Archivy | Texty | Ukázky | Hans Magnus Enzensberger: Básně
Hans Magnus Enzensberger: Básně Z autorského večera německého esejisty, básníka a myslitele. Hříchy z nedbalosti Ano, já chyběl bez omluvy. Když nouze udeřila, tak já se nepřetrhnul. Milostné noci prospal, na plese katastrofa, plavat jsem stěží uměl. Ano, já se vyhnul schválně bojovat do posledního dechu. A taky zanedbal jsem s tulákem pobratřit se a ani jsem nezaléval sousedovy netykavky. Zapomněl zpovídat se, děsil se při myšlence, že mám svět vylepšovat, nikdy včas nebyl, kde měl, opomněl třikrát za den vzít svoji medicínu. Ano, já jsem to nechal plavat, ostatní pozabíjet. Ano, taky jsem nezavolal. Já zatím vypouštím i okamžik vlastní smrti. Chcete-li, odpusťte mi Nebo to klidně nechte.
Přednosti mé ženy Přednosti mé ženy jsou tak četné že nevejdou se na A čtyřku. Je mnohobuněčná, s šustivými vlasy, kterým se v noci, v spánku, báječně daří. Každý je mi milý. Do měkkých tkání dobře uložena. Když její chřípí drobně se zdvihá, hnedka vím: přemýšlí. Jak často přemýšlí a jak bezděčně žije! Vím, že stočí jazyk do ruličky, i že opadá. Když se směje nebo hněvá, hned má u úst novou vrásku, tím mě získává. Také není jenom bílá, je moc barevná. Barvité je též jak dýchá, a to radši nemluvím, jak pestrou duši moje žena v hrudi skrývá. Divím se, že všude tam, kde náhodou jsem já, většinou i ona bývá.
Východisko Ne vždycky existuje, častěji však než by si jeden myslel. Přirozeně, až když jsi v koncích, objeví se, ta malá tajná škvíra, skulina, zadní vrátka. Na druhém konci volnost tě oslepuje. Žasneš: den jako malovaný a dějiny si spí, prastaré dějiny. Nikdo neřve. Prozatím.
Hvězdy (Adamu Zagajewskému) Každým rokem, astronomicky přesně, znovu rozkvetou. Tohle plazivé, myslím, se jmenuje vrbina, a tamto drobounké bude druh čekanky. To vše je žluté a zaniká brzy. O těch, kteří jsou opravdu daleko od nás, v mrazech, se říká, že shoří jak narozeninové prskavky. Když je konečně bezvětří, některé matně visí na vlajkách. Jedna se objevila v Bibli. Když jsem byl malý, bývaly i jiné, křivé a zmačkané, někdo je snad musel přišívat na šedé, obnošené kabáty. Má teta Therese to nebyla, jiné tety tu posedávaly, v puse nit, s námahou pátrajíce po oušku jehly. Tolik hvězd. Nemluv o tom. Jen že žluté byly, žluté. A pak se zničehonic vypařily.
Domácí zvíře Můj smutek je zlatý křeček. Nenechám ho vyhladovět. V noci slyším, jak ve svoji kleci kope, škrábe, hrabe. Ráno, když jsem dobře naladěný, otevírám občas mřížku. Na tlapkách růžových hned ke mně vyrazí, doráží, hledá si krmení, zkoumá mě zvídavými nozdrami. Očichává moje ruce, nežli ztratím trpělivost, popadne ho za zátylek, tak, že oči hrůzou vykulí, a posadím ho, pištícího, zpátky do klece. S klapnutím zavřu za ním na petlici a jsem spokojen.
Rybičky a myšlenky Jsou pevnější nežli my, naše věci. i když už je nepotřebujeme, dál si žijí na smetištích, v žumpách a ruinách. Stará rýsovadla, zrezlé rybičky, odřená víčka od hodinek brání se zmizet. Vyblýskané, opravené a vytoužené, znovu se vrací, starožitnosti. Stejně jak utkvělé myšlenky. S kořínkem nezdolné bakterie přežívají chatrné ledviny svých autorů, nadlidsky – jak Nový člověk, masakr pro masakr, pro Boha, za vlast anebo apokalypsa -, ještě pár milénií, nežli i ony, tak jako rybička, zreznou, změní se v prach, entropii, stejně tak jako my, jen později, později, vypustí konečně duši.
Historie mraků 1 Tím, jak se objevují, přes noc anebo zčistajasna, lze jenom stěží tvrdit, že by se narodily. Tím, jak tiše se vytrácejí, nemohou ani tušit, co je to smrt.
Na jejich pomíjivost beztak je každý krátký. Vznešeně osamělé a bílé plují hedvábnou modří, nebo se k sobě choulí jak mrznoucí zvěř, společně pojí se otupělé do elektrických katastrof, duní a planou, nerušeně, plískají a rozmáčej se. Potom se předhánějí v marnivých kouscích, barví a opičí se po každičkém tvaru. Hra je jejich historie, nenásilná, starší než naše. Historiků, katů i lékařů netřeba, vystačí si bez vůdců i bez bojů. Jejich výškové poutě jsou klidné a bezstarostné. Nic je nezastaví. Nejspíše samy věří ve vzkříšení, bezděčně šťastné jako já, který je jistou chvíle již na zádech pozoruje.
2 Proti smutku, žalu, žárlivosti, depresi se vyplácí pozorovat mraky. Ty ve svém rudozlatém červánkoví převyšují Tiepola i Patinira. Nejvíce pomíjivé z mistrovských děl, hůře k spočítání nežli stádo sobí, neskončí v žádném muzeu. Archeologie mračen – to je věda pro anděly. Ano, bez mraků by všechno živé pomřelo. Jsou to vynálezci: bez nich by nebylo není ohně, ani elektřiny. Ano, vyplácí se, při únavě, vzteku i zoufalství, zvedat oči vzhůru k nebesům.
3 Modré nebe je modré. Tím je o modrém nebi všechno řečeno. Avšak ty létající rébusy – ač se jim smysl mění, může je každý chvíli vyřešit. V nejvyšších patrech tajemné, mlhavé. A jak něžně
umírají! Tak bezbolestně Jako jen máloco. Mraky, nemají strach, jakoby věděly, že se vždy beztak vrátí.
5 Ale umí to i po zlém. To potom, ze vzteku či zpupnosti, shluknou se a zahrozí jako pěst. V chmurném třesku z nich šlehne dávná síla. Rázem vše exploduje, hluk, napětí, voda i led. Potom, jako vždy nachytáni v posteli, utíkáme na střechy, kde za tmy, mumlajíce, čekáme, s kojencem pevně na hrudi a kanárkem v ruce, na sirény, nafukovací člun a vzdálený cvrkot vrtulníků.
9 Pak nad námi zase visí, houževnatě, celé týdny, a my dřepíme v jejich stínu, jenž, šedivák, sám vlastní stín nevrhá, bez nálady, než konečně se ten mdlý příklop roztrhá, vzduch, jak fén, pojednou zdá se přímo elektrický, a my hnedka z domu utíkáme zavířit v čilém ruchu našich nových transakcí, zatímco nebeští umělci nahoře, konečně, jak my, probuzeni z apatie, dají se do nezištného umění.
10 My jsme, kdo se v hrůze táže, jak se zpátky na zem dostat v našich směšných vzducholodích, těžkopádných plechárnách, za burácivé nervozity – a tihle olbří nomádové! Vzdušní pouští proplouvají, lentissimo maestoso, nad povrchem zeměkoule, poklidně jsou unášeny, čas od času shlukují se, němí plavci, na kus řeči. Pak pomalu se rozvolňují,
a směrem vzhůru vypařují, až jenom jediný, malý jak dychtivá vzpomínka, v bílé na nebi zbude.
11 Nad chybami jsou povzneseny. Že mohou být nezdařené, sotva někdo hodlá tvrdit. Během chvilky přihodí se krupobití v miliónech, každá krupka dokonalá. Každý blesk je originál. A to všechno bez mozkovny! Studený/srdečný/, bohatý/chudý/, dobro/zlo: Tohle všechno je jim cizí. Tajfuny, záplavy, krupobití, jejich nonverbální představení, běs pro každého z nás, promění se v okamžení, že samou krásou oněmíte při pohledu z Araratu.
12 Jen minutku se nedívat, už jsou tady, náhle, bílé, a kvetoucí, jen méně konkrétní – trocha vlhkosti, tam vysoko, něco drobného, co na kůži taje: prudký přechod z fáze do fáze – jak se patří. Jenže ani fyzika tu nemá všechno pod kontrolou. I zde občas „má se za to“, „jsme názoru“. Záhada, tyhle kusy duhy, kuposlohy, světelné sloupy, hala. Ví jen nebe, jak to vzniká. druh, pomíjivý, však starší než našinec. A to že nás přežije, plus mínus pár miliónů let, je jisté.
z němčiny přeložil Tomáš Kafka foto © Festival spisovatelů Praha
