Andrea Cremer
Smečka 3
Oběť (Bloodrose)
Překlad od thesecretcircle-fan.blog.cz
Kapitola první Slyšela jsem každý těžký úder mého srdce. Ten zvuk byl jako kdyby vystupoval mými žilami ven z těla napříč prázdným vesmírem mezi třpytivým portálem a temným domem. Byl tady, o tom jsem nepochybovala. Ačkoliv jsem jej neviděla ani necítila nejmenší náznak jeho tepla, vůně, věděla jsem, že tu je. Čekající na mě. Ale proč? Proč šel Ren na tohle opuštěné místo? Můj pohled cestoval za stíny, co vířily jako mraky klouzající kolem měsíce, tolik mi připomínající přízraky. Zírala jsem na nebe, takže jsem se nedívala na domy nebo na stavební kostru těch nedokončených. Čas se tu zastavil. Horský svah, co byl očištěn od stromů pro uličku domů v kruhu, šeptal nedotknutelnou minulostí. Rozléhající se území smečky Haldis – nebo to, co se mohlo stát územím smečky Haldis – leželo přede mnou, vybudováno speciálně pro Renovu a moji smečku, co jsme měli vést. Doupě naší smečky. Náš domov. Otočila jsem se k Adne snažící se schovat moje třpytění. „Zůstaň z dohledu. Uslyšíš mě, pokud nastane problém, a pokud budu přibíhat, bude lepší, když rychle otevřeš dveře. Nezávisle na tom, co bude, nechoď pro mě.“ „Platí,“řekla už stojící směrem k lesu. „Děkuji, Callo.“ Přikývla jsem, než jsem se převtělila ve vlka. Adne mizela ve stínech. Když jsem se spokojila s tím, že ji nikdo nebude moci odhalit, začala jsem se přikrádat k domu. Okno bylo temné, konstrukce v klidu. Na první pohled to vypadalo prázdné, ale já věděla, že není. Sklonila jsem svůj čenich, abych otestovala vzduch. Přišli jsme ze základny proti větru, takže mé smysly byly bezbranné. Nebudu schopná zachytit vůni někoho schovaného za rouškou tmy, dokud nebudu skoro před ním. Mé uši zastříhaly dozadu a dopředu ostražité na jakýkoliv náznak života. Nic tu nebylo. Žádní králíci
pátrající pod porostem, ani noční ptáci nepoletovali na obloze. Tohle místo nebylo jen opuštěné, zdálo se prokleté, jakoby se nikdo neodvážil vkročit za vymýcené hranice. Nahodila jsem tempo překonávajíc hranici k domu, přeskakovala jsem závěje, mé drápy škrábaly o zmrzlé říčky na chodníku. Když jsem dorazila na přední schody, zastavila jsem se, abych očichala zem. Mé oči sledovaly čerstvé otisky tlap, vyznačující dráhu, jak někdo šplhal po schodech. Renův pach byl ostrý, nový. Dorazil sem jen o něco dříve než my. Pomalu jsem se přesunula na verandu a změnila podobu, abych otevřela dveře. Opatrně jsem zatáhla za kliku. Dům nebyl zamčený. Nechala jsem dveře, aby se otevřely. Mírně zaskřípaly, ale nic jiného. Vklouzla jsem dovnitř, zavřela dveře a zastrčila mrtvou zástrčku. Pokud by sem někdo přišel po mně, chtěla jsem varování jejich příchodu. Změnila jsem se zpět do formy vlka, přesunula se do haly sledovala Renův pach vedoucí po schodišti. Snažila jsem se nekrčit, když jsem minula vchod do jídelny. Krásný dubový stůl, pravděpodobně starožitný, byl obklopen židlemi. Čtyři na každé straně, jedna v čele a jedna naproti. Deset. Bylo až moc snadné představit si u něj jíst. Naše smečka spolu, smějící se, škádlící, s tím, že někam patříme. Pomalu jsem vylezla po schodech přející si, aby mé drápy nenadělaly hluk na tvrdém dřevě. Když jsem dorazila do druhého patra, zastavila jsem se a poslouchala. Dům odpovídal jen tichem. Stále jsem sledovala Renův pach šířící se domem, minula jsem tři ložnice a koupelnu, než jsem se dostala ke dveřím na konci chodby. Mé srdce bušilo o můj hrudní koš, když jsem vstupovala do velitelny. Jen pár kroků a zastavila jsem se. Chomáče měsíčního světla se kroutili místností, osvětlovaly nádhernou postel s hromadou saténových polštářů a žakarovými nebesy, co se mohla chlubit dlouhými ebenovými podpěrami v každém rohu. Na přilehlé stěně zrcadlo marnosti a gauč stál před postelí.
Renova vůně byla všude. Pach přetrvával v letitém dřevu, mezi chladnou podzimní oblohou, příjemně hořel v provětrané kůži, svůdně v santalovém dřevě. Zavřela jsem oči, nechala jeho vůni, aby mě zalila a naplnila vzpomínkami. Chvíli to trvalo, než jsem setřásla okouzlení pryč, jak jsem posílala minulost dál snažící se soustředit na přítomnost. Filtrované světlo z vnějších oken osvítilo uhnízdění pod nimi. Zkroucený pod okny, částečně zahalený stínem, byl Ren. Ležel nehybně, hlavu položenou na jeho tlapky. A zíral na mě. Zůstali jsme jako přimražení, hleděli jsme jeden na druhého, což se zdálo jako věčnost. Konečně jsem udělala první krok. Jeho zvednutá hlava nabírala obrysy. Slyšela jsem, jak mírně vrčí. Zastavila jsem se bojující s instinktem zavrčet na něj. Postavil se, stále vrčel a začal pod oknem přecházet sem a tam. Udělala jsem další krok vpřed. Jeho tesáky se zablýskaly, jak vyštěkl varování. Sklonila jsem hlavu nechtějíc další známky agrese. Na tom nezáleželo. Ren se na mě vrhl a srazil mě na bok. Vyjekla jsem, jak jsem uklouzla na dřevěné podlaze. Jeho čelisti prudce chňaply těsně nad mé rameno, když jsem se odvalila. Vyškrábala jsem se na nohy a uhýbala, když se na mě vrhl znovu. Cítila jsem jeho teplý dech a jeho tesáky vyrážející proti mému boku. Já se otočila, postavila se před něj připravujíc se na svůj další útok. Vyrazil potřetí, ale když jeho tesáky neřezaly mé tělo, uvědomila jsem si, co se děje. Ren na mě nechtěl útočit. Jen se mě snaží zastrašit. Srovnávajíc si ramena jsem na něj vyštěkla Stop! Setkala jsem se s jeho tmavýma očima, co byly v jednom ohni. Proč se mnou nebojuješ? Vycenil zuby. Sledovala jsem ho, když jsme kolem sebe kráčeli v malém kruhu. Nepřišla jsem bojovat. Tentokrát když se na mě vrhl, jsem se ani nepohnula. Jeho tlama byla kus ode mě a vrčel, ale já se ani nehla. Neměla bys být tu, pokud nejsi připravena na boj. Jsem vždy připravena k boji, ukázala jsem mu své vlastní zuby. Ale to neznamená, že chci.
Jeho dunivé vrčení pomalu vybledlo. Odvrátil se ode mě a přešel zpátky k oknu, kde zůstal civět na oblohu. Neměla bys tu být. Já vím. Přesunula jsem se k němu. Ani ty bys neměl. Když stočil tvář ke mně, vzala jsem na sebe lidskou podobu. Vlk v barvě uhlí zamrkal a najednou přede mnou stál Ren shlížejíc mi do tváře. „Proč jsi tu?“ „Mohla bych se tě ptát na to samé.“ Kousla jsem se do rtu. Skutečnost, že strávil hodiny v domě vybudovaném pro nás nebyl ten důvod, proč jsem přišla. Ale bylo těžké poslat tyto myšlenky pryč. Stát v této místnosti, na této hoře, v tomto domě, všechno se to zdálo jako o nás. Sotva jsem pamatovala na svět tam venku. Hledače. Válku. Jeho oči zablýskaly, ale pak se stáhly. „Je to dobré místo, kde být sám.“ „Omlouvám se,“řekla jsem. Slova v mém krku byla jako led. „Za co vlastně?“ Jeho úsměv byl ostrý jako břitva, a to mě děsilo. „Za všechno.“ Nemohla jsem se na něj dívat, tak jsem procházela místností, nedívala se na nic konkrétního, procházela jsem mezi nábytkem s prázdnými zásuvkami. „Za všechno,“zopakoval. Byla jsem na druhé straně místnosti, stojící na druhé straně postele, když jsem se otočila zírajíc na něj. „Rene, přišla jsem ti pomoct. Nemusí to být takhle.“ „Nemusí?“ „Nemusíš tu zůstávat.“ „Proč bych měl odejít?“řekl. „Tohle je můj domov.“ Jeho prsty přejížděly po saténu ložního prádla. „Náš domov.“ „Ne to není,“chytila jsem jeden ze sloupků postele. „Nevybrali jsme si to; to oni nám to tak vybrali.“ „To ty sis to nevybrala.“ Přešel na druhou stranu postele. "Myslel jsem, že bychom měli dobrý život." "Možná."Zaryla jsem nehty do laku dřeva. „Ale nebyla by to opravdová volba. I když to mohlo být dobré.“
„Nikdy jsi to nechtěla. Že?“zaťal ruce v pěst. „Nevím.“ Mé srdce bylo příliš rychle. „Nikdy jsem se sama sebe neptala, co jsem chtěla.“ „Tak proč jsi utekla?“ „Ty víš proč,“řekla jsem tiše. „Pro něj,“zavrčel a hodil polštář pokojem. Ucouvla jsem nutíc můj hlas zůstat klidný. „To není tak jednoduché,“řekla jsem. V okamžiku, kdy zmínil Shay, se ve mně něco začalo míchat. Stále jsem se cítila smutná, ale silnější. Shay nezměnil jen mou životní cestu. Změnil mě. Pomohl mi vybojovat mé pravé já. Teď byla řada na mě pomoci Renovi k tomu samému. „Je to tak?“díval se na mě. „Byl bys schopný ho zabít?“zeptala jsem se zachycujíc Renův pohled. „Tak bys chtěl začít nový život se mnou?“ Část mě nechtěla znát odpověď. Opravdu by chtěl Shaye mrtvého? Pokud jsem se v Renovi mýlila, přijít sem byla hrozná chyba. Museli bychom bojovat a já bych ho musela zabít. Nebo by on musel zabít mě. Odhalil ostré špičáky a pak se na mě podíval. „Samozřejmě, že ne.“ Pomalu jsem přecházela okolo postele. „To je jediný život, jaký by nám nabídli. Zabíjení lidí, co potřebují pomoc.“ Stále na mě koukal kamenným pohledem. „Strážci jsou naši nepřátelé, Rene,“řekla jsem. „Bojovali jsme na špatné straně války.“ „Jak si můžeš být tak jistá?“ „Teď znám Hledače.“řekla jsem. „Důvěřuju jim. Pomohli mi zachránit naši smečku.“ Jeho úsměv byl krutý. „Některé z nich.“ „Ostatní si vybrali.“ „A já ne?“Jeho oči byly obsidiánově černé, plné hněvu. Ale nemyslela jsem si, že by ten vztek směřoval ke mně.
Když jsem krátce zavřela oči nemohoucí v lítosti přijmout Renův pohled, byla jsem zpátky ve Vailu, v cele pod Edenem, vybavila jsem si Renův hlas plný zoufalství a svůj vlastní strach. „Říkali, že budu muset.“ „Muset co?“ „Zlomit tě.“ Zachvěla jsem se, když kolem mě proběhla vzpomínka, jak jsem narazila do zdi a ochutnala krev v ústech. Když jsem se přinutila vrátit se zpět do pokoje, zachytila jsem Renův trochu pobledlý výraz a já věděla, že jeho mysl byla na stejném místě. Polkla jsem a sevřela ruce, aby se nemohly třást. „Doufám, žes to neudělal.“ Neodpověděl, ale podíval se na mě. „Nevěřím, že bys mi chtěl ublížit,“řekla jsem. „A nemyslím, že bys měl, i když Monroe-‘‘ Má slova vyschla v krku. To byla pravda, ale to nezahánělo tu vzpomínku. Hrůza těch okamžiků byla vyryta v mých kostech. „Neměl bych,“zašeptal Ren. Přikývla jsem, ačkoliv jsem si nebyla jistá, že tomu věřím. Teď záleželo na tom dostat ho pryč ze světa, který zkroutil někdo, kdo by mu ublížil. Začal zvedat ruku jako by mě chtěl pohladit po tváři, ale pak ji nechal klesnout zpět na svou stranu. „Hledači tě poslali mě najít?“ „Tak nějak.“ Jeho obočí vystřelilo vzhůru. "Monroe tě chtěl najít," řekla jsem. Ren zaťal zuby. „Ten muž, co ho můj – co ho Emile zabil.“ Všimla jsem si, jak se zastavil. Nechtěl nazývat Emila svým otcem. „Rene.“ Natáhla jsem se a vzala ho za ruku. „Víš to?“ Prsty sevřel ty moje. „Je to pravda? Že Emile zabil moji matku?“ Přikývla jsem, cítila jsem, jak se mi derou slzy do očí. Vztáhl ruku pryč, vjel si prsty do svých tmavých vlasů kolem spánků a jeho ramena se začala otřásat. "Je mi to moc líto."
"Ten muž." Renovi se zlomil hlas. "Ten muž, Monroe. Je to můj skutečný otec, že? " Sledovala jsem ho a přemýšlela, jak mu to všechno poskládat dohromady. „Jak to víš?“ Neuplynula moc dlouhá doba od bitvy v hloubkách Edenu a té napjaté chvíle, kdy jsem stála a dívala se na Rena. Znala jsem ho od té doby, co jsme byli ještě štěňata, ale za posledních čtyřiadvacet hodin mi připadalo, jako bychom přeskočili desetiletí. Emile se začal smát. Ren stále kroužil mezi svým otcem a Hledačem uhlovýma očima, planoucíma, když Monroe dal dolů svůj meč. „Neublížím chlapci,“řekl Monroe. „To víš.“ „Tušil jsem to,“řekl Emile a očima těkal k mladým vrčícím vlkům. „Ujistěte se, že není úniku. Je na čase, aby Ren pomstil svou matku.“ „Rene, ne! Lže ti! Jsou to všechno lži,“ječela jsem. „Pojď s námi!“ „Ona už nějakou chvíli není jedna z nás,“zasyčel Emile. „Přemýšlej o tom, jak tě trápila, jak se k nám všem otočila zády. Nasaj vzduch, chlapče. Smrdí Hledači. Je to zrádce a děvka.“ Podíval se na mě a já opět narazila na vzteklý oheň v jeho očích. „Žádný strach, pěkná holčičko. Tvůj den přijde. Dřív, než si myslíš.“ Trhla jsem do strany, když mě Connor popadl za paži a těžce zatáhl. Táhl mě k nehlídaným dveřím. „Nemůžeme ho tu nechat!“zaječela jsem. „Musíme.“Connor zakolísal, když jsem se snažila od něj vyprostit, ale rychle získal zpět svůj balanc a obemkl kolem mě paže. „Nechte mě bojovat!“zoufale jsem se snažila dostat zpátky, ale nechtěla jsem ublížit Hledači, co mě táhl. „Ne!“Connorova tvář byla jako z kamene. „Slyšelas. Jsme vyřízení. A jestli to na mě zkusíš jako vlk, přísahám, že ti něco udělám!“
„Prosím.“ Oči mě pálily, když jsem viděla Renovi lesknoucí se tesáky a když Monroe upustil meč, dech se mi zastavil. „Co to dělá?“brečela jsem uhýbajíc, když se mě Connor snažil opět chytit. „Teď je to jeho boj,“řekl skrz zaťaté zuby. „Ne náš.“ Ren uskočil zpět, když meče před ním na zemi zařinčely. I když se ještě víc naježil, jeho vrčení bylo umrtveno. „Poslouchej mě, Rene,“řekl Monroe krčící se do Renovy výše očí bez ohledu na dva vlky, co se na něj řítili s krutou pomalostí. „Stále máš na výběr. Pojď se mnou, abys věděl, kdo doopravdy jsi. Nech tohle všechno za sebou.“ Renovo krátké ostré štěkání přešlo ve zmatené kňučení. Další tři vlci pokračovali k Hledači neodrazeni svým nepřítelem, co náhle položil ruce. Connorova ruka se ovinula kolem mého krku, držel mě v bolestném sevření. „Nemůžu se na to dívat“odsekl pomalu mě strkajíc z místnosti. „Rene, prosím!“zakřičela jsem. „Nevybírej si je! Vyber si mě!“ Ren se obrátil na zoufalství v mém hlase, sledoval, jak mě Connor strká pryč z místnosti. Změnil formu a zmateně se díval na Monroovi natažené paže a udělal krok směrem k němu. „Kdo jste?“ Monroovi se zachvěl hlas. „Jsem-‘‘ „Dost, jsi blázen, chlapče!“zavrčel Emile na Rena, předtím, než se obrátil k Monroovi. „Stejně jako tvůj otec.“ A pak už skočil do vzduchu měníc se do formy vlka. Tlustý chomáč srsti, drápy a tesáky. Viděla jsem, jak uhodil Monroa a jak se jeho čelisti semkly kolem krku neozbrojeného muže chvíli předtím, než jsem se vrátila zpět. Ren se na mě nedíval, když nepřetržitě vykládal změť vzpomínek. „Když položil na zem meče, myslel jsem, že je blázen. Možná sebevrah. Ale něco bylo na jeho pachu. Něco povědomého, jako bych to znal.
Sledovala jsem ho, jak se snaží mluvit. „To, co řekl Emile… nejdřív jsem to nechtěl chápat. Dokud nezačal Monroe krvácet. Pach jeho krve. Věděl jsem, že je tam nějaká spojitost.“ „Miloval tvou matku,“Mé slzy byly tak horké, že bych přísahala, že mi spálí tváře. „Snažil se jí pomoct utéct. Skupina Baneů se chtěla vzbouřit.“ „Když jsem měl jeden rok,“řekl. „Ano.“ Ren se posadil na postel s tváří v dlaních. „Monroe ti nechal dopis,“klekla jsem si k němu. „Chtěl, abychom tě přivedli zpět.“ „Na tom teď nesejde,“řekl Ren. „Jak to můžeš říct?“ Zvedl tvář. Rozedraný výraz v jeho obličeji mi připadal jako drápy v mé hrudi. „Kam bych měl patřit, Callo? V tomto světě nemám místo. I když se moje matka snažila a můj otec tu byl. Oba jsou pryč. Mrtví. Zemřeli, protože to do tohoto života patřilo. Není tu nic, co by mě spojovalo s Hledači. Byl bych pro ně jen nepřítel.“ Chápala jsem jeho pocity až příliš dobře. Oba jsme toho tolik ztratili. Naše smečka byla roztrhána na kusy. Naše rodiny rozbité. Ale ještě tu pořád byla naděje. Hledači se osvědčili, když jsme bojovali bok po boku. Nebyli tak rozdílní od Ochránců. Byli jsme všichni bojovníci a všichni jsme za sebe prolívali krev. Z nepřátel se stali přátelé a vlci mohli najít u Hledačů nový domov. V to jsem věřila, ale potřebovala jsem, aby v to věřil i Ren. Popadla jsem ho za ruce a zmáčkla mu prsty. „Máš spojení s Hledači.“ „Cože?“byl překvapen mými prchlivými slovy. "Monroe má dceru," řekla jsem. "Jmenuje se Ariadne." "On má dceru?"zeptal se Ren. „Máš sestru. Poloviční sestru.“ „Kdo je její matka?“byl jako přikovaný, příval emocí závodil s jeho očima.
„Žena, co Monroovi pomohla z jeho smutku po Corinne,“řekla jsem. Ale matka Adne je taky mrtvá. Sklonila jsem hlavu a přemýšlela kolik lidí válka zničí. Odsunula jsem smutek pryč a snažila se soustředit na Rena. „Je o dva roky mladší než my. A je důvod, proč jsem tu.“ „Ona je důvod,“řekl. „Ano,“řekla jsem a zamračila se tak jako on. „Měli bychom jít.“ „Ty bys měla jít,“zamumlal. „Chtějí Shaye tebe. Dokonce i když mám sestru, nezapadnu do této rovnice.“ Jeho slova byla jako políček do tváře. „To nestačí,“podíval se na mě smutně. „Je Hledač. Já jsem Ochránce. Co jsem bez své smečky?“ Žaludek se mi sevřel. Jak často jsem se ptala na tuto otázku sebe? Smečka byla podstatou alfa vůdce. Měli jsme ji vést, spojit naše členy smečky. Pokud je tohle pryč, život ztrácí význam. Jeho oči směřovaly ke mně. „Co chceš?“ „Cože?“zírala jsem na něj. „Můžeš mi dát nějaký důvod, abych šel s tebou?“ „Už jsem ti dala,“chvěla jsem se, jak jeho slova všechno potápěla. „Ne,“řekl a naklonil se nade mě. „Dalas mi důvod, ale ne tvůj důvod.“ „Ale-“má slova byla tichá a nejistá. Jeho prsty přejížděly po drahách mých slz. Jednalo se o lehký dotek, sotva se otíral o mou kůži. Ale byl to pocit jakoby se mojí kůží vzájemně honily plameny. „Dej mi důvod, Callo,“zašeptal. Dívala jsem se na něj. Krev zařvala v uších. Mé žíly byly v jednom ohni. V mé mysli nebylo pochyb, o co žádá. Ale nemohla jsem mu dát to, co chce. Jeho oči byly plné bolesti, bolesti, o které si myslel, že je jediný balzám. „Rene,“zašeptala jsem. „Chci-“ A pak jsem se nad něj naklonila, moje ostříhané vlasy mu přejely po tváři, když jsem se sklonila, abych ho políbila. Naše rty se setkaly a já si připadala, jako bych se potápěla do zapomnění.
Polibkem rostla hloubka, bezprostřednost a hlad. Zvedl mě a já obtočila nohy kolem jeho pasu, aby bylo moje tělo proti jeho. Naše polibky byly tak plné touhy, tak dlouho, tak zuřivě, že jsem sotva lapala po dechu. Položil mě na postel. Naši postel. Jeho ruce mi klouzali pod tričkem, hladil mě po břiše nahoru, odsouval mi podprsenku. Zasténala jsem a kousla ho do rtu libujíc si v tom, že je celou vahou na mně a naše těla se začala společně pohybovat. S každým jeho dotykem prstů jakoby moje kůže ožila, praskla pod náporem zápasu. Spálil strach. Spálil smutek. Spálil ztráty. Slyšela jsem svůj vlastní výkřik rozkoše, když jeho ústa absolvovala tu samou cestu jako jeho ruka a já se snažila tváří v tvář čelit vyprahlému pocitu. Tohle jsem neměla dělat. Tohle nemůžu dělat. Moje mysl se zapotácela, když se my vynořila představa Shaye. To on byl tím, kdo pro mě otevřel tento svět. Jeho ruce a tělo poprvé poslali moji duši do ohně. Chtěla jsem ho tak moc v té chvíli, když jsem si byla jistá, že jen je ztracen v cestě Strážců, tak jsem utopila svůj smutek v touze po Shayovi. Ale co když si Ren nevybral? Co když jsem ho opustila příliš brzy? Co když měl Monroe pravdu? Když jsem se dřív takto setkávala s Renem, byla jsem omezena pravidly Strážců a vždy jsem měla strach, aby ve mně nevzbudil vášeň. Milovala jsem Shaye. O tom nebylo pochyb. Ale nemohla jsem popřít silnou reakci na to, že mě Ren chce. Přemýšlela jsem, jestli je to pouto mezi námi, co nelze zlomit, kované z naší minulosti, která se zrodila z bolestného života jako Ochránci. Bylo to silnější, než nová láska, co se objevila mezi mnou a Shayem? Ren mi rukou vklouzl mezi stehna a já se zachvěla. Mé tělo vědělo, co přijde a křičelo, že chce víc. Kdybych měla nějaké ponětí, že Shaye by tohle udusilo, ihned bych to smetla. Po té noci v zahradě se Shayem, kdy jsem poprvé ochutnala tajemství milenců jsem byla hladová vědět, jak dokáže Ren probudit mé tělo. A já přemýšlela, jestli je mu příjemné nějakým způsobem odnášet
ty hrůzy, kterými se zabýval kvůli mně. Jeho doteky mě stahovaly zpět do minulosti, kdy jsme byli spolu, jak to bylo, jak vždy mělo být. Tam, kde moje matka žila a můj bratr nebyl zlomený. Jeho rty byly zase na mých. Propletla jsem své prsty do jeho tmavých vlasů. „Miluji tě,“zamumlal při krátkém přerušení polibku. „Vždycky jsem tě miloval.“ Mé srdce poskočilo. „Já-“ Bylo to jako by tam byl Shaye a šeptal mi do ucha. Milovalas ho. Ano. Ale ne tím způsobem, jako miluješ mě. Miluji tě. Tahle slova bych vždycky řekla jen Shayovi. A nechtěla jsem, aby to tohle změnilo. Co to sakra dělám? Milovala jsem Rena, pořád ho miluju. Ale toto místo, tito intimní duchové, kteří mě držely v této místnosti na posteli šumící minulými sliby a ukradenými sny, nic z toho teď nebyl můj život. Přetrvávají zde nezávisle na mých pocitech se snaží zabránit útěku od osudu, co jsme si pro sebe nevybrali. Můj puls běžel o závod. Ren mě znovu políbil, ale já se cítila, jako bych byla v náruči ducha, co mě pronásleduje a ne milence, co jsem chtěla. „Počkej,“zašeptala jsem. „Počkej prosím.“ „Ne,“řekl s pohybujícími ústy na mém krku. „Nedělej to, Callo. Nesnaž se odsud odejít. Jen buď tady. Se mnou.“ On to neviděl? Tam nebylo tady. Tohle místo bylo jen nic plné smutku a – pokud budeme otálet – tak i smrtí. „Rene,“řekla jsem tlačíc na něj jemně, ale pevně. Začínala jsem propadat panice, ale nechtěla jsem to nechat znát. Každé slovo, každý krok musel být vybrán s maximální péčí. Kdybych řekla něco špatně, mohl by Ren běžet zpátky ke Strážcům. I když jsem nemohla být s ním tím způsobem, jak to chtěl, ne tady, ne teď – možná nikdy – pořád jsem ho nechtěla ztratit.
„Není to bezpečné.“ „Co?“ Narovnal se zamrkajíc na mě. „Ach ano, samozřejmě. Podívej Callo, omlouvám se za ty ostatní dívky. Vím, že je to třeba pro tebe divné a nebylo to fér, ale přísahám ti, že jsem byl vždy opatrný. Jsem úplně zdravý. Je to bezpečné.“ Zírala jsem na něj a pak propukla v smích. „Nelžu,“podíval se lehce zraněn mým výbuchem. „Ne,“řekla jsem a snažila se popadnout dech. „Věřím ti.“ „Dobře,“usmál se a naklonil se k dalšímu polibku. Ale já se odsunula. Kdyby mě znovu zaskočila vášeň jako předtím, Ren by mě měl znovu v pasti. Tohle místo bylo nebezpečné pro oba z nás. „Ne,“řekla jsem znovu. „Myslela jsem, že to není bezpečné, protože lidé, co postavili tento dům mě chtějí mrtvou. Využíváme času, který nemáme. Musíme jít.“ „Ještě ne,“natáhl se po mně. „Nejsme v nebezpečí. Nikdo tu není. Nikdy.“ Jeho slova mě roztřásla, když jsem se zamyslela, kolikrát sem Ren přišel. Jak často musel být spíš vlk samotář než Alfa smečky? „Ano, už,“vyhnula jsem se jeho ruce. „Venku čeká Adne. Tvoje sestra.“ Renův výraz se změnil, touha a zklamání se měnili na úžas. „Moje sestra,“zamumlal. V duchu jsem si poznamenala jeho reakce, což bych mohla později potřebovat. Renovy alfa instinkty – jeho touha po mně – by mohly být odkloněny k Adne. Byla rodina, kterou skutečně potřeboval. Byla jediným spojením z minulosti, co mu nabízelo spásu za Emilovu brutalitu. Od bolesti toho, že se dozvěděl, že jeho matka byla zabita Strážci a že nikdy nepoznal svého skutečného otce. „Můžeme o tom mluvit, až budeme zpět na Akademii.“ Spěšně jsem si upravila oblečení a snažila se ignorovat pocit viny, co se na mě řítil. Řítil se na mě z obou stran. Nevěděla jsem, co říct Renovi jakmile jsme se dostaneme z Vailu a nevěděla jsem, co říct Shayovi o tom, co se tady stalo. Moje vlastní pocity byly pomíchaný chaos, který se zdálo nemožné rozmotat.
„Z toho se nevyvlečeš,“zavrčel, stáhl mě pod sebe. „Nenechám tě. Už ne.“ „Já vím,“řekla jsem a nebránila se, když mě políbil, přemýšlela jsem, jak hlubokou díru do sebe kopu. Ale neřekla jsem nic proti Renovým nadějím v obavě, že by to změnilo jeho názor jít se mnou. Nemohla jsem to dopustit. „Dobře.“ Přes polibek jsem cítila úsměv. Opustili jsme ložnici a spěchali dolů po schodech. Když jsme dorazili k vstupním dveřím, zarazil se a prohlédl si své okolí. "Je to škoda," řekl. "Je to opravdu pěkný dům." „Jsou důležitější věci v životě než dům,“řekla jsem a sáhla po klice. Položil ruku na mou. „Je tu ještě jedna věc, kterou ti musím říct před tím, než půjdeme,“řekl. „Co?“zeptala jsem se netrpělivým hlasem, chtěla jsem do bezpečí, pryč od duchů svůdnosti, co přetrvávali ještě tady. Sklonil se a rty se dotkl mé tváře, když jsem otvírala dveře. „Líbí se mi tvé vlasy.“
Kapitola druhá ZPÁTKY VE VLČÍ PODOBĚ jsem rychle vedla Rena mezi pozemkem domů. Když jsme byli těsně u borovic obklopujících stavební pozemek, zastavila jsem se. Zvedla jsem čenich a nasávala vzduch, chtěla jsem si být jistá, že jsme nebyli viděni nebo pronásledováni. Už jsem ti říkal, že sem nikdo nechodí, Ren mě šťouchl do ramene. Nikdy. Podívala jsem se na něj, má kůže se pod mou srstí zatřásla, když jsem si znovu představila, jak často byl Ren na tomto místě. Renův život byl víc osamělý, než jsem si dokázala představit. Doufala jsem, že se mi to podaří napravit. Je vepředu, naklusala jsem směrem k lesu. Adne vyšla opatrně přistupujíc. Její oči byly široce rozevřené směřujíc k Renovi. „Všechno v pořádku?“zeptala se čistým tónem, ale její hlas trochu zakolísal. Přeměnila jsem se. „Jo.“ Ren naklonil hlavu, díval se na Adne. Přistoupil směrem k ní a očichal jí ruku, když ji natáhla. Nebyla jsem si jistá, co si připouští, ale jeho ocas zamával. Změnil se do podoby člověka. „Ariadne, tohle je Renier Laroche,“uhnula jsem, aby na sebe mohli koukat beze mě uprostřed. Usmála se a řekla „Adne.“ V tom samém okamžiku on řekl „Ren.“ Mrkli na sebe a pak se zasmáli. Podívala jsem se z jednoho na druhého. Renovo vysoké svalnaté tělo nebylo nic jako to Adnino. Byla to vetchá dívka, jejíž postava rozporovala s její divokostí. Ale přece měli něco společného. V hrudi mi zahořelo, když jsem si uvědomila, že oba vypadají jako Monroe. Byla to krátká doba, co jsem strávila s Hledači, ale ukázal
se jako nejlepší vůdce, jakého jsem znala. Všichni ho budeme postrádat v nastávajícím boji. „Jsem ráda, že tě Calla přesvědčila, že jsme dobří,“řekla o něco jistějším hlasem. Ren přikývl. „Je mi líto tvého otce.“ „Náš otec,“zaváhala a pak udělala krok vpřed s rukama nataženýma směrem k němu. Obemkl kolem ní ruce a propletl si své prsty. Tak chvíli zůstali. Pak se o něj Adne opřela a položila ruce na jeho hruď. Ren vypadal překvapený, ale rychle ji k sobě přivinul. Odkašlal si předtím, než řekl: „Víš, vždycky jsem si myslel, že by bylo super mít mladší sestru.“ „Buď opatrný, co si přeješ,“Adne se na něj podívala a zašklebila se. „Jsem spratek.“ Ren se zasmál. Nemohla jsem si pomoct. „Nedělá si legraci.“ „Dík, Lilie,“Adne se na mě podívala, ale taky se zasmála. „Co bys řekla tomu, že bychom pokračovaly v obchodování s urážkami až bychom byly mimo smrtelné nebezpečí?“ „Říká ti Lilie?“Ren na ni užasle zíral. Přikývla jsem. „Říká.“ „Skvělé smýšlení,“Ren vyslal úšklebek směrem ke mně, než na ni zamrkal. Možná tohle shledání nakonec nebyl tak dobrý nápad. Ale něco uvnitř mě, co bylo prázdné od toho útoku na Vail se náhle naplnilo uklidňujícím teplem. Nadějí. „Tak jak se odtud dostaneme?“zeptal se Ren. „Máš auto? Nebo sněžný skútr?“ Adne z opasku vytáhla skeany, vyhodila je vysoko do vzduchu a znovu je chytila. „Jen počkej, než uvidíš šílenou zručnost tvé sestry.“ Když Adne začala tkát, Ren se změnil do své vlčí podoby, sklopil uši, vrčel na světla, co pableskovala vzduchem. Zastavila se a ohlédla se přes rameno.
„Je to o dost těžší, když mě přerušuješ. Nechci, abych nás přemístila do Řecka místo Itálie.“ Renův štěkot byl plný překvapení. Usmála jsem se na něj a on se přeměnil. „Itálie?“zíral na mě. „To je vtip, že?“ „Žádný vtip,“řekla jsem. „Zatím jsem toho moc neviděla, ale to co ano, je překrásné. Je to na středomořském pobřeží.“ „Nikdy jsem neviděl moře,“zamumlal. Propletla jsem si prsty s jeho. „Já vím.“ Adne se otočila od obdivování hotového portálu a podívala se na nás. Její oči doputovaly k našim propleteným rukou a ona ke mně vyslala pohled plný otázek. Odvrátila jsem se. Její otázka byla jedna z těch, na které jsem nedokázala odpovědět. „Jste připravení?“ Na tuhle otázku jsem mohla odpovědět. „Pojďme.“ „Jsi si jistá, že je to bezpečné?“zeptal se Ren, když jsem jej postrčila kupředu. Nevěděla jsem, jestli zadrhává své nohy aby si dal načas, nebo ho ve skutečnosti portál činí nervózním. „Ztrácíme jen každého pátého cestovatele,“zavtipkovala Adne přecházejíc mezi námi a uvrhla nás do světla. Na druhé straně portálu mi Ren sevřel ruku tak pevně, až to bolelo. Zatřásla jsem prsty, abych se osvobodila a ohnula je. „Promiň,“začervenal se. „Kde to jsme?“ „V mém pokoji,“řekla Adne zavírající portál. „Tohle je Akademie,“oznámila jsem. „Místo, kde Hledači žijí a trénují.“ „Hledači žijí v Itálii?“zamračil se Ren. „Někdy.“ Adne udělala smyčku kolem jeho ruky. „Kam to jdeš?“ dohonila jsem ji ke dveřím. Zavolala přes své rameno:“Musíme o tom říct okamžitě Anice.“ „Opravdu?“Byla jsem nervózní z představy představit Rena Hledačům.
„Věř mi,“řekla Adne, co vycítila mou úzkost. „Čím dřív o tom Anice řekneme, tím menší z toho bude problém. Doufejme.“ „Skvěle,“zamumlala jsem. Ren zíral na stěny Akademie stejně jako já, když jsem tu byla poprvé. Jeho tělo bylo nervózní; viděla jsem napjatost jeho ramen a zad. Nemohla jsem ho vinit. Tohle místo páchlo po Hledačích, a tuhle vůni jsme byli naučeni vnímat jako hrozbu. Když jsme dorazili ke dveřím části Haldis, Adne napjala ramena, zhluboka se nadechla a zaklepala. Slyšela jsem tlumené hlasy na druhé straně dveří a pak je otevřel nějaká Hledačka, kterou jsem neznala. „Musíme mluvit s Annikou,“řekla Adne dřív, než žena položila nějaké otázky. „Jsme uprostřed rady,“řekla žena upjatě. „Toho jsem si vědoma,“odpověděla Adne a vypjala se do celé své výšky, což není moc, ale podařilo se jí tím přivolat trochu respektu. „Tohle je naléhavé. Jindy bych to nedělala.“ Žena semkla rty. „Zeptám se, zda vás chce vidět.“ „Uvidí nás,“Adne obešla drmolící ženu. Vyslala jsem jí omluvný pohled a vyrazila za Adne, která chytila Rena za ruku a strkala ho spolu se mnou do místnosti. Anika a asi tucet dalších Hledačů sedělo okolo stolu. Moc z nich jsem neuznávala. Byl tu Conner, stejně tak jako Silas a Ethan. Dívali se na Logana. Hledači se opírali o stůl hledící někam jinam, což bylo pro mě snazší. „Jak jsem řekl,“Logan popotáhl z cigarety. „Nevím, jestli můžu odhalit lokalizaci Shayových rodičů bez bližšího ujištění o mém vlastním bezpečí. Annika si promnula spánky. „Můžeš to z toho prosím vynechat? Nechci se ptát znovu. “Jednoduše jednám podle aktuálních okolností,“Logan vydechl kroužek kouře měnícího pach vzduchu na tabák a hřebíček. „Myslím, že vězni by vždy měli před popravou obdržet cigaretu. A od té doby, co mi vyhrožujete, že mě zabijete, věřím, že vždycky
můžu mít poskytnutý tenhle malý luxus tak dlouho, jak je můj život v ohrožení. Ne?“ Ren a já jsme unisono zavrčeli, když se na nás Logan podíval s jedním koutkem zvednutým v úsměvu. Začal se smát a pohazovat hlavou, když si znovu popotáhl z cigarety. Silas na nás zíral s otevřenou pusou. Conner si stoupl, když se Adne přiblížila ke stolu. Zamračil se na ni, když pak jeho oči doputovali ke mně a k Renovi. „Do prdele,“ vydechl, než se otočil k Adne a začal křičet. „Cos to k sakru udělala?!“ Adne se zarazila, ale obdařila ho ocelovým pohledem. „To, co jsem udělala.“ „Ariadne, co to má znamenat?“ Annika povstala. Adne otevřela ústa k odpovědi, ale předtím, než mohla promluvit, místností se rozlehlo vrčení. Uslyšela jsem ránu, jak byla vržena židle, co narazila do poliček na knihy za stolem. „Co tady dělá?“Shayův pohled byl jako bouřkový mrak. Neobtěžoval se dojít okolo stolu. Byl tu jedním skokem míjící mě bez možnosti vysvětlení. Vzduch kolem Shaye se zavlnil zabarven odstínem jeho vzteku. Cítila jsem Renovu vlastní vůni zuřivosti, náhlé a prudké, když si stoupl přede mě a bránil Shayovi. Byl v tom akt majetnictví a neomylnosti jako kdyby Shay stál na jeho půdě. Ren byl alfa a získával zpět své místo. Dopadl na zem, masivní uhlově zbarvený vlk na zlatého, co odhalil své vlastní tesáky, naježil se a napjal svaly, jak se připravoval na výpad. Chtěla jsem něco říct, ale bylo to jako kdyby mě škrtila neviditelná ruka, co moje slova tlumila mou vlastní hrůzou. Co jsem to udělala? Hledači tasili své zbraně, meče vyklouzávaly z pochvy, dýky se blýskaly na slunci. Kuše byly namířené. Na Rena. Shay se vymrštil kupředu, narazil do Rena. Sjeli po podlaze, masa zubů a drápů sekajících do zlatého a černého těla. Zápas se pohyboval tak rychle, jak s sebou dva alfa vůdci zápasili, že se jejich figury zdály rozmazané stávajícíc se hrou světel a stínů.
Naštěstí pro Rena, ohranění z jejich končetin dělalo nemožným, aby na něj některý z válečníků přesně namířil. Ucítila jsem krev, než jsem to uviděla. Koková a bohatá, tahle vůně naplnila vzduch. Shay se přetočil ponořujíc své zuby do Renova ramene. Ren zavrčel, jeho vlastní zuby se zabořily do Shayovi přední nohy. Sklouzli po podlaze, karmínová stezka zabarvila mramor pod nimi. A pak se od sebe oddělili, zápasili s popadnutím dechu připravující se na další útok. Ren zavyl, když se Shay nahrbil připraven se znovu vrhnout do boje. Kruh Hledačů na Rena znovu zamířil. „Ne!“pláč Adne přerušil jejich vrčení. Skočila mezi oba vlky, zaštítila Rena svým tělem. Překvapeně vyjekl, ale zastavil se, aby po ní nechňapl. Shay byl stejně rozhozený Adniným zjevením. Dal se na ústup, stále vrčel, ale zíral na ni. Adne se stočila kolem Rena jako kabát. Tmavý vlk výhružně zavrčel, snažil se ji ze sebe dostat. „Callo!“Adne na mě zírala, oči rozšířené. „Musíš to zastavit!“ Connor kráčel přes místnost na stranu Adne. Čekala jsem, že ji oddělá z Rena, ale místo toho se otočil a přidal se jako další zarážedlo mezi ni a Hledače. Tasil své meče. „Navrhuji, aby všichni dali zbraně dolů. Teď.“ Logan se zašklebil pomalu popotahujíc z cigarety. Aničiny oči se zúžily. „Věřím, že je tu nějaký rozumný důvod pro tento chaos?“ Hleděla na mě. Přikývla jsem, kráčela dopředu, až jsem se dostala mezi dva vlky. „Shayi, Rene,“každého z nich jsem obdařila ledovým pohledem. „Přeměňte se. Zpět. Hned.“ Zaváhali, pohledy zvednuté, pohledy se míhající mezi mnou a tím druhým. „Hned,“řekla jsem a zablýskla tesáky. Ren se přeměnil první. Adne se převrátila, když do ní vysoké tělo narazilo. Connor ji chytil za ruce a vypadal jako kdyby se o ní v zoufalství třásl. Místo toho na ni jen hleděl rozzářenýma očima s úzkostí. Shay ještě stále zíral na Rena, když se přeměnil. Skvrny ztmavily drcenou tkaninu na Renově rameni, zatímco Shay sevřel jednu ruku kolem zkrvaveného předloktí. Místnost byla plná vůně krve a ostrého
pachu strachu Hledačů. Bojovníci sklonili zbraně, ale já věděla, že bude stačit jen sebemenší záminka k útoku. Shay byl jejich jedinou nadějí vyhrát tuhle válku. Pokud by Ren představoval hrozbu pro Sciona, Hledači by jej bez milosti zabili. Musela jsem je přesvědčit, že potřebujeme Renovu pomoc. Zhluboka jsem se nadechla a dala do svých slov tolik síly, jak jsem jen dokázala. „Aniko, omlouvám se za vniknutí. Adne a já jsme se musely o něco postarat. Životně důležitého, pokud jde o záchranu této aliance.“ Byla jsem vděčná, že na mě Adne nezírá. Anika pozvedla obočí „Spustily jste svoji vlastní tajnou operaci?“ Na rty se mi vkradl pomalý úsměv. „Omlouvám se za to překvapení. Nevěřila jsem, že mohu sdílet své plány s takovým stvořením v našich řadách,“ pohlédla jsem na Logana, jehož úsměv zmizel. Mé důvěry kvetly. „Záchranu, říkáš?“podezření v pohledu Aniky bylo už méně výrazné, ale bylo tam. Adne si odkašlala „Ano, Aniko. Záchranu oprávněnou smrtí mého otce.“ Při zmínce o Monroově smrti se mezi Hledači ozval šelest. Ustarané pohledy, neklidné posuny. „Tvůj otec byl zabit v boji,“řekla Anika. „Hrozná ztráta, ale ztráty jsou způsobem života zde.“ „Je tu toho víc.“ Adne vzala Renovu ruku. Tvářil se překvapeně, ale usmál se na ni. Shayovo obočí se spojilo dohromady, když sledoval Adne, jak vede Rena k Anice. „Aniko, ráda bych ti představila Reniera Larocheho. Mého bratra.“ Výdechy naplnily místnost. Shay na mě zíral vykulenýma očima. Přikývla jsem. Vztek v jeho očích se mísil s nově nabitou zvědavostí, co mi dávala nádech naděje. Shay měl rád Monroeho, respektoval ho. A rychle se spřátelil s Adne, co se zoufale snažila udržet svého bratra v bezpečí. Možná by hraní na tyto sympatie mohlo zmírnit jeho nenávist k Renovi. Musela jsem ho uklidnit.
To, že si Shay možná myslel, že jsem ho zradila tím, že jsem šla zachránit Rena, mě trhalo zevnitř. Když jsem přemýšlela o způsobu, jakým jsem Rena vyprostila z Vailu, bylo mi ještě hůř. „Rene, tohle je Anika.“Adne ignorovala šepot a nevěřícné pohledy. „Anika je Šíp. Řídí Hledače.“ „Promiňte, že jsem narušil vaši párty,“řekl Ren s pohledem upřeným na shromážděné. Anika se zamračila a podívala se na Connora. „Dopis.“ Její ruka spočívala na kapse kabátu. Connor se zašklebil. „Ano.“ Anika zírala na Rena, pak pohlédla na Adne s povzdechem. „Byl to hloupý počin.“ Naježila jsem se. „Ne, to nebyl.“ Šíp se ke mně otočil. „Je tu syn alfy Baneů. Jeho přítomnost riskuje všechno. Jeho první krok byl útok na Sciona a-‘‘ Zavřela jsem a přerušila ji. „Není syn Emila. Není nic jako Emile.“ Tentokrát byly zbraně namířeny na mě. Shay a Ren oba vrčeli a pohybovali se vedle mě. Díkybohu se navzájem ignorovali, zaměřovali svou pozornost na Hledače. Anika zvedla ruku. „Mluv, co máš na mysli, Callo.“ Mé srdce bušilo kolem mé hrudi. To bylo ono. Tahle chvíle mohla dokonat nebo zničit všechno, vytáhnout Ochránce z jejich minulosti a posunout do budoucnosti. A všechno to leželo v mých rukou. Měla jsem na to? Byla jsem opravdu alfa vůdkyně, jakou jsem vždycky chtěla být? „Je syn Monroeho,“ukázala jsem na Rena. „A je tvoje největší naděje na výhru této války.“ „Je co?“Shayův hlas byl smrtelně tichý. „Jsem co?“Ren přešel se svým vlastním hlasem do šepotu, ale ten pohled, jakým na mě koukal byl trochu znepokojený. Sakra. Tohle byl problém improvizovaných plánů. Neměli jste čas zvážit jejich důsledky.
Ignorovala jsem je, ale věděla jsem, že se později budu muset vypořádat se Shayovou žárlivostí a stále mám co vysvětlovat Renovi. Soustředila jsem se na Aniku. „Scion je tvá zbraň,“řekla jsem, dotýkajíc se Shayovy neporaněné paže. Jeho kůže byla pod mými prsty horká a cítila jsem, jak mi poskakuje puls. Chtěla jsem si ho k sobě přitáhnout, ale neodvážila jsem se. Ještě ne. „Ale stále potřebujete armádu.“ „Tvoje přeběhlická smečka je stěží armáda,“řekl Logan. „A Emilův bastard se rozhodně neprojevuje jako vůdce.“ Byla jsem donucena odejít od Shaye, musela jsem chytit Renovu ruku držíc ho zpátky, když vystartoval na Logana. „A proč jsi tu ty, Logane?“pohlédla jsem na něj. „Protože jsi žil podle očekávání svého otce?“ Odvrátil pohled a já jsem se usmála s vědomím, že jsem ho dostala. „Ztratil jsi dědictví, že? Zklamal jsi? To proto jsi musel utéct. Vaše malé království se rozpadlo, co?“ Logan se na mě nedíval. Zapálil další cigaretu. „Má pravdu, Callo,“řekla Anika, i když její vyjadřování poukazovalo na to, že už nechová žádný kousek lásky pro Strážce. „Tvá smečka není armáda.“ „Ale jednu vám můžeme přivést,“řekla jsem. „Jak?“Jeden z Hledačů, kterého jsem neznala, vystoupil vpřed. Oholená hlava a orlí nos vytvářeli vzhled jestřába. Když promluvil, slyšela jsem stopy francouzského přízvuku. „Monroe je mrtvý. Potenciál pro alianci zemřel s ním.“ Věnovala jsem kysele se tvářícímu Hledači tvrdý pohled a přešla jsem k Loganovi a sevřela cípy jeho košile ve své pěsti. „Řekni mi, Logane. Kolik Baneů tvůj otec zabil, když byla objevena Corrinina zrada?“ Logan vyvalil oči. „Jak můžeš čekat, že si to budu pamatovat? Byl jsem ještě dítě!“ Zíral na mě s nevírou, že jeden z jeho bývalých sluhů by mu vyhrožoval. Moje krev zpívala, když pikantní vůně jeho strachu zaplavila vzduch. „Nemůžu si dost dobře představit, že by Efron Bane opustil svého jediného syna tak
uboze připraveného jako že nezná pravou minulost své budoucí smečky. Loganova tvář sekundu od sekundy bělela „Ale… Já…“ „Odpověz jí,“přišel ke mně Ethan. Slyšela jsem, jak jeho dýka vyklouzává z pochvy. „Dvacet pět,“řekl Logan. „Dvacet pět zrádců bylo zabito.“ „To nebylo tak těžké, že?“usmál se Ethan. Zavrčela jsem a Logan couvl ke stolu. „Kolik vlků vědělo, že Emile nebyl Renův otec?“ zeptala jsem se. „Žádný.“ Logan zaskřípal zuby. Přitlačila jsem jej ke stolu. „Nic jsme nevěděli,“zanaříkal. „Ale byly tu povídačky o povstání. Nebylo žádným tajemstvím, že Corrine opovrhovala svým partnerem. Můj otec zamlčoval pravdu, ale Emilova trpělivost z něj občas dostane to nejlepší. Chtěl zabít dítě. Bylo mu přikázáno, aby to nedělal.“ Pohlédla jsem na Renovu tvář, co vypadala přepadle. Přála jsem si ho ušetřit bolesti z těchto znalostí, ale musela jsem z Logana dostat odpovědi. ¨ „Řekl bys, že smečka Baneů žila pod vedením Emila spokojeně?“ Logan polkl. „Možná, že ne.“ Nechala jsem ho jít a otočila se k Anice. „To, co se stalo ve Vailu, způsobí ve smečkách chaos. Nighshadeové nebudou loajální k Emilovi. Jsou loajální k mému otci. Mé rodině.“ Connor přikyvoval. „Hodná holka.“ „Co navrhuješ?“zeptala se Anika. „Ochránci potřebují alfa vůdce. Pouta mezi smečkou jsou to, díky čemu tak dobře bojujeme. Strážci udělali velkou chybu, když zabili mou matku a sesadili mého otce. Té chyby využijeme.“ „Copak neznají svou smečku natolik, aby nedocházelo k takové chybě?“zeptal se muž s jestřábí tváří. Byl to Ren, kdo odpověděl. „Jejich hrdost způsobuje to, že si myslí, že jejich vláda je absolutní.“ Anika se otočila k Loganovi, co se vyškrábal na nohy. Podíval se na mě, ale přikývl.
„A ty věříš, že ty a tento chlapec můžete být nový alfa?“ Anika na mě upřela ocelový pohled. „Obě smečky vás budou následovat?“ „My jsme alfa. Jeden z Baneů, jeden z Nightshadeů. Smečky nás budou následovat. Můžeme je sjednotit a vést proti Strážcům.“ Popravdě jsem si nebyla tak jistá, jestli tomu tak bude, ale byla to jediná věc, co mě napadla, aby Hledači přivítali Rena. „Jsou tu tací, co jsou stále loajální k Emilovi,“řekl Logan masírující si krk, kde měl po mém sevření modřiny. „Nemůžeš je houpat všechny.“ Snažila jsem se soustředit na Šíp. „Můžeme udělat dost. Dost na to něco změnit.“ „To je Monroův plán, Aniko,“řekl Connor. „To je vzpoura, co chtěl vést od začátku.“ „Já vím,“řekla. „Moc dobře.“ Přešla místnost a stoupla si před Rena. „Vítej, Reniere. Tvůj otec byl dobrý muž.“ „Ne.“ Shay vytřeštil oči. Zbělely mu klouby, jak sevřel ruce v pěst. „Shayi, prosím,“řekla Adne. „Tohle byl vždycky plán, v který Monroe doufal.“ „S tím nemůžu souhlasit,“řekl. „Tohle Monroe nechtěl. Tohle chtěli Strážci, tlačili je, aby byli spolu. Calla nepatří k Renovi.“ Ren vycenil na Shaye zuby. „Patří. Vždycky patřila.“ „Zabiju tě než bych tě nechal se jí dotknout.“ Vzduch kolem Shaye se zavlnil. „Nejsi jediný alfa a ty to víš.“ Dech se mi zachytil v krku. Shay tomu rozuměl. Jeho vlčí instinkty ho učinily rychlejším, než kdy mohl být. Byl vetřelcem a byl připraven vyzvat Rena o vůdčí místo ve smečce. “Ukaž mi tvou největší ránu.” Ren se usmíval, když přijal jeho výzvu. Shay vykročil vpřed, jen váhavě, když Anika tasila meč na jeho stranu. “Někdo na ty dva vylijte kbelík studené vody,” řekl Connor. “Callo,” zvolala Adne. “Zastav je.”
Pravda v jejích slovech byla jako facka. Mohla je zastavit. Protáhla jsem se mezi Anikou, která zasunula svůj meč do pouzdra, mezi Shaye a Rena. “Poslouchejte mě, oba dva.” Položila jsem každému z nich na hruď ruku, jejich srdeční tep pulzoval proti mým prstům. “Tohle teď končí.” “Samozřejmě,” řekl Shay. “Vyber si.” “Má pravdu,” dodal Ren, ohlédl se po mě a zamračil se na Shaye. “Vyber si Callo.“ “Nechci si vybírat,“ řekla jsem. “Ne teď“ Jejich poskakující srdce, která se synchronizovaly, odhalila jejich sdílenou nejistotu. Zaplavila mě vlna závrati. Já byla alfa vůdkyní a nemusela jsem nikomu ustupovat. Nakonec jsem mohla zvolit vlastní cestu. Zjistit, jaký je můj osud. “Nepotřebuji partnera,” řekla jsem a mířila má slova na oba. “Potřebuju bojovníky. Vy dva jste ti nejlepší, které znám, potřebuji vás. Oba. Budete se mnou bojovat?” Ani jeden neodpověděl. Hleděli na sebe a oba čekali, který z nich první promluví. Nechala jsem má slova proklouznout do jejich ticha jako kameny padající do velké hloubky. “Budete se mnou bojovat?” Shay se zamračil. “Vždycky, ale—” “Žádné ale,” řekla jsem a otočila se na Rena. “Ty budeš?” “Ty víš, že budu.” Jeho oči byly ostražité. “Ren vede smečku. Je klíčem k získání vlků pro tuto alianci, kteří zůstali ještě ve Vailu,” namítla jsem. “ Shay dostane do rukou elementární kříž a povede Hledače.“ Podívala jsem se na Aniku, která přikývla. “A co ty?” Zeptal se Shay. Usmála jsem se. “Jsem ta, kdo zajistí, že budeme všichni spolu.” „Tak s tím hodně štěstí,” Zamumlal Ren. S tichým smíchem jsem přesunula mé ruce od obou jejich hrudí a chopila jsem se jeho zápěstí “Nepotřebuju štěstí,” namítla jsem.
“Slib mi, že si budete pomáhat a ne si navzájem ubližovat. Něco jako krevní přísaha.”
Kapitola třetí „POKUD JE TOHLE DOHODNUTO, můžeme se bavit o vítězství v téhle válce?“ Connor zasunul meče do pouzdra. Ze způsobu, jak Ren a Shay pokračovali ve vzájemné zlobě, jsem věděla, že jejich rivalita byla daleko od dohodnutí. Ale tohle nelehké partnerství bylo to nejlepší, v co jsem mohla v tuhle chvíli doufat. Nakonec, už se dál nehryzali do masa. Otočila jsem se obličejem k Anice „Už žádná další tajná setkání, když nejsem přítomna. Pokud chcete vlčí válečníky, zapojíte nás do veškerého dění. Strategie a provedení.“ Muž s jestřábím vzhledem se uchechtl, ale zmlkl, když na něj Anika otočila hlavu. „To je v pořádku, Callo,“řekla. „Shay už na tom trval, než jsi přišla.“ Usmála jsem se na Shaye, ale ten stále zlostně koukal na Rena. Přála jsem si, aby se koukal na mě. Tak moc jsem si přála si ho k sobě přitáhnout, být s ním sama a všechno mu vysvětlit. Anika se vrátila ke stolu. Pokrývaly ho velké mapy. „Logan nás informoval, že Strážci táhnou na ofenzívu,“ řekla. „ Očistec byl jen začátek. Ztrácíme čas.“ ,,Na co?“ zeptala jsem se. „Čas na sesbírání částí,“ řekl Logan. „Samozřejmě tě v tom budeme očekávat.“ Zapálil si další cigaretu a nonšalantně změnil postoj těla. „Pokud na nás budou na dějišti čekat, nedostaneme šanci,“ řekla Anika. „Každý prvek překvapení může mít stále zásadní význam. Musíme na každé z míst jít rychle, jeden útok následující hned po druhém. Nečekat. Nezpozdit se.“¨ „Potřebujete někoho k vyrušení.“ Překvapeně jsem se obrátila při zvuku Renova hlasu. Anika zvedla obočí.
Ren pokrčil rameny. „Jak Calla řekla. Shay vede Hledače. Já vedu vlky. Nechte nás dělat to, co umíme nejlíp: bojovat.“ Connor hvízdl. „Chceš otevřít další frontu?“ „Ne další frontu,“ prohlásil Ren. „Dva týmy. Návnadu a skutečný tým vyslaný pak.“ „Mohlo by to odtáhnout pozornost od místa.“ Adne se na svého bratra zašklebila. „Utajený tým by mohl jít prohledávat, zatímco útočný tým by bojoval.“ Ethan přikývl. „To by mohlo fungovat.“ „Každý tým provádějící takový druh útoku utrpí těžké ztráty,“ namítl muž s jestřábím vzhledem. „Kdo jsi?“ vyštěkla jsem, frustrovaná jeho neustálým útočením. „Pascal je Vůdce Tordis,“ řekla Anika. „Jeho tým by se připojil k útoku, který Ren navrhl.“ Ukázala po místnosti. „Skupina, která se zde shromáždila, jsou úderné týmy z každé základny. Už znáš tým Haldis, ale Tordis, Eydis a Pyralis se sešli na mou žádost, vyhodnotit náš postup. Pro úspěch v tomto úsilí musíme pracovat ve shodě.“ Dívala jsem se na Hledače. Shromážděný v taktické Haldis, vypadal hlavní tým unaveně, ale v pohotovosti. To dávalo smysl: zírali smrti do tváře. My všichni. Setkala jsem se s Pascalovým opovržlivým pohledem a srdce mě zabolelo pro Monroea. Vůdce Tordis zjevně nesdílel stejnou schopnost vcítit se do Ochránců, kterou Monroe podporoval. „Pascal má pravdu,“ řekl Ethan. „Návnadný tým by utrpěl těžké ztráty. Ale jak to vidím já, bez ohledu na všechno nevyjdeme z této války bez těžkých ztrát.“ „Potřebujeme ty části,“ řekla Anika. „Nemůžeme to bez nich skončit.“ Pascalovy rty se zúžily, ale sklonil hlavu. Shay si odkašlal. „Ren má pravdu. Myslím, že dva týmy je způsob, jak tam jít.“ „Souhlasím,“ řekla Anika. „Ale mám prosbu,“ pokračoval Shay, házejíc na Rena studený pohled.
„A co to je, Scione?“ Šipka ho pozorovala, oči přimhouřené. „Utajený tým mě bude zálohovat, že jo?“ zeptal se. „Samozřejmě,“ vstoupil do toho Silas. „Nyní víme, že jsi jediný, kdo může kusy odebrat z míst, kde spočívají.“ Písař sebou trhl, když se na něm ustálil Connorův kamenný pohled. Shay přikývl. „Pak si chci vybrat svůj tým.“ „Promiň?“ Anika se zamračila. „Musím bojovat vedle lidí, kterým věřím,“ řekl. „Nepůjdu do těch míst s cizími lidmi.“ „Bojovali jsme v této válce mnohem déle, než ty, dítě.“ Pascalova tvář byla skvrnitá vztekem. „Jak se opovažuješ předpokládat-“ „Oh, přiklop to pokličkou, Pascale,“ řekl Ethan. „Viděl jsem to dítě bojovat. Nechceš si to s ním rozházet. Nech ho vybrat si svůj vlastní tým.“ „Je to nerozumné, vybírat si spolubojovníky, Shay,“ řekla Anika. „Ale namítáš něco proti, aby Vůdci každé základny vstupovali do tvého výběru? Utrpí těžké ztráty z důvodu ochrany tvého týmu.“ „Pokud budou chtít,“ řekla Shay rychle. „Ale mluvil jsem jen o vyhledávání týmu. A moji společníci jsou z Haldis… který už nemá Vůdce.“ Pohlédl na Adne, smutek zastiňujíc jeho tvář. Byla jsem trochu překvapená viděním, že Ren položil svou paži kolem Adne, když Shay mluvil. Vzhlížela k němu se slabým, ale vděčným úsměvem. „Opravdu si myslíš, že máš schopnosti k tomuto rozhodnutí?“ Pascal hleděl na Shaye. „Calla a já jsme prohledali Haldis na vlastní pěst.“ Shay vycenil na Vůdce zuby. „Takže jo, myslím, že ty schopnosti mám.“ Pascal na Shayova slova zaprskal. Shay a já jsme sdíleli rychlý, spiklenecký úsměv. Bylo to úžasné, jak se téměř smrt z obrovského mutantního pavoučího útoku mohla změnit v dobrou vzpomínku. Ale bylo to tak. A ne jenom proto, že jsme toho tvora zabili a získali Haldis. Byl to den, kdy se Shay stal vlkem, aby mi zachránil život. Pochopila jsem, že jsem si to vědomí držela blízko, bohatost té intimity spolu s radostmi našich prvních dnů, běhajíc spolu přes divočinu poblíž Vailu. Předtím, než se náš svět rozpadl,
a běh pro radost byl odsunut během o život. Po všem, co se stalo, zdálo se divné přemýšlet o něm, že byl jednou jen člověkem- i když jako Scion nebyl nikdy obyčejný. Shay mě chytil, jak ho pozoruji a vyklenul obočí. Červenání mě překvapilo, když mě jeho teplo zaštípalo ve tvářích, ale odpověděla jsem na jeho tázavý pohled úsměvem, než jsem se podívala od něj. Nikdy jsem nebyla moc snílek, ale myšlenky na Shaye- zejména na okamžiky, které jsme prožili o samotě- si mou mysl získaly snadno. Connor se zasmál. „Dobrá práce, hochu. Nikdy předtím jsem neviděl Pascala oněmělého.“ „Věřím, že tenhle problém je vyřešený,“ řekla Anika. „Pascal sestaví návnadný tým pro nasazení zítra ráno. Co si představuješ o utajeném týmu, Shay?“ „Malý,“ řekl Shay, prohrabávajíc si rukou vlasy. „Adne uplete dveře, čímž nás vpustí do jeskyně. Předpokládám, že je to další jeskyně?“ Silas přikývl. „Connor a Ethan jako útočníci. Calla, Nev a Mason je jistí.“ „Zaintegrujeme Ochránce takhle brzy?“ zeptal se Pascal. „Nevíme, jestli jim můžeme věřit.“ „Můžeš jim věřit,“ řekl Ethan. Zírala jsem na něj, neschopná uvěřit, co jsem právě slyšela. „Nám budeš důvěřovat taky,“ řekl Ren, nabízejíc Pascalovi chladný úsměv. Pascal se ušklíbl, ale neobtěžoval se hádat s Renem. „Tým návnada byl můj nápad,“ pokračoval Ren. „Nepostrádám ani zkušenosti.“ Strach se mi zařízl do kůže. Renův plán byl dobrý, ale Hledači měli pravdu. Návnadný tým bude těžce zasáhnut. Nemohli se dostat z boje beze ztrát. Nechtěla jsem, aby byl Ren jedním z nich. „A Sabine, jedna z druhů v mé smečce, kteří jsou tady,“ řekl Ren. „Hádám, že bude chtít taky.“ „Teprve se dostává ze svých zranění,“ řekl Ethan. „Myslím, že by měla zůstat.“
Ren se zasmál. „Viděl jsi, jak se zotavujeme? Nevím, co se jí stalo, ale pokud měla krev smečky, je v pohodě. Bude víc, než připravená k boji.“ Pohlédl na Logana. „Kromě toho, když jdeme proti Strážcům, rád bych tě viděl se snažit a nechat jí za sebou.“ Logan se otřásl. Ethan neodpověděl, ale jeho rty ztvrdly. Byla jsem překvapená, jak rychle se Ren usadil ve své roli. Byli jsme obklopeni celoživotními nepřáteli, ale bez zaváhání už převzal velení. Byl přirozený vůdce, sebevědomý a silný. Viděla jsem to vrtat do Shaye. Pokaždé, když Ren mluvil, Shay se naježil. Shay byl také vůdce, přebírající kontrolu nad touto válkou, ve které hraje důležitou roli. A nebyl podřízený Renovi. Vzetím některých z našich druhů ve smečce, včetně mě, s ním k získání Tordis, vyjasnil Shay, že vede vlky, ne jenom Hledače. Jak smečka zareaguje na Renův návrat? Rozplyne se všechna nová věrnost, kterou cítili k Shayovi? Nev a Sabine milovali Rena. Ansel a Bryn si mysleli, že byl dobrý alfa. Ale také jsem si vzpomněla, co Sabine řekla. Ren udělal chybu. Pokud by tě tolik chtěl, přišel by sem. Bojoval by tu pro tebe. Byl tady teď, ale bylo to moc pozdě? Napadlo mě, jestli pořád nebude cítit loajalitu ke svému bývalému alfovi. Myšlenky na mojí smečku, na naše vazby, mě přivedla zpátky a vlkovi, o kterého jsem se bála nejvíc. „A co můj bratr?“ zeptala jsem se Aniky. „Jak jsi rozhodla o něm?“ „Zatím není rozhodnuto nic,“ odpověděla Anika opatrně. „Nebyla to jeho chyba.“ „Podle Logana zradil tvůj bratr naši polohu Strážcům z vlastní vůle. Nebyl donucen.“ „Nechápete, co mu udělali. Zničili jeho vlka. Zlomili ho. Slíbili, že ho znovu udělají celého. Neměl na výběr!“ Stejně, jako jsem na to nechtěla myslet, napadlo mě, jestli bych udělala to samé, kdybych byla na Anselově místě. Nedokázala
jsem si představit život bez možnosti proměny. Vlk byl tím, kdo jsem. Bez této mé části bych se cítila jako nic. Stejně jako Ansel. „Bereme to v úvahu,“ řekla Anika. „Jak mohl Ansel říct Strážcům o Denverské skrýši?“ protestovala jsem, čím dál zoufalejší. Nemohla jsem svého bratra znovu udělat vlkem, ale alespoň jsem se mohla pokusit ho osvobodit. Obrátila jsem prosebně oči k Connorovi. „Ty jsi viděl, jaký byl. Neměl žádnou sílu.“ Connor se podíval na Logana, který se na mě krutě smál. „Nepotřeboval sílu,“ řekl Logan. „Všechno, co potřeboval, bylo jednoduché zaříkávání. Kouzlo, které odhalilo místo žadatele. Jediné, co tvůj bratr musel udělat, bylo přečíst slova nahlas.“ Můj krk se uzavřel, když jsem vzpomínala o dvě noci předtím, když jsem se snažila proměnit Ansela. Snažila a selhala. Sáhl do kapsy, vytahujíc zmuchlaný papír. „Anseli, co to je?“ zeptala jsem se, snažíc získat lepší pohled. „Nech mě být.“ Jeho oči na špinavém kousku chvíli spočívaly, než ho pevně sevřel v dlani, tisknouc si ho k hrudi. „Je to od Bryn, okay? Povedlo se mi to sebrat, když nás Strážci oddělovali.“ Lhal mi. Nebyla tam žádná báseň. Žádná poslední slova lásky od Bryn. Jen zrada načmáraná na kus papíru. Logan mě sledoval, stále s úsměvem, zatímco se pravda kroutila jako nůž v mém břiše. Shayova ruka byla na mém rameni. Nechala jsem samu sebe opřít o něj, jistota jeho doteku usnadňujíc můj strach o Anselův osud. „Oni Anselovi neublíží. Přiměju je to slíbit.“ Za námi zarachotilo vrčení. „Mohl by ses jí nedotýkat?“ Ren nevydal ten zvuk jako otázku. „Polib mi,“ zavrčel Shay. „Nechte toho. Oba dva.“ Promnula jsem si své pulsující spánky, vzdalujíc se od Shaye, i když jsem ho chtěla nechat mě obejmout a najít útěchu. Pokud jsem měla dělat rozhodčího, musela jsem zůstat neutrální. Teď jsem viděla, že zatímco mě to mohlo dělat silnou, někdy mě to mohlo nechat cítící se mizerně. „Dali jsme ti slovo, Callo,“ řekla Anika. „Tvému bratru se nic nestane. Ale také nemůžeme riskovat jeho osvobození.“
„Ale jeho necháte odcházet a přicházet dle libosti?“ ukázala jsem na Logana. „Pokud sis nevšimla, všichni v této místnosti jsou ozbrojení,“ odpověděla Anika chladně. „Logan sem byl doprovozen ze své cely. Bude doprovozen zpátky. Nenech se mýlit. Je vězeň, ne host.“ „Díky, to je milé,“ řekl Logan, vyfukujíc do vzduchu kouřové kroužky. Zírala jsem na Logana, přejíc si, abych mu mohla ukousnout prsty a nechat ho se snažit držet cigaretu bez nich. Stejně jako jsem chtěla přesvědčit Hledače, že by mu neměli věřit, věděla jsem, že jsem měla ohledně Logana pravdu. Byl zde, protože ztratil svou pozici mezi Strážci. Logan byl stejný jako jeho otec: vždy se zajímal jen o moc. Nějak si myslel, že Hledači byli způsob, jak ji získat zpátky. Jen jsem nemohla přijít na to, pod jakým úhlem hrál. Anika zkoumala mapu na stole. Věděla jsem, že konverzace ohledně Ansela skončila. Zuřivost bublala uvnitř mě. Pokud jsem nemohla bojovat za něj, alespoň jsem mohla bojovat. Brousíc vpřed k podívání na mapu, viděla jsem horský terén. „Tam jdeme?“ Přikývla. „Mürren, Švýcarsko. Za svítání. Nejdřív vyšleme návnadu. Jeskyně je zde. Odlákáme Ochránce od vchodu a pak vyšleme utajený tým.“ „Jsi pro trápení medvěda brzkým vstáváním, Pascale?“ zasmál se Connor. Poprvé se Pascal neubránil úsměvu. „Samozřejmě, mon frčre. To umíme nejlépe.“ „Co?“ zamračila jsem se na Connora. Connor na mě naklonil hlavu, pak se jeho oči rozšířily. „Ty to nevíš?“ „Nevím co?“ „Ach, člověče.“ Shay pohlédl ze mě k Renovi. „Ostatní Ochránci jsou medvědi?“ „Cože?“ zvolali jsme Ren a já unisono. Podívala jsem se na něj. Tvář druhého alfy odrážela šok, který jsem cítila.
„Jen Ochránci Tordisu,“ odpověděl Silas. „Vy jste opravdu nevěděli o existenci dalších forem Ochránců?“ Moje kůže byla cítit příliš těsně. Chtěla jsem se přeměnit a vystřelit z místnosti. Renovi se podařilo odpovědět. „Ne. Nevěděli.“ „To byl ten medvěd, který mě napadl, když jsme potkali Ochránce?“ zeptal se mě Shay. „Ne,“ řekla jsem, stále otřesená. „To byl prostě grizzly.“ Ani jednou v životě jsem nezvažovala myšlenku, že by další formy Ochránců mohly existovat. Naše vlčí smečka byla pevně stmelená. Byli jsme pyšní na naši divokost a naše dovednosti jako bojovníků. Strážci nás učinili cítícími se, jako bychom byli vybráni. Že jsme my sami mohli sloužit ve válce jim. Další lži. Ren na mě zmateně pohlédl. „Zachránilas ho před medvědem?“ „Nechci o tom mluvit.“ Založila jsem si paže na hrudi. „Chci se dozvědět víc o těch ostatních Ochráncích.“ Silas se nafoukl. „Je to úplně geniální, opravdu. Strážci vytvořili Ochránce přirozené pro každé prostředí, které budou chránit. Vlci v Coloradu. Medvědi ve Švýcarsku.“ Podsaditý, tmavovlasý Hledač z týmu, kterému jsem nebyla představena, se ponuře usmál. „Y las yaguares en Tulúm.” „Sí. Las yaguares.” Silas se zachvěl. „La muerte en las sombras.” * Nemluvila jsem španělsky, ale věděla jsem, že popisoval jiný druh Ochránců. Zkroutil se mi žaludek. Vždycky jsem měla pocit, že jsme nějak zvláštní. I když jsme byli služebníci, cítila jsem pocit výsady života označeného výjimkou. Nyní se ukázalo, že jsme byli jen pohodlní. Šok z poučení, že vlci nebyli jediní Ochránci vytvoření Strážci, nebylo to jediné, co ve mně hlodalo. Všechno na tomhle scénáři- plánování, útočné týmy. Taktické Haldis bylo místo, kde Hledači plánovali své útoky. Kde plánovali své útoky na Vail. Neměla jsem žádné pochybnosti, na čí straně
bychom měli být, ale přemýšlela jsem, jestli se zde budu někdy cítit pohodlně. Silas stále mluvil. „Byl by to dokonalý systém, s výjimkou-“ „Jestli je zase nazveš hříchem proti přírodě, skončím to s tebou.“ Ethanova ruka byla na rukojeti dýky. „Podívejme, kdo se teď znovu-narodil jako evangelista Ochránců.“ Connor se zasmál. „Co se děje?“ Červeň stoupala Ethanovi po krku. „Nic. Jsou naši spojenci. To je vše.“ „Jasně, že je,“ řekl Connor. Ethan zaklel a obrátil se k Connorovi zády. *Zkusila jsem přeložit tu španělštinu, ale normálně z ní neznám ani slůvko, takže je to snad dobře: „A jaguáři v Tulumu.“ „Ano. Jaguáři.“ Silas se zachvěl. „Smrt ve stínech.“
Kapitola čtvrtá BRYN MĚLA PRAVDU s Anselovým ubytováním. Nebylo to až tak jako cela jako spíš zřídka zařízený pokoj. Z pohledu na Ansela byste ale mysleli, že je zpátky ve vězení Strážců. Stočený na sedadle u okna, obličej tlačil ke sklu. Na obzoru bylo možno vidět moře táhnoucí se podél břehu, ale idylické prostředí nemělo žádný vliv na Anselův prázdný pohled. Teď když to Hledači dali najevo, jsem viděla, že dveře jsou uvolněné. Očividně se moc nezajímali o to, jestli uteče, ale i kdyby to udělal, měl by sílu vařené nudle. Mé kosti bolely, když jsem se na něj dívala. Proč to musel být Ansel, kdo trpěl? Bryn si sedla vedle něj, čechrajíc mu vlasy. Byla jsem překvapena vidět Tess sedící na protější straně, talíř s ovesnými sušenkami v jejím klíně. Jak tak seděly naproti sobě, Tess vypadala skoro jako starší sestra Bryn. Přesně zvlněné pramínky korunovaly obě jejich hlavy; Bryniny bronzové se zaleskly na slunci, zatímco Tessiny modro-černé dostávaly na slunci skoro fialový odstín. Bývalá Haldisská Vůdkyně prokázala k mému mladšímu bratrovi něco jako mateřskou shovívavost, dívala se na něj s ustaraným výrazem. Mason stál vedle ní, žvýkal sušenku. Nev a Sabine byli o kousek dál, potichu spolu mluvili. Nev nás uviděl první. Otevřel a zavřel ústa, ale než promluvil, vystrčil bradu k Sabine. Otočila se. A sykla, když spatřila Rena. „Ty.“ Ren se nepohnul, když k němu doletěla. Pěstmi mu bušila do hrudi. „Jak jsi mohl? Jak jsi mohl dopustit, aby se nám tohle stalo?!“ Se značným úsilím Nev vypáčil Sabine od Rena. Zápasila, než se otočila a vzlykajíc zabořila hlavu do Nevova ramene. „Promiň, chlape,“řekl Nev hladíc Sabine její ebenové vlasy. Ren zavrtěl hlavou „Zasloužím si to.“ Nemohla jsem určit, jestli s ním souhlasím nebo ne. Když Nev a Sabine opustili smečku Baneů, Ren zůstal. Byl jejich alfa. Jeho
poselství bylo vést je a ochraňovat, ale zůstal s Daxem, Cossete a mojí bývalou členkou smečky, Fey. Jejich zrada bolela. Viní Sabine Rena za to, jak trpěla? Myslí si, že je to jeho chyba, že Dax s Cossete byli stále se Strážci? Bryn neopustila Ansela, ale s úžasem na nás zírala. „Ach můj Bože, Rene.“ Mason zaváhal, než přišel k Renovi a podržel ho v rychlém objetí. „Dobré tě vidět, chlape. Že jsi celý a tak.“ „Tebe taky, Masone.“ „Jak?“Sabine popotáhla, pořád se držící u Neva. „Jak je to možné, že jsi tu? Myslela jsem, žes nás opustil.“ Ren se podíval do země. Musela jsem mu pomoct. I když jsem se stále cítila nerozhodně, že si Ren vybral Strážce místo nás, teď byl tu a potřebovali jsme ho. Zničený, truchlící alfa pro nás nebylo nic dobrého. „Zmanipulovali ho,“řekla jsem a on se slabě usmál, stále s očima zabořenýma v zemi. „Ren je tu, protože má sestru, co ho chtěla zachránit.“ „Dobře,“řekla Bryn. „Teď to absolutně nedává žádný smysl.“ „Adne,“zamumlal Nev a zíral na Rena. „Je to tak? Vím, že něco s tou holkou tu bylo.“ Přikývla jsem. „Její otec byl Monroe – Hledač, co vedl naši záchrannou misi. Taky to on byl otec Rena, ne Emile.“ „Těžké,“řekl Mason. „O tom mi povídej,“řekl Ren. Zvuk keramického tříštění odtrhl oči nás všech od okna. Tess si stoupla. Střepy rozbitého talíře ležely u jejích nohou. Přešla místnost a vzala Renův obličej do rukou. „Ty jsi Monroeův syn?“ Její oči přetékaly. „Syn Corrine a Monroea?“ Ren přikývl. „Díky Bohu, že Adne není sama,“Tess se zasmála skrze slzy, obtočila své ruce kolem Rena, který se tvářil z toho gesta rozrušeně. „Monroe by byl tak tak vděčný, že jsi tady.“
„Díky,“Renův hlas se zadrhoval. „Omlouvám se, neznal jsem jo.“ „Já taky ne, zlato,“řekla utírajíc si slzy. Bryn se stále mračila. „Monroe a Corrine? Tomu nerozumím. Jak to může být možné?“ „Je to komplikované, ale je to možné. Měli bychom jít,“řekla jsem. „Musíme dělat jiné věci, když je tady teď Ren.“ „Jaké jiné věci?“zeptal se Mason. „Prosím,řekni mi, že jsou to věci jako nakopat zadek nějakým Strážcům.“ Ušklíbla jsem se. „Přesně tyhle věci to jsou.“ „No,“řekla Bryn. „Jsem všema deseti pro bojování se Strážci, ale chtějí Hledači naši pomoc?“ „Zachránili nás, ne?“ Maso se na podpatcích otočil zpět. „Předpokládám,“ Oči Bryn zabloudily k Anselovi, který stále zíral na obzor. Definitivně jsem s ní v téhle válce nepočítala. Koncentrovala se jen na pomáhání mému bratrovi. A to se mi zdálo v pořádku. Tess promluvila. „Monroe a Corrine se poprvé potkali, protože skupina Baneů plánovali rebelské vzepření se svým pánům. Šli jsme jim na pomoc. Naneštěstí se plán rozpadl.“ „Strážci zabili mou matku,“dokončil to Ren. Jeho oči byly bez života. „Zasranci.“Nev nakopl hranu předložky. „Jsou to naprostí zasranci.“ „Neblbni,“řekl Mason. Nechtěla jsem, abychom se ztratili v našem vlastním hněvu vůči Strážcům.“Byly tu další, starší aliance Strážců a Ochránců, ale žádná z nich poslední.“ „Protože nikdo nedokázal Strážce přemoci,“Sabine pohlédla na Tess. „Až dosud,“ Tess pod studenýma Sabininýma očima nezaváhala. „Shay je může zastavit,“řekla jsem potichu. „To proto ho chtěli zabít.“ „Říká kdo?“ odsekla Sabine. „To je to hloupé proroctví Connora a punk-rockové víry, o kterém mluvil Silas? Co když jsou to všechno lži? Do tohoto bodu jsme o naší minulosti neslyšeli nic, co
by byla pravda.“ „Nech toho, Sabine,“řekl Nev a stiskl jí rameno. „Jsou to dobří lidé. Zachránili nás, pamatuješ?“ Ret Sabine se zatřásl. „Jdi k čertu.“ Odhodila Neva a utekla pryč z místnosti. Mason zavrtěl hlavou. „Nevidí, co je na tom dobré, že?“ „Bude v pořádku,“řekl Nev, který znovu pozoroval zavírající se dveře. „Je toho hodně.“ Ren přikývl, ale jeho sevřené čelisti mi prozrazovaly, že si o ni dělá starosti. „Potřebujeme znovu promyslet naše týmy,“řekla jsem. „Jo,“řekl. „Už to tak vypadá.“ Mason si popotáhl límec košile. Rozhlédla jsem se okolo na mé členy smečky, zjištujíc, že se všichni převlékli do Hledačských obleků. Náhle se mi chtělo zasmát. Mason mi věnoval tázající pohled a já jsem zakroutila hlavou. „Kde je Shay?“ „Stále s Hledači v části Haldisu,“ řekla jsem. „Pěkně ho zaměstnávají.“ Ošíval se a kašlal, než promluvil. „Takže, uh, Ren je tady…a je tady Shay?“ „Ano,“řekla jsem. Bryn se nervózně podívala na Rena a pak na mě. „Kdo je náš alfa?“ „Já,“čekala jsem, že Ren něco namítne, ale neudělal to. Kousla se do spodního rtu. „A Shay s Renem?“ „Zálohují mě.“ Ren si povzdechl, ale přikývl. „Zálohujeme ji.“ Mason se ušklíbl. „Je to žena, poslechni její rozkaz.“ Bryn se zasmála. „Skvělé.“ Můj úsměv byl tak široký, že to trochu bolelo. Dveře se otevřely a vstoupila Anika následována Adne. Pochvíli vešel i Shay. Jakmile se k nám připojil, vzduch praskal jako by byl naplněn ozonem. Ren se přesunul na druhou stranu místnosti snažil se vymezit tolik prostoru mezi ním a Shayem, jak
jen to bylo možné. Oceňovala jsem to zabezpečení a silou jsem se musela držet na místě, abych nešla za Shayem, jak jsem chtěla. Nev s Masonem si vyměnili pohled a neskryli své úsměvy dostatečně rychle. „Jestli se budete vsázet, zjistím to,“ řekla jsem. „A budete litovat.“ Masonovi se podařilo vypadat zahanbeně. Nev přesunul svůj pohled z mého ostrého pohledu s mazaným úsměvem. Adne následovala Rena, v ležérním gestu položila ruku na tu jeho, ale viděla jsem, jak ho sevřela prsty, snažila se ho uklidnit, když zíral na Shaye. Aničin pohled byl vážný, když zkoumala naši malou smečku Ochránců. „Doufám, že jste si vědomi našimi měnícími se okolnostmi. Všichni jsme přikývli. Anika se smála a otočila se na Tess. „Bylo mi řečeno, že máš na mě nějaký návrh?“ Tess se napřímila. „Týká se to našich sirotků.“ „Našich sirotků?“ Anika svraštila obočí. Můj hrudník se zpevnil, když jsem se koukala z Tess na Ansela. Měla pravdu. Tess a Isaac byli umístěni v Denveru, v úkrytu Hledačů. Teď, když Očistec shořel, Tess nemohla dělat svou práci pašování zboží pod nosy Strážců. Ztratila svůj domov, svou práci, svého partnera Isaaca a svou milenku Lydii. Všechno kvůli tomu, že jsme se ukázali my a převrátili její svět vzhůru nohama. Pokud by nás měl někdo nesnášet, byla by to Tess, ale všechno, co dělala, bylo, že se k nám chovala s laskavostí, obzvlášť k mému bratrovi. „Já a on,“Tess pokynula k Anselovi. „Oba jsme ztratili své místo ve světě.“ „O jeho stavu se ještě pořád dá uvažovat, Tess,“řekla Anika. „To víš.“ „Samozřejmě,“řekla Tess. „Ale myslím, že všichni by mu měli ukázat, že může být užitečný.“ Pozorovala jsem ji a na mé páteři hnízdilo podezření. Ansel by neměl být využíván v žádném případě, když do toho mám co mluvit.
„Co máš na mysli?“zeptala se Anika. „Moje donašečství je u konce,“řekla Tess. „Ale pořád mám trénink pro základní úkoly akademie. Můžu pomoct v zahradě a v Eydis Sanctuary. Ráda bych s sebou vzala chlapce. Naučila bych ho některým našim způsobům.“ „Opravdu si myslíš, že je to moudré?“ Anika přecházela po pokoji. „Myslím, že by bylo nemoudré nechat ho nemajícího nic na práci. Tessiny oči sklouzly na Anselovy ruce. Jeho kůže byla posetá červenými skvrnami. Starší rány se hojily, novější se teprv začali pokrývat strupem. „Nikdy nebude bez dozoru, řekla Tess. „Vezmu si plnou zodpovědnost za jeho pobyt.“ „Stejně bych s vámi radši poslala útočníka,“řekla Anika. Tess přikývla. „Pokud myslíte, že je to nezbytné.“ Znovu se podívala na Ansela, její tvář opět dávala na jevo, že si nemyslí že by byl hrozbou pro každého. Když jsem se teď dívala na svého bratra, nebo spíš ulitu osoby, jakou teď byl, znovu mě napadlo, jak by si vůbec někdo mohl myslet, že je nebezpečný. Tak znovu, byl pod vlivem Strážců, když nás zradil. Hrubá síla nebyla jedinou hrozbou, jaké bylo příkladné se obávat. „Zvážím to,“ řekla Anika. „Neobtěžujte se,“řekl Ansel aniž by se otočil od okna. Tess nereagovala na jeho mrtvolný hlas, ale Bryn si s ním propletla prsty. „No tak, Ane. Měl bys jít s Tess. Dělání něčeho ti pročistí mysl…“její slova se vytratila. „Měl bych prostě zůstat tady,“řekl Ansel s pustil její ruku. Její ret se zatřásl. Chtělo se mi vzít svého bratra a zatřást s ním, aby se k ní nechoval s takovou nedbalostí. Anika se zamračila a pohlédla na mého bratra. „Ty bys radši zůstal v omezení?“ „Jsem tam, kde mám být,“řekl. Anika kývla na Tess. „Pojďme to prodiskutovat jinam.“ Dva z nás opustili místnost. Bryn se stále pokoušela přimět Ansela ke konverzaci, až ji nakonec odstrčil. Vstala a odešla do Masonovy
otevřené náruče. Objal ji, zatímco ona tiše plakala. Ren přešel ke mně, což Shaye naštvalo. Uklidnil se, když jsem poslala varující pohled na jeho účet. Přála jsem si, abych mohla udělat víc. Neměla jsem šanci mluvit se Shayem o samotě, od té doby, co se vrátil Ren. Čím déle jsem se od něj kradla pryč, tím více jsem se bála, že Shay všechno překroutí. „Myslím si, že bych tu mohl něco dělat,“zamumlal tak, abych to mohla slyšet jen já. „Jako co?“ Zeptala jsem se. „Potřebuje, že se může rozhodnout špatně, ale stále může dostat druhou šanci.“ Po těchto slovech mi v krku vyrost bolestivý knedlík. Alfa byl jediný, kdo by mohl něco namítat k Anselově zradě. Možná to cítil jinak. Přikývla jsem a adresovala svůj hlas k ostatním. „Dejme Anselovi nějaký čas na rozmyšlenou.“ “To by bylo skvělé,“řekla Adne, která se na mě usmívala. „Protože jsem tady, abych vám oficiálně předvedla vaše ubytování. Ještě jste neviděli, jak úžasné to tu je. Zatím jste pořádně viděli jen jídelnu a vaše pokoje, že? „Byl jsem u léčitele s Ethanem a Sabine,“řekl Nev. „Svatyni?“ Adne přikývla „Takže Nev ví, kde najít skupinku nemocných, ale nic víc. Tak co? Chcete to tu vidět a neztratit se?“ „Já říkám, že jo,“řekl Shay setkávající se s mýma očima. „Vzhledem k tomu, že zítra ráno jdeme vyprovokovat boj, tohle bude vaše poslední šance.“
Kapitola pátá PĚT NÁS VIDĚLO ČÁSTI Z NÍ zevnitř, když jsme se blížili zvenčí, věděla jsem, že Akademie byla obrovská. Přesto, její nesmírnost byla zdrcující, když jsme následovali Adne přes šumící haly. Začala na vrcholu, podlaží, kde jsme strávili většinu času od našeho příchodu. Třetí podlaží Akademie obsahovalo většinu obydlí včetně oblastí unikátních pro každé křídlo: taktické Haldis, archiv Tordis, svatyni Eydis a lékárnu Pyralis. Naštěstí, Adne si vzpomněla, že by bylo lepší popsat lékárnu mým druhům ve smečce, než je vystavit jejímu nepohodlí. Druhé podlaží ukrývalo tréninkové místnosti Akademie: odborné, mystické a bojové, plus několik dalších sídel. První podlaží nabízelo spousty skladišť na zbraně a vybavení. Také se vyznačovalo jídelnou, kuchyněmi a koupelnami pro každé křídlo Akademie. „Proč jsou tak daleko od našich pokojů?“ zeptala se Bryn. Vždycky byla znepokojená kvůli přístupu ke koupelnám. Dávalo to smysl, když strávila v koupelnách více času, než kterákoliv osoba, kterou znám, „děláním si obličeje“, jak řekla. Přemýšlela jsem, jestli už Bryn zažila strach z odloučení od své make-upové kolekce. Adne stále vysvětlovala, proč byly kuchyně a lázně na nejnižší úrovni, protože to nabízelo nejjednodušší spojení na vodní a geotermální energii, když jsme se vraceli do jídelny na večeři. Rozsáhlá místnost již bzučela aktivitou. Zahlédla jsem Tess, Connora a Sabine shromážděné u stolu. Také s nimi byl Ren, ale všimla jsem si, že mezi sebou a Sabine nechal pár prázdných židlí.
Zřejmě si zatím nevyjasnili vzduch ohledně Vailu. Zastavila jsem se na své dráze, když jsem uviděla, že Ansel seděl vedle něj. „Ach!“ Bryniny ruka vylétla k ústům, když následovala můj pohled. Její oči přetékaly. Slza vytryskla koutkem mého oka. Ren měl pravdu. Ansel se ošíval, ale v jeho tvářích bylo víc barvy, než když jsem ho poprvé spatřila v Denveru. Tess nás uviděla a zamávala. Žaludek mi zavrčel, když jsme se usadili kolem stolu. Během několika minut byly mísy pikantní rybí polévky a vrchovaté mísy těstovin předány kolem stolu, stejně jako láhev citronového likéru, který Connor vyrábí s rozkvětem. Jeden doušek jasně žluté směsi měl dost čerstvých citrónů k zakousnutí udeřila do mého jazyka, následující ránou, která mě málem shodila z židle. „Co to je?“ Masonova tvář byla sevřená. „Limoncello.“ Connor se zasmál. „Místní specialita.“ „Wow.“ Sabine si olízla rty se zachvěním. „To je… něco jiného.“ „Něco dobrého,“ řekl Nev, servírující další talíř těstovin. „Už kazíš děti?“ Ethan se blížil ke stolu. Překvapeně jsem se na něj podívala. Byla jsem tak zaneprázdněná kosením jídla, že jsem si nevšimla, že v naší skupině chyběl. „Což umím nejlépe,“ řekl Connor, podávajíc znovu láhev kolem. „Chceš vytáhnout židli? Dnes večer je opravdu dobré jídlo. Měli bychom obhajovat delší pobyt v Itálii.“ Přidání Ochránců k Haldiskému týmu přeplnilo stůl, i s počtem Hledačů, které jsme ztratili v několika posledních dnech. „Vezmeme-li v úvahu, co jde asi dolů, doufám, že jídlo bude dobré,“ řekl Ethan. „Každé jídlo může být naše poslední.“ „Díky za zničení chutě k jídlu.“ Bryn na něj vyplázla jazyk a pak se usmála na Ansela.
Vidíc ho se krátce usmát zpátky na ní, na mě mělo větší vliv než limoncello. Zkřížila jsem prsty, přejíc si každou kapkou mého bytí, aby se k nám Ansel doopravdy vracel. Sabine si odsunula židli, takže bylo vedle ní místo pro Ethana. „Pojď sem.“ Ethan se podíval na ní a pak pryč. „Vlastně nejsem hladový. Jenom jsem zdravil.“ Bez dalšího slova se otočil a odešel z jídelny. „Je vždycky tak mrzutý?“ zeptal se Mason s nudlemi visejícími z koutků úst. Nev ho s úsměvem šťouchl loktem. „Ty nemáš vůbec žádné vychování, co?“ „Jsem divoké zvíře, člověče,“ řekl Mason, stírajíc si rajčatovou omáčku z brady. „Co můžu říct?“ „Ethan je stále trochu nesvůj ohledně Ochránců,“ řekla Adne. „Neberte to osobně.“ Chlemtala svojí polévku bez zábran. Vypadalo to, že všichni byli unavení, jakkoliv jednoduchá nabídka byla. Co řekla o Ethanovi mi nesedělo v mysli. Ethan byl jistě otevřený s jeho nenávistí, když jsem se poprvé ukázala, ale hodně se od té doby změnilo- včetně jeho postoje. Tohle ráno nás bránil Silasovi. Tak proč to řekl a pak s námi odmítal jíst? Nedávalo to smysl. Moje otázky zmizely, když Bryn podala mísu atraktivního čerstvého ovoce. Zatímco zbytek nás pokračoval se svými věcmi, Sabine se nimrala v jídle. Strávila asi deset minut vytvářením vzorů svými těstovinami, než vstala, mumlajíc něco o tom, že je unavená, a pospíchala ven z místnosti. Sledujíc ji, Connor se zasmál a zavrtěl hlavou. „Co se děje?“ zamračila se Adne. „Nic,“ řekl Connor, ale usmíval se jako blázen.
Podezření bzučelo v mém uchu jako komár. Neschopná potlačit svou zvědavost, omluvila jsem se od stolu. Nebyla jsem si jistá, proč jsem ji následovala, ale něco mě neodolatelně táhlo za Sabininou jasmínovou stopou. Navíc, pokud bych se snažila sníst další sousto, pravděpodobně bych upadla do bezvědomí. Sabine následovala zakřivenou chodbu prvního patra vstupu do zahrady. Měla jsem děsivý pocit déjá vu, že jsem se touto cestou ubírala včera v noci. Nakoukla jsem přes skleněné dveře, ale zahrada rozkvetla do plné, svěží slávy ve dvou dnech od té doby co Tkalci přestěhovali Akademii do Itálie. Závěsné vinice, ovocné stromy a husté živé ploty blokovaly můj výhled. Vklouzla jsem do zahrady, měníc se do vlčí podoby, takže jsem mohla chodit po cestě na tichých tlapkách. Vina mě kousala v patách, ale nemohla jsem zahnat podezření, že se v této zahradě stane něco důležitého- něco, co ovlivní mojí smečku. Jako alfa jsem to musela vědět. Pohybujíc se podél cesty, v blízkosti živého plotu, takže jsem nemohla být povšimnuta, následovala jsem, co jsem myslela, že byl zvuk hlasů. Tiché, ale vytrvalé, jako bublavý zvuk vzdáleného proudu. Skoro jsem dosáhla srdce zahrady, když jsem zahlédla dvě postavy. Jejich těla se strašidelně stříbrně leskla v jasném závoji vrhaném téměř plným měsícem. Skrčila jsem se za kmenem nejbližšího stromu, nechávajíc mě stíny zakrýt. Sabine se zastavila před kamennou lavicí, kde Ethan seděl. Ethan dál brousil dýku; nevzhlédl. „Nemůžeš to dělat navěky, víš?“ řekla. „Dělat co?“ Držel oči dole; čepel dýky vypadala v měsíčním světle zářící. „Ignorovat mě.“ „Není to nic osobního.“
„Samozřejmě, že je.“ Jeho ramena se po jejích slovech trochu shrbila, ale nepromluvil. Šelestění křoví na druhé straně stromu upoutalo mojí pozornost. Musela jsem se kousnout do jazyka, abych nevyjekla, když se hnědý vlk vyplížil z podrostu. Callo? Vycenila jsem na Shaye zuby. Co tu děláš? Stejně jako jsem chtěla se Shayem strávit čas o samotě, takhle jsem si to nepředstavovala. Chtěl jsem se tě zeptat na to samé. Když jsi odešla od večeře, myslel jsem, že by ti mohlo být zle a chtěl jsem se ujistit, že jsi v pořádku. Pak, když jsem tě uviděl změnit se do vlčí podoby venku v zahradě, přemýšlel jsem co se děje. Moje uši se zploštily. Nic. Vypadni odsud. Naklonil hlavu s hnědými chlupy ke mně, zelené oči zvědavé a pozorné. „Chci s tebou jenom mluvit.“ Sabinina slova prořízla noční vzduch. Ethan se nepohnul; tiše stál. Čekal. Shayovi uši se mihly, když ke mně dolehl jeho hlas. Je to Sabine? Udělal krok vpřed. A Ethan? K zemi! Kousla jsem ho do ramene. Hej! Vycenil zuby, ale o chvíli později jeho jazyk volně visel ven. Špehuješ je. Blýskla jsem vlastními špičáky. Nebuď směšný. To je pěkně ubohý pokus o popření, Cal. Otočil se, nadmul zpět do křoví. Kromě toho, tam je o hodně lepší úkryt než tady. Tam, kde právě jsi, si tě určitě všimnou. Zírala jsem, jak jeho hnědé tělo ve tmě zmizelo. O chvíli později jsem cupitala po zemi za ním.
Naše těla se smáčkla dohromady mezi silnými větvemi. Nechala jsem samu sebe přitulit k jeho srsti, užívajíc si, jak se naše vůně v nočním vzduchu míchaly. Připomnělo mi to naše první společné dobrodružství jako vlků. Dlouhý noční lov, po kterém jsme se dosyta najedli a pak se spolu schoulili ke zdřímnutí pod úkrytem borovice nebo zastrčení pod obrovským kmenem padlého stromu. Sledujíc zlatavě hnědého vlka vedle mě, bodlo mě u srdce touhou po této svobodě. Nepřetržitých hodinách, kdy divočina a svět patřily jen nám. O píď víc; neviděla jsem. Strčila jsem svým čenichem do jeho ramene, omlouvajíc se, za zkroucení těsněji k němu. Věděl jsem, žes špehovala. Odsunul se dál do dutiny, štípajíc mě láskyplně do čelisti. Buď zticha; chci vědět, co se děje. Ale jak jsem se dívala na bledé siluety Ethana a Sabine, položila jsem hlavu na Shayovy přední tlapy. Položil si svojí bradu na zadní část mého krku, dávajíc mému uchu hravé olíznutí. Proč se vlastně staráš, co dělají? Protože to je Sabine a Ethan. Dobrý postřeh. Ethan konečně zvedl bradu k pohledu na Sabine, která si ruce opřela v bok, když ho pozorovala. Vrátil dýku do pochvy a povzdechl si. „Dobře. O čem se mnou chceš mluvit?“ „Ráda bych, aby ses mi přestal vyhýbat.“ „Nevyhýbám se ti.“ Posadil se trochu rovněji. „Opravdu?“ Sabine se usmála. „Mohl jsi mě oklamat.“ Ethan se zvedl a šel sám po cestě od ní. Sabinin smích jako zvon zazněl nočním vzduchem. „Podívej, děláš to právě teď.“
Otočil se, vrtíc hlavou. „Nejsem moc pro společnost. Obzvláště společnost vlků.“ „Chápu.“ Sledovala jeho ústup směrem k růžím, těžkým s červenými květy zčernalými stíny. „Tak to je důvod, proč na tom tak tvrdě pracuješ.“ Zastavil se a zamračil se na ni. „Promiň?“ „Děláš všechno, co můžeš, abys zůstal daleko ode mě, i když to není to, co chceš.“ Jeho vlastní smích byl krutý, ale jeho slova byla na pokraji strachu. „Od kdy ty víš, co já chci?“ „Vím to pokaždé, když se na mě podíváš.“ Hej. Shay se posunul blíže ke kraji křoví. Ššššš! Kousla jsem ho do ramene, ale o úder srdce později jsem se posunula vedle něj. Ethan stál na místě jako zkamenělý. Sabine udělala další krok k němu. „Trávit se mnou čas není žádná zrada tvého bratra,“ řekla. Ucukl zpět. „Jak jsi-“ „Tess mi to řekla,“ přerušila ho. „Myslím, že má o tebe starost.“ „Tohle není její věc,“ řekl roztřeseným hlasem. „Neměla by se do toho plést.“ „Nemyslím, že by se do toho chtěla plést.“ Sabinin hlas se vlnil jako kouř v nočním vzduchu. „Kvůli tomu jsem přišla já.“ Díval se na ni, divokým pohledem, vypadajíc jako králík chycený do pasti. Natáhla ruku a položila svou dlaň do středu jeho hrudi. „Nijak zvlášť se od tebe neliším, Ethane. Bez ohledu na to, co sis mohl myslet. Cítíš, jak tvé srdce závodí?“ Podíval se na její štíhlé prsty a přikývl. Její druhá ruka chytila jeho a přitiskla na svou hrudní kost. Neodtrhla oči od jeho obličeje. „Jako moje.“
Zvuk se vynořil z jeho hrdla, ostrý výkřik někde mezi radostí a bolestí. Jejich dvě siluety se staly jednou, tmavá změť končetin, když se natáhl a přitáhl Sabine k sobě, líbajíc ji. Nízký smích naplnil mou mysl. To je náš signál. Pojďme. Ale… Zírala jsem na propletený pár, uchvácena scénou, i když jsem věděla, že to už více nebylo místo na pozorování. Pojď, Cal. Shayovy zuby jemně uchopily límec mého krku. Tvoje otázky jsou zodpovězené. Byla bys šťastná, kdyby kdokoliv viděl naši noc v zahradě? Bojovala jsem s nutkáním zavrčet na něj. Už jdu, dobře, přestaň mě tahat. Nejsem štěně. Za námi jsem uslyšela Ethanův nízký sten a pod srstí zrudla. Vidíš. Shay vylezl z křoví směrem ke vchodu zahrady. Vykradli jsme se ze zahrady na tichých tlapkách. Když jsme byli bezpečně ve stínu dveří, proměnili jsme se a vklouzli dovnitř Akademie. „Válka vytváří podivné spojence.“ Shay se usmál. „Dobře pro ně.“ „Myslím.“ „Nesouhlasíš?“ „Je to trochu zvláštní.“ Zamračila jsem se. „Hledač a Ochránce?“ „Není to poprvé,“ opáčil. „Monroe a Corrine-“ „Jsou oba mrtví,“ přerušila jsem ho, stále se trápíc tím, co jsem viděla. Chtěla jsem, aby byli šťastní, ale lásky, které jsem tu viděla, skončily všechny hroznými ztrátami. A bitva našich životů stále pokračovala. Bála jsem se o Sabine a Ethana. Bála jsem se o každého z nás. „Tohle je jiné,“ řekl. „Sabine není připoutaná Strážci. Je tady, v bezpečí, a může si dělat, co chce. Pravděpodobně poprvé v životě.“ Pomalu jsem přikývla.
„Stále se bojíš?“ Jeho ústa se zvlnila, když sledoval moje svraštěné obočí. „Nemůžu si pomoct.“ Vzpomněla jsem si na Tessin vzlykot, když Lydia zemřela. Jeho ruce mi sklouzly kolem pasu. Moje ruce mu přešly po hrudi, ale jen spočinuly poblíž jeho srdce, netlačily ho pryč. Zkroutila jsem prsty v jeho košili, přitahujíc ho blíž. „Co to děláš?“ zeptala jsem se, všimnouc si lstivého výrazu v jeho tváři. „Uvolni mysl,“ zamumlal a sklonil se, aby mě políbil. „Počkej.“ Tentokrát jsem ho odstrčila. „Měli bychom jít-“ Co jsem myslela, jako pozvání do mého pokoje odumřelo na mých rtech, když se stal velmi klidným. Jeho paže mě stále objímaly, ale mohla jsem přísahat, že přestal dýchat. Zvuk jako prolínání kašle a vrčení se odrazil od zdí na chodbě za mnou. Shayovy prsty se zabořily do mých boků a já věděla, kdo tam byl, sledujíc nás. „Nenechte se rušit.“ Ren se k nám pomalu dostal, vykračujíc si. „Nevadí. Rád jsem přerušil.“ Shayovo odpovědné vrčení vibrovalo skrz moje končetiny. Stále opojené z našeho tajného setkání v zahradě, moje smysly byly příliš zaměstnané obtočením rukou kolem Shaye a varováním Rena vlastním zavrčením. Ale to byly instinkty, které jsem ignorovala. Vykroutila jsem se z jeho sevření, polohujíc se mezi ně. „Příměří, vzpomínáte?“ Vycenila jsem na ně zuby. „Nevypadá to, že by hrál fér,“ řekl Ren. „Vůbec nehraju.“ Shay se zasmál. „Pro mě to není hra.“ Ren se naježil. „Víš, že to není to, co myslím.“ „Nechte toho.“ Zdvihla jsem ruce, ujišťujíc se, že žádný alfa nepřistoupí o krok blíž k druhému. „Nedělejte to.“
„Prostě bych rád pochopil, cos dělala sama s ním.“ Ren nespouštěl oči z Shaye. „Nic,“ řekla jsem. „Povídali jsme si, Rene. Pořád můžu se Shayem mluvit sama.“ „Pro mě to nevypadalo, že byste mluvili,“ řekl Ren. „On má pravdu.“ Shay se uličnicky zasmál. „Podívejme se, co můžu udělat s tím hezkým úsměvem.“ Ren se na něj vrhl. Otočila jsem se a udeřila Rena pěstí do hrudi. Znejistěl a překvapeně se na mě podíval. Vlk ve mně zavyl frustrací. Jak jsem je měla udržet, aby se vzájemně nezabili? „Myslím to vážně. Neublížíte si,“ zavrčela jsem. „Ne přese mě.“ Shay se zasmál. „Pěkný úder, Cal.“ Otočila jsem se a kopla Shaye do břicha, posílajíc ho narazit zády na zeď. „Co to sakra?“ vykřikl, mnouc si břicho. „Mluvím k vám oběma!“ Hlava mi tepala. „Jak to mám udělat více jasné? Přestaňte se snažit získat navrch. Oba jste celkem osli. Nemůžu to vydržet.“ Shay sebou trhl a já zalitovala svých slov. Moje frustrace vznikla z neschopnosti vykonávat své vlastní touhy, stejně jako z nepříjemnosti regulování jejich množství testosteronu. „Má pravdu,“ řekl Ren. Shay se na něj zamračil, než stočil své oči ke mně. Když jsem se setkala s jeho pohledem, ustoupila jsem, otřesená bolestí, kterou jsem tam viděla. „Tak co tedy?“ zeptal se. „Na ničem, co se mezi námi stalo, teď nezáleží? On je tady, a se vším tím je konec?“
„Ne, Shayi…“ Slova se tvrdě tlačila ven, když se moje srdce bouřilo proti mé mysli. Viděla jsem záblesky zahrady opět se koupající v měsíčním svitu. Cítila jsem teplo Shayovi kůže na mé. Vzpomněla jsem si na probuzení se zabalená v jeho rukou, jen plná touhy znovu z jednoduchého pohledu na něj spícího vedle mě. Krev mi řvala v uších. „To není to, co jsem měla na mysli.“ „Co se stalo?“ Renův hlas byl jako přehrada proti záplavě vzpomínek. Shay otevřel ústa k odpovědi, ale můj tvrdý pohled ho umlčel. Držel můj pohled po dlouhou dobu. Moje krev v žilách ztuhla, když jsem viděla, jak moc ho tahle výměna názorů zranila. „Nic,“ řekl Shay, odvracejíc se. „Dobrou noc.“ Dívala jsem se na jeho ústup, uzel v mém břiše se utahujíc, dokud ta bolest nebyla téměř nesnesitelná. „O čem to mluvil, Callo?“ Donutila jsem se obrátit k Renovi. Když jsem se setkala s jeho temnýma, ustaranýma očima, zavrtěla jsem hlavou. „Nech to,“ řekla jsem tiše. „Prosím, prostě to nech být.“ Jeho ústa se stáhla do tvrdé linie, ale přikývl. „Můžu tě alespoň doprovodit do tvého pokoje?“ „Ne,“ řekla jsem, můj hlas třesoucí. „Myslím, že by bylo lepší, kdybys nechodil.“ Cítila jsem se prázdná a Ren byl moc dobrý ve čtení mých emocí. Část mě stále nemohla uvěřit, že byl tady. Že přes všechno, co jsme ztratili, on byl zachráněn. Přála jsem si, abych mu mohla říct, jak moc pro mě znamená mít ho blízko, jak moc sil jsem získala věděním, že jiný alfa bude v tomto boji. Ale následování mých myšlenek by mě dostalo do vážných potíží. Kdybych ho nechala
hrát roli utěšitele, když jsem se cítila takhle zranitelně, udělal bych nakonec něco hloupého. „Dobře.“ Viděla jsem v jeho očích záblesk hněvu, než se rozešel na opačnou stranu než Shay v opatření. „Sladké sny, Lily.“ Když byli oba z dohledu, toulala jsem se, mírně omámená, zpět ke schodům, pomalu vystupujíc do třetího podlaží a mému pokoji. Přemýšlela jsem, jestli spánek přijde. Přesto jak unaveně byly moje končetiny cítit po chaosu bitvy a tajné záchranné misi, má mysl byla v šílenství. Nevybráním si druha, byla jsem nucena vést sama. Byla jsem na to dost silná? Svoboda samoty kroužila v mých žilách, stejný díl radosti jako hrůzy. Když jsem dosáhla svého pokoje, zastavila jsem a dívala se několik minut na dveře, předstírajíc, že se každých pár vteřin nedívám na další dveře podél chodby. Shayovy dveře. Klejíc si pod nos, vzdala jsem snahu ignorovat táhnutí do jeho pokoje. Váhala jsem venku. To s Renem bylo horší druh chyby. Odcizila jsem se oběma z nich, ale víc jsem se starala o to, jak jsem zranila Shaye. Zlobil se ještě? Věděl, že jsem s ním chtěla být sama od té doby, co jsme se Adne a já vrátily z Vailu? Bude mě stále chtít s vědomím, že jsem se snažila udržet rovnováhu mezi dvěma alfa samci? Zaklepala jsem na dveře, proklínající můj vlastní nedostatek přesvědčení. „Kdo je to?“ „Tady Calla.“ Přiměl mě stát v tmavé chodbě alespoň dvě minuty, než otevřel dveře. Měl na sobě čistě bílé tričko s výstřihem do véčka, které nabízelo škádlivý pohled na hrudní svaly a lehké bavlněné námořnické kalhoty od pyžama. Měla jsem podobnou, ale trochu
více ženskou sadu oblečení na spaní ve své zásuvce. Zřejmě byly Hledačskou standardní záležitostí. „Co?“ Jeho nepřátelský tón mi řekl Nezapomněl jsem, co se stalo v přízemí. „Můžu dál?“ Odešel pryč, nechávajíc dveře otevřené. Následovala jsem ho do místnosti a zavřela za sebou dveře. Můj puls začal skákat s vědomím, že jsem s ním byla sama v jeho ložnici. Čekala jsem na tento okamžik celý den, ale teď, když jsem tam byla, cítila jsem se nejistá. Nervy chřestily mými kostmi. Pokud si Shay myslel, že mi nemohl věřit, všechno, za co jsem bojovala, by se rozpadlo. Shay se natáhl na posteli. Měl velmi starou knihu opřenou o hruď. „Co je to?“ zeptala jsem se. „Scionské učení,“ řekl. „Zdá se, že být Vyvoleným znamená dostat domácí úkol.“ „Domácí úkol od Silase?“ „Jo.“ Zůstala jsem pár kroků od postele a pozorovala ho. Jeho štíhlé tělo, opřené o polštáře, dělalo mou kůži cítit elektrickou. Přála jsem si, aby vzhlédl a natáhl po mně ruce. Držel se svého zájmu o knihu. „Tak jak dlouho budeš bláznit?“ zeptala jsem se. Neodpověděl. Povzdechla jsem si. „Shayi, nesnažím se ti ublížit. Jen si myslím, že by byl špatný nápad hodit Renovi do tváře, co se mezi námi děje. Mohlo by to všechno zničit.“ Shay se zasmál. „Způsob použití psí metafory.“ „Víš, co myslím.“ Také jsem věděla, že v tom bylo víc, než držení Renova temperamentu pod kontrolou, ale nebyla jsem si jistá, že by Shay mohl zvládnout tu informaci. Chránění Rena bylo nutné. Nechtěla jsem přiznat, jak bylo příjemné mít ho zpátky, být znovu v jeho
blízkosti. Ale neustálé bzučení doufání, které doprovázelo Renův návrat, mě činilo cítící se hůř, o čem jsem věděla, že jsem musela dělat se Shayem. Zloba se vlnila v obou jejich očích, kdykoliv se alfové podívali na druhého, na okraji výbuchu. Stejně, jako jsem chtěla Rena vedle mě, Shay musel vědět, že jsem ho neopustila. Neměla jsem ponětí, jak bych mohla vyvážit sílu mezi těmi dvěma muži bez toho, aby se Shay cítil odmítnutý. Udělala jsem strašný nepořádek. Shay byl nahněvaný a můj instinkt byl defenzivní, ale to by nic nevyřešilo. Odhodil knihu stranou, dívajíc se na mě. „Hele, uvědomuju si, že jsem blbec. Omlouvám se. On vynáší to nejhorší ve mně. Vždycky.“ „Prvním krokem k nápravě je přijmout, že máš problém,“ usmála jsem se. Zasmál se, ale o chvíli později se jeho temný výraz vrátil. „Nemůžu zastavit ty otáčky, ve kterých můj mozek právě je,“ řekl. „Snažím se zjistit, co znamená být Scion, ale všechno, co chci udělat je zjistit, kde jsou mí rodiče.“ „Logan nic neřekl?“ Sledovala jsem Shayův hrudník zvednout se poklesnout těžkým povzdechem. „Hraje tvrdě… nebo tak něco,“ řekl. „Ano nevím, jestli věřím, že jsou naživu. Nemůžu o nich přestat přemýšlet… a vím, že to není to, na co bych se měl právě zaměřit.“ „Nikdo tě za to nemůže vinit, Shayi,“ řekla jsem. „Samozřejmě, že chceš najít svoje rodiče.“ „Dokud prvně nezachráním svět,“ řekl. „Myslím, že v tom je spojení řetězy,“ řekla jsem s úsměvem. „Řetězy spojenými s kovadlinami,“ řekl. „Když už o tom mluvíme, máme naší vlastní bagáž a myslím, že jsi připravena k tvému dotažení zpět k oltáři.“
„Shayi-“ Malé vrčení vyšlo, když jsem promluvila. „Víš, že mám pravdu,“ řekl. „Ren si myslí, že mu patříš; vždycky si to myslel.“ „Je alfa,“ řekla jsem, nechtíc bránit Rena tak, jako se snažit Shayovi vysvětlit situaci. „Pořád mě vidí jako svou družku.“ „A ty se tak vidíš?“ „Je to složité.“ Podívala jsem se na zem. Neuspokojivé, Callo. Neuspokojivé. „Možná to je důvod, proč s ním znovu kolem mám pocit, jako bys mě už nepotřebovala.“ „Jak si to můžeš i jenom myslet?“ zeptala jsem se, zabraňujíc přímé odpovědi. „Jsi Scion. Jediný důvod, proč Hledači můžou porazit Strážce.“ „Myslel jsem, že Ren je nejlepší nadějí na vítězství v této válce.“ „Potřebujeme Rena,“ řekla jsem, ignorujíc jeho rozzlobený pohled. „Mohl vytvořit nebo rozbít spojenectví Ochránců. Ale všichni Ochránci na světě nemůžou dělat nic s přízraky. Ty ano.“ „A přesto to nevypadá, že mě bereš kamkoliv s sebou,“ řekl. „Vlci jsou to, na čem ti záleží. Více než na čemkoliv.“ „Samozřejmě, že ano,“ řekla jsem. „Jsem alfa.“ „Jako já,“ řekl. „Tolik, jako je Ren. Jsem nejnovější ve smečce- to je všechno.“ „Já to vím, Shayi.“ Zamračila jsem se. „Ale myslím, že postrádáš pointu.“ „Ty jsi ta, kdo ji postrádá, Callo.“ Jeho úsměv byl chmurný. „Myslíš, že mi záleží na tom, že jsem Scion, jestli tě ztratím? Protože tak to není. Na ničem z toho nezáleží. Ty jsi důvod, proč musím vyhrát tuhle válku. Ne pro Hledače. Ne pro někoho jiného. Všechno je to pro tebe.“
Můj puls bušil v mých žilách, těžký jako bubnové basy. Lehl si na záda na postel, zírajíc na blikající světlo hvězd nad námi. Sledovala jsem ho a přemýšlela, co dělat. Nepotřebovala jsem ho. Nechtěla jsem ho potřebovat. Pokud jsem měla vést, bojovat tuto bitvu, nemohla jsem si dovolit potřebovat nikoho. Ale to neznamenalo… Když jsem si uvědomila, co se stalo, co jsem chtěla, aby se stalo, vyschlo mi v ústech. Pak moje srdce zrychlilo, odpovídajíc vzplanutí tepla v mé krvi. „Nepotřebuji tě, Shayi.“ Nemohla jsem skrýt chraplavou hranu svých slov. Shay zabručel, aniž by se na mě podíval. Neviděl, když jsem si stáhla košili. „Ale chci tě,“ řekla jsem. Moje srdce bylo cítit, jako by bylo v mém krku. Surová zranitelnost jako nic, co jsem kdy cítila, ve mně vířila, a já jsem věděla, že tohle byla skutečná láska. A to bylo děsivé. Nakonec se ke mně otočil, odhrnujíc si vlasy z očí. „Ty chc- hej.“ Posadil se, houpajíc nohama přes okraj postele, ale nepostavil se. Pomalu jsem šla k němu. „Kdybych tě potřebovala, nebyla bych to já.“ Neodpověděl, ale viděla jsem, jak se jeho ohryzek pohnul nahoru a dolů, když polkl. „Rozumíš mi?“ zeptala jsem se. Moje ruce se třásly. Svádění pro mě bylo nové. Bála jsem se, že mě Shay odmítne, ale teď jsem byla ten, jehož nervy byly vyhrocené jen při pomyšlení, že byl Shay příliš rozzlobený, aby mě přivítal ve své náruči. Co když mě vyhodí ze svého pokoje? Omezení položená na ženy alfů mi neumožnily být pronásledovatel, vždycky jsem mohla být jen sledována. Tajemné fungování romantických vztahů pro mě bylo
stále neznámé. Nepomohlo, že můj puls závodil takovým tempem, že jsem si myslela, že prolomí zvukovou bariéru. „Jo.“ Shay si musel odkašlat, aby to slovo vyslovil. Posunul ramena zpátky, uvolňujíc se, opírajíc se o lokty v opatrné, ale povrchně ležérní póze. „Myslím.“ „Myslíš?“ Byl jsem od něj jenom třicet centimetrů. Pomalý úsměv se přesunul na jeho ústa. „Pomohlo by, kdybys mi to ukázala.“ Zastavila jsem ve svém postupu. Ukázala? Jsem tady tak mimo z mojí ligy. „Dokud…“ Stále se usmíval. „Mě nebudeš chtít.“ V jeho hlase nebyl ani náznak strachu nebo pohybnosti, jen záblesk v jeho očích, který je činil živé. Viděla jsem v nich výzvu. Vlk ve mně zavrčel na provokaci jiného alfy. Nebyla to věc udělání volby. Čistý instinkt řídil můj postup. Stála jsem nad ním, tisknouc dlaně po obou jeho stranách, nutíc ho ležet na zádech. Moje rty se zvlnily, přičemž špičáky se zostřily. Zhluboka jsem se nadechla, přemýšlejíc, jestli se mě bojí. Ale ostrý pach strachu ve vzduchu neotálel. Jen Shayova vůně, bouřkové mraky praskající bleskem, kroužící kolem mě, smíchané s zakouřeným jantarem naší vzájemné touhy. „Tohle není volba,“ řekla jsem, moje slova chraplavá. Rovnováha. Mám udržet rovnováhu. Sakra. Bylo to mnohem, mnohem těžší, než jsem si kdy uvědomovala. Tolik jsem ho chtěla. I když jsem bojovala proti mé vášni, snažíc si připomenout, že, bych tu neměla být- v Shayově pokoji, na jeho posteli- moje odhodlání se vypařilo. Byl prostě příliš blízko, jeho kůže moc teplá a příjemná. A já ho milovala. Vlk uvnitř mě zavyl pro druha. Přitažlivost jeho těla byla magnetická, nemohla jsem se odvrátit.
„Není?“ Shay se usmál. „Co to tedy je?“ „Chyba v úsudku,“ řekla jsem, ačkoliv to neznělo přesvědčivě. „Pracuje pro mě.“ Shayovy špičáky byly ostré. Jeho paže se omotaly kolem mě, táhnouc mě na postel. Převalil se, tisknouc mě pod sebou. „Miluju tě,“ zašeptal, než mě políbil. Vrátila jsem mu polibek, bolestivě blízko k němu. „Vím, že mě nepotřebuješ, Cal,“ řekl, pohybujíc mi rty po krku. „To je důvod, proč tě miluju. Ale chci, abys věděla, že patřím vedle tebe, s tebou. Nemůžu pro tebe být jedna volba, ale chci pro tebe být tvůj druh. Tvůj alfa.“ Jeho slova mnou otřásla, elektrický proud touhy. Tolik pochopil o tom, kdo jsem byla. Co jsem chtěla. Jak jsem žila a milovala. Teplo vířilo v mých končetinách. Sklouzla jsem rukama pod jeho košili, běhajíc prsty přes svaly na zádech. Přetáhl si košili přes hlavu. Moje srdce se zadrhlo při pohledu na jeho vyřezávaný trup ustupujícím řezu jeho boků, zbytek jeho těla zakrytý pouze stahovacími kalhoty od pyžama. Ty jsem v příštím okamžiku stahovala pryč taky. Když byl zbytek mého oblečení sloupaný, pohřbila jsem přetrvávající pochybnosti. Jedna noc ohýbání mých vlastních stanovených pravidel pro ujištění, že Shay nebyl zraněn. Byl? Bez ohledu na následky, když se Shaovy ruce a ústa pohybovaly po celém mém těle, věděla jsem, jak hloupá byla moje otázka. Nevklouzla jsem do Shayova pokoje pozdě v noci, abych ho zbavila pohybností o mých pocitech. Byla jsem tu kvůli sobě. Zavinula jsem mu prsty do vlasů, přitahujíc si jeho tvář blíž k mojí. „Miluju tě, Shayi,“ řekla jsem. „Vždycky.“
Kapitola šestá Existuje důvod, proč tomu říkají ráno poté. Vstala jsem před úsvitem se srdcem bušícím na má žebra. Šedé světlo bylo filtrováno pokojem. V noci se nahrnuly mraky, takže obloha teď měla barvu břidlice. Jak jsem spěchala pro své oblečení a chtěla vypadnout ze Shayova pokoje dřív, než se vzbudí, v duchu jsem si nadávala. Nejen, že jsem se cítila jako totální mrcha, když jsem Shaye nechala samotného ne jednou, ale dvakrát, ale taky jsem cítila potenciální důsledky, že když jsem strávila noc s ním, všechno se mi to hromadí na ramenech jako těžké kameny. Otázky prolétávaly mou myslí, když jsem popadla ze svého pokoje čisté oblečení a běžela do sprchy. Dozví se to Ren? Mohl by Shay škodolibou radostí vyvolat boj? Nespočet nejhorších scénářů hrálo v mé hlavě, když jsem šla přímo do koupelny. Všechny končili krvácením Shaye, Rena nebo mě a zničenou aliancí. Právě teď se čelení Ochráncům nebo přízrakům zdálo mnohem řešitelnější než spád mého milostného života. Když jsem drhla svou kůži obalenou minulostí, litování mě pronásledovalo jako stín. Nechtěla jsem předstírat, že včera v noci se se Shayem nic nestalo. Každý polibek, každé pohlazení, které jsem s ním sdílela mě činilo ještě víc chtivější, ale odhalení skupině by mohlo ohrozit naši misi. Zavření přívalu vzpomínek na noc, kterou jsem strávila zabalenou v Shayově náruči ve mně vyvolalo horké mrazení, ale věděla jsem, že je teď musím odvolat pryč. Jako už tolikrát jsem byla chycena mezi povinností a vášní. Bylo toho až příliš v sázce na to, abych to nechala panovat v mém srdci, musela jsem si to urovnat v hlavě. Pokud si teď vyberu svého partnera, naše nejisté spojenectví se rozpadne. Když jsem došla do Haldisské poradny, Anika a Pascal už tu byli. Doprovázeny skupinou z Hledačů z Tordisu, které jsem neznala. K mému překvapení Ren stál v jejich středu a vypadalo to, že dává pokyny. Předpokládala jsem, že byli Pascalův
návnadový tým a zamrazilo mě. Renův plán byl dobrý, ale riskoval sám sebe příliš brzy. Ren zvedl hlavu, skoro jako by mi četl myšlenky. Přikývl a obrátil svou pozornost zpět k týmu. Zamítla jsem přání připojit se ke skupině a vést je jako můj alfa kolega. Tohle nebyl můj boj. Dnes ne. Ethan a Sabine vešli do místnosti společně. Snažila jsem se nezírat. Nepovídali si nebo se nedotýkali, ale jediný pohled mi řekl, že ani síla přírody by je nemohla rozdělit ani o píď od sebe. Vidět je mi nabídlo pocit úlevy. Nakonec jsem nebyla jediná, co se musela vyrovnávat s romantickými komplikacemi. Snažila jsem se být všední jak nejlépe jsem to uměla a přiblížila se k nim „Dobré ranko.“ „Ahoj, Callo,“ Sabine na mě podezřívavě koukala. Hrát všední nebylo mou silnou stránkou. Ethan prostě mlčel. “Postrádáme loď?” Zeptal se Connor. Vešel dovnitř s Adne. “Opravdu přesně načasované,” řekla Anika. “Sakra.” Adne mi věnovala krátký pohled, mezitím co Connor pokračoval v rozhovoru s Anikou. “Ahoj.” Poskočila jsem při doteku ruky na mém rameni. “Spánek v pořádku?” zeptal se Ren. “Uhm . . . jo.” Daleko lepší než v pořádku. Nevadí. Shay přišel s Masonem a Nevem. Všichni žvýkali rohlíky a ovoce. Při vůni čerstvého pečiva mi začalo kručet v břiše. “Hladová?” zašklebil se Ren. “Vynechala jsem snídani.” „Množství na rozdělení.” Mason mi hodil rohlík. Zakousla jsem se do něj a předstírala, že to byl hlad a ne úzkost, co mi bránilo v pohledu na Shaye. Stál přesně vedle Rena. Čekala jsem, až se něco stane. Úšklebek, arogantní pohled – cokoliv, co prozradí Renovi, kde jsem strávila noc.
Přesto, jak skvěle rohlík voněl a chutnal, když jsem polka, bylo to jako by mi ve střevech přistála skála. Vzhledem k tomu, jak těžko jsem si pod sprchou drhla kůži a po chvíli ji opustila rozbolavělá a zčervenalá, jsem doufala, že jsem smyla všechen Shayův pach, ale nedokázala jsem se mu podívat do očí. Teď když byl tak blízko. Cítila jsem vůni hřmění a deštěm zalité listy, která mi zvlnila vlasy. Do tváře mi vběhl žár. V zoufalé snaze odvrátit se jsem se zaměřila na Rena. „A co ty? Jakou jsi měl noc?“ "Nic moc,"ušklíbl se. Snažila jsem se udržet svůj hlas nenucený, na to že jsem si představovala, jak Ren poslouchal za dveřmi od Shayova pokoje, co se tam dělo celou noc. „Tvůj pokoj není dostatečně pohodlný?” Usmál se. „To nebyl ten problém.” Můj puls se změnil v bouřlivé staccato. Musel to nějak zjistit. Ren si třel spánky. „Měl jsem společnost.“ „Promiň?“ Můj hlas se zvýšil na vysoký stupeň, protože se mi to vůbec nelíbilo. Silas klopýtl, lapal po dechu. Kdyby nebylo jeho kobaltových až černých vlasů, možná bych ho ani nepoznala. Vyměnil svůj rádoby-rockerský šatník za klasické Hledačské oblečení. Měl dokonce meč v pochvě zavěšený u pasu. “Zmeškal jsem něco? Mám zpoždění?!” Anika se zamračila. “Vzhledem k tomu jsem udělala pro tuto misi speciální výjimku, aby byla více aktuální.“ “Omlouvám se, Aniko.” Silas si strkal své bláznivé vlasy z obličeje. “Nemohl jsem se rozhodnout, které psací prostředky jsou nejlepší na cestování. Usoudil jsem, že tužka a pero – každé jednou, a zápisník.” Zvedl je hrdě. „Navíc jsem celou noc doučoval našeho nováčka.“ Ren vzdychl dost na to, aby zachytil Silasovu pozornost. Písař se kysele zatvářil.
„Byl to poměrně obtížný student.“ “Silas?” Podívala jsem se na Rena ze šíleného účesu odborníka. “On byl tvá společnost?” “Pořád žárlíš?” Mrkl na mě Ren. “Nežárlila jsem,” konstatovala jsem. “Vážně?” Dodal Ren. “Takže normálně mluvíš tónem harpie?“ Tváře mi opět zčervenaly, ale tentokrát to nemělo nic společného s mým tajným přespáním u Shaye. “Ty vole, pokud chceš změnit tým, vítej na palubě.” Mason se usmál. “Ale můžeš si zvolit lepší cestu než punk-a-doodle-do.” Silas zčervenal jako řepa a zaprskal “Dával jsem mu důležité informace o naší misi.“ Mason pokrčil rameny. „Všechno, co se děje v ložnici, je důležité.” „Neplete se.” Nev přehodil paži kolem Masonova ramene. Silas otevřel a zavřel ústa, ale nic neřekl, Ren s ním soucítil. „Pověděl mi o tom, jak jsi důležitej,“řekl a věnoval Shayovi nepřátelský úsměv. „Díky tvé mnoho-pra-babičce Eiře, která nás dostala do této situace, když se stala milenkou démona.” „Dík, žes mi to připomněl,“řekl Shay. „Tak teď už víš, proč jste ty a Calla byli předurčeni rozřezat můj krk místo dortu na vaší svatbě. Tak blbý, že se to nestalo.“ Ren ztuhl. „Není mi líto, že jsi z Vailu vyvázl živý. Pokud jde o zbytek… prostě si počkáme, jak to dopadne, ne?“ Shay se pomalu usmál. „Určitě.“ Zadržela jsem dech a očekávala, že se Shay vytasí s mou návštěvou v jeho pokoji. Ale on jen zíral na druhého alfa vůdce. Štěstí pro nás všechny. Vypadalo to, že Shayův mozek není kompletně přeplněn jen jeho mužským egem. „Nedal jsem ti všechny podklady, cos potřeboval,“Silas se trochu vrátil ke svým staronovým lekcím. „Vrčel jsi na mě.“ „Nazvals mě ohavností.“ Renovy zuby byly ostré. „Cos čekal? Polibek?“
Mason zakašlal. „Udělal bys líp.“ Silas ho ignoroval. „Jen jsem uvedl skutečnosti. Ochránci byli v rozporu s přírodními zákony.Jste-“ Renovy ruce se ocitly na Silasově krku, aby byl na špičkách a přiškrtil svá slova. „Řekni to znovu a budeš toho litovat.“ Adne vzala Rena za paži a táhla ho pryč od písaře. „Nechtěl způsobit šarvátku.“ Ren se usmál, když pustil Silase. „Jen se ujišťuji.“ Adne mu vrátila úsměv a zasmála se. „Všichni víme, že to byla jen maličkost, velký bratře, nemusíš to odůvodňovat.“ „Má štěstí, žes přišla na jeho záchranu,“ Ren jí dal ruku kolem ramen. „Tohle je podruhé.“ „Podruhé?“zeptala jsem se. „Včera v noci a teď,“řekl Ren. „Pozdě v noci jsem byla vzhůru,“řekla Adne. „Slyšela jsem Silasovu přednášku, když jsem šla do Renova pokoje a musela jsem se tam dostat dřív, než se věci staly ošklivými.“ „Už to bylo ošklivé,“řekl Ren. „Ale ještě to nebylo drsné. Přesně sis to načasovala.“ „V tom jsem skvělá,“ušklíbla se Adne. „Ty a já ještě máme hodně co dohánět.“ „Ren se na Adne usmál víc než jsem ho kdy viděla. Connor se na ně také díval. Přes ústa mu prolítl hořkosladký úsměv a já věděla, že si přál, aby Monroe svoje děti viděl pohromadě. „Co tady ještě dělá ten knihomol?“Connor se přestal dívat na Rena a Adne a věnoval svůj pohled Anice. „Jdu s tebou,“Silas strčil svůj zápisník a psací potřeby do brašny na svém rameni. „K čertu s tebou!“ Silas se napřímil. „Tohle jsou poslední dny. Všechno, co má vyjít najevo, musí být zaznamenáno.“ Connor vyslal k Anice soudící pohled. „Prosím, řekni mi, že je to vtip.“
„Má pravdu, Connore,“Anika se lehce usmála. „Je tu přednost. Písaři dávají dohromady jádro týmu na mise, co konstruujeme jako ‚historické.‘“ „Profesor může v naší hře udělat bordel,“přiskočil Ethan. Anika zavrtěla hlavou. „Ponech si své osobní pocity, Silas je plně trénován na operace a boje jako všichni požadovaní Hledači. Jde také.“ „Nemůže nám jen dát diktafon a my bychom nahráli všechny záznamy pro potomstvo místo něho?“zeptal se Connor. „Nebuď směšný,“řekl Silas. „Nemůžeš dát dohromady věty o nic líp než zaznamenat nuance, co poznamenají epochu Sciona.“ „Epochu?“Shay se zasmál. „Teď mám svoji epochu?“ Silas se na něj podíval. „Fajn.“ Connor se otočil od Aniky k Adne. „Jen se nám nepleť do cesty.“ „Jsou týmy připraveny?“zeptala se Anika. „Skoro.“odpověděl Ren. „Sabine, doufal jsem, že půjdeš do fronty návnady.“ Obočí ji vystřelilo nahoru. „Ty ji vedeš?“ Přikývl. Pohlédla na Ethana, co zavrtěl hlavou. „Vedu v Tordisu se Scionem.“ Sabine si překřížila ruce na hrudi a vystrčila bradu k Ethanovi. „Jdu tam, kam on.“ „S Hledačem?“ Ren se načepýřil a zvědavě se na ni podíval. „Vážně?“ „Zeptej se na něco dalšího a já tě kousnu do ucha, Rene.“ Sabine se zasmála a zablýskla tesáky. Ethan zůstal tichý, ale viděla jsem, jak se koutek jeho úst zvedá do úsměvu. Adne zabodla Renovi loket do boku, když se snažil znovu protestovat. Alfa pohlédl na svou sestru. Když zavrtěla hlavou, pokrčil rameny. „Jestli je to to, co doopravdy chceš,“řekl. „Převezmu její místo v návnadovém týmu,“řekl Nev a hodil pohled po Sabine. „Může jít do Tordisu a zůstat se svým chlapem.“
„Polib mi,“zavrčela Sabine pohybujíc se blíž k Ethanovi, který vypadal, že neví, jestli se má smát nebo vzít do zaječích. „Kde je Bryn?“ Zeptala jse se a už jsem věděla odpověď. ,,Zůstává s Anselem,“řekl Mason. „Tess má dnes povolení pracovat s ním na zahradě. Bryn ho nechce opustit.“ Přikývla jsem, očekávala jsem něco takového. Vědomí, že Bryn bude s Anselem, mě utěšilo. Stejně tak jako beta bojovníci na mé straně dokázali být nápomocní, bylo lepší pořád doufat, že její neochvějná oddanost vytáhne mého bratra z cyklu sebenenávisti. „Tak je to nejlepší,“řekla jsem. „Je tam, kde má být.“ Moje oči se setkaly na malý moment se Shayovými a mé srdce začalo bušet. Nic jiného, než záblesk v jeho mechově zelených očích nedával najevo. Nezáleželo na tom, jak hluboká láska, chtíč a žárlivost byla mezi námi třemi. Dnes jsme před sebou měli jinou bitvu.. ,,Dobře Neve,“řekl Ren. „Proč se nejdeš seznámit s týmem? Okolo minuty vyrážíme. Neumíš francouzsky, že?“ ,,Jazyk je teď požadavek?“ Zasmál se Nev při tom, co kráčel pryč. „Člověče, to jste mi měli zmínit, než jsem se přihlásil.“ Náš malý tým se obrátil k Anice a dalším Hledačům čekajíce na rozkazy. „Až budete připravení, Pascale.“ Anika pokynula k Tordiskému Vůdci. Pascal kývl na jednoho ze svých členů, který vytáhl skeany ze svého opasku a začal vytvářet portál. „Jak se dozvíme, když Ochránci dostanou návnadu?“ Zeptala jsem se. „Pascal potřebuje jen pět minut,“ odpověděla Anika. Connor se zasmál. „Je dobrý ve vytváření dějiště.“ „Merci.“ Zašklebil se na něj Pascal. Anika zasalutovala, jak Pascal, Ren a jejich týmy zmizeli v zářícím portále.
Z místa, kde jsem stála, jsem nemohla vidět nic jiného než blýskavě bílou a blankytně modrou. Sníh a oblohu. Narostl mi knedlík v krku, když se Nev přeměnil a klusal dveřmi. Ren, který byl stále v lidské podobě se k nám otočil. Zachytil můj pohled a usmál se, potom se přede mnou objevil uhlově šedý vlk klusající k týmu. Za chvíli potom se dveře zabouchly. „Co teď?“ Zeptala jsem se a sevřela pěsti. Byla tu válka a já v ní nebyla. Moje kůže se mi zdála tak těsná. Chtěla jsem být vlk v bitvě. To je to, co jsem byla. Co vždy budu. „Počkáme,“ řekla Anika věnujíc mi sympatický úsměv. Setkala jsem se s jejíma očima a uvědomila si, že jako Šíp dává rozkazy, ale jen zřídka se připojuje k boji. Ocelový záblesk v jejích duhovkách mi naznačoval, že nesnášela, když chyběla, stejně jako já. V místnosti nebyly žádné hodiny, ale měla jsem pocit, že se mi tep zaškrtil každou minutou, co byli pryč. Anika, která přecházela po pokoji, se náhle zastavila. „Teď, Adne.“ Adne se hned dala do pohybu, úplně ztracená v intrikovaném tanci svého vlnění. Mnohobarevné mihotavé světlo příze vycházející z jejích skeanů se vlnilo, zaplétalo, pomalu se formovalo v malbu, co by mohla být našimi dveřmi. Dveří kam? Tordis čekal. Pokud bychom to dokázali, Shay by mohl mít první meč do elementárního kříže. Při vzpomínce na Loganova ohavná stvoření, která na nás čekala v Haldisu, jsem se otřásla. Co se schovávalo v Tordisu? „Dobře,“Adne těžce oddechovala. Když kolem ní Connor ovinul paži, opřela se o něj. „Jsi v pořádku?“zeptal se. Přikývla. „Jen se ujišťuju, že jsme přímo na vrcholu.“ Ethan vykročil ke dveřím. Sabine ve vlčí podobě mu byla v patách. Kývl na Aniku předtím, než prošel portálem. Podívala jsem se do dveří. Třpytivým portálem jsem zahlédla téměř oslepující bělost sněhu, občas přerušenou černými kameny.
Poskočila jsem při něžném doteku na mých zádech. „Promiň.“ Shay se na mě usmíval. „Jsi připravená?“ „Jo,“řekla jsem a vrátila mu škádlivý úsměv. „Jsi nervózní?“ „Ne.“ Otočil se zpět rameny. „Jsem vyvolený, pamatuješ?“ Zasmála jsem se, když se otočil, aby mi ukázal připoutané cepíny. „Pro štěstí,“ řekl. „A protože jsme zamířili do jiných hor.“ „Pojďme doufat, že máme víc než štěstí, co pro nás pracuje.“ Connor se zasmál, protáhl se kolem portálu a hodil znechucený pohled na Silase, který si horlivě zapisoval poznámky do zápisníku. „Neříkejte nic trapného, protože se všechno zaznamenává. Od teď.“ Adne přešlapovala. „Mohli byste se prosím přemístit,lidi? Druhý tým by pravděpodobně ocenil, kdybychom to udělali co nejrychleji.“ „Ano pane!“ usmál se Shay. Vzal moji ruku, stiskl mi prsty, než se otočil, aby následoval Connora. Místo toho, abych ho nechala jít, jsem si ho k sobě přitáhla, stoupla jsem si na špičky a něžně ho políbila na rty. „Nepotřebuješ štěstí.“ Řekla jsem „Ale jsem pořád ráda, že sis vzal ty sekery.“ Přitáhl si mě na dlouhý polibek až Connor začal pískat. Shay zavrtěl hlavou a nechal mě následovat Hledače do portálu. Teplo Shayovým pochopením bylo nahrazeno studeným dotekem. Pohlédla jsem dolů na Masona, vlka, co na mě zíral. Přeměnila jsem se a jeho hlas v mé mysli mě přivítal. Následujte vůdce. Dámy první. Nejsem dáma, na to nezapomínej. Rafla jsem ho do ramene. Dobrý postřeh. Masonův jazyk visel z jeho tlamy. Nemyslím si, že správné dámy se nechávají takhle líbat. Sklapni, Masone. Jen mi řekni. Zavrtěl ocasem. Nechala bys svého přítele být tak blízko, kdyby byl Ren pořád v místnosti? Řekla jsem sklapni. Jen chci vědět, jakou bych měl asi šanci u Neva. Vyštěkl, když jsem ho kousla do boku pronásledující ho k třpytivým dveřím.
Když jsem narazila do země na druhé straně portálu, myslí mi prolétly dvě myšlenky. Že vzduch proudící do plic byl studenější, svěžejší, než jsem kdy dýchala. Jak vysoko jsme byli? Když jsem se rozhlížela kolem, dostala jsem odpověď. Zem byla vůči mé noze v úhlu, jaký se zdál nemožný. Když jsem udělala krok dolů, byla jsem si jistá, že nebudu schopná zastavit se, dokud nebudu na úpatí. Otočila jsem se na druhou stranu, kde jsem spatřila na obzoru modrou oblohu částečně blokovanou unášeným mrakem. Mrakem ve výši očí. Shay se otočil v pomalém kolečku, dával pozor, kam šlape. „Kde to jsme?“ „Nadmořská výška čtrnáct tisíc sedm set padesát stop,“vychrlil Silas. „Teplota sedm stupňů, zeměpisná délka čtyřicet šest.“ „Ve Švýcarských Alpách,“dokončila Adne a zavřela portál. „Nedaleko od Mürrenu.“ Ukázala jedním ze svých skeanů na obsidiánovou skálu před námi. „Tohle je průchod do Tordisu.“ Shay zíral na černou zeď a v mysli vyjádřil své myšlenky. „Ale není tu vchod.“ „Je tu vchod,“řekla Adne posouvajíc ostré hroty zpět do svého pouzdra na pásku. „Jen je špatně vidět.“ Ethan už byl otočený k černé ploše. Když tam dorazil, dal si ruce dolů a šel bokem, celou dobu se dlaněmi posouval po stěně. Zastavil se, zaúpěl a pak zmizel. Sabine zakňučela, spěchala ke zdi. Očichala okraj a začala hrabat do černého kamene. Najednou se objevila ruka, co po ní chňapla. Vyjekla a dala se na ústup. Skočila jsem dopředu, protože jsem se bála, aby nezapočala dlouho trvající pád dolů na úbočí. Zaryla jsem čelisti do kůže na jejím krku, zapřela jsem se o svůj zadek a zadníma nohama kopající zadníma nohama do sněhu. Pusť mě, Callo. Zavrčela. Ne dokud zase nezačne pracovat pravidlo zemské přitažlivosti. Zavrčela jsem nazpět.
Masonův hlas byl vyvolán k nám oběma. Přestaň s ní bojovat, Sabine. Nechceš z tohoto vrcholku spadnout. Nebyla bys přitažlivá placka. Zavrčela, ale přestala se vzpínat. Díky, Masone. Podívala jsem se na ni, pravděpodobně jsem použila svoje zuby trochu silněji, než jsem potřebovala, ale ona málem způsobila náš nechtěný seskok. Byla jsem naštvaná. Když jsem si byla jistá, že jsme obě v bezpečné poloze, pustila jsem ji. Věnovala mi jeden zlý pohled, než se otočila zpátky ke skalní stěně. Ethanova hlava, která vypadala jako useknutá plovoucí na černé hladině, se objevila tak nečekaně jako ruka. „Pardon! Jen jsem vám chtěl ukázat cestu.“ Sabine a já jsme se pohnuly směrem k Ethanově beztělé hlavě. Zkoumající skálu jsem stále ještě neviděla, kdy byl jeho zbytek ukryt. Uviděla jsem ho teprve až když jsme byli prakticky na vrcholu. Křivý vchod skály se schoval. Za Ethanem ležela jen temnota. Chtělo se mi fňukat, ale kryla jsem to vrčením. Shay byl hned vedle mě. „Jak hostinné.“ Ethan se otočil k nám. „Pojďme.“ Řev plný bolesti a vzteku mě vytrhnul. To, co se řítilo ze svahu táhnoucí se svým probuzením sníh a led, byl medvěd. Ale byl větší než jakýkoliv, kterého jsem kdy viděla. Jeho obvod byl dvojnásobný, než grizzlyho, co napadl Shaye blízko Haldisu. Tohle stvoření vypadalo jako něco dávného z doby ledové. „Ethane!“zařval Connor. „Vypadá to, že kolem mají jinačí tým.“ Ethanova kuše se ze skály objevila dřív než jeho tělo. Když jsme se plně objevili, už střílel. Sabine, Mason a já jsme byli pronásledováni létajícími šipkami. Náš poplatek za gravitaci tu byl příliš rychle. Neměli jsme přehled, kdy narazíme na medvěda, což znamenalo, že první úder musel počkat. Když jsme se přiblížili, ucítila jsem měď a sůl. Medvěd už byl zraněn.
Pochází to z dalšího úderového týmu. Vyslala jsem myšlenku svým členům smečky. Snažte se najít rány. Rozumím, šéfe. Mason vyskočil do vzduchu. Dopadl na medvědova záda a zaryl své zuby do jeho ramene, aby se udržel před otřesy. Vysoko šel jen Mason, Sabine se rozhodla jít do spodu. Zatnula končetiny těsně ke svému tělu, aby přilnula ke svahu, takže se mohla dostat pod medvěda. Když byla pod ním, udeřila. Zakousla se medvědovi do podbřišku. Medvědův řev slábl. Otáčel se v kruzích a snažil se vlky setřást. Když se otočil, viděla jsem na jeho boku ráno. Vyskočila jsem a udeřila jsem tak mocně, jak jen to šlo, do krvácející rány. Kousala jsem, dokud jsem nenarazila na kost. Medvěd se vzepjal na zadní nohy a řval zuřivostí. Mason a já jsme sletěli, naše těla narazila na sněhem pokrytou cestičku. Ale medvědovo zoufalství z našich zaťatých zubů šelmu vyvedlo z rovnováhy. Převážil se. Sabine stále zakousnutá v podbřišku teď ležela na medvědovi, co ležel na zádech. Nezaváhala ani na chvíli, Sabine se zakousla do medvěda a skartovala mu břicho. Medvěd se po ní vyhoupl, ale ona uskočila z cesty. Medvěd se snažil převrátit, ale útok Sabine byl fatální. Krvavá kalužina vytekla na led, čímž se vytvořila karmínová řeka, co přetekla přes okraj útesu. Medvěd jednou zařval, než definitivně utichl. Nic víc? Mason zvedl čenich do vzduchu. Ne, řekla bych. Otočila jsem se k Sabine. Hezká práce. Popotáhla. Cokoliv. Klusali jsme zpátky nahoru do svahu. „Je to v pořádku?“zeptal se Ethan. Přeměnila jsem se. „Byl jen jeden.“ „Dobře.“ Přehodil si přes rameno kuši. „I když mě to nepřekvapuje. Pascalův tým není sentimentální. Bude zuřit, pokud se od nich dostane ještě jeden.“ „Možná si mysleli, že se nedostaneme daleko,“řekla jsem. „Medvěd už byl zraněný. Sabine prostě tu práci dokončila.“
„Samozřejmě,“řekl Connor, naklonil se k Ethanovi a nahlas šeptal. „Hej, kámo, tvoje přítelkyně je trochu strašidelná.“ Ethan se na něho zamračil a Sabine zavrčela. Connor ukázal na její vyceněné zuby. „Vidíš. Podívej se na to.“ „Říkáš si o kousnutí,“řekla Adne a odtáhla ho z dosahu Sabininých tesáků. „Pojďme.“ Ethan se zasmál a zmizel v jeskyni. Sabine následovala Hledače, Mason se jí držel po boku. Byla jsem pár metrů od ní a cítila jsem Shaye, jak mě následuje blízko vedle mě. Ohlédla jsem se přes rameno, abych spatřila Connora, Silase a Adne na konci naší skupinky. Temnota zazářila rudě, když Ethan zažehnul oheň odrážející se v karmínové na stěnách, takže to vypadalo, jako by kameny začaly krvácet. Tunel byl úzký. Mačkali jsem se, abychom prošli, Ethan se do chodby skoro nevešel. Zadržela jsem dech, když něco zabručelo a protlačilo se to dopředu. Museli jsme se přeměnit do lidské podoby, abychom se mohli rozestoupit v drsných stěnách jeskyně. Truchlivé a znepokojující vzdychání hnal vítr jeskyní. Ethanova louče zhasla, ale místo toho, aby nás to uvrhlo zpět do temnoty, průchod zůstal osvětlený. Už ne červeně, stěny dostaly jemně opálový nádech. Slyšela jsem, jak Ethan popadl dech. Koukal se na nás přes své rameno. „Nejsme sami.“ „Ochránci?“zeptal se Connor. Ethan přikývl. „Tři z nich. Stále lidé.“ Proplížila jsem se vedle něj a zírala do světla. Tunel se otevřel do zasněžené dutiny, téměř dokonalého kruhu vyříznutého do hory. Místo schované před vnějším světem, přístupné jen úzkou chodbou, kterou jsme právě prošli. Na druhé straně otvírajícího se prostoru byla skála pokrytá ledem. Sluneční světlo zahalovalo její povrch a tvořilo nespočet stínů modrého třpytu, takže to vypadalo jako drahokamy. Světlý odraz dělal skoro neuvěřitelným vidět obrys otevřeniny v ledu, ale já jsem věděla, že Tordis ležel v tom
ledovci. Ale mezi Tordisem a naší partou se k obloze zvedal kouř. Tři lidé byli schouleni kolem malého táboráku. Byli zcela vybaveni náčiním do zimy, dost na odolávání náhlému drsnému počasí na hoře. „Bylo by lepší, kdybychom zaútočili když ještě stále máme moment překvapení,“řekl Connor. „Nemyslím si, že máme,“řekl Ethan. „Předpokládám, že jen čekají, až se ukážeme. Tuhle oblast jsme již prohledávali v minulosti a nenarazili jsme na žádné Ochránce za prvním vchodem. Tahle skupina je nová. „Strážci jsou teď opatrnější,“řekl Shay. „Vědí, že jdeme po kouscích. „Není toho moc, co teď můžeme udělat, že?“řekl Connor vytahujíc své meče. „Počkej,“položila jsem ruku na jeho rameno. „Na co?“řekl Connor. „Jsou to Ochránci,“řekla jsem. „Jako my.“ „Tak nějak,“Ethan se zamračil. „Nech mě si s nimi promluvit.“ „Zbláznila ses,“řekl Ethan. Sundal si z ramene kuši. „Ne,“řekl Shay. „Čím více spojenců, tím lépe. Možná se medvědům taky nelíbí místní zaměstnanci.“ Ethan mu poslal zničující pohled. „Budeš hned za mnou,“řekla jsem. „Pokud se cokoliv pokazí, zaútočíš. Budu v pořádku.“ Connor se podíval na Ethana, který pokrčil rameny. „Je to alfa.“ „Dobře, Callo,“řekl Connor. „Pokud si myslíš, že to stojí za to zkusit, jdi na to. Jen mysli na to, že medvědi jsou nevrlá a tvrdohlavá zvěř.“ „A páchnou,“řekl Ethan. „Chceš, abych šel s tebou?“zeptal se Mason. „Ne,“řekla jsem. „Budu míň hrozivá na vlastní pěst.“ „Hodně štěstí,“řekl Shay a já jsem vyklouzla z úzké uličky na sluneční světlo.
V tom momentě, co jsem stoupla na otevřené prostranství, tři Ochránci byli na nohou, sledovali mě a přistupovali ke mně. Zvedla jsem ruce, jdoucí opatrně kupředu. Nepřeměnili se, což jsem shledávala jako znamení naděje. Nezaměnitelná vůně medvědova pižma mě udeřila a já jsem svraštila nos. Ethan se nemýlil ohledně jejich pachu. Nepříjemný. Jeden z Ochránců vystoupil, odhalil svou kapuci. Zírala na mě žena se zapletenými měděnými vlasy “Pourquoi vous êtes ici, le loup?” Proč jsi tu, vlku? Moje tři a půl roku ve třídě zaměřené na francouzštinu mi moc nedaly. Vlčice. Věděla, kdo jsem. Ale neexistoval způsob, jak bych jí mohla odpovědět ve francouzštině. „Mí přátelé a já něco hledáme,“ řekla jsem a doufala, že rozumí anglicky. Usmála se. „Máš přátelé, kteří hledají.“ Dokonce ani její zlomyslný přízvuk nezamaskoval její důraz na slovo hledat. „Hledači jsou přátelé našeho druhu.“ Pořád jsem šla vpřed. Další dva Strážci zaujali bojovnou pozici okolo první ženy. „K naší smůle nás naši páni naučili věřit jiným.“ „Možná, že jste byli v mládí uvedeni do omylu.“ „Dozvěděla jsem se pravdu o válce,“řekla jsem. „A my bojovali na špatné straně.“ Zasmála se a hodila pohled na její společníky, kteří se zašklebili. „Ne, vlče, tví přátele jsou jen další zoufalý podvod, protože vědí, že tuhle bitvu prohrají.“ Nevěděla jsem, jestli jsem se otřásla kvůli poryvu studeného vánku, který mě praštil, nebo kvůli drsnosti jejího tónu. „Vlci se mohou zbláznit.“ Zvedla ruku a já sledovala, jak se jí nehty prodloužily do drápů „Mais nous ne craignons pas la guerre.” V dalším momentě se objevil stín obrovské bestie a blokoval slunce. Zapotácela jsem se. „Callo!“ Slyšela jsem Shaye křičet, když mě udeřila obrovská medvědice, ale já už jsem se skutálela do sněhu, přeměňovala jsem se do vlčí podoby, jak jsem padala.
Když jsem se vyškrábala na nohy, zařvala drápající se po kuši, která ji vyčnívala z její temné srsti. Hněv medvědici naplnil ohlušujícím řvaním. Šipky z kuše proletěly vzduchem. Medvědice je ignorovala, zaujatá mou odplatou. Ochránila jsem se před jejím útokem, zahlédla jsem Masona a Sabine zablesknout po setkání s nátlakem Strážců. Mé oči zachytily záblesk zlato-hnědé srsti a já jsem věděla, že v tomto souboji nejsem sama. Shay udeřil na bok medvědice těsně předtím, než mě dostihla. Úder ji dostal nepřipravenou. Otočila hlavu a já se na ni vrhla, uzavírající své čelisti kolem jejího krku. Pod mými zuby projela silná šlacha, ale nemohla jsem dostatečně uchopit její průdušnici. Vstala na zadních nohou. Stále visící na ní jsem se houpala jako hadrová panenka. Slyšela jsem pode mnou Shayovo štěkání. Medvědice zabručela bolestí, a já věděla, že znovu udeřil. Kopáním s mou zadní nohou jsem se od ní hnala, uvolnila jsem své sevření, obracejíc se ve vzduchu. I když to nebylo zrovna elegantní, podařilo se mi přistát nohama na zemi. Medvěd už z rány krvácel, tak jsem přešla na její krk a na kousance, které Shay napáchal na jejím boku. Connor teď byl vedle něj, jednou rukou ovládal meč a druhou širokou čepel katary. Když Shay strhl medvědovu pozornost, Connor se přibližoval. S neuvěřitelnou rychlostí sekl do rány na jejím krku, rozšířil ji a poté ponořil kataru do její hrudi. Medvědice se otřásla. Connor měl tak akorát čas na úskok pryč a uvolnění čepele, než zkolabovala. „Pojďme,“řekl Connor mířící k ostatním. Dorazili jsme za Sabine zrovna když uskočila před dvěma medvědy, jedním černým a jedním jasanově hnědým, když se po ní vrhli. Chundelatý černý medvěd zařval a skácel se k zemi. Ethanova šipka vyčnívala z medvědova levého oka. Hnědý medvěd si schoval obličej do tlap, jako by se bál, ale následně vyslal ránu po Sabine. Ethan zařval a běžel na její stranu. Medvěd zařval, udeřil do otřeseného vlka. Mason stál na svém místě mezi Sabine a medvědem.
Kolem mě a Shaye proletěla čepel. Ostrá břitva Connorova meče klesla na stranu medvěda. Zařval, ale jinak nic. Connor zaklel. Vrhla jsem se na medvědovy zadní nohy a on byl na chvíli ochromený, ale minula jsem a narazila do země. Shay chytil medvědovu levou patu do čelisti. Medvěd prudce kopl, zatřásl s ním, aby se uvolnil a Shay přistál na zemi vedle mě. Medvěd náhle narazil, jeho pravou přední nohu držel v nepřirozeném úhlu. Stříbrný provaz se táhl na jeho ramenu a vyváděl jej z rovnováhy. Chvíli mi trvalo, než jsem rozpoznala Adnin špičatý řetězec. Silas měl ruce kolem jejího pasu. Ti dva řídili bič, co přetáhl medvěda na jeho boku. Zařval v bolesti plácající se ve vzdálenosti biče. „Connore!“ Adne zbělely klouby, když sevřela druhou stranu biče a Silasova tvář byla tak bledá jako její neprokrvené ruce. Connor se vymrštil v před, natáhl levou ruku. Když měl medvěd přilepený pohled na Adne a Silasovi, Connor vrazil čepel katary do rány na medvědově krku a ponořil ji hluboko do medvědova krku. Bestiino zařvání přešlo v bublání a pak klesla do klidu. Connor se zamračil, když vytahoval čepel z medvědova krku a čistil ji sněhem. „Někteří bojují.“ „To je pro alianci příliš,“řekl Ethan. Sabine se přeměnila do člověčí podoby. Pomohl jí na nohy a studoval její tvář. „Jsem v pořádku,“řekla. „Nebyla to moje první bitva.“ „Ten medvěd tě uhodil tvrdě.“ Dotkl se její tváře. „To zvládnu.“ Usmál se. „Raději bych, kdybys nemusela.“ Shayův nos se přitiskl na mou čelist. Jsi v pořádku? Jo. Strčila jsem do něho, když jsme se zvedli. Díky za pomoc. Potěšení na mé straně. Jeho zelené oči rošťácky zazářily. Před chvílí jsem koukal na vzpomínky v podobě medvěda. Zavrtěla jsem ocasem a poslala do jeho myšlenek svůj smích. „Čas na hlavní poslání,“Connor stál vedle nás. Díval se na Shaye. „Myslím, že k tomu budeš potřebovat ruce.“ Myslím, že legrace skončila. Shay mi olízl čelist a já jsem se
znovu zasmála. Legrace? Samozřejmě. Ty ses nebavila? Stále se na mě koukal, když se proměnil v člověka. Položila jsem mu bradu do dlaně a olizovala mu prsty. Bojování se Shayem na mé straně bylo víc než zábava. Bylo to všechno.
Kapitola sedmá „TAKŽE TOHLE JE TORDIS,“zamumlal Shay když jsme vstoupili na svaté místo. Haldis byl vždy impozantní. Jeho vstup v podobě tlamy působil jako varování, co nezvalo průzkumy. Tordis nemohl být o moc jinačí. Klaustrofobická temná chodba držená v tajemství, vytesaná do stříbrno-modré stěny před námi. Tajemství, které mohlo být nejkrásnější místo, jaké jsem kdy viděla. Ledem naplněná jeskyně nebyla jen krásná, ale dechberoucí. Každý mrazem pokrytý povrch zachycoval odrážel světlo zpět do prostranství. Tunel byl jasný, krytí svítivou pavučinkou slunečních paprsků, jemných jako krajka, ale o to krásnějších na pohled. Tančící pavučinka světla byla narušena jediným malým tmavým vchodem na druhé straně jeskyně. Shay ukázal na prostup. „Vypadá to, že to směřuje tudy.“ „Jak to víš?“zeptal se Ethan. „Haldis byl v předsálí mimo hlavní jeskyni,“řekl Shay. „Hádám, že Tordis bude stejný.“ „To zní fér,“řekl Connor přes prohlubující se Ethanovo zamračení. „Pojďme.“ Zvedla jsem čenich, otevřela čelisti a nechala si vzduch proudit na jazyk. Nic. Žádné alarmující vůně. Žádné odpuzující chutě, co by mohly značit nebezpečí. Shay se na mě koukal. „Žádné známky mutantních pavouků, Cal?“ Zaštěkala jsem a zavrtěla ocasem. Zamračil se. „Opravdu? Jsi si jistá?“ Vypadá to odporně výstižné pro doupě Strážců. Dolehl ke mně hlas Sabine. Já vím. Pohlédla jsem na ni a pak zpět do jeskyně. Ale nemůžu nic zaznamenat. Tak co teď? Zeptal se Mason a zahrabal tlapou do ledu. Měli bychom jít. Klusala jsem vpřed.
„Tohle se mi nelíbí,“slyšela jsem Ethanovo reptání. „Něco uvnitř je. Musí být.“ „Jo…“Connor se zhluboka nadechl. „Ale pokud tu nejsou žádná stvoření, která by na nás měla čekat…“ Otočila jsem krk netrpělivá z jejich zaváhání. Chtěla jsem se dostat do Tordisu a vypadnout odsud. Pokud by tu Strážci nezanechali něco, co by tohle místo střežilo, pak byl můj nejlepší odhad, že bychom svým příchodem spustili nějaký alarm a brzy by se to tady hemžilo odpornostmi. Stejně jako když jsme zachránili mé členy smečky z vězení pod Edenem. Jenže v Tordisu jsem neviděla, nebo necítila nic, co by signalizovalo, že nejsme sami. Na rozdíl od medvěda jsem nezpozorovala žádnou hlídku nebo kamenné chrliče schované v rozsedlinách skály, co čekají, až budou moci upozornit své pány na naše vniknutí do tohoto posvátného místa. Nechtěla jsem tu váhat – nejlepší strategie byla pro Shaye vzít kousek elementárního kříže, co tady byl schovaný, a pro nás, abychom se dostali zpátky na Akademii tak rychle, jak je to jen možné. Chtělo se mi vrčet na své loudající se kumpány, když se Connorovy oči začaly toulat po tunelu a najednou se rozšířili. „Callo, zastav se!“ Mé vrčení přešlo v kňučení, když jeho varování přišlo o sekundu později. Moje pravá přední tlapa se propadla a setkala se… s ničím. Už tu pode mnou nebyla žádná další podlaha pokrytá ledem. Gravitace a mé vlastní útočení mě dopravilo do prázdného prostoru. Do jámy, kterou jsem neviděla, jen jsem do ní padala. Moje zadní nohy zoufale sklouzly zcela nepoužitelně po ledu. Mé tělo se skácelo po neuvěřitelném převislém skalisku. Zavyla jsem, ale můj pláč přešel, když se mi bolest převalila přes končetiny, cestující z mého ocasu raketovou rychlostí do mého hřbetu. Zachytila jsem se ve vzduchu kopající a vrčící. „Sakra, holko!“Ethan zařval. „Drž se.“ Konečně jsem zaregistrovala, že nepadám. Bolest pocházela z toho, jak mě Ethan chytil…za ocas. Mé srdce bušilo, můj puls ohluchl, když to začalo řvát mými
žilami. Když mě Ethan zatáhl zpět, každý moment té bolesti škubal na srsti a šlachách, pořád jsem neviděla, kde končí zem a začíná jáma. A pak jsem byla zase zpět na převislém skalisku. Moje tíha zkolabovala na namrzlém kameni na zemi jeskyně. Ethan pustil můj ocas a dopadl na zem, otočil se a zhluboka se nadechl. Já se postavila na čtyři a chňapala po něm zuby. „Co je, sakra?“zíral na mě. Přeměnila jsem se a vrátila mu zuřivý pohled. „To byl můj ocas.“ „Tak promiň,“řekl Ethan. „Myslím, že jsem tě měl nechat spadnout.“ Zírala jsem na něj; nad mým ponížením vyhrál provinilý úsměv. Ethan zavrtěl hlavou a zasmál se. „Něco jako poděkování.“ „Jo,“řekla jsem a věděla, že bych mu měla nabídnout skutečnou omluvu, ale pořád mě bolel zadek. „Myslím, že ti to dlužím.“ Connor prozkoumával jeskyni se zúženýma očima. „To byla kráska zabíjející zvíře.“ „Co?“zamračila jsem se. „Jeskyně.“ Shay následoval jeho pohled kroutící frustrovaně hlavou. „Je to smrtonosná past. To proto tu nejsou žádní mutantní pavouci.“ „Fascinující,“škrábání Silasovy propisky po papíře naplnilo jeskyni. Connor na něj pohlédl. „Víš, mohlo by to být o moc lepší, kdybys nemluvil.“ Silas ho ignoroval ztracen ve svých poznámkách. Posunoval se blíž k okraji jámy, snažil se nahlédnout do hlubin. „Neuvěřitelné.“ Ethan zapálil další pochodeň a svítil s ní na místo, kam jsem spadla. Za krátký moment se sotva mohl vytvořit tvar propasti. Perfektní kruh , pravděpodobně pět metrů v průměru. Světlo ohně padalo, padalo a padalo. Jeho rudý jas se konečně ztratil, ale nevydal žádný zvuk, že by narazil na povrch. Jen ticho, co mi pronikalo do kostí a způsobovalo, že jsem se otřásla. „Oh Bože,“zašeptala jsem a snažila se potlačit vizi toho, jak sama padám. Pohlédla jsem na Ethana a těžce polkla.
On jen přikývl. Zapálil další pochodeň a hodil ji na deset stop od nás. Ta se jednou odrazila od země a pak také zmizela v jiné neviditelné propasti. „Sakra.“ Udělal to znovu. Tentokrát hodil pochodeň dvacet stop od naší skupiny. Nebylo slyšet žádné naražení, okamžitě zmizela z dohledu. Mason zakňučel. On i Sabine nervózně kroužili kolem mě, jejich srst se otírala o mou kůži. „Fantastické,“řekl Connor a sehnul se. Otočil hlavu dopředu a dozadu. „Jak si myslíte, že se přes to máme dostat?“ „Kolik děr myslíte, že tady je?“zeptal se Shay. „Nemám ponětí,“řekl Ethan. „Pochodně se jim vyhýbaly těžko. Dokonce i se změnou světla je těžké je zaznačit.“ „Pojďme do jedné z nich hodit Silase,“řekl Connor. „Možná všechny nejsou tak hluboké.“ „Hej!“Silas se vzdálil od okraje. Shay poklekl vedle Connora. „Lidi, přinesli jste si karabiny, lana a skoby, že?“ „Pro případ máme náčiní na skladě,“řekl Connor. „Máš plán?“ Shay už si sundával ze zad cepíny. „Musím šplhat, ale na břiše.“ „Co myslíš tím ty?“zeptal se Ethan, když mu Shay podal cepín. „Jak často šplháte, lidi?“zeptal se Shay. Vzal si od Connora lano a uvázal si ho kolem těla. „Když musíme…,“Connor odpověděl s nakrčením obočí. Shay se ušklíbl. „To jsem si myslel. Znamená to, že mám nejvíc zkušeností. Dostanu se na druhou stranu.“ „V žádném případě,“řekl Ethan. „Možná máš nejvíc zkušeností, ale taky jsi moc cennej. Nemůžeme tě riskovat.“ Shay se usmál. Jeho špičáky se zostřily. „Kolik svých přátel - a mých chceš ztratit -, protože jsme tady uvízli? Tobě nebo Connorovi bude trvat věčnost, než se dostanete na druhou stranu. Já vím, jak to udělat. Budu rychlej.“ Začala jsem se třást při pomyšlení, že se Shay plazí po zemi, na kterou jsme nikdo z nás neviděli. Také jsem přemýšlela, jestli si uvědomil, že právě započítal Rena za svého přítele. Connor si
rozrušeně prohrábl vlasy. „Jak si tím můžeš být tak jistý? Nevíme, jak daleko ta past vede.“ „Vidíš, jak se ta jeskyně zužuje asi za patnáct metrů odsud v prostoru napravo?“ Shay ukázal na konec třpytivého prostoru. „Dal bych za to dobrou sumu peněz, že ta past končí tam. Tordis je dna druhé straně té další chodby. „To nevíš,“řekl Connor. „Ano, vím.“ Shay sklopil oči a najednou ztichl. „Cítím to.“ Connor si odfrkl. „No alespoň je s tebou síla.“ „Zmlkni,“zavrčel Shay. „Pojďme začít. Dej mi skoby.“ Adne mu hodila batoh. „Neměli bychom ohrozit Sciona,“řekl Silas a otočil se k Adne. „Co otevřít portál?“ „Portál kam?“řekla Adne a ukázala směrem k neviditelným smrtelným pastem. „I když tu najdeme římsy, kdo ví, jak široké budou? Někdo může vykročit z portálu a spadnout přímo do jámy.“ „Což je to, proč jdu takto,“řekl Shay. „Potřebuji se dostat do mezery na druhé straně komnaty. Pokud je to uspořádané jako Haldis, tohle je past; na druhé straně by to mělo být bez závad.“ „Pokud spadneš dřív, než se tam dostaneš-,“začal Ethan. „Skoba mě zachytí a vy ostatní mě můžete vytáhnout.“ Odbyl ho Shay, zatloukl jednu ze skob do země tupou stranou jeho sekyry a zauzloval kolem ní lano. „Povedu svou cestu napříč, nastavím na druhé straně zbytek skob a bezpečnostní lana. Pak si je vy uvážete a rychle se dostanete na druhou stranu. Nikdo nespadne. Nebo pokud ano, bude padat jen pár centimetrů, než je lana zachytí. „Já nevím…“Connor vypadal nejistě. Adne si povzdechla a klekla si, aby Shayovi pomohla s dalšími vačkami a karabinami. „Je to dobrý plán, Shayi.“ Setkala se s Connorovým varovným pohledem. „Víš, že je to dobrý plán. A jediný plán. Pascal na nás spoléhá a my už tak máme zpoždění. Nepočítali jsme s tou druhou skupinou Ochránců. „Fajn.“ Connor podal Shayovi další lano. „Přidej tohle. Zachytí nás to v případě, že skoba selže.“ Shay mu věnoval tvrdý pohled. „Moje skoba neselže. Nejsem
debil.“ „Jen si vezmi to další lano,“řekl. Musel se ovládat, aby do Connora nežduchl, Shay si přivázal druhé lano kolem těla a pohnul nohou k místě, kde jsem přepadla přes okraj. Dopadl na ruce a kolena. Chtěla jsem na něj zavolat, aby byl opatrný, ale nechtěla jsem podkopávat jeho důvěru. Padesát stop se jako dálka nezdála moc, ale sledoval Shaye, jak pořád pokračuje jeskyní to měnilo na bolestivé. Měl sekeru v jedné ruce, občas ji zhoupl dolů a zabořil do země před ním, když udělal další krok vpřed. Pokládal vačky v pravidelných intervalech a provlékal nimi lano. Začala se objevoval klikatá cesta, jak se dostával přes jeskyni. I když lana značila naši cestu, trhliny zůstalo nemožné vidět. Pouhým okem to vypadalo, jako by byl nepříčetný, nebo hodně opilý horolezec, co mapoval svoje nesmysly po rovném povrchu. Jen vzpomínka na zemi, která se mi propadla pod předními tlapami, mi připomínala, že nemůžu věřit tomu, co vidím. Shay náhle zaklel, zvuk se rozléhal ledem pokrytou komnatou. Zakřičela jsem. Shay padal. A pak ne. Zamáchal cepínem, který zabořil do strany jámy, co neobjevil dost brzy. Visel jen za jednu ruku, ale bezpečnostní lano už bylo napnuté. Stejně jak předpovídal, klesl jen o několik centimetrů. Ale to nezabránilo mému srdce, aby se mu chtělo osvobodit z hrudního koše. „Jsi v pořádku?“ Connorovo volání bylo přiškrcené. „Jo,“křičel. Taky zněl trochu bez dechu. „Tato část bude problém. Tyhle dvě jámy jsou od sebe odděleny jen asi třemi palci.“ „Sakra,“řekla Adne. „To je užší, než rovnováhová kladina.“ „Nejsem gymnasta,“ Masonův smích byl napjatý. On a Sabine se opět proměnili do lidské podoby, když Shay začal s jeho přecházením. Vlci mohou mít dobré reflexy, ale pokud jsme připoutáni na horolezecké náčiní, abychom prošli, musíme být lidé. Shay umístil vačku zajištěním na jednu stranu propasti. „Snažím se tu něco vysekat,“zakřičel. „Budeme muset v této fázi šplhat tady po boku.“ „Šplhat?“Připadalo mi, jakoby mi někdo hodil do krku bavlnu.
Pobývat podél okraje jámy byla jedna věc, ale dobrovolně se do jedné z nich spouštět, byla věc jiná. Mason se naklonil a šťouchl mě loktem. „To bylo pěkně sexy – vidělas, co umí udělat se svými rameny. Shay je vlk do rajónu. Možná bych měl dát Nevovi lepší šance. Zavrčela jsem na svého člena smečky, ale Mason se jen smál. Aby dostál svého slova, Shay vysekával do zdi sekerou malé otvory, kde mohla být umístěna noha nebo ruka. Pohyboval se vpřed, aby umístil další skoby pro lepší zadržení. Už se skoro dostal k otvoru v zářící ledové zdi. Konečně našel druhou stranu trhliny a šplhal nahoru, nastavuje skobu a dopravuje jeho tělo k okraji jámy, síla jeho tlaku ho popoháněla kupředu k tomu místu. A pak nám spadl z pohledu. „Shayi!“zakřičel Connor. „Jsi v pořádku?“ Zatajila jsem dech, dokud Shayova hlava nevykoukla z temnoty. „Jsem na tom dobře!“Byl na všech čtyřech, neschopný i klečet, aniž by se hlavou mlátil o strop tunelu. „Strop je nízko, ale budeme se schopni proplazit. A na druhé straně je světlo. Jsem si pěkně jistý, že najdeme jílec, ze kterého ta záře pochází. „Pěkně!“zavolal Connor. Už provlékal provaz Adniným opaskem. „Ty půjdeš první,“řekl jí. „Když něco skočí na Sciona v té malé jeskyni, když většina z nás bude ještě lézt, dostaneš ho odtamtud. Přikývla a skousla si ret. „Lano je tady bezpečné,“zakřičel Shay mávaje a ukazoval na konečnou vačku, kterou připevnil na vzdálenou zeď. „Začněme!“ Adne se pohybovala strnule, jako by se musela k prvnímu okraji přinutit. Nevinila jsem ji za to. Taky jsem se k nim nechtěla přibližovat. Silas si vzal lano a chtěl se sám obmotat, když mu ho vzal Connor. „Ty jsi poslední,“řekl. „Cože?“Silas vyvalil oči. Connor se usmál a podal lano Sabine, která šla po Adne. „Tohle se jeví jako tří minutové vzrušení, které zažiješ ve své úžasné historii,ne? Myslím, že naše přecházení si zaslouží tvoje nejlepší
psací úsilí.“ Silas na něj zíral, než se odplížil zpět. Okamžitě se pustil zpátky do psaní, i když jsem netušila, jestli popisuje jeskyni nebo nějaké stížnosti proti Connorovi. Vzdálila jsem se se Silasem, ne proto, že bych toužila po tom, aby mi dělal společnost, ale proto, že jsem chtěla počkat, než budu muset definitivně přecházet. Adne byla skoro na druhé straně kroutící se kolem Shaye do úzkého tunelu. Můj žaludek se sevřel, když jsem sledovala, jak se Sabine zhoupla dolů do trhliny. Její tělo se zdálo, jako by přirozeně šplhalo a lehce nacházelo Shayovy otvory na držení. Ethan byl za ní následován Masonem. „Jsi na řadě,“Connor mi připl karabinu na pás a omotal kolem ní bezpečnostní lano. Zmohla jsem se na přikývnutí. Slova ani myšlenky nemohly popsat, jak jsem se pohybovala s následováním Shayova lana. Nikdy jsem si nemyslela, že bych mohla mít strach z výšek, když jsem strávila svůj život v horách. Něco bylo jinak. Svahy okolo Haldisu byly ze zeminy a kamení. I když byly pokryty sněhem, byly mi známé. Jeskyně schovaná ve výškách Alp, celá z ledu a světla, co vytvářelo bezbožně krásnou pavučinu, ve které se loví kořist, nechávala mou krev tak chladnou jako horský vzduch, co jsem dýchala. Jeskynní klam mě znervózňoval tak, jak jsem to nikdy nezažila. Nechtěla jsem jít dál do jejich hlubin. Chtěla jsem pryč. Popadla jsem lano ochotná začít přecházet. Zadívala jsem se na druhou stranu jeskyně a setkala se s Shayovýma očima. Čekal na mě, vznášející se na okraji průchodu. Pozvedl ruku. Dostaň se k Shayovi. Dostaň se k Shayovi. Přinutila jsem se vypustit z mé mysli všechny myšlenky. Jediná věc, kterou jsem chtěla víc než utéct od téhle smrtící pasti, byla být s ním. Pokud jsem mohla dosáhnout svého cíle dostáním se k Shayovi, mohla jsem to udělat. Ledový vzduch zavířil jeskyní, ten zvuk narážel na zdi v šepotu miliónu slov, mumlal mi v uších o uklouznutí, pádu. Přitáhla jsem se k lanu, snažila se vytěsnit hlas
větru, věděla jsem, že to byla magie Strážců, co se snaží vrhnout na mě obavy a manipulovat se mnou, abych udělala fatální chybu. „Je to dobrý, Callo,“Shayův hlas prolomil šepot. „Jsi skoro tady.“ Ale skoro tady znamenalo, že jsem dosáhla propasti. Zírala jsem na něco, co se jevilo jako zemitá plocha blyštící se ledem. Jen jsem věděla, že není, protože cesta Shayova lana se náhle ponořila níž pod to. „Hni se!“Sabine na mě tlačila stojíc vedle Shaye u vstupu do průchodu. Ze svého výhodného umístění na druhé straně na mě zírala dolů a blýskala soutěživým úsměvem. Hněv ve mně vzplanul a já se toho chopila, zhoupla jsem se dolů do propasti. Moje noha se škrábala po prostém povrchu a já na chvíli zpanikařila. Ale když se mé nohy dostaly do Shayových otvorů, zase jsem mohla dýchat. „Dalas to!“Shayův hlas byl vřelý a osvobozující. „Už jen pár kroků.“ Pohybovala jsem se z otvoru do otvoru. Mé paže byly v jednou ohni. Zdála se mi, jako by se mě trhlina pokoušela odstrčit ze svých zdí a nechat mě spadnout do zapomenutí. A pak mě Shayovy paže svíraly kolem předloktí. Vytáhl mě přes okraj trhliny a pozvedl mě v rukou. Přistála jsem v průchodovém prostoru,………. Jeho tvář byla zabořena v koruně z mých vlasů. „Hej. Vedla sis skvěle.“ Skoro jsem ho odstrčila, nechtěla jsem ukázat žádnou slabost a bylo mi trapně, že tak lehce vycítil můj strach. Místo toho jsem nechala ten impuls na pokoji a pozvedla tvář, abych ho mohla políbit. Když se jeho ruce semkly kolem mého pasu, všechna moje hrůza z lezení opadla. „Díky,“ Usmála jsem se, usnesla jsem se nad tím, že je dobře, že se cítím líp, když se o něj opírám. Konec konců zdolávání smrtících jam s horolezeckým náčiním a nespadnout je v popisu práce alfa vlka. Silas si odkašlal, lpěl na okraji tunelu a čekal, až mu Shay a já uvolníme místo – myslela jsem si, že mu Connor dal milost. Shay si mě přitáhl blíž do úzké jeskyně, kde se k sobě choulili Sabine,
Nev a Mason. Písař zíral na mě a na Shaye. „Jen přemýšlím, jestli by bylo možné mi nabídnout vyjádření, co si myslíte o vztahu mezi Ochráncem a Scionem? Jestli tedy přežijeme.“ Držel pero připravené. Nevěděla jsem, co mě překvapilo víc, ta otázka nebo to, že už měl u sebe zápisník ani ne pět sekund po přecházení. Shay zavrtěl hlavou, nechal mě jít a hnul se dál do prostupu. Pomalu jsem se usmála na Silase a nechala své zuby zachytit slabé světlo v tunelu ledové jeskyně. „Silasi! Nevěděla jsem, že ses teď dal na psaní drbů. Adne kolem nás proběhla ke konci provazu a nabízela Connorovi ruku, když se houpal v trhlině. „Myslela jsem, že zaznamenáváš historii.“ Silas zrudl jako řepa, ale neodpověděl. „Jsi v pořádku?“ zeptala se Adne Connora. „Jo.“ Shay, co už mířil za stříbrnou září na konci tunelu, se otočil a zavolal, „Pojďme to dokončit.“ Sabine, Mason a já jsme si vyměnili pohled a v dalším momentě už byli tři vlci Shayovi v patách. Druhý tunel byl temný jako ten první, i když ten byl mnohem užší. Otestovala jsem vzduch, ale bylo to jako když jsme poprvé vstoupili do jeskyně, nic jsem necítila. Nečíhalo tu na nás žádné monstrum. Byli jsme sami. Plamen na vzdáleném konci chodby rozkvetl do jasného světla. Zavřela jsem oči a potichu si přála, abychom nebyli zavedeni do další místnosti plné smrtících pastí. Shay si stoupl do světla. A usmál se. Následovali jsme ho do místnosti, co byla známá a neznámá zároveň. Prostor byl otevřený a dobře osvětlen. Na rozdíl od Haldisu, který byl plný hřejivých odstínů, tahle místnost světélkovala chladnou stříbrnou a mystickou modrou. Zdálo se mi, že jsem takovéhle barvy někdy předtím viděla a pak jsem zjistila, že tomu tak je. Stěny této jeskyně odrážely ty, jako jsou na Akademii v křídle Tordis. „Ach,“slyšela jsem, jak se Silas vedle mě nadechl. Věděla jsem, na co se kouká, na co jsme koukali všichni. Byla tady, stejně tak jako byla v Haldisu. Žena, étericky se vznášející ve středu
místnosti. Ale teď už jsem znala její jméno; Cian. Jedna z Shayových dávno mrtvých předků. Když svůj život věnovala bojovníkovi, obětovala se ve jménu transformování se do jediné zbraně, která nás teď může zachránit. Její dlaně byly nataženy k Shayovi. Opět jsem se ocitla přimražená na místě, neschopná pohnout jediným svalem, když po ní Shay hmátl a rychle překonal prostor mezi nimi. Když se jeho prsty dotkly jejích, světlo zmizelo a nás pohltila temnota. Všechno ztichlo. Čekala jsem a poslouchala zvuk tlukotu mého srdce. „Jsme mrtví?“zašeptal Mason a já věděla, že nás kouzlo opustilo. Nemohla jsem si pomoct. Přeměnila jsem se a zasmála. „Ne.“ „Oh, Bože,“Mason se začal také smát. Světlo se pomalu vrátilo do místnosti. Cian zmizela, opustila Shaye, co stál sám v centru prostoru. Štíhlá čepel ležela na Shayových dlaních. Silas vyběhl kupředu jako muž zachycen v náboženské vizi. „Tordis.“ Natáhl se k ostří, ale na poslední chvíli se vzpamatoval a stáhl prsty zpět. „Pěkná práce, kluku,“Ethan se držel dál, ale obdivně hleděl na čepel. Sabine stála vedle něj v lidské podobě a všimla jsem si, že má prsty lehce propletené s jeho. „Je tak lehká,“zamumlal Shay. Connor si odfrkl. „Jako vzduch?“ Zabručel, když ho Adne kopla do holeně. Udělala jsem opatrný krok vpřed a dívala jsem se na zářící kov, i když jsem nevěděla, jestli to, na co se koukám, je kov. Plocha čepele zářila s pohybem bouřkových mraků a nekonečným vírem větrů. Shayova čelist sebou škubla. „Tohle nic není.“ Opatrně uchopil ostří Tordis mezi palec a ukazovák, dával pozor, aby se nedotkl hran ostrých jako břitva. Jeho druhou rukou vytáhl z vnitřní strany kabátu Haldis. Jeho prsty se chvěly, když se blížil tupou částí čepele k otvoru v rukojeti. Když se dva objekty setkaly, nevydalo to žádný zvuk, ale když ostří cestovalo dál do rukojeti, objevily se vlny světla
v místě, kdy Shay držel rukojeť meče a špičku čepele. Bez varování vlna ze špičky explodovala jako sluneční paprsek, kroužila místností a shodila všechny kromě Shaye k zemi. Země pode mnou zasténala a hora se zachvěla. A pak nastalo ticho. Silas zabručel a převalil se na ruce a nohy. „Doufám, že to nezpůsobilo lavinu. Mohli bychom být pohřbeni zaživa.“ „Pěkný postoj,“řekl Mason. „Lavinu bychom museli slyšet,“řekla Adne rychle. „Ne nezbytně,“řekl Silas, oči zářící spekulacemi. „Jsme pěkně hluboko a já nerozeznal tenhle druh skály. Kdo ví, jak to může zvuky absorbovat nebo odchýlit?“ „Ty jsi na hlavu,“odpověděl Connor. „Víš to?“ „Pouze jsem poukázal-“ „Drž hubu, Silasi!“Adne kroutila hlavou. „I když stěna sněhu blokuje vstup do jeskyně, můžu zde otevřít dveře. Nejsme v pasti.“ „Mohli bychom se alespoň podívat?“zeptal se Silas. Nemohla jsem uvěřit tomu, jak zněl zklamaně. „Ne!“zakřičeli Mason a Connor. Vyškrábala jsem se na nohy a podívala se na Shaye. Stál tiše uprostřed místnosti, oči zavřené, obě ruce na rukojeti meče. Zbraň byla studie kontrastů. Vřelé teplo Haldisu mu zářilo mezi prsty, zatímco čepel zářila chladně a jasně jako blesk stahovaný z nebe. Jako kdyby cítil můj pohled, Shayovi se zachvěla víčka a nabídl mi tajemný úsměv. Pomalu a zhluboka se nadechl. „Musíme dostat další meč.“ Něco v jeho hlase způsobilo, že jsem přestala dýchat – síla, nebojácnost a touha, co jsem nikdy předtím neslyšela. Část mě z něj byla stále v úžasu – Scion našel zdroj své síly – ale menší, nenápadnější hlas mi říkal, že taky žárlím. Ne, že bych žárlila na jeho sílu, ale na to míchání kvalit v jeho slovech. Našel sám sebe, své opravdové já. Minulou noc jsem mu věřila, když řekl, že chce zůstat při mně. Že by mohl být můj partner. Teď když jsem se na něj dívala, vzdálenost mezi námi se zdála obrovská – už se nezdál být Ochráncem. Byl jenom Scion.
Co to znamenalo pro mě? Nikdy jsem nepochybovala o Shayově lásce, ale Silasova otázka se už nezdála tak směšná. Jaká budoucnost mohla čekat Sciona a alfu Ochránců? Něco studeného a prázdného se usídlilo v mých kostech, což jsem myslela, že by mohl být smutek. Ztrácela jsem Shaye v jeho osudu? „Dostat další meč, jo?“zašklebil se Connor. „No, to je v plánu.“ Uskočil z cesty, než ho Adne mohla znovu kopnout. „Mám i lepší plán,“řekl Mason, dávaje si ruku kolem Adniných ramen. Pozvedla k němu obočí. „Jaký?“ „Otevřeš ty pěkný dveře a sakra, dostaneš nás odsud pryč.“
Kapitola osmá Kakofonie zvuku, co mi zaplavila uši, když jsem dopadla na druhou stranu portálu, způsobila, že jsem se naježila. Byla to panika? Strach? Byla jsem polapena událostmi v ledové jeskyni, prohrála jsem se vzpomínkami na Tordis, na meč, Shaye – takže jsem skoro zapomněla, že zbytek týmů byl na jiné misi. Kolik jsme toho ztratili pro to, aby Shay mohl získat čepel? Můj rostoucí strach se roztříštil, když se ukázalo, že nejhlasitější zvuk byl chraplavý a nekontrolovaný smích. Slavnostní hluk utichl a zbytek mé party se ukázal na druhé straně v Adnině portálu. Když se objevil Shay, místnost se najednou utopila v tichu. Anika předstoupila. Shay nemluvil. Jen pozvedl meč, ostří ožilo a já uslyšela vítr jako pleskot křídel, přinášející naději – světlo tónováno jemnou září Haldisu s pevným teplem jako sama země. Místnost znovu propukla. Tentokrát byl jásot ohlušující. Jen Anika mlčela, řasy mokré neprolitými slzami. Hledači se vyrojili za Shayem, prohlíželi si meč, ale byli opatrní, aby se ho nedotkli. Vytvořil se doprovod, co sledovol jeho nové formování ve skoro hmatatelné síle meče, a já opět pocítila těsnotu ztráty a smutku – jako neviditelnou ruku kolem mého krku. Ztratím ho. Drala jsem se od nich pryč a doufala, že senzace opadne. Connor se prodral mezi davem a začal vykládat o naší cestě, z útržků jsem měla pocit, že si to trochu přibarvuje. Moje podezření se potvrdilo, když Silas odstrčil Connora stranou, mával zápisníkem a začal vyprávět svou verzi příběhu. Connor zvolil strategickou polohu hned za Silasem a dělal obličeje a surové imitace Silase ve vhodných – nebo spíš nevhodných – okamžicích. „Chceš mrknout na naše kluky?“Mason mě chytil za ruku a škubl bradou směrem k Renovi a Nevovi, kteří mluvili s Pascalem. Setkala jsem se s Masonovým škádlícím pohledem a přemýšlela jsem, kam přesně směřoval s těmi našimi kluky. Nev byl jeho
partner, ale myslel tím, že by Ren měl být můj? Při té myšlence jsem se naježila a skoro jsem se musela držet, abych na něj nezačala vrčet. „Jistě.“ Ohlédla jsem se a očekávala, že se k nám Sabine připojí. Ale stála mimo, vedle Ethana. Jejich ruce byly spojené, těla otočená směrem k tomu druhému, rty se pohybující v rychlém šepotu. Ruch místnosti se jich nedotkl, jako kdyby byli jediní lidé stojící zde. Nev a Ren se usmívali. Alfa se opřel o masivní dřevěný stůl, vypadaje se sebou spokojenější než kdykoliv. Nev seděl na židli, tedy na jejím opěradle, a nohy měl na křesle. Podívala jsem se z jednoho na druhého, v rozpacích, ale byl to Mason, kdo se zeptal první. „Co?“ Nevovy oči zazářily. „Chlape. Medvědi!“ Mason se zamračil. „Ty jsi šťastný z medvědů?“ Ren pokrčil rameny. „Odvedli dobrý boj.“ „Oui,“Pascal se zasmál, poplácal Rena po zádech. „Les loups ont été trop pour les ours.“ „Mais oui!“ Nev vzal Masonovy ruce a přitáhl si ho do objetí. „Vlci nakopali medvědům zadek. Jak to šlo vám, lidi?“ Mason si opřel tvář o Nevovu. „Žádné ztráty. Dostali jsme meč. Řekl bych tomu výhra. Ty?“ Ren se usmál; jeho špičáky byly ostré. „Jak řekl předtím. Chlape. Medvědi!“Otočil se k Pascalovi. „Mimo to jsme měli dokonalý tým, co nás kryl.“ „Merci.“ Pascal si založil ruce na prsou a zadíval se na Rena. „Ale vy jste dělali naši práci… o nic méně složitěji, než je obvyklé.“ „Bylo nám potěšením,“řekl Nev. Pascal naklonil hlavu. „Je mi líto, že jsem pochyboval. Les loups byli tak dlouho počítáni jako naši nepřátelé. Ale vy jste udělali les bon guerre. Lepší, než les ours.“ „To nechápu,“řekl Mason.
Nev do něho šťouchl loktem. „Není divu, že ode mě opisuješ domácí úkoly do Francouzštiny. „Říkal, že si vedeme ve válce dobře, lépe než ti Švýcarští medvědi. „Strážci to zbabrali,“řekl Ren stále mluvící k Pascalovi. „Medvědi nejsou dobří bojovníci. Jsou příliš osamělý. Mohli jsme je držet mimo rovnováhu, protože se raději hádají mezi sebou místo toho, aby fungovali jako tým. „Do toho, smečko!“Nev narazil do Renovy pěsti. „Myslím, že máš pravdu,“ Pascal si promnul bradu. „Často narazíme na les ours osamotě. Zřídkakdy vyhledávají druhé, aby měli společnost.“ „Doufejme, že Strážci mají další zpackaniny, kterých můžeme využívat. „Že, Cal?“ Přikývla jsem, ale moje mysl vířila. Dívala jsem se na Pascala blíže. Pozorovala jsem způsob, jakým hleděl na Rena. Vypadalo to, že k němu chová veliký obdiv. Když Ren promluvil, Pascal ho poslouchal. Nevěděla jsem, jestli mě to má překvapovat. Vítězný tým byl jedním z Renových nejsilnějších vlastností. Byl přirozený vůdce a měl tolik charisma, že jste se v něm mohli utopit. Bolestivé píchnutí zachytilo můj hrudník, na chvíli mi ukradlo dech. Když jsem hleděla na Rena, viděla jsem alfa partnera, který mohl být můj a viděla jsem v něm, jak mohla vypadat naše budoucnost. Jak skvělý vůdce to mohl být pro Haldiskou smečku, síla, kterou jsme mohli jako alfa partneři sdílet. Odtrhla jsem tohle od něj? Nebo mohly být zase naše smečky spolu – byla naše budoucnost přetrvávající a čekala na rozlousknutí? Prudké svírání v hrudníku převzalo bušení mého srdce. Jako kdyby cítil můj pohled, Renovy oči se setkaly s mými a já se nemohla odtrhnout, nemohla jsem dýchat. Byl to hlas Aniky, co konečně přerušil to kouzlo. Otočila jsem se k ní a uviděla ji stát vedle Shaye. „Scion!“zvedla Shayovu ruku a vysoko ji zvedla. Shay pozvedl meč v jeho druhé ruce. Zablýskl se a jeho čepel ožila. Můj závodící puls ochladl, když jsem slyšela povyk Hledačů oslavující jejich nového šampióna.
Patřil teď jim? Byla jsem blázen, když jsem si myslela, že by Scion mohl být partnerem Ochránce? Pohlédla jsem zpět na Rena, přemýšlela jsem, co si myslí o Shayově rychlém vzestupu. Ale Ren se nekoukal na Shaye nebo na meč. Jeho oči byly stále na mně. Držela jsem jeho pohled a přemýšlela, co si myslí, co cítí. Najednou mi věnoval polovičatý úsměv a moje kolena se trochu zatřásla. Pak se přeměnil. Stále mě pozoruje temnýma očima, uhlově šedý vlk zvedl hlavu a zavyl. Zvuk naplnil místnost, radostný, vzrušující. Mé srdce poskočilo, tohle vytí bylo opakem toho, co jsem naposledy slyšela od Rena. Tu noc, co jsem ho nechala v lesích. Tu noc, co jsem utekla se Shayem opustila své spojení s Renem. Tu noc, co vyl a já jsem myslela, že ten smutek v tom mě roztrhne vedví. Právě teď, v tomhle vytí nebyly žádné stopy smutku nebo pochybností. Byl tam jen alfa, co si liboval ve svém triumfu. Instinkt nade mnou převzal kontrolu, přeměnila jsem se, zvedla svůj vlastní čumák a přidala se k jeho křiku. Naše hlasy byly spojené, oslavující vítězství. Nev a Mason se připojili. Sabine zaváhala a sledovala. Nepřeměnila se, ačkoliv její oči zazářily pod zvukem našeho sboru. Koutkem svého oka jsem zachytila Shaye. Pokračoval v držení meče zvednutého, ale světélkování v čepeli teď probíhalo za hněvu. Ženoucí se bouřka připravená explodovat. Stejně jako Sabine se nepřeměnil, ale uvažovalo se mu nad tím moc snadno. Jeho pohled se pohyboval mezi mnou a Renem, oči zúžené. Když jsem se proměnila zpátky, narazila do mě vlna vyčerpání sající sílu z mých končetin. Adrenalin z naší mise vyprchal. Shay přišel ke mně a Ren, i když jsem ho neviděla, věděla jsem, že už se přeměnil a stál vedle mě. Dva alfa vůdci opět usilovali o svou pozici. Oba mě chtěli. Oba z nich nesnášeli toho druhého. To jsem nemohla přijmout. Předtím, než nějaký z nich promluvil nebo se mě dotkl, otočila jsem se a vyběhla z místnosti. Břemeno udržování míru mezi nimi mi ničilo nervy. Dnes jsem viděla své rádoby kamarády vsázící se o jejich místa v podivném novém světě, co jsme nalezli. Ren by stále ještě mohl být alfa mezi jeho
někdejšími nepřáteli. Mohl by je vést a oni by ho mohli následovat. Shay byl Scion, na němž závisel život Hledačů a oni prolili svou krev, když jej hledali. Oba věděli, kam patří a co chtějí. Já utekla od života, co mi byl předurčen Strážci, ale i zde jsem byla lapená, neschopna vybrat si svůj vlastní osud. Běžela jsem halami, šlapky mi dopadaly na mramorovou podlahu, přála jsem si, abych byla ve vlčí podobě a mohla běžet rychleji, ale myslela jsem si, že spoustu Hledačů nejsou zvyklí na Ochránce a neocenili by bílého vlka běžícího plnou rychlostí přes Akademii. Běžela jsem tak rychle, jak jsem mohla, dva moje kroky daly za čtyři, potřebovala jsem najít ty dva, kterým jsem důvěřovala nejvíc a doufala jsem, že pro mě možná budou mít nějaké odpovědi. Následovala jsem jejich vůni než jsem je objevila v skrytém rohu nádvoří. Tess klečela v půdě až po lokty v prachu. Ansel byl vedle ní. Neviděla jsem Bryn, dokud jsem nebyla skoro před nimi. „Ahoj, Callo!“usmála se a zhoupla se dolů z větve jabloně, na které lenošila. „Děláš konkurz na kočku Šklíbu?“ reptala jsem a vracela jí objetí. „Kočku?“nakrčila noc. „Uch! Nikdy.“ „Dobré vědět, že máš stále standardy.“ „Takže jsi tu,“řekla, udělala pár kroků zpět a prohlédla si mě nahoru a dolů. „Vypadáš zdravě. To beru jako že mise byla úspěšná.“ Přikývla jsem. „Žádné ztráty na obou koncích.“ „Žádné?“Tess na nás vzhlédla. „To je podivuhodné.“ „Medvědi se vlkům nemohou rovnat.“ Bryn si odfrkla a založila si ruce v bok. „Samozřejmě, že nemohou. Každý z nás by mohl sejmout medvěda bez toho, aby si zlomil dráp.“ Usmála jsem se na ni. "A Shay?" Zeptala se Tess. "Má ten meč." „Ano.“ Přála jsem si, aby mě nezamrazilo pokaždé, když na to pomyslím. „Má ho. Jsme v půli cesty k plně funkčnímu Scionovi.“ Tvář Tess byla vážná. Přikývla a pak se otočila zpátky ke svému sázení. Ansel se vyškrábal na nohy, čistil si z rukou špínu. Ještě
stihl zvládnout tmavou šmouhu přes jeho čelo, když si odstrkoval vlasy. „Ahoj, ségra,“ naklonil se dopředu a podržel mě v rychlém objetí, předtím, než dal ruce zpátky do kapes a zadíval se pryč. „Ahoj, Ane,“v krku se mi okamžitě zformoval knedlík. „Tak co děláš?“ Snažila jsem se udržet nenucený tón s vědomím, že svěžest by pobral jako lítost. A lítost byla ta poslední věc, co potřeboval. „Učím se o bylinkách,“řekl ukazuje na koš. Rostliny, které se mohly chlubit nejrůznějšími tvary listů a nespočetnými odstíny zelené, byly pečlivě tříděny a svázány do svazků vyplňujících tkané obaly. „Bylinkách?“ „Na Elixíry,“odpověděl. Když jsem se zamračila, pokračoval,“Jsou tu léčitelé, co pracují v Eydiské svatyni.“ „Také jsme sbírali bylinky pro alchymisty v Pyraliském Lékárnictví,“dodala Tess. Ovládala zahradnické nůžky a já se zděsila, když jsem si vzpomněla, jakou práci jsem s nimi odvedla na svých vlasech. „Ale zabere to pár lekcí. Tyhle bylinky jsou složité a trochu nebezpečné.“ Ansel blýskl k Tess úsměvem a já byla ráda, že konečně vidím, jak mu skutečné nadšení ohřívá výraz. „Poberu cokoliv mi předhodíš. Stačí jen říct.“ „Jedno po druhém.“ Tess mu opětovala úsměv, než si stoupla a vzala do každé ruce jeden koš. „Můžete si dát pauzu, než tyhle donesu do Eydisu. Nejspíš byste rádi slyšeli Callin příběh.“ „Můžeme ti pomoct je odnést, Tess,“řekla Bryn. „Je tu víc košů.“ „S tím si nedělej starosti,“odvětila. „Na zpáteční cestu nám přinesu nějakou limonádu. Citróny byly natrhány dnes ráno, takže bude skvělá.“ „To zní dobře!“Ansel se usmál , podpíral se na špíně. Bryn se uvelebila vedle něj, stočila se mu do náruče. Neodtáhl se, nebo se ji nesnažil odstrčit. Můj krk se začal znovu stahovat a musela jsem se podívat pryč zaměstnaná zíráním na třešně, které visely na větvích nedalekého stromu. Těsnost mého krku dodávala mým ústům náhlé zalévání. „Takže co jste dělali, když jste se vyrovnávali s civilisty,
Cal?“zeptala se Bryn, když jsem ležela na lavičce přes cestu od místa, kde seděli. „Neměli byste mít v úmyslu svrhnout Strážce?“ „Předpokládám.“ Lehla jsem si na záda a nechala středomořské slunce hladit mou kůži. „Předpokládáš?“Něco v jejím hlase mě přimělo se na ni podívat. Bryniny modré oči byly zúžené, pátrající. „Co se děje?“ Zatnula jsem zuby. „No…to je jen… já….“ „Ven s tím,“řekla. „Něco jsem chtěla zkusit. Potřebovala jsem…“ Bože, tohle je tak těžké. „Potřebovalas co?“ Ansel na mě zíral a ustaraně svraštil obočí. „Potřebuju si promluvit o mých pocitech,“vyhrkla jsem nakonec a okamžitě cítila, jak se mi krev hrne do tváře. Byla jsem si jistá, že má tvář by teď v zrcadle byla sametově červená jako okolní růže. Ansel s Bryn oba propukli v smích. „Díky,“zavrčela jsem. „Vaše podpora je zaznamenána.“ „Promiň, Cal,“řekla zubící se Bryn a otírala si z tváře slzu. „Jenom… jsi rozkošná.“ „Rozkošná?“vycenila jsem na ni tesáky. „Potřebuju pomoct!“ „Pomůžeme ti,“Ansel se pořád smál. „Ale je legrační vidět, jak se svíjíš jen proto, že s námi chceš mluvit. Mluvení s přáteli je to, co lidi dělají, Callo.“ „Není to to, co dělám já,“zavrčela jsem. „Ráda si vyřeším věci sama.“ „My víme,“Bryn se přestala usmívat. „To znamená, že tě něco opravdu dostalo.“ „Určitě,“řekl Ansel. „Co se děje?“ Do tváří se mi znovu nahrnulo horko. Zírala jsem na dlažební kostky na cestě. „Ou…ou,“řekla Bryn. Vzhlédla jsem a uviděla, jak na mě s Anselem vrhají významný pohled. „Ach Bože,“zabořila jsem tvář do dlaní. Bryn políbila Ansela na tvář a přišla ke mně. „Posuň se. Musím sedět tady.“ Udělala jsem pro ni místo na lavičce.
„Chceš, aby to byly jen holčičí řeči, nebo může tvůj bratr zůstat?“ „Zůstane,“řekla jsem rychle. „Potřebuju slyšet, co si oba myslíte. „O tvém milostném životě?“dobíral si mě Ansel. „Víš, že tě můžu kousnout-“začala jsem, ale okamžitě svých slov litovala. Jeho oči se na chvíli zatemnily, ale přinutil se k úsměvu. „Nasadím ti náhubek, pokud se začneš chovat jako vzteklé zvíře.“ „Dost,“zakročila Bryn. „Teď je čás být vážní. Co máš na mysli?“ Koho mám na mysli byla lepší otázka. „Nevím,“řekla jsem. „Jen se cítím… zmatená.“ „Z čeho?“Bryn ztišila hlas. „O tom, že jsi spala se Shayem? Myslíš, že to byla chyba?“ Zčervenala jsem a pohlédla na Ansela. Zase se usmíval jako blázen. „Ne,“řekla jsem. „Nemrzí mě to. Ale nevím, jestli to doopravdy něco změnilo.“ Anselův úsměv zmizel. „Říkáš, že chceš být s Renem?“ „Chtělas někdy být s Renem?“Bryn se na mě podívala jako kdybych byla vzorek pod mikroskopem. Moje kůže byla horká, nepohodlná, a nemyslela jsem si, že to způsobuje sluneční světlo. „Nikdy jsem si to moc nemyslela,“řekla jsem odtahujíc se od ní, snažila jsem se, aby se má mysl uklidnila. „Jen jsem myslela, že budu s ním.“ „Ale Shay-“řekla Bryn pomalu. „Říkalas, že ho miluješ,“Anselova slova zněla skoro jako obvinění. „Milovala,“setkala jsem se s jeho pohledem, znala jsem cenu, kterou za tuto lásku zaplatil. „Nelhala jsem, Ane. Miluju Shaye. Chci být s ním.“ „Tak jaký je problém?“ Zkroutila jsem prsty kolem kamenné lavičky. „Nevím, jestli ke mně patří.“ Když jsem to řekla nahlas, moje srdce začalo nepříjemně dunět jako kámen, co klesá k mému hrudnímu koši. „Nerozumím,“řekla Bryn. „Miluje tě. To je jasné.“
„Já vím,“ řekla jsem Bryn. „Ale je Scion. Myslím . . . myslím, že ho to možná změní.“ Bryn zaklonila hlavu. „Byl jiný? Po tom, co dostal meč?“ Přikývla jsem. Nastalo trapné ticho, prolomené jedině zvukem cikád a ptáků cvrlikajícími nad našimi hlavami a šustěním listí ve větru. „Nikdy jsem o tom nepřemýšlel,“ řekl nakonec Ansel. Bryn se nedokázala setkat s mým pohledem. „Já také ne.“ Kousla jsem se do rtu, pomalu a dlouze jsem se nadechla. „Takže, co mám dělat?“ „Chceš stále Rena?“ Na chvíli, než jsem odpověděla, jsem poslouchala svůj vlastní srdeční tep. „Ano.“ „To je pěkně zmatený, Cal.“ Usmál se na mě Ansel. Málem jsem na něj zavrčela, než jsem si uvědomila, že se jen snažil odlehčit situaci. „Zníš jako Mason,“ řekla jsem se slabým pokusem o smích. „No, je to můj nejlepší kámoš,“ řekl Ansel. Bryn mě vzala za ruku. „Callo, Ren je alfa, ale to Shay také. Je pochopitelné, že tě přitahují oba. Ty a Ren máte společnou historii, což dělá tuto situaci těžší.“ „Je tu nějaká odpověď?“ Přinutila jsem se zasmát mačkajíc její prsty. „Říká ti, že tu není odpověď,“ řekl Ansel, usmál se, když mu Bryn poslala vzdušný polibek. „Není tu odpověď?“ Nemohla jsem přijít na to, proč vypadají tak šťastně. Tak tímto si myslí, že mi pomáhají? Pak jsem si vzpomněla: byli stále zahříváni dětská láskou. Proč jsem nemohla prožívat dětskou lásku? Zažila jsem jen lásku typu : „Nemůžu se rozhodnout, jestli ti chci rozervat hrdlo, nebo tě políbit“ láska. Fuj. „Zatím tu není odpověď,“ ukončil to Ansel. „Ren a Shay tě oba milují. Oba by mohli být tvými partnery.“ „To neznamená, že oba budou tví partneři.“ Ušklíbla se Bryn.
„Nemyslím si, že jsou výstřední… ale mohla bys je do toho dostat,“ „Bryn!“ Odstrčila jsem ji z lavičky. „Pěkně.“ Ansel se začal smát dvakrát tolik. „Lidi já vás nenávidím,“ řekla jsem stále zahanbená. „Není divu, že nemluvím o svých pocitech.“ „Nemusíš nás nenávidět.“ Smála se Bryn. „Miluješ nás. A my milujeme tebe.“ „Vždycky budeme, Callo,“ řekl Ansel. Nemůžeme ti odpovědět, protože ty jediná to můžeš vyřešit. Musíš si vybrat.“ „Ačkoli bych počkala, až tato válka vyzní,“ dodala Bryn. „Jestli je Ren ochoten bojovat s Hledači, nemůžeme ho ztratit. A Shay-no, pokud odejde, válka skončí dřív, než začala.“ „Já vím,“ řekla jsem. Usoudila jsem, že jsem se zasekla ve stejném bodě, ve kterém jsem byla, když poprvé Shay vstoupil do mého života, mezi dvěma láskami, dvěma osudy. A nevypadalo to, že jsem se z toho tenkrát poučila. „Ale my tu pro tebe budeme,“ dodala Bryn. „Máme tě rádi bez ohledu na to, jak se rozhodneš.“ „Díky,“ řekla jsem. „Tihle kluci se můžou kdykoli vytratit,“ řekl Ansel. „Ale ty jsi naše jediná jednička, Cal. Jsi alfa.“ Tentokrát jsem to nemohla zastavit. Slzy mi stékaly z rohu mých očí. „Hej, podívej.“Smál se Ansel. „Ona vážně dokáže vnímat pocity!“ „Sklapni.“ Zasmála jsem se utírajíc čmouhy slané vody z mé tváře. „A děkuju.“ „Rádo se stalo.“ Vstal. Stále se usmíval, ale jeho pohled měl tvrdé lemování. Pořád jsem přemýšlela nad jeho divným výrazem, když jsem uslyšela Tess. „Kdo má žízeň?“ Mávala a lákala nás ukazujíc na železný altánek.
„To nevypadá jako limonáda,“řekla Bryn. „To vypadá jako piknik.“ „Tess válí,“Ansel odběhl za příslibem oběda, opustil nás pro dobro svého žaludku. Bryn mi dala ruce kolem zápěstí. „Opravdu to s ním začíná být lepší. Myslím si, že bude v pořádku.“ „Dobře,“řekla jsem a položila si svou hlavu na její rameno. Poprvé za dlouhou, dlouhou dobu se moje srdce uklidnilo a moje svaly odpočívaly. Nevěděla jsem, kde mě povede láska, ale moje smečka bude vždycky na mé straně. Víc než cokoliv jiného, tohle bylo teď to důležité.
Kapitola devátá Plány na získání Eydisu – jílce vody – byly již v pohybu. Chodby Rovingské akademie se třásly nadšením. I vlákna na stěnách se zdála, že září o něco jasněji, jako by svítila nadějí po našem úspěšné získání prvního meče. „Eydis je v Yucatánu,“ Ren šel z večeře vedle mě. „Zakládají naše dějiště s Eydiskou Vůdkyní – jmenuje se Inez. Úkryt je v Tulúmu. Anika si myslí, že my všichni se potřebujeme dobře vyspat předtím, než vyrazíme do dalšího útoku. Takže vyrážíme zítra odpoledne.“ „Ne ráno?“zeptala jsem se. Zavrtěl hlavou. „Říkala něco o přílivu a odlivu. Což moc nechápu.“ „Takže jsi se stal hlavním Ochráncem pro Hledače,“řekla jsem. „Dobrá práce, alfo.“ „Dík,“usmál se, ale věnoval mi dlouhý pohled. „Je to tak v pořádku?“ „Takový jsi,“snažila jsem se, aby můj hlas zněl přirozeně. „A čím víc Hledačů nám bude věřit, tím lépe.“ „Souhlasím.“ V těch několika hodinách, co jsme byli zpět, už jsem zaznamenala na Akademii proud změn. Před útokem na Tordis se na mě většina Hledačů koukala v nejlepší případě zvědavě, v nejhorším pobouřeně. Teď se pobouření změnilo na zvědavost a zvědavost rostla v otevřený obdiv. Několik Hledačů mě dokonce na chodbě zastavilo, aby mi poděkovali, že jsem se k nim připojila. Bylo to trochu uhozené. Ren se zastavil, zamračila jsem se na něj a pak jsem si všimla, že stojíme před mými dveřmi. „Tohle jsi ty,“řekl přiškrceně. Přemýšlela jsem, jak ví, který pokoj je můj. Jen zaznamenal moji doznívající vůni, nebo si udělal čas, aby zjistil, kde přebývám?
„Spánek, jo?“ Vyhýbala jsem se jeho pohledu. „No, jsem vyčerpaná, takže ráda budu následovat Aničiny rozkazy.“ „Callo, musím se tě na něco zeptat.“ Mé srdce mi začalo šplhat do krku. „Ano?“ Obdařil mě tvrdým pohledem. „Nech mě přijít.“ „Cože?“ Zadusila jsem se už jen tím slovem. Přijít kam? Do mého pokoje? Aby se mnou spal? Moje ruce se začaly třást. „Zítra,“řekl. „Aničina mise má jen jeden tým a říkala, že ty ho vedeš, protože jsi jediná, které Shay věří.“ „Ach!“zasmála jsem se a můj žaludek se přestal obracet. „Myslím…“ „Co?“ Vypadal zmateně, když jsem zaváhala. Teď bylo na mě, aby musel uhnout pohledem. „Musím vědět, jestli já můžu věřit tobě.“ Opřel se o mé dveře. Nedokázala jsem vycítit, jestli je zraněný nebo naštvaný. Nebo obojí. „Nevěříš mi.“ „Se Shayem,“dokončila jsem. Zatnul zuby, ale nepromluvil. „Shay je Scion,“udržovala jsem si klidný hlas. „Je hlavní část mise. Pokud by se dostal do potíží, musím se ujistit, že…“ Odpoutal se od dveří a pohlédl na mě. Myslíš, že bych naschvál nechal Shaye, aby si ublížil? Nebo bych mu ublížil sám?“ „Předtím jsi ho napadl,“ skoro jsem se nemohla udržet, abych nezačala křičet. Když přijde na Shaye, všechny mé instinkty se kopali se zuřivostí. „Víckrát, než jsem počítala!“ „To je jiné, Callo.“ Jeho hlas se stával hlasitějším a vysloužil si několik pohledů Hledačů, co chodbou procházeli. „Má se to tak. Tohle je mezi námi. Válka má jiná pravidla. Nikdy bych-“ Přestal mluvit, zatnul pěsti a zhluboka se nadechl. „Nikdy bych neriskoval někoho tak důležitého, jako je v této oblasti Scion.“ Odplivával svá slova. „Rozumím tomu, co je v sázce.“ Přinutila jsem se shodit svůj vztek, pohltit jeho hořkost. Věděla jsem, že mluvil pravdu. „Fajn. Věřím ti. Můžeš přijít.“ Renovy pěsti byly stále zaťaté, žíly na jeho předloktí pulzovaly.
Natáhla jsem se po něm, ale on se odtáhl. „Ne,“ nedíval se mi do očí. Připadalo mi, jako by mě praštil do břicha a část mě si přála, aby to doopravdy udělal. Raději bych s Renem bojovala, než abych viděla jeho ztrátu napsanou ve tváři. „Rene,“zašeptala jsem. „Jsem ráda, že chceš přijít. Zítra tě budu potřebovat.“ Otočil se, aby na mě pohlédl a já zachytila náhlé vzplanutí v jeho očích. „Jen zítra?“ Ztěžka jsem polkla, neschopná uhnout před jeho pohledem, ale ani schopná promluvit. Koutek jeho úst zaškubal v pokřiveném úsměvu. Natáhl se a položil mi prsty pod čelist, tak lehce, že jsem to sotva cítila. „Děkuji, Lilie,“ jeho prsty se mi pohybovaly přes bradu, aby mohly spočinout na mých rtech. Druhou rukou vzal tu moji; ale ne dřív, než zíral na moje prsty a já zjistila, že jeho palec krouží po safíru na prstýnku, co jsem nosila. Prstýnku, co mi dal on. „Dobrou noc.“ Otočil se a mizel v chodbě. Dívala jsem se, dokud mi nezmizel z pohledu,přemýšlela jsem, kde je jeho pokoj a předstírala jsem, že nepřemýšlím, kde je jeho pokoj. Opřela jsem se o své dveře, otočila knoflíkem a spíš jsem do místnosti padla, než abych do ní vkráčela. Tahle mise, tahle práce přetváření světa způsobovala, že jsem zažila únavu, jakou jsem nikdy předtím nepoznala. Nebylo to jen fyzické vyčerpání, byla to tíha emocí, kterou jsme na této cestě nesli. A Shayova ramena jí musela nést nejvíc. Když jsem se zhroutila na postel, přemýšlela jsem, jestli je v pořádku. Byl většinu dne zavřený s Anikou a Silasem, zkoumaje nové zásady Elementárního kříže. A poté šel s Ethanem, Connorem a Adne cvičit. Teď měl jeden z mečů a nechtěli ztrácet čas, kdy by nevyužíval svoji novou zbraň. Skončil už? Byl teď ve svém pokoji jako já, zíral na noční oblohu tak pokrytou mraky, že jste neviděli žádné hvězdy, nebo trochu měsíčního světla? Část mě se za ním chtěla vydat, najít jeho pokoj jako předchozí noc. Spát s jeho tělem stočeným vedle mého, co
nabízelo pocit pohodlí jako nic jiného, a ležení v posteli bez něj ve mně vyvolalo hlubokou bolest. Vyhrabala jsem se z postele, udělala pár kroků ke dveřím, než se moje frustrace vyřvala a já se přesunula zpět na matraci. Obtočila jsem se pokrývkou jako kokonem, zahrabala jsem prsty do přikrývky; nemohla jsem jít za Shayem, nezávisle na tom, jak magnetické se jeho tělo zdálo. A on se po mně nesháněl, což bolelo víc, než jsem si přiznávala. Moje srdce a myšlenky byly kompletně protkány konfliktními impulsy. Nechtěla jsem hledat jednoho nebo druhého alfu jen proto, abych se dalšího rána mohla vyplížit z jeho postele. Minulá noc se Shayem byla sobecká a už jsem se těmhle tendencím nemohla déle oddávat. Obzvlášť, když se ukázala Renova důležitost pro Hledače. Nelhala jsem mu – zítra jsem ho potřebovala. Kromě toho… nemohla jsem tam jít. Ještě ne. Nepamatovala jsem si, že bych usnula, ale vzbudila jsem se ve změti prostěradel, což ukazovalo, jak neklidná byla noc. S kalnýma očima a víc než trochu mrzutá, jsem se rozhodla, že nejlepší řešení bude dlouhá sprcha. Když jsem k tomu přidala možnost omelety a společnost Hledačů v zahradě, trochu se mi zvedla nálada. I když jsem se do koupelen musela plahočit, zařízení bylo působivé. Stála jsem pod širokým proudem obklopujícím mě teplou vodou, tlakem jako vodopád. Užívala jsem si koupelovou sůl, co jsem si vybrala – z mnoha mýdel a olejíčků vyrovnaných v leptaných křišťálových lahvích na poličkách u sprch – drhla jsem se a snažila se ze sebe smýt přetrvávající spánek. Vůně levandule a máty nalitých dohromady mi v drhnutí pomáhala; mezi sklenicemi byly různé vůně. Vše bylo obstaráno z čerstvých květin a bylinek. Je zřejmé, že zahrady Akademie poskytovaly víc, než jen potraviny a medicíny pro Hledače. Bryn musela být z této štědrosti celá bez sebe, byla jsem překvapená, že v koupelnách nestrávila celý den. Vylezla jsem ze sprchy, obtočila jsem si kolem těla ručník a mířila zpět k místnosti, kde jsem nechala své oblečení. Když jsme
vstoupila do husté mlhy v prostoru mezi koupelnami a šatnou, ztuhla jsem. Na moment jsem myslela, že jen sním, ale voda, která mi odkapávala z vlasů na ramena a klíční kosti mi říkala, že tomu tak není. „Ahoj,“mé srdce vyskočilo do krku. Ren stál přímo přede mnou s odhaleným hrudníkem. Dokončil upevňování ručníku kolem boků a hromadu oblečení nechával ležet na židli vedle něj. Podíval se zpět na dveře ke koupelnám. „Jsem…uh… jsou tohle dívčí koupelny? Byl jsem tu včera a neviděl jsem…uh…“ „Jsou tu spojené šatny,“ rozpačitě jsem se smála. „Myslím, že Hledači oddělili jen sprchy.“ „Jak pokrokové,“ušklíbl se Ren. Jeho oči sklouzly k mým vodoupokrytým končetinám. „Vypadáš dokonale čistá, Lilie.“ „Jo.“ Přešla jsem ke dveřím šatny. Bohužel to znamenalo, dostat se blíž k Renovi. Cítila jsem teplo jeho kůže, vůni jeho potu, co se míchala s levandulovým olejem, který ulpíval na mé kůži. „Půjdu ti z cesty.“ „Můžeš zůstat.“ Chytil mě za ruku, abych se k němu otočila. Měl zakřivený úsměv. „Umyj mi záda.“ Pěknou chvíli jsem se Renovi nepodívala do tváře. Setkání s jeho pohledem to nijak neusnadnilo. „Ty víš, že nemůžu.“ „Opravdu?“ Řekl a přitáhl si mě blíž. Jsem si celkem jistý, že nic takového nevím.“ „Stop.“ Nevěřila jsem sama sobě. Bylo tu až moc páry z termálních bazénů a příliš málo látky, která by pokrývala naše těla. S povzdechem mě pustil. Ďábelský úsměv zmizel, opustil jeho rysy. „Neviním tě za to, že jsi to udělala,“ řekl a zaklonil hlavu, aby se díval místo mě na strop. „Zasloužím si to. Po tom, co jsem ti udělal.“ „O čem to mluvíš?“ Zeptala jsem se. „Že sis vybrala jeho…neviním tě za to,“ „Nevybrala jsem si ho,“ řekla jsem a vracela se zpět ke dveřím šatny.
„Řekla jsem vám oběma, že si nebudu vybírat, když jsme ve válce. Podíval se přímo na mě, bylo to, jako by mi udeřil do hrudi šíp. „To není to, co myslím.“ I když bylo v místnosti teplo, naskočila mi husí kůže. „Co tím myslíš?“ „Neviním tě za to, že sis ho vybrala, aby byl tvůj první.“ Zněl mnohem víc smutněji, než naštvaně. Třásly se mi končetiny. Nepromluvila jsem, ale od z mého pohledu vyčetl otázku. „Sabine mi to řekla.“ „Neměla právo – “ „Nemusíš se na ní zlobit,“ řekl s temným smíchem. „Vzala si mě stranou. Řekla mi, že jsem tě ztratil. Že jsem v podstatě arogantní blbec a mám, co jsem si zasloužil. A to nezahrnuje tebe.“ Odtrhla jsem od něho pohled. „Nijak to s tebou nesouviselo. Je rozrušená od té doby-“ „Cosette,“ řekl. „Já vím. Potom, co přestala křičet, jsem si popovídali. Zlomilo jí to. Nemůžu ji za to vinit. Přál bych si, aby Dax a Fey byli tady.“ „Kdyby to nebylo smutný, bylo by to celkem vtipný.“ Řekla jsem a opírala se o stěnu vedle něho. „Jak to?“ „Faye a Dax byli naši nejsilnější bojovníci,“ řekla jsem. „Ale nakonec se báli bojovat za sebe.“ Ren přikývl. „Nespala jsem se Shayem, aniž bych se pro tebe vrátila.“ Mluvila jsem tak rychle, že jsem nevěděla, jestli mě Ren slyšel. „Já…on…“ Když další chvíli neodpovídal, byla jsem si jistá, že neslyšel. Ale pak si odkašlal. „Vím, že k němu něco cítíš. To je jasné,“ řekl. „Ale vážně nerozhodneš, než válka skončí?“ „Já…ano.“ Musela jsem. Když si zvolím buď Rena nebo Shaye, aby jeden z nich byl mým alfou, ten druhý vlk by mohl odejít. Byl to způsob alfa samce. Jeden z nich získal svoje místo, o které oba
usilovali. Ostatní možnosti byly vyloučeny, nesnášejí podřízené místo ve smečce. Nemohla jsem dopustit, aby se něco takového stalo. Z myšlení nad odchodem jednoho z nich mi také tuhla krev. „Potom potřebuji, abys něco věděla.“ Najednou se otočil, aby mi pohlédl do tváře. Jeho předloktí se opřela o stěnu vedle mých ramen a věznili mě uvnitř. „Nedělej to.“ Nevěřila jsem si, když jsem u něho byla tak blízko. Jednou už jsem selhala se Shayem, když jsem si sama slíbila, že si udržím odstup. Kdybych to samé udělala s Renem, nemohla bych sama se sebou dál žít. A část mého já věděla, že chci, aby se mě Ren dotýkal, protože jsem poslední noc strávila sama a doufala jsem, že Shay jemně zaklepe na mé dveře. Ale nikdy to neudělal. Čím víc byl Shay vtahován do světa Hledačů, tím víc se ode mě vzdaloval. „Jen mě poslouchej, Callo.“ Jeho oči mě nenechali. „Pamatuješ, když jsme byli v Edenu?“ Přikývla jsem, příliš neklidná, abych promluvila. Nevím, jestli bych byla vůbec schopna slyšet své vlastní slova přes bušení srdce. Ta noc v Edenu mi připadala jako uplynulá věčnost, nedokázala jsem si vybavit, proč to Ren vytáhl právě teď. „Zeptala ses, jestli mám kvůli něčemu strach,“ řekl. Vzpomínám si.“ Mezi zuby jsem si skousla rty, jak se mi vzpomínky promítaly v mysli. „Řekl si, že jedné věci.“ Naklonil se a zašeptal mi do ucha. „Jen kvůli jedné věci, jsem měl vždy strach. A stále mám.“ Mé tělo opět přimrzlo ke zdi, zamčené v místě jeho slov. „Kvůli jaké?“ Jeho hlas se chvěl. „Že mě nikdy nebudeš milovat. Ne skutečně.“ „Rene – “ Mé ruce se třásly. „Nemohl jsem vynechat šepot,“ řekl. „Způsob, jak se na mě někteří Baneové dívali. Jak můj otec….myslím Emile ….mluvil o mé matce. Byla mrtvá, ale bylo to, jakoby ji stále nenáviděl. Bylo zřejmé, dokonce i mě, že když byli spolu, tak ji vládl, bez jakékoliv lásky.
Můj dech se stával mělkým. Nevěděla jsem, jestli to snesu dál poslouchat, ale nemohla jsem se přimět zastavit ho. Jeho rty se otíralo o mé ucho. „Poprvé, kdy jsem tě viděl, když jsme si byli navzájem zaslíbeni, přísahal jsem si, že tě nebudu nutit, abys mě milovala, že najdu cestu, abych si tě získal.“ Něco uvnitř mě vřelo. „Když jsi mě chtěl tolik získat, proč jsi strávil všechen čas na střední randěním s jinými dívkami?“ V mé otázce bylo víc zloby, než jsem očekávala. Všechno to čekání, neschopnost řídit mou vlastní vášeň, zatímco jsem sledovala, jak si Ren užívá té své. Nenáviděla jsem to. Dělalo to Renovo přiznání nefér, možná i nepravdivé. Opřel se čelem proti mému spánku. „Myslel jsem, že když uvidíš, jak mě jiné holky chtějí, ale vědomí, že já chci jen tebe, něco změní. Z úst mi uniklo lehké zavrčení. „Sabine měla pravdu. Jsi blbec.“ „Pomohlo by, kdybych s tebou souhlasil?” Usmál se, ale jeho pohled byl tvrdý. Otočila jsem se od něj, hněv, naděje, touha, vše se ve uvnitř mě rvalo. „Měl jsi mi říct, co cítíš.“ „Chtěl jsem,“ řekl. „Chtěl jsem ti to říct, když jsem ti dal ten prsten…ale zarazil jsem se.“ Podívala jsem se na něj a věděla jsem, viděla jsem, že se začal červenat a věděla jsem, že všechno, co řekl, byla pravda. „Já….“ Slova nepřicházela. Co jsem měla říct? „Všechno o co žádám, je aby to bylo fér,“ řekl. „Vím, že šance jsou proti mně, Shay se objevil a změnil ti život. Zachránil tě.“ „Já zachránila jeho. A sebe.“ „ Myslím tím, že on je hrdina po celou dobu. Samozřejmě, že ho chceš. Ale my máme historii, naši minulost. Ne vše bylo špatné.“ „Já vím.“ „Nemusíš mi říkat, že když jsme byli v tom domě o samotě, část tebe tam nechtěla zůstat.“ Sevřela jsem ručník pevněji, abych ho neupustila. Měl pravdu. Alespoň částečně.
Pořád jsem ho přitahovala – toho, kdo byl evidentně můj protějšek. Partner, myslela jsem,že s ním strávím zbytek života. Bála jsem se opustit minulost, která nás svázala. Cesta byla zcela známá. Věděla jsem, jaký mohl být život s Renem, kdybych se ponořila do tohoto výjevu a hluboce se o něj starala. Pokušení přitáhnout si ho blíž se do mě vytrvale zahryzlo. „Vždy jsme tu měli být jeden pro druhého, Callo,“ řekl a já se zachvěla pocitem, že četl mé myšlenky. „Dovol mi ukázat ti, jaké by to mohlo být.“ Jeho rty se sotva dotýkaly mých. Nemohla jsem mu už déle odolat a nechala jsem své prsty sledovat kontury jeho hrudi. Tiše zavrčel, jeho ruce se proplétaly mými mokrými vlasy, když mě líbal. Moje prsty sjely dolů, hladily jeho břicho, hledaly na okrajích ručník omotaný kolem jeho boků. Políbil mě mnohem drsněji, naléhavěji. Dveře místnosti se rozlétly a Connor vešel dovnitř. Neměl košili, jen kalhoty od pyžama a ručník přehozený přes rameno. Zastavil se a zapískal, když uviděl Renova nahá záda a mě přitisknutou na stěně. „Ó můj Bože! Moje oči!“ Connor si zakryl tvář. „Moje nevinnost!“ „Sklapni, Connore,“ řekla jsem úlevou i zklamáním z přerušení. Vykroutila jsem se z Renova sevření, přešla jsem tolik kroků přes otevřený prostor ke dveřím šatny a vešla jsem dovnitř. Tahala jsem na sebe ve spěchu oblečení, abych uprchla z koupelen, kde jsem byla pokořena. Když jsem se hnala chodbou, minula jsem pár Hledačů s ospalýma očima, směřujících do horkých sprch, snažila jsem si namluvit, že už neslyším Connorův smích.
Kapitola desátá MŮJ ŽALUDEK KRUČEL , ale já byla stále vykolejená z mého náhlého setkání s Renem v koupelnách. Nemohla jsem riskovat běžením k Shayovi, když byly mé pocity tolik zmatené. … a když bylo pravděpodobné, že na mé kůži ulpěla Renova vůně. Sakra, Callo. Proč se od něj nemůžeš držet dál? Od obou z nich? Naučila jsem se, jak mocná může být touha a láska a daleko víc, ale stále mě frustrovalo, jak můžu ztratit kontrolu, když mi začne vřít krev. Vzhledem k tomu, že jsem zavrhla připojení se k Haldiskému týmu na snídani, vydala jsem se do sadu, abych našla nějaké čerstvé ovoce. Jelikož bylo tak brzy, překvapilo mě, když jsem našla Ansela sbírajícího pomeranče z malého lesíku. „Dobré ráno,“usmál se na mě. „Nějaká šance, že bych mohla dostat jeden z nich?“řekla jsem a ukazovala na z poloviny plný košík. „Jasně,“jeden mi podal. „Jsi vzhůru brzo,“ začala jsem loupat pomeranč. Jeho ramena se napjala. „Nebylo jednoduché spát.“ Žvýkala jsem kousek ovoce a užívala si jasnou chuť citrusu na jazyku. Pomeranč byl šťavnatý, perfektní. Ansel zůstal potichu, tahal pomeranče z větví. „Vypadáš lépe,“řekla jsem pomalu. „Opravdu?“ Zakašlala jsem, trochu jsem se dusila pomerančovou šťávou. Anselův hlas byl tak plechový, že mě bolely kosti tak, jako když jsem se poprvé dozvěděla, jak ho Strážci potrestali. „Necítíš…se v pořádku?“zeptala jsem se. Otočil se ke mně. I když jeho oči už nebyly prázdné, vzhledem k tomu, jaký byl v Denveru, byly beznadějné.
„Nikdy nebudu v pořádku, Callo,“řekl a otočil pomerančem ve svých rukou. „Ne skutečně.“ „Ale…“zírala jsem na něj a přála si, aby neřekl věci, co řekl. Chtěla jsem věřit, že to byl nějaký druh sebelítosti, ale věděla jsem, že nebyl. „Ale Bryn.“ „Miluju Bryn,“řekl. „A nemůžu ji vidět v bolesti.“ Sledovala jsem jeho tvář. Vypadal starší, než ten mladší bratr, jakého jsem znala. Starší a naštvanější. „Předstíráš, že jsi v pořádku, takže ji nezraňuješ.“ Přikývl. „Vypadá to, že mě pořád miluje. Snažil jsem se to rozbít, ale neposlouchala mě.“ „Ty už s ní nechceš být?“zeptala jsem se. „Vždycky ji budu milovat,“řekl Ansel. „Ale nejsem pro ni dobrý partner. Zaslouží si víc.“ „Jak to můžeš říct?“chtěla jsem na něj křičet, ale po dlouhém přemáhání jsem to řekla klidným tónem. „Jsi pořád ta samá osoba.“ „Nejsem.“ Ansel podržel pomeranč a nehty se zaryl do kůry. „Věř mi. Nejsem.“ „Ano, jsi,“řekla jsem. „A Bryn tě miluje.“ „Už se jí nerovnám. Nemůžeš mít partnera bez opravdového partnerství. Ty bys tomu měla rozumět ze všech lidí nejvíc. „Samozřejmě, že rozumím,“zamračila jsem se. „Ale mýlíš se. Už jsem ti říkala, že Hledači a Ochránci byli v minulosti spolu. Měli rodiny.“ „Já vím,“řekl Ansel. Jeho úsměv byl zlomyslný. „Slyšel jsem. Od tebe. Od Tess. Ochránci a Hledači. Corrine a Monroe. On a ona, ona a on. „Takže jaký je problém?“ zmáčkla jsem v pěsti zbytek pomeranče. Šťáva se mi roztekla mezi klouby. „Fungovalo to. Byla to pravá láska, skutečné partnerství. Lidi pro to umírali.“ „To není to samé,“řekl a sklopil oči. „Proč?“ „Protože jsem se nenarodil jako Hledač. Nemám jejich sílu.“ Znovu se na mě podíval, šedé oči jako bouřka. „Jsem míň, než jsem býval. Nikdy nebudu víc. Jednou si to Bryn
uvědomí. A odejde. Bude to tak nejlepší.“ „Co když to neudělá?“ zírala jsem na zbytky pomeranče, ležící v mých rukou, a připadalo mi to, jako kdybych zírala na Anselovo zničené srdce. „Co když chce být s tebou a mít rodinu?“ „Kde bych hrál otce smečce mláďat vlků?“ „Tak to chodí,“řekla jsem. „Já vím,“řekl. „Tess mi vysvětlila celou tu podstata-druhu-matky věc. Ale na biologii nebo magii nebo co to je, nezáleží. Není to o tom, že bychom já s Bryn mohli být spolu a mít rodinu. Je to o tom, co bychom měli být.“ „Jen tomu dej čas, Anseli,“nevěděla jsem, co dalšího říct. Nenáviděla jsem tu bezmoc v jeho hlase, konečnost. „Slibuju, že Bryn nikdy neublížím,“řekl. „Neřeknu jí, jak se doopravdy cítím. Budu s ní, když mě bude potřebovat a když bude chtít, nechám ji jít.“ Stáli jsme tam, zírali jeden na druhého. Nebylo tu nic dalšího, co říct. Ansel se usmál, úplně prázdný, podal mi další pomeranč. „Pořád potřebuješ snídat A první pomeranč si zavraždila.“ „Díky.“ Snažila jsem se ta slova protlačit krkem. „Tady jsi!“hlas Bryn mě přiměl se otočit. Skákala po cestě, celá zářila. „Promiň, dávala jsem si extra dlouhou sprchu. Je to nebe na zemi! Hledači by opravdu měli najít způsob, jak to protlačit na trh. Promluvím o tom s Tess. Čichni si k mé kůži – jsem jako růže a tymián!“ Otočil se k ní a já spatřila, že se to stalo. Maska se zvedla a můj zlomený bratr se změnil v toho Ansela, co jsme vždycky znali. Nemohla jsem tu být. Ne teď. Nechtěla jsem, aby má tvář Bryn cokoliv prozradila. Omluvila jsem se, že mám schůzku s Anikou, spěchala jsem od nich a snažila se zaměstnat pomerančem. Ale jen jsem zdolala půl cesty, když mi další věc připomněla, jak pomíjivá život může být. Connor se uvelebil na kamenné lavičce u cesty. Jeho košile byla rozepnutá. Jeho hruď s ostře řezanými svaly byla poseta škrábanci. Škrábanci, jaké jsem poznávala.
Přemýšlela jsem o tom, že se otočím, ale uvědomila jsem si, že musím pročistit vzduch s mými vlastními nevyřízenými účty s ním. „Takže kolik Ochránců jsi zabil?“ „Snažil jsem se,“odvětil bez otevření očí. „Ale jak vidíš, všichni byli tak laskavi, že mi nechali suvenýr,“přejel si rukou po škrábancích. Plácla jsem sebou na lavičku vedle něj a nechala sluneční teplo dojít na můj krk a ramena. Můj puls vyrazil tryskem, ale přinutila jsem se dokončit to, co jsem začala. „To, co jsi viděl dnes ráno…“jemné teplo mě rozbrnělo a krev se mi nahrnula do krku a do tváří. „Hej, žádné soudy,“řekl Connor. Založil si ruce za hlavu a naklonil ji tak, že na mě mohl zírat. „I když, pokud ztratíme Sciona kvůli tomu, že na sobě nemůžeš udržet kalhoty, zaplatíš za to. Doslova.“ Když jsem zavrčela, zasmál se. „Nechtěl jsem se ptát na vaše mlhou opařené, sladké tváře,“řekl. „S tím jsi začala ty.“ Objala jsem si rukama kolena a položila na ně bradu. „Jen jsem chtěla, abys to pochopil.“ Koutek jeho úst zaškubal. „Pochopil co přesně?“ „Že já, Ren a Shay jsme v komplikované situaci.“ „Komplikované?“Jeho úsměv se rozšířil. „Mně se to zdá pěkně jasné. Dva chlapi tě vzrušují. Musíš si jednoho vybrat.“ „To není všechno-“ Connor mě přerušil mávnutím ruky. „Samozřejmě jsou tu nějaké detaily, ale ty musíš scvrknout na základy. Jedna ty a dva oni. Láska je mrcha.“ „Pěkné,“přála jsem si, abych ho mohla nazvat lhářem, ale jeho vylíčení mého životního příběhu bylo docela logické. „Podívej, zlatíčko, nechci si na nic hrát. Jen tomu říkám tak, jak to je.“ Odhrnul si své kaštanové vlasy z tváře. Stále byly po sprše trochu vlhké. Už se začal pod středomořským sluncem opalovat. „Myslíš, že všechny ty tvoje výroky jsou jen řeči?“ušklíbla jsem se. „Kdo by to řekl?“
Věnoval mi dlouhý pohled, ale neodpověděl. „Víš, co si myslím?“ Pozvedl obočí. Otočila jsem se k němu. „Myslím, že všechny ty bezbarvé řeči jsou jen tvůj způsob, jak odvést pozornost od faktu, že je tu jedna osoba, na které ti záleží.“ „Opravdu si myslíš, že jsem člověk pro jednu ženu?“Connor se usmál, ale jeho oči zůstaly tvrdé. Držela jsem jeho pohled. „Myslím, že jsi zamilovaný do Adne.“ Odvrátil pohled první a zadíval se do fontány. „Udělal jsem s Adne chybu,“řekl pomalu, ponořoval se do svých vlastních myšlenek. „Asi před rokem.“ „Chybu?“zamračila jsem se. „Ou… ty myslíš, spal jsi s ní?“ Odpověděl s ledovým smíchem. „Ne.“ „Nespal jsi s ní?“Nechápala jsem úsečnost jeho úsměvu. „Definitivně ne,“řekl. „A myslím, že to byla chyba.“ „Teď se v tom ztrácím.“ Přehodil nohy přes lavičku a dal si ruce na stehna. „Adne byla jen dítě, když jsem ji potkal. Mně bylo šestnáct. Nafoukaný jako peklo.“ „Jo, od té doby ses úplně změnil.“ Usmál se, ale ne na mě. „Měla to těžké.“ „To mi říkala,“řekla jsem a pamatovala si, jak Adne popisovala, jak jí byl Connor přítelem, když ho potřebovala poté, co jí zemřela matka. Connor se na mě díval, v jeho očích zaplál alarm. „Co ti řekla?“ Zamračila jsem se, když jsem viděla, jak zbledl. „Jen jak jsi s ní žertoval, když ztratila mámu.“ „Ach…dobře,“Connor se vrátil do normálu. „Ale bylo by ti líp, kdybys mi řekl, co sis myslel, že řekla.“ Zavrtěl hlavou a potichu promluvil. „Je jí šestnáct.“ „To vím.“ Pohlédl na mě. „Minulý rok jí bylo patnáct… a mně dvacet. Vždycky jsme byli po zimním slunovratu spolu. Ethan, Kyle, Stuart a já jsme přišli z Denverské základy. Adne si dávala pauzu
od učení.“ Přikývla jsem. Zatím to nebylo nic prazvláštního. „Po oslavě – hostina, hodně pití a tance – jsem se šel zhroutit do svého pokoje. Adne se mě zeptala, jestli s ní můžu na chvíli ven.“ Můj puls nabíral obrátky. Věděla jsem, kam to směřuje a byla jsem nervózní za ně oba. Connor si přejel po zátylku. „Nebyla úplně při smyslech. A měla dost silný argument pro to, co měla na mysli.“ „Snažila se tě svést?“ Nebylo těžké představit si Adne, jak jde po tom, co chce. „Jo. Hodně.“ „A tys řekl ne?“ To byla část, které se těžko věřilo. „Bylo jí patnáct,“řekl. „Já vím.“ Patnáct byl hodně mladý věk, ale Adne byla stará duševně. Nemyslela jsem si, že by to Connor bral jako výhodu. A taky jsem věděla, že když se Adne pro něco rozhodne, nedá se dost dobře zastrašit. „A je Monroova dcera.“ „Ach.“ To mi dávalo smysl. „Když jsem se jí snažil vysvětlit, že ‚my‘ by byl špatný nápad, nevzala to moc dobře.“ „To si umím představit.“ Ve skutečnosti jsem si představovala létající objekty, rozbité sklo a možná Connora s monoklem. „Takže to bylo před nebo po sázce se Silasem?“ Rychle se nadechl. „Ona ti o tom řekla.“ "Řekla, že nic z toho nebylo." "Sázka byla první, ale jen pár hodin," řekl. “Vyšlo to z toho, že já a Adne už jsme kolem sebe nemohli dál tancovat. V momentě, když jsem jí políbil, nemohl jsem…“ „Nemohl jsi předstírat, že jsi do ní nebyl zamilovaný.“ Věnoval mi nepřátelský pohled. „To je jasné,“řekla jsem. „Nemohl jsem to předstírat sobě,“řekl. „Ale myslel jsem, že bude nejlepší předstírat jí.“ „Myslím, že ses mýlil.“ Moje vlastní mysl se vrátila k Renově
zpovědi. Kdybych věděla, co ke mně doopravdy cítí, byly by naše životy jiné? Po té otázce se mi zjevil Shay. Chtěla bych, aby to bylo jinak? Neuměla jsem si představit Shayovu nepřítomnost. Moje srdce bolelo při pomyšlení, že bych se do něj nikdy nezamilovala. „Možná,“Connor se postavil a protáhl se. „Rozhodně to neprošlo tím způsobem, jak jsem doufal.“ „V co jsi doufal?“ zeptala jsem se. „Chceš vidět Adne s někým jiným?“ Náhlé bodnutí v jeho tváři mi prozradilo, že je to to poslední, co by chtěl. Držela jsem se své pozice. „Pak by bylo lepší, abys něco udělal.“ „Uděláme dohodu,“pomalu se usmál. „Vyřeším mě a Adne, když si vybereš svého kluka.“ „To je nefér.“ Byla jsem na nohou a oplácela mu pohled. „V lásce a válce je všechno fér,“odvětil Connor a vydal se po cestě. Předpokládala jsem, že tím je rozhovor u konce. „Takže co?“zavolala jsem za ním. „Neuděláš nic?“ „Budu následovat svého alfa,“otočil se a usmál se. „To znamená co?“založila jsem si ruce v bok. „To znamená, že se chystám vyhrát tuhle válku,“zasalutoval. „Romance počká.“ Zírala jsem na něj, frustrovaná tím rozhovorem. Ale nakonec jsem se alespoň dozvěděla něco z minulosti Connora a Adne. „Callo!“Otočila jsem se a uviděla jsem Bryn, jak na mě mává, za ní Ansel, koš ovoce už plný. Mason byl s nimi. „Co je?“zeptala jsem se, když jsem byla u nich. „Musíme do tábora trestanců,“řekla. „Do tábora trestanců?“ Zeptala jsem se. „Proč?“ Mason se na mě podíval a povzdechl si. „Logan chce schůzku.“
Kapitola jedenáctá LOGANOVA UBIKACE působila mnohem víc jako cela než Anselův pokoj. To bylo utěšující, ale stejně jsem se musela naježit, když jsem vkročila do malého prostoru. Všichni jsme byli potichu na cestě ze zahrady do tábora trestanců. Pokoje, co se užívaly pro vězně, se nacházely v přízemí Akademie – odděleny od živější sekce institucí Hledačů. I když mě Mason ujistil, že bude přítomna Anika, tohle setkání mi moc nesedělo. Bylo tak známé. Logan měl něco říct smečce. Byli jsme předvoláni, jako kdyby byl pořád náš pán. Z toho, jak se Mason ztuha pohyboval po chodbách, jsem mohla říct, že taky nebyl šťastný. Nemohla jsem mu to mít za zlé. Co mě trochu překvapilo, bylo to, že Ansel trval na tom, že půjde s námi. „Pro morální podporu,“řekl s pohledem na Masona, který se ho zeptal proč. Pokud by tu byl někdo, kdo by měl víc důvodů nenávidět Logana – nebo všechny Strážce – než Mason, byl by to můj bratr. Shay na nás čekal u dveří. Když jsme my čtyři vešli, Logan vypadal, že měl od pohodlí daleko, ale přesto se uvelebil na dvojmatraci, co představovala jeden polštář a vlněnou deku, opíral se o loket a kouřil hřebíčkovou cigaretu. Ren, Sabine a Nev už byli v místnosti. Anika a Ethan stáli hned za třemi vlky. Ethan pozoroval Logana podezíravě, zatímco Anika spíš zvědavě. „Výborně,“ Logan se na nás usmál a odklepl popel do sklenice na zemi. „Polib mi.“ Zavrčela jsem. Logan možná očekával obchod jako obvykle, ale v tom jsem ho nenechala. Už nebyl náš pán a já jsem se chystala ujistit, že to ví. Bryn se rychle nadechla, ale Mason se usmíval. Loganovy oči se na moment vykulily, ale pak zpět nasadil svou netečnou masku. „Callo, neočekávám tvoji lásku, ale přece jen můžeme být pořád
slušní.“ „Jsi vězeň,“řekla jsem. „Všechna slušnost není na místě. Na co je tohle setkání?“ Odkašlal si. „Z dvou důvodů. A děkuji, že jste přišli.“ „Calla má pravdu,“řekl Ren. „Nech si to představení, Logane. Prostě mluv.“ „Všichni nejsou v náladě.“ Logan si vzal cigaretu a povzdechl. „Má poslední.“ „To je dobře,“řekl Mason. Logan na něj pohlédl a moje srdce poskočilo. „Nedívej se na něj.“ Nev přešel místnost, aby zastínil Loganovi výhled na Masona. „Už nikdy se na něj nedívej, nebo ti vyškrábu oči.“ „To je v pořádku,“zašeptal Mason, ale zbledl. Ansel schoval ruce do kapes a zíral na podlahu. Poprvé Loganův hlas nebyl čistý, panovačný tón. „No, to nás dostává k první věci… Chci vám nabídnout omluvu.“ Nikdo nepromluvil, ale všichni na Strážce zírali. Byl to Shay, kdo konečně prolomil ticho.“Omluvu?“ „Nehledě na mé věznění, přišel jsem sem respektovat sílu, loajalitu a především odolnost vaší smečky. Snažil jsem se využít své loajality vůči Strážcům a je mi líto, že jsem si nechal dědictví přerůst přes hlavu.“ „Přerůst přes hlavu?“Nev zavrčel a kolem něj se zavlnilo hrozící horko. „Myslíš si, že to smaže všechno, co ses chystal udělat?“ Přikročila jsem k němu. I když jsme tolik nenáviděli Logana, nebylo možné na něj útočit, když byl vězeň Hledačů. „Samozřejmě, že ne,“pokračoval Logan. Věnoval prosebný pohled Anice, která se pohybovala mezi Strážcem a Nevem. „Prosím uklidněte se,“její ruka spočinula na rukojeti meči u jejího pasu. „Nemáš ponětí…“Nev na ni zíral. „Nech to být.“ Mason chytil Neva za rameno a zastavil ho. „On za to nestojí.“ „A co já?“ Překvapeně jsem se otočila. Ansel pomalu kráčel
k Loganovi, ruce stále schované v kapsách. „Dostanu omluvu?“ Logan naklonil hlavu a zamračil se. „Předpokládám…“ „Předpokládáš?“Ansel se začal smát. Byl to tenký, hrozivý zvuk. „Zabil jsi mi matku. Stejně tak jako si zabil tu část mě, pro kterou jsem žil.“ „Podle mě vypadáš docela dobře,“řekl Logan. „A pokud jde o tvou matku, nebyla to má-“ Jeho slova přešla ve výkřik, když se na něj Ansel vrhl, vytáhl z kapsy zahradnické nůžky a strhl ruku se vší silou, jakou dokázal vyvinout. Ansel byl rychlý, ale Aničiny reflexy stejně byly rychlejší. Vymrštila se kupředu, obemkla ruce kolem Anselova pasu. Ztrácející balanc, Ansel zanechal přes Loganovo rameno dlouhý škrábanec. Mohl to být krk. „Ethane!“Anika sevřela Ansela a strčila ho do Ethanových silných paží. „Dostaň ho odsud. Najdi Tess. Vyřešíme to později.“ Ethan strkal Ansela ze dveří. Sabine se ani neobtěžovala omluvit. Jednoduše následovala Ethana bez jediného slova. Chtěla jsem jít za nimi, ale Bryn mě chytila za rameno. „Pomůžu. Musíš tu být – něco se děje. Nejsem si jistá co, ale Logan má v mysli velkou potíž. Zůstanu s Anselem.“ Část mě se chtěla hádat. Ansel byl živý drát, nebezpečný a nepředvídatelný. Chtěla jsem mu domluvit. Ale věděla jsem, že Bryn a Tess budou pravděpodobně na uklidnění mého bratra lepší. Pořád mě viděl jako část důvodu, proč už není Ochránce. „Jdu také,“řekl Mason a chytil Bryn za ruku. „Prostě tu nemůžu být.“ „Chceš, abych šel taky?“zeptal se Nev. Mason zavrtěl hlavou. „Budu v pořádku. Pak se ozvi.“ „Pomůže mi někdo?“Loganova ruka byla na jeho rameni. „Krvácím!“ „To na tobě vypadá dobře,“řekl Ren. „Jsem si jistá, že ti Ethan pošle Elixír,“řekla Anika klidně. „Za tu dobu nevykrvácíš.“ Logan vyvalil oči.
„Co nám ještě řekneš, Logane?“zeptala jsem se. „Protože omluva je skoro ztráta našeho času, když s náma tvoje slova nic nedělají.“ „Fajn.“ Logan se narovnal tak, jak to dokázal, stále si ještě držel poraněné rameno. „Chci vám pomoci.“ „Pomoci nám jak?“zeptal se Shay. „Spíš mě zajímá proč, než jak,“řekl Ren. Logan se usmál, nabíral důvěru. „Jak už jsem řekl. Přišel jsem respektovat vaše dovednosti a docela jsem se o Hledačích přiučil.“ „Vážně?“Anika si založila ruce na hrudi. „Jen omylem,“řekl Logan. „Celá budova bručela novinkami o vaši poslední misi.“ Podíval se na Shaye, jeho oči zabloudily k meči, co měl Shay připoutaný na zádech. „Gratuluji.“ Shay přešlápl a opatrně se na Logana díval. „Obrat událostí mě přinutil zvážit svoji vlastní pozici,“pokračoval Logan. „Vsázím se chlape, že vaše strana vyhraje tuhle válku.“ I když jsem nechtěla, zalapala jsem po dechu. To bylo to poslední, co jsem čekala, že Logan řekne. „Ty seš sotva chlap,“odsekl Nev, nevyveden z rovnováhy Loganovým prohlášením. „Jsi zkažený, arogantní kluk a máš strach. To je všechno.“ „To je pravda,“řekl Logan. „No – ta část s tím, že mám strach. Ten zbytek, co jsi řekl, budu ignorovat… ze slušnosti.“ „Ty máš strach?“ zeptala jsem se, ne tak docela schopna smazat si úsměv z tváře. Strážce má strach z Ochránců. To by mohla být ta nejlepší věc, co jsem kdy slyšela. „Samozřejmě, že mám,“Logan se setkal s mýma očima a já věděla, že nelhal.“Je to psáno. Už to pravděpodobně bylo v té chvíli, když jsi zastavila obětování Shaye o Samhainu. Má jeden z mečů. Brzy bude mít celý Elementární kříž.“ „A Strážci už nebudou nic,“řekla Anika. Logan se otřásl. „Na vaši přízni se budou hromadit spory.“ „Nezdáš se být rozrušený svým hrůzným rozsudkem,“Ren se cladně zasmál. „Protože doufám ve změnu svého osudu,“řekl Logan.
„A jak to uděláš?“ zeptal se Shay. „Tvé dědictví pro tebe nějak nepracuje.“ „Ve skutečnosti…“Logan se pomalu usmál. „Věřím, že bude.“ Anika stála hned nad Loganem a zírala na něj. „Co navrhuješ?“ „Ve finální bitvě, kde budete čelit Bosquemu,“řekl Logan. „Bude to muset být v Trhlině. Správně?“ Anika přikývla. „Vím, kde to je.“ „Jednoduše tě můžeme donutit, abys nám to řekl,“řekla Anika. „Ale víte, že to není dost.“ Logan se teď usmíval. „Že?“ Anika neodpověděla, ale její oči se zúžily. „Lokalizaci budete pravděpodobně schopni zjistit samo. Ale zabere vám to víc, než by se vám líbilo,“pokračoval Logan. „Konec konců, je to v Rowan Estate.“ „Předpokládáme, že by mohlo být,“řekla Anika, ale Ochránci si vyměnili nechápavé pohledy. „Co je to Trhlina?“ zeptal se Ren. „Brána, kterou Harbinger a jeho miláčci přišli na tento svět,“odvětila Anika. „Bylo to otevřeno na přelomu patnáctého století, ale zrůdy to schovaly pro jeho pohodlí, takže jsme nikdy nezjistili, kde to je.“ „A brána se zavřela,“řekl Shay pomalu. „Takhle vyhrajeme válku.“ Anika se na něj pochmurně usmála. „To je část toho, jak vyhrajeme.“ „A taky to, jak dostaneš zpět své rodiče,“dodal Logan. „Co?“Shay se otočil a zíral na něj. „Trhlina se může otevřít jen způsobem rituálu obětování,“řekl Logan. „Před časem byli touhle obětí tví rodiče. Shay sevřel čelist. „Říkáš, že mí rodiče byli naživu.“ „Oni jsou,“Logan pohlédl na Aniku. „Nepředpokládám, že bys mi mohla dát nějaké další cigarety?“ „To záleží na tom, co chceš říct,“řekla Anika. Položila ruku na Shayovo rameno a odstrčila ho od Logana. „Jak mohou být Tristan a Sarah Doranovi naživu, když byli obětováni
k otevření Trhliny?“ „Bosque Mar byl velmi kreativní, když přišlo na mučení,“řekl Logan. Shay sebou trhl a chtěl jít k němu, ale teď na to nebylo ani místo ani čas. „Toho jsme si vědomi,“řekla Anika. Logan se odmlčel, zvedl ruku, aby zkontroloval své zranění. Šrám už nekrvácel. Opatrně se naklonil na polštář. „Chtěl, aby Tristan trpěl za svou zradu, takže vymyslel trest, co přinutil Tristane neustále trpět, když se koukal, jak riskuje, že všechno bude zničeno.“ „Myslíš dítě,“Anika se otočila od postele a přecházela po místnosti. Shay se zamračil. „Jak mohl vidět všechno, co se mi stane?“ Moje mysl závodila, jak mi teplota v krvi skákala. „Shayi… Myslím…-‘‘ Logan mě zadržel. „Jaké je jediné místo, kde jsi viděl své rodiče?“ „Viděl je?“ Shay na něj pohlédl. „Já nevím… mé sny. Vzpomínky.“ „Mysli víc.“ Logan byl na pokraji smíchu. „To stačí.“ Předstoupila jsem, došla k posteli a dřepla si k Loganově posteli se zaťatými pěstmi. „Netroufej si s ním pohrávat.“ „Callo!“Anika ke mně přicházela, když ji Shay zastavil s ostrým pohledem. Pomalu se otočil k Loganovi. „Portrét,“řekl. Otočil se od Loganových očí k mým. „Portrét v knihovně.“ Přikývla jsem a odešla od postele, abych mu byla blíž. Netroufala jsem si ho dotknout. Ten moment žil s mými hrubými emocemi, které jsem nemohla riskovat provokovat. „Znamená to…“Shay zašeptal. „Jsou naživu, ale… jsou to ty… věci?“ „Jaké věci?“zeptal se Logan. „Myslí Pád,“ řekla Anika. „Je to tak? Tristan a Sarah byli Padlí?“
„Ne,“ řekl Logan. „Nebyli Padlí. Padlí jsou mršina, něco málo víc než mrtvola. Basque chtěl, aby stále měli city. Zůstali v předmětu, uvězněni v malbě.“ „Jak se to liší od ostatních maleb?“zeptal se Shay. „Padlí jsou vězni užívaní na krmení přízraků,“odvětil Logan, krčil se, když Ren zavrčel. „Malby jsou prahový prostor – určitý typ vězení. Bosque si užívá to, co on sám nazývá ‚umění války.‘ Vidí přes dimensionální stěny, jak se přízraky krmí. Vězni tam zůstávají, dokud mají přízrakům co nabídnout. Pak jsou zahozeni.“ „Ale mé rodiče přízraky nedostali?“zeptal se Shay. „Jsi si jistý?“ „Viděl jsi to na vlastní oči, Shayi,“řekl Logan. „Když jsi se podíval do portrétu, jak vypadali?“ „Smutně,“zamumlal Shay. „Ale bez úhony,“řekl Logan. Shay přikývl. „Když zavřete Trhlinu, osvobodíte tím Tristana a Sarah,“řekl Logan. „Zestárnou, jak je to u lidí obvyklé, ale jinak budou takoví, jak jsi je znal.“ „Nikdy jsem je neznal,“řekl Shay. „Já ano,“řekla Anika potichu. „Hodně z nás je znalo. Brali jsme tvé rodiče jako naše přátele.“ Shay se na ni překvapeně pohlédl. Neopětovala mu pohled ztracena ve svých myšlenkách. „Ztratili jsme je. Měli jsme je držet v bezpečí, tebe schovat, ale nemohli jsme.“ Místnost byla zticha, dokud si Logan neodkašlal. „Věřím, že vám ti informace něco přinesou.“ „Možná,“řekla Anika. „Udělám cokoliv, čím bych mohl dokázat své dovednosti,“řekl Logan. „Mohu vám pomoci vyhrát.“ Anika přikývla, ale dívala se na ženu, která se objevila u dveří. „Ethan říkal, že potřebujete léčitele.“ Žena se rozhlédla po pokoji, její oči pátraly po pacientovi. „Nic vážného,“řekla Anika. „Vězeň byl pořezán, tak je na to potřeba dohlédnout. Dezinfekci, ale myslím, že stehy nebudou potřeba.“ Léčitelka přikývla a šla k posteli.
„Máme hodně víc, co prodiskutovat,“řekla Anika Loganovi. „Samozřejmě,“sykl, když mu léčitelka sundávala košili. „Pokud mi nedáte cigarety, mohu mít něco na bolest?“ Anika se usmála. „Myslím, že to zvládneš.“
Kapitola dvanáctá „MŮŽEME MU VĚŘIT?“ Dívala jsem se, jak se Adne pohybuje, zářící spirály se odvíjely z jejich skeanů, když tvořila dveře, co by nás dovedly do odpočinkového místa Eydisu, v Tulúmu. Je to psáno, řekl Logan. Měl pravdu? Měli jsme jeden meč; byli jsme na cestě v získání druhého. Nev pokrčil rameny. „Tak moc, jak to nesnáším, tak říkám jo. Logan se může bodnout do zad, pokud si myslí, že mu to přinese něco, co chce.“ „Na tom nezáleží.“ Mason se připojil k našemu Haldiskému týmu, ale nevypadal, že by se otřásl ze svého pochmurného postoje. „Na ničem z toho nezáleží.“ „Mohl bys přestat?“Nev na něj vycenil zuby. „Je v pořádku být naštvaný. Měl bys být naštvaný.“ Mason se podíval pryč. „Pokud nám to pomůže vyhrát, je to to, na čem záleží.“ „Podívej,“Nev promlouval už jemněji. Přitiskl si čelo k Masonovu. „Vyhrajeme a pak ho zabijeme. Platí?“ Mason se snažil odstrčit, ale Nev ho chytil za ramena. Začal se smát. „Dobře, platí.“ Podívala jsem se zamyšleně na Neva. „Proč jsi to neudělal?“ „Co?“zeptal se a držel Masona v objetí. „Nezabils Logana,“řekla jsem. „Když přicházel portálem s námi. Zůstal jsi člověkem. Škrtil jsi ho. Proč jsi se nepřeměnil a neroztrhal mu krk?“ Byla to lákavá myšlenka a byla jsem si jistá, že Nevovou myslí prošla vícekrát, než jednou. Nabídl mi sotva znatelný úsměv. „Chtěl jsem, aby věděl, kdo ho zabil. Strážci nikdy nebyly dobří v rozpoznání nás jako vlky. Přikývla jsem. „Tak dobře.“ „Je čas.“ Anika pokynula k otevřenému portálu. Vše, co jsem
viděla skrz zářící dveře, byly tóny klenotů. Safírově modrá. Smaragdově zelená. Barvy tak živé, že byly svůdné a zlověstné. Shay se přidal do kroku vedle mě. „Ještě jednou mi řekni, proč je tady?“ Nemusela jsem se ho ptát, koho myslí tím „on.“ „Ty víš proč. Smečka ho potřebuje. A Hledači mu věří.“ Ren už se pohyboval portálem, ve vlčí podobě klusal u Sabine a Ethana. „Fajn,“řekl Shay. Byla jsem trochu překvapená, když se taky přeměnil a následoval Adne do dveří v tónech klenotů. Mason se zasmál. „Je vlk, to je dobře.“ „A nechce po Renovi, aby na tohle zapomenul,“dokončil Nev. Zubící se jeden na druhého se přeměnili a přidali se k Shayovi. Slyšela jsem, jak se Connor ta mnou směje. „Zbabralas to,“řekl, když jsem na něj pohlédla. „Nezapomeň, že taky vím o tvých ututlávaných problémech, Hledači,“blýskla jsem na něj zuby, než jsem se přeměnila. To mu smazalo úsměv z tváře. Zaštěkala jsem na ze spokojenosti, než jsem následovala ostatní. Barvy byly tak jasné, že mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, že jsme dosáhli cíle. Prostředí kolem mě bylo plné, tak plné. Tlusté listy se na nás skláněly, jadeitová síť jen sotva propouštěla paprsky slunečního světla. Byl to mix vůní, což mi dávalo smysl v tomhle místě… A byla to změna. I když vzduch v Cinque Terra šeptal oceánskou solí a citrusy, bylo to čisté a suché. Vzduch tady byl těžký, plný deště. Zachytila jsem vůni oceánské soli a věděla jsem, že je to blízko. Ale změnila se i vůně oceánu, byla temnější, bohatá na vůni řas a soli, co invokovaly vidinu vln a nekonečného pobřeží. „Je to vše, co sis představovala?“Silas si narovnal vestu a vzal si svoje všudypřítomné pero a zápisník. Opravdu si přeju, aby s náma nešel. Masonův hlas zněl v mé hlavě. Nebudeš se tady moct hádat, odvětil Shay a zavrtěl ocasem. „Ach, počkat, zapomněl jsem si svůj opalovací krém,“řekl Connor. „Silas bude tak hodný a poběží zpátky na Akademii, aby mi nějaký donesl. My počkáme. Že, lidi?“
„Drž hubu,“řekl Silas, ale poklepal si na vestu, aby se ujistil, jestli si on svůj opalovací krém vzal. „Pojďte,“mával na nás Ethan, abychom ho následovali dolů na stezku, kterou jsem pod hustým listovím sotva viděla. „Čekají na nás.“ Šli jsme čtvrt míle. S každým krokem se zvuk narážení stupňoval. Ethan se otočil k ostrému rohu cesty, když jsem došla na to samé místo, stoupla jsem si do svých stop. Bylo to, jako by někdo náhled v tmavém pokoji nakreslil stíny. Oslepující slunce nás zaplavilo, když džungle ustoupila a odhalila míle a míle pláže s pískem, co připomínal bílý sníh. Bouře valícího se příboje mi míchala krev, zněla varovně i vítající zároveň. Nechtěla jsem si to přiznat, ale oceán byl znepokojující. Vlci nepatřili do vody. Ale stejně kouzlo a krása vln tahala za něco ve mně uvnitř. Možná ta podivnost tomu dávala nevysvětlitelné odvolání. „Jdeš si zaplavat, Callo?“Connor do mě šťouchl loktem. Zírala jsem na oceán, že jsem tam skoro zůstala. Ostatní byli na cestě k chátrajícímu domu, co vypadal, že je na pomezí lesa a pláže, tvořený z dřevěných prken a hromady dalšího dříví. Z verandy domu vedlo dlouhé molo na oceán, kde se tři loďky pohybovaly nahoru a dolů, ukotveny na vratké konstrukci. Rozpoznala jsem tvar muže na jedné z těch loděk. Nedíval se na nás, byl tak zaměstnán svými vlastními záležitostmi, že náš příchod nezaznamenal. Žena s dlouhými tmavými vlasy stojící na molu na nás zamávala. Když k ní Ethan dorazil, podržel ji ve vřelém objetí. Rychle se na něj usmála, ale pak se otočila na shromážděné vlky. Shay se před ní zastavil a přeměnil se do lidské podoby. „Ráda tě opět vidím, Scione.“ Usmála se a já si uvědomila, že je jedna z Vůdců, kteří se setkávali se Shayem a Anikou bez nás ostatních. Její oči pohlédli na meč na jeho zádech. „A velmi ráda vidím tohle.“ „Bienvenido, lobos,” řekla, dívajíc se na mě a moji smečku. „Jsem Vůdce Eydisu, Inez. Prosím, řekněte mi, že nekoušete.“
Ren se přeměnil. „Když se ptáte tak hezky, uděláme výjimku.“ Zbytek smečky následoval Renův postoj. Chtěla jsem se zasmát, když jsem sledovala své přátele, jak se snaží vypadat mile, místo hrozivě, jak si nás ostatní představovali. „Vůdci mají smysl pro humor. Kdo by to byl řekl?“ Zasmála se hlubokým, skutečným smíchem, který mě přinutil usmát se „Jsou samé překvapení,“ řekl Ethan, ale zčervenal až po uši, když nad ním Sabine pozvedla obočí. „Jistě.“ Inez hodila na Sabine překvapivý pohled. „Pojďte dovnitř. Připravili jsme nějaké jídlo. Půjdeme na misi, až se najíte.“ „Miluju Eydis,“ řekl Connor a objal svýma rukama ženu. „Inez nikdy nezklame.“ „Musíme využít toho, co máme.“ Usmála se na něho a podívala se tázavě na Silase. „Anika mě informovala o tom, že přijdeš. Je vzácné, když je písař mezi námi.“ „Dělám je to, co vyžaduje historie,“ řekl Silas. Connor strčil Silase ke dveřím domu. „Prosím tě, jdi ke stolu, ať můžeš jíst, místo mluvit.“ Stejně jako základna Haldis v Denveru, bylo toto útočiště postaveno k funkci, i když tato funkce mě zaskočila. „Toto je obchod s potápěčskýma potřebama?“ Shay se otočil po kruhu a podíval se na masky, ploutve a potápěčské bomby, které lemovaly stěny „Moc nepodnikáme, ale je to dobrá pojistka.“ Odpověděl mladý muž s kudrnatými vlasy a zářícíma očima. „Koukni na ty meče! Musíš být on.“ „Nic se k tobě nedostalo, že Migueli?“ Zasmál se Connor a objímal nový přírůstek. „Rád tě vidím, kamaráde.“ „A ty, amigo,“ Miguel odpověděl dřív, než ho Ethan pozdravil. „Jak to jde, Brumlo?“ „Jsem ještě horší,“ Ethan se ušklíbl. „Můžete zkrátit to třídní setkání?“ Adne si dala ruce v bok. „Umírám hlady a hodiny ubíhají.“ „Třídní setkání?“ Zeptala jsem se.
Adne ukázala na tři muže, kteří se choulili k sobě, šeptali si a usmívali se. „Tři Amigové byli ve stejné třídě na Akademii. Měli zajímavou pověst. „Měli?“ Vzhlédl Conner. „Kdy se naše pověst stala minulým časem?“ Adne obrátila oči v sloup, ale Inez položila své ruce okolo ramen dívky a vedle ji do vedlejší místnosti, kývajíc na nás, abychom je následovali. Po našem italském stravování jsem očekávala, že všechna má budoucí jídla budou zklamáním. Nemohla jsem se mýlit víc. Hostina s polévkou, pa-nuchos a delikátními rybami byla rozprostřena před námi. Každé sousto bylo jako v sedmém nebi. Chtěla jsem mít hrdlo plné jídla, které se nepodobalo ničemu, co jsem kdy ochutnala, ale moje mysl se rychle vrátila k bitvě, která byla před námi. Inez, která seděla v čele stolu, s námi mluvila, když jsme jedli. „Až budete hotovi, tak se vydáme ven,“ řekla. Gabriel teď vše připravuje. „Jaký druh překážky můžeme očekávat?“ Zeptala jsem se. „Více Ochránců?“ „Jsou tu Ochránci,“ řekl Miguel. „Jaguáři.“ „Jaguáři?“ Zeptal se Nev. „Myslíš jako panteří?“ Inez kývla. Ren a Nev si vyměnili pohledy. „Doufal jsem ve více medvědů,“ řekl Nev. „Kočky budou lízat.“ „Budeme bojovat s kočkami?“ Mason pozvedl obličej. „Fuj. Chutnají strašně.“ „Tys jedl kočku?“zeptal se Shay. Můj žaludek se mi zatočil. Neuměla jsem si představit nic nechutnějšího, než kočičí maso. „Nejedl,“řekl Mason. „Kousl… a zabil.“ Všichni jsme na něj zírali. „Hej-“ zvedl na svou obranu ruce. „Napadla mě. Bláznivá kočka.“ "Pokud vše půjde dobře, nebudete čelit las sombras," řekla Inez. „Náš plán je vyhnout se jim. Nikdy není lehké bojovat v džungli a las sombras jsou tam smrtící.! „Las sombras využívají stromy,“řekl Miguel. „Skáčí z nich.“
„Kolik jich je?“zeptal se Ren. „Jako medvědi preferují samotu,“odvětil. „Ale pořád jsou smrtící.“ „Takže co?“zeptala jsem se. „To samé jako v Tordisu? Vy vylákáte kočičky a my se vrhneme do jeskyně?“ Miguel zavrtěl hlavou. „Není to jeskyně. Es un cenoté.“ „Ou, chlape.“ Shay se otřásl. „Vážně?“ Miguel přikývl. „Co je to si-note-ay?“Mason zápasil s tím slovem. Shay trochu zezelenal. „To je místo, kde Mayové prováděli obětní rituály pro jejich bohy – hluboké vývěry táhnoucí se míle pod povrchem. Někdy narazí na jeskyně s podzemní vodou. Jsou po celé oblasti,že?“ „Sí.“ Migelova tvář byla ponurá. „Španělsky je nazývají sagrados,“řekl Silas. „Studně obětování.“ „Studně obětování?“Sabininy oči se rozšířily. „Házeli do nich lidi,“řekl Shay. „A Eydis je vnitřek jedné z těchto obětních studní?“zeptala jsem se. „Ano,“řekl Silas. „Znamená to, že budeme šplhat dolů do vývěru?“ zeptala se Sabine. „Protože to nezní jako zábava. „Las sombras číhají ve větvích,“ řekl Miguel. „Neměli bychom čas sešplhat do jeskyně, aby na nás nezaútočili.“ „Co třeba ta věc, co umí Adne?“zeptal se Mason. „Může otevřít portál dole v jeskyni? Jako v Edenu?“ „Je mi líto. Nic se nedá dělat,“Adne zavrtěla hlavou. „Nemáme ponětí, co tam dole je. Byli bychom opravdu v problému, kdyby se náhodou portál otevřel pod vodou. Nebo na špatné straně srázu. Nemáme žádný popis, kam jít. V Edenu pro mě pracovaly Anselovy zkušenosti. Využila jsem jeho příběh k otevření dveří. „Tak pak jaký je plán?“zeptal se Shay. „Gabriel našel další vchod,“řekl Ethan, i když se netvářil moc šťastně.
Ústa Inez byla také pochmurná. „Zkoumal to v posledních třech dnech. Je to nejlepší možnost.“ „Jiný vchod?“zeptal se Mason. „Ale nebudou tam taky panteři, že?“ „Ne,“odvětil Miguel a setkal se s Ethanovým kamenným pohledem. „Nebudou?“zamračil se Shay. „Ne,“Connor si protáhl ramena dozadu. „Protože kočky nesnáší vodu.“ Moje kůže se při Connorových slovech naježila. Ne že by vlci přímo nesnášeli vodu, ale stejně jsme nebyli delfíni. Mrkl na mě. „To je v pořádku, zlatíčko. Všichni jdeme vstříc milému, dlouhému plavání.“ „Jak dlouhému?“zeptal se Shay. „Půjdeme při odlivu,“řekl Ethan. „Doufejme, že nebudeme potřebovat potápěčské náčiní na dlouho, ale všichni dostaneme rychlokurz. Jen pro případ.“ „Skvělé,“usmál se Shay. Zbytek vlků na něj zíral. „Co?“pohlédl na smečku s velkýma tolik-nevinnýma očima. „Rád zkouším nové věci.“ „Vyvolený vykazuje nadšení pro dobrodružství a riziko přijímání,“zamumlal Silas a zapsal. Nedotkl se toho, co měl na talíři. „Můžeš tu zůstat?“zeptal se ho Connor. „Pod vodou nemůžeš psát. Silas vzhlédl. „Zúčastním se každé pamětní události a přenesu je na papír po návratu.“ „Samozřejmě,“řekl Connor a odsunul se od stolu. Pohlédl na Inez. „Nebudeme plavat déle než hodinu, ne? Nerad bych dostal křeč.“
Kapitola třináctá GABRIEL se otočil, byl to ten muž pracující na lodi. Loď měla nový motor. Usmíval se, navzdory tomu, že na něj na souši čekalo šest vlků. S neuspořádanými, sluncem-promelírovanými vlasy vypadal Gabriel spíš jako bůh surfu, než jako Hledač. Z toho, jak kolem rozložil potápěčské náčiní – bomby, regulátory, plovací vesty, olověná závaží, masky, ploutve, potápěčské dresy a baterky s tak efektivní péčí, jsem usoudila, že on bude náš instruktor ve vodě. Když jsem se posadila a loď se nadzvedla na vlně, přemýšlela jsem, že jíst všechny ty polévky nakonec nebyl zas tak dobrý nápad. Motor se probral k životu a Miguel nás vedl od mola, kde nám Inez mávala na rozloučenou. „Útočníci Eydis, kromě Miguela, dávají pozor na vršek cenoté,“zakřičel Gabriel přes řvoucí motor. Díval se na nás, jeho úsměv se rozšiřoval, když jsme byli naskládáni na dně lodi jako ryby na suchu a rvali jsme se do neoprenů. „Myslel jsem, že na Ochránce nebudeme útočit,“řekl Shay. „Nebudeme, jen sledovat v případě nějakého překvapení,“řekl Gabriel. Pozvedl potápěčskou bombu. „Poslouchejte – bude to jen jednorázové, takže dávejte pozor.“ Bylo těžké dávat pozor, když mi připadalo, že můj žaludek je na mistrovství v ping-pongu, ale utopit se taky nepřipadalo v úvahu, takže jsem zatnula zuby a dělala, co bylo v mých silách. Neopren mi v tom moc nepomáhal, když mě škrtil jako těsná druhá kůže a já se z ní zoufale chtěla vyškrábat. „Skoro celou cestu do cenoté to budeme moci dělat bez ponoření,“řekl Gabriel. „Ale posledních pár yardů tunelu jím budeme muset proplavat. „Půjdeme v tunelu pod vodou?“Mason už teď vypadal zelený a tahle novinka přetočila jeho žaludkem.
Gabriel přikývl. „A tunel se hned před vchodem do cenoté zužuje. Když dorazíte k otvoru, budete si muset sundat vestu a bombu a dostat je přes to.“ Nev se zasmál. „To si děláš legraci.“ Gabrielův výraz nevypovídal o tom, že by si dělal legraci. Mason se naklonil přes okraj lodi a zvracel. „Nemůžete projít vchodem bez toho, abyste si sundali bombu. Nezapomeňte na to.“ „Předpokládáš, že se tam prostě dostaneme,“řekla jsem. „Co když se tam budeme muset probojovat? Řekl ti někdo něco o pavoukovi?“ „Žádní pavouci tam nejsou, preciosa,“řekl Gabriel. „Už jsem tunelem plaval dvakrát – je to čistá chodba. Strážci hlídají jen vršek.“ Jeho úsměv byl vřelý a uklidňující, ale já jsem se cítila nesvá. „Poslouchej,“pokračoval. „Myslím to vážně, ať u toho ponoru na nic nezapomenete. Směs dusíku a kyslíku si může pohrávat s vaší myslí. Při nejhorším třeba halucinace nebo panické útoky na vaši mysl – a pokud se začnete bát, bude těžké se toho zbavit. Comprende?“ Mason si utřel pusu a přikývl. „Kromě toho,“dodala Adne. „Tohle je cesta bez návratu. Ne, že budete chtít bez užitku utéct.“ „Díky za dodání důvěry,“Ren jí věnoval unavený úsměv. Udeřila ho do ramene. „Nemyslím to takhle. Jen mám na mysli, že až bude mít Shay Eydis, upletu dveře a dostaneme se zpět k Inez na večeři.“ „Rybí tacos?“Connor se rozzářil. Gabriel pokrčil rameny. „Pravděpodobně.“ Cesta podél pobřeží trvala hodinu, během které se začalo zjevovat temné, nepřátelské vápencové pobřeží. Džungle visela k vodě, výhonky se stáčely přesně k vlnám. Když Miguel spustil kotvu, všem, kromě Shaye a Hledačů se udělalo trochu špatně. Vlci zřejmě neobjevili své mořské nohy. Vypláchla jsem si ústa slanou vodou, jak Gabriel dával pokyny.
„Pamatujte, že když se dostanete do problémů, záchranou je osoba s funkční bombou. Tak funguje kamarádské dýchání. Chápete?“ Všichni jsme zvedli palce nahoru. Gabriel ukázal přes spleť jadeitových listů a větví. „Tam míříme.“ Koukala jsem na ten kousek, co prosvítal, temnota narušující zeleň. „Počkám tu hodinu,“řekl Miguel a sedl si na jednu z laviček. „V případě, že některý lobos nezvládne ponor. Nikdo z nich nevypadá, že by měl nohy stvořené do moře.“ Mason mu věnoval nepřátelský úsměv a zhluboka se nadechl, než si s Nevem nasadili masky a ploutve, umístili do úst regulátory a skočili do vody. „Jsi v pořádku?“Shay mi podržel potápěčskou bombu, když mé ruce sklouzly do plavecké vesty a zajistily bezpečností pásy. Přikývla jsem. Žluč mi zase stoupla do žaludku. Nemyslela jsem, že by tomu pomohlo mluvení. „Budeš v pohodě,“řekl Ren a podával mi masku. „To zvládnu,“řekl Shay. Jdi si nasadit své vlastní náčiní. „Taky jí můžu pomoct,“zavrčel Ren. „Trhni si.“ „Nezačínejte,“řekla jsem a těžce polkla. „Nepotřebuju pomoc od žádného z vás. Jen se dostat do vody.“ Oba na sebe pořád navzájem zírali, takže jsem je rozstrčila svými lokty, zavřela oči a šla zpět k moři. Tak uvnitř moje krev řvala v uších, když jsem se topila pod povrchem, můj svět utichal. Blízko naprostého ticha. Pomalu jsem se přizpůsobovala svému obklopení. Nebylo to úplně plavání, ale také to nebylo topení. Vzduch ve vestě mě nadnášel, když jsem jemně kopala svými ploutvemi. Vyrovnala jsem tlak ve svých uších, když jsem si chytla nos a přidala tak trochu tlaku, dokud se neprofoukly a nepročistily se, přesně jak sliboval Gabriel. Ploutve mě poháněly vpřed o moc rychleji, než jsem očekávala. Adrenalin prohnal mrazení přes mé končetiny. Přetočila jsem se ve vodě, půvabně, zproštěná od tíhy. Možná byli vlci v jiném životě delfíny. Mason a Nev už pod vodou pohodlně dýchali a pronásledovali
želvu, jako kdyby to byl králík. Zasmála jsem se a zaplavily mě bublinky.. Z vrchu přicházely čtyři rány, jako miniaturní exploze. Vzhlédla jsem a uviděla, Shaye, Rena, Adne a Connora, co vstoupili do vody. Poslední rána signalizovala Gabriela. Okamžitě vyrazil kupředu jako mrštný lachtan, jedinou rychlou vlnou nám signalizoval, kudy máme plavat. Jen jsem se užívala nového pohodlí pod vodou, necítila jsem se připravena opustit otevřené moře do stísněné jeskyně, ale neměla jsem na výběr. Tunel před námi se objevil v absolutní tmě, na rozdíl od akvamarínového moře za námi. Když jsme dorazily ke chřtánu vytesanému do pobřeží, zmocnila se mě vlna vzrušení a vzápětí přešla v hlodavou úzkost. Gabriel se vynořil hned za vchodem do jeskyně a sundal si masku. Ohlédla jsem se za ním, snažila se odhadnout vzdálenost mezi vodní hladinou a stropem jeskyně. Čtyři stopy, možná pět, ale moje světlo baterky ukazovalo, že strop se stále svažoval do neustále se zužujícího tunelu. „Už jsem umístil v chodbě, kde se budeme potápět, vodítko,“řekl Gabriel. „Pokud začnete ztrácet smysly, prostě se tím nechce vést. A pamatujte, ať na to nezapomenete. Jen dýchejte, pročistěte si uši, když budete sestupovat, a všechno bude v pořádku.“ „Je to opravdu ten nejlepší plán?“zeptal se Silas. Poprvé v jeho arogantním hlase zazněl strach. „Potápění v jeskyni vyžaduje speciální certifikát. Možná-“ „Učím s tím certifikátem,“odmávl ho Gabriel. „Vím, co dělám. Nedělali bychom tohle, kdyby tu byla jiná možnost.“ Zavrtěl hlavou. Srdce mi začalo bušit a já přemýšlela o možném nebezpečí z toho, že jsme na pokraji konfrontace. „Je to jediná cesta,“Gabriel rozsvítil světlo na jeho zápěstí. „A jen ztrácíme čas diskutováním o tom.“ Silas se začal třást a já si nemyslela, že by to bylo z hněvu na Gabriela. Trochu mi bylo písaře líto. Možná to byl osel, ale nemusel tu být. Přišel jen proto, protože
věřil v to, co dělá. Doplavala jsem k němu a tiše promluvila. „Dám na tebe pozor.“ Jeho oči se rozšířili, ale přikývl. Vyhranila jsem pro něj místo mezi Shayem a mnou. Pokud by potřeboval pomoc, byla jsem přesvědčená, že Gabriel, Shay a já budeme nejlepšími pomocníky. Shay vypadal, že v tomhle našel svůj nový koníček, co ho chytil za fantazii, a já jsem tvrdohlavě přijímala všechno, co se jevilo jako výzva. Gabriel nás vedl vpřed, pomalu a vytrvale plaval. Čím dále jsme se dostávali do jeskyně, tím víc se tunel zužoval. Snažila jsem se zpomalit můj dech, ale se svým splašeným pulsem jsem nemohla nic udělat. Tunel nás uzavíral, stával se stále těsnějším. Sluneční světlo, co se kouskovalo u vchodu do jeskyně, teď zmizelo a provázela nás jen světla upevněná na našich zápěstích. Gabriel se zastavil. Neotočil se, ale jeho hlas se odrazil od stěn tunelu a hladiny vody. „Teď půjdeme dolů,“řekl. „Následujte potápěče před sebou a taky pokyny. Zabere to pět minut, než se dostaneme k otvoru, kde si budete muset sundal vesty a bomby. Budu na druhé straně; prostrčíte je otvorem a já vám posvítím baterkou.“ Jeden za druhým jsme se potápěli. Nebylo to jako třpytící oceán, potápění se v tunelu nás uvrhlo do dusivé temnoty. A my plavaly kupředu, chodba se stávala více skalnatá, jako jeskyní skříň s ostrými hřebeny ze stěn a krápníky, kterými jsme museli proplétat naši cestu. Pět minut. Pět minut. Pět minut. Tak málo času. Ale plavání se zdálo daleko delší. Náhlý proud se kolem mě mihl, odtahoval a odstrkoval mě z řady potápěčů. Krev mi pulzovala v hlavě. Začala jsem pociťovat závratě. Slova plula mou myslí ve fascinujícím, ale smrtícím zpěvu. Utopit se. Zmařit to. Ztratit se. Silas se zastavil a slova v mé hlavě začala ječet. Ztratit se. Ztratit se. Ztratit se. Proč jsme se nepohybovali? Co bylo špatně?
Krev mi křičela v žilách. Začala jsem se otáčet. Mohla bych prostě plavat zpět – dostat se z této jeskyně. Najít svou cestu ven, ven, ven. Bylo tu tak těsno. Tak temno. Silas se začal znovu pohybovat. Jeho pomalé, jednoduché kopy mě vytrhly z paniky. Po pár stopách se znovu zastavil. Stále jsem tam zůstávala, dívala se na něj, snažila se rozvzpomenout, co tu dělám. Ren za mnou mě jemně zatahal za jednu z mých ploutvý. Natáhla jsem krk, abych na něj mohla pohlédnout. Naklonil hlavu, obdařil mě zmateným pohledem, co mi naznačoval, že mám jít kupředu a já pochopila. Mezera. Narazili jsme na mezeru. No jistě, zastavili jsme se, aby každý potápěč mohl projít. Moje srdce stále bušilo v hrudi, ale moje hlava se pročistila dost na to, aby mě zprostila z toho krátkého vyšilování. Ale nestalo se nic, co by udělalo čekání méně trýznivé. Když se naše skupina pohnula dopředu, jeden za druhým, nemohla jsem zastavit hrozivé obrazy hrající v mé mysli. Uvíznout. Být rozmačkána. Utápět se v temnotě. Uchopila jsem regulátor pevně do jedné ruky. Právě teď se zdálo, že je to jedině spojení s okolním světem, co mám – ke světlu, k zemi, a vzduchu, kterému jsem náležela. Silas si odepínal plovací vestu, vzal ji do jedné ruky a spolu s bombou ji prostrčil otvorem, co jsem sotva viděla. Mezera, co se zdála neuvěřitelně úzká. Pak písař kopl ploutvemi a sklouzl do tmavé díry, jeho tělo blokovalo světelný paprsek, co se ztrácel ve zdech tunelu. Když už špičky jeho ploutví nebylo víc vidět, myslela jsem, že se mi zastaví srdce. Natáhla se pro mě ruka z díry a pak se objevila Gabrielova tvář. Čekal, pobízel mě. Moje mysl na mě křičela, ať si sundám vestu a bombu a předám je do Gabrielových rukou. Měl pravdu – žádné myšlení se mnou nespolupracovalo, panický strach mě mohl zabít. Přinutila jsem svou mysl, aby se vyprázdnila, přikázala jsem svým nohou, aby kopaly, pomalu, mechanicky. Protáhla jsem své tělo skrz úzkou mezeru jako když vystřelí torpédo. Nevěděla jsem,
že jsem se dokázala dostat na druhou stranu, dokud mě Gabriel neuchopil za ruku a nepomáhal mi. Zakroutil hlavou, přinutil mě se zastavit. Podržel mi vestu a já do ní vklouzla. Vrásky kolem jeho očí mi říkaly, že se usmívá. Shay byl vedle něj, čekal na mě a taky se usmíval. Když byla má vesta a bomba zajištěny, Shay mě vzal za ruku a plavali jsme k hladině. Strhla jsem si masku, polykala vzduch a třásla se. Shay si také sundal svou masku, vyplivl regulátor a usmál se na mě. „Co?“ Zeptala jsem se. „Měla jsi jít přes mezeru pomalu, Callo,“ řekl. „Zastihlas Gabriela tak nepřipraveného, žes mu skoro vyrazila regulátor z úst.“ „Prostě jsem to chtěla mít za sebou,“ řekla jsem s pocitem obrany. To plavání se umístilo vysoko na mém seznamu věcí, které znovu už nechci nikdy dělat. Když se Adne vynořila, chtěla jsem ji políbit. Díky Bohu, že je to jednosměrná cesta. Shay mě se smíchem postříkal. Ren se vynořil za námi. „Člověče, je dobré mít možnost znovu vidět.“ Bez hrozby topení jsem se rozhlédla po jeskyni. Ren měl pravdu. Bylo tu šero, ale nepotřebovali jsme baterky. „To musí být vstup do cenoté,“řekl Shay a ukazoval na strop. Vysoko, vysoko nad námi – asi sto stop – byl vstup do jeskyně, kudy pronikalo sluneční světlo filtrované džunglí, blikající po jeskyni. „Tak moc se vám plavání líbilo, lidi?“zavolal Mason. On a Nev seděli pět metrů dál s Ethanem a Sabine. „Sušší – no dobře, ne sušší, ale vlhcí – na pevné zemi zrovna tady.“ „Vím, že je tu důvod, proč tě mám rád,“zasmál se Ren když jsme doplavali ke kluzkým kamenům cenoté, omývaným slanou vodou. Vytáhla jsem se z vody. Jen smysl pro důstojnost mě držel od toho, abych si lehla na kameny a láskyplně si lisovala tvář k zemi. Vzduch byl stále těžký, slaný a nasáklý rybinou, ale konec konců, byl to opravdový vzduch. „Jste všichni v pořádku?“ Zeptal se Gabriel. „Mám trochu závratě,“ řekla Adne, ždímajíc si vodu z jejich vlasů.
„To je normální,“ odpověděl. „Ale řekni mi, jestli se to zhorší.“ „Díky,“ řekla stroze. „Všichni jste si vedli skvěle,“ řekl Gabriel. „Pojďme si pro to, kvůli čemu jsme tady.“ „Kam máme namířeno?“ Zeptal se Shay. „Do výklenku.“ Gabriel vykročil. „Můžete ho odtud vidět.“ „Světlo,“ zašeptal Shay. Následovala jsem jeho pohled. V jednom rohu cenoté zářily mramorové safíry a smaragdové tóny moře, které kontrastovaly s prostým zbytkem slunce ve zbytku jeskyně. Naše skupina začala následovat Gabriela, kromě Silase, který zíral ke stropu. Nev se na něj podíval. „Jo, myslím, že jsou ptáčci kvůli našemu příchodu nešťastní.“ Při pohledu nahoru jsem věděla, co myslel. „Nemyslím si, že jsou to ptáci,“ řekl Silas. „Co?“ Nev se zamračil. Zvuk se zesílil, sluneční světlo vysvitlo ven. V ten okamžik nás zcela zablokovalo. „Co je to?“ Zeptala jsem se. Silas něco zamumlal, ale nemohla jsem ho slyšet. Cenoté zesílilo zvuk, transformoval chvění křídel do náporu větru. Bylo příliš pozdě, když jsem rozuměla, že řekl: „Jděte zpátky do vody. Hned!“
Kapitola čtrnáctá STROP SE POHYBOVAL, každá jeho část. „Kryjte se!“Zařval Mason a běžel do výklenku. Gabriel už se hnul ze své pozice, nasadil si náčiní a potopil se. Jak by nás mohlo schování se do vody ochránit před padajícími kameny? Mason se zastavil, vzhlédl vzhůru jako většina z nás. Ten výjev nad námi nebyla smrtící sprcha kamenů. Byly to kroužící kupy stínů. Na moment jsem si myslela, že by to mohly být přízraky, ale ty nemají křídla. A nevydávají žádný zvuk. „Hni se!“Ethan mě postrčil, když Sabine sklouzla do jezírka. Spadla jsem do vody bez nasazené masky nebo připraveného regulátoru v mých ústech. Rozkašlala jsem se, snažila se vidět a dýchat. Connor a Adne byli ve vodě, stejně jako já se potáceli bez náčiní. Gabriel vyplaval, vytrhl si regulátor z úst a zakřičel. „Na co to sakra čekáte!“ Mason, Nev a Silas byli stále na břehu. „Co je to?“Nev a Mason oba zírali do tmy – živého mraku, co se pomalu pohyboval k vodě. „Gabriel má pravdu – pojďte pod vodu!“Silas na ně zamával, a přitom si sám nandával vestu i bombu. „Nemůžete tam stát!“ Jeho zuřivé pohyby upozornili roj nad ním. Najednou se mrak mlátících křídel a pronikavého cvrlikání snesl dolů. Silas zakřičel a padl na kolena, když ho obklopili. Už jsem ho neviděla, jen jsem mohla zpozorovat tvar jeho těla pod pulzujícím davem malých chlupatých tělíček s koženými křídly, špičatými uši a zakrslými hlavami. „Ach Bože,“Mason vzal Nevovu ruku a táhl ho do vody. „Musíme mu pomoct,“začala jsem plavat ke břehu, ale Gabriel, byl ve vodě rychlejší a odstrčil mě. „Už je mrtvý.“
„Ne, není,“Odstrčila jsem Gabriela z cesty zrovna, když mi ji zastoupili Shay a Ren. Zavrčela jsem na ně. „Co to děláte?“ „Podívej,“řekl Ren a pokynul hlavou ke břehu. Mrak se zvedl ze Silasova těla, co se nehýbalo. Jeho kůže byla úplně bledá, většina z ní pokrytá rudými rankami. Dokonce i jeho neopren byl rozsekán. „Už nemůžeme nic dělat,“řekl Ren. „Řekla jsem, že na něj dám pozor,“hlas se mi třásl. „Řekla jsem…“ „Tohle jsi nemohla vědět,“ Shay se podíval k roji, co se vznášel nad námi. Zatřásla jsem se ve vodě. Zdálo se mi jako kdyby mi kosti skákali pod kůží. „Potopí se k nám dokonce i tady,“Gabriel sledoval změť chlupů a křídel. „Musíme se potopit a pak se zase znovu vynořit. To je zažene.“ Nechtěla jsem jít znovu pod vodu. Dýchání bylo už tak dost těžké a to, co se stalo Silasovi bylo tak náhlé a hrozné. Když jsme se potopili, slyšela jsem stovky organismů na hladině, jako kdyby začalo pršet. Gabriel nás vedl na opačný konec jeskyně. Držel nás blízko, schoulené u sebe, ruce sevřené, jak jsme čekali. Na jeho signál jsme vyplavali. „Mluvte potichu,“zašeptal. „A neprovádějte žádné šplouchání ani náhlé pohyby. Voda je udrží , ale stejně nás pořád pronásledují.“ Ukázal na místo, ze kterého jsme přišli. Malé okřídlené kreatury se vznášeli na hladině. Netopýři se snažili k nám dostat, zmáčeli se a nemohli létat, nebo se utopili. „Netopýři?“zeptal se Mason. „Tohle mohou udělat netopýři?“ „Upíří netopýři,“řekl Gabriel. „Ale upíří netopýři nezabíjejí lidi,“řekl Nev. „Ne? Je to jen pověra.“ „Upíří netopýři taky neloví v hejnech,“Gabriel pohlédl ke stropu. „Tohle se změnilo. Jsou jako piraně.“ „Triky Strážců,“řekl Shay.
Connor hleděl na břeh, kde leželo Silasovo tělo. „Sakra. Věděl jsem, že neměl chodit.“ Znovu se mi stáhl hrudník. Proč jsem mu nemohla pomoci? Mohla jsem ho vzít a dotáhnou do vody. „Co teď?“zeptala se Adne. Ethan se podíval na břeh. „Musíme Shayovi získat čas.“ Connor se zasmál. „Myslíš jako rozvířit oheň?“ „Přesně,“Ethan se ušklíbl. „Získat mi čas k čemu?“zeptal se Shay. „Nenechám vás bojovat beze mě.“ „Je to jen dočasně, chlapče,“řekl Connor. „Neshledávám tuhle jeskyni o nic útulnější, než ty. Chystám se říct tomuhle místu adios. Ale ty potřebuješ tu rukojeť a nemůžeš ji dostat bez nás.“ Shay pomalu přikývl. „Vy odlákáte ty netopýry…“ „A ty poběžíš do výklenku,“dokončil Ethan. „Bude to daleko v rohu a když budou netopýři pořád roztržití, nebudou tě tam hledat.“ „Musíš nás nechat nalákat ty netopýry,“řekla Sabine. „To si nemyslím,“Ethan se na ni podíval. „Jsem velká holka,“vycenila zuby. „A vlci jsou rychlejší, než Hledači. Můžeme skákat z vody a do vody. A skupina, co kolem nich poběží je zmate.“ „Má pravdu,“řekl Ren. „Nech to smečku vyřešit.“ „Ano,“řekla jsem s vědomím, že si budu moct ve vzduchu ukrást pár netopýrů. Nebyl tu žádný způsob, jak vrátit Silase. Connor si odfrkl. „Tak dlouho, jak všichni budete mít vzteklinu.“ „Budu předstírat, že jsi to neřekl,“zavrčela Sabine. „Ale jenom proto, že tě má Ethan rád.“ „Skákat do vody a z vody, jo?“Mason se usmál. „Doufám, že se připravíš na to, jak páchne mokrá srst.“ „My to zvládneme,“řekla Adne. Zaznamenala jsem, že se třásla a na jejích tvářích byly pruhy vody a já si nemyslela, že je to z ponoru. „Můžeme to prostě udělat? Už se nemůžu koukat, jak tam Silas leží.“ Connor přikývl. „Dobře, Scione, poběžíš zpět hned, jak budeš mít
Eydis, Adne uplete dveře a my odsud vypadnem.“ Shay si sundal bombu a podal ji Gabrielovi. „Budu rychlejší bez toho.“ „Připravena?“Ren se na mě koukal. Jako alfové jsme vedli útok. „Jako vždy,“zavrčela jsem, snažila jsem se, aby můj hněv vyhnal strach. Je mi líto, Silasi. Budu se snažit, aby to bylo za tebe. Jeden po druhém se smečka potopila, plavala pryč od Shaye a ostatních. Zůstali jsme pod hladinou tak dlouho, jak jsme mohli. Když už voda byla hodně nízká, Ren a já jsme se přeměnili ve dva vlky, co vyběhli z vody. Strop ožil. Mason běžel za mnou, zatímco Nev a Sabine se drželi u Rena. Roj netopýrů klesl, cítila jsem vítr, tvořený stovkami křídel, proplétající se mou srstí. Teď. Vyslala jsem smečkou. Vyrazili jsme. Hrozivý jekot se rozlehl jeskyní. V intervalech jsem skákala a lapala do vzduchu. Někdy mé čelisti prořízly křídlo nebo rozdrtily malé tělo. Všechny ostatní kousance nic nezachytily, roj se přesouval k mým členům smečky. Otočila jsem se a uviděla tucet nebo víc netopýrů, jak visí na Nevově rameni. Jeho svaly zapulzovaly, když skočil ze břehu, narazil do vody a poslal tak nějaké netopýry do vzduch, zatímco ostatní sáli i pod hladinou, kde se Nev přeměnil a znovu úplně potopil. Fungovalo to. Netopýři nemohli sledovat všechny z nás, pohybovali jsme se tak rychle.A když se roj rozhodl sledovat jednoho ze členů, byli jsme dost rychlí na to, abychom se dostali do vody, dokud neudělali tolik škody. Další vlna ozvěny se rozšířila jeskyní. Sabine byla ve vodě a prala se s netopýry – stvoření bylo o hodně více, než u Neva. Byli lepší v zaměření se na jednoho z nás. Znovu jsme pocítila nával větru. Ani jsem se nemusela otáčet, abych věděla, že míří na mě. První přistál na mé páteři; zuby, kterými mě kousal byly tak jemné jako dvě malé tečky. Stejně jsem ale skoro klopýtla, když jsem cítila, jak malý jazýček saje moji krev. Přistál na mě další
netopýr. A další. Callo! Renův křik mi naplnil hlavu. Je jich na tobě moc; hned se musíš dostat do vody! Nechtěla jsem vědět, kolik bylo moc. Ale cítila jsem jejich váhu na mých zádech a krev odtékající z ranek miniaturních kousnutí. Síla mého skoku mi tvrdě narazila do hrudi a vyrazila dech z plic. Netopýři se snažili osvobodit z mé srsti a vzlétnout, než je uvězní voda. Přeměnila jsem se, snažila se nasadit si regulátor a dostat vzduch. Mé srdce bušilo, ale přinutila jsem se být klidná, pít v tichu pod vodou. Pod hladinou bylo všechno temné, i když jsem měla otevřené oči. Bylo to jako vznášet se v prázdném prostoru a ne pod vodou. Zoufale jsem se chtěla dostat zpět do boje, ale nejdřív jsem musela být stabilní. Když jsem si byla jistá, že můj dech je zpátky, vyplavala jsem na břeh, přeměnila se a pustila se zpět do rvačky. Jenže žádná rvačka nebyla. Moje smečka stále stála, uši stažené dozadu, přešlapovala dopředu a dozadu, sledovala strop. Netopýři zmizeli. Co se stalo? Vyslala jsem k Renovi. Odešli. Hrábl do země. Jeskyně se otřásla a oni odletěli vchodem do jeskyně. Jeskyně se otřásla? Nic jsem pod vodou necítila. Jen trochu. Sabine olizovala poranění na Nevově rameni. Mason a já jsme si vyměnili pohled. Vytáhl svůj jazyk z tlamy na znak vlčího úsměvu. Dokázal to. Shay našel Eydis. Jak to víš? Ren zastříhal ušima a otočil se k Masonovi. Jeskyně se otřásla ve Švýcarsku. Šťouchla jsem hravě do Masonova ramene. Do toho, Shayi. Správně. Ren zůstal napjatý. Ale proč by netopýři odlétli? Naježila jsem se. Pojďme zpět k ostatním. Dorazili jsme k výklenku v jeskyni, když se znovu otřásla. Země se rolovala pod mými tlapami a shodila mě k zemi. Hladina vody se začala zvyšovat, rozlévala se přes okraj břehu. Brzy to vypadalo jako vařící kotel. Co se stalo? Mason na nás zavolal.
Slyšela jsem křik Hledačů, ale nerozuměla jsem jim přes řev vody, co se valila do jeskyně. Vyškrábala jsem se na nohy a běžela jsem za jejich hlasy. Tlapy mi cákaly ve vodě po kotníky. Mělo by to být nemožné. Voda, co procházela otvorem, kterým jsme se sem proplazili, nemohla být tak silná. Ale něco to bylo. Voda, co byla u mých kolenou, už byla u mého pasu a stoupala, nutila mě plavat. Jeskyně se znovu otřásla. Kusy kamenů dopadaly ze stropu. Viděla jsem Connora, co na nás mával. Adne byla vedle něj, nasazovala si potápěčskou výstroj a Gabriel se jí snažil pomoci. Ethan začal plavat k nám. Kde byl Shay? Nemohla jsem jej mezi nimi najít. „Musíme se odtud dostat!“zakřičel Connor. Voda mi byla u krku, ale skoro jsem k nim dorazila. Ohlušující řev zaplnil jeskyni, když kolem nás burácel oceán a narážel do nás silou přílivové vlny Byli jsme odhozeni. Narazila jsem do zdi jeskyně. Moje instinkty křičeli, ať vyplavu najít cestu k hladině, ale i navzdory racionálním buňkám se moje tělo zastavilo. Už tu nebyla žádná cesta k hladině- Jeskyni zachvátila povodeň s rychlostí, která by se dala připsat magii. Byla to konečná past Strážců, nebo jenom důsledek toho, že Shay získal vodní rukojeť? Cokoliv to bylo, věděla jsem, že moje spása náleží pracování s vodou, ne proti ní. Přeměnila jsem se a zastrčila si regulátor, věděla jsem, že musím najít Shaye. Nechal tu bombu předtím, než šel pro Eydis. Mohl by se utopit bez zdroje vzduchu. Bojovala jsem proti novým proudům, co kolem mě vířily, popadla jsem jednu ploutev, co plula kolem mě. Pořád lepší pomáhat si jednou ploutví, než se snažit plavat bez nich. Propracovala jsem si cestu k zářivým tónům výklenku, co teď byl omýván vlnami, když byl ponořen. Mihnutí kolem mě mi nařídilo pohled. Uviděla jsem kopající nohy. Shay se tlačil k hladině. Bez bomby neměl jiné možnosti. Moje ploutev mi dala extra rychlost, když jsem šla po něm. Když jsem ho chytila za kotník, otočil se, připraven na mě zaútočit. Stáhla jsem ho dolů, vytáhla si regulátor a dala ho k jeho rtům. Držela jsem ho za ramena a snažila si vzpomenout na
Gabrielovy instrukce. Měla jsem bombu, takže jsem byla zdrojem dýchání. Držela jsem oči na Shayových plicích a počítala. Jeden nádech, dva nádechy. Přikývl na mě. Vzala jsem si od něj svůj regulátor a odbyla své dva dechy. Pomalu jsme plavali k místu, kde jsem naposledy viděla Hledače. Shay ukázal před sebe. Jasná třpytivost ve vodě – zlatá protínající se s tyrkysovou – dlouhý, úzký pruh světla. Adniny dveře. Otevřela dveře pod vodou. Shay mě zatáhl za ruku a plavali jsme rychleji. Adne se vznášela nedaleko portálu. Měla svoji bombu a masku, a když nás zahlédla, začala zuřivě mávat. Ale nemávala na nás, ukazovala na něco za námi. Otočila jsem se a i když jsem neměla svůj regulátor, ani žádný vzduch ke spotřebě, zakřičela jsem. Gabriel k nám plaval k portálu, ale nebyl sám. Něco s sebou nesl. Bezvládné tělo vlka. Nev se nesnažil plavat, nebo vyprostit z Gabrielových rukou. Vůbec se nehýbal. Shay mi vsunul regulátor mezi rty a zakroutil hlavou. Gabriel kolem nás proplaval, nesl s sebou Neva do portálu. Plavali jsme za ním, dostávali jsme se přes třpytivou chodbu a přistály na bahnité půdě džungle. „Ne!“ Mason klečel nad Nevem. „Prosím, Neve!“ „Jdi z cesty!“ Gabriel táhl Masona stranou. Mason zavrčel. Přeměnil se, připraven vrhnout se na Gabriela. Connor mezi ně skočil. „Počkej!“ Vykřikl Connor. „Dej mu chvíli. Je instruktor potápění, pamatuješ? Je certifikovaný v CPR.“ Mason kráčel dozadu a kňučel, když Gabriel tlačil Neva na hruď a vdechoval mu do tlamy. Dýchej, Neve. Dýchej. Někdo mě chytil za ruku. Opřela jsem se o Rena, vděčná za to, že tu byl a byl živý. Ale když jsem se na něj podívala, viděla jsem, jak byl bledý, když pozoroval, jak se Gabriel snaží přivést Neva zpět k nám. Adne klesla na zem vedle mě. „Řekni mi, že ho zachráníme,“ vydechla.
Jak to řekla, Nevovi čelisti se rozevřely a voda vychrlila z jeho úst. Zakašlal a otočil hlavou, s kňučením se přetočil na břicho. Mason vyjekl, vetřel se do Nevovy blízkosti, zakrýval mu tvář a olízl ho po čenichu. Potom se oba proměnili do lidské podoby a tvrdě se na sebe lepili. Sabine vzlykla, zatímco jí Ethan držel. Ren stiskl moji ruku, než odešel za Nevem a objal ho. „Díky Bohu,“ zamumlal Connor. „Dobrá práce, Gabrieli.“ „Vlk.“ Usmál se Gabriel. „CPR na vlka. Mého prvního.“ „Vše, co cítím je ryba,“ Nev zasténal a vykašlal ještě více vody. „Nikdy nebudu jíst ryby, tak dlouho, dokud budu žít.“ „Sklapni,“ řekl Mason. „Prostě sklapni.“ A políbil opět Neva.
Kapitola patnáctá PLAHOČILI JSME SE džunglí, promočení, voda z nás kapala. Radost ze zachránění Neva a získání Eydisu byla tlumena ztrátou Silase. Jak jsme přicházeli na stezku, kde se les svažoval k oceánu, obchod z potápěčskými potřebami vykoukl nad vrcholky. „Inez čeká na molu,“řekl Gabriel. „Prožívá své mateřské instinkty ve velkém stylu.“ Inez byla k nám zády; lenošila na lehátku. Miguel seděl ve stínu okapů obchodu. Mezi Miguelem a Inez byly dvě židle navíc. Žena v bikinách se na jednu z nich natáhla. Vedle ní byl muž s rozhalenou košilí a khaki šortkami, usmíval se a držel ženu za ruku. „Kdo jsou?“zeptala jsem se. „Nevím,“řekl Gabriel. „Netušil jsem, že máme na dnešek pozvané nějaké potápěčské skupiny.“ Zrychlil krok, neběžel, ale svižně se přesouval k postavám na molu. Žena v bikinách ho uviděla a začala mávat. Její kumpán si stoupl a sundal sluneční brýle. Ren nakrčil nos. „Co to… cítíte to?“ „Jo… do prdele,“Nev zavrčel a ohlédl se na džungli kolem nás. „Cítíš prdel?“zeptal se Ethan. „Díky za sdělení.“ „Ne,“řekl Nev. „Cítíme kočky.“ Zavětřila jsem. Měli pravdu. Bylo to decentní, ale zcela určitě to tu bylo. Štiplavá vůně hořícího hedvábí a šeříku. V krku mi narůstalo vrčení. Gabrielovy oči se rozšířily. „Las sombras… ne!“ „Gabrieli, počkej!“zakřičel Ethan. Ale druhý muž se hrnul do úkrytu a křičel. „Inez! Migueli!“ Žádný z Hledačů na molu se nepohyboval. Stalo se to vmžiku. Gabriel zrovna dorazil k molu a dopadlo to na něj – mělo to tvar jako ebenový plášť. Panter zařval, když se
vyhrnul z druhé strany střechy. Byl na Gabrielovi, co křičel , když ho kočka drápala do ramenou. Jeho křik utichl, když se panterovy čelisti semkly kolem jeho krku a lámaly mu kosti. „Sakra!“Ethan se na náš podíval, když panter vystartoval z mola do stínů džungle. Čekala jsem, že žena na molu začne ječet. Ale ona se přetočila, smála se. Její naolejovaná, zlatavá kůže se zahalila do elegantního kabátu. Muž vedle ní dvěma velkými skoky přeskákal střechu ve formě kočky. Zmizeli v temných výhoncích, stejně jako ostatní panteři. Syčeli a zle předli, zaplňovali větve nad námi a vzduch se plnil jejich hrozivými zvuky. Kolik jich tam nahoře bylo? Ochránci se všichni přeměnili. Naše smečka se schoulila, dívala se do lesního porostu. Ale kočky se zdály být mezi větvemi nezpozorovatelné. „Musíme jim utéct,“řekl Connor. „Zůstaňte u sebe. Veďte si to do domu. Musíme zůstat ve výhodné pozici, abychom je zadrželi, než Adne uplete dveře. Ethan se ujal vedení, Sabine a Nev byli vedle něj, zatímco Mason, Shay a Ren se drželi u Adne. Zůstala jsem vzadu s Connorem a pozorovala stromy, když se naše skupina pomalu pohybovala kupředu. Byli jsme připraveni, když vyskočil další panter. Zařval, když na něj Ethan hodil potápěčskou bombu a ta mu narazila přímou silou do hrudi. Narazil do země, snažil se popadnout dech. Mason a Ren využili jeho momentální dezorientaci a vrhli se na kočku. Zaútočila na ně drápy, ale Mason upoutal její pozornost, zatímco Ren se jí zaryl zuby do boku. Když se konečně s řevem otočila k Renovi, Mason ji šel zabít, vrhl se jí po krku a drtil průdušnice. Stromy ožily vyplněné řevem a las sombras se snášeli k zemi na nás se svou elegantní půlnoční srstí a jako břitva ostrými drápy. „Běžte!“zakřičel Connor. Ethan se rozběhl k domu s vlky v patách. Connor se rozkřikl, když do něj narazil panter a kopal ho do kolenou. Zavrčela jsem a narazila do kočky, přinutila ji vzdát se
Connora při boji se mnou. Síla mého nárazu nás odnesla na pláž. Naše těla byla propletená, když jsme zápasili v písku. Zakňučela jsem, když se panterovy drápy zaryly do mého boku, ale okamžitě jsem na to odpověděla kousanci do hrudi. Kočka zařvala, odkulila se ode mě. Vyškrábala jsem se na nohy, znovu na něj zavrčela, zatímco jsem se sama snažila srovnat v měkkém písku. Zasyčel na mě, jasně zelené oči plné hněvu… a inteligence. Mé srdce poskočilo. Ochránci – kočky byli jako my, otroci Strážců. Na moment jsem chtěla zjistit, jestli bychom s tímto nechtěným nepřítelem nemohli navázat spojení. Ale to jsem si jen myslela. Kočka se vymrštila a skočila na mě. Ukročila jsem dozadu, převalila se na zádech, takže mě panter minul. Pořád jsem se převracela, dokud nebyla na pravém boku a já se bez váhání vrhla na trhání do masa. Kočka zařvala a škubla sebou, snažila se dostat od mých trhajících zubů. Ale já jsem byla neúprosná; její krev, co nebyla na černém kabátě vidět – odkapávala na písek. Zoufalá kočka zařvala a převrátila se zpět. Odsunula jsem se, aby do mě nenarazila. Zproštěn útoku se mi panter znovu nepostavil. Místo toho se běžel schovat do džungle. „Callo!“Connor na mě mával. Ostatní mířili k molu. Vyklepala jsem si z kožichu písek a běžela do úkrytu. Jsi v pořádku? Ren přišel za mnou. Krvácíš. Rány nejsou hluboké. Kousla jsem ho do boku. S tím si poradíme, až odsud vypadnem. Ethan byl u dveří, držel je otevřené. Sabine a Nev byli uvnitř. Podívala jsem se přes rameno a běžela k domu. Džungle zůstávala tichá. Žádné kočky nás nesledovaly. Nepronásledují nás. Ren zavrčel a sdílel moji úzkost. Já vím. Vycenila jsem tesáky. To nemůže být dobrý. Connor zaklel, když jsme míjeli siluety Inez a Miguela. Byli zaklonění, hrdla prorvaná, zírali nevidoucíma očima. „Přísahám, že za tohle zaplatí,“řekl Connor a zavíral za námi dveře. Ochránci přecházeli okolo Hledačů, prskali a vrčeli. Něco
bylo velmi, velmi špatně. „Začni plést, Adne,“řekl Connor tiše. „Tak rychle, jak dokážeš.“ Přikývla, přesunula se ke vstupu do kuchyně, aby měla víc místa. Zrovna vyndala skeany, když jsem zachytila vůni. Nebyli to las sombras, ale něco jiného s ještě odpornější vůní. Jako panteři, bylo to jako oheň a bylo to ostré, ale kočky zněli neobvykle, nově. Tohle bylo staré. Jedno jsme my všichni věděli dobře. Ucítila jsem vařenou smůlu a spálené vlasy. Byla jsem už v pohybu, když jsem viděla beztvarou kreaturu, vznášející se vedle Adne. Callo! Shayův křik zazněl v mé mysli, ale neměla jsem na výběr. Nemohla jsem nechat Adne zemřít. Kdyby zemřela, zemřeli by všichni. „Adne, utíkej!“ přeměnila jsem se, běžící k ní největší rychlostí, co jsem zvládla. Otočila se ke mně a zírala. Zmatení ji přimrazilo na místě. „Connore! Ethane!“ Běžela jsem. „Všechny odsud dostaňte. Běžte!“ Natáhla jsem ruce a chytila Adne kolem pasu. Když jsem se otočila, hodila jsem ji přes místnost a doufala, že ji Connor zachytí. „Ne!“Slyšela jsem Shayův zoufalý nářek v tom stejném momentě, co Ren zavyl. Zavřela jsem oči, když mě přízrak pohltil. Bolest. Když se přes mou kůži valila temnota, bylo to jako tisíce malých háčků zabodávajících se mi do masa. Pomalu začaly tahat, trhat mé maso. Křičela jsem, ale nic jsem neslyšela. Nic, kromě zvuku mé vlastní bolesti. Byla jsem roztrhána. Byla jsem v ohni. A pak už nebylo nic.
Kapitola šestnáctá PROBUDILA JSEM SE S TRHNUTÍM , lapala jsem po dechu. Za oknem zuřila vánice. Plískanice a sníh, ostrý jako šipky, byly hnáni z mraků na zem. Moje víčka padala, když jsem se snažila dostat k mým slabým vzpomínkám. Teplý vánek. Vůně soli s polibkem citrusů. Teď jsem vnímala samé známé vůně. Musely to být paperbacky s oslíma ušima, nudné sousto ořezaných tužek a ostrost džínsoviny. Posadila jsem se a rozhlédla. Byla jsem v posteli. V mém pokoji. Mrazení projelo mými pažemi. Byla jsem ve Vailu. Křik, který se snažil explodovat z mých úst, jako by zadržela nějaká neviditelná ruka. Jsem doma. Proč bych se měla bát. „Dobré ráno, ospalče.“ Moje máma seděla na židli blízko mého šatníku. Můj otec stál za ní a vypadal ztuhle. „Mami?“můj hlas se zlomil. Snažila jsem se pohnout, ale moje končetiny brněly. Zdály se být tak těžké. „Samozřejmě, že jsem to já,“řekla, když jsem na ni zírala. Něco uvnitř mě naříkalo. Proč mě vidět moji matku tak rozesmutní? „Mysleli jsme, že bys mohla prospat celý den.“ Její zuby byly tak jasné, když se usmála. „Že, Stephene?“ Můj otec přikývl. Něco v jeho očích přimělo projet strach ve spodní části mé páteře. Byl tak varovný. Alfa Nightshadeů byl naježený a připraven k útoku. Vzdálené hlasy se ozývaly v mé mysli. „Není žádný alfa Nightshadeů.“ „Anseli“zamumlala jsem. Záblesk bolesti se pokusil rozdělit a otevřít mou lebku.
Předklonila jsem se a přitáhla si hlavu do dlaní. „Tvůj bratr hlídá s Masonem,“řekla má matka. „Bude brzy zpět. Neměj strach.“ Přikývla jsem. To dávalo smysl. Proč mě tak bolela hlava? Můj otec svraštil obočí. „Bolí tě něco?“ „Stephene.“ Moje matka stočila oči na svého partnera; varovně na něj blýskla. „Nerozmazluj ji. Konec konců, je alfa.“ „Jistě, m-Naomi,“řekl. Položil si ruce na opěradlo její židle. „Myslím, že bych mohla být nemocná,“řekla jsem. „Bolí mě hlava.“ „Za chvíli ti přineseme aspirin, zlatíčko,“řekla matka. „Ale usnulas, než jsi nám dopověděla své dobrodružství.“ „Mé dobrodružství?“podívala jsem se na ni. „Ano,“řekla. „Zrovna jsi nám říkala o všech těch místech, kde jsi byla. Cestovalas s přáteli. Pamatuješ, jaký byl tvůj dárek od Strážců po Spojenectví? Všechna místa, co jsi viděla?“ Usmála se. Omyla mě vlna lehkosti, mé končetiny ztěžkly, ale mé žíly zalila blaženost. „Všechna místa, co jsem viděla.“ „Správně,“její perlově bílé zuby se zaleskly. „Chtěli jsme o tom slyšet. Jaká místa jsi navštívila?“ Srovnala se. Když se pohnula, její tělo se rozmazalo a na moment se jí zkřivila tvář, a já viděla - zakřičela jsem, jak mi tepala hlava. „Callo!“Můj otec přešel ke mně. Moje matka napřáhla ruku a on se zastavil. Stoupla si a velmi pomalu kráčela ke mně. Proč se pohybovala tak pomalu? S každým krokem se její figura znovu rozmazala. Pulzování v mé hlavě mě přinutilo zavřít oči. Nemohla jsem ji vnímat, když se přiblížila. Matrace zaskřípala, když si sedla vedle mě. Dala mi ruce na spánky a bolest se změnila v extázi. „Tak,“zavrněla. „Není to lepší?“ Přikývla jsem, ale pořád se mi chtělo plakat. Bylo tu něco, co jsem jí chtěla říct, něco moc důležitého, co moje matka musela vědět.
Položila jsem jí hlavu na rameno. „Omlouvám se.“ Ale nevěděla jsem, za co se omlouvám. Pohladila mě po vlasech. Její vůně prolétla mými nozdrami – tuhá vůně pergamenu a červeného vína. Odtáhla jsem se a dívala na ni. „Už je to lepší?“ Nadechla jsem se, nechala vůni přetrvávat. Tohle nebyla vůně Naomi Torové. Moje matka vždy voněla po gardéniích a kapradinách. Tyhle vůně, staré bohaté vůně, co přešly v ostrý parfém, byly známé a patřily někomu jinému. „Lumine,“zašeptala jsem. V ten moment, co jsem vyslovila jméno své paní, její kouzlo se rozplynulo. Vzduch kolem mě se rozbil, roztříštil před mýma očima. Moje matka zmizela. Seděla přede mnou jen Lumine Nightshadeová. Můj otec tiše stál na druhé straně místnosti. Jeho oči byly jasné strachem. Šok mě připoutal k posteli, když iluze odvanula. Začala jsem se třást a vzlykat. Lumine si povzdechla a urovnala si sako svého obleku. „To není moc slušné, Callo.“ „Ty děvko,“zavrčela jsem a brousila si zuby. Chystala jsem se vystartovat, když můj otec zakřičel. „Callo, ne!“ Příkaz Nightshadeského alfy byl dost na to, aby mě držel zkrátka. Setkala jsem se s jeho očima, než jsem následovala jeho pohled k mému šatníku. Dveře byly pootevřené a něco uvnitř se pohybovalo. Stíny, silné jako dehet, vlnící se ve tmě. Přízraky. Můj žaludek se obracel, když jsem si vybavila vzpomínku, jak si mě sebraly. Vlna bolesti udeřila mými končetinami, skoro mě posílala zpět do bezvědomí. Lumine se usmála. „Vážně, Callo. Copak sis myslela, že budu jen holý krk pro tvé hrdlo.“ Pohladila mi ruce. „Měla bys mě znát lépe, Callo.“
Vytrhla jsem své prsty z pod těch jejích. I když jsem ji namohla napadnout, nebyla jsem na ni hezká. „Jdi ode mě.“ „Kroť se, dítě,“ řekla. „Máš dlouhou cestu a chvíli potrvá, než se zotavíš z objetí přízraku.“ Jemně se zasmála, když jsem se otřásla. „Mám na tebe pár otázek,“řekla. „Pak si můžeš odpočinout.“ „Není tu nic, co bych vám řekla.“ „Oh.“Její úsměv se stal chladným. „Myslí, že je.“ Ztěžka jsem polkla, podívala jsem se na přízrak v komoře, než jsem otočila hlavou. „Ano.“ Její pohled mě pronásledoval. „To je jeden ze způsobů. Efron mě prosil, abych tě přivedla k němu a Emilovi. Nutila jsem své oči od ní. Zírala jsem z okna, sledujíc sníh zmítaný ve větru. Moje tělo se cítilo způsobem modřin a pohmožděnin. Slunce a moře Itálie se zdálo jako vzdálený sen. A Lumine nebyla jediná, která měla otázky. Chtěla jsem vědět, co se stalo potom, co mě unesly přízraky. Utekli ostatní z Eydisu? Jsou také vězni? „Ale já jsem mu vysvětlila, že si nemyslím, že by ses dala zlomit,“ pokračovala. „Bez ohledu na to, jak moc nátlaku bude použito.“ Nepatrně jsem se na ní usmála. „To máte pravdu.“ „Samozřejmě, že mám,“ řekla. „Ale nejsme tak úplně bez možností. Že ne, Stephene?“ „Ne, paní.“ Jeho pohled byl prázdný, ale jeho svaly se kroutily nervozitou. Můj otec byl nešťastný. Cítila jsem jeho žal, jeho rozhořčení po celé místnosti. „Proč bych pro vás měla něco dělat?“ Zírala jsem na ni. „Zabila jste moji matku. Zničila mého bratra.“ „Viděla jsi Ansela?“ Můj otec ke mně udělal dva kroky. „Jak-“ Lumine nepromluvila, ale ztuhla. Můj otec ztichl. „Co se stalo s tvojí matkou bylo smutné,“ řekla, ukládajíc si ruce v klíně. „Ale nutné v rámci okolností.“
„Bylo pro vás nutné ji zavraždit?“ Moje oči vzplály, ale slzy jsem zahnala tak rychle, jak jen to šlo. Nebyl tu k čertu žádný způsob, abych dovolila Lumine vidět mě plakat. S lehkým smíchem mlaskla jazykem a vše, co jsem se snažila neudělat, bylo, abych se na ni nevrhla v zuřivosti s drápy a zuby. „Vražda? Těžko, Callo. A jsem si docela jistá, že bys to tak strašně ve své mysli neviděla…bez vnějších vlivů.“ Zaryla jsem nehty do pokrývky. „Jednou jsi věřila v povinnost, loajalitu,“ pokračovala. „Tvoje matka selhala v její nejdůležitější roli. A zaplatila za to.“ Pohledla jsem na svého otce, ale byl stále zamrazený. Nedíval se ani na mě, ani na Lumine, místo toho byly jeho šedé oči ztraceny v neznámém, vzdáleném místě. Lumine stále hovořila. „Potrestání tvého bratra bylo jen varování.“ „Varování,“ řekla jsem tiše, vrčení lemovalo má slova. „Zbytku tvé smečky,“ řekla. „Zrada musí být pohotově oplacena.“ „Nic špatného neudělal.“ Vycenila jsem zuby a ona se usmála. „Neudělal?“ Zeptala se. „Mohla bys mi ukazovat ty tvé smrtící tesáky a věřit v to, že tvůj bratr, který tě vždy zbožňoval, neměl podezření, že chceš něco jiného než je ti určené?“ Krev mi šplhala z krku do tváře, jak mé srdce začalo bít příliš rychle. „Nemyslíš si, že nevytušil, že chceš riskovat svůj vlastní život a blaho celé tvé rodiny, jen kvůli dospívajícímu dívčímu poblouznění?“ „Poblouznění?!“ Vykřikla jsem. „Zamilovala jsem se do Shaye a zjistila, že se ho chystáte obětovat. Chtěli jste, abychom ho s Renem zabili!“ I přes můj výbuch Luminin usměv byl víc klidný. Teplo v mé tváři pomalu ustupovalo chladu. Sakra. Provokovala mě a já ji dávala informace. Nechtěla jsem jí dát nic. Možná kromě nějakých ošklivých šrámů. Lumine si vyložila mé náhlé zmlknutí spíš oddaně než zklamaně.
„Nemohu ti nechat všechen čas, Callo.“ Její hlas se kolem mě omotal jako krajta, co se chystala udeřit. „Ale toto téma jsem hluboce projednala s tvým otcem. Poslechni ho. Poslechni nás všechny a vše bude v pořádku. Pro tvého bratra. I pro tvoji smečku.“ Setkala jsem se s jejím pohledem, hledajíc podvod, ale našla jsem jen naléhavější, tvrdší pohled. „Pomůžete Anselovi?“ Přikývla. „Vše může být takové, jako bylo.“ Jako bylo. Moje rozbitá minulost by se mohla odehrát znovu. „Pokud nám pomůžeš,“ řekla. Neodpověděla jsem jí. Nemohla jsem mluvit, ani kdybych chtěla. Mé končetiny se třásly, moje hlava stále pulzovala a mé hrdlo bylo vyprahlé. „Stephene.“ Lumine natáhla ruku k mému otci. Ten opatrně přistoupil k posteli. „Emil a Efron dorazí do hodiny. Využij tento čas moudře. Jak jsme se dohodli.“ „Samozřejmě, paní.“ Můj otec se Lumine poklonil. Opustila místnost doprovázena svými přízraky. Ve chvíli, kdy stínová kreatura byla z dohledu, zatřásla jsem se a schoulila se na polštáře. „Tady.“ Můj otec zvedl sklenici, která ležela na nočním stolku. „Vypij to.“ Podívala jsem se na sklenici a zakroutila hlavou. Ironicky se usmál. „Je to jen voda, Callo. Sám jsem ji nalil.“ „Díky,“ řekla jsem ochraptěla a vzala sklenici. Na moment jsem se podívala na čirou kapalinu, jestli můžu věřit svému otci. Jestli na tom ještě záleželo. Jak jsem pila, voda zmírňovala bolest v mém vyschlém hrdle. „Jak dlouho jsem tady?“ „Přivezli tě předešlou noc,“ řekl. „Byla jsi v bezvědomí, protože nechali přízraky, aby se z tebe nakrmily.“ Zavrčel a podíval se ke dveřím. „Tak, aby ses probudila k výslechu s návrhem.“ „Co chtějí?“zeptala jsem se a podávala mu sklenici zpět.
„Chtějí, abys jim řekla, kde je Shay,“řekl bez váhání. Trocha úlevy zahalila mé končetiny. Shay tu nebyl. Byl v bezpečí. Alespoň něco. „Neřeknu,“řekla jsem, setkávající se s jeho upřeným pohledem. „Nikdy bych ho nezradila.“ „Nemyslel jsem si, že bys to udělala.“ Díval se na mě zblízka, ale nedokázala jsem číst emoce v jeho tváři. Zmatení, možná? Starost? „Tvůj bratr…,“řekl starostlivě. „Je-? „Je v bezpečí,“řekla jsem. „Je v pořádku?“ Začala jsem vrtět hlavou, ale něco uvnitř mě vybuchlo, vykřikla jsem a schovala si hlavu do dlaní. Moje tělo se otřásalo, když jsem vzlykala, jak mnou konečně projely všechny ztráty. Moje matka, můj bratr, Lydia, Silas, pan Selby… a možná další, co byli zabiti po tom, co jsem omdlela. Bylo to k něčemu? Po tom všem jsem byla tam, kde jsem začala, ve Vailu, a vstřebávala rozmary své paní. Možná není žádný způsob, jak uniknout osudu. Ruce mého otce byly kolem mě. Byla jsem příliš rozrušená, než abych reagovala, i když jsem věděla, že bych měla být zaskočena. Nepamatovala jsem si, kdy mě naposledy objal. Vždy láskyplně se mnou a Anselem bojoval, když jsme byli vlci, ale to bylo to bojové cvičení, stejně jako způsob stmelování. Když jsme byli lidé, můj otec byl vždycky trochu rezervovaný. Teď se jeho ramena třásla a on vzlykal stejně otevřeně jako já. Zůstali jsme tak, jeden u druhého, oba jsem se potáceli ve smutku, dokud jsme se neodtáhli. Promnula jsem si kalné oči a otočila se zpět k oknu. I když byl můj pokoj v druhém patře, nebylo to tak daleko na zem. Možná to byla moje jediná šance. Možná by můj otec mohl jít se mnou. „Ne, Callo,“řekl a jeho ruka spočinula na mém rameni. „Kolem celého našeho pozemku jsou Baneové. Možná bys přeprala dva nebo tři, ale nakonec by tě přemohli.“ Otočila jsem se k němu, nepřekvapovalo mě, že tak snadno
přečetl mé myšlenky. Konec konců, byl to on, co mě vedl k tomu, abych jednala jako bojovník a vždy hledala způsob, jak vzít věc do svých rukou. „Můžeme si promluvit?“zašeptala jsem, pátrající v jeho očích po nějakém náznaku jeho opravdových pocitů kolem všeho, co se s námi stalo. Můj otec miloval pořádek, kontrolu. Teď se jeho život změnil v chaos. A z toho, jak mě držel a byl tu se mnou, jsem věděla, že něco uvnitř něj bylo roztrháno tím, co Strážci udělali s jeho rodinou. Pohlédl na dveře a kývl. „Venku budou mít přízrak. Ale pokoj je náš.“ Moje srdce bušilo o závod. Kolik času máme? Co jsou nejdůležitější věci, co musím vědět? „Vzali ještě někoho?“zeptala jsem se. „Když mě sem vzali, byli tu i další vězni?“ „Ne, toho jsem si vědom,“řekl. „Ale v těchto dnech mi zrovna nedůvěřují.“ Kousla jsem se do rtu a uvědomila si, že tohle je ta chvíle. Možná to byla velká věc, co Hledači potřebovali. „Tati,“začala jsem a snažila se, aby se mi netřásl hlas. „Co kdybych ti mohla pomoci?“ Otočil se na mě s ostrýma očima a mé srdce poskočilo. Bere mě můj vlastní otec jako zrádce? Po tom všem, co se stalo, byla jeho loajalita ke Strážcům stále důležitá? „Pomoci mi jak?“ Cítila jsem se bez dechu, ale přinutila jsem se jít do toho. „Zachránila jsem Shaye, protože se ho Strážci chystali zabít.“ Nic neřekl, ale díval se na mě víc zblízka, když jsem to řekla. „Je to Scion,“řekla jsem. „Potomek Strážců, co je může zničit.“ „Pokud je jedním z nich, proč se obrátil proti nim?“ Můj otec pozvedl obočí. „Není to zrovna jeden z nich,“řekla jsem, slova se ze mě řinula. „Jeho matka byla člověk.“ „Nemyslím si, že je to možné-“ „Je,“vzala jsem ho za ruce. „Všechno, co se říkalo o Strážcích a
Hledačích. O Válce. I o tom, kdo jsme. Všechno to byly lži.“ Jeho ruce mě sevřely, tak těsně, až to bylo bolestivé, ale mluvila jsem dál. „Strážci zkroutili náš svět, aby ho mohli ovládat. Hledači se to snaží změnit.. Oni jediní mohou vybojovat znovu správnost. Shay je k tomu všemu klíč.“ „Jak si můžeš být jistá?“zašeptal, oči divoké. Promítla jsem si svou mysl. Neviděl to, co já. Akademii – krásu a milost magie Hledačů, tolik odlišnou od kruté manipulace kouzel Strážců. Nebojoval s novými spojenci, neměl důvod jim věřit tak, jako já. Co by ho mohlo přesvědčit? Věděla jsem, že ho musím přivést. Jeho pomoc by pro mě mohla všechno změnit… pro nás všechny. „Callo,“zněl tak zoufale, jako jsem se cítila já. „Co víš? Nemáme moc času. Emile-“ Nedokázal vyslovit jméno alfy Baneů bez toho, aby zavrčel. Moje mysl praskala, když mě realizace zasáhla jako zářící blesk. „Corrine,“řekla jsem. „Co?“zamračil se. „Corrine Larocheová.“ Popadla jsem ho za ruce. „Nebyla zabita Hledači.“ Můj otec ztuhl, ale já jsem spěchala. „Hledači přišli bojovat na její straně. Vedla vzpouru proti Strážcům.“ Setkala jsem se s jeho pohledem, čekala jsem nevíru, ale nebyla tam. „Ale spiknutí bylo odhaleno a zabili ji a všechny Baney, co byli s ní,“řekla jsem. „A když přišli Hledači, Strážci na ně čekali.“ Můj otec pustil mé ruce a zaťal ty svoje v pěst. „Bylas jediná. Jen dítě, když se to stalo.“ „Já vím,“řekla jsem. „Stalo se to o mých a Renových prvních narozeninách.“ „Vždycky jsem si myslel…“ odmlčel se a z jeho hrudi vyšlo zavrčení. „Že něco nebylo v pořádku. Strážci nás povolali do boje, šli jsme po Hledačích – odtrhli je od skupiny Baneů, pronásledovali celou cestu na Balvan. Ale nebyla tam žádná těla.“
„Jak to myslíš?“ „Baneů,“řekl. „Strážci nás povolali do bitvy, protože Baneové byli napadeni Hledači. Ale když jsme dorazili na jejich úzamí, nebyli tu žádní zranění nebo mrtví Baneovští vlci. Nebyly tu žádné oběti. Hledači jsou tvrdí bojovníci; nechávají ve své brázdě raněné a mrtvé.“ „Ale přízraky ne,“zašeptala jsem. Jeho oči se setkaly s mýma, lesknoucí jako ocel. Přikývl. „Hledači ti tohle řekli?“ I přes jeho vlastní vzpomínky zanechávající kousky pravdy, jsem slyšela, že ještě stále ještě nebyl ochotný věřit svým dlouholetým nepřátelům. „Hledači vyplnili mezery,“řekla jsem. „Ale četla jsem o Corrine a pasti.“ „Kde?“zeptal se překvapeně. „V knihovně Bosqua Mara,“odpověděla jsem se zamrazením. „V Rowan Estate. Byl tu odkaz na Haldičkou historii.“ „Corrine byla dobrá vlčice,“řekl tiše. „Nezasloužila si život, jaký jí byl předhozen.“ „Já vím,“řekla jsem. „Myslím, že je požehnání, že tohle její chlapec nikdy nevěděl.“ Můj dech se zachytil při zmínce o Renovi. „Teď to ví.“ „Ty víš, kde je?“ Oči mého otce se rozšířily. „Strážci nám řekli, že utekl. Nemohl unést vinu ztracení smečky. Jako Logan.“ Na mé rty se vplížil úsměv. „Kde je Logan, vím taky.“ Jedno z jeho obočí se nadzvedlo. „Opravdu?“ „Oba jsou s Hledači,“řekla jsem. „Ren proto, protože ho chtěla zachránit Adne… a já taky.“ „Kdo je Adne?“ „Dcera Monroa – jednoho z Hledačů. A je to…“ Uvědomila jsem si, jak moc jsem se toho dozvěděla a jak málo toho stále ví můj otec. „Je to Renova sestra.“ Věnoval mi dlouhý pohled a nakonec si povzdechl „Corrine a
Hledač Monroe?“ „Nezníš překvapeně,“řekla jsem. „Předtím jsi řekla, že Shay měl lidskou matku,“řekl. „Což poukazuje na to, že páry mezi lidmi a našim druhem jsou také možné.“ Nabral pomalý, dlouhý dech a řekl „ „A nikdo neriskuje tak jako Corrine bez toho, aby bylo něco velkého v sázce. Něco jako láska.“ Do očí se mi nahrnuly nové slzy. „Já vím.“ Tak trochu se usmál. „Miluješ toho chlapce… Sciona?“ Přikývla jsem a pozvedla si kolena až k hrudi. Díval se na mě a trochu se mračil. „Ale taky ses vrátila pro Rena?“ Moje tváře zahořely a najednou jsem byla dcera polapena ve svízelném rozhovoru se svým otcem. „Je to komplikované.“ „Myslím, že je,“zasmál se. „A teď už rozumím, proč Renier není jako jeho otec.“ „Jeho otec… jeho opravdový otec…“ odkašlala jsem si. „Byl to dobrý muž. Válečník jako my.“ „Je dobré vědět, že Corrine našla ve svém životě trochu štěstí,“řekl tiše. „I když jen krátce.“ „Asi,“řekla jsem a přemýšlela o Corrine, Monroovi, Renovi a Adne. Adne teď byla sirotek, ale zachránila svého bratra. Vyrovnávalo to? Nevěděla jsem. „Láska,“řekl můj otec jemně. „Pravá láska je někdy cennější, než kdokoliv z nás může říct.“ Zírala jsem na něj, čistý pohled jeho očí vrhal pravdu do mých. „Kdo jsi a co jsi udělal s mým otcem?“neubránila jsem se úsměvu. Zasmál se. „Někdy je čas válčit – hodně často. Ale někdy je nutné riskovat říct pravdu o naší vlastní zranitelnosti.“ Koukala jsem na něj a v hrudi mi štípal smutek. „Miloval… miloval jsi mámu?“ „Ano,“jeho úsměv zmizel. „A ještě víc, když jste se ty s Anselem narodili.“ Chtěla jsem mu věřit, ale nemohla jsem zastavit další otázku.
„Ale vždycky to vypadalo jinak?“ „Byli jsme jiní,“řekl. „Ale oba jsme se vždycky snažili být tak dobrými alfy, jak jsme si mysleli, že můžeme být. Chránit smečku. Udržovat tebe a tvého bratra v bezpečí.“ Zaryla jsem si nehty do rukou. Snažila se mě chránit a moje rebelství ji zabilo. „Omlouvám se,“zašeptala jsem. „Ne,“řekl a odhrnul mi vlasy za uši. „Nikdy tě z toho nevinila.“ Přikývla jsem, přála jsem si, aby jeho slova ze mě mohla vytáhnout vinu, která se v mých střevech motala jako nůž. „A tvoje matka měla i divokou stránku,“řekl. „Nikdo ji nemohl hnát. Když jsme byli svobodně v lesích a běželi spolu, byly to ty nejšťastnější chvíle.“ Usmála jsem se na něj, pamatovala si na tu nespoutanou radost, co jsem prožívala při lovení se Shayem. „Jsem ráda.“ „Ti Hledači.“ Stoupl si a opřel nohu o postel, aby stál co nejblíž oknu. „Myslíš, že mají nějakou šanci vyhrát?“ „Logan si to myslí,“řekla jsem. „To proto jim podává informace.“ Můj otec se na mě podíval. „Obrátil se proti svému otci?“ „Nemyslím si, že to bere takto,“řekla jsem a ušklíbla se. „ „Myslím, že se jen snaží zachovat sebe samého nedotčeného.“ „To zní pravdivě.“ „Shay má zbraň,“řekla jsem. „Nebo její většinu. Elementární kříž.“ „Kříž je zbraň?“ „Jsou to dva meče,“řekla jsem. „Až je bude mít všechny, může porazit Strážce. Bude schopen zabít přízraky.“ „Nic nemůže zabít přízraky.“ Mluvil spíš do vířícího sněhu, než ke mně.“ „Scion ano.“ „Jak budou útočit?“ Zděsila jsem se a přemýšlela, jestli bych měla říkat něco víc. Co když můj otec stále doufá, že získá své postavení mezi Strážci? Jeho prsty škubaly. Vědění a naděje ve mně bublaly. Nechtěl mít se Strážci nic společného. Můj otec byl bojovník. Chtěl bojovat.
„Nevím, jak dojde k útoku.“ To byla pravda. Zaměřovali jsme se na sbírání částí kříže. Kdo ví, co s nimi bude potom? „Ale potřebujeme armádu k zálohování Shaye.“ Můj otec se ke mně otočil a v zamyšlení nakláněl hlavu. „Armádu?“ Přikývla jsem. „Hledači nejsou dost?“ „Ne,“řekla jsem. „Budou bojovat až do konce, ale potřebují pomoc. Tam přicházíme my.“ „My?“ „Ochránci.“ Zasmál se. „očekáváš, že povedeš armádu vlků proti Strážcům?“ „Už se to jednou stalo,“řekla jsem. „Otřesení bylo vzpoura vedená Ochránci.“ „Další tajemství z knihovny?“ „Ano,“řekla jsem. „Ale můžu vést jen svou smečku… a je nás jen sedm. To je těžko armáda.“ Byl velmi klidný. „Jsem mladá alfa,“řekla jsem pomalu. „Potřebujeme veterána. Vůdce, kterého budou ostatní vlci následovat.“ „Callo,“v jeho vlase bylo varování mísící se s bolestí. „Pořád jsi alfa Nightshadeů.“ Jeho ramena se otřásly hněvem. „Byl jsem této role zbaven.“ „Nikdo od tebe nemůže oddělit tvou smečku,“řekla jsem a převalila se na kolena. „Jsou Nightshadeové šťastní, že Strážci nazývají Emila jejich alfou?“ Ušklíbl se. „To si nemyslím,“řekla jsem. „Můžeš je vést. Musíš je vést.“ „Kdy?“jeho otázka byla sotva slyšitelnější, než šepot. „Brzy,“přesunula jsem se z postele a vzala ho za ruce. „Přeji si, abych mohla vědět víc.“ „Pokud Hledači vyhrají, co by to znamenalo pro vlky?“ Otevřela jsem ústa, než jsem zjistila, že žádnou odpověď nemám. Co by se stalo, pokud by se nám podařilo vyhrát tuhle válku? Kam by patřili Ochránci?
Dveře pokoje se otevřely. Dovnitř vstoupil Emile Laroche, pohlédl na nás, semknul ruce a ušklíbl se. „Rodiny Torů opět spolu,“ušklíbl se. „Není to dojemné?“ Pohlédla jsem na něj a on vyběhl s jazykem ven, brousil si špičáky. „Škoda, že to tak nemůže zůstat.“
Kapitola sedmnáctá MŮJ OTEC DOPADL na zemi, šedo-hnědý vlk blokoval Emilovi cestu ke mně. Emil se přeměnil, prskal a vrčel. Rozběhl se k nám. Můj otec vydal varovné vrčení, čenichem funěl, jak se připravoval k útoku. „Ale no tak.“ Efron Bane se procházel v místnosti s Lumine po boku. „Nemáme čas nechat naše chlapce zápasit.“ Dva alfové si stále byli tváří v tvář, zuby vyceněné, hlavu pozvednutou. „Dost,“ Luminin rozkaz se nesl místností. „Přeměňte se zpět.“ Oba vlci neochotně poslechli, jejich vrčení přešlo ve zlobné pohledy, když se vrátili do lidské podoby. Můj otec stále stál přede mnou, jeho tělo mě zastiňovalo. „Nějaké úspěchy, Stephene?“zeptala se Lumine. Zavrtěl hlavou. „Je to hrozně tvrdohlavá dívka, paní. Nemohl jsem ji přimět.“ „Dej mi pár minut,“odfrkl si Emile. „Přiměju ji.“ Můj otec zaťal pěsti, ale Efron si položil ruku na Emilovo rameno. „Ale no tak. Svět se točí, což rychle přesouvá okolnosti, pamatuješ? Nemůžeme ti dát čas užít si zábavu s touto dívkou.“ Emile setřásl Efronovu ruku. „To je omyl. Ta malá mrcha je zrádce a měla by zemřít.“ Sledovala jsem jejich výměnu a stále jsem byla zmatená. Co se stalo? Lumine přešla místnost a měřila si mě pohledem. „Zřejmě sis udělala mezi Hledači nějaké přátele, Callo.“ „A oni mají něco, co chceme my,“dodal Efron. „Váš syn byl hlupák, že se nechal chytit,“odfrkl si Emile. „Měl bys ho nechat hnít v Hledačské díře.“ Emile se zhoupl na patách a Efron ho uhodil. „Pamatuj, vlku. Syn tvého pána si zaslouží tvůj respekt.“ Emile na něj pohlédl, ale sklonil hlavu v poddání.
Moje mysl rotovala. Logan? Logan lhal, že byl unesen. Co se to sakra děje? „Pojď se mnou, Callo,“pokynula mi Lumine. „Nechceme se zpozdit.“ Podívala jsem se na otce a pak jsem jí vyšla po boku. Dotkla se mých krátkých blonďatých pramínků. „Velká škoda tvých vlasů,“řekla Lumine. „Co sis myslela?“ Neodpověděla jsem jí. „Stephene, počkej, až se vrátím,“řekla a našpulila rty, když se dívala na mého otce. „Ty a já máme stále hodně věcí, co máme prodiskutovat.“ „Jistě, paní,“sklonil hlavu. Když jsem následovala Lumine ven z místnosti, potlačila jsem nutkání se na něj ohlédnout. Právě teď jsem musela být tvrdohlavá, rebelská dcera, která nemá respekt ke svému otci. Nemohla jsem dovolit Strážcům zjistit, že jen dvě věci ze tří jsou pravda. Neviděla jsem přes temně tónovaná okna limuzíny, ale jeli jsme asi hodinu. Má mysl byla zpátky ve Vailu. Přála jsem si, abych mohla nějak mluvit se svým otcem. Pomohl by nám. Bojoval by proti Strážcům. Ale jak bylo možné navázat spojení mezi jeho smečkou a Hledači? Moje tělo bylo vyčerpané. Moje mysl v šílenství. Pořád jsem nevěděla, kam mě vezou, nebo co se stane, až se tam dostaneme. Nezávisle na tom, jak moc jsem to chtěla zjistit, zvědavost zvítězila, když se auto zastavilo. „Kde jsme?“ „Na strašně nepohodlném místě, co obléhají tví přátelé.“ Efron si podal skleničku brandy, kterou po cestě popíjel. „Měli bychom být pochváleni za naši spolupráci.“ Emile tiše zavrčel. Po celý výlet na mě zíral. Věděla jsem, že mě chce zastrašit, ale akorát způsobil to, že jsem ho ještě víc nenáviděla. Když lezl přese mě, aby následoval Efrona ven z limuzíny, zašeptala jsem, „Jednou se budu dívat, jak umíráš.“ Usmál se na mě. Všemi zuby. „Moc se bojíš pokusit se zabít mě sama?“
Vyslala jsem k němu tvrdý úsměv bez mrknutí oka. Strach v tom nehrál žádnou roli, ale byl tu seznam Emilových nepřátel, kteří si zasloužili vykonat pomstu víc než já. Jako můj otec. Jako Ren. „Jdi, Callo,“řekla Lumine a šťouchla do mě dlouhými nehty. Vylezla jsem z auta. Emile stál u mě, hrál roli střežitele vězně, zatímco Strážci vyrovnali řadu ve svých Chanel a Gucci outfitech. Řidič a další muž opustili auto. Zaregistrovala jsem dva ze starších Baneů. Zaujali pozice vedle Strážců. Rozhlédla jsem se, snažila se zjistit, kde to jsme. Stáli jsme na okraji malé louky, roztínající les borovic. V dálce jsem viděla vrcholky hor, kde sněhová oblaka kroužila kolem skal. Vzduch byl moc svěží na to, abychom byli blízko města, ale taky jsme nebyli v okolí Vailu. Také jsme ujeli vánici. Tady občas proplula kolem sněhová vločka, ale nebyla tu žádná známka větru a sníh sahal jen po kotníky. Zachytila jsem mezi stromy přes prostor pohyb. Postavy vykročili z lesa a pohybovali se směrem k nám. Když jsem zachytila kaštanové vlasy, skoro jsem zavolala. Connor byl naživu. Jen vidět ho mi dodávalo naději, že možná mise v Eydisu neskončila jako katastrofa. Bez rozmyšlení jsem se vydala k němu. Emile mě chytil za ruku, zaryl mi prsty do masa dost na to, abych tam měla modřiny. Ignorovala jsem bolest v mých očích a pohybovala jsem se za zbytkem skupiny, ale nenašla jsem, koho jsem hledala. Dvě osoby, které jsem očekávala, že mě přijdou zachránit, Shay a Ren, tu nebyli k vidění. Stejně tak Bryn, Mason nebo Nev. Connor vedl zhroucenou postavu, která klopýtala ve sněhu. Logan vypadal o moc hůř, než když jsem ho viděla naposledy. Když se dostal blíž, viděla jsem jeho oteklý ret a monokl. „Otče!“vykřikl Logan. Connor mu šťouchl loktem do žeber a Logan zdvojnásobil kašel. „Jak se opovažuješ vztáhnout ruku na mého syna!“zakřičel Efron
s planoucíma očima. Viděla jsem, jak se žene síla z jeho ramen, skoro jako světlo a doufala jsem, že Connor ví, co dělá. I když byla výměna dohodnuta, pokud byl ve hře přízrak, pochybovala jsem o našich šancích dostat se odsud živí. Anika pohlédla na Connor a zavrtěla hlavou. „Dost.“ Connor pokračoval s držením pohledu na Loganovi a přejel prstem po jeho krku. Mladý Strážce se skrčil a hodil prosebný pohled na svého otce. Skoro jako show, kterou na Strážce hrají. Prosím, ať to vyjde. I když to nebylo v plánu, věřila jsem, že je to tak dobře. Hrdá ztuhlá postava, jejíž zápěstí bylo v ocelových poutech, držela krok s Anikou. Sabininy oči byly podlité krví, končetiny se třásly zimou. Sabine? Co tu dělá? A proč má na zápěstích železné okovy? Dva další Hledači ozbrojení kuší stáli na boku malé skupiny. Drželi zbraně namířené na Emila a další dva Baney. Malá skupinka přišla pět metrů před nás a zastavila se. „Nabídl bych vám občerstvení, ale odmítli jste moji pohostinnost,“řekl Efron Anice, zatímco se díval na Sabine. Vypadal, že je z jejího objevení tak zmatený jako já. Jeho pohled byl tvrdý, měnil se v něm vztek a zvědavost, zatímco ona měla oči sklopené. „Vaše kanceláře jsou stěží místo pro pohostinné setkání, Efrone,“řekla Anika s chladným úsměvem. Efron se zamračil.„Můžeme provést obchod?“ „Jak jsme se dohodli,“řekla Anika. „Vlčice za tvého syna?“ Efron přikývl. Sabine klopýtla dopředu k Efronovým nohám. „Počkejte! Slíbili jste, že můžu mluvit!“ Baneové se proměnili a vyskočili vpřed. Kráčeli kolem Sabine. Efronovy rty se zvlnily v úšklebku, když se koukal na třesoucí se dívku na kolenech před ním. Zírala jsem na ni. Co to sakra dělá? „Prosím,“řekla. „Prosím.“
„Co to má být?“ Efron si odplivl. „Ta holka je nám k ničemu,“řekla Anika upjatě. „Ale na rozdíl od vás nejsme monstra. Nepopravujeme vězně bez důvodu a nemůžeme riskovat, že uvidí naše operace. Je záruka.“ Sabine vzlykala a snažila se vytrhat si vlasy z pout. „Nevěděla jsem to. Omlouvám se. Udělala jsem hroznou chybu.“ „To je k pláči,“řekla Lumine. „Jaká radost, že nesdílíme tvé břemeno svědomí,“ Podívala se na Baney a pozvedla ruku. Nemohla jsem dýchat, protože jsem věděla, že se chystá vydat rozkaz k odstranění Sabine. „Ne,“Efron ji věnoval ostrý pohled. „Tohle mám řešit já.“ Lumine si povzdychla, nechala svoji ruku spadnout. „Jak si přeješ.“ „Prosím, odpusťte mi, pane,“Sabine na něj zírala, její obličej byl mokrý slzami. „Ukažte mi svou laskavost. Vezměte mě zpět.“ Bylo mi na zvracení, věděla jsem, že to není pravé, ale nebyla jsem s to uvěřit, jak tohle může být součástí plánu Hledačů. Proč by se Sabine vracela k Efronovi? K čemu by to bylo dobré? Úsměv pomalu zkřivil Efronova ústa. „Drahá Sabine, proč bych ti měl otevřít náruč? Zrada řeže jako nejostřejší nůž. To jistě víš.“ „Já vím,“ prosila. „Nerozuměla jsem tomu. Ale nezůstanu s nimi. Zůstanu s tebou.“ Otočila se a zamračila se na Aniku. „Jsou to blázni, chci žít. Dovolte mi vrátit se k Baneům.“ Efron přikývl. „Vždy jsi k nám patřila.“ Kývla. „Dax a Fey uvítají tvůj návrat,“ dokončil, líně vlekl ruku přes její zlatavé vlasy. „Zejména u třetího člena se ukázalo, že za tebe byla špatnou náhradou.“ Moje krev byla studenější než vzduch okolo nás. Ale ne. Lumine se krutě zasmála. „Říkala jsem, že nebyla poslední.“ Efron pokrčil rameny. Sabine se nepohnula. Dívala se na Efrona, ale nepromluvila. Můj hlas se zlomil. „Cosette?“
Tato otázka mi vysloužila ránu do hlavy od Emila, ze které mi zvonilo v uších, jak jsem padala po všech čtyřech na sníh. „Drž hubu, děvko.“ „Jak křehká dívka. Nic moc ani na vlka.“ Efron pomalu zatřásl hlavou, jak předstíral lítost. „Den po vašem odchodu, jsme ji našli viset na jednom ze stromů za územím Baneů. Jen jeden den.“ Jeho pohled sjel po Sabine, pohled ostrý jako břitva. Neuhnula, ale zašeptala: „Cosette byla vždy slabá.“ „Jistě.“ Efron nabídl svoji ruku Sabine. Vzala jeho prsty, nechala ho vytáhnout jí nahoru. „Vítej doma, drahoušku.“ „Děkuji.“ Sklonila hlavu. „Můžeme se přesunout společně?“ Connor najednou zařval, strkal Logana na kolena. „Tohle smrdí jako jeho chcánky.“ Efron na něj civěl. „Jestli jsi ublížil mému synovi . . .“ „Žádné trvalé poškození se nestalo,“ řekla Anika. „Ujišťuji vás.“ „Dej nám ho,“ řekl Efron, ačkoliv držel kontrolu nad Sabine. „Hned.“ „Ne dřív, než budeme mít vlka,“ namítla Anika. „Emile.“ Efron kývl hlavou ke Connorovi. S pohybem paže mě Emile zvedl na nohy a kopl mě k Hledačům. Ve stejnou chvíli Connor nakopl Logana, který se začal škrábat sněhem, Connor za ním. Zastavili jsme se méně než třicet centimetrů od sebe. Emil se na Connora ušklíbl. „No dobře. Neviděl jsem vás od chvíle, kdy jsem z vašeho vůdce udělal kus masa.“ „Zapomněl jsem zmínit mé díky,“ řekl Connor. „To mě těší,“ dodal Emile. Connor vzal Logana za rameno a tlačil ho ke Strážci před sebou. „Prostě to pojďme udělat.“ „Jak se patří,“ zavrčel Emile, uchopil mě kolem pasu. „Promiň, že jsme neměli více času k popovídání, Callo.“ Zírala jsem na něj. „Táhni k čertu.“ I přes mé rozhořčení mi srdce bušilo, když jsem se přes rameno ohlédla na Sabine. Nemohli jsme jí tu opustit. Prostě jsme nemohli.
Pak jsem byla strčena dopředu a viděla jsem Logana padat okolo mě. Hodila jsem po Connorovi děkovný pohled. Emile mě nechal jít. Connor zakřičel dřív, než jsem popadla dech a v příští chvíli jsem byla v Hledačově náruči a sněhem jsme běželi na druhou stranu louky. Zazářilo světlo, jak se před námi otevíral portál a já slyšela hlasy volající mé jméno. Baneové na nás zaútočili, ale Hledači očekávali zradu Strážců. Kuše vystřelily, když mě Connor nesl do třpytivých dveří s Anikou u nás, dávajíc rozkazy, i když jsme běželi přes zasněženou louku. Přetočila jsem se v jeho rukou a dívala se na Sabine. Jakmile mě ozářilo světlo portálu, setkala jsem se s jejím pohledem a myslím, že jsem viděla její úsměv.
Kapitola osmnáctá „Musíme se vrátit!“ Ječela jsem na Connora, který mě táhl, když Adne zavírala dveře. „Co ti to udělali? Ztratila jsi rozum?“ Connor zařval, když jsem se od něj sápala. „Proč bychom tam sakra měli lézt? A mimochodem, tohle má být poděkování za záchranu!“ „Nechali jste tam Sabine!“ Slzy mi stékaly po tvářích a nemohla jsem je zastavit. Byla jsem tak naštvaná a měla jsem strach z toho, co se jí může stát. Connor protočil panenky. „Nenechali jsme ji tam,“ strkal mě. „Je to součást plánu, Callo,“řekla Adne jemně. „Děkuji za důvěru.“ Connor na mě hleděl. „Plánu?“Přinutila jsem se nadechnout a vyhnat ze sebe divoké emoce. „Jak jsem řekl,“zasmál se Connor. „Vůbec žádná důvěra.“ „Potřebovali jsme někoho, kdo bude sledovat Strážce a komunikovat s Ochránci,“řekla Adne. „A Sabine je vaše nejlepší volba?“ Nemohla jsem dostatečně vynechat ze svého hlasu naštvání. „Víš, co musela prožít?“ „Byl to nápad Sabine,“odpověděla Anika a změřila si mě pohledem. Otevřela jsem znovu svou zavřenou pusu, neschopná odpovědět. Sabine přišla s tímto plánem? „A byl to dobrý plán,“řekla Anika. „Potřebujeme její pomoc. Je nejlepší spojení mezi Strážci a Ochránci, jaké máme.“ „Nebáli jste se, že Efron neskočí na návnadu?“ zeptala jsem se, cítila jsem se trochu nerozhodně z přívalu informací. „Logan si byl jistý, že skočí,“řekl Connor. „Něco o hrdosti, že pro jeho otce je Sabine největší Achillova pata, bla bla, další metafory.“ „Fajn,“vycenila jsem na Connora tesáky. „Ale jak se na to tvářil Ethan?“
„Souhlasil jen, když ho necháme jít taky.“ Zdálo se mi, jako by mě někdo praštil do břicha. „Ethan je ve Vailu?“ „Jop,“řekl Connor. „Trval na svém.“ „Ale oni ho zabijou.“ „Bože, Connore,“Adne na něj pohlédla, „Neříkej to takhle.“ Connor se zašklebil. „Je to tak ale o moc zábavnější, vidět, jak se jí chce zvracet.“ Ignorovala ho a otočila se ke mně. „Callo, Ethan není se Strážci. On a Nev jsou s Tomem Shawem.“ „U Burtnouta?“zeptala jsem se. „Vybudoval si pod barem pěkný bunkr,“řekl Connor. „Čas od času ho užíváme jako bezpečné obydlí. Nev a Ethan tam přebývají, koordinují informace, které přicházejí od Sabine a Logana. Logan eviduje postupy svého otce a ostatních Strážců. Sabine se snaží spojit Baney a doufejme, že tvůj otec dělá to samé s Nightshadey. Využíváme je k finálnímu útoku na Rowan Estate.“ Polkla jsem knedlík, co se zformoval v mém krku. „Kdy je útok?“ „Pokud sesbíráme poslední kousek,“řekla Adne tiše, „zaútočíme o půlnoci.“ „Tak brzy?“zeptala jsem se. „No, vzhledem k tomu, že jsme přeskočili několik časových pásem, tak je to vlastně v minulosti.“ Connor na mě povytáhl obočí. „Nechápu, o čem to mluvíš.“ Předpokládala jsem, že mě Connor dostal portálem zpět na Akademii. Ale my jsme nebyli v budovách Hledačů. Bylo odpoledne, když jsme opouštěli louku v horách. Teď byla venku tma, ale ne noc. Vzduch byl plný příslibu úsvitu. Tóny růžové se lehce draly do hluboce šedé oblohy. „Jsme na Novém Zélandu,“řekla Adne. „Kde je teď včera ráno.“ „Ale až se vrátíme do Vailu k útoku, pořád bude včera o půlnoci,“řekl Connor. „Mám z tebe bolest hlavy,“řekla jsem.
„V tom je on nejlepší,“usmála se Adne. „Pojďme,“Anika vyrazila. „Ostatní čekají.“ „Kde jsou?“ zeptala jsem se a moje mysl se začala uspořádávat. „Jsou na lodi,“řekla Adne. „Další lodi?“zasténala jsem. „Tentokrát to bude jiný výlet,“řekl Connor. „Žádné plavání až do konce.“ Vedl nás jasným ránem, přes les, jaký jsem nikdy neviděla. Země pod mýma nohama byla pevná, hrubá s rozbitými kameny, co vypadaly, že se z nich brzy stane písek. Pestrobarevné stromy s tuhými listy nás lemovaly, někdy doplněny jehličnatými kartáči, dopadajícími na lesní cestu. Když se cesta svažovala, stromy prořídly na širokou pláž a já uslyšela dva známé, přeřvávající se hlasy. „Callo! Ren a Shay na mě oba civěli. Seděli zády k sobě. A byli svázaní. Zírala jsem na ně. „Co to-“ Mason, co kroužil kolem těch dvou jako vlk, se přeměnil. „Díky bohu,“ běžel ke mně a chytil mě v těsném objetí. „Je dobrý tě vidět.“ „Tebe taky.“ Objala jsem ho a pak jsem ukázala na Rena a Shaye, co se snažili vyprostit ze svého uvěznění. „Co se děje?“ „Museli jsme je uvázat,“řekla Adne. „A já je musel střežit,“řekl Mason. „Dokonce i potom, co jsem uvázal ty nejtěžší uzly, co se dají. Dokonce i potom, co jsem Shaye musel jednou kousnout.“ „Nebylo to se mnou tak složité,“řekl Shay. „Jo, bylo.“ „Proč jsi je musel svázat?“zeptala jsem se a koukala se, jak Connor vytáhl nůž a začal se prořezávat lany, co držely Rena a Shaye dohromady. „Nemuseli jste nás svázat!“ zakřičel Shay a odhodil lana. „Ano, museli!“ Adne si založila ruce v bok. „Mohli jste se vrhnout rovnou do portálu, aby jste se k ní dostali. Oba jste se
chovali jako debilové.“ „Má pravdu,“řekl Ren. „Pravděpodobně nás museli svázat,“zašklebil se Shay. „Sklapněte!“ Adne se podívala na Rena. „Pořád jsi na seznamu lidí, na které jsem naštvaná. Nemysli si, že se z něj dostaneš tím, že se mnou budeš souhlasit.“ Ren věnoval Connorovi dlouhý pohled. „Založila si seznam, jo?“ „Neměj strach,“ řekl Connor. „Jsem na něm roky.“ „Já to slyšela,“hlas Adne poskočil o pár oktáv. „Jsem si jistý, že jsi ho udělala výborně,“ Connor odskočil, aby se vyhnul provazu, když se Shay s Renem zvedli a oba se na mě vrhli. Udělala jsem pár kroků zpět, snažila se předvídat řešení. Ale oba se zastavili krátce přede mnou, těžce oddechovali, oba se dívali jeden na druhého a na mě. „Ahoj,“řekla jsem a nebyla si jistá, co dělat. Přála jsem si, aby mě oba objali, ale nevypadalo to, že by k tomu došlo. „Ahoj,“ Ren řekl a založil si ruce na hrudi. „Je mi líto, že jsme nemohli přijít zachránit tě osobně.“ Neviděla jsem, že by jeho puls vyskočil do krku. Shay vypadal přesně tak nesvůj, díval se na Rena s nejistým úsměvem. „Ne, že bychom nechtěli. Byli jsme zaneprázdněni,“ naklonil hlavu a prohrábl si větrem rozváté vlasy. „Jsi v pořádku?“ „Jo,“dala jsem si ruce do kapes. „Ten přízrak byl odporný. Ale bylo to hodně rychlé. Teda aspoň z mé strany. Po té, co mě odnesli, si moc nepamatuju. Vzbudila jsem se v pokoji. Byla tam Lumine.“ „Co se stalo,“zeptal se Ren. „Ptali se na otázky, na které jsem neodpověděla,“řekla jsem. „Pak přišlo obchodování. Nebyla jsem tam dlouho.“ „Ale byla jsi zpět ve Vailu?“zeptal se Shay. „Ano,“zamrazilo mě při vzpomínce na můj pokoj, kde Lumine předstírala, že je má matka. „Ale viděla jsem svého otce. Myslím, že nám může pomoct.“ „To je pointa toho, proč Ethan a Sabine pracují ve Vailu,“řekl Connor. „Doufejme, že se jim podaří navázat spojení.“ „ Pošleme zprávu Ethanovi a Tomovi,“řekla Anika.
„Je dobře, že jsi mohla mluvit se svým otcem, Callo.“ Přikývla jsem a přemýšlela, jestli můj otec opravdu může přetáhnout Nightshadey na naši stranu. „Otevři dveře, Adne,“pokračovala Anika. „Je čas informovat Vůdce a připravit na dnešek dějiště.“ „Řekni jim, ať si obrní prsty na rukou a na nohou,“řekl Connor. Adne začala plést, nitě jejich skeanů zrcadlily světlo úsvitu, co k nám pronikalo z vrcholků lesa, kde jsme stáli. Ren přešel blíž ke své sestře, vstoupil do její práce. „Takže tady je Pyralis?“zeptala jsem se Connora, táhnoucí ho od ostatních. „Je to támhle,“ukázal na siluetu ostrova v dálce. „To je Whakaari.“ „A tam teď jdeme?“ pohlédla jsem na své kumpány. Naše skupina se zmenšila. Ethan, Sabine a Nev byli ve Vailu. Silas byl pryč. „Jen my? Nedostaneme posily?“ „Nevíme, co tam je,“Connor zaťal zuby. „Chceme, abychom riskovali co nejméně.“ „To je uklidňující,“ snažila jsem se zasmát, ale můj hlas se zlomil. „Zvládneme to,“ Shay jemně spočinul svými prsty na mé paži. Ten něžný dotek rozehřál mou chladnou kůži. „Bude líp,“řekl Connor. „Je to tak. Poslední zastávka na velké jízdě.“ „Víš, kde na ostrově to je?“zeptala jsem se. „Víme, kde je vstup do komnaty,“odvětil Connor. „Naše nejlepší tušení je, že čepel bude někde uvnitř sopky.“ „Počkej… sopky?“ Moje oči se vytřeštily. Shay přikývl. „Na Novém Zélandu je hodně aktivních sopek. Podívej,“ ukázal na nebe nad ostrovem. Mrak popelu se zvedal k oblakům. Mason přešel ke mně a položil mi ruku na rameno. „Taky jsem tomu nevěřil, když mi to poprvé řekli.“ „Jdeme do sopky,“řekla jsem a ramena mi poklesla. „To je… fantastické.“ Není tu sakra žádná možnost, abychom to zvládli.
„Co je sopka ve srovnání s mutantním pavoukem? Nebo piraními upířími netopýry?“ Shay se na nás usmál. „No tak, bude to dobrodružství. Mimoto, pořád tam chodí turisté. Sopka nemůže být tak nebezpečná.“ „Předpokládám, že turisté se nesnaží ukrást zakázaný předmět z pod nosů zlých čarodějnic.“ „Ne, pokud jste zaplatili za balíček deluxe,“ odvětil Shay vážněChvíli jsem na něj zírala, než jsem se začala smát. „Blázníš, člověče,“řekl Mason, ale smál se také. „Co jsem zmeškala?“zeptala se Adne, když se k nám s Renem připojili. Otočila jsem se a spatřila, že portál zmizel, stejně jako Anika. „Jen Shay předvádí svůj smysl pro humor,“odpověděl Connor. „Pojďme na loď.“ Mason, Adne, Connor a já jsme nalezli na loď, když ji Shay s Renem odstrčili z pláže na vodu. Connor nahodil motor, což nás houpající se po vlnách vyslalo k Whakaari. „Takže jak Logan zapadá do plánu?“zakřičela jsem přes řvoucí motor, narážející do vln. „Potřebujeme Logana uvnitř.“ Adne si zakryla oči, když ji ozářilo slunce, co se vyhouplo přes horizont. „Bude klíčový, až se Shay dostane k Trhlině.“ „Proč?“ zeptala jsem se. „Strážce a jen Strážce může přivolat Bosquea a donutit ho zjevit se ve své pravé podobě. Shay ho nebude moci zahnat, pokud se tohle nestane.“ „Jak může Strážce přinutit Bosquea něco udělat?“ zeptala jsem se. „To on je řídí.“ „Má to co dělat s přísahou Strážců v rozkazu dostat jejich moc – test loajality,“ řekla. „Jejich věrnost Hambingerovi může být zavázána jen pokud není maskovaný kouzlem. Musí se zavázat – a jestli tomu rozumím, není to pěkné.“ „Bradavice a tak,“řekl Connor. „Myslím si, že je to o moc horší, než bradavice,“řekla Adne.
„Při štěstí to uvidíme sami,“řekl. „S trochou štěstí,“řekl Mason. Connor mu věnoval chabý úsměv. „Když Logan dokončí zaříkávání, zjeví se Bosque v jeho pravé podobě. Což znamená pro Strážce, že bude podmaněn do Podsvětí, ale v našem případě se otevře průchod, kam musíme zahnat Harbingera.“ Nenáviděla jsem pomyšlení, že budeme spoléhat na loajality někoho tak kluzkého, jako je Logan. „Opravdu můžeme Loganovi věřit, až dokončí své zaříkávání?“ „Jistěže nemůžeme,“Connor se zasmál. „Ale nemáme na výběr.“ „Ale co když si to rozmyslí?“zakřičela jsem. „Nebo ve skutečnosti myslel tím, že je to psáno, že Strážci vyhrají?“ „To možná.“ Connor pokrčil rameny. „Moc s tím nenaděláme.“ „Ale on ví, kde je Akademie!“ Adne zavrtěla hlavou. „Na tom nezáleží. Postaráme se o to.“ „Jak?“ setřela jsem si vodu z obličeje, když vlna cákla na loď. „Promiň!“ zakřičel Connor. „Budu se snažit najít hladší cestu.“ „Očarujeme ho,“řekla Adne. „Pokud by uvedl Itálii nebo Akademii nebo se snažil ukázat na mapu, udusí se k smrti kašlem nebo jeho vlastními zvratkami.“ „Jako to, co se stalo panu Selbymu,“řekl Shay. „Anika řekla, že kouzla jsou něco, co všechny čarodějky mohou použít dost lehko, nezávisle na tom, jestli jsou amatéři nebo profesionálové jako tihle.“ „Samozřejmě, že Strážci mohou přijít na způsob, jak kouzlo zlomit,“řekl Connor. „Nepotřebujeme tvé komentáře, Connore,“Adne jej uhodila do zad. „Prostě řiď loď!“ „Jsi v pořádku?“Shay přešel k Masonovi, co měl zavřené oči a prsty zaťaté v okraji lodi, až mu zbělely klouby. Mason neotevřel oči, ale zašklebil se, když Connor narazil na další vlnu, co nás potkala. „Jen mi slib tohle, pokud vyhrajeme. Už nikdy nebudu muset vlézt na žádnou loď,“řekl Mason. „To je všechno, co chci. Žádné další lodě.“
„Platí,“ Shay objal jednou rukou Masona kolem ramen. „Žádné další lodě.“ Ren přelezl, aby si mohl sednout vedle mě. „Jak je?“ Posunul se blíž a položil svou ruku na moji. „Budu v pořádku,“řekla jsem a olízla si sůl z mých rtů. „Podívej, myslím, že Masonův ‚žádné další lodě‘ plán je dobrá věc.“ „Jo,“usmál se. „Vlci a oceán. To není moc přirozené.“ „Nevtipkuj,“řekla jsem. Sehnul se a mumlal do mého ucha. „Ublížili ti, Callo? Měl jsem strach… Efron… nebo můj… Emile…“ Zavrtěla jsem hlavou. „Jen ten přízrak.“ Sevřel své prsty pevněji a já na něj vzhlédla. „Jsem opravdu v pořádku, Rene. Ale Sabine-“ Můj krk se sevřel. Nezáleželo na tom, jak dobrý to byl plán, nesnášela jsem pomyšlení, že by byla v Efronově milosti. Stále víc zatínal prsty a zavrčel, zíral na ostrov, co se před námi rýsoval. „Nechtěl jsem, aby šla. Nikdo z nás. Dlouho jsme se hádali.“ Přikývla jsem. Aspoň jsem nebyla jediná, komu se tahle strategie nezdála. Cena se zdála příliš vysoká. „Myslím, že Ethan by mohl někoho zabít,“říkal Ren. „Byl úplně šílený.“ „To je mi jasný,“řekla jsem. Ren se na mě usmál. „Asi jako jsme se já a Shay chovali, když šlo o tebe.“ „Co se stalo?“ zeptala jsem se a zčervenala z tepla v jeho očích. „Poté, co mě napadl přízrak.“ Jeho úsměv zmizel. „Dva Strážci na nás čekali v potápěčském obchodě. Connor dostal Adne na molo. Pletla tak rychle, jak jen dokázala.“ „A přízrak?“ zatřásla jsem se, nesnášela jsem vzpomínku na jeho pach v mých nozdrách, hoření v mých plicích. To, jak jsem se cítila, když jsem byla vtahována. „Šel po nás,“Ren ztuhl. „Myslím, že aspoň pár z nás by bylo mrtvých, než by se jeden dostal pryč.“
Jeho oči zabloudily k Shayovi, co se přátelsky bavil s Masonem. Přiměl se vlka s mořskou nemocí smát, což bylo impozantní. „Connor křičel, ať se všichni drží zpátky, ale Shay skočil před něho,“řekl Ren. „A vytáhl ten meč.“ Viděla jsem jílec houpající se přes Shayovo rameno. „Meč zastavil přízraky.“ Ren přikývl. „Nezničilo je to, ale když Shay udeřil do přízraku, ječel. Nikdy jsem takový zvuk neslyšel. Myslel jsem, že moje uši explodují. Nemohl se k němu dostat a drželo ho to, dokud Adne neotevřela dveře a my neunikli.“ Zavrčel. „Ale nic jsme nemohli dělat s tebou. Byla jsi pryč.“ „Teď jsem tu,“řekla jsem a odtáhla ruku z jeho sevření. „Já vím,“zamračil se, ale naklonil se a políbil mě na tvář, rychle a jemně, i přes mé varovné vrčení. „Pokud bychom tě ztratili… Nemůžu na to pomyslet. Ale teď jsi tu a to je vše, na čem záleží.“ Pohlédla jsem na Shaye. Jeho oči byly na nás, zatímco se netvářil šťastně, ani neútočil na Rena, což mi připadalo divné. Přikývl a já si uvědomila, že s Renem na sebe vzájemně zírají, jejich pohledy klidné a s vzájemnou úctou. Co to sakra? Něco se změnilo, když jsem byla pryč. Věděla jsem, že bych měla být šťastná, že nebojují, ale místo toho se moje kůže naježila. Co se to s nimi dělo? „Jsme skoro tu!“zakřičel Connor a zpomalil loď. „Haleluja!“Mason vztáhl ruce k obloze. Shay se zasmál. „Uvědomuješ si, že fandíš příjezdu k aktivní sopce?“ „Vždycky budu upřednostňovat suchou zem před oceánem,“řekl Mason. „I když ta suchá zem vybuchuje pod mýma nohama.“ Když jsme se přibližovali k Whakaari, oceán se uklidnil,ale v přístřeší ostrova nespočíval Novozélandský Záliv hojnosti. Motor zapředl, když nás Connor vylodil na úzkém pásu písku mezi bezútěšnou sopečnou horninou, která se táhla přes krajinu. Jediné známky života byli ptáci, kteří plachtili ve vzduchu nad
námi. Když jsem skočila do písku, byla jsem zasažena podivnou směsí barev, kterými byl ostrov malován. Temné šedé a hnědé kameny kontrastovaly s limetkově zelenou a žlutými krystaly, co je obklopovaly. Občas se objevovaly řeky rudých kamenů, které vypadaly, jako by Whakaari měl poraněniny, co krvácejí. Pára stoupala v trhlinách ostrova a naplňovala vzduch škodlivými plyny. „Beru to zpět,“řekl Mason a nakrčil noc. „Voda je lepší, než cítit tohle. Proč musíme dělat jen věci, z kterých se mi chce zvracet?“ „Skoro jsem zapomněl,“Connor vytáhl plynové masky pro každého z nás. „V případě, že by výpary byly moc silné.“ „Kam míříme?“zeptal se Shay. „Na východ odsud,“Connor vylezl z lodi a začal pátrat po něčem v kapse své bundy. „Je to trochu do svahu. Ale není to daleko.“ „A my nevíme, co tam na nás čeká?“zeptal se Ren. Adne zakroutila hlavou. „Nikdo, kdo sem byl poslán, se nevrátil.“ „Máte někdy dobré zprávy, lidi?“řekl Mason. „Slyšeli jste někdy o síle pozitivního myšlení?“ „Jsem moc upřímná na to, abych byla pozitivní,“Adne mu věnovala zlý úsměv. „Co to děláš?“ Shay se díval na Connora, co byl otočený od nás. „Co je to?“ Shay chytil Connora za paži a otočil ho, čímž odhalil malý zápisník v jeho dlani. „Hej!“zakřičel Connor. „Byl jsem uprostřed věty.“ „Ty si… děláš poznámky?“ zeptal se Shay. Connor si odkašlal a podrbal se zezadu na krku. „To jen… myslel jsem, že… víte… Silas.“ Adne přešla ke Connorovi, stoupla si na špičky a umístila na jeho rty cudný polibek. „Nakonec jsi dobrý člověk.“ Smutně se usmála, otáčela se zpět, ale Connor obtočil ruku kolem jejího pasu a zvedl ji. Polibek, jakým narazil na její ústa byl cokoliv, jen ne cudný a trval tak dlouho, že jsme se vrzy všichni odvrátili a začervenali se.
Když ji konečně postavil, jeho hlas byl silný. „Vzdávám to. Miluju tě, Adne. Jsem do tebe strašně bláznivě zamilovanej.“ Adne si propletla prsty s jeho a stiskla mu ruku. „Jen tady nezemři. Dobře? Máme si hodně co popovídat, až bude po všem.“ „Udělám to nejlepší,“Connor byl celý pryč, když se k němu znovu přitiskla a opět ho políbila. Mason zahvízdal a začal tleskat. Všichni jsme se koukali jeden na druhého – naše hloupé úšklebky teď zaplavili tíseň nadcházejícího boje. Jen Ren se neusmíval. Podezřívavě se díval na Connora. „Co?“zeptal se Connor a zamračil se na alfu. „Je to moje sestra,“zavrčel Ren. Connor na něj zíral. „Já vím. A já ji miluju.“ „Výborně,“řekl Ren. „Ale jaké jsou tvé plány?“ „Mé plány?“ Connor se podíval z Rena na Adne a mračil se. Ren se ušklíbl a ukázal Connorovi špičáky. „Až bude po všem, taky si s tebou budu muset promluvit.“
Kapitola devatenáctá CONNOR NÁS VEDL když jsme šplhali přes ostré kameny, co se mi zabodávaly do tlap. Nebylo to dlouhé šplhání, ale bylo to unavující. Museli jsme se vyhýbat hlubokým prasklinám v zemi, které vybuchovaly jedovatým plynem nebo párou, z kterých bychom mohli zvracet, aniž bychom byli upozorněni. Na rozdíl od živého lesa na pobřeží, bylo Whakaari bez života, naprosto cizí prostředí. I když dech beroucí, krajina byla příliš zlověstná na to, aby byla krásná, spíš se jevila jako, že slouží k tomu, aby varovala vetřelce. „Je to tady!“zavolal na nás Connor a mával na nás ze předu. Dosáhli jsme bodu, kde se svah náhle zešikmil. Přesně před námi byla v kamenné tváři trhlina. Sloupce páry vyklouzly z trhliny a tančily jako hedvábné stuhy ve větru. Když jsme se přiblížili k otvoru, viděla jsem světlo, co pára zachycovala v jeskyni. Jeho barvy se pohybovaly od stříbrné do zlaté, vylétaly z temnoty do vzduchu nad našimi hlavami. Mason přiběhl ke vchodu, začichal a zahrabal úzkostlivě do země. Connor pozvedl obočí a Mason se přeměnil. „Chcete jít sem… to jako vážně?“Zíral do jeskyně. „Smrdí to jako smrt. Hrozná, děsivá smrt.“ „Je snad nějaký jiný druh?“zeptal se Connor. „Má pravdu,“Adne nakrčila ústa a nos. „Smrdí to hrozně.“ „Chystáme se vyrobit si voničky, s kterými půjdeme dovnitř?“Connor ukázal do jeskyně. „Opravdu víš, co je to vonička?“Adne se zasmála. „Jsem ohromena.“ „To je neuvěřitelné,“řekl Mason. „Jsi hodně z devatenáctého století. To není velmi mužné… voničky.“ Adne položila ruce na Connorovu hruď. „Neposlouchej je, zlatíčko. Pořád tě shledávám jako velmi mužného.“ Connor zaklel a vklouzl do jeskyně, zatímco se Adne zasmála.
„Nejsi na něho míň náročnější, po tom, co ti to řekl, že?“zeptala jsem se. „Vysvětli mi pak, co na tom bude legrace,“řekla a usmála se na mě. „Bude lepší držet ho no při zemi,“ řekl Ren a následoval Connora. „Budu zklamaný, pokud to neuděláš.“ „A já nechci zklamat svého staršího bratra.“ „Hodná holka,“ Blýskl na ni úsměvem a zmizel v jeskyni. Protáhla jsem se do jeskyně. „Vzduch byl horký, svírající a hrozně smrděl.Okamžitě jsem se začala potit. Škodlivé plyny byly v každém mém nádechu, nepříjemné, ale ne natolik, abychom si nasadili masy. Tunel byl úzký, ale ne příliš nízký; mohli jsme se pohybovat bez toho, abychom byli shrbení. Blikající odstíny osvěcovaly naši cestu. Mírný svah mi napovídal, že se pomalu dostáváme do jádra sopky. Connor se náhle zastavil, dopad na břicho a plazil se vpřed. Když jsem se dostala blíž, uviděla jsem proč. Tunel se rozevíral do široké římsy. Connor se plazil po okraji a koukal se z ní. Jeden za druhým jsme se položili vedle něj. Můj dech se zastavil, když jsem spatřila strmý sráz. Cesta pokračovala přes římsu, kde se ostře svažovala dolů, do těsné spirály. Víc, než po sto stop níže jsem viděla otevřený prostor, ohraničený přesným kruhem přes sopečné kameny. Jeho povrch byl rozbitý jen trhlinou, z níž stoupala pára. Vystupující kamenný blok – co mi nepříjemně připomínal obětní stolec ze Strážcovské komnaty pod Edenem – ležel uprostřed prostoru. Hned nad oltářem byla třpytivá figura ženy. Průsvitná rudozlatá róba plavala kolem jejího těla, propůjčovala jí kvalitní látku, která tu ve skutečnosti nebyla. „Cian,“vydechl Shay. Connor vypustil pomalý proud nadávek. „Není sama.“ Následovala jsem Connorův kamenný pohled na tři táborové ohně, které jako by hlídkovaly kolem Cianiné zářící formy. „Počkej chvíli,“Mason se zamračil. „Jak se může oheň hýbat?“ Plameny přemisťovaly svojí pozici, cestovaly okolo bloku
v pomalém kruhu. Podívala jsem se na ně dolů a zjistila, že nejsou beztvaré. Tančící zlatá a rudá každého ohýnku měla formu. „Ach můj Bože,“zašeptala jsem. „To není možné.“ Ren na mě pohlédl a přikývl. „Já vím.“ „Ano, je.“ Adne semkla rty do tenké linky. „Jsou to vlci.“ „Myslel jsem, že byly mýtus,“řekl Connor a třel si spánky. „Nedivím se, že se nikdo nevrátil zpět.“ „Co jsou?“zašeptal Mason a zíral na ohnivá stvoření, co kroužila kolem Cian hluboko pod námi. „Lyulfové,“řekla Adne. „Ohniví vlci.“ „To nejsou vlci,“sykla jsem a nenáviděla tu vůni sýry a uhlí, co nás obklopovala. „Ne ten druh se srstí,“řekl Connor. „Ale jsou to vlci. Lyulfové byli Hambringerovi oblíbení mazlíčci. Používal je v první bitvě mezi Strážci a Hledači. Jen on je může povolat a-“ Odmlčel se, když mu Adne věnovala varovný pohled. „A co?“zeptala jsem se. „Na tom nezáleží,“řekla Adne. „Jen nám to pověz,“Shay si posunul meč na zádech a nahl se pro lepší výhled na tři Lyulfy. Connor se zašklebil. „Strážci se nima inspirovali k vytvoření Ochránců.“ „Ne tak docela přesnou kopii,“zasmál se Mason. „Nemůže se ze mě stát lidská pochodeň… nebo vlčí, v tomto případě.“ „Nezáleží na tom, jestli byli k něčemu inspirací, nebo kde se vzali,“řekl Shay. „Jak je zabijem?“ „Nemůžeme,“Connor se převalil na záda a zíral na strop jeskyně. „To je ten problém. Lyulfové jsou mocní Nesmrtelní, jako přízraky. Vlastně horší, než přízraky.“ „Je těžký věřit, že by něco bylo horší, než přízraky,“řekla jsem. „Podporuji tvou nedůvěru,“řekl Ren. „Už sis někdy spálila jazyk?“zeptal se Connor. „Líbilo se ti to?“ Zamračila jsem se na něj. „O čem to mluvíš?“ Jak si plánuješ zakousnout něco, co je tvořený ohněm?“
Pohlédl na mě. „Spálíš si plíce a budeš v minutě mrtvá. Nemůžeme s nimi bojovat. Nevím, co budeme dělat.“ „Zabrzdil jsem ten přízrak,“řekl shay. „Tady udělám to samé.“ „Nemůžeš zabrzdit tři z nich najednou,“řekl Connor. „A potřebujeme tě k dostání čepele.“ „Rozptylování,“řekl Ren. „Jako s netopýry. To musíme udělat.“ Connor se setkal s jeho pohledem a odvrátil se. „Nebudeme to dělat.“ „Nemáme na výběr,“řekl Ren. „Mimoto, nejsme to jen my právě proto? Protože jsme věděli, jak to všechno udělat.“ Connor mírně zaklel a vytáhl svoje meče. „Nevzpomněl si někdo a nevzal si vodní pistoli? To by mohlo činit všechno jinak.“ „Takže jak to uděláme?“zeptal se Shay a ignoroval ho. „Upoutáme útok Lyulfů,“řekl Ren. „Když je budeme moct udržet ve štvanici, můžeme pro tebe získat nějaký čas a možná předejít vážným zraněnám. Získáš čepel. Connor vezme Adne do bezpečí a můžeme se odsud dostat tak rychle, jak se zpakuješ.“ Connor se k němu neotočil tváří, ale přikývl. „Pojďme,“Ren se přirčil a přeměnil se. Pohlédl na mě. Přikývla jsem, pohlédla na Masona a oba jsme skončili ve vlčí formě. Tři z nás sestupovali dolů po spirálovité cestě do jádra vulkánu, kde ohniví vlci kroužili kolem Cian, věčně lovící ty, kteří se opováží přiblížit. Pohlédla jsem zpět na Shaye, Connora a Adne, co nás následovali v plíživém tempu. Můj vztek narostl, když jsme sestoupili, zvedl se mi žaludek. Zatřásla jsem čumákem, když mé nozdry zažívaly nepohodlí. Mohlo to být o moc lepší, kdybychom nemuseli dýchat, stěžoval si Mason. Renovi myšlenky k nám přicestovaly zpět. Zůstaňte soustředění. Mason sklonil čumák v souladu. Držela jsem se u Rena. Byli jsme dost blízko na to, abychom je slyšeli. Nízké vrčení vycházelo z Lyulfů, když si rázovali svou neměnnou cesti, svaly natažené, samý plamen, jejich pohyb byl jako prsten ohně okolo Pyralisu. Ren se zastavil ve stínu skalního výklenku. Poslední míto, kde
jsme byli z dohledu končilo a nechávalo před námi jen širokou komnatu. Dalších pár kroků a byli jsme na otevřeném prostranství, tváří v tvář Lyulfům. Snažte se je držet oddělené a v pohybu. Nenechte se zahnat do kouta. Zvedl čumák a zavyl. Lyulfové se zastavili ve svém kroužení, otočili se po zvuku, co nyní zaplnil jeskyni. Ohnivý vlci zvedli své hlavy v odpovídajícícm křiku. Kouř jim stoupal od tlam. Ren vyklouzl ze svého schovaného místa se mnou a Masonem v patách. Lyulfové si drželi své pozice a dívali se na nás, jak přicházíme. Když jsme se přiblížili, viděla jsem jejich oči, doutnající uhlíky v plamenech jejich těl. Prázdnota vyplněná nenávistí a touhou po zabíjení. Ren se dostal k nim. První Lyulf se přikrčil a vyrazil na něj. V posledním možném momentě Ren uskočil, odkulil se a Lyulf ho minul. Ren byl opět na nohou. Zaštěkal a zavrtěl ocasem. Posmíval se vlkovi. Rozdělte se. Zakřičela jsem své myšlenky na Masona a Rena. Držte jejich pozornost. Musíme získat Shayovi čas. Oddělila jsem se od Rena a vrčela na druhého vlka, zatímco Mason klapal čelistí na třetího. Horko, co vycházelo z Lyulfa, bylo jako v peci. Když jsem se vyhýbala jeho útoku, cítila jsem, že se mi připaluje srst. Rázovala jsem si to na druhou stranu komnaty, doufala jsem, že udržíme ohnivé vlky od cesty, kterou se musel dát Shay. Nepotřebovala jsem se otočit, abych věděla, že mi byl Lyulf v patách. S každým rychlejším pohybem jsem cítila vedro, plameny olizující můj ocas. Uslyšela jsem Masona zakňučet a otočila jsem se, hledala ho. Pořád běžel před lyulfem, ale z jeho boku se kouřilo. Jen si udrž běh, Masone. Uskočila jsem před mým vlastním útočníkem. Drž se! Uskakovala jsem, měnila směr, dělala jsem vše, co jsem mohla, abych zůstala mimo dosah. Moje jediná možnost byla utíkat. Bojovat nebylo řešení. Koutkem oka jsem zahlédla rozmazaný pohyb. Zlatohnědý vlk běžel přes místnost a dostal se ke
kamennému bloku, kde se vznášela Cian. Přeměnil se, natáhl k ní ruce. Plamen přejel mými patami a já vyskočila do vzduchu. A ztuhla. Místnost potemněla. Zůstala jsem ve vzduchu, visela v prázdném prostoru. Žádné světlo. Žádný zvuk. Pořád jsem mohla dýchat, ale nechtěla jsem. Všechny naše naděje závisely na této chvíli. A opak jsem padala. Narazila jsem tvrdě do země, moje tělo padlo na kámen. Lyulf byl stále za mnou. Zavrtěl čenichem, z jeho nozder stoupala pára. Když se na mě jeho oči soustředili, zavrčel a vrhl se na mě. Přetočila jsem se na záda, opět jsem cítila spáleninu, ale podařilo se mi vyhnout útoku. Shay zakřičel. „Adne, otevři dveře!“ V protějším rohu jsem uviděla blikající světla, když Adne začala plést. Lyulf to uviděl také. Otočil se ode mě, ohnivý vlk zavyl, přemístil pozornost na vlka, co pronásledoval Masona. Druhý vlk vydal své vlastní zavytí a hořící bestie se vrhly k Adne. Musíme je zastavit, zavolala jsem na Masona. Zatímco jsme pronásledovali Lyulfa, neviděla jsem v jeskyni žádné známky po Renovi. Když ho mé oči našly, moje srst se naježila. Kulhal, držel se na jedné noze a snažil se vyhýbat útokům ohnivého vlka. Ale ten se k němu přibližoval a tlačil ho k trhlině ve skále. Nevěděla jsem, co dělat. Další dva Lyulfové uháněli k Adne. Nemohla jsem blokovat jejich útok a pomáhat Renovi. Callo? Mason také uviděl, jak ohnivý vlk pronásleduje Rena. Dřív, než jsem mohla odpovědět, uslyšela jsem Connorův křik, „Callo! Dostaň svůj zadek odtamtud!“ Viděla jsem, jak Connor vysoko pozvedl své meče, tvářil se chmurně, když se vlci přibližovali. Moje srdce se zdálo, jako by bylo rozpolceno vedví. Věděla jsem, co mám dělat. Ren má pořád proti Lyulfovi lepší šance, než Connor. Vyslala jsem myšlenku k Masonovi. Adne je naše jediná cesta odtud. Já vím, odpověděl Mason a nasadil další vzplanutí rychlosti.
Drž se v pohybu, Rene, zavolala jsem na něj a už se k němu víc nepodívala. Budeme tam tak rychle, jak budeme moci. Jen ji udržte v bepečí. Jeho odpověď přišla téměř okamžitě. Nedělejte si se mnou starosti. Zmlkni, zavrčela jsem. A zůstaň naživu. Skoro jsme chytili vlky. Dala jsem veškerou svoji sílu do výskoku a přeskočila jsem tělo plamenů a dopadla před ně a donutila je zastavit se před Connorem. Přecházela jsem kolem, vrčela. Moje zjevení vylekalo Lyulfa a ten zaskřípal svými rozžhavenými zuby. Udělala jsem výpad vpřed, škádlila jsem ho tím, že jsem se ho skoro dotkla a pak jsem hned ucukla od jeho zubů. Koutkem oka jsem viděla, že Mason napodobil mé chování. Vypadalo to, že to funguje. Hněv a jejich neschopnost na nás dosáhnout odvedla pozornost vlků od Adne a Connora. Zkusme je dostat k Renovi. Už už jsme je vedla k Alfovi, ale když jsem se otočila, šokovalo mě, že se Ren řítí přímo na nás. Viděla jsem v jeho pohybu bolest, když narazil do země jeho poraněnou tlapou. Lyulf byl hned za ním a byl teď rychlejší, když byl Ren zraněn. Zaštěkala jsem na varování, když ohnivý vlk vyskočil, ale nebylo tu nic, co bych mohla udělat. Plamenité stvoření se vzneslo do vzduchu a dopadalo na Renova záda. Odkul se! Zakřičela jsem varovně a doufala, že mě Ren uslyší včas. Odkul se na stranu! Ren se odkulil od dopadajícího vlka. Ale v té samé chvíli byl na Renově místě další vlk a útočil na Lyulfa. Ale pak tam žádný vlk nebyl, zatímco to byl Shay s mečem v obou rukách. Dvojčata mečů prořízly vlka. Zařval, říhal kouř. A pak tam nebylo nic, než popal, co dopadal na Shayova ramena. Prudce se otočil a setkal se s mýma očima. Shay ovládal čepele tak rychle, že jsem nemohla dost dobře sledovat jejich pohyby. Druhý křik signalizovat pád mého vlastního útočníka Lyulfa. Connor zavýskal. „Scion!“ Slavnostní pokřik byla hrozná chyba. Lyulf, co se soustředil na
Masona, se otočil a jeho hořící oči se zúžily, když zamířil k Hledači. Mason zavyl, snažil se upoutat jeho útok, ale Lyulf ho ignoroval. Connor pozvedl meče, když vlk skočil. „Adne, drž se zpátky!“ Běžela jsem, až příliš si jistá, že se tam nemůžu dostat včas. Shay byl u mě, ve vlčí podobě, jeho drápy rachotily po kamenné zemi, po které jsme běželi. Adnin křik prořízl komnatou. „Ne!“ A pak odstrčila Connora na stranu. Její náhlé zjevení vlka vylekalo a přesměrovalo jeho útok trochu jinam. Zvedla ruce a Lyulfovy čelisti se semkly kolem jejího bicepsu. Zakřičela, když ji strhl k zemi. Connor se překulil na nohy. „Adne!“ Vrhl se na vlka, ale já u něj byla první a sthla ho na stranu. Shay se přeměnil, běžel k Lyulfovi, i když stál nad Adne. Vlk se zatřásl a rozpadl se, pokryl Adne popelem. „Slez ze mě!“ Connor mě ze sebe odstrčil a vyškrábal se na nohy. Spěchal k Adne. „Connore,“Shay klečel vedle ní. „Jen počkej.“ „Nech mě ji vidět!“ Odtáhl Shaye a dokolébal se k Adne. Její oči byly velmi skelné a nehýbala se. Connor začal vzlykat. Přeměnila jsem se do lidské podoby a sehnula se k němu. Můj dech se zastavil, když jsem viděla na co zíral. Adnina ruka od konečků prstů do ramene byla k nepoznání. Její kůže byla do černa spálená a zahlédla jsem bělost kostí tam, kde se vlkovy čelisti prokosaly skrz maso. Její košile byla částečně spálená, odhalovala rudé puchýře na jejím krku a hrudi. Ren dokulhal k nám, kňučel. Přeměnil se a klekl si vedle její hlavy. „Dýchá?“zeptal se. „Nevím,“dusil se Connor. „To nedokážu říct.“ „Dejte mi ji,“řekl Ren. Mason odtáhl Connora, Ren se natáhl vedle své sestry a položil si hlavu na její hruď. Po chvíli se zhluboka nadechl. „Je to slabé, ale je to tam,“řekl Ren. „Musím jí dát krev.“
„Je v šoku,“řekl Shay. „Nevím, jestli bude schopna ji polknout.“ "Jediné, co můžeme udělat, je to zkusit." Když se Ren kousl do ruky, viděla jsem, že jeho vlastní ruka je nepěkně popálená, kůže roztrhlá a plná puchýřů. „Podrž jí ruku,“dával Shayovi instrukce. Když ji Shay zaklonil bradu a její ruka spočinula v jeho rukou, Ren jí opatrně otevřel ústa a nechal do nich pomalu skapávat krev. Začínalo to plnit její ústa, červené pramínky jí stékaly po bradě. „No tak, Adne,“zamumlala jsem. „Jsi bojovnice.“ „Prosím,“Connor se vyprostil od Masona a dopadl na kolena vedle ní. „Prosím, vrať se ke mně. Její krk se začal hýbat. Polkla. „Víc,“řekla jsem. Ren jí zatlačil rukou na ústa. Znovu polkla. A znovu. Její ruce se zvedly, prsty obtočily okolo Renova zápěstí, když pila. Pomalu se její tělo začalo navracet do normálu. Rány a puchýře z její hrudi a krku zmizely. Nové maso potáhlo její paži, zuhelnatělé zbytky spadly, když pila Renovu krev. Po další minutě, všechno napovídalo tomu, že Lyulfův útok byl pryč. Posadila se a otřela si ústa. „To bylo neuvěřitelné,“Shay shlédl na její uzdravenou ruku, když pohnula prsty. Connor ji vzal do rukou. „Sakra, holka.“ Políbil ji a obtočil své tělo okolo jejího. „Co za šílenost to bylo? Už se mě nikdy nesnaž zachraňovat.“ „Málem jsi se obětoval, abys mě zachránil,“usmála se na něho. „Nebyla tu možnost, abych tě nechala z našeho vztahu vyklouznout tak lehce.“
Kapitola dvacátá VLNY NARÁŽELY NA POBŘEŽÍ několik metrů od toho, kde jsme narazili na kameny. Zírali jsme na Elementární kříž několik minut, popadali jsme dech, snažili se uvěřit tomu, že se nám podařilo splnit nemožný úkol. „Svědí mě mít nějaké chytré poznámky jako ‚myslel jsem, že budou lesklejší,‘“ řekl Mason a přiložil si ruku na ránu na jeho paži, odkud dával Renovi krev. „Ale musím přiznat, že ten lesk je perfektní.“ Shay se zasmál, vyhodil čepele do vzduchu a bez námahy je zase chytil. Nevěděla jsem, jestli je to zrovna lesk, ale něco na těch dvou mečích bylo perfektní, úplné. Bylo to poprvé, co jsem viděla Eydis, co jsme získali v boji v Mexiku. Ze všech částí kříže by mohl být tou nejkrásnější. Rukojeť Shayova druhého meče byla stejně velká jako Haldis, ale zatímco rukojeť země zářila rzí, hlínou a hlubokou úrodnou půdou, rukojeť vody zářila azurově a oceánsky zeleně. Barvy se na povrchu soustavně přemisťovaly, vypadalo to, jako by se uvnitř pohybovala voda. Čepel vystupující z Eydisu způsobila, že jsem se zatřásla. Její povrch byl pokryt plameny, co se zdály jako živé, jako hořící kůže Lyulfů. Shay přísahal, že necítí od plamenů žádné vedro, ale kdykoliv se k Pyralisu někdo z nás přiblížil, jeho oheň vzplál a zabraňoval bližší prohlídce. Když jsme odpočívali ve hrůze z toho, co se stalo, Shay cvičil s čepelemi. I když už jsme ho viděla bojovat s Elementárním křížem proti Lyulfům, jeho síla mě fascinovala. Když se Shay pohyboval, čepele se stávaly rozšířením jeho těla. Proplouval otáčkami čepelí. A zvukem. Takový zvuk jsem v životě neslyšela. S každým výpadem, každým pohybem přišel nápor větru, náraz vln, řev ohně – a
všechno to vyrovnával klid země. Síla, co se pohybovala nahoru a dolů v čepelích, usídlující se v rukojetích, byla zjevná, což mi rozbrnělo kůži. Ale nebylo to jen meči, bylo to ním samým. Vznešenost, síla a nevyprchávající soustředění z něj přicházelo, když byl ve spojení s Elementárním křížem. Ohánějící se meči byl nádherný… a hrozivý. Zamrazilo mě, když jsem se na něj dívala, část mě přemýšlela, jestli může být tahle věc – tato síla, co ho činila Scionem – a stále to být ten chlapec, kterého jsem milovala. Pohlédla jsem na Rena, co seděl mezi mnou a Masonem. Jeho oči sledovaly každý Shayův pohyb, zužovaly se v soustředění. Koukal zamyšleně, když pozoroval Sciona. Jeho pohled mi připadal divný. Přísahala bych, že v jeho očích byl smutek, skoro lítost. „Měli bychom se dostat zpátky,“řekla Adne. „Anika nás potřebuje.“ „Máš pravdu,“řekl Connor. Byl líně natažený na zemi a Adne byla stočená u něj. Jeho póza byla klamně normální, ale já jsem se dívala, jakým způsobem má kolem ní obtočenou ruku, přitáhl si ji blízko ke svému tělu, jako by nikdy neměl v úmyslu nechat ji jít, druhou rukou jí hladil po vlasech. „Máme vítězství v klíně. Je čas vrátit se do bitvy.“ Adne ho políbila na spodní stranu čelisti a pak vyskočila na nohy. Hořkosladký pocit mi vyšplhal po páteři, když Adne pletla dveře, kterými jsme se měli navrátit na Akademii. Byli jsme na cestě k našemu vítězství, ale tato malá oslava zvedla sázky. Za několik hodin budeme čelit boji se Strážci. Všechno v mém světě se převrátilo. Páni, kterým jsme kdysi sloužili se stali mými nepřáteli a já se chystala jít do bitvy, kde bych je zničila. „Jste připravení?“zeptal se Ren. Když jsem se setkala s jeho očima, věděla jsem, že jeho myšlenky byly podobné jako moje. Promnula jsem si prsty a vstala. „Budu muset. My všichni.“ „Historie tě očekává,“řekl Connor Shayovi, co vstupoval do zářícího portálu. „Jen proto, že děláš za Silase poznámky, nemusíš znít jako
on,“řekla Adne. Connor se zašklebil. „Chápu.“ Na druhé straně jsme byli obklopeni křikem Hledačů. Křídlo Haldus nikdy nepojmul tolik Hledačů najednou. Obklopovali místnost, tlačili se ke zdem a proudili do místnosti dveřmi. Když se objevil Shay, utichli, čekali. Když pozvedl Elementární kříž, propukli v jásot. Anika si stoupla vedle Shaye. Když pozvedla obličej, její tváře byly pokryty slzami. Pozvedla ruce a hluk se změnil v nízký šum. „Máme jen pár hodin. Znáte své úkoly. Buďte připraveni v šest.“ Místnost se za pár minut vyprázdnila. Pár Hledačů setrvalo, zkoumalo meč a mumlalo Shayovi poděkování, ale brzy zůstala jen naše skupina a Anika, co se připojila. „Jste v pořádku?“zeptal se Šíp. „Nepotřebujete Elixíry?“ Connor položil ruku okolo Adne. „Bylo to o chlup, ale naši vlčí přátelé jsou připravení léčitelé.“ Anika pohlédla, jak si Connor přitáhl Adne. Přes rty jí přejel úsměv a pak zmizel. „Ano,“řekla a otočila se na vlky. „Jsme vděční za tento dar.“ „Kolik vůbec je?“Mason zívnul. „Čtyři,“řekla Anika. „Dvě hodiny,“řekl Ren. „Bojím se, že to můžeme udělat jen jednou,“řekla Anika. „Týmy už jsou informovány, ale potřebuji, abyste vstali rychle. Trochu si odpočiňte a setkáme se tady.“ „Něco z Vailu?“zeptala jsem se. Naše mise byla důležitá, ale nebyla jediná, na které záleželo. V sázce byly všechny fronty. „Nic,“řekla. „I když uvidíme, co se změnilo, když oznámíme, že máme Kříž.“ Kousla jsem se do rtu a přemýšlela, jestli Sabine našla mého otce. Co dělali Nev s Ethanem? Riskoval Nev sám a snažil se najít další vlky na hlídce? Podařilo se mu dostat je na naši stranu? Tolik záleželo na každém zapadajícím dílku. Jeden bude chybět a my to zkazíme.
Connor se naklonil k Adne a něco zašeptal. Přikývla a on si odkašlal, promluvil ke zbytku z nás. „Pokud nás omluvíte, budeme odpočívat. Uvidíme se za hodinu.“ Když odešli, uslyšela jsem mírné vrčení a když jsme se otočila, uviděla jsem Rena, co za nimi chtěl vystartovat. Chytila jsem ho za paži. „Neopovažuj se.“ „Využívá ji,“Ren se ježil, připraven k útoku. „Ne, nevyužívá.“ Odtáhla jsem Rena zpět. „Věř mi.“ Vystřelil po mně podezíravým pohledem, ale přestal se mi vzpínat. „Co budeš dělat?“zeptal se Ren. „Odpočívat?“ „Nic takového,“řekla jsem. „Ale chystám se převléci se. Jsem v tomto oblečení už dva dny. Možná taky sprcha-‘‘ Usmál se na mě a moje tváře zahořely. „To je jedno.“ Vyprostila jsem se z jeho rukou, udělala jsem pár kroků dozadu, když se mi v mysli promítly vzpomínky na Rena oděného jen v ručníku. Jemně se zasmál. „Uvidíme se za hodinu, Lilie.“ Nenáviděla jsem to, že se musím pořád červenat, tak jsem místo toho zavrčela, což ho rozesmálo ještě víc. „Jsem jediný, kdo má hlad?“ Mason si mnul břicho. „Najdeš své přátele, Bryn a Ansela, v kuchyni.“ Řekla Anika. „Musí s nimi být Tess.“ „V kuchyni?“ Shay se zamračil. „Proč?“ „Po tom incidentu s Loganem jsme si mysleli, že bude lepší držet ho na jednom místě.“ „Takže daň v kuchyni?“zeptala jsem se. „Umývání nádobí je odpovídající trest pro někoho, kdo na tom byl jako tvůj bratr,“řekla Anika se smutným úsměvem. „Nemůže se chovat takto a být tu volný. Ale na jeho místě by to takhle cítil správně každý z nás.“ „Jsem ráda, že to vidíš takhle.“ „Kuchyně ho udrží od zla,“řekla Anika. „To proto tam budu,“řekl Mason. Když mě míjel, zašeptal mi do ucha, „Neuvědomuje si, kolik nožů mohl z kuchyně ukrást?“
Pohlédla jsem přes rameno na Aniku, co byla zaměstnaná konverzací se Shayem, když jí držel na ukázku čepele. „Půjdu s tebou,“řekla jsem a vzala Masona za ruku. Podařilo se mi vyhnout se pohledu do Renových očí. Nevěděla jsem, co bych tam našla, ale nebyla jsem si jistá, jestli by to moje mysl pobrala. Příliš mnoho myšlenek o našich šancích, rizikách, ztrátách, co už se staly, běžely v mé mysli. Takové myšlenky, co mě vedly k impulzivním, iracionálním rozhodnutím. Před bitvou jsem potřebovala být stabilní. „Chceš jít za Anselem a Bryn?“zeptal se Mason a pozastavil se u schodiště. „Hned tam budu,“řekla jsem. „Ale vážně ze sebe musím dostat tohle oblečení.“ „Jo, to jo,“přikývl Mason. „Byl jsem jen moc zdvořilý, než abych na to poukázal.“ „Díky,“šťouchla jsem ho do ruky. „Tak zatím!“ Dloubl mě do tváře a vydal se po schodech dolů. Únava se usadila v mých kostech když jsem vpadla do pokoje a tiše za sebou zavřel dveře. Přinutila jsem se nejprve převléci, i když postel volala mé jméno. Pokud bych si lehla, možná už bych nevstala, než by byl čas jít. Použila jsem svoji košili, abych ze sebe dostala tolik špíny a sazí, kolik bylo možné. Ideální by byla sprcha, ale moc jsem se strachovala ohledně času a bylo možné, že šel do koupelen Ren. Zrovna jsem si dopla pásek, když někdo tiše zaklepal na mé dveře. „Kdo je to?“zavolala jsem. „Shay.“ V břiše se mi zformoval uzel. Dělala jsem si starosti o Rena, ale zvuk Shayova hlasu vyhnal všechny myšlenky pryč. Jeho život byl tolik zaměřen na nadcházející bitvu. Byl klíč. Byl Scion. A teď měl Elementární kříž. Ale klepal na dveře a pořád to byl ten chlapec, kterého jsem milovala… ne? „Pojď dál.“
Vešel do místnosti a držel si svoji odtažitost. „Můžeme si promluvit?“ Uzel v mém žaludku zkameněl, stával se více bolestivějším, působil na mé břicho moc těžce. Přikývla jsem. „Nemyslím si, že by ses měla stát emařkou,“ řekl, „ale chci abys věděla, že budeš v pořádku. Bez ohledu na to, co se dnes večer stane.“ Zkamenění jakoby se rozpustilo v překvapení. „Co?“ „Nebudeš sama.“ Šel ke mně blíž. Zírala jsem na něj, naprosto zmatená. „Nebudu sama?“ „Ne.“ Vzal moji ruku do jeho. „Ren a já….“ Vytrhla jsem ruce z jeho sevření. „Ren a ty?“ „Umm…..my-“ „Vy co?“ Zavrčela jsem. „No…“ Polkl a ustoupil, když viděl, jak se mi zaostřily zuby. „Měli jsme možnost si popovídat.“ „Popovídat si o čem?“ „O tobě….Mysleli jsme si, že –“ „Kdy jste se o mě s Renem bavili?“ „Na nějakou chvíli nás k sobě svázali.“ Popadl křeslo a strkal ho mezi nás jako opevnění. „Mason si zdřímnul….to bylo po tom, co mě kousl.“ Šla jsem k němu, klekla si na židli, zatímco si mé prsty pohrávaly s rámem polštáře. „Poslouchám.“ „Po tom, co jsme se přestali pokoušet dostat se ze sevření lan, na chvíli jsme se dohadovali.“ „To je ostuda.“ „Dohadovali jsme se o tebe vedlo k rozhovoru.“ Udělal další krok zpět, když mé prsty probodli čalounění židle. „No tak.“ „Jeho oči byly divoké. „Možná bych měl prostě jít- ” „Vyklop to, Shayi.“ Bylo to víc zavrčení než věta. „Poslyš, nebuď naštvaná,“ řekl. „Nerad to říkám, ale myslím, že jsem se ohledně Rena mýlil.“
„Mýlil jak?“ Prsty si prohrábl vlasy. „Stále ho nemám rád, ale zjistil jsem, co k tobě cítí.“ Oheň v mém hněvu byl ohrožen tím, že ho předstihne strach, který řídil můj pulz. Jak moc se o toto bavili? Jakým právem se o mě vůbec bavili? „Je do tebe zamilovaný…docela dlouho.“ „Věříš tomu, že to myslí vážně?“ Sklonila jsem zrak, krev mi duněla v uších. Věděla jsem, že je to pravda, ale jestli v to věřit Shay a mluvil o tom…..nevěděla jsem, kam tím směřuje. „Kéž by ne,“ řekl tiše. „Ale ano. Myslí to vážně.“ Nemluvili jsme. Ticho se kolem nás pohybovalo hustě jako mlha. Nakonec povzdechl. „Ale jsem ochotný přijmou to, že je to dobré pro všechny z nás.“ Ostře jsem na něj pohlédla. „Proč to říkáš?“ „Protože když odejdu,“ řekl a zhluboka se nadechl, „vím, že tu bude, aby se o tebe postaral. Slíbil mi to.“ „Když odejdeš?!“ Zírala jsem na něj. „O čem to mluvíš?“ „Uklidni se, Callo,“ řekl. „Tohle je pravděpodobně naše poslední šance si promluvit. Nechci se s tebou hádat.“ „Oh, ale chystáme se hádat.“ Vyskočila jsem ze židle, řítila jsem se vzduchem a udeřila ho. Když jsme sjeli na podlahu, proměnil se, zanechali jsme za sebou dva vrčící vlky plížící se ke stěně. „Co to k čertu?“ Zavrčel a překutálel se na nohy. Vyštěkla jsem, přikrčená, že znovu vyskočím. Ukážu ti, jak moc potřebuju, aby se o mě bylo postaráno. Jeho drápy skřípaly o podlahu, jak couval. Stop. Nebyl tu k čertu žádný způsob, abych přestala. Nemohla jsem si vzpomenout na chvíli, kdy by se takto řinul vztek do mých žil. Bez váhání jsem se na něj vrhla. Kutáleli jsme se po podlaze, zuby nám skřípali, jak jsme se snažili získat výhodu. Málem mě sepnul, ale já ho udeřila solidním kopancem s mýma zadníma nohama do břicha, čímž jsem ho vrávoravě poslala přes celou místnost. Když se vyškrábal, zahnala jsem ho okolo postele.
Nepotřebuju být ochraňována. Začala jsem na něj řvát, jak jsem utíkala. A pokud se budu moct rozhodnout sama, udělám to. To není to, co jsem myslel. Uskočil před mým kousnutím na postel. Jen chci, abys byla šťastná. Pak se za mě nerozhoduj. Nikdy. Sehnul se, vzal si do svých čelistí přikrývku a seskočil z postele. Síť matné bavlny mě zajala. Hey! Bojovala jsem oslepená v zajetí peřiny. To není fér. Odplata není fér? Byli jsme vyrovnaní, ani jeden z nás nepodal důvod k získání trvalé výhody. Měla jsem za sebou léta bojování jako vlk, ale Shaye potlačovaly jeho vlastní vlčí instinkty. Rozhodoval se v souboji, který se nikdy nestal. Byla jsem na něho připravená, když mě popadl. Vzpínala jsem se, házela a držela ho z rovnováhy. Má frustrace zvítězila a já jsem spíš trhala deku na malé kousky, místo toho, abych hledala cestu ven. Shay byl nabručený, kroužil za mnou. Já se otočila, připravená k útoku. Škrábal tlapou, jak byl rozrušený. No tak. Uvrhla jsem výzvu a zavrčela jsem. Chtěla jsem se na něj znovu vrhnout, když se přeměnil a zvedl ruce. „Počkej, Cal. Ne, že by to nebyla legrace, ale já jsem sem nepřišel bojovat. Jen jsem se snažil dohodnout se.“ Zavrčela jsem, když jsem se proměnila. „To znamená, že se vzdáváš?“ „Nevzdávám se. Jsem realistický,“ řekl Shay. „Jaká je pravděpodobnost, že se z této bitvy vrátím živý?“ „Tak pravděpodobné, jako pro každého z nás.“ Řekla jsem, i když je pravda, že to není ani trochu pravděpodobné. „Ne,“ řekl. „Ne s ohledem na to, co musím udělat.“ „Co?“ Řekla jsem, „Takže jsi hrdina, pro který na konci automaticky zemře?“ „Pravděpodobně. A proto jsem se dohodl s Renem, že se o tebe postará,“ řekl. „Dokonce i Harry Potter zemřel. No dobře, na pár minut.“ Ignorovala jsem jeho vtip, cenící na něj zuby. „Proč si do toho
zatáhl Rena? Nesnášíš ho.“ „Nenávidím ho, protože je tvůj partner… Vy dva jste perfektní dvojice.“ Zlomil se mu pohled z mého pokrčení ramen. Najednou se zasmál a zavrtěl hlavou. „Kdybych si myslel, že to dopadne jinak, přísahám, že bych s ním bojoval, dokud bychom se oba nerozervali na kousky. Vždy bych pro tebe bojoval, Callo. Nestaral bych se o to, jak tě miluje. Ale jak jsem řekl, popovídali jsme si a s tím, jak jsme se dohodli můžu žít. „Pokud jste se rozhodovali o mě, proč tu není i on? Zeptala jsem se a stále ho probodávala očima. „Teď, když jste se stali skvělými přáteli.“ „Tak daleko bych nešel. Je to víc o porozumění,“ řekl Shay. „Myslím, že se kvůli mně cítí trochu zle.“ Vlasy na zátylku mi vstali. „Proč?“ „Po tom, co jsme si vyslechli, co musím udělat, si myslím, že si je celkem jistý, že bude mrtvý také. „Myslíš čelit Bosqueovi?“ Zeptala jsem se. Přikývl. „Mám zabít jediného příbuzného, kterého jsem kdy poznal. Navíc je to nejmocnější démon.“ „Není to tvůj pokrevní příbuzný. Ne ve skutečnosti,“ řekla jsem. „Víš to. A pokud to vyjde, získáš své rodiče.“ „Myslím.“ Povzdechl si. Vzala jsem jeho obličej do mých rukou a pohlédla na něj. „Ty nezemřeš.“ „Zníš tak jistě.“ Usmál se, ale jeho mechově zelené oči byly smutné – jako kdyby mě úplně ztratil. Mé ruce poklesly. „Ty nezemřeš, protože tě budu vždy zachraňovat,“ řekla jsem. „To je to, co dělám.“ „Ne tentokrát, řekl. „Tohle je jiné. Je konec. Vím to.“ Zavrčela jsem a pak jsem mu vrazila pohlavek. „Hej!“ Rukou si stiskl tvář. „Říkal sis o pohlavek celou dobu,“ řekla jsem. „Myslím, že problém je v tom, že víš, co jsem říkal, než jsi mě udeřila,“ řekl. „Tohle není druh intimity, který očekávám.“ „Ty intimitu nehledáš vůbec.“ Zaťala jsem ruky tak pevně, že mi
do kloubů neproudila krev. „Utíkáš před ní! Utíkáš přede mnou!“ „Nemám tušení, o čem mluvíš,“ řekl, když si mnul jeho zarudlé tváře. „Prostě jsem se snažil být upřímný.“ „Upřímný o tom, že to se mnou vzdáváš?!“ Odmítala jsem brečet, takže jsem začala řvát. „Upřímný o tom, že mě nemiluješ? Klopýtala jsem od něj dál, svaly mi chvěly vztekem a studem. Věděla jsem, že to přijde. Nebyl můj. Ne teď, když je Scion, jeho osud byl vše, na čem záleží. Nepochopil, že jsem kvůli němu opuštěná? Zrada bodala v mé hrudi jako hněv tuctu vos, které ztěžují dýchání. „Callo.“ Byl za mnou, otočil mě jemně k sobě. „Jak se opovažuješ?!“ Tloukla jsem ho pěstí do hrudi. „Jak se opovažuješ odstrkávat mě?“ „Nikdy bych….“ „Právě jsi to udělal.“ Moje zuby byly ostré a já byla připravená na něho znovu zaútočit. „Položil své ruce na má ramena. „Jen mě poslechni. Nesnažím se tě odstrčit. Snažím se ti dát ti to, co si zasloužíš. Ren tě miluje.“ „Přestaň o tom mluvit,“zavrčela jsem. Nechtěla jsem slyšet víc o tom, jak mě Ren miluje. Chtěla jsem, aby Shay odebral můj rostoucí strach, že mě nechce… nebo že mě nikdy nemiloval. „A ty miluješ jeho,“řekl Shay. Cítila jsem ticho, byla jsem překvapena ne jen jeho slovy, ale i tím, jak držel můj pohled. Viděla jsem v jeho očích bolestivé plameny. „Nechtěl jsem to přiznat, ale je to pravda. Miluješ ho, Callo.“ Chvíli to trvalo, než jsem popadla dech. Propletla jsem si prsty s jeho, konečně jsem rozuměla, o co se Shay snažil. Dával mi na výběr. Dával mi volnost. „Máš pravdu. Miluju ho.“ Povzdech si, ale sevřel moji ruku pevněji. „Ale ne tak, jako miluji tebe.“ Naklonila jsem se, přitlačila své rty na jeho a čekala, že bude odpovídat polibkem. Přitáhl si mě blíž, jemný polibek budoval teplo a sílu, co mezi námi otálely.
„Nezáleží na tom, že jsme s Renem sdíleli minulost,“zašeptala jsem k jeho ústům. „Ty jsi má budoucnost. Jsi cesta, kterou jsem si vybrala od té chvíle, co jsem tě zachránila v horách.“ Nemluvil, ale přitáhl si své čelo k mému. „Dostaneš se přes tento boj, Shayi,“řekla jsem. „Musíš. Neztratím tě.“ Tiše se zasmál a políbil mě. „Udělám, co budu moct. Nesnáším zklamat svou alfu.“ „A já si nemohu dovolit ztratit svého alfu,“řekla jsem. Jeho úsměv zůstal, ale v jeho očích se rozžehl oheň. „Tím myslíš mě?“ „Víš, že ano. Vždycky jsi věděl, kdo pro mě jsi – pro smečku. Dřív, než já. Byl jsi vlk samotář. Teď jsi našel nás.“ „Nevím, kdo jsem byl, nebo kam jsem patřil, než jsem tě našel,“řekl, předklonil se a přejel mi rty po tváři.“ „Takže, alfo…“vzala jsem jeho ruku. „Jsi připraven sejmout ty zlé lidi?“ „Pokud na tom trváš,“řekl a umístil na mé rty něžný polibek. Zastavil se, než jsme se dostali ke dveřím. „Callo, mrzí mě to… Jen jsem chtěl-‘‘ „Vím, co jsi chtěl, Shayi,“řekla jsem, vzala si jeho prsty k mým ústům a něžně je líbala. „A to je to, proč tě miluju.“
Kapitola dvacátá první OPUSTILI JSME POKOJ. Shay se v chodbě přeměnil do vlčí podoby stejně jako já. Hledači, co nás míjeli, si příležitostně vyměnili zamumlání, nebo nám věnovali vylekaný pohled. Ale nejčastější reakce byla respektující pokývání, nebo vědoucí úsměvy. Shay zavrtěl ocasem. Je hezké být součástí týmu. Pořád trochu divné. Šťouchla jsem ho do ramene. Ale ano. Je to hezké. Koukala jsem se, jak Shay zastříhal ušima, oči varovné, když jsme se přemisťovali. Vypadal ve svém vlčím já tak přirozeně. Někdy se mi zdá, jako by byl opravdu vlk samotář, když jsem jej potkala – ještě jen nenašel svou vlčí polovičku. I když jeho „popovídání si“ s Renem způsobovalo, že jsem je oba chtěla pořádně kousnout, jejich jednání o mém stavu bylo pro klasického alfu téměř legrační chování. Téměř. Klusali jsme chodbou Haldiského křídla, naše drápy cvakaly na mramoru. Anika seděla u velkého kulatého stolu s Bryn, Masonem, Anselem a Tess. Mason žvýkal ten největší sendvič, co jsem kdy viděla. Zachytil náš pohled a přiblížil si ho k hrudi. „Nepřišli jste do kuchyně. To nepřipouštím.“ Přeměnila jsem se a zasmála. „Nemyslím si, že zrovna teď můžu jíst.“ „Dobře,“zasmál se a vycenil tesáky. „Hladovím a tenhle sendvič je moje vlastní mistrovské dílo.“ Ansel si odkašlal. „S Anselovou asistencí, samozřejmě,“Mason přikývl na mého bratra. „Budeš sedět vevnitř?“zeptala jsem se ho. „Jde,“řekl Mason s pusou plnou sendviče. Pohlédla jsem na Šíp. „Co?“ Tess do toho vskočila, než mohla Anika odpovědět. „Zůstává se
mnou, Callo.“ „Pomáhám s věcmi ohledně Elixírů,“řekl Ansel. Zamrkala jsem na obviňující pohled, co mi věnoval. „Tkalci budou přenášet poraněné z pole tak rychle, jak budou moci. Budou potřebovat pomocníky, co nebudou v boji.“ „To je skvělé, Ane,“řekla jsem. Sklopil oči, když zlost ustoupila ponížení. Skvěle, Callo. Pěkně. Přála jsem si, abych nezranila jeho city, ale pravda byla, že jsem nechtěla, aby byl Ansel kdekoliv poblíž boje. Bez svého vlka byl příliš zranitelný. A nebylo to jen to, že jsem se bála, že nebude moci bojovat jako člověk. Se vším, čím si Ansel prošel – a jak jsem věděla, že se stále cítí – bála jsem se, že se úmyslně snaží sám zabít. Anika odsunula židli a já jsem si sedla vedle ní. Bryn na další židli se naklonila, aby mě objala. „Jsem ráda, že nepostrádám všechno to hrdinství okolo,“zašeptala. „Jsi v pořádku?“ „Přežívám,“řekla jsem. Stiskla mi ramena. „To je to, co nám jde nejlíp.“ Popadla jsem její prsty a věnovala jí tolik úsměvu, kolik jsem dokázala. „Už jsou všichni tu?“ Connor přišel do místnosti s Adne po boku. „Znamená to, že jdeme pozdě?“ Oba se začervenali, ale odvedli dobrou práci na tom, aby vypadali slušně… nebo po „zdřímnutí“ od posledního objevení vypadali jen trochu pomačkaní. Mason se uchechtl tak jako tak. Connor si nejistě promnul zátylek, ale na Adniny rty se vloudil rozpustilý úsměv. „Ve skutečnosti jdete právě včas,“řekla Anika a pokynula, aby si sedli. Myslím, že jsem v jejím hlase zaslechla náznak smíchu, i když zůstala vážná. „To je dobré slyšet,“Ren se usmál, když vkročil do místnosti. Jeho vlasy byly vlhké. Myslela jsem si, že se rozhodne udělat si výlet do koupelen. Sedal si vedle mě, když e zastavil. Svraštil nos. Zíral na mě a pak
na Shaye, co se na něj díval z druhé strany stolu, ruce překřížené na hrudníku. Z Renova krku se vydralo zavrčení. „Co to sakra…“ Stopla jsem si. „Rene, ne. Ne teď.“ „Proč je tvůj pach všude na ní?“Ignoroval mě a díval se na Shaye. „Vy dva jste byli spolu? Co jste dělali? Myslel jsem, že jsme měli dohodu.“ „Stejně tak já,“řekl Shay. „Ale někdo mě přesvědčil, že to bylo hloupý a já se hodně, hodně mýlil.“ Ren se opřel o stůl a vrčel. „Je čas dát ti lekci, co trvá už dlouho.“ Shay se nepohnul, ale usmál se. „Rádo se stalo to zkusit.“ „Stop!“Strčila jsem do Rena tak tvrdě, jak jsem mohla, a poslala ho několik kroků od stolu. „Nepleť se do toho, Lilie!“Na vteřinku na mě pohlédl, než se otočil a pobouřeně civěl na Shaye. „Sakra, já budu!“Přešla jsem mezi něj a Shaye, přinutila Rena, aby se na mě díval. „Tenhle druh lásky ode mě chceš? Lásku, co mi bude vybrána, místo toho, aby byla moje vlastní?“ Přestal vrčet. „Callo…“ „Vím, že k tomuhle všemu jsi byl učen,“řekla jsem. „Ale takhle já nechci žít. Rozumíš:“ „Takže… pak je to on,“sklopil oči. „Přestaň o něm mluvit,“řekla jsem. „Tohle je o mně. Můj život. Moje volba. A pokud ses opravdu pozastavil, aby ses nad tím zamyslel, nechtěl bys to po mně jinak. Pokud s tím máš problém, nakopu ti prdel. Právě tady. Právě teď.“ Pak se na mě podíval. „Jsi někdo jiný, Lilie.“ „Na to nezapomeň,“řekla jsem a ulevilo se mi, když se začal usmívat. Connor si odkašlal. „Takže, uhm… ke konci světa.“ Ren se zasmál a zamířil ke stolu. Když mě minul, sklonil hlavu a tiše pronesl. „Tohle není konec.“ Neodpověděla jsem. Ale pro mě to konec byl. Věděla jsem, co jsem cítila a koho jsem chtěla, ale sdílet to s Renem musí počkat po bitvě.
Když jsme byli všichni okolo stolu, Anika rozprostřela velkou mapu. Civěla jsem na ni a popadla dech, když jsem pohlédla na pozemky Rowan Estate, ostře vyznačené přede mnou. Když jsem vzhlédla, setkala jsem se s Aničiným pevným pohledem. „Pokud to budeme následovat,“řekla. „Je to to, co se musí stát.“ Anika se odmlčela, bitevní strategie zvonila v našich uších. Renovy ruce spočívaly na stole před ním. Pokud bych ho lépe neznala, myslela bych sil že medituje. Shay přecházel okolo Aniky. Elementární Kříž visel ve dvou pouzdrech na jeho zádech. Cítila jsem jejich sílu, i odtud, kde jsem seděla, ale Shay se pohyboval normálně, jako by ani nezaznamenal přítomnost mečů. Bryn držela Ansela za ruku. Tess měla svou paži kolem jeho ramen. Přemýšlela jsem, jestli dokážu, co musím udělat. Zabít, koho musím zabít. „Jdeme všichni zemřít,“Mason se opřel na židli. „To je jasné.“ Spolkla jsem zavrčení, když jsem se setkala se Shayovýma očima. „Sklapni, Masone,“řekla jsem. „Jen se snažím věci odlehčit,“Mason se zašklebil. „Myslím, že to bude dobrý boj. S tímhle jsem v pohodě.“ „Masone,“Bryn na něj zavrčela. „Jak řekla Calla, sklapni.“ „Naše šance jsou mizivé,“řekla Anika. „Ale je to jediná cesta.“ Ren se naklonil dopředu. „Plán běží k Nevovi a Ethanovi.“ Anika přikývla. „Slyšeli jste od nich něco?“zeptal se. „Ne,“řekla. „Ale nemáme čas čekat. Musíme zaútočit dnes večer předtím, než Strážci budou mít čas shromáždit síly, když si uvědomí, že máme kříž. Pokud nechytíme Strážce, co nebudou ve střehu, nikdy nebudeme moci skolit Harbingera.“ „Také spoléháš na Logana,“řekla jsem. Byla to část plánu, z které jsem měla pachuť v ústech. „A on není spolehlivej.“ Mason zavrčel. „Neměl by být toho součástí.“ „Nemáme na vývěr,“řekla Anika. „Jeho krevní přísaha mu
umožňuje povolat Harbingera. Bez rituálu Scion selže.“ „Pokud se Logan neukáže,“řekl Mason, „jak provedete rituál?“ „Rádi bychom chytili nějakého Strážce a přinutili ho to udělat,“řekla Anika. „A pořád k tomu můžeme přinutit Logana, pokud se ukáže jako zrádce.“ „A vy si opravdu myslíte, že pět z nás bude stačit?“zeptala jsem se a pohlédla na své kumpány. „Získali jste Pyralis,“odpověděla Anika. „A zbytek z nás bude zálohovat na hlavní frontě, až vkročíte na pozemek. Budeme vás bránit před útokem.“ „Až na ten od Bosquea,“zamumlal Shay. „Což přináší poslední problém,“řekla Anika. „Je tu nějakej další problém se Shayovým démonským strýčkem?“zeptal se Mason. „Nádhera.“ „Jakmile bude Bosque povolán, pravděpodobně si povolá na pomoc Padlé.“ „Ty zombie věci?“řekl Shay. „No aspoň, že nejsou rychlí.“ „Nejsou to zombie,“řekl Connor. Anika přikývla. „Možná se pohybují pomalu, ale jejich napadení nechává lidi šíleném utrpení. A jejich útoky jsou stejně smrtící jako fyzické.“ „Jejich útoky?“zachvěla jsem se, když jsem si vzpomněla na jejich příchod a Ethanův výkřik smutku, když si uvědomil, že jim propadl jeho vlastní bratr. „Jejich dotek přináší okamžité šílenství,“řekla Anika. „Nesmíte dovolit, aby se vás dotkli.“ „Mohou být zabiti?“zeptal se Ren. „Skácí se, pokud jim odseknete hlavu,“řekl Connor. „Ale pokud je kousnete, budete litovat. A nejspíš vás budeme muset zabít.“ Ren na něj zavrčet. „Muset co?“ „Jeden z důvodů, proč nás Otřes přišel tak draho“ – tvář Aniky zbledla –„byl příchod Padlých. Naši přátelé a rodiny byli strženi touto hrůzou a když se naši Ochránci pokusili proti nim bojovat…“ „Ochránci bojovali proti Padlým?“ založila jsem si ruce přes
hruď, abych se neotřásla. „Ano. A jejich myšlenky předčily jejich nejhorší noční můry,“řekla Anika tiše. „Obrátili se proti sobě, proti nám. Dokud nebylo příliš pozdě, nerozuměli jsme tomu.“ „Takže poučení z tohoto příběhu je: vlčci nechají Padlé nám,“řekl Connor a upravoval si rukojeť meče. „S radostí,“Řekl Mason a strkal si do úst poslední sousta sendviče. Do Haldiského křídla přicházelo více Hledačů v malých skupinkách, jejich nálada byla melancholická.Jeden za druhým, Tkalci začali otevírat dveře a já věděla, že tohle nasazení se děje v celé Akademii, jak se Hledačská armáda přesouvala na pozemky Rowan Estate. Anika vstala ze židle. „Budeme bojovat se vším, s čím budeme muset, abychom vám získali čas,“řekla a pak se otočila k Shayovi. „Všechny naše naděje jsou s tebou.“ Věnoval jí letmý úsměv. „Díky.“ Když jsme si stoupli, přišla Tess a vzala mě za ruku. „Budeme pracovat z lékárnictví Eydis,“řekla. „To je tam, kam chtějí, abychom donášeli zranění.“ V mém krku se zformoval knedlík a já si stoupla. „Opatrujte se.“ „Děkuji, že mě necháš vést tvého bratra, Callo,“řekla. „Elixíry jsou také úžasné. Bude nám velkou pomocí.“ „Postarej se o něj,“řekla jsem. „Samozřejmě,“stiskla mi ruku. Ansel se snažil propašovat za Tess, ale já jsem ho chytila za ruku. „Neříkej sbohem,“zamumlal a nepodíval se na mě. „Nechci to slyšet.“ „Neříkám sbohem,“zaryla jsem své prsty do jeho paže a on na mě překvapeně zíral. „Tohle je varování, Anseli. Zůstaň s Tess. Jakýkoliv útěk, nebo hloupé hrdinství a já se vrátím tě zarazit bez ohledu na to, co se děje na bojišti. Pořád jsi můj bratříček a já jsem stále tvá alfa. Nenechám tě si ublížit.“ Přikývl, oči stále doširoka rozevřené. Objala jsem ho a věděla, že budu od něj příliš daleko, než abych ho kontrolovala. Ale doufala
jsem, že mě aspoň poslouchal a pořád jsou tu nějaké instinkty, co mu říkají, aby následoval svého alfu. Otočila jsem se, když jsem za sebou někoho ucítila. „Bude v pořádku,“řekl Ren a vyhledal mé oči jeho vlastními. „Tess nedopustí, aby se mu něco stalo.“ „Já vím,“řekla jsem a přinutila se k úsměvu, „Takže tě plán opravdu sere, jo,“řekl, když jsme procházeli okolo Adne, co začala plést dveře, kterými se naše parta dostane do Vailu. „Očekávals, že budu nadšená, když to zjistím?“ „Nechtěl jsem, aby ti o tom Shay řekl,“řekl Ren. „Podváděl.“ „Oceňuji upřímnost.“řekla jsem. „To je vítězná vlastnost.“ „Upřímně budu hrát špinavě, abych vyhrál tento boj,“řekl. „Je tohle vítězná vlastnost?“ „Nech toho.“ Shay a Connor stáli u Adne, dívali se, jak se třpytivý portál rýsuje. Pohlédla jsem na Shaye. Ren na něj zamával a Shay na něj udělal neslušné gesto, ale pak mi věnoval smutný úsměv, co stáhl mou hruď. Opravdu věřil, že nemůže tento boj přežít? Stísněnost mého hrudníku začala být bolestivá, takže jsem musela zavřít oči a pustit to z hlavy. Moje mysl musela být přítomna v tomto boji, nezávisle na čemkoliv, co může otřást mým srdcem. Nemohla jsem myslet na to, co mě tahle válka může stát. Mason k nám přišel, šklebil se. „Jste připraveni jít do toho, lidi?“ „Vypadáš odporně šťastně,“varovně jsem na něj pohlédla. „Vzhledem k okolnostem.“ „Chybí mi Nev,“pokrčil rameny. „Jistě, tohle je válka a tak, ale aspoň tam bude. Vezmu si, co můžu.“ Ren ho poplácal po zádech. „Mám tě rád, chlape.“ „Jasně, že jo,“Mason si uhladil vlasy. „Jsem neodolatelný.“ Bryn si prohrábla kudrny. „Myslím, že tenhle boj bude zábava.“ „Doufám, že máš pravdu,“řekla jsem. „Dobře, pekelní ohaři.“ Connor na nás mával. „Dostaňte své zadky těmito dveřmi.“
„Nejsme pekelní ohaři,“zavrčela jsem. „Jsme vlci.“ „Opravdu?“ Connor mi věnoval překvapený pohled. „Nelíbí se vám moje nová přezdívka pro vaši smečku? Myslel jsem, že je inspirovaná nebo možná hrozivě inspirující. Víš, jako Pekelní Andělé.“ „Taky nejsme motorkářský gang, vole,“řekl Ren, pak se přeměnil a přemístil se do portálu. „Jsou jeho vtipy vždycky tak špatné?“zeptala se Bryn. „Obvykle,“usmála jsem se na Connora. „Ale neříkej mu to. Nesnáším, když musím zranit jeho city.“ Connor zavrtěl hlavou. "Bohužel, budu vždy neopěvovaný." "Jo." Shay se usmál. "Řekl bych, že máš pravdu." "Díky bohu za to." Usmála jsem se na něho, přeměnila se a následovala Rena. Moje tlapy škobrtly o sníh, co sahal do poloviny mých nohou. Měsíc visel vysoko nad námi a nabízel nám světlo poslední hodiny. Adnin portál se otvíral na hřebeni na okraji lesa. Pozemky rowan Estate se rozkládaly pod námi. Zahrada se zakroucenými cestičkami a tvarovanými živými ploty byla zahalena do stínu. Zachyceny v brzké zimě, fontány byly suché a záhonky prázdné, bez života, co by dělal tuhle zahradu zvoucí. V intervalech podél lesa a blíž k zahradě se začaly objevovat další blikající světla. Stíny se pohybovaly pod noční oblohou. Hledači přicházeli, shromažďovali naše síly. Když byla naše čísla kompletní, útočné týmy se vydali k zahradě, propracovávali se k sídlu. Okna Rowan Estate byla černá. Okázalý dům byl tichý, takže nasvědčoval tomu, že byl prázdný. Zahrabala jsem tlapou úzkostlivě do země, když jsme čekali. S naší oddělenou misí ve hře, byli jsme jedni z posledních týmů, co se přemístily. Zvedla jsem čumák a testovala vzduch kvůli známkám nějakého nebezpečí. Nebo spojenců. Kde byla smečka Nightshadeů a Baneů? Stejně tak, jako tohle byl téměř překvapivý útok, Strážci náš příchod mohli očekávat. Anika a Hledači to věděli. Naši nepřátelé
na nás čekali, ale kde? Bude můj otec schopen běžet s Emilovými vlky, připraven, až přijde správný moment? Byli teď na cestě? „Je čas,“Adne zavřela portál, schovala skeany a vytáhla svůj nebezpečný ocelový bič, co používala, když cvičila se Shayem, když jsme byli v Denveru. „Měla bys tu zůstat,“zamračil se Connor. „Nerad tě riskuju.“ Adne se zasmála. „Promiň, Connore. Všichni Tkalci jsou v boji. Včetně mě. Rozkazy Aniky, pamatuješ?“ Zavrtěl hlavou s vydal se dolů s usmívající se Adne, co s ním držela krok. Ren, Mason, Bryn a já jsme zformovali ochranný kruh kolem Shaye a dvou Hledačů. Zaujmula jsem předek, zatímco Bryn a Mason klusali vedle nich. Ren zůstal za našimi zády. Když jsme vstoupli do zahrady, zavrčela jsem na mramorové incuby a sukuby, kteří byli kolem nás rozestavění jako hlídky. „Neměj strach, Callo,“řekl Shay. „Dohlídneme na ně.“ „To jo,“řekl Connor. „A pokud se dostanou ze svých skořápek, budeme vědět, že Bosque už je tu.“ Okusila jsem vzduch, stále naježená. Tohle nás má nějak uklidnit? Mason na něj zaštěkal a vycenil na Connora zuby. Posunuli jsme se na pozemcích několik metrů, když se ozvaly první výkřiky z týmu před námi. „Vypadá to, že máme společnost,“řekl Connor. Shay vytáhl meče, zamhouřil do dáli. Čekala jsem, že uslyším zvonění oceli a vrčení vlků, čekala jsem, že naši Ochránečtí spojenci byli obdařeni odporem, když se dostali blíž k Rowan Estate. Ale Hledačské výkřiky nebyly bojové. Byly zmatené, vyplněné strachem. „Co se děje?“Adne a Connor stáli zády k sobě a rozhlíželi se zahradou kolem nás. Zavrčela jsem, chtěla jsem běžet, ať byl konflikt před námi cokoliv. Ale naše úkoly byly držet se dál od boje. „Podívejte!“Shay namířil špičku meče na vysoké živé ploty, co
lemovaly zahradní cesty. Ploty se pohybovaly. Ne pohybovaly, rostly. Connor zaklel, když se k nám na cestu doplazily větve, vytvářely kolem nás divoké vzory. Plot před námi šplhal, rostl nemožnou rychlostí. „Connore!“Adne zakřičela, když mezi námi vyrazila nová větev a blokovala nám cestu k němu. Slyšela jsem ho křičet, ale neviděla jsem přes stěnu větví, co nás oddělovala. Adne běžela okolo plotu a křičela Connorovo jméno. Vedle mě se ozvaly výkřiky. Otočila jsem se a uviděla, že Mason byl zasažen novou větví, co vyrazila tvrdě a rychle, obtočila se kolem jeho těla. Bryn zaštěkala, skočila po něm, lapala po útočících výhoncích. Zavyla jsem ve frustraci, když se Bryn, Mason, Ren a Shay ztratili z pohledu. Otočila jsem se a uháněla k Adne, co stále běhala a křičela. Změnila směr, když se objevila nová větev a blokovala jí cestu. Vymrštila jsem se do vzduchu a narazila do ní. Snažila se vyprostit, když jsem jí přišpendlila k zemi. „Přestaň, Adne, nech toho!“ Těžce oddechovala, ale stáhla své pěsti zpět, už víc nebojovala proti mým ramenům a hrudi. „Musíme ho najít!“ „Není to jen on,“stoupla jsem si a vytáhla ji na nohy. „Ztratili jsme i ostatní.“ „Co?“ Její oči se rozšířily, když kroužila labyrintem, co explodoval ze země a obklopoval nás. „Jsme odříznutý.“ Přitlačila jsem ruku proti plotu a trny se zabodly do mé kůže. Vytí prorazilo nocí. Adne se na mě podívala a pozvedla oboší. „Přátelé?“ „Ne,“řekla jsem tiše. Zaznělo další vytí a další. Výkřiky vlků se zvedaly jeden za druhým, vyplňovaly vzduch v bitevní písni. Otočila jsem se v pomalém kruhu, poslouchala jejich volání. „Jsme obklíčeni.“
Adne zaklela mezi oddechováním. „Oddělili nás. Vedou týmy od sebe.“ Přikývla jsem. „Čekali na nás.“ Procházela kolem stěn labyrintu, otáčela se v rozích a nacházela smrtící konce. „O co se chceš vsadit, že Strážci mají mapu, aby tohle rozluštili?“ „To je dost pravděpodobné,“podívala jsem se na plot. Bylo to příliš vysoko, abychom vyskočily. „Sedíme tu jako kachny,“řekla Adne. „Vlci nás budou lovit, dostanou skupiny jednu po druhé a nikdo nebude vidět, odkud přicházejí.“ „Musíme najít cestu,“řekla jsem. „Pokračuj.“ Vytí teď bylo blíž. Stovky vlků běžely. Cítila jsem je, slyšela jejich tlapy narážející na sníh, jak sem sestupovali ze všech stran zahrady. Ostatní Hledači stále panikařili, křičeli, když se snažili odsud uniknout. Muži a ženy volali na ostatní, snažili se najít své spojence. Pak začal křik. Adne zavřela oči. „Začalo to.“
Kapitola dvacátá druhá ZVUKY BITVY naplnily mé uši a já si přála, abych je mohla odehnat. Bzučení šipek kuší prolétlo vzduchem, vrčení a štěkání stoupalo k nebi. Kdybych byla uprostřed boje, nevadilo by mi to. Ale tahle neviděná válka – šílenství a smrt, co mohly číhat na každém rohu – posílaly strach přejíždějící nahoru a dolů po mé páteři. Ještě jsme nenarazily na žádné vlky, ale byla to jen otázka času. Adne a já jsme mohly přeprat tři nebo čtyři, ale cítila jsem, že nebudeme čelit tak málo. A byly tu také další zvuky, co budovaly moji úzkost. Výkřiky bolesti předcházely ty, co by mohl způsobit Ochránce. „Je tu přízrak,“zašeptala jsem. „Možná víc, než jeden.“ Když jsme narazily na další smrtící konec, Adne a já jsme se skrčily, zoufale se snažily přijít s plánem. Plot nás nejenže odřízl, ale neustále měnil tvar. Objevoval se a nořil zpět do země. Trnité větve vystřelovaly z prostřed cesty a když jsme běžely, zakopávaly jsme o ně. „Jsi si jistá?“zeptala se. Přikývla jsem a přála si, abych nebyla. „Musíme najít Shaye.“ Přeměnila jsem se do vlčí podoby, připravovala jsem se na útok jakéhokoliv nepřátelského Ochránce, na kterého narazíme, a znovu jsme se rozběhly. Doufala jsem, že míříme tam, kde jsme byli poprvé odděleni. „Podívej!“Adne se otočila k novému otvoru v labyrintu. „Pojďme.“ Zachytila jsem ten pach přesně, než jsme se otočily k otvoru. Chytila jsem Adne za košili, přeměnila se a křičela. „Stop!“ Táhla jsem ji zpět, když to přišlo do zorného pole. Přízrak se plazil zpoza křoví a přesouval se pomalu k nám. „Pojď,“Adne mě chytila za ruku a vyrazily jsme směrem, odkud jsme přišly.
Plot se znovu přeměnil, ukazoval nám další cestu. „Sakra,“řekla jsem, když jsme se dostaly do slepé uličky. Otočila jsem se zrovna, abych viděla, jak se otevření v plotě, co se zrovna utvořilo, zavírá. „No, aspoň, že je přízrak na druhé straně,“řekla Adne. Sotva slova opustila její rty, přízrak začal prostupovat plotem, kapal zpoza větví jako dehet. „Ach, to není fér!“zakřičela Adne. Přízrak se přibližoval. Nebylo kam jít. „Shayi!“zakřičela jsem, nevěděla, co jiného dělat. „Shayi! Pomož nám!“ Skončily jsme u zdi; moje oči byly zavřené pod kroužením těla přízraku. Jeho pach mi naplnil nozdry, chtělo se mi z něj zvracet. Vzpomínky na bolest, co může způsobit, vyslaly otřesení do mých končetin. „Adne, musíš se odsud dostat. Utkej dveře!“ „Dveře kam? Chceš běžet zpátky na Akademii? Když tkám v bitevním poli, mohu nás dostat hned na přízrak! Není to východisko,“její hlas se otřásl. „Nevím, co dělat. Jen…“ „Jen co?“ Otočila se tváří k plotu za námi. „Shayi!“zakřičela jsem znovu. „Callo!“jeho hlas byl hned za zdí. „Kde jsi?“ Otočila jsem se, ignorovala bolest, jak trny trhaly moji kůži, když jsem přitlačila dlaně na plot. „Jsem tu! S Adne!“ „Nemůžu se k vám dostat,“zakřičel. Byl hned na druhé straně zdi plotu. „Bryn, Masone, Rene! Dostaňte se odsud! Jsou za tímhle křovím.“ Cítila jsem jeho vůni skoro na dotek. „Callo!“zakřičel Ren. „Jsi v pořádku?“ „Je tu přízrak.“ Můj hlas byl syrový. „Jsme v pasti.“ Slyšela jsem, jak Mason zakňučel a zaškrábal tlapami do hlíny, jak se k nám snažil dostat. Bryn strčila nos pod větve, ale zakňučela, když se kolem jejího čenichu ovinula trnitá réva jako bič.
„Budu se snažit tímhle plotem prosekat,“zakřičel. „Držte se zpátky.“ „Ne, počkej!“zakřičela Adne. „Co tím myslíš počkej?“ohlédla jsem přes rameno na přízrak. Adne mě ignorovala. Popadla svůj bič a držela v rukou skeany. S náhlým křikem zabodla útlé hroty do země. Dala jsem si ruce na uši, když vzduch kolem mě prořízl hrozný zvuk. Výkřik byl plný úzkosti a rozhořčení. A přicházel z plotu. „Tak to má být, děvko,“zasyčela Adne. „Vypadni ze země a vrať se zpět do pekla, kam patříš.“ Větve plotu se třásly. Listy začaly chřadnout, upadávat a rozpadávat se. Třasot se stal více násilnější. Trny pokryté větve se rozpadly na křehké kousky. Živé stěny plotu se rozlily ve vlně sušených kousků a popela, co byly listy. Křoví zmizelo, zanechalo za sebou jen hromady trosek, označující jeho tvar na bílém sněhu. Shay stál přede mnou, meče stále zdvižené. „Co to-“ Adne zasténala a převalila se na bok. Otáčela jsem se k ní, ale Shay zakřičel, „Callo, dolů!“ Přiskočil nade mě, když jsem se přeměnila, válela své tělo ve sněhu. Překulila jsem se na zemi a škrábala se na nohy. Když jsem se přetočila, uviděla jsem přízrak, co se řítil na Adne a Shaye, který se zase řítil na stvoření. Zaštěkala jsem na poplach, vystartovala po něm, ale Ren skočil přede mě a vrčel. Ne. Jdi mi z cesty. Vycenila jsem na něj tesáky. Ale zavrčení zemřelo v mém krku. Shay se vrhl na přízrak. V rukou otáčel Elementární kříž oslepující rychlostí. Čepele rozsekaly temnou hmotu těla stvoření rychleji, než rotující helikoptéra. Přízrak zakřičel. Ještě nikdy jsem neslyšela křičet přízrak. Nikdy jsem neslyšela je vydat nějaký zvuk. Ale teď nebylo pochyb, že řval v agónii.
Inkoustová chapadla přízraku zapraskala, jako by byla plná elektřiny. Znovu zakřičel a pak se jeho tělo rozpadlo jako černá pára, co explodovala z gejzíru, a byl pryč. Shay přiskočil na druhou stranu, kde byl přízrak. Otočil se, čepele připravené znovu k výpadu. Když si uvědomil, že přízrak je pryč, narovnal se a věnoval mi nesmělý úsměv. Zaštěkala jsem na něj a zavrtěla ocasem. „Adne!“Connor k nám běžel sněhem a zbytky křoví. Adne se přitáhla do přikrčení, vzepřela se na spodní straně rukou. „Bude to v pořádku… myslím.“ Connor jí pomohl na nohy a usmál se na Shaye. „Pěkná práce. Nevěděl jsem, že to můžeš dělat.“ „Dělat co?“Shay se zamračil. „Věděls, že můžu zabíjet přízraky. Kvůli tomuto,“zvedl své meče. „Ne přízraky,“řekl Connor. „I když to bylo taky dobrý. Myslím to křoví. Kdyby sis nedával na čas, tahle párty mohla skončit dřív, než začala.“ Connor se otočil směrem k sídlu. „Týmy teď budou moci přeskupit své útoky.“ „Nic jsem s křovím neudělal,“řekl Shay. „Plot spadl a další věc, co si pamatuju, že jsem se koukal na Callu. Pak jsem viděl přízrak, co jde po Adne.“ Connor na něj zíral, jeho obočí zamračené. Adne si otřásla sníh z oblečení, s nikým z nás nenavázala oční kontakt. Přeměnila jsem se a dívala se na ni zblízka „Udělala to,“ukázala jsem na ni. „Ona… zabila labyrint.“ Nenacházela jsem dalších slov, jak popsat, co Adne udělala. Nějak zaútočila na Strážcovský živý plot, co nás vtahoval do pasti. A porazila ho. Connor uchopil Adniny paže, připoutal na ni tvrdý pohled. „Jak? Jak jsi to udělala?“ „Nevím,“řekla. „Vím, že to nebylo přirozené – nenáleželo jí to. Takže jsem ji požádala o laskavost.“
„Požádala koho?“ Shay procházel kolem našich schoulených skupin, prozkoumával naše okolí kvůli známkám nebezpečí. Řekla bych, že útoky Baneů se soustředily na týmy před námi. I za měsíčního světla jsem mohla vidět, že se Adne červená. „Zemi.“ „Můžeš povolat laskavost země?“zeptal se Connor. „Je to v tvým životopise?“ Usmála se. „To dělají všichni Tkalci. Jen jsem se posunula o krok dál.“ „Nikdo tohle nikdy neudělal, Adne,“řekl Connor pomalu. „Nikdo.“ „Já vím,“zamumlala. Jejich oči se setkaly a něco důležitého, ale nevyřčeného, mezi nimi proběhlo. Nebyla jsem si jistá co. Když zeď větví zmizela, mohla jsem vidět bouři bitvy, co zuřila před námi. Vlci naráželi do Hledačů se sílou vlny. Ostré zuby trhaly lidské maso, utínaly výkřiky tak rychle, jak začaly. Nekončící nářek hrůzně rostoucí do nebe mi říkal, že vlci nebyli jediní nepřátelé, co čekali v temnotě. Přízraky vyklouzly ze stínů a vmžiku zaplavily Hledače. Moje oči zkoumaly okraj zahrady. Netrvalo mi dlouho je najít. Řada dvaceti Strážců – naši páni a někteří z jejich dětí, co jsem znala ze školy – zaujali pozice na okraji suchého odrážejícího se bazénu. Všichni byli elegantně oblečení, jako by šli na formální večeři, ne jako by sledovali bitvu. Ale sledovali krveprolití jako generálové řídící svou pěchotu. S prostým půvabem se ruce Strážců začaly otáčet ve vzduchu, jejich prsty tančily ve složitém pohybu. Skučení naplnilo oblohu, když nebe nad námi ožilo temnými, pohybujícími se rysy. Objevili se sukuby a incubové, poslouchali své pány a vstoupili do boje. Hledači vykřikovali varování a šípy kuše prolétaly kolem bytostí z Podsvětí. Někteří okřídlení útočníci klesli na zem. Ostatní skočili na Hledače, unesli je z bitevního pole do nemožných výšek, aby je pustili a oni zemřeli. Několik Hledačů se svíjelo pod pařáty incubů, snažili se je
zasáhnout dýkou nebo mečem, když byli vynesení do vzduchu a posílali Strážcovské přisluhovače pod smrtelný závoj spolu s nimi. Dívala jsem se, jak těla padají a zmítají se pod těly srsti a drápů, koženými křídly a pařáty, nebo jednoduše zmizela v temnotě kouřového těla přízraků. Vlci padali také, jasná krev se rozlévala sněhem, shromažďovala se pod tichými těly Baneovských Ochránců. Ale počet nehybných Hledačských těl na zemi byl mnohonásobně nespočitatelnější. Baneové je pronásledovali, kroužili kolem útočných týmů. Pohybovali se v unisonu, jejich instinkty smečky vedly lov, což jim umožňovalo koordinovat své pohyby takovým způsobem, v jaký Hledači nikdy nemohli doufat. Sledovala jsem vlky, co sráží válečníka za válečníkem. Kdybych tohle viděla ani ne před měsícem, možná bych vyla hrdostí. Takhle Ochránci vedli válku. To proto jsme vždy vyhrávali. To proto teď Hledači prohrávali. Těžká váha zoufalství se mi usadila pod žebry. Nemohli jsme vyhrát. I kdybychom se dostali dovnitř a Shay nějak skolil Bosquea, bitva venku byla ztracená. Kolik Hledačů dnes může zemřít? Connor si odkašlal, jeho pohled stejně jako můj byl upřený na brutální scénu před námi. „Musíme se hnout. Bitva se zdá být soustředěná na východ. To je dobrý; budeme mířit na severní část zahrady, kde je dům.“ Nepoznamenal, že to vypadalo, že naše strana prohrává. Těžce. “Jsou tu další přízraky,”řekl Shay. “Musím jít po nich.” Connor zavrtěl hlavou. “To není součástí plánu. Potřebujeme tě uvnitř.” “Jsem jediný, kdo je může zabít,” zavrčel Shay. “Věděli jsme, že v této bitvě mohou být přízraky,” Řekl Connor. “Vždycky jsou. Ale nemůžeš se prodrat do fronty. Nemáme čas.” Shay zaklel, ale otočil se na sever. “Tak pojďme.” Přeměnila jsem se zpět do vlčí podoby, držela se blíž Shayova boku, když jsme obcházeli okraj bitvy. Adrenalinem závodil můj
puls. Cítila jsem Baney a chuť krve ve vzduchu. Z mé hrudi se vydralo zavrčení. Já vím. Renův hlas vstoupil do mé mysli. Taky chci být v boji. Přání je samozřejmostí. Mason se zastavil. Dosáhli jsme severního okraje zahrady a vyjevila se před námi část bitvy. Vlci a Hledači tančili kolem sebe ve změti smrtících pohybů. Ocel čepelí se leskla v měsíčním světle. Svaly vlků se vlnili pod srstí, když naráželi do těl Hledačů. Výkřiky a vrčení se smíchaly ve smrtící řev, když bojovali. A když ním blokovali cestu do domu. Záložní plán? Zeptala se Bryn. Řeknu ti, že jsem s jedním přišla. Napřímila jsem se. Pokud bychom byli skoleni, tak ne bez boje. “Sakra,”řekl Connor. “Tolik k tomuhle uzavření.” “Poběžíme pro to?” zeptala se Adne. “Jop.” Moje oči zkoumaly bojovníky a hledaly nějaký náznak Nightshadeů nebo mého otce. Ale viděla jsem jen Hledače a Baney. “Měl by ses přeměnit, Shayi,” řekl Connor. “Poslední věc, co chceme, je, aby tihle Ochránci zaznamenali Sciona. Pokud tě zaznamenají, budeš jediný, koho budou pronásledovat.” “Dobrá poznámka,” řekl Shay a vklouzl do své druhé podoby. Zlatohnědý vlk potřásl límcem. To je o moc lepší. Ren na něj pohlédl. Opravdu? Samozřejmě. Shay zvedl čenich do chladného nočního vzduchu. Myslíš? No, jo. Ren zahrabal ve sněhu. Ale – nevadí. „Callo, zaujmi předek,“řekl Connor, lhostejný k naší konverzaci. „Budu hned za tebou. Rene a Shayi, zůstaňte u Adne. Masone, Bryn, budete střežit křídlo.“ Vzal naše netečné pohledy jako souhlas. “Dobře.” Connor se díval na shluk našich těl. „Na můj povel… Teď!“
Moje svaly pulzovaly, když jsem běžela zahradou ke vchodu. Dávala jsem pozor na dlouhé stíny budovy a vedla nás od centra bitvy. Pokud budeme skoro u domu, budeme se muset znovu krýt. Ostré štěkání mě upozornilo. Několik Baneů se odpojilo z bitvy a řítilo se na nás. Běž, Callo! Renovo vytí stoupalo do vzduchu vedle mě. Mason a já je vyřídíme. Zavrčela jsem, nechtěla jsem běžet, zatímco mí členové smečky budou mířit do boje. Zaznělo další zavytí, blíž, ale přicházelo ze západu. Je to – Ren se otočil v opačném směru od bitvy. Sakra, jo! Mason uháněl za ním. Bryn si sedla a radostně zavyla. Odpovídající vytí vzrůstalo od vlků mířících k nám. Ten zvuk vytvářel v mých žilách naději… ale ještě jsem nebyla připravená povolit mou ostražitost. „Svatá…!“zakřičel Connor. „Přicházejí!“ „Je jich tak moc!“zajčela Adne. „Nemůžeme se přes ně dostat.“ “Callo!Co to sakra děláš?!” zakřičel Connor, když jsem se zastavila a zírala v úžasu na masivní hroudu srsti a tesáků před námi. Nemohla jsem tomu uvěřit. “Callo!” Connor mi věnoval podrážděný pohled a strkal Adne za sebe. Stěna vlků na nás narazila a rozdělila se, plynula kolem nás jako řeka. “Co to—” Connor zíral na desítky vlků kolem nás, v jejichž patách běželi další. Baneové zakňučeli, když se mezi ně vychrlili Nightshadeové. Nově příchozí vlci odtáhli Baney od Hledačů, zápasili s nimi na zemi ve změti tesáků a drápů. Brzy svištění oceli přebylo vrčení a štěkání, když se do sebe smečky Ochránců bleskově zasekly. Léta nepřátelství podněcovala jejich zuřivost, co se rozlila v krvi lesknoucí se na sněhu. Velký hnědo-stříbrný vlk s neobvyklým označením na čele zpomalil, když se k nám blížil, zastavil se přede mnou.
Je dobré tě vidět, Callo. Jeho jazyk se vyvalil ven ve vlčím úsměvu. Doufám, že jsme tě nenechali čekat. Načasoval sis to perfektně, tati. Šťouchla jsem čenichem do jeho hrudi. Naprosto víš, jak přijít.
Kapitola dvacátá třetí „PŘESTAŇ SE SVÍJET!“zakřičel Connor. „Snažím se tě chránit.“ „Nechej mě jít, Connore!“Adne se snažila vyprostit z jeho sevření. „Očividně tu nejsou, aby na nás útočili.“ Máš zajímavé přátele, poznamenal můj otec, když je sledoval, jak bojují. Zvykneš si, pokud s nimi strávíš víc času. Zaštěkala jsem, abych upoutala pozornost Adne a Connora. Když jsem vycenila zuby, přestali zápasit. Pohlédla jsem zpět na mého otce. Ten muž je Connor a žena Adne. Přísahám, že jsou v boji opravdu dobří. Očichal Connorovu dlaň a Hledač vykulil oči nad prohlídkou masivního vlka. Když říkáš. Bryn se přikrčila k zemi a zavrtěla na mého otce ocasem. Dobrý den, pane Tore. Vypadáš dobře, Bryn. Můj otec ji kousl do ucha. Připravená na boj? Vyskočila. Vždycky. Shay se k nám přidal, sklonil čenich na znamení respektu. Můj otec naklonil hlavu ve zvědavosti, i když tiše varovně zavrčel. Neznám tě. Tati, tohle je Shay. Sklonila jsem co nejvíc čenich, ale můj ocas sebou házel. Shayi, tohle je můj otec, Stephen Tor. Nightshadeský alfa. Shay držel svoji hlavu nízko. Jsem potěšen, že vás poznávám. Děkuji, že jste nám přišli na pomoc. Moje srdce se rozbušilo, když můj otec položil hlavu vedle Shayova čenichu a pozvedl ji. Potěšení je na mé straně, Scione. Jsi neuvěřitelný vlk. Shay zakníkal radostí a já mu frustrovaně věnovala zavrčení. I když pořád trochu štěně, jak vidím. Smích mého otce cestoval s jeho myšlenkami. Shay si dal tlapu přes nos. Pracuji na tom.
Já taky. Odsekla jsem do jeho ucha. Musíme se přemístit od bitvy. Můj otec mě šťouchl do ramene. Doinformuješ mě, až se přesuneme. Zaštěkala jsem na Connora, stáhla rukáv z jeho kůže, aby mě následoval. „Myslím, že půjdeme tudy,“řekl Connor a pohlédl nervózně na Adne, když jsem ho strkala k dlouhým stínům sídla. Můj otec se zastavil, když jsme byli zahaleni temnotou, pokud bychom byli viděni bitvou v stoupající horečce, někdo by se za námi pravděpodobně pustil. Connor se stále varovně díval na mého otce, když jsem se přeměnila a pokynula na další dva vlky, aby mě následovali. Zapomněla jsem, jak zastrašující může plnohodnotný alfa být. Tím, že jsem celý život byla dcerou jednoho a vyrůstala v alfu samotná, jsem brala jeho povznesený a přísný pohled jako samozřejmost. Vše z jeho tyčící se postavy a ocelových očí vyvolávalo respekt. Connor se nekoukal o nic míň nesvůj, i když byl můj otec v lidské podobě. I Adne raději sklouzla ke koukání se za Connorovým ramenem, než aby se k alfovi přiblížila. „Connore, Adne,“řekla jsem. „Tohle je můj otec, Stephen Tor.“ „Nightshadeský alfa?“zeptala se Adne a její oči se rozšířili. „Vy jste přišel!“ „Pro vítězství!“zakřičel Connor a zamával pěstí ve vzduchu. Mému otci se ústa zkřivila v tázavém úsměvu. Connor spustil dlaň a vypadal, že si připadá trapně. „Uh, za to se omlouvám,“řekl. „Jen je to prostě opravdu, opravdu dobře, že jste tu.“ „Potěšení na mé straně,“můj otec natáhl ruku, takže toho Connor mohl nechat. Adne se stydlivě usmála, když ji alfa pozdravil, její pohled přelétl ke mně. „Opravdu vidím tu podobu“ Zasmála jsem se, ale můj otec na mě zablýskal v pyšném úsměvu, z kterého mé srdce zpívalo. Bryn se zazubila a stiskla mi ruku. Tři vlci k nám klusali, aby se připojili. Když se Ren, Mason a Nev přeměnili, všichni se smáli.
„Čím více, tím lépe, ne?“Mason se zasmál. Connor dloubl Neva do paže. „Měl jsi nám nechat nějaké varování, že jsi v našem týmu. Myslel jsem, že budeme do sekundy mrtví.“ „Chudák Connor,“řekla Adne. „Taková jemná duše.“ Věnoval jí vyčítavý pohled. „Varovali jsme tě,“řekl Nev. „Jen se podívej.“ Přeměnil se a naklonil hlavu s černým symbolem nakresleným na jeho čele. „Hej,“Shay se usmál. „To je moje tetování.“ „Znak Sciona,“řekl můj otec. „Mysleli jsme, že tak se navzájem nejlépe rozeznáme. Všichni vlci, co se zapojili, byli označeni Ethanem. Byl to jeho nápad.“ „Jo.“ Nev byl zpět v jeho lidské podobě. „Takže na nás nikdo nestřílel. Obzvlášť Ethan.“ „Vždycky ho na spoušti svěděly prsty,“Connor se zasmál. „Je s tebou?“ „Šel na jižnější útok,“řekl můj otec. „I když si dovedu představit, že nás brzy bude shánět.“ „Tím myslíte, že je vás tu víc?“zeptala se Adne. „Rozdělili jsme se v tři útokové týmy,“řekl můj otec. „Můj byl největší. Obešli jsme zálohu Baneů a přišli za nimi.“ „Tolik vlků?“Ren povytáhl obočí. „Taky jste přetáhli nějaké Baney.“ „Tvůj otec nebyl takový alfa, Reniere,“Můj otec se díval na Rena varovnýma očima. „Zavrhl svého syna stejně jako noho ostatních. Taková je cena za krutost.“ „Emile Laroche není můj otec,“řekl Ren neohroženě. „Nedlužím mu žádnou oddanost.“ „To je pravda,“řekl můj otec. „Vidím mír v tobě jako alfovi.“ „A já ve vás.“ Ren naklonil hlavu a pohlédl na mě. „Vaše dcera je ten nejstatečnější vlk, jakého jsem kdy znal. Je to pravá alfa.“ „Jistě,“Můj otec se usmál na Rena a pak na mě.
Bryn se přesunula ke mně. „Myslím, že se Ren snaží skórovat s tvým otcem.“ „Ššššš,“stoupla jsem jí na špičky. Shay přešlápl, když se cítil tou změnou nesvůj. Můj otec k němu sklouzl pohledem; jeho úsměv přecházel ve vědění. „Musí to být problém mít tolik vůdců v tak malé partě.“ „Konečně měl někdo odvahu to říct!“Mason se zasmál. Nev ho šťouchl zezadu do hlavy. „Jsem rád, že jste přesvědčil Baney, aby se k nám přidali,“řekl otec mému otci a ignoroval Masona s Nevem zaujaté do postrkujícího se zápasu. „Nevěděli jsme, že někdo bude moct.“ Můj otec přikývl. „Taky jsem rád. Je to Neville, co má na tom největší zásluhu.“ „Díky, Stephene,“řekl Nev; držel Masona pod hlavou. „Ale měl jsem pomoc. Sabine a Caleb – Bane, co jste, lidi, potkali v Edenu, hrál se mnou v Burnoutu – byli důležití. Tom dodal bezpečné místo k setkávání se získanými spojenci. Skutečně týmová práce.“ Mason převalil Neva na záda. „Mám tě!“ „Jak se to vy dva chováte?“řekla jsem podrážděně. „Jsme ve válce.“ „Vždycky jsme ve válce, Cal,“řekl Mason když přišpendlil Neva k zemi. Nev se smál, skopával ze sebe Masona. „To proto se bavíme mezi tím, co někomu nakopáváme zadek.“ „Nelze tvrdit, že je to logické,“řekla Bryn. Přeměnila se ve vlka, přišpendlila Masona a obdařila jeho obličej dlouhým olíznutím. „Stop!“zakřičel Mason. „Vyhrálas! Vyhrálas!“ „Hej!“Ethan k nám přiběhl bez dechu, s dlouhým krvácejícím šrámem na tváři. „Tady jste!“ Connor mu stiskl ruku. „Rád tě vidím.“ „Nápodobně,“řekl Ethan a objal Adne jednou rukou. Otočil se k Nevovi. „Nebojuje. Nemůžu ji najít.“ „Toho jsem se obával,“řekl Nev. „Koho?“zeptala se Adne.
„Sabine,“řekl Ethan, tvář bledou. „Není tu s Baney.“ Mason a Bryn přestali zápasit. Bryn se přeměnila a věnovala mi vážný pohled při zmínce o Sabinině nepřítomnosti. „Stejně tak Emile,“řekl Stephen. „Nemůžu ho cítit na míle daleko. Musí být uvnitř.“ Pohlédla jsem k temnému sídlu, neschopna rozluštit nějaké známky světla uvnitř. „V Rowan Estate?“ Ren zavětřil. „Efron a Lumine jsou blízko.“ „A oni nehrají roli v doopravdovém válčení,“řekl Mason. „Nikdy.“ „Informace, co jsme obdrželi, byla, že bude vysláni malou skupinkou se Scionem, abyste to dokončili,“řekl můj otec. Connor přikývl. „To bychom měli být my.“ „S dovolením bych se rád připojil.“ „Nechcete vést vaši smečku?“zeptal se Connor. „Je v dobrých rukou,“můj otec pokynul k Nevovu. „On a Ethan naplánovali tento útok. Je jediný, kdo může pokračovat ve vedení.“ Nev se přeměnil a štěkal na schválení. „Zůstanu s Nevem,“řekl Mason a díval se na mě. „Jestli je to v pořádku.“ „Jdi s ním,“přikývla jsem. „A dohlédni na Ansela a Tess.“ „To víš, že jo,“řekl Mason a mrkl. V dalším okamžiku se dva vlci vrhli do boje. Můj otec na mě ostře pohlédl. „Tvůj bratr je tady?“ „Nebojuje,“řekla jsem. „Pomáhám Hledačům se zraněnými. Bude dostatečně v bezpečí.“ Doufám. „Neměla jsem ho opustit,“Bryn věnovala mému otci proviněný pohled. „Ale myslela jsem, že budeme potřebovat tolik bojovníku, kolik jen bude možno.“ „Samozřejmě,“řekl. „Patříš ke své smečce.“ Můj otec střelil po Connorovi tázavým pohledem. „No?“ „Nemusíte se ptát,“řekl Connor. „Další alfa bude dobrá pomoc.“ „Dobře. Dlužím Emilovi osobní návštěvu,“řekl můj otec. „Na kterou se chystám už dlouho.“
„To jsou ty nejlepší návštěvy,“řekl Ethan. „Taky mám jednu na mysli.“ Connor zavrčel. „Pak nenechme nikoho čekat.“ Můj otec, Ren, Bryn a já jsme vklouzli do vlčích podob, zaujali pozice jako obránci okolo tří Hledačů a Shaye, když jsme přicházeli k severní zdi sídla. „Zadní dveře nás dostanou do kuchyně,“řekl Shay. „Budeme v zadní straně domu Můžeme odsud jít do knihovny.“ Moje kůže se pod srstí zachvěla. To znamenalo, že budeme procházet sály Rowan Estate a míjet všechny ty hrozné malby a bledé sochy. A z kteréhokoliv na nás může přijít Bosque Mar, co už na nás čeká. Stále jsem za našimi zády slyšela bitvu, ale když jsme byli na druhém konci Rowan Estate, zvuky války se zdály jako pohlceny zdmi sídla. Stavba nás odřízla od konfliktu, oddělila od nepřátel a spojenců také. I když jsem vždycky věděla, že tohle byl plán, pocítila jsem hrůzu, když jsem si uvědomila, že naše malá skupina bude čelit těmto můrám sama. „Tady jsou dveře.“ Shay vykročil vpřed a já uviděla temný tvar kvetoucí mezi stíny. Zaštěkala jsem v tom samém momentě, co Connor zakřičel, „Shayi! Na pravo!“ Shay měl své meče připravené, když přízrak zaútočil. Ale nebyl to jen přízrak, co se pohyboval. Kolem sídla se objevili čtyři vlci, řítili se na nás v bouři tesáků a zuřivého vytí. První vlk vyskočil a sejmul Connora. Adne se otočila, kolem ní létal její ocelový bič. Vlk zakňučel, když se ostré ocelové špičáky zaryly do jeho těla. Znovu zakníkal, když se Ethanovy šípy z kuše zabodly do jeho boku. Vlk se přetočil, snažil se zbavit šípů Jeho konečný výkřik zemřel v zabublání, když mu Connor zarazil svoje dýky do hrudi. Můj otec sejmul druhého vlka. Zmítali se na zemi, vrčeli a navzájem se trhali. O pár stop dál Ren čelil dalším dvěma vlkům. Nikdo z těch tří nezaútočil, ale místo toho všichni na sebe navzájem zírali, chrčeli a naplňovali vzduch nízkým hrůzným vrčením. Bryn a já jsme přišly k Renově boku.
Můj pulz se rozbzučel v mých žilách, když jsem si uvědomila, proč zaváhal. Dax a Fey se dívali na jejich bývalého alfu. Jejich čenichy se převracely ve frustrovaných hrůzným zavrčeních. Nedělejte to. Renovy myšlenky se dostaly k všem z nás. Neměli bychom bojovat. Běžela jsem k němu. Poslouchej Rena. Prosím. Proč? Dax mě ignoroval, štěkal na Rena. Takže se tvé děvce můžeme poklonit taky? Už nikdy o ní takhle nemluv. Ren udělal hrozivý krok vpřed. Nevíš nic o tom, o co tady jde. Opravdu? Fey pohrdavě zavrčela. Myslím si, že se jen bojíš být alfa, jak jsi měl být. Jsi slabý. Jsi idiot, Fey. Zavrčela Bryn. Aspoň jsem za sebe nenechala myslet Callu. Fey pohlédla na Rena a Bryn. Oba jste slabí. Její svaly se zachvěly. Fey, ne! Vzepřela jsem se. Ale ona už udělala výpad. Byla jsem připravena, když do mě narazila, ale síla jejího nárazu nás odhodila sněhem. Bryn po nás vyrazila, zabořila zuby do Feyina boku. Klapající čelisti a vrčení mi říkalo, že Ren a Dax válčí kus od nás. Naši nejlepší bojovníci. Pamatovala jsem si, co Ren řekl o Daxovi a Fey. Jak jsme je obdivovali. Ale nyní jejich síly pracovaly proti nám. Byli jsme jejich alfové, ale dokázali bychom být lepší, než oni? Překulila jsem se na nohy. Fey byla rychlejší. Narazila do mého boku, zabořila zuby do mého ramene. Ignorovala jsem bolest, převrátila nás, takže byla přiražena do země mou vahou. Bryn na ni skočila, drtila Faye do sněhu. Fey se přetočila a vykopla, takže Bryn letěla vzduchem. Vyškrábala jsem se na nohy, věděla jsem, co mám dělat. Fey byla pořád na zádech. Měkké maso jejího břicha bylo vystavena. Dvě zakousnutí otvírající její vnitřnosti by mohly být fatální. Ale musela jsem to udělat teď. Můj dech se zachytil v hrudi. Fey sebou škubla na zemi, otáčela se. Už jsem nemohla déle čekat. Něco zabzučelo kolem mých uší.
Feyino štěknutí úzkosti se změnilo v kňučení, když druhá a pak třetí šipka z kuše vstoupila do jejího břicha. Přetočila se, vrčela, ale snažila se kulhat pryč. Cestička krve pod ní prosákla sněhem, když se snažila utéct. Ethan byl vedle mě, kuši namířenou. „Mám to.“ Pokynul bradou napravo. „Pomož mu.“ Odsunula jsem lítost, když Ethan namířil, otočil se k Renovi a Daxovi, co kolem sebe kroužili pár stop od nás. Oba lapali po dechu. Krev ztmavila jejich krev, dopadala do sněhu. Vymrštila jsem se na ně do vzduchu, uzamkla jsem čelisti kolem zadní části Daxova krku. I silou mého útoku byl příliš velký na to, abych ho sejmula. Kousala jsem silněji, snažila se vydržet. Zavrčel, běhal v kole, když jsem na něm visela. Konečně se vzepjal. Věděla jsem, že by mohl spadnout na mě přesně jako jsem já přistála na Fey. Nemohla jsem si dovolit být shozena. Pustila jsem ho, přetáčela se ve vzduchu, když padal na záda. Cítila jsem mizet svou tíhu, Dax se otočil ve vzduchu a přistál znovu na nohou. Otočil se, vrčel na mě. Bože, ty jsi škůdce. Jeho oči byly plné nenávisti. Čas utéct pro tvoje dobro. Čekám. Zaryla jsem tlapy do sněhu, ježila se k útoku. Zavrčel, ale potom zaštěkal, otočil hlavu, když Renovy zuby protrhly jeho kolenní šlachu. Teď, Callo. Renův křik naplnil moji hlavu. Věděla jsem, co myslel. Vyhnala jsem všechny pochyby z mé mysli a pohybující se jsem se instinktivně na něj vrhla. Moje zuby obemkly Daxův krk. Těžce jsem skousla, dostala se přes jeho svaly a konečně rozdrtila jeho průdušnici. Jeho krev proudila do mých úst a jeho tělo ztuhlo a pak se uvolnilo. Uskočila jsem jeho smrtící váze, ustoupila před jeho mohutnou, nehybnou vlčí formou. Mé svaly se třásly. Ren dokulhal vedle mě. Muselo to být. Zakňučela jsem a opřela si čenich o jeho rameno. Věděla jsem, že to bylo správné, ale cítila jsem se špatně. Jsi zraněná. Tlačil se proti mně. Vezmi si krev.
Ty první. Natočila jsem své rameno k jeho čenichu. Jeho zuby prorazily mou kůží. Zůstala jsem klidná, když nasával mou krev. Jsem v pořádku. Olízl mi čenich. Do toho. Kousla jsem do jeho hrudi. Kouřová slast, divoká chuť jeho krve zaplavila můj jazyk. Třpytivé teplo uzdravování mnou proudilo. Díky. Zvedla jsem čumák, abych si přitiskla svůj nos na jeho tvář. Vypadali jsme čistě. Můj otec k nám dopadal. Jeho čenich zářil krví, ale neviděla jsem na něm žádné známky zranění. Za ním ležel na zemi mrtvý jeden ze starších Baneů. Podíval se na Daxovo tělo a pak na Rena. Tvůj společník ve smečce? Ren sklopil hlavu. Můj druhý. To je mi líto. Můj otec nechal svůj čenich na Renově rameni. Ren tiše zakňoural, naklonil se nad mého otce. Dopadla jsem na zem, smutek tížil mé kosti a já se dívala na noční oblohu. Bryn přikrytá sněhem, se ke mně přitulila a tiše kňučela. Položila jsem si hlavu na její záda, zachytila v její srsti vůni Fešné krve. Měsíc byl schovaný skupinami mraků. Když malé stříbrné vločky dopadaly dolů na naše těla – i živá i mrtvá – myslela jsem, že možná měsíc od nás odvrátil tvář plnou žalu jako my. Ale nemohla zastavit slzy, které padaly ve formě tichého sněhu.
Kapitola dvacátá čtvrtá CONNOR STÁL PŘEDE DVEŘMI, držel své nástroje na přehrabování se v zámku. Ethan zakroutil hlavou. „Logan to měl nechat odemčené.“ Connor pokrčil rameny a zkusil dveře. Otevřely se. „Tohle je dobré znamení,“řekl. „Ne?“ „Je to znamení, že Logan předstírá, že je v našem týmu,“řekl Ethan. „Pojďme tomu nic víc nepřičítat.“ „Souhlasím.“ Connor měl tasené meče a pomalu se pohyboval do kuchyně. Následovali jsme ho do rozlehlé místnosti. V té tmě jsem rozeznávala hrnce a pánvičky, visící ze stropu. Linka se táhla skoro po celé délce pokoje a vestavěná trouba zabírala největší část stěny. „Tady by se dalo vařit pro celý Vail,“řekla Adne. „Kolik velkých skupin tvůj strýček hostí? Jako přes týden?“ „Žádné,“řekl Shay. „Nebo aspoň žádné, co bych viděl.“ „Používal někdy někdo tu kuchyň?“zeptal se Connor. „Chodil jsem se sem pro svačinu,“řekl Shay. „Nechávali lednici zásobenou,“ukázal cestu k chladničce vedle asi stejně velké spíže. „Našels tady někdy těla?“zamumlal Ethan. Shay neodpověděl, ale pokrčil rameny. Byla jsem si jistá, že dřív, než zjistil pravdu o svém strýčkovi, tuhle možnost nezvažoval. Přemýšlela jsem, jestli příchod zpět na Rowan Estate byl pro Shaye tak děsivý jako pro mě. Čím víc jsem na to myslela, přesvědčovalo mě, že to pro něj bylo pravděpodobně o mnoho horší. Žil tu, nazýval tohle místo svým domovem, bez toho, aby věděl, co žije v jeho stěnách, o vězních lapených v malbách. Smál se sochám incubů, co teď mohly ožít a zaútočit. Musel se cítit, jako by se mu země zprohýbala pod nohama. Přiklusala jsem na jeho stranu, olízla mu prsty a doufala jsem, že mu mohu přinést trochu uvolnění. Usmál se na mě.
„Můj sladký domov,“řekl, ale kvalita jeho pohledu mi říkala, že jsem měla o jeho pocitech pravdu. Tohle je nejstrašidelnější dům všech dob. Bryn mi stála těsně za patami. Pohlédla jsem přes rameno. Je určitě v top desítce. Opravdu jste se tady scházeli? Protože myslím, že bych byla příliš vyděšená, než abych se soustředila. Vycenila jsem na ni zuby. Když mluvíme o soustředění, teď není vhodný čas ptát se mě na můj milostný život. Když jsme vycházeli z kuchyně, Shay se zastavil. „Prokažte si laskavost a nedívejte se na žádnou z těch maleb.“ Connor přikývl a tiše se přesunul do haly. Chodba byla temná. Connor nás vedl v opatrném tempu. Věděla jsem, že to bylo moudré, ale při plížení se dopředu jsem musela vycenit zuby. Potlačený povzdech narazil na mé uši. Ethan měl hlavu skloněnou. Adne položila ruku na jeho paži, naklonila se k němu a šeptala uklidňujícím hlasem. Když zvedl obličej, viděla jsem, že se jeho čelist sevřela a žíly na krku pumpovaly. Shay na něj pohlédl. „Říkal jsem, abyste se nedívali.“ „Jen jdi, Scione,“Zavrčel Ethan, ale jeho hlas se otřásl. „Nebyl to tvůj bratr, byl můj.“ Udělala jsem chybu, když jsem se podívala přes rameno na malbu, co Ethan právě míjel. Muž v potrhaném oblečení ležel na stole, agónie vyrytá do jeho tváře, ústa otevřená ve věčném výkřiku bolesti. Temné rysy se pohybovaly ve stínech na okraji malby a sledovaly ho. Přála jsem si, abych toho muže nepoznala, ale věděla jsem, že to byl Ethanův bratr Kyle, v ten moment, co jsem se podívala na malbu, a bylo mi špatně. Byla to moje vina, že byl uvězněn navždy, jeho utrpením se krmily přízraky. Musela jsem plnit svou povinnost a chránit Shaye, když jsem zabila jeho partnera, Stuarta, a ponechala Kylea Strážcovskému vyslýchání. Když jsem sloužila Strážcům, kolik takových voleb jsem měla, co zničily životy lidem, co jsem teď nazývala spojenci a přáteli?
Ruka mě pohladila po srsti. Otočila jsem se a našla Shaye, co se na mě díval, jeho oči zářily obavami. Nabídl mi letmý úsměv. „Nesnažím se tě rozmazlovat. Jen se ti snažím říct, že minulost je minulost. Nevěděla jsi to. Nikdo z nás.“ Přitlačila jsem si nos na jeho dlaň, když jsem se snažila vyhnat hrůzu malby z mé mysli. Zahnuli jsme za roh ke vstupu do centrální chodby sídla, když Connor zakřičel. Jeho čepele se zablýskly, narazily do něčeho pevného a pak zazvonily, když byly odraženy. Vyplivl pár kleteb, stoupl si na nohy a kopnul do zdi. „Sochy! Pro lásku-“ začal znovu klít. „Connore, musím se z tebe červenat,“řekla Adne, přešla dopředu, vypustila prohlídku mramorové sukuby. Zaštěkala jsem na Shaye a zavrtěla ocasem. Blýskl na mě úsměvem, sdílel moji myšlenku na moji první návštěvu Rowan Estate. Nemohla jsem Connora za jeho reakci vinit. Ty sochy byly prostě tak realistické. „Musíš si na to dávat pozor,“řekl Shay. „Sochy jsou konec.“ „Připravená armáda,“řekl Connor. Podíval se na sochu. „Jen čekající.“ „Armáda, s kterou jsme bojovali při naší poslední návštěvě,“řekl Ethan. „Pamatuješ? Když si tihle přišli hrát se svými kamarády?“ „Stvoření na Rowan Estate jsou stále spící,“ Shay poklepal klouby prstů na kamenné čelo sukuby. „Ti venku musejí být mazlíčci Strážců z Edenu. To znamená, že tu Bosque není. Nepředvolal je.“ „Nebo chce, abychom si mysleli, že tu není,“řekl Connor. Shay se zamračil. „To si nemyslím. Bojují jen vlci. V posledním boji měl Bosque promíchána všechna stvoření. Není tu. Ještě ne.“ „Je jediný způsob, jak se ujistit,“ Connor udělal na sochu hrubé gesto a pak pokračoval chodbou. Moje srdce jako by se zaseklo v krku, těžce bušilo, když jsme vstoupili do velké haly panství. Obleky, brnění a další odporná stvoření zasazená v mramoru kroužili pokojem, jako by střežili velké schodiště.
Kroky Hledačů a řinčení vlčích drápů se rozléhalo v obrovském prostoru, odráželo se od stěn k ohromnému křišťálovému lustru nad našimi hlavami. „Po schodech nahoru,“zamumlal Shay. Connor přikývl a my začali stoupat. S každým krokem se mé tělo zdálo chladnější. Ren ke mně přiklusal. Opravdu jsi tu trávila čas? Jo. Rozhlédla jsem se okolo. Vlastně docela dost. Fuj. Otřásl se. Máš silnější žaludek než já. Je to lepší, když nevíš, že chce celé místo ožít a zabít tě. Blýskla jsem na něj tesáky. Ach, tím jsem si jist. Šťouchl mě do ramene. Když jsme vyšli schody, Connor se dlouze nadechl. Pak se dotkl dveří knihovny. Otočil klikou a já uslyšela jemné cvaknutí. „Otevřeno,“zamumlal. „Nemyslím, že to můžu brát jako dobrou známku.“ „To není,“řekl Shay. „Ale nečekal jsem, že to půjde hladce. Ty jo?“ „Pojď,“řekl Ethan a ukázal bradou na Connora. „Pro zlo není žádný odpočinek.“ „To je náš slogan?“ zeptal se Connor když otevřel dveře. „Nebo jejich?“ „Vyber si.“ Ethan pozvedl svou kuši. Jemná záře naplnila knihovnu; tlumené světlo lamp usazených mezi policemi dělalo knihovnu teplou a příjemnou. Kdybych ji lépe neznala, myslela bych na ni jako na mírumilovné místo, kde se můžu stočit se svou oblíbenou knihou. Můj otec ztuhl a z jeho hrudi se vydralo zavrčení. Jeho nos se svraštil. Emile. Bryn začala vrčet, její zápal rostl. Známé vůně mě také upozornily. Byl tu alfa Baneů, ale nebyl sám. „Vítejte,“Lumine stála vedle knihovny naplněné letopisy Haldisu. Pozvedla k nám ruku.
„Čekali jsme vás,“ usmál se Efron. Seděl vedle ní v kůží potažené židli s vysokým opěradlem. Dva vlci leželi u jeho nohou, jejich oči se soustředily na nás. Sabinin pohled byl netečný, zatímco Emilův se leskl zlobou. Logan stál za svým otcem, jeho tvář byla pevně schována v masce lhostejnosti. „To je zklamání,“řekl Connor. „Teď nemůžeme zakřičet ‚překvapení!‘“ "Jak okouzlující. "Lumine mu nabídla blahosklonný úsměv a klenuté obočí. „Můžeme vám učinit tuhle nabídku. Nechejte Sciona o samotě s námi a vaše životy budou ušetřeny.“ Zavrčela jsem a Ethan namířil kuši. „To je nabídka?“ Jeho oči byly na Sabine a svou zbraň tiskl tak těsně, že mu zbělely klouby. Klidně od nás odvrátila pohled, zůstávala tak tichá, že by mohla být jednou ze soch v chodbě. „To není moc lákavé, že?“ Adnin bič zasyčel na podlaze. „Fajn.“ Lumininy rubínově rudé rty se zvlnily, její úsměv odhaloval její zuby. Pozvedla ruku a začala kreslit ve vzduchu planoucí symboly. „Přichází přízrak,“zamumlal Connor. „Chápu.“ Shay si stoupl vpřed, když planoucí symbol explodoval v přízračné temné stvoření. „Zabij je,“řekla Lumine a líně mávla rukou našim směrem. Přízrak se plazil přes podlahu. Shay si vzal dva meče, vymrštil se do vzduchu, přetočil se přes místnost a přestál před přízrakem. "Teď se jen předvádí," řekl Connor. Elementární kříž prořízl jeho stínovou podobu. Přízrak zaječel, jeho tělo se vypařilo jako kouř. Lumine se ani nehnula, ale viděla jsem, jak se pohnul její krk, když polkla. „Jak zajímavé.“ „Zkuste to znovu,“řekl Efron. „Ale udělejte to sportovněji, ne? Emile! Sabine!“ Dva vlci dopadli na jejich nohy. Emile vyrazil k Shayovi, ale Sabine se vrhla na Efrona. Skočila po ruce, co používal k vyvolání přízraku, rozdrtila jeho prsty ve své tlamě. Zaječel, padl na kolena
před židli. Jeho oči se nevěřícně vykulily, když Sabine upustila jeho zkrvavenou ruku a povalila ho na záda. Efronovy výkřiky spolu s vykašláváním krve přiměli Emila se otočit. Zavyl v hněvu a vrhl se na ni. Její soustředění nepolevilo. Měla Efrona přišpendleného. Stále vrčela, útočila znovu a znovu, trhala jeho krk. Když se přestal zarývat do její srsti, přeměnila se do lidské podoby a plivla na něj. „Tos nečekal, co.“ Pohlédla na jeho tělo. „Bastarde.“ Znovu si odplivla. Logan běžel ke svému otci, ale straší Strážce už byl mrtvý. Efronův krk byl tak roztrhán, že jeho hlava byla skoro oddělena od těla. Logan padl, přitáhl si kolena k hrudi a schoval si obličej. Sabine se na něj otočila, vrčela, když byl skrčen u Efronovy mrtvoly. „Sabine!“zakřičel Ethan. Jeho šíp z kuše proletěl kolem Emila, co do ní narazil. Byla poslána ve spirálách vzduchem, narazila do kamenného krbu. Můj otec zavyl a pustil se přes místnost. Ren a Bryn ho následovali s Ethanovými ohnivými šípy, co si vzal na pomoc. Emile se otočil, ignoroval šípy, co narazily do jeho ramena a boku. Jeho oči byly přikované na mém otci. Ethan skočil přes Emilovu vrčící vlčí podobu, ochranitelsky se vrhl k bezvládnému tělu Sabine. Zatímco Hledač dával pozor na Sabine, můj otec a Emile chodili kolem sebe, ignorovali chaos okolo. Lumine zalapala po dechu, její ruce vystřelily ke krku. Začala se třást, ale rychle kreslila další planoucí symbol. Vykvetl před ní přízrak. „Chraň mě!“zakřičela na něj. Přízrak se kolem ní stočil jako plášť, když pádila ke dveřím. Zavrčela jsem, chtěla jsem bojovat, ale Shay byl jediný, kdo mohl bojovat s přízraky. „Shayi!“zakřičela Adne, když nám Lumine obrněná přízrakem unikala, nutila nás uvolnit dveře.
„Zůstaň se mnou!“zasyčela Lumine na svého plazícího se bodyguarda, utíkala z knihovny. „Nedovol, aby se dostali blízko mě!“ Přízrak Přízrak od nás odtékal, bral s sebou Lumine pryč z místnosti. Shay k nám běžel, díval se za jejím útěkem, ale Connor ho chytil za paži. „Nech ji jít. Náš boj je tady.“ Shay přikývl, i když se jeho čelist frustrovaně sevřela. „Musíme se ujistit, že Logan neuteče,“řekl Connor Shayovi. „Musíš na něj dohlídnout, když budeme pomáhat ostatním.“ Shay pohlédl na Logana, co se komíhal dopředu a dozadu tam, kde seděl, jeho hlava byla stále schovaná za jeho koleny. „Nemyslím si, že by někam šel.“ „Řekl bych to samé, kdyby byl v bezvědomí,“řekl Connor. „Musíme ho udržet tady.“ „Zůstanu se Shayem,“řekla Adne, vzala jeho ruku a táhla ho k Loganovi. „Ty pomož ostatním.“ Bryn! Zavolala jsem k ní. Dostaň se k Adne a Shayovi. Musíš je chránit. Otočila se a spěchala působit jako hlídka Sciona a Tkalce. Jdu na to! Běžela jsem s Connorem přes místnost tam, kde Ethan chránil Sabine svým tělem. Nehýbala se a nebyli jsme dostatečně blízko, abych věděla, jestli je naživu. Musela jsem jí pomoci, pokud jsem mohla. Ale moje oči těkaly k druhé straně knihovny. Emile a můj otec kolem sebe kroužili, teď jen pár stop od sebe, vrčeli jeden na druhého, zatímco se Ren ježil po boku mého otce. Ale mladší vlk byl neviditelný pro pozornost, co mu věnovali ostatní dva vlci. Jejich pohledy byly přikované, plné nenávisti. Můj otec zvedl čenich a zavyl ve výzvě. Emile se přidal odpovídajícím křikem, jeho mohutné svaly se zavlnily, když udeřil do země s rostoucím hněvem. Boj, na který čekali tak dlouho, co byli alfa rivalové, právě začínal.
Kapitola dvacátá pátá MŮJ OTEC ZAVRČEL, sklonil nízko svůj čenich, když se pohyboval, sleduje Emila. Alfa Baneů otřásl sliny z jeho čelistí v konečném zavytí. Oba skočili, narazili do sebe takovou silou, že jsem myslela, že se jejich kosti rozbijí. "Callo!"Connorův řev mě přiměl odtrhnout pohled od zápasících vlků. "Pomož nám!" Ethan si přitáhl Sabine k hrudi a nadzvedl ji. "Dýchá, ale myslím, že je zraněná." Sabine v jeho rukou sebou zaškubala a tiše zasténala. "Jistota je jistota,"řekl Connor a zachytil můj pohled. Přikývla jsem, přeměnila se, aby se kousla do zápěstí. Vzala jsem Sabininu bradu do dlaní, otevřela jí ústa a přitlačila svou krvácející ruku na její rty. Okamžitě začala polykat. "Pokud je zraněná, není to zlé,"řekla jsem, když pila. "Možná zlomená kost nebo dvě." "To není zlé?"zeptal se Ethan, hladil ji po vlasech. "Ne pro nás,"řekla jsem. Sabinina víčka se prudce otevřela. Odtáhla mi ruku a otřela si ústa. "Díky." "Bez problému." Zakryla jsem si ránu na zápěstí, abych zastavila krvácení a nechala propíchnutí zavřené. Její pohled se přemístil na Ethana. Jeho ohryzek se posunul nahoru a dolu, když těžce polkl a přejel jí prsty po tváři. "Ethane,"zašeptala. Vzal její třesoucí se tělo do svých rukou. "Už je konec" Částečně měl pravdu. S Efronovou smrtí pro Sabine skončila jedna noční můra. Ale tohle byla jedna bitva a mi byli pořád uprostřed války.
Connor se připojil k Adne a Shayovi, co se dívali na Logana. Strážce byl stále schoulený do klubíčka. Bryn kolem něj chodila a vrčela. Přeměnila jsem se, přesouvala jsem se tak potichu, jak jsem mohla, k mému otci a Emilovi. Oba krváceli, nezávisle na tom, jak krátkou dobu bojovali. Škrábance hyzdily mého otce na pravém boku, zatímco roztržené maso viselo z Emilovy hrudi. Vklouzla jsem za Emila, připravená skočit. Ale náhle byl v mé mysli hlas mého otce. Nepleť se do toho, Callo. To je rozkaz. Ale - zavrčela jsem, upoutala Emilovu pozornost. Varovně na mě zaštěkal. Spoléháš na své štěně, Stephene? Jak jsem řekl, Callo. Můj otec zavrčel. Nepleť se do toho. Tohle není tvůj boj. Stáhla jsem se, ale ne daleko. Moje instinkty mě stále nutili poslechnout otcovi rozkazy, ale moje krev zpívala, křičela, ať zaútočím. Ren byl stále vedle mého otce, stále si držel svou vzdálenost, když dva vlci kolem sebe kroužili, dívali se po každé vhodné příležitosti, čekali na jakoukoliv známku slabosti. Ren přecházel tam a zpět, byl rozrušený tak jako já. Mohla jsem se jen dohadovat, že mu můj otec nařídil držet se od boje. Emile se vrhl kupředu, ale můj otec se útoku vyhnul. Otočil se a narazil do Emilova boku, trhal každý kousek masa. Emile zavyl v bolesti, když krev vytryskla z jeho těla. Můj otec znovu udeřil, ale tentokrát byl Emile připravený a kopl ho vysoko svýma zadníma nohama. Narazil mému otci do obličeje. Rána poslala mého otce zpět. Přistál s nárazem doprostřed stolu, složil se kolem dřeva. Stolní hrana se silou nárazu roztříštila. Tati! Zakřičela jsem varovně. Můj otec zavrtěl hlavou, aby očistil své rozrušené smysly, když se vyškrábal na nohy. I když nebyl ven z boje, rána ho omámila.
Emile nezaváhal. Vystřelil k mému otci, nezpomalil, dokud nenarazil do druhého alfy. Tělem mého otce rozbil už tak dost stresované dřevo. Stůl se rozlomil ve dva, když Emile odhodil mého otce na stěnu na druhé straně knihovny. Byli vyhozeni na poličky s knihami a rozletěli se od sebe. Emile přistál na nohou, svaly se mu chvěly, jak očekávaly další útok. Můj otec ležel na zemi, hlava mu visela nízko. Pak jsem to uviděla; ostrý kus dřeva zarytý hluboko do jeho boku. Tupý konec dřevěného kopí vyčníval z jeho kůže. Vyškrábal se na nohy, otočil krkem, aby vytáhl dřevo svými čelistmi. Ale takhle vystavil svůj krk Emilovi. Bez zaváhání alfa Baneů vystartoval na mého otce. Už jsem běžela, doufala jsem, že zablokuju jeho útok, už jsem se nestarala, pro koho byl tento boj předurčen. Emile Laroche nesměl zabít mého otce. Nemohla jsem se na to dívat a nic nedělat. Ale Ren už byl blíž. Byla jsem pár stop od mého otce, když Ren narazil do Emila letícím úderem, poslal oba převalující se pryč od mého otce a ode mě. Vyškrábali se na nohy, otočili se a znovu udeřili. V momentě už zápasili na zemi, bez milosti trhali jeden druhého. Vedle mě můj otec zavrčel. Vytáhl si z hrudi obrovskou třísku. Krev se vyvalila z jeho rány a on zaváhal. Vezmi si mou krev. Natočila jsem své rameno k jeho čenichu. Rychle! Kousl do mého masa, když jsem zkroutila krk, abych viděla, co se za námi dělo. Emilova pozornost byla soustředěna na Rena. Čenich staršího Banea byl krvavější, ale nevěděla jsem, jestli to byla jen krev mého otce, nebo už Emile zranil Rena. To stačí, Callo. Můj otec mě jemně odstrčil. Děkuji. Otočil svou pozornost na Rena a já uslyšela jeho rozkazy. Reniere, neútoč na Emila.
Ren se nepohnul, ani se nepodíval směrem k mému otci. Křičel myslí otevřenou k nám. Celý můj život byla lež. Renovy svaly se třásly hněvem. Moje matka zemřela kvůli tobě. Přísahám, že tě zabiju. Emilův smích zazněl v mé mysli. Je nějaká možnost, abys tohle řekl svému drahému, starému tatínkovi, chlapče? Jeho myšlenky byly zakončeny zavrčením. Nejsi můj otec. Zavrčel Ren. Můj otec zemřel, když jsi mu zlomil krk. Jeden z nejlepších dní v mém životě. Emile se přikrčil. Stejně jako bude dnešek, až to dokončím. Ren zavyl a vrhl se na Emila. Reniere, ne! Můj otec se vrhl k dvěma vlkům, když Ren zaútočil. Stop! Uviděla jsem Renovu chybu hned, jak ji udělal. V hněvu vyskočil příliš vysoko, dával Emilovi pod ním šanci změnit pozici. Emile vyskočil, jeho tělo se setkalo ve vzduchu s Renovým. Emilův křik zazvonil v mé mysli. Měl jsem tohle udělat v den, co ses narodil. Jeho čelisti se semkly kolem Renova krku. Rene! Zakřičela jsem jeho jméno, když dopadl na zem, těla spletená dohromady. Emile náhle trhl prudce hlavou. Myslela jsem, že jsem byla roztržená vedví, když tenhle hrozný náraz zastavil Renovo vytrvalé vytí. Když narazili na zem, můj otec se vrhl na Emila, odtrhl ho od Rena, co ležel hrozivě tiše na podlaze knihovny. Zavila jsem, rozběhla se a zastavila se před ním. Sklonila jsem čenich a přitlačila svůj nos na jeho. Mihnutí přes pokoj odtrhlo můj pohled od Rena. Emile byl na zádech, přišpendlen pod mým otcem. Alfa Baneů se zmítal pod vahou mého otce, kopal a zápasil. Můj otec ignoroval Emilovy snahy se osvobodit. Jeho čelisti byly kolem Emilova krku a pomalu se svíraly. Emile zařval, napůl zavil a napůl zakňoural, což přešlo v z zabublání, jak mu můj otec rozdrtil hrdlo.
Emile přestal zápasit. Můj otec pozvedl Emilovo zvadlé tělo v čelistech a s zhoupnutím hlavy odhodil Baneovu kostru pryč. Můj otec přešel k nám, když kráčel přeměnil se. Rene. Rene. Jemně jsem šťouchla do jeho čenichu. Prosím, vstávej. Musíš vstát. Dýchla jsem do jeho uhlově šedé srsti. Jeho vůně byla stejná jako vždycky, voněl santalovým dřevem a ohněm zabaleným v kůži. Rene. Zakňučela jsem a šťouchla do něj. Odpověz mi. Můžu tě vyléčit, ale musíš se vzbudit, abych ti mohla dát krev. Někdo dopadl na zem vedle mě. Adne byla na kolenou, zírala na mě rozšířenýma přetékajícíma očima. Bryn byla vedle ní, tiše kňučela. "Proč?"řekla Adne. "Proč jsi také musel odejít?" Chtěla se ho dotknout, ale já jsem zavrčela, odtáhla ji zpátky. Nechtěla jsem, aby mu byl někdo jiný poblíž. Nemohli mu pomoci. Zírala na mě, její končetiny se třásly, když jí barva prchala z tváře. "Hej!"Connor stál za Loganem, ale ukazoval na mě špičkou meče. "Zpátky, vlčku." Shay pohlédl z Connora na mě. "Zůstaň tu." Vrátil Elementární kříž pod plášť a pak se přeměnil. Callo. Pomalu se přibližoval se skloněnou hlavou. Naježila jsem se, hrozivé vrčení vycházelo z mého krku. Drž se dál. Nech mě ti pomoci. Jeho hlas byl uklidňující a on klesl na břicho, stále se ke mně přibližoval. Chci jen pomoci. Znovu jsem zavrčela, odhalila tesáky, když byl až u mě. Pozvedl čenich a něžně mě olízl. Bylo to uklidňující; jeho vůně - svěží a plná naděje, jako déšť, co opláchne moje smysly zatemněné strachem - dávalo mi to jistotu. Přestala jsem vrčet. Postavil se, přitiskl svůj čenich k mému. Můžeme mu pomoci. Ale ne takto. Přeměnil se do lidské podoby a já pochopila. Ren byl vlk, nemohl pít, když byl v bezvědomí. Museli jsme ho dostat zpátky, stejně jako Gabriel pomohl Nevovi znovu dýchat. Přeměnila jsem se.
Bryn dopadla na zem, zůstávala jako vlk. Slabé kňučení z jejího čenichu pokračovalo v růstu. "Pomož mi,"řekla jsem Shayovi. Ale on zaváhal, nepohnul se ani o chlup blíž k Renovi. Něco se odehrávalo v jeho očích, něco, co nechtěl, abych viděla. "Pomož mi,"řekla jsem znovu. Shay pohlédl na Renovu klidnou podobu. Natáhl ke mně ruku. Jeho prsty se třásly. Otočila jsem se na něj se zavrčením. "Fajn,"připlížila jsem se blíž k Renovi. "Udělám to bez tvé pomoci." Když se můj otec dostal ke mně, v jeho očích nebyl žádný triumf. Jen ztráta. "Musíme ho probudit, aby mohl pít,"řekla jsem. Můj otec to mohl napravit. Vždycky nás vedl. Bude vědět, co dělat. Můj otec mi věnoval dlouhý pohled, než dopadl vedle Rena, jeho dlaně položil na šedý vlkův krk. Sehnul se, položil si hlavu na Renovu hruď. Vypustil pomalý povzdech. "Co budeme dělat?"zeptala jsem se. Můj otec pomalu otočil obličej, aby na mě pohlédl. Nehodlala jsem přijmout, co jsem viděla v jeho očích. "Není tu…,"Shay zamumlal z pozice za mnou; cítila jsem, jak mi jeho prsty obkličovaly paži. "Callo-" jeho hlas byl přiškrcený a nemohl najít další slova. Nepodívala jsem se na něj, zeptala jsem se znovu mého otce. "Co budeme dělat?" "Emile mu zlomil krk." Můj otec spustil ruce a zhoupl se na patách s těžkým povzdechem. "Jeho srdce nebuší." Už jsem potopila své špičáky do mého předloktí. Když jsem protáhla své krvácející maso kolem Renova čenichu, Shay mě chytil za ramena a stáhl mě zpátky. Nic neřekl, když jsem zavrčela, kroutila krkem, abych na něj viděla. "Nech mě." "Callo,"řekl můj otec potichu. "Renierovo srdce nebije." "Ne."
"Nemůžeš ho zachránit. Je příliš pozdě." "Ne." Adne začala vzlykat. Stoupla si a mířila od nás do Connorových paží. Moje končetiny ochřadly. Rozvalila jsem se na podlahu, natáhla vedle Renova těla. Moje prsty se propletly tlustou uhlovou kožešinou. Nemůže být mrtvý. Nemůže. Přeměnila jsem se do vlčí podoby, položila jsem svůj čenich na špičku Renova. Shay se mě nesnažil odtáhnout, ale pohlédl na něj a já uslyšela jeho roztřesený nádech. "Je mi to líto, Callo,"řekl. "Nechtěl jsem, aby to takhle skončilo." Zakňučela jsem a odvrátila svou tvář od něj. Zavřela jsem oči a poslala poslední prosbu, snažila se vniknout do Renovi mysli. Miluji tě. Ale byl mrtvý.
Kapitola dvacátá šestá "ODEJDI OD NÍ," Můj otec si stoupnul mezi Shaye a mě. Byla jsem stále stočená kolem Renova těla. Slyšela jsem mou krev pulzovat v žilách, ale nic jsem necítila. "Ale-" Shay na mě pohlédl, jeho rysy tvrdly odhodláním. "Stále musíme čelit Bosquemu. Potřebujeme ji." Adne byla zavěšena na Connorových pažích, tiše plakala. "Ztratit druhého alfu je jako ztratit část sebe." Stephen vycenil ostré špičáky na Shaye. "Tomu rozumím." V Shayových očích zazářila výzva, ale ustoupil a postavil se vedle Adne a Connora. "Ale nemění to to, co je v sázce. Nemůžeme se zastavit. Pořád musíme přivolat Bosqua." Sabine k nám pomalu přistoupila. Ethan jí byl v patách, ale udržoval si úctyhodnou vzdálenost, když se sklonila vedle Rena. Nehýbala jsem se, dívala se na její nataženou ruku, co se ho dotkla. Nahnula se, umístila polibek na temeno jeho hlavy. Na moment ke mně obrátila očí a já v nich uviděla odrážet se můj žal. Teď jsem rozuměla, proč Shay ke mně přišel ve vlčí podobě. Proč mě přemlouval, abych se přeměnila. Už věděl, že tu pro Rena nebude žádná naděje, ale věděl taky, že nebudu schopna čelit takové ztrátě. Že bych mohla napadnout nějaké vetřelce - stejně jako jsem skoro napadla Adne -, co by se přiblížili moc blízko Renově tělu. Ale ten čas pominul, nechával mě otupělou, vyčerpanou. Teď bych nemohla na nikoho zaútočit. Nemohla jsem nic dělat. Bitva možná neskončila pro Shaye. Ale pro mě to byl konec. Pochyby a lítost mi ukradly vůli bojovat. Sabine stáhla ruku a postavila se, nechala Ethana, aby ji vzal do svých paží. "Pojď," řekl Connor a pokynul Shayovi. "Je čas to skončit." Shay přikývl. "Proberte Logana." Otočil se ke mně. "Callo?"
Chňapla jsem po jeho prstech, nechtěla jsem odejít od Rena. No a co, že tohle byla poslední bitva? Ztratili jsme Rena. Nechtěla jsem bojovat. Nemohla jsem se podívat na Shaye. Nemohla jsem přestat myslet na Renův hlas, jeho slova hřející mou kůži. Vždy jsme byli předurčeni být spolu, Callo. Miloval mě, ale já našla partnera v jiném vlkovi, jiném alfovi. Byla jsem se svým výběrem bezohledná? Mohla jsem udělat víc, abych zachránila Rena? Bojovala jsem s ostatními Ochránci, chutnala vlčí krev, co proplouvala mezi mými tesáky, zabíjela své vlastní členy smečky. A teď tohle. Co mohlo být horší, než ztráta Rena? Varovné zavrčení vyklouzlo z prostoru mezi mnou a Scionem. Vše, co jsem chtěla, bylo, aby mě nechali na pokoji. Shay vycenil zuby, ale otočil se ode mě, následoval Connora k Loganovi. Bryn zůstávala na místě, dívala se na mě, ale nepokoušela se dostat o nic dál. Connor kopl do Strážce, ne dost tvrdě, ale Logan konečně zvedl tvář. "Je konec?" "Začíná to,"řekl Connor. "A ty jsi zahajovací část." Logan se nepohnul. Prohlížel si místnost s mrtvolami Emila a Rena. Těžce polkl a začal se třást, když vzhlédl na Connora. "Pokud to udělám,"zašeptal, "slíbíš mi, že mě necháš naživu?" Jeho pohled sklouzl ke mně. Vycenila jsem na něj zuby, vrčela. "Dej mi slovo!"Obrátil oči na Shaye. "Pokud dáš slib ty, dáme ho my,"řekl Shay. "Nebude ti ublíženo." "Teď se dostaň na nohy,"řekl Connor. "Naši přátele venku stále umírají." Logan se vyškrábal nahoru, klopýtal vpřed, jako by byl stěží schopný donutit své svaly pracovat. Zavrtěl sebou, když dopadl na kolena před krb. Rozepnul si košili, odsunul si hrubou látku z těla. Sabine zasyčela a můj dech se zadrhl. Loganova záda byla pokryta šrámy. "Krevní přísaha,"zamumlal Connor a díval se na Loganovu zjizvenou kůži. "Je to mrcha." Logan začal opěvovat, jeho hlas byl nízký a horečný.
"Ach Bože,"Shay ustoupil, když se šrámy na Loganových zádech začaly jeden po druhém otevírat. Čerstvá krev začala prosakovat z jeho ran. Pak začala téci, rozlila se po jeho zádech a kapala na lakovanou dřevěnou podlahu. Prázdný a tichý krb se probral. Bylo to jako jemný vánek. Jako by se ve vysokém komíně zachytil dech větru, takže jsme ten zvuk stěží zachytili. Šumivý zvuk narůstal. Tvar v temnotě se začal rýsovat. Zlobný hluk bzučel jako opilý roj hmyzu. Můj otec zavrčel, přecházel neklidně v prostoru mezi mnou a ohništěm. Proudící hmota začala tuhnout, rozprostírala se do tvaru člověka. Hnilobná zelená aura se pohybovala kolem těla, co stálo ve stínu. Connor zaklel, přikryl Adne, když to odporné světlo narůstalo na záři. Za temnou figurou blikaly uvnitř a vně zářící zelené bytosti, co zůstávaly těsně z dohledu. "Je to tady,"zamumlal Ethan. "Trhlina." Sabine se přeměnila ve vlka, pozvedla hlavu. Shay se posunul vpřed, takže stál těsně za opěvujícím Strářcem. Loganův hlas rostl v křik a pak zkolaboval. Bosque Mar se zasmál, když vystoupil z krbu. Bryn zavrčela, vyškrábala se na nohy a přemístila se přede mě, jako by se bála, že nebudu schopna bojovat sama. "Logane, Logane," Bosqueův úsměv se třpytil jako čepel. "Co to máš za lubem?" "Pane,"Logan vydechl, když utíkal zpět jako krab, zastavil se, když narazil do knihovny. Bosque se rozhlédl po místnosti; jeho oči se zastavily na Efronově těle. "Jak tragické." "Těžce,"řekl Shay. "Vítej zpět, synovče,"Bosqueův hlas byl skoro vřelý. Otočil se s kamenným pohledem na Logana. "Vedly tvé akce k otcově předčasnému úmrtí?" Logan něco zamumlal, ale slyšela jsem jen drkotání jeho zubů. "Myslím, že poznáš, že cena zrady je docela vysoká,"zamumlal Bosque. Logan zasténal, přitiskl své tělo těsně ke stěně.
Shay se přesunul, blokoval Bosqueovi výhled na Strážce. Pomalu vytáhl Elementární kříž. Síla čepelí reagovala okamžitě na Trhlinu, vzduch kolem Shaye zapraskal, jako by ožil elektřinou. Ten pohled něco ve mně vyvolal. Přinutila jsem se na nohy, svůj pohled jsem připoutala na Shaye. Callo? Bryniny uši zastříhaly, když na mě nejistě koukala. Jsem v pořádku. Vycenila jsem zuby. Připravena na boj. Připlížila jsem se k Shayovi, své tělo jsem ponechávala nízko. Zaujala jsem pozici za ním, přikrčila se, připravena skočit na jakékoliv ohavné stvoření, co by mohl Bosque vykouzlit. Bosqueův pohled přejel po Shayových mečích. "Jak pěknou hračku jsi mi to přinesl." "Lépe řečeno s kterou tě zabije,"řekl Shay. Za ním pozvedl Ethan kuši a Sabine zavrčela. Bosque pohlédl na dva Hledače. "Ach, mí vojáci na hraní." Stiskl si zápěstí a muži vyletěli. Narazili do protější stěny, knihy začaly kolem nich padat dolů Sabine zakňučela a rozběhla se přes místnost. Jdi! Nechtěla jsem opustit Shaye, ale Bryn ostatním pomoci mohla. Bez zaváhání se Bryn hnala za Sabine. "Ne!"křičela Adne, běžela ke spoušti dřeva stránek a končetin, kde už Sabine začala hrabat ve snaze najít Ethana a Connora. "Jak krásná mladá věc,"Bosque sledoval, jak se Adne pohybuje, přejel si jazykem přes rty, jako by ochutnával vzduch. "A s jakou silou. Hrála sis s mou zahradou, milá. Bez povolení." Zavlnil prsty a Adne klopýtla. "Prosím, zůstaň chvíli. Myslím, že mi můžeš být docela užitečná." Přetočila se, chňapla po koberci pod nohama, který se začal párat. Jeho volné nitě se splétaly v pevné lano, které ji chytilo za kotník a pokračovalo ovinout ji kolem celého těla. "Logane, udělej to!"zakřičela. "Udělej to hned! Dokonči rituál!" Logan se krčil, jeho oči se otočily na Bosquea plné strachu. Můj otec běžel k Adne. Objevila se další lana, co ji svazovala, i když žvýkal první šňůry, co vyrazily z koberce.
Civěl na mě a pak na Bosquea, co se smál tomu, jak se ji můj otec snažil osvobodit. "Nech ji jít!" Shay se posouval k Bosquemu. Čepele Kříže se přesouvaly s takovou rychlostí, že jsem nebyla schopna postřehnout zbraň. Vypadalo to, jako by Shay šel s ohnivým tornádem, co mu čistilo cestu. "Proč ne?"řekl Bosque. "Stále mám v srdci místo pro odpuštění ti. Shay zavrtěl hlavou, vrhl se na něj. Bosque pozvedl ruku. Shay nebyl vržen zpět jako Connor a Ethan, ale jeho meče se zasekly, jako by hodil Bosque štít. Shay zavrčel a tasil znovu meče, ale nemohl se dostat přes jakoukoliv sílu už Bosque používal - k útoku. Bosqueho lidská skořápka ho chránila. Museli jsme ho z ní dostat. Slyšela jsem sténání a ulevilo se mi, když jsem viděla Ethana a Connora vylézající zpod trosek, když se Sabine s Bryn prohrabovaly rozbitými policemi a kupami knížek. "Ty zbabělče!" Shay vycenil zuby a sklonil meče. "Bojuj se mnou." "Ale ta bitva se tu neděje, že?" Bosque zavřel oči a usmál se. "Vypadá to, že máme shromáždění spíš venku,"pozvedl ruce. "Věřím, že navštívím pár dalších hostů." Zvuk poslal mrazení mými údy nahoru a dolů. Zaštěkala jsem varovně na Connora a Ethana, když stovky trápících povzdechů začaly ve vzduchu kolem nás růst. "Jsou to Padlí!"zařval Ethan. Povzdechy začaly přecházet v sténání, ale na výkřiky Padlých se začalo vrstvit více zvuků. Ječení a syčení následovalo praskání kamene. Sochy na Rowan Estate ožívaly. "Nejen Padlí,"zaječel Connor. "Přicházejí!" "Blokujte dveře!"zakřičela Adne, stále se snažila vykroutit z lan kolem ní. Zavrtěla hlavou na mého otce. "Jděte jim pomoci. Nemůžete mě z tohoto dostat!" Bosque se smál. Z toho zvuku se moje hruď stahovala, míchala se ve mně lítost a sebelítost, takže napětí v místnosti praskalo jako elektřina v mé srsti. Radostný lesk v jeho nelidských stříbrných
očích ve mně rozproudil krev. Už jsem dnes ztratila příliš. Nemohla jsem ztratit nic dalšího. Vrčící jsem vystřelila přes pokoj k místu, kde se krčil Logan. Stočil oči na mě. "Jen mě nech na pokoji,"zakňoural. "Běž jako o život, Callo. Dostaň se odsud." Zaštěkala jsem na něj, vycenila zuby blíž k jeho krku, takže mohl cítit můj dech. Zaklonil se při pohledu na mé tesáky, ale zavrtěl hlavou. "Neudělám to. Zabije mě." Přeměnila jsem se a sevřela mu prsty kolem krku. "Je příliš pozdě,"řekl chraptivě. "Nikdy není příliš pozdě,"řekla jsem. "Ten rituál. Teď." Hromada těžkého nábytku se řítila po dřevěné podlaze, zaplňovala pokoj, když Connor, Ethan a můj otec zabarikádovali dveře do knihovny. Už jsem slyšela těla plazící se po dřevě, drápy trhaly bariéru. Stěsnila jsem své sevření. Loganovy oči se rozšířily a on zaskřehotal, "Přestaň, prosím, udělám to." "Hned,"zasyčela jsem. Logan se dotkl svých zad, rozmazal si krev, která dosud unikla z ran. Používal krev jako inkoust a kreslil na zem symbol, začal něco mumlat tichým hlasem, takže jsem ho stěží slyšela. Bosqueův smích okamžitě zemřel. Očividně nezáleželo na tom, jak tiše Logan opěvoval, Harbinger vycítil, že rituál začal. Potok Loganova šepotu zaváhal. "Neopovažuj se přestat,"vycenila jsem na něj zuby. "Přestaneš a zabiju tě." Pokračoval ve svém horečném šepotu, ale jeho oči byly divoké když se pohybovaly tam a zpátky ze mě na Bosquea. "Tohle není moudré Logane,"Bosque udělal krok směrem k nám. Ale byl tu Shay, držel Elementární kříž v Harbingerově úrovni očí. Bosque se zamračil, ale zarazil se v pohybu. Moje srdce poskočilo. Štít pracoval na obou stranách. Shay nemohl útočit na Bosquea, ale Bosque se také nemohl pohybovat za meče.
Když si uvědomil, že Bosqueův pokus dostat se k němu byl zmařen, přestal se Logan třást. Jeho hlas narůstal na síle a stabilitě. Škrábání dveří knihovny se stalo boucháním. Pomalé těžké údery signalizovaly, že Padlí přišli. "Rychle!"zařval Ethan. "Nemůžeme je udržet." "Ne." Bosque se otočil od Shaye. "To nemůžete." Vedl ruku do vzduchu a Ethan, Connor, Sabine a můj otec byli odhozeni. Bosque máchl pěstí a dveře se rozletěly. "Nedotýkejte se Padlých,"Connor tasil meče, křičel na Sabine a mého otce. "Ethan a já s nimi budeme bojovat. Postarejte se o ostatní." Ostatní se objevili, když sukuby a incubové vletěli do místnosti, jejich křik bodal do mých uší. Ethan sejmul dva svou kuší, než tasil své vlastní meče postupoval ke sténajícímu Padlému. Hledači začali setkávat s pomalu postupující hmotou, co naštěstí tvořila bariéru ve dveřích. Rány začaly vyrovnávat pronikavé výkřiky, když Connor a Ethan oddělili hlavy Padlých od jejich těl. Můj otec, Bryn a Sabine se vyhýbaly oštěpům okřídlených stvoření, kteří se jim na zemi posmívali, než po nich vlci vystartovali. Logan byl na nohou, křičel. Natáhl dlaně k Bosquemu, prsty též natažené. "Aperio!" Bosque zařval. Jeho oči zablýskaly jako světélka, když se díval na Logana. "Zaplatíš-" Jeho slova se zastavila, když znovu zařval, tentokrát dvojnásobně, chytil se za břicho. Když zvedl hlavu, jeho oči byly rozšířené jako disky, vypoulené jako fotbalové míče a přesně tak velké. Jeho zřítelnice se zbarvily do červena, když se stahovaly do útrob. Jeho rysy povadly, pak se pomalu začaly nafukovat, jako kdyby někdo vháněl vzduch do prostoru mezi jeho svaly a kůží. Pokračoval v rozšiřování, kůže se nafukovala a začala trhat, začínala na vrcholku hlavy a následovala linii dolů do středu jeho těla. Bosqueho lidská skořápka praskla, otevřela se jako slupka. Želatinově žlutá látka vytékala z trhliny. Hrozný smrad naplnil
vzduch rozkládajícím se tělem na čpavek, co pálil mé oči a nos. Padla jsem na kolena, než mi bylo špatně. Shay napodobil zvracení, klopýtl dozadu a snažil se zůstat na nohou. Hroty ho pokryly a ježily se tam, kde bylo Bosquevo tělo. Pak další. A další. Šest segmentových končetin tlačilo jeho kůži a protlačovalo se stranou, kde se chtělo osvobodit. Věc, co setřásla svou roušku člověka se protáhla do plné výšky, tyčila se nad námi všemi. Jeho ohromné stříbrné oči byly zasazeny do jeho skoro-lidské tváře, co představovala Bosqueův orlí nos a plná ústa. Pár klepet z jeho tváří o sebe narážel, když otevřel a zavřel rty se zasyčením. Jeho uhlazené vlasy se transformovaly do tvrdých, špičatě pozvednutých bodců, co se vlnily po povrchu jeho lebky a pokračovaly dolů podél páteře. Kůže, co pokrývala jeho tělo byla skvrnitě šedá a černá, kapal z ní sliz. Křídla, duhová jako vážka a pokrytá tou samou vrstvou žlutého slizu jako zbytek těla, vyčnívala z jeho zad. V intervalech mávaly, snažily se zbavit lepkavé kapaliny. Bosqueho torso stále připomínalo muže, až na ostře vyřezávané svaly na hrudníku, co se nesvažovaly do lidského břicha, ale místo toho do zakřivené hmoty, kde se kůže měnila v lesklého raka. Jeho dolní část těla skončila v jehlově ostrém zakřivení páteře, co se leskla a dávala mi podezření, že byla jedovatá. Zrůda protáhla své čtyři horní končetiny směrem ke stropu, otřásla svým tělem jako by se právě probudila z dlouhého spánku. Sliz nás potřísnil a já vykašlala žluč, když žlutě stékala po mé kůži. Čtyři z jeho končetin se divoce zpevnily, v zuřivosti chňaply do vzduchu. Zařvalo to a jekot stvoření z Podsvětí sílil. Opustili útoky na vlky a Hledače, táhli se ke krbu, vznášeli nad hlavou stvoření. "Ach můj Bože,"Connor náhlý let Bosqueho přisluhovačů, popadl jeden ze svých mečů, když uviděl, co stojí před Trhlinou. Ethan ho strčil na stranu, zhoupl své čepele, když jeden z Padlých mířil na Connora. Hlava stvoření odletěla.
"Pojď," Ethan přitáhl Connora do středu místnosti, kde byla Adne stále vázána na podlahu. Sabine, Bryn a můj otec je následovalo. Schoulili se v těsné skupince okolo Adne. Padlí je nenapadli, ale stáli blízko dveří do knihovny. Jejich prázdné oči hleděly k Thlině, ústa dokořán, když nesmyslně drželi své pozice. Logan padl dozadu, zíral na stvoření, co zaujalo místo Bosquea Mara. "Požehnejte Harbingerovi. Mistru Podsvětí a Pánu Strážců."
Kapitola dvacátá sedmá "ZA TUHLE ZRADU tě uslyším křičet, Logane Bane,"zasípal Bosque. Zvuk jeho hlasu mě překvapil. Byl to ten samý jako když byl Harbinger uzavřen v lidském těle. Jedinou změnou bylo opakované cvakání kusadel před jeho rty. Drápal se do vzduchu svými horními končetinami a Logan dopadl na podlahu, lapal po dechu v bolestech. Krev se spouštěla ze čtyř symetrických ran v jeho hrudi. "Ne!"Shay se převalil na nohy. "Trhlina!"zařvala Adne. "Musíš ho zatlačit do Trhliny Křížem!" Bosque na ni křičel hněvem, pozvedl jeho špičatou končetinu ještě jednou. Shay byl již v pohybu. Čepele Elementárního Kříže svištěly vzduchem, jiskry jejich síly odskakovaly z mečů. Už jsem nemohla odlišit jeho tělo od vichřice světla a zvuku kolem něj. Sloupec elementů, co obklopovaly jeho formu, se neustále měnil, klouzal z řevu bouře do zlomu vodopádu, jen aby se znovu zformoval do křiku hurikánu, co následuje přerývaná síla zemětřesení. "Braňte mě, děti!" V dešti kožených křídel a ostrých pařátů se sukuby a incubové snesli na Shaye. V momentě, kdy se dotkli sféry, co obklopovala Sciona, se jejich těla rozpustila, sypala na zem jako neškodné hromady písku. "Ne!"Bosque zařval a v jeho křiku byl opravdový strach. Jeho bulvy stříbrných očí pátraly v místnosti v zoufalství. Jeho šílený pohled spočinul na mně. Zasmál se a jeho úšklebek vrhnutý na Shaye odhalil řady ostrých tesáků za kusadly. "Velmi dobře, Scione,"řekl. "Potvrdil jsi svůj úděl. Ale pokračuj touto cestou a ztratíš to, co miluješ nejvíce."
Natáhl ruce a ječel nesmyslné rozkazy na stvoření z podsvětí. Jeden z incubů se snesl, jeho kopí kleslo. Bosque zachytil zbraň, použil ostny na jeho levé horní končetině jako prsty. Otočil se na mě s hrozným úsměvem a vrhl kopí. Vystřelila jsem, ale ne dost rychle. Bosqueho cíl byl přesný. Bylo to jen moje klopýtnutí, co způsobilo, že kopí zasáhlo mé rameno a ne moje srdce. Bosque byl silný. Velmi silný. Nejen, že se kopí zabořilo hluboko do mě, ale prorazilo celé mé tělo a mířilo do stěny za mnou. Tam se zabodlo. "Callo!" Shayův hlas se prolomil přívalem moci, co stínil jeho tělo. Věděla jsem, že jeho přístup zaváhal, když bouřkový element do něj uhodil a jeho světlo začínalo slábnout. "Ne, Shayi!"zakřičela jsem a snažila se rozbít kopí, nebo ho alespoň vytáhnout ze zdi. "Zapomeň na mě. Zabij ho!" Bosque zařval, "Vezměte si ji. Roztrhejte ji!" Roj bytostí z Podsvětí zaječel v unisonu a sletěl na mě. Přemýšlela jsem, že se přeměním, ale vlk přišpendlený ke stěně byl ještě bezmocnější než člověk. "Zabij ho, Shayi!"Dala jsem si paže před obličej, když jsem očekávala, že se pařáty zaryjí do mého masa. Výkřiky letící hordy narůstaly, ale útok, co jsem očekávala, nepřišel. Vrčení, co bylo blíž, než hrůzné výkřiky, mě donutilo vzhlédnout. Bryn byla skoro přede mnou, vrčela na bytosti z Podsvětí. Můj otec a Sabine stáli hned vedle ní. Jeden mrtvý incubus už ležel u jejich nohou. Vrhali se ostatní, ale setkaly se se zuby vlků, co jim potrhaly křídla a ujistily je, že se sem víc už nedostanou. "Pohyb, Scione!"zakřičel Ethan ze středu místnosti, kde stál on a Connor a chránili Adne. "Tvoje přítelkyně už je v bezpečí." Shay znovu pozvedl meče, vrhl se kupředu. Zvuk v místnosti začal být ohlušující a dům se začal třást. Letící bytosti z Podsvětí se zastavili v útoku a začali se rojit nad krbem jako vosy panikařící ve svém třesoucím se hnízdě. Blízko u dveří se sténání Padlých stalo zuřivé. Jejich přešlapování se obrátilo v chaos a oni se začali
pohybovat, narážet do sebe, divoce mlátili do poliček s knihami a stolů, když ztráceli veškerý smysl pro cíl. Bosque byl zpátky u krbu. Natáhl tři zbývající končetiny jeho ostnatého těla a chňapl po kamenném rámu. "Nebudu se podmaňovat,"zakřičel. "Jsem tvůj pán. Dal jsem ti všechno. Beze mě jsi nic." "Scion nemá žádného pána,"Shayův hlas zaburácel přes hluk chaosu v knihovně. Byl to jeho hlas, ale nějak jiný, než hlas chlapce, co jsem znala. Byl to hlubší, starší hlas, co se odrážel v mém mase a kostech. Bosque, přilnutý na kamenech, zaváhal. Sklouzl o stopu zpět do krbu. Bouře Kříže ho pronásledovala z knihovny spolu s burácejícím hlasem. "Země už déle nebude snášet tvoje podplácení." "Nepodlehnu,"odplivnul si Bosque. Proud země, větru, vody a ohně kolem Shaye vzplanul jasněji. "Táhni, ďáble." Bosque křičel, když se ho světlo Elementárního kříže dotklo. "Ne!" "Táhni!"vykřikl hlas, co nebyl zcela Shayův. Bosque zaječel, když se zkažené zelené světlo Trhliny rozšířilo, obtočilo se kolem něj, jako ruce táhnoucí ho co nevítaného objetí. Znovu zaječel, když se silná chapadla obmotala kolem jeho těla. Pak jsem viděla, jak se Shay pohybuje v bouři. Naklonil se vpřed, řítil se směrem na Bosquea. Poklesl meči ve dvou secích rychlostí světla. Bosque zavyl agónií, když byly tři končetiny odseknuty od jeho trupu. Zelená aura v krbu zaplála v ohromné věži plamenů, vstřebávala Bosquea. Slyšela jsem ho ječet, i když jsem ho neviděla. Řev Elementárního Kříže se stal ohlušujícím a bouře obklopující Shaye houstla, což způsobilo, že bylo nemožné ho najít v chaosu zvuku a pohybu. "Kryjte se!" Zařval Connor a zakryl Adne. Můj otec se přeměnil, vzal Sabine a zatáhl ji ke mně. Postrčil ji ke mně a Bryn a schoval nás za svým tělem.
Rowan Estate se třásl. Poličky s knihami zasténaly a praskaly, sypaly vydání ve vodopádu na zem. Zvuk rostl spolu se vzduchem, až jako by velké kameny budovy řvaly. Exploze zasáhla knihovnu. Zabořila jsem tvář do hrudi mého otce, skousla jsem si ret, když násilné hnutí země učinilo mému ramenu bolest - tam, kde mě kopí stále drželo u zdi - až téměř nesnesitelnou. Sabine se přeměnila a popadla mou druhou ruku, rozptylovala mě od pulzující rány. Podívala jsem se na ni, vděčná za sílu, co jsem našla v jejich planoucích očích. Přitiskla své čelo na moje a já si propletla prsty s jejími. Praskání znělo všude kolem nás. Myslím, že jsem slyšela Connora křičet. Můj otec, Sabine a já jsme se k sobě namáčkly. Brynina srst se přitiskla na naše těla, když kňučela. I když mi Sabininy vlasy zastiňovaly tvář, zachytila jsem útržky chaosu hned u našeho schouleného tria. Mraky se vyvalily do místnosti, vířily ve zkažených zelených stínech samotné Trhliny, odrážely oblohu před tornádem. Poryvy, co kolem nás zuřily, mě přinutily přemýšlet, jestli nevířící mraky mohou dostat blíž dolů. Tvary kolem nás prosvištěly. Sukuby a incubové ječeli, když byli nasáváni Trhlinou, chyceni do vzduchu jako vytažení ze země. Někteří v hrůze drželi Strážce v zamčeném objetí, tahali jejich ječící pány do zapomnění. Některá slupkovitá těla kolem nás prosvištěla, že jsem stěží věřila, že se nezhroutila pod bičováním bouře. I když prachové figury bez života nebyli Padlí. Nedokázala jsem říct, co byly, ale alespoň dvanáct z nich kolem nás prolétlo a padalo do Trhliny následující ostatní bytosti z Podsvětí. Ječící vítr byl postaven do konečného poryvu, následován nízkým hučením. Zvuk se převalil knihovnou jako nejhlasitější zahřmění, co jsem kdy slyšela. Byl následován tichem. Vítr tu stále byl, ale násilný výbuch se ustálil v jemný studený zimní vzduch. Můj otec se pomalu protáhl z ochranného klubíčka, v němž byl zkroucen kolem Bryn, Sabine a mě. Zamrkala jsem, trhla kopím, co bylo v mém rameni, když jsem hledala nějaké znamení Shaye,
ale můj pohled byl zachycen v šokujícím zdroji ledového větru. Stěna knihovny byla rozmetána. Místnost se otevřela do sněhem pokryté země venku. Jen kamenný rám krbu zůstával, stál hole proti zimní noci. "Jste v pořádku?"zakřičel na nás Connor. Pomáhal Adne na nohy. Lana, co ji držela, opadla, když si stoupla. Jen roztřepená vlákna zůstala. Ethan vyskočil z hromady knih a rozbitého dřeva a pokusil se k nám dostat. Sabine mi stiskla ruku, než se rozběhla, aby se s ním shledala. Přitiskla se k němu, podržel ji v dlouhém polibku. Ovinula mu ruce kolem krku, naklonila se na něj, když jí zabořil prsty do vlasů. "Připrav se, Callo,"můj otec chytil za kopí, co bylo stále v mém rameni. Bryn, teď v lidské podobě, mě vzala za ruku. Zaťala jsem zuby, vydala jsem jen slabý výkřik, když byl vymaněn ze zdi a vytržen z mého těla. "Tady,"přitiskl své krvácející zápěstí na mé rty. Snažila jsem se nemyslet na bolest v mém pulzujícím ramenu, soustředila se na uklidňující teplo, co mě polévalo, když jsem si brala od otce krev. Opřela jsem se zpět o zeď, vydala pomalý, roztřesený výdech. "Jsem v pořádku." Usmál se na mě. Vzala jsem ho za ruku, nechala ho postavit mě na nohy. "Všichni jsou pryč," Ethan k nám přišel, ruku v ruce se Sabine. "Žádní další šílenci z Podsvětí." "Kam šli?"zeptala jsem se, rozhlížela jsem se po místnosti. Nebyly tu žádné známky toho, že by nás tvorové kdy zaplavili. "Nemám tušení,"řekl. "Skoro jsem se ponořil a přikryl se, když budova začala sestupovat." "To není vše, co je pryč,"řekl Connor. "Myslím, že Logan utekl." Suchá kaluž krve označovala místo, kde Logan klesl, svírající škrábance, co mu udělal Bosque na hrudi. Kaluž se prodloužila, roztáhla se v linii a pak se stávala skvrnami na trati ke dveřím. "Dobře, že tak,"řekla Adne.
"Raděj bych ho měl tam, kde bychom na něj mohli dávat pozor,"zamumlal Ethan. Mrazení projelo mou páteří. Logan byl pryč. Ale kde? Vydal se za Lumine? Může se vrátit a vykonat pomstu? "Na tom teď nesejde,"řekl Connor. "Eventuelně ho budeme muset vypátrat. Ale není žádná hrozba, když je Bosque pryč. Nemá žádnou moc, z které by čerpal." "Pokud jsou bytosti z Podsvětí všechny pryč, proč jsou Padlí stále zde?"řekla Sabine a pohlédla přes rameno. "Už nejsou Padlí,"odpověděl Connor. Adne byla vele něj, třela si na rukou popáleniny z lan. Ethan přikývl. "Jsou to jen těla." Dívala jsem se za Hledače. V kolébající se hrůze jsem poznala, že Padlí byli rozházeni po celé podlaze. Byli teď mrtvoly v různých stádiích rozkladu. Někteří vypadali, jako by byli mrtví jen týdny, zatímco všichni ostatní byli jen kostry. Naši nepřátelé zmizeli. Znamená to, že jsme vyhráli? Byla válka u konce? Podívala jsem se ke krbu. Všechny známky Trhliny byly pryč. Žádné zkažené zelené světlo nevyplňovalo jeho hlubiny. Zející chřtán byl prázdný a tichý. Shay to zvládl. Čekala jsem, že ho uvidím, jak se k nám dere a široký úsměv bude osvěcovat jeho tvář. Ale nebyl tady. Moje oči sklouzly ke krbu, hledali jakékoliv jeho náznaky, ale nic nenašly. Kde byl? Moje srdce začalo bušit. "Shayi!" běžela jsem k holému kamennému rámu. Mou lebkou projela škála hrozných otázek. Co když ho vtáhla Trhlina také? Co když síla Kříže byla tak velká, že vyčerpala Shaye, když zničil Bosquea? "Jsem tu." Shay vystoupil z druhé strany pozůstatku stavby. Bouře způsobená Elementárním křížem zmizela. Meče byly v pouzdrech na jeho zádech. Síla, co změnila jeho hlas, byla pryč. Shay byl zase úplně sám sebou. Ale nebyl sám.
Vysoký muž se zlato-hnědými vlasy měl položené ruce na Shayových ramenou. Žena s tmavými vlasy a bledě zelenýma očima měla jednu Shayovu ruku sevřenu ve svých. "Callo." Shay se na mě usmál. "Rád bych ti představil své rodiče: Tristana a Sarah Doranovi."
Kapitola dvacátá osmá KNIHOVNA BYLA V TROSKÁCH. Sníh už vnikal dovnitř. A to nebylo vše. Vlci se shromáždili před budovou, dívali se na sutiny a trosky knihovny. "Neve!"zakřičela Sabine a mávala na dva vlky, co mířili s ostatními. Nev a Mason se smýkli a zastavili se u naší schoulené skupiny. Zjevení Shayových dlouho ztracených rodičů nás uvrhlo do ohromeného ticha. Nikdo se ještě nedopracoval ke kuráži zeptat se, jak se Tristan se Sarah dostali z portrétů a stojí před námi. Nevěděla jsem, jestli jsme se báli, že by je to obtěžovalo, nebo jsme byli příliš šokováni, než abychom vyplodili nějaké otázky. Jen Shay vypadal klidný, jeho úsměv působil v jeho rozjařenosti dětsky. Mason ze sebe setřásl vlčí podobu a udeřil pěstí do Connora. "Co jste si sakra mysleli?" "Měli jste bombu a neřekli jste nám to?" zakřičel Mason. "Nedostali jsme žádné varování. Napadá tě, jak daleko ten výbuch šel? Kus stěny se zřítil a zasáhl Baney, se kterými jsem bojoval. Skoro mě to zabilo! "Nebyla to bomba, Masone,"řekla jsem. "Tak co to sakra bylo?"zeptal se a stále hleděl na Connora. "A proč jsem viněn za bombu já?"začal se Connor smát. "Co sakra bych měl vědět o bombách?" Nev se setřásl. "Diskutovali jsme a došli jsme k tomu, že pokud by měl někdo zálibu v bombách, pak bys to byl ty." Connor se podíval na Adne. "Co myslíš? Je to něco, za co bych měl říct ,děkuji,' nebo bych si to s nimi měl vyřídit?" "Sklapni, Connore,"řekla jsem. "Masone, ta zeď se rozletěla, protože Shay zavřel Trhlinu." "Člověče,"Nev se otočil na Shaye a usmál se. "Pěkný."
Mason se stále mračil. "Takže Elementární Kříž byl vlastně bomba?" "Masone!"zavrčela jsem. "Žádná bomba tam nebyla!" "Jen magie,"Adne se na něho usmála. "Magická bomba,"zabručel Mason a vyjekl, když jsem se na něj svalila. "Hej! Ty ses skoro nerozplácla, když na tebe padala polovina domu." "Věř mi,"řekl Ethan. "Měli jsme víc, než tyhle problémy." "Ale dokázali jste to," Nev se pořád díval na Shaye. "To znamená, že jsme vyhráli, že?" "Asi jo,"Shayův úsměv zmizel. "Nevím, do se děje teď." "Když mluvíme o vítězství, co Baneové?"zeptala jsem se. "Myslím ty, co nepřešli na naši stranu." "Když se dům zřítil…"Nev mi věnoval omluvný pohled, když Mason znovu zformuloval na rtech "bomba." "Zpanikařili. Myslím, že to způsobilo to, jak viděli, že se sídlo Strážců rozpadlo." "Stejně jsme vyhrávali,"zašklebil se Mason. Nev pokýval. "Jo. Asi jo." Zamračil se a rozhlédl po naší skupině. Jeho oči na moment spočinuly na Shayových rodičích, ale pak se vrátily ke mně. Dlouze se nadechl. "Kde je Ren?" Podívala jsem se jinam. Bryn mi ovinula ruku kolem pasu. Nezapomněla jsem na Rena. Ale přes bitvu jsem si ho vytěsnila z mysli. Nyní mi zela v břiše prázdná jáma, když na mě havarovala pravda. Zhoupla jsem se na nohou. Bryn si položila hlavu na mé rameno. Můj otec odpověděl, "Padl v bitvě." Nev zaťal pěsti. "Jak?" "Emile ho zabil,"řekl můj otec. Mason zavrčel. "Je Emile mrtvý?" "Ano,"řekla jsem. "Viděli jsme těla Daxe a Fey,"řekl Nev tiše. "Vy?" "Museli jsme s nimi bojovat, abychom se dostali do domu,"řekla jsem s přikyvováním.
Byli jsme potichu, tíha příliš smrtí na nás dopadla. Zatřásla jsem se, pohlédla na mé členy smečky. "Následujte mě." Přeměnila jsem se do vlčí podoby, vedla jsem své členy smečky tam, kde leželo Renovo tělo. K mé úlevě ho nepohřbila suť. Úlomky ležely kolem něj v kruhu, jako kdyby divoká zuřivost Elementárního Kříže kryla jeho tělo od chaosu. Rozestoupili jsme se kolem něj, zformovali kruh. Zastavila jsem se, nechala svůj pohled na vlkovi, co jsem znala od dětství, od něhož jsem vždycky očekávala, že mi bude po boku, až povedeme smečku. Můj otec stál vedle mě. Podívala jsem se na něj v očekávání. Ne, Callo. Jeho slova tiše vstoupila do mé mysli. Tohle je tvá smečka. Otočila jsem se zpět k Renovi, sklonila hlavu na úctu padlému alfovi. Vlci v kruhu udělali to samé. Pozvedla jsem čenich první, moje zpěvné vytí vyjadřovalo bolest nad Renovou smrtí, truchlilo po něm. Jeden za druhým se členové mé smečky připojili ke zpěvu. Naše vytí zaplnila knihovnu, přecházející do zimní noci. Píseň smrti rostla, když vlci stále venku pozvedli své hlasy na úctu ztracenému mladému alfovi. Sbor vlčích pláčů plných trápení se za noci zvětšoval, nesl Renovu památku do samotných hvězd. Přeměnila jsem se zpět do lidské podoby. Poslouchala jsem, jak píseň pokračuje, i když vytí začalo tichnout, chorál se ozýval větrem. Ruka mě chytila za zápěstí. Adne na mě pohlédla. "Můžu?" Pokynula k Renovi. Přikývla jsem. Padla na kolena vedle něj, natáhla své tělo vedle mohutného šedého vlka. Ovinula kolem něj paži, zabořila si tvář do jeho srsti. Schovala před námi obličej, ale dívala jsem se, jak se jí otřásají ramena, přála jsem si, abych jí mohla vrátit zpátky bratra, se kterým byla tak krátce.
Shay stál kousek od nás. Tristan měl paži na rameni svého syna, zatím co Sarah stále držela Shayovu ruku. Setkala jsem se se Shayovým pohledem, našla jsem tam jeho vlastní žal. A otázku. Byla to otázka, co se odrážela i v mém vlastním srdci. Změnila Renova smrt, co cítím k Shayovi? Setkala jsem se s jeho mechově zelenýma očima a dostala odpověď. Láska okolnostmi nebyla zapomenuta, nebo změněna smutkem. Divoká a svobodná jako vlk ve mně. Moje láska k Renovi byla opravdová. Sdíleli jsme pouto, minulost. Ztratit ho mohlo zanechat šrámy na mém srdci navždy. Ale byla jsem bojovnice a šrámy z lásky nebyly o tolik jinačí, než šrámy z boje. V tolika důležitých bodech jsem nedostala na výběr: následovat své srdce, nebo nechat Shaye, odpustit svým vášním za život, pro který jsem myslela, že jsem byla předurčena. Každé rozhodnutí mě táhlo blíž k němu a odtrhávalo od světa, co jsem znala. Ty volby nás dovedly sem. Stála jsem v troskách svého předurčeného života, dívala jsem se na chlapce, co změnil všechno. A věděla jsem, že ho stále miluji. Když si Adne klekla vedle mých členů smečky blízko Renova těla, šla jsem za Shayem. Natáhl své ruce ke mně a já do nich vkročila, zvedla jsem ruce, abych se dotkla jeho tváře. "Nezemřel jsi." Přinutila jsem se k úsměvu. "Říkala jsem ti to." "Já vím,"řekl. "Co teď?" "Jsme živí,"přitáhla jsem si jeho tvář ke své a nechala své rty, aby se ho lehce dotýkaly. Jeho prsty cestovaly drahami na mé tváři. "Miluju tě, Callo." "Sarah!" Vzhlédla jsem a uviděla Aniku, jak k nám běží, nebo spíš k Shayově matce. Ruce Šípu se ovinuly kolem Sarah Doranové. Dvě ženy se k sobě tiskly, smály se a plakaly. Když se konečně rozdělili, Tristan se usmál na Aniku - měl ten samý rozpustile zakřivený úsměv jako Shay.
"Taky jsi mi chyběla, Aniko,"řekl. Objala ho a když ustoupil, pohlédl na železný kompas visící jí z krku. "Vidím, žes byla povýšena." Anika se zasmála a otočila k Shayovi. "Jak jsi se k nim dostal?" "Nevím,"řekl Shay. "Když jsem strčil Bosquea do Trhliny, byl pryč a já stál před mými rodiči. "Stál kde?"zeptala jsem se. Shay pohlédl na své rodiče. "Na mě to působilo prostě jako temný, prázdný pokoj." "Vstoupil jsi do zapomnění. Mezi něj,"řekla Sarah. "Rozbil jsi naše vězení." Anika přikývla, její tvář byla vážná, když promlouvala k Shayovi. "Překročil jsi." Zamračil se. "Co to znamená?" "Bosque nás uvěznil v prázdnotě mezí Zemí a Podsvětím,"řekl Tristan. "Byli jsme brána mezi světy. Když jsi ho vyhnal, bylo ti umožněno dostat se k nám a vyvést nás." Shay byl velmi klidný. Vzala jsem ho za ruku a propletla si s ním prsty. "Bolí vás to?"zeptala se Anika, její oči se přesunuly na Tristana a Sarah. "Ne,"řekla Sarah. "Naše trápení nebylo fyzické. Bylo to oddělení od lidí, co jsme milovali. Vidět je a vědět, že jsme nemůžeme udělat nic, abychom je chránili. Obzvlášť našeho syna." "Vy jste mě viděli?"zeptal se Shay. "Byla ta malba jako dvoustranné zrcadlo?" "Ne,"Sarah se na něj smutně usmála. "Spíš jako chodit ve snu." "Postupem času to nebylo jasné,"řekl Tristan. "A nevěděli jsme, jestli to co jsme viděli byla pravda, nebo něco, co pro nás Bosque přichystal." "Callo! Bryn!"Ansel k nám běžel a mával. Bryn rozjařeně zavýskala a rozevřela ruce. Ale masivní stříbrno-hnědý vlk k němu ze strany mířil. Můj otec se přeměnil, podrazil Ansela z nohou a táhl mého bratra na hrudi. "Tati!"Ansel si dal ruce kolem našeho otce.
Bryn a já jsme běžely, abychom se s ním setkaly. Můj otec nás vtáhl do jejich objetí. Čtyři z nás tam spolu stáli, drželi jsme se jeden druhého, když jsme se třásli slzami a smíchem. Ansel se vyvlékl, když na nás narazil Shay. "Hej! Tys to zvládnul!" Ale Shay se zamračil. "Co se děje?"zeptala jsem se. Jeho ramena se stáhla. "Anika říká, že to ještě není konec."
Kapitola dvacátá devátá KDYŽ SE NOVINKY O KONCI BITVY rozšířily, Hledači se začali kolem nás shromažďovat. Někteří stáli v skupinách, tiše mluvili a dívali se na hrůzy zničené knihovny. Další se rychle přesouvali na praktické práce zotavování, sbírání svazků knih, co byly ještě poházeny na podlaze a odvážení je pryč. Ostatní, co měli na starost pohřební činnosti a slavnostní odnášení zbytků Padlých, se teď vrátili do své přirozené pozice. "Co tím myslíš, že není konec?"moje kůže se otřásla. Anika kolem nás prošla. "Pojďte se mnou." Následovali jsme ji k tomu, co ještě připomínalo zeď knihovny. Kamenný krb, osamělý a prostý, se objevil nedotčen silou, co toho zničila ze sídla tak moc. Naklonila jsem se k Bryn a zašeptala, "Sežeň ostatní." Narůstající úzkost se plazila v mých žilách. "Nerozumím tomu,"řekl Shay. "Bosque je pryč. Je vyhnán. Tak jako jeho monstra," pokynul k tiché temnotě prázdného krbu. "Trhlina je pryč." "Ne pryč,"řekla Anika. "Zavřená." "Takže může být znovu otevřená?"zeptala jsem se. Přikývla, ale řekla Shayovi. "To proto ji musíš zapečetit." Jeho oči se zúžily. "Jak?" Trhlina nemůže být zničena, ale Elementární Kříž poskytuje zámek, co ji zapečetí od našeho světa." Trochu se mi ulevilo, když se k nám Bryn znovu připojila a dovedla moje členy smečky, stejně jako Connora, Adne a Ethana. Anika pohlédla na Ochránce a pak otočila ostrý pohled na Hledače. Ethan sklopil oči, ošíval se a Connor se nervózně prohrábl ve vlasech. Co se to dělo?
Adne se setkala s mým tázavým pohledem bez mrknutí oka, ale byl v nich smutek - noví smutek, co neměl nic společného se smrtí jejího bratra - co vzkřísil můj zápal. "Co když ji někdo otevře?"zeptal se Shay. "Jsi jediný, co může ovládat meče,"Anika přejela po zkřížených mečích, co zdobily její náhrdelník. "Nikdo ji nebude moci otevřít." "Takže nepřejdi na temnou stranu,"řekl Connor. "Jasný?" Adne ho dloubla loktem do žeber. Udeřil ji varovný pohled. Teď jsem nepochybovala, že něco skrývali. Pohlédla jsem do úrovně Aniky, dala do svého hlasu sílu. "A to je vše?" Jen na chvíli zápasila s mou pevností, než odvrátila oči. Shay to taky zachytil. "Co?" Napětí pohltilo místnost. Členové mé smečky mi věnovali nervózní pohledy. Mé nehty se mi zaryly do dlaní. Můj otec vedle mě zavrčel. "Je to zrada?"pohlédl na Aniku. "Ne!"zvedla se a vyslala autoritativní vzduch. "Jednoduše je to to, co to musí být." "O čem to sakra mluvíte,"Shay k ní vykročil. Anika semkla rty. Connor se pohyboval mezi Scionem a Šípem. "Musíme jim to říci, Aniko,"řekl. "Dlužíme jim to. Dlužíme jim daleko víc, než tohle." Ethan zbledl, žíly na jeho krku pulzovaly. Sabinina tvář se otočila k němu v chaosu. Nemohl se na ni podívat. Anika se otočila k prázdnému ohništi, ale zvedla hlas, takže jsme ji mohli všichni slyšet. "Když jsi zahnal Harbingera, poslal jsi ho do Podsvětí spolu s jeho přisluhovači. Ale jeho podplácení tu setrvává, žije tím, jak Strážci manipulují se zemí." Moje srdce ztvrdlo jako kámen. Vzpomínala jsem, jak na mě Silas hleděl jako na exemplář, jak můj druh nazýval ohavností. Zablýskla jsem tesáky na Aniku. "Mluvíš o nás."
"Částečně,"řekla bez toho, aby se otočila. "Ochránci jsem jedna ze spousty alternativ, co Strážci vytvořili za století, co kráčeli po zemi. Jejich vlastní prodloužené životy jsou jiné." "Aniko,"řekl Shay. "Co udělá zavření Trhliny s Ochránci?" Pomalu se otočila. "Když Elementární Kříž zavře Trhlinu, předělá to balanc přírody, vrátí všechny bytosti do jejich pravé podstaty." Shay se zamračil. "Co to znamená?" Zírala jsem na Aniku, ztuhla jsem, když se pravda zarývala do mých kostí. "Znamená to, že budeme vlci." Přikývla, překřížila si paže na hrudi. Shayovo obočí se svraštilo. "Ale teď jste vlci." "Ne,"řekla jsem pomalu. "Budeme jen vlci. Ne lidé." Pohlédla jsem na Aniku. "Mám pravdu?" "Ano,"řekla Anika. "Ochránci byli stvořeni ze zrůd, co ovládali jejich duši, přinutili jim sdílet lidské tělo, takže mohli být služebníci Strážců." "Už se nebudeme moci přeměnit?"zeptal se Mason. "Bude navráceni své podstatě,"řekla Anika. Sabine se podívala na Ethana. "Věděl jsi o tom?" Svaly v jeho čelisti pracovaly, když si přinutil pohlédnout do jejich očí plných hněvu. "Ano." Odstrčila ho. "Nic jsi neřekl!" Vzal ji za ruku, těsně ji držel. "Omlouvám se." "Proč?" Třásla se, stále na něj naštvaně zírala. "Nemyslel jsem si, že se dožijeme toho, aby se tohle stalo." Usmál se smutně, když jsi ji přitáhl k hrudi. "Taky tu představu nesnáším, Sabine. Nechci být od tebe odloučen." Zformovala se ve mně hluboká bolest, ale Sabine s Ethanem nebyli jediní milenci, kterým to dělalo starosti. Hledala jsem Ansela, našla ho třesoucího se a bledého. Bryn stála vedle něj, oči divoké nevěřícností. Shay sledoval můj pohled. Otočil se, zatřásl pěsmi na Aniku. "Ne,"řekl. "Tohle sakra není žádná cesta." "Musíš." "Nemůžeš jim to udělat!"
Shayův křík zachytil pozornost Hledačů v knihovně. Pomalu se pohybovali. Někteří z bojovníku nás obkroužili, zatímco ostatní se postavili Anice po boku, jejich ruce normálně leželi blízko jejich zbraní. "Do prdele,"Connor si mnul spánky. "Aniko, nemůžeme bojovat s těmito Ochránci. Jsou naši přátelé. Riskovali za nás jejich životy. Nemáme na výběr,"Aničiny oči byly ostré. "Trhlina musí být uzavřena." "Ne!" Ansel se protáhl přes Bryn. Jen Tess ho chytla a zastavila ho v Aničině dosahu. "Tohle je má rodina! Budu sám." Tess se sklonila. "Jsi stále s námi, Ane. My se o tebe postaráme." Ansel začal plakat. Můj otec ho vytáhl z Tessina sevření. "Anseli," zamumlal. "Najdi svoji sílu. Můžeš to překonat." Zírala jsem na mého otce, nevěřila jsem, co právě slyším. "Chceš, aby to tak bylo?" "Nezáleží na tom, co chci, Callo," řekl tiše. "Je to jen nutnost. Temnota Strážců se do tohoto světa nesmí vrátit." Překvapil mě Masonův hlas. "Má pravdu, Callo," řekl pomalu. Vedle něj přikývl Nev. "Jsme vlci. Vždy jsme byli." Ansel si otřel obličej, pohlédl na Masona, který přešel na jeho stranu a vtáhl ho do zuřivého objetí. "Je mi to líto, chlape." "Nech to být," řekl Ansel a slabě se usmál. "Můj otec má pravdu. Budu schopný přežít a tak se i stane." "Anseli." Můj hlas se zlomil. "To je v pohodě, sestřičko." Anselův úsměv zůstával křehký. Jeho oči plné lítosti zabloudily k Bryn. Cítila jsem chlad, vzpomínala jsem na jeho slova na nádvoří Akademie. "Jsem míň, než jsem býval. A nikdy nebudu víc. Jednou si to Bryn uvědomí. A odejde. Bude to tak nejlepší." Moje končetiny se třásly, když jsem pochopila ostatní možnosti. Pevný pohled mého otce mě tížil. Část mě věděla, že měl pravdu, jako Anika. Strážci všechno v jejich světě překroutili. Země mohla být zbavena jakýchkoliv stop jejich vlivu. Nebyla to myšlenka navždy žít jako vlk, čehož jsem se obávala. Ta možnost se zdála divná, ale nějak vzrušující. Divokost toho života volala na
nejhlubší části mé duše. A znala jsem svého otce, Masona a Neva, co se již této výzvě odevzdávali. Ale jiná část mě byla rozbitá, poražená. Dostali jsme se tak daleko jen abychom tolik ztratili? Neuměla jsem si představit život bez Ansela, co mi běží po boku. Byl člen mé smečky, můj bratr. Náležel k nám. A k Bryn. Plakala, držela se Ansela, pokaždé, když se od ní vzdálil a třásl hlavou. "Počkat." Sabine se vymanila z Ethanova objetí, mířila k Anice. Hledači za ní pozvedlo své meče a blokovali jí cestu. Ethan zaklel a zamířil na ně svou kuši. "Ach, prosím," Sabine protočila oči. "Nechystám se na vás útočit. Jen se chci na něco zeptat." Anika pozvedla obočí. "Když nám Ansel řekl, jak byli Ochránci stvoření, řekl, že to pro něj nemůžeš udělat." "To je pravda,"řekla Anika. "Je to v rozporu s našim řádem. Nezničíme vlka, abychom vytvořili Ochránce." Sabine se zhluboka nadechla. "Co kdybyste nezničili vlka?" Ethan pomalu dal dolů kuši. "Sabine, ne." Ignorovala ho, její pohled těkal na Ansela. "Co kdyby to bylo dáno svobodně?" Civěla jsem na ni. Nemohla navrhovat, co jsem myslela, že dělá. Mohla? "Nerozumím,"řekla Anika. Anselovy oči se rozšířily. "To by se dalo udělat?" Přikývla, ale pohlédla zpět na Aniku. "Pokud je to moné." Ethan se prodral k Sabine. "Přestaň. To je příliš." "To není tvé rozhodnutí,"Sabine položila ruku na jeho hrudník. Položil ruku přes její, ale nezastavil ji, když se otočila k Anice. "Pokud byste ze mě sejmuli podstatu vlka,"řekla Sabine, její hlas pevný, "mohli byste ho dát Anselovi?" "Ano,"Anika jí věnovala dlouhý, měřící pohled. "Ale jen pokud osvobodíš jeho vlastnictví." Ansel se třásl, jeho tvář plná naděje a strachu.
"Ach, Sabine,"zašeptala Bryn. Ethan si k sobě natočil Sabininu tvář. "Počkej." "Zoufale se mě snažíš zbavit?" Usmála se ironicky Sabine. "Sakra ne." Jeho prsty vystřelily k její ruce, jako by se jí bál pustit. "Myslíš, že bych tě nechal odejít, kdybych měl možnost?" "Tak proč se se mnou stále dohaduješ?" Zeptala se. "Protože nechci, abys tohle dělala kvůli mně," řekl. "Nemůžu tě o to žádat." "Nedělám to pro tebe." Natáhla se, aby ho jemně políbila. "Ty jsi jen bonus." Ethan vzal její prsty do svých. "Jsi si jistá?" "Vrácení zpět do Vailu," řekla. "Předstírání, že tam patřím. Připomnělo mi to, že jsem v tom životě nikdy nebyla šťastná." "Ten život skončil." Řekla jsem. "Teď už jsou Strážci pryč." Tak moc, jako jsem chtěla pro svého bratra vlka zpět, tak jsem potřebovala, aby Sabine věděla, že bez smečky může najít štěstí. "Já vím, Callo," řekla. "A já se rozhodla." Nev sáhl po Sabine, přitáhl si jí do náruče. "Je to opravdu to, co chceš?" Přikývla, položila si hlavu na jeho rameno. "Budeš nám chybět,"řekl Nev a políbil ji na tvář. Sabine se otočila tváří k Anice. "Tohle je moje vlastní svobodná volba. Seberte ze mě vlka a udělejte z Ansela znovu Ochránce." Bryn se vrhla na Sabine, objala ji a vzlykala. "Ach, přestaň,"Sabine zavrčela, ale její oči taky slzely. "Děláš scénu." Anika pokynula k Tess. "Pro tento úkol budeme potřebovat Elixír." Tess přikývla, vedla si cestu přes Hledače z knihovny. Šíp se rozhlédl po celé smečce. "A pokud to uděláme, budete souhlasit s uzavřením Trhliny:! Můj otec a já jsme si vyměnili pohled. Otevřela jsem pusu, abych promluvila, ale Shay to udělal za mě. "Ne." Já a Anika jsme na něj obě šokovaně civěly. "Proč?"zeptala se Anika.
Shay pomalu potřásl hlavou, vyslal mým směrem omluvný pohled. "Něco tu je. Něco, co potřebuji vědět, než s tím budu souhlasit." Anika na něj zírala, čekala. "Ochránci budou znovu vlci,"řekl. Anika přikývla. Jeho pohled byl tvrdší, když se upoutal na mě. "Ale co se stane se mnou?" Můj puls vyskočil, když Anika zbledla. Začala ve mně mrazit, uvědomovala jsem si, proč se Shay zeptal. Nenarodil se jako vlk; přeměnila jsem ho. Když jsem si představila strávit zbytek svého života jako vlk, Shay byl se mnou. Nikdy neprošlo mou myslí, že pokud opustíme své lidské formy, Shayův původ možná znamená, že to nebude moc následovat. Ale chtěl to následovat? Byla jeho námitka proto, protože by si nevybral život jako vlk? Anika mu stále neodpověděla. "Jsem taky vlk,"řekl. "Ale vždycky to tak nebylo." Přikývla, stále nesvá. "Co se mi stane, když se Trhlina uzavře?" Pohlédla jsem do tváří mých Hledačských kumpánů. Connor, Ethan a Adne se stále dívali na Aniku. Nemohla jsem v jejich výrazech najít žádné stopy jejich mínění. Anika se dotkla medailonu na jejím krku a povzdechla si. "Je mi líto, Shayi." Shay těžce polkl. "Proč?" "Protože jednoduše nevíme."
Kapitola třicátá "JAK MŮŽETE NEVĚDĚT?" Shayovy zuby byly sevřené. Anika stála na místě i přes Shayův pohled. "Nepředvídali jsme, že se staneš alfa Ochránců." Pohlédla směrem ke mně, takže jsem uskočila. "Byl jsi narozen jako člověk,"řekla. "Můj odhad je, že zůstaneš s námi." "Ne jako vlk,"zašeptal. "Jsi si jistá?" Něco uvnitř mě začalo křičet. "Jak to můžete říct?"řekl Mason. "Je vlk. Teď je jedním z nás." Nev přikývl, díval se na Shaye. "Vždycky jsi byl vlk, člověče. Ta změna byla jen technická." "Je to pravda?"zeptal se Shay Aniky. "Můžu se i přesto stát vlkem?" "Když se Trhlina uzavře, staneš se svým pravým já,"řekla Anika. "To je jediná odpověď, co tí můžeme dát." "Já-" Shayův hlas selhal. "Shayi,"Sarah vyšla kupředu, položila si ruku kolem jeho ramen. "Víš, že tohle musí být." Podíval se na svou matku. Její oči byly laskavé, plné lásky. Mé srdce pulzovalo těžkou vahou v mé hrudi. Pokud Shay zůstane člověkem, bude s ní moci zůstat. S rodiči, kteří mu byli ukradeni. Mohl by mít nový život. Ale já bych neměla partnera, kterému bych náležela, co by se mnou lovil, vedl naši smečku. Jako by mé myšlenky zvedly jeho pohled. Shayovy oči byly na mně. "Callo?" Přinutila jsem se polknout tvrdý knedlík v mém krku. "Anika má pravdu,"zamrkal, když ho má slova zranila, ale přikývl. Anika natáhla ruku. "Děkuji ti." Shay neodpověděl.
"Vydržte minutku,"řekl Connor. "Pokud si Sabine mohla vybrat být člověkem, nemohou všichni Ochránci také zůstat lidmi?" "Sabine předala svou vlčí podstatu Anselovi,"řekla Anika. "Pokud si ostatní vyberou život člověka, znamenalo by to, že bychom museli zničit část vlka v nich." Otřásla jsem se. "Jako to Strážci provedli Anselovi." Přikývla. "Ale byli byste lidé,"řekl Connor. "Takže - sklenice z poloviny plná, ne?" "Vole,"řekl Nev. "Tys určitě nikdy nebyl vlk." "Sabine chtěla zůstat člověkem,"řekl Connor. "Pro mě je to jiné,"řekla Sabine s otřesením. "Život ve smečce pro mě neznamená to, co pro ostatní." "Viděl jsi Ansela po tom, co byl jeho vlk zničen,"řekla jsem. "Také ho to zničilo. Vlk je ten, kdo jsme. Není tu na výběr." Ethan se zamračil na Sabine. "Bude tě to bolet?" "Fyzicky ano,"řekla. "Vím, že to bude bolestivé. Ale tohle chci. Anselův vlk mu byl vzat násilně. Postrádal ukradený život. Já jsem si vybrala stát se jen člověkem. Je to jiné." "A vy všichni to cítíte jako Ansel?"zeptal se Connor. "Raději budete vlky?" "Jsme smečka,"řekl Mason. "Patříme do divočiny." "Ale co tvé zpívání?"dívala se Adne na Neva. "Co myslíš, že je vytí?"zašklebil se Nev. "Myslím, že to nechápu,"řekl Connor. "Nikdy bych neřekla, že budeš,"řekla jsem. "Ale pokud bys mohl běžet s námi, lovit s námi. Když tě měsíc povolá o půlnoci do lesa… pak bys věděl, jak se cítíme." Connor se na mě podíval, stále zmatený, ale já se dívala na Shaye. Jeho oči byly zastíněné. Přešla jsem k němu. "Ale ty jsi to zkusil,"zašeptala jsem. "Rozumíš tomu." Přikývl, propletl si prsty s mými. Jeho sevření bylo tak těsné, že to bolelo. "Pamatuji si první noc, cos mě přeměnila. Lovili jsme při měsíci. Nic na zemi není jako tohle."
Stála jsem mu tváří v tvář, nechala vzpomínky, aby po mě klouzaly. Můj partner. Můj alfa. Nechtěla jsem uhánět lesy bez toho, aby mi byl po boku. Ale co jsem chtěla zbledlo v tváři tím, co se stalo. Učinila jsem volbu následovat své srdce, k vykonávání zakázané lásky, ale ani Shay ani já jsme teď neměli na výběr. "Mrzí mě to,"řekla jsem nakonec, opřela jsem si hlavu o jeho krk. "Ale musíme to udělat." "Já vím,"řekl. Vzal mou bradu do své dlaně a políbil mě. "Aniko?"Tess stála vedle ženy, co měla na sobě hluboce modré kápovité roucho, co se třpytilo jako hladina moře, když se uklonila Šípu. Zatlačila na nás zvědavost Hledačů a Ochránců, některých ve vlčí podobě, co naplnili knihovnu. Anika k ní natáhla ruku pro Elixír. "Děkuji, že jsi přišla, Miriam." Když Sabine a Ansel kráčeli k Elixíru, přikrčila jsem se, než jsem narazila na Shaye. Když jsem se dotkla jeho ruky, věnoval mi letmý úsměv. "Pro Sabine je to docela oběť." "Je,"řekla jsem. "Myslím, že je v pořádku. Takhle bude šťastnější." "Šťastnější,"řekl tiše. "Jak je tobě?"zeptala jsem se. "Opravdu nevím, řekl. "Nedokážu rozluštit, co cítím - možná je to tak nejlepší." Pak se na mě znovu podíval, tentokrát držel můj pohled. "Co ty?" "Mám strach,"vzala jsem ho za ruku. Nikdy předtím jsem to neřekla. Ale byla to pravda. Měla jsem ztratit Shaye a byla jsem vyděšená. "Kdybychom měli na výběr…" "Já vím." Naklonil se, aby mě políbil. "Já vím, Callo. Nemusíš se omlouvat. Nechci, aby ses omlouvala." Popadl mě do náruče a díval se na Miriam, dávající instrukce Anselovi a Sabine, aby propojili jejich ruce. Elixír spočíval na špičkách jejích prstů a na každém z jejich spánků. Začala mumlat. Tichá, ale rychlá řeka zvuku tekla z jejích úst.
Sabine zasípala. Ethan se pohyboval k ní, ale Connor ho zatáhl zpět. "Musíš ji nechat udělat to samotnou,"řekl Connor. Ethan zaťal zuby, bledl, když se Sabinino sípání měnilo na křik. Ansel těžce dýchal, ale nevypadal, že by měl bolesti jako Sabine. Sabine znovu zakřičela, dopadla na kolena. V stejném momentě Ansel vykřikl a jeho křik se stal vytím. Tam, kde stál před minutou chlapec, teď zavrtěl čenichem mladý vlk. "Je hotovo,"Miriam pokynula k Anice. "Sabine!"Ethan odstrčil z cesty zvědavé diváky, aby se k ní dostal. Byla na kolenou, její tělo se třáslo. Zvedla ruku. "Jsem v pořádku. Budu v pořádku." Ale nebránila se, když jí zvedl a kolébal v náruči. Bronzový vlk vyrazil z řady Hledačů a vrhl se na Ansela. Bryn zavýskala a skočila na něj, dloubala ho packou a olizovala mu čenich. Další dva vlci vyskočili ze skrčení. Nev a Mason hravě šťouchali s štěkali, když kroužili kolem Ansela. Jejich schoulená skupinka brzy vypadala jen jako chumel vrtících ocasů. "Měla bys jít za nimi,"řekl Shay. "Jsi jejich alfa." Otočila jsem se v jeho objetí. "Stejně jako ty." "Už ne,"jeho úsměv byl rozbit, když potřásl hlavou. "I když jsem někdy byl." "Shayi-'' "Jen jdi." Odtáhl se ode mě, mizel v řadě Hledačů za námi. Odstupovala jsem, abych náhle oddělila naše cesty, přeměnila jsem se a běžela se připojit k mým členům smečky. Anseli! Procpala jsem se mezi Nevem a Masonem, abych se mohla zarýt do mého bratra. Nemůžu tomu uvěřit. Ansel zavýskal, oběhl kolečko. Prostě tomu nemůžu uvěřit. Bez tebe by to nebyla smečka. Kousla jsem ho jemně do ucha. Nikdo jiný není pro šéfa tak zábavný. Když Nev začal náhle kňučet, otočila jsem se a uviděla Sabine, co stála poblíž. Pořád byla opřená o Ethana, dívala se na nás.
Ansel se přeměnil do lidské podoby a šel k ní. "Cítíš se dobře?"usmála se a skoro se to dotklo jejích očí. Přikývl. "Jsi v pořádku?" "Budu,"řekla. Ansel ji stydlivě objal. Zasmála se a padla do objetí. "Děkuji ti," těsně ji stiskl. "Dlužím ti všechno." "Udělej Bryn šťastnou,"řekla Sabine. "Něco takového." Ansel se usmál, ale pak věnoval Ethanovi přísný pohled. "Když o tom mluvíme, jestli někdy uslyším, žes jí zlomil srdce, ulovím si tě." Ethan se zašklebil. "Budu to mít na vědomí." Anika se objevila vedle nás a moje radostná nálada opadla. Shay stál vedle ní, jeho oči odhodlané. "Je čas." Vzala jsem Shaye za ruku a kráčeli jsme ke krbu. Můj otec se zastavil přede mnou. "Beru smečku ven,"řekl. "Nemyslím si, že by měla být omezena, když proběhne transformace." Přikývla jsem. "Rozumím, pokud chceš zůstal blíž,"pohlédl na Shaye. "Ale nečekej příliš dlouho." "Já vím." "Opustíte to tu, než bude konec?"zeptal se Shay mého otce, když se přeměnil a prodral se k rozbořené zdi. Ostatní vlci se vydali za ním, shromažďovali se na zasněžené ploše mimo Rowan Estate. "Já neodejdu,"řekla jsem. "Ale musím si udržet vzdálenost. Vlci, co se cítí stísnění, jsou nebezpeční. Pokud zůstanu uvnitř-'' Zadržel mě. "Rozumím." Nev, Mason, Bryn a Ansel proběhli místností, přeměnili se do lidské podoby vedle Shaye. "Měli byste jít s mým otcem,"řekla jsem. "Není pro nás bezpečné zůstávat tu." "Jistě," řekl Mason, dal si ruku kolem Shaye. "Ale myslíš si, že bychom vás opustili bez toho, abychom se rozloučili?"
"Pro zatím,"zamumlal Ansel a díval se do země. "Rozloučení pro zatím." "Jsme stahování k tobě, člověče,"Nev sevřel Shayovu ruku. "Tým Vlk!" Shayovi se podařilo usmát se. "Dík." "Nezávisle na tom, co se stane, opatruj se,"Mason podržel Shaye v objetí. Nev na Shaye krátce kývl, než se s Masonem přeměnili zpět ve vlky a opouštěli nás s Bryn a Anselem. Bryn nebyla schopna nic říct. Držela pohled na mně a na Shayovi, popotahovala a kňučela. Snažila se ze sebe dostat slova, ale nemohla mezi vzlyky popadnout dech. Nakonec zvedla ruce, vzala Shaye a políbila ho na tvář. Pak se přeměnila v bronzového vlka a vystřelila od nás. Anselovy ruce byly strčené v jeho kapsách. Kopal do země a potřásal hlavou. "Zasloužíš si být se smečkou víc než já." "Nebuď osel,"Shay Ansela objal. "Jsi přesně tam, kde bys měl být. Ansel Shaye pevně sevřel, mumlal něco příliš potichu, než abych to slyšela. Shay mu věnoval letmý úsměv. "Uvidíme se brzy,"řekl mi Ansel. A pak byl od nás odpoután. Shay mě zblízka sledoval. Pozvedla jsem obočí na podivný výraz v jeho tváři. Vypadal jako by se snažil nesmát. "Co ti řekl?" "Řekl, že nemůžu zůstat s Hledači,"zašklebil se Shay. "Protože jsem jediný, kdo tě může udržet od toho, abys do něj šťourala." "Nešťourám do něj,"řekla jsem a vracela mu úsměv. "Jen, když si to zaslouží." "Shayi!"Anika na nás zavolala od krbu. "Myslím, že to nemůžu zůstat o nic déle,"Shay se začal otáčet. Vzala jsem ho za ruku a otočila zpět. Ovinula jsem si ruku kolem jeho krku, přitiskla své tělo k jeho. Když jsem ho políbila, propustila jsem všechno, v čem jsem se kdy držela zpátky, do mého objetí. Potřebovala jsem, aby Shay věděl, co jsem cítila, co
jsem chtěla, proč jsem se tolik bála nechat ho jít. Jeho ruce sklouzly po mých zádech, přitiskly se na mé lopatky. Nechala jsem svá ústa váhat na jeho, než jsem se odstrčila. Objel tvar mých rtů svým prstem. "Díky, žes mě zachránila." "Nezachránila jsem tě,"řekla jsem. "To ty jsi zahnal Harbingera." Opřel se, přejel po mých rtech jemným polibkem. "Nemluvil jsem o dnešku." Pohledy řad Hledačů byly fixované na Shayovi, když kráčel k Anice. "Budeš potřebovat Elementární Kříž." Pokynula k mečům na Shayových zádech. "Co mám dělat?"zeptal se jí Shay. "Drž meče překřížené, takže vytvoříš znamení Sciona,"řekla. "A řekni tato slova, než bude hotovo: obtineo porta." "Obtineo porta,"zamumlal. Pruh zeleného světla se objevil v hloubkách krbu, jako by se právě otevřela obrovská víčka. Shay se podíval na Aniku. "Je to stále tu, že?" Přikývla, pohlédla na kamennou strukturu, co opět potemněla. "To proto to musí být uděláno." Shay stáhl ramena. Hledači v knihovně upadli do ticha, dívali se, jak se Shay pohybuje s schované Trhlině. Shay držel meče na délku paže. Meč země a vzduchu držel vertikálně, zatímco vodní a ohňový překřížil přes první čepel horizontálně. Zhluboka se nadechl a zastavil, otočil se a podíval na mě. Přešla jsem k němu, položila si ruce na jeho záda hned pod krk, takže moje špičky prstů klouzaly po tetování kříže na jeho kůži. Otřásl se. "Nevím, jestli to zvládnu udělat." "Musíš,"řekla jsem, ale každý úder mého srdce narazil pomalu a těžce do mé hrudi, jako kdyby útok bušil se sklouznutím do země. "Nemůžu tě opustit, Callo."
Zavřela jsem oči, věděla, co cítil, protože ten samý smutek hlodal mé srdce. Už jsem někoho, koho jsem milovala, ztratila a v další minutě jsem mohla ztratit dalšího. Ale co jsme mohli dělat. Svět stvořený Strážci byl kovaný z chamtivosti a krutosti. Nebyl to svět, kde bychom mohli trpět za existenci, nezávisle na tom, co by to stálo. Přinutila jsem se otevřít oči a najít Shayovy duhovky jako zimní mech, co na mě jemně svítili. Naklonila jsem se a přitiskla rty na jeho tetování. "Miluji tě." Rozevřela jsem víc prsty na jeho zádech, doufala jsem, že dotknutí se ho může nějak způsobit, že vesmír uslyší můj důvod - že dá Shayovi jeho vlčí podstatě vyhrát nad lidskou. Pokud ne… byla bych sama. Měla bych svou smečku, ale mohla bych s nimi zůstat. Pokud by Shay se mnou nepřišel, už jsem si představovala, co se stane. Stala bych se vlk samotář, vandrující, osamělý. Můj otec by mohl být alfa mých členů smečky, jako byl vždycky. Možná nám to tak bylo předurčeno. "Callo,"jeho obočí se zamračilo. Viděl husí kůži pohybující se nahoru a dolu, když se mé svaly třásly. "Miluji tě,"zašeptala jsem naposledy, pomalu se obrátila směrem k úniku do nočního vzduchu, co mě vábil k mé smečce. "Zavřete Trhlinu."
Kapitola třicátá první VŽDY JSEM VÍTALA VÁLKU, ale když skončí poslední utkání, co znamená život pro bojovníka? Shay se díval do prázdného krbu. Otočil meče, které zpívaly. A pak tu nebylo nic, temnota se začala pohybovat. Stíny se držely Elementárního Kříže, rukojetě nožů táhly Shaye vpřed. Když meče označily čtvrt otočky, Shay ztuhl. Temnota se scelila, hleděla na kříž v místnosti, avšak v ebenovém stínu bylo vydáváno jemné světlo, opalizující jako blikající hvězdy. Světlo vycházelo z mečů, dotýkalo se Shayových prstů a třáslo s ním. Jako třpytivé stuhy se ovinulo kolem jeho paží a hrudi. Když světlo přešlo přes jeho krk a setkalo se s mými prsty, přecházelo také na mé tělo. Světlo rostlo na záři, až jsem neviděla nic – nic, dokonce ani Shaye, i když jsem stále cítila své prsty na jeho krku – nic, než bledý, zářící vzduch kolem mě. Vzduch ožil silou. Myslela jsem, že to bude bolet. Ansel říkal, že když se od něj vlk oddělil, byl jako roztrhán na kusy a uhořen. Ale nebolelo to. Vůbec ne. Nebyla tu žádná bolest. Jen pocit lehkosti, závratě, jako když letíte, zátěž, která ke mně nepatřila se zvedla. Najednou jsem věděla pravda a světlo okolo mě explodovalo. Jsem volná.
Epilog SABINE ZAMRAZILO, přála si, aby si půjčila ten svetr, co jí nabídl Ethan. Sluneční světlo bylo filtrované přes lešení, co běželo podél okraje Rowan Estate, ale plachty visící mezi okolním světem a knihovnou nemohli zadržet chlad prosince. A ty přístroje pro vytápění ho prostě nerozehnaly. Podala další krabici s páskou, co hlásala Historie-17.století, čímž byla černě označená na víku. Skoro všechny knihy, co byly tak dávno zabaleny, byly o historii. Opravdu staré historii. Nebyly tu nikde okolo nějaké zajímavé knihy? „Ještě jsi neskončila?“ Ethan nakoukl do knihovny. „Proč pořád všude kolem leží ty knihy?“ „Chystám se předstírat, že jsi to neřekl,“přenesla krabici k rostoucí frontě, co putovala zpět na Akademii a měla být evidována a uložena. „Tak tě mám stále ráda.“ Ethan se zasmál. Sabine k němu přešla, mnula si paže. Zamračil se, sundal si svůj dlouhý kožený kabát a dal jí ho přes ramena. „Měla sis vzít ten svetr.“ „Jo,jo,“řekla, a přitulila se do kabátu ještě vyhřívaného teplotou těla. „Měl jsi pravdu. Můžeš být šťastný. Příště to udělám správně.“ Sabine pohlédla na výstavbu na druhé straně místnosti. „Víš, mohlo by tu být tepleji daleko rychleji, kdybys nepovolal speciální kameny na přebudování tohoto místa.“ „To máme z Národního registru historických míst,“otřásl se. „Speciální kameny jsou nutností.“ „Skvěle,“řekla Sabine. „Umrzne mi zadek.“ „Opravdu?“rozšířily se mu oči. „To by mohlo být tragické. Raději se na to podívám.“ Zapištěla, když se na ni vrhl. Stále se pronásledovali mezi stohy knih, když se otevřely mihotavé dveře. „Nazdar!“Connor skočil do knihovny.
Adne šla za ním, potřásala hlavou. „Connore, neříkej ‚nazdar.‘ Nejsi kovboj, nezávisle na tom, jak moc si to přeješ.“ Zavřela portál a obrátila se tváří k němu, ruce v bocích. „Promiň, jestli jsem se dopustil trestného činu, slečinko,“předstíral, že si smeká klobouk. Zamračila se, ale to se rozpustilo v smíchu, když ji začal lechtat. „Stop!“zaječela. „Stop! Beru to zpět. Můžeš být kovboj!“ Connor ji vzal do objetí jednou paží a šklebil se na Ethana. „Tak jaké to bylo?“zeptal se. „Našli jste je?“ Sabine se podívala pryč. Connor se zeptal na otázku, na jakou nebyla připravená hlasově, ale která jí běžela v mysli od té doby, co se vrátil Ethan. Ethan si odkašlal, když sledoval Sabine. „Jo. Nebylo to těžké. Byli přesně tam, kde jsme si mysleli, že budou.“ „Staře podupané země,“potřásl Connor. „To dává smysl.“ „I když je to trochu divný,“řekla Adne. „Nemyslíte. Jít zpět k Haldisu po tom všem, co se stalo.“ „Je to jejich teritorium,“řekla Sabine, pohlédla na ni a pak znovu civěla do dáli. „Náleží těm horám.“ Zaváhala a její hlas se zjemnil. „Vypadali šťastně?“ „Opravdu ano,“Ethan k ní přešel blíž. Jeho prsty něžně spočinuly na její vrchnější ruce. „Měla bys jít příště s námi. Podívat se na ně.“ Sabine se podařil úsměv na laskavost v jeho očích, i když její srdce bylo roztřepené. „Možná.“ „Sabine-“ Otočila se k němu tváří, pozvedla se a spočinula dlaněmi na jeho krku. Nechala jeho puls na pár sekund bubnovat svou kůží, než znovu začala mluvit. „Je to minulost. Teď jsem tady. S tebou.“ Zamračil se. „Nechceš je vidět?“ Sklopila řasy, nechtěla, aby viděl bolest v jejich očích. Věděl by, že tam je. Vždycky to věděl, ale někdy to chtěla před svými novými kumpány udržet. Byla vděčná za jejich přátelství a
Ethanovu lásku. Nechtěla, aby minulost zmařila naději, co měla pro jejich budoucnost. „Co další smečka?“ „Přemístili se na západ,“řekl Ethan. „Stephenova smečka zaujala bývalé pozice Baneů. To, co zbylo z Baneovské smečky po boji, se zdá, že se přesunulo.“ „To je spravedlivé.“ „Taky myslím.“ „Takže jedna alfa dovršila svého šťastného konce. „Ale jak se své nové role ujal náš chlapec?“ „Ne, že bych byl expert, ale zdá se v pořádku,“Ethan si ovinul ruce kolem Sabine a přitiskl si ji k sobě zády. „Je mi trochu líto Tristana a Sarah,“řekla Adne a vyskočila na stůl. Přehoupla nohy tam a zpátky, jak přemítala. „Jejich setkání trvalo asi deset minut. A pak svého syna znovu ztratili.“ „Neztratili ho,“řekl Ethan. „Ne úplně.“ „Nemyslím si, že budou mít v lese rodinný pikniky,“řekl Connor. „Jsi vůbec někdy vážný?“zeptala se Sabine. Connor na ni blýskl úsměvem. „Ne, pokud to není absolutně nezbytné,“zamračil se na Adne. „Proč se cítíš špatně? Myslel jsem, že jsi mluvila se Sarah a vysvětlila jí to, víš, s Callou.“ „Ano,“řekla Adne. „A myslím, že se snaží za něj být šťastní, ale myslím, že se cítí jako kdyby byl prostě pryč.“ „Jen jsem rád, že utekl z knihovny, když se stal vlk,“řekl Connor. „Protože kdyby napadl Aniku a Ethan by postřelil Sciona zrovna po tom, co zachránil svět… Umíte si to představit? Nepříjemný.“ „Opravdu to nejseš vtipnej,“řekla Adne. „Ano, jsem,“usmál se Connor. „Sabine?“ Adne na ni vrhla prosebný pohled. „Nechtěla bys mi trochu pomoct?“ Sabine na Connora vyplázla jazyk. „Nechám svůj případ odpočinout,“zazubila se Adne. „Ethan dostane taky hlas,“řekl Connor. „Ethane?“ „Zdržuji se,“zasmál se Ethan. „Počkej, ne. Nesnáším hlasovat pro jakýkoliv Connorův humor, ale má pravdu. Všichni vlci, včetně
Sciona, běželi do hor. Počítám, že pro dobrou věc. Pokud by nás napadli, bylo by to ošklivé.“ „Nazývali by to domov, myslím,“přemítala Adne. „Zpět v divočině. Neměli žádný důvod se o nás zajímat.“ „Myslíte, že si pamatují?“zeptal se Connor. „Když se Shay stal vlkem, myslíte, že věděl, co se děje?“ „Není žádný způsob, jak to zjistit,“řekla Adne. Sabine obemkla Ethanovy paže kolem jejího těla těsněji. „Je dobře, že se proměnil. Shay a Calla patří k sobě. Vždycky patřili.“ Ethan se sklonil a políbil korunu jejích vlasů. „Znám ten pocit.“ „Zřejmě si země taky myslela, že k sobě patří,“řekla Adne. „Takže lidi, jste připravení? Hladovím a Anika nám za pár hodin rozdá nové úkoly. Nechci zmeškat večeři.“ „Co je teď přesně vaše práce?“zeptala se Sabine. „Válka skončila.“ „Myslím, že myslíš naše práce,“Adne se na ni usmála. „Teď jsi součástí spolku. A nenecháme tě na to zapomenout.“ „Musíme na to dohlédnout,“Connor ukázal na to, co byl krb v knihovně. Masivní železné dveře vyplňovaly kamenný rám. Elementární Kříž byl umístěn ve středu dveří, všechno nasvědčovalo tomu, že byly meče přiškvařeny jako kovová zábrana. „Ujistit se, že s tím žádní zločinci nenatropí neplechu.“ „Jako Logan?“zeptala se Sabine. „Logan,“řekla Adne, „a jakýkoliv jiný Strážce, co již prošel svým datem vypršením platnosti. Nebude jich tu moc, ale nějací jsou stále okolo.“ „A my budeme dělat to samé, co jsme dělali, než se protrhla tahle válka,“řekl Connor. „To jsi tak pamatuješ?“zeptala se Sabine. „Jsem jsi jistý, že to někdo někam napsal,“usmál se Connor. „Předtím, než tu byli Strážci a Hlledači, všichni jsme byli jedna skupina,“řekla Adne. „Ujistili jsme se, že nikdo nebude zneužívat magickou moc, nebo si zahrávat se silami, s kterými by neměl.“
„Byli jsme nezýváni Conatus,“řekl Ethan. „Když mluvíme o jménech,“řekl Connor, „od té doby, co nepátráme po Scionovi, budeme mít nové označení?“ Ethan pokrčil rameny. „Zeptej se Aniky.“ „Mohli bychom být znovu Conatus,“řekla Adne. „To bylo před šesti sty lety,“řekl Connor. „Já hlasuji pro ne. Mimo to, Strážci byli součástí Conatus. Spojování si jména s nějakým Strážcem činí to, že se cítím pošpiněný.“ „Fajn,“Adne ignorovala jeho škádlení. „Jen si myslím, že používat latinu přidává na naší důstojnosti. Pojďme, můžeme o tom diskutovat u večeře.“ Začala plést dveře. „Důstojnosti?“Ethan se odtáhl od Sabine a zubil se na Adne. „Nikdo už nemluví latinsky. Vysvětlovat to slovo kdykoliv, když někoho potkáme, by zabralo moc času. Mimo to, jakákoliv skupina, které je součástí Connor, nemůže být důstojná.“ „Hej!“Connor do něj strčil. Sabine se zasmála, její úsměv byl plný škodolibosti. „Mám pro nás jméno.“ Ethan se natáhl a prsty jí pozvedl bradu. Když se podívala do jeho mořsky modrých očí, svět se před ní otevřel. Tak jako vždy. „Dobře, krásná. Jaké je naše nové jméno?“zeptal se. „Ochránci.“ Jeho úsměv změkl. „To může trvat zvyknout si na to. Ale hezky to zní.“ Naklonil se a něžně ji políbil. „Jdete lidi?“zeptal se Connor a obrátil se k portálu. „Nebo tu budeme čekat, než to vyřešíte?“ „Ach, nech je,“Adne ho vzala za košili a táhla ho k mihotavým dveřím. „Proč jsi tak nevrlý?“ Connor se poplácal po břiše. „Mám hlad.“ „Večeře je hned tam,“Adne ukázala na mihotavé dveře. „Počkej,“řekla Sabine. „Já… chci je vidět. Musím je vidět. Jen jednou.“ „Hned teď?“zamračil se Connor.
Adne táhla Connora na stranu, zavírala portál dvěma svižnými tahy skeanů. „Tvůj žaludek může počkat, Connore.“ „Opravdu si musíme promluvit, jak je možné, že znáš můj žaludek líp, než já,“zasmál se Connor. „Jsi si jistá?“zeptala se Adne. „Prosím,“Sabinino srdce pulzovalo, když Adne pletla. Nemohla na chvíli dýchat, když známý obrys poblíž Haldisu na druhé straně portálu nabral tvar. „Jsi připravená?“Ethan ji vzal za ruku. Přikývla, ale to neznamenalo, že byla. Bylo to to, co potřebovala – vidět celou smečku, aby věděla, že svět je zase v pořádku. Connor zamířil ke dveřím, ale Adne ho chytila za paži. „Ne,“řekla. „Jen oni dva.“ „Žádná večeře a žádný vlčí lov?“řekl Connor. „Jsi krutá žena.“ „To víš,“Adne pokynula Ethanovi a Sabine, aby vstoupili do dveří. Teď známý tvar blikající v chodbě portálem dělal cestu hořce studenou. Vítr vířil pevně mezi jejími končetinami; občasné poryvy jí otřásly. Přitáhla si Ethanův plášť blíž. „Tohle je mrazivé počasí, zlato,“řekl Ethan a podal jí dalekohled. „Tím nemyslím, že na tebe spěchám…“ „Potřebuji jen pár minut,“řekla. Sabine se vyšplhala po hřebeni, kde Adne otevřela dveře, schoulila se v přístřeší borovice. Přiložila si dalekohled k očím, dívala se k Haldiskou jeskyni. Netrvalo dlouho je najít. Vlci slavili čerstvou kořist. Smečka se shromáždila okolo velké kostry, dováděli a připravovali se na hostinu. Ansel a Bryn pronásledovali jeden druhého do vchodu jeskyně, odkopávali mraky sněhů, když běželi. Mason se hrabal v kořisti, jeho čenich krvavý. Nev si sedl vedle něj, jeho jazyk se vyvalil ven, když Mason pověděl nějaký vtip. Bílý vlk vyběhl z jeskyně. Calliny zlaté oči následovaly její smečku. Zlato-hnědý vlk se vynořil z leda, přicházel jí naproti.
Shay obkroužil Callu se šťoucháním, dokud nezaštěkala na protest. Sabine to znělo jako smích. Dva alfové se společně vrhli na kořist, šťouchali do sebe a olizovali se, když se pohybovali. Mason a Nev se zvedli, když přišli, pozvedli hlavy a vrtěli ocasy. Calla znovu zaštěkala na Ansela a Bryn, aby se připojili ke smečce. Vlci se shromáždili, připraveni podělit se o dar jejich lovu. Sabine si stoupla, přesvědčená, že jsou její přátelé v bezpečí. Když se pohnula, Calla zvedla hlavu. Její oči těkaly Sabininým směrem. I na vzdálenost mezi nimi, Sabine by přísahala, že se na ni Calla dívala. Uši bílého vlka zastříhaly. Pozvedla čenich a zavyla. Ten zvuk naplnil Sabine směsí sladkosti a zármutku. Ostatní vlci se připojili k písni, jejich známé hlasy prorážely zimní vzduch. Sabine se na ně dívala další minutu, pak se otočila a kráčela k Ethanovi. „Je vše v pořádku?“zeptal se. Podala mu dalekohled. „Jsou šťastní. Takže jsem také šťastná.“ „Dobře.“ Ethan mířil k portálu, ale Sabine zaváhala, když jí vítr zvedl vlasy, jeho studené pohlazení ji vábilo do divočiny. Otočila se, poslouchala píseň, co zněla v tuhém zimním větru. Nevův hlas rostl nad ostatními vlky, když se jejich chorál proplétal vzduchem. Sabine přemýšlela, jestli nějak vědí, že tam byla a jestli jí dávali sbohem, nebo žádali, aby zůstala. „Sabine?“Ethan čekal ve světle dveří, díval se na ni. Vzala jeho ruku. Vlčí vytí stále zněla v lese za ní, ale už se déle nepotřebovala ohlížet. S Ethanem po boku vkročila do světla portálu, do svého nového světa.
