ČÁST PRVNÍ – JAK VYRŮSTAL
Kapitola 1 Uprostřed obrovských bílých betonových desek lemovaných poněkud menšími, jimiž bylo město vydlážděno, se rozkládalo rozlehlé růžové prostranství, na němž si asi dva tucty dětí hrály a cvičily pod dohledem deseti vychovatelů v bílých kombinézách. Většina dětí – nahých, snědých a černovlasých – šplhala po červených a žlutých prolézačkách, houpala se na pružinách nebo ve skupině prováděla různá gymnastická cvičení. V zastíněném rohu, kde byla do země zapuštěna figurína pro skákání panáka, však v těsném, tichém hloučku sedělo pět dětí. Čtyři z nich poslouchaly a páté mluvilo. „Chytají zvířata a jedí je a pak se oblékají do jejich kůží,“ líčil asi osmiletý chlapec. „A taky – taky dělají věc, které říkají ‚vraždit‘. Znamená to, že si navzájem ubližují, schválně, rukama nebo kameny a tak různě. Vůbec se mezi sebou nemají rádi a nepomáhají si.“ Jeho posluchači seděli s vykulenýma očima. Holčička o něco mladší než vypravěč namítla: „Ale náramek se přece nedá sundat, prostě to nejde,“ a prstem zatahala za svůj náramek, aby ukázala, jak pevné jsou spojovací články. „Jde sundat, když má člověk správné nářadí,“ usadil ji chlapec. „O článkovém dnu ti ho přece taky sundávají, ne?“ „Ale jenom na chviličku.“ „Ale sundávají ho, ne?“ „A kde žijí?“ zeptala se další holčička. „Vysoko v horách,“ odpověděl chlapec. „V hlubokých jeskyních. Na nejrůznějších místech, kde je nemůžeme najít.“ „Určitě jsou nemocní,“ prohlásila první dívenka. „Pochopitelně že jsou nemocní,“ odpověděl chlapec se smíchem. „Přesně tohle totiž slovo ‚nevyléčitelní‘ znamená. Právě 7
proto se jim taky nevyléčitelní říká, protože jsou hrozně moc nemocní.“ Nejmladší dítě, hoch asi šestiletý, se zeptal: „A oni nedostávají žádnou terapii?“ Starší chlapec se na něj pohrdavě podíval. „Bez náramků?“ řekl. „Když žijou v jeskyních?“ „Ale jak mohou vůbec onemocnět?“ zeptal se znovu onen šestiletý chlapec. „Dokud neutečou, chodí přece na terapii, ne?“ „Terapie,“ poučil ho starší chlapec, „vždycky nefunguje.“ Šestiletý hoch na něj vytřeštil oči. „Funguje,“ namítl. „Ne, nefunguje.“ „Ale propána,“ řekla vychovatelka, která přicházela k jejich skupince s dvěma volejbalovými míči pod paží, „nesedíte nějak příliš těsně pohromadě? Na co si to hrajete? Na tichou poštu?“ Děti od sebe rychle odskočily a rozestoupily se do širšího hloučku. Pouze onen šestiletý hoch zůstal tam, kde seděl dosud, a nepohnul se z místa. Vychovatelka se na něj zvědavě zadívala. Z reproduktoru se ozvalo dvojí zazvonění. „Osprchovat a obléknout,“ nařídila vychovatelka. Děti vyskočily a rozběhly se pryč. „Osprchovat a obléknout!“ zavolala vychovatelka na skupinu dětí, které si poblíž hrály s míčem. Šestiletý chlapec vstal se zasmušilým a nespokojeným výrazem. Vychovatelka si dřepla vedle něho a znepokojeně se mu zadívala do tváře. „Co se děje?“ Chlapec, jehož pravé oko nebylo hnědé, ale zelené, se na vychovatelku podíval a zamrkal. Vychovatelka pustila míče, otočila chlapci zápěstí, podívala se mu na náramek a jemně ho uchopila za rameno. „Co se děje, Li?“ zeptala se. „Ty jsi předtím prohrál? Prohrát je přece totéž jako vyhrát, to víš, ne?“ Chlapec přikývl. „Důležité je se bavit a mít dost pohybu, je to tak?“ Chlapec opět přikývl a pokusil se o úsměv. 8
„No, tak se mi to líbí,“ řekla vychovatelka. „TeD už je to o něco lepší, už nevypadáš jako ztrápená stará opička.“ Chlapec se usmál. „Osprchuj se a oblékni,“ řekla vychovatelka s úlevou. Otočila chlapce a plácla ho po zadečku. „Tak už běž, a honem,“ připomněla. Chlapec, jemuž se někdy říkalo Chip, ale daleko častěji Li – plný jménokód zněl LiRM35M4419 – u jídla nepronesl téměř ani slovo, jeho sestra Mira však neustále něco žvatlala a ani jeden z rodičů si jeho mlčení nevšiml. Teprve když se všichni čtyři usadili v křeslech před televizí, matka se na něho pozorně zadívala a pak se zeptala: „Jsi v pořádku, Chipe?“ „Ano, je mi fajn,“ odpověděl. Matka se náhle otočila k otci a konstatovala: „Za celý večer neřekl ani slovo.“ „Jsem v pohodě,“ ujistil Chip. „Tak proč jsi tak potichu?“ zeptala se matka. „Psst,“ napomenul je otec. Obrazovka se rozsvítila a začaly na ní naskakovat barvy. Po první hodině, když se děti začaly chystat do postele, přišla matka za Chipem do koupelny a sledovala ho, jak si čistí zuby a vytahuje z pouzdra rovnátko. „Co se stalo?“ zeptala se. „Říkal ti někdo něco kvůli oku?“ „Ne,“ odpověděl a zrudl. „Vydrhni to rovnátko,“ nařídila. „Já jsem ho vydrhl.“ „Vydrhni ho.“ Vydrhl si rovnátko, natáhl se a zavěsil ho na vymezené místo na stojanu. „Ježíš nám něco vykládal,“ řekl. „Ježíš DW, při hře.“ „A o čem? O tom tvém oku?“ „Ne, o mém oku ne, o mém oku nikdo nic neříkal.“ „Tak o čem?“ Pokrčil rameny. „O členech, kteří – onemocní – odejdou od Rodiny. Utečou a sundají si náramky.“ 9
Matka se na něho nervózně zadívala. „Nevyléčitelní,“ řekla. Přikývl. Způsob, jakým to řekla, a skutečnost, že znala ten výraz, ho ještě víc znervóznily. „Je to pravda?“ „Ne,“ odpověděla. „Ne. Není. Ne. Zavolám Boba, vysvětlí ti to.“ Otočila se, protáhla se kolem Miry, která právě vcházela do koupelny a zapínala si přitom pyžamo, a kvapně vyšla z koupelny. „Ještě dvě minuty. Jsou v posteli?“ zeptal se Chipův otec v obývacím pokoji. „Nějaké dítě Chipovi vykládalo o nevyléčitelných,“ informovala ho matka. „Ksakru,“ řekl otec. „Zavolám Boba,“ dodala matka už cestou k telefonu. „Už je po osmé.“ „On přijde,“ řekla. Dotkla se náramkem destičky na telefonu a přečetla červeně vyznačený jménokód na kartě zasunuté pod okrajem obrazovky: „Bob NE20G318.“ Chvilku počkala a třela si přitom o sebe klouby prstů. „Věděla jsem, že ho něco trápí,“ řekla. „Za celý večer nepromluvil ani slovo.“ Chipův otec vstal z křesla. „Půjdu si s ním promluvit,“ řekl už cestou. „AS to radši udělá Bob!“ zavolala za ním matka. „Ulož místo toho Miru do postele; ještě pořád je v koupelně!“ Bob se dostavil za dvacet minut. „Je ve svém pokoji,“ informovala ho matka. „Vy dva se dívejte na televizi,“ řekl Bob. „No tak, posaDte se a dívejte se,“ usmál se na ně. „Nemusíte si dělat s ničím starosti,“ dodal. „Opravdu. To se stává každodenně.“ „Ještě pořád?“ podivil se otec. „Samozřejmě,“ řekl Bob. „A bude k tomu docházet ještě za sto let, děti jsou prostě děti.“ Bob byl nejmladším poradcem, jakého kdy měli – bylo mu teprve jednadvacet a byl sotva rok po akademii. V jeho chování však nebylo nic nejistého ani rozpačitého, naopak, působil uvolněněji a sebejistěji než poradci, jimž bylo padesát nebo pětapadesát. Chipovým rodičům vyhovoval. 10
Bob došel k Chipovu pokoji a nahlédl do dveří. Chip byl v posteli, vleže se opíral o loket a druhou rukou si podpíral hlavu. Před sebou měl rozevřený sešit s comicsy. „Nazdar, Li,“ pozdravil Bob. „Ahoj, Bobe,“ odpověděl Chip. Bob vešel dovnitř a posadil se na kraj postele. Telecomp si odložil na podlahu mezi nohy, pohladil Chipa po čele a jemně mu cuchal vlasy. „Co to čteš?“ zeptal se. „Woodův zápas,“ odpověděl Chip a ukázal Bobovi obálku comicsového sešitu. Pak sešitek upustil na postel a ukazováčkem začal objíždět široké žluté W ve slově „Woodův“. „Dověděl jsem se, že tě někdo krmil nějakými nesmysly o nevyléčitelných,“ řekl Bob. „A jsou to nesmysly?“ zeptal se Chip a upřeně přitom sledoval svůj pohybující se ukazováček. „Jsou, Li,“ řekl Bob. „Bývala to pravda před dávnými, dávnými časy, ale teD už to neplatí, teD už to jsou jenom nesmysly.“ Chip neříkal nic a znovu objížděl písmeno W. „Nevěděli jsme toho z medicíny a chemie vždycky tolik jako dnes,“ řekl Bob a sledoval ho, „a ještě asi padesát let po Sjednocení někteří členové, bylo jich jenom velmi málo, občas onemocněli a měli pocit, že nejsou členy. Někteří z nich pak utekli a žili sami na místech, jichž Rodina nevyužívala, na neúrodných ostrovech, na vrcholcích hor a tak dále.“ „A oni si sundali náramky?“ „Myslím, že ano,“ řekl Bob. „Náramky by jim na takovýchhle místech nebyly moc platné, že, když tam nebyly žádné skenery, u kterých by se mohli hlásit.“ „Ježíš říkal, že dělali něco, čemu se říkalo ‚vraždit‘.“ Bob pohlédl stranou a pak se znovu zadíval na Chipa. „Přesnější výraz je ‚chovat se extrémně agresivně‘,“ řekl. „Ano, takové věci dělali.“ Chip k němu vzhlédl. „Ale oni jsou teD mrtví?“ zeptal se. „Ano, všichni jsou mrtví,“ ujistil ho Bob. „Do jednoho.“ Uhladil Chipovi vlasy. „Je to už strašně, strašně dávno,“ řekl. „Dnes se to už nikomu nestane.“ 11
„My dnes víme víc o medicíně a chemii. Terapie jsou účinné,“ řekl Chip. „Přesně tak,“ přisvědčil Bob. „A nezapomínej na to, že tehdy bylo pět samostatných počítačů. Jakmile jeden z těchhle nemocných členů opustil svůj domovský kontinent, veškeré spojení bylo přerušeno.“ „Můj dědeček pomáhal budovat UniComp.“ „Já o tom vím, Li. Takže až ti někdy příště bude někdo vykládat o nevyléčitelných, zapamatuj si dvě věci: jednak že dnes jsou terapie mnohem účinnější než před dávnými lety, a jednak že máme UniComp, který se o nás stará všude na Zemi. Jasné?“ „Jasné,“ řekl Chip a usmál se. „Podíváme se, co říká o tobě, chceš?“ zeptal se Bob, zdvihl svůj telecomp, uložil si ho na kolena a rozevřel ho. Chip se posadil, přisunul se k němu a vyhrnul si rukáv pyžama, který mu zakrýval náramek. „Myslíš, že dostanu terapii navíc?“ zeptal se. „Pokud to potřebuješ,“ odpověděl Bob. „Chceš to zapnout?“ „Já?“ řekl Chip. „A můžu?“ „Jasně,“ řekl Bob. Chip palcem a ukazováčkem opatrně stiskl spínač telecompu. Zmáčkl tlačítko a na obrazovce se rozzářila drobná modrá a azurová světýlka. Usmál se na ně. Bob ho přitom sledoval a rovněž se usmál. „Přihlas se,“ vybídl ho. Chip se náramkem dotkl destičky skeneru a namodralé světélko vedle ní zčervenalo. Bob vySukával zadání. Chip sledoval jeho rychle se míhající prsty. Bob dál Sukal na klávesy a pak stiskl tlačítko pro odpověD. Na obrazovce se rozzářila řada zelených symbolů a pak pod první řádkou naskočila druhá. Bob symboly studoval. Chip ho sledoval. Bob vzhlédl k Chipovi koutkem oka a usmál se. „Zítra ve 12.25,“ řekl. 12
„Bezva!“ rozzářil se Chip. „Děkuju ti!“ „Poděkuj UniCompu,“ odpověděl Bob, vypnul telecomp a zaklapl víko. „A kdo ti povídal o těch nevyléčitelných?“ zeptal se. „Který Ježíš?“ „DW33 něco,“ odpověděl Chip. „Bydlí ve 24. poschodí.“ Bob uchopil telecomp za držadla. „Nejspíš je z toho stejně vykulený jako ty,“ řekl. „A může i Ježíš dostat terapii navíc?“ „Pokud to bude potřebovat; upozorním jeho poradce. A teD spát, chlapče, zítra tě čeká škola.“ Bob zdvihl Chipův comicsový sešit a odložil ho na noční stolek. Chip si lehl a s úsměvem se zavrtal do polštáře. Bob vstal, zhasl lampičku, znovu Chipovi prohrábl rukou vlasy, sklonil se nad ním a políbil ho na temeno. „Nashle v pátek,“ řekl Chip. „Jasně,“ odpověděl Bob. „Dobrou noc.“ „Dobrou, Bobe.“ Chipovi rodiče nervózně vstali, když Bob vešel do obýváku. „Je v pořádku,“ uklidnil je Bob. „TeD už určitě spí. Zítra o polední přestávce dostane terapii navíc, nejspíš trochu uklidňujících prostředků.“ „To se mi ulevilo,“ řekla Chipova matka, a otec dodal: „Díky, Bobe.“ „Poděkujte Uni,“ řekl Bob. Popošel k telefonu. „Chci zajistit pomoc pro toho druhého chlapce,“ řekl, „pro toho, kdo mu o tom povídal,“ – a náramkem se dotkl destičky na telefonu. Následujícího dne po obědě sjel Chip eskalátorem ze školy do lékařského střediska o tři poschodí níž. Když se náramkem dotkl skeneru u vchodu do střediska, na indikátoru se rozblikalo zelené ano; další blikající zelené ano se objevilo na dveřích do terapeutického oddělení a pak ještě jedno na dveřích do místnosti, kde se terapie podávala. V provozu byly čtyři z celkem patnácti jednotek, takže fronta byla poměrně dlou13
há. Netrvalo však dlouho, než i on vystoupil na stupínek pro děti a vsunul paži s vyhrnutým rukávem do otvoru s gumovým obložením. Držel paži nehybně, jako dospělý, zatímco skener uvnitř nalezl jeho náramek a ověřil ho a infúzní disk se mu teple a hladce přisál na jemnou pokožku na předloktí. Uvnitř jednotky předly motory, odkapávaly tekutiny. Modré světélko nad hlavou zčervenalo a infúzní disk mu s tikáním a zabzučením napíchl paži. Pak světélko opět zmodralo. O něco později, na hřišti, zašel za Chipem Ježíš DW, chlapec, který mu vyprávěl o nevyléčitelných, a poděkoval mu za pomoc. „Poděkuj Uni,“ řekl Chip. „Já jsem dostal terapii navíc. Ty taky?“ „Ano,“ odpověděl Ježíš. „I ostatní a Bob UT taky. To je kluk, který o tom řekl mně.“ „Trochu mě to vyděsilo,“ řekl Chip, „když jsem tak přemýšlel o členech, kteří onemocněli a utekli.“ „Mě trochu taky,“ řekl Ježíš. „TeD už se to ale nestává. Je to už strašně, strašně dávno.“ „Terapie jsou teD lepší, než bývaly dřív,“ řekl Chip. „A máme taky UniComp, který na nás dohlíží všude na Zemi.“ „Přesně tak,“ přisvědčil Chip. Přišla k nim vychovatelka a zavedla je mezi děti, které si přehazovaly míč v obrovském kruhu tvořeném padesáti či šedesáti chlapci a dívkami rozestavěnými na délku paže od sebe. Kruh zabíral víc než čtvrtinu hřiště hemžícího se dětmi.
Kapitola 2 Jméno Chip mu dal dědeček. Všem z nich dal nějaká jiná jména, která se lišila od skutečných. Chipově matce, své dceři, říkal „Suzu“ místo „Anno“, Chipův otec byl „Mike“ a ne „Ježíš“ (tomu se to celé zdálo ztřeštěné), a Miru překřtil na 14
Růži. Ona sama s ním ovšem odmítala mít cokoli společného: „Ne! Neříkej mi tak! Já jsem Mira! Já jsem Mira KD37 T5002!“ Děda John byl zvláštní. Zvláštně vypadal: všichni prarodiče měli své výrazné zvláštnosti – výšku o pár centimetrů větší nebo menší, než byl normál, pokožku, která byla příliš světlá nebo příliš tmavá, velké uši, zahnutý nos. Děda John byl vyšší a tmavší, než byl normál, oči měl velké a vystouplé a v šedivějících vlasech měl dvě narezlá místa. Zvláštní však nebyl jen jeho vzhled, ale i způsob řeči; to na něm bylo nejpodivnější. Vždycky říkal všechno důrazně a nadšeně, a přesto z toho měl Chip pocit, že to vlastně vůbec nemyslí vážně, že ve skutečnosti míní pravý opak. Například u jmen pronášel: „Fantastické! Nádherné! Čtyři jména pro chlapce, čtyři jména pro dívky! Co by vůbec mohlo být bezproblémovější, co by mohlo všechny víc sestejnit? Každý pojmenuje chlapce po Kristovi, Marxovi, Woodovi nebo Weiovi, ne?“ „Ano,“ řekl Chip. „Samozřejmě,“ prohlásil děda John. „A jestliže Uni stanoví čtyři jména pro chlapce, musí stanovit čtyři jména taky pro děvčata, je to tak? Pochopitelně! Poslouchej.“ Zastavil Chipa, dřepl si k němu a s obličejem těsně u chlapcovy tváře k němu promlouval. Vystouplé oči mu přitom tančily, jako by se chtěl každou chvíli rozesmát. Byl zrovna svátek a oba měli namířeno na přehlídku ke Dni sjednocení nebo k výročí Weiova narození nebo něčeho jiného; Chipovi bylo sedm let. „Poslyš, Li RM35M26J449988WXYZ,“ řekl děda John. „Poslouchej, já ti povím něco fantastického, neuvěřitelného. Za mých dob – posloucháš mě? Za mých dob existovalo jenom pro chlapce víc než 20 různých jmen! Věřil bys tomu? Pro lásku k Rodině, je to čistá pravda. Byl Paul a John a Andy a Ron, Hugo a Mike a Tonio! A za časů mého otce bylo dokonce ještě víc jmen, možná čtyřicet nebo padesát! Není to směšné? Tolik různých jmen, když členové sami jsou navlas stejní a navzájem zaměnitelní? Slyšel jsi snad někdy něco hloupějšího?“ 15
A Chip zavrtěl hlavou, celý zmatený, protože cítil, že děda John míní pravý opak, že to nebylo tak hloupé a směšné mít čtyřicet nebo padesát jmen jenom pro chlapce. „Jen se na ně podívej!“ řekl děda John, vzal Chipa za ruku a pokračoval s ním v cestě – Parkem sjednocení na přehlídku na oslavu Weiových narozenin. „Přesně totéž! Není to nádherné? Vlasy stejné, oči stejné, pleS stejnou, postavu stejnou; chlapci, dívky, všichni jsou si podobní. Jako vejce vejci. Není to skvělé? Není to fantastické?“ Chip zrudl (protože jeho zelené oko nebylo stejné jako oči všech ostatních) a zeptal se: „Co znamená to jako vejce vejci?“ „Nevím,“ řekl děda John. „To byly věci, které členové Rodiny jedli před unisuchary. Říkávala to Sharya.“ Děda John dohlížel na stavbu v EVR5513 20 km od 55128, kde žil Chip a jeho rodina. O nedělích a svátcích za nimi jezdil na návštěvu. Jeho manželka Sharya utonula při ztroskotání vyhlídkové lodi ve stotřicátém pátém, kdy se narodil Chip; děda John se pak už nikdy neoženil. Chipova babička a dědeček z otcovy strany žili v MX10405 a Chip je vídal pouze o svých narozeninách, kdy si telefonovali. Byli také zvláštní, ale ani zdaleka ne tolik jako děda John. Škola byla příjemná a příjemné bylo i hraní. Také Muzeum památek minulosti bylo příjemné, třebaže některé z exponátů naháněly tak trochu hrůzu – například ona „kopí“ a „pušky“ a „vězeňské cely“ s „vězněm“ v pruhovaném oblečení, který seděl na kavalci a držel si hlavu v dlaních v nehybném zármutku přetrvávajícím nekonečné měsíce. Chip se na něj díval – pokud to bylo nutné, oddělil se od zbytku třídy –, a když se dosyta vynadíval, vždycky rychle odešel. Také zmrzlina a hračky a comicsové sešity byly příjemné. Jednou, když Chip přiložil ke skeneru ve výdejním středisku náramek a štítek hračky, kterou si vybral, na indikátoru se rozblikalo červené ne a Chip musel hračku, byla to stavebnice, dát zpátky do vratného koše. Nechápal, proč mu Uni hračku zamítl; žádal o ni ve správný den a patřila do správné katego16
