Autor práce: Linda Flanderová Vedoucí práce: PhDr. Michael Romancov, Ph.D. Datum obhajoby:

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD INSTITUT POLITOLOGICKÝCH STUDIÍ

Linda Flanderová

Geopolitická analýza Jihočínského moře: nejfrekventovanější křižovatka světového námořního obchodu. Diplomová práce

Praha 2010

Autor práce: Linda Flanderová Vedoucí práce: PhDr. Michael Romancov, Ph.D. Datum obhajoby: 2010

2

Bibliografický záznam FLANDEROVÁ, Linda. Geopolitická analýza Jihočínského moře: nejfrekventovanější křižovatka světového námořního obchodu. Praha: Karlova Univerzita v Praze, Fakulta sociálních věd, Institut politologických studií, 2010. 111 s. Vedoucí diplomové práce PhDr. Michael Romancov, Ph.D.

Anotace Tématem diplomové práce je geopolitická a geostrategická analýza Jihočínského moře, které představuje významný komunikační a surovinový prostor v jihovýchodní Asii. Cílem práce je popsat teritoriální nároky přilehlých zemí a zmapovat socio-ekonomický a environmentální význam oblasti. Pozornost je dále věnována bezpečnosti v regionu, která je ohrožena pirátstvím. V poslední části se práce bude věnovat vztahům a dohodám mezi organizací ASEAN a Čínou.

Annotation The subject of this master thesis is to describe the geopolitical and geo-strategic character of the South China Sea, which is an important communication sea-lane and possess rich natural resources in the Southeast Asia. The aim is to portray the territorial claims of littoral countries and to analyse the socio-economic and environmental importance of the sea. Further attention is given to security issues since the region is thratened by piracy. Final part of thesis focuses on relations and agreements between ASEAN and China.

Klíčová slova Jihočínské moře, Spratlyho ostrovy, mořské právo, ASEAN, Čína, jihovýchodní Asie

Keywords The South China Sea, Spratly Islands, The Law of the Sea, ASEAN, The People's Republic of China, Southeast Asia

3

Prohlášení Prohlašuji, že jsem magisterskou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Současně dávám svolení k tomu, aby tato diplomová práce byla umístěna v knihovně FSV UK a zpřístupněna ke studijním účelům.

V Praze dne 15. května 2010

……………............

4

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala PhDr. Michaelu Romancovovi, Ph.D. za vedení práce a praktické rady. Rovněž bych ráda poděkovala své rodině a přátelům za podporu.

5

ÚVOD .......................................................................................................................7 1.

VÝZNAM OCEÁNU A MOŘE ....................................................................12

2.

GEOGRAFIE JIHOČÍNSKÉHO MOŘE...................................................13

3.

MOŘSKÉ PRÁVO ........................................................................................18

4.

NÁROKY STÁTŮ .........................................................................................24 4.1. 4.2. 4.3. 4.4. 4.5. 4.6. 4.7. 4.8. 4.9. 4.10. 4.11. 4.12. 4.13.

ČÍNA (ČÍNSKÁ LIDOVÁ REPUBLIKA) .........................................................24 TCHAJ-WAN (ČÍNSKÁ REPUBLIKA)............................................................25 VIETNAM ..................................................................................................26 FILIPÍNY ....................................................................................................26 MALAJSIE..................................................................................................27 BRUNEJ .....................................................................................................27 INDONÉSIE ................................................................................................28 KAMBODŽA...............................................................................................28 THAJSKO ...................................................................................................28 PŘEKRYTÍ POŽADAVKŮ .............................................................................28 MOŘSKÉ ZÓNY ..........................................................................................29 OSTROVY A ÚTESY ....................................................................................29 DOHODY UZAVŘENÉ K VYJASNĚNÍ TERITORIÁLNÍCH POŽADAVKŮ............29

5.

HISTORIE KONFLIKTU ............................................................................30

6.

HOSPODÁŘSKÝ ROZMĚR .......................................................................40

7.

ENVIRONMENTÁLNÍ ASPEKT ...............................................................49

8.

ZAJIŠTĚNÍ BEZPEČNOSTI NÁMOŘNÍCH CEST - PIRÁTSTVÍ .......54

9.

VOJENSKO BEZPEČNOSTNÍ ASPEKT ..................................................61

10.

MULTILATERALISMUS A ORGANIZACE ASEAN ..........................75

10.1. DEKLARACE O CHOVÁNÍ STRAN V JIHOČÍNSKÉM MOŘI (THE DECLARATION ON THE CONDUCT OF PARTIES IN THE SOUTH CHINA SEA) ..........83 ZÁVĚR...................................................................................................................88 CIZOJAZYČNÉ RESUMÉ .................................................................................97 POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE ..............................................................98 SEZNAM PŘÍLOH.............................................................................................112 PŘÍLOHY ............................................................................................................113

6

Úvod Jihočínské moře bylo dlouhou dobu prezentováno jako zdroj napětí a nestability v regionu jihovýchodní Asie. Po dlouholetém budování stability a partnerství v oblasti nám střety amerických a čínských plavidel z roku 2009 dokazují, jak jednoduše se může klidná situace změnit v potenciální ohrožení bezpečnosti celého regionu. Jihočínské moře má nezpochybnitelný vliv na současný světový vývoj, a to především svým geostrategickým významem, který je neustále konfrontován s novými hrozbami a východisky. Narůstající podíl námořní přepravy, surovinová naleziště či přírodní katastrofy jsou jen některá rizika hrozící celému regionu. Světová moře a oceány dnes představují komunikační a surovinový prostor, jehož vývoj významně mění vnímání prostoru a politiky. Teritoriálním vymezením předkládané práce je Jihočínské moře, které zahrnuje nejenom komplexní síť nevyřešených zeměpisných sporů ale má mnoho tématických dimenzí, mezi které patří ekonomická, politická či bezpečnostní rovina. S hospodářským rozvojem jihovýchodní Asie a vzrůstem námořní kontejnerové přepravy se Jihočínské moře stalo jedním s nejfrekventovanějších přepravních prostorů na světě. V průběhu několika desítek let se stalo geostrategicky jednou z nejvýznamějších oblastí světa, jelikož na dopravě ropy a plynu přes Jihočínské moře jsou závislé asijské mocnosti v čele s Čínou a Japonskem. Navíc moře samo o sobě je s velkou pravděpodobností obrovským zdrojem nerostných surovin, což přináší klíčovou proměnu ve vztazích mezi přilehlými státy. Rozvíjející se ekonomiky jihovýchodní Asie jsou vysoce energeticky náročné, a tudíž i hladové po zdrojích. Jihočínské moře ale nabízí mnohem víc, jelikož je jedním z nejbohatších a nejunikátnějších mořských ekosystémů na světě a představuje zdroj obživy ať už přímo či nepřímo pro desítky milionů lidí žijících na pobřeží. Jihočínské moře se v průběhu posledních desetiletí stalo geostrategickým jádrem jihovýchodní Asie. Je významnou obchodní tepnou spojující Indický a Tichý oceán, obrovským zdrojem potravin a surovin pro přilehlé státy, kde se střetávají strategické zájmy regionálních a neregionální mocností a organizací. Mezi nejaktivnější mocnosti, které nejsou přímo zainteresovány v teritoriálních sporech, patří Japonsko a Spojené státy. Oba státy si velice zakládají na udržení bezpečnosti a stability v regionu tím, že se zde významně angažují v bezpečnostních otázkách. Vztahy mezi jednotlivými aktéry jsou ovlivněny řadou faktorů, mezi které patří problematika organizovaného zločinu, pirátství či ekologie. V neposlední řadě je situace v oblasti významně poznamenána teritoriálními 7

nároky přilehlých zemí, z nich nejrozsáhlejší má Čína s Tchaj-wanem, dále Vietnam, Malajsie, Filipíny, Indonésie a Brunej. Existence teritoriálních sporů, jejichž vyřešení nepomohla ani Konvence OSN o mořském právu, komplikuje správu surovinových zdrojů, bezpečnost námořní přepravy a vztahy mezi sousedními státy v Jihočínském moři. Oblast

Jihočínského

moře

je

nesmírně

významná

z geostrategického

i

geopolitického hlediska, přesto se domnívám, že je v evropských podmínkách až na výjimky spíše opomíjená. Tento závěr jsem získala po vyhodnocení použité literatury. Čína je mnohými analytiky a futurology považována za nastupující velmoc budoucnosti. Její ekonomický zázrak napovídá, že čínské ambice, které jistě míří vysoko, mají své opodstatnění. Ovšem Čína je stále rozvojová země, jejíž socio-ekonomická struktura je silně narušena. Čína je zatím „obr na hliněných nohou“ a je otázkou, jak se bude vyvíjet dál. Ekonomická pozice Číny a její politický rozvoj jsou klíčové proměnné v budoucím vývoji Jihočínského moře. Čína již nyní ekonomicky značně převyšuje celý region a její enormní výdaje na zbrojení vzbuzují zaslouženou pozornost nejen států jihovýchodní Asie, ale také Spojených států, které se od teroristických útoků 11. září významně angažují v asijsko-tichomořském regionu. Od konce studené války, kdy vzniklo v regionu mocenské vakuum, se v Jihočínském moři mnoho změnilo, proto se práce soustředí převážně na období moderních dějin. Vzhledem k obrovskému rozsahu tématu, které je navíc nesmírně komplexní, není možné důkladně v této práci rozebrat historický vývoj regionu od počátku minulého století, kdy se začaly formovat vztahy mezi účastníky teritoriálních sporů. Pozornost je soustředěna na moderní vývoj v oblasti s tím, že významné historické momenty nebudou opomenuty. Domnívám se, že přes relativní zklidnění situace v Jihočínském moři je téma stále aktuální, a to především kvůli Číně, které bude v práci věnována velká pozornost. Čína je podle mého názoru nejdůležitějším státem v oblasti Jihočínského moře a její postoj vůči ostatním státům je naprosto klíčový. Práce si klade za cíl definovat momenty, které vedou jednotlivé státy k větší kooperaci či naopak k eskalaci napětí. Může se jednat o katastrofální zemětřesení, teroristické útoky či enviromentální krize, jenž mohou částečně oslabit mocenské ambice jednotlivých států. Cílem předkládaného textu je zmapování vztahů mezi aktéry v Jihočínském moři a deskripce možných metod spolupráce. Hlavní hypotézou práce je, že Čína je hlavním hybatelem změn v Jihočínském moři, jelikož změny v čínském postoji vůči státům v regionu umožňují vytvořit stabilnější a bezpečnější situaci v Jihočínském moři. Domnívám se, že čínská pozice v problematice 8

Jihočínského moře je naprosto klíčová a vede k eskalaci či deeskalaci napětí mezi státy. Mezi výzkumné otázky práce patří, v kterých tématických oblastech státy spolupracují a jakým způsobem jejich spolupráce probíhá. Dále se pokusím zjistit, jak se projevuje na situaci v regionu partnerství organizace ASEAN a Číny a jestli se dá očekávat konflikt v Jihočínském moři, který by ohrozil námořní dopravu. Záměrem diplomové práce je vytvořit geopolitickou a geostrategickou analýzu Jihočínského moře. Diplomová práce je tématicky rozdělena do dvou hlavních částí, které se dělí do jednotlivých kapitol. První část (historicko-geografická) se bude soustředit na geografickou analýzu Jihočínského moře, posléze bude mapovat teritoriální nároky jednotlivých států a historii jejich vztahů v souvislosti s Jihočínským mořem. Smyslem první části bude geografické vymezení zkoumaného objektu, tj. kde se Jihočínské moře nachází, jaký má geostrategický význam pro okolní státy, jaké ostrovy a útesy se v moři nachází. Vzhledem k významu mořského práva na teritoriální spory v Jihočínském moři se bude další část práce věnovat mořskému právu a jeho problematice, jelikož odlišná interpretace mořského práva dodnes způsobuje řadu problémů v oblasti. Následovat bude kapitola, jejímž cílem je sestavení struktury geografických nároků jednotlivých států, tj. jaké části Jihočínského moře nárokují jednotlivé státy. V návaznosti na toto téma bude následovat část mapující historii interakcí mezi státy, jejímž smyslem je identifikovat hlavní příčiny a období zvyšování napětí v oblasti. Druhá část (empiricko-analytická) se bude soustředit na čtyři hlavní faktory, které mají vliv na Jihočínské moře. První bude charakterizován hospodářský aspekt. Tato kapitola se bude věnovat surovinovým zdrojům v moři. Smyslem této části je zjistit, jestli státy dokáží spolupracovat v problematice surovinových zdrojů a jakým způsobem tato spolupráce probíhá. Jelikož je Jihočínské moře unikátní ekosystém, bude se další část práce soustředit na environmentální hledisko, jelikož kvůli teritoriálním sporům je péče o živočišné i rostlinné zdroje zanedbávána. Cílem této části práce bude zjistit, jakým způsobem je Jihočínské moře ohrožené a jaké kroky podnikají přilehlé státy k jeho správě a záchraně. Dvě následující kapitoly mají společné téma bezpečnost, která je neoddiskutovatelnou součástí celého tématu. Kapitoly jsou oddělené, jelikož první téma, pirátství a ochrana námořních tras, je tak obsáhlé a významné pro oblast Jihočínského moře, že mu bude věnována speciální pozornost. V druhé části se text zaměří na bezpečnostní vztahy mezi jednotlivými státy v Jihočínském moři, včetně velmocí jako jsou Spojené státy, Japonsko a Indie. Věnovat se budu vztahům a dohodám mezi členskými státy organizace ASEAN, Čínou, Spojenými státy, Japonskem a Indií, jejichž 9

působení je v oblasti klíčové. Bezpečnostní vztahy jsou nesmírně důležité pro celou problematiku Jihočínského moře, jelikož ohrožení průchodnosti námořních tras může mít přímý dopad na obrovské množství lidí. Závěrečná kapitola bude popisovat vztahy mezi organizací ASEAN a Čínou a jednotlivými členskými státy s Čínou. Cílem je popsat změny v čínské zahraniční politice, která se v posledních letech obrátila k metodám multilateralismu. V závěru se práce bude věnovat analýze Deklarace upravující vztahy mezi účastníky v Jihočínském moři přijaté v roce 2002 mezi Čínou a organizací ASEAN. V práci bude využit empiricko-analytický teoretický přístup, přičemž formálně je cílem text pojmout jako případovou studii. V textu budou využity tyto metody zkoumání: legalistický přístup, historický přístup, analytická a deskriptivní metoda zkoumání, která bude postupně procházet celou prací a bude aplikována v první části práce pro popis historicko-geografických vlastností regionu. Deskriptivní metoda bude též uplatněna v další části práce, která se bude soustředit na politicko-geografický rozbor konkrétních teritorií a zároveň zde bude užíván legalistický přístup pro analyzování Konvence OSN o mořském právu. V práci budou využívány geografické názvy v anglickém znění, především kvůli nejednotnému názvosloví. V textu budou odkazovány primární i sekundární zdroje. Mezi primární zdroje budou patřit dokumenty organizace ASEAN, zprávy a dokumenty přímých účastníků oficiálních jednání, prohlášení či přednášky politických představitelů, legislativní úpravy a hlavně vědecké výzkumy na zkoumané téma z odborných časopisů. Práce využívá několik monografií, které patří mezi sekundární zdroje. Mezi ty nejdůležitější patří knihy od autorů Odgaardové a skupiny autorů kolem profesora Tønnesona, kteří patří do skandinávského výzkumného centra, jenž se otázkou Jihočínského moře zabývalo intenzivně v letech 2000 až 2002. Na toto téma tak vzniklo několik odborných článků zabývající se environmentální, bezpečnostní i politickou situací. Druhou významnou skupinou autorů věnující se problematice Jihočínského moře je skupina odborníků ze singapurských univerzit. V argumentaci a deskripci situace je možné vidět rozdílné závěry z anglosaského-vědeckého prostředí a od asijských odborníků. Asijští analytici většinou vytýkají evropským a americkým autorům jejich přílišnou zaujatost vůči Číně, kterou označují za hrozbu míru v oblasti. Během práce budou převážně využívány elektronické zdroje, které byly podobně jako monografie pořízeny během výzkumného pobytu v zahraničí. Velmi přínosná pro shromáždění odborné literatury je webová stránka www.southchinasea.org, kterou edituje americký profesor David Rosenberg, jehož texty jsou v práci využívány vedle dalších 10

odborníků na problematiku M. Valencia, R. Emmerse, I. Townsenda-Gaulta a dalších. V kapitole o mořském právu budou využity texty M. Gjetnese a Jana Ondřeje. V části pojednávající o teritoriálních nárocích bude využita kapitola Ramsese Amera z knihy „War or peace in the South China Sea?“. K popisu historie konfliktu budu využívat vynikající knihu Liselotte Odgaardové s názvem „Maritime Security between China and Southeast Asia“, která obsahuje velmi zajímavé právní analýzy teritoriálních nároků jednotlivých států. Otázkami spojenými s hospodářským významem oblasti se zabývá množství publikací, z nich budou v práci zohledněny texty Knuta Snidala, Steina Tønnesona či autorské dvojice Buszynského a Sazlana. Environmentální problematikou Jihočínského moře se zabývá Tom Næss, jehož práce budou v textu využity. Při práci s literaturou vztahující se k Jihočínskému moři je důležité datum jejího vydání, jelikož kvůli dynamickému vývoji v posledních letech se některá literatura vydaná před více než deseti lety zdá zastaralá, jelikož nezohledňuje nejaktuálnější dokumenty a deklarace přijaté organizací ASEAN a Čínou.

11

1. Význam oceánu a moře Moře začali poznávat lidé již na počátku 3. tisíciletí př. n. l., kdy se plavili Egypťané Rudým mořem. Podle Jánského (1992: 7) se však lidé plavili po moři dokonce už 5 tisíc let před naším letopočtem, jelikož v té době můžeme zaznamenat vznik prvních přístavů. Evropanům byly světové oceány ovšem dlouho neznámým prostorem až do 15. a 16. století, kdy začala éra velkých zámořských objevů. V této době, však již dlouho brázdily Jihočínské moře lodě čínských námořníků či vietnamských rybářů. Zdeněk Kukal (1990: 17) uvádí, že již v 1. tisíciletí př. n. l. byla okrajová moře Tichého oceánu známá čínským plavidlům. Číňané se dostali na svých plavbách až k břehům Indie a dokonce během průzkumných plaveb v patnáctém století za vlády císaře Ču Tiho se čínské džunky dostaly až k břehům amerického kontinentu. Podle Gavina Menziese Číňané objevili Ameriku před Evropany, což dokládají archeologické nálezy a historické doklady. Je pozoruhodné, že v dávné minulosti Číňané využívali podobné diplomatické nástroje jako v současné době. Jejich cílem nebylo ovládnutí nově objevených krajin pomocí zbraní a válek, ale s využitím ekonomických nástrojů utužovali vztahy s okolními partnery (Menzies 2002: 41). Číňané tehdy využívali velmi pokrokové technologie, mezi než patřil bezesporu kompas, který jim umožnil plavit se na velké vzdálenosti. S průmyslovou revolucí vzrostly nároky na lodní dopravu, což způsobilo vznik nových a rozšiřovaní již existujících přístavů. Oceány studují lidé od pradávna, jelikož jsou neoddělitelnou součástí našich životů. Představují obrovský zdroj lidské potravy, významně se podílejí na zemském klimatu, jsou důležitým dopravním a komunikačním kanálem. Oceány mimoto obsahují nesmírný zdroj surovin, jako je ropa či plyn. Zároveň však mohou být vážnou bezpečnostní hrozbou v podobě extrémního počasí či lidského soupeření o pozice či zdroje. „Světový oceán je veškerá vodní hmota na zemském povrchu s výjimkou vody v řekách a jezerech, v ledovcích a podzemních vod“ (Kukal a kol. 1990: 38). Údaje o ploše oceánu se mírně liší. Kukal podle uznávaných autorů1 udává, že plocha světového oceánu je 361,18 milionů kilometrů čtverečních, zatímco plocha souše je 149,39 milionů kilometrů čtverečních, což činí poměr 2,44 : 1 (Kukal a kol. 1990: 39). Oceán pokrývá 71% povrchu planety a obsahuje 97% veškerých zásob vody. Více než 95% podmořského světa zůstává neprobádáno. Oceány, moře a jezera hrají integrální roli ve světovém 1

Čísla jsou podle Svedrupa a kol. (1942), Kossinnové (1921), Kunského (1964), Fairbridge (1966), Encyklopedia of oceanographic and atmospheric Science (McGraw Hill 1979).

12

ekosystému, která se projevuje na klimatu i počasí. Oceán podporuje život více než 50% veškerých živočišných druhů a poskytuje více než 20% živočišných proteinů a 5% celkových proteinů v lidské stravě.2 „Oceán je součástí světového oceánu, který leží mezi pevninami a má hluboké pánve s hloubkami mezi 4 a 6 kilometry. Moře jsou části oceánu vnikající do pevniny nebo oddělené od oceánu řetězem ostrovů“ (Kukal a kol. 1990: 41). Moře se dělí na vnitřní a okrajová, z nichž ta první jsou obklopena pevninou a spojená s oceánem průlivy. Okrajová moře jsou oddělena od oceánu poloostrovy či řetězem ostrovů. Proudový systém okrajových moří je většinou spojen s oceánem oproti mořím vnitřním. Z moří či oceánu vznikají zálivy, které vnikají do pevniny a jsou zpravidla odděleny podmořským valem či řetězem ostrovů. Moře a oceány mají svá pojmenování a jsou rozdělena podle speciálních kritérií3. Konečné utřídění provedla Mezinárodní hydrografická komise ustanovená v roce 1919 na konferenci v Londýně. Rozdělení oceánů a moři je důležité nejen z hlediska teorie, ale také kvůli praktickým důvodům jako je plavba či rybolov.

2. Geografie Jihočínského moře Jihočínské moře se rozprostírá přibližně od 3° jižní do 23° severní šířky a od 100° do 120° východní délky a spojuje Tichý oceán s Indickým oceánem, přičemž se rozpíná od Malacké úžiny k úžině Tchajwanské (Song 2008: 151). Ve zjednodušené formě se podle definice Mezinárodní hydrografické komise4 rozkládá Jihočínské moře od 2

3

4

National Oceanic and Atmospheric Administration, [online]. United States Department of Commerce, [cit. 2010-03-13]. Dostupné na: . Mezi které patří: ohraničení pevnin a ostrovů, morfologie oceánského dna, určitý stupeň nezávislosti proudového systému, určitý stupeň nezávislosti atmosférické cirkulace, existence vodních mas o určité teplotě a salinitě (Kukal a kol. 1990: 44) Podrobná definice Jihočínského moře podle Mezinárodní hydrografické komise zní. „On the South. The Eastern and Southern limits of Singapure and Malacca Straits as far West as Tanjong Kedabu (1°06´ N, 102°58´ E) down the East coast of Sumatra to Lucipara Point (3°14´ S, 106°05´ E) thence to Tanjong Nanka, the Southwest extremity of Banka Island, throught this island to Tanjong Berikat the Eastern point (2°34´ S, 106°51´ E), on to Tanjong Djemang (2°36´ S, 107°37´ E) in Billiton, along the North coast of this island to Tanjong Boeroeng Mandi (2°46´ S, 108°16´ E) and thence a line to Tanjong Sambar (3°00´ S, 110°19´ E) the Southwest extreme of Borneo. On the East. From Tanjong Sambar through the West coast of Borneo to Tanjong Sampanmangio, the North point, thence a line to West points of Balabac and Cecam Reefs, on to the West point of Bancalan Island and to Cape Buliluyan, the Southwest point of Palawan, through this island to Cabuli Point, the Northern point thereof, thence to the Northwest point of Busuanga and to Cape Calavite in the island of Mindoro, to the Northwest point of Lubang Island and to Point Fuego (14°08´ N) in Luzon Island, along a line joining this cape with the East point of Balintang Island (20° N) and to the East point of Y´Ami Island (21°05´ N) thence to Garan Bi, the Southern point of Taiwan (Formosa), through this island to Santyo (25° N) its North Eastern Point. On the North. From Fuki Kaku the North point of Formosa to Kiushan Tao (Turnabout Island) on to the South point of Haitan Tao (25°25´ N) and thence Westward on the parallel of 25°24´ North to the coast of Fukien. On the West. The Mainland, the Southern limit of the Gulf of Thailand and the East

13

jihozápadu k severovýchodu. Jižní hranice moře začíná na 3° jižní šířky mezi jižní Sumatrou a Kalimatanem (Karimatská úžina) a končí na severu mezi Tchajwanskou úžinou od severního výběžku ostrova po pobřeží Fukien v Číně.5 Jihočínské moře je typem polo-uzavřeného moře, která jsou definována dle Konvence o mořském právu Organizace spojených národů jako zátoky, zálivy či moře obklopená dvěma nebo třemi státy a spojená jinými moři či oceány6. Podle některých autorů7 je Jihočínské moře obklopeno šesti státy, podle jiných až devíti státy8, které si nárokují ostrovy a námořní zóny. Jihočínské moře má rozlohu 648 000 čtverečních námořních mil (kolem 1 200 096 čtverečních kilometrů9) (Song 2008: 151). Pokud je zahrnutý Thajský záliv rozloha činí 3,5 milionu čtverečních kilometrů (Gao 2005: 330). Jihočínské moře sousedí s Čínou (Čínská Lidová republika - PRC), Filipínami, Brunejí, Vietnamem, Kambodžou, Thajskem, Singapurem, Malajsií a Indonésií, přičemž někteří autoři uvádějí také Tchaj-wan (Čínská republika - ROC), který ovšem není zúčastněnými státy uznán jako nezávislý státní celek, proto je velmi často v odborných textech považován za provincii Číny. Populace žijící na pobřeží Jihočínského moře se odhaduje přibližně na 270 milionů obyvatel, což činí 5% světové populace (Ablan, Garces 2005: 137). Podle odhadů by populace v regionu měla stoupnout na 726 milionů lidí v roce 2025 (Gao 2005: 330). Moře zahrnuje nejen velké množství ostrovů, ale také atolů, písčin, mělčin, útesů, skalisek, z nichž některé jsou nad vodní hladinou a jiné pod hladinou. Mezi ty nejvýznamnější a nejdiskutovanější, soustředěné do čtyř větších souostroví, patří ostrovy: Pratas (Dongsha v čínštině), Paracelské (Xisha v čínštině, Hoang Sa ve vietnamštině), Spratlyho (Nansha v čínštině, Thruong Sa ve vietnamštině a Kalayaan ve filipínštině), Macclesfield Bank (Zhongsha v čínštině) a Scarborough Reef (Huangyan Dao – Yellow

5

6

7 8

9

coast of the Malay Peninsula. International Hydrographic Organization, [online]. 1953, Limits of Oceans and Seas, [cit. 2010-03-19]. Dostupné na: . South China Sea/Spratly Islands, [online]. Global Security [cit. 2010-04-16]. Dostupné na: . „[E]nclosed or semi-enclosed sea’ means a gulf, basin or sea surrounded by two or more States and connected to another sea or the ocean by a narrow outlet or consisting entirely or primarily of the territorial seas and exclusive economic zones of two or more coastal States“ (UNCLOS – článek 122). Např. Keyuan, Z. Joint Development in the South China Sea: A New Approach, 2006. Např. Song, Y. H. The Potential Marine Pollution Threat from Oil and Gas Development Activities in the Disputed South China Sea/Spratly Area: A Role that Taiwan Can Play, 2008. Joyner uvádí, že Jihočínské moře se rozprostírá na ploše 800 000 čtverečních kilometrů (310 000 čtverečních mil) (Joyner 1999: 55).

14

Rock). Útvary zahrnují více než 235 různých celků, z nichž jenom 148 spadá pod Paracelské ostrovy. Největším ostrovem, s rozměry 0,43 čtverečních kilometrů, je ostrov Taiping (Itu Aba) okupovaný od roku 1956 Tchaj-wanem (Song 2008: 153). Všechny hlavní souostroví a mořské zóny jsou v Jihočínském moři předmětem teritoriálních sporů, do kterých jsou zapojeny téměř všechny státy obklopující moře10. Spratlyho ostrovy leží v centru Jihočínského moře více než 900 námořních mil jižně od čínského ostrova Hainan, 230 námořních mil východně od vietnamského přístavu Nha Trang, 120 námořních mil západně od filipínského ostrova Palawan a 150 námořních mil severozápadně od malajského státu Sabah. Geograficky jsou umístěny mezi 4° a 11°3´ severní šířky a 109°30´ a 117°50´ východní délky (Joyner 1999: 56). Jiní autoři uvádějí podle rozsahu ostrovů, které do Spratlyho souostroví počítají, jiné údaje. Např. Renate Hallerová-Trostová lokalizuje ostrovy „mezi 6° až 12° severní šířky a 109°30´ až 117°30´ východní délky. Zatímco David Hancox a Victor Prescott definují region Spratlyho ostrovů tak, že do něj není zahrnut Luconia Shoals, jelikož leží za 200 metrovou hranicí isobathy. Odhadovaná plocha ostrovů činí 172 000 čtverečních námořních mil (Prescott 1999 podle Chung 2004: 76). Spratlyho ostrovy nemají žádné stálé obyvatelstvo a jsou příliš malé, aby bylo možné se na nich trvale usídlit (Song 2008: 153). Je nesporné, že ostrovy mají důležitý strategický význam, což dokládá i minulost, kdy ostrovy byly využívány jako vojenské základny pro Japonce či pašeráky (Fernandez 1982: 76; Tolentino 1982: 24; Valero 1994: 342 podle Wang 2001: 532). Finální počet ostrovů je zatím neznámý (mezi 100 – 20011) a většina vlastnických práv je předmětem stále nedořešených sporů. Uvádí se dokonce, že pouze 36 ostrovů může být podle práva považována za ostrovy, jelikož zůstávají nad hladinou během přílivu (Schofield, Storey 2005). Všechny státy se snaží uplatnit legální práva podle Konvence o mořském právu, navíc Čína, Tchaj-wan, částečně i Vietnam se pokouší nárokovat oblasti podle historického práva12. Všechny státy, které si nárokují ostrovy Spratly si uvědomují jejich strategickou důležitost. Nejedná se pouze o potenciální naleziště nerostných surovin, ale hlavně o geografickou pozici, jež umožňuje

10

11 12

V Severovýchodní Asii probíhají také spory o ostrovy: Diaoyu/Senkaku (Pennacle Ostrovy) mezi Čínou a Japonskem, dále o ostrovy Dokdo/Takeshima mezi Japonskem a Severní Koreou, Kurilské ostrovy mezi Japonskem a Ruskem. Státy nárokují kolem ostrovů námořní zóny a své nároky podporují Konvencí o mořském právu z roku 1982 (Thao, Amer 2009). Někteří autoři dokonce uvádí až 400 objektů, které patří do Spratlyho souostroví (Shen 2002: 97). Moderní mezinárodní právo však dávno specifikovalo, že objevení nějakého teritoria automaticky neznamená trvalé právo na vlastnictví takového území. Na Spratlyho ostrovech navíc nevzniklo permanentní obyvatelstvo, které by národností či původem mohlo doložit příslušnost k dané zemi (Joyner 1999: 59).

15

kontrolu námořních tras a námořních zón kolem jednotlivých ostrovů a útesů. Podle profesora Michaela Leifera je Jihočínské moře a jihočínské ostrovy námořní heartland jihovýchodní Asie, dominance v oblasti jednou mocností může mít strategické následky na geo-politické a ekonomické zájmy pro regionální i ostatní státy (Leifer 1999: 1 podle Snidal 2002: 4). Do Jihočínského moře patří geograficky ostrovy Anambas, Badas, Natuna a Tambelan, které jsou mezinárodně uznány jako indonéské území. Jihočínské moře zahrnuje a přirozeně navazuje na Tonkinský a Thajský záliv, které jsou geograficky v této práci začleněny pod zkoumanou oblast, přestože je někteří autoři ve svých textech nezahrnují do problematiky (Amer 2002: 25). Geografické umístění Jihočínského moře má za následek specifické přírodní podmínky. Počasí významně ovlivňuje životní cyklus oblasti a může mít obrovské následky v podobě přírodních katastrof. Přímořské podmínky v Jihočínském moři jsou ovlivněny střídáním monsunových období. Severozápadní monsun od listopadu do března přináší silný suchý vítr a od května do září jihovýchodní monsun způsobuje deštivý vítr, který sebou nese občasný výskyt tajfunů. Ty pak velmi často přecházejí přes území Filipín severně směrem k Tchaj-wanu a Japonsku nebo západně směrem k Vietnamu a jižním provinciím Číny. Každoročně oblast zasáhne přibližně 10 – 12 skutečně silných tajfunů. Podnebí v oblasti je velmi horké s vysokou vzdušnou vlhkostí (Snidal 2000: 4). Přírodní podmínky proto mají významný vliv na populaci a přírodní ekosystém v Jihočínském moři (Morton, Blackmore podle Ablan, Garces 2005: 137). Jihočínské moře je významným geostrategickým prostorem, protože je klíčovou a nejkratší námořní spojnicí mezi severním Tichým oceánem a Indickým oceánem. Zároveň je jednou z nejvytíženějších námořních tras na světě, jelikož více než 50% světové roční obchodní tonáže putuje přes Jihočínské moře (Burgess 2003: 7, Snidal 2000). Oblast jihovýchodní Asie je orientována svým životem na moře, najdeme zde proto hned několik světových přístavů. Mezi největší a nejdůležitější v Jihočínském moři patří: Hong Kong, Singapur, Kaohsiung na Tchaj-wanu, Shenzhen v Číně, Port Kelang a Tanjung Pelepas v Malajsii, Tanjungpriok v Indonésii, Laem Chabang v Thajsku a Manila na Filipínách (Rosenberg 2009: 45). Po moři jsou sem dopravovány převážně surovinové zásoby, jejichž podíl v přepravovaných položkách bude jistě do budoucna dále narůstat, jelikož země jihovýchodní Asie v čele s Čínou jsou hladové po energetických zdrojích,

16

které jim umožní další hospodářský rozvoj. Od nastartování ekonomického procesu v Číně a dalších asijských ekonomikách se podíl námořní dopravy zněkolikanásobil13. Úžiny Malacká, Sundská a Lombok spojují Jihočínské moře s Indickým a Tichým oceánem a jsou důležité pro pobřežní i okolní státy z hlediska bezpečnosti a hospodářství. Indonésii přímo jedna z cest směřujících z Evropy a Středního východu protíná. Trasy vedou většinou do Číny, Japonska a Jižní Koreje. Význam Jihočínského moře jako dopravní komunikace pro Čínu dokládá i fakt, že 90% čínského exportu cestuje právě po vodě. Neméně důležitá je trasa pro Japonsko, které dopraví kolem 40% svého exportu a importu přes Jihočínské moře. Čísla jsou pak ještě vyšší, co se týká importu ropy, protože přes 67% ropy připlouvá do Japonska přes Jihočínské moře a na Filipíny dokonce 85%. Trasou procházející Malackou úžinou propluje ročně 100 000 lodí, což z ní činí druhou nejvytíženější úžinu na světě14 (Thao, Amer 2009: 2). Moře ovšem není důležité jenom pro sousedící státy, ale také pro státy jako Indie, Austrálie či Spojené státy (Thao, Amer 2009: 2). Zavedené námořní cesty leží na východ a západ od Spratlyho ostrovů. Vyhýbají se oblasti označené na mapách jako nebezpečná tak, že ze Singapuru se lodě zpravidla plaví směrem do Hong Kongu, Šanghaje a severních přístavů. Východní cesta kopíruje pobřeží Sarawaku-Bruneje-Sabahu a po doplutí do Manily míří na Hong Kong. Alternativou je západní cesta, která protíná Macclesfield Bank a Paracelské ostrovy (Chung 2004: 93). Většinou je severní cesta využívána pro ropu a nerosty, zatímco potraviny a zboží jsou dopravovány jižněji (Tønnesson 2002: 58). Podle Dzurka nevedou žádné námořní trasy přes sporná území, což usnadňuje námořní navigaci15 (Guan 1999: 427). Pokud by námořní trasy byly ohroženy konfliktem, mělo by to významný dopad na ekonomiky mnoha států. Bezpečnost a poklidná průchodnost Jihočínského moře je však ohrožena jinou hrozbou. Množství námořních tras a hlavně hodnotného zboží na palubách lodí má za následek dlouhodobý výskyt pirátů v Jihočínském moři. Této problematice se bude více věnovat kapitola týkající se bezpečnosti námořních tras v Jihočínském moři.

13

14 15

Tonáž asijských lodí je největší na světě, jelikož její podíl činí 38,8% ze světové tonáže, přičemž evropský podíl tvoří 21,8% (Rosenberg 2009: 44). Nejvytíženější je Hornuzský průliv (Rowan 2005: 415). Dzurek dodává, že tento fakt ovlivňuje nepřímo pozici světových mocností např. USA vůči teritoriálním sporům a jejich řešení, jelikož tím nejsou přímo ohroženy jejich zájmy.

17

3. Mořské právo Všechna moře a ostrovy na světě jsou upraveny mořským právem, jehož vývoj trval dlouhá desetiletí, a ani dodnes není jeho výklad jednoduchý a pro některé účastníky jednoznačný. V případě Jihočínského moře je aktuální námořní právo příčinou, proč teritoriální požadavky přilehlých států získaly nový rozměr a celý prostor novou dynamiku. Moře je volným prostorem a jako mezinárodní prostor by nemělo být nikým nárokováno, což se vztahuje také k mořskému dnu za hranicemi národní jurisdikce. Ačkoliv nemůže být volné moře nárokováno žádným státem, může být podle určitých pravidel využíváno všemi státy. Výjimku tvoří tzv. výlučná neboli exkluzivní ekonomická zóna a kontinentální šelf, které mohou využívat výhradně pobřežní státy, avšak ostatní státy je mohou využívat k činnostem vyplývajícím ze svobody volného užívání moře, například volná plavba. Již od středověku považovaly státy teritoriální vody za své výsostné území a spravovaly ho výlučně samy, dokud nepřišla jiná mocnost, která tu stávající nahradila (Ondřej 2000: 8-9). Významné spisy na téma mořského práva sepsal již Hugo Grotius, který uvádí, že státy mají společně využívat moře pro plavbu a rybolov s tím, že pobřežní vody mají státy kontrolovat samostatně. Na Grotia navázalo několik dalších myslitelů. Nizozemec Bynkershorek vyjádřil své názory ve smyslu, že stát kontroluje území, na jehož hranici končí účinnost jeho ozbrojené síly, čímž myslel dostřel děla. Mezi moderní právní úpravy vymezující pobřežní vody patří Úmluva o pobřežních vodách a pásmu souvislém z roku 1958, která pro neshody nezahrnuje konkrétní délku pobřežní vody, což upravuje až Úmluva neboli Konvence OSN o mořském právu z roku 1982, kdy proběhla již třetí konference na toto téma16. Tato Úmluva již obsahuje podrobnou právní úpravu všech segmentů týkajících se moře. Definuje pojmy jako je kontinentální šelf, exkluzivní ekonomická zóna (EEZ), teritoriální vody, polo-uzavřené moře či ostrov, jehož právní vymezení je speciálně důležité pro Jihočínské moře. Ačkoliv mělo po přijetí Konvence o mořském právu dojít k vyjasnění a uklidnění situace na světových mořích, tak v případě Jihočínského moře tomu bylo spíše naopak.

16

Proto je někdy označována zkratkou UNCLOS III podle anglického názvu United Nations Convention on the Law of the Sea, [online]. Oceans and Law of the Sea, Division for Ocean Affairs and the Law of the Sea, [cit. 2010-05-14]. Dostupné na: .

18

Úprava kontinentálního šelfu z roku 1982 stanoví „délku šelfu až do vzdálenosti 200 námořních mil, které však mohou být prodlouženy až do vzdálenosti 350 námořních mil anebo 100 námořních mil od izobathy 2 500 metrů, což je linie spojující body v hloubce 2 500 metrů“ (Ondřej 2000: 13). Volné moře je v Úmluvě definováno jako moře, které nespadá pod výlučnou ekonomickou zónu, pobřežní moře či moře obklopující souostroví. Volné moře mohou státy využívat ke svobodné plavbě, přeletu, komunikaci pokládáním podmořských kabelů a potrubí a k volnému rybolovu. Oproti tomu výlučnou ekonomickou zónu, sahající do vzdálenosti 200 námořních mil od základní čáry, mohou pobřežní státy využívat samostatně za účelem průzkumu a využívání přírodních zdrojů. Volná plavba je povolena nejen přes volné moře, ale také přes teritoriální vody a exkluzivní ekonomickou zónu. Volný pohyb přes tyto zóny je povolen nevinným cestujícím17, tranzitním cestujícím a cestujícím mezi souostrovími18 (Tønneson 2002: 58). Exkluzivní ekonomická zóna je pro státy důležitá, protože statistiky uvádějí, že kolem 95% ryb je vyloveno v této zóně (Glassner 1993: 485). Podle odhadů se v oblasti, kam sahá výlučná ekonomická zóna ostrovů, nalézají významná ložiska plynu a ropy. Pokud by odhady geologických společností byly správné, mohla by výlučná ekonomická zóna zaručit svému majiteli obrovský zdroj surovin. K tomu se ovšem vztahuje další právní problém, jelikož je otázkou, zda je možné „útvary“ tj. ostrovy, písčiny, útesy a skály atd. považovat za ostrovy či nikoliv. Úmluva o mořském právu totiž stanoví, že pouze ostrovy mají legální nárok na výlučnou ekonomickou zónu (Elferink 2001: 173174). Článek 121 Úmluvy vymezuje ostrov jako přirozeně vytvarovanou zem, obklopenou vodou, která zůstává nad vodou i během přílivu19. Podle článku 121 (3) skály nevhodné pro lidské osídlení či jinou ekonomickou aktivitu nemají právo na kontinentální šelf a výlučnou ekonomickou zónu20, ale leží obklopeny teritoriálním mořem do 12 námořních mil a přilehlou zónou sahající do 24 mil (Gjetnes 2000: 191,192). Přilehlé státy mají odlišný názor na právní výklad článku 121 (3). Podle některých států nemohou pevninské útvary v moři generovat exkluzivní ekonomickou zónu a kontinentální šelf, jelikož nejsou ostrovy. Ostatní se domnívají, že skaliska, útesy a další objekty v moři, které zůstávají nad hladinou, během přílivu vytvářejí více než 17 18

19

20

Jedná se o cestující bez zlého úmyslu, kteří chtějí pouze projet a nezneužívat danou oblast. Existují obavy, že by volná plavba mohla být ohrožena čínským zákonem o teritoriálním moři a přilehlé zóně z roku 1992 (Tønneson 2002: 59). „An island is a naturally formed area of land, surrounded by water, which is above water at high tide“ UNCLOS III. „rocks which cannot sustain human habitation or economic life of their own shall not have an exclusive economic zone or continental shelf“ – článek 121 (3) UNCLOS III.

19

12mílové teritoriální vody. Číňané zastávají názor, že mořské útvary v Paracelském a Spratlyho souostroví generují všechny možné námořní zóny tj. exkluzivní ekonomickou zónu a přirozené prodloužení kontinentálního šelfu. Mořské právo povoluje vytváření umělých ostrovů, ale platí, že uměle vybudované ostrovy nemají nárok na výlučnou ekonomickou zónu a kontinentální šelf. Legální vymezení ostrovů pochází již z první Úmluvy z roku 1958 a je poměrně kontroverzní kvůli problematickému vymezení dostatečné výše hladiny moře (Gjetnes 2001: 192). Ještě v průběhu jednání o Konvenci byly podávány návrhy na přesnější definici či legislativní vymezení ostrovů, které by obsahovalo požadavek na lidské osídlení či konkrétní velikost ostrovů, tyto specifikace ale nebyly do definice zahrnuty. Vzniklo tak poměrně vágní označení, které se změnilo spíše na zvykové právo. Velký počet ostrovů a potenciál surovinových nalezišť má podstatný vliv na rozložení námořních zón a požadavky pobřežních států. Ve středu teritoriálních požadavků stojí Spratlyho ostrovy, které s více než stem objektů tvoří potenciálně obrovský prostor výlučné ekonomické zóny. Žádný z přímořských států zatím neobdržel formální potvrzení svých nároků na Spratlyho ostrovy. Někteří autoři, například Marius Gjetnes, se domnívají, že komplexnost teritoriálních požadavků v Jihočínském moři je tak složitá, že nemá v dohledné době řešení, jelikož principy mezinárodního práva mohou být v tomto případě nedostatečné k vyřešení situace. Všechny přímořské státy, které požadují část či celé Spratlyho ostrovy, jsou velmi aktivní v prosazovaní svých zájmů. V celém sporu má tak významnou úlohu Konvence o mezinárodním mořském právu OSN, jež byla s výjimkou Tchaj-wanu přijata všemi zúčastněnými státy podél Jihočínského moře. Konvence vstoupila v platnost v roce 1994 a významně ovlivnila situaci v Jihočínském moři. Ovšem právo a zákon v ideální interpretaci jsou jedna věc a reálná skutečnost věc druhá, proto přijal Mezinárodní soudní dvůr některé části Konvence o mořském právu za zvykové. Platí tedy, že pokud všechny státy uznají jistý zvyk, stane se pro ně závazným (Gjetnes 2000: 5). Na tento postup například spoléhají Číňané, když budují na skaliskách dřevěné či betonové stavby, aby těmto útesům zajistili status ostrova a výlučné ekonomické zóny kolem něj. Například na útesech Mischief Reef21 vybudovali Číňané dvoupatrovou budovu s přistávací plochou pro helikoptéry22, což provázela od roku 1995 do roku 1999 21

22

Významný expert na problematiku Jihočínského moře I. Townsend-Gault (1998: 4) tvrdí, že Mischief Reef není ostrovem, a proto nedisponuje teritoriálním mořem a ani dalšími zónami. Poprvé Čína aktivně okupovala území, která nárokoval stát ASEANu.

20

krize mezi Čínou a Filipínami, jelikož tento útes se nachází 135 námořních mil od ostrova Palawan23, a tudíž v 200 mílové výlučné ekonomické zóně nárokované Filipínami (Schofield, Storey 2005; Hutchinson 2004: 110). Také Vietnam se pokusil upevnit své nároky stavbou televizní budovy či rybářského přístavu. Oproti tomu Malajsie sází na turismus, a proto postavila na Swallow Reef turistický resort (Odgaard 2002: 73). Vietnam, Tchaj-wan, Malajsie, Filipíny a Čína v průběhu let vybudovaly na okupovaných ostrovech majáky, které nemají navigační hodnotu, ale slouží jako demonstrace suverenity, přestože mezinárodní soudní tribunály několikrát v minulosti deklarovaly, že stavba majáku nevytváří vlastnická práva nad ostrovy či útesy24. Uznávaní experti na problematiku Jihočínského moře se shodují, že ostrovů splňujících náležitosti Konvence o mořském právu je například ve Spratlyho souostroví mnohem méně než přilehlé státy doufají (Valencia; Hancox, Prescott podle Townsend-Gault 1998: 4). Konvence o mořském právu bezesporu poskytuje nástroj pro vyřešení námořních teritoriálních sporů. Vymezení námořních hranic a spolupráci mezi přilehlými státy upravují články 15, 74, 83, 121 a 123 Konvence. Uvedené články ovšem potřebují být interpretovány a implementovány ve vztahu s konkrétními situacemi v Jihočínském moři. Aktuální se stala interpretace a aplikovatelnost článku 7 Konvence. V roce 2009 přijala filipínská Sněmovna reprezentantů zákon, který vymezil hranice souostroví zahrnující skupinu ostrovů Kalayaan a Scarborough Shoal. Čína vznesla námitku a upozornila na své suverénní nároky na Scarborough Shoal (ostrov Huangyan v čínštině) a Spratlyho ostrovy a jejich mořské zóny (Thao, Amer 2009). Vzhledem k vysokému počtu nároků jednotlivých státu bylo od devadesátých let započato mnoho bilaterálních i multilaterálních jednání. Na vyrovnání vztahů se významně podílí regionální organizace ASEAN. V devadesátých letech hostila Indonésie25 neformální schůzku, jejímž cílem byla prevence, vedení rozhovorů a řešení konfliktů v Jihočínském moři. ASEAN hrál důležitou úlohu během těchto a následujících jednání. V roce 1999 se ministři z organizace ASEAN shodli na principech společné spolupráce s cílem předejít konfliktu a zastavit další okupace. Dokument uzavřený mezi 23

24

25

Nejbližší bod Spratlyho souostroví leží 1 100 kilometrů (600 námořních mil) o jižního pobřeží Číny, což napovídá, že Filipínské nároky se jeví daleko více opodstatněné než čínské (Joyner 1999: 70). Vietnam vystavěl majáky v následujících oblastech: Southwest Cay of North Danger Reef, Ladd Reef, Prince of Wales Bank, Alexandra Bank, Grainger Bank, Rifleman Bank, West Reef, Amboyna Cay, Pigeon Reef (Tennent Reef). Filipíny vystavěly maják na ostrově Thi Tu (Thitu). Tchaj-wan postavil maják na ostrově Itu Aba (Taiping Dao). Čína na útesu Hughes Reef (Dongmen Jiao). Malajsie vystavila majáky v oblastech: Swallow Reef, Royal Charlotte Reef, Louisa Reef. Lighthouses of the Spratly Islands, [online]. 2006 [cit. 2010-04-20]. Dostupné na: . Indonésie se dá označit za vůdčí zemi organizace ASEAN.

21

Čínou a zúčastněnými státy se označuje jako Deklarace. Po dlouhodobém vyjednávání byl v roce 2002 deseti členskými státy a Čínou na schůzce v Phnom Penhu podepsán dokument The Declaration on the Conduct of Parties in the South China Sea (Burgess 2003: 10). Dokument není pro podepsané státy právně závazný a nepřipojil se k němu Tchaj-wan, který není zúčastněnými státy uznán jako suverénní stát. Pro zainteresované státy je důležité provádět politiku přátelství a kompromisů, jelikož pokud by situace byla příliš vyhrocená, mohlo by dojít k ekonomickému moratoriu a všechny průzkumné a další aktivity by musely být zastaveny (Wang 2001: 537). Jelikož je Jihočínské moře tzv. polo-uzavřeným mořem, je jeho působení na mezinárodním poli specificky upraveno mořským právem. Nejenom že je definováno zákonem, ale navíc z jeho podstaty vyplývá potřeba spolupráce mezi jednotlivými státy. Článek 123 Konvence o mořském právu OSN stanoví, že státy mají spolupracovat a koordinovat své aktivity v zájmu zachování a ochrany mořských zdrojů. Konvence vybízí ke spolupráci i v oblasti vědeckých výzkumů, kdy pomocí společných akcí má být veden průzkum v mnoha oblastech. V podobném duchu hovoří články 74 a 83 Konvence o mořském právu, které stanoví, jakým způsobem mají státy s překrývajícími teritoriálními nároky spolupracovat. Efektivní fungování uvedených aktivit by měly zajistit dohody ve smyslu tzv. Deklarace, která by podle čínských představitelů měla podpořit mírumilovnou spolupráci zúčastněných státu ku prospěchu ekonomického rozvoje (Thao 2003: 279). Státy jihovýchodní Asie si uvědomují pozitiva plynoucí z bezpečnostní multilaterální dohody, přesto historická nedůvěra, soupeření o námořní území a vzrůstající vojenské výdaje států v oblasti způsobují, že multilaterální opatření mohou selhat. Problematicky se jeví přístup Číny ke spolupráci s ostatními státy, což souvisí s tím, jak a kdy začala v novodobé historii Čína sporná území požadovat26. Mezinárodní soudní dvůr se v uplynulých letech zabýval případy, v nichž byly zainteresovány státy jihovýchodní Asie v námořních teritoriálních sporech. První případ se týkal sporu o Pulau Ligitan a Pulau Sipadan mezi Indonésií a Malajsií, druhý případ se vztahoval ke sporu o Pedra Branca/Pulau Batu Puteh, Middle Rocks a South Ledge mezi Malajsií a Singapurem27. Ostrovy nejsou permanentně osídleny a jsou nad úrovní moře pouze při odlivu. V prvním sporu byla území přisouzena Malajsii v druhém Singapuru, ale část 26

27

Ke konci čtyřicátých let Čína ohlásila nárok na podstatnou část Jihočínského moře, což proběhlo bez oficiálních námitek okolních států a západních velmocí (Yu 2007: 151). Více k obou případům nabízí text: Salleh, A., Razali, Ch. H. CH. M., Jusoff, K. Malaysia´s policy towards its 1963 – 2008 territorial disputes, TropAIR, Faculty of Forestry, Universiti Putra Malaysia, 2009.

22

oblasti byla ponechána Malajsii. Uvedený příklad dokládá, že pokud by všechny státy vyslovily souhlas, mohl by teritoriální spory řešit Mezinárodní soudní dvůr nebo Mezinárodní tribunál pro mořské právo (The International Tribunal for the Law of the Sea – ITLOS). Problematické je, že pouze Filipíny považují rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora za právně závazné, což se navíc netýká sporu o část Spratlyho ostrovů. Filipíny v roce 1999 navrhly podstoupit svoji část teritoriálního sporu v Jihočínském moři Mezinárodnímu soudnímu dvoru, což se nesetkalo s pozitivním přijetím Číny, která deklaruje bilaterální jednání jako způsob vyřešení teritoriálních sporů. Pokud se Čína či jiné státy obávají, že by soud rozhodl v jejich neprospěch, je zřejmé, proč nechtějí spory řešit soudní cestou. Nicméně k vyřešení sporů nejsou zapotřebí pouze legální aspekty, ale musí být zohledněny také politické, ekonomické, sociální faktory (Thao, Amer 2009). Ačkoliv rozvoj mezinárodního mořského práva měl vyřešit teritoriální spory mezi státy, v případě Jihočínského moře je spíše zkomplikoval. Mnohdy vágní a nejednoznačné definice vedou k diplomatickým střetům, kterým neprospívá, že jednotlivé státy v regionu mají odlišnou interpretaci např. Konvence o mořském právu. Tento problém je zřetelný především kvůli ostrovům, které podle Konvence nesplňují formální právní náležitosti, aby jim mohlo být přiznáno právo na teritoriální moře a přilehlé zóny. To ovšem nebrání přilehlým státům Jihočínského moře, aby ostrovy a přilehlé zóny nejenom nárokovaly, ale také okupovaly a hospodářsky využívaly. Vietnam, Čína a Tchaj-wan ve svých nárocích navíc požadují velkou část moře na základě historických práv, čímž se jejich nároky stávají silně expanzivní vůči ostatním státům. Vzhledem k enormnímu rozsahu

teritoriálních

nároků

Číny

a

Tchaj-wanu

se

zdá

velmi

nepravděpodobné, že by některý z ostatních účastníků sporu či mezinárodní soudní orgán podobný požadavek potvrdil. Odlišná interpretace mořského práva navíc způsobuje námořní střety mezi Čínou a Spojenými státy, jelikož USA nepřistoupily ke Konvenci o mořském právu a čínská interpretace volné plavby ve vylučné ekonomické zóně je velmi ultimativní. Konvence o mořském právu má však i pozititivní aspekty, jelikož státy vyzývá ke kooperaci a spolupráci. Přes jasný přínos již existujícího mořského práva a Konvence by důkladnější a jasnější právní ukotvení ostrovů a pravomocí v mořských zónách mohlo přinést vyřešení alespoň části teritoriálních sporů v Jihočínském moři. V souvislosti s tím, by ovšem bylo nezbytné vytvořit jasný mechanismus právní vymahatelnosti a účinnosti.

23

4. Nároky států Devět28, ale ve většině sporných případů šest sousedících států si nárokuje ostrovy a námořní zóny v Jihočínském moři29. Problematické je, že jejich požadavky se překrývají. V roce 1999 byla situace ve Spratlyho souostroví následující: Čína okupovala devět útvarů, Tchaj-wan jeden, Vietnam dvacet pět, Filipíny osm a Malajsie tři. Od devadesátých let je možné pozorovat transformaci povahy konfliktů. Čínské zapojení do multilaterálních jednání a pragmatický přístup zúčastněných států výrazně omezil počet ozbrojených i nenásilných konfliktů (Hutchinson 2004: 106). Údaje z roku 2005 v článku Aileen S. P. Bavierové uvádí, že Vietnam okupuje nejvíce ostrovů více než dvacet dva, Čína čtrnáct objektů, Filipíny jedenáct, Malajsie deset, Tchaj-wan jeden a Brunej žádný (Baviera 2005: 345). Ostrovy Pratas okupuje Tchaj-wan a Paracelské ostrovy kontroluje Čína.

4.1.

Čína (Čínská lidová republika)

Čínský nárok je tím nejrozsáhlejším, jelikož Čína si nárokuje Paracelské, Spratlyho a Pratas ostrovy a téměř většinu Jihočínského moře. Podle čínské strany se historické vody rozkládají ve tvaru U30. Táhnou se jižně od východu vietnamského pobřeží, potom zatáčejí východně k severovýchodu ostrovů Natuna, které kontroluje Indonésie. Dále se rozpínají severně k malajskému státu Sarawak, otáčejí se severovýchodně k pobřeží Bruneje a malajského státu Sabah a končí severním směrem k Filipínám. Čína požaduje exkluzivní ekonomickou zónu a prodloužení kontinentálního šelfu do Tonkinského zálivu (Thao, Amer 2009; Amer 2002: 27). Svůj nárok obhajuje historickými právy, jelikož podle historických záznamů Čína ostrovy objevila, posléze okupovala a rozvíjela. Od roku 1996, kdy se připojila k UNCLOS, obhajuje své nároky právy legálními31. Jako problematické se zdá přijetí zákona o teritoriálních vodách a přilehlých zónách v roce 1992. V uvedeném zákoně Čína oficiálně prohlásila Spratlyho (Nansha) ostrovy za čínské území, a navíc vyhlásila prodloužení čínské teritoriální vody na 12 námořních mil ze základní linie teritoriálního moře. Podle zákona Čína považuje za své území Tchaj-wan, Diaoyu Island, Penghu Island, Dongsha Island, Xisha Island (Rowan 2005: 427). V roce 1996 vydala Čína prohlášení definující základní linie 28 29 30 31

Někteří autoři zahrnují také Singapur, což dohromady tvoří deset států. Nároky jednotlivých států zobrazuje mapa v příloze č. 6. Více na mapě v příloze č. 5. Důkladnou analýzu na téma čínských právních nároků a jejich kompatibilitu se zákonem nabízí publikace: Odgaard, L. Maritime Security between China and Southeast Asia: Conflict and Cooperation in the Making of Regional Order, Ashgate Publishing, 2002.

24

teritoriálního moře od čínské pevniny a Paracelských ostrovů, čím navázala na zákon z roku 1992. Je zajímavé, že čínské požadavky nebyly nikdy přesně geograficky vymezeny na čínských ani tchajwanských mapách, které sporná území zahrnují (Snidal 2000: 68). Později v roce 1998 přijal Národní lidový kongres zákon o exkluzivní ekonomické zóně a navazujícím šelfu (Thao, Amer 2009). S úmyslem podpořit svá práva okupuje Čína všech osm Paracelských ostrovů. Východní část Paracelských ostrovů kontroluje od roku 1956 a západní od roku 1974. S prosazováním svých nároků však začala čínská vláda již v roce 1876, kdy čínský ambasador ve Velké Británii požadoval uznání Paracelských ostrovů za čínské území (Rowan 2005: 427). Nadvládu nad Spratlyho ostrovy, které jsou vzdáleny od Číny 1 100 kilometrů (600 námořních mil), začala Čína aktivně uplatňovat od roku 1988, od kdy pokračovala v postupné kontrole nad oblastí a dnes ovládá přibližně deset objektů.

4.2.

Tchaj-wan (Čínská republika)

Tchaj-wan si nárokuje stejné oblasti jako Čína na základě historického práva. Tchaj-wan okupuje Itu Aba32 největší ostrov ze souostroví Spratly a požaduje stejné vody ve tvaru U jako Čína, které zabírají většinu Jihočínského moře. Dále požaduje Spratlyho, Paracelské a Pratas ostrovy, z nichž ty poslední okupuje. Tchaj-wan si dělá nároky na exkluzivní ekonomickou zónu a prodloužený kontinentální šelf v Tonkinském zálivu (Thao, Amer 2009; Amer 2002: 27). V říjnu 1992 Tchaj-pej vymezila 4 000 metrů dlouhou zakázanou námořní zónu kolem ostrovů Pratas a Taiping. Ostrovy Pratas jsou geograficky nesmírně důležité pro Tchaj-wan, jelikož ostrov Pratas a dva další korálové ostrovy ze souostroví leží více než 140 mil od Hong Kongu, což podle expertů dává Tchaj-wanu více času, tj. pět minut navíc, na přípravu při potenciálním útoku z Číny (Rowan 2005: 423). Tchajwanské požadavky se zakládají na historických argumentech obdobně jako v čínském příkladě. Ačkoliv Tchaj-wan začal využívat mezinárodní právo k podpoře svých argumentů, v jeho případě je to mnohem komplikovanější než u ostatních států kvůli mezinárodnímu uznání resp. neuznání jeho existence.

32

Ostrov byl v třicátých letech využíván Japonci jako ponorková základna pro průzkum regionu (Rowan 2005: 427).

25

4.3.

Vietnam

Vietnam nárokuje Paracelské a Spratlyho ostrovy se značnou částí Jihočínského moře. Požaduje exkluzivní ekonomickou zónu a přirozené prodloužení kontinentálního šelfu směrem na východ a jihovýchod od jižního pobřeží země a dále Tonkinský záliv. Vietnam okupuje více než dvacet ostrovů ve Spratlyho souostroví. Svojí žádost obhajuje na základě historických a archeologických důkazů. Od sedmdesátých let, kdy začal okupovat prvních šest ostrovů, své požadavky Vietnam rozšiřuje. V Jihočínském moři má vojenskou posádku přibližně na 22 geografických útvarech, ve Spratlyho souostroví kontroluje: West London Reef, Amboyna Cay, Pearson Reef, Sin Crowe Island, Namyit Island, Sand Cay, Barque Canada Reef a Southwest Cay. V roce 1988 měl Vietnam kolem 350 mužů na uvedených ostrovech, v roce 1992 už to bylo 1 000. Největší obrana je vybudována na ostrově Sin Crowe Island a Vietnam tzv. dobudovává i další útvary (Vanguard Reef, Prince Consort Bank, Grainger Bank) (Rowan 2005: 424). Vietnam nekontroluje žádný z Paracelských ostrovů, ale ovládá některé z ostrovů v Thajském zálivu. Vietnam požaduje území na základě historického práva, jenž je založeno na záznamech z před-koloniální i po-koloniální éry. Spory mezi Čínou a Vietnamem o tzv. historická území mají v tomto směru zajímavý rozměr, jelikož Vietnam dokládá své nároky z období, kdy byl fakticky pod nadvládou Číny (Rowan 2005: 427). Své nároky zdůvodňuje i platností mořského práva33 (Thao, Amer 2009; Amer 2002: 27).

4.4.

Filipíny

Filipíny okupují část Spratlyho ostrovů, z nichž požadují většinu s výjimkou Royal Charlotte Reef, Swallow Reef a Louisa Reef. Západním směrem od filipínského území nárokují exkluzivní ekonomickou zónu a přirozené prodloužení kontinentálního šelfu. V sedmdesátých letech Filipíny ovládly prvních pět ostrovů a od té doby rozšiřují pole své působnosti až na současných přibližně osm ostrovů (Nanshan, Flat, West York, Northeast Cay, Thitu, Lankiam Cay, Loaita a Commodore Reef) (Rowan 2005: 421). Podobně jako Indonésie i Filipíny uplatňují tzv. Archipelagic Principle, což znamená, že EEZ a kontinentální šelf jsou měřeny od nejvzdálenějších ostrovů z

33

Detailní analýzu na téma vietnamských právních nároků na Spratlyho ostrovy nabízí publikace: Odgaard, L. Maritime Security between China and Southeast Asia: Conflict and Cooperation in the Making of Regional Order, Ashgate Publishing, 2002.

26

filipínského souostroví. Filipíny ospravedlňují své nároky jak historicky, tak legálně podle Konvence (Thao, Amer 2009; Amer 2002: 27).

4.5.

Malajsie

Požaduje jižní část Spratlyho ostrovů a ostrovními zábory se snaží své požadavky podpořit. Nárokuje exkluzivní ekonomickou zónu a přírodní prodloužení kontinentálního šelfu směrem od východního pobřeží Malajsie a z pobřeží států Sabah a Sarawak. Od šedesátých let uplatňuje nárok na EEZ a prodloužený kontinentální šelf v Thajském zálivu severovýchodně od malajského území. Malajsie ovládá nejméně tři ostrovy či útesy ze Spratlyho souostroví. V Jihočínském moři ovládá šest ostrovů (Ardasier Reef, Dallas Reef, Louisa Reef, Mariveles Reef, Royal Charlotte Reef a Swallow Reef). V roce 1983 převzala Malajsie kontrolu na Swallow Reef, kde začala budovat pomocí navezené půdy prostor pro hotel, přistávací dráhu a centrum potápěčů (Rowan 2005: 420). Od té doby expanduje ve svých nárocích, které žádá podle UNCLOS. Tři útesy (Erika, Investigator, Luconia) Malajsie nárokuje, ale neokupuje. Útes Commodore je nárokován také Filipínami, zatímco Amboyna Cay, Braque Canada Reefs jsou požadovány jak Malajsií, tak Vietnamem (Rowan 2005: 420). Nároky na některé ostrovy se zdají být oprávněné, jelikož spadají do kontinentálního šelfu, který Malajsie požaduje (Thao, Amer 2009; Amer 2002: 27).

4.6.

Brunej

Tento malý stát požaduje poměrně rozsáhlou námořní zónu, která sahá až ke Spratlyho ostrovům. Žádá o kontrolu exkluzivní ekonomické zóny a prodloužený kontinentální šelf. Ze Spratlyho ostrovů žádá o suverenitu nad Louisa Reef a Rifleman Bank, ale tyto objekty nekontroluje (Rowan 2005: 419). Brunej uznává mezinárodní právo a brunejský nárok na Louisa Reef se zdá oprávněný, jelikož spadá do prodlouženého kontinentálního šelfu požadovaného Brunejí Darussalamem (Thao, Amer 2009; Amer 2002: 27). Na druhou stranu Louisa Reef je zároveň požadován Malajsií. Brunejský nárok na Rifleman Bank je založen na dekretu z roku 1954, který byl vydán Velkou Británií a potvrzoval hranice ostrova Borneo, kde Brunej leží. Rowan (2005: 420) uvádí, že nárok Bruneje na Rifleman Bank se zdá být podle námořního práva nenaplnitelný, jelikož prodloužení kontinentálního šelfu musí být nepřerušené.

27

4.7.

Indonésie

Indonésie oficiálně spravuje ostrovy Anambas, Badas, Natuna a Tambelan. Nenárokuje žádný ze sporných ostrovů, ale její nároky na mořské zóny se překrývají s námořními požadavky Číny a Vietnamu. Požaduje prodloužení exkluzivní ekonomické zóny a kontinentálního šelfu severně k Anambaským ostrovům a severně a východně k ostrovům Natuna. Indonésie jako souostroví nárokuje území, která propojují jednotlivé ostrovy v nejvzdálenějších bodech a mořské zóny, které k těmto oblastem patří. Indonésie se řídí tzv. Archipelagic Principle a nárokuje mořské zóny na základě mezinárodního práva (Thao, Amer 2009; Amer 2002: 27).

4.8.

Kambodža

Kambodža má požadavky na ostrovy a útesy v Thajském zálivu, kde některé z těchto útvarů kontroluje. Žádá také 200 námořních mil dlouhou exkluzivní ekonomickou zónu a prodloužený kontinentální šelf. Od šedesátých let prezentuje uvedené žádosti, které se zdají být založeny na historických okolnostech. Kambodža zatím nepřijala Konvenci o mořském právu (Thao, Amer 2009; Amer 2002: 27; Chung 2004: 310).

4.9.

Thajsko

Thajsko spravuje většinu z ostrovů, které požaduje v Thajském zálivu, kde si nárokuje exkluzivní ekonomickou zónu a přirozeně prodloužený šelf, který se táhne od severních a západních břehů zálivu, jehož části vymáhá Thajsko na základě historických práv. V roce 1959 byla severní část oficiálně prohlášena za nárokované území dokumentem Royal Proclamation. Thajsko se hlásí nejenom k historickým právům, ale také k mořskému právu (Thao, Amer 2009; Amer 2002: 27). Přesto zatím neratifikovalo Konvenci o mezinárodním mořském právu (Chung 2004: 310).

4.10. Překrytí požadavků Zúčastněné státy ve sporech se značně překrývají ve svých požadavcích. Překrývají se ve svých nárocích na exkluzivní ekonomické zóny, prodloužení kontinentálního šelfu a v nárocích na ostrovy, útesy a další útvary, které leží

28

v Jihočínském moři. Pro zjednodušení bude následovat výčet sporných oblastí od severu moře k jihu a nejprve mořské zóny posléze ostrovy.

4.11. Mořské zóny V severozápadní části Jihočínského moře se překrývají nároky Filipín a Tchajwanu. Čína, Tchaj-wan, Vietnam mají překrývající nároky v Tonkinském zálivu. Tzv. historické vody nárokové Čínou a Tchaj-wanem se překrývají s nároky Vietnamu (na východě pobřeží), Indonésie (na severovýchodě od ostrovů Natuna) a Malajsie (severně od pobřeží státu Sarawak a severozápadně od státu Sabah), dále s Brunejí a Filipínami (západně od souostroví). Rovněž nároky Bruneje a Malajsie se překrývají. Sporné nároky má Vietnam a Indonésie v oblasti na sever od ostrovů Natuna. Malajsie má překrývající nároky s Indonésií podél pobřeží Malajsie, severně od Anambaských ostrovů a severozápadně od Kalimantanu, dále na západ od Sarawaku a severovýchodně od ostrovů Natuna. Komplikovaně překrývající se nároky můžeme nalézt i v Thajském zálivu, kde se střetávají nároky Kambodže, Thajska, Vietnamu. Thajsko se v této oblasti ve svých žádostech kříží také s Malajsií (Amer 2002: 31).

4.12. Ostrovy a útesy V severozápadní části Jihočínského moře, kde se nacházejí ostrovy Pratas, se střetávají nároky Číny a Tchaj-wanu. Jejich nároky se také překrývají u ostrovů Paracelských, kde se protínají i s Vietnamskými nároky. Nejvíce teritoriálních nároků se vztahuje ke Spratlyho ostrovům, kde se překrývají požadavky Číny, Tchaj-wanu, Vietnamu, Filipín, Malajsie a Bruneje, která žádá Louisa Reef. V Thajském zálivu se překrývají nároky na ostrovy a útesy, jejichž kontrolu požadují Kambodža a Vietnam.

4.13. Dohody uzavřené k vyjasnění teritoriálních požadavků S cílem vyjasnit teritoriální nároky jednotlivých států byly v průběhu desítek let uzavřeny nejrůznější dohody mezi zainteresovanými státy. V roce 1969 uzavřely Malajsie a Indonésie Dohodu o vymezení kontinentálního šelfu, čímž došlo k oddělení indonéských vod kolem ostrovů Anambas a Natuna a k vymezení kontinentálního šelfu východně od Malajsie a západního pobřeží států Sarawak. V roce 1979 se pokusily vyřešit své záležitosti Malajsie a Thajsko, když podepsaly Memorandum o vzájemném pochopení a vymezení hranice kontinentálního šelfu v Thajském zálivu. Ačkoliv Memorandum nevedlo k úplně jasnému vymezení, bylo 29

podepsáno ještě druhé memorandum, které vymezovalo detaily spolupráce a využívání zdrojů v oblasti kontinentálního šelfu v Thajském zálivu. Vzájemná spolupráce vešla ve známost pod názvem Malaysia-Thailand Joint Authority. Stejného roku byla podepsána dohoda

upravující

hranice

mezi

teritoriálními

vodami

obou

států.

V oblasti

Andamanského moře uzavřela Indonésie s Thajskem dohodu o vymezení kontinentálního šelfu, kterému předcházela smlouva mezi Indonésií, Malajsií a Thajskem (Amer, Kivimäki 2002: 101). Vietnam a Kambodža toho času Lidová republika Kampučea uzavřely dohodu o úpravě historických vod v roce 1982. Mezi Malajsií a Vietnamem byla v roce 1992 uzavřena dohoda o společném rozvoji v Thajském zálivu, kde se překrývají jejich teritoriální nároky. V roce 1997 Thajsko a Vietnam dosáhly dohody o vymezení jejich kontinentálního šelfu a ekonomické zóny v Thajském zálivu. Vietnam s Čínou uzavřel dohodou a vymezení teritoriálních vod v Tonkinském zálivu v roce 2000. Uzavřená dohoda upravuje nejen teritoriální vody, ale také exkluzivní ekonomickou zónu a kontinentální šelf34. V roce 2003 Vietnam a Malajsie podepsaly dohodu o vymezení kontinentálního šelfu v oblasti severně od ostrovů Natuna (Thao, Amer 2009). V roce 2008 podepsal Vietnam s Čínou dohodu o vymezení hranic.35

5. Historie konfliktu Doklady o čínské přítomnosti v Jihočínském moři sahají hluboko do historie, jelikož podle archeologických dokladů Číňané brázdili Jihočínské moře již 770-221 let před Kristem. Zmínky o čínské okupaci a osidlování je možně najít v množství historických dokumentů. Vyslovený teritoriální požadavek na Spratlyho ostrovy je možné nalézt v kronikách z období dynastie Sung ve dvanáctém století a posléze během dynastie Čching ve století osmnáctém (Joyner 1999: 56; Odgaard 2002: 88). Dlouhodobý zájem o Spratlyho ostrovy dokládá doložený diplomatický protest za císařství Čching proti Německu, jehož lodě vpluly do Spratlyho souostroví. Čína tradičně považuje Jihočínské moře za své „jezero“ kvůli historické dominanci. Významný odborník na problematiku regionu M. Valencia uvádí, že Čína speciálně ostrovy Spratly považuje v národním 34

35

Dokumenty, které vyjasnily rozvržení námořních zón v Tonkinském zálivu, vytvořily společnou rybářskou zónu, nárazníkovou zónu pro malé rybářské lodě a čtyř roční transitní rybářskou oblast (Thao, Amer 2009). Richardson, M. Energy and Geopolitics in the South China Sea: Implications for ASEAN and its Dialogue Partners, [online]. Institute of Southeast Asian Studies (ISEAS), Singapore, April 2009. [cit. 2010-04-16]. Dostupné na: .

30

povědomí za součást domácí půdy (motherland) (Valencia 1995: 15 podle Snidal 2000: 66). Do dvacátého století byl zájem o Spratlyho ostrovy spíše sporadický. Během desátého až patnáctého století ostrovy sloužily pro čínské námořníky jako příležitostná zastávka, kde rybáři mohli posbírat želvy či guano36. Od patnáctého století, kdy čínská námořní síla upadala, zeslábl zájem o Jihočínské moře a jeho ostrovy (Odgaard 2002: 63). V druhé polovině sedmnáctého století byly Spratlyho ostrovy popsány evropskými námořníky a pojmenovány podle kapitána soukromé velrybářské lodi Richarda Spratlyho, který již dříve ostrovy navštívil. Britská loď, která ostrovy znovuobjevila, je nárokovala pro britskou korunu. Mezi první a druhou světovou válkou byly ostrovy zkoumány nejen Británií, ale také Francií, Japonskem a Spojenými státy. Britové před vstupem Japonců do oblasti plánovali export želvích vajec a guana, ale nakonec jejich zájmy zůstaly pouze strategické (Odgaard 2002: 60-64). Vietnamské písemné historické materiály nejsou tak dochované jako čínské. Existují zprávy o tom, že zástupci Annamu později připojeného k Vietnamu na konci sedmnáctého století navštívili Spratlyho ostrovy (Odgaard 2002: 63). Vietnam teritoriální nároky na Spratlyho ostrovy požadoval už za krále Le Thanh Tonga vládnoucího v letech 1460 – 97. Tento požadavek byl zaevidován do map během 17. století, kdy vládnoucí dynastie Nguyenů během své vlády až do 19. století zobrazovala ostrovy za součást svého území (Joyner 1999: 60). V roce 1884 Francouzi ustanovili nad Vietnamem protektorát a potvrdili teritoriální nároky na Spratlyho a Paracelské ostrovy, na jejichž základě dodnes vietnamská vláda území požaduje (Rowan 2005: 424-425). Formálně Francie provedla anexi Spratlyho ostrovů v roce 1930, proti čemuž oficiálně protestovala Velká Británie, která si dobře uvědomovala významnou strategickou polohu ostrovů. Diplomatický protest o tři roky později vzneslo také Japonsko, které stejně jako Velká Británie chtělo ovládnout Spratlyho ostrovy ze strategických důvodů (Odgaard 2002: 6465). Nicméně Francouzi nikdy definitivně nepotvrdili nadvládu nad Spratlyho ostrovy okupací a nepomohl ani francouzský akt vydaný po druhé světové válce, který byl předložen na konferenci v San Francisku, kde se Japonsko formálně vzdalo všech dříve uplatňovaných nároků, což bylo stvrzeno podpisem japonské mírové smlouvy (Joyner 1999: 61). Během jednání vznesl Vietnam požadavek na Spratlyho i Paracelské ostrovy, které podle vietnamského premiéra vždy náležely Vietnamu. 36

Guano je exkrement mořských ptáků, netopýrů nebo tuleňů, který je účinným hnojícím přípravkem a přísadou do střelného prachu. What is Guano? [online]. [cit. 2010-04-16]. Dostupné na: .

31

Čínská komunistická strana převzala teritoriální nároky po vládě Kuomintangu, který byl poražen v roce 1949. Nová vláda lidové republiky převzala nároky na oblast ve tvaru U nazývanou také jako „nine-dotted line“, která byla na oficiálních čínských mapách vyznačena devíti pomlčkami již v roce 194737. Kuomintang, který uprchl na Tchaj-wan, si ponechal své původní nároky, s nimiž pokračoval i za vlády na ostrově.38 V roce 1947 filipínský obchodník Tomas Cloma založil osídlení na osmi ostrovech ze Spratlyho souostroví.39 V roce 1956 se prohlásil protektorem ostrovů a pojmenoval je Kalaya´an psáno také jako Kalayaan40 (Země svobody - Freedomland). Nový ostrovní stát přirozeně nebyl mezinárodně uznán, přesto Cloma až do roku 1974 trval na svých požadavcích. Filipínám Cloma nabídl ostrovy v roce 1974 a v roce 1978 prezident Ferdinand Marcos formálně uznal Kalaya´an ostrovy za součást filipínského území (Rowan 2005: 421). Na základě Clomových nároků Filipíny požadují část Spratlyho ostrovů, aby podpořily svůj nárok mají Filipínci 595 námořníků rozmístěných na osmi ostrovech. Základny jsou vyzbrojené děly, radary a meteorologickými stanicemi (Joyner 1999: 62). Na oficiálních i turistických mapách Filipíny zobrazují část Spratlyho souostroví za své území41. Prvním státem, který fyzicky začal okupovat první ze Spratlyho ostrovů, byl Tchaj-wan. Po druhé světové válce Tchaj-wan oznámil nárok na atol, který opustily japonské jednotky. Od roku 1956 Tchaj-wan největší ostrov okupuje a dnes na ostrově sídlí přibližně 100 mužů, ačkoliv v minulosti jejich počet sahal až k 500 (Joyner 1999: 61). Situace ve Spratlyho souostroví byla do roku 1971 klidná až na dvě výjimky42, ostrovy sice byly nárokovány hned několika státy, ale prakticky žádný stát suverenitu nad nimi nevykonával (Odgaard 2002: 67). V roce 1971 proběhl ozbrojený incident mezi Tchaj-wanem a Filipínami. Tchajwanské jednotky zahájily palbu z ostrova Itu Aba na

37 38

39

40

41 42

Viz mapa v příloze číslo 5. Richardson, M. Energy and Geopolitics in the South China Sea: Implications for ASEAN and its Dialogue Partners, [online]. Institute of Southeast Asian Studies (ISEAS), Singapore, 2009. [cit. 201004-16]. Dostupné na: . Více o okupaci Clomy v článku: Buszynski, L., Sazlan, I. Maritime Claims and Energy Cooperation in the South China Sea, Contemporary Southeast Asia, 2007, vol. 29, no. 1, s. 143-171. Souostroví Kalayaan se celkově skládá z více než 50 ostrovů. Více k tématu je možné nalézt v publikaci: Odgaard, L. Maritime Security between China and Southeast Asia: Conflict and Cooperation in the Making of Regional Order, Ashgate Publishing, 2002. Autorovi vlastní mapy. První výjimkou je okupace části Spratlyho ostrovů T. Clomou a následná reakce Tchaj-wanu, který začal s okupací ostrova Itu Aba (Odgaard 2002: 69).

32

filipínskou loď, když Filipíny požadovaly stažení Tchaj-wanu z oblasti, což Tchaj-wan odmítl, a navíc popřel střelbu (Odgaard 2002: 68). Novodobá vlna okupace Paracelských ostrovů začala po francouzském opuštění Vietnamu. Vietnam (jižní) neprodleně ovládl východní část ostrovů, zatímco Číňané začali vojensky kontrolovat západní část. S okupací přišly první konflikty, které začaly přibližně od roku 1974 mezi Čínou a Vietnamem o Paracelské ostrovy. Čína veřejně deklarovala, že administrativní připojení části Spratlyho ostrovů k Jižnímu Vietnamu nebude tolerovat a bude takové jednání považovat za narušení teritoriální integrity a suverenity (Odgaard 2002: 68). První střet začal mezi dvěma čínskými rybářskými loděmi plujícími souostrovím a jihovietnamskými vojáky, kteří z ozbrojených lodí zahájili střelbu na rybáře. Krátce poté se vietnamští vojáci vylodili na ostrovech Robert a Money, kde odstranili čínské vlajky. Reakce Číny na sebe nenechala dlouho čekat a čínské námořnictvo se vylodilo s ozbrojenou posádkou z Woody ostrova na ostrovech Money a Duncan, kde se střetly obě jednotky a zahájily palbu. Po určité době od incidentu byla potopena vietnamská korveta, čímž Čína deklarovala svoji nadvládu nad Paracelskými ostrovy (Rowan 2005: 425). Ačkoliv proti postupu Jižního Vietnamu protestoval Severní Vietnam, po převzetí moci v roce 1975 Severní Vietnam pokračoval v nové síle v postupu Jižního Vietnamu, který předtím kritizoval43 (Odgaard 2002: 69; Buszynski, Sazlan 2007: 146). Čínský postup v případě Paracelských ostrovů byl prvním významným dokladem, že Čína má v plánu stát se dominantní mocí v Jihočínském moři. Čínská vláda administrativně začlenila Spratlyho ostrovy v roce 1984, na rozdíl od ostatních států Čína vstoupila do konfliktu o mořské oblasti a ostrovy násilně (Odgaard 2002: 71). Vietnamská lidová armáda v roce 1975 začala s okupací několika Spratlyho ostrovů, které doté doby kontroloval Saigon. V roce 1988 se Čína s Vietnamem opět střetla kvůli Johnson Reef44 známým jako Fiery Cross Reef. Konflikt si vyžádal více než 70 mrtvých vietnamských vojáků a dvě vietnamské válečné lodě (Senese 2005: 82). Uvádí se, že ozbrojený střet vyvolala Čína (Odgaard 2002: 72). Od roku 1988 Čína útesy přeměnila na umělý ostrov se základnou, přistávací plochou pro helikoptéry a moderní 43

44

Je zajímavé, že Severní Vietnam v minulosti uznal Čínské nároky a dokonce ještě v roce 1960 zobrazoval na vojenských mapách Spratlyho souostroví za součást čínského území. Více o právních nárocích jednotlivých zemí v oblasti ve Spratlyho souostroví: Odgaard, L. Maritime Security between China and Southeast Asia: Conflict and Cooperation in the Making of Regional Order, Ashgate Publishing, 2002. Podle amerického úřadu obraného mapování (The U.S. Defence Mapping Agency) je Johnson Reef, s délkou 14 námořních mil a polohou pod mořem během přílivu, nevýznamný útes bez strategické hodnoty (Rowan 2005: 425).

33

pozorovací stanicí (Rowan 2005: 425). Střety mezi Čínou a Vietnamem pokračovaly od roku 1992, kdy Vietnam obvinil Čínu z nelegálního geologického průzkumu v Tonkinském zálivu a poslal jednotky na Da Luc Reef, což se později opakovalo v letech 1994, 1996, 1997. Filipíny se dostaly do vážného střetu s Čínou v letech 1995 – 1999, kdy situace eskalovala kvůli již zmíněnému Mischief Reef45. Útesy známe pod dalšími jmény Panganiba a Meiji Jiao se nacházejí uvnitř 200 mílového pásma exkluzivní ekonomické zóny, kterou si nárokují Filipíny. Po odchodu amerických vojáků z filipínských vojenských základen začala Čína v roce 1995 budovat na území útesu základnu, jejíž stavbu aktivně rozšiřovala po vylodění až 100 dělníků (Emmers 2007: 7). Následujícího roku Číňané dokončili jasný důkaz své trvalé vojenské přítomnosti v oblasti, přesto celou stavbu interpretovali jako přístřešek pro čínské rybáře. Filipíny vznesly diplomatický protest proti Číně, ale bez úspěchu na změnu. Mischief Reef je strategicky dobře umístěný a jeho kontrola umožňuje majiteli evidovat a pozorovat, kdo pluje přes Jihočínské moře (Joyner 1999: 54). Další kolize s účastí Filipín se stala v roce 1998, kdy zahájila vietnamská loď palbu na filipínskou rybářskou loď blízko Tennent (Pigeon) Reef (Rowan 2005: 426; Amer 2002: 122). Následujícího roku proběhlo v Jihočínském moři několik dalších incidentů mezi Čínou a Filipínami. V říjnu roku 1998 Malajsie a Filipíny objevily vietnamskou aktivitu na Alison a Cornwallis Reefs ve Spratlyho souostroví, která odporovala tzv. Manilské deklaraci. Deklarace z roku 1992 totiž definuje, že signatáři se mají vyhnout aktivitám, které mohou zvýšit napětí v oblasti Jihočínského moře. Vietnam své aktivity vysvětloval tím, že pouze prováděl nezbytné opravářské práce. Přesto posléze Vietnam zahájil palbu na filipínské letadlo, které monitorovalo oblast kolem okupovaného Tennant Reef (Snidal 2000: 60). Malajsie aktivně uplatňuje své teritoriální nároky nejkratší dobu, jelikož až v roce 1977 se malajské jednotky poprvé vylodily na Swallow Reef. Od té doby sedmdesát vojáků okupuje a spravuje od tří do dvanácti ostrovů, které požaduje Malajsie (Joyner 1999: 64). Malajsie vydala v roce 1979 mapu vlastního kontinentálního šelfu, kde byly za součást malajského území označeny tyto oblasti: Amboyna Cay, Commodore Reef a Swallow Reef. Proti mapě oficiálně protestoval Vietnam a Filipíny. Čína vznesla pouze

45

Historickému vývoji a střetům v Jihočínském moři se důkladně věnuje práce Emmers, R. The Deescalation of the Spratly Dispute in Sino-Southeast Asian Relations, S. Rajaratnam School of International Studies, Singapore, 2007.

34

soukromý protest malajské vládě. Británie, která v té době výkonávala protektorát nad Brunejí, navrhla diskuzi mající za cíl vymezení brunejských hranic s Malajsií. Jednání na toto téma pokračovalo i po osamostatnění Bruneje v roce 1984. Permanentní okupace Swallow Reef nastala v roce 1983, kdy se Malajsie stala čtvrtou zemí okupující některý ze Spratlyho ostrovů. V roce 1986 a 1987 zahájila Malajsie okupaci Dallas Reefs a Mariveles Reef, čímž utvrdila svoji pozici v oblasti (Odgaard 2002: 70). Státy v průběhu let dokládaly svoji přítomnost v oblasti i jiným způsobem. V roce 1988 Malajsie zadržela tři filipínské lodě a čtyřicet pět rybářů ve sporných vodách. Událost byla první z mnoha námořních incidentů, které následovaly kvůli zdrojům v Jihočínském moři. Po diplomatickém jednání byli námořníci propuštěni. Obdobný incident se opakoval v roce 1995, kdy bylo Filipínami zadrženo blízko Half Moon Shoal a posléze obviněno 62 čínských námořníků a čtyři kapitáni. Dalších 16 čínských námořníků bylo obviněno a zadrženo malajskými námořníky. V roce 1996 Vietnam zadržel 2 filipínské námořníky a následujícího roku zadrželo filipínské námořnictvo 21 čínských rybářů za nelegální rybolov blízko North Danger Reef. Střet v roce 1999, mezi rybářskými loděmi z Číny a Filipín blízko Mischief Reef, dokonce skončil potopením jedné z čínských lodí. Podobné incidenty se opakovaly i v dalších letech a velmi často v nich byly zahrnuty Filipíny a Čína. V menším rozsahu se účastnily také Malajsie a Vietnam (Odgaard 2002: 84). Od konce studené války vzniklo v oblasti Jihočínského moře mocenské vakuum, kolaps Sovětského svazu znamenal odchod Rusů z vietnamské letecké základny v Cam Ranh Bay v roce 2002. Spojené státy americké uzavřely námořní a leteckou základnu na Filipínách a Vietnam upustil od kontroly Kambodži (Joyner 1999: 53). Ekonomická situace v oblasti jihovýchodní Asie a nepřítomnost jasného hegemona měly vliv na přehodnocení strategických a národních zájmů přilehlých států.46 Od března roku 2003, kdy byl dosazen prezident Chu Ťin-tchao (Hu Jintao), se čínská politika zklidnila a stála se méně asertivní. V říjnu téhož roku se Čína formálně připojila k dokumentu organizace ASEAN (The ASEAN Treaty of Amity and Cooperation47), který deklaruje přátelství a spolupráci mezi signatáři. Od podpisu dohody se Čína neuchýlila k použití síly proti členským státům ASEANu kvůli teritoriálním 46

47

Leifer, M. Stalemate in the South China Sea, Asia Research Centre, London School of Economics and Political Science, 1999. Dokument byl poprvé podepsán pěti členskými státy organizace v roce 1976 na Bali, kde se signatáři zavázali k prevenci konfliktů. V případě konfliktu má být řešení provedeno v přátelském a nenásilném duchu (Treaty of Amity and Cooperation in Southeast Asia), [online]. Indonesia, February 24, 1976. [cit. 2010-04-25]. Dostupné na: .

35

sporům v Jihočínském moři (Rowan 2005: 429). Ačkoliv se Číňané neprojevili v průběhu posledních let agresivní vojenskou politikou, jejich administrativní kroky způsobily diplomatický nesouhlas okolních států. Například čínský plán vytvořit administrativní zónu Sansha, pod kterou by spadaly ostrovy Paracelské a Spratlyho a Macclesfield Banks. Ostrovy měly být zařazeny do lokálního administrativního obvodu provincie Hainan, což způsobilo obrovskou veřejnou nevoli. V roce 2007 vypukly rozzuřené a spontánní demonstrace několika stovek Vietnamců před čínskou ambasádou v Hanoji a před konzulátem v Ho Či Minově městě. Satelitní obrázky ostrova Hainan navíc odhalily, že Číňané zde vybudovali přístav pro jaderné ponorky blízko Sanye, což podle vietnamského autora dokládá mocenské ambice Číny na ovládnutí námořních tras (Thao, Amer 2009). Negativně na současnou situaci působila návštěva malajského premiéra Abdullaha Badawiho na Terumbu Layang-Layang nebo na Swallow Reef. Pozornost přilehlých států připoutala také návštěva tchajwanského prezidenta Čchen Šuej-Piena (Chen Shui-Bian), který dorazil na ostrov Itu Aba v souostroví Spratly v roce 2007. Tyto akce a hlavně reakce dokazují, že ačkoliv je situace v Jihočínském moři klidná, zároveň je velmi křehká (Kesavapany 2009: 2). Mezi dvě nejkontroverznější a nejviditelnější události z poslední doby patří: střety amerických lodí a čínských plavidel poblíž ostrova Hainan a přijetí nového zákona na Filipínách. Tento zákon vymezuje hranici filipínského souostroví, do kterého zahrnuje Scarborough Shoal (Huangyan Island) a některé další Spratlyho ostrovy. Zákon vzbudil protesty z čínské i vietnamské strany, které zákon odmítly a obvinily Filipínskou administrativu z ohrožení míru a stability v regionu.48 Čína v reakci na zákon do oblasti urychleně poslala průzkumnou loď a zrušila jednání vysokých přestavitelů obou států, kterého se měla účastnit i prezidentka Gloria Macapagalová Arroyová.49 Rodolfo Severino (2009: 1) však považuje čínskou interpretaci nového zákona za chybnou, jelikož pod něj nový zákon převážně upravuje již existující zákon o hranicích souostroví. Podle jeho názoru nový zákon nerozšiřuje hraniční linie na Scarborough Shoal nebo Spratlyho ostrovy (Severino 2009: 2). Sporné oblasti nejsou zahrnuty pod národní teritorium, ale jsou zákonem charakterizovány spíše jako režim ostrovů „regime of islands“.50 V praxi to znamená, že nad ostrovy je vykonávána stejná suverenita jako 48

49

50

China lodges stern protest over Philippine bill, [online]. Xinhua, 2009, China Daily, [cit. 2010-04-02]. Dostupné na: . Adriano, J. China, Philippines stoke island tensions, [online]. Asian Times online, 2009. [cit. 2010-0425]. Dostupné na: . Adriano, J. China, Philippines stoke island tensions, [online]. Asian Times online, 2009. [cit. 2010-0425]. Dostupné na: .

36

doposud a Filipíny uznávají existenci nároků ostatních zemí. Podobný názor ovšem nesdílí čínská diplomacie, která se ostře ohradila proti přijetí zákona.51 Filipínští právní experti se dokonce domnívají, že zákon škodí filipínským zájmům, jelikož použitím termínu „režim ostrovů“ zákon uznává, že ostrovy nejsou součástí filipínského souostroví. Navíc oblast Kalayaan byla už v minulosti oficiálně zahrnuta pod administrativní oblast Palawan52. Filipínská vláda odůvodnila přijetí zákona tím, že měla poslední možnost předložit žádost na prodloužení kontinentálního šelfu komisy OSN. Podle žádosti Filipíny nárokují prodloužení kontinentálního šelfu na 350 námořních mil. Mezi Čínou a Spojenými státy došlo k vyhrocení situace v Jihočínském moři během posledních deseti let nejméně dvakrát. V roce 2001 došlo k vážnému střetu amerického letadla EP-3 s 24 člennou posádkou a čínským letounem. Čínská strana popsala incident jako nešťastnou náhodu, která se stala přibližně 70 kilometrů od ostrova Hainan, když dvě čínské stíhačky typu J-8 začaly pronásledovat americký monitorovací letoun, který se znenadání otočil proti nim a narazil levým křídlem do čínského letadla.53 Bez čínského povolení k přistání americké poškozené letadlo vstoupilo do čínského vzdušného prostoru a přistálo na ostrově Hainan. Čínský pilot z poškozené stíhačky zahynul. Americké letadlo bezpečně přistálo a 24 členů amerického posádky neutrpělo žádné zranění. Po incidentu proběhla řada diplomatických jednání o navrácení letadla a posádky.54 Po dlouhé době bylo Spojeným státům opravené letadlo i s posádkou navráceno, musela tomu ovšem předcházet oficiální omluva od prezidenta Bushe.55 Američané s omluvou dlouho váhali přes existující video, který nasvědčovalo, že nečekaný manévr skutečně způsobilo americké letadlo.56 Podle americké strany bylo letadlo EP-3 řízeno v době incidentu autopilotem a letělo v mezinárodním vzdušném prostoru a neodchylovalo se ze směru či vzdušné hladiny dokud nenarazilo na čínskou stíhačku. Americká posádka po střetu volala o pomoc a žádala o povolení k nouzovému 51

52

53

54

55

56

China opposes Philippine claim on islands, [online]. Xinhua, 2009, China Daily, [cit. 2010-03-25]. Dostupné na: . V roce 1978 byla oblast ostrovů Kalayaan oficiálně deklarována jako část filipínského národního teritoria (Emmers 2007: 3). U.S. aircraft collides with Chinese fighter, forced to land, [online]. 2001,CNN, [cit. 2010-04-19]. Dostupné na: . U.S. aircraft collides with Chinese fighter, forced to land, [online]. 2001, CNN, [cit. 2010-04-19]. Dostupné na: . Russians to fly out spy plane, [online]. 2001, BBC News, [cit. 2010-04-25]. Dostupné na: . Eckert, P. China says video shows US plane caused crash, 2001, Independent Online, [cit. 2010-04-25]. Dostupné na: .

37

přistání, které ve výsledku nepřišlo tak, že pilot nouzově přistál na letišti Lingshui (Song 2003: 253). Po incidentu proběhla diplomatická a vojenská jednání o tom, jak předejít pomocí preventivních opatření podobným kolizím. Druhý významný incident mezi Spojenými státy a Čínou se odehrál v roce 2009 opět blízko ostrova Hainan.57 Podle Spojených států bylo americké průzkumné plavidlo the USNS Impeccable58 pronásledováno a zastrašováno pěti čínskými loděmi59. Podle Pentagonu patřil incident k mnoha dalším, k nimž došlo v nedávné době z čínské strany.60 Zatím nejvýznamnější a nejaktuálnější incident se odehrál 75 mil jižně od námořní základny Yulin61 na ostrově Hainan. Číňané protestovali proti údajným špionážním aktivitám americké lodě, která se měla bez čínského povolení plavit příliš blízko čínského pobřeží, čímž se zachovala protizákonně.62 Podle amerických oficiálních zdrojů plula the Impeccable legálně v mezinárodních vodách a jejím úkolem nebylo vyhledávání ponorek. Američané odsoudili po incidentu čínské chování a označili ho za agresivní, nezákonné a nebezpečné (Valencia 2009a: 25). Čínská strana se vyjádřila prostřednictvím ministra zahraničí Jang Ťie-čch' (Yang Jiechi) během setkání s Hillary Clintonovou tak, že americká loď byla na vyzvědačské misi a vysunutým průzkumným kabelem ohrožovala bezpečnost na moři.63 Přestože obě země v minulosti uzavřely dohodu o námořní vojenské bezpečnosti (The 1998 US-Chinese Military Maritime Safety Agreement), která obsahovala zmínku o pravidlech námořní dopravy, nepomohlo to předejít podobným incidentům.64

57

58

59

60

61

62

63

64

Lohman, W. Staring Down Chinese Diplomacy, [online]. 2009, The Heritage Foundation, [cit. 2010-0425]. Dostupné na: . Loď s civilní posádkou má speciální vojenskou monitorovací misi, jejíž součástí je využívání speciálního sonaru k zachycení a monitorování ponorek. Technologicky je loď vybavena tzv. Surveillance Towed Array Sensor System – (SURTASS). Kristensen, H. U.S.-Chinese Anti-Submarine Cat and Mouse Game in South China Sea, [online]. 2009, Federation of American Scientists, Strategic Security Blog, [cit. 2010-04-20]. Dostupné na: . Část incidentu je možné vidět na videu pořízeném americkými členy posádky na Impeccable zde: USNS Impeccable Harassed by Chinese Vessels, [online]. 2009, You Tube, [cit. 2010-04-25]. Dostupné na: . Kristensen, H. U.S.-Chinese Anti-Submarine Cat and Mouse Game in South China Sea, [online]. 2009, Federation of American Scientists, Strategic Security Blog, [cit. 2010-04-20]. Dostupné na: . Yulin je nově vybudovaná ponorková základna na ostrově Hainan, která má 11 ponořených tunelů určených pro nově vyrobené nebo nakoupené ponorky (Valencia 2009a: 24). Singh, R. Background Report on the USNS Impeccable Incident of March 8, 2009, [online]. 2009, [cit. 2010-04-23]. Dostupné na: . Jelinek, P. Chinese vessels „harassed US Navy ship“, [online]. 2009, The Independent, [cit. 2010-0425]. Dostupné na: . Agreement between the Department of Defense of the United States of America and the Ministry of National Defense of the People´s Republic of China on Establishing a Consultation Mechanism to Strengthen Military Maritime Safety, [online]. [cit. 2010-04-25]. Dostupné na:

38

Konflikt podnítil narůstající nedůvěru mezi oběma státy. Administrativa obou států po vzájemném setkání čínského ministra zahraničí a prezidenta Obamy zdůraznila potřebu častější a hlavně efektivnější komunikace, která by zamezila podobným incidentům do budoucna.65 Zatím poslední střet mezi USA a Čínou opět dokázal, jak nestabilní a těkavá je situace v Jihočínském moři. Hlavní příčinou obou střetů byla rozdílná interpretace mezinárodního práva konkrétně Konvence o mořském právu z roku 1982. Čínská strana Konvenci přijala, Spojené státy nikoliv. Interpretace některých článků čínskou stranou je poměrně specifická, jelikož čínská strana věří, že všechny vojenské aktivity ve výlučné ekonomické zóně, kde se incident odehrál, vyžadují povolení Číny. Spojené státy sice Konvenci neratifikovaly, ale uznávají ji jako zvykové mezinárodní právo, ovšem zvykové právo se vyvíjí na politickou objednávku (Ji 2009: 17, Valencia 2009a: 23). Přestože Spojené státy rozeznávají výlučnou ekonomickou zónu, v souvislosti s ní používají jinou terminologii, jelikož ji označují za mezinárodní vody (International waters). Od přijetí Konvence neexistuje právní termín mezinárodní vody, který dříve označoval všechny námořní zóny od hranice teritoriálních vod. Spojené státy ve vlastní interpretaci věří, že všechna světová moře kromě teritoriálních vod umožňují volnou plavbu i přelet. Podle Číny je takové uvažování chybné, jelikož Konvence dovoluje v exkluzivní ekonomické zóně pouze volný pohyb plavidlům, které nemají vojenský průzkumný charakter. Čínská strana se domnívá, že loď s vojenskými průzkumnými ambicemi zcela jistě porušila mezinárodní zákony, když v oblasti neplula s mírumilovným záměrem66. Podle Marka Valencia (2009a: 24) je incident nejen výsledkem odlišné interpretace námořní legislativy, ale především znakem trvající nedůvěry mezi Čínou a USA. Aby se omezil vznik dalších sporných incidentů mezi Čínou a USA, je zapotřebí podle čínského autora vytvořit tzv. The Code of Conduct neboli určitý řád chování mezi oběma zeměmi v problematice námořnictví. Dokument by obsahoval konsensus o užívání 65

66

. Singh, R. Background Report on the USNS Impeccable Incident of March 8, 2009, [online]. 2009, [cit. 2010-04-23]. Dostupné na: . Podle čínského odborníka Ji Guoxinga je tato otázka v mořském právu nejasně upravena tak, že vznikly dvě skupiny států, z nichž jedna skupina zahrnující Brazílii, Uruguaj, Indii, Malajsii věří, že vojenské aktivity ostatních zemí ve výlučné ekonomické zóně mohou ohrozit základní principy mírumilovného užití moře. Zatímco druhá skupina, která zahrnuje USA, Itálii, Nizozemí, obhajuje volnost využít vojensky oblast exkluzivní ekonomické zóny (Ji 2007: 19; Valencia 2009a: 3). Na druhou stranu McVadon a další autoři vytýkají Číně, že je pokrytecká, jelikož sama narušovala svým vojenskými aktivitami exkluzivní ekonomickou zónu Japonska (McVadon 2009: 3). Čína ovšem podotýká, že zóny s Japonskem nejsou upravené vzájemnou dohodou a území kolem Daioyudao ostrovů je historickou oblastí Číny (Ji 2009: 19). Nicméně další nečínský autor dodává, že oblasti ostrovů Diaoyutai jsou zcela zřetelně v japonské exkluzivní ekonomické zóně. Vzhledem k tomu, že Japonsko a Čína uzavřely dohodu a dvouměsíčním varování o námořním vědeckém výzkumu ve vodách toho druhého, zdá se Čína imunní vůči útokům na interpretaci vlastních práv v EEZ (McVadon 2009: 3-4).

39

námořních zón podle určitých pravidel. Velmi důležité je vytvořit systém důvěry a spolupráce vedoucí k omezení eskalace napětí. Přes trvající podezírání na obou stranách existují převažující důvody pro spolupráci. Oba státy jsou silně ekonomicky propojené a v regionu jihovýchodní Asie mají mnoho společných bezpečnostních zájmů jako ochranu námořních cest, boj proti terorismu či proti finanční krizi (Ji 2009: 21). Z hlediska historie konfliktu se současné období dá považovat za nejstabilnější v posledních desetiletích, pokud nejsou zahrnuty konflikty mezi Spojenými státy a Čínou nebo střety filipínských či čínských rybářských lodí. V posledních letech se snížila významně intenzita okupace nových ostrovů ve Spratlyho souostroví, což je pravděpodobně ovlivněno přijetím čínsko-ASEANské Deklarace upravující chování účastníků ve sporu v Jihočínském moři.

6. Hospodářský rozměr Jedním z hlavních důvodů, proč je Jihočínské moře tolik důležité pro sousedící státy, je pravděpodobnost, že se zde vyskytují bohatá naleziště. V širším chápání je pak Jihočínské moře důležité jako vodní cesta pro lodě plavící se z Indického a Tichého oceánu. Přestože stále existuje šance, že Jihočínské moře obsahuje obrovské zdroje ropy a plynu, tak původní odhady byly v průběhu let značně zredukovány. V roce 2008 způsobil prudký nárůst cen ropy zvýšení napětí v Jihočínském moři. Cena za ropu je důležitý aspekt ovlivňující Čínu a další regionální státy. Čína potřebuje obrovské množství energie pro svůj ekonomický růst a se spotřebou 6 534 000 bbl/den je druhá na světě po Spojených státech. Čínská spotřeba navíc roste tak rychle, že by teoreticky tímto tempem mohla vyrovnat Spojené státy v roce 2015 (Thao, Amer 2009). V devadesátých letech Čína změnila svoji ropnou politiku, jelikož opustila myšlenku soběstačnosti a začala se orientovat kvůli ekonomickému rozvoji na ropné oblasti mimo Čínu (Snidal 2000: 30). Přilehlé státy doufají, že Jihočínské moře obsahuje obrovské zásoby plynu a ropy. Podle vědců se v severní části nachází pět nalezišť, která obsahují až 700 milionů tun ropy a 310 miliard kubických metrů plynu (Keyuan 2006: 84). Americký geologický průzkum odhaduje, že až 60% a 70% nerostných surovin v Jihočínském moři tvoří plyn.67 67

Richardson, M. Energy and Geopolitics in the South China Sea: Implications for ASEAN and its Dialogue Partners, [online]. Institute of Southeast Asian Studies (ISEAS), Singapore, 2009, [cit. 201004-16]. Dostupné na: .

40

Čínské zdroje uvádějí, že kolem Spratlyho ostrovů se nachází 25 miliard kubických metrů přírodního plynu, 370 000 tun fosforu a 105 miliard barelů ropy. Oblast kolem The James Shoal obsahuje další zásoby odhadované na 91 miliard barelů a taktéž The Reed Bank údajně slibuje velké zásoby jak plynu tak ropy (Wang 2001: 534). Zástupce čínského ministerstva podzemních zdrojů uvedl, že ropné rezervy v Jihočínském moři se odhadují na 23 – 30 miliard tun nebo 168 – 220 miliard barelů.68 Je přitom zajímavé, že právě čínské zdroje jsou těmi nejoptimističtějšími. Americká Energetická Informační Správa (The US Energy Information Administration) se domnívá, že pokud jsou čínské odhady správné, tak i odhadované množství 105 miliard barelů ropy je po přepočítání ekonomické návratnosti stejně poměrně malé, protože dosahuje jenom jedné desetiny produkce Perského zálivu a tvoří pouze polovinu dnešní čínské produkce (Tønnesson 2002: 57). Američané přitom uvádí, že prokázané zásoby ropy jsou kolem 7 miliard barelů nebo kolem 960 milionů tun, což je přibližně stejně jako zásoby ropy Norska či Ázerbájdžánu (Buszynski, Sazlan 2007: 156). Významnou lokalitou s ropným nalezištěm je oblast severně od Bornea, kde je od šedesátých let zahájena těžba. Dvě naleziště ropy se vyskytují ještě v kontinentálním šelfu Bruneje a východní Malajsie69. Další naleziště jsou v kontinentálním šelfu jižního Vietnamu a menší pole je možné nalézt u Filipín a Číny. Čínské plynové pole na jihu ostrova Hainan poskytuje plyn do Hong Kongu a provincie Guangzhou. Do budoucna je pravděpodobné, že na základě smlouvy70 z roku 2000 uzavřené mezi Vietnamem a Čínou dojde k dalším společným průzkumům v oblasti Tonkinského zálivu. Filipíny začaly v roce 2002 těžit plyn z oblasti Malapaya položené severozápadně od Palawanu. Obrovská naleziště plynu v oblasti Natuna spravuje Indonésie přes společnosti Exxon. Od roku 2003 začala Malajsie komerčně čerpat přírodní plyn z oblasti Bintang. Ostatní naleziště v Jihočínském moři zatím přinesla spíše zklamání. V sedmdesátém roce nastal závod o naleziště v Jihočínském moři, jelikož vznikly první mezinárodní doklady o tom, že se v oblasti nacházejí naleziště ropy a plynu. Dosud se hlavně v místech blízko pobřeží provedlo množství průzkumů, které realizovaly přilehlé státy většinou ve spojenectví s komerčními subjekty71. Průzkumy se však 68

69 70

71

(South China Sea one of China´s 10 Major Oil and Gas Strategic Sites, Alexander´s Gas and Oil Connections 10, no. 9 podle Buszynski, Sazlan 2007: 156). Mapa zobrazující naleziště v Jihočínském moři je v příloze číslo 4. Jedná se o smlouvu mezi Vietnamem a Čínou, jejíž cílem bylo vymezit námořní sféry v Tonkinském zálivu. Mezinárodní společnosti poskytují technologie a vybavení, které umožňuje průzkum a následné vrty v prostoru Jihočínského moře. Navíc například Číňané nemají dostatek zkušeností s hloubkovými vrty (Buszynski, Sazlan 2007: 156).

41

odehrály mimo oblast ve tvaru U nárokovanou Čínou tj. téměř ¾ Jihočínského moře. Komerční zahraniční společnosti pracují pod koncesemi států, v jejichž pravomoci se prozkoumávané oblasti nacházejí. Zdroj z roku 2002 (Tønnesson 2002: 55) uvádí jako naleziště surovin v Jihočínském moři tato místa: centrální plynové pole Luconia ležící na pobřeží malajského státu Sarawak, filipínská pole Camago, Malampaya na severo-západě Palawanu72, indonéské plynové pole Natuna (s plynovodem do Singapuru), vietnamská plynová naleziště Lan Tay a Lan Do. Poslední jmenovaná naleziště jsou spravována společností BP (British Petrol) ve spolupráci s indickou ropnou společností ONGC a PetroVietnam. Plynovod na pobřeží Vietnamu dopravuje plyn do domácností. Stein Tønnesson (2002: 56) se zamýšlí v tomto případě nad tím, že pokud bude do budoucna rozšířena těžba, a budou-li se stavět další ropovody z centrální části moře, je možné, že vznikne rozsáhlý komplex ropovodů. Vietnam je vedle Indonésie hlavním ropným producentem v Jihočínském moři a snaží se do svých aktivit zahrnout co nejvíce zahraničních partnerů, aby potvrdil své územní nároky vůči Číně, což vedlo dlouho k napětí mezi oběma státy. Od roku 1987, kdy Vietnam přijal zákon o zahraničních investicích (The Foreign Investment Law), uzavřel PetroVietnam 37 kontraktů o sdílení produkce (Production-Sharing Contract), 1 kontrakt na obchodní spolupráci (Business Cooperation Contract), 7 spojených operačních kontraktů (Joint Operating Contracts) s více než padesáti mezinárodními ropnými a plynovými společnostmi (Buszynski, Sazlan 2007: 158). Mezi největší a nejproduktivnější oblasti patří pole Bach Ho, kde první rozvoj nastal pod společným vedením Vietsovpetro73. Nicméně pro Čínu pracující společnost Crestone Energy Corporation začala provádět průzkumy v oblasti nárokované Vietnamem (Wanan Bei-21 blok WAB – 21). Čína nabídla Vietnamu rozdělení produkce z Wanan Bei, což Vietnam očividně nepřijal, když ozbrojenými loděmi vytlačil čínskou průzkumnou loď (Keyuan 2006: 88). Napětí mezi Vietnamem a Čínou poté vzniklo, když PetroVietnam a Státní vietnamská ropná korporace (The Vietnamese State Oil Corporation) začaly s geologickým průzkumem v oblasti, pro kterou měl koncesi Crestone od čínské vlády (Buszynski, Sazlan 2007: 158). Vietnam pokračoval a v roce 1994 začal spolupracovat s firmou Mobil na průzkumu polí Modrý drak (The Blue Dragon). V roce 1997 začal v oblasti kooperovat s ConocoPhillips. Mezitím došlo k několika incidentům mezi čínskými a vietnamskými plavidly. Následně Vietnam začal rozvíjet se zahraničními 72

73

Filipíny v roce 2003 oznámily, že hodlají otevřít 46 průzkumných oblastí pro veřejný tender, nejen v oblasti Malampaya, ale na severozápadě, jihovýchodě a východě ostrova Palawan (Buszynski, Sazlan 2007: 161). Společnost vznikla v roce 1981 ve spolupráci se Sovětským svazem (Buszynski, Sazlan 2007: 158).

42

partnery další čtyři pole, v roce 1998 Cuu Long, kde spolupracují PetroVietnam, Conoco z Velké Británie, Korejská národní ropná společnost (The Korean National Oil Company), Geopetro z Francie. Ropa byla nalezena v roce 2000 a 2001 na dalších dvou místech, kde byla v roce 2003 zahájena těžba74 (Buszynski, Sazlan 2007: 158). V minulosti můžeme nalézt i kontroverzní koncese vydané na těžbu ropy a plynu, z nichž některé se neobešly bez incidentu. Vyskytovaly se v okrajové oblasti Spratlyho ostrovů, jmenovitě na východě (Reed Bank) a v západní oblasti (Vanguard Bank). V roce 1974 začaly Filipíny ve spolupráci se společností Kirkland Oil prozkoumávat oblast Reed Bank, ale tři ze čtyř vrtů byly suché. Vietnam a Čína protestovaly proti takovému jednání a Filipíny následně činnost zastavily. Další případ se odehrál v roce 1992, kdy Čína započala s průzkumem oblasti, která záměrně nespadá pod nároky Malajsie, Filipín ani Indonésie, ale dělá si na ni nárok Vietnam. Ten se také hluboce ohradil proti postupu Číny a společnosti, s kterou spolupracovala (US Crestone Energy Corporation). Posléze se do průzkumu zapojila Vietnamem najatá společnost Conoco, ale od té doby nejsou důkazy, zda jedna či druhá společnost úspěšně zahájila průzkumy (Tønnesson 2002: 56). Incident vypukl také mezi Malajsií a Brunejí, jelikož malajský blok M a L se překrývá s brunejskými nároky na blok K. Malajsie nabídla průzkumná práva na oblast Kikeh společnosti Petronas Carigali a Murphy Oil, jenže v roce 2002 nabídla Brunej průzkumná práva na stejnou oblast společnosti TotalFinaElf, BHP Billiton a Americada Hess Consortium, které měly zahájit průzkumné vrty v bloku J. Následujícího roku se vzájemně lodě Bruneje75 a Malajsie přetlačovaly ve sporných oblastech. Ve výsledku musela plavidla průzkumných společností pod nátlakem oblast opustit, což vedlo k ukončení spolupráce v této oblasti ze strany zahraničních společností do vyřešení sporu (Jayasankaran, McBeth 2003; Rigzone 2003 podle Buszynski, Sazlan 2007: 163). Podle společností Murphy Oil a US Exploration Company, které provedly v roce 2002 průzkumné vrty oblasti Kikeh, se zde nachází 400-700 milionů barelů ropy, což je první nález hluboce uložené ropy v regionu (Chung 2004: 83). Malajsie v Jihočínském moři

74

75

Naleziště Ca Ngu Vang (Huan Vu, PetroVietnam, SOCO International z Velké Británie, thajská společnost PTT Exploration and Production – PTTEP), Truong Son (PetroVietnam, Talisman z Kanady, Petronas Carigali z Malajsie), Blok 11- 2 v jižní provincii Vung Tau (PetroVietnam, Petronas Carigali, Petramina z Indonésie, Korejská národní ropná společnost) (Brown 2005 podle Buszynski, Sazlan 2007: 158). Jelikož se rýsuje spolupráce mezi Čínou a Brunejí, kterou nastartoval čínský prezident Chu Ťin-tchao během návštěvy Bruneje v roce 2005, může být Malajsie v tomto směru v nevýhodě.

43

využívá od roku 2003 speciální průzkumné lodě, které kolem oblasti Louisa Reef hledají možná ložiska (Keyaun 2006: 87). K pozoruhodné spolupráci došlo v průběhu minulých let mezi Čínou a Tchajwanem. Tchaj-wanská čínská ropná korporace (Taiwan Chinese Petroleum Corporation – CPC) podepsala v roce 1996 dohodu o společném průzkumu s Čínskou ropnou korporací (China Offshore Oil Corporation). Předmětem dohody byla spolupráce v oblasti Tainan Basin a Zhaoshan, která byla oficiálně potvrzena v roce 1998. Společný podnik obou společností byl politicky posvěcen v březnu 2004, kdy CPC dostala oficiální schválení z Pekingu i Šanghaje (Keyaun 2006: 107). V prosinci 2008 se Čínská národní ropná korporace (CNOOC) s partnery rozhodla investovat 200 miliard juanů do průzkumu plynu a ropy v Jihočínském moři v horizontu 10 až 20 let. Společnost chce dosáhnout zvýšení produkce a chce se zaměřit na vrty v hlubokých a ultra hlubokých vodách mezi 1 500 – 3 000 metry. V létě stejného roku společnost CNOOC koupila norskou ropnou průzkumnou společnost Awilco Offshore ASA, což ji umožnilo vrtat do hloubky 1 500 metrů, jelikož Awilco vlastní potřebné technologie. CNOOC zahájila ve stejném roce spolupráci se společností Husky Energy Inc. pocházející z Kanady. Společně objevily obrovské plynové pole Liwan v severním sektoru Jihočínského moře, které by mohlo představovat až 7% celkových čínských plynových reserv. Zdroj pokrývající 55 čtverečních kilometrů by mohl produkovat až 150 milionů kubických metrů každý den. Od roku 2007 se Čína technologicky velmi zdokonaluje v metodách průzkumu mořského dna. Dokonce se jí v roce 2007 podařilo odebrat vzorky hydrátů z mořského dna.76 Kvůli teritoriálním sporům zatím nebyla důkladně prozkoumána velká oblast Jihočínského moře, zdá se až paradoxní, že státy s takovou vervou usilují o něco, čehož hodnotu přesně neznají. Na druhou stranu je velmi pravděpodobné, že pokud by byl ve sporné oblasti byl učiněn významný surovinový objev, mohlo by to mít velmi nepříjemné následky pro celý spor. Následovat by mohla eskalace napětí, ústící až v ozbrojený konflikt. Ani samotné zahraniční těžařské společnosti nemají zájem pracovat v oblastech s nejasným statusem, když navíc není jisté, zda budou úspěšné. Svůj vliv má také rozsah nově objevených nalezišť ropy a plynu ve světě, což znamená, že zahraniční firmy raději přejdou do klidných vod (Tønnesson 2002: 57).

76

Richardson, M. Energy and Geopolitics in the South China Sea: Implications for ASEAN and its Dialogue Partners, [online]. Institute of Southeast Asian Studies (ISEAS), Singapore, 2009. [cit. 201004-16]. Dostupné na: .

44

Řešením takto komplikované a zjevně nevýhodné situace by měla být spolupráce zainteresovaných států. Čína a státy ASEANu mají společný zájem v těžbě a průzkumu surovin, proto v minulosti Čínská národní ropná společnost (The Chinese National Oil Company – CNOC) a PetroChina projevily zájem spolupracovat na základě dohody s organizací ASEAN. ASEAN si uvědomuje, že politikou zahrnování čínských energetických společností do průzkumu a vrtání může podpořit zájem Číny spolupracovat s ostatními státy. Důkazem čínské víry v bohatá naleziště je rozhodnutí z roku 2008, kdy se Čínská ropná společnost CNOOC ve spolupráci s partnery rozhodla investovat 200 miliard juanů (29 miliard amerických dolarů) do rozvoje průzkumu a výzkumu ropných nalezišť v Jihočínském moři (Thao, Amer 2009). Buszynski se Sazlanem (2007: 168) v tomto směru polemizují, že spolupráce států ASEANu s Čínou na multilaterální bázi povede v budoucnu k větší kooperaci v oblasti těžby a průzkumu, která přinese stabilitu v oblasti a možné vyřešení teritoriálních nároků. Uvedení autoři se domnívají, že ASEAN byl měl zahrnout do energetické spolupráce států v regionu co nejvíce zahraničních společností, které by měly pozitivní vliv na jednání zúčastněných států v případě, kdyby se situace v Jihočínském moři vyhrotila. V rámci ASEANu začala třístranná spolupráce mezi malajskou společností Petronas, indonéskou Petramina a PetroVietnamem v roce 2002. Obsahem spolupráce mezi národními ropnými společnostmi bylo kooperovat v oblasti průzkumu v blocích 10 a 11.1 v oblasti blízko Vietnamu. V roce 2003 byla spolupráce rozšířena na průzkum a rozvoj hydro-karbonových nalezišť v bloku SK305 v oblasti Sarawaku (Buszynski, Sazlan 2007: 163). Mezi významné kroky ustanovující aktivní spolupráci mezi členy ASEANu a Číny patří trilaterální dokument, který v roce 2005 uzavřely společnosti z Číny, Vietnamu a Filipín. Tento důležitý dokument s názvem Tripartite Agreement for Joint Marine Seismic Undertaking in the Agreement Area in the South China Sea se stal základem budoucí spolupráce v oblasti průzkumu nerostných surovin v Jihočínském moři (Yu 2007: 152). V roce 2004 se představitelé Filipín rozhodli nebránit průzkumům ve sporných vodách, což vydláždilo cestu pro jednání s Čínou. Během návštěvy filipínské prezidentky Glorie Macapagalové Arroyové v Číně byla podepsána dohoda o tříletém společném seismickém průzkumu v Jihočínském moři, který prováděla Filipínská národní ropná společnost (Philippine National Oil Company – PNOC) a za čínskou stranu státem vlastněná Čínská národní ropná korporace (China National Offshore Oil Corporation – CNOOC). Manila zdůraznila po přijetí dokumentu, že se jedná o studii a průzkum, který nebude zahrnovat 45

žádné vrty ve sporných vodách. Náplní spolupráce byl podle filipínské vlády námořní vědecký výzkum, který spadá pod paragraf dříve uzavřeného dokumentu The Declaration on the Conduct of Parties in the SCS77. Dokument se stal významným dokladem deeskalace napětí v Jihočínském moři, jelikož diplomatický postoj Filipín se takzvaně otočil o 180 stupňů. Ačkoliv Filipíny v minulosti iniciovaly společný postup členských států ASEANu proti Číně, tak nyní byly samy iniciátorem spolupráce s Čínou. Odbornící tento filipínský obrat vysvětlují několika faktory. Více bude současná situace v Jihočínském moři přiblížena v jiné kapitole, ale hodí se uvést alespoň některé rysy filipínské iniciativy, jelikož právě ekonomické faktory by mohly být hlavním hybatelem změn. Nárůst cen ropy a špatná ekonomická situace Filipín mohly být příčinou, proč se prezidentka Arroyová rozhodla udělat vstřícný krok směrem k Číně. Navíc Čína od devadesátých let modernizuje lidově osvobozeneckou armádu a námořnictvo, které prochází kvantitativní i kvalitativní modernizací, což v potenciálním konfliktu znamená její jasnou převahu (Schofield, Storey 2005). Zpočátku se proti čínsko-filipínskému postupu ohradil Vietnam, který namítal, že dokument porušuje The Declaration on the Conduct of Parties in the SCS. Nicméně později se Vietnam začal aktivně angažovat ve vyjednávání, až v roce 2005 přistoupil k dohodě. Vietnamský prezident Tran Duc Luong při návštěvě Pekingu v roce 2005 zdůraznil, že jak Vietnam, tak Čína jsou připraveni spolupracovat v oblasti průzkumu nerostných surovin mírumilovně, přátelsky a na základě dlouhodobé stability, což čínský viceprezident Ceng Čching-chung (Zeng Qinghong) potvrdil.78 Tři státem vlastněné společnosti, k původním přibyl PetroVietnam, podepsaly nový dokument, v němž se zavázaly společně pátrat po plynu a ropě ve sporných oblastech Jihočínského moře. Oficiálně je dokument tajný79, ale podle čínského tisku by tříletá smlouva měla zahrnovat průzkum 143 000 čtverečních kilometrů a náklady by se měly vyšplhat k patnácti milionům dolarů, které se dělí rovnoměrně mezi tři společnosti. Výkonní zástupci spolupracujících společností se scházeli třikrát do roka a za pomoci spojeného operačního výboru najali pro seismický výzkumný projekt čínskou společnost China Oilfield Services Ltd. Po třech letech spolupráce došlo k vyhodnocení projektu a navržení vhodných opatření k dalšímu možnému průzkumu vedoucího k těžbě. Filipínská diplomacie v čele s prezidentkou nešetřila chválou nad uzavřeným dokumentem a 77 78

79

Dokumentu bude věnována samostatná pozornost a jeho kopie je přiložena v příloze práce. (Chinese, Vietnamese Presidents vow to Speed Up Setting of Land Boundary, People´s Daily, 19 July 2005 podle Buszynski, Sazlan 2007: 161). Přesto je možné ho stáhnout v elektronické podobě na internetové adrese věnované Spratlyho ostrovům, A Tripartite Agreement for Joint Marine Scientific Research, [online]. [cit. 2010-04-29]. Dostupné na: .

46

nazývala ho dokonce prvním krůčkem, který povede státy k hlubší kooperaci a mírumilovnému vyřešení teritoriálních sporů v oblasti. Přes diplomatickou chválu projektu v roce 2008 vypršela platnost a náhradní dokument nebyl podepsán (Thao, Amer 2009). Někteří autoři přesto považují tuto spolupráci jako první a důležitý krok, který dokládá, že státy zainteresované ve sporech jsou ochotné odložit své teritoriální požadavky na čas stranou a spolupracovat. Na druhou stranu uzavření smlouvy o spolupráci nic nemění na tom, že státy dále trvají na svých teritoriálních požadavcích. Podle Schofielda a Storeye (2005) je otázkou, co by se stalo, kdyby během společných průzkumů byla skutečně nalezena relevantní ložiska. Spekulují nad tím, zdali by se stalo Jihočínské moře mořem přátelství a kooperace nebo naopak mořem vzrůstajícího napětí. Z hospodářského hlediska mají velký podíl na ekonomice států jihovýchodní Asie námořní cesty, jejichž význam byl už zmíněn. Vodní cesty nejsou důležité jenom z hlediska dopravy zboží, ale také pro transport nerostných surovin. Čtyři státy ASEANu80 (Brunej, Indonésie, Malajsie, Vietnam) mají naleziště ropy, ale jiné státy jako Tchaj-wan či Filipíny surovinu dováží. Význam vodních cest má mnoho rozměrů, zasahuje jak do bezpečnostní situace v oblasti, tak do hospodářského rozměru či do geostrategického významu. Závislost na vodních cestách je problematická především pro Čínu, která dováží ze Středního východu a Afriky více než 60% surové ropy přes úžiny, což výrazně zvyšuje čínskou angažovanost v Jihočínském moři. Číňané se totiž obávají, že přílišná závislost na úžinách potenciálně ohrožuje jejich bezpečnost. Nejenom nestabilita na Středním východě, ale eventuální konflikt s Tchaj-wanem by mohl ohrozit plynulé zásobování surovinami, což Čína nechce dopustit. Navíc, přestože Čína začala navyšovat výdaje na zbrojení, nemá stále dostatečně silné námořnictvo, které by bylo schopné energetickou bezpečnost ochránit. Již dnes je Čína druhý největší konzument ropy po USA a dovoz ropy do Číny rapidně roste. Ještě v roce 1996 dovážela Čína 20 milionů tun, ale v roce 2004 už to bylo 122 milionů tun. V roce 2020 by to mohlo být až 250-300 milionů tun ropy (Schofield, Storey 2005).

80

ASEAN vznikl v Bangkoku v roce 1967. Původní členové byli Indonésie, Malajsie, Filipíny, Singapur a Thajsko. Brunej se přijala v roce 1984, Vietnam 1995, Laos a Barma v roce 1997 a Kambodža vstoupila v roce 1999. Overview, [online]. The Official website of the Association of Southeast Asian Nations, [cit. 2010-04-29]. Dostupné na: .

47

Množství autorů navrhuje jako řešení sporů o ropná a plynová naleziště vytvoření kooperace na základě společného rozvoje (joint development), který by mohl pomocí dohod a spolupráce ve sporných oblastech uklidnit nejasnou a vypjatou situaci. Existují již případy úspěšné spolupráce formou společného rozvoje, z kterých by se aktéři sporů v Jihočínském moři mohli inspirovat. Ideální formou řešení sporů v Jihočínském moři by mohly být bilaterální dohody mezi jednotlivými účastníky sporů (Wong et al. 2006: 11). Význam a doprovázející projevy rybolovu pro obyvatele přilehlých států jsou rozebrány převážně v kapitole věnující se environmentálním otázkám, přesto je nezbytné zmínit hospodářské atributy rybolovu i v této kapitole. Protože hospodářský dopad rybolovu je nesmírně důležitý pro obyvatelstvo a má velmi dlouhou tradici. Navíc rybolov má přímou návaznost na teritoriální spory, jelikož rozdělení mořských zón znamená i rozdělení potenciálních lovišť. Moře je velmi bohaté na makrely či migrující tuňáky.81 Dalším bohatým zdrojem ryb jsou ústí řek, jako je Mekong82 či řeky protékající vulkanickými oblastmi Sumatry, které se vlévají do Malacké úžiny (Wang 2001: 534). Lovené ryby jsou nejen hlavní složkou potravy v jihovýchodně položených asijských státech, ale hlavně tvoří velkou položku národního hospodářství, jelikož jsou pro mnoho lidí jediným zdrojem obživy, a tudíž i zaměstnanosti. Ryby jsou hlavním zdrojem živočišného proteinu pro obyvatele. Rybářský průmysl se soustředí na ryby pobřežní, mezi které patří zmíněné makrely, tuňáci, sardinky, ančovičky, a na ryby žijící v hlubokých vodách jako je speciální druh obrovského tuňáka. Je zapotřebí brát v potaz, že především migrující ryby, jako je tuňák, je obtížné počítat do potravinových zásob jednoho či druhého států, jelikož se pohybují na velké vzdálenosti. Země v regionu produkují 23% ulovených tuňáků na světě, což zahrnuje ¾ světové produkce tuňáka v konzervách (Talaue-McManus 1999 podle Ablan, Garces 2005: 137). Pobřežní ryby jsou nejčastěji chytány v centrálních Filipínách, v Thajském a Tonkinském zálivu, v pobřežních vodách Sarawaku, Bruneje, Tchaj-wanu podél západního pobřeží Číny, podél pobřeží Vietnamu a ostrovů Hainan, Mindoro, Palawan a Natuna (Morgan, Valencia 1983: 36 podle Wang 2001: 535). Podle nedávné studie je na 81

82

NOAA Central Library, [online]. National Oceanographic Data Center, Fishing Industry, [cit. 2010-0425]. Dostupné na: . Řeka Mekong pramení v Tibetské náhorní plošině a táhne se přes Čínu, Myanmar, Thajsko, Kambodžu, Laos do Vietnamu. S délkou 4 800 kilometrů je 12. nejdelší řekou světa. Někteří řeku považují za srdce a duši jihovýchodní Asie. Přítomnost řeky v několika zemích vede k transhraniční spolupráci, jelikož řeka je značně devastována (Wang et al. 2006: 9). Více: Lee, E. The Mekong River Basin Agreement, Asia Pacific Journal of Environmental Law, 1996, Vol. 1, 134-139.

48

ryby nejbohatší oblast Spratlyho ostrovů, které pokrývají kolem 390 000 čtverečních kilometrů a mělo by se zde nacházet až 7,5 tuny ryb na kilometr čtvereční (Joyner 1999: 66). Státy sousedící s Jihočínským mořem mají významné úspěchy v lovu krevet. Mezi pět z osmi největších producentů krevet na světě patří Indonésie s prvním místem, druhý je Vietnam, čtvrtá Čína, šesté Thajsko a osmé Filipíny (Talaue-McManus 1999 podle Ablan, Garces 2005: 137). Surovinové zdroje jsou jedním z hlavních motivů, proč se přilehlé státy tolik zajímají o dění v Jihočínském moři. Až na pár významných výjimek většinou v přilehlých mořských oblastech, zatím naleziště v Jihočínském moři nepřinesla očekávané výsledky. Vzrůstající ceny ropy a plynu zvyšují poptávku po těchto surovinách, což motivuje státy k větší kooperaci ve sporných oblastech. Díky tomu vznikla i pozoruhodná spolupráce v oblasti seismického průzkumu mezi společnostmi z Číny, Filipín a Vietnamu. Ačkoliv kooperace mezi státy nebyla prodloužena, je významným dokladem toho, že státy dokaží spolupracovat ve sporných oblastech. Migrace ryb a jejich potenciální možnost vyhubení je další stimul, který vede přímořské státy ke kooperaci. Navíc otázka rybolovu může být dobrý začátek, jak nastartovat režim spolupráce v otázkách, které jsou jednodušší k dosažení konsensu než-li jiná témata.

7. Environmentální aspekt Jihočínské moře je unikátní ekosystém vyznačující se bohatou mořskou faunou i flórou (Ablan, Garces 2005: 137). V Jihočínském moři se vyskytuje přes 30% světových korálových útesů, které se nacházejí převážně kolem souostroví Indonésie a Filipín. Právě státy skládající se z více ostrovů jako Filipíny či Indonésie velmi profitují z rybolovu a turismu zaměřeného na moře, přesto zůstávají s Malajsií mezi nejchudšími státy v oblasti, což ještě zvyšuje jejich závislost na moři, a tím pádem způsobuje velké ohrožení pro jedinečný mořský ekosystém. Díky výskytu korálových útesů se může Jihočínské moře pochlubit největší biologickou diverzitou na světě. V Jihočínském moři bylo zaznamenáno 51 mangrovových a 450 korálových druhů, přičemž v Atlantickém oceánu bylo popsáno 5 druhů mangrovů a 31 druhů korálů (Gao 2005: 330). Bohužel korálové útesy a celý mořský ekosystém je velmi ohrožen světovým vývojem, který se hlavně projevuje výrazným nárůstem populace, urbanizací a hospodářským růstem v regionu. V dnešní době žije na pobřeží 44% celkové populace 49

lidstva, ale v oblasti Jihočínského moře je toto číslo ještě o 10% vyšší a neustále narůstá, jelikož státy obklopující moře mají vysoký populační přírůstek (Waisová 2007: 460). Kolem 70% obyvatel jihovýchodní Asie žije kolem pobřeží, což představuje přibližně 270 milionů jedinců.83 Mořské útesy jsou poškozovány chemickými splodinami, které jsou vypouštěny do řek tekoucích do Jihočínského moře, a také loděmi jejichž počet je enormní. Příroda je likvidována nadměrným rybolovem, jelikož většina populace žijící na pobřeží Jihočínského moře je existenciálně závislá na jeho zdrojích, proto je běžné, že mořské vody jsou využívány maximálním způsobem.84 Pobřežní vody jsou využívány k lovu ústřic a krevet, což má dalekosáhlé důsledky pro přímořský ekosystém, který je navíc plný lidských i industriálních odpadů a splašků (Næss 2001: 556). Oblast jihovýchodní Asie je jednou z nejhustěji obydlených oblastí a 2/3 živočišného proteinu pochází právě z ryb, což pro vlády znamená obtížný problém, jak skloubit ochranu životního prostředí a socio-ekonomické potřeby svých obyvatel. Je důležité udržet populaci ryb, aby bylo i do budoucna možné využívat mořské zdroje (ovšem v omezené míře). Rybářství je jedním z nejdůležitějších zdrojů potravin a příjmů nejen pro obyvatele žijící v nejbližší blízkosti Jihočínského moře, ale také pro celou oblast jihovýchodní Asie85. Jihočínské moře se řadí na čtvrté místo mezi devatenácti světovými rybářskými oblastmi podle celkového počtu ulovených ryb (Næss 2002: 44). Přestože je rybolov obrovským zdrojem příjmů, současně je jednou z největších environmentálních hrozeb. Nejenom kvůli nadměrnému množství ryb, které jsou uloveny, ale především kvůli použitým metodám lovu. Moderní metody lovu využívají výbušniny a tažné sítě s destruktivním účinkem nejen na ryby, ale hlavně na korálové útesy86, které slouží jako „množírny“ pro ryby. Destruktivní rybářské metody jsou rovněž smrtící pro žraloky a mořské želvy (Odgaard 2002: 82). To samé, co platí pro korálové útesy, platí dvojnásob pro mangrovové porosty v Jihočínském moři, jelikož využití mangrovů pro běžné obyvatele je mnohem širší.

83

84

85

86

South China Sea large marine ecosystem, [online]. 2008, The Encyklopedia of Earth, [cit. 2010-04-15]. Dostupné na: . NOAA Central Library, [online]. National Oceanographic Data Center, Marine Fish Catch by Area in Tonnage, [cit. 2010-03-13]. Dostupné na: . Region jihovýchodní Asie produkuje více než 8 milionů metrických tun živé váhy mořských ryb ročně, což dělá kolem 10% světových úlovku a 23% z asijských úlovků. Současné výzkumy dokládají, že korálové útesy Indonésie, rozkládající se na ploše 75 čtverečních kilometrů, jsou ve velmi špatných podmínkách. Pouze 29% korálových útesů je v dobrých podmínkách, 46% je ve špatných podmínkách a 14% v kritických podmínkách (Næss 2002: 44). Korálové oblasti, které jsou nejvíce ohroženy, je možné nalézt na mapě v příloze číslo 3.

50

Slouží jako palivo, stavební materiál, zdroj obživy a obrovský zdroj biodiverzity87, jelikož slouží jako líheň pro ryby. Mangrovy chrání pobřeží před nepřízní přírody a jejich systém kořenů chrání půdu před erozí, čímž zmírňuje následky bouřek a tajfunů, které jsou během monsunů velmi časté. Podobný význam mají povodí velkých řek88 přitékajících do Jihočínského moře, jelikož mokřady a bažiny v jejich okolí nabízí hnízdiště ptákům a podporují život dalších organizmů, které jsou důležité pro správné fungování celého ekosystému. Bohužel stabilní a obrovský úbytek, až 70% mangrovových porostů zmizelo za posledních 70 let, vede k tomu, že by při takovém tempu v roce 2030 všechny mangrovové porosty v oblasti mohly zmizet. Podobná čísla odborníci predikují i mořským útesům a korálům, jejichž existence je také ve vysokém stupni ohrožení (Næss 2002: 44). Po mnoho let se sousedící státy v regionu soustředily pouze na teritoriální spory a vyhýbaly se jakékoliv spolupráci v oblasti ekologie, která by mohla pomoci odvrátit újmy způsobené přírodě. Sousedící státy si ale dnes uvědomují nezvratitelné škody, které způsobují, a proto byla přijata řada opatření chránící moře před jeho systematickým ničením. Bohužel kontrolní mechanismy ještě nejsou tak vyvinuté, aby mohly případné viníky dostihnout a potrestat.89 V roce 1990 se konal seminář s názvem Managing Potentional Conflicts in the South China Sea90, jenž se zabýval ochranou mořského prostředí, dalším výzkumem a bezpečností námořního provozu. Některé oblasti Jihočínského jsou zatíženy rybolovem více než jiné, což znamená, že společný postup v této věci je velmi důležitý. Mezi další významné kroky učiněné ve prospěch ochrany přírody je považována dohoda z roku 2000, kdy byl přijat Strategický akční program pro Jihočínské moře, na jehož přípravách se podílely UNEP91 (United Nations Environment Programme) a GEF (Global Environment Facility). Orgán, který se administrativně podílel na rozvoji Strategického akčního programu, se jmenuje Koordinační orgán pro moře východní Asie (Coordinating

87

88

89

90

91

„Biologická diverzita, neboli biologická rozmanitost, je chápána jako rozmanitost všech živých organismů a systémů, jichž jsou tyto organismy součástí“. Snažíme se o zachování biologické rozmanitosti, [online]. Arnika, [cit. 2010-04-15]. Dostupné na: . Přibližně 120 řek přitéká do Jihočínské moře, což způsobuje další problémy pro ekosystém, jelikož řeky přinášejí chemické látky a hnojiva používané v zemědělství (Ablan, Garces 2005: 137). Hillyard, M., Rosenberg, D. Coral Reef Pollution in the South China Sea, [online]. 2000, [cit. 2010-0415]. Dostupné na: . Stein Tønnesson uvedl v soukromé korespondenci, že konference byla naprosté selhání, které státy podepsaly, ale o multilaterální jednání neměly zájem (Hutchinson 2004: 106). UNEP vznikl v roce 1972 a jeho cílem je podporovat mezinárodní spolupráci v oblasti životního prostředí (Næss 2001: 558).

51

Body for the Seas of East Asia – COBSEA92). Tento orgán podpořil množství projektů zaměřujících se na pobřežní oblasti a spolu s technickou pomocí od UNEP pomohl zúčastněným státům vybudovat základy kooperace v ekologické oblasti. Prvním východoasijským akčním plánem byla spolupráce Indonésie, Singapuru, Malajsie a Thajska. Společný plán byl podepsán v roce 1981 s cílem podporovat rozvoj a ochranu životního prostředí a pobřežních oblastí (Bleakley et al. 1999 podle Næss 2001: 558). Přes aktivní snahy sedmy států, které se podílely na přípravách Strategického akčního plánu, se vyskytl jeden stát - Čína, jenž nakonec odmítl podepsat. V listopadu 1999 čínský ministr zahraničí odmítl vzešlou iniciativu, což jen dokládá, že Čína nebyla příznivcem řešení vzniklých na bázi multilaterálního vyjednávání. UNEP však dohodu nesmetl ze stolu a jeho představitelé nakonec po dlouhodobém vyjednávání přesvědčili Čínu k podpisu Akčního plánu. V dokumentu však nesměly být zahrnuty zmínky o teritoriálních sporech a pobřežní státy nemají povoleno vést žádný výzkum ve sporných oblastech. Významný podíl na přijetí a přípravách Akčního plánu pro moře východní Asie měl projekt Partnerství v environmentální oblasti v mořích východní Asie (Partnerships in Environmental Management for the Seas of East Asia – PEMSEA). V rámci Partnerství spolupracuje 11 států (Brunej, Kambodža, Čína, Indonésie, Malajsie, Severní Korea, Jižní Korea, Filipíny, Singapur, Thajsko, Vietnam), které se snaží o partnerství a spolupráci v oblasti životního prostředí93. Svůj podíl na rozvíjení spolupráce v environmentální oblasti má také ASEAN, přestože zmíněné iniciativy zatím nedosáhly výrazného úspěchu, i tak je velmi důležité s podobnými aktivitami začít a podporovat je, jelikož může dojít k tzv. efektu spill-over, kdy spolupráce v environmentální oblasti může napomoci k dosažení konsensu i v oblastech jiných. ASEAN již v roce 1977 přijal Environmentální program, na jehož činnost aktivně navázal i v dalších letech. Pravidelně se konají schůzky ministrů a do procesu spolupráce v této oblasti jsou zainteresované regionální a mezinárodní nevládní organizace (NGO). V průběhu posledních let se konalo velké množství odborných konferencí, kde vědci prezentovali své závěry. Příkladem nevládní organizace může být Jihovýchodní asijský program oceánského práva, politiky a managementu (The Southeast

92

93

COBSEA stojí za Akčním plánem pro východoasijská moře, který byl přijat v roce 1981. Přijaly ho Indonésie, Malajsie, Filipíny, Singapur a Thajsko (Næss 2002: 47). Více o celém projektu a regionální spolupráci v oblasti ekologie: Review of the Legal Aspects of Environmental Management in the South China Sea and Gulf of Thailand, UNEP/GEF/SCS Technical Publication No. 9, 2007.

52

Asian Programme in Ocean Law, Policy and Management – SEAPOL94), který od roku 1981 sdružuje vědce, zástupce států, reprezentanty soukromého sektoru a zájemce o životní prostředí (Næss 2001: 558). Ve spolupráci organizace ASEAN a programu UNEP vznikly speciální expertní skupiny Expert Group on the Environment – AEGE a ASEAN Senior Officials on the Environment – ASOEN, které se významně podílely na vzniku prvního Strategického akčního plánu na období 1994-98 (Næss 2001: 556). Na základě deklarace přijaté Čínou a organizací ASEAN vznikla roku 1994 spolupráce mezi Filipínami a Vietnamem, která v rámci námořních výzkumných expedic mapovala Jihočínské moře. Spojená expedice (The Joint Oceanographic Marine Scientific Expedition in the South China Sea – JOMSRE-SCS) od roku 1996 podnikla čtyři mise, které proběhly v letech 1996, 2000, 2005, 2007. Členové expedice byli nejen Filipínci a Vietnamci, ale také Číňané, Američané a Kanaďané (Thao, Amer 2009). Z Deklarace uzavřené mezi ASEANem a Čínou vzešla další společná aktivita, jejímž cílem je ochrana a průzkum životního prostředí v Jihočínském moři. Na druhém jednání společné pracovní skupiny Čína-ASEAN, pracující na implementaci Deklarace upravující vztahy mezi stranami v Jihočínském moři, byl v roce 2006 odsouhlasen vznik šesti následujících projektů: 1) Společný (Čína-ASEAN) pracovní stůl zabývající se námořním výzkumem a záchrannými cvičeními (A Joint ASEAN-China Table Top Maritime Search and Rescue Exercise). 2) Seminář řešící námořní ekosystémy a biodiverzitu, který je financován z kooperačního fondu Čína-ASEAN (ACCP). 3) Seminář zabývající se regionální oceánografií a klimatickými změnami. 4) Seminář soustředící se na prevenci katastrof a jejich omezení, vytvoření a zavedení monitorovacího a varujícího systému v Jihočínském moři. 5) Vzdělávací program vedoucí k monitorování ekosystému. Za 6) Regionální oceánografická výměna kolem Jihočínského moře, přičemž Čína má na starosti poskytování detailů o posledních třech projektech (Thao, Amer 2009). Přes všechny snahy, projekty a výzkumy stále chybí jednotný koordinační orgán, který by nenarážel na nedostatek zájmu a ochoty ke spolupráci, a to především ze strany Číny. Funkci takového orgánu by mohl zastávat Strategický akční program, který má nejhmatatelnější úspěchy. Analytik Kuen-chen Fu se domnívá, že zachování a správa rybích zásob v Jihočínském moře není jednoduchá záležitost a vyžaduje participaci více 94

Financování této nestátní organizace provádí převážně Kanadská mezinárodní rozvojová agentura (The Canadian International Development Agency – CIDA) (Næss 2001: 558).

53

států. Společný postup je podle něj nezbytný k efektivní regionální správě. Zdůrazňuje potřebu vytvořit kooperaci mezi Čínou a Tchaj-wanem, která povede k vytvoření zevrubného schématu mezi všemi státy kolem Jihočínského moře (Wong et al. 2006: 1011). Jihočínské moře je bohužel v ekologické krizi, narůstající námořní doprava a devastace živočišných i rostliných zdrojů vyžadují urychlenou reakci od přilehlých států i jednolivých nestátních iniciat, které působí v Jihočínském moři. Bohužel nevyřešené teritoriální spory mají negativní vliv na ochranu moře před škodlivými vlivy.

8. Zajištění bezpečnosti námořních cest - pirátství Jihočínské moře je historicky zdrojem napětí a nestability. Kombinace uvedených faktorů má zásadní vliv na vývoj v této oblasti: geostrategická pozice, teritoriální spory o Spratlyho a Paracelské ostrovy, potenciální naleziště nerostných surovin a modernizace mořského práva (Thao, Amer 2009). Za významné historické ohrožení z hlediska bezpečnosti lze brát pirátství, které je hluboce propojené s nárůstem námořní dopravy. Podle J. Warrena každý rok pirátství způsobí v jihovýchodní Asii škody za 25 miliard amerických dolarů. Pirátství nepřímo zvedá poplatky za pojištění, omezuje volný obchod a zvyšuje napětí mezi pobřežními státy, jakož i státy, které Jihočínské moře potřebují kvůli importu a exportu zboží a surovin. Projevy pirátství mají úzké vazby na další kriminální činnosti. Piráti jsou velmi často napojeni na pašeráky, drogové kartely a teroristy. Určitým druhem pirátství je nelegální lov ryb. V přístavech a v okolí pak velká chudoba podporuje prostituci, kuplířství a další trestnou činnost, která jde bohužel velmi často ruku v ruce s korupcí (Rosenberg 2009: 47). Přestože je většinou odborné veřejnosti pirátství považováno za vážnou hrozbu, existují autoři, kteří na základě statistiky pokládají pirátství spíše za mediální bublinu. Například Rosenberg a Chung (2008: 59) vypočítali, že pravděpodobnost útoku pirátů na loď je poměrně nízká, vezmeme-li v úvahu množství lodí, které proplují Malackou a Singapurskou úžinou95.

95

Například v roce 2005 proplulo Malackou a Singapurskou úžinou 63 000 lodí a Mezinárodní námořní kancelář evidovala 12 pirátských útoků v této oblasti, což znamená, že pravděpodobnost přepadu je relativně nízká (Rosenberg, Chung 2008: 59). Otázkou je, jestli jsou všechny útoky hlášeny či ne. Navíc

54

Pirátství má dlouhou historickou tradici v oblasti jihovýchodní Asie s tím, že v některých letech bylo možné pozorovat jeho oslabení a jiných dekádách významný nárůst. Příkladem mohou být sedmdesátá léta, kdy pirátství upadalo kvůli vysokému výskytu amerických a sovětských lodí v důsledku studené války (Waisová 2007: 462). Naproti tomu od devadesátých let je v počtu pirátských přepadení Jihočínské moře na druhém místě ve světě (Rosenberg 2009: 44). Na vině je Asijská finanční krize, která připravila mnoho lidí o práci a neustálý nárůst počtu dopravních lodí96. Vysoký počet útoků na nákladní lodě vede státy, které neleží na březích Jihočínského moře, jako je Japonsko97, angažovat se v regionální bezpečnosti. Japonská aktivita v regionu je k nelibosti Číny, kterou nenechává klidnou ani bezpečnostní spolupráce Vietnamu a Indie. Patrný je vliv Spojených států amerických, které v duchu ochrany mořských cest aktivně operují v Jihočínském moři98. Konvence o mořském právu definuje pirátství jako ilegální projev násilí či zadržení, nebo akt drancování způsobený posádkou či cestujícími soukromých lodí či letadel vedený vůči: jiné lodi či jinému letadlu, proti osobám nebo majetku na palubě na volném moři tj. na místě, které nespadá do jurisdikce žádného státu (Raymond 2005). Z uvedeného tak vyplývá, že podle mezinárodního mořského práva není možné považovat za akt pirátství útok, který se stal v teritoriálních vodách, exkluzivní ekonomické zóně či přilehlém kontinentálním šelfu. Problémem však je, že většina pirátských útoků se odehrává právě v těchto zónách či ve vodách obklopujících souostroví, která nejsou samozřejmě pokládána za volné moře. V tom případě jsou posuzovány tyto incidenty podle práva za ozbrojená přepadení. S cílem vyřešit tento problém přišla Mezinárodní námořní kancelář, která přijala následující definici pirátství, která ovšem není uznána mezinárodním právem: pirátství je aktem, kdy se pomocí lodí pokouší někdo způsobit krádež či jiný trestný čin s úmyslem nebo možností použít sílu při prosazování tohoto aktu99 (Beckman 2002: 319). Mezi hlavní metody pirátů v současnosti patří únosy posádek z lodí, za které požadují únosci výkupné. Dříve byla tato metoda spíše doménou teroristické organizace

96

97

98

99

za pirátství není považován útok provedený v exkluzivní ekonomické zóně a teritoriálních vodách. Trendem posledních let je minimální posádka na lodi tak, že většina personálu je připravena vykonávat různé úkoly z důvodu úspor, což pak činí loď zranitelnější vůči pirátům. Více k japonské angažovanosti v jihovýchodní Asii: Sato, Y. Southeast Asian Receptiveness to Japanese Maritime Security Cooperation, Asia-Pacific Center for Security Studies, 2007. Spojené státy mají v regionu několik letadlových lodí a 27 nukleárních ponorek. Navíc v nedalekém Pacifiku disponují největší námořní silou (Rosenberg, Chung 2008: 53). “Piracy is an act of boarding any vessel with the intent to commit theft or any other crime and with the intent or capability to use force in the furtherance of that act“ (Raymond 2005).

55

Abu Sayyaf (Abu Sayyaf Group – ASG100), která operovala především kolem filipínských provincií Sulu a Basila nebo v řetězci ostrovů Tawi-Tawi rozpínajícími se od severu k jihu západního pobřeží malajského státu Sabah (Raymond 2005; Banlaoi 2005: 66). Jak dokládají čísla Mezinárodní námořní kanceláře (International Maritime Bureau – IMB), stoupá počet takových únosů v Jihočínském moři a hlavně v Malacké úžině. Jak již bylo uvedeno, úžiny v Jihočínském moři jsou vytížené extrémní námořní dopravou, což nahrává pirátským útokům. Přibližně jedna třetina světového obchodu proplouvá úžinami každý rok, což způsobuje, že v těsném a rušném provozu se vždy najde dostatek lodí k oloupení. Navíc dopravní tankery mají nižší rychlost než menší lodě pirátů a jejich reakční doba je výrazně delší, což omezuje jejich obranyschopnost (Raymond 2005). Velmi oblíbenou metodou především v Malajsii je vykrádání lodí přímo v přístavech nebo kotvištích. Zloději se v brzkých ranních hodinách nalodí na palubu a kradou hodnotné předměty z nákladu, velmi často existuje podezření, že zloději mají podrobné informace o nákladu. Výhodou podobných útoků je, že neohrožují posádku na zdraví. Další metodou je tzv. způsob „hit and run“, který se vyznačuje rychlým útokem a ještě rychlejším ústupem. Ze skrytého místa vyrazí loď s piráty, kteří se v nevelkém počtu dostanou na loď a odcizí navigační a jiná technologická zařízení. Další rozšířenou metodou jsou únosy lodí, kdy je loď držena a propuštěna až za výkupné. Náklad lodi je přeložen na jinou loď či v přístavu vyložen a posléze prodán na černém trhu. V devadesátých letech byla oblíbenou surovinou zločinců ropa, kterou bylo jednoduché prodat. Přesto zorganizovat podobný útok není jednoduché a vyžaduje poměrně konkrétní přípravu, jelikož je zapotřebí zajistit odběr zboží, zakotvení atd.101 Existuje dokonce podezření, že piráti spolupracují s úředníky, kteří je informují o plánovaných trasách a nákladech. Naštěstí v posledních letech došlo k omezení počtu unesených tankerů. Podle rozsahu pirátských útoků můžeme definovat skupiny, které se na jednotlivé metody zaměřují. Útoky na malá plavidla a lodě v přístavech většinou páchají malé skupiny, které jsou špatně organizované a primitivně vyzbrojené, přesto jsou jejich útoky 100

Více o této skupině viz Banlaoi, C. R. Maritime Terrorism in Southeast Asia: The Abu Sayyaf Threat, 2005. 101 Nejznámějším případem byl únos lodi vlastněné Singapurem, ale plující pod malajskou registrací. Petro Ranger v roce 1998 vezl ropu a byl na cestě ze Singapuru do Ho Či Minhova města. Loď byla unesena, přemalována a přejmenována na MV Wilby a malajská vlajka byla vyměněna za honduraskou. Náklad byl přeložen v Thajském zálivu na další dvě lodě a loď zakotvila na ostrově Hainan, kde piráti byli zadrženi, ale po pouhém měsíci ve vězení byli propuštěni. The Hijacking of the MV Petro Ranger, [online]. [cit. 2010-04-01]. Dostupné na: .

56

nejčastější (Beckman 2002: 324). Ti, kteří aktivně působí v oblasti Malacké úžiny, většinou pocházejí z Indonésie. Větší útoky a únosy lodí mají na svědomí hlavně zločinecké syndikáty pravděpodobně původem z Indonésie a Malajsie. Jejich činnost je sofistikovanější a jejich vybavení je moderní. Jsou napojeny na černý trh a vyskytuje se podezření, že jsou navázány na teroristické buňky (Banlaoi 2005: 64-65). Poslední významnou skupinou, která podniká pirátské aktivity, jsou sami teroristé. Jejich cílem je získat peníze na jiné aktivity, a proto velmi často podnikají únosy členů posádky, za které požadují tučné výkupné. Mimo již uvedenou skupinu ASG se v oblasti Jihočínského moře vyskytují další dvě skupiny, u nichž existuje podezření, že vedou pirátskou činnost. Jedná se o filipínské příslušníky Moro islamistické osvobozenecké fronty (Moro Islamic Liberation Front – MILF) a Moro národní osvobozenecké fronty (Moro National Liberation Front – MNLF) (Raymond 2005). V posledních letech není počet útoků na moři provedený teroristy příliš vysoký v porovnání s útoky na souši, pro teroristy v regionu je snažší a levnější připravit útoky na zemi, ačkoliv útoky na moři mohou přitáhnout větší mediální pozornost (Rosenberg 2009: 49) Zvýšená kontrola a intenzivní bezpečnostní opatření se v Jihočínském moři začala více uplatňovat po 11. září 2001, kdy hrozba teroristických útoků pozměnila pojetí bezpečnosti v regionu. Kontrola moře má naprosto odlišné vlastnosti od kontroly pevniny. Moře je velmi obtížné sledovat kvůli jeho rozlehlosti (Rosenberg 2009: 43). Nejenom že nejsou vyřešeny vlastnické spory, ale je zapotřebí velké námořní kapacity102. Nezajištěná bezpečnostní situace na moři opět dokládá, jak kontraproduktivní jsou přilehlé státy samy vůči sobě, když se místo na spolupráci soustředí na konflikt. Spolupráce v oblasti bezpečnosti přesto zaznamenala dílčí úspěchy, a to za pomoci mocností jako je Japonsko či USA. Japonská proti-pirátská diplomacie se aktivně angažuje v zajištění bezpečnosti Jihočínského moře a svůj podíl má na vzniklé Asijské mořské bezpečnostní iniciativě (Asia Maritime Security Initiative – AMARSECTIVE). Vznik Iniciativy v roce 2004 byl podmíněn Mezinárodní námořní organizací (International Maritime Organization – IMO) a Mezinárodní námořní kanceláří (International Maritime Bureau – IMB). Cílem Iniciativy je poskytování regionální technické asistence a sdílení informací.

102

Špatná správa Jihočínského moře se neprojevuje jenom pirátstvím, ale rozsáhlým porušováním mnoha pravidel. Například nejsou respektovány limity lovu ryb a do moře jsou vypouštěny toxické látky (Rosenberg 2009: 43)

57

Dalším úspěchem japonské diplomacie se stal dokument zakládající společnou snahu při postupu proti pirátství v Asii (Regional Cooperation Agreement on Anti-Piracy in Asia – ReCAAP). Cílem spolupráce je boj proti pirátství a zajištění bezpečné průchodnosti po moři. Nedílnou součástí kooperace je opět výměna informací. V platnost vstoupila v roce 2006, kdy se k ní připojilo a posléze ji ratifikovalo 14 států (Bangladéš, Barma, Brunej, Čína, Indie, Japonsko, Jižní Korea, Laos, Kambodža, Filipíny, Singapur, Srí Lanka, Thajsko, Vietnam). Japonsko se aktivně podílelo posléze na tréninku a technické podpoře států ležících kolem Jihočínského moře. Navíc financovalo instalace navigačních

zařízení

a poskytlo

technickou

asistenci

při

rozvoji

námořního

bezpečnostního datového systému a hydrografických průzkumech. Částečně byly snahy japonské vlády přijaty otevřeně. Malajsie a Indonésie si nepřejí volnou plavbu japonských vojenských lodí přes své území, jelikož se obávají ohrožení své suverenity. Přitom právě Indonésie má největší problémy se zajištěním bezpečnosti svého pobřeží, především kvůli jeho délce a napnutému rozpočtu investuje minimálně v boji proti pirátství. Podobný postoj zastává i Čína, které se nelíbí rozšiřování japonské vojenské síly v oblasti Jihočínského moře (Rosenberg, Chung 2008: 56). Spojené státy americké přijaly za Bushovy administrativy tři významné iniciativy zajištující mezinárodní námořní bezpečnost. Zatímco dvě (The Container Security Initiative – CSI103) a (The Proliferation Security Initiative – PSI104) byly mířeny globálně, třetí iniciativa (The Regional Maritime Security Initiative – RMSI) byla orientována přímo na Malackou úžinu. Po oficiálním představení RMSI Malajsie a Indonésie odmítly přítomnost amerických námořních jednotek v Malacké úžině. Vojenští představitelé USA následně uvedli, že Iniciativa byla špatně pochopena, jelikož Spojené státy mají v úmyslu podporovat zajištění bezpečnosti ve smyslu sdílení informací a nemají zájem do oblasti posílat své jednotky. Přesto v roce 2005 bylo v oblasti více než 15 000 amerických vojáků ale za jiným účelem. V rámci bilaterální dohody mezi Singapurem a USA došlo k protiteroristickému cvičení, na němž se podíleli američtí vojáci s námořní letadlovou lodí, ponorkou a dvanácti loděmi (Rosenberg, Chung 2008: 55). Americké snahy nejsou v oblasti příliš vítané, za prvé existuje podezření mezi přímořskými státy Jihočínského 103

104

Smyslem první Iniciativy CSI je identifikace nebezpečných kontejnerů, které směřují do USA. Identifikaci provádí speciální snímací zařízení v přístavech odkud zásilka pochází. Cílem je objevit drogy, chemické, biologické a konvenční zbraně. Od roku 2002 jsou zaváděna opatření, která umožňují naplnění této iniciativy. Na začátku roku 2006 téměř 50 přístavů bylo certifikováno americkým celním úřadem jako vyhovující (Rosenberg, Chung 2008: 54). Tato iniciativa si klade za cíl odhalení zbraní hromadného ničení (weapons of mass destruction – WMD) a dalších podobných technologií, které jsou dopravovány po moři, zemi i vzduchu (Rosenberg, Chung 2008: 54).

58

moře, že se Spojené státy se zajímají především o vlastní bezpečnost105. Státům rovněž vadí, že jednotlivé iniciativy nejsou příliš transparentní. Mezinárodní

námořní

organizace

(IMO)

v roce

2004

iniciovala

vznik

Mezinárodního lodního a přístavního bezpečnostního řádu (International Ship and Port Facility Security Code – ISPS Code), který udává nová bezpečnostní opatření pro lodě a přístavy. IMO navíc zavedla pro lodě nad 300 tun povinný automatický identifikační systém (Automatic Identification System – AIS), který automaticky posílá a přijímá mezi loděmi informace, jako je například pozice lodi, její identita, směr či rychlost (Rosenberg 2009: 51). Další iniciativou z roku 2004 byl vznik trilaterální koordinované patroly (Trilateral Coordinated Patrol), která zahrnuje jednotky Malajsie, Indonésie a Singapuru, jejichž náplní je hlídkování v jejich teritoriálních vodách pod kódem MALSINDO. Ačkoliv se v první polovině roku 2005 počet útoků snížil, je tento vývoj připisován vlnám tsunami, které měly katastrofální dopad na pobřeží, kde zničily mnoho lodí a zabily zřejmě i některé piráty. Dokladem o sílící kooperaci v regionu je, že v roce 2004 Číňané a Filipínci společně nacvičovali záchranné cvičení a o rok později Vietnam s Čínou spojil své vojenské cvičení (Yu 2007: 152). Mezi další iniciativy zajištující bezpečnost plavby v Jihočínském moři můžeme zařadit tzv. projekt „Eye in the Sky“, který napomáhá pomocí letadel kontrolovat kritická území ze vzduchu, ovšem bez valného úspěchu. Snahy zajistit bezpečnost vodních ploch mají i jednotlivé státy. V roce 2005 založila Malajsie Námořní agenturu, jejímž cílem je udržení bezpečnosti námořních zón proti pirátům a teroristům. Podobné cíle má singapurská vláda, která založila Námořní bezpečnostní týmy (Accompanying Sea Security Teams – ASSeT) a nechala instalovat nové radary pokrývající teritoriální vody Singapuru. Právě Singapur je podle Rosenberga (2009: 51) neefektivnější v zavádění bezpečnostních opatření, jelikož aktivně využívá identifikační systém lodí, který „stopuje“ malé lodě. Velké pak doprovází Singapurskou úžinou bezpečnostní doprovod. Ve spolupráci s Indonésií navíc instaloval Singapur real-timeový radar namířený na Singapurskou úžinu a malá neznámá plavidla mají zakázaný vstup do přístavní oblasti (Raymond 2005). V boji proti pirátství se angažují další vládní i nevládní organizace a fóra. Mezi ty největší patří ASEAN Regional Forum – (ARF), the Asian Pacific Economic 105

Například Iniciativa CSI se soustředí pouze na kontejnery, které plují do amerických přístavů (Rosenberg, Chung 2008: 54).

59

Cooperation Forum (APEC), the Council for Security Co-operation in the Asia Pacific (CSCAP), the Southeast Asian Programme on Ocean Law and Policy (SEAPOL) (Beckman 2002: 318). ASEAN se angažoval v boji proti pirátství Prohlášením o spolupráci proti pirátství a dalším hrozbám námořní bezpečnosti (Statement on Cooperation against Piracy and other Threats to Maritime Security), avšak tato snaha, vzniklá na základě ministerské schůzky členských států v roce 2003, nezaznamenala velkého úspěchu (Rosenberg 2009: 51). K potírání trestné činnosti především únosů lodí či osob v Jihočínském moři může sloužit také dokument Organizace spojených národů, Konvence o potírání nezákonného jednání proti bezpečnosti námořní navigace (The 1988 Convetion for the Suppression of Unlawful Acts Agains the Safety of Maritime Navigation – 1988 SUA Convention), který byl přijat v roce 1988 (Beckman 2002: 321). Přínos Konvence v boji proti pirátům tkví v tom, že může být aplikována proti útokům bez ohledu na to, kde je čin spáchán. Není rozdílu v tom, jestli je pirátský útok proveden v přístavu, teritoriálním moři či námořní zóně, která již nespadá pod jurisdikci pobřežního státu (Beckman 2002: 330). Problém je, že Konvence není přijata a implementována do právního řádu státy jihovýchodní Asie. Státy obklopující Jihočínské moře nemají sjednocenou proti-pirátskou legislativu, což výrazně ztěžuje společný postup. Podle Beckmana (2002: 333) by mohla pomoci společná iniciativa států v podobě seminářů (workshops) a jednání, kde by došlo k harmonizaci práva a ujasnění společného postupu. Vzhledem k vzrůstajícímu počtu pirátských útoků na pobřeží východní Afriky, se jeví jako opodstatněné podporovat a rozvíjet nejen regionální iniciativy v boji proti pirátům, ale také mezinárodní snahy Organizace spojených národů či Mezinárodní námořní organizace. Nástrojem OSN v tomto směru je program, jehož cílem je potírat mezinárodně organizovaný zločin (Programme in Transnational Organized Crime) (Beckman 2002: 334). Přes množství provedených iniciativ nadále pirátství přetrvává a očekává se, že bude nadále hrozbou námořních cest, jelikož problém pirátství je strukturální. Dokud budou v Indonésii, Malajsii či na Filipínách špatné ekonomické podmínky, budou piráti dále riskovat, loupit a přepadávat. Negativním aspektem toho jevu je, že piráti používají sofistikovanější metody, lepší zbraně a množí se počty unesených členů posádek a lodí (Rosenberg 2009: 46). Snahy omezit pirátství nejsou příliš patrné ani u majitelů lodí, jelikož nepoužívají ani jednoduché bezpečnostní metody (lodní zámky, zámky na kontejnery, speciální satelitní zařízení). Velmi zřídka majitelé lodí hlásí útoky pirátů, jelikož se obávají, že by 60

mohli poškodit jméno své firmy a navíc vyšetřování či případné svědectví by zdrželo loď a posádku, což by samozřejmě stálo další peníze (Rosenberg, Chung 2008: 59). Samotné vlády postižených států často zapomínají, že bojovat proti pirátství nestačí pouze na moři, ale je nezbytné ho zkoordinovat s bojem na souši. Současná bezpečnostní situace v Jihočínském moři je daleko od ambiciózního plánu Světové banky, OSN a IMO, který počítá s vybudování Námořní elektronické dálnice (Marine Electronic Highway106). Ochrana bezpečnosti námořních tras a boj s pirátstvím jsou bezesporu jedním z hlavních motivů, které vedou regionální i světové mocnosti ke vzájemné spolupráci. V boji proti pirátům se nejvíce z neregionálních mocností angažuje Japonsko a Spojené státy, s kterými spolupracují Malajsie, Indonésie, Singapur, Thajsko, Filipíny a Čína. Jelikož problematika pirátství a kriminality je v regionu napojena na teroristické skupiny, po 11. září 2001 vzrostla kooperace států v oblasti bezpečnosti a potírání přes-hraničního zločinu. Problémem při potírání pirátství je jeho právní ukotvení, jelikož většina pirátských útoků spadá pod právní rámec jednotlivých zemí, ale ten má každá země odlišný. Multilaterální kooperace je však nezbytná, jelikož pirátství je transnacionální problém (Raymond 2005).

9. Vojensko bezpečnostní aspekt Uznávaní autoři se shodují, že Jihočínské moře je významným geostrategickým prostorem. Pro některé autory je určitým jádrem geostrategického regionu. Podle Lim Joo-Jocka plní Jihočínské moře mnoho strategických funkcí. Je bránou, která umožňuje přístup k přilehlým státům. Je přirozenou spojnicí, která poskytuje podmínky pro transport lidí i zboží, ale také místem oddělujícím jednotlivé státy od sebe. Jihočínské moře funguje jako určitý zlom, který drží od sebe mocnosti na severní a jižní straně jihovýchodní Asie (Chung 2004: 90-93). Bezpečnostní situace v oblasti Jihočínského moře je ovlivněna teritoriálními konflikty a významem námořních tras. V regionu nejsou vojensky a strategicky přítomny pouze přilehlé státy, ale další mocnosti jako např. Spojené státy, Japonsko, částečně Indie a Austrálie. Význam Jihočínského moře pro světové velmoci dokládají incidenty z minulého roku 2009, kterých se účastnily čínské a americké námořní lodě (Thao, Amer 2009). V oblasti jihovýchodní Asie je možné sledovat několik hlavních vývojových 106

Úmyslem je vybudovat obdobní systém, jako má letecká kontrola s navigačním a informačním systémem (Rosenberg 2009: 56).

61

tendencí, které probíhají v posledním desetiletí. Mezi ně bezesporu patří rozšiřující se vojenský a strategický zájem Indie o region, japonská angažovanost v bezpečnosti námořních cest, čínská vojenská modernizace, nárůst společných vojenských cvičení na bilaterální, multilaterální i unilaterální bázi (Song 2003: 229). Čína, jako nejrychleji se rozvíjející stát v regionu, přijala v roce 2001 novou bezpečnostní doktrínu, která zdůrazňuje připravenost a schopnost bojovat v malých konfliktech v nejbližším okolí a vybudovat námořní sílu. Cílem Číny je být vyrovnaným soupeřem Japonsku a stát se dominující silou v Jihočínském moři. Z členských států ASEANu je velmi dobře námořně vybavena a vyzbrojena Malajsie. Státy ASEANu uznávají princip vzájemného neútočení, který byl původně přijat zakládajícími členy (Filipínami, Thajskem, Malajsií, Indonésií a Singapurem) (Kivimäki 2002: 135). Z důvodu ochrany námořních tras a pod nátlakem USA je v Jihočínském moři patrný vliv Japonska, ovšem jeho vojenská přítomnost není příliš vítaná (Møller 2001: 1). V novém století je Jihočínské moře svědkem přeměny bezpečnostní strategie mnoha států. Nový koncept bezpečnosti byl přijat, jelikož státy jihovýchodní Asie rozpoznaly, že národní bezpečnost je často ohrožena nestátními aktéry, jako jsou teroristické skupiny či piráti. Spíše než na tradiční bezpečnostní hrozby, mezi které patří konflikty se sousedními státy o sporná území, se státy soustředí spíše na boj s organizovaným zločinem a teroristy. Jihovýchodní Asie je navíc v posledních letech svědkem obrovského nárůstu zbrojení.107 V rámci spolupráce se státy snaží své aktivity spojit, aby zvýšily účinnost zavedených opatření. Příkladem podobné spojené iniciativy v rámci organizace ASEANu bylo přijetí Deklarace o spojeném postupu proti terorismu (The ASEAN Declaration on Joint Action to Counter Terrorism). Deklarace a summit, který ji předcházel v roce 2001, vznikly po událostech 11. září, kdy došlo k přehodnocení mezinárodních bezpečnostních hrozeb. Společný postoj proti terorismu přijaly tři státy ASEANu v rámci Anti-teroristického paktu (Anti-Terrorism Pact) v roce 2002. Filipíny, Malajsie a Indonésie se společně zavázaly k boji proti teroristickým hrozbám a dalším přidruženým aktivitám jako je praní špinavých peněz, pašování, obchod s narkotiky, únosy, nelegální obchod se ženami a dětmi či pirátství (Gao 2005: 338). Bezpečnost je jedním z témat regionální organizace, která se jmenuje Šanghajská organizace spolupráce (The Shanghai Cooperation Organization – SCO). Organizace

107

Státy jihovýchodní Asie zbrojí ostošest, riziko roste, [online]. 2010, [cit. 2010-04-29]. Dostupné na: .

62

byla založena v roce 2001 Čínou, Ruskem, Kazachstánem, Kyrgyztánem, Tádžikistánem, Uzbekistánem. V roce 2004 se členské státy domluvily na otevření protiteroristického centra v Taškentu, jehož cílem je bojovat proti terorismu, separatismu a extremismu (Gao 2005: 338). V Jihočínském moři je pět hlavních aktérů, kteří své teritoriální požadavky nejen oficiálně oznámili, ale navíc svoji pozici demonstrovali v minulosti silou, když začali s okupací jednotlivých ostrovů. Většinou kvůli sporné okupaci došlo k několika přímým střetům. Mezi ty nejvýznamnější patří čínsko-filipínský střet o Mischief Reef, vietnamsko-čínský konflikt o Fiery Cross Reef či potopení čínské rybářské lodi filipínským námořnictvem v roce 1999. Čína byla mezi všemi aktéry v Jihočínském moři nejméně čitelná, co se týká výdajů na svoji bezpečnost108. Od roku 2007 se ale připojila k mechanismu Organizace Spojených národů (The UN Military Budget Transparency Mechanism), kde státy zveřejňují své vojenské výdaje a důvod těchto výloh.109 Podle čínských zdrojů stouply v roce 2009 vojenské výdaje o 14,9% oproti předchozímu roku. Na rok 2009 bylo vyčleněno 70,27 miliard amerických dolarů nebo 481 miliard juanů na obranu, které byly použity na modernizaci vojenského vybavení, navýšení platů v armádě či na protiteroristická opatření. Tato suma tvořila 6,3% z totálních národních fiskálních výdajů.110 V roce 2010 je opět plánované navýšení na 7,5%, což činí 76,3 miliard amerických dolarů či 519 miliard juanů z navrhovaném rozpočtu na obranu.111 Mnoho pozorovatelů usuzuje, že Čína bude v budoucnosti jasnou regionální hegemonickou112 mocností, které usiluje být super-mocností ve světě (Møller 2001: 3). Čínský ekonomický růst je silně závislý na obrovském energetickém příjmu, což má za následek orientaci zahraniční a bezpečnostní politiky tímto směrem. Někteří autoři se domnívají, že krátkodobým cílem Číny je docílení statu quo, ale že v dlouhodobém horizontu Čína usiluje o plnou dominanci nad Jihočínským mořem (Snidal 2000: 11). 108

Více o čínských vojenských výdajích v článku Chen, S. Feffer, J. China´s Military Spending: Soft Rise or Hard Threat?, Asian Perspective, vol. 33, No. 4, 2009, s. 47-67. 109 China submits 2007 military expenditure report to UN, [online]. 2008, People´s Daily Online, [cit. 2010-04-15]. Dostupné na: . 110 China´s defense budget to grow 14,9% in 2009, [online]. 2009, English.xinhuanet, [cit. 2010-04-15]. Dostupné na: . 111 China´s defense spending to increase 7,5% in 2010: draft budget, [online]. 2010, English.xinhuanet, [cit. 2010-04-15]. Dostupné na: . 112 Hegemonem jihovýchodní Asie může být stát, který ovládá nejenom pevninu, ale také námořní oblast regionu. Více o čínských aspiracích na hegemona: Godwin, P. China as Regional Hegemon?, [online]. [cit. 2010-04-15]. Dostupné na: .

63

Snidal (2000: 11) ve své teorii z roku 2000 vychází z dlouhodobého studia čínské teritoriální legislativy, čínských postojů a prohlášení čínských zástupců. Čínská vojenská pozornost se v posledních letech soustředí nejen na teritoriální spory, ale také na ochranu námořních cest, po kterých jsou surovinové zdroje dopravovány do Číny. Přijetí ekonomických reforem během éry Teng Siao-pchinga (Deng Xiao Ping) a současné socio-ekonomické změny narušily legitimitu komunistické strany. Jako alternativní zdroj státní legitimity se nabízí nacionalismus. Posílení legitimity může mít vliv na čínské teritoriální nároky i na další vnitropolitické problémy, jako je Ujgurská autonomní oblast Sin-ťiang či Tibet (Møller 2001: 4). Námořní strategie Číny je historicky ovlivněna třemi úkoly: za prvé bránit se proti ruské invazi, za druhé zvrátit nukleární útok z moře a za třetí chránit námořní cesty a čínské nároky na přírodní zdroje v asijsko-pacifickém regionu. Konec studené války však od základu změnil čínské priority, které jsou v současnosti zaměřeny na zajištění dopravy po Jihočínském moři a zajištění přírodních zdrojů (Joyner 1999: 69). Zhao uvádí, že cílem čínské novodobé strategie je vyřešení teritoriálních sporů mírovou cestou a omezení vzniku aliancí mezi sousedními státy a světovými mocnostmi (Guan 1999: 426). Zajištění kontroly nad Spratlyho ostrovy však vyžaduje udržení námořního i vzdušného dohledu nad 1 300 kilometry113. Čína zatím nevlastní letadlovou loď, první by měla být dokončena v roce 2010114, s čímž by mělo dojít ke zlepšení systému čerpacích stanic pro čínské lodě v oblasti. Číňané usilují o dostatek jaderných ponorek a podle některých odhadů bude Čína v roce 2020 operovat tzv. blue-water navy, tj. možností plavit se na otevřeném moři na velké vzdálenosti.115 Totální počet čínských torpédoborců a fregat bude více než zdvojnásoben do té doby (Kesavapany 2009: 2). Podobná opatření by měla v dlouhodobém horizontu zefektivnit čínskou přítomnost na moři (Joyner 1999: 69). Na ostrově Hainan Čína vybudovala ponorkovou základnu Sanya116, která by měla dokázat pojmout až 40 ponorek (Hamzah 2009: 1).

113

114 115

116

Pokud by Čína chtěla udržet vojenskou kontrolu nad Malajsií, Singapurem, Filipínami musel by bojový rádius a komunikační propojení pokrývat oblast 2 000 kilometrů (Joyner 1999: 69). Odhaduje se však, že Čína do konce roku 2010 letadlovou loď nebude vlastnit. Storey, I., Ji, Y. China´s aircraft carrier ambitions: seeking truth from rumors, [online]. Naval War College Review, 2004, [cit. 2010-04-15]. Dostupné na: ; Cheng, D. The Chinese Navy´s Budding Overseas Presence, [online]. 2010, The Heritage Foundation, [cit. 2010-04-15]. Dostupné na: . Commercial images over Sanya naval base, [online]. 2008, [cit. 2010-04-15]. Dostupné na:

64

Podle údajů z roku 2009 čínské námořnictvo vlastní přibližně 860 lodí, z nichž je množství malých a starých s možností operovat pouze tzv. zóně brown water tj. blízko pobřeží. Od roku 2000 Číňané vybudovali přes 60 válečných lodí a mezi další jejich vybavení patří 29 torpédoborců, 45 fregat, 54 dieselových útočných ponorek, 5 nukleárních ponorek a mnoho dalších.117 Ponorky a zájem o ně je klíčovou proměnou vyrovnanosti sil v regionu, jelikož ponorky jsou vysoce ofensivní součást výzbroje118. Oproti lodím nemají žádný význam v mírových či humanitárních aktivitách.119 Jak již bylo řečeno, Čína vehementně usiluje o co nejvíce ponorek. Tato aktivita se neobešla bez reakce okolních států a zainteresovaných mocností, které velmi pozorně v čele se Spojenými státy pozorují čínské směřování. Austrálie plánuje zdvojnásobit počet svých ponorek na dvanáct. Indie, Malajsie, Indonésie, Singapur, ale také Pákistán, Bangladéš či Jižní Korea plánují nákup nových ponorek. Austrálie s Indií dokonce veřejně přiznaly, že zvyšují své kapacity kvůli čínské námořní modernizaci. Číňané začali aktivně uplatňovat svoji vojenskou přítomnost v Jihočínském moři od konfliktu s Vietnamem v roce 1988. Tento konflikt navíc demonstroval čínskou připravenost použít sílu, pokud někdo přímo ohrozí čínské zájmy (Odgaard 2002: 59, 72). Čína navíc udržuje dobré vztahy s Myanmarem neboli Barmou, což někteří analytici přičítají strategickému plánu použít do budoucna Barmu jako přímou výchozí stanici do jižní a jihovýchodní Asie (Møller 2001: 3). Pravidelné manévrování v Jihočínském moři vzrostlo od devadesátých let. Každý rok na jaře provádí čínská armáda cvičení námořnictva – ponorek, fregat ve sporných částech Jihočínského moře. Strategicky jsou ostrovy Pratas, Paracelské a Macclesfield Bank důležitější než ostrovy Spratlyho, jelikož jsou mnohem blíže čínského pobřeží120. Geograficky jsou Spratlyho ostrovy velmi daleko od čínského území tak, že veškeré zásobování tj. voda, 117

118

119

120

Richardson, M. Energy and Geopolitics in the South China Sea: Implications for ASEAN and its Dialogue Partners, [online]. Institute of Southeast Asian Studies (ISEAS), Singapore, 2009. [cit. 201004-16]. Dostupné na: . Více k tématu ponorek: Eaglen, M., Rodeback, J. Submarine Arms Race in the Pacific: The Chinese Challenge to U.S. Undersea Supremacy, [online]. 2010, The Heritage Foundation, [cit. 2010-04-16]. Dostupné na: . Kaplan, R. Q&A With Robert Kaplan on China, [online]. 2010, Foreign Affairs, [cit. 2010-04-16]. Dostupné na: . Čína zastává vůči Paracelským ostrovům odlišný postoj než ke Spratlyho ostrovům. Když se konal v roce 1990 první seminář zabývající se teritoriálními spory v Jihočínském moři, kde Čína odmítla účast. Zástupci Číny dorazili, až když byly Paracelské ostrovy odstraněny z agendy jednání (Hamzah 2009: 2).

65

potraviny a technika se musí dovážet. Bez uměle vybudovaných staveb by nebylo možné ostrovy obývat. Je velmi pravděpodobné, že pokud by se některý z aktérů sporu pokusil o okupaci ostrovů Pratas či Paracelských, došlo by k ozbrojenému konfliktu. Čína zatím toleruje tchajwanskou přítomnost na ostrovech Pratas, ale zcela jistě by velmi rychle reagovala v případě, že by cizí mocnost prováděla vojenskou aktivitu v uvedených oblastech. Vliv na bezpečnostní politiku Číny má bezesporu zahraniční politika, která určuje její charakter. V roce 2003 dnes již bývalý viceprezident Čínské centrální stranické školy uvedl termín „peaceful rise“121, který by se dal přeložit jako mírumilovný vzestup. Termín byl posléze přijat nevyššími představiteli Číny prezidentem Chu Ťin-tchaem (Hu Jintao) a premiérem Wen Ťia-paem (Wen Jiabao) jako národní rozvojová strategie na mezinárodní scéně. Čína propaguje prostředky tzv. soft power, jelikož upřednostňuje a rozvíjí majoritně ekonomické vazby, kterými se snaží vytvořit bezpečné a stabilní prostředí pro svůj ekonomický růst. Doktrína „peaceful rise“ je podle některých autorů reakcí na prezentaci Číny jako regionální a světové hrozby, jež je šířena převážně západními novináři a autory (Wong et al. 2006: 13). Wong upozorňuje v souvislosti s novou čínskou diplomacií na zajímavý fakt. Na jedné straně sousedské státy Číny vítají její ekonomický rozvoj, z kterého čerpají. Na druhou stranu státy jako Japonsko, ale i menší státy ASEANu se bojí Číny jako přímého konkurenta, který investuje obrovské sumy do zbrojení a může svou silou ohrozit jejich zájmy ve sporných oblastech. Vítězná situace pro všechny aktéry by podle autora mohla nastat v případě úspěšného fungování Čínsko-ASEANské volné obchodní zóny122 (CAFTA), která může přinést mír i ekonomickou prosperitu dohromady (Wong et al. 2006: 14). Někteří autoři skutečně zdůrazňují, že Čína je kvůli své agresivně expanzivní politice v minulosti v Jihočínském moři (střety s Vietnamem a Filipínami) stále považována za hrozbu bezpečnosti (Guan 1999: 426; Kivimäki 2002: 137). Druhá část autorů odsuzuje pesimistický názor, který prezentuje Čínu jako hrozbu (Hamzah 2009: 1). Tchaj-wan jako nečlenský stát ASEANu je dalším silným hráčem v Jihočínském moři. Pozice Tchaj-wanu je oproti dalším státům mnohem komplikovanější kvůli bezpečnostní hrozbě od Číny. Ačkoliv vztahy Číny a Tchaj-wanu se v posledních letech

121

Více k tématu: Zhiyue, B. Elite Politics and the „Peaceful Rise of China“, EAI Bulletin, 2004, Vol 6(2), s. 1-10. 122 O volné obchodní zóně s organizací ASEAN jednají také Indie, Japonsko, Austrálie a Nový Zéland.

66

mírně zlepšují, Tchaj-wan stále nezůstává v klidu, což například dokládá plánovaný obchod se Spojenými státy na dodávku antiraket Patriot, vrtulníků Black Hawk a další vojenské technologie za téměř 7 miliard amerických dolarů.123 To se samozřejmě nelíbí Číně, která oznámila možný bojkot amerických firem.124 Podle tchajwanské bezpečnostní strategie by nové i staré technologie měly sloužit výhradně obrannému systému ostrova a přilehlých území, nečeká se tedy, že by se Tchaj-wan s novou technologií stal agresorem v Jihočínském moři (Møller 2001: 7). Tchajwanské nároky patří spolu s čínskými k nejrozsáhlejším a Tchaj-wan začal mezi prvními s okupací části Spratlyho ostrovů, přesto však ve výsledku okupuje pouze jeden ostrov ze souostroví Spratly plus souostroví Pratas. Ostrovy Pratas mají pro Tchaj-wan mimořádný strategický význam, jelikož jsou vzdáleny od čínského Hong Kongu pouze 140 mil, což podle některých expertů dává ostrovu pět minut navíc v případě vzdušného útoku z čínské pevniny (Rowan 2005: 423). Oproti dříve tajnůstkářské Číně je u členských států ASEANu125 daleko jednodušší zjistit vojenské údaje. Vojenské plánovaní zemí ASEANu bylo ovlivněno ekonomickou krizí, která proběhla v roce 1997 v jihovýchodní Asii, jelikož některé státy musely výrazně omezit financování vojenského sektoru. V současné době naopak státy jihovýchodní Asie investují do zbrojení nemalé částky. Dovoz zbraní do Indonésie stoupl o 84% v průběhu let 2005 – 2009. Singapur navýšil dovoz zbraní o 146% a Malajsie dokonce o 722% v porovnání s předchozími pěti lety.126 Ačkoliv jsou v rámci organizace státy partneři, v teritoriálních sporech jsou konkurenti, a tím pádem jsou potenciální nepřátelé. Tak tomu bylo alespoň v minulosti, kdy nebyly vztahy členských států zainteresovaných v konfliktu nijak upraveny multilaterálními či bilaterálními smlouvami a spolupráce v nejrůznějších oblastech probíhala pouze sporadicky. Podstatně se také mění přístup ASEANu k Číně, která po dlouhou dobu byla společným rivalem členských států. Na změnu v čínském pojetí bezpečnosti reagovaly státy ASEANu podobnou taktikou, přesto dohromady ani samostatně členské státy ASEANu zatím nedisponují extrémně vyspělou a moderní námořní silou.

123

124

125 126

USA chtějí dodat Tchaj-wanu zbraně za 6,7 miliard dolarů, [online]. 2010, ČTK, [cit. 2010-04-16]. Dostupné na: . Wills, K., Wolf, J. China: U.S. arms sales to Taiwan hurt national security, [online]. 2010, Reuters, [cit. 2010-04-16]. Dostupné na: . Výjimku tvoří Myanmar a určitým způsobem Vietnam (Møller 2001: 9). Státy jihovýchodní Asie zbrojí ostošest, riziko roste, [online]. 2010, [cit. 2010-04-29]. Dostupné na: .

67

Vietnam v důsledku konce studené války a podpisu smlouvy s Čínou přišel o hrozby národní bezpečnosti, čímž se soustředil na renovaci své vojenské strategie. Přesto Vietnam v současné době nemá vojenské kapacity, aby prosadil své teritoriální zájmy silou v Jihočínském moři. Do modernizace námořní síly Vietnam investuje, jelikož si objednal šest ruských ponorek třídy Kilo.127 Filipíny jsou v podobné situaci, jelikož v důsledku nedostatku financí, byl utlumen modernizační program pro armádu, který započala filipínská vláda po incidentu na Mischief Reef. Po odchodu amerických vojáků v roce 1992 z Filipín Manila ztratila přímou vojenskou podporu neregionální velmoci. Malajsie se dá označit za jedinou dobře námořně vyzbrojenou zemi z organizace ASEAN. Ani Malajsie se po finanční krizi z roku 1997 nevyhnula redukcím ve zbrojení, přesto si udržela vysoký finanční tok do této oblasti, který enormně zvýšila v posledních pěti letech a objednala si například francouzské lodě Scorpene a nové moderní ponorky.128 Malajsie spolupracuje v oblasti bezpečnosti se Spojenými státy a Indií a od roku 2002, kdy uzavřela dohodu o obraně tzv. The Five Power Defense Arrangement s Austrálií, Velkou Británií, Novým Zélandem a Singapurem provádí společná vojenská cvičení s uvedenými státy ve vzdušném prostoru Jihočínského moře. Společná vojenská cvičení prováděla Malajsie také s Filipínami v roce 2002 (Song 2003: 240). Malajsie spolupracuje se Spojenými státy rovněž v oblasti boje proti terorismu. V roce 2002 obě země podepsaly pakt o proti-teroristické spolupráci (The U.S. – Malaysia Anti-Terrorism Pact129), který partnery zavazuje ke kooperaci v oblasti hraniční kontroly, dopravy, práva atd. (Song 2003: 257). Indonésie jako vůdčí země ASEANu nenárokuje žádný ze Spratlyho ostrovů, což ji drží více méně stranou v tomto směru. Indonésie má poměrně slušnou námořní sílu, která vychází z povahy indonéského území a navíc v poslední době významně investuje

127

Eaglen, M., Rodeback, J. Submarine Arms Race in the Pacific: The Chinese Challenge to U.S. Undersea Supremacy, [online]. 2010, The Heritage Foundation, [cit. 2010-04-16]. Dostupné na: . 128 Eaglen, M., Rodeback, J. Submarine Arms Race in the Pacific: The Chinese Challenge to U.S. Undersea Supremacy, [online]. 2010, The Heritage Foundation, [cit. 2010-04-16]. Dostupné na: . 129 Thajsko, Singapur a Filipíny se Spojenými státy také kooperují v boji proti terorismu (Song 2003: 258). Thajsko provádělo společná protiteroristická cvičení také s Čínou v roce 2008. China´s National Defense in 2008, [online]. Chinese Government´s Official Web Portal, [cit. 2010-04-24]. Dostupné na: .

68

do modernizace obranných sil. Námořnictvo je orientováno na obranu námořních cest a samotné země, než na útočnou politiku. V oblasti Jihočínského moře jsou další státy nepřímo zapojené do teritoriálních konfliktů a bezpečnosti v regionu. Myanmar, Laos, Kambodža nemají teritoriální nároky v oblasti, přesto mají zájem na udržení míru v oblasti. Singapur s Thajskem jsou více zainteresováni do aktivit v Jihočínském moři. Thajské partnerství se Spojenými státy je mírně zastíněno orientací na Čínu. Přes dobré vztahy s Čínou je singapurské partnerství se Spojenými státy stále velmi silné (Odgaard 2003: 18). Z velmocí, které mají přímý vliv na bezpečnostní situaci, je vhodné zmínit přinejmenším tři hlavní: Japonsko, USA, Indii. Japonská situace je specifická kvůli podpisu mírové smlouvy, která Japonsku povolila zbrojení pouze za účelem obrany. Ačkoliv má Japonsko povoleno investovat na obranu pouze 1% hrubého národního produktu, tak odhady hovoří o tom, že Japonsko je třetí až čtvrté ve výdajích na zbrojení ve světě. Japonsko nemá již žádné teritoriální ambice v oblasti, přesto však má velký zájem na udržení bezpečnosti kvůli námořním cestám. V roce 2005 přijalo Japonsko zákon (Law Relating to Measures for Preserving the Peace and Security of Japan in the Event of a Situation in the Areas Surrounding Japan), který se zaměřuje z hlediska bezpečnosti také na Jihočínské moře. Japonská námořní sebeobranná síla (Maritime Self-Defence Force – MSDF) je jednou z největších v regionu a je zřejmé, že Japonsko chce v oblasti Jihočínského moře působit i nadále (Gao 2005: 333). Indie zatím nehrála důležitou roli v Jihočínském moři. Pokud by se Indie chtěla stát hegemonem v Indickém oceánu, je pro ni důležité kontrolovat situaci v nedalekém Jihočínském moři, zvlášť když dlouhodobý rival Čína se zde pokouší upevnit své pozice. Vztahy Indie a Číny se v posledních letech mění směrem k partnerství než k nepřátelství a obě země spolupracují na vojenských protiteroristických cvičeních.130 Od roku 2000 se Indie začala námořně roztahovat do Jihočínského moře, jelikož přijala tzv. strategii jižního směrování (Southern forwarding strategy) a strategii východní orientace (Look East), v rámci kterých směřuje své námořní operace východním směrem k Jihočínskému moři a pacifickému okraji (Gao 2005: 334; Rosenberg 2005: 2). Indie v roce 2000 objednala od ruského výrobce deset ponorek a jejím cílem je modernizace a 130

China´s National Defense in 2008, [online]. Chinese Government´s Official Web Portal, [cit. 2010-0424]. Dostupné na: .

69

výroba vlastního vojenského vybavení. Od roku 2000 se Indie aktivně účastní protipirátských cvičení s Vietnamem, Jižní Koreou či Japonskem v Jihočínském moři. Dohody o strategické vojenské spolupráci, obchodu, turismu uzavřela Indie v roce 2000 s Vietnamem a v následujících letech s Malajsií a Indonésií. Prostřednictvím bilaterální spolupráce s Vietnamem a dalšími státy chce Indie posílit vztahy s celou organizací ASEAN (Song 2003: 232). Indie se v roce 1992 a v roce 1995 stala partnerem (nejdříve Sectoral Dialogue Partner a posléze Full Dialogue Partner) organizace ASEAN. V roce 1996 se připojila k Regionálnímu fóru (Regional Forum – ARF) a v roce 2003 podepsala s organizací Dohodu o přátelství a spolupráci (Treaty of Amity and Cooperation). Na Dohodu navázala další smlouva, jejímž cílem je vzájemně poskytovat mír, rozvoj a prosperitu. Indie se učastní od roku 2005 Východoasijského summitu (East Asia Summit) (Rosenberg, Chung 2008: 58). Indie má vážný zájem o dění v jihovýchodní Asii a je zajímavé sledovat, jaký vliv bude mít strategické partnerství mezi Japonskem a Indií. V prosinci roku 2009 podepsali premiéři obou zemí Akční plán (Action Plan), který vycházel z o rok dříve podepsané Deklarace o společné spolupráci v oblasti bezpečnosti (The Japan-India Joint Declaration on Security Cooperation). Japonská spolupráce s Indií plynule navázala na koncept spolupráce, který byl ustanoven v roce 2007 mezi Japonskem a Austrálií (The Japan-Australia Joint Declaration on Security Cooperation). Dohoda o bezpečnosti byla rozšířením Akčního plánu (Action Plan), který byl revidován a rozšířen v Sydney roku 2009.131 Čína i Spojené státy sledují, jakým směrem se budou vyvíjet diplomatické vztahy Indie s ostatními partnery. Ovšem pozice Číny a USA k Indii mohou být rozdílné, jelikož zatímco pro USA může být indická angažovanost v regionu přínosná, jelikož Indie může být další protiváhou vůči Číně. Čína může vnímat narůstající indický vliv jako možné ohrožení ať už strategických či ekonomických zájmů. Indie ovšem neusiluje o partnerství jenom se státy ASEANu, USA či Japonska, ale také s Čínou. Čínská a indická diplomacie pracují na posílení ekonomických a obchodních vazeb, které by měly být základem pro nastolení důvěry a stability mezi nejlidnatějšími státy světa (Song 2003: 233). Rusko od konce Studené války není klíčovou mocností působící v Jihočínském moři. V roce 2004 navíc vypršela smlouva o ruském využívání základny v Cam Ranh Bay ve Vietnamu, o jejíž využití má zájem americká vláda. Rusko je členem Šanghajské

131

Mulgan, A. Asia´s new strategic partnerships, [online]. 2010, East Asia Forum, [cit. 2010-04-24]. Dostupné na: .

70

organizace spolu s Čínou a čínsko-ruské vztahy jsou oproti minulosti velmi dobré. Ministři zahraničí obou států se domluvili na prohlubování a posilování vzájemné kooperace v zajištění globální stability. Obě země navíc v roce 2001 podepsaly dohodu o dobrém sousedství a přátelské spolupráci (The Treaty of Good-Neighborliness and Friendly Cooperation between the People´s Republic of China and the Russian Federation), která je označována jako první důkaz nové etapy čínsko-ruských vztahů. Kromě ekonomických zakázek má Ruská federace na situaci v Jihočínském moři minimální vliv, který se zmenšil po opuštění vojenské základny ve Vietnamu (Song 2003: 236). Austrálie má potenciál stát se důležitým státem v oblasti, už jenom kvůli geopolitickým vazbám na jihovýchodní Asii. Austrálie se politicky a diplomaticky účastní aktivit organizace ASEAN, ale o trvalou vojenskou přítomnost zatím neprojevila zájem. S organizací ASEAN podepsala Austrálie Dohodu o přátelství a spolupráci a díky tomu získala přístup na Východoasijský summit (EAS), který má vliv na politické a ekonomické vztahy mezi organizací a Austrálií. Austrálie je také členem Regionálního fóra (ARF), které se zabývá obranou a bezpečností v regionu.132 Spojené státy jsou s Tichým oceánem silně propojeny geopoliticky, vojensky, diplomaticky a ekonomicky. Spojené státy jsou v oblasti zainteresovány nejen kvůli zajištění bezpečnosti námořních cest, ale také kvůli základnám na Havaji, Japonsku a Jižní Koreji133. Mezi tradiční partnery USA v oblasti Jihočínského moře patří Filipíny a Thajsko. Do budoucna Washington usiluje o posilování partnerství se státy, jako je Indonésie, Vietnam a Singapur či Indie (Scher 2010: 1). Oblast Jihočínského moře je pro Američany důležitá z hlediska zajištění bezpečnosti partnerů z dohody ANZUS uzavřené mezi USA, Austrálií a Novým Zélandem. Námořnictvo Spojených států je největší na světě a v regionu Asie-Pacifik udržuje přibližně 100 000 námořníků (Wang 2006: 120). Jednání USA se vyznačuje asertivitou, která dělá z USA balanční jednotku poskytující záruky bezpečnosti. Spojené státy si uvědomují geostrategický význam jihovýchodní Asie jako nejdůležitější námořní spojnice na světě, a k tomu mají větší obchodní vazby s asijsko-tichomořským regionem než s Evropou (Wang 2006: 110).

132

133

Austrálie, Zahraničně-politická orientace, [online]. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, [cit. 2010-04-24]. Dostupné na: . Podle oficiálního prohlášení jsou za nejsilnější partnery USA v regionu považovány ty země: Japonsko, Jižní Korea, Austrálie, Thajsko a Filipíny (Scher 2010: 1).

71

Spojené státy po konci studené války nechtěly dlouho hrát roli ochránce regionální stability (Møller 2001: 16). Ačkoliv Washington podepsal v roce 1951 s Filipínami vzájemnou obranou dohodu (the U.S.- Philippine Mutual Defense Treaty), neposkytl jim žádnou vojenskou pomoc v průběhu kolizí na Mischief Reef (Wang 2006: 114). Po teroristických útocích 11. září 2001 v New Yorku přehodnotily svoji pozici vůči jihovýchodní Asii a z pozice neutrality přešly do pozice aktivní neutrality či aktivního zájmu (active concern) (Saw et al. 2005: 15; To 2003: 37). Po útocích 11. září došlo k posílení vztahů s Malajsií, Singapurem a tradičními spojenci Filipínami a Thajskem. Posíleny byly rovněž vztahy s bývalým nepřítelem Vietnamem. Obě země podepsaly bilaterální dohodu v roce 2001 a následujícího roku byl Vietnam přizván jako pozorovatel akce „Cobra Gold“ (Gao 2005: 334). Společné cvičení „Cobra Gold“ probíhá s Thajskem každý rok a v roku 2000 se připojil také Singapur. V roce 2002 se dokonce připojila Čína, která dlouhodobě nahlíží na angažovanost USA v regionu s podezřením. Bezpečnostní cvičení proběhla v roce 2000 rovněž s Filipínami pod názvem „Balikatan“, což znamená bok po boku (Shoulder to shoulder). Spojené státy prováděly také bezpečnostní cvičení s Filipínami a Indonésií pod názvem CARAT (Cooperation Afloat Readiness and Training) a SEACAT (Southeast Asia Cooperation Against Terrorism) (Wang 2006: 128). Společné cvičení USA a Filipín, které se konalo v roce 2004 v blízkosti Spratlyho ostrovů, se ukázalo být pro Čínu problematické. Po čínských protestech bylo nakonec vojenské cvičení přesunuto do jiné destinace (Guerrero, Lema 2004 podle Senese 2005: 80). Spojené státy s prezidentem Obamou chtějí bezpečnostní kooperací zajistit stabilitu a mír v oblasti asijsko-tichomořském regionu. Je očividné, že vztahy Číny a Spojených států budou pro dosažení míru v celém regionu klíčové. Otázkou však je, kam se americká angažovanost bude ubírat do budoucnosti, jelikož v posledních deseti letech bylo možné zaznamenat několik incidentů v Jihočínském moři, jejichž účastníkem byly právě Spojené státy134. V souvislosti s incidenty americká administrativa oficiálně deklarovala, že nebude akceptovat jakékoliv omezení volné plavby v exkluzivní ekonomické zóně, jelikož tento prostor pokrývá 40% z celkové plochy světového oceánu a je důležitý pro globální hospodářství a mezinárodní mír (Scher 2010: 6). Příznivý vliv na vztahy Spojených států s Čínou by mohla mít administrativa prezidenta Obamy, který by se v průběhu své vlády měl pokusit o větší kooperaci s Čínou, než tomu bylo za vlády 134

V roce 2001 kolize letadla EP-3 nad Jihočínským mořem, incidenty v roce 2002, 2003, kdy americké vojenské plavidlo provádělo průzkumy blízko čínského území. Poslední incident se stal v roce 2009, když byla americká průzkumná loď obklíčena čínskými plavidly blízko ostrova Hainan (Gao 2005: 339).

72

prezidenta Bushe. Ten přešel od strategie konstruktivního zapojení bývalé administrativy k taktice kontroly a potlačení čínských aktivit (Song 2003: 251). Strategie Spojených států v oblasti jihovýchodní Asie se soustředí na volnou plavbu amerických vojenských lodí. Dále na budování silných bezpečnostních vztahů s novými a tradičními partnery v regionu, jejichž spolupráce se odvíjí od strategických dialogů po vojenskou výměnu a společná cvičení. Američané aktivně participují v multinárodních fórech, které se zabývají bezpečností jako je např. Regionální fórum (ARF) a jejich hlavním cílem je jasně demonstrovat slovy i činy, že síly USA budou v regionu i nadále přítomné (Scher 2010: 7; Wang 2006: 114). Zkráceně komentátoři vystihují americkou strategii jako prevenci, která chrání americké ekonomické, vojenské a politické zájmy ve jménu ochrany volné plavby135 (Wang 2006: 117). Administrativa ve Washingtonu si uvědomuje rostoucí vliv Číny v regionu a sleduje součastné trendy její politiky v oblasti136. Podle vyjádření amerického úřadu obrany národy jihovýchodní Asie vítají zapojení a účast Spojených států v oblasti Jihočínského moře, kde mohou působit jako protiváha vzrůstajících ambicí Číny. Význam americké účasti v regionu také tkví v tom, že zde nemají žádné teritoriální nároky (Scher 2010: 5). Právě teritoriální spory jsou hlavní příčinou napětí137 a tření mezi aktéry sporů, přestože došlo k podpisu mnoha významných dokumentů jako je Deklarace o spolupráci mezi Čínou a ASEANem. Spojené státy na druhou stranu vítají větší zapojení Číny v jihovýchodní Asii, přesto je důležité regionálně i globálně udržet systém dialogů mezi Čínou a USA. Cílem je rozšířit praktickou kooperaci tam, kde již funguje a diskutovat problematická témata, kde panuje nesoulad. Tímto přístupem může být zvýšena účinnost kooperace, která vyžaduje zdokonalení mechanismů komunikace, aby se omezilo riziko dalších incidentů a nehod. Obě země mají společné zájmy (ekonomický růst, potlačení extremismu, zajištění bezpečnosti námořních cest, regionální prosperitu) tak, že by pro ně mělo jednodušší dosáhnout efektivní spolupráce. Čína by podle USA měla pochopit, že ji Spojené státy nechtějí ohrozit vojensky ani strategicky (Scher 2010: 9). Američanům velmi záleží na 135

136

137

„Prevention: Protecting America´s Economic, Military and Political Interests in the Name of Protecting Freedom of Navigation“ (Wang 2006: 117). Současné čínské aktivity v regionu zahrnují tyto trendy: zvýšení intenzity vzájemných návštěv ministrů obrany Číny a zemí ASEAN, pozorování regionálních vojenských cvičení např. Cobra Gold, účast v bilaterálních cvičení s Thajskem a Singapurem či bezpečnostní spolupráce s Vietnamem, prodej vojenského vybavení státům v regionu, nabídka vojenského vzdělávacího programu reprezentantům států jihovýchodní Asie (Scher 2010: 4). Zdroje vzrůstajícího napětí jsou podle bezpečnostního odboru následující: zvýšené požadavky po plynu a ropě, závěrečné termíny pro podání žádosti o rozšíření kontinentálního šelfu v rámci Konvence o mořském právu, narůstající nacionalismus, vyšší výdaje Číny na zbrojení (Scher 2010: 5).

73

svobodě námořní plavby, jelikož mají významné obchodní zájmy v oblasti a americké ropné společnosti pracují na vrtech v Jihočínském moři. Američtí oficiální zástupci (Joseph Nye) se dokonce vyjádřili, že by byli ochotni zaujmout pozice, pokud by došlo k ohrožení průchodnosti námořních cest třeba formou konfliktu ve Spratlyho souostroví (Wang 2006: 118; To 2003: 34). Ve vztazích mezi Čínou a Spojenými státy je jeden významný faktor a velký spojenec USA, který v oficiálním prohlášení kanceláře pro obranu zůstal utajen. Je jím Tchaj-wan. Tchajwanská otázka patří ve vztazích mezi Pekingem a Washingtonem k těm nejpalčivějším, přesto Spojené státy oficiálně Tchaj-wan ve sporech o Jihočínské moře nepodpořily. V nedávné době vznikl diplomatický rozkol mezi USA a Čínou kvůli plánovanému nákupu vojenské techniky a již dříve Čína kritizovala přílišnou americkou angažovanost v oblasti, která se podle ní vyznačuje vyhledáváním a rozšiřováním vojenských bloků, posilováním vojenské spolupráce s partnery v regionu, snahou o vojenskou převahu v asijsko-tichomořském regionu. Podle Číny Spojené státy zbytečně zvyšují napětí v regionu, když podporují vojensky Tchaj-wan. Pro Čínu existují pouze dva důvody, proč vstoupit s USA do ozbrojeného střetu, prvním je Tchaj-wan138 a druhým kontrola Jihočínského moře (Song 2003: 250). Podle údajů z roku 2000 provedly americké výzkumné síly více než 400 přeletů podél čínského pobřeží, což dokládá vysoký zájem USA o vojenskou vybavenost Číny. Američany především zajímá, jakým tempem a v jakém rozsahu postupuje modernizace čínské armády a Tchaj-wan je hlavní motivací amerického zájmu (Ji 2001: 4). Pro Čínu i pro členské státy ASEANu je důležité zajištění politické a bezpečnostní spolupráce, stejně jako dosažení míru a bezpečnosti. Reálná hrozba konfliktu se zdá být nepravděpodobná. Situace se až na výjimky stala velmi stabilní v průběhu posledních let. Podle uzavřených dohod139 by měla veškerá řešení teritoriálních sporů probíhat mírovou cestou. Wang (2006: 130) doporučuje větší participaci Spojených států v regionálních i mezinárodních fórech, které se zabývají bezpečnostní kooperací v regionu, a jejich členem je Čína. Například model 10+2 (ASEAN plus Čína, USA), Šanghajská organizace, ARF. Pozitivním dokladem již probíhající americko-čínské spolupráce v oblasti bezpečnosti je boj proti terorismu a pirátství. I když právě čínská angažovanost v boji proti pirátství na mezinárodní scéně vznáší zmatek do chápaní její pozice na 138

Čína považuje Tchaj-wan za integrální část svého území a sjednocení s Tchaj-wanem je pro Čínu bezpečnostní priorita (Godwin, str. 5-6). 139 The Treaty of Amity and Cooperation in South-East Asia (TAC), Charta Spojených národů, Konvence o mořském právu, The 1992 Asean Declaration on the South China Sea, The 2002 Declaration on the Conduct of Parties in the South China Sea (DOC) (Kesavapany 2009: 1).

74

mezinárodní scéně. Na jedné straně se Čína angažuje proti pirátům v Adenském zálivu pod vedením USA, na druhé straně v Jihočínském moři agresivně a nepředvídatelně vystupuje proti americkým plavidlům (McVadon 2010: 5).140 Bezpečnostní situace se zdá být v posledních letech v Jihočínském moři klidná. Jednotlivé země vzájemně podepsaly množství dohod a smluv o obraně a přátelství, které tvoří složitou strukturu vztahů a závazků mezi státy. Země jihovýchodní Asie navíc v posledních pěti letech zvyšují výdaje na zbrojení a modernizují své námořní vybavení, což je přičítano obrovským investicím Číny do modernizace lidové armády, která budí v okolních státech určité pocity strachu a nejistoty. Nejen z tohoto důvodu spolupracují přilehlé země se Spojenými státy, které mají společně s Japonskem velký zájem na udržení bezpečnosti námořního provozu. Obrovská ekonomická provázanost všech zemí regionu a důležitost námořních tras působí jako prevence proti konfliktu. Přestože je díky množství multilaterálních i bilaterálních opatření situace v Jihočínském moři klidná, zároveň je velmi křehká, jak dokládají incidenty mezi USA a Čínou. Vzrůstající poptávka po surovinách může být do budoucna rozbuškou možného konfliktu, který by pravděpodobně měl omezený regionální rozsah.

10. Multilateralismus a organizace ASEAN Průlom ve vztazích mezi Čínou a ASEANem nastal v roce 1991, kdy byl pozván jako pozorovatel čínský zástupce a ministr zahraničí pan Čchien Čchi-čchen (Qian Qichen) na ministerské jednání ASEANu v Kuala Lumpur.141 Vztahy mezi Čínou a deseti členskými státy organizace ASEAN (the Association of South East Asian Nations, Sdružení národů jihovýchodní Asie) vstoupily podle Iana Storeye do nového stupně spolupráce na přelomu nového století142. Klíčovým faktorem vzájemné spolupráce je akcelerace vztahů na ekonomické úrovni. Příznivě na proměnu vztahů mezi Čínou a 140

141

142

Cheng, D. The Chinese Navy´s Budding Overseas Presence, [online]. 2010, The Heritage Foundation, [cit. 2010-04-15]. Dostupné na: .; Li, M. China´s Gulf of Aden Expedition and Maritime Cooperation in East Asia, [online]. China Brief Volume: 9 Issue: 1, 2009, [cit. 2010-04-15]. Dostupné na: . ASEAN-China Dialogue Relations, [online]. The official website of the Association of Southeast Asian Nations, 2009, [cit. 2010-04-15]. Dostupné na: . Více o vývoji a problematice vztahů mezi organizací ASEAN a Čínou: Chung, Ch. The Spratly Islands Dispute: Decision Units and Domestic Politics, 2004.

75

organizací ASEAN působí pravidelné summity na nejvyšší úrovni na politická i bezpečnostní témata a nově nastolená sofistikovaná diplomacie Číny, která se snaží utišit obavy jihovýchodních asijských států (Storey 2008/2009: 12; Yuan 2006: 2). Od devadesátých let, kdy se ASEAN začal aktivně zabývat narůstající mocí Číny a dopadem jejích teritoriálních ambic na region, uplynula dlouhá cesta (Yuan 2006: 1). Čína se mezitím podle zástupců ASEANu stala konstruktivnějším a zodpovědnějším aktérem v regionálních otázkách. Významným aspektem čínské proměny je její postupný přechod od unilateralismu, k bilateralismu a nakonec k multilateralismu v otázce Jihočínského moře. Události na náměstí Nebeského klidu a pád sovětského impéria způsobily politické změny, jelikož Čína se stala terčem ekonomických sankcí. První zkušenosti s multilateralismem v otázce Jihočínského moře získala Čína na indonéském semináři na vyřešení konfliktů v Jihočínském moři (Workshops on Managing Potential Conflicts in the South China Sea), posléze během čínsko-ASEANských dialogů (The ASEAN-China Dialogue) a na Regionálním fóru ASEANu (ARF) (Hutchinson 2004: 111). Změna v čínském přístupu je částečně způsobena její větší otevřeností a přívětivostí vůči partnerům (charm offensive), kterou čínští vůdci začali zastávat od počátku roku 2000 s cílem naklonit si představitele států ASEANu (Hutchinson 2007: 13). Čína se svým ekonomickým zázrakem v současnosti představuje pro členské státy spíš výhodnou ekonomickou příležitost než strategickou hrozbu. Navíc čínští představitelé podtrhují své záměry konkrétními a uskutečněnými plány, mezi něž patří vytvoření Čínsko-ASEANské volné obchodní zóny (China-ASEAN Free Trade Area – CAFTA), jejímž cílem je větší otevření čínské ekonomiky státům jihovýchodní Asie (Storey 2008/2009: 12). Spojením jejich ekonomik vznikla největší obchodní zóna na světě, která zahrnuje 1,9 miliardy lidí a jejíž společné HDP v roce 2008 tvořilo 5,8 trilionů amerických dolarů.143 Od roku 1997 až do roku 2003 se vztahy mezi Čínou a organizací ASEAN rozvíjely velmi intenzivně144. Čína mezitím vedla bezpečnostní dialogy s šesti členy ASEANu (Indonésií, Malajsií, Filipínami, Singapurem, Thajskem a Vietnamem). Šesti státům (Kambodži, Indonésii, Malajsii, Filipínám, Thajsku a Vietnamu) Čína prodala 143

144

ASEAN-China Free Trade Area beneficial to both sides: official, [online]. 2010, English.xinhuanet, [cit. 2010-04-15]. Dostupné na: . Detailní analýzu vztahů Číny a jednotlivých členských států ASEANu je možné najít v publikaci: Yuan, J. D. China-ASEAN Relations: Perspectives, Prospects and Implications for U.S. Interests, Strategic Studies Institute, 2006.

76

zbraňové systémy (Yuan 2006: 14-15). V roce 1997 navštívil čínský prezident Ťiang Cemin (Jiang Zemin) první Čína-ASEAN summit (ASEAN + 1) a summit ASEAN-Čína, Japonsko, Korea (ASEAN + 3). Dva roky na to vznikl mechanismus dialogů mezi organizací ASEAN-Čínou sestavený z pěti výborů a speciálního fondu (The ASEANChina Cooperation Fund) (Xue 2009: 4). Od zahájení dialogů mezi Čínou a ASEANem uběhlo již 15 let v roce 2006 a vzájemné dialogy jsou známy pod názvem ASEAN-China Summit. Čínský premiér k této události poznamenal, že vztahy mezi Čínou a ASEANem jsou v současnosti historicky nejlepší (Storey 2008/2009: 12). Mezi nejvýznamnější dokumenty uzavřené mezi Čínou a ASEANem patří: v roce 1997 podepsaný dokument o společném postoji (The 1997 Joint Statement), Dohoda o ekonomické spolupráci z roku 2002 (The 2002 Framework Agreement on Comprehensive Economic Cooperation), Deklarace o spolupráci v oblasti netradičních bezpečnostních hrozeb (The 2002 Joint Declaration on Cooperation in the Field of NonTraditional Security145), Deklarace o strategickém partnerství (The 2003 Joint Declaration of Strategic Partnership) (Wong et al. 2006: 4).146 Vztahy mezi organizací ASEAN a Čínou nabraly nový směr po teroristických útocích v roce 2001, které významně ovlivnily pojetí bezpečnosti v regionu a podpořily vzájemnou kooperaci přilehlých států. Proto byla v roce 2002 přijata Deklarace o spolupráci v oblasti bezpečnosti, jejímž záměrem je kooperace při potírání organizovaného zločinu147. V roce 2002 podepsala Čína a členské státy ASEANu Deklaraci upravující chování zúčastněných stran v Jihočínském moři (The Declaration on the Conduct of Parties in the South China Sea148), jejímž smyslem je ustanovení statu quo a podpora spolupráce mezi zainteresovanými státy (Xue 2009: 6). Následujícího roku Čína symbolicky přistoupila k dohodě o přátelství a spolupráci (The 1976 Treaty of Amity and Cooperation), kterou přijaly státy ASEANu v roce 1976 a která slouží jako řád upravující jednání mezi členskými státy (Storey 2008/2009: 12). Čína tímto krokem demonstruje 145

146

147

148

Dokument upravuje spolupráci mezi Čínou a ASEANem v oblasti boje proti transhraničnímu zločinu. V oblasti boje proti mezinárodnímu zločinu organizace pořádá konzultace na nejvyšší úrovni ve spolupráci s Čínou. ASEAN-China Dialogue Relations, [online]. The official website of the Association of Southeast Asian Nations, 2009, [cit. 2010-04-15]. Dostupné na: . ASEAN-China Dialogue Relations, [online]. The official website of the Association of Southeast Asian Nations, 2009, [cit. 2010-04-15]. Dostupné na: . Prioritou je boj proti obchodu s nelegálními drogami, obchodu s lidmi, pirátství, terorismu, obchodu se zbraněmi, praní špinavých peněz, hospodářské trestné činnosti a kyber kriminalitě. Mezi použité nástroje spolupráce patří výměna informací a odborníků, posílení společného výcviku, výzkumu a rozvoj dalších forem spolupráce (Wang et al. 2006: 5). Declaration on the Conduct of Parties in the South China Sea, [online]. The official website of the Association of Southeast Asian Nations, 2002, [cit. 2010-04-15]. Dostupné na: .

77

snahu dosáhnout dobrých sousedských vztahů se státy jihovýchodní Asie. Stejného roku tj. 2003 čínští představitelé a zástupci ASEANu přijali Deklaraci o strategickém partnerství pro mír a prosperitu (The Joint Declaration on Strategic Partnership for Peace and Prosperity), čímž byla prohloubena jejich spolupráce149. Současná spolupráce mezi Čínou a organizací ASEAN probíhá v mnoha směrech150. Na nejvyšší úrovni existují programy zaměřené na zahraniční vztahy, hospodářství, dopravu, cla, právo, péči o mládež, veřejné zdraví, telekomunikace či boj s mezinárodním zločinem, které jsou podporovány ze společného fondu. V rámci sektorální kooperace má prioritní postavení zemědělství, informační a komunikační technologie, energie a životní prostředí atd. (Xue 2009: 8). Čína je ve svém přístupu vůči ASEANu velmi strategická, jelikož si uvědomuje obrovský hospodářský potenciál jihovýchodní Asie. Oblast pro Čínu představuje energetický a surovinový zdroj, ale také reprezentuje 500 milionů možných zákazníků pro čínské zboží. Neopomenutelný je dopad spolupráce mezi ASEANem a Čínou na Tchaj-wan151, který je touto kooperací víceméně regionálně odříznutý a mezinárodně limitovaný (Storey 2008/2009: 13). Tchaj-wan má ale velice dobré ekonomické vztahy s členskými státy ASEANu, jelikož v minulých letech pracoval na tzv. „vacation“ a „golf“ diplomacii (Yuan 2006: 50). Ekonomika je v tomto vztahu klíčovou proměnnou, jelikož podle Asijské rozvojové banky (The Asian Development Bank – ADB) vzrostl dvousměrný obchod z 65 miliard dolarů v roce 2003 na 160 miliard amerických dolarů v roce 2006, což dělalo z Číny třetího největšího obchodního partnera s organizací ASEAN za Spojenými státy (179 miliard dolarů) a Japonskem (163 miliard dolarů152). Čínský obchod s ASEANem roste dvojnásobnou rychlostí než s ostatními státy. V letech 2004 - 2006 vzrostl o 34% v porovnání se Spojenými státy, u kterých byl růst 13% či 7% nárůstem pro Japonsko. V roce 2008 tvořil obrat mezi Čínou a ASEANem 231 miliard dolarů.153 V ekonomických 149

150

151

152

153

ASEAN-China Dialogue Relations, [online]. The official website of the Association of Southeast Asian Nations, 2009, [cit. 2010-04-15]. Dostupné na: . Čína vítá účast v ASEAN + 3, Regionální fóru (ASEAN Regional Forum – ARF) a ve Východoasijském summitu (East Asia Summit – EAS). ASEAN-China Dialogue Relations, [online]. The official website of the Association of Southeast Asian Nations, 2009, [cit. 2010-04-15]. Dostupné na: . Více se problematice Tchaj-wanu a jeho vztahu k Jihočínskému moři v rámci vztahů mezi Čínou a ASEANem věnuje článek Venkataramana, M. Taiwan and the South China Sea in Sino-ASEAN Relations – an overview, China Report 2006. Vzhledem k obrovskému nárůstu čínského obchodu je pravděpodobné, že Čína bude v budoucnu na první místě. Čína: Zahraniční obchod země, [online]. BusinessInfo.cz, Oficiální portál pro podnikání a export, [cit. 2010-04-15].

78

rozměrech se žádný stát jihovýchodní Asie nevyrovná Číně. Podle CIA (The Central Intelligence Agency) měly v roce 2008 všechny státy organizace ASEAN pouze jednutřetinu hrubého domácího produktu Číny podle parity kupní síly154. Intenzivní obchod s sebou však nese i problematické aspekty, jelikož v roce 2008 se některé státy ASEANu (Thajsko, Vietnam, Malajsie) dostaly do obchodních schodků s Čínou. Členské státy vítají s nelibostí, že Čína zatím příliš v regionu neinvestovala v porovnání s USA, EU či Japonskem. Mezi lety 1991 až 2005 totiž investovala pouze 1 miliardu dolarů, ačkoliv státy ASEANu investovaly ve stejném období téměř 39 miliard dolarů v Číně (Storey 2008/2009: 13). V roce 2008 už celkové investice čínských podniků do zemí ASEANu stouply na 6 miliard dolarů a investice ASEANu do Číny na 52 miliard amerických dolarů (Xue 2009: 9). Očekává se však zintenzivnění obchodního a ekonomického propojení, jelikož od 1. ledna 2010 začala fungovat Volná obchodní zóna neboli CAFTA. V důsledku světové hospodářské krize oznámil čínský premiér Wen ŤiaPao (Wen Jiabao) v roce 2009, že Čína připravuje rozsáhlý balíček opatření posilujících čínsko-ASEANskou spolupráci. Podle B. Womacka (2010: 1) je dobrá sousedská politika Číny a ASEANu založena na profitu pro všechny zúčastněné partnery, jelikož každý účastník může těžit z širší a hlubší kooperace v podobě obchodu, investic a turismu. Upozorňuje ovšem, že tzv. win-win strategie nemusí být vítězná pro všechny aktéry stejnou měrou. Zatímco jeden může vyhrát více, druhý méně. Příkladem může být spolupráce čínské, vietnamské a filipínské společnosti na společném seismickém průzkumu, který se ovšem odehrával v legálním kontinentálním šelfu Filipín, čímž byly Filipíny mírně poškozeny (Valencia 2007: 1). Čínská ambasadorka pro ASEAN madam Xue uvedla ve svém příspěvku na Institutu pro jihovýchodní asijská studia v Singapuru, že cílem spolupráce mezi oběma partnery je dosažení vzájemné důvěry, pochopení, které budou základem strategického partnerství pro mír a prosperitu (Xue 2009: 11). Podle ní už oba partneři udělali ohromné pokroky, které zlepšily jejich politické vztahy. ASEAN a Čína si mohou pomáhat nejenom v hospodářských otázkách, ale převážně při nečekaných přírodních a jiných katastrofách jako byly tsunami, zemětřesení v Sečuanu, tajfun na Filipínách a další155.

154

155

Dostupné na: . Dalším příkladem nevyrovnanosti hospodářské síly mezi Čínou a organizací ASEAN je provincie Guangdong, jejíž HDP dosahuje Indonésie, provincie Guangxi a Yunnan dosahují na HDP sousedních států Vietnamu, Laosu a Myanmaru, Šanghajská ekonomika je jeden a půlkrát větší než Singapurská. Womack, B. China-ASEAN pact offers more than win-win, [online]. 2010, Asia Times [cit. 2010-0415]. Dostupné na: . V roce 2003 proběhla v regionu Jihovýchodní Asie pandemie respiračního syndromu (SARS), na jehož

79

Čína v posledních letech aktivně spolupracuje s organizací ASEAN na multilaterální bázi, přesto čínská ambasadorka ve svém příspěvku dodává, že ASEAN není přímým účastníkem teritoriálních sporů v Jihočínském moři. Pouze některé z deseti členských států jsou přímo zainteresovány do konfliktu, proto by ASEAN v tomto směru měl působit pouze jako prostředník napomáhající vytvořit vzájemnou důvěru, ale nemůže být účastníkem sporu (Xue 2009: 24). Na druhou stranu Amer (2002: 123) dodává, že ASEAN nemůže hrát roli mediátora z třetí strany, jelikož pět států je přímo zainteresováno v konfliktu. Jednání o Jihočínském moři leží nejenom na multilaterální bázi, ale také na bilaterálních dohodách a schůzkách (Xue 2009: 24). Na bilaterální úrovni už došlo k dohodě upravující námořní hranice mezi Čínou a Vietnamem a k významnému jednání mezi Čínou a Filipínami (Saw et al. 2005: 15). Čína a Filipíny vydaly společné prohlášení o spolupráci (Joint Statement on the South China Sea and Other Areas of Cooperation) v roce 1995. Podobný dokument podepsaly Filipíny s Vietnamem stejného roku. Nicméně ani existence dvou podobných dokumentů nezabránila vypuknutí konfliktu v Jihočínském moři (Gao 2005: 337; Baviera 2005: 346). Navzdory přetrvávajícím konfliktům obě země podepsaly v roce 2009 dva důležité dokumenty. Tím prvním je filipínsko-čínský Akční plán o strategické spolupráci (The Philippines-China Joint Action Plan for Strategic Cooperation – JAP) a tím druhým je konsulární dohoda (The Philippines-China Consular Agreement). Státy se v dokumentech zavázaly v příštích pěti letech posílit politické, obchodní, investiční, finanční, zemědělské, obranné a rozvojové aktivity.156 Dohoda a jednání mezi Čínou a Vietnamem značně vylepšily vztahy obou zemí. V únoru roku 1999 generální tajemníci komunistické strany Číny a komunistické strany Vietnamu potvrdili hlavní zásady vzájemně se rozvíjejícího vztahu, který by v dvacátém prvním století měl být dlouhotrvající a pevný. Obě země podepsaly Dohodu o hranicích na zemi (Land Border Treaty) a v roce 2000 Dohodu o vymezení teritoriálních vod, exkluzivní ekonomické zóně a kontinentálním šelfu (The Agreement on Demarcation of Territorial Waters, Exclusive Economic Zone and Continental Shelf) a Dohodu o rybářské spolupráci v Tonkinském zálivu (The Agreement on Fisheries Cooperation in the Beibu/Tonkin Gulf). V roce 2004 pak Národní shromáždění Vietnamu potvrdilo Dohodu o

156

likvidaci se podílela Čína ve spolupráci s organizací ASEAN (Wang et al. 2006: 5-6). Aning, J. RP, China ink 2 agreements boosting ties despite conflict, [online]. 2009, Philippine Daily Inguirer, [cit. 2010-04-25]. Dostupné na: .

80

rozdělení teritoriálních vod, exkluzivní ekonomické zóny a kontinentálního šelfu v Tonkinském zálivu157 (Gao 2005: 335). Příkladem komplikovanosti multilaterální spolupráce může být chování Vietnamu, který v rozporu s Deklarací organizuje turistické výlety na Spratlyho ostrovy, což odsuzuje Čína. Jelikož Čína podepsala dokument s organizací, nikoliv jenom s Vietnamem, odpovědnost padá na ASEAN jako na celek. Jednání s ASEANem totiž ve skutečnosti probíhá na bilaterální bázi, přičemž jedna strana je zastoupena deseti státy tak, že jednání má multilaterální charakter (Keyuan 2006: 106). Oficiální multilaterální jednání mezi Čínou a ASEANem byla nastartována po incidentu na Mischief Reef, který byl dokladem toho, že bilaterálně uzavřená dohoda mezi Filipínami a Čínou nemá žádaný efekt. Proto jsou jednání z roku 1995 považována za první multilaterální jednání na téma Spratlyho ostrovů mezi ASEANem a Čínou, které se posléze stalo součástí agendy pravidelných ročních schůzek mezi oběma účastníky. Přičemž ASEAN na jednání zastupovaly všechny státy a nejenom státy přímo angažované ve sporu. Čínská pozice doprovázená čínskou vojenskou sílou byla Vietnamem nahlížena s podezřením a obavami. Malajsie během jednání prezentovala, že spíše upřednostňuje bilaterální dohody tak, že se zdráhala podepsat i první verzi dokumentu o vzájemné spolupráci. První důležitý regionální dialog byl představen v roce 1990 s názvem The Informal Workshop on Managing Potential Conflicts in the South China Sea. Semináře byly finančně podporovány Kanadou a účastnili se ho diplomaté, úředníci, analytici a profesionálové ze soukromého i státního sektoru. Od roku 1990 se konalo jedenáct seminářů, které doprovázely jednání expertů a dalších skupin. Jednání se soustředila na legální záležitosti, námořní vědecký výzkum, bezpečnost námořních tras a komunikaci, na ochranu životního prostředí, výměnu hydrografických informací a zóny spolupráce v Jihočínském moři. Smyslem setkávání v rámci seminářů bylo podle oficiálních zdrojů vytvoření vzájemného porozumění a vybudování důvěry mezi účastníky. Systém seminářů neboli workshopů se stal jedním z prvních opatření, jehož cílem bylo budování důvěry mezi účastníky tzv. confidence-building measures (Thao, Amer 2009). ASEAN 157

Tonkinský záliv se svou rozlohou 126 000 čtverečních kilometrů je předmětem jednání mezi Čínou a Vietnamem od roku 1974, kdy začala první jednání. Další jednání probíhala v letech 1977 – 1978 a 1992 – 2000, zatímco první dvě jednání probíhala bez významného úspěchu, třetí jednání vedlo k úspěšnému výsledku (Keyuan 2009: 8). Keyuan, Z. China and Maritime Boundary Delimitation, [online]. Paper presented to the International Workshop on „Dispute Settlement and Conflict Management in Pacific Asia“, organized by the Department of Asian Studies, University of Stockholm, Sweden, 21-22 August 2009, [cit. 2010-04-25]. Dostupné na: .

81

prezentoval svůj pozitivní postoj vůči iniciativě tím, že vydal oficiální komuniké (The Joint Communique of the Thirty-Fourth ASEAN Ministerial Meeting), kde kladný přínos seminářů potvrdil (Gao 2005: 335). Přestože samotné semináře přes množství návrhů na spolupráci nepřinesly nic výjimečného či převratného, byly spíše inspiračním zdrojem pro některé účastníky, kteří následně v rámci bilaterální spolupráce rozvíjeli své vztahy. Příkladem může být spojený oceánografický a námořně vědecký výzkum, který provedly Filipíny a Vietnam ve sporných oblastech. Bohužel v roce 2002 bylo financování seminářů zastaveno, což prozatím ukončilo jejich činnost (Baviera 2005: 347). Mezi první regionální iniciativy vydané ASEANem patří tzv. Manilská deklarace. Deklarace si kladla za cíl vybudovat důvěru a kooperaci mezi státy požadujícími teritoria v Jihočínském moři (Baviera 2005: 345). Byla přijata v roce 1992 pod názvem Deklarace ASEAN o Jihočínském moři (The ASEAN Declaration on the South China Sea) a zdůrazňovala potřebu vyřešení teritoriálních sporů v mírovém duchu, bez užití síly, kdy se všichni zúčastnění snaží vytvořit pozitivní prostředí pro řešení (Thao, Amer 2009). ASEAN a Čína spolupracují nad otázkami Jihočínského moře také v rámci Regionálního

fóra

(ASEAN

Regional

Forum

–

ARF),

které

je

základem

institucionalizované spolupráce v celém regionu. Regionální fórum nabízí prostor pro multilaterální a bilaterální jednání již od roku 1993. Jeho hlavním cílem je podnítit mezi účastníky158 konstruktivní dialog a konzultace na politická a bezpečnostní témata v rámci asijsko-tichomořského regionu159. Podle některých autorů však fórum neplní signifikantní roli v řešení konfliktů a je příliš pomalé v reakci (Xue 2009: 24). Druhou institucí, která se zabývá v bezpečnostní rovině problematikou Jihočínského moře je Rada pro bezpečnost a spolupráci v Asii a Pacifiku (The Council for Security Cooperation in the Asia-Pacific – CSCAP). Rada má pět pracovních skupin, z nichž jedna se zabývá přímo námořní spoluprací. Diskuse o Jihočínském moři v těchto dvou diskusních fórech je spíše omezená a celkový přínos v oblasti bezpečnosti není příliš významný.160

158

159

160

Současnými členy Regionálního fóra jsou tyto státy: Austrálie, Bangladéš, Brunej, Kambodža, Kanada, Čína, Evropská unie, Indie, Indonésie, Japonsko, Jižní Korea, Severní Korea, Laos, Malajsie, Mongolsko, Nový Zéland, Pákistán, Papua Nová Guinea, Filipíny, Rusko, Singapur, Šrí Lanka, Thajsko, Východní Timor, Spojené státy Americké, Vietnam. About Us, [online]. The ASEAN Regional Forum, 2005, [cit. 2010-04-25]. Dostupné na: About Us, [online]. The ASEAN Regional Forum, 2005, [cit. 2010-04-25]. Dostupné na: Rauhus, J. The ASEAN Regional Forum is a dead-end, so what?, [online]. 2009, East Asia Forum Dostupné na: .

82

Přes existující a stále se zlepšující spolupráci je podle některých autorů zapotřebí kooperaci ještě více posílit. Čína od roku 1990 navrhovala společný postup v oblasti Jihočínského moře, což si ovšem kritici vysvětlovali jako snahu legalizovat své požadavky na téměř 80% plochy Jihočínského moře. Čína však nikdy nespecifikovala, jak by společný rozvoj (joint development) měl probíhat a jaké mechanismy by ho měly uskutečňovat. Za společný rozvojový plán není považována dohoda o seismické spolupráci mezi Čínou, Vietnamem a Filipínami, jelikož nebyla uzavřena na oficiální vládní úrovni (Thao, Amer 2009). Někteří autoři stále upozorňují na to, že přes významné pokroky ve vztazích mezi Čínou a ASEANem stále existuje mnoho překážek bránících bezchybné spolupráci. Některé státy (Malajsie, Indonésie) stále přihlíží s nedůvěrou na přílišnou angažovanost Číny a Spojených států v Jihočínském moři a přilehlém regionu. Jiné státy (Filipíny) naopak vojenskou angažovanost v oblasti vítají. Existují i nesouhlasné názory, jakým směrem se bude vyvíjet další spolupráce. Jednotlivé státy se také rozcházejí v tom, jak by měl vypadat další dokument upravující vzájemné vztahy (Odgaard 2003: 14). Liší se i přístup jednotlivých států k vyjednávacím taktikám, zatímco některé státy preferují multilaterální řešení, jiné upřednostňují bilaterální postup. Vietnam a Filipíny nejsou příznivci bilaterálních jednání. Ačkoliv Čína přistoupila na multilaterální jednání, nejsou v něm zahrnuty Paracelské ostrovy. Filipíny by navrhovaly podstoupit spor o Spratlyho ostrovy Mezinárodnímu soudnímu dvoru, ale bez souhlasu ostatních aktérů to není možné. Podobně dopadl i návrh závazného kodexu chování, který představily Filipíny a Vietnam (Odgaard 2003: 17).

10.1. Deklarace o chování stran v Jihočínském moři (The Declaration on the Conduct of Parties in the South China Sea) Za nejvýznamnější doklad podporující spolupráci mezi Čínou a členskými státy ASEANu v oblasti Jihočínského moře je považována Deklarace upravující vztahy mezi účastníky v Jihočínském moři (The Declaration on the Conduct of Parties in the South China Sea). Ačkoliv Deklarace automaticky nebrání konfliktu, může omezit jeho potenciální příčiny (Saw et al. 2005: 15). Deklarace je prvním multilaterálním dokumentem, ke kterému Čína v souvislosti s Jihočínským mořem přistoupila. Někteří

83

komentátoři dokument hodnotili jako významný signál a důkaz, že se Čína ve své zahraniční politice stává vnímavější k mezinárodním normám a pravidlům (Baviera 2005: 347). Oficiální návrh na přijetí dokumentu upravující chování mezi Čínou a ASEANem byl vznesen během jednání ministrů zahraničí ASEANu v roce 1996 na ministerském setkání, které zdůraznilo potřebu dokumentu upravujícího chování států v Jihočínském moři (Thao 2003: 279). Hlavní inspirace pocházela z již uzavřeného, ale bohužel neúspěšného dokumentu, který upravoval vztahy mezi Čínou a Filipínami. Čína z počátku nevyjádřila iniciativě podporu a argumentovala tím, že se zeměmi ASEANu má již uzavřené bilaterální dohody, které obsahují pasáž o mírumilovném vyřešení teritoriálních sporů. Později Čína odůvodňovala zbytečnost podobné deklarace již existujícím společným prohlášením o spolupráci ve 21. století, uzavřeným mezi Čínou a ASEANem v roce 1997. Díky vytrvalosti ASEANu začala přípravná jednání a konzultace mezi aktéry v roce 1999 (Baviera 2005: 348). V roce 1999 byl dokument, připravený Vietnamem a Filipínami poslán do Číny, která ho ovšem odmítla podepsat. Po komplikovaných jednáních byla Deklarace přijata v roce 2002. Ještě na ministerském jednání ASEANu v roce 1999 se Malajsie postavila proti unáhlenému přijetí dokumentu, který považovala za nepřipravený. V průběhu jednání filipínští představitelé dokonce spekulovali, že Malajsie na základě dohody s Čínou záměrně brzdí proces přijetí. Malajsie se posléze postavila do čela zemí v rámci organizace, které si nepřály, aby ASEAN zaujal aktivní postoj v řešení teritoriálních sporů v Jihočínském moři (Snidal 2000: 62). Deklarace zavazuje signatáře k tradičním společným principům (Charta OSN, Konvence o mořském právu – UNCLOS III, Jihovýchodní asijská dohoda o přátelství a spolupráci a Pět principů mírové ko-existence) (Baviera 2005: 348). Ačkoliv Deklarace není právně závazná, podle některých autorů by pro Čínu nebylo problematické utvořit z Deklarace závazný kodex chování neboli tzv. The Code of conduct, ke kterému ale zatím někteří signatáři ASEANu nechtějí přistoupit (Saw et al. 2005: 15). Na stávající Deklaraci je problematické, že neexistují konkrétní opatření či mechanismy, které by donutily signatáře Deklarace jednat podle určitých zásad. Podle Thaa a Amera Deklarace neposkytuje jasnou odpověď, jaký druh aktivity může být považován za porušení stanovených pravidel a může být příčinou zhoršení konfliktu. Zainteresované státy provádějí na Paracelských i Spratlyho ostrovech různé aktivity (turistické výlety, rybolov,

84

stavební konstrukce atd.), které mají nepřímý vliv na vojenské plány přilehlých států (Thao, Amer 2009). Smyslem Deklarace bylo vytvořit nástroj či určitý návod, jak se vyvarovat konfliktů v Jihočínském moři a rozvíjet zde dobré sousedské a přátelské vztahy mezi Čínou a členskými státy ASEANu. Cílem dokumentu je posílení důvěry mezi signatáři, vzájemná podpora, další kooperace a zmírnění napětí v oblasti (Gao 2005: 337). V bodech definuje Thao (2003: 281) základní cíle Deklarace: zákaz použít sílu či hrozit silou, sebeovládání, mírové vyřešení sporů, vybudování vzájemné důvěry, spolupráce, konzultace, respekt k volnému přeletu a plavbě na moři. Signatáři Deklarace by se měli vyhnout použití násilí, vzájemně by si měli oznámit vojenská cvičení, vyměňovat informace a poskytnout humanitární pomoc osobám v nouzi, které se vyskytnou ve sporné oblasti. Deklarace vyzývá své signatáře ke spolupráci v oblasti průzkumu, vědeckého výzkumu, zajištění navigační bezpečnosti, společné ochraně mořského prostředí, k boji proti námořnímu transhraničnímu zločinu atd.161 Mnoho z uvedených cílů je již zahrnuto do jiných multilaterálních či bilaterálních mechanismů zahrnujících zainteresované státy. Deklarace mimo jiné stanoví, že státy se mají zdržet dalšího obsazování ještě neobydlených útvarů v Jihočínském moři. To znamená, že žádný ostrov či útes by neměl být předmětem okupace ze strany žádného přilehlého státu a oblast Jihočínského moře by měla mít status quo. Nicméně Deklarace nezakazuje modernizaci již existující výstavby na okupovaném ostrově či útesu (Schofield, Storey 2005: 14). Z čínské iniciativy Deklarace obsahuje zmínku o vzájemném oznámení vojenských cvičení, která byla ovlivněna filipínsko-americkým vojenským cvičením. Druhá zmínka podpořená Čínou se týká záchrany lidí v nárokovaných zónách, na což měl vliv vzrůstající počet nelegálních rybářů zajatých v Jihočínském moři. Nejvíce zajatých rybářů pochází právě z Číny (Baviera 2005: 349). Deklarace slouží ASEANu a Číně jako formální, i když ne legální rámec pro větší pochopení mezi aktéry. Zároveň je předstupněm pro přijetí formálního závazného kodexu chování tzv. The Code of conduct. Ačkoliv se aktéři Deklarace dohodli, že přijmou v budoucnosti skutečný a závazný kodex, společná jednání na rozšíření Deklarace spíše odhalila rozpory mezi signatáři ohledně instrumentů zajištujících závaznost dokumentu. 161

Declaration on the Conduct of Parties in the South China Sea, [online]. The official website of the Association of Southeast Asian Nations, 2002, [cit. 2010-04-15]. Dostupné na: .

85

Problematicky se také jeví geografické pokrytí dokumentu, tj. jestli se má dokument vztahovat na celé Jihočínské moře nebo na jen sporné oblasti (Thao 2003: 280). Aileen Baviera se domnívá, že by se spíše měly institucionalizovat prokazatelná opatření, která zamezí konfliktům či zhoršení situace. Namísto toho aby státy deklarovaly dobrou vůli a unilaterální sebeovládání, které se nese v duchu asijského stylu „soft sanctions“ (Baviera 2005: 350). Mnoho uznávaných pozorovatelů je nicméně skeptických ke skutečnému přínosu Deklarace. Domnívají se, že tam, kde neuspěly jiné dohody, nebude mít právně nezávazná Deklarace úspěch. Pro Čínu se Deklarace jeví jako úspěšný krok, protože omezila zapojení světových mocností (USA, Japonsko) do konfliktu a jeho řešení. Tchajwan se přirozeně cítí jako poražený, jelikož se neúčastnil přípravných jednání a nebyl přizván k podpisu Deklarace. Skeptické názory odborníků na Deklaraci podporují konkrétní události, které nastaly po podpisu dohody. Mezi ně patří objevení čínské přítomnosti na některých útesech v roce 2003, rozhodnutí filipínské vlády o společném vojenském cvičení se Spojenými státy, tchajwanská výstavba ptačí pozorovací stanice na Vietnamem nárokovaném Ban Than Reef či Vietnamem provozovaná turistika na Spratlyho ostrovy162, v souvislosti s kterou zahájila Čína cvičení námořních sil (Baviera 2005: 352). Prakticky až do roku 2008 existovaly kooperační programy mezi signatáři Deklarace pouze na papíře. Bylo to způsobeno nedostatkem financí a neochotou států převzít iniciativu (Thao, Amer 2009). Docílit naplnění závazků Deklarace není jednoduché a zúčastněné strany musí vyvinout nástroje, jak rozvinout implementační mechanismy, či musí přijmout závazný kodex chování tzv. ASEAN-China Code of Conduct for the South China Sea. Současný vývoj vyzývá k aktivnější a závaznější spolupráci, která bude obsahovat nové právní úpravy kooperace mezi aktéry v Jihočínském moři. Vzniknout by měl politicky i právně silný dokument, který bude ještě důrazněji prezentovat světovým velmocím, že Čína a ASEAN dokáží spolupracovat (Thao, Amer 2009). Od konce devadesátých let zaznamenala spolupráce mezi organizací ASEAN a Čínou obrovský pokrok, který byl ovšem umožněn měnící se Čínou, a to v ekonomickém i politickém smyslu. Čínští představitelé si uvědomili, že Čína svět potřebuje ke svému ekonomickému zázraku, a proto změnili svůj přístup vůči diplomatickým jednáním 162

Vietnamský autor naopak upozorňuje, že turistiku provozuje ve sporných oblastech Čína v oblasti Woody Island (Thao 2003: 281).

86

směrem k otevřenější a zodpovědnější politice, která již neodmítá multilateralismus, ale naopak se s ním učí pracovat a využívat ho ke svému prospěchu. Za nejvýznamnější dokument uzavřený v tomto směru je považována Deklarace upravující chování účastníků v Jihočínském moři, která se snaží předejít konfliktu a zvýšení napětí. Přestože tato dohoda neřeší konflikt a je právně nezávazná pro signatáře, stále zůstává nejdůležitějším dokladem vzájemné snahy o stabilizaci situace v Jihočínském moři. Její přínos je v tom, že slouží jako předstupeň k dalšímu multilaterálnímu vyjednávání, které by se mělo vést k přijetí závazného řádu chování pro státy Jihočínského moře.

87

Závěr Ačkoliv bylo Jihočínské moře považováno v průběhu desítek let za tzv. hot spot jihovýchodní Asie, v současné době je pravděpodobnost vážného ozbrojeného konfliktu velmi malá. Dlouhodobé a velmi komplikované teritoriální nároky nebyly v průběhu let vyřešeny ani zredukovány, přesto díky společným aktivitám a dohodám, jako je Deklarace o chování stran (The Declaration on the Conduct of Parties), společný rozvojový program mezi Čínou a Filipínami či dohoda o vymezení hranic mezi Čínou a Vietnamem, došlo k jistému uklidnění. Konec studené války a teroristické útoky 11. září 2001 znamenaly přehodnocení bezpečnostních hrozeb v regionu jihovýchodní Asie, které má paradoxně pozitivní vliv na vývoj teritoriálních sporů v Jihočínském moři. Ekonomická a enviromentální krize, pirátství, přeshraniční kriminalita a námořní terorismus mohou působit kladně na spolupráci mezi přilehlými státy. Potřeba společného postupu proti těmto strukturálním problémům vede státy k větší kooperaci, která působí preventivně proti konfliktu. Pokud bude nastolen v Jihočínském moři status quo a žádný ze států v regionu se nepokusí o okupaci dosud neobsazených ostrovů či skalisek v oblasti, může to vést k vytvoření dalších mechanismů přispívajících k hlubší spolupráci. V případě že se bude spolupráce na transhraničních problémech vyvíjet ke spokojenosti všech zúčastněných, je velmi pravděpodobné, že bude rozšířena i do více citlivých oblastí, jako je rybolov a nerostná naleziště ve sporných oblastech. Řešením komplikované situace v Jihočínském moři se zabývalo mnoho uznávaných expertů. Mezi nejzajímavější navrhovaná řešení patří doporučení profesora Hasjima Djalala, který v letech 1989-1990 navrhl teorii „koblihové díry“ („donut hole“). Teorie se zabývá myšlenkou, že zóny přesahující 200 námořních mil od pobřeží a nárokovaných ostrovů by mohly být užívány všemi přilehlými státy jako tzv. zóny spolupráce (Thao, Amer 2009). Mezi další navrhovaná řešení patří sdílení nerostných surovin

všemi

development

164

zúčastněnými,

Antarktické

schéma163,

společný

rozvoj

(joint

), zapojení třetí strany jako dozorčího či rozhodčího orgánu v teritoriálních

sporech. Antarktické schéma vychází z podobného problému, který můžeme nalézt 163

164

Konvence z roku 1988 upravující čerpání a průzkum zdrojů v Antarktidě (The 1988 Convention on the Regulation of Antarctic Mineral Resource Activities) (Keyaun 2006: 96). Koncept společného rozvoje (joint development) se poprvé objevil v mezinárodním právu v sedmdesátých letech. Německý myslitel definoval společný rozvoj, jako spolupráci mezi státy v zájmu těžby a průzkumu. Společný rozvoj se vztahuje na spolupráci mezi dvěma státy, v oblasti s překrývajícími nároky. Legální vymezení spolupráce lze najít v článcích 74 (3) a 83 (3) v Konvenci o mořském právu – UNCLOS III (Keyaun 2006: 89).

88

v Jihočínském moři, přes množství teritoriálních nároků se podařilo aktérům sporu o Antarktidu vytvořit mechanismus správy, jenž umožňuje státům provádět společný vědecký výzkum, přičemž veškeré vojenské aktivity jsou zakázané (Joyner 1999: 86). Nicméně stále neexistuje účinné opatření, které by konečně spory vyřešilo. Kromě Filipín nejsou státy zainteresované ve sporu ochotné využít mezinárodní soudní orgány k řešení sporů. Hlavním důvodem jsou zřejmě obavy, že by jejich extenzivní nároky nebyly legálně potvrzeny. Z hlediska námořního práva se jeví velmi komplikovaně jeho samotná interpretace přilehlými státy. Jelikož podle Konvence o mořském právu má nárok na mořské zóny, jako je exkluzivní ekonomická zóna a přilehlý kontinentální šelf pouze ostrov určitých charakteristik, které nesplňuje většina nárokovaných a okupovaných oblastí. To ovšem většina přilehlých států neakceptuje, ačkoliv jsou signatáři Konvence o mořském právu. Podobně problematický se zdá i výklad volné plavby a přeletu v exkluzivní ekonomické zóně, který stojí za většinou incidentů mezi Čínou a Spojenými státy. Michael Richardson doporučil vyřešit spor tím, že by Čína měla odstranit svůj původní nárok na devíti bodovou linii neboli oblast ve tvaru písmena U. Pokud by Čína omezila své nároky alespoň v souladu s Konvencí o mořském právu (UNCLOS), mělo by to pozitivní vliv na vyřešení situace. Existuje ovšem minimální pravděpodobnost, že by se něco podobného stalo. Sam Bateman poukazuje na několik faktorů, které tomu brání. Žádný politický představitel Číny nevyhlásí, že Čína ustupuje ze svých teritoriálních nároků v oblasti, která je dlouhodobě považována za integrální součást Číny. Čína nebude ustupovat ze svých požadavků, pokud své požadavky nezracionalizují i ostatní (Hamzah 2009: 3). Naopak Hamzah věří, že turistika je nadějí, jež může pomoci vytvořit větší transparentnost mezi státy. Vedle dalších států také Tchaj-wan otevřel turismu své ostrovy Pratas a Vietnam plánuje otevřít turismu ostrov Storm ze souostroví Spratly. Tchaj-wan navíc v roce 2009 vyhlásil námořní národní park na ostrovech Pratas (The Pratas Island Reef National Marine Park), který může sloužit jako model pro ostatní oblasti (Valencia 2009: 4). Novou iniciativou plánovanou malajskými vědci je LME (Large Marine Ecosystem), jehož cílem je pracovat na rozvoji a výzkumu ekosystému. LME již fungují s úspěchem, ale většinou v oblastech bez teritoriálních sporů (Hamzah 2009: 3). Platformou, která může sloužit dalším dialogům mezi Čínou a členskými státy, jsou nově zavedené Inter-Sessional Meetings (ISM) on Maritime Security o námořní bezpečnosti spadající pod organizaci ASEAN a její Regionální fórum (ARF).

89

Sam Bateman a Ralf Emmers ve své nedávné knize165 popsali několik možných, jak pesimistických, tak optimistických prognóz dalšího vývoje v Jihočínském moři. Sam Bateman se přiklání spíše k pesimistickému názoru, jelikož se domnívá, že pokud nebezpečí konfliktu v oblasti zmizí, nebudou mít státy důvod efektivně spolupracovat v oblasti bezpečnosti námořních tras, ochrany a zachování životního prostředí či výzkumu. Přes množství kooperačních dokumentů uvedených v textu není situace v Jihočínském moři zcela bezpečná. V moři se odehrává množství nelegálních aktivit, které nespadají jen pod hlavičku teritoriálních sporů. Nelegální činnost jako pirátství, ozbrojené výboje, terorismus, nekontrolovaný rybolov či ničení životního prostředí jsou stále hrozbou pro všechny přilehlé státy166 (Bateman 2009: 3). Autoři podotýkají, že efektivní management námořních oblastí je většinou úspěšný v oblastech, kde jsou vyjasněné národní hranice mořských oblastí. Geografie Jihočínského moře je specifická v tom, že moře svírá přilehlé státy, jejichž geografická povaha je odlišná. Moře tvoří určitý „sandwich“ svíraný zeměmi na pevnině a státy skládajícími se ze souostroví a ostrovů. V tomto případě je vhodné využít jiný mechanismus než unilaterální jurisdikci. Osvědčit by se mohly oddělené režimy založené na předem vymezené geografické oblasti (Bateman 2009: 4). Je zajímavé, že někteří autoři pokládají vzrůstající ekonomické vazby a výrazný hospodářský růst regionu a především Číny za negativní aspekt budoucího vývoje, zatímco druhá skupina autorů téměř to samé považuje za velmi pozitivní. Podle Michaela Richardsona je hospodářský růst spojen s rostoucími energetickými nároky, které podporují soutěživost mezi státy o možná naleziště v Jihočínském moři. Závislost na ropě a plynu může státy podnítit k větší asertivitě v prosazování svých potřeb. Zájem Číny o nerostná naleziště v Jihočínském moři například vzrostl, když ceny ropy a plynu v roce 2009 raketově vystoupaly (Valencia 2009: 3). Na druhou stranu jiní autoři považují ekonomickou provázanost a vznik volné obchodní zóny CAFTA za významný aspekt budoucího rozvoje, který přispívá ke vzniku silných a pragmatických vztahů mezi účastníky sporu. Narůstající závislost státům neumožňuje být samostatným ostrovem.

165

166

Bateman, S., Emmers, R. eds. Security and International Politics in the South China Sea - Towards a cooperative management regime, Abingdon: Routledge, 2009. Bateman ve svém příspěvku uvádí velmi vystižný postřeh M. Valencia o asijské nátuře. „Indeed, when countries in Asia think maritime, they think first an foremost about boundary disputes, not protection of the deteriorationg marine environment or management of dwindling fisheries. It is these perceptions that must change“. Valencia, M. Northeast Asia: Navigating Neptune´s Neighborhood“ in Self, B. L., Tatsumi, Y. Confidence-Building Measures and Security Issues in Northeast Asia, Report No. 33, Washington DC: Stimson Centre, 2000 (Bateman 2009: 4).

90

Osobně se přikláním k druhé skupině a domnívám se, že vznikající interdependence států a globalizace jsou faktory, které snižují riziko konfliktu mezi přilehlými státy. Čína vzrůstající poptávku po ropě zatím řeší orientací na Střední východ a Afriku. Ačkoliv se Čína rozhodla investovat až 200 miliard juanů do průzkumu možných nalezišť ve sporných oblastech, je pravděpodobné, že pokud by byla nalezena relevantní naleziště plynu či ropy, neřešila by je podle mého názoru agresivně ale spíše snahou o sdílení produkce. Mak Joon Num v souvislosti s tím zdůrazňuje, že přilehlé státy se stále dívají na konflikt jako na hru s nulovým součtem, kdy zisk jednoho znamená ztrátu druhého. Pokud tedy získá jedna země přístup k surovinovým zdrojům, jiná země ho ztratí. Podobný způsob nahlížení na celou záležitost má své praktické důsledky v managementu konfliktu (Bateman 2009: 4). Přesto již existují světlé výjimky, které dokazují, že státy jsou ochotné spolupracovat. Inspiraci mohou přilehlé státy čerpat z podobné situace ve Východočínském moři, kde byla v roce 2008 podepsána výjimečná dohoda mezi Čínou a Japonskem (The agreement on cooperation in the East China Sea). Východočínské moře je celé nárokováno Čínou a Japonsko požaduje jeho poloviční část. Podle čínských oficiálních zdrojů je podpis dohody prvním krokem vedoucím ke společnému rozvoji ve Východočínském moři. V podobném duchu se vyjádřili japonští zástupci, podle kterých se Východočínské moře díky vzájemné smlouvě stane mořem míru, spolupráce a přátelství. Dohoda by měla být výhodná pro obě strany, což je jejím hlavním principem. Přes existující problémy ohledně přesného dělení kapitálové účasti spolupracují státy na plynových polích ve sporných oblastech. Pozoruhodné je, že po oznámení spolupráce byl čínský postup hojně kritizován čínskými internetovými uživateli a hongkongskými médii. Kritika označila čínský postoj jako zradu národních zájmů či pokoření národa. Aby uklidnil veřejnou kritiku, vystoupil čínský ministr zahraničí Jang Ťie-čch' (Yang Jiechi) s prohlášením, v kterém uvedl, že suverénní čínské nároky zůstávají nezměněné, a že japonské firmy budou jednat pouze v souladu s čínskými zákony ve vymezených oblastech pro spojenou těžbu (Thao, Amer 2009). Tento vývoj jenom dokládá, jak podstatný je nacionalismus167 při teritoriálních sporech. Silný nacionalismus nejenom v Číně, ale také ve Vietnamu či na Filipínách je nepochybně faktor, který významně ovlivňuje chování států a je blok, který brání vyřešení sporu. Politická vůle řešit konflikt je ovlivněna nacionalismem. Filipíny zažily nepokoje kvůli podpisu dohody o seismické 167

Valencia dokonce uvádí, že Čínský postup vůči Jihočínskému moři je výsledkem vzrůstajícího nacionalismu, který zřejmě nahradil socialismus jako hlavní tmel společnosti (Stenseth 1998: 3). Více o vlivu nacionalismu na čínskou politiku Stenseth, L. Nationalism and Foreign Policy: the Case of China´s Nansha Rhetoric. Cand. polit. thesis, University of Oslo, Department of Political Science, 1998.

91

spolupráci (Joint maritime seismic undertaking) s Čínou a Vietnamem, jelikož to oslabilo filipínské suverénní požadavky na Spratlyho ostrovy. Podpůrné manifestace naopak zažily Filipíny v praxi, po podepsání kontroverzního zákona o hraničních liniích v roce 2009. V průběhu posledních několika let je Čína prezentována jako bezpečnostní hrozba. Mnoho současných autorů však s podobným tvrzením nesouhlasí a tvrdí, že Čína je díky partnerství a spojenectví s okolními státy více konstruktivnější a zodpovědnější hráč na mezinárodním poli. Pro Čínu je ekonomická spolupráce se státy ASEANu důležitá, jelikož okolní státy pro ni představují významný trh a vytvářejí odbyt pro čínské zboží. Zatímco některé státy jihovýchodní Asie jsou stále podezíravé vůči Číně, roste mladá generace, která si nepamatuje agresivní chování Číny, což napomáhá Číně stát se v jejích očích přátelskou ekonomickou základnou. Na druhou stranu incidenty zahrnující americké lodě the Impeccable a the Bowditch v exkluzivní ekonomické zóně Číny z roku 2009 dokládají, že Čína se nebojí chránit své bezprostřední zájmy vojenskou cestou168. Je potom přirozené, že pokud má někdo za souseda nastupující světovou mocnost, mohou v něm vzrůstat obavy o jejích budoucích záměrech. Lord Palmerson k tomu dodává, že státy nejsou trvalí nepřátelé nebo přátelé, ale pouze reprezentují permanentní zájmy v mezinárodních vztazích (Hamzah 2009: 3). Podobně jako je s podezřením nahlíženo na Čínu, považuje Čína Spojené státy za ohrožení svých zájmů v Jihočínském moři. Proto by mohlo vyostřit situaci, kdyby se některý ze zainteresovaných států ve sporu stal spojencem USA proti Číně (Hamzah 2009: 3). Ačkoliv Washington již vybudoval partnerství s Filipínami, Thajskem či Tchajwanem, nikdy se v teritoriálních sporech v oblasti aktivně neangažoval. Vztahy mezi Čínou a Spojenými státy jsou nesmírně důležité pro celý asijsko-pacifický region. Přestože se jejich vzájemné vztahy zlepšují, bude Čína i nadále manifestovat svoje dominantní postavení blízko pobřeží, jak již udělala v minulých letech. Čína si očividně nepřeje přítomnost Spojených států v regionu a chce námořní trasy, na kterých je existenciálně závislá, ohlídat sama, což potvrzují enormní výdaje na modernizaci čínského námořnictva. Právě extremní výdaje na zbrojení jsou významným signálem toho, že ačkoliv je bezpečnostní situace v Jihočínském moři celkem stabilní, je zároveň

168

Hamzah (2009: 2) se zabývá myšlenkou, jaká by byla reakce veřejnosti a hlavně americké administrativy, kdyby byla čínská průzkumná plavidla zadržena 125 kilometrů od San Franciska. Na druhou stranu špionážní činnost je součástí obranné strategie každého státu a je vysoce pravděpodobné, že čínské ponorky poblíž amerických břehů také hlídkují.

92

značně nevyzpytatelná. V regionu v reakci na čínské výdaje zbrojí i ostatní státy jako Singapur, Malajsie či Indonésie. Obrovským úspěchem regionální kooperace a demonstrované snahy o hlubší spolupráci jsou bezesporu uzavřené dokumenty mezi Čínou a organizací ASEAN, jejichž spolupráce nabrala v posledních patnácti letech pozitivní směr. Mezi nejvýznamnější doklady patří čínské přijetí dohody organizace ASEAN o Přátelství a spolupráci či Deklarace upravující vztahy mezi státy Jihočínského moře (The Declaration on the Conduct of State Parties in the South China Sea). Rostoucí partnerství mezi Vietnamem a Čínou, či snaha Malajsie a Bruneje vyrovnat své překrývající se nároky, jsou dalšími důkazy změn v oblasti (Hamzah 2009: 3). S Vietnamem uzavřela v roce 2008 Čína dohodu o vymezení hraničních linií a od roku 1998 vyřešila nejméně jedenáct teritoriálních sporů s šesti sousedícími státy, mezi než patří Rusko, Vietnam či Japonsko169. Přestože se vyskytují kritiky, že právně nezávazná Deklarace je více méně bezcenný dokument, který signatáři stejně porušují, se domnívám, že dokument pozitivně působí na vztahy mezi aktéry ve sporu. Nejenom že může být mezistupněm k přijetí závazného řádu pravidel, který by důkladně definoval základní práva a povinnosti, ale její přínos je také v tom, že vytváří platformu pro zmírnění napětí mezi účastníky sporu, jelikož od jejího přijetí nevznikl mezi státy ozbrojený konflikt a přilehlé státy se zdržely okupace dalších ostrovů a útesů v Jihočínském moři. Úspěchem ve vztazích mezi nárokujícími státy, který se zdál téměř přelomový, bylo podepsání třístranné dohody mezi ropnými společnostmi z Filipín, Číny a Vietnamu o společném seismickém průzkumu v části Spratlyho ostrovů, který zahrnoval geologický průzkum ve sporných oblastech. Dokument nebyl po předem určené tříleté kooperaci prodloužen kvůli politickým problémům na Filipínách. Filipíny totiž ve spolupráci s Čínou a Vietnamem ustoupily ze své pozice více, než dva další aktéři, jelikož část společného průzkumu se konala v legálním kontinentálním šelfu souostroví. Navíc Tchajwan proti postupu tří zemí protestoval a cítil porušení svých práv. Přesto byla Filipínami a Čínou odsouhlasena nová spolupráce ve Spratlyho souostroví v oblasti správy rybolovu, která by do budoucna mohla významně omezit střety mezi rybářskými loděmi na obou stranách. Země zvažují, zdali osloví další účastníky sporu (Valencia 2009: 3). Podobná

169

Richardson, M. Energy and Geopolitics in the South China Sea: Implications for ASEAN and its Dialogue Partners, [online]. Institute of Southeast Asian Studies (ISEAS), Singapore, 2009. [cit. 201004-16]. Dostupné na: .

93

spolupráce již probíhá mezi Vietnamem a Čínou v oblasti Tonkinského zálivu. Podle Valencia jedině zdrženlivost a trpělivost vede k úspěšnému výsledku. Proces kooperace musí probíhat krok za krokem, zatímco se budují pevné základy budoucí spolupráce a důvěry. Nárůst ekonomických, finančních a obchodních linek mezi ASEANen a Čínou vytváří vhodné prostředí ke spolupráci a dialogu o Jihočínském moři. Většina regionálních analytiků vidí konflikt jako nepravděpodobný, přesto téměř nikdo neočekává, že by spor o námořní hranice, zóny a ostrovy byl v dohledné době vyřešen. Pouze kooperativní management může být řešením, jak úspěšně spravovat oblast k prospěchu všech. Režim spolupráce se může vztahovat na nejrůznější oblasti, které budou geograficky a tématicky vymezeny. Spolupráce se může i nadále rozvíjet v oblasti ropných a plynových nalezišť, bezpečnosti na moři, výzkumu, ochrany přírody či rybolovu. Jenže uvedené aktivity vyžadují hodně vyjednávání a smlouvání o sdílených povinnostech a právech (Bateman 2009: 8). Bateman (2009: 8) proto doporučuje jako vhodný model spolupráce bilaterální dohody, které by měly pokrývat jen předem vymezenou oblast, kde jsou zahrnuty do konfliktu pouze dvě strany. Podle jeho názoru může být dvoustranná dohoda v oblasti s množstvím nároků problematická, jelikož třetí strana se může cítit znevýhodněná. Jestliže je ovšem do vyjednávání zahrnuto více stran, není zase jednoduché dosáhnout dohody. Všichni aktéři v Jihočínském moři cítí, že jejich nároky jsou oprávněné, ale zatímco se dohadují, velká část moře stále zůstává bez efektivní péče o problematické oblasti jako pirátství, ekologie, hospodářství. Přesto je možné zaznamenat určité úspěchy na poli spolupráce nejen mezi přilehlými státy, ale také mezi velmocemi, kterým záleží na bezpečné průchodnosti námořních cest přes Jihočínské moře. V boji proti pirátství se angažují téměř všechny státy včetně Japonska, Singapuru, Spojených států a dalších, které mají hmatatelné úspěchy, jelikož počet sofistikovaných pirátských útoků v oblasti klesá. Horší je vzájemná spolupráce v oblasti ekologie a životního prostředí, kde zatím neexistuje jediný koordinační orgán a v době finanční krize nejsou státy ochotné příliš do environmentálních problémů investovat. V regionu jihovýchodní Asie došlo v průběhu posledních deseti let k podpisu množství bezpečnostních a strategických dohod, které se týkají Jihočínského moře a zahrnují řadu různorodých aktérů. V otázce bezpečnosti a partnerství vznikly dohody mezi Indií a Japonskem, Austrálií a Vietnamem, ale také mezi Čínou a Indií či Indií a organizací ASEAN. Spojené státy uzavřely a prohloubily dohody s klíčovými partnery, mezi které patří Filipíny, Thajsko, Indonésie, Vietnam, Singapur a Japonsko. Všechny 94

státy sousedící s Jihočínským moře, které jsou zároveň členskými státy organizace ASEAN, uzavřely dohody o spolupráci s Čínou. Vliv na stabilizaci situace v regionu má i nová čínská diplomatická strategie „charm offensive“, nedostatek nově nalezených a významných nalezišť a zatím relativní zdrženlivost nacionálních tendencí. Domnívám se, že uzavřené dohody mezi Čínou a ASEANem, jakož i obrovský ekonomický a socio-politický vývoj Číny mají naprosto zásadní význam na poměry v Jihočínském moři, čímž jsem potvrdila hlavní hypotézu práce, že Čína je hlavním hybatelem změn v oblasti. Vývoj, který následoval po neštěstí na náměstí Nebeského klidu, způsobil částečné změny v čínském přístupu k zahraniční politice a hlavně vůči multilateralismu, který do té doby Peking odmítal. Čínská ochota spolupracovat jak s organizací ASEAN, tak s jednotlivými přilehlými státy má významný vliv na stabilitu v oblasti. Čína v průběhu posledních let dokázala, že je ochotná za určitých podmínek spolupracovat. Příkladem může být ekologická spolupráce v rámci Strategického akčního programu pod správou OSN, dohody o společném geologickém průzkumu s Vietnamem a Filipínami či kooperace v oblasti Tonkinského zálivu v otázkách rybolovu. Spolupráce Číny s Filipínami a Vietnamem je navíc výjimečná v tom, že státy mezi sebou měly v minulosti ozbrojené konflikty a Filipíny, tradiční partner Spojených států v oblasti, upřednostnily ekonomickou spolupráci s Čínou před vlastními teritoriálními nároky v otázce společného průzkumu. Vzhledem k tomu, že Čína byla v minulém století jedním z hlavních agresorů v Jihočínském moři, hledí okolní státy s podezřením na její obrovské výdaje na zbrojení. V reakci na to zbrojí i ostatní státy v regionu. Ovšem vezmeme-li v úvahu počáteční stav čínské armády a námořnictva, které stále nedosahují úrovně amerických či japonských ozbrojených sil, nemůžeme Číně vlastně nic vyčítat. Navíc Čína se přes kontroverzní chování v Africe a dalších oblastech, začala aktivně angažovat v mírových operacích Organizace Spojených národů, kde její kapacity mohou být využity pro dobro všech zúčastněných. Domnívám se, že pro vývoj v Jihočínském moři bude čínská pozice naprosto určující. Čína naprosto převyšuje všechny státy ASEANu, jak ekonomicky, tak populačně a je velmi výhodné pro všechny státy udržovat s ní stabilní a přátelské vztahy. Společným zájmem všech přilehlých i neregionálních velmocí je zajištění bezpečnosti námořního provozu a likvidace teroristických skupin, které představují společnou hrozbu. Podle mého názoru ASEAN není organizací, která by sama mohla být garantem bezpečnosti, proto záleží, jakým směrem se budou ubírat bezpečnostní vztahy USA a Číny. Určitý vliv na stabilizaci situace mohou mít velmoci, jako je Indie či Japonsko, které následované Austrálií mají velký zájem na dění v oblasti. Stávající situace je citlivá a vzrůstající poptávka po 95

surovinových zdrojích v podobě ropy, plynu či ryb může v kombinaci s nacionalismem a politickou situací vyústit v konflikt, který by pravděpodobně byl jen regionálního významu. Spojené státy v minulosti deklarovaly, že v případě ohrožení námořních cest by do možného konfliktu vstoupily, domnívám se, že by si takový krok důkladně rozmyslely z mnoha důvodů. Současná ekonomická krize, administrativa prezidenta Obamy a čínské vlastnictví amerických dluhopisů by zřejmě podobnému rozhodnutí zamezily. Čína, Tchaj-wan, Filipíny i Vietnam inkorporovaly sporné oblasti do svého domácího právního řádu jako národní území, které je navíc součástí národního vědomí. Spor o moře se navíc stal součástí legitimity vlády a symbolem národa, což znamená, že vlády jsou ochotné ve sporu bránit své zájmy za každou cenu. Situace je mnohoznačná, obtížně řešitelná a nevyzpytatelná. Státy jihovýchodní Asie se musí vyrovnat se vzrůstající mocí Číny, se silným Japonskem a Spojenými státy v regionu.

96

Cizojazyčné resumé The subject of this master thesis is to describe the geopolitical and geo-strategic character of the South China Sea region. This semi-enclosed sea occupies a unique place in the South East Asia. The South China sea covers a 648, 000 square-mile area and it borders with China and Taiwan in the north, Vietnam in the west, Malaysia, Brunei, Indonesia and Singapore in the south and southwest and the Philippines in the east. The region encompasses hundreds of features like islands and reefs characterized by multinational disputes among littoral states. Struggle for sovereignty over these islands and maritime zone was enforced by the adoption of the United Nations Conventions of the Law of Sea. Such zones may prove to be highly valuable since the disputed areas of the South China Sea contain rich fishing zones and hold enormous potential as a source of oil and natural gas. Most significantly, South China Sea is a one of the busiest international sea-lanes and that is why water ways are constantly and seriously threaten by pirates. Despite economic recession last year littoral states have considerably increased military expenses; simultaneously, energy needs of rapidly industrializing countries are expected to rise. These factors have important impact on political and strategic priorities of littoral states. At the same time, the South China Sea’s geology and climate activities create unique ecosystem which needs special protection. This protection and much more could bring the Declaration on the Code of Parties pledging to undertake to settlement relations among states. This paper argues that South China Sea disputes have de-escalated in recent years, because of political changes in the foreign policy of China. The aim of the present study is to provide a detailed analysis of the current situation in the region based on a brief account of the main political and historical development not only of the individual states but mainly of the relationship between them and organization ASEAN. On the basis of the findings resulting from the extensive research I have concluded that the security situation is currently stable, but military incidents have proven that situation is as well fragile and unpredictable. Documents such the Declaration enables to create more confidence-building measures and helps to stabilize relations among participants. Moreover, growing usage of multilateralism and bilateralism has positive influence on joint development in the region of South East Asia.

97

Použitá Literatura a zdroje Periodická a neperiodická literatura •

Ablan, Carmen A, Garces, Len, R. Exclusive Economic Zones and the Management of Fisheries in the South China Sea in Ebbin, Syma, A. et al. eds., A Sea Change: The Eclusive Economic Zone and Governance Institutions for Living Marine Resources, Netherlands: Springer, 2005.

•

Amer, Ramses and Kivimäki, Timo. The Political Dimension: Sources of Conflict and Stability in Kivimaki, Timo. War or peace in the South China sea? (NIAS reports; no. 45). Nordic Institute of Asian Studies (NIAS), 2002.

•

Amer, Ramses. Claims and Conflict Situations in Kivimaki, Timo. War or peace in the South China sea? (NIAS reports; no. 45). Nordic Institute of Asian Studies (NIAS), 2002.

•

Banlaoi, Rommel C. Maritime Terrorism in Southeast Asia: The Abu Sayyaf Threat. Naval War College Review. 2005, Vol.58, No.4.

•

Bateman, Sam. Commentary on Energy and Geopolitics in the South China Sea by Michael Richardson, [online]. Discussion Forum, Theme No. 2 - Energy and Geopolitics in the South China Sea: Implications for ASEAN and its Dialogue Partners, 2009. Dostupné na: .

•

Bateman, Sam, Emmers, R. eds. Security and International Politics in the South China Sea - Towards a cooperative management regime, Abingdon: Routledge, 2009.

•

Baviera, Aileen S. P. The South China Sea Disputes after the 2002 Declaration: Beyond Confidence-Building in ASEAN-China Relations: Realities and Prospects edited by Saw Swee-Hock, Sheng Lijun, Chin Kin Wah, Singapore: Institute of Southeast Asian Studies, 2005.

•

Beckman, Robert C. Combatting Piracy and Armed Robbery Against Ships in Southeast Asia: The Way Forward. Ocean Development & International Law. 2002, Vol. 33, s. 317-341.

•

Bleakley, C., Wells, S. Marine region: East Asian seas. A report to the World Bank Environmental department, 1999.

98

•

Bo, Zhiyue. Elite Politics and the ‘Peaceful Rise’ of China, EAI Bulletin. 2004, Vol. 6, No. 2, s. 1-10.

•

Burgess, J., P.The politics of the South China Sea: Territoriality and international Law, Security dialogue, 2003, Vol. 34, No. 1.

•

Buszynski, Leszek, and Iskandar Sazlan. Maritime Claims and Energy Cooperation in the South China Sea. Contemporary Southeast Asia. 2007, Vol. 29, No.1, s.143-171.

•

Djalal, H. South China Sea Island Disputes, The Raffles Bulletin of Zoology. 2000, Supplement No. 8 (The Biodiversity of the South China Sea), s. 9-21.

•

Dzurek, Daniel J. China Occupies Mischief Reef in Latest Spratly Gambit, IBRU Boundary and Security Bulletin.1995, s. 65-71.

•

Elferink, Alex G. Oude. The Islands in the South China Sea: How Does Their Presence Limit the Extent of the High Seas and the Area and the Maritime Zones of the Mainland Coasts? Ocean Development & International Law. 2001, Vol. 32, No. 2, s. 169-190.

•

Emmers, R. The De-escalation of the Spratly Dispute in Sino-Southeast Asian Relations. Singapore: S. Rajaratnam School of International Studies, 2007.

•

Feffer, S. J. China´s Military Spending: Soft Rise or Hard Threat? Asian Perspective. 2009. Vol. 33, No. 4, s. 47-67.

•

Ferndandez, H. C. The Philippines 200-Mile Economic Zone, Manila: Secretarial to the Cabinet Commission on the Law of the Sea by the Development Academy of the Philippine Press, 1982.

•

Gao, Zhiguo. South China Sea: Turning Suspicion into Mutual Understandign and Cooperation Relations in ASEAN-China Relations: Realities and Prospects edited by Saw Swee-Hock, Sheng Lijun, Chin Kin Wah, Singapore: Institute of Southeast Asian Studies, 2005.

•

Gjetnes, Marius. Maritime Zones Generated by the Spratlys: Legal Analysis and Geographical Overview. University of Oslo, 2000.

•

Gjetnes, Marius. The Spratlys: Are They Rocks or Islands? Ocean Development and International Law. 2001, Vol. 32, No. 2, s. 191-204.

•

Glassner, Martin. I. Political Geography, New York: J. Wiley, 1993.

•

Godwin, Paul H. B. China As Regional Hegemon? Honolulu: Asia-Pacific Center for Security Studies, 2004.

99

•

Guan, Ang Cheng. ASEAN, China and the South China Sea Dispute: A Rejoinder, Security Dialogue. 1999, Vol. 30, No. 4, s. 425-430.

•

Guerrero, F. and Lema, K. Balikatan live fire exercises rejected. Philippines: Business World, 2004.

•

Guoxing, J. China versus South China Sea Security. 1998. Dostupné na: .

•

Haller-Trost, Renate. The Contested Maritime and Territorial Boundaries of Malaysia. An International Law Perspective. London: Kluwer Law Internation, 1998.

•

Hamzah, Ba. Pax and Regional Maritime Order in the Spratlys, [online]. Discussion Forum, Theme No. 2 - Energy and Geopolitics in the South China Sea: Implications for ASEAN and its Dialogue Partners, 2009. Dostupné na: .

•

Hancox, David and Prescott, Victor. Secret Hydrographic Surveys in the Spratly Islands. London: ASEAN Academic Press, 1999.

•

Hutchison, J. R. The South China Sea: Confusion in Complexity, Northwestern University, 2004. Dostupné na: .

•

Chung, Christopher. The Spratly Islands Dispute: Decision Units and Domestic Politics, University of New South Wales, 2004.

•

Jánský, Bohumil Geografie moří a oceánů. Praha: Univerzita Karlova, 1992.

•

Jayasankaran, S., McBeth John. Oil and Water. Far Eastern Economic Review, July. 2003

•

Ji, Guoxing, The Legality of the “Impeccable Incident”, China Security. 2009, Vol. 5, No. 2.

•

Joyner, Ch. C. The Spratly Islands Dispute in the South China Sea: Problems, Policies, and Prospects for Diplomatic Accommodation, 1999. Dostupné na: .

•

Kesavapany, K. Flashpoint: South China Sea, For Straits Times, Think-Tank, [online] Discussion Forum, Theme No. 2 - Energy and Geopolitics in the South China Sea: Implications for ASEAN and its Dialogue Partners, 2009. Dostupné na: .

100

•

Keyuan, Zou. Joint Development in the South China Sea: A New Approach. The International Journal of Marine and Coastal Law. 2006, Vol 21, No 1.

•

Kivimäki, Timo, Liselotte Odgaard and Stein Amer, Tønnesson in Kivimäki, Timo. War or peace in the South China sea? (NIAS reports; no. 45). Nordic Institute of Asian Studies (NIAS), 2002.

•

Kukal, Zdeněk a kol. Základy oceánografie, Československá akademie věd. Praha: Academia, 1990.

•

Lee, E. The Mekong River Basin Agreement, Asia Pacific Journal of Environmental Law. 1996, Vol. 1, s. 134-139.

•

Lee, Pak K. China’s quest for oil security: oil (wars) in the pipeline? The Pacific Review. 2005, Vol. 18, No. 2, s. 265-301.

•

Leifer, Michael. Stalemate in the South China Sea. Asia Research Center. London: London School of Economics and Political Science, 1999.

•

McVadon, Eric A. The Reckless and the Resolute: Confrontation in the South China Sea, China Security, World Security Institute. 2009, Vol. 5, No. 2.

•

Menzies, Gavin. 1421: Rok, kdy Čína objevila svět. Praha: Mladá fronta, 2004.

•

Møller, Bjørn. The Military Aspects of the South China Sea Diputes for Timo Kivimäki. Territorial Disputes of the South China(ed). Sea Territorial Disputes in the South China Sea. (Ed.) Report to the Finnish Foreign Ministry 2001. Studies in a Nutshell, no 5. CTS, Helsinki & Copenhagen, 2001.

•

Morton, B. and Blackmore, G. South China Sea, Marine Ecology Progress Series. 2001, Vol. 42, s. 1236-1263.

•

Næss, Tom. Dangers to the Environment in Kivimaki, Timo. War or peace in the South China sea? (NIAS reports; no. 45). Nordic Institute of Asian Studies (NIAS), 2002.

•

Næss, Tom. Environmental cooperation around the South China Sea: the experience of the South China Sea Workshops and the United Nations Environment Programme's Strategic Action Programme. The Pacific Review. 2001, Vol. 14, No. 4, s. 553-573.

•

Odgaard, Liselotte. Maritime Security between China and Southeast Asia. Conflict and cooperation in the making of regional order. Aldershot: Ashgate Publishing Ltd, 2002.

•

Odgaard, Liselotte. The South China Sea: ASEAN’s Security Concerns about China, Security Dialogue. 2003, Vol. 34, No. 1. 101

•

Ondřej, Jan. Právo mezinárodních prostorů: (vybrané otázky právního režimu volného moře, dna pod volným mořem, Antarktidy, kosmického prostoru, Měsíce). Praha: Univerzita Karlova, Právnická fakulta, 2000

•

Raymond, Catherine Z. Piracy in Southeast Asia: New Trends, Issues and Responses, Harvard Asia Quarterly. 2005, Vol. 9, No. 4.

•

Prescott, Victor. The Maritime Political Boundaries of the World, 1985.

•

Rosenberg, David, Christopher Chung. Maritime Security in the South China Sea: Coordinating Coastal and User State Priorities. Ocean Development & International Law. 2008, Vol. 39, No.1, s. 51-68.

•

Rosenberg, David. The Political Economy of Piracy in the South China Sea. Naval War College Review. 2009, Vol. 62, No. 3.

•

Rowan, Joshua P. The U.S.-Japan Security Alliance,Asean, and The South China Sea Dispute, Asian Survey, Vol. XLV, no. 3, May/June 2005.

•

Salleh, A., Razali, Ch. H. CH. M., Jusoff, K. Malaysia´s policy towards its 1963 – 2008 territorial disputes, TropAIR, Faculty of Forestry. Malaysia: Universiti Putra, 2009.

•

Sato, Y. Southeast Asian Receptiveness to Japanese Maritime Security Cooperation, Asia-Pacific Center for Security Studies, 2007.

•

Saw, Swee-Hock a kol. An Overview of ASEAN-China Relations in ASEANChina Relations: Realities and Prospects edited by Saw Swee-Hock, Sheng Lijun, Chin Kin Wah, Singapore: Institute of Southeast Asian Studies, 2005.

•

Senese, Paul, D. Chinese Acquisition of the Spratly Archipelago and Its Implications for the Future. Department of Political Science. New York: University at Buffalo The State University of New York, Buffalo, 2005, Vol. 22, No.1, s. 79-94.

•

Severino, Rodolfo C. Clarifying the New Philippine Baselines Law [online]. Discussion Forum, Theme No. 2 - Energy and Geopolitics in the South China Sea: Implications for ASEAN and its Dialogue Partners, 2009. Dostupné na: .

•

Shen, Jianming. China´s Sovereignty over the South China Sea Islands: A Historical Perspective. Chinese JIL. 2002. Dostupné na: .

•

Scher, Robert. Testimony of Deputy Assistant Secretary of Defense Robert Scher, Asian and Pacific Security Affairs, Office of the Secretary of Defense Before the

102

U.S. – China Economic and Security Review Commission, China´s Activities in Southeast Asia and the Implications for U.S. Interests, 2010. •

Snidal, Knut. Petroleum in the South China Sea – a Chinese National Interest? Department of Political Science, University of Oslo. June 2000.

•

Song, Yann-Huei. The Overall Situation in the South China Sea in the New Millennium: Before and After the September 11 Terrorist Attacks. Ocean Development & International Law. 2003, Vol. 34, s. 229-277.

•

Song, Yann, H. The Potential Marine Pollution Threat from Oil and Gas Development Activities in the Disputed South China Sea/Spratly Area: A Role that Taiwan Can Play, Play', Ocean Development & International Law, 2008, Vol. 39, No.2, s. 150-177.

•

Stenseth, Leni. The Imagined China Threat in the South China Sea. University of Oslo. 1998.

•

Stenseth, L. Nationalism and Foreign Policy: the Case of China´s Nansha Rhetoric. Cand. polit. thesis, University of Oslo, Department of Political Science, 1998.

•

Storey, Ian, Schofield, Clive. Energy Security and Southeast Asia: The Impact on Maritime Boundary and Territorial Disputes. 2005,Vol. IX, No. 4.

•

Storey, Ian. China´s Relations with Southeast Asia, Regional Outlook, ProQuest Asian Business and Reference. 2008/2009.

•

Talaue-McManus, L. Trans-boundary Diagnostic Analysis for the South China Sea. UNEP (Draft version 4), 1999.

•

Thao, Nguyen Hong. Vietnam and the Code of Conduct for the South China Sea, Ocean Development and International Law. 2001, Vol. 32, No. 2, s. 105-130.

•

Thao, Nguyen Hong. The 2002 Declaration on the Conduct of Parties in the South China Sea: A Note. Ocean Development & International Law. 2003, Vol. 34, s. 279-285.

•

Thao, Nguyen H., Amer, Ramses, A New Legal Arrangement For the South China Sea? Ocean Development & International Law. 2009, Vol. 40, Is. 4, s. 333-349.

•

To, Lee. L. China, the USA and the South China Sea Conflicts, Security dialogue. 2003, Vol. 34. No. 1.

•

Tolentino, A. M. The Philippines and the Law of the Sea: A Collection of Articles, Statements, and Speeches, Manila, 1982.

103

•

Tønnesson, Stein. The Economic Dimension: Natural Resources and Sea Lanes in Kivimaki, Timo. War or peace in the South China sea? (NIAS reports; no. 45). Nordic Institute of Asian Studies (NIAS), 2002.

•

Townsend-Gault, I. Legal and Political Perspectives on Sovereignty over Spratly Islands, Faculty of Law, University of British Columbia. 1998.

•

Valencia, Mark J. China and the South China Sea Disputes, Adelphi Paper 298. London: Oxford University, Press for IISS, 1995.

•

Valencia, M. Northeast Asia: Navigating Neptune´s Neighborhood“ in Self, B. L., Tatsumi, Y. Confidence-Building Measures and Security Issues in Northeast Asia, Report No. 33, Washington DC: Stimson Centre, 2000.

•

Valencia, Mark J. In Response to Robert Beckman. RSIS Commentaries. June 4, 2007.

•

Valencia, Mark. Whither the South China Sea Disputes? [online]. Discussion Forum, Theme No. 2 - Energy and Geopolitics in the South China Sea: Implications for ASEAN and its Dialogue Partners, 2009. Dostupné na: .

•

Valencia, Mark, The Impeccable Incident- Truth and Consequences, China Security. 2009a, Vol. 5, No. 1.

•

Valero, Gerardo M. C. Spratly archipelago dispute: is the question of sovereignty still relevant?’, Marine Policy. 1994, Vol. 18, s. 314–44.

•

Venkataramana, M. Taiwan and the South China Sea in Sino-ASEAN Relations – an overview, China Report, 2006.

•

Waisová, Šárka. Jihočínské moře: prostor strategického partnerství a rivality. 9. září 2001 a tsunami jako katalyzátor změny in Panoráma globálneho bezpečnostného prostredia 2006-2007, Ministerstvo obrany Slovenskej republiky, Odbor bezpečnostnej a obrannej politiky, 2007.

•

Wang, Kuan-Hsiung. Bridge over troubled waters: Fisheries cooperation as a resolution to the South China Sea conflicts. The Pacific Review. 2001, Vol. 14, No. 4, s. 531–551.

•

Wong, John, Zou, Keyaun, Zeng, Huaqun. New Dimension in China-ASEAN Relations, 2006.

•

Xue, Hanqin. China-ASEAN Cooperation: A Model of Good-Neighbourliness and Friendly Cooperation. ASEAN Studies Centre. Singapure: Institute of Southeast Asian Studies (ISEAS), 2009.

104

•

Yuan, Jing-Dong. China-ASEAN Relations: Perspectives, Prospects and Implications for U.S. Interests, Strategic Studies Institute (SSI), 2006.

•

Zhao, Suisheng. China´s Periphery Policy and Its Asian Neighbors, Security Dialogue. 1999, Vol. 30, No. 3, s. 335-346.

•

Zhiyue, B. Elite Politics and the „Peaceful Rise of China“, EAI Bulletin. 2004, Vol 6, No. 2, s. 1-10.

Elektronické zdroje •

About Us, [online]. The ASEAN Regional Forum, 2005, [cit. 2010-04-25]. Dostupné na: .

•

Adriano, J. China, Philippines stoke island tensions, [online]. Asian Times online, 2009. [cit. 2010-04-25]. Dostupné na: .

•

Aning, J. RP, China ink 2 agreements boosting ties despite conflict, [online]. 2009, Philippine Daily Inguirer, [cit. 2010-04-25]. Dostupné na: .

•

ASEAN-China Dialogue Relations, [online]. The official website of the Association of Southeast Asian Nations, 2009, [cit. 2010-04-15]. Dostupné na: .

•

ASEAN-China Free Trade Area beneficial to both sides: official, [online]. 2010, English.xinhuanet, [cit. 2010-04-15]. Dostupné na: .

•

Austrálie, Zahraničně-politická orientace, [online]. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, [cit. 2010-04-24]. Dostupné na: .

•

Brown, David. Vietnam Finds Oil in Basement. [online]. Explorer. Dostupné na: .

•

Commercial images over Sanya naval base, [online]. 2008, [cit. 2010-04-15]. Dostupné na: 105

. •

Čína: Zahraniční obchod země, [online]. BusinessInfo.cz, Oficiální portál pro podnikání a export, [cit. 2010-04-15]. Dostupné na: .

•

Eaglen, M., Rodeback, J. Submarine Arms Race in the Pacific: The Chinese Challenge to U.S. Undersea Supremacy, [online]. 2010, The Heritage Foundation, [cit. 2010-04-16]. Dostupné na: .

•

Eckert, P. China says video shows US plane caused crash, 2001, Independent Online, [cit. 2010-04-25]. Dostupné na: .

•

Cheng, D. The Chinese Navy´s Budding Overseas Presence, [online]. 2010, The Heritage Foundation, [cit. 2010-04-15]. Dostupné na: .

•

China opposes Philippine claim on islands, [online]. Xinhua, 2009, China Daily, [cit. 2010-03-25]. Dostupné na: .

•

China submits 2007 military expenditure report to UN, [online]. 2008, People´s Daily Online, [cit. 2010-04-15]. Dostupné na: .

•

China´s defense budget to grow 14,9% in 2009, [online]. 2009, English.xinhuanet, [cit. 2010-04-15]. Dostupné na: .

•

China´s defense spending to increase 7,5% in 2010: draft budget, [online]. 2010, English.xinhuanet, [cit. 2010-04-15]. Dostupné na: .

•

China lodges stern protest over Philippine bill, [online]. Xinhua, 2009, China Daily, [cit. 2010-04-02]. Dostupné na: .

106

•

Chinese, Vietnamese Presidents vow to Speed Up Setting of Land Boundary, People´s Daily, 19 July 2005

•

Jelinek, P. Chinese vessels „harassed US Navy ship“, [online]. 2009, The Independent, [cit. 2010-04-25]. Dostupné na: .

•

Kaplan, R. Q&A With Robert Kaplan on China, [online]. 2010, Foreign Affairs, [cit. 2010-04-16]. Dostupné na: .

•

Keyuan, Z. China and Maritime Boundary Delimitation, [online]. Paper presented to the International Workshop on „Dispute Settlement and Conflict Management in Pacific Asia“, organized by the Department of Asian Studies, University of Stockholm, Sweden, 21-22 August 2009, [cit. 2010-0425]. Dostupné na: .

•

Kristensen, H. U.S.-Chinese Anti-Submarine Cat and Mouse Game in South China Sea, [online]. 2009, Federation of American Scientists, Strategic Security Blog, [cit. 2010-04-20]. Dostupné na: .

•

Li, M. China´s Gulf of Aden Expedition and Maritime Cooperation in East Asia, [online]. China Brief Volume: 9 Issue: 1, 2009, [cit. 2010-04-15]. Dostupné na: .

•

Lighthouses of the Spratly Islands, [online]. 2006 [cit. 2010-04-20]. Dostupné na: .

•

Lohman, W. Staring Down Chinese Diplomacy, [online]. 2009, The Heritage Foundation, [cit. 2010-04-25]. Dostupné na: .

•

Mulgan, A. Asia´s new strategic partnerships, [online]. 2010, East Asia Forum, [cit. 2010-04-24]. Dostupné na: .

107

•

National Oceanic and Atmospheric Administration, [online]. United States Department of Commerce, [cit. 2010-03-13]. Dostupné na: .

•

NOAA Central Library, [online]. National Oceanographic Data Center, Fishing Industry, [cit. 2010-04-25]. Dostupné na: .

•

NOAA Central Library, [online]. National Oceanographic Data Center, Marine Fish Catch by Area in Tonnage, [cit. 2010-03-13]. Dostupné na: .

•

Overview, [online]. The Official website of the Association of Southeast Asian Nations, [cit. 2010-04-29]. Dostupné na: .

•

Rauhus, J. The ASEAN Regional Forum is a dead-end, so what?, [online]. 2009, East Asia Forum Dostupné na: .

•

Richardson, M. Energy and Geopolitics in the South China Sea: Implications for ASEAN and its Dialogue Partners, [online]. Institute of Southeast Asian Studies (ISEAS), Singapore, 2009. [cit. 2010-04-16]. Dostupné na: .

•

Rigzone.com. [online]. Shell Could Halt Operations Offshore Brunei. June. Dostupné na: .

•

Rosenberg, David and Hillyard, Miranda. Coral Reef Pollution in the South China Sea, [online]. [cit. 2010-04-25]. Dostupné na: .

•

Rosenberg, David. Dire Straits: Maritime Security in the South China Sea, [online]. The Asia-Pacific Journal: Japan Focus, 2005. [cit. 2010-04-25]. Dostupné na: .

•

Rosenberg, David. Dire Straits: Competing Security priorities in the South China Sea. [online]. 2005. [cit. 2010-04-25]. Dostupné na: <www.zmag.org/content/print>.

•

Russians to fly out spy plane, [online]. 2001, BBC News, [cit. 2010-04-25]. Dostupné na: .

108

•

Singh, R. Background Report on the USNS Impeccable Incident of March 8, 2009, [online]. 2009, [cit. 2010-04-23]. Dostupné na: .

•

Snažíme se o zachování biologické rozmanitosti, [online]. Arnika, [cit. 2010-0415]. Dostupné na: .

•

South China Sea large marine ecosystem, [online]. 2008, The Encyklopedia of Earth, [cit. 2010-04-15]. Dostupné na: .

•

South China Sea/Spratly Islands, [online]. Global Security [cit. 2010-04-16]. Dostupné na: .

•

South China Sea one of China´s 10 Major Oil and Gas Strategic Sites, Alexander´s Gas and Oil Connections 10, no. 9.

•

Státy jihovýchodní Asie zbrojí ostošest, riziko roste, [online]. 2010, [cit. 2010-0429]. Dostupné na: .

•

Storey, I., Ji, Y. China´s aircraft carrier ambitions: seeking truth from rumors, [online]. Naval War College Review, 2004, [cit. 2010-04-15]. Dostupné na: .

•

The Hijacking of the MV Petro Ranger, [online]. [cit. 2010-04-01]. Dostupné na: .

•

U.S. aircraft collides with Chinese fighter, forced to land, [online]. 2001, CNN, [cit. 2010-04-19]. Dostupné na: .

•

USA chtějí dodat Tchaj-wanu zbraně za 6,7 miliard dolarů, [online]. 2010, ČTK, [cit. 2010-04-16]. Dostupné na: .

•

USNS Impeccable Harassed by Chinese Vessels, [online]. 2009, You Tube, [cit. 2010-04-25]. Dostupné na: .

•

Wills, K., Wolf, J. China: U.S. arms sales to Taiwan hurt national security, [online]. 2010, Reuters, [cit. 2010-04-16]. Dostupné na: .

109

•

What is Guano? [online]. [cit. 2010-04-16]. Dostupné na: .

•

Womack, B. China-ASEAN pact offers more than win-win, [online]. 2010, Asia Times [cit. 2010-04-15]. Dostupné na: .

Dokumenty •

A Tripartite Agreement for Joint Marine Scientific Research, [online]. [cit. 201004-29]. Dostupné na: .

•

Agreement between the Department of Defense of the United States of America and the Ministry of National Defense of the People´s Republic of China on Establishing a Consultation Mechanism to Strengthen Military Maritime Safety, [online]. [cit. 2010-04-25]. Dostupné na: .

•

Declaration on the Conduct of Parties in the South China Sea, [online]. The official website of the Association of Southeast Asian Nations, 2002, [cit. 201004-15]. Dostupné na: .

•

International Hydrographic Organization, [online]. 1953, Limits of Oceans and Seas, [cit. 2010-03-19]. Dostupné na: .

•

China´s National Defense in 2008, [online]. Chinese Government´s Official Web Portal, [cit. 2010-04-24]. Dostupné na: .

•

Review of the Legal Aspects of Environmental Management in the South China Sea and Gulf of Thailand, UNEP/GEF/SCS Technical Publication No. 9, 2007.

•

Treaty of Amity and Cooperation in Southeast Asia), [online]. Indonesia, February 24, 1976. [cit. 2010-04-25]. Dostupné na: .

•

United Nations Convention on the Law of the Sea, [online]. Oceans and Law of the Sea, Division for Ocean Affairs and the Law of the Sea, [cit. 2010-05-14].

110

Dostupné na: .

111

Seznam příloh Příloha č. 1: Deklarace upravující vztahy mezi účastníky v Jihočínském moři Příloha č. 2: Mapa jihovýchodní Asie Příloha č. 3: Mapa ohrožených korálových oblastí v Jihočínském moři Příloha č. 4: Mapa plynových a ropných polí v Jihočínském moři Příloha č. 5: Mapa čínských nároků ve tvaru U v Jihočínském moři Příloha č. 6: Mapa překrývajících se teritoriálních nároků v Jihočínském moři Příloha č. 7: Mapa zobrazující okupované ostrovy a útesy v Jihočínském moři

112

Přílohy Příloha č. 1: Deklarace upravující vztahy mezi účastníky v Jihočínském moři

DECLARATION ON THE CONDUCT OF PARTIES IN THE SOUTH CHINA SEA

The Governments of the Member States of ASEAN and the Government of the People's Republic of China, REAFFIRMING their determination to consolidate and develop the friendship and cooperation existing between their people and governments with the view to promoting a 21st century-oriented partnership of good neighbourliness and mutual trust; COGNIZANT of the need to promote a peaceful, friendly and harmonious environment in the South China Sea between ASEAN and China for the enhancement of peace, stability, economic growth and prosperity in the region; COMMITTED to enhancing the principles and objectives of the 1997 Joint Statement of the Meeting of the Heads of State/Government of the Member States of ASEAN and President of the People's Republic of China; DESIRING to enhance favourable conditions for a peaceful and durable solution of differences and disputes among countries concerned; HEREBY DECLARE the following: 1. The Parties reaffirm their commitment to the purposes and principles of the Charter of the United Nations, the 1982 UN Convention on the Law of the Sea, the Treaty of Amity and Cooperation in Southeast Asia, the Five Principles of Peaceful Coexistence, and other universally recognized principles of international law which shall serve as the basic norms governing state-to-state relations; 2. The Parties are committed to exploring ways for building trust and confidence in accordance with the above-mentioned principles and on the basis of equality and mutual respect;

113

3. The Parties reaffirm their respect for and commitment to the freedom of navigation in and overflight above the South China Sea as provided for by the universally recognized principles of international law, including the 1982 UN Convention on the Law of the Sea; 4. The Parties concerned undertake to resolve their territorial and jurisdictional disputes by peaceful means, without resorting to the threat or use of force, through friendly consultations and negotiations by sovereign states directly concerned, in accordance with universally recognized principles of international law, including the 1982 UN Convention on the Law of the Sea; 5. The Parties undertake to exercise self-restraint in the conduct of activities that would complicate or escalate disputes and affect peace and stability including, among others, refraining from action of inhabiting on the presently uninhabited islands, reefs, shoals, cays, and other features and to handle their differences in a constructive manner. Pending the peaceful settlement of territorial and jurisdictional disputes, the Parties concerned undertake to intensify efforts to seek ways, in the spirit of cooperation and understanding, to build trust and confidence between and among them, including: a. holding dialogues and exchange of views as appropriate between their defense and military officials; b. ensuring just and humane treatment of all persons who are either in danger or in distress; c. notifying, on a voluntary basis, other Parties concerned of any impending joint/combined military exercise; and d. exchanging, on a voluntary basis, relevant information. 6. Pending a comprehensive and durable settlement of the disputes, the Parties concerned may explore or undertake cooperative activities. These may include the following: a. marine environmental protection; b. marine scientific research; c. safety of navigation and communication at sea; d. search and rescue operation; and

114

e. combating transnational crime, including but not limited to trafficking in illicit drugs, piracy and armed robbery at sea, and illegal traffic in arms. The modalities, scope and locations, in respect of bilateral and multilateral cooperation should be agreed upon by the Parties concerned prior to their actual implementation. 7. The Parties concerned stand ready to continue their consultations and dialogues concerning relevant issues, through modalities to be agreed by them, including regular consultations on the observance of this Declaration, for the purpose of promoting good neighbourliness and transparency, establishing harmony, mutual understanding and cooperation, and facilitating peaceful resolution of disputes among them; 8. The Parties undertake to respect the provisions of this Declaration and take actions consistent therewith; 9. The Parties encourage other countries to respect the principles contained in this Declaration; 10. The Parties concerned reaffirm that the adoption of a code of conduct in the South China Sea would further promote peace and stability in the region and agree to work, on the basis of consensus, towards the eventual attainment of this objective. Done on the Fourth Day of November in the Year Two Thousand and Two in Phnom Penh, the Kingdom of Cambodia.

115

116

Příloha č. 2: Mapa jihovýchodní Asie

Zdroj: http://www.unep.org/climatechange/Portals/5/images/RoapFocalPoints/ WebPage%20Images/South%20East%20 Asia%20map1.JPG

117

Příloha č. 3: Mapa ohrožených korálových oblastí v Jihočínském moři

118

Příloha č. 4: Mapa plynových a ropných polí v Jihočínském moři

119

Příloha č. 5: Mapa čínských nároků ve tvaru U v Jihočínském moři

120

Příloha č. 6: Mapa překrývajících se teritoriálních nároků v Jihočínském moři

Zdroj: http://www.globalsecurity.org/military/world/war/images/south-china-sea-claims2.gif

121

Příloha č. 7: Mapa zobrazující okupované ostrovy a útesy v Jihočínském moři

Zdroj:http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/3/36/Spratly_with_flags.jpg/800pxSpratly_with_flags.jpg

122

Univerzita Karlova v Praze Fakulta sociálních věd Institut politologických studií

Geopolitická analýza Jihočínského moře: nejfrekventovanější křižovatka světového námořního obchodu. Projekt diplomové práce

Předpokládaný název práce: Geopolitická analýza Jihočínského moře Podtitul práce: Nejfrekventovanější křižovatka světového námořního obchodu Předkladatel: Linda Flanderová Navrhovaný vedoucí práce: PhDr. Michael Romancov, Ph.D. Datum: leden 2009 123

Úvodní představení a vymezení tématu Cílem práce je provést geopolitickou analýzu Jihočínského moře, přičemž samotný text se bude soustředit na politicko-geografické aspekty sousedících zemí a na jejich historicko-teritoriální požadavky vůči vymezenému regionu. Záměrem textu je zmapovat územní nároky jednotlivých zemí s ohledem na Konvenci OSN o mořském právu a zpracovat analýzu, jejímž cílem bude detailně popsat postavení zúčastněných států v prostoru s úmyslem pochopit a definovat jejich mocenské postavení a povahu interakcí mezi nimi. Z geopolitického hlediska se bude analýza věnovat prostorovým požadavkům zúčastněných států, z pohledu geostrategického se zaměřím na význam a strukturu sporných územních a vodních celků. Jihočínské moře má nezpochybnitelný význam na současný světový vývoj, a to především svým geostrategickým významem, který je neustále konfrontován s novými hrozbami a východisky. Narůstající podíl námořní přepravy, surovinová naleziště či přírodní katastrofy jsou jen některá rizika hrozící celému regionu. Světová moře a oceány dnes představují komunikační a surovinový prostor, jehož vývoj významně mění vnímání prostoru a politiky. Práce si klade za cíl definovat momenty, které vedou jednotlivé státy k větší kooperaci či naopak k eskalaci napětí. Může se jednat o katastrofální zemětřesení, teroristické útoky či enviromentální krize, jenž mohou částečně oslabit mocenské ambice jednotlivých států.

Formulace problematiky a cíle práce Jihočínské moře je součástí Pacifiku a rozpíná se zhruba od Singapuru a Malackého průlivu na jihozápadě k Tchajwanské úžině na severovýchodě. Jedná se o strategicky významný a bohatý zdroj na suroviny, jehož význam je podpořen tím, že je hlavní dopravní spojnicí z Indického do Pacifického oceánu a zároveň je jednou z nejvytíženějších obchodních tras na světě, jejíž ohrožení by mělo výrazný dopad na světový ekonomický systém. Hlavní součástí moře jsou čtyři souostroví, jež tvoří více než 200 ostrovů a korálových útesů, které jsou hlavní příčinou napětí v regionu. Jedná se o souostroví Pratas (Tungsha), Spratlyho ostrovy (Nansha), Paracelské ostrovy (Hsisha) a Macclesfieldovo pobřeží (Chungsha), přičemž nejrozsáhlejší spory se vedou o ostrovy Spratlyho a Paracelské kvůli rozsáhlým nalezištím ropy. Ekonomický růst v celém regionu jihovýchodní Asie je doprovázen vysokou spotřebou ropy, což činí z Jihočínského moře důležitý surovinový rezervoár pro největší spotřebitele ropy, jako je Čína. Práce se v prvé řadu bude zabývat geopolitickým a geostrategickým vývojem a popisem 124

Jihočínského moře a států ležících na jeho pobřeží. Následně si přiblížíme historický vývoj samotného regionu a jeho okolí s ohledem na teritoriální nároky jednotlivých států. V souvislosti s územními požadavky bude práce definovat a charakterizovat význam sporných územních a vodních ploch, jakožto základní rozbor geopolitiky moří a oceánů. Speciální pozornost bude určena Konvenci OSN o mořském právu, jelikož tento dokument výrazně ovlivnil dynamiku územních sporů především tím, že dal přímořským a ostrovním státům legislativní nástroj, pomocí kterého prezentovaly nově vzniklé teritoriální nároky. Následující část se bude věnovat pozici organizace ASEAN a světových velmocí, konkrétně Spojených států amerických, Ruské federace a sousedících států, jako je Japonsko či vzdálenější Indie nebo Taiwan.

Metodologie výzkumné části V práci bude využita empiricko-analytický teoretický přístup, přičemž formálně je cílem text pojmout jako případovou studii. Použity budou tyto metody zkoumání: legalistický přístup, historický přístup, analytická a deskriptivní metoda zkoumání, jež bude postupně procházet celou prací a bude využita v první části práce pro popis historickogeografických vlastností regionu. Deskriptivní metoda bude též uplatněna v další části práce, kde se autorka zaměří na politicko-geografický rozbor konkrétních teritorií a zároveň zde bude využit legalistický přístup pro analyzování Konvence OSN o mořském právu.

Závěry a výstupy Autorka práce si klade za cíl popsat a pokusit se vyhodnotit geostrategické a geopolitické zájmy jednotlivých aktérů, kteří působí v regionu i mimo něj. Vztahy států jsou ovlivněny různými faktory a jsou proměnlivé podle okolností, tudíž jsou velmi nestálé, což by autorka ve své práci podrobněji definovala a charakterizovala. Téma má mnoho dimenzí, které spolu významně souvisí a jejich rozsah je obrovský a rozmanitý. Ačkoliv je problém Jihočínského moře regionálního charakteru, možný konflikt by měl určité konsekvence i na světové otázky. Ačkoliv se potencionální konflikt jeví z krátkodobého horizontu jako nepravděpodobný, je možné jeho riziko snížit analýzou potencionálních příčin.

Předpokládaná osnova práce 1) Úvod

- vymezení problému

125

2) Stať

- obecné uvedení a definice geopolitiky moří

- historicko-politicko geografický popis regionu - územní nároky jednotlivých států - potencionální hrozby v regionu - role a vliv mezinárodních organizací na vývoj v oblasti - postavení a význam světových velmocí a sousedních států 3) Závěr

- analýza a vyhodnocení získaných závěrů

Vybrané předpokládané zdroje Knihy a články: Glassner, M. I. (1993) Political geography, New York: J. Wiley. Guan, A. Ch. (2000) The South China Sea Dispute Revisited. Australian Journal of International Affairs, 54: 2, 201-215. Hiramatsu, S. (2001) China’s Advances in the South China Sea: Strategies and Objectives. Asia-Pacific Review, 8: 1, 40-50. Hyer, E. (1995) The South China Sea Dispute: Implications of China’s Earlier Territorial Settlements. Pacific Affairs, 68: 1, 34-54. Muir, R. (1997) Political geography: a new introduction, Basingstoke: Macmillan Taylor, P. J., Flint, C. (2000) Political geography: world-economy, national-state and locality, Harlow, Prentice Hall. Tonnesson, S. (2000) Vietnam’s Objective in the South China Sea: National or Regional Security? Contemporary Southeast Asia: A Journal of International & Strategic Affairs, 22: 1, 199-221. Storey, I. J. (1999) Creeping assertiveness: China, the Philippines and the South China Sea dispute. Contemporary Southeast Asia: A Journal of International & Strategic Affairs, 21: 1, 95-194. Storey, I. J. (2000) Indonesia´s China Policy in the New World Order and Beyond: Problems and Prospects. Contemporary Southeast Asia: A Journal of International & Strategic Affairs, 22: 1, 145-170. Whiting, A. S. (1997) ASEAN Eyes China: The Security Dimension. Asian Survey, 37: 4, 299-322. Zha, D. (2001) Security in the South China Sea. Alternatives: Global, Local, Political, 26: 1, 33-52. Autorské texty z on-line zdrojů: Baviera, A. S. P.: China’s Relations with Southeast Asia: Political Security and Economic Interests, Philippine APEC Study Center Network, Discussion Paper No. 99-17; http://www2.hawaii.edu/~tamv/China%20southea%20PASCN.pdf Burgess, J., P. (2003) The politics of the South China Sea: Territoriality and international Law, Security dialogue, vol. 34, no. 1; http://www.southchinasea.org/docs/Burgess,%20Politics%20of%20the%20South%20Chi na%20Sea-Territoriality%20and%20.pdf Cossa, R. A. (1998) Security Implications of Conflict in the South China Sea: Exploring Potential Triggers of Conflict, Honolulu, Hawaii; http://www.southchinasea.org/docs/Cossa,%20Security%20Implications%20of%20%20C onflict%20in%20the%20S.ChinaSea.pdf Djalal, H. (2000) South China Sea Island Disputes, The Raffles Bulletin of Zoology, Supplement No. 8 (The Biodiversity of the South China Sea): 9-21; http://www.southchinasea.org/docs/Djalal,%20South%20China%20Sea%20Island%20Di 126

sputes.htm Emmers, R. (2007) The De-escalation of the Spratly Dispute in Sino-Southeast Asian Relations, S. Rajaratnam School of International Studies, Singapore; http://www.ntu.edu.sg/rsis/publications/WorkingPapers/WP129.pdf Friedman, G. (2008) Chinese Geopolitics and the Significance of Tibet; http://www.stratfor.com/weekly/chinese_geopolitics_and_significance_tibet Guoxing, J. (1998) China versus South China Sea Security; http://www.csis.org/media/csis/pubs/pac9817.pdf Hutchison, J. R. (2004) The South China Sea: Confusion in Complexity, Northwestern University; http://lilt.ilstu.edu/critique/spring2004docs/hutchison.pdf Joyner, Ch. C. The Spratly Islands Dispute in the South China Sea: Problems, Policies, and Prospects for Diplomatic Accommodation; http://www.southchinasea.org/docs/Joyner,%20Spratly%20Islands%20Dispute.pdf Kenny, H. J. (2004) China and the competition for oil and gas in Asia, Asia-Pacific Review; http://www.hawaii.edu/hivandaids/China_and_the_Competition_for_Oil_and_Gas_in_As ia.pdf Kirk, D. Pirates of the Straits; http://www.southchinasea.org/docs/Donald%20Kirk,%20Pirates%20of%20the%20Straits .htm Leiter, D. Nordhagen, S. (2006) ASEAN Trade in the South China Sea: Past Trends, Current Stakeholders, and Future Prospects; http://www.southchinasea.org/docs/student%20research%20project%20January%202006 /Dan_Stella/Index.htm Lim, R. (2005) Geostrategic Trends in Asia, Institute for Corean-American Studies, Inc.; http://www.icasinc.org/2005/2005l/2005lrxl.html Nossum, J., H. Baselines in the South China Sea, Centre for Development and the Environment, University of Oslo; http://www.southchinasea.org/docs/Nossum.pdf Parham, W. (2008) China’s environmental concerns: a way to analyze and design wise action plans; http://fas.org/blog/china/addressing-theproblem/chinas_environmental_concerns_a_way_to_analyze_and_design_wise_action_p lans To, L. L. (2003) China, the USA and the South China Sea Conflicts, Security dialogue, vol. 34. No. 1; http://www.southchinasea.org/docs/Lee%20Lai%20To,%20China,%20USA,%20and%20 the%20South%20China%20Sea%20Conflicts.pdf Todd C. Kelly: (1999) Vietnamese Claims to the Truong Sa Archipelago, Ed. Spratly Islands; http://www.hawaii.edu/cseas/pubs/explore/todd.html Townsend-Gault, I. Legal and Political Perspectives on Sovereignty over Spratly Islands, Faculty of Law, University of British Columbia; http://www.southchinasea.org/docs/Townsend-Gault.pdf Snyder, S. (1996) The South China Sea Dispute: Prospects for Preventive Diplomacy, Special Report No. 18, United states Institute of Peace; http://www.usip.org/pubs/specialreports/early/snyder/South_China_Sea1.html#SCSApp http://www.usip.org/pubs/specialreports/early/snyder/South_China_Sea2.html#SCSAbt Song, Y.-H., (2003) The overall Situation in the South China Sea in the New Millennium: Before and after in the September 11 Terrorist Attacks, Ocean Development & International Law; 127

http://www.southchinasea.org/docs/Song,%20Overall%20situation%20in%20the%20Sou th%20China%20Sea%20after%209-11.pdf Wachman, A. M. (2007). The geostrategic Dimension of the Cross-Taiwan Strait Conflict, paper is adapted from the autor´s book: Why Taiwan? Geostrategic Rationales for China´s Territorial Integrity, Stanford University Press, July 2007; http://www.silkroadstudies.org/new/inside/forum/AlanWachman21March07.pdf

Elektronické dokumenty: Annual Report to Congress, Military power of the People’s Republic of China 2008, Office of the Secretary of Defense; http://www.shaps.hawaii.edu/security/us/2008/cmp/index.html Calculating China’s Advances in the South China Sea, Identifying the Triggers of „Expansionism“; http://www.globalsecurity.org/military/library/report/1998/art5-sp8.htm Coastal and Ocean Governance of the Seas of East Asia: Towards an Era of New Regional Cooperation and Partnerships (2003); http://www.southchinasea.org/docs/Chua%20ThiaEng,%20Coastal%20and%20Ocean%20Governance-PEMSEA.pdf India challenges China in South China Sea, Weekly Analysis April 26, 2000; http://www.atimes.com/ind-pak/BD27Df01.html South China Sea; http://www.eia.doe.gov/cabs/South_China_Sea/pdf.pdf The Issue of South China Sea, Ministry of Foreign Affairs People’s Republic of China, June 2000; http://www.fas.org/news/china/2000/china-000600.htm The Spratly islands dispute: an overview; http://www.library.unsw.edu.au/~thesis/adt-ADFA/uploads/approved/adtADFA20040722.083333/public/04chapter3.pdf United Nations Convention on the Law of the Sea; http://www.un.org/Depts/los/convention_agreements/texts/unclos/unclos_e.pdf Internetové zdroje: http://www1.apan-info.net/ - Asia – Pacific Area Network http://www.fas.org/index.html - Federation of American Scientists http://www.aseansec.org/ - Association of Southeast Asian nations http://www.usip.org - United States Institute of Peace http://www.crisisgroup.org - International Crisis Group http://web.amnesty.org/library/eng-khm/index - Amnesty International http://www.icc-ccs.org/prc/piracyreport.php - Weekly Piracy report http://www.unepscs.org/ - Reversing Environmental Degradation Trends in the South China Sea and Gulf of Thailand http://www.adb.org/Statistics/ - Asian Development Bank, Statistical Database System (ADB/SDBS) https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/index.html - The world fact book http://community.middlebury.edu/~scs/index.html - The South China Sea http://www.stratfor.com/ - Strategic Forecasting

128