ANTROPOSOFICKÉ ZAŘÍZENÍ - ALTERNATIVA PRO ŽÁKY S POSTIŽENÍM (I. část) Vlastimil Čiháček
Znakem zemí s vyspělejším školstvím je rovnoprávnost všech občanů v přístupu ke vzdělání. V zemích uplatňujících skutečně demokratické principy je zajištěna volba z nabídky rozdílných vzdělávacích drah. Prioritou je zabezpečení edukace všech lidí podle jejich specifických vzdělávacích potřeb, eliminace názorů o nevzdělavatelnosti či zbytečnosti vzdělávání některých lidí, zabezpečení existence škol, které jsou zaměřeny na uspokojování i velmi specifických vzdělávacích potřeb žáků (např. s velmi těžkým postižením). Vyšší úrovní uspokojování specifických vzdělávacích potřeb lidí s postižením je jejich včleňování do škol běžného typu - integrace a dále inkluze, při které je respekt individuálních potřeb kteréhokoliv žáka dán atmosférou školy. Ne všichni pedagogové mají jasno v cíli edukace žáků s těžkým postižením (někdy však ani s lehkým postižením nebo parciálními nedostatky), v různých podobách a formách společného vzdělávání intaktních žáků s žáky s postižením. Jejich kritika předbíhá rozvaze o pozitivech a negativech. Jednostranná podpora úplné in-
tegrace pouze do běžných škol s následnou přebytečností speciálních škol a na opačném pólu jen segregovaná edukace patří mezi extrémní názory. Rozhodnutí, čemu dát v pestré a dostupné vzdělávací nabídce přednost po zvážení co nejobsáhlejších informací, a přijetí skutečnosti, že vzdělávání v .sebelepší' speciální škole ani žádný z modelů společného vzdělávání nezaručuje pouze výhody, by měla být na konkrétních rodičích a v jistých případech na žákovi s postižením samém. V zemích s rozvinutým školstvím i přes posun směrem k inkluzi vedle prakticky existujících modelů tříd běžných škol, v nichž se s nepostiženými žáky vzdělávají žáci se specifickými vzdělávacími potřebami, zůstávají až na výjimky těžištěm uspokojování specifických vzdělávacích potřeb žáků s postižením specializovaně zaměřené speciální školy. Mezi typy škol, které mohou jako speciálně pedagogickou alternativu upřednostnit rodiče žáků s postižením, patří ve vzrůstajícím počtu zemí školy v rámci antroposofických léčebně-pedagogických životních společenstvích.
Antroposofie Antroposofická teorie vzešla z theosofického učení náboženského charakteru, jehož prvky nalézáme v různé míře od nábožensko-filozofických staroindických systémů, staroorientálních kultů, antiky, přes středověké křesťanství až po novověké sekty. Novověká theosofie našla v Evropě vyznavače a šiřitele na přelomu století. Ti chtěli věnovat péči duchovně náboženskému životu cestou ke snášenlivosti, upřímnosti, vlídnosti, laskavosti a činorodé lásce. V českých zemích vznikla v Praze a Ostravě Theosofická společnost, v Praze transformovaná v pozdější Společnost pro mystická studia. V Brně vyvíjela čilý spolkový život Theosofická jednota česká vedle Theosofické společnosti německé. Na rozdíl od Německa byla u nás považována pro abstraktní, okultní a asociálně mystický ráz za hnutí malých rozměrů, cizí naší mentalitě a dobovým sociálním snahám. (Zlámal, In: Chlup Kubálek - Uher 1938) Ukvapená spasitelská propaganda šířená vedoucími představiteli Theosofické společnosti a další okolnosti přispěly v roce 1913 ke vzniku její odnože -Antroposofické společnosti. Antroposofie si ze svého zdroje přináší panteismus, náboženskou mystiku, formy universa, postup k absolutnu a splynutí v jednotě s Bohem, potřebu zduchovňování. Podle Valenty (1995) je antroposofie v konečné podobě eklektickým mystickým systémem s prvky okultismu i kristologie a jasnovidectví. Antroposofie je poznamenána filozofickým odkazem Kanta, Fichteho a Nietz-
scheho, přičemž návaznost a filiace se týká tzv. naturfilozofie. Není náhodou, že si antroposofická zařízení udržují vysokou oblibu u našich západních sousedů. V 18. stol. nalezlo v Německu velkou podporu romantické hnutí, jež svého času ovlivnilo hospodářství, politiku, literaturu, filozofii a vytvořilo ještě v našem století se udržující myšlenkový typ, který nenalézá oporu pro své názory ve vědě, obrací se k náboženství a umění, která jsou příznivější jeho myšlenkovému vzletu. Umění pro něj nabývá náboženský rozměr. Romantická filozofie organicky spojuje život člověka s přirozeným společenským organismem, bez něhož nemá individuum smysl. Pro poznání světa oceňuje iracionální stavy (city, vůli). Nad obyčejnou zkušeností, obyčejným rozumem a obyčejným názorem je povzneseno iracionální poznání, doprovázené přesvědčením o své absolutní pravdivosti. (Tvrdý 1947) Antroposofie se obrací k dílu Goetheho - panteisty, odpůrce konstruktivní přírodovědy, pro kterého je společnost příležitostí k evokaci neosobních mystických stavů duše, v jehož tvorbě se odráží nejvnitřnější podstata světa a vidění věcí nevýslovných. Jeho žáci byli podníceni k nahrazování vědecké metody stavem mysli, který nazvali hluboké pochopení, tušení, prožívání skutečnosti, (srov. Rádi 1933) Antroposofie navazuje na Goetheho zejména v myšlení chápajícím přírodu jako proniknutou duchem. Z charakteristiky filozofické báze lze dojít k závěru, že antroposofie je tajemnem
naplněnou okrajovou záležitostí. Její nepřístupnost však nespočívá v utajování, ale ve složité vnitřní duchovní cestě, která má vést k poznání. Na základě přednášky PhDr. Vojtíška z roku 1997 je antroposofie zmiňována v přehledu sekt a náboženských skupin vzniklých a působících po r. 1989 na našem území a v návaznosti i waldorfské školy (náboženství ve škole při antroposofickém společenství viz níže) a náboženské společenství „Obec křesťanů", jejíž tematika už ale zavádí nepedagogickým směrem. Podle Váni (1990) tvůrce antroposofie „Rudolf Steiner nepřišel zakládat novou sektu nebo hlásat novou theologii, nýbrž ukázat možnost nového zážitku Krista, bez ohledu na církevní příslušnost, ba i bez ohledu na křesťanské vyznání vůbec a důsledná křesťanská orientace byla nakonec i příčinou rozchodu s Theosofickou společností, kde došlo k profanaci křesťanské myšlenky". Antroposofické hnutí je charakteristické dokonalou organizovaností a čilou publikační činností. Praktickým programem oslovovalo mnoho osobností a udalo linii realizaci jejich potenciálu. Pod jejím vlivem se zformovala svérázná goetheánská architektura; umělecká tvorba v některých směrech nabyla samostatnosti (např. eurytmie - pohybové duchovní umění). Antroposofická medicína praktikovaná lékaři, kteří získali vzdělání řádným absolvování vysokoškolského studia, ač respektuje prostředky běžné medicíny, preferuje v adekvátních případech alternativní způsoby léčby, přírodní preparáty, homeopatika. V Německu jsou jejich výkony
a předepisovaná léčiva hrazeny zdravotními pojišťovnami. Dobrý odbyt pro důslednou ekologickou čistotu nacházejí produkty biodynamického hospodaření. Pedagogy na odborných zemědělských školách se stávají specialisté, kteří část profesní přípravy získávají na biodynamické farmě. V oborech pedagogických bylo postupem času dosaženo celosvětového rozšíření antroposofie jako jedné z nejznámějších alternativ. První pedocentricky orientovaná škola s tímto alternativním přístupem byla založena Rudolfem Steinerem v roce 1919 pro děti dělníků cigaretové továrny Waldorf Astória, a. s., ve Stuttgartu z iniciativy jejího majitele Emila Molta. Škola uplatňovala Steinerovy ideje a přihlížela k jeho názorům, přestože nebyl pedagogem. Vykazovala dobré výsledky, stala se věhlasnou a další školy rozvíjející stejné principy získaly pojmenování podle ní. V Německu jejich činnost přerušilo uchopení moci Hitlerem, v bývalé NDR došlo k znovuzřízení až po sjednocení Německa. V meziválečném období jsou u nás antroposoficky zdůvodněné pedagogické zásady považovány sice za výchovně správné (v tělesné výchově, mravní výchově, činná škola), ale zdůvodnění podepřená mystikou a metafyzikou se nejeví přesvědčivější než zdůvodnění vědecká. Např. Kratochvíl (Kratochvíl ln: C h l u p Kubálek - Uher 1938) tehdy připisoval rozmach antroposofického učeni neklidné poválečné době a ve smrti zakladatele hnutí Rudolfa Steinera viděl počátek pro-
padu z kulminace hlavní slávy. Stabilní místo waldorfských škol a škol uplatňujících prvky waldorfské pedagogiky ve školských systémech mnoha vyspělých zemí sice dokládá jeho omyl, ale např. Ullrich (1986) uvažuje, že waldorfské školy by mohly být jen reziduem dřívější pedagogické reformní epochy. Léčebná pedagogika Základy léčebné pedagogiky, všímající si lidí s postižením, vypracovává Steiner ve dvacátých letech. Nemoc a postižení jsou z jeho pohledu, předpokládajícího více forem těla, stavy těla fyzického. „Člověk, který sám sebe prožívá sice jako uzavřenou osobnost, pozůstává však z více do sebe vsunutých článků: a) j e h o f y z i c k é tělo souvisí ve svém prostorovém projevu s minerálním světem - to je patrno především na lidské mrtvole; b) jako oživená bytost, která se svým růstem, oběhem, látkovou výměnou, rozmnožováním projevujícím se v čase souvisí s rostlinou; tyto síly života tvoři organismus, jejž Aristoteles nazýval .vegetativní duší' a R. Steiner životním či éterickým tělem; c) jako bytost cítici naplněná žádostmi, vášněmi, pocity libosti či nelibosti je člověk spřízněn se zvířetem; také tyto síly jsou součástí určitého systému, jejž Aristoteles nazýval ,animální duší' a R. Steiner tělem pocitovým či astrálním (pojem známý už Paracelsovi, Jakubu Bohmeovi a dalším) čili .hvězdným' vzhledem k jeho souvislosti s hvězdnými vlivy (částečné oprávnění astrologie); d) čtvrtým článkem, jímž se člověk pozvedá nad přírodní říše a stá-
vá se teprve v pravém smyslu člověkem, duchovni bytosti, duchem mezi duchy, je já. Z tohoto já je člověk schopen očišťovat a proměňovat své nižší články ve vyšší, jež ho pozvedají nad pouhou egoitu a spojují s božským světem." (Váňa 1990) Do fyzického těla se podle zákona karmické příčinnosti vtělila duševně-duchovní bytost. Individualita jako duševně-duchovní bytost není sama o sobě nemocná. Ve fyzickém těle získává zkušenosti potřebné k plnění úkolů při dalším vtělení. (Váňa 1991) Tímto názorem je řízen přístup k člověku nemocnému nebo člověku s postižením. Antroposofická životní společenství Vznik se datuje rokem 1939 ve Skotsku. V zemích Evropské unie si vytvořily po 60 letech svou tradici. Pod názvem CAMPHILL je najdeme v Norsku, Kanadě, USA, Brazílii, Jihoafrické republice, nové vznikají ve státech střední a východní Evropy. Celkem je přes 100 těchto zařízení. Speciální školy jsou pouze při některých z nich - v poměru ke státním speciálním školám jsou tedy rozšířeny ojediněle, což s odlišnými místními podmínkami přispívá jedinečnosti škol. Vzájemně spolupracují, ale zachovávají si autonomii. Do společenství jsou převážně přijímáni lidé prvotně s mentálním postižením. Existují samostatná zařízení pro lidi s psychózou nebo narkomany. Autor měl příležitost seznámit se s životem v antroposofíckém společenství v Brachenreuthe(Badensko-Wiirtem-
bersko), a zprávu o tomto zařízení autor uvede v příštím čísle Speciální pedagogiky. Literatura: CHLUP. J. - KU BÁLEK, J. - UHER, J.: Pedagogická encyklopedie. Praha, Novina 1938. LENK, S. - ZEUTSCHEL, U.: Camphill: 50 Jahre Leben undArbeiten mit Seelenpflegebedurftigen Menschen. Stuttgart, Freies Geistesleben 1991. P. C., In.: Svět waldorfských škol. Dostupný z URL: enterprise.codalan.cz/on/ 29... win-1250//WALDORF.HTM (duben 1999). RADL, E.: Dějiny filosofie. Praha, Jan Leichter 1933. TVRDÝ, J: Průvodce dějinami evropské filosofie. Brno, Komenium 1947. ULLRICH, H.: Waldorfpädagogik und okkulte Weltanschauung. Munchen, Weinheim 1986.
m
VALENTA, M.: Camphillské hnutí a německý výchovně vzdělávací systém. Olomouc, UP 1995. VALENTA, M. Waldorfskápedagogika a jiné alternativy. Olomouc, UP 1993. VÁŇA, Z.: Rudolf Steiner - tvůrce anthroposofie, 1. přednáška z cyklu „Úvod do anthroposofie". Praha 1990. Dostupný z URL: www.jophia.sk/a/steiner.html (květen 1999). VAŇA, Z.: Antroposofie jako cesta a podnět. Praha, Antroposofická společnost v ČSFR 1991. kol.: Brachenreuthe, Festschrift der Schulgemeinschaft, Uberlingen 1997. ZDRAŽIL, T.: Waldorfská pedagogika a „ Sisyfos ". Reakce na přednášku Jiřího Heřta „ Waldorfské školství - anthroposofie". Dostupný z URL: it.pedf. cuni.cz/win/strstud/pc4ls98/waldorf/ /wnaframe.htm (květen 1999).