ČAS SKLIZNĚ, ČAS ŽNÍ, ČAS DOŽÍNEK Žatva, milá žatva, vítej s novým chlebem, už budeme zpívat pod tím širým nebem. Ze Slezska1
Žně v Domoradovicích, nedatováno
Od Letnic se zvyky a tradicemi jako když utne. Prostý lid procházel v letním období očistou od zvyků a obřadů. Tato katarze nejpravděpodobněji souvisela s množstvím práce, kterou lidé v letních měsících měli se sklizní všeho, co dala z milosti Boží a za přičinění lidí země. Sklízely se lesní plody, bylinky, nastala doba senoseče. Do toho se nalévalo a zlátlo zrno obilí, které čekalo zpravidla v měsíci červenci, někdy v srpnu, na žence. Sklizeň obilí se řídila počasím, v nížinách nastala sklizeň dříve nežli v krajích výše položených a pamatovat musíme i na to, že každý druh obilí dozrává v jinou dobu. Pranostika na svátek Markéty 13. července říká: Svatá Markéta vede žence do žita. Žně byly nejdůležitějším bodem sedlákova celoročního snažení. Po setbě, vzrůstu a zrání, přichází očekáváná sklizeň. V tomto okamžiku bylo třeba zapojit každou ruku do práce a to včetně té dětské. Valentin Valeček detailně popsal v rodinné kronice z let 1851 – 1963, jak probíhaly žně v jeho rodné obci Mikolajicích2: „O žních bývalo pilno od časného rána až do noci, ba někdy i v noci jelo se na pole pro suché obilí, hrozilo-li, že by do rána zmoklo. A někdy ten déšť už nás chytil na zpáteční cestě. Za mých mladých let neměli jsme ještě žacího stroje, vše sekalo se ručně. O žních bylo na poli práce dost pro každého. Ti nejmenší sbírali aspoň klásky, větší pokládal při hrabání obilí provizla (povřísla), šikovnější už je dovedl z dlouhých režných stébel udělat, později naučil se snopky vázat kneblíkem. Už v deseti či jedenácti letech dostal jsem do ruky tupý srp na odebírání obilí za kosníkem. Při kosení rži (žita) byli za dvěma kosníky dva odběrači, jeden chlapec dělal provizla a kladl je odběračům na zem. Práce šla ještě rychleji, byla-li na poli další osoba, která snopy vázala. Po odpolední svačině před 6. hodinou býval denní úkol sečení skončen a začalo se šopkovat (stavět snopy do panáků). Šopky stavěli jsme nejčastěji do jedné řady buď uprostřed pole anebo u jednoho okraje, aby se strnisko mohlo co nejdříve povrhnout (tj. mělce zorat). Řada šopek musela býti na našem poli přímá jako dle šňůry, jinak se otec zlobil. Také strnisko muselo býti rovné a velmi krátké a každé stéblo muselo býti i dodatečně useknuto, neboť otec neměl rád na poli muzikanty (neuseknutá stébla trávy). Valentin Valeček ve svých vzpomínkách dále zmiňuje, jak probíhalo nakládání snopů na žebřiňák, který byl zpravidla tažen koňmi, nezřídka však voly. „Povázaný ječmen neb oves byl snesen ke kraji pole, aby snopy byly blízko vozu. K nakládání na vůz bylo třeba aspoň dvou osob. Jedna, nejčastěji hospodář, ukládala na voze, druhá podávala snopy na vůz buď rukama, nebo do vyšší polohy vidlemi. Aby se zrno při nakládání a pak po cestě nevysýpávalo na zem, měli jsme na žebřinách upevněnou plachtu, tkaninu to z hrubého režného plátna, která zabraňovala vypadávání vydroleného zrna z vozu. Ukládati snopy na žebřinový vůz bylo rovněž uměním, které musil mladší od staršího odkoukati. S koňmi pojížděl vždy některý z menších chlapců.
Oslava ukončení žní se nazývá dožínky, obžínky nebo také dožatá. Ještě v 19. století se jednalo o slavnost venkovanů, kteří pracovali na půdě patřící panským dvorům nebo statkářům. Za první republiky se dožínky proměnily ve společenskou zábavu, která měla charakter alegorických průvodů ukončených společenskou zábavou. V letech socialismu byly dožínky zneužity k oslavě družstevnické práce a ke glorifikaci socialistických výdobytků. Dožínky se spojovaly zpravidla s odvážením posledního nákladu obilí z pole. Posledně uvázaný snop, kterému se někde říkalo „baba“, byl obřadně převážen do statku. Děvčata se vyzdobila polními květy, kterými se přizdobily i hrábě a kosy ženců. I muži si pro tento okamžik neodpustili trochu té parády. Polní kvítí si zastrkávali do klop nebo třeba za klobouky. Nesměl František Černohorský ze Žimrovice, cesta na pole, rok 1915 samozřejmě chybět dožínkový věnec, který byl upletený ze všech druhů obilí pěstovaného na poli hospodáře. Do věnce byly vplétané i pestré polní květy. Takto vystrojený průvod jel z pole ke statku, na poslední fůře obilí zpravidla seděla květy ozdobená dívka. Ženci pak slavnostně hospodáři předali poslední snop a dožínkový věnec. Dožínkovou slavnost i s krátkým proslovem ženců k hospodáři konanou v Oticích popsal Leopold Hill3: „V normálních letech končily v Oticích žně po svátku Nanebevzetí Panny Marie (15. srpen, poznámka autora). Ostatek obilí přivezen do statku s velkou (zvláštní) oslavou, které říkalo se obžínky. Na vůz naložený z polovic snopy, usedly děvčata, muži, ženy i děti. Všichni zpívali veselou píseň a vysoko vyzdvihujíce na hrábě zavěšený věnec neb kytice kvítí. Dojeli k uzavřeným vratům a tu děvčata zpívala: „Panimámo zlatá, otvírejte vrata, vezeme vám věnec ze samého zlata.“ Teprve když ženci o vrata roztřískli několik starých hrnců, vrata se otevřela a vůz za zpěvu vjel do dvora. Děvčata podala hospodáři velký věnec uvitý ze všech druhů obilí (pšenice, rži, ječmene, ovsa) s fábory v národních barvách a přála mu štěstí a zdraví k bohaté žni. Hospodyně volá žence do jizby, kde na stole stojí velké mísy bílých koláčů, pak konala se dobrá večeře. Po večeři na umeteném dvoře dala se chasa při zvuku harmoniky do tance. Zpěvem a veselím dlouho do večera rozléhal se selský dvůr.“ Dožínkovému věnci věnoval hospodář zvláštní pozornost. Pověsil jej nejčastěji do síně nebo do komory, kde zpravidla visel až do příštích žní. O Vánocích z něj hospodyně vydrolila trochu zrna, které přidávala na Štědrý den do krmení drůbeži i dobytku, aby slepice snášely hodně vajíček a krávy a jiný dobytek dával hodně mléka. Hospodář zrno z věnce přidával do obilí určené k nové setbě.
Ale zpět k dožínkové zábavě. Ta se často přesunula ze dvora do hostince, kde pokračovala do pozdních hodin za doprovodu muziky. Ve vesnicích v okolí Opavy dostaly dožínky v období první republiky charakter společenské zábavy, které se účastnila celá vesnice. Byly organizované místními spolky, častými pořadateli dožínek byly místní odbory Matice opavské, jak o tom vypovídá zápis z kroniky obce Domoradovice z roku 19354: „Péči místního odboru Matice Opavské a Sdružení katolické omladiny uspořádaná byla slavnost dožínek dne 1. září 1935 ponejprve ve zdejší obci. Dožínkový průvod byl velkolepý, alegorické skupiny krásně znázornily zemědělskou práci dříve a nyní. Slavnostní proslov měl zástupce Matice Opavské.“
Plakát z roku 1946, který zval na druhé poválečné dožínky v obci Žimrovice
Foto z dožínkového průvodu, Žimrovice 1945
Určitě unikátní je dochovaný zápis ze školního časopisu Jiskřičky, který napsala žimrovická školačka 5. ročníku Emílie Víchové v roce 1946: „Loňského roku v srpnu slavili jsme první dožínky ve svobodné vlasti. Seřadili jsme se na dolním konci vesnice u Pilarky. Děvčata jsem byla v krojích, chlapci měli kosy jako ženci a někteří jeli také na koních. Průvod ukončovaly vyzdobené vozy a stroje. Dlouhým průvodem jsme prošli vesnicí za provolávání slávy až do školy. Tam byly vyzvednuty vlajky a zahrány hymny. Potom starší děvčata a synci a také staří hospodáři sehráli dožínkovou scénu. Tancovala se beseda a my, školní děti, tančili jsme národní tanečky. Bylo tam živo a všem se tam líbilo. Večer jsme se rozešli s radostnými pocity, že slavnost byla tak pěkná.“ Dnes mají dožínky obdobný charakter, jako tomu bylo za první republiky. Nechybí průvody, kde v krojích vystupují folklórní soubory, koňské povozy jsou často nahrazeny traktory. Dožínky jsou vnímány jako příležitost k setkání a společenské zábavě, na které se setkají obyvatelé vesnice i přespolní. Konec léta a začátek podzimu byl zasvěcen dalším sklizňovým obyčejům, které se však z pochopitelných důvodů ve Slezsku nedržely. Ve chmelařských oblastech byla sklizeň chmele ukončena tzv. dočesnou, vinařské oblasti slavily konec sklizně vinobraním. Dnes se vinobraní slaví i v několika obcích na Opavsku, jenom to víno se sklízí na jihu Moravy. Do podzimního období spadají výlovy rybníků. Do podzimního období spadají výlovy rybníků. V minulosti bývalo v okolí Opavy množství rybníků, po kterých nám dnes zůstaly pouze některém místní názvy. Přesto se výlovy staly v současnosti společenskými zábavami s danými rituály a zvyklostmi.
Dožínky v Bělé pod Pradědem, 2011
Dožínkový věnec
Dožínková koruna z polského Slezska
Předávání dožínkových věnců
Aktivity nejen pro děti o dožínkách Slavnost chleba Před mnoha lety jsem měl možnost navštívit waldorfskou základní školu v Drážďanech, kde nás místní pedagog zavedl na školní políčko o velikosti 10 x 10 metrů se vzrostlou pšenicí. Tu pšenici vysely děti z jeho čtvrtého ročníku, když předtím pozemek zryly a branami oranici uvláčely. Po uzrání zrna děti srpy obilí žaly. Postaru cepy obilí vymlátily a zrní pomlely na mouku. Celoroční aktivitu, která měla přesah přes tradiční školní rok, ukončily slavností chleba, kdy společně se svými rodiči pekly ze získané mouky pečivo. Od té doby jsem si mnohokrát na německého kolegu a na jeho vyprávění vzpomenul. Je ve mně stále touha umožnit i mým dětem tu neopakovatelnou zkušenost být přitom tajemném koloběhu setí, vzrůstu a zrání, prožít si žně své práce završené společným hodováním. On chléb vydobytý vlastníma rukama musí chutnat nejen dětem úplně jinak. Cesta chleba Kolik dá jenom práce než se chléb, rohlík či třeba koláč dostane na náš stůl. Budeme překvapeni, jak málo si děti dovedou „cestu chleba“ od zrna po hotové pečivo představit a správně sestavit. Povídejte si ve skupině, jaké činnosti musí člověk vykonat ke zhotovení chleba. Tento úkol můžeme ve větším kolektivu nechat dětem zpracovat formou myšlenkové mapy, když je předem rozdělíme do menších skupin. Skupinky pak budou své postřehy a záznamy prezentovat před ostatními dětmi. Poznávání obilí Připravený list s ilustracemi obilí dětem nakopírujte. Po čárkované čáře si děti čtverce rozstříhají a přiřadí k obrázku s celkovým vzhledem obilniny její klas a text s nejčastějším využitím obilniny. Protože žně dnes nejčastěji vrcholí počátkem školního roku, vyjděte s dětmi na pole a natrhejte si kytici obilí. Ve škole nebo i doma si z něj udělejte výstavku, případně si uvažte dožínkový věnec.
1
Plicka, K.., Volf, Fr.: Český rok, Léto, Klub čtenářů, sv. 442, Praha 1979, str. 280 Valeček, V.: Rod a rodina Františka Valečka z Mikolajic 1851 – 1963, str. 39 – 40, strojopis 3 Kronika obce Otické, založena r. 1908, kronikář František Mader, Leopold Hill 4 Pamětní kniha obce Domoradovice, od r. 1918 – 1953, Bohumil Kříž, str. 29 2
