hodin dějepisu s panem profesorem Doležalem ve 3.BG… Anna Smolíková 3.BG Pája je zkoušená... Zjevně je hodně nervózní... Doležal : Jaká událost se stala v neolitu? Pája : Ježiš Marja... Doležal : Ty ještě ne...Jak on, tak i ona mají ještě čas!!!... Zase to zkoušení Páji... Pája : No a už jako byli pomalu v Evropě... Doležal : V Evropě už byli dávno...Už takových milion let... Debata s kluky... Hlavně s Michalem Děj : Chlapci to mají na této škole těžké... M : Hlavně Sparťani... Debata o kolech Doležal : A začaly vznikat vozy Beny : A vznikla Škodovka! Debata o vývoji lidského druhu: Beník : A to jako ten palec posunula příroda nebo si ho tam dotlačovali?? Třída: To bychom měli zkusit! Doležal : Pokud hodláte dělat pokusy se změnami svého těla, tak prosím až po hodině dějepisu...! Debata o ženách Doležal : Ve starší době železné mohli mít muži tolik žen, kolik zvládli uživit. Michal : A vy jste na tom jak?? O Keltech Doležal : Vynalezli hrnčířský kruh Beník : Jako elektrickej?? O vývoji koní Doležal: Pozor. Teď už byli koně normální velikosti jako dnes, už to nebyli poníci. Beník: A to se zkřížili se slonem nebo co? Naši předci se teď asi obrací v hrobě Michal: No to byli nějaký ty Anglosasové, nebo co.. Doležal: Myslíš Australopithéka? Dějepis, zkoušení Michala Doležal : Jak vypadal Minotaurus? Michal : No, myslim, že měl tělo krávy a hlavu člověka!... Doležal : Copak, Michale, měl jsem pocit, jako bys nám chtěl něco sdělit... Michal : Ani ne...No vlastně jsem Vám chtěl pochválit sáčko, fakt moc pěkný... Doležal : (po chvilce mlčení) No, ty máš taky moc pěknou MIKINKU (Verča jde na zkoušení, třída má poznámky) Doležal: Nebuď z nich rozhozená, Verunko. Verča: No, já sem rozhozená spíš z Vás! Doležal: Já myslel, že doba, kdy ze mě byly studentky rozhozené, je už pryč. Statky Huga Kapeta...
- 14 -
Doležal : vlastnil malé území okolo Paříže - Isle d' France Nička : Tour de France! Doležal : Přesně tohle jsem čekal, každý rok se tu nějakej blbec ozve... Debata o šlechtických rodech: Doležal: …a nelezou vám do zelí Pernštejnové. V Pardubicích. Magda: Tam mám babičku. Doležal: Možná je pamatuje… Doležal: Kde jsme minule skončili? Třída: Marie Terezie. Doležal: To je tááákhle (ruce široce roztažené) široké téma. Doležal: Tak nám, Verunko, pověz, co sis vypsala o Vikinzích. Verunka: No… holdovali mnohoženství! Doležal (zbědovaně) : To je vskutku ta nejdůležitější informace z celého textu…?! ( Asi není třeba zdůrazňovat, že poznámka o mnohoženství se na několik dalších měsíců stala pravidelnou ingrediencí našich hodin dějepisu. Pozn. šéfredaktora) P. Doležal listuje naším sešitem na literaturu… Tomáš: Listujete se zájmem… Někdo, o kom byste si myslel, si myslel něco nepěkného, tam tentokrát není? Doležal (velmi zamyšleně prochází sešit): Ne… asi ne… Jé, Virginia Woolf (vítězoslavný úsměv) Debata o biologii: Doležal: Proč máte všichni otevřený sešit na biologii? Píšete písemku? Třída: Hm. Z paryb. Doležal (chvilku se zamyslí) : To je třeba žralok, že jo? A ještě jednou… Doležal (prohlížeje laboratorní práce) : Mám dojem, že jste to deset minut mikroskopovali a pak o tom dvě hodiny psali. Zápis docházky: Doležal: Kdo chybí? Třída: Hándlová. Doležal: Mám já to ale štěstí. Kdo dál? Třída: Verner. Doležal: Když se daří, tak se daří! Doležal: Bitvu vyhráli snadno. Stáli proti nim jen chcípáci. A větší chcípáci. Doležal: Takže chybí Opálená Podlaha Doležal: Verunko, už ses asi 10 minut nečesala… Všechno v pořádku? Doležal: Smolíčku?! Doležal: Kleopatra utekla do Sýrie a hledala podporu u Caesara. Měli spolu dítě, takže ji zřejmě našla... Doležal: Přestávám mít chuť vám cokoliv sdělovat…
- 15 -
