Archivy | Texty | Ukázky | Americký sen Jaroslava Rudiše
Americký sen Jaroslava Rudiše Českou literaturu na letošním Festivalu spisovatelů Praha zastupoval kromě Jiřího Suchého i spisovatel Jaroslav Rudiš. Na úterním autorském čtení představil zápisky, které vznikly během jeho cesty na komiksový festival v New Yorku. Českou literaturu na letošním Festivalu spisovatelů Praha zastupoval kromě Jiřího Suchého i spisovatel Jaroslav Rudiš. Na úterním autorském čtení představil zápisky, které vznikly během jeho cesty na komiksový festival v New Yorku.
AMERICKÝ SEN (Bomber's American Dream)
Graphic Novels from Europe. Tak se jmenoval týdenní komiksový festival v New Yorku, který v listopadu pořádal kulturní zastoupení několika evropských zemí včetně Českého centra. Spisovatel Jaroslav Rudiš, výtvarník Jaromír 99 a jejich nakladatel Joachim Dvořák zde na několika akcích prezentovali Aloise Nebela, komiksovou trilogii o českoněmeckém železničáři ze Sudet.
METRO
Vlak se jako stříbrná nábojnice řítí z tunelu. Nastupujeme. V podzemí newyorského metra prý žije dva a půl tisíce lidí. V tunelech. Ve stanicích. Někde pod nimi a mezi nimi. Místní podzemka je mnohem orvanější, hlučnější a temnější, než co jsem kde viděl. Když vypadne počítač, strojvedoucí rapují názvy linek a stanic v rychlém mixu. Vagóny procházejí chlápci bez domova a nahlas zpívají. Bez sluchátek v uších. Valí rap, blues, rock i country. Jdou davem a zpívají. A pak mlčky a s úsměvem nastaví plechovku, v níž chrastí pár drobáků. Bojují s městem. Nechtějí se ztratit.
„Jarine, nekoukej se na ně, nebo dostaneš po čuni,“ radí mi Jaromír 99. Ale já to nedokážu. Vidím vagón jako jeviště velkého muzikálu. Najednou zpívají všichni. Anglicky. Španělsky. Čínsky. A my do toho česky. Jaromír 99 & The Bombers, komiksová kapela z Čech cestou na newyorský festival evropských komiksů. Všichni zpívají, vůz skáče po hrbatých kolejích a pod stropem je reklama na velkou zimní lyžovačku v Utahu. Zpívám a přemýšlím, jak se jmenuje hlavní město státu Utah.
Ve francouzském kulturním institutu, kde přehlídka začíná, je plno. Zdravíme se s Davidem B. a Nicolasem De Crécym z Francie, Maxem ze Španělska a Igortem z Itálie, s nimiž v New Yorku prožijeme týden. Vedou se nejdřív zdvořilé, pak těkavé a nakonec i hodně milé řeči o tom, co kdo kde jak s kým. Drobná půvabná Francouzka v kozačkách s kopýtky nás představí a Česko vysloví spíš jako Čečna. „Žaroslav, Žaromír 99 a Žoachim,“ dodá ještě. Odehrajeme čtyři písničky. Zvuk se nejistě tluče o stěny. Jdeme raději na víno. Pak ještě na jedno. A ještě na jedno. Tlačí mě trochu bota.
7:1
Bydlíme na Manhattanu, hodně vysoko, až za 90. ulicí, ve dvaadvacátém patře v komplexu Normandský dvůr. Jeho logem je postava francouzského rytíře. Leží ve výtahu zlomený a vyšitý na prošoupaném koberci.
Za okny visí z nebe další věžáky jako podlouhlé loutky bez rukou, někde úplně dole se hýbou autíčka. Lidi vyhánějí na chodnících zimu z rukávů a otevírají dveře pákistánského bistra, kde jsem si včera koupil přeslazenou kávu. Náš dům, stejně jako každý větší obytný barák, hlídá parta většinou černých doormenů v uniformách. Otevírají dveře, přejí dobré ráno, dobrý večer. Já jim přeju to samé. A vzájemně si děkujeme.
Ve výtahu každé ráno potkávám pouze ženy mezi pětadvaceti a čtyřiceti. Jsou elegantní, mají drahé kabelky, vysoké podpatky a cestou do přízemí třikrát zkontrolují mobil. Naučil jsem se to také. Jeden psycholog tvrdí, že právě tohle je nejnovější neuróza – hodně lidí propadá panice, když nikdo dlouho nevolá a nepíše, když jsou bez signálu nebo mají dokonce vybito. Mladé dámy se usmívají a dívají se někam za mě. Někam za sebe. A večer je potkávám znovu. Mizí ve svých minibytech, jsou stále elegantní, pořád se usmívají a kontrolují mobily a dívají se někam za mě. Někam před sebe. Nebo za sebe.
Na střeše baráku je velký bazén a dvě fitka se stroji a svalnatým trenérem. Některé holky se tady do půlnoci marně mučí na běhacích strojích s malou televizí. Johanka říká, že v New Yorku je strašně těžké najít chlapa: na sedm holek, co chtějí vztah, rodinu a tak, připadá jen jeden kloudný chlápek, který taky chce vztah, rodinu a tak. Jedním z nich je možná snědý trenér v teplácích a křížkem na prsou. Teď se dívá skrz skleněnou stěnu na odpočívající město.
LODĚ
Na chodníku se předjíždějí dva bezdomovci s plnými nákupními vozíky. Chvíli jedou vedle sebe, jeden je ale přeci nepatrně rychlejší. Pak jedou za sebou. Mlčí a není jim vidět do tváře, jsou shrbení a zahalení v zimních bundách. Zastavují se u odpadkových kontejnerů. Berou je na střídačku a jejich vozíky jsou lodě plné pokladů. Mají v sobě něco z Kryštofa Kolumba, co tenhle kontinent oficiálně objevil. Pomalu se posunují, možná spíš stojí, jsou nebo už nejsou, nechávají kolem sebe svištět manažery s kávou v kelímku, jejich asistentky v šik kabátcích, vítr a město. Svět je díky nim v rovnováze. Dívám se na ně. Když zmizí za rohem, uvědomím si, že mě pořád tlačí bota.
ČERNÁ DÍRA
Každý newyorský věžák má svoji černou díru. Najdete ji uprostřed chodby, dost často naproti výtahu. Poznáte ji podle zápachu. Otevřou se jedny dveře, co vypadají jako od skříně, pak druhé, menší, kovové, které připomínají dvířka pícky u mojí vesnické tety, v níž peče sekanou (a jednou tam s ní málem upekla i kocoura, jemuž pak ostříhala sežehlé chlupy a mazala ho psím sádlem). Za dveřmi je dlouhé černo a smrad. Tady se mění podstata věcí. Vše reálné mizí. Sublimuje nebo jak se to říká.
„Tímhle do baráku nejčastěji lezou švábi,“ říká Michal, žije tady už rok se svou ženou, českou diplomatkou. Házím dovnitř plechovku od koly. Posloucháme. Naráží o stěny a cinká. Docela dost dlouho.
Představuju si, jak někde v hlubině maká nějaký místní Haňta, hrdina newyorské Příliš hlučné samoty, na něhož se shůry nevalí tuny papíru a starých knih, co musí slisovat, ale tuny odpadků, které musí přebrat. Že tenhle Hanťa není proti svojí vůli vzdělán z knih, ale z tlejícího bordelu, že z něho čte město a že ví, jak to všechno s New Yorkem i s námi jednou skončí. Představuju si, že v černé díře mizí také kočky a pejsci, co štěkají nevrle za dveřmi, když jsou jejich elegantní paničky v práci. A že tudy zmizí i jejich papoušci a morčátka a nakonec i ony samy. Vidím, jak to všechno v podzemí nějaký Portorikánec v montérkách řídí a třídí, jak ho to vůbec nedojímá, protože ani on, ani New York a ani nebesa nejsou humánní. Mrtví sem, plechovky od koly tamhle, kartony od mléka na druhou stranu, zbytky pizzy vedle a noviny a reklamy na lyžování v Utahu do rohu. A všechno nakonec velkým náklaďákem do spalovny.
Tohle město musí mít pod sebou ještě jedno celé další město, neviditelné a obří, které zpracovává to, co megapole na povrchu vyvrhla a zavrhla. Všechno přebere, propere a vrátí zase na začátek.
TANEČKY S LINDOU
Z Brooklynu vypadá Manhattan jako náhodně rozsypané krabičky od sirek. Hned pod velkým mostem si v bývalé fabrice otevřel Američan Barton obchod s českým nábytkem a designem od předválečných let až po bruselský styl. Jeho galerie Prague Kolektiv připomíná velký obývák naší babičky. Prý to funguje hodně dobře.
V galerii otevíráme mystifikační výstavu Alois Nebel – Můj život a odehrajeme malý koncert. Chrlíme Jedy a protijedy a další písně o lásce, smrti a Sudetech, publikum je hodně vstřícné a docela se baví. Po koncertě máme hlad. Musíme na steaky a restaurace je hned naproti. Jsou velké, křehké a šťavnaté. Povinným drinkem po jídle končíme v baru zase hned naproti, v prvním patře někdejší továrny. Jsme trochu opilí a taky trochu šťastní a tančíme. Na sobě máme naše lesklé oranžové fotbalové bundičky. Místní se tváří divně, ale pak se to najednou stane. Přidá se k nám pár holek. A pak další. A ještě další. A najednou tančí celý bar.
„Odkud máte ty strašný bundy?“ ptá se jedna holka, co se představí jako Linda.
„Versace,“ řekne někdo z nás. Pravda je taková, že jsou z háemka na Václaváku. Výprodej.
„A proč nosíte všichni stejnou bundu?“
„My jsme kapela. Jaromír 99 & The Bombers.“
„Co-že?“
„The Bombers. Žaroslav, Žaromír, Žoachim“
„Z New Yorku?“
„Z Prahy, Evropa.“
Holka běží tuhle novinu oznámit kamarádkám. Chichotají se a všechny se chtějí s námi vyfotit. Tančíme, děsně mě tlačí bota, ale je mi to fuk. Potom přichází majitel baru a nese nám pivo. Říká, že když sem v našich bundičkách budeme chodit tančit každý pátek a sobotu, máme pití gratis, že někoho jako nás dlouho hledal. Připíjíme si na to a já začínám chápat, co to je americký sen. Tady může opravdu uspět každý. Chce to jen mít dobrý nápad. Ten náš není komiks Alois Nebel, ani naše kapela, žádné umění, ale jenom propocené oranžové bundičky z háemka, v nichž vypadáme jako reklama na kubánské pomeranče. Takový je život.
Z Lindy nakonec vypadne, že je tatérka. Přisává se na nás, chce se objímat a líbat a nakonec navrhuje, že pojedeme pařit k ní, kde nám zadarmo vytetuje na ramena kus New Yorku. Co kus, to originál. Naštěstí se nějak vytratíme.
GERMANY
Do Vánoc zbývá měsíc a kousek, ale jako by tu už dávno byly. Všude se valí jedna vánoční melodie za druhou, jako sněhové koule, jako lavina, srovnávající město se zemí. Možná je těch písní víc, ale já slyším jen „džinglbels“. Duní i v čínském obchodě s potravinami, kde kupuju žvýkačky, vodu a kdo ví proč také velkou omáčku na steaky. Rámusí i v podzemním obchodě s městskou cool módou. Beru pár triček pro sebe a taky dárek pro Vandu a pro naši Ninu, co se má narodit začátkem jara a zatím tiše plave v břiše.
„Odkud seš?“ ptá se prodavačka.
„Prague.“
„Co-že?“
„Czech Republic.“
„Co-že?“
„Germany.“
„Aha. Okay.“
„A ty?“
„Utah.“
Stydím se zeptat dál. Ta holka je milá a dost hezká a já pořád marně přemýšlím, jak se jmenuje hlavní město státu Utah.
Poblíž St. Marks Place vplujeme do bistra, které tvrdí, že smaží ty nejlepší hamburgery v New Yorku. Uvnitř řve televize a vzduch je tak prosycený olejem, že místnost připomíná friťák. Je plno. Obsluhuje tu mamina s krátkým světlým ohonem v tlusté zimní bundě. Objednáme čísburgrmediumkomplet, který obsahuje navíc horu hranolek, salát, kečup a litr koly – a ona se zeptá, jestli chceme taky majonézu.
„Jak jste to poznala?“ usměje se Žoachim.
„Nevypadáte, že ste vodtuď.“
„A odkud podle vás jsme.“
„No vodtamtaď.“
Kolem nás obědvají jen dělníci a řidiči. Ruce mají jako lopaty a hamburgery v nich zahučí na dvě kousnutí. Johanka a mamina jsou jediné dvě ženské v lokále. V bedně běží americká verze milionáře. Otázka za deset tisíc dolarů.
„Hlavní město Francie se jmenuje: Paříž, Praha, Stockholm, Řím.“
Slečna neví a volá příteli na telefon.
Já zase přemýšlím, jak se jmenuje hlavní město státu Utah. Zeptám se, když platíme.
„Salt Lake City,“ prohodí mamina.
„No jasně, mormoni…“ pokusím se o vtip.
„Hlavně se tam skvěle lyžuje,“ odpoví mamina, usměje se a zmizí za barem.
New York City – Praha, listopad 2008
foto © Festival spisovatelů Praha, Petr Machan
