Čas Robinsonů - ukázka Thursday, May 7 2015, 1:17 AM
Čas Robinsonů - ukázka Monika na ni spustila vodopád slov. Mluvila o manželovi Jirkovi, o malém Peťulovi, o kámošce Jiřině ze čtvrtého patra i o jezevčíkovi paní Stehlíkové, který svým ječivým štěkotem pravidelně budí Peťulku z jeho odpoledního spánku na balkoně. Takové starosti bych taky chtěla mít. Aby největším problémem mého života byl tlustý, neurotický jezevčík postarší sousedky z přízemí.
„Posloucháš mě vůbec?“ uslyšela Moniku. „Jasně, že poslouchám. Je vidět, že máte doma pořád veselo,“ přikývla. „To jo, to máme. A co vy?“ „Co tím myslíš? U nás je klid a pohoda,“ automaticky jí odsekla. Sakra, takhle jsem s ní mluvit nechtěla. Monika není hloupá a Richarda zná, proč si s ní nedokáže upřímně promluvit? Proč se tak hrozně stydí za svého muže, cožpak je za jeho chování odpovědná? Proč se stydí za věci, které sotva dokáže ovlivnit, natož změnit? Monika promluvila až po chvilce mlčení. „Tu pohodu si nějak těžko představuju, ale jak myslíš... A Richard má teď práci, nebo ho zase vyhodili?“ zeptala se.
„Má, osamostatnil se a dělá sám pro sebe, takže mu další vyhazov ani nehrozí,“ bránila ho Petra. Bylo jí ho tenkrát i líto, když se na něj jeho bývalí kamárádi, za kterými sem z dalekých Čech tenkrát přijeli, dost sprostě vykašlali a na hodinu ho propustili. Trvalo mu měsíce, než se vyhrabal z deprese, začal se zase usmívat a našel si novou práci. Boží mlýny je ale dohnaly, řekl jí tenkrát Richard. Jen za pár týdnů po jeho vyhazovu jim v dílně vypukl rozsáhlý požár, a oni přišli téměř o vše. „Hele, málem jsem ti zapomněla říct o Milušce Kropáčkový, pamatuješ se na ni?“ zeptala se Monika. Vybavila si tichou blondýnku, která naslouchávala upovídané Monice cestou do školy. „Jasně, ta milá holka, co s tebou chodila na základku.“
„No tak si představ,“ pokračovala Monika, „že se s Lubošem rozvedli, i když mají dvě malé děti. On se prej Luboš rád napije a pak dělá bordel, víš?“ „Hm, a co jako?“ „No že od tý doby je Míla jako vyměněná, ani poznat jsem ji nemohla. Chodí do fitka, zhubla, má novej účes, je z ní prostě krásná, usměvavá holka. A už si nabrnkla novýho frajera!“ „Proč mi to vlastně říkáš? Já bych ji stejně nepoznala, víš, kolik let jsem ji neviděla?“ řekla Petra. Miluška ani její milostný život ji opravdu nezajímaly. „No já jen, no jak se jí změnil celej život,“ odpověděla Monika. „Tak ať si to užije, já jsem s tím svým životem spokojená,“ vyhrkla, a opět se rychle podívala z okna.
Richard by tu už dávno měl být. „Nic ti přece nevnucuju, ale přemýšlej o tom. Mohla bys třeba sbalit nějakýho prachatýho Amíka, a pitomej Richard by tak nanejvýš utřel nudli!“ Ta představa ji pobavila. Krátce se zasmála, ale vzápětí zvážněla. „Jasně, čeká jich na mně před domem celý zástup! Ty si fakt cvaklá, kdo si asi tak myslíš, že by zrovna o mně stál? Se třema dětma, s holým zadkem a pomateným bejvalým? Možná, kdybych byla o deset let mladší, hezčí a bez závazků...“ Zarazila se a zavrtěla hlavou. Nesmysl, ani kdyby byla stokrát hezčí, mladší a bez všech svých chyb, na které ji Richard neustále upozorňuje, vlastní hrdost by jí nikdy nedovolila, aby si hledala partnera pro peníze. A pro lásku? Kousla se do rtu a pomalu vydechla. Někteří lidé prostě nemají pro
takové pitominy v životě místo, dodala v duchu. I Monika na chvíli zmlkla, jako by o něčem přemýšlela. „Podceňuješ se,“ hlesla konečně. „A ty mě zase přeceňuješ,“ odpověděla. „Děti a škola jsou to jediné, co mě momentálně zajímá. Až ji budu mít hotovou, taky budu prachatá, ani na to žádnýho chlapa nebudu potřebovat!“ Opět uslyšela auto a ve stejné chvíli ji oslnilo zvenčí světlo, které se k ní prodralo skrz pootevřené žaluzie. Richard přijel! „Už musím, čau!“ vyhrkla do sluchátka a rychle ho zavěsila. Potichu přeběhla z kuchyně tmavou chodbou až do
ložnice, a přivřela dveře. Ve chvíli, kdy jí dopadla hlava na polštář, uslyšela zachrastění klíče v zámku u předních dveří. Pevně sevřela oči i rty, snažila se zkrotit svůj zrychlený dech i bušící srdce. Dveře ložnice se s jemným zavrznutím otevřely a na postel padl pruh světla z chodby. Cítila ho, jak přistoupil až k její hlavě. Tušila, že ji sleduje, a mimoděk prohloubila svůj dech. Náhle ucítila jeho dlaň ve svých vlasech. Konečky prstů putovaly přes krk až na obnaženou šíji. Takto si Richard představoval jejich udobřování po svém výstupu. Přišel uprostřed noci, pokud se zmožený nesvalil na gauč, probudil ji a pomiloval se s ní. No, pomiloval. Měl s ní sex. Dříve si myslela, že je to možná jeho forma omluvy, ale poslední dobou byla přesvědčená, že tím vlastně dává šanci jí omluvit se
jemu. „Nedělej drahoty, jsem unavenej,“ řekl. Z jeho dechu ucítila alkohol. Otevřela oči. Usmíval se a prohlížel si ji napůl zavřenýma očima. Zaváhala. Při představě intimností s tímto zvířetem se jí obracel žaludek. Nejraději by ho praštila do obličeje, do toho připitomělého úsměvu, a místo omluvy ho nakopla tam, kde se mu v kalhotech právě udělala boule. Jenže na to, milá zlatá, nemáš odvahu, pomyslela si. Mohla by ho potrápit a nechat ho ještě pár minut žadonit, jenže tím by tuhle nechutnost prodlužovala i sama sobě. Vztáhla k němu pravou ruku a objala ho. Levou rukou se natáhla pro lem noční košile. Vyhrnula si ji až k pasu a obnažila se před ním. Se skrytým úsměškem sledovala, jak se celý rozzářil a hladově ji přejel očima.
Když si na ni lehl a začal se s hekáním pohybovat, opět zavřela oči a začala si v hlavě tvořit seznam povinností, které ji příští týden čekají. Elizabeth po ní chtěla, aby druhý den vycídila stříbro a vyzvedla věci z čistírny. Zdravotnice ze školky ji už dvakrát upozornila, že s Verunkou musí dojít na pětiletou prohlídku. A také si potřebuje dojet k automechanikovi, aby jí vyměnil olej. Na neděli musí nakoupit maso na svíčkovou a mleté na karbanátky, aby je připravila alespoň na dva večery příštího týdne. Byla si jistá, že na něco zapomněla. Ne, do školy to nebylo nic, úkoly a práce píše po nocích, bylo to něco jiného. Snad se to týká dětí? Kousla se do rtu, jak usilovně přemýšlela, ale nadarmo. Již to chtěla vzdát, ale Richardův dech se náhle zrychlil a z hrdla se mu vydralo hlasité zasténání. No jo, málem se pleskla dlaní do čela. Pavlíka
potřebuje objednat k zubaři!
Ukázka z připravovaného románu Čas Robinsonů, popisujícího odvahu a sílu postavit se domácímu násilí, který vyjde na podzim letošního roku.
Pěkný den přeje, Pavlína O’Toole
