Poutní zájezd chebské farnosti
Assisi, Orvieto, Řím – Vatikán 26. 7. – 3. 8. 2010
Zpracovala: Jaroslava Rymešová
Pondělí, 26. 7. Čas odjezdu stanovený na 18. hodinu se nezadrţitelně blíţí. Trochu se po nočním dešti ochladilo, coţ je v těchto ţhavých červencových dnech velice fajn. Přijíţdí ohromný autobus, Vega Tour, dopravce pan Liška z Kynšperku - za volantem dva pohodoví řidiči. Před nádraţím uţ se shromáţdili lidé – je nás více neţ padesát. Dorazil i náš hlavní průvodce Petr Bauchner - „Beruška“ - s plyšovou beruškou připevněnou k dlouhé hůlce. Bude nám po celou dobu pouti označovat správný směr. Uvelebujeme se na sedadlech.. Před námi je celonoční jízda. Míjíme Regensburg, Mnichov, Salzburg … Alpy se ztrácejí ve tmě. Projíţdíme Brenner, a jsme v Itálii. Za okny se míhá zvlněná, jakoby kudrnatá krajina olivovníků, vinic a štíhlých cypřišů – půvabné Toskánsko. To uţ se rozednilo a v časných dopoledních hodinách přijíţdíme do dalšího kraje, do Umbrie. Úterý, 27. 7. Umbrie – pahorkatina, kraj piniových hájů, svahů osazených olivami, s hrady a opevněnými městečky na vrcholcích hor. Na parkovišti u benzínky se dáme trochu dohromady, něco sníme – a uţ míříme do Assisi, středověkého města uzavřeného v kamenných hradbách. Jeho siluetě na kopci dominuje bazilika sv. Františka a dvě pevnosti tyčící se nad městem. Město svatého Františka (narodil se r. 1182, zemřel 3. 10. 1226, svatořečen byl r. 1228) a svaté Kláry (narodila se r. 1211, zemřela 11. 8. 1253, druhý den po setkání s papeţem Inocencem IV., který přijel do Assisi, aby potvrdil její řeholi). Na pohorku nad městem, na místě někdejšího popraviště (přáním svatého Františka bylo, aby byl pochován na nejsmutnějším místě ve městě) byla brzy po jeho smrti vybudována bazilika. Do její dolní části vstupujeme portálem z 15.století zdobeným překrásnou gotickou růţicí. V kryptě je pochován sv. František a jeho čtyři nejbliţší druzi. Horní část baziliky působí mnohem okázaleji. Stěny jsou pokryté freskami zobrazujícími scény ze Starého i Nového Zákona a také ze ţivota sv. Františka. Autorem mnoha z nich je Giotto či jeho ţáci. Dalším významným tvůrcem, který se na výzdobě podílel, je Cimabue. Části poničené před několika lety silným zemětřesením byly jiţ restaurovány a obnoveny v plné kráse. Procházíme městem a jsme nadšeni jeho paláci, kostely, jeho křivolakými uličkami, malebnými náměstíčky... nejstarší historii, první století, zde reprezentuje chrám Minervy se šesti sloupy zakončenými korintskými hlavicemi, který byl přestavěn na křesťanský kostel Svaté Marie nad Minervou. Chvilku tu postojíme a nasáváme neopakovatelnou atmosféru místa.... Jen čilý ruch, kavárničky, obchůdky a auta projíţdějící i těmi nejuţšími uličkami nás vracejí zpět do našeho času a ubezpečují nás, ţe jsme se opravdu neocitli ve středověku. Dalším cílem je katedrála Di San Rufino (Sv. Rufina), kde sv. František poprvé kázal. Zaujme románské průčelí, spodní část zvonice pochází dokonce z roku 1000. Po prohlídce pokračujeme pomalu pěšky k bazilice sv. Kláry. Začíná být pořádné horko. Dovnitř uţ nejdeme. Škoda, je toho zde také hodně k vidění, mimo jiné i originál románského kříţe z kostelíku sv. Damiana, pod nímţ byl sv. František při modlitbě natolik osloven, ţe se vzdal svého bohatství i dosavadního způsobu ţivota a zvolil cestu pokory a odříkání. Tlačí nás však čas i rostoucí únava. Sestupujeme tedy zpátky k parkovišti a hrneme se do autobusu… ještě si ale chvíli počkáme, protoţe několik lidí z naší výpravy se trochu „zamotalo“ ve středověkých uličkách a k autobusu dorazili s mírným zpoţděním. Opouštíme středověké hradby a vjíţdíme do novodobého města. Jeho rozvoj byl podmíněn poutěmi, které po smrti sv. Františka směřovaly k jeho úmrtnímu místu – kostelíku Porziuncola. Interiér kapličky zůstal do dnešních dob zachovaný takřka neporušený. V roce 1569 bylo kolem této kaple započato se stavbou rozlehlé baziliky Santa Mariia degli Angeli. Bohuţel, památka byla zavřená – polední pauza. Hodinu a půl jsme čekat nechtěli, a tak jsme pokračovali do Orvieta, jednoho z mnoha dalších opevněných středověkých městeček v hradbách rozloţených na vrcholcích 2
hor Umbrie. Známé se stalo svou katedrálou, ve které je nad hlavním oltářem umístěn v prosklené schránce krví potřísněný korporál. Údajně se tak stalo při debatě teologů, zda při mši skutečně dochází k proměně chleba a vína v Tělo a Krev Páně. Z hostie náhle začala vytékat krev, která se vsákla do bílé látky korporálu. Beruška, s ohledem na únavu poutníků, naviguje autobus současným městem ulicemi vzhůru, k hradbám. Nejde to – pro autobusy je kaţdá cesta uzavřena. Zbývají dvě moţnosti: doputovat zhruba dvou kilometrovou trasu do poměrně prudkého stoupání po svých, navíc v ţhnoucím slunci nebo se vrátit naším autobusem k nádraţí a zde vyuţít dopravu turistickými autobusy. Většina je samozřejmě pro moţnost druhou, uţ také s poukazem, ţe bychom mohli bloudit. Beruška zjišťuje potřebné informace, nakupuje lístky – a uţ je tu naše „linka“. V polovině cesty, u rozlehlého parku mezi hradbami s vyhlídkou na okolní krajinu přesedáme a druhý autobus nás dopraví na romantické, typicky italské náměstíčko s kašnou, paláci a s výstavnou, v poměru ke zdejšímu prostranství ohromnou katedrálou, s mozaikou zdobeným průčelím. Stejně jako zvenčí je stavba monumentální a působivá i uvnitř. Kdyţ vyjdeme ven, poprchává. Přestávku mezi přestupem vyuţijí někteří k rozhledu do krajiny.. Je sice teď trochu potemnělá dešťovými mračny, ale výhledy stojí přesto za to. A je tady Řím. Blizoučko Vatikánu se ubytujeme na Velehradu, v českém poutním domu, kde nás vítají dva páteři, salesiáni. Čeká nás chutná večeře, po večeři jdeme spát. Po noční jízdě a mnoţství záţitků usneme jako mimina. Středa, 28. 7. Po snídani „nafasujeme“ od zdejších páterů vysílačky, abychom mohli sledovat Beruškúv výklad (slyšitelnost má být do 500 metrů), potom nasedáme do autobusu, který nás dopraví do centra a odtud v čele s Beruškou a beruškou vyráţíme na prohlídku nejdůleţitějších a nejvýznamnějších raně křesťanských římských bazilik a kostelů. Teplo, ale ještě ne takové, aby se nedalo snést. První na řadě je bazilika St. Maria Maggiore. Zaujme nás nádherný kazetový strop i překrásná mozaiková podlaha. Interiér svou vznosností a nádherou aţ bere dech. Kostel sv. Pressedy byl zaloţen v 5. století na místě, kde jsou pohřbeny ostatky prvních křesťanských mučedníků. Uvnitř zaujme kaple sv. Zenona pocházející z 9. století a relikvie – především část mramorového sloupu, u kterého byl bičován Kristus. Kostel Sv. Petra v řetězech (S. Pietro in Vincoli) byl dostavěn v roce 439, aby zde byly uchovány řetězy, jimiţ byl sv. Petr v Jeruzalémě spoután. Kostel prošel v průběhu staletí mnoha přestavbami, působivá je stropní freska a určitě nejznámější je Michalangelovo Mauzoleum papeţe Julia II. Sochařské výzdobě kraluje úchvatná socha Mojţíše. Bazilika Sv. Klementa, v jehoţ kryptě je pochován sv. Cyril (Konstantin), jeden ze slovanských věrozvěstů. Baziliku tvoří vlastně kostely dva – spodní podzemní kostel pochází ze 4. století, horní je ze století 12. Interiéry jsou zdobeny freskami (mimo jiné od Fra Angelika, Massaccia a dalších umělců). Beruška velí rozchod. Odpojuje se od nás skupinka kolem Markových, kteří se rozhodli navštívit jiná místa, zbývající větší část výpravy následuje Berušku a směřuje oklikou do parku, aby si tady vychutnali přichystané svačiny a oddechli. Někteří si v blízkosti baziliky sv. Jana v Lateránu objednají kávu – typické italské „orzo“ je tmavá tekutina v šálku jen o malinko větším neţli náprstek. Bazilika Sv. Jana v Lateránu. Vyrostla v 6. století na místě bývalých římských Lateránských paláců a byla dlouho sídlem římských papeţů. Prošla přestavbami, dnes jí dominuje rozlehlé průčelí s balustrádou lemovanou 15 sochami Krista a svatých v ţivotní velikosti. Interiér připomíná honosnou a monumentální výzdobou spíše galerii. Před bazilikou se tyčí sousoší sv. Františka a jeho druhů.
3
Jsme v bazilice.. „V půl čtvrté u východu…“, zní pokyn, dáme najevo, ţe rozumíme a spokojeně se touláme prostorami baziliky. Přitom si vyvracíme hlavy, abychom se dostatečně vynadívali na všechny ty umělecké skvosty. Mirka, která uţ nějakou chvilku medituje v lavici, nás začíná nabádat k odchodu . „Co plašíš? Vţdyť je čas, zatím kolem nás nikdo nevyšel…“ „Ale co kdyţ má kostel východy dva,“ namítá praktická Miroslava. „Nesmyl,“ oponujeme se Zuzkou. Je něco málo před půl a vykročíme k východu. Tady zatím nikde nikdo… Minuty letí, uţ je to čtvrthodinka.- jsme tu stále samy. To uţ se zlé. tušení změní v realitu přímo děsivou: Mirka měla pravdu! Bazilika má opravdu východy dva!!! Vyběhneme na prostranství před bazilikou. Široko daleko nespatříme ţádnou povědomou tvář, nikde ani náznak, ţe by se někde v dálce vznášela nějaká beruška. „Určitě nám ujeli, protoţe si mysleli, ţe jsme se přidali k Markovým… Kdybychom aspoň věděly, jak se odsud dostaneme domů…“ Snaţíme se telefonovat - marně, telefony těch, kterým voláme, jsou vypnuté. Mirce se nakonec podaří dovolat se Markovým, jsou právě v Pantheonu. Neţli se však s Jarmilou domluví, kudy bychom se nejlépe dostaly zpátky na Velehrad, zahlédneme naši výpravu jen pár desítek metrů od nás, na protější straně náměstí. Právě skončili prohlídku nenápadné budovy, kde se nacházejí sv. Schody (Scala Santa). Podle tradice po těchto schodech předstoupil v Jeruzalémě Kristus před Piláta. Schodiště vede k soukromé papeţské kapli sv. Vavřince, kde se nachází řada cenných uměleckých děl. Nás ale v tu chvíli zajímá jediné: jsme zase pohromadě s ostatními, ztratily jsme se, ale zase se nalezly…! Pomalu k autobusu. Někteří nasednou, aby odpočinuli znaveným nohám, další část ještě následuje Berušku k nedalekému kostelu Sv. Kříţe. Petr Bauchner přiznává, ţe je jeho nejoblíbenějším římským kostelem. V kostele se nachází řada pozoruhodných relikvií spojených s umučením Krista, které do Říma přivezla r. 326 n. l. sv. Helena, matka císaře Konstantina, ze své výpravy do Jeruzaléma. V uzavřené a zabezpečené schránce je umístěna mimo jiné část kříţe, na kterém byl Kristus ukřiţován a tabulka s částečně dochovanými nápisy v latině, řečtině a hebrejštině (Jeţíš Nazaretský, král ţidovský), kterou nechal Pilát napsat a připevnit na kříţ. Latinský i řecký text jsou psány zprava doleva, jak píší Ţidé. V postranní kapli si můţeme prohlédnout vystavenou fotokopii Turinského plátna. Kostel není tak okázalý jako byly předchozí a je opravdu více místem pro ztišení a meditaci. Vracíme se k autobusu, kde se většina ještě rozhodne pro návštěvu druhé největší římské baziliky Sv. Pavla za hradbami. Cestou k bazilice míjíme mauzoleum v podobě pyramidy, které si nechal postavit Gaius Castius, vysoký římský úředník působící v Egyptě v roce 12 př. n. l. Je to jedna z nejlépe zachovalých památek antického Říma a během našeho pobytu zde ji mineme ještě vícekrát. Bazilika sv. Pavla za hradbami vyrostla v místě malé kapličky v letech 386 aţ 410. Bohuţel, v roce 1823 ji ze značné části zničil poţár, a za oběť ohni padlo i mnoho z uměleckých pokladů, které se zde za staletí nashromáţdily. Přesto se v poměrně krátké době podařilo chrám obnovit v původním duchu. A je tady opravdu co obdivovat! Zaujmou nás kromě mnoha dalšího portréty papeţů, počínaje sv. Petrem a konče papeţem současným. V bazilice se také nacházejí ostatky sv. Pavla. Den se neúprosně chýlí k večeru. Jsme zpátky u autobusu, a za necelou půlhodinku jsme opět ve Velehradu. Večeře. Sprcha. Spát. Zítra nás čeká moře. Čtvrtek, 29. 7. Po obvyklé ranní poboţnosti a snídani vyráţíme. Plavky a opalovací krémy v taškách sebou. Cílem je lázeňské poklidné městečko Anzio na pobřeţí, zhruba 50 km od Říma. Cestou nás Beruška upozorní na čtvrť EUR, kterou projíţdíme. Třebaţe se v této čtvrti nachází Opatství u tří studánek, které bylo zaloţeno v 5. století na místě, kde byl r. 67 sťat apoštol sv. Pavel, jde o městskou část, která byla z velké části vystavěna ve 30. letech 20. století na pokyn Mussoliniho. Z okna autobusu se nám naskýtá pohled na řadu monumentálních staveb, například Sportovní palác, Palác civilizace práce, Kongresový palác a dále je v této městské čtvrti celá řada muzeí. 4
Zastavujeme na parkovišti u vjezdu do městečka Anzio, v místě, kde se nad pláţí nacházejí rozvaliny bývalé Neronovy vily. Na terase nad mořem stojí i jeho socha. Písečná pláţ v malém zálivu je sympatická, lidí je zde sice dost (hlavně Italové, celé rodinky), ale nedá se říci, ţe by bylo „přehuštěno“. Moře je chladnější (překvapivě), ale azurově zbarvené a čisté. Odpoledne začíná trochu foukat vítr, tak se taky můţeme vydovádět ve vlnách. Záliv uzavírají jakési tunely ve skále, tak se zvědavě vydáme na průzkum. Doplaveme tam, vyškrábeme se nahoru, projdeme krátkým tunelem a naskytne se nám pohled na další část pobřeţí s pláţemi. Koupání a opalování si někteří zpestří krátkou vycházkou do městečka – po chodníku podél pobřeţí. Je tu mnoţství restaurací nabízejících rybí speciality, poměrně velké přístaviště rybářských lodí, penziony, výstavné vily v zahradách plných pinií, cedrů a sekvojí.. Vedro mne ale brzo zaţene zpátky do chladivé náruče mořské vody. Končíme kolem páté, do autobusu a ještě zajíţdíme do nedalekého městečka Nettuno. Cílem není jeho nevelké historické centrum, ale veliká bazilika v současném duchu (vystavěli ji v polovině minulého století), která je zasvěcená sv. Marii Goretti. Její příběh nám cestou sem vylíčil Beruška – dvanáctiletá dívenka ze zdejší vesnice se na počátku 20. století stala obětí zvrhlé touhy mladého čeledína. Dívku se pokusil znásilnit, protoţe se však urputně bránila, smrtelně ji pobodal. Děvče, neţli zemřelo, svému vrahovi odpustilo. Ten pak, kdyţ si odpykal dvacetiletý trest vězení, našel si v klášteře práci jako zahradnický pomocník a zbytek ţivota strávil jako kajícník. Kostel je moderní, působivý. Jsou to vlastně dva kostely, v poschodí nad sebou. V podzemním kostele je pod oltářem pochována mladičká mučednice. Stěny jsou vyzdobeny novodobými mozaikami znázorňující dívčin tragický konec. Do tohoto prostoru proniká od oltáře horního kostele světlo prosklenými kuţely zakomponovanými do stropu. V zdejší okolí jsou také velké vojenské hřbitovy. Jsou tu pochovaní vojáci američtí, britští, francouzští, ale i italští a němečtí, kteří padli při ofenzivě spojenců na sklonku druhé světové války. Večer zakončíme u lahvičky červeného jihoafrického vína pod hvězdami pokrytou italskou oblohou a pod pnoucí se révou na zahradě poutnického domu. Pátek, 30. 7. Tentokrát nás čeká Řím antický. Po ranní mši a snídani vystupujeme z našeho autobusu na parkovišti blízko Kolosea. Vstupenka (stála 12 Eu, ale komu bylo méně neţ 18 a více neţ 65, neplatil nic) nás opravňuje k prohlídce Kolosea, Fóra Romana a Palatinu. Koloseum – procházíme se místy, kde se odehrávala krvavá divadla v podobě soubojů gladiátorů nebo lidí s dravými vyhladovělými šelmami. Odhaduje se, ţe za dobu existence těchto „her“ zde přišlo o ţivot kolem půl milionu lidí. Koloseum (se stavbou se započalo v roce 72 za císaře Vespasiána v místě, kde se rozkládaly Neronovy zahrady) je na svou dobu vystavěno velice důmyslně. Za jeho mnohá technické řešení by se nemuseli stydět ani současní architekti: promyšlený byl například systém ochrany diváků před nepřízní počasí (soustava plátěných střech). Koloseum pojalo aţ 50 000 osob a diváci mohli ve velice krátké době zaujmout svá místa v hledišti. Jiţ tehdy existovaly vstupenky, dokonce permanentky. Skvěle vyřešený byl systém chodeb v podzemí, aby se jednotliví bojovníci nebo šelmy spolu potkávali aţ v aréně. Hry zakázal aţ na přelomu 3. a 4. století císař Honorius, od té doby Koloseum chátralo, dlouhá staletí bylo i místem, odkud si lidé brali stavební materiál (tak například zmizelo obloţení z bílého mramoru). Jeho ochranu před devastací přineslo aţ 18. století. Kdyţ vyjdeme z Kolosea, hledáme vstup do areálu Fóra Romana. Cestou ke vchodu do areálu Fóra Romana zavítáme na chvilku do kostela sv. Kosmy a Damiána. Stojí na místě bývalého Vespasiánova neboli také Mírového fóra (Forum Pacis). Stávala zde knihovna a býval zde chrám, ve kterém byly uloţeny ostatky padlých v ţidovské válce. O existenci této stavby dnes svědčí jen několik mohutných povalených sloupů. Kostel zasvěcený sv. Kosmovi a Damiánovi byl na tomto místě postaven r. 527. V interiéru dnes zbarokizovaného kostela jsou zajímavé mozaiky ze 6. století. 5
Fórum Romanum bývalo centrem společenského i náboţenského ţivota antického Říma. Tvořily ho chrámy, památníky, společenské prostory i trţiště, konala se zde shromáţdění, konaly se tu volby, soudy i náboţenské obřady. Tento rozlehlý a na svou dobu neobyčejně výstavný komplex byl zasaţen poţárem v roce 283, později dílo zkázy dokonaly nájezdy barbarů. Staletí poté rozlehlé prostranství s rozpadajícími se pozůstatky nádherných staveb zarůstalo travou, dlouho se tu dokonce pásl dobytek, aţ se teprve koncem 18. století začali o místo zajímat historikové a archeologové. Vykopávky a průzkumy pokračují dodnes. Fórum Romanum se rozkládá dolině mezi pahorky Palatin, Kapitol a Eskvilin. Na úsvitu dějin se na tomto místě odehrávaly výměnné obchody mezi zemědělskými osadami, které vznikly na okolních pahorcích. Bývalo to baţinaté, neúrodné místo, které nechal zkultivovat etruský král Tarquinius Priscus. Nechal vybudovat slavnou velkou stoku (Cloaka Maxima), která odtud odvádí podzemní vody dodnes. A my jsme toto vodohospodářské dílo mohli zahlédnout na vlastní oči. Jinak se jen velmi těţko popisují zbytky mramorových sloupů, oblouků, chrámů, palácových komplexů či tribun. Zapamatovat se to stejně nedá. Chce to prostě přivřít oči, nechat se zvolna prostoupit duchem tohoto místa a zkusit se ve fantazii přednést téměř o dva tisíce let nazpět, kdy se tady volili a shromaţďovali senátoři, kdy se tu vyhlašovaly různé zákony a rozhodovalo se o osudech celého tehdy známého světa, vítězoslavně se sem vraceli legionáři z dobyvačných taţení, obětovalo se tu bohům, ale také se tu čile obchodovalo a prostí svobodní Římané tu spolu klevetili, drbali a probírali svoje všední starosti, zřejmě ne tak docela nepodobné těm našim dnešním. Palatin. Jmenuje se tak nejslavnější ze sedmi římských pahorků, který se tyčí do výšky 50 metrů nad mořem. Byl osídlen jako první. Podle pověsti právě zde zaloţil r. 754 př. n. l. Romulus město Řím. V období římské republiky na Palatinu vyrostly kromě chrámů i veřejné budovy a rezidence známých osobností své doby, ţil tu například slavný Ciceron. Zvolna procházíme mezi piniemi i rozvalinami – a přes opět rostoucí teplo sníme. Na vrcholku se pak nějakou dobu kocháme nejen pohledy na Fórum Romanum pod námi, ale i „zbytek“ Říma rozkládajícího se do široka i daleka. Na chvilku vejdeme do muzea, které dnes stojí na zbytcích císařského paláce (Domus Augustana) a později kláštera. Dnes jsou tu v několika sálech k vidění předměty denní potřeby antické doby, sochy, sochařská torza a zbytky fresek, které se na Palatinu našly. Kapitol. Tady naše naučná procházka s Beruškou za beruškou pro tuto část dne končí. Kapitol je jméno dalšího a nejznámějšího římského pahorku. Bývalo to centrum náboţenského ţivota, později se tu odehrávaly nejdůleţitější okamţiky římských dějin. Podobu dnešního náměstí navrhl Michelangelo. Dostaneme se sem poté, kdy s „jazykem na vestě“ vystoupáme poměrně strmé mramorové schodiště, na jehoţ úpatí jsou plastiky lvů, které sem byly přivezeny z Egypta. V čele náměstí stojí Senátorský palác (dnes sídlo římské radnice), dále pak je tu Palác konzervátorů (jsou zde sbírky soch a dalších vzácných uměleckých děl) a Nový palác (sídlí tu Kapitolské muzeum, rovněţ s cennými ukázkami antického sochařství). Uprostřed je jezdecká socha císaře Marka Aurelia z 2. století. Beruška nás pak ještě upozorní na kostel na protějším vršku – chrám P. Marie na oltáři nebes. Nachází se v něm mimo jiné soška Jezulátka a lidé sem chodívají prosit za uzdravení. Někteří sice chvilku přemýšlíme, ţe bychom tam alespoň nahlédli, ale k chrámu vede další schodiště – a tak tu myšlenku zase vzdáváme. Pro tentokrát jsme toho naběhali dost. Jediné, co pro daný okamţik doopravdy zajímá, je chladná pitná voda, kterou si do plastových lahví čepujeme z jednoho z mnoha zdejších veřejných zdrojů. Vracíme se k autobusu a domů, kde nás čeká tentokrát místo večeře oběd a siesta do 16.00 hodiny. Odpoledne zajedeme autobusem do města. Řidiči mají volno, zpátky podle plánu dojdeme pěšky.
6
Renesanční kostel Santa Maria del Popolo na náměstí Piaza deli Popoli z 15. století, pozoruhodné a dech beroucí jsou zde dva obrazy od Caravaggia (Obrácení sv. Pavla a Ukřiţování sv. Petra) blízko oltáře. V druhé boční kapli jsou mozaiky od Raffaela. Náměstí s branou Porta del Popolo (podle Michelangelova projektu) do kterého ústí široké bulváry je elegantně řešené, přitom s typicky italským „rumrajchem“ – mládeţ, rodinky, spousta skútrů a kolony aut. Je příjemně, vedra pominula končí práce a Římané vyráţejí do ulic. Procházíme ulicemi, kde oţívají obchody i kavárničky, kličkujeme mezi chodci, občas zahneme do ulice, abychom vzápětí uhnuli neodbytnému autu – a snaţíme se přitom neztratit z očí nad hlavami výpravy se vznášející berušku. O nějakém výkladu si můţeme nechat jenom zdát. O posezení taky. Je toho ale zkrátka hrozně moc, co bychom měli vidět, takţe to musíme nějak vydrţet. Španělské schody. Je to další elegantní prostor v centru Říma. Nad schodištěm se vypíná kostel sv. Trojice na vršku. Kostel pochází ze 16. století, okolní domy jsou většinou o nějakou tu desítku let mladší. Bůhví proč se právě toto schodiště stalo tak proslulým, nicméně se tady scházeli význační umělci, dávali si tu a dávají schůzky snad všichni, kdo do Říma zavítají, je to i místo srazů samotných Římanů. Znějí tu všechny moţné jazyky, cvakají fotoaparáty, na schodišti postávají, posedávají i polehávají, svačí, okouní, fotí se či se objímají stovky lidí. V nejbliţším okolí je také mnoţství staroţitnictví, butiků a tvoří zde a vystavuje spousta malířů. Kolem pobíhají mladí Pákistánci (nebo Indové?) a nabízejí ke koupi čerstvé květiny či jiné suvenýry. Ne, nejdeme ještě k Fontáně Di Trevi. Beruška nás vede ulicemi k dalšímu pozoruhodnému místu. Náměstí vévodí mohutný sloup Marka Aurelia (vztyčen byl kolem roku 180 na oslavu vítězství Římanů nad Germány). Od 16. století je vrchol ozdoben sochou sv. Pavla. V přilehlém kostele pak znovu zůstáváme stát v údivu před obrazy Caravaggia. Kdyţ vyjdeme znovu na sluníčko, začíná naše výprava trošku reptat. Jsme unavení, chtěli bychom se chvilku někde posadit, vstřebat dojmy a posilnit také tělo. Někteří se rozbíhají a vracejí se z nedalekého bistra s pořádnými porcemi zmrzliny. Beruška nás nabádá, ať ještě chvilku vydrţíme. Odpočinek bude u Pantheonu, kde budeme muset vyčkat na návrat těch, kteří v polovině trasy zvolili nákupy. Před Pantheonem si dáme asi tak na půlhodinku rozchod. Beruška se vrací pro část, která se vydala za nákupy, my čas vyuţijeme, abychom si sedli na kafe v jedné ze zdejších četných kavárniček. Objeví se Beruška i beruška, a zase jdeme. Ne daleko, vlastně jenom za roh.. Jsme na náměstí Piazza Venezia, uprostřed něhoţ se tyčí egyptský obelisk (6. století př. n. l.) na podstavci v podobě slona (autor: Bernini). Chrám sv. Marie nad Minervou byl postaven v 8. století na místě původního chrámu bohyně Minervy. Jeho jedinečná gotická podoba je z roku 1280. Také této kostel je plný cenných uměleckých děl. Nás osloví Michelangelova Socha Krista s kříţem. Petr B. nás ještě stačí upozornit na hrob sv. Kateřiny Sienské – a uţ nás muţ v dominikánském rouchu vykazuje ven. Je 19.00, chrám se na noc zavírá. Kostel patří dominikánům. V nedalekém klášteře se ve středověku konaly inkviziční procesy. Pantheon. Tady zůstaneme také do zavírací doby, která je ale aţ o půl deváté večer. Pantheon nechal postavit zeť císaře Augusta Agripa v roce 27 př. n. l. na počest všech bohů. Současná podoba pochází z prvního století n. l. V roce 609 zasvětil papeţ Bonifác toto místo P. Marii a svatým mučedníkům. Impozantní je uţ samotný vstup –mohutné ţulové sloupy a ohromná bronzová brána. Uvnitř upoutá kupole se středovým otvorem (má 9 metrů v průměru). V Pantheonu jsou pohřbívány význačné osobnosti. Pochován je zde např. Raffael Sanzio, a také příslušníci královského rodu. Dojem: velkolepý. Venku se zatím setmělo, nad Římem se tu a tam křiţují blesky. Jsme však ještě optimisticky naladěni. Na déšť to zatím nevypadá. Poslední zastávka je u Fontány di Trevi. Pochází ze 17. století a stala se turisticky stejně proslulou jako Španělské schody. Centrální sousoší představuje boha moří Oceána v mušli taţené tritóny. Pár fotek vyvzdorujeme v davu dalších turistů, někteří z nás sem hodí ještě drobnou minci
7
(v naději, ţe se do Říma znovu podívají), ještě rychlý „kuk“ k nedalekému pravoslavnému kostelu – a vyráţíme. Rychle. Začíná krápat. Druhý den se ukáţe, ţe se v tomto kostele na chvilku „zapomněla“ a nakonec naší výpravě ztratila Brigitka Losoová. V tom pozdějším zmatku jsme nepostřehli, ţe s námi není. Brigitka však nakonec duchapřítomně doputovala na ubytovnu taxíkem. Nebýt deště, tvrdila, šla by to jinak určitě pěšky. To uţ se znovu nad Římem rozehřmí. S prvními nepříjemně studícími kapkami deště dobíháme do nedalekého obchodního domu Skala. Zatímco Beruška tvrdí, ţe tahle přeháňka rychle přejde, venku se strhne „čina“, kapky se změnily ve vodní provazce a vypadá to, ţe hned tak nepřestane. Bloumáme obchodním domem, kde nám prodavači dávají najevo, ţe s uţ bude brzo zavírat, někteří z nás si ještě dopřávají občerstvení v poloprázdných kavárnách, neodbytní prodejci nejrůznějších suvenýrů před obchoďákem hbitě vyloví ze svých vaků deštníky a aktivně je kaţdému vnucují. Čas odchodu jsme si stanovili do 21. hodiny (to jako, ţe se do té doby vyprší), ale prší dál, a stále víc… Beruška nechce volat našim řidičům, dal jim volno a nechce je rušit (později zjistíme, ţe naši skvělí páni řidiči, kdyţ začalo bouřit, přerušili svoji vlastní siestu a čekali na zavolání, kam pro nás mají přijet…) Beruška se snaţí vypátrat, jak se nejrychleji dostat k nám na Velehrad. Je to odtud asi 3 km, ale jít to pěšky a v lijáku (a taky se hodně ochladilo) by mohlo být pro některé starší účastníky dost náročné. Nakonec, v dešti, dorazíme k zastávce autobusů městské dopravy, a přestoţe nemáme lístky (ani nevíme, kde by se teď daly koupit) se nás padesát Čechů vecpe nejprve do prvého, pak ještě do druhého autobusu (je to s přesedáním) a ten nás konečně „vyhodí“ před Vatikánem. Odtud je to uţ k Velehradu slabá čtvrthodinka pěšky. Ve 22.15, pár minut před „zavíračkou“ jsme zpátky doma. Nit na nás není suchá. Tak rychle do teplé sprchy, do suchého a do pelechu… Sobota, 31. 7. Ráno po mši si u snídaně většina odhlasuje, ţe se půjdeme koupat (protinávrh zněl: jít do vatikánských muzeí). Vyráţíme opět do Anzia k pláţi s Neronovou vilou. Moře je po včerejším dešti zakalené, fouká to, ve vodě je vcelku příjemně, ale kdyţ člověk vysune nahé tělo na vzduch… no, chvilku nic moc. Vlny jsou větší neţ minule, a kdyţ si chceme doplavat ke kamenným vlnolamům ohraničujícím zónu pro koupání, vyskočí ze své ţidličky plavčík a mává, ať se jen rychle koukáme vrátit. Ještě mu bychom mu mohli zkazit šichtu. Cestou zpět se ještě na chviličku zastavíme v Nettunu, teď uţ ne kvůli sv. Marii Gorreti, ale kvůli nákupům drobností, zastavíme krátce u bran amerického vojenského hřbitova, který však je uţ zavřen a vracíme se domů. Po večeři se ještě někteří vypravíme pěšky na nábřeţí řeky Tibery k Andělskému hradu. Panuje tu báječná atmosféra. Spousty lidí, stánky, hudba – začínají slavnosti. Andělský hrad je osvětlený, přístupný, dovnitř ale nejdeme (v současné době jsou zde vojenské a národopisné muzeum, za vidění stojí také papeţské komnaty nebo kaple s mramorovou Madonou od Raffaela de Montelupa). My si to však stejně dobře uţíváme i venku. Neděle, 1. 8. Po snídani znovu do autobusu, který nás dopraví před jeden z mnoha „normálních“ římských kostelů na nedělní mši. Sebou si bereme opět přístroje na poslech – asi to uţ umím, protoţe funguje i mně. Jsme v kostele Narození Páně. Petr B. simultánně tlumočí do češtiny, co se odehrává u oltáře – samozřejmě hlavně kázání. Místní farář naši výpravu vítá a trochu se omlouvá, ţe kostel není plný tak, jak bývá – jsou prázdniny a mnoho rodin je mimo Řím. Po mši nás pan farář zve na kávu, ale Petr nás omluví: máme toho před sebou ještě hodně. Přesto však si, snad všichni, vedle v bistru u kostela koupíme a vychutnáme vynikající zmrzlinu.
8
Autobus nás proveze Římem směrem k Albánským horám, kde asi po cirka 20 kilometrech zastavujeme v městečku Castel Gandolfo. Leţí nad modrým jezerem (Lago Albano), které vyplňuje kráter sopky. Jeho hloubku prý nelze ani přesně změřit. V Castel Gandolfu je mimo jiné hvězdárna, která patří k nejvýznamnějším na světě, je zde letní sídlo papeţe postavené na místě bývalého hradního sídla rodiny Gandolfů ze 12. století. Průčelí je dekorováno hodinami. Nádvoří uvnitř objektu se plní poutníky z různých končin světa, za chvíli se zaplní také námi (poté, kdy nás stráţe prověřili, zda u sebe nemáme zbraně nebo nějaké jiné nebezpečné předměty. Lyţařská hůlka, na které se dosud vznášela beruška, musí pryč, a je nakonec nahrazena obyčejným klackem). Papeţ pravidelně vystupuje před polednem na balkón, aby se pomodlil s poutníky Anděl Páně, promluvil k nim a poţehnal jim. Je půl dvanácté, je vedro, čas se neuvěřitelně pomalu vleče… Konečně. Svatý otec se objevuje, vítám skandováním. Po modlitbě a krátké promluvě zdraví poutníky: německy, polsky, italsky, anglicky… Nás ne! Petr - samozřejmě v legraci - tvrdí, ţe podá kvůli tomu do Vatikánu písemnou stíţnost… Neví však, od koho a jak se papeţ dozvídá, z jakých zemí sem poutníci doputovali. Moţné ale je, ţe jen prostě vítá ty národy, které se tady objevují nejčastěji. Autubus se vymotá z úzkých uliček a pokračuje v cestě směrem k dalšímu z městeček v Albánských horách – k Tivoli. Je to starobylé město s mnoha antickými i novodobými památkami. My se soustředíme na dvě z nich. První je Villa d´Este postavená v roce 1500 a která proslula zejména parkem, který je prý nejkrásnější v celé Itálii. Vstupné je 10 eur. Projdeme se sály s bohatou freskovou výzdobou od Zucchariho a přes hlavní terasu vstoupíme do parku. Je to park se staletými stromy, nejroztodivnějšími fontánami a umělými vodopády. Cesty a cestičky nás vedou k umělým jeskyním se sochami, procházíme alejemi soch nebo naši trasu lemují desítky fontán a vodotrysků. Nás, nebo alespoň mě, nejvíc zaujala Varhanní fontána vypouštějící proudy zpěněné vody do značné výšky a s kaskádovitým vodopádem uprostřed nich. Po prohlídce provázené zuřivým fotografováním se pomalu se vracíme zpátky. Nedaleko Tivoli chvilku tápeme při hledání rozsáhlých pozůstatků antického sídla – Hadriánovy vily, neboli Villy Adriana, kterou nechal císař Hadrián postavit pro svou manţelku v letech 125 aţ 135. K prohlídce se odhodlají jen ti nejvytrvalejší. Převáţná většina, vyhledá útulné hospody a ve stínu platanů se občerství. Jsme zpátky v Římě po večeři, potom po krátkém odpočinku se většina znovu vydává s Beruškou za beruškou na večerní procházku Římem. Jsme sice utahaní jak koťata, ale tohle si nechceme nechat ujít. Naše noční „prolétnutí“ Říma začínáme ve čtvrti Trastevere (Zátibeří), kde nás vyloţí autobus. Přejdeme malé náměstí plné omladiny, po několika dalších krocích se ocitneme před kostelem P. Marie v Zátibeří na náměstí ozdobeném kašnou. Tenhle kostel je patrně první křesťanský kostel v Římě vůbec. Stavba byla započata kolem roku 221, a kostel se dokončil o více neţ sto let později. Za staletí na rozdíl od mnoha jiných bazilik neprošel významnějšími stavebními úpravami, a tak si zachoval svou starobylost – románská je zvonice, průčelí i mozaiková výzdoba. Chvilku se tady zdrţíme v tichém zamyšlení. Začíná mše. Nakonec se však všichni postupně zvedají z lavic, abychom se zase shromáţdili kolem Berušky před kostelem. Začíná se stmívat, kašnu, okolní paláce i kostel začíná ozařovat měkké večerní osvětlení. Celek působí aţ pohádkově. Pokračujeme v procházce touto neobyčejně půvabnou částí Říma – z hospůdek nabitých klevetícími hosty voní jídlo, zní hudba, popíjí se tu víno, úzké křivolaké uličky osvětlují kromě pouliční osvětlení také lampióny. Škoda, ţe času je málo, a ţe se chůze spíše podobá cvalu. Stačí malé zdrţení, kvůli fotce, a uţ máme co dělat, abychom zahlédli berušku a neztratili se v tomto labyrintu. Mít však čas, tady bych se určitě chtěla hodně dlouho jen tak toulat, dívat se a uţívat si. Projdeme (tedy lehce proklušeme) kolem kostela sv. Mikuláše z 11. století a sejdeme na nábřeţí Tibery – odtud přejdeme na Tiberský ostrov (Isola Tiberina). Má tvar protáhlé lodě a býval 9
zasvěcen bohu lékařství Eskulapovi. Dnes je zde kostel sv. Bartoloměje (mimochodem tento kostel nechal postavit r. 995 císař Otto III. pro svého českého přítele – sv. Vojtěcha. Tělesné ostatky našeho národního světce jsou uchovávány v kapli kostela) a také nemocnice Milosrdných bratří zaloţená v 16. století s přilehlým kostelem sv. Jana. Nemocnice svému účelu slouţí dodnes. Na ostrov vstoupíme po mostě Ponte Cestio z 1. století př. n. l. (prošel mnoha přestavbami) a na druhou straně řeky přejdeme po mostě Ponte Fabricio, který pochází z r. 62 př. n. l. a do dnešních časů se dochoval takřka v původní podobě. Mineme zbytky někdejšího Marcelova divadla (Theatro Marcello) z roku 11 př. n. l.. Dnes tu po něm zbyla jen torza oblouků. Naproti ještě koutkem oka zaregistrujeme tři korintské sloupy, coţ je pozůstatek Apollónova chrámu s roku 433 př. n. l., a uţ se zaměřujeme na vzdalující se berušku. Opět v chvatu projdeme ţidovskou čtvrtí se synagogou, charakteristickými uličkami, košer restauracemi a tu a tam s muţi s čepičkami na temenech hlavy. Otáčíme a pokračujeme přes Campo de Fiori (půvabné náměstí plné otevřených obchůdků a zaplněných kavárniček, bývalo kdysi popravištěm, na hranici tu roku 1600 zemřel také Giordano Bruno, jehoţ bronzová socha stojí uprostřed) a pokračujícím „úprkem“ míříme na nejkrásnější římské náměstí – Piazza Navone. Původně byl na tomto místě stadión Agonale a tvrdí se, ţe císař Domicián nechával prostranství zaplavovat vodou a pořádal zde pro pobavení námořní bitvy. Dnes je to barokní náměstí, na jehoţ výstavbě se v 16. a 17. století podíleli význační římští stavitelé té doby, Rainaldi, Boromini, Bernini a jeho ţáci. V čele náměstí stojí kostel sv. Aneţky, a pak jsou to tři nádherné fontány: Mouřenínova, Neptunova a především ohromná prostřední Fontána čtyř řek (sousoší symbolizuje velké řeky čtyř světadílů: Gangu, Nil, Dunaj a Rio della Plata). Náměstí ţije: kejklíři, muzikanti, stánky, zmrzlináři… Lidé se procházejí, baví se, pobíhá tu plno dětí… Beruška zamíří k okraji náměstí, my za ní. Neţli tam dojdeme (někteří se uţ chvílemi přímo belhají, ale rychle!), beruška nám opět mizí v zatáčce na druhém konci náměstí. Je to ohromná škoda, protoţe pokud se to chtělo toulat se a kochat Zátibeřím, pak tady ta touha vychutnat si kouzlo místa snad ještě vzrostla. Přesto ale veliké díky za vše, co jsme ve vymezeném čase mohli poznat a navštívit a za to, ţe jsme mohli proţít alespoň na chvilku jedinečnou atmosféru Říma v celé jeho nádheře… Spěch je nutný, protoţe uţ máme koupené lístky na městskou dopravu (Beruška si zjistil, který autobus jede přímo k místu našeho dočasného bydliště), a navíc se blíţí půl jedenáctá, hodina, kdy bychom měli být v domě. Stíháme to přesně na čas. Pondělí, 2.8. Dohodli jsme se, ţe místo, abychom Řím opustili v úterý brzo ráno a riskovali, ţe do Chebu dojedeme pozdě, bude lépe, kdyţ vyjdeme uţ před půlnocí a cestou ještě stihneme zastávku s vykoupáním u Lago di Garda. Řidiči mají volno, a my po snídani vyráţíme pěšky k Vatikánu. Není ještě devět, ale před vstupem do vatikánských muzeí uţ stojí dlouhatánská fronta. Postupujeme, nejprve ve slunci, a zdá se nekonečné, neţli se dosuneme aţ k místu, kde okolní domy poskytují alespoň stín. Náš pomalý postup vpřed zpomalují dlouzí hadi těch, kteří mají předplacené vstupenky či kteří si zaplatili něco navíc a teď prostě nás stojící v řádné frontě předbíhají. Jedna mladá ţena z naší výpravy před cílem omdlí a nakonec to musí vzdát, další prostě z fronty odejde, ţe si projde samostatně Vatikán. Ostatní ovšem vytrváme a u pokladen se konečně ocitneme po dvou a půl hodinovém čekání. Protoţe je nás „hromada“, poté, kdy se vzájemně spočítáme, máme nárok na zlevněné vstupné (8 Eu na osobu, slevy neplatí). Normální vstupenka pro jednotlivce stojí 15 Eu… Projdeme bezpečnostními rámy, a přemýšlíme, co dál. Část se rozhoduje úplně napřed pro občerstvení, protoţe poledne je na krku – a v přízemí je velká pizzerie s kavárnou, kde se prodává za přijatelné ceny. Další část se vydává na prohlídku sálů: sochy, sochy, sochy – umění Etrusků, Egypťanů, Řeků, Římanů. Jak uţ to bývá, čeho je moc, toho je příliš. Mysl nestačí tolik věcí vstřebávat…
10
Sixtinskou kapli mám moţnost vidět dvakrát: prvně, kdy ji proběhneme, protoţe také teď se ţaludky poutníků začaly hlásit o svá práva, a tak zamíříme do pizzerie. Po jídle se do této kaple vydám znovu. Podruhé si jiţ její nádheru snaţíme opravdu vychutnat, a tak se tu zdrţíme. Kolem je hrozná spousta lidí, jeden mluví přes druhého – a stráţci nevědí, jestli mají návštěvníky vyzývat k tichu nebo k tomu, aby nefotili (fotí snad úplně všichni). Kdyţ se nasytíme krásou, vydáváme se po šipkách směrem do baziliky sv. Petra. Není to tak jednoduché, protoţe se nám podaří se v těch davech a chodbách tak zamotat, ţe Sixtinskou kapli, tentokrát nikoli záměrně, procházíme po třetí. No, nic, nakonec se nám to podaří a my se ocitneme v bazilice (dlouhé fronty, které vidíme, se nás naštěstí netýkají, jsou to ti, kdo se chtějí podívat také do kopule chrámu). Prohlédneme si impozantní nádheru baziliky, a pak se vydáme na poklidnou procházku Berniniho balustrádou a svatopetrským náměstím k Andělskému hradu. Konečně máme dost času, abychom se jen kochali a vůbec nikam nespěchali. Po večeři nám Petr Beran nabídne, zda bychom se s ním nešli podívat na nedaleký vrch Janikul, odkud je krásný rozhled na Řím. Úzkou klikatou silničkou, kterou jezdí poměrně hodně aut, vyjdeme aţ k bráně Porta di S. Spiritio, kterou se vchází do rozlehlého parku na vrcholku Janinkula. V nejvyšším bodě stojí jezdecká socha Giusseppa Garibaldiho, cestičky v parku lemují busty jeho přívrţenců, z ochozu je skutečně nádherný rozhled na pomalu se rozsvěcující večerní Řím. Dáme si u stánku kávu, při jejím vychutnávání se snaţíme objevit a rozpoznat všechny ty stavby, které jsme mohli navštívit. Bylo to moc pěkné rozloučení s věčným městem. Po příchodu si ještě na chvilku natáhneme tělesné schránky, abychom se ve 23.00 usadili v nastartovaném autobusu a vydali se na zpáteční cestu. Úterý, 3. 8. . Lago di Garda – jezero uprostřed hor. Kolem deváté hodiny zastavujeme v půvabném lázeňském městečku Garda na břehu azurového jezera. Kdo chce, zastaví se s Beruškou ve zdejším kostelíku na krátkou ranní poboţnost, a potom uţ zamíříme k malé pláţi, odkud je nejlepší přístup do vody. Rychle do plavek, a ponoříme se do prohřáté, čisté vody. Plavání nás parádně osvěţí. Pak uţ nás čeká jen dlouhá cesta domů. V Chebu „kotvíme“ před 19. hodinou. Beruška se s námi v Lago di Garda loučí, ještě zůstává v Itálii, stráví tu s přáteli několik dnů dovolené. Nejen po svém vynikajícím průvodcovském výkonu si ji plně zaslouţí.
11
