Tváře Krušných hor Pamatuji si na rozhovor s jednou obyvatelkou Nejdecka. Došlo k němu těsně poté, co jsme prodali rodinnou chalupu v Rudném a pořídili jsme si jiný objekt na Hřebečné. Paní se zjevnou pýchou pronesla: „A že ta nejdecká část je ale mnohem hezčí než jáchymovská, nemám pravdu?“ Tehdy jsem odpověděl, že si vůbec nejsem jistý. Ani poté, co jsem díky desítkám rozhovorů s lidmi z celých Krušných hor od Lubů po Nakléřov poznal problémy i hrdost většiny obcí a poté fotoaparátem zachytil krásy celého dlouhého hřebene hor, nemohu říci, jaká část či částečka nejdelšího českého pohoří je ta nejkrásnější. Je to česká, či saská strana? Karlovarská, či ústecká? Všude je tu krásně, jde jen o to, v jaké části se pohybujete častěji, kde získáte přátele a zapustíte kořeny. Během pěti let se mi podařilo zapustit kořeny skoro na všech místech tohoto dlouhého pohoří a seznámit se se zdejšími lidmi, s krajinou a jejich společnými problémy. Zřejmě tato širší zkušenost mi umožnila se podívat na Krušné hory jako na strukturovaný celek zvenčí a pokusit se popsat tuto mozaiku různých „duchů místa“ nestranně a nestereotypně. Na začátek se ale patří říci, že Krušné hory jako celek jsou stále krásnější. Oproti jiným CHKO jsou mnohem zajímavější co se historie i přírody, krajiny a technických památek týče. Krušné hory mají být na co hrdé a myslím, že přichází čas, kdy budou velikým turistickým hitem pro většinu obyvatel Česka. Blízkost hlavního města, nově budované rychlostní silnice směrem k horám a spousta nových hraničních přechodů jsou potenciálem, který mohou místní lidé využít pro bezprecedentní poválečný rozkvět Krušnohoří. Doba rekreantství bez služeb turistům je pryč, mnoho lidí chce jezdit utrácet své peníze do hor. Pomožme tedy návštěvníkům s prvotní orientací v terénu a ukažme jim základní rozlišení celého dlouhého a pouze na první pohled nudného, hřebene hor. Jak sami uvídíte, rozdíly jsou značné a každá nátura si najde svoji část hor. A jeden rychlý postřeh na začátek: Pro čilé fotografy je velmi důležitý: v Krušných horách bývá večer většinou lepší počasí než ráno. Velmi mě překvapilo, jak často to platí. Východní strana Krušných hor je z pohledu fotografa, turisty či rekreanta, který se na oblíbená místa vrací mnohokrát v průběhu roku, mnohem zajímavější než ta západní (jako východní část chápu střed a východ pohoří zhruba od Meluzíny po Nakléřov). Zdejší starobylý bukový a mladý smíšený les, vyhlídkové skály a krásné louky hrají tolika barvami, že každý měsíc je zde ve znamení jiné barvy a jiných zážitků. Oproti zdejším hýřivým barvám porostů je smrkový les západní strany "zelenou šedí". Naproti tomu z pohledu kulturologa, etnografa a historika je tou zajímavější zase západní strana Krušných hor. Na západě zůstalo zachováno také mnohem více sídel, které udržely tradice. Tyto obce jsou také samostatné, nikoliv částí katastrů měst pod horami, jako je tomu na východní straně. Dodnes se na západě nacházejí zachovalé menšiny původního obyvatelstva, funkční rekreantské komunity a živoucí odkaz historických osobností zdejšího kraje. Saská strana fotografa a turistu okouzlí, protože je starobylá, udržovaná a plná odkazů na hornickou slávu. Na každém krásném výhledu, kde s autem podvědomě zpomalíte, naleznete lavičku, na které již někdo sedí a prožívá pocity souznění s tímto propracovaným uměleckým dílem, dialogem člověka a přírody. Více než kde jinde zde cítíte lásku ke Krušnohoří a hrdost na svoji krajinu. Tato krása ale leckdy zakrývá hluboké socioekonomické potíže regionu.
Všechny tři uvedené stránky jsou z pohledu návštěvníků nedoceněné a i proto jsou české Krušné hory stále ještě popelkou mezi našimi pohořími a regiony. Když člověk zavítá do jakéhokoliv jiného pohoří, vítají jej buď malebné obce, nebo krásná krajina chráněná v rámci CHKO či NP. V Krušných horách však jen zřídka natrefíme na obnovená centra, nové fasády, infocentra, naučné stezky, vyhlídky či rozhledny. Naštěstí je však – aspoň v podobě vizí – již nalezneme v projektech místních obcí a občanských sdružení. V přípravné fázi se tak začíná rýsovat nová infrastruktura budoucích turistických center severozápadních Čech. Krušné hory jsou popelkou nejen z vnějšího pohledu turisty, ale i podle názoru místních lidí, rekreantů a všech, kteří znají i jiné kouty České republiky. Cosi jim stále chybí. Ale co je toto „cosi“? Abychom se dopátrali charakteristických prvků Krušnohoří, musíme jej srovnávat s ostatními regiony. Přijměte prosím tuto metodou poznávání, leccos nám totiž prozradí.
Část prudká a část pozvolná Budete-li chtít autem či jiným dopravním prostředkem projet celé Krušné hory od Lubů po Petrovice, čeká vás 176 kilometrů silnic a cest. Autem byste to non-stop zvládli za pět hodin. Pro srovnání: Šumavu od Vyššího Brodu po Nýrsko projedete za tři a půl hodiny a najedete 159 kilometrů. Krušné hory jsou tedy nejdelším českým a moravským pohořím. Další jejich charakteristiky však již tak zjevné nejsou. Pojďme si tedy prohlédnout Krušnohoří pohledem léčitele, hledajícího všechny příčiny současného pacientova stavu. Krušné hory mají dvě tváře. Jednu divokou, kterou ukazují příchozím z české strany, a druhou poklidnou, malebnou a zabydlenou na saské straně hor. Důvodem je tektonická deska ukloněná směrem do Saska, která dala tomuto pohoří jeho charakteristický tvar. Dramatické a hluboké srázy Krušných hor na české straně vznikly vlivem poklesu podkrušnohorských pánví. Tyto pánve klesají i dnes, takže Krušnohoří „poroste“ dále. Obdobný protiklad prudké a pozvolné části pohoří známe ze Šumavy. Zde je pozvolná část na české a příkrá na německé straně. Je zajímavé, že vztah místních obyvatel k pohoří se na obou stranách hor liší. Zatímco obyvatelé pod horskou bariérou příliš nemohou využít prudkých svahů k hospodaření a drží se spíše v údolích, na pozvolné straně se hospodaření, osídlení a kultura rozšířily až pod samotné vrcholky pohoří. S tím souvisí bohatství lidové kultury, legendy, písně, literární texty. Zjednodušeně řečeno, mírnější strana hor vždy byla výraznějším nositelem regionální identity než oblasti pod horami, kde se naopak více rozvíjela úcta k nim, vznikaly legendy o nevyzpytatelné duši hor a později se rozvinul i turistický ruch. Do tohoto tradičního schématu však zasáhla výměna obyvatelstva po konci druhé světové války. V Krušných horách dnes jejich saská strana funguje jako uchovatelka tradic celého pohoří a dočasně udržuje povědomí i o osobnostech a tradicích českého Krušnohoří. Fungují zde stále turistické a okrašlovací spolky. Mnozí pováleční utečenci z české strany se usadili hned za hranicí v Sasku a starají se o „své“ tradice z „exilu“. Dnes se již spolkový život obnovil i na české straně a zájem o region roste. Běžnou se stává spolupráce spolků přes dnes již neexistující hranici, a lze tak očekávat opětovné srůstání Krušných hor v jediný socioekonomický a sociokulturní prostor. Na Šumavě došlo k výměně obyvatelstva na české straně hor s bohatými tradicemi. Ačkoliv je většina tohoto území sevřena do správních kleští národního parku, alespoň na úrovni duchovní kultury se česká Šumava probouzí z otupujícího dlouhého spánku a vychází mnoho publikací, které vracejí na světlo světa příběhy života na staré Šumavě, plné lidského hemžení obklopeného malebnou přírodou. Česká Šumava se chytila kapitálu, který byl uschován v historii a kultuře, a rozvíjí jej společně s rozvojem turistického ruchu.
V Krušných horách se po odsunu Němců dramaticky snížil počet obyvatel, i život se zde tedy stal klidnějším a zmenšil se rovněž počet společensky aktivních obyvatel, kteří vracejí svému regionu tvář či vytvářejí novou identitu. V tomto případě je to přímá úměra. Lidí je méně, a potažmo i aktivních nadšenců. Nepřímá úměra nám ale situaci přece jenom komplikuje. A to opět v případě srovnání Krušných hor a Šumavy. Na Šumavě i při menší hustotě osídlení (před odsunem i dnes) vzniká více publikací, projektů a překladů. To nám již do tradičního vymezení krajiny jako základního faktoru pro rozvoj charakteristických prvků regionu vstupuje ona neznámá – různá řešení diskontinuity navozené odtržením Sudet v roce 1938 a odsunem Němců.
Karlovarské a ústecké Krušnohoří S délkou pohoří souvisí další sociokulturní fakta. Je zřejmé, že protáhlý tvar pohoří je pro regionální identitu místních obyvatel velkým problémem. Zjednodušeně řečeno, východní strana neví, co dělá ta západní. Aktivity zde probíhají odděleně, často vznikají pro obě části obdobné instituce, ale bez vzájemných styků. Dalším problémem je rozdělení Krušných hor do dvou krajů. Fakticky právě krajské členění dělí toto pohoří na dvě části. Ústecká strana hor je nazývána východní a Karlovarská západní. I Šumava je podobně správně rozdělena a na toto členění doplácí hlavně spolkový život. Nelze podporovat školy či neziskovou organizaci z jihočeské i plzeňské části hor. Podobně je tomu v Krušných horách. Stereotypy ve vnímání Krušných hor se dnes projevují dokonce i v odlišném posuzování západní a východní strany hor. To má základ v době likvidace lesů v osmdesátých letech. Lidé ze západní strany hor – tedy z té, kde nedošlo k tak masivní likvidaci lesních porostů – říkají, že existují dvě části Krušných hor: ta krásná a ta ošklivá. Dokonce jsem zaznamenal podmínku jednoho mladého muže z Jáchymova směrovanou k jeho milé, bydlící na Kovářské, tedy na východní straně hor. Řekl jí, že s ní bude chodit, pouze pokud se z té „ošklivé“ strany hor a divné Kovářské odstěhuje na západ. Realitou je, že kvůli zvyku považovat v našich podmínkách za jediný pravý les ten jehličnatý je západní strana Krušných hor láskou na první pohled, zatímco východní strana hor až na pohled druhý. Důvodem je jiný typ zalesnění, nižší nadmořská výška a větší plošnost hřebene hor. Realita však ukazuje, že východní strana hor skrývá více tajemství a díky své netypičnosti je nakonec mnohem zajímavější. Pro turistu, fotografa i vědce. Unikátní porost smíšených jehličnatých dřevin není u nás nikde jinde k vidění. A na kráse mu neubere ani stroze formální tvrzení, že je to pouze „náhradní porost“. Proto dělení na hezkou a ošklivou část hor není vůbec na místě, spíše poukazuje na neznalost nejkrásnějších míst ve východním Krušnohoří a nepochopení místního genia loci.
„Temná“ a „světlá“ strana hor Dalším na první pohled rozeznatelným rozdílem mezi západní a východní stranou hor, resp. karlovarským a ústeckým Krušnohořím, je skladba krajinné mozaiky. Osobně to nazývám temnou a sluneční stranou hor. Stojíte-li na vrcholu vysílací věže na Klínovci, vidíte tento rozdíl jako na dlani. Na západě jsou hory významně zalesněny smrkovým lesem, který dosahuje stáří až sto let. Jsou to vzrostlé porosty, které přerůstají přirozené skalní vyhlídky a také rozhledny. Vytvářejí vysoký monumentální prosvětlený les, který tolik milujeme na toulkách přírodou, při sběru hub či jízdě na kole. V tomto lese se dokážeme dobře orientovat, je bez problémů prostupný. Pouze na hřebenech kopců jsou vysázené nové stromy a rostou zde mladší stromy do dvaceti let. V rámci zmlazování lesa vznikají průseky poskytující dostatek světla pro borůvky a pěkné
výhledy. V zalesněných údolích se po ránu déle drží mlhy. Vzhledem ke stálé barvě jehličí je západní strana hor celý rok oděna ve stejnou hnědou barvu (tedy pokud zrovna čerstvý sníh nevytváří na větvích krásné bílé kupičky). Proto říkám, že západ je tmavou stranou hor. To platí jak pro české, tak pro saské Krušnohoří. Když člověk pohlédne z Klínovce na druhou stranu, směrem na severovýchod, uvidí hned pod kopcem rozlehlé louky v okolí Loučné, Kurort-Oberwiesenthalu, Kovářské, přísečnické vodní nádrže, Jöhstadtu, Hirsteinu, Výsluní, Šebíku, Zákoutí a dál a dál. Tyto lučiny jsou unikátní mozaikou horské vegetace. Naleznete zde mnoho vzácných květin, louky zde od jara až do podzimu hýří všemi barvami. Pýchou krušnohorských horských luk jsou travnaté pláně mezi Adolfovem a Cínovcem. Zdejší kopce na české straně jsou postižené likvidací lesů a na jejich místě rostou stromy nové. Ty dnes mají okolo dvaceti let, rostou kvůli vyšší kyselosti půdy pomaleji a více se kroutí. Výsledkem tohoto vývoje jsou pro návštěvníka hůře prostupné luční porosty na svazích kopců, ve kterých jsou schovány četné spadlé a hnijící stromy, kameny a různé díry. Například výstup na Meluzínu se může zdát velmi jednoduchý, ale kvůli změti stromků, kamenů, děr a vysoké trávě je to velmi náročné. Pozitivem tohoto vývoje jsou však řádově vyšší světlost hor, nezarostlé skalní vyhlídky či nízký lesní porost vhodný pro zvěř. Díky vysázení nového smíšeného lesa je zvláště na podzim tato strana hor mnohem barevnější. Dnešní velikost mladých jehličnanů dává východnímu Krušnohoří přezdívku „pohoří vánočních stromků“. Na východní straně Krušnohoří naleznete také dvě půvabné vodní nádrže, Přísečnice a Fláje – obě pojmenované podle bývalých sídel, která voda zatopila. Třetí komponentou utvářející unikátnost východní strany hor je převažující listnatý, resp. bukový porost na jižních stráních. Jsou to právě vzrostlé buky, které každé jaro a podzim dokáží fascinovat každého návštěvníka svými barevnými variacemi. Začátkem dubna se totiž stinné a šedé východní Krušnohoří od svého úpatí začíná zelenat. Sytá jarní zelená barva těchto strání je v dubnu krásným zážitkem pro fotografy i každého návštěvníka. Když se k tomu přidají rozkvetlé louky plné sedmikrásek a ovocné stromy oděné ve slavnostní bílý šat z okvětních lístků, pak nevíte, jestli je zde krásnější jaro, či podzim. A to je zdejší podzim dle mého nejkrásnější v celé republice. Může za to vysoký podíl listnatých lesů, bukové porosty a nevyzpytatelná mlha přicházející z údolí. Hluboké doliny okolo Jedláku, Šumného dolu či Stropníku jsou místa, kde pocítíte nádheru podzimu všemi smysly. Když přijde „tvrdý podzim“ a v kotlině pod horami se usadí celodenní mlha, jsou bučiny východního Krušnohoří nejlepší cestou pro potěchu oka i duše. Hrátky světla, oblohy, hor a mlhy jsou nekonečným tématem pro každého, koho uspokojuje pobyt v přírodě. Když na podzim listí opadá, otevírá se přes zimu více výhledů a průhledů, kterých byste si v létě nevšimli. Týká se to drobných památek, křížků, rybníčků i zvěře. I v zimě je tedy východní strana odlišná. Šedé kmeny a větve buků, na kterých se oproti smrkům hůře drží sníh, jsou v zimě jedinou vadou na kráse – nepůsobí tak přívětivě jako smrky. Pro návštěvníka zvyklého na současné běžné lesní porosty je velmi překvapivé vidět například na vrcholu Bouřňáku smíšený les tvořený z buků a zakrslé borovice blatky. Tato kombinace je velmi netypická a jinde ji těžko uvidíte. Ojíněné husté a tenké větvičky buků jsou poté, co odejde hustá mlha, kouzelnou dekorací zdejší krajiny.
Krušný ráj Jedním z charakteristických znaků Krušnohoří je hornictví, těžba a zpracování nerostů. Díky těžkému průmyslu byl tento nehostinný pohraniční val osídlen. Pozůstatky středověké těžby
nalezneme skoro v každé obci. Koncem 20. století těžba a zpracování hnědého uhlí v Podkrušnohoří na české straně překročily všechny myslitelné meze a z charakteristického znaku zdejšího života se stala noční můra. Kvůli smrtelným dávkám zplodin uschl na dvou třetinách hor les. Pouze část západně od Klínovce byla ušetřena, i když také zde vznikaly holiny. Kvůli povrchovým dolům v Podkrušnohoří, likvidaci obcí, gigantickému přesunu zeminy, vytváření umělých koryt řek a jejich zamoření získaly Krušné hory svůj negativní obraz. Kvůli této dočasné likvidaci přišly o pověst malebné krajiny a v oblasti turistického ruchu se propadly až na samé dno zájmu. Cesta z tohoto dna zpět na výsluní je velmi těžká a zdlouhavá. Za světlo na konci tunelu můžeme považovat životaschopnost přírody, která se uzdravuje překvapivě rychlým tempem. Povrchové doly budou mizet pod hladinou chystaných jezer mnohem déle. V té době už zde nebudou stát ani komíny elektráren a tak žádný návštěvník nebude rozptylován vadami na kráse Podkrušnohoří. Po opětovném smíření horalů a turistů s novodobými horníky, těžbou a vysokými komíny, které znamená základ zdravého rozvoje Krušnohoří, dochází ke znovupřijetí hornictví jakožto charakteristického atributu krušnohorského života. Pomoci tomu může například zjištění, že rozvoj hornictví poznamenal i počátky turistiky ve 20. století. Již Karel Lím, český menšinový učitel v Duchově a v Hrobu, národní buditel a velký popularizátor Krušných hor, ve dvacátých letech 20. století apeloval na turisty: „Každý obrázek stromů sněhem obalených z Krkonoš nebo ze Šumavy může býti podepsán jménem některého zdejšího horského místa; tak velkolepé jsou tu zimní krásy a i letními krásami přírodními se Krušné hory vyrovnají ostatním našim okrajním horstvům. Kdo byl na Šumavě, pocítil dumavost jejích hvozdů, na Krkonoších seznal tísnivou obrovitost plání, ale v Krušných horách se ze strání a z údolí line bujarý život, tak rušný jako život lidu dole pod horami. Nejsou dosud tak navštěvovány jako Krkonoše nebo Šumava, z návštěvníků dosud převládají Němci a budou ještě dlouho ve většině, než u našich lidí domácích se vyvine více smyslu pro turistiku a nežli dnešní turisté čeští si navyknou i sem zajížděti. Představa uhelných šachet, dýmu a černého prachu, která je s pojmem Krušných hor u mnohých těsně spojena, zradí neprávem mnoho našich krajanů z českého vnitrozemí od cesty do našich hor. Krušné hory jsou veselé, rozjařující! Horský vzduch je tu čistý a lehký, ani nemocní plícemi nepociťují drsnosti podnebí. Cholery prý v osadách na hřebeni ještě nebylo…“ Krušné hory jsou tedy vnímány jako pohoří za kouřovými oblaky již déle než devadesát let. Kouř není problémem posledních třiceti let, turisté měli Krušné hory ocejchované již dávno předtím. Hornictví je tedy atributem zdejšího života. Dalšími atributy, které s hornictvím a Krušnými horami souvisejí, jsou přehlížení a nedocenění. Nikdo proto neví, proč mají obyvatelé východního (Pod)Krušnohoří krásné běloskvoucí zuby. Důvodem je těžba fluoru v jižních stráních hor a i proto zdejší spodní vody a potoky obsahují vysoký podíl fluoru. Proto mají dívky z Krupky či Moldavy tak okouzlující úsměv. Lidé, kteří před dávnými lety osídlili Krušné hory a přetvořili je v plenér pro malíře, byli horníci. Hrdí dobyvatelé rud, kteří se modlili za své zdraví a stabilitu šachet. Vzniklo mnoho hornických spolků, rituálů, památek. Hornictví bylo tím, co celé dlouhé Krušné hory spojovalo a dávalo jim tvář. Hornictví dalo ráz horám, stalo se jeho „image“. Jenomže k této „image“ přibyla v druhé polovině 20. století povrchová těžba, výměna obyvatelstva, tzv. „pohřebné“ či příplatky za život pod Krušnými horami. Ten, kdo měl vztah k horám, mohl jen těžko přihlížet jejich likvidaci kvůli neúměrnému navýšení těžby a zpracování uhlí v Podkrušnohoří. Tento „požár“ spálil celou svrchní, nejpůvabnější vrstvu Krušných hor: stromy, domy, tradice, vztah k domovu, a hlavně jejich dobré jméno. To shořelo jako papír a tento glejt nám dnes nejvíce chybí. Jak vypadá taková vědomá hrdost na hornickou minulost i po zavření všech dolů, si můžete
prohlédnout na saské straně. Zdejší krajina si oproti té české zachovala tradiční tvář. Je to vzor, jak hustě osídlené a malebné Krušné hory dříve vypadaly a jak by mohly v budoucnosti opět vyhlížet. Zde hornictví nezískalo negativní přízvisko (výjimkou je Johanngeorgenstadt), nikdy negativně neovlivnilo krajinu a životaschopnost regionu. Saské Krušnohoří je opakem divokosti přírody naší strany hor, šedivosti staveb a drsnosti zdejšího života. Je malebným krajem, ve kterém moudré hlavy vyhlásily Národní park Erzgebirge-Vogtland. Je zde chráněna mozaika zemědělsky obdělávaných území. Naleznete tady pečlivě udržované lidové stavby, skanzeny, zámky, hrady a nespočet zpřístupněných hornických památek. Na východní straně hor vás přivítají krásná stromořadí jeřábu – charakteristického stromu Krušných hor. Okolí měst Geising či Seiffen zůstává krásnou ukázkou zachovalé horské zemědělské krajiny. Každé město dlouhodobě pěstuje lokální patriotismus, působí zde po mnoho generací spolky, které pracují s mládeží. Láska k domovu se zde projevuje na vzhledu každého domu. Spokojenost místních lidí poznáte i podle toho, jak se na vás usmívají, když je oslovíte. Nikdy se mi jako drzému a dychtivému fotografovi nestalo, že by mě nějaký saský majitel na jeho cestě či poli nejprve „sjel“, že tu nemám co dělat, než by se zeptal, proč tu jsem. Vždycky se nejprve usmál, pozdravil a já mu od srdce vyklopil, jak krásné to tu má, že tu prostě musím fotografovat. V Čechách většinou panuje opačný princip. Nejprve preventivně vetřelce seřvat a donutit ho k pokoře a pak mu třeba i milostivě povolit fotografovat v okolí jeho domu. Není ale každý takový. Většinou se ten, kdo si je vědom krásy okolí svého domu, k fotografovi chová uctivě a jeho zájem chápe jako pochvalu. Saská strana sice také bojuje s úbytkem obyvatelstva po roce 1990 a s napjatými rozpočty obcí, na její tváři to však vidět není. Cosi je zde jinak. Na saské straně působí vše harmonicky. Základní rozdíl mezi krajinou saskou a českou lze popsat jednoduše: upravená versus divoká architektura a krajina. Obě strany hor se proto krásně doplňují. Máte-li už dost výmolů, křovin, vysoké trávy, kamení, přijdou-li vám domy a obce šedé a depresivní, přejeďte na saskou stranu hor. Zdejší precizně opečovávaná krajina s lavičkami u každého výhledu, sochami, kterým nechybí žádné končetiny, se záhony plnými okrasných květin, novými fasádami, milými a usměvavými lidmi vás přivede na příznivější myšlenky. A pokud už vás všechna ta nádhera hraničící s umělostí a kýčovitostí omrzí, tak skočte zpět do české divoké přírody bez zákazů, kde na vás čeká spousta překvapení, nástrah, nečekaných setkání se zvěří či s rázovitými lidmi a plno výzev k vylepšení. Můžete to dělat donekonečna, tento přechod vás pokaždé ohromí. Otázkou zůstává, zda se vývoj bude ubírat spíše k nažehlené kráse na obou stranách, či ke zdivočení, opuštění a zchudnutí. Obě alternativy jsou otevřené.
Destrukce Krušných hor aneb Jak to bylo a jak to je s malebností krušnohorských obcí Dnes se to může zdát až nemyslitelné, ale ještě po konci druhé světové války byly Krušné hory považovány za malebnou krajinu, která poutala malíře a fotografy. Na Chomutovsku dokonce měly být vyčleněny obce a domy pro malíře plenérů. Velká osídlenost náhorní planiny s hlubokými výhledy do Podkrušnohoří a zemědělsky obdělávaná krajina ve spojení s hustými lesy a hlubokými údolími byly před odsunem Němců opravdu unikátní. První fáze smývání genia loci v Krušných horách začala však již na počátku 20. století. Právě tehdy v Krušných horách došlo ke stavebnímu boomu. Důvodem byly časté požáry a také přechod na modernější bydlení bez hospodářského zázemí. Mnoho místních obyvatel vyměnilo původní dřevěné či hrázděné domy za zděné. Tyto budovy již nebyly tak zdobné a uměleckořemeslná práce se dřevem ve štítech, okenicích či krovech z krušnohorské
architektury vymizela. I proto jsou dnes nejtypičtějšími stavbami Krušných hor zděné dvoupodlažní domky s bočním štítem a sedlovou střechou. V celém pohoří se tyto domy stavěly skoro identicky. V lidových hrázděných stavbách bylo možné bydlet například na Českolipsku či v Lužických horách, ale v nehostinných klimatickým podmínkách na hřebeni Krušných hor tato architektura mnohem rychleji stárla a pro dlouhodobé bydlení moderního typu nebyla vhodná. Větrné a deštivé podnebí Krušnohoří tak donutilo „obléci“ zdejší domy do zimních kabátů, tedy do vrstev izolačních bariér, nových, modernějších omítek, pod kterými postupně typická krušnohorská architektura mizela. Dnes můžeme vizuální charakter, estetické kvality a barevnost těchto zděných či „obezděných“ domů přirovnat k symbolickému pracovnímu kabátu let padesátých – „vaťáku“. Tak nehostinně tyto stavby působí a s člověkem „vaťákové“ kultury opravdu ladí. Zdá se, že noví obyvatelé po roce 1945 reflektovali mnohem více surovost života na náhorní rovině Krušných hor a k rozvinutí v té době již skomírající poetiky života neměli čas ani chuť či znalosti. Čechům se navíc v poválečné době nechtělo učit se od Němců místním zvyklostem. Nemohlo tak dojít k předání tradic, informací a povědomí o životě v tomto horském koutě. Po odsunu Němců, zbourání mnoha domů (většina z nich byly právě hrázděné stavby, které dávaly kraji ráz), poté, co pole a louky zarostly náletovou zelení, z malebnosti mnoho nezbylo. Zástavba v obcích a městech ztratila kompaktnost, vzniklo mnoho proluk s nálety, domy byly v lepším případně nevhodně modernizovány, čímž zanikl jejich genius loci, v horším případě se o ně nestaral nikdo, a tak byly zbourány nebo dodnes nesou známky opuštěnosti a zanedbanosti. V době, kdy i na hranicích se spřáteleným východním Německem vznikala železná opona, v padesátých letech, byly opuštěny a zanikly desítky obcí. V tzv. „hraničním pásmu“ do 500 metrů od hranice byly všechny domy nemilosrdně zlikvidovány. V tzv. „zakázaném pásmu“, které v Krušných horách bylo široké „pouze“ několik set metrů, směli bydlet jen příslušníci pohraniční stráže. Ostatní obyvatelé se museli vystěhovat. Kvůli tomuto opatření došlo k vyčištění státní hranice a zanikly tak cenné hraniční sídelní obce. Jednu z největších ztrát představuje zábavní centrum západního Krušnohoří, obec Hraničná / Markhausen. Díky své poloze na říčce Svatavě byla Hraničná velmi dobře dopravně dostupná vlakem i po silnici. Ležela také relativně velmi nízko, jako jediný hraniční přechod v Krušných horách pod 600 m n. m. I proto zde mohlo vzniknout v závětří a v příjemných klimatických podmínkách centrum přeshraničního ruchu. Ačkoliv Hraničná měla ve třicátých letech pouze 1500 obyvatel, obklopovaly ji veliké sídelní lokality jako Kraslice (tehdy 13 000 obyvatel), Klingenthal (9000 obyvatel) či Stříbrná a Bublava (dohromady více než 9000 obyvatel). Proto se zde nacházely dva velké taneční sály a čtyři menší tančírny. Nejslavnější byla Seifert – Diele, ve které byl po přestavbě v roce 1933 vybudován prosklený a osvětlený oválný taneční parket. Tehdy to byla senzace pro celý tzv. lázeňský trojúhelník v západních Čechách. Hraničná se tak pochopitelně stala také velkým centrem hříchu, nicméně byla rovněž místem, kde se navazovaly kontakty, lásky a přátelství přes hranice a napříč národy. Dnes tuto ozvěnu divokých večírků a zábav v údolí Svatavy jen těžko zaslechnete. Celá obec byla zlikvidována a zarostla. Na místě tančíren stojí shluky tržnic a benzinových pump. Dalšími takto zaniklými lokalitami v bývalém hraničním pásmu jsou obce Rolava, Jelení, Český Mlýn, Mílov, Jilmová, Pohraniční, Gabrielina Huť, Žebrácký Roh, Mackov, Pastviny, Dolní Moldava, Přední Cínovec, Habartice a Mohelnice. Jiné zanikly kvůli nedostatečnému osídlení či vzniku vodních nádrží na pitnou vodu. Při rozhovorech s pamětníky mne zaujalo, jak nejednoznačnou roli měla pro oblast
Jáchymovska těžba uranu. V první řadě sice šlo o rabování nerostného bohatství Krušnohoří a vynucené masivní přemísťování lidí za prací, druhotně však těžba zachránila mnoho sídel před zkázou. Překvapilo mne vysoké procento lidí, kteří v padesátých letech pracovali v závodech na těžbu a úpravu uranu v Jáchymově, Mariánské, Přebuzi, Hřebečné či ve Vysoké Peci. Proti masové těžbě uranu sice můžeme vznášet řadu námitek týkajících se kvality života, zneužívání politických vězňů, vzniku mnoha odcizených „eternitových“ staveb, např. na Mariánské, jeden pozitivní rys jí však však upřít nelze. Díky tomu, že se v letech bezprostředně po odsunu Němců do oblasti od Přebuzi až po Měděnec za prací nastěhovalo takové množství lidí (případně zde aspoň začali pracovat), podařilo se zachovat domovní fond mnoha sídel. Většinou rozhovorů s lidmi z této oblasti se jako červená nit táhnou zážitky z práce v jáchymovských uranových dolech. Touto dobovou mašinérií prošlo obrovské množství lidí. V každé rodině v centrálním Krušnohoří naleznete někoho, kdo v uranových dolech pracoval. Tito lidé a jejich rodiny zde zůstali právě kvůli těžbě uranu. Díky ní neodešly ani tisíce německých rodin, které populaci Krušných hor stabilizovaly. Těžba uranu tak zachránila většinu obcí bývalého zakázaného pásma kolem Jáchymova: Vejprty, Loučnou, Kovářskou, Boží Dar, Myslivny, Ryžovnu, Hřebečnou, Abertamy, Pernink, Horní Blatnou, Potůčky, Nové Hamry, Přebuz, Nejdek, Rudné nebo Vysokou Pec. Jinak by je čekala mnohem větší devastace a vylidnění. Byly zde ubytovány desetitisíce pracovníků, kteří do Jáchymova a dalších důlních provozů pravidelně dojížděli. Po ukončení těžby na začátku šedesátých let nemusely znovu osiřelé stavby čekat nijak dlouho, než se jich ujali rekreanti či lidé, kteří v Krušnohoří i po zavření dolů zůstali. Význam hornické činnosti, která dala práci celé jedné generaci lidí a navazovala na hornickou tradici pradávných generací, můžeme lépe pochopit, podíváme-li se na východ Krušných hor. Zde k žádné masivní těžbě nedošlo, domy po odsunu Němců nezískaly ani dočasné nájemníky a mizely před očima. Proto v okolí Flájí zůstaly Krušné hory bez funkční obce či města, jakými jsou na západě Abertamy či Kovářská. Většinu lidí naopak z hor stáhly hnědouhelné doly, takže populační vývoj zde byl opačný. Těch několik obcí, které na východě na hřebeni zůstaly, spadá pod města Krupka či Dubí. Fojtovice ani Cínovec nejsou samostatné obce. Obdobná situace byla i v případě Jáchymova a Božího Daru, nicméně Boží Dar se osamostatnil a (na rozdíl od Jáchymova) zatím prosperuje. Obecně se říká, že na západě hor se zachovalo více obcí, nebývá však uváděn žádný objektivní důvod. Myslím, že nit, která se táhne příběhy pamětníků ze západního a centrálního Krušnohoří, zřetelně ukazuje k příčině, díky níž se na západě osídlení zachovalo – tedy k jáchymovským dolům. Krušné hory mají však i malebné stavební novotvary. Vznikaly na místech, kde již zanikl domovní fond. Jsou jimi hlavně milé „hobití“ rekreační chatky. Mají charakteristický obdélníkový půdorys, jsou pouze přízemní a většinou mají rovnou či mírně skosenou střechu. Bývají obklopeny malou, ale velmi pěkně udržovanou zahrádkou. Použité materiály jsou velmi různorodé a odkazují na lidovou tvořivost jejich majitelů. Celkově ale působí pozitivním dojmem. Jejich vizáž a zasazení do okolního porostu odkazují na nízkopodlažní obytné chaty ve Finsku. Opravdu, při pohledu na řady takovýchto domků se vám spíše vybavují chaloupky v březovém lese daleko na severu či chaty v Posázaví. Je to asi jediný pozitivní estetický prvek krušnohorské architektury, který vznikl po druhé světové válce. Tyto chatičky se však nerozšířily do celých Krušných hor. Nejzápadnější výskyt jsem zaznamenal v osadě Celná na Chomutovsku a jejich počet se zvyšuje směrem na východ. Nejkrásnější ukázky této „kutilské architektury“ najdeme v Celné, v Klínech, Dlouhé Louce, Adolfově či v prudkém srázu nad Mikulovem a v Novém Městě.
Na západě Krušných hor se více rozšířil typ chaty s vysokou ostrou střechou. Tato typová stavba ovšem již nevykazuje tolik lidové tvořivosti a esteticky není tak hodnotná. Její výskyt je zaznamenán od chatové osady Nová Ves nad Stříbrnou po Měděnec. Vysoká ostrá střecha souvisí s mýtem let sedmdesátých a osmdesátých, že v Krušných horách padá mnohem více sněhu než v jiných českých horách, a proto je potřeba stavět úzké a strmé střechy. Snížený práh malebnosti krušnohorských obcí rozeznáte při návštěvě jakéhokoliv jiného pohoří, kde se charakteristické prvky místní architektury záměrně uchovávají. Stačí navštívit blízké Lužické hory a máte rázem pocit, že se nacházíte v mnohem spokojenějším a malebnějším království. Je to sice pořád ten Ústecký kraj plný kriminality, nezaměstnanosti a vykořeněnosti, něco je tu však jinak. Fenomén chatařů na východě a chalupářů na západě Krušných hor má ovšem více souvislostí. Obecně platí, že chalupáři využívají stávající sídelní strukturu, kterou svou činností obnovují. Ztotožní se s historickou pamětí a stávají se jejími nositeli. Většinou pomáhají objekty rekonstruovat a uchovat tradiční tvář obcí. Do svých chalup jezdí celoročně a často si zvou i své přátele. Chalupy mohdy fungují jako sezonní bydlení či bydlení na důchod. Naproti tomu chataři stavěli své chatky na zeleném drnu v klidných oblastech mimo centra obcí. Většinou nebudovali základní infrastrukturu, tedy studnu, elektrické přípojky či kanalizaci. Důvodů pro tyto stavby bylo více: nedostatek vhodných původních domů, únik do přírody a realizace víkendového bydlení. Naprostá většina chat je obyvatelná pouze v letních měsících, zimu v nich trávit nelze. Chataři tak v krajině vytvářejí novou strukturu, která je izolovaná od původních sídel a není schopna udržet stabilní a kontinuální osídlení. Přesto je fenomén chatařství, zvláště na východě Krušných hor, pozitivním prvkem, který nahrazuje nedostatek původní sídelní struktury. Důvody, proč chalupy jsou spíše na západě, resp. chaty na východě, souvisí s výše popsaným fenoménem stabilizace osídlení v padesátých letech 20. století.
Přítomnost a budoucnost Krušných hor V Krušných horách zbývá dnes už jen málo ruin, většina byla zbourána či naopak zrekonstruována. Lidé z měst si nadšeně pořizují starobylé domy k rekreačním účelům i v leckdy zcela opuštěných lokalitách a za vysoké ceny. Do hor přicházejí lidé, kteří si cení krásné přírody a svérázné tváře místní architektury. Lze jen doufat, že domy a obce budou postupně rozkvétat a Krušné hory již nebudou popelkou mezi českými pohořími. Krušné hory však asi nikdy nebudou ani v sezoně tak přeplněné jako Šumava. Cyklisté se i v srpnu budou divit, že za celý den potkali tak málo jiných kol, a nebudou si jisti, zda jim to vyhovuje, nebo je to znervózňuje. Dalším zajímavým fenoménem je zánik „zaniklých“ obcí. V mnoha opuštěným lokalitách se plánuje nová výstavba. Jedná se například o bývalou obce Jelení, kde existuje projekt na výstavbu golfového hřiště a penzionů, nebo Ryžovna, kde během pár let začne prodej stavebních parcel. Účelem města Boží Dar, na jehož katastrálním území se Ryžovna nachází, je znovuoživení Ryžovny pro rekreaci a turistiku. Další opuštěná místa jsou využívána energeticky. Již dříve vznikly vodní nádrže Přísečnice či Fláje. Vzhledem k posilování výroby tzv. „zelené energie“ dochází k tlaku investorů a krajů na budování přečerpávacích vodních elektráren. Vedle toho v rámci politiky prevence zadržování vody v krajině vznikají plány na retenční vodní plochy. Kolem vodních děl se rozmáhá také výstavba větrných elektráren; opět to poukazuje na pozici Krušných hor jako pohoří „holka pro všechno“. Na hřebeni Krkonoš jistě k výstavbě větrných elektráren nedojde. Tam by to místní lidé, ekologové a turisté v jednom šiku nikdy nedovolili. Určitě zde ale fouká více než v Krušných horách. Podobně se brání lidé a instituce na Vysočině. Ačkoliv
zde není národní park a CHKO Žďárské vrchy chrání jen malou část Vysočiny, místní lidé, zastupitelé, a dokonce i vedení kraje se brání v jednom šiku tlaku investorů na „zamoření“ zdejší krajiny větrnými elektrárnami. Vnímají jednoznačně negativní vliv na turistiku v kraji. Proč zde lidé jsou schopni vzdorovat „rychlým penězům“, a v Ústeckém kraji ne? Opět je tu cosi jinak. Je to v myslích lidí, podle kterých snese jejich region vše a není nutné vůči němu mít žádné zbytečné výčitky. V Krušných horách je zkrátka možné vše. I větrníky na Klínovci. Naštěstí nové zastupitelstvo v Jáchymově přehodnotilo svůj záměr a od výstavby chce ustoupit. Pokud byly dříve synonymy Krušných hor dým a kouř, nyní hrozí, že jím budou vysoké bílé stožáry, které vyrostou na celém hřebeni hor a přemění geomorfologicky unikátní horskou bariéru na pouhý podstavec pro větrné elektrárny. Například hrozí likvidace krajinného rázu horských luk v okolí Moldavy kvůli výstavbě více než dvaceti elektráren. Ačkoliv lze pochopit zájem obcí vylepšit si rozpočet o podíl z prodané elektřiny, je nutné si rozmyslet, jestli cena za toto finanční přilepšení není příliš vysoká. Každé rychlé peníze jsou ošidné a dlouhodobě nevýhodné. Likvidace starých větrných elektráren je finančně velmi nákladná. A z pohledu turistiky jsou houfy větrníků velmi chabým lákadlem k návštěvě. Ačkoliv větrné elektrárny se jako první objevily na německé straně hor, dnes se starostové obcí v Národním parku Erzgebirge / Vogtland vehementně brání plošné výstavbě vrtulí na české straně. Krušné hory jsou bohužel i bohudík bohaté na přírodní zdroje – ať už jsou pod zemí nebo nad zemí. Jen je otázka, jestli je prvoplánová, masivní a hlavně rychlá „těžba“ těchto zdrojů – ať už rud, uhlí či větru – tím, co se z dlouhodobého hlediska nejvíc vyplatí. Na saské straně si obce spočítaly, že jejich budoucnost je spíše v turistickém ruchu než v podílech na zisku z větrné energie. V soustavné práci na vylepšení nabídky služeb, stabilní zaměstanosti místních lidí. Co naučí místní lidí točící se větrná elektrárna?
CHKO Krušné hory? Událostí, která by mohla významně proměnit budoucnost Krušných hor, je hypotetické vyhlášení CHKO Krušné hory. Díky mapování Natura 2000, které bylo ukončeno v roce 2007, bylo doloženo, že Krušné hory v celé své šířce od Lubů až po Nakléřov jsou ekologicky natolik hodnotné, že si zaslouží ochranu své cenné přírody a krajiny. Velkoplošná ochrana Krušných hor by byla samozřejmě velkou změnou pro dotčené skupiny, hlavně obce, podnikatele a majitele pozemků. Přesto lze říci, že vyhlášení CHKO Krušné hory je přesně tím krokem, který může tomuto přehlíženému pohoří významně pomoci vylepšit si jméno, zvýšit hrdost místních lidí a podpořit vznik mnoha neziskových organizací zaměřených na péči a rozvoj Krušných hor. A také zastavit masovou výstavbu větrných elektráren. Jenom si představte ten nápis: CHKO Krušné hory. Není to dnes pro mnoho lidí ze vzdálenějších krajů spíše protimluv? Určitě by to upoutalo pozornost prázdninových turistů a také cizinců. Nejdůležitější je však komunikace Agentury ochrany přírody a krajiny ČR s obcemi, které se nacházejí v dotčeném území. Správné a liberální zónování CHKO je základním předpokladem úspěchu projektu chráněného území. Na území plánovaného CHKO Krušné hory se nachází mnohem více obcí než např. v Českém lese, kde bylo prozatím poslední velkoplošné chráněné území vyhlášeno. Vyhlášení CHKO Krušné hory tak může znamenat definitivní vylepšení jména tomuto pohoří. Jistě by je s nadšením uvítal i Karel Lím, velký propagátor Krušnohoří. Jak vypadá reálná možnost vyhlášení, se dozvíte v rozhovoru s Vladimírem Melicharem. Zkušenosti s vyhlášením Národního parku Erzgebirge / Vogtland mají obce na saské straně hor. Nejsou však příliš pozitivní. Ochrana území zde naráží na rozvojové plány obcí. Jestliže
se saské obce, které co do počtu obyvatel výrazně převyšují česká sídla, snaží o další rozvoj, české obce čeká rozvoj mnohonásobně větší. A právě z obavy o zamezení nutných investic pramení většinový odpor krušnohorských obcí k vyhlášení CHKO. Například město Boží Dar se od začátku devadesátých let profilovalo jako městečko v sepětí s přírodou, v ekologickém přístupu velmi pokrokové. Díky tomu první větrné elektrárny v Česku stály právě na Božím Daru. Boží Dar vyčlenil z katastru oblast kolem osady Zlatý Kopec a vyhlásil zde Přírodní park Zlatý Kopec. Město se postaralo o vybudování naučné stezky Božídarské rašeliniště. I proto je dnes Boží Dar ukázkou souznění kvality života a ochrany přírody. Vstup nového, silnějšího hráče do problematiky ochrany přírody je pro zástupce Božího Daru nepříjemností. Legislativa EU je pro malé obce neúměrně náročná a složitá. Administrativní zátěž při projednávání každé investice je břemenem, se kterým zastupitelstvům nikdo nepomůže. Vypracování tzv. EIEA, posouzení vlivu stavby na stav životního prostředí, je pak vnímáno jako zbytečný byrokratický nástroj, sloužící pouze k přivýdělku akreditovaných ekologů z Agentury na ochranu přírody a krajiny (AOPK). K tomu ještě jsou nařízení centrálních institucí v konkrétních případech zónování velmi nepřesná a vykazují často i neznalost místních vlastnických vztahů. Tuto výtku lze považovat za mnohem důležitější, protože existenci EIEA si nevymysleli úředníci MŽP, ale k jejímu vypracovávání jsme se rozhodli vstupem do Evropské unie. Přístup městečka Boží Dar ukazuje, že rozumně řízená obec dokáže spojit rozvoj i ochranu jediného obchodního artiklu, který má: okolní přírody a krajiny. Sama si dovede nejlépe řídit ochranu přírody a vyjít vstříc majitelům pozemků. Jakékoliv centrální zásahy do tohoto fungujícího mechanismu jsou proto cizorodé. Avšak v rámci aplikace unijní legislativy v oblasti ochrany přírody nemůže mít žádná obec či město výjimky. Ne všechna sídla ovšem mají tak osvícené vedení a starostové se zde střídají i vícekrát za volební období. Dlouhodobá ochrana přírodního bohatství navíc není tématem, které tito „zimní starostové“ stačí řešit. Spíše se snaží pro obec získat nějaké „rychlé peníze“ bez ohledu na krajinný ráz a ochranu přírody. Zde je pak nutné zavést nástroje ochrany přírody centrálně. Zatímco tedy starosta Božího Daru není nadšen z možného vyhlášení CHKO Krušné hory, některé ostatní obce tuto možnost vítají. Mezi nimi například Hora Svatého Šebestiána. Je však zajímavé, že i Ministerstvo životního prostředí a jeho výkonná ruka AOPK nemá jednotný názor na instalaci větrných elektráren. Zatímco ministerstvo chce, aby se z Krušných hor stal jeden veliký podstavec pro větrné elektrárny, AOPK hájí zájmy tetřívků a dalších obyvatel krušnohorských lesů a luk.
Podpora vzdělanosti a neziskového sektoru Ve chvíli, kdy by se podařilo vyhlásit CHKO Krušné hory, vzniklo by mnoho pracovních míst v rámci Správy CHKO Krušné hory, která by zaměstnala vzdělané absolventy vysokých škol. Krušné hory by tak získaly profesionální ochránce a péči. Aby se však do rozvoje regionu mohla zapojit také laická veřejnost, je zapotřebí rozšířit možnosti vzdělávání. Příkladem mohou být Jizerské hory, kde v zázemí velkých měst působí desítky neziskových organizací, které pečují o přírodu a tradice tohoto pohoří. V porovnání s Krušnými horami je pozornost obyvatel měst mezi Jizerkou a Ještědem věnovaná jejich horskému zázemí neporovnatelně silnější. Týká se to i vzhledu horských obcí, ačkoliv podhorská města zde také nejsou přímo malebná. Většinou platí, že čím ošklivější města jsou, tím hezčí jsou navazující okolní rekreantské obce. Důležitým faktorem pro rozvoj Jizerských hor je také existence místní technické univerzity, která se nachází v Liberci. Ta vzdělává místní obyvatele, kteří pak
častěji zůstávají v regionu a neodcházejí do jiných velkých měst. Regionální vysoké školy samozřejmě umožňují rovněž výzkum místních lokalit, historie, tradic a přírody. Díky studentům tak dochází k popisu a analýze regionu, vznikají nové texty i překlady týkající se Jizerských hor. Tito mladí lidé se stávají členy okrašlovacích spolků a dalších sdružení, která o region pečují, vytvářejí opozici stavebním a investičním projektům a podílejí se na krajinném a urbanistickém plánování. Když se podíváme na dvě části Krušných hor, zjistíme, že Karlovarský kraj je jediným krajem České republiky, který nemá vlastní univerzitu. Funguje zde pouze soukromá vysoká škola obchodní. Místní mladí lidé tak odcházejí studovat do jiných měst, kde se seznamují se spolkovým životem, kulturou a často si zde i najdou práci a založí rodinu. Z kraje tak odchází tolik potřebná inteligence a vzdělaní absolventi. Mladí energičtí lidé potom ve společnosti chybí a sociální kapitál karlovarského kraje se snižuje. V Ústeckém kraji plní úlohu vzdělávacího centra Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, která má několik fakult – filozofickou, pedagogickou, přírodovědeckou a ekonomickou. Kvůli své poloze na východním okraji Ústeckého kraje však bohužel nehrají Krušné hory pro místní studenty, spolky a sdružení hlavní roli. Ústečané se více ztotožňují s masivem Českého středohoří, ostatně charakteristický tvar Milešovky je oficiálním symbolem Ústeckého kraje. A na území Českého středohoří bylo v sedmdesátých letech vyhlášeno CHKO. Navíc České středohoří se může pyšnit gloriolou původního českého ráje. Je škoda, že Krušné hory, ačkoliv mnohem osídlenější, vyšší, větší, historicky a turisticky významnější, nejsou pro Ústecký kraj tím největším lákadlem a rodinným stříbrem. Důvodem může být i to, že z oken krajského úřadu je vidět právě České středohoří, a nikoliv masiv Krušných hor. I když silueta hradby Krušných hor je pro více než 80 % obyvatel Ústeckého kraje všudypřítomná.
