Arthur Miller o Karlu Čapkovi v roce 1990

makropulos prog.indd 1 žková azurová azurováVýtažková Výtažková purpurová purpurováVýtažková Výtažková žlutá žlutáVýtažková Výtažková černá černáPANTONE PANTONE 200 C

20.6.2008 9:16:4

VĚC MAKROPULOS

Arthur Miller o Karlu Čapkovi v roce 1990 Poprvé jsem četl Karla Čapka, když jsem – před dávnými časy, v třicátých letech – byl univerzitním studentem. Žádný spisovatel se mu nepodobal, nikdo jiný tak rozmarně neprohlašoval za samozřejmé, že běžné skutečnosti Karel Čapek nejsou tak nezměnitelné a neodvolatelné, jak si člověk představuje. Aniž to říkal nějakým neobvyklým tónem, promítal zcela nová stvoření a nová životní prostředí do kupodivu důvěrně známé neexistující krajiny. /…/ Utopisté nemají obyčejně moc rádi lidi, ale Čapkovo smýšlení má otevřenou náruč, je všeobjímající a není ani trochu sebejisté, když nastiňuje možné konce známého světa. /…/ V Čapkovi je plno idejí, které jsou vzájemně v rozporu, ale současně jsou schopny společné existence, idejí, které probouzejí náš úsměv nebo smích, třebaže si přejeme zaklapnout uši a prchat. Ale kdysi byly jeho příběhy spíš mystifikující než děsivé; asi jsme ho čítali spíš jako půvabnou kuriozitu. Teď je jeho svět mnohem méně fantastický či dokonce mnohem méně nepravděpodobný. Prodělali jsme vývoj, kterým jsme se dostali do jeho noční můry. V dnešní době to jeho faustovské přesvědčení, že nic není nemožné, z něho dělá málem realistu. /…/ … je čas, abychom Čapka znovu četli pro jeho osvobozující smích a mučivou úzkost z lidské slepoty, která se pod tímto smíchem tají. Jeho je radost číst, je to nádherně udivující vypravěč mnoha podivuhodných a nezapomenutelných příběhů.


20.6.2008 9:16:4

KAREL ČAPEK

ALEGORIE INDICKÁ V podzemním chrámu své krotinké duše svěceném slzami, svěceném štkaním, modlu mám z bílého, chladného kamene, modlu mám kamennou a té se klaním – Ve tupém zbožnění, bojácně snící, zírám jí do krásných, kamenných lící – Kamenný bože, slyš mne! Chrám můj je podzemní, smutný a tichý, a nikdo tu o jeho hlubinách neví, nikdo tu neslyší dušené vzlyky, nikdo tu neslyší zoufalé zpěvy; nikdo tu neslyší vášnivé výkřiky, jimiž je chrám můj přec veliký. Kamenný bože, slyš mne! Nesmělé zpěvy a modlitby zoufalé – nikdo je neslyší, nikdo je nezná, doznějí hluše v soumračném podzemí, do prázdna vyplane touha má bezedná, nikdo se nedoví o tichém chrámě, nikdo se nedoví o krotké dramě – Kamenný bože, slyš mne! Kamenná modlo má, záhadná, chladná, líbám tě horečně – pária šílený – před tebou do země čelem se biji, líbám ret kamenný bez citu, studený, nesu ti svoji krev ve zlaté ciboři, mladistvý žár můj ti za oběť vyhoří, Kamenný bože, slyš mne! (Tato báseň byla uveřejněna pod pseudonymem MILO v nedělní příloze časopisu Moravská orlice z 2. 4. 1905 – patří k jedněm z prvních Čapkových otištěných textů. Byla věnována – a v poněkud odlišné rukopisné verzi též zaslána – Anně Nepeřené neboli Anielce, první Čapkově korespondenční lásce z doby, kdy studoval gymnázium v Hradci Králové.)


20.6.2008 9:16:4

VĚC MAKROPULOS

Karel Čapek (9. ledna 1890–25. prosince 1938) 1890 – Narodil se 9. ledna v Malých Svatoňovicích u Trutnova v rodině lázeňského lékaře Antonína Čapka. V červnu se rodina odstěhovala do vlastního domu v Úpici. 1901 – Odchází na gymnázium do Hradce Králové. 1904 – V brněnském týdeníku Neděle otiskli jeho příspěvek – báseň Prosté motivy. 1905 – Zamiloval se do Anny Nepeřené, Rodný dům K. Čapka jíž od jara do podzimu napsal řadu dopisů (Listy Anielce, 1983). V září odchází do Brna – údajně poté, co byla odhalena jeho činnost v tajném studentském spolku. 1907 – Rodina se stěhuje do Prahy, kde Karel v září nastupuje na Akademické gymnázium. 1909 – V červenci složil s vyznamenáním maturitu. V říjnu nastupuje na filosofickou fakultu. 1910 – Zapisuje se na filosofickou fakultu Univerzity Friedricha Wilhelma v Berlíně. 1911 – Stěhuje se do Paříže a zapisuje se na Sorbonnu. Vrací se do Prahy, kde vstupuje do skupiny výtvarných umělců. Na podzim otištěna první samostatná próza Mezi dvěma polibky. 1913 – Píše seminární práci Směry v nejnovější estetice a báseň Ve věku mladého života do programového Almanachu 1914. Ostré polemiky s F. X. Šaldou a R. Medkem. 1914 – V prosinci jde poprvé k odvodu a je prohlášen za neschopného vojenské služby. 1915 – V říjnu předkládá disertační práci Objektivní metoda v estetice se zřením k výtvarnému umění a 29. listopadu je promován na doktora filosofie.


20.6.2008 9:16:4

KAREL ČAPEK

1917 – Nastupuje do Národních listů. 1918 – Vychází jeho Pragmatismus čili Filosofie praktického života a Krakonošova zahrada. 1919 – Vychází jeho překlad Apollinairova Pásma. 1920 – Knižně vychází Loupežník; 2. března má premiéru v Národním divadle (režie V. Novák, výprava J. Čapek). Vychází jeho překlady francouzské lyriky. Seznamuje se s herečkou Olgou Scheinpflugovou a začíná si s ní dopisovat (Listy Olze, 1971). V listopadu vychází R.U.R. Seznamuje se s Věrou Hrůzovou a navazuje s ní korespondenční vztah, který potrvá do r. 1927 (Dopisy ze zásuvky, 1980). Spolu s bratrem odchází z Národních listů. 1921 – 25. ledna má R.U.R. premiéru v Národním divadle (režie V. Novák, scéna B. Feuerstein, kostýmy J. Čapek). S bratrem vstupují do redakce Lidových novin, kde Karel setrvá až do smrti. Lásky hra osudná provedena spolkem Volné jeviště v Národním domě na Vinohradech. Od 1. října nastupuje jako dramaturg do vinohradského divadla. V listopadu zde poprvé i režíruje. Vychází Ze života hmyzu. Lásky hru osudnou hraje Červená sedma. 1922 – V únoru má v Národním divadle v Brně premiéru hra Ze života hmyzu (režie B. Stejskal, výprava A. V. Hrstka). V dubnu premiéra Ze života hmyzu v Národním divadle v Praze (režie K. H. Hilar, výprava J. Čapek). Přes léto píše Věc Makropulos, která má 21. listopadu premiéru ve vinohradském divadle v Čapkově režii (výprava J. Wenig). 1923 – Věc Makropulos uvedena Národním divadlem v Brně. Na doporučení lékařů odjíždí do Itálie. Státní cena za Ze života hmyzu. Odchází z vinohradského divadla. 1924 – V dubnu mu umírá matka. Pátečníci u K. Čapka


20.6.2008 9:16:4

VĚC MAKROPULOS

V LN vychází na pokračování Krakatit. Cestuje po Anglii na pozvání Penklubu. Setkává se s G. B. Shawem, J. Galsworthym, G. K. Chestertonem, H. G. Wellsem a jinými. Na podzim zahajuje tradici neformálních pátečních setkání, která se udržela až do jeho smrti (tzv. pátečníci). Dostává státní cenu za Krakatit. 1925 – V lednu se stává členem přípravného výboru českého Penklubu; v únoru je zvolen jeho předsedou. V březnu uvádí slavnostním projevem večeři Penklubu za účasti TGM. Česká akademie jej v květnu volí za svého člena. V červnu na členství rezignuje na protest proti nezvolení Bezruče, Šrámka a Tomana. Spolu s bratrem píší Adama Stvořitele. 1926 – 19. března TGM poprvé mezi pátečníky. V prosinci premiéra Janáčkovy opery Věc Makropulos na Čapkovo libreto v brněnském Národním divadle. 1927 – V lednu rezignuje na předsednictví československého Penklubu. Premiéra Adama Stvořitele v ND v Praze (režie K. H. Hilar, výprava V. Hofman). 1928 – V září dokončuje první díl Hovorů s TGM. Začínají vycházet spisy bratří Čapků. 1929 – Knižně vycházejí Povídky z jedné kapsy. V červenci mu umírá otec. 1930 – Dopisuje druhý díl Hovorů s TGM. Dostává státní cenu za Povídky z jedné kapsy. 1931 – Výborem pro mezinárodní duševní spolupráci při Společnosti národů je jmenován do stálého výboru pro literaturu a umění. Knižně vychází Marsyas čili Na okraj literatury a Devatero pohádek a ještě jedna od Josefa Čapka. 1933 – Knižně vychází Hordubal. Pracuje ve Výboru na pomoc německým uprchlíkům. 1934 – Knižně vychází romány Povětroň a Obyčejný život. 1935 – V červnu ho na mezinárodním sjezdu Penklubů navrhuje předseda světové federace za svého nástupce. Čapek odmítá. V Paříži se účastní kongresu spisovatelů na obranu kultury. 26. srpna


20.6.2008 9:16:4

KAREL ČAPEK

se na vinohradské radnici žení s Olgou Scheinpflugovou. 1936 – Vychází Válka s mloky. Účastní se sympozia Stálého výboru pro literaturu a umění při Společnosti národů v Budapešti. Cestuje po Skandinávii. Knižně vychází Cesta na sever. 1937 – Knižně vychází Bílá nemoc, 29. ledna má premiéru ve Stavovském divadle (režie K. Dostal, výprava V. Hofman) a zároveň v Zemském divadle v Brně (režie Svatba s O. Scheinpflugovou A. Podhorský). Je čestným hostem kongresu Penklubů v Paříži a tlumočí zde pozvání čs. Penklubu do Prahy. 1938 – Knižně vychází Matka. 12. února má premiéru ve Stavovském divadle (režie K. Dostal, výprava V. Hofman). V červnu zasedá v Praze světový kongres Penklubů. V září podepisuje výzvu Obce čs. spisovatelů spisovatelským a kulturním organizacím celého světa, aby hájily principy svobody. V den podpisu mnichovského diktátu podepisuje výzvu Obce čs. spisovatelů K svědomí světa. Jedenáct francouzských spisovatelů v čele s Louisem Aragonem ho navrhuje na Nobelovu cenu. V říjnu se stává terčem nenávistné kampaně pravicového tisku. V polovině prosince u něj propuká oboustranný zápal plic a zánět ledvin. 25. prosince v 18.45 umírá. Nedokončen zůstává rukopis Život a dílo skladatele Foltýna. Rakev s jeho ostatky je uložena v kapli krematoria v Praze-Strašnicích poté, co ji odmítlo vystavit Národní divadlo i Národní muzeum. 29. prosince pohřben na Vyšehradě.


20.6.2008 9:16:4

VĚC MAKROPULOS

VĚC MAKROPULOS KAREL ČAPEK Komedie o třech dějstvích s přeměnou Režie: Vít Vencl Scéna: Michal Syrový Kostýmy: Dana Hávová Hudba: Tomáš Alferi Dramaturgie: Martin Urban a Jan Tošovský Jazyková spolupráce: Karel Svátek Zvláštní poděkování Mgr. Lucii Pultrové, PhD.


20.6.2008 9:16:4

S

KAREL ČAPEK

OSOBY A OBSAZENÍ:

Emilia Marty

Markéta Tallerová

Jaroslav Prus

Martin Polách

Janek, jeho syn

Václav Jílek

Albert Gregor

Tomáš Impseil

Hauk-Šendorf

Jaromír Tlalka

Advokát dr. Kolenatý

Tomáš Dianiška

Solicitátor Vítek

Václav Helšus

Kristina, jeho dcera

Karolína Baranová

Komorná

Štěpánka Prýmková

Lékař

Vít Musil

Strojník

Vít Musil

Poklízečka

Štěpánka Prýmková

Inspice: Blanka Schieblová Nápověda: Kateřina Vydrová

slavnostní předpremiéra 26. června 2008 v Šaldově divadle premiéra 27. června 2008 v Šaldově divadle REZERVACE:

www.evstupenka.cz výhodná rezervace přes Libereckou městskou kartu


20.6.2008 9:16:4

VĚC MAKROPULOS

VĚC ELINA MAKROPULOS „Tato nová komedie začala mne zaměstnávati asi před třemi nebo čtyřmi roky, tedy ještě před R.U.R.; tehdy ovšem tanula mi na mysli jako román. Patří tedy látkově k věcem, které bych chtěl mít už za sebou; ještě jeden takový úkol mi zbývá, abych se zbavil starých zásob,“ píše Karel Čapek v předmluvě k Věci Makropulos, vydané poprvé tiskem v listopadu 1922 a odpremiérované 21. téhož měsíce v Městském divadle na Královských Vinohradech v autorově vlastní režii. A o kus dále: „Tuto hru ... bych nerad zvlášť podtrhoval; je to nenáročná věc, k níž jsem se vrátil jaksi z pořádkumilovnosti.“ Zdá se tedy, že této hře nepřikládal velký význam v rámci svého díla – napsal ji jen, aby byla, jak se říká, „z krku“. Svědčil by o tom i jeho pozoruhodně lhostejný postoj k přání Leoše Janáčka, o generaci staršího renomovaného skladatele, použít ji jako podklad pro libreto ke stejnojmenné opeře. Nejenže Čapek neprojevil sebemenší zájem o spolupráci, dokonce Janáčka od jeho záměru zrazoval, přesvědčoval jej, že udělá lépe, když si na dané téma napíše libreto sám, a nakonec po dlouhém naléhání neochotně svolil s tím, že si S O. Scheinpflugovou s hrou Janáček může ve Špindlerově Mlýně dělat, co se mu zlíbí. Zároveň je ale Věc Makropulos jedinou Čapkovou hrou, kterou poctil vlastní režií. V dopise Olze Scheinpflugové z Tatranské Lomnice, kde na ní v létě 1922 pracoval, píše, že to je věc „divoká a posupná, jako bych ji z kořání a kosodřevin řezal“. Co je to tedy za hru, k níž se její autor staví takto


20.6.2008 9:16:4

KAREL ČAPEK

rozporuplně? A v čem tkví její „divokost“ a „posupnost“? Na první pohled se jedná o typickou (zejména pro Čapka) „problémovou hru“ – tedy hru, v níž namísto klasického dramatického konfliktu dvou protikladných a vzájemně výlučných nutností je nastolen problém, zpravidla etického charakteru, a ten je v průběhu hry prostřednictvím jednotlivých postav nasvícen z různých úhlů. Ve Věci Makropulos je tímto problémem otázka dlouhověkosti, popřípadě nesmrtelnosti, a jejích psychologických a etických důsledků pro člověka. Každá z postav hry – Gregor, Prus, Kolenatý, Vítek a dokonce i slabomyslný Hauk-Šendorf má k ní nějaký postoj, nějak se vůči ní vymezuje. Tyto postoje leží rovnoprávně jeden vedle druhého a je na divákovi, aby si vybral. Tímto způsobem je hra tradičně vykládána a Čapek ji ostatně takto prezentoval. Přesto je na ní něco znepokojivého, něco „divokého a posupného“, co se nastolenému tématu vymyká a dokonce se zdá, že i sám autor si místy nevěděl rady s mocí, kterou vyvolal a kterou se následně snažil vměstnat zpátky do souřadnic problémové hry. Tím něčím je ústřední postava, mnohotvárná a mnohojmenná operní diva Emilia Marty neboli Elina Makropulos, věčná žena, nesmrtelná prostitutka, žena „jako bitevní alarm“, která vzbouzí v mužích cosi strašného; vlčí matka, zanechávající za sebou mimoděk celé generace potomků, kteří se rodí a umírají, aniž by vzbudili její sebemenší zájem. V převážně mužském světě Čapkových her je už jenom jedna srovnatelně velká ženská figura. Je to Matka ze stejnojmenné poslední Čapkovy hry. Těžko si lze představit větší kontrast. V těchto dvou postavách Čapek zpodobnil dva radikálně protichůdné archetypy ženství. Neodbytně se přitom vkrádá na mysl indická bohyně Parvátí se svými dvěma aspekty – mateřskou, ochranitelskou a milující Durgou, reprezentující tvořivou moc ženství, a děsivou,


20.6.2008 9:16:4

VĚC MAKROPULOS

krutou a krvelačnou Kálí, které je třeba přinášet krvavé oběti. Čapek byl znám svým nesmělým postojem k ženám. Jeho lásky probíhaly většinou korespondenční cestou – a jen ta poslední, k herečce Olze Scheinpflugové, se přes tuto fázi přehoupla. Existují tři soubory Čapkovy milostné korespondence – s Annou Nepeřenou, které tehdy šestnáctiletý Čapek, student královéhradeckého gymnázia, napsal v rozmezí několika měsíců zhruba dvacet dopisů, v nichž hledal „takovou absolutní upřímnost, která neváhá říci nic, (což ovšem by podmiňovalo jakési přátelství duševní), a pak vzájemné doplňování se, takřka otvírání nových obzorů“ a na které dostal sotva jednu či dvě několikařádkové odpovědi; se svou budoucí ženou Olgou Scheinpflugovou, s níž se mu posléze, v jeho více než třiceti letech, podařilo navázat skutečný vztah, a souběžně s tím s Věrou Hrůzovou, s níž udržoval téměř sedmiletý korespondenční kontakt na hranici a leckdy za hranicí koketérie, dokud se zhrzeně nedozvěděl, že se provdala za jiného. Těmto korespondencím je společný jeden rys: vypjatá touha po blízkosti, po vzájemném otevření a sdílení, po nalezení spřízněné duše, dosahující často míry rezolutního požadavku – a na druhé straně až chorobná úzkost z odmítnutí, z přehlížení, ze zesměšnění této touhy. Tak Olze Čapek hned v jednom z prvních dopisů ze září 1920 píše: „Prosím Vás, Olgo, uvědomte si, že pohana, kterou snese oktaván, je trochu veliká pro mne. Prosím Vás, abyste hleděla ušetřit mne jí, pokud je to ve Vaší moci; a já se nemohu zbavit pocitu, že byste to udělat mohla. Chcete-li mne snad tím způsobem zkoušet, prosím Vás, abyste tu zkoušku nepřepínala. Chcete-li tím dát najevo, jak málo Vám záleží na mé osobě, bylo by snad lépe udělat to jinak. (...) Zdálo se Vám minule, že jsem kus ledu a jako zařezaný. Dobrá, vězte proč; vězte, že den předtím jste mě nechala klidně čekat,


20.6.2008 9:16:4

KAREL ČAPEK

protože... Vás zajímala schůze; že téhož večera jsem Vás postihl jen náhodou, protože... Vás nenapadlo podívat se na hodiny; byla byste už odešla, bez lítosti, že sešlo ze setkání. To jsou maličkosti, které mne alarmovaly; toho večera jsem ztratil kus sebedůvěry vůči Vám; dnešního večera jsem ztratil poslední zbytek. Abych nechodil okolo: přišla na mne úzkost, že Vám nejsem nic, naprosto nic, a že vše to, co mi dávalo možnost věřit něco jiného, jste nemyslela vážně.“ Ne snad, že by se Čapek chtěl touto hrou pomstít ženám za příkoří, která mu způsobily. Přesto v tomto světle dostává mrazivá, pobuřující a přitom koneckonců nezáměrná krutost a bezcitnost Eliny Makropulos nový rozměr – stejně jako dráždivý, sugestivní, téměř pohanský rituál soudu mužů nad provinivší se ženou; nad ženou, po které všichni touží, ale nikdo (ani Prus) ji nemůže mít. Ostatně, budeme-li číst opravdu důsledně, je to rituál podivně převrácený – je dobrým zvykem, že božstvu bývá obětována čistá panna; zde naopak je to božstvo (nebo chceme-li věštec), kdo je obětován čisté panně a čistou pannou – protože přes všechen patos a moralistní balast vynáší Krista v závěru hry rozsudek smrti nad Elinou a realizuje tak návrh svého otce Vítka, který „ze samé humanity by zakazoval lidem žít“. A je možné, že se zde


20.6.2008 9:16:4

VĚC MAKROPULOS

Čapkovi podařilo ponořit do vlastních temnot pro cosi starého a mocného, cosi až mytologického – cosi, co jen stěží v závěrečné scéně dokázal vyvést zpět na jasné světlo rozumu. Byl to koneckonců Čapek, kdo napsal v jednom z listů Anně Nepeřené: „Já příliš předčasně zestárl a duší i srdcem uzrál, a to mělo pro mne strašné následky: mé předčasné myšlení a cítění a nadšení došlo předčasně zklamání, a tak teď, kdy mi není ani šestnáct let, moje pravé mládí minulo a jsem člověk už bez ohně a bez síly a takřka bez cíle.“ Našli bychom přiléhavější popis toho, čím je Elina Makropulos? jt 6. 11. 1922 Milá Věro, toto jest sedmé psaní, které dnešního večera píši; tři do Ameriky, jedno jednomu dělníkovi, který se pouští do literatury, má cosi jako talent a potřebuje povzbuzení, a jedno poste restante do Košic, nějaké zarmoucené paní, která se ke mně obrátila o radu, má-li se rozvést se svým mužem, protože jí chodí k holkám a nadává jí, že je hubená („nemám žádná prsa“, přiznává ta nešťastnice a táže se také, má-li snad víc jíst, aby byla tlustší, nebo není-li příliš smyslná, což snad prý jejího muže odpuzuje – jako bych já to mohl vědět!); a ještě jedno psaní nějakému evangelickému seniorovi. Povážíte-li, že jsem ráno čtyři hodiny aranžoval Věc Makropulos a že jsem odpoledne napsal strašně moudrý článek pro Lidové, uznáte zajisté, že to je pilný život – a, prosím, je to po celém týdnu prvý den, kdy mám dost času napsat Vám dopis. Tak tedy to se mnou stojí. Zkrátka víc práce než je slušno. Přitom už celý týden jsem nepsal na Krakatitu (uvázl jsem uprostřed 12. kapitoly, akorát tam, kde to děvče má nechat ty dveře otevřené, víte?


20.6.2008 9:16:4

KAREL ČAPEK

ty do svého pokoje, a jak on tam potom nejde a jak vy jste říkala, že ona musí proto mít strašný vztek – jste už doma?). Musel jsem chodit na Rusy, musel jsem dělat režijní knihu na Makropulos, zkrátka musel jsem mnohem víc, než bych měl /…/ Krom této staré stížnosti není nic nového; jsem ospalý, jako můj vlastní pes, a co vám tyto řádky píšu, spím při tom a mám divný sen: zdá se mi, že nepíšu, nýbrž putuju takovou stezičkou po stráni, a dole jsou světélka, a to jsou vlastně Pisárky, a je noc, a hvězdičky, a děje se něco náramného, ale co, to nemohu, nesmím napsat; vždyť Vy jste mi také nechtěla vypravovat ty své jisté sny, a tak já mlčím a sním (od slovesa sníti) svůj divný sen a Vám, Veverko, přeju šťastnou dobrou noc a ten samý libý sen. A pak mi něco o něm napište. Váš oddaný


KČ

20.6.2008 9:16:4

TECHNICKÁ SPOLUPRÁCE

Vedoucí osvětlovač: Pavel Hejret Svítí: Jan Doskočil, Pavel Košek Vedoucí zvukař: Miloš Vondráček Zvukař: Tomáš Erben Jevištní mistr: Petr Ottl Rekvizity: Danuše Klosová Vlásenky: Alena Mikušová Vedoucí výroby scénických kostýmů: Taťána Hrustinczová Scénu vyrobily dílny DFXŠ pod vedením: Vojtěcha Michla Nositele autorských práv k dílu zastupuje Dilia, divadelní, literární, audiovizuální agentura, Krátkého 1, 190 03 Praha 9.

© 2008 náklad: 1 000 ks

ředitel: František Dáňa šéf činohry: Vít Vencl redakce: Jan Tošovský a Martin Urban grafická úprava: Pavel Dušek Umělecká činnost divadla se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury ČR.

cena 18 Kč

WWW.SALDOVO-DIVADLO.CZ Děkujeme

sponzorům

Generální partner Divadla F. X. Šaldy

Oficiální vůz Divadla F. X. Šaldy


20.6.2008 9:16:4

Arthur Miller o Karlu Čapkovi v roce 1990

Recommend Documents