ANTROPOGENNÍ TVARY RELIÉFU V OKOLÍ LAŽÁNEK A MARŠOVA Mgr. Zdeněk Máčka, Ph.D. Geografický ústav Masarykovy univerzity, Brno
[email protected] Abstract: Man has been an independent geomorphological agent actively altering the appearance of the landscape since the Neolithic. The Deblín region witnessed extensive mining activity since middle ages. Iron, silver and manganese ores, limestone, kaolin and brown coal are among the mineral resources exploited in the region throughout the history. Up to now the remnants of the mining in the 20th century are preserved as destructive and constructive (montane) anthropogenic landforms. Limestone and kaolin quarries and their respective dumps are concentrated in the vicinity of Lažánky and Maršov settlements. The mining mostly ceased in the second part of the 20 th century and spontaneous biological succession took place on the anthropogenic landforms. As a result mining landforms became hotspots of biological diversity in otherwise agricultural landscaspe. Key words: mining, transformation of landforms, impact on the environment
1. ÚVOD Vztahy člověka, tvarů zemského povrchu (reliéfu) a procesů, které ho formují, mají v krajině rozmanitou povahu. Tvářnost reliéfu (např. nadmořská výška, výška, sklon a orientace svahů, hustota údolních zářezů) a zejména pak dynamické, mnohdy destruktivní, geomorfologické procesy (např. skalní řícení, sesouvání, bahnotoky, povodně) determinují do značné míry rozmístění lidských aktivit v krajině. Na druhou stranu člověk významnou měrou vytváří nové tvary reliéfu a ovlivňuje působení řady geomorfologických pochodů jako je zvětrávání, eroze a ukládání hornin, zvětralin a půd. Člověk je v současné době nezávislým geomorfologickým činitelem, jehož přetváření reliéfu je řízeno ekonomickými, sociálními, ale i politickými potřebami a příležitostmi (viz např. Nir, 1983; Goudie, 1990). Problematika lidského působení na reliéf (antropogenní geomorfologie) se v tomto ohledu stává typickým příkladem tématu z oblasti environmentální geografie. Antropogenní transformace reliéfu se na Deblínsku svou četností či plošným rozsahem nijak nevymykají z průměru našeho státního území. Výjimkou je ovšem území tzv. lažánecké plošiny. Lažánecká plošina je oblast o rozloze cca 3 km2, která administrativně náleží ke katastrům obcí Lažánky a Maršov. Mírně zvlněný až plochý povrch tohoto území se rozkládá
v nadmořských výškách 410–450 m n.m. Geneticky se jedná o zbytek starého zarovnaného povrchu typu etchplain, který se tvořil v podmínkách teplého a vlhkého klimatu terciéru (paleogénu) hlubokým chemickým zvětráváním podložních krystalinických hornin. Okraje plošiny jsou na severu, východě a jihu rozřezány hlubokými údolími přítoků Svratky a Bílého potoka (Maršovský potok, Hranečník, Malná, Salašský potok), na západě se plošina stupňovitě zvedá směrem k východnímu úbočí vrchu Krajina (514 m n.m.). Z území lažánecké plošiny je historicky doložena těžba rud (železo, mangan), vápence, kaolínu a hnědého uhlí. V krajině zanechala svůj otisk v podobě těžebních (montánních) tvarů reliéfu především exploatace vápence a kaolínu. 2. STRUČNÁ HISTORIE TĚŽBY NEROSTNÝCH SUROVIN Nejdelší tradici má v okolí Lažánek těžba rud různých kovů – stříbra, železa a manganu. Nejvýznamnější bylo dolování rud železa zmiňované poprvé roku 1236, kdy moravský markrabě Přemysl daroval Ctiborovi, purkrabímu na Veveří, platy ze vsi Lažánky, zvláště tamních dolů a hutí. Hutě jsou později zmiňovány také v době třicetileté války, vrchol jejich produkce však nastal až v 19. století. Na Lažánecku bylo v té době v provozu sedm železnorudných dolů – Vilém, Josef, Václav, Petr a Pavel, Trojice, Eduard a Marie Školská. Zpracování rudy na železo se provádělo v blízkosti Veverské Bítýšky v lokalitě Šmelcovna v údolí Bílého potoka, kam se vozila ruda nejen z Lažánek, ale i z javůreckého a svatoslavského revíru. Těžba postupně vyznívala až do roku 1898. V letech 1910 až 1913 byl v dolech proveden opětovný průzkum, komerčně využitelné zásoby rudy však nebyly potvrzeny, takže doly byly zavezeny (Kučera, 1980; Merta, 1987). S dolováním železné rudy nejspíše souvisejí i počátky historie lámání vápence, který je nezbytnou surovinou při jejím zpracování. Další využití našla později vápencová surovina při výrobě cukru, která probíhala v nepříliš vzdálených lokálních cukrovarech u hradu Veveří, v Rosicích a v Předklášteří (Janák, 1988). Rozvoj těžby však nastal především v souvislosti s vápenictvím, které se stalo dominantní ekonomickou aktivitou obce na více než dvě století. Vápno se ve větší míře začalo používat ve stavebnictví v době, kdy začaly být dřevěné stavby nahrazovány zděnými. Vápno však bylo žádáno nejenom jako stavební přísada do malty, ale i k líčení a dezinfekci v obytných i hospodářských budovách. Podle ústního podání se vápno pálilo od roku 1711, první dochované písemné zmínky o vápenictví však vznikly až v době napoleonských válek (zmínka z roku 1802, že „vápeníci z Lažánek pro samé přípřeže vojenské nemohou pálit“). Výroba vápna v malých lokálních vápenkách, a s ní související rozptýlená těžba vápence, probíhala až do roku 1970 (Fic – Zacpal, 1999). Těžba vápence má
kontinuitu do současnosti pouze v jediném kamenolomu při severním okraji lažánecké plošiny na hraně údolí Maršovského potoka. Z doby, kdy se zdejší surovina používala k pálení vápna, je zde zachováno torzo vápenné pece (zbytek druhé pece je zachován u opuštěného lomu v Chrástkách). Současný kamenolom však již není zdrojem suroviny pro výrobu vápna či cementu, ale od roku 1972 zde probíhá pouze produkce drceného kameniva (prosivka, štěrk) a stavebního kamene. V roce 1908 bylo v těsné blízkosti lokality Šachty nalezeno zhruba 8 m pod povrchem bohaté ložisko kaolínu. Místo však mělo nevýhodnou dopravní polohu a proto bylo nezbytné vybudovat dopravní infrastrukturu, která by umožnila přepravu kaolínu k dalšímu zpracování a distribuci. V roce 1911 byla zprovozněna železniční trať Veverská Bítýška–Kuřim (kombinovala nákladní dopravu s osobní), na kterou navazovala lanová dráha k dolu v Lažánkách (Pavlíček, 2002). Po dosažení větších hloubek bylo dno dolu zaplaveno prosakující podzemní vodou, která musela být neustále čerpána. Čerpaná voda byla vypouštěna do krasového ponoru, který se nacházel nedaleko od těžební jámy (ponor se nachází v těsné blízkosti fotbalového hřiště). Obtíže s podzemní vodou se majitelé dolu pokusili vyřešit ražbou dlouhé odvodňovací štoly, která měla směřovat k severu do údolí Maršovského potoka (do vzdálenosti cca 750 m). Pro technickou náročnost projektu, kdy ražba probíhala ve velmi tvrdé hornině, zůstala štola nedokončená. Těžba byla ukončena v souvislosti s vyčerpáním ložiska a problémy s podzemní vodou v roce 1929 (Mejzlík, 1970). Po zastavení těžby postupně stagnoval i provoz železnice, jejíž provoz byl ukončen v roce 1936. Zcela lokální význam měla těžba hnědého uhlí, která byla svázaná s dolováním kaolínu. V těsné blízkosti dolu byla vyhloubena šachta hluboká 28 m, v níž byly zastiženy tři uhelné slojky s maximální mocností 40 cm. Uhelné sloje se v tomto místě vytvořily v souvislosti se sedimentací sladkovodních sedimentů (písčitých jílů) v neogénu. Šachta byla vystrojena pouze žebříky a uhlí se vytahovalo na povrch rumpálem ve vědrech. Uhlí se používalo k pohonu lokomobily, která zajišťovala vytahování těženého kaolínu z dolu, částečně se transportovalo ke spotřebě do Veverské Bítýšky (Mejzlík, 1970). 3. CHARAKTERISTIKA TĚŽEBNÍCH TVARŮ A JEJICH ZAČLENĚNÍ DO KRAJINY Na lažánecké plošině lze nalézt těžební (montánní) tvary destrukčního i konstrukčního charakteru. Těžba má v oblasti nejméně sedmisetletou historii (rudy železa, manganu a
stříbra), ovšem v reliéfu současné krajiny se projevují pouze tvary vzniklé od první poloviny 20. století (kaolín, vápenec). Mezi destrukční tvary patří vápencové lomy a důl na kaolín (hliniště). Mezi konstrukční tvary patří výsypky tvořené materiálem z kaolínového dolu a částečně také z vápencových lomů. V území se vyskytují tři jámové lomy menších rozměrů a jeden lom etážový. Jámové lomy jsou již dnes nevyužívané, etážový lom je dosud v provozu (kamenolom společnosti F. Matlák). Vznik všech lomů souvisí s koncentrací výroby vápna kolem šachtových pecí budovaných od 20. let 20. století vápenickými družstvy. Po ukončení těžby nebyly lomy ani haldy nijak rekultivovány a v jejich dalším vývoji hrála zpravidla dominantní roli spontánní biologická sukcese projevující se zarůstáním náletovými dřevinami, případně zplanělými ovocnými stromy. Destrukční (lomy, hliniště) i konstrukční (haldy) tvary skýtají řadu rozmanitých stanovišť pro kolonizaci organizmy. Poměrně pestrá je nabídka stanovišť v opuštěných vápencových lomech. Typicky se opakují biotopy skalních stěn a puklin, kamenité i zahliněné sutě osypů pod lomovými stěnami, značně až příkře skloněné hlinité svahy po obvodu a plochá hlinitá dna lomů. Dna lomů si díky značné propustnosti vápence pro vodu svou suchostí příliš nezadají s jejich obvodovými svahy. Příkré okrajové svahy hald pokrývají převážně dřevinná, v menší míře i travinobylinná lada. Kaolínový důl nabízí vodní biotop na zatopeném dně, příkré nestabilní svahy po obvodu a plochý povrch terasy těžební etáže na severozápadní a severní straně. Těžební tvary dnes také často plní druhotnou rekreační, případně ekonomickou funkci pro obyvatele blízkých Lažánek a Maršova. Překvapivá je především pestrost zde realizovaných volnočasových aktivit. Jezírko na dně kaolínového dolu slouží jako vyhledávané přírodní koupaliště. Zájem o koupání však v poslední době poněkud klesá z důvodu nedostatku vhodných míst ke slunění, což souvisí se stoupající hladinou vody, která nyní zaplavuje špatně přístupné, příkré svahy porostlé lesem. Zhoršuje se rovněž čistoty vody, do které se dostává velké množství rostlinného opadu z okolních porostů. Jezírko se dále využívá ke sportovnímu rybolovu, potápění, koupání psů a lákadlem pro turisty je skrýš hry geocaching. V menším ze dvou vápencových lomů v Chrástkách se nachází tábořiště využívané k pořádání pivních večírků, ve větším z lomů se provozuje sportovní střelba a motokros. Plochá temena na haldách se zčásti využívají pro zemědělské účely. Dnes se na nich nacházejí louky na seno, případně pastviny (pro koně a lamy). Povrch prostřední haldy byl dříve zorněný. Na nejseverněji situované haldě vzniklo fotbalové hřiště včetně budovy se zázemím pro hráče a občerstvením.
Zátěžový prvek pro životní prostředí v obci Lažánky představuje provoz dosud aktivního vápencového lomu, ke kterému je přidružena drtírna kamene (zvýšená prašnost, nákladní automobilová doprava obcí). Narušen byl také oběh krasových vod, který směřuje z prostoru lažánecké plošiny k severu k vývěrům v pravém údolním svahu Maršovského potoka. V průběhu rozšiřování kamenolomu bylo odtěženo několik jeskynních prostor; v případě některých z nich byl proveden záchranný speleologický průzkum (Himmel, 1989). Lom se nachází na údolní hraně a v horní části svahu údolí Maršovského potoka a pohledově se v krajině v podstatě neprojevuje. Těžba se dnes soustřeďuje do střední a východní části lomu a kolonizace již opuštěných etáží náletovými dřevinami naznačuje velký potenciál pro samovolnou revitalizaci tohoto degradovaného prostoru. Určitým příslibem je v tomto ohledu, i když se jedná o plošně mnohonásobně menší tvary, současný vývoj menších neaktivních lomů v Chrástkách a u fotbalového hřiště. Tyto lomy a přilehlé narušené plochy jsou dnes porostlé buď druhově pestrými dřevinnými lady, případně dubohabrovými porosty. Z vyčíslení stupně ekologické stability pro plochy zarostlých lomů vyplývá, že v současnosti působí na lažánecké plošině jako výrazný stabilizační prvek uprostřed ploch s převahou orné půdy. Podle metodiky Vondrušková (1994) lze jejich vegetaci klasifikovat jako přírodě blízká dřevinná lada s hodnotou stupně ekologické stability (SES) 4 – plochy ekologicky velmi stabilní. Většinou se jedná o porosty dřevin přirozené druhové skladby s malým podílem kulturních či ruderálních dřevin (vrba jíva, topol osika, bříza bělokorá, habr obecný, dub zimní, slivoň trnka, hloh obecný, brslen bradavičnatý, růže šípková, smrk ztepilý, borovice lesní, bez černý, ojediněle i jeřáb břek). Plochy orné půdy vykazují oproti tomu stupeň ekologické stability 1 – plochy ekologicky velmi málo stabilní. Lámání kamene zde zvýšilo pestrost přírodního prostředí a obohatilo je o stanoviště, která by se jinak na povrchu lažánecké plošiny nevyskytovala. Těžba zde obnažila skalní podklad a vytvořila zajímavé biotopy vápencových skal, svahů s mělkým půdním pokryvem či vápencových sutí. Poněkud odlišně se projevují s ohledem na stupeň ekologické stability výsypky. Tyto tvary zvyšují vertikální i horizontální členitost povrchu lažánecké plošiny, tudíž svým způsobem zpestřují pohledový ráz krajiny. Jejich pravidelná morfologie s plochými temeny, příkrými, přímými svahy a ostrými terénními hranami však nedovoluje jejich organické začlenění do krajiny tak, jako tomu je v případě malých jámových lomů. Plochá temena tabulových hald jsou využita pro nejrůznější účely, jako je orná půda (hodnota SES 1), kulturní pastviny (SES 2), či fotbalové hřiště (SES 1). Okrajové svahy hald jsou většinou
porostlé přírodě blízkými dřevinnými lady (SES 4), místy však také travinno-bylinnými lady s převahou rumištních a plevelných druhů (SES 2). SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY FIC, K., ZACPAL, J.: Tišnovsko, Vlastivěda kraje od Pernštejna k Veveří. Bethania, Tišnov, 1999. 255 s. GOUDIE, A.: The human impact on the natural environment. Blackwell, Oxford, 1990. 388 s. HIMMEL,
J.:
Záchranný
výzkum
dvou
jeskyní
v
Lažánecko-heroltickém
krasu.
Československý kras. 1989, roč. 40, s. 122-128. JANÁK, J.: Řepné cukrovarnictví na Brněnsku do počátku osmdesátých let 19. století. Vlastivědný věstník moravský. 1988, roč. 40, č. 1, s. 114–117. KUČERA, K.: Železářství mezi Velkou Bíteší a Veverskou Bitýškou. Zkoumání výrobních objektů a technologií archeologickými metodami. 1980, roč. 1, s. 137-160. MEJZLÍK, Z.: Kolem Veverské Bítýšky. OPS Brno-venkov, Brno, 1970. 114 s. MERTA, J.: Železářská pec u Lažánek u Veverské Bítýšky (okr. Brno-venkov). Zkoumání výrobních objektů a technologií archeologickými metodami. 1987, roč. 4, s. 135-138. NÎR, D.: Man, a geomorphological agent, an introduction to anthropic geomorphology. Keter Publishing House, Jerusalem, 1983. 165 s. PAVLÍČEK, S.: Naše lokálky, Místní dráhy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Dokořán, Praha, 2002. 116 s. VONDRUŠKOVÁ, H.: Metodika mapování krajiny (Státní meliorační správa). Český ústav ochrany přírody, Praha, 1994. 55 s. Oficiální
stránky
obce
Mašov
http://www.marsov.cz/kaolin.htm
(sekce
Příroda,
článek
Kaolinové
jezírko):
