Alena Šrámková Práce ateliéru Šrámková architekti

Alena Šrámková

Alena Šrámková Práce ateliéru Šrámková architekti Katalog vychází u příležitosti udělení Pocty České komory architektů 2007. Výstava v Galerii Jaroslava Fragnera 18. 4. – 11. 5. 2008 The catalogue is published on the occasion of the awarding the Laurels of the Czech Chamber of Architects 2007 to Alena Šrámková. The Exhibition was held in the Jaroslav Fragner Gallery 18 April – 11 May 2008

4–5

Alena Šrámková / Projekty Projects / 1996–2007

Pojišťovna, Brno – Jakubské náměstí, 1996, soutěž / Insurance company, Brno – Jakubské náměstí, 1996, competition Spolupráce / Cooperation: Tomáš Koumar, Jan Hájek

Hypobank CZ, Praha – náměstí Republiky, 1995, soutěž / Hypobank CZ, Prague – náměstí Republiky, 1995, competition Spolupráce / Cooperation: Tomáš Koumar, Petr Hájek, Jan Kupka

Administrativní budova Myslbek, Praha-Nové Město, 1993, soutěž / Myslbek office building, Prague – Nové Město, 1993, competition Spolupráce / Cooperation: Jan Kupka

Obchodní dům Tuzex, Praha – Karlovo náměstí, 1988, studie / Tuzex department store, Prague, Charles Square, 1988, schematic design Spolupráce / Cooperation: Tomáš Novotný

6–7

Alena Šrámková patří mezi českými architekty ke generaci seniorů. Většina z nich se již vzdálila od projektové praxe a věnují se, pokud je to baví, drobnějším úlohám. Ne tak Alena Šrámková, jejíž jméno je stále slyšet a stále se setkáváme s jejími žáky z Fakulty architektury ČVUT, kde řídí jako profesorka svůj ateliér, lépe řečeno „školu Aleny Šrámkové“. A k realizaci v současné době připravuje svůj největší projekt, novou budovu ČVUT, vítězný projekt ze soutěže ukončené v roce 2004. Její výstavba má být zahájena v letošním roce, takže kancelář Šrámková architekti (Tomáš Koumar, Lukáš Ehl) je nyní přípravou této velké stavby plně zaměstnána. V roce 1996 měla Alena Šrámková soubornou výstavu svého architektonického díla v Galerii Jaroslava Fragnera, kde se jako dominantní dílo, byť spíše komorního rázu, objevila věž pro vědeckého pracovníka (realizace 1994). U té bychom se mohli na chvíli zastavit, protože právě tahle zdánlivě jednoduchá neobvyklá vertikální dřevěná stavbička představovala jakýsi manifest, v té době poslední slovo architektky, pregnantní výpověď o jejím postoji k architektonické tvorbě vůbec. Již dříve se účastnila velkých veřejných stavebních akcí, jakými byly třeba přestavba a rozšíření Hlavního nádraží v Praze (spolupráce Jan Šrámek, Jan Bočan, Josef Danda, 1977) a předtím budova tehdejší ČKD v Praze na Můstku (společně s Janem Šrámkem, 1983), tehdy považovaná mladší pražskou generací za první vlaštovku architektonické obrody uvnitř sterilní atmosféry, rozprostírající se v šedé zóně socialistické výstavby. Věži také předcházela silná inspirace: v roce 1991 se v Praze konala výstava amerického architekta, pedagoga a poetického teoretika Johna Hejduka, člověka, který podivuhodným způsobem dokázal proniknout elementární formy hlubokými, působivými významy, sestavovat z nich záhadné objekty, něco mezi velkými hračkami a stavbami, a při tom bořit běžné estetické normy, jít proti nim. Z jeho sugestivních poetických hříček (Zhroucení času, Dům sebevraha, Dům matky sebevraha – poslední dvě jmenované sochy, symbolicky připomínající smrt Jana Palacha, ponechal Praze) se najednou stávala vážná architektura (berlínské domy IBA), která si z nich však uchovávala podstatné znaky. Něco z toho se vtělilo i do věže pro vědeckého pracovníka na Košíku (spíše pro básníka, když je to tak poetická, snad nejpoetičtější stavba Aleny Šrámkové), jako by došlo k náhlému spříznění duší s Johnem. Ostatně proč ne, když John i Alena se narodili oba ve stejném dni stejného roku? V soutěži na Palachovo náměstí umisťovala Alena Šrámková dvě Hejdukovy sochy, které zůstaly v Praze, do jeho středu. Téma věže se vynořovalo i na jiných soutěžních návrzích Aleny Šrámkové, například vysoká věž nad nárožím návrhu na budovu TUZEX na Karlově náměstí (s Tomášem Novotným, 1973). Nad střechou budovy Myslbeku (soutěžní návrh, spolupráce Jan Kupka, 1993) se tyčila dokonce trojice hranolovitých věží, motiv, který měl tehdy zřejmě pro architektku zvláštní význam. U příležitosti výstavy v roce 1996 vydala Galerie Jaroslava Fragnera katalog, začínající obšírným rozhovorem, který s Alenou Šrámkovou vedli Jiří a Jana Ševčíkovi. Jiří Ševčík působil v 70. a 80. letech na Fakultě architektury a soustředil pozornost na projevy mladších architektů, kteří se pokoušeli vnést do sterilního prostředí husákovské normalizace nového ducha, což bylo považováno za jistou formu architektonického disentu. Postmoderní pokusy byly vnímány nejen jako vzpoura proti vševládnoucímu obrazu typizované architektury, ale i proti režimu. Kupodivu mezi tyto mladé lidi zapadla starší Alena Šrámková, která vůbec nepodlehla lákavým svodům postmoderny, jež jí byla cizí, a přesto na ně její názory i autorita měly výrazný vliv. Rostislav Švácha zhodnotil v knize Česká architektura a její přísnost (2004) její výjimečné působení na okruh mladých: „Slova jako střídmost, obyčejnost nebo pokora často užívali jak ti z nich, kteří opravdu chtěli navrhovat střídmé a obyčejné stavby, tak i ti, kteří se zahleděli do vtipných a ironických hříček západního postmodernismu… nedokázali

se zbavit sebekázně, k níž je moralistický obsah rozprav Aleny Šrámkové mimovolně nutil…“ „Touha po prostotě [ji] dováděla k pokusům úplně se od -ismů oprostit, zbavit architekturu … stylového a časového určení … dospět k ‚modernistickému bezčasí‘.“ Tyto reflexe se rozvíjely ve stísňujících časech takzvané „normalizace“, kdy se lidí zmocňovala totální beznaděj, a v takové atmosféře nabýval jejich obsah na výjimečném významu, byl naléhavou výzvou: nepoddávat se a věřit, že lze najít i v téhle bídě východisko, spočívající v uvědomělém uchopení dané situace a podmínek, omezených možností, a pokusit se právě z nich vykřesat aktuální hodnotu, vyslovit pravdu. Téma pravdivosti a morálky v architektuře se v moderní historii architektury objevovalo často, ať šlo o reakci na eklektismus nebo tradicionalismus. Pro Karla Teigeho bylo nemorální všechno, co nebylo moderní, a tudíž revoluční. Zde se však tento pojem definuje jinak. Nedá se říci, že by socialistická architektura panelových sídlišť „lhala“, naopak, byla „pravdivá“ až hrůza. Přesto se v době normalizace pojem pravdivosti jevil jako naděje na záchranu před kolapsem, pádem do nicoty. Co znamenal? Zdá se, že šlo tehdy o naléhavou potřebu návratu přirozených významů do architektury v situaci, kdy se z ní stal diagram, statistický fakt, kvantifikovatelný industriální objekt. A to si právě Alena Šrámková uvědomovala víc než kdo druhý a pokoušela se to vyjádřit ve svých názorech i stavbách. Pojmenovat věci, stanovit elementární prvky stavby tak, aby se z nich dal udělat dobrý „barák“, slovo, které má u ní zvláštní citový náboj, jako by se jednalo o živý předmět. Přestože se v devadesátých letech podmínky architektonické tvorby podstatně změnily, uchovala si Alena Šrámková i nadále zásadní postoje, k nimž dospěla v minulých desetiletích. Nemusela je měnit, jsou vskutku svým způsobem nadčasové (nebo v nich vládne Šváchovo „modernistické bezčasí“?), proto také nezastarávají. Ukázalo se, že morální postoje vyvolané reakcí na poměry totalitního režimu nepozbyly platnosti jak pro Šrámkovou, tak i pro jistý okruh jí blízkých architektů (Ladislav Lábus, Josef Pleskot, Emil Přikryl a jiní) ani v podmínkách volného trhu. Výše zmíněný rozhovor manželů Ševčíkových se týkal definování osobitého a jasného postoje Aleny Šrámkové k architektonické tvorbě, k potřebě vymezení pevných principů tvorby tváří v tvář změněné situaci devadesátých let, doprovázené náhlou explozí všech možných proudů a tendencí, přívalem nových materiálů a technologií, které se u nás objevily. Její stabilní postoje a základní, důkladně zažité pojmy se do dnešní doby nezměnily, nanejvýš zpřesnily a prohloubily, jak je patrné z pozdějších rozhovorů (Architekt 2, 1983, nebo můj rozhovor z roku 2008). Cituji: „...nechci žádné výkřiky, chci nenápadnost, obyčejnost, něco fundamentálního, pravého, chci oslovit, působit jednoduchými a krásnými věcmi … mám blíž ke Kahnovi…“ Ukazují to zřetelně nepočetné stavby z ateliéru Šrámková architekti: přibyly ještě další věže – meteorologické stanice na Šeráku a v Chebu, realizován byl dům s pečovatelskou službou v Horažďovicích v roce 2002 (spolupráce Tomáš Koumar, Lukáš Ehl) a rodinný dům v Jirčanech z téže doby, vesměs pevné, klidné, hmotné stavby, „domy s okny“ s čistými geometriemi částí i celku, tíhnoucí k symetrii. Uprostřed dnešní konfúze skýtají tyto domy jakousi „útěchu z architektury“. Nejsou ani moderní, ani klasicizující, spíše by se dalo říci, že jsou svým způsobem moderně archaické v tom, jak vyznívají v elementární síle svých složek. K nim se druží tentokráte rozsáhlá poslední stavba, Fakulta architektury ČVUT v Praze, připravená k výstavbě, velký kubus složený ze čtyř drobnějších, z nichž je jeden rohový kubus vypuštěn a nahrazen v samém rohu sloupem-hranicí, vysokým jako sama budova. Na vyvýšené nástupní plošině mají stát dvě Hejdukovy sochy – Dům sebevraha a Dům matky sebevraha. Bude to zase „dům s okny“ (malými a velkými), obložený Alena Šrámková / Projekty Projects / 1996–2007

červenou cihlou, zkrátka budova reprezentující klasickou školu architektury jakožto „morální disciplíny“, vlídně vyzývající studenty ke studiu. Nebudeme zde uvádět množství soutěží, jichž se architektka účastnila nejen jako soutěžící, ale i odborný porotce. Mezi nejúspěšnější patřily návrhy na lávku pro pěší přes Vltavu, objekt na rohu Spálené a Charvátovy ulice, most v Přerově, vstupní objekt Národní galerie a další. Na závěr je třeba zmínit pedagogickou činnost profesorky Aleny Šrámkové na FA ČVUT v Praze, kde působí už od roku 1991. „Učím studenty tomu, co je architektura, nadhledu... jsem jejich hodná bába...“ V současné době se ve všech oblastech umění stupňuje diferenciace, což platí i o architektuře. Uniká do digitálních fantazií, ztrácejících často ze zřetele konstanty lidského chování, kulturní kontext historického prostředí, pohrdajících navyklými společenskými normami a tvářících se jako progresivní avantgarda, která si osobuje právo manipulovat společnost, považovat bloby za vrchol pokroku. Ale je to ještě vůbec architektura, není to už jen design zvětšený do obřích rozměrů? Být stůj co stůj avantgardní v době, kdy je všechno dovoleno, není zdaleka takovým hrdinstvím jako kdysi, je to spíš zavedená manýra. A právě tady je třeba ocenit vnitřní sílu a důslednost přesvědčení, které do své architektonické tvorby vkládá Alena Šrámková. Její architektura není zaostalá ani ve srovnání s nejradikálnějšími výkřiky. Jde jí o uchovávání trvalých hodnot, vyrůstajících z domácího kulturního prostředí, o architekturu představující „hlubinu bezpečnosti“. Je zároveň moderní i archaická, srozumitelná i blízká. Není ani hédonistická, na to je přísná, ani konzervativní, na to je vlídná, a možná, že může i vychovávat lidi. Takovou by si ji Alena Šrámková ráda představovala. Pavel Halík Praha, únor–březen 2008

Podpovrchová hala Hlavního nádraží, Praha, 1972–1977, realizace / Underground hall of Main Railway Station, Prague, 1972–1977, implemented project Spolupráce / Cooperation: Jan Šrámek, Jan Bočan, Josef Danda

Věž pro vědeckého pracovníka, Košík, 1993–1994, realizace / Tower for a scientific worker, Košík, 1993–1994, implemented project

Administrativní budova, Praha – Můstek, 1974–1983, realizace / Office building, Prague – Můstek, 1974–1983, implemented project Spolupráce / Cooperation: Jan Šrámek

8–9

Alena Šrámková belongs to the senior generation of Czech architects. Most of them from among this generation have already retreated from their professional practice and pursue, if interested, smaller assignments. However, this is not the case with Alena Šrámková, whose name is still heard and we still meet her students from the Faculty of Architecture of the Prague Technical University ČVUT, where she as a professor leads her studio called “Alena Šrámková’s School”. Currently, she is preparing her greatest project of the School of Architecture of ČVUT, which won the competition in 2004, for implementation. Its development shall start this year, so her office called Šrámková architekti (Tomáš Koumar, Lukáš Ehl) is now fully engaged in the preparation of this huge construction. In 1996, Alena Šrámková had the summary exhibition of her architectural works in the Jaroslav Fragner Gallery, where The Tower for a Scientist (1994) appeared as a dominant work even though it is of rather diminutive nature. We could reflect upon it for a while because this small, seemingly simple, unusual vertical wooden house represented a kind of manifesto, the then last word of this architect and a pregnant statement about her attitude towards architectural work in general. Earlier, she participated in large public building projects such as rebuilding and extending the Main Railway Station in Prague (Jan Šrámek, Jan Bočan, Jan Danda, 1977) and construction of the earlier building of the former ČKD company in Prague, Na Můstku (together with Jan Šrámek, 1983), which the then younger Prague generation considered as a certain architectural manifesto, the first occurrence of architectural renaissance inside the sterile atmosphere coextensive in the grey zone of socialist development. The Tower was also preceded by strong inspiration: in 1991, an exhibition took place in Prague of the American architect, pedagogue and poetic theorist John Heyduk, a person, who contrived astonishingly to intermingle elemental forms with deep impressive purports, to construct from them mysterious objects, something between big toys and buildings, and, to pull down common aesthetic standards and go against them. His suggestive poetic puns (The Collapse of Time, The Suicide’s House, The Suicide Mother’s House…) become suddenly serious architecture (IBA Berlin houses) however, that preserved their substantial attributes. Any of the above have also embodied into The Tower for a Scientist (or rather for a poet when it is so poetic, maybe the most poetic, building of Alena Šrámková?) as if with John a sudden affinity of souls happened. Why not, when both of them, John and Alena, were born on the same day of the same year? In the competition for the public square Palachovo náměstí, Alena Šrámková placed two of Hejduk’s statues, which remained in Prague, into its centre. The theme of a tower emerged even in other Alena Šrámková’s competition designs, e.g. the high tower above building corner in her design of the TUZEX building at the public square Karlovo náměstí (with Tomáš Novotný, 1973). Above the roof of the Myslbek building (competition design, Jan Kupka, 1993) a triplet of prism-shaped towers rose, whose motive had then a special significance for the architect. In 1996, on the occasion of her exhibition, the Jaroslav Fragner Gallery published a catalogue that begins with Jiří and Jana Ševčíks’ comprehensive interview with Alena Šrámková. In the 1970’s and 1980’s, Jiří Ševčík worked at the Faculty of Architecture and concentrated his attention on interpretations of younger architects who were pursuing to bring new spirit in the sterile atmosphere of Husak’s “normalization”, which was considered as a certain form of architectural dissent. Postmodern attempts were perceived not only as a revolt against the overruling image of standardized architecture, but also against the regime. Surprisingly, Alena Šrámková, who was older by age and never had feelings for the tempting seduction of Postmodernism that was strange to her, fitted amongst those young people, her views and her authority influenced them significantly. Rostislav Švácha assessed her extraordinary influence on young professionals in

his book Czech Architecture and its Austerity (2004): “Words such as continence, commonness or humility often used not only by those, who really wanted to design continent and common buildings, but also by those, who felt into witty and ironic puns of west Postmodernism… unable to get rid of self-discipline to which they were forced unawares by the moralizing content of debates with Alena Šrámková…”. “Her desire for simplicity lead to efforts to get rid of all isms”, to free architecture... from stylish and time determination... to reach “modernist timelessness”. These reflections were developed in the depressing times of the so-called “normalization” when people were captured by total despair, and their content obtained special meaning in such an atmosphere and represented an urgent appeal: Not to give up and to believe that it is possible to find, even in such misery, a resort consisting in conscious seizing of the given situation and conditions as well as limited possibilities and to try to get out of them actual value, to tell the truth. The theme of the truth and morality in architecture occurs very often in the history of modern architecture, no matter whether it was responding to Eclecticism or Traditionalism. Karel Teige considered as immoral all that wasn’t modern and therefore revolutionary. However, this term is defined in a different manner here. It cannot be said socialistic architecture of prefabricated suburbs “lied”, on the contrary, it was actually “truthful” to excess. Nevertheless, in the normalization period the term of truth seemed to be the hope for rescue before a collapse, before a fall into the nothingness. What did it mean? It seems that it was about an urgent need to return natural meanings into architecture in situations where it had become a diagram, statistical fact, a quantifiable industrial object. Alena Šrámková did in fact realize this more than anybody else and tried to express it in her opinions and buildings. To name things, to set basic elements of a building, so that it is possible to make out of them a good “barrack”, a word that has a special emotional charge for her as it was a living subject. Even though the conditions of architectural work have changed considerably in the 1990’s, Alena Šrámková maintained even further her fundamental approaches that she reached in the previous decades. She didn’t have to change them, they really are timeless in a way (or are they governed by Švácha’s “Modernist timelessness”?) and that’s why they don’t become outdated. It turned out that moral attitudes induced in respond to the totalitarian regime conditions lose their validity both for Mrs. Šrámková and for a certain group of architects that are close to her (Ladislav Lábus, Josef Pleskot, Emil Přikryl etc.) neither in the conditions of free market. The Ševčíks intended to define in their above-mentioned interview with Alena Šrámková her individual and clear attitude to architectural work, to the need to determine solid principles of creative work face to face with the changed situation in 1990’s accompanied by a sudden explosion of all and any different kinds of trends and streams, inflow of new materials and technologies that appeared in our country. Till today her stable attitudes and fundamental in-depth and experienced terms haven’t changed; they might have become even more refined and deepened as it is evident from later interviews (Architekt 2, 1983, or my interview from 2008). I quote: “...I don’t want any cries, I want decency, commonness, something fundamental, right, I want to address, to influence by simple and beautiful things…I am closer to Kahn…”. The above is also clearly demonstrated by the scanty number of implemented buildings designed by the studio Šrámková architekti: two more towers accrued, the meteorological station on the Šerák mountain (1997) and in Cheb (2001), the day-care house in Horažďovice from 2002 (Šrámková, Koumar, Ehl) and a family house in Jirčany from the same time (Šrámková, Koumar, Ehl), mostly solid, calm mass buildings, “houses with windows” with clear geometries of parts and the whole tending to symmetry. These houses bring certain “consolation from architecture” amidst today’s fuzziness. They are neither modern, nor classicizing,

it could be rather said that they are in a way stylishly archaic because of the purporting manner of the fundamental power of their elements. The last large building, the Faculty of Architecture of the Prague Technical University ČVUT now prepared for development is a large cube compound of four smaller ones, of which one corner cube is left out and replaced by a corner column – border as high as the building itself, accompanies them. Again, it will be “a building with windows” (small and big ones) and red brick lining, in short, a building representing a classical school of architecture as a “moral discipline”, kindly inviting students to study. We will not list here all the competition; we will just remind the reader that there are buildings of different utilization, among them are the pedestrian bridges across the Vltava river. Finally, it is necessary to mention the tutoring activities of professor Alena Šrámková at the FA ČVUT in Prague, where she has been working since 1991. Many architects who have been useful on the public scene have graduated from her studio. “I teach them what is architecture, a detached view... I am their good grandmother…”. Nowadays, differentiation is escalating in all spheres of art and this is also valid for architecture. It escapes into digital fantasies that often lose regard for the constant of human behavior, the cultural context of historical environment, that disdains the usual social standards and pretends to be progressive avant-garde, which assumes the right to manipulate the society, to consider “blobs” as the pinnacle of progress. However, is it still architecture, isn’t it just a design blown up into giant dimensions? To be avant-garde at whatever cost in a period when everything is allowed is not as heroic as it used to be, it is rather an established stereotype. And right here, it is necessary to appreciate the inner strength and consistency of views that Alena Šrámková puts into her architectural work. Her architecture is not backward in comparison with the most extreme outcries, she wants to preserve its everlasting values rising from local cultural background, architecture representing “the depth of safety...”. It is both modern and archaic, understandable and close. It is neither hedonistic, it is too strict for this, nor conservative, it is too kind for this; and it may educate people. This is how Alena Šrámková would like to imagine it. Pavel Halík Prague, February–March 2008

Velkorysost obyčejnosti Je to asi už čtyři roky, co jsem byl u vás naposledy, v ateliéru seděli vaši kolegové Tomáš Koumar a Lukáš Ehl. V tomto ohledu se toho u vás moc nezměnilo. Měla jste vůbec někdy v ateliéru dívky? Myslíte holky? Náhodou ne... Vyhýbáte se jim programově? Ne, vůbec ne. Naopak, poslední dobou jsou mezi mými studenty lepší holky. Že tu nikdy nepracovaly, je náhoda. Bylo pro vás náročné pohybovat se v architektonickém prostředí? Celá moje generace dostávala hodně najevo, že ženská do architektury nepatří. Naštěstí se to pořád zlepšuje. Přesto jste ve Státním projektovém ústavu obchodním vedla ateliér... To ne! Vedoucími ateliéru byli vždycky komunisti, já jsem vedla jen skupinu. Bylo nás sedm a byli jsme taková velmi akceschopná parta. Víc lidí jsem ani nechtěla, protože jinak bych už nevěděla, co kdo má na stole, co kreslí a co při tom má za problémy. Do deseti lidí se to dalo utáhnout, pak už bylo potřeba, aby vedoucí byl pamatující inteligent a schopnější než já. V Brně právě probíhá výstava generace+, která přestavuje tři generace architektů působících na současné architektonické scéně. Ano, vím o ní. Myslím, že je to dobrá výstava, viděla jsem tu část, co byla v Praze, ale do Brna se nechystám. Nerada cestuji už odmalička. A mám plné ruce práce. Teď bych měla za dva dny vymyslet všechna okna. Já na to nemám čas… Řešíte okna na stavbu Fakulty architektury? Pořád se vymýšlí, jestli se bude dům větrat přirozeně, nebo uměle. Chceme, aby to bylo ekologické, aby nebyli potřeba žádní technici, aby to bylo přirozené, na kličku a tak. Je to velký kumšt, kterému už tolik nerozumím, a ze vzduchotechniků, kteří na tom pracují, vždycky vymáčknu jen informaci, že někde potřebují šestimetrovou díru do fasády. A já hledám místo, kam bych ji dala. Mě baví dávat dohromady dům, propojit logicky jeho jednotlivé části. A v případě, že se to dělá bez mechanické klimatizace, mě to baví ještě víc. Ono je to jinak samá elektrika, samý drát, a kdyby se dalo všechno pryč, tak ty domy zůstanou stát jako drátěné klece. Jak jste vnímala polemiky, které doprovázely soutěž na novou budovu Fakulty architektury a váš vítězný návrh? Tehdy se vytvořil tábor vašich obhájců a tábor kritiků, kteří prohlašovali, že váš přístup je už pasé. To je pořád. Kritiky bude mít ten dům i v případě, že se postaví a bude fungovat. Myslím ale, že přístup, který nabízím, je jediná cesta, jak jít v architektuře dál – jak nevést architekturu do slepé uličky. To znamená redukovat? Jo. Podívejte tady na ten model – jsou to tři atria, která budou z betonu a budou tam díry. Má to velké měřítko, ale jinak je to obyčejný dům. A nádvoří před školou. Mám tam teď postavené ty dvě velké plastiky, které významný architekt a pedagog John Hejduk věnoval Čechům jako připomínku studenta Jana Palacha. Ty tam budou? Doufám, že ano. V Berlíně jsem v Kreuzbergu narazil na jeden dům, a než jsem zjistil, že je od Johna Hejduka, tak jsem si říkal, „to je skoro Šrámková“. Znáte ten dům? Obytný dům s ateliérovou věží. Asi ano. John Hejduk mně nesmírně imponuje. Máme dokonce společné datum narození. Jednou jsme se potkali a probírali jsme naše osudy a byla to legrace. Jeho práce mně mluví hodně z duše. 10–11


Máte nějakou další spřízněnou duši? Já nikoho neznám, já jsem hodně nevzdělaná. Teď se mi ale strašně líbí Číňan, který dělal s Herzogem a de Meuronem olympijský stadion v Číně... To je skvělý chlap a má takové jásavé jméno… Viděla jsem vizualizaci toho stadionu a málem jsem se počurala. Jak jen se jmenuje? Já si nic nepamatuju, já se musím zeptat kluků, ti ví všechno. Už vím: Aj Wej-wej! To je ale spíš výtvarník, ne? To je jedno, je to architekt jak prase. To je osobnost jako třeba Louis Kahn. Patří mezi lidi, kteří se objeví, a vůbec to nevypadá, že k něčemu v architektuře patří. Jejich dosah je potom ale obrovský. U Aj Wej-weje nejsou gesta, není tam desing, není to laskavé, je to jednoduché, obyčejné. Dělá domy s okny, obkládané cihličkami. Vynikající architektura! Já to takhle neumím. Já jen vím, že by to takhle mělo být. Co vás zaujalo na olympijském stadionu? Není příliš organický? Nevím, jestli je to organický. Rozhodně je to obrovský, silný a naprosto soudobý novotvar. Žádný pokleslý funkcionalismus. Nemá to nic společného s historií a je to úžasně spojeno s přírodou. Když jsem se vás ptal na výstavu generace+, tak to bylo i z toho důvodu, že jste jednou prohlásila, že česká architektonická scéna snad ani neexistuje. Myslíte si to pořád? Dnes si myslím, že nastupující generace udělá díru do světa. Je tady spousta jmen, která ani neznám, protože si je nepamutuju, ale některé stavby, které se od těchto mladých objevují v časopisech, jsou nesmírně zajímavé. Vždyť ti starší neměli ani možnost vystudovat pořádnou školu. Obě moje děti studovaly architekturu na ČVUT a to byla tehdy strašná škola. To byla spíše instituce na zkažení mládeže. Přišlo mně vždy zajímavé, že řada českých architektů se na vás odkazuje, že na české scéně fungujete jako jakýsi arbitr. Přitom se tuto roli nesnažíte nijak naplňovat a málokdy se k někomu vyjadřujete. Mohla byste přesto uvést jména některých, která vás v českém prostředí zajímají? Já bych se do toho i pustila, ale já si nic nepamatuju. Nepamatuju si ani jména svých žáků. Mám jich třeba deset, celý rok ke mně chodí, a já nevím, jak se jmenují. Vím ale, kde mají dveře a kde mají schody. To není jen na stará kolena, i když teď je to jen horší, já to mám od mládí. Umím si vydedukovat každý vzoreček, ale neumím věci memorovat. Můžu ale říct, že dobří jsou oba Hájkové... Všichni mají takové dobré, vyrovnané domy. Taky si vážím generace kolem Emila Přikryla – Václav Králíček, to jsou šikovní lidé, stejně jako řada těch, co zůstali venku. A co vaši generační souputníci? Já jich tolik nemám. Ke mně patří Viktor Rudiš a Mirek Masák. Rudiš dělá pořád prima věci. A Masák je potvora, protože nechce už nic dělat, a do všeho velmi dobře kecá. Názorově jsme si ale hodně blízcí. Když jsme byli mladí, tak jsme už nechtěli být Rullerové a Machoninové a Hubáčkové… tomu jsme se už bránili. Tehdy nám přišli už jako pasé generace. Nás zase nechtěli ti mladší, jako třeba Emil Přikryl nebo Mirko Baum. Ti nás považovali za starce. A co Karel Prager? Jaký jste měla k němu vztah? Prager je podle mě stále ještě nedoceněný. Uměl prosazovat myšlenky a dokázal velkoryse myslet. Horší už bylo to, že neuměl moc tvarovat. Vždycky vedle sebe potřeboval nějakého architekta, který mu řekl, jak to má být. Někoho podobného, jako byl Jiří Albrecht. Někdy sice podléhal blbým tvarům někoho jiného, ale já si ho vážila pro jeho energii a velkorysost. Na druhou stranu Prager byl vždycky trochu vůl. On neuměl s lidmi spolupracovat, on chtěl být pokaždé šéf. Já se vždycky ptám. To třeba když k nám přišel Lábus, byl úplně malý, měl hned po škole, vždycky jsem se ptala na jeho názor.

Při navrhování domu postupujete, řekl bych, až fenomenologicky: osekáváte jej až na jeho dřeň. Myslela jste někdy na to, že byste si postavila vlastní dům? To víte, že myslela. Byl by to takový malý, ale vysoký prostorový monolit s podbitou střechou a se čtyřmi okny. A dala bych si tam nějakou krásnou, drahou dřevěnou podlahu. Proč drahou podlahu? Není to proti vašim názorům, že drahé materiály se nemají používat? Protože na krásné dřevo jsem vysazená. A nejde o to, že by věci měly být laciné, ale neměly by být zbytečně drahé. Dáváte přednost některým stavebním typům před ostatními? Nejraději mám větší měřítka domů, jako je třeba tato škola. Ale už ne mrakodrapy, protože na ty si netroufám. A nemám ráda rodinné domy, protože ty jsou moc náchylné na proměnu podle libovůle stavebníka. Podíl stavebníka na projektu vnímáte jako omezující? Individuální potřeby stavebníka jsou příliš konkrétní a na hledání abstrakce už není prostor? Asi ano. S domem mám vždycky spojenou myšlenku, a některým stavebníkům se obtížně sděluje. Pak se mně o tom už nechce bavit. Není právě v tomto pohledu skrytá ta vaše „nelaskavost“? Možná máte pravdu. Ale někdy jsou i prima lidi. Jednomu kamarádovi jsem nedávno dělala rekonstrukci domu, co si koupil, a ani nepípnul. Napřed mně nadával, že si tam netroufne koupit ani obrázek, a pak si je koupil a myslím, že byl spokojený. Lábus má bezvadný klienty. Dokonce mně jednoho představoval, abych viděla ideálního klienta. Já jsem neměla to štěstí. A je stavba, kterou byste si vyloženě přála realizovat? Moc bych si přála postavit Tyršův most v Přerově. Most, který tam byl, spadl a my děláme takovou trochu reminiscenci na ty staré pilíře. Přidáváme tam dokonce strom, ptáka a tura, který je ve znaku města. Ty jsou od význačné žačky Libenského Ivany Šrámkové. Vypadá to zajímavě. Vy jste ale doposud oddělovala architekturu od uživatele nebo jiného přídavku, a teď najednou sdružujete inženýrský typ stavby s výtvarným uměním. Dávat kumšt do baráku mně není nijak cizí. Já jen nemám ráda, když to má vzájemně nějak moc komunikovat. A ani v případě Tyršova mostu jsem nevěřila, že to bude fungovat. Ivana je ale skvělá autorka úplně jiného typu než já a dokázala to bezvadně vymyslet. Mně se to moc líbí, ale obávám se, že to město začne brzdit. Že nebudou chtít krávu, že nebudou chtít na mostě stromy. Že jsou moc vysoké, a na mostě, že je to kravina... Asi ano, ale ta kravina je ohromně velkorysá. Není to tím, že byste se na stará kolena stávala laskavější? No, já jsem laskavá až na půdu odmalička. Je pro vás důležitým kritériem pro přemýšlení o stavbě vedle jeho morálního poslání i třeba kontext místa, kde má stavba stát? Prostředí je důležité a musí se respektovat. Daný kontext, kterým je například město, je pro mě samozřejmou, a dokonce prvořadou informací, kterou musím mít. Jsou místa, kam bych nikdy vstupovat nechtěla, protože bych je třeba i kazila. Z vašich domů je patrné, že uživatel se musí svým vkusem přizpůsobit tomu, co vy navrhnete. Kde ale berete přesvědčení, že mu dáváte to, co potřebuje? Nikdy si tím nejsem tak docela jistá. Nahrazuju si to vírou, že mu dám hodnotu, která mu pomůže k velkorysosti a tím i k pocitu štěstí. A když se jim to nebude líbit, tak to bude alespoň zdravé. To je ode mě asi sprosté a určitě ne laskavé. Laskavý byl můj muž,

který vždycky ucuknul. On byl v té laskavosti tak půvabný, že se mu to muselo vždycky odpustit. Mně to ale nikdo neodpustí. Tvořili jste s vaším mužem Janem Šrámkem spíše komplementární dvojici? Nebylo pro vás těžké spolupracovat? My jsme fakticky spolupracovali pouze na nádraží. To byla taková typická spolupráce: já jsem rozpracovávala Honzovy laskavosti, jako třeba kulaté rohy, Bočan do toho vnášel velká měřítka detailů a já jsem navrhovala zase dělení oken, podlahy, materiály, povrchy a tak. Potkali jste se s manželem na škole? Ne, na školení. Na školení o architektuře v Olomouci. Padli jsme si do oka hned ten večer, co jsme se poznali. On byl ohromný, stejně jako byla úžasná celá jeho generace 60. let. Vy jste studovala na technice v Bratislavě, jaká to byla škola? Naprosto skvělá, tam byli úžasní kantoři, které tady vyhodili, a v Bratislavě je vzali, jako třeba Karla Hanauera, mladého Jana Koulu, Vladimíra Karfíka, Emanuela Hrušku. Učil tam Emil Belluš... To byli vynikající lidi a já jsem byla jediná holka. Já jsem byla takový jejich mazánek, o kterého se starali a radili, co se má jak dělat. V padesátých letech přišly prověrky a mě ze školy dvakrát vyhodili kvůli mému původu. Tatínek byl bývalý ředitel ministerské správy, tak jsem musela jít pryč. Zvláštní bylo, že tatínka z jeho práce nevyhodili, protože byl zemědělského původu, ale mě jo. Často se mně kvůli tomu smál. Zase jsem se ale do školy vrátila, jednou jsem tam jen tak bez povšimnutí vklouzla. Hodně se o mě staral Karfík. Vynadal mně, že jestli nenamaluju sorelácký barák, tak že zase vyletím a školu nedodělám. Nic takového jsem nechtěla malovat, ani ne tak kvůli tomu, že to byly blbé baráky, ale z takového urputného postoje proti bolševikům. Donesl mi tenkrát časopis: tohle obkresli, já ti dám trojku a budeš absolvovat. Obkreslila jsem to a dostala dvojku, prý abych se nešprajcovala a chodila do školy. Byla jste politicky vyhraněná? Velice silně, od tatínka. On byl stoupenec první republiky. Je ve vaší rodině i zárodek vaší kariéry? To ne, tatínek mě ani nechtěl pustit na vysokou školu. Musela jsem se napřed vyučit truhlářem. Pak mě zase posílal na umprumku, že je to tam lepší, že jsou tam i holky a že budeme dělat nábytek. Tam mě nevzali. Dalo vám něco řemeslo? Nic moc, akorát že mám ráda dřevo. Co vás vedlo k tomu, že jste po technice v Bratislavě šla ještě na akademii do Prahy? Šla jsem, protože jsem byla blbá! Já jsem skončila školu a měla jsem strašné mindráky, že to na stavbách neumím. Každý polír to uměl líp. To mě nakonec tak nemrzelo, protože jsem věděla, že stavařinu se naučím. Ale kde vězí ta architektura? Když jsem skončila techniku, byla jsem úplně malá holka. Bylo mi jednadvacet! Projektovala jsem fabriku do Humenného, i když jsem ničemu nerozuměla, a pořád se to nelepšilo. Pak jsem slyšela o akademii a jela jsem se tam přihlásit k Fragnerovi. On byl zlatý. Tehdy se nás hlásilo strašně moc, a Fragner neváhal a jel se zeptat Hrušky do Bratislavy, co jsem zač. A ten mě doporučil. První rok, co jsem nastoupila, byla taková legrační doba, protože Fragner se mnou vůbec nemluvil. Já jsem nevěděla, co mám dělat, a byla jsem z toho strašně nervózní. Po roce pak přišel a řekl: vy jste zrovna ta, co potřebuje vychovávat. A Fragner vám zprostředkoval to, co jste potřebovala vědět? Ne, on mi zprostředkoval to, že jsem poznala hloubku té své blbosti. Pro mě to bylo strašně důležité. Já jsem vylezla z techniky a mohla jsem projektovat, tak jak se to dělalo, a nic by se nestalo. Ale to nejde. Je hrozné, jaký je člověk blbec. A já jsem byla blbá

nekonečně. Se mnou se o kumštu v Bratislavě ani nikdo důvěrně nebavil. To třeba manžel byl z Prahy v tomto mnohem otrkanější.

lidem ukázat, aby bylo jasné, že v tom domě pracují obyčejní lidé, kteří píšou písmenka a číslice.

Vaše současné tvůrčí období doprovází také několik rekonstrukcí vašich dřívějších staveb. Dělá vám to starost? V případě rekonstrukce Hlavního nádraží ano. S Janem Bočanem děláme autorský dozor a Karel Kotas se nám snaží vyhovět, seč může, ale bohužel to neumí prosadit vůči těm klientům. A taky to neumí realizovat, neumí detaily, protože on je designér, a to se do toho baráku vůbec nehodí. Bočan to snáší docela dobře, já jsem z toho zoufalá, protože doprostřed dali krám, který bude vydělávat prachy, ale každý, kdo půjde na nádraží, bude půl hodiny bloudit, než najde vlak.

Máte tendenci rekapitulovat svou kariéru? Vnímáte v ní nějaká období? Víte, že ani moc ne?! Myslím, že jsem byla dlouho hodně blbá. Potom někdy jsem začala cítit, v čem je síla, a pak jsem o ni usilovala. A kdybych měla rekapitulovat, tak se můžu akorát tak litovat, že toho tak moc neumím.

Na druhou stranu tvrdíte, že žádný architekt nemůže chtít, aby jeho stavby tady zůstávaly navěky. To ano, ale v případě Hlavního nádraží mě mrzí, že jasná myšlenka stavby je zanesena nesmyslným provozem. Že se stává provozně a tvarově nesrozumitelnou. Že se ten dům zkazí. Byla byste schopná zbořit některý ze svých domů, kdybyste dostala nový úkol na stejnou parcelu? Proč ne, ale třeba bych nerada oželela dům na Můstku, protože mně přijde, že tato doba by se na Václaváku měla uchovat. Ale jinak žádný dům není tak dobrý, aby se nemohl zbořit. Jaké pro vás bylo rekonstruovat dům na Můstku? Bylo to zajímavé, protože jsem si napřed myslela, že to nebudu umět. Pak jsem se do toho dostala. Hlavní bylo, že noví majitelé byli Němci, kteří respektovali mě a já respektovala je a chtěla jsem jim všemožně vyhovět. To není tak, že bych se na klienty dívala svrchu, jak si myslíte. Víte, kdysi, když jsem byla malá, Zdeněk Edel říkal: jen předělávej, furt předělávej, nikdy to není horší, než bylo to původní, i když si někdo bude myslet něco jiného a přijde ti to blbé, nech si to v palici a předělávej, on to člověk nikdy nezprasí. A to měl svatou pravdu. Původně jsem se zhrozila, když ti Němci přišli s tím, že chtějí udělat tři prodejní patra propojená eskalátory. V takovém malém domečku! To mně přišlo hrozné. A nyní ten dům vcucává lidí z Václaváku až nahoru. A nakonec mně to nevadí ani s těmi vitrínkami, stropy, co tam nadělali, protože je to znak jejich krámu a to ten dům unese. Držíte se této zásady i u projektu nové budovy fakulty? Tam také pořád sedíme a předěláváme. Opravdu. Bereme všechny názory, a když to narazí na architekturu, tak se to tam snažíme dostat nějak jinak. Když si to člověk nenechá utéct, tak mu to neuteče. Máme takové rozhovory s Emilem Přikrylem. Mám pocit, že on by neslevil, protože je velmi absolutní. Já si věřím, že mně to neuteče. On má strach, a pak to někdy zbytečně přežene. Dělíte domy na ty s myšlenkou a na ty s nápadem? Myslím, že řada domů má jenom ty nápady. Zaplaťpánbů, že se dostává ke slovu už nastupující generace, od které už pochází několik skvělých věcí. Objevuje se to zatím na drobnějších stavbách. Na těch velkých se to pořád nedaří. A co třeba centrála ČSOB od Josefa Pleskota? Nemohl by to být dobrý velký barák? To je dobrý dům, má výbornou myšlenku, ale tu myšlenku měl Pleskot více odhalit, měl ji v architektuře víc uvést. Dům má mít nadstavbu a jako v sochařině se to má všechno přehnat, aby to bylo pořádně cítit. Kdysi mně říkal Makovský, že když dělá dělníka, má větší ruce, myslitel má větší čelo. Něco na tom je. A Pleskot stejně jako Lábus, to jsou takoví slušňáci, kteří to nechtějí nadsadit. Dům ale musí oslovovat, a aby dokázal oslovit, tak nemůže být naprosto nenápadný, protože člověk projde kolem a nevšimne si ho. Jenže Pleskot a Lábus chtějí, aby to nevyniklo: křičet to já nebudu. Ale to je škoda, musíš křičet, říkám, taková krásná práce, to se musí 12–13


Kdy došlo k tomu, že jste ucítila, že tušíte, o co by v architektuře mohlo jít? To už jsem byla hodně stará. To bylo až někdy ve čtyřiceti. Baví vás učit? Učit mě baví moc. Je ohromné sledovat, jak ty děti za rok popojedou. Vždycky je mezi studenty někdo dobrý, a když ho člověk pouští po pěti letech, tak je úplně skvělý. Vždycky se tam najde někdo, kvůli kterému to stojí za to. A ti ostatní třeba zůstanou vyvalení, nevědí, ale alespoň si k tomu čuchnou. Trochu je mi líto, že systém výuky už není tak, jak to bylo v době, kdy jsem chodila do školy já a měli jsme společný základ, po kterém jsme se dělili na ty, co zajímala architektura, a na ty, co inklinovali ke stavařině. To teď nejde – člověk je absolvent architektury, a teď musí vymýšlet. Celá ta hloupá řevnivost mezi stavaři a architekty je důsledkem tohoto rozdělení výuky. Normálně by člověk poznal, k čemu tíhne. Já budu realizovat ty nápady a já se budu zase snažit, aby do těch domů neteklo. Co chcete od studentů? Zrovna dnes jsem jim to říkala... Já po nich chci, aby zapomněli na všechna klišé, všechny věci, které se naučili, a aby z gruntu přišli na to, co chtějí. Aby odložili bokem všechno vědění, nechali si jen to vědomí. To je to poznání hloubky… Ano. To je to místo, kde to začíná být zajímavé. Chci studentům pomoct najít tu nadstavbu, smysluplnost. A jeden z dvaceti to vždycky vezme. To by pro naši republiku i stačilo, ne? Asi ano. Možná by to stačilo i pro náš rozhovor... Chci vám ukázat ještě toho Aj Wej-weje. To bychom ale museli ještě za Lukášem Ehlem. On to má na počítači. A jak budete přepisovat ten rozhovor, tak vynechejte všechna sprostá slova, ať nedostanu od svých vnoučat. My jsme bohužel generace, která to neumí jinak. Kdybyste slyšel dvě dámy, Adrienu Šimotovou a mě, když si chceme něco pořádně vyložit, tak to není jedno slušné slovo. Já nevím, kde se to v nás vzalo, jestli to byla naše vzpoura proti rodičům? Adriena to alespoň nedělá na veřejnosti, kdežto já blbec...

always communists, I only managed a group. In the group there were seven people and we were very able team. I did not want more people because otherwise I would not know what each of them has on his drafting table, what he is drawing and what his problems are. It was possible to manage in this way up to ten people, then it was necessary for a manager to be an intellect with a good memory and more capable than myself. Currently, there is an exhibition in Brno called “generation +” which introduces three generations of architects currently working in the contemporary architectural scene. Yes, I know about that. I think that it is a good exhibition, I saw the part of it which was in Prague but I am not going to Brno. I have always disliked travelling. And I have a lot to do. Now, I should come up with all the windows in two days. I don’t time for it… Are you solving windows for the building of the Faculty of Architecture? It is still being decided if the house will be ventilated naturally or artificially. We want to have it environmentally friendly, without any need for technicians, to have it natural, operated by a handle and so on. It is great mystery, which I scarcely understand and I always squeeze out only the information from HVAC engineers who work on it, that they need a six-meter hole in the façade. And I am looking for a place to put it. I enjoy putting together a house, and logically interconnecting its individual parts. And if it is being made without mechanical air-conditioning, I enjoy it even more. Otherwise, it is full of electricity, full of wires and, if everything is taken away, these houses remain standing as wire cages. How did you perceive disputes that accompanied the competition for a new building of Faculty of Architecture and your winning design? At that time, a group of your defenders and a group of critics, who declared that your attitude is already passé, formed. It is always that way. This house will have its critics even if it is built and will be fully functional. However, I think that approach, which I offer, is the only way how to progress in architecture – how not to lead it to a dead end. That means to reduce? Yep. Look at this model – there are three inner yards which will look like this: They are made of concrete and there are holes. It has big scale but otherwise it is an ordinary house. And a yard in front of the school. Now, I have there those two big sculptures which the renowned architect and teacher John Hejduk donated to Czechs in commemoration of student Jan Palach. Will they be there? I hope so.

Rozhovor Rostislava Koryčánka s Alenou Šrámkovou březen 2008 The last time I was at your studio was approximately four years ago, where I found your colleagues Tomáš Koumar and Lukáš Ehl. In this respect, nothing much has changed. Have you ever had girls in your studio? Do you mean gals? Not by accident… Do you evade them programmatically? No, not at all. On the contrary, lately among my students it is the girls who have been better. It is just an accident that they had never worked here. Was it complicated for you to mingle in the architectural environment? My entire generation was exposed to a lot of indications that a woman does not belong in architecture. Fortunately, this is constantly improving. Despite this, you managed a studio in the State Designing Commerce Institute… Not at all! The studio managers were

In Berlin I bumped into one house in Kreuzberg and, before I found out that it was John Hejduk’s, I said to myself: “It is almost Šrámková”. Do you know that house? A residential house with a studio tower. Probably, yes. John Hejduk impresses me enormously. We actually have the same date of birth. We met once and discussed our destinies and it was fun. His work talks from the bottom of my soul. Do you have another kindred spirit? I do not know anybody, I am quite uneducated. Now I terribly like the Chinese person who completed the Olympic Stadium in China with Herzog and de Meuron. He is such fantastic guy and has such joyful name… I saw a visualisation of that stadium and I nearly wet myself. What can be his name? I do not remember anything; I have to ask boys, they know everything. Ah, I know: Ai Wei Wei! But he is more of an artist, isn’t he? It does not matter, but he is an architect as a hog. He is a personality such as, let’s say, Louise Kahn. He belongs among people who appear and do not

look to belong to anything within architecture. However, their impact is huge. Concerning Ai Wei Wei, there are no gestures, there is no design, it is not kind, it is simple and ordinary. He does houses with windows veneered by small bricks. Excellent architecture! I am not capable of doing things this way. I only know that it should be this way. Why is the Olympic Stadium so interesting for you? Isn’t it too organic? I don’t know if it’s organic. It is definitely huge, strong and really contemporary new shape. No fallen functionalism. It has nothing to do with history and it is brilliantly connected with nature. I asked you about the exhibition “generation+”, because you stated once that perhaps a Czech architectural scene does not exist. Do you still believe this? Today I think that the rising generation will make it. There is a number of names, which I don’t even know because I do not remember them but some buildings by these young architects, which are appearing in magazines are extremely interesting. After all, the older ones had no opportunity to study at any decent school. Both my children studied architecture at Czech Technical University, and in those days it was a terrible school. It was rather an institute for the corruption of youth. It seemed to be always interesting for me that many Czech architects refer to you that you operate on the Czech scene as some kind of arbiter. At the same time, you are not striving to fulfil this role and only seldom express your meaning about anybody. However, could you mention names of some architects who are interesting for you in the Czech scene? I would go into this but I remember nothing. I do not remember even the names of my students. I have, let’s say, ten students, they attend my classes the whole year, and I don’t know their names. But I know where they have doors and where they have staircases. It’s not because I am old, even though it is now only worse, I was the same in my youth. I am able to deduce every formula but I cannot memorise things. Both Hájeks – Petr Hájek, Honza Hájek – are good. Both have such good, balanced houses. I also appreciate the generation around Emil Přikryl – Václav Králíček, they are very able, as well as many of those who stayed abroad. And what about your peers? I do not have many. Viktor Rudiš and Mirek Masák belong to my generation.Rudiš is still doing excellent things. And Masák is a bastard and does not want to do anything and yaps about everything. However, we are very close in regard to our points of view. When we were young, we did not want to be Rullers, Machonins or Hubáčeks – we resisted that. At that time we considered them as a passé generation. Again, the younger ones such as Emil Přikryl or Mirko Baum didn’t want us. They consider us as dinosaurs. And what about Karel Prager? What sort of relation did you feel towards him? According to my opinion, Prager has still not been fully appreciated. He could enforce ideas and was able to think unstintingly. Worse than this, he was not able to shape things. He always needed by his side an architect who told him how it should be. Somebody like Jiří Albrecht. Sometimes he got lost in stupid shapes of somebody else but I valued him for his energy and generosity. On the other hand, Prager has always been a bit of an idiot. He was unable to cooperate with people, he always wanted to be a boss. I always ask. For instance when Lábus came to us, he was quite small, he had just finished the school but I always asked him about his opinion. When designing a house, I would say that you proceed almost phenomenologically: You prune it off to its core. Have you ever considered building your own house? Sure, I did. It would be very small but a high special monolith with

a wooden ceiling under the roof and four windows. And I would install there a beautiful expensive wooden floor. Why an expensive floor? Isn’t it against your views to use expensive materials ? Because I am fond of beautiful wood. It is not important for things to be cheap but they should not be unnecessarily expensive. Do you prefer some building types to others? I like most houses with larger scales such as this school. But not skyscrapers because I do not dare them. And I don’t like family houses because they are too susceptible to changes according to builder’s arbitrariness. Do you perceive a builder’s share on a design as limiting? That individual needs of a builder are too concrete and there is no space for looking for abstraction? Probably, yes. I always have an idea related to a house and it is sometimes difficult to convey it to some builders. Then I don’t want to talk about it. Isn’t your “unkindness” hidden in this view? You may be right. But sometimes they are really fantastic people. Not so long ago, I designed for my friend the renovation of a house which he bought, and he did not say a word. First, he cursed me that he had not ventured to buy a picture for the house and then he bought them and I think that he was happy. Lábus has got perfect clients. He even introduced one of them to me to see an ideal client. I was not so lucky. Is there a building which you would really like to work on? I would like to build a Tyrš bridge in Přerov. The bridge, which was there fell down, and what we are doing is a reminiscence of the old pillars. We are even adding a tree there, a bird and an ox which is in the town crest. Their author is Libenský’s significant student Ivana Šrámková. It looks interesting. Until recently, you separated architecture and a user or another appendage and, suddenly, you combine an engineering type of a building with fine arts. It is not unfamiliar for me to put art into a “barrack”. I only dislike when they should communicate quite a lot with each other. I neither believed in the case of the Tyrš Bridge that it will work. But Ivana is a perfect author of a completely different type than myself and was capable to perfectly think it out. I like it very much but I am afraid that the municipality will start to delay it. That they will want neither a cow, and not trees, on the bridge. That they are too high and that it is a kibosh. This is most probably true but this kibosh is enormously generous. Isn’t it caused by the fact that the older you are the kinder you get? Well, I have been kind from toe to top from my childhood. Besides the moral mission, is a context of a place, where a building shall be located, an important criterion for your thinking about the building? The environment is important and must be respected. The given context, which is for example a town, is for me undisputed and even primary information, which I have to had. There are places I would never want to enter because I could even spoil them. It is obvious from your houses that the user’s taste should get adapted to your design. But where do you take your conviction that you give him what he needs? I am never sure about it. I substitute it with the belief that I will give him value that will help him to generosity and, therefore to a feeling of happiness. And, even though they will not like it, it will be at least healthy. This seems to be most probably rude and not kind. My 14–15


husband, who always stepped back, was kind. His kindness was so winsome that he always had to be forgiven. However, nobody will forgive me. Did you and your husband in actual fact form a complementary couple? Wasn’t it difficult for you to cooperate? We practically cooperated only at the railway station. It was such typical cooperation. I was elaborating in details Honza’s kindnesses such as round corners. Bočan brought in details in large scales and I designed the articulation of windows, floors, materials, surfaces so on. Did you meet your husband at school? No, at a training. At a training about architecture in Olomouc. We fell for each other the very same evening we met for the first time. He was perfect as was his whole generation of the 1960’s. You studied at Technical University in Bratislava. What was the school like? Just perfect, there were terrific teachers, who were fired here and engaged in Bratislava, such as Karel Hanauer, young Jan Koula, Vladimír Karfík, and Emanuel Hruška. Emil Belluš taught there. They were outstanding and I was the only girl there. I was such their muff they were caring for and counselled me what and how to do. In the 1950’s there were political audits at school and I was twice sacked because of my origin. My father was a former director of ministerial administration, so I had to leave. It was quite strange that my father was not fired because his family had agricultural origin but they sacked me. He often laughed at me. However, I return again to the school, I just succeeded to slip in just without anybody’s noticing. Karfík cared a lot for me. He told me off that if I would not draw a Sorela barrack, they would sack me again and I would not graduate. I did not want to draw anything like that not because these barracks were stupid but because of my stubborn attitude towards the Bolsheviks. Then he brought me a magazine: „Copy this, I will give you a mark of “three” and you will graduate.” I copied it and got a “two” not to get stuck and attend the school as I was told. Were you politically influenced? Very heavily, from my father. He was advocate of the First Republic. Was your family the rudiment of your carrier? No, not at all, my daddy did not want me to go to university. First, I had to get trained in joinery. Then he was recommending me the arts-and-crafts school because it was better there, because there were girls and because we would make furniture. However I was not admitted. Did the trade endow you with something? Not much, I only like wood. What was the reason that you decided to go after graduation at technical university in Bratislava to the Academy of Fine Arts in Prague? I went there because I was stupid! I graduated and I had terrible inferiority complex that I do not know anything about work on building sites. Every works foreman knew it better. I was not so sorry about it after all because I knew that I would finally learn civil engineering. But where was the architecture? When I graduated, I was just a small girl. I was twenty one! I was designing a factory in Humenné, even though I did not understand anything, and I was not improving. Then I heard about the Academy and I went there to enrol to Fragner’s school. He was so cute. There were so many enrolments and Fragner did not hesitate and went to Bratislava to ask Hruška what I am alike. And he recommended me. The first year after my enrolment was such strange time because Fragner did not talk with me at all. I did not know what to do and I was terribly nervous because of that. After that year he came and said: You are the one who needs education.

And Fragner transmitted to you what you needed to know? No, he just transmitted a realisation of the depth of my stupidity. It was terribly important for me. I graduated from the technical university and could start designing as anybody else and nothing would happen. But this is not possible. It is horrible how stupid a person is. And I was endlessly stupid. In Bratislava nobody talked with me familiarly about art. In this respect, my husband was much more knowing, being from Prague. Your current creative period is also accompanied by several rehabilitations of your former buildings. Are you worried about it? Yes, in case of rehabilitation of the Main Railway station. I and Jan Bočan are in charge of architect’s supervision and Karel Kotas tries to satisfy us as much as possible but unfortunately he is not capable to assert himself against the clients. Furthermore, he is not experienced in realisations; he does not know details because he is artistic designer and does not match with the building. Bočan is enduring it quite well but I am desperate because they put a shop into the centre which will bring money but everybody going to the station will be lost for half an hour before finding a train. On the other hand you profess that no architect can ask for his building to remain for ever. That’s right but, in case of the Main Railway Station, I regret that the clear idea which accompanied this building is clogged by meaningless operation. That it becomes unintelligible from point of view of its operation and shape. That the house will be spoilt. Would you be able to demolish any of your houses if you get a new assignment for the same plot? Why not, but I would not like to mourn the Na Můstku House because it seems to me that that period should be maintained in Wenceslas Square. But otherwise, no house is so good not to be demolished. How did you feel yourself when you were rebuilding the Na Můstku house? It was interesting because I thought at first that I will not know how to do it. Then I found my way. The most important was that new owners were Germans who respected me and I respected them and wanted to oblige them as much as possible. It is not true that I belittle clients as you think. You know, once, when I was young, Zdeněk Edel was telling me: “Redo, always redo, because it is never worse that the original piece of work, even though some people may think something else, and you believe that it is stupid. Keep it in your mind and redo things, one can never gum it.” And it was holy truth. I was originally shocked when those Germans came with the idea that they want to make three floors used for sales interconnected by escalators. In such small house! It seemed to me to be horrible. And now the house is sucking in people from the bottom to the top of Wenceslas Square. And I finally do not mind it with all those showcases, ceiling they made there because it is the sign of their shop and the house is able to chew it. Do you follow this principle even when designing the new faculty building? Even there we just sit and redo things. Really. We take all opinions and if they clash with architecture, we are trying to get it there somehow differently. If you will not let it flee, it won’t. We have such discussions with Emil Přikryl. I have a feeling that he would not back off because he is very absolute. I believe that it will not flee from me. He is afraid and then he is uselessly exaggerating. Do you divide houses to houses with a idea and to houses with a gimmick? I think that a lot of houses have only gimmicks. Thank God that the incoming generation, which has already created several brilliant things, keeps continuing. It may be seen at smaller buildings. The big ones were not yet so lucky.

And what about the ČSOB headquarters created by Josef Pleskot? Could it be a good big building? It is a good house, it has a perfect idea but Pleskot should have to reveal this idea more, he should introduce it more in the architecture. A house should have a superstructure and everything should be exaggerated as in sculpture to really be felt. Makovský told me once that when he creates a worker he has bigger hands and a thinker has bigger forehead. And there is something in this idea. Pleskot as well as Lábus are sort of decent guys who do not want to exaggerate. But a house has to address people and to be able to address them it cannot be completely unobtrusive because then one can go around without noticing it. But both Pleskot and Lábus want a house not to become apparent: “I will not shout at people.” “But it is pity,” I say, “such beautiful work shall be shown to people; it shall clearly show that ordinary people, who write letters and figures, work in this house.” Do you tend to recap your carrier? Do you perceive some periods within it? Do you know that rather not?! I think that I was quite stupid for quite a long time. Then, sometime, I started to feel where the strength is and strived for it. And if I should recap, I could be only sorry that I don’t know that much. When it happened that you felt that you sense what architecture could mean? I was quite old. I had to be around forty than. Do you like teaching? I love it. It is fantastic to follow how much forward these children get in one year. There is always somebody good among students and when he is leaving you after five years, then he is just perfect. There is always somebody thanks to whom it is worthwhile. The other’s eyes may remain popping, they do not know, but at least they take a smell. I am a bit sorry that the educational system is not such as it was at the time when I was attending it. We had common fundament and after getting knowledge of the basics we divided to those, who were interested in architecture, and to those, who tended to civil engineering. Today, this is not possible. This stupid jealousy between civil engineers and architects is the result of this division of education. One usually recognises what he is devoted to. I will implement these ideas and I will try to avoid leaking into these houses. What do you want from your students? Just today I was telling them… I want from them to forget all clichés, all things they learnt, and to find out what they want from the very beginning. To put aside everything they know, and to keep only that found awareness. This is that finding of depth… Yes. This is the point where it becomes to be interesting. I want to help my students to find this superstructure, this meaningfulness. And one of twenty will always take it. It is enough for our republic, isn’t it? Probably, yes. And maybe it is enough even for our interview… I want to show you that Ai Wei Wei. But then we have to go to Lukáš Ehl. He has it in his computer. And when making a transcript of this interview, leave out all bad words so that my children are not crossed at me. Unfortunately, we are the generation which cannot do it otherwise. If you hear two ladies, Adriena Šimotová and myself, when we want to explain properly something, you would not find there single decent word. I do not know where we took it, might it be our uprising against our parents? However, Adriena is not doing it in public, but I myself as a dummy… Alena Šrámková was interviewed by Rostislav Koryčánek in March 2008

Projekty a realizace Designs and Implementations

16–17


Meteorologická stanice Šerák 1996–1997 soutěž – 1. cena projekt pro územní rozhodnutí

18–19


Meteorological station Šerák 1996–1997 competition – 1st prize land-use permit

Spolupráce Cooperation Lukáš Ehl Tomáš Koumar Jan Hájek

20–21


Skandinávské centrum Praha – Karlovo náměstí 1997 soutěž – 3. cena

22–23


Scandinavian Centre Prague – Charles Square 1997 competition – 3rd prize

Spolupráce Cooperation Tomáš Koumar Jan Hájek

24–25


Meteorologická stanice Cheb 1997–2001 realizace

26–27


Meteorological station Cheb 1997–2001 implemented project

Spolupráce Cooperation Tomáš Koumar Jan Hájek

28–29


Dům s pečovatelskou službou Horažďovice 1998–2002 soutěž – 1. cena realizace

30–31


Day-care house Horažďovice 1998–2002 competition – 1st prize implemented project

Spolupráce Cooperation Jan Hájek Tomáš Koumar

32–33


Soukromý dům Jirčany 1998–2002 realizace

34–35


Private house Jirčany 1998–2002 implemented project

Spolupráce Cooperation Lukáš Ehl Jan Hájek Tomáš Koumar

36–37


Lávka pro pěší Holešovice–Karlín Praha 2000 soutěž – 1. cena

38–39


Pedestrian bridge Holešovice–Karlín Praha 2000 competition – 1st prize

Spolupráce Cooperation Lukáš Ehl Tomáš Koumar

40–41


Rekonstrukce domu na Můstku Praha 2002–2005 realizace

Rebuilding of Na Můstku house Praha 2002–2005 implemented project

Rekonstrukce domu navrženého Alenou Šrámkovou a Janem Šrámkem v letech 1974–1983

Rebuilding of the building designed by Alena Šrámková and Jan Šrámek in 1974–1983

42–43



44–45


Vila Troja 2003–2007 projekt pro územní rozhodnutí

46–47


Troja Villa 2003–2007 land-use permit


48–49


Most Přerov 2003–2007 soutěž – 2. cena projekt pro územní rozhodnutí

50–51


Bridge Přerov 2003–2007 competition – 2nd prize design for land-use permit


52–53


Vstupní objekt Národní galerie Pražský hrad 2004 soutěž – 2. cena

54–55


Entrance building of the National Gallery, Prague Castle 2004 competition – 2nd prize


56–57


Nová budova ČVUT Praha 2005–2007 projekt pro územní rozhodnutí

58–59


New building ČVUT Prague 2005–2007 design for land-use permit


60–61


62–63


Nová sladovna Olomouc 2007 vyzvaná soutěž

64–65


New malt plant Olomouc 2007 invited competition

Spolupráce Cooperation Lukáš Ehl Tomáš Koumar Juraj Smoleň

66–67


O ní About her

68–69


Hned po škole jsem nastoupil k Aleně Šrámkové do Ateliéru 4. Projektovat hl. m. Prahu, jak bylo uvedeno v názvu podniku. Obávaná praxe ve státním projektovém ústavu se ve tvůrčím prostředí skupiny Aleny Šrámkové změnila v nádhernou spolupráci při navrhování domů nebo, jak říkala, „baráků“, které jsme se snažili, většinou marně, postavit. Alena Šrámková pro mne znamenala osudové setkání. Možná kdybych začal praxi jinde, tak bych to nevydržel a vzdal. První roky spolupráce byly nejsilnější. Její přesné usuzování a suverénní jednání tehdy kontrastovalo s mou pochybovačností a nerozhodností. S vyzývavou sebejistotou uměla při diskusi odkrývat i svoje slabiny a tím omezovat druhé straně možnost je „objevit“ a využít. Svědčilo to o síle jejího přesvědčení a jistotě názorů. Při výjimečné otevřenosti a přímosti Aleny Šrámkové je nepřehlédnutelné, jak je postupně ve svém projevu skromnější a opatrnější, i když nadále jasně zastává svoji vyhraněnou vizi architektury. Se stejnou přesvědčivostí, s jakou dříve obhajovala své názory, odkrývá stále výrazněji své pochyby. Až se někdy před ní stydím za svoji troufalost. Na přednáškách neprezentuje úspěchy své tvorby nebo důležitost koncepcí projektů, ale spíše vlastní omyly. Svědčí to o stále větším nadhledu, pokoře a poznání při cestě za uměním stavět krásný „baráky“. Ladislav Lábus

Alena kreslí jasný, pevný, pravdivý domy. Přirozený a velkorysý. Stojící na zemi a rovně. Alena tak vypadá, tak mluví, taková je. Vlastně kreslí pořád jeden dům. Říká, že kreslí obyčejný dům. Její obyčejný dům trčí a ční v tom „anything goes“ – jak Alena. Ano, obyčejný ve smyslu přání Loosova. Aristokratický.

Často, když vyslovuji nějaký svůj názor nebo zaujímám k něčemu konkrétní postoj, kladu si podvědomě otázku, jak by se asi na věc dívala Alena Šrámková…

Však nemyslí jen na domy, nosí radost.

Josef Pleskot

Emil Přikryl

Texty vznikly k výstavě Aleny Šrámkové konané 20. 9.–21. 10. 2007 v Domě umění v Českých Budějovicích.

Jsou lidé, kteří vstupují hluboko do vědomí druhých lidí a stávají se tak součástí kvality jejich svědomí.

Just after my graduation from school, I was engaged at Alena Šrámková’s Ateliér 4 to design the Capital of Prague as bears the institute’s name. The feared practice in the state designing institute changed in creative environment of Alena Šrámková’s group into wonderful cooperation designing houses or, as she called them, barracks, which we tried, mostly in vain, to build. Alena Šrámková was for me a fateful meeting. If I had started with my practice elsewhere, I might not have endured and gave it up.

Alena draws clear, solid, true buildings. Natural and generous. They stand firmly and upright on the ground. This is how Alena looks and talks - this is how she is. She basically draws one house all of the time. She says that she draws an ordinary house. Her ordinary house rises and projects from among that “anything goes” – just like Alena. Yes, an ordinary house in the meaning of Loos’s wish. Aristocratic.

When I express my own opinion or I take a concrete attitude towards something, I often privately ask myself how Alena Šrámková would look upon the matter.

Yet she does not think only about houses - she brings pleasure.

The first years of cooperation were the strongest ones. Then, her exact thinking and masterful behaviour contracted with my doubtfulness and hesitation. In the course of discussion, she was able to expose with provocative self-confidence her weaknesses and thus eliminate the chance of the other party of “discovering” and using them. It manifested the strength of her belief and confidence of her opinions.

Emil Přikryl

These texts have been written for the exhibition of Alena Šrámková held in Dům Umění in České Budějovice between 20 September and 21 October 2007.

However, thanks to the exceptional openness and frankness of Alena Šrámková, it cannot be overlooked that she becomes more and more modest and careful with her discourses even though she still distinctly advocates her clearly shaped architectural vision. With the same weightiness which she used when defending her opinions in past, she expresses more and more distinctly her doubts. Sometimes, I am ashamed for my daring in her presence. In the course of her lectures she never presents successes of her creative work or the importance of design concepts but rather her own mistakes. This fact demonstrates her detached point of view, her humility and cognition increasing along her way towards the art to build smart “barracks”. Ladislav Lábus

70–71


There are people who enter deep into the minds of other people and become a part of their conscience quality. Josef Pleskot

Biografie Biography

72–73


Alena Šrámková Prof. Ing. akad. arch. narozena 20. 6. 1929, Praha

1947–1952 Vysoká škola technická, Bratislava, Fakulta architektury, specializace architektura a pozemní stavitelství 1952–1954 Chemoprojekt Bratislava 1954–1955 Stavoprojekt, Ústí nad Labem 1955–1958 Akademie výtvarných umění, Praha, škola prof. Jaroslava Fragnera 1958–1959 Potravinoprojekt, Praha

1994 udělena Cena osobnostem české architektury Obce architektů 1994–1996 členka Pražského grémia pro ochranu a rozvoj kulturního prostoru hlavního města Prahy 1995 účast na výstavě Mánes Mánesu, Praha 1996 vedoucí práce Ústavu ateliérové výuky obytného prostředí a volné tvorby, Fakulta architektury VUT, Brno

1959–1975 Státní projektový ústav obchodní, Praha

1997 autorská výstava „Alena Šrámková“, Galerie Jaroslava Fragnera, Praha

1975–1987 Projektový ústav výstavby hlavního města Prahy

1997 autorská výstava „Alena Šrámková“, Galerie Klenová

1988 Účast na výstavě Trienale světske architekture, Bělehrad, Jugoslávie

1998 autorská výstava „Alena Šrámková“, Síň Obce architektů, Brno

1988 Výstava jednoho domu, autorská výstava, Galerie Jaroslava Fragnera, Praha

1999 autorská výstava „Alena Šrámková“, Barcelona

1988–1990 SIAL, Praha

1999 jmenována profesorem Akademie výtvarného umění, Praha

1989 Účast na výstavě STL – Středotlací, Galerie Jaroslava Fragnera, Praha 1989–1992 Předsedkyně rady Obce architektů, Praha 1991 založila samostatný ateliér „Alena Šrámková“

2004 9. bienále v Benátkách „Metamorph“, expozice Šrámková – Milučký 2007 Alena Šrámková – architektura, výstava v Domě umění České Budějovice

Alena Šrámková, Prof. Ing. akad. arch. born on June 20, 1929 Prague

1947–1952 Technical University, Bratislava, Faculty of Architecture, Subject field: architecture and civil engineering

1994 Awarded the “Prize for Personalities of Czech Architecture” of the Society of Architects

1952–1954 Chemoprojekt Bratislava

1994–1996 Member of Prague Panel for Protection and Development of Cultural Area of the Capital of Prague

1954–1955 Stavoprojekt, Ústí nad Labem 1955–1958 Academy of Fine Arts, Prague, Jaroslav Fragner’s School of Architecture 1958–1959 Potravinoprojekt, Prague 1959–1975 State Designing Commerce Institute, Prague 1975–1987 Designing Institute of Development of the Capital of Prague 1988 Participation in the Triennial of World Architecture, Belgrade, Yugoslavia 1988 One House Exhibition, authorial exhibition, Jaroslav Fragner’s Gallery, Prague 1988–1990 SIAL, Praha 1989 Participation in the exhibition of STL – Středotlací (Medium-Pressured) Group, Jaroslav Fragner’s Gallery, Prague 1989–1992 Chairwoman of the Council of the Society of Architects, Prague

1991 jmenována docentkou ČVUT, Fakulta architektury, Praha

1991 Establishment of independent architectural studio “Alena Šrámková”

1991 autorská výstava, Technická univerzita Mnichov, Německo

1991 Appointed assistant professor at the Czech Technical University (CTU), Faculty of Architecture, Prague

1991–1996 vedoucí ateliéru Fakulty architektury ČVUT Praha 1993 místopředsedkyně rady Obce architektů, Praha

1991 Authorial exhibition, Munich Technical University, Germany 1991–1996 Head of a studio, Faculty of Architecture, Czech Technical University in Prague 1993 Vice-chairwoman of the Council of the Society of Architects, Prague

74–75


1995 Participation in the exhibition Mánes for Mánes, Prague 1996 Thesis supervisor of the Training Institute of Designing of Living Environment and Free Creative Work, Faculty of Architecture, Brno University of Technology 1997 Authorial exhibition of “Alena Šrámková”, Jaroslav Fragner’s Gallery, Prague 1997 Authorial exhibition of “Alena Šrámková”, Klenová Gallery 1998 Authorial exhibition of “Alena Šrámková”, Hall of the Society of Architects, Brno 1999 Authorial exhibition of “Alena Šrámková”, Barcelona 1999 Appointed professor at Academy of Fine Arts, Prague 2004 9. Biennale in Venice “Metamorph”, exposition of Šrámková and Milučký 2007 Exhibition of “Alena Šrámková – – architecture” Dům Umění in České Budějovice

Seznam prací Summary of Works

76–77


Rok

Práce

Stupeň

1953 1953 1953 1954 1955 1957 1957 1958 1958 1958 1959 1959 1959

Sociální vybavení chemického závodu, Modra Závod Kapron, Humenné Závod na ničení chloru, Nováky Obytný dům, Ústí nad Labem Budova Stavoprojektu, Praha Divadlo, Piešťany Interiér snackbaru hotelu Alcron, Praha Vysoká škola zemědělská, Praha-Suchdol Chourovy domy, Praha-Nové Město Lázeňské centrum, Karlovy Vary Menza a tělocvična VŠE, Praha-Žižkov Letní restaurace, Praha-Strahov Restaurační část Československé výstavy skla, Moskva Restaurace, Moskva-Sokolniky Budova Akademie věd, Praha-Pankrác Hotel, Praha-Pankrác Motel Stop, Praha-Motol Interiér Parkhotelu, Praha Mezinárodní hotel, Praha Hotel Invalidovna, Praha-Karlín Interiér cestovní kanceláře Pragotur, Praha Motel Start, Praha-Krč Obchodní dům, Praha-Pankrác Obchodní dům, Praha – Tylovo náměstí Hotel, Praha-Košíře Obchodní dům, Praha – Karlovo náměstí Obchodní dům Krupina Obchodní centrum, Praha-Modřany Nové městské centrum, Perugia

prováděcí projekt realizace realizace realizace soutěž – 3. cena soutěž – 3. cena realizace soutěž – odměna soutěž – odměna soutěž – odměna úvodní projekt realizace realizace

1960 1960 1961–68 1964 1965 1966 1966 1966 1967 1968 1969 1969 1969 1970 1971 1971 1972 1972–77 1973 1973 1974 1974 1974–83 1975 1977 1977–83 1981 1982 1982–90 1982 1984 1985 1986 1986 1987–89 1987 1988 1988 1989 1989 1989 1990 1990 1991 1991 1992 1992 1993 78–79

Vysoká škola ROH, Průhonice-Dobřejovice Podpovrchová hala Hlavního nádraží, Praha Vysoká škola ROH, Praha-Břevnov Obchodní dům Tuzex, Praha – Karlovo náměstí Ubytovna Ministerstva telekomunikací, Praha-Žižkov Kongresová hala, Praha-Pankrác Administrativní budova, Praha – Můstek Vstupní areál chemických závodů Slovnaft, Bratislava Rekonstrukce Vrchlického sadů, Praha-Nové Město Obchodní a kulturní centrum, Praha-Lužiny Rekonstrukce budovy SIA, Praha-Nové Město Administrativní budova Vítkovických železáren, Brno Dům služeb, Poděbrady Rekonstrukce budovy nádraží Těšnov, Praha Hotel Sigma, Praha-Nové Město Obchodní dům Jednota, Hlinsko Obřadní síň, Kamenický Šenov Správní budova Energovodu, Praha-Košíře Spolupráce na interiérech Sbírky moderního umění NG, Praha-Holešovice Administrativní budova, Praha-Staré Město Hotel MSST, Praha-Vinohrady Obchodní dům Tuzex, Praha – Karlovo nám. Bydlení a město, Barcelona Příměstské obchodní středisko Kotva Ubytovna ministerstva zahraničních věcí, Praha-Pohořelec Nová budova pražské Konzervatoře, Praha Ústavy Akademie výtvarných umění, Praha-Holešovice Dostavba Československé ambasády, Washington Nové městské a oblastní centrum, Praha-Pankrác Nové oblastní centrum, Praha – Dlabačov Reklamní systém Hlavního nádraží, Praha Administrativní budova Myslbek, Praha-Nové Město


realizace soutěž – odměna prováděcí projekt realizace realizace soutěž – 1. cena studie realizace soutěž – 1. cena soutěž – odměna studie studie úvodní projekt úvodní projekt soutěž – 4. cena úvodní projekt realizace studie studie úvodní projekt soutěž – 2. cena realizace soutěž – odměna studie realizace studie studie realizace studie studie studie prováděcí projekt úvodní projekt realizace

Spolupráce

Šrámek Šrámek, Pulkrábek Pulkrábek, Němec Pulkrábek Pulkrábek Pulkrábek

Pulkrábek Pulkrábek Pulkrábek Pulkrábek, Šrámek, Bočan Pulkrábek

Sborwitz, Drašarová Pulkrábek Sborwitz Sborwitz, Pulkrábek, Nábělek, Sirotek, Švaler Šebek Šrámek, Bočan, Danda Šebek Šebek Šrámek, Bočan, Rotbauer Šrámek Sborwitz, Pulkrábek, Nábělek Šrámek, Kuča Lábus Lábus Lábus Lábus, Šantavý Lábus Lábus Šantavý široký autorský kolektiv

studie studie studie soutěž studie studie

Hlaváčková Novotný Kohout Kohout Kohout

studie studie studie studie studie realizace soutěž

Kohout Kohout Kohout Kohout, Lajksner Kohout Kačírková Kupka

Rok

Práce

Stupeň

Spolupráce

1993–94 1993

realizace studie

Kačírková Kačírková

studie realizace studie soutěž – 2. cena realizace

Kačírková, Koumar

soutěž soutěž studie studie soutěž studie studie

Koumar Koumar, P. Hájek, Kupka Koumar Koumar Koumar Koumar Šrámek, Štolfa, Thér, Koumar

1996 1996 1996 1996–98 1996–98 1997 1997 1997 1997 1997 1997–2001 1998–2002

Obvodový plášť provozní budovy Českých drah, Praha Rekonstrukce části Thurn-Taxisova paláce, Praha-Malá Strana Obchodní centrum, Praha – dálnice D1 Věž pro vědeckého pracovníka, Košík Rekonstrukce paláce AXA, Praha-Nové Město Radnice, Ostrava-Poruba Rekonstrukce podkroví paláce v Husově ulici, Praha-Staré Město Náměstí Míru, Praha-Vinohrady Hypobank CZ, Praha – náměstí Republiky Ubytovací část vzdělávacího komplexu Istra, Moskva Závodní jídelna filmových studií AB Barrandov, Praha Rezidence českého velvyslance, Budapešť Rekonstrukce Thurn-Taxisova paláce, Praha-Malá Strana Rekonstrukce domu U Zeleného stromu, Praha-Staré Město Vila, Vonoklasy Obchodně-administrativní centrum, Praha – Flóra Pojišťovna, Brno – Jakubské náměstí Meteorologická stanice, Šerák Rekonstrukce ateliéru V. Janouškové, Praha-Košíře Dostavba radnice, České Budějovice Skandinávské centrum, Praha – Karlovo náměstí Rekreační dům, Mníšek pod Brdy Bytový dům, Praha-Ďáblice Rekonstrukce vinohradského pivovaru, Praha Meteorologická stanice, Cheb Dům s pečovatelskou službou, Horažďovice

Koumar, J. Hájek Koumar, J. Hájek Koumar, J. Hájek Ehl, Koumar, J. Hájek Koumar, J. Hájek Koumar, J. Hájek, P. Hájek Koumar, J. Hájek P. Hájek, J. Hájek, Koumar Koumar, J. Hájek Koumar, J. Hájek Koumar, J. Hájek J. Hájek, Koumar

1998–2002 1998 1999 2000 2000 2000 2001 2001 2001 2001 2002–05 2003 2003 2003–08 2003–08 2004 2004 2005 2005–08 2006 2006 2007 2007–08 2007

Soukromý dům, Jirčany Dostavba a rekonstrukce divadla J. Cimrmana, Praha Rekonstrukce Dolního náměstí, Jablonec nad Nisou Rekonstrukce podkroví pro kanceláře, Beroun Lávka pro pěší Holešovice–Karlín, Praha Městské centrum Karolina, Ostrava Zástavba Spálená – Charvátova, Praha Velvyslanectví, Tbilisi Rekonstrukce vily, Praha – V Holešovičkách Lokalita Grand, Brno Rekonstrukce domu na Můstku, Praha Janáčkovo kulturní centrum v Brně Rodinná usedlost Zátoň Vila Troja Tyršův most, Přerov Fakulta architektury ČVUT Vstupní objekt Národní galerie na Pražském hradě Zlín – centrum Nová budova ČVUT, Praha Bytový dům, Kutná Hora-Malín Rodinný dům, Mnichovice Zámek Veselí Farma na Šumavě Nová sladovna, Olomouc

studie studie soutěž soutěž – 1. cena, ÚR realizace soutěž – 2. cena soutěž – 3. cena SP ÚR studie realizace soutěž – 1. cena, realizace realizace soutěž – 1. cena soutěž – 2. cena realizace soutěž – 1. cena soutěž soutěž – 1. cena soutěž realizace soutěž realizace soutěž studie ÚR soutěž – 2. cena, ÚR soutěž – 2. cena soutěž – 2. cena soutěž ÚR soutěž studie soutěž – 3. cena ÚR studie

1993 1993–94 1994 1994 1994 1994 1995 1995 1995 1995 1996 1996

Kačírková Koumar, Klíma, Kačírková Kačírková

Ehl, J. Hájek, Koumar Koumar, Paterko J. Hájek, Koumar Ehl, Koumar Ehl, Koumar Ehl, Koumar Ehl, Koumar Ehl, Koumar Ehl, Koumar Ehl, Koumar Ehl, Koumar Ehl, Hofrová, Kaláb, Koumar Ehl, Koumar Ehl, Koumar Ehl, Koumar Ehl, Koumar Ehl, Koumar Ehl, Koumar Ehl, Koumar Ehl, Koumar, Smoleň Ehl, Koumar, Smoleň Ehl, Koumar, Smoleň Ehl, Koumar, Smoleň Ehl, Koumar, Smoleň

Alena Šrámková Publikace vychází u příležitosti udělení Pocty České komory architektů 2007 a výstavy v Galerii Jaroslava Fragnera 18. 4. – 11. 5. 2008 Vydala: Česká komora architektů, 2008 Autoři textů: Pavel Halík, Rostislav Koryčánek, Ladislav Lábus, Josef Pleskot, Emil Přikryl Koncepce a redakce: Markéta Pražanová Překlad: Šárka Rubková Jazyková korektura: Josef Šebek Fotografie: Lubomír Fuxa (32, 35, 37, 43–44), Jan Kuděj (5), Filip Šlapal (27–29, 31–33), Pavel Štecha (37), Michal Ureš (25, 39–41, 48–49, 52, 61) Grafická úprava: Marius Corradini, Tomáš Machek [Side2] Tisk: Tisk Horák, Ústí nad Labem Instalace výstavy: Pavel Kolíbal, Petr Tej, Tomáš Valušek Publikace volně navazuje na katalog vydaný v roce 1996 Galerií Jaroslava Fragnera. Poděkování: Aleně Šrámkové, Lukáši Ehlovi a Tomáši Koumarovi ISBN 978-80-86790-09-1

80–81


Alena Šrámková

84–PP


Alena Šrámková Práce ateliéru Šrámková architekti

Recommend Documents