NOVÁ BUDOVAOBJEKTU NOVOSTAVBA ČVUT PET/CT
TOP REALIZACE
5
PRAHA 6, DEJVICE ALENA ŠRÁMKOVÁ, TOMÁŠ KOUMAR, LUKÁŠ EHL / ŠRÁMKOVÁ ARCHITEKTI PŘIPRAVIL MICHAL JANATA
Nová budova Českého vysokého učení technického zastavila již poslední volnou parcelu vysokoškolského kampusu navrženého regulačním plánem Antonína Engela z roku 1924. Cílem bylo postavit dům rozumný, trochu chudší, aby vedl studenty ke skromnosti, jednoduchý až obyčejný. Nová budova je orientována k přístupové ose areálu kampusu ČVUT. Ke směru příchodu je otočena otevřeným nádvořím vymezeným pouze dvěma průčelími a sloupem. Vlastní náplň je soustředěna okolo této nástupní plochy ve tvaru V. Na vstupním nádvoří měly být osazeny dvě kopie plastik Johna Hejduka – Dům sebevraha a Dům matky sebevraha. Původní dřevěné plastiky měly být realizovány v kovu, aby obstály při osazení v exteriéru. Plastiky dosud nejsou zhptoveny. Novostavba je koncipována jako osmipodlažní dům pevného tvaru s relativně těžkým pláštěm. Celý objekt je uzavřen do cihel a pouze v části nástupu je odhalena betonová konstrukce objektu. Dům je proříznut třemi krytými atrii. Z vlastního objemu vystupují severovýchodním směrem hromadné posluchárny jako oplechované přisazené hmoty. Konstrukce objektu je železobetonová monolitická se základním modulem 8 000 mm. Stropní desky jsou navrženy bezprůvlakové
s konstantní tloušťkou. Vnitřní stěny jsou betonové nosné a cihelné s akustickou úpravou. K výtvarné výzdobě objektu patří barevné zdůraznění částí dispozice. Blok výtahů a blok sanitárních zařízení jsou intenzivně barevně pojednány v celé nadzemní části domu. Bloky poslucháren včetně jejich průniku z exteriéru do interiéru jsou rovněž zdůrazněny intenzivním barevným nátěrem. Celá dispozice je přes atria přirozeně provětrávána a v letním období v noci řízeně vychlazována. Intenzita umělého osvětlení je automaticky regulována a celý objekt je z hlediska provozních nákladů navržen jako energeticky vysoce úsporný. Koncept Budova reaguje na prostředí školy staré se snahou, aby moderně vybavená, docela automatizovaná, hodně prosklená budova nenapověděla žákům, že disciplína architektury je něco neobvyklého, a tudíž že architekti jsou něčím výjimečným. Snahou bylo vytvořit dům, který není příliš choulostivý na nepořádek, má svou vnitřní důstojnost i bez exkluzivního soudobého designu. To proto, aby v budoucnu nezestárnul a aby byl tak trochu mimo čas. Naopak šikmost stěn přednáškových sálů datuje stavbu do dnešní doby a odráží stav současné architektury. Snahou bylo rovněž vytvořit dům, který má jakousi dispoziční logiku, kde nikdo
nezabloudí, v němž bude vidět, kde kdo je a hlavně kde nikdo není, a ve kterém se bude více pracovat než doma. Oproti konceptu se úplně nepodařilo obhájit čistotu dispozice – prostory pro učitele se zvětšily na úkor prostoru žáků a některé velké učebny a pracovny se musely rozdělit na polovinu. To ubralo na velkorysosti dispozice, prosvětlení atrií a na jednoduchosti průčelí, kde se velké formáty oken musely přizpůsobit drobnějším dělením. Kapacita a rozměry Kapacitně je budova dimenzovaná pro 1 800 studentů, 129 doktorandů a 214 zaměstnanců. Počet míst v podzemních garážích činí 316. Půdorys domu 64 x 64 m, ¼ tvoří volná plocha nádvoří. Výška domu je 30 m od úrovně nádvoří. Vybavení Nová budova má osm nadzemních podlaží a tři podzemní podlaží s garážemi. V typickém podlaží je 10 ateliérů, čtyři učebny s audiovizuálním vybavením, dvě zasedačky, respirium studentů a kanceláře pedagogů. V posledních dvou podlažích je 17 patrových ateliérů. V přízemí je studijní oddělení, šatna, plně vybavené posluchárny pro 80, 100, 180 a 300 lidí a univerzální prostory sloužící výuce i oddechu. V prvním suterénu jsou modelářské dílny a počítačové učebny.
FOTO TOM ÁŠ SOUČ EK , IVAN NĚM EC
situace
TOP REALIZACE ROZHOVOR
8
S ALENOU ŠRÁMKOVOU BUDOVA MÁ NÉST CELOMĚSTSKOU ZODPODVĚDNOST
V jakém směru vychází vstříc nová fakulta architektury potřebám studentů? Nová budova by především měla zdemokratizovat vazby ve škole, sblížit navzájem učitele i žáky a i učitele mezi sebou. To jsem v té stávající budově postrádala. A měla by také vytvořit prostředí, v němž se dá dospět k poezii, k lyrice, a to chce pevnější základ. Jak moc jste přihlížela k Engelovu prostorovému konceptu i stávajícím budovám? Když se podíváte po obvodu, je to jeden palác vedle druhého. Je tam silně zastoupená novodobá historie architektury – to nejde ignorovat. Když jsme u školy, jak hodnotíte současnou výukovou skladbu předmětů na Fakultě architektury ČVUT? Sylabus obsahuje rozsah znalostí, které by si studenti měli osvojit. Je to stavitelství, průprava v myšlení, to znamená matematika a deskriptiva, a znalosti dějin. Záleží na personálním obsazení, protože od lidí se odvíjí kvalita vyučování. Co může vlastně škola studentu poskytnout kromě teoretické průpravy? Dokáže prohloubit jeho talent, nebo působí iniciačně? Měla by poskytnout všeobecné vzdělání. Měla by mu umožnit ověřit si sám sebe, nakolik je schopen tvůrčí práce. To by měl student poznat z konkurence, které je ve škole vystaven. To člověk sám o sobě zo nepozná. Vidí se jenom vedle ostatních. Toto by měla škola dát studentům do vínku. Dát jim vědět, zda jsou hvězdy oboru, nebo jimi nejsou. Co vlastně přinesla škola vám? Měla jsem dost štěstí na osobnosti učitelů. V Bratislavě byla zastoupena funkcionalistická avantgarda. Byli tam vynikající pedagogové, například Hruška, Hannauer, Koula, Karfík. Jak je podle vás zastoupen urbanismus na současné fakultě architektury? Nyní se na škole vyměnila garnitura urbanistů, takže se ukáže, zda něco dokážou.
Jakou roli hrál urbanismus ve vaší tvorbě? Není to můj obor. Ani jsem se nesetkala s lidmi, kteří by ho uměli, ačkoli Jindřich Krise měl k němu dost blízko.
Jak vnímáte Václavské náměstí – jako bulvár, nebo uzavřené náměstí? To je jedno, Praha není tak veliká, aby bylo nutné měnit měřítko centra.
Je urbanismus u nás v rozpacích nad sebou samým proto, že zde chyběla urbanistická tradice? Ne, je to nejspíš celosvětový jev. Existují a existovali sice vizionáři, ale ve 20. století jsme zažili fiaska, například Brasilia. Pro všechny, kdo zasahují do města, by měl platit zákon, aby mu neubrali život. Žádný zásah by neměl ublížit životaschopnosti města. To se velmi lehce překročí, například nedodržením měřítka stavby. Ve Stockholmu se přestěhovaly komunikace o patro výš a dole jezdily automobily. Dnes se ví, že se nedá žít bez dotyku se zemí.
Do jaké míry určuje typologie podobu domu? Záleží na důležitosti funkce a je škoda, že nemáme žádné státní investice. Právě to jsou stavby, které by měly nést tu tíhu odpovědnosti. Josef Pleskot navrhl jinak pěknou banku ČSOB v Praze-Radlicích, ale ta se ponořuje do terénu. To nevím, jestli je dobře, protože budova má nést celoměstskou zodpovědnost.
Jde dnes skloubit dobrý urbanismus s expandujícím automobilismem? To je problém, který bude stále tíživější. Jak se má jednotlivá stavba vypořádávat se svým okolím? Do jaké míry je nutné to okolí ztvárňovat či přizpůsobovat stavbě? To už je něco jiného, to je lokální urbanismus. Jak se má měřítkově stavba přizpůsobovat svému okolí? Někdy lze překročit měřítko dané okolím, ale jde o míru, která může být dána funkcí nebo investorskou či reprezentativní důležitostí. Jak jste se vyrovnávala s měřítkem budovy ČKD, když jste vstupovala na půdu Václavského náměstí? Především jsem musela důstojně zastavět parcelu tak, aby to neublížilo okolí. Tomu muselo odpovídat i měřítko. Budova musela mít rozměr odpovídající jejímu významu. Muselo se vyhovět směru Zlatého kříže. Budova ČKD nesplňovala žádná reprezentativní hlediska, ale uzavírá dolní část náměstí a zároveň je vkomponována do řady, kde jsou paláce Na Příkopě. A zároveň musela obstát mezi krásnými secesními a funkcionalistickými domy na Václavském náměstí.
Když se retrospektivně podíváte na svou tvorbu, jaké stavby vnímáte jako pro vás klíčové? Moc jsem toho nepostavila, ale myslím, že více jsem do architektury zasáhla tím, že jsem se zúčastňovala veřejných soutěží. I když se většina projektů nerealizovala, myslím, že jsem se podepsala na úrovni soutěží. Soutěžila jsem v zásazích do většiny důležitých pražských prostorů. Které z nerealizovaných staveb byly pro vás nejdůležitější? Je mi líto, že se nepostavila banka na náměstí Republiky, hlavně proto, že to náměstí potřebuje nějaký smysluplný bod. Náměstí Republiky je rozcouraný chaos. Bylo by to dobré i pro pražskou siluetu, ale neudělalo se nic. Jak velkou roli přisuzujete soutěžím? Soutěže jsou nesmírně důležité pro vyhledávání nejlepšího řešení, ale také proto, aby se mezi sebou konfrontovali architekti. Na soutěžích jsme se vlastně hodně naučili. V této souvislosti považuji za tragické, že Praha nemá hlavního architekta, který by určil, na které pozemky je nutná soutěž. Investoři nebudou rádi vyhlašovat soutěže, protože se vždycky cítí omezováni ve svém rozhodování. Čili lze soutěže chápat také jako regulační mechanismus? Soutěže slouží hlavně budování názorů. Poučit se z ní dokážou nejen soutěžící, ale nakonec i veřejnost.
TOP REALIZACE
9
ROZHOVOR
10
S DĚKANEM FA ČVUT ZDEŇKEM ZAVŘELEM PŘIPRAVIL JULIUS MACHÁČEK
V nedávno vysílané televizní talk show jste popsal svůj nástup do pozice děkana a následující léta jako snahu přečíst chaos a v další fázi jej pak zvládat. Jak jste zvládli stěhování takového kolosu, Jakým vaše fakulta je, do nové budovy ? Stěhování kolosu proběhlo poměrně hladce, zejména díky předcházející přípravě. Každopádně z menšího do většího se vždycky stěhuje jednodušeji než naopak! Skutečné efekty našeho přesunu zjistíme teprve během práce - následující semestr považujeme za „experimentální“. Jaké zásadní organizační a provozní změny přinese život v nové budově studentům, jaké pedagogům? Zásadní změnou je především sdružení všech pracovišť pod jednou střechou, což by mělo výrazně přispět komunikaci mezi součástmi. Zcela odlišně bude organizován děkanát a všechny podpůrné služby – přehledně a viditelně. Organizace studia bude odpovídat postupu ve studiu. V nejnižším podlaží bude soustředěna výuka prvního ročníku, jež bude organizována v „kmenových“ místnostech. Postupně směrem nahoru budou umístěny Ústavy výukové a nejvýše Ústavy návrhové. Jak výukové, tak ateliérové prostory jsou samozřejmě nově zařízeny a měly by být pro studenty jakousi „domovskou“ základnou. Cílem je pozvednutí aktivní účasti studentů na výuce a permanentní interakce s pedagogy. I místnosti pedagogů jsou mnohem prostornější než dříve a poskytují jim více možností jak pro pedagogickou, tak i vědeckou a tvůrčí činnost. Když jsem procházel budovou školy těsně před jejím dokončením, zaregistroval jsem zde některé, na první pohled patrné změny oproti projektu. Dodatečně vyzděné dělicí příčky v pracovnách pedagogů, skleněné příčky oddělující jednotlivé ateliéry v nejvyšším, mezonetovém podlaží, vyšší parapety v místnostech, orientovaných do atria. Byly tyto a další kompromisy nutné? Nevím proč mluvit o kompromisech? Budova má samozřejmě svoje uživatele a i ti mají
určitou představu o své práci. Škola není muzeum a je třeba ji tam, kde je nutno, přizpůsobovat potřebám výuky. Ostatně tento proces bude probíhat i v budoucnu. Architektka Šrámková projevila neúspěšnou snahu umístit do nástupního prostoru nové budovy sochy Johna Heyduka. Počítá se zde s jinými uměleckými artefakty, s využíváním otevřeného nástupního prostoru? Otevřený vnější prostor, tak zvané čtvrté atrium, bude laboratoří fakulty pro experimenty nejrůznějšího druhu. Tento názor potvrdil i výsledek soutěže na řešení celkového vstupního prostoru FSv a FA. Pokud vím, byl systém věnovat 1% ze stavebního rozpočtu na umělecká díla u veřejných zakázek zrušen, na rozdíl od mnoha jiných zemí. Myslím, že je to škoda a že by se o tom mělo dále diskutovat. Ale ať už diskuze dopadne jakkoliv, bude mít zadavatel stavby vždy důležité slovo ve volbě uměleckého díla. Pane děkane, můžete nám říci, kolik studentů každoročně absolvuje školy architektury v české republice? Kolik z toho je absolventů FA ČVUT? Celkem absolvuje na českých školách architektury ročně asi 250–300 absolventů, z toho na ČVUT asi 180–200. Jak se vlastně odhaduje celospolečenská potřeba profese v kvantitativních ukazatelích ? Nemůže se stát, že vedle policistů, kněžích, soudců a dalších profesí budeme mít i nejvíce architektů na počet obyvatel? Ty však stát zajisté živit nebude. Jak víte, centrální plánování v Čechách už delší dobu nefunguje. Školy se řídí poptávkou a nabídkou vedle svých vlastních možností. FA ČVUT přijímá ročně zhruba 300 uchazečů, tedy asi každého třetího v celostátním měřítku. Počet architektů na 1000 obyvatel je stále ještě zhruba poloviční oproti západoevropským státům. Obavu, že by stát naše absolventy musel živit, nesdílím. Tvořivá povaha naší práce nabízí samozřejmě prostor i v příbuzných disciplínách.
Nenutí systém státních dotací na každého studenta školy přijímat i ty méně nadané, méně motivované ? Nedominuje pak kvantita nad kvalitou? V posledních letech není kvantita už takovou měrou odměňována. V letošním roce přijalo ČVUT tzv. limity, které omezují počet přijatých studentů do všech stupňů studia. Fakulty mohou samy rozhodnout o preferencích pro studijní směry. Fakulta architektury je jednou z mála škol pracující s přísnými kriterii pro příjem studenta. Jak potvrdí řada úspěšných architektů, ne všichni byli rozeznáni hned n a začátku studia. Vy sám nepůsobíte v nové budově jen jako děkan, ale také zde vyučujete. Co vám nové působiště přinese osobně ? Máte z nového prostředí radost? Několik prvních dní v budově povrdilo mou představu. Budova je prostorná, přehledná a transparantní. Věřím tomu, že pomůže jak stmelení našeho učitelského sboru, tak i intenzivní práci studentů. Radost mám především z toho, že Fakulta architektury po dlouhých letech disponuje budovou postavenou pro její způsob práce. Doufám, že se tak potvrdí i to, že kultivované prostředí bude mít vliv i na její obsah.
3D model
TOP REALIZACE
12
SLOVO INVESTORA TEXT MILOSLAV PAVLÍK
Pro České vysoké učení technické v Praze je výstavba nové budovy v Dejvicích v jeho více než třísetleté existenci nejvýznamnější investiční akcí za poslední více než čtvrtstoletí. Na konci devadesátých let minulého století se rozhodlo tehdejší vedení technické univerzity nastartovat proces, který bude zakončen úspěšnou realizací budovy doplňující stávající zástavbu dejvického kampusu. V této době byla Fakulta architektury jedinou součástí ČVUT, která neměla k dispozici objekt, jenž by mohla samostatně využívat. Fakulta dostala v první fázi za úkol sestavit stavební program zohledňující její předpokládané rozvojové tendence. Další postupné kroky vedly k vypsání veřejné architektonické soutěže, která byla koncipována jako dvoukolová. Porota sestavená dle soutěžních podmínek České komory architektů vybrala návrh profesorky Aleny Šrámkové. Ta se svými spolupracovníky, architekty Lukášem Ehlem
a Tomášem Koumarem, navrhla podle názoru poroty objekt splňující nejlépe filozofii výuky architektury v rámci stanoveného stavebního programu. Tento stručně popsaný a zdánlivě jednoduchý proces trval sedm let. Přijetím původního investičního záměru bylo financování zajištěno státní dotací Ministerstva školství mládeže a tělovýchovy s požadovanou spoluúčastí univerzity. Počátkem roku 2006 nově jmenovaný rektor profesor Václav Havlíček jednoznačně deklaroval ve svém volebním programu, že dovede tento záměr k finální realizaci. MŠMT však potvrdilo svůj požadavek, aby objekt byl realizován jako univerzální budova splňující vedle dislokace výukových prostor pro architekty i možnost umístění funkcí pro další fakulty a součásti. Z těchto důvodů byla ateliérem Šrámková architekti přepracována studie ze soutěžního návrhu a po jejím odsouhlasení bylo investorem ČVUT
vypsáno veřejné výběrové řízení na generálního projektanta. Vítězem se stala projektová organizace VPÚ Deco Praha, která do svého týmu včlenila autorský tým. Po dalších třech letech intenzivní přípravy ukončené výběrem zhotovitele stavby, sdružení firem Metrostav a VCES, a výběrem firmy Gleeds na technický dozor měl investor k dispozici komplexní realizační tým. Výběrovým řízením byl smluvně stanoven termín dokončení stavby do konce roku 2010. Pro investora bylo cílem zahájení výuky v nové budově v Dejvicích od letního semestru 2010/11. Vlastní výstavba začala v červnu 2009 poměrně rozsáhlými zemními pracemi na místě původního parkoviště, protože na základě stavebního povolení byl investor povinen zajistit 320 parkovacích stání ve třech podzemních podlažích. Po jednom roce byly dokončeny všechny tři podzemní a osm nadzemních podlaží hrubé stavby. Její konstrukční princip využívající monolitický železobetonový skelet s velkým rozponem 8 x 8 metrů splňuje požadavek na univerzálnost a flexibilitu vnitřních prostor, které jsou schopny absorbovat i budoucí změny uživatelských požadavků. Uvedené vlastnosti objektu umožnily investorskému týmu vyrovnat se v této fázi s následnými požadavky uživatele na dodatečné umístění výukových a laboratorních prostor pro nově akreditovaný obor Průmyslový design a další potřebné drobné dispoziční úpravy. Již další fáze výstavby, ve kterých byla kompletována stavba jak po stavební, tak po technické stránce, však prověřily především tým architektů a projektantů, a to po stránce jejich schopností, zkušeností a znalostí aplikace použitých materiálů a funkčních konstrukčních detailů. Svoji jistě pozitivní roli v oblasti realizace sehrály i zkušenosti pracovníků obou stavebních firem a jejich subdodavatelů i pracovníků technického dozoru investora. Je přirozené, že na pravidelných pracovních kontrolních dnech byly týmově řešeny někdy rozdílné názory architektů, uživatelů, dodavatelů, ale ve finále musela být navrhovaná řešení jednoznačně rozhodnuta a schválena investorem. Svoji významnou roli
TOP REALIZACE
při tomto rozhodovacím procesu sehrálo i vnější ekonomické prostředí, ve kterém se celá výstavba odehrávala. Byla to jedna z mála veřejných investic, na kterou byla využita státní dotace do oblasti pozemních staveb v Praze. Z pohledu investora to mělo několik pozitivních, ale i negativních dopadů. Mezi ty první patří jistě výrazné zkrácení celkové doby výstavby, v našem případě smluvně potvrzených 18 měsíců. Druhým pozitivem byly opět výběrovým řízením smluvně potvrzené celkové stavební náklady, které umožnily vytvořit alespoň minimální rezervu na nepředpokládané náklady. Naše technická univerzita musela navýšit státní dotaci o cca 230 mil. Kč z vlastních zdrojů. Na nich participovaly všechny ostatní fakulty a součásti ČVUT. To předurčilo a ovlivnilo další povinnost investora: nepřekročit celkové investiční náklady. A proto byl také pod tímto zorným úhlem hledán konsensus výsledného architektonického, materiálového a konstrukčního řešení úprav, které v počáteční fázi nebyly po stránce uživatelského a technického standardu v zadávací dokumentaci přesně specifikovány. Technické řešení budovy v oblasti její provozní energetické náročnosti je založeno na principu využívání syté páry jako primárního centrálního zdroje tepla. Zdrojem chladu jsou kompresorové chladicí jednotky. Základním požadavkem investora a jím jednoznačně stanovené priority bylo navržení technického řešení využívajícího v maximální míře přirozeného větrání okny, s řízeným nočním „zachlazováním“ budovy v letních měsících, a využívajícího akumulačních schopností těžké železobetonové konstrukce. Větrací systémy jsou navrženy ve vazbě na přilehlá atria a motoricky ovládané větrací okenní plochy, případně na otevíravé části světlíků pomocí „přefuku“ mezi danou místností a příslušným atriem. Investor proto zohlednil tento návrh i ve smluvním vztahu, kterým zavázal sdružení dodavatelů po dobu dvou let po ukončení výstavby k případnému následnému zajištění regulace celého systému. Vedle těchto čistě specifických technických okolností, které v průběhu výstavby
ovlivňovaly vztahy zainteresovaných partnerů, je potřebné zmínit se ještě o jednom významném fenoménu. Ve vlastní budově, především ve velkokapacitních posluchárnách a speciálních seminárních místnostech, jsou navrženy a realizovány systémy moderní audiovizuální techniky. Lze očekávat, že takto vložené investice a jejich využívání vnesou nejen potřebný pedagogický inovační efekt do stávajících akreditovaných výukových programů, ale druhotně se projeví i v přístupu studentů a vytvoří také očekávaný „image“ této budovy. Přáním investora je, aby pomyslné zrcadlo, které čas nastaví v průběhu provozu a užívání tohoto domu, umožnilo všem zúčastněným bez obav a s vědomím plné zodpovědnosti za svůj profesionální přístup do něho kdykoliv pohlédnout… Pro úplnost je potřebné doplnit, že vedle Fakulty architektury, která poprvé za dobu své existence integruje své studenty,
13
pedagogy i zaměstnance do jediného místa, bude v budově působit nově ustavená Fakulta informačních technologií, která zde bude mít děkanát a moderní počítačové učebny. Pro ČVUT je jistě podstatné, že parking vybudovaný v podzemí bude sloužit pouze jeho zaměstnancům a studentům. Právě dokončená budova je v současné době nejen fyzicky otevírána studentům, ale je také obrazně otevírána i diskusi široké odborné i laické veřejnosti. Výsledky a poznatky takto vedeného dialogu budou pro celý realizační tým průkazem oprávněnosti názoru, že budova ČVUT bude reprezentovat moderní českou architekturu u nás i v zahraničí. Současně však bude jejím neoddiskutovatelným posláním a úkolem profesně ovlivňovat nastupující generace budoucích architektů a designérů.
TOP REALIZACE
půdorys 8. NP
14
English New Building of the Czech Technical University, Dejvice, Prague The new building of the Czech Technical University is located on the last free plot of the university campus, which was designed in Antonín Engel’s settlement plan in 1924. The objective was to build a sensible, rather lean, simple and maybe ordinary building to lead students to modesty. The new building faces the new access axis of the Czech Technical University campus’s premises. Its open yard, demarcated only by two facades and a column faces the access direction. The building’s programme is concentrated around this access area in a V shape. The new building is conceived as an eight-storey building, which has solid shape and a relatively heavy envelope. The building is enclosed by a brick wall and only the entrance part shows the concrete structure of the building. The building is pierced by three covered atria. Mass lecture halls jut from the building mass in the north-east direction as coloured, metal-lined abutted volumes. From the point of view of operational costs, the whole building is designed as highly energy-saving.
půdorys typického podlaží
půdorys 1. PP
NOVÁ BUDOVA ČVUT PRAHA 6, DEJVICE KLIENT České vysoké učení technické v Praze UŽIVATEL Fakulta architektury, Fakulta informačních technologií AUTOŘI Prof. Ing. akad. arch. Alena Šrámková, Ing. arch. Tomáš Koumar, Ing. arch. Lukáš Ehl / Šrámková architekti INTERIÉR Ing. arch. Markéta Cajthamlová, Ing. arch Lenka Brožová ZASTAVĚNÁ PLOCHA 4 995 m2 CELKOVÁ UŽITKOVÁ PLOCHA 33 340 m2 PODLAŽNÍ PLOCHA 41 433 m2 OBESTAVĚNÝ PROSTOR 147 041 m 3 GENERÁLNÍ PROJEKTANT VPÚ DECO PRAHA a.s. SOUTĚŽ 2004 PROJEKT 2005–2010 REALIZACE 2009–2010
TOP REALIZACE RECENZE
15
NENÁPADNÝ PŮVAB SLUŽEBNOSTI TEXT MICHAL JANATA
Hovoříme-li o jazyce architektury, připisujeme jí prostředky, jimiž nedisponuje. Pokud tak přesto činíme, pak buďto z nepoučené nevědomosti, nebo tím míníme jazyk ve vysoce metaforickém stupni odvození. Architektura má své konstrukční algoritmy, svůj rejstřík stavebních materiálů a svou zasazenost do širších prostorových vztahů, ale nikoli onu univerzálnost, jež se jí v našich pseudoteoretických končinách připisuje. Co se jazyka týče, je architektura, na rozdíl od svých slovem obdařených konkurentů, němá. Z této bytostné němoty však nemůžeme vyvozovat její nesdělnost. I architektura sděluje, nikoli jazykem, ale způsobem utváření časo/prostoru. Dokážeme stavbu datovat, a z tohoto určení můžeme vyvodit i časovou proměnu i její původ v určitém čase. Umíme rovněž poznat způsob, jakým architekti artikulují prostor. Ale žádná další sdělení nejsme s to z ní vyčíst, a pokud ano, pak jako nezávaznou hru slov. Z mylného připisování moci jazyka architektuře se zrodila i kdysi tak frekventovaná otázka, zda je architektura vědou, či uměním. Tato otázka je pouhou etudou, byť ve své době byla zcela legitimním sporem o podobu architektury ve vztahu k míře vážnosti jiných otázek, které by měly být architektuře kladeny. Není ničím z obou. Uměním byla, když byla spjata především se sochami, ale to ještě neexistovalo umění v našem dnešním slova smyslu, a vědou se nestala a ani stát nemůže nikdy už proto, že nedisponuje žádnou terminologickou výzbrojí jako věda. I zde, podobně jako je tomu u atribuce jazyka, utíkáme povrchními analogiemi od historicky proměnlivých rolí architektury. Pokud bychom odhlédli od systému břemene a podpory, tedy od fyzikálně-historických „daností“, pak bychom mohli dospět k pojmu, byť velice vágnímu, služebnost. Architektura slouží v tom smyslu, že se podřizuje či má podřizovat účelu, kvůli němuž se zrodila nejprve v podobě skici či elektronického zárodku. Tato služebnost není ani samozřejmostí, ani pouze naplňovaným ideálem. V excesivních podobách se může architektura zvrtnout v monumentalitu, slouží-li politické, ekonomické či jiné moci, nebo se naopak
může maskovat jako ne-architektura, která se dobrovolně pouze podřizuje svému okolí. Obě krajnosti však mohou být legitimními součástmi, jakýmisi póly, architektury. Hovoří-li se o architektuře Aleny Šrámkové často v souvislosti s výrazy obyčejný, obyčejnost, pak v tom není žádná tendence k askezi, žádná z psychologie odvozených charakteristik jejích staveb, ale „jenom“ přitakání tomu, čím architektura opravdu je – službou, ovšem, jak právě napovídá řecký výraz, službou v nikoli obvyklém slova smyslu. obsahuje dvě slova – , obecní ve smyslu veřejný, a , dílo – osvětlující smysl architektury. Architektura je dílo ve smyslu odpoutanosti od přírodní situovanosti člověka a zároveň má nesuspendovatelnou
dimenzi veřejného. Tento nezpochybnitelně veřejný charakter má architektura i v případě, že jde o domy sloužící soukromým potřebám. I nejintimnější formy staveb mají přinejmenším potenciálně veřejnou dimenzi, na což se zapomíná právě v dobách různých podob „biedermeieru“, kdy se lidé uchylují do soukromí před cynismem moci nebo z pocitu vlastní občanské bezmoci, jako je tomu v současnosti. U školních budov tyto pochyby ohledně dvojznačnosti veřejné – soukromé odpadají. Tím méně pak u budovy, která by měla být, byť nejen jí, také dílnou budoucích architektů. Jedině v této souvislosti má vůbec smysl hovořit o architektuře Aleny Šrámkové jako o obyčejné, protože nejde ani o střídmost prostředků a výrazu, ale jen a jen o služebnost
TOP REALIZACE RECENZE
16
SLOVO SPOLEČNOSTI SCHÜCO – DODAVATELE HLINÍKOVÝCH SYSTÉMŮ
v tom nejlépe pochopeném smyslu. Tato role, v počátcích stavby možná jen jako aspirace, je stvrzována až chodem domu, způsobem, jakým skutečně slouží svým účelům. Obyčejnost v onom šrámkovském smyslu můžeme ovšem také chápat jako samozřejmou nezásluhovost této role ve vztahu k těm, jimž stavba slouží. Architekt ovšem není tím, kdo by měl pouze vyhovovat potřebám zadavatelů, musí dostát i závazkům vůči stavbě samé, jejím urbanistickým, konstrukčním, tektonickým a dost možná i estetickým požadavkům, jsme-li oprávněni použít tak vágní pojem, a také odpovědnosti vůči okolí stavby. Zkusme tedy zhodnotit tyto stupně odpovědnosti – od té urbanistické až po tu, kterou dům splňuje vůči sobě samému. Autoři nové budovy ČVUT – Alena Šrámková, Tomáš Koumar a Lukáš Ehl – nestáli před spletitým úkolem jen v přeneseném smyslu, protože okolí, do něhož měli stavbu zasadit, je různorodě chaotické, přestože původní Engelův urbanistický rozvrh vytváří pravidelný prostorový rastr, vymezený radiálně rozmístěnými komunikacemi. Chaos tedy nevyvolává způsob prostorového uspořádání budov, ale spíše mix nesourodých stylů. Ze vzdálenějšího okolí sem doléhá puristický funkcionalismus Gillarova francouzského gymnázia, s nímž vytváří bizarní disonanci několik bloků fádní sorely, v bližším okruhu se vynořuje tajemný ovál Národní technické knihovny a o něco dál pak Paulovy a Čermákovy budovy. Novostavba Národní technické knihovny ukázala, že ani apartní tvar bořící v okolí uplatňované pravoúhlé schéma nevytváří nutně cizorodost, ale naopak překvapivě místu vzdorující budovu domestikuje i v širším prostorovém měřítku. Alena Šrámková se spoluautory se vydala jinou cestou. Už z nástupního prostoru od Národní technické knihovny se nová budova ČVUT citlivě včleňuje do okolí. Jako by se ani nejednalo o novostavbu, ale o dům, který jen lehce tématy rozvinutými rezonuje v okolí. Už ale půdorysné řešení rozbíjí schéma okolních staveb. Budova ve tvaru rovnoramenného L je ve skutečnosti čtvercem
složeným ze čtyř menších vepsaných čtverců, ale ochuzeným o jeden čtverec, místo něhož je „cour d ´honneur“, nebo spíš jeho volná variace, jemuž měly vévodit (a nevévodí) plastiky Johna Hejduka Dům sebevraha a Dům matky sebevraha, což lze označit za přímo selhání toho, kdo o neumístění obou plastik rozhodl. Modulární sestava osmi modulů po osmi metrech, uplatněná v plném počtu pouze v podzemí budovy, dociluje až provokativní pravidelnosti porušené pouze jedním vynechaným segmentem. Tento torzální čtverec je tvořen soustavou tří rafinovaně vzájemně propojených atrií. Splnilo-li vymezení/nevymezení budovy ČVUT vůči svému okolí svou úlohu výborně, pak ještě lepší je to se závazkem domu vůči svému účelu. Strohé prostorové schéma i „režný“ výraz, k němuž patří i střídmost ve výběru materiálů, zejména v exteriéru použitím lícových cihel a betonu, vytváří asketičnost, která je v celkovém vyznění vznešená. Pokud bychom se nechali unést obvyklým jazykem českých kritiků architektury a použili jejich oblíbený žargon odvozený z psychologie, mohli bychom, abychom byli dostatečně konformní, říci, že výrazová a prostorová velkorysost zejména interiéru je ve shodě s množstvím účelů, jimž má budova sloužit. Zasklená vnitřní atria a transparentní oddělení jednotlivých poslucháren, kanceláří a dalších typů místností vytváří i ze světelného hlediska účelný a přitom působivý celek. Každá z velkých aul má jinak řešený přísun světla, byť s podobnou celkovou světelnou bilancí. Prostorovým těžištěm atriového triptychu jsou ovšem působivý betonový tubus požárního schodiště, jenž funkčně a pohledově propojuje jednotlivá podlaží, spolu s jednoramenným schodištěm, které opticky působí jako dvojramenné. Oba apartní prvky vytvářejí vnitřní dominantu stavby. Podstatným rysem nové budovy ČVUT je rafinovaný nesoulad mezi vnějším pojednáním fasád a prostorovou organizací vnějšku s prostorovou skladbou vnitřku. Horizontální ani vertikální uspořádání tříatriového prostoru vůbec neodpovídá způsobu organizace fasád. Jedinou nápovědou toho, co se odehrává uvnitř budovy, jsou tři barevně odlišené
„rizality“ volně vybíhající z boční fasády, jež jsou pandánem spojovacího mostu se starou budovou. Kompaktnost monolitického železobetonového skeletu obloženého lícovými cihlami s výjimkou obnažené betonového konstrukce vstupní stěny budovy narušují provokativně barevně oplechované posluchárny. Důsledně uplatňované půdorysné schéma rovnoramenného L je tu ozvláštněno, mohu-li použít literárněvědný termín ruských formalistů, třemi zmíněnými výběžky, jež provokativně narušují logiku stavby jak svým umístěním na boční, severozápadní fasádě, tak svým aglutinačním způsobem přičlenění k fasádě. Popřeme na chvíli předešlé tvrzení, že architektura nemá jazyk, a aplikujme na způsob tohoto ozvláštnění typologii Vladimíra Skaličky, tedy odlišení jednotlivých jazyků podle způsobu gramatické funkce. Jestliže například izolační jazyky tvoří gramatické funkce pomocí nikoli koncovek, jako je tomu u flexivních jazyků, ale pomocí například předložek, pak aglutinační jazyky toto činí hromaděním (aglutinací) afi xů, zejména přípon. Všechny tři „rizality“ boční fasády tedy tvoří aglutinaci, protože připojují k budově další přípony, zatímco většina stavby je introflexivní, protože při flexi klade koncovky doprostřed kořene. Plodný rozpor mezi „vnějškem“ a „vnitřkem“ zesiluje kontrast mezi složitým uspořádáním interiéru a mezi jednoduchým řešením fasád. Zatímco v interiéru se uplatňuje střídání cihelných a betonových stěn s alternací prosklených příček v jednotlivých podlažích, řešení jednolitých fasád je nepravidelné, respektive jinak uplatněné formáty oken vytvářejí odlišné rytmizování fasád. Na to, jak budova dostojí své služebnosti, je třeba si počkat na několik let jejího provozu. Pokud jde však o závazky vůči svému okolí a o způsob prostorového řešení, lze se domnívat, že, abych vplynul do obvyklých českých recenzních vod vágního jazyka, nenápadný půvab služebnosti jistě nezklame naděje vkládané do dílny budoucích architektů, pomineme-li ostatní součásti ČVUT, jež budou obývat společný prostor s architekty.
