APOKALYPSU PŘEŽIJÍ NEPODLÉZAVÍ Mgr R. Jonczy, Spořilov 1. 12. 2007
Příjemné sobotní dopoledne přeji Vám všem, kteří jste se dnes rozhodli spolu se mnou naslouchat Božímu slovu. Scházíme se již počtvrté, abychom si uprostřed současného, někdy přímo apokalypticky vyhlížejícího světového dění, nechali napřímit hlavu evangeliem, radostným poselstvím, zaznamenaným v centru poslední knihy Bible zvané „Apokalypsa“. Na řadě je v pořadí již třetí a poslední z andělů. Stejně jako jeho předchůdci přichází i on s aktuálním a radostným poselstvím, které by měli pochopit a prožít všichni, kteří chtějí Apokalypsu přežít. „Za nimi letěl třetí anděl a volal mocným hlasem: „Kdo kleká před šelmou a před její sochou, kdo přijímá její cejch na čelo či na ruku, bude pít víno Božího rozhorlení, které Bůh nalévá neředěné do číše svého hněvu; a bude mučen ohněm a sírou před svatými anděly a před Beránkem. A jeho muka neuhasnou na věky věků a dnem ani nocí nedojde pokoje ten, kdo kleká před šelmou a jejím obrazem a nechal si vtisknout její jméno.“ (Zjevení 14, 9 -12) „No výborně, konec dobrý, všechno dobré. Pekelné výhružky, to nám k dokonalé radosti ještě doopravdy scházelo!“ Zvěst třetího anděla na první poslech vskutku nevyznívá příliš povzbudivě. Přesto jsem přesvědčen, že evangelium je nedílnou součástí také tohoto poselství. Pojďme v něm tedy onen radostný tón společně hledat. I. Kdo je šelma z moře? Předpokládám, že při pročítání poselství třetího anděla vzbudila vaši pozornost šelma, před kterou by se člověk neměl poklonit. O koho vlastně jde? Na koho bychom si to vlastně měli dát pozor? Kdo bude usilovat o naši úctu a respekt? Komu bychom se měli vzepřít? Na tuto otázku odpovídají první verše 13. kapitoly. „Tu jsem viděl, jak se z moře vynořila dravá šelma o deseti rozích a sedmi hlavách; na těch rozích deset královských korun a na hlavách jména urážející Boha. Ta šelma, kterou jsem viděl, byla jako levhart, její nohy jako tlapy medvěda a její tlama jako tlama lví. A drak jí dal svou sílu i trůn a velikou moc. Jedna z jejích hlav vypadala jako smrtelně raněná, ale ta rána se jí zahojila. A celá země šla v obdivu za tou šelmou a volali: „Kdo se může rovnat té dravé šelmě, kdo se odváží s ní bojovat? A bylo jí dáno, aby mluvila pyšně a rouhavě a měla moc po čtyřicet dva měsíce. (Zj 13,1-5) Asi jste si všimli, že důležitým identifikačním prvkem šelmy je, že vystupuje z moře. Moře v Bibli a literatuře starověkého orientu bývá považováno za symbol a sídlo protibožských sil a mocností. Překvapivé je, nakolik se šelma podobá drakovi. Stejně jako on, se i ona honosí sedmi hlavami a deseti rohy. Svou moc také dostává od něho samotného. Drak samozřejmě není nikdo jiný než ten „dávný had z ráje, zvaný ďábel a satan, který sváděl celý svět.“ (Zj 12,9) Asi jste postřehli, že šelma je vybavena ústy, která hovoří rouhavě a že si, podobně jako drak, dělá nárok na božství. Nechává se uctívat a lichotit si chválou, která náleží jedině Bohu.
2
a) Šelma = římské impérium Již celá tisíciletí se pečliví čtenáři Bible snaží tuto šelmu identifikovat. Janovi současníci ji rozpoznali v pohanském římském impériu a v římských císařích, nárokujících si božské pocty. Pro židy a křesťany, známé monotheisty, to znamenalo značný problém. Na výzvy k uctívání člověka vždy odpovídali zcela jednoznačně: „Pánu Bohu svému klaněti se budeš!“(Mt 4,10) Měli s tím značné nepříjemnosti. Svoji loajalitu vůči císaři byli spolu s ostatními občany římského impéria nuceni potvrzovat tak, že museli čas od času zajít na úřad, kde planul řecký oheň, zde vzít do ruky několik zrnek kadidla, vhodit je do ohně a pronést při tom formuli: „Caesar Deus et Dominus meus“ (císař vznešený, můj Pán a můj Bůh). Když to udělali, dostali k tomu potvrzení, které se pak hodilo při různých příležitostech, jako třeba při nákupech a prodeji. Potvrzení mělo podobu razítka, které člověk dostal buď na papír, nebo přímo na čelo. Bez tohoto „znamení“, byl člověk vyřízený. „A nutí všechny, malé i velké, bohaté i chudé, svobodné i otroky, aby měli na pravé ruce nebo na čele cejch, aby nemohl kupovat ani prodávat, kdo není označen jménem té šelmy nebo číslicí jejího jména.“ (Zj 13,16.17) Nelze přehlédnout, že numerická hodnota čísel jména NERON KAISAR v hebrejské abecedě dává dohromady číslo 666. První křesťané při čtení Apokalypsy za onu strašlivou šelmu právem považovali císaře Nerona. Není divu. Nechal zapálit Řím a mořem plamenů se pak ze střechy svého paláce, jako „velký umělec“, nechal inspirovat k napsání eposu. Když Řím lehl popelem a pobouřený lid hledal viníka, označil Nero za původce požáru křesťany. Toto osočení zapříčinilo brutální pogrom na křesťany. Byli natíráni dehtem a jako živé pochodně zapalováni v Neronových zahradách při nočních slavnostech pohanů nebo byli předhazováni lvům. I když byl Nero r. 68 zavražděn, přežívala mezi křesťany obava, že nezemřel, ale uprchl na východ, a že se jako šelma opět vynoří z moře, aby se znovu ujal vlády nad Římem. b) Šelma = papežský Řím Středověká církev ztotožnila politickou moc, kterou se jí podařilo získat, s královstvím Božím, které má být na konci věků nastoleno. Tím vytvořila další nábožensko-politickou mocnost, na níž se v dějinách naplnil prorocký obraz šelmy. Stejně jako starověký Řím si i středověká církev uzurpovala pravomoci a bohopocty, které náleží jedině Bohu. Právem v ní reformátoři identifikovali šelmu ze Zjevení a vzepřeli se jí. Krvežíznivou šelmu tím sice vydráždili k nepříčetnému pronásledování, přesto se však před ní nepoklonili. Přes veškerý odpor reformace však moc papežského Říma zlomena nebyla. Částečně se to podařilo teprve Napoleonovi. Stojí za úvahu, že se tak stalo roku 1798, tzn. po uplynutí knihou Zjevení předpověděných 42 prorockých měsíců, neboli 1260 let od ustanovení instituční moci křesťanské církve. Z rány zasazené Napoleonem se papežská mocnost brzy zotavila. „Její smrtelná rána se (řečeno slovy Apokalypsy) uzdravila.“ (Zj 13,3). Šelma je prostě „nesmrtelná“. Svoji moc obnovila a potvrdila roku 1870 na prvním vatikánském koncilu, kde mimo jiné bylo formulováno i dogma o papežské neomylnosti. Od té chvíle nepřestává prestiž její moci růst. I dnes, po pádu marxismu, je v důsledku sociálních, politických a ekonomických krizí, papež více než kdy jindy představován jako morální autorita par excellence. Hovořit o papeži, velké populární a světově uznávané osobnosti, o hlasateli morálky a pokoje vystupujícím ve prospěch utiskovaných a chudých jako o šelmě, může (jak konstatuje J. Doukhan ve své knize „Křik nebes“) vyznívat jako absurdní anachronismus.
3
Není však právě popularita současných papežů počátkem naplnění proroctví Apokalypsy: „A celá země v obdivu šla za tou šelmou. ?. (Zj 13,3b) c) Šelma komunismu, fašismu a institucionalismu Jeden bratr z našeho sboru mi při zahájení tohoto cyklu kázání řekl: „To jsem zvědav, jestli budeš mít odvahu říct všechno?“ Pravděpodobně jej zajímalo, zda najdu odvahu nazvat papežství šelmou. Podobné tvrzení pro mne příliš riskantní nebylo, velkou odvahu nevyžadovalo. Předpokládám totiž, že mne venku před sborem nečekají inkvizitoři. Větší odvahu budou pravděpodobně vyžadovat má následující tvrzení. Na potenciální nebezpečí, kterým může svět ohrožovat šelma zvaná papežství, položila naše církev v minulosti tak velký důraz, že jí díky tomu někdy začalo unikat řádění jiných rysů šelmy.
Fašismus při svých světovládných tendencích vyžadoval od porobených národů, stejně jako papežství, bohopocty a naprostou oddanost a respekt. Byl stejně jako Řím nábožensko politickou mocností. Ne náhodou měli fašističtí vojáci na opascích svých uniforem nápis „Gott mit uns.“ Při soustředění se na možné nebezpečí z Vatikánu, jsme jako církev někdy nestačili postřehnout, že o naší přízeň usiluje i jiná šelma. Smuteční parte Heydricha, otištěné v době druhé světové války v jednom z úkolů sobotní školy, je toho zářným dokladem. Tento týden jsme si připomněli vznik Charty 77. Mnozí máme ještě v živé paměti šelmu, kterou porodila marxistická filozofie. Také tato šelma byla nábožensko politickou mocností, ač se tvářila jakkoli sekularizovaně. Jako církev jsme se v létech totality intenzivně soustředili na šelmu z Vatikánu a uniklo nám, že se už začínáme klanět šelmě zvané komunismus. Angažované články na prvních stránkách časopisu Znamení doby a jména některých z nás, zveřejněná v Cibulkových seznamech, dodnes vzbuzují otazníky. Soustředíme se na Vatikánské nebezpečí, a přitom nám uniká, že se ohavnost zpuštění zvaná egocentrismus může usadit třeba i ve Washingtonu na Generální konferenci či na Unii CASD v Praze na Lhotce. Tak usilovně shromažďujeme zprávy o tajném působení Jezuitů v Čechách, že nám pak už ani nezbývá čas na to, abychom své, odpovědností pověřené bratry podpořili tím, že jim svou aktivní spoluprací budeme schopni nastavovat zrcadlo konstruktivní a laskavé kritiky. Věřím, že aktivní účast našeho sboru při jednáních konference Českého sdružení může svým dílem přispět k tomu, aby nám v našich řadách nevyrostla nějaká ta šelmička. d) Šelma v lidském srdci Lidské dušičce se uleví, najde-li někoho, na nějž může svalit odpovědnost za problémy tohoto světa. Obávám se proto, že pravdivý historický výklad Zjevení může odvádět naši pozornost od té nejrafinovanější a nejdravější šelmy, která na nás číhá u dveří našeho vlastního srdce. Vždy, když autobusem č. 137 stoupám vzhůru na Malvazinský kopec, na kterém stojí naše modlitebna, neunikne mé pozornosti nápis uvedený na omítce jedné ze starých vil zde stojících: „Srdce lidské, nebuď srdcem ješitné šelmy“. Šelmu je třeba hledat především ve vlastním srdci. Jakoubek ze Stříbra už kdysi dávno v době reformační řekl svým překvapeným, protestantsky smýšlejícím posluchačům: „Vy všichni jste šelmy“. Šelma totiž vystupuje z moře zla pokaždé, když si člověk ve svém bohorovném egocentrismu přisvojuje pravomoci a slávu, která náleží jedině Bohu a když si uzurpuje moc nad ostatními lidmi a pomocí výhrůžek manipuluje s jejich svobodnou vůlí.
4
Často si jako Adventisté nalháváme, že jsme už za vodou. Odmítli jsme přece svěcení neděle, kterou považujeme za znamení šelmy. Neděle bezesporu je svědectvím o troufalosti šelmy. Samotným znamením, podstatou šelmy však není neděle, ale bohorovná pýcha, která si troufla změnit ve svůj prospěch Boží zákon, „časy i práva“. e) Šelma v srdci zbožných Adventistů Samotné členství v církvi, která respektuje Boží časy a práva, nás však znamení šelmy zvanému pýcha sotva ubrání. Pokušení egocentrismu ohrožuje v prvé řadě ty, kteří se rozhodli, ostříhat Boží přikázání. Snadněji totiž podléhají pokušení zajistit si spasení vlastními silami. Nutím-li svou vlastní mocí sám sebe k respektování Božích přikázání, způsobuji tak nesmírná muka i sobě a nemám už pak daleko k tomu, abych jako správná egocentricky zaměřená šelma podobná muka působil také ostatním. A život pod standartou legalistického egocentrismu muka působí. Je to hotové peklo. Ne náhodou třetí anděl volá: „A jeho muka neuhasnou na věky věků a dnem ani nocí nedojde pokoje ten, kdo kleká před šelmou a nechal si vtisknout její jméno.“ Moris Venden v knize „Ospravedlnění z víry a trojandělské poselství“ hovoří o tom, že „bohorovní egocentrici, usilující v lidské síle o své vlastní spasení a slávu, nenalézají odpočinku dnem ani nocí. Jsou neustále v běhu, okousávají si nehty, nestíhají, v noci usínají jen pod vlivem prášků na spaní, aby se ráno probouzeli k životu zase prášky povzbudivými.“ II. Jak šelmě vzdorovat? Třetí anděl ukazuje, jak se takovému peklu ubránit. „Kdo kleká před šelmou a před její sochou, ten se bude trápit na věky věků“. Tím jakoby připomínal poselství anděla prvního: “Poklekněte před tím, kdo učinil nebe, zemi, moře i studnice vod“ a peklo vašeho života se promění v ráj. K tomu dodává: „Zde se ukáže vytrvalost svatých, kteří zachovávají Boží přikázání a víru v Ježíše“. Respektování Božích přikázání rovněž proměňuje peklo v ráj. Všimli jste však, že respektování Božích přikázání musí úzce souviset s vírou v Ježíše Krista? Vírou zde však není míněn intelektuální souhlas s dogmatem o Ježíšově božství, ale vztah důvěry a lásky k Němu. Láska k Ježíši Kristu je tím nejsilnějším motivem ke konání dobrých skutků, které by měly být jen viditelným projevem lásky každého křesťana. Stojí za úvahu, že podle dnešního textu „jdou naše skutky za námi“ (viz kralický překlad), nikoli s námi (jak překládají ekumeničtí). Rád bych své dnešní zamyšlení nad poselstvím třetího anděla ukončil výstižným citátem profesora Doukhana. Z citátu vyplývá, že se šelmě a jejím nástrahám ubrání jen poslušní svatí. „Svatoušci. Lezli nám vždycky na nervy. Pořád se jenom hlásili, šprtali a donášeli. Byli tak vzorní, až to pěkné nebylo. Svatí z poselství třetího anděla jsou však jiní. Jsou noční můrou všech spořádaných, loajálních úředníků. Troufají si na rozdíl od většiny žít v souladu s Boží vůlí, kráčejí proti proudu, proti většině, která věří jen v to, co vidí, a doufá jen ve své ruce a činy. Ježíši důvěřují navzdory temnotě a Božímu mlčení, navzdory nátlaku, který na ně mocipáni uplatňují. V Ježíše doufají vzdor všem porážkám a prohrám, které život přináší. Svatí posledních dnů jsou originály a revolucionáři. Cítí totiž, že přichází konec, jsou naladěni na tón království přicházejícího odjinud.“ Jedině lidé nepodlézaví, schopní čelit bohorovným tlakům malých šelmiček, nárokujících si jejich bezvýhradnou úctu a respekt, budou v budoucnu schopni čelit velké šelmě.
5
Chceš přežít apokalypsu? Čti apokalypsu. Přemýšlej o odkazu třetího anděla. Pochopíš, že schopnost odolat šelmě spočívá v prvé řadě v následování Beránka. Lidé následující Beránka kamkoli jde, mohou i bez důkladnější znalosti proroctví počítat s tím, že se žádné šelmě nikdy a v žádném případě nepokloní. A to je dobrá zpráva, nemyslíte? Amen
