Shetlandy
Atlantsk˘ oceán Orkneje
Kirkwall
Thurso
Vnûj‰í Hebridy
Peterhead
Severní mofie
Stornoway
HIGHLANDS Peterhead Loch Ness
GRAMPLAN
Inverness
Aberdeen
Fort William
TAYSIDE
Dundee
Perth
CENTRAL STRATHCLYDE Loch
FIFE
Lomond
Kirkcaldy
Stirling
Edinburgh
Glasgow
TweedRiver
Clyde River
BORDERS
Peterhead
SEVERNÍ IRSKO
DUMFRIES and Stranraer GALLOWAY
Dumfries
ANGLIE
S t r u č n á
h i s t o r i e
s t á t ů
Skotsko JAN FRANK
N a k l a d at e l s t v í
L i b r i ,
P r a h a
© Jan Frank, © Libri, ISBN ----
Obsah
Nejstarší období Od počátku osídlení po neolit Lid zvoncovitých pohárů Keltové Kaledonie a tajemní Piktové Keltská království a Germáni Skotsko v raném středověku Skotové Šíření křesťanství, svatý Kolumbán a Iona Keltská církev a synoda ve Whitby Svatý Ondřej a jeho kříž Sjednocení Alby Vikinské nájezdy Moc Alby se šíří Poslední Kennethovci Macbeth Malcolm Canmore Skotská církev Anglie versus Skotsko Boje o Northumbrii Normanský vliv Vláda Alexandra I. „Davidovská revoluce“ Zakládání měst David a církev Pohraniční války s Anglií Malcolm IV. a ustálení anglo-skotské hranice „Páni ostrovů“ Vilém I. Lev Důsledky smlouvy z Falaise Odboj v Moray a porážka Norů Alexandr II. Sňatek s Francouzkou Walter Comyn a Alan Durward
Zlatý věk Připojení Hebrid Ekonomika a růst moci církve Královské úřady Středověká kultura ve Skotsku „Panna norská“ Skotský boj za samostatnost John Balliol William Wallace a válka za nezávislost Vítězství u Stirling Bridge Bitva u Falkirku Diplomatické aktivity a Wallacova poprava Král Robert I. Bitva u Bannockburnu a irské tažení Edinburská smlouva a vláda Davida II. Skotsko za Stuartovců První Stuartovci Klany Skotské písemnictví ve . století Vévoda z Albany, útěk Jakuba a bitva u Harlaw Jakub I. „Černá večeře“ a vláda Jakuba II. Války dvou růží a Skotsko Zisk Orknejí a Shetland Jakub III. a bitva u Sauchieburnu Ekonomika a společnost vrcholného středověku Kultura v . století Jakub IV. a pád „Pánů ostrovů“ Osudový sňatek a bitva u Floddenu Regent Albany a Jakub V. Anglie Jindřicha VIII. a bitva u Solway Moss „Hrubé námluvy“ Skotská reformace a John Knox Marie Stuartovna a „král Henry“ Neklidné dospívání Jakuba VI. Jakub a presbyteriánská církev Smlouva s Anglií Domácí politika za Jakuba VI. Skotské písemnictví v . století
Skotská architektura v . století Skotská ekonomika na přelomu . a . století Horalové, Hraničáři a lidé z Nížiny Na cestě k unii Skot na anglickém trůnu Karel I. a Národní konvent Válka tří království a Cromwell Restaurace Stuartovců a „čas zabíjení“ Jakub VII. a Skotsko za Viléma Oranžského Rob Roy Skotská ekonomika a kultura v . století Unie Skotsko v unii Jakobitské revolty, bitva u Cullodenu a zkrocení Vysočiny „Pokrok“ Skotské osvícenství – David Hume, Adam Smith Literatura a umění v . století Henry Dundas a Skotsko jako součást britského impéria Průmyslová revoluce Demokratické reformy Chudoba, Irové a skotský chartismus Církev „Vyčištění Vysočiny“ Viktoriánské Skotsko Skotská „pozemková válka“ a Gladstone Skotský průmysl a odborové hnutí Skotské sporty – fotbal a rugby W. Scott, R. L. Stevenson a skotská literatura v . století Architektonický vývoj, malířství Skotsko ve . století Skotská politika před . světovou válkou První světová válka a dělnické hnutí Meziválečný vývoj a hospodářská krize Druhá světová válka a sociální stát Sílící nacionalismus a ekonomická transformace Thatcherismus ve Skotsku
Skotský parlament Skotská literatura ve . století Česko-skotské vztahy Doporučená literatura Encyklopedické heslo Hlavy státu Důležité informace pro cesty do Skotska Zastupitelské úřady
Nejstarší období Od počátku osídlení po neolit Některé archeologické nálezy sice naznačují, že lidé mohli na území dnešního Skotska žít již let před n. l., jistotu o jejich trvalé přítomnosti na tomto teritoriu však čerpáme až z archeologických nálezů z období mezolitu neboli střední doby kamenné (přibližně – let před n. l.). Šlo o malé skupiny lovců a sběračů, později možná o polonomádské pastevce, kteří migrovali podél pobřeží a živili se hlavně rybolovem a lovem jelenů. Kolem roku před n. l. již žili na rozsáhlých oblastech ve vnitrozemí i na přilehlých ostrovech. Na nejznámějších archeologických nalezištích (Kinloch, Orknejské ostrovy, Banchory) po sobě tito lidé zanechali četné artefakty, poukazující na rutinní opracovávání kamene, ale i spálenou zeminu. Cenné relikty vydalo i několik objevených prehistorických smetišť. O prapředcích Skotů máme více svědectví až z období neolitu čili mladší doby kamenné (přibližně – před n. l.), kdy se lidé začali usazovat na jednom místě, kácet prales, věnovat se zemědělství a pohřbívat své mrtvé. Velké změny ve způsobu života souvisely i s příchodem nových obyvatel, jejichž původ byl patrně na Středním východě a do Skotska přišli přes Irsko. Bezpečně víme, že kolem poloviny . tisíciletí lidé pěstovali obilí, chovali prasata, kozy, ovce, tkali látky a vyráběli keramiku. Pokud jde o obydlí, bylo nalezeno jen minimum pozůstatků staveb. Stavělo se totiž nejvíce ze dřeva a k pokrytí příbytků sloužily kůže. Na Orknejích (archeologické lokality Skara Brae a Knap of Howar) se ale dochovalo i několik domků, které si tamní obyvatelé stavěli z kamene vzhledem k nedostatku dříví na ostrovech. V neolitické vesnici Skara Brae badatelé dokonce v domcích nalezli i odpadní jámy a nádoby na přechovávání živých mořských živočichů. Tamní lidé také vyráběli nástroje z kostí a lana z vřesu. Výzkum jejich kosterních pozůstatků prokázal, že se jen zřídka dožívali více než třiceti let.
N e js t arš í o b do b í
Podobně jako v Irsku se i ve Skotsku dochovaly neolitické kamenné hrobky, rozeseté po celém jeho území i na přilehlých ostrovech, a to v mnoha typech a obměnách (podlouhlé, kruhové, mohylovité, s kamennými náspy). Nejznámější je komorová hrobka Maeshowe na Orknejích, na západě ostrova Mainland, pocházející z doby kolem roku před n. l., jejíž přístupovou chodbou (podobně jako do nejznámější irské hrobky v Newgrange) proniká o zimním slunovratu sluneční paprsek až do centrální komory. Dalšími rituálními objekty, které prehistorické Skotsko spojují s Irskem, jsou stovky nalezených kamenných kruhů tvořených stojícími monolity (např. Ring of Brodgar o průměru , metrů a Standing Stones of Stenness o průměru metrů), jejichž účel však není zcela zřejmý. Práce vynaložená na jejich stavbu však předčila úsilí na vybudování hrobek. Nejspíše se jednalo o kultovní místa, která pravděpodobně sloužila k náboženským rituálům.
Lid zvoncovitých pohárů Velké hromadné kamenné hrobky – dominantní rys neolitu na Britských ostrovech – se ze skotské prehistorie vytrácejí s nástupem doby bronzové (přibližně – let před n. l.). Byly nahrazeny jednoduchými hrobkami z kamene, do nichž se mrtví ukládali jednotlivě. Lid tohoto období archeologové nazývají lidem s kulturou se zvoncovitými poháry podle nálezů typicky tvarované, zdobené keramiky, která je kulturou vpravdě evropskou a je známa i z nálezů u nás. Je nositelem závěrečného stupně ve vývoji pozdní doby kamenné (převažující surovinou k výrobě nástrojů byl stále kámen) a současně tvoří bránu k nástupu nového civilizačního stupně, tedy doby bronzové na přelomu . a . tisíciletí před n. l. (stále častěji se setkáváme i s výrobky z mědi). Velké změny v životě společnosti podle všeho nesouvisely s příchodem nových obyvatel, ale spíše s důsledky setkávání se s jinými kulturami a s možnou imigrací menšího rozsahu. Celkově populace rostla, ale lidé se stále zdržovali hlavně podél pobřeží a na ostrovech. Vzhledem k tomu, že ve Skotsku nebyla naleziště cínu (nezbytného k výrobě bronzu), je jisté, že jej lidé získávali obchodem s prehistorickou Anglií, přičemž možným platidlem
Kelt ov é
byli mimo jiné otroci. Z dochovaných artefaktů zastřeného období doby bronzové vyzdvihněme nálezy mečů, dýk, luků, šípů a zlatých šperků.
Keltové Významným, i když ne tak dalekosáhlým a zásadním civilizačním impulsem jako pro Irsko byl pro Skotsko vliv kontinentální keltské kultury v první polovině . tisíciletí před n. l. Keltové, které Řekové a Římané považovali za barbary (Keltoi v řečtině znamenalo „barbar“), dorazili do střední a západní Evropy v závěru druhého tisíciletí před n. l. a jejich nadvláda na tomto teritoriu skončila o tisíc let později v souvislosti s římským a germánským tlakem. Britští historikové v současné době stále častěji tvrdí, že rozšíření keltské kultury – v nejdůležitějších prvcích ( jazyk, způsoby stavění, náboženské rituály) shodné se způsoby života středoevropských Keltů – patrně nesouviselo s konkrétní demografickou invazí, ale podnítily je spíše neformální vzájemné styky (obchod, politické kontakty) spolu s možnou invazí menšího rozsahu. Zvyky kontinentálních Keltů, kteří Británii obeznámili s výrobou železa, si nejprve osvojily nejvyšší vrstvy, od nichž se posléze inspiroval i zbytek společnosti. Na prvním místě se ale mezi prapředky Skotů ujal keltský jazyk. Právě v tomto ohledu se skotský a irský vývoj rozešly, neboť v Irsku se rozvinula archaičtější, tzv. Q-keltština neboli goidelská keltština, zatímco v Anglii a ve větší části Skotska zapustila kořeny tzv. P-keltština. Irská keltština (také gaelština) se přitom vyznačuje jak částečnou gramatickou, tak především hláskovou odlišností. Tam, kde Irové píší „c“, britští Keltové psali „p“ (v irštině je syn „mac“, v britské keltštině „map“). S šířením keltské kultury v dnešním Skotsku souviselo také hmatatelné tříbení společenské struktury. Její základní jednotkou se stala rodinná hospodářství, náležející ke konkrétnímu kmeni s hierarchickou sociální strukturou. Podobně jako ve střední Evropě a v Irsku ani ve Skotsku nebyly vztahy mezi kmeny ideální. Konfliktům ve společnosti odpovídal i společný výskyt tzv. kopcových pevností (hill-forts), obklopených buď kamen-
N e js t arš í o b do b í
nou nebo dřevěnou palisádou, v nichž se někdy nacházelo až několik desítek kamenných domků, a opevněných sídlišť v jezerech – crannógů (crannogs), tvořených sruby, které byly z bezpečnostních důvodů postaveny uprostřed jezer na dřevěných pilířích. Specificky skotským architektonickým prvkem jsou naopak dodnes stojící pozůstatky záhadných okrouhlých kamenných věží (brochs; nejvyšší měřily až metrů), na přelomu letopočtu po stovkách stavěných na pobřežích Hebrid, Orknejí, Shetland a severozápadního Skotska. Věže mohly plnit strážní úkol, ale jsou konstrukčně nepraktické, a proto mohly mít také jen prestižní či symbolický účel. Nejznámější je Dun Carloway na ostrově Lewis, dva kilometry jihozápadně od Carloway, jež byla původně devět metrů vysoká s průměrem základny necelých metrů a se zdmi až tři metry silnými. Takovýchto věží se zachovalo několik set, ale jen málo z nich je v původním stavu. S pomocí děl antických autorů, ale nikoli s detailní jistotou, kterou v irském případě podpírají raně středověké právní traktáty a hrdinské legendy sepsané mnichy, můžeme usuzovat, že také ve Skotsku – s možnou výjimkou jeho severu a ostrovů – existovala typická keltská společnost. Pod tímto pojmem rozumíme společnost rozdrobenou do rodových jednotek, které za své představené uznávaly krále četných královstvíček, ustavičně zápolící mezi sebou o čest a teritoria a snad i o titul velekrále (highking), jako tomu bylo v Irsku. Na jejich „dvorech“ největší společenské vážnosti požívali druidové, kteří složitými rituály a často zřejmě i za pomoci lidských obětí prostředkovali mezi lidmi a početným pantheonem keltských bohů, ovládajících tajuplný svět plný protikladných sil. Druidové byli strážci kmenových tradic, věštili budoucnost a jejich výroky byly pro život společenství závazné, a to včetně králů. Veškeré své vědomosti o náboženství, ale také o historii, právu, lékařství a dalších naukách si mezi sebou předávali tím, že se je učili nazpaměť, neboť jejich písemné zaznamenávání bylo pro ně tabu. Veršováním a zpíváním druidy nashromážděného vědění pak byli pověřeni bardi, kteří navštěvovali speciální školy memorování. Kromě nejvyšší vrstvy druidů, válečníků a králů se ještě jisté společenské vážnosti a především osobní svobody dostávalo všem těm, kdo ovládli některé z respektovaných umění, resp. řemesel (např. lékaři, kováři atd.).
Kal edoni e a taj emní Pi kt ov é
Kaledonie a tajemní Piktové Roku n. l. se římský císař Claudius definitivně rozhodl podrobit si Británii, kterou do té doby s Římem pojil toliko obchod a některé politické kontakty. Invaze byla úspěšná, ale zastavila se v dnešním jižním Skotsku. Důvodem byl jednak odpor tamních kmenů, jednak nepřehledný kopcovitý terén. Římané Kaledonii, jíž nazvali podle Kaledonců, největšího kmene, s nímž se ve Skotsku po invazi setkali, nechtěli dobýt za každou cenu, a proto se spokojili s tím, že na její jižní hranici vystavěli pás tvrzí a bděli nad tím, aby přes něj barbaři na jih nepronikli. Jenže kmeny ze severu římské hlídky často zneklidňovaly, a proto se roku britský guvernér Gnaeus Julius Agricola rozhodl s Kaledonci definitivně zúčtovat. Vytáhl do Kaledonie po souši i námořním výsadkem. Zatímco jeho jednotky zemi celou zimu pustošily, přikázal prozkoumat zeměpisně i vojensky severní pobřeží Skotska, aby se zmocnil i tohoto území. S Kaledonci změřil síly o rok později v bitvě u Mons Graupius, jež se mohlo nacházet v dnešním Benachie v Aberdeenshire. Po bitvě se Agricola i s vojskem vrátil zpět na jih, aniž by se římské pozice v nepoddajném a odlehlém Skotsku pokusil trvaleji zajistit. Střety legií s barbary se však asi neodehrávaly podle představ Římanů a boj si vyžádal podle mínění císaře Domitiana mnoho obětí, a tak byl Agricola odvolán. Zlí jazykové ovšem tvrdí, že císař mu spíše záviděl vojenskou slávu. Římané podnikli na sever ještě řadu trestných výprav, které nicméně ve vztahu ke Kaledonii nic nezměnily. Císař Hadrián se zřekl expanzivní politiky a raději se snažil co nejúčelněji zabezpečit stávající vojenské (nikoli politické) hranice říše vybudováním limes Romanus. Učinil tak nejen v severní Africe a na Dunaji, ale i na Britských ostrovech. Rozhodl se oddělit římskou Británii od Skotska širokým opevněným pásmem, jež mělo chránit Římany před nenadálými útoky ze sousedního území. Hraniční fortifikace měla podobu valu osazeného kamennou zdí se pozorovacími věžemi. Na vnitřní i vnější straně valu se táhly hluboké příkopy. Tento Hadriánův val, budovaný v letech – , představoval impozantní dílo. Byl dlouhý římských mil (asi km) a protínal ostrov
N e js t arš í o b do b í
od jednoho mořského břehu k protilehlému pobřeží. Na každou římskou míli ( , km) připadal jeden opevněný bod, přičemž mezi nimi stály vždy dvě pozorovací věže s hlídkami. Díky tomu měli Římané přehled o pohybu zboží, zvířat i lidí, kteří přecházeli hranici nebo se pohybovali podél ní. V průběhu stavebních prací byla tato kontrola zdokonalována výstavbou velkých pevností podél celého valu. Tyto pevnosti rovněž tvořily body, v nichž bylo možno hranicí projít, tedy něco jako novodobé hraniční přechody. Sloužily také jako celnice pro barbary, kteří chtěli do Británie vkročit v míru (např. kmeny Votadinů nebo Selgovanů). O let později Hadriánův nástupce, další z „adoptivních císařů“ Antonius Pius, severní hranice římské provincie Británie posunul o sto mil dále na sever, kde dal postavit další, necelých km dlouhý val, který se táhnul od zálivu Firth of Forte k Firth of Clyde, známý jako Antoniův (Antonie Wall). Severní val tvořený mohutnými kamennými bloky, na něž byla navršena zemina a jíl, s tvrzemi a chráněný příkopem, nebyl vzhledem k nebezpečí dalších útoků však dlouhodobě udržitelný a vojáci jej vyklidili již po letech. Římskou Británii pak chránil před útoky nepřátelských kmenů již jen Hadriánův val. Barbaři se přes něj poprvé přehnali roku , poté na konci . století a také roku , kdy se dostali téměř až na samý jih Anglie do dnešního Londýna. Poslední akce byla společným dílem Piktů a Irů, kteří v této době do Británie podnikali loupeživé výpravy a usazovali se zde. Pokud jde o Pikty neboli „pomalované lidi“, jak jim přezdívali Římané podle jejich tetování nebo malování borytovou modří, první zmínka o tomto záhadami opředeném společenství pochází ze samého konce . století. O jejich původu existuje celá řada teorií. Je možné, že pocházeli z Ulsteru, odkud je vytlačili Keltové, kteří v polovině prvního tisíciletí postupovali na sever Irska, ale stejně tak mohli být na severu Skotska již před příchodem Keltů do Británie. V každém případě se jejich plně nerozluštěný jazyk, jehož fragmenty se zachovaly v podobě rytin do kamenů v tzv. písmu ogham, více než britské a jihoskotské P-keltštině podobal kontinentální galštině. O jejich plném pokeltštění existují pochybnosti a zajímavostí je, že Piktové také nenosili keltský vynález, tedy kalhoty, ale
Kel tská král ovství a Germá n i
zvláštní sukni. Poznávat je tak lze hlavně na základě přibližně dvou set zdobených megalitů a jeskynních nápisů se zvířecími a abstraktními symboly, pocházejících převážně z doby mezi . až . stoletím. I zde však keltská a ostatně jakákoli další teorie o jejich původu selhává, neboť ornamenty nevykazují podobnost ani s keltskými vyobrazeními ani římskými, anglosaskými či irskými.
Keltská království a Germáni Hadriánův val obnovil roku římský vojevůdce Theodosius, ale zanedlouho byl barbary znovu pobořen. Volný průchod na jih se Piktům a jihoskotským kmenům naskytl po roce , kdy byly římské legie z Británie staženy zpět do Evropy, aby se už na Britské ostrovy nikdy nevrátily. Jižní část Británie se v průběhu . století stala kořistí germánských kontinentálních kmenů Sasů, Jutů a Anglů, které se v zemi pevně politicky a kulturně uchytily. Jejich příchod pro sever ostrova neměl takové důsledky jako pro Anglii, přesto se v dlouhodobějším horizontu do skotských raně středověkých dějin germánští králové zapsali velmi významně. Etnická mapa Kaledonie se však začala komplikovat ještě před jejich výpady na sever. Nejstabilnějším útvarem bylo Piktsko, tedy celý skotský sever včetně nejodlehlejších ostrovů až k řece Forth, jehož hranice až do . století nezaznamenaly výraznější posuny. Nové politické entity představovala království pobritštěných jihoskotských keltských kmenů. Strathclyde na jihozápadě s centrem v mytické skalní pevnosti Dumbarton Rock bylo konfederací Selgovanů, Novantů a Damnoniů, kteří jako tradiční přátelé civilizace na jih od Hadriánova valu přijali křest již v polovině . století. O něco později se zformovala království Gododdin na jihovýchodě, u jehož zrodu stáli Votadiniové, a Rheged na jihozápadní hranici s dnešní Anglií. Význačnou památkou na obě tato království jsou díla tamních keltských bardů, která se předávala po mnoho staletí ústně. Z Rhegedu pocházel Taliesin, který žil ve druhé polovině . století. Jeho básně se dochovaly v manuskriptu nazvaném Kniha Taliesinova, který pochází z první poloviny . století a představuje sbírku nejstarších básní ve velštině, z nichž
N e js t arš í o b do b í
mnohé jsou připisovány právě Taliesinovi. Ve verších opěvuje bard skutky dávného křesťanského krále Uriena a zdůrazňuje strach, který jeho moc naháněla nepřátelům z jihu. Kniha je považována za první dílo velšské literatury. Stejně proslulý je epos Y Gododdin barda Aneirina, jenž se dochoval v manuskriptu Kniha Aneirinova z pozdního . století. Vypráví ve formě elegií o padlých v bitvě, která se odehrála kolem roku v místě zvaném Catraeth (snad Catterick v severním Yorkshiru), při níž Gododdiny porazili germánští Anglové z království Deira a Bernicia, která se rozkládala na severovýchodě Anglie a zasahovala až na jih Kaledonie. Vítězové se potom v raném . století sloučili do království Northumbria, jež se etablovalo jako výbojná britská mocnost.
Skotsko v raném středověku Skotové Pro budoucnost Skotska se ukázaly jako politicky a kulturně klíčové důsledky letitého kolonizačního zájmu, který již od . století projevovali o Británii Irové. Ti z jihu Irska tradičně pronikali do Walesu, pro kmeny ze severu byla zase nejzajímavější Kaledonie, jíž od pobřeží Ulsteru v nejužším bodě dělí pouhých kilometrů. Kolonizační mise ve Skotsku je spojena s osudy keltského ulsterského království Dál Riata, jehož lid se kolem poloviny . tisíciletí n. l. přeplavil přes moře, nesmlouvavě pronikl na piktské jihozápadní pobřeží a své irské državy rozšířil o tři první osady nazvané Ar-gael neboli Argyll, což v irské gaelštině znamenalo „východní Irové“. Stalo se tak pod vedením krále Ferguse Móra mac Eirca († kolem ), zakladatele první irské dynastie v Kaledonii, pro níž se zde užívalo názvu Dalriada. Ještě přesnější je ovšem hovořit o skotské dynastii, neboť obyvatelé Kaledonie všechny Iry přicházející na jejich ostrov častovali římským názvem Scotti = Skotové (Irové). Scotland, tedy Skotsko, bylo totéž co „země Irů“. Toto pojmenování pro Kaledonii je však mnohem mladšího data. Sami Irové používali názvu Alba, odvozeného od slova Albion, jímž se do římského záboru označovala celá Británie. Skotové v Argyllu žili podle tradičního gaelského vzoru z Irska. V čele jejich túathu (staroirsky lid), představujícího základní politickou společenskou jednotku, stál volený nebo dědičný král dané dynastie. Nenáležely mu soudní ani zákonodárné pravomoci vyhrazené váženým profesionálním právníkům brithemům či druidům, ale byl nezpochybnitelným vůdcem v čase míru i války, a do nástupu křesťanství také symbolickým prostředníkem mezi lidmi a božstvem. Společnost sestávala z jednotlivých rodů (fine), jež se navzájem lišily urozeností a politickou mocí (danou schopností získávat osobně svobodné vazaly) a vyžadovaly pevnou loajalitu svých jednotlivých příslušníků, za něž právně plně ručily. Neodmyslitelným atributem života gaelské společnosti byli její elitní kulturní
S ko t s k o v ran é m středověku
představitelé nazývaní áes dána. Brithemové, lékaři, a především zpívající bardi a o něco vzdělanější básníci tvořili nadkmenovou kosmopolitní (ve vrcholném středověku již rodově dědičnou) třídu, jejíž výsadní status se rovnal šlechtickému. Ti se v souladu s keltskou tradicí ústního kulturního přenosu učili ve zvláštních školách zpaměti kmenové mýty, genealogie vládců a rovněž chvalozpěvnému básnictví, jímž těšili své urozené patrony.
Šíření křesťanství, svatý Kolumbán a Iona O rozšíření irské bardské poezie, gaelského jazyka a dalších obyčejů ve Skotsku nerozhodovala ani tak vojenská síla Skotů, ale především náboženství. Prvními pokusy obrátit oblasti na sever od Hadriánova valu na křesťanskou víru na přelomu . a . století proslul syn britského náčelníka z Jižní Cumbrie, v Římě vzdělaný biskup, svatý Ninian (–). Podle tradice založil první kostel či klášter na skotském území zvaný Candida Casa („Bílý dům“) ve Whithornu na jihozápadním pobřeží, jehož faktickou existenci lze však jen nepřímo dovozovat. Ninian a jeho misionáři z Whithornu vyráželi nejen ke kmenům v pohraničí, u nichž měli prokazatelné úspěchy, ale také dále na sever k Piktům, kde naráželi na jazykové a další bariéry. Piktsko tak s největší pravděpodobností hluboko do . století zůstávalo převážně pohanské. Dalriada byla s trochou nadsázky pohanská do chvíle, kdy k jejím břehům roku spolu s dvanácti společníky přirazil příslušník prominentní ulsterské rodiny Uí Néill a zakladatel irského kláštera v Durrow a kostela v Derry Colum Cille („Holubice“) ( – ), jemuž pozdější tradice přiřkla jméno svatý Kolumbán (latinsky Columbanus). Názory na to, proč se rozhodl pro skotský exil, se mezi odborníky různí. Jisté je, že stál na nesprávné straně sporu, který se snad mohl týkat církevního majetku, a byl nucen z domova odejít. V Dalriadě, jež se v této době právě vzpamatovávala z porážky od Piktů, byl energický a charismatický klerik dobře přijat. Za místo svého působení si zvolil malinký ostrůvek (dlouhý , km, široký km) Iona, který se nacházel poblíž velkého argyllského ostrova Mull. Na Ioně podle svého životopisce svatého Adam-
Kel tská cí rkev a syno da ve Whit b y
nána ( –) Kolumbán založil a opevnil kostelík, celu pro opata, domky pro mnichy a několik dalších staveb, jež byly v následujících staletích v souvislosti s vikinskými nájezdy několikrát pobořeny a znovu vystavěny. Tento nehostinný ostrov se během krátké doby stal místem, o němž se v dějinách evropského křesťanství píše zlatým písmem a kam dodnes směřují poutníci z celého světa. Svědčí o tom i fakt, že Iona je místem odpočinku skotských, osmi norských a čtyř irských králů. Její dnešní dominantu představuje středověká Ionská katedrála.
Keltská církev a synoda ve Whitby Svatý Kolumbán, jeho souputníci a následovníci měli v úmyslu ve svém christianizačním úsilí pokračovat také v severní Británii. K tomu získali podporu krále obojí Dalriady Aidana Mac Gabhráina (vládl –), jehož Kolumbán sám korunoval a od nějž Ionu formálně získal. Irští klerici do Británie uvedli svou vlastní, římskými zvyklostmi jen málo dotčenou formu tzv. keltské církve, jejímž nejpodstatnějším znakem byl tzv. monastismus (od monastery, tj. klášter). Keltská církev se od tehdejší církve římské lišila v celé řadě detailů a v jednom významném ohledu. Jejími nejpřednějšími představiteli nebyli biskupové, podřízení arcibiskupům a v nejvyšší instanci papeži, nýbrž opati zámožných klášterů, jejichž územní systém nahrazoval biskupskou diecézní organizaci. Samotní biskupové měli na chod církve v Irsku i ve Skotsku dlouho jen dílčí vliv. Iona se díky Kolumbánovi – stejně jako jeho následovníkům – stala soudobým kulturním centrem expandujícího keltského křesťanství, které nemělo obdoby ani v Irsku. Jeho vliv nesmazatelně poznamenal nejen Skotsko, ale do jisté míry i Anglii a také Evropu. Zasloužili se o to nejen irští misionáři, kteří odsud vyráželi do pohanských zemí, ale také jejich pracovitost a umělecké schopnosti, díky nimž v temných dobách raného evropského středověku zůstalo zachováno mnoho křesťanské učenosti, jež na kontinentu upadala. Až do vikinských nájezdů pracovala na Ioně naplno tamní proslulá klášterní skriptoria produkující přepisy svatého písma té nejvyšší sou-
S ko t s k o v ran é m středověku
dobé iluminační hodnoty, jejichž symbolem je dnešní klenot Trojické koleje v Dublinu, The Book of Kells (Kellská kniha) pocházející z přelomu . a . století. Z téže doby pocházejí také čtyři velké keltské zdobené kamenné kříže (údajně jich bylo na Ioně vyrobeno kolem ), které upomínají i na slavnou tradici kamenickou, jež v klášteře kdysi vzkvétala, stejně jako umělecké kovářství. Podle irské a skotské tradice, jež vycházejí především z Adamnánova životopisu svatého Kolumbána ( jenž je zároveň nejstarší skotskou dochovanou písemnou památkou), měl irský misionář a jeho klášter zásadní podíl na christianizaci severního Piktska. Objevují se však i moderní názory, podle nichž Kolumbánův středověký kult až příliš zastínil doložitelné úsilí dalších irských misionářů na piktském území, jejichž působení s Ionou nesouviselo (sv. Donnán, sv. Congall, sv. Maelrubha z Applecrossu aj.). Misionáře, učící skotské i britské pohany číst a psát, Irové posílali i dále na jih, do Strathclyde, do Anglie a Walesu, kde se však setkávali s konkurenčními britskými kleriky šířícími výhradně „moderní“ římskou verzi křesťanství. Největším, i když jen dočasným úspěchem ionského centra v Británii byla christianizace tehdy nejmocnějšího království na území dnešní Anglie, Northumbrie, jež byla dílem mnicha svatého Aidana († ). Do země jej povolal již pokřtěný král Oswald (asi –), který mu povolil vystavět známý klášter na ostrově Lindisfarne u středovýchodního britského pobřeží a zároveň se snažil zprostředkovat smír mezi keltskou a římskou církví. Stojí za zmínku, že z kláštera Lindisfarne pochází nejstarší skotská vázaná kniha, Evangelium svatého Jana. Vliv northumbrijské církve se zanedlouho rozšířil také do dalších dvou ze sedmi anglosaských království – Mercie a Wessexu – mezi Sasy. Irská církev však v těchto královstvích měla ve stejně ambiciózní římské církvi až příliš silného protivníka. Ke konečnému střetu došlo ohledně odlišné datace slavení stěžejního křesťanského svátku, Velikonoc, jenž se podle keltského kalendáře slavil dříve. Při s hlubokou náboženskou i politickou symbolikou rozřešil pověstný synod ve Whitby roku , na němž se král Oswald, snad s ohledem na svou manželku držící se římského zvyku, vyslovil proti keltské praxi.
Sj edno cení A l b y
Ihned poté představitelé irské církve Northumbrii opustili a vrátili se na Ionu. Poté se v anglosaských královstvích naplno začala prosazovat tradiční diecézní římská forma správy církve. Další pohroma ionské mnichy postihla v roce , kdy je král Nechtan vypověděl z Piktska, neboť se obával jejich značného politického vlivu.
Svatý Ondřej a jeho kříž Nechtanův následovník v Piktsku, král Oengus, vliv keltské církve dále omezil tím, že v Kilrymontu (z gaelského Cell Rígmonaid) na středovýchodním pobřeží Skotska nechal pro římské kněze postavit konkurenční náboženské centrum, kde byly uloženy ostatky svatého Ondřeje, bratra svatého Petra (proto bylo sídlo ještě ve středověku přejmenováno na St. Andrews). Ondřej podle pověstí zemřel při šíření víry v Řecku mučednickou smrtí ukřižováním na kříži ve tvaru X (bílý kříž v tomto tvaru je proto vyobrazen na skotské vlajce). Oengus se tak podle legendy rozhodl poté, co se Ondřejův kříž objevil na obloze v průběhu jedné z jeho rozhodujících bitev. Ondřej se tak stal i skotským patronem podobně jako v Řecku, Rusku a Rumunsku. Od vypovězení z Piktska až do vikinských nájezdů se Iona uzavřela sama do sebe, úzce se věnovala irským záležitostem a její mniši pilně tvořili svá nejskvostnější iluminační a umělecko-řemeslná díla.
Sjednocení Alby Podobně jako v Anglii také v raně středověkém Skotsku politický vývoj směřoval k zániku určující role britských keltských království, ačkoli Piktové dlouho prokazovali vytrvalý odpor a svou nezdolnost. Království Rheged a Gododdin se z historických záznamů vytrácejí na počátku . století pod náporem Anglů z Northumbrie. Strathclyde se sice ubránilo náporu z Dalriady v polovině . století, ale roku utrpělo porážku od spojených vojsk Piktů a Anglů. Vliv království od té doby nezadržitelně slábnul. Na sklonku . století se politicky podřídilo Piktům a přestalo hrát význačnější politickou úlohu.
S ko t s k o v ran é m středověku
Otázku soužití dvou hlavních skotských mocností Dalriady a Piktska a výbojné anglické Northumbrie pak rozuzlil pozoruhodný historický kompromis. Postup expanzivních Anglů definitivně skončil roku , kdy byli poraženi Pikty a od té doby se na skotský sever nepokoušeli pronikat. Ambice měla i Dalriada, která si v . století budovala pozice v jižním Piktsku. Její expanze však skončila roku , kdy ji na neznámém bitevním poli Dagsastan rozdrtili Northumbrijci. Před polovinou . století vládci Argyllu v důsledku porážky v Irsku ztratili kontrolu nad irskou částí svého panství, ale úzké dynastické a kulturní vazby k ní si uchovali. Pikty se jim nikdy zdolat nepodařilo. Na počátku . století již byla Dalriada pod jejich nadvládou. Piktové ji sice ovládali politicky, ale zároveň postupně přivykali gaelské kultuře. Obě království se sblížila natolik, že dalriadští panovníci začali významně ovlivňovat piktskou politiku. Král Kenneth MacAlpin († ) si vzal za manželku piktskou šlechtičnu a Piktsko kolem roku silou ovládl jako dědičný monarcha. Jeho zásluhou bylo Skotsko sjednoceno. Své sídelní paláce vystavěl ve Forteviotu na řece Earn, později v Dunkeldu a ve Scone (v blízkosti dnešního Perthu) v dnešním Pertshire na jihovýchodě země. Na zdejší sídlo umístěné na kopci Moot Hill přenesl podle tradice mýty opředený dalriadský Kámen osudu (Stone of Destiny), na němž byl první král Alby korunován. Kámen byl pak svědkem korunovačních ceremonii všech skotských králů až do roku . Více než let trvající proces šíření gaelské, původem irské kultury v severním Skotsku tak byl nakonec dovršen politickou unifikací.
Vikinské nájezdy Sjednocovacímu procesu do jisté míry napomohli Vikingové, i když konkrétní souvislosti zůstávají v rovině hypotézy. Faktem je, že se Kenneth moci v Albě ujal poté, co král Piktů Eoganan padl v boji se severskými nájezdníky. Kvůli nim také musel Kenneth opustit Dalriadu a Kámen osudu z Iony přenést na východ do Scone. Samotnou Ionu předkové dnešních Norů poprvé napadli roku a svůj nájezd zopakovali o let později. Tehdy z ostrova definitivně odešli příslušníci Kolumbánovy cír-
Mo c A l by se š í ř í
kevní komunity, někteří do Irska, jiní do Dunkeldu. V té době již Vikingové, kteří ze Skandinávie odcházeli kvůli přelidnění a nedostatku obživy, udržovali svou první základnu na piktských Shetlandách (Hjatland), z nichž vytvořili nástupiště pro své výpravy na Island, do Grónska, ale také do západní a jižní Evropy, a to včetně Irska a Británie. V krátké době se objevili také na blízkých Orknejích (Orkneyjar) a Hebridech (Sudreyjar), kde v průběhu . století budovali trvalá sídliště. Pod norskou nadvládou tyto ostrovy zůstaly až do druhé poloviny . století. Ještě v . století zde někteří lidé mluvili norsky.
Moc Alby se šíří Nástup dynastie MacAlpinů na skotský trůn doprovázela symbolická změna následnického systému. Po Kennethově smrti se vlády ujal jeho bratr Donald I. (vládl –), a nikoli králův potomek, jak velela piktská tradice. Gaelové respektovali nástupnickou formu tzv. tanistrie, podle níž měl právo trůn obsadit jakýkoli člen té části dynastie (gaelsky derbfine), s nímž zesnulý vladař sdílel přinejmenším společného „velkého“ praděda, což mělo zajistit kontinuitu vlády dospělého a perspektivního jedince. Svou autoritu skotští králové prosazovali postupně, uzavíráním taktických spojenectví a vytvářením politické klientely. K jejich teritoriu ve druhé polovině . století ještě stále nepatřily Strathclyde, země Lothian kolem dnešního Edinburghu, kde byli pány Anglové, ani Moray, oblast stejnojmenné zátoky na severovýchodě země, jež ovládali místní náčelníci skotskými prameny zvaní mormaer. Tito urození „velcí správcové“ vládli řadě dalších oblastí bývalého Piktska (Mar, Buchan, Angus, Lennox ad.) a moc králů Alby nad jejich územími byla velmi omezená. Přesto se královská moc v Albě konsolidovala natolik, že panovníci začali ovlivňovat celkový politický vývoj na Britských ostrovech. Roku král Konstantin II. (vládl –; † ) přistoupil na spojenectví s dublinským norským králem Olafem Guthfrithsonem a vládcem Strathclyde Owainem MacDomhnuilem, kteří se snažili zabránit mocnému králi anglického Wessexu Athelstanovi ( –), aby definitivně ovládl sever Anglie, kde do té doby dominovali Seveřané. V jedné
S ko t s k o v ran é m středověku
z nejkrvavějších bitev v dějinách Británie, jež se odehrála v místě zvaném Brunnaburh (řada historiků se domnívá, že se jedná o dnešní Bromborough v zátoce Solway v jižním Skotsku) a při níž podle tradice zemřelo pět králů, však anglosaský vládce Wessexu zvítězil.
Poslední Kennethovci Konstantinův neúspěch neměl pro Albu přímé teritoriální důsledky. Předznamenal však rodící se komplikované a napjaté vztahy s Angličany, kteří cestou bojů s Vikingy směřovali k ovládnutí celého území dnešní Anglie. Konstantinův synovec Malcolm I. († , vládl od ) dosáhl dohodou s anglickým králem Eadmundem (vládl –) připojení Cumbrie. Zemřel při bojích s Moray. Je nutno říci, že prameny ke skotským dějinám před rokem jsou velmi strohé, není jich mnoho, a navíc je často psali tendenční kronikáři naladění proti anglosaským králům. Zaznamenávají životopisná data a posloupnost králů, ale o jejich činech ani království mnoho neříkají. Na pevnější půdu se dostáváme teprve na přelomu tisíciletí, kdy zemi sužovaly četné nástupnické boje, podmíněné gaelským nástupnickým systémem, a jednotliví králové kennethovské dynastie se střídali v krátkých obdobích. Roku na trůn dosedl Malcolm II. ( – ) poté, co zabil svého bratrance, krále Kennetha III. (vládl – ). Malcolm situaci v zemi stabilizoval a dosáhl významného územního zisku. Svou dceru provdal za norského hraběte a pána Orknejí Sigurda († ), jenž zemřel na irském bitevním poli u Clontarfu, kde Irové pod vedením krále Briana Borua slavně zvítězili nad Vikingy a ukončili jejich nadvládu nad ostrovem. Skotové se přitom bitvy zúčastnili na obou stranách. Sigurdův syn a Malcolmův vnuk Thorfinn ( – ), ovládající Sutherland a Caithness se po bitvě stal skotským vazalem. O čtyři roky později se Malcolm spojil s králem Strathclyde Owenem († asi ) a v bitvě u Carhamu u dnešního Roxburghu porazili Northumbrijce. Ti se museli definitivně vzdát Lothianu. Ke skotskému území tak byla přivtělena velká oblast s anglosaským germánským osídlením.
Macb e t h
Owen byl posledním historickým králem Strathclyde. Po jeho smrti se slábnoucí království spojilo s kennethovskou monarchií. Historické záznamy v této době upouštějí od pojmenování Alba a nahrazují ho jednou provždy slovem Scotland – Skotsko.
Macbeth Problematické aspekty tradičního nástupnictví (tanistrie) po Malcolmově smrti vyústily ve velký mocenský souboj, který se o několik staletí později stal předlohou slavné Shakespearovy hry Macbeth. Protagonisty sporů byli vnuk zesnulého krále Duncan († , vládl od ) a jeho rival Macbeth (asi – , vládl od ), syn vládce Moray a dcery Kennetha II. nebo III., podle některých názorů též vnuk Malcolmův. Jejich spor vyvrcholil v roce , kdy se k Macbethovi připojily síly jeho bratrance Thorfinna. Společně porazili Duncanovu armádu, král byl zabit a trůnu se ujal Macbeth. O pět let později se mu do cesty postavil Duncanův otec, opat z Dunkeldu Crinan, ale i jeho dokázal Macbeth porazit a zabít (bitva u Dunkeldu). Kronikáři Macbetha chválili jako dobrého vladaře, který dal zemi stabilitu a prosperitu. Proslul také svou poutí do Říma. Podle pramenů zde „rozdával almužnu jako semeno“. Duncanovci však boj o skotský trůn nevzdávali. Duncanův syn Malcolm (asi – ), později zvaný Canmore (složenina gaelských slov ceann a mor – „Velká hlava“) se po otcově smrti uchýlil pod ochranu northumbrijského hraběte a svého příbuzného Siwarda. Ten Malcolma představil na dvoře anglického krále Eduarda III. Vyznavače (asi – , vládl od ). S jeho a northumbrijskou pomocí nejprve zaútočil na Strathclyde a na Lothian a roku svedl s Macbethem vítěznou bitvu u Lumphananu (poblíž Aboyne v dnešním Aberdeenshire). Skotský král zemřel na útěku do rodného kraje Moray v souboji s hrabětem McDuffem. Studna, z níž naposledy pil, i kámen, u něhož padl, byly současníky zaznamenány a dodnes se připomínají. Macbethovo tělo bylo později pohřbeno na Ioně.
S ko t s k o v ran é m středověku
Malcolm Canmore O rok později Canmore odstranil poslední překážku na cestě k moci. Macbethova nevlastního syna Lulacha (asi – , vládl od ), morayskou dynastií postaveného do čela státu, porazil v bitvě u Eassie (v dnešním hrabství Argus) a chopil se moci jako Malcolm III. Jeho první ženou se stala vdova po Thorfinnovi Ingiborg, čímž potvrdil kontinuitu stabilních vztahů s norským severem země a ostrovy. Z manželství se mu narodili dva synové. Dalších osm dětí přibylo, když se Malcolm po smrti Ingiborg oženil s Margaret, později prohlášenou za svatou ( – ), sestrou pretendenta anglického trůnu Edgara Athelinga († ) a vnučkou anglosaského krále Edmunda II. Statečného (– ). Pro nás, Středoevropany, je zajímavé, že se narodila na hradě Reka v jižních Uhrách, kam se pod ochranu uherského krále Štěpána dočasně uchýlil její otec Eduard († ). V jejích žilách navíc kolovala uherská krev, neboť její matkou byla Štěpánova dcera Agatha. Sňatek s Malcolmem nebyl plánovaný. Z obav před Normany se Edgar, Margaret a celá jejich rodina vydali lodí na kontinent, ale bouře je zahnaly na skotské pobřeží v dnešním hrabství Fife. Přístav, kde zakotvili, se od té doby jmenuje Margaret’s Hope. Tam je Malcolm přišel uvítat a do budoucí královny, která ho oslnila svou krásou a vznešeností, se podle vyprávění ihned zamiloval. Vzdělaná, hluboce zbožná a světaznalá panovnice, přicházející ze vznešenějších poměrů anglické aristokracie, byla zaskočena zhrublostí života ve Skotsku, nedostatkem dvorské etikety v králově okolí i zaostalostí a „zpustlostí“ skotské církve. Na Malcolma, písemnými prameny líčeného jako barbarského, agresivního a bujarého válečníka (podle legend uspořádal první Highland Games, které se tehdy konaly v Braemaru), měla velký vliv. Vypráví se, že byl její kultivovaností oslněn natolik, že na znamení úcty k ní každý den políbil její knihy. Neměl námitek, aby se obklopovala luxusem, zvyšovala lesk dvora a dokonce prosadila angličtinu jako oficiální jazyk skotského dvora. Gaelštinu se odmítla učit, neboť ji ztotožňovala s „úpadkovými“ skotskými tradicemi. Oslabování gaelských tradic nebylo řadě osobností v králově okolí
Skotská cír ke v
po chuti, Margaretiny kosmopolitní zvyklosti se přesto mezi mocnými rody Skotska začaly rychle šířit.
Skotská církev Keltská církev ve Skotsku měla daleko ke standardům náboženské disciplíny běžným v Anglii či ve vyspělejších oblastech Evropy. Po synodě ve Whitby sice její kněží začali slavit Velikonoce ve stejný den jako římská církev, ale ještě stále na Hod Boží nesloužili mše. Roku v St. Andrews vzniklo první skotské biskupství. Církev na místní úrovni však stále ovládali opati rekrutující se z řad vlivných rodů, kteří své funkce dědili, běžně se ženili a měli děti, což platilo i o řadových klericích. Znalost latiny byla řídká, bohoslužby se většinou odehrávaly v gaelštině. Úpadek byl patrný i u rozšířené mnišské komunity zvané Culdees (cele dei, tj. přátelé boha), jejíž členové své ženy alespoň nevodili přímo na půdu klášterů. Margaret a Malcolm se zasadili o částečnou nápravu těchto poměrů. Církev se začala organizovat teritoriálně (snad i diecézně), Culdees přijali římský systém klášterní správy a při bohoslužbách byl kladen větší důraz na užívání latiny. Margaret za pomoci svého kaplana Turgota, vyslaného arcibiskupem z Canterbury Lanfrancem, uvedla do země první tři benediktinské mnichy, kteří v Dunfermline, novém správním centru Skotska, roku založili opatství. Odtud již nebylo daleko na edinburský hrad, jenž právě v této době poprvé vstupuje do psané historie jako královské sídlo. Na počátku . století zde Margaretin syn král David I. nechal vybudovat kapli sv. Margarety, nejspíše nejstarší románskou stavbu ve Skotsku. Královna také povzbuzovala poutě do St. Andrews. Aby poutníkům ulehčila cestu, nemuseli za převoz přes zátoku Forth nic platit. Tradice zvaná Queen’s Ferry (královnin převoz) se udržela až do roku , kdy byl přes Forth vystavěn most.
Anglie versus Skotsko Boje o Northumbrii Malcolmovy vztahy s mocnými normanskými panovníky Anglie, Vilémem I. Dobyvatelem ( /– ) a Vilémem II. Rufusem (asi – ), byly dvojznačné. Jejich kvalitu měl zajistit sňatek nejstarší Canmorovy dcery s lordem z Richmondu. Na druhé straně výbojný Malcolm, těžící z hospodářské a vnitropolitické stability sílícího Skotska, sdílel touhu mnohých skotských předáků připojit Northumbrii, která ke skotskému území přiléhala a v jeho dějinách sehrála značnou úlohu. K prvnímu riskantnímu pokusu dobýt ji se odhodlal krátce po normanské invazi do Anglie ( ), v letech a , ale bez trvalejších zisků. Skotský král ovšem neodhadl reálně Vilémovu sílu. Ten vyrazil s armádou na sever, vtrhnul do Skotska a donutil Malcolma, aby se mu podrobil. Oba se roku sešli v Abernethy, kde Malcolm Vilémovi složil hold, uznal jej za svého pána a zavázal se poslat svého dvanáctiletého syna Duncana na anglický dvůr jako rukojmí. Po Vilémově smrti se Malcolm Northumbrii pokusil dobýt ještě dvakrát, a to v letech a . Ani jednou však neuspěl a dvakrát se musel Vilému II. Rufusovi podrobit. Naposledy Malcolmova vojska na anglickou půdu vstoupila v roce poté, co Angličané obsadili skotskou Cumbrii. Samotný skotský král zahynul na podzim při obléhání Alnwicku v Northumbrii a s ním i jeho nejstarší syn Eduard. Těžce nemocná královna Margaret zemřela na edinburském hradě čtyři dny poté, co se o jejich smrti dozvěděla. Její ostatky jsou uloženy na hřbitově opatství v Dunfermline. Roku byla prohlášena za svatou.
Normanský vliv Situace po Malcolmově smrti obnažila dřímající politické napětí mezi stoupenci gaelského kulturního a politického tradicionalismu a členy poangličtěné královské elity, kteří trvali na otevřenosti skotského království směrem k mocnějšímu sousedovi na jihu. V intencích tanistrie se o moc přihlá-
V l áda A l exand ra I.
sil mladší Canmorův bratr Donald III. Bane, zvaný Poctivý ( – ), do té doby žijící v zapomnění na Hebridách. Silou zbraní a s pomocí konzervativních magnátů rychle obsadil skotský trůn a vykázal ze země všechny Margaretiny anglické dvořany. Pro Normany však byli potomci Malcolma a Margaret mnohem čitelnějšími a přijatelnějšími partnery. Vilém II. Rufus rychle vyzbrojil Duncana, který žil od dob válek svého otce s Vilémem Dobyvatelem v Anglii jako rukojmí, a vyslal ho v čele armády do Skotska. Donald byl poražen, Duncan usedl na trůn, ale již za šest měsíců byl zavražděn a vlády se opět ujal Donald. Na řadu přišla další vojenská expedice podporovaná Normany, v jejímž čele tentokrát stanul čtvrtý syn Malcolma a Margaret – Edgar (asi – , vládl od ). Donald byl roku poražen, dopaden, oslepen a nakonec zemřel ve vězení. Poté byl pohřben na Ioně jako poslední skotský král. Snad i tento okamžik symbolizoval skutečnost, že Skotsko upadalo do stále větší politické závislosti na normanské Anglii. Vazbu potvrdil sňatek Edgarovy sestry Edith (v Anglii zvané Matilda) s novým anglickým panovníkem Jindřichem I. ( – ). Výrazným momentem Edgarovy vlády byl rok , kdy jako první skotský král uzavřel formální dohodu s Nory o jejich držbě Hebridských ostrovů. Vynutil si ji severský vladař Magnus III., zvaný „Holé nohy“ (vládl – ). Kontinuitu norské přítomnosti v blízkosti Britských ostrovů demonstroval anexí ostrova Man a krátkým pustošivým vpádem do Anglie. Další ránu gaelským tradicím zasadila Edgarova politická závěť, v níž ignoroval dodržované zásady tanistrie. S požehnáním Jindřicha I. nástupci jmenoval své bratry Alexandra I. ( – , vládl od ) a Davida I. (asi – , vládl od ), vychovaného na anglickém dvoře. Alexandr se měl stát králem, David – jako následník – měl ovládat Cumbrii a Lothian s titulem hrabě. Edgar byl pohřben po boku svých rodičů na opatství v Dunfermline.
Vláda Alexandra I. Počátek Alexandrova panování poznamenala jeho neochota respektovat postavení mladšího bratra Davida v jižní části země. Napětí mezi bratry polevilo teprve poté, co se za Da-
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
