Bankovní institut vysoká škola Praha zahraničná vysoká škola Banská Bystrica
Analýza výkonnosti podielových fondov vybraných bánk Bakalárska práca
Róbert Korec
Apríl 2012
Bankovní institut vysoká škola Praha zahraničná vysoká škola Banská Bystrica Katedra práva a spoločenských vied
Analýza výkonnosti podielových fondov vybraných bánk The performance analysis of unit trusts in selected bank Bakalárska práca
Autor:
Róbert Korec Právní administrativa v podnikatelské sféře
Vedúci práce:
Banská Bystrica
Ing. Valér Demjan, PhD.
Apríl 2012
Vyhlásenie Vyhlasujem, že som bakalársku prácu spracoval samostatne a s použitím uvedenej literatúry.
Svojím podpisom potvrdzujem, že odovzdaná elektronická verzia práce je identická s jej tlačenou verziou a som oboznámený so skutočnosťou, že sa práca bude archivovať v knižnici BIVŠ a ďalej bude sprístupnená tretím osobám prostredníctvom internej databázy elektronických vysokoškolských prác.
V Pate dňa 22. 4. 2012
Róbert Korec
Poďakovanie: Na tomto mieste by som chcel poďakovať môjmu školiteľovi Ing. Valérovi Demjanovi, PhD., za odborné vedenie, spoluprácu, pomoc, pripomienky, ktoré mi poskytol pri vypracovaní mojej bakalárskej práce.
V Pate dňa 22. 4. 2012
Anotácia KOREC, Róbert: Analýza výkonnosti podielových fondov vybraných bánk. [Bakalárska práca]. Bankovní institut vysoká škola Praha, zahraničná vysoká škola Banská Bystrica. Katedra práva a spoločenských vied. Vedúci práce: Ing. Valér Demjan, PhD. Rok obhajoby: 2012. Počet strán: 63
Bakalárska práca sa pokúša opísať systém podielových fondov, ako aj analyzovať ich výkonnosť, riziko a iné ukazovatele spojené s investovaním na finančnom trhu. Cieľom je ukázať systém, na ktorom fondy stoja, aby sa čitatelia mohli zorientovať v investíciách a investovaní do klasického typu fondov v bankách. Prvá kapitola sa zaoberá finančným trhom, otázkou
investovania, čo to vlastne
investovanie je, aké sú možnosti investovania, riziko a možné výnosy spojené s investovaním. Druhá kapitola je zameraná na investičné fondy, aké druhy investičných fondov sa pri investovaní využívajú a ako, a na akom princípe pracujú. Tretia kapitola sa zaoberá teóriou investovania, analýzy cenných papierov, popisuje možné alternatívy investovania a následne sa vyhodnocuje akceptovateľná miera rizika.
Kľúčové slová: kolektívne investovanie, investičné fondy, investičná stratégia, finančný trh
Annotation KOREC, Róbert: The performance analysis of unit trusts in selected bank. [Bachelor work]. Bank institute Prag, the foreign university Banská Bystrica. Department of Law and Social Sciences. Manager: Ing. Valér Demjan, PhD. Advocacy year: 2012. Pages: 63
Bachelor thesis attempts to describe a system of mutual funds, as well to analyzetheir performance, risk and other factors associated with investing in financial markets. Objective is to demonstrate the system on which funds are built, let thereaders can find their way to invest and invest in a classic type of funds in banks. The first chapter deals with financial market, the question of investment, which actually means invest,what are the options, risk and potential rewards associated with investing. The second chapter focuses on investment funds, what types of investment funds to invest to use and how, and on what principle of working. The third chapter deals with the theory of investment analysis, securities,investment describes the alternatives and then evaluate the acceptable level of risk.
Keywords: collective investments, unit trusts, investment strategy, financial market
OBSAH ÚVOD............................................................................................... 9 1. INVESTOVANIE .................................................................... 10 1.1
Finančné trhy .................................................................................... 11
1.1.1
Typy finančných trhov .................................................................................. 12
1.1.2
Funkcia finančného trhu ................................................................................ 17
1.1.3
Dohľad nad finančným trhom ....................................................................... 19
1.2
Investičné bankovníctvo ................................................................... 21
1.2.1
Podstata investičného bankovníctva .............................................................. 23
1.2.2
Spôsoby získavania kapitálu.......................................................................... 25
1.2.3
Formy investovania ....................................................................................... 26
1.3
Subjekty kolektívneho investovania ............................................... 26
1.3.1
Správcovské spoločnosti ............................................................................... 27
1.3.2
Cenný papier .................................................................................................. 28
1.3.3
Depozitár ....................................................................................................... 29
1.4
Výhody a nevýhody kolektívneho investovania ............................. 31
1.4.1
Výhody podielových fondov ......................................................................... 31
1.4.2
Nevýhody podielových fondov ..................................................................... 33
2. INVESTIČNÉ FONDY ........................................................... 40 2.1
Otvorené podielové fondy ................................................................ 40
2.1.1
Fondy peňažného trhu ................................................................................... 41
2.1.2
Dlhopisové fondy .......................................................................................... 42
2.1.3
Akciové fondy ............................................................................................... 44
2.1.4
Zmiešané fondy ............................................................................................. 46
2.2
Uzavreté podielové fondy ................................................................. 46
2.3
Špeciálne podielové fondy ................................................................ 47
3. ANALÝZA INVESTIČNÝCH FONDOV ............................. 49 3.1 Proces investovania a zostavenie portfólia ........................................ 49 3.2 Analýza cenných papierov................................................................... 53 3.3 Hodnotenie výkonnosti ........................................................................ 58
ZÁVER .......................................................................................... 60 ZOZNAM POUŽITEJ LITERATÚRY ...................................... 61
ÚVOD V súčasnom svete sú peniaze hlavným objektom záujmu každého človeka. Existujú ľudia, ktorí disponujú voľnými peňažnými prostriedkami a snažia sa tieto voľné peňažné prostriedky ochrániť pred znehodnocovaním poprípade vytvoriť čo možno najstabilnejší a najudržateľnejší zisk. V dôsledku inflácie dochádza každoročne k znižovaniu kúpnej sily finančných prostriedkov čím sa hodnota peňazí stáva náchylná na pôsobenie času. Väčšina ľudí si to uvedomuje preto je dôležité, aby sa osoby disponujúce voľnými peňažnými prostriedkami zamýšľali nad dostupnými možnosťami ochrany svojich peňazí pre infláciou, ako aj možnosťami dosahovania ziskov. Najčastejším spôsobom investovania bežných ľudí je „odkladanie“ voľných peňažných prostriedkov na bežné bankové účty, v lepšom prípade na termínované účty. Na Slovensku je ešte stále konzervatívne rozmýšľanie obyvateľstva a bežné bankové účty nestačia ani z ďaleka pokrývať infláciu. Existuje množstvo iných, účinnejších spôsobov investovania a ochrany pred infláciou, ako napríklad vybrané podielové fondy, investície do akcií konkrétnych akciových spoločností alebo podobných produktov, ktoré finančný trh ponúka. Využívanie iných alternatív ako bežných účtov a termínovaných vkladov u bežných ľudí zaostáva. Dôvodom je ako je už spomenuté konzervatívne rozmýšľanie, neochota preberať na seba riziko straty, nedostatok informácií alebo skúseností. Cieľom práce je preto vytvorenie všeobecnej predstavy o možnosti kolektívneho investovania a popísať spôsoby analýzy výkonnosti vybraných investičných fondov. V práci je popísaných niekoľko druhov analýz výkonnosti ako napríklad fundamentálna, technická či psychologická analýza. Bakalárska práca pozostáva z troch kapitol. Z pohľadu viacerých odborníkov, prevažne slovenských a českých, definuje pojmy ako finančný trh, investovanie, podieľové fondy, konkrétne spôsoby analýzy cenných papierov atď. Prvá kapitola sa zaoberá teóriou finančných trhov a kolektívneho investovania, popisuje jednotlivé typy finančných trhov, ich funkciu, aká je podstata investičného bankovníctva a jeho výhody a nevýhody ako aj formy investovania. Druhá kapitola definuje jednotlivé typy podielových fondov, ako sa členia, ako fungujú a čo môžeme od nich očakávať. Tretia kapitola popisuje zostavovanie portfólia, jednotlivé typy analýz a spôsoby hodnotenia.
1. INVESTOVANIE „První náznaky kolektivního investování do cenných papírů se objevily v 70. letech 19. století ve Skotsku. Soukromí investoři svěřovali své prostředky společnostem nazývaným trusty. Trust byl akciovou společností, investoři do trustu se tak stali jeho akcionáři. Trust byl poté uveden na londýnskou burzu, kde se jeho akcie obchodovaly a jejich cena se odvíjela od nabídky a poptávky. Vzhledem k tomu, že šlo o akciovou společnost a kapitál této společnosti byl fixní, jednalo se o obdobu dnešních investičních fondů. Počátek dnešních otevřených podílových fondů můžeme spatřovat ve 20. letech 20. století v USA, kdy společnost Massachusetts Investors Trust of Boston začala realizovat myšlenku kontinuálně vydávat a odkupovat podíly fondu, které nejsou obchodovány na burze (tj. jejich kurz není závislý na nabídce a poptávce po tomto aktivu). Kurz byl stanovován jako čisté obchodní jmění fondu připadající najeden podíl - na tomto principu jsou postaveny dnešní otevřené podílové fondy. Otevřené podílové fondy jsou dnes nej rozšířenějším nástrojem kolektivního investování“ (Krabec, 2007, s. 134). Podľa Kováčika je pojem investičného bankovníctva nejednoznačný, čo predurčuje aj problémy s jeho zaradením do bankového sektora. Jednoznačne je však súčasťou bankového sektora, bez ohľadu na to, v akej podobe sa v tej - ktorej krajine prejavuje (Kováčik, 1998, s. 47). „Ten, kdo ušetří peněžní prostředky, staví před otázku, jak je co nejvýhodněji použít, aby přinášely zajištěný výnos. Existuje několik variant řešení. Jejich výběr je závislý na množství shromážděných peněžních prostředků, schopnostech a možnostech jejich majitele, na tom, jak bezpečné má být jejich použití či jak velké riziko je ochoten snášet, jaký má být jejich výnos a zdanění tohoto výnosu. Pokud
investor
nemá
podnikatelské
schopnosti,
volí
zpravidla
mezi
různými
formami relativně bezpečného uložení peněžních prostředků, které by zajišťovaly i výnos tohoto majetku. Možnosti uloženia peňažných prostriedkov podľa Dediča: •
uložit peněžní prostředky na vkladový účet u banky,
•
nakoupit dluhopisy se zajištěným výnosem,
•
účastnit se kolektivního investování“ (Dedič, 1992, s. 11).
10
1.1 Finančné trhy Podľa Landorovej „finanční trhy jsou jedním z nezastupitelných prvků soustavy tržní ekonomiky, organickou součástí její struktury. Specifické postavení a funkce finančních trhů v této soustavě jsou dány dynamickou stránkou celé finanční soustavy pojaté jako soustava peněžních fondů. Peněžním fondem v této koncepci je část majetku hospodářských subjektů, která má podobu (formu existence) peněžních prostředků, hotovostních a bezhotovostních“ (Landorová, 2005, s. 6). Podľa Peterku a Sobeka sa na finančnom trhu rozmiestňujú voľné finančné zdroje medzi ekonomickými subjektmi v súlade s ich záujmami. „Finančný trh je preto nástrojom zmeny vlastníckych vzťahov na jednej strane a nástrojom rozdeľovania mobilných voľných finančných zdrojov do tých sfér podnikateľských aktivít, ktorých ziskovosť zodpovedá kritériám účastníkov finančného trhu, bez zmeny vlastníctva prostredníctvom úveru“ (Peterka et al, 1993, s. 175). „Za jeden z hlavních předpokladů úspěchu při investování na finančních trzích, jehož splnění investor může ovlivnit, je možné považovat podrobnou znalost těchto trhů a porozumění složitému mechanismu fungování finančního trhu v ekonomice včetně veškerých souvisejících aspektů“ (Veselá, 2007, s. 11). Napríklad P. Musílek definuje finančný trh ako aktivity, ktoré sa týkajú vydávania, obchodovania, analýzy a správy investičných inštrumentov. T. W. Koch okrem emisie a trhu cenných papierov zahřňa do problematiky investičného bankovníctva aj fúzie a akvizície. S. Polouček definuje investičné bankovníctvo ako súhrn činností a produktov bánk
na finančnom trhu vrátane
poskytovania zodpovedajúcich poradenských,
administratívnych, technických a iných služieb (Horvátová, 2009, s. 240). „Složitý systém finančních trhů umožňuje přemisťování úspor od přebytkových jednotek k deficitním jednotkám prostřednictvím bankovních trhů nebo trhů cenných papírů, kde alokace úspor je zajišťovaná cestou vydávání různých druhů investičních instrumentů. Deficitní jednotky emitují cenné papíry a přebytkové jednotky investují část svého nespotřebovaného důchodu (tedy úspory) do různých investičních instrumentů. Operační a alokační efektivnost přemisťování úspor je podporována obchodními aktivitami ziskově orientovaných investičních prostředníků, kteří realizují investiční obchody“ (Musílek, 2011, s. 159). 11
„Finančné trhy sú súčasťou moderných ekonomík, stretáva sa na nich dopyt a ponuka voľných finančných prostriedkov, ako je známe, po strete dopytu a ponuky sa vytvorí nejaká cena, za ktorú sa obchoduje. Dopyt a ponuka sa v priebehu času menia, a preto obvykle dochádza k vytváraniu nových a nových cenových hladín. Táto vlastnosť trhu (zmena ceny v čase) a predovšetkým finančného trhu, láka mnoho ľudí, aby na finančný trh vstúpili a pokúsili sa na neustálych zmenách ceny zarobiť“ (Veselá, 2007, s. 16). Chovancová definovala finančný trh ako miesto, kde sa stretáva ponuka voľných finančných prostriedkov v podobe úspor rôznych ekonomických subjektov a dopyt rôznych ekonomických subjektov po týchto prostriedkoch, ktoré sa využívajú na investovanie. Úlohou finančného trhu je teda presúvať finančné prostriedky od subjektov, ktorí ich majú prebytok, k subjektom s ich deficitom. Efektívne fungujúci finančný trh je zrkadlom ekonomiky (Chovancová, 2006, s. 15). Ravenda definoval finančný trh ako systém inštitúcií instrumentů zabezpečujících pohyb peněz a kapitálu ve všech formách mezi různým ekonomickými subjekty na základě nabídky a poptávky (Ravenda et al., 1996, s. 93).
1.1.1 Typy finančných trhov „V obecném pojetí je trh uspořádaný systém prodejů a nákupů statků a služeb“ (Landorová, 2005, s. 14). Pre klasifikáciu trhov možno použiť rôzne kritériá, napr.: •
„trh určitého statku je definován podle okruhu substitučních statků (vzájemně zastupitelných),
•
trh je definován podle možností (podmínek) účastníků, za nichž mohou na trhy vstupovat,
priorit i překážek vstupu. Podle prvního kritéria nejčastěji používaného teorií i praxí jsou finanční trhy členěny podle obchodovaných produktů, jejichž velké skupiny tvoří: •
krátkodobá finanční aktiva, tj. se splatností do jednoho roku, obchodovaná na trzích peněžních,
•
dlouhodobá finanční aktiva, tj. se splatností nad jeden rok, obchodovaná na trzích kapitálových“ (Landorová, 2005, s. 14).
„Peňažným trhom sa chápe trh s krátkodobými úvermi a finančnými dokumentmi čiže s krátkodobými finančnými nástrojmi, ktorých splatnosť je menej ako jeden rok, maximálne 12
dva roky. Na tento trh vstupujú predovšetkým tí, ktorí majú prechodný nedostatok prostriedkov a potrebujú si vypožičať. Okrem časového hľadiska sa od kapitálového trhu odlišuje aj ekonomickým určením pohľadávok a záväzkov. Subjekty, ktoré pôsobia na finančnom trhu sú najmä veľký investori – orgány verejného sektora, podniky, peňažné inštitúcie, spoločnosti a v istej miere aj obyvateľstvo. Medzi nástroje peňažného typu sa zaraďujú pokladničné poukážky (splatné do max. jedného roka), depozitné certifikáty, zmenky, akcepty, šeky a podobne. Charakteristické vlastnosti pre peňažný trh je vysoký stupeň likvidity, nízke riziko, menšie cenové fluktuácie, ale i nižší výnos. Cenou je úrok, ktorý je považovaný za „cenu cien“. Výška úroku je stanovená výsledkom vzťahu medzi ponukou a dopytom po peňažnom kapitáli, ale i dôsledkom monetárnej politiky centrálnej banky, ktorá môže mať buď reštriktívny, alebo expanzívny charakter. (Hrvoľová, 1994, s. 3). Ravenda definuje peňažný trh ako „systém institucí a instrumentů zabezpečujících pohyb různých forem krátkodobých peněz (se splatností do jednoho roku) na úvěrovém principu mezi bankami navzájem, bankami a centrální bankou, popř. i dalšími finančními institucemi a velkými nefinančními firmami. Významnou úlohu na primárním peněžním trhu zaujímá stát, který vystupuje v roli emitenta krátkodobých pokladničních poukázek, obvykle jednoho z nejvýznamnějších instrumentů peněžního trhu“ (Ravenda, 1996, s. 95). „Dôležitou skutočnosťou pri tomto druhu ceny je rozlišovanie medzi nominálnou a reálnou úrokovou mierou. Nominálna úroková miera – je úroková miera z peňazí vyjadrená v peniazoch, napríklad 10%, 17% z požičaného peňažného kapitálu. Reálna úroková miera je korigovaná o infláciu. Je definovaná ako nominálna úroková miera mínus miera inflácie. Napríklad ak je nominálna úroková miera 17,5% a miera inflácie 12% potom reálna úroková miera predstavuje 5,5% (Hrvoľová, 1994, s. 4). „Kapitálový trh, na ktorom sa stretáva ponuka a dopyt po dlhodobých peňažných prostriedkoch. Cez kapitálový trh sa dostáva k podnikateľom podstatná časť finančných zdrojov na investície (investičný kapitál). Rozlišuje sa aj organizovaný kapitálový trh, ktorý sa skladá z bankovo organizovaného a burzovo organizovaného peňažného trhu a neorganizovaný kapitálový trh, ktorý sa uskutočňuje najmä na základe inzerátov, ďalej medzi známymi a príbuznými (Peterka et al., 1993, s. 176).
13
Ravenda definuje kapitálový trh ako „systém institucí a instrumentů zabezpečujících pohyb střednědobého a dlouhodobého kapitálu prostřednictvím nižných forem cenných papírů mezi ekonomickými subjekty. Na rozdíl od peněžního trhu je okruh subjektů vystupujících na kapitálovém trhu širší a rovněž uspořádání trhu je různorodější“ (Ravenda, 1996, 97).
Obr. 1 členenie finančného trhu podľa typu obchodovaných inštumentov.
Zdroj: Krabec, 2007, s. 11
Š. Torma člení finančný trh najmä z týchto hľadísk: -
podľa vecného hľadiska, resp. predmetu obchodu
-
z hľadiska počtu účastníkov, resp. inštitúcií
-
z hľadiska foriem, resp. nástrojov
14
Tab. 1 Rozdelenie finančného trhu podľa Tormu. Hľadisko Vecné Účastníkov
Trh
Nástrojov
Peňažný
Bankový
Úverový
Kapitálový
Medzipodnikový
Cenných papierov
Devízový
Burzový
Devízový
Drahých kovov Zdroj: Torma et al, 1998, s. 10
„Podle druhého kritéria lze finanční trhy členit na trhy primární a sekundární, organizované (burzovní a mimoburzovní) a volné (neorganizované), národní (domácí, vnitřní), zahraniční, mezinárodní“ (Landorová, 2005, s. 15) „Primární trh je například trhem primárních depozit v bankách, primárním trhem nové vydávaných cenných papírů, potvrzujících finanční závazek příjemce úspor (banky jako finančního zprostředkovatele, emitenta cenných papírů) a nárok investora na plnění finančního závazku. Vlastník primárně nakoupeného finančního aktiva má v některých případech možnost dle svého uvážení přeměnit toto aktivum zpětně na peníze, prodat je jinému investorovi na trhu sekundárním. Jen výjimečně je tato možnost omezena, např. převod bankovního depozita je možný jen jeho stažením a převodem původní úložky do jiné banky anebo přeměnou na jiný produkt, např. na nákup cenného papíru“ (Landorová, 2005, s. 17). Ravenda definuje primárny trh nasledovne: „Na primárním trhu dochází k prvotnímu prodeji (emisi) určitého instrumentu, např. k prodeji nově emitovaných dluhopisů či akcií, ale např. i k poskytnutí úvě ru bankou svému klientovi. Na primárním trhu získává určitý subjekt (emitent, příjemce úvěru) kapitál a zároveň se zavazuje splnit určité podmínky (splatit úvěr, vyplácet úroky či dividendy apod.). Na druhé straně stojí investor (věřitel, resp. majitel u majetkových forem instrumentů), který poskytuje svůj kapitál a získává určitá práva“ (Ravenda, 1996, s. 95). „Sekundární trh je trhem s finančními aktivy, do nichž již dříve bylo investováno. Sekundární trh umožňuje původním investorům, kteří nakoupili svá finanční aktiva na trhu primárním, aby s nimi dále obchodovali, uznají-li to za vhodné Či potřebné. Názorným příkladem může být sekundární prodej cenného papíru, eskont a indosace směnky, již investor vlastní, postup pohledávky a pod. (Landorová, 2005, s. 17). „Sekundárny trh má z hľadiska primárneho trhu dve významné funkcie: 15
1. Tým, že uľahčuje predaj cenných papierov za hotové, zvyšuje ich likviditu, atraktívnosť – tak zabezpečuje ich predaj na kapitálovom trhu. 2. Určuje cenu cenných papierov, ktoré emitujúce subjekty predávajú na primárnom trhu. Subjekty, ktoré na primárnom trhu nakupujú zaplatia predávajúcemu subjektu iba takú cenu, ktorú podľa ich očakávania stanoví pre daný cenný papier sekundárny trh. Čím bude vyššia cena cenného papiera na sekundárnom trhu, tým vyššia bude ich cena aj na primárnom trhu ktorú získa emitent“ (Hrvoľová, 1994, s. 5) Ravedna opisuje sekundárny trh nasledovne: „Na sekundárním trhu dochází k obchodům s již dříve emitovanými instrumenty. To znamená, že investoři mohou svá práva vyplývající z instrumentu zakoupeného na primárním trhu dále prodávat za tržní cenu jiným subjektům atd. Tyto operace však již nemají vliv na prvotního emitenta. Význam sekundárních trhů spočívá zejména v tom, že -
umožňují investorům získat v případě potřeby investovaný kapitál před původně sjednanou splatností neboli zvyšují likviditu finančních instrumentů;
-
na základě nabídky a poptávky určují cenu daného instrumentu, která je i vodítkem pro stanovení cen na primárním trhu“ (Ravenda, 1996, s. 95).
Sekundárny trh sa člení na organizovaný a neorganizovaný. Sekundárny kapitálový trh sa organizuje buď formou peňažných búrz, alebo mimoburzovými trhmi (vo svete OTC – over the counter – voľne prístupné trhy). Neorganizovaný sekundárny kapitálový trh je uskutočňovaný na základe inzerátov, alebo medzi príbuznými (Hrvoľová, 1994, s. 5). Devízový trh uskutočňuje nákup a predaj meny jednej krajiny za menu inej krajiny. Ponuka a dopyt po devízach určujú devízový kurz, čiže cenu devízového trhu. „Kurzovým systémom sa rozumie súbor pravidiel, dohôd a inštitúcií podľa ktorých sa uskutočňujú a inkasujú platby v rámci transakcií, ktoré presahujú hranice krajín (Hrvoľová, 1994, s. 6). Funkciou devízového trhu je vyrovnávanie platieb medzi krajinami, zabezpečovanie úveru a poistenie proti devízovým rizikám (hedging).
16
Obr. 2 Členenie finančného trhu na primárny a sekundárny.
Zdroj: Krabec, 2007, s. 12
Stretávame sa tiež s rozdeľovaním finančných trhov na promptné, termínované a opčné trhy. Promptný trh je trh, kde sú cenné papiere obchodované s okamžitým doručením. Termínovaný trh je určený na obchodovanie s kontraktmi na dodanie finančných nástrojov v budúcnosti, pričom hlavným cieľom je znižovať riziko. Opčné trhy ponúkajú investorom možnosť znížiť riziko nepriaznivých zmien v cenách cenných papierov“ (Chovancová, 2006, s. 21) Podľa Hrvoľovej sa za hlavné zložky finančného trhu považujú: -
peňažný trh,
-
kapitálový trh,
-
devízový trh,
-
trh drahých kovov,
-
poistný trh (Hrvoľová, 1994, s. 3).
1.1.2 Funkcia finančného trhu „Na finanční trh vstupuje s různými motivy a záměry několik subjektů. Část z těchto subjektů lze označit jako přebytkové jednotky. Jde o subjekty, které mají přebytek volných finančních prostředků, pro které v tomto okamžiku nemají uplatnění, a proto jsou ochotny tyto volné zdroje zapůjčit jinému subjektu, investovat. Tyto přebytkové jednotky jsou v ekonomice zdrojem úspor. Zjednodušeně lze přebytkové jednotky označovat jako investory, popř. jako věřitele, a to ať už v podobě domácností, bank, obchodníků s 17
cennými papíry, fondů, pojišťoven nebo firem, států aj., kteří své volné finanční prostředky investují na různě dlouhý časový horizont. Přebytkové jednotky (investoři) by při rozhodování o svých investicích měly vždy uplatňovat kriteria výnosu, rizika a likvidity. Opomenutí či nedocenění některého z těchto kriterií může investorům přinést katastrofální ztráty“ (Veselá, 2007, s. 13). „Hlavním úkolem finančního trhu v tržní ekonomice je tedy zabezpečovat přesun volných finančních prostředků od přebytkových jednotek k jednotkám deficitním, a tím napomáhat efektivnímu využití všech volných finančních prostředků v ekonomice a hladkému chodu ekonomiky“ (VESELÁ, 2007, s. 16). „Bez existence finančních trhů by přebytkové subjekty měly pravděpodobně menší motiv pro tvorbu úspor, a naopak deficitní subjekty by mohly ztrácet motivy pro vypůjčování si finančních prostředků“ (Ravenda, 1996, s. 91). Chovancová uvádza, že „medzi funkcie finančného trhu patria najmä: Depozitná funkcia - finančný trh prostredníctvom inštitúcií vytvára priestor pre úspory obyvateľstva a ich alokáciu do oblastí produktívneho využitia. Práve domácnosti sú vo vyspelých ekonomikách rozhodujúcimi prebytkovými subjektmi, ktorých úspory predstavujú až 60 % celkových zdrojov na finančných trhoch. Funkcia zabezpečenia bohatstva znamená, že finančný trh ponúka možnosť ako uchovať bohatstvo (hodnoty). Kým pri investovaní do majetku (automobily, nábytok, strojné zariadenia) hodnota klesá, v prípade cenných papierov sa hodnota zvyšuje. Funkcia likvidity znamená, že bohatstvo vo forme rôznych finančných nástrojov možno rýchlo vymeniť s veľmi malým rizikom straty za hotovosť. Úverová funkcia umožňuje deficitným subjektom získať voľné finančné prostriedky na financovanie ich aktivít. Prostredníctvom finančného trhu sa poskytujú rôzne formy úverov na financovanie spotreby a investičných výdavkov. Úlohou finančného trhuje umiestniť úverové prostriedky tam, kde je to najviac potrebné. Platobná funkcia znamená, že na finančnom trhuje vybudovaný mechanizmus realizácie platieb za tovary a služby. Funkcia ochrany proti riziku - finančný trh ponúka firmám, spotrebiteľom i vládam ochranu proti riziku (životné, zdravotné, majetkové poistenie atď.). Okrem poistných zmlúv umožňuje vytvárať diverzifikované portfolio aktív ako bezpečné opatrenie proti možným budúcim stratám.
18
Selektívna funkcia - finančný trh funguje tak, aby uviedol do rovnováhy úspory s reálnymi investíciami. V tomto systéme teda podporuje rozvoj perspektívnych a životaschopných podnikateľských subjektov a naopak, urýchľuje zánik neperspektívnych podnikateľských subjektov. Politická funkcia - finančné trhy sa stali hlavným kanálom, prostredníctvom ktorého vláda realizuje svoju politiku“ (Chovancová, 2006, s. 17). Landorová uvádza, že „funkce finančních trhů lze specifikovat jako funkce: •
tvorby úspor, depozit a dalších rozmanitých institucí jejich shromažďování;
•
směrování úspor do umístění (alokace) jejich produktivního využití s pokud možno co největší účinností (efektivností);
•
tím na jedné straně vytvářejí motivy pro tvorbu úspor, na druhé straně vytvářejí možnosti deficitním subjektům nabývat zdroje financování jejich činnosti a rozvoje („investovat bez spoření, spořit bez investování“ - investováním se v této tezi rozumí investování v reálné ekonomice);
•
ceny finančních trhů poskytují informace potřebné pro rozhodování účastníků trhu;
•
plní funkce platební a likviditní, jimiž je zabezpečován efektivní pohyb peněžních i nepeněžních fondů dané ekonomiky;
•
umožňují zachování bohatství ve formách finančních aktiv, jež navíc mohou původní veličinu bohatství zvětšit, nejen zachovat;
•
plní funkce ochrany proti rizikům spojeným s finančními trhy, s finančními aktivy, s obchodními transakcemi na těchto trzích; tím také mohou účinně snižovat náklady těchto transakcí;
•
mimo jiné plní i funkce mimoekonomické, zejména politické, příp. i jiné společensky potřebné funkce“ (Landorová, 2005, s. 18).
1.1.3 Dohľad nad finančným trhom Podľa Jíleka je úloha regulácie, dohľadu a ochrany spotrebiteľa na finančnom trhu nasledujúca: - regulace (regulation) je právní omezení aktivit regulovaných subjektů zaměřené na ochranu (stabilitu) regulovaného subjektu.
19
- ochrana spotřebitele (consumer protection) je právní omezení aktivit subjektů (regulovaných i neregulovaných) zaměřené na přímou ochranu drobného klienta (Jílek, 2009, s. 137). „Finanční teoretici zpravidla důsledně rozlišují mezi pojmy regulace finančního trhu a dohled, resp. dozor nad finančním trhem. Pod pojmem regulace finančního trhu je chápáno stanovení pravidel vstupu finančních institucí do finančního systému, podmínek jejich fungování a pravidel poskytování finančních služeb klientům. Regulace má buď primární charakter (ve formě zákonných norem), nebo sekundární povahu (ve formě vyhlášek, předpisů a metodik atd.)“ (Veselá, 2007, s. 21). „Tato ochrana je zabezpečena již samotnou právní úpravou činnosti investičních společností a investičních fondů, dále je investičním společnostem a investičním fondům uložena povinnost mít svůj statut a pravidelně informovat o výsledcích svého hospodaření. Kromě toho právními předpisy vytvořený zvláštní dozorčí státní orgán dbá na dodržování jednotlivých ustanovení těchto právních předpisů a při jejich porušení, s přihlédnutím k závažnosti tohoto porušení, je oprávněn ukládat celou řadu sankcí. Kontrolní pravomoc má vůči investiční společnosti a investičnímu fondu i banka – depozitář“ (Špička, 1993, s. 14). Najvačšieho
regulátora
na
finančnom
trhu
predstavuje
štát
„ovplyvňovaním
inštitucionálnej štruktúry finančného systému ako celku a vytváraním legislatívnych, technických, prípadne ďalších podmienok a predpokladov na ich fungovanie. Ďalším faktorom, ktorý finančné trhy významne ovplyvňuje, je daňový systém a úroveň zdanenia výnosov z cenných papierov v jednotlivých krajinách. Pre reguláciu a dohľad nad finančnými trhmi sú v každej krajine vytvárané špeciálne inštitúcie. Konkrétne inštitucionálne usporiadanie dohľadu a regulácie potom vychádza zo stanovených cieľov regulácie a závisí od toho, či ide o dohľad nad celým finančným sektorom, alebo zvlášť nad sektorom bankovníctva, poisťovníctva a kapitálového trhu v rátane obchodníkov s cennými papiermi“ (Polouček et al, 2010, s. 265). „K problematike budovania inštitúcie dohľadu a jej nezávislosti sa vedú rozsiahle diskusie. Názory sa delia na dve skupiny. Kým jedna názorová skupina je za budovanie nezávislej inštitúcie od štátnej moci i menovej autority, akou je centrálna banka, druhá názorová skupina, naopak, presadzuje myšlienku jednotného integrovaného dohľadu vykonávaného centrálnou bankou. Zatiaľ aj direktívy EÚ ponechávajú v tomto smere jednotlivým krajinám určitú samostatnosť a v oblasti dohľadu a ochrany finančného trhu majú svoje výhradné právomoci. Tým, že smernica ponechala právomoci aj členským štátom, vznikla 20
potreba stanovenia kompetentnej inštitúcie, na ktorú budú tieto právomoci prenesené. Takáto inštitúcia musí byť nezávislá, mať administratívny charakter, musí vykonávať dozor a riešiť prípady, keď sa porušil zákon, alebo existuje podozrenie, že mohlo dôjsť k jeho porušeniu. Predpokladá sa, že táto inštitúcia bude spolupracovať aj s inými orgánmi“ (Chovancová, 2006, s. 45).
1.2 Investičné bankovníctvo Pre investičné bankovníctvo je podľa Poloučka charakteristické sústreďovanie zdrojov od veľkého množstva investorov a ich investovanie do diverzifikovaného portfólia vymedzených finančných nástrojov podľa vopred stanovených pravidiel na určitých trhoch (Polouček et al, 2010, s. 273). „Kolektívne investovanie možno vykonávať len vytváraním podielových fondov alebo zhromažďovaním peňažných prostriedkov prostredníctvom ponuky cenných papierov zahraničných subjektov kolektívneho investovania“ (Zákon č. 203/2011 Z. z. o kolektívnom investovaní, §2 odsek 2). Torma a Sipka definovali kolektívne investovanie tak, že na finančnom trhu dochádza k optimálnej alokácii voľných finančných zdrojov medzi ekonomickými subjektmi v záujme realizácie nimi vytýčených cieľov. „Motiváciou na alokáciu voľných finančných zdrojov sú záujmy vlastniť a dosiahnuť zisk. Finančný trh teda predstavuje systém vzťahov, inštitúcií a nástrojov, pomocou ktorých sa uskutočňuje sústredenie, rozmiestňovanie a prerozdeľovanie dočasne voľných prostriedkov medzi ekonomickými subjektmi na základe pôsobenia ponuky a dopytu po týchto zdrojoch“ (Torma et al, 1998, s. 8). Investičné banky predstavujú podniky, ktoré nakupujú od verejnosti, iných bánk a ďalších účastníkov finančného trhu dlhodobé vklady, emitujú dlhopisy a takto zhromaždené zdroje umiestňujú do strednodobých a dlhodobých pôžičiek podnikom. „Takéto chápanie investičnej banky je, dôsledkom vnímania pojmu investícií predovšetkým ako prostriedkov na realizáciu výstavby, teda už v prvej časti práce definované ako investície reálne. Samotné aktivity investičnej banky by boli v zmysle takto chápaných investícií zúžené a neumožňovali by celý rad ďalších činností. V ostatnej časti práce preto Kováčik vychádza z teórie, že úlohou investičných bánk je v plnej miere zabezpečovať činnosti zaraďované do investičného bankovníctva“ (Kováčik, 1998, s. 47). Podľa Lišku na finančnom trhu môžeme investovať priamo alebo nepriamo. 21
„Například potřebuje-li peníze stát, vydává obligace, státní půjčky a investorům zpravidla nabídne výhodný úrok. Stát má k dispozici ke splacení půjčky pravidelné daňové a jiné příjmy. Uložení peněz do státní půjčky je proto bezpečným a zpravidla i výhodným způsobem investování, neboť stát představuje prvotřídního vypůjčovatele. To platí také o půjčkách velkým renomovaným společnostem, které vykazují stabilně nadprůměrné hospodářské výsledky. Při přímém investování majitelé finančních přebytků je mohou v zásadě poskytovat zájemcům přímo, bez zprostředkování jinými osobami nebo institucemi. Ve skutečnosti to však může být velice obtížné, neboť zájmy majitelů finančních přebytků jakožto půjčovatelů a zájmy vypůjčovatelů se mohou značně lišit. Nepřímé investování je pro investora účelnější, aby peníze prodal prosředníkovi, který obchod s penězi usnadní, neboť je ve spojení s velkým počtem vypůjčovatelů. Protože zprostředkovatel nakupuje peníze od velkého počtu půjčovatelů, může soustředěne peníze při prodeji transformovat do zcela jiných částek a lhůt splatnosti. Může např. na šest měsíců půjčit peníze, ktoré původně koupil na tři měsíce, neboť ví, že po třech měsícech nebo dříve si u něho uloží jiný vkladatel peníze na stejnou či delší dobu“ (Liška et al, 1997, s. 4) Magický trojuholník investora „Každé investovanie je spojené s hľadaním takého variantu, ktorý prinesie maximálny výnos, maximálnu bezpečnosť a maximálnu likviditu. Je to tzv. magický trojuholník podnikania (obr. 3), ktorý je umiestnený v určitom investičnom priestore a čase. Obr. 3 Magický trojuholník.
Zdroj: Chovancová, 2006, s. 47 22
Všimneme si základné vrcholy trojuholníka: Výnos sú všetky príjmy, ktoré plynú z investície od chvíle, keď do nej vložíme prostriedky až do doby posledného možného príjmu z nej. Pri finančnom investovaní musí investor vychádzať z toho, že nie vždy dosiahne zaručený výnos. Preto musí vychádzať a rozlišovať historický výnos a očakávaný výnos. Historický výnos sa dosiahol z danej investície už v minulosti. Očakávaný výnos je prognózovaným výnosom, ktorý sa očakáva v budúcnosti. Riziko vždy vyjadruje určitý stupeň neistoty týkajúci sa očakávaných výnosov. Predstavuje nebezpečenstvo pre investora, že nedosiahne očakávaný výnos. Z toho vyplýva, že peňažné toky plynúce z jednotlivých nástrojov nie sú zabezpečené. Nakoľko je riziko veličina, ktorú ovplyvňuje viacero faktorov, resp. ich kombinácia, možno ho len veľmi ťažko kvantifikovať. Likvidita znamená rýchlosť, s akou sme schopní naše investície premeniť späť na hotové peniaze pri čo najnižších transakčných nákladoch“ (Chovancová, 2006, s. 47).
1.2.1 Podstata investičného bankovníctva „Kolektivní investování je založeno na společném zájmu většího počtu individuálních investorů co možná nejefektivněji zhodnotit své volné peněžní prostrědky při snaze minimalizovat investiční rizika dostatečnou diverzifikaci společného portfólia“ (Musílek, 2011, s. 433). „Kolektivním investováním se rozumí podnikání, jehož předmětem je shromažďování peněžních prostředku od verejnosti upisováním akcií investičního fondu nebo podílových listů podílového fondu, investování na princípu rozložení rizika a další obhospodařování tohoto majetku. Jedná se tedy o činnost, od které investor očekává, že mu přinese adekvátni zhodnocení vložených prostředků pri akceptovatelném diverzifikovaném riziku a zároveň mu umožní prístup na trhy, kde by jako individuální, drobný investor investovat nemohl ať již z důvodu přístupu, odborné náročnosti, nebo z důvodu vysokých cen“ (Veselá, 2007, s. 637). Kováčik chápe investičné bankovníctvo ako určitý okruh činností, ktoré napĺňajú obsah tohto pojmu, a teda nezávisle od toho, kto tieto činnosti vykonáva, ak patria do 23
prezentovanej skupiny činností investičného bankovníctva, subjekt, ktorý sa nimi zaoberá, vykonáva činnosti investičného bankovníctva, pričom nemusí to byť investičná banka. Definície investičného bankovníctva používané vo svetovej literatúre by sa dali podľa rozsahu obsiahnutých produktov rozdeliť na štyri skupiny: 1. Najširšie poňatie zahřňa veľmi rozsiahly okruh produktov firiem obchodujúcich s
cennými papiermi, prakticky všetky operácie v celosvetovom meradle súvisiace s procesom pokrytia kapitálových potrieb, investícií, projektového financovania a ďalších finančných služieb až po obchodovanie s nehnuteľnosťami, hypotekárne bankovníctvo a poistenie. 2. Ďalej sa definícia zužuje len na kapitálový trh. Pojem investičné bankovníctvo sa
charakterizuje ako pokrytie všetkých aktivít na kapitálových trhoch, čiže činnosti ako: emisné obchody, financovanie firiem, fúzie a akvizície, majetková správa, rizikové financovanie, merchant banking (obchody a investície na vlastný účet), veľkoobchodné transakcie s cennými papiermi pre inštitucionálnych investorov. Nepatria sem na rozdiel od prvej definície produkty poisťovacie, hypotekárne bankovníctvo, maloobchodné transakcie s cennými papienni. 3. Tretia definícia zahřňa len niektoré vybrané aktivity na kapitálových trhoch, ako sú
emisné obchody, fúzie a akvizície a merchant banking. Nepatrí sem majetková správa a rizikové financovanie. 4. Najužšie tradicionalistické vymedzenie investičného bankovníctva sa obmedzuje len na
činnosti spojené s upisovaním a získavaním kapitálu na primárnom trhu a obchodovanie ako broker alebo díler na sekundárnom trhu. Túto definíciua často používajú americkí autori pri charakterizovaní investičného bankovníctva (Kováčik, 1998, s. 48). „Klasické investiční bankovnictví obsahuje především obchody s investičními instrumenty na vlastní a cizí účet. Naopak v klasickém komerčním bankovnictví převládají úvěrové a depozitní obchody na vlastní účet a riziko, přičemž hlavní zdroj zisku tvoří úroková marže mezi aktivními úrokovými a pasivními úrokovými obchody. V oblasti investičního bankovnictví je hlavním pramenem zisku buď zprostředkovatelská provize, nebo rozdíl mezi nákupním a prodejním kursem určitého investičního instrumentu“ (Musílek, 2011, s. 161).
24
1.2.2 Spôsoby získavania kapitálu Podľa Horvátovej možno uviesť tieto formy získavania kapitálu: -
„vlastné kapitálové investície,
-
sekuritizáciu aktív,
-
SPV (Special Purpose Vehicle),
-
financovanie hybridnými kapitálovými nástrojmi,
-
projektové financovanie a možno sem zaradiť aj emisie vlastných cenných papierov.
Vlastné kapitálové investície predstavujú také operácie, pri ktorých investičná banka získava kapitálový podiel v spoločnosti, alebo si vytvára pozíciu veriteľa. Uvedené operácie sa nazývajú tiež merchant banking. Sekuritizácia aktív predstavuje vo svojej podstate premenu nelikvidných aktív na likvidné cenné papiere. Sekuritizácia aktív predstavuje proces získavania zdrojov prostredníctvom emisie cenných papierov, zabezpečených aktívami finančného subjektu. Špecializovaná spoločnosť (SPV) môže byť vytvorená majiteľom pohľadávok, alebo ňou je tretia osoba. Špecializovaná spoločnosť zabezpečuje vydávanie a predaj cenných papierov a ich krytie aktívami alebo odkúpenými pohľadávkami. Špecializovaná spoločnosť by mala mať minimálne taký rating ako spoločnosť alebo banka, v ktorej pôvodné aktíva vznikli (táto spoločnosť sa nazýva aj „originator"). Financovanie hybridnými kapitálovými nástrojmi predstavuje ďalšiu veľmi rozšírenú formu alternatívneho financovania. Hybridné kapitálové nástroje predstavujú rozhranie medzi akciovým a dlhovým financovaním. Zmiešanosť foriem sa vyhľadáva pre daňové výhody, keď percentuálne stanovenú čiastku z kapitálu si môže subjekt uplatniť ako náklad z pôžičky, na druhej strane akciový charakter kapitálu umožňuje, aby pred orgánmi dohľadu obstál mohol byť zdroj prezentovaný ako kapitál, vlastné alebo základné imanie. Fúzie (mergers) a akvizície (acquisitions) predstavujú spojenie, koncentráciu dvoch spoločností rôznymi formami, metódami a sú vyvolané rôznou motiváciou. Fúzia predstavuje spojenie dvoch rovnocenných spoločností, z ktorých jedna si ponecháva svoje meno, identitu a získava všetky aktíva a pasíva kúpenej firmy. Druhá firma prestáva existovať ako samostatná podnikateľská jednotka. Akvizícia znamená pohltenie menšej alebo ekonomicky slabšej spoločnosti väčšou, prípadne silnejšou spoločnosťou. Príčiny a 25
uskutočňovanie oboch foriem koncentrácie sú veľmi podobné, a preto je ťažké určiť deliacu čiaru medzi fúziou a akvizíciou“ (Horvátová, 2009, s. 245).
1.2.3 Formy investovania Podľa Chovancovej „existujú dve základné skupiny investícií, medzi ktorými sa môže investor rozhodnúť: ■
reálne investície,
■
finančné investície.
Reálne investície sú vždy priamo viazané na konkrétny predmet, či podnikateľskú šinnosť (výrobná linka, dom, zlato, zbierky a nerastné suroviny). Reálne aktíva sú atraktívne predovšetkým v období značnej hospodárskej i politickej neistoty. Finančné investície reprezentujú predovšetkým cenné papiere, ktoré predstavujú určité dokumenty, alebo len zápisy potvrdzujúce, že investor investoval určitú sumu, za čo získava určité práva. Každá finančná operácia vytvára v súčasnosti na finančnom trhu investičný produkt, ktorý nadobúda charakter predovšetkým cenných papierov. Inými slovami, cenné papiere sú finančným produktom, na základe ktorého možno získať zdroje. Najednej strane sú teda aktívom (pohľadávka) pre jeho majiteľa a na druhej strane zasa pasívom (záväzkom) pre jeho emitenta“ (Chovancová, 2006, s. 31).
1.3 Subjekty kolektívneho investovania „Důležitými hráči na světových fínančních trzích se v posledních desetiletích stály subjekty kolektivního investování. Různé druhy fondů umožnily drobným investorům investovat do široké palety instrumentů, na které by tito investoři samotní buď svými prostředky, nebo svými vědomostmi a informacemi nebyli schopni dosáhnout. Zároveň tyto fondy svými široce rozprostřenými portfolii nabídly drobným investorům jistá řešení problémů spojených s narústajícími riziky, nestabilitou a kolísavostí kurzů instrumentů na finančních trzích“ (Veselá, 2007, s. 632).
26
„Investor realizuje svoj zisk z investície do podielového fondu dvoma základnými spôsobmi: 1. Priama výplata časti výnosu - vypláca sa v súlade s pravidlami vyplácania výnosov konkrétneho fondu a netreba o ňu žiadať. 2. Spätný predaj podielového listu — dosiahnutý zisk je rozdielom medzi cenou podielového listu pri kúpe a pri spätnom predaji“ (Polouček et al, 2010, s. 375).
1.3.1 Správcovské spoločnosti Podľa Poloučka investičné (správcovské) spoločnosti sústreďujú zdroje emisiou majetkových cenných papierov (akcií, podielov) a investujú ich do cenných papierov, prípadne iných výnosných aktív. Drobní investori sa tak môžu podieľať na relatívne velkých investíciách, diverzifikovať riziko, ako aj optimalizovať svoje výnosy. Na rozdiel od bánk, ktoré musia vyplácať z uložených depozit úrok, investičné spoločnosti nemajú vo vzťahu k investorovi (akcionárovi alebo podielnikovi) žiaden záväzok (s výnimkou fondov, ktoré sa k tomu výslovne zaviažu, napr. otvorené podielové fondy). Akcionár ani podielnik teda nemá právo požadovať výplatu investovaných peňazí ani výnos. Vklad do investičnej spoločnosti môže mať aj formu vkladu Lichého spoločníka, podielu na spoločnosti s ručením obmedzeným či podielu v komanditnej spoločnosti (Polouček et al, 2010, s. 331). Podľa Zákona o kolektívnom investovaní „Správcovská spoločnosť je akciová spoločnosť založená na účel podnikania so sídlom na území Slovenskej republiky, ktorej predmetom činnosti je vytváranie a spravovanie podielových fondov alebo európskych fondov na základe povolenia na činnosť správcovskej spoločnosti udeleného Národnou bankou Slovenska; zapisuje sa do obchodného registra“ (Zákon č. 203/2011 Z. z. o kolektívnom investovaní, §27 odsek 1). „Investiční společnost je obchodní společnost, jejímž výhradným předmětem podnikání je kolektivní investování, a to způsobem, který určuje zákon, případně správa majetku investičního či penzijného fondu. Sú to podniky které emisí cenných papírů soustřeďují ve fondech finanční zdroje s cílem jejich spolehlivého, výnosného a rizikově rozloženého investování do různých majetkových hodnot, zejména však do cenných papírů“ (Liška et al., 1997, s. 70). 27
1.3.2 Cenný papier „Cenný papír je listina, která představuje pohledávku vlastníka vůči tomu, kdo je v cenném papíru vázán. Je nositelem právního nároku, který v sobě ztělesňuje, a je pro jeho vznik, existenci, převod a zánik v zásadě nenahraditelný. Veřitel nemůže bez cenného papíru požadovat uspokojení svých nároků a rovnež dlužník může odepřít plnění závazku, jestliže mu není předložen cenný papír“ (Liška et al., 1997, s. 12). Podľa Chovancovej „cenné papiere možno členiť podľa: 1.
stelesneného práva: - tovarové cenné papiere (skladové listy, lodné listy, konosamenty). Sú to cenné
papiera, ktoré sa viažu na určitú vec, predmet, a preto nepatria medzi finančné nástroje - cenné papiere peňažného trhu - štátne pokladničné poukážky, depozitné certifikáty,
komerčné papiere stelesňujúce krátkodobé pohľadávky - cenné papiere kapitálového trhu - predstavujú pohľadávky alebo podiely a možno
ich rozdeliť na:
2.
a)
úverové cenné papiere - dlhopisy
b)
majetkové cenné papiere - akcie a podielové listy
prevoditeľnosti možno hovoriť o cenných papieroch na: - doručiteľa - rad - meno
3.
obchodovateľnosti poznáme cenné papiere: - obchodovateľné - obmedzene obchodovateľné - neobchodovateľné
4.
spôsobu emisie sú cenné papiere: - hromadne emitované - individuálne emitované
5.
charakteru dôchodkov plynúcich z cenných papierov možno rozlišovať: - cenné papiere s pevným úročením, pri ktorých je emitent povinný platiť pravidelné pevné sumy (obligácie) 28
- cenné papiere s pohyblivým úročením, pri ktorých sa v pravidelných časových intervaloch prispôsobuje veľkosť dôchodku úrokovým sadzbám na trhu - cenné papiere s nulovými platbami, kde sa výnos dosahuje ako rozdiel medzi emisným a umorovacím kurzom - cenné papiere s premenlivým výnosom, v prípade ktorých sú platby závislé od výsledku hospodárenia emitenta (akcie, podielové listy) 6.
charakteru emitenta sa rozlišujú: - cenné papiere verejné (štátne cenné papiere, papiere verejnoprávnych subjektov miest a obcí) - cenné papiere súkromné (bankové, podnikové)
7.
ekonomického významu: - platobné a úverové (zmenky, šeky) - ukladacie (dlhopisy, podielové listy) - špekulatívne (akcie)“ (Chovancová, 2006, s. 36).
1.3.3 Depozitár Úlohu depozitára investičných fondov zastupuje banka. Každý jeden fond v oblasti kolektívneho investovania musí mať depozitára a týmto depozitárom môže byť len banka. Depozitár vedie účty spoločnostiam v oblasti kolektívneho investovania a dohliada na činnosť fondu. Tak isto musí vykonávať všetky operácie v súlade so zákonom. V prípade, že dôjde k porušeniu predpísaných pravidiel, depozitár je povinný oznámiť túto skutočnosť regulátorovi. „Banky vystupujú často v úlohe depozitárov svojich vlastných fondov a spoločností, čo spochybňuje ich inak veľkú úlohu v pozícii depozitára“ (Horvátová, 2009, s. 243). Podľa Lišku „depozitářem se rozumí osoba, která investiční společnosti nebo fondu vede účet, na němž jsou uloženy peněžní prostředky, a u které jsou uloženy cenné papíry, jež incestiční společnosti nebo fondy nakoupily z prostředků určených ke kolektivnímu investování“ (Liška et al., 1997, s. 89). „Depozitář je banka, která chrání zájmy investorů jednotky kolektivního investování tím, že má majetek jednotky kolektivního investování ve své evidenci a kontroluje, zda je s majetkem nakládáno v souladu se zákonem a příslušným statutem“ (Krabec, 2007, s.137).
29
„Depozitář zajišťuje úschovu listinných cenných papírů nebo jiného druhu majetku jednotky kolektivního investování, jehož povaha věci to nevylučuje, a kontrolu a předávání nebo provádění pokynů jednotky kolektivního investování směřujících ke vzniku, změnám nebo zániku právních vztahů k zaknihovaným cenným papírům. Depozitář zejména: 1. eviduje na účtech jednotky kolektivního investování pohyb veškerých jejích peněžních prostředků, 2. kontroluje, zda akcie nebo podílové listy jednotky kolektivního investování jsou vydávány a odkupovány v souladu s tímto zákonem a statutem jednotky kolektivního investování, 3. kontroluje, zda aktuální hodnota akcie nebo podílového listu jednotky kolektivního investování je vypočítána v souladu s tímto zákonem, vyhláškou vydanou k provedení tohoto zákona a statutem jednotky kolektivního investování, 4. provede pokyn jednotky kolektivního investování, který není v rozporu se zákonem, vyhláškou vydanou k provedení tohoto zákona nebo statutem jednotky kolektivního investování, 5. zajistí vypořádání obchodu s majetkem jednotky kolektivního investování v obvyklé lhůtě, 6. kontroluje, zda výnos z majetku jednotky kolektivního investování je použit v souladu s tímto zákonem a statutem jednotky kolektivního investování, 7. v případech stanovených vyhláškou vyslovuje předchozí souhlas se způsobem ocenění majetku jednotky kolektivního investování, 8. kontroluje, zda majetek jednotky kolektivního investování je pořízen, zcizen nebo oceněn v souladu s tímto zákonem, vyhláškou vydanou k provedení tohoto zákona a statutem jednotky kolektivního investování. Depozitář jedná při své činnosti s odbornou péčí a výhradně v zájmu akcionářů nebo podílníků jednotky kolektivního investování. Depozitář odpovídá akcionářům nebo podílníkům jednotky kolektivního investování za škodu
způsobenou
porušením
povinnosti
depozitáře.
Odpovědnost
správcovské
společnosti za škodu vzniklou při obhospodařování majetku v podílovém fondu nebo odpovědnost investiční společnosti za škodu vzniklou při obhospodařování jejího majetku tím zůstává nedotčena“ (Krabec, 2007, s. 137).
30
1.4 Výhody a nevýhody kolektívneho investovania „Hlavní výhodou nástrojů kolektivního investování je již zmíněná skutečnost, že investor má i při nevelké investované částce přístup k široce diverzifikovanému portfoliu cenných papírů. Investor tak eliminuje jedinečné riziko jednotlivých cenných papírů, snižuje tím celkové riziko své investice, a přitom svěřuje své prostředky do rukou profesionální společnosti, která za něho provádí výběr jednotlivých cenných papírů v portfoliu fondu v závislosti na atraktivnosti jejich ocenění. Tyto činnosti však investiční společnost neprovádí zdarma, investor platí několik typů poplatků. K poplatkům, ovlivňujícím pro investora konečnou výnosnost jeho investice nejvíce, patří vstupní (resp. výstupní) poplatek a roční manažerský poplatek (angl. management fee) za správu portfolia. Existují i poplatky další (např. za úschovu cenných papírů, apod.), jejich význam je však kvantitativně menší“ (Krabec, 2007, s. 141).
1.4.1 Výhody podielových fondov Kolektívne investovanie prináša mnoho výhod ktoré zvýšili atraktivitu tejto formy investovania. •
„Vyšší výnos – v porovnaní s bežným, alebo termínovaným účtom. Veľkou výhodou je aj to, že umožňuje zapojiť sa do investovania aj investorom s malým vkladom. Vo svete sa dokonca vytvárajú špecializované fondy pre malých investorov – investor môže vstupovať s minimálnou sumou peňazí.
•
Diverzifikácia rizika znamená rozloženie rizika čím fondy prispievajú aj k minimalizácii rizika. Možno povedať, že čím je fond väčší a čím je portfólio väčšie, tým je riziko aj pre malého investora menšie.
•
Vysoká likvidita zabezpečuje, že investor môže v prípade potreby veľmi rýchlo premeniť investíciu v podielových listoch na hotovosť.
•
Pravidelné vyplácanie výnosov uprednostňujú tí podielnici, ktorí očakávajú vyplácanie stabilných príjmov. Spoločnosť umožňuje svojim podielnikom aj automatickú reinvestíciu výnosov v podobe dividend alebo kapitálového zisku do nových aktív, čím sa zvyšuje a zhodnocuje majetok jednotlivých podielnikov
31
•
Profesionálnu správu kolektívne investovanie vyžaduje aj s príslušným technickým vybavením a odborným pracovným zázemím. V prípade, že by chcel investor individuálne investovať na finančnom trhu, musel by mať dokonalý prehľad o druhu cenných papierov na trhu a ich výnosnosti, musel by vedieť odhadnúť ich cenový vývoj, alebo si na túto činnosť zaplatiť špecialistu, čo spolu s poplatkami na obchodovanie výrazne zvyšuje náklady pri investovaní.
•
Jasná investičná stratégia - tú musí mať zadefinovanú každý podielový fond, aby mohol potenciálny investor pri výbere urobiť informované rozhodnutie
•
Daňové výhody spočívajú v daňovom oslobodení niektorých príjmov z podielových listov (Chovancová, 2006, s. 548).
Podľa Veselej mezi pozitíva spojená s kolektivním investováním lze za určitých podmínek zahrnout: Diverzifikaci rizika, jíž lze dosáhnout v profesionálné spravovaném portfoliu fondů, které by se s ohledem na předmět investování fondů mélo skládat z velkého počtu výnosové na sobě nezávislých, téměř nezávislých či slabě závislých inštrumentu, což by mélo přispět k omezení a rozložení rizika celého portfolia v takové míře, které by jediný investor se svými prostředky a možnostmi ztěží dosáhl. Pro omezení a rozložení rizika mají navíc jednotlivé fondy legislatívou a štatúty stanovený investiční limity, které presné vymezují maximálni rozsah investice do určitého druhu investičních instrumentů a do instrumentů emitovaných jedním emitentem. Snížení transakčních nákladů mohou fondy za určitých podmínek dosáhnout díky tomu, že obchodují s inštrumenty ve velkých objemech. Mohou dosahovat úspor z rozsahu. Jednodušší prístup k instrumentům a trhům umožňují fondy zejména drobným investorům. Prostřednictvím fondů se tito mohou díky svému podílu účastnit investic do instrumentů na celém světě bez toho, že by k tomu potrebovali velké kapitálové či informační zázemí. Pomoci fondů mohou navíc drobní investoři investovat i do instrumentů s vysokými, jim nedostupnými cenami (např. pokladniční poukážky nebo velkoobchodní depozitní certifikáty). Profesionální správa svěřeného majetku by méla být zabezpečena tím, že jako manažéri a správci fondu by měli být zaměstnáni zkušení odborníci, kteří každodenně sledují dění na kapitálových trzích, mají k dispozici nejnovější informace a jsou schopni provádět detailní investiční analýzy. O úspéšnosti profesionálních správců portfolií fondů vypovídá výkonnost těchto portfolií. 32
Vyšší a soustavné zajištěná likvidita predstavuje pozitivum, o němž lze hovořit zejména v případě otevřených fondů, které jsou povinný na požádání podílníka (popř. akcionáře) od něho ve stanoveném termínu odkoupit podílový list (akcii) za cenu, která se odvozuje od aktuální hodnoty majetku fondů připadající na jeden podílový list (akcii). Přestože si fond pri odkupu může účtovat odkupní srážku, likvidita je investorovi díky odkupní povinnosti ze strany fondu zabezpečena. Případných daňových výhod je dosaženo díky investicím fondů do cenných papírů v různých zemích, kde mohou investoři za určitých podmínek participovať na výhodách daňových rájů, připadných absencích srážkových daní nebo pouze na rozdílech v sazbách daní. Jednoduché a pohodlné investování volných finančních prostredků investora bez jakýchkoliv dalších činností a úkonu v souvislosti s tvorbou, převrstvováním svého portfolia, které by musel investor zvládnout, pokud by do finančních instrumentů investoval samostatně bez pomoci fondů. Navíc v současné době instituce kolektivního investování nabízejí investorům celou škálu produktů a služeb (napr. automatické reinvestování výnosů, depotní služby, možnost změnit fond aj.), které mohou uspokojit celou řadu různých přání a potřeb investorů“ (Veselá, 2007, s. 638).
1.4.2 Nevýhody podielových fondov Negatíva spojené s kolektívnym investovanáím podľa Veselej: „Konflikt zájmů mezi investory a správci portfolia, ke kterému přispívá skutečnost, že se podílník podílového fondu nemůže podílet na řízení fondu, nemůže zasahovat do tvorby portfolia daného fondu. Správce portfolia a podílník mohou sledovat rozdílné zájmy, cíle. Pokud podílník nemůže zasahovat do řízení fondu, mohou být jeho zájmy poškozeny. Výše poplatků - investor musí platit fondu ročně poplatky za správu svých prostredků (tedy manažerský poplatek), který se většinou pohybuje mezi 0,5 % a 2 % aktív spravovaných fondem. Zpravidla se rovněž platí poplatky pri nákupu či odkupu (tedy vstupní a výstupní poplatek do a z fondu) podílových listů (akcií). Vstupní poplatek se pohybuje mezi 0 % a 5 % a platí se ve většiné případů. Výstupní poplatek se u velkého počtu fondů neplatí. Výši poplatků by měl investor posuzovat jak ve vztahu k dosaženému výnosu, tak ve vztahu k ostatním srovnatelným fondum. 33
Podprůměrná výkonnost fondu, resp. podvýnosovost fondu oproti benchmarku v podobě tržního indexu, predstavuje pro investora zklamání, co se týká jeho výnosových požadavků a predstav, a může být impulsem k tomu, aby se rozhodl změnit fond. Omezení investiční volnosti znamená, že podílník fondu nemůže detailné rozhodovat o jednotlivých titulech, které budou zařazeny do portfolia. Volbou druhů fondů (podle předmětu investování) volí pouze oblast investic (akcie, dluhopisy, nemovitosti, odvětví, región apod). Riziko ztráty hodnoty investice díky tržním pohybům nese každý, kdo se rozhodl investovat, a kolektivní investování není v tomto směru výjimkou. Riziko podvodů a ztráty v důsledku nelegálních a podvodných transakcí nemůže zcela odstranit ani sebeefektivnéjší regulace a legislatíva, i když nesporný vliv na jejich výskyt tu bezesporu je. Neexistence
státních
systémů
pojišténí
instrumentů
kolektivního
investování
znevýhodňuje z tohoto hlediska poněkud tuto formu investování oproti např. investování do bankovních produktů“ (Veselá 2007, s. 639). Chovancová definovala negatíva spojené s investovaním takto: „Vstupní, resp. výstupní poplatek - tento poplatek zpravidla nezůstává investiční společnosti, ale je odměnou pro distributory jejich fondů. Distributorem může být pobočková síť banky, do jejíž finanční skupiny investiční společnost patří, dále nezávislí externí distributoři, příp. pobočková síť jiné banky, apod. Zpravidla je účtován vstupní poplatek, nikoliv výstupní. Výše vstupního poplatku je odstupňována podle typu fondu (s rostoucím očekávaným výnosem fondu roste jeho vstupní poplatek) a podle výše investované částky (s rostoucí investicí poplatek zpravidla klesá). U nejkonzervativnějších fondů peněžního trhu bývá vstupní poplatek často nulový, u akciových fondů se zpravidla pohybuje v rozmezí 3-5 % z investované částky. Manažerský poplatek - je poplatkem za správu portfolia a účtuje se ročně. I když legislativa umožňuje více alternativ jeho stanovení, v praxi je zcela nejrozšířenějším způsobem jeho stanovení jako x-procentní část z průměrného objemu aktiv fondu v daném roce. Toto procento opět roste s tím, čím vyšší je očekávaný výnos fondu. U fondů peněžního trhu se běžný manažerský poplatek pohybuje v rozmezí 0,5-1%, u akciových fondů 1,2-2% (existují samozřejmě výjimky). Odpovídající část manažerského poplatku je v průběhu roku průběžně zahrnuta do ocenění fondu, poplatek tak průběžně snižuje výkonnost dosaženou vlastními aktivy v portfoliu fondu“ (Krabec, 2007, s. 141). 34
Ďaľšou nevýhodou spojenou s investovaním do podielových fondov sú riziká. Landorová definovala, že riziká možno vymedziť ako: •
„možnost, že s určitou pravděpodobností nastane událost, jež se liší od předpokládaného stavu či vývoje,
•
situaci, kdy určitý jev nastává s různou mírou pravděpodobnosti,
•
situaci, kdy kvantitativní rozsah určitého jevu podléhá jistému rozdělení pravděpodobnosti; v tomto pojetí je v riziku obsažena pravděpodobnost i kvantifikace předvídané události.
Riziko na finančních trzích je všudypřítomné, doprovází podnikání ve všech jeho oblastech. Je to riziko investováni, možnost, že „s určitou pravděpodobností" investor dosáhne nebo nedosáhne předpokládaného či očekávaného (požadovaného) výnosu.“ (Landorová, 2005, s. 22). Podľa Jíleka rizika jsou nevyhnutelným komponentem veškeré aktivity. Na finančních trzích existují finanční rizika. Finanční riziko je obecně definováno jako potenciální finanční ztráta subjektu na finančním trhu, tj. nikoli již existující realizovaná či nerealizovaná finanční ztráta, ale ztráta v budoucnosti. Jedná se především o ztrátu vyplývající z daného finančního či komoditního nástroje nebo finančního či komoditního portfolia. Již existující ztráta se také označuje jako očekávaná ztráta (expected loss) a potenciální ztráta jako neočekávaná ztráta (unexpected loss). Toto rozdělení ztrát je zásadní, neboť například ve výši očekávaných ztrát se u aktiv vytvářejí (či spíše měly vytvářet) opravné položky a výše neočekávaných ztrát je u regulovaných institucí základem pro stanovení regulačního kapitálu. Každá finanční ztráta snižuje hodnotu (kapitál) instituce“ (Jílek, 2009, s. 67). Chovancová hovorí, že „na finančnom trhu sa môže investor stretnúť s dvoma typmi rizík: -
špecifickým rizikom,
-
trhovým rizikom.
Špecifické riziko vyplýva z vnútorného charakteru investície. Znamená to, že investor musí počítať aj s tým, že emitent bude nesolventný a nesplní si svoje záväzky. Špecifické riziko možno ešte podrobnejšie členiť na: -
Manažérske riziko (management risk) - je riziko vyplývajúce z kvality
manažmentu, ktorý môže takisto prispieť k tomu, že firma je prosperujúca alebo stratová; -
Operačné riziko (operating risk) - znamená, že firma nebude mať
dostatočné tržby na krytie fixných nákladov; 35
-
Finančné riziko - vyplýva z pomeru dlhu a kapitálu. Ak je tento pomer
vysoký, znamená to, že firma má vyšší stupeň rizika, pretože v prípade nedostatočne vysokých tržieb môže firma utrpieť vysokú stratu vzhľadom na to, že velká časť tržieb sa použije na úhradu fixných úrokových nákladov a splátok úverov; -
Záložné riziko - vyplýva z toho, že nie všetci investori (vlastníci cenných
papierov) majú rovnaké práva v prípade bankrotu a likvidácie spoločnosti; -
Riziko predčasného splatenia - vyplýva z toho, že niektoré cenné papiere
môžu byť predčasne odkúpené, t. j. skôr, ako uplynie ich doba splatnosti; -
Riziko konverzie - znamená, že je možné zmeniť (konvertovať) jeden
cenný papier na iný druh cenného papiera (napr. konverzia dlhopisu s dlhšou dobou splatnosti na dlhopis s kratšou dobou splatnosti a pod.), v dôsledku čoho môže investor tiež utrpieť straty. Trhové riziko sa často spája s globálnymi ekonomickými, politickými i sociálnymi javmi, ktoré majú bezprostredný vplyv aj na správanie investorov. V užšom zmysle slova trhové riziko vyjadruje závislosť veľkosti ziskov od charakteru trhu. Má za následok časté rozkolísanie cien a v krajných prípadoch aj bankrot spoločností. Existujú nasledujúce druhy trhového rizika: -
Úrokové riziko - ovplyvňuje kolísanie výnosnosti jednotlivých finančných
aktív. Ak sa zmenia úrokové sadzby na trhu, automaticky to má vplyv i na ceny cenných papierov. V prípade rastu úrokových sadzieb ceny cenných papierov klesajú, naopak, v prípade poklesu úrokových sadzieb ceny cenných papierov stúpajú; -
Reinvestičné riziko - je tiež spojené so zmenou úrokových sadzieb. Platí tu
však opačná situácia, pretože v prípade poklesu úrokových sadzieb utrpí straty aj investor, pretože reinvestuje svoje výnosy už pri nižších úrokových sadzbách; -
Inflačné riziko - je spojené s tým, že vplyvom rastu cien sa zníži hodnota
peňazí, a preto bude investor požadovať vyššie úrokové sadzby zohľadňujúce aj prírastok cien; -
Menové (kurzové) riziko - prejavuje sa výraznou zmenou kurzov mien.
Investor, ktorý vstupuje na medzinárodný trh, môže utrpieť v súvislosti s pohybom kurzov výrazné straty; -
Riziko likvidity trhu - môže tiež v prípade malej likvidity znamenať pre
investora značné straty.
36
-
Riziko udalosti - vyplýva z dôležitých a absolútne nepredvídateľných
udalostí, ktoré majú bezprostredný vplyv na danú investíciu. Často ide o prehlásenia, správy o spoločnosti zverejnené v tlači alebo iných médiách, ktoré nečakane ovplyvňujú správanie investorov. Toto riziko má mnohokrát psychologický aspekt, ktorý súvisí s psychológiou investovania; -
Politické a právne riziko - vyplýva z vládnej hospodárskej politiky a
zmeny legislatívy. Stabilita politického systému, volebný cyklus, rôzne aktivity a rozhodnutia vlády môžu tiež motivovať, alebo odradiť investora od investície. (Chovancova, 2006, s. 57) Krabec uvádza, že existuje päť hlavných finančných rizík: - trhové riziko, - riziko likvidity, - operačné riziko, - právne riziko. (Krabec, 2007, s. 107)
Tab. 2 Druhy finančních rizik podľa Krabeca.
Tržní riziko
FINANČN
Úrokové riziko
Riziko ztráty v případě zmeny úrokových sazeb
Kreditní riziko
Riziko ztráty v případě rozšíření kreditního spreadu
Akciové riziko
Riziko ztráty v případě změny cen akcií
Měnové riziko
Riziko ztráty v případě změny směnných kurzů měn
Komoditní riziko
Í RIZIKA
Riziko tržní Riziko
likvidity
Riziko ztráty v případě změny cen komodit Riziko ztráty v důsledku nízké likvidity trhu
likvidity Riziko cash flow Operační riziko Právní riziko
Riziko ztráty v případě momentální platební neschopnosti Riziko ztráty v případě lidských chyb, podvodů či chyb informačních Riziko ztráty v případě právní neprosaditelnosti kontraktů
Zdroj: Krabec, 2007, s. 108
Podľa Horvátovej úverové riziko zahřňa skutočnosti, ktoré ovplyvňujú bezpečnosť investície z hľadiska toho, či investor dostane späť vložené prostriedky po dohodnutom čase, zhodnotené o úrokový výnos. Úverové riziko je predmetom hodnotenia ratingovými agentúrami, ktoré sa vyjadrujú najmä k údajom o podkladovom aktíve, k miere súladu
37
emisie s charakteristikou podkladového aktíva, k súladu emisie s legislatívnymi podmienkami, k charakteristike a spoľahlivosti emitenta. Hodnotenie úverového rizika (credit rating) predchádza emisii cenných papierov. Zisťujú sa možné riziká zmien trhových úrokových sadzieb, devízových kurzov, riziká zlyhania podkladových aktív, riziko nesplácania, riziko omeškania splátok a riziko predčasného splatenia. V prípade rastu trhových úrokových sadzieb by sa znižovala trhová hodnota podkladových aktív - poolu úverov. Osobitné riziko predstavuje negatívna amortizácia dlhu, ku ktorej dochádza vtedy, ak sa podkladové úvery splácajú, ale dlžná suma napriek tomu rastie, resp. splátky nepokrývajú splátky úrokov. Riziko nesplácania a riziko negatívnej amortizácie sa znižujú pri pooloch zložených z poistených úverov. Riziko omeškania splátok bezprostredne súvisí s likviditou špecializovanej inštitúcie. Preto je dôležité, aby špecializovaná inštitúcia mala primerané vlastné zdroje, schopné kryť uvedené riziká a tlmiť dôsledky prechodného zníženia likvidity. Zistené riziká sa spravidla ďalej zaisťujú rôznymi nástrojmi, medzi inými aj derivátmi finančného trhu (Horvátová, 2009, s. 248).
Tab. 3 Druhy rizík podľa Veselej.
Zdroj: Veselá, 2007, s. 599 38
Podľa Ravendu riziko investování si můžeme definovat jako nebezpečí, že investor nedosáhne očekávaného výnosu. Proč jsou investiční instrumenty rizikové? Poněvadž jsou velmi nejisté budoucí peněžní toky z jednotlivých instrumentů. Riziko investic je funkcí více faktorů, přičemž za základní považujeme: Úrokové riziko ovlivňuje kolísání výnosové míry investičních instrumentů tím, že se mění hladina úrokových sazeb. Tyto změny ovlivňují cenné papíry inverzně, tzn. při růstu úrokových sazeb dochází k poklesu cen cenných papírů za jinak nezměněných podmínek. Důvodem je podstata ohodnocování cenných papírů, která bude vysvětlena v dalším textu. Tržní riziko ovlivňuje kolísání výnosových měr v důsledku fluktuace celkového trhu. Všechny cenné papíry jsou vystaveny tržnímu riziku, ačkoli primárně ovlivňuje ceny akcií. Tržní riziko zahrnuje širokou paletu exogeních faktorů, mezi které zahrnujeme především očekávání recese, strukturální změny v ekonomice, změny spotřebitelských preferencí a politické šoky. Inflační riziko ovlivňuje reálnou výnosovou míru investičních instrumentů. Vysoká inflace může způsobit, že investor dosáhne záporné výnosové míry. Podnikatelské riziko představuje specifické problémy jednotlivých odvětví nebo firem. Příkladem mohou být výrobci automobilů v období evropské recese v roce 1993. Finanční riziko je spojeno s využitím cizího kapitálu při financování firmy. Čím větší část aktiv je financována cizím kapitálem společnosti, tím větší je finanční riziko firmy (Ravenda, 1996, s. 194).
39
2. INVESTIČNÉ FONDY „Investičné spoločnosti sú stredobodom záujmu predovšetkým drobných investorov. Tí majú možnosť prostredníctvom nich získať diverzifikované portfólio cenných papierov, ktoré by nemohli vytvoriť priamou, individuálnou investíciou. Drobní investori kupujú podiely alebo akcie investičnej spoločnosti, resp. investičného alebo podielového fondu. Za výhodu pre drobných investorov sa považujú i nižšie transakčné náklady a profesionálna analýza rizika a výnosov investičných spoločností. Celkové náklady v takomto prípade predstavujú rádovo maximálne 2% majetku fondu alebo 20% jeho výsledku hospodárenia (Polouček et al, 2010, s. 373). „S prostředky určenými ke kolektivnímu investování nakládá investiční fond sám nebo jimi může nakládat prostřednictvím investiční společnosti. Investiční společnosti lze tedy svěřit do správy pouze tu část majetku, která se týká kolektivního investování, nikoliv veškerý majetek investičního fondu. Tato skutečnost musí být obsažena ve statutu investičního fondu. Nakládání s majetkem prostřednictvím investiční společnosti je možno chápat a označovat jako správu majetku investičního fondu (avšak jen té jeho části, která je určena ke kolektivnímu investování). Nikdo jiný než investiční společnost nemůže správu majetku investičního fondu určeného pro kolektivní investování vykonávat“ (Dedič, 1992, s. 83). „Podielový fond je organizační složka investiční společnosti, v níž je soustředen cizí majetek, který investiční společnost spravuje. Podílový fond není právnickou osobou a nemůže tudíž mít své vlastní obchodní jméno“ (Liška et al., 1997, s. 76) „Podielový list je zvláštní druh cenného papíru. S podílovým listem spojuje zákon právo jeho majitele (podílnika) na odpovídající podíl majetku v podílovém fondu a právo podílet se na výnosu z tohto majetku podle statutu podílového fondu“ (Liška et al., 1997, s. 24).
2.1 Otvorené podielové fondy Podľa Poloučka otvorený fond (investičný alebo podielový) má neobmedzené možnosti emitovať akcie alebo podielové listy, preto nie je obmedzený ani počet investorov (akcionárov alebo podielnikov). Emisie sú uskutočňované v závislosti od dopytu alebo podľa zvolenej stratégie fondu. Otvorený fond má povinnosť spätného 40
odkúpenia akcií alebo podielových listov. Z toho vyplýva, že musí udržiavať časť zdrojov v likvidnej podobe tak, aby bol schopný uspokojiť požiadavky na spätné odkúpenia. Predstaviteľmi otvorených fondov sú jednotkové trusty (unit trusls) alebo vzájomné fondy (mutual funds). Je pre nich typické veľké množstvo (kvantita) a veľmi diverzifikovaná a variabilná štruktúra podielnikov a ich zdrojov na strane pasív, ako aj finančných nástrojov na strane aktív (Polouček et al, 2010, s. 374). Veselá hovorí, že „Podílové listy otevřeného podílového fondu nejsou obchodovány na kapitálovém trhu, nicméné investiční společnost, která daný podílový fond spravuje, má povinnost podílový list odkoupit do určitého termínu na žádost podílnika za aktuální hodnotu majetku fondu připadající na jeden podílový list. Odkupování podílových listů však může být za určitých podmínek dočasně pozastaveno“ (Veselá, 2007, s. 237). „Otvorené podielové fondy sú vo svete najobľúbenejšou a najrozšírenejšou formou kolektívneho investovania. Podľa ich investičného zamerania (investičnej stratégie), teda podľa toho, kam investujú peniaze podielnikov, môžeme rozlíšiť niekoľko základných druhov otvorených podielových fondov: •
fondy peňažného trhu,
•
dlhopisové fondy,
•
akciové fondy,
•
zmiešané fondy,
•
fondy fondov,
•
fondy nehnuteľností,
•
zaistené fondy“ (Polouček et al, 2010, s. 375).
2.1.1 Fondy peňažného trhu „Fondy peňažného trhu investujú do krátkodobých finančných nástrojov. Sú najmenej rizikové, pričom nižšiemu riziku zodpovedajú nižšie výnosy. Väčšinou však prinášajú vyššie výnosy ako termínované vklady v bankách. Investovanie do fondov peňažného trhu sa odporúča aj investorom s minimálnymi skúsenosťami. Fondy majú veľmi nízke, často aj nulové vstupné a výstupné poplatky, preto sa do nich oplatí investovať aj krátkodobo. Fondy peňažného trhu prakticky investujú do dlhových finančných nástrojov peňažného trhu, teda predovšetkým do komerčných papierov, repo nástrojov, depozitných certifikátov a krátkodobých štátnych cenných papierov“ (Polouček et al, 2010, s. 376). 41
Podľa Lyšky sa fondy peňažného trhů vyznačujú: -
nízkým rizikem,
-
nízkým výnosem,
-
vysokou likviditou.
Peněžní trh se dále člení na trh: -
diskontní - založený na využívání směnek a šeků,
-
mezibankovní - vzájemné půjčky a vyrovnání mezi jednotlivými bankami; trh krátkodobých úvěrů,
-
krátkodobých cenných papírú - nástrojem jsou depozitní certifikáty, bankovní akcepty, komerční papíry, pokladniční poukážky aj.
Cennými papíry peněžního trhu jsou různé druhy nástrojů (pokladniční poukážky, komerční papíry, směnky, depozitní certifikáty, bankovní akcepty atd.), které ztělesňují krátkodobé pohledávky. Peněžní trh se dotýká každého podnikatelského subjektu, neboť každý tržní subjekt provádí platby prostřednictvím běžného účtu, většinou má založen termínovaný vklad atď. Stejně tak mají občané napr. vkladní knižky. Platební a zúčtovací styk zajišťují banky, které rovněž zprostředkovávají vzájemnou výměnu krátkodobých přebytků mezi účastníky trhu. Velkou část zdrojů bank tvorí vklady od verejnosti (domácností i firem); z tohoto objemu pak banky poskytují úvěry (Liška et al, 1997, s. 6).
2.1.2 Dlhopisové fondy „Dlhopisové fondy (bond funds) investujú peniaze podielnikov predovšetkým do dlhových cenných papierov. Iné formy investícií nesmú prekročiť vopred stanovený podiel na celkovom portfóliu. Dlhopisové fondy prinášajú vyššie výnosy ako fondy peňažného trhu, ale sú i rizikovejšie. Minimálna odporúčaná doba inestície pre podielnikov je jeden rok. Sú vhodnou alternatívou dlhodobých termínovaných vkladov. Niektoré dlhopisové fondy sa zameriavajú na vybrané dlhové nástroje. Potom možno rozlíšiť fondy špecializované na štátne dlhopisy (patria k najmenej rizikovým, dosahujú najnižšie a dlhodobo najstabilnejšie výnosy), komunálne dlhopisy, hypotekárne listy, dlhopisy renomovaných spoločností (patria k relatívne rizikovým, i keď ide o cenné papiere
42
spoločností s vysokým ratingom) a rizikové dlhopisy (patria k veľmi rizikovým, prinášajú však relatívne vysoké výnosy)“ (Polouček et al, 2010, s. 379). „Dluhopis je zastupitelný dlužnický cenný papír, s nímž je spojeno právo na splacení dlužné částky a povinnost emitenta toto právo uspokojit. Doba životnosti dluhopisu, resp. doba splatnosti je pevně stanovena. Pohybuje se mezi néěkolika měsíci (krátkodobé dluhopisy) až zhruba 30 lety (dlouhodobé dluhopisy). Dlužník (emitent) se v dluhopisu zavazuje, že ve stanovených termínech splatí jmenovitou hodnotu dluhopisu a že bude pravidelné vyplácet jednou, dvakrát, popř. čtyřikrát ročně kupónovou platbu z dluhopisu, popř. s ohledem na emisní podmínky jinou formu důchodu. Majitel dluhopisu tedy od emitenta obdrží ve stanovených termínech kupónové platby a jmenovitou hodnotu dluhopisu, která je splácena buď jednorázově ke stanovenému datu (velmi často k okamžiku splatnosti), a nebo stanovenými splátkami v několika termínech“ (Veselá, 2007, s. 219). Podľa Lišku zákon charakterizuje dlhopis ako „cenný papír, s nímž je spojeno právo majitele požadovat splacení dlužné částky v nominální hodnotách a vyplácení výnosu z něj k určitému datu a povinnost osoby oprávněné vydávat dluhopisy tyto závazky plnit“ (Liška et al., 1997, s. 25). Druhy dlhopisov: •
Dluhopisy s pevným zúročením (kupónem) (Straight Coupon Bonds),
•
Dluhopisy s proménlivým zúročením (kupónem) (Floating Rate Notes),
•
Indexované dluhopisy (Index-Linked Bonds),
•
Dluhopisy s reálným indexováním,
•
Hypoteční zástavní listy,
•
Komunálni dluhopisy,
•
Vyměnitelné (konvertibilní) dluhopisy,
•
Prioritní dluhopisy,
•
Podřízené dluhopisy,
•
Prašivé dluhopisy (Junk Bonds),
•
Svlečené dluhopisy (Stripped Bonds),
•
Opční dluhopisy,
•
Vypověditelné dluhopisy (Callable Bonds),
•
Hybridní dluhopisy (Hybrid Bonds),
•
Naturálni dluhopisy, 43
•
Perpetuitní dluhopisy (konzoly, večné renty) (Perpetuity Bonds),
•
Dluhopisy s částečným úpisem (Partly Paid Bonds),
•
Dluhopisy s volbou formy kupónové platby (Pay-in-kind Bonds),
•
Dluhopisy s postupné rostoucí či klesající kupónovou platbou (Set-up or Set-down Bonds),
•
Dluhopisy s odloženou kupónovou platbou (Deferred-Coupon Bonds)” (Veselá, 2007, s 221).
Landorová člení dlhopisy z rôznych hľadísk: •
•
Z hľadiska emitenta, -
dlhopisy verejného sektora,
-
bankové dlhopisy,
-
podnikové dlhopisy,
Z hľadiska záruky, -
-
•
•
zaistené, -
s pevným zaistením,
-
s pohyblivým zaistením,
nezaistené,
Z hľadiska výnosu, -
priamy dlhopis,
-
dlhopis s premenlivým kupónom,
-
dlhopis s nulovým kupónom,
-
príjímový dlhopis,
Z hľadiska miesta emisie a meny emisie, -
domáci,
-
buldočí,
-
eurodlhopisy (Landorová, 2005, s. 74)
2.1.3 Akciové fondy „Akcie je cenný papír, s nímž je spojeno právo jeho majitele (akcionáře) podílet se podle zákona a stanov na řízení společnosti, na jejím zisku (dividenda) a na majetkovém zůstatku při zániku společnosti. 44
Akcie vydávané podle obchodního zákoníku musí existovat jako listina, která musí obsahovat minimálně tyto údaje: •
obchodní jméno a sídlo společnosti,
•
číselné označení akcie a její jmenovitou hodnotu,
•
označení, zda se jedná o akcii na majitele nebo na jméno, u akcie na jméno i jméno akcionáře,
•
výši základního jmění a počet akcií v době vydání akcie,
•
datum vydání a podpisy dvou členů představenstva oprávněných podepisovat za společnost“ (Dedič, 1992, s. 86).
„Akciové fondy (equity funds) obvykle investujú minimálne dve tretiny majetku do akcií, preto patria k najrizikovejším investičným fondom. Z dlhodobého hľadiska však prinášajú investície do akciových fondov vyššie výnosy v porovnaní s investíciami do dlhopisových fondov alebo do fondov peňažného trhu. Odporúča sa preto investičný horizont viac ako päť rokov (umožňuje eliminovať krátkodobé zmeny na trhu). Akciové investičné fondy môžu byť zamerané na jeden alebo viac vybraných sektorov ekonomiky, napr. na akcie technologických
firiem
alebo
farmaceutických,
telekomunikačných,
alebo
biotechnologických firiem. Niektoré akciové fondy, naopak, rozkladajú riziko tým, že investujú do širokého spektra rôznych odvetví. Platí pritom, že čím je fond užšie zameraný, tým je rizikovejší, ale dlhodobo prináša vyššie výnosy“ (Polouček et al, 2010, s. 379). Podľa Veselej „akcia je majetkovým cenným papírem, který vyjadruje podíl na majetku akciové společnosti. Jedná se o dlouhodobý cenný papír, který nemá stanovenú dobu splatnosti. Akcie jsou nejrozšířenéjším a nejvýznamnéjším instrumentem kapitálových trhu“ (Veselá, 2007, s. 202).
Druhy akcií podľa Veselej: •
Kmeňové (obyčajné) akcie,
•
Prioritné akcie,
•
Akcie spoločnosti za zvýhodnených podmienok,
•
Akcie na doručiteľa,
•
Akcie na meno,
•
Akcie v zaknihovanej podobe,
•
Listinné akcie (Veselá, 2007, s. 2006). 45
Podľa Lišku sa akcie rozdeľujú na: •
Kmenové,
•
Zakladatelské,
•
Na jméno,
•
Zaměstnanecké,
•
Prioritní (Liška et al., 1997, s. 22).
2.1.4 Zmiešané fondy „Zmiešané fondy (mixed funds) investujú vklady podielnikov do veľmi rôznorodého portfólia cenných papierov. Pre investora (podielnika) je preto dôležité oboznámiť sa bližšie s investičnou stratégiou fondu. Väčšina zmiešaných fondov je „zlatou strednou cestou" medzi rizikovými akciovými a konzervatívnymi dlhopisovými fondmi, pretože prinášajú priemerné výnosy zodpovedajúce priemernému riziku. Odporúčaný investičný horizont je minimálne tri roky“ (Polouček et al, 2010, s. 380).
2.2 Uzavreté podielové fondy Podľa Poloučka uzavretý fond má alebo vopred obmedzený počet akcií, alebo podielových listov, ktoré môže emitovať, resp. je limitovaná doba ich vydávania. V prvom prípade končí predaj akcií, resp. podielových listov po predaji ich stanoveného počtu. V druhom prípade končí predaj akcií, resp. podielových listov po uplynutí stanoveného času. Uzavreté fondy negarantujú spätné odkúpenie akcií alebo podielových listov, a preto nemusia udržiavať likviditu na jeho zabezpečenie. To im umožňuje vytvárať pri rovnakom riziku celkom iné portfólio investícií ako otvoreným fondom. Akcie i podielové listy uzavretých podielových fondov sú obchodované na finančných trhoch. Kurz akcií či podielových listov investičných fondov sa líši od čistej hodnoty aktív fondu, ktorá naň pripadá. Pokiaľ je kurz cenného papiera nižší ako čistá hodnota aktív fondu, ktoré na neho pripadajú, nazývame tento rozdiel diskont. Ak je kurz cenného papiera vyšší ako čistá hodnota aktív fondu, ktoré na neho pripadajú, hovoríme o prémii. Diskont, resp. prémia sú obvykle vyjadrované v percentách. V čase sa, pochopiteľne, 46
menia. Pokiaľ diskont presiahne určitú hranicu, je bežné, že fond rozpredá svoj majetok a vyplatí akcionárom podiely na likvidačnom zostatku. Uzavreté fondy sú zakladané na určitú dobu. Po jej uplynutí je správcovská spoločnosť povinná požiadať o premenu na otvorený podielový fond alebo uzatvoriť hospodárenie s majetkom a podielnikov vyplatiť. Premena otvoreného podielového fondu na uzavretý nie je možná. (Polouček et al, 2010, s. 374) Veselá definuje, že podielové listy uzavretého podielového fondu „jsou obchodovány na burze, čimž je zajišťována jejich likvidita. Odkupní povinnost ze strany spravující investiční společnosti nebo investičního fondu zde neexistuje. Podílové fondy uzavřeného typu mohou být v ČR zakládány pouze na dobu určitou, a proto doba existence podílového listu tohoto fondu, pokud nedojde k přeméné tohoto fondu na otevřený podílový fond, je omezena“ (Veselá, 2007, s. 238).
2.3 Špeciálne podielové fondy Fondy fondov „Fondy fondov (funds o f funds) investujú rozhodujúcu časť svojich zdrojov do podielových listov a akcií iných investičných fondov. Preto je ich portfólio aktív veľmi diverzifikované, a tým relatívne bezpečné. Podielnik teda môže investovať i menšiu sumu do fondov, ktoré inak vyžadujú vysokú vstupnú investíciu“ (Polouček et al, 2010, s. 380). „Jde o fond, který se skládá z akcií jiných fondů. Aktivy v portfoliu takového fondu mohou být akcie jiných investičních fondů, které spravuje stejný správce. Akcionář fondu vlastní část portfolia, které je tak různorodé jako celá škála investičních fondů, jejichž akcie toto portfolio vytvářejí.
Zastrešujúce fondy Zastřešující fond je skupina fondů, kterým správce nabízí různorodé investiční cíle. V mnoha případech mohou akcionáři přesunout svoje aktiva z jednoho fondu do jiného v rámci jedné skupiny, a to s nízkými náklady na takový přesun; většinou stačí jen telefonická dohoda.
47
Fondy dôchodkového sporenia Cílem fondů důchodového spoření je vytvoření plánu spořeni pro jednotlivce. K hlavním důvodům, proč se občané pro tyto fondy rozhodují, patří možné problémy systému sociálního zabezpečení a potřeba zajistit si určitou životní úroveň v důchodovém věku. Cílem těchto fondů je zajistit určitý kapitál pro období odchodu do starobního důchodu. To samozřejmé závisí i na legislativě, která zaručuje stabilní investiční politiku a střední míru rizika. Základem fondů důchodového spoření by měly být solidní investice“ (Liška et al, 1997, s. 54).
48
3. ANALÝZA INVESTIČNÝCH FONDOV K fungovaní celého mechanismu finanční soustavy a finančních trhů patří řada činností. Firmy, zabývající se činnostmi na finančních trzích, zaměstnávají makléře, investiční manažery, analytiky, investiční stratégy a další profese nutné pro chod firmy, jako účetní apod. Úlohou finančních analytiků je najít na finančních trzích zajímavé investiční příležitosti, které investorovi přinesou nadprůměrný výnos. Neméně důležitou součástí analytického procesu, ne-li ve skutečnosti důležitější (!), je správné zacházení s investičním rizikem spojeného s konkrétní investicí a přizpůsobení investičního portfolia očekávanému výnosu a odpovídajícímu riziku. Právě vztah očekávaného výnosu a rizika by měl být jedním z rozhodujících momentů investičního procesu“ (Krabec, 2007, s. 64). „Pri definovaní investičného prostredia je nevyhnutné vychádzať z poznania finančného systému. Každý rozvinutý finančný systém je zložený z jeho účastníkov, finančných fondov a nástrojov, trhov, obchodníkov, obchodných dohôd a regulácií. Finančný systém ako taký v podstate vo svojom celku vytvára investičné prostredie. Vo všeobecnosti platí: úspory - investície = prírastok finančných aktív - prírastok finančných pasív = = čistý prírastok finančných aktív = čistý finančný prebytok alebo deficit“ (Kováčik, 1998, s. 11).
3.1 Proces investovania a zostavenie portfólia „Ak
jedinec
momentálne
neutratí
všetky
svoje
aktuálne
príjmy,
hľadá
dočasné uloženie svojich voľných prostriedkov pre prípad budúcich výdavkov. To vo svojom dôsledku znamená nákup určitých finančných aktív. Pre daný konečný cieľ je bezprostredným cieľom jedinca umiestniť svoje prostriedky do rôznych aktív tak, aby maximalizoval očakávaný úžitok z držaného portfólia a zároveň vzal do úvahy určitú averziu voči riziku, požiadavku likvidity a pod. Nakoľko existuje určitá miera neistoty v odhade ako budúceho profilu spotreby, tak i výnosov z držania aktív (zvlášť v reálnom poňatí, ktoré berie do úvahy znehodnotenie infláciou) a nákladov spojených s ich predajom, je dôsledok kombinácie všetkých týchto faktorov skutočnosť, že jedinec sa snaží priblížiť splatnosť svojho portfólia čo najbližšie časovému profilu plánovanej spotreby. To znamená, že portfólio typickej domácnosti bude mať pravdepodobne krátku dobu 49
splatnosti a že teda bude zaisťovať likviditu a nízke náklady spojené s premenou na likvidné prostriedky. Čím neistejší je budúci spotrebiteľský plán, čím neistejší je výnos portfólia, čím neistejšia je veľkosť nákladov spojených s predajom aktív a čím menšia je dôvera v solventnosť koncového dlžníka, tým väčšie budú požiadavky na likviditu optimálneho portfólia“ (Kováčik, 1998, s. 11). „Základní princípy pro „vhodnou tvorbu" portfolia, ve kterém je diverzifikováno riziko, formuloval již v 50. letech minulého století H. Markowitz. Podstata nejdůležitéjšího Markowitzova doporučení pro „vhodnou tvorbu" portfolia je velmi prostá: usiluje-li investor o diverzifikaci rizika svého portfolia, je nutné, aby do tohoto portfolia volil takové inštrumenty, které nemají perfektné pozitivné korelované výnosové míry. Výnosové míry takovýchto inštrumentu by se totiž pohybovaly zcela synchronně a výnosová míra portfolia by jako celek v situaci, kdy by výnosové míry těchto instrumentů společně klesaly, klesala rovněž“ (Veselá, 2007, s. 608).
Obr. 4 Pohyb výnosových měr dvou perfektně pozitívne korelovaných inštrumentů A a B a pohyb výnosové míry portfolia z nich vytvoreného.
Zdroj: Veselá, 2007, s. 609
Selektívny model Markowitze „Markowitz poprvé formálně stanovil koncepci diverzifikace portfolia. Ukázal, proč a jak docerzifikace portfolia redukuje riziko.
50
Selektivní model Markowitze je založen na následujících předpokladech: 1.
Investoři jsou rizikově averzní,
2.
Všichni investoři investují na stejně dlouhé období,
3.
Investiční rozhodování je realozováno na základě očekávaných užitků,
4.
Investoři vytvářejí svá investiční rozhodování na základě očekávané výnosové míry a rizika, které stanovují prostřednictvím směrodatných odchylek,
5.
Existují perfektní kapitálové trhy“ (Musílek, 2011, s. 299).
„Markowitz ukázal, že riziko investování do jakéhokoliv aktiva není nezávislé na jiných aktivech, ale že musí být na novou investici pohlíženo ve světle toho, jak přispívá ke změně výnosu a rizikovosti celkového portfolia“ (Ravenda, 1996, s. 264). Očekávaná výnosová míra portfolia „Podobné jako u jednotlivých investičních inštrumentu, tak i u celkového portfolia se investor muže rozhodovat na základé očekávaných výnosových měr a rizika. Očekávaná výnosová míra portfolia se výpočte jako vážený prúměr očekávaných individuálních výnosových měr jednotlivých investičních inštrumentů, které jsou obsaženy v portfoliu, kde vahami jsou podíly investičních inštrumentu na celkovém portfoliu, což matematicky mužeme vyjádřit takto: Kde:
je očekávaná výnosová míra portfólia
je podíl 1. investičného instrumentu na celkovém portfóliu
je očekávaná výnosová míra 1. investičného instrumentu
je podíl 2. investičného instrumentu na celkovém portfóliu
je očekávaná výnosová míra 2. investičného instrumentu
je podíl n-tého investičného instrumentu na celkovém portfóliu
je očekávaná výnosová míra n-tého investičného instrumentu“
(Musílek, 2011, s. 301).
Landorová definuje, „že očekávanou výnosnost portfolia vypočítáme jako vážený průměr očekávaných individuálních výnosů jednotlivých finančních aktiv obsažených v portfoliu“ (Landorová, 2005, s. 138) 51
Riziko portfólia „Riziko portfolia není určováno pouze váženým průměrem rizik v portfoliu obsažených investičních instrumentů, nýbrž ještě je také ovlivňováno vzájemným vztahem jejich výnosových měr. Pokud predpokládáme, že portfolio obsahuje pouze dva investiční inštrumenty, pak jeho riziko pomoci směrodatné odchylky vyjadříme následujícím zpúsobem: 2
je směrodatná odchýlka (riziko) portfolia,
je podíl 1. investiční ho inštrumentu v portfoliu,
je rozptyl prognózovaných výnosových měr 1. investičního inštrumentu,
je podíl 2. investičního inštrumentu v portfoliu,
je rozptyl prognózovaných výnosových měr 2. investičního inštrumentu,
je korelační koeficient 1. a 2. investičního inštrumentu,
je směrodatná odchýlka 1. investičního inštrumentu,
je směrodatná odchýlka 2. investičního inštrumentu“ (Musílek, 2011, s. 302).
„Výnosnost a riziko portfolia finančních aktiv je závislé na výnosech a rizicích jednotlivých finančních aktiv v portfoliu, ale též na jejich podílu v portfoliu. Riziko portfolia je tudíž ovlivňováno vzájemným vztahem výnosů těchto jednotlivých finančních aktiv. Vzájemné vztahy (korelace) výnosů uvedených veličin lze měřit pomocí kovarianci a korelačních koeficientů. Kovariance charakterizuje vzájemnou závislost dvou náhodných veličin, měří sílu lineárního vztahu mezi dvěma proměnnými. V případě portfolia finančních aktiv měří souvztažnost pohybu výnosnosti jednotlivých aktiv. Kovariance může být kladná nebo záporná, což při sledování rizika portfolia znamená tyto možnosti: •
kladná hodnota kovariance,
•
záporná hodnota kovariance,
•
velmi nízká či nulová hodnota kovariance“ (Landorová, 2005, s. 139).
52
Optimálne portfólio „Při sestavování portfolia finančních aktiv má investor možnost vybírat z velkého počtu aktiv N, která jsou v dané době v ekonomice k dispozici. Teoreticky (spíše hypoteticky) z nich může různými kombinacemi sestavit neomezený počet portfolií, z nichž každé však má jiné kvalitativní znaky. Portfolia mohou obsahovat: •
jen jediné aktivum,
•
různá množství aktiv od jedné až po N,
•
též aktiva v různé struktuře atd.
Množina portfolií, která mohou být sestavena z N počtu aktiv, je označována jako přípustná množina. Z ní je odvozena podmnožina portfolií označovaná jako efektivní množina nebo také efektivní hranice, neboť splňuje tyto podmínky (tzv. věta o efektivní množině): •
nabízí nejvyšší očekávanou výnosnost při různých úrovních rizika a
• nabízí nejnižší riziko při různých úrovních očekávané výnosnosti“ (Landorová 2005, s. 147).
3.2 Analýza cenných papierov Krabec uvádza, že „hlavními metodami pro analýzu finančních instrumentů jsou: - fundamentální analýza - technická analýza Někdy je jako třetí, samostatný typ analýzy vyčleňována ještě - psychologická analýza
Praxe finančních trhů však ukazuje, že psychologická analýza není jako samostatný typ analýzy využívána. Přes svoji nespornou důležitost (trhy jsou opravdu nezřídka taženy psychologií, převažujícími názory „davu" - viz dále) se jedná z pohledu analytického o doplňující faktory“ (Krabec, 2007, s. 64). „Fundamentální analýza - zahrnuje poměrně široké spektrum metod pro oceňování finančních instrumentů. Pokud jde o šíři záběru analýzy, jsou ve fundamentální analýze rozlišovány následující tři stupně: -
globální fundamentální analýza, 53
-
odvětvová (sektorová) fundamentální analýza,
-
firemní fundamentální analýza (Krabec, 2007, s. 66).
„Fundamentálni akciová analýza je nejkomplexnéjším a nejoblíbenéjšim analytickým přístupem, který se pokouší vysvětlit pohyb akciových kurzu. Zabývá se proto detailním zkoumáním
základních
a
podstatných
ekonomických,
politických,
sociálních,
geografických, demografických aj. faktorů a událostí, které determinují vývoj akciových kurzů. Odvozené od faktorů, které zkoumá, je tedy možné fundamentálni akciovou analýzu provádět na třech úrovních, jež jsou označovány jako: 1.
globálni fundamentálni analýza,
2.
odvětvová fundamentálni analýza,
3.
firemní fundamentálni analýza (analýza jednotlivých titulu).
Hlavním cílem fundamentálni analýzy je co nejpřesněji odpovědět na otázku: „Která akcie je podhodnocená, která je nadhodnocená a která je naopak správne ocenená?" (Veselá, 2007, s. 277). Landorové ešte dopĺňa, že tieto tri faktory ovplyvňujú vývoj prevažne kurzu akcií. Najviac sú akciové kurzy ovplyvňované globálnymi faktormy a to: •
„potencionálním výstupem ekonomiky;
•
změnami v peněžní nabídce;
•
změnami ve vládních výdajích;
•
daněmi z příjmů právnických osob (fiskální politika);
•
úrokovými sazbami;
•
inflací;
•
mezinárodním pohybem kapitálu;
•
ekonomickými a politickými událostmi, jejich situací soudobou a očekávanou“ (Landorová, 2005, s. 57).
„Technická analýza - Technická analýza je druhým základním typem analýzy, používaným na finančních trzích. Zabývá se studiem historických časových řad různých ukazatelů analyzovaného instrumentu, zejména však jeho kurzu (ceny na finančních trzích). Podpůrným ukazatelem je zejména objem transakcí. Je-li analyzována jako jeden celek množina instrumentů (typickým příkladem je akciový index, který v sobě zahrnuje kurzy všech akcií, které jsou součástí báze indexu), přistupují mnohdy další podpůrné 54
ukazatele, jako je např. rozdíl mezi počtem nově dosažených maxim a minim jednotlivých kurzů, apod. Základním analyzovaným prvkem v technické analýze však je kurz daného instrumentu. Systematické využívání pouze technické analýzy nevede k nadprůměrným výsledkům. Technickou analýzu je proto nutné chápat pouze jako podpůrný prostředek k investičním rozhodnutím“ (Krabec, 2007, s. 89). „Principy, ze kterých vychází technická analýza: - Tržní hodnota je zcela určována vzájemným vztahem nabídky a poptávky, - nabídku a poptávku určují jak racionální, tak iracionální činitele, - uspořádání v diagramech mají tendenci se opakovat a toto opakující se uspořádání může být použito k predikci budoucího vývoje kurzu, - posuny v nabídce a poptávce je možné odhalit v diagramech vývoje tržních kurzů“ (Krabec, 2007, s. 90). „Na technickou analýzu akciových trhu lze pohlížet jako na analytický prístup, který se pokouší o prognózování kurzových pohybu a budoucích trendu na tomto trhu na základě studia grafu, které znázorňuj í minulý vývoj trhu či vývoj kurzu analyzované akcie. Grafy, jež predstavují nezbytné pomocné nástroje technické analýzy, jsou nejčastěji konstruovány za využití údajů o vývoji kurzu akcií, objemů obchodů s danými akciemi, popř. údajů o vývoji akciových indexů. Pro technickou analýzu je typické, že se nezajímá o fundamentálni faktory, které ovlivňují pohyb akciových kurzů, ale spíše se zaměřuje na aktivitu a pohyb na trzích akcií. Základní princípy technické analýzy je možné shrnout pouze do tři tezí: -
Vývoj na trhu diskontuje všechno,
-
Existují vzory v pohybu kurzů,
-
Histórie se opakuje“ (Veselá, 2007, s. 224).
Landorová dopĺňa technický analýzu o tieto znaky: a) „Je založena na publikovaných tržních datech. b) Cílem technické analýzy je určit okamžik nákupu nebo prodeje. c) Technická analýza se zaměřuje na cenové změny. d) Technická analýza je založena na interních faktorech při analyzování pohybu akcií a celkového trhu. e) Tato analýza se orientuje na krátké období, kdy většina metod technické analýzy se snaží identifikovat cenové změny v relativně krátké periodě“ (Landorová, 2005, s. 65). 55
„Psychologická analýza - V porovnám s fundamentálni analýzou a technickou analýzou predstavuje psychologická analýza okrajový a spíše doplnkový analytický přístup, třebaže existenci a působení psychologických faktorů na akciové kurzy v krátkodobém časovém horizontu analytici a investori nevyvracejí. Zatímco totiž fundamentálni analytici soustřeďují svou pozornost na stanovení vnitřní hodnoty akcie a faktory, které tuto vnitřní hodnotu determinují, techničtí analytici jsou skeptičtí k možnosti precizní kalkulace vnitřní hodnoty akcie, a proto svou pozornost raději směřují k detailnímu studiu charakteru a intenzity minulého a současného pohybu kurzu cenného papíru nebo trhu a k následné prognóze budoucího vývoje tohoto kurzu. Zjednodušené řečeno - předmétem zájmu fundamentálních a technických analytiků je vždy cenný papír, ať již z hlediska jeho „správné ceny" nebo z hlediska kurzových pohybů. Psychologicky orientovaní analytici však svou pozornost upírají zcela jiným směrem. Primárne zkoumají chování investoru na burzách. Vycházejí totiž z myšlenky, že pohyb kurzů je až následkem chování, aktivit investorů, přičemž rozhodující determinantou tohoto chování je lidská psychika“ (Veselá, 2007, s. 466). Podľa Landorovej „psychologická analýza zahrnuje tři základní teorie, které vysvětlují vliv masové psychologie na akciové trhy. Jedná se o tyto tři teorie: a) Keynesova investiční psychologie. Keynes se zajímal o obchodování na finančních trzích, a to nejen z hlediska teoretického, ale realizoval je i v praxi. (Volba vhodné investiční strategie na finančních trzích pomohla Keynesovi dosáhnout značného bohatství). Keynesova investiční psychologie klade velký důraz na faktory, které vyplývají z kolektivní psychologie účastníků obchodů na akciovém trhu, přičemž předpokládá, že většina účastníků (investorů) se rozhoduje krátkodobě. b) Kostolanyho burzovní psychologie. Jeho teorie vychází z předpokladu, že existují rozdílné kurzotvorné faktory pro krátké, střední a dlouhé období. Kostolanyho burzovní psychologie je interpretace kurzotvorných faktorů pro krátké období. V krátkém období nemá celková hospodářská situace nebo kvalita společnosti vliv na tvorbu kurzů akcie. Ve středně dlouhém období (1-3 roky) působí jako rozhodující kurzotvorné faktory úrokové sazby a likvidita na kapitálových trzích. V dlouhém období jsou za hlavní kurzotvorné faktory považovány: vývoj hospodářství, vývoj jednotlivých sektorů a podniků. 56
Kostolany rozděluje burzovní účastníky podle jejich chování do dvou skupin, a to na hráče a spekulanty. Hráči chtějí velmi rychle dosáhnout kurzových zisků, proto investují na základě tzv. „horkých tipů", chovají se emocionálně. Kupují, když jejich sousedé nakupují, prodávají, když jejich sousedé prodávají. (Hráči tvoří asi 90% burzovního publika). Spekulanti představují nepatrnou část burzovního publika, nechovají se emocionálně a většinou jejich prognózy jsou podloženy určitými argumenty (argumenty mohou být i špatné, ale jsou to určité názory a ne pouhé psychologické reakce na nějaké události). Hráči jednají krátkodobě, a proto mají i malé zisky, kdežto spekulanti realizují dlouhodobější transakce a často čekají i několik let, až se jejich představy potvrdí. c) Teorie spekulativních bublin. Tato teorie vysvětluje iracionální chování akciových kurzů. Při vytváření bubliny dochází k odchylování vnitřní hodnoty akcie a její tržní ceny a jelikož může existovat trvalý nesoulad, musí bublina jednou prasknout“ (Landorová, 2005, s. 69). „Teórie efektivních trhů - na efektivním trhu akciové kurzy rýchle odrážejí všechny informace, které je možné znát a které jsou významné. Neexistují podhodnocené a nadhodnocené cenné papíry. Je logické, že pri absenci podhodnocených a nadhodnocených cenných papírů na trhu nemůže fundamentální analýza tyto tituly objevit, resp. žádná analýza pak nemuže být úspěšná ve snaze opakovaně dosáhnout výrazně nadprůmérného výnosu“ (Veselá, 2007, s. 519). Podľa Landorovej „tato teorie vychází z předpokladu, že akciové kurzy jsou ovlivňovány očekávanými zisky, dividendami, rizikem a dalšími kurzotvornými informacemi, přičemž za efektivní trh je považován takový trh, který velmi rychle absorbuje nové informace. V okamžiku, kdy všechny kurzotvorné informace jsou absorbovány akciovým kurzem, nedochází k rozdílu mezi vnitřní hodnotou akcie a akciovým kurzem. V tomto případě tržní cena akcií na trhu má objektivní hodnotu, či-li na trhu se nenacházejí nadhodnocené nebo podhodnocené tituly akcií. Z toho vyplývá, že efektivní trh je schopen zpracovat efektivně nové informace. Aby se akciové trhy mohly chovat efektivně, musí být splněny tyto předpoklady: a) Na akciový trh vstupuje velké množství investorů, kteří neustále analyzují, ohodnocují a obchodují, přičemž žádný z nich nemůže sám ovlivnit cenu. b) Jednotliví investoři získávají aktuální a pravdivé informace, přičemž nové informace získávají investoři zhruba ve stejnou dobu. c) Investoři reagují na nové informace rychle a přesně. 57
d) Na akciových trzích jsou obchody spojeny s nízkými transakčními náklady“ (Landorová, 2005, s. 70).
3.3 Hodnotenie výkonnosti „Pri měření výnosové míry portfolia je nutné nejprve, obdobné jako pri měření výnosové míry jednotlivých inštrumentů, rozlišit mezi vstupními daty. S využitím údaju o očekávaných výnosových měrách jednotlivých instrumentů v portfóliu je možné vypočítat celkovou očekávanou výnosovou míru portfolia, tedy celkovou výnosovou míru portfolia ex ante. Naopak jsou-li použitý pruměrné historické výnosové míry produkované jednotlivými inštrumenty v portfoliu, je možné kalkulovat celkovou historickou výnosovou míru portfolia neboli celkovou výnosovou míru portfolia ex post. Jak pri výpočtu výnosové míry portfolia ex ante, tak pri výpočtu výnosové míry portfolia ex post je nezbytné dále použít údaje o vahách neboli podílech jednotlivých instrumentů na tržní hodnotě portfolia“ (Veselá, 2007, s. 603). „Ak chceme hodnotiť výnosnosť investícií na finančnom trhu, musíme brať do úvahy predovšetkým čas, pretože investície sú umiestňované v reálnom čase. Každý investor, ktorý investuje na finančnom trhu do cenných papierov v súčasnosti očakáva, že v budúcnosti dosiahne príjem. Hovoríme, že investor obetuje svoju súčasnú spotrebu v prospech budúcej spotreby. Tento príjem mu bude kompenzovať nielen čas viazania investície, ale aj riziko, s ktorým sa môže stretnúť v priebehu tejto doby. Na druhej strane aj dlžník, v prípade cenných papierov emitent musí s touto kompenzáciou rátať, pretože inak by peniaze nezískal. Táto kompenzácia plynie investorovi v podobe rôznych peňažných tokov, ako sú úroky z vkladov, kupóny z dlhopisov, dividendy z akcií a pod. Súhrnný ukazovateľ, ktorý budeme ďalej používať je úrok ako cena kapitálu alebo úrokový výnos z investície. Úrok ako cena peňazí, kapitálu je teda základnou veličinou, podľa ktorej sa bude investor vždy riadiť na trhu. Jeho veľkosť bude stále determinovať (aktivizovať alebo utlmovať) aj podnikateľskú aktivitu. Pri hodnotení úrokových výnosov (výnosového percenta) je, samozrejme, dôležité vychádzať nie z nominálnych, ale z reálnych výnosov. Racionálne sa správajúci investor musí totiž počítať aj s určitou infláciou, ktorá niekedy výraznejšie, inokedy menej výrazne odlišuje nominálnu úrokovú mieru od reálnej úrokovej miery.
58
Vychádzame z predchádzajúceho príkladu. Ak investor očakáva výnos 10 %, ale zároveň predpokladá v nasledujúcom období rast cien na úrovni 5 %, bude požadovať viac než 100 EUR, ktoré predstavujú kompenzáciu za odloženie spotreby, bude chcieť aj kompenzáciu za infláciu. Touto súvislosťou sa v ekonomickej teórii zaoberá známa Fisherova rovnica nominálnej úrokovej miery, ktorá v symbolickom vyjadrení vyzerá takto: • Δ Po úprave možno túto rovnicu zapísať takto: Δ Δ kde i - nominálna úroková sadzba, r - reálna úroková sadzba, ΔPe - očakávaná inflácia (cenový nárast). Posledná veličina Δ sa v praxi považuje za zanedbateľnú (má význam len pri veľkej inflácii), a preto sa potom využíva len jednoduchý tvar Fisherovej rovnice: Δ Ak teda investor prichádza na trh a investuje 100 EUR pri 10 % očakávanej úrokovej sadzbe a 5 % inflácii, znamená to, že bude v budúcnosti požadovať: 100 • (1 + 0,10) • (1 + 0,05) = 100 • 1,10 • 1,05 = 115,50 EUR, čím si kompenzuje zníženie kúpnej sily peňazí, ktoré by obmedzilo jeho budúcu spotrebu“ (Chovancová, 2006, s. 48).
59
ZÁVER Hlavným cieľom tejto bakalárskej práce bolo opísať, akým spôsobom sa investičné fondy analyzujú. V práci sme využili poznatky z teórie o finančných trhoch, podielových fondoch a ich analyzovaní. V prvej časti práce venovanej investovaniu sme definovali základné pojmy súvisiace finančným trhom a investičným bankovníctvom. V druhej časti sme sa venovali investičným fondom. Každý fond sa líši dĺžkou investovania, likviditou, podstúpeným rizikom a samozrejme výnosmi. Fondy peňažného trhu sa investujú na krátku dobu maximálne jedného roka, predstavujú najnižšie riziko, vysokú likviditu, ale možnosť najnižšieho výnosu. Oproti tomu pri akciových fondoch je odporúčaný investičný horizont na viac ako päť rokov, investor znáša vyššie riziko, ale je tu možnosť oveľa vyšších ziskov. V poslednej časti sme opísali typy analýz a spôsoby výpočtu analýz. Fundamentálna analýza je najobľúbenejšia a najdetailnejšia, pretože detailne skúma základné a podstatné ekonomické, politické, sociálne, geografické a demografické faktory a udalosti, ktoré determinuje vývoj akciových kurzov. Jej hlavným cieľom je čo najpresnejšie odpovedať na otázku ktorá akcia je podhodnotená a ktorá je správne ocenená. Druhá základná používaná analýza je technická analýza, ale je nutné ju chápať iba ako podporný prostriedok k finančným rozhodnutiam. Technická analýza skúma historický vývoj najmä kurzu analyzovaného akciového fondu. Psychologická analýza je v porovnaní s predchádzajúcimi analýzami iba ako doplnkový analytický prístup. Skúma charakter a intenzitu minulého a súčasného pohybu kurzu cenného papiera a následne na základe zistených údajov určuje prognózu budúceho vývoja. Vychádza z myšlienky, že pohyb kurzov cenných papierov je následok chovania a aktivít investorov pričom veľkú rolu zohráva práve ľudská psychika. Ďalej je v práci uvedená aj Fisherova rovnica nominálnej úrokovej miery, ktorá berie do úvahy závislosť nominálnej a reálnej úrokovej miery tak, že nominálna úroková miera je rovná reálnej úrokovej miere zvýšenej o očakávanú mieru inflácie.
60
ZOZNAM POUŽITEJ LITERATÚRY 1.
DEDIČ, J. 1992. Investiční společnosti a investiční fondy. Praha : Prospektum.1992. 127 s. ISBN 80-45431-52-1
2.
HORVÁTOVÁ, E. 2009. Bankovníctvo. Žilina : Georg. 2009. 259 s. ISBN 978-8089401-03-1
3.
HRVOĽOVÁ, B. 1994. Finančný trh. Bratislava : Emka. 1994. 80 s. ISBN 80967207-9-1
4.
CHOVANCOVÁ, B. et al. 2006. Finančný trh. Bratislava : Iura edition. 2006. 609 s. ISBN 80-8078-089-7
5.
JÍLEK, J. 2009. Finančné trhy a investování. Praha : Grada. 2009. 643 s. ISBN 97880-247-1653-4
6.
KOVÁČIK, V. 1998. Investičné bankovníctvo. Bratislava : Ekonomická univerzita v Bratislave. 1998. 121 s. ISBN 80-225-1076-9
7.
KRABEC, J. 2007. Finančné trhy. Bankovní institut vysoká škola. 2006. 146 s. ISBN 978-80-7265-105-4
8.
LANDOROVÁ, A. 2005. Cenné papíry a finanční trhy. Liberec : Vysokoškolský podnik Liberec. 2005. 287 s. ISBN 80-7083-920-1
9.
LIŠKA, V. et al. 1997. Kolektivní investování. Praha : Bankovní institut. 1997. 175 s. ISBN 80-7265-014-9
10. MUSÍLEK, P. 2011. Trhy cenných papírů. Praha : Ekopress. 2011. 517 s. ISBN 978-
80-86929-70-5 11. PETERKA, J., SOBEK, O. et al. 1993. Financie a mena. Bratislava : Alfa. 1993. 183
s. ISBN 80-05-01135-0 12. POLOUČEK, S. 2010. Peniaze, banky, finančné trhy. Bratislava : Iura edition. 2010.
462 s. ISBN: 978-80-8078-305-1 13. RAVENDA, Z. et al. 1996. Peněžní ekonomie a bankovnictví. Praha : Management
press. 1996. 612 s. ISBN 80-85943-06-9 14. ŠPIČKA, J. 1993. Investiční společnosti a investiční fondy. Praha : Management press.
1993, 133 s. ISBN 80-85603-33-0 15. TORMA, Š., SIPKO, J. 1998. Finančné a burzové operácie. Bratislava : Ekonóm.
1998. 230 s. ISBN 80-225-1047-5
61
16. VESELÁ, J. 2007. Investování na kapitálových trzích. Praha : Aspi. 2007. 703 s.
ISBN 978-80-7357-297-6 17. Zákon číslo 203/2011 Z. z. o kolektívnom investovaní
62
63
64
