Čtyři stěny
ALŽBĚTA BUBL ANOVÁ
ČT YŘ I STĚNY
D a uph i n 2 01 2
Tato kniha vychází díky laskavé podpoře Akademie literatury české.
© Alžběta Bublanová, 2012 © Dauphin, 2012 Photo © Jan Horáček, 2012 Design © Radka Konvičková, 2012 ISBN 978-80-7272-412-3 ISBN 978-80-7272-363-8 (pdf) ISBN 978-80-7272-364-5 (e-pub)
Děkuji Martinu Šafránkovi za trpělivost, rady a pochopení
Je j e dno, j a k se v ě c i m a j í, dů l e ž i t é j e , j a k se ř e k nou
Pov ídk a o ry b á ř i Tady budu mít pěkné místečko. Příjemně v chládku. Když nic nechytnu, aspoň si to užiju. Jak mi to řekla? Jen jdi, starej, aspoň si od sebe odpočinem. Copak já jsem starej? Jak mě může házet už do starýho železa a sebe koneckonců taky? Co se s náma stalo? Člověku je teprve přes padesát a jen proto, že celej život vydržel s jednou ženskou a nehandrkoval se někde po světě, tak má bejt už odepsanej? Já vím, co by mě mohlo spasit. Nějaký ty milenky. Ne že bych je nikdy neměl, ale dneska chci prostě jen sedět sám se sebou u vody a chytat ryby. A to už je podle některých známka strejcovství? Bejt sám se sebou? Kde jinde to jde než na rybách. Sedněte si někde v centru na lavičce a užívejte si tam celý den. To byste už ani nepůsobili strejcovsky, ale dementně. Tady je klídeček. Až tedy na jakousi cikánskou rodinku, co tu očumuje. Nejspíš tu bydlí a hlídaj si rajón. Jó, to znám, takový ty lidi, co se nedostanou dál než před svý vlastní vrata. Takoví pak musej mít přehled o každým šrámu na těch jejich vratech. Snažím se nějak usmát, abych jim dal najevo, že přicházím v míru. Jeden z nich, malý klučina, na mě ukázal ukazováčkem a něco řekl, neslyšel jsem co. Ale pak všichni odešli pryč a já si tu v klidu mohl rozložit svoje rybářský křesílko a nechat na sebe konečně působit své já. Máme mrtvolu. Někde pod Libeňským mostem. V řece. To vypadá na utonutí, ale prej by to mohla být i vraždička. Statistiky zavražděných batolat napíšeš jindy. Máme 9
mrtvolu. Vem foťák a hned vyraž. A zavolej odtamtud. Mrtvoly jsou furt vděčný, obzvlášť pokud plavou v řece a policajti nemůžou popřít, že by mohlo jít o vraždu. Jó, strejcovsky asi působím hodně. Ale myslím, že to je tím, že se nijak nechlubím. Ať si každý myslí, že kromě práce, pár piv v hospodě, fotbalu v televizi a ryb nemám nic jiného. Co já jim budu vyprávět. Moje žena si taky zřejmě nemyslí nic jinýho. Jako by zapomněla, jaký to bylo dřív. Tenkrát ty mý tajemství objevovala a tápala po nich. Dnes se spokojí s tím, že žádný nemám a basta. A já jí to neberu. Jí už bude taky skoro padesát, ale pořád se mi líbí. Nelituju toho dne, kdy jsem si ji vybral. Je pravda, že přibrala hodně v pase a na zadku, ale její ženskost jí zůstala. Má dost pevnou ruku, a to jí sluší. Ale někdy mám pocit, že rezignovala. Chvíli blbne s nějakýma dietama a chodí různě namalovaná a ne že to by byl důvod, proč se mně líbí, ale v tu dobu má takový zvláštní kukuč. I její pohyby jsou víc ženský. Jako by si v tu chvíli uvědomila, že je ženská, a ten pocit ji prostoupil. Ale pak se na všechno vykašle, říká mi starej a sama si připadá jako zrezivělý železo. To pak už nikam nejdeme. Copak se to hodí? V mým věku? A s tím jde na verandu, aby se tam opřela o zábradlí a tupě zírala do tmy a pak si šla beze slova lehnout. V takových chvílích si usmyslím, že druhý den půjdu na ryby, což se jí moc hodí do krámu, protože se chce utvrdit o svým přesvědčení, že oba patříme do starýho železa. Ale já tu nechytám jen ryby, já si tady pouštím svoji mysl do dálek, abych ji zase vrátil do svého těla. A to je ještě ta mírnější možnost. Kolikrát prut hodím do 10
předsíně jedné ze svých milenek, anebo si ho schovám někam do houští a chytnu si stopa a nechám se vysadit u některých z benzínek, kde si dám horkou kávu, a pak se nechám odvézt do jiného města, kde brouzdám ulicemi a koukám po mladých holkách. A když se pak vrátím domů, kde je právě nálada starýho železa, slyším, jak jsem starej, tak jsem blbej a co lezu na ryby, když stejně žádnou nechytnu. A to se ve mně probudí touha. Touha něco změnit a já ji položím na postel a začnu ji líbat a hladit a ona druhý den běží do obchodu, aby si na sebe koupila něco, co jí připomene, že je furt ženská, a pak přijde maratón hubnutí a kosmetických salónů, a to pak spolu chodíme na večeře a ona se koketně směje na všechny chlapy a sleduje, jestli žárlím. Jedu s tebou. Mrtvolu chci vidět. Teď byla o ně nouze. O dobrý mrtvoly určitě. No, horko je pekelný. A to mi taky pořád říká. V tom vedru jeď na ryby, chlastej u toho tvrdej, udělá se ti blbě, spadneš dolů, a je s tebou amen. To ona nedokáže pochopit. Proč nepiju jako každej normální chlap pivo, ale vezmu si láhev vodky a opravdu se dokážu opít tak, jako bych byl celou noc na tahu. Nikdy jsem jí nedokázal vysvětlit, proč to dělám. Ale důvod je ten, že mě vodka nakopne a já se pak cejtim takovej živej a silnej, a přitom jsem tu sám a v tichu, což se ve mně musí hrozně bít, protože v takovým stavu by člověk chtěl skály lámat nebo přinejmenším sedět v hospodě a vyřvávat na celý kolo nějaký moudra. Ale tady u vody se to ve mně bije a ten pocit je k nezaplacení. 11
Už je to kousek. Hele, tamhle jsou policajti. Tamhle na člunu. Už ho maj. Jen ho přidržujou a poplavou s ním ke břehu. Tak je to jasný. Je mrtvej. To už si můžem rovnou psát. Policie nalezla tělo mrtvého muže zatím neznámé totožnosti. Příčina smrti nejasná. Kriminalisté nevylučují cizí zavinění. Více ukáže pitva. Ale mohl bych to změnit. Říct jí, abychom se přestěhovali. Nebo někam jeli. Můžem každý čtvrtek u nás pořádat mejdan. Vymalovat barák nazeleno. Ona to v sobě má, ale bůhví proč to v sobě dusí. A pak si chodí na verandy trápit samu sebe a utvrzovat se, že holt starý časy jsou ty tam. Ale nejsou, to vím. Napiju se z láhve z vodky a otřepu se. Ještě nejsem opilej a každej hlt pálí, ale až se budu vracet k večeru domů, bude mi to jedno. Ale tentokrát si nelehnu do postele a neusnu. Prostě se budu chovat jako chlap, co má trochu vypito a chce změnit svět. Jako za mladejch let. A zítra pojedeme na výlet. Vezmem si volno a sednem na první vlak, co pojede, a až někam dojedem, dáme si někde smaženýho lososa a k tomu láhev vína a já jí pak koupím ty nejkrásnější šaty, co v tom městě budou mít, a večer si zaplatíme nějakej hotel, kde se budem milovat a k snídani si dáme mísu plnou ovoce. Já jí dám starýho! A na tu verandu může zapomenout. Přestěhujem se. Nesnesu už zaběhlý rituály. Hele, podívej, tady máme svědky. Početná cikánská rodinka. Tak to je půjdem vyzpovídat. „To von tu seděl už odvčera. Přišel sem a támhle si sedl. Koukal na nás a divně se smál. Je to určitě von. Podívejte, už ho tahaj. Jo, ty kalhoty měl na sobě a i ta vesta sedí. No jo, von tu 12
taky celej den nasával. To von se asi vožral a spad do vody. Nebo ho někdo zapích. Dneska je to... no... všecko možný. Vono se tady motá dost divnejch lidí.“ Dám si další lok. Je mi fajn. A když nebude chtít, prostě si půjdu svou cestou. Nejsem starej a klidně si můžu najít jinou. Já ji mám stejně hrozně rád, ale tu její rezignaci už nevydržím. Nevydržím její řeči o stárnutí. Kdybys byl normální chlap, vezmeš si dvě tři piva, ale ty né, ty si hraješ na mladýho. Jen počkej. Jednou tě klepne pepka. Takže to máme vyfocený. Jedem zpátky, ať to máme první. Stejně je to hnus. Člověka to vždy ohromí. Jsi takhle blízko smrti. Hlavně ty mrtvoly vypadaj jak voskový figuríny. Ani se nechce věřit, že byly živý. Ve Vltavě plavalo tělo staršího muže, může jít o vraždu. Tělo asi padesátiletého muže objevila včera policie ve Vltavě poblíž Libeňského mostu. Příčinu smrti určí až pitva, ale podle našich informací mohlo jít o cizí zavinění. Mrtvolu se policistům nepodařilo identifikovat. ...to nám to ale šéfík zkrátil. A dost opepřil. On tam tu vraždu prostě musel nacpat. Ale co, stejně si na to zejtra nikdo nevzpomene…
13
Sv ět chce bý t kl a m á n „Svět chce být klamán,“ řekl Jakub a odhodil noviny na stůl. Bylo kolem osmé hodiny večer. Neděle. Jakubovi bylo asi kolem padesáti let. Bohužel přesný věk neznáme. Jediné, co o Jakubovi víme, je jen to, co vidíme, když se mu teď podíváme do bytu. Má dva pokoje a jednu kuchyni. V ní právě popochází manželka. Zdá se, že je z něčeho nervózní, a na Jakubovu větu, kterou řekl dost nahlas, nijak nereaguje. Vzhledem k tomu, že Jakub leží na gauči ve vedlejší místnosti a dveře jsou otevřené, jeho prohlášení musela slyšet. Věk manželky (soudím, že je to jeho žena nebo snad přítelkyně) odhaduji na čtyřicet let. Je pěkná, postavu má štíhlou a je na ní vidět, jak se udržuje. Upnuté kostkované kalhoty, bílá halenka, načechrané vlasy, nalakované nehty, kvalitní make-up, mladistvý vzhled. Jakub je na tom podstatně hůře. Stále má sice ve tváři něco chlapeckého, ale věk si zahrál s jeho váhou. Své obtloustlé tělo navlíkl do nevzhledných vytahaných tepláků a našedlého tílka. Z nosu mu čouhají chlupy a celkovou vizáž stárnoucího chlapíka podtrhují mastné prořídlé vlasy. Žena stále chodí po kuchyni. Jakub (samozřejmě že nevím, jestli se tak jmenuje, ale jelikož jméno Jakub je biblické jméno, je to první jméno, které mě napadlo při pohledu na velký kříž, který visí nad Jakubem sedícím na gauči): „Je jedno, jak se věci mají, důležité je, jak se řeknou. To je to jediné, o co jde. Nikdo nikdy nebu14
de prahnout po pravdě. V dnešní době jde o to, jak věci vypadají. Nevíme nic. Jediné, co víme, je, jak se o věcech píše. Jak se o věcech mluví. Jak se nám věci předkládají. O nich samotných nevíme nic,“ protnul ticho Jakub. Znělo to jako přednáška, ale s manželkou to ani nehnulo. Nervózní popocházení nepřestávalo. Takže k té první záležitosti. Jakubova řeč: Jakub má samozřejmě pravdu. Musím s ním souhlasit. Je mi sympatický. Ale proč to říkal s takovou grácií? Trochu to na sympatiích ubírá. Ale teď k té druhé věci. Jeho žena: Musím přiznat, že už mi to její přecházení přijde značně divné. Jakub ve vedlejším pokoji vede plamennou řeč, jeho žena mlčí, chodí, a ani jednomu z nich nevadí chování toho druhého. Počkejte! Přestala chodit. Sedla si. Sáhla po cigaretách a jednu si zapálila. Trochu mě tím překvapila. Myslel jsem, že žena, která tak úzkostlivě dbá na svůj zevnějšek, nekouří. Trochu se zklidnila. Nadechla se. „Proč to řešíš?“ V jejím hlase zněla výčitka. „Proč řešíš takový věci? Já mám nervy nadranc.“ A tak to vidíte, nervózní popocházení má svůj důvod. Už jsem se lekl, že je v této rodině normální, že chlap rozumuje a žena si chodí po kuchyni značně podrážděně: „A ty na mě chodíš s nesmysly. Proč proboha nezavoláš tomu Jirkovi?“ Jirkovi?! To je kdo? Dejme tomu, že oni (převážně tedy ta žena) mají nějaký problém a Jirka je buď původcem jejich potíží, nebo by je z toho mohl nějak dostat. 15
„Četla si už vůbec dnešní noviny? To, co se tam píše, je až morbidní. Vždyť oni nám tu malují nějaký svět, co není. Víme my vůbec, co je to tady za svět?“ Jakub nám trochu zvýšil hlas, ale mě by spíše zajímalo (Jakube, tvůj názor je určitě pozoruhodný, ale trochu mě začínáš štvát), kdo je to Jirka a jak je do této rodiny zapleten. Možná je to jejich syn. Syn, co se nevyvedl. Co se dal na špatnou cestu. Drogy? Špatná společnost? Promiskuita? Nebo snad nevhodná budoucí snacha? Manželka típla cigaretu a začala znovu pochodovat. To vypadá na pořádný problém. Znovu si sedá a znovu si zapaluje. Tak to je opravdu něco v nepořádku. Tak už proboha řekněte, kdo je ten Jirka. Její milenec? Ale proč by mu měl volat Jakub? „Nevíme nic. Jen samá iluze, má drahá,“ dodal Jakub a vstal. Proboha, on vstal z toho gauče. Jestli to není za účelem návštěvy toalety, mohlo by to znamenat něco zajímavého. Ne, jde na záchod. Žena kouří, ale k tomu popochází. Situace graduje. Jakub vychází ze záchodu a jde k ní do kuchyně. No konečně. Tak a teď řekni něco o Jirkovi, prosím. „Leni, pojď se projít.“ Manželka se tedy jmenuje Lenka. OK. Ale Jakub to trochu přehnal. Projít se… Tak on se chce procházet. Jeho žena je viditelně zničená, a on se chce procházet. „Jdi. Jdi se projít,“ křikla na něj. Konečně se dozvíme, co se děje. On se přece nepůjde projít, začne to s ní řešit. Jakub jde do předsíně, kde se obléká. Pomalu a mlčky. Manželka se přihrne za 16
ním. Nadechne se. Čekám, že to, co mu řekne, nebude vůbec hezké, ale ona jen zasyčí, mávne vztekle rukou a vrátí se do kuchyně. Jakub otevře dveře, vyjde ven a zavře. Žena ještě chvíli popochází, zapálí si další cigaretu, pak se vyčerpaně přesune do vedlejšího pokoje a lehne si na gauč. Je zcela odevzdaná. Unavená. Leží tam a bezmyšlenkovitě bere do rukou noviny. Listuje nimi. Začte se do jednoho článku. Sakra, to už se jako nic nedozvíme? Ani nevidím na ten článek. Ona si tam prostě čte a nic nedělá. Já nevím nic. Proč to všechno bylo? Já ani nevidím, co si tam proboha čte. Jakub se nevrací. Ona čte a čte. Tak to můžu zabalit. Konec. Šmytec. Ona si čte, on se prochází a já se prostě nic nedozvím.
17
Pa n R a dek Pan Radek udělal průzkum, čeho si občané nejvíce cení. Došel k pozoruhodným výsledkům. Čekal, že to budou nějaké ušlechtilé věci, jako je věrnost, láska, pravdomluvnost, ale překvapilo ho poznání, že největšího ocenění se dostalo klidu. A tak se pustil do dalšího průzkumu a sice, co si pod pojmem klid představují. „Klid?“ Postarší obtloustlý muž měl trhavé pohyby a lehce těkavý pohled. „Klid, to jsou u mě ženský. Takový ty, co jsou normální, nic nechtěj a tak.“ Normální ženský se ujaly třetího místa. Na druhém bylo pivo a kamarádi a zlatou medaili dostala smrt. „Klid?“ Uspěchaný mladý muž s notebookem v ruce. „To tady snad ani není možný. Absolutní klid? To už je snad jen smrt.“ Pana Radka to dost překvapilo. Takže lidé si nejvíce cení smrti! Tedy nepřímo. Taková informace ho přiměla, aby se pustil do dalšího průzkumu. „Co je to smrt?“ „Smrt?“ krásná slečna se polekala. „Ta je doufám daleko.“ Na prvním místě, zcela nepřekvapivě, bylo nic (lidé si nejvíce cení ničeho). Na druhém vyúčtování a na třetím bolest. Což je zajímavé, že smrt se spojuje zároveň s klidem a zároveň s bolestí. „Co je to nic?“ „Nic?“ Patnáctiletý kluk na chvíli vytáhl cigaretu z pusy. „Nic neexistuje. Prostě to nic není.“ To už dává smysl. Lidé si cení nejvíce toho, co není. 18
Pan Radek byl nezaměstnaný. Pobíral sociální dávky a žil v bytě po rodičích. Bylo mu padesát let. Jelikož nepracoval, čas si vyplňoval netradičním způsobem. Průzkumy byly jeho nejčastějším hobby. Na stěnách mu viselo nespočet grafů, které ženy jsou nejkrásnější a jakým činnostem se lidé po ránu nejvíce věnují. Když byl v tom krásném věku, kdy se dospívající trápí pro své lásky a nechávají se omračovat sny, co z nich jednou bude, a přitom dělají všechno možné, aby z nich nebylo nic, pan Radek měl jasno. Pro lásku se trápit nehodlá, již tenkrát trpěl zanícením dělat průzkumy a došlo mu, že on není vhodným kandidátem chtěného muže. A kariéru si nikterak nevysníval, jelikož mu více než polovina pracujících odpověděla, že je jejich zaměstnání nebaví. Nicméně láska ho stejně potkala. Byla moc krásná na to, aby si ho vůbec všimla (vyšlo mu v grafu poté, co od mladých dam zjistil, které mladíky preferují). A nepotkala ho jen jednou. Podruhé (a to bylo lepší, protože tato žena byla vyzrálá a prý z mužů už znuděná a podle průzkumu tyto ženy, protřelé láskou, chtějí klidného, bezpečného manžela) se osmělil a pozval ji na schůzku. Navzdory jeho průzkumům odmítla. Na tuto událost si vzpomněl právě dnes, když se dozvěděl, že lidé si cení nejvíce toho, co není. Protože to nemusí být pravda. Možná ti lidé při průzkumu lžou. A tak se pan Radek rozhodl udělat průzkum, jak často lidi neříkají pravdu. A vyšlo mu, že skoro pořád.
19
Ty h l e di v n ý roz hovory
Í K Á EN „Je mi líto, ale s tím vám už nepomůžu,“ řekla suše Lenka a snažila se o lhostejný tón. „To není vůbec jednoduchý změnit objednávku. My už to pro vás měli nachystaný,“ ozval se ze sluchátka mužský hlas s nádechem zloby, která v sobě nesla špetku rozpačitosti. „Já to tady budu muset taky někomu vysvětlovat, slečno. Já mám ty objednávky na starosti. Víte vy vůbec, co je to zodpovědnost?“ Hlas se nadechl a při výdechu lehce zapískal. Ve vzduchu byla cítit trapnost. Lenka měla pocit, jako by i přes sluchátko cítila jeho pot. Jako by viděla pomalu stékající kapky, které se v přívalu horkého léta leskly na čele a neznatelně se třepaly do rytmu jeho oddychování. „Volali jste včera, že to do pondělí chcete mít hotový. Ještě jste se ptali, zda bychom to nestihli do dnešního večera. Tak jsme se do toho pustili.“ Lenka jemně poklepala prsty do stolu, podívala se z okna. Polední slunce rozžhavilo ulice natolik, že lidé spěchající na oběd se zastavovali u stánků se zmrzlinou a líně nakukovali do výloh butiků plných hesel informujících o příchodu léta a fotek slečen s bronzovou pletí a slunečníkem nad sebou. Lenka se nadechla. „Podle naší dlouholeté smlouvy máme právo naši objednávku zrušit, změnit nebo navýšit do 24 hodin,“ řekla automatickou poučku, kterou poprvé viděla v den nástupu na velké zažloutlé nástěnce. „Objednávali jsme to včera ve tři hodiny odpoledne. Nyní je za pět 23
minut půl jedné,“ dodala lhostejně. Chvíli bylo ticho. Zanedlouho se opět ozval rozzlobený hlas. „My to samozřejmě uděláme, ale ani si nedokážete představit, jaká je to pro nás komplikace.“ Lenka jen chladným tónem přitakala a přidala naučenou omluvu. Položila sluchátko. Chvíli se dívala na svůj pracovní stůl. Vzala do ruky těžítko a nastavila ho slunci. Zatřepala s ním. Bílé kuličky v těžítku se roztančily jako sněhové vločky a padaly na miniaturní domeček. Otřela si zpocené čelo, ohnula se ke stolu, otevřela zásuvku, ze které vytáhla malé kulaté zrcátko, které si koupila ve výprodeji před několika měsíci, a lehce si přejela rty červenou pomádou, která chutnala jako višňová sladká žvýkačka. Olízla si několikrát rty a naprázdno polkla. Znovu otočila hlavu k oknu. Děti vracející se ze školy na sebe pokřikovaly a táhly za sebou jarní bundičky, které jim starostlivé mámy ráno vnutily. Za chvíli před trafikou zastavilo auto. Ulicí se rozezvučel tón „Jsi kočka, jsi kočka, jsi kočka...“ Řidič z okýnka vyhodil nedopalek a vypnul rádio. Z Lenčiných rtů se tiše táhla melodie z rádia. Vstala, prošla kanceláří, zaklepala na pootevřené dveře a vešla dovnitř. „Pane Kotec, ta objednávka se opravdu musí změnit? Ta původní je totiž už hotová,“ dodala nesměle. Pan Kotec roztáhl ruce a poté je složil za hlavu a lehce se v křesle zhoupl. „A co to jako znamená, že je hotová?“ zareagoval zlehka, ale potom přivřel oči a zvýšil hlas: „To si snad ze mě děláte srandu? Mě nezajímá, že je hotová. To se musí předělat. Snad 24
jsem vám řekl, že ji chci změnit!“ Pak si natáhl ruce před sebe, spojil prsty. Klouby zaprskaly. Sehnul se a začal něco ťukat do počítače. Lenka se vrátila ke svému stolu. „Debil,“ řekla si pro sebe a znovu si zabroukala melodii z rádia. Podívala se na hodinky. Páteční odpoledne se pro ni zdálo nekonečné. V mysli už byla doma, ve sprše, líčila se, včera si koupila ty temné stíny a na dnešní večer chce vyzkoušet kouřové líčení. Uslyšela kroky. Pan Kotec vešel dovnitř jen napůl a máchal rukou, ve které se mu třepaly papíry. „Co to proboha je?“ křikl a udělal pár rychlých kroků a hodil malý štos papírů na Lenčin stůl. Potom nic neříkal. Lenka se podívala na první stranu. Výpisy telefonů. Ale ty přeci chodí pátého. A dnes je sedmého. Zmetek. Nechal si to na pátek, aby mě dusil před víkendem, pomyslela si. Pokrčila rameny a podívala se na něj. Snažila se přitom mile pousmát. Úsměv se ji proměnil do rozpačitého nepovedeného úšklebku. Vzala papíry do rukou, nalistovala svoje jméno a zbrklým pohledem hledala cílovou částku. „No, jen se na to nekoukejte tak nevinně,“ řekl pan Kotek pevným hlasem. „Já si náhodou nechal vyjet všechna volaná čísla a na to nejčastější jsem zavolal. A...,“ udělal pomlku a nadechl se, „to jistě pro vás není žádné překvapení, kdo se mi ozval. Je snad slečna Jitka Nývltová naším klientem? Nebo nám zařizuje objednávky? Nebo je dokonce naším partnerem? Že o tom nevím,“ zasmál se povýšeně a s hlasem téměř neznatelně zastřeným výsměchem, který se jako mlha velmi nenápadně rozlézal 25
po místnosti, vsakoval se do Lenčiny kůže a omotával její mysl, která se musela vrátit z dnešního večírku a vůbec z jejího života, jejž se ona snažila žít jako každá devatenáctiletá dívka, co myslí na starší muže a ještě sní o budoucnosti v růžových barvách, a říká, že tady určitě, až jí někdo nabídne lepší flek, nezůstane, anebo s tím praští jen tak a sbalí si kufry a odjede do ciziny, kam jela i její známá, která si tam našla dobře placenou práci, dokonce tam potkala svou lásku, porodila děti a domů se vrací jen na Vánoce. „Soukromé hovory zaplatím,“ špitla. Pan Kotec silně vydechl, rozšířily se mu nozdry. „Udivuje mě, že máte tolik času na soukromé hovory. A to se divíte, že nestíháte?“ Poté se opět rychlými kroky vrátil zpět do své kanceláře. Lenka seděla zpříma a tiše naslouchala, zdali dosedl na svou židli. Dosedl a téměř okamžitě se ozvalo ťukání do počítačové klávesnice. Šla na záchod, kde si u otevřeného okna dopřála cigaretu, kterou si vykuřovala v práci jen ve výjimečných situacích. Poté se vrátila do kanceláře a znovu se podívala z okna. Viděla na kostelní hodiny. Půl druhé odpoledne. Ještě nejmíň tři hodiny. Dala si nohu přes nohu a vrátila se k práci, kterou měla rozdělanou předtím, než zazvonil chlapík kvůli objednávkám. Před šestou hodinou vypnula počítač. Telefon, který začal vyzvánět, zvedla a změněným hlasem řekla: „Haló.“ „Dobrý den, dovolal jsem do firmy í ká en?“ 26
„Je mi líto, tady je byt Dvořákových,“ řekla rychle a položila sluchátko. Vyšla ven, v parcích posedávaly skupinky holek v upnutých džínech a nechávaly si připalovat své první cigarety od chlapců, kteří se dnes poprvé oholili a ještě si nenápadně třeli tváře od pálivé kolínské. Lenka došla domů, kde si vlezla pod sprchu a poté vyzkoušela kouřové líčení, ale připadala si tmavě a staře, proto je smyla a nanesla si světlou modř, kterou si dávala od svých čtrnácti let. „Hele, to ti fakt nechápu, prostě ho pošli do prdele,“ řekla jí Jitka a přitom se vlnila do rytmu disca, které pohlcovalo její slova. „Takový hovado mít za šéfa, tak vyletím z kůže,“ dodala, ale věta se rozpustila v dupotu tancujících. Lenka se napila koktejlu: „Ty jsi blbá. Ty jsi poslala svýho šéfa do prdele? A co on na to?“ Hudbu na chvíli překřičel hlas diskžokeje. „A tohle je pro všechny holky, co tu jsou.“ Jitka se zadívala Lence na bílou kůži na rameni. „Ty šaty ti sluší, ale měla by ses víc opálit.“ Snažila se co nejvíce zakřičet. Lenka jí přikývla. „No, ten do toho tak buší. Pche. Kdybys viděla tu jeho ženu. Vyžraná jako prase. Tu si nebral pro sex.“ Jitka se ušklíbla. „Mně to bylo hned jasný, že po tobě vyjede, prase jedno. Tak to bys ho ale vážně měla poslat do prdele.“ Za rytmu písně „Jsi kočka, jsi kočka, jsi kočka“ se místnost zahalila dráždivým barevným kouřem. Lenka se zakuckala. „Hele, mně je teď tak dobře, jako by nic nemělo smysl, ale přitom všechno dohromady, když se jako všechno slije dohroma27
dy, tak jo. Jak se na život díváš třeba právě odsud, tak něco smysl má. Tak jako že život samotnej bez konkrétních věcí smysl má.“ Jitka do svých tanečních pohybů přidala i kývání hlavy. „Tak se na tu práci vyser, když nemá smysl.“
28
Ta xi Lucie si sedla do bílého taxíku, na přední sedadlo vedle řidiče. „Korunní 93.“ Řidič zapnul taxametr. Venku se odráželo světlo od pouliční lampy v kapkách deště. Mohlo být něco po půlnoci. Tak teď mi začne vykládat, jak bylo na večírku. Nebo se mě bude vyptávat, jak dlouho dělám taxikáře a co všechno jsem vezl za verbež, pomyslel si taxikář. Je docela pěkná, ale i tak není můj typ. Taková bledule. Vsadím se, že je to nějaká chcíplotina. Ta bude hodně ukňouraná. A jak se tváří. Jako by jí křivdil celej svět. Co ji takhle vystrašit. Lucie vzdychla a podívala se na řidiče vedle ní. „Když odbočíte tamhle vlevo, bude to kratší.“ Řidič se narovnal v sedadle a podíval se do zpětného zrcátka. Vlasy mu padaly do čela. Jak bylo dusno před deštěm, tak se pořádně zpotil a několik pramínků se mu přilepilo ke spánku. No, ta musí být ze mě hodně vystrašená. Tak jo, holčičko, trochu se projedeme. Začal přidávat plyn. „Chápu, potřebujete bejt rychle doma.“ Lucie kývla. „Asi trochu divokej večírek,“ pokračoval řidič. Tak teď jsem ji trochu nakopnul a spustí. Jaký to bylo. Co všechno vypila. Lucie se znovu podívala na řidiče. „Ale nemusíte zvyšovat rychlost. To není třeba.“ Řidič se zasmál. „Ale, vždyť jsou prázdný ulice. Nikomu tu nevadíme a vy se aspoň dostanete dříve do postele.“ Lucie obrátila hlavu směrem k oknu. Není s ní zase taková sranda, jak jsem si myslel. Už mě přešla chuť tohle 29
mládě strašit. Vypadá, že s ní bude pěkná otrava. Ani se nedivím, že tam nezůstala do rána. Takovýhle poctivky jsou k smrti trapný. Lucie zavřela oči. Ale za chvíli opět koukala do tmy poskvrněné městským osvětlením. Tý jó, tak je fakt divná. Možná bere drogy. Na takovou radši nebudu mluvit. Hlavně aby měla na zaplacení. Je sobota a nechci, aby mně utíkaly kšefty. Zastavil na křižovatce a ťukal si pravým palcem a ukazovákem do volantu. Trochu si pobrukoval jednu melodii, která se v posledních dnech stala hitem většiny rádií. Lucie si ho prohlídla z boku a pak se znuděně schoulila a opět zavřela oči. Bože, proč na mě tak civěla? Jestli ona není blbá. Kdo mi to říkal? Že prej existujou lidi, co berou energii. Já jsem z ní úplně vyflusanej. A to mám ještě pěknej kus před sebou. Dal bych si cigaretu, ale vsadím se, že tahle by hned křičela, co si to dovoluju. No, ale zkusit to můžu. Snad se z toho nepotento. Zapálil si cigaretu a stáhl okýnko. Do toho si nepřestával broukat melodii a sem tam kouknul do zrcátka, aby si rozcuchal slepené vlasy. Lucie sáhla do kabelky a vytáhla krabičku tenkých cigaret. Ani nestáhla okýnko a zapálila si. „Nechcete si stáhnout okýnko?“ Lucie kývla a pomalým pohybem si pootevřela okýnko, ale jen na malou škvíru. No, ta je fakt šílená. Ale něco na ní je. Stejně raději pojedu pomalu. Tahle holka by byla schopná mi z toho auta klidně vyskočit. Mám pocit, že je čím dál víc divnější. Jako by se jí měnily oči. No kdybych to ale nakopnul, možná by to byla sranda. Už ji slyším. Prosím vás, jeďte pomalu. Zkusíme 30
to. Ručička na tachometru se začala lehce pohybovat doprava. Nic. Ani si nevšimla. Tak to zkusíme ještě trochu. Lucie se podívala na řidiče a odkašlala si. Co to jako mělo znamenat? Tak to ne. Na takový odkašlání já nejsem zvědavej. Ještě to trochu popoženem. Stáhla o něco víc okýnko a upustila nedopalek. Vyhodila ho jen lehce, žádné vymrštění. Vlítl zpět do auta na zadní sedadlo. Řidič rychle zabrzdil. „Co to proboha děláte, jste normální?! Chcete mi to tu podpálit?“ Lucie se podívala na zadní sedadlo. „Ani jsem si nevšimla. Vyhodila jsem ho. No jo, v takové rychlosti je to kumšt, vyhodit cigaretu, aby se vám nevrátila.“ Mezitím řidič vyběhl ven a otevřel zadní dveře. „Doprčic, kde to je?“ Šmátral rukama po sedadle. „Au, tady.“ Vzal nedopalek a hodil na chodník. Poté přišel k jejím dveřím a otevřel je. „Tak se podívejte, mladá dámo.“ Stáhl jí okýnko až nadoraz. „Tak příště si to otevřete víc.“ Lucie si poposedla. „Jel jste rychle,“ ušklíbla se. No to snad ne, tak on je to od ní takový fórek. Tak teď přešla veškerá legrace. Vrátil se na své sedadlo a znovu rozdráždil motor. Mohl bych jet nějakou zkratkou a někde v opuštěném místě předstírat poruchu. Ta mi zešílí. Může jít pěšky, ale to by si taková slečinka netroufla. Takže tam se mnou hezky počká, až se mi to podaří nastartovat. Jenže mi kvůli ní utečou kšefty. Ale ona takový hlupák není. S tou cigaretou to udělala schválně. Ale co jí můžu vyčítat. Tváří se, jako by to bylo nechtěně. Kašlu na ni. Hodím ji domů a nebudu si dělat problémy. Takováhle holka by mi mohla ještě přišít nějaké to obtěžování. Neboj, kočičko, nejsi můj typ a já nejsem žádnej násilník. Mám svou hrdost. Ale udělala jsi ze mě blbce. Nejraději 31
bych na to ještě trochu šlápl. Ručička tachometru se opět začala vychylovat doprava. Lucie si poposedla a složila si ruce do klína. Tváří se jako neviňátko. Ale já ji dostanu do varu. Auto se zrychlilo. Lucie opět otočila na něj hlavu. „Nespěcháme,“ řekla chladně. Řidič zpomalil. Ale? Co to bylo? Ten ostrý tón? Kdepak, na tebe musím jinak. Přeci se jenom trochu projedem. Na rohu ulice zabočil. „Jedete špatně. Měl jste pokračovat rovně,“ oznámila opět se špetkou povýšenosti. Ani trochu strachu, jó? Tak sleduj. „Žádný strachy, mladá dámo. Znám zkratku.“ Lucie jen mlčky mávla rukou. Řidič opět zabočil a po několika metrech zastavil u bloku opuštěných fabrik. Zabubnoval si na volant. Tak schválně, co udělá? „Něco se mi stalo s motorem,“ řekl a podíval se na ni. Lucie seděla klidně. Poté si přehodila pravou nohu přes levé koleno a naklonila se. Podívala se na jeho omšelou visačku s fotkou, která se houpala pod zrcátkem, a znovu se zabořila do křesla. Nic neříkala. Co to jako mělo znamenat, kočičko: že sis teď zapamatovala mý jméno a budeš si stěžovat? Nebo jsi opravdu tak vystrašená a myslíš, že tady najednou na tebe hupsnu? Pche. Ale když už si tohle myslíš, tak tě přeci může napadnout, že bych tě pak musel zabít. Lucie se na něj podívala. „Tak asi zase pojedem, ne? Nebo už nechcete zaplatit?“ Taxikář lehce pootočil klíčkem. „Vždyť říkám, že se něco děje s motorem,“ řekl, ale znovu pustil klíček. „Nejde to nastartovat,“ dodal. Sakra, 32
nejen že není vystrašená, ale ještě nezaplatí a mně zatím utíkají kšefty jinde. Otevřel dveře, došel dopředu a otevřel kapotu. „Tak schválně,“ křikl na ni. „Co tyhle motory dnes vydrží.“ Poté kapotu zabouchl a vrátil se do auta. „Šikovný ručičky,“ zamával oběma rukama. „Ty se neztratěj,“ nastartoval. Tak jedem, to víš, že zaplatíš. Jsi mrška, viď, ale já neprohrávám. Přidal plyn. „Nebojte. Zpoždění doženem.“ Ručička tachometru se opět vyšvihla. Lucie si znovu zapálila. Proboha. Ona to snad udělá zas. Řidič zase zpomalil. Na křižovatce zase červená. Opřel si loket o okýnko. Na levé straně zastavil červený oprýskaný favorit. Skupinka mladých kluků. Naplno puštěné rádio a tupé zvuky plechovek piva. Pitomci. Na červenou se favorit rozjel tryskem. Předvádí se. To tak nemůžu nechat, ale musím počkat, až slečinka dokouří, nebo se mi to tady zase pokusí podpálit. Lucie vdechla kouř a vyfoukla do prostoru. Červený favorit zmizel v dáli. Doženu ho, pomyslel si řidič. Lucie si začala mnout oči. Trochu si tím rozmazala černé linky. Sklopila stínítko, nahnula se dopředu a podívala se do zrcátka. Prstem si umázla černotu a pak se zase uvelebila do sedadla. Pak ještě vdechla kouř, stáhla okýnko a svižně odhodila cigaretu. „No vidíte, jak nejedete rychle, tak to jde.“ Řidič jen kývl a ručička tachometru se opět dala do pohybu. Dohnali favorita na světlech. Kluci právě vyhodili jednu plechovku z auta, a ta se lehce dotkla taxíku. Tak teď vám ukážu parádní jízdu, magoři. Když naskočila zelená, taxikář vystartoval a nechal favorit výsměšně za sebou. Lehce se pousmál a v zrcát33
ku si uhladil vlasy po stranách. Lucie se nahnula dopředu a obrátila se na něj. „Mohl byste mi tu na chvíli zastavit? Tady u večerky. Jen rychle koupím pár rohlíků na ráno.“ Taxikář zastavil. Zuřivě bubnoval do volantu. Lucie vystoupila a ztratila se v obchodě. To mi udělala určitě naschvál. Všimla si toho favoritu. Ten mezitím projel a přilítla další plechovka. Řidič si zuřivě zabubnoval do volantu. Tak slečinka si zatím vesele nakupuje, a ti spratci mě budou provokovat. Stejně je doženu. A to pak už žádný večerky ani cigárka. Tak kde je? Doprčic. To je doba. Já tam snad pro ni dojdu. Snad nezdrhla. To by bylo pod její úroveň. Slečinka dělá jen fórky, to jí nikdo nemůže vyčíst. Ale jestli si tam dělá týdenní nákup, tak mě opravdu vytočí. Já tam snad půjdu. Ještě si zabubnoval, vystoupil z auta a vešel dovnitř. Kde je? Tady proboha nikdo není. Tamhle je aspoň prodavač. „Dobrej, má tady být taková holka… v zelených šatech. Před chvíli sem vešla. Prodavač zavrtěl hlavou. „Slečna tu není. Odešla zadním vchodem.“ Lucie nastoupila do modrého taxíku. „Korunní 93.“ Řidič zapnul taxametr.
34
Nefungující klim atiz ace „Ty vole, a to ti povídám, ona byla jako fakt hustá. To byla mařka, žes to neviděl. Baba. Fakt baba. No co ti budu vykládat. Ona mi povídá: ,Tak já ti zavolám‘, a fakt zavolala a dneska jdem na to. Se sejdem na Míráku, tady za rohem. Tam ona bydlí. Vlastně kousek ode mě. Ty vole, já ti povídám, že na to fakt vlítnem.“ V poloprázdné hospodě bylo nesnesitelné vedro. Servírka právě volala majiteli, že nefunguje klimatizace, když se Mirek odmlčel, dopil své pivo a kývl na ni, že zaplatí. Servírka přikryla sluchátko dlaní a houkla na něj: „Hned to bude.“ Mirek kývl na Tomáše. „Ty vole, tady je hic, to by jeden zdechl.“ Tomáš přikývl a taky dopil svůj půllitr. „Víš, on je problém v tom, žes mi slíbil, že se mi dnes podíváš na to auto. Nějak sebou divně cuká a já nemám ani floka, abych s tím šel do servisu. Ty na to koukneš a je, a oni by za to chtěli bůhvíco,“ řekl vyčítavě. „Ty vole, to nemyslíš vážně. Tak to sorry, ale dnes fakt ne.“ Mirek si odrhnul vlasy z čela a vyfoukl kouř z cigarety. Přišla servírka s účtem. Štíhlá mladá slečna s lehce odměřeným výrazem. Ani na jednoho se nepodívala a podívala se ven, na ulici, která se vlnila teplým vzduchem. „Dohromady?“ Mirek vytáhl peněženku. „Hele, Tome, já mám skoro kulový a potřebuju ještě koupit nějaký to víno. Zatáhni to za mě.“ Servírka vzala od Tomáše do svých modře nalakovaných nehtů opatrně pomačkanou dvoustovku, nechala jim účtenku na stole 35
a mlčky, aniž by jim věnovala jediný pohled, odešla zpátky za bar, kde se ovívala jídelním lístkem. Mirek s Tomášem vyšli na ulici. „Hele, kdyby chtěla jít někam do restaurace, puč mi litr. Vrátím, fakt.“ Mirek to řekl tak automaticky a pevně, že Tomáš by beze slova vytáhl znovu peněženku a vzal by z ní tisícovku, kdyby ji měl. „Hele, mám poslední čtyři stovky. Víc ani korunu.“ Mirek se zastavil a poplácal Tomáše po rameni. „Tak mi dej aspoň dvě stovky. To je fér, ne.“ Tomáš zakroutil hlavou. „Hele, ty vole, já ty prachy fakt potřebuju a vrátím ti je hned, jak to bude možný,“ pokračoval Mirek. Tomáš přikývl. „Ale stejně nechápu, jak si mohl na mě zapomenout. Víš, že se zítra bez toho auta neobejdu,“ změnil téma Tomáš a vytáhl dvě stovky, které odevzdal Mirkovi. Mirek stál vyvoněný, ve svém nejlepším nažehleném triku, na rohu jedné trafiky a čas od času si ve výloze zkontroloval svůj vzhled. Ofinu si maličko nahnal do pravé půlky čela a navlékl se do černého trika s nápisem ADIDAS. Ze sušáku vzal vyprané džíny a našplíchal si na sebe kolínskou. Už asi popáté se podíval do výlohy, když v tom v ní uviděl odraz holky, na kterou čekal. Otočil se jakoby nic a s předstíraným klidem pozdravil. „Promiň, že jdu pozdě,“ řekla trochu tlustší holka, která měla kolem pasu na džínech omotaný modrý šál, a vlasy jí čerstvě voněly po šampónu. „V pohodě. Teď jsem přišel,“ odpověděl jí a přemýšlel, co má říct dál. „Tak jdem“ je asi blbý, 36
když půjdem k ní, pomyslel si. Lenka se na něj dívala a nic neříkala. Vlnky teplého vzduchu se mezi nimi pohybovaly tak tíživě, jak tíživá byla doba, než Mirek vymyslel, co říct. „Sluší ti to.“ Uchichtla se a řekla: „Tak jdem.“ Mirek si ještě jednou prohlídl svou ofinu ve výloze a vykročil. „Hele a co jako děláš, když nemusíš nic dělat?“ zeptal se. Jeho společnice zakroutila hlavou. „A co to je jako, že musíš a nebo nemusíš?“ Teď pro změnu zakroutil hlavou on. „Jako myslím ve volném čase.“ Lenka natáhla pravou ruku do boku na znamení, že musí odbočit. „Já nemám skoro žádný volný čas. Jsem buď v práci, nebo hlídám sestře dítě. Na ni se vykašlal manžel, víš.“ Obdivně hvízdl. „Tak to jsi dobrá, že ji v tom nenecháš, fakt.“ Jen přikývla a znovu zatočila doprava. „Znáš tamhletu hospodu? Mockrát jsem tam nebyla, ale nevím, kam jinam.“ Mirek přešlápl z nohy na nohu a mlaskl. „No jasně. Jak chceš.“ V hospodě stála servírka za barem a líně se ovívala jídelním lístkem. Do telefonu říkala majiteli podniku, že i přesto, že před hodinou přišli dva chlápkové a odcházeli s tím, že už by to opravdu fungovat mělo, nefunguje nic. V hospodě bylo narváno a Lenka s Mirkem si sedli na konec velkého stolu, kde byla dvě místa volná. „Hele, to je baba,“ ozval se malý zarostlý muž, který si právě utíral pěnu od piva a svůj výrok 37
potvrdil hlučným bouchnutím půllitrem o stůl, ke kterému za chvíli přišla servírka a stále se ovíjela lístkem. „Budete jíst?“ Mirek se podíval na Lenku. Ta přikývla a rovnou si objednala pivo. Servírka se přestala ovíjet a lehce odhodila na stůl lístek. Mirek si položil ruce na stůl a pravým palcem si vyťukával nějakou jednoduchou melodii. „Taky pivo?“ zeptala se nepřítomně servírka. Přikývl. Lenka otevřela lístek a pak se podívala na Mirka. „Jestli mají sýrový špíz, tak mám vybráno.“ Usmál se. Tady těžko, pomyslel si, ale nahlas zakoktal. „Ty… ty máš ráda sýrový špíz, jo?“ Kývla a podívala se do lístku. Mirek mezitím pokračoval. „Hele, ty jsi stejně dobrá, že se jako staráš o to dítě.“ Lenka znovu kývla a pak zavřela lístek. „To nevadí, dám si smažený sýr. Sýry já miluju. Můžu je jíst ve všech podobách.“ Oba si objednali smažený sýr. Lenka proto, že je miluje, Mirek proto, že je to levný. Přemýšlel nad utopencem, ale připadalo mu to nepatřičné. „Já moc nikam nechodím. Přes den hlídám a večer jdu do práce, víš,“ zazněl Lenčin hlas jako odněkud z dálky. „Hlídám totiž ještě malý dítě jedný herečce, která nemá skoro žádný večer volný. Ale dnes jo,“ pokračovala, ale pak se odmlčela a pořádně se napila piva. Mirek do sebe vyklopil třetinu půllitru. Trochu tím ztratil nervozitu, ta se ale vrátila hned, jakmile se ho zeptala, co si myslí o tom, že v zahraničí chodí ženský téměř okamžitě po porodu do práce. Polknul. 38
„No, podle mě je to jejich věc. Pak můžou takový holky jako ty mít práci. Není to nic proti ničemu,“ odpověděl. „Hele, že ty mě tak trochu za to obdivuješ. Já nebyla v hospodě aspoň půl roku. Ještě si totiž dělám kurz italštiny, víš,“ pochlubila se Lenka. Mirek obdivně hvízdl, a hned poté ho napadlo, že musí využít toho, jak jeho dnešní partnerka mluví pořád jen o sobě, a tím by si ji mohl získat. Chválit. Hlavně ji musím chválit, říkal si v duchu. „Jsi fakt dobrá. Jo, takový holky jak ty se těžko hledají. Opravdu. Asi neznám žádnou jako ty,“ zdůraznil. Přišla servírka a položila na stůl dva talíře se sýrem. Otřela si zpocené čelo. Mirek si všiml, jaký má servírka nepřítomný pohled. Jako by byla jen stroj, který odněkud nějaký japonský vědec řídí pomocí ovladače. Servírka se vrátila opět na bar a nalila si malé pivo. Mirek se vrátil myšlenkami k Lence, která právě rozkrojila sýr a ten vytekl na talíř. „To miluju, právě to, jak vyteče,“ řekla, ale ani se na Mirka nepodívala a pak pokračovala ve výkladu, co tedy dělá, když nemusí hlídat ani jedno ze dvou dětí ani jít na kurz italštiny. Po celou dobu žvýkala sýr nebo si namáčela brambory v tatarce nebo plnými doušky hltala pivo. Na Mirkovy lichotky reagovala víceméně pokýváním hlavy a nadneseným úsměvem. Po dvou hodinách si odskočila na záchod a objednala si další pivo, ten večer už čtvrté. „Poslední,“ vydechla. Mirek zavětřil. Pak půjdem ke mně, napadlo ho. Rychle si objednal taky pivo a častými přípitky donutil Lenku dopít. 39
„Jsi hezká,“ zkusil. Nevšiml si ale, že by to s ní nějak hnulo a proto rychle dodal: „Půjdem?“ Nechal tučné dýško, které zmizelo v rukách servírky jako v nějakém neznámém, dávno mrtvém propadlišti. Celé její tělo vypadalo, jako by už neexistovalo. Nebo jako by už neexistoval svět kolem. Když vyšli, Lenka kráčela pomalým krokem ke svému domovu. Mirek v mysli odhadoval správnou chvíli, kdy ji má vzít za ruku nebo za pas. Jak má říct: půjdem ke mně? „Půjdem ke mně,“ dodala. „Ukážu ti dítě a představím tě sestře.“ Sestra seděla na křesle a pod jejíma nohama se plazilo batole. „To je Mirek. To je Irena. Mirek přišel jen na skok. Chtěl vás vidět. Chtěl vidět, jak žiju,“ Sestra Irena se letmo podívala na Mirka a sklonila hlavu k časopisu, který měla na klíně. „Zítra jsem chtěla jen do Brna. Potřebuju tam něco vyřídit. Nejede mi auto,“ řekla šeptavým hlasem. Mirek se ošil. Lenka si sedla vedle sestry a Mirka si nijak nevšímala. „Jako doma,“ řekla mu po chvíli a pak se vrátila k tématu její sestry. „Mrzí mě to s tím autem.“ Irena jen mlčky přikývla. „Mirek je hodný, že tě někam vytáhl,“ dodala po chvíli. „To je. Kdy já jsme naposledy někde byla, viď?“ zareagovala Lenka a pak si rychle stoupla a došla k Mirkovi. „Hele, můžu ti ukázat svůj pokoj. Spoustu věcí jsem si vyráběla sama. Fakt. Nemyslím nic velkýho. Takový ty věci z keramiky. Ale to musíš vidět, jak je to tam všechno barevně sladěné.“ Mirek se zatvářil nadšeně. „Moc rád,“ odpověděl jí a v duchu si pomyslel, jak mu to všechno vychází, 40
ale k jeho zklamání se zvedla i Irena. Proboha, ona jde s náma, napadlo Mirka. Všichni tři tak došli do pokoje, kde bylo plno barevných křesel a spousta drobných, zcela zbytečných věcí, a všichni si sedli na postel. „Co s tím autem jenom mám dělat?“ vrátila se ke svému problému znovu Irena. Vycítil šanci: „No, já bych se ti na to podíval. Trochu tomu rozumím.“ „To bys byl fakt hodný. Tak dík,“ řekla sladce Lenka. Mirek si neznatelně pohvízdl. „Tak pojď, ukážu ti garáž a pak musím rychle uložit děti,“ řekla Irena. Ale sestra ji poplácala po rameni. „Uložím je já, večer jsem si už užila, tak zpátky do práce,“ zasmála se a otočila se k Mirkovi. „Ještě jednou dík a snad ti nevadí ta oprava. To víš, my jsme jenom holky.“ Ty vole, a to jsem si myslel, že to bude tutovka, pomyslel si Mirek.
41
Kolov r átek 7:15. To stíhám. Položím kartáček na umyvadlo a vyplivnu napěněnou pastu. V předsíni si obuju boty, obléknu bundu a hodím si přes rameno tašku. Stojím u dveří. Odhrnu malý plíšek a přiložím ke škvíře oko. Prázdná chodba. Vidím několik schodů, které vedou nahoru a po kterých za chvíli sejde dolů. Mezi 7:20 a 7:30 je její čas. Slyším podpatky. To znamená, že si dnes vyšla v sukni. Otevírám dveře a pomalým krokem vycházím. Nenápadně otočím hlavu směrem nahoru. Nikdo. Klapot podpatků na moment ustane, ale za chvíli opět rozehraje svůj kolovrátek, jenže jeho zvuk se začíná vzdalovat. Něco si zapomněla. Vrátím se dovnitř a tiše čekám. Mezitím projde pan domácí, který na mě vyštěkne. „To znám, pane Kludský,“ oznámí mi a hrne se k mým dveřím. „Člověk bude koukat do bytu a hledat, co že to ještě nevypnul. Mně to teda někdy trvá pěkně dlouho, než se vypravím. No, obzvlášť, když stará není doma. Ale i když je doma, tak to za moc nestojí. Víte, ona je už jako ten náš Jaroušek. Tuhle tady byl…“ Pan domácí se nadechne. Opět se ozve klapot dámských podpatků. Rychle se přesunu před dveře a zamknu byt. „Já už musím,“ zamumlám na pana domácího. „Jojo, práce nepočká. To už mám za sebou, chodit do roboty. Mám svůj klídeček. Ale taky to jsou starosti. Se vším vyřizováním, aby se vám tady pěkně bydlelo…“ Míjí nás. Jen dobrý den a je pryč. Lístky do kina můžu vyhodit. Stejně to byl trapný trik. „… není to 42
nic jednoduchýho a barák je už starý,“ pokračuje pan domácí. „Tuhle si stěžovala paní Mrázková, že jí praskají stěny. To víte, já bych se rozkrájel, ale už to není vono. No, tak já vás nebudu zdržovat, máte jistě naspěch,“ milostivě mě propouští pan domácí. Scházím schody a vybíhám ven. Vidím ji. Jde směrem na autobus, který je už v zatáčce. Rozbíhá se a přidržuje si modrou kabelku, až teď si všimnu, že jí ladí k sukni. Popoběhnu k autu a okamžitě do něj nasednu. Rozjedu se k zastávce. Jestli to nestihne, mám šanci. Ať to nestihne. Ať to nestihne. Stihla. Vidím ji, jak balancuje na podpatcích v ujíždějícím autobuse. Podívám se na nebe. V takový krásný den holky určitě po práci nevyráží rovnou domů. Takže čekat na ni s napěchovaným odpadkovým košem u odrhnutého plíšku u dveří, až si její podpatky doklapou opět do jejího království, nemá evidentně cenu. Tak zase zítra. Večer půjdu do kina a koupím lístky na další den. 7:15. To stíhám. Ještě si namazat červeně líčka a najít nějaké náušnice. Zelené. Ne, to bych vypadala jako cirkusový poník. K modrý sukni bych si mohla dát bílý. Doprčic, kde je ale mám? Kašlu na to. Musí stačit úsměv a holý lejtka. Tak jo. Můžu jít. Otevřu dveře a scházím po schodech. Minule si prohlížel nějakou holku. Mohl na ní oči nechat. No, taky vypadala k světu. Měla na sobě všemožný cingrlátka a šaty zvláštního stylu. Možná má rád holky, co jsou něčím zvláštní. Sakra. Možná si ty náušnice přeci jenom vezmu. Kde ale můžou být? V koupelně, nebo v krabičce na šperky. Otočím se a vyjdu těch několik schodů zpět. Dnes už mu musím něco říct. 43
Usmát se. Hlavně se hezky usmát. Začít s počasím. To je ale dnes vedro. Ne, to je trapný. Něco originálního. Nebo na něj začít mluvit jako na kamaráda. Proč ne. Míjíme se už dlouho. Téměř každý den jsme si na očích. Prostě na něj jenom promluvím. Cokoli. Nesmí ale u toho nikoho mít. Lidé okolo jsou při jakémkoli seznámení vždycky na obtíž. Mohla bych ho třeba rovnou pozvat na rande. Ale to ne. Byl by na koni. Jen ať se chlapec snaží. Náušnice nikde. V koupelně najdu jen ty zelený a v krabičce hromadu řetízků. Už musím jít. Sakra, na chodbě je pan domácí. Ty jeho nekonečný únavný kecy snad už slyšel každej z baráku. Zrovna teď musel vylézt. Rychle projdu. Jen dobrý den a mizím. Uf. To prošlo. Stíhám. Vybíhám ven. Vidím autobus v zatáčce. To stihnu. Stihla. Uf. Je tam. Sedí u okýnka a vedle něj nabušený chlap. To snad ani nebudu provokovat. No tak abych si někam sedla. Nebo ne. Budu stát, aby na mě viděl, a počkám, až ta gorila vystoupí a sednu si vedle něj. Jo, počkám si. Ani se na mě nepodívá. On je totiž pán moc velkej ignorant. Listuje si ve svých novinách a ani se nepodívá. Ještě tři zastávky, než budu vystupovat. Co bych mu řekla? Docela bych s ním dnes ráda zašla na víno. Kéž by to klaplo. Ještě dvě zastávky. Nic. Na to se můžu vykašlat. Jasně, odkašlu si. Jo, podíval se. A nic. Co to je za teplouše? Jedna zastávka. No, tak to jsi mě, chlapečku, opravdu vytočil, já totiž za chvíli musím vystupovat. No to si to krásně frčíme na zelenou. Žádné kolony. Nic. Že bych jela o jednu zastávku dál? Prostě v práci řeknu, že mi nejel autobus. Gorila vystupuje. Jo, tak to si sednu. Tak. Sedím vedle něj. Odkašlu si. Podívám se na 44
něj. On se na mě taky podívá. Uhnu pohledem. Sakra. Nade mnou se potácí nějaká stařenka s holí. Pouštím ji sednout. Sbohem, pane hezký. Zítra. Mohla bych třeba koupit lístky do kina a předstírat telefonát s někým, kdo nemůže jít. Starý dobrý trik. Večer půjdu do kina a koupím lístky na další den.
45
Jina k nic není Kolem desátý odcházím. Je mi dvacet čtyři let. Venku prší. Jinak nic není. V hospodě, odkud jsem odešel, byla jen muzika, pár vypitých skleniček vína, prázdných půllitrů a zbytek smažáku na talíři, unavená servírka, plný popelníky, cigaretový vzduch, skelný pohledy, pár zamilovaných očí, pár zklamaných očí, pár mizerných vtipů a politý ubrusy. Jinak nic nebylo. Na zastávce je slyšet pár bezvýznamných řečí a přijíždějící tramvaj. Mám na sobě svetr ze sekáče, sepraný džíny a boty po otci. Jinak nic. Nasedám do osmičky. Dvě ženy obklopené taškami si povídají o nějaké zítřejší oslavě. Ženy znavené prací se těší na chlebíčky, kvalitní víno a pár mizerných vtipů. Neměl jsem toho moc na práci. Vlastně jsem neměl žádnou práci. V pět hodin k ránu se vracívám domů a vstávám nejdříve v deset, veškerý pohovory na práci promeškám. Cestu mi vždy zastoupí ženy v krátkých sukních s krásným úsměvem a vůně alkoholu. Jinak nic není. Jinak nic nemám. Za mnou sedí vysokoškolák. Chytrý oči, v ruce knihu. Za ním sedí milenci. Zamilovaný oči, v ruce růži. Já nemám moc chytrý oči. Nemám ani mnoho knih. Rozprodal jsem je po antikvariátech. Zkapalnil jsem je v hospodách. Nemám na to, abych holce koupil růži. Já vlastně nemám žádnou holku. Veškerý naděje jsem zkapalnil v hospodách. Za milenci sedí muž v obleku, telefonuje, zítra v sedm má pracovní schůzku, v devět odjíždí do Egypta, za 46
týden se vrací. Za týden v sedm má pracovní schůzku. Poslouchám cizí hovory o tom, jak lidi pracují a cestují. Jinak nic. Jinak nic nemám. V tramvaji je hluk. Ve mně je ticho. Zabedněný ticho. Zalitý vodkou. Doma mám rozbitý zrcadlo. Tenkrát jsem neměl peníze na hospodu, pozval jsem kamarády k sobě, každej přines nějaký vodky nebo vína. Jeden přines i šampaňský. Nevěděl jsem, co s tím. Se šampusem se slaví. My neslavíme. My jenom pijem. Je půl jedenáctý. Zítra vstanu v sedm. Pořádná snídaně, čaj a stihnout pohovory. Navštívit rodiče a babičku. Zajít si na oběd. Pozvat Ivetu na rande. Večer jít s Ivetou na rande. A pak pusu na dobrou noc. Tramvaj. Postel, čaj, kniha. Jak dlouho jsem nečetl knihu? Nevím. Je tam uvnitř prázdno. Je pět minut po půl jedenáctý. Na poličce mám dvě sbírky poezie. Jedna báseň na dobrý sny. Ještě pořád žiju. A mám šanci. Nedám svým kamarádům všechno. Nerozdělím sám sebe mezi kamarády, whisky a slečny s odvážnými výstřihy. Nechám se pro sebe a kus dám Ivetě. A za čas našim dětem. Na balkoně je chladno. Ještě jedna cigareta, než se ponořím do veršů. A než se ponořím do mýho života. Jak dlouho jsem neviděl Ivetu? Naposledy v rozbitým zrcadle. Česala si vlasy a říkala, že snese opravdu hodně, že má slabost pro lidi, co jsou trochu zvláštní, ale že tohle je už moc. A že ona hloupá vždycky naletí nějakýmu chlápkovi, co se tváří, že je jinej, a pak si neumí ani sám zaplatit pivo. Zítra 47
ji překvapím. Pod balkonem se válí prázdná láhev. Z nonstopu naproti je slyšet život. To už je dávno za mnou. Unavený servírky, skelný pohledy a jinak nic. Natočím si budíka na sedmou. Zítřek mi nikdo nevezme. Ani ti dole v nonstopu. Pijou už několikátý pivo. Pijou už několikátou vodku. Já bych si dal jen decentně kapku whisky. Kdoví, kolik lidí tam polyká větu „jinak nic“. Půjdu se tam podívat. Jak jsem žil já. Jak jsem ještě před hodinou polykal „jinak nic“. Unavená servírka nesla tác s pivy. Je tu hluk a jinak nic. Těším se na zítra v sedm. Teď si dám jen whisky na dobrý sny. U jednoho stolu sedí chlápek a kouří startku. Dopije pivo a unavená servírka běží s dalším. Pivo se mu leskne na vousech a jinak nic. U dalšího stolu mladíci mají moderní mobily, marlbora, dva fernety, skelný pohledy a jinak nic. Sednu si k baru a vypiju whisky. Všude je tu jen tupý hluk a jinak nic. Zítra v sedm... Večer Iveta. Pohovory. Dám si ještě jednu whisky. Je půl dvanácté. Venku se zase rozpršelo. Zůstanu ještě chvíli. V automatu si koupím cigarety. Chlapi u stolu se hádají, jestli jsou hezčí hubený nebo při těle. Iveta je štíhlá. Zítra ji překvapím. Všechno to spláchnu pivem. Tyhle divný rozhovory spláchnu pivem a půjdu. Venku prší čím dál víc. Chlapi se zvedají od stolu a míří ke mně. „Hele, mladej, líběj se ti vychrtlý, nebo tlustý?“ 48
„Mně se líbí všechny.“ Skáče do toho odněkud postarší chlápek a objednává nám panáky. „Tak na ženský!“ zařve a klopí do sebe panáka. Je pět hodin a přestává pršet. Zapálím si a jdu domů. Jinak nic.
49
D vac e t z b y t e čn ýc h m i n u t
I. č á st – Eva Venku se ochladilo, ale uvnitř se to teplo drží. Teplo. To hnusný nedýchatelný teplo. A fronty. Všude spousta lidí. Vrážejí do vás. Nevidí vás. Neumím bojovat. Ať si mě ušlapou. Umím jen brečet. Nechávám tady ten košík. Mlíko, vajíčka, toustový chleba, kečup, jablka, maso, těstoviny… no já nevím, co všechno, ale nechávám to tady uprostřed obchodu. Uprostřed toho divokýho zápasu mezi regály. Lidi, košíky, tučné sýry, polotučné sýry, dia sýry, prodavačky, to jejich píp píp, když načítají každý zboží, každou okurku, každý rohlík… a tomu kraluje nějaký zástupce ředitele a ředitel a ředitel všech ředitelů, který to všechno vymyslel. Myslíte, že i on se něčeho bojí? Nechám to tady, rozklepu se a uteču. Jedný ženský řeknu, ať uhne a že je kráva. Dorazím domů. Otevřu dveře, svléknu ze sebe zpocený oblečení a sednu si na postel. Konečně. Miluji svůj byt. Jen můj. Obleču si oranžovou, lehce potrhanou sukni a bílé tílko. Zapálím si cigaretu a dojdu do kuchyně. V lednici mám sýr. V poličce zbytek špaget a plechovku kukuřice. Žádný nákup nepotřebuju. Udělám si kafe bez mlíka a osladím si ho medem. Znovu si zapálím cigaretu a s kafem si sednu na pohovku v kuchyni. Sáhnu po knížce. Venku se ochladilo a já ten chlad pouštím dovnitř otevřeným oknem. Nadechnu se. Je mi líp. S knihou, cigaretou a kafem. V mém bytě. S vymyšleným příběhem v ruce. Chtěla bych být jiná. Pevnější. Sil53
nější. Ale nejde mi to. Proč bych se tedy měla snažit? Musím si zvyknout. Svět je krutej a těžkej. Zazvoní telefon. Volá mi sestra. Její kdysi milující přítel jí taktně naznačil, že se má odstěhovat. Pokud možno okamžitě. Za chvíli je tady. Sedí na kuchyňské židli a ujišťuje mě, že to bude jen na chvíli. Oznámí mi, že jí zůstaly po něm dluhy. „Udělám si kafe, Evi,“ řekne skromně. „Chceš taky?“ „Necháš to jen tak být?“ Nechápu, jak může být klidná. Moje sestra je jiná než já. Nesesype se z ničeho. „Jsou to snad jeho dluhy. A byt je váš. Kupovali jste to spolu. Kdyby se to stalo mně, kopala bych kolem sebe.“ „To ti vždycky nepomůže. Byt je psaný na něj. Dluhy na mě. Můžu kopat, jak chci, ale on mi nic nevrátí,“ řekne rezignovaně, ale zároveň pevně. Je mi jasný, že to zvládne. Neuteče jako já z pitomýho obchodu jenom proto, že je tam moc lidí a moc velký vedro. Je mi jasný, že si najde druhou práci, levný podnájem a časem dalšího milujícího přítele. Má schopná obětavá sestřička. Já neumím ani nakupovat, a ona zaplatí cizí dluhy a znovu se vrátí do boje se životem. „Je to ubožák,“ řeknu jí a přeci jenom ji poprosím o kafe. „Ale jen slabý. Podívám se na film a jdu do postele. Zase to pitomý vstávání. O půl hodiny dříve jen proto, že si šéf dal schůzku už na půl osmou. A kdo mu tam kafe uvaří? Já. Já hloupá, která dělá asistentku. Která to nikam jinam nedotáhne.“ „Nestěžuj si furt, Evulko. Hele, zkus ten život brát trochu radostněji. Ber ho jako dar, ne jako 54
samozřejmost. Pak si můžeš říct, že se na zuby darovanému koni nemá koukat.“ Poučku o koňských zubech jsem už od ní slyšela mnohokrát. Stejně jako ona ode mě nářky. „Nemáš mlíko?“ Zakroutím hlavou. „Skočím něco koupit,“ nabídne se sestra a já jen přikývnu. Nebudu jí říkat o svém neúspěšném pokusu. Sestra odejde. Vejdu na balkon. Pozoruji svou starší sestru, které se sesypal život, ale není takový pitomec jako já, aby nedokázala koupit mlíko. Dole zahlédnu matku. Zmizí mi z dohledu poté, co udělá několik kroků ke dveřím. Ale stejně ji vidím. Jak zvoní. Jak počítá vteřiny. Jak přemýšlí, co zrovna dělá její dcera a proč neotevírá. No vždyť už jdu. „Tak jak si tu vy moje holky žijete?“ „Jde to,“ odpovím jí. Jak si to žijeme? Vždyť je to chvilka, co jsme tu dvě. Máma okamžitě zamíří do kuchyně. „Určitě nemáte co jíst. Přinesla jsem vám guláš. Ty nejíš. Ty vůbec nic nejíš. Ukaž, co máš v lednici.“ Matka se nadechne a pak pokračuje. „Všechno utratíš za šminky. Proč se tak líčíš? Podívej na Lenku, je starší a nelíčí se tolik. Líčí se starší ženy. Ty to potřebují. Ne takový holčičky jako ty.“ „Nejsem holčička.“ Můj beznadějný protest. „No to už nejsi. Měla bys založit rodinu. Ty už s tím Milanem nechodíš, viď? Proč si nenajdeš někoho, s kým budeš po celý život? Jako já a táta. Přinesla jsem vám guláš.“ „Mami, to už jsi mi říkala…“ 55
„A koupila jsem vám k tomu knedlíky. Ohřej si je. Ty je jíš studený a to není dobře. To pak není pořádný jídlo. A co v práci? Dobrý?“ Sedne si na pohovku. „Pojď za mnou, holčičko,“ řekne mateřsky a rozhlédne se kolem. „Máte to tady malý. Pro dvě je to málo. Ale to víš, u nás je to všechno rozkopaný. Až budem mít nové podlahy a bude vymalováno, může Lenka k nám. Ta má ale život. Je mi jí tak líto. Ale ona se z toho dostane.“ Sednu si za ní. „Já vím.“ „Ty ještě nic nevíš o životě. Říkám ti, aby sis dávala pozor, koho si vybereš. Podívej na Lenku. A ty vždycky skočíš do vztahu tak rychle. Musíš ho nejdříve poznat. Nemůžeš vědět, co on je zač.“ Pauza. Asi abych si to nějak vzala k srdci. „A co práce? Buď ráda, že nějakou máš. Podívej na Lenku.“ „Samozřejmě, že jsem ráda. Co mi taky jinýho zbývá. Jediný, co umím, je vařit kafe. Prostě mi život nevyšel. Mám hromadu pitomých obrazů, které se nikomu nelíbí.“ „Hlavně se neukvapuj. Nedávej výpověď, dokud nebudeš mít něco nového. Jsi tam ani ne půl roku. Ale ti jsi vždycky hned do všeho hrr. Sotva sis našla práci, už ses od nás odstěhovala. A teď chceš dát výpověď,“ znovu se rozhlédla kolem. „A z čeho bys to tady platila?“ Dala bych si cigaretu. Ale před mámou nekouřím. Chtěla bych být sama. Chtěla bych jí říct, aby odešla. Aby se třeba zase někdy vrátila. Ale aby přišla jen tak, jen se zdvořile zeptala, jak se mám, přišla bez guláše a dala si kafe. Zeptala se, co má koupit tátovi k Vánocům, a oznámila by, že letos 56
nebude péct cukroví, že je koupí. Nabídla bych se, že něco upeču. Poděkovala by a odešla. „Ty tu musíš hladovět. Ty chudinko.“ Zvedla se a odešla se podívat do koupelny. „No to nemyslíš vážně,“ slyším její hlas. Hlas zabarvený do tónu, který znám tak důvěrně už od dětství. Vzpomínka. Osm let mně bylo. Vrátila jsem ze školy, měla jsem na sobě svetr, který jsem si vyměnila se spolužačkou. A máma tenkrát spráskla ruce a řekla: „No to nemyslíš vážně.“ Jdu se podívat do koupelny, co že to nemyslím vážně. Najdu mámu shrbenou nad čtyřmi hromadami prádla. „No co to má znamenat? Proč špinavý prádlo nedáváš do koše, ale válíš to na tý špinavý podlaze?“ „Třídím ho, čeho je víc, jde do pračky,“ snažím se o vysvětlení a pozoruji ji, jak do svých mateřských rukou bere má trička, kalhotky, sukně a ponožky a hází je do koše. Se spokojeným „tak“ se přesune zpět do pokoje a sedne si na gauč. „Zítra půjdem nakupovat. Nic tu nemáš.“ „Nakoupím si sama.“ „Ne, ty tomu tak nerozumíš. Koupíš pak nějakou blbost. Jen abys ušetřila, koupíš to nejlevnější. Ale ten prací prášek, co tam máš, ten se nedá používat. Ten je ti na nic. To je jako bys neprala. No opravdu. To tam ani nemusíš žádný prášek dávat. To je na nic.“ Lenka spí v kuchyni na pohovce. Já ve svým pokoji a nemůžu usnout. Vadí mi. Mám chuť si udělat čaj. Chci si udělat čaj. Nemůžu. Ona tam spí a dostává se z toho. Za chvíli na něj zapomene. Za čas splatí 57
dluhy. A bude žít dál. Nemá s ničím problém. Je jí jedno, že musí spát v cizím bytě. Na pohovce. V kuchyni. A já si nemůžu udělat ani čaj. Ale já si ho udělám. Vstanu a dojdu do kuchyně. Napustím do konvice vodu a sáhnu po hrnečku. Lehce zacinká o jiný hrnek. Lenka sebou cukne, ale po chvíli se znovu ozve oddychování. Zaleju si čaj, ale lehce si přitom poliju ruku. „Sakra,“ zakřičím. Sestra se vzbudí. Je milá jako vždy. Vstane a podá mi z mrazáku led. Nechci ji tady. Nechci tu její laskavost. Její obyčejnost. Aby mi furt dokazovala, jak ona je normální a já ne. Jasně že bych si taky dokázala vytáhnout led z mrazáku. Dusí mě. Je úplně normální a umí normálně žít. Vrátím se do pokoje a pokusím se usnout. Je tu ještě jeden problém. Rozpadá se mi vztah. Když se vezme v úvahu, že to není první vztah, který se rozpadl, tak to není zas taková tragédie. Člověk si zvykne. Ale ne, nezvykne. Vždycky zapomenu na tu možnost, že by se mohl rozpadnout. Na začátku. Milan měl v sobě něco, co by mi pomohlo. Možná jsem si to pokazila sama. Až moc jsem chtěla jeho pomoc. Mohl mě vytáhnout z té pitomé nervozity, z té mé neschopnosti normálně žít. Teď už se neozývá. Ozývám se já. A on musí zrovna jít za bratrem, nebo je nemocný. A já se mu zase ozvu, aby mi řekl, že musí řešit rodinnou věc. Rodinnou věc. To je tak trapný. Tak trapná výmluva. A já jsem taky trapná. Zoufalá a toužící znovu po tom muži, co mi nabídnul, že mě naučí normálně žít. Pravda je, že jsem se nechovala jako správná přítelkyně. Nikdo nemůže být můj zachránce. Byla jsem jen já a jeho jsem brala jako záchranu. Asi nemůžu po někom chtít, 58
aby v půlce filmu odešel se mnou z kina, protože se cítím nesvá. Možná jsem neschopná s někým fungovat. Raději chodím do kina sama. Ráno sestra sedí za stolem. Je hezky upravená a usmívá se. Ona se usmívá? Má dluhy a nemá kde bydlet, ale ona se usmívá. Ať jde někam. Ať si hýčká toho svýho darovanýho koně s proděravělými zuby, ať si najde bydlení a ať jde někam. Obleču si tu oranžovou sukni a bílý tílko. Chápu, že to není úplně vhodné do práce, ale zkusím to. Poslední dobou se oblékám moc formálně. Ztrácím se. Potřebuju se najít. V práci mi šéf řekne, že jsem nevhodně oblečená, já se omluvím a tu oranžovou sukni si už na sebe nikdy nevezmu. Neumím být rebel. Těším se domů, až si uvařím kafe, zapálím cigaretu a lehnu si na pohovku v kuchyni. Nelehnu. Přeci tam bydlí sestra. Doma si sednu v kuchyni na židli, jím chleba s marmeládou. Bez másla. Miluji chleba jen s marmeládou. Za chvíli přijde Lenka. Všechno, co dělá, je tak normální. Svlékne se, umyje si ruce a poklidí nákup. „Koupila jsem ovoce,“ řekne. „Děje se něco?“ reaguje na mé mlčení. „Život je krutej,“ odpovím jí. „Neměla bys být zamilovaná? Do toho… do Milana?“ „Volala mi máma. Jak se mám a tak…“ „Volá ti přeci každý den. A ne jednou.“ „Čím to, že tobě tak nevolá?“ „Evi, působíš tak zranitelně.“ 59
„Spíš neschopně, ale to jste ze mě udělali vy. Ty, máma, táta. Vy všichni. Všechna ta vaše úzkost o mě.“ Sedíme blízko baru a popíjíme z úzké velké sklenice koktejl. Kousek od nás se vlní hezká dívka s hezkým tělem oblečená do červeného prádla, krouží kolem tyče a usmívá se na dychtivé obličeje unavených chlapíků, kteří obklopili bar. Lenka si urovná sukni a položí ruce na stůl. „Dlouho jsem takhle nikde nebyla. Už ani nevím, jaké to je, Evo. Bavit se. Opít se. Zapomenout.“ „Život je krutý. V každém věku. Mně je 26 let a nic jsem do této doby nenašla. Nic, co bych hledala,“ odpovím jí a vytáhnu z kabelky rudou rtěnku. „Jediné, co mám, je maska. Ach, Leni, ani nevíš, kolik vrážím do kosmetiky. Když už nic jiného, tak ať jsem krásná. Nejkrásnější. Musím mít masku krásné ženy. Jak jinak v tomto světě žít?“ Už cítím opilost. Lenka se k mně nakloní. „To já na nějakou drahou kosmetiku můžu zapomenout. Jediné, co musím, je najít si práci a vyřešit co nejdříve svou finanční situaci.“ „Ale ty peníze si vzal on. Na nějakej podnik. Musí mít někde nějakej doklad. Hele, zkus se zeptat nějakého právníka. Co Míra? Pamatuješ na něj. Vždycky se vytahoval, že půjde na práva. Zkus mu zavolat, jestli na ně šel.“ Slečna u tyče se svlékne, obkrouží jedno kolo a opatrným pohybem sleze na zem, odkud rychlými kroky odejde do šatny. Chlapi se vrátí ke svým stolům a drinkům a zdálky pozorují novou slečnu oblečenou do křiklavě modrého oblečku. 60
„Zavolám mu,“ Lenka se napije drinku. „Pojďme si povídat o něčem jiným. Chci slyšet nějaký blbosti. Život je přeci taky krásný,“ dodá a já ji podezírám z toho, že mi to řekla naschvál. Tak to přišlo. Konečně schůzka s Milanem. Maska dokonalá. Mám na sobě své nejoblíbenější černé šaty a na tváři několik vrstev make-upu, rudou rtěnku a zvýrazňovací řasenku. Musím být k němu lhostejná. Chovat se tak, jak se ženy, hezké ženy chovají. Nemám žádný problém. Nebudu se potit. Nevadí mi lidi. Nevadí mi, že mi nevolal. Že jsem mu volala jen já a on mě odmítal. Jsem pevná a silná. Nebudu se ho dotýkat. Je pro mě stále hezký. Stále bych se k němu chtěla schoulit a slyšet, že všechno bude dobrý. Přeci nejsem takový blázen, abych tento svět nezvládla. No tak, ať mi řekne, že mě má rád a že mi pomůže. Ne že mi pomůže. Ale že já sama si pomůžu. Že se najdu. Že budu malovat obrazy, které za to budou stát. Že si najdu lepší práci. Že budu chodit mezi lidi a nebudu se jich bát. Potřebuju jeho pohlazení. Položím mu ruku na rameno a usměju se na něj. Najednou to cítím. Zbortila jsem se. Pevná silná krásná žena se zbortila. Sedí tady malá holka, co prosí o přízeň. Milan se zvedne a jde pro další drink. Všude kolem nás jsou zhruba patnáctileté dívky, které se snaží udělat dojem na starší chlapce. Všude kolem jsou cítit drogy, nevyzrálost a touha poznat tělo opačného pohlaví. Nic víc. A do toho já, šestadvacetiletá Eva s touhou zachránit již dávno umřelý, shnilý, zpopelnatělý vztah. Z kostřičky se snažím křísit mladé svěží tělo.
61
Pozdě v noci se milujeme v jeho garsonce. Ale ráno mi nabídne kafe bez mlíka, na rozloučenou mě letmo políbí a odchází. Nejsem pitomá, chce se mi začít řvát. Vím, že mě už nemáš rád. Ale proč? Začnem od začátku. Neměla jsem sem lízt. Abych se milovala s někým, s kým se už nikdy milovat nebudu? Cítím se nesvá. Pomoz mi, Milane. Neměla jsem sem chodit. Vyrážím do práce. Nemám sebou make-up. Řasenka ještě trochu drží, černé linky taky. Ale stíny jsou pryč. Připadám si jako nahá. Osm hodin. Vydržet osm hodin a pak se vrhnout do své nory. Do své bezpečné nory se zásoby make-upu, kafem, cigaretami a knížkami. Doma je Lenka a náš kdysi dávno kamarád Míra. Zavřu se do pokoje, ale přes zeď slyším její smích. Míra dokáže moji sestřičku tedy opravdu pobavit. Pozdě večer slyším, jak Míra odchází. Čtu knížku. Hrdinka má hromadu piercingu a krátké černé vlasy. Mohla bych změnit vizáž. Mohla bych se schovat pod spoustou černého kovu, tetování a černé rtěnky. Měla bych něco udělat. Třeba se najít… Nejdřív krém, pak make-up, linky, oční stíny světlý, oční stíny tmavý. Řasenku. Tvářenku. Rtěnku. Voňavku. Lak na vlasy. Zapálím si cigaretu. Na chodbě stojí před zrcadlem Lenka. Decentně si stáhne vlasy do culíku. Má na sobě šedivé sako. „Vem si něco jinýho. Šedivé sako na rande…“ „Není to rande. Jdu za Mírou. Řešíme ještě tu věc.“ „Řešíte to už nějak dlouho.“ „Co máš proti tomu saku?“ 62
„Je moc obyčejný. Jako ty.“ Vím, že jsem to přehnala. Lenka mi neodpoví. Odejde. Típnu cigaretu. Slyším telefon. Možná Milan. Ne. Jen kamarádka. Kamarádka? Já přeci nemám žádné kamarádky. Nezvednu to. Co asi může chtít? Je sobota večer. Abych s ní někam vyrazila? To nesnáším. Obléknu si černou minisukni, hnědý triko a koženou bundu. Nesnáším společnost. Vyrazím si sama. Sama přijdu. Sama odejdu. Jak chcete vysvětlit kamarádce, že chcete změnit lokál, protože je vám zima. A tam zase teplo. Chcete jít okamžitě domů, i když jste sotva přišli. Sedím blízko baru, popíjím z malé sklenice vodku a z velké minerálku. Kousek ode mě se vlní hezká dívka s hezkým tělem. Vzadu sedí u malého stolku nějaký chlapík s mladou slečnou. Štve mě. Mluví nahlas. Jak může někdo tak šíleně moc mluvit nahlas? „Nekoukám na fotbal, na hokej, nemám doma žádný porno. Já jsem asi nějakej vadnej.“ Jsi kretén, pomyslím si. Jdu na záchod. Čekám dlouho. Jak tam může někdo být tak dlouho? Za chvíli vyjde mlaďounká dívka. Krávo, tos tam musela být tak dlouho, pomyslím si a usměji se na ni. Taky se usměje. Vrátím se na bar a přemýšlím, proč mě nechal. Jako ten předtím. Ten předtím asi proto, že jsem nepřišla na schůzku. Protože jsem se zavřela doma. Nechtěla jsem s nikým mluvit. Ale to mi nemohl pomoci? Nebo aspoň pochopit? Copak mě nikdo nemá opravdu rád? Přiblížím se k baru, položím na něj prázdnou sklenici a kývnu na barmana. Opřu se o bar a zapálím si cigaretu. Znovu kývnu na barmana. „Haló, dám si ještě jednu.“ 63
Jsem opilá. Ráda chodím do barů sama. Můžu si odejít, kdykoli chci. Možná bych se měla naučit normálně žít. Vyrazit si s nějakou kamarádkou. Vlevo ode mě stojí nějakej chlapík. Popíjí whisky, kouří doutník. „Tady ta obsluha nestojí za nic,“ řeknu směrem k němu. „Život je těžkej i v tom pitomým baru. Ale já se budu mít jednou dobře. Však ono to jednou vyjde. Budu malířka. Teda… už jsem. Už maluji. Krásný… krásný obrazy. Plný utrpení.“ Moc nerozumím tomu, co říkám, ale vzhledem k tomu, že jsem opilá, tak to ani nijak neřeším. Ten chlapík se tváří, že mi taky nerozumí, ale dívá se na mě, a to mi dodává kuráže. „Když dáš lidem obraz plný utrpení, jsou z toho celí diví. Ne ne, já netrpím jen tak, jednou vám to všem dám a vy mě budete obdivovat.“ Ráno najdu Lenku u stolu. „Uvařila jsem polívku. Nevypadáš moc dobře.“ Sedím u stolu a jím vývar. Nechci myslet na včerejšek. Tady se cítím bezpečně. U stolu s polívkou. Pak si zalezu do postele a budu si číst. Už nikdy na žádnou party nepůjdu sama. Poděkuji za polívku a vlezu si do postele. Přemýšlím, jak bych mohla žít jinak. Nemám se vůbec s čím chlubit. Možná bych mohla chodit na nějaký kurs. Naučit se tančit. Cizí jazyky. Nebo začít podnikat. V čem? A já? Co neumí ani nakoupit? Na chvíli usnu. Vzbudím se odpoledne. Slyším Lenku, jak je na chodbě. Stojí před zrcadlem a upravuje se. Vyjdu na chodbu. „Ty někam jdeš?“ „Jen tak. Projít se, něco nakoupit.“ 64
Jak je ohleduplná. Je mi jasný, že jde za tím svým. Sestřičko, mně nic nemusíš namlouvat. Ale já ti to nezávidím. To, že chodíš s tím právníčkem, nic neznamená. Z dluhů tě stejně nevyseká a časem láska odplave. Jako vždy. Copak se už někdy stalo, že by neodplavala? Vztah se buď rozpadne, nebo zevšední. Chlap si buď najde jinou, nebo rezignuje. Ale žádná velká láska už z toho nebude. Jdu si sednout do kavárny. Nevadí mi lidi, říkám si. Nevadí mi nic. Když se vrátím domů, namažu si chleba marmeládou a stoupnu si k oknu. Je krásný nedělní podvečer. Půjdu nakoupit. Mohla bych něco uvařit Lence k večeři. Jestli se tedy vrátí. Docela by mě zajímalo, jak ten její Míra teď vypadá. Čím ji upoutal? A čím upoutala ona jeho? Čím upoutávám muže já? Zajímalo by mě, jestli pořád tím stejným. Jestli všichni muži, kterým se líbím, mě vidí stejnou, jestli se jim líbí stejný věci. A naopak. Jestli se jim nelíbí ty stejný věci. Vím vůbec, co jim líbí a co ne? Měla bych se na všechno vykašlat. Se vším se smířit. Zvyknout si na sebe. Pokud tedy chci, aby si někdo cizí zvyknul na mě, měla bych to dokázat nejdřív já. Dobře. Jsem trochu nervózní. Vadí mi lidi. Vadí mi lidi, kteří mě do něčeho nutí. Tak jim to řeknu. Můžu jít klidně na kafe s kámoškou a říct jí, že chci jít do jiné kavárny. Když mi vadí lidi v obchodech, přestanu se jich bát. Musím si to hlavně nějak pojmenovat. Čeho se bojím? Vráží do mě? Budu je ignorovat. Taky si vrazím. Vykašlu se na všechny a budu se starat jen o sebe. Prostě si to mlíko koupím a basta. A ať si tu Lenka bydlí. Stejně je to pořád moje. Můj 65
svět mi vzít nemůže. Ať si je taková, jaká je. Statečná bojovnice, co umí se životem zacházet. Já to tolik neumím. Ale boj nevzdám. Stejně musím žít. Nemůže mě dostat to, že se Lenka se svými dluhy a rozpadlým vztahem nehroutí. Že může normálně fungovat. Že už má další vztah. Měla bych se naučit si sama trochu závidět. Chci být jako já. Jak mi ten život jde. Ozve se zvonek. Matka. Namíří si to rovnou do kuchyně. Směrem k lednici. „Udělám ti kafe. Nebo chceš čaj?“ Ukážu jí na pohovku. „Sedni si.“ Kupodivu mě poslechne. „Měla by sis tady uklidit,“ řekne mi. „Neměla jsem čas,“ odpovím jí stroze. „Na takové věci by sis…“ „A jak jste prožili víkend?“ skočím jí do řeči. „No, jak by. Vařila jsem, uklízela. Jo, abych nezapomněla, přinesla jsem ti uzený se zelím.“ „Tos nemusela. Chtěla jsem dnes vařit. Ale dobře. Stavím se u vás příští víkend a taky vám něco přinesu. Na sobotu nic nevař.“ „A co Milan?“ obrátí máma téma. „Rozešli jsme se.“ „Ty děláš chybu. Ty někde děláš chybu. Měla bys být více jako Lenka.“ „Kdybych byla jako Lenka, nebyla bych Eva. Proč by pak někdo se mnou chodil, když by mohl rovnou chodit s originálem. Chyby děláme všichni.“ Když matka odejde, vlezu si do postele a čtu si. Hlavní hrdinka má piercing, černý krátký vlasy, 66
černou rtěnku a tetování. Já jsem trochu více nervózní z ostatních lidí, třesu se, potím se a bojím se. Pozdě večer jdu nakoupit. Uzený se zelím vyhodím. Nepotřebuju to. Chodím mezi regály a je mi fajn. Nevěřili byste, kolik lidí v neděli večer nakupuje. S plnými košíky spěchají k dalšímu regálu. Je to jako ve včelím úlu. Bzz… a ještě tady sadu čokolád… bzz... mami, kup mi chipsy… já chci chipsy… prací prášek ve slevě… rohlíky jsou už tvrdý… bzzz… vezmem si chleba… Můžu se na všechno vykašlat. Koupím kuřecí, brambory, pečivo a mizím. Proč na mě tak zírá? Kráva jedna. Ach jo, to tady nemůže být více pokladen? Kvůli pitomýmu kuřecímu, bramborám a pečivu tu nebudu stát půl hodinu. Bože, proč mají ve vozíku tolik nepotřebných věcí? Je to o několik píp píp navíc. Vedro k padnutí. To je tedy krásný nedělní večer. Ale já to zvládnu. Jsem přeci normální. Nejsem žádný idiot, co neumí nakoupit. Nějakej ufňukanej idiot, kterého opustí každý chlap, co chce aspoň trochu normální ženskou. Bože, jemu to nejde namarkovat. Tak proč ta ženská neřekne, že to nepotřebuje. Ne, on musí běžet pro nový… Co to je? Pro nový čokoládový tyčinky… A to se tu potím jenom já? Co ta ženská vedle mě? Ta je v pohodě. Je narvaná v úzkých džínách a má na sobě koženou bundu, ale ani náznak toho, že by se potila. A co ten vzduch? Nemůžu dýchat. A proč bych tady vlastně měla stát? Dvacet zbytečných minut. Dvacet propocených minut. Dvacet minut toho šíleného hukotu, jsem jako v pasti, padají na mě všechny regály se všemi zbytečnými věcmi, pozorují mě, všichni ty lidi se svými vozíky 67
a kreditními kartami na mě mávají a křičí: My jsme normální, takhle se to dělá, jdeš, vybereš, zaplatíš, odejdeš. Nechávám košík na podlaze a odcházím.
68
II. č á st – Mil a n Dnes je pondělí, sedm třicet ráno. Vstanu, umyju se, namažu si chleba sýrem a vyrazím na autobus, po pěti zastávkách vystoupím a počkám na tramvaj číslo 9, která mě doveze až přímo k mý práci. Stačí jen přejít ulici. V té malé světlé budově, nedávno opravené, pracuju. Jsem zaměstnanec čistírny. Přináší mi to do života utěšující ticho, ve kterém se mohou rodit další plány. Plány? Co jsem vždycky chtěl dělat? Změnit něco. Ne. Měnit něco. Být nějakým velkým zvířetem v prosperující firmě. Každý den rozhodovat o klientech i o svých zaměstnancích. Ale nyní jsem v tichu. V tmavém uklidňujícím uspávajícím tichu. Otevíráme v devět hodin. Stojím za pultem a přijímám objednávky. Přijde paní ve středním věku a přinese špinavé manželovo sako. Ujistí se, zda to bude hotové do pátečního večera, protože v pátek večer slaví syn dvacetiny a oni si jdou sednout do restaurace, kde bude hromada příbuzných a ve svetru tam její manžel prostě sedět nemůže. Zaručím se, že to bude do pátku hotové a sako odnesu dozadu. Vlastně taky trochu rozhoduju o lidech, pomyslím si. Baví mě to. Ale zároveň jsem rád za tuto práci, kde je klid. Je to jako den po divokém večírku, kdy strávíte celé dopoledne v posteli, pak si jako ten největší mazánek vyčistíte pořádně zuby, vysprchujete se, uvaříte si polívku ze sáčku a v tichosti ji srkáte a uklidňujete svůj žaludek černým čajem, svou rozbolavělou hlavu studeným obkladem, lehnete si do vany se spoustou pěny, poté zabalený v županu 69
sledujete rodinnou komedii a v deset večer jdete spát. Po divokém životě uléhám do vany plné krásného uklidňujícího stereotypu. Ženské může vzít čert. Buď ji opustíte vy, nebo ona vás. Nebo se tak nějak vzájemně dohodnete, že to ani jeden nemyslí vážně. Od dvanácti do dvanácti třiceti mám pauzu. Skočím naproti do jídelny, kde si dám pečené kuře. V šest zavíráme. V šest patnáct mi jede tramvaj a kolem sedmé hodiny jsem doma. Staví se u mě jedná známá. Sem tam se scházíme. Je vdaná a má děti. Občas mluví o tom, že by ho opustila. Kvůli mně. Lichotí mi to, ale nechci. Nechci nikomu ničit vztah. A také nechci přijít o to, co mám. Vztahy se rozpadnou. Takhle se nemá co rozpadnout. Vstane z postele a jde si do kuchyně pro vodu. „Přines mi taky,“ poprosím ji. Je jí třicet čtyři a ještě pořád je to krásná ženská. Trochu se divím jejímu manželovi, že mu není nápadné, jak často nemá ženu doma. Ale vlastně mi je to ukradený. Renáta je hezká příjemná ženská a mně vyhovuje, že se nemusím vázat. Mám svůj klid. Sedne si na postel a podá mi sklenici vody. „Nejraději bych tu přespala. Bylo by krásné s tebou usínat. Někdy mám pocit, že se mi život dost zamotal. Asi tě mám hodně ráda,“ řekne, lehne si vedle mě a položí mi hlavu na rameno. „Ale no tak, Renátko, nic se nezamotalo. Všechno je tak, jak má být.“ „Je to s ním tak těžký. Unavuje mě čím dál víc věcí. Vadí mi, jak ráno vstává, jak pouští sprchu, jak snídá, jak si zouvá boty. Někdy bych ho chtěla 70
přeprogramovat. Na někoho, kým byl na začátku. Nebo jsem si myslela, že jím je. Teď se dohadujeme, kam pojedeme na dovolenou. Nevím, proč to musí řešit zrovna teď. Sotva jsme z jedný přijeli, a on už přemýšlí nad další,“ Renáta se ke mně přitulí, vezme mi ruku do dlaně a zavře oči. „Je to puntičkář. To je to, co mi vadí. Nedokáže žít. Co mám dělat?“ Pohladím ji po vlasech a cítím radost. Nejenže se scházím s vdanou ženou, dokonce se ještě se mnou radí, co má se svým mužem dělat. „Ať nějakou dovolenou vybere,“ vymaním si ruku z její dlaně a poplácám ji po stehně. „Jemu na tom záleží. Tobě tolik ne, tak ať je po jeho.“ Položí mi ruku na hruď a zvedne hlavu. Zavřu oči, ale cítím její pohled. Cítím, jak chce, abych její život vzal a uspořádal ho. Naprosto se mi odevzdala. Její manžel ale má jednu výhodu. Umí pracovat. Je jedno velký zvíře v prosperující firmě. „Jedno se mu musí nechat,“ řekne náhle Renata a prohrábne si vlasy. Má je stále dlouhé. Až do půli zad. Vlastně celý její vzhled je mladistvý. Všechno kolem ní je mladistvé. Její chůze, její tělo, její šaty. „Vážím si muže, když vím, že je dobrej v práci. Že umí vydělávat.“ Ozvala se ve mě ješitnost. Vstanu a jdu do kuchyně. „Mám hlad,“ řeknu a zmizím. Tohle nemůžu dovolit, pomyslím si. Proč to řekla? Chtěla mi snad něco naznačit? Ale já jsem v životě spokojený. Nebudu přeci kvůli ní nic měnit. A koneckonců její chlap sice vydělává, ale ona je raději se mnou. V lednici mám téměř prázdno. Namažu si chleba a vrátím se do pokoje. Renata sedí na posteli, je oblečená a upravuje si make-up. 71
„Půjdu. Ráda bych zůstala, ale život je zamotaný.“ Dám jí pusu a doprovodím ke dveřím. „Zase se ukaž,“ řeknu jí a zakousnu se do chleba. Ještě ten večer projíždím inzeráty. A druhý den odpoledne sedím v malé místnosti, naproti mně asi padesátiletý chlapík s mým životopisem v ruce a lehce si poklepává tužkou. Hledají do obchodního oddělení zástupce vedoucího. Cítím se na to. Cítím se skvěle. Oblékl jsem si světlé sako a pohodlné, ale slušně vypadající kalhoty. Sako je mi trochu těsné, protože jsem za poslední rok malinko přibral, ale to mě nerozhodí. Sázím na svůj obličej. Se svým obličejem jsem už hodně dokázal. Ne že bych byl neodolatelně krásný, ale můj obličej vzbuzuje u lidí obrovskou důvěru. Se vším se mi svěří. Věří mi. Začnu mluvit o tom, co bych ve firmě změnil a na co bych se chtěl zaměřit. Myslím, že to mám v kapse. Je pátek večer, najím se, vysprchuji, oholím se a vyrazím do hospody. Zdržím se do půlnoci a pak odcházím domů. Na ulici je stále živo. U tramvajové zastávky stojí jedna slečna. Evidentně opilá. Chvíli se dívá na jízdní řád, potom se snaží mávnout na taxíka, ale je to jen lehké pozvednutí ruky. Zamotá se a opře se o odpadkový koš. Má položenou levou ruku na koši a nepatrně se dotýká plechovky od koly, nakousnuté bagety a nějakého ubrousku. Přijdu k ní. „Slečno,“ řeknu jí. „Ani se na mě nepodívá a sveze se dolů na zem. „Tak, a jdeme,“ zavelím. Zvednu ji a odvedu ji na lavičku. Podívá se na mě. 72
„Nech mě,“ řekne stroze, ale pak se zeptá, jestli bych neměl cigaretu. „Nic není hezkýho na tom životě,“ svěří se mi. Jasně, každý se mi svěřuje. Konečně vidím taxíka. Snažím se jí pomoct do auta. „A kdo vlastně jsi?“ zeptá se mě zlostně. „Milan,“ řeknu jí stroze a vypadá to, že je s touto odpovědí spokojená. „Já Eva,“ zamumlá. Zaujala mě. Ani nevím pořádně čím. Krásná sice je, ale krásných žen jsem poznal hodně. Renáta je taky krásná. Navíc už o životě něco ví. Ale Evu jsem chtěl zachránit. Jakási mužská bojovnost. Chuť ulovit. Chuť utrhnout kytku, která je jediná v opuštěné zahradě. Chuť zmocnit se něčeho, co je jiné. Je snadný cíl? Nebo nedobytná? Chuť to zjistit. Sedíme v kavárně. Dívá se na mě, ale nemůžu nějak rozkódovat její pohled. Nemůžu číst její myšlenky. Jako by žila v jakémsi uzavřeném světě. Sázím na svůj obličej. A snažím se toho moc nenamluvit. Ženský mluví i za nás. Chtějí vám říct všechno. Pokud tedy budete mlčet. Nejsou zvědavé na žádné výklady o čemkoli. Pak řeknou všechno. A pak můžete mluvit vy. O ní. O tom všem, co vám navykládala. Začíná mluvit. Jak jí vadí žít. Jak je nešťastná. Jak je stále nervózní, jak se potí a bojí. Jak jí matka mluví do života. Jak nemůže vůbec nic. Jako by byla stále tou malou holčičkou, které její máma říká, co a jak má dělat. Nemůže se zbavit nepříjemného pocitu, že všechno dělá špatně. Jako by potřebovala požehnání od mámy, která by jí řekla, že všechno dělá správně. Ale ona ví, že nedělá a že požehnání 73
nebude. Zaujala mě. Je něčím zahalená. Stále jsem viděl jen jakýsi závoj. Plný slz, plný něčeho, co jsem chtěl odhalit, od čeho jsem jí chtěl nevím proč pomoct. V noci se ke mně přitulí. Jako malé dítě, co potřebuje máminu pevnou náruč. Pýcha, hrdost, ješitnost. To vše ve mně začne pracovat a já se cítím skvěle. Cítím její bezmoc, která se mi vrhá do náruče. Druhý den na ni čekám u zastávky. Chci ji překvapit. Uplyne hodina. Zavolám jí. Šla pěšky a stavila se někde na kafe. Takže má bezbranná princezna se stavila někde na kafe. S kým? Dostávám strach. Nebo tam šla sama? Bojí se všeho a do kavárny by sama nešla. Nebo jo? Volá mi chlapík, co seděl v koženém křesle naproti mně a prohlížel si můj životopis. Děkuje za zájem, ale bohužel ne. Jdu si sednout na panáka. Za chvíli mám sraz s Evou a rozhodně se jí nehodlám vyplakat na rameni. Vypiju panáka a jdu za Evou. Sedí na posteli a má nepřítomný pohled. „Byla jsem v knihovně. Hledala jsem jednu knížku, ale nedokázala jsem se zeptat. Hledala jsem ji půl hodiny a když jsem ji našla, nechtělo se mi stát frontu. Šla jsem pryč.“ „Ale no tak, Evi. Všechno přeháníš. O nic nejde, Věř mi.“ Schoulí se mi do náruče. Jako dítě. „To přeci nemá nic společného s tebou,“ odpoví mi. Přitisknu ji více k sobě. Cítím, jak se chvěje. Ale stejně se snaží z mé náruče jemně vymanit. Povo74
lím paži, kterou mám omotanou kolem ní. Sedí na posteli a mlčí. Na to nemám. Měl bych jít domů. Ale ještě chvíli zůstanu. Nechci prohrát. „Mám hlad. Máš něco k jídlu?“ zeptám se jí. Vstanu. Ona kývne a zvedne se taky. „Dojdu si sám,“ řeknu a odejdu do kuchyně. Najdu párek a chleba. Sednu si na postel a mlčky jím. Eva si mi lehne do klína. „No tak, zlato, teď jím,“ odstrčím ji. Vrátí se do svý polohy a mlčí. To já taky. Sním párek s chlebem. Vstanu, dám jí pusu a odcházím. „Čau.“ „Čau,“ vstane taky a podívá se mi zpříma do očí. „Nech toho,“ řeknu jí. „Jak jako nech toho?“ „Cítím od tebe výčitku?“ „Proč tak brzo odcházíš?“ „Potřebujem se oba vyspat. Čau.“ Ráno vstanu v sedm třicet a jdu na autobus. Přijede devítka a já do ní nastoupím. Za dvacet minut z ní vystoupím, přejdu ulici, vejdu do malé nažloutlé budovy a stoupnu si za pult. V devět hodin osm minut přijde první zákazník. „Dobrý den… no to není možný, to jsi ty, Milane?“ Láďa je můj dávný kamarád. Kdysi jsme spolu chtěli rozjet jeden byznys. Je to typ člověka, co nenadělá mnoho řečí, ale jde přímo na věc. Je mi jasné, že ten to někam dotáhl. Cítím se trapně. Kdysi jsme chtěli dobýt svět a teď mě potkává v čistírně. Vysvětluji mu, že je to jen dočasně. Jakási očista. 75
„Hele, tento víkend máme s prací takový menší mecheche na jedný chatě. Pojeď se mnou. Šéf právě hledá někoho do týmu.“ Skvělý. Já věděl, že mi život přinese další šance. Ráno vstávám v sedm třicet, Eva stále leží v posteli a tvrdě spí. Pohladím ji po tváři. „Vstávej, musíš do práce.“ Otevře líně oči. „Peklo. Já vstanu, ale nesnáším tento svět,“ řekne zmateně a pomalu si sedne na postel. „Kdyby to šlo, člověk by zašel do nejbližší otevřené kavárny, kde by si dal vajíčka a kávu, zapálil by si cigaretu a vydržel by tam až do poledne.“ Eva měla vždycky krásné představy. Zavřela oči a já viděl, jak je v jiném světě, za chvíli je ale otevřela a já v nich viděl zlobu. Zlobu na mě, na sebe, na celý svět. Vztekle vylítla a zavřela se v koupelně. Když tam vcházela, měla temné kruhy pod očima, nateklou tvář posetou jemnými pupínky. Za necelých deset minut otevřela dveře a já si všiml špetky hrdosti v těch jejích očích, které si namalovala, hrdosti nad její krásou. Oblékla si mini a černé tílko. Navoněla se a nasadila si náušnice. Byla krásná. Ale ta její krása mě lezla na nervy. „Evi, nemusíš být vždycky krásná,“ řekl jsem suše. „Musím,“ řekla a odešla do kuchyně. „Každý se v tomto světě,“ volala na mě od stolu, zatímco jsem si čistil zuby, „v tomto podělaném světě,“ dodala, „snaží nějak přežít. Musíme se nějak maskovat.“ Dočistil jsem si zuby a přišel jsem k ní. Seděla u stolu, namáčela si rohlík do krabí pomazánky a zapíjela to mlékem. „Není mi vůbec dobře. Ach jo. Miláčku, já cítím, že něco dělám špatně. Nějak mi život protéká mezi 76
prsty. Připadám si už stará. Já vím, že nejsem, ale myslím to tak, že pokud se mi nic nepovedlo doteď, už se to třeba nepovede nikdy. Už nikdy nebudu malovat dobře. Moje představy o tom, že budu vynikající malířka, že budu slavná, uznávaná, se rozplývají s dalšími roky. Už nebudu nikdy nic,“ vzdychla a napila se mléka. Najednou bouchla do stolu a lehce zakřičela. „Málo dělám. Občas si ušmudlám nějaký obrázek v sobotu večer. Ale jinak nic. Chybí mi elán. Nemám vůli. Všechno je zbytečný. Můj život je prázdný.“ „Není prázdný. Máš hodně. Jsi hezká a chytrá.“ Pohladím ji. Chvěje se. Najednou jsem to pocítil. Byl jsem král. A Eva byla moje… moje co? Moje figurka. Milující figurka, co mě potřebuje. „Pomůžu ti. Potřebuješ nějaký relax. Jsi pořád v tom samém kruhu. Pak se bojíš jít i do knihovny. Vezmu tě někam na víkend. Pojedeme na chatu. Čerstvý vzduch, procházky, příroda. To ti pomůže. Neboj, já tě v tom nenechám.“ Eva přikývne, ale v jejím pohledu je něco nečekaného. Jako by mi říkala, že možná pojede a možná ne. Jako by mi říkala, že vlastně žádnou pomoc nepotřebuje. Moje úvahy nebyly daleko od pravdy. V pátek dorazím za Evou. Leží na posteli a čte si. „Kde máš baťoh?“ „Nevím, jestli se mi chce,“ řekne a dál si čte. Je tak v klidu. Má na sobě nějaké vytahané triko, je napůl přikrytá peřinou, drží oběma rukama knížku a čte. Na poličce stojí hrnek s vychladlým kafem. Přijdu k ní a vezmu jí knížku z ruky. „Mohla 77
bys mi vysvětlit, co to děláš? Máme přeci jet na tu chatu,“ nezvládám to. Cítím hněv. Konečně vstane a jde do skříně, odkud bere baťoh. No, sláva. Začne tam pomalu skládat své věci, ale pak toho nechá a vrátí se postele. „Ne, nemůžu. Nechce se mi.“ „Jak nechce?“ „Cítím, že mě do toho tlačíš. Raději zůstanu doma a budu si dělat, co budu chtít.“ „Tak, se podívej, zlatíčko. Já ti chci pomoct. Ty nedokážeš dojít sama ani do obchodu a… já ti chci pomoct.“ Eva jen pokrčí rameny. Ale podívá se na mě takovým pohledem, který mě vyburcuje. Jako by říkala, že je to všechno jen hra. Ale já ji znám. Je úplně na dně. Neumí sama žít. Jdu k její skříni a začnu z ní brát trika a sukně a všechno to házím do batohu. „Neumíš se ani sama sbalit,“ zvyšuji hlas, pak otevřu další šuplík, odkud beru dvoje kalhotky. „Prostě jedeš. Já se o tebe postarám.“ „Ne.“ Eva leží dál na posteli a nehodlá udělat ani krok. „Jak chceš.“ Odcházím pryč a odjíždím sám. Když se vrátím, volá mi, že chce jít na kafe. Přemýšlím, ale nakonec kývnu. Víkend byl fajn, ale žádná práce z toho nekouká. Nedám ale Evě nic najevo. Sedí naproti mně. Je shrbená, lehce se třese a má kruhy pod očima. Pomalu si míchá kafe. „Omlouvám se, víš, že tento svět moc nezvládám.“ Podívá se na mě naprosto oddaně. Sluší jí to. Má čerstvě umyté vlasy a když se pohne, cítím vůni šampónu. 78
„Evi, tobě není pomoci,“ říkám jí a vychutnávám si to. „Nepotřebuju pomoc,“ řekne lhostejně. „Potřebuješ.“ Dívám se na ni bez mrknutí oka. Ani se nehnu. Ona se pořád ošívá. Čekám, co řekne. „Ne,“ zvýší hlas. „Tak ne. Je mi to jedno.“ „Možná se v tom životě moc plácám.“ Možná? Evuško, ty jsi hodně divná. A naprosto nepoužitelná do života. Napije se kávy a zatřese se jí při tom ruka. „Třepe se ti ruka,“ oznámím ji. „Já vím,“ vyštěkne na mě. „Ale nepotřebuju, aby mi to někdo říkal.“ „Možná bys s tím měla něco dělat,“ odpovím jí s klidem. „Ty tvoje řeči mi nepomůžou.“ „Ty přeci nepotřebuješ pomoc.“ „Možná trochu potřebuji,“ řekne a najednou se promění. Nebo se snaží proměnit. Usměje se. Tváří se, jako by se jí ten rozhovor netýkal. „Rozmysli si, co chceš.“ Domů jsme dorazili kolem deváté večer. Chtěl bych ještě někam jít. Sám. „Chtěla bych ještě někam jít,“ řekne mi po chvíli. „To já ne.“ „To já jo,“ napodobí můj hlas. „Tak si jdi.“ „Ty budeš doma?“ „Jo.“ „Já taky.“ „Půjdu si lehnout.“ 79
„Dobře. Půjdu taky.“ „Chtěla jsi někam jít,“ připomenu jí. „Teď už nechci. Chci být s tebou. Mám tě ráda.“ „Taky tě mám rád.“ „OK.“ Řekla to tak klidně. OK. Lehá si vedle mě. Ovládám ji? Nebo si dělá, co chce? Chce dělat to, co chci já? Nebo chce být za každou cenu se mnou? Manipuluje se mnou? V neděli odpoledne mi volá. Že neví, co má dělat. Byla u ní její máma a pohádali se. „Chtěla jít se mnou a svými přáteli na oběd. Oblíkla jsem se, ale jí se to nelíbilo. Že prý takhle nikam nepůjdu. Že se prý neumím oblíkat. Copak na tom záleží? Nechci být její figurka. Na žádný oběd jsem s ní nešla.“ Jasně, že nejsi její figurka, protože jsi moje, pomyslel jsem si, ale nahlas jsem jí nabídl, ať přijede za mnou a ať se netrápí. Řekla OK, ale nepřijela. Čekal jsem do večera a pak jsem jí zavolal. „Nakupuju. Chci novou skříň.“ „Tos mi nemohla zavolat?“ Počkat, jak to, že nakupuje skříň? Copak tomu rozumí? Vždyť ona má problémy si koupit i ten pitomej rohlík. „Hele, počkej tam na mě. Hned jsem tam.“ Nepočkala. Volám ji. Nezvedá to. Jedu za ní, ale neotevírá. Pak mi přijde SMS: Šla jsem se projít. Jdu na kafe a pak domů. Tak ona si žije, jak chce. Ksakru. Copak nechápe, že jí chci pomoct? Ale takhle teda ne. Nebudu pomáhat někomu, kdo o to nestojí. Bylo sedm čtyřicet minut ráno. Eva mnou zacloumala. 80
„Nech mě, broučku,“ řekl jsem jí. „Vstávej,“ zakřičela na mě. „Evi, já mám dnes dovolenou,“ řekl jsem rozespale, aniž bych otevřel oči. Ale jako bych ji viděl. Ten její vytřeštěný pohled. Ten vztek, že jsem jí to neřekl. „Proč jsi mi to neřekl? Vzala bych si taky dovolenou. Mohli jsme mít krásný den,“ zakňourala. „Evi, stejně mám spousty vyřizování. A taky potřebuju být chvíli sám. Můžem večer zajít na večeři,“ otevřel jsem oči, abych si to vychutnal. Eva seděla na posteli. V noční košili. Rozcuchaná. Nenamalovaná. Bez své oblíbené masky. Bezmocná. Ale já na ní viděl, jak se snaží vydolovat další zbraně. Nechala spadnout ramínko noční košilky. Zasvítilo jí rameno. Dala si nohu přes nohu. Dal jsem jí najevo, že o to nestojím. Dívala se na mě smutně. Beze slova vstala a odešla do koupelny. Nasnídala se a bez rozloučení odešla. Usnul jsem. Asi za dvě hodiny jsem odešel do nejbližší kavárny, kde jsem si přečetl noviny a vypil kafe. Vydržel jsem tam až do oběda a pak jsem si dal párek v rohlíku. Sedl jsem si v parku a pozoroval holky. Mohl bych třeba nějakou tu holku někam pozvat, napadlo mě. Dnes na večeři. Neudělal jsem to. Ale i tak jsem si vychutnával představu smutné Evy. Evy, které je špatně a zoufale touží po krásném dni. Která se zuřivě válí po podlaze, vyčerpaná, ničím nenaplněná, prázdná a já jí dupu po tý její děravý duši, po tý její neutěšený, zničený a zničující duši. Křupne to. Vyteče hnis a zašpiní podlahu. Večer jsme šli na večeři. Tak si, Evinko, vyber, co chceš, řekl jsem si v duchu. 81
„Dám si steak,“ řekla a zavřela lístek. Možná bych měl přestat. Nechci s ní bojovat. Dívá se na mě. Dívá se na mě smutně. Pohladí mě. „Takže steak?“ ujistím se, když vidím přicházet číšníka. „A víno,“ dodá. Přijde číšník a já objednám steak, pečenou rybu, víno a kávu. „Kávu?“ zeptá se překvapeně, když číšník odejde. „Nechci dnes pít,“ odpovím jí. „Myslela jsem si, že si uděláme hezký večer.“ Dívá se smutně. Neschopná pít víno sama. Chce ho pít se mnou. Když si objednává druhé víno a já druhou kávu, cítím to. Zasáhlo ji to. Vytekl hnis. „Proč vlastně se mnou jsi?“ vyštěkla. „Poslední dobou se chováš… hrozně. Máš mě rád?“ Evulko, já tě měl rád, ale teď už mám rád jenom sebe. „Mám tě rád,“ odpověděl jsem stručně. Další den jsem odmítl její pozvání k ní domů a šel jsem sám do baru. Na ten poctivej život se můžu vykašlat. Na nějaký pitomý zachraňování taky. Je mi třicet šest a nechci takhle zblbnout. Ale nejsem zblblej. Vlastně do ní nejsem zblblej. Ta holka má v sobě něco, co odrazuje. Nebo spíš nemá něco, co by zblblo. Aspoň ne na dlouho. Dnes je pondělí, osm patnáct minut ráno. Vstanu. Cítím tlak na spáncích. Únavu. Jako bych ještě slyšel zvuky z včerejšího večera. Jednoduché a hlasité tóny z reproduktoru, neurčitý šum opilých slečen a snaživých řečí jejich protějšků, bar pohlce82
ný do jednoho světa, ze kterého se člověku nikdy nechce domů. Seděla naproti mně. Cizí slečna, v černých šatech, v černých silonkách a na uších se jí houpaly dlouhé náušnice, které se vždycky daly do pohybu, když se smála. Pila míchané drinky, které ji přihnaly do mé náruče. Napiju se vody z kohoutku. Slyším, jak vstává taky. Podívám se na hodinky. „Musím jít, zlato. Stačí, když zabouchneš. Ozvu se.“ Odcházím na autobus. Rána jsou už chladná. To mi teď vyhovuje. Začíná mě bolet hlava. Ale jsem zpět. Nezávislý. Zábavný. Hltající sousta ukrajovaná z toho, co mi život nabízí. Dnem za dnem, hodinu za hodinou. Samozřejmě, že se jí už neozvu. Sousta si totiž hltám sám. Vystoupím z autobusu a počkám na tramvaj, která za chvíli přijede. Vystoupím z tramvaje a na rohu si koupím bagetu. Je lehce před půl desátou. Za chvíli se přiřítí první zákazník. „Kde jste byl? Byl jsem tu přesně v osm, a vy nikde.“ Tak ty mi můžeš políbit víš co, řeknu mu v duchu. „Přejete si?“ zeptám se ho drze. „Tohle,“ zamává mi igelitkou plnou oblečení před očima, „potřebuju mít do středy čistý.“ „Samozřejmě,“ odpovím mu a až odejde, jeho igelitku hodím pod pult a po cestě z práce ji vyhodím do nejbližšího kontejneru. K večeru mi volá Eva. Že by ráda na kafe a proč se neozývám. Tak toto si vychutnám. Musím přiznat, že kafe s Evou trochu nabouralo moje nové já. Byla najednou silná. Nedobytná. Sebevědomá. Samozřejmě, že vím, že to jen hrála. Tu hodinu u stolu v kavárně nad teplým kafem se svým 83
superdokonalým make-upem se dokázala ovládat. Ani jednou si nepostěžovala. Byla krásná a šťastná. Ale doma se určitě zhroutila. Doma si určitě lehla na podlahu, schoulila se do klubíčka a řvala jako pominutá. Ale co když ne? Co když je už pevná? Co když někoho má? Někoho, kdo ji z toho všeho vytáhl? Co když se z toho vytáhla sama? Ale mě to nezajímá. Tato hra pro mě skončila. Šel jsem se večer opít. Ráno jsem vstal, umyl se, vyčistil si zuby a podíval se na neznámou slečnu. „Musím jít, zlato. Stačí, když zabouchneš. Ozvu se.“ Odcházím na autobus. Druhý den odpoledne píše Eva: „Další kafe?“ „Promiň. Musím za bratrem. Potřebuje něco.“ Tak tohle bych nezvládl. Další kafe s Evou. S krásnou a sebevědomou. Doma pak brečící. Doma pak brečící? Jdu si sednout do nejbližšího baru. Objednám si whisky a rozhlížím se kolem. U jednoho stolu sedí mladý pár, evidentně se moc neznají. První rande. Muž jí položí ruku na koleno, žena mu ji odsune, ale poté muž odněkud vydoluje něco vtipného, čemu se žena zasměje a jeho ruka znovu putuje na koleno, kde už zůstává. U dalšího stolu sedí pár ve středních letech a popíjí pivo. Moc nemluví. Pijí a kouří. Za chvíli si objednají další pivo, muž se zvedne a odejde na záchod, po cestě zpátky ho zlákají automaty a žena dál pije pivo a odklepává popel do popelníku. U baru sedí mladá žena se skleničkou vína a listuje si novinami. Zkusím to. 84
Dnes je pondělí, osm patnáct minut ráno. Vstanu. Cítím tlak na spáncích. Únavu. Jako bych ještě slyšel zvuky z včerejšího večera. Jednoduché a hlasité tóny z reproduktoru, neurčitý šum opilých slečen a snaživých řečí jejich protějšků, bar pohlcený do jednoho světa, ze kterého se člověku nikdy nechce domů. Seděla na baru, naproti mně. V upnutých džínech a modrém triku. Pila červené víno, které se jí rychle vpíjelo do záhybů rtů. Napiju se vody z kohoutku. Slyším, jak vstává taky. Podívám se na hodinky. „Musím jít, zlato. Stačí, když zabouchneš. Ozvu se.“ Odcházím na autobus. Evina zpráva v sobotu kolem páté hodiny odpoledne. Zkusím to. Přijde v krásných černých šatech. Sluší jí to. Opět silná vrstva make-upu. Je silná a cílevědomá. Dostává mě. Chci se jí dotknout. Možná by nám to vyšlo. Třeba když každý z nás slevíme z našich nároků. Naučíme se tolerovat chyby toho druhého s příslibem, že jich bude pokud možno co nejméně. Dotkne se ona mě. Najednou ji vidím. Jako malou holkou zoufale toužící po mé náruči. Vztekle nešťastnou. Smutně prosící o lepší zítřky. Přesvědčující, že to nikdy nebude dobrý. Dotkla se mě a já se zbavil nepříjemného pocitu, že je šťastná. Že je s někým šťastná. Jdu pro další drink. Kolem jsou patnáctileté dívky, které se snaží udělat dojem na starší chlapce. Všude kolem je cítit jejich pudovost. Jejich touha po sexu. Eva se mě dotkla a usmála se na mě. Je tady ta její zoufalá touha zachránit náš vztah. Ale co když ne? Zachránil bych ji, ale co když nechce? Ona si dělá, co chce. Není to žádná 85
bezbranná princezna. Dělala to ze sebe. Ale byla až moc ozbrojená. Dotek neopětuju. „Za chvíli budu muset jít,“ řeknu. „Ještě chvíli,“ prosí mě. „Říkám chvíli.“ „Ale když to tak řekneš, jsme limitovaný. Je to, jako by jsi už odešel.“ „Evo, nenuť mě, abych musel odejít hned.“ „Nenutím tě. Jen chci, abys tu se mnou chvíli byl.“ „Nechci se s tebou takhle bavit. Nikam to nevede.“ Křuplo to. Chci, aby to křuplo ještě víc. Napiju se vody z kohoutku. Slyším, jak vstává taky. Podívám se na hodinky. „Musím jít, zlato. Stačí, když zabouchneš. Ozvu se.“ Odcházím na autobus.
Pan Radek si z vás dělal srandu. Chodí do práce. Má ženu. A dvě děti. Chtěl jen vědět, jestli ho budete mít rádi, i když bude tak trochu jiný. Podle průzkumu je chlap, který nemá ženu a nechodí do práce, dost podezřelý.
86
K lepat se m á na i polstrova n ý dv eř e
Pr av idl a „Tak já vás přijmu, ale doufám, že jste pochopila naše pravidla,“ řekl stroze mladý muž a lehce se zhoupl v křesle. Ilona kývla. „Je pochopitelné, že máte svá pravidla, když musíte vést tak velikou firmu. Doufám, že se mnou budete spokojeni,“ snažila se napodobit jeho ostrý tón, který vyžaduje dávku odvahy, profesionality a odhodlání, ale cítila, jak se jí zhoupl hlas a slovo „spokojeni“ zaniklo do zvuku troubících aut, který se otevřeným oknem dral dovnitř, spolu s dusným a lepkavým rozpáleným vzduchem. „Tak v pondělí,“ ukončil pohovor muž a Ilona si rychle stoupla, mírně pokývala hlavou a odešla. Aspoň je upřímný, pomyslela si při odchodu. Pravidla. Vždyť jsou všude a málokdo je řekne takhle na rovinu. Možná by si je měla napsat v nedaleké kavárně. Přeci jenom je neříkal jen tak zbůhdarma. Vyšla z budovy a vydala se vlevo úzkou uličkou, kde narazila na café bar. Sedla si k malému stolu a vytáhla si pomačkaný bloček. „Budete si přát?“ přiběhl číšník. „Kafe. Bez mlíka,“ odpověděla. Číšník neznatelně kývl hlavou a chystal se odběhnout. Ilona ho zastavila: „Máte cigarety?“ Číšník mávl rukou k východu. „Automat,“ řekl naučeně a rychlými kroky se vzdálil. „První pravidlo – neomluvený pozdní příchod do práce – srážka platu. Druhé pravidlo – s obchodní89
mi partnery nejednáme nikdy ve vyzývavém oblečení, volíme raději decentní, elegantní a seriózní. Třetí pravidlo – odchod z práce vždy oznamujeme našemu nadřízenému. Čtvrté pravidlo – zadané úkoly se snažíme vyřešit ještě v den jejich zadání, pokud nebude řečeno jinak. Páté pravidlo – každého čtvrt roku předložíme návrh ke zlepšení efektivity práce. Šesté pravidlo...“ „Káva,“ řekl stručně číšník, položil šálek na stůl. „Ještě nějaké přání?“ Ilona kývla. „Mohl byste mi rozměnit do toho automatu?“ Vytáhla peněženku, ale číšník ji zarazil: „Bohužel, nerozměňujeme.“ Ilona pokrčila rameny a peněženku znovu vložila do kabelky, ale pak rychle řekla: „Zaplatím tedy,“ a položila na stůl stokorunu. Číšník stokorunu sebral a vrátil jí tři dvacetikoruny. Pak se zarazil a jeho tváře se lehce zbarvily dočervena. „Vidíte a máte do automatu,“ řekl plaše a snažil se o vtipný tón, ale jeho hlas ho zradil a nechal ho tam tak stát s ozvěnou jeho vlastních slov. „Bohužel, nerozměňujeme.“ Šesté pravidlo – náš přímý nadřízený má jako všichni telefonní linku – před každou návštěvou se proto ohlásíme. Ilona vstala a hodila dvacetikoruny do automatu. Nevypadlo nic. Číšník, který právě procházel kolem, utrousil: „Chviličku, musím to pustit,“ položil k vedlejšímu stolu, u kterého seděl pár postarších manželů, dvě sklenice světle červeného vína a odkráčel k baru. Ilona znovu stiskla tlačítko. Vypadly cigarety. Jednu z nich si rovnou u automatu zapálila a znovu si sedla ke stolu. 90
Sedmé pravidlo – Ilona do sebe vtáhla kouř. Bylo ještě nějaké pravidlo? Už neví. Asi to nebylo důležité. Pravidla. Jak to nazval důležitě. A ještě vás musím seznámit s pravidly. Je velmi (to slovo zdůraznil) podstatný, abyste je opravdu respektovala. Dopila kávu, típla cigaretu a odešla. Vzala to kolem supermarketu, kde nakoupila maso k večeři a víno lepší značky, než kterou běžně pili. Musí přeci s Viktorem oslavit novou práci. U pokladny byla fronta. Z reproduktorů se ozval hlas prodavačky, která prosila vedoucí směny, aby jí šla vystornovat dvakrát namarkované zboží. Ilona přišla domů, otevřela dveře na malou terasu a nechala do sebe vsakovat dusivé teplo, aby pak vlezla pod ledovou sprchu. Přemýšlela o nové práci. Naposledy byla zaměstnaná před třemi lety. Na půl roku. Bylo jí čerstvých dvacet let a ona se vykašlala na vysokou, aby mohla s Viktorem odjet do Anglie, kde se živili různě po brigádách, a když se před rokem vrátili, rozhodla se školu dodělat. Teď se ale na ni znovu vykašlala, aby mohla konečně normálně žít. Chodit do práce, vracet se domů a šetřit na byt. Uslyšela klíč v zámku. Slyšela, jak Viktor hází klíč na botník a zapaluje si cigaretu na terase. Vlastně to neslyšela, ale dělal to tak vždy. Pak si pustil televizi, aby se podíval na zprávy. Ilona vypnula vodu, letmo se osušila a na mokré tělo navlíkla krátké domácí šaty. „Koupila jsem víno, dáš si?“ Viktor kývl hlavou. „Hele, tak to je fakt dobrý,“ ukázal směrem k televizi. „Všimni si, jak to říkaj furt stejně. Oni snad mají naučených deset ksichtů a ty furt dokola používaj. 91
To je fakt k zblití. Ksicht na hromadnou nehodu, ksicht na úmrtí nějakého slavného blbečka, ksicht na politický žvásty, ksicht na průser v armádě, ksicht na objevení nového druhu želvích vajec.“ Ilona si sedla k němu a opřela se mu o rameno. „Tak si to tak neber. Oslavíme dnes mou práci.“ Viktor si prohrábl vlasy a usmál se na ni. „Takže ti to vyšlo, kočičko. To mám radost. Počkej, tak to já skočím pro něco lepšího než víno.“ Políbil ji a položil si ji na klín. „Jen se osprchuji a skočím pro nějakou flašku,“ řekl jí a na chvíli zavřel oči. „Nespi,“ řekla mu. „Tak to pozor, já nespím,“ bránil se laškovně. „Já mám totiž pro tebe taky skvělou zprávu. Dnes jsem nám zamluvil zájezd na týden do Řecka. Pojedeme na dovolenou jako ostatní. Necháme si všechno přinést až pod čumák. Necháme se nabrat a pak ať se o nás postaraj.“ Ilona máchla rukou. „Pokud ten zájezd je až v říjnu, tak nebude problém.“ Viktor se zasmál. „Ale kočičko, já chci pořádný teploučko. Takže to máme v srpnu,“ přitáhl si jí k sobě a lehce jí foukl do vlasů. Ilona zaklonila hlavu a podívala se mu do očí. „A kdo mi asi dá dovolenou ve zkušební době?“ řekla klidně, ale slova se jí zabalovala do oparu začínající předrážděnosti. Viktor lehce sešpulil rty. „Sakra. Ale to se nějak udělá. Prostě výjimka. To nějak zvládneš.“ Zavrtěla hlavou. „Hele, to si fakt nemyslím, možná bys to měl zrušit, dokud to jde.“ Podívala se na něj vážně, ale on jen máchl rukou. 92
„Snad to aspoň zkusíš. Ty prostě nikdy nic nezkusíš.“ Vstal a šel si zapálit na terasu cigaretu. Ilona zůstala sedět a jen na něj houkla. „Zkusím. Třeba hned v pondělí zkusím říct: hele tak dobrý, ale už chci dovolenou.“ Viktor mlčel. Přišla za ním. „Prostě to teď nejde.“ Zasmál se. „A kdy to chceš říct? Když řekneš hned, že nastoupíš, ale že máš už zaplacenou dovolenou, tak tu výjimku udělaj.“ „A jak, když už jsem řekla, že nastoupím, ale na dovolenou jsem jaksi zapomněla upozornit, protože jsi udělal něco beze mě.“ Viktor zuřivě típl cigaretu. „Až doposud ti nikdy nevadilo, že jsem všechno dělal za tebe.“ Ilona zaklonila hlavu a podívala se na oblohu. Byla světle modrá. Ztrácela se v ní. Splývala s ní. Koupala se v ní. S obchodními partnery nejednáme nikdy… Bohužel, nerozměňujeme… Prosím vedoucí směny o odblokování zboží… zboží… v automatu… choďte včas… neklepejte… klepejte… jak můžeme být s vámi spokojeni, když neklepete… klepat se má i na polstrovaný dveře… cigarety nemáme… nemáme drobné… nemáme peníze… srážka platu… proč jste neklepala… vše se musí ohlásit… nemůžete si dělat, co chcete… co chcete… jak se to probůh tváříte… ksicht na politický žvásty… ksicht na super zprávy o sexuálních hrátkách stárnoucích star… star… start… startky nemáme… máme automat… výjimku… chtěj hlavně výjimku… Viktor se opřel o zábradlí a pokusil se o mírnější tón. „Prostě to zkus. Snad jsou to taky lidi z masa a kostí.“ 93
Ilona si promnula krk a zadívala se na Viktora. Usmála se a lehce ho pohladila po rameni. „Asi máš pravdu. Uvidíme, jak to dopadne. Dáme si to víno, nebo skočíš pro něco tvrdšího?“
94
Ž á dost Sedl si do velkého křesla a rozhlédl se po místnosti. Po pestrobarevných květinách a sochách mužů, žen a dětí. Pohledem se zastavil na malém jezírku ve skleněné polokouli v pravém rohu s blýskavým zeleným kapradím. Hotový ráj. Takovou kancelář bych si dal líbit, pomyslel si Jindra. „Přečetl jsem si vaši žádost dostatečně podrobně. Vím, že už jste nám ji jednou posílal,“ řekl muž ve středním věku v dobře padnoucím obleku a ťukal propiskou do velkého dubového stolu a zlehka se točil na koženém křesle. „A byla zamítnuta,“ zdůraznil. „Nicméně jste se rozhodl to zkusit znovu, a to za pouhý půlrok. Jaký máte důvod k vaší naléhavosti?“ V místnosti bylo sice od jezírka příjemně chladno, ale stejně se Jindra zpotil natolik, že ho napadlo sundat si sako. Ale vzápětí si to rozmyslel. Vždyť jde o jeho budoucnost. „No pořádně jsem to zvážil,“ začal sebejistě, ale ke konci se mu hlas trochu zhoupl. „Žiju takhle už dost dlouho. A je mi už 24 let. V takovém věku už bych měl vědět, co chci.“ Muž v koženém křesle položil propisku a vzal do dvou prstů papír. K věku žadatele se nevyjádřil. Jen se pousmál, lehce papír ohnul a očima přelétl několik řádků. „Píšete tu, že od nás chcete povolení k pozvání jedné slečny na rande. Květinářky,“ muž máchl rukou do vzduchu. „Květinářky. Jakpak jste se s ní seznámil? Chodil jste k ní pro květiny, které jste pak vřele rozdával svým předešlým slečnám,“ řekl muž důrazně. „Slečnám, které jsme vám dovolili. Proč? 95
Protože jsme vám dávali šanci. Novou a novou. Ale to po nás chcete trpělivost, kterou jenom zneužíváte.“ Muž vzal opět do ruky propisku a znovu se ozval jednoduchý tón bubnování do stolu. „Ale vždyť vám to povídám,“ hájil se Jindra. „Je konec krátkých chatrných vztahů. Vím, že s touhle bych mohl bejt. Chcete přece, abych se usadil?“ Jindra znovu odněkud vydoloval vzdor a vypadal, že nehodlá odejít poražen. „Chtěli jsme, abyste se usadil,“ opravil ho muž a začetl se znovu do žádosti. „Dále tady píšete, že se ke konci září stěhujete od své matky, a můžete tedy začít žít konečně zodpovědný život,“ muž udělal pomlku a zavrtěl hlavou. „My jsme vám sice několikrát doporučovali, abyste se od své matky osamostatnil, ale i tak musíte podat speciální žádost, že jste se rozhodl žít sám. Vy totiž nemůžete vědět, co se od našeho posledního doporučení mohlo změnit.“ Muž si v křesle poposedl, naklonil se na bok a ze šuplíku vytáhl lejstro, položil ho na stůl a klepl do něj prsty. „Napište tedy žádost kvůli odchodu od rodiny a samostatnému bydlení a poté, když uvidíme, že jste schopný žít sám, můžeme přemýšlet o tom, zda vám povolíme slečnu z květinářství.“ Posunul papír směrem k Jindrovi a natočil se i se židlí doleva, aby viděl z okna. „Myslím, že to nějak dopadne,“ řekl na rozloučenou. Jindra se opíral o sloup, který dělil květinářství na dvě části. „Nedaj mi to. Nejdřív musím podat žádost o samostatné bydlení.“ 96
Lucka rovnala už poněkolikáté žluté růže v oprýskané váze. „A to mě nemůžeš pozvat ani na rande? Kvůli tomu, že nebydlíš sám? Řekl jsi jim, že se známe už několik let?“ Lucka na něj hleděla s pochybami. Jindra si pohrával s klíči v ruce. „Nedaj, no. Hele, tak se jich ptát nebudeme. Prostě půjdem dnes do kina. Nebo na večeři. A je to.“ Lucka zavrtěla hlavou. „V kině kontrolují nejvíc a pak bychom měli utrum napořád.“ Na chvíli se odmlčela. „A stejně se mi to nějak nezdá. Proč ti to nepovolí? Kvůli jiným holkám, viď? Měl jsi jich hodně, že? A proto ti už nechtěj povolit další.“ Jindra mávl rukou. „Hele, jejich měřítka jsou naprosto nelogický. Měl, neměl. Co jim je do toho? Teď vím, že chci být s tebou. A vím to už dost dlouho, ne?“ Jindra si stále hrál s klíči. Do prodejny vešla postarší žena a začala se rozhlížet. Poté si stoupla k rohu, kde byly poskládány květináče s obyčejnými zahradními květinami. Jindra přistoupil k Lucce. „Co, ty si nemyslíš, že to beru vážně?“ Lucka kývla. „Ale jo, myslím. Jen mám strach. Oni vědí, co dělají. Proč nechtěj povolit. Oni tě totiž znají, a já ne.“ Postarší paní zapištěla. „No to snad není možný, takový slevy. To se jen tak nevidí.“ Otočila se na Lucku a křikla: „Dejte mi tady tu a pak ještě tu a tamtu.“ Lucka udělala několik kroků a přitom se jí Jindra dotkl z boku. „No tak, jsem do tebe blázen,“ zašeptal a všiml si jejího zrudnutí. Když postarší paní vycházela z prodejny obtěžkána květináči, Jindra jí gentlemansky otevřel dveře a pak se rychle vrátil 97
k Lucce a pohladil ji po tváři. „Musím snad svoji lásku dokazovat nejen těm idiotům, ale i tobě? Měli bychom bojovat společně.“ Sedl si do velkého křesla a rozhlédl se po místnosti. Bylo tu útulno jako tehdy, když byl v té místnosti s jezírkem. Přemýšlel, proč tu nikdy předtím nebyl. Vždyť jeho životem prošlo už tolik žádostí. Škola, práce, dovolené, náboženství, nespočet schůzek se slečnami. V této místnosti asi řeší obzvlášť těžké případy, napadlo ho. Muž v křesle si tentokrát neťukal propiskou, ale mačkal prázdný obal od cukru. Na stole mu ležel nedopitý hrnek kávy. „Těší mě, že jste se dokázal oprostit od své matky. Poslední dobou žijete příkladným životem. A dokonce si ani neděláte dluhy. Všechno by nasvědčovalo tomu, že byste mohl založit rodinu. A my vám ji rádi povolíme,“ usmál se muž a prohlédl si Jindru. Tomu se do tváře vrátila sebejistota, založil si ruce na prsou a protáhl si nohy. „Vy jste vyšší třída,“ pokračoval za chvíli muž. „Ale jedno nechápeme. Co takového člověka, jako jste vy, přitahuje na květinářce? Budete si mít co říct za deset let? Víte vy vůbec, jak takové holky berou život? Zestárnou a ztloustnou a bude jim to jedno. Vy jste přece třída. A podle vašich milostných avantýr soudím, že jste i dost náročný. Zvídavý a stále neukojený,“ muž v křesle si stoupl a došel ke skřínce, odkud vzal tlusté zelené desky. Plácl do nich dlaní. „Tady,“ a lehce je pohladil, „je celý váš život. Máme tady všechno. Bedlivě vás pozorujeme. A tady,“ přikročil k Jindrovi, nahnul se k němu a strčil mu otevřené desky před obličej, „je ona. 98
Vaše budoucí žena,“ a prstem mu ukazoval cizí mladou elegantní ženu s roztomilým obličejem, výrazným účesem a štíhlým tělem v moderním kostýmku. „Podívejte, sem pojedete na dovolenou a tady,“ pokračoval muž a otočil několik stránek, „tady budete bydlet. Krásné, že? A to není všechno. Vaše žena je opravdu kus, ale taky hodně cílevědomá. Nebojte se. Otěže vašeho rozháraného a složitého života držíme pevně v rukou,“ skončil muž a vrátil se do koženého křesla. Jindrovi zůstaly v klíně stránky jeho života. Ležely mu na nohou a on se znovu podíval na svou budoucí ženu. „To ne, já přeci žádal o něco jiného,“ řekl nakonec, ale muž v křesle jen zavrtěl hlavou a jako minule si otočil židli doleva a podíval se ven. „Já vás ale neposlechnu!“ křikl Jindra a při odchodu hodil katalog do koše. Jindra skočil do bazénu. Voda vystříkla na ženu, která je opravdu kus, ale taky hodně cílevědomá. Lehce se otřepala. Jindra se vynořil a usmál se na ni. „Není to super? Je tak akorát. Pojď taky. Dali nám celý týden volna. To se budem jen válet a válet!“ zakřičel Jindra. Žena poodešla a za ní stál muž z koženého křesla a v ruce držel zelené desky, kterými zuřivě listoval. „Stala se chyba. Stala se obrovská chyba. Proč jste nám neřekl, že nejste právník? Že jste tu školu nedodělal? Vždyť vy jste jen zapisovatel u soudu. Pojďte okamžitě z té vody.“ Muž stál u bazénu celý rudý a klepaly se mu ruce. Udělal úkrok stranou a za ním stál jiný muž v plavkách, který na jeho 99
povel skočil do vody. Voda vystříkla na ženu, která je opravdu kus, ale taky hodně cílevědomá. Lehce se otřepala. Muž se vynořil a usmál se na ni.
100
Je š t ě j i n ý s v ě t b y t o c h t ě l o
Velk á tlustá pa ní Uvítala mě velká tlustá paní, která se tady o všechny starala. „Tady ta maličká, ta má smůlu na chlapy, ta brečí, pořád jen brečí, teda, abych byla přesná, ona když nebrečí, je plná smíchu, ale to je jen maska, to je takový převlečený pláč.“ Uprostřed místnosti jsem viděl hezkou malou holku, co jí jiskřily oči a všechny pohledy se v ní utápěly. Vstal jeden muž a šel k ní. „Jsi dobrá, jsi hrozně dobrá, ty se mi líbíš.“ Té maličké se nahnala krev do hlavy, vyskočila a řvala: „Jdi někam, jdi si s těma zasranýma lichotkama někam!“ Velká tlustá paní se mě zeptala, s čím tu jsem já. „Má matka mi říká, že nic nedokážu, je to peklo, já jsem nikdy neměl dost síly se do ničeho pustit, furt ten velký mrak matky za mnou a neodbytný šepot, o tom, že to nedokážu.“ Styděl jsem se, všechny ty pohledy se začaly vpíjet do mě, ty zarudlé oči se na mě dívaly s potěšením. Přiběhla za mnou ta maličká, chytla mě za ruku a řekla: „Ty hlupáčku, taková prkotina, pojď, já vztahům rozumím, všechno ti vysvětlím, všichni tady kolem mají něco, s čím se neumí poprat, ale já je rozveselím, mě totiž všichni milují, každý chlap na světě mě miluje. Že jsem hezká, že ti na mě nic nevadí, že není nic, pro co by mě měli opouštět?“ Velká tlustá paní mě vzala za ruku a dotáhla do mého pokoje. „Tady budete spát, spí se od šesti do osmi. Pak půjdete do té místnosti a budete o tom mluvit 103
a budete tam s tím, jen s tím, nic jinýho řešit nemusíte.“ V pokoji byla jen postel, holý stěny a nic víc. „A jak dlouho tu budu?“ Velká tlustá paní se rozesmála, tak silně, že mě to tlouklo do spánků. „Už pořád, nezapomeňte, vstává se v osm, v osm, vstává se, už je osm, vstává se...“ Tlouklo mě do to do spánků, nade mnou stála matka a smála se. „Už je osm, vstává se.“ Bylo mně špatně, celý ten sen se mi uhnízdil v žaludku, ve střevech, v mozku a hlodal. „Až se nasnídáš, skočíš pro brambory, udělám ti k tomu kuře, slyšíš, vstávej! Už je osm.“ Abych se nějak představil, je mi třicet pět let, žiji s matkou, otec odešel, když jsem ještě byl v kolíbce, matka vzala všechno do svých rukou a nikdy nechtěla od nikoho pomoc, od doby mýho narození se od chlapů držela dál. V mládí byla krasavice, byla to taková ta malá roztomilá holčička, co jí muži padali k nohám. Když otěhotněla, asi po třech měsících známosti, tak si ji ten její rozhodl vzít a koupit jim byt, byl to asi padesátý chlap v jejím životě, co jí stejně opustil, i přesto, že já jsem měl pár měsíců a že jí kdysi tvrdil, že ji miluje. „Za pět minut u stolu, jinak ti vystydne čaj.“ Za pět minut, ležím v navoněných peřinách a nechci zas do toho dne plného matky. „Vstává se v osm.“ Stála nade mnou ta velká tlustá paní a zhasla světlo. Potmě jsem našmátral peřinu. 104
Ráno všichni seděli na svých židlích a poslouchali tu maličkou, která stála na židli, v růžových šatech, navoněná a všem vysvětlovala, jak je hezká. V ruce měla bílé víno a kouřila davidofky. „Tady se smí pít? A už od rána?“ Velká tlustá paní se zezadu opírala o má ramena, jako malého chlapečka mě tiskla k sobě. „Tady se smí hodně. Všechno, co jsi, co tě spojuje s tvým trápením, sis mohl přinést. Copak to nevidíš, že ta maličká potřebuje alkohol, cigarety a svou krásu, aby to tu vše mohla říct? A chlapy, potřebuje chlapy, aby jim to řekla.“ Na chvíli ta holka odběhla a vrátila se v novým make-upu a v černým obtáhlým triku s výstřihem a červený sukni. Stála opile na židli a ukazovala všem výstřih, kroutila se a nechávala si od chlapů zapalovat cigarety a každému dala pusu. Velká tlustá paní si mě otočila k sobě a řekla, že se budeme věnovat mně. „Vy tedy říkáte, že z té maličkaté bude vaše matka?“ „To jsem neřek.“ „Vaše matka byla taková, jako je tahle. Vy to o ní nevíte?“ Má matka je hodná, stará se o všechny, o mě. Není jako tahle. „Nevím.“ Velká tlustá paní mě vzala za ruku a odtáhla do pokoje. „Už je zase šest, musíte spát, tady se hodně spí. Den je příliš dlouhý a vzhledem k tomu, že tu nesmíte dělat nic jinýho než řešit vaše problémy, musíte hodně spát, abyste se tím nepřecpali.“ Zhasla světlo. 105
Ráno všichni seděli na svých židlích a poslouchali tu maličkou, která stála na židli, v růžových šatech, navoněná a všem vysvětlovala, jak je hezká. „Copak se tu nedělá nic jinýho?“ Velká tlustá paní mě zezadu hladila po vlasech. „Nedělá, tady si máte ohmatat vaše problémy, my tu nic za vás nevyřešíme, tady se těch vašich problémů můžete nadejchat, jak moc chcete, copak o tom chcete tam venku jen mluvit, když vás nikdo neposlouchá? Tady jste to, co vás nejvíc trápí, tady nemáte žádný masky. Ty jsi ten malý chlapeček, co nic neumí a co chce donést snídani do postele.“ Ta krásná holka, co právě říkala, že jsou všichni chlapi na nic, mě zpozorovala a už se hnala ke mně. „Podívejte se všichni, už je tady zase. A jak je malý, menší než já, s ním si můžu dělat, co budu chtít. Přines prosím, maličký, cigarety, včera jsem je dokouřila.“ Stál jsem na chodbě a hledal jsem automat na cigarety. Když jsem se vrátil, byla ta malá už nepříčetná, křičela na všechny, ať si teda jdou, že ona má svýho malýho chlapečka. Šel jsem k ní a podal jí cigarety. „A teď už se jdi nasnídat, maličký, slyšíš, já ti udělám k obědu brambory.“
106
Př ijelo da lší au t o Přijelo další auto a zaparkovalo u hlavní budovy. To horko se nedalo snést a do toho parna vystoupila žena s mladším mužem a oba vešli dovnitř. Za hodinu z budovy odcházela sama. Byla ještě mladá a krásná. V červených šatech sestupovala po schodech. Byla hodně krásná. Seděla jsem na lavičce, protože bylo hezky a protože nám dnes ráno při snídani řekli, ať jdeme ven, že je hezky. Od slunce jsem měla vlasy vyschlé a nasáté horkostí. Dívala jsem na tu krásnou ženu. Měla nádherné ruce plné mladosti. Byla zdravá a nepošpiněná životem. Do toho hebkého bílého obličeje se jí však začal lehce vrývat neutěšitelný neklid muže, kterého sem před chvílí dovedla. Možná se sem už pro něj nevrátíš, říkala jsem jí v duchu, nemáš na to, abys brouzdala po rozrytých rozbolavělých cestách plných výmyslů do jeho nemocného světa fantazie. Nasedla do auta, ještě se na chvíli kolem sebe smutně podívala a pak těma svýma nádhernýma rukama zatočila volantem a odjela. Tady to všechno není poslední fáze lidského myšlení, jenže to víme jen my, co nám při snídani musí říkat, abychom si šli sednout na lavičky, to víme jen my, že to je jen malý krůček lidského myšlení, a už to přitom tolik bolí. A že to bolí ví, asi i ten nový muž, našla jsem to ve tváři jeho ženy, která ho zde musela nechat, aby mohla nasednout do auta a ani se nedotknout jeho rozbolavělých cest. A kdo ví? Možná spolu neprospali tunu nocí, než ho nasadila 107
do svýho auta, možná si rval vlasy a možná rval vlasy i jí, protože mu došly utišující léky. Já jsem tedy nikomu vlasy nervala, já byla vždycky moc slušná a hodná. Tady si člověk může dovolit cokoli, ale stejně to není ono. Ještě jiný svět by to chtělo. To ví i ta mlaďounká slečna, co si podřezává žíly a co vždycky brečí, když ji zachraňují. Vždycky k ní přijde spousta doktorů a říkají, že je mladá a pěkná holka a najde si jednou krásnýho a hodnýho muže a porodí pár dětí, ale ona ví, že je to všechno k ničemu a že žádnýho muže si nenajde. Aspoň ne hodnýho, protože každý chlap na světě ji může kdykoli opustit, jako to udělal její jediný milenec a ona si pak musela sbalit kufry a každý ráno poslouchat, jestli si má jít sednout na lavičku nebo ne. A pak všem doktorům říkala, že oni taky nejsou hodní ke svým rodinám a ženám a že na nich moc dobře vidí, jak ji svlékají očima z té košile, do které ji oblíkli, a že kdyby se před jedním z nich svlíkla, zapomněl by na svou ženu a možná by od ní i odešel, jestli už je stará nebo nedej bože tlustá nebo nemocná. A musím říct, že jsem hezčí holku neviděla. Ale ona by rvala vlasy každýmu. Teď už jo. Možná tenkrát, když měla toho svýho, tak byla hodná, ale teď už jí na ničem nezáleží. Pokouší se zabít. A líbá doktory, aby jim zničila manželství. Je opravdu moc krásná. Jsem si jistá, že chvíli doktor vydrží, než ji od sebe odtrhne a zavolá službu. Já bych rvala vlasy snad jen sama sobě. Na nikoho se v tomhle světě nezlobím. Ani na tu ženu, co tu nechala toho svýho. Byla moc krásná na tenhle smutný svět. 108
Ne že by mě nikdy žádný chlap neopustil, ale ničit manželství jiným? To ne, já jsem moc hodná. Doktoři mě chválí. Jednou se mě ta mlaďounká zeptala, kde mám děti a bratra. Já přeci nemám bratra. A děti jsem žádný neporodila. Řekla mi, že jsem udělala dobře, že to byla jediná cesta, jak je zachránit, a prosila mě, ať to samý udělám s ní.“ „Co s tebou mám udělat?“ptala jsem se. „Zabít mě. Ti doktoři mě vždycky najdou moc brzo.“ Ale já bych nikomu nic neudělala, to ne, já jsem hodná, doktoři mě dávají za vzor. Vím, že ona by zničila vše, protože ji opustil milenec. Začala svádět toho novýho. Kdyby se mu to nestalo, mohl by držet ruku svý krásný ženy a možná by teď jeli na plovárnu, lízali zmrzlinu a večer by šli do kina a v noci se pomilovali. Místo toho teď musí brouzdat po rozbolavělých cestách. Horko k večeru ustupovalo, přesto si ten nový šel ještě s tou mladinkou sednout na lavičku. Vedla si ho daleko od lidí, ale stejně věděla, že se všichni přijdou zvědavě podívat. Všechny zajímá, odkud kdo je. A jaký je. A tak už poznají, jak tady kdo bude dlouho a kdo jen na pár týdnů. Ta mladá slečna tu bude, dokud se nezabije. Vím to od jednoho doktora, když to říkal jinýmu doktorovi a já poslouchala za dveřmi. Bavili se ještě o nějaký, co zabila svýho bratra a děti. Ta už tu bude taky do konce. Tu mlaďounkou s tím novým ostatní vypátrali hned. Právě něco povídala a oni do toho vpadli a ptali se, kdo je ta žena, co ho sem doprovodila. Řekl jim, že 109
ho ta žena chtěla zabít, a tak se tu před ní schovává. Ale pak řekl, že ho možná nechce zabít, ale že to nesnese, budit se v noci a myslet si to. Že ví, že je v nepořádku, ale není si tím úplně jistý. Nechce už tu ženu nikdy držet za ruku, je moc hloupá, pořád jenom samý kina, plovárny, zmrzliny… „Ten tu nebude moc dlouho,“ řekla jedna paní. Začalo se smrákat, myslím, že k večeři budou párky. Ta mlaďounká bude zase vyvádět, nesnáší párky. Každou sobotu, když byli spolu, je měli k večeři, než si napustili vanu, a pak šli tancovat. Dnes bude brečet, celou noc bude brečet a vyprávět nám, že si ho zítra vezme, že zítra za ní přijde a požádá ji o ruku. Jednou mi řekla: „Proč mi bůh dal život, když mi ho takhle zničil? A proč jsi zabila svý děti?“ Já bych nikdy nikoho nezabila, já jsem hodná, to ona by nejraději všechny zabila, protože nemá toho svýho. K večeři byly párky. Vyváděla. Dali jí jen chleba s máslem, ale ona to poznala. Není hloupá. Přinesli jí to rovnou do pokoje a ona se ptala, proč nejí s ostatními v jídelně. „Párky mají, a já nemám. Proč? Protože mě už nechce. Nikdy si ho nevezmu za muže, a proto tu nesmím párky. A on? On je může jíst? Vždyť je jedl se mnou každou sobotu a pak jsme šli tancovat, já jsem byla vždycky nejhezčí, dával mi pusu a říkal, že jsem jeho štěstí, že má moc hezkou holku. A proč ji teď už nemá? Proč nechce nejhezčí holku? Proč nechce svý štěstí? Zítra si pro mě přijede a řekne, že to byl všechno jen omyl, a já to na 110
vás prásknu, že jste mi nechtěli dát párky. On si mě vezme. Už zítra. Jenom se vyspím.“ Přijelo auto a zaparkovalo u hlavní budovy. Byla už zima a my jsme měli na lavičkách deky. Vystoupila z něj ta překrásná žena. Měla na sobě červený svetr a bílý kalhoty. Vešla dovnitř. Za chvíli odcházela se svým mužem. Mlaďounká řvala jak pominutá, když viděla jejich lásku.
111
Kt e r é p ohodí d o pr á z dn a
Č t y ř i stěn y Kolem bezbarvých silných a pevných zdí našlapovala s úsměvem, dřela o ty zdi své nahé tělo, na zádech se jí leskly kapičky krve a stále se smála. Kolem těch čtyř stěn v tom zašlém, malém, nevětraném, tmavém pokoji se točila už bůhví kolik let. Slyšela jen drhnutí omítky o záda a lehký dotek bosých chodidel se studenou shnilou podlahou. Viděla jen páru od svých úst, své prokřehlé zmrzlé prsty, krev na čtyřech stěnách a beznadějný strop. Pravidelný škrabot lopatek o zdi přerušoval jen o trochu silnější, škrablavější zvuk těla otírajícího se o železné zrezivělé dveře bez kliky, načichlé krví. Cítila se nejkrásněji, zčervenala jí pusa a do plic se vrátil zdravý a šťastný smích. Její od polibků popraskané rty se zcelily. Čtyři kroky nalevo od dveří jí z malého okýnka bez skla svítil do tváře sluneční paprsek plný prachu. V parných horkých dnech si jej nechala bodat do očí. Na podzim tam vítr zavál pár kapek dešťové vody, za zimních měsíců se změnily v led a ona měla rozdrásané paty. Prsty hmatala po drolící se omítce a vnímala tu hebkou nezničující krásu, nahmatávala ji jen ona a stále cítila, jak se jí zahryzává do čáry života na dlani. Na chvíli si vybavila mužskou dlaň a zachvěla se, pevněji stiskla omítku a zašlapala prsty u nohou do prachu slané slzy. V zimě také zledovatěly zdi a kousky ledu se jí vrývaly do zkrvavených ran na zádech, občas je cítila i v té čáře života. Při takových myšlenkách se jí vybavila opět mužská dlaň, ruce, 115
ramena a sobecký stisk. Ta ramena, která jsou ještě načichlá jiným ženským parfémem. Vdechla do sebe kousky drolící se zdi, aby se zbavila vzpomínky na dávné minulé vůně. Štíhlá ramena si masírovala prachem ze země, aby smyla a setřela zašlý stisk mužské ruky. Cítila se vysvobozena, měla vše, měla svou místnost, svůj klid, měla jaro, léto, podzim a zimu. Měla déšť, chlad, teplo, zvuky a vůně jenom pro sebe. Měla krásu, aniž by při pomyšlení na ni plakala. Dýchala. A pro sebe. Nedrmolí v ústech věty, jak to někomu popíše, jak tu velkou krásu, o kterou on přišel, protože s ní nebyl. Teď už ji nic nebolí, to jen trne ten prach v ranách. V přístupných, nehlubokých a hmatatelných ranách.
116
Ch a r donnay, ry b a a m a nžel „Takovou prasárnu může udělat jen idiot,“ houkl chlapík v šedivém saku, utřel si zpocené čelo a poté nervózně zatroubil. „Neměl by ses tak rozčilovat, miláčku, máme přeci spousty času,“ řekla s nádechem lhostejnosti žena v upnutých černých šatech a prohrábla si vlasy. „Neměl mně tam lízt. Jak někdo takovej jako on může dostat papíry?“ pokračoval chlapík, rychle si sáhl do kapsy u saka, nahmatal cigarety a jednu si strčil do pusy. Vdechl do sebe kouř a poté máchl rukou. „No jasně, tobě je to jedno, že to nestihnem, ale já na rozdíl od tebe cítím zodpovědnost.“ Žena se podívala do zpětného zrcátka. „Podívej, kolik lidí je za náma, třeba taky někam spěchaj,“ řekla protáhlým tónem. „Co je mi do nich a vůbec... co to povídáš za nesmysly? Podívej, kolik aut je před náma a ještě mně sem najede nějakej buran,“ odpověděl jí a zapálil si cigaretu. „Proč jsi vlastně tak nervózní? Vždyť jedeme jen na večeři.“ Chlapík přidal plyn a projel červenou, která právě naskočila. „Není to jen večeře. Zamluvil jsem tam místo na osmou. A kolik je? Za pět minut osm,“ řekl přísně. Žena se zasmála. „Taky se bojím, že nám číšníci dají poznámku za pozdní příchod.“ Muž prudce zastavil a po přechodu líně přešla dvojice mladíků.
117
„Vždycky musíš jednat tak, aby jsi udělala vše, co je v tvých silách, a taky abys to udělala správně.“ Žena se podívala na chlapíka. „A to, že si projel na červenou, bylo správné?“ Muž zakroutil hlavou: „Nikdo tam nebyl. Nikomu to nevadilo,“ řekl úsečně. „Tvý filozofii jsem nikdy nepřišla na chuť,“ šeptla žena a přivřela oči. Auto zastavilo. Dvojice vystoupila a vešla do restaurace. Bylo deset minut po osmé. Mladičký číšník je zavedl ke stolu a podal jim jídelní lístek. „Něco k pití?“ Zeptal se automaticky a nepatrně si pohrával s propiskou mezi prsty. „Láhev chardonnay a dvě mattonky,“ řekl mile chlapík a láskyplně se podíval na ženu, „nebo bys chtěla spíše šampaňské“ Žena zavrtěla hlavou. „Věřím tvému výběru,“ namítla hrdě, ale v jejím hlase zazněl nádech posměchu. Číšník přikývl a odešel rychlým krokem pryč. „Proč ti tak záleželo na tom, abychom tu byli včas?“ zaútočila na něj. Chlapík natáhl ruku a pohladil ji po útlých prstech, jemně přejel po prstýnku a poté jí stiskl ruku. „Věci, na kterých mi záleží, nepodceňuji. Vzal jsem tě na večeři a chci, aby to bylo perfektní,“ zdůraznil slovo perfektní a podíval se jí zpříma do očí. Žena na chvíli uhnula pohledem, ale poté ho stočila zpět a utápěla se v jeho očích. „Známe se dlouho a záleží ti na tom, abychom dorazili na romantickou večeři včas?“ Chlapík si sundal sako a rozhlédl se kolem. „Není ti tu zima?“ Změnil téma. 118
„Není. Co si dáš?“ řekla stroze. „Nikdy si tu přeci nedávám nic jiného než rybu.“ Žena vytrhla ruku z jeho. „Už mě nebaví ty tvoje hry. Nevím, co tím myslíš. Proč do prdele musíme přijet na pitomou rybu včas?“ Chlapík ji pohladil po tváři. „Protože mi na tobě záleží.“ Opět se jí podíval zpříma do očí a mlčel. I ona mlčela a na moment sklopila oči. Otevřela si jídelní lístek. „Dnes si dám něco, co jsem ještě neměla,“ řekla po chvíli. „Vždy si dáváš něco, co jsi ještě neměla.“ Zavřela lístek. „Dobrá. Dám si tu tvou rybu, tu jsem ještě neměla.“ Chlapík si doma zul boty a sedl si do křesla, ona šla k oknu, otevřela ho a vyklonila se. „Večery jsou ještě pořád teplé,“ řekla stručně. Nedostala žádnou odpověď, proto se otočila a namířila do koupelny. Když procházela kolem něj, chytil ji za zápěstí. „Kam jdeš, miláčku, pojď mi něco povídat,“ pošeptal jí mile. „Ale drahoušku, řekli jsme si toho dost, půjdu se vykoupat.“ Chlapík si jí přitáhl blíž. „Řekni mi, co jsi dělala dnes večer,“ řekl prosebně. Zavrtěla hlavou. „Ale no tak, zajímá mě to,“ dorážel na ni. Sedla si mu na klín. „Co jsem dělala? Večeřela jsem. Rybu,“ řekla úsečně, políbila ho na tvář a chtěla vstát. „A jak ti chutnala?“ zarazil ji. „Chutnala,“ rázně vstala a došla do koupelny, kde 119
se svlékla a vlezla si pod sprchu. Skrz dveře slyšela kroky. „A co jsi pila?“ otevřel dveře a opřel se o stojan na ručníky. Zavřela vodu a vystrčila ze sprchy hlavu. „Rum,“ vyprskla a znovu se nechala pohltit tekoucí vodou. Přišel k ní blíž a řekl pomalu a výrazně. „Neměla jsi náhodou chardonnay?“ Znovu vystrčila hlavu a rukou ho jemně plácla po rameni. „Mohl bys vypadnout?“ Zavrtěl hlavou a znovu se opřel o stojan, rozkročil nohy, překřížil ruce a mlčel. „Dobrá, měla jsem chardonnay,“ odpověděla vztekle a vymáčkla si pořádnou hromadu šampónu na hlavu a začala si ji zuřivě masírovat. „A v jaké restauraci?“ ozval se opět neúprosný hlas. Otevřela oči, šampón jí stekl do očí. „Sakra,“ zasyčela a nastavila obličej tekoucí vodě. Promnula si levé oko. Stále cítila štiplavou bolest. „Proč se rovnou nezeptáš, s kým jsem tam byla?“ znovu přitlačila ukazováček na zavřené víčko. Chlapík mlčel. Uslyšela jeho kroky a poté zavření dveří. „Doufám, že jsi opravdu pryč. Nebo se krčíš u dveří, abys v té své stupiditě mohl pokračovat!“ zařvala a prohrábla si vlasy nasáklé šampónem, který jí pomalu stékal po zádech. Vypnula vodu, mokrá si vlezla do béžového županu a kolem vlhkých vlasů si omotala ručník. Došla k lednici a vytáhla si mléko. Seděl za stolem a klepal zapálenou cigaretou do popelníku. „Tak, zlatíčko,“ řekl jemně. „S kým jsi tedy byla?“ Nalila si plnou sklenici a zůstala stát u kuchyňské 120
linky. Najednou z ní vyprchal vzdor, jen si nepatrně oddychla a odpověděla stejně milým hlasem: „S mým mužem.“ Přikývl. „A? Bylo to hezké? Co vlastně jedl on?“ Sedla ke stolu naproti němu a podívala se mu do očí. Přímo, ale jakoby nepřítomně. „Taky rybu. Vždycky si dává rybu.“ Odklepal si popel a natáhl do sebe kouř. „Ale ty sis v té restauraci dala rybu poprvé, viď?“ Kývla. „Byla jsem trochu rozčilená.“ Pohladil ji po ruce. „Nepřijeli jste náhodou pozdě?“ Olízla si horní ret, na kterém cítila kapičku mléka. „Ne o moc.“ Chlapík se na ni ostře podíval. „Tak proč jsi byla rozčilená?“ Lehce přimhouřila oči a zamyslela se. „Jemu na tom záleželo, mně ne. Neměli jsme zas takové zpoždění, aby musel jet na červenou.“ Chlapík znovu přikývl. „A proto sis dala na truc rybu?“ „Jo. Taky jsem mu to řekla. Proč musíme přijet na pitomou rybu včas.“ Chlapík se dotkl jejích prstů. Jemně je stiskl a mlaskl. „Takhle si to přesně řekla, drahoušku?“ Kývla. „Takhle přesně jsem to řekla.“ Vztyčil ukazováček a hýbnul s ním doleva a doprava. „Takhle ne,“ řekl potichu, ale důrazně. „Řekla jsi, proč do prdele musíme přijet na pitomou rybu včas,“ opravil ji a nepřestával se jí dívat zpříma do očí. „Asi tak nějak jsem to řekla,“ zareagovala a uhnula pohledem. 121
„Tak nějak? Tak přesně!“ Stiskla pevně rty a znovu se mu zadívala do očí. „K čemu to je? Ta tvoje hra? Je to úchylný. Proč si sakra musíme hrát na něco, co ani jeden z nás neumíme pojmenovat? Co nemá jasný pravidla a je to úplně k ničemu?“ Stále se mu dívala zpříma do očí, ale cítila, jak jeho pohled je silný, silnější než její. Tvrdý a neměnný, jen lehce kývnul hlavou, ale oči jako by zůstaly na tom samém místě. Pevně zasazeny v prostoru, laskavé a zároveň trestající oči. Zorničky, ze kterých tryská přísnost. Ani se nepohnout. Chtěla už jít do postele, ale ty oči ji pevně spoutaly. Všimla si jeho úsměvu. Najednou se usmíval a ona nezaregistrovala, kdy se mu pohnuly rty. „To jsi říkala i na večeři. Že už tě nebaví ty moje hry a pak jsi začala s tou rybou. Ale pořád nevím proč. Jak ses mohla tak rozčílit?“ „Nerozčílila jsem se,“ bouchla do stolu a náhle vstala. „Jdu spát,“ dodala. Lehla si do postele a sundala z hlavy mokrý ručník. Chvíli naslouchala, zdali neuslyší jeho kroky. Ticho. Určitě sem za chvíli přijde, pomyslela si. Co mu řekne, ptala se sama sebe. Řekne mu, že jí ta ryba nechutnala. Jo, to mu řekne, a taky, že celý večer byl na nic. Že spolu šli na večeři, na kterou chodí každou neděli, na kterou chodí milión manželských párů, a buď on, nebo ona si dají rybu. Napadlo ji, že si dali chardonnay a on pak řídil auto. Ale to vlastně dělá vždycky. Ale vždycky ji to překvapuje. A on jí na to vždycky řekne, že to je jediný jeho prohřešek. Došla do kuchyně a sedla si na své místo. „Pili jsme chardonnay, a on pak řídil auto,“ řekla. 122
„Snad bys mu to nezazlívala. Možná je to jeho jediný prohřešek,“ odvětil na půl pusy, vstal a políbil ji do vlasů.
123
O tec mi stř íh á k a lhot y Nevím, komu bych to vyčítat, tak to beru tak, že mi maminku nechal zemřít svět. Před patnácti lety sanitka jela pomalu, auta se jí pletla pod kola, byla mlha a nemocnice se v té mlze mamince ztratila už nadobro. Stalo se to v té době, kdy jsem se ponořoval do kouře svých prvních cigaret a psal jsem tajně na lavice básničky. Je zima, výlohy jsou přeplněné ozdobami, všude se válí kelímky od svařáku a lidé ověšeni dárky se brouzdají sněhem. Sněhem brouzdám i já a strefuji se schválně vedle otcových stop. V síťovce táhnu za sebou tělo kapra. Otec nese s hrdým úsměvem jeho hlavu. Pozval mě na dnešní večeři, mě a mých pět sester. „Že jsou ty Vánoce, chlapče, koupím ti cokoli, na co si ukážeš. Pojď, tady za rohem mají všechno, líbily se mi tam jedny kalhoty, ale vyber si, co chceš.“ V obchodě to vonělo jehličím a prodavačky byly nafouklé nedočkavostí a přebujelou ochotou, kterou si vysály ze všech vánočních melodií. „My jsme se chtěli podívat na kalhoty, tady pro chlapce,“ řekl otec. Prodavačkám voněly vlasy po Vánocích. Možná včera pekly cukroví. Za chvíli mně naplnily náruč kalhotami a vstrčily mě do kabinky. Přes záclonu jsem slyšel otcův hlas: „Tady ty hnědý, ty by se mi na něm líbily.“ Šestkrát jsem se prošel obchodem v šesti různých kalhotách. 124
„Tak co, synku? Asi ty hnědý, viď?“ Otec nese s hrdým úsměvem hlavu kapra v papíře a já se brouzdám sněhem a strefuji se schválně vedle jeho stop. Máme velký stůl. V čele sedí otec.V druhém čele sedávala maminka. Mým sestrám smrdí vlasy rybinou. Přebíjí to vůni Vánoc. „Ukliď ten talíř, je to trapný.“ Marie položí dlaně na stůl, jako by se chtěla pevně opřít. „Jsou Vánoce,“ hájím se. „Dej ten prázdný talíř pryč.“ Mlčel jsem, ale přidaly se další setry. „Možná je to i rouhání.“ „Lidi umírají.“ „Máma tady není; tak ten talíř dáme pryč, jo?“ Jejich naléhavé hlasy mi svíraly spánky. Otec mlčky jedl. Vstal jsem, popadl prázdný talíř a nalil do něj polívku. Marie bouchla do stolu. „Tak! To stačí.“ „Mlčte!“ ozval se otec. „Jsou Vánoce.“ „Půjdem se podívat, jak to vypadá v mámině šatníku.“ Mariina neústupnost zaplnila celou místnost, nebo aspoň já jsem to tak vnímal. „Nech toho!“ zařval jsem. Marie vstala a rázným krokem odešla do ložnice. Vrátila se a táhla s sebou všechno maminčino prádlo. Hodila to na stůl a podívala se na otce. „Tatínku, tak toto prádlo, toto prádlo, co se už nevejde ani do skříně, matka nikdy nenosila, ten tvůj zhýčkaný syn jí kupuje stále nový a nový.“ „No tak ho nechte, on se z toho vzpamatuje, je o hodně mladší než vy. A teď jezte. Jsou Vánoce.“ 125
Smrděla tady ta rybí polívka a smrděly tu slova mý nejstarší sestry. Styděl jsem se, hlavně za sebe. Uprostřed talířů se tyčila hora maminčina prádla. Otec odsunul bavlněné košile, šaty a halenky a položil na stůl mísu s kaprem. „Toho jsme tady s Jiříčkem koupili.“ Dostal jsem hnědý kalhoty. Otec mi je celý večer chválil a já je nosil celý další rok. „Ale dole potřebují zastřihnout.“ Vzal nůžky a ustřihl dole proužek. A já stál vedle stromku a otec mi stříhal kalhoty a já jsem myslel na svou mrtvou matku a na to, jak mi otec stříhá kalhoty, který jsem si měl vybrat sám, a pak už jsem myslel pořád dokola na to, jak mi stříhá ty kalhoty, jak mi pořád jen stříhá kalhoty, jak mi celej život stříhá kalhoty.
126
Sp ol k n u t ý s v ě t
I. Do letního parna, které se vznášelo celý den nad městem a večer se proměnilo v tíživé dusno, se brzy ráno vedral chladivý déšť, který lidem převalujícím se ve vyhřátých bytech a oroseným lepkavým potem dopřál slastnou útěchu klidného spánku. Zrovna začalo chcát a mně se dobře dejchalo, když zazvonil budík. V pět dvacet. A já musel rozlepit ty svoje oči, ale měl jsem fakt sto chutí se na to vysrat a spát dál. Takhle si jen představím turka a to, jak do sebe vdechuju ranní cígo a je mi fajn. To je moje snídaně. Snídaně šampiónů, říkám. V šest v tý zkurvený práci. Já říkám zkurvený, ale kdyby mě slyšel šéf, tak mě na hodinu vyhodí. Von si totiž myslí, že mu jsme ještě vděční. Že jsme jako šťastní, že můžem takhle od rána fárat a z toho blbýho dne mít jen půl hoďky jako na pauzu, za kterou si nestihnu ani namazat rohlík. Namazat ho stihnu, ale sníst ne. Tedy sníst taky, ale když do sebe láduju čtvrtý rohlík, tak už si do toho zapaluju cígo, abych to všechno stihnul. A pak zas fárat. A když chcete chcát, musíte říct mistrovi, aby to zatáhl za vás. Ty vole, to bych si přál být nějakým papalášem a sedět si v měkoučkým křesle a jít si na toaletu, jak tomu říkají, když se mi zachce. Ty vole, pít si kafíčka a vyhulovat si cigárka přímo v kanceláři a mačkat takový ty tlačítka, kterými se přivolávaj slečinky, co vám zvedaj telefony a voděj návštěvy. Já bych byl na ně ras. Ty vole, jednou by mi přišla v sukni delší než 129
po kolena, a už by letěla. Jen ať hezky ukazujou ty svoje kolínka a stehýnka! Kapky deště a klapot dámských lodiček, ze kterých měla rozpraskanou kůžičku na nártu, zněly dohromady jako orchestr. Dynamika melodie pomalu klesala. Magdaléna se zastavila u malých vrátek, které pomalu otevřela. Bílé šaty dlouhé až na zem se jí na lemu ušpinily od kaluží. Vešla dovnitř. A to bych se na to taky mohl vysrat. Nechat se komandovat za těch pár šupů. Ty vole, já bych teď, kdybych nemusel do tý zkurvený práce, tak bych si dal fakt královskou snídani. Jako třeba párky s hořčicí. A čerstvý pečivo. Do toho bych si taky mohl přečíst noviny. Ještě za tepla donesený. Ještě cítit ten pach dřiny tiskařů a potících se novinářů. Hm…, hned se mi zdá, že jsem lepším člověkem. Že mluvím hned jinak. Ty vole, to by byl život. Ráno mít královskou snídani. Na nějaký párky bych se mohl vysrat... Ne, nějaké párky by mě mohly být ukradené... Taky ne. Jak se to jenom řekne slušně, chytře a inteligentně. Jako že je mi něco ukradený. Jako když jsem byl ukradenej nějaký ženský nebo ona mně. Jako že mně byla úplně lhostejná. Jo, to je ono. Nějaké párky podávané s hořčicí by mně mohly být lhostejné. Nepohrdl bych slaninou osmaženou dozlata a vařeným vejcem a teplým croissantem. A pak menší procházka. Do nějaké kavárny, kde si vyberete kávu se šlehačkou, whiskou nebo našlehanou smetanou. To si pak jenom dojdete do vyhřátý kanceláře, kde na vás čekají pěkné sekretářky a podřízení, kteří se klepou jak osiky, protože něco poděla..., protože 130
zadaný úkol nebyl řádně vykonán. Ty vole, takhle jsem jednou dostal padáka. Takhle slušně: „Vážený pane Kulhánku, úkol zadaný Vaším přímým nadřízeným nebyl řádně vykonán.“ Takto bych taky někoho vyhodil. Nějakého frajírka, co by se tvářil, jako že spolknul svět. Spolknul svět. Fakt se to tak říká? Nebylo to náhodou všechnu moudrost světa? Protože kdyby fakt spolknul svět, nechci ani vidět, jaké svinstvo by se mu válelo v žaludku. I když by tam měl i hezký věci. Těch holek, co běhá po světě. Až jednou doběhaj a budou za ně běhat zas jiný. Svět je možná spravedlivý, když se to tak vezme. Kdo má fakt špatnej život, smrt ho vysvobodí, a kdo má pohádkovej, ta mu ho utne, ať sebou mrská sebevíc. Ono je totiž sakra rozdíl bydlet v paneláku, kde se nemůžete ani otočit a nemáte ani na pořádný toustovač, a užívat si v baráčku s bazénem a garáží, kde máte zaparkovaný mercedes. Ale když o to přijdete, role se obrátí. I když opouštět domov je opouštět domov, ať je jakýkoli. Mrskaj sebou chudáci, marodi i ztroskotanci. Rozlehlá zahrada s pravidelnými řadami jabloní a okrasných stromů pohlcovala sluneční paprsky a vracela jejich sílu dvojnásobně. Zvučné ticho plulo čerstvým ranním vzduchem a objímalo se s vlhkým trávníkem, po kterém Magdaléna tiše našlapovala. Zastavila se u malého jezírka, ve kterém se mísily barvy slunečního světla, kalné modře stojaté vody a nazelenalé špíny smíchané z odpadlých rybích šupin a rozpadlých žabích těl. U břehu plavala zmáčknutá krabička cigaret, která do sebe rychle vsakovala vodu a měnila tvar. Naproti přes jezírko 131
to lehce zasyčelo a na hladině se vytvořil neznatelný kroužek po vhození nedopalku. Stál tam opálený, dobře rostlý muž v džínách, v bílém tílku a čerstvě oholený. Ve vlasech se mu třpytil mazlavý gel. Díval se na Magdalénu, která se s ním střetla pohledem a okamžitě mu automaticky zamávala. Do zvučného ticha se ozvaly její kroky, které obkreslily půlkruh jezírka, až přišla k němu, její ruce se dotkly jeho tváře a svými rty zvlhčila jeho rty. Do barev slunečního světla, kalné modře stojaté vody a nazelenalé špíny smíchané z odpadlých rybích šupin a rozpadlých žabích těl se její nahé tělo lačně chvělo na jeho nahém těle. Pak si vyžádala cigaretu, kterou si zapálila pohybem říkajícím, že na ničem nezáleží. „Vidíš, vždycky přijdu,“ protnula ticho a vydechla kouř. „Neměl bys mi zbytečně volat. Nemáme to pak snazší, když nic netuší? Kromě toho, chlap, když něco tuší, umí být nesnesitelnej.“ Oblékla se a malými kroky se vzdálila k vratům, ze kterých vyšla na ulici. Ale stejně bych ještě spal. Nic na tom nemění, že mám takové… vzletné myšlenky. I když... někde v dáli to tam je. Já to cítím. Někde v dáli jsem někdo úplně jinej. Žádné stroje, u kterých stojím, abych vyráběl další stroje. Žádné párky a ranní deště, ve kterých nemůžu spát. Sakra, to bych se na to mohl vysrat. Na to tady a teď. Teď přejdu ulici a zamířím do tý plechárny, kde jsou jen nahnilé stěny. Kde na mě celou dobu čumí 132
mistr, jestli se náhodou neflákám. Ty vole, ten buzerant je prostě chudák. Jak nás všechny pořádně sťal za to, že máme na skříňkách fotky fakt luxusních kočiček. Ale to ten buzerant nikdy nepochopí. By mě zajímalo, jak se takovej idiot může stát mistrem. Přitom Láďa by byl stokrát lepší mistr. Láďa je totiž normální chlap. Však on taky měl být mistrem, jenže pak se udělalo nějaký šméčko a přišel tenhleten. Co on vlastně umí? Jen buzerovat. Si myslí, že bejt šéf jako znamená bejt vostrej na ostatní, ale ono je to taky o zodpovědnosti. Ty vole, mně je blbě, jen když si vzpomenu, co nám udělal před tejdnem. Každýmu bylo jasný, že nemá pravdu, ale když on parchant utíkal za svým nadřízeným, aby jako byl první, kdo řekne svou verzi a bylo vymalováno. A když se těšíte na prémie, jakože je jasný, že je máte v kapse, a pak se ňákej chudák blbě vyspí nebo se spíš nevyspí s tou svou krávou... Ty vole, kdybyste viděli tu jeho ženskou. Ženušku, jak jí on říká. Tu bych nesvlíkl, i kdyby mě prosila. No, když je ženská trochu při těle, tak to není vždycky na škodu. Ale u ní nic z toho, že je jí kus. Ta má jen rozpláclej zadek a tlustý nohy, ale nahoře má, jako když rozšlápnete krtinec. Ale to bych bral, že takový buzerant má takovou šeredu, ale co nechápu, je, že po něm jeden čas šla Terka. Terka je fakt kus, ale tehdy se chovala jako kráva, když mu před náma sáhla mezi nohy. To jsem nechápal. Přitom po ní šli všichni. Ostatní ženský jen závistivě špulily ty svý namalovaný pusy a strkaly nám výstřihy až pod nos. Ale víte, co jí tenkrát ten buzerant řekl? Že její chování na pracovišti je značně nevhodné. Tak z toho bych se fakt pochcal. Ty vole, já ho vidím. Tamhle jde 133
ten buzerant. Jo, ať je tam mezi prvními, ať může ostatní buzerovat. Ty vole, já bych tam tak nešel. Sedl bych si do nějaký kavárny… Třeba s touhle slečinkou, jak vychází z vrat. Ty vole, ale ta je pro mě moc nóbl. A v těch bílejch šatech vypadá dost plaše. Tý bych se bál dotknout. Z takovejhle holek já mám respekt. Fakt. Jsou jako z jinýho světa. Kde se tu vlastně najednou objevila? Vyšla z si z těch vrat, jako by se nechumelilo. Vyšla si z té zahrádky, jako by neměla nic jinýho na práci, než se ráno jen tak poflakovat. Ty vole, ta se tam určitě procházela jako nějaká šlechtična, aby se pak vrátila do svýho paláce. Ty vole, taková slečinka si může vybírat. Ale podle mě si nevybírá, ta si někde žije ve svém zámku a nenechá na sebe nikoho šáhnout. Když o tom tak přemýšlím, tak mám opravdu vztek, že se někdo narodí jako ona. S čistou duší i tělem. Ty vole, já teď půjdu do tý zkurvený práce a na ni čeká pěkně vyleštěnej palác. A jak si vykračuje. Jde si, jako by jí ten chodník patřil. No jasně, přeci by se nevyhýbala takový nule, jako jsem já. Jasně, já uhnu, ať si slečinka může projít. Co by si mě všímala. Ty vole, já mám takovej vztek. Tváří se, že je bůhvíco, ale pro mě za mě se může jít klidně vycpat. Ty vole, to je tak nespravedlivý, ta se opravdu tváří, jako že to její tělo není pro žádný chmatáky, jako jsme my. Ty vole, já bych jí klidně něco řekl. Jako že bych jí dal nějak najevo, že jsem tu taky, a ona mně může políbit víte co. Jo, tak teď mě nasrala, teď se na mě podívala, jako že jsem fakt nějakej odpad. „Uhni, krávo.“
134
II. Když vám někdo zachrání život, stěží můžete udělat takovou věc, že ho opustíte, obzvlášť když víte, jak veliká je jeho láska, i když není opětovaná. A koneckonců ona trošku opětovaná je, jinak by on nemohl dokázat to, o co se ostatní snažili. Pak jste ochotni mu ten svůj zachráněný život alespoň z nějaké části ponechat. Povím vám to narovinu. Svého muže jsem potkala před několika lety, když mi bylo necelých sedmnáct let a ve svých telecích letech… Ne to zní moc nevinně, v období, kdy jsem o životě tušila tak málo, a vlastně to jediné, o čem jsem měla dobré povědomí, bylo jen, jak si ten život užít, a pokud možno hned, rychle a naplno. A já jsem v těch svých nácti získala pocit, že jsem už dospělá, a všechno vlastně začalo s drzostí, kdy jsem odmítala dělat to, co mi přišlo příliš normální. Ta drzost mě omamovala, otevírala dveře k mému já. Dokážete si jen představit, že místo ranních autobusů do školy, kdy si nesete tašku učebnic a sešitů, ve kterých vám chybí úkoly do fyziky, vplujete do světa, kde jste to vy, kde rozmlouváte o věcech, které vám připadají důležité, přitažlivé a omamující, a v tom vašem dospívajícím mozku vám udělají pořádně chaos, ale chaos, který vy chcete. Když si ve svých nácti letech narvete do sebe něco, co váš mozek hodí do naprosto jiné dimenze, než je strach ze školních úkolů, poznámek a bojácného ochutnávání školních lásek. A vy se cítíte tak dospěle a nechápete své vrstevnice, které se třesou nad tím, 135
že si poprvé obarví vlasy, a které jsou nervózní z toho, že jim matky nakázaly vrátit se z večírku kolem desáté, a ony jsou v jedenáct teprve deset bloků od domova. Ale když se všechny ty nervózní a z vašeho pohledu nevyzrálé a klepající se a nesebevědomé holky, které se trapně hihňaly, když kolem nich prošel jejich mužský ideál, aby pak brečely do polštáře a rádobylhostejně odpovídaly svým matkám, klepajícím s něžnou starostlivostí na dveře, proměnily do přitažlivých vysokoškolaček nebo šťastných manželek, které se smělou šikovností budovaly své domovy, životy a kariéry, tak se vám najednou váš svět směšně smrskne na těch pár chvil, o kterých jste si mysleli, že jsou dospělé, a vy víte, že už nikdy nebudete mít nic, pokud se z toho nevyhrabete, ale vám se z toho nechce vyhrabat nebo už to nedokážete anebo, což je dost časné, si říkáte, že zítra, zítra s tím seknete a taky budete mít život jako oni, jako všichni ostatní kolem vás, ale dnešek se tak velmi nenápadně přelije do druhého dne, že stále opakujete zítra zítra zítra. A pak potkáte chlapa, který vám řekne A dost, ale vy to nevnímáte, jako všechny ostatní, co vám tak nějak podobně radí, ale on to nevzdá a vy se mu podvolujete tak moc, až se z toho dostanete a jste z toho venku a máte svět na dlani. A tohoto člověka, který s vámi natolik zamával, prostě nemůžete opustit. Člověka, který měl natolik velké charisma, že vás vytáhl z bahna, člověka, který vás měl natolik rád, že vás neodkopnul jen proto, že jste prostě v životě něco hodně nezvládli, takového člověka neopustíte, i když vaše vášeň k němu poklesla a vaše 136
tělo, jakoby nově narozené, se rozkoukává a vy se začnete ptát: Tak co? Co s tím životem udělám? Kde mě čeká nějaká ta láska? Kam já půjdu? Kam bych chodila...? Nemůžu prostě vzít ten svůj život, který stvořil on, a utéct s ním někam jinam. A tak neutíkám. Ale nelitujte mě. Takhle totiž jde žít. A možná je to nejlepší varianta mého žití. Vlastně ten život je přesně takový, jaký má být. „Uhni, krávo.“ Vlastně i ten chlapík, co mi nejdříve brouzdal očima po těle, a pak mi řekl to, co mi řekl, je život. Je můj život. Jako všichni kolem mě jsou můj život. Přesně tento okamžik, přesně tady a teď je můj život, a ne někde v mých představách nebo ve snech. Co by bylo, kdyby něco bylo jinak, je holý nesmysl. Protože to není, a když to není, není to můj život a pro mě to nemá žádný význam. Musím se teď pořádně nadechnout a to, co právě utváří můj život, se ještě více vlije do mých žil.
137
41 Vyčerpána létem ležela zkroucená s nahrbenými zády a přikrčenýma nohama potmě ve velkém křesle a nechávala se ukolébávat snovými představami, jako by se nic nestalo. Ale stalo se. Uvědomila si nezbytnou a ničím nezastavitelnou existenci smrti. A to nebylo vše. Nejenže si uvědomila konec sebe nebo svých blízkých, ale všech dohromady. Do její mysli se vedral neutěšitelný a mučivý pocit, že až zemře ona i její děti a děti jejich dětí, nebude nikdo, kdo by o ní věděl, kdo by ji nechával naživu. Člověk vlastně umírá naněkolikrát, pomyslela si. A až nebude nikdo, kdo ji měl na tomto světě rád, vydechne naposled. V její ateistické duši nebyl žádný prostor pro jakékoli spekulace o posmrtném životě. Nevěřila ani na převtělení nebo aspoň na nějakou společnou energii, která se tu točí stále dokola. Prostě nebudeš, křičel její mozek. Nebudeš ani ty, ani tvůj otec, ani tvá matka, ani tvá setra a bratr, ani tvé děti, ani tvůj manžel. Byl tu však ještě jeden problém. Ta neúnavná smrt popoháněná časem, který krmí její nenasytná ústa, s pečlivou přesností ťukala Blance na stěny orgánů a vysmívala se její samotě. Blanka totiž ve svých 41 letech neměla ještě žádné děti ani manžela. A dny utíkaly, šlapaly na pedály, vlekly ji do náruče smrti navzdory jejím prosbám a strachu. A už nebude nic. Uzavře se brána. Někde se vezme nějaké propadliště, které ji vcucne. Vytrhne ji z reálného života, ať bude kdekoli, ať bude stát v samoobsluze 138
s košíkem plným majonézových salátů a grilovaných kuřat, najednou se otevře obrovská černá díra a ona zmizí. Zůstane tam prodavačka, která později ten košík odnese a zboží vyskládá zpět do regálů. Nebo pojede autobusem a na konečné zastávce s ní zatřepe řidič, který bude procházet mezi sedadly, lehce otevře ústa a vydá vystrašené „proboha“. Poté zavolá pohřební službu a muži oblečení v černých kalhotách ji strčí do černého pytle, nacpou do rakve a po šichtě si doma svým manželkám postěžují, jak je někdy náročné tahat ty mrtvoly a uskladňovat jejich neforemná těla do vaků a rakví. A její plodnost se navždy uzamkne, nikdy neporodí dítě. Nikdy se nevdá. Nikdy nebude žít s mužem v jedné domácnosti. Blanka ve svých 41 letech nikdy nebydlela s mužem. Její dosavadní partneři byli totiž: a) zadaní manželé, kteří se vracívali za svými legálními polovičkami, b) rozvedení či zapřisáhlí staromládenci, kteří se do společného bytí nehrnuli, c) muži, se kterými se nedohodla kde, anebo d) to byli prostě muži, se kterými byla tak krátce, že myšlenka na společné bydlení se ani nestihla vyklubat ze své skořápky. A to už je jí opravdu tolik? Zavřela oči. Představila si smrt. Co přijde pak, pro ni nemělo žádný význam, protože jak už jsme řekli, ateismus si v sobě pečlivě pěstovala. Ale co bude v tu chvíli, až smrt směle, naplněna přirozeností a podpořena fyzikálními zákony vejde dovnitř, vlije se do všech jejích údů a jako divoká řeka se bude valit jejími tepnami, vykopne dveře každé její živé komůrky, zničí její dech, znehybní každý nerv a vycucne z mozku její vědomí, které pohodí do prázdna, kde bude zbaveno existence? Mohla by 139
třeba ještě rychle otěhotnět. Nebo se nějak vetřít do pozornosti ostatních. Stát se slavnou. Ti přeci žijí nejdéle. Jak dlouho se už takhle udržuje při životě Homér? Jeho smrt zatím nepohltila. Nerozdrtila mu vnitřnosti, nevymazala ze světa. V 41 letech bez dětí, bez muže. Žádné vyšší pozice v zaměstnání. Barmanka, zapisovatelka u soudu, sekretářka, asistentka zástupce ředitele jednoho malého nakladatelství, které krachlo do tří let. Jak to všechno mohlo tak rychle utéct? Jako by před nedávnem dodělala školu. Jako by to bylo včera, kdy si brávala minisukně, randila s kluky. Nevyšlo s jedním, vyjde s jiným. Času dost. A jednou ukáže, co v ní je. Maluje přeci obrazy. A jednou bude mít výstavu. Mladá malířka. Mladá malířka? Stárnoucí bezdětná ženská. Sama. V malém bytě, kde si jednou vymaluje a pořádně si ho zařídí. Stárnoucí ženská, co kdysi bývala mladá, namalovala pár průměrných obrázků, tak jako se snažilo nespočet holek něco stvořit, aby se tím ukájely dlouhá léta s nadějí, že ony dobudou svět. Takže 41. Přijde další přítel, nové zaměstnání, vydrží to třeba deset let. 51. A pak? Přijde další přítel? Nové zaměstnání? 61. A pak? Nebo přijde něco, co vydrží. Bude mít rodinu. Milujícího manžela. Skvělou práci. I kdyby se jí dostalo takového přepychu, bude zevnitř rozežírána plynoucím časem, který přihrává celulitidě, obezitě, demenci, rakovině a tiše a plíživě rozbíjí vaše tělo i mysl napadrť, a to všechno podsune smrti, která vám jedním dupnutím rozkřápne lebku.
140
Vyčerpána létem ležela potmě v křesle. Do postele se přesouvat nebude. Za pár hodin zazvoní budík. Do práce. Jen aby všechno bylo tip top. Dochvilnost. Přesnost. Pečlivost. Myslet na zákazníka. Hlavně dodělat všechnu práci. Tramvaje jsou přeplněné a vzadu se k sobě mačkají milenci. Hubený kluk si k sobě tiskne mlaďounkou slečnu pyšnící se pevnými prsy, které ještě nikdo neosahal. Dnes se bude poprvé milovat. V tramvaji se ozve dětský pláč a chrapot připlešatělého chlapíka, starší propocená ženská se v zatáčce chytne madla. Natáhne ruku a odér z podpaždí zašimrá v nose jednoho z cestujících, který před časem přišel o řidičský průkaz. Řídil opilý. „Nemyslíš, zaplatíš,“ čte Blanka na zadní straně novin, které si rozložila slečna v zelených šatech, ale nevěnovala jim pozornost, protože si prohlížela dospívajícího muže v upnutém tílku a džínech opírajícího se o dveře. Odpoledne jsou tramvaje opět přeplněné. Ale dýchá v nich blízkost večera. Klidného a opravdového žití. Kino, večeře, víno, kafe, milování nebo procházka. Blanka si lehne do křesla. Léto ji opravdu vyčerpalo. Ponoří se do příchodu nelítostné zimy. Pošimrána lehkostí podzimu nechá se vtáhnout do šera ozářeného sněhovou bělobou. Z venku se ozve ženský smích, který se smísí s cinkotem skleniček v nedalekém baru, kam právě vešla mladá žena v červených šatech a zapálila si cigaretu.
141
Obsah Je jedno, jak se věci mají, důležité je, jak se řeknou Povídka o rybáři Svět chce být klamán Pan Radek
9 14 18
Tyhle divný rozhovory Í Ká En 23 Taxi29 Nefungující klimatizace 35 Kolovrátek42 Jinak nic není 46 Dvacet zbytečných minut I. část – Eva II. část – Milan
53 69
Klepat se má i na polstrovaný dveře Pravidla89 Žádost 95 Ještě jiný svět by to chtělo Velká tlustá paní Přijelo další auto
103 107
Které pohodí do prázdna Čtyři stěny Chardonnay, ryba a manžel Otec mi stříhá kalhoty
115 117 124
Spolknutý svět I.129 II.135 41138
Obsah Je j e dno, j a k se v ěci m a j í, dů l e ž i t é j e , j a k se ř e k nou 7 Povídka o rybáři Svět chce být klamán Pan Radek
Ty h l e di v n ý roz hovory
9 14 18
21
Í KÁ EN 23 Taxi29 Nefungující klimatizace 35 Kolovrátek42 Jinak nic není 46
D vac e t z b y t e čn ých m i n u t I. část – Eva II. část – Milan
51
53 69
ALŽBĚTA BUBLANOVÁ
ČT YŘI STĚNY
Fotografie Jan Horáček Obálku navrhla Radka Konvičková Odpovědná redaktorka Olga Stehlíková Vytiskl Carter\reproplus s. r. o. Nákladem 300 kusů vydalo nakladatelství Dauphin Daniela Podhradského v Praze – Podlesí roku 2012 ISBN 978-80-7272-412-3 ISBN 978-80-7272-363-8 (pdf) ISBN 978-80-7272-364-5 (e-pub)
Nakladatelství Dauphin tel.: 777 120 613 http://www.dauphin.cz
[email protected] Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.dauphin.cz Naše knihy distribuuje knižní firma Kosmas e-mail pro knihkupce:
[email protected] www.firma.kosmas.cz
