A R N O Š T VA Š Í Č E K
Ta j u p l n é o b j ev y
Hřbitovy mimozemšťanů • Vetřelci na Sibiři • Mumie z Marsu • Město trpaslíků • Podivná zkáza Sodomy • Vrazi z neznáma •
A R N O Š T VA Š Í Č E K
TA JUPLNÉ OBJEV Y
MYSTERY FILM Ostrava 2014
Arnošt Vašíček – Tajuplné objevy Mystery Film, Ostrava 2014, první vydání Copyright © Arnošt Vašíček Veškerá práva vyhrazena. (All rights reserved.) Tato kniha ani jakákoliv její část nesmí být publikováná, kopírována, elektronicky ani jiným způsobem šířena bez výslovného povolení. Vydal: Arnošt Vašíček – Mystery Film, Mánesova 20, Ostrava 2 Fotografie © Arnošt Vašíček, ČTK a Profimedia Obálka, grafická úprava a sazba Daniele Janošců Vytiskla Tiskárna Oldřich Harok, 739 34 Šenov Mystery Film Ostrava 2014 ISBN 978- 80-87730-25-6
Obsah
5
Obsah Hřbitovy mimozemšťanů........................................................9 Jeskyně tisíce rakví – Mumie z Marsu – Příliš povyku pro nic – Satyři z buše Vetřelci na Sibiři...................................................................31 Hnízdo ohnivého orla – Příliš rušné podzemí – Války bohů, zrůd a lidí Příliš záhadný soused............................................................57 Světla odnikud – Neznámé létající objekty Trosečníci z Kasskary............................................................66 Tajemný národ hadů – Příliš pádné důkazy Město trpaslíků....................................................................74 Osada malých koster – Příbuzní na všech světadílech Tajemná zkáza Sodomy........................................................84 Pátrání po místě činu – Dvě oběti, jeden vrah – Ničivý zásah Tajemná mořská světla........................................................115 Na vlastní oči
6
Tajuplné objevy
Vrazi z neznáma.................................................................120 Jezero koster – Nejasný konec lidí z oblaků
„Vesmír je podivné a zázračné místo, kde realita pokaždé předčí i nejživější fantazii. Stále budou existovat věci nepoznané a možná i nepoznatelné.“ Arthur C. Clark
Hřbitovy mimozemšťanů
9
Hřbitovy mimozemšťanů Kopáči strnuli hrůzou. Z hlíny na dně zavlažovacího kanálu se na ně šklebila podivná lebka. Místo očních důlků měla dlouhé, šikmo uložené štěrbiny. Z čela rozděleného výrazným, ostře řezaným výstupkem se zvedala dobrých třicet centimetrů vysoká lebeční klenba. Tuto zvláštní, nepřirozeně vysokou hlavu rozhodně nemohl nosit na krku člověk! Sotva se nález rozkřikl, vypukla panika. Do světa se začala šířit zpráva, že v malé vesničce Onavas v Sonoře na severu Mexika byly objeveny ostatky mimozemšťana. Přivolaní vědci odkryli okolo tisíc roků staré pohřebiště s opravdu neobvyklými kostrami. Třináct z pětadvaceti nebožtíků mělo lebku připomínající spíš mimozemské vetřelce než příslušníky lidské rasy. Přesně takovou, jak ji popisují staré legendy i některá novodobá svědectví o blízkých setkáních třetího druhu. Pět mladistvých se navíc pyšnilo zvláštním způsobem zdeformovanou čelistí. Archeologové uznali, že jde o naprosto unikátní nález, ale rázně popřeli mimozemský původ
10
Tajuplné objevy
objevených koster. Zvláštní tvar lebek podle nich vznikl umělou deformací. Ředitelka výzkumu Cristina Garcia Morenová k tomu pro média řekla: „Lebeční deformace sloužila v mezoamerických kulturách k oddělení jedné společenské skupiny od další a také k rituálním účelům, to znamená například jako obřadní přechod do dospělosti. Společně s dentálními deformacemi ukazuje tento nález na promíchání tradic v oblasti dnešního severního Mexika. Předpokládá se, že změnou tvaru lebky procházeli tehdejší členové společnosti již v mládí a po nabytí správného tvaru byli uznáni dospělými. Většina pohřbených byli mladiství, je tedy zřejmé, že tuto tradici mnoho obyvatel nepřežilo.“ Ovšem vzápětí Morenová jedním dechem dodala, že všechno může být jinak. „V tomto případě nelze rozpoznat žádné sociální rozdíly, protože všechny hroby vykazují stejné vlastnosti. Ani jsme nebyli schopni zjistit, proč pouze jedna z 25 koster byla žena.“ Po tomto přiznání se nemohu zbavit jistých pochybností. Jestliže prodloužené lebky měly být znakem příslušníků privilegované skupiny, pak by jejich hroby měly být honosnější a mnohem bohatěji vybaveny než hroby společenské spodiny. Tak proč byli všichni pohřbeni stejně chudě? Až na pár korálků jsou pán i kmán zakopáni vedle sebe v kamenité půdě bez záhrobní výbavy, darů a obětin. A nesedí ani řada dalších detailů. Například tvrzení, že „změnou tvaru lebky procházeli tehdejší členové společnosti již v mládí a po nabytí správného tvaru byli uznáni dospělými“. Každý rodič ví, že napravit puberťákovi hlavu nelze. Ani bičem, natož silným obinadlem a dřevěnými deskami. Lebka na prahu dospělosti již tolik neroste, takže si jen stěží dovedu
Hřbitovy mimozemšťanů
11
12
Tajuplné objevy
představit, že by se mohla zvětšit o dvacet i třicet centimetrů. Stromek se má ohýbat mladý a z hlavy je třeba udělat šišku, sotva adept na tuto ozdobu spatří světlo světa. Královský rod Inků to věděl. Deformoval novorozencům hlavy ve zvláštním lisu, sotva se párkrát nadechli. K ještě nevyvinutým lebkám byla pevně přivazována sada vypolstrovaných dřevěných destiček. Obvykle je spojovaly mechanické klouby umožňující prostor mezi deskami neustále zmenšovat. Nepřetržitý tlak a postupné utahování formy vytvořily po letech bolestivé procedury nezvykle podlouhlý tvar lebky. Jinde se používaly jakési dřevěné kleště. V Národním muzeu archeologie, antropologie a historie v Limě jsou vystaveny mumie dětí, které tuto kosmetickou operaci nepřežily. Jejich hlavy ale již nesou zjevné znaky dosažených změn. Vlnovitě stoupají od čela a spánků a nahoře se zužují do malého zaoblení. Někdy lze rozpoznat, jak se některá destička vtiskla více než ostatní do lebeční kosti a zanechala výrazný otisk. Mnozí z takto „upravovaných“ jedinců se ale jistě dočkali dospělosti. V pouštní krajině poblíž proslulé planiny Nazca byly nalezeny lebky mužů, jejichž mozkovna je dokonce až třikrát větší než bývá obvyklé. Celková délka dosahuje téměř půl metru. Co asi stálo za dlouhé údobí utrpení? Byla to pouhá móda? Jak je možné, že vydržela tak dlouho a rozšířila se takřka po celém světě? Inkové chtěli protahováním lebek svých dětí prokazovat jejich nebeský původ. Měly se podobat nadřazeným bytostem se stejným tvarem hlavy. A zřejmě nebyli sami. Legendy mnoha starověkých národů i mladších civilizací popisují bohy sestupující z nebes v létajících strojích. Vypadali jako lidé, ale měli mnohem užší a vyšší hlavu a mimo jiné i „hadí“, šikmo uložené oči. Staří Mayové přivazovali své děti k příčkám kolébky, aby jim zploštili čelo. Nebo bývaly hlavy novorozenců upevněny mezi dvě dřevěné destičky, takže se postupně zdeformovaly do protáhlé
Hřbitovy mimozemšťanů
13
podoby. Aby byl efekt plochého čela ještě výraznější, přišla někdy ke slovu sekerka a „upravila“ chrupavku u kořene nosu. Někdy se dokonce pokusili napodobit i šikmý tvar očí nebešťanů. „Ve velké oblibě byly mírně šilhavé oči. Rodiče se snažili vyvolat šilhavost svého dítěte tím, že mu pod nos zavěšovali drobné korálky,“ napsal antropolog Michael Coe z Yaleovy univerzity. A tady narážíme na další problém. Nejpodivnější ze všech lebek na pohřebišti v Onavas má úzké, šikmo I pět tisíc let staré sošky bohů z Blízuložené oči, stejné, jaké na- kého východu mají protáhlé lebky cházíme na soškách bohů a hadí, šikmo uložené oči. z Blízkého východu a dalších lokalit. Není to deformace, ale přirozený tvar. Jak je to možné? A proč má právě tato lebka i zvláštní tvar čelisti? A opět ne díky umělému zásahu. Ten lze pozorovat jen na pěti mladistvých, kteří byli pohřbeni opodál. Umělé úpravy na zubech byly a jsou poměrně časté v různých kulturách. Kdo se bál zubaře, nemohl u Mayů aspirovat na titul Fešák roku. Zuby se pilovaly do tvaru písmene T nebo do špičky. Není jasné, zda pacient dostával utišující prostředek, nebo se ke kráse musel protrpět. Olmékové si zuby černili a brousili. Na ostrově Bali se děti v pubertě ještě dnes musejí podrobit bolestivému zákroku, kdy jsou jim obroušeny špičáky, aby se z nich vymýtilo zvíře, a tak zkrotily svou hrubost a divokou povahu. Ale v případě „mimozemšťanů“ z Onavas jde o něco jiného. Zdeformované nejsou zuby, ale dolní čelist. Násilím je změněna
14
Tajuplné objevy
tak, aby vytvářela výrazný hranatý výstupek, který vyrůstá z brady dolů k hrudi. První, co se mi vybavilo při pohledu na tuto neobvyklou úpravu, byly umělé bradky faraonů. A najednou jsem se nemohl zbavit neodbytné myšlenky, že obojí spolu opravdu souvisí. Egyptští faraoni měli ve svém šatníku bezpočet oděvních součástí, o nichž historikové přesně vědí, co měly Nejsou neobvykle vysoké zaoblené symbolizovat a proč a při jaké koruny egyptských faraonů ozvě- příležitosti je panovník nosil. nou stejného úsilí nelišit se od ne- V případě umělé bradky ale panuje dost nejasností. Odpobeských bytostí? věď se většinou scvrkává do jediného slova: náboženství. Jeden z nejuctívanějších egyptských bohů, pán podsvětí a soudce duší zemřelých Usir (Osiris), měl zelenou pleť a býval znázorňován s výraznou bradkou. Faraoni se mu chtěli podobat, a tak začali nosit stejnou. Proč si ale prostě nenechali narůst vlastní vousy? Co je vedlo k tomu, že si k bradě připevňovali umělou, často kovovou náhražku? Nosila ji dokonce i královna Hatšepsovet. Nemohu se zbavit dojmu, že jsme oběti omylu a zřejmě jimi byli i samotní faraoni. Připusťme, že v dávné minulosti navštívily Egypt bytosti z vesmíru, jak ostatně naznačují četné starověké texty. Jednou z nich byl i bůh Usir. Jeho hlava měla několik desítek centimetrů vysokou protáhlou lebeční klenbu, zelenou tvář s úzkýma, šikmo uloženýma očima a z brady vystupovalo podlouhlé cosi. Netroufám si odhadnout, zda to byla přirozená podoba nebo něco umělého. Anebo možná obojí. Například pro člověka na nezvykle hranaté, dopředu vystrčené bradě seděla
Hřbitovy mimozemšťanů
15
maska, která umožňovala dýchat pozemský vzduch a která mohla mít vývod zavedený přímo do hrtanu, což samozřejmě nebylo přes ni vidět. Je to šílený nápad? Etnologické muzeum v Berlíně vlastní několik výjimečných dřevěných figur z Nové Guineje. Všechny představují humanoida s lidským tělem a vysokou lebkou se šikmýma očima. Z tváře mu vyrůstá trubice, která ústí do jakéhosi límce pod hrdlem. Podobné artefakty vytvářely i civilizace starého Mexika. Také západoafrické Dogony navštěvovaly mimozemské bytosti s extrémně protáhlou hlavou i bradou. Jak si ve světle těchto okolností vysvětlit deformace dolních čelistí na kosterních nálezech v Onavas? Měly stejně jako uměle prodloužené hlavy připomínat pravou podobu bohů, kteří kdysi sestoupili na Zemi?
16
Tajuplné objevy
Potíž je v tom, že tak vysoko na severu nevíme o žádné civilizaci, která by mohla praktikovat takový obyčej. V okolí se nenašly pozůstatky osídlení, vlastně zde není ani stopy po lidech, kteří by tu žili před tisícem roků. Tak odkud se vzali nebožtíci, kteří jsou zde pohřbeni? Tohle nemohl být klasický hřbitov. I malá vesnice by potřebovala větší prostor pro uložení svých zemřelých. V hrobech by muselo ležet mnohem více žen a hlavně dospělých a starých jedinců, zatímco většina majitelů deformovaných lebek dosahovala stáří maximálně 16 roků. Ovšem s výjimkou té úžasné lebky Nefilim. Na vlastní oči jsem viděl, fotil a natáčel nejméně tři desítky deformovaných lebek různých kultur a civilizací, převážně v zemích Jižní a Střední Ameriky, ale ani jedna nepůsobila tak přesvědčivě a tak mimozemsky jako ta ze Sonory. Zpráva Cristiny Morenové se nezmiňuje, zda byl proveden test DNA, ani proč se zrovna tato lebka tak liší od ostatních. Je skutečně uměle upravena, nebo je to její přirozená podoba? V žádném případě bych si nedovolil zpochybňovat závěry vědců, ale také vím, že nešvaru házet vše do jednoho pytle podlehnou občas i učené hlavy. Jestliže byly všechny ostatní protáhlé lebky záměrně deformovány, pak se k nim lehce a bez pochyb přiřadí i ta poslední. Ale co když zrovna tahle je pravá? Pokud ano, pak se musíme ptát, jak se ocitla mezi svými napodobeninami. Jedno řešení se nabízí. Před tisíciletím působila v Mexiku skupina cizinců z hvězd. A nebylo to jistě poprvé. Svědčí o tom mýty Mayů, Toltéků i Aztéků. Hosté se – až na pár odlišností – podobali lidem a zřejmě měli bílou pleť. Když do země vtrhli španělští dobyvatelé, Aztékové je vítali jako bílé bohy, kteří se vrátili. Stejného vzpomínkového efektu využil v Peru i Francisco Pizarro. Tentokrát se ale cosi zvrtlo. Ostatní odletěli domů, jeden zůstal. Když zemřel, pohřbili ho zřejmě na místě, kde původně hosté přistáli a posléze opět vzlétli na oblohu. A spolu s ním, třeba ne hned, ale později, uložili do země i ty, kteří se
Hřbitovy mimozemšťanů
17
nebeskému učiteli snažili podobat svým vzhledem. Ke společnému pohřbu došlo snad proto, aby duše božího cizince necestovala sama. Smyšlenka? Pravděpodobně ano, ale jistá možnost, že to tak bylo, tady je. Sonara sousedí s Chihuahuou. Mezi indiány, kteří tuto severní oblast obývají, koluje pověst o bytostech, které po celá staletí sestupovaly z nebes, navštěvovaly odlehlé osamocené osady a spojovaly se s místními ženami. Potomci těchto nerovných svazků vypadali částečně jako lidé a částečně se podobali svým kosmickým předkům. Na Zemi žili do svých osmi let, než byli matkám odebráni a spolu se svými otci odletěli. Zdržel se taťka-oplodňovatel tentokrát až do své smrti?
Jeskyně tisíce rakví Filipíny tvoří více než sedm tisíc ostrovů. Obydlených je jen něco málo přes čtyři sta z nich. Největší je Luzon. Na jeho hornatém území v okolí Sagady se rozkládá osmý div světa. Z hlubokých úzkých údolí až do výše tisíce metrů se na strmých úbočích hor jako vertikály na plastické mapě linou úžasné rýžové terasy. Jejich celková délka dosahuje více než třiceti tisíc kilometrů, takže mnohonásobně předčí Čínskou zeď. Igorotové, kteří zde od dávnověku žijí, vyprávějí, že terasy využívali jejich bohové Kabunyové k sestupování na Zemi. Etnografové se domnívali, že je to jen obrazné pojmenování. Terasy prý svým stupňovitým uspořádáním přímo vyvolávají představu obřích schodů, které mohly sloužit nadpřirozeným bytostem k příchodu z nebes mezi smrtelníky. Jenže domorodci svou legendu upřesňují podivuhodnými podrobnostmi: „Kabunyové nebyli nějakými duchy či démony, neviditelným ztělesněním přírodních principů nebo ryze éterickými božstvy, ale naprosto reálnými tvory. Přišli ze vzdálených oblastí vesmíru. Jejich lodě nejprve zářily dlouho na obloze. Svit, který
18
Tajuplné objevy
vydávaly, zastínil i nejjasnější hvězdy. Pak se Kabunyové začali snášet k Zemi. Sestoupili v nesčetných menších plavidlech, která měla tvar zploštělé koule. Místní lidé s údivem sledovali, jak postupně dosedají na největší terasy.“ Igorotové jsou původní obyvatelé této části Luzonu. Dělí se do šesti kulturně i jazykově rozdílných etnických skupin. O jejich technickém povědomí se dá úspěšně pochybovat, přesto do detailu přesně líčí kontakty svých předků s mimozemskými návštěvníky. Výzkumy daly za pravdu jejich legendám. I když jsou mnohé terasy nesmírně úzké, některé svou plochou umožňují hladké přistání v jinak nesmírně členitém terénu. Ovšem jen tehdy, když se letící stroj snáší k zemi kolmo a nepotřebuje k dosedu dlouhou dráhu. Kabunyové prý pobývali v této krajině po dobu 15 tisíc úplňků. Odlétali ke svým obřím mateřským lodím na obloze, mizeli v neznámu a zase se vraceli. Jednoho dne se jejich plavidla ztratila nadobro. Igorotové čekali rovných tisíc úplňků. Vykonávali potřebné úkony, aby Kabunyům usnadnili návrat. Na největších terasách udržovali v noci neustále oheň, aby se daly i shora dobře rozpoznat. Marně. Na obloze svítila jen stálá nebeská tělesa. Lodě vesmírných bohů se již nikdy nevrátily. Jednoduchým výpočtem zjistíme, že doba, kdy Kabunyové přilétávali na Luzon, trvala okolo 1050 let. Igorotové potom dalších asi 76 let čekali, což pozoruhodně přesně odpovídá době, kdy vymřou poslední pamětníci a v komunitě není nadále nikdo, kdo by spolehlivě rozeznal, co je pouhý mýtus a co zcela reálná vzpomínka. Ještě před časem tak neotřesitelné přesvědčení o existenci návštěvníků z hvězd se najednou řadí do kategorie „bylo nebylo“. Vědci původně nechtěli věřit, že by tradice Igorotů sahaly až do tak vzdálené minulosti. Výzkum ovšem prokázal, že nejstarší z rýžových teras vznikly již před šesti tisíci roky. Kromě toho se objevily i další důkazy kontaktu s neznámou mimozemskou
Hřbitovy mimozemšťanů
19
Ve velké jeskyni je uloženo obrovské množství rakví. Kde hledat ty „pravé“, vědí jen zasvěcení. civilizací. V jeskyních poblíž Sagady jsou ukryty desítky rakví s ostatky Kabunyů. Polka Eva Krukowska o své výpravě do této oblasti napsala: „Jednoho dne mne v Sagadě zaujala zvláštní dřevěná figura o výšce menší než 150 centimetrů. Její hlava byla zbavena vlasů, měla velmi malý, téměř nepatrný, lehce zploštělý nos a velmi úzké, pevně sevřené rty. ,Kdo je to?‘ zeptala jsem se známého historika Constacia. ,Humanoid, jeden z těch, kteří pobývali u předků zdejších kmenů,‘ odpověděl zcela vážně. ,Zítra uvidíš hroby těchto cizinců z hvězd…‘“ Malá výprava vyrazila do hor brzo ráno. „Na jednom ze skalních nedostupných ostrohů, upevněna v převisu vysoko nad propastí, visela podivná hrobka. Pod kovem potaženým baldachýnem ležela rakev. Jistě zde v tak zvláštním, zcela nepřístupném místě musel být pohřben někdo velmi významný. To hlavní nás ale teprve čekalo. Za dalším výběžkem se před námi vynořila úzká skalní štěrbina a v ní neobyčejný hřbitov. Po celé ploše ohromné jeskyně stály malé rakve seřazené na kmenech
20
Tajuplné objevy
obrovských stromů. Každá z nich měla drobné úchytky, s jejichž pomocí se víko dalo poněkud vysunout. Podívala jsem se přes škvíru do jedné z rakví a překvapilo mě, co jsem v ní viděla. Spatřila jsem jakousi netypickou kostru. Její lebka se zcela lišila od lidských a navíc všude okolo ní byly nyní již notně zrezivělé zvláštní předměty, které jsem nedokázala identifikovat.“
Mumie z Marsu Krajinu v okolí Arrapahys prozářil jasný záblesk. Za ohlušujícího rachotu se vysoko nad obzorem vynořilo malé oválné těleso. Jeho povrch rudě žhnul a zanechával na pozadí chmurných mraků ohnivou stopu. Vzduch okolo se zbarvil kouřem. Objekt se řítil šikmo dolů a pak prudce udeřil o zemi. Následující výbuch vytrhl z těla planety masu hlíny a kamení. Záhadné cosi zůstalo ležet na dně čerstvé díry. Jeho povrch záhy zchladl a pokryl se silnou vrstvou prachu. Jak plynul čas, nános mohutněl a tuhnul. Ve druhé polovině 19. století tuto oblast zkoumali dva muži – bohatý statkář John Paxton a geolog Michael Davis. Poblíž James Peak, asi 50 kilometrů od Denveru, vykopali zčernalý kus hmoty. Povrch brázdily šrámy a díry, zřejmě od nárazů dalších vesmírných těles, některá místa byla ohořelá nebo žárem úplně spečená. První odhad, že jde o meteorit, se ukázal mylný. Ono záhadné cosi bylo zjevně vyrobeno uměle. Při bližším ohledání se podařilo otevřít svrchní obal. Zevnitř se vyvalil oblak dýmu, tedy přesněji řečeno s hlasitým pískotem unikal do žluta zbarvený plyn. Poté, co zvětšili otvor, vnikli oba muži do tělesa. V horní části nalezli malou amforu z bílého kovu. Její povrch zdobily zvláštní kresby a především velké množství provrtaných otvůrků. Vypadaly jako průduchy zajišťující vzduch něčemu nebo někomu uvězněnému uvnitř. Nádoba byla ale zcela prázdná. Zklamání po chvíli vystřídal úžas. Na dně tělesa pod těžkým kovovým příkrovem leželo mumifikované tělo ovinuté sádrovým zábalem.
Hřbitovy mimozemšťanů
21
Tajemná bytost měřila sotva metr dvacet. Její bezvlasá hlava měla tvar trojúhelníku. Později se ukázalo, že povrch lebky byl lehce ožehnutý, takže se nedalo určit, zda byla hlava přirozeně holá, nebo vlasy shořely, jestli se tak stalo při nějaké havárii, když tvor ještě žil, či až při manipulaci s jeho tělem. Z čela ústila jakási ulomená trubička nebo hadice. Oči byly vyňaty a nahrazeny sádrovými vycpávkami. Velmi malá ústa měla pouze pět zubů – dva nahoře, tři dole. Pokožka překvapovala žlutočervenou barvou. Delší ruce (sahaly až do půli stehen) měly pět prstů. Prsteníček byl o hodně kratší, skoro jako zakrslý. Lidé, kteří se setkali s obdobnými malými tvory z kosmu, obvykle tvrdí, že mají jen čtyři prsty. Ruka mumie na první pohled budila tento dojem. Vedle mumie se nacházel disk s vyobrazením Slunce a jeho oběžnic. Mars byl výrazně větší než ostatní planety, což podle mínění nálezců naznačovalo, že záhadný tvor byl obyvatelem Marsu. Po důkladnějším ohledání objevili ještě další kovové nádoby s neznámou žlutou hmotou. Zprávu o fantastickém objevu jako první zveřejnil v červnu roku 1864 deník Le Pays. O něco později ji zařadil do svého vydání seriózní měsíčník L’Anne scientifique. Tato skutečná lahůdka na švédském stole nerozluštěných záhad ovšem v soudném čtenáři zanechává pachuť pochybnosti. Nepodlehly redakce svůdnému pokušení zvýšit náklad pomocí vymyšlené senzace? Když jsem se tímto podivným případem zabýval v knize Neuvěřitelné skutečnosti, měl jsem k dispozici jen kusé informace a materiál francouzského badatele Roberta Charrouxe. Nedávno se mi podařilo dostat se k původním pramenům. Jejich autorem byl vědec, editor několika odborných časopisů a spisovatel Fran çois Henri Peudefer. Za své zásluhy na poli vědy byl jmenován Rytířem Čestné legie a později byla jeho jménem označena i jedna z francouzských vědeckých cen. Objev tajemné mumie popsal v útlém svazku s názvem Obyvatel Marsu a snad z obavy, že ztratí renomé a vystaví se posměchu, podepsal ho jako Henri de Parville. O reputaci nepřišel, ani když se časem zjistilo, kdo
22
Tajuplné objevy
je pravým autorem. Odborná veřejnost totiž popis unikátního objevu přijala jako fantastické literární dílo a vůbec nediskutovala o pravosti. Necítíme i my v této fascinující story ďáblovo kopýtko mystifikace? V sirném oblaku nejasností visí hrozen neodbytných otázek. 1. Kam zmizel podivný nález? Chybějící odpověď je zřejmě nejpádnější důvod k podezření z podvodu. Na druhé straně to, že se nepodařilo odkrýt žádnou další stopu ani vypátrat odborníky, kteří se nálezem zabývali, ještě neznamená, že těleso skutečně neexistovalo. Třeba někde stále leží, dávno zapomenuto v koutě depozitáře nějakého soukromého muzea nebo ve sklepení privátního domu, zatímco zaprášenou zprávu o jeho ohledání spokojeně rozežírají myši. Henri de Parville uvádí, že nález skončil v mineralogickém kabinetu geologa Davise. Nepodařilo se mi zjistit, kde se tento kabinet nacházel. 2. Tělo mimozemšťana spočívalo v sádrovém obalu. Bylo tedy mumifikováno uměle. Volila by vyspělá civilizace, schopná meziplanetárních letů, tento starobylý způsob uchování ostatků? Lidstvo od dávnověku své zesnulé pohřbívá do země, spaluje je nebo – chce-li uchovat tělo pro budoucnost – mumifikuje. Na těchto třech základních způsobech zacházení se zemřelými se naprosto nic nezměnilo ani dnes a zřejmě se ještě dlouho nezmění. Je pravděpodobné, že obdobně konzervativní mohou být i mimozemské civilizace. (Pokud ovšem mrtvá těla svých soukmenovců uměle nerozkládají na suroviny využitelné v průmyslu či zemědělství. Tento nápad důkladně rozehráli autoři sci-fi snímku Vodní svět, kde jsou zemřelí nemilosrdně recyklováni na živiny potřebné pro půdu.) 3. Proč se na palubě nacházelo jen mumifikované tělo a ne také ostatky živé posádky?
Hřbitovy mimozemšťanů
23
V bujonu spekulativních úvah kvasí dvě možné odpovědi. Těleso bylo součástí většího plavidla, které se při průletu atmosférou nebo při nárazu na Zemi rozlomilo. Pak by někde jinde v oblasti nálezu musely ležet zbývající části a v nich možná i dochované ostatky posádky. Pátrací skupina vybavená detektory kovů by možná odkryla další senzaci. Žádný průzkum ale nebyl dosud proveden. Vyloučit ovšem nelze, že nalezené trosky představují samostatný objekt. Něco na způsob létající rakve. Je to prostě schránka, kterou kdosi vypustil do vesmíru, tak jako námořníci vhazují do vln pytel s tělem zesnulého člena posádky. Představme si tu situaci. V blízkosti naší planety se pohybuje mimozemský kosmický koráb, na jehož palubě někdo zemře. Tělo je mumifikováno, uloženo do kovové schránky, opatřeno náhrobní tabulkou s nákresem sluneční soustavy a zvětšeným Marsem, aby případným nálezcům bylo zřejmé, odkud nebožtík pochází, a pak vypuštěno do vesmíru. Rakev obíhá, jako dnes nespočet jiných lidmi vyrobených těles a dávno odmlčených družic, po orbitě, dokud ji cosi nevychýlí z dráhy a Země silou své přitažlivosti nestáhne dolů. Část tělesa shoří ještě při průletu atmosférou. Zbytek, zarytý hluboko pod povrchem, trpělivě čeká, než bude znovu vytažen na světlo. 4. Mumie neznámé bytosti dosahovala výšky pouhých 120 centimetrů, měla holou trojúhelníkovou hlavu a zvláštní vyústění na čele. Je tento popis ryzí fantazie, nebo může odpovídat realitě? Při dnešních blízkých setkáních třetího druhu lidé často pozorují tvory stejné výšky. Bezvlasá hlava kosmických cizinců má trojúhelníkový tvar nebo je výrazně protáhlá. Oči v podobě obřích kapek děsí svou neobvyklou velikostí a absencí bělma. V roce 1864 se ale o podobných stvořeních nic nevědělo. John Paxton a geolog Davis tedy nemohli být ovlivněni obecně známou představou o podobě mimozemšťanů. Zdá se tedy, že tohoto zvláštního tvora viděli opravdu na vlastní oči.
24
Tajuplné objevy
Zjištěné skutečnosti neumožňují seriózně rozhodnout, zda je zpráva o „mumii z Marsu“ výmysl, nebo popisovala skutečný objev. Rozhodně by stálo za to zjistit další podrobnosti a pokusit se vypátrat neznámé těleso a jeho mumifikovaného pasažéra.
Příliš povyku pro nic Švýcarští archeologové nalezli v africké Rwandě pohřebiště velmi podivných bytostí. Tvorové byli vysocí přes dva metry a měli neobyčejně deformované lebky. Buď se jedná o zcela nezvyklou mutaci druhu Homo sapiens, anebo tu vědci objevili skutečnou senzaci – hřbitov mimozemšťanů. Fascinující zprávu přinesl jako první Weekly World News a pak ji převzala média z celého světa. U nás ji mimo jiných otiskl Magazín 2000 záhad. „K významnému nálezu došlo vlastně náhodou. Tým archeologů ze země helvétského kříže pod vedením doktora Huga Childse prováděl archeologický průzkum poblíž města Kigali ve Rwandě. Při té příležitosti využíval i několika místních domorodců, kteří tu pracovali na výkopových pracích. Jeden z nich vedoucímu výpravy sdělil, že o několik kilometrů dále se nachází ,prokletá planina‘, kam se všichni místní bojí chodit. Doktor Childs byl touto zprávou pochopitelně zaujat. Ze zvědavosti se proto nechal na ono místo zavést a provedl zde několik výkopů. Záhy narazil na kosterní pozůstatky. Jejich tvar a velikost vyrazily vědcům doslova dech. Jednalo se o dávný hřbitov velmi podivných bytostí. Kostry byly vysoké přes dva metry a měly zvláštně utvářenou lebku. Mozkovna byla mnohem větší než lidská, týlní část byla zdeformovaná do protáhlého tvaru a na několika lebkách dokonce úplně chyběly otvory pro oči a nos. Těchto tvorů tu bylo pochováno velké množství. Archeologové nalezli celkem čtyřicet hrobů, z nichž v každém odpočívalo pět těl. Celkem tu tedy kdosi pohřbil na dvě stovky jedinců, jejichž výška – a především
Hřbitovy mimozemšťanů
25
Také v doposud jen velmi málo prozkoumané oblasti Madre de Dios (Matka Bohů) na hranicích Peru a Brazílie byla objevena lebka neznámého tvora.
26
Tajuplné objevy
uspořádání hlavy – se výrazně lišila od normálních lidí. O koho ale šlo? Byli to mimozemšťané, nebo lidští mutanti? Na tiskové konferenci, kterou o tomto objevu uspořádali Švýcaři na jaře roku 2011 v Kigali, odhalil doktor Childs některé další zajímavé skutečnosti. Radiokarbonová analýza prokázala, že těla ležela v zemi přibližně pět století. Tím byly vyvráceny argumenty některých oponentů, že se nejedná o starobylé pohřebiště, nýbrž o zakopané oběti nějakého šíleného, možná nacistického genetického experimentu. Pozoruhodné rovněž je, že nikdo neví, odkud tyto bytosti pocházejí. V okolí hřbitova se nenachází žádná vesnice ani její pozůstatky. Dokonce tu není ani voda. To znamená, že těla kdosi na toto odlehlé místo záměrně přivezl a zde je pohřbil. Ještě podivnější výsledky přinesl rozbor DNA z několika vzorků. Ukázalo se, že se jedná o humanoidní bytosti, jejichž genom sice není lidský, ale příliš se od lidského neliší. Kdo ale potom byli oni záhadní tvorové? Novináři okamžitě zavětřili senzaci. Řada zpravodajských serverů ihned vyrukovala s prohlášením, že se jedná o hřbitov mimozemských bytostí, nebo alespoň jejich kříženců s lidmi. Kdysi tu prý havarovala jejich loď a jim se nepodařilo navázat spojení s jejich domovinou. Byli proto odsouzeni zůstat tu navždy. Možná se pokusili zkřížit se s místním obyvatelstvem, ale tento experiment neskončil úspěšně. Všichni návštěvníci z vesmíru i jejich potomci zemřeli. Pokud jde o způsob smrti těchto bytostí, ani na jedné kostře nenalezli archeologové nějaké stopy násilí. To znamená, že zemřeli přirozeným způsobem. Jako nejpravděpodobnější se jeví nějaká nákaza. Média proto spekulovala, že mimozemšťany zahubil některý z pozemských virových kmenů, proti kterému nebyli imunní. Samotný doktor Childs je však k těmto úvahám opatrný. Podle něho existuje i možnost, že jde o kosterní pozůstatky lidí, ovšem zasažených nějakou neznámou formou genetické mutace. Jedince se zvláštně zdeformovanými lebkami totiž nalezneme
Hřbitovy mimozemšťanů
27
po celém světě. Také v muzeích a antropologických ústavech lze najít stovky lebek, které prokazatelně patřily lidem, přestože je ufologové velmi často označují jako lebky mimozemšťanů. Dalším faktorem, který podle doktora Childse zpochybňuje teorii o mimozemšťanech, je absence jakékoliv stopy po jejich kosmické lodi či alespoň po nějaké technice. Oponenti však tvrdí, že to nemusí nic znamenat. Vesmírný koráb mohl shořet nebo ho návštěvníci z obav před zneužitím pozemšťany mohli zničit. Stejně tak mohla dopadnout i jejich další technika. Jiná možnost je, že tyto artefakty doposud existují, jsou ale ukryty na úplně jiném místě. Možná že podivné bytosti zemřely ve skutečnosti daleko odtud a místní obyvatelstvo jejich těla ze strachu odvleklo co nejdál od svých obydlí a pohřbilo je v hromadných hrobech. Pokud tedy nevyjdou najevo nějaké nové skutečnosti, zůstává otázka, zde jde o mutanty druhu Homo sapiens, anebo o návštěvníky z vesmíru, stále otevřená.“ Po přečtení tohoto článku musela mnohým údivem spadnout brada. Ne tak čtenářům Weekly World News, ti jsou na podobně silnou kávu zvyklí. Takže jim nevyrazilo dech ani odhalení, že Hillary Clintonová adoptovala malého mimozemšťana, nebo
Weekly World News přinesl také zaručeně ověřenou informaci o nálezu lebky biblického obra Goliáše, v níž je stále zaražen oblázek z praku pastevce a pozdějšího krále Davida.
28
Tajuplné objevy
důvěrné přiznání yettiho, že zahájil dietu. Podobnými vtípky je totiž jejich oblíbený magazín krmí neustále. Šokující objev hřbitova mimozemšťanů Weekly World News naservíroval světu sice jako první, ale rozhodně ne poprvé. Drzost tohoto magazínu nezná mezí. Zprávu o ohromujícím objevu v Africe přinesl již 22. 6. 1988 a s naprosto stejným textem zopakoval v letech 1993, 2002 a 2007. (Trklo mě to do očí při prohlídce redakčního archivu.) Pokaždé bez většího ohlasu. Teprve recyklované vydání v roce 2011 zabralo. Okolo hřbitova mimozemšťanů vypukl poplach, aniž by kdo kdy viděl dr. Childse nebo někoho z jeho imaginárního týmu. Všichni se spokojili s nic neříkajícími fotkami údajných hrobů. Nikdo se nepodivoval, proč nebyl zveřejněn alespoň jeden záběr nalezených ostatků. A přitom Afrika není na podobné anomálie zrovna chudá. Jednou z nich jsem se zabýval již v knížce Stopy neznáma a od té doby se objevily nové poznatky.
Satyři z buše Otisky v písku byly hluboké a zřetelné. Vítr ještě nestačil obrousit jejich ostré okraje. Ten, komu patřily, musel být nedaleko. Chlapec s lukem se zastavil. Díval se k zemi a cítil, jak se ho zmocňuje strach. Neznal žádné zvíře, které by zanechávalo podobné šlépěje. Chodidla připomínala člověka, ale vpředu je ukončovaly dva široké, k sobě zahnuté prsty či spáry. Tušil, kdo tudy mohl projít, a doufal, že se mýlí. Slýchával pověsti o pštrosích lidech, ale stejně jako ostatní vesničané nikdy žádné neviděl. Nedaleko praskla větvička. Hluk sílil. Kdosi, velký a mohutný, se blížil křovím. Chlapec, strnulý strachem, nedokázal uprchnout. Pomalu se otočil. Z porostu za ním se vynořila usměvavá tvář.
Hřbitovy mimozemšťanů
29
Úleva vzápětí odlétla jako ozvěna. Když neznámý popošel blíž, příliv strachu udeřil ještě mohutněji. Cizinec měl na nohou místo prstů jen dvě velká klepeta… Zvěsti o kmeni klepetovitých se na jihu Afriky šířily už od starověku. Psal o nich již řecký historik Strabón. V roce 1863 americký cestovatel Paul du Chaillu vydal ve Francii cestopis, v němž popsal svá africká dobrodružství a zmínil se i o lidech se dvěma prsty na nohou. Jako první zveřejnil i jejich domorodý název – sapadi. O sto let později Angličané považovali existenci tohoto kmene za hotovou věc. Jedna jejich expedice přinesla odlitky stop. Nicméně ani to nestačilo zaplašit pochyby. Teprve když vojenský pilot Mark Mullin pořídil perfektní záběry dvouprstého muže z kmene, kde stejnou anomálii vykazoval každý čtvrtý, vědci kapitulovali. První expedice odhalily, že sapadi mají nejen podivný vzhled, ale i zvyky. V noci, které panuje nový Měsíc, se nejméně tucet z nich nechá zakopat do půl pasu do země. V této poloze se hlasitě modlí a pronášejí různá zaklínadla. Ostatní členové kmene zatím udržují oheň a házejí do něj sušené byliny, aby ovzduší zahalil voňavý kouř. Před svatbou budoucí manžel a manželka, svázáni provazem, musí ležet vedle sebe po několik dní na horkém písku bez jídla a vody. Sapadi budí dojem divochů, ale jsou zkušenými léčiteli. Svými primitivními nástroji jsou schopni provádět i složité operace. A jejich masti, tinktury a prášky mají opravdu skvělé vlastnosti. Prozatím se však o nich ví jen velmi málo. Sapadi pravděpodobně pocházejí z Mozambiku. Dnes obývají území mezi Botswanou a Zimbabwe. Jsou velmi plaší. Usazují se v zapadlých koutech, co nejdál od lidských obydlí. Jejich počet se odhaduje na několik stovek osob. Někteří jedinci mají klepeta nejen na nohou, ale i na rukou. Na každé končetině tedy disponují jen dvěma velkými, silně vyvinutými prsty. Proč to tak je?
