ZLODĚJI V NOCI / ARTHUR KOESTLER Letopis jednoho experimentu Přijdeť pak den Páně jako zloděj v noci. (II. Petrova 3, 10)
Postavy v tomto vyprávění jsou smyšlené. Události ne. Vyprávění je věnováno památce Vladimíra Žabotinského a mým přátelům v hebrejských komunách v Galileji: Jonášovi a Sáře z Ajin ha-Šofet, Loeblovi a Guetig z Chefciby a Teddymu a Tamaře z Ejn Gev. Jeruzalém, 1945
© Vojtěch Ripka – Jitro, 2006 Text © Arthur Koestler, 1946 Translation © Barbora Matoušková Cover Art Picture © Jan Tichý, 2006 ISBN 80–86985–01–6
Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.
Kniha byla vydána za podpory Nadace Židovského muzea v Praze.
OBSAH DEN PRVNÍ (1937) DALŠÍ DNY (1938) DNY ROZHNĚVÁNÍ (1939) DEN NAVŠTÍVENÍ (1939) ZLODĚJI V NOCI (1939)
9 79 183 291 319
DEN PRVNÍ (1937) „Setřeseme starý život, který nám zhořkl a začneme od začátku. Nechceme měnit a nechceme vylepšovat. Chceme začít od začátku.“ A. D. Gordon, galilejský průkopník
1 „Jestli mám dneska umřít, tak ne proto, že sletím z náklaďáku,“ pomyslel si Josef a zaryl prsty do dehtové plachty na korbě rozkývaného a nadskakujícího auta. Ležel na zádech s roztaženýma rukama jako naležato ukřižovaný pod hvězdami na rozhrkaných marách. Náklaďák byl tak naložený, že se Josef a jeho přátelé vezli nějakých pět metrů nad zemí. Hrbolaté dno vádí jimi házelo ze strany na stranu a černý mamutí náklaďák vypadal, že se každou chvíli převrhne. Když nakoukl dolů přes okraj plachty, vzpomněl si na závrať, kterou dostal, když ho jako malého posadili poprvé na koně. Motor řval a přetížený náklaďák se na jedničku kodrcal přes kamení vyschlým korytem. Motor vynechal, načež s kňouravým brumláním zase naskočil. Klikatým vádím před nimi se trhaně šinuly ostatní náklaďáky jako rozkývaná karavana neohrabaných černých obrů na kolečkách. Měsíc měl vyjít až za hodinu, ale hvězdy už zářily v plné nádheře. Velký vůz se kupodivu válel na zádech a Mléčná dráha se scukla v jednu širokou zářivou jizvu na temné tkáni nebes. Všechny náklaďáky měly ztlumená přední světla. Bezbarvé kamení tiše podřimovalo odvěkým spánkem. Dlouhý ocas kolony se vlekl ještě daleko za nimi a svítil do nevlídné noci jako řetízek jisker. Vůz se naklonil asi o třicet stupňů a Dina na druhé straně plachty nadšeně vypískla. Aby ji viděl, musel Josef buď zaklonit hlavu, že si
div nerozdrtil obratle, nebo udělat most a koukat se na svět vzhůru nohama. Ale pohled na Dinu proti hvězdné obloze za tu námahu stál. Smála se a oběma rukama se držela plachty. „Takhle jsi ještě legračnější než jindy.“ Mluvila hebrejsky s tou správnou hrdelní modulací, kterou by Josef rád měl taky, ale ne a ne se jí naučit. Zepředu se ozval Šimonův strohý velitelský hlas: „Ticho tam, vy dva.“ „A proč?“ zavolala Dina. „Copak jedeme na pohřeb?“ „Pro mě za mě si klidně hulákejte, jak chcete,“ řekl Šimon netrpělivě. Seděl strnule vzpřímený na předním okraji plachty a kolena měl přitažená k tělu. „Taky, že jo,“ vykřikla Dina. „Jen ať slyší, že už jedeme. Touhle dobou už o nás beztak vědí. Na – nás – če-ká – Ga – li – le-á.“ El jivne ha-Galil, Anu nivne ha-Galil… Bůh obnoví Galileu, Obnovíme Galileu, Čeká na nás Galilea, Obrodíme Galileu… Josef, s hlavou stále ještě zvrácenou, se k ní připojil, ale jankovitý náklaďák si poskočil a hodil ho na bok, takže se musel chytit plachty. I Dina zmlkla. „Nestalo se ti nic?“ zeptal se. „Ne,“ řekla trochu zaraženě. Hned nato ale dychtivě vykřikla: „Hele! Podívej! Jsou to naši?“ Daleko vpředu, mírně nalevo, se začaly v pravidelných intervalech objevovat záblesky. Světlo bylo jen o málo větší než největší hvězdy, ale mělo červenou barvu a to, jak se objevovalo a zase 10
mizelo, mělo nepochybně rytmus a význam. Zdálo se, že visí ve vzduchu, ale když člověk napínal zrak, rozeznal bezkrevnou, takřka průsvitnou siluetu kopce. „To poznáme podle směru,“ řekl Josef. „Kde je Polárka?“ „Musíš vést přímku posledními dvěma hvězdami Velkého vozu,“ odpověděla Dina. „Buďte zticha,“ ozval se Šimon. „Snažím se to přečíst.“ Zadrželi dech a upřeně hleděli na vzdálenou červenou jiskřičku, záblesk a tma, záblesk záblesk a tma, dlouhý záblesk a ještě delší tma, nekonečná odmlka plná zklamání, pak znovu záblesk, záblesk a záblesk, tečka a čárka. Náklaďák poskočil a zastavil se. Řidič dole nejspíš také četl zprávu. Zničehonic začal zběsile troubit do noci, pak sebou vůz trhl, až je málem shodil z plachty, a znovu se dal do pohybu. „Tak co?“ vykřikla Dina. „Tak už nám to proboha řekni.“ Šimonova silueta teď byla snad ještě o něco prkennější. Svižným pohybem si vytáhl kalhoty kus nad kotníky. To důvěrně známé gesto poznali i ve tmě. Odpověděl jako obvykle podrážděně, ale o něco hlubším a chraplavějším hlasem: „Stanoviště obsadili hoši z Hagany. Zatím je klid. Rozestavili hlídky a pustili se do orání.“ „Halelůja!“ vykřikla Dina a vydrápala se na nohy. Chvilku vrávorala vestoje, načež po hlavě spadla Josefovi rovnou do náruče. Překulili se do středu plachty a Josef viděl, že je uplakaná. Na okamžik se ho zmocnila bláznivá naděje, že to překonala – to, nač je lépe zapomenout. Pak se posadila, odtáhla se a celá se třásla. „Promiň, Josefe,“ řekla. „Není co,“ řekl laskavě. „Zmlkněte už proboha, vy dva,“ řekl Šimon. Nějakou dobu všichni mlčeli. Motor řval a náklaďák tu a tam poposkočil, se zaúpěním zpomalil a kola se mu zoufale protáčela vířícím a skřípajícím pískem, načež sebou zase škubl a rozjel se. 11
Josef opět ležel na zádech s roztaženýma rukama a díval se na Mléčnou dráhu. Myšlenky mu zakroužily kolem Diny, rezignovaně ji opustily a usadily se na Šimonova hubená kostnatá ramena a na jeho chraplavý přiškrcený hlas. Když jim před chvílí oznamoval, že obsadili Místo, vytrysklo to z něj jako proud vody z prasklé tlakové nádrže. Josef nechápal, jak může někdo neustále žít v takovém citovém vypětí. On sám si ve chvílích, kdy ho zaplavil nějaký cit, připadal jako laciný herec, dokonce i když neměl publikum. Dokonce i teď. Náklaďák za nimi je dojel a zapnul světla naplno. Prudké světlo ozářilo Šimonovi tvář a vrhlo jejich tři stíny na hrbolatý svah vádí. Bylo možné rozpoznat jen hlavy a ramena poskakující po kamenech jako obří maňáskové. Potom náklaďák světla vypnul a byl zase klid. Ale proč bych měl všechno rozebírat zrovna dnešní noci, pomyslel si. Pokud má člověk vůbec někdy právo brát sám sebe vážně – tak jak ho vidí ostatní, a ne jak se vidí sám –, tak právě v tuto chvíli. Teď mají promlouvat činy a ne ten jízlivý vnitřní hlas. Svět se dozví jen o činu – po hlasu nezbude nic… Zpoza skalisek se neslo bezcílné, lhostejné vytí šakalů, kteří konvoj doprovázeli. Náklaďák zahnul korytem vádí a na pláni před nimi se zase objevily poblikávající tečky ztlumených reflektorů, které se tiše, pokradmu a odhodlaně sunuly kupředu. Ano, pomyslel si Josef, obnovíme Galileu, ať na tom Bůh má zájem, nebo ne. Potíž je v tom, že nedokážu hrát divadlo, aniž bych si uvědomoval, že hraji divadlo. Arabové se bouří, Britové si nad námi myjí ruce, ale Místo čeká: patnáct set akrů kamení všech velikostí na vrcholku kopce. Kolem dokola samá arabská vesnice a na kilometry daleko ani jediná další osada, a navrch močál zamořený malárií. Ale když se Žid vrátí do své země, uvidí kámen a řekne: „Tenhle kámen je můj,“ tak se v něm uvolní cosi, co bylo sevřené dva tisíce let. Zjistil, že mu odumřela pravá ruka a začal s ní divoce třepat. 12
