Aleně, Olze, Evě s díky

��

��

��

Aleně, Olze, Evě – s díky.

Jan Rampich

RODINNÝ DŮM ZE VŠECH STRAN Na co jste se báli zeptat svého architekta

Grada Publishing

Ing. arch. Jan Rampich

RODINNÝ DŮM ZE VŠECH STRAN Na co jste se báli zeptat svého architekta Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, Praha 7 [email protected], www.grada.cz tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 jako svou 4301. publikaci Odpovědná redaktorka Daniela Karlovcová Grafická úprava a sazba Eva Hradiláková Fotografie na obálce z archivu autora Počet stran 224 První vydání, Praha 2011 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s. © Grada Publishing, a.s., 2011 Cover Design © Eva Hradiláková 2011 Názvy produktů, firem apod. použité v knize mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků. ISBN 978-80-247-3607-5 (tištěná verze) ISBN 978-80-247-7403-9 (elektronická verze ve formátu PDF) © Grada Publishing, a.s. 2012

OBSAH

Úvod (jestli ho tedy chcete číst) aneb o čem že to je a proč ............................ 7 Dům a domov ........................................................................................... 9 Dívat se architektovýma očima .................................................................. 17 Jak se navrhuje dům – nahlédnutí do kuchařky českého architekta .............. 24 Některé pověry a mýty kolem bydlení v rodinném domě ............................. 29 Jiné pověry a mýty kolem bydlení v rodinném domě ................................... 36 Jak poznat dobrého architekta? .................................................................. 44 Škoda zbourat, jenže… ............................................................................. 49 Malá typologie klientů architektonických kanceláří ..................................... 56 Zlaté české ručičky aneb staví se ještě svépomocí? ...................................... 63 Satelity aneb kudy vede cesta ze tmy ......................................................... 70 Architektura je v detailu ............................................................................ 78 Vícegenerační dům aneb ideální soužití mladých a seniorů ......................... 84 Rodinný dům nebo rodinný byt? ................................................................. 91 Účelnost je základ ..................................................................................... 97 Co si na dům rozhodně nedávejte ............................................................. 105 Bungalov nebo patrový? ........................................................................... 115 Módní a moderní ..................................................................................... 121 Malá typologie sousedů ............................................................................ 127 Vila aneb tichý půvab buržoazie ............................................................... 134 Genius loci, přítel spokojeného bydlení ..................................................... 141 Sousedovy hrušky .................................................................................... 149 Poučení z krizového vývoje aneb venkovské inspirace .............................. 155 Promyšlená dispozice – hlava i pata každého dobrého domu ...................... 163 Opomíjené popelky .................................................................................. 171 Z katalogu nebo na míru? ......................................................................... 177 Paneláky naležato? ................................................................................... 185 Udržitelný design a rodinný dům .............................................................. 192 O patině a stárnutí ................................................................................... 199 Ideální místo k životu ............................................................................... 205 Jednadvacet let svobody a rodinný dům .................................................... 212

Ing. arch. Jan Soukup, Ing. arch. Petr Dlouhý, Letkov (foto: Jakub Egermaier)

ÚVOD (JESTLI HO TEDY CHCETE ČÍST) ANEB

O ČEM ŽE TO JE A PROČ Žijeme ve světě čísel a postmoderních beznadějí. Stále větší počet lidí rozumí jen svému oboru, či vlastně jen tak malinkému výseku svého oboru, že má problém vysvětlit ostatním, čím že se to vlastně živí. Během několika málo let se suma vědění lidstva zdvojnásobí, jen to fikne. Proto se čím dál více musíme spoléhat na jiné. Možná bychom ještě leccos dokázali sami, třeba postavit dům. Zatoužíme se občas zúčastnit, nejen konzumovat prefabrikované obsahy. Jenže se bojíme. Ke každému lidskému konání dnes totiž patří takový pytel zákonů, norem, vyhlášek a soudních nálezů, že si často ani odborník není úplně jistý. Naši slovutní, příslovečně pilní poslanci neustále chrlí zákony nové, vylepšené, jejich novely a novely jejich novel, přilepujíce chov včel k zákonu o vytěsňování ucpávek. A člověk aby se už bál i kozu podojit. Natož skládat cihlu k cihle. V knize, kterou držíte v ruce, si od čísel a paragrafů odpočinete. Její snahou není z tebe, milý čtenáři, udělat projektanta, žádný strach. Koeficienty tepelného prostupu, hodnoty pevnosti ve střihu nebo paragrafy o minimální výšce zábradlí na terase tady nehledej, nejsou tu, nebo se tu vyskytují stejně vzácně jako mihule potoční (Lampetra planeri) na Chomutovsku. Mým přáním je něco jiného. Chtěl bych, aby ses nás architektů přestal bát. Architekt není duch vznášející se nad vodami (ani nad čímkoli jiným), ale není to ani sprosté slovo. Jsme většinou docela snesitelní, rozšafní, kreativní a často i překvapivě levní. Shrnul jsem v této knize řadu otázek, které se mi v mé projekční praxi tak či onak vracívají. Přes veškerou snahu mívám někdy pocit, že jsme si s klientem některé věci nestačili vysvětlit jaksepatří. Jindy zas vidím na očích mladé paní, že se nezeptala, jak by chtěla a na co by chtěla. Jak potom má přesvědčivě bránit naši společnou práci, projekt jejich rodinného domu, před dodavateli roztomiloučkých kytičkových kachlíčků s egyptskými motivy a plastových dveří s obloučky, vševědoucí tchýní, referentem stavebního úřadu, soudružkou Směroplatnou od památkářů nebo zedníkem na stavbě, jehož první slova občas pořád ještě bývají: „Kerej idiot vám to, paninko, namaloval?“

–7–

Napsat knihu přemítání (říkat tomu eseje se neodvažuji, Šalda je Šalda) o tom, co byste měli zvážit, rozhodnete-li se stavět rodinný dům a neodhodlali jste se na to zeptat svého architekta (nebo jste žádného nenajali), proto dává dost dobrý smysl. Původně to kniha ale nebyla. Základem toho, co držíte v ruce, jsou texty z časopisu Dům a zahrada, jehož mám to potěšení být už více než deset let externím redaktorem. Udělá mi opravdovou radost, když si je přečtete a snad se u toho sem tam i pobavíte. A kdo ví – možná fakt, že jste tuhle knížku prolistovali, ovlivní jednou i podobu vašeho zajisté krásného, bohdá utěšeného a architektonicky přesvědčivého budoucího rodinného domu. K tomu nám dopomáhej Bůh a Le Corbusier. Kromě ilustrací mé dcery knihu doplňují fotografie 25 rodinných domů, usedlostí, vhodných pro venkov, i městských vil a vilek. Jejich autory jsou většinou moji přátelé, architekti, jejichž práci respektuji a obdivuji. Ty domy spojuje jediné: architektonická kvalita a úcta k prostředí, ve kterém byly vztyčeny. Laskavý čtenář nechť je přijme jako doklad těch principů, které v knize popisuji. Ing. arch. Jan Rampich

–8–

DŮM A DOMOV … dům stál pět let… Byl postaven s nejlepším vkusem a chvályhodně prostou architekturou, zařízen nejlepšími cenově dostupnými koberci. V ložnici byly při podlaze tři zásuvky na lampičky, zakryté mosaznými víčky. V chodbě byla zásuvka na vysavač a v obývacím pokoji zásuvky na lampu k pianu a na elektrický ventilátor. V úhledné jídelně… byly zásuvky pro elektrický kávovar a elektrický opékač topinek… Domu chyběla vlastně jen jediná věc. Nebyl to domov. Sinclair Lewis, Babbit, 1922

Wo ist mein Vaterland, wo ist mein Vaterland? oficiální německá verze hymny ČSR za první republiky

Pojďme si povědět něco o onom efemérním „cosi“, co dělá z hromady cihel, haldy písku, trochy oken a všelijakých drátů, několika rour a pár pytlů cementu nejintimnější scénu našeho života, opravdový přístav v někdy pěkně rozfoukaném oceánu každodenních starostí, hnízdečko manželské a rodinné lásky, bezpečný azyl ve světě jinak krutém, bukolické tuskulum plné porozumění a ovšem také teplý a klidný útulek, hradbu proti vnějšímu rumrajchu, splendidní zátiší… Řadím tahle často banálně zneužívaná klišé schválně trochu provokativně za sebe, abych zvýraznil citovou hodnotu pojmu domov. Jen opravdu nemnoho dalších výrazů z našeho slovníku má stejný emoční náboj: snad ještě Bůh, život, láska a vlast… A – málem bych zapomněl – smrt. Nemít domov, být vyloučen z rodiny, z okruhu blízkých lidí a ovšem také z tepla jejich příbytku znamenalo být odsouzen k smrti. To platilo v pravěku, středověku a svým způsobem dodnes. Bezdomovectví je opravdu strašlivé předpeklí. Někdy se však stává, že sice vlastníme rodinný dům, bydlíme v něm, ale přesto míváme pocit, že to jaksi není opravdový domov (viz úvodní citát z Lewise). Znám člověka poměrně vysoce postaveného, primátora velkého města, který si nechal přestavět (a ovšem také přistavět!) svoji někdejší rodinnou vilku z 30. let. S jeho společenským postupem bylo přirozeně třeba přebudovat obyčejný dům na reprezentativnější sídlo, kam je možné bez rozpaků pozvat třeba

–9–

druhou vicemiss Vysočiny s přítelem, hokejovým bekem z KHL, pana krajského hejtmana s chotí a milenkou, či dokonce i pana Špačka. Jenže se stavebními úpravami se cosi ztratilo: přestal to být domov. Kamarád teď, jak jen může, prchá do lesů na chajdu po rodičích, kde se v teplákách oddává mariáši se sousedy, houbaření, opékání buřtů a vyřvávání písně Rikatádo, šťastný jak vorvaň, co uvízl na mělčině a pár obětavců jej dovleklo zpět do moře. Říkám mu: nemáš dobrý dům, protože nejsi upřímný sám k sobě a necháváš se jím válcovat. Domov ti neudělá žádný architekt, jen ty sám a tvoje rodina. Dobrý architekt vám jistě navrhne dům i jeho interiér tak, aby to odpovídalo obecným estetickým měřítkům doby. Je úspěšný, vsune-li vám do hlavy přesvědčení, že právě tohle je řešení pro vás ideální, že právě v takovém rámci se váš domácí život bude odvíjet jako jeden ples. A ovšem také, že všichni, kdo spatří dům zvenčí a zvláště zevnitř, ocení váš vkus a smysl pro krásu, který jsme projevili už jen jeho volbou (toho architekta). To se podařit může, ale ovšem také nemusí. Sedíme pak třeba jednou v noci sami ve sterilní a provokativně čisté kuchyni, samý lesk, a padne na nás její zoufalá neútulnost jak filištínský chrám na Samsona. Proč tu vlastně visí ten nestydatě drahý obraz Setkání tkání od slavného malíře a golfového přeborníka, když nám tahle abstrakce ale vůbec nic neříká? Bože, a ta litá podlaha v obýváku, lesknoucí se jak pleška strejdy Lojzíka, to že jsem opravdu chtěl? Pak si otevřete bar a do noci se může zarýt i velmi silné zakvílení… „I když na tom pokoji nebylo zajímavého nic, také tu nic neuráželo vkus. Byl stejně úhledný a nevlídný jako špalek umělého ledu. Ani krb neobměkčovalo chmýří sazí nebo očazené cihly. Mosazné náčiní se třpytilo neposkvrněným leskem. A ohromný kozlíkový rošt v krbu připomínal zboží vystavené v obchodě. Bezútěšné, nepotřebné, mrtvé věci na prodej.“ Lewis byl opravdu pronikavý pozorovatel. Kolik krbů končí takhle v našich domácnostech? Velmi dobrý architekt ovšem postupuje jinak. Snaží se klienta především vyzpovídat, poznat co nejhlouběji. A vše navrhne až tehdy, dojde-li k přesvědčení, že pán i paní domu opravdu chápou a ze srdce přijímají společně vytvořenou myšlenku. Myšlenku opravdu individuální, neboť co tristnějšího může být než typový domov? Snad typový život? Krásné fotky dětí či přístavních mol (ach, velmi, velmi sladké) natištěné v mnohatisícových nákladech, hezky adjustované a bezchybně opatřené háčkem na zavěšení, klidně nechme ležet na regále v IKEA či jiných podobných prodejnách. Copak obrázky našich dětí či fotky z naší

– 10 –

– 11 –

Ing. arch. Stanislav Šrot, Strakonice (foto: Jakub Egermaier)

dovolené nám nejsou nekonečně milejšími? Co na tom, že jejich výtvarná kvalita asi nebude (nebo třeba i bude) stejná jako oněch „ikeáckých“? Vždyť je to naše dílo, naše emoce, náš domov. Nemám nic (naopak!) proti profesionální fotografii. Jen ji podle mého zabíjí ta sériovost bez konce, která z našeho bytu dělá tuctovou unimobuňku. Lewis: „Devatenáct z dvaceti domů na Květnatých výšinách mělo buď lovecký výjev, reprodukci Madame Fait sa Toilette, barevnou fotografii novoanglického domu a fotografii Skalnatých hor, nebo všechny čtyři.“ Kupme si tedy raději fotografii, která se nám líbí, přímo od autora nebo alespoň z autorských katalogů. Koneckonců – a to je další nezpochybnitelný postřeh – domov nemá být nikdy úplně dodělán. Je-li beze změny delší čas, prozrazuje naši rezignaci. Už se okoukal a přestal nás zajímat. Fotografie, plakáty, grafika i obrazy tak představují ideální možnost obnovy a občerstvení: dají se snadno vyměnit. Třeba postavit na půdu a po nějaké době jejich čas přijde znovu. (Nechávat takového Velazqueze či Rittsteina na půdě příliš dlouho je přece škoda, že?) A změna je… však víte. Le Corbusier si prý měnil obrazy v pokoji každý den. Protože nechci (a za výše uvedených okolností ani nemůžu) dávat tu nějaké konkrétní rady ohledně barev, koberců, nábytku, kachlíků atd., soustředím se spíše jen na některá obecná doporučení, provozní i výtvarná, kterými je dobré nechat se při plánování a budování svého domova vést. Formule jsou to prostinké, avšak jejich oslyšení vede pravidelně k dosti kormutlivým výsledkům. Stavte si domy přiměřené velikosti. Dům, kde je většina místností prázdná, jak je rok dlouhý, je artefaktem spíše znepokojivým než útěšným, pokud si ovšem nejsme předem zcela jisti, že nezalidněné místnosti jsou pro naše ego tou správnou odpovědí na poměry tohoto světa – a s tímto názorem hodláme žít i umřít. Do velkého domu budete potřebovat uklizečku, majordoma, kuchařku, zahradníka atd. A pozor: chmurná korektnost nebo vyšší vzdělání komorníka už pocuchala nervy nejednomu parvenu. Cizí lidé v našem domově – to je zajisté třeba uvážit. Dům, kde je většina místností trvale přeplněná, však může být startovním mechanismem pěkné deprese rovněž. Pro někoho je domov místem naplněným štěbetáním dětí a kypící dobrou náladou, pro jiného je svatyní ticha a klidu. Tak se praví na přebalech většiny knih o bydlení. Stavte si domy provozně bezkolizní. Člověk si zvykne na všechno, někdy dokonce tak, že mu i kriminál přijde jako prima místo k životu. My ostatní ale velmi zkoumejme, co si opravdu stavíme. Dům bez zadního vstupu je velmi nepraktický,

– 12 –

přesto však častý. Zadní vstup ovšem nemohou suplovat dveře z ložnice na terasu! Jídelní stůl v samostatné jídelně, oddělené od obývacího pokoje i kuchyně příčkou, pravidelně velmi záhy osiří. Běžné stolování se přesune do stísněných prostor kuchyně, neboť pro pohodové domácí posezení je pro mnoho lidí rozhodující vzdálenost od ledničky. A kdopak by pořád nosil všechny ty talíře s polévkou a pekáče s kachničkou do vedlejší místnosti, že? Při plánování domu a jeho zařizování se dávejme vést hlavně účelem. Budujeme domov především pro sebe. Účel podnítí první povšechnou představu uspořádání domu a to, co se dále děje, je nepřetržitou konfrontací s tímto hlavním účelem. To mějme na paměti, i když se nám z čiré tvořivé rozkoše vkrádají postupně do hry čistě instinktivní prvky, nejprve snad rozhojňující hlavní koncept, později jej znejisťují a nakonec zneviditelňují: zdobilo se, až se přezdobilo. Někteří lidé opravdu dokážou zanést svůj domov vážně neuvěřitelným množstvím různých artefaktů získaných v galerii, od babičky i na skládce. Hledejme tvary a motivy bez vzájemných pohledových konfliktů, počítejme s účinky světla a barev. Věci, které se navzájem barevně či tvarově tzv. tlučou, vedle sebe nepatří. To zní velmi jednoduše, někdy to však dá hodně přemýšlení: vždyť právě na jisté překvapivosti souvislostí, dynamice, konfrontaci, ba diskrepanci lze založit i hlavní ideu domu. Dlouhodobě s tím ovšem dokáže žít snad jen opravdu kovaný industrialmetalista (který vydrží i neuvěřitelné klíny do hlavy, jsa vytrénován ze svých koncertních produkcí): kakofonie tvarů, barev a materiálů nás ostatní nejspíš časem zadusí jak svítiplyn, co syčí z trouby ven… Mějme na paměti, že dům „uvnitř“ je polem pro naši libovůli a kreativitu, zatímco „vně“ je do velké míry věcí veřejnou. To je přece jasné, že? Doma, uvnitř bytu či domu, se nemám stydět upravit si prostředí po svém: jsem-li nimrod (A kdo je víc?), rozvěsím si po stěnách své parohy. Jsem-li slávista (Víc už, jak všeobecně známo, je jenom Bůh!), rozvěsím si plakáty s fotbalisty (říkává se jim tak, že?). Jsem-li klausovec (Víc už není vůbec nikdo!), rozvěsím si po stěnách portréty Thatcherové, Medveděva a medvěda (ledního) na obrovské hoře (ledové). Proč ne? Naopak ale, to jak dům vypadá z vnějšku, čím obohacuje, či naopak neobohacuje ulici, to už není jen věc jeho stavebníků, vždyť to zcela zřetelně ovlivňuje i všechny sousedy, obyvatele ulice, v menší míře obyvatele obytného souboru atd. Vnější podobou domu se dostáváme k širšímu rámci pojmu domov. A můžeme pokračovat: ulice, město, region, země… Všechny tyhle pojmy musí fungovat

– 13 –

v našich myslích v jistých harmonických souvztažnostech, máme-li se na konkrétním místě této modré planety cítit jistě, příjemně, ba pociťovat k němu zřetelnou citovou vazbu. To už se ale dostáváme na pole archetypálních představ, k pojmu genia loci, jak si o něm v této knize budeme ještě několikrát vyprávět. I tady dřímá nejedno emoční drama: však si zkuste Kde domov můj? zazpívat německy… Architekt vám jen zařídí dům, domov si z něho tvoříte svépomocí. Aby se vám to podařilo, musí tu harmonizovat s celkovou realitou i vnější rámce vašeho bydlení, které často dokážete ovlivnit jen velmi zprostředkovaně nebo vůbec. Přeji vám přesto, aby se vám to povedlo.

– 14 –

tusculum – původně Tusculum, městečko jihovýchodně od Říma, které se pro své příjemné podnebí stalo sídlem velkého množství římských bohatců. Jedním z nich byl i Cicero (106–43 př. n. l.), který se sem uchýlil s úmyslem vzdálit se veřejného života v Římě. Od těch dob se stalo Tusculum symbolem odloučenosti a izolovanosti. Stejně jako Nové Veselí na Vysočině, kam se o více než 2 000 let později uchýlil jiný rétor, politik, básník a filosof, Miloš Zeman. Cicero se bohužel z Tuscula do politiky vrátil a byl zavražděn. Miloš Zeman se zatím do politiky nevrátil. Rikatádo – zlidovělá trampská píseň Boba Hurikána, vlastním jménem Josefa Peterky (1907–1965) padne… jak filištínský chrám na Samsona – Filištíni čili Pelištejci (odtud jméno pro dnešní Palestince) byli v biblických časech obyvateli Gazy a dalších měst, kam přišli pravděpodobně odněkud z Balkánu. Dobří válečníci, vyznavatelé kultu Dágona a zapřisáhlí nepřátelé Židů, se kterými ale nakonec patrně úplně splynuli. Biblický rek Samson (Sd 13–16) byl jejich velkým bijcem, bohužel jej jeho manželka Dalila jednou v noci tajně nechala ostříhat, a protože všechna jeho síla sídlila ve vlasech, podlehl v boji, byl vržen do vězení a byly mu vyloupnuty obě oči. Jenže ve vězení mu postupem času vlasy zase dorostly. Když ho pak při Dágonově slavnosti filištínská knížata nechala přivést pro obveselení do chrámu, Samson, posílený svými novými vlasy a vírou v jediného Boha, roztrhl své řetězy a opřel se do chrámových sloupů. Chrám se zřítil a pohřbil nejen jeho, ale i filištínská knížata a všechen lid kolem. Madame Fait sa Toilette – dáma v lázni, častý námět malířství, zvláště ve druhé polovině 19. stol., pochopitelně s lehce pikantním až frivolním nádechem (např. Henri Gervex, Felix Vallotonn atd.). Malíř Jacques Luis David dokonce v lázni namaloval i zavražděného Marata. O který obraz z uvedeného citátu Sinclaira Lewise vlastně jde, jsem ovšem nezjistil. Velasquez Diego Rodríguez da Silva (1599–1650) – slavný a ceněný španělský malíř. Nejprve maloval žánrové motivy. V roce 1623 stal dvorním malířem Filipa IV., jemuž (a také ovšem jeho rozvětvené rodině) maloval portréty tak dobře, že si uchoval královskou přízeň až do smrti. Rittstein Michael (1949) – znamenitý český malíř a ilustrátor, jehož tvorba se vyznačuje velmi expresívní barevností většinou figurálních motivů

– 15 –

Le Corbusier – (vlastním jménem Charles-Édouard Jeaneret, 1887–1965), patrně nejvýznamnější architekt 20. století, narozený v La Chaux-de-Fonds ve Švýcarsku. Přestože byl vlastně samouk, dokázal vytvořit takovou podobu architektury, kterou dnes označujeme výrazem moderní, mezinárodní styl či funkcionalismus. Každý student zná jeho pět tezí moderní architektury (skeletová konstrukce odpoutaná od fasády, střešní zahrady, volný půdorys, pásová okna a volné průčelí). A také zásadu, podle níž forma sleduje funkci, čili první je funkce a forma z ní teprve vychází. Tuto tezi ale poprvé nevyslovil Le Corbusier, nýbrž americký architekt L. H. Sullivan. Tím se oba naprosto liší od názorů architektů prakticky všech předcházejících epoch. industrialmetalista – přívrženec jistého druhu metalové muziky, která se projevuje neuhlazeným zvukem kytar a bicích, což je však stejně zhusta jedno, protože jakýkoli zvuk zaniká v „průmyslovém“ hluku. Oblíbeným nástrojem tu je např. rozbrušovačka. Známými kapelami jsou např. německá Rammstein, finská Turmion Kätilöt či švédská Pain (tak trochu nomen omen).

– 16 –

*

DÍVAT SE ARCHITEKTOVÝMA OČIMA Slepému jsem byl okem a kulhavému nohou… Job 29,15

Jeden můj pražský kolega tvrdí, že o klienta, který si vybral svůj rodinný domek z nějakého katalogu, nemá architekt co stát, ani se jej pokoušet nějak ovlivňovat. Je to prý totéž, jako by autorizovaný dealer vozů Alfa Romeo chtěl konkurovat prodejci součástek z autovraků: evidentně jim oběma nejde o stejného zákazníka. Nebo je to totéž, jako kdyby čmelák stál o samičku jezevce: je to přece jiný živočišný druh. „Orel much nelapá,“ dodává kolega a jistě se přitom cítí být oním impozantním dravcem, který odnesl Gandalfa z věže Železného pasu v Tolkienově Pánu prstenů. Jiný přítel, architekt z Lipníku nad Bečvou, prohlašuje opak. Klientům, hledajícím v katalozích úrovně často velmi pokleslé, jde prý především o peníze. Také oni by raději angažovali nějakého architekta, ale z úsporných důvodů mají za to, že jeho honorář jsou prostředky, které je rozumnější investovat třeba do pěkné plastové zimní zahrady, kterou v nabídce Sweet Lovely Gardens doporučuje sám Tofan Sagvi. Připomínají muže, který si pořídí vlasový holicí strojek a objíždí si s ním pravidelně hlavu před zrcadlem ve snaze ušetřit za holiče. Takovému

– 17 –

člověku je prý ovšem dobré a správné poradit s volbou domu z katalogu bez ohledu na honorář, či ho rovnou přesvědčit snížením své odměny, aby si nechal dům individuálně vyprojektovat. Nesdílím ani jeden z těchto postojů. Katalogové domy si dnes pořizují i lidé, pro něž peníze nepředstavují žádný problém. I takovým architekt nejen může, ale dokonce má pomoci s výběrem, už jen z důvodů obecné, dobrovolně přijaté profesní odpovědnosti a péče o prostředí k životu ve svém okolí, městě či zemi. Jako skoro vše se u nás v posledních deseti letech (kromě nálady skalních komunistů, jak upřímně doufám) zlepšila i katalogová řešení rodinných domů. Byla to cesta dost spletitá. Před pár roky vévodila katalogům zcela nepochybně načiněná pokleslost. Jako by se předpokládalo, že snem každého „chudšího“ stavebníka či naopak čerstvého multimilionáře je pitvorná zdrobnělina texaského ranče nebo palladiovské Villy Foscari. Postupně se ale přece jen prosadil rozumnější přístup, který konvenoval i klientům se vkusem výrazně vytříbenějším. Jak se vytvářela „normální“ střední třída, přibylo i katalogů, kterými je sem tam možné opravdu zalistovat bez uzardění. To ovšem zdaleka neznamená, že by vkusu v národě nějak zázračně přibylo. Přibyly jen slušnější katalogy, ale ani ty nablble romantické a nevkusně podbízivé nezmizely. Klientela je tak konfrontována opravdu s lecčím a běžná nabídka je rozhodně diverzifikovanější než naše ropné zdroje. Převážná většina dodavatelů typových domů má dnes v nabídce kromě několika domů dobrých i domy velmi pokleslé; velmi licoměrně je nemorálně vydávají za širokou nabídku, která má konvenovat vkusu co největšího počtu zákazníků. Občas si pak od nich můžeme přečíst třeba i takovéhle vyznání (Jiří Maňák, obchodní ředitel G Servis CZ, 2010): „To, že v prodejnosti stále ještě vedou zmetky, to je věc jiná. Ale neznamená to vinu prodejců typových projektů. Ti jen nabízejí co nejširší škálu možností, volba je na stavebníkovi.“ Možná, říkám si, kdyby ty „zmetky“ nenabízeli, bylo by jich po českých luzích a hájích méně… Kdy a za jakých okolností je vhodné hledat v katalogu a kdy bychom měli raději vytočit číslo na nějakou architektonickou kancelář? A existují v tomto rozhodování vůbec nějaké obecné objektivní, praktické a použitelné rady? Myslím, že ano. Proberme si to teď trochu zevrubněji. První úvaha každého stavebníka by měla směřovat k místu jeho budoucího rodinného domu, k jeho charakteristikám fyzikálním i onomu nepřenosnému „aroma“ zvanému duch místa, genius loci. Chci, aby dům byl na tyhle prostorové

– 18 –

podmínky reakcí individuální, a tedy i většinou přizpůsobenější, promyšlenější a bližší ideálu? Nebo mi na tom pramálo záleží a dávám přednost univerzální „optimálnosti“ katalogových nabídek? Asi všichni známe také ten pocit (nedávno jsem ho prožil v prodejně IKEA): obchod je plný zboží od podlahy ke stropu, třeba deset pater, mají úplně všechno, bohužel kromě toho, co potřebujete. Tak jako já nesehnal svůj televizní stolek, tak se budoucím stavebníkům pravidelně stává, že prolistují desítky katalogů se stovkami domů: hodně z nich by se na jejich parcelu, jejich vkus a rodinnou situaci docela hodilo, úplně však žádný. Zajdou pak někdy ke mně s prosbou plány upravit: schodiště přesunout ze středu k západní fasádě, zmenšit okno do ulice a dům o metr prodloužit, aby se jim tam vešla babička, i když částečně bude mít komůrku pod schody… Tvar jejich parcely jim navíc diktuje vilku stranově otočit (komu by na nějaké orientaci ke světovým stranám záleželo, že?), smířit se s tím, že ze sousedního, tři metry vzdáleného pozemku, je vidět do obývacího pokoje i ložnice (to vyřeší plot a okenice!) a odkopat horu zeminy zvící Řípu, protože pozemek pro stavbu je v dosti prudkém svahu, zatímco dreamhouse z katalogu stojí na rovině. Hrůza na něco takového jen pomyslet! Tihle lidé chtějí vlastně zcela individuální projekt, ke kterému se má ovšem dojít cestou všelijakého přizpůsobování a ohýbání projektu jiného. Je to, jako kdyby vás pražský taxikář vezl z Můstku k Muzeu „nejvýhodnější“ cestou přes Jekatěrinburg. Ne, nevybereme-li si dům z katalogu do poslední cihly, tvárnice či panelu z OSB desek použitelný pro naše podmínky, volme služby architekta. Kromě často neřešitelných problémů se svévolnými zásahy do konstrukce a struktury stavby se navíc úpravou typového projektu dostáváme do konfliktu, i pokud jde o autorská práva. A krádež duševního vlastnictví je krádež jako každá jiná. Ta mladá paní, co právě přišla s prosbou o úpravu katalogového projektu, by v Penny neukradla ani rohlík za dvě koruny, ale projekt za několik desítek tisíc jí jako zlodějina nepřipadá. Když jí něco takového řeknete, vyvalí na vás své krásné oči barvy medu lesních včel docela upřímně… Dům z katalogu, třebaže dosti zdařilý a poměrně vkusný, nemusí naší parcele také prostě „slušet“. Problém je v jeho nekontextuálnosti, cítíme, že sem nepatří. Stejně jako každému nesluší hlava nakrátko ostříhaná strojkem doma v koupelně, čehož bývám truchlivým dokladem. Holič je zkrátka holič, proti mně opravdový účesový „dyzajnér“. Má praxi. Má oficínu. Ví si rady s mýma ušima. Jak prosté.

– 19 –

Ing. arch. David Andrlík, Osek (foto: David Andrlík)

– 20 –

Za druhé: velmi doporučuji si nabízený katalogový projekt prohlédnout opravdu dobře. Bývá totiž zvykem v přílišné snaze o nízkou cenu projektu i vlastní stavby řadu potřebných místností prostě vynechat. Kde budete prát prádlo a kde je sušit? Kde umývat vašeho psa či varana po podzimní procházce? Kam budeme ukládat boty? Kam krabice na separovaný sběr? Opravdu se kotel i boiler vejdou do kumbálku pod schody? A co naše Bětka a její perkuse? Nebylo by dobré tu také mít nějaký zadní vstup? Kam dám nádrž centrálního vysavače, kam kbelík, koště a další úklidové propriety? Pokud na tohle všechno budete chtít odpovědět až po nastěhování, můžete se dočkat mnohé deziluze. Přemnohé katalogové domky opravdu neposkytují větší prostor a vtipnější dispozici než byt v paneláku. Znám manžele v nejlepších letech (ať už si pod tím představíme cokoli) v jednom městečku poblíž Ústí n. Labem, kteří si objednali dům podle projektu z katalogu známé pražské firmy. Trochu lehkovážně, jak se ukázalo. Bezprostředně po nastěhování či spíše po pokusu o něj dobrá čtvrtina nábytku zůstala na ulici, neboť jej nebylo uvnitř kam postavit. Do ložnice se nevešlo manželské dvojlůžko, takže pán domu přespával nějaký čas na matraci v komoře. Řešit nastalý problém palandou mu připadalo krkolomné. Přitom byla podlahová plocha nového domku o dost větší než plocha bytu, který opustili. Potíž tkvěla ve zcela defektní dispozici domku: dveře u většiny pokojů byly nalepeny na boční stěny pokojů, takže se k nim nedal přistavět ani mělký nábytek, průchozí obývací pokoj díky dveřím uprostřed delší stěny neumožnil postavit sem sedací soupravu atd. Když jsem byl těmito klienty zaangažován na projektu přestavby sotva dokončeného domu, překvapilo mě, že si z barevných papírů v příslušném měřítku velmi pilně vystřihovali i květináče a posouvali je po jednotlivých pokojích opravdu vynalézavě… Za třetí pak vidím obvyklou nevýhodnost katalogových domů v jejich ukončenosti, v praktické nemožnosti dům v čase zvětšit nějakou přístavbou. V zemích, kde realitní trh opravdu funguje a mobilita lidí je naprosto běžným životním údělem, si člověk nemusí s nějakými dostavbami příliš lámat hlavu. Když mu manželka přiveze z porodnice místo jednoho potomka hned dva nebo tři, dům prostě vymění jako prádlo po koupeli: v téže ulici či alespoň čtvrti se nějaký dům přiměřený novým rodinným poměrům najde docela určitě. U nás tomu tak není. Většina lidí, kteří si svůj dům jednou vybudují, by nutnost přesídlit pociťovala velmi úkorně (nebyla-li by provázena nějakou fantastickou nabídkou nového zaměstnání s platovým polepšením alespoň trojnásobným, ovšem). A tak se domy přestavují a zvětšují. Jenže ouha: ten katalogový dům, který se nám před

– 21 –

léty tak líbil, se najednou k nějaké dostavbě staví jak umanutý osel. Dál to prostě nejede. Pozveme architekta, ten sice na nějaké řešení přijde, ale náklady dostavby, pravidelně spojené s masivní přestavbou, odpovídají spíše ročnímu rozpočtu na provoz Úřadu vlády ČR než naší peněžence… Radím, aby si každý možnost pozdějšího rozšíření životního prostoru rozmýšlel už při prvních úvahách o rodinném bydlení. Katalogové domky jsou jakousi konfekcí svého druhu. Musí se snažit oslovit, ba zasáhnout co nejvíce lidí. Jsem rád, že se to mnohým daří: kvalitou si mnohdy nezadají s kostýmem od prvotřídního návrháře či krejčího. Jen člověk riskuje, že se vedle v ulici mohou objevit dva navlas stejné, což ale nebývá v českých poměrech žádný problém. Kutilství a zdobný pud jeho obyvatel stejně časem individualizují každý dům, stačí se podívat po deseti letech na domořadí původně stejných řadových domů: každý je jiný (většinou jiným způsobem poškozený). Vytočit (vlastně vyťukat) číslo architektonické kanceláře ale můžeme i s prosbou o radu nad katalogem. Často se to opravdu vyplatí.

Gandalf – zvaný také Šedoplášť, profesí kouzelník, jedna z ústředních postav kultovního románu J. R. R. Tolkiena Pán prstenů. komunisté – skupina lidí, kteří věří, že k obecnému blahu lze dojít diktaturou proletariátu a společným vlastnictvím všeho, vč. žen (Rusko, 1919). Už vládli v SSSR (1917–1990) i u nás (1948–1989). Státní zásahy do hospodářství vedly nejprve k hladomorům (Ukrajina, 1932–1933), později k všeobecnému zaostávání ve všem, nemožnosti vycestovat ze země, svobodně mluvit a shromažďovat se. Dnešní komunisté u nás si nepamatují politické vraždy, dlouholetá žalářování nevinných lidí, desetitisíce rozvrácených rodin ani hospodářské problémy, do kterých naši zemi jejich předchůdci uvrhli. Touto kolektivní ztrátou paměti trpí i jejich ikony jako např. Jiřina Švorcová nebo Vojtěch Filip, a proto je ostatní lidé litují. palladiovská Villa Foscari, zvaná La Malcontenta – renesanční vila u Benátek na řece Brenta, vystavěná architektem Andreou Palladiem (1508–1580), autorem slavných Čtyř knih o architektuře a tzv. vysokého řádu v průčelí budov

– 22 –

dreamhouse – (angl.) dům snů, vysněný dům Jekatěrinburg – třetí (či čtvrté?) největší město v Rusku, na Urale, ve kterém žije skoro 1,5 mil. obyvatel. Nazváno původně na počest ruské carevny Kateřiny I., ale mezi lety 1924–1991 se jmenovalo Sverdlovsk, podle rudého komisaře Jakova Sverdlova, který tu nechal postřílet cara i s celou rodinou, protože se bál, že by mohli padnout do rukou postupujícím československým legiím. Ve Stalinově éře zde vznikl největší závod těžkého strojírenství v Evropě, Uralmaš. Středem města prochází hranice mezi Evropou a Asií. OSB desky – moderní stavební materiál, dřevoštěpkové desky s mnoha různými úpravami a širokou škálou použití ve stavebnictví, nábytkářství atd.

– 23 –

JAK SE NAVRHUJE DŮM – NAHLÉDNUTÍ DO KUCHAŘKY ČESKÉHO ARCHITEKTA „Je tam spousta docela zbytečného prostoru“, pokračoval Soames. Bosinney se začal procházet a výraz jeho tváře se Soamesovi nelíbil. „Princip toho domu je,“ řekl architekt, „že musíte mít kolem sebe hodně místa, abyste se – jak se na muže jako vy sluší – cítil úplně volný.“ Soames roztáhl ukazováček a palec, jakoby měřil rozsah důstojenství, které tím získá, a odpověděl: „Ano, ano, rozumím.“ Bosinneyho tvář nabyla zvláštního výrazu, jenž se na ní objevoval vždy ve chvíli nadšení. John Galsworthy, Sága rodu Forsytů

Velkou většinu rodinných domků, které se u nás stavějí, žádný architekt nenavrhuje. Jejich původ dlužno hledat buď v nějakém katalogu, odkud vám zašlou projekt za třicet tisíc korun, jenž může být stejně tak slušný jako úplně idiotský, nebo v produkci Pepy Řízka, stavitele ze sousedství, autorizovaného technika a báječného univerzálního dovedy. Třetí možnost, projekt od stavebního inženýra, vás, je-li dost pečlivý a důkladný, jistotně zbaví obav, že by dům mohl spadnout, že je předražený či že se stane pozoruhodnou biologickou nikou pro všemožné plísně, houby či lišejníky. Co však z tohoto pramene většinou nenačerpáte, je pocit, že dům, který postavíte, bude opravdu dokonale „váš“, vytvořený s výtvarným citem právě pro potřeby vás a vašich nejbližších. Pocit, že lepší obydlí nemůže pro vás existovat, neboť jste s architektem v četných pokusech, často zbloudilých a matoucích, hledali výsledný tvar a podobu měrou opravdu vyčerpávající, než jste došli ke konečnému výsledku. Architekt tu přitom nesloužil jako kreslič vašich představ, nýbrž jako laskavý, avšak nemilosrdný ničitel vašich soukromých i rodinných mýtů o bydlení, jako usilovný předkladatel nových možností a zhusta i jako arbitr rozdílných názorů vašich a vaší manželky. Z čeho se ale taková architektova práce na rodinném domě opravdu skládá? Nejdříve většinou zazvoní telefon. Dnes pořád něco zvoní a cinká: telefon, mobil, Santa Klaus, fax, skype, příchozí zpráva mailu, příchozí SMS, jehovisté se Strážní věží za dveřmi, zkouška požární sirény či kostelník z protějšího chrámu

– 24 –

Nanebevzetí p. Marie posilněný pěti aperitivními pivky v hospodě U zlaté bukvice, který chodí poledne vyzvánět kdykoli mezi půl dvanáctou a tři čtvrtě na dvě. Na druhém konci drátu se ozve milý ženský hlas oznamující „Slovutný pane architekte, chceme stavět rodinnou vilu a vybrali jsme si vás…“ (za zvláštní úvahu by jistě stálo, proč první kontakt, telefonické zavolání či mail je takřka ve všech rodinách ženskou starostí). Prvně je nutné dohodnout schůzku na místě budoucí stavby. Občas se sice setkávám s názorem, že by podrobná katastrální mapa s fotografiemi měla stačit, mně ale stačit nemůže ani v souvislostech zdánlivě banálních a přehledných. Teprve když stojím na pozemku, začne mi hlava pracovat, oči vidět, uši slyšet a nos cítit. Ze všech těchhle ataků pak může vzniknout pocit toho nepřenosného, opravdu „svojského“ ducha místa, který je prvním navigátorem, „empíkem“ na křižovatkách pochodu tvorby. Bývám tam ovšem nejraději pár chvil sám a nejdeli to z důvodů zdvořilosti ke klientovu času, většinou se tam musím vrátit. Nejde totiž jen o vlastní stavební pozemek a jeho charakteristiky: délku, šířku, svažitost, geologické podloží, stromy a keře, co tu rostou, orientaci ke světovým stranám, umístění vjezdu, terénní anomálie, případný hluk, pachy, lokální zamokření či naopak přísuší atd. Je potřeba vnímat i souvislosti: charakter okolní zástavby, charakter čtvrti či městské části, komunikační přístup, umístění zdrojů znečištění či rušivých vlivů, převládající směr větru, vzdálenosti okolních domů od hranice pozemku, jejich výšku. K tomu je dobré hned zpočátku znát případné požadavky z regulačního plánu, kterých tam dnes bývá nasypáno více, než je zdrávo: uliční čára, počet podlaží, tvar a sklon střechy, barva fasády, střešní krytina, orientace hřebene, délka přesahů střech, tvary vikýřů, omezení střešních oken… Dále i požadavky obce na způsob vytápění, chov hospodářského zvířectva či třeba skládkování stavebního odpadu. Jsou pozemky, které vám podobu budoucího domu nabídnou takřka bezprostředně. Jeho základní morfologii, měřítko, někdy i barvu najednou vidíte na displeji uvnitř své hlavy. Zbývá už jej jenom dispozičně vyladit a i v tom vám pozemek hodně pomůže: řekne si, kde má být vstup, kde obytné místnosti, jak orientovat atrium a kam umístit garáž. Máte prostě tenhle „úlovek“ v hlavě v zárodečné podobě už na cestě domů. Budete jej sice v následujících dnech a týdnech ještě hodně otesávat, převracet a větrat, ale jeho hlavní souřadnice jsou už zjevné a nepochybné.

– 25 –

Jiné stavební parcely – a takových je dnes většina – se něčemu podobnému vzpírají. Pětadvacet krát pětatřicet naprosto rovných metrů v obytném satelitu obklopených přehlídkou toho nejúděsnějšího tuzemského balustrádového stavitelství kam oko dohlédne, mě vede k jediné myšlence: postavit tu na truc matnou černou krychli bez oken jako široko daleko jediný rozumný, zdůvodnitelný a krásný tvar… Vydolovat „cosi určitého“ z takovýchhle neinspirativních parcel bývá opravdu burlacká dřina. V tomhle smyslu mívám raději rekonstrukce. Svou podstatou bývají návodnější, svou delší existencí v místě samozřejmější a svými přestavbovými možnostmi přece jen omezenější, nemají-li se celé zbourat. Přinášejí do snů a přání svých majitelů určitý řád, a přestože je pochopitelně nutné potřeby nových obyvatel poněkud limitovat, nebývá to při dobrém výsledku přestavby a fungující spolupráci s architektem na závadu. Pak přijde okamžik, kdy nad bílým skicovacím papírem promýšlím první „nástřel“. Velmi dobře si v té chvíli ještě pamatuji, co mi klient svěřil, jeho přání, postoje i vkus. Zazvoní-li v takovém podvečeru jen krišnovci s nabídkou svých placiček a knížek, ožralý kostelník, který si spletl patro, a manželka s dotazem, kdy přijdu k večeři, ve svém prvním tvaru dům do tmy většinou vyvstane… Druhý den skicu převedu do nějaké sdělnější podoby a pošlu ji klientovi s prosbou o reakci. A propó – klient. Mnohé z nich si pamatuji v dobrém desítky let, spolupráce s nimi byla povznášivá a obohacující, doslova nezapomenutelná, přestože třeba hned nevedla přímou cestou k cíli. Mnozí se stali dokonce mými přáteli a významně ovlivnili moji chuť dělat to, co dělám. Bez nich by to byla jen syntetická macha jak hlas z tyflotechnického počítače. Na jiné vzpomínám méně rád a ambici umět dělat jako opravdový profesionál pro kohokoli jsem léty poztrácel. Sem tam zkrátka člověk narazí nejen na odlišnou „krevní skupinu“, ale mnohdy dokonce i na bytost z jiné planety. „Já jsem živnostník, když někdo přijde a dá si pivo, tak mu ho natočím,“ řekl hostinský Palivec Bretschneiderovi. Přijde mi někdy, že mám do Palivcova liberalismu dost daleko: je-li projekt po půlročním edukativně projektovém úsilí pořád u obloučkových oken a apsidy pro jídelní stůl, házím ručník do ringu. Nejdůležitější podmínkou vzniku dobré stavby je hned zpočátku zatáhnout klienta do společné práce. Jsou lidé, kteří řeknou: „Nějak to udělejte, já vám věřím.“ To je divné, vždyť se vidíme poprvé v životě, povídám si a nemám moc jasno, zda tenhle pán či paní vědí, o čem mluví. Jinému je naopak třeba zdůvodnit každé železo či třmínek ve výztuži věnců, navržený způsob spojování plechů či schéma rozvodů topné vody, primárně ne z důvodů jeho snahy ušetřit, ale protože ho to

– 26 –

upřímně zajímá a stavbou domu se chce něčemu naučit. Když potom s takovým klientem pouštím svůj projekt do světa, mívám velmi dobrý pocit. Smutným druhem zadavatele je tzv. váhavý střelec. Bývá mu mezi padesátkou a šedesátkou, má našetřeno půldruhého milionu a bydlí na kraji městečka v domku, který si svépomocí postavil v r. 1978. Žije s manželkou, ale jejich vztah zrovna prochází už pár let krizí. Mají tři dcery, nejstarší se rozvádí, prostřední vdává a nejmladší nechala učení a utekla do Somálska, protože rodiče už nechce vidět. Pán domu by si k sobě rád vzal svou starou maminku, manželka ji ale bohužel nesnese. Naproti přes ulici rozparcelovali louku a jedna parcela tam zbyla, tak ji koupili a říkají, že chtějí stavět. Nijak na to ale nespěchají… Takový člověk bývá poněkud „bažinatý“, mění svůj názor na dům každý měsíc a stejně stavět nebude patrně nikdy. Přinutit ho k jasnému stanovisku je jako chtít přibít puding na zeď. Nu, ale zpět k práci. První skici jsou odeslány a bývá dobré si nad nimi znovu společně sednout. Setkání se vždycky snažím naplánovat s jistým odstupem, aby měl klient dost času si vše prostudovat a promyslet. Tak vznikne několik verzí po sobě, tři, ale také pět či sedm, až má klient jasno, že jsme dorazili k cíli. Tyhle postupné varianty dávají smysl, zatímco vůbec nerozumím požadavku, abych předvedl dvě či tři varianty současně. Člověk přece ve své mysli řešení přirozeně třídí na dobré a horší – a jaký dává smysl kreslit ty druhé? Vždyť bych je přece – až na výjimky – sám musel klientovi rozmlouvat… Zamýšlím-li se také nad tím, vzniká-li v architektově hlavě nejprve tvarová podoba domu a teprve pak jeho dispoziční náplň, musím říci, že nevím: u mne samého se to hodně střídá. Někdy člověka napadne tvar, hmota domu a všechny důvody mluví pro to, aby byl preferován pro svou nezpochybnitelnou kvalitu v daném prostředí. Jindy je postup opačný – kostra domovní dispozice obrůstá masem teprve následně. Nikdy to však není tak, že architekt cpe dispozici do předem daného tvaru jako řezník prejt do jitrnice – nějaká představa vnitřního uspořádání se vlastně v určité míře rodí paralelně s tvarem. A totéž platí i naopak. Odsouhlaseno klientem, v ideálním případě nadšeným a natěšeným, odsouhlaseno i stavebním úřadem z hlediska architektonického vzhledu. Nastupují ke svému dílu práce stavební inženýři, konstruktéři, statik a ostatní specialisté. Architekt však dům nesmí pustit ze zřetele, aby jej potom v prováděcím projektu vůbec poznal. Desítky hodin konzultací, desítky skic detailů, desítky hodin na vlastní stavbě. Pak se někdy dům povede. Jedete krajinou a on tu stojí u lesa v letním podvečeru, jako by sem od věků patřil. Být architektem je v té chvíli vážně krásné.

– 27 –

jehovisté se Strážní věží – dnes už státem uznaná náboženská společnost Svědkové Jehovovi se od jiných křesťanských církví velmi liší nejen svým svérázným překladem Bible (Vatikán spočítal přes 2000 odchylek), ale i tím, že jim záleží na zásadách (Kristus nebyl ukřižován, zemřel na kůlu, darování krve je smrtelný hřích atd.), na kterých ostatním křesťanům nesejde. To činí jehovisty poněkud agresivními a zatvrzelými, svůj žalostný stav si zpravidla ale neuvědomují. Vstoupit do interakce s jehovistou je i pro normálně vyvinutého asertivního jedince velmi svízelné, zbavit se jej lze často jedině útěkem. Jehovisté jsou mistry v předpovídání konce světa. Nikdy jim to zatím nevyšlo, ale nic si z toho nedělají a předpovídají vždy znovu a znovu. Jejich ústředí sídlí v Brooklynu v USA. Odmítají vojenskou službu, neslaví Vánoce ani Velikonoce, nesmějí zpívat koledy. Mnoho jich skončilo v koncentračních táborech i komunistických lágrech. Předpokládají, že Ježíš spasí 144 000 lidí, samozřejmě jehovistů. Strážní věž je jejich časopis. Čtenáři Blesku nebo Aha! si v něm obvykle moc nepočtou. empík – příslušník vojenské policie armády USA. Při přesunech vojskových těles postává na křižovatce a ukazuje kolegům, kudy na nepřítele. Také vyšetřují různé špatné vojenské skutky, třeba opilost za volantem tanku nebo korupci v armádě, takže u nás by moc práce neměl (až na těch pár protekčních slipů). Mají charakteristické bílé helmy s písmeny MP (= Military Police). burlacká dřina – devastující práce ruských nevolníků, tahačů lodí proti proudu řeky Volhy v carském Rusku. Vodáci něčemu podobnému říkají koníčkování. Nezapomenutelný obraz s burlaky namaloval mistr ruského realismu Ilja Jefimovič Repin (1844–1930), dojemnou báseň o jejich přetěžkém údělu složil také Nikolaj Alexejevič Někrasov (1821–1878). krišnovci – přívrženci mezinárodní společnosti Hare Krišna, odnože hinduismu, ve které hraje hlavní úlohu Kršna (Krišna) a Ráma, dva avatáry boha Višnua, kteří zde zaujímají pozici nejvyšší bytosti na místě Brahmy. Jasnější to ani být nemůže. Krišnovci jsou milí a vegetariánští, v jednom kuse cvičí jógu nebo jen tak meditují a vydávají přitom podivuhodný zvuk óóóóóm. tyflotechnický počítač – počítač pro nevidomé, konverzující charakteristickou odosobněnou řečí i frazeologií

– 28 –

NĚKTERÉ POVĚRY A MÝTY KOLEM BYDLENÍ V RODINNÉM DOMĚ Pověra je poezií života. Johann Wolfgang Goethe

Navzdory faktu, že komunistické strany nemají žádný spolehlivý styk s masami, nedostávají se k moci akcí mas, neorganizují výrobu ve prospěch pracujících a všeobecně nevládnou podle přání lidu – udržuje se neustále obrovský konglomerát mýtů, nedorozumění a zmatků, podporující představy, že komunismus je nějak mysticky spjat s lidem. Jeane Kirkpatricková, 1984

Pověra je nepodložená víra v souvislost nějakých věcí či jevů. (Mýtus má definici širší, více významů, ale přidržme se snad pojetí mýtu jakožto smyšlenky, výmyslu či bludu.) Vypozoroval jsem například před mnoha lety systematickým výzkumem u babičky na prázdninách, že barva kočky, která ráno člověku přeběhne přes cestu, je bez exaktně doložitelné kauzality k množství problémů, které den pro něho přinese, černá. Černá kočka dokonce paradoxně předznamenala problémů méně než druhý den kočka zelená, neboť se jedné útlocitné místní dámě nelíbilo, že jsme ji (tu kočku!) z výzkumných důvodů nazelenili latexem, a udala nás na vébé… Existují nějaké obecnější pověry a mýty také v oblasti výstavby rodinných domů a bydlení v nich? Samozřejmě, černá kočka vám může zkřížit i cestu na stavbu, ale mám-li pro naše povídání vybrat nějaký půltucet výroků velmi typických, pak tedy začněme oním zemitým: „Kdo má chalupu, ten má… (hýžďové svaly) v kalupu.“ Dodnes často slýchávám: „V paneláku jsem měl klídek, teď, co jsme si s Miluškou postavili, se nezastavím a v létě bych potřeboval, aby byly zprávy v televizi nejdřív tak v jedenáct.“ Naznačuje se tím, že trávník roste jako zběsilý, okapy se zanášejí ostošest, špatně přidělaná treláž pod vistárii se pořád trhá, plot aby člověk natíral v jednom kuse a manželka, ke všemu odebírající časopis Dům a zahrada, vzdychá tu po terase, pergole a „bárbekjů“, ondy zas po zimní zahradě, také bazén by to prý chtělo a k němu pěknou sauničku.

– 29 –

Doporučení základní: kvalitní vnější plášť domu. Plech na klempířské detaily a okapy nebudete přece natírat, na to je váš čas opravdu drahý. Koupili jste chalupu: tašky na střeše přes svůj věk vypadají ještě dobře a žádná díra nikde není vidět? Nekompromisně vyměnit, jinak riskujete, že vám do střechy začne zatékat přesně týden poté, co v podkroví dobudujete ty krásné dětské pokojíčky s obláčkovými tapetami. Slevíte-li něco ze svých snů o masážní vaně, asi to přežijete snáze než nekvalitní výplně otvorů: masáž vám poskytnou v Salónu česko-thajského přátelství na náměstí i s dámskou obsluhou, ale bude-li vás druhý den doma čekat obrušování oprýskaných nekvalitních nátěrů z oken, asi o to extatické uvolnění v oblasti bederní páteře zase rychle přijdete. Doporučení druhé: dobrý a uvážlivý odhad, co zvládnu vlastními silami, případně silami rodinného klanu, a na co už si budu muset určité služby najímat. Nebo vás opravdu baví věčně objíždět svůj dvouhektarový pozemek sekačkou, někdy i dvakrát týdně? Štípat haldy dřeva zvící Řípu? Děti opustily hnízdo hodně záhy, vy ale pořád taháte svůj vysavač celým domem jak melancholický démon? Doporučení třetí: než se pustíte do budování zimní zahrady, zkuste manželce raději nabídnout ten lososový šikézní kostýmek od Versaceho nebo exotickou dovolenou v Oňara – Oňu – Oňara. Třeba tím přijde na jiné myšlenky. Mýtus číslo dvě: ploché střechy dělíme na ty, do kterých teče, a ty, do nichž zatím neteče. Toto dávno neplatí! Tenhle bonmot byl hodně krutý vždycky a stejně by bylo možné jej aplikovat na střechy sedlové, pontony či gumové galoše, lodičky z vlašských ořechů nebo neoprenové obleky. Jednou totiž zateče do každé střechy a „žádná klenotnice není věčně plná“ (Př 27, 24), na druhou stranu ale platí, že teče-li vám do střechy, není chyba v její plochosti, nýbrž ve způsobu, jakým byla provedena. Izolatéři to odbyli, protože Franta či Vasil zrovna slavili narozeniny a spěchali do hospody. Projektant to odbyl, protože neuvážil zatížení střechy či vlhkost vnitřního prostředí pod ní. Mnohaletá zkušenost mi ale velí zastávat se plochých střech, jejichž životnost či náchylnost k poruchám je stejná jako u střech ostatních. Poté, co se prakticky přestaly provádět jednoplášťové střechy, jsem dokonce přesvědčen, že dobře udělaná plochá střecha vám vydrží déle. Pro inženýrský vtip mám rád zvláště střechu inverzní, obrácenou, ta ukrývá hydroizolační vrstvu až pod vrstvou tepelně izolační a tím ji chrání před nepřítelem největším, totiž ultrafialovým zářením ze slunečního světla. To je schopné časem degradovat jakoukoli plastickou hmotu, ale schováme-li ji do tmy, můžeme

– 30 –

životnost střechy prodloužit až několikanásobně. Báječná je rovněž střecha zelená, vegetační, která domu propůjčí podivuhodně zabydlený, takřka hobití výraz, přispívající k jeho integraci do přírodního prostředí kolem. Vrstva hlíny tu opět schovává hydroizolaci a chrání ji před bodavými ultrafialovými šípy. Ano, připouštím, někdy může být s těmito střechami i opravdová svízel. Většinou tehdy, nejsou-li správně navrženy, tzn., že neobsahují správné vrstvy ve správném pořadí. Třeba ani neprotečou a uvnitř „prší“ ze sražené vody, jež kondenzovala v nevhodný okamžik. Následují pak většinou plísně, koroze a jiné nezdoby, které ve svém důsledku mohou časem ohrozit i střešní konstrukci. Problém řeší dobře udělaná větraná dvouplášťová střecha, u které se nezapomnělo na vzduchovou vrstvu spojenou s vnějším prostředím. Taková je vhodná i nad prostory s vysokou relativní vzdušnou vlhkostí (i nad 80 %). A co probrat dál? Třeba pověru o tom, že každý historizující dekor na vašem domě je zavrženíhodný kýč a projev vkusu málo vytříbeného. Nuže, nesdílím tento názor. Po orgiích štukových imitací v 90. letech, označovaných univerzálně jako podnikatelské baroko, se dnes už takřka obecně prosadilo opačné mínění i u nepříliš poučené veřejnosti. Co není „minimalistické“ a bezozdobné, je nevkusné. Mnozí projektanti tak doslova „zamaskováni“ tímto stylotvorným výkyvem úspěšně a lacino uplatňují své velmi plytké a málo rafinované tvůrčí projevy na trhu soudobé architektury rodinného domu. Adolf Loos a jeho břitká stať Ornament a zločin je znovu citována ze všech stran i po stu letech. Je to nebezpečná past, neboť z domu jako by stačilo očesat římsy a dělící příčky v různě poházených oknech a máme tu novou architekturu s velkým A! Působím jako architektonický poradce na venkovském stavebním úřadě a z první ruky tak mnohdy zažívám ten doslova teroristický atak na prostředí českého maloměsta či vesnice, o architektuře a obecném vkusu nemluvě, který představují práce místních techniků a inženýrů, kteří mnohdy pouze překreslí laickou představu manželky stavebníka, jindy předělají ukradený katalogový projekt. Na druhou stranu citace klasických architektur či aluze (narážka) třeba renesanční ikonografie zůstávají v rukou celé řady architektů významným prostředkem k dosažení výtvarně svrchovaných počinů. Vnadidlo klasicismu je asi věčné, ale v dobré soudobé architektuře by nikdy nemělo jít o prvoplánový návrat k tradici. Tím méně o to, co nepoučený „výrobce romantických iluzí“ za tradici pouze považuje. Něco jiného je ovšem použití historických prvků zasazených do moderního kontextu. Výsledek může být hodně překvapivý. Vždy je však velmi důležité

– 31 –

Ing. arch. Pavla Burešová, Plasy (foto: Robert Žákovič)

– 32 –

tyhle ingredience používat s poučeným, někdy až trochu humorným odstupem, a ovšemže tu platí i ono okřídlené méně znamená více. Čtvrtý mýtus: čím více světla, tím lépe, okna na jih by měla být co největší. Léto 2010 se svou sérií tropických dnů asi zasadilo tomuhle „atributu modernity“ v mnohých hlavách hodně velkou ťafku. Velká okna jsou jistě žádoucí a jen ona dokáží zprostředkovat žádoucí míru propojení exteriéru s vnitřkem domu. Jsou dnes natolik silným stylotvorným prvkem i obecně přijímaným „luxusem“, že se obyvatel domu smíří i s výrazně vyššími poplatky za energie, než jaké by hradil v případě oken standardních. Přes úžasný technologický pokrok umožňující dnes běžně počítat se součinitelem prostupu tepla u oken UN < 1,0 W/m2.K je třeba mít na zřeteli, že pro plnou venkovní stěnu domu platí hodnoty 5–6krát nižší. Okenním sklem tedy přijdeme oproti běžné stěně o pětinásobek tepelné energie! Letní přesvětlení a přehřátí pokoje díky velkým oknům je dalším nepříjemným průvodním jevem velkých skleněných ploch. Vnitřní žaluzií se něco podobného dá eliminovat jen velmi nedokonale, proto se nyní hojně užívá žaluzií předokenních či okenic, většinou posuvných. Připustíme-li, že v našich podmínkách je klimatizovaný interiér rodinného domu sám o sobě velmi sporným luxusem, je řešení s předsazenými stínicími prvky jistě vhodnou možností. Snad ještě lepší ochrana prosklených otvorů spočívá ve fixním přetažení střechy. V závislosti na přesné poloze fasády vůči světovým stranám lze tohle předsazení střechy zcela přesně vypočíst tak, aby střecha v zimě, kdy je i v poledne sluníčko jen nízko nad obzorem, neclonila, zatímco v létě udržovala stěnu pod sebou v trvalém stínu. Také takovouhle pověru slýchávám: „Národní charakter rodinných domků je mezinárodním slohem překonán, americké, švýcarské či třeba kanadské domy se u nás dříve nebo později tak jako tak přestanou vnímat jako cizorodé.“ Omyl – obrovský, fatální omyl! Řádně se k němu postavit by vydalo na samostatné pojednání o soudobém regionalismu v rychle protřepávaném šejkru dnešní globální reality, jevu skutečně či jen zdánlivě upozaděném, ale proto o nic méně důležitém a zásadním. Oč více se každý takovýhle mezinárodní domek stane opravdu řádem zdejších věcí, přesně o to obral duši téhle země. Domov, vlast… A poslední mýtus do půltuctu: dřevostavby jsou výhodné a mají dobré tepelně-technické i jiné vlastnosti. Nuže, nejsou. Generálně řečeno: jsou drahé (přestože lesy pokrývají více než třetinu naší země!), a i když jejich tepelná izolace bývá dobrá, jejich tepelná akumulace je z podstaty tohoto materiálu příliš nízká.

– 33 –

Připouštím, že nás při způsobu vytápění a chlazení takových domů zajímá akumulace (většinou) podstatně méně než u domů klasických. U skeletových či rámových dřevostaveb si mezi jednotlivé konstrukční prvky můžeme nastrkat v zásadě jakoukoli vrstvu izolace a oboustranně ji kapotovat nejrůznějšími deskovými materiály. Avšak akumuluje jedině hmota, a tu vyvstává svízel v tom, že všechny izolační materiály jsou příliš lehké a porézní, pro akumulaci téměř bezvýznamné. V kanadském srubu si poradí tak, že uprostřed dispozice vyzdí majestátní, těžké krbové těleso z kamene, které akumuluje jedna báseň. Udělá-li si ovšem něco podobného tuzemec ve svém srubu ve vilkovém satelitu na Hané (já to viděl!) bez okolního desetihektarového pozemku porostlého tundrou, prozradí na sebe hned dvě věci: za prvé to asi bude velký čtenář Ernesta T. Setona a za druhé ho čte zřejmě v Braillově písmu, neboť je bohužel slepý. Přestože dřevostavby občas projektuji, nestal jsem se jejich velkým přítelem. Malá akumulace způsobuje paradox, že když si v zimě zatopíte v krbu, za hodinu se musíte svléci do trenýrek (ne že by to samo o sobě bylo vždycky na závadu!). Přebytečného tepla nás jeho „uskladnění“ ve stěnách nedokáže zbavit a dochází tak k přehřátí interiéru (ach, ano, bráním se zlobě zastánců dřevostaveb, vím, že se vyrábějí i „legrační“ krby s výkonem do 2 kW). Dřevostavby jsou také velmi náročné na dokonalé provedení. Jak asi budou vypadat jejich parozábrany za několik desítek let? Jsou hořlavé, s malou požární odolností. Mají malý akustický útlum a neprůzvučnost stěn je velmi problematická, takže lze mluvit o „chatové“ akustice. A na jejich životnost bych si také nevsadil. To vše by zajisté bylo možné pominout, kdyby byly podstatně levnější než domy z klasických materiálů. Jenže nejsou. Mýtů a pověr kolem bydlení v rodinném domku (a z nich často vyplývajících zklamání) se zdá být opravdu hodně. V další kapitole se k nim ještě vrátíme.

– 34 –

Vébé – Veřejná bezpečnost, za socialismu název státní policie. Jejím hlavním úkolem bylo pátrat po rozkrádačích majetku v socialistickém vlastnictví, dávat pokuty řidičům a rozhánět demonstrace, v čemž spolupracovala s tzv. Lidovými milicemi, ozbrojenou pěstí. hobití výraz – útulný, zabydlený, poznamenaný kouzlem osobnosti, podle hobitů, malých obyvatel Kraje ve Středozemi z románů J. R. R. Tolkiena Hobit a Pán prstenů. Jejich domy pod zemí úžasně splývaly s krajinou a byly velmi útulné. Však poslyšte: Byla to hobití nora, a to znamená komfort. Měla dokonale okrouhlé dveře jako okénko lodní kajuty, nalakované nazeleno a s nablýskaným žlutým knoflíkem mosazné kliky přesně uprostřed. Dveře vedly do předsíně jako do válcovitého tunelu, velmi komfortního tunelu bez kouře, se stěnami obloženými dřevěným táflováním a s kachlíčkovanou podlahou, pokrytou koberci, zařízeného leštěnými křesly a velikou spoustou věšáků, protože hobit rád přijímal návštěvy. Kdo viděl úžasný film Petera Jacksona ví, o čem je řeč. Loos Adolf – slavný architekt narozený v Brně v r. 1870 (zemřel 1933 v Kalksburku u Vídně), klasik moderní architektury. Sám se představoval jako A. L., světoobčan, stálé bydliště v expresu Londýn – Paříž – Vídeň – Praha et retour. Nejznámější jsou dvě jeho stavby, obchodní dům Goldman a Salatsch ve Vídni a Müllerova vila v Praze. Jeho objevná kniha Hovory (jindy Řeči) do prázdna se slavnou statí Ornament a zločin (u nás vyšlo r. 1929) se dodnes čte s velkým zájmem a potěchou ducha. Jen si musíte zvyknout na slovník té doby, plumbíři jsou dnešní instalatéři a Celovec je Klagenfurt. Seton Ernest Thompson (1860–1946) – americký spisovatel, ilustrátor a přírodovědec, narozený ve Velké Británii. Založil hnutí woodcraft, což se obvykle překládá jako „zálesácká dovednost nebo lesní moudrost“. Spolupodílel se také na vzniku skautingu. Jeho nejznámější kniha se jmenuje Dva divoši, pořád stojí za to si ji přečíst. Braillovo písmo – plastické písmo vystupující z papíru či jiného materiálu, které pro nevidomé sestavil ve svých patnácti letech Francouz Louis Braille (1809–1852) v r. 1824. Je za to uložen v pařížském Pantheonu mezi ostatními velkými Francouzi (jako např. Varšavanka Marie Curie Sklodovska, nebo Ženevan Jean Jacques Rousseau).

– 35 –

JINÉ POVĚRY A MÝTY KOLEM BYDLENÍ V RODINNÉM DOMĚ „Mýtus je pro mě opravdu velmi významný. Pro lidstvo znamenají mýty pocit kontinuity, sounáležitosti s ději minulými. Mýtus znamená i symbol… Mýty – to je paměť lidstva.“ Ray Bradbury v rozhovoru s Ľubošem Juríkem, 2002

Tohle vyprávění bude volným navázáním na výběr pověr a mýtů v předchozí kapitole. Kolem stavění a bydlení v rodinném domku jich totiž existuje opravdu bezpočet, přidejme tedy druhých šest do tuctu. Začněme třeba legendární průpovídkou: můj dům – můj hrad. (Hned poznamenávám, že není tak těžké poznat, který z investorů současných rodinných vilek a vil si tohle opravdu myslí. Jejich dům je toho svědectvím docela jasným.) Původ rčení je ale dlužno hledat za „Kanálem“: my home – my castle. Anglický gentleman tím světu signalizuje míru své vlastní svobody i odpovědnosti. Všimněte si, prosím, slovíčko home znamená především domov, domácnost, rodinu, dům v tom smyslu, v jakém ho používá Bible („Spasen budeš ty i všecken tvůj dům,“ Sk 11,14). Anglický gentleman tedy neříká my house nebo my residence, nýbrž můj domov. Míní tím především posvátnost svého soukromí narušitelnou jen soudním rozhodnutím, královniným přáním nebo vyšší mocí. Lhostejno, máli na mysli dům či byt. Tradice parlamentní demokracie a násilnými zvraty nepotrhaná letitá kontinuita kulturního kánonu mu přitom doslova stojí za zády jak maják na útesu folkestonském. Můj dům – můj hrad, říkával český gentleman v letech komunistického bezčasí a myslel tím svou soukromou představu o tom, jak mu mají tehdejší mocipáni dát pokoj alespoň doma, svůj mýtus mimospolečenského života. Myslel tím, že doma může říkat věci, za které, kdyby je pronesl třeba v hospodě, mohl být popotahován, ba i vyhozen od komunistů! Pár nebojsů ze stranických sekretariátů údajně dokonce při televizním hokeji v přítmí svého obýváku nefandilo Sovětům, ba dokonce se našli i soudruzi, co si před svou chotí v ložnici ulevili (potichu ovšem)

– 36 –

na adresu samotného Brežněva (např. „Miláčku, máš mnohem krásnější obočí než Leonid Iljič!“). Tahle doba přinášela vědomí, že domov je fakticky jediným ostrovem v moři nesnesitelného či v lepším případě jen otravného společenského bytí (zaměstnání, veřejná správa, sdělovací prostředky – tak se tehdy říkalo médiím, schůze, výročí, průvody), však to jistě pamatujete. Pro mnohé bylo (a někdy pořád je) postavit si dům gestem, bezmála prohlášením nezávislosti. Postupně posílila také jiná subspecies homo sapiens: člověk předvádivý. Sametové předání moci k nám otevřelo cestu nevídané spoustě stavebních prvků a materiálů a českým talentům svého druhu vyrostlo pod rukama množství domů demonstrujících nabytou svobodu způsobem někdy jen těžko uvěřitelným. Nechci tu nyní poznovu pitvat éru podnikatelského baroku, považuji to dnes už za nošení krtků do mé zahrady. Pořád mě ale překvapuje, jakých hodnot amplituda tohohle výkyvu dosáhla. V jednom svém aforismu Stanislaw Jerzy Lec řekl: „Blahoslavení lidé, kteří nemají co říci a neodívají tento fakt do slov.“ Parafrázuji před mnohou vilkou z té doby: „Blahoslavení lidé, kteří nevědí co stavět a neodívají tento fakt do cihel, tašek a betonu.“ Nu dobrá, ale jak to s tím můj dům – můj hrad doopravdy je? Je to tedy jen mýtus, který nemá své reálné pozadí? Ale kdeže! Jen je třeba rozlišit správně, co na stavební podstatě rodinného sídla úplně podléhá osobní libovůli stavebníků a co je jeho součástí veřejnou. Interiér, ba i některé omezené části vnější podoby budou pravděpodobně po celou dobu existence domu vnímány většinou pouze vlastní rodinou a bylo by asi škoda, kdyby se její členové nutili do nějaké stylizace, ve které by se necítili dobře. Myslíte, že to nehrozí? Copak neznáte rodiny, kterým interiér zařídil akademický architekt, guru přes feng-šuej, či tchyně? A oni se tu teď bojí pohnout skoro s čímkoli… Potkávám dokonce dámu, jež zdědila byt po svém pradědečkovi, bývalém prvorepublikovém poslanci, nacpaný černým eklekticistním nábytkem a obrazy od Úprky a Hudečka, a ze stěží pochopitelné piety tu nic nemění… Pověsit si na stěnu plakát s její oblíbenou skupinou Dave Dee, Dozy, Beaky, Mick and Tich, dovezený za spoustu liber z londýnského antikvariátu – strašné jenom pomyslet! Sama ovšem svému bytu říká žertem mauzoleum. Brrr! (Letos kandidovala za Nezávislé, což považuji za veselý paradox.) Co může být privátnější sférou, přímo hřištěm pro hry Vaší Libovůle než ložnice, pracovna, rodinný pokoj či spíž? Vnější podoba domu by však měla být vždy jistým průsečíkem. Nábojem kočárového kola, ve kterém se jako loukotě sbíhají názory a přání stavebníka,

– 37 –

zkušenost a erudice jeho architekta, regulativy územního plánu, technická omezení daná požadavky orgánů státní správy a samosprávy, správců sítí či předpisy hygienickými, protipožárními apod. Když tohle všechno nezafunguje jaksepatří a převáží soukromá, často bohužel nekultivovaná přání, efemérní romantické sny, kočár do stanice Skvělé Bydlení nedojede. Kolo se mu rozpadne. (Architekt ví, že z dvanácti loukotí takového kola by mělo tvořit pět klientovo přání, pět talent a práce projektanta a nejvýš dva paprsky patřit všem ostatním. Kočár ovšem havaruje, chybí-li i jen jediná loukoť.) Netvrdím, že vám jako stavebníkovi zbývá k opanování jen interiér vašeho hradu, zatímco jeho vnější podoba je povýtce věcí veřejnou, a tedy antagonistickou a nadiktovanou. Dopadne-li to takhle, je důvod plakat. Tak, jako si neumím představit puristický dům vymalovaný v interiérech krajinkami a žánrovými obrázky á la Josef Matěj Navrátil nebo česká pizzerie v okresním městečku, tak si ani nedokážu vybavit člověka, který by něco podobného ve svém nitru ukočíroval a nebyl v perníkovém rauši či v atace schizofrenie. Mýtus číslo dvě: jakoukoli stavbu lze opravit. Nuže, říkám rovnou ano, ale… už u chalup z první republiky bývá někdy zcela jasné, že jejich oprava nedává smysl, náklady by velmi převýšily výdaje za novostavbu. A což teprve u staveb starších! Je zajímavé, jak se k těmto otázkám muži a ženy stavějí odlišně. (Kdybych nepovažoval genderová studia – netýkají-li se ovšem mého oblíbeného indonéského hudebního nástroje genderu, dvanácti zavěšených kovových desek vydávajících neslýchané melodie – za nanicovatou kratochvíli podivných existencí a „vědu pro vědu“, byl bych v pokušení napsat, že právě tohle by mohlo být tématem rozsáhlého celoživotního studia nějaké zanícené profesorky doktorky Zorky Horké.) Muž, který koupí chalupu za 285 000 Kč, mokrou a prolezlou dřevomorkou, se nechá přesvědčit o její fyzické dožilosti a rozumnosti zbourání většinou bez výraznějších otřesů, utěšen alespoň nádherou volného pozemku, který se tu před ním otevře, a možnostmi, které mu nabídne. Žena, zvláště žije-li bez manžela, v takovém případě reaguje nezřídka mnohem emotivněji: „Prodám šperky z dědictví po babičce, prodám auto, vezmu si hypotéku, kolik bude třeba – jen tu krásnou chalupu, pane architekte, zachraňte…“ Nu, co naplat, slzy v očích někdy zafungují, chalupa opravdu stát zůstane a stane se životním traumatem romantizující učitelky, nebojácné kadeřnice nebo zaťaté jazykové lektorky. Těch peněz, co spolykala, a výsledek pořád není nijak povznášivý, do „pravého ořechového“ má opravdu daleko.

– 38 –

Čtu po sobě právě napsaný odstavec a pocit, že bych se měl dámám omluvit, sílí. Nuže tedy, milé čtenářky, moc mě mrzí, jestli jsem vás (nechtě, opravdu) popudil. Určitě to lze přičíst mé maskulinní nedostatečnosti a omezenosti nebo také tomu, že my, pánové, jsouce zmatečně nazýváni silnějším pohlavím, většinou vytrháváme tyhle shnilé trámy, vykopáváme plesnivé podlahy nebo podřezáváme ty vlhké kameny jaksi vlastníma rukama… Ale pojďme raději dál a proberme další mýtus: architekt je drahý. A co hokejista, advokát, plastický chirurg, kadeřník, armádní generál či vedoucí kanceláře premiéra? Zubař, daňový poradce, obkladač, poslanec nebo kabaretní umělec? A co teprve tenista, pilot, lobista přes evropské fondy, manažer nebo odborářský boss? Vždycky bývá dobré uvědomit si jasně, co od stavby svého rodinného domu očekáváme. Spokojíme se s řešením standardním, katalogovou produkcí, nebo vyžadujeme opravdovou architekturu, individuální tvůrčí počin? Konfekci, nebo kostým šitý na míru? V druhém případě vyzveme ke spolupráci architekta. Jak poznat toho dobrého, si v této knize také povíme. Výsledkem jeho práce pak nejspíše bude dům, který přijmeme my s radostí a pocitem, že si stavíme přesně to, o čem jsme vždycky snili, a veřejnost bez rozpaků, ba s obdivem. Pokud nám profesionál zpracuje nejen projekt pro stavební povolení, ale i projekt realizační a na jeho základě i výkaz výměr a zajistí i svědomitý dozor při stavbě samé, můžeme si být jisti, že se nám honorář architekta v eliminaci vícenákladů vlastní stavby vrátí několikrát. Čtvrtá pověra, která mě napadá: dům musím oplotit, jinak se v něm nebudu cítit bezpečně. Vždycky mě zaskočí, když klient, i velmi světaznalý, ba pobývající v životě na několika kontinentech, si v posledku koupí pozemek v Čechách a požaduje svůj dům ohradit plotem velmi bytelným. V Americe, Švédsku nebo v Holandsku, odkud se vrátil, nic podobného neviděl, to se přizná, ale tady? Šaňo Žabka, vulgo Tříprsťák, původním povoláním recidivista, k tomu říká: „Žáden plot, mi, boha jeho, v životě

– 39 –

němože zadržať, iba ma namosúrí…“ Pak si sem přidáme cedulku s nápisem: Jak přelezeš plot, bude z tebe šrot s obrázkem rotvajlera, cenícího zuby. Když pak tato bestie náhodou opravdu pocuchá pošťačku nebo zástupce starosty, můžeme si odsedět pár měsíců za plotem ještě solidnějším. Ale vážně: proč i racionálně myslící člověk trvá na plotu? Vždyť jeho bezpečnostní význam je evidentním mýtem. Přiznejme si: nám Čechům většinou prostě dělá dobře, vidíme-li svých osm či dvanáct arů pěkně vytnutých ze zemského povrchu. Plot nemusí chránit, hlavně když vyznačuje. Jen bychom si to měli umět přiznat. A také ale respektovat cizí pozemek, i když oplocen není. Proberme další mýtus: podrobné regulativy, čím více, tím lépe, jsou podmínkou, ba zárukou dobře vypadající ulice či obytné čtvrti. Běžný, dnes už celoevropský úřední omyl. Za minulého režimu, který jsme bourali s takovými nadějemi, bylo mnoho architektů, kteří vnímali „…rodinný dům jako výsledek územně plánovací koncepce sídla“ (Prof. Ing. arch. M. Šarafín, DrSc.). Novým stavebním zákonem platným od r. 2006 se dostáváme podobným názorům znovu na dosah. Ne, rodinný dům je přece primárně výsledkem svobodného přání a investiční potence klienta a poučené erudice architekta, žádná územně plánovací koncepce ani regulativ ještě nikdy žádný dům nevymyslely, nezainvestovaly ani nepostavily. Běžný úředník stavebního úřadu, kterých je všude pětkrát více než za minulého režimu, je ovšem toho mínění, že dům nelze zakázat, splňuje-li všechny regulativy, a ovšem i naopak povolit, překročí-li nějaký předpis, např. o přesahu střechy, byť o jediný milimetr. Jako by zárukou dobrého výsledku byly ony regulativy samy o sobě. Řešení vidím v obsazení každého stavebního úřadu dobrým a kvalifikovaným architektem, člověkem jisté životní zkušenosti, rozhledu a praxe, který bude ve městě, kde na úřadě působí, také žít. Bude umět obhájit, proč to či ono nepovolil nebo naopak odsouhlasil a jeho názor bude nepominutelný. Nemáte souhlas městského architekta, kterému se váš projekt zkrátka nelíbí? Dohodněte se s ním, jak projekt přepracujete, jiná cesta ke stavebnímu povolení nevede… Stěžovat si ovšem můžete: starostovi, městské radě, ba na kraj či Komoru architektů ČR. Architekt pak musí dokázat svůj názor obhájit… Ech, těšínská jablíčka! Kampak u nás s individuální odpovědností. Vždyť zaštiťovat se regulativy je tak úředně neprůstřelné, tak sladce bezpracné… Šestá, pro tohle povídání poslední pověra: bydlení na „dobré adrese“ je jen reklamní slogan developerských kanceláří, většinou bez reálného významu. Nuže,

– 40 –

tohle dnes už většinou pravda není. A to je dobrá zpráva. Nemohu být konkrétní – těch žádostí o omluvu, ba žalob, mráz mi brouzdá mezi lopatkami! Kdo má ale oči, aby viděly, vidí. Jsou nové obytné čtvrti, které stavební úřad neuhlídal, protože hlídal regulativy (viz výše), developer si z důvodů vlastního zisku nestanovil žádná omezení a většina domů nezapře katalogovou produkci. Nové stromy neprospívají, protože o ně nikdo nepečuje a po ulici vítr honí prach a igelitové pytlíky. A tak blízkost přírodního zázraku typu Niagarských vodopádů nebo průhonického parku, která sem lákala první pionýry, je vlastně to jediné, co tu reálně existuje. To ovšem samo o sobě ještě „dobrou adresu“ nedělá. Jinde naopak. Původní nevzhledná lokalita, ba třeba zavezená skládka, je dnes potěchou pro oko i duši. Cítíme tu ve vzduchu povznášivou atmosféru uměřeného středostavovského standardu, pevnou ruku a citlivého ducha tvůrců tohoto prostředí. A pro ty z nás, kterým dělá větší radost dobrý, vkusný dům či uklizená ulice se stromořadím než to, že vedle bydlí vítězka televizní reality show Vyvalení, může být skutečným bydlením na dobré adrese právě tohle někdejší neutěšené řepkové pole…

Brežněv Leonid Iljič (1906–1982) – sovětský zemědělec, hutník, politruk a politik, vítěz protichruščovského puče z r. 1964, generální tajemník ÚV KSSS, neostalinista a milovník vlastního nezřízeného kultu osobnosti. Autor brežněvovské doktríny kolektivní odpovědnosti států Varšavské smlouvy za udržení komunistických režimů ve světě, na jejímž základě okupoval Československo v r. 1968 a Afghánistán v r. 1979. S představiteli komunistických režimů se rád líbal legendárním trojpolibkem „ret na ret“, doprovázeným mlaskavými zvuky. Zvláště si to užíval s Erichem Honeckerem (NDR) a Gustávem Husákem (ČSSR). feng-šuej (jinde také feng-shui) – prastaré čínské učení o harmonii lidského života a vytvoření šťastného životního rámce, prostředí, v němž žijeme (domov, škola, pracoviště atd.). Opírá se o tok energie čchi, která je všudypřítomná a energeticky vyživuje prostor kolem nás. Vzniká neustálou přeměnou energií jin a jang a její kvalita má přímý vliv na naše zdraví a vitalitu. Jeho součástí je i schéma pa-kua, jež mnozí architekti dnes využívají k návrhu domů a interiérů. Třeba vám poradí, že si podle tvaru střechy a druhu vaší osobní energie, harmonizované pomocí živlového pentagramu máte dům natřít citrónovou žlutí a budete v něm šťastni.

– 41 –

Ing. arch. Petr Benda, Čtyřkoly (foto: MgA. Jiří Ernest)

– 42 –

Úprka Joža (1861–1940) – slavný malíř z moravského Slovácka, kde (kromě studijních pobytů v Mnichově, Praze a Dubrovníce) žil celý život (Hroznová Lhota). Impresionistickým stylem maloval tak dobře, že jeho Pouť u sv. Antonínka obdržela ocenění i na pařížském Salónu (1893). Jeho asi nejznamenitější obraz zachycuje známou jízdu králů a je namalován vlastně dvakrát: jednou impresionisticky, podruhé realisticky. Hudeček Antonín (1872–1941) – významný český malíř, krajinář, jehož díla vypovídají o rozvinutém smyslovém vnímání světa, náladě zachycovaného okamžiku i o vztahu k rodné zemi. Jeho obrazy, ovlivněné francouzským impresionismem a učitelem Juliem Mařákem, jsou dnes velmi ceněny. Dave Dee, Dozy, Beaky, Mick and Tich – britská rockń´rollová skupina, která působila mezi lety 1961–1969. Zaujali nejen bigbítem, ale i komediálním projevem. Největší hit Legend of Xanadu z r. 1968 je nezapomenutelný. Členy této skupiny byli Dave Dee, Dozy, Beaky, Mick a Tich. puristický dům – dům v puristickém duchu, tzn. čistý, bezozdobný, nebarevný, většinou zcela bílý, s důrazem na prostor a světlo Navrátil Josef Matěj (1798–1865) – český malíř, dekoratér a hlavně vynikající krajinář, který se ve svých pozdních pracích dostává hodně blízko impresionismu. Jeho romantické krajiny, mnohdy inspirované pobytem ve Švýcarsku, zdobí (kromě Pražského hradu) stěny četných českých zámků (Libochovice, Jirny, Ploskovice atd.). Mistr žánrové drobnomalby, v jeho krajině vždy narazíte na nějakého toho rybáře, ovčáka, děvečku či jemnostslečinku.

– 43 –

JAK POZNAT DOBRÉHO ARCHITEKTA? …nic nemůže lépe dokázat hodnotu kulturní vůle než způsob, jímž se snažíme ji naplnit – nasazujíce vše, a především sebe. Není kultury bez mravního vztahu tvůrce k jeho vnitřnímu světu… Václav Černý, Paměti 1945–1972

Vše, co je mi snadné, je mi lhostejné. Paul Valléry

Když jsem z redakčního rozvrhu témat pro knihu vyčetl námět pro tohle povídání, musel jsem odolat hned dvěma pokušením. Nejdříve mě napadlo napsat lakonicky: Nevím, jakživ jsem žádného architekta nesháněl. Pak zase mi přišlo veselé napsat: Po padesátce, 186 cm, šedomodré oči, ženatý, dvě dcery, manželka ekonomická inženýrka, krevní skupina A, zvláštní znamení: nebezpečně krásný… To by mně ale asi paní šéfredaktorka hodila na hlavu také… Tak jsem si uvařil čaj, zatopil v krbu a zamyslel se vážně. Třeba to někomu opravdu může pomoci v orientaci. Většina z nás staví rodinný dům jen jednou za život a jistě není lhostejné nejen to, jak vypadá výsledek, ale i to, vnímal-li celou přípravu i stavbu jako příslovečnou procházku růžovým sadem v doprovodu nonšalantního partnera, nebo křížovou cestu špalírem katových pacholků. A zkušenost takto nabytá se dá jen těžko využít znovu, leda bychom vyhořeli, manželka nás vyhodila či dítka zadlužila a my museli začít pěkně nanovo. Václav Černý, tento smutný glosátor národního selhání a mentor lidské zkaženosti, by určitě nutnou výbavu dobrého architekta rozdělil na profesní kvalitu, kreativitu či talent, jeho lidské ustrojení a hlavně také ovšem i osobní mravnost, serióznost a poctivost. Česká komora architektů, jíž je většina architektů u nás dobrovolným členem, garantuje profesní způsobilost svých členů v tom smyslu, že každý uchazeč o členství v této organizaci musí doložit svou žádost předvedením ukázek svých prací v oboru. Zdaleka ne každý je přijat (členství není, na rozdíl např. od

– 44 –

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

Aleně, Olze, Evě s díky

Recommend Documents