Asi poslední výlety v roce 2014
Lužické hory – z Chřibské do Rumburku Přechod Krkonoš – z Rokytnice na Sněžku Improvizovaný výlet – opět Krkonoše Ze Svobody nad Úpou přes Černou horu do Černého Dolu
Orlické hory Z Říček do Deštné
Modré hory Příloha: mail od Sváti Ptáka, který mne nejen potěšil
Motto: „Nehledej výmluvy, přijímej výzvy“.
Lužické hory Z Chřibské do Rumburku 26. 11. 2014 Tento výlet mi doporučil Pavel Kůtek, hlavně území „Doubické království“, kde je penzion Stará hospoda. Odjel jsem vlakem z Jičína v 6.27 hodin s přestupem na rychlík v Nymburku a Rybništi. V půl jedenácté jako jediný cestující jsem vystoupil na vlakovém nádraží Chřibská, kde mne přivítala mladá výpravčí, doporučila cestu do 4 km vzdáleného města po modré turistické značce a popřála hezký den; opravdu nečekané milé přijetí. Cestou vlakem ještě svítilo slunce, ale později už polojasno, bezvětří s teplotou 4°C. Před Chřibskou jsem úvozem přišel k bývalé střelnici, kde je zachováno torzo podstavce pro střelecký terč, na který se střílelo z kuše. Střelecký spolek byl založen už v 16. století a z tabule jsem se dočetl, že spolky vznikaly už ve středověku k ochraně obyvatel a
majetku
a
později se jejich činnost omezila na konání střeleckých slavností. Na kraji
města je bývalá sklárna vyrábějící hutní sklo už od roku 1414, dnes ale mimo provoz. Dominantou městečka Chřibská je kamenný kostel sv. Jiří, původně dřevěný. Ve stěnách kostela jsou renesanční náhrobky významných osobností. Na návsi či malém náměstí je historická radnice a vedle muzeum s expozicí rodáka Tadeáše Haenkeho; byl to lékař, etnograf, botanik a cestovatel. Mimo jiné objevil obrovský leknín Viktorii královskou, jehož list údajně unese i tříleté dítě.
1
Chřibská ČD - Chřibská (345) 4 km – Doubice (425) 9.5 km – Kyjovské údolí 14 km - Brtníky (415) 20 km – Staré Křečany 24 km; traktorem do Rumburku. Podél řeky Chřibská Kamenice
protékající
městem
jsem
prohlížel
si staré
tkalcovské
domy
s
podstávkou, které mají roubené
přízemí
a
hrázděné patro.
Po žluté turistické značce vedla cesta krajinou i bukovými lesy do obce
Doubice,
kde
je
mnoho
rekreačních stavení s barevnými štíty z břidlice černé, červené a bílé.
Od rybníka už jsem
zahlédl kostel
Nanebevzetí Panny Marie a po silnici jsem přišel k Doubickému
2
království,
u
kterého
je
zajímavý hospoda.
penzion Kromě
Stará tří
obrněných transportérů a nad
nimi
Gottwaldovy
sochy je zde dalších asi 120 dřevěných soch. Jsou to řezbářské práce od obří luční
kobylky
a
Ferdy
Mravence přes čerty, ježibaby, Sněhurku a jiné pohádkové bytosti. Nachází se
zde
rozhraní Lužických
hor,
Českého Švýcarska
a
Labských pískovců. Teprve za obcí jsem našel zelenou turistickou
značku, vedoucí lesem mezi skalami s vyhlídkami, do obce Brtníky. Až k říčce Křinice jsem procházel sevřeným Kyjovským
údolím
malebnými
zákoutími
po
úzké
kamenité cestě s mnoha kořeny stromů. Kolem jsou křídové kvádrové pískovce obrostlé mechem. Pohodlná už byla cesta skalnatým kaňonem podél meandrující říčky Křinice, která ve mně probouzela fantaskní představy.
3
Nakonec jsem stoupal pod stožáry elektrického vedení smrkovým lesem do rekreační obce Brtníky na okraji Lužických hor a Českého Švýcarska. Také zde jsou roubené či hrázděné chalupy s břidličným obložením. Pokračoval jsem směrem do Starých Křečan, které jsou součástí Šluknovského výběžku, kam jsem měl namířeno. Ve Šluknovské pahorkatině převažují listnaté dřeviny, buky a jedle. Je zde drsné klima a území bývá nazýváno „Česká Sibiř“. Zároveň je to krajina roubených domů. Vzhledem k tomu, že manželka měla narozeniny, chtěl jsem se vrátit domů dříve, než ve 23 hodin, což bylo plánované vlakové spojení ze Šluknova. Zastavil jsem traktoristu s dotazem, zda jede nějaký autobus do tohoto nejsevernějšího města Česka. Dostal jsem odpověď, že neví, ale blíže na vlak je to do Rumburku a nabídl mi možnost svezení traktorem, což jsem přijal. Překvapila mne příjemně
vyhřátá
kabina
a
sympatický
traktorista, s kterým mi cesta rychle uběhla.
Ještě lepší byla informace od pokladní
na
nádraží
ČD
v Rumburku, že rychlík do Nymburku odjíždí za 7 minut, což
byla
nejlepší
zpráva
tohoto dne.
4
Už jsem nestihl prohlídku města, kde je nejcennější památkou Loretánská kaple s ambitem; další památky jsou kostel sv. Bartoloměje, kostel sv. Jana Křtitele a kapucínský klášter sv. Vavřice. Snad někdy příště . Teprve v rychlíku jsem poobědval a současně večeřel z vlastních
bohatých
zásob.
trvala
cesta
Z Nymburku
spěšným vlakem do Jičína jen další hodinu, kdy jsem se bavil se svým sousedem z Jičína, profesorem Robertem Kvačkem. Přišel jsem domů v půl osmé večer, stejně jako má žena z přátelského posezení s kamarádkou Evou Bílkovou. Aby byl člověk šťastný, musí mu ke štěstí stále něco chybět…
V Jičíně 27. 11. 2014
Z Rokytnice na Sněžku 28. - 30. 11. 2014 Krkonoše jsou nejvyšší, nejznámější a nejnavštěvovanější české pohoří. 26. září 1833 píše o Krkonošské pouti K. H. Mácha: „Chýlilo se k večeru. Osamělý poutník kráčel stezkou ouzkou na rozlehlém temenu hor krkonošských pod vrcholem Sněžky. Hučel vítr, jakoby Slezsko tajemnými slovy k sestře české mluvilo přes rozdělující je hradby. Pusto kolem, povzdechl jinoch, pták i zvěř míjí kraj tento, ani strom ani květ nevzejde tuto; jen člověk jediný tiskne se vždy výše a výše v čistější nebe blankyt, a nenalézá zde tajemně šustící mech a studený sníh“. Pravidelný účastník svátečního výstupu na Sněžku Martin Dušánek byl letos 28. října pracovně v Číně, proto mne po návratu požádal o zajištění výstupu na nejvyšší kopec Česka v náhradním termínu s tím, že začneme v jeho rekreačním bytě v Horní Rokytnici. Výletu se zúčastnili: Marcela, Martina, Radka, Martin, Luboš, Pavel a já, tj. 7 osob.
5
V pátek 28. 11. v 19.30 hodin jsme se měli setkat v Rokytnici. My Jičíňáci jsme jeli autobusem, ostatní přijeli autem z Pece pod Sněžkou, kde zaparkovali další dvě auta pro nedělní návrat, ale později. Čekali jsme na ně v doporučené
hospodě
„U
Mojmíra“, kde nějaká parta právě
slavila
s hlučnou
Silvestra diskotékou,
muzikou sedmdesátých let, a popíjela pivo. Po příjezdu přátel jsme se přemístili do blízkého
Martinova
třípodlažního
zařízeného
vytopeného bytu sloužícího pouze
pro
rekreaci.
Následovala bohatá večeře z lahůdek,
které
jsme
si
přivezli ze svých domovů a v rušné zábavě jsme vytrvali skoro do půlnoci. V sobotu ráno jsme všichni společně posnídali
a
poté
zahájili
cestu
náročným výstupem o více jak 500 m výše na Dvoračky, resp. do nedávno
postavené
chaty
vedle
s názvem
Štumpovna, kde jsme se odměnili. Zde už první paprsky slunce příjemně hřály a obloha byla modrá, zatímco níže byla hustá mlha, neboli nastalo inverzní počasí.
6
Pěšky v sobotu 29. 11.
Rokytnice (600) – Huťský potok 3.5 km (900) –
Dvoračky (1140) 5.5 km – Harrachovy kameny 8.5 km - Vrbatova bouda (1400) 10 km – Labská bouda (1340) 12.5 km – Martinova bouda (1255) 16 km – Dívčí kameny (1413) 18 km - Petrovka (1285) 19.5 km – Špinderovka (1200) 22 km.
Přesně
v půl
deváté
jsme
opustili Martinův byt a stoupali podél Huťského potoka po modré turistické značce na Dvoračky a odtud po červené kolem Harrachových
kamenů
k mohyle Hanče a Vrbaty, kde
jsme
potkali
Následoval
první mírný
turisty. sestup
k Labské boudě, kde jsme si dopřáli
další
občerstvení,
neboli oběd, a odpočinek na prosluněné terase, kde s námi bylo více turistů a ve stínu 6°C.
7
Díky slunečnému počasí a naprostému bezvětří všude vládla velká pohoda a výhledy byly překrásné. Členitou cestou jsme dosáhli chatu Martinovku, která byla uzavřena. To nám však nevadilo, neboť vína a chuťovek v batohu bylo dostatek a tak jsme tu opět odpočívali a kochali se podzimními
Krkonošemi.
Poslední část cesta vedla kolem Dívčích kamenů, kde Martin
s Martinou zdolali
jejich
vrchol,
aby
odtud
shlédli už cíl naší cesty, což byla
Špindlerovka.
Bývalá
chata Petrovka vyhořela, a
tak zde jsou jenom její základy
a
překvapivě
nové uzamčené dveře do suterénu. blížili
Jak jsme se chatě
Špindlerovce,
na mlha
začala stoupat a teplota naopak
klesat,
až
nakonec u chaty bylo mínus 1°C. Zde jsme měli předem zajištěné ubytování se snídaní a v ceně byl i bazén s vířivkou, což jsme rádi uvítali a bohatě využili. Chata byla díky zlevněné nabídce zcela obsazená a tak jsme večeřeli později.
8
V neděli ráno, poslední listopadový den,
jsme
v restauraci,
bohatě kde
bylo
posnídali v nabídce
opravdu vše, co srdce ráčilo. Skoro hodinu jsme chutnali všechny dobroty a v půl deváté jsme začali stoupat po červené turistické značce za teploty mínus 4°C, částečně po polském území kolem nádherných polských jezer, směrem ke Sněžce. Špindlerovka (1200) – Slezský dom (bývalá Obří bouda) 8.5 km - Sněžka (1603) 10 km – Luční bouda (1410) 14 km – Kaplička (1510) – Výrovka (1357) 16.5 km – Pec pod Sněžkou (750) 22 km. Po 20 minutách jsme vystoupali nad hranici, kde skončila mlha, a bylo stejně pěkné počasí jako sobotní ráno. Svižným tempem jsme stoupali stále výše, až se nám v dáli objevila Sněžka, nejvyšší hora Česka, kde jsem byl letos již čtyřikrát, a těšil se na její zdolání z jiné strany znovu.
9
Bohužel
mlha
nerozpouštěla,
se
dnes
ale
stále
stoupala výše, a u bývalé Obří boudy už vše bylo zcela v mlze. Také vítr stále sílil, až na
samém
vrcholu
rychlost
cca
50
hodinu.
Poslední
měl
km
za
stovky
metrů byla cesta zledovatělá, ale pomáhaly nám řetězy zajišťující větší bezpečnost. Přesně v 11 hodin jsme rozvinuli české vlajky u kaple sv. Vavřince těšili
a se
z pohledů dolů,
které
nám občas dopřál
vítr,
rozhánějící mlhu na vrcholu hory. Odměnili jsme se v Poštovně a dohodli se na změně trasy; nešli jsme jako obvykle nejkratší cestou dolů na Růžohorky a do Pece pod Sněžkou, ale sestupovali stejnou zledovatělou cestou zpět na Slezský dům a pokračovali mezi kosodřevinou po pohodlné cestě na Luční boudu. V Poštovně zjišťujeme zajímavost, neboť sem loni přijeli dva cyklisté na horských kolech z nejnižšího místa v Česku, což je uhelný lom Bílina, jehož nadmořská výška 21 m je ještě nižší než nejnižší přírodní výška v Hřensku, která činí 115 m n. m. Cestu dlouhou 237 km s převýšením 1587 m zvládli za 27 hodin nepřetržité jízdy. Na Luční si většina dopřála místní specialitu, tj. borůvkové knedlíky. Někteří chutnali pivo z místního pivovaru „Paronáč“, 50 Kč za půllitr, stejně jako speciální rohlíky z vlastní pekárny. Zde jsme se setkali s Pavlem a Radkou, kteří vyšli ze Špindlerovky později. Bylo trochu komické, že jsme seděli ve veliké prostorné restauraci na této boudě, aniž bychom o sobě věděli, a domluvili se až telefonicky .
10
Společně jsme vystoupali za mlhy ke kapličce, kde
se
sluníčko pokoušelo prodrat mraky,
a
poté klesali
k Výrovce. velmi
Po
kluzké
cestě po sněhu jsme
sestoupili
v půl
čtvrté odpoledne
k autům
na
parkovišti v Peci pod kde
Sněžkou, jsme
se
rozloučili a vrátili se domů. A co říci na závěr: Bylo velmi příjemné jít s přáteli, kteří byli výkonnostně velmi vyrovnanou skupinkou, kde se všichni střídali ve vedení, kochali se pohledy a vnímali koncem listopadu spíše podzimní, než zimní krajinu nejznámějších Krkonoš. Díky inverznímu počasí byly samotné vrcholky hor díky intenzivnímu slunci spíše zelené. Níže, kde převládá kosodřevina, byla krajina bílá díky namrzlému sněhu, někde jen z namrzající vlhkosti. Při loučení jsme si slíbili, že se těšíme na další ročník pravidelného výstupu na Sněžku; bude to již po 23.!!! Chtěl bych se toho dožít. Krkonoše jsou jedinečné navenek, přátelské uvnitř. V Jičíně 30. 11. 2014
11
Motto: „Jdi tam, nevím kam“.
Improvizovaný výlet do Krkonoš pondělí 1. prosince 2014 Na tento den jsem si naplánoval výlet po hřebenu Orlických hor. Ráno jsem vstal ve 3.30 hodin a za hodinu už cestoval vlakem z Jičína do Hradce Králové, kde jsem měl 13 minut na přestup na autobusové nádraží a v plánu busem do Rychnova nad Kněžnou a dále do Říček v Orlických horách, odkud jsem chtěl putovat přes Šerlich do Deštné. Bohužel vlak přijel do Hradce se zpožděním 10 minut a tak jsem okamžitě využil odjíždějící zpožděný spěšný vlak do Trutnova a cestou přemýšlel, jakou náhradní túru vykonám. Ještě v 7 hodin bylo venku stále tma a tak jsem nevystoupil ani v Malých Svatoňovicích, což je rodiště mého oblíbeného spisovatele Karla Čapka a poutní místo pod masivem Jestřebích hor, odkud bych
mohl
jít
např.
Podkrkonoším přes Žacléř do Malé
Úpy;
mapu
jsem
samozřejmě neměl. Nakonec jsem dojel až na konečnou stanici Trutnov, odkud mi jel okamžitě
soukromý
vláček
Viamont do Svobody nad Úpou. Zde začala před osmou hodinou má improvizovaná neplánovaná cesta, tj. v Krkonoších, odkud jsem se předchozí den vrátil . Od Karla Čapka připomenu motto, na které jsem si vzpomněl při nedávných volbách: Ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstávají stejní, jenomže teď víme líp, kdo je kdo. Kdo je slušný, byl slušný vždycky, kdo byl věrný, je věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív, kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslel vždycky jen na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem… Svoboda nad Úpou (516) – Janské Lázně (613) 3 km – Černá hora (1299) 9 km – hotel Černá hora (1237) 10 km – Václavák 11 km – Kolínská bouda – Pražská bouda (1125) 13.5 km Náchodská bouda 14.5 km – Černý Důl (722) 19.5 km – Čistá (684) 22 km.
12
Po červené turistické značce jsem prošel ještě spícím městečkem Svoboda nad Úpou a brzy přišel na kolonádu v Janských Lázních, kde jsem zavzpomínal na své
dva dlouhodobé pobyty a léčení cyklistických zranění. Po sáňkařské dráze lesem vystoupal na Černou horu a přitom dvakrát křižoval sjezdové tratě, kde se snažili zasněžovat
pomocí
sněhových děl, neboť konečně
teplota
mimořádně
listopadu klesla mírně pod bod mrazu. Ve výšce nad 1000 m začala mlha a se stoupající
výškou
ještě
houstla.
Cestu
z Černé hory dolů na Kolínskou boudu pokrývalo jen asi 5 cm sněhu, zde jsem
13
po
teplém
potkal
lidičky;
první
atletický
oddíl
z Pardubic
zde
soustředění
a
měl mladí
sportovci běhali na cestě k Pražské boudě a zpět.
Trochu více kluzká byla
cesta
kolem Náchodská
dolů boudy a
Cihlářská, šel jsem
opět lesem podél bystré říčky Čistá, která pramení pod Liščí horou. Les je ostrovem života v člověkem využívané
krajině.
V Černém
Dole
už
byla
asfaltová silnice bez sněhu a teplota mírně nad nulou. V údolí je mnoho nových roubených chalup.
14
V místním jsem
bufetu
po
poledni
zastavil a dopřál si dobrou
dršťkovou
polévku.
Na
náměstí je pěkně opravený
hotel
Pošta
a
zaujala
mne
i
socha
sv.
Michaela
Archanděla.
Pokračoval jsem do blízké vsi Čistá, kde mi zastavilo auto, a sympatický
řidič
z
Liberce
nabídl odvoz do Vrchlabí. Odtud odjížděl bus za necelých 10 minut do Prahy, což jsem využil, a za pouhých 27 Kč díly kartě IREDO Senior jsem už ve 14.30 hodin vystoupil v Jičíně, kde drobně pršelo. Okamžitě jsem se
odměnil
saunováním
s přáteli v Aquacentru. Byl to pohodový levný výlet, bez lidí, což mi nevadilo; celý den jsem se těšil z bezprostředního kontaktu s přírodou. Výlet byl pro mne předvánočním dárkem, neboť zážitek je pro mne netradiční dárek, ze kterého zůstává v srdci vzpomínka. Putování krajinou mi dává životní energii. Proto se tam stále vracím. Setkávám se tam s lidmi, poznávám lidská obydlí, ale také pradávná hradiště, svatyně, tvrze a dnešní sakrální stavby. Na těchto poutích poznávám nejen krajinu, ale i sám sebe. Jsem vděčný za přátele, se kterými mohu putovat a také sdílet jejich pocity a nálady. Naše Země je překrásná planeta. Je na ní život, vegetace, barvy, zvuky i vzduch; na obloze zahlédneme vzdálené hvězdy. Stačí se jen rozhlédnout kolem sebe. V Jičíně1. 12. 2014
15
Orlické hory Z Říček přes Velkou Deštnou do Deštné 11. 12. 2014 Úvod místo obvyklého motta: Snová zádumčivost hlubokých lesů v létě i mlžně přízračných hřebenů na podzim, jiskřivě bílé kvítky prvních sněženek a bledulek na Bukačce, ospale líné dny podhorských vesniček a samot na sklonku léta. Tajemná krása strmých údolí, barevné pokroucené siluety stařičkých buků v čase, kdy na lukách voní srpen, trouchnivějící kmeny pod Komárem. Opuštěný, dávný život tušící kámen v louce, kde dříve stával dům, ves, osamělý strom u cesty, věčný a omšelý svatý na stráni, nepochopitelný a neuchopitelný genius loci těch míst. Vlakem jsem odjel z Jičína už ve 4.30 hodiny do Hradce Králové, kde jsem přestoupil do autobusu do Rychnova nad Kněžnou. Koupil jsem si jízdenku se slevou 50 % IREDO na kartu „70+“ až do cíle cesty, tj. Říček v Orlických horách, ještě s přestupem
v Rokytnici
v Orlických horách. Zaplatil jsem jen 45 Kč, ale bohužel jsem jízdenku využil jen do Rychnova. Skoro půl hodiny volného času jsem
věnoval
ranní
prohlídce
města, neboť náměstí s hotelem Havel
a
stejnojmenný
gotický
kostel sv. Havla leží v těsné
blízkosti
autobusového nádraží. Autobus do Rokytnice však odjel o 2 minuty dříve a tak náhradní řešení, jak pokračovat dále, Nestihl
byl
autostop. jsem
autobusový přípoj
16
ani do
Říček, a tak jsem pokračoval ve stopování a chůzi do Říček, které leží v údolí toku Říčky pod vrchy Zakletý, Komáří a Anenský. V Říčkách jsem měl časovou ztrátu na příjezd autobusu jen 20 minut, což jsem vyrovnal výstupem na hřeben Orlických hor po sjezdovce. Pěšky Rychnov nad Kněžnou 2 km – Rokytnice v Orlických horách 4 km Říčky (635) – Zakletý (991) 7 km - Pěticestí (1004) 8 km - Kunštátská kaple (1035) 9 km – pod Homolí (1001) 12.5 km – pod Jelenkou, sedlo (1048) 15.5 km – Velká Deštná (1115) 16.5 km – Šerlich (1019) Masarykova chata 20 km – Deštné (650) 23 km. Na
doporučení
sněhovými
vlekařů,
děly
kteří
zasněžovali
červenou sjezdovku, jsem od dolní stanice lanovky místo po žlutě značené turistické cestě stoupal strmě
nahoru
souběžně
s lyžařským vlekem Poma k horní stanici lanovky, kde jsem se připojil na žlutou značku. Nahoře silně foukalo a dokonce začalo sněžit, i když teplota byla jen mínus 2°C. Příjemnější a pohodlnější už byla cesta lesem k rozcestí Pěticestí, kde jsem se připojil na červeně značenou Jiráskovu horskou cestu. Po ní jsem pokračoval
Navštívení Panny Marie, která dříve
sloužila
k bohoslužbě
dřevařských dělníků. Má kruhový půdorys o průměru 7 metrů a střecha je krytá šindelem; letos byla znovu opravena.
17
k barokní
Kunštátské
kapli
Jen úzká byla hřebenová cesta dále mezi kosodřevinou, na které byl namrzlý sníh a jinovatka. Šel jsem chráněn od bočního větru po celou cestu, která vedla střídavě vysokým lesem a výše kosodřevinou. Čím výš jsem stoupal, o to hustší byla mlha, a tak vyhlídka do okolí nebyla téměř žádná. Vrstva čerstvého sněhu nikde
nepřesahovala
5
cm.
Nadmořskou výšku 1100 m jsem překonal u odbočky na 500 m vzdálenou
nejvyšší horu Orlických hor, kde do roku 2010 byla skromná dřevěná
konstrukce
zvaná
Štefanova rozhledna.
Odtud
pohodlná klesala
široká na
cesta
stále
parkoviště
pod
Šerlichem a zbývalo jen 400 m k Masarykově chatě, která byla také v husté mlze. Tato klasická horská chata je z roku 1924 a má uvnitř
zajímavé
dřevěné
obložení. Před ní je kamenná busta T. G. Masaryka. Cestu do Deštného
mi
zkrátil
správce
turistické chaty, která patří Klubu
18
Velkou
Deštnou,
českých turistů, když zastavil svým džípem a nabídl odvoz až
ke
kostelu
Magdaleny před
od
kterým
sv.
Máří
Santiniho, je
krásné
sousoší Panny Marie se sv. Josefem,
Jáchymem
a Annou z r. 1781. Takto získaný
volný
čas
jsem
využil k pozdnímu obědu
19
v jediné
otevřené
restauraci v Deštném,
kde
však příjemně hřál krb.
Protože
tu
nevařili, mohl jsem v teple a příjemném prostředí konzumovat jídlo popíjet
své
z batohu
a
točenou
Plzeň; co víc jsem si mohl přát. Za půl hodiny přijel autobus, kterým jsem cestoval do Hradce Králové díky slevě za 32 Kč.
Překrásný byl pohled z autobusu na rudé zapadající slunce. Do Hradce Králové přijel autobus o 8 minut déle a nestihl jsem už vlak v 16.04 hodin do Jičína. Nakonec to nevadilo, neboť za 11 minut jsem odjel linkou Brno – Liberec, a už v 17.15 hodin jsem vystoupil spokojený doma v Jičíně. Tak mi bylo dopřáno poznat a vnímat krajinu Orlických hor. Celý hřeben má délku asi 50 km. Jako dík a úlitbu bohům vám nabízím tento malý jednodenní výlet. Necht' je Vám někdy k inspiraci. V Jičíně 12. 12. 2014
20
Modré hory
Vícedenní cestování letos jsem ukončil o víkendu 13. - 14. 2. putováním po Modrých horách na Jižní Moravě s Jitkou. Účast na vánočním jarmarku v Bořeticích, zpívání pod věží kostela sv. Jiří v Kobylím, přátelské posezení večer ve sklípku na Kraví hoře s Markétou a Petrem Pospíšilovými a jejich přáteli, koloběžkovými a psími nadšenci z Robovy louky, stejně jako 22 km pohodových kilometrů převážně
mezi
vinicemi.
Putování jsme ukončili ve Velkých
Pavlovicích.
Pro
mne to byl další krásný, milý dárek
k
nadcházejícím
Vánocům. Bylo to pohlazení na duši i na těle; krásná zdejší krajina, lahodná vína a laskaví lidé kolem.
21
Motto: Kov se pozná v ohni, člověk při víně. „Víno je dar bohů pro radost srdce, jestliže se ho užívá s mírou; víno léčí i zarmoucené srdce.“ Na závěr ještě jedna informace pro všechny čtenáře deníčků z cest. Předpokládám, že toto je poslední deníček v tomto roce 2014. Letos jich bylo 26, z toho 5 ze zahraničních cest, což není málo. Měl být i poslední celkově, neboť před měsícem mi manželka sdělila, že se stále opakuji, a jen málo lidí deníčky čte, nebo si je alespoň prohlédne, a je to zbytečná má práce a také její, když většinou vkládá fotografie do mého textu. Občas mi napíšete své dojmy nebo vám deníček připomene vaše toulky stejnou krajinou z dřívější doby, nebo vás inspirují k podobným cestám. Mám z takových e-mailů radost. Jeden z nich od přítele Sváti Ptáka si dovolím dnes přiložit. Potěšil mne natolik, že své rozhodnutí skončit s psaním posunu ještě asi o několik měsíců. Záleží pochopitelně i na vás všech, jak budete reagovat. Zda vám zbytečně neplním počítač, když většina z vás musí ještě pracovat a má méně volného času než já, nebo si raději přečte pěknou knížku. A nyní slíbený mail od Sváti: „Nazdar Ivane, přečetl jsem Tvůj deníček poslaný 13. 11. Úmyslně neříkám poslední deníček. Editorská péče Jitky je patrná a tak vám oběma patří mé poděkování. Odvažuji se pochybovat o tom, že to nikoho nezajímá a málokdo to čte. Sám cituješ občas vybrané odezvy, které z adresátů někdy vypadnou a to jsou samá "laudácia"! Nějakému opakování se vyhnout nelze. Takový už je život a jeho rytmizování ročními dobami, zvyky, dny svátečními, ... osobními preferencemi, sklony, zlozvyky, ... kroky a tepy. A protože lze snad předpokládat, že adresáti obesílaní deníčky jsou silně korelováni ve svých osobních preferencích a sklonech, nemuselo by jisté opakování vadit. A kdyby přece, tak repetitio est mater studiorum. Třeba však uznat, že při vašem "deníčkování" neplatí přísloví: jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Mnohem víc dáváte, než přijímáte. Vy pisatelé/editoři jste aktivní, my čtenáři téměř výlučně pasivní a náplní této transakce jsou nehmotné statky. Ty se neváží ani neměří obecně přijatými ekvivalenty, ale považují se a poměřují souborem individuálních afinit VŠECH účastníků směny (i těch jen potenciálních) aktivních+pasivních. Zde chci zdůraznit slovo všech, psané kapitálkami. Být autorem, zaznamenavatelem událostí (třeba jen svých osobních, třeba jen pro vlastní potomky a dokonce třeba jen pro podporu své vlastní děravé paměti) může být užitečné a může mít podobně očistné i posilující účinky, jako třeba cesta, pouť,
22
přemýšlení, zpověď či modlitba. Krom toho je každý deníček pajánem na krajinu, architekturu, lidi, obsahuje i řadu reálií a tak vypovídá i o svém pisateli. Takže, pokud to děláš/te dobrovolně tak dlouho, uvaž/te, prosím, zda je namístě tento zvyk opustit. Jistě, dá se bez toho též dobře umřít, ale byla by to škoda, ne? (……………) Trochu víc jsem se rozkecal, ale pil jen čaj. Jinak u nás nic nového. Děkujeme a zdravíme vás oba Sváťa a Dana P.S. Odstavec P.S. mi vytanul na mysli až nakonec. Je ale moc "gehoben" na to, aby byl součástí psaní. Mohl by ale výše napsaný text podepřít, jenom se čtenář musí patřičně ztrpasličit. Je to jako v umění či vědě, jejichž motivacemi jsou vnitřní potřeba/zájem/radost nebo touha vyniknout/ctižádost/sláva. Napoleon Bonaparte prý řekl, že: Géniové se spalují vlastním žárem, aby osvítili cestu lidstvu. A dlužno dodat, že géniům je někdy docela fuk, kolik lidí kouká, kam oni právě svítí. Ba ani sami políbení často nevědí, na co všechno jejich světlo dopadá. To je však obecná lidská vlastnost; podle staré moudrosti totiž: Člověk vidí jen to, co ví.“
Je vánoční čas a vy nestíháte? Nemusí být všude čisto, nemusíte mít víc cukroví než loni, nebo vaše maminka či tchyně. Zkuste to bez stresu; v pohodě a klidu. Venku se brzy stmívá a tak na mne padá zimní melancholie. Přeji Vám všem opravdu radostné a prozářené Vánoce v pohodě, bez stresu a únavy. Do nového roku energii, naději, mysl plnou fantazie, otevřené srdce, klid do Vaší duše a šťastné vykročení do přírody a na hory. Přeji všem bílou a krásně něžnou zimu a více sněhu než bylo loni. Užijte si zimní pohodu, klid a teplo domova. Krásný nový rok 2015 přeje Ivan
Jitka Press Jičín Copyright © Jitka 2014
23
