Archetypalita v básních Jana Skácela

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI FILOZOFICKÁ FAKULTA KATEDRA BOHEMISTIKY

Bakalá ská diplomová práce

Archetypalita v básních Jana Skácela The archetypes of poems by Jan Skácel

Akademický rok: 2008/2009

Vypracovala: Stanislava Schupplerová

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem tuto práci vypracovala samostatn s použitím odborné literatury (viz. seznam literatury).

-3-

Pod kování: Za odborné konzultace a vedení bych ráda pod kovala Mgr. Petru Komendovi, Ph.D.

-3-

-4-

Ve své bakalá ské práci se chci zam it na archetypální prvky v poezii Jana Skácela, konkrétn ve sbírkách, jež vyšly p edevším v 60. letech (Kolik p íležitostí má r že, Co zbylo z and la, Hodina mezi psem a vlkem, Smuténka, Metli ky). Práv poezie pocházející z tohoto období je plná jak r zných odkaz

k mýtu, tak i samotných

archetyp . Jakou však mají u Skácela archetypy a samotný mýtus funkci? Je z ejmé, že Skácelova poezie je inspirována venkovem a m žeme v ní nalézt i folklórní motivy, což jsou prvky, které ji váží práv k mýtu. Archetypy jsou pak zastoupeny p edevším p írodními živly a dv ma dalšími archetypy: prom nou a stínem. A práv tyto dva archetypy, promítající se do všech p ti sbírek, pomáhají vnést do Skácelovy poezie další rozm r. Lze íci, že Skácel, a koliv je ztotož ován s venkovem, vínem a folklórem, není jen básníkem oslavujícím všechny lidové zvyky, ale je také básníkem bilancujícím, p emýšlejícím o život i smrti, a také o lidském úd lu. Práv tato rovina vnáší do jeho básní i existenciální motivy. Ke zjišt ní, zda je Skácel básníkem mýtu i nikoliv, se budu muset zam it nejen na již zmín né archetypy, ale také na as a prostor jeho básní. K asovému za azení využiji gramatických prost edk , konkrétn

temporálních adverbií, která se ve

Skácelov poezii vyskytují asto. Dalším prvkem, který by mi m l pomoci pochopit funkci mýtu, je prostor. Již jsem se zmínila, že Skácel je básníkem venkova. Do jeho poezie se tak promítá prostor jižní Moravy a Pálavských vrch , což nás znovu p ivádí k tradicím a s nimi se pojícím rituál m, tedy k mýtu, a také k p írod , tedy k archetyp m. Jak je vid t, všechny tyto prvky jsou ve Skácelov poezii velmi t sn spojeny. V neposlední ad bych se také ráda zam ila na samotné archetypy, p edevším na ty nejvýrazn jší (vodu, zemi, ohe , vzduch, cestu, prom nu). Samotný název mé práce napovídá, že práv archetypy jsou velmi výrazným atributem Skácelovy poezie. Vnášejí však do jeho verš ur itý rozpor. Podporují mýtus se všemi dalšími prvky, které ho doprovází, ale zárove ho popírají, což jsem již nazna ila ve spojitosti s archetypy prom ny a stínu. -4-

-5-

P i všech analýzách ( asu, prostoru, archetyp ) chci využívat konkrétních básní jako p íklad , aby tak byly mé záv ry snadn ji pochopitelné, ale i doložitelné. Nyní jsem nazna ila, kterým sm rem se chci ve své práci ubírat a k jakému záv ru bych se ráda dostala. Domnívám se, že pochopit, jakou funkci mají u Skácela zmín né archetypy a s nimi související as a prostor, mi pom že dobrat se záv ru, jakou funkci má mýtus samotný, zda je Skácel básníkem mýtu i nikoliv.

-5-

-6-

2.

as a prostor (analýza adverbií)

Odborná literatura lení adverbia dle okolností, které vyjad ují. Jedním z druh jsou pak temporální adverbia, která se sama ješt dále mohou d lit podle: „umíst ní v ase (dnes, ráno, brzy), výchozí asové hranice (odedávna, odjakživa), cílové asové hranice (dodnes, nadosmrti), asového rozp tí (dlouho, krátce, v n ) aj.“1 U Skácela se nej ast ji vyskytují adverbia prvního typu, tedy rozhodující je umíst ní v ase. Nalézáme je ve všech p ti rozebíraných sbírkách, ale jejich etnost je v každé z nich r zná. Nejvíce jich Skácel užívá v první sbírce, Kolik p íležitostí má r že (1957), a ve t etí, Hodina mezi psem a vlkem (1962). Ve zbývajících sbírkách, kterými jsou: Co zbylo z and la (1960), Smuténka (1965) a Metli ky (1968), jich je už mén , ale stále fungují stejn jako u prvních dvou, ukotvují báse v ase. Skácel se pomocí t chto adverbií vrací do minulosti. Ta m že být chápána jako návrat do d tství, do vlastních vzpomínek, ale i jako návrat do hluboké minulosti, jež je dnes už pouhým mýtem. Používáním temporálních adverbií Skácel dosahuje specifického p sobení jeho básní na tená e, který je tak vtahován do vzpomínek, zážitk

i zkušeností, jež mu

zprost edkovává lyrický subjekt, a ocitá se mimo reálný as básní v daleké minulosti. Zasazením básní do Skácelovy milované krajiny jižní Moravy pod Pálavské vrchy, kde má dodnes stále silný význam folklór spolu s lidovou tradicí, se tento dojem dávné minulosti ješt více stup uje. Nejde však jen o samotný motivicko-tematický plán básní, všechny zmín né prvky také podporují tvárné prost edky související s výstavbou jednotlivých básní. V tšina básní je len na na strofy, a tak by mohla být každá chápána jako samostatný obraz. Avšak tím, že n které strofy rozd lují v ty n kdy i na n kolik ástí, se rozši ují možnosti jednotlivých metafor. Skácel také využívá prvk lidové písn jako je opakování slov, tedy využívá aliterací, anafor, i r zných zvolání (jako nap . ej). Dalším prvkem, který odkazuje k lidovosti, je cykli nost. Nechává se inspirovat ro ními obdobími, velmi

asto

podzimem, i prací na polích, lukách i zahradách. Díky využívání všech zmín ných prvk se Skácel stává básníkem mýtu, a koliv v trochu specifi t jším významu. Jsou pro n ho typické r zné archetypy (nap . p íroda, cesta, voda), které ho spojují s jeho 1

Kol. autor : Mluvnice eštiny (2). Praha, ACADEMIA 1986, s. 190.

-6-

-7-

krajem, více k tomuto tématu v další kapitole. Z básní iší touha po n em istém a pravdivém, a snad proto nedosažitelném, protože toto všechno jsou v ci pro mnohé již zapomenuté a tedy i dávné.

-7-

-8-

2.1 Temporální adverbia Zmín nou „dávnost“ evokuje nej ast ji používané adverbium dávno. Dokonce je tak nazvána i jedna celá báse : „Dávno // Na b ehu tiše splývajících ptá k / ležela pravda / snadná jako smích. / Nebylo, / co by zasloužilo lež / na b ehu p nkav zvolna plynoucích.“2 (Smuténka). Toto dávno je obsaženo v pravd , která jako by dnes již nebyla, natož aby mohla jen tak ležet na b ehu jezera, jenž je klidným úto išt m pták , protože i takový b eh už se dnes hledá špatn .

istá pravda je jen dávným, p esto

pravdivým a istým mýtem. Dávno má u Skácela své nezastupitelné místo. Toto magické slovo se vyskytuje ve všech p ti sbírkách: „Kde máme doma s l // Dávno jsem doma nebyl. / Maminka, / s o ima provinilýma, / ve dve ích mne vítá. / Tatínek knížku zav el, / tenkou jak as, / co do ve era zbýval. // Posadili m za starý známý st l, / malinového vína nalili. / Lípy to uvid ly. / P ed otev eným oknem / poklonil jsem se opilý. // Poupátko, ekni, / copak je to možné, / z trošky jak pro kluka, / a ješt k tomu z malin? // Hlupáku, / na prst jsi od zem , takhle jsi doma malý, // von la r že rovnou do ucha. / A rázem jsem si vzpomn l, / kde máme doma s l.“3 (Kolik p íležitostí má r že). Zde je dávno návratem do d tství, na které už lov k ob as zapomíná, ale domov mu vždy p ipomene, že opravdu byl malým dít tem, a a je to už dávno, nic se nezm nilo, sta í si jen vzpomenout. „Pocta Erbenovi // (…) A je to dávno. Když ho zabili, / kon ila válka, všechno za ínalo. / Pod mostem jarní vody šly. // (…) A je to dávno. Je to potopeno v snách. / Je to pod ko eny stromu. A strom roste. / A nikdo neví, co m l po kapsách, / když ležel mrtvý, tady na tom most (…)“4 (Hodina mezi psem a vlkem). V této rozsáhlejší básni, která je p ímou aluzí na Erbenovu Kytici, je dávno pojímáno jako mýtus. P íb h je lyrickým subjektem podáván jako vypráv ní o již zapomenuté události, o smrti chlapce, o níž už si lidé mnoho nepamatují. Podobn jako u Erbena i u Skácela p sobí p íb h jako jakási stará pov st, která se mezi lidmi traduje, což podporuje p edevším adverbium dávno. Skácel se nevyhýbá ani adjektivní podob tohoto adverbia: „Sonet na lunu a lov ka // Toho dávného ve era jsem se domníval, / že život je veliká kostelní zahrada, / zahrada plná še ík , / chodil jsem kolem zreziv lé m íže, // bylo ticho, byl 2

Skácel, J.: Básn (1). Brno, Akcent 1998, s. 190. Tamtéž, s. 37, 38. 4 Tamtéž, s. 141, 142. 3

-8-

-9-

ve er, / tma v žilách modrala / a stará žena hnala zatoulanou husu, / možná to byla labu , // snad bílý úpln k, snad jablko / ze zakázaného stromu poznání, / slyšel jsem zp v // a p elezl jsem plot, a proto dnes vím, / jakými zá ivými dálkami, / má luno, / dolehlo k tob : Ejhle lov k!“5 (Co zbylo z and la). Dávný ve er op t odkazuje tená e kamsi daleko do minulosti, do doby, kdy byl lyrický subjekt ješt mladý a snad i trochu naivní, protože dokázal vid t to, co m že jinak vid t jen luna. Neur itou dobu minulosti navozují i adverbia jako tenkrát a kdysi: „Verše v nované památce I. E. Babela // A t eba kdysi malým Davídkem býval / a bera harfu, / hrával jsem rukou svou / p ed šíleným a mocným králem Saulem. // Ryšavá touha chodila mn v patách. / Po hv zdách jsem se toulal, po nocích, / cizími zahradami. / A byla tenkrát pravda / slaná jak d lek v podpaždí. / Brodili za ní kluci s housli kami / na druhou stranu eky. // A ráno nevyspalý vracel jsem se dom / obrostlý kohoutím pe ím. / Z vlas jsem modré jíly vyt ásal, / ruce mi von ly myrtou. // Ó, býval jsem kdysi malým Davídkem, / a bera harfu, / hrával jsem rukou svou / p ed šíleným a mocným králem Saulem. / Saul pak m l kopí v ruce své. // Stejn jak vždycky, i tenkrát byla pravda / nevelký slaný d lek. / Hrál jsem a pot mi stékal / po sedmi žebrech. / M l v ruce ošt p. / Mohl mne pohodit až do st ny.“6 (Hodina mezi psem a vlkem). Další z básní, jež odkazuje na n jaký starý p íb h, tentokrát z Bible. Tento p íb h už dnes m že být chápán jako mýtus, a práv na jeho stá í poukazují také adverbia tenkrát a kdysi. Zajímav jší a ješt záhadn jší podtext báse dostane, jakmile se lyrický subjekt za ne ztotož ovat s postavou Davida. P estože tento

as už pro

tená e není tak

vzdálený, pravda stále z stává nevelkým slaným d lkem stejn jako tenkrát kdysi. N kdy spojuje dohromady více adverbií najednou, ímž jejich ú inek ješt více posiluje, a báse tak graduje

nap .: „Strach // Porodní bábu, / která mi na sv t

pomáhala, / to na znorovských lukách zabilo. / Snad z trávy šla, / snad byla sbírat arod jný kv t, / a snad se dlouho ve Znorovách nerodily d ti. / Stýskalo se jí asi, chuderce, / cht la p ivon t / k ekance, mochn , rezekvítku. // Je mnoho k ížk v lukách podle cest, / na kterých stojí: „Tenkrát, dávno tomu, tenkrát / jeli tu s f rou a tu z ista jasna / z modrého nebe navštívil je blesk.“ // To bylo dávno. / Jen naši vzpomenou / a n kdy strach mne svírá, / a n kdy báze , nevím, kde se vzala, / za srdce mne jme. // 5

Tamtéž, s. 84. Tamtéž, s. 149, 150.

6

-9-

- 10 -

P ivírám o i. / Blesk vidím, ho í jako síra, / spálené místo vidím v lukách u Moravy, / erného ápa, rozkvetlý bojínek.“7(Kolik p íležitostí má r že). Strach o sebe, strach z toho, co se m že stát blízkým nebo i jen známým, strach z p írody, z živl , ze smrti, to nás za ne trápit v tšinou, až když se n co stane. Odedávna se to stává komukoli, ale stále to není tak dávno, aby se to nemohlo stát i nám. K dalším asto používaným adverbiím pat í všechna, která ozna ují n jakou denní i no ní dobu. Skácel je jemným niterným básníkem, takže nemohl nevyužít magické doby, kdy noc p echází v den a naopak.

ast ji se však v básních objevují

adverbia vážící se k ránu než k ve eru, ale inspirativní pro n ho byla také doba pravého poledne: „Dcery písn // Má noc je nej ern jší tam, / kde ráno za íná / a malá pta í hr za pod okny / se ozve naplno.“8 (Smuténka), „Co zbylo z and la // Ráno, / pokud jsou všechny stromy ješt obvázané / a v ci nedotknuty, / mezi dv ma topoly and l se snáší, / v letu dospává. // V trhlinách spánku zpívá. // Kdo první na ulici vyjde, tím zp vem ran n bývá, / snad n co tuší, / ale nezahlédne. // Je zeleno / a to je vše, co zbylo z and la.“9 (Co zbylo z and la). V obou básních je zobrazeno ráno jako n co pom rn pochmurného. Skácel zde nespojuje ráno s n ím pozitivním, ale naopak ho spojuje spíše s depresí. Ob denní doby však pro n ho byly nejzajímav jší na podzim, jímž se nechal inspirovat v mnohých básních: „Podzim za m stem // Jak ohýba i železa se postavily dny / k d ev ným stol m. / Ve vlasech mají rez a plavovlasé dýmy / spíš splývají. Už není žíze , / a ke studnám je blízko. // Vyrostlo plno plot z ticha / a podle plot mnoho p elízek. // A kdo dnes zná / hlin ná jména král asyrských, / tak mocná, že bolí / o tvrté ráno v rovinách? // A co je zátopolí? // Kradeným kon m podzim rzá.“10 (Hodina mezi psem a vlkem). Do kontrastu se všemi „dávnými“ adverbii se po té dostává adverbium dnes. V n kterých básních se vyskytuje zárove se všemi „dávnými“ adverbii, ímž jakoby zp ítom uje minulost nebo naopak prohlubuje propast mezi minulým a dnešním. „Kolik p íležitostí má r že // (…) Dnes hosty mám, / mám hosty. / Dnes na návšt vu p išla ke mn r že. / Dej, bože, a jsem nehledaný, prostý / jak drahý šperk, / jak v bitce nahý 7

Tamtéž, s. 42, 43. Tamtéž, s. 175. 9 Tamtéž, s. 110. 10 Tamtéž, s. 115.

8

- 10 -

- 11 -

n ž, / a v srdci isto je jak ve skleni ce. // Dnes ve er p išla ke mn na návšt vu r že. // Za dve mi uslyšel jsem její dech / a v n pramínkem, / co te e vzh ru, / stoupala tiše po schodech, / pak p išla sama, / nemusela klepat. / Noc byla bez m síce, / slepá, / však pro mne bílá r že zá ila. // Dnes ve er p išla ke mn na návšt vu r že. // O em jsme mluvili? / O em mluvit m že / r že a chlapík v erném svetru. / O tom, že Alláh z hrst v tru / koní ka stvo il, / a ona íkala: / Ty nad o ima máš havrana / a a ti neulétne, / ty smutný. // A já jsem odpovídal: // Kam? / Haluze všechny u ali, / na zem by mohl slétnout, / a tam jsme zase spolu. // Dnes ve er p išla ke mn na návšt vu r že. // Ve dvou jsme sed li / a ona, orosená, istou vodu pila, / má návšt vnice, skv lá r že bílá, / v skleni ce srdce mého.“11 (Kolik p íležitostí má r že) Zde se dnes nedostává do p ímého kontrastu s dalším adverbiem, ale stojí v protikladu s vnit ním asem básn . A koliv r že p išla na návšt vu dnes ve er, je z ejmé, že se to stalo n kdy d ív. Už jen využití r že jako návšt vnice odkazuje do minulosti. Vždy r že má u Skácela sv j vlastní význam. Je kv tinou zasv cenou minulosti, dávnu, vzpomínkám, která p ichází, aby

lov ku p ipomn la, co již

zapomn l. tená se tak dostává do specifického asu básn , jenž verbáln je dnes, ale významov je dávno, takže zde m žeme mluvit o onom „zp ítomn ní“ minulosti. „Pocta Erbenovi // 1 // Po ob d p jdu na p du / a snesu dol zlatý kolovrat. // Než ut eš nádobí, budu zase zpátky. / Pov sím klí a na st l položím / t i zlaté v ci. / P eslici, kužel, zlatý kolovrat. // V století smolice / je ryzí zlato trochu zvláštní. // Moc i tom ale nep emýšlej, / poj , / p eslici vezmi, / kužel, zlatý kolovrat / a slunce. / P jdeme na most znova prodávat / za ruce, za nohy, za o i. // V té dávné písni po ád doho ívá. // V té dávné písni po ád doho ívá, / a nejen lidé, / dnes už i oby ejná m sta mají vp edu smrt, / kulatou jako ticho v ústí ptá nice. // Smrt jako noc, / ta erná, / s krásným zadkem.“12 (Hodina mezi psem a vlkem) Dnes se staví p ímo proti adjektivní form adverbia dávno, takže kontrast mezi dávným a dnešním je viditelný z eteln . Tento fakt podporují i motivy použité v básni. Erbenovské téma zlatého kolovratu, jakýsi lidový p íb h pocházející z dob již minulých, a naopak „dnes už i oby ejná m sta“ jsou zcela odlišnými obrazy asu. Tomu je však spole ná smrt, která je kulatá a tichá. Práv tyto dv její vlastnosti jí dávají nádech 11 12

Tamtéž, s. 52. Tamtéž, s. 140, 141.

- 11 -

- 12 -

archetypality, jinak e eno, nádech minulosti. P estože dávno i dnes mají n co spole ného, smrt, adverbium dnes z plynulého

asu básn

vystupuje a aspo

na

okamžik tento tok rozbíjí. Podobnou funkci ve Skácelových básních má i adverbium najednou. Dokonce se vyskytuje se zhruba stejnou etností jako práv zmi ované dnes. Oproti tomu však v sob nese více expresivnosti, protože láme a m ní as v okamžiku, ímž zrychluje d j a dramatizuje jej. Stejn vystupuje i adverbium náhle, které se v n kterých básních vyskytuje zárove s najednou: „M j malý poklad // Najednou stojím sám / a v prstech držím st ípek / z rozbité lahve zelené, a vzpomínám: / Nádraží v cizí zemi, vítr na kolejích sk ípe, // vlak píská za ohybem, ticho po stenu, / lodyha dýmu. Náhle zaleskne se / ve škvá e st ep jak smaragd v prstenu, / který si straka uschovala v lese. // M j malý poklad.“13 (Kolik p íležitostí má r že). Lyrický subjekt se najednou jakoby ocitá v n jakém snu

i vzpomínce, ta

symbolizuje minulost, kterou p eruší náhlý záblesk st epu. Po áte ní najednou umož uje prudký vstup do básn . Její as se však zpomalí, jakmile se pohroužíme do vzpomínky, ale ta je op t p erušena rychlým nástupem nového vjemu. Ne ekaný zlom graduje i díky tomu, že adverbium náhle je postaveno p ímo doprost ed verše, navíc je ješt po átkem nové v ty. Dalším p íkladem m že být báse Malá nádraží: „Jsou krajiny, kde d ti ješt vlak m mávají. // Vždycky jsme malinko smutní / na malých nádražích, / kde nikdo ne eká. // Najednou máme bílou duši z bezu, / najednou je v nás p íliš z lov ka.“14 (Hodina mezi psem a vlkem). Op t se ocitáme v ase minulém, který jako by byl zakonzervován dodnes na malých nádražích, na nichž lov ka napadá: tady se zastavil as. A práv v tomto ustrnutí se v nás zlomí pocity, takže najednou cítíme n co víc. Znovu se tak láme as a zrychluje se d j básn . Sílu této náhlosti, p evratu pocit , k n muž dochází, podporuje i využití básnické figury anafory, tedy opakování stejného slova na za átku verš . Významov

jinou skupinu zastupují adverbia nikdy. Nesou v sob

n co

negativního, odkazují k nemožnosti uskute nit jakoukoliv v c v ase, a už v minulém, p ítomném nebo budoucím. Práv tato nemožnost je vyjád ena v básni: „Verše // Nikdy 13 14

Tamtéž, s. 22. Tamtéž, s. 122.

- 12 -

- 13 -

se nedostanu tam, / kam p esahuje v ervencové noci strom. / To vím a letní noc mne u í dál. // U starých silnic v era káceli / a nikdo nevyhrabal z trávy vlhké t ísky. / A bez ohn je práce d evorubc smutná. // Tak pro bych kazil verš. Je vykácený. / Snad ješt dobýt z hlíny pa ezy. / Vykopat temné stromo adí jam.“15 (Smuténka). Temné lad ní básn

dokresluje adverbium nikdy. Tím, že je postaveno na

za átkek prvního verše první strofy, je dáno, že toto nikdy je definitivní, je nemožné je p ekonat. Celkové záporné vyzn ní ješt podporuje adjektivum nikdo a slovesa z první a druhé strofy, která jsou v záporu. Adverbium nikdy však m žeme nalézt i v jiné pozici, která neevokuje nemožnost s takovou silou. „P íliš istý sníh // Vždycky když padne první sníh, / mráz zamkne t n na t i zámky, / zahodí klí e do studánky / sekerou t ikrát rubané, // bává mi smutno jako nikdy. / Jako by vítr s duše svál / poslední lístek prudce bílý / a všechno isté polím dal. // A zaplakal bych plný studu. /

istota jasná na polích. / To tiché

nebe… Jednou budu… / Um eme všichni pro ten sníh.“16 Zde jen zlehka dokresluje pocit smutku. Na chvíli mu dodá na síle, která je v následujících verších zjemn na lehkostí metafor. Lyrický subjekt se nepere s n ím nep ekonatelným, nikdy tedy nemá charakter ur itého dogmatu. Jak už bylo zmín no, je jen dokreslením atmosféry, nálady, která se pravideln vrací a vždycky p sobí stejn tíživou krásou. Jiným adverbiem, které se ve Skácelových básních vyskytuje také pom rn v hojném po tu, je potom. I ono má sv j specifický význam, nebo op t posouvá a tím i m ní asové roviny básn . Samoz ejm slouží i jako urychlova d je. Podobn jako u frekventovan jšího dávna, je i toto adverbium použito p ímo v názvu básn . „Potom // Potom je pusto, ticho, vyryto / i s ko eny / a na prach vypáleno. // Kdo jiný o tom ví? // Hromada sn hu na nám stí / a možná lvi.“17 (Smuténka) Tato báse vyvolává otázku: Po em? Op t se tak setkáváme s tajemstvím, které dokáže odhalit jen p íroda, která u Skácela v tšinou ví nejvíce a nejlépe, protože skrze ni se mohou p enášet všechny staré p íb hy. Práv ona má mnohem delší pam

než

lov k, a tak je i asto vypráví. Potom v tomto p ípad báse nezrychluje, spíše naopak, ale asovou rovinu posouvá n kam dále.

tená p esko í od n jaké tajemné události

15

Tamtéž, s. 174. Tamtéž, s. 191. 17 Tamtéž, s. 198. 16

- 13 -

- 14 -

z minulosti do jiného asu, asu klidu a ticha. Tím, že se p ed tím n co událo, a potom je pusto, ticho, proti sob se staví pohyb p edcházejícího a stati nost následujícího. Potom je tedy p ed lem mezi nevy eným a samotnou básní. V jiné básni: „M sto, kde luna p es den p espává // Podzimu nevydáš sv j zlatý stud, / aby t jako jablo svlékal. // Jsou hv zdy na nebi, / jsou ml enlivé ryby na dn ek, / jsou prázdná hnízda plná p ilétání, / je haluz, / je smrt léta / veliká jako láska velryb. // A m sto je, / nad kterým luna p es den p espává / a vlastním dechem taje. // Nave er oby ejn trochu p ituhne / a ona st emhlav padá, / až k ehké proutí, / nahé jasany, / zachytí pád. // A potom svítí. / Svítí jako bílé zví e skvost, / svítí, jak svítila už po staletí / pr vod m zarmoucených vdov, / protože tak n jak ten starý Mikulov / d m za domem se toulá d jinami / s o ima zav enýma do dvora. // Protože tak n jak už po staletí luna / tam polapena visí ve v tvích / a psíky ošt kána svítí. // Ó ano, / je takové m sto. / St epina luny nad ním p espává.“18 (Co zbylo z and la). Adverbium potom zde zastává podobnou funkci jako v p edchozí básni. Op t tvo í p ed l, avšak tentokrát spíše d jový než asový. Co se pak celkového pohybu tý e, spíše jej zpomalí. V první

ásti, p edevším ve

tvrté strof , se objevuje sloveso

vyjad ující pohyb (padá), ale v následující, jenž za íná A potom, je pohyb zaražen strnulým obrazem svítící luny. Takže potom umožnilo Skácelovi pracovat s motivickotematickým plánem básn , p edevším se zrychlením jeho toku. Adverbium potom bývá obm n no i jeho jinou formou pak. „Poháry // Nejprve p inášeli v dlani / jedinou studánku, / dávali hv zdám pít. // Až kdosi vzal tu dla / a u inil ji irou / pro všechny žíznivé, / co platí krutou da , // a vložil do ní r ži. // Muži pak, / kte í na sob se mstí / a pijí víno, / tiše pochopili. // Jak ruka k elu, / erné jitro k noci, / celou tu dobu lnula / irost k irosti. // Tak rostl pohár. // Tak zrodilo se sklo / odm nou za to, / že v dlani nosili / jedinou studánku, / dávali hv zdám pít.“19 (Co zbylo z and la) Zde je zcela jasný asový i d jový posun, protože pak je ve z ejmé opozici s adverbiem nejprve. Je tak p esn dáno, co se d je nejd íve a co následuje poté. Stejn jako v již uvedené básni Potom Skácel pracuje s pak v básni: „Poh eb na vsi // Pak je tu den a je tu odpoledne, / kdy minuly se p edepsané dny. / Všichni jsou ve 18 19

Tamtéž, s. 102, 103. Tamtéž, s. 98.

- 14 -

- 15 -

sváte ním, / trochu shrbení, / vp edu nesou rakem cihlovými vraty, / slunce je tlustá, bílá nev sta, / rež na kope ku jako zlatý lem. // Ztratil se, šeptají d cka, / hrají mu, / aby se k nám vrátil. / A k smrti mají dál než do m sta. / Toužebn upírají zraky na buben, / když cestou ze h bitova / kapelník narazí si klobouk do

ela / a hudba spustí

20

pomn nkový marš.“ (Co zbylo z and la). Op t je

tená vhozen p ímo do d je. V této básni však není tajemstvím

zahaleno, co p edcházelo. P ed poh bem vždy bývá jeden život a jedna smrt. Takže adverbium pak tu netvo í p ímý p ed l, spíše jen p ipomíná, že poh bu nutn n co musí p edcházet. Použitím pak již v samém za átku básn

se tato báse

shoduje s již

zmín nou básní Potom. Adverbii vyjad ujícími konkrétn jší dobu jsou krom již zmi ovaných adverbií ráno a ve er i další, jako v era a zítra, ale tyto dv se nevyskytují už tak asto. Snad je tomu tak proto, že odkazují ke konkrétn jší dob , která nedýchá takovým dávnem, ale spíše naopak nedávnem i blízkou budoucností. „Babí léto // V era let l vzduchem první bílý vlas. / Zazvonil, / když zvolna k zemi padal - / a slova, / hrubá, nepokorná slova / v hrdle uvázla mi jako rybí kost. // Mé léto, / ty už také šedivíš? // Je tomu tak / a podzim p ijde zítra. / Zas celé stromy budou odlétat, / zas ptát se budem, / kam a komu vst íc. / A ticho, chudé jako polní myš, / tu a tam za zády nám pískne. // Mé léto, / ty už také šedivíš?“21 (Kolik p íležitostí má r že) Tato báse obsahuje ob adverbia, p i emž využívá jejich protikladného asu. Lyrický subjekt se nachází ve zcela jiném ase, aby mohl vyjád it, co se již stalo a co teprve p ijde, takže on je dnes. Jeho as je nazna en ve st edu básn , kde se objevují slovesa v prézentním tvaru, mimo to se jedná i o samostatnou strofu, naopak v erejšek je podpo en préteritem a zít ek futurem, op t obojí v samostatných strofách. ast ji se p eci jen objevuje adverbium v era: „Dcery písn // Má noc je nej ern jší tam, / kde ráno za íná / a malá pta í hr za pod okny / se ozve naplno. // Pak vstanu / chudobn jší o v erejší den / jdu do koupelny. / Cestou se stydím mezi nábytkem. // Zas jsem to jednou jenom já, zloupený tak, / že do v nosti visím na niti. / Všechno mi trapn p ipomíná, / že jsem byl v era / do písmene kolmý. // Na chvilku mne osvobodí 20 21

Tamtéž, s. 86. Tamtéž, s. 12.

- 15 -

- 16 -

voda. / S bílého porcelánu / seškrábnu nehtem vlas / až p íliš tv j. / Zas je to zlé, ba horší. // Potom si ale vzpomenu / a ke káv už od íkávám verše, / pomalu, pracn , aby vydržely: // „Na pta í švehol vstává / a všechny dcerky písn se kr í.“22 (Smuténka). Zde je adverbium v era jen lehkým dopln ním oby ejné situace. Lyrický subjekt vzpomíná, co v era vyvedl, ale to není hlavní myšlenkou básn , takže v era je tu opravdu je letmým zábleskem minulosti, která však zp sobila t žkosti dneška. Skácel používá i další temporální adverbia, ovšem v tšina z nich se objevuje jen v n kolika básních nebo jen v jediné. K t mto z ídkavým adverbiím pat í: práv , d íve, brzy, n kdy a asto. Významnosti as nabývá i tím, že Skácel v n kolika básních použil p ímo samotného substantiva as. P edevším je tomu tak ve sbírkách Kolik p íležitostí má r že, Hodina mezi psem a vlkem, Smuténka a nejvíce pak ve sbírce Metli ky. „Hv zdný prak // Protože všichni mluví po ád dokola, / vyml el sis v duchu malý kamínek. / Už t to nebaví / na st nu házet hrách. // A náhle pocítil jsi nenávistn splývat as. / Chce se ti odejíti k holi i, / vystr it bradu skoro ku hv zdám, / nechat si nahmatat, / kolik zub ti už chybí v elisti. // Ale v srdci, íkejme tomu postaru, / ukrýváš vyml ený drahý kamínek.“23 (Smuténka) Podobn

jako jiné básn

i zde se objevuje motiv

asu ve spojení s jeho

neustálým pohybem kup edu. Také ostatní motivy p ipomínají jeho nezadržitelnost, která je však pro lov ka vymezená, každému z nás je vym ena jen ur itá délka. Objevujeme tu tak existenciální polohu Skácelových básní. Nepochopení ostatních nutí lov ka rezignovat a uzav ít se do sebe. Ani tato uzav enost se však nestává východiskem, nebo nás odd luje od sv ta, a nakonec jako nevnímáme ostatní, nevnímáme ani plynutí asu. Až náhle nás zastihne nep ipravené blízkost smrti. Nezbývá než si na ni po kat. Jediné, co nám z stane, je to všechno, co jsme si v sob tiše po léta schovávali. Jistá marnost je také cítit z verše, v n mž je srdce chápáno jako snad již zastaralý výraz. Jakoby dnešní sv t srdce nepot eboval i ho neuznával jako hodnotu. Objevuje se tu archetyp prom ny, který je spojen jak s plynutím asu a zm nami, jež jsou p irozené 22 23

Tamtéž, s. 175, 176. Tamtéž, s. 151.

- 16 -

- 17 -

(stá í, smrt), ale také se pojí s prom nami hodnot, s chápáním sv ta. Srdce je hodnotou ze starého sv ta, jenž však již zaniká, proto se uzavíráme do sebe. Jistou nad ji pak m žeme spat ovat práv v onom vyml eném kamínku, nebo ten, kdo ho v sob má, nosí tak u sebe i onen starý dobrý sv t, který m l své hodnoty. Metli ky jsou poslední sbírkou vydanou v šedesátých letech, kdy Skácel mohl ješt pom rn svobodn vydávat své verše, a snad proto obsahují poezii nejteskn jšího lad ní. I Zden k Kožmín se domnívá, že Metli ky jsou pokra ování Smuténky, avšak ke smutku p ibývá ješt více úzkosti a strachu. Z toho je pak možné odvodit, pro se zrovna v této sbírce objevuje nejvíce básní s motivem asu. „Uprost ed léta // To jak se sklání nad stmíváním léto / Je beze zbytku / Na tenkých v tvích celé je abiny / A mimo tíhu as / Srpen tak blízko jako bodlák u cesty / Dny o pí kratší / Pod k ehkou hv zdou kusé rozhovory / Ješt si nev íme že by p išel podzim / Z blízkého houští / Napo ád stromy kotví v ko enech jak zvony / Dolehla jistota / A p ekrásná je nepot eba ná ku“24 (Metli ky) Ve verši A mimo tíhu as je nazna eno, že práv on stojí mimo vše, ale zbytek básn dokládá, že je naopak obsažen ve všem, plyne si nezadržiteln kup edu. A tak jako pravideln p ichází každý rok podzim v p írod , stejn tak nastane i tento as jednou pro každého z nás, a koliv tomu ješt nev íme. as básní je pro Skácela velmi d ležitý, proto v jeho sbírkách nalézáme tolik temporálních adverbií. Jak je již z ejmé, nejvíce využíval t ch, která odkazovala do minulosti, takže d ležit jší pro n ho bylo to, co se již stalo, protože jen tak se dá pochopit a vyjád it všechno, co se d je te . Odkazuje tak k minulosti nejen pomocí archetyp nebo mýtických p íb h , ale i gramatickými prost edky. Jejich využití je zcela funk ní, protože podporují tematickou výstavbu básní. Nej ast ji se setkáváme s asem d tství, který evokuje idylickou a bezstarostnou dobu. Ve všech p ti sbírkách se tak objevuje snaha o návrat do minulosti, která je reprezentována bu

oním d tstvím, nebo asem dávným, který

zt les ují staré p íb hy. V této snaze vrátit se m žeme spat ovat touhu po úniku p ed realitou, která na lov ka p sobí tíživ , kdežto archaický as minulosti, jež se nám neustále vrací ve 24

Tamtéž, s. 243.

- 17 -

- 18 -

vzpomínkách, poskytuje lov ku p ív tivý úkryt. Dostáváme se tak k minulosti, která se siln pojí s mýty, nebo ty mají stále své rituály a umož ují lov ku zorientovat se jak v prostoru, tak i v ase. V dávnu, k n muž odkazují temporální adverbia, je skryt ád a hodnoty, po kterých Skácel touží a dovolává se jich prost ednictvím svých verš .

- 18 -

- 19 -

2.2 Prostor S prostorem pracuje Skácel podobn

jako s asem. Má n kolik typických

motiv , které se jeho básn mi stále prolínají. P edevším se jedná o m sto a venkov. Dá se íci, že se tyto dva prostory pom rn pravideln st ídají, jsou tedy p ítomny ve všech p ti sbírkách. Prostor d diny reprezentuje p íroda, lesy, pole, rybníky, louky a sady, m sto pak ulice a hlavn st echy dom . Trochu mimo stojí další dva motivy, jedná se hlavn o železni ní nádraží a mosty. Samoz ejm tyto dva prostory se v básních objevují mnohem mén než prostor d diny a m sta. Všechny tyto motivy jsou však jen obecným vymezením prostoru ve Skácelových básních. Nejde jen o to, kam své básn umístil, ale také o to, jak s jejich prostorem pracuje konkrétn . Pro práci s asem byla typická r zná adverbia, jak jsem již ukázala, ovšem u prostoru je tomu jinak. Samoz ejm i zde se najdou typická adverbia místí: tam, kam, nikam, n kam, tu … P estože se vyskytují v menším množství než temporální adverbia, navzájem se dopl ují. as i prostor básní je pro Skácela d ležitý, protože mu umož uje vytvá et p íb hy s nádechem mýtu. P esto se nejedná o mýtus v pravém slova smyslu, nebo jeho as je stále p ítomnýi, kdežto u Skácela je p edevším as dávna, minulosti. Jeho básn , a koliv také vypráv jí o p ítomnosti, jsou z velké

ásti ukotveny práv

v minulosti, nedochází v nich k neustálému znovuzrozování a opakování asu, jako tomu je v mýtu. A práv

dávno koresponduje s prostorem básní, p edevším pak

s d dinou. „Poh eb na vsi // Pak je tu den a je tu odpoledne, / kdy minuly se p edepsané dny. / Všichni jsou ve sváte ním, / trochu shrbení, / vp edu nesou rakev cihlovými vraty, / slunce je tlustá, bílá nev sta, / rež na kope ku jako zlatý lem. // Ztratil se, šeptají d cka, / hrají mu, / aby se k nám vrátil. / A k smrti mají dál než do m sta. / Toužebn upírají zraky na buben, / když cestou ze h bitova / kapelník narazí si klobouk do ela / a hudba spustí pomn nkový marš.“25 (Co zbylo z and la) Jak už vyplývá ze samotného názvu, zde si Skácel zvolil prostor vesnice, což souvisí se samotným tématem básn , poh bem. R zné zvyky a rituály se dochovaly i

viz Meletinskij, J., M.: Poetika mýtu. Praha, Odeon 1989. Tamtéž, s. 86.

25

- 19 -

- 20 -

hlavn zde, nikoliv ve m stech, a tak je volba prostoru z ejmá. Báse obsahuje typická adverbia místní tu a vp edu, která mají charakter pronominální a báse lokalizují. Ves a adverbia zde vymezují obecný prostor básn , další je však už trochu konkrétn jší. Nap íklad cihlová vrata, najednou je zde konkrétní detail konkrétního domu v protikladu s nevymezeným prostorem jakékoliv vsi. Jiné znázorn ní prostoru, cestou ze h bitova, zase dodává básni trochu pohybu a rozši uje obzor. První strofa tak p sobí stati t ji svou lokací i svým d jem, který postrádá pohyb, kdežto druhá strofa znázor uje otev en jší prostor a více pohybu, což je vyvoláváno p edstavou zástupu lidí jdoucích ze h bitova. Tímto jsem však jen obecn

nazna ila, jak Skácel pracuje s jednotlivými

prostorovými motivy, ale jeho básn jsou plné dávna a s ním souvisejícího jakéhosi „vnit ního“ prostoru. Kdybychom se na tuto báse

podívali podrobn ji, zjistili bychom, že zde

vstupují do kontrastu ty i výrazné motivy: smrt a život, prostor p írody a prostor lov ka. Nejd íve se zam íme na první dvojici. Smrt je zcela z eteln

ztvárn na

poh bem, smute ním pr vodem a prostorem h bitova. Je p irozeným zakon ením naší existence, p esto se jí asto bojíme, protože pln nechápeme, co se po ní s lov kem d je, takže se ješt více upínáme k životu. Ono nepochopení je vyjád eno s d tskou naivitou ve verši: „Ztratil se, šeptají d cka, / hrají mu, / aby se k nám vrátil.“26 Tento kontrast vnáší do básn existenciální rovinu, jelikož se tu objevuje téma smrti a života stojících proto sob a Skácel uvažuje o jejich významu, ímž také narušuje mýtus ztvárn ný rituálem, který tu zastupuje poh eb. Smrt je reprezentována mrtvým a život pak d tmi. Na druhou stranu, jsou to práv d ti, které naopak rituálnost a mýti nost podporují, nebo ony jsou symbolem znovuzrození, neustálého opakování a tím pádem nemožnosti zániku. Život je také vt len do slunce, které znázor uje nev stu, jež má však pejorativní nádech, nebo je tlustá a bílá. Tímto zp sobem shazuje p edstavu krásné nev sty i oslavného ob adu života. Snad by se tento obraz dal chápat i jako svatba se smrtí, protože slunce nejen vychází a za íná tak nový den, ale také zapadá a tím jej kon í, p ináší tak temnou noc. Jako by se nás tím lyrický subjekt snažil p esv d it, že život nem že vyhrát, že nakonec stejn všechno pohltí smrt. Ale i p es to, že z ní máme 26

Tamtéž, s. 86.

- 20 -

- 21 -

strach, dokážeme i ji vnímat pozitivn , nebo ke každému smute nímu ob adu pat í také hostina, na níž se pak mísí smutek s radostí, stejn jako v pomn nkovém marši. Slunce se tu tedy stalo symbolem života, t ebaže trochu smutného, sp jícího ke smrti, ale také vymezuje prostor p írody odd leného od toho lidského. Stejn tak spolu kontrastují ves, která bývá s p írodou velmi úzce spjatá, a prostor m sta, jež se tu také, aspo v náznaku, objevuje. Svoji zvláštní funkci zde pak mají i samotná místní adverbia tu, o kterých už jsem se zmínila. Práv toto adverbium báse

lokalizuje nejen prostorov , ale také

i asov . Navozuje p edstavu konkrétního okamžiku, jež by se m l odehrávat te , což se nekryje s asovým vymezením rituálu, který je velmi starý a je již sou ástí minulosti. A práv toto adverbium ve spojení s meditací nad životem a smrtí, tedy existenciálním podtextem, narušuje mýtotvorný charakter básn . Na druhou stranu, je to zp sob, který Skácelovi umož uje vyzvednout úlohu rituálu v lidském život , protože dnes se nejr zn jší zvyky vytrácejí. Rituály byly nedílnou sou ástí života, protože lidem umož ovaly orientovat se v prostoru i v ase. M ly o istný charakter, obrozoval se v nich nejen sám lov k, ale i veškerý život. Byly symbolem života i smrti, p edevším však symbolizovaly nekone no, ve smyslu nikdy nekon ícího života. P inášely

ád, který vycházel

z p írody, z p írodních cykl . V této básni je spojitost s p írodou z ejmá, objevuje se zde slunce, jež je symbolem nestálého vznikání, východ, a zanikání, západ. Proto Skácel použil onu pejorativní p edstavu ošklivé nev sty. P i kl tak slunci, které je chápáno jako symbol života, i druhou, negativní tvá , ímž zvýraznil jeho druhou stranu, zánik. Stejná je pak i paralela mezi nebožtíkem a d tmi, je tu n co již mrtvého a n co nového, živého. Cykli nost, znovuzrození a mýti nost pak podporuje již zmín ný verš: „Ztratil se, šeptají d cka, / hrají mu, / aby se k nám vrátil.“27 Promítá se sem mýtus o v ném návratu, s nímž souvisí archetyp prom ny. Báse poh eb na vsi velmi dob e ukazuje, jak Skácel pracuje s mýtem, avšak pouze funk n využívá archetyp jako prost edk k vyjád ení svých myšlenek, mýtus jako takový nevytvá í. Jako další p íklad si m žeme vzít již zmín nou báse Strach: 27

Tamtéž, s. 86.

- 21 -

- 22 -

„Strach // Porodní bábu, / která mi na sv t pomáhala, / to na znorovských lukách zabilo. / Snad z trávy šla, / snad byla sbírat arod jný kv t, / a snad se dlouho ve Znorovách nerodily d ti. / Stýskalo se jí asi, chuderce, / cht la p ivon t / k ekance, mochn , rezekvítku. // Je mnoho k ížk v lukách podle cest, / na kterých stojí: „Tenkrát, dávno tomu, tenkrát / jeli tu s f rou a tu z ista jasna / z modrého nebe navštívil je blesk.“ // To bylo dávno. / Jen naši vzpomenou / a n kdy strach mne svírá, / a n kdy báze , nevím, kde se vzala, / za srdce mne jme. // P ivírám o i. / Blesk vidím, ho í jako síra, / spálené místo vidím v lukách u Moravy, /

erného

ápa, rozkvetlý

bojínek.“28(Kolik p íležitostí má r že). Op t se zde objevuje pro Skácela typický motiv venkova a s ním spojené p írody. Tentokrát si vybral vzhledem k tematickému lad ní básn

as léta, žní, slunce,

ale i bou ek, a s tímto vším se pak nejlépe pojí otev ený prostor kvetoucích luk. Vesnice, jako i v dalších básních, je konkrétn pojmenována, jedná se o Znorovy, jež byly Skácelovi velmi blízké, a proto je prostor básn docela dob e lokalizovatelný. Spolu s loukami se zde objevuje také motiv cesty, kterou u Skácela chápeme jako archetyp, ve své poezii ho využívá pom rn nazna uje, že as, v n mž se báse samoz ejm

asto. P ítomnost archetypu

odehrává, zavede tená e do minulosti. S tím

korespondují temporální adverbia tenkrát a dávno, která jsou v básni

p ítomna. Spojením adverbií s konkrétním prostorem venkova se tak dostáváme do onoho „vnit ního“ prostoru básn ii. A koliv nám veškeré d ní lí í lyrický subjekt, prostor se v básni m ní, tak jak se v ní postupn st ídají jednotlivé osoby. Na po átku, v první strof , se objevuje porodní bába, které je p isouzen prostor znorovských luk, jež jsou spojovány s konkrétními kv tinami a mají trochu snad i tajemn jší nádech, nebo porodní bábu m žeme zam nit i s bábou ko ená kou, která je zatížena p íznakem pohádek. Tímto se m žeme vrátit zp t k asu dávna, nebo pohádky jsou vypravováními minulými a jsou spojovány s mýty, respektive jejich vznik se popisuje tak, že se vyvinuly z mýt . Zatímco porodní báb

je vymezen ohrani ený konkrétní prostor luk, tak

obecnému subjektu druhé strofy se tento prostor rozši uje. Už nejde jen o jednu louku, ii

Vnit ním prostorem básn mám na mysli prostor, v n mž se pohybujeme p ímo v básni. Není nijak zobec ován jako prostor venkova, p írody i m sta, ale je naopak konkretizován jako prostor básn Strach. Je to okolí Skácelových fiktivních Znorov, které mají sice p edobraz v konkrétní vesnici a p írod , ale zde jsou tená i zprost edkovány skrze lyrický subjekt. 28 Tamtéž, s. 42, 43.

- 22 -

- 23 -

nebo o znorovskou oblast, ale p ibývá zde i prostor cest, a navíc se m že jednat o jakékoliv louky, nebo jejich prostor už není konkrétn lokalizovatelný, protože chybí bližší místní ur ení. Stejn jako se zobec uje prostor, zobec uje se i as. Spojením adverbií tenkrát a dávno se dostáváme do hluboké minulosti, jež je v podstat jakkoliv asov nevymezitelná. Jak již bylo e eno, as první strofy také odkazuje do minulosti, ovšem tam jen v náznaku, kdežto druhá strofa minulost ozna uje konkrétn a její dávnost prohlubuje gradujícím spojení obou adverbií nejen t sn za sebou, ale i jejich dalším zopakováním. Ve t etí strof se spojuje lyrický subjekt se subjekty rodi

a prostor je zde zcela

nep ítomný. Jako bychom se vracely z dávna do sou asnosti, tedy do p ítomného asu lyrického subjektu, což je také nazna eno již prvním veršem této strofy to bylo dávno, který tak shrnuje p edchozí d ní a uzavírá jej. Jistá neur itost, jíž se tato strofa odlišuje od ostatních, je vyjád ena i adverbii n kdy. Krom prostorového vymezení zde také absentuje i n jaký odkaz k archai nosti. To je ovšem pochopitelné, vztáhneme-li tento jev k asu, nebo archetypy souvisejí s minulostí a ta zde své místo nemá. Poslední, tedy tvrtá strofa, je vyhrazena pouze lyrickému subjektu samotnému. Op t zde dochází k prostorové zm n , tady už prostor máme, a dokonce pom rn konkrétní. Lyrický subjekt je spojován s loukami u Moravy a jeho prostor je ješt více konkretizován obrazem jednoho spáleného místa,

erným

ápem a rozkvetlým

bojínkem. Také je tu rozdíl mezi t etí a tvrtou strofou v tom, že zde je as jakoby ješt p ítomn jší, k emuž p ispívají verba pouze v prézentních tvarech. P esto, vracíme se zde zp t do luk, a tak i když p ihlédneme k prézentním slovesným tvar m, minulost je zde stále p ítomna, t ebaže ne tak z eteln . Celá báse by se tak dala rozd lit do dvou ástí. V první, zastoupené první a druhou strofou, je prostor obecn vymezen p edevším loukami a je zde také shodný as dávna, a koliv v každé strof má trošku jinou hloubku. Naopak druhá ást, kterou pak zastupuje t etí a tvrtá strofa, je prostorov mén výrazná a asem se také, aspo lehce, liší. Konkrétní prostor se objevuje jen v jedné z nich, takže louka nem že být považována za spole ný znak jako v p edchozí ásti.

asové rozlišení už tak zcela

z etelné není. Naopak co se subjekt tý e, ob

ásti by si mohly být pom rn blízké, protože

v obou se vyskytuje v jedné strof pouze jedna osoba, kdežto v druhé jich je už více. - 23 -

- 24 -

K dalším shodným bod m by pat il i obraz konkrétn vymezených jihomoravských luk, které jsou v obou strofách, první a tvrté, p isouzeny pouze jediné osob , porodní báb a lyrickému subjektu. Využitím v podstat dvou stejných motiv v první a poslední strof Skácel báse ohrani il, a my tak m žeme hovo it o rámcové kompozici. V básni se tedy spojuje as s prostorem, což samoz ejm ovliv uje její význam. Temporální adverbia podtrhují nejen asové zm ny, ale i zm ny prostorové. Jsou proto d ležitým kompozi ním prvkem. Práv

spojením dávného

asu, prostoru vesnice

a archetyp se Skácel blíží mýtu. Mýtus má sv j vlastní specifický as, který se jakoby vymyká všemu d ní i asu samotnému. Je zde tená i p edložen p íb h, který si m že vypráv t spousta lidí a m že p echázet z generace na generaci, tedy z asu do asu, takže základ mýtu by tu byl. I samotný obecný motiv strachu a respektu k p írod , jež je nám dán odedávna a který v nás vyvolává p íroda svou silou a neo ekávaností, by k tomu také p ispíval. Z toho plyne, že tato báse má mýtotvorný charakter, navzdory strofám, které z dávného asu vystupují a narušují jej. Jednotlivé motivy, krajina, asové vymezení, to vše nás v tom jen utvrzuje. V další básni Babí léto se už nepohybujeme v konkrétním prostoru vesnice nebo m sta, jak tomu bylo v p edchozí básni, ale v jakémsi obecném prostoru konce léta, který je vm stnán do jednotlivých samostatných metafor. Pouze víme, že se nacházíme n kde v otev eném prostoru p írody na konci léta, kdy p ichází zvolna podzim. „Babí léto // V era let l vzduchem první bílý vlas. / Zazvonil, / když zvolna k zemi padal - / a slova, / hrubá, nepokorná slova / v hrdle uvázla mi jako rybí kost. // Mé léto, / ty už také šedivíš? // Je tomu tak / a podzim p ijde zítra. / Zas celé stromy budou odlétat, / zas ptát se budem, / kam a komu vst íc. / A ticho, chudé jako polní myš, / tu a tam za zády nám pískne. // Mé léto, / ty už také šedivíš?“29 (Kolik p íležitostí má r že). I tato báse obsahuje temporální adverbia: v era a zítra, a také adverbia místní: kam, tu, tam. Zatímco temporální adverbia jsou pom rn konkrétní, mají p esn ur ený as, místní adverbia jsou naprosto nekonkrétní a navíc mají statický charakter, takže neumož ují pohybovat se v básni dál v prostoru. Báse je tak vystav na p edevším na

29

Tamtéž, s. 12.

- 24 -

- 25 -

metaforách, p i emž každá z nich je obrazem jiného prostoru, který je tak zcela minimalizován (vlas, hrdlo, rybí kost). První strofa se odehrává v minulosti, ta je dána již úvodním adverbiem v era, které odkazuje na velmi blízkou minulost p edchozího dne. Obecnost a nekonkrétnost prostoru je také vyjád ena v prvním verši substantivem vzduch. To symbolizuje otev ený, tém

nekone ný prostor kdekoliv v p írod

i jinde. Naopak až na samém

konci strofy stojí ohrani ený a p esn vymezený prostor hrdla. Takže tato strofa sp je od otev enosti a nekone nosti vzduchu k uzav enému a malému prostoru hrdla. Pohyb, jenž se zde objevuje, je vyjád en p edstavou letícího bílého vlasu, tedy babím létem, a jeho zvolným padáním k zemi. I v tomto p ípad vlas sp je z naprosto otev eného prostoru k prostoru trochu konkrétn jšímu, a to k zemi. T etí strofa je pak ukotvena v budoucnosti, p edevším díky temporálnímu adverbiu zítra, které tak kontrastuje s první strofou. Podobn jako v ní, i zde je vyjád en pohyb p edevším metaforami, nap . p edstavou odlétajících strom , jinak e eno jejich listím, které vítr strhává z korun a roznáší je dál po kraji. V této strof se však na rozdíl od první vyskytují již zmín ná adverbia místní: kam, tu a tam. Mají podobnou funkci jako vzduch v první strof , a protože jsou velmi neur itá, nedokážeme pak p esn ur it ani vymezit prostor, v n mž se pohybujeme. Na rozdíl od první strofy se zde pak nevyskytuje konkrétní lokace. Na konci se pouze objevuje prostor za zády, jenž je p eci jen malinko konkrétn jší, p esto má spíše charakter prostoru zem , jak tomu bylo v první strof , nikoliv charakter hrdla. Ob tyto strofy mají tedy shodné i rozdílné rysy, ovšem v tom podstatném se dopl ují. Je mezi nimi z etelný rozdíl v ase, který ur ují ob temporální adverbia v era a zítra. První strofa se tedy odehrává v blízké minulosti a druhá v blízké budoucnosti. Tento asový p ed l dovoluje básni se pohybovat v ase. asový pohyb potom dopl uje pohyb prostorový. Jak již bylo e eno, v obou strofách dochází k pohybu p edevším díky metaforám, jež znázor ují odlétání. V první strof je jím bílý vlas, ve t etí stromy, respektive listí, obojí však vyjad uje totéž, konec léta. P icházející podzim se tak chystá pozvolna nahradit léto. V obou p ípadech jde o pohyb kup edu, z minulosti do budoucnosti, z léta do podzimu. Myšlenku kon ícího léta také vyjad uje druhá a tvrtá strofa. Jde o jednoduché dvojverší, které má charakter refrénu, a tím, že se opakuje, myšlenku odchodu léta ješt - 25 -

- 26 -

více zd raz uje. Využitím apostrofy a p ivlastn ním si léta lyrickým subjektem dostává toto dvojverší d v rný až osobní charakter. Což je ješt podpo eno využitím metafory, v níž se objevuje atribut šediv ní. Tato personifikace léta je paralelou na lov ka, jenž si šedivé vlasy a blížící se konec spojuje s podzimem života. Celá báse je asov i prostorov p esn neukotvená, vše je jen nazna eno, ale op t se zde setkáváme s podobným jevem jako u p edchozí citované básn Strach, temporální adverbia se dopl ují s prostorovou výstavbou básn . Toto podtržení prostoru asem op t dokazuje, jak velký význam temporální adverbia u Skácela mají. Co tu však chybí, jsou jakékoliv archetypy, takže i v tomto se básn liší. Jedna má mýtotvorný charakter (a koli úplným mýtem není) a druhá je istou metaforickou poezií bez odkaz

do minulosti. I v tomto p ípad se o to postarala z velké ásti

temporální adverbia, jež v první básni odkazují k dávné minulosti, kdežto v druhé se pohybujeme tém

v sou asnosti, as tu nemá takovou hloubku.

Druhým argumentem stojícím proti mýtu je také meditativnost básn . Podobn jako u Poh bu na vsi, i zde se setkáváme s existenciální rovinou Skácelovy poezie. Op t se tak otevírá otázka života a smrti, avšak tentokrát je lyrický subjekt smí ený, nehledá odpov di, jen konstatuje, že podzim p ijde brzy. Ono pozvolné plynutí nijak nedramatizují ani výrazné motivy jako v p edchozím p ípad , naopak Skácel používá pouze jemných metafor. Uvedu ješt jeden p íklad: „Trám // Sv tnice m la žebro: hn dý, rozpukaný trám. / Suk jako pavou ek a škvíra. / Svítívalo se petrolejem. / Od okna vedl vyšlapaný chodník k hodinám. // Když chlapci rostl zub, zlá baba hlavou t ásla, / noc byla na košt ti, / dul vítr, na zahrádce topol sk ípal, / tatínek u vaného kluka, aby neplakal, / od okna nosil k hodinám a od pendlovek k oknu, / do ucha šeptal, nestydíš se, tak velký chlapec, / vojákem brzo budeš, / zaneseš do maštale plnou náru sena, / budou to b louši. // A já jsem rázem ztichl jako p na. // Kam jsme to jenom dojeli za celou dlouhou noc / pod trámem, který jako silná, opálená paže / strop držel nad námi, a škvíra / ve starém d ev v bec nebolela, naopak, / p ítulná byla, vždy za odšt penou t ískou / trám stéblo slámy svíral, / žlutý Zlatovlás in vlas. // Odkud ten vlásek p išel, kde se u nás vzal? // Sv tnice m la žebro: hn dý, rozpukaný trám. / Suk jako pavou ek

- 26 -

- 27 -

a škvíra. / Svítilo se petrolejem. / Od okna vedl vyšlapaný chodník k hodinám.“30 (Kolik p íležitostí má r že). Tentokrát se setkáváme s trochu jiným spojením asu a prostoru, protože v této básni se nevyskytují pro Skácela tolik typická temporální adverbia. P esto je z ejmé, v jakém ase se pohybujeme, jde o as d tství, as již minulý. I prostor je trochu jiný, než jsme byli doposud zvyklí, opouštíme otev ený kraj p írody a necháváme se lyrickým subjektem zavést do sv tnice, tedy do zcela uzav eného a p esn vymezeného prostoru, který se v tomto p ípad dá charakterizovat také jako prostor domova. as zde tedy m žeme vy íst z tvar

sloves, nikoliv z jednotlivých adverbií.

P esto jsou tu dva verše, které nás z minulosti a ze vzpomínek vytrhují, vrací lyrický subjekt zp t do asu, kdy vypráví sv j p íb h. Jde o t etí a pátou strofu. Ob obsahují pouze jediný verš, a a koliv slovesa i zde mají tvary minulé, je zcela z ejmé, že se pohybujeme už v jiném ase. První strofa vymezuje prostor sv tnice a její hlavní rozpukaný trám.

ást, kterou je hn dý

tená i je p iblížen pouze v mali kostech, takže se od pom rn

velkého prostoru sv tnice dostáváme k tomu asi nejmenšímu, co v ní m žeme najít, ímž je škvíra v trámu. Že v této básni bude pohyb, nenazna uje pouze prostorové sm ování od v tšího k tomu nejmenšímu, ale i poslední verš strofy, jenž znázor uje pohyb po horizontále od okna k hodinám. Jak jsem již zmínila, as nám zprost edkovávají slovesa, ale nejen ony. Také samotné verše nazna ují, kde se lyrický subjekt pohybuje. Už první strofa nás sm uje do minulosti, do doby, která je nám už velmi vzdálená. Tento fakt nám sd luje t etí verš. Petrolejem už dávno nesvítíme, takže tímto nás lyrický subjekt z eteln vede zp t v ase. O jaký as p jde, se dozvídáme v následující strof , která jasn ukazuje, že se budeme pohybovat v d tství, ve vzpomínkách lyrického subjektu. Nejenže i zde je obsažen pohyb (tatínek nosí kluka v náru i, aby ho utišil), ale i pohádkové motivy, které nás zavád jí do mnohem hlubší minulosti, než je jen n jaké d tství, nebo to je dávné d tství. Konec prvního verše a pak i druhý a t etí navozují až strašidelnou atmosféru: „(…) zlá baba hlavou t ásla, / noc byla na košt ti, / dul vítr, na zahrádce topol sk ípal

30

Tamtéž, s. 44 a 45.

- 27 -

- 28 -

(…)“31, ímž se op t dostáváme k pohádkám a mýtu. Práv tento aspekt podporuje as dávna a argumenty pro mýtotvorný charakter básn . Také zde máme pohyb po horizontále jako v první strof , od pendlovek k hodinám. Už jen samotné opakování tohoto motivu m vede k myšlence, že se op t setkáváme s rituálem. Vždy otec opakuje jen to, co už p ed ním d laly spousty rodi a prarodi , snaží se utišit dít pohybem a p itom mu ješt dodávat odvahy vypráv ním, že je p eci už velký a silný. Poté p ichází krátká t etí strofa, jež potvrzuje, že otcovo ut šování je tém

jako

kouzelné zaklínadlo. Takže znovu se objevuje silná pohádková motivace propojená s rituálem. A práv propad do zcela jiného nového prostoru p ináší tvrtá strofa. A koliv z stáváme ve sv tnici, je najednou jiná, protože je vid na d tskýma o ima. Tento fakt podtrhují personifikace trámu i díry v n m. Prostorový posun dokresluje už první verš: „Kam jsme to jenom dojeli za celou dlouhou noc“32. Pohyb podporuje i motivický p esun od trámu k dí e (podobn jako v první strof ) a op t se dostáváme od v tšího k menšímu, od rozsáhlého k ohrani enému. V neposlední ad se zde znovu objevuje pohádkový motiv, tentokrát ale mnohem konkrétn jší Zlatovlás in vlas. Personifikace a konkrétní pohádková postava znamenají, že jsme zcela jasn nejen v ase dávna, ale p edevším v mýtu. V následující strof op t nalézáme personifikaci, která potvrzuje, že v p edchozí strof se lyrický subjekt prom nil v postavu dít te. Dokazuje to také fakt, že otázka je položena s naivitou a zájmem o detail dít ti vlastní. Samotnou otázkou, která by mohla být považována za e nickou, nebo nevyžaduje odpov

, se pak lyrický subjekt obrací

p ímo na tená e a vtahuje ho p ímo do básn . Tyto prvky narušují pohádkovost, ale ne mýtus samotný. Naopak, vzniklý kontrast ješt

více mýtus podtrhuje a dává mu

vyniknout. Je to zlom, v n mž báse graduje, aby se v poslední strof mohlo vše vrátit na za átek. Tato strofa je totiž totožná s první, takže zde máme rámcovou kompozici. Opakování strof i n kterých motiv vnáší do básn rituál a asovou cykli nost, která je s ním neodmysliteln spjata. Všechny tyto prvky, v ele s pohádkovým lad ním celé 31 32

Tamtéž, s. 44. Tamtéž, s. 44.

- 28 -

- 29 -

básn , z ní d lají mýtus velmi výrazným zp sobem, i p es to, že tu nenajdeme konkrétní temporální adverbia jako v p edchozích uvedených básních.

as a prostor se op t

navzájem podporují. Všechny uvedené básn byly zasazeny do prostoru, který m žeme chápat jako dávný, již neexistující, nebo p íb hy, jež se v t chto básních odehrávají, jsou již minulostí. Znovu vstupujeme do asu dávna, d tství, vzpomínek a již minulých p íb h . Op t se tu setkáváme i s archetypy, s pohádkovými motivy, které odkazují k mýtu, i s temporálními adverbii. Je tak z ejmé, že i prostor má pro Skácela sv j význam, potrhuje a dopl uje as básní. Krom

archetyp

otce, p írody a jednotlivých živl

se zde setkáváme

s archetypem prom ny, p edevším v básni Babí léto. Pomalu p icházející podzim se chystá nahradit léto, takže dochází k prom n nejen ro ních dob, ale jelikož je báse paralelou k lidskému stárnutí, tak se tu objevuje i prom na lidského života. Blížící se podzim nazna uje také blížící se konec, pro lov ka tímto koncem je smrt, proto m žeme íci, že i archetyp stínu je zde p ítomen také, t ebaže jen v náznaku. Prostor je tedy u Skácela stejn funk n využíván jako temporální adverbia. Nej ast ji básn zasazuje do prostoru venkova a p írody. I to má samoz ejm sv j význam, nebo práv s t mito prostory se pojí p írodní cykly a rituály. Op t je tak vid t t sné propojení asu, prostoru a archetyp .

- 29 -

- 30 -

3. Archetypy V tradi ním pojetí jsou archetypy chápány jako vrozená p edstava. Avšak podle C. G. Junga, který se mýty i archetypy samotnými zabýval, je jimi myšleno n co trochu jiného: „Archetypy jsou typické formy chování, které se, když se stanou v domími, projevují jako p edstava, stejn jako všechno, co se stává obsahem v domí. Protože jde o charakteristicky lidské mody, pak neudivuje, že v individuu m žeme zjistit psychické formy, které se nevyskytují pouze u protinožc , ale i v jiných tisíciletích, s nimiž nás archeologie spojuje.“33 Jedná se tedy o ur ité motivy, jež jsou spole né jak r zným civilizacím, tak i r zným dobám. M žeme je nalézt p edevším v lidové slovesnosti, v mýtech, pohádkách a legendách. Lidem je jejich obecný význam, tedy denotát, b žn srozumitelný, avšak z toho nelze vyvozovat, že každý archetyp má pouze jeden jediný význam. Pro každého m že být symbolem n eho odlišného, avšak nejedná se o rozdíly diametrálního charakteru, pouze o r zné konotace. Jung také dále o archetypech íká: „Nejde tedy o zd d né p edstavy, ale o zd d né možnosti p edstav. Nejsou to ani individuální zd d né duševní vlastnosti, nýbrž hlavn všem spole né zd d né možnosti p edstav, jak lze vid t z univerzálního výskytu archetyp .“34 A jejich vznik popisuje pak takto: „ (…) archetypy se v žádném p ípad

všeobecn

nerozši ují pouze tradicí,

jazykem a migrací, nýbrž mohou kdykoli a všude spontánn

znovu vznikat, a to

zp sobem, který není ovlivn n zprost edkováním zvn jšku.“35 Pojmem archetypu se zabývali již anti tí filozofové, ovšem pro n to byly jakési ideje, které byly obsaženy v božském v d ní. Lidé se zajímali od pradávna o symboly a jejich p vod. S tímto argumentem souvisí i tvrzení, že: „Jiným, dob e známým projevem archetyp je mýtus a pohádka. Ale i tady jde o specificky utvá ené formy, které byly p edávány po dlouhé v ky.“36 Spojení mezi archetypy pohádkou a mýtem je tak zcela z ejmé, takže je pochopitelné, že se tyto obrazy objevují i v poezii Jana Skácela. N které jsem již zmínila v p edchozí kapitole, ale nyní bych se jim cht la v novat trochu podrobn ji. 33

Jung, C., G.: Archetypy a nev domí. Brno, Nakladatelství Tomáše Jane ka 1999, s. 87. Tamtéž, s. 179. 35 Tamtéž, s. 190. 36 Tamtéž, s. 99. 34

- 30 -

- 31 -

Nej ast ji se u n ho vyskytují konkrétní archetypy jako je nap íklad cesta, ale obecn se dá íci, že jedním velkým archetypem je pro Skácela p íroda sama. Lidský život se v ní zrcadlí, lov k se jí s d v rou odevzdává a také z ní erpá svou životní moudrost. S tímto faktorem se pak pojí cykli nost asu a rituály, jež souvisejí také s mýtem, takže zárove dochází i k mytizaci p írody, jež je tak pro Skácela archetypem i mýtem. Pokud se na Skácelovy archetypy podíváme jungovskou optikou, zjistíme, že archetyp animy zde nenalezneme, nebo žena je pro n ho bytost harmonická, a tak nevytvá í žádné rozpory; ovšem archetypy stínu, prom ny a již zmín né cesty zde zcela ur it nalézáme. Všechny vyjmenované pak velmi t sn souvisí s další skupinkou archetyp , kterými jsou ty i živly, tedy voda, ohe , zem a vzduch. P i emž co do po tu výskyt je nejmén zastoupen ohe (mimo jiné asto ztvár ován sluncem), potom vzduch, jemuž Skácel dává podobu v tru, a nakonec voda a zem . Dá se íci, že zem se v básních tak asto nevyskytuje, takže ji nem žeme považovat za tak významný archetyp, jakým je voda, jenže zem je velmi

asto

zastupována. M že mít r zné podoby, nap íklad ji reprezentují pole, lesy, louky, cesty, tráva, je tak vždy konkretizována n ím, co z ní p ímo vyr stá. Naopak voda je ve v tšin

p ípad

zastoupena práv

obecným substantivem voda, ale i ona má své

konkrétní podoby, jako je déš , eka, studánka nebo i sníh. Všechny konkretizované podoby obou živl

pak mají sv j vlastní symbolický význam, jsou jakýmsi

významovým up esn ním až vymezením. Je tedy z ejmé, že nejvýznamn jší je pro Skácela práv voda, která naprosto neodmysliteln souvisí s prom nami a plynutím asu. Naproti tomu zem je zasažena stínem, a to stínem smrti, což se nejsiln ji projevuje v posledních dvou sbírkách, Smuténce a Metli kách. Lze ji také chápat máchovsky, jako kolébku i hrob zárove . Tento atribut jí pak podobn jako vodu spojuje s principem prom ny.

- 31 -

- 32 -

3.1 Archetypy cesty, vody, zem , ohn , vzduchu a prom ny astým archetypem je cesta. Zde jsou její konotace zcela z ejmé. Jde o n jaké sm ování, o pohyb. U Skácela má však i tento archetyp sv j zvláštní význam. Nej ast ji se u n ho setkáme s cestou, která nás vede n kam v ase. Samoz ejm spíše než do budoucnosti se vracíme zp t, p edevším do vzpomínek a asu d tství. Ale ani Skácel cest neubíral její význam jakési „životní cesty“, hledání vlastního já. Cesta je v literatu e také vykládána jako: „výstup, sestup, p echod, poutník.“37 Pojí se tak se všemi t mito významy, které jasn nazna ují, že cesta je symbolem pohybu, ale jen jednosm rného. Bu

se po ní pohybujeme kup edu, nebo se vracíme

zp t. Ob tyto možnosti je možné chápat jak prostorov , tak i asov , avšak u Skácela je nejz eteln jší pohyb v ase, ímž se dostáváme k archetypu prom ny. Jaký význam m že mít cesta, ukazuje báse Trám (kterou jsem již citovala, s. 17). V tomto p ípad by se jednalo hlavn o archetyp symbolizující d tství, nebo se vracíme v ase zp t. Dále tu máme neustálé p echázení od okna k hodinám, tedy cestu, která je malou no ní výpravou tatínka a syna, jež je má dovést oba ke klidu. P ímost a jednozna nost této cesty znázor uje trám, pod kterým stále p echázejí. Archetypi nost cesty podporuje i postava dít te, v této básni je jím konkrétn chlapec, která také bývá sama chápána jako archetyp. V neposlední ad se zde objevuje i postava otce symbolizujícího domov a jeho pevný ád, otce, o n jž se dá op ít, takže tu máme další paralelu k trámu. Nalézáme tu tak cestu, která se ve všem váže k domovu a d tství, op t k typicky Skácelovskému asu i prostoru. Dále je tu cesta i ve smyslu p echodu, nebo otec vykládá synovi, ím se již brzy stane, takže dít ti nazna uje, jakým sm rem se v život

m že ubírat, kam m že

v budoucnu jeho cesta vést. Všechny atributy archetypu pak podporují i již zmín né prvky tajemna a pohádek, i denní doba, v níž se báse odehrává, kterou je noc. Takže vidíme, že i v jedné jediné básni m že mít cesta n kolik konotací. Mnohem více prostoru je cest v nováno v básni Cesta k nám, jež ji má už v názvu, a tak je vyzdvižen její význam. „Cesta k nám // Je to tak snadné najít cestu k nám… // Okolo potoka, / po kterém pírko plave, / p es zídku p elézt, / nadejít si humny, / na mostku postát, / nad hu ícím 37

s. 24.

Cooperová, J., C.: Ilustrovaná encyklopedie tradi ních symbol . Praha, Mladá fronta 1999,

- 32 -

- 33 -

splavem / sloví ka hledat vhodná pro p nu, / zase je zahodit / a jít, / jít / na cestu u íznout si h l, / spo ítat hv zdy, / v lese zabloudit, / tmu jako plnou f ru sena / p ed sebou tla it / a místo náprav / uslyšet ze sna sténat ptáky. // Je to tak snadné najít cestu k nám.“38 (Kolik p íležitostí má r že) Op t se zde setkáváme s rámcovým veršem, kterým báse za íná i kon í. Ale jednotlivé verše se neshodují úpln , nebo ten první je neukon ený, v záv ru jsou t i te ky, jež nazna ují, že všechno ješt nebylo e eno. Naproti tomu poslední verš je již pln uzav en, není tedy víc co dodat. Na první pohled se m že zdát, že jde jen o pouhý popis n jaké cesty. Jenže lyrický subjekt ji konkretizuje již v názvu, takže to není jakákoliv cesta, ale cesta k nám. Další v cí, jež m že tená e mást, a to zám rn , je, že je snadné ji najít, p esto opak je pravdou. Jde totiž o životní cestu, která nás nakonec stejn vede zp t dom , neboli k nám. Stejn jako v život i tato cesta k nám je plná r zných oklik, p ekážek, nutných zastavení a zamyšlení, a když nám dojdou síly, musíme si hledat n jakou oporu, abychom nakonec dob e došli. To vše vyjad ují metafory druhé strofy, která je tak uceleným obrazem nejen cesty životem, ale i cesty p írodou,

ímž se dostáváme

k druhému archetypu, jenž je obsažen v této básni, je jím p íroda. Do ní však stále zasahuje lov k, nebo lépe e eno, je její sou ástí, protože tu máme zídku a humna. Sama zídka, kterou nepochybn vytvo il lov k, m že symbolizovat p ekážky, jež si do cesty klademe my sami. Ale humna už jsou jen vymezením prostoru. T ebaže se zde tedy konfrontuje prostor p írody s prostorem lidí, vše je zcela p irozené, protože se pohybujeme na venkov , kde lidé žijí v souladu s p írodou, a tak ji nenarušují. Archetyp p írody je tu zobrazen spíše jako tichý spole ník, jež nás na naší cest neustále provází a nakonec nám m že být také nápomocen, což je vyjád eno veršem s holí. Na druhou stranu nám p íroda m že p inést i komplikace, jako t eba les, ve kterém se lze ztratit. Takže tu máme v podstat zaznamenány všechny možné životní situace. Tím, že jsou symbolizovány práv p írodou, docházím k tomu, že archetyp p írody je zde op t moudrým rádcem a životním pr vodcem, od kterého se my, lidé, musíme u it.

38

Skácel, J.: Básn (1). Brno, Akcent 1998, s. 30.

- 33 -

- 34 -

Pátý verš druhé strofy využitím symbolu mostu, zde deminutivem mostku, dokazuje, že se cesta pojí s významem p echodu. Ten pak m že být symbolem p echodu z asu do asu, nap íklad z d tství do dosp losti, i z dosp losti do stá í, a nebo i p echodu od života k smrti. Nepochybn se tu objevuje i symbol poutníka, jímž je sám lyrický subjekt, jenž nám svou cestu zprost edkovává. Je to pr vodce krajinou, je to ten, „kdo se vydává na p ímou cestu k cíli“39. Symbolem poutníka také bývá h l, kterou najdeme ve druhé sloce, takže jeho význam je nepochybný. Celá báse je tedy vyjád ením složitého putování lov ka. Ten si na konci své cesty uv domuje, že všechno, ím prošel, ho dovedlo práv tam, kde je, takže to m lo sv j význam. A podobn jako lyrický subjekt v této básni i lov k by si m l uv domit, že nešlo vlastn zase o tak strastiplnou cestu, nebo i ona byla plna ne ekaných poznání a krásy. Tato báse se tedy pojí s archetypem prom ny. Náš život se neustále m ní, stejn jako cesta, po níž se ubíráme, stejn jako okolí, stejn jako lidé, které potkáváme. Jelikož jde o báse z první sbírky Kolik p íležitostí má r že, propojení s archetypem stínu, stínu smrti, ješt

necítíme. Ostatn

název samotné sbírky nazna uje, že se

pohybujeme v poezii pom rn optimistického lad ní, nebo tu máme p íležitosti. Avšak zrádným se stává slovo kolik, nebo nám nazna uje, že po et p íležitostí je n jak omezen, není jich nekone n mnoho. Takže v tomto p ípad bychom mohli jakýsi neur itý stín sbírce vtisknout, ale jedná se opravdu jen o nepatrný náznak. Nyní se m žeme zam it na vodu. Jak jsem již zmínila, voda se v básních objevuje z ejm nej ast ji, v tšinou nekonkretizovaná anebo zastoupená dešt m, ekou, studánkou i sn hem. Voda je dárcem života i jeho zkázou, má význam pozitivní i zni ující stejn jako ohe , se kterým je v rozporu, jsou to dva stále se svá ící živly. Voda je potom symbol ženského principu a je spojována se zemí, kdežto ohe zastupuje mužský princip a pojí se se vzduchem. Všechna jednotlivá vyjád ení vody pak mají svou vlastní symboliku. Déš je nej ast ji spojován se smutkem a podzimem. Má však také další významy. Dešt m se 39

s. 147.

Cooperová, J., C.: Ilustrovaná encyklopedie tradi ních symbol . Praha, Mladá fronta 1999,

- 34 -

- 35 -

smývají stopy, staré kon í a mizí v nenávratnu, smývá se jím n co špatného. Nebo jeho „mazací“ schopnost má i ten význam, že v ci o istí a p ipraví je tak pro n co nového. V mytologii je déš také symbolem plodnosti, nap íklad Zeus jako déš oplodnil Danaé. eka je pak symbolem neustálé prom ny, plynutí asu, ale i branou, otev enými dve mi, nebo

eky nás vedou na otev ené mo e, vlévají se jedna do druhé nebo ústí

hluboko do podzemí. Práv podzemní vody jsou op edeny nejv tším tajemstvím. Jejich barva bývá temná, jsou chladné a mohou tak symbolizovat strach z neznámého, nebezpe í a tajemno. Podzemní vody jsou pro Junga i Bachelarda symbolem nev domí. Naopak studánka symbolizuje n co pozitivního, istého. Je dárcem života, chodí k ní pít jak zv , tak i lov k, takže jinak e eno je i dárcem nad je. Pokud do ní ústí n jaký pramen, tak ji lze pokládat za sjednocení ženského a mužského principu. Studánky

asto bývají v lese na klidných místech a pojí se s r znými mýty

i

pohádkami, je jim p isuzována jistá kouzelná moc, jsou op edeny tajemstvími. A nakonec voda v jiném skupenství (jako nap . sníh) m že mít op t negativní i pozitivní konotace. V prvním p ípad by šlo o symbol chladu, n eho, p ed ím je t eba se chránit, m že nám p inést zkázu, ve druhém p ípad pak m že vyjad ovat istotu v podob

erstvého nevinn bílého sn hu, nebo je se zimní krajinou spojováno

ticho a klid. Všechny tyto významy voda mít m že, ale u Skácela je voda nej ast ji spojena s ur itou prom nou – a už je to vyschlá studánka, déš , který p íb h smyl, nebo neustále proudící eka, jež vše už dávno odnesla,

i tající sníh p inášející jaro.

V neposlední rad mají u Skácela místo i básn , v nichž voda vystupuje pozitivn , je op vována její krása, jde o výrazn lyrické verše až s impresionistickým lad ním. Tak je tomu nap íklad v básni Kresba ze sbírky Kolik p íležitostí má r že, v níž je vyjád en prostý obdiv k dešti: „A líbí se mi, nevím pro , / že pršelo dnes v noci k ránu (…) A líbí se mi, nevím pro , / erstvá a mokrá kresba dne, (…) A líbí se mi, nevím pro , / to, jak se kapka drží d eva, (…) A líbí se mi, nevím pro , / ta kresba k strom m p išpendlená,“40. Zcela v jiné pozici je voda v poslední sbírce, v Metli kách. Jakoby i vodou prostupoval smutek, který je p ítomný v celé sbírce. „Den vhodný k umírání // V hodin naší smrti / Až p ijde den / Den vhodný k umírání / Budeme trhat koukol // Ze studni ky 40

Skácel, J.: Básn (1). Brno, Akcent 1998, s. 17.

- 35 -

- 36 -

d tství / Zvedneme svatý obrázek / A sotva dotkneme se vody / Ze studni ky d tství // V hodin naší smrti / Až p ijde den / Den vhodný k umírání / Usm je se malomocný král“41 Voda je zde ztvárn na jako studni ka, jež se pojí s d tstvím, tedy s pozitivními, avšak dávnými vzpomínkami. Už jen užití deminutiva studny nazna uje eufemistické lad ní a ješt více zd raz uje spojení studny a d tství. Druhá strofa je z obou stran obklopena smrtí, ímž ješt více vystupuje do pop edí naivita a št stí asu d tství. Verše práv této strofy dokazují, že se k tomuto asu vracíme rádi a s nad jí, nebo z d tství se stává n co až posvátného. Avšak následující verše nás ujistí o tom, že je to vše již nenávratn ztraceno, nebo se vody ze studni ky d tství dotkneme jen letmo, pono it se do ní zp t nem žeme. Voda nám p ináší nad ji, m žeme ji spojit s životem, ale zde nám ho nedává, naopak nás ujiš uje o tom, že náš život pomalu kon í a ješt více nám tuto skute nost p ipomíná. Na povrch tak vystoupí další význam, jenž studna má, je jím její propastná hloubka, která je stejn nep ekonatelná jako rozdíl v ase mezi d tstvím a smrtí. Op t tu vidíme vodu jako dárkyni života, ovšem je to jen zdání. Pod tím vším je ukryto temn jší poselství, že voda nejen dává, ale i bere. Znovu se zde objevuje i archetyp prom ny, z dít te se prom níme ve starce, a také archetyp stínu, nebo vše je tu spojeno se smrtí. Pokud si srovnáme básn Kresba a Den vhodný k umírání, je více než z etelné, k jakému významovému posunu u vody došlo. Z pouhého p írodního obrazu se stala životn d ležitá tekutina. I v Metli kách se vyskytují básn , v nichž má voda pozitivní charakter, ale je jich mnohem mén než v první sbírce, takže je vid t, jak postupn nar stala Skácelova skepse a pesimismus. Nej ast ji má u Skácela voda podobu dešt , a jak je jeho zvykem, n které básn se tak p ímo jmenují, jde o Déš a Jarní dešt , ob básn jsou z prvních dvou sbírek. S vodou se dále velmi asto pojí víno jako symbol pravdy a v d ní. Práv s pravdou se víno pojí asi nejt sn ji, in vino veritas, neboli ve vín je pravda. Je to tekutina, která podobn jako voda symbolizuje život. krve, tyto dva symboly mohou být voln

asto je chápáno i jako symbol

zam nitelné. Tato rudá tekutina má

i náboženské významy, ale u Skácela jde p edevším o spojení vína a pravdy, vína jako 41

Tamtéž, s. 264.

- 36 -

- 37 -

tichého, avšak všev doucího spole níka. Tento význam je vyjád en nap íklad v básni: „P ípitek // Ješt si p i ukneme / a vypijem to tiše. / Nikomu nepovíme, / co víno o nás zná. // A spadne hv zda. / Tenká jako plíšek. / A voda blízko most / bude st íbrná.“42 (Smuténka). Personifikací vína lyrický subjekt nazna uje, že je považováno za váženého spole níka, jenž zná naše tajemství. Lyrický subjekt v druhém verši íká, že se jedná o tiché spole enství. Ticho je pro Skácela d ležitým motivem a také hojn využívaným. Zde je ticho symbolem d ležitosti chvíle, která si zaslouží, aby jí takto prost byla vyjád ena úcta. Slavnostnost celé básn podtrhuje nejen název, nebo víme, že p ípitky se pronášejí p i slavnostních p íležitostech, ale i st íbrná voda blízko most . St íbro je drahý kov, jenž byl a je cen ný. Používal se k výrob mincí i šperk , jeho t pytivost a lesk lov ka vždy p itahovaly. Také je považováno za symbol m síce, tedy noci, což je i v této básni vyjád eno propojením hv zdy, plíšku a st íbrné barvy vody. St íbro vyjad uje i istotu až ur itou cudnost, takže se k n mu vážou spíše pozitivní konotace. A tento význam op t koresponduje s padající hv zdou, jež je symbolem nad je, spln ní tajných p ání. St íbrná voda je tak n ím nejen krásným, ale i ur itým p íslibem do budoucna. Jelikož jde o vodu blízko most , je z ejmé, že lyrický subjekt má na mysli eku. Ta plyne stále dál a dál, nezastavuje se a pro

lov ka bývá velmi

asto symbolem

plynoucího asu, který m žeme brát nostalgicky nenávratn , ale také jako neustálé sm ování do budoucnosti. Takže voda, zde konkrétn

eka, nás práv tam vede. Op t

se tak setkáváme s asovým posunem, ovšem pro Skácela trochu netypickým, jelikož se nevracíme, ale naopak jdeme dop edu. Archetyp prom ny tu tedy není explicitn

p ítomen, lze ho však vytušit

z plynoucí vody, která zm ny stále znovu a znovu jak p ináší, tak i odnáší. Tato báse je tak dalším p íkladem, jenž dokládá, že archetypy vody a prom ny spolu souvisí a bývají p ítomny zárove . M žeme tu však nalézt i další z archetyp

ty živl , a to ohe . Stejn jako

se víno pojí s vodou, tak se m že spojovat i s ohn m. Je to alkohol, tedy ohnivá tekutina, kterou s ohn m pojí i její barva. 42

Tamtéž, s. 183.

ervená je symbolem tepla, vášn a práv

- 37 -

- 38 -

i ohn . V tomto p ípad tu máme pouze víno obecn , takže každý tená si m že vybrat, jakou barvu bude mít, ovšem z toho plyne, že ervené víno nem žeme potvrdit, ale ani vylou it. Navíc víno je podobn jako ohe p edstavitelem mužského principu, a tak stojí proti vod , která zastupuje ženský. Toto jsou r zné atributy, jež víno a ohe spojují, avšak v básni P ípitek by se víno m lo vázat spíše k vod , což už jsem se nakonec snažila ukázat. P esto tu je jistá spojitost s ohn m, takže m žeme íci, že i tento archetyp se tu vyskytuje, t ebaže nep ímo, skryt . V neposlední ad se s archetypem vody pojí již zmi ované dešt , ale také bou ky. P inášejí v parných létech tolik pot ebné osv žení a vláhu. Jsou tedy jako voda sama dárci života, ale mohou p inášet i zkázu a smrt, což dokazuje i již zmín ná báse Strach (s. 13). U bou ek je však zajímavé to, že se v nich propojují tém

všechny živly,

déš p ináší vodu, blesky ohe a vítr vzduch. Ovšem Skácel do nich dokáže zapojit i tvrtý živel, zemi. Voda, kterou p inášejí bou ky, bývá dárcem života, naopak blesky p inášejí zkázu, ni í p írodu, a také mohou zabít. Op t tu stojí proti sob dva mocné živly a dva rozdílné principy, pokládáme je za nejvýrazn jší atributy bou ky, zatímco zem s v trem stojí lehce v pozadí, i když i vítr je pom rn

silný. V tšinou práv

on

oznamuje, že se blíží bou ka, a práv on ji stejn tak p ináší, jako odnáší. Je to tedy živel, který op t reprezentuje archetyp prom ny. P íkladem, jak Skácel s t mito živly pracuje, je báse : „Letní bou ka v Drnholci // Zah m lo v dálce. Vítr zvedl prach / vysoko k nebi. // Potom spadl déš . // Padal jak mladý zedník z lešení / a z stal ležet. // Zem pila / vodu i smrt. // Zb sile o pot ky bila / kopyta polekaných sp ežení. // A na rovinách k ižovaly blesky. / Všechna lo ská sláma sho ela.“43 (Hodina mezi psem a vlkem). V první strof se objevují první z živl , tedy i archetyp , a to vzduch v podob v tru a zem v podob prachu. Vítr bou ku p ináší, oznamuje její p íchod a také nazna uje její moc, nebo zvedá prach, což je v podstat už oslabená vyschlá zem , která eká na vodu. Ta p ichází již v druhé strof . Naprostá jednoduchost vyjád ení odpovídá realit zcela p esn , nebo p i bou ce v podstat neprší, ale spíše jen spadne obrovské množství vody jakoby najednou. Tento jednoduchý obraz pak dokresluje t etí

43

Tamtéž, s. 128.

- 38 -

- 39 -

strofa. Ta navíc propojuje p írodu a lov ka, dostává do básn další prostor využitím postavy zedníka. Tento obraz, padajícího zedníka z lešení, také p ináší poprvé do básn n co negativního. Propojuje archetyp zem a smrti a zd raz uje protich dné konotace, které se k zemi vážou. Jako dárkyn života, z níž vyr stá všechno živé, je vd ná za vodu, kterou pot ebuje, ale krom vody zem dokáže pohltit i život. Do zem býváme poh bíváni, je to místo našeho posledního odpo inku, což p ipomíná práv zedník, jenž na ní z stává ležet. Tento protiklad je vyjád en ješt jednou tvrtou strofou v podstat využitím tautologie. Tímto zp sobem dochází k zd razn ní a gradaci básn . Pátá strofa pak vnáší do básn znovu vodu, ale tentokrát i jako pot ek. Tento eufemismus pomáhá ješt

více umocnit sílu bou ky, proti níž je pot ek zcela

bezmocný. Takže kone n voda ukazuje i svou temn jší tvá . A nakonec p ichází poslední z archetyp , ohe . Je až v záv ru snad proto, že je p i bou ce nejvýrazn jší, nahání nejv tší strach, protože práv blesky p inášejí nej ast ji smrt. Ni í obrovskou silou, navíc nenávratn . Práv tuto nenávratnost pak vyjad uje poslední verš. Blesky a ohe dokážou zma it naši minulost, naši práci, naši snahu. Takže v této strof graduje síla, kterou bou ka má, ímž také graduje celá báse . Již samotná výstavba pak má také evokovat bou ku. Strofy spolu s jednotlivými verši jsou velmi krátké a úderné, p ipomínají spíše blesky a hromy, které se stále st ídají a nakrátko se znovu a znovu objevují, takže to dob e dokresluje atmosféru básn . Ani zde nem žeme pominout archetyp prom ny. Op t je p ítomen, nebo bou ky p icházejí a zase odcházejí a p írodu i

lov ka nechávají poznamenané,

zanechávají za sebou stopy. Když se na bou ku zam íme jako na meteorologický jev, je také plná zm n. Sama je ur itou zm nou po así. M ní se p i ní teplota vzduchu, rychlost v tru, i samotné nebe. Najednou je temn jší, plné hustých, t žkých mrak , které se velmi rychle pohybují. Celá p íroda se zm ní, všechno potemní, jakoby se blížila noc, zví ata prom ují své chování a i lidé se v tšinou vytratí n kam do bezpe í. Skácel tak dokázal v této básni využít všech archetyp . Dalším asto se vyskytujícím archetypem je vzduch. Skácel ho op t ztvár uje r znými zp soby, nej ast ji jím je asi vítr. I v tomto p ípad bychom našli báse , která

- 39 -

- 40 -

ho bude mít p ímo v názvu. Šlo by o úvodní báse sbírky Co zbylo z and la, a to o báse Vítr jménem Jaromír. V tru však už není v nována taková pozornost jako vod . Ve v tšin básní se vyskytuje s dalšími archetypy, není tedy tak osamocen jako voda. P esto i on má svou vlastní symboliku, sv j jedine ný význam. Vítr je ješt více než voda symbolem pomíjivosti. Je n ím nehmatatelným, neuchopitelným. Jeho pomíjivost však nemusí vyvolávat jen negativní konotace, naopak i vítr m že p inést n co nového, n co krásného. Nemusíme se pouze bát jeho síly, která podobn jako u všech p írodních živl dokáže také ni it, ale m že nám mnohdy i posloužit. Nap íklad v básni: „Pot ísn ní // Plnými hrstmi jedl vítr sníh, / byl silný, / rozkymácel sv tla, / a stíny dom náhle vstoupily / v jakýsi asfaltový tanec. // I naše t la hodil vítr do té hry, / zaklel nás v obry, / krásné uhlí e, / zatímco živé ploty chrlily // mokrotu, ernou v ni jara.“44 (Hodina mezi psem a vlkem). Op t je tu personifikován p írodní živel, což jen podtrhuje jeho význam i sílu. Je dárcem n eho nového, jeho síla vnáší na ulici nové prvky. Tím, že rozkymácel sv tla, umožnil dívat se na prostou ulici zcela z jiného úhlu, nebo dal do pohybu její obvyklou stati nost a strnulost. Dokázal propojit všechny hlavní prvky, které se tu vyskytují, jako: sv tla, domy a zem. Díky v tru se daly do pohybu sv tla, jež následn rozpohybovala i domy, a to vše bylo možné sledovat na asfaltové zemi. A nakonec tento asfaltový tanec vnáší do básn kus radosti práv proto, že se jedná o tanec. Druhá strofa opouští práv probuzenou, avšak stále neživou ulici tím, že se v ní objevují lidé. P ímo do ní vstupuje lyrický subjekt a prom uje se tak z pouhého pozorovatele a vyprav e na p ímého ú astníka d je. Str jcem všeho je op t vítr. Vtáhne je do oné hry, takže tu znovu máme pozitivní podtext, hru, která p ináší pot šení. Tajemnost první strofy, jež pramenila z pohybujících se stín , zde podporuje druhý verš, ve kterém se lyrický subjekt p iznává k zakletí v trem. Takže tu máme až pohádkový výjev, což jen dokládá archetypální charakter v tru, nebo archetypy se s pohádkami pojí. V posledním verši p ibývá k lyrickému subjektu a jeho „tane nici“, nebo jejich zakletý tanec je nepochybn také tancem milostným, p íroda, tentokrát zastoupena živými ploty.

44

Tamtéž, s. 119.

- 40 -

- 41 -

Poslední strofa skládající se pouze z jediného verše už je jen te kou na záv r, p esto ne bezvýznamnou. Dokreslí totiž celou báse , nebo jen díky ní se dozvíme, co všechno ten tanec znamená, že je opravdu tancem milostným, vždy je p edzv stí jara, které je s láskou velmi siln spojeno. Navíc v tomto verši se v básni objevuje další archetyp, kterým je voda. Pom rn krátká báse

je tak plná pohybu, d je i neot elých metafor, které

vyjad ují jediné, že ve vzduchu už je cítit jaro. A práv ono nám nep ináší nikdo jiný než vítr. Takže archetyp v tru zde vystupuje jako dárce, posel dobrých zpráv. Na jednu stranu nám n co p ináší a na druhou zase bere, protože nastupující jaro musí nutn nahradit zimu. Navíc se zde také Skácelovi poda ilo spojit p írodní živly s m stským prost edím, takže propojil dva odlišné prostory, prostor p írody a prostor lidí. Další archetyp, jenž se v básni nesporn objevuje, je archetyp prom ny. Již jsem se zmi ovala o p echodu ze stati nosti k pohybu, to by byla první ze zm n. Další je zm na pohledu lyrického subjektu z pozorovatele na ú astníka. A t etí, poslední prom na jsou samotná ro ní období. Jedno vítr odnáší a druhé p ináší, zm na, k níž dochází, je tak nevyhnutelná, dochází k ní každý rok zcela pravideln . Tímto zp sobem se v básni ozývají nejen pravidelné rituály, ale i cykli nost s lidovými tradicemi.

- 41 -

asu, obojí souvisí

- 42 -

3.2 Archetyp stínu Nyní bych se cht la ješt

zam it na archetyp stínu. Ten se podle Junga

nej ast ji pojí s animou a samoz ejm také s nev domím, ale jak jsem již zmínila v p edchozí kapitole, animu u Skácela hledat nelze, tento archetyp není jeho poezii vlastní. Žena je pro Skácela stvo ením ryze harmonického charakteru. V tšinou ji ve svých básních ztvár uje bu jako milenku, tedy svoji ženu, nebo jako matku. Ob ženy pak vytvá ejí domov, jsou symbolem klidného rodinného krbu. P edevším matka je pro Skácela velmi pozitivním i pom rn

astým archetypem. Ale vra me se zp t ke stínu.

Co je tedy podle Junga stínem? „Nutná a pot ebná reakce kolektivního nev domí se projevuje v archetypicky ztvárn ných p edstavách. Setkávání se sebou samým znamená nejprve setkání s vlastním stínem. Stín je ovšem úžlabina, úzká brána, jež je trýzniv t sná, a toho nez stane ušet en nikdo, kdo sestoupí do hluboké studny. lov k ale musí poznat sám sebe, aby v d l, kdo je, protože to, co p ijde po smrti, je ne ekan nekone ný, rozsáhlý prostor plný neuv itelné neur itosti,(…). Je to sv t vody, v n mž se vznáší vše živé, (…).“45 I Jung stín spojoval se smrtí, vid l v n m t žkost lidského úd lu, který nás vede k neustálému pochybování a strachu. Netušíme, co nás po smrti eká, a d síme se prázdnoty, která by mohla nastat. Podobnou symboliku bychom mohli hledat i u Skácela. Stín je u n ho vyjád en implicitn . Jeho poezie je prostoupena jakousi nejistotou, nikoliv však strachem, že netušíme, kam jdeme a dojdeme. Tato nejistota se nejsiln ji ozývá v posledních dvou z rozebíraných sbírek, ale ani t m p edchozím se nevyhýbá. Takže pak z n kterých básní

iší existenciální pocity,

ímž se Skácel

vzdaluje mýtu. I toto je d vod, pro u Skácela nem žeme hovo it o istém mýtu, pouze o mýtotvorném charakteru jeho verš . Zajímavé u Junga je také to, že stín a smrt si spojuje s vodou, voda tak reprezentuje onen posmrtný sv t. V p edchozí kapitole jsem se práv archetypu vody u Skácela v novala. Voda je opravdu nejsiln ji zastoupeným živlem v jeho poezii, prochází všemi p ti rozebíranými sbírkami. Z ehož se pak dá odvodit, že i archetyp stínu, tedy smrti, ji celou prostupuje. Nejd íve sbírka Kolik p íležitostí má r že. Sám název p sobí pom rn optimisticky, lyrický subjekt se táže: Kolik p íležitostí má r že? Substantivum 45

Jung, C., G.: Archetypy a nev domí. Brno, Nakladatelství Tomáše Jane ka 1999, s. 119.

- 42 -

- 43 -

p íležitosti evokuje nad ji, ale stín spo ívá na adjektivu kolik, nebo to nám p íležitosti zna n omezuje. Pokud se však zam íme na samotné básn , stín smrti už je patrn jší, p esto stále ve v tšin p ípad není p íliš negativní. Zdá se, že zde je smrt pojímána ješt zcela p irozeným zp sobem, jako n co neodmysliteln

pat ícího k životu. Je z ejmé, že

Skácel má v podstat smrt rád, nebo jde o p irozenou sou ást p írody, o pravideln se opakující cyklus života a smrti. P esto záv re ná ást poslední sbírky nazna uje, že smrt se v žádném p ípad nestává jen rituálem, tradicí, kterou je možné zbásnit. „(…) Modrá pírka posbírali, / do uzlí ku zavázali, / uzlí ek tam zakopali, / smutná slova k n mu dali. // Nebylo ti, drobný ptá ku, / na zem slétati. / Slétl jsi k nám mezi dráty, / slitoval ses, život ztratil, / odpustíš kdy nám? // Ml el modrý pták.“46 Smrt tu je p ítomna zcela jasn , zem el modrý pták, který má navíc svou vlastní symboliku, nebo modrá barva je barvou pravdy, v rnosti, vody, nekone ného prostoru. A práv modrý pták doplatil na svou v rnost a dobrotu zbyte n . Takže v jeho ml ení je skryto n co velmi smutného, bolestného a hlavn nevratného. Myslím, že práv tento poslední verš p esn vystihuje, kam se Skácelova poezie bude dále ubírat. Dále sbírka: Co zbylo z and la. Zde je už podle názvu jasné, že optimismus se nenávratn vytrácí. And l, bytost vznešená, božská, p inášející nad ji a ochranu, je ztracena, a my se te ptáme, co z ní zbylo. Op t se pohybujeme v prostoru p írody a vesnice, ale p edevším v p írod . Asi nej ast ji se setkáme bu

s podzimem, nebo s jarními plískanicemi, obojí je dobou

smutnou, šedivou a chladnou. Znovu se také ubezpe ujeme, že Skácelovy lyrické subjekty nejsou jen prostými vyprav i, ale že bývají ú astníky d je. Také nám nezapomíná ob as p ipomenout, že básník nedává odpov di, jen se ptá (což vlastn napsal už v p edchozí sbírce), a tím se dostáváme zp t k stínu. Otázky, které si klade, vše, nad ím p emýšlí, je tímto stínem zahaleno stále víc. Již na první pohled zaujmou dv básn : Poh eb na vsi a Po poh bu. Proti nim však stojí básn plné nad je, krásy i lásky, jako nap íklad: Kvetoucí alej, Dobré v ci, Milostná.

46

Skácel, J.: Básn (1). Brno, Akcent 1998, s. 62.

- 43 -

- 44 -

P esto se v této sbírce stín smrti už natrvalo zabydlel, je tu mnoho básní, v nichž se o smrti hovo í, v nichž umírají bezejmenní mladíci, v nichž se lyrický subjekt cítí stár a jakoby už jen vzpomíná, už eká, že p išla jeho poslední hodina. Polemizuje, hodnotí, co prožil, jakoby si cht l vybavit a zapamatovat všechno to, co m l a vlastn i nem l rád. Dobrým p íkladem je báse : „Domy v Pavlov // Ty staré domy mám rád, / ty nejstarší, / kterými tekla eka vína, / a hudbou podsklepené. // V lebed bodlák rozkvétá, / královské žezlo plné mšic, / jablka íšská tady dozrávají / hned vedle p íkopy / a Hamlet králevic / jezdíval do Pavlova na prázdniny, / dokud byl ješt

/ tím

nejš astn jším v celé zemi dánské. // (U Dyje dodnes rostou ona kvítka, / jimž pasá ci tak krut p ezdívají / a dívky n žn „nebožtík v prst“. // Nebo se mýlím, smutná Ofélie?) // Jako princ Hamlet / i já miluji Pavlov, / vina skou d dinu pod Pálavou / s bílými kravíny na lokti eky Dyje / a se h bitovem, // kde víno života už bylo sto eno. / A líbí se mi na pavlovském rynku, / s kterým to vždycky chodilo jak se mnou, / tož po ád z kopce, // a prostovlasý p ed starými domy / z omítek hádám, z oprýskaných dlaní, / kdy asi na hospod býval / m j dobrý princ. // Mám rád ty staré, / ty nejstarší, / kterými tekla eka vína, / a hudbou podsklepené.“47 Je tu patrná paralela mezi starými domy a lyrickým subjektem, a v bec mezi celou básní a životem jednoho konkrétního lov ka. Citelná nostalgie, vzpomínky a idyli nost n kterých obraz kontrastují s jinými, v nichž je smrt. Tento kontrast však jen dovoluje podtrhnout krásu mládí, p írody a nevyhnutelnost smrti. Ovšem práv její nevyhnutelnost a spojení s p írodou, s milovanou krajinou i vsí, z ní iní až poetickou záležitost. P esto tu máme archetyp stínu p ítomen, avšak ukryt za poetickým vyjád ením, zabalen do eufemism . Krom stínu zde nalézáme i siln zastoupený archetyp p írody, jenž je „rozt íšt n“ mezi r zné rostliny a Dyji. Mimo jiné tu je také archetyp vody, a už konkrétn jako eka Dyje, nebo jako eka obecn , avšak spojená s vínem. Práv víno je pro Skácela velmi výrazným symbolem, p edevším pravdy. Ne nadarmo se íká, že ve vín je pravda, a jinak to nechápal ani on sám. Takže domy, jimiž protekla eka vína, jsou domy, v nichž se stále skrývá pravda, mají v sob obsažené životní poznání. To je pak ješt siln jší na h bitovech. Spojení h bitova 47

Tamtéž, s. 72, 73.

- 44 -

- 45 -

a života je ve své podstat oxymóronem, nikoliv bezú elným. Kontrast, který tu vzniká (navíc je roztržen do dvou strof), ješt více umoc uje význam jednotlivých výraz . Poznání skryté v domech stále nekon í, na h bitov je však kone né, ale i tak je ob ma spole ná jejich tajemnost, protože mrtví, stejn jako domy, mluvit nemohou. Paralela mezi lyrickým subjektem a domy je výrazná p edevším v šesté strof , kde se lyrický subjekt p irovnává k pavlovskému rynku, a dále v následující strof , v níž jsou domu p i knuty lidské atributy. Tímto ztotož ováním se s n ím neživým, srovnáváním osudu lov ka a vesnice, p i knul Skácel verš m siln melancholický podtext, který vyvolává ve tená i pocit n eho nenávratného, ztraceného. Což pak podporuje i využití motivu Hamleta a Ofélie. P íb h, jenž je už pouhou minulostí, není tedy skute ností a jeho postavy jsou pouhými symboly, Hamlet v ného hledání a nejistoty, Ofélie pak nezvratn neš astného osudu. Máme tu tedy archetyp stínu smrti, který je vyjád en eufemisticky jako archetyp nenávratné minulosti, poznání, jež je uchováno ve starých domech, které nám už stejn nikdy neprozradí, podobn jako nebožtíci na h bitovech. Vše, co je v básni obsaženo, domy, Hamlet s Ofélií, pavlovský rynk, lyrický subjekt, je bu staré, nebo už zmizelé. Stejným zp sobem se odráží archetyp stínu v celé sbírce, avšak podoba, kterou t mto myšlenkám Skácel dal, stále svádí tená e na scestí a poutá jeho pozornost krásami, jimiž nás sv t obklopuje. T etí v po adí je sbírka Hodina mezi psem a vlkem, která se od p edchozí sbírky p íliš neliší. Je znovu napln na prostorem p írody, jižní Moravou, tedy domovem, takže se znovu vracíme do vzpomínek, do asu d tství, do dávného a n kdy i zapomenutého asu. Ale ani zde není úpln opomenuto m sto, což dokazují již první dv básn : Podzim za m stem a Podzim ve m st . Práv díky prost edí, v n mž se lyrický subjekt pohybuje, vyznívají básn op t pom rn

optimisticky, avšak jejich obsah už tento optimismus postrádá. Op t se

setkáváme s archetypem stínu a se smrtí, která se znovu zjevuje spíše pomocí „dávných“ mrtvých. Jsou to postavy z p íb h , jež se vypráv jí už jako pouhé legendy pro mnohé zapomenuté: „A je to dávno. Je to potopeno v snách. / Je to pod ko eny

- 45 -

- 46 -

stromu. A strom roste. / A nikdo neví, co m l po kapsách, / když ležel mrtvý, tady na tom most .“48 Sbírky Co zbylo z and la a Hodina mezi psem a vlkem by se daly postavit na jednu rovinu. Jsou si svou náplní velmi podobné. Archetyp stínu se vyskytuje v obou, ale jak jsem již zmínila, tak je ješt velmi eufemistický a také tu není tak znatelná existenciální rovina, tázání se po smyslu. Na druhou stranu, svým zp sobem idealizovaný sv t venkova, v n mž je kladen d raz na tradice a p írodu, m že být chápán jako snaha uniknout ze soudobého sv ta do minulosti, do vzpomínek, do bezstarostného asu d tství, jež lov ka tolik nezat žuje. V tomto ohledu bychom tu mohli spat ovat jistý stín „p ítomnosti“, který je lov ku nep íjemný, a p ed nímž se snaží uniknout. Smrt tu je také, jak sám Skácel napsal: „Stále jsou naši mrtví s námi / a nikdy vlastn nejsme sami“49 Tentokrát to však nejsou naši mrtví, ale dávní mrtví, kte í nikomu nepat í a vlastn pat í všem, takže tímto zp sobem se do sbírek dostává mýtus. Archetyp stínu je však mnohem siln jší ve dvou následujících sbírkách. Nejd íve si vezm me Smuténku, která už v názvu nese smutek. V této sbírce jsou smuténky dv , prostá Smuténka a Jiná smuténka. Ob jsou spojeny s podzimem, s pochmurností mlh, vlhkých zablácených polí a tíživou tmou, která padá na kraj ím dál rychleji. Jsou symbolem podzimu, v n mž jakoby se probouzely všechny naše smutky a práv smuténka je za nás smutná. Skácel do ní vt luje všechno to tíživé, co v sob máme, a navíc tím, že ji m žeme vid t, ji nechává všechno nám zp tn p ipomínat, takže nakonec lov ku neodleh í, ale spíš ješt p itíží. Navíc se objevuje vždy na podzim, každoro n se vrací, a tak se stává atributem rituálu, který p ináší podzim. Tíha, smutek, marnost, ztráta nad je, to vše se v této sbírce odráží od samého za átku. Už tu není mnoho básní, které by p ipomínaly to dobré, které by oslavovaly p írodní krásy. Chybí tu as léta plného slunce a je tu mnohem více chladného podzimu a zimy. Již úvodní motto nazna uje, že p jde o sbírku plnou pochybností: „Jsi na mé cest voda, nebo žíze ? (Machado)“50. Jakoby se zde tázal, jestli p ináší život nebo 48 49

Tamtéž, s. 142. Skácel, J.: Básn (II). Brno, Blok 1997, s. 75.

- 46 -

- 47 -

záhubu. Už si není jistý v podstat ni ím a nezbývá nic jiného než se ptát, t ebaže nedostane žádnou odpov

.

Všechnu úzkost, která prostupuje celou sbírku, asi nejlépe vyjad uje hned první báse : „Po ád // Neúnavn po celý den sn ží, / jako by chuligáni ubili / lahvemi od piva / na nebesích labu / a smutné pe í dol padalo. // Tolik se bojím ticha do n moty, / té tíhy na stromech a v nosti, / co v lidech p estala. / A nestydím se ani za nehet / za svoji úzkost, bože, ty to víš. // Padá to na mne tiše, beze slova, / jak marná lítost, / aspo té jsme schopni, / a na laskavé slovo ekáme, / zatímco venku, za oknem to padá. // A po ád dál a h .“51 Již v první strof je motiv smrti, navíc smrti násilné, jejíž násilnost je zd razn na substantivem chuligáni. Špatnost tohoto inu ješt více vyvstává volbou motivu, protože byla ubita labu , krásné a nevinné zví e, jenž mimo jiné symbolizuje lásku, takže v tomto obrazu zem ela nevinnost a láska. Navíc Skácel nepoužil žádného eufemismu, ale naopak postavil vedle sebe labu a chuligány s lahvemi od piva. Op t se tak setkáváme s kontrastními motivy, jichž Skácel užíval pom rn

hojn ,

ímž pak

ozvlášt oval své básn a dosahoval p sobivé expresivity. Labutí pe í je p irovnáno ke sn hu. Objevuje se tu tak archetyp vody, vody smutné, vody poznamenané hrubostí, vody p inášející smrt. Sníh neboli pe í v sob nese oxymóron. Jeho lehkost je vlastn tíživá, není lov ku p íjemný, nebo na n j padá smutek. Nalad ní lyrického subjektu, je vyjád eno ve druhé strof . Znovu se setkáváme s p echodem od popisovaného obrazu k lyrickému subjektu a jeho nitru a jeho za len ní do tohoto obrazu, jak tomu bylo i v jiných básních. Za íná tu zpov subjektu, jenž se bojí toho, co bude, jehož d sí samota a prázdnota.

lyrického Všechno je

kumulováno do dvou prostých slov, ticha a n moty. Tuto tíhu p irovnává znovu ke sn hu, který leží na stromech, všude kolem a stále p ibývá. Snáší se na lidi, kte í už nejsou t mi, jimiž bývali, nebo pozbyli radosti. Poslední dva verše této strofy nazna ují, že jde o otev enou zpov obrací k bohu, k nejvyšší instanci, jakoby se cht l p iznat.

50 51

Skácel, J.: Básn (1). Brno, Akcent 1998, s. 162. Tamtéž, s. 165.

- 47 -

. Lyrický subjekt se

- 48 -

Ve t etí strof se pak znovu prom uje postoj lyrického subjektu. V první strof byl nezú astn ným pozorovatelem, ve druhé se obrací do svého nitra a je p ítomen pouze on sám, a ve t etí je tu znovu sám, ale tentokrát se stává „mluv ím“ ostatních, p esouvá se z první osoby singuláru do první osoby plurálu. Co se však nezm nilo, je hlavní motiv básn , znovu je tu sníh. Nezm nil se ani jeho význam, stále se jedná o stejnou metaforu, v níž je lehou ký bílý, tedy panenský sníh poskvrn n vraždou, která nás tíží. Dala by se v tom vid t paralela k prvotnímu h íchu, k biblickému motivu.

lov k je stále zatížen h íchem, pronásleduje nás, je

naším stínem. Pozitivní tu však je konstatování, že jsme schopni aspo lítosti, tedy že nejsme úpln prázdní, dokážeme ješt cítit, t ebaže lítost, ale cítíme. Také je v nás malá nad je, nebo stále ekáme na laskavé slovo, na n co, co by nás pot šilo. Jenže se nám ni eho takového nedostává. Stále padá ten tíživý sníh. Jak dalekosáhlý je smutek, beznad j a strach, dokazuje i prostor, v n mž se báse odehrává. Až do konce t etí strofy tená neví, kde se lyrický subjekt pohybuje. Prostor je nevymezen, nevíme, jestli je venku nebo n kde mimo, ukryt p ed sn hem. Ani se nedá odhadnout, jedná-li se o prostor venkova,

i m sta. Jedinými

konkrétn jšími obrazy prostoru jsou nebesa a strom. Nebesa jsou p isouzena labuti a sn hu, je to prostor ohromný, je všude, kam se lov k podívá, sta í jen zvednout hlavu. Navíc, tím, že je nad námi, stává se nedosažitelným. Strom je tu potom jen jakási reálie p írody, jenže m že r st v lese, v parku, zcela o samot , takže nám nic bližšího nenazna í, znovu se pohybujeme kdekoliv, tím pádem je to prostor op t nesmírný. Jak jsem již zmínila, takto to funguje až do konce t etí strofy. Tam najednou p ichází zlom, nebo se dozvídáme, že lyrický subjekt jen pozoruje, co se d je za okny. Je tedy ukryt p ed tíživým sn hem. P esto ho jeho izolace m že

init ješt

neš astn jším, je sám, pouze pozoruje, neú astní se ni eho. V básni je zcela z ejmý archetyp stínu, který symbolizuje nejen smrt (první strofa), ale i smutek, prázdnotu, beznad j. Všechno to jsou významy nesoucí v sob negativní podtext, a práv taková je i celá sbírka Smuténka, p esn jako tato báse . Stín stále sílí, neseme si ho s sebou, uv domujeme si ho siln ji než p edtím.

- 48 -

- 49 -

Jako poslední vyšla sbírka Metli ky. V ní smutek graduje, je mnohem siln jší než ve Smuténce. Op t se setkáváme s motivy podzimu, zimy, poh b , smrti. Její stín tu sílí, znovu jsme pono eni do beznad je. Když už se tu objeví as léta, tak jedin léta kon ícího, vlastn umírajícího, nebo je brzy nahradí podzim (Vypo ítávání senose e, Lámání kuku ice). Také jako ve Smuténce i tato sbírka je uvedena mottem, a ne jedním. Ob motta jsou jakýmsi úvodem pro úzkost: „Mali ko pospíš, mali ko zd ímneš, / mali ko složíš ruce, abys poležel, / vtom p ijde jako pocestný chudoba tvá / a nouze tvá jako muž zbrojný. // Stará kniha“ a „Úzkost je zvláštní pocit: podle rytmu srdce cítíme, že se nám špatn dýchá, jako bychom dýchali srdcem. // André Malraux: Lidský úd l“52 Už samotné názvy básní, jimiž sbírka za íná, jsou plné smrti a smutku (H bitov v prosinci, Smrt poh ebního vozu, Snímání posmrtné masky, Mrtví a nazí …). Stín smrti je tu tedy zcela nepochybn p ítomen tak jako ve Smuténce. Ta je tu znovu p ipomenuta básní T etí smuténka, takže její obraz nemizí, znovu se p ipomíná, stále je její smutek p ítomen a my o n m víme. To, že smutek nevyprchal, dokazuje i báse : „Smutky // T i velké smutky jsou na tomto sv t / T i smutky veliké a nikdo neví / Jak se t m velkým smutk m vyhnout // Ten první smutek Nevím kde zemru / Ten druhý smutek Nevím kdy to bude / A poslední Nevím kde se na onom sv t octnu // Tak jsem to slyšel v písni Nechme tak / Nechme jak zpívá píse Dokažme / Vzít za úzkost jak za kliku a vejít“53. Op t je p ipomenuta smrt a lidské obavy z ní. Lyrický subjekt se jí bojí, protože neví, co od ní ekat, jaká bude a kdy nastane. Nejistota, která lov ka dokáže trápit, nebo tentokrát není on jejím pánem, ale naopak je jí pod ízen. A stejn jako se nedokážeme vyhnout smrti, nedokážeme se vyhnout ani obavám z ní. P esto Skácel vidí východisko, p esta me se bát a postavme se jí, až p ijde, necháme se vést beze strachu. Tato báse velice jednoduše, avšak o to up ímn ji ukazuje, že strach stále trvá, že se stále bojíme toho stejného, konce života, smrti. Její stín je tak stále s námi, nedokážeme p ed ním uprchnout. Ani p íroda nás nenechá. Tentokrát tu opravdu chybí básn , které byly v p edchozích sbírkách jako Kolik p íležitostí má r že a Co zbylo

52 53

Tamtéž, s. 212. Tamtéž, s. 221.

- 49 -

- 50 -

z and la. Nelze již op vovat p írodní krásy, nebo i ty jsou odsouzeny k zániku, smrt je v ný kolob h, který zasahuje vše. Zajímavé však je, že v této sbírce se Skácel pokusil vym nit prostor jižní Moravy za vzdálen jší Asii. Jakoby cht l p ed vším utéci do cizokrajných zemí, jenže ani ty mu neposkytly út chu. I v nich je stále p ítomna smrt, je tu válka, umírají vojáci, krajina je také poznamenána smutkem, který si s sebou nesou lidé. Zvláštní je srovnávání poh bu v Hanoji s poh bem v Holubí Zho i. Báse nazvaná p ímo Poh eb v Hanoji p ináší lyrickému subjektu poznání, že nikde není smrt jiná. Všude mají své h bitovy, všude mají lidé své mrtvé, všude je smrt p ítomna a nikomu se nevyhýbá. Sám název sbírky stejn jako u Smuténky je klí em k onomu smutku, nebo metli ky jsou „Koš átka na hrobech z trávy“54. Jsou tak smutnou p ipomínkou h bitov , prostoru mrtvých, p ipomínkou smrti. Ob sbírky Smuténka i Metli ky nesou tedy nejv tší tíhu, archetyp stínu je tu p ítomen nejsiln ji. Archetypy se ve Skácelov poezii objevují pom rn

asto, takže do ní vnášejí

mýtus. Ten z rituál a archetyp samotných vychází, vzniká až na jejich základ . Stále znovu se tu tak setkáváme s propojením asu, prostoru a archetyp , což nás p ivádí k op t mýtu. Význam archetyp je tak z ejmý. P ipomínají se cyklickým opakováním asu a rituály. Jsou spojnicí mezi

lov kem a minulostí, archaickými spole nostmi.

P ipomínají tradi ní hodnoty a vedou nás sp t ke ko en m. Rituály, které s archetypy souvisí,

p edevším

s archetypem

prom ny,

dovolují

lov ku

ur itou

o istu,

znovuzrození. Jejich prost ednictvím se vyrovnáváme s vlastní vinou, máme možnost ji n jak od init. Naopak archetyp stínu narušuje mýtus i vše s ním spojené. Neustálá p ítomnost smrti jako naprostého konce, popírá charakter rituál , neustálého nikdy nezanikajícího cyklu. Archetyp prom ny a stínu tak vnáší do Skácelovy poezie nap tí, které výrazn popírá mýtus s jeho zákonitostmi.

54

Tamtéž, s. 217.

- 50 -

- 51 -

4. Jan Skácel a mýtus Jan Skácel ve své poezii využívá n které atributy, které jsou vlastní mýtu. Jedná se nap íklad o již zmín né archetypy. Jak jsem se v p edchozí kapitole snažila ukázat, práv ony jsou pro Skácelovu poezii velmi d ležité. Promítají se do mnoha použitých motiv , p edevším jde o motivy vody a v tru. Ke konkrétním archetyp m se zde však už nechci vracet. Nyní je podstatné ujasnit si, co ve Skácelov poezii p evažuje, je-li to mýtus, nebo b žný demytizovaný as, as historický. Archetypy s mýtem samoz ejm souvisí, nebo obojí se pojí s dávným asem. Jedná se o artefakty pocházející z prvopo átk d jin, které se k nám neustále vrací prost ednictvím tradic a r zných svátk . Ve všech p ti sbírkách, jimž se zde v nuji, se objevují básn

inspirované

venkovem a tradicemi. Je tedy z ejmé, že se v nich také budou objevovat další atributy, které je sbližují také s lidovou slovesností, jako opakování n kterých verš , jež se pak stávají refrény, nebo lidové jazykové prvky (ej atd.), dále až pohádkové motivy, a v neposlední ad je tu neustále p ítomno cyklické opakování asu. Tato cykli nost umož uje neustálé návraty minulosti, znovuzrození a o išt ní lov ka, jenž je t mto rituál m p ítomen a podílí se na nich. Jsou to zvyky, které pocházejí z archaických spole ností. „Posvátný as je svou povahou vratný v tom smyslu, že je to vlastn zp ítomn ný mýtický pra as. Každý náboženský svátek, každý liturgický as spo ívá v reaktualizaci posvátné události, která se odehrála v mytické minulosti „na po átku“. Náboženská ú ast na ur itém svátku implikuje, že lov k vystoupí z „b žného“ asového trvání a spojí se op t s mytickým pra asem, jehož reaktualizací svátek je. Posvátný as je potom

znovudosažitelný

v nekone ném

množství

zp ítomn ní,

je

nekone n

opakovatelný.“55 „Náboženský

lov k cítí pot ebu no it se periodicky do tohoto posvátného

a nezni itelného asu. Pro n ho je to práv posvátný as, jímž je umožn n onen druhý,

55

Eliade, M.: Posvátné a profánní. Praha, OIKOYMENH 2006, s. 48.

- 51 -

- 52 -

b žný as, profánní trvání, v n mž se odehrává celá lidská existence. V ná p ítomnost mytické události umož uje profánní trvání událostí historických.“56 Všechny poh by na vsi, žn , neustálé návraty do d tství, archetypy matky a otce, prostor celé jižní Moravy, as dávna, to vše jsou prvky, díky nimž m žeme tvrdit, že Skácelova poezie funk n pracuje s mýtem. Tento fakt podporuje i využívání lyrického subjektu jako vyprav e starých p íb h , které na tená e pak p sobí jako pradávné p íb hy (nap . báse Pocta Erbenovi). Ovšem je tu pak i druhá stránka jeho poezie, která je ve znamení archetypu stínu. Práv on vnáší do básní tíse , nejistotu a smutek, ímž jim dává existenciální rozm r. Skácel však bilancováním nad životem p ichází s myšlenkou, která se od existencialist

holanovského typu liší. Naše vina nespo ívá v samotném bytí, pro

Skácela lov k není vinen jen proto, že se narodil, není to spole enský vyvrženec, ale jeho vina spo ívá v tom, že svou vinu neumí od init. Proto je tu takový d raz kladen na rituály, na cykli nost asu, na tradice. Práv toto všechno

lov ka o is uje, u í ho žít v souladu s p írodou, u í ho poko e.

Východiskem je pro Skácela život, „odžít si své vlastní viny“. Snad proto je i smrt chápána jako konec všeho, a ne jako možnost znovuzrození. Nejsme-li schopni držet se tradic v život , nem žeme ekat, že smrt vše zm ní. Tady vidíme nap tí, které vytvá í archetyp prom ny a archetyp stínu. Stín p ináší smrt, kterou všechno kon í, prom na pak evokuje onen proces znovuzrození, nový za átek. Takže tu proti sob stojí dva archetypy, které by se za ur itých okolností m li dopl ovat, ovšem ne ve Skácelov poezii. Samoz ejm

áste n se dopl ují, a to

díky využívání rituál , vypráv ním dávných p íb h nebo díky archetyp m p írodních živl , ale v celkovém pojetí stojí spíše proti sob . A koliv se tedy ve všech sbírkách stále objevuje folklór, inspirace p írodou, vzpomínky na d tství, tak práv

archetyp stínu p ináší do minulosti „strach“

o budoucnost. Všechny vzpomínky jen utvrzují v tom, že v nich lyrický subjekt hledá únik z reality, že chce pry z historického asu do asu mýtického, aby se vrátil k po átk m a byl tak o išt n. Stejným únikem je v Metli kách Asie, sv t vzdálený našemu nejen kilometry, ale i tradicí a mentalitou, p esto i tento sv t je zasažen archetypem stínu a smrtí jako ten náš západní. 56

Tamtéž, s. 60.

- 52 -

- 53 -

Proto z mého pohledu Skácelova poezie není mýtem, pouze je jím inspirována a nese v sob jeho atributy. A koliv je to paradoxní, mytický aspekt v básních rozrušuje sám archetyp, a to již zmín ný archetyp stínu. Žijeme v již desakralizovaném sv t , v n mž je pro nás t žké chápat tradice s jejich rituály. Ani Skácel neunikl historickému asu, proto se obával smrti, proto smutek a nejistota, která je protikladem všech p írodních motiv . Smrtí pro n ho vše kon í, žádné znovuzrození skrz rituál se neuskute uje, lidé již zapomn li na tradice, nechápou jejich význam, proto nedokážou od init své viny. Ty si lov k nese s sebou celý život a jeho trestem se stává „odžití si vlastních vin“. Z nevíry v dnešního lov ka pramení Skácel v pesimismus, který tak narušuje mýtus. Aby byl mýtus istý, nemohl by tam být tento rozpor. Mýty nám íkají, co a jak vzniklo, ne íkají nám už, pro to vzniklo. Podobn je to i se zánikem, smrtí, je daná, a tak není d vod o ní pochybovat, d sit se jí, nebo

archaický

lov k v il ve

znovuzrození, ten dnešní nikoliv. A tak se bojí smrti, hodnotí sv j život z pohledu n eho asov ohrani eného, tedy kone ného. Toto jsou však jen další argumenty vedoucí m k stále stejnému záv ru, že Skácelova poezie pouze funk n mýtus využívá.

- 53 -

- 54 -

5. Záv r Skácel je básníkem lyrickým, jeho verše jsou plné nevšedních spojení, ale p i tom se zam uje na to nejoby ejn jší, na lov ka, na p írodu, na vše, co s nimi souvisí, proto se nevyhýbá ani tématu smrti, která k životu pat í. Práv kontrast života a smrti se odráží v cykli nosti, jež jeho básn prostupuje. Jsou tu p ítomny nejr zn jší rituály a p írodní cykly, což ho svazuje s venkovem, v emž m žeme vid t jeho pevné vazby na jižní Moravu, která si tradice udržuje dodnes. Tato provázanost vnáší do jeho poezie nádech minulosti, asu, který je pro n ho typický. Analýzou temporálních adverbií jsem se snažila vymezit as ve Skácelových básních.

Zjistila jsem, že k nej ast ji používaným pat í adverbium dávno. Avšak

obecn se dá íci, že s minulostí se pojí v tšina jím užívaných adverbií. Práv ona je pro Skácela zásadním asem. Neustále se vrací, p edevším do d tství a potom také do jakési dávné minulosti, jež je skryta v p íb zích, které si už mnozí nepamatují, Skácel si tak vytvá í své vlastní mýty. K minulosti tedy odkazuje as, p edevším díky využití temporálních adverbií, ale i n které motivy. Znovu tak musím p ipomenout vesnici a p írodu,

ímž se

dostáváme do specifického prost edí, do zvláštního prostoru. Ten se také práv díky odkaz m na lidové tradice vrací do minulosti. P edevším prostor vesnice je plný tradic, které v sob stále uchovávají již minulé, ímž nám dovolují se vracet v ase. Jedná se hlavn o r zné rituály a svátky, jež díky své cykli nosti obnovují znovu a znovu již minulé, stejn tak i p íroda, z níž veškeré rituály pramení. V neposlední ad i n které postavy (král David) a využité p íb hy (biblické p íb hy, pohádkové postupy, Erben) zavád jí tená e zp t do minulosti. A nakonec i samotné archetypy spojují Skácelovu poezii s mýtem. Jedná se p edevším o archetypy vody, zem , ohn a vzduchu, tedy o p írodní živly, které k sob vážou i archetyp prom ny. Nej ast ji se vyskytující archetyp vody má r zné podoby: eku, déš

i studánku. Všechny tyto archetypy odkazují k p írodním cykl m a rituál m,

z nichž mýty vycházejí. D ležitou roli však hraje ješt jeden archetyp, a to archetyp stínu. Ten je u Skácela siln spojen se smrtí, která prostupuje všemi p ti rozebíranými sbírkami. - 54 -

- 55 -

Ovšem v každé z nich je smrt p ítomna v r zné intenzit . Z po átku (sbírka Kolik p íležitostí má r že) ji vnímá jako sou ást p irozeného kolob hu života, avšak s každou další sbírkou se význam smrti stup uje. Její stín je stále v tší, p ibývá pesimismus a strach z budoucnosti. Nakonec jsou jím prostoupeny všechny básn , smutek, jenž smrt p ináší, se promítá i do názv jedné z posledních sbírek (Smuténka). Smrt pro Skácela totiž není vykoupením ani po átkem n eho nového, jak tomu bylo v archaických spole nostech, ale naprostým koncem všeho. Dnešní spole nost se pohybuje v desakralizovaném sv t , ztrácí schopnost orientovat se jak v prostoru, tak i v ase. Tato ztráta orientace pramení z absence tradic, zvyk a rituál , které vycházely z p írodních cykl a pomáhaly udržovat rovnováhu mezi lov kem a p írodou. Práv absence rituál vrhá na dnešního lov ka onen stín smrti. Nejsme schopni od init své viny, o istit se od nich, což d íve rituály umož ovaly. Práv proto Skácel vyzdvihuje p írodu, dávné zvyky a rituály, kdybychom je vzk ísili, našli bychom ztracenou rovnováhu, ale protože ji nemáme ani nehledáme, jediným východiskem je odžít si své viny, od init je vlastním životem. Skácel pracuje s r znými atributy mýtu, odkazuje k rituál m a k tradicím, které se uchovaly na venkov , proto je jeho prostorem p edevším venkov. Zde je stále cítit návaznost na p írodu, její p irozený ád. Z t chto d vod

je jeho asem minulost,

dávno. Je to as, v n mž m lo „posvátné“ ješt své místo. S tímto vším se také pojí archetypy, tedy archetypy p írodních živl

a prom ny. V opozici k nim však stojí

archetyp stínu, který narušuje mýtus, jeho zákonitosti a umož uje nahradit as mýtický asem historickým. Odpov

na úvodní otázku, jakou mají archetypy a mýtus u Skácela funkci, by

mohla znít, že Skácel využívá t chto prvk jako prost edk tematických a jako motiv , které mu umož ují vyjád it úd l dnešního lov ka. Kontrast mezi p írodní idylou a lov kem, jenž již dávno pozbyl v domí o jejích zákonitostech, vytvá í v jeho básních nap tí mezi dávným a novým, p ítomným, ale také p ináší práv onen strach, úzkost a beznad j. Skácelovy básn tak mají pouze mýtotvorný charakter.

- 55 -

- 56 -

Anotace: Jméno autora: Stanislava Schupplerová Název katedry a fakulty: Katedra bohemistiky Filozofické fakulty Název práce: Archetypalita v básních Jana Skácela Vedoucí práce: Mgr. Petr Komenda, Ph.D. Po et znak : 115 186 Po et titul použité literatury: 24 Klí ová slova: archetypy, mýtus, as a prostor Ve své práci se v nuji archetypálním prvk m v poezii Jana Skácela. Zam ila jsem se na analýzu sbírek, které vyšly v šedesátých letech: Kolik p íležitostí má r že, Co zbylo z and la, Hodina mezi psem a vlkem, Smuténka, Metli ky. Postupn rozebírám témata asu, prostoru a archetyp , na základ interpretací vybraných básní se pak snažím definovat význam mýtu ve Skácelov poezii.

- 56 -

- 57 -

Literatura: K Janu Skácelovi: Skácel, J.: Básn (1). Brno, Akcent 1998. Skácel, J.: Básn (II). Brno, Blok 1997. Kožmín, Z.: Skácel. Brno, Jota 2006. Kožmín, Z.: Ke genezi jednoho Skácelova sonetu. In: Studie a kritiky. Praha, TORST 1995, s. 504-508. Kožmín, Z.: Sv t vid ný z polní cesty. In: Studie a kritiky. Praha, TORST 1995, s. 198201. Opelík, J.: Musí se poezie líbit?. In: Literární noviny, ro . 6, 1957, . 36, s. 4. Trávní ek, J.: Moravská inspirace v poezii Old icha Mikuláška a Jana Skácela. In: eská literatura, ro . 38, 1990, . 4, s. 337-346. Vrba, F.: Z and la zbyl jen lov k. In: Literární noviny, ro . 9, 1960, . 42, s. 4.

Obecná: Bachelard, G.: Poetika prostoru. Bratislava, Slovenský spisovate 1990. Bachelard, G.: Psychoanalýza ohn . Praha, Mladá fronta 1994. Cooperová, J., C.: Ilustrovaná encyklopedie tradi ních symbol . Praha, Mladá fronta 1999. Eliade, M.: Posvátné a profánní. Praha, OIKOYMENH 2006. Eliade, M.: Mýty moderního sv ta. In: Eliade, M.: Mýty, sny a mystéria. Praha, OIKOYMENH 1998, s. 13-25. Jung, C., G.: Archetypy a nev domí. Brno, Nakladatelství Tomáše Jane ka 1999. Kol. autor : Mluvnice eštiny (2). Praha, ACADEMIA 1986. Kožmín, Z.: Interpretace básní. Brno, Masarykova universita 2005. Kožmín, Z.: Um ní básn . Brno, K22a 1990. Kožmín, Z.: Pam

je víc než pam . In: Kožmín, Z.: Studie a kritiky. Praha, TORST

1995, s. 557-565. Kožmín, Z.: Báse a prostor. In.: Studie a kritiky. Praha, TORST 1995, s. 251-259. - 57 -

- 58 -

K ivánek, V.: Kolik p íležitostí má báse . Brno, Host 2007. Meletinskij, J., M.: Poetika mýtu. Praha, Odeon 1989. Opelík, J.: Jak íst poezii. Praha, eskoslovenský spisovatel 1969. Otruba, M.: Znaky a hodnoty. Praha, eský spisovatel 1994.

- 58 -

- 59 -

Obsah: PROHLÁŠENÍ POD KOVÁNÍ ÚVOD 2.

AS A PROSTOR (ANALÝZA ADVERBIÍ)

2.1 Temporální adverbia…………………………………………………....-82.2 Prostor……………………………………………………………………..-193.

ARCHETYPY

3.1 Archetypy cesty, vody, zem , ohn , vzduchu a prom ny………..-323.2 Archetyp stínu………………………………………………………………..-424.

JAN SKÁCEL A MÝTUS

5.

ZÁV R

ANOTACE LITERATURA OBSAH

- 59 -