o
z
h
is
d
h
t
o r iv ie fi l a a l d s t m e lo le li te v t iz á r b d a o is tu e r 4 k y r 24 o a g 32 r a 60 fi e 64 o 68 b 70 s a 90 h
r
D ro i s m Če zhl a n sk aso ů v éh v o ýd ro ět zh sk las ý u sou bo r
al 2 m 0 a 0 n 3 ac
h
Výkladní skříň Českého rozhlasu na Vinohradské týden co týden seznamuje kolemjdoucí s nejrůznějšími aktivitami, jimiž se může pochlubit veřejnoprávní rozhlas. Jednou až dvakrát do roka je výloha „dismančí“ – ale sami se snažíme dennodenně o to, abychom – stejně jako tomu bylo po několik uplynulých desetiletí – byli bez obav na očích, byli slyšet, zkrátka byli pomyslnou výkladní skříní svého zřizovatele – letos jubilujícího Českého rozhlasu. Dismanův rrozhlasový ozhlasový dětský soubor soubor,, Český rozhlas, Vinohradská 12, 120 99 Praha 2 tel.: 221 552 423, 221 552 425 www .r ozhlas.cz/dr ds www.r .rozhlas.cz/dr ozhlas.cz/drds
Slovo úvodem V letošním roce oslaví Český rozhlas 80. výročí zahájení pravidelného rozhlasového vysílání. Každé jubileum s sebou nese i bilancování a hodnocení uplynulých let. Ohlédnu-li se za osmdesáti rozhlasovými roky, nemohu v žádném případě přehlédnout existenci Dismanova rozhlasového dětského souboru. Generace dětí, které souborem prošly, zanechaly za sebou v rozhlasové historii nesmazatelné stopy. Množství nahrávek či představení, na kterých v dětském podání zazněla slova známých i méně známých českých i světových básníků a spisovatelů, svědčí o tom, že založení souboru Miloslavem Dismanem v roce 1935 bylo činem velmi šastným. Některé děti u herectví vydržely, a tak postupně přešly od rolí Jeníčka a Mařenky k Romeovi a Julii a dále třeba k Césarovi a Kleopatře. Další děti se uplatnily ve zcela jiných oborech a jejich pobývání v DRDS bylo pro ně jen velmi zajímavým a krásně stráveným dětstvím. I z těch dnešních dětí vyrostou jednou rozhlasoví redaktoři, moderátoři či herci, nebo z nich budou lékaři, technici či učitelé. Všichni však budou mít jedno společné – do života si ponesou úžasnou průpravu v zacházení se slovem, vytříbenou jazykovou kulturu ve své mateřštině a vztah k Českému rozhlasu. Jsem hrdý na to, že pod ochrannými křídly Českého rozhlasu takovéto těleso existuje. Držím palce vedoucím souboru i všem dětem a v neposlední řadě i jejich rodičům. Václav Kasík, generální ředitel Českého rozhlasu
Po pěti letech jsme se odhodlali sestavit tento almanach: nejprve jsme se pokoušeli o ročenky, pak (vzhledem k neustálému nestíhání) dvouročenky, nakonec jsme přešli na olympijský čtyřletý rytmus – a výsledkem je, že po Almanachu DRDS 1998 vychází v jubilejním roce 80. výročí rozhlasového vysílání v našich zemích Almanach DRDS 2003… Inu, skluz. Almanach je shrnutím a výčtem toho, co jsme se souborem prožili v poslední pětiletce. Záměrně volíme výraz pětiletka, nebo jsme nevýslovně rádi, že už naštěstí nemá pražádný ideologický význam: myslíme si, že oba naši předchůdci – Miloslav Disman i Jan Berger – by jako nesmírnou úlevu přivítali právě tuto skutečnost. A nás dva – spolu s našimi kolegy a asistenty – potkalo ono štěstí, že jsme své osudy mohli s tímto výjimečným seskupením spojit v době, která je svobodná. Neobyčejný a ve světě ojedinělý nápad založit dětský soubor se zaměřením na dramatickou a publicistickou přípravu, na tvořivost v nejširším smyslu, na všestrannou kulturní výchovu našel kupodivu živnou půdu nejenom v předválečném Československém rozhlase, ale přes veškeré peripetie prokázal svoji životaschopnost i v následujících desetiletích. A jak je patrné, také v novém tisíciletí. To to letí… Snažíme se tedy nic nepokazit (ovšem to se nadobro podaří jen tomu, kdo nic nedělá) a při vědomí zcela jiných a nečekaně překvapujících souvislostí usilujeme o zdánlivě nemožné – totiž o trvalé respektování původního Dismanova konceptu. I když jeho osobně jsme bohužel nikdy nepoznali, a navíc čas řádně „oponou trhnul“, doba i vše kolem je k nepoznání jiné než „předtím.“ Před lety jsme ani v náznaku netušili, do jaké míry nás tato radost pohltí. Vůbec toho nelitujeme. Prožili 3 jsme bezpočet nádherných okamžiků, které by nás jinak minuly. Však se na dalších stránkách sami přesvědčíte. A jsme – možná poněkud paradoxně – rádi, že dětem postupně nestačíme… Zdena a Václav Fleglovi, vedoucí DRDS
e i h
i
s
t
o
r
4
Jednoznačná odpověï neexistuje, nebo Miloslav Disman se už jako začínající učitel obklopoval První dětmi, které měly zájem o divadlo, literaturu a výtvarné umění. Pr vní zmínky jsou ještě ze severních Čech, odkud Disman pocházel, větší veřejné produkce jsou spojeny s působením na nuselských školách olách.. A pak také s Česk Československým první pokusných šk olách oslovenským rrozhlasem, ozhlasem, kde pr vní skupina dětí vystoupila 15. května 1931 ve stylizované reportáži s názvem Podblanické děti návštěvou v Praze. Dohadům o přesné datum vzniku souboru sám Miloslav Disman předešel tím, že za den založení považoval datum svého nástupu do pracovního poměru v redakci tehdejšího Školského rozhlasu – a tím je 15. září 1935. Statut stálého rozhlasového tělesa získal soubor v roce 1951. Květen 1945 Soubor se scházel i za okupace, zkoušky se odehrávaly ve studiu č. 6, zároveň se však děti podílely na představeních Karafiátových Broučků, Pořad Stopou meteoru o Františku Křižíkovi, v němž v roli známého českého vynálezce hraných v Intimním uplatnil svůj herecký talent budoucí rozhlasový režisér Jiří Horčička /z profilu s textem/, divadle a také a Antonín „strýček“ Jedlička /sedící vpravo/, uprostřed je nad scénářem skloněn režisér Miloslav Disman. na zájezdech po celém území protektorátu. Pod názvem Žáby ve škole se hrála Dismanova divadelní úprava stejnojmenné, Květnové povstání zastihlo některé původně rozhlasové hry Františka Jungbauera. ze souborových členů v budově rozhlasu: přímo z dopolední zkoušky na rozhlasové pásmo Ikarův pád odešli někteří do pražských ulic a na barikády, sám Miloslav Disman byl jedním z odvážných revolučních rozhlasových hlasatelů.
MILOSL AV DISMAN MILOSLA
Dodnes si pamětníci připomínají Dismanovy reportérské výkony při rozhlasových přenosech, mj. z pohřbu TGM (1937), Všesokolského sletu (1938), z přenesení rakve s pozůstatky K. H. Máchy na vyšehradský Slavín (1939). Natočil stovky rozhlasových pořadů. S Mílou Melanovou a V. Vaňátkem byl spoluzakladatelem prvních specializovaných divadel pro děti. Vydal řadu knižních publikací, např. Československý rozhlas v boji (1946), Paprsek (1950), Sborové recitace (1952), knihu vzpomínek Hovoří Praha (1975).
(* 27. 4. 1904 Bělá pod Bezdězem, + 21. 4. 1981 Praha) Studoval v Jičíně a v Praze, kde také složil v roce 1927 odborné zkoušky učitelské, učil v Novém Boru a v Bezdězu. S rozhlasem spolupracoval jako externista už v letech 1931-35, 15. září 1935 nastoupil jako referent Školského rozhlasu a příležitostný reportér. Od 1. 6. 1938 byl režisérem Školského rozhlasu a pracoval také jako redaktor-komentátor tzv. Okének, denního pořadu usilujícího o mravní a národní výchovu posluchačů. Za německé okupace byl napojen na Národní revoluční výbor československé inteligence, byl členem ilegálního rozhlasového národního výboru. Aktivně se zúčastnil jako jeden z hlasatelů a komentátorů květnového povstaleckého vysílání 1945, stal se prvním předsedou revoluční závodní rady. Od roku 1952 byl vedoucím režisérem vysílání pro děti a mládež, do důchodu odešel 31.8. 1971, soubor mohl vést ještě do roku 1973: stejně odvážně jako v roce 1945 totiž vystoupil za srpnové okupace v roce 1968 a musel práci, které se věnoval desítky let, nuceně opustit.
Památku tří obětí z řad DRDS připomíná dodnes pamětní deska před studiem č. 6: jsou na ní jména L adislav Padior Padior, Milan Beran. Magnusek a Zdeněk Beran
5 Poslední výlet pana Dismana se „svými“ dětmi do Bělé pod Bezdězem v roce 1973.
e i o
r
6
ge ne rac e
h
i
s
t
á k c i lg n A
Neobyčejně silné osobnosti se v souboru scházely za války a bezprostředně po ní. Ve výjimečných podmínkách poskytl Miloslav Disman se svými spolupracovníky bezpočet příležitostí a dostatečně rozmanitý prostor pro uplatnění malým dětem i poněkud odrostlejším „mládežníkům“, z nichž mnozí se později uplatnili i v dospělém věku a blaze (občas i neblaze) pronikli do obecného povědomí. Ve čtyřicátých letech se na zkouškách DRDS v rozhlasovém studiu č. 6 scházeli mj. budoucí yncl airaizl publicisté Karel K Kyncl yncl, Jindřich FFairaizl airaizl, Eva Kopecká, Olga Čuříková, Jaroslav Jírů Jírů, pozdější herečky a herci Alena Vránová Vránová, Aka Janoušková Janoušková, ala Eva Klepáčová Vala ala, Josef Klepáčová, Bohumil Švar Švarcc, Jiří V Vinklář Horčička, Vinklář, režiséři Eva Sadková Sadková, Jiří Horčička Pavel Kohout ale také lidé s talentem literárním (Pavel Kohout, Nataša T anská etr K optové Tanská anská, bratři Pavel a PPetr Koptové optové, textař Zdeněk Borovec Borovec) a hudebním (například ašíček zpěvák Jiří V Vašíček ašíček, skladatel Alois Palouček Palouček, Míla Smetáčková-Kočvarová Smetáčková-Kočvarová).
Některá z těchto jmen řeknou více jen generacím rodičů a prarodičů současných členů souboru, je za nimi však nezřídka mnoho zdařilých výkonů, často i zjevná popularita a široké uznání v oborech, v nichž tato někdejší dismančata působila. Nesporným vyvrcholením souborové činnosti v těsně poválečném období byl na svou dobu zcela výjimečný zájezd do Velké Británie a Holandska. Trval téměř deset týdnů – soubor odcestoval z Prahy vlakem 28. listopadu 1946 a po šňůře 98 vystoupení a 10 rozhlasových a televizních (!) pořadů a přenosů se vrátil až na začátku února 1947. Soubor v televizi BBC /zleva/ František Halmazňa, Jiřina Krchová, Věra Joudová, Věra Soudská, Karol Lokša, Drahuše Šmídová, Milan Baptista, Blanka Vavrečková, Eva Škodová, Jiří Soldát, Eliška Žaloudková, Míla Kočvarová, Joža Král, Pavel Kohout, Karel Kyncl, Jája Kocourková, Miloš Rozhoň, Jirka Bartůněk, /kameraman BBC/, vpředu Aka Janoušková
Soubor DRDS vánoce 2002 /zleva nahoře/ Libor Baptista, Eva Macková-Balcarová, Jitřena Andrlová-Krchová, Teodor Schwarz, Eva Kratochvílová-Dohnalová, Jan Kyncl, Jiřina Chlumská, Václav Flegl, Hanka Kružíková-Bartůňková, Marie Königová-Šulcová, Joža Král, Růžena Preisslerová, Jan Hrach, Václav Vachoušek, Eva Kopecká /dolní řada zleva/ Eva Schwarzová-Buzková, Jarmila Březinová-Kocourková, Eva Panenková-Škodová, Míla Smetáčková-Kočvarová, Eva Ďatlová-Chalupská, Aka Janoušková, Eliška Pelikánová-Knopová, Jaroslava Holečková a vpředu Oleg Reif.
Jak dosvědčují výpovědi pamětníků, mnohá přátelství z přelomu let 1946/47 trvají až dosud. Stejně tak silná byla i motivace účastníků zájezdu k vlastní profesní dráze: Karel Kyncl poprvé poznal zblízka „svou Británii“ a lze říci, že obdobně byli ovlivněni i pozdější proděkanka Filozofické fakulty UK Prof. Marie Königová Königová, divadelní kritik Zdeněk Roubíček Roubíček, rozhlasový hlasatel Jiří V alenta a další tvůrčí osobnosti. Zájezdu se zúčastnilo 66 účastníků Valenta a trval téměř plných deset týdnů! Dodnes se celá generace tehdejších členů DRDS každé první pondělí v měsíci schází. Kulaté výročí – padesát let od odjezdu do Británie – jsme si společně připomněli setkáním přímo ve studiu č. 6, které bylo před půlstoletím svědkem bezpočtu souborových zkoušek, mimo jiné také při přípravě „na Anglii.“
Prof. Marie Königová v rozhovoru s Karlem Kratochvílem v září 2000: „Pro nás to byl najednou po válce otevřený svět: odjížděli jsme v listopadu 1946, a jak krásně napsal Jurka Weichert do našeho almanachu, který jsme vydali po padesáti letech od zájezdu, „projeli jsme rozbořenou Evropou a přepluli přes rozbouřený kanál La Manche“. Opravdu tak tomu bylo. Zájezd trval deset týdnů, všude nás se vší slávou a pompou přijímali starostové měst, bydleli jsme v rodinách, vystupovali jsme v rozhlase i v televizi BBC, což byla tenkrát
Prof. Marie Königová
Setkání po padesáti letech – v prosinci 1996 ve studiu č. 6
opravdu rarita. Ráda bych dnes vzpomněla na tři z těch, kteří byli tehdy s námi, ale letos už tu být nemohou: byl to v prvé řadě Karel Kyncl, kterému Británie už tenkrát přirostla k srdci a o níž napsal překrásné knížky a fejetony, dále pak Eva Sadková, známá televizní režisérka, a také Milan Baptista, fotograf, který k padesátému výročí zájezdu připravil k tisku stručný, ale velmi výstižný almanach, nádherné ohlédnutí za mimořádnou akcí, jež nás natolik ovlivnila.“
7
e i h
i
s
t
o
r
8
Krásův Brundibár
v zámoří = první turné DRDS za oceán! Dětská opera “Brundibár” Hanse Krásy a Adolfa Hoffmeistera byla dětmi z Dismanova rozhlasového dětského souboru poprvé uvedena 18. října roku 1991 u příležitosti 50. výročí zahájení prvních transportů z Prahy do Terezína, kde bylo toto půvabné hudební dílko v letech 1943 – 1944 celkem pětapadesátkrát uvedeno v ponurých podmínkách židovského ghetta. Prvotní úvaha byla prostá i komplikovaná zároveň: pokusit se co nejvěrněji rekonstruovat atmosféru někdejších terezínských představení na půdě magdeburských kasáren, včetně výrazové prostoty a ryzosti dětských herců a zpěváků. Následovala série představení u nás i v zahraničí (soubor operu uvedl mj. v SRN, Francii, Belgii, Holandsku), velmi často uskutečňovaná formou setkání s pamětníky a původními interprety. Nezůstalo pouze u jevištní podoby - v polovině roku 1992 byla firmou Channel Classics pořízena nahrávka kompletní verze opery s doprovodem orchestru (CCS 5193, dirigent Joža Karas). Od května roku 1995 je představení uváděno také ve scénografické a kostýmní úpravě výtvarnice Květy Pacovské. Na podzim pak Dismanův soubor absolvoval čtrnáctidenní zájezd do USA: nejprve v Severní Karolíně a poté v New Yorku byla za značného
zájmu publika uvedena anglická verze opery s doprovodem klavíru (Michal Macourek). Newyorská představení v Park East Synagogue ve dnech 16. – 19. 10. 1999 byla součástí komponovaného večera, jehož úvod tvořila působivá montáž textů, inspirovaná hrou I Never Saw Another Butterfly (Celeste Raspanti). Samotné provedení Brundibára bylo citlivě uvedeno Elou Weissbergerovou, která ve všech původních terezínských představeních účinkovala – a finálové melodie si zazpívala se současnými dětskými interprety i nyní. Vnímavé publikum, v němž zasedli jak pamětníci tragických let holocaustu, tak i školní mládež, opět vyvolalo pocit zadostiučinění – poselství, spjaté s průzračnou Krásovou operou, je snadno sdělné a srozumitelné, bez ohledu na generační, jazykové či národnostní bariéry.
9
e i h
i
s
t
o
r
10
V Raleigh, hlavním městě Severní Karolíny, jsme účinkovali při slavnostním otevření významné instituce, domu Exploris. Dovezený osobní dopis prezidenta republiky (milé faximile je otištěno na protější straně) bylo pro mnohé z přítomných doslova neuvěřitelnou poctou, stejně jako pro nás dejme tomu osobní setkání s astronautem Chuckem Bradym. Pochvalu si zaslouží všichni. Dohromady se totiž poskládaly přednosti jednotlivců, jejichž přičiněním se podařilo překonat i méně veselé okamžiky. Za statečnost, s jakou snášel ztrátu svého kufru, si vysloužil obdiv Matěj Křístek. On s úsměvem odpovídá, že se vrátil jako švihák, celý v novém. I v New Yorku došlo k mimořádné situaci, ve vojenském žargonu k tzv. mimořádce. Šestice hochů zůstala ztracena, i když na svém pokoji. Dramatický průběh akce je zachycen na videu, spolu s ostatními, oficiálnějšími záběry půjde o nesmazatelný zápis do souborové historie. Platí i nadále, že takovéto příležitosti nepřicházejí samy. Ovšem naskytnou-li se, musí být na ně člověk (či dismanče) připravený (připravené). V říjnu 1998 tomu tak bylo.
Otevírací ceremoniál vzdělávacího centra Exploris v Raleigh v Severní Karolíně
Po představení v Park East Synagogue se všemi účinkujícími
No Comment ...
DRDS v newyorkském metru ...
Přiblížilo se datum odletu na historicky první zájezd Dismanova souboru za Velkou louži (za Kanálem již dismančata byla na přelomu let 1946/47). A jak známo, do Spojených států amerických nelze se dostati bez platného víza. Neplatná nejsou nic platná. A platná mají jen někteří, například Libor, nebo často létá za Davidem Copperfieldem, za kamarády nebo za obchodem. My ostatní jsme museli o víza žádat. Ostražitá americká administrativa má již jasno: ačkoliv všichni účastníci zájezdu vyplnili naprosto stejně naprosto stejné formuláře a jedou na tentýž zájezd, obdržel každý z účastníků vízum na odlišný počet dní. „Vedou“ Adam Rut a letošní Zlatoň Škuba, kteří obdrželi povolení k pobytu v USA jen do letošního prosince. Na dalších místech tabulky se pohybují Karel Kratochvíl a Matěj Křístek, pak následuje celá dlouhatánská řada těch, co mohou cestovat do USA po celý kalendářní rok – a pojednou, kde se vzala, tu se vzala, obdržela vstupní vízum do Států Jana Kratěnová na d e s e t l e t ! Blahopřejeme vyhrála vízum v tajemné lotérii...
11
e i h
i
s
t
o
r
12
Brundibár na Pražském jaru!
Sobota, 22. května • Satur day Saturday day,, May 22 17.00 hodin / 5.00 p. m. Divadlo Archa / Archa Theatre
V jubilejním roce 1999, kdy jsme si připomněli 100. výročí narození Hanse Krásy, byl Brundibár dismančaty uveden na Pražském jaru.
Zrodila se tak další rarita: snad ani ve snu by nás nikdy nenapadlo, že by Dismanův soubor mohl vystoupit v rámci natolik prestižního hudebního festivalu. Nabídka byla nesmírně zavazující, bezprostřední příprava velmi náročná – a výsledek nadmíru lichotivý: určitě jsme předvedli hezké a hudebně zvládnuté představení! Hans Krása: Komorní hudba pro cembalo a sedm nástrojů Chamber Music for Harpsichord and Seven Instruments 1. Bewegt. Ruhiger (tranquillo). Sehr rythmisch 2. Sehr ruhig (gehend). Allegro. Ruhig. Wieder sehr bewegt (Marsch). Allegretto. Viel ruhiger. Ruhig. cembalo /harpsichord Monika Knoblochová Orchestr Resonance – Plus umělecký vedoucí /Director Michal Macourek Poezie terezínských dětí /The poetry written by children from Terezín (Theresienstadt) recitace /recitation Adam Rut, Karel Kratochvíl
HANS KRÁSA
Brundibár
dětská opera o dvou dějstvích na libretto Adolfa Hoffmeistera children‘s opera in two acts to a libretto by Adolf Hoffmeister režie /Director: Zdena Fleglová scéna a kostýmy /Stage Design and Costumes Květa Pacovská choreografie /Choreographer Ivana Helebrantová hlasový poradce /Voice Consultant Eva Bošková orchestr Resonance – Plus umělecký vedoucí a dirigent /Director and Conductor Michal Macourek Dismanův rozhlasový dětský soubor /The Disman Radio Children‘s Ensemble Artistic Directors Zdena Fleglová, Václav Flegl
OBSAZENÍ /CAST Brundibár Adam Rut Aninka Madla Rutová Pepíček Karel Kratochvíl Tomanová Vrabec /Sparrow Eliška T omanová eronika Kočka /Cat Ver onika Tůmová Jiří Konvalinka Pes /Dog Strážník /Policeman Martin Luhan /Dairyman Mlékař /Dair yman Kateřina Odarčenková Zmrzlinář /Ice-Cream Man Daniela Ivanovová Pekař /Baker Jakub Štěpán
eronika oláčková, Okna /Windows Ver onika PPoláčk oláčk ová, Johana Špirková, Markéta Štechová Veselá, Dospělí /Grown-Ups Eliška V eselá, Jana Kratěnová, Zuzana Malá Švorc,, Školáčkové /Schoolchildren Jiří Švorc Tomanová, Barbora T omanová, Marie Helebrantová, František Masopust, Markéta Ježková, Ver eronika Vichnarová, Matěj Křístek, V er onika Vichnar ová, Tučk učková, Hanáčková, Alžběta T učk ová, Kateřina Hanáčk ová, Kateřina Wienerová, Petra Balá
13
h
i
s
t
o
r
i
14 e
Výprava Květy Pacovské byla souboru věnována Iniciativou Hanse Krásy u příležitosti Vzpomínk ového festivalu, který v T erezíně uspořádala paní Gaby Flatow v květnu 1995. Vzpomínkového Terezíně
Dramaturgie letošního ročníku Pražského jara měla šastnou ruku, když do bloku operních představení, provozovaných tradičně ve velkých „kamenných“ divadelních domech, zařadila z hlediska festivalových zvyklostí neobvyklý tvar: dílo Hanse Krásy (1899-1944) Brundibár v provedení Dismanova rozhlasového dětského souboru. Vyprodané divadlo Archa aplaudovalo 22. května mimořádnému výkonu Zdeny a Václava Fleglových, kteří si na 65. repríze tohoto představení před festivalovým publikem dali opravdu záležet. Pro mnohé diváky přinesl sobotní podvečer hned dvojnásobný objev. Jednak se nezřídka vůbec poprvé setkali s hudbou Hanse Krásy, žáka Alexandra Zemlinského a Alberta Roussela, a zároveň byli svědky profesionálně ukázněného výkonu dětských interpretů, doprovázených souborem Resonance plus. Festivalové představení Brundibára bylo uvozeno Krásovou Komorní hudbou pro cembalo a sedm nástrojů a básněmi jednoho z přímých aktérů terezínských představení Zdeňka Ornesta. Uvedení Brundibára na Pražském jaru v roce stého výročí Krásova narození je nejen symbolickým oceněním autora, jemuž naše hudební historie – podobně jako i řadě dalších pražských židovských skladatelů – zůstává leccos dlužna. Úspěch Dismanova rozhlasového dětského souboru napomohl zejména v mezinárodním povědomí vytvořit plastičtější představu o šíři kulturních aktivit Českého rozhlasu. Milan Pokorný Týdeník Rozhlas, 24/1999
15
e i h
i
s
t
o
r
16
V září roku 2000 jsme si připomněli už 65. výročí založení souboru. Na stejné místo jako před pěti lety yramida v Praze, kdy jsme byli „šedesátiletí“, byly pozvány všechny lety,, tedy do hotelu PPyramida generace bývalých souborových členů. Zavzpomínali jsme, natočili jsme hodinový rozhlasový pořad, představili jsme třetí album Dětských písní a říkadel (kmotrem cédéčka se stal Václav Neckář) a předali jsme současným členům ceny pojmenované po významných dismančatech minulosti:
„Jsem nesmírně šastná a vděčná za to, že se tu ocitám mezi vámi. Ode dne, kdy mi došla do Holandska pozvánka na setkání „drdsáků“ a „drdsáčat“, se u mě objevují příznaky pozitivního stresu. Mnohokrát se mi už o dnešku a o několika z vás zdálo a poslední noci tady v Praze jsem ani nemohla pořádně spát. Ale to jenom z přemíry radosti. Nepřestanu si vážit toho, že jsem mohla být Dismanovi tak dlouho nablízku – od roku 1945 až do roku 1969 – on v každém z nás probouzel a pěstoval to jeho lepší já, působil na všechny kolem sebe svou moudrostí, svým klidem, svou vyrovnaností, ušlechtilostí, citlivostí, pílí, skromností…“
Helena Novozámská-Hustolesová (v rozhovoru s Danielou Ivanovovou)
Kdy vy jste působil v souboru? „Vrstevníků tady mám hodně – byl jsem tam od roku 1945 do roku 1952.“ Uplatnil jste to, co jste se v souboru naučil, ve své pozdější diplomatické kariéře? „To nevím, byl jsem diplomatem jenom šest let, ale já jsem to uplatnil jako novinář, protože jsem působil v rozhlase v době Pražského jara, v letech 1967 až 1969, a to se mi strašně hodilo. Když někdo tehdy nastoupil do rozhlasu, tak dělal přijímací zkoušku: posadili ho před mikrofon, musel přečíst celou stránku, aby se vidělo, jakou má dikci, jestli správně vyslovuje, jestli umí dýchat. Mě tam zavedl režisér, posadil mě – přečetl jsem první tři věty a on se zeptal: vy už jste tady před mikrofonem někdy byl?! Ano, já jsem byl členem Dismanova souboru. A on řekl – tak to už vás dále zkoušet nebudu…“ Jaroslav Jírů v rozhovoru s Matějem Morávkem
Medaile CTI A VDĚČNOSTI Jana Masar yka Masaryka Společnost Jana Masaryka, jejímž předsedou je dr. Antonín Sum, osobní tajemník někdejšího československého ministra zahraničních věcí Jana Masaryka, se rozhodla u příležitosti 65. výročí trvání DRDS ocenit činnost souboru. Velmi nás potěšilo zdůvodnění, jehož doslovné znění je uvedeno na diplomu, který je spolu s medailí umístěn v zasedací místnosti Rady Českého rozhlasu: „Medaile Jana Masaryka CTI A VDĚČNOSTI byla udělena Dismanovu rozhlasovému dětskému souboru za krásné, vtipné a zajímavé hudební a rozhlasové pořady i se vzpomínkou na oběti při Pražském povstání v květnu 1945 a s díkem za úctu k historii národa.“ Stojí za zmínku, že stejnou medaili obdrželi odbojáři z květnových dnů, ale také mj. bývalá ministryně zahraničních věcí USA Madelaine Allbrightová. A připomeňme si zároveň, že na barikádách v květnu 1945 zahynuli tři členové souboru: Ladislav Padior, Milan Magnusek a Zdeněk Beran. Sám Miloslav Disman byl v době Pražského povstání jedním ze statečných hlasatelů Československého rozhlasu, své vzpomínky vydal i knižně pod názvem Volá Praha.
Marek Eben v rozhovoru s Madlou Rutovou a Mirkem Beránkem
Eva a Ladislav Špačkovi (v rozhovoru s Adamem Rutem)
„Můj táta vždycky říkal, že by ho velice zajímalo, kolik dětí, které prošly nějakým podobným souborem, má v dospělosti záznam v trestním rejstříku. Já myslím, že jich je asi žalostně málo. Když se děti ve věku od dvanácti do patnácti let dostanou do společnosti, která se zabývá něčím takovým a mají dobré vedení a baví je to, už to samo o sobě to dítě posune někam jinam. Já když to tu sleduju dneska, tak tu vidím celou řadu schopných moderátorů, kultivovaně hovořících a suše glosujících, jednou o nich ještě uslyšíme… Mně to určitě pomohlo, a nejenom v kontaktu s rozhlasem. A byla to hezky strávená léta, bezpochyby!“
Vy jste prý s Dismanovým souborem příbuzní… „Náš syn tak strašně zlobil, že pro nás nebylo jiného východiska, než najít nějaký druh zábavy –a tak jsme našli Dismanův soubor. Pan režisér Berger bezpochyby sleduje toto naše vystoupení a určitě se dívá, jestli ten Radim Špaček opět zlobí a jaké skopičiny zase vymýšlí. Ale už nic nevymýšlí, pane režisére, dospěl, zmoudřel, stejně jako ostatní mladí džentlmeni a dámy, které tady vidím kolem sebe.“ Paní Špačková, prý chodily do souboru obě vaše děti… „Ano, kromě Radima chodila do souboru i dcera Daria. Na obou našich dětech soubor zanechal své stopy, dostaly se do světa kultury – Radim se stal filmovým režisérem, Daria pracuje jako filmová produkční.“ Co byste souboru popřáli do dalších let? „Dismanův soubor má zvláštní schopnost vyhmátnout v každém dítěti to nejlepší, co v něm je a rozvíjet to, jak se to ukázalo i u našich nezbedných dětí. Oba přejeme souboru, aby se podobná slova o něm dala říct i za pět, deset, dvacet let!“
17
e i h
i
s
t
o
r
18
„Vyrůstal jsem s bráchou v Ústí nad Labem, kde nebyl Dismanův soubor, ale měl jsem to štěstí, že jsem ve svých deseti letech stanul na jevišti divadla, v opeře. Podařilo se mi i vytvořit jednu roli před rozhlasovým mikrofonem, pan režisér Weinlich mi dal velice krásnou roli trpaslíka. Přeju Dismanovu souboru vše nejlepší k tomuto výročí a všem, kteří jím prošli a kteří třeba nejsou mezi námi, jako Karel Kyncl, kterého si velice vážím a kterého jsem měl možnost osobně poznat, všem chci popřát do další práce s dětmi co nejvíce úspěchů. A můžete to pokřtít!“ Václav Neckář, kmotr CD Dětské písně a říkadla III, spolu s moderátory Klárou a malým Škubou.
„Velice rád vzpomínám na setkání s Karlem Kynclem v roce 1996 v Pyramidě. Podepisoval tam své knížky, a já mu k tomu tehdy půjčil svou tužku. Pan Kyncl mi poděkoval a já mu odpověděl: Já děkuji vám, že jsem Vám tu tužku mohl půjčit. Protože Karel Kyncl, to je samozřejmě dost nedosažitelný vzor pro každého novináře.“ Zažil jste s panem režisérem Bergrem řadu táborů na Doubravce… „To jsem zažil, také na ně velice rád vzpomínám. Asi nejraději vzpomínám na olympiády, zvláště na zakončení olympiády, které se vždycky konalo večer, svítilo se baterkami, bylo to s prapory a ohněm, byly to proto docela dojemné chvíle. Potom velice rád vzpomínám na natáčení rozhlasových her, přímo v přírodě, v lese, i tyto chvíle byly pro nás neobyčejně pěkné a neopakovatelné.“ Pavel Novák (v telefonátu s Markétou Ježkovou a Martinem Luhanem)
S Martou Kottovou jsme na představeních a besedách v mnoha městech Čech iMoravy mluvili o holocaustu a terezínském ghettu – spolu s Elou Weissbergerovou, která byla ve stejné roli naší průvodkyní Amerikou, se obě na jevišti zařadily k milým gratulantům. Cenu Jana Bergra za literární výkon předala dcera pana režiséra paní Helena Vlachová - Bergrová Jakubovi Grycovi (fotografie vlevo dole na předchozí straně, vítězný text najdete na straně 68 pod názvem Motyka).
Pan Miloslav Disman ml. byl pověřen předáním dvou cen: Karel Kratochvíl velmi pracně vyhledal a popsal řadu často dosud neznámých zvukových záznamů z historie souboru… Manželé Horčičkovi se setkání nemohli zúčastnit, poslali tuto gratulaci – a my si pana režiséra Jiřího Horčičku proto připomeneme v jeho typické řečnické pozici na setkání „anglické generace“ v roce 1996 ve studiu č. 6, tedy 50 let po památném zájezdu do Velké Británie a Holandska.
… a Adam Rut, Jakub Štěpán, Mirek Beránek a Jiří Konvalinka byli oceněni za příspěvky pro táborové Rádio DISS 2000.
19
e i h
i
s
t
o
r
20
PRAŽSKÉ ZDI Praha 2000 – evr opské město kultur evropské kulturyy Festival se v pražských divadlech, koncertních a výstavních síních odehrál po celý rok, my sami jsme si svůj příspěvek naplánovali až na podzim: jako vyvrcholení desetileté spolupráce s francouzským souborem Les Mauvaises Herbes (Plevel) z Grenoblu jsme v prostorách bývalého holešovického pivovaru uvedli sérii performancí, na nichž se podílela také skupina Álom.
Pražské zdi byly osobitým pokusem o generační výpověï tehdy právě odrůstajících dismančat, výpověï poskládanou z mozaiky nepříliš formálně sevřené, tak aby mohla zůstat ryzí a upřímná. Narozdíl od dospělých totiž tyto „děti“ vnímají a jsou schopny vypovídat bez šablon a předsudků, naštěstí už ve světě, kde také jazykové bariéry ustupují do pozadí, bohužel však někdy nahrazeny zdmi a bariérami jinými. Vážíme si impulzu, který našemu konání po celé uplynulé desetiletí poskytoval grenobelský „Plevel“ – podařilo se nám totiž v různorodých formách vzájemných výměn a společných projektů porozumět sobě navzájem, a bez nadsázky také druhým – jak těm, co byli před námi, tak těm, kteří přijdou po nás…
Les Mauvaises Herbes Alice Assouline Emilie Besse Irčne Bissuel Camille Bissuel Anne-louise Cottet Laure Desmazieres Barbara Diot Julie Dubrulle Joran Farnier Eglantine Gaillard Margaux Guiltaux Nadčge Lharaig Roméo Hennion Lucie Lejeune Léa Marchand Charline Monod Mailys Ripart Marushka Torgue Camille Truffa DRDS Petra Balá Jaromír Beránek Terezie Blahová Kateřina Hanáčková Marie Helebrantová Alexandra Košálová Matěj Křístek Matěj Morávek Magdalena Rutová Anna Řezníčková Veronika Tůmová Álom Vojtěch Lavička Václav Flegl Marek Prchal Tomáš Kacler J.h. Jan Flegl
