Čas prázdnin a dovolených

MĚSÍČNÍK TŘINECKÉHO FARNÍHO SPOLEČENSTVÍ

Číslo 7/I

červenec 1999

Proti dobrovolnému daru

Čas prázdnin a dovolených Přišel čas prázdnin a dovolených, čas zaslouženého odpočinku po celoroční práci. Čas odpočinku. Většina z vás se, milí farníci, rozjede doslova po celém světě, do různých koutů naší země, ale budou mezi námi také ti, kteří zůstanou z různých důvodů doma. Každý člověk občas zatouží utéct někam na daleké ostrovy, kde by mohl být sám daleko od ostatních lidí, v domnění, že si tam od všeho odpočine. Často se trápíme svými problémy, které prožíváme, a s kterými se nedokážeme vyrovnat. Možná, že náš odjezd na dovolenou bude pokusem utéct před sebou samým. Ale to známe už z knihy Genesis – Stvoření, kdy Kain touží po vraždě svého bratra utéci před výčitkami svědomí a nemůže. Bůh je všude. Možná, že někomu prospěje, když mu tento článek připomene, že člověk nemůže utéct před sebou. Autor žalmu 23 krásně ukazuje, že kde je Hospodin – dobrý pastýř, tam je bezpečí, klid a odpočinek. Dokonce, i kdyby šel údolím smrti nebo temnotou rokle, nebojí se ničeho, protože si je vědom, že Hospodin je po jeho boku. Ale funguje to také naopak. Tam, kde Bůh není, tam je úzkost a strach i v tom nejkrásnějším prostředí, které si člověk jen dokáže představit. Nezáleží na tom, kde se nacházím. Záleží na tom, kdo se nachází ve mně. A proto vám z celého srdce přeji, abyste si, ať už budete u moře, na horách, ať už budete poznávat kulturní památky a skvosty naší vlasti, ať už budete doma, abyste si odpočinuli. Jen když má člověk čisté srdce, je schopen vnímat krásy Božího stvoření. Jen když má člověk čisté srdce, je schopen chválit Pána. Jen když má člověk čisté srdce, je chrámem Ducha sv. Jen když má člověk čisté srdce může si opravdu odpočinout bez ohledu na to, kde se právě nachází. P. Miloslav Šmahlík

NORSKO - země severské přírody V tomto článku bych chtěl čtenářům přiblížit Norsko, pro nás ještě stále málo navštěvovanou zemi, kterou jsem měl, jako účastník, spolu s třineckým farníkům dobře známým otcem Mirosławem Kazimierzem a dalšími zájemci možnost poznat v průběhu poznávacího zájezdu, uskutečněného ve dnech 9. - 19. 6. 1999 z farnosti Karviná - Fryštát. Trasa vedla autokarem přes Polsko do Świnioujścia, a dále pak trajektem do města Ystad ve Švédsku s dalším nočním přejezdem Švédska až do Osla, hlavního města Norska. Zde jsme se setkali s naší průvodkyní,

Češkou, která se zde v roce 1984 vdala a která nás v průběhu pobytu doprovázela. V Oslu jsme navštívili většinu známých pamětihodností jako radnici, Královský palác, Univerzitu u Národního divadla, budovu Parlamentu, Katedrálu, pevnost Akershus - dřívější královské sídlo a nakonec zajeli i do Frognorsparku, známého množstvím soch a sousoší Gustava Vigelanda. V dalších dnech jsme pokračovali na cestě hlavním norským tahem E6 na sever, projeli město Hamar s rychlobruslařskou dráhou k XVII. olympijským hrám v roce 1994, zastavili v Lillehammeru, středisku těchto her se skokanskými můstky a hokejovou halou, důvěrně známou našim hokejovým reprezentantům z letošního mistroství světa. V městečku Lom jsme navštívili jeden z nejstarších dřevěných kostelíků, zvaných "stavkirke". Směřovali jsme do pohoří Jotunheimen k horské chatě Juvasshytta (1841 m.n.m), pod Galdhopiggen, nejvyšší horou Norska (2469 m.n.m.), po úzké, klikaté horské cestě s převýšením 1330 m, což byl zážitek sám o sobě. Dále jsme pokračovali do jednoho z nejznámějších míst Norska, fjordu a městečka Geiranger, přepravovali jsme se trajekty až k nejsevernějšímu místu našeho pobytu, města Alesund, zdejšího střediska rybolovu. Slunečné počasí nám pak zvýraznilo dojem z výletu k ledovcovému splazu Briksdalsbreen, který je součástí nejrozsáhlejšího ledovce Evropy Jostedalsbreen. Zajímavý byl i Bergen, staré hanzovní (obchodní) město, druhé největší v zemi. Po průjezdu nesčetnými tunely jsme zastavili obdivovat vodopád Voringsfossen s 145 m výškou čistého pádu vodního sloupce, a pokračovali nejrozsáhlejší náhorní plošinu Skandinávie, národní park Hardangervidda s rozlohou 3430 km2, s četnými jezírky, potůčky z tajícího sněhu ze sněhových polí a ledovců a dokonce jsme spatřili i potomky původních obyvatel - Laponců, kteří zde stále žijí z chovu losů. Tento okruh střední části Norska jsme ukončili opětovným návratem do Osla, kde jsme ještě navštívili skokanský můstek Holmenkollen a muzeum Kon-Tiki s vorem Thora Heyerdahla a papyrusovou lodí Ra II, polární lodě Fram, vedené Hansenem a Amundsenem na výpravách k severnímu a jižnímu pólu a původní loď Vikingů z 9 - 10. století. V průběhu celého zájezdu jsme byli ubytováni v kempingech v 4-lůžkových chatkách, stravu nám připravoval z přichystaných zásob v útrobách autokaru kuchař Josef Ohřev, a nezapomínali jsme i na duševní pokrm - každodenní slavení mše sv. ve vhodných místech otci Miroslavem a Antonínem (působícím v Hlučíně). V teplejších dnech se dokonce někteří odhodlali ke koupání v jezírkách a fjordech. Nezvyklý pro nás středoevropany byl velice dlouhý den - sluneční svit až do zhruba 22.30 hod., prakticky jen šerá noc a brzké svítání kolem 3.30 hod. Vskutku vydařený zájezd pro vyznavače aktivního poznávacího odpočinku uprostřed drsné severské přírody ! Ing. Janusz Kroczek

Platnost nedělní mše Může mi někdo vysvětlit, jak je to s platností nedělní mše svaté v sobotu večer? A co dispens osvobození od účasti na nedělní bohoslužbě? V liturgické praxi přejala církev počítání času běžné u Židů. Podle tohoto chápání nový den začíná západem slunce, trvá tedy od večera do večera, nikoliv jako podle dnešního občanského počítání od půlnoci do půlnoci. Proto všechny liturgické slavnosti - sem patří i neděle - začínají už tzv. prvními nešporami v předvečer vlastního svátku. To platí také pro eucharistickou bohoslužbu. Pro slavení neděle to znamená, že mše sobotní večer má formulář nedělní, neboť podle liturgického počítání času již nastala neděle. Účast na této mši je tedy rovnocenná účasti na mši v nedělní den. Pokud jde o dispens (osvobození) od účasti na nedělní bohoslužbě, musíme říci, že právo takovou praxi nezná. Křesťan se dle možnosti snaží o to, aby se v neděli (resp. v sobotu večer) účastnil slavení eucharistie. Pokud mu v tom brání závažné důvody (nemoc, cestování, opatrování dětí, nemocných), nepotřebuje žádný dispens, rozhoduje se sám podle svého svědomí. Církevní právo mluví pouze o dispensování od zachování svátečního klidu (nutné práce např. na stavbě) nebo postního dne (právo dispensovat má každý farář). Pokud se křesťan nemůže nedělní mše zúčastnit, je velmi vhodné, aby význam nedělního dne byl vyjádřen modlitbou a četbou Písma, kterou může konat buď sám nebo s rodinou, případně v jiném společenství. Dotaz zodpověděl P. František Kunetka, docent liturgiky na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Převzato z Katolického týdeníků č. 25/99

2

Naše katechetka: Jarmila Trníková: Na Pána Boha není nikdy pozdě Byla jsem velmi překvapena, když mi jednoho dne zavolal pan Marian Kozok a žádal mne, abych něco napsala o sobě do našeho farního časopisu Most. Vůbec se nepovažuji za někoho, o kom by se mělo psát. Bude někoho zajímat, jak jsem žila, čím trpěla a co mne těšilo? Vždyť jsem jednou z tisíců. Narodila jsem se krátce po obsazení naší vlasti německou armádou ve Frýdku - Místku. Můj tatínek Karel Hruštický byl technickým úředníkem a maminka Jarmila v domácnosti. Žili jsme velmi klidně. Tatínek se zabýval fotografováním a tak mám na své dětství mnoho fotografických vzpomínek. Jako dítě jsem byla velmi živá, temperamentní holčička. Tatínka jsem měla velmi ráda a tak jsem občas za ním jezdila s kočárkem do práce. Ke konci války jsem to měla zakázané, neboť byly časté nálety. Jenže se mi zastesklo po tatínkovi a já šla. Po cestě mně chytil nálet. Schovali mně v domě, kolem kterého jsem právě šla. Po náletu jsem spěchala domů. Tam bylo zle. Tatínek nešetřil výchovnými prostředky a já byla pak dlouho hodná. S maminkou a tatínkem jsme chodili každou neděli do Mariánského kostela na mši svatou. V pěti letech jsem uměla celou latinskou mši svatou zpaměti a sloužila jsem ji před zrcadlem z leporela. Válka byla obdobím velice těžkým. Zvlášť na konci války byly stálé nálety. Dodnes si pamatuji na zvuk bombardovacích letadel, které nad námi přelétaly. To nejsou vůbec pěkné vzpomínky a nedej Bůh, aby je naše děti musely prožívat. V živé paměti mám konec války. Náš dům stál v místech, nad kterým Rusi z Frýdku stříleli na Místek, kde byli Němci. Proto nás tatínek večer odváděl k tetě, kde bylo bezpečněji. Po cestě jsem si šáhla na opravdové ruské dělo, ale také jsem viděla jednoho chlapce, asi 18-ti letého, který byl raněn do nohy otrávenou kulkou. Nemohli jej nijak dostat do nemocnice, až v noci, a to už bylo pozdě. Museli mu nohu amputovat, ale i přesto chlapec na otravu zemřel. Velmi smutná vzpomínka. Krásnou a nezapomenutelnou vzpomínkou byla první mše svatá v osvobozené vlasti. Na konci mše se zpíval chorál Svatý Václave a státní hymna. Chorál ještě někdo zpíval, ale při hymně všichni plakali a v slzách děkovali za konec války. Já tomu moc nerozuměla, ale o to jsem plakala usilovněji. V září jsem začala chodit do školy. Byla to malá škola kousek od domova. Do školy jsem chodila strašně ráda. Tam jsem měla konečně kamarády. Ty jsem dosud neměla, protože ta jediná měla velmi nemocné srdíčko a také po válce brzy zemřela. V říjnu jsem dostala od maminky a tatínka dárek - sestřičku Miladku. Byla to velice krásná holčička a ještě trochu živější než já. Asi za rok jsme se přestěhovali a to hned vedle Mariánského kostela. Ty domy stojí vedle parkoviště aut dodnes a jsou v nich překrásné byty. Tam začalo moje opravdové dětství se stejně starými kamarády jak já. Jak my si uměly hrát, to snad už ani dnešní děti tolik nedovedou. Jednu hru jsme měly nejraději, i když obvykle končila "pohovory" doma. Do školy jsme chodily přes les a tam byly vykopány různé bunkry. Tam jsme si hrály na Benderovce. Konec hry, na kostele byly 4 hodiny a oběd byl studený. Už tenkrát jsem z dětí sama chodila do kostela. Už bez maminky, která se starala o Miladku a bez tatínka, který jezdil po schůzích Červeného kříže po celém Slezsku. O moji náboženskou výchovu se staraly babičky a hlavně strýc, který byl farářem, P. Karel Hruštický. Strašně ráda jsem po mši svaté chodila na faru. Dnes tam stojí panelák. S velikou úctou jsem se dívala na černou knihu, která stále ležela na stole a strýc se z ní modlil. Byl to Breviář. Se strýcem jsme se měli rádi. Poučoval mě, vyprávěl mi, mluvil vždy laskavě a já věděla, že mluví vážně a hlavně pravdu, podle které bych měla žít. Mnoho z toho ve mně zůstalo dodnes. Po ukončení páté třídy jsem začala chodit na Dívčí měšťanskou školu pod Sovou na hlavní třídě ve Frýdku. V tu dobu jsem jela na zájezd z Červeného kříže do Brna na Žlutý kopec, kde byla onkologická léčebna. Od té doby jsem snila, že se ze mne stane lékařka a jednou budu v některé onkologické léčebně léčit lidi. Začala jsem navštěvovat kurzy první pomoci a snažila se získávat první poznatky z medicíny, ale na jedenáctileté střední škole v Místku jsem tvrdě narazila na latinu. Mnohem lépe mi šla deskriptivní geometrie. A tak se sen o lékařce rozplynul. Na gymnáziu jsem si našla dobrou kamarádku, se kterou jsme prožívaly dobré i zlé. Byla z rodiny silně věřící a tak jsem i tam podchytila mnoho dobrého. V tu dobu už vůbec nebylo moderní chodit do kostela. Právě naopak. Ale my s Evou to vydržely. Třídním učitelem a profesorem matematiky byl pan profesor Kocich. Znalec matematiky a astronomie. Byl to silně věřící člověk a opravdu výborný učitel. Snad mi byl vzorem po celý život. Na něj vzpomínám nejraději a ještě na profesora češtiny Holuba a profesorku Koplikovou. 3

Po maturitě jsem musela začít pracovat. Pomáhala jsem splácet dluh na babiččině domku. Pracovala jsem na okresním výboře Červeného kříže. To byly jedny z nejhorších let v mém životě. Utekla jsem odtamtud k ČSAD v Místku a začala jezdit jako průvodčí. Práce, i když byla těžká, a to hlavně v zimě, se mi líbila. Byla to práce s lidmi. Po dvou letech jsem dostala návrh, že bych mohla učit v mateřské škole. Dodělala jsem si maturitu na Pedagogické škole v Krnově a stala se učitelkou. Začátky byly těžké, ale měla jsem přísnou ředitelku a ta mě hodně naučila. V tu dobu jsem si začala uvědomovat, že můj život bude asi vypadat jinak, než jsem si jej představovala. Proto jsem úpěnlivě prosila Pannu Marii, aby mi pomohla. V roce 1962 mi náhle a v jednom týdnu zemřela babička i maminka. Dvě milované osoby najednou. To se mnou řádně otřáslo. Život šel dál a já se seznámila se svým budoucím manželem a do roka jsme se vzali. Život to byl opravdu těžký. Oba jsme bydleli zvlášť. Do našeho manželství se pletlo mnoho Jurkových kamarádů a radili. Vše se překonalo. Dostali jsme svobodárnu, začali spolu žít a zvykat si na sebe. Měli jsme syna Jirku. Moje láska z mého manžela udělala velmi hodného muže. Svatbu jsme měli na úřadě. Teprve v srpnu 1968 jsme měli svatbu v kostele. Na tu nikdy nezapomenu. Od té doby jsem byla opravdu vdaná. V červnu 1968 jsem nastoupila jako ředitelka maličké školičky ve Vendryni na Zaolší. Dvacetosm nejkrásnějších let, ale také let plných práce a starostí. Vždyť to byla škola, kde byly dvě třídy, záchod, koupelny a šatna. V roce 1968 byla velmi tuhá zima a ve škole popraskaly všechny trubky. To bylo práce. Dobře rozumím polsky, protože paní ředitelka mluvila polsky, já česky, a tak jsme jedna druhou nevědomky učily. Dnes jsme tomu obě moc vděčné. V roce 1974 mi vážně onemocněl manžel. Lékař mi řekl, že když se o něj budu pečlivě starat, že může žít i 13 let. To bylo strašně kruté. Synovi bylo deset a já si život bez manžela neuměla vůbec představit. Pomohl Pán Bůh skrze mši svatou, odslouženou za jeho zdraví. V ten den se jeho zdravotní stav začal zlepšovat a Jurek opravdu těch 13 let žil. Přes svou těžkou nemoc pracoval. Byl to statečný člověk. V roce 1985 jsem musela začít studovat funkční studium, které mělo končit písemnou prací, obhajobou této práce a zkouškami. Mělo trvat dva roky. Už v létě 1986 jsem pozorovala, že se asi Jurkovi vrací jeho onemocnění. V lednu 1987 byl hospitalizován v nemocnici. Začal těžký úsek mého života. Písemná práce, zpracování otázek, zaměstnání a do toho těžká nemoc mého manžela, o které jsem věděla své. Byl to strašný půlrok. Do těchto trápení zazněl hlas O. Františka: "Nikdy není pozdě vrátit se k Bohu." To byla naděje. Ale nejprve přišla smrt manžela. Před zkouškami jsem se odvážila jít ke zpovědi a sv. přijímání. Přineslo mi to klid a velkou úlevu a pomoc při zkouškách. Vedl mne stařičký pan farář v Ostravě - Porubě. Ten mne též připravil na těžkou operaci udělením pomazání nemocných. Operaci jsem prožila v naprostém klidu, bez obav. Pak už tu byl listopad 1989 a s ním i návrat do církve. První Vánoce a můj slib, že už nikdy z církve neodejdu. O to jsem se snažila poctivě. S vírou přišel klid, pokoj, vyrovnanost a splnění dalšího tajného přání. Vstoupila jsem do KDU-ČSL, stala se členkou výboru, později i členkou Okresního výboru v Karviné. Teď jsem svou funkci předala mladšímu členu. Ať pracují mladší. Jednoho dne jsem s kamarádkou Evou zajela do Horní Lomné k Bosým Karmelitánům. Byla jsem tam přijata jako stará známá a já začala do Horní Lomné jezdit pravidelně. 19.12.1993 jsme požádala o přijetí do III. řádu Bosých Karmelitánů a byla přijata. Jezdila jsem do Lomné strašně ráda a 19.3.1996 jsem do rukou Otce Quidoně složila časné sliby a přijala jméno Marie od Matky Boží Frýdecké. Veliká životní změna nastala 1.10.1996, kdy jsem odešla do důchodu. Toho jsem se bála. Celý život jsem pracovala, byla stále mezi lidmi a najednou konec. Co budu dělat? Tenkrát přišel O. František na nápad, že bych jako učitelka mohla učit na VI. ZŠ v Třinci na Terase náboženství v 1. křesťanské třídě. To byla pro mne veliká radost. Nebudu se muset rozloučit s dětmi. Jen změním formu učení a místo. Dala jsem se do práce. Učila jsem děti, ale já jsem se také učila. Já mám děti strašně ráda a ony mi to vracejí. Nejraději mám ty malé rošťáky. Jak šly roky, hodin přibývalo a dnes učím v pěti třídách. Loni jsem připravovala své první děti ke svatému přijímání. Mám radost, že všichni chodí dále ke zpovědím a sv. přijímání. Některé pravidelně, jiné méně, ale chodí. Na podzim loňského roku jsem složila věčné sliby a stala se do smrti Bosou karmelitánkou. Letos po Velikonocích jsem dělala náslechové hodiny pro studenty z Vysoké školy pedagogické v Ostravě. VI. ZŠ Třinec - Terasa je totiž školou Ostravské univerzity, to znamená, že v ní dělají praxi studenti budoucí učitelé a hlavně ti, kteří si jako vyučovací obor zvolili náboženství. Měla jsem z toho strach. Chtěla jsem ukázat normální hodinu náboženství, které se může učit ve školách i na faře. Myslím si, že 11 studentů, z kterých 7 bude učit náboženství, bylo s ukázkami spokojeno. Kéž by už mezi nimi byli studenti z naší farnosti, aby nás starší měl kdo vystřídat. Dá-li Pán Bůh zdraví, tak to ještě nějaký rok utáhnu. Musím se velmi pečlivě připravovat na každou hodinu. Za každé dítě se modlím, a to pomáhá. Všechny děti jsem svěřila do rukou Panny Marie a věřím, že Duch svatý a Panna Maria mi budou i nadále pomáhat. Úspěchy dnešních dnů se 4

projeví až po mnoha letech, až děti budou velké. Pak se pozná, jestli jsem do jejich srdcí zasela to správné semínko, které s pomocí Boží bude růst. Kéž mně Duch svatý a Panna Maria nikdy neopustí. Jarmila Trníková

Święty Ogień W Bazylice Bożego Grobu w Jerozolimie w Wielką Sobotę sprawuje się nabożeństwo odpowiadające katolickiej liturgii światła sprawowanej na początku Wigilii Paschalnej. Podczas tego nabożeństwa „zstępuje” Święty Ogień - tak przynajmniej twierdzą prawosławni. Już świadectwo z 162 roku po Chrystusie mówi o tym, że w Jerozolimie podczas Nocy Paschalnej w kościele zabrakło oliwy do lamp. Ówczesny biskup Jerozolimy, Narcyz, polecił zatem napełnić lampy wodą z pobliskiej studni. Gdy tak uczyniono, stał się cud — lampy zapaliły się, a Boża moc przemieniła wodę w oliwę. Istnieje wiele innych świadectw mówiących o zapalaniu się ognia w Jerozolimie w Wigilię Wielkanocną. W ciągu wieków już po podziale Kościoła Chrystusowego zwyczajem pozostało, że do Grobu Pańskiego w celu „otrzymania” Ognia wchodzi tylko i wyłącznie prawosławny patriarcha Jerozolimy bądź biskup go reprezentujący. W związku z tym istnieje świadectwo mówiące o tym, że w XVII wieku Ormianie przekupili Turków, aby to patriarcha ormiański wchodził do Grobu Pańskiego po Święty Ogień. I faktycznie, wszedł on do Grobu Pańskiego, a prawosławni chrześcijanie, którym Turcy nie pozwolili wejść do świątyni, modlili się na zewnątrz. Święty Ogień nie zstąpił jednak na świece trzymane przez patriarchę ormiańskiego, ale na zewnątrz świątyni, na chrześcijan prawosławnych. Po dziś dzień jako dowód można zauważyć szczelinę w jednej z kolumn przy wejściu do Bazyliki Bożego Grobu, z której wyszedł Święty Ogień dla prawosławnych chrześcijan. Bywały również sytuacje, kiedy Ogień w ogóle nie zstępował. Wówczas prawosławni chrześcijanie zadawali sobie pytanie, dlaczego nie zstąpił. Istniały tylko dwie możliwości: albo wiara prawosławna już nie jest prawdziwa, albo patriarcha jest niegodny. Gdy zatem Ogień nie zstępował, zmieniano patriarchę i Ogień w następnym roku już zstępował. Obecnie nabożeństwo, podczas którego zstępuje Święty Ogień, sprawowane jest według z góry ustalonego porządku. W Wielką Sobotę rano w Bazylice Bożego Grobu gasi się wszystkie świece i lampy. Około godz. 11.00 strażnicy miejscy (m.in. Ormianie, Żydzi i muzułmanie) przeprowadzają kontrolę Grobu (np. czy nie ma wewnątrz zapałek, aby zapalić świece), po czym Boży Grób jest zapieczętowywany. Około południa przybywa prawosławny patriarcha jerozolimski albo biskup go reprezentujący. Do patriarchy prawosławnego dołączają czterej hierarchowie: ormiański, dwóch koptyjskich i syryjski. Całują oni patriarchę prawosławnego w rękę, a ten daje im błogosławieństwo na uczestniczenie w nabożeństwie. Ten zwyczaj wywodzi się z dekretów sułtanów tureckich mówiących o pierwszeństwie patriarchy prawosławnego przed wszystkimi innymi hierarchami chrześcijańskimi w Jerozolimie. W nabożeństwie tym nie uczestniczy patriarcha łaciński Jerozolimy. Około godz. 14.00 patriarcha prawosławny i ormiański zdejmują wszystkie insygnia biskupie, po czym sam patriarcha prawosławny wchodzi do Grobu Pańskiego zabierając ze sobą nie zapalone świece. Następnie pokłoniwszy się, patriarcha odmawia modlitwę, w której wspominając śmierć i zmartwychwstanie Chrystusa, prosi o Święty Ogień. Gdy patriarcha odmawia tę modlitwę, w Bazylice panuje kompletna cisza. Po zakończeniu modlitwy patriarcha całuje Święty Grób i „otrzymuje” Święty Ogień. Wówczas wierni prawosławni radują się, wołając: „nasza wiara prawowierna”! Patriarcha prawosławny przekazuje Święty Ogień wszystkim obecnym w Bazylice. Kościół rzymskokatolicki nie wypowiedział się oficjalnie na temat cudu „zstępowania” Świętego Ognia w Jerozolimie. Ponadto cud ten jest mało znany w środowiskach katolickich. Prawosławni wychodzą z założenia, że zstępowanie Świętego Ognia w miejscu najważniejszym dla chrześcijan, jakim jest miejsce zmartwychwstania Chrystusa, jest dowodem na to, że ich wiara jest tą jedyną prawdziwą (nie tylko, że jest świadectwem prawidłowości wyznaczania przez wschodni Kościół daty Wielkanocy według postanowień pierwszego soboru powszechnego). Czy zatem katolik może wierzyć w cud zstępowania Świętego Ognia, nie wypierając się swojej wiary? Wydaje się, że może, bo ścisłe powiązanie cudu zstąpienia Świętego Ognia z prawowiernością prawosławia jest interpretacją dokonaną przez prawosławnych chrześcijan, ale takie ścisłe powiązanie tych dwóch rzeczy z sobą 5

nie jest przecież konieczne. Stąd dla katolika czy innego nieprawosławnego chrześcijanina cud zstąpienia Świętego Ognia może być dodatkowym znakiem potwierdzającym prawdziwość zmartwychwstania Chrystusa, a także może być dowodem czy świadectwem na to, że łaska Boża działa nie tylko w Kościele rzymskokatolickim, ale również w innych Kościołach, w tym wypadku w Kościele prawosławnym. Marek Blaza SJ, Mateusz - chrz. serwis www, Pytania o wiarę

Festiwal chórów mieszanych "Díváme se na majestátný chrám, z jehož důstojné věže se nese vznešený akord zvoucích zvonů, a ptáme se, co nám tento pamětník stoletých událostí chce připomenout. Týká se nás to vůbec? Je poslání našeho příbytku Páně ještě živé? Jistěže! Přece nestojí pouze na kamenných základech a nestavěl ho pouze lidský důvtip s lidskou sílou. Jeho vzniku předcházely duchovní základy a zaobětavou lidskou prací jsou skryty velkoryse Boží skutky. To jsou vlastní důvody oslav, které chceme dohlédnout vírou". Takie oto słowa mogliśmy przeczytać na programie festiwalu chórów mieszanych, który zorganizowała parafia Śląskiego Kościoła Ewangelickiego A.W. w Trzyńcu dnia 13 czerwca b. r. z okazji stulecia poświęcenia kościoła. Na festiwal ten zaproszono chóry różnych kościołów chrześcijańskich, w tym również nasz chór kościelny. Między oficjalnymi gośćmi festiwalu był również nasz ksiądz proboszcz O. Franciszek, który zwrócił się do zebranych w krótkim przemówieniu, a słyszałem odgłosy, że jego słowa trafiły do serc i przekonań zebranych. Rozglądając się po zapełnionej świątyni, przyszło mi na myśl, że i my, w naszej parafii, organizowaliśmy takie przeglądy chórów i schol pod nazwą "Cantate Domino". Chyba jeszcze pamiętacie popisy śpiewaków z Trzyńca, Jabłonkowa, Czeskiego Cieszyna? A może warto by było znowu coś podobnego zorganizować? Co do przebiegu całej akcji, to można pozazdrościć organizatorom sprawności i operatywności. Jeszcze przed samym zagajeniem programu przez Ks. Piętaka wygrywała obok kościoła orkiestra dęta. Cały program składał się z dwóch wielkich bloków, które oddzielone były przerwą, podczas której mogliśmy się posilić przed kościołem. Przygotowane stoły uginały się pod przeróżnymi ciastkami, kołaczami, babkami itp. Była też kawa i herbata. Zaś króciutkie przerwy między występami poszczególnych chórów wypełnione były wspólnym śpiewem Te Deum i pieśni Jezus żyje, a ja z nim! Katolicki chór kościelny wypadł całkiem nieźle. Nie jest to tylko mój osobisty pogląd, ale i naprz. p. Ireny Małysz, dyrygentki ewangelickiego chóru a także innych zaprzyjaźnionych chórzystów i dalszych gości programu. W naszym podaniu mogli zebrani wysłuchać trzech pieśni z organami - Pieśni o krzyżu, Agnus Dei ze Mszy Polskiej do słów Marii Konopnickiej oraz Regina Coeli F. Grubera. W programie wystąpiła też orkiestra smyczkowa, tak w programie solowym, jak również jako akompaniament do finałowego występu chórów połączonych (Trzyniec, Guty, Oldrzychowice, Niebory). A powiedziawszy "po naszymu" - była to siła! Chórzyści mieli problem pomieścić się na praktikablach. Po prostu - było pięknie i przyjemnie, a wszyscy, którzyśmy byli na tym przeglądzie, głęboko odczuliśmy jego wymiar duchowy i ekumeniczny. Na zakończenie króciutka refleksja. Między chórzystami było bardzo dużo młodzieży głównie w chórach wiejskich. I tu jest widoczna różnica między miastem i wsią, między takimi np. Oldrzychowicami, Gródkiem czy Nieborami, a samym miastem Trzyńcem. Na wsi młodzież i dzieci prowadzone są jednak inaczej, przyzwyczajone są więcej pomagać, nie jest im obojętne, co dzieje się w ich kościele. Jak jest w mieście, wiemy wszyscy sami! Zwracam na to uwagę, bo jest to wielki problem również naszej parafii! Obchody stulecia kościoła nie zakończyły się na tym, ale w dalszym tygodniu odbyło się jeszcze niedzielne nabożeństwo oraz popołudnie ewangelizacyjne, dalej sobotnie spotkanie młodzieży i piątkowe popołudnie dla najmniejszych dzieci z atrakcjami i pokazami straży pożarnej. W związku z tą akcją zorganizowano już wcześniej konkurs rysunkowy dla dzieci szkolnych. Artykuł ten zakończę jeszcze raz cytatem z programu festiwalu: "Poselstwo dzwonów na ewangelickim kościele w Trzyńcu. Dzwony przed pierwszą wojną światową, nastrojone na akord "e-gis-h", były nazwane: 6

"Gdy głos mój usłyszycie, serc nie zatwardzajcie" (Ps 95.8); "Chodźcie spracowani, Pan da odpocznienie" (Mat. 11.28); "Niech wszelki duch chwali Pana!" (Ps 150.6). Obecnie dzwony niosą napis: "Jezus", "Żywot", "Zmartwychwstanie"". Ing. Mgr. Stanisław Janczyk

A máme tady prázdniny Už jste si někdy všimli, jak rychle ubíhá čas? Snad mi dáte za pravdu, že se dá poměrně rychle spočítat, jak rychle teče voda, jak dlouho trvá film či kolik dní má rok. Jenže něco jiného je počítání a něco jiného obyčejný každodenní život. A k těm všedním dnů patří i školní docházka. ŠKOLA - někomu z vás toto slovo působí radost, jinému smutek a někomu přímo šok. Nejpěknější zvuk je pro vás určitě školní zvonek na konci vyučování. Není to žádná legrace přijít domů ze školy a znovu po chvilce zasednou k úkolům, kterých vám učitelé zadali jako bez rozumu. Jenže, co vám jiného zbývá? Někteří z vás se navíc a zcela dobrovolně věnují nejrůznějším koníčkům, jako je např. hra na housle, klarinet či jiné podivuhodnosti. Pak už to začíná být pořádný zápřah. A ještě rodiče vám stále připomínají: "Tak co, Karlíku, už jsi cvičil?" V tom shonu pomalu ani nemáte čas si zahrát fotbálek nebo jiný sportík. Ovšem než se nadáte je tu sobota. Panečku, to to uteklo! Hybaj do skautu, na schůzku ministrantů či na trénink do oddílu. A tam vás čeká příjemné setkání s kamarády, sem tam nějaká hra, písnička a vždycky hodně legrace. Tak a je tu neděle, ten krásný den nicnedělání. Jenže to platí pouze do té doby, než si maminka vzpomene a nešetrně vám položí otázku, jestli už jste připraveni do školy. Tak to běží týden po týdnu. Občas se vyskytne nějaký ten sváteček, kdy se škola nekoná. Ale ten uteče stejně rychle, jak přišel. Ani se nenadáte a na dveře nám polehoučku ťukají prázdniny. Ale ouha, s přibližujícími se prázdninami se nezadržitelně přibližuje okamžik, kdy se předává vysvědčení. Přinést ho domů je pro jednoho pohoda, pro jiného stezka odvahy. Ovšem co to všechno je proti skutečnosti, že před sebou máte dva zasloužené měsíce prázdnin. Takže vám přejeme krásné a slunečné prázdniny, hodně vody a sluníčka, ale i boží přítomnosti. Pamatujte, že to jsou pouze prázdniny od školy, ale ne od Boha. Nezapomeňte na nedělní mši svatou a na to, že i o prázdninách jste děti boží a podle toho se také chovejte. Mějte se moc hezky! Redakce

Skautské okénko Ještě několik dní a za dětmi se definitivně pro tento rok uzavřou školy, skončí povinnosti a začnou volné dny. Konečně prázdniny. Děti jsou nadšené, rodiče již trochu méně, ale přece jen je to pro všechny znamení oddychu. I když jen zdánlivě. Pro jedny končí starosti s úkoly, s přípravou na každodenní nutnosti, pro jiné začíná "druhá směna". Máme na mysli všechny, kteří svůj volný čas věnují dětem. Těm bezejmenným, kteří se starají, aby volné chvíle našich dětí nebyly "proflákané", ale smysluplně využité, naplněné radostí, ale i odříkáním, dovednostmi i objevováním nového. Chtěly bychom touto cestou "odtajnit" ty bezejmenné a poděkovat jim za úsilí, které vynakládali po celý rok, na bezproblémový chod třineckého skauta. Není to pouze příprava tábora, ale především pravidelné schůzky 1x týdně, bez nich by táborový program neměl smysl, neboť vše, co budou děti potřebovat ke splnění mnoha úkolů se naučí právě na schůzkách. Ale nemůžeme opomenout i jiné akce, které naši skauti prožili během roku, namátkou - Den matek, výlet na Košařiska - třidenní, soutěž družstev v Hodoňovicích, část byla na Gulášovém králi. Vše se zdá tak jednoduché, ale pouze ten, kdo "odhrne závěs" a podívá se zblízka pochopí, že to není jen tak. Chce to vůli, lásku k dětem, vytrvalost i práci na sobě. Chtěly bychom poděkovat jménem svým Tomáši Kyvalskému "Kivimu" za vedení celého 3. oddílu, vedoucí dívek Marice Nogové, vedoucímu mladších hochů Janovi Krzysovi, vedoucímu starších kluků ing. Januszovi Kroczkovi za čas, který věnovali našim dětem a skautskému hnutí vůbec. Marika a Honza studují, čekaly je maturitní zkoušky, Kivimu se narodila třetí holčička a Janusz má náročné zaměstnání. Přesto si čas našli a za to jim patří náš velký dík. Míša a Pavla

7

Humor Icchak lamentuje na głos w synagodze: - Tylko dziesięć szylingów, wielki Boże, tylko dziesięć szylingów na chleb dla dzieci! Bogaty Żyd obok sięga do kieszeni: - Masz tu te dziesięć szylingów i przestań Mu zawracać głowę! Niech się teraz skupi na mnie! Proboszcz uradował się widząc w kościele grupę żołnierzy. - No, mój synu - pyta po Mszy św. - czemu to dzisiaj przyszliście do kościoła? - Bo nie wyczyściliśmy dobrze broni - pada odpowiedź. Na uroczystość ślubu pastor wybrał pieśń: "Miejcie, dzieci, bojaźń przed Bogiem". Zakrystian zapisał na tablicy numery zwrotek: "Miejcie dzieci przed ślubem 1-2, po ślubie 3-6". Kiedy kardynał Suenens chciał pewnego dnia wsiąść do swojego wspaniałego mercedesa, zobaczył na drzwiach wypisane na czerwono słowa: "Accepit mercedum suam" (Otrzymał już swoją nagrodę). Na jednej i tej samej ulicy pewnego francuskiego miasteczka mieszkało dwóch ludzi o nazwisku Dubois. Zdarzyło się, że jeden umarł a drugi wyjechał do Afryki. Żywy Dubois z chwilą dotarcia do celu podróży wysłał żonie telegram, który omyłkowo zaniesiono wdowie. Przeczytawszy słowa: "Dotarłem szczęśliwie. Piekielnie gorąco" niewiasta padła bez czucia... Chłopiec wyznaje na pierwszej spowiedzi: - Pożądałem żony bliźniego swego. Kapłanowi aż głos odebrało: - W tym wieku?! - Tak - wyjaśnia penitent - bo robi lepsze naleśniki niż mama. Na zakończenie spowiedzi kapłan pyta penitenta, kim jest z zawodu. - Jestem artystą - odpowiada mężczyzna. - I na czym to polega? - pyta spowiednik. - Trudno wyjaśnić słowami. Mogę to tylko pokazać. Mężczyzna wstaje od konfesjonału i wykonuje podwójne saldo. Jako następna klęka u kraty starsza pani i od razu uderza w błagalny ton: - Tylko bardzo proszę, niech mi ksiądz nie zadaje takiej ciężkiej pokuty, jak temu człowiekowi przede mną! Starszy kapłan przechodzi obok konfesjonału, w którym jego młody, niedoświadczony kolega wysłuchuje jednej ze swych pierwszych spowiedzi. Jakiś czas potem woła go do siebie i próbuje po ojcowsku doradzić: - Wydaje mi się, że podczas spowiedzi powinieneś częściej powiedzieć coś w tonie: "O, nie tak!" czy "To się nie godzi!" zamiast ciągle powtarzać to swoje: "Wspaniale!". Mała Zosia siedzi podczas Mszy św. obok mamy w kolejce do konfesjonału. W pewnym momencie mama szepcze córeczce do ucha: - Zostań tu na chwilę, a ja pójdę do tego domku i zaraz wrócę. Mała czeka dzielnie, ale kiedy mama wychodzi z ukrycia, nie może już usiedzieć na miejscu. - Co ci jest? - pyta w końcu mama. - Mamusiu... Ja też tam muszę...

8

Rozważania o grzechu i miłosierdziu (12) Wojciech Jędrzejewski OP Chciwość Na czym polega chciwość. Jest to taki rodzaj zniewolenia rzeczami, czy pieniędzmi, że zaczynają one znaczyć więcej, niż ludzie, relacje z nimi. Łatwo tu oczywiście o pomylenie chciwości z oszczędnością, ale zazwyczaj potrafimy wyczuć różnicę. Kiedy na przykład nasz przyjaciel, budujący aktualnie swój domek jednorodzinny, zrobi skromniejsze, niż zwykle przyjęcie na swoje imieniny - to oszczędność. Ale kiedy bardzo zamożny wujek uraczy nas starym pieczywem sprzed tygodnia i odgrzanym kilkudniowym kotletem - jest sknerą. W taki właśnie sposób przez chciwość są niszczone wzajemne więzi między ludźmi. Przykładów da się znaleźć na pęczki. Jedyne pytanie które wyznacza kryteria postępowania brzmi: czy to się opłaca. Czy nie będę na tym stratny, czy nie uszczupli się moja kasa jeśli to, czy tamto zrobię? Owszem fajnie byłoby razem pojechać w gronie przyjaciół na wakacje, ale lepiej zaoszczędzić te pieniądze i dusić się w mieście. A nawet, jeżeli jechać z nimi to tak się ustawić, żeby oni pokryli większość kosztów. Na przykład oszukać, że samochód akurat się zepsuł i muszę dosiąść się do samochodu kumpla. Zawsze lepiej eksploatować jego wóz, niż swój. Chciwość może szybko doprowadzić do rozbicia w małżeństwie. Niech no mężulek będzie sknerą, a zamęczy swoją kobietę ciągłymi pytaniami i podejrzliwością odnośnie wydanych pieniędzy. W takim domu nie będzie możliwe szaleństwo typu wyjścia do kina albo z okazji rocznicy ślubu do ekskluzywnej restauracji. Nie opłaca się, po co marnować pieniądze. Relacje między ludźmi potrzebują odrobiny szaleństwa, nie patrzenia wyłącznie przez banknoty. Chciwość zabija też wiele dobrych dzieł religijnych. Chciwy może być ksiądz, który nie pojedzie na rekolekcje do ubogiej parafii, choć np. bardzo potrzebującej słowa. Wybierze się natomiast tam, gdzie spodziewa się porządnego prezentu od proboszcza. Można w ten sposób nie pełnić woli Pana Jezusa. Dziś kilka słów o tym, w jaki sposób Bóg w swoim miłosierdziu może wyzwolić człowieka z nieszczęścia tego grzechu, jakim jest chciwość. Chciwiec, który mocno już nadpsuł wiele przyjaźni, relacji z bliskimi sobie ludźmi ponieważ kierował się jedyną zasadą - czy to się opłaca - nagle może poczuć się samotny. Powiedzmy, że opuści go kilkoro ludzi. Albo któryś z nich po prostu żegnając się na zawsze złoży mu serdeczne życzenia udławienia się pieniędzmi dla których olał swoich bliskich. Bóg posługuje się często kopem z zewnątrz: jasnym zobaczeniem do czego doprowadza skupienie się na pytaniu czy to się opłaca. Niekiedy chciwca może obudzić jedynie poważna plajta finansowa. Znamy z Ewangelii postać Zacheusza, człowieka, który budował swoje dostatnie życie na krzywdzie innych. Ten człowiek doświadczył potężnej miłości Pana Jezusa. Nagle zobaczył swój egoizm, całe spustoszenie, jakiego dokonała jego chciwość. Zobaczył ubogich, na których pozostawał ślepy i połowę nagromadzonych finansów przeznaczył na działalność charytatywną. Zdał sobie również sprawę ilu ludzi płakało przez niego i wobec tych, których skrzywdził podejmuje się restytucji, zwrócenia pieniędzy z obfitym naddatkiem Stało się to wszystko w życiu Zacheusza, ponieważ ujrzał inny świat, niż ten - zogniskowany na forsie - świat poprzez serce Jezusa. Doświadczył, jak drogocenna jest miłość. Nikt nie musiał go już przekonywać, że nie warto jej niszczyć biegnąc za pieniędzmi. Wszystko to wcale nie znaczy, że Bóg chciałby mieć samych św. Franciszków. Rzecz w tym, jaka jest w życiu hierarchia ważności. W końcu Zacheusz nie rozdał wszystkiego, ale jedynie połowę majątku. Dla Boga wszystko jest możliwe. Nawet otwarcie na miłość serca człowieka chciwego. Nieczystość Podobno w Stanach powstają - na wzór grup Anonimowych Alkoholików, grupy Seksaholików. Są to ludzie, którzy jak sami wyznają w deklaracji wstępnej stracili panowanie nad swoją seksualnością i nie potrafią bez lubieżności myśleć i postrzegać osób innej płci. Zacząłem tym przykładem chcąc wprowadzić w temat kolejnego grzechu, jakim jest nieczystość. Właśnie dlatego użyłem powyższego przykładu, żebyśmy już na samym wstępie porzucili wyobrażenie, jakoby chrześcijanie patrzyli na sam sex, w kategoriach czegoś brudnego. Jeśli Pan Jezus przestrzega przed grzechem nieczystości to właśnie w trosce o ten wymiar naszego człowieczeństwa. Nieczystość bowiem oznacza takie 9

zachowanie, myślenie o erotyzmie, że kala jego obraz. Człowiek przestaje być zdolny do radości z niego, a przekształca się w niewolnika namiętności. Większość dramatów typu zdrada, czy uwiedzenie nie są wcale poszukiwaniem przygód, ale podleganiem zniewoleniu, wobec którego człowiek okazuje się zbyt słaby. Już stary mędrzec Syrach mawiał: Nie wydawaj się na wolę swych żądz, byś jak bawół nie był nimi miotany. A zatem nieczystość to najpierw zniewolenie. Po drugie to spojrzenie, które redukuje. Jezus mówi: Kto patrzy na kobietę po to tylko, żeby ją pożądać, dopuszcza się w sercu cudzołóstwa. Nieczystość okrada z całego bogactwa doznań, jakie nam Stwórca podarował stwarzając mężczyzną i kobietą. Gość o nieczystym spojrzeniu będzie widział ładną dziewczynę od pasa w dół. Jest dla niego powabną samiczką. Ktoś o wolnym sercu i czystym spojrzeniu ma o wiele więcej strun swojej wrażliwości, na które oddziałuje piękna kobieta. Nieczystość to spojrzenie, które redukuje. Jezus mówi: Kto patrzy na kobietę po to tylko, żeby ją pożądać, dopuszcza się w sercu cudzołóstwa. Nieczystość okrada z całego bogactwa doznań, jakie nam Stwórca podarował stwarzając mężczyzną i kobietą. Dziś chcę powiedzieć o tym, w jaki sposób nieczystość wkrada się do wyobraźni, serca, reakcji. Otóż można to ująć jednym zdaniem: ilekroć człowiek sięga po namiastki erotyzmu, jego serce staje się nieczyste. Namiastka - ogólnie - to coś odwrotnego od prawdziwego bogactwa. Pan Bóg tak pomyślał nas ludzi, że pełne bogactwo erotyzmu można ofiarować i przyjąć, kiedy wraz z moją duchową stroną - sercem, oddaje się jednemu człowiekowi na zawsze. Wszystko inne jest namiastką, czyniącą nieczystym człowieka. Namiastką będzie więc dyskotekowy flirt, przelotny wakacyjny związek, nie mówiąc już o brutalnie odartym z jakiegokolwiek ludzkiego wymiaru przygodowym seksie z okazji imprez. Namiastką jest poszukiwanie mocnych wrażeń związanych z pornografią wszelakiego sortu, co najczęściej łączy się z inną namiastką pod tytułem autoerotyzm - samogwałt. Z wszelkich tego rodzaju przygód z namiastkami wychodzimy poranieni i coraz mniej gotowi i zdolni do prawdziwej miłości. Namiastki bowiem są z gruntu egocentryczne. Impuls płynący z naszej cielesności, który Pan Bóg pomyślał jako wydobywający nas z siebie w kierunku drugiego, dla okazania mu miłości i jej przyjęcia staje się zwichrowany i nakierowany jedynie na własne korzyści. Nieczystość wkrada się tam, gdzie nie chcemy czekać na doświadczenie jedynej miłości, miłości na zawsze, w której dane będzie całe bogactwo, a nie marne i trujące namiastki. Pewna znajoma powiedziała: okruchami nie można się najeść, one jedynie pobudzają apetyt. (cdn)

Děkujeme! To, že náš MOST je vždy o první neděli v kostele, není jenom "zásluha" redakce, nýbrž svou zásluhu na tom má sice malá, ale zato velmi spolehlivá skupinka "skládačů" MOSTu. Scházejí se pravidelně vždy v pátek odpoledne před a po večerní mši svaté, v den, kdy je právě vytištěný nový MOST dovezen Geniem Workem z "werkové" tiskárny na faru, aby byl pak v neděli v kostele distribuován. Není to jen tak, přeložit na polovinu celkem 2 tisíce stran formátu A3 a zkompletovat. Touto cestou za tuto obětavou službu celé farnosti děkujeme zejména Božce Špitové, Simoně Ligocké, Jakubu Molinovi, Honzovi Špitovi, Baśce Bockové, Lucce Maršálkové, Monice Capkové, Petře Maršálkové, Kaśce Zawadové, Janušovi Kroczkovi a Milanovi Greinerovi a všem dalším obětavým pomocníkům, na které jsme třeba v tomto výčtu zapomněli. Redakce

Poděkování Z centra LL- likvidace lepry přišlo poděkování, které potěší zvlášť ty, kteří ze svého mála přispěli na tento účel. Pro nás je jen velmi těžké si představit hrůzu nemoci, jakou je malomocenství a můžeme být vděčni Bohu, že se této nemoci nemusíme obávat. Neměli bychom být však lhostejní k utrpení našich bratří a sester, kteří neměli to štěstí. Poděkování, které otiskujeme v plném znění ať je pro nás všechny motivací. Své dary můžete i nadále odevzdávat v "Domečku".

10

Milovaní! Víte, děláte nám, co máme na starosti LL- LIKVIDACI LEPRY, velkou radost. Že totiž pravidelně už delší dobu myslíte a asi se modlíte za uzdravení všech malomocných na celém světě. Je to takové zvláštní. My se osobně neznáme a neznáme ani ty malomocné, ty statisíce malomocných, kteří jsou závislí na pomoci a kteří jsou naši bratři a sestry v Kristu. Tu obrovskou vzdálenost mezi námi překlenul sám sebou Kristus, který nás všechny spojuje. Je to radost milovat skrze Krista a tak se uskutečňuje skoro nemožné, protože u Boha je možné všechno. Opravdu to - MÁ DUŠE JÁSÁ V BOHU MÉM SPASITELI - jak jásala Panna Maria se ozývá i v nás, protože i na nás shlédl Otec veškerého MILOSRDENSTVÍ, abychom i my byli užiteční - pomáhali Boží království šířit a otvírat lidská srdce, aby do nich mohl vstupovat Pán Ježíš. Radujme se, že černouškové, rudí i šikmoocí atd. jsou naši bratři a sestry, že nás Pán pověřil trochu jim pomoci. Vaši v Lásce Slávě Boží za LL Jiří Holý, předseda se svými spolupracovníky Praha 22.6.1999

Nedělní liturgie v červenci 14. neděle v mezidobí (4.7.) 1. čtení: Zach 9,9-10; 2. čtení: Řím 8,9.11-13; Evangelium: Mt 11,25-30 Žalm: odp. Budu velebit tvé jméno na věky, můj Bože, Králi. ref. Będę Cię wielbił, Boże mój i Królu. 15. neděle v mezidobí (11.7.) 1. čtení: Iz 55,10-11; 2. čtení: Řím 8,18-23; Evangelium: Mt 13,1-23 Žalm: odp. Semeno padlo na dobrou půdu a přineslo užitek. ref. Na żyznej ziemi ziarno wyda plony. 16. neděle v mezidobí (18.7.) 1. čtení: Mdr 12,13,16-19; 2. čtení: Řím 8,26-27; Evangelium: Mt 13,24-43 Žalm: odp. Tys, Pane, dobrý a shovívavý. ref. Panie, Ty jesteś dobry i łaskawy. 17. neděle v mezidobí (25.7.) 1. čtení: 1 Král 3,5.7-12; 2. čtení: Řím 8,28-30; Evangelium: Mt 13,44-52 Žalm: odp. Jak miluji tvůj zákon, Hospodine. ref. Jakże miłuję prawo Twoje, Panie. 18. neděle v mezidobí (1.8.) 1. čtení: Iz 55,1-3; 2. čtení: Řím 8,35.37-39; Evangelium: Mt 14,13-21 Žalm: odp. Otvíráš svou ruku a sytíš nás, Hospodine. ref. Otwierasz rękę, karmisz nas do syta.

11

Pořad bohoslužeb v červenci 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8.

Neděle 4.7.1999 - 14. neděle v mezidobí, 6.30 a 10.00 polsky, 7.50 a 17.00 česky. Pondělí 5.7.1999 - Slavnost sv. Cyrila, mnicha, a Metoděje, biskupa. Neděle 11.7.1999 - 15. neděle v mezidobí, 6.30 a 10.00 česky, 7.50 a 17.00 polsky. Pátek 16.7.1999 - svátek Výročí posvěcení katedrály. Neděle 18.7.1999 - 16. neděle v mezidobí, 6.30 a 10.00 polsky, 7.50 a 17.00 česky. Neděle 25.7.1999 - 17. neděle v mezidobí, 6.30 a 10.00 česky, 7.50 a 17.00 polsky. Neděle 1.8.1999 - 18. neděle v mezidobí, 6.30 a 10.00 polsky, 7.50 a 17.00 česky. Každou neděli půl hodiny před večerní mší svatou je adorace Nejsvětější Svátosti Oltářní a svátostné požehnání. Poslední neděli v měsíci - mariánské večeřadlo. 9. V průběhu týdne mše svaté začínají v 6.35 a 17.00 hodin. V pondělí, středu, pátek - ranní česky, večerní polsky. V úterý, čtvrtek, sobotu - ranní polsky, večerní česky. 10. Každý čtvrtek po večerní mši svaté a první pátek po ranní mši svaté je výstav Nejsvětější Svátosti Oltářní. 11. Každý pátek po ranní i večerní mši svaté je výstav Nejsvětější Svátosti Oltářní s modlitbou Korunky k Božímu Milosrdenství. 12. Mše svatá v Domově důchodců na Sosně je každý pátek v 15.30. Mše svatá v Nemocnici Sosna je každou sobotu v 15.30 hodin. Půl hodiny před začátkem mše svaté je možno přistoupit ke svátosti smíření. Redakce neručí za jazykový sled jednotlivých mší sv. Sledujte vývěsku v kostele!

Úmysly apoštolátu modlitby - červenec 1999 1. 2. 3.

úmysl všeobecný - Aby křesťané bratrským přijímáním cizinců konkrétně svědčili o lásce Boha Otce. úmysl misijní - Aby si nová hnutí v církvi stále více uvědomovala své misijní poslání. úmysl národní - Aby lidé nacházeli na prázdninových cestách inspiraci ke zlepšení životů svých i celé naší společnosti.

Příští číslo MOSTu vyjde 1. srpna 1999. Příspěvky můžete zasílat do 20.7.1999.

12