… časopis pro všechny skauty a skautky
duben + kvěěten 2010 vydává okresní rada Junáka v Ostravě Ostravě připravilo stř středisko Svatý Jiř Jiří Ostrava
ÚVODNÍK Bylo 19.2.2010 a na střediskové radě jsme se zrovna od Koblížka dozvěděli, že dubnové číslo časopisu Lilie bude mít na starosti naše středisko. Zavzpomínal jsem, jak to bylo s přípravou časopisu Lilie v našem středisku v předešlých letech a hned mi bylo jasné, že zas budeme úkolovat vedoucí oddílů, ať jejich děti splodí nějaké články, a že každý oddíl musí dodat alespoň jeden, a že vedoucí na poslední chvíli pošlou nějaké vlastní výtvory, aby splnili povinnost a všichni jsme si mohli udělat za splnění tohoto úkolu čárku. Tak jsem do pléna nahodil tuto mou obavu. Chvíli jsme kolem toho chodili a mluvili ani už nevím o čem až nakonec bratr Sokol (budiž mu vzdána čest) přišel s nápadem motivovat naše děti vyhlášením literární soutěže o ceny. Obdržená díla pak budou zveřejněna v časopisu Lilie. Nápad to byl výborný, tak jsme se pustili do jeho realizace. Výsledky tohoto nápadu budete moci posoudit v tomto čísle Lilie. Pokud máte ve středisku podobné zkušenosti s četností příspěvků do vámi připravované Lilie, můžete zkusit použít tento nápad i u vás. Na následujících stránkách najdete jednak plakátek s vyhlášením soutěže „Polibek múzy“, jednak samotné práce našich dětí. Výsledky soutěže budou zveřejněny na webových stránkách našeho střediska během měsíce května. Michal Boj o záchranu záchranu NARNIE 2010 Za všechny naše vlčata a světlušky děkuji všem, kdo se podíleli na přípravě a realizaci Závodu vlčat a světlušek 2010. Celý průběh, nálada na setkání a přátelské soupeření se společným cílem pomoci zachránit NARNII na nás všechny udělalo velký dojem a bylo pro nás příjemně stráveným sobotním dnem. Ještě jednou moc děkuji, přeji odvahu do pořádání dalších akcí a těším se na další společné skautské akce. Zbyněk, 148. oddíl Ostrava 2
Světlušky a vlčata, skautky a skauti, rangers a roveři, oldskautky a oldskauti i příznivci skautingu !!! Středisko Svatý Jiří vyhlašuje soutěž
POLIBEK MÚZY Téma:
„Jaro v oddíle a v přírodě“ „Život v oddíle“
Na daná témata napište nebo namalujte příběh, povídku, pohádku, básničku, co jste zažili, viděli nebo byste chtěli prožít. Četli jste pěknou knihu a chcete ji doporučit ostatním? Napište, o čem byla a proč by si ji měli přečíst ostatní. Viděli jste pěkný film, divadlo nebo jiné představení? Představte a doporučte ho ostatním. Podařila se vám uvařit nějaká „ňamka“, která potěšila váš jazýček a žaludek. Podělte se o recept s ostatními. Složili jste nějakou pěknou písničku? Přihlaste ji do soutěže.
Na svá dílka uveďte jméno, věk, číslo oddílu a odevzdejte je svým vůdcům nebo pošlete na
[email protected] do 6.3.2010. Na co se můžete těšit? všichni účastníci soutěže obdrží drobnou sladkou odměnu všichni soutěžící, jejichž dílka budou otištěny v časopise, budou zařazeni do losování o 10 cen (nerezové ešusy, batůžky, pouzdra, sportovní vybavení, baterky, míče, hry, knihy atd.) odměnu 500,- Kč obdrží na svou činnost ten oddíl, jehož členů bude v soutěži přihlášeno nejvíce
Nejlepší dílka budou uveřejněna v dubnu v časopise ORJ Ostrava „LILIE“. 3
Jaro
Recenze knihy
Jaro to je velká krása, Vidí ji ten kdo hned jásá. Jásání je hra velká, Zvládla by i učitelka. Vločka padá naposledy, Hned roztaje a pak ledy.
Jednou plula po moři loď a ta měla na své palubě Robinsona Crusoa, přihnala se obrovská bouře a loď se potopila. Jediný Robinson se zachránil na opuštěném ostrově. V jeskyni přenocoval. Druhý den zjistil, že je loď zaháknutá o skálu a tak šel do té lodi a vzal vše co tam našel a odnesl to do jeskyně, postavil ohradu, nachytal kozy, aby měl co jíst. Jednou v noci uslyšel bubny a šel se tam podívat, byla tam tlupa domorodců, kteří se chystali sníst zajatce, Robinson ho zachránil a dal mu jméno Pátek. Od té doby nebyl Robinson sám. Po nějaké době připlula loď a zachránila Robinsona i Pátka.
Želva, 8 let, 26. oddíl
Krákorka (Viktorka), 8 let, 26. oddíl Kristýnka Štivarová 7 let, 7. oddíl
Recept na rychlý dort Potřebujeme šlehačku, maliny nebo jahody a korpus. Korpus zakoupíme v obchodě. Dá se koupit kakaový nebo piškotový. Na korpus dáme šlehačku (přímo hotovou se zdobičkou). Dále na šlehačku zdobíme jahody nebo maliny. Dobrou chuť. To zvládne každý. I já.
Bětka Fojtachová 13 let, 7. oddíl
Standa Tománek – Záchranář 7 let, 98. oddíl 4
The selfish giant Once there was a giant, he didn't had a friend. He had a big garden, but he didn't say pardon, in garden sang little chidren. They set in the branches, the trees grew peaches. He didn't like people, he was sad. Once in the winter, he wrote in big letter, „DO NOT ENTER!" The children were very afraid, giants garden was snow covered. And flowers did not grow there, because they weren't everywhere. The giant waited the spring, but the winter was running. He looked out of the window, white flowers in the grass below. The children were sitting in the trees and singing, a small boy was standing in the corner and he was crying. „I was very selfish!" the giant said, but the small boy had cheek red. The giant went out of his castle smiling, only the little boy did not run, his eyes were full of tears, they climbed up the trees and started singing, there were beautiful pink flowers in the trees. The giant play with the children day all, when they went home, he destroyed the wall, The next day the children came to play, but the small boy was away. The giant was very sad, because of it he was dead, and this is the END!
Marie Skřivánková, 14 let, 7. oddíl 5
Maruška Šebestová, 10 let, 7. odd.
Kristýnka Štivarová, 7 let, 7.odd. Jaro Tajou ledy, taje sníh, už nepojedem na saních. Velikonoce se blíží, bratr se s pomlázkou plíží. Malujeme vajíčka, je jich plná polička. Probouzí se komáři, zas mě štípou do tváří. Hadi vylézají z děr, teplo hlásí teploměr. Venku je 20 nad nulou, zahodím čepku s bambulou. Odkládáme sněhule, a už rostou bobule. Natrháme kytičky, potěšíme lidičky. Sněženky si cestu razí, kdo na výpravu nevyrazí? Vlásek + Anděl, 13 let, 26. oddíl
Recept „Sněhová romance“ suroviny: •
spodní těsto: 100 g másla 140 g cukru moučky 2 žloutky 2 celá vejce 140 g hrubé mouky 100 g brusinkového džemu • sněhová pěna: 2 bílky 150 g cukru moučky 100 g mletých ořechů příprava: 1. Máslo ušleháme do pěny s moučkovým cukrem a vejci. Potom postupně lehce vmícháme hrubou mouku. Vzniklé těsto nalijeme do pekáčku vyloženého pečícím papírem a rozetřeme ho rovnoměrně stěrkou. Pečeme v předehřáté troubě asi 30 minut při teplotě 180 °C. 2. Upečený piškot necháme trochu vychladnout a pak na něj rozetřeme brusinkový džem. Nahoru naneseme sněhovou pěnu, kterou zhotovíme z ušlehaných bílků, do kterých zamícháme moučkový cukr a mleté ořechy. 3. Moučník vložíme zpět do horké trouby a sněhovou pěnu necháme dopéci asi 5 minut. Vychladlý moučník nakrájíme na malé kousky.
Kristýna Jančová, 17 let, 7. oddíl
Verča, 10 let, 26. oddíl
Bětka Fojtachová 13 let, 7.oddíl Výlet na běžkách Na výletě na běžkách česnečku jsem si tam dal, v hospodě mi Veverka dal kofolu jako dar. Vždycky jsem byl poslední, padal jsem jak hruška, a když jsem jel z kopečka zasekla se běžka. Veverka a Helium mysleli, že je to trik, tak jsem dostal přezdívku náš Filípek kouzelník.
Filip Gruber – Kouzelník 6 let, 98. odd. 6
Bublinka Amálie Křížová, 15 let, 26. oddíl Eggi Eliška Eliášová, 13 let, 26. oddíl 7
Amálie Fornadlová, 9 let, 26. oddíl
Kristi Štivarová 7 let, 7. oddíl
Hanča Winterová 8 let, 7. oddíl
Krákorka (Viktorka), 8 let, 26. oddíl
Želvička, 8 let, 26. oddíl
Marta Skřivánková 12 let,7. oddíl 8
Pohádka o roztomilé světlušce a odvážném vlčeti Žilo, bylo jedno úplně obyčejné skautské středisko, ve kterém se odehrávalo hodně legrace, pořádalo hodně výletů, výprav a samozřejmě i řádný skautský tábor. Letošní skaut. tábor byl naplánován od 1.7. -8. 7. 2010. Do tohoto skautského střediska chodilo spoustu obyčejných skautů, skautek, světlušek i vlčat atd. Přesto se ukázalo, že mezi světluškami zvlášť vynikala jen jedna - Eliška, chodila do 4. třídy, ve škole měla samé jedničky, poslouchala své rodiče a vesele si ráda hrála se svými kamarády v přírodě. Také mezi vlčaty zvlášť vynikalo jen jedno Vojta, navštěvoval také 4. třídu, ze školy nosil jen jedničky a rád plnil všechny úkoly, které mu rodiče zadávali. Nejraději ze všeho měl Vojta jízdu na koni a procházku se svým psem Ronaldem. Od ostatních se lišili tím, že měli své prapraprapředky z královského rodu. U Elišky to byla prapraprababička - byla princeznou, u Vojtíška to byl jeho prapraprastrýček - byl princem. Aniž by o tom věděli, jemně se tato krev projevovala v jejich chování. Eliška i Vojta byli na skautský tábor přihlášeni a velmi se na něj těšili. To ovšem ještě nevěděli, co je čeká... Začátek skaut. táboru byl pro některé děti zdlouhavý a nudný. Rozdělování do stanů, do družstev, které budou proti sobě po celý tábor bojovat, rozdělování služeb - kuchyň a hlídky. Dalším dnem se pomalu otevírala táborová hra, která upoutala mnohé z jejích účastníků, také Vojtíška s Eliškou hra na piráty okouzlila. Vyvrcholením tohoto tábora měla být prohlídka velkého muzea se starými koráby, zbraněmi, šactvem, které Piráti kdysi používali. Na tuto prohlídku se děti zvědavostí nemohly dočkat. Ale museli si jej zasloužit. Denně se připravovali, a to pečlivě, na slibový oheň, s horlivostí plnili všechny úkoly, které jim táborovka připravila, snažili se na rozcvičky chodit včas, dychtivě zvládat službu v kuchyni a poslouchat vedoucí. Bylo to náročné. Přece jen se této táborové špice dočkali. Bylo to ve středu. Děti si měli s sebou vzít pláštěnku, teplejší oblečení, KPZ, uzlovačku. Každý k tomu všemu dostal navíc pití se svačinou a visačku, na níž stálo: čí jsou, kterého střediska a telefonní číslo na vedoucí. A když už bylo po obědě, jeli děti do města, kde nastoupily na autobus, který je přímo dovezl k velké, staré budově, na které bylo velkými písmeny napsáno: MUZEUM. Děti zářily radostí, vedoucí nakoupila lístky, ještě stačila spočítat všechny děti =22 a prohlídka mohla začít... Všechno dýchalo dobrodružstvím, tajuplném až v některých částech nahánělo strach. Když se děti s vedoucími a s paní průvodkyní dostaly do 1. patra, najednou se z rozhlasu ozval roztřesený hlas: Prosím zachovejme všichni klid, HOŘÍÍÍ!!!, v 3. patře v knihovně, prosím všechny, aby uposlechli příkazů svých průvodců. Paní průvodkyně rychle zavelela směrem ke schodišti, kde už tak bylo plno lidí, kteří se snažili dostat k evakuačním východům. Jenom Vojtíšek s Eliškou se ve shonu nevědomky odloučili od družiny a „plavili" se po proudu lidí, kteří utíkali a křičeli všude okolo. Plni strachu se chytli za ruce a tlačili směrem k pravé stěně. Najednou se na 9
této straně stěny tlakem proudu lidí otevřely dveře, do kterých nechtíce Vojtíšek s Eliškou vpadli. Dveře se za nimi zavřely a děti ucítily kouř. Eliška rychle popadla kapesníky, které měla v kapse od bundy a jeden taky podala Vojtíškovi, kapesník si dali přes pusu a sehli se směrem k zemi, aby mohli lépe dýchat. Eliška se zeptala Vojtíška, zda má nějaký nápad, ten se rozhlédl po místnosti a uviděl střešní okno. Prstem na něj ukázal. Eliška se na něj se strachem podívala, ale pak Vojtovi naznačila, že půjde první. Otevřela okno a v rychlosti vzala provaz, který visel na háčku u hasicího přístroje. Udělala smyčku kolem topení a svého pasu a podívala se na Vojtu, ten jí dodal odvahu svým rychlým úsměvem. Eliška si stoupla na židli a už byla v okně pomalu dávala nohu za nohu a pevně se chytala střešních tašek až došla ke komínu od okna vzdáleného skoro 5 m. Zapískala na Vojtu, který také vylezl do okna a po taškách směřoval směrem k ní. Pevně se chytili kolem sebe a Eliška upevnila provaz, který spojoval teď už i Vojtu, ještě víc. Vojta ukázal na římsu, která byla necelý půl metr pod nimi. Eliška spustila provaz směrem dolů, podívala se na Vojtu, který na ni souhlasně kývl. Skočili. Provaz byl ale delší než dosahovala římsa, a tak Vojta s Eliškou volně viseli nad římsou. Provaz se opíral jen o hranu okapu. Najednou ucítili kouř ještě více a tak začali volat o pomoc. To je uslyšel hlouček lidí na chodníku a začali na ně ukazovat prstem. Děti se bály a křičely ještě více. Najednou přijel hasičský vůz a další a další. Hasiči ihned vyskočili z vozu, natáhli plachtu a pobídly děti, aby skočily, aby se nebály. Vojtíšek vytáhl kapesní nůž a odřízl provaz. Děti dopadly do plachty. Polil je teplý pocit bezpečí. Nic se jim nestalo, o chvíli později se dostaly k dětem ze střediska i k vystrašeným vedoucím. Všichni byli rádi, že se nikomu nic nestalo. Nakonec nasedli do speciálního autobusu, který je měl odvést přímo do tábora. Eliška s Vojtíškem všem vyprávěli o tom, jak se společně zachránili. Stali se z nich královští přátelé, dokonce byli oceněni bobříkem odvahy a pořádným kouskem dortu - taková záchrana se přeci v pohádkách hodnotí pořádnou hostinou s přáteli. Tak a zazvonil zvonec a téhle pohádce je konec! Marie Skřivánková, 14 let, 7. oddíl
Hanička Winterová, 8 let, 7. oddíl
Maruška Šebestová, 10 let, 7. oddíl 10
Markéta Kovaříková „Muchomůrka“, 9 let, 98. oddíl Můj první závod Byly to dny, kdy roztával sníh. Loučila jsem se s roztávající nebílou břečkou a vítala rozkvétající kytky. Tráva byla ještě "ušlapaná" sněhem. Měla jsem před sebou první závod a za sebou pár měsíců skautského života. Strašně jsem se bála a zároveň se nepopsatelně těšila. První možnost dokázat, co v sobě mám, co umím a kolik jsem se toho stihla naučit. Nechci se nijak vychloubat, ale šest základních uzlů jsem uměla lépe než kotrmelec a zakladatele skautingu lépe než násobilku (možná proto se mi do teď plete násobilka 6 a 7 =)) Bylo nás, světlušek, tehdy málo. Dostaly jsme k sobě ještě pár holek z jiného oddílu. Nevím z kterého, vlastně ani nevím, jak se ta děvčata jmenovala. Celkově si toho pamatuju jenom málo, ale co vím to napíšu. Nepamatuju si, jak jsme se na místo konání dostaly, jen to, že jsme tam najednou stály a dostávaly instrukce. "Budete vybíhat jako 7. Vybíhá se každých 10 minut," oznámila nám Vločka, když se vrátila z místa, kde nás zapsala. "To je ale za víc jak hodinu," protestovali jsme, ani snad nemusím říkat, že to nemělo cenu. Čekání jsme si zkrátily na kontrole krojů a kápézetek. Měla jsem 11
všechno, jojo, tehdy jsem byla ještě příkladná. Taky jsme si zopakovali uzly, šifry a mnoho dalšího, na co si bohužel nepamatuju. "Holky, za pět minut vybíháte," přiřítila se k nám Bananka, když jsme byly uprostřed dopolední svačinky. Nastalo divoké balení batohů, kápézetek, vázaček, cestiček a deníků. Došly jsme na start, kde nám řekli, podle čeho budeme chodit. "Na stromech nebo na keřích budou viset mrkve a ty vás budou vodit po stanovištích.“ Připadalo nám to jako pohoda, ale zdání klame. Mrkve nebyly nijak opracované, takže se ztrácely v okolní flóře. Často jsme na ně nadávaly a vyhrožovaly mrkvím, že jestli se neobjeví, sníme jim všechny kamarádky ať jsi jsou třeba špinavé. Přece jen jsou to přátelští tvorové, protože nám své kamarádky nevydaly na pospas. Znovu mi má chorá paměť vynechává, takže naše putování nebude podle skutečnosti (myslím tím pořadí, nikoli reálností). Takže řekněme, že na první stanovišti bylo přenášení vody. To si pamatuju úplně živé, protože odtamtud šla Ryba zmáchaná jako no... ehm... ryba. Tehdy jsme to sváděli na Hrazdu, ale to jen proto, že Hrazda to na sebe házela sama. Nevím jestli správně popíšu zadání úkolu, ale budu se snažit. Postavili nás okolo kyblíku plného vody. Dokola kyblíku byly navázány lana. Měly jsme vzít každá jeden konec a odnést co nejvíc vody co nejdál. Asi tušíte, že se nám to nepovedlo. Už při zvedání nám polovina vyšplíchla ven a když jsme se dostaly 20 centimetrů nad zem, někdo trhnul lanem a voda byla fuč. Vedoucí na stanovišti nás sice uklidňovali, že některým se to nepodařilo ani zvednout, ale říkejte to 8-letým holkám. "Druhé" stanoviště bylo o dost jednodušší. Dostaly jsme kartičku se sudoku a měly ji vyluštit. Vzhledem k tomu, že jsem dědovi luštila potají sešity plné takového sudoku, byla to celkem hračka. Navíc všechny holky se činily a tak jsme mohly brzo běžet k třetímu stanovišti. Střílení do kartónové hlavy tenisovým míčkem, jednoduché, co? Jistě, ale ne pro někoho, kdo má obě ruce levé a navíc oko z Kašparovi krávy. V překladu: nestrefila jsem se ani jednou, za to všechny holky aspoň dvakrát. No nic, nikdo není dokonalý. Dále nás čekal teoretický test, moje silná stránka, jak se ukázalo, tak silná stránka skoro všech holek. Ale jako jediná jsem věděla jak se píše "Powell". O dalších stanovištích už vás asi nezpravím, protože jsem "stará koza", jak říkají naše vedoucí, a tudíž mám paměť jako cedník neboli řešeto. Nebo je to možná tím, že mám hlavu na blbinky, to taky říkala naše vedoucí. Takhle já si představuju dokonalé jaro. S oddílem co nejdál od města. Existuje něco krásnějšího?
Pastelka, 14 let, 98. oddíl 12
Let na Měsíc Jednoho dne se naše družina Světlušek rozhodla, že si prohlédneme ve městě Technické muzeum, kde jsme dosud nikdy nebyly. Sešly jsme se před muzeem už v osm hodin, abychom viděly nejstarší raketu na světě. Byla už stará a rezavá, mně, Hance ani Muchomůrce se vůbec nelíbila, a tak už jsme se nemohly dočkat chvíle, kdy budeme mít rozchod. Všechno to vyprávění a prohlídka raketoplánu pro nás byly hrozně zdlouhavé. Ale rozchodu jsme se přece jen dočkaly. Já jsem nejprve chtěla ke zmrzlinovému stánku, ale holky na mě nevrle křičely, ať jdu za nimi. Procházely jsme sálem a všechny rakety jakoby se na nás smály a zvaly nás: „Nastupte do mne, já vás dovezu až na cukrovou planetu!“ Avšak až na samém konci muzea bylo něco, co nás opravdu ohromilo. Byla to obrovská super moderní raketa s turbo pohonem a na dveřích stál nápis MĚSÍČNÍ EXPRES. Muchomůrka neváhala a nastoupila dovnitř. My s Hankou jsme ještě váhaly. Co když se něco stane? Co když nás někdo uvidí? „Tak půjdete?“, vytrhla nás ze zamyšlení Mucha a vtáhla nás dovnitř. „To je nádhera…“, povzdychla si Hanka. A v té chvíli jsme zapomněly na celý oddíl, na vedoucí…prostě na všechno. Mucha něco kutila v kabince řidiče a já s Hankou jsme si prohlížely raketoplán zevnitř. Byl opravdu moc krásný. Sedadla byla měkká s bílou koženkou, zdi byly namalované na oranžovo, ale to, co bylo nejkrásnější, byl výhled z oken. Byl tak úžasný. Třebaže jste viděli pouze sál, byl odtud tak nádherný rozhled z výšky na všechny ostatní rakety, že snad ani nic hezčího být nemůže. Ale co to? Najednou to pod námi hrklo, schody se zasunuly dovnitř a raketa se rozletěla. Co to tam ta Mucha vyvádí? „Půjdu se za ní raději podívat.“, řekla jsem. Jenomže než jsem došla do kabiny, ztratila jsem rovnováhu a spadla jsem na zem. Zato Mucha byla úplně klidná. Houkla na nás z kabiny: „Vážení cestující, nemáte se čeho bát, máte dobrou řidičku.“ „No to vidím!“, zařvala jsem. Teprve teď se Mucha vzpamatovala: „Co, co, cože??? My opravdu letíme? Já myslela, že je to jenom hra na kosmonauty!“ Jenomže tohle žádná hra nebyla. „Kostík mě přesvědčovala, že žádná raketa nemůže vzlétnout! Ale to netušila, co hrozného tím způsobí…“ „Holky, teď nemáme čas zjišťovat příčinu vzlétnutí, teď všechny ke kormidlu!“, zavelela Hanka. „Ale my neumíme řídit.“ „Aha, tak to je horší…no prostě zmáčkněte nějaké tlačítko.“ Když jsme se konečně, konečně dostaly do kabinky, (zapomněla jsem vám říct, že v raketě nepůsobila zemská přitažlivost, takže jsme pořád poletovaly ze strany na stranu a vrážely do zdi), zmáčkla Mucha tlačítko s nápisem TURBO, popadla mě za ruku a řekla: „Bacha, teď to bude pecka!“ A taky že byla. 13
Letěly jsme snad rychleji než světlo. Najednou se ozvala obrovská rána a raketa se rozletěla na tisíc malých kousků. „Jsi živá?“, zeptala se Mucha. „Jo, a ty?“ „Jasně!“ Já a Mucha jsme nejlepší kamarádky. S Hankou si nikdy tolik neužijeme, ale tohle je výjimka. Ale kde Hanka vlastně je? „Tady“, ozvala se: „a víte vůbec, kde jsme? Určitě na Měsíci.“ „A jak se podle Tebe dostaneme dolů?“, zeptala se Mucha Hanky. „No,… Něco vymyslíme…“ „Jo? A co?“ „Vždyť Ti říkám, že něco.“ „Počkejte“, řekla jsem. „Co je támhleto vzadu?“ „To je přece černá díra, rychle pryč!“ Ale na útěk už bylo pozdě. Byla pořád blíž a blíž. A nakonec nás všechny pohltila. „Pomóc, pomóc, pomóc…“ Žuch. A na jednou jsme se octly před Technickým muzeem. Družina se právě scházela na autobusové zastávce. „Konečně jste tady, kde jste se toulaly?“, uvítala nás naše vedoucí Vločka. Neprozradily jsme nic z toho našeho tajemného letu, stejně by nám to nikdo nevěřil!
Hříbek, 10 let, 98. oddíl Tř íkrálová sbírka Od roku 2006 s oddílem v lednu pravidelně procházíme svinovskými ulicemi ve skupinkách v královských převlecích. U každého domu se zastavíme, zazvoníme a jsou-li uvnitř lidé dobré vůle, kteří otevřou, zapějeme jim naši oblíbenou koledu: „My tři králové jdeme k vám“. Rozhodnou-li se oslovení obyvatelé přispět, vylovíme z košíku pár cukříků a kalendáříků, kterými Charita každoročně vybavuje své kolednické skupinky. A každému, i těm, kteří přispět nemohou, nabídneme, že jim napíšeme na veřeje dveří symbolické K+M+B+2010, což jsou počáteční písmena slov modlitby, která v překladu zní: Kristus ať žehná touto domu. Lidé tuto tradici rádi přijímají. 14
Za těch pár let, co chodíváme coby tři králové stále stejnými ulicemi, si na nás obyvatelé zvykli. Když uplyne 6. leden, mnozí nás již netrpělivé očekávají a mají nějakou minci či bankovku pro Charitu předem připravenou. Roztomilé převleky malých vlčat a světlušek, nadšení pro to, co dělají a bezelstné důvěřivé výrazy působí lidem radost a často si tak děti za svou službu odnášejí i nějaký kus cukroví i jinou dobrotu. Tři krále však na cestě nepotkává jen otevřená náruč. Před některými domy marně čekáme na příchod domácích. Stávají se i úsměvné případy. Například v loni. Veverka s třemi králi vlčaty zazvoní u baráku na ulici Králka. Za chvíli nabručený pán otevře okno, houkne: „Nejsme doma!“ a zase zmizí. Sedmiletý Zkumavka stojí zaraženě. „Veverko, tomu nerozumím. Vždyť s námi mluvil, jak to, že není doma?“ I přes drobné překážky chodíme koledovat rádi. Věříme, že nepomáháme pouze těm, kterým jsou vybrané peníze poskytnuty (starým, nemocným, umírajícím, lidem v tíživé situaci), ale že přinášíme i radost a naději těm, které navštěvujeme v jejich domovech. Jsou-li totiž v jejich blízkosti lidé, kteří s láskou nezištně pomáhají druhým, mohou si oddychnout: je tedy naděje, že jsme v dobrých rukou, že i nám se dostane pomoci, až nám dojdou vlastní síly. Na závěr bych chtěla povzbudit vás, kteří jste se ještě tříkrálové sbírky nezúčastnili. Koledníků je málo a příliš mnoho je domů, kde se ještě žádná kolednická skupinka neukázala. A přitom stát se jednou za rok králem je tak jednoduché: stačí se začátkem prosince nahlásit na farním úřadě v příslušné lokalitě (vedoucí skupinky musí být starší 15 let), a v lednu bude pro vás vše připraveno: pokladnička, legitimace, cukříky i křída.
Helium, 22 let, 98. oddíl Jedeme na kole Jedeme na kole a z kopce dolů a trochu se bojíme, ať si nevyrazíme dech. Bolí nás břicho a zub taky, jedli jsme tvrdý chleba a zajíc chtěl taky.
Tereza, 11 let, 26. oddíl Asi byl opilý chudák malý, tak by neměl po lese chodit nahý. Asi byl normální, chudák malý. Ostatní zvířátka jsou nenormální A tak to chodí, tak jak je to v lese. Něco o zvířátkách dozvíte se parapá jééé…. Amálie Křížová, 15 let, 26. oddíl 15
Marie Šebestová 10. let, 7. oddíl
Boj o př přežití Zhruba před 2 měsíci jsem si všiml na kabelové televizi na stanici Discovery pořadu s českým názvem Boj o přežití. Vzhledem k tomu, že celá naše rodina se aktivně věnuje skautingu a má sestra v únoru odjížděla s TV NOE natáčet do Ekvádoru okamžitě nás zaujal díl s názvem Ekvádor. Se synem jsme se dívali a okamžitě nás tento pořad nadchl. Od té doby pravidelně sledujeme všechny vysílané díly a nestačíme se divit. Ultimate survival (tak zní anglický název) je super pořad a tak pro ty, kteří tento pořad zatím neobjevili uvádím pár informací. Průvodcem seriálu Boj o Přežití je Bear Grylls. Tento Brit sloužil u britských SAS, zdolal nejvyšší horu světa a přešel zamrzlý oceán Arktidy . Spolu s televizním týmem se vydává do nejnehostinějších končin světa, aby divákům ukázal jak tam lze přežít pouze s pomocí nože, křesadla a láhve na vodu. Bear Grylls názorně ukazuje co vše lze sníst (od červů, pavouků a škorpiónů po vzdechlinu) i jak to ulovit či nalézt. Dále předvádí jak se sám dostat z bažiny, z ledové řeky, z jezera když se prolomí led. Kde najít vodu, „nocleh“, jak rozdělat oheň. Seriál o tom jak přežít a vrátit se zpět domů. Pro nás skauty je zajímavé, že Bear Grylls je zároveň vůdcem skautů v United Kingdom a v mnoha dílech si můžete všimnout skautských doplňků na jeho oblečení a samozřejmě vnímat jeho skautský přístup k životu. Pokud hledáte inspiraci pro vaši činnost, chcete se něco nového naučit a líbí se vám pěkná příroda je toto pořad pro vás. A nakonec slova Beara „Pokud chcete přežít je pro vás nejdůležitější RODINA, PŘÁTELÉ a VÍRA.
Více o tomto seriálu a osobě Beara Gryllse můžete nalézt na internetu. http://www.bojopreziti.cz/ pěkné české stránky http://www.bear-grylls.wz.cz/ české stránky Beara Gryllse http://beargrylls.com/ oficiální stránky Beara Gryllse
Zbyněk, 148. oddíl Ostrava
