Ažnavěky Kniha aneb Ohlédnutí vpřed

Oldřich Prokop

Ažnavěky Kniha

aneb

Ohlédnutí vpřed

Olomouc 2012 1

Motto: Právě nyní, když už konec blíž je nežli začátek, pohlédnu v síle okamžiků dnešních klíčovou dírkou uzamčených dveří jen bázlivě a kradmo nazpátek. …a Čas propadá se neslyšně úžinou hodin přesýpacích…

2., upravené vydání 1. vydání, Brno, 2003 © Oldřich Prokop, 2003, 2012 Illustrations © Viktor Beznoh, 2012 © Univerzita Palackého v Olomouci, 2012

ISBN 978-80-244-3313-4 2

SLOVO KE ČTENÁŘI Tuto knihu jsem napsal v době, kdy by asi byla označena za „obsahově závadnou“. Proto léta existovalo pouze pár exemplářů, které putovaly po přátelích a známých. Knihu před léty fyzicky zhotovil známý brněnský bohém a grafik Miloslav Sonny Halas, který tehdy pracoval v propagaci divadla Na provázku, a měl tedy takovou možnost. Jména v textu jsou změněna a jakákoli podobnost se žijícími postavami je náhodná. Vše bylo myšleno upřímně a psáno s úmyslem nikoho nezesměšňovat ani nepoškozovat. Čtenářská odezva na výše uvedený exemplář byla vesměs pozitivní, což mě vedlo k úvahám knížku vydat. Tomuto pokušení jsem nakonec podlehl, a tak kniha v omezeném nákladu poprvé vyšla v roce 2003. Napsat knížku chce kus odvahy i drzosti současně. Je pravdou, že dnes bych asi vše viděl z trošku jiného úhlu, neboť s postupem času zjišťuji stále bolestněji, že jsem nepoučitelný romantický idealista, ale jsem přesvědčen, že v zásadě jsem se nezměnil. Prvním vydáním Ohlédnutí vpřed, byť bylo rychle rozebráno, jsem považoval životní pouť této knížky za ukončenou. Stalo se však, jak jinak než náhodou, že jsem jednou její elektronickou verzi poslal (tehdy ještě neznámému člověku), se kterým jsem vedl nějakou diskuzi na literárním webu. Druhý den mi dotyčný volal, že je nadšen. Že Ohlédnutí vpřed zařadil ke třem knihám, u kterých se kdy při četbě smál nahlas… Sdělil mi, že bez ohledu na můj názor bude knížku ilustrovat. A učinil tak… Že jí založí facebookovou stránku. A stalo se… No, kterému autorovi by takový přístup neudělal radost!? Já jen přihlížel a nestačil zírat, jak Ohlédnutí vpřed vstává z popela jako bájný pták Fénix a nyní se v novém opeření, pod názvem „Ažnavěky Kniha“, dere zase na svět.

3

Ohlédnutí vpřed mělo evokovat jakýsi pohled z doby reálného socialismu do prvorepublikových časů, na tehdejší morálku, tradice. Z časů minulých se tak začal vynořovat obraz života, jehož kvalita a opravdovost byla mnohem vyšší než komunistická přítomnost. Nesdílím plně ilustrátorův pesimismus v tom, že v této republice tomu tak bude až navěky, ale když jsem konfrontoval své iluze, naděje a nadšení z roku 1989 s dnešní realitou, bez výčitek svědomí jsem se znova ztotožnil i s původním názvem tohoto ilustrovaného vydání. Troufám si jen doufat, že vpřed se nebudeme ohlížet až navěky…

Oldřich Prokop

Ve Slatinkách 21. 10. 2012

4

Na úvod Ne, nikdy jsem netušil, že se někdy pokusím zaznamenávat situace, ve kterých budu přímým účastníkem nebo pouze svědkem. Přechod z vojenského „života“ do civilního sektoru byl sám o sobě dosti opojný a já jsem si v tomto zdánlivém opojení začal všímat lépe těch věcí kolem, které jsem dříve ani nevnímal, neboť jsem je plně nechápal a mnohdy pokládal za samozřejmé. V žádném případě nemohu říct, že je vše v pořádku. Ale snažím se vnímat, abych se „dobabral“ skutečného jádra věcí. Svoje stavy, činy, myšlenky a jakoukoliv činnost i nečinnost skutečně prožít. Proč? Zatím přesně nevím. Možná je na vině těch několik lidí, se kterými jsem se setkal a kteří se tak nějak vymykají z „nenormálu“ kolem nás. Stalo se, že jsem byl vtažen do děje, jejž vytvářeli dva moji spolupracovníci a jeden starší pán, který svým způsobem k podniku patřil. Je až symbolické, že ke všemu došlo v základní stavební jednotce – buňce. I když se jednalo o papírovou buňku komerčního označení Unimo, tato žila navzdory pevným domům kolem. Pan Oplt – sedmapadesátiletý odborník v oboru měřicí techniky a elektrotechniky vůbec. Technik – dětina a podivný muž. V Podniku pracoval třicet pět let. Hledal filozofický základ a latentní souvislosti i ve věcech zdánlivě nesmyslných a skutečně je nacházel. Už za mého působení v Podniku mě někteří lidé varovali, že je na hlavu padlý a vyjít s ním je nemožné. Když nyní zpětně hodnotím jedince, kteří mi tyto informace poskytli, nezbývá mi než souhlasit. Z jejich hlediska se skutečně normálním nazvat nemůže. Pan Nakládal – sedmatřicetiletý. Člověk, který vždy a všechno dělal naplno, jak povinnosti, tak i radosti. Jak říkával pan Oplt, mohlo by se zdát, že alkohol je neodmyslitelnou součástí jeho života, ale není to úplně pravda. S alkoholem končil definitivně – tak jednou týdně. JUDr. Bořivoj Ryzoň – klavírní virtuos a zemědělec – sedmdesát devět let. Žil v polorozpadlém domku vedle závodu. Čas se pro něj zastavil. Okolní dění se ho týkalo pouze v případě, že kontakt uznal za vhodný. Neexistoval pro něj den a noc. Někdy týden spal celé dny a v noci hrál a komponoval. Jak jinak se může chovat převtělený Beethoven. Doktor se z jistých důvodů zřekl důchodu a žil pouze ze zisků své zahrady

5

a poplatků lidí, kteří měli svoje vozy zaparkovány ve stodole. Málem se však musel vystěhovat, neboť jeho domek chtěl podnik vykoupit. Podnikový právník však svého staršího kolegu zjevně podcenil a prohrál při. Rozhodl o tom doktorův dopis, ve kterém píše, že se velice rád přestěhuje, ale až mu poradí, kde bude pořádat koncerty pro své zahraniční hosty a kam umístí v bytě panelového domu rodinnou mlátičku. Poté se podnik vzdal. Čas však pracoval pro ně…

6

Filozofie – Demagogie – Mykologie… Aby se neopakovalo moje sedmiminutové zpoždění z pátku, přivstal jsem si. Výsledek se okamžitě dostavil. Štípal jsem v šest patnáct. Pracovní kázeň se tím u mě výrazně zlepšila, ale asi deset minut trvalo, než jsem vysvětlil vrátnému, že jsem nový zaměstnanec. Nakonec, po předložení podnikového průkazu, uvěřil a vydal mně klíč. Na pracoviště jsem dorazil první, ale v těsném závěsu vešel pan Oplt: „Dobrý den, pane. Vidím, že jste si rovněž přivstal. Já nespím od půl druhé. Nyní jsem se jen tak procházel po městě a pozoroval kolem sebe všechny ty závodníky. Není pravdou, že základní filozofickou otázkou je otázka hmoty a vědomí, respektive jejich prvotnosti. Základní otázka zní: Proč?! Proč jsme tady? Hromadíme zlato a uran náhodně? Ale nyní naprosto obecně, proč? Dějiny světa jsou přehlídkou krásných myšlenek a jejich poprav. Vezměte si například náboženství. V současné době je to sice obecná degradace, ale ta esence, ty základní body, pravidla pro mezilidské vztahy, ty zůstávají. A můžeme pokračovat dále, třebas až k Leninovi. Už to nemá s tím původním nic společného. Pamatujte si, každé krásné myšlenky se vždy chytla banda prospěchářů s puškama a začali dělat režim. Je to svinstvo. Raději zkusím něco dělat. Víte, práce tady má jeden klad. Vaši nadřízení po vás obvykle nechtějí nic, co by překračovalo míru jejich intelektuálních schopností. To mě uklidňuje. Tak co, jak jste se rozhodl? Chcete být technikem, nebo potřebujete prachy? Představte si pane, že chtěli, abych vyškolil nějaký tým pro cejchování nových přístrojů. Říkali, jsou to vaše přístroje, můžete celou problematiku nejlépe vysvětlit. Víte, stalo se mi to už jednou. Vyškolíte tým, děláte vedoucího a hned si někdo vzpomene na vaši minulost. Mají to dobře promyšlené. Tak jsem jim řekl, ano, vyškolím, ale chci dopředu

7

písemné potvrzení, že skončíte se všemi až doposud praktikovaným sankcemi. Pane, můj nárok na právo brali jako osobní atak. Nezlobte se, ale jsme výrobní podnik a ne politická instituce, jistě chápete, že něco podobného nemůžeme udělat. Tak jsem jim řekl, že vše chápu, a poslal jsem je do prdele.“ Chvíli pracujeme. Snažím se porozumět jednomu složitému schématu a listuji katalogy. Je devět hodin a Oplt odchází učit. Vrací se v půl jedenácté a vypadá zničeně. „Pane, chtít po ženské, aby rozuměla elektrotechnice, je stejné, jako žádat od nich poctivost. Já nevylučuji ženy ze života, ale jsou předurčeny k něčemu jinému. Toto vyučování je trápení. Jak jejich, tak moje. Víte, když jsem byl mladý, říkalo se něčemu takovému, co praktikujeme dnes, vědecká sabotáž. Pro ně je to inovace a nevím co ještě. Vidím v tom však pouze chaos a bordel. Lidi, kteří mají praxi a celé věci rozumí, jsou z podniku vyháněni a v nesmyslném termínu zaučují jiné. Proč!? Ve čtvrtek jsem utrpěl těžký šok. Poslali mně sem nového pracovníka na  sestavování systémů. Předesílám, že tuto jemnou práci mohly dělat ženy ve věku od osmnácti do třiceti let. Čekal mě tam čtyřicetiletý cikán v černém obleku. Svěřil se mi, že je vyučený svářeč-potrubář. Na osobním jsou neuvěřitelní blbci. Znáte moji teorii stradivárek? Každým rokem se výrobky musí inovovat, což spočívá hlavně v nižších nákladech. Tři koruny ročně. Kdybychom je dnes vyráběli, nebyly by to už stradivárky. Jedině, jak bychom mohli dodržet podmínky inovačního procesu v našem pojetí, je vyrábět stradivárky z lisovaných fekálií. Jestli vás to neobtěžuje, vzpomněl jsem si na jednu pikantní příhodu ze své vývojářské praxe. To jsme s Bauerem zkonstruovali náš fotoelektrický expozimetr. Víte, jaká byla první otázka v dotazníku o využitelnosti? Kolik jsme ušetřili společnosti peněz! Kolik, do prdele, ušetřím botama, když jsem předtím chodil bos?!“ Doma mám problémy s anténou, a tak se hovor mojí vinou stočil na toto téma. „Znal jsem odborníky z oboru vysokofrekvenční techniky. Nějakej Caha, úžasný člověk. Odborník, šťavnatý technik. Chodil neustále v montérkách a něco fušoval. Potkal jsem ho ve Vídni, a člověče, zase 8

měl na sobě promaštěné montérky. Potom Žák, ten zase pořád nosil kravatu a v Prostějově bydlel vždy u Bílého lva. Vynikající byl Morburry – Angličan. Toho jsem zase nikdy neviděl bez motýlka. Pomohl nám s rekonstrukcí dvou vysílačů. To bylo těsně po válce. Já jsem se tehdy, dá se říct, zapracovával.“ „Nemohu nevzpomenout profesora Racka, ale to je odborník na techniku vůbec. Loni mu bylo osmdesát. Vystudoval v uniformě c. a k. rakousko-uherské armády. A víte kde? Na Karláku. Pokud to počasí dovolovalo, studoval na lavičce, dokonce na ní i spával. Vynikající odborník, no a potom se stal šéfem Podniku. Já pod ním dělal. Byl to jeden z nejlepších lidí, které jsem v životě potkal. Všechno viděl z orbitu. Tak sto kilometrů, ale na zemi nikdy nebyl. V Brně byl mecenášem nějaké té brněnské pětky. Já vím, že mezi nimi byl Filla, další neznám. A nakonec jsme šli oba. Racek si bral všechno moc vážně. Před šestou hodinou ráno studoval v práci jazyky, ale svítil svíčkama, aby nebral společnosti energii. Velký komunista… Rozsvěcel po šesté…“ „Jednou se chudák dostal do Berlína nebo Postupimi a tam byla výstava o hrůzách druhé světové války. Někde se tam dočetl, že v tom smutném čase u nás zahynulo tři sta tisíc lidí a z toho dvacet procent komunistů. Potom se někde zmínil, že odboj nebyl jenom komunistickou otázkou, jak se nyní prezentuje. To stačilo. A taky si prošel koncentrákem!“ „Když tak mluvím o  dějinách Podniku, jistě víte, že jej založil Emmerich Roubíček. Potom přešel z elektromechaniky na strojařinu ve Slatích. Vyráběl kotle. Celý podnik mu projektoval Streichel, hlavní inženýr v Podniku. Po osmačtyřicátým odjel starý Roubíček do Švýcarska a tam se věnoval vývoji lékařských přístrojů. Dokonce se po něm jmenuje i nějaký lék. Tuším Emmedoxin. No a jeho syn zatím vozil ve Slatích špony. Potom odešel do Prahy a co dělá dnes, nevím. Vozit špony je ale potřeba všude.“ „Heslo starýho Roubíčka bylo: správný technik musí fušovat, ale jak ho chytím, letí.“

9

„Měl obrovskou nedůvěru k uzeninám. Jak viděl nějakého zaměstnance jíst párek, přišel k němu a povídá, pane, zahoďte to a kupte si něco zdravějšího, já vám to zaplatím. A skutečně tak vždy učinil. A to byly trošku jiný masny než dnes. To si připadáte, jako kdybyste šel kolem pitevny.“ „Já zase kecám. Tady to musím udělat. Co tomu říkáte? Moje zlepšovací návrhy jsou prý příliš složité. Oni mají nejraději záměnu stříbra za železo. Je to jednoduché, efektní a efektivní.“ „Ještě jedna zajímavost. Roubíček měl kolem sebe kolektiv odborníků na slovo vzatých. Velice pečlivě je vybíral. Měli ale jednu společnou vlastnost – děsně chlastali. Například Franták. Neznal základy fyziky, neznal Ohmův zákon a zkonstruoval řadu přístrojů fungujících dodnes. Dokonce sestrojil i letadlo. Snad by i létalo, kdyby si neumanul, že motor bude na stlačený vzduch. Ten motorek byl nádherný, takové technické finty a vtípky, ale ztroskotal na tom, že běžel jen půl minuty a potom vzduch došel. Říkám, o fyzice nevěděl nic.“ Vešel JUDr. Ryzoň, klavírní virtuos a zemědělec, žádal pitnou vodu a mě se ptal, co dělám. Odpovídám, že se učím. Doktor se usmál a pravil, že je to dobře. Zřejmě mi už odpustil, že jsem minule nevěděl, kolik činila roční apanáž T. G. Masaryka a kdy se narodil Beethoven. „Pane Oplte, na zahradě mně vyrostlo něco velice zajímavého, pojďte se podívat a budete zajisté překvapen. Vy můžete jít s námi.“ Na zahradě nám ukazuje nějakou houbu, o které tvrdí, že je to žampion. „Tam je něco podobného,“ říká Oplt a ukazuje na nebezpečně vyhlížející špičku, vykukující zpod hromady starých akumulátorů. Doktor se totiž v poslední době zabývá sběrem starých akumulátorů. Skladuje je na své zahradě. „Ukažte člověče,“ a Ryzoň trhá houbu, jejíž vzhled i místo výskytu už dostatečně popírají možnost, že by byla poživatelná. Ukusuje kus hlavy od oleje a hlíny a zadumaně přežvykuje: „Rovněž jedlá houba, pánové, ale žampion je žampion. Pánové, zřejmě i nadále budu nucen bráti pitnou vodu z vašeho pracoviště, neboť mi někdo otrávil studnu.“ Oplt řekl, že beze všeho, a odešli jsme. „Pane, Ryzoň je sice blázen, ale vždy jsem na něm obdivoval neuvěřitelnou fyzickou kondici. Voda v otrávené studni je už od roku šedesát pět nepoživatelná a každý, kdo nevěřil, dostal výrazné zažívací potíže. Jedině doktor byl imunní celou dobu, zřejmě už stárne.“

10

„Ještě vás musím jako nového člena upozornit na jedno nebezpečí. Může se stát, že vás doktor pozve na koncert. Snažte se tomu vyhnout, pokud se vám to nepodaří, připravte se na hodinu mlácení do klavíru a skřeky, které doktor vydává během hry naprosto neočekávaně. Mě jeho první koncert pěkně vyděsil. Musíte ho pochválit.“ Z okna vidím, že na zarostlém dvorku našeho závodu se mezitím objevila parta mladíků a rozhrnují staré hromady štěrku. „Pane, dobře se dívejte. Práce na tomto dvoře už stály třicet tisíc. Má tu být tenisový dvorec, alespoň tak to tvrdí mládežníci, kteří mají nad touto akcí patronát. Jediným výsledkem zatím je, že se jim podařilo pokácet dva staré ořechy a majestátnou lípu. Měli to samozřejmě povolené, ale neřekli, že chystají hřiště. To by nikdo nepovolil. Oficiální verze praví, že zde bude kotelna, která by měla napájet naše akumulační kamna. A tak se jim to podařilo. Velký úspěch technického umu.“ Odsuzujeme státníky, že si vyhrožují nejmodernějšími zbraněmi. Kdyby technici nebyli prodejné děvky, neměli by čím.“ „Vidíte tam toho drobného chlapce? To je Ervín, syn obchodního náměstka. Pracoval zde už v loni, potřebuje na střední škole vykázat brigádu. Ptal jsem se jeho otce, proč ho ničí takovou raubírnou? Prý si bude více vážit peněz, které tvrdě vydělá. Takový nesmysl! Bude si vážit těchto peněz, bude, ale jak pozná, že jdou získat snadněji, je konec. Potom bude všechny, kdo mu podobné zásady vštěpovali, považovat za blbce.“ Vchází nějaký člověk v bílém plášti: „Pane Oplte, to vaše zapojení funguje výborně.“ „Není to moje zapojení a výborně funguje od roku 1926.“ Pomalu se balím a odcházím. „Nashledanou, pane, a nechoďte tak brzy. Je to zbytečné.“

11

Psychiatrie – nepolapitelné jaro „Pane, hlavně si musíte uvědomit, co očekáváte od nejbližší budoucnosti. Jaké máte představy a jaké hodláte použít metody. Bez perspektivy to nejde! Perspektiva však v dnešní době vzbuzuje spíše obavy. Realismus a pesimismus splývají v jeden pojem. Optimismus není projevem zdravého rozumu. Nesmíte se nechat překvapit, nebo dokonce zaskočit. Já jsem na to doplatil. Šel jsem po cestě a vůbec neuvažoval o možnosti, že by náhle skončila. Až už konec vystoupí na obzoru, je pozdě.“ „Měl jsem toho tehdy moc… Představte si: Kluk chodil jenom o berlích. Já ráno jel do práce v pět, v půl osmé jsem ho odvezl do školy, ve dvanáct opět přesun práce–škola–družina–práce a nakonec přesun práce–družina–domů. Vše jsem nadpracovával. Víte, na stole jsem měl budíka a ten neustále zvonil, ale nešlo to jinak. Mezitím jsem musel řešit technické problémy a hlavně problémy, které, abych tak řekl, doba náhle přinesla. Skončil jsem na psychiatrii, na tzv. denní klinice, a nestydím se za to. Nakonec, potřeboval jsem to.“ „Nepřál bych vám vidět tolik neštěstí a beznaděje. Navzájem jsme se seznamovali se svými osudy a snažili se najít řešení. Nešlo to. Ale to, že vás nějaký člověk vyslechne, mnohdy pomáhá. Víte, nebyli tam čistokrevní blázni, ale řekl bych spíš oběti doby. Například bývalý ředitel Petrolu v Brodě. Celý jeho pád začal jedinou větou. Napsal totiž, že po dobu okupace byly všechny benzinové stanice zásobeny dobře. Potom učitelky, které studovaly anglosaské jazyky. V té době nebyly jejich znalosti potřebné, a tak je přeřadily jako pomocné síly na jatka. Mohl bych jmenovat dále, ale bylo by to zbytečné. Dostávali jsme se do velice zajímavých stavů. Chvíle beznadějných depresí byly střídány ďábelským veselím. Něco podobného jsem předtím ani potom nezažil. Díky Bohu.“ „Základním předpokladem pro léčbu na psychině je jistá psychická tvárnost a někdy dost tvrdý nátlak. Snaží se člověka rozbrečet. Povolí vnitřní tenze. Přivedli např. slepého asi sedmiletého chlapce.

12

Jiříčku, je tady spousta smutných maminek a tatínků, zahrej jim, ať je rozveselíš. Slepé dítě hrálo na housle a já měl pocit smyčky kolem krku, která se utahuje.“

… Jiříček byl virtuos… „Byli jsme čtyři, které nemohli rozbrečet. Tak to zkoušeli jinými cestami. Schultzův autogenní trenink, Morittova psychoterapie a pomalu to šlo.“ „Jednou jsme jeli na výlet. Úplný protiklad toho, co jsem vám vyprávěl. Jeli jsme do Kotovic, autobusem městské hromadné dopravy. Těsně po tom, co jsme nastoupili, řidič znejistěl. ‚Co jste sakra zač? Vy se všichni znáte?‘ ‚My jsme blázni‘, ozvalo se z davu. Měli jsme tam jednoho a ten dokázal podobné situace neuvěřitelně rozehrávat. ‚Sestři, řekněte soudruhu řidiči, ať zastaví, nebo začnu lulat.‘ Na šoféra jsme mocně zapůsobili.“ „Další cesta byla rychlejší, ale poněkud nepřesnější. Dnes se nedivím, ale tehdy nám bylo všechno jedno. Na konečné zastávce vytáhla sestra papír s úkoly, které jsme měli v průběhu výletu splnit.

13

Musím říct, že hned na počátku léčby jsme všichni podepsali prohlášení, ve kterém jsme slíbili, že budeme dodržovat všechna nařízení lékařů. Řidič si zapálil cigaretu a pozoroval nás. Prvním úkolem bylo postavit se do kruhu u nějaké sochy a sborově zazpívat Já do lesa nepojedu. Hned při prvních slovech písně praštil řidič s cigaretou, skočil do autobusu a bez ohledu na jízdní řád odjel.“ „Takových blbostí jsme dělali víc a potom zase autobusem zpět. Já se dívám ven a najednou vidím, doktor v autě a za ním druhý. Pane, oni nás celou tu dobu pozorovali a vyhodnocovali naše reakce na jednotlivé úkoly. Vše jsem plnil poctivě, ale jedna věc mě neuvěřitelně srala. To když mě v rámci tzv. terapie prací nutili okopávat různou lebedu v zahradě. Připadal jsem si jako rapl. Psychiatrie je složitá věda.“ „My máme výhodu, že pracujeme s neživým materiálem. Na techniku chodí spousta lidí, kteří se nedostanou na medicínu, dějiny umění atd. Jsou to většinou štvanci, kteří tu zkratku před jménem potřebují pro šťastný život. Je to většinou otázka rodiny a jiných, vnějších tlaků. Potom to tak vypadá. Ještě když jsem působil na katedře a nějaká taková ženská, 14

co chtěla být doktorkou, najednou něco špatně zapojí. Vždy jsem říkal, slečno, vy máte veliké štěstí, že jste se na medicínu nedostala. Tranzistor vyměníme, ale tam byste řízla do chlapa a co potom?“ „Pane, máte jedinou velikou výhodu, můžete se pořád na chybách učit. Od určitého věku už to nejde.“ „Mám takové podivné přání. Chtěl bych jednou přesně zachytit přechod mezi zimou a jarem. Je to přece něco úžasného a nepochopitelného. Mám smůlu. Přijdu buď brzy, nebo pozdě. Většinou pozdě. Vždy si říkám – letos! Snad se to jednou povede.“

15

Mj. i býčí zápasy „Ježišmarjá poklona, pane. Tak už jsme tady zase. Pondělní rána jsou deprimující.“ Zvoní telefon: „To snad není možné! Který blbec má tolik životní energie? Pane, já v pondělí ráno a v pátek odpoledne telefon neberu. Vám doporučuji totéž.“ Namítám, že jsme v kanceláři pouze my dva, a jdu k telefonu. „Pane, kdyby mě někdo hledal, tak jsem šel učit ty Mařenky.“ Brigádníci na dvoře začínají pracovat. Vedoucího jim dělá podnikový zedník Kulil. Je o něm známo, že do práce chodí odpočívat, neboť hlavním zdrojem jeho příjmů jsou fušky – padesát korun na hodinu. Nyní se však ocitl v roli, která přímo vyžaduje morální působení na tým: „Chlapci, neseďte. Neříkám, abyste dělali, ale aspoň se postavte, kdyby přišel nějaký vůl seshora.“ Zvolna odchází a kope do šutráků. V polovině cesty se otáčí: „No vidíte, hned je to lepší,“ křičí a mizí. Skupina opět usedá a jeden z brigádníků rozdává startky: „Už aby otevřeli Sokec a bude od něho pokoj.“ „Pane, díval jste se včera na fotbal?“ Odpovídám, že mě fotbal nezajímá. Oplt nakrčí udiveně čelo: „Mně manželka povolila to maximální minimum, ale nestálo to za nic. Němci s tím svým křižácky silovým pojetím neměli šanci.“ „Pane, asi nejsem skromný, ale chtěl bych vidět býčí zápasy. Pravidla trochu znám, ale nejvíc mě láká atmosféra hlediště, plná šílenství.“ Neznám býčí zápasy, a co se pravidel týká, rád se nechám informovat. „Před celým představením se diváci s býky seznámí. Býci mají na rohách takové špunty. To víte, bezpečnost provozu. A potom to začne. Bez špuntů. V první části je nutné, aby toreador zvítězil, řekl bych, psychicky. Býk už je většinou unavený, a tak se do něho napíchají jehlice, aby se nasral. Vše končí přesným zásahem dlouhým tenkým mečem. Jde hlavně o obřad kolem. Víte, že obecenstvo může zvlášť odvážnému zvířeti darovat život? Skoro jako ve starém Římě. Ale ta atmosféra!“ V okně se objevila Kulilova hlava: „Vy si tady sedíte v bílých pláštích, já jsem úplný chudák.“

16

… původ býčích zápasů lze vystopovat až do starověkého Řecka… „Pane Kulil, jestli mě nechcete nasrat, tak nepokračujte. Kolik berete? Já to stejně vím. Já mám po třiatřiceti letech u podniku dva tisíce tři sta a tady ten po vysoké škole patnáct stovek, tak tady nebrečte!“ „No jo, ale každá si řekne, inženýr – lepší člověk, a to je blbej zedník.“ „Přestaňte, titulu se nenažerete, tak kolik?“ „No, dva tisíce čtyři sta“. „Tak a ať už jste venku! Pane, bere dva čtyři čistýho a přitom máte někdy dojem, že je tělesně postižený.“ „Dřív se nikdo nestyděl přiznat svoje příjmy. Dnes je to jinak. Proč asi? Víte, měli jsme takovou malou chatu a kolem nás samí živnostníci. Majitel prodejny Jawy, potom jeden sklenář ze Žabikuch. Představte si, že mu dali za úkol zasklení výstaviště. Z desek, které získal z beden od skla, si postavil chatu a z peněz, které obchodem vydělal, vilu v Žabikuchách. Nikdo mu nezáviděl. Potom tam také chodil bezruký Ferda. Měl písárnu na dnešní Bobří ulici. Psal na stroji nohama. Velice houževnatý člověk. Dodnes to nechápu, ale ze všech nejlépe plaval. Bez těch rukou mi vždy připomínal obrovského pulce. No, u nás na zahradě se většinou rozdělal oheň, sešla se parta lidí a bavili jsme se. Byly to nádherné večery. Přišel třebas cukrář Bílý, donesl pět kilo zmrzliny v Dewarově nádobě a věnoval nám ji, naprosto samozřejmě – z obou stran. Občas mezi nás přišel i Vítězslav Nezval. Toho jsem znal dobře. Byl takový svérázný, ale žádný vůl. Víte, 17

o někom se může říct, že je sprostý, ale v jeho případě to nevystihuje ani výraz prvotřídní prasák. V jeho přítomnosti by se i Vrchlický musel rdít studem. Ještě dnes živě vidím, jak to tlusté prase plulo po hladině a četlo noviny. Ale bývalo s ním veselo. Po válce se změnil!“ „Víte, já nechci fňukat, jak bylo dřív dobře. V mládí bere člověk všechny problémy lehčeji, ale mně se zdá všechno naruby. Všechno se dělá provizorně, jakože to tu chvilku ještě vydržíme.“ „Proč ti ptáci venku tak řvou? Víte, celá protější stěna je plná děr, ve kterých mají vrabci hnízda. Takový řev však většinou dělají až na podzim. Jistě to zažijete. Přiletí takový černý kropenatý pták a začne jim ta hnízda vyhazovat. Vrabci sedí v houfu a děsně řvou, ale on nepřestane, dokud všechno nevyhází. Je to takový ptačí hajzl. Pak zase na rok zmizí. Nevím kam. Asi má více takových stěn.“

18

Ropné pole V problematice týkající se Podniku a zaměstnání se pochopitelně zatím moc nevyznám. Snažím se dozvědět Opltovy názory. „Pane, nesmíte podceňovat technický personál ani administrativní, ale rovněž nesmíte žádný obecně preferovat. Tato dvě odvětví by měla jít ruku v ruce, navzájem si pomáhat a doplňovat se. Dnes jsme svědky toho, že si navzájem nevěří a hází si klacky pod nohy. Ale oni si to dokonce dali do zákona. V jednom komunistickém katechismu je uvedeno, že v určité fázi přechodu ke komunismu se počítá s přebujelou administrativou. Jsou nepoučitelní.“ „Já si vzpomínám na jeden případ z druhé světové války. Američané se domnívali, že rozbombardováním Frankfurtu zničí Němcům jejich administrativní centrum, a tím ochromí jejich výrobu. Jenže stal se pravý opak. Výroba se zvýšila. Z toho vyplývá, že už tehdy byla složitá administrativa brzdou.“ „Rovněž, pane, nesmíte podceňovat to, co je důležité pro praktický život. Je pěkné žít svobodně a nezávisle, ale musíme znát cenu. Naše svoboda je svobodou trestance na vězeňském dvoře.“ „Moje maminka se narodila jako pohrobek. Měla v odkaze dostat tisíc zlatých a její sestra dostala grunt. Jenomže vše dali na tzv. válečnou půjčku a vzhledem k tomu, že to Rakousko prosralo, nedostali už nic zpět. Potom si tyto dvě sestry vzaly dva bratry, na grunt se nějak zapomnělo a moje matka i s otcem šli.“ „Bydleli jsme v Márově v upraveným chlívu. Skutečně! Vedle kopal kůň a všude hrozné vlhko. Rodina zatím spokojeně chrochtala v Sudlici. Na otce potom v práci cáklo železo a dál tam pracovat nemohl. Stal se pomocným dělníkem u spojů. Čistil telefonní budky. Tam se nějak zalíbil vedoucímu, ten si postavil vilu v Žabikuchách a otce vzal jako domovníka, i s námi. Bydleli jsme zase v jedné místnosti, ale s Márovem se to srovnat nedalo. Já mezitím studoval a potom vojna. Pane, když jsem se vrátil, neměl jsem vůbec žádné civilní šaty. Brácha mně je vynosil. Maminka zemřela. Zkrátka situace velice špatná.“ „Já jsem nastoupil u  dálkových spojů. Dávali jsme dohromady ústřednu, kterou při ústupu Němci rozmlátili krompáčema. Bylo to na dnešní Dvorské ulici. Nebyla žádná dokumentace. Používali jsme 19

schemata anglické rozvědky z roku 1936. Mořil jsem se s indikátorem modulace. Přišel vrchní rada a říká, potom přijďte, já vám to zatím nakreslím. Říkal jsem si, ten rada Křikovský, to je ale chytrý pán. Přišel jsem a v šupleti, které zapomněl zavřít, jsem uviděl originály všech výkresů. Tak takovým způsobem z toho těžil. Mně to tehdy připadalo jako děsná špinavost. Ale proč to všechno povídám?“ „Pane, já skutečně věřil, že socialismus je řešení. Spravedlivé řešení pro všechny. Říkal jsem si, že všichni budou mít stejné možnosti, stejná práva, že když budu pracovat dle svých schopností, tak se o mě a moji rodinu ve stáří postarají. Nebylo to prospěchaření. Pane, já jim věřil! A hovno, hovno, hovno! Lidé, kteří nevěřili, ale věděli, co je to politická póza, se dnes mají dobře. Například takový Toníček. Dnes je z něho vážený předseda partaje v našem podniku. Ještě nyní si ho vybavuji, jak v roce 1968 běžel po chodbě a křičel ani hlt vody okupantům. A vidíte! Za 1640 Kčs jsem dělal vola, a když si jen vzpomenu, kolik Vánoc jsem byl duchem nepřítomen. Přemýšlel jsem, zda to či ono bude fungovat, zda budou mít

… bydleli jsme v chlívě… 20

lidé k prvnímu plán práce a budou vědět, co za to. Je to trpká zkušenost, ale zavinil jsem si ji sám.“ „Když jsem začínal, tak jsme si s manželkou koupili tři talíře, dva velké příbory, jeden malý a jedno povlečení. Takže jsem si vlastně trochu polepšil. Co z toho, že mně padají ze skříně státní vyznamenání na palicu. Moje manželka neměla nikdy zadek v kožichu jako ženy těch lemplů, a to je rovněž společenské měřítko.“ „Pane, to musíte uvážit. Muž v rodině, to je trubec v úle. Rodinu dělá žena. Muž ji pouze zabezpečuje. Nebo – měl by. Víte, manželka mnohé pochopí, ale dítě ne. Má-li jiné dítě pomeranč nebo později pak vláčky a magnetofony a to vaše ne, nevysvětlíte mu to. Je potřeba důkladně zvažovat. Je umění rozhodnout tak, aby rozhodnutí bylo optimální – i s odstupem času.“ „Ohó, vidíte venku tu míchačku? Vystavovali jsme ji v roce 1955 v Poznani. Tam jsem působil jako informátor. No to vám byla sranda. Naučil jsem se startovat i lokomotivu.“ „Před naším pavilonem stála tato míchačka a lokomotiva. Když šel kolem nějaký státník, musel jsem spustit míchačku a nastartovat lokomotivu. Jako provizorní statický strojvůdce jsem viděl několik potentátů čumět na točící se míchačku a řvoucí lokomotivu. Byl to asi symbol našeho technického pokroku.“ „Dnes mám nejraději výrok hraběte Monte Christa: Nepláču, tedy jsem šťasten.“ Vchází doktor Ryzoň, je shrben a opírá se o hůl, kterou vytvořil tím, že ze starého vánočního stromku orval větve. Zdá se, že jeho vycházková hůl je již letitá. „Pánové, prosím vás o pomoc. Dveře mého stavení jdou velmi ztuha a až posléze jsem si povšimnul, že jsou vypadlé z pantů. Zřejmě to udělal naschvál nějaký nespokojený klient. Mám však problém mnohem podstatnější. Spor na Blízkém východě může narušit moje plány. Na zahradě mi totiž vytryskne ropa. Cítím to! Jak s ní naložit? Patří všemu lidstvu, avšak bude na mém pozemku. Ještě nevím. Jedno je však jisté už nyní. OPEC už nebude určovat světové ceny ropy!

21

Úkol Tak dnes se to stalo. Vedoucí rozdala nové úkoly. Jedním z nich je návrh milivoltmetru. Úkol řeší dvojice Oplt, Prokop. Budou pracovat paralelně a lepší návrh bude vybrán. „Pane, dovolte, abych vám poblahopřál. Už dlouho jsem neslyšel, aby vedení vyjádřilo někomu nedůvěru tak šetrně. Jste inteligentní člověk, a tak je vám doufám vše jasné. Každý jsme nějak začínali. Nenechejte se od nich odradit. Udělali to schválně. Zajedeme za bývalými kolegy a pokusíme se sehnat nějaké materiály. Víte, já už hrubou koncepci mám. Nechat vás to dělat samotného je šílenství. To máte tak, když rozhodují diletanti. Jako by neznali náš systém školství. Všechno je tak rozpitvané a obecné, výsledkem je jedinec, který neví nic o všem. Ale pozor, obecný přehled je nutný. Specialista úzce zaměřený, ten zase ví všechno o ničem.“ „Všimněte si, lidé mají stále větší strach mluvit konkrétně. Je to, pane, velice smutné. Dějiny píší vítězové a já mám strach, že pozdější čtenář nebude vědět, nebo lépe řečeno, bohužel bude – to jejich. Pane, z toho návrhu si nic nedělejte. Vy ještě pořád hledáte.“ „Já jsem se stal technikem z donucení. Chtěl jsem se živit muzikou. Hrál jsem na lesní roh, housle a varhany. Otec to pořád schvaloval, ale jak zjistil, že bych se chtěl hudbou živit, tak mně hned dal přes hubu. Pro něho ten, kdo se nevracel z práce propocený a s krvavými mozoly, to byl příživník.“ „Pane, představte si, že co jste byl pryč, přišla ta kráva odvedle a vyptávala se. Kolik je mu let, je svobodný? Víte, dřív být inženýrem, to bylo poslání. Potřebujete podmínky a především dobré rodinné zázemí. Takové by vám neposkytla žádná z tohoto oddělení. Znám je! Tak se doufám nebudete zlobit, když jsem zařídil, aby už neotravovala. Trošku jsem fantazíroval, ale v mezích, však mě znáte.“ „Pane, v pondělí načerpáme životní síly, až nám bude špatně. Slíbil jsem Ryzoňovi, že mu nařežeme nějaké desky. Nechtěl říct na co a pořád se přiblble smál. Já mám strach, že to chce na rakev, ale to bylo už před dvěma roky. Jeho blábol posledních dnů a ten smích však nevylučují možnost, že bude na zahradě vytyčovat ropné pole. Je škoda, že to s ním jde tak rychle. Asi nám ho brzy odvezou a máme po prdeli.“ 22

Čest – vlastenectví a Churchill „Víte, pane, v poslední době mě zaujal postoj našich sdělovacích prostředků k argentinsko-anglickému konfliktu. Naši pantáti najednou zapomněli, která země poskytla útočiště většině fašistických zločinců. To máte tak. Pravda napsala, a tím vymezila hranice. Já chápu, že každý má nějakého živitele, ale musí existovat potřebná míra soudnosti. Náš tisk a sdělovací prostředky předpokládají, že jsou zde pro patnáct milionů blbů.“ „Já třeba mám důvod Němce nenávidět. Moc rád je nemám, to je pravda, ale všechno je pryč a poznal jsem stejné.“ „Víte, já byl v táboře Beltzig. Ten spadal pod Saarbrücken. Náš tábor byl tzv. pracovní a ne vyhlazovací. Měli jsme tam sice i likvidační zónu, ale tu jsme viděli jen z dálky. Takový domek v lese, ke kterému vedly koleje. Žádný vězeň se nevrátil. Pracoval v podzemí, až padl, a potom krematorium. Někdy celý les úplně hučel. Podzemní objekty byly zřejmě velice rozsáhlé. Kdybych vám povídal, co jsem všechno viděl, bylo by vám asi dlouho špatně, ale povím vám něco o našich lidech v těchto podmínkách.“ „Jednou k nám dovezli studentky z Varšavy. Ještě dnes je vidím… Byly tak, jak je sebrali. Tmavomodré skládané sukně, pentle ve vlasech. Samozřejmě, že bachaři si je hned rozebrali. Do smrti nezapomenu, jak jsme tam stáli a oni táhli pryč ty pištící holky. No tak je přivítali, ale co chci vlastně říct. V táboře byla národnost rozhodujícím faktorem. Nejlépe se měli Angličané, žádná práce a ještě dostávali od Mezinárodního červeného kříže čtyřkilové balíky jídla měsíčně. Nejhůře na tom byli Rusi. Jako dobytek. Spali ve stodole na slámě. Poláci byli poraženým národem a měli se nesrovnatelně hůř než my. Tak asi za čtrnáct dnů po předcházející akci sehnali naši čeští tatíci pecen chleba a šli na „návštěvu“ k polským studentkám. No a ty to dělaly z pudu sebezáchovy za krajíc chleba. Pane, byli tam i Francouzi, o kterých se říká, že jsou přes sex divocí. Je to pravda, ale ví rovněž, co je to čest!“ „Nebo případ ze Svitavska. Fronta přecházela a na konci války německá armáda zavraždila několik tamních občanů. Hned jak fronta přešla a bylo bezpečno, objevili 23

se partyzáni. Najednou, jako houby po dešti. Na starém zámku našli tři Němce, byli nemocní a přesun nestihli. Tyto předhodili davu. Skutečně, kdo měl nůž, ten si bodnul. Všichni ti vlastenci, kteří kritizovali zvěrstva fašistů. Vzpomínám si, jak viseli za ruce na mostě nad potokem a vlastenci jim klackama lámali prsty. Potom znovu zaúřadovali partyzáni a Němce ve vodě dorazili. Pane, to není způsobeno příslušností k určitému národu, to je něco, co ze všech živočišných forem dokáže pouze lidská rasa.“ „Musím vám říct, že jsem měl velice hodnou babičku. Její život byla jedna velká svízel, a přece žila neuvěřitelně vyrovnaně nebo možná právě proto. S lidmi se setkala na poli nebo v kostele. Můj děda byl štajgr v dolech na kaolín. Babička žádné vzdělání neměla, ale bylo v ní něco, co nevystihnu ani pojmem lidství nebo lidová moudrost. Bylo to něco silnějšího. Ta pořád vzpomínala na jednoho německého vojáka, který jim za války nosil potraviny. Vždycky říkala, to byl moc hodný člověk. Musel jsem jí tehdy oponovat, protože jsem měl rozdílné zkušenosti. Její odpověď vždy zněla, to byli jiní a tento byl taky jiné.“ „Konec měla smutný. Byl však obrazem jejího života. Ve dvaaosmdesáti si zlomila nohu – stařecká zlomenina v kyčelním krčku – a deset let ležela. Jiný by se asi zbláznil. Já určitě. Ona ráno ‚vstala‘, upletla si vlasy – měla dlouhý cop. No a potom četla noviny. Nasadila si brýle, co měly strašně moc dioptrií, ale byly po dědovi, a četla. Slovo od slova, od začátku do konce. Rozuměla samozřejmě polovině věcí, ale největší radost jí dělaly články o Churchillovi /vyslovuj, jak psáno/ a o Zátopkovi. Když se jí něco nelíbilo, jenom řekla safra, nikdy neklela.“ „Ale vzpomínám si, že jsme jednou byli na trávě u lesa. To mi bylo asi šest let. Šla tam nějaká její známá: ‚Tak co, Vincka, sečeš?‘ ‚Ale Lojzka, mám to tupý jako prdel.‘ Já jsem si tehdy říkal, ta babička, to je ale sprosťák, řekla prdel! Ale pane, nemůžete říct prdel slušně, když jiný výraz neznáte. To je vesnická mluva. Různá slova mají stejný význam. Nám někdy jejich projev smrděl hnojem a jim zas náš škrobem.“

24

Neznalost zákona neomlouvá Pondělí jako každé jiné. Alespoň si to myslím, neboť těch pracovních jsem zatím moc nezažil. Ale co může nějak postatně překvapit? Dostávám od Oplta první záludnou otázku tohoto týdne. „Pane, co je to vlastně pole?“ Nehodlám přistoupit na vážný hovor, a tak odpovídám, že pole je kus úrodné půdy. Na chvíli se zamyslí, zkoumavě se na mě podívá a praví: „Pane, vidím, že máte pochopení pro blbce. Myslel jsem pole elektrické, magnetické, popř. elektrostatické. Co to je a proč to proboha existuje i ve vakuu? Víte, zase jsem nemohl spát. Já si v těchto případech čtu. Dnes v noci jsem četl kurz fyziky pro fakultu strojní. Proč jsem to jenom dělal, zase mě syčí v hlavě! Vy na mě serete, jak vidím, ale počkám na Nakládala. Je v jachting klubu, a tak mně snad vysvětlí, jak je možné, že plachetnice může plout proti větru.“ „Výborně, že jdete, mám takový problém.“ „Pane Oplte, ženu mám v lázních, děti na táboře. Včera jsem se stavil na pivo, zamyslím se a najednou jsou židle kolem mě nahoře. Do tří do rána jsem zavařoval meruňky. Nezlobte se, já vám dnes neporadím v ničem.“ Za malou chvíli přišel na návštěvu doktor. „Pánové, můj budíček má stejný zvuk jako kolem projíždějící tramvaje. V polospánku není moje duše schopna rozeznat a já někdy vstávám zbytečně. Tento stav věcí mě velmi irituje. Hej, vy nový, čemu se smějete? Snad neshledáváte tuto skutečnost směšnou!?“ „Ne, pane doktore, ale čtu tady zajímavou věc v novinách.“ „Pane, kdybych já četl noviny, asi bych se uchechtal. Naštěstí na ně špatně vidím.“ Do hovoru se zapojil Oplt: „Pane doktore, nějaký váš klient si dnes ráno odnášel z vašeho dvorku prkno.“ „Snad žertujete!? Donesu vám sbírku zákonů, abyste lépe poznal svoje povinnosti. Pachatele jste měl přiměřeným způsobem zadržet a  vyhledat mě!“ „Pokoušel jsem se vás vzbudit, i když si to před desátou hodinou nepřejete.“ „Ale, pane Oplte, výjimečné situace vyžadují i výjimečné činy.“ „Doktore, říkám, že jsem se vás pokoušel vzbudit, ale na zvonek jste nereagoval.“ „Jste snad zde všichni na hlavu padlí, mluvím snad s lidmi? Mám každému opakovat, že v případě, kdy nereaguji na zvonek, mám 25

připraven pod oknem klacík, kterým je nutno bušit do okenního rámu? To se vzbudím vždycky!“ „Pane doktore, bude mi šedesát, nedělejte ze mě vola.“ „Pane, snad víte, že v této otázce nehraje věk pražádnou roli. Jste blbci všichni a hotovo. Budete si hrát tak dlouho, až vaše auto dostane okamžitou výpověď. Musím odejít, protože už dlouho jsem se po ránu tak nerozčílil.“

26

Při nízkém tlaku podřežu chlapíka „Tak se mně zdálo, že jsem věšel psa, a až bylo vše vykonáno, proměnil se ten v mého chlapíka. Co na to říkáte? Někdy se mi zdá obdoba, ale to zase podřezávám kozu. Potom nemohu několik dní maso ani vidět.“

…při nízkém tlaku podřežu chlapa…

Oplt bere ze skříně barograf a pokyvuje hlavou: „Je to jasné, pane, je nízký tlak, takže se není čemu divit.“ „Už léta za  mnou chodí zaměstnanci ptát se, kdy mám dovolenou. V  tu dobu bývá spolehlivě zataženo od  Sicílie až po  Severní moře. Nastupuji dovolenou pozítří. Ptali se mě, kam mám namířeno? Snobové rádi slyší např. do  Baden-Badenu. Zvolil jsem kompromis a řekl, že jedu do Luhaček – Luhaček na chatu.“ „Budete to mít lepší, pane Oplte. Žádné starosti se zavazadly, můžete používat naši měnu a plno dalších výhod.“ 27

„Co to blábolíte? Lepší bych se měl venku, ale nepustí mě tam. Jen jednou jsem žádal o povolení výjezdu do Jugoslávie. Ani mně neodpověděli. Už to víckrát neudělám, já mám stejně s cestováním do zahraničí jenom problémy. Představte si, že ze mě udělali na hranicích s NDR pašeráka. Koupil jsem si v Lipsku boty a na hranici řev, prý je nesmím převézt. Nechal jsem si zavolat velitele a povídám mu, tak vám nestačí, že jste mě zavřeli do koncentráku, ale ještě po tolika letech mi budete dělat potíže! Nechal si celou historii podrobně vyprávět – i jméno velitele tábora chtěl. Možná se znali, a potom mi udělil výjimku. Tomu říkám satisfakce. Za dva roky jsem si mohl dovézt škrambale, které jsem musel stejně zaplatit.“ „Pane, dále bych vás chtěl upozornit, že se vyjadřujete nepřesně. Měna je od slova směnit. To znamená za jakékoliv peníze na světě. Naše bankovky jsou jen poukázkami na odběr zboží u nás.“ Přišel Nakládal. Je vedoucí, a tak si mohl dovolit přijít o dvě hodiny později. „Spal jsem na přehradě, v lodi. Velice nepohodlné. Naštěstí jsem spal jenom tři hodiny. Nyní jdu uklízet k doktorovi, neboť jsem mu to včera slíbil.“ „Pane Nakládal, včera jsem s doktorem mluvil. Požádal mě, abych vás upozornil, že si nepřeje, abyste uklízel místnosti, které obývá, a upřesnil to, že se jedná o vstupní salon, hudební salon a kabinet. Máte si uklidit pouze bordel v dílně.“ „Tak doktor řekl bordel? Musím se zeptat, podle jakých kritérií tyto věci posuzuje.“ „Pane, doktor mě nedávno znemožnil před veřejností. Potkal jsem ho na náměstí Svornosti. Byl špinavý jako prase a neustále ho pozorovalo minimálně deset lidí. Dělal jsem, že ho nevidím, ale marně. Křičel na  mě, přišoural se a  pravil. Jsem velice rád, že vás vidím. To byste nevěřil, co se mi stalo. V mém šatníku, hned vedle vstupního salonu, se okotila kočka.“

28

Zbořili dům, ve kterém jsem zemřel Doktorova postava je dnes shrbenější než kdy jindy. Pravděpodobně se přihodilo něco nepříjemného. „Doktore, co se stalo?“ Už pohled smutných očí naznačil, že otázka je namístě. „Pánové, ve Vídni zbořili dům, ve kterém jsem zemřel.“ „Cože, čí dům?“ „Jak se můžete tak hloupě ptát? Přece dům Beethovenův.“ Doktor je ještě chvíli smutný, ale pak se rozhodne, že bude zkoušet. Vybral si Oplta. „Kdo to byl Bismarck?“ „Jak kdo, snad co? Bismarck byla přece válečná loď.“ „No, to snad ne. O lodi nesoucí toto jméno jsem nikdy neslyšel. Nevíte, nevíte. Snad mi tedy řeknete, co je Simplicisimus.“ „Doktore, to bude zřejmě nějaký umělecký směr. Něco jako expresionismus nebo impresionismus, nebo něco podobného.“ „Kývete hlavou jako osel a nevíte nic. Raději mlčte! Za první republiky znalo každé dítě časopis tohoto názvu.“ „Pánové, mám strach, že moje nová podnájemnice je s největší pravděpodobností komunistka. Představte si, co mně včera vyprávěla. Prý po mé smrti celý můj majetek propadne státu. Musím si na ni dát větší pozor. Ale nebudu vás déle zdržovat, neboť musím vařit. Připravuji králíka.“ „A jak králíka připravujete,“ ptá se Opletal. „Pane, nečiním rozdílu mezi masitými pokrmy. Opražím cibulku, maso na ni vložím a vše ‚podynstuji‘. Nashledanou.“ „Pane, doktor není zase tak vzdělaný, jak se staví. Pořád kecá o Beethovenovi, ale když se ho zeptáte na Devátou, Osudovou nebo Patetickou atd., uhýbá. On hraje hlavně ty beethovenovsko-schubertovské německé písně. Melodii vytyčuje akordy, které zní v pravidelných vteřinových intervalech. Syrový zážitek!“ „Kdysi dávno, při štípání dřeva, dostal doktor nápad, že by si měl nechat pojistit malík levé ruky na pět set tisíc korun. Ti blbci prý nepochopili, co by znamenala ztráta jeho malíku pro celý hudební svět. Musí se spojit s nějakou serióznější firmou. Jak vše dopadne, nevím. Hraje a dříví štípe dál.“

29

Dnes donesl Oplt do práce rádio. No rádio, spíš jeho vnitřnosti. Přístroj, který před třiceti lety vyrobil. A kupodivu hrálo, jak on říká, na první nastartování po třiceti letech. „Pane, tento transformátor jsem koupil v Praze, Na Poříčí, za čtyři koruny a tato součástka je od firmy Philips. Dost ostatních věcí je z toho nešťastného Podniku.“ „V padesátých letech to byla typická ukázka maloměsta. Práce zajímavá, ale ti místní balíci mi pili krev. Projít se po městě v neděli v kraťasech bylo pro ně pobuřujícím námětem na několikadenní rozhovory. Vesnické pudy v nich dlouho kolovaly. Víte, oni lovili v řece dřevo. Jak připlaval nějaký kmen, vylovili ho, rozřezali a poštípali. Kolem bytovek stavěli potom takové úly. Nakonec jim to z národního výboru zakázali. Bojovali po všech liniích, ale nakonec prohráli. Není divu, vždyť měli ústřední topení!“ „Postupem času se aklimatizovali a zamaskovali. Na první pohled už dnes nic nepoznáte. Jen občas se některý jejich potomek prozradí např. tím, že v nedělní odpoledne nechá rodinu půl hodiny pózovat před keřem či sochou, potom je vyfotí, aparát pečlivě schová a dlouho se usmívá nad svojí chytrostí.“ „V Podniku jsem toho dělal hodně. Taky jsem vedl kroužek radioamatérů a postupem času získal i koncesi na vysílání. Návštěvy příslušníků StB mě však vyčerpaly. Proč nemáte dveře pobity plechem? Proč si vedete tak laxně vysílací deník? Proč? Proč? Proč!? Tak jsem to vzdal. Pane, není těžké něco začít, umění je umět včas vycouvat. Jinak se léta předchozí dřiny mažou a  všichni se vám vyserou na hlavu.“

30

František Křižík Opltovi jsem udělal po ránu velikou radost. Alespoň to tvrdí. Donesl jsem mu totiž paměti Františka Křižíka. „Pane, tady píše, že jeho nejlepší žák byl Bozdich. Můj to byl nejlepší učitel. A tady ta fotka. Já taky pamatuju, když po Karlově mostě jezdily ještě tramvaje. Když dovolíte, vzal bych si knihu domů na noční čtení. Tady mně to připadá jako svatokrádež.“ Našel ještě jedno jméno – Ing. List, ale jedná se o Křižíkova spolupracovníka a Oplt si vzpomíná jen mlhavě. Dnes k nám nastoupil nový spolupracovník. Totální blbec. Ing. O rok mladší než já. Bývalý vrcholový sportovec. Jde na vojnu, tak bude pokoj. Je možné, že se vrátí. Možná přijdou další, jemu podobní. Nevím, jak se s tím vyrovnám. Okolí mlčí.

31

Mariánské Lázně a Postřižiny Tak Oplt se dnes vrátil ze čtrnáctidenní rekreace v Mariánských Lázních. Byl tam, jak sám říká, se svojí starou manželkou, která dostala rekreaci k padesátinám za třicet let u podniku. „Dobrý den, vzhledem k tomu, že v dnešní době dochází k rychlým změnám, než začnu cokoliv činiti, mám jeden dotaz. Jsem ještě pořád zaměstnancem tohoto oddělení?“ Potom samozřejmě následuje vyprávění z lázní. Každý jsme dostali jednu kulatou oplatku, abychom se lépe vcítili do atmosféry slavného města. „Pánové, už cesta tam naznačovala, že rekreace začíná netradičně. Jel jsem v kupé s jedním brněnským hercem. Jela s ním rovněž jeho žena. Nevím, s čím tam jel, ale předpokládám, že potřeboval dát do pořádku palici. V jedné stanici jsme šli koupit každý dvě kávy. Vlak se najednou rozjel a my běželi za ním. Jednalo se však pouze o planý poplach, nějaké šibování. Na herce křičela manželka z okna, co děláš, málem to ujelo. Ta moje byla sice vedle ní, ale díkybohu mlčela. Já se neposeru, zařval on a hodil obě kávy pod vlak. Opařil jsem si ruku a ona na mě ještě řve. Měl jsem chuť udělat totéž, ale jsem na tom lépe, než jsem si myslel. My jsme kávu vypili.“ „Jak jsem se měl? Proč se ptáte? Lázně jsou rovněž v Československu, a proto není důvodu domnívat se, že je to nějaký jiný svět. Pouze jsou tam různé finty na turisty. Zejména na zahraniční. Například zchátralé domy se v Brodě nechávají bezostyšně svému osudu a nic se nedělá. Tam je to jiné. Rovněž se nic nedělá, ale domy se obeženou dřevěnými ploty, které působí dojmem rozpracovanosti. Také nechápu, na co je mnohamilionová rekonstrukce kolonády, když nejsou schopni opravit rýny za pár korun, takže celá krása bude velice rychle zničena.“ „Byl jsem rovněž v novém kině. Velice pěkné. Prší do něho sice taky, ale po stránce architektonické je to skvost. Proti němu je Thermal ve Varech bedna na blití. Ale proč to říkám. Byl jsem na filmu Postřižiny. Film pěkný, ale jedna věc mě zaujala. Nahá Vašáryová, dle mého názoru není nejhorší, nevzbudila větší ohlas. Publikum ožilo až při hostině, kde do sebe cpali pečené maso a ona ho zapila půllitrem piva na ex. Z toho bylo poznat, že většinu v hledišti tvořili lázeňští hosté.“ „Mě rovněž mučili redukční dietou. Zhubnul jsem dvě kila – takže všechno k hovnu.“ 32

Velká cena Dnes byla v práci velká hádka. Zavinili ji v podstatě nový zaměstnanec Schindler s Opltem. Nakládal pouze přiléval olej do ohně a měl škodolibou radost. Vše kvůli Němcům, lépe řečeno, návštěvníkům Velké ceny z NDR. Schindler prohlásil, že když vidí ty Prušáky, tak ho svrbí dlaně. Rovněž chválil nějakou tvrdou akci příslušníků VB. Ano pane, mlácení je nejjednodušší způsob udržení pořádku. Z výchovných metod je však metodou nejhorší. Za co je mlátíme? Za to, že jsou Němci? Mně vyrazili v rajchu zuby za to, že jsem Čech. Tak jaký pokrok.“ „Němec zůstane Němcem,“ poznamenává Nakládal. „Jak tak můžete mluvit, jsme v jednom táboře. Jednou jsme mladou generaci vychovali. Dřív se vychovávalo podle bible, prý špatně, ale podobné věci se neděly. Dnes je vychováváme k obrazu svému, a tak nemáme právo do nich mlátit. Jejich chování nám náramně vadí, ale jejich peníze nám nesmrdí. Vždyť celá situace se už několik let opakuje. Proč se podobné věci nedějí např. v prohnilém kapitalistickém světě při závodech F1?“ „Pane Oplte, vy to opilství u nich berete jako polehčující okolnost. Chcete vědět, jaký je můj největší prohřešek, kterého jsem se dopustil, když jsem byl totálně zrytý? Nevíte? Nablil jsem si do knihovny s technickou literaturou. Nikdy mě nenapadlo něco rozbíjet. A taky na mě nechoďte s generací fašistů odkojených biblí,“ říká Nakládal. „Nechcete mně rozumět. Já jsem holt ještě z těch starých blbců, kteří nechápou, proč je nutné si neustále navzájem rozbíjet hlavy a zákon silnějšího prosazovat prostředky odpovídajícími době,“ říká Oplt, odchází a zavírá dveře prudčeji, než mívá ve zvyku.

33

Vímť, že dnové moji nejsou ještě sečteni Zase se ukázal doktor. Přepsal opět testament. Říká, že ho neustále vylepšuje. „Pánové, s tím skládáním mám obrovské potíže, neboť nejdříve musím vše napsat německy a potom to překládat do češtiny.“ Oplt potom říkal, že není divu, protože doktor má všechny školy německé. Začátek testamentu je poněkud optimističtější než v předchozím případě. „Vímť, že dnové moji nejsou ještě sečteni, ale pro pořádek činím toto pořízení… Do hovoru se zapojil Schindler, který tvrdil, že testament nemá žádný význam, protože rozhodující může být doktorova výpověď na smrtelné posteli. „Pane, neurazte se, když vám to řeknu lidově, ale serete! Toto právo, o kterém hovoříte, má pouze kapitán zaoceánské lodi, který rovněž může oddávat. Já již nehodlám cestovati. Nic nevíte a mluvíte.“ „Když jsme tak u věcí posledních, víte, na jakou sumu bylo odhadnuto moje stavení? Na čtyřicet pět tisíc! Dříve stálo sto tisíc a to prosím bylo čtvrt kila čajového másla za čtyři koruny. Dnešní odhadci byli úplní blbci. Nechápu rovněž, proč moje vynikající sklepení považovali spíš za přítěž.“ Dostal se ke slovu opět náš nový pracovník a ptá se doktora, zda neznal jeho děda, který žil ve Vojkovicích /navedl ho Nakládal/. „Pane, proč bych měl znát vašeho děda? Já působil v Bojkovicích. Jediné, co mohu dodat – Vojkovice a Bojkovice, to není totéž, uvědomte si to, občane!“ Nakládal se najednou zeptal, na co by doktorova rodina potřebovala tolik čajového másla, kdyby tenkrát za první republiky dům prodali. Doktor zařval: „Stop, tečka, vojtěška,“ a bez pozdravu zmizel. Nakládal se ke mně otočil: „Tak jsem ti ho konečně ukázal, když je pořádně nasraný.“

34

Konfrontace věků Dnešní den byl ve znamení konfrontace Oplt kontra Schindler, a to téměř na všech polích. Začalo to všechno hřbitovy. Schindler má zajímavou teorii. Dnešní moderní doba nemá čas na nějakou sentimentalitu a vývoj spěje nezadržitelně kupředu. Na pohřbívání je to vidět zvlášť markantně. Začneme od pyramid, hroby se neustále zmenšují a dnes máme urny. Ideální by bylo, kdyby byl za Brodem nějaký palouček, kam by se všechen popel sypal, a kdo by cítil potřebu zavzpomínat, šel by tam bez zbytečné práce a výdajů s udržováním hrobu. „Pane, až zestárnete a zemřou vám rodiče a blízcí, přehodnotíte situaci a budete mluvit jinak. Zemřelému byly prokazovány vždy nejvyšší pocty. Kulturnost národa spočívá v tom, jak si váží předků. V čem bychom se lišili od zvířat, kdybychom vynechali většinu věcí, které vy nazýváte nevýhodné a zbytečné? Pokud nám technický pokrok přinese i odpovídající množství bezohlednosti, jsme ztraceni. Vytratí se lidství. Mám někdy ten dojem, že vše k tomu spěje. Z lidí se pomalu vytrácí charakter. Nevím, čím to je.“ „Víte, dřív jsem učil ateismus, a proto jsem musel důkladně prostudovat bibli. Když jsem měl ty povinné hodiny, říkali mi někteří posluchači: ‚Víte, my vás poslouchat musíme, ale přitom se za vás v duchu modlíme, to nám zakázat nemůžete.’ Od té doby jsem přesvědčen, že každý musí věřit tomu, co vnitřně potřebuje, co ho dělá člověkem. Mohu s ním nesouhlasit, ale nemohu ho odsuzovat nebo mu to zakazovat. Nejhorší totiž je nevěřit ničemu.“ „Myslíte, že jsme šťastnější než lidé před sto lety? Pomohla nám k tomu ta vaše technika? Jsem přesvědčen, že opak je pravdou, a na to, abyste mi to vyvrátil, nemáte argumenty.“ „Myslíte ale na pohodlí, pane Oplte? Dnes vás např. televizor poslouchá na slovo a plní vaše příkazy, přepíná programy a upravuje obraz.“ „Pane, můžu říkat televizoru třebas Alfréde a může přepínat sto programů, ale co s tím, když je na každém hovno! Onehdy řečnili na Vídni, naši taky a já jen přepínal. Říkal jsem si, vy hajzli, na obou stranách formujete lidičkám závity tak, jak se vám to hodí do krámu. Velice často rád vstanu a knoflík na vypínání ovládám ručně.“ 35

Likvidace Evropy „Pane, s tou mou hlavou je to neustále horší. Piští mi v palici deset kilohertzů, a to téměř celý den. Když si vezmu patáky, jsem natolik otupělý, že to k ničemu není. Pravidelně se probouzím o půl třetí, ležím ve vaně a přemýšlím nebo si čtu.“ „Mám rozečtenou knihu o lokomotivách, to je moje. Víte, na umění jsem barbar. V hudbě řadím na první místo Dvořáka, potom dlouho nic a možná Beethoven. Z malířů je to Tizian, Rafael a Rembrandt a z našich snad Špála se Slavíčkem. Čtu málo a poezii téměř vůbec, ale, pane, mám nahranou jednu báseň, která se mi velice líbí. Jmenuje se Havran, recituje Adamíra za doprovodu velice moderní, takové kosmické hudby. Nahrával jsem to jednou z televize. Ještě si vzpomínám, že to všechno doplňovaly zajímavé obrázky takového havrana s lidskýma očima. Autor je tuším E. A. Poe.“ „Pane, tak jsem zase přemýšlel o věcech kolem nás a dospěl jsem k názoru, že Evropa je určena k likvidaci. Válka. Je to pochopitelné. Lidé ještě nevynalezli nic, aby se to proti nim později neobrátilo. Navíc jsme operační zóna dvou velmocí. Jenom se podívejte kolem sebe. Všichni na všechno serou, památky se neudržují, suroviny se odvážejí co nejdál, budoucnost a program nezná nikdo. Je možné, že je to vše řízeno podle pečlivě vypracovaného programu. Jsme třeba pro nějakou vyspělou vesmírnou civilizaci pokusná laboratoř. Nashromáždili jsme zlato a uran na jednu hromadu, pak se vymlátíme a oni si to vyzvednou. V roce dva tisíce padesát má už existovat umělá inteligence. Pak budeme zbyteční, se všemi svými chybami, city a pocity. Jen nahlédněte do bible… v soudný den bude z celé popraskané země stoupati kouř jako z vápenice… a srovnejte to s první zprávou z Los Alamos. V okamžiku, kdy vybuchla první atomová bomba, bylo už na cokoliv pozdě. Vždy jsem si myslel, že nejhorší je žít v nejistotě, ale začínám se přiklánět k názoru, že jakákoliv nejistota je lepší než apokalyptická jistota. Ale taky je možné, že mě jako staršího člověka s menší odolností zblbli úplně.

36

… strach ze smrti bývá různě intenzivní… Víte, strach ze smrti má každý, ale různě intenzivní. Já si myslím, že z deseti lidí jdoucích na smrt má nejmenší strach ten nejstarší.“ „Kolikrát si říkám, můžeš být rád a děkovat za každý den. Štěstí a spokojenost!? Možná až budu umírat na rakovinu, budu vzpomínat na dnešní dobu jako na idylu, stejně jako dnes vzpomínám na dobu minulou.“ „Jako například, když jsem hrával na varhany. Pomohl jsem s opravou a jeden starý kněz mě učil hrát. Pane, když přehrál ve ztemnělém kostele skladby staré hezkou řádku let, tak to jsem měl husí kůži jako pralinky. Celé hi-fi může jít do prdele.“ „Štěstí a spokojenost jsou věci, které si musí každý vytvořit sám v sobě. Největší blbost je někomu je přát. Bohužel na svatbě svého syna jsem byl požádán o projev. Asi jsem všechny otrávil, ale mluvil jsem na toto téma. Já osobně jsem byl šťastný tehdy, když jsem věděl, že jsem učinil šťastným někoho blízkého.“

37

Naše řeč je nedokonalá… Zdravotní stav mého dědy se prudce zhoršil a diagnóza je jasná. Rozsudek smrti. Chodím na návštěvy za člověkem, který ví, jak se věci mají, a já mám dojem, že on spíš utěšuje mě. V nemocnici nemohu myslet na minulost ani na prázdno, které se brzy vytvoří. Při návštěvách se snažím myslet na cokoliv, cokoliv jiného. I tak jsem to minule vydržel jen čtvrt hodiny. Ty oči na bílém prostěradle mě pronásledují všude. Zase jsem přišel zničený a Oplt se rozhovořil: „Pane, když jsem byl na vojně, umírala moje matka na rakovinu. Najednou jsem dostal telegram: Rychle přijeď, s matkou je zle. A skutečně, už to byl konec, který se blížil nezadržitelně, ale přesný čas nemohl nikdo určit. Maminka dostávala třikrát denně dvě injekce morfia. To, že bych se dostal dvakrát po sobě za matkou v tak krátkém časovém intervalu, bylo rovněž málo pravděpodobné. Ne, že bych chtěl její konec vidět, ale mám dojem, že jejím přáním bylo nezůstat sama. Celou situaci jsem vysvětlil doktorce. Přemýšlela asi deset minut. Dlouhých deset minut. Dokouřila cigaretu. Potom natáhla do injekční stříkačky trojnásobnou dávku… Maminka zemřela za dvacet minut. V některých situacích zjistíme, jak je naše řeč nedokonalá… „Pane, čtěte bibli, najdete odpověď na většinu otázek. Dnes nejde o boj intelektu. Pár set oddaných a bezohledných a jde jim to. Zkuste dnes křičet, ať žije svoboda, pravda, pokrok a poznání… uvidíte! Nyní vám řeknu větu, za kterou by mě režim zlikvidoval. Hitler říkal, je mi naprosto jedno, co si o mě Češi myslí, rozhodující je, že pro mě pracují. Postavy se mění a Češi stále pracují. Věčně nespokojení lidé jásají ve statisícových demonstracích…“ „Pane, představte si, přijdu domů z práce a zasednu ke stolu. Moje stará manželka donesla oběd. Prasečí chodidla povařená ve vodě! V tom okamžiku jsem si představil prase v chlívě a zejména v čem stojí tím, co jsem měl na talíři. Lékař mi ale stejně říkal, že bych měl zhubnout.“

38

Jerobál, jenž je Gedeon Tedy vstav ráno Jerobál (jenž je Gedeon) i všecken lid, kterýž byl s ním, položili se při studnici Charod, vojska pak Madianských byla jim na půlnoci před vrcholkem More v údolí. I řekl Hospodin Gedeonovi: Příliš mnoho lidu je s tebou, protož nedám Madianským v ruce jejich, aby se nechlubil Izrael proti mně, řka: Ruka má spomohla mi. A protož provolej hned, ať slyší lid, a řekni: Kdo jest strašlivý a lekavý, navrať se zase a odejdi ráno pryč k hoře Galád. I navrátilo se lidu dvamecítma tisíců a deset tisíc zůstalo. Řekl opět Hospodin Gedeonovi: Jest ještě mnoho lidu, kaž jim sestoupiti k řece a tam jej tobě zkusím. I bude, že o komžkoli řeknu: Tento půjde s tebou, ten ať s tebou jde… Každého, kdož chlemtati bude jazykem z vody, jako chlemce pes, postavíš obzvláště. I řekl Hospodin Gedeonovi: Ve třech stech mužů, kteříž chlemtali, vysvobodím vás a vydám Madianského v ruku tvou, ale ostatek lidu nechť se vrátí, jeden k místu svému. …Tedy tři houfové troubili v trouby, roztřískavše báně, a drželi v ruce levé pochodně, v pravé pak ruce své trouby, aby troubili a křičeli: Meč Hospodinův a Gedeonův! „Takže, pane, nic nového, pouze určitá obměna, která těží ze zapomenutého. Vše lze objektivně zhodnotit. Vědomí pracuje a podvědomí se brání. Žijeme lépe a šťastněji…! Hurá…!

39

Silvestr 2000 Oplt hovořil o odchodu do důchodu. Neodpustil jsem si poznámku, že mě to čeká v roce 2017. Docela se taky těším na Silvestr 2000. „Pane, jaká sláva? Jak to říkal Seneca? Běh času nezávisí na našem vědomí. Silvestr, Vánoce, svatba, pohřeb, pracovní směna… vše stejně. Vezměte si třeba Vánoce. Svátek v nás i kolem nás. Lampy venku však svítí naprosto obyčejně a lhostejně. Víte, pokaždé mě to šokuje. Já většinou doplňuji zásoby u štědrovečerní tabule a pokaždé, když odběhnu do sklepa, zůstanu stát v němém úžasu. Ve sklepě nejsou Vánoce! Všechny vám tak známé věci se dívají stejně jako kdykoliv jindy! „Já mám takové dva nejsilnější zážitky vztahující se k Vánocům.“ „Ten první je z dětství. Otec vždy ráno na Vánoce vstal, vypil panáka rumu, zabil kapra a začal ho zbavovat šupin. Ne vůně vanilky a jehličí, ale rum s rybinou, to jsou pro mě Vánoce. A tak to dělám i já. Probudím se, kopnu do sebe velkého ruma a potom křápnu kapra po palici.“

40

„Druhý je méně příjemný, ale taky se mě vybavuje. Vánoce v Rajchu. Dostali jsme k obědu dvě karbenátky s tím, že jednu máme na večer, ale to víte, většina je snědla už v poledne. Večer hlad. Stromek jsme měli ozdobený staniolem, co shazovali Angličani na zarušení německých radiolokátorů. V noci alarm. Nálet. Utekl jsem do lesa, tam jsem si sedl na pařez a najednou si všechno uvědomil… Tam jsem snad naposled ve svém životě brečel a bylo mi velmi zle.“ „Tak si vzpomínám, že tam se mnou byl i Okáč, jistě vás učil. Nyní působí v UPT ČSAV. Tam mám dost přátel. Racek s nimi rovněž spolupracuje. To je technik bohém. Jednou mu dal Filla nějaké obrázky. Racek mi potom říkal. Představ si, přišel na návštěvu, některé obrázky na stěně pootočil o devadesát stupňů a vyčítavě se na mě díval. Racek je samorost, ale projít se s ním po Praze, to je zážitek. On snad zná ke každému starému baráku nějaký příběh.“

41

Nebezpečný Hovorka Dnešní den kraloval Nakládal. Už ráno řekl, že potřebuje alkohol, protože rodinné poměry nemůže při smyslech vydržet. Svoje slovo splnil a já mu bohužel dělal asistenta. Začalo to tím, že jsme šli v deset hodin ráno k doktorovi. Nakládal zde měl dva litry vína, které koupil den před tím U Sudu. V konírně jsme víno během hodiny vypili a objevil se doktor. „Pane Nakládal, jestli chcete, můžete si na dvoře posbírat ořechy. Aby vás neobtěžoval můj podnájemník Hovorka, vystavím vám potvrzení. Toto potvrzení mu v případě nutnosti předložíte. Nedivte se, má za úkol každého zadržet.“ A skutečně. Potvrzení zní: Pane Hovorko, tento pan Nakládal si může sesbírat ořechy na dvoře. Dr. Ryzoň. Potom jsme se vrátili do buněk a ve tři vyrazili na Sokec. Šel s námi i předseda partaje ZPA Toníček. Šest dvanáctek a Nakládal si vzpomněl, že půjdeme na ořechy, neboť má potvrzení. U doktora jsme na ořechy zapomněli, protože jsme na dvorku soutěžili, kdo hodí dál starý prádelní kotel. V průběhu soutěže předseda prchnul a já jel s Nakládalem do hospody Na Růžku. Tady se rozhovořil o vojně. Byl v Praze na Ruzyni, a to v letech 1965–67. „Sloužil jsem s Grossmanem a Sodomou. Kdybych mohl, hned bych šel zpátky. Jo, ve středu jedeš do Prahy, ty fotíš různé pičoviny, zastav se na židovském hřbitově. Tam mám spolubojovníka správcem, pozdravuj ho, Petr Bláha, hrával kdysi se Sodomou na buben. Když jsme odcházeli, nějaký známý se Zdeňka ptal, kam už jdeme. Nakládal se zamyslel a pravil: „Jsem kurva a moje žena si nezaslouží, abych i nadále žil podobným způsobem života, ale napravím to hned. Jdu hledat dvě parcely vhodné pro stavbu dvou kostelů. Jeden bude po mé ženě a druhý po tchyni, to jsou světice.“ Bez pozdravu lokál opustil. Vrátil jsem se domů v deset.

42

Bach je jenom jeden „Pane, na krku už dost dlouho nosím starováclavský groš. Jak jsem k němu přišel? Naše paní domácí, když se stěhovala do Velkého Meziříčí, tak nám dala různá vyznamenání po svém muži. Já už tehdy tušil, že tato mince je vzácnější než francouzská medaile (mimochodem větší), kterou si vzal můj bratr.“ „Tak pět set let. Možná by měl být někde v muzeu, ale ať se raději obrousí na mém hříšném těle, snad za to stojím. Jak skončil Václav, jistě víte. Kdoví, jak skončím já. V nemocnici, těsně před narkózou, se moc líbil jedné sestřičce. Říkal jsem si, nyní přidají více plynu a nechají si ho. Nebo v muzeu, tam mají taky jeden, ale přelomený. Tak jsem rozhrnul košili a povídám, jestli chcete vidět neporušený, zde je! Průvodce chtěl na mě volat policajty.“ „Co to hrají? Bach. Najděte mi současného umělce srovnatelné kvality. „Pane, mrtví se na nás vyčítavě dívají, na nás na všechny. Jsme první stát, který popravil ženu-matku z politických důvodů. Za éry Gottwalda jsme popravili stovky vlastních lidí. V Německu, Prusku pouze tři a přitom se z této oblasti rekrutovalo nejvíce fašistů. Kde je chyba?“

43

Víra v Boha a harmonii Již delší dobu mě udivují Opltovy fenomenální znalosti vážné hudby. V posledních dnech však vše vyvrcholilo. „Pane, já si s chutí poslechnu rozhlas při příležitosti úmrtí velkých státníků. To je hodnotná hudba. Proč ji proboha nehrají pro živé! Dnes vše končí – Brežněv bude za půl hodiny pohřben. Truchlící dav zapomíná velice rychle. Logika je v těchto případech necitelná. Chtělo by to plakat už při narození každého. Narození je vlastně odsouzení k smrti. Všechen ten čas po zrození je z tohoto hlediska důvodem k radosti a sedmdesát pět let není zase tak málo. Tuším nadprůměr.“ „S tím mým vztahem k vážné hudbě, to je delší historie. Od šesti let do patnácti jsem hrál na housle. Chtěl jsem na konzervatoř. Paní učitelka však říkávala, že to chce harmonii. Nechci se ohánět chudobou, ale harmonie, to je klavír a skládání akordů. Měl jsem štěstí. V Žabikuchách byl kostel, dnes už je zbořený. Byl založen mnichy řádu Františka Saleského. Mniši pak byli salesiáni a kostelu říkalo se Oratoř. Moje maminka sem zašla a jeden páter jí slíbil, že mě bude vyučovat. Tak jsem se dostal k varhanům. Věnoval se mi starý slepý kněz. Vynikající hudebník. A tak mě páter Vojtášek vychovával ve víře v Boha a harmonii. Staří mistři se objevili sami.“ „Po válce kostel zbořili a já také nastoupil k dálkovým spojům. Měl jsem za úkol sledovat kvalitu modulace vysílače. Celé noci jsem musel poslouchat koncerty, ale ne obyčejně, obvykle tři současně ze tří reproduktorů, a přitom sledovat technickou kvalitu. Je to dlouho, ale ještě dnes bych mohl dost skladeb dirigovat.“

44

Elektřina nezabíjí Nakládal sedí zničeně za stolem. Včerejšek byl asi náročný: „Na břehu řeky Tenze roste nízká tráva, na břehu řeky Tenze kvete Rozrazil, do prdele mě je zle.“ A hned ráno vpadl do buňky doktor: „Katastrofa, katastrofa! Pane Nakládal, od včerejšího dne nesvítím. S největší pravděpodobností došlo k nějaké závadě v elektrické instalaci mého stavení. Chci vás požádat, zda byste byl schopen závadu odstranit.“ „Pane doktore, to není katastrofa, to je úplně v prdeli. Nikdo neví, kudy ty dráty u vás vedou. Je to instalace z první republiky!“ „Neví, neví! Jste snad odborník, nebo jste blbec? Nechtěl jsem vám to připomínat, ale máte u mě velmi levně zazimovanou loď. Myslím, že byste se měl podívat.“ „Dobře, tak o půl čtvrté. Ale, pane doktore, je ve vašem zájmu nechat si udělat novou instalaci nebo alespoň upravit spotřebiče. Ta vaše lampa u klavíru je přímo životu nebezpečná.“

… JUDr. Ryzoň jevil 98% rezistenci vůči úrazu elektrickým proudem… 45

„Cha, chá, snad nevypadám na to, že bych měl vašemu vyprávění věřit. Tady na stole vidím příkladně nějaké dráty, vy s nimi manipulujete a nic vás nezabíjí.“ „Pane doktore, nesahejte na to. Já jsem osoba poučená a vím, co si mohu dovolit.“ „No, i když jsem dle vás nepoučený blbec, mám veliké pokušení šáhnout si a dokázat nesmyslnost vašeho projevu.“ Nakládal po těchto slovech odpojil celé zařízení od sítě. „Doktore, nerad bych vám dával umělé dýchání.“ „Pánové, musím vám říci jeden příběh z vojny. Tam na nás zkoušeli induktor. Při dávce, která jiné porážela, jsem cítil jen takové silnější kroucení rukama a mravenčení. Od té doby jsem přesvědčen, že jsem proti elektřině odolnější než ostatní. Tak o půl čtvrté.“

46

Vánoce a Spinoza „Pane, Vánoce jsou tady. Svátky klidu a míru. Samozřejmě je to ideální dle Spinozy. Slovo mír bývá často používáno pro vyjádření bezválečného stavu, ale mnohem lépe vystihuje určitý stav duše.“ „Nemohu říct, že pro mě Vánoce kouzlo nemají, ale dělají se hlavně pro děcka a bez jejich očí je kouzlo z devadesáti procent pryč. A to šílenství před nimi. Ženské lezou po oknech jako opice, pastují se parkety pod kobercem, almary se utírají i zezadu, peče se devatero druhů cukroví… Vše končí zabitím kapra. Já vždy tu bestii prásknu s takovou chutí po palici, i když vím, že za to nemůže. Letos máme nějakého živého kapra, jenom se přiblížím k vaně, už lítá, ale nepomůže mu to, i kdybych ho měl uškrtit. S kaprem je to zajímavé. To byste nevěřil, jak dlouho mu tepe srdce. Hlava pryč a srdce tepe. Když ho posolujete, ještě déle. No jo, čím je živočišný druh blbější, tím je odolnější.“ „Pane, na Vánoce mám dva obřady. Hlavně jdu na hřbitov a zapálím svíce, aby hořely, až budeme sedět u štědrovečerní tabule. Potom jdu na Berkštajn. Někomu to může připadat podivné a klasicky čumí na televizi. Mě zajímá historie Brodu. Berkštajn, to bývala pevnost a vězení, že dle starých spisů nebylo radno v tu stranu ani pohlédnout. Staletí utrpení. Jen si někdy prohlédněte mučicí nástroje. V nejspodnějších kobkách byli lidé přikováni /tzv. železo na tělo/ potmě, deseticentimetrová vrstva plísně na stěnách, vlhko, nedýchatelno. Pročtěte si staré materiály. Nikdo nevydržel dlouho. František I. se nechal do takové kobky na hodinu přikovat a poté věznění ve spodních patrech zakázal. Říkal jsem to jednou doktorovi a ten křičel, ukažte mi jediného dnešního státníka, který by to dokázal. Žádný by neměl jistotu, že bude po smluvené hodině propuštěn. Mnoho hrůzy na malém prostoru. Chodím se poklonit památce trpících. Nezapomenout!“ „A co vy, pane doktore, jak oslavíte Vánoce?! „Ale koupil jsem si pro tuto příležitost malý stromek, sušenky za čtrnáct korun a láhev vína. 47

Televizi nemám a rádio se polámalo. A s kým bych si povídal? Neznám v blízkém okolí nějakého vrstevníka. Bude to ještě několik takových večerů, neboť se dožiji devadesáti tří let.“ „Pane, vy hodláte rozesílat PF? Nezlobte se na mě, ale detaily jsou sprosté. Rok 1983 nastane a  důležité je vykročit správnou nohou. A v tom si musí poradit každý sám.“

48

Boj proti negativním jevům ve společnosti V průběhu mé pracovní neschopnosti došlo k určitým změnám. Přestavba buněk na poschodí byla ukončena a z hlavního závodu se „k nám“ přestěhovali pracovníci vývoje a konstrukce. Ekonomický úsek je už díkybohu vymístěn. Na naši buňku neměly tyto akce žádný vliv. „Pane, tak opět natrvalo, nebo zase jenom na návštěvu? No to je dost, že vás dali felčaři dohromady. Na kouření se vyserte, nic si nevytrucujete a ve stáří se vám to všechno sečte. Vím, že by bylo nenormální, kdybyste tak uvažoval ve vašem věku, ale to víte, rada. Nebudu už o tom více hovořit, ale ještě jednu věc mám na srdci. Zahoďte okamžitě cigarety a smiřte se s tím, že už nikdy v životě kouřit nebudete. Nějaké omezování je nesmyslné. Je potřeba se rozhodnout, buď okamžitě přestat, nebo se pomalu otravovat, ale to už je lepší se oběsit. No, už na to raději nemyslete a nezlobte se na mě.“ „Tak si představte, že jsem za peníze ze zlepšováku koupil manželce kožich za osm tisíc. Vždycky jsem obdivoval studentky, jak se dokážou levně a vkusně oblékat. Jak se vdají a mají prachy, je ve většině případů vkus v prdeli a láce ve všech případech. Nevím, čím to je, ale čím jsem starší, tím více se otáčím po mladších děvčatech. Je to asi normální.“ Na ta slova se Nakládal otočil a pravil pouze: „Pane Oplte, nestrašte mě hned po ránu.“ „Já vás nestraším, říkám přece, že se jen otáčím.“ Přišel doktor, neboť mu Nakládal slíbil, že naštípá dřevo. „Pánové, mám pro vás několik zajímavostí. Andropov vyhlásil nesmiřitelný boj korupci a všem negativním jevům ve společnosti. Byla u něho návštěva, v předsálí si odložili kožešinové čepice a představte si, ukradli jim je. Cha, chá. Budou muset tedy začít důkladně a nejlépe odshora.“ „Kde jste se to doktore dozvěděl,“ ptá se Nakládal. „Kde, kde! Vídeň to včera hlásila.“ „Aha, tak to bude ta pomlouvačná kampaň, jak jsem o tom zrovna včera četl v novinách. Pomlouvají všechny socialistické státy.“ „Nechtějte pane, abych vám řekl něco sprostého. Není v okolí spolehlivějšího zdroje informací než sdělovací prostředky této neutrální země. Ovšem neutralita zajišťuje objektivitu a tu neměla diktatura nikdy ráda.“ „Pánové, představte si, že došlo k úpravě v občanském zákoníku. Dříve majitel ovocného stromu, jehož větve přesahovaly do sousedovic 49

zahrady, měl právo, po osobní dohodě, plody buď sklidit, nebo posbírat. Soused ovšem má právo toto mu zakázat a přesahující větve odstranit. Nyní může odstranit větve a pozor, to je takové iluzorní, i kořeny přesahující na jeho pozemek. Dle znění zákona je však povinen tak učinit včas. Včas, chápete? Tento pojem není specifikován. Zákony tvoří lidé, kteří si nevidí na špičku nosu. No, nebudu vás déle zdržovat pane Nakládale, tak pevně věřím, že přijdete.“ „Pane, viděl jste ho, ty pavučiny a ta huba! Nemyl se minimálně měsíc. Ještě štěstí, že ten zápach je v zimním období snesitelnější. Já už v létě poznám podle doktora, zda bude pršet.“ Byl jsem na výstavě V. Reichmanna a katalog jsem ukázal Opltovi. „Pane, pěkné, technicky dokonalé a promyšlené. Je mi pomalu šedesát a průměrný věk je sedmdesát let. Nezbývá mi tedy tak mnoho, abych si mohl dovolit takové abstrakce. Chci žít reálně.“

50

Odsouzený hrabě Tunkl Dnes mi udělal Oplt radost. Donesl dvě anglické knihy o fotografii. 1965 a 1969, výběr nejlepších fotografií roku. „Pane, potřebujete rozhled, a proto jsem požádal Kocmana, aby mně něco pro vás půjčil. Nezlobte se, že vám to nemohu půjčit domů, ale Kocman mi je předával s třesoucíma se rukama a mám dojem, že mu na nich dost záleží.“ Stálo to za to (Ken Heyman, Yochi Midorikava, Hans Silvester, Fred Mayer, Karel Hájek, Zdeněk Virt, Bud Lee, Allan Ballard, Art Kane…). Nějak došlo na větrný mlýn v Sudici. „Pane, kompletní větrný mlýn, myslím s vnitřním vybavením, ten je u Němčic. Ten náš je sice doménou vesnice, ale je to atrapa. Za mého mládí už v něm nebylo nic, ale vnitřek byl obyvatelný, tedy spodní část. Tenkrát tam bydleli nějací Polákovi. Nahoře měli šroťák na krmení. Mnohokrát jsem tam vezl krmení na kolečkách. Pane, nejdůležitější v Sudici je takový vykácený kus lesa – průklest. Zde byly učiněny nejdůležitější nálezy až do doby halštatské, nálezy starých tavicích pecí, ve kterých se ruda tavila.“ Vchází doktor. „Pánové, to je zima. Pane Nakládal, obávám se, že spotřeba dřeva podstatně vzroste. Vzpomínám si na rok, kdy jsme se chopili moci, bylo to rovněž koncem února a zrovna taková zima. Musím se přiznat, jak jsem byl bláhový. Domníval jsem se, že tato politická avantýra nebude mít dlouhého trvání, a vidíte!“ „Pane doktore, vy jste byl ve své době ve vysoké funkci. Projevilo se to nějak bezprostředně na vaší práci?“ „Na vysoké funkci? Kde jste k tomu nesmyslu přišel? Byl jsem na místě, které mohl vykonávat každý trouba, byl jsem okresní soudce. Mám takový zajímavý případ. Bylo zakázáno používat hraběcí titul. A tam jeden blázen neměl nic než ten titul a stále ho používal i v úředním styku. A tak se dostal před soud. Nyní si vzpomínám, že se jednalo o nějakého Tunkla z Brníčka. Víte, jak jsem ho odsoudil? Dvacet korun podmínečně na rok! S chudáky já vždy cítil.“ Oplt kýve po doktorově odchodu hlavou: „Je to tak, po doktorovi je jako po žabě. Včera mi vykládal o výhodách domova důchodců.“

51

Metternich nebyl žádná kurva Zdeněk začal svým téměř zapomenutým – už abych byl v truhli. Má starosti. Telefonoval totiž se ženou. „Víš co, raději toho necháme a smažeme to, víš, já tě někam pozvu. Třeba do rozvodové síně. A kdybych se nedostavil včas, vyčkej, určitě mě přivezou.“ Poté zavěsil a usedl zadumaně ke stolu. Je nějaký divný den, neboť i pan Oplt porušil svůj každodenní obřad, a to je co říct. Obvykle se převléká do bílého pláště a začíná hned pracovat. Říká, že jako starý člověk nedokáže podávat celý den vyrovnaný výkon a co neudělá do deseti hodin, stojí za hovno. Dnes si pouze rozepnul kabát, těžce usedl a upřeně hleděl před sebe na prázdný stůl. „Pane, kolem nás je tolik bordelu, že mnohdy nechci být zdravý a někdy ani necítím potřebu žít. Všechno kolem nás zkurvili. Lidé jsou na sebe jako psi, samá lež. Mezilidské vztahy – kdo s koho a za jakoukoliv cenu. Nejsem puritán, ale domnívám se, že není v pořádku, aby dívky, jež jsou v patnácti ještě pannami, trpěly komplexem méněcennosti. Později se stávají skvělé kousky s genitáliemi dobrým zdrojem příjmů. Je mi z toho na blití. Moc přemýšlím. A v noci si rovněž moc neodpočinu. Ty sny. Samá krev, exhumace, hnus a nedefinovatelný strach. Přišel doktor. Měl na sobě svůj starý kabát od pavučin a já se zprvu domníval, že si na klopu připnul nějakou brož, až z větší blízkosti jsem poznal, že si na něj plivnul. Měl dnes formu, ale nebyl o něho odpovídající zájem. Jeho největším problémem bylo, proč přišli věrozvěstci až ze Soluně a proč sem lezli, když neuměli česky, a jak nás potom naučili česky psát? Kdy porazili Turci Bulharsko a že Metternich nebyl žádná kurva, jak tady ráčil minule říci pan Nakládal, nýbrž velice schopný státník, a tím pouze velké prase, ale to jsou všichni. Dále vedl svůj monolog. Pánové, bércové vředy jsou ve stále horším stavu. Nemohu říci, že by bolest byla nesnesitelnou, ale velice často mě rozptyluje. Dříve, to byli lidé! Poučení nacházíme příkladně v dějinách Berkštajnu. Byli zde vězněni italští karbonáři. Mezi nimi Pietro Maroncelli a známý poeta Sylvio Pellico. Ten vše později sepsal v knize Mé žaláře. Byl vězněn vícekrát. Maroncelli se nějakým způsobem zranil při vycházce na vězeňském

52

dvoře. Do nohy dostal nemoc nazývanou tehdy kostižer. Požádal o operaci. Žádost mu Vídeň schválila až za rok, s douškou, že operaci nesmí provádět lékař, nýbrž lazebník. Lékař může být přítomen. Lazebník odřezal maso a šlachy břitvou a nakonec byla přepilována kost. Po celou dobu operace se Maroncelli držel Pellica a absolvoval ji bez jediného hlesu. Potom pravil lazebníkovi. Příteli, nemám nic, co bych vám dal, než tuto růži na okně. Lazebník, jenž viděl tolik lidského utrpení, prý zaslzel. Operovaný se za čtyřicet dní vyhojil a chodil s protézou. Tak vidíte, můj případ není nic vážného, pouze to zlobí.“ „Pánové, jedna věc mě stále intenzivně hněte. Chtěl bych se podívat na ty pálavské vrchy. Nyní vidím, že už tak neučiním.“

53

Villon nemůže za naše učitele Donesl jsem Opltovi na ukázku sbírku básní. Velká závěť – F. Villon. „Pane, to je házení perel sviním. Nemohu říct, že by mě umění svým způsobem nevzrušovalo, ale dvě odvětví nesnáším. Snad proto, že jim nerozumím. Je to balet a poezie. Když se v televizi blíží chvilka poezie, prchám… Manželka o mně tvrdí, že jsem barbar. Já za to nemohu. Pokud chce někdo něco říci, ať to řekne srozumitelně. Někdy se dá jistý smysl vytušit, ale co nesnesu, to jsou ti umělci na obrazovce. Předstíraná extáze, obvykle pokrouceni do té nejnemožnější pozice, a jak vyvalují oči, hrůza a hnus. Víte, přemýšlel jsem o tom a dospěl jsem k té pravé příčině. Měl jsem dobré učitele na hudbu a výtvarné umění. Nedostatky učitelů z matematiky a literatury pociťuji dodnes.“ „Pane, vypadá to, že zima už definitivně prohrála. Bude jaro. Co si počnu? Schiller měl pravdu, když říkal, že není nic nudnějšího než pět po sobě jdoucích pěkných dnů.“

54

Po vernisáži Bylo to pár dnů po Sonnyho vernisáži. Přišla nějak řeč na umění obecně, jeho poslání. Zeptal jsem se Oplta, jaký je jeho názor na současné, abstraktní umění. „Pane, všechny současné umělce bych naházel na jednu hromadu a kopal do prdele tak dlouho, až bych se unavil. Oni si myslí, že jsou všichni kolem úplně blbí. Viděl jsem jednoho, který rozlámal housle a pak je našlapal do betonu. Nebo jeden malíř. Ten zase tvrdil, že jeho díla pochopí divák, pouze je-li nahý a politý rajskou omáčkou. Já, když vidím podobné zběsilosti, tak nevím, zda mám křičet hrůzou, nebo se freneticky chechtat.“ „Víte, v každé době si umělci tvořili dle vlastních představ a názorů, a aby přežili, museli rovněž uspokojovat vládnoucí vrstvy. Dnes jim nestačí přežít. Chtějí se mít co možná nejlépe s vynaložením minimální energie. Vezměte si například takového Tiziana. Ten to uměl ve všech směrech. Traduje se o něm historka, dle které údajně nakreslil portrét nějakého obávaného biskupa a dal potom obraz schnouti před dům. Lidé jdoucí kolem v posvátné hrůze smekali. Vše by mělo být jednoduché, srozumitelné a přitom působivé ve své skutečné podstatě. Nesmím si to v hlavě pořád nějak překládat. Např. básník napíše, že temné mraky zastřely stříbrné luny svit, a chce vlastně říct, že byla tma jako v prdeli. Já jsem pro realismus, i když je to někdy podivné. Vzpomínám si na svého učitele kreslení. Jednou jsme měli za úkol nakreslit cibuli a já pořád neviděl tu fialovou, do které mě nutil. Až ji tam doplnil on a já se zdálky na výkres podíval, zjistil jsem, že v cibuli skutečně fialová barva je.“ „Víte však, co je rozhodující? Na každé práci se pozná, je-li dělána opravdově, nebo z nějakého jiného důvodu.“

55

Osudová v A dur Zdeňkovi se dnes moc nedaří: „Kdybych kouřil, tak si právě teď zapálím.“ „Copak pane Nakládal, jste nějaký nasraný?“ „Ale nejsem, pane Oplte.“ „Jste, poznal jsem to podle toho, že si pískáte osudovou v dur a ona je a moll.“ Zdeněk vstal a pravil: „Hovno, řekl Švejk, aby se nenápadně vmísil do hovoru,“ a odešel. Co se týče různých chorob, považuje mě Oplt za spřízněnou duši. Dává mi různé rady a stěžuje si. „Pane, tak doktorka mně přikázala jíst jídla, která jsou výživná, ale obsahují velké množství nestravitelných látek. Prý abych měl pocit sytosti a přitom hubnul. Jmenovala množství různých svinstev. Doma jsem o tom přemýšlel a víte, na co jsem přišel? Sardinky s gumou. Raději jí to však říkat nebudu – ani žertem.“ Pane, když jsem dojížděl, jezdili jsme ve vlaku taková parta. Doktoři z Léčebny, lidé z Podniku atd. Já jezdil s bývalým ředitelem Podniku Finkem. Literární šílenec. Ve vlaku mi četl knihy, které ho nějak zaujaly. Strašně dlouho mu vydržely Pohádky tisíce a jedné noci. Já získal pocit, že v Indii nikdy nic nedělali, věnovali se sexu, žrádlu a popřípadě seděli na bazaru a filozofovali.“

56

Diskotéka na lodi Navštívil jsem doktora, nebo lépe řečeno Zdeňka, který připravuje svoji jachtu na vyplutí. Vlastně oba. Obraz, který jsem spatřil na dvoře, mě dost zaujal. Nakládal na jachtě, v montérkách a černých polobotkách, pod ním seděl doktor. Seděl na bedně, svlečený do půl těla, něco vykřikoval a mával jako dirigent zbytkem hokejky. „Á, dobrý den! Zde u pana Nakládala jsem zjistil řadu závažných neznalostí z mnoha oborů. Pane, umíte německy?“ Odpovídám po pravdě, že ne. „Jak je možné, že neumíte německy? Víte, jak se řekne německy Brod – Furt. Opakujte po mně. Opakoval jsem asi pětkrát, ale moje výslovnost nebyla nikdy dostatečně tvrdá. „Stop, pane, nemáte předpoklady pro zvládnutí tohoto jazyka. Tak mi řekněte, kolik stálo za první republiky kilo zelené kávy.“ Snažil jsem se odhadnout měnu i sumu a riskoval tím možnou smršť. „Myslím si, že tak deset krejcarů, pane doktore.“ „No, i když bylo tehdy podstatně levněji než nyní, byl byste z příliš laciného kraje. Bylo to dvacet krejcarů. Můj otec tehdy vydělával tři sta korun měsíčně, tak si vytvořte představu.“ „Tak raději něco z pozdější doby. Kolik stál metr čtvereční půdy na mém pozemku v roce devatenáct set třicet osm?“ „To záleží na bonitě,“ ozval se Nakládal, ale doktor potlačil jeho part už v zárodku. „Nevíte? Tři sta korun! Víte, já ještě než jsem zahájil právnická studia, hodně jsem přemýšlel o jednom případu svého otce. Jednalo se o zpronevěření osmi milionů korun a viník byl odsouzen ke čtyřem rokům nepodmíněně. Říkal jsem si, uděláš totéž, trest se časově vyrovná době studií, ale do začátku budeš mít rozhodně víc. Bohužel jsem podlehl jistým společenským konvencím.“ „Víte, kdo byl zapleten do té nemocniční aféry v Rakousku? Byla odhalena loňského roku.“ „Kirschleger,“ ozvalo se dutě z kajuty.

57

Doktor začal bušit hokejkou do lodi a křičet do kulatého okénka: „Pane Nakládal, vy hrozný pitomče, vy se raději do diskuse nezapojujte, špiníte hlavu neutrálního státu.“ Nakládal zjevně překvapen vyběhl z kajuty, ale doktor si ho už nevšímal a věnoval se mně. „Kolik je vám let, pane? Znáte staré židovské pravidlo pro věk muže a ženy v životě manželském? Je to věk muže dělen dvěma plus sedm. A vám je kolik let pane Nakládal?“ „Kolik myslíte, pane doktore.“ „Dvacet osm,“ odpovídá doktor prošedivělému Nakládalovi. „Třicet osm, pane.“ „No vidíte, vaše žena by měla mít dvacet šest let.“ Zdeněk otevřel lahvové pivo, napil se a odvětil, „to by bylo něco na mýho, ale mé ženě je třicet šest.“ Doktor se zachmuřil: „To je stará, velice stará, o celých deset let více, než staré pravidlo doporučuje,“ a odchází na zahradu. „Ten starý blb mě nebude dlouho nasírat. Připravím mu zase černou hodinku, ať může nerušeně přemýšlet o těch svých blbostech.“ A já až nyní pochopil příčinu doktorových četných výpadků elektrické energie v jeho stavení a různé závady, které Zdeněk velice rád odstraňuje. „Až bude jachta na vodě, mám zajímavou akci,“ navrhuje Zdeněk. „Uděláme diskotéku na lodi. Akumulátory, zesilovač, mikrofon a repro. Potmě se přiblížíme k parníku s nějakým reflektorem mladých a budeme konkurovat. No už se těším.“

58

…vlahé jarní večery trávil JUDr. Ryzoň zpěvem kupletů… 59

Služební cesta V Olomouci se konal celostátní seminář o výrobě a spolehlivosti plošných spojů. Původně měl jet Oplt a Nakládal, ale Zdeněk za mnou přišel, abych se připravil, neboť cestu odřekne. Tak jsem se připravil. Už po cestě v autobusu komentoval Oplt věci kolem sebe takovým způsobem, že dvojice před námi, která byla v živé diskusi, ztichla a lehce k nám natočila hlavy. U vysílače Dobrochov se jeho výklad poněkud prodloužil. „Pane, tak za  toto můžeme poděkovat Němcům. Pracoval jsem na této stanici. Prokletá věc. Při stavbě, nebo lépe řečeno při poválečné rekonstrukci byl jeden člověk zabit a několik dalších zmrzačeno. Pokoušel jsem se vyšplhat na vrchol, ale v okamžiku, kdy mně zmizela půda pod nohama a vrchol byl stále v nedohlednu, jsem dostal děsný strach. Za zlověstného hukotu stožáru jsem sestupoval. Podstatně pomaleji než nahoru. To víte, sto padesát metrů je už dost, alespoň na mě.“ Každý kilometr Oplt nějak komentoval. Po přistání v Olomouci a registraci začaly první potíže. Asi dvacet lidí nemohlo být ubytováno v Olomouci, ale musí dojíždět do Prostějova. Oplt zmlkl a bylo vidět, že se rozzuřil. Sál se pomalu začal ztišovat a Oplt se uvedl. Naklonil se ke mě a tlumeně pravil: „Tak co tomu říkáte, to je ale ukázkový bordel, co?! Já jsem však vždy připraven na všechno, pane inženýre.“ Lidé u našeho stolu si ho začali zkoumavě prohlížet. Po přednášce mně Oplt ukazoval nějaký šišatý barák a mluvil neuctivě na adresu architektů. Bodrý lid úrodné Hané nás míjel, ale až příliš často do nás vbodl krátké, velice chladné pohledy. Všiml si toho i Oplt a najednou utrousil: „Rychle pryč, pane, už rozumím, mají nás za blbce.“ Celou dobu jsme totiž stáli u sovětského autobusu. V Prostějově nebyl úvod rovněž k zahození. Po cestě do hotelu nás míjel ošumělý, lehce se kymácející člověk. Pak se náhle otočil a rychle se vracel. „Promiňte, promiňte,“ obrátil se na Oplta, „ale vy jste bývalý předseda JZD Pokrok.“ Oplt, který vypadal jako obchodní zástupce nějaké firmy na oděvy, strnul. „Mýlíte se pane.“ A velmi rychle odcházel. Bylo vidět, že je vyvedený z míry. Neznámý opilý zavrtěl hlavou: „Ta podoba…“ a rovněž se dal do pohybu opačným směrem. 60

Opltovým velkým přáním bylo navštívit kostel sv. Mořice, kde se nahrává většina kvalitních varhanních koncertů. Tak dlouho se těšil a zklamání bylo o to větší. „Pane, varhany a kostelní loď jsou v tomto případě vzájemně přizpůsobeny nejlépe v republice, ale varhanice by dle mého názoru nesložila ani přijímací zkoušky na konzervatoř.“ Na můj popud jsme šli do dómu sv. Václava. Varhaník byl sice nahoře, ale nehrál, něco opravoval a do ticha kostela pouze lehce šuměly zapnuté ventilátory. Snažili jsme se ho přilákat, ale marně, nereagoval. „Asi nás neslyší.“ „Pane, varhaníci mají sluch jako netopýři, slyší, ale u této sorty lidí jde o jakousi profesionální ješitnost. Znám to, hrál jsem taky.“ Zkusili jsme poslední možnost. Oplt sháněl nějakou varhanní školu profesora Puštíka, žijícího v Olomouci.

…jeho vášeň pro hru varhanní, hraničila s erotickou posedlostí… 61

„Hledáme prof. Puštíka, to jste vy?“ Varhaník ožil a naklonil se z kůru. „Ne, ne, ne, odkudpak jste, co potřebujete, nechcete se podívat nahoru?“ A už jsme tam byli. „Víte, já moc nehraji, spíš nástroj opravuji, víte, v církvi si musíme dělat většinu věcí svépomocí.“ Dále se vyloženě chlubil nástrojem a spodní tón jeho projevu naznačoval jistý stupeň fanatismu. Předváděl různé rejstříky v akci, různé kombinace atd. Lehce zkrotnul po Opltově otázce: „Mám dojem, že zde nemáte rejstřík gamba?“ „Vy, vy někde hrajete?“ „Ale, nyní už ne, dříve jsem hrával u Tomáška.“ Varhaník potom zahrál pedálové variace a mně se zdálo, že kostel se chvěje v základech. Velice laskavě nás vyprovodil před kostel a  ukázal nám dům prof. Puštíka. Zde jsme získali onu varhanní školu. Trošku pohovořili s panem profesorem, který je varhaníkem v dómu sv. Václava od roku 1927. Trochu si stěžoval na zdraví a říkal, že už asi nebude schopen udělat vše, co nosí v hlavě. Kartony startek a diazepamů na klavíru opravdu naznačovaly jisté potíže. Zeptali jsme se na člověka, jenž nám varhany předváděl. „To je Koláček, skutečně varhany opravuje, je vyučený zámečník, potom si udělal konzervatoř a JAMU a nyní učí na LŠU v Březně. Sem dojíždí.“ Po návratu z večeře (Oplt nevečeří, aby zhubnul) jsem ho našel, jak ležel na posteli, nohy ve vzduchu, v rukou varhanní školu: „Pane, už umím pedálovou část.“ Když jsme opouštěli starobylé město, Oplt vydechl. „Hlavně, že jsem sehnal pro chlapíka pomeranče.“

62

Dovolená v Topoľčanech „Dobrý děň, pane, hovorím celkom obstojně po slovensky. Musím říct, že jsem dojat k slzám naší drobnou kanceláří. Ten klid. To vám byla dovolená. Tropická vedra, Slovensko, ubytování v hospodě. Tedy, u nás se pije dost, ale na Slovensku, tam se chlastá. Hned první den jsem asi v jedenáct hodin pozoroval takovou ožralou bandu Slováků. Dva se začali prát a jeden křičel, čo, mňa, odborného strojného mehanika, budeš ty urážať?! Řev a rvačky na denním pořádku, moc jsem to potom nesledoval.“ „Pane, najezdil jsem tisíc kilometrů. Moje stará manželka měla vymyšlený ďábelský program. V Piešťanech jsme se koupali. Tedy manželka, já seděl v autě a poslouchal Bacha z kazeťáku. Žena byla na vrcholu blaha, když mohla do vody, na slunce, do vody, na slunce, a tak až do zblbnutí. Měsíc nepršelo, voda v nádrži se za takového stavu věcí moc nemění a já necítil potřebu sdílet s ní radosti omýváním se desetiprocentním roztokem močoviny. Navíc mně slunce nedělá dobře. Seděl jsem tedy v autě a hlavou se mně honily různé myšlenky. Tomu říkám dovolená! V autě jsem mohl sedět doma za barákem a Bacha si mohu poslechnout z desky a ne z tohoto chrchláku. A manželka křičí: ‚Nečum v autě a pojď ven!‘ Vzal jsem si tedy stoličku, sedl si na ni, na sobě koupací trenýrky a začal jsem pozorovat okolí. Suchá tráva, támhle rozbitá láhev a ejhle, dokonce nasráno. No, ležet v trávě za barákem by bylo příjemnější. A do toho všeho křik. Slováci a Pražáci. Tak se – helé, támhle mají melouna – mísilo s – naozaj – a já si v té vřavě připadal jako otylý blb, který se neumí radovat ze života. Asi vážně neumím.“ „Já má mám představu ideální dovolené. Žil bych sám v lese, bez manželky, bez lidí. Lehl bych si na mech a pozoroval, jak se to zelené pohybuje na modrém pozadí, a když by mě to přestalo bavit, popošel bych já a zase si lehnul. Mě společnost sere.“ „Také jsme byli v Trenčíně na hradě. Velice pěkné!

63

Už v prvním poschodí jsem bral první nitroglycerin. Táhl jsem fotoaparát, dalekohled a deštník, a když jsme vylezli nahoru, bylo kouřmo a vidět byl jen vroucí Trenčín. No co vám mám povídat.“ „Pane, v Piešťanech jsem zažil zajímavý okamžik. Pil jsem pivo a přes jeden stůl seděla banda cikánů, alespoň jsem si to myslel. Žrali něco, co silně připomínalo pecky z meruněk, a plivali to kolem sebe. Jediné, co mě mátlo, bylo to množství zlata, kterým byli ověšeni. Později jsem se dopídil skutečnosti – Kuvajt. Mají tam samostatné středisko, které si vybudovali a po deseti letech užívání ho věnují naší zbídačené vlasti. To mi spravilo náladu, když je zdejší rekreace dobrá pro Kuvajťany, nemohu být nasraný, ale nakonec jsem přece jenom byl!“

64

Šťastný život „Tak já vám něco řeknu. Mít vaše možnosti, našel bych si mladou ženu a žil bych. Tak sedmnáct a pěknou. Chytrá být nemusí. Rozum dostane. Ze začátku se každá diví a vy nechápete, jak takové bezbranné stvoření mohlo bez vaší ochrany existovat. Pak se začnete divit vy… Víte, život by se měl prožít šťastně. Největší blbost je hnát se za něčím, čemu stoprocentně nevěřím. Malujte, foťte, okopávejte zahrádku…, zkrátka to, co vás v daném okamžiku učiní šťastným. Do čtyřiceti si každý myslí, že nezestárne, a pak to začne utíkat. Až je vám šedesát, je sice pěkné, že jste něco prožil, něco znáte, ale život pouze se zkušenostmi a bez možností je vcelku na hovno.“ „Podívejte se kolem sebe, příroda. Hadi se páří a jsou si cizí, pavouci a různá jiná havěť. To pouze my, lidé, jsme si vymysleli lásku. Taková blbost. Je to pud. Dar přírody, rozmnožit se a zreprodukovat. Nic víc, ale taky nic míň. Příroda nemá zájem prodlužovat život. Třaslaví dědečci jsou vymožeností civilizace. A s těma ženskýma je to stejné. Podívejte se, např. kořist loví lvice, lev se jenom nažere a… k mláďatům taky nesmí, to by ho roztrhala. Zajistil reprodukci a je k hovnu.“ „Já měl na vojně velkou lásku. Liduška. Chodili jsme na vycházky do lesa. Takový romantický typ. Recitovala mně básně. Na jednu si vzpomínám. Ta začínala – co je to láska, můj milý…? Já jsem viděl tu její postavu a říkal jsem si, hned bych ti odpověděl, poeto! Ale jednou už mě to recitování tak nasralo, že jsem si řekl, přivedu tě děvče na cestu tvrdého životního realismu. Vzal jsem na cestě šneka a v polovině chvilky poezie jsem ho rozstříknul o strom. To byl začátek konce. Necita! Zase jsem jednou přišel na návštěvu a Liduška měla jiného. Dodnes si vzpomínám, jak jsem opouštěl vesnici, v uniformě a za zvuku svižného pochodu z místního rozhlasu. Tehdy byly takové pochody velice populární.“ 65

„Já naštěstí vždy později věděl, na co mám a na co ne. Jen jednou jsem měl takovou povedenou žákyni. Nešla jí fyzika a já blbec ji šel domů doučovat. Potom jsem si v cizím bytě a cizí posteli připadal jako zloděj.“ „Ale to vám povím, nikdy bych se nechoval jako můj brácha, který vše řeší designem a v padesátce si kvůli jedné navlíká prdel do riflí. V padesáti se rozvedl a vzal si mladou ženu. Nyní má dvouletou dceru a vnučce z prvního manželství jsou čtyři. No mně to zvýší tlak jenom vyprávěním. Plukovník, vychovává na Škole vrahy z Libye. Víte, jak mi ten blbec oponoval? Prý ještě udělá dvacet kliků! Tak jsem mu řekl: Pořídit si potomka, to dokáže každý pes, ale vychovat ho, na to už sílu mít nebudeš.“

66

Doktor po dovolené První návštěva doktora po dovolené. Samozřejmě naší, ale zdá se, že i doktor načerpal dostatek energie. Přišel ve své, jak sám říká, fajnové košili. Dle mého názoru není fajnová, ani kdybychom se zabývali pouze materiálem. „Pánové, kolik myslíte, že je venku stupňů? Třicet dva, ochladilo se.“ Doktor začal najednou hromovým hlasem „zpívat“. „Co to bylo, pane Nakládal?“ „Něco od Beethovena.“ „Velmi správně. To, že jsem převtělený Beethoven, je vám, pánové, všem známo. Dám vám jednu otázku. Beethoven zemřel ve dvacátém sedmém a já se narodil o hodnou dobu později. Vysvětlení je pouze jediné.

… byl vtělením Beethovena… Při převtělení nepřechází duše z jednoho těla do druhého, ale nějakou dobu odpočívá. Záleží to, jak již sám pojem napovídá, na intenzitě duševního života. V mém případě odpočívala skoro osmdesát let. To 67

také vysvětluje, že si předchozí život z valné části nepamatuji. Ale někdy se to ve mně vzbouří. Velice intenzivní vzbouření pamatuji, když Němci dobyli Francii. Vše natočili a doprovázeli mojí hudbou. Adagio z Osudové. Moje hudba ve válečném filmu! Škandál!“ „Já jsem dopoledne četl Thomase Manna v originále. Nerad bych byl považován za antisemitistu, byl to tuším Žid, ale asi byl kupodivu hloupý. Kniha pojednává o nějaké ženské. A on vždy napíše, že než promluvila, tak našpulila rty. Chápete, tisíckrát v celé knize promluvila a pokaždé musí zdůraznit, že našpulila rty. Tak buď byla blbá ona, nebo on.“ „Potom jsem četl další škvár – České slovo. (Musím podotknout, že doktor nevzal na vědomí změny týkající se názvů novin, budov, ulic…) To jsem se rozčílil. My jsme velcí kamarádi s Mongolci, a dokonce jim dodáváme stroje. Potomci Čingischána jsou našimi bratry!“ Oplt se usmívá: „Já takové problémy nemám, pane doktore, já čtu literaturu faktu.“ „Aha, tak mi řekněte, z jakého faktu dostala naše země název Böhmen. Je to snad fakt?“ „Promiňte, doktore, ale nevyjádřil jsem se dostatečně přesně, měl jsem na mysli literaturu fakt technických.“ „No, ale to musíte říct hned. Musíte rozlišovat. Tak já vám to povím. Od Bójů. Kmene sídlícího kdysi na našem území.“ „A co vám říká Evžen Savojský?“ „Evžen Savojský? Vím o něm, že byl velmi malé postavy a jednou vylezl na nějakou skálu, ze které ho potom museli sundávat, protože sám nebyl schopen slézt a řval tam.“ Doktor se tváří škodolibě: „Odkudpak to víte?“ „Z dobové rytiny,“ odpovídá Oplt klidně. „Vidíte, vidíte, tento důležitý fakt mně unikl. Já vždy myslel, že Evžen Savojský je důležitý pro historii hlavně svým lvím podílem na porážce Turků.“ Doktor ještě chvíli hovořil o životní úrovni v Rakousku, koncentračních táborech, politických vězních, o výrobě meruňkového džemu a potom odešel. Do vzniklého ticha Oplt bez jakéhokoliv přechodu poznamenal. „Pane, vzpomínám si, jak nedávno v nějakém našem časopisu kritizovali tzv. dětskou pornografii na Západě. Předloni jsem byl v lázních s člověkem, který prošel Mírov a Leopoldov. Práce, při které byli vzájemně připoutáni lany… Padesátá léta. Ale proč to říkám. Příjmy bachařů byly v průměru sto deset tisíc (ve staré měně). Ti už taky nevěděli, co by roupama dělali, a výše kritizovaný jev tam byl běžný.“

68

Úspěšné bombardování „Jo, pane, vojna. Nemohu si naříkat. Sloužil jsem u letectva. Ne, že bych to řídil, to ne, ale jako navigátor. Lítali jsme na starých německých mrchách. No a mezi námi byli Angláni, tedy piloti, kteří byli za války v Anglii a potom sloužili jako instruktoři v naší mírové armádě. S těma to bylo na posrání. Machři v oboru, ale nějaká morálka pro ně neexistovala. Vzpomínám na jednoho – notorik. Zrovna měl první let nějaký nováček a on s ním jako kontrola. Po startu a navedení na letovou hladinu povídá: „Teď to chvilku drž, já se jdu zatím vychcat do pumovnice.“ Tam už měl pochopitelně schovanou flašku. Tenkrát žádné takové kontroly jako dnes neexistovaly. Dlouho se nevracel. Nováček znejistěl, volal na něho, ale nic. Tak zakymácel lehce letadlem, nic. Zakymácel silněji a z pumovnice se ozval opilý hlas: „Ještě jednou s tím zatřep a vyskočím.“ Prožili jsme si horké chvíle. Navedli jsme to nějak nad letiště – tento ďábel se vypotácel z letadla, úplně namol…, a perfektně přistál. To víte, byli zvyklí. Poletovat na Biskajským zálivem ve válce a potom tady, to je jistě rozdíl. Stejně ale skončil špatně. Jak spadla ta dvě letadla u Jevíčka. Tak v jednom byl.“ „Pane, nebyl jsem zrovna geniální navigátor, ale myslím si, že později mi to docela šlo. Začátky byly ovšem krušné. Lítali zkušení piloti, nám polepili okna černým papírem a už jsme se řídili pouze z údajů přístrojů. Ze začátku, vždy když jsme hlásili pilotovi, aby nabral kurs na přistání, tak ze své kabiny řval: „Jen se pojďte blbci podívat!“ A my obvykle čučeli na nějaký les, pole, zkrátka po letišti ani vidu.“ „A jednou jsme nouzově přistáli na Ruzyni. To bylo živo. Na letadle se ještě rýsoval špatně zalakovaný hákový kříž a letiště v plném provozu. Přišel osobně velitel. Okamžitě je odtáhněte někam, kde je nebude nikdo vidět. Poruchu jsme odstranili a zase téměř tajný start.“ „Průser jsem měl. Jeden, ale těžký. Bombardovali jsme na Libavé. Samozřejmě cvičně, betonovými bombami. V blízkosti vojenského prostoru byly nějaké brigádnice a opalovaly se tam nahé. Samo sebou jsme trochu zalétávali a bim ho! Jediná chalupa široko daleko a trefili jsme ji. Patřila zrovna nějakému důstojníkovi. A celý další týden z nás byli pokrývači.“

69

Pohřben zaživa „Tak mám dojem a takový pocit, jako bych byl celý špinavý a ulepený, i vnitřně. Nervová soustava otupěla. Za to mohou ty moje sny. Od mládí mě to pronásleduje. Tahám příbuzné z hrobu…, trhá se to, pak se to zase spojí a dívá se to na mě, někdy dokonce i usmívá! V noci se schovávám před bombardováním. Zrovna nedávno jsem si říkal, musíš se držet nosné stěny, ale tam zrovna vedly trubky, plyn a pára. Pokud by stěna vydržela, tak bych se uvařil, kudy kam? A pak se probudím a osvěžen spánkem pochoduji do práce.“

70

„Dnes mě pohřbívali. Měl jsem takový stísněný pocit, omezený prostor. Byl jsem nacpaný v rakvi a nic jsem nemohl, jenom jsem vnímal. Slyšel jsem, jak hlína rachotí o víko, hluk slábne, slábne – jak se vrstva zvětšovala a potom ticho. Děsivé ticho. Náhle slyším hlasy. Přesně nad srdcem jsem měl trubku. Tou pozorovali, co dělám. A zase jsem mohl všechno, pohybovat se, řvát, ale už mně to nebylo nic platné. Najednou vsunuli do trubky kopí a… bylo půl třetí.“

71

Okna vesmíru dokořán „Tak vám, pane, mohu říct, že jsem se zase po dlouhé době díval s chutí na naši televizi. Okna vesmíru dokořán.“ „Vesmír!“ „Vždy mě to přitahovalo a vzrušovalo. V mládí jsem byl úplný fanatik. Každý potřebuje povznést někdy svoji duši, alespoň na chvíli zapomenout na všední věci, které ho ubíjejí. Řešení jsou různá, ale když jsem několik hodin bloudil vesmírem, tak těsně po návratu do místnosti snad neexistovalo nic, co bych nazval problémem, starostí, nic srovnatelného není, chápete? Jsou to však pocity a tušení. Ale výzkum vesmíru? Nevím. Jsme vůbec něco takového schopni pochopit průhledem přes buřty a sodovky?“

„Vzpomínáte si na ing. Klešku? Asi před měsícem jsem vás představoval. Tak ten mě tady na ty věci navedl. Copak Josífek, to je nenapravitelný teoretik. Ludolfovo číslo znal na třicet dva desetinných míst a ty jeho 72

poznámky, něco neuvěřitelného, snad ani jeden milimetr čtvereční nebyl nevyužitý. Počítal i na okrajích novin. Jednou se vrátil ze služební cesty od moře a byl požádán, aby vypracoval podrobnou cestovní zprávu. On by to udělal i tak, ale když ještě zdůraznili, že podrobnou, tak vůbec netušili, co se stane. Já si jen mlhavě vzpomínám na jednu část… Moře bylo poměrně klidné, teplota vody odhadována u břehu, je v toleranci dvacet až dvacet dva stupňů, pobřeží písčité a hrubost písku odhaduji na nula celá pět až pět milimetrů. Zajímavý jev nastává působením vlhkosti, suchý písek neodolá tlaku jednoho kilogramu na decimetr čtvereční, ale písek zvlhčený příbojem odolává v témže místě desetinásobnému zatížení beze změn… Šílená zpráva, ale už nikdo po něm nic podobného nechtěl.“ „To byla slavná trojice. Bozdich, Racek, Kleška. Vždy když si vzpomenu na Bozdicha, tak vidím jeho konec. Prožil hodně zklamání a s přibývajícím věkem všechno neunesl. Ležel potom v nemocnici a nikoho k sobě nepustil. Ale jednou si dal zavolat mě. Povídá: ‚Miloši, myslím si, že už dlouho nebudu, a chtěl bych tě o něco požádat. Kdyby se se mnou něco stalo, mám doma mistrovské housle. Žena netuší, jakou mají hodnotu. Nejsou to sice žádné stradivárky, ale takových osm tisíc za ně dostaneš. Prodej je prosím tě, někomu, kdo tomu alespoň trochu rozumí, a ty peníze jí potom dej.‘ Já jsem předtím mluvil s doktory. Žádnou organickou poruchu neměl a všechny změny nebo potíže odpovídaly jeho věku. Psychicky to bylo horší. Říkám mu, pane inženýre, mluvil jsem s ošetřujícím lékařem, není to nic vážného, brzy vás propustí. On se jen tak slabě usmál a povídá: ‚Prosím tě, běž už.‘ To jsem ho viděl naposledy.“ „Musel jsem zase do Polska, na čtrnáct dnů. A hned jak jsem se vrátil, tak mám telefon, dnes ve dvě má Bozdich pohřeb. Taktak jsem to stihnul.“ „Ze špitálu ho skutečně propustili. Znáte lékárnu na Kramářské ulici? Tak šel přímo tam, vylezl do nejvyššího poschodí a skočil…“

73

Pojistka poznání Hned ráno jsem seděl u Zdeňkova stolu a vedli jsme nějaký hovor, nevzpomínám si už o čem. Zdeněk jakoby nic mluvil a přitom pájel nějaký obvod, ale všiml jsem si, že se mu práce moc nedaří. Po chvíli toho nechal, pájku vypjal a díval se na ruce: „Tak kurva nevím, jestli za to může ten chlast, anebo tchýně.“ V poslední době sháněl dost intenzivně Dex-fenmetrazin, pro známou, a zapojil do akce všechny, kdo mohli nějakým způsobem uspět. Bohužel nic, kontrola je příliš důkladná. Vzdal to, jak se mi svěřil: „Já už jsem vážně myslel, že se z toho poseru. Zkoušel jsem to dokonce i na prosektuře. Mám známou na soudním. Nic jsem tam sice neviděl, ale už jenom ta atmosféra mi stačila. Jak to může dělat? Je jí sice už třicet sedm, ale já si myslím, že si zvykla dost rychle, lochčí se mezi bednama s mrtvolama!“ Na ta slova povstal Oplt a vydal se k nám, po cestě si čistil brýle, což je neklamným znamením, že si připravuje projev: „Jste na velkém omylu, pane. Povolání je to sice náročné, zvyk hraje důležitou roli, ale s postupujícím věkem se to spíš horší. Mám tam taky známého. Ze začátku byl vegetarián, potom si zvyknul a všichni se divili jeho otrlosti. V jeho společnosti jsem si vždy vzpomněl na kata Mydláře, egyptské mumifikátory a jiné, jemu podobné. Připadal mi dost cynický. Roky šly a jednou mi povídá, hochu, dnes se modlím, než tam vlezu, aby to mělo bílou hlavu. Dělat mladé lidi, nebo dokonce děti, na to už jaksi nemám. Je ze mně starý, lítostivý dědek. A je to pravda, já už to pozoruji i na sobě. Pane, já neplakal ani na pohřbu své matky, ne že by mi to nebylo líto. Obrovská lítost a prázdno, výčitky a pocit dluhu, který nemohu splatit. A nyní mám slzy v očích při druhé větě Dvořákova houslového koncertu a moll, jsem naměkko, když čtu v Sienkiewiczově Potopě ten závěr, jak čtou v kostele dopis polského krále Jana Kazimíra. Naposled se mi to stalo u televize. Viděl jste film Manželství po italsku se Žofkou Lorenovou? Nerad vyprávím filmy, ale tento detail vám řeknu. Bylo to v okamžiku, kdy jí milenec vyčítá, že k poměru mezi nimi došlo jedině z jejích zištných důvodů. Že jako děvka se nemůže divit případným následkům. Pak přišel ten okamžik. Vytáhla medailon, v něm měla stolirovku, na které měla napsáno datum, kdy ji od něho dostala, datum odtrhla a bankovku mu podává, za děcka se neplatí…“ 74

„Všimněte si velmi starých lidí. Věčně uslzené oči. To je nekonečná lítost téměř nade vším a zvláště dnes. Vidět, kam člověk došel, co mu bylo slibováno a co dostal. Alespoň morální zadostiučinění může stáří ulehčit, ale pamatujte si, až do konce musíte spoléhat jenom sám na sebe.“ Je dnes nějaký podivný den, filozoficky chmurně naladěný začátek. Může za to Zdeněk a je si toho vědom. Na chodbě mi povídá: „Nasral jsem Miloška hned po ránu, já se jednou zamíchám praseti do žrádla. Ještěže nemluvil o sobě, ale o starých a nemocných lidech.“ Zdeněk bloumá po kanceláři, krátce se zastavuje a zastávky vyplňuje poznámkami – ja halt, osram nebo kristova čapo. Chvíli si prohlíží mapu hvězdného nebe a fotografie planet – to vše nalepil na stěnu Oplt. „Pane Oplte, jak jste se tady včera bavili, co je to vlastně ta černá díra?!“ „Pane Nakládal, ptát se na takovou věc je stejně nesmyslné, jako kdybyste na mně chtěl, abych vám řekl, jakou barvu má elektron. Je plno dohadů a teorií, ale žádná jistota, víte, já si myslím, že ani nejsme zkonstruováni, abychom pochopili a vůbec byli schopni v těchto dimenzích uvažovat. Nemáme v mozku příslušné spoje, kapacitu a možnost srovnávat. Jsme tady asi k něčemu jinému a ne k tomu, abychom pochopili vesmír. Pořád si myslíme, jak jsme chytří, stále nové teorie „vědecky“ dokázané a pořád víme hovno. Nejsme schopni zodpovědět základní filozofickou otázku. A taky proč? Víte, já mám takovou vizi a důkazem nechť je mi situace, jež vznikla v souvislosti se starou knihovnou v Rajhradě. Byly tam smolné knihy a hlavně knihy o černé magii. Zatím každý, kdo se tím seriózně zabýval, dostal schizofrenii. Já věřím jedné věci. Pokud nějaký zvlášť nadaný a povolaný jedinec neopatrně pronikne do oblasti, jejíž existence by nějak ovlivnila život průměrné většiny, pokud by se s nimi přijatelnou formou seznámila, vypadne v hlavě toho šťastného jedince nějaká pojistka, která zabrání, aby poznané sdělil. Uvedu technický příklad. Za války objevili Angličané magnetron (vysílací elektronku pracující na velmi vysoké frekvenci, kterou charakterizují centimetrové vlny a z toho plynoucí asi desetkrát lepší možnost zaměření, než měli Němci). Kdokoliv by se pokusil tuto část letadla rozebrat, došlo by k výbuchu, který by elektronku dokonale zničil. To bude obdoba. 75

Schizofrenie je v uvedeném případě takovou psychickou bombou.“ „Pane, v okruhu jedenácti světelných let jsme sami. Možná Alfa Centauri a možná nic.“ Dovolil jsem si oponovat a použil jsem teorii pravděpodobnosti a velký počet hvězd. „Pane, víte jak se zachoval Šklovskij? Neustále zastával názor, že nejsme sami. Potom najednou cuknul. Víte, jak je to s tou pravděpodobností? Představte si pískový hrad na břehu moře. Vlna ho lehce zboří, ale je rovněž možné, že ho jedna vlna náhle postaví. Říkám, je to energeticky možné, ale málo pravděpodobné. A jsme snad složitější než pískovcový hrad. Pane, je to na zblbnutí. Nemá cenu se tím zabývat. Nevíme si rady sami se sebou. Víte, co se chystá? Budou rozebírat baalbeckou terasu. Je složena ze tří vrstev kvádrů dvacet krát pět krát čtyři metry, tisíc tun jeden. Dost lidí se domnívá, že je pod ní nějaké vysvětlení, něco jako ona krabice pod New Yorkem, pro případ jaderné katastrofy. Je však otázka, zda bychom byli schopni zanechanému poselství porozumět!“ „Pane, já viděl v blázinci lidi, kteří se tam dostali pro úplné blbosti. Nejen jako pacient, ale já později spolupracoval s psychiatry. Měl jsem za úkol vyvinout šokovací aparát. Nerad na to vzpomínám. Zkrátka bylo nutné postiženému prohnat hlavou sto miliampér. Jistě víte, že už třicet spolehlivě zastaví srdce. Tam dovlekli spoutaného člověka, který řval, pěnu u huby, no hrůza, položili ho a já to spustil. Viděl jsem mu jenom nohy, ale když jsem zmáčknul knoflík, tak se mu na nich neuvěřitelně roztáhly prsty. Potom defibrilátor, nahodili srdce a poměrně klidného odnesli. Musím říct, že tato metoda se používala jen na nevyléčitelné případy. Bylo to však velice nepříjemné.“ „Víte, je potřeba se zabývat reálnými problémy, které se nás bezprostředně dotýkají. Dám vám námět k přemýšlení. Po převratu v osmačtyřicátým bydlela stará hraběnka z Ráje ve staré stodole a topila si tam dřevem, které si nanosila v otýpkách z lesa. Tím jsme ji asi názorně přesvědčili, že náš nový režim je lepší, ne?“

76

Nervy v hmoždíři Doktor byl poslední návštěvu nějaký divný. Přišel, posadil se a na okolní řeč nereagoval. Potom několikrát po sobě pronesl, že se stala chyba, a odešel s nepřítomným výrazem v očích. Zdeněk se otočil: „Tak, ten je vyřízenej jako žádost.“ „Ale pane Nakládal, jako kdybyste ho neznal, není to sice běžný stav, ale dle toho, jak systematicky sere na okolí, bych to nepovažoval za nic abnormálního. S věkem se to bude pochopitelně stupňovat,“ odpovídá Oplt a pokračuje: „Mimochodem, dnes si dejte pozor, pane Nakládal. Zdálo se mi o vás. Asi vás na ulici srazilo auto, protože vás donesla Libuška s paní Suchánkovou zabaleného ve zkrvavené dece, položily vás na stůl a povídaly mně a inžovi, tak tady to máte… Jako bychom za to mohli…“ Zdeněk se na chvíli zamyslí: „To se divím, že mě unesly.“ „Hm, děláte si legraci, třesou se vám ruce a nervy máte v pořádku. Mně se ruka nezachvěje a nervy v hajzlu. Přikládám význam nepodstatným věcem, hledám souvislosti a dělám blbosti, kterých bych dříve schopen nebyl. Například s těma hodinkama. Chtěl jsem je spravit. V práci jsem si zbrousil jehly a vyrobil z nich malé šroubováčky. Dal jsem se do toho a za tři hodiny jsem se blížil k cíli. Potom mi spadly brýle a přerazily hřídelku od nepokoje. Tak jsem vrazil ten prokletý stroj do hmoždíře a roztloukl ho. Mám dojem, že v té chvíli se mě moje stará manželka bála.“ „Nejhorší je, když si člověk začne potíže vytvářet sám, vlastní blbostí. Napadlo mě to na zahradě. Sbírali jsme okurky a žena je dala do dvou kýblů a tak je navršila, že by se tam snad ani jeden nevešel, a zavolala, abych je dal nějak do auta. No, já vám k těm kbelíkům přišel a myslel jsem, že se rozbrečím. Byl to úplně symbol mého života. Vždy jsem byl postaven před navršené problémy a měl je tak nějak vyřešit. A jak jsem do toho píchnul, spadlo to na mě jako kravské hovno. Ti, co vršili, ti jsou pro okolí nepodstatní. A nikdo vám nepomůže. Přátelství, pomoc, národní hrdost. Všechno je to blbost. Jsme národ kurev a zdechneme na to.

77

Dobrých lidí je jako šafránu. Já vždy věřil, že člověk je v podstatě dobrý, ale nyní jsem na pochybách. Co myslíte, vytváří společnost jedince, nebo osobnost vytváří společnost? Já nevím!“

78

Dnes jsem se viděl naposled „Tak jsem se pane díval na vídeňskou televizi a zjistil jsem, že celá naše armáda je odvozena od armády rakousko-uherské. Vidíme to názorně na armádě rakouské a bundeswehru. U nás jsme udělali maximum, abychom se odlišili, ale za jakou cenu? Víte, já sloužil za Čepičky a tenkrát to všechno začalo. Hlavy dohola, dovolte mi promluvit, do toho Stalin a bylo to. Nám už náladu spravili jenom Angláni. Jak jsem vám říkal o tom, co se zabil, tak ten měl zlepšovák, který jsem předtím ani potom neviděl. Denně chlastal, namol, a chodil pozdě do služeb. Tak si dal každý večer do kapsy budíka, natáhl ho na šest hodin a šel do hospody. Jednou mu dokonce zachránil život. Probudil se na louce, samozřejmě nevěděl, jak se tam dostal, a na něho zírá sekáč s kosou. Lekli se oba, ale kdyby se nevzbudil nebo sekáč neslyšel budíka, kdoví, jak by to dopadlo.“ „Pane, z armády se vytratila lidskost. Začalo to vše Čepičkou a dnes… Chlapík mě informoval.“ „Ale že já se zabývám takovými věcmi. Dnes v noci mně bylo velice špatně. Srdce. Šel jsem do koupelny, podíval jsem se do zrcadla a říkal si – tak se hochu vidíš naposled.“

79

Je lepší být než se zdát „Pane, vy mi pořád nosíte nějaké knížky, tak jsem se rozhodl, že to musím nějak zkorigovat,“ říká Oplt a podává mi nějakou brožuru. „To je k dostání na každém kapitalistickém stánku. Brácha mi tenkrát takové věci nakoupil. Ví, že se zabývám letadly a loděmi, které zasáhly do druhé světové války.“ „Kniha pojednávala o osudech japonských pilotů kamikadze, nebo lépe řečeno, co jejich osudu předcházelo. Autentické fotografie. Hirohita, Yamamotto, potom Nimitz atd. Bohužel v angličtině.“ „Pane, vidíte tuto fotografii. Mnoho hodin už jsem strávil jejím prohlížením. Kamikadze. Co se asi děje v těch jejich palicích? A ty oči, to dokáže z člověka udělat režim!“ V Opltově nepřítomnosti mi Zdeněk povídal, že jsem na tom líp, protože mně Milošek donesl knížku a jemu ne. Po chvíli jsem se vrátil a vidím, že Zdeněk listuje v kamikadze. „Tak vidíš, taky si čteš a ráno jsi brečel.“ „Čtu, musím!“ „Pane, už se zase blíží doktorovo období. Jak začnou dozrávat ořechy, tak je k neudržení, nemluví o ničem jiném. Tři hlavní životní starosti má. Jeho stavení musí být dostatečně zásobeno dřevem, krádež dřeva nebo ořechů je pro Ryzoně hrdelním zločinem. Třetí věcí je památník. Až totiž doktor zemře, bude na místě jeho stavení zbudován pomník s nápisem: Zde žil a pracoval JUDr. Bořivoj Ryzoň, klavírní virtuos a zemědělec. Doktor má zcela jasnou představu, jak zde budou procházet nekonečné zástupy dětí z mateřských škol, školáků a studentů.“ „Dnes je doktor odvar, ale dřív byl silný a agresivní. Vzpomínám, že mi před takovými patnácti lety vyhrožoval, že si na mě počíhá, pokud budu dělat na dvoře takový bordel se svým vozem. Vím, myslel to vážně, a tak jsem mu ukázal poplašňák a upozornil ho, že jsem ozbrojen a nejsou se mnou žádné žerty. (Oplt mi už jednou říkal, že u sebe neustále nosí dvě věci – skalpel proti možnému napadení a startovací pistoli pro případ srdeční slabosti, neboť šest výstřelů je dle mezinárodní konvence nouzovým signálem). 80

Jednou jsem seděl v garáži. Bylo to navečer a doktor vycházel na dvorek. Jak mě uviděl, začal napřahovat ruce před sebe a křičet do šera: „Nestřílejte, to jsem já, Ryzoň.“ V jeho přítomnosti mně vždy vytane na mysli jedno heslo: Je lepší být než se zdát.“

…předešlá inkarnace zajišťovala JUDr. Ryzoňovi pravidelný příjem tantiemů… 81

…A ještě něco na závěr Z oné doby mi doma zůstalo pár fotografií. JUDr. Ryzoň mi jistě z nebe dá laskavé svolení, abych je mohl ukázat i vám…

…doktor…

82

…voda, ve které se doktor myl…

83

…doktorův dvorek…

84

…zásoby dřeva na zimu…

85

…vlahé jarní večery trávil JUDr. Ryzoň zpěvem kupletů…

86

Omluva Zmiňovaná varhanice z chrámu sv. Mořice mi o čtvrtstoletí později byla za svědka na svatbě, jakožto nejlepší přítelkyně mé ženy. Tenkrát zkoušela na varhanní soutěž, kterou posléze vyhrála. Tímto se jí dodatečně omlouvám za zkreslené hodnocení kolegy Oplta.

87

Obsah Na úvod........................................................................................................5 Filosofie – demagogie – mykologie ..........................................................7 Psychiatrie – nepolapitelné jaro..............................................................12 Mj. i býčí zápasy ........................................................................................16 Ropné pole.................................................................................................19 Úkol ............................................................................................................22 Čest, vlastenectví a Churchill..................................................................23 Neznalost zákona neomlouvá .................................................................25 Při nízkém tlaku podřežu chlapíka ........................................................27 Zbořili dům, ve kterém jsem zemřel ......................................................29 František Křižík ........................................................................................31 Mariánské Lázně a Postřižiny .................................................................32 Velká cena ..................................................................................................33 Vímť, že dnové moji nejsou ještě sečteni ...............................................34 Konfrontace věků .....................................................................................35 Likvidace Evropy ......................................................................................36 Naše řeč je nedokonalá… ........................................................................38 Jerobál, jenž je Gedeon ............................................................................39 Silvestr 2000 ..............................................................................................40 Nebezpečný Hovorka ...............................................................................42 Bach je jenom jeden .................................................................................43 Víra v Boha a harmonii............................................................................44 Elektřina nezabíjí ......................................................................................45 Vánoce a Spinoza ......................................................................................47 Boj proti negativním jevům ve společnosti...........................................49 Odsouzený hrabě Tunkl ..........................................................................51 Metternich nebyl žádná kurva ................................................................52 Villon nemůže za naše učitele .................................................................54

88

Po vernisáži ...............................................................................................55 Osudová v a-moll .....................................................................................56 Diskotéka na lodi ......................................................................................57 Služební cesta ............................................................................................60 Dovolená v Topoľčanech .........................................................................63 Šťastný život ..............................................................................................65 Doktor po dovolené .................................................................................67 „Úspěšné“ bombardování ........................................................................69 Pohřben zaživa ..........................................................................................70 Okna vesmíru dokořán ............................................................................72 Pojistka poznání .......................................................................................74 Nervy v hmoždíři .....................................................................................77 Dnes jsem se viděl naposled....................................................................79 Je lepší být než se zdát ..............................................................................80 A ještě něco na závěr ................................................................................82 Omluva ......................................................................................................87 Obsah .........................................................................................................88

89

Oldřich Prokop

Ažnavěky Kniha… aneb Ohlédnutí vpřed

Výkonná redaktorka RNDr. Hana Dziková Odpovědná redaktorka Mgr. Lucie Loutocká Technická redaktorka Monika Prokopová Ilustrace Viktor Beznoh Vydala a vytiskla Univerzita Palackého v Olomouci Křížkovského 8, 771 47 Olomouc www.vydavatelstvi.upol.cz e-mail: [email protected] elektronický obchod: www.e-shop.upol.cz 2., upravené vydání Olomouc 2012

ISBN 978-80-244-3313-4

Ažnavěky Knihu si můžete koupit na: www.e-shop.upol.cz 90