ARISTOTELÉS – FYZIKA1
1
ARISTOTELÉS. Fyzika. Praha: Petr Rezek, 1996. ISBN 80-86027-03-1.
OBSAH Úvod..............................................................................................................................................................3 I.kniha – Principy přírody [a kritika starších názorů]..................................................................................4 I.1.Obecná metoda vědy o přírodě. Její první předmět: principy............................................................4 I.2.Kritika učení předchůdců o počtu principů........................................................................................4 I.3.Pokračování v kritice předchůdců, zejména eleatů............................................................................4 I.4.Kritika učení Anaximandrova, Empedokleova a Anaxagorova...........................................................4 I.5.Protivy jako principy. Výklad a kritika mínění předchůdců................................................................4 I.6.Počet principů.....................................................................................................................................4 I.7.Teorie vzniku. Protivy a látka-subjekt.................................................................................................5 I.8.Řešení aporií, vyskytujících se u dřívějších myslitelů........................................................................5 I.9.Látka. Kritika názoru Platónova. Teorie Aristotelova.........................................................................5 II.kniha – principy přírodních věd................................................................................................................6 II.1.Definice přírody a rozlišení přírodních věcí......................................................................................6 II.2.Předmět fyziky a hledisko, z něhož fyzika zkoumá přírodní věci......................................................6 II.3.Příčiny, jejich druhy a způsoby [počet, smysl]...................................................................................6 II.4.Náhoda a samočinnost.......................................................................................................................6 II.5.Teorie Aristotelova.............................................................................................................................7 II.6.Samočinnost a náhoda. Rozdíl mezi nimi a jejich místo mezi příčinami..........................................7 II.7.Přírodovědecké poznání čtyř příčin...................................................................................................7 II.8.Kauzální a teleologické zkoumání přírody. Kritika mechanické teorie.............................................7 II.9.Nutnost v přírodě...............................................................................................................................8 III.kniha – úvaha o pohybu............................................................................................................................9 III.1.Definice pohybu................................................................................................................................9 III.2.Nedostačující definice dřívějších myslitelů. Přesné stanovení definice pohybu.............................9 III.3.Pohyb jest uskutečňování pohybujícím činitelem v pohybovaném..................................................9 III.4.Neomezeno. Mínění dřívějších myslitelů. Obtíže vyskytující se při otázce o jsoucnosti neomezena........................................................................9 III.5.Není neomezeno ve skutečnosti.....................................................................................................10 III.6.Jsoucnost a pojem neomezena........................................................................................................10 III.7.Vysvětlení některých zvláštností neomezena.................................................................................10 III.8.Vyvrácení mínění o existenci neomezena.......................................................................................10 IV.kniha – zkoumání o místě [a času]..........................................................................................................12 IV.1.Plán a důležitost zkoumání..............................................................................................................12 IV.2.Pokračování v dialektickém výkladu. Místo není ani tvar, ani látka...............................................12 IV.3.Další pokračování v dialektickém výkladu......................................................................................12 IV.4.Zkoumání o podstatě a definici místa.............................................................................................12 IV.5.Místní pohyb. Řešení obtíží.............................................................................................................13 IV.6.Otázka o prázdnu. dialektická úvaha..............................................................................................13 IV.7.Dialektická zkouška. Kritika přívrženců prázdna...........................................................................13 IV.8.Neexistuje žádné prázdno uvnitř světa mezi tělesy, prázdno odloučené.......................................13 IV.9.Prázdno není ani uvnitř těles..........................................................................................................14 IV.10.Kritická studie o otázce času........................................................................................................14 IV.11.Ukončení kritické studie. Definice času........................................................................................15 IV.12.Důsledek definice. Existence v čase.............................................................................................15 IV.13.Výraz „nyní“ - přítomný okamžik – a jeho existence.....................................................................15 IV.14.Řešení aporií. Každý pohyb a každá změna je v čase...................................................................15 V.kniha – pohyb z hlediska druhů, jednoty a mnohosti...............................................................................17 V.1.Druhy pohybu...................................................................................................................................17 V.2.Pokračování v pojednání o druzích pohybu......................................................................................17 V.3.Vysvětleních některých výrazů, potřebných k určení jednotného pohybu......................................18 V.4.Jednotnost pohybu............................................................................................................................18 V.5.Které pohyby a které stavy klidu jsou kontrární..............................................................................18 V.6.Pokračování ve výkladu...[kontrárnosti]...........................................................................................18 VI.kniha – kvantitativní část pohybu...........................................................................................................20 VI.1.Spojitost a dělitelnost pohybu........................................................................................................20
VI.2.Čas jest spojitý. Vyvrácení námitek Zénónových.................................................................20 VI.3.V nedělitelném přítomném okamžiku se nic nepohybuje....................................................20 VI.4.Nic z toho, co je samo nedělitelné, se nepohybuje.............................................................20 VI.5.Vznik a zánik se děje v nedělitelné okamžitosti. Každému pohybování předchází uvedení v pohyb......................................................................20 VI.6.Pokračování ve výkladu, že každému pohybování předchází uvedení do pohybu..............21 VI.7.V neomezeném čase nemůže být pohyb omezený a v omezeném čase pohyb neomezený 21 VI.8.Vysvětlení pojmů „býti v klidu“ a „zastaviti se“..................................................................21 VI.9.Vyvrácení Zénónových klamných úsudků o pohybu............................................................21 VI.10.Vyvrácení názoru, že nedílné se může fyzikálně pohybovat, a názoru, že jest neomezený pohyb a věci jsou ve věčném toku................................................22 VII.kniha o příčině pohybu...............................................................................................................23 VII.1.Všechno, co se pohybuje, je pohybováno něčím................................................................23 VII.2.Poměr mezi pohybovaným a prvním pohybujícím. O změně kvalitativní a kvantitativní. .23 VII.3.Pokračování ne výkladu o kvalitativní změně a o poměru k tvaru a duševním stavům....23 VII.4.Výklad o tom, že pohyb jest srovnatelný............................................................................23 VII.5.Výklad o tom, jak pohyb je srovnatelný..............................................................................23 VIII.kniha - empirický pohyb vyžaduje prvního věčného pohybu a věčného nepohnutého hybatele....................................................................................................25 VIII.1.Pohyb byl vždy a bude. Nesprávný názor Empedokleův a Anaxagorův...........................25 VIII.2.Řešení některých námitek.................................................................................................25 VIII.3.Důkaz existence prvního nepohnutého hybatele..............................................................25 VIII.4.Důkaz, že všechno, co se pohybuje, jest pohybováno něčím............................................26 VIII.5.Přesnější určení toho, že všechno pohybované vyžaduje prvního nepohnutého hybatele .....................................................................................................................................................26 VIII.6.Důkaz existence toho, co první pohybuje a jest nepohnuté.............................................27 VIII.7.Místní pohyb je první. Každý pohyb a změna se děje mezi určitými protiklady..............27 VIII.8.Spojitý a věčný jest pouze jeden druh místního pohybu, totiž pohyb v kruhu.................27 VIII.9.Pohyb v kruhu musí být ze všech pohybů první................................................................28 VIII.10.Vlastnosti prvního hybatele............................................................................................28
Aristotelés – Fyzika
3 / 33
ÚVOD Rozdělení věd. Řídí se podle míry abstrakce: 1. Teoretické: a) Metafyzika – zkoumá věci odloučené od látky. b) Matematika c) Fyzika – zkoumá to co se týká látky a pohybu. 2. Praktické: 3. Poetické Nejedná se o fyziku v dnešním slova smyslu, ale spíš filosofii inspirovanou fyzikálními jevy. (s. 10) Aristotelés pojímá přírodu jako vnitřní princip pohybu. Problém pohybu je ústřední téma tehdejší přírodní filosofie (s. 10) Je použito typické Aristotelovo schéma prací: Nejprve vymezuje předmět zkoumání, vyjasňuje klíčové pojmy, poté uvádí a kritizuje názory předcházejících filosofů a poté předkládá své stanovisko. Byl vzorem pro pozdější podobu vědecké práce. Na jeho myšlenky mají vliv předsokratici a Platón a je ho možné pochopit jen v kontextu s nimi.
4 / 33
Úvod
I.
KNIHA
I.1. OBECNÁ
– PRINCIPY
PŘÍRODY [A KRITIKA STARŠÍCH NÁZORŮ]
METODA VĚDY O PŘÍRODĚ. JEJÍ PRVNÍ PŘEDMĚT: PRINCIPY
Za poznané pokládáme to, u čeho známe prvotní příčiny a principy. Poznání postupuje od toho co je: nám známější, bezprostřednější, subjektivní, konkrétní a zvláštní k tomu co je: absolutní, obecné a přírodě vlastní. Měli bychom poznávat obecné.
I.2. KRITIKA
UČENÍ PŘEDCHŮDCŮ O POČTU PRINCIPŮ
Princip je buď jeden, nebo je jich více: ◦ Monismus ▪ Bez pohnutí – Parmenidés (Aristotelés) ▪ Pohybující se – Thalés, Anaximandros, Anaximenés.. ◦ Dualismus ▪ Omezený počet – Empedoklés (Láska a Svár), Hérakleitos ▪ Neomezený počet – Démokritos, Anaxagorás (všechno ve všem)
I.3. POKRAČOVÁNÍ
V KRITICE PŘEDCHŮDCŮ, ZEJMÉNA ELEATŮ
Proti nepohnutému jsoucnu mluví pozorování místního pohybu a přeměny v přírodě. Jsoucno nemůže býti jedno.
I.4. KRITIKA
UČENÍ
ANAXIMANDROVA, EMPEDOKLEOVA
A
ANAXAGOROVA
Anaxagorás nemůže mít pravdu, protože by v omezené velikosti věci, muselo být neomezené množství prvků. ◦ Pokud by bylo tělesno neomezené co do velikosti, bylo by najednou vším. ◦ Vylučováním jedné podstaty se tělesno nezmenšuje.
I.5. PROTIVY
JAKO PRINCIPY.
Všichni nějakým [Hérakleitos]
VÝKLAD
způsobem
A KRITIKA MÍNĚNÍ PŘEDCHŮDCŮ
důvodně
pokládají
protiklady
za
principy.
Protiklady nemají působnost na vše. Například působením protikladů studený a teplý, nemají vliv na vzdělanost. A zánik vzdělanosti není zánik do studenosti.
Aristotelés – Fyzika
5 / 33
I.6. POČET
PRINCIPŮ
Nemůže být jeden, protože protiklady musí být dva. Nemůže jich být nekonečně mnoho, protože by pak poznání nebylo možné. Neomezenost také nepřináší nic navíc, oproti omezenému počtu principů. Empedoklés nemůže mít pouze dva principy: Lásku a Svár. Musí mít ještě něco, na co působí (nějaký objekt).
I.7. TEORIE
VZNIKU.
PROTIVY
A LÁTKA-SUBJEKT
Vyjasnění pojmu vznikání: ◦ Člověk trvá, z nevzdělaného se člověk stane vzdělaným pomocí netrvajícího vzdělání. ◦ Říká se, že z kovu vzniká socha a ne, že se kov stává sochou. ◦ Vše co vzniká, vzniká z nějaké podstaty (přidáním, odebráním, skládáním, přeměnou..). Vše co v přírodě vzniká z toho co je základem a z tvaru (člověk, vzdělaný). Jde o jednu věc, kterou lze pojmově dělit (vzdělaný člověk). Jsou tři principy přírodních věcí, podrobených vzniku: 1. základ (podstata) – látka 2. jeden protiklad – tvar, podoba [vyjádřená pojmem] 3. druhý protiklad – zbavenost [tvaru] (nejsoucí)
I.8. ŘEŠENÍ
APORIÍ, VYSKYTUJÍCÍCH SE U DŘÍVĚJŠÍCH MYSLITELŮ
Dřívější myslitelé dospěli k tomu, že nic nemůže vznikat ani zanikat a není mnohost (Parmenidés). Vychází to ze způsobu pochopení významu pojmu vznikání. Vznikati z nejsoucího můžeme chápat jako: pokud jest nejsoucí. Této skutečnosti si nebyli vědomi. Přivedlo je to k tomu, že nic krom jsoucího z jsoucího nevzniká, ani není. „Věc vzniká ze zbavenosti, která je nejsoucím..“ (viz předcházející kapitola) Předtím než vznikající věc vznikne, je nejsoucí. Zůstává zásada, že věc je, anebo není.
I.9. LÁTKA. KRITIKA
NÁZORU
PLATÓNOVA. TEORIE ARISTOTELOVA
Látka, která trvá, je společně s tvarem příčinou vznikání. Zánik je zbaveností tvaru. I po zániku v látce zůstává možnost nabytí tvaru.
6 / 33
I.kniha – Principy přírody [a kritika starších názorů]
II. II.1. DEFINICE
KNIHA
–
PRINCIPY PŘÍRODNÍCH VĚD
PŘÍRODY A ROZLIŠENÍ PŘÍRODNÍCH VĚCÍ
Věci od přírody mají počátek klidu a pohybu v sobě (místo, růst, úbytky, přeměny). Věci vytvořené lidmi, takovou tendenci nemají – nemají počátek tvoření v sobě. Že příroda je, je poznatelné samo sebou. 1. Podstatou přírody, jejím základem je látka – pokud zakopeme lehátko, vyroste strom (dřevo). Vzhled lehátka je nahodilý, látka podléhá proměnám. 2. Příroda je i podoba a tvar věcí, které mají počátek pohybu v sobě. Tvar je přírodou ve vyšším smyslu. Díky němu jsou věci ve skutečnosti a ne jen v možnosti. Přírodní vývoj také k tvaru směřuje.
II.2. PŘEDMĚT
FYZIKY A HLEDISKO, Z NĚHOŽ FYZIKA ZKOUMÁ PŘÍRODNÍ VĚCI
Ačkoliv přímky a trojúhelníky nemají pohyb, fyzik zkoumá jak hmotu, tak tvar, takže zkoumá i geometrické tvary, pokud jsou v látce. Zcela odloučené věci od látky a podstata jsou objektem zkoumání první filosofie – metafyziky. Příroda je účel i cíl.
II.3. PŘÍČINY,
JEJICH DRUHY A ZPŮSOBY [POČET, SMYSL]
Vědění o něčem máme, pokud známe příčiny (první příčinu). Platí to i pro poznání vzniku, zániku a přeměny. Co všechno nazýváme příčinami? Proč jich rozlišujeme tolik? Protože jedna věc může mít několik příčin (socha). Věci mohou být ve vzájemně příčinném vztahu. Jaké jsou příčiny přírody? 1. Složky ze kterých je něco složené - látka. [bronz] 2. Tvar a vzor, tedy podstatný pojem. [model, Doryforos] 3. Působící příčina - To z čeho pochází první počátek změny (pohybu) nebo klidu (tvořivý činitel tvořeného). [Polykleitos] 4. Účel a cíl. To k čemu něco směřuje. [katarze, Apotheosis] Příčina může být: ◦ Ve smyslu možnosti (příčinou staveb jsou stavitelé vůbec) – není-li dům, stavitelé stále jsou. (s. 53 195b20) ◦ Ve smyslu uskutečnění (příčinou této stavby je stavitel stavějící) – pokud není stavitel co dům postavil, není i dům a naopak (je, je). Poznání by se mělo snažit o poznání nejvyšší příčiny.
Aristotelés – Fyzika
7 / 33
II.4. NÁHODA
A SAMOČINNOST
Jakým způsobem náhoda a samočinnost náleží k uvedeným příčinám? Náhoda je, protože jí lidé dokáží odlišit od nenáhodného a pojmenovat.
II.5. TEORIE ARISTOTELOVA U věcí co se dějí pravidelně a bez výjimky nemůžeme mluvit o náhodě či samočinnosti. Náhoda je: pokud věci přicházejí z nepředvídatelné shody. Jde ovšem o věci, které se dějí účelně (vykonané přemýšlením a od přírody). Jde o neurčitě vymezené, mimotné, neurčitelné příčiny věcí. „... náhoda jest pouze mimotnou příčinou v tom, co se děje za nějakým účelem.“ „Předmětem přemýšlení a náhody je totéž.“ „...náhoda jest něčím (nepředvídaným), co se příčí rozumu; vždyť rozum se týká toho, co jest stále nebo pravidla.“
II.6. SAMOČINNOST
A NÁHODA.
ROZDÍL
MEZI NIMI A JEJICH MÍSTO MEZI PŘÍČINAMI
Samovolnost (samočinnost) v sobě zahrnuje náhodu, ale ne obráceně. Ne vše co je samovolné je i náhodné (samovolnost je obecnější pojem). Náhodné se vztahuje k oblasti lidského jednání a záměrného rozhodování. Například štěstí je totožné s blažeností a blaženost je dokonalé jednání. To co nemůže jednat, nemůže nic učinit náhodně (děti, zvířata). Samočinnost náleží i zvířatům a věcem. Jde o věci bez úmyslu, věci co se stanou samo sebou. Obě patří do té oblasti příčin, ze kterých pochází počátek pohybu. Ovšem dřívějšími příčinami než obě, jsou příroda a rozum.
II.7. PŘÍRODOVĚDECKÉ
POZNÁNÍ ČTYŘ PŘÍČIN
Fyzik by měl být schopen: ◦ Vysvětlit věci pomocí 4 příčin ◦ Vysvětlit podstatu prvního činitele - Princip, který pohybuje, aniž by byl pohybován, není přírodního rázu. Je to dokonale nepohnuté a je první podstatou a tvarem, účelem a cílem. Fyzik musí znát i tuto příčinu. ◦ Vysvětlit příčiny věcí od prvního činitele. Ale ne to co nemá pohyb samo v sobě, to už nenáleží fyzice. Poslední 3 druhy příčin často splývají, protože podstata a účelová příčina jsou totéž. Jsou prvním východiskem pohybu.
II.8. KAUZÁLNÍ
A TELEOLOGICKÉ ZKOUMÁNÍ PŘÍRODY.
KRITIKA
MECHANICKÉ TEORIE
Příroda náleží příčinám, které působí účelně. Účel vidíme u lidí, živočichů a rostlin (vyskytují se úchylky). Tvar je účelem a vše je pro účel → účel je v přírodě 8 / 33
II.kniha – principy přírodních věd
příčinou → příroda je účelovou příčinou. V přírodě se věci dějí stále stejně, pokud tomu nezabrání nějaká překážka.
II.9. NUTNOST
V PŘÍRODĚ
Účelné věci se nestávají nutně, ale mají určité podmínky (látkové) nutné pro to, aby se děli (pila plní účel, jen když je ze železa). Nutnost je hypotetická, náleží v látce, ale účel je v myšlence, pojmu. Pokud má být dům, tak nutně nejprve musí být látka, ze které bude postaven. Látka musí být přiměřená účelu (cihly), látka je obsažená v pojmu věci → účel určuje látku.
Aristotelés – Fyzika
9 / 33
III. III.1. DEFINICE
KNIHA
–
ÚVAHA O POHYBU
POHYBU
Protože příroda je principem pohybu, musíme pro poznání přírody poznat i pohyb. Co je pohyb? •
Je to něco spojitého a neomezeného, protože dráhu lze dělit do nekonečna.
•
Pohyb potřebuje místo, prázdno a čas (bude dále analyzováno).
•
Pohyb je vždy pohybem nějaké věci. Je tolik druhů pohybů, kolik je jsoucen.
•
Změna je změnou (jedné z věcí – vše je zařaditelné do jedné z kategorií): ◦ Podstaty (tvar, zbavenost) ◦ Kvantity (celek, část) ◦ Kvality (bílé, černé) ◦ Místa (nahoře, dole)
•
Pohyb je uskutečňováním toho co je v možnosti, uskutečňování změny, která je vzhledem k povaze věci možná.
•
Vše je zároveň činné i trpné. Pohybující se zároveň pohybuje. [krom prvního nehybného hybatele]
III.2. NEDOSTAČUJÍCÍ
DEFINICE DŘÍVĚJŠÍCH MYSLITELŮ.
PŘESNÉ
STANOVENÍ DEFINICE
POHYBU
Pokud něco pohybuje dotykem, pohybuje něco jiného a zároveň podléhá působení toho druhého. Pohybující přenáší svůj tvar (kvalitu, kvantitu) na pohybované → člověk činí člověka v možnosti.
III.3. POHYB
JEST USKUTEČŇOVÁNÍ POHYBUJÍCÍM ČINITELEM V POHYBOVANÉM
Pohybovaná věc, dělá (utváří) svým pohybem pohybované. Jejich existence je vzájemně svázána. Jsou jedním (pojmem) - pohybem. Např. výuka je jednou činností (pohybem). Ale pod její pojem spadá jak vyučování (činnost), tak učení (trpnost).
III.4. NEOMEZENO. MÍNĚNÍ DŘÍVĚJŠÍCH MYSLITELŮ. OBTÍŽE VYSKYTUJÍCÍ SE PŘI OTÁZCE O JSOUCNOSTI
NEOMEZENA
O neomezenu se vyjadřovali dřívější myslitelé, kteří byli blízko našemu zkoumání přírody - fyzikové. Pýthagorejci a Platón považovali neomezeno za součást jsoucen. Démokritos a Anaxagorás je považovali za prvotní základ. 10 / 33
III.kniha – úvaha o pohybu
Důvodem pro přisouzení nekonečnu existenci je několik: 1. Čas – je neomezený 2. Dělení velikosti lze provádět do nekonečna (na 1/2..). 3. Lze do nekonečna přidávat, přičítat. 4. Matematické užití nekonečna. 5. Vznik a zánik nepřestává – jedině pokud zdroj vznikání je neomezený. 6. Omezený prostor musí být něčím ohraničený. Vždy lze myslet něco vně, kromě nekonečného prostoru (těles). Vždy lze uvažovat, že půjdeme ještě dále. Úvahy o neomezenu jsou obtížné, protože ať se přikloníme k jednomu, či druhému řešení, setkáme se s problémy.
III.5. NENÍ
NEOMEZENO VE SKUTEČNOSTI
Neomezeno nemůže být: •
Odloučeno od smyslových věcí, ani být jsoucnem, principem, podstatou.
•
Jednoduché (nebylo by nic jiného, zabíralo by všechen prostor ve stejné míře), ani složené (pokud by se jakkoliv změnil poměr jedné části z neomezeného, ostatní neomezené by získaly převahu). U neomezeného není možné určit, kde je nahoře a kde dole a místo které zabírá. → Není tělesné (smysly vnímatelné) neomezeno.
III.6. JSOUCNOST
A POJEM NEOMEZENA
Jaké problémy s sebou přináší neexistence neomezena (v jednom, či druhém smyslu)? Čas by měl začátek a konec. Velikosti by nebyly dělitelné donekonečna (1/2, 1/4..). Čísla by měla svůj konec. Nebylo by možné přičítat do nekonečna. Neomezeno v jistém smyslu je a v jiném není. •
Neomezeno je v možnosti – je neomezeno v dělení, čase, lidském pokolení (lidé se rodí a umírají, ale řada zůstává).
•
Neomezeno není ve skutečnosti (jen jako se může den stále uskutečňovat z možnosti).
O neomezenu se dá mluvit i o kruhu, na kterém můžeme nalézt nekonečno mnoho bodů. Ale to je neomezenost jiného druhu, protože se po prvním kole bere totéž.
III.7. VYSVĚTLENÍ
NĚKTERÝCH ZVLÁŠTNOSTÍ NEOMEZENA
Neomezeno je v možnosti, v látce, která je zahrnuta uvnitř tvaru. Neomezeno je příčinou jako látka, jeho bytím je zbavenost. Neomezeno je pojímáno jinak u velikosti, pohybu a času. Neomezeno ve skutečnosti není možné, protože by přesahovalo tento svět. Přijmutí neomezena v možnosti, legitimizuje matematiku. Aristotelés – Fyzika
11 / 33
III.8. VYVRÁCENÍ
MÍNĚNÍ O EXISTENCI NEOMEZENA
Pro neustávající vznik a zánik ve vesmíru neomezené není potřeba, protože „je možné, že zánik jednoho jest vznikem druhého.“ Je třeba rozlišovat mezi omezením a dotykem. To co je omezené se nemusí dotýkat. V myšlení se operuje s neomezenem jinak, než ve skutečnosti a tak se v této otázce nemůžeme spoléhat jenom na rozum.
12 / 33
III.kniha – úvaha o pohybu
IV. IV.1. PLÁN
KNIHA
–
ZKOUMÁNÍ O MÍSTĚ [A ČASU]
A DŮLEŽITOST ZKOUMÁNÍ
Místo je další z věcí, kterou fyzik musí dobře znát. Nejvlastnějším pohybem je místní pohyb. Důkazy existence místa, mimo existenci těles: 1. Ze zkušenosti: Tam kde byla ve vědru dříve voda je nyní vzduch – voda zaujímá jiné místo. 2. Ze zk.: oheň a země zaujímá, pokud jim není překáženo, přirozené místo, nahoře a dole. 3. Pokud někdo mluví o prázdnu, mluví o místě zbaveném předmětů. Je 6 místních rozdílů: nahoře, dole, vlevo, vpravo, vepředu, vzadu. Vzhledem k nám jsou relativní, ale v přírodě mají místa nahoře a dole specifickou funkci [přirozená místa]. Místo muselo být před tělesy – neměly by kde být. Se zánikem těles také místo nezaniká, ale zůstává. Místo nemůže být tělesem, protože by pak byla tělesa v tělesu. Nemůže se skládat z žádných prvků. Nezapadá ani do jedné kategorie příčin. (Viz kap. II.3 s. 7.)
IV.2. POKRAČOVÁNÍ
V DIALEKTICKÉM VÝKLADU.
MÍSTO
NENÍ ANI TVAR, ANI LÁTKA
Místo můžeme nahlížet ve smyslu absolutního (místo vůbec, kde jsou všechna tělesa) a relativního (současné místo jednotlivých těles). Místo není látka ani tvar (obklopuje okolí těles), protože místo je na rozdíl od nich od těles odloučeno. Místo je mimo tělesa, protože pak je možný pohyb.
IV.3. DALŠÍ
POKRAČOVÁNÍ V DIALEKTICKÉM VÝKLADU
(Reakce na Zénónovu aporii – místo v místě) Věci nemohou být samy v sobě (víno a amfora) – induktivně na to usuzujeme podle zkušenosti a podle pojmu. → Místo nemůže být látkou ani tvarem, protože ty jsou v místě (a to popírá, že věci nemohou být samy v sobě).
IV.4. ZKOUMÁNÍ
O PODSTATĚ A DEFINICI MÍSTA
Vlastnosti místa: •
Místo těsně obklopuje věci, není nijak větší či menší, ale nenáleží k těm věcem.
•
Místo má určení nahoře a dole. Věc podle své přirozenosti zaujímá místo v tomto určení.
•
Je jako nepohybující se nádoba, co obklopuje ostatní tělesa. Aristotelés – Fyzika
13 / 33
•
Místo existuje zároveň s tělesy, které obklopuje, protože hranice jsou zároveň s ohraničeným.
Místo se může zkoumat jenom díky existenci místního pohybu. Krom místního pohybu, je i pohyb díky zmenšování a zvětšování. Místo není látkou, tvarem ani rozlehlostí. → Místo je hranicí obklopující tělesa, tělesa pohybující se místním pohybem. Místo je první nepohyblivou hranicí toho, co obklopuje. Pokud vyprázdníme nádobu, tak máme dojem, že je prázdná. Je ale vyplněna vzduchem(voda se vymění pohybem za vzduch). Vzduch je neviditelný a činí dojem netělesnosti. Místo je jako nepohybující se nádoba. → Střed světa a poslední hranice pohybu v kruhu. Tato hranice je hranicí místa – hranice je od středu stále ve stejné vzdálenosti, nehybná (nádoba). Takové místo má jasné dole (u středu) a nahoře (u kraje). Lehké se pohybuje nahoru, kde hranicí je místo; těžké se pohybuje dolu, kde hranicí je střed.
IV.5. MÍSTNÍ
POHYB.
ŘEŠENÍ
OBTÍŽÍ
Místo není svět sám, nýbrž jeho hranice, která je v klidu a dotýká se tělesa, které je v pohybu. Proto je země ve vodě, voda ve vzduchu, vzduch zas v éteru, éter ve světě obklopeným místem, ale místo již není v další věci. Svět je veškerenstvem. Svět jako celek se sice nepohybuje (nemění místo), ale jeho části se pohybují v kruhu a nahoru a dolu.
IV.6. OTÁZKA
O PRÁZDNU. DIALEKTICKÁ ÚVAHA
Prázdno je stejně jako místo objektem zájmu fyzika. Názory předchůdců o existenci prázdna nejsou jednotné. Jaké jsou? •
Prázdno není – vycházejí z jiného chápání prázdna. Zatím co lidé běžně chápu prázdnem netělesný prostor (naplněný vzduchem), Anaxagorás a další toto za prázdno nepovažují. Vzduch je totiž podle nich něčím (dokazují to jeho sílou z měchýře). S tím A. souhlasí a ptá se po tom, je-li něco vně takto spojitého tělesa vesmíru.
•
Prázdno je – bez prázdna by nebylo místního pohybu a růstu (Melissos).
IV.7. DIALEKTICKÁ
ZKOUŠKA.
KRITIKA
PŘÍVRŽENCŮ PRÁZDNA
Lidé mají za to, že prázdnem je místo, ve kterém nic není, místo, mimo hmatatelná tělesa. Existenci prázdna považují nutnou kvůli pohybu. Ale tělesa si mohou také vzájemně ustupovat, uhýbat. Může nastati zhuštění tím, že se vytlačuje to (vzduch) který je v tělese.
14 / 33
IV.kniha – zkoumání o místě [a času]
IV.8. NEEXISTUJE
ŽÁDNÉ PRÁZDNO UVNITŘ SVĚTA MEZI TĚLESY, PRÁZDNO
ODLOUČENÉ
Prázdno není příčinou pohybu v prostoru, přesto že věci přirozeně zaujímají své pozice nahoře a dole. Čeho je tedy prázdno příčinou? Kam by se pohybovalo těleso vložené do prázdna? Nikam, protože prázdno nemůže nijak na těleso působit. Existence prázdna vylučuje pohyb těles v něm: •
Prázdno je ničím. →
•
Aby těleso zaujalo přirozené místo, tak na něj musí něco působit. →
•
Tělesa přirozená místa zaujímají, něco na ně působí. →
•
Nemohou být v prázdnu, tedy v nepůsobení. → prázdno není.
Pokud někdo uznává místo, nemůže připustit existenci prázdna – vzájemně se vylučují. Pohyb se děje násilně a nebo ve shodě s přírodou [přirozená místa]. •
Pohyb násilný se děje proti přirozenosti.
Pokud by bylo prázdno, věci by se buď nemohli pohybovat (viz výše) a nebo by se nemohli zastavit dříve, než nárazem do jiného tělesa (prostorem by se pohybovali bez ustání, protože prázdno, nic neklade odpor). Jednotlivé látky jsou ve vzájemném vztahu jejich hustoty (a tím i rychlosti pohybu těles v nich). Prázdno v tomto poměru vymezit nelze (v prázdnu by byl všechen pohyb stejně rychlý, nekladly by žádný odpor i když by měl neaerodynamický tvar). [Vlastní kritika prázdna – pokud by bylo, tak by se vše muselo pohybovat dolů, protože by nutně muselo mít větší tíži, hustotu. Tedy i oheň.] „Prázdný“ prostor je vyplněn vzduchem, protože je vytlačován stejně, jako když ponoříme nějaké těleso do vody. Jen není smyslově postižitelný. Závěr: není prázdna, které by bylo odloučené od těles.
IV.9. PRÁZDNO
NENÍ ANI UVNITŘ TĚLES
Zastánci existence prázdna tvrdí, že musí existovat prázdno (jako odloučená prázdná místa), aby bylo možné stlačování, houstnutí a řídnutí. Jenomže je to tak, že stlačíme-li vodu, vyjde vzduch, který v té vodě byl v možnosti a stane se skutečností. Nevzniká nový. Pokud nějaká věc houstne a řídne, je stejnou látkou, ale v možnosti má houstnutí a řídnutí [má v sobě již potenciál k tomu]. Těžké je tvrdé a husté – lehké je měkké a řídké. Závěr: Prázdno není ani odloučené ani neodloučené → prázdno není.
IV.10. KRITICKÁ
STUDIE O OTÁZCE ČASU
Je čas něčím jsoucím? Jaká je jeho podstata?
Aristotelés – Fyzika
15 / 33
•
Že čas není jsoucnem: Čas přechází z budoucnosti, která ještě není, přes současnost do minulosti, která už není. Současnost (přítomný okamžik) není částí času. Není poznat, zda se celek času skládá z přítomných okamžiků. Není poznat zda přítomný okamžik stále běží, a nebo je stále nový a nový. Není možné, aby se k sobě okamžiky řadily jako bod k bodu. Na druhou stranu přítomný okamžik nemůže být neustále.
•
Podstata času: Pohyb je pomalý a rychlý, ale čas zůstává stejný. Nemá kvantitu, kvalitu – není pohybem (s. 120 218b15), ale s pohybem bude souviset.
IV.11. UKONČENÍ
KRITICKÉ STUDIE.
DEFINICE
ČASU
Pokud se nic nemění (okolo nás, v nás) nezdá se, že by uplynul nějaký čas. → Čas není bez pohybu a beze změny. → Čas není pohybem, ale souvisí s ním. (Pokud bychom uvažovali dva vnímané přítomné okamžiky, mezi kterými nedojde k žádné změně a pohybu, budou pro nás totéž.) Velikost, pohyb i čas jsou spojité [dělitelné do nekonečna]. Pohyb a čas mají společní před a po. Rozdíl před a po je původně v místě. Čas není bez pohybu. → Dříve a později v čase určujeme pomocí pohybu před a po. Pohyb i čas jsou stále jiné [neustále ubíhají]. Zároveň čas není pohybem – čas je určitý druh početní míry. Přítomný okamžik spojuje a zároveň rozděluje čas. Je podobný místnímu pohybu. Mají stejný vztah k celku: místní pohyb – pohyb; přítomný okamžik – čas. Čas je počtem pohybu dřívějšího a pozdějšího. Čas je spojitý.
IV.12. DŮSLEDEK
DEFINICE.
EXISTENCE
V ČASE
Čas je spojitý, neomezeně dělitelný. → •
Čas nemá z hlediska velikosti žádnou nejmenší část.
•
Říká se, že je dlouhý, krátký čas, že máme hodně, málo času. Neříká se rychlý a pomalý čas.
Čas není počtem, kterým počítáme [metry], ale počtem, který jest počítán [délka]. Pohyb měříme časem a časem měříme pohyb – protože se obojí navzájem určuje. •
Čas je počtem pohybu.
•
Podobně měříme dráhu pohybem a pohyb dráhou.
Býti v čase, znamená býti měřeno časem. Pokud něco je v čase, znamená to, že je to objímáno časem, podobně jako věci na určitém místě jsou objímány místem. Být v čase znamená pohybovat se, to znamená měnit se, zanikat, stárnout, zapomínat. Čas působí spíše zanikání a ztrátu. → Pokud je něco věčné, tak to není v čase, protože je to mimo jeho vliv. Nepodléhá času. Čas je měřítkem pohybu, ale nahodile i klidu. Protože i klid je v čase. Není 16 / 33
IV.kniha – zkoumání o místě [a času]
nutné, aby se pohybovalo to, co je v čase. Čas není pohybem, ale počtem pohybu.
IV.13. VÝRAZ „NYNÍ“ -
PŘÍTOMNÝ OKAMŽIK
–
A JEHO EXISTENCE
Spojuje čas minulý a budoucí a je hranicí času. Je v možnosti dělením času a sjednocením. Vysvětlení významu výrazů: nyní, jednou, již, právě, náhle. Nic nemůže vznikat, aniž by nebylo samo pohybováno. Naopak zanikat můžou věci aniž by byly pohybovány. O tom se říká zanikání časem.
IV.14. ŘEŠENÍ
APORIÍ.
KAŽDÝ
POHYB A KAŽDÁ ZMĚNA JE V ČASE
Každá změna a pohyb je v čase. Dříve a později – jsou ve vztahu k nyní. Nyní je v čase, takže dříve a později také. Dříve a později je sice v pohybu, ale časem je až když je počítaným (viz níže). << minulý čas – později – dříve – nyní – dříve – později – budoucí čas >> Pokud je čas počtem pohybu, tak musí být nějaký rozumný počítající [subjekt]. Bez něj by byl čas jen to co zrovna je časem vzhledem k pohybu. Pokud je čas počtem spojitého pohybu, byly by dva časy? Ne, nebyly. Čas je všude stejný. Mírou pohybu je kruhový pohyb, protože je první a nejznámější. → Čas je pohybem sféry nebes v kruhu. Od toho se o ostatních věcech říká, že se dějí v kruhu (vznik a zánik, lidský osud). Zdá se, že čas je kruh, protože je mírou kruhového místního pohybu a přitom je tím pohybem sám měřen.
Aristotelés – Fyzika
17 / 33
V.
KNIHA
V.1. DRUHY
–
POHYB Z HLEDISKA DRUHŮ, JEDNOTY A MNOHOSTI
POHYBU
Dělení změny a pohybu, jak u pohybujícího, tak pohybovaného ve skutečnosti: 1. Nahodilá změna – nezáměrné učení 2. Změna části, jako změna celku – uzdravuje se tělo i když se uzdravuje nějaká jeho část. 3. Samo se pohybující - nepohybuje se nahodile, ani nějaká jeho část, pohybuje se samo o sobě. Děje se u dvou věcí: a) Protiv – mají nějaký prvek mezi (musí být 3 členy V.3). < bílé – šedé – černé > < nízký tón – střední tón – vysoký tón > b) Protikladů – pouze dva členy Druhy změn subjektu (kladu), do změněného [musí být protivou a nebo protikladem, viz výše]: 1. Subjekt → jiný subjekt – je pohybem 2. Subjekt → něco co není subjekt – zánik (bílé → nebílé) / zánik naprostý (ze jsoucího do nejsoucího). Není protiklad (nejsoucno není) → není pohybem. 3. Něco co není subjekt → subjekt – vznik (nebílé → bílé) / vznik naprosto (z nejsoucího jsoucí, vznik z ničeho). Není protiklad → není pohybem. 4. Není subjekt → není subjekt – není změnou (není pohybem), dva zápory nejsou protiklady. Pokud se vyjadřujeme o změně, vyjadřujeme se o tom do čeho se věc mění. Ne z čeho se mění. → Zánik je změnou do nejsoucího (ze jsoucího). Tvar, vlastnosti a místo zůstávají nepohnuté, i když se v nich něco pohybuje a mění. → Změna barvy je bílením [dělání bílím] a ne bělostí [vlastností].
V.2. POKRAČOVÁNÍ
V POJEDNÁNÍ O DRUZÍCH POHYBU
•
Pohyb není z hlediska podstaty (jsoucnosti) [to je vznik a zánik, viz výše], protože jsoucí nemá ve jsoucnu protivu.
•
Pohyb není z hlediska vztahu.
•
Není zvláštního pohybu u toho co je činné a trpné Vzhledem ke kategoriím (podstata, kvalita, místo, čas, vztah, kvantita, činnost,
18 / 33
V.kniha – pohyb z hlediska druhů, jednoty a mnohosti
trpnost) musí být 3 druhy pohybu:2 1. Kvalitativní - je přeměnou, ale ne z hlediska podstaty (jsoucnosti) 2. Kvantitativní – přibývání a ubývání 3. Místní pohyb – unášení, změna místa, věci co nesetrvávají na místě.
V.3. VYSVĚTLENÍCH
NĚKTERÝCH VÝRAZŮ, POTŘEBNÝCH K URČENÍ JEDNOTNÉHO
POHYBU
Zároveň (na stejném místě); odloučeně (na různých místech); dotýkati se (krajní konce jsou pospolu); mezi (to k čemu se dopěje dříve než ke konci); protilehlé (nejvzdálenější konce přímky). Následující; soumezné (to co následuje po něčem a zároveň se ho dotýká); spojité (je to co je soumezné); srůst (dotyk krajních konců)
V.4. JEDNOTNOST
POHYBU
Pohyb je jednotný co do druhu – pokud je jednotný co do rodu. Jsou druhové rozdíly barvy (zčernání, zbělení). V rámci jednoho druhu se již neliší – zbělení je zbělením. Kruhové je však rozdílné s přímočarým co do druhu. Jednota pohybu je vzhledem k 3 podmínkám: 1. Subjektu – co se pohybuje. Musí to být jedna věc, celek. 2. Předmětu – vzhledem k čemu. 3. Času – kdy, v jakém čase. Nemůže být přerušen nepohybem. Dále musí být jednotný pohyb spojitý (nepřerušený), ukončený či neukončený, více stejnoměrný než nestejnoměrný.
V.5. KTERÉ
POHYBY A KTERÉ STAVY KLIDU JSOU KONTRÁRNÍ
Je třeba určit, který pohyb je protivou ke kterému, stejně tak s klidem [protože protivy mají důležitou úlohu v našem systému]. Je rozdíl mezi změnou a pohybem. Změna subjektu v subjekt je pohybem (viz výše). Pohyb je z protivy (zdraví) k protivě (nemoc) a opačně. Protivy jsou i dichotomie určení místních pohybů: nahoru – dolu; vlevo – vpravo; dopředu – dozadu. Pohyb, který směřuje jenom k protivě (a ne z protivy), není pohybem, ale změnou. (Vznik – zánik) / Pohyb musí mít další stav mezi protivami. (Bílé – šedé – černé). [Pohyb je protivou směru (spojitost) / změna je protivou stavu. (nespojitost)]
V.6. POKRAČOVÁNÍ
VE VÝKLADU...[KONTRÁRNOSTI]
Ale pohyb je v protivě k jinému pohybu, ale je v protikladu vůči nepohybu, ke klidu. Ale pokud jsou v protivě pohyby, zároveň musí být v protivě i klid, který je v 2
Prvotní vymezení je z konce předcházející kapitoly.
Aristotelés – Fyzika
19 / 33
protikladu s těmi pohyby. U místních pohybů jsme schopni rozeznat pohyb a klid ve shodě a proti přírodě (oheň směřuje nahoru). U ostatních toho schopni nejsme (zdraví, nebo nemoc je s přírodou?).
Oheň se přirozeně pohybuje nahoru / setrvává nahoře
< protivy >
Země se přirozeně pohybuje dolů / setrvává dole
< protivy >
< protivy >
Oheň se proti přirozenosti pohybuje dolů / setrvává dole.
Země se proti přirozenosti pohybuje nahoru / zůstává nahoře
< protivy >
Protivy pohybu, jsou spíše protivami, než pohyb a klid.
20 / 33
V.kniha – pohyb z hlediska druhů, jednoty a mnohosti
VI. VI.1. SPOJITOST
KNIHA
–
KVANTITATIVNÍ ČÁST POHYBU
A DĚLITELNOST POHYBU
Spojité se nemůže skládat z jednotlivých nedělitelných částí (přímku nesložíme z jednotlivých bodů). Může se skládat z částí, jejichž okraje se dotýkají, ale aby něco mělo okraje, musí být dělitelné. Nedělitelné by se dotýkalo celé. → Čas nemůže být složen z přítomných okamžiků, délka z jednotlivých bodů, stejně tak pohyb. Spojité je dělitelné donekonečna.
VI.2. ČAS
JEST SPOJITÝ.
VYVRÁCENÍ
NÁMITEK
ZÉNÓNOVÝCH
Rychlejší je pak to, co se pohybuje po delší dráze a ve stejném čase co pomalejší. Nebo stejnou dráhu urazí za kratší čas. •
Na určení toho to, potřebujeme spojitý čas a spojitou vzdálenost (dráhu, místo).
•
Rychlejší dělí čas, pomalejší dráhu.
•
Poměr dělení času a dráhy může být stejný (za poloviční čas, poloviční dráha). Jestliže čas je spojitý (nekonečně dělitelný), musí být i dráha.
•
Ve smyslu neomezené dělitelnosti je dráha a čas shodný.
Zénón tvrdí, že neomezenou vzdálenost (nekonečně mnoho bodů) není možné projít za omezený čas. Ale to je špatný výchozí předpoklad. Slučuje neomezenou dělitelnost a omezenost (nekonečnost) délky.
VI.3. V
NEDĚLITELNÉM PŘÍTOMNÉM OKAMŽIKU SE NIC NEPOHYBUJE
Přítomný okamžik je pojímán jako nedělitelný. Pokud by byl, polovina by byla budoucí a polovina minulá. Ale to popírá závěry předcházející kapitoly. → V přítomném okamžiku se tudíž nic nepohybuje ani není v klidu – vše co se pohybuje je v čase a ten je spojitý.
VI.4. NIC
Z TOHO, CO JE SAMO NEDĚLITELNÉ, SE NEPOHYBUJE
Vše co se mění musí být dělitelné, protože se mění v čase. Mění se postupně. [Platí stejné argumenty pro změnu, jako pro dráhu.] Vše co se pohybuje, musí být také dělitelné. [Nedělitelné by bylo bodem na úsečce s neomezeným množstvím bodů.]
VI.5. VZNIK A ZÁNIK SE DĚJE V NEDĚLITELNÉ OKAMŽITOSTI. KAŽDÉMU POHYBOVÁNÍ PŘEDCHÁZÍ UVEDENÍ V POHYB Změna musí něčím začínat, první změna je vystoupením z toho co bylo do změněného. Při změně z nejsoucího (vznik) není menší změny, než přechod do Aristotelés – Fyzika
21 / 33
jsoucího. Každá změna nejsoucího (vznik) musí být do jsoucího – je to skoková změna z hlediska protikladu.3 → Vznik a zánik jsou nedělitelné. (změněno v další kapitole) Naproti tomu změna je spojitá. „S výjimkou nahodilých určení, je všechno dělitelné.“ „... jenom v pohybu kvalitativním je možné, aby byl o sobě nedělitelný.“
VI.6. POKRAČOVÁNÍ
VE VÝKLADU, ŽE KAŽDÉMU POHYBOVÁNÍ PŘEDCHÁZÍ UVEDENÍ
DO POHYBU
Pokud řekneme – mění se v čase, je tím také řečeno, že se v nějaké jeho části. [Letos se změní sazba DPH → Bude se měnit v nějaký měsíc, týden a den..] Pokud se změna neděje v žádné části, neděje se ani v celku. Změna je spojitá. → Něco co se nějakým způsobem změnilo, se před tím než se definitivně změnilo [dokonalo změnu], muselo nějakou dobu měnit [proces]. → [Dokonání nějakého procesu musí předcházet jeho konání.] Týká se to i změny velikosti, vznikání i zanikání. Nedělitelné souvisí s nedělitelným.
VI.7. V
NEOMEZENÉM ČASE NEMŮŽE BÝT POHYB OMEZENÝ A V OMEZENÉM ČASE POHYB NEOMEZENÝ
4
•
Pokud se něco pohybuje v neomezeném čase, nemůže urazit omezenou vzdálenost. A je lhostejno, jestli vykonává rovnoměrný, či nerovnoměrný pohyb.
•
Neomezenou vzdálenost něco nemůže urazit za omezený čas. Pokud se věc pohybuje po dráze, je to stejné, jako by dráha procházela tou věcí. Není omezený pohyb v neomezeném čase a obráceně.
VI.8. VYSVĚTLENÍ
POJMŮ
„BÝTI
V KLIDU“ A
„ZASTAVITI
SE“
Co se zastavuje do klidu, muselo se pohybovat. Zastavení i pohybování se koná také v čase. Musí se konat v nějaké části celku zastavení. Něco je v klidu, pokud je to určeno k pohybu (má předpoklady k pohybu – je dělitelné) a přitom se nepohybuje. Po nějaký čas je na stejném místě. V přítomném okamžiku (jako bodu) není nic v klidu ani v pohybu, protože přítomný okamžik není dělitelný (nemá trvání). → [Za 0 času nemůže nic urazit nijakou vzdálenost a nemůžeme si být vědomi pohybu, ale ani klidu.]
VI.9. VYVRÁCENÍ ZÉNÓNOVÝCH
KLAMNÝCH ÚSUDKŮ O POHYBU
1. Z. říká: To co se pohybuje místním pohybem, je v přítomném okamžiku. Jenomže ten nemá trvání, šíp tedy neletí, ale stojí. 3 4
Viz kap. V.1 s. 18. s. 179 238b
22 / 33
VI.kniha – kvantitativní část pohybu
2. To co se pohybuje musí nejprve projít polovinu a polovinu a polovinu cesty.. Není možné za omezený čas. 3. Achilles a želva – to samé to 2. nemůže dojít cíle, jen v pohybu. 4. Pohyb těles na závodní dráze proti sobě a vzhledem k pozorovateli – dvojnásobnému času se rovná jeho polovice. Jenomže čas, není složen z přítomných (nedělitelných) okamžiků, ale je spojitý, stejně jako dráha. Pokud se toto rozlišuje, tak aporie překonáme.
VI.10. VYVRÁCENÍ NÁZORU, ŽE NEDÍLNÉ SE MŮŽE FYZIKÁLNĚ POHYBOVAT, A NÁZORU, ŽE JEST NEOMEZENÝ POHYB A VĚCI JSOU VE VĚČNÉM TOKU Nedělitelné z hlediska kvantity se nemůže pohybovat ani vůbec měnit. „ ... neboť ani čas se neskládá z jednotlivých přítomných okamžiků, ani čára z bodů, ani pohyb z trhaných nárazů.“ „Jestliže se tedy bod pohybuje, musel by býti čas, který by byl menší než ten, v kterém vykonal pohyb podél vlastní délky. Ale to je nemožné...“ Změna (stejný druh) se nemůže dít přes (za) protivu, ke které směřuje. Místní pohyb není omezen protivami, ale je nemožné aby prošel neomezenou dráhu, protože neomezené, nemůže být rozděleno (omezeno) v jednotlivé části. Místní pohyb tedy není neomezený, kromě pohybu v kruhu.
Aristotelés – Fyzika
23 / 33
VII. VII.1. VŠECHNO,
KNIHA
–
O PŘÍČINĚ POHYBU
CO SE POHYBUJE, JE POHYBOVÁNO NĚČÍM
Nemá-li věc v sobě počátek pohybu, musí být pohybováno něčím dalším – pohybujícím činitelem. Vše pohybující musí být dělitelné. Všechno pohybované musí být pohybováno něčím a to nemůže jíti do neomezena. Na začátku musí být nějaké pohybující a pohybované. Pohybující a pohybované se musí dotýkat, nebo být spojité.
VII.2. POMĚR
MEZI POHYBOVANÝM A PRVNÍM POHYBUJÍCÍM. A KVANTITATIVNÍ
O
ZMĚNĚ KVALITATIVNÍ
Pohybující a pohybované je pospolu a nic mezi nimi není (mezičlánek). Stejně tak je to u prvního pohybujícího a prvního pohybovaného. Protože jsou tři druhy pohybu (místní, kvalitativní a kvantitativní), musí být i tři druhy pohybujícího (co pohybuje místně, přeměňuje, zmenšuje nebo zvětšuje). 1. Místní pohyb – musí být pospolu pohybující a pohybované. Jsou 4 druhy působení [směry pohybů, od, k..]: přitahování, strkání, vlečení, otáčení. Všechny druhy místního pohybu se dají zařadit do jedné skupiny. 2. Přeměna (kvalitativní) – nestojí nic mezi přeměňujícím a přeměňovaným (jedna část sousedí s druhou). Působení p. na p. je smyslově vnímatelné. 3. Zmenšení, zvětšení (kvantitativní) – stejně jako 2. musí být subjekt a objekt spojitý.
VII.3. POKRAČOVÁNÍ
NE VÝKLADU O KVALITATIVNÍ ZMĚNĚ A O POMĚRU K TVARU A DUŠEVNÍM STAVŮM
Přeměna není změnou tvaru, ale látky, tedy smyslově vnímatelného. A tak nelze u tělesných, duševních a rozumových procesů mluvit o přeměně, krom vnímající části duše.
VII.4. VÝKLAD
O TOM, ŽE POHYB JEST SROVNATELNÝ
Jsou pohyby vzájemně srovnatelné? Přeměna není srovnatelná s místním pohybem → každý pohyb není srovnatelný. Kruh a přímka jsou si podobny ve své neukončenosti. Je srovnatelné to co je stejnojmenné? Ostrý může být hrot pera, víno i tón. Musí se přihlédnout i k druhové stejnorodosti přeměny a místního pohybu.
VII.5. VÝKLAD
O TOM, JAK POHYB JE SROVNATELNÝ
Stejná síla pohybuje stejný předmět po stejné dráze za stejný čas. Dvojnásobná síla bude buď: pohybovat po dvojnásobku délky dráhy, dvojnásobně těžký předmět a 24 / 33
VII.kniha – o příčině pohybu
nebo v polovičním čase. Pokud bude síla výrazně malá, tak pohyb vůbec nezpůsobí (100 lidí utáhne loď, 1 ne). Neplatí tedy, jak pravil Zénón, že část zrna prosa působí při dopadu na zem zvuk (a měřice ano). Stejně to platí i pro přeměňování a zvětšování.
Aristotelés – Fyzika
25 / 33
VIII.
KNIHA - EMPIRICKÝ POHYB VYŽADUJE PRVNÍHO VĚČNÉHO POHYBU A VĚČNÉHO NEPOHNUTÉHO HYBATELE VIII.1. POHYB BYL VŽDY ANAXAGORŮV
A BUDE.
NESPRÁVNÝ
NÁZOR
EMPEDOKLEŮV
A
Je otázkou, jestli první pohyb vznikl (a opět zanikne), nebo je věčně. Někdo tvrdí, že je nekonečný počet světů, které vznikají a zanikají a tak je pohyb věčný. Pokud se kdysi nic nepohybovalo, mohlo to být dvojím způsobem: •
Vše bylo pohromadě a v klidu a až rozum roztřídil jednotlivé věci (Anaxagorás).
•
Střídavě je v pohybu Láska a Svár, které věci tvoří jedno a opět je rozdělují (Empedoklés).
Z dřívějšího víme: 1. Pohybováno (měněno) může být jen to, co je možné pohnout. 2. Musí být nějaká věc, kterou pohneme před samotným pohybem. Tyto věci museli nějak vzniknout. 3. Musí být věc, která pohybuje ostatním. → Sama první věc se musí nějak pohnout v čase, aby mohla něčím pohnout. a) Pohybu není bez času a ani určení dříve a později. (251b 10 s. 210)5 4. Přítomný okamžik musí v čase být. Musí mít vždy z jedné i druhé strany minulost a budoucnost. Čas je věčný. 5. Pokud uznáme, že je čas věčný a předešlé, tak musí být i věčný pohyb. → Tím popřen Empedoklův a Anaxagorův názor. Přírodní věci se chovají pravidelně a ne jednou tak a podruhé jinak. Střídání vlivu Lásky a Sváru není přírodním jevem, nejsou vysvětleny z hlediska příčin, není doložen indukcí ani důkazem.
VIII.2. ŘEŠENÍ
NĚKTERÝCH NÁMITEK
Není žádná změna věčně se dějící ze sebe, protože každá musí mít příčinu. Někdy se dají do pohybu věci, které jsou v klidu a aniž by se měnily. U oduševnělých bytostí, se někdy objeví pohyb, který vychází pouze z nic. Z klidu, se dají do pohybu a jak se zdá, bez uvedení v pohyb něčím vnějším. Ale to není pravda, živé bytosti se uvnitř hýbou. → Podobně by to mohlo fungovat ve vesmíru.
5
Čas vznikl společně se světem – Platón. (s. 210, 251b, 10) (Tímaios 37e)
26 / 33 VIII.kniha - empirický pohyb vyžaduje prvního věčného pohybu a věčného nepohnutého hybatele
VIII.3. DŮKAZ
EXISTENCE PRVNÍHO NEPOHNUTÉHO HYBATELE
Všechny možnosti jsou že: 1. Všechno je vždy v klidu – nepravda, nesedí se smyslovým vnímáním, důsledek ochablosti myšlení. 2. Všechno je vždy v pohybu (ale je to skryto před smysly) – nepravda, odporuje méně než předešlé. Příroda je principem jak pohybu, tak klidu. Pokud něco zaniká, tak to jednou zanikne úplně a je konec pohybu (věc nezaniká donekonečna). Když se někdo uzdravuje, musí se v jednu chvíli zcela uzdravit a to je konec změny. Tvrdit, že přeměna je spojité je proti zkušenosti. Přeměna je v protivu. Věci přirozeně spočívají na zemi a jsou nehybné. Jinak se pohybují jen násilím. 3. Něco se pohybuje a něco je v klidu a) Pohybované věci se musí stále pohybovat a věci v klidu musí být stále v klidu – nepravda. Argumenty výše a ze zkušenosti víme, že se některé věci nehybné se někdy hýbou (násilný pohyb, vznik a zánik). b) Věci se pohybují a nebo jsou v klidu přirozeně c) Pohybující se musí pohybovat, věci nehybné musí být v klidu a některé věci mohou přirozeně to i to
VIII.4. DŮKAZ,
ŽE VŠECHNO, CO SE POHYBUJE, JEST POHYBOVÁNO NĚČÍM
Přirozeně se pohybují všechny věci, co mají počátek pohybu sami v sobě: živočichové, země. Že je něco pohybováno, jen díky působení něčeho dalšího, je dobře patrné na protipřirozeném pohybu. A co přirozený pohyb? Od koho je pohybovaná země dolů a oheň nahoru? Nepohybují se samy od sebe jako lidé a ostatní živočichové? Ne protože ti mohou jít i zastavit se. Kameny nemají nějaké vnitřní pohyblivé části, nějaký mechanizmus, aby pohyb vycházel z nich. Jsou jednolité, příčina pohybu musí ležet mimo ně, i když mají pohyb v možnosti v sobě. → Všechno pohybované je pohybováno působením něčeho dalšího. Těžké je v možnosti lehčí (voda → pára), ale ne naopak.
VIII.5. PŘESNĚJŠÍ
URČENÍ TOHO, ŽE VŠECHNO POHYBOVANÉ VYŽADUJE PRVNÍHO NEPOHNUTÉHO HYBATELE
„Jestliže tedy všechno pohybované jest pohybováno něčím, první pohybující však jest sice pohybováno, ale ne od jiného, musí tak nutně býti pohybováno samo od sebe.“ Pohybované se pohybuje nutně, ale nemusí pohybovat něčím dalším. Ovšem to co pohybuje něco dalšího, se samo musí pohybovat. Ve světě pozorujeme: 1. To co v sobě nemá počátek pohybu, ale v čem je možnost k pohybu (poslední Aristotelés – Fyzika
27 / 33
pohybované) 2. To co je pohybováno, ale jen díky něčemu jinému (ne od sebe) → Musí být také něco, co se pohybuje [má v sobě počátek pohybu], ale je nepohnuté (podobně jako Anaxagorův Rozum – nús).6 Jakým způsobem něco pohybuje samo sebe? •
Pohybující věci musí být spojité a to platí i o tomto. → Není možné, aby samohybné pohybovalo sebe jako celek.
•
Pohyb je přechod od možnosti k uskutečnění, jinak řečeno jedna část je nehybná, druhá pohybující.7 Nemůže pohybovat ani jednu část, druhou svou částí (tím bychom problém počátku jen oddálili).
•
První nehybné pohybující – lze analyzovat složku pohybovanou a pohybující.8.
VIII.6. DŮKAZ
EXISTENCE TOHO, CO PRVNÍ POHYBUJE A JEST NEPOHNUTÉ
Jak bylo dokázání výše čas je věčný → pohyb je věčný → musí být věčný první nehybný hybatel. Proč by jich nemohlo být víc, nebo dokonce neomezené množství? Protože jeden činitel zastane stejnou službu jako nekonečné množství. Dále pokud má být pohyb vždy a nekonečný, musí být i spojitý, tedy jeden. Ale jeden spojitý pohyb může být jen pokud je působen jedním pohybujícím na jednom pohybovaném. Lidé a další oduševnělé bytosti se sice pohybují autonomně, ale tento pohyb vychází nejen z nich, ale i z příčin okolí, pomocí potravy, dýchání a spánku. I u těchto je je první počátek jejich pohybu vně.
VIII.7. MÍSTNÍ
POHYB JE PRVNÍ. PROTIKLADY
KAŽDÝ
POHYB A ZMĚNA SE DĚJE MEZI URČITÝMI
Pokud je první princip věčný a působí spojitě – nepřetržitý pohyb, jaký ten pohyb bude?9
6 7 8 9
•
Nemůže to být zvětšování ani zmenšování (muselo by se dosáhnout konce protikladu).
•
Nemůže jít o přeměnu, protože by se dosáhlo protivy, ke které přeměna směřuje.
•
Musí jít o spojitý místní pohyb. Ten musí být první časem – je věčností pohybu. Ale kde se vzalo to co se místně pohybuje? Přeci to nejprve muselo vzniknout, aby se to mohlo pohybovat. No místní pohyb vznikání nepotřebuje a je jediným, který mohl vzejít z prvního nepohnutého, protože je spojitý a věčný (na rozdíl od vzniku). Vznik prostě nemohl být prvním pohybem; Místní pohyb nijak nemění podstatu pohybované věci.
S. 225 256b, 20. S. 227, 257b, 5. Viz s. 229-230. Viz kap. VII.2 s. 24.
28 / 33 VIII.kniha - empirický pohyb vyžaduje prvního věčného pohybu a věčného nepohnutého hybatele
No a jaký pohyb je ten prvotní, spojitý a místní?
VIII.8. SPOJITÝ
A VĚČNÝ JEST POUZE JEDEN DRUH MÍSTNÍHO POHYBU, TOTIŽ POHYB
V KRUHU
Jediný neomezený, jeden a spojitý pohyb, který je možný, je pohyb v kruhu. Celý pohyb v kruhu je jednoho druhu. Pohyb v kruhu je jediný dokonalý. Vychází a vrací se do stejného bodu. Přímočarý pohyb nemůže být spojitý – to co se na přímce obrací, musí se zastavit. Pokud na přímce stanovíme jeden bod, tak jsme vytvořili dvě věci – začátek a konec. Tak je tomu i s přítomným okamžikem na „přímce“ času. Dělení na poloviny, stanovení nekonečného množství bodů a nekonečné dělení přímky, je možné jen v možnosti, nikoliv ve skutečnosti.
VIII.9. POHYB
V KRUHU MUSÍ BÝT ZE VŠECH POHYBŮ PRVNÍ
První byl pohyb v kruhu, protože je jednodušší a dokonalejší, než pohyb přímočarý, který byl druhý. Z těchto dvou se skládají všechny další pohyby. •
Kruh: jednodušší, dokonalejší, nekonečný, neukončený, věčný; jeden bod je na ní začátkem, koncem i středem; je první, je měřítkem pohybů.
•
Přímka: není možné jí celou projít, pokud by byla úsečkou, tak by na ní nebyl možný pohyb přímočarý.
VIII.10. VLASTNOSTI
PRVNÍHO HYBATELE
Je nedělitelný, bez částí = nemůže mít velikost (nemůže mít omezenou níže, ani neomezenou – výše, velikost) a působí věčný pohyb. 1. Nic s omezenou velikostí, nemůže pohybovat po neomezený čas – není nic s takovou velikostí, aby v tom bylo dostatek potenciálu, pro způsobení neomezeného pohybu. 2. V omezené velikost nemůže být neomezená síla – větší síla je tím, co něco působí v kratším čase. Neomezená v žádném. 3. V neomezené velikosti, nemůže být omezená síla. Nehybný hybatel činí ostatní schopným, aby pohybovalo. Pohybující je mnoho věcí navzájem souvisejících. Nejrychleji je pohybováno to, co je prvnímu nejblíže. To se také pohybuje spojitě.
Aristotelés – Fyzika
29 / 33
KOLOKVIUM Ke kolokviu si musíte důkladně prostudovat jedno z Aristotelových děl, která budou předmětem výkladu na přednáškách. Vypracujete si písemnou přípravu, kterou budete při kolokviu využívat. Podle vzoru přednášek se v ní zaměříte na: a) Ucelené shrnutí obsahu díla a naznačení jeho struktury, b) Jeho zařazení do kontextu Aristotelova myšlení, c) Metodologickou charakteristiku Aristotelova postupu d) Výklad zajímavých argumentačních pasáží.
30 / 33
Kolokvium
Ucelené shrnutí a naznačení struktury – jaké otázky odpovídají kapitoly abychom dospěli k závěru o prvním nepohybovaném pohybu. I. kniha a.) Co je obecnou metodou vědy o přírodě? → Poznání b.) Kolik je principů přírody? → Jsou tři. c.) Jaké jsou principy přírody? → Tvar, zbavenost (protiklady), látka. II. kniha a.) Co spadá pod přírodní vědy (předmět)? Co je příroda? → 1. To co má počátek pohybu a změny v sobě, protože příroda je principem a příčinou pohybu. 2. Věci, které nejsou zcela odloučené od látky (jako geometrie). b.) Co musíme poznat, abychom poznali přírodu? → Příčiny (látkovou, tvarovou, cílovou a působící). III.kniha – pohyb a.) Co je to pohyb? → (Obsáhlejší odpověď.) 1. Je spojitý – do neomezena dělitelný (v možnosti). 2. Potřebuje: čas, místo, objekt 3. Uskutečňuje to co je v možnosti. b.) Je neomezeno? → Ano (možnost dělení) i ne (rozlehlost). IV. kniha – místo a čas a.) Existuje místo? → Ano (přirozený pohyb ohně a země). b.) Co je to místo? → Je to co: obklopuje tělesa; se pohybuje místním pohybem; hranicí světa. c.) Co je čas? → Je počtem pohybu před a po. V. kniha a.) Jaké jsou druhy pohybů? → změna, pohyb, kvalitativní, kvantitativní, místní. VI. kniha a.) Je čas a pohyb neomezený? → Ano (jediný možný je místní pohyb v kruhu). VII.
kniha
a.) Jaký pohyb je první? → Každý pohybovaný má svého pohybujícího, tudíž musí být nějaký první. VIII.
kniha
a.) Co je ten první pohybující? → Pohybuje, je nehybný, kruhový místní, nedělitelný, bez částí, věčný etc.
Aristotelés – Fyzika
31 / 33
Metodologie Metodologie má strukturu vědeckých publikací dnešní doby, jsou podobná východiska, i když dnes třeba nejsou stanovena tak výslovně. 1. Určení metod zkoumání – poznání je poznání principů, příčin a základů. 2. Určení předmětu zkoumání (příroda) a věcí souvisejících (příčina, pohyb, místo, čas). Určení hranic – co už není objektem zájmu fyzika. a) Objasnění pojmů (viz argumentační pasáž níže) 3. Rekapitulace a kritika názoru dalších myslitelů u každého podstatného tématu a) Argumenty pro a proti b) Řešení aporií na základě Aristotelových poznatků 4. Vlastní Aristotelova definice / argumentace předmětu: a) Rozhodnutí o existenci / neexistenci. b) Analýza rozdělením do vyčerpávajících kategorií (klasifikace). •
Vyloučení nepřípustných možností (není A ani B musí být C).
•
PŘ: I. množství základních principů, III. druhy změn (kvalita, kvantita..)
c) Spojování závěrů z různých míst spisu (Čas je věčný → pohyb je věčný → musí být věčný první hybatel). d) Využívání empirické zkušenosti (vržený kámen, stlačený vzduch).
32 / 33
Kolokvium
Výklad zajímavých argumentačních pasáží 1. Dokazování neexistence prázdna IV 6-9: 1. Vyjasnění pojmu – je chápán dvěma způsoby (bez vyjasnění může odpověď znít ano i ne): 1. Jde o prostor, kde nejsou žádná hmatatelná tělesa (ale je vyplněn vzduchem). S existencí takového prázdna A. souhlasí. 2. Jde o prostor, kde není absolutně nic. → Další analýza. 2. Vyvrácení argumentů pro existenci: 1. Bez prázdna není možný pohyb, protože tělesa se nemají kam pohybovat. → A.: není tomu tak. Tělesa si mohou vzájemně ustupovat. 2. Bez prázdna není možné stlačování, protože tím se těleso stahuje do prázdna. → Není tomu tak. Pokud stlačíme vodu, vytlačíme vzduch. 3. Argumenty proti existenci: 1. Pokud by bylo prázdno, tak by v něm nemohl být pohyb, protože by na tělesa nemohlo nic působit. Ale pohyb je, tělesa zaujímají přirozená místa. → prázdno neexistuje. 2. Pokud by bylo prázdno, tělesa by se v něm pohybovala bez přestání, než by narazila na překážku, protože prázdno by nemohlo klást odpor. → prázdno není ani mimo tělesa, ani v nich → prázdno v 2. smyslu není.
Aristotelés – Fyzika
33 / 33
